Fotografie – to není o nastavení clony by Zoner Press

Fotografie – to není o nastavení clony

JAY MAISEL

Jay Maisel, IT'S NOT ABOUT THE F-STOP Authorized translation from the English language edition, entitled IT'S NOT ABOUT THE F-STOP, 1st Edition by JAY MAISEL, published by Pearson Education, Inc, publishing as New Riders, Copyright © 2015 by Kelby Corporate Management, Inc. All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic, or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage retrieval system, without permission from Pearson Education, Inc. CZECH language edition published by ZONER SOFTWARE, A.S., Copyright © 2015. Autorizovaný překlad z anglického vydání IT'S NOT ABOUT THE F-STOP, 1st Edition by JAY MAISEL, vydaného společností Pearson Education, Inc. ve vydavatelství New Riders, Copyright © 2015, Kelby Corporate Management, Inc. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, elektronicky ani mechanicky včetně fotokopírování nebo nahrávání, ani zpřístupněna v jakémkoli informačním databázovém či vyhledávacím systému bez svolení Pearson Education, Inc. České vydání vydal ZONER software, a.s., Copyright © 2015.

Fotografie – to není o nastavení clony Jay Maisel Copyright © ZONER software, a. s. Vydání první v roce 2015. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK1509 ZONER software, a. s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Překlad: Nikol Barochová DTP: Mgr. Petr Bernát Obálka: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace) Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývající důsledky. Názory v knize uvedené se nemusí shodovat se stanovisky vydavatelství. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a. s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress

ISBN: 978-80-7413-317-6

O autorovi Jay Maisel se narodil v roce 1931 v newyorském Brooklynu a jako fotograf působí už 61 let. Studoval grafický design u Leona Frienda na Abraham Lincoln High School, pak malbu v roce 1949 u Josepha Hirsche a v roce 1953 u Josefa Alberse. V roce 1952 absolvoval neformální lekce u fotografa a grafického designéra Herberta Mattera a v roce 1955 navštěvoval kurs fotografa a designéra Alexeye Brodovitche. Jako fotograf na volné noze se začal živit v roce 1954. Jméno Jay Maisel dnes platí za synonymum pro barevnou fotografii plnou života, jeho umná práce se světlem a gesty dala vzniknout bezpočtu nezapomenutelných obrázků pro reklamní účely, editoriály či propagační materiály korporací. Vedle toho narazíte na jeho snímky v knihách i soukromých, firemních a muzejních sbírkách. Z komerčních fotografií nelze nezmínit pět snímků na obálku plavkového speciálu časopisu Sports Illustrated, první dvě obálky magazínu New York či fotografii na desce Kind of Blue Milese Davise. Za svou vynikající práci byl Jay uveden do síně slávy Art Directors Club Hall of Fame a ověnčen mj. cenami Photographer of the Year Award od American Society of Media Photographers a Infinity Award od International Center of Photography. Ke konci 90. let se Jay přestal věnovat komerční práci a od té doby se dále soustředí pouze na vlastní projekty. Absolvoval Cooper Union a Yale University a v oblasti vzdělávání se dál realizuje – výukou mladších kolegů formou workshopů, seminářů a přednášek po celém světě. Všude ho doprovází pověst pedagoga, který dokáže sdílet vlastní zkušenosti a neskutečně inspirovat. V roce 1989 se Jay oženil s Lindou Adam, v roce 1993 přišla na svět jejich dcera Amanda.

Poděkování Dovolte mi na tomto místě poděkovat lidem, kteří na mě nejvíce naléhali, abych nějakou tu knížku vydal. Jsou to: Hale Gurland, Sam Garcia, Paul Potash, Arthur Meyerson, Stephen Wilkes, Gregory Heisler a všichni další, na které jsem si teď nevzpomněl. Moje poděkování patří také Felixi Nelsonovi, Cindy Snyder a Jessice Maldonado z KelbyOne za jejich nesmírnou trpělivost s mými tirádami a emocionálními výlevy kolem toho, co v knížce chci a co ne. A nesmím zapomenout ani na Scotta Kelbyho, kterému jsem vděčný, že je sám sebou – občas by člověka přivedl k šílenství, ale taky dokáže člověka podpořit, ne-li přímo inspirovat. A nakonec ten, jehož podpory a rad si cením nejvíce – Matt Dean, který na mne po celou dobu bedlivě dohlížel. Bez jeho trpělivosti a organizačních schopností by tahle knížka stále byla ve fázi nahodilé snůšky obrázků a poznámek poházených bez ladu a skladu po The Bank a já bych tam pobíhal a zoufale řval: „Kam jsem to všechno dal?“

