Elif Batumanová: Idiot by Akropolis

(Kirkus Reviews)

Stejně jako její eseje, sestává i románová prvotina Batumanové ze sledu komických nedorozumění odehrávajících se během náhodných setkání, z podivných rozhovorů a originálních postřehů. Nabízí svěží pohled věčné cizinky na nesrozumitelný svět kolem ní — ať už jde o Harvard, nebo o cizí země. (San Francisco Chronicle)

Román Elif Batumanové nezachycuje jen tajnosti a trapnosti spojené s dospíváním, je také úžasně citlivým portrétem mladé ženy, která se vydává na dobrodružnou pouť napříč jazyky a kulturami. Pozoruhodná kniha. (Joseph O’Neill, autor románu Nizozemě)

Píše se rok 1995, e-mail je naprostou novinkou a Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu. Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem, který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích jiných amerických vysokoškoláků nebo kohokoliv jiného. Pro Selin je pobyt v Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s radostmi a zmatky první (neopětované?) lásky, tak se sílícím vědomím, že je odsouzena k tomu, stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných.

ISBN 978‑80‑7470‑253‑2

Doporučená cena 399 Kč

obalka_komplet.indd 1,3,5

* a 8 1 k 0

2 ist vy * al o

r fin itze y l n pu ce

ID IO T Elif Batumanová

Selin vás bude bavit. Je dost chytrá na to, aby si uvědomovala, v jakém ohledu dost chytrá není, a její lehce výstřední pohled na svět je objevný a plný nenápadného suchého humoru. Čtenáři, kteří se s ní vydají na cestu a přijmou její kontemplativní tempo, nebudou litovat.

Elif Batumanová

ID IO T

Elif Batumanová je americká novinářka a spisovatelka, která pravidelně publikuje v The New Yorker, Harper’s Magazine a n+1. Narodila se v roce 1977 v New Yorku jako dcera tureckých přistěhovalců a psát knihy chtěla – dle svých vlastních slov – už od dětství. Pozornost literárního světa upoutala v roce 2010 sbírkou esejů Běsi: Zážitky s ruskými knihami a lidmi, kteří je čtou, jež se dostala mezi finalisty Národní ceny kruhu amerických kritiků. Stejně jako v případě Běsů, i pro svou románovou prvotinu, v níž tematicky čerpá z dob studií na Harvardově univerzitě, si Batumanová vypůjčila titul od Dostojevského.

Akropolis akropolis

20.08.19 16:08

(Kirkus Reviews)

ISBN 978‑80‑7470‑253‑2

Doporučená cena 399 Kč

obalka_komplet.indd 1,3,5

* a 8 1 k 0

2 ist vy * al o

r fin itze y l n pu ce

ID IO T Elif Batumanová

Elif Batumanová

ID IO T

Akropolis akropolis

20.08.19 16:08

idiot.indd 1

20.08.19 13:51

idiot.indd 2

20.08.19 13:51

Elif Batumanovรก

ID IO T Akropolis

idiot.indd 3

20.08.19 13:51

the idiot Copyright © 2017, Elif Batuman All rights reserved © Translation Lukáš Novák, 2019 © Cover Illustration Radoslav Kocich, 2019 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2019 © Filip Tomáš — Akropolis, 2019 ISBN 978‑80‑7470‑253‑2 ISBN 978‑80‑7470‑254‑9 (MOBI) ISBN 978‑80‑7470‑255‑6 (ePUB)

idiot.indd 4

20.08.19 13:51

„Ale charakteristická vlastnost směšného věku, v němž jsem byl – velmi plodného věku a nijak nevděčného –, je to, že se v něm neradíme s rozumem a že nejnepatrnější povahové znaky lidí se nám jeví jako nedílná součást jejich osobnosti. Člověk je obklopen jen netvory a bohy a nezná klidu. Není snad jediného skutku, který člověk v té době vykoná, aby ho nechtěl později zrušit. Měl by však naopak litovat, že mu již schází spontánnost, která mu dovolovala je provést. Později člověk vidí věci praktičtěji a v plné shodě s ostatní společností, jenže jediná doba, kdy se něčemu naučil, je jinošství.“ Marcel Proust, Hledání ztraceného času, díl II: Ve stínu kvetoucích dívek

idiot.indd 5

20.08.19 13:51

idiot.indd 6

20.08.19 13:51

Část první

idiot.indd 7

20.08.19 13:51

idiot.indd 8

20.08.19 13:51

Podzim

Než jsem nastoupila na univerzitu, netušila jsem, co je to e‑mail. Slyšela jsem o něm a věděla jsem, že ho nějakým způsobem ‚budu mít‘. „To bude úžasné,“ prohlásila sestra mé matky provdaná za experta na informatiku, „až začneš posílat í… mejly.“ Zdůraznila í a před mejly udělala krátkou pauzu. To léto se o e‑mailu hovořilo velmi často. A nejen o něm. „Všechno se hrozně rychle mění,“ pravil můj otec. „Dnes jsem v práci surfoval po celosvětové síti. V jednu chvíli jsem byl v Metropolitním muzeu umění, a za oka‑ mžik už v Anıtkabiru.“ Přitom Atatürkovo mauzoleum Anıtkabir se nachází v Ankaře. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví, ale věděla jsem, že je vyloučené, aby toho dne skutečně byl v Ankaře, a tak jsem to pustila z hlavy. První den na univerzitě jsem si vystála frontu u roz‑ kládacího stolku a konečně dostala e‑mailovou adresu a dočasné heslo. ‚Adresa‘ zahrnovala mé příjmení — Ka‑ radağová —, ale bez velkého písmene a diakritiky, tedy i bez obloučku nad tureckým ğ, které je němé. Už dávno jsem si zvykla, že němé g všem připadá legrační. „To g je němé,“ říkávala jsem mechanicky a reakcí byl vždycky vý‑ buch smíchu. Nechápala jsem, jak by mi na e‑mailovou 9

idiot.indd 9

20.08.19 13:51

adresu mohl někdo něco doručit ani co ten shluk písmen vlastně znamená. „A s tímhle mám dělat co? Oběsit se na tom?“ zeptala jsem se, když jsem k adrese a heslu dostala ještě síťový kabel. „To zapojíš do zdi,“ odvětila dívka za stolkem. Jelikož jsem až do té doby o e‑mailu nevěděla vůbec nic, představovala jsem si, že to bude něco jako faxová‑ ní, a neobejde se to tudíž bez tiskárny. Tiskárna k tomu ale nebyla. S e‑mailem se prostě otvíral úplně nový svět. Vstupovalo se do něj prostřednictvím po univerzitě různě rozesetých počítačů, které se na první pohled nijak ne‑ lišily od těch obyčejných. Z jejich obrazovky ale tlume‑ ně zářil seznam zpráv od těch, které jste znali, i od lidí neznámých; všechny byly napsané stejným fontem, který představoval univerzální rukopis myslícího světa. Některé z těch zpráv zachovávaly epistolární formality jako „Dra‑ há…“ či „se srdečným pozdravem“; jiné byly telegraficky strohé, bez velkých písmen a interpunkce, jako by pisatel ta slova vysílal přímo ze své mysli. Každá ze zpráv zahrno‑ vala text té, na kterou reagovala, takže člověku se vracely nazpět vlastní věty, které předtím vyslal do světa. Příběh vašich vztahů s ostatními, příběh o tom, jak se váš život protíná s životy jiných lidí, se tak neustále zaznamenával a aktualizoval a vy jste ho mohli v kterémkoliv okamžiku zkontrolovat. Bