Příliš mnoho a nikdy dost: Jak moje rodina stvořila nejnebezpečnějšího muže světa by Zoner Press

„Donald, inspirován svým otcovským vzorem, za přispění, nečinnosti a tichého přihlížení svých sourozenců, zničil mého otce. Nemohu ho nechat zničit moji zemi.“ – MARY L. TRUMPOVÁ

„Nejničivější, nejcennější a celkově nejlepší kniha o Trumpovi od doby, co zahájil kandidaturu na prezidenta. V hromadě knih o Trumpovi je tato kniha něčím novým.“ – POLITICO „Senzační příběh, který nic nezamlčí a řekne všechno způsobem, kterým to chcete slyšet.“ – VOGUE

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 395 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2019

ISBN 978-80-7413-427-2

9 7 8 8 0 7 4

1 3 4 2 7 2

PŘÍLIŠ MNOHO A NIKDY DOST

Kniha je znepokojivým portrétem nejenom samotného Donalda J. Trumpa, ale také jeho toxické rodiny, která jej stvořila. Autorka Mary Trumpová, vystudovaná klinická psycholožka a jediná Donaldova neteř, vrhá jasné světlo na temnou historii jejich rodiny s cílem objasnit, jak se její strýc mohl stát člověkem, který dnes ohrožuje světové zdraví, ekonomickou bezpečnost a strukturu společnosti.

Mary L. Trumpová

Americký bestseller „Too Much and Never Enough“ od Mary Trumpové, kterého se prodalo milion kusů v prvním dni prodeje, nyní vychází i v češtině. Prezidentské volby v USA v roce 2016 byly obrovským šokem pro spoustu lidí. Místo očekávaného vítězství Hillary Clintonové se 45. prezidentem Spojených států amerických stal Donald Trump, někdejší televizní hvězda a bohatý podnikatel, který už několikrát zkrachoval. Od tohoto okamžiku se celý svět stal užaslým svědkem jeho nepochopitelného a kontroverzního chování v pozici nejmocnějšího člověka planety.

MARY L. TRUMPOVÁ, PH.D. PRÍLIŠ MNOHO A NIKDY DOST J A K M O J E RO D I N A S T VO R I L A N E J N E B E Z PE C N E J Š Í H O M U Ž E S V E TA

Too Much and Never Enough: How My Family Created the World’s Most Dangerous Man Mary L. Trump, Ph.D. Copyright © 2020 by Compson Enterprises LLC. All rights reserved, including the right to reproduce this book or portions thereof in any form whatsoever. For information, address Simon & Schuster Subsidiary Rights Department, 1230 Avenue of the Americas, New York, NY 10020. Czech Language edition copyright © 2020 by ZONER software, a. s. All rights reserved.

Příliš mnoho a nikdy dost: Jak moje rodina stvořila nejnebezpečnějšího muže světa Mary L. Trumpová, Ph.D. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2019 ZONER software, a. s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Iva Šišperová Odpovědný redaktor: Miroslav Kučera Překlad: Ondřej Doseděl, Klaudia Teichmanová, Linda Hroníková DTP: Miroslav Kučera Obálka: Mgr. Petr Bernát

Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývající důsledky. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Veškeré dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress

ISBN 978-80-7413-427-2

Obsah Poznámka autorky

Prolog

Část první: Na krutosti záleží

Dům

Prvorozený syn

„Velký jsem“

V očekávání rozletu

Část druhá: Nesprávná strana kolejí

Upoutaný k zemi

Hra s nulovým součtem

Paralelní linie

101

Úniková rychlost

119

Část třetí: Kouř a zrcadla

141

Umění finanční injekce

143

Soumrak nepřichází okamžitě

163

Jediná měna

175

Debakl

183

Část čtvrtá: Nejhorší investice vůbec

189

Politické je osobní

191

Státní úředník v sociálním bydlení

205

Epilog: Desátý kruh

215

Poděkování

219

Kdo je kdo

221

O autorce

224

Moje příjmení se mi vždy líbilo. V 70. letech, když jsem jako dítě byla na jachtařském táboře, mi všichni říkali Trumpová. Byl to zdroj pýchy, ale ne proto, že by tohle příjmení bylo spojováno s mocí a nemovitostmi (v této době moje rodina nebyla známá nikde jinde než v Brooklynu a Queensu), ale protože na něm bylo něco, co mi vyhovovalo. Mně, drsné šestileté holce, která se ničeho nebála. V 80. letech, když jsem už byla na vysoké škole a můj strýc Donald začal svým příjmením označovat všechny své budovy na Manhattanu, se moje pocity ohledně příjmení, které nosím, staly poněkud složitějšími. O třicet let později, 4. dubna 2017, jsem seděla v tichém oddílu vlaku Amtrak a mířila do Washingtonu DC na rodinnou večeři v Bílém domě. Deset dnů předtím mi dorazil e-mail s pozváním na narozeninovou oslavu mých dvou tet: Maryanne, které bylo osmdesát, a Elizabeth, které bylo pětasedmdesát. V této době už byl jejich mladší bratr Donald od ledna nastěhovaný v Oválné pracovně. Když jsem vešla na nádraží Union Station s jeho klenutými stropy a dlážděním z černého a bílého mramoru, prošla jsem kolem muže, který měl na stojánku vystavené odznáčky k prodeji. Na jednom bylo moje příjmení situováno doprostřed červeného kroužku a přeškrtnuto šikmou červenou čárou. Další pak obsahovaly nápisy jako „DEPORT TRUMP“, „DUMP TRUMP“ a „TRUMP IS A WITCH“. Nasadila jsem si sluneční brýle a přidala do kroku. Do Trump International Hotel, v němž byla moje rodina na jednu noc ubytovaná, jsem si vzala taxík. Zapsala jsem se na recepci, prošla atriem a podívala se nahoru na prosklený strop a modré nebe nad ním. Třístupňové křišťálové lustry, které visely z konstrukce vzájem-

