Svět podle Naly: Jeden muž, zachráněná kočka a cesta na kole kolem světa by Zoner Press

DEAN NICHOLSON byl celý život třídní šašek, který nechyběl na žádné party. Od školy se poﬂakoval po městě, brigádách, hospodách. Na cestu okolo světa vyrazil proto, aby zjistil, co má se svým životem vlastně dělat. A Nala mu dala odpověď. Právě díky ní Dean na cestě objevuje to, co mu vždy unikalo. Poznává sebe sama, ale i svět okolo. Kotě, které našel opuštěné a hladové, mu do života přineslo rytmus a smysl. Od té doby se Dean a Nala starají o opuštěná zvířata všude, kde na ně lidé zapomněli.

Skrze Nalu se Deanovi otevírá úplně nový svět. Učí se díky ní laskavosti, dobrosrdečnosti a navazuje přátelství s nejrůznějšími lidmi, které po cestě potkává. Dean a Nala tak společně cestují, navštěvují uprchlické tábory, řecké ostrovy Santorini a zachraňují opuštěná zvířata. Celé dobrodružství z cest Dean zdokumentoval na instagramovém proﬁlu @1bike1world a získal si spolu s Nalou přízeň nejen téměř milionu sledujících, ale také médií z celého světa.

Kompletní nabídku knih vydavatelství Zoner Press najdete na www.zonerpress. cz.

SVĚT PODLE

NALY

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

Otočil jsem se a koutkem oka jsem to spatřil. Po cestě cupitalo vyhublé, šedobílé kotě a ze všech sil se snažilo udržet se mnou krok.

Povzdechl jsem si. Moje srdce vyhrálo nad rozumem. Neměl jsem na výběr.

ISBN 978-80-7413-435-7

1 3 4 3 5 7

Zrovna jsem šlapal do dalšího lehce stoupajícího úseku, když to přišlo. Nejprve jsem nebyl tak úplně s to rozeznat tenký, vysoký zvuk, který se mi ozýval za zády. Chvíli jsem se domníval, že mi píská zadní kolo nebo povolený úchyt přeplněných zadních brašen. Pak jsem si ale přestal zpívat a zvuk byl najednou jasnější. Bylo to mňoukání.

Slezl jsem za ním a pomalu jsem se přiblížil. Mělo dlouhé, hubené tělíčko, velké a špičaté uši, nožičky jako párátka a těžký ocásek. Srst mělo řídkou, ošlehanou počasím, sem tam rezavý ﬂíček. Byl to prostě takový malý otrhánek. Ale zároveň to kotě mělo taky ty nejpronikavější, obrovské, zelené oči, kterými na mě zíralo.

DOPORUČENÁ CENA: 416 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2020

9 7 8 8 0 7 4

Konečně jsem začínal mít pocit, že se věci dávají do pohybu. Byl jsem připravený vrhnout se do dobrodružství, po kterém jsem tolik toužil. V dlouhodobém měřítku bylo mým snem projet Malou Asii a dál jet podél starověké Hedvábné stezky do jihovýchodní Asie, odtud sjet dolů do Austrálie, přeplout Tichý oceán a vydat se nahoru Jižní, Střední a Severní Amerikou. Přede mnou se rozprostíral celý širý svět.

„Co tady u všech čertů děláš?“ vyhrkl jsem.

Dean Nicholson

Dean na Instagramu dokumentuje celé jejich dobrodružství, kde jako @1bike1world získal nejen statisíce sledujících, ale také pozornost médií z celého světa. Dean a Nala společně s téměř milionem fanoušků procestovali Bosnu, Řecko, Ázerbájdžán, Gruzii, Turecko… a jejich cesta ještě nekončí.

Jeden muž, zachráněná kočka a cesta na kole kolem světa

SVĚT PODLE NALY

Dean Nicholson v září 2018 sedl na kolo a vyrazil ze Skotska na cestu kolem světa. Při jízdě v bosenských horách narazil na vychrtlé zrzavé kotě, které běhalo u silnice. To byl začátek neobvyklého přátelství, jelikož Nala, jak ji pojmenoval, se připojila k Deanovi na jeho cestě.

Dean Nicholson

Vzal jsem kotě do ruky a přinesl si ho ke kolu.

