Bez obav by Zoner Press

„Jediná kniha o seberozvoji, kterou byste si měli přečíst, i když tenhle žánr nemáte rádi.“ – Bustle

„Nabízí inspirativní postřehy a lekce pro kohokoli, kdo chce

Povězme si to na rovinu. Život je plný zvratů a zatáček, strachů a obav, nesnadných i kouzelných momentů. Spoustě z nás schází příručka, která by nám poradila, jak se mít v dnešním světě dobře. Jsme přehlceni pocity a nevíme kudy kam. V tu chvíli je důležité neposlechnout své obavy. Ať už jste zaseknutí v práci, kterou nesnášíte, nebo netušíte, co dělat s vlastním životem. Ať už se snažíte pracovat na svém snu a stále vás dusí strach, nebo si od života přejete víc, ale nevíte, kde začít. V takových chvílích vám kniha Bez obav pomůže čelit strachu a odemknout váš potenciál – i kdyby před vámi ležely sebevětší překážky. V této knize se naučíte:  překonat obavy, nad kterými trávíme spoustu času  pracovat se strachem, pocitem méněcennosti, syndromem podvodníka, perfekcionismem a přecitlivělostí  odrazit se od kritiky a zpracovat odmítnutí  zkrotit vnitřního kritika a nalézt vnitřní moudrost

BEZ OBAV

rozvíjet svůj nekonečný potenciál.“

– DEEPAK CHOPRA

BEZ OBAV

Nikdo není dokonalý. Cesta před vámi je spletitá, ale ať už jste kdekoliv, nejste v tom sami.

„Jako svěží vítr. Kniha Amber Rae nám připomíná, abychom se postavili vlastním obavám a nebránili si v cestě za svými sny.“ – HelloGiggles

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 349 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2017

ISBN 978-80-7413-434-0

9 7 8 8 0 7 4

1 3 4 3 4 0

Amber Rae

Obavy, nebo zvídavost: co si vyberete?

Zahoďte strach a pochybnosti a využijte svůj potenciál naplno

BEZ OBAV J A K P Ř E K O N AT S T R A C H A P O C H Y B N O S T I A ODEMKNOUT SVŮJ PLNÝ POTENCIÁL

Amber Rae

Bez obav Amber Rae Šéfredaktorka: Iva Šišperová Odpovědná redaktorka: Nikola Šmardová Překlad: Mgr. Pavla Němečková DTP: Petr Bernát (dle originálu publikace) Obálka: Nikola Šmardová, Petr Bernát

Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2021. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2017 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých častí textů pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zoner_press_brno/

ISBN 978-80-7413-434-0

Pro maminku, která roznítila mou zvídavost, a pro mého nejdražšího Farhada, který mi poskytl prostor, aby mohlo moje světlo zazářit.

CESTA ZVÍDAVOSTI ČÁST PRVNÍ: DVA HLASY

ČÁST TŘETÍ: JEDNOTA

ČÁST DRUHÁ: OBAVY A MÝTY

OBSAH ÚVOD

Bez okolků: Přišel čas na ostrou upřímnost 15

Neberte si své dary do hrobu 19

Přiznání: Nesla jsem si svůj dar do hrobu 24

Volba: Od obav ke zvídavosti 27

Č Á S T P R V N Í : D VA H L A S Y

Seznamte se s obavami a zvídavostí 33

Ne všechny obavy jsou špatné. Mohou být i užitečné. 35

Mýtus o nedostatečnosti 39

Umění zvídavosti 42

Tři pomocníci na cestě za jasnějším sebeobrazem 46

Č Á S T D R U H Á : O B AV Y A M Ý T Y

„Dělám to, co jsem si myslela, že mám dělat, a nesnáším to.“ Seznamte se s „Měla bych“. 51

„Chci ____________, ale bojím se, že to nikdy nebudu mít.“ Seznamte se se strachem. 62

„Můžu si opravdu věřit?“ Seznamte se s nedůvěrou v sebe sama. 69

„Nejsem na to připravená.“ Seznamte se s prokrastinací. 78

„Nemám dost času.“ Seznamte se se stresem. 86

„Jsem rozpolcená.“ Seznamte se s nejistotou. 92

„Proč ne já?“ Seznamte se se závistí. 98

„Připadám si pozadu.“ Seznamte se s porovnáváním. 107

„Chci něco dokázat.“ Seznamte se s honbou za uznáním. 115

„Selhala jsem. Ne, já jsem to selhání.“ Seznamte se s hanbou. 119

„Zasloužím si lásku?“ Seznamte se s neschopností být milován. 130

„Odmítli mě… zase.“ Seznamte se s prohrou. 138

„Copak já tohle můžu dělat? (Na co si to hraju?)“ Seznamte se se syndromem podvodníka. 145

„Nemůžu to udělat! Budou mě soudit.“ Seznamte se se skrýváním. 153

„Ježišmarja. Podívej se na ně.“ Seznamte se s odsuzováním. 159

„Ohrožují mě?“ Seznamte se se žárlivostí. 164

„Co to do prd***?“ Seznamte se se vztekem. 170

„Žádná bolest, žádný zisk.“ Seznamte se s trápením. 178

„Děsí mě to.“ Seznamte se s vyhýbavostí. 184

„Tohle nemůžu nikdy zvládnout.“ Seznamte se s pocitem, že toho máte nad hlavu. 193

„Nemůžu přestat přemýšlet.“ Seznamte se s úzkostí. 198

„Nedopadlo to tak, jak jsem čekala.“ Seznamte se se ztrátou. 205

„Utíkám sama od sebe.“ Seznamte se se závislostí. 210

„Nikdy nesmím udělat chybu.“ Seznamte se s perfekcionismem. 219

Č Á S T T Ř E T Í : J E D N O TA

Seznamte se s moudrostí 231

„Jsem doma.“ Seznamte se s pocitem celistvosti. 232

Vaše cesta začíná teď a tady 235

Z ÁV Ě R 239

S plným a vděčným srdcem 245

BEZ OKOLKŮ: PŘIŠEL ČAS NA OSTROU UPŘÍMNOST

Otázka, u které mi, jakožto spisovatelce, řečnici a umělkyni, dělá upřímná odpověď stále největší problém – a se kterou jsem se při psaní této knihy často potýkala – zní: „Co si o mně pomyslí?“ Za touto otázkou se však ve skutečnosti skrývá jiná: „Co když mě odmítnou a opustí?“ Jsem vášnivá čtenářka, která hltá vyprávění plná citu. Příběhy, se kterými souzním nejvíce, jsou většinou ty, které v živých detailech vypráví osobní cestu autora. Nemyslím příběhy typu „koukněte, jak jsem skvělý a úspěšný“, ale spíše „jak jsem všechno podělal, spadl na zadek a znovu se postavil“. Když takhle autor odhalí své nitro, můžu v něm jasněji zahlédnout i samu sebe.

AMBER R AE

Při psaní této knihy jsem se rozhodla řídit stejným principem: vyprávět příběhy tak pravdivě a nepokrytě a vyplnit je tolika nepříjemnými, ale upřímnými detaily, až si budu připadat, jako bych před vámi stála nahá bez jakýchkoliv tajností. Mým cílem není to, abyste poznali mě, ale abyste spíše spatřili sebe. Takový proces odhalení – obrátit se naruby, co je uvnitř vytáhnout ven – je děsivý a posilující, trapný a zároveň vzrušující. Probouzí ve mně hluboko zarytý strach z odmítnutí a hraje na strunu té nejtemnější z obav: že si možná nezasloužím lásku ani přátelství. Do této knihy jsem vložila vše, co v sobě mám. Byla mi velkou učitelkou v mém rozhodnutí jít vstříc životu, který je spíše plný údivu a zvídavosti a méně se řídí strachem. Vždycky, když se chystám říct něco příliš riskantního, kontroverzního nebo upřímného, ta „hodná holčička“ uvnitř mě, která chce všem vyhovět, křičí To nemůžeš říct! Budou tě odsuzovat. Co když je zklameš. Přestaň!!! Při psaní této knihy nastala spousta momentů, kdy jsem si nebyla jistá sama sebou, svým textem, jestli „můžu“ vyprávět to a to, nebo ne. V takových chvílích jsem vždy zvážila dvě možnosti: 1. Napíšu „pohodlnou knihu“ – takovou, která nepocuchá žádná pírka a ničím nezatřese. 2. Napíšu „pravdivou knihu“ – takovou, která možná někomu pírka pocuchá a nadělá kravál.

BEZ OBAV

pohodlí PRAVDA No a protože jsem se rozhodla žít život, ve kterém je pravda důležitější než pohodlí, došlo mi, že mám pouze jedinou možnou volbu: vyklopit to všechno bez váhání. Doufám, že při čtení této knihy budete mít potřebu udělat to samé. Pusťme se do toho.

xo Amber Rae

N E B E RT E S I S V É D A RY DO HROBU.

Byla jsem zrovna v kuchyni babiččina domu, když zazvonil telefon. „To je táta,“ řekla, zatímco se ke mně otáčela a podávala mi sluchátko. „Ale neříkej to, prosím, mamince,“ zašeptala. Byly mi tři roky. „Ahoj tati,“ řekla jsem. „Ahoj broučku,“ zaznělo z telefonu. „Chybíš mi. Vím, že jsme se teď moc neviděli. Budu nějakou chvilku pryč, ale chci, abys věděla, že ať se děje, co se děje – budu tě mít vždycky nejradši.“ I když mi byly teprve tři, pamatuji si ten rozhovor, jako by to byla zarámovaná fotka v mojí mysli. Můžu zavřít oči a jasně vidím, kde jsem v té kuchyni stála, spirálovitý drát od sluchátka, který jsem si obtočila okolo malých prstíků, a výraz babiččiny tváře, když povídá: „Neříkej o tom mamince, dobře?“

AMBER R AE

Věděla jsem, že tady něco nesedí. Můj otec byl úžasný zpěvák, skladatel, hudebník a podnikatel. Byl hlavním zpěvákem kapely Dreamer, kde hrál i na několik nástrojů. Svoje finanční dovednosti využíval k tomu, aby pomáhal těm, kteří to potřebovali. Na prvním rande s mojí mamkou na ni udělal velký dojem, když ve svém sněhobílém oblečku zakopla a málem spadla do bláta. Těsně předtím, než sebou žuchla, se k ní vrhnul a chytil ji. Dokázal přesvědčit ji a kohokoliv, koho potkal, že se svět točí jen okolo nich. Když byl s vámi, byl opravdu s vámi. Ale potom začal utíkat. Měl nelehké dětství a sklon k závislostem. Znal jediný způsob, jak se vypořádat se svou bolestí – otupěním. Kokain. Rock’n’roll. Alkohol. Aféry. Vloupat se do našeho domu pod vlivem, uloupit mě z kolébky a jet se mnou 130 kilometrů daleko, dokud ho moje matka se soptěním nedohnala. Co vás jen napadne, to udělal. Nebyl to zrovna otec roku. Pár týdnů po našem telefonátu už ale zašel příliš daleko. Jednoho večera na rozlučce se svobodou, a pod vlivem kdo ví čeho, se rozhodl sednout za volant. Usnul a sjel z nadjezdu přímo pod kola kamionu. Muž na místě spolujezdce, který se měl den nato ženit, zemřel okamžitě. Otce, který neměl zapnutý pás, odhodila srážka na zadní sedadlo. Nikdy znovu nenabyl plné vědomí. Rok po nehodě strávil v bezvědomí a dalších osm let potom v pečovatelském centru s vážným poškozením mozku.

