E N C Y K L O P E D I E
G R A F I K A
A
F O T O G R A F I E
FOTO GRAFIE Praktické otázky. Praktické odpovƊdi.
ZACK ARIAS
PHOTOGRAPHY Q&A REAL QUESTIONS. REAL ANSWERS. Zack Arias First published in USA 2013 New Riders 1301 Sansome Street San Francisco, CA 94111 415/675-5100 Copyright © 2013 by Zack Arias All photography © Zack Arias except where noted Authorized translation from the English language edition, entitled PHOTOGRAPHY Q&A: REAL QUESTIONS. REAL ANSWAERS., 1st Edition, 0321929500 by ARIAS ZACK, published by Pearson Education, Inc, publishing as New Riders, Copyright © 2013 by Zack Arias. All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage retrieval system, without permission from Pearson Education, Inc. CZECH language edition published by ZONER SOFTWARE, A.S., Copyright © 2015. Autorizovaný překlad z anglického vydání nazvaného PHOTOGRAPHY Q&A: REAL QUESTIONS. REAL ANSWAERS., 1st Edition, 0321929500, ARIAS ZACK, vydaného společností Pearson Education, Inc. ve vydavatelství Peachpit Press, Copyright © 2013 Zack Arias. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, elektronicky ani mechanicky včetně fotokopírování nebo nahrávání, ani zpřístupněna v jakémkoli informačním databázovém či vyhledávacím systému bez svolení Pearson Education, Inc. České vydání vydal ZONER software, a.s., Copyright © 2015.
FOTOGRAFIE praktické otázky – praktické odpovědi Copyright © ZONER software, a. s. Vydání první v roce 2015. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK1322 ZONER software, a. s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Překlad: Nikol Barochová Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kristián Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián DTP: Mgr. Petr Bernát dle originálu publikace Obálka: Ivan Kunovský Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a. s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress fotograficky.guru www.facebook.com/fotografguru
ISBN 978-80-7413-310-7
PODĚKOVÁNÍ Rád bych na tomhle místě poděkoval všem těm bláznům do focení, na které jsem narazil on-line a reálně v životě. Společně vytváříme celkem úchvatnou komunitu lidí, co se dělí o zážitky, směje se spolu, dohaduje, kritizuje a baví se na účet můj, svůj a tohohle odvětví a řemesla, co milujeme. Neexistuje práce, kterou bych dělal s větším potěšením. Můj dík patří také redaktorovi Tedu Waittovi, že ve mě věřil ještě dlouho, dlouho před tím, než se věci kolem tohohle projektu daly do pohybu. Tede, jsi mi v téhle branži spolehlivou oporou. Děkuju. Také nesmím zapomenout na Charlene Charles-Will, která odvedla skvělou práci, pokud jde o design knížky, a na Lisu Brazieal, že dohlédla na kvalitu tisku. Marcu Climie, díky tobě jsem vstal z popela a za to ti nikdy nepřestanu být vděčný. Kevine Abeyto, díky, kamaráde, za všechno. A děkuju taky vám všem ostatním, co jste mě na mé cestě doprovázeli a stále doprovázíte. Tuhle knížku bych nikdy nemohl vypustit do světa, kdybych ze srdce nepoděkoval a kdyby zde nebyli zmíněni: manželé Carnesovi, Kim Harkins, Steve Schaefer, Sherri Finch, Michael Weeman, The 7:30 Club, Erik Dixon, Dan Depew, Hassel Weems, Joe McNally, David Hobby, Chris Hurtt, Mohamed Somji, Hala Salhi, Scott Kelby, Brad Moore, RC Concepcion, Jason Groupp, Jeremy Cowart, David duChemin, Andrew Thomas Lee, David Jay, Steve Schwartz v B&H, Mark Anderson, David Nightingale, Craig Swanson, Chase Jarvis, Mark Adams, Dan Milnor, Michael Schwarz, Phil Skinner, Matthew a Lani Martz, Rhonda Dixon, Amanda Dyson, Emily Sistrunk, The Carters Crew, David E. Jackson, Cary Norton, Syl Arena, Joey L a samozřejmě moje rodina: Bob a Carey Lynn, Caitlin, Erin a Randy, Brett, Corey, Mom, Chris a Andrea, Mitch a Ginger, Elaine. A Martin Arias, můj nedávno zesnulý táta. Tati, tys mi dal můj první foťák a nasměroval mě touhle cestou, už je to moře let. Díky. Stýská se mi.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI
v
OBSAH Předmluva
31
Kdo šetří má za tři a kupuje jen jednou.
Pár slov na úvod…
32
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
2
Zack, ten cynickej šmejd.
34
Dokud nás prach nerozdělí.
5
Když si přijdeš jako podvodník.
35
Kam si dojít vyposlechnout kritiku.
6
Jak trénovat expozici.
37
Nejlepší pomocník do dvou tisíc korun.
8
Který softbox? 28", nebo 50"?
42
Fotosoutěže.
Kvalita světla aneb jeden softbox a dva různé zdroje.
45
Když den nemá dost hodin.
48
Jak moc záleží na postprodukci?
51
Full-frame vs. crop factor.
53
Samotné focení? 10 %.
54
Děti, bavte se s cizími lidmi!
58
Předběžná vizualizace a instruování modelek.
x xii
12
13 14 16 18
Kdo dělá nejlepší objektivy? VIZUÁLNÍ PAUZIČKA Rebelové nepotřebují odpovídat na inzeráty. Kde a jak splašit objekty pro portréty.
20
Nahoře a dole.
21
Rozdíly mezi žánry.
61
Lightroom vs. Aperture.
28
Zajímavá fotka vždy a všude?
62
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
29
Hladké bílé pozadí a malý prostor.
66
Bože, pomoz mu, fotí pro e-shop!
30
S kinofilmem na sportovní utkání.
67
UV filtry jsou na nic.
vi
Fotografie
68
Dotaz na jednu fotku z ulice.
116
Akty a Bar Micva. To snad ne!
71
Styl je víc než látka?
118
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
72
Focení nahatých holek.
120
Jak prodávat, co nikdo nechce kupovat?
77
Levná světla z eBay.
121
Nesnaž se budovat okruh příznivců.
78
Jedno na celý život.
123
Kdy má smysl chodit kvůli focení do školy.
81
Všechny objektivy nejsou si rovny.
125
Asistování a sekundování.
82
Veletrhy.
129
Srovnávání s ostatními.
84
„Sívíčko“ fotografa.
130
Redukce, ne eliminace, šumu.
85
Co jsem se naučil, když jsem sám učil.
131
Hospoda a kámoši.
86
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
133
„Fashionista“ z maloměsta.
94
Technika a neovladatelný chtíč.
137
Článkem v potravním řetězci fotbalistů.
96
Když se to rozmaže.
139
Cíle soukromých projektů.
98
Blues pološera.
140
Inkasování peněz za fotky a sebejistota.
104
Roztáhneme si pár fotek.
143
Jak určovat cenu kapelám?
110
Škemrat o souhlas s pořízením fotky?
147
Jak dostat zaplaceno v Cincinnati?
113
Skladovat, nebo vyhodit?
150
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI
vii
OBSAH 152
Majitel salonu hledá otroka.
180
Hledám styl. (Značka: Nespěchá.)
156
Cenová politika – pro začátečníky.
182
Balení techniky.
159
Proč dávat na softbox mřížku?
186
Objektivy a LEDky.
161
O autorských komentářích a nevinnosti stromů.
187
Jméno firmy vs. vlastní.
188
Míchat nebo nemíchat žánry na webu?
190
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
194
Marketing a propagace.
199
Loga. Platit či neplatit?
201
Co to znamená „úspěšný fotograf“?
202
Výjimečné případy, kdy používám režim priority clony.
204
Ořezávání a rozostřování.
206
Co skrývá stánek na svatebním veletrhu.
Fotografie může zabíjet… partnerské vztahy.
209
Rozdávání souborů.
174
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
211
Rozdávání souborů RAW.
176
Práce za pár šupů, ano nebo ne?
212
Na co se ptát při sestavování cenové nabídky.
177
Zveřejňování cen na webovkách.
214
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
viii
Fotografie
163 164 167
169
Porovnání záblesků PCB. Focením živé muziky se člověk neuživí. Únos aneb jak začít v cizím městě, bez kontaktů. Kapela, vydavatelství, manažer – kdo je tady pán?
170
Návaly úzkosti.
171
Záhada hlavolamu. Jistá práce, nebo skok do neznáma?
173
216
Které ze svých dětí máš nejradši? O vytváření portfolií.
250
Klienti s nízkou platební potencí.
251
Kdy si nechat zaplatit za licencované užívání fotek.
224
Přeskoky z žánru do žánru.
227
Co chce firma vidět ve tvém portfoliu.
254
Nikdo nechce otisknout moje jméno!
228
Úžasní fotografové, které je potřeba znát.
256
Učíme se prodávat: „Podržte mi to, prosim vás,…“
230
Videa o tom, jak se na holky patlá make-up. 259
Technická pornografie.