OBSAH ČÁST PRVNÍ: HLEDÁNÍ CESTY Bosna – Černá Hora – Albánie – Řecko Vrať se domů Černý pasažér Druhá šance Spolubydlící Jedeme s bouří Předsevzetí Noemova archa Svět podle Naly Požehnání

9 16 21 30 38 48 58 68 80

ČÁST DRUHÁ: NAHORU A DOLŮ Řecko – Turecko – Gruzie – Ázerbájdžán Aprílový žertík Sestřička Nala Spiderman ze Santorini Na rozcestí Želva Do divočiny Nalin tým Jiný svět Čas na čaj

96 107 121 130 138 168 181 192 202

ČÁST TŘETÍ: CESTA PŘED NÁMI Gruzie – Turecko – Bulharsko – Srbsko – Maďarsko Ghost Místní hrdina Muž a jeho kočka Největší fanynka Ruská ruleta Správný cestovatel

212 220 230 240 248 255

ČÁST PRVNÍ

HLED ÁNÍ C ES T Y Bosna – Černá Hora – Albánie – Řecko

1 Vrať se domů

Ve Skotsku, odkud pocházím, máme jedno staré, moudré přísloví: Co má přijít, to tě nemine. Některým věcem se zkrátka nedá vyhnout. Co se má stát, to se taky stane. Takový je osud. Už od začátku jsem věřil, že naše setkání s Nalou bylo osudové přesně tímto způsobem. Nemohla to být přece náhoda, že jsme se oba ocitli ve stejný moment na tom stejném odlehlém místě. Ani to, že mi přišla do života přesně v tu pravou chvíli. Myslím, že ji ke mně někdo seslal, aby mi ukázala směr a smysl, který mi v té době chyběl. Nikdy se to nedozvím, ale věřím, že i já jsem Nale přinesl to, co zrovna hledala. Čím víc nad tím přemýšlím, tím jsem si jistější. Naše přátelství bylo pro nás oba zkrátka nevyhnutelné. Osud nás svedl dohromady, abychom společně rostli a objevovali svět. Když jsme se potkali, uplynuly právě tři měsíce od toho, co jsem v září roku 2018 vyrazil na cestu ze svého rodného města Dunbaru na východním pobřeží Skotska. Mým cílem bylo objet celou zeměkouli na kole. Měl jsem čerstvě po třicátých narozeninách a chtěl jsem ze sebe setřást rutinu svého každodenního života, uniknout ze svého malého koutku na Zemi a dokázat něco smysluplného. Nutno podotknout, že můj plán neprobíhal úplně hladce. Sice jsem už zdárně projel severní Evropou, ale moje cesta se neobešla bez

SVĚT PODLE NALY

mnoha odboček a komplikací, zmařených začátků a zádrhelů, které jsem si povětšinou zavinil sám. Původně jsem měl v plánu absolvovat celou cestu s kamarádem Rickym, jenže ten se už tou dobou otočil na zadním kole a vrátil se domů. Upřímně to ale bylo nejspíš dobře. Neměli jsme na sebe zrovna nejlepší vliv. V prvním prosincovém týdnu jsem zrovna projížděl Bosnou na cestě do Řecka přes Albánii a Černou Horu. Konečně jsem začínal mít pocit, že se věci dávají do pohybu. Byl jsem připravený vrhnout se do dobrodružství, po kterém jsem tolik toužil. V dlouhodobém měřítku bylo mým snem projet Malou Asii a dál jet podél starověké Hedvábné stezky do jihovýchodní Asie, odtud sjet dolů do Austrálie, přeplout Tichý oceán a vydat se nahoru Jižní, Střední a Severní Amerikou. Představoval jsem si, jak šlapu mezi rýžovými poli ve Vietnamu, napříč pouštěmi Kalifornie, skrze horské průsmyky Uralu a podél pláží v Brazílii. Přede mnou se rozprostíral celý širý svět. Nedával jsem si žádný časový plán. Nepotřeboval jsem ho. Ať mi cesta zabere tolik času, kolik zabere. Už jsem se nemusel nikomu zpovídat. Bylo kolem půl osmé ráno a já jsem si při rozbřesku balil svůj stan v malé vesničce poblíž Trebinje. Ulice byly dlážděné blýskavými dlažebními kostkami a kromě popelářů a několika štěkajících psů byly skoro prázdné. Kodrcal jsem se po dlažebních kostkách a řinčení mého béžového kola ze mě vytřáslo všechen spánek, až jsem sjel na cestu vedoucí nahoru do hor a dál podél hranic do Černé Hory. Předpověď počasí na následujících pár dní slibovala sněhové přeháňky s deštěm, ale nebe bylo bez mráčků a teplota příznivá. Brzy jsem nabral dobré tempo. Po několika nevydařených týdnech jsem měl radost, že jsem znovu na cestě a ničím nerušen můžu šlapat do pedálů. Většinu posledního týdne jsem strávil s nohou v sádře a vzpamatovával se ze zranění, které jsem si uhnal při skoku ze slavného Starého mostu v Mostaru, pár hodin vzdáleném bosenském městě. Nejspíš to byl trochu bláznivý nápad. Místní se mě od toho pokoušeli odradit, protože v zimě je řeka hodně rozvodněná.