BEZ OBAV

Maminka, která chtěla ochránit moje vzpomínky na tatínka, mě k němu nepouštěla. To se změnilo, když jsem byla ve třetí třídě. Šli jsme se školou na exkurzi do nemocnice a já se zeptala: „Je tady táta?“ Chtěla jsem vidět osobu, která mě spolustvořila. Chtěla jsem si vzpomenout na jeho dotyk a pohled na mě. Chtěla jsem si zapamatovat jeho přítomnost, dokud tu ještě byl. Bylo mi devět let a maminka mi tedy dovolila ho navštívit. Když jsme vešli do jeho pokoje, spatřila jsem muže, kterého jsem jen těžko poznávala. Měl oteklou tvář a ústa napojená na dýchací přístroje. Z paže mu trčela hadička infuze a další zařízení sledovalo životně důležité funkce. Snažila jsem se tu scénu, do které jsem vešla, strávit. Oči se mi rozšířily překvapením, když jsem si všimla, že jsou zdi pokoje lemované mými fotkami v různých letech. Cítila jsem, jak mě vzadu v krku šimrá pláč. Několik dalších hodin jsem strávila s ním. Ptala jsem se ho na otázky, na které nedokázal odpovědět, smála jsem se jeho legračnímu úsměvu a nasávala tu dávku tatínka, která mi celé dětství chyběla. Když byl čas odejít, zmáčkla jsem silně jeho ruku a popřála mu jen to nejlepší. Nevěděla jsem, jestli se ještě uvidíme. Každý den potom jsem na něj myslela a posílala mu klid a mír. Přála jsem si, aby už netrpěl a aby jeho život začal znovu. Jen pár dní před Dnem otců – na narozeniny mojí babičky – přišla zpráva, že zemřel. Ten moment si vybavuji jasně – mé vlasy vyčesané do ohonu, moje zkřížené nohy a bílý deník s kytičkami, do kterého jsem právě psala – v tu chvíli jsem totiž ucítila ten

AMBER R AE

nejhlubší pocit víry a úlevy. Jeho trápení trvalo příliš dlouho a teď už mohl konečně odpočívat v pokoji. Co mě však rozrušilo, byl jeho promarněný talent, kreativita a nadání. Zatímco tenkrát jsem svoje emoce ještě nedokázala pojmenovat, teď už můžu dětské otázky převést do slov. Přemýšlela jsem nad tím, jaký by asi byl jeho život, kdyby měl trochu jasnější směr, kdyby měl trochu více podpory a byl sám k sobě shovívavější. Přemýšlela jsem, co všechno mohl ve svém životě přinést světu, kdyby sebral odvahu čelit sám sobě, bojovat s vlastními démony a pochopit zdroj své bolesti. Přemýšlela jsem nad uměním, které mohl vytvořit, nad podnikatelskými příležitostmi, které mohl mít, a nad sebevědomím, které mohl na této cestě objevit. Měl toho tolik, co nabídnout, ale ztratil se na vlastní cestě. Možná to byla intuice, hlas vyššího já nebo ozvěna něčeho, co jsem kdysi zaslechla u Oprah Winfreyové, ale v tu chvíli jsem docela jasně uslyšela klidný hlas šeptat tato slova: Prosím, neber si své dary do hrobu. A tak se obracím na vás a říkám to samé. Prosím, neberte si své dary do hrobu. Nebuďte jako většina lidí, kteří litují toho, co mohli udělat, ale neudělali, jak viděla australská sestřička Bronnie Wareová, když poskytovala konzultace umírajícím v jejich posledních dnech. „Přál bych si, abych žil život podle své vlastní pravdy, ne podle očekávání ostatních“, bylo politování, které odkrývala

BEZ OBAV

nejčastěji. Většina lidí na sklonku života nenaplnila ani polovinu svých snů. Místo toho si své nevyřčené dary vzali do hrobu. Todd Henry píše v knize Zemřete prázdní, že nejdražší půda na světě není na Manhattanu, nejsou to ani ropná pole na Blízkém východě nebo zlaté doly v jižní Africe. Je na hřbitovech. „Na hřbitově leží všechny nenapsané romány, nenastartované podniky, neusmířené vztahy a všechny další věci, o kterých si lidé říkali: ‚Nechám to na zítra.‘ Jednoho dne jim však zítřky došly.“ Když přemýšlím o večeru otcovy nehody, můžu zavřít oči a představit si ten dlouhý seznam všech zítřků, který mu běžel hlavou, když si pod vlivem sedal do auta: Zítra začnu pít méně. Zítra začnu dělat zodpovědnější rozhodnutí. Zítra uvidím, jak se můj nejlepší kamarád žení. Zítra zavolám svojí malé holčičce. Zítra to zkusím napravit s její matkou. Zítra konečně nahraji svoje album. Zítra… Jeho zítra ale nikdy nepřišlo. Nechci být jako táta. Silně si vybavuji tuhle myšlenku z doby, kdy jsem byla teenager, a prvních let mojí dospělosti. Nechci být jako táta, což ve skutečnosti znamenalo Nechci si svoje dary odnést do hrobu. Teprve nyní v dospělosti si uvědomuji, že já jsem byla jedním z otcových darů a jeho nehoda byla zase darem mým.