Předmluva Většina naučných knížek o fotografování se z velké části věnuje hlavně technice a vybavení. Toto je jiná kniha. Sam Garcia, jeden z mých nejlepších kamarádů a vděčný parťák do nekonečných debat o fotografii mi nedávno povídá: „Ve fotografii přece nejde o fotografii, ale o všechno to ostatní.“ „To je z tvojí hlavy?“ zeptal jsem se. „No jasně,“ odpověděl. A já na to: „Myslím, že toto je asi to nejlepší, co kdy kdo o fotografování řekl.“ V této knize jsem se pokusil mluvit právě o „všem tom ostatním“.

Bojte se, bojte se hodně Mám v Houstonu v Texasu kamaráda jménem Arthur Meyerson, který je mimo

hrůzou, když jsem si uvědomil, co všechno by se mohlo při fotografování pokazit.

jiné špičkový fotograf. Jednou mi nabídl, že mi jako prostor pro moji výstavu

Modlil jsem se: „Ať se nezmění světlo, ať nikdo nevleze do záběru, ať se ten

snímků v rámci houstonského FotoFestu půjčí svoje studio. Těch snímků bylo

člověk proboha neotočí.“ A všechny ty snímky vybrané pro výstavu v Houstonu

85. Při instalaci fotek mě natáčel další kamarád, Gary Winter. Gary patří mezi

spojovala podobná emoce. Okamžik nabitý něčím, co se mě dotýká, a strach, že

takové ty typy, co se při práci do ničeho nemíchají, tváří se jako by tam ani nebyli

o to přijdu. Takové zlé tušení, téměř jistota, že něco nebo někdo, možná já sám,

a otázky kladou velice sporadicky.

potenciál toho obrazu zabije.

„Ty, Jayi,“ povídá Gary, „proč jsi vlastně vybral zrovna těchhle konkrétních 85

Vidím něco, z čeho by mohla být skvělá fotka, a přijdu si jak na houpačce. Jsem

fotek?“

štěstím bez sebe a hned mě zase polévá horko. A čím jsem natěšenější, čím lepší snímek by to mohl být, čím víc to jde na dřeň a čím silnější vzrušení, tím jistější

„Jsou to moje nejoblíbenější kousky.“

mi připadá, že se něco zcela určitě a bez pochyby podělá.

„Čekal jsem, že z tebe vypadne něco výmluvnějšího nebo duchaplnějšího,“ od-

U méně silných, méně emočně nabitých snímků takovou úzkost necítím a nikdy

pověděl mi.

se to neděje u fotografií motivovaných intelektuálně, u studií, ani tam, kde má jít

Tak jsem se trochu zamyslel, a jak jsem se tak díval na jednu z těch fotek, došlo

v první řadě o sdělení nějaké informace, zachycení historického okamžiku nebo

mi, co se za tou volbou skrývalo. Popsal jsem Garymu, jak jsem se klepal, trnul

čirou dokumentaristiku.

Nejste v tom sami Tahle fotka vznikla v rámci mé první zakázky pro celostátní časopis.