231
Moje mizerné webové galerie a moje výborné výmluvy.
269
Systém na karty a baterky.
270
Dělej, co říkám. Ne, co dělám.
272
Soukromé „soukromé projekty“.
280
Jeden den jsi bůh, druhý nestojíš za nic.
Seznam charakteristik, které nesmí chybět prostoru pro studio.
282
Odložit foťák jednou provždy.
242
Jak využít studio jako lákadlo.
286
Pracovní listy
243
U.S.A!
294
Rejstřík
244
Jak se snažím, aby mě na ulici neoddělali.
247
On fotí se Sony. Hahahahaha!
249
VIZUÁLNÍ PAUZIČKA
232
238 240
Používání expozimetru aneb poznej svoje nářadíčko. Odevzdání snímků, co nenávidíš.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI
ix
ZDRAVÍM, SACHO. DÍKY ZA MOŽNOST SE PTÁT A TAKY ZA NAPSÁNÍ TÉHLE PŘEDMLUVY. JAKOŽTO VEDOUCÍ FOTOREDAKTOR ČASOPISU ROLLING STONE SE URČITĚ DENNĚ SETKÁVÁŠ S HROMADOU FOTEK OD RŮZNÝCH FOTOGRAFŮ. POVAŽUJU SE V NOVINÁŘSKÉ BRANŽI CELKEM ZA NOVÁČKA, A TAK BY MĚ ZAJÍMALO, CO MUSÍ TY FOTKY MÍT, ABY TĚ ZAUJALY NATOLIK, ŽE VEZMEŠ TELEFON A VYTOČÍŠ ČÍSLO ČLOVĚKA, SE KTERÝM JSI NIKDY PŘEDTÍM NEDĚLAL. JDEŠ PO KVALITĚ? NEBO SPOLÉHÁŠ NA INTUICI? MŮŽE TĚ TO STÁT KRK, KDYŽ SI VYBEREŠ ŠPATNĚ. JAK POZNÁŠ, S KÝM TO KLAPNE A KDY BYS ŠLÁPNUL VEDLE?
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Zacku, jelikož vím, o čem tato knížka je – a že si klade za cíl přiblížit začínajícím fotografům, co to znamená být fotograf z povolání – mohl jsem takovou otázku očekávat. Doufám, že moje odpověď bude – ne pro tebe, ale především pro čtenáře – dostatečná, aby si udělali obrázek. Většina časopiseckých redakcí má nějaký ten seznam osvědčených fotografů, kteří pro ně pravidelně pracují, a dostat se na tento seznam není tak docela hračka. Na druhou stranu ale musím říct, že fotoredaktoři jako já neustále sledují, co se ve fotografii děje, a hledají nové (aspoň pro ně dosud neobjevené) talenty. Co pro to dělám? Prohlížím si reklamy, které mi přijdou e-mailem nebo vyjdou v tisku, listuji fotoknihami, časopisy, procházím blogy a ziny a samozřejmě také navštěvuji galerijní výstavy, prezentace portfolií a tak dál. To znamená, že v momentě, kdy vezmu telefon a vytočím číslo někoho nového, kdo má fotit pro Rolling Stone (nebo se s ním chci jen předběžně sejít), už jeho práci zřejmě nějakou dobu sleduji – chovám se prostě trochu jako stalker. Sem tam zabloudím
x
Fotografie
na jeho Tumblr, Instagram, blog a/nebo webové stránky, všímám si nejnovějších věcí nebo se poptávám u kolegů a fotoredaktorů odjinud. Nestačí jen vidět jeden výjimečný snímek. Osvědčilo se mi sledovat vývoj daného člověka v nějakém delším časovém období. Tak pokaždé získám lepší představu o jeho stylu, jak se staví k určitým situacím a jaká témata mu sedí. Soustředím se na vývoj jádra jeho práce, což mi taky umožňuje toho člověka poznat a udělat si obrázek, s kým mám tu čest. Ptáš se, co upoutá mou pozornost, jestli je to kvalita snímku anebo intuice. Obojí je správně. Žiju obklopen fotografií – moji rodiče jsou oba fotografové, moje sestra-dvojče se věnuje vizuálnímu umění, moje žena taky působí jako fotoredaktorka, já sám trochu fotím a dennodenně přicházím v práci do styku s fotografy všech věkových kategorií – jejich postupy, pomůcky (fotoaparáty, objektivy, film), styl práce a prostě všechno, co s fotografováním souvisí, nepřestává zaměstnávat moji mysl, jsem tím pomalu posedlý. Když ale vidím obrázek, který na mě zapůsobí, silně se mě dotkne, všechny dílčí aspekty jakoby mizí do pozadí – anebo je pouštím z hlavy úplně. Co dělá snímek výjimečným, je slovy těžko postižitelné. Můj osobní vkus se může lišit od vkusu kolegů, a proto je naším úkolem také posoudit, jak by určitá práce mohla v časopise fungovat – může tedy v redakci dojít k debatě, jestli se určitá práce do časopisu hodí a/nebo jestli odpovídá konkrétnímu zadání. Pokud někdo uvažuje, že nám představí svou práci, podle mě se rozhodně vyplatí seznámit se s časopisem Rolling Stone, jak je to jen možné (a to platí obecně, ať chcete pracovat pro jakýkoliv časopis). Měli byste znát jednotlivé oddíly a jaký styl práce jim odpovídá, jaký fotograf pro ten který oddíl fotí a jak. Když dospějete k přesvědčení, že by vaše práce do časopisu dobře zapadla, tak se neváhejte ozvat. — Sacha Lecca Vedoucí fotoredaktor časopisu Rolling Stone
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI
xi
JAK BYS TRÉNOVAL NASTAVOVÁNÍ EXPOZICE, ABY TO ČASEM ŠLO S TAKOVOU SAMOZŘEJMOSTÍ JAKO DÝCHÁNÍ? MÁM DOJEM, ŽE DĚLÁM, CO MŮŽU, A POŘÁD TO NENÍ ONO. PAK Z TOHO MÁM NERVY A ZAPOMÍNÁM, TO NESNÁŠÍM!
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Expozice není nic víc než výsledek kombinace rychlosti závěrky, clony a hodnoty ISO. To je celé. Dobře, pokud teda zapomeneme na blesk. Ten ale zatím necháme stranou. Závěrka, clona, ISO. Všechno. Každá scéna, kterou máš před očima, si žádá určitou clonu plus určitou rychlost závěrky plus určitou hodnotu ISO.
Vyraz na hodinku ven a foť s ISO 200 a f/4. To znamená, že máš z krku dvě ze tří neznámých a už stačí dosadit s pomocí expozimetru zabudovaného ve foťáku jen rychlost závěrky. ISO nech, jak je, a nehýbej ani se clonou, upravuj jen rychlost závěrky. Pamatuj si, že tvůj foťák chce ze všeho, co změří, udělat 18procentní šedou. Poměrové měření (average metering) bere všechno, bodové měření (spot metering) se soustředí jen na střed (nebo na bod v AF; tady doporučuju techniku RTFM – „Read the Fucking Manual“, v českém překladu: „Poraď se, prosím, s manuálem“). Takže nastav foťák na poměrové měření a pusť se do focení. Zhodnoť scénu, kterou máš v úmyslu fotit. Je to 18procentní šedá? Spíš tmavší? Spíš světlejší? Sytě zelený trávník odpovídá 18procentní šedé. Blankytně modré nebe je zhruba 18procentní šedá. Sytě červená barva může být 18procentní šedá. Dá se to naučit, vidět, co je „ šedá“ a co ne, a tak odhadovat, co si asi „myslí“ expozimetr ve foťáku.
6
Fotografie
Další den se zase vydej ven, ISO nech na 200 a nastav rychlost závěrky na 1/60 sekundy a soustřeď se jen na nastavení správné clony. Tak celkem rychle poznáš limity svého objektivu. Potom se vydej fotit s f/5.6 při 1/250 sekundy a hýbej jen s hodnotou ISO. Zvykni si měnit vždycky jen jednu věc. Jakmile si v tomhle budeš věřit, začneš hýbat se dvěma naráz. A pak začneš myslet „expozičně“. Budeš se snažit expozici odečíst, ještě než se podíváš do hledáčku. Co mě ale v souvislosti s tvojí otázkou dělá nejvíc starosti, je ten výrok: „Pak z toho mám nervy.“ Nenech se vynervovat. Je to jen expozice, nikde nečíhá hladový tygr, aby po tobě skočil, když se to nepovede. Jasně, není toho málo, co se člověk musí naučit, ale všechno, co k tomu potřebuje, je jen disciplína. Až s těmihle expozičními experimenty začneš, uděláš ty nejnudnější snímky v životě. Nevadí. Když se někdo učí hrát na klavír, neskládá hned klavírní koncert jak od Mozarta. Jen hraje stupnice a noty. Hra na klavír a skládání hudby není to samé. Uč se hrát. Až budeš hru ovládat, začneš skládat. A nebuď z toho na nervy, bav se. Trénuj.