AMBER R AE

Díky otcově předčasné smrti jsem si uvědomila, že je život křehký a každý jeho moment bychom měli prožívat naplno. Přivedla mě k přemýšlení nad tím, co to znamená užívat si každý den plnými doušky, a skrze to jsem se začala ptát – a také hledat odpověď – na tu hlavní otázku: Jak můžeme plně vyjádřit, kým jsme, a vše, co můžeme nabídnout?

PŘIZNÁNÍ: NESLA JSEM SI SVŮJ DAR DO HROBU

Tuhle knížku jsem skoro nenapsala. Byla jsem v jednom kole. Pomáhala jsem lidem vydávat jejich knížky a startovat kariéry, vytvářela jsem celosvětové umělecké hnutí, zamilovávala se do skvělého muže, pořádala jsem soustředění po celém světě zaměřená na sebepoznání, sdílela jsem každodenní inspiraci s nadšenými příznivci a hovořila na pódiích o tom, jak máme tvořit věci, které tvořit chceme. Přitom jsem si uvědomila, že se sama šikovně schovávám před tou jedinou věcí, kterou jsem si přála nejvíce: napsat tuto knížku. Věděla jsem, že v sobě nesu poselství, o které se mám podělit, pravdu, která je připravena na vyřčení. Sama jsem si v tom však bránila. Když jsem potom byla sama se sebou v klidu a zvědavě jsem nahlédla do vlastního nitra, objevila jsem to hluboké přesvědčení, co mi sžíralo duši a drželo mě v šachu. Všimla jsem si, že se mi v podvědomí opakuje stále ta samá písnička, která mi bránila

BEZ OBAV

udělat to, co jsem opravdu chtěla. Odhalila jsem všeprostupující srdcervoucí šepot, který mě provázel ve snech i v bdění. Ten hlas říkal: „Nejsi na to dost dobrá.“ Abych byla upřímná, nebyl to jenom jeden hlas – byl to celý sál kritiků, kteří zpochybňovali moje talenty a sebehodnotu. Slyšela jsem: „Myslíš, že ty tohle zvládneš?“ „Copak to už někdo neudělal předtím?“ „Koho to bude zajímat?“ „Co když tě lidi odsoudí?“ „Co když tě odmítnou, selžeš a spadneš na hubu?“ „Co když tě to začne nudit? (Vždycky tě to začne nudit.)“ „Koukej: je lepší než ty.“ „Tvůj příběh nikoho nezajímá.“ „Jsi na to vážně připravená?“ „Máš dost zkušeností?“ A taky samozřejmě: „Jsi dost štíhlá, chytrá a talentovaná, abys tohle vůbec mohla dělat?“ (Uf. To je tak otravné.) Mnoho let měly tyto pochyby hlavní slovo. Tým vnitřních kritiků vedl můj život a nechtěl mi dovolit tuto knihu pro vás napsat. Roky ubíhaly a jen málo se toho změnilo. Každé narozeniny, každý Nový rok jsem odvážně prohlašovala: „Letos se do toho konečně pustím a napíšu knížku, po které moje já tolik touží!“

AMBER R AE

Řekla jsem to přátelům. Napsala jsem si to na poznámkové papírky a ty nalepila na zrcadlo. Každý den jsem začala pozitivními slovy ujištění. Vytvořila jsem další Google dokument s názvem „MOJE KNIHA!“ a začala psát. Uplynulo pár týdnů, rozptýlení se začala stupňovat, a nakonec se objevily „důležitější“ věci na práci. Potichu jsem sabotovala svůj největší sen. „Proč u toho neumím vydržet?“ ptala jsem se sama sebe a styděla se. „Proč nedokážu dotáhnout do konce tu jednu věc, na které mi nejvíc záleží?“ Záviděla jsem přátelům, kteří své knížky zdárně přivedli na svět. Samozřejmě, že jsem jim to přála. Taky mě ale bolelo u srdce, když jsem pozorovala, jak si plní sen, který ve mně neustále víří. Byl to jasný signál: toužíš po psaní. Tahle závist pramení z nevyužitého potenciálu, který v tobě dřímá. Teď je ta chvilka. Běž, běž, běž! A cyklus nadšení se znovu rozjel, ale vždy se zastavil, ještě, než vůbec vyvstala možnost, že by přišlo odmítnutí. Možná je vám to povědomé a máte také něco, po čem toužíte? Je tu kniha, kterou chcete napsat? … revoluce, kterou chcete začít? … firma, kterou chcete založit? … část vašeho já, kterou chcete objevit?

BEZ OBAV

… nápad, nad kterým musíte stále přemýšlet? … vztah, který chcete rozvinout? Jestliže jste jako já a máte v sobě něco, co chcete vyjádřit, plamínek života, který chcete zapálit, ale zakopáváte sami o sebe, chápu to. Znám to trápení. Byla jsem na vašem místě. Proto jsem pro vás napsala tuto knihu.