Sakra! A měl jsem jasno, v čem je problém. Zkontroloval jsem navíjecí cívku (pro vás pod 40 dodávám, že mám na mysli takovou tu věcičku, která na sebe

Abyste byli v obraze: Psal se rok 1954 a mně bylo 23. Marilyn Monroe už měla

namotává kousek po kousku fi lm, jak přetáčíte – a co je to film, snad ještě víte)

vrchol své kariéry za sebou a Sammy Davis Jr. byl zpátky na scéně, sice o jedno

a cívka jela naprázdno – žádný fi lm foťákem prostě neprocházel. Byl jsem sice

oko chudší, ale tančil, zpíval a hrál, až si i přes propast rasové segregace získal

zralý na sebevraždu, ale rychle jsem situaci napravil – jenže Sammy a Marilyn

přízeň celé Ameriky.

už byli fuč…

Dostal jsem prostý úkol: zajít na večírek po premiéře. Šlo o fi lm Na východ od ráje

O tuhle příhodu se každopádně nikdy nezapomenu podělit se studenty svých

s Jamesem Deanem. „Foť a přines obrázky bavících se celebrit. Ať jim to sekne…

kursů – aby věděli, že v tom nejsou sami. Každý z nás někdy něco pokazí a foto-

a chlapče – nepodělej to.“

graf, co tvrdí opak, buď lže, anebo má hodně špatnou paměť.

Když jsem dorazil na místo, jako první jsem si uvědomil, že jsem jediný fotograf

A tahle fotka Marilyn? Musela vzniknout před tím faux pas anebo potom – těžko

široko daleko! Vzápětí moji pozornost upoutali Sammy Davis Jr. u piana a Ma-

říct, vůbec si nepamatuju, že jsem ji udělal. Prostě důvěřujte vlastní intuici. Do-

rilyn Monroe vedle něj.

vede vás do míst, o kterých se vám ani nezdálo.

Očividně to mezi nimi jiskřilo. On se ji snažil přimět, aby s ním zpívala, ona se

Obrázek demonstruje, co ještě na řadě míst v téhle knížce zopakuju, a to, že

jako malá holka rádoby stydlivě bránila, fl irtovali spolu a náramně se bavili. A já?

šance na úspěch máte vždycky dvě: 1. buď to dáte na první dobrou při samotném

Já byl v euforii, až se divím, že jsem si samou radostí nenadělal do trenek.

focení, nebo 2. to doženete při editaci.

Tehdy ještě nebyla žádná automatika, takže jsem mačkal spoušť a přetáčel, mač-

Že jsem nějakou takovou fotku udělal, jsem si sice nepamatoval, ale narazil jsem

kal a přetáčel a celou dobu si v duchu říkal: „Bože můj, tohle je dokonalý!“ Nafo-

na ni při editaci. Kvůli rozostření jsem ji nejdřív zavrhnul, ale pak si říkám, že

til jsem takhle přes 100 snímků a pak se ve mně ozval takový tichý, slabý hlásek:

se mi vlastně děsně líbí.

„Na tuhle roličku fi lmu se 100 fotek udělat nedá.“

To byla moje druhá šance – a vy ji můžete taky mít.

Dvě šance podruhé Pořád dokola opakuju, že fotograf má vždycky dvě šance udělat dobrou fotku: první při samotném focení a druhou při editaci. Pro ty z vás, kdo potřebujete mít neustále všechno pod kontrolou, asi nebude lehké to přijmout. Za určitých podmínek se nedá při focení každý snímek důkladně promyslet a prozkoumat. Na promýšlení a zkoumání prostě není čas, takže v daném momentě nezískáte úplnou představu, o čem ta fotka vlastně je. Vadí vám to? Přijde vám, že si z vás někdo dělá blázny, když se něco děje nahodile a nekontrolovaně? Máte s tím problém? Tak se uvolněte. Mám pro vás dobrou zprávu – při editaci dostanete ještě jednu šanci. Pokud se vám zdá, že se všechno kolem mění moc rychle, nenechte se paralyzovat pocitem, že ztrácíte kontrolu. Svobodně foťte, nechte se unášet děním a atmosférou. Když jsem pořizoval tenhle snímek, neměl jsem absolutně tušení, jestli ten most v popředí fotku vylepší, nebo zkazí. Koneckonců, seděl jsem v metru a svištěli jsme si to přes most celkem slušnou rychlostí. Blbých fotek mám mraky a pak mám pár zajímavých „chyb“. Tohle je jedna z mých nejmilejších.