Expozimetr uvnitř foťáku by rád, aby byl celý svět 18procentní šedá. Tady vidíš základní kalibrační terč s černou, 18procentní šedou a bílou barvou. Dobrá výchozí expozice zaručí, že se všechny hodnoty odečtou správně a v černé a bílé zůstanou lehce zřetelné detaily.
Když s bodovým měřením expozice zaostříš na černou oblast a zmáčkneš spoušť, výsledkem bude přeexponovaná fotka, jelikož se foťák snažil z černé udělat šedou.
Vzhledem k téhle snaze všechno přeměnit na 18procentní šeď, dosáhneš přijatelné expozice jedině tak, že při bodovém měření expozice zaostříš do středu terče.
Když expozimetr odečítá bílou a snaží se z ní udělat šedou, je výsledná fotka podexponovaná. Nastavením expozimetru na multimodální nebo poměrové měření dojde k tomu, že foťák odečte hodnoty z více oblastí scény, z toho pak udělá průměr a ten použije. Takže jestli v manuálu k foťáku stojí zato si něco přečíst, pak jsou to právě věci týkající se různých režimů měření expozice, jejich fungování a jak se ve foťáku dostat k jejich nastavení.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 1–10
7
ZACKU, CHYSTÁM SE POŘÍDIT SI SVŮJ PRVNÍ SOFTBOX. ROZHODUJU SE MEZI WESTCOTT APOLLO 28" A APOLLO 50". NENÍ MI TAK ÚPLNĚ JASNÉ, KTERÝ BY BYL NA ZAČÁTEK LEPŠÍ. FOTÍM HLAVNĚ PORTRÉTY, MATURANTY A PÁRY. CO MYSLÍŠ?
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Tyhle dva se od sebe liší dost, takže bude potřeba trocha zamyšlení, jestli máme tohle dilema rozřešit. Čím menší softbox, tím menší zdroj světla a tím taky tvrdší světlo. Čím větší zdroj světla, tím měkčí světlo. Při práci se softboxem v praxi platí, že maximální pracovní vzdálenost od objektu by neměla překročit dvojnásobek úhlopříčky přední strany softboxu. Je to jasný? Změř si, kolik má tvůj softbox vpředu v úhlopříčce. U Westcott 28" je to nějakých 90 centimetrů. Takže když na to aplikuješ tu moji praktickou zásadu, můžeš softbox postavit od svého objektu maximálně do vzdálenosti necelých dvou metrů (1,8 m). Softbox 50" má v úhlopříčce metr a půl, takže s ním máš k dispozici až tři metry prostoru. A který je lepší? Záleží na stylu focení. Fotíš spíš celé postavy? Necháváš s oblibou ve snímku trochu neutrálního prostoru? Jestli ano, tak doporučuju začít se softboxem 50", protože ten můžeš postavit až 3 metry od objektu a pořád z něj mít světlo slušné kvality. Fotíš radši víc zblízka? Spíš tváře nebo jen tříčtvrteční portréty? Pak ti dobře poslouží i 28". Fotíš zblízka, a tím pádem i softbox může stát blíž.
8
Fotografie
Taky je potřeba vzít v úvahu světelný zdroj. Čím dál světlo od objektu postavíš, tím větší výkon od světla potřebuješ. Systémový blesk se softboxem 50" tři metry daleko? S výkonem blesku vyšponovaným na maximum se nedostaneš dál než na f/4 nebo f/5.6. Zákon převrácených čtverců je mrcha! Když já postavím svůj softbox 50" do třímetrové vzdálenosti od objektu, používám většinou záblesk Alien Bee anebo něco silnějšího než systémový blesk. Teď jsme se bavili, jak se to dělá v praxi. Samozřejmě ti nic nebrání v tom postavit tři metry daleko od objektu i softbox 28", ale světlo pak ztratí svoji kvalitu – a kvalita světla je ten hlavní důvod, proč si softboxy kupujeme. Jakmile softbox od objektu oddálíš, světelný zdroj se ve vztahu k objektu zeslabí. Představ si, že postavíš softbox 50" třicet metrů daleko od objektu. Asi nepoznáš, že na objekt něco svítí. Když vzdálenost zmenšíš na nějakých 30 centimetrů, světlo je intenzivní, měkké a lichotivé. Dál se musíš taky zamyslet nad mírou rozptylu světla ze softboxu. Deštníky a podobně světlo po scéně rozlévají, takže s deštníkem můžeš fotit jednoho člověka i deset lidí najednou. Světlo ze softboxu je ve srovnání s deštníkem směrovanější a platí, čím menší softbox, tím menší rozptyl světla. Já proto softbox 28" většinou používám, když fotím jednoho nebo dva lidi. A když dva, tak musí být blízko u sebe. Se softboxem 50" fotím jednoho až čtyři, pět lidí.
Tady máme obrázek těch tvých dvou softboxů. Mezi modifikátory světla patří oba mezi moje oblíbence a jsou součástí mojí standardní výbavy už skoro deset let. Fungují skvěle jak se systémovými blesky, tak s většími záblesky.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 1–10
9
Tady jsem použil Westcott Apollo 28". Stál nalevo těsně mimo záběr. Světlo je krásně měkké, s výraznějšími, dramatickými stíny ve srovnání s větším softboxem 50" – s tím by bylo ve tváři modelky víc světla, stínů by ubylo. A možná to tak chceš – v tom případě 28" vyměň za 50". :: Nikon D3, 85 mm, f/1.8, 1/250 s, ISO 200 a v softboxu systémový blesk.
Píšeš, že fotíš hlavně maturanty a páry, takže softbox 28" by mohl být na začátek dobrá volba. Ale ani 50" by nebyl špatný – s tím by sis mohl dovolit nechat mezi páry při pózování i víc prostoru. Rozptyl světla ze sotboxu se dá zvětšit, když softbox nenamíříš přímo na objekt, ale nezapomeň na tu praktickou zásadu, kterou jsem zmínil na začátku: softbox 28" můžeš postavit maximálně do vzdálenosti necelých dvou metrů. Jakmile potřebuješ světlo postavit dál, tak buď světlo ztratí svoji kvalitu anebo musíš softbox 28" vyměnit za 50". Jestli pořád tápeš, hoď si korunou. Já bych ti na začátek doporučil 28". Zkus ho a pracuj s ním půl roku. Zkoumej a poznávej do detailu jeho možnosti. Zjisti, co všechno s ním jde a co už ne. Po půl roce práce by ti mělo být jasné, jestli k pokroku ve své práci potřebuješ 50". Že potřebuješ, poznáš, když ti u párů opakovaně nebude stávající rozptyl světla stačit. Pokud ale za celou dobu nebudeš mít potřebu postavit softbox dál než ty necelé dva metry, pak 50" nepotřebuješ. Dál by to ještě chtělo zvážit pořízení softboxu 28" a deštníku 60". Softbox 28" je dobrý, když objekty zabíráš zblízka anebo když fotíš jen jednotlivce. Roztáhnout deštník se naopak vyplatí, pokud děláš skupinové fotky (dva lidi a víc) anebo potřebuješ na objekt poslat světlo o větším rozptylu. Kvalitní deštník se dá pořídit za nějakých pár stovek korun a je to součást nezbytné výbavy, ať se hneš kamkoli. Takový švýcarák fotografa. 10
Fotografie
A tady máme příklad použití softboxu Westcott Apollo 50" (já mu říkám „Big Mama“). Přední strana softboxu se nacházela asi tak 1,2 m od objektu, jako zdroj posloužil záblesk Nikon SB-80DX, nastavený zhruba tak na polovinu výkonu. :: Canon 5D Mk II, 24–70 mm L / 40 mm, f/3.2, 1/160 s a ISO 400.
11
ASI HLOUPÁ OTÁZKA, ALE TADY JE (PŘEDEM SE OMLOUVÁM!). TÝKÁ SE TO „KVALITY SVĚTLA“. ŘEKNĚME, ŽE FOTÍM TVÁŘ S F/4 A EXTERNÍM BLESKEM V SOFTBOXU 28" A PAK ZNOVU TEN SAMÝ ZÁBĚR SE STEJNOU VÝBAVOU A NASTAVENÍM, JEN TEĎ MÍSTO EXTERNÍHO BLESKU POUŽIJU ZÁBLESK EINSTEIN. JE KVALITA SVĚTLA STEJNÁ?
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Funkci hlavního světla dopadajícího na objekt tady plní světlo softboxu, a to bez ohledu na to, o jaký jde zdroj. Někteří pixelomaniaci by možná řekli, že vidí rozdíl ve stínu pod třetí řasou zleva, ale… Kvalitu světla určuje v první řadě modifikátor, ne světelný zdroj v něm. A neomlouvej se, vůbec to nebyla hloupá otázka.
12
Fotografie
OTÁZKA:
KDO MÁ LEPŠÍ SESTAVU OBJEKTIVŮ, CANON, NEBO NIKON? (MYSLÍM Z TĚCH CENOVĚ DOSTUPNÝCH KOUSKŮ.)