Příliš mnoho a nikdy dost

Prolog

Prolog 10

ně propojených nosníků klenoucích se mi nad hlavou, vrhaly měkké světlo. Na jedné straně byly do malých skupinek naaražovány pohovky, křesla a gauče (v královsky modré, modrostříbrné a v barvě slonoviny). Na druhé straně pak byly stoly a křesla, které obklopovaly velký bar, kde jsem se později měla setkat se svým bratrem. Očekávala jsem, že hotel bude plný kýče a působit vulgárním dojmem. Nepůsobil. Dokonce i můj pokoj byl zařízený vkusně. Ale moje příjmení na mě civělo odevšud. Šampón TRUMP, kondicionér TRUMP, pantofle TRUMP, koupací čepice TRUMP, lak na boty TRUMP, sada na šití TRUMP a župan TRUMP. Otevřela jsem ledničku, popadla lahvičku s bílým vínem TRUMP a nalila si ji do svých trumpovských úst, aby mohlo stéci do mého trumpovského zažívacího traktu, dostat se do trumpovského krevního oběhu a nakonec zaplavit centrum potěšení v mém trumpovském mozku. O hodinu později jsem se potkala se svým bratrem, Frederickem Cristem Trumpem III., kterému jsem už od dětství říkala Fritz, a s jeho ženou Lisou. Zanedlouho se k nám připojil i zbytek: moje teta Maryanne, nejstarší z pěti dětí Freda a Mary Trumpových a uznávaná soudkyně federálního odvolacího soudu; můj strýc Robert, nejmladší z celé rodiny, jenž byl krátce zaměstnán u Donalda v Atlantic City, než od něj ve zlém někdy na začátku 90. let odešel, a jeho přítelkyně; moje teta Elizabeth, prostřední dítě, a její manžel Jim; můj bratranec David Desmond (jediné dítě Maryanne a nejstarší Trumpův vnuk) a jeho žena. Bylo tam rovněž několik nejbližších přátel mých tetiček. Jediným potomkem Trumpových, který se té oslavy neúčastnil, byl můj otec Frederick Crist Trump Jr., nejstarší syn, jemuž všichni říkali Freddy. Zemřel před více než pětatřiceti lety. Jakmile jsme konečně byli všichni pohromadě, ohlásili jsme se agentům z ochranky z Bílého domu, kteří čekali venku, a pak nahodile nastoupili do dvou dodávek Bílého domu, jako kdybychom byli nějaký lakrosový tým. Někteří ze starších hostů měli problémy se zdoláním schodů. Nikomu také nebylo příjemné, že se musí mačkat na nedělených sedadlech dodávky. Napadlo mě, proč z Bílého domu neposlali alespoň jednu limuzínu pro moje tety. Když jsme o deset minut později vjížděli na příjezdovou cestu u jižního trávníku u Bílého domu, z budky pro ostrahu vyšli dva stráž-

Příliš mnoho a nikdy dost

ní, aby prozkoumali podvozek automobilu. Pak jsme pokračovali dál přední branou. Po krátké jízdě jsme zastavili u malé budovy ostrahy, přiléhající k východnímu křídlu, a vystoupili. Dovnitř jsme šli jeden po druhém podle toho, jak vyvolávali naše jména. Odevzdali jsme své telefony a kabelky a prošli bránou s detektorem kovů. Jakmile jsme byli v Bílém domě, ve dvojicích a trojicích jsme procházeli dlouhými chodbami, kolem oken do zahrad a trávníků, kolem obrazů bývalých prvních dam, vyvedených v životní velikosti. Zastavila jsem se před portrétem Hillary Clintonové a minutku tam postála. Znovu jsem dumala nad tím, jak se to jen mohlo stát. Nikdy jsem neměla důvod, proč bych si měla byť jen představovat, že někdy navštívím Bílý dům a rozhodně ne za těchto okolností. Celé mi to přišlo surrealistické. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bílý dům byl elegantní, velkolepý a majestátní a já se tady měla poprvé po osmi letech setkat se svým strýcem, s člověkem, jenž tu žil. Vyšli jsme ze stinné chodby ke krytému sloupořadí obklopujícímu růžovou zahradu a zastavili se před Oválnou pracovnou. Francouzským oknem jsem viděla, že v ní stále ještě probíhá jednání. Viceprezident Mike Pence stál poněkud stranou, ale mluvčí Sněmovny reprezentantů Paul Ryan, senátor Chuck Schumer a tucet dalších kongresmanů a členů strany stálo kolem Donalda, jenž seděl za stolem, který byl veřejnosti všeobecně známý jako Resolute Desk. Ten výjev mi připomněl jednu ze strategií mého dědečka: přiměl každého člověka, který po něm něco chtěl, ať přijde za ním – ať už to bylo do jeho kanceláře na Brooklynu nebo do domu v Queensu. A vždy seděl, zatímco oni stáli. Na sklonku podzimu v pětaosmdesátém roce jsem takhle před ním stála i já, abych jej požádala o svolení vrátit se na Tuftsovu univerzitu, kde jsem před rokem přerušila studium. Vzhlédl ke mně a pravil: „To je hloupost. Kvůli čemu to chceš? Jednoduše jdi na nějakou obchodní školu a buď recepční.“ „Protože chci dokončit své akademické vzdělání.“ Musela jsem to říct s náznakem podráždění v hlase, protože děda přimhouřil oči a na okamžik se na mě podíval, jako kdyby mě znovu hodnotil. V koutku úst mu cukl úšklebek a on se zasmál. „Taková nestydatost,“ odtušil. O pár minut později jednání za francouzským oknem skončilo. Oválná pracovna byla menší a působila i méně intimně, než jsem