Běžte blíž Na svých kurzech studentům říkám, že fotit cizí umění není fér. Pokud k tomu nedodáte rozměr navíc, který by překvapil a potěšil umělce samotného, tak prostě jen kradete. Existují ovšem výjimky – a pravidlo je prosté. Nemám problém s fotkami uměleckých děl, která budou zničena, protože tam se jedná o historický záznam. V takovém případě máme v podstatě povinnost tu fotku udělat. A když tak učiníme, děláme to čistě jako dokumentaci, všechny další ambice jdou stranou. V sedmdesátých letech se v New Yorku nacházelo místo nazývané Art Dock. Šlo o opuštěné molo v přístavu. Už ani nevím, kdo mi o něm tehdy řekl, ale popsal ho následovně: „Chodí tam umělci všeho druhu, aby tam umístili svoje dílo, než se to tam zbourá.“ Už se nezmínil, že je tam vstup zakázán a dovnitř a ven se člověk dostane jen vyskleným oknem. Ale stálo to za to. Jakmile jsem se ocitnul vevnitř, objevil jsem nehorázné tvůrčí bohatství. Žádní kurátoři, žádní kritici, žádná selekce. Byly tam drobné kousky i malby zabírající ohromný prostor, taky sochy a hrozný zmatek. Obrázek, který vidíte tady, mi pomalu odkrýval svůj smysl jako jeden z prvních. Tehdy začala první vlna úmrtí obětí AIDS. Špinavé jehly a sex zabíjely ne stovky, ale tisíce Newyorčanů. Spoustu času jsem věnoval focení prvního snímku, obráceného schodiště s obrazem tváře.

A pak jsem se šel podívat zblízka a z těch smrtonosných jehel mně přeběhl mráz po zádech.

Nikdy nevíte, kde na vás nějaká ta fotka čeká Seděl jsem v Biddefordu v Maine ve své oblíbené pizzerii. Jmenuje se to tam

Pokračoval jsem ve focení, ale ty první snímky byly stejně nejlepší.

Pizza by Alex a chodím tam už minimálně 20 let. Když učím v Maine, pokaždé

Zeptal jsem se syna na jejich věk. On odpověděl: „95. A dneska slaví 75 let výročí

se tam stavuju po cestě tam i zpátky. Pizza je vynikající a ví to každý, kdo to tam

od svatby, proto jsem je sem vzal.“

aspoň trochu zná.

„Tak fajn, pošlu vám pár fotek, až budou vyvolané.“

V tenhle konkrétní den jsem zrovna dojídal svoji druhou pizzu, a jak jsem sotva dýchal, všiml jsem si tohohle páru důchodců, právě se zvedajících k odchodu.

„To budeme rádi.“

Nalevo bylo velké jednokřídlé okno s tmavým pozadím. Vyskočil jsem ze židle

Přijel jsem domů a požádal Jamieho Smithe, tehdejšího manažera mého studia,

(v puse jsem pořád žvýkal zbytek pizzy) a dal se do pohybu směrem k nim, abych

aby nechal ty fotky vyvolat. Jamie byl ten nejvýkonnější člověk, který pro mě

si udělal fotku.

za 60 let mojí kariéry dělal. Nikdy jsem mu nemusel cokoliv říkat dvakrát.

S úsměvem se zastavili. Pořídil jsem pár snímků a pobídl je, aby šli k sobě o tro-

O týden později jsem se ho na ty fotky zeptal. On na to: „Neměl jsem tušení, že

chu blíž.

na ně tak spěcháš. Proč vlastně?“

Nic, žádná reakce.