ODPOVĚĎ:
Po pravdě, po stránce kvality a každodenního užívání je to jedno a to samé. Asi jako ptát se, jestli je lepší Nissan, nebo Toyota. Záleží na modelu, na cenové kategorii. Žádný velký rozdíl tady ale neexistuje, a to hlavně, když se bavíme o té „cenově dostupné“ linii. Našlo by se pár prvotřídních objektivů od Nikonu i pár prvotřídních od Canonu. Někdy 85mm kousek jedné značky strčí ostatní do kapsy a jindy je to naopak. A když už jsme to naťukli, proč se rovnou nezeptat: je lepší Nikon, nebo Canon? Jednoznačná odpověď: je to jedno. Absolutně nic s čím si lámat hlavu. Oba výrobci mají vůči tomu druhému svoje výhody. Někdy si přeju, aby se spolu na nějaké akci opili, odskočili si na pokoj a zplodili potomka v podobě společného produktu. Bral bych tělo Nikonu s jakýmkoliv senzorem Canonu 5D Mark. To by byl ideální mix těch dvou. Za starých časů focení na film si každý mohl pořídit foťák podle těla. Na samotném foťáku totiž moc nezáleželo. Každý výrobce měl řadu dobrou, lepší a nejlepší. Na základě různých kvalit a vlastností si fotografové vybírali film. Jedni měli foťák Nikon, jiní Canon a všichni fotili na film od Fuji anebo jeden na Kodak a další na Fuji anebo si to každý podle sebe kombinoval. Dneska máme místo filmu senzor zabudovaný v těle fotoaparátu. A dobré, lepší a nejlepší foťáky obsahují různé senzory. Senzor od Nikonu má jinou kvalitu a vlastnosti než senzor od Canonu. Dneska si nemůžeme
vybrat foťák podle těla od jednoho výrobce a senzor od jiného, aspoň ne, pokud jde o digitální zrcadlovky. U středních formátů ty možnosti jsou. Osobně dávám přednost senzorům od Canonu a tělům od Nikonu. Ale co na tom záleží. U objektivů preferuju taky Nikon. Kdyby existoval Nikon D4 se senzorem Canonu 5D Mk II, byl bych šťastnej chlap. Můžu ti vyjmenovat 10 vynikajících profesionálních fotografů, co používají Nikon, a 10 stejně dobrých profíků, co fotí s Canonem. Pak bych tě nechal celý den koukat na jejich fotky, aby ti bylo jasné, že o dilema Nikon vs. Canon tady vůbec neběží. Jde o to, kdo ten foťák drží v ruce. Joe McNally není větší profík, protože používá Nikon, a ani Jeremy Cowart, protože fotí s Canonem. Oba jsou skvělí, špičkoví fotografové i s absolutně rozdílným fotografickým systémem, s různými objektivy, s jinýma očima a s odlišným mozkem a stylem. Podrž si v ruce Nikon a pak to samé udělej s Canonem. Který se ti drží líp? Který tě víc bere? Ten si kup. Lidi, co v diskuzích na internetu vedou žabomyší války, jestli je lepší Nikon, nebo Canon, jsou podle mě k pláči. Podobným diskuzím se vyhýbej, ty fotografické řemeslo nikam dál neposunou. Lidi, co se dokážou rozohnit nad debatou o technické výbavě, většinou dělají ty nejnudnější fotky na světě. A teď – je lepší Mac, nebo PC? Jedině Mac, to je snad jasný! Na PC dneska dělají jen blbci. (Pozn. redakce: Přidáváme se k poznámce 1) na str. 4.)
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 1–10
13
Vizuální pauzička RED LETTER AGENT ANEB PROČ JSEM HUDEBNÍ FOTOGRAF Každý fotograf má v životě pár přelomových snímků.
bylo mi jasné, že se pěkně nadřu. Nikon D100 fotil při
Nemusí to být ty nejlepší fotky, vlastně vůbec nemusí
nízkém množství světla příšerně, cokoliv nad ISO 400 se
být dobré, ale znamenají změnu v kariéře anebo stylu.
nedalo použít. Ale měl jsem tu starou dvěstěosmdesát-
Tenhle snímek je jeden z těch mých přelomových. Vznikl
pětku a stojan na světlo.
v listopadu roku 2003 a chvíli předtím jsem ještě pracoval na plný úvazek v kopírovacím centru Kinko’s. Pověsil
Ten koncert jsem nafotil a druhý den se pustil do edita-
jsem kariéru fotografa na hřebík, jelikož jsem se po sérii
ce. Najednou jsem narazil na tenhle snímek, převedl ho
osobních trablů ocitl na dně. Byly to tehdy skoro dva
na černobílý a něco ve mně se ozvalo: „Zpomal, tohle si
roky, co jsem naposledy vzal foťák do ruky.
zaslouží tvoji pozornost.“ Tak jsem tu fotku začal zkoumat a něco na mě z ní „dýchlo“, dalo by se říct.
Přišel za mnou kamarád Marc Climie, jestli bych mu nesekundoval při focení na svatbách. V říjnu 2003 mi
A co se dělo dál? Otevřel jsem webový prohlížeč a zadal
koupil Nikon D100 a vypustil mě mezi svatebčany. Týden
do Googlu dvě slova: „hudební fotograf“. To bylo před
nato jsem dal u Kinko’s výpověď.
deseti lety a od té doby jsem pracoval už s víc jak 400 muzikanty a kapelami.
Veškerá moje tehdejší fotografická výbava se skládala z Nikonu D100, starého blesku Vivitar 285 a starého Macu. Neměl jsem žádný objektiv a dokonce ani paměťovou kartu. Vzal jsem zbytek výplaty a pořídil si stojan na světlo, deštník, optický odpalovač blesku a levnou infračervenou spoušť. Když jsem potřeboval něco dalšího, půjčil jsem si to od Marca – a nechal mě to tak dělat měsíce, dokud jsem neměl na vlastní. Když jsem to u Kinko’s zabalil, moje profesní motto znělo: „Beru všechno kromě porna“. Jeden můj kamarád, Travis Jones (ten na fotce), hrál v kapele, co si říkala Red Letter Agent. Nabídl mi volňásek na koncert a pár piv zadara. Pivem zadara sice nájem nezaplatíš, ale někdy si polepšíš aspoň duševně. Red Letter Agent hráli v klubu jménem Smith’s Olde Bar, což je místo, které v Atlantě každý zná. Jak jsem vešel dovnitř a viděl, jaká je tam tma,
14
Fotografie
Nikon D100, objektiv 35–70mm / 52mm, f/5.6, 1/8 s a ISO 200.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 1–10
15
VE FOTOGRAFICKÉ BRANŽI JSEM NOVÁČEK A PRÁVĚ PŘEMÝŠLÍM NAD TÍM, JESTLI UPRAVIT SVOJE WEBOVÉ STRÁNKY A PŘIDAT NA NĚ AKTY. MÁM ZÁJEM O ZAKÁZKY Z OBLASTI KOMERČNÍ FOTOGRAFIE NEBO EDITORIÁLŮ, ALE ZROVNA TEĎ TO VIDÍM TAK, ŽE JE POTŘEBA BRÁT VŠECHNO, CO SE NASKYTNE. MYSLÍM SI, ŽE TY AKTY JSOU NĚCO, ČÍM SE MŮŽU POCHLUBIT, ALE BOJÍM SE, ŽE KDYŽ JE TAM VYSTAVÍM, MOHLO BY TO ODRADIT POTENCIÁLNÍ KLIENTY SE ZÁJMEM O RODINNÉ PORTRÉTY, SVATBY NEBO NAFOCENÍ BAR MICVA1 SVÝCH DĚCEK. MÁM TAM TY AKTY POVĚSIT, NEBO SE NA TO RADŠI VYKAŠLAT?
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Když chceš dělat komerční fotografii nebo fotit editoriály, pak si myslím, že tam ty akty v extra galerii být můžou – za předpokladu, že opravdu stojí za to. Pokud se totiž jedná o další nahatý holky někde na skále, pak bych si to pořádně rozmyslel. Víc takových fotek svět už fakt nepotřebuje. Nicméně… Jestli máš zálusk na rodinné portrétování, svatby nebo akce typu Bar Micva, pak se na galerii aktů rozhodně radši vykašli. Přes to vlak nejede, a to hlavně, když se do hry připlete náboženství.
116
Fotografie
Zkus se nad tím zamyslet. Kolik asi rodin ty tvoje akty zaujmou natolik, aby si tě najaly na nafocení náboženského obřadu? Chyba, asi jako prezentovat akty nebo fotky módy a nabízet focení seniorů. Ani náhodou bych svoji dospívající dceru neposlal k takovému fotografovi, nikdy, absolutně. Potkal jsem fotografy, co v galerii vedle portrétů rodin a malých dětí vystavují akty a dost odvážné fotky holek z modelingových agentur. Připadá ti to jako dobrý nápad? Nepřipadá co, nikomu to tak nepřipadá.
Když se rozhodneš mít stránky cílené na komerční oblast a média, kde budou mimo jiné viset taky ty akty, a o svatbách, rodinném portrétování nebo Bar Micva tam nebude ani slovo, co se stane? Když bude někdo hledat fotografa na Bar Micva a náhodou zabloudí na tvoje stránky, bude mu jasné, že tohle není fotograf pro něj, takže od tohohle typu klientů prostě nabídky přicházet nebudou. Takže otázka zní, co chceš? Editoriál anebo obřady? Komerční fotografii a akty anebo děcka, jak předčítají z Tóry? Některé věci se dají kombinovat, jiné ne. Udělej si mezi nima v hlavě pomyslnou hranici a vyber si, na kterou stranu se postavíš. Jestli máš dojem, že by ty akty mohly být překážkou na cestě k zakázkám, které ti mají zajistit živobytí, tak je tam nedávej a místo toho si zřiď účet na 500px.com a nahraj je tam.
Kdybychom teď seděli v baru, tuhle debatu „co s akty“ bych přešel a radši bych se věnoval víc tomu, co dál. Zeptal bych se tě, co chceš vlastně dělat. Jestli editoriály a komerční fotografii, tak bych ti poradil, ať všechen svůj čas a energii soustředíš právě na tohle a na svatby, rodinné portrétování, náboženské obřady apod. zapomeneš. Na to mobilizuje všechny svoje síly spousta dalších lidí. Stejně jako na oblast, kde chceš uspět ty. Proč se snažit dělat všechno a přitom nic pořádně? Zaměřuj, fotografe, zaměřuj! 1) Bar Micva je židovský náboženský obřad.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 41–50
117
Vizuální pauzička MÉMU FOCENÍ DAL SMĚR JACK WHITE Dostat se na koncert díky novinářskému průkazu není
sám sobě. Těžko se to popisuje. Bylo to víc než vášnivá
nic složitého. Stačí mít známé na těch správných mís-
hra nebo divadlo kvůli show. Jako by vypadl z reality
tech a zatahat za provázky. Jednou jsem se dokonce
a ocitl se někde jinde. A tam se s něčím nebo za něco
dostal na koncertě do prostoru vyhrazeného fotografům
rval.
na průkazku do knihovny. Zamával jsem s ní sekuriťákovi před obličejem a bylo to (ne, vážně, průkazka do knihov-
Ve mně to vyvolávalo až posvátný úžas. Stál jsem s ote-
ny a foťák, stačilo mu to). Na velkých akcích se ovšem
vřenou pusou a říkal si: „Tak přesně tohle chci pro svoje
dodržuje pravidlo „tří skladeb“, a to je problém. Můžeš
focení!“ Jack měl grády. Nejednoznačnost, zběsilost,
fotit jen během prvních tří písniček a pak tě od pódia
bojovnost, šílenství.
vyženou. A někdy dokonce z koncertu úplně. Nenávidím tenhle systém.
A je to už osm let, co jsem tam tak stál a sledoval ho. Osm let se snažím tu myšlenku „tak přesně tohle chci
The White Stripes přijeli do Atlanty zahrát na Atlanta
pro svoje focení“ uvést do praxe. Když se ohlédnu, vidím
Midtown Musix Festival a já měl novinářský průkaz
pár světlých momentů, kdy jsem se tomu přiblížil a rval
na všechny tři dny festivalu. Na White Stripes jsem se
se za svoje vize. Pořád mi to ale uniká, a tak hledám dál.
těšil, protože se mi líbilo, co hrají, ale za jejich velkého
Jinak asi ani nemusím říkat, že Jack White platí od té
fandu bych se tenkrát neprohlašoval. Prostě jsem jen
doby za osobnost číslo jedna, komu bych chtěl ze všech
znal pár jejich písniček a přišly mi fajn. Taky jsem slyšel,
lidí na světě udělat portrét.
že tahle kapela umí udělat pořádnou show. Kámoš Marc je zbožňoval, tak jsem si říkal, že kvůli němu bych měl nějakou tu dobrou fotku udělat. Jinak jsem měl tehdy takový hudební blog, kam jsem dával fotky z akcí, ale celkově jsem neměl v úmyslu dávat do tohohle focení nijak moc energie. Jenže jakmile se na pódiu objevil Jack White a začal hrát, okamžitě mi vyrazil dech. Prvních deset vteřin jsem snad ani nedýchal. Během prvních dvou písniček jsem fotil jako šílenec, při té třetí jsem se jen opřel a sledoval Jacka, jak hraje na kytaru. Dostalo mě to. Jakoby tu byl i nebyl, hrál, jak kdyby zaháněl démony, jako kdyby se někomu snažil zachránit život – a možná ho zachraňoval
118
Fotografie
Nikon D100, 85 mm, f/1.8, 1/250 s, ISO 250.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 41–50
119
CHYSTÁM SE ROZJET KARIÉRU JAKO SVATEBNÍ FOTOGRAF. BAVÍ MĚ TO, ALE KDE SE OPRAVDU VYŽÍVÁM, TAK TO JSOU PANORAMATA MĚST. DOKÁŽEŠ SI PŘEDSTAVIT SITUACI, KDY BY SE Z PANORAMAT MĚST MOHL STÁT OBCHODNÍ ARTIKL, A TO U NOVÁČKA V BRANŽI JAKO JSEM JÁ? ANEBO SPÍŠ VŽDYCKY PŮJDE O UMĚNÍ, CO SI DĚLÁM JEN TAK PRO VLASTNÍ POTĚCHU? A JEŠTĚ Z JINÉHO SOUDKU: JAK SE DAJÍ UMĚLECKÉ FOTKY MĚST PRODÁVAT ANONYMNĚ?
OTÁZKA:
musí být fakt výjimečné a b) fanoušky, co budou ochotní za ně platit. Ale pak se ptáš na anonymní prodej. Moc nechápu, proč chceš prodávat anonymně. Aby se to nepletlo se svatební fotografií? Pak stačí vytvořit si dvoje webovky, svoje jméno můžeš mít na obou.
ODPOVĚĎ:
Zeptej se rov nou: „Jak prodávat to, co nikdo nechce?“
Kromě štěstí potkat se ve správnou dobu se správnýma lidma fakt nemám tušení, jak by z panoramatických snímků měst (nebo krajin, těl, štěnat atd.) mohl vzniknout spolehlivý zdroj příjmů. Dejme tomu, že si tvojí práce všimne někdo z hotelového řetězce Marriott a objedná si u tebe 5 000 tisků na stěny do hotelových pokojů. Z toho by mohla kápnout slušná suma, ale je to přesně ten případ, co vyžaduje správné lidi a načasování. Pak existují fotobanky, pohlednice, umělecké veletrhy, kde si můžeš postavit stánek a prodávat svoje fotky návštěvníkům. Co dál? Třeba kalendáře, podložky pod myši. Všichni to známe. Ale vyděláš si tím na nájem? S největší pravděpodobností ne. Můžeš si zkusit vybudovat širokou fanouškovskou základnu na www.500px.com nebo na Instagramu a prodávat jim svoje tisky. Má to dvě podmínky – a) fotky, co
120
Fotografie
Každopádně, když ji miluješ, není co řešit – věnuj se panoramatické fotografii měst. Na trhu ale budeš plnit pekelně malou mezírku a já nemám tušení, jak tě nasměrovat, aby se tenhle byznys dal do pohybu. Tím ale netvrdím, že je to nemožné, počítej, že klientů prostě bude asi mnohem míň, než v případě, dejme tomu, budoucích nevěst. Říkáš, že jsi na začátku a že se chceš pustit do svatební fotografie. Napadlo tě už, kolik času to ze začátku spolkne? Začít se živit jako svatební fotograf vyžaduje všechen tvůj volný čas, je to práce na plný úvazek, když to chce člověk dělat pořádně. Možná zjistíš, že svatby budou krmit tvoje břicho, ale panoramata měst tvoji duši. Já to tak mám s pouliční fotografií. Fotit dění v ulicích velkoměsta je moje vášeň. Nabíjí mě to, naplňuje, miluju to celou svojí bytostí. Nevydělávám na tom, je to prostě jen koníček, a když tyhle fotky prezentuju ostatním, tak jako osobní záležitost. Možná se někomu budou líbit a najme si mě na nafocení portrétů, paráda. Ale prodávám momentálně nějaké tisky těchhle fotek? Ne. A vadí mi to? Momentálně to neřeším, mám dost práce s tím, co mě živí.
JEDNOU CHCI BÝT VE FOTOGRAFII NA VRCHOLU POTRAVNÍHO ŘETĚZCE STEJNĚ JAKO TY. CHCI PATŘIT K TĚM NEJLEPŠÍM A UDĚLAT NĚCO VÝJIMEČNÝHO, CO FOTOGRAFICKÁ KOMUNITA OCENÍ. MOMENTÁLNĚ ALE NEJVÍC PŘEMÝŠLÍM, JAK SE SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM ZVIDITELNIT. DOST ČASTO (ASI VÍC, NEŽ JE ZDRÁVO) SI LÁMU HLAVU, KDE HLEDAT POMOC A PODPORU POTŘEBNOU K ÚSPĚCHU. NEBYLA BY NĚJAKÁ RADA, JAK SI VYBUDOVAT OKRUH PŘÍZNIVCŮ?