Prolog 12

si původně představovala. Hned u dveří stál můj bratranec Eric a jeho žena Lara, kterou jsem doposud neznala, takže jsem se chtěla představit: „Ahoj, Ericu. Jsem tvoje sestřenice Mary.“ „Já samozřejmě vím, kdo jsi,“ odvětil. „No, je to už dlouho,“ řekla jsem. „Myslím, že naposledy jsme se viděli, když jsi ještě byl na střední škole.“ Jen pokrčil rameny a řekl: „To asi bude pravda.“ Pak i s Larou odkráčel, aniž by nás představil. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Melania, Ivanka, Jared a Donny už tam byli a stáli vedle Donalda, který zůstal sedět. Mike Pence s unaveným úsměvem na tváři stále číhal na druhé straně místnosti jako gardedáma, které se všichni raději vyhnou. Zírala jsem na něj v naději, že navážeme oční kontakt. Mým směrem se ale nepodíval. „Promiňte, promiňte,“ ozval se povzbudivý hlas fotografky Bílého domu, drobounké mladé ženy oblečené v tmavém kalhotovém kostýmku. „Pojďme, prosím, vytvořit skupinku, abych mohla udělat několik snímků, než půjdeme nahoru.“ Dala nám pokyn, abychom obklopili Donalda, který se ani teď nezvedl ze svého křesla za stolem. Fotografka pozvedla svůj aparát. „Raz, dva, tři, úsměv!“ zašveholila. Když fotografování skončilo, Donald konečně vstal a ukázal na zarámovanou černobílou fotografii mého dědečka, kterou měl vystavenou na stolku za svým pracovním stolem. „Maryanne, co myslíš? Není to skvělá fotka táty?“ Byla to tatáž fotografie, která stávala na stolku v knihovně domu mých prarodičů. Můj dědeček na ní byl vyobrazen ještě jako mladík s ustupujícími tmavými vlasy, knírem a velitelským pohledem, který mu v nezměněné síle zůstal až do doby, než u něj převládla stařecká demence. Tu fotku jsme všichni viděli nejmíň tisíckrát. „Možná bys tady měl mít i fotku mámy,“ navrhla Maryanne. „To je skvělý nápad,“ odpověděl Donald, jako kdyby ho předtím něco takového vůbec nenapadlo. „Sežeňte mi někdo fotku mámy.“ V Oválné pracovně jsme ještě několik minut zůstali a jeden po druhém si sedali za legendární stůl amerických prezidentů. Můj bratr mě při této příležitosti vyfotil. Když jsem se později na tuto fotku podívala, všimla jsem si, že děda se za mnou vznáší jako nějaký duch. Když jsme vyšli z Oválné pracovny, přidal se k nám historik Bílého domu a my pokračovali do druhého patra prohlídkou Executive

George Washington je jediným prezidentem v historii Spojených států, který po dobu své vlády nežil v Bílém domě. (Pozn. red.)

Příliš mnoho a nikdy dost

Residence, prezidentského apartmá, po níž měla následovat večeře. Jakmile jsme byli nahoře, zamířili jsme do Lincolnovy ložnice. Krátce jsem nakoukla dovnitř a překvapilo mne, když jsem na nočním stolku spatřila nakousnuté jablko. Když nám historik popisoval, co všechno se v této místnosti za ta léta událo, Donald tu a tam na něco vágně ukázal a prohlásil: „Od doby, co tady žil George Washington, to tu nikdy nevypadalo líp.“ Historik Bílého domu byl příliš zdvořilý na to, aby podotkl, že Bílý dům byl dokončen až po jeho smrti.1 Naše skupina se přesunula chodbou k Treaty Room a Executive Dining Room. Donald stál ve dveřích a zdravil ty, kteří vstupovali dovnitř. Já jsem dorazila jako poslední. Ještě jsem ho ani nestihla pozdravit, když si mě povšimnul a s překvapeným výrazem ve tváři na mne ukázal a řekl: „Speciálně jsem trval na tom, abys také dorazila.“ Tohle bylo něco, co často říkal jiným lidem, aby je okouzlil. A dokázal to vždycky přizpůsobit tak, aby jeho poznámka seděla do dané situace, což bylo o to víc působivější, protože jsem věděla, že to vůbec není pravda. Roztáhl ruce a úplně poprvé v mém životě mě objal. Můj první dojem z Executive Dining Room byl, jak je ta jídelna krásná: dokonale naleštěné tmavé dřevo, luxusní prostírání, ručně psané kaligrafické písmo na jmenovkách a v menu (ledový salát, šťouchané brambory – stálice z jídelního lístku rodiny Trumpových – a plátek hovězího Wagyu). Když jsme se usadili ke stolu, nemohla jsem si nepovšimnout způsobu, jak jsme byli vzájemně rozesazeni. V rodině Trumpových jste totiž vždy mohli rozpoznat svoji cenu podle toho, kde jste seděli u stolu. Protože ale jediní lidé, v jejichž přítomnosti jsem se cítila příjemně (můj bratr a švagrová, nevlastní dcera Maryanne se svým manželem), seděli nedaleko, bylo mi to celkem jedno. Každý číšník přinesl láhev bílého a láhev červeného vína. Jednalo se o skutečné víno, nikoliv o víno s etiketou TRUMP. To bylo nečekané. Za celý svůj život jsem si navíc nemohla vybavit ani jedinou oficiální rodinnou akci, na které by byl k dispozici alkohol. V domě mých prarodičů se nabízela pouze cola a jablečný mošt. Zhruba v polovině večeře do jídelny vstoupil Jared. „Jé, podívejte,“ zvolala Ivanka a zatleskala, „Jared se vrátil ze své cesty na Střední vý-

Prolog 14

chod,“ jako kdybychom ho vůbec neviděli před chvílí v Oválné pracovně. Jared přišel ke své ženě, letmo ji políbil na tvář a poté se sklonil k Donaldovi, který seděl vedle Ivanky. Pár minut spolu tiše hovořili. Pak Jared odešel. Nikoho jiného nepozdravil, dokonce ani moje tety ne. Když přecházel práh, bratranec Donny vyskočil ze své židle a vyrazil za ním jako nadšené štěně. Když se podával dezert, Robert se vztyčil se sklenkou vína v ruce. „Je to ohromná čest být zde s prezidentem Spojených států amerických,“ řekl. „Děkujeme vám, pane prezidente, že jste nám tady umožnil oslavit narozeniny našich sester.“ Vzpomněla jsem si na poslední rodinnou oslavu Dne otců, která se konala v brooklynském podniku Peter Luger Steak House. Tehdy, stejně jako dnes, Robert a Donald seděli vedle sebe, já byla posazena naproti nim. Donald se zničehonic náhle otočil na Roba a řekl: „Koukej.“ Vycenil zuby a ukázal na svá ústa. „Co?“ chtěl vědět Rob. Donald v odpovědi vycenil zuby ještě víc a začal na svá ústa ukazovat s větší vervou. Roba se viditelně začala zmocňovat nervozita. Neměla jsem nejmenší ponětí, co se to děje, ale pobaveně jsem to sledovala a usrkávala u toho colu. „Podívej!“ řekl Donald přes zaťaté zuby. „Co na to říkáš?“ „Co tím myslíš?“ Robovy rozpaky byly hmatatelné. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že se nikdo nedívá, a pak zašeptal: „Mám něco v zubech?“ Vzhledem k tomu, že na stole stály mísy se špenátem ve smetaně, nebyla to zrovna nepravděpodobná možnost. Donald přestal cenit zuby a svěsil ruku, kterou si na ně ukazoval. Opovržlivý výraz jeho tváře shrnul celou historii jejich vztahu. „Nechal jsem si vybělit zuby. Co na to říkáš?“ zeptal se suše. Když Robert dohovořil, Donald mu uštědřil tentýž přezíravý pohled, jaký jsem u něj viděla ve steakhousu u Petera Lugera téměř dvacet let před tím. Pak se sklenicí dietní coly v ruce pronesl několik formálních poznámek ohledně narozenin mých tetiček, po nichž gestem ukázal na svoji snachu. „Tady Lara,“ pravil. „Upřímně, tehdy jsem sotva věděl, kdo to sakra vlastně je, ale během mé kampaně v Georgii pronesla skvělou řeč na moji podporu.“ Lara a Eric byli v tu dobu svoji