„Jamie, je jim pětadevadesát…“

Pak mi postarší pán vedle povídá: „To jsou mí rodiče, nic neslyší. Vysvětlím jim,

„Tak to potom jo…“

co chcete.“

122

123

Někdy to přece jen je věcí clonového čísla Před pár lety jsem fotil knížku o San Francisku. Našel jsem si parádní místo před

Proč ne? Rozhlédněte se kolem sebe, ať jste kdekoli – podívejte se na strop,

Palácem výtvarného umění: kachny křižující po vodní hladině, co svým pohy-

na podlahu, na stěny. Všechno ostré. Nevidíte nic výrazně neostrého. A to díky

bem fantasticky deformují dokonalý odraz okolních budov a sloupoví. Věnoval

lidskému mozku, který upravuje zaostření očí (nebo jak to pojmenovat) tak rych-

jsem se téhle scéně asi tři hodiny, vyzkoušel jsem snad všechny úhly pohledu, na-

le, že ani nejsme schopní to registrovat.

stavení expozice a rychlosti závěrky. Fotil jsem na fi lm Kodachrome, za denního

Takže když jsem se díval na kachny a odrazy na hladině (kachny byly ode mě

světla, 32 nebo 64 ASA, nějaké ty stíny, protisvětlo, prostě nádhera.

tak 15 metrů, odrážející se objekt a sloupy tak 50 metrů), moje oko vidělo ostře

Fotky jsem vyvolal a nebyly špatné, ale říkal jsem si, že by to chtělo dvě nebo

všechno. Objektiv je ovšem na rozdíl od našich očí nastavený na jednu konkrét-

tři clonová čísla přidat. Jelikož šlo o knížku a já měl spoustu času, vrátil jsem se

ní clonu, která se nemění. Jestliže nezacloníte na nejvyšší možnou míru, bude

na místo, že to přefotím. Poprvé – žádní ptáci. Tak znovu – žádné slunce. Další

v hloubce ostrosti buď jedno, nebo druhé.

pokus – ptáci ano, ale jinde, než jsem chtěl. Vrátil jsem se tam dvaadvacetkrát. Teprve při poslední návštěvě bylo všechno perfektní a já fotil na dlouhou vzdálenost. Ale pořád totéž – fotky měly do dokonalosti daleko.

Pokud chcete vědět, co přesně váš fotoaparát vidí, musíte použít tlačítko pro náhled hloubky ostrosti, což většina z nás nedělá. Ale někdy je to nutnost! Už slyším to kňourání: „Taková tma, nic nevidím.“ Fajn, tak se s tím smiřte!

Jelikož mi to po technické stránce kdovíjak rychle nepálí, trvalo mi docela

Nechte oči, ať si zvyknou a brzy uvidíte, že při f/22 budete mít ostrý objekt

dlouho, než jsem zjistil, v čem je problém (vy už to určitě víte). Bez citlivějšího

i odraz vzdálených objektů na hladině.

fi lmu budou vždycky nejlepší ty snímky, které budou o 2 nebo 3 clonová čísla podexponované. Kvůli hloubce ostrosti jsem potřeboval zaclonit tak na 16 až

Při f/4 bude ostré buď jedno, nebo druhé. Když se vám nedaří věrně zachytit, co

22 a rychlost závěrky musela být maximálně 1/500 s, abych znehybnil zčeřenou

vidíte, vzpomeňte si na náhled hloubky ostrosti.

vodní hladinu. Slušných výsledků jsem dosáhl díky bracketingu, ale co tím vším chci říct: nic, co se mi podařilo dostat na fi lm, se nevyrovná tomu, co jsem viděl vlastníma očima.

124

125

Nebát se, věřit si a držet se svého Obrátil jsem se na klienta s prosbou: „Chci udělat takovou fotku a potřebuju k tomu čtyři chlapy. A taky jeden z těch vašich strojů, a aby jezdil sem a tam a pořádně tady zvířil prach.“

Tahle slova jsou jedna z mála, co si sám sobě vědomě připomínám. Jednou mě poslali fotit do dolu. Utkvělo mi v paměti, jak jsme se z toho podzemí snažili vytěžit nějakou tu fotku, ale moc jich nebylo. Pokud jste se sami někdy ocitli v dole, jistě chápete. Nakonec jsme dospěli k čelu skály, co mělo být odpáleno dynamitem. Všude kolem vedly dráty a válely se tam nejrůznější technické propriety. Takový bizarní chaos. To se mi náramně líbilo. Při práci na komerčních zakázkách jsem s sebou vždycky míval někoho na nošení studiových záblesků. Tak asistentovi povídám, ať připraví blesky a že pošleme ostré světlo na podlahu pěkně zešikma. Taková byla moje vize. Zatímco asistent rozmisťoval světla, já se přehrabával objektivy a lámal si hlavu, který použít. Teď bych měl dodat, že jsme se právě nacházeli v jedné z chodbiček dolu tak kilometr a půl pod zemským povrchem a asi dvanáct set metrů od výtahu.