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Jedna by byla. Nesnaž se budovat okruh příznivců!!!
Nehledej aktivně cesty, jak se dostat mezi „ty nejlepší“ a jak na sebe mezi lidma v branži upozorňovat. Tohle vycítíme na sto honů a radši se ti vyhneme obloukem. Nemysli si, že široký okruh příznivců znamená tu nejvyšší metu. Skvěle fotit, to je nejvyšší meta. Když někoho zajímají tvoje řeči, bezva! Jestli po tobě neštěkne pes, nevadí, pořád můžeš být super fotograf. Na prvním místě je vždycky fotografie. Tečka. „Sleduj mě! Sleduj, co dělám!“ To smrdí egem a narcismem. Povím ti teda, jak si „ti nejlepší“ v téhle branži získali svoje „příznivce“. Je to prostý a jasný jako facka. Podívej se třeba na Chase Jarvise, Davida Hobbyho a Joea McNallyho:
A. Tvrdě na sobě jako fotografové pracovali a stali se z nich výborní profíci. B. Jsou hodně otevření, pokud jde o to, co dělají, a jaké používají postupy, a dobrovolně se o svoje zkušenosti dělí s ostatními. C. A i B dělají roky. Roky. Slyšíš? Ro-ky. Tajemství úspěchu spočívá v tvrdé dřině a ochotě dělit se o svoje zkušenosti. Jeden člověk začne číst jejich blog. Za chvíli je to 10 lidí a pak 1000. Stanou se z nich takové pevné body, přístavy naděje a spoustě lidí pomáhají, ale sami na sobě pilně makají, aby se v tomhle řemesle posouvali dál a dál. Usilovně se sápou na vrchol toho fotografického Everestu, ale často se ohlížejí a podávají ruku těm pod sebou a vytahují je výš. Nesedí na zadku a nelámou si hlavu, jak získat „příznivce“. Nezajímá je, co můžou dělat pro to, aby se okruh těchhle lidí rozšířil. Prostě makají, mají výsledky a pomáhají ostatním kdykoli se naskytne příležitost. My všichni ostatní je za to sakra respektujeme, a proto se z nás stávají jejich příznivci. Už chápeš, jak to funguje?
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 41–50
121
Neměj jako na svůj životní cíl „patřit k těm nejlepším“. Sakra dobře foť a občas nabídni pomocnou ruku. Možná, že za pět, deset let se pak spolu napijeme u baru na nějakým super šíleným, skvělým místě a budeme žasnout, jak se to vlastně všechno seběhlo. Užijeme si ten okamžik a pak se zase vrátíme do práce a budeme pokračovat v tom, co děláme. Sápat se výš a pomáhat ostatním. Taky si uvědom, že já nejsem ve fotografii na vrcholu potravního řetězce. Jen mě prostě znáš a okruh mých příznivců je docela široký. Dan Winters, ten je ve fotografii na vrcholu potravního řetězce. Mnohem výš než já. A to nebloguje a není na Twitteru. Mě zná víc lidí, než jeho, a stejně je on ve srovnání se mnou 100× lepší fotograf. „ Široký okruh příznivců“ neznamená, že jsi na špici, že máš talent, že jsi někdo. A dej si pozor, ať ti „příznivci“ nestoupnou do hlavy. Viděl jsem to u pár lidí. Začali si
122
Fotografie
myslet, že jsou nejlepší, a přestali se starat o to, co jim ty příznivce přineslo v první řadě. Nebuď takovej blb. Drž se při zemi, a když náhodou někdo začne poslouchat cokoliv, co máš potřebu vysílat do světa, važ si toho. A závěrem – nedívej se na lidi, co navštěvují na sociálních sítích tvoje profily, jako na svoje „příznivce“ nebo „fanoušky“. Jsou to tví vrstevníci, kolegové, tobě rovní, ne-li lepší. Je to pocta, když se zajímají o tvoje názory. Neber to na lehkou váhu. Ale nemysli si hned o sobě, že jsi kdovíjak super. Protože nejsi. Dan Winters je. A počet jeho příznivců na Twitteru? Nula. Doufám, že se s ním jednou potkám, abych mu potřásl rukou. Je to fakt super fotograf.
JAK SE DÍVÁŠ NA STUDIUM FOTOGRAFIE NA VYSOKÉ ŠKOLE? MÁ SMYSL, ABY BUDOUCÍ REKLAMNÍ FOTOGRAFOVÉ NEBO FOTOGRAFOVÉ EDITORIÁLŮ (JAKO JÁ) STUDOVALI VE DVOU- NEBO ČTYŘLETÝCH PROGRAMECH? NEDOPORUČIL BYS SÁM ZA SEBE NĚJAKOU ŠKOLU?
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Záleží na tvé osobnosti a na konkrétní škole.
Jestli jsi typ, co se nejlíp učí opakováním toho, co mu někdo jiný předvede, pak má u tebe škola smysl. Pokud máš ale činorodou povahu a radši věci objevuješ na vlastní pěst, tak se na studia vykašli. Když si škola říká „umělecká“, vezmi nohy na ramena a zmiz odtud. V 9 a půl z 10 uměleckých škol člověka nenaučí, jak fotografii dělat jako profesi. Určitě existují výjimky, ale nebude jich moc. Já jsem svoji eskapádu se studiem fotografie začal na umělecké fakultě University of Georgia. Byl jsem na uměleckém oboru a nestálo to za nic. Studenti z téhle školy ke mně dneska chodí na praktické lekce. Lidi v posledním ročníku – to už by o focení mohli něco vědět, ne? Aspoň něco. Ale mám je na telefonu pořád. Pak existují špičkové školy, u nás třeba Savannah College of Art and Design (SCAD), Portfolio Center, Art Center, Brooks, RIT a pár kampusů Uměleckého institutu. Háček je v tom, že tyhle školy tě můžou ročně stát desítky tisíc dolarů. Zkus si na to vzít nějakou tu studentskou
půjčku a až skončíš, můžeš se jít z fleku odstřelit. Zrovna nedávno jsem četl článek o SCAD, jak je v celých Státech z hlediska „návratnosti investice do vzdělání“ skoro na posledním místě. Školné tady přijde na 180 000 dolarů. Dokážeš si představit, kolik zakázek to bude chtít, než tuhle sekeru splatíš? Já jsem chodil u nás v Atlantě na malou vyšší odbornou školu Gwinnett Technical College s dvouletým programem zaměřeným na komerční fotografii. Bylo to po tom, co jsem skončil na umělecké fakultě UGA. Učebnu jsme tady měli na stejné chodbě, jako byla svářečská dílna a ještě o kousek dál se lidi učili opravovat auta. Kompletní denní studium tady na čtvrtletí vyšlo na 314 dolarů, a to je míň, než dáš jinde jenom za parkování. A naučil jsem se tady všechno od portrétů po fotografii produktů. Všechno jsem si sám barevně i černobíle vyvolával a tisknul. Učitelé byli zaměstnaní tak na půl úvazku, ve zbytku času se sami živili jako fotografové a vtloukali nám do hlavy technickou stránku věci. Prostě skvělá škola. V čem zůstává pozadu za uměleckými školami, je fakt, že se na ní vyučuje jen technika a žádná teorie. Školy jako SCAD podle mě nabízí dobrý poměr obojího, ale jsou taky stokrát dražší. Šíleně.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 41–50
123
Hádej, kolikrát se mě potenciální klient zeptal, co jsem vystudoval? Nikdy. Nikdy na moji nabídku nikdo nereagoval dotazem na moje vzdělání. Jediné, co je vždycky zajímá, je… portfolio. Tečka, hotovo, vymalováno. V praxi nezáleží na tom, jakou máš školu anebo jestli vůbec nějakou máš. Škola ti může dát solidní základy, na kterých pak stavíš. Vznikne tam tvoje první portfolio a tak. Co ale musíš udělat, jakmile máš diplom nebo maturitní vysvědčení v kapse – dát tohle portfolio do krabice pod postel spolu s indexem a průkazkou studenta. Jakmile máš školu hotovou, zakopej tohle školní portfolio hodně hluboko. Vypadá totiž jako školní portfolio.