VRAŤ SE DOMŮ

Já jsem však k bláznivým nápadům tíhl celý svůj život. Znáte to, jednou třídní šašek, navždy třídní šašek. Největší chyba ale byla, že jsem poslechl průvodce, a místo toho, abych skočil tak, jak jsem byl zvyklý skákat z útesů doma v Dunbaru, tak jsem použil odlišnou techniku, kterou mi poradil. Hladinu mrazivé vody jsem prorazil s nohama mírně ohnutýma a jen co jsem vylezl z řeky, bylo mi jasné, že je něco špatně. Doktor mi oznámil, že jsem si v pravém koleni zranil přední zkřížený vaz a další tři týdny bude moji nohu zdobit sádra. Po jednom týdnu jsem si ji však sundal. Byl jsem příliš netrpělivý a nechtělo se mi dál čekat. Z Mostaru jsem odjel ještě před další kontrolou, která měla být až za týden. Když jsem to ráno při úsvitu pomalu šlapal do hor, moje hlavní starost byla od té doby, co jsem se před pár dny vrátil na kolo, stále stejná – hlavně si zranění nezhoršit. Věděl jsem, že pokud nohou nehýbám ze strany na stranu, je koleno v klidu. Soustředil jsem se na to, abych nohama rytmicky šlapal nahoru a dolů ve stejné rovině. Brzy jsem chytil pěkný rytmus. Zdálo se, že je to v pohodě. Cítil jsem, jak mi roste sebejistota. Dnes bych mohl dát takových osmdesát nebo možná i sto šedesát kilometrů. Před polednem jsem vjel do horského regionu v jižním cípu Bosny. Přišlo mi, že jsem už mimo dosah civilizace. Poslední městečko leželo asi šestnáct kilometrů zpátky. Před několika kilometry jsem minul jakýsi lom, ale ten byl opuštěný. Byl jsem úplně sám. Spirálovitá trasa nebyla úplně strmá, šlo spíš o pozvolné, pomalé stoupání, které mi vyhovovalo. Na pár místech se cesta svažovala, takže jsem si mohl dopřát potřebný odpočinek. Okolní výhledy byly velkolepé. Jel jsem podél vysokých hřebenů a vzhlížel na vzpínající se zasněžené vrcholky. Byla to nádhera. Cítil jsem se tak dobře, že jsem dostal chuť na nějakou hudbu. Brzy mi z reproduktorů připevněných k zadní části kola vyhrávala nová písnička Come Home od mé oblíbené Amy Macdonald. Asi jsem měl vážně dobrou náladu, protože jsem si začal zpívat spolu s refrénem.

5 Jedeme s bouří

Dalších pár dní minulo v šedavém oparu, který mi připomínal sychravé prosince doma ve Skotsku. Pršelo téměř bez přestávky. Až na příležitostné výpravy do obchodů a venčení Naly na pláži jsem tedy většinu času strávil ve svých komnatách uvnitř malého stanu. Nuda mě ale netrápila. Nala byla neúnavný bavič. Klidně strávila celé hodiny tím, že si se mnou hrála nebo lovila malou myší hračku, kterou jsem jí koupil. Když jsem v noci zasvítil na stan baterkou, skákala divoce kolem dokola a snažila se chytit tečku světla. Bylo jedno, kolikrát to zkusila a kolikrát se jí to nepovedlo. Nezdálo se, že by ji to odradilo nebo zklamalo. A mě zase pořád bavilo sledovat její skotačení. Navíc byla taky hodně mazlivá. Už měla ve zvyku se u mě vždycky schoulit a třít se mi čumáčkem o čelo, zatímco jsem aktualizoval náš příběh na Instagramu nebo na telefonu sledoval Netflix. Jak se týden blížil ke konci, i péče o ni se stala snadnější. Náš incident s pesto hovínkem už se díky bohu neopakoval. V Budvě jsem našel obchod, kde prodávali celkem kvalitní kočičí žrádlo. Často jsme jedli spolu, já si pochutnával na hranolkách z fastfoodu nebo těstovinách a Nala vždycky vylízala svou misku tak precizně, až v ní mohla pozorovat vlastní odraz. Když do mě zrovna nešťourala,