Jakmile bylo ve vzduchu dost prachu, postavil jsem vždycky dva a dva chlapy za sebe. Ti vzadu podsvěcovali ty vepředu, takže z prachu vystupovaly siluety. A ani vepředu nesměly chybět zapnuté čelovky. A bylo to. Bracketingem jsem z toho vytřískal maximum. Celé to trvalo tak dvě minuty, pak už jen zbývalo prokašlat se cestou ven. Klient nakonec použil na přebal prospektu právě tuhle fotku. A pár let na to se historie opakovala. Jen jiný důl a jiný klient. Ti chtěli fotku nějaké mašiny „3926“. A šlo o typ dolu, kde nelze použít jakýkoliv blesk a „3926“ byla dvacetimetrová ocelová mašina černočerné barvy, občas s nějakým tím světlejším kovovým odleskem. Zhodnotil jsem situaci a bez váhání pronesl: „Ani za zlatý tele s tímhle nehodlám ztrácet čas.“

Našel jsem objektiv, co jsem chtěl, a horníci mě upozornili: „Pospěšte si. Do 20 minut to tady musí vyletět do vzduchu, jinak budeme ve skluzu.“ A v tom přišel můj asistent, co stavěl stojany na blesky, a přiškrceným hláskem mi zašeptal do ucha: „Hrozně se omlouvám, ale já nahoře zapomněl odpalovače.“ Tak jsem se otočil na klienta a povídám: „Víte co, rozmyslel jsem si to, světlo blesku by tu fotku zkazilo, chci to udělat bez světel.“ A asistentovi jsem rozkázal, ať zas všechno sbalí.

„Řeknu vám, viděl jsem něco podobnýho na vaší poslední výroční zprávě a ať to dělal kdokoliv, musel to bejt génius, protože to byla nádherná fotka, ale pokoušet se o to znova s tím, že už to nikdy tak dobrý nebude, podle mě stejně nemá smysl.“ A pokračoval jsem: „Nemějte obavy. Mám pro vás ještě něco lepšího. Potřebuju čtyři chlapy s čelovkama…“ Zbytek už známe. A zástupce klienta na to: „Ale to pak nebude na fotce žádný z našich strojů.“ Já trval na svém: „Věřte mi, bude se vám to líbit a image vaší firmy to prospěje.“

Jak jsme místo opustili a vydali se hledat další scénu, míjeli jsme výtah a asistent mi zase šeptal do ucha: „Když ty světla nemůžeme použít, co kdybych je tady nechal? Vezmeme je, až pak odsud pojedeme nahoru.“

Tak jsem udělal fotku a ten kravaťák se toho nemohl nabažit. Fotka získala nejrůznější ocenění, dali si ji na přebal a tenhle člověk z toho vyšel jako hrdina. Pokud jde o fotku, co tu vidíte, abych pravdu řekl, nemám tušení, ze kterého

Zkřivil jsem tvář do úsměvu, který musel vypadat dost ďábelsky, a odpověděl mu: „Nechceš se přece před klientem zesměšnit a prozradit, že jsi to podělal. Prostě ty věci budeš nosit s sebou celej den.“

z těch dvou dolů pochází.

Nenašli jsme skoro nic, co by stálo za fotku. Prohlížel jsem si horníky s čelovkami na helmách a pak se mi konečně rozsvítilo: „Díky bohu! Už to mám.“

140

141

Co máte před sebou Dcera Amanda se musela smířit s tím, že ji neustále fotím. Různě se mi to snaží

Jeli jsme z New Yorku do Bostonu 5 hodin, abychom se zúčastnili akce, která je

rozmlouvat, ale marně. Připadám si vůči ní trošku provinile, ale jen výjimečně.