Příliš mnoho a nikdy dost

už téměř osm let, takže se dalo předpokládat, že ji Donald potkal minimálně alespoň na jejich svatbě. Nicméně to vyznělo tak, jako kdyby vůbec neměl tušení, kdo Lara je, dokud o něm při volební kampani neřekla něco hezkého. Toto bylo u Donalda obvyklé – na příběhu záleželo mnohem více než na pravdě, kterou bylo možné snadno obětovat, zejména pokud lež přispěla k tomu, že příběh zněl lépe. Když přišla řada na Maryanne, řekla: „Chci vám poděkovat, že jste podnikli tento výlet na oslavu našich narozenin. Urazili jsme pořádný kus cesty od té noci, kdy Freddy vzal mísu se šťouchanými brambory a vyklopil ji Donaldovi na hlavu, protože se tehdy choval jako hrozný spratek.“ Všichni, kdo tuto legendární historku znali, se rozesmáli, teda až na Donalda, který jen poslouchal, ruce sepnuté pevně na prsou a na tváři zachmuřený výraz, který se tam objevil pokaždé, když Maryanne tuto historku zmínila. Štvala ho, jako kdyby byl stále tím sedmiletým klukem. Osten dávného ponížení zjevně stále ještě cítil. Můj bratranec Donny, který se mezitím vrátil z honu na Jareda, se bez vyzvání postavil a chtěl pronést projev. Ale místo toho, aby připil na naše tety, vytáhl se s krátkou předvolební řečí. „Loni v listopadu byl americký lid svědkem něčeho výjimečného a hlasoval pro prezidenta, o němž věděl, že mu bude rozumět. Viděl, jak skvělá tato rodina je, a přijal naše hodnoty za své.“ Pohlédla jsem na svého bratra a zakoulela očima. Gestem jsem přivolala jednoho z číšníků. „Mohu dostat ještě trochu vína?“ požádala jsem ho. Vrátil se rychle se dvěma lahvemi a zeptal se, zdali dávám přednost bílému nebo červenému. „Ano, prosím.“ odvětila jsem. Jakmile bylo po dezertu, všichni vstali. Ačkoliv od našeho vstupu do Oválné pracovny uplynuly pouze dvě hodiny, večeře již skončila a bylo načase odejít. Tyto dvě hodiny s Donaldem v Bílém domě sice byly asi dvojnásobkem času, který jsme obvykle strávili v domě našich prarodičů na Den díkůvzdání nebo na Vánoce, ale pořád to bylo méně času než čtyři hodiny, které strávil s Kidem Rockem, Sarah Palinovou a Tedem Nugentem o dva týdny později. Někdo navrhl, aby se každý z nás nechal s Donaldem vyfotografovat o samotě (bez čestných hostů). Když jsem přišla na řadu, usmál se do objektivu a zvedl oba palce na znamení „super“, ale za tím úsměvem

bylo vidět jeho vyčerpání. Zdálo se, že Donalda unavuje zachovávat fasádu radosti a spokojenosti. „Nenech je, aby tě dostali,“ řekla jsem mu, když nás můj bratr fotografoval. Bylo to krátce poté, co byl s ostudou vyhozen jeho první poradce pro národní bezpečnost2 a nedostatky v jeho prezidentství se už začaly ukazovat. Donald vystrčil bradu a zaťal zuby a na chvíli vypadal jako duch mé babičky. „Oni mě nedostanou,“ řekl. Když 16. června 2015 Donald oznámil, že bude kandidovat na prezidenta, nebrala jsem to vůbec vážně. Nemyslela jsem si, že by to sám Donald bral vážně. Jen chtěl získat publicitu zdarma pro svoji značku. Ostatně něco podobného už jednou udělal. Když ale jeho volební preference začaly narůstat a možná i získal tiché ujištění ruského prezidenta Putina o tom, že Rusko udělá všechno, co bude moci, aby volby naklonilo v jeho prospěch, přitažlivost vítězství zesílila. „Je to klaun,“ prohlásila o něm teta Maryanne při jednom z našich pravidelných obědů. „Nikdy ho nezvolí.“ Souhlasila jsem. Hovořili jsme o tom, jak mu pověst vyhaslé realitní hvězdy a neúspěšného podnikatele pokazí kandidaturu. „Existuje vůbec někdo, kdo by opravdu věřil všem těm jeho kecům, jak se vypracoval sám od nuly? Dokázal sám vůbec něco?“ zeptala jsem se. „No,“ řekla Maryanne tónem suchým jako samotná Sahara. „Dokázal pětkrát zkrachovat.“ Když se Donald začal zabývat opiovou krizí a dal k dobru alkoholickou etudu mého otce, aby jeho úmysly týkající se boje proti různým závislostem působily sympatičtěji, obě jsme byly rozzlobené. „Zneužívá památku tvého otce k politickým cílům,“ řekla Maryanne, „a to je hřích, zvlášť, když Freddy měl být hvězdou naší rodiny.“ Když se v Donaldově projevu, v němž oznámil svoji kandidaturu, objevil do očí bijící rasismus, mysleli jsme si, že karty jsou jasně rozdá-

Prolog

Prvním Trumpovým poradcem pro národní bezpečnost byl Michael Thomas Flynn. Po pouhých 24 dnech v úřadu byl přinucen k rezignaci kvůli svým nejasným vazbám na Rusko. V mezidobí, kdy Trumpova administrativa hledala jeho nástupce, tuto pozici na sedm dní dočasně zastával Keith Kellogg. Dalším stálým poradcem pro národní bezpečnost se pak stal Herbert Raymond McMaster, který ve funkci vydržel 412 dnů. (Pozn. red.)