V O L B A : O D O B AV K E Z V Í D AV O S T I

Každé dítě přichází na svět nekonečně zvídavé a zajímá ho vše okolo. Pomalu je však tato zvídavost utišována společností a nakonec se naučíme ji nahradit strachem. Teprve když jsem udělala vše, co jsem si myslela, že mám udělat, a stala se takovou, jakou mě chtěli mít ostatní, uvědomila jsem si, že mi uvnitř něco chybí. Ve snaze získat zpět to zvídavé a kreativní dítě ve mně, které jsem kdysi znala, ale ztratila, obrátila jsem svůj život ve výzkumnou stanici. Cílem bylo zjistit, kým jsem byla, než mi svět nařídil, kým mám být. Četla jsem každou knížku o seberozvoji, která se mi dostala pod ruku. Radila jsem se s psychology, léčiteli, umělci, neurovědci, podnikateli, spisovateli, astrology, mystiky a lídry – mnohé

AMBER R AE

z nich potkáte i v této knize. Každý den jsem se obracela na svého nejstaršího a nejmilejšího přítele, svůj deník, abych se zbavila kritiky a znovuobjevila ten klidný, tichý hlas uvnitř. Horlivě jsem prozkoumávala nové nápady a přístupy, abych zjistila, co je mi příjemné a co opravdu vyjadřuje moje já. Během toho jsem zjistila, že dokážu mnohem víc, než jsem si kdy dřív myslela, především pokud neposlouchám kritiky ve své hlavě. Když jsem se začala na každý moment, každou výzvu, každou hloupou historku v mé mysli dívat skrze čočku zvídavosti, rozdmýchalo to mou představivost. Spatřila jsem možnosti tam, kde předtím neexistovaly. Uviděla jsem krásu a kouzlo skryté v každém momentu. Odlupovala jsem vrstvy návyků a pomalu se dostávala k pravdě schované někde pod nimi. Z každého momentu jsem si odnesla vodítka a postřehy pro svou, a teď i vaši, cestu s touto knihou. Je to kniha, která je současně lekcí, memoárem i mapou – provede vás skrze mýty, které vám brání v tom být svým vlastním nejživějším a nejpravdivějším já. Hádám, že pokud toto čtete, existují určité aspekty vás samotných, které byste chtěli objevit a vyjádřit. Tuhle knihu jsem napsala, abych je z vás dostala. Chci vám ukázat, co vše je možné, když se necháte vést zvídavostí.

BEZ OBAV

S deníkem za zvídavostí Odpovědi máte sami v sobě. V průběhu knížky naleznete nápady pro psaní do deníku, které vám pomohou spojit se s vnitřním vědomím a hlasem pravdy. Začněte těmito otázkami: Jaký máte vztah s obavami? A jaký se zvídavostí?

BEZ OBAV

Díky evoluci jsou obavy a strach již miliony let součástí našeho systému, kde slouží jako obranný mechanismus. Do určité míry je potřebujeme. Bez nich by naše předky sežrali šavlozubí tygři. Klidně byste skočili z příšerně vysokého útesu, jen abyste zjistili, jestli dopadnete v pořádku. Uzavřeli byste podnikatelské partnerství s někým, kdo by vám hned ze začátku řekl: „Jdu do toho s tím, že vás chci využít a oškubat.“ Zamilovali byste se do někoho, kdo vám poví: „Nechci s tebou mít vážný vztah.“ Obavy nás chrání před skutečnými hrozbami, jako jsou například ty, které jsem uvedla výše. Když se ale pouštíme do něčeho, co je pro nás důležité, často to doprovází určitá míra nejistoty a neznáma, které náš mozek vyhodnocuje jako „nebezpečné“. V tu chvíli začnou obavy volat po bezpečí a my máme tendenci se zastavit, vyhnout se novým zážitkům, vyhledat to, co známe, a odsunout naše sny do pozadí. Když se tohle stane – když nás pocit obav neposouvá blíže k tomu, kým jsme a co můžeme nabídnout – je to rušivý šum. Toxické a paralyzující myšlenky, které v našich hlavách skáčou sem a tam, a pokud je neusměrníme, mohou z nás vysát veškerý život. Toxické obavy jsou zdrojem našeho nevyužitého potenciálu a nedokončených projektů. Jsou tím důvodem, proč spisovatelé nepíšou, návrháři nenavrhují, vynálezci nevynalézají a vůdci nevedou. Jsou tím důvodem, proč si říkáme, že v našich životech něco změníme, a potom dál nečinně sedíme v naší komfortní zóně. Vysvětlují, proč následujeme fádní směrnice těch, co přišli před námi, a proč se podřizujeme strukturám, které nás často vyčerpávají, štvou a vysávají. Je to ten důvod, proč zůstávají věci, které chceme nejvíce – nápady o kterých neustále

AMBER R AE

přemýšlíme, rituály, které chceme pěstovat, životy, které si chceme vytvořit – neuskutečněné v našich srdcích, skryté za strachem a pochybami. O tom, kam až dokážeme zajít, abychom se vyhnuli tomu, po čem toužíme, píše Steven Pressfield ve své knize The War of Art (Válka umění), kde toto chování nazývá jako „Odpor“. „Většina z nás má dva životy,“ píše. „Ten, který žijeme, a ten, který se nenaplněn skrývá uvnitř nás. Mezi těmito dvěma životy stojí Odpor.“ V jednom z mých dost možná nejoblíbenějších úryvků, který mi otevřel oči, Pressfield píše: „Víte, Hitler se chtěl stát umělcem. V osmnácti vzal peníze, které zdědil, sedm set korun, a přestěhoval se do Vídně, aby zde žil a studoval. Přihlásil se na Akademii výtvarných umění a později na Fakultu architektury. Viděli jste někdy jediný z jeho obrazů? Já taky ne. Odpor ho dostal. Klidně si říkejte, že možná zveličuju, ale řeknu to i tak: pro Hitlera bylo snazší rozpoutat druhou světovou válku než se konfrontovat s prázdným plátnem.“ Naše neschopnost postavit se sobě samým – a svým démonům – je to, co drží naše nejúžasnější životy uvězněné uvnitř. Pokud tedy víme, že nás kritický a odmítavý hlas toxických obav drží zpátky, proč raději nenasloucháme zvídavosti? Proč nevěříme hlasu poznání, shovívavosti a lásky? Proč si neplníme přání, která chceme nejvíce? Odpověď leží zde:

BEZ OBAV

M Ý T U S O N E D O S TAT E Č N O S T I

Pod našimi nedokončenými projekty, nenaplněnými sny a nevyslovenými pravdami leží jeden základní mýtus, který nás vnitřně nahlodává více než jakýkoliv jiný. Viděla jsem, jak tento mýtus zabil mého otce, zažila jsem, jak dusil moje nadání, a byla jsem svědkem toho, jak vysával kreativitu, talent a potenciál z tisíce dalších lidí, se kterými jsem během let pracovala. Tento mýtus zní: Nejsem dostatečný. Nejsem dost chytrý. Nejsem dost talentovaný. Nejsem dost atraktivní. Nejsem dost mocný. Nejsem dost silný. Nejsem dost štíhlý. Nejsem dost k zulíbání. Nejsem dost perfektní. Nemám dost času. Nemám dost peněz.

BEZ OBAV

naplnění a sebevyjádření. Tak, jako píše spisovatelka a lektorka Byron Katie: „Když jsem uvěřila svým myšlenkám, trpěla jsem, a když jsem jim nevěřila, netrpěla jsem. To platí pro každou lidskou bytost. Svoboda je takhle jednoduchá.“

S deníkem za zvídavostí Vzpomeňte si na opakující se hlas obav, který vás dusí. Potom se zkuste zeptat na čtyři otázky, o kterých píše Byron Katie v rámci její metody sebepoznání nazvané Práce: 1. Je to pravda? (Pokud ne, přeskočte na číslo 3.) 2. Můžete si být absolutně jistí, že je to pravda? 3. Jak reagujete, co se stane, když této myšlence uvěříte? 4. Kým byste byli bez této myšlenky?

Tyto myšlenky můžeme odstranit – a povznést se nad ně – pokud se rozhodneme čelit nepříjemným pocitům místo toho, abychom je odsouvali pryč. Je to o tom, uvědomit si bolestivé věci, které říkáme sami sobě, a potom se zeptat: 1) kde se toto přesvědčení vzalo? a 2) co to odhaluje o mém vlastním vývoji? Přesně to je umění zvídavosti. Když jsem se začala poprvé seznamovat s vlastními mýty o tom, že si nic nezasloužím, o studu a nedostatečnosti, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tyto nepříjemné pocity nejsou moji nepřátelé. Měla jsem sklony k tomu je přehlížet nebo

AMBER R AE

se jich nějak zbavit. Myslela jsem, že když ten moment-kdy-mi-puklo-srdce a smutek-co-jsem-si-nedovolila-cítit a dávno-minulou-zradu společně zavřu do krabičky s pěknou mašličkou a schovám na nejvyšší poličku ve skříni, všechny ty nepříjemné pocity nějakým zázrakem zmizí. Po pár letech přišlo děsivé překvapení. Nejen, že nezmizely, ale dokonce narostly. Vždy jsem se snažila být pozitivní, užívat si každého momentu a na všem nacházet to dobré. Zjistila jsem však, že mi unikalo ponaučení a moudrost, které nacházíme, když se vydáme do našich temnějších míst. Když jsem vyšla vstříc obtížím, vyšla jsem vstříc světlu. Teprve ve chvíli, kdy jsem se naučila vnímat a respektovat svou vnitřní bolest a ptát se, co se mi vlastně snaží sdělit, jsem byla schopná odemknout v sobě hlubší laskavost, vlídnost a radost. Zjistila jsem, že problém nebyly moje pocity, ale můj vztah k nim. Během semináře s úspěšnou autorkou memoárů Cheryl Strayedovou od ní zaznělo: „Všichni v sobě máme neviditelného zlého člověka. Musíme se naučit, jak s těmito lidmi pracovat.“ Cheryl neradí, abychom je „zlikvidovali“. Její přístup spíše připomíná klidný rozhovor nad vínem. Také si ráda představuji, jak si se svým hlasem obav připíjím sklenkou rulandského modrého. Po tom, co vínem zakroužíme ve sklenkách a napijeme se, nakloním se dopředu a povím: „Podívej – jsem tu pro tebe. Co mi chceš sdělit?“ Díky této pobídce jsem schopná sejmout masku ze svého „nepřítele“, který působí tak strašidelně, a odhalit tak spojence, kterého mohu lépe poznat.