údajně největším setkáním veslařů ve Státech a koná se u pramene řeky Charles

Když jsem se jí zeptal, co si přeje ke dvanáctým narozeninám, řekla tehdy: „Tati, mohl bys dát na DVD všechny moje fotky, cos kdy udělal?“

River. Pokud se taky snažíte být u každého posunu ve sportovní kariéře svého potomka, pak víte, jak to vypadá – vždycky někde sedíte, hodinu nebo dvě sledujete svoje

To byla pomsta!

dítě a jeho kamarády a během let se jen postupně mění soutěžní kategorie od za-

Namítl jsem, že DVD má svoje kapacitní limity, a tak jsme nakonec dali dohromady něco málo přes 2 100 obrázků. A podotýkám, že se mezi nimi nevyskytovalo skoro nic z doby, kdy jsem fotil na film, což bylo do Amandiných šesti let.

čátečníků po vrcholovou úroveň. Fotbal, softbal, basketbal, volejbal, nic vás nepřipraví na sledování vlastního dítěte při veslování. Hodiny trávíte na cestě a pak jen – šup, šup – vyjede a hned

Vysoká byla pro Amandu příležitostí, jak se dostat z dosahu mého vlezlého koníčku dokumentovat její život. Do té doby absolvovala veškerou školní docházku na Manhattanu ve Friends Seminary na 16. ulici. Když se začala poohlížet

je po všem. A ani moc nepřeháním. Máte samozřejmě radost, že ji vidíte, ale moment, kdy vesluje, netrvá ani minutu.

po vysokých školách, nesměle jsem navrhnul The Cooper Union na 8. ulici (kde jsem sám studoval).

Hodně se procházím, protože jsem si uvědomil, že rodič motající se kolem svého dítěte, které se snaží před a po závodu s ostatními skamarádit, je silně na obtíž.

Přemýšlením nad mým návrhem neztratila ani vteřinu a okamžitě vyhrkla: „O co

Tak se kolem poflakuju a postupně se mi začínají vyjevovat obrazy.

ti jde, minimalizovat dojíždění?“

Fotím veslaře, detaily, diváky, jsem otevřený všemu a najednou vidím tohle

Tak šla na Bowdoin v Maine. Byla to její volba a zamilovala si to tam. Vlastně

plexisklo, oranžovorudé „něco“ a za tím zastřený pohled na veslaře a další lidi

jsem neslyšel o nikom, komu by se tam nelíbilo.

a nikde žádný detail, jen abstrakce prostředí, která obrazu propůjčuje kouzlo, co

Moje žena popisuje Amandu jako sportovního maniaka. Miluje fyzičnost

normální, přímý pohled s ostrými detaily neumí.

a v Bowdoinu je ve veslařském týmu. Tahle fotka vznikla na jedné veslařské akci, ale s Amandou nemá nic společného, jen s tím detailem, že kdybych se nešel podívat na ni, jak vesluje, tak bych se tam nedostal. Důležitá je ovšem cesta, ne cíl.

190

A zase si připomínám, že žádné plánování není třeba, stačí se dívat kolem sebe, zůstat otevřený a trpělivý.

191

Rám v rámu Vždycky jsem se rád zabýval myšlenkou, jak objekt orámovat. O kompozici nikdy nemluvím. O kompozici má člověk právo mluvit jen, když má tu moc určovat pozici jednotlivých prvků v záběru. Ernst Haas tomu říkal aranžování výkladní skříně. Pokud tuhle moc nemáte a pracujete se světem, tak jak se před vámi vyjevuje, můžete maximálně určovat, co všechno dáte do záběru, nebo si scénu oříznout. „Počkat, počkat!“ křičeli by moji studenti, „vždyť nám celou dobu tvrdíš, že fotky ořezávat nemáme.“ „Jojo, máte pravdu a nedělejte to, pokud by mělo jít o ořezávání v postprodukci. Ořezávejte už při focení, to je v pořádku.“ „Ale proč?“ „Protože jakmile nefotíte pečlivě, začnete myslet a vidět lajdácky a nakonec zjistíte, že trávíte víc času na zadku u počítače než s foťákem v ruce.“ V tomhle snímku vidíte něco jako rám v rámu. Mimo ten vnitřní rám je skutečný, nebo řekněme doslovný svět, v rámu se děje něco symbolického, jen v náznaku, co odkazuje na jinou realitu. Pamatujte si, že „ořezáváte“ nebo „zabíráte“ obraz tak, že měníte svoji pozici, objektivy nebo ohniskovou vzdálenost. A to je ta tvůrčí, náročná a radostná stránka focení: užívejte si ji s foťákem v ruce.