Americký právník, vlivný člen evangelické křesťanské scény, dlouhodobý kritik „homosexuálního stylu života“. V roce 2007 byl po smrti svého otce jmenován rektorem evangelické Liberty University (Lynchburg, Virginia). V době přípravy (08/2020) českého vydání této knihy musel opustit funkci rektora této konzervativní univerzity poté, co byla jeho reputace výrazně poškozena sexuálním skandálem. (Pozn. red.)

Příliš mnoho a nikdy dost

ny v jeho neprospěch, nicméně následná podpora Donalda od Jerryho Falwella Jr.3 a dalších bílých evangelíků nás vyvedla z omylu. Maryanne, která byla oddanou katoličkou od doby, kdy před padesáti lety konvertovala, zuřila. „Co to s nimi sakra je?“ rozčilovala se. „Vždyť Donald jde do kostela pouze tehdy, když tam jsou nějaké kamery. To je absolutní vrchol! Nemá vůbec žádné zásady. Žádné!“ Nic z toho, co Donald řekl v průběhu své kampaně – počínaje znevážením ministryně zahraničí Hillary Clintonové (pravděpodobně nejvíce kvalifikovaného člověka, jenž v historii této země kandidoval na prezidenta), o které prohlásil, že je „protivná ženská“, a konče zesměšňováním tělesně postiženého reportéra Sergeho Kovaleskiho z New York Times – nikterak nevybočovalo z toho, co jsem od něj očekávala. Pravda byla taková, že se mi vždy vybavilo každé rodinné setkání, kterého jsem se účastnila, kde Donald hovořil o různých ženách, které považoval za ošklivé tlusté flákačky, a o mužích, zpravidla úspěšnějších nebo mocnějších, které označoval za tragédy. Můj dědeček, Maryanne, Elizabeth a Robert se tomu smáli a ještě si přisazovali. Právě tento typ lhostejné dehumanizace lidí byl u rodinného stolu Trumpových naprosto běžný. Překvapovalo mě, že mu něco takového neustále procházelo. A pak dostal nominaci. Zdálo se, že přesně ty věci, o nichž jsem si myslela, že povedou k jeho neúspěchu, pouze posílily jeho přitažlivost pro jistou skupinu voličů. Pořád jsem ještě nebyla znepokojená – byla jsem si naprosto jistá, že ho nikdy nezvolí. Ale pomyšlení na to, že se o něco takového vůbec pokusil, bylo stresující. Na konci léta 2016 jsem zvažovala, že bych veřejně promluvila o tom, že Donalda znám jako naprosto nekompetentního člověka. V této době už měl za sebou republikánský sjezd, z něhož vyšel relativně bez ztráty kytičky, kde se obracel na „lidi vyznávající Druhý dodatek“, aby zastavili Hillary Clintonovou. Dokonce se zdálo, že příliš nezáleží ani na jeho výpadech na Khizra a Ghazalu Khanovy, rodiče Humayuna Khana, kapitána americké armády, který zahynul v Iráku.

Prolog

Když ho většina republikánů podporovala i poté, co se na veřejnost dostala nahrávka z Access Hollywood4, věděla jsem, že moje rozhodnutí je správné. Začala jsem mít pocit, jako kdybych sledovala historii vlastní rodiny a Donald v ní hrál ústřední roli – a to hned ve velkém stylu. Donaldova konkurence v závodu o prezidentské křeslo měla mnohem vyšší úroveň, podobně jako ji vždy měl i můj otec, ovšem Donaldovi nadále procházelo stále hloupější, nezodpovědnější a opovrženíhodnější chování, vlastně právě díky tomu sklízel úspěchy. Ne, tohle se už nemůže zase opakovat, pomyslela jsem si. Ale opakovalo. Média si nějak zapomněla povšimnout, že s výjimkou jeho dětí, zetě a stávající manželky nikdo z jeho rodiny, během celé kampaně, neřekl jediné slovo na jeho podporu. Maryanne mi řekla, že měla štěstí, protože jako federální soudkyně si musela zachovávat objektivitu. Možná právě ona byla jedinou osobou v celé zemi, která by vzhledem ke svému postavení, profesní pověsti a faktu, že je Donaldovou sestrou, mohla něco změnit, kdyby byla promluvila o jeho naprosté nepřipravenosti vést prezidentský úřad. Maryanne ovšem měla svá vlastní tajemství, která si chtěla nechat pro sebe, takže mne zase tolik nepřekvapilo, když mi po volbách řekla, že z „rodinné loajality“ nakonec hlasovala pro svého bratra. Vyrůstat v rodině Trumpových, obzvláště pak jako dítě Freddyho, obnášelo jistá úskalí. V určitém ohledu jsem měla ohromné štěstí. Mohla jsem chodit na špičkové soukromé školy a značnou část svého života mohla těžit z bezpečí poskytovaného prvotřídním zdravotním pojištěním. Celá rodina v sobě měla pocit jakési výjimečnosti, tedy až na Donalda. Když v roce 1999 zemřel můj děda, zjistila jsem, že celá linie mého otce byla vymazána ze závěti, jako kdyby nejstarší syn Freda Trumpa vůbec neexistoval. Následoval soudní spor. Nakonec jsem dospěla k závěru, že pokud bych o svém strýci veřejně promluvila, byla bych vykreslena jako nespokojená vyděděná neteř, která chce finančně vydělat na prezidentské kandidatuře svého strýce nebo s ním srovnat účty.

V roce 2005 Donald Trump s televizním moderátorem Billy Bushem cestoval autobusem na natáčení epizody seriálu Access Hollywood a vedli oplzlé rozhovory o ženách. Oba měli nasazeny mikrofony, které zaznamenávaly jejich občasné rozhovory. (Pozn. red.)