JEDEME S BOUŘÍ

protože chtěla jíst nebo vyvenčit, byla opravdu nenáročná. Stačilo, že jsem byl u ní, a zdálo se, že se cítí klidně a v bezpečí. A na rozdíl od lidského společníka taky neměla žádné názory na to, kam jedeme a kdy. To nechávala na mně. Měl jsem pocit, že se z ní na tuhle cestu vyklube skvělá parťačka. Jak dlouho jí to vydrží, až opravdu vyrazíme, to byla ovšem otázka. Šest dní po naší první návštěvě jsme se vrátili k veterináři a já se už nemohl dočkat, až znovu nasednu na kolo. Dal jí druhou injekci a mikročip, který vložil do malé incize za krkem. Taky jí zkontroloval plíce. Dýchání nebylo horší než předtím, což byla dobrá zpráva vzhledem k tomu, jaké bylo vlhké a studené počasí. Potom vyplnil formuláře ohledně čipu a jejího pasu. Pas měl modrý obal a technicky vzato šlo o mezinárodní průkaz o očkování a veterinární péči. Byl v angličtině i černohorštině, což mě potěšilo. Bylo hezké vidět vedle Naly moje jméno a adresu bydliště. Stala se oficiálně mou kočkou. Tedy alespoň co se úřadů týče. Nemyslel jsem si, že by někdo mohl opravdu „vlastnit“ zvíře, obzvláště ne takové nezávislé kotě. Pro mě Nala byla a vždycky bude svobodnou duší. Stejně jako jsem já. Veterinář mi znovu podal účtenku v černohorské měně a já jsem, stejně jako předtím, naťukal PIN do terminálu. „Takže teď už s ní můžu přejet do Albánie?“ zeptal jsem se a čekal, až bude platba potvrzena. Doktor vypadal trochu překvapeně. „Ne, na to, aby ji pustili přes hranice, musí mít očkování proti vzteklině,“ vysvětlil mi. Myslel jsem si, že si tedy jen objednáme další nejbližší termín a bude to. „Dobře, potřeboval bych jet dál. Můžeme to vyřídit během tohoto týdne?“ optal jsem se. Podíval se na mě, jako bych byl padlý na hlavu. „Ne. Musíme počkat, až jí budou alespoň tři měsíce,“ řekl, procházel svoje papíry a kroutil hlavou. „Tady jsem jako její datum narození napsal 2. října. Můžeme si tedy domluvit termín na konci ledna nebo na začátku února.“

SVĚT PODLE NALY

Srdce mi spadlo až do kalhot. Měl jsem v hlavě hrubý časový plán a v lednu, nebo dokonce ještě před Novým rokem, jsem chtěl být už v Řecku. Tohle mě opravdu hodně zpomalí. „Není nějaká možnost, jak by to očkování mohla dostat dřív?“ zkusil jsem. Veterinář nesouhlasně zakroutil hlavou. „Ne. Budete muset počkat.“ Následující den a noc jsem strávil ve stanu a přemýšlel, co mám dělat. Díval jsem se do mapy. K albánské hranici bych dojel za pár dní, možná méně. Cesta do Řecka by mi potom zabrala asi týden. Zhruba za týden nás čekaly Vánoce, to znamenalo, že bych mohl do Řecka snadno dojet začátkem ledna. Tak proč rovnou nevyjet? Bylo to staré známé dilema. Mysl mi skákala od jednoho k druhému. Kdo říká, že to musím stihnout do ledna? Co bylo špatného na tom tady zůstat? Na druhou stranu, i když jsem si velmi vážil toho, jak nám veterinář pomohl, nebyl jediný na světě. Po cestě jich bude ještě spousta. Tak proč neskočit na kolo a Nalu potom vezmu k někomu jinému? Ten jí dá jakékoliv další očkování, které bude potřebovat. Většinou nemám problémy usnout, ale tu noc jsem se pořád převaloval. Když jsem ale konečně usínal, bylo to s pocitem, že jsem snad už došel k nějakému závěru. Probudil jsem se s Naliným čumáčkem vedle tváře. Olizovala mi čelo a jemně mi funěla do obličeje. Zamrkal jsem a ona přidala pár žalostných mňouknutí, aby se neřeklo. Toto byla další lekce, kterou jsem se od ní rychle naučil. Když přišel čas na krmení, vše ostatní muselo jít stranou. Tímhle mi chtěla říct: Tak dělej, kámo, kde mám snídani? Vykulil jsem se ze spacáku a připravil jí něco k snědku. Potom jsem vystrčil hlavu ze stanu. K mému potěšení se počasí konečně umoudřilo. Nebyly zrovna tropy, ale aspoň přestalo pršet. Poprvé za posledních pár dní jsem zase viděl obrys pobřeží, které se vinulo do dálky na jih. Bral jsem to jako znamení. Bylo na čase vydat se k albánské hranici. Sbalil jsem stan, Nalu jsem dal do její nové barevné přepravky vzadu na kole a ještě před polednem jsme vyjeli.