BEZ OBAV

„Jste určitě rozpolcený?“ zeptala jsem se. „Je možné, že jste se skvělou ženou, kterou milujete, ale nechcete si ji vzít? Je možné, že je pro vás děsivější promluvit s ní o tom, že nevíte, jestli si ji chcete vzít – alespoň ne teď, nebo možná nikdy – než předstírat, že je vše v pohodě?“ Will se mi svěřil, že má opravdu největší strach z toho, že jí ublíží. Rozhodl se tedy ten těžký rozhovor podstoupit. Tento rozhovor mu odhalil nejen to, že svatba není nejlepší volbou pro něj, ale není správná ani pro ni. Když mu říkala, že by si ho chtěla vzít, vlastně se tím chtěla zeptat: „Chceš být vážně v tomto vztahu? Opravdu ti na mně záleží? Klape nám to?“ Když se probrali všemi důvody, proč mají zůstat spolu, které si sami sobě namlouvali, zjistili, že vlastně ani jeden z nich nechce v tomto vztahu pokračovat. A tak se rozešli a pro oba to tak bylo lepší. Podobně složitá situace nás může potkat i v oblasti naší práce a kariéry. Jednou jsem seděla se skupinou mužů a žen, kteří byli součástí jednoho z nejlepších inkubačních programů pro vývoj nových nápadů a směrů. Všichni se cítili „zaseklí“ v různých sférách svých životů a mým úkolem bylo si s nimi povídat, nechat je se otevřít a zjistit, co se opravdu odehrává pod povrchem. Seděli jsme v kruhu a tahali si otázky v rámci hry, kterou jsem nazvala „Bloky zvídavosti“. Na spodní straně dřevěných dílů jsem napsala otázky jako: „V jaké oblasti svého života se cítíte paralyzovaní?“, „Čemu se právě teď vyhýbáte?“, „Jaké bylo vaše dětství?“ nebo „Jak se teď opravdu cítíte?“

AMBER R AE

Když jsme se dostali asi do půlky kruhu, polovina skupiny byla v slzách, protože začaly vycházet na povrch pravé důvody jejich bloků: Jediným důvodem, proč jsem v tomhle programu, je to, že mi to profesně přidává na důvěryhodnosti a před ostatními vypadám lépe. Stále se snažím, aby na mě byl můj otec pyšný. Upřímně – tohle je pro mě jen další způsob, jak si dokázat, že na to mám. Po této poslední větě se místnost rozezněla povykem. Pozorovala jsem, jak se všem rozsvítily oči, když vzájemně sdíleli věci, kterým by opravdu chtěli věnovat svůj čas. Život, jaký by žili, kdyby se nesnažili potěšit svoje rodiče a kdyby nebyli zatížení pocitem viny kvůli vysokým požadavkům, které jsou na ně kladeny. V barvitých detailech popisovali, co všechno by dělali, kdyby si mysleli, že to má cenu. Hovořil z nich silný a zvučný hlas zvídavosti. Stejně tak jsem pozorovala, jak světla v jejich očích uhasínala, když začali přemýšlet o důvodech, proč to, co opravdu chtějí, dělat nemohou. Všichni se shodli na jednom: Nevím, co dál. Jsem rozpolcený. Vždy, když slyším Nevím nebo Nejsem si jistý – ať už jde o partnera, se kterým máte strávit celý život, nebo o další krok ve vaší kariéře – to, co většinou opravdu slyším, je: Vím, co mám dělat, a vlastně nejsem rozpolcený. Jsem vyděšený.

BEZ OBAV

Stejně jako Will. Jako polovina lidí z nejlepšího vývojového programu. Jestli je vám to povědomé a také máte něco, co chcete, ale bojíte se za tím jít, chápu to. Taky jsem si tím prošla. Jakákoliv smysluplná věc, kterou jsem v životě chtěla objevit, byla nejprve znepřístupněna vrstvami pochyb a strachu. Než jsem například opustila korporátní svět, byla jsem si jistá, že mě za to rodina a přátelé odsoudí. To se ale nestalo. Vymyslela jsem si to. Než jsem se přihlásila k práci se Sethem Godinem na založení vydavatelství s Amazonem (přihláška, která mi zabrala téměř sedmnáct hodin), skoro jsem neklikla na tlačítko Odeslat. Než jsem odstartovala svou Akademii odvážných (The Bold Academy), „program pro urychlení životních rozhodnutí“, dlouho jsem to ze strachu odkládala a místo toho jsem pracovala na projektech ostatních lidí. Než jsem se sama stala spisovatelkou, umělkyní a kreativcem, schovávala jsem se za ostatními umělci a pobízela je, aby mé nápady přivedli na svět. Než jsem rozjela Svět, jaký chceme (The World We Want) – umělecký projekt ve veřejném prostoru, který se rozšířil do celého světa – téměř jsem poslechla hlas ve svojí hlavě, který mi říkal: „Copak ty můžeš dělat umění? Vždyť jsi ani nechodila na uměleckou školu.“

ZVÍDAVNÍČEK TÍM, ŽE

(činnost)

SE SNAŽÍM DOKÁZAT, ŽE JSEM . KDYŽ TO PROKÁŽU, BUDU SE CÍTIT .

(emoce)

ABYCH SE TAK CÍTIL/A TEĎ, MŮŽU MÍSTO TOHO

(činnost)

KDYBYCH NEMUSEL/A NIC DOKAZOVAT, TAK BYCH

(myšlenka nebo činnost)

MOJE SRDCE CHCE, ABYCH SI PAMATOVAL/A, ŽE BUĎ RYCHLEJŠÍ LEPŠÍ

(vhled)

CHYTŘEJŠÍ

. DOST DOBRÝ

„SELHALA JSEM. NE, JÁ JSEM TO SELHÁNÍ.“ SEZNAMTE SE S HANBOU.

V našem životě jsou chvíle, kdy do něčeho vložíme celé srdce. Jdeme za tím, co chceme. Následujeme vnitřní volání. A najednou nám to všechno vybouchne pod rukama. Pamatuji si jednu takovou chvíli, kdy se mi hanbou točila hlava a žaludek jsem měla jako svázaný. Šlo o kombinaci nezdařené komunikace a špatně vypočítaných rizik. Mně a mému kolegovi Nathanielovi došly finance v polovině našeho prvního třicetidenního programu „pro urychlení životních rozhodnutí“ nazvaného Akademie odvážných. Konkrétně nám chybělo třicet tisíc dolarů. Náš záměr přivést lidi dohromady, aby posunuli svoje životy a kariéry dál, nám zmařila mrazivá realita. Nevěděli jsme, z čeho vezmeme výplatu pro dvanáct členů našeho týmu. Přímo před očima se mi odehrával ten nejhorší možný scénář.