Příliš mnoho a nikdy dost

Abychom pochopili, co Donalda, a s ním i nás všechny ostatní, přivedlo do této situace, je nutné začít u mého dědy a s jeho vlastní potřebou uznání – potřebou, která ho přiměla podporovat Donaldovo lehkomyslné zveličování a nezaslouženou sebejistotu, která skryla Donaldovu patologickou slabost a nejistotu. Když Donald vyrůstal, v první řadě byl přinucen stát se svým vlastním fanouškem, protože potřeboval, aby mu otec uvěřil, že je lepším a sebevědomějším synem, než byl Freddy; pak proto, že Fred přesně tohle od něj požadoval; a nakonec i proto, že ve finále uvěřil vlastnímu vychvalování, byť někde hluboko v sobě byl paradoxně přesvědčen o tom, že nikdo jiný tomu nevěří. Než došlo k volbám, Donald všem zpochybněním o vlastní velkoleposti a výjimečnosti čelil hněvem a svůj strach a zranitelnost měl už v sobě pohřbeny tak hluboko, že ani nemusel připustit, že existují. Což by ostatně stejně nikdy neudělal. V 70. letech, kdy můj děda už celé roky upřednostňoval a podporoval právě Donalda, newyorská média převzala štafetový kolík a připojila se k šíření rozruchu kolem Donalda. V 80. letech se přidaly i banky, když začaly financovat jeho podniky. Jejich ochota (a později i nutnost) podporovat Donaldova stále více nepodložená tvrzení o úspěšném podnikání visela na naději, že se jim podaří vykompenzovat vlastní ztráty. Po dekádě, v níž Donald, obtěžkaný bankroty a přinucený lepit díry po neúspěšných produktech (steaky počínaje a vodkou konče), šel ke dnu, dostal další šanci od televizního producenta Marka Burnetta. Seriál The Apprentice využil Donaldovy pověsti coby neomaleného obchodníka, který se sám z nuly dostal až na vrchol, což byl ale mýtus vytvořený mým dědou padesát let předtím. Tento mýtus přežil do nového tisíciletí prakticky beze změny, navzdory ohromnému množství důkazů, které jej vyvracely. Když pak v roce 2015 Donald oznámil, že se bude ucházet o nominaci od republikánské strany, značná část americké veřejnosti již byla připravena věřit tomuto nesmyslu. Lži, dezinterpretace a výmysly, jež jsou souhrnem toho, čím můj strýc je, dodnes živí a zachraňují republikáni a bílí evangeličtí křesťané. Lidé, kteří mají mnohem na víc – jako například čelní představitel senátní většiny Mitch McConnell, nebo opravdu hluboce věřící, jako člen Sněmovny reprezentantů Kevin McCarthy, ministr zahraničí

Mike Pompeo či ministr spravedlnosti William Barr, a další, kterých je příliš mnoho na to, aby se dali vyjmenovat jednotlivě – se stali, ať už vědomě či nevědomě, spoluviníky tohoto zachraňování a udržování.

Prolog

Následkům sociopatie mého dědečka, stejně jako psychických a fyzických nemocí mé babičky, se nevyhnul nikdo ze sourozenců Trumpových, ale můj strýc Donald a můj otec Freddy trpěli více než ostatní. Pokud máme získat kompletní obrázek o tom, kým Donald je, o jeho psychopatologických problémech a o tom, co znamená jeho dysfunkční chování, je potřeba znát celou historii Trumpovy rodiny. V posledních třech letech sleduji, jak se bezpočet učenců, salónních psychologů a novinářů, kteří nejsou schopni udeřit hřebíček na hlavičku, ohání frázemi jako „zlovolný narcismus“ či „narcistická porucha osobnosti“ ve snaze najít nějaký smysl v Donaldově často bizarním a protichůdném jednání. S tím, že říkají o Donaldovi, že je narcistický, nemám nejmenší problém: splňuje totiž všech devět kritérií, jak jsou uvedena v knize Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-5)5, nicméně to, že o něm řekneme, že je narcistický, nás vlastně nikam neposune. Doktorát z klinické psychologie jsem získala na Derner Institute of Advanced Psychological Studies. Během výzkumu pro svoji dizertační práci jsem strávila rok na oddělení příjmu státního psychiatrického ústavu Manhattan Psychiatric Center, kde jsme určovali diagnózu, hodnotili a léčili skutečně velmi nemocné a velmi zranitelné pacienty. Kromě toho, že na pozici mimořádného profesora již několik let vyučuji psychologii (včetně kurzů zaměřených na traumata, psychopatologii a vývojovou psychologii), léčila jsem a testovala pacienty v komunitní klinice zaměřené na léčbu závislostí. Moje zkušenosti mi říkají, že žádná diagnóza neexistuje ve vzduchoprázdnu. Má Donald nějaké jiné symptomy, o kterých nevíme? Trpí snad nějakými jinými poruchami, které by mohly jeho chování vysvětlit přinejmenším stejně, nebo i lépe? Možná. Dalo by se i říci, že rovněž splňuje kritéria disociální poruchy osobnosti, která se ve své nejzávažnější formě obecně považuje za sociopatii, ale také se může

Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch. (Pozn. red.)

Když se tehdy v roce 2017 oslava narozenin mých tetiček chýlila ke konci a my se řadili, abychom se nechali vyfotografovat, všimla jsem si, že Donald je v takovém stresu, jaký nikdy předtím nezažil. S tím, jak se v průběhu uplynulých tří let neustále zvyšoval tlak na něj a propast mezi kompetentností nezbytnou k řízení státu a reálnou neschopností mého strýce se prohlubovala, docházelo k odkrývání jeho přeludů více než kdykoliv předtím. Mnohé z nás (ale rozhodně ne všechny) chránila před nejhoršími dopady jeho patologie celkem stabilní ekonomika a skutečnost, že nedošlo k žádné vážné krizi. Nicméně pandemie nemoci COVID-19, 6

Přítomnost více různých nemocí u jednoho konkrétního pacienta. (Pozn. red.)