JEDEME S BOUŘÍ

Netrvalo to dlouho a musel jsem zastavit. Nala začala, jen pár minut po tom, co jsme vyrazili, dělat strašný randál. Mňoukala tak nahlas, až jsem si na chvíli myslel, že za námi jede policejní auto se zapnutou sirénou. Nejdřív jsem si říkal, že jenom není zvyklá na novou přepravku. Za chvíli se uklidní. Mňoukání ale bylo čím dál zuřivější a hlasitější. Když jsem se otočil, uviděl jsem, že se do přepravky zevnitř opírá. Bylo jasné, že se snaží dostat ven. Zastavil jsem u cesty a vypustil ji. Okamžitě mi skočila na rameno. Chvíli jsem ji tam nechal sedět, aby se uklidnila. Při první příležitosti jsem ji ale přemístil znovu do předního pouzdra na kole. Stočila se tam do klubíčka a první část cesty zůstala tak. Po chvíli však začala vystrkovat hlavičku, aby mohla sledovat ubíhající krajinu. Zdála se tady mnohem spokojenější. To mě dostatečně povzbudilo a šlápl jsem do pedálů, abychom si dnes odkrojili pěkný kousek z trasy před námi. Když jsem se díval na předpověď počasí na internetu, psali tam o nárazových větrech a možných bouřkách. Zprvu se podmínky zdály příznivé. Nebe bylo šedé, ale foukal jen mírný mořský vánek. To zvládnu, říkal jsem si. Ale moc daleko jsem neujel a všechno se změnilo. Začalo to ve chvíli, kdy jsem najel na dlouhý, otevřený úsek cesty. Podle mapy se měl táhnout desítky kilometrů směrem na jih. Při příznivém počasí bych tady za chvíli nabral dobré tempo. Dnes se to ale bohužel nepodařilo. První, čeho jsem si všiml, byl zvedající se vítr. Nebylo by to tak hrozné, kdyby foukal zezadu nebo i ze strany. On do mě ale narážel přímo zepředu a příšerně mi ztěžoval jízdu. Byl jsem docela zdatný cyklista a už jsem na cestě párkrát zažil náročné povětrnostní podmínky. Teď jsem však měl problém šlapat dál i na nejnižší převod. Zdálo se mi, že mě vítr tlačí dozadu. Aby toho nebylo málo, nárazové poryvy větru byly silné jako rány pěstí. Jeden mě málem shodil z kola zrovna ve chvíli, kdy kolem projížděl velký náklaďák. Kdybych spadl, mohl jsem se mu snadno dostat pod kola. To by toho ze mě ani z Naly moc nezbylo. Byl jsem na té cestě asi půl hodiny, když jsem si všiml, že nebe začíná tmavnout. Předešlý pás šedých mraků teď vystřídala černošedá masa. V dálce jsem slyšel hlasité

8 Svět podle Naly

To, co mám na cyklistice rád, je, že během jízdy máte spoustu času na přemýšlení. Člověk je sám na prázdné silnici, bez telefonu, bez lidí, a může si opravdu vyčistit hlavu. Máte čas promyslet si nejrůznější záležitosti – ty dobré i ty špatné, důležité i malicherné. Když jsem ráno šlapal k řecké hranici, Nala opět seděla v pouzdře přede mnou. Uši měla nastražené, hlavička jí kmitala sem a tam a já začal přemýšlet o ní. O tom, co pro mě znamená. Bylo to neuvěřitelné, ale během pár týdnů dokázala můj život v mnohém převrátit naruby. Za prvé, moje dny teď získaly konkrétní tvar. Rutinu. Dnes mě, jako obvykle, probudila při východu slunce, olizovala mi nos, třela se mi o tvář, mňoukala a žadonila o snídani. Potom venku vykonala své obvyklé rituály – čmuchala okolo, označila si teritorium a potom zmizela vykonat potřebu. Já jsem se mezitím vykutálel ze spacáku, dal jsem jí žrádlo do misky, vyčistil si zuby a začal plánovat svůj den. Než přišla Nala, vstával jsem brzy, jen když se mi chtělo. Jednoduše jsem si poležel, jak se mi chtělo. Takové dny už byly ty tam. Teď jsem musel být v nástupu a připraven. Na Nalin rozkaz. Od rozbřesku do stmívání.