124
Fotografie
Mně dala škola základ. Jsem ten typ, co se učí tak, že napodobuje, co mu předtím někdo ukázal. Pro rozvoj mých dovedností měly ohromný význam semináře, kde se naše fotky každý týden hodnotily. To bylo k nezaplacení. Jsem fakt rád, že jsem chodil do školy. A taky, že jsem školu neskončil se studentským úvěrem na krku. Když jsem studoval, byl jsem kluk, svobodný, bez dětí. Když je ti 30 nebo 40 a máš rodinu, je to všechno desetkrát těžší. Dá se to zvládnout, ale jde to hůř. Když se mě čtyřicátníci ptají, jestli mají jít studovat fotografii na vysokou, říkám jim, že dneska, v době digitálních foťáků, internetu, blogů jako Strobist a lidí jako Kelby atd. můžou studovat on-line, a k tomu ať dva roky fotí jak zběsilí a asistují zkušenějším kolegům kdykoli můžou.
CHCI ZAČÍT ASISTOVAT NEBO SEKUNDOVAT NĚJAKÉMU ZABĚHNUTÉMU FOTOGRAFOVI. OSLOVIL JSEM PÁR LIDÍ, ALE ZATÍM BEZ ÚSPĚCHU. ŘÍKÁ SE, ŽE TOHLE HRAJE NA CESTĚ ZA VLASTNÍ KARIÉROU FOTOGRAFA NA VOLNÉ NOZE DŮLEŽITOU ROLI, ALE JAK NA TO?
OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
Tohle už jsem slyšel lidi říkat mockrát: „Kontaktoval/a jsem fotografy, že bych jim rád/a pomáhal/a, ale buď nereagovali, nebo prostě řekli, že nemají zájem.“ Nech mě ti to podat z opačné stránky, z úhlu pohledu člověka, co dostává e-maily nebo přijímá hovory s takovou nabídkou. Pro pořádek doplňuju, že jsem sám strávil 4 roky svojí kariéry jako asistent fotografa a 7 let jsem sekundoval – fungoval jako „druhý fotograf“. Takže, pohled z té druhé stránky, očima profíka, co na tvoji nabídku nereaguje anebo řekne ne: Nový asistent na nějakou zakázku je většinou spíš přítěž než výhoda. Když nevíš, jak pracuju, jak si balím věci nebo jak zacházím s lidma, co fotím, budeš hodně daleko v pozadí. Při práci na zakázce nemám moc času na zaučování. Představ si třeba focení na svatbě – rozhodně si nemůžu dovolit riskovat a přivést si tam někoho, s kým jsem předtím nedělal. Už jsem zažil asistenty, co řekli špatnou věc špatnému člověku ve špatnou chvíli. A čí je to vizitka? Jejich, nebo moje? Moje. Přesvědčit někoho, kdo tě vůbec nezná, aby tě vzal s sebou na nějakou zakázku, není žádná sranda. Já beru nové asistenty jedině na soukromé focení nebo na práci,
kde jsou pevně daná pravidla. Nebo musím mít na toho člověka osobní doporučení od jiného fotografa. Jestli jsem s tebou kromě jednoho e-mailu nebo telefonátu neměl nikdy tu čest a nemáme žádné společné známé, pak nejspíš na tvoji nabídku nezareaguju anebo slušně odmítnu. Taky je potřeba si uvědomit, že nabídka typu „jednorázová výpomoc na den“ nebude užitečná ani pro jednu stranu. Když dělám na nějaké zakázce, musím se soustředit jen na práci. Tečka. Z jednodenního postávání kolem si ty nic neodneseš, a jakmile nevíš, jak pracuju a co potřebuju, když něco potřebuju, a kde to je v momentě, kdy to potřebuju, tak ani pro mě nebude tvoje přítomnost k užitku. Žádný z nás na tom moc nevydělá, spíš oba dva skončíme zklamaní a otrávení. Věř mi, znám to, z obou stran. Nejjistější je důkladná domácí příprava. Najdi si člověka, co dělá věci, které uznáváš. Zjisti si o něm maximum informací – projdi jeho blog, profil na Twitteru, Facebooku, Linkedlnu, Googleu+, Instagramu atd. Z těchhle zdrojů toho o něm můžeš zjistit hromadu. Neposlouchá podobnou hudbu? Nenavštěvuje podobné podniky jako ty? Nemá děti ve stejném věku, jako jsou ty tvoje? Jedna z nejdůležitějších otázek, co si s Meg pokládáme, když vybíráme někoho nového, je: „Sedneme si s ním? Bude
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 41–50
125
126
Fotografie
nás bavit trávit s ním čas?“ Člověk, se kterým bys rád dělal, věnuje „přípravě“ na tebe stejnou energii a čas jako ty „přípravě“ na něj. Jakmile narazíš na někoho, s kým by to mohlo fungovat, pošli e-mail: Vážený pane fotografe/Vážená paní fotografko, už dlouho sleduju Vaši práci a líbí se mi, co děláte. Sám/sama teď ve stejné branži začínám. Dokážu si představit, že jsou dny, kdy máte práce nad hlavu, ale rád/a bych Vás někdy pozval/a na kávu do [název kavárny, odkud fotograf vždycky posílá příspěvky na Twitter] nebo na pivo [značky, o které fotograf vždycky tweetuje]. Moc bych Vám chtěl/a dělat asistenta, i když je mi jasné, že už jen tím pozváním na kávu po Vás možná žádám příliš. Pokud byste přece jenom našel/našla skulinku, moje časové možnosti jsou plně flexibilní. Uvědomuju si, že jsem naprostý zelenáč, ale přesto si dovoluju připojit odkaz na svoje webové stránky. Chci se začít vážně věnovat [portrétní/ svatební/editoriálové] fotografii a vím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, a právě proto bych rád/a začal/a jako asistent někoho zkušeného. Děkuju Vám moc za Váš čas. S díky, Další bažant v revíru PS: Zbožňuju ten Váš snímek [na kterém je to a to tam a tam]. Gratuluju k takové zakázce. Možná si tě všimne, možná. Uvědom si, že tenhle člověk, kterého zveš na kafe a nabízíš mu svoji asistenci, dostává podobné nabídky taky od dalších lidí. Kromě tebe mu mohlo za poslední měsíc napsat dalších deset lidí. Nebo dvacet. Představ si, že tě zve na kafe dvacet lidí. Když
© David E. Jackson / www.davidejackson.com
budeš chtít všem vyhovět a strávíš s každým hodinu, zabere ti to dvacet hodin. Já osobně nemám měsíčně dvacet hodin nazbyt, abych mohl posedávat s lidma po kavárnách. Taky pochop, že řada těchhle fotografů už má nějakého toho asistenta anebo ustálený seznam kontaktů, na které volá, jakmile je potřeba. Když ti někdo řekne ne, neznamená to, že je to vůl. Neodmítá tě proto, že se bojí konkurence apod. Prostě ti dává najevo, ať hledáš jinde. A pak když tak zase jinde. A tak dál… Buď vytrvalý, ale nedotírej. Obrať se na vytížené asistenty v okolí a udělej si pár kontaktů mezi nima. Nabídni, že jim budeš pomáhat jako druhý asistent za pár korun nebo zadarmo. Když si získáš důvěru pár asistentů, mohou tě pak někomu doporučit. Jako ve spoustě věcí, zdá se to jako pevná, neprostupná zeď, ale stačí, když se ti párkrát povede, aby popraskala omítka, a něco se začne dít. A to samé platí pro sekundování. Představ si, že jsi v kůži profíka. Nabídky na svatby se valí jedna za druhou, máš hromadu nevyřízených e-mailů a telefonátů, jsi šest alb pozadu, k tomu ženatý a táta několika dětí. Do konce roku musíš nafotit ještě 32 svateb. Chceš zaktualizovat svůj blog. A taky by sis rád vzal na týden volno. Jako blesk z čistého nebe ti někdo napíše, že by s tebou rád pracoval jako „druhý fotograf“. Netušíš, co je to za člověka a pokud jde o jeho práci, nemá moc co předvést. Bude to pracant a pro tebe přínos, anebo z tebe vysaje informace a pak zmizí jak pára nad hrncem, jakmile se dozví, co potřeboval? A stejnou nabídku jsi dostal od dalších pěti lidí. Jsi zavalený prací. Tvoje partnerka tě nahání. Jestli máš být doma včas na večeři, je nejvyšší čas vyrazit. Doma se najíš a pak zase běžíš pryč na schůzku s nějakou nevěstou a její matkou. Jaká je pravděpodobnost, že se těm lidem, co ani neznáš, ozveš? K tomu přidej skutečnost, že už k sobě máš kolegu jako druhého fotografa, je to tvůj kámoš a víš, že s ním můžeš počítat i do budoucna.