Příliš mnoho a nikdy dost

odkazovat na chronické kriminální chování, aroganci a lhostejnost vůči právům jiných osob. Existuje tu nějaká komorbidita?6 Pravděpodobně. Donald možná splňuje i některá kritéria pro závislostní poruchu osobnosti. Charakteristickými symptomy v tomto případě jsou neschopnost se rozhodnout nebo převzít zodpovědnost, nepříjemné pocity ve chvílích samoty a vyvíjení ohromného úsilí ve snaze získat podporu od ostatních. Existují i nějaké jiné faktory, které je třeba zohlednit? Rozhodně. Je možné, že Donald dlouhodobě trpí nediagnostikovanou poruchou učení, která mu po desítky let brzdila schopnost zpracovávat informace. O Donaldovi se traduje, že je schopen vypít až dvanáct dietních col denně a že velmi málo spí. Trpí tedy snad poruchou spánku způsobenou požíváním určitých látek – v tomto případě kofeinu? Jeho stravování je příšerné, navíc nijak nesportuje, což může přispívat k jeho dalším možným poruchám, nebo je přímo zhoršovat. Pravda je taková, že Donaldova patologie je tak složitá a jeho chování je tak často nevysvětlitelné, že přijít s přesnou a ucelenou diagnózou by vyžadovalo hromadu psychologických a neuropsychologických testů, ke kterým ale dobrovolně nikdy neusedne. V tuto chvíli nemůžeme zhodnotit jeho každodenní fungování, protože jakožto někdo, kdo sedí v západním křídle Bílého domu, je Donald v podstatě institucionalizován. A protože takhle to s ním bylo po většinu jeho dospělého života, vlastně neexistuje žádný způsob, jak zjistit, jak by se mu dařilo – a zdali by vůbec sám přežil – ve skutečném světě.

Prolog

která se vymkla kontrole, vidina možné ekonomické deprese a prohlubování společenských rozdílů na základě politické orientace, k němuž dochází kvůli Donaldově zálibě dělit a rozdělovat, jakož i zničující nejistota ohledně budoucnosti naší země, to vše způsobilo úžasnou bouři katastrof, kterou není nikdo méně připraven zvládnout než můj strýc. Řešení těchto situací vyžaduje odvahu, pevný charakter, respekt k odborníkům, dostatečné sebevědomí převzít odpovědnost a sílu k prosazení odpovídajících změn po přiznání chyb. Jeho schopnost dostat nepříznivé situace pod kontrolu se kvůli lhaní, výmyslům a mlžení uprostřed všech těchto tragédií, kterým dnes čelíme, snížila na nulu. Jeho nechvalně známé a pravděpodobně záměrné nezvládání aktuální katastrofy vedlo k takovému drobnohledu a zpětnému prozkoumání všech jeho činů, jaké Donald doposud nikdy nezažil. To jen zvyšuje jeho agresivitu a přízemní potřebu pomstít se například tak, že státům USA, jejichž guvernéři mu nelíbají zadek dostatečně servilně, zadržuje životně důležité finance, osobní ochranné pomůcky či ventilátory, které byly zaplaceny z daní nás všech. Ve filmu Frankenstein z roku 1994, který je založen na románu Mary W. Shelleyové, nestvůra stvořená z kusů těl říká: „Teď už vím, že pro náklonnost jedné živé bytosti bych se dokázal smířit s ostatními. Mám v sobě tolik lásky, jejíž sílu si sotva dokážete představit, a zloby, jejíž hloubce byste neuvěřili. Nemohu-li uspokojit první, oddám se druhému.“ Poté, co se Charles P. Pierce ve svém článku v časopisu Esquire odkázal na tento citát, napsal: „[Donald] se nezatěžuje pochybnostmi o tom, co kolem sebe vytváří. Na svou nestvůru je pyšný. Vyžívá se v její zlobě a destrukci, a protože si nedokáže představit její lásku, z celého svého srdce věří v její zlobu. Trump je Frankensteinem bez svědomí.“ Ještě přesněji by tato slova seděla na Donaldova otce Freda, pouze s tímto zásadním rozdílem: Fredova nestvůra – jediné dítě, na kterém mu záleželo – by se stala nemilovatelnou z důvodu samotné povahy jeho upřednostňování této nestvůry. Dopadlo by to tak, že pro Donalda by nebylo žádné lásky, pouze jeho trýznivá touha po ní. Zloba, jíž by bylo dovoleno růst, by nakonec zastínila vše ostatní.

Když Rhona Graffová, Donaldova dlouholetá asistentka, mi a mé dce-

Americký zákon z roku 2010, který reguloval přístup ke zdravotnímu pojištění. Jeho cílem bylo zvýšit dostupnost zdravotního pojištění pro chudší vrstvy obyvatel. Neoficiálně je také známý pod označením „Obamacare“. (Pozn. red.)

Příliš mnoho a nikdy dost

ři poslala pozvánku, abych se v Donaldově volebním stanu zúčastnila vyhlášení výsledků voleb, odmítla jsem, protože bych nebyla schopna potlačit svoji obrovskou euforii při oznámení, že Hillary Clintonová se stala prezidentkou USA. Nechtěla jsem být hrubá. Následující den v pět ráno, pouhých pár hodin poté, co byl oznámen přesně opačný výsledek, jsem chodila po svém domě. Byla jsem traumatizovaná stejně jako tisíce dalších lidí, jen mnohem osobněji: měla jsem neodbytný pocit, že 62 979 636 voličů se rozhodlo udělat z téhle země makroverzi mé dysfunkční rodiny. Během prvního měsíce od voleb jsem se přistihla, že nutkavě sleduji zprávy a kontroluji příspěvky na Twitteru, znepokojená a neschopná se soustředit na cokoliv jiného. Byť nic z toho, co Donald dělal, pro mě nebylo překvapením, rychlost a míra, s jakou začal zatěžovat tuto zemi svými nejhoršími zkraty – počínaje lhaním o počtu účastníků na jeho inauguraci, kňouráním kvůli silně negativním reakcím na jeho pokusy omezovat ochranu životního prostředí přes jeho snahu zrušit Affordable Care Act7 s cílem sebrat milionům lidí dostupnou zdravotnickou péči až po uzákonění rasistického zákazu muslimů – mne zaskočily. I takové drobnosti, jako bylo vidět Donaldovu tvář nebo slyšet své příjmení, což se dělo stokrát denně, mě vracely zpět do doby, kdy můj otec chřadl, aby nakonec zemřel kvůli krutosti a pohrdání ze strany mého dědy. Přišla jsem o něj, když mu bylo pouhých dvaačtyřicet a mně šestnáct. Hrůzu Donaldovy krutosti zveličovala skutečnost, že jeho činy a kroky nyní byly oficiální politikou Spojených států amerických a jako takové měly dopad na miliony lidí. Atmosféra rozdělení, kterou můj děda v rodině Trumpových vytvořil, je vodou, v níž Donald plave snad od nepaměti, a právě takové rozdělení mu prospívá na úkor všech ostatních. Zatěžuje to moji zemi, stejně jako to v malém měřítku zatěžovalo mého otce, mění nás to, ale Donald zůstává stále stejný. Oslabuje to naši schopnost být laskaví nebo věřit v odpuštění, což jsou koncepty, které pro Donalda nikdy neměly žádný význam. Jeho administrativa a strana byly pohlceny jeho politikou ukřivděnosti a nároků. A co je horší, Donald, jenž nechápe