SVĚT PODLE NALY

Abych rozkazy plnil dobře, musel jsem také studovat nový jazyk. Naučit se rozumět Nalině řeči. Docela rychle jsem porozuměl základním typům mňoukání. Rozpoznal jsem, kdy mi oznamuje, že má hlad, že je unavená, nebo že chce vyvenčit. Její řeč těla však občas byla o něco komplikovanější. Ze začátku jsem například vůbec nevěděl, proč se ke mně občas za jízdy natáhla a olízla mi pusu. Když to udělala poprvé, přišlo mi to divné. Co to mělo jako znamenat? Přišel jsem na to, až když se to stalo potřetí nebo počtvrté. Zrovna jsem si zavdal pořádný doušek vody z láhve a pár kapek mi steklo na bradu. Natáhla se a olízla mi mokrou pusu. „Aha, jo tak, ty máš taky žízeň,“ došlo mi. Myslel jsem si, že jí dávám vody dost. Od té doby už ale stačilo, když jen vyplázla jazyk, a já jsem věděl, že chce napít. Kromě toho, když byla spokojená, u čehož mňoukala a vrněla, toho Nala moc nenamluvila. Většinou se ozvala, když něco potřebovala. A vždycky mi to oznámila bez skrupulí. Třeba když jsem se zrovna chystal nasednout na kolo. Moje představa, že bude souhlasit se vším, co chci já a kdy chci já, se rychle rozplynula. Když mě viděla připravovat kolo na odjezd a byla s tím v plném souladu, sama od sebe naskočila do pouzdra, kde seděla a vyčkávala. Někdy to udělala, i když jsem se nikam nechystal. Zahučela do pouzdra a dívala se na mě, jako by mě pobízela, ať pokračujeme v cestě. Pokud ale nebyla k odjezdu připravená, dala mi to jasně najevo. Dnešní ráno toho bylo opět důkazem. Zatímco jsem se připravoval, Nala někam zmizela. Noc jsme strávili na pobřeží s výhledem na moře. Vedle nás byla malá mýtinka uprostřed borovic, kde si Nala většinu večera hrála. Šel jsem rovnou tam a taky jsem ji tam našel. Vmáčkla se mezi větve. Nejspíš si myslela, že ji nevidím, protože čas od času vystrčila hlavičku. Bylo to k popukání. Snažila se přede mnou schovat. Přilákal jsem ji tím nejefektivnějším způsobem, jaký jsem znal. Vytáhl jsem pár žužlavých pamlsků, které dostala k Vánocům. Trvalo to pár minut, ale nakonec si to pelášila rovnou ke mně. V takových

SVĚT PODLE NALY

momentech jsem se už naučil jednat rychle a rozhodně. Než si toho vůbec stačila všimnout, připnul jsem jí vodítko k řídítkům, posadil ji do pouzdra a jeli jsme. „Tam, kam jedeme, bude stromů až až,“ smál jsem se jejímu protestujícímu mňoukání, které unášel mořský vánek. Když jsem nad tím tak přemýšlel, bylo úžasné, jak velký na mě měla vliv. Nejen, že změnila můj život, změnila i svět okolo mě. Nala měla plno obdivovatelů, kamkoliv jsme přišli. Cizí lidé k ní občas přicházeli, jako bych tam ani nebyl. Nijak mě to ale neuráželo. Právě naopak. Když jsme ještě cestovali s Rickym a zastavili jsme na kafe někde u cesty nebo na náměstí, jen málokdy nás někdo oslovil. Byli jsme dva ramenatí Skoti. Nejspíš jsme trochu naháněli hrůzu, ale zároveň nám to nevadilo. Lidi nás obcházeli velkým obloukem. Tenkrát mi to tak nepřišlo, ale teď si říkám, že to byla škoda. K cestování okolo světa patří poznávání nových lidí. Bavit se s nimi o jejich zálibách. Zjišťovat, v čem jsou jiní nebo stejní jako já. Když jsem jezdil s Rickym, tahle příležitost mi unikla. Ano, potkali jsme pár lidí, ale většinou si drželi odstup. S Nalou to bylo něco úplně jiného. Otevřela mi celý svět. Když si to tak vezmu, přemýšlel jsem za jízdy, vlastně teď můj život řídí. Udělal bych pro ni cokoliv. To byla možná ta největší změna. Ať už jsme byli kdekoliv, pořád jsem se sám sebe ptal: Kde je Nala? Je spokojená? Je čas na žrádlo? Je jí dost teplo? Kde bude dneska spát? Byla skoro jako moje dítě. Stala se mou prioritou. Středobodem mého světa. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem byl pro ni tak důležitý i já. Byl jsem středem jejího vesmíru? Podíval jsem se na ni, jak pyšně sedí ve svém pouzdře. Vypadala jako kapitán naší malé lodi, který vše pozoruje z horní paluby. Zatímco já jsem šlapal plnou parou vpřed. Byl jsem jako Scotty a ona byla kapitán Kirk. „No jo, je to tak,“ zasmál jsem se sám pro sebe. „Teď je to Nalin svět a já jsem jeho prostým obyvatelem.“ Náš první den v Řecku to jen potvrdil.