ZVÍDAVNÍČEK KDYŽ VIDÍM (emoce)

(jméno)

, CÍTÍM

, PROTOŽE (situace)

CHCI, ABY ONI (ON/ONA) (činnost)

POKUD SE TO STANE, BUDU SE CÍTIT (emoce)

TENTO POCIT SI MŮŽU NAVODIT, POKUD (činnost)

NASTAVUJÍ MI ZRCADLO V TOM, ŽE (vhled)

„Oni“ jsou odrazem vás.

„OHROŽUJÍ MĚ?“ SEZNAMTE SE SE ŽÁRLIVOSTÍ.

Myslím si, že teoreticky všichni víme, jak může žárlivost ničit naše nejdůležitější vztahy. Pak ale přijde chvíle, kdy se s touto skutečností setkáme tváří v tvář. Není to tak dávno, co jsem si tak psala v našem brooklynském podkrovním bytě a bylo mi skvěle. Natáhla jsem se pro Farhadův iPad, abych přepnula písničku. Přesně v ten moment, kdy jsem vzala iPad do rukou, vyskočila na displeji notifikace o nové zprávě na Facebooku: Užili jsme si spolu pěkné chvilky, že? ;) – podepsána Farhadova ex Z toho, co jsem o jejich vztahu věděla, skončil zlomeným srdcem a spoustou bolesti. Proto mě taková zpráva hodně zaskočila. Zaskočila mě tak moc, až mi začalo bít srdce jako o závod. Za pět vteřin se zobrazila další zpráva: Jo, užili. ;) – podepsán Farhad

202

AMBER R AE

minut obrovský vliv na každý den. „Ranní stránky“ jsou tři strany volného asociativního psaní. Je to bezpečný prostor, ve kterém můžu vyjádřit svoje obavy, pochyby a strachy a přeměnit je z hlasitého šumu v mysli na konkrétní pocity na papíře. Vytvoří to odstup mezi vámi a vaší úzkostí. Vše, co cítíte, získá jméno a tvar. Také jsem zjistila, že mi pomáhá nechat text plynout a mít v to důvěru. Většina odpovědí na moje největší otázky se potom vynoří sama od sebe.

S deníkem za zvídavostí Nastavte si časovač na deset minut a vyzkoušejte psaní „ranních stránek“. Na začátek stránky napište „Právě teď cítím…“ a zbytek nechte plynout.

4. Naplánujte si chvilky pro poslouchání vlastní úzkosti. Spousta nepříjemných pocitů pramení z toho, že svým úzkostem vzdorujeme. Když si dovolíme cítit to, co bychom cítit měli, budeme schopni překonat šum myšlenek. Záměrně si vymezte čas, kdy budete naslouchat své úzkosti, a zkuste spatřit, co se pod ní skrývá, pomocí otázek: Co není v rovnováze? V čem si přijdu mimo svou cestu? Jakým rozhovorům se vyhýbám? Jaké pocity odstrkuji stranou? Co si žádá mou pozornost? Co mi moje úzkost sděluje?

BEZ OBAV

203

5. Využijte úzkost jako pohon. Vložte svoje pocity do další tvorby. Zlomil vám vztah srdce? Napište o tom báseň. Jste pobouřeni stavem světa? Zorganizujte debatní kroužek a vytvořte spolu plán k akci. Je toho na vás příliš? Vyjádřete své pocity malbou. Emoce v sobě mají sílu, naučte se je využívat jako vlastní pohon. Zkuste se sami sebe zeptat: „Jak můžu tuto energii vložit do tvorby něčeho užitečného?“ Najít vlastní směr v životě je proces. Nestane se to přes noc. Budete objevovat, co pro vás funguje a nefunguje, dělat kroky vpřed i vzad. Je to proces experimentování, pokusů a chyb, naslouchání, vkládání energie a upravování. Buďte na sebe hodní, když se netrefíte nebo se vám něco nepodaří. Zjistěte, co je pro vás nejlepší. A pamatujte: úzkost je posel, který vás chce přivést zpět do vašeho centra. Obraťte se k ní, neutíkejte jí. Pracujte s ní. Použijte ji jako pohon pro vaši další tvorbu a ona vám uhne z cesty.

„Jediná kniha o seberozvoji, kterou byste si měli přečíst, i když tenhle žánr nemáte rádi.“ – Bustle

„Nabízí inspirativní postřehy a lekce pro kohokoli, kdo chce

BEZ OBAV

rozvíjet svůj nekonečný potenciál.“

– DEEPAK CHOPRA

BEZ OBAV

Nikdo není dokonalý. Cesta před vámi je spletitá, ale ať už jste kdekoliv, nejste v tom sami.

„Jako svěží vítr. Kniha Amber Rae nám připomíná, abychom se postavili vlastním obavám a nebránili si v cestě za svými sny.“ – HelloGiggles

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 349 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2017

ISBN 978-80-7413-434-0

9 7 8 8 0 7 4

1 3 4 3 4 0

Amber Rae

Obavy, nebo zvídavost: co si vyberete?

Zahoďte strach a pochybnosti a využijte svůj potenciál naplno