Prolog 24

historii, ústavní principy, geopolitiku, diplomacii (a cokoliv dalšího, vážně) a nikdy nebyl nucen jakékoliv takové znalosti prokázat, hodnotí spojence naší země a všechny její sociální programy výlučně prizmatem peněz, jak ho to naučil jeho otec. Náklady a přínosy vládnutí se zvažují po čistě finanční stránce, jako kdyby americká státní pokladna byla jeho osobním prasátkem. Pro Donalda je každý vynaložený dolar osobní ztrátou, každý ušetřený dolar osobním ziskem. Uprostřed této obscénní hojnosti pak jeden člověk, který využívá všechny páky, jež mu moc nabízí, a těží z každé výhody ve svůj prospěch, dělá to, co přináší užitek jemu samotnému a podmíněně i jeho nejbližší rodině, starým kamarádíčkům a patolízalům. Pro ten zbytek se nikdy nenajde tolik, aby si vystačili, což je způsob, kterým dědeček řídil naši rodinu. Je až neskutečné, že když člověk uváží všechnu tu pozornost a mediální pokrytí, které se Donaldovi za posledních padesát let dostalo, jen málokdy došlo na nějakou kontrolu či přezkoumání. Ačkoliv jeho nedostatky v charakteru a nenormální chování vyvolávají posměšné komentáře a vtipkování, bylo vyvinuto jen velmi málo úsilí, abychom pochopili nejen to, proč se stal tím, kým je, ale také to, jak se neustále posunuje dopředu navzdory zjevnému nedostatku schopností. Donald byl v určitém ohledu vždy jakousi institucí, chráněnou před svými vlastními omezeními nebo potřebou uspět ve světě sama za sebe. Od Donalda nikdo nikdy nepožadoval žádnou skutečnou práci a bez ohledu na to, jak žalostných neúspěchů dosáhl, vždy se mu dostalo až nepochopitelné odměny. I v současné době se v Bílém domě těší ochraně před vlastními katastrofami, kde klaka věrných tleská všem jeho názorům nebo uklízí stopy po každém možném trestuhodném zanedbání tím, že je normalizuje až do té míry, že my ostatní jsme se stali skoro nevšímavými vůči neustále se zvyšující hoře chyb a přešlapů. Teď je ale v sázce daleko víc než předtím – je to doslova otázka života a smrti. Na rozdíl od libovolného období v jeho životě nyní Donaldova selhání není možné zamaskovat nebo ignorovat, protože ohrožují nás všechny. Ačkoliv moje tety a strýcové si nejspíš budou myslet své, tuto knihu nepíšu kvůli případnému finančnímu prospěchu nebo z touhy po pomstě. Pokud bych něco takového měla v úmyslu, napsala bych knihu o naší rodině už dávno, kdy se vůbec nedalo tušit, že Donald

Příliš mnoho a nikdy dost

Trump zúročí svoji pověst nevalného podnikatele, který několikrát zkrachoval, a moderátora nepříliš relevantní reality show, k tomu, aby se vyšvihl až do Bílého domu. Tehdy by to vlastně bylo mnohem jednodušší, protože můj strýc nebyl v pozici, kdy by mohl vyhrožovat a ohrožovat lidi, kteří ho kritizují a poukazují na jeho chyby. Události posledních tří let nicméně začaly vést moji ruku a já už nemohu déle mlčet. Než dojde k vydání této knihy, životy stovek tisíc Američanů budou poznamenány Donaldovou pýchou a svéhlavou ignorancí. Pokud Donald dostane příležitost vládnout i druhé volební období, bude to konec americké demokracie. Nikdo neví lépe, jak se z Donalda stalo to, kým je, než jeho vlastní rodina. Bohužel téměř všichni její členové zůstanou zticha: buď z rodinné loajality nebo proto, že mají strach. Nic z toho se mě netýká. Kromě záležitostí, ke kterým mám přístup z první ruky (jakožto dcera svého otce a jediná neteř svého strýce), nabízím i perspektivu vystudované a proškolené klinické psycholožky. Kniha Příliš mnoho a nikdy dost popisuje příběh nejviditelnější a nejmocnější rodiny na světě. A já jsem jediný člověk s příjmením Trump, který je ochoten jej vyprávět. Doufám, že tato kniha ukončí praxi hovořit o Donaldových „strategiích“ nebo „programech“, jako by snad postupoval podle nějakých organizačních principů. Nepostupuje. Donaldovo ego bylo a je křehkou a neadekvátní bariérou mezi jím samotným a skutečným světem, s nímž se díky penězům a moci svého otce nikdy nemusel popasovat na vlastní pěst. Donald vždy potřeboval udržovat onu fikci, kterou odstartoval už můj děda, že je silný, chytrý a všeobecně výjimečný, protože čelit pravdě, že ve skutečnosti se mu nic z toho nedostává, je příliš děsivé na to, aby o tom byť jen přemýšlel. Donald, inspirován svým otcovským vzorem, za přispění, nečinnosti a tichého přihlížení svých sourozenců, zničil mého otce. Nemohu ho nechat zničit moji zemi.

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 395 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2019

ISBN 978-80-7413-427-2

9 7 8 8 0 7 4

1 3 4 2 7 2

PŘÍLIŠ MNOHO A NIKDY DOST

Mary L. Trumpová

MARY L. TRUMPOVÁ, PH.D. PRÍLIŠ MNOHO A NIKDY DOST J A K M O J E RO D I N A S T VO R I L A N E J N E B E Z PE C N E J Š Í H O M U Ž E S V E TA