SVĚT PODLE NALY

Blížili jsme se k hraniční kontrole a já jsem cítil zvláštní nervozitu. Měl jsem všechny potřebné dokumenty, ale stejně mi moje hlava nedala pokoj. Budou naše papíry v pořádku? Co když Nalu nepustí kvůli nějaké maličkosti? Ale byly to zbytečné starosti. Zastavil jsem u okýnka a předal naše dva pasy. Celník byl takový velký chlap s knírem v lehce omšelé uniformě. Zdálo se, že ho víc zajímá fotbalový zápas, který běžel na malé televizi v rohu budky. Podíval se na mě a potom na Nalu, která seděla v pouzdře a zpříma na něj hleděla s hlavičkou mírně nakloněnou. Rozhodla se vytočit svou roztomilost na maximum. Celník listoval našimi dokumenty a vypadal zmateně. Měl jsem podezření, že nikdy předtím zvířecí pas neviděl. Po půl minutě jen zakroutil hlavou, dal mi razítko a lehce se u toho pousmál. Papíry mi strčil zpátky, mávl na mě a mrkl na Nalu. Musel jsem se smát. Tak to byl náš první oficiální hraniční přejezd? Tolik strachování. Tolik námahy. Tolik peněz, aby měla Nala všechny papíry v pořádku. A přitom ve skutečnosti jen stačilo, aby ukázala ten svůj roztomilý čumáček. S tím by ji pustili kamkoliv. Během cesty na jih Evropy jsem si dlouho naivně myslel, že je Řecko zemí, kde slunce svítí od rána do večera. Asi jsem tak trochu čekal, že tu budou lidé uprostřed ledna chodit jen v tričku. Moje iluze byly brzy ty tam. Měl jsem v plánu projet napříč zemí a potom zamířit dolů do Athén. Když jsme vyrazili na cestu, teplota byla krutě ledová. Ze severu foukal ostrý vítr a na vrcholcích hor ležela čerstvá sněhová pokrývka. Zima se ještě na odchod nechystala. Netrvalo to dlouho a Nala začala opět lákat pozornost okolí. Tentokrát však přišla z nečekaného zdroje. V půlce dne se dobře prospala a teď seděla ve svém pouzdře a pozorně sledovala krajinu. Projeli jsme několika malými farmářskými vesničkami a lidé na nás ukazovali a smáli se. Když jsme jeli kolem malého školního dvora, děti nám mávali a volali na nás. Podrbal jsem ji za krkem. „Sakra, to je jak cestovat s princeznou,“ zavtipkoval jsem.

FOTOGALERIE

147

SVĚT PODLE NALY

148

SVĚT PODLE NALY

150

SVĚT PODLE NALY

160

19 Ghost

Chvíli poté, co jsme večer nastoupili na vlak, mi přišla upomínka od veterinářky, abych si nezapomněl štěně vyzvednout. Když jsme proto brzy ráno zastavili na nádraží v Tbilisi, nelenil jsem a hned jsem zamířil do apartmánu ve starém městě, který jsem pro nás pronajal. Odložil jsem věci, Nalu jsem nechal uvnitř s dostatkem jídla a rychle spěchal do ordinace. Zaměstnanci mě přivítali vědoucími úsměvy. „Čekali jsme vás,“ řekla mi sestra anglicky, zvedla svůj telefon a ukázala mi náš Instagram s fotkou Naly, která za úsvitu vyhlíží z okénka vlaku při příjezdu do Tbilisi. Potom mě poslala skrz recepci do zadní části ordinace. „Máme ho v kleci nahoře, počkejte tady, přinesu ho.“ Za pár minut se vrátila se štěňátkem, které se jí choulilo v náručí a vypadalo mnohem zdravěji, než když jsem odtud odjížděl. Srst mělo lesklejší a čistou, i jeho oči se zdály být jasnější a plnější života. „Skoro bych ho nepoznal,“ řekl jsem. „Na léky zareagoval dobře, ale pořád za sebou tahá přední packu a klouby v zadních končetinách má taky slabé,“ vysvětlila sestra s pokývnutím hlavy.

212

GHOST

Položila ho na zem a chvíli jsme se dívali, jak si štěně hraje. Vrtělo ocáskem a trochu tancovalo, jako by chtělo upoutat naši pozornost. „Jaké máte plány?“ zeptala se sestra. Už jsem to probíral se svou sestrou Holly, která byla doma v Dunbaru. Se Stuartem, jejím partnerem, už nějakou tu dobu hledali společníka pro svého psa Maxe. Pokud se nám podaří dostat štěně do Británie, rádi ho adoptují. „Pokusím se ho dostat domů do Skotska,“ řekl jsem. „Takže bude potřebovat pas.“ „Dobře. Až bude trochu silnější, třeba za deset dní, můžeme mu dát první vakcíny,“ řekla. „Taky mu aplikujeme mikročip.“ Opět mě přepadlo déjà vu. „Jo. A potom očkování proti vzteklině ve třech měsících.“ Kývla a usmála se. „Koukám, že už jste si tím jednou prošel s Nalou. U psů to jsou ale čtyři měsíce,“ vysvětlila. „Injekci mu tedy dáme někdy začátkem nového roku.“ Vzala nějaké dokumenty a já začal vyplňovat formuláře, abych si ho mohl odnést s sebou. Tentokrát jsem měl už alespoň připravené jméno. Když jsem štěně našel, zrovna jsem poslouchal rapera Yelawolfa. Nějak mi to připomnělo seriál Hra o trůny a bílého zlovlka Jona Snowa jménem Ghost. „Ahoj Ghoste, jdeme domů,“ řekl jsem, vzal jsem ho do náručí a položil do Naliny přenosky, kterou jsem si hodil přes záda. Cestou na byt jsem se zastavil ve zvířecích potřebách. Koupil jsem pískací hračky, pelíšek, nějaké krmivo a misku na vodu a jídlo. Nala ke mně obyčejně po příchodu domů ihned běžela, třela se mi o nohy a skoro prosila o pomazlení. Tentokrát ji však mnohem víc zaujal druhý příchozí. Čichala ke Ghostovi, jako by se chtěla ujistit, že jde o toho samého psa, kterého jsme před týdnem našli u cesty. Ghost si chtěl, narozdíl od ní, jenom hrát. Jakmile jsem ho položil na zem, několikrát pískavě zakňoural a vyzýval ji ke hře. Nala byla nejprve obezřetná, ale s ubíhajícím odpolednem si k sobě postupně nacházeli cestu. Večer už spolu leželi na zemi, oždibovali se