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 41–50
127
A za těchhle podmínek tě kontaktují cizí lidi. Jak vysoko se nachází na tvém žebříčku priorit? Moc vysoko to asi nebude. Jaká je pravděpodobnost, že jim vůbec odepíšeš? Nízká. Jaká je šance, že se budou cítit ukřivdění a řeknou si „je to vůl”? Vysoká. Takže ty jsi teď ten, kdo se snaží navázat kontakt s lidma, co tě nepotřebují. Jak překřičet ten šrumec kolem nich, aby tě zaregistrovali a věnovali ti svoji pozornost, a přitom ses nechoval jako otrava nebo šašek? Musíš se dostat na jejich radar. Dát si spolu kafe je super začátek, ale jak se k tomu propracovat? Řeknu ti, kdo si obvykle získá moji pozornost. Dostávám hodně e-mailů s podobnými nabídkami. Většina končí ve složce „podívám se později“ – a na to většinou nikdy nedojde. Ta složka je taková černá díra. Každopádně, hodně lidí mi píše, že se jim líbí, co dělám, a že jsem super. Bla bla bla. Někdy mi sdělují, jaký mají foťák a další vybavení. Bla bla bla. Jindy mi zase popisují, jaký styl osvětlení mají rádi. Bla bla bla. Anebo se rozpovídají, jak dobře znají Lightroom. Bla bla bla. A pak se objeví někdo a řekne: „Dost se vyznám v natáčení a editaci videa.“ „Umím naprogramovat WordPress.“ „Jsem jazykově nadaná, můžu pomoc s vytvářením nebo korekturou příspěvků na blog.“ „Mám diplom z účetnictví a finanční software QuickBooks znám jako svoje boty.“ „Vystudoval jsem práva a rozumím smlouvám.“
128
Fotografie
Myslíš, že potřebuju pomoc s technikou? Ne. Nebo s osvětlením? Taky ne. S Lightroomem? Ne, to zvládám. To je moje práce. Co vzbudí můj zájem – když mi napíše člověk a nabízí mi něco speciálního, jiného, co sám neovládám a běžně nedělám, ale nějak to souvisí s mojí každodenní prací. Dostat se k asistování nebo sekundování není hračka. Musíš dát najevo, že jsi pracant, výkonný a že máš k tomu něco navíc, čím můžeš být pro mě a moji práci přínosem. S úrovní svých vlastních fotek si nedělej hlavu. Nečekám, že budou kdovíjak super. Vlastně, čím lepší tvoje fotky jsou, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že ti řeknu, ať na asistování zapomeneš – a fotíš. Pamatuj si, že tenhle proces spolupráce teče oběma směry. Ty se chceš učit ze zákulisí, získávat poznatky a zkušenosti. Ten, pro koho pracuješ, potřebuje, abys mu ulevil od té tíhy úkolů, co si nese denně na ramenou, a on se tak mohl soustředit na jiné podstatné věci ve svém osobním a profesním životě. Nevím, jak dostatečně vyzdvihnout, že vytrvalost se vyplácí. Musíš balancovat na té hraně mezi vytrvalostí a dotěrností. Ale jak přesně se to dělá, ti nepovím. To ti nepoví nikdo.
MYSLEL JSEM SI, KDOVÍJAK NEJSEM SUPER – NEŽ JSEM POZNAL PRÁCI TVÉHO KÁMOŠE DAVIDA E. JACKSONA. TEĎ JSEM V DEPRESI A PŘIPADÁM SI JAKO NÁDENÍK, CO NIC NEUMÍ. JE V POŘÁDKU POROVNÁVAT SE S OSTATNÍMI, NEBO NE?
OTÁZKA:
Není. To nemůžeš dělat, prostě nemůžeš. Je to sice hrozně jednoduchý, ale je to past. Když si pak řekneš, že tvoje práce nestojí za nic a donutí tě to se zlepšovat, fajn, ale po světě chodí jen jeden David a to naprosto stačí. Věř mi, já ho znám. :)
ODPOVĚĎ:
Vždycky se hodí znát svoje chyby. Poznej vlastní slabiny a pracuj na nich. Dřepět doma a srovnávat sebe, svoji práci nebo svoji klientelu s ostatními podle mě nikdy nikomu nepomohlo. Obrať svůj postoj o 180 stupňů a raduj se, když u jiných fotografů narazíš na skvělé fotky nebo super klienty. Garantuju ti, že odměnou za to může být naděje, že i ty tohle můžeš dokázat.
I když můžeš Davida zařadit do nějakého žánru, má v rámci toho žánru vlastní styl. Stejně jako já. Cowart si zase dělá věci po svém. Stejně jako ty – nebo, aspoň bys měl.
Nestojíš za nic? Jasně, že jo, co sis myslel, chytrolíne. A tvoje práce není super… Zatím.
Srovnávání s ostatními je špatná strategie, co tě blokuje a jdeš s ní sám proti sobě. Práci lidí, které uznáváš, sleduj kvůli inspiraci. Uvědom si, že když si oni našli cestu pro svoji práci, znamená to naději, že se to může povést i tobě.
„Zatím“ – uvědomuješ si, jak mocné tohle slovo je? „Zatím“ patří mezi nejmocnější slovíčka ve slovníku. „Zatím“ znamená cíl, místo určení, bod na horizontu v dálce. „Zatím“ je super, miluju tohle slovo. Říká, že jsi na cestě někam.
Abych si já připadal jako nádeník, co nic neumí, k tomu se nepotřebuju dívat na cizí fotky. Stačí mi vidět ty svoje a už jsem v depresi! Pracuj na sobě, uč se, pěkně krůček po krůčku. Pokud se někomu jinému podařilo uspět, pak je to skvělá věc. Znamená to, že úspěch je možný. Daveovi nekoluje v žilách krev s DNA jiného druhu, kterým by se lišil ode mě nebo od tebe. Fakt tvrdě pracuje a taky začínal od nuly a byl by první, kdo by se ozval, že sám se svojí prací není spokojený. Neustále se snaží posouvat dál a dál a dál…
PRAKTICKÉ OTÁZKY – PRAKTICKÉ ODPOVĚDI 41–50
129
PŘEDMLUVU NAPSAL SACHA LECCA – FOTOREDAKTOR ČASOPISU ROLLING STONE
FOTOGRAFIE ack Arias, editoriálový a komerční fotograf je již řadu let respektovanou a uznávanou osobností ve fotografické branži. Není to však jenom kvůli jeho fotografiím, angažovanosti ve výuce a vzdělávání fotografů nebo jeho vstřícnosti vůči ostatním, Zack již před dlouhou dobou začal otevřeně hovořit o své fotografické kariéře, o svých úspěších i problémech a přináší tak velmi přímý, upřímný a zajímavý pohled na vše, co souvisí s povoláním komerčního fotografa. Díky neutuchajícímu úsilí a schopnosti poskytovat užitečné rady dokázal vybudovat velmi širokou a věrnou obec čtenářů a stoupenců, kteří sledují a oceňují jeho rady a doporučení v náročném a dynamicky se proměňujícím prostředí především komerční fotografie. Zack nyní přichází s novým přístupem a nabízí skutečně hodnotné informace především těm, kteří si probojovávají cestu všemi záludnostmi, překážkami a zákrutami při cestě profesionální fotografií, ale také všem ostatním, kteří se o vše kolem fotografie zajímají. Ve své publikaci FOTOGRAFIE Praktické otázky. Praktické odpovědi. se Zack zabývá více než stovkou skutečných otázek, se kterými se na něj lidé obrátili. Jsou to otázky, které pokrývají v podstatě celé spektrum problematiky fotografování: od technického vybavení, svícení, práce s modely přes street fotografie nebo záměry a cíle fotografa, marketing, vytváření značky a okruhu zákazníků, stanovení cen za práci až po takové problémy, jako je sladění práce
Z
Praktické otázky. Praktické odpovƊdi.
a soukromého života. Od počátečního „pustím se do toho“ a hledání práce až po to, o jakou cenu za fotografování si říci a jak dostat zaplaceno i od klientů, kterým se příliš platit nechce. Zack odpovídá konkrétně na mnoho otázek, které fotografy tíží a na které zatím odpovědi nedostali. Kniha obsahuje i několik „vizuálních pauz“, ve kterých Zack rozebírá fotografie nebo představuje fotografy, kteří ztělesňují milníky jeho fotografického vývoje. Na konci knihy najdete i vzory toho, jak pracovat s náklady a jak odhadovat ceny za svoji práci. Toto všechno spolu s upřímnými a otevřenými odpověďmi, které vycházejí ze Zackových hlubokých znalostí a praktických zkušeností z vlastní fotografické práce, dělá z této publikace zasvěcený a užitečný zdroj informací a zajímavý pohled na komerční fotografii pro každého fotografa, který si pokládá praktické otázky a hledá praktické odpovědi.
Zack Arias je editoriálový a komerční fotograf, který pracuje v Atlantě ve státě Georgia v USA. Je známým, uznávaným a oceňovaným fotografem, zejména v oblasti portrétní a editoriálové fotografie a jako fotograf hudebních skupin. Má vysoce navštěvovaný blog (zackarias.com/blog) a vede velmi populární workshopy. Více o něm najdete na webu zackarias.com.
slevy, akce,
novinky
Nechte nám kontakt nana Nechejte nám kontakt novinky.zonerpress.cz novinky.zonerpress.cz získátedalší další bonusy, aazískáte bonusy, slevya ajiné jiné výhody. slevy výhody. DOPORUČENÁ CENA: 460 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK1322
Zoner Press
tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno
ISBN 978-80-7413-310-7
9 7 8 8 0 7 4 1 3 3 1 0 7