198

199

Fotografie – to není o nastavení clony

Jay Maisel působí jako fotograf už 61 let. Jeho jméno se stalo synonymem pro barevnou fotograﬁi plnou života, jeho umná

Právě se chystáte vydat na výpravu za vizuálním dobrodružstvím s jedním z nejlepších

práce se světlem a gesty dala vzniknout

fotografů všech dob, mistrem Jayem Maiselem, opravdovou živoucí legendou, jehož

bezpočtu nezapomenutelných obrázků

práce ovlivnila, vzdělala a inspirovala generace fotografů po celém světě. Konečně se

pro reklamní účely, editoriály či propa-

poprvé objevují na jednom místě Jayovy skvělé postřehy, fascinující příběhy a výmluv-

gační materiály korporací. Vedle toho

né obrazy, a to nikde jinde, než v této průlomové knize, která má moc navždy změnit váš

narazíte na jeho snímky v knihách i soukromých, ﬁremních a mu-

způsob uvažování o fotografi i a vlastní tvorbě.

zejních sbírkách. Z komerčních fotograﬁí nelze nezmínit pět snímků na obálku plavkového speciálu časopisu Sports Illustrated, první

V knize Fotografi e – to není o nastavení clony se s Jayem podíváte za hranice světa jednot-

dvě obálky magazínu New York či fotograﬁi na desce Kind of Blue

livých tlačítek a nastavení fotoaparátu, abyste se o fotografi i naučili to podstatné: jak se

Milese Davise. Za svou vynikající práci byl Jay uveden do síně

„dívat na svět“ jako fotograf a jak ho zachytit tak, abyste ty, kteří vaše fotografie uvidí,

slávy Art Directors Club Hall of Fame a ověnčen mj. cenami Pho-

dokázali potěšit, zaujmout i provokovat.

tographer of the Year Award od American Society of Media Photographers a Inﬁnity Award od International Center of Photogra-

Tato kniha odkrývá podstatu fotografického řemesla a jeho moc vyprávět příběhy a Jay

phy.

tak činí způsobem, díky němuž si skutečně uvědomíte, že klíčem k fotografi ím, o kterých jste vždycky snili, není správně nastavené clonové číslo, ale něco mnohem důleži-

Ke konci 90. let se Jay přestal věnovat komerční práci a od té

tějšího a více naplňujícího. Držíte v rukou knihu, která vám otevře oči, zaměstná vaši

doby se dále soustředí pouze na vlastní projekty. Absolvoval Cooper Union a Yale University a v oblasti vzdělávání se dál realizu-

mysl a uvolní váš tvůrčí potenciál, jak jste to ještě nikdy nezažili. Tak neváhejte a při-

je – výukou mladších kolegů formou workshopů, seminářů a před-

pojte se k Jayovi na této fascinující cestě lemované moudrými slovy a vizemi, na jejímž

nášek po celém světě. Všude ho doprovází pověst pedagoga,

konci pochopíte, že jste ve svém chápání fotografie a ve své vlastní tvorbě učinili

který dokáže sdílet vlastní zkušenosti a neskutečně inspirovat.

ohromný posun. Pak už nikdy nic „neuvidíte“ jako dřív.

DOPORUČENÁ CENA: 450 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK1509

ISBN 978-80-7413-317-6

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

E N C Y K L O P E D I E

9 7 8 8 0 7 4 1 3 3 1 7 6

G R A F I K A

F O T O G R A F I E