213

SVĚT PODLE NALY

a pošťuchovali jako dvě děti, které se válí na pískovišti v parku. Byl to pěkně náročný týden. Když jsem ale viděl, jak si ti dva šťastně hrají, věděl jsem, že to stálo za to. Mým cílem bylo dát Ghostovi týden na to, aby si zvykl na život mimo ordinaci, a potom mu najít dočasný domov na ty tři nebo čtyři měsíce, než se vydá do Skotska. Potom jsem potřeboval nasednout zpátky na kolo, zamířit do Istanbulu a chytit letadlo do Indie. Ze všech variant se mi tahle zdála jako momentálně nejschůdnější a snad i jediná možná. Mezitím jsem chtěl Ghostovi dopřát tolik lásky a péče, kolik jsem dovedl. To bylo to nejmenší, co si zasloužil. Bylo vidět, že ho přední packa stále pobolívá. Když na ni zkusil došlápnout, vždy sebou škubnul a vykvíkl. Ani jeho zadní nohy na tom nebyly nejlíp. Stále se mu rozjížděly do stran, když se snažil šourat po naleštěné a klouzavé podlaze, jako by byla z ledu. Řekl jsem si, že musí cvičit, aby mu nohy zesílily. Rozházel jsem proto po bytě hračky, za kterými běhal. Nala se k nám taky přidala a lítala jako malý ďáblík. Bylo zřejmé, že Ghost je dobromyslný pes. Ale, stejně jako s Nalou během našich prvních dnů v Černé Hoře, i na něm bylo znát, že si toho dost prožil. Tu a tam zamrzl, začal být nervózní a vystrašeně se rozhlížel. Pískací hračky, které jsem koupil, ho děsily k smrti. Zakousl se do nich, a když nahlas zatroubily, vyděšeně odskočil. Znal jsem psy dost dobře na to, abych věděl, že krmení může být problém. Oba mohli být při jídle agresivní a silně teritoriální. Když přišel čas, rozdělil jsem jejich jídelny. Nale jsem položil misku na parapet ve spodním patře a Ghostovi jsem dal krmení na druhý konec veliké místnosti. Nechtěl jsem riskovat žádnou potyčku. Ghost se na žrádlo chvíli díval, jako by nevěřil, že je opravdu jeho. Když mu to došlo, vycenil zuby a zavrčel na mě. Zpráva byla jasná: Tohle je moje, ruce pryč. Za dvě vteřiny už byla miska prázdná. Měl jsem radost a taky se mi ulevilo. Kdyby Ghost během krmení vystartoval na Nalu, jejich vzkvétající přátelství by velice rychle skončilo. Takhle pouto mezi nimi dál sílilo. Bylo to roztomilé.

214

Kompletní nabídku knih vydavatelství Zoner Press najdete na www.zonerpress. cz.

SVĚT PODLE

NALY

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

Otočil jsem se a koutkem oka jsem to spatřil. Po cestě cupitalo vyhublé, šedobílé kotě a ze všech sil se snažilo udržet se mnou krok.

Povzdechl jsem si. Moje srdce vyhrálo nad rozumem. Neměl jsem na výběr.

ISBN 978-80-7413-435-7

1 3 4 3 5 7

DOPORUČENÁ CENA: 416 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2020

9 7 8 8 0 7 4

„Co tady u všech čertů děláš?“ vyhrkl jsem.

Dean Nicholson

Jeden muž, zachráněná kočka a cesta na kole kolem světa

SVĚT PODLE NALY

Dean Nicholson

Vzal jsem kotě do ruky a přinesl si ho ke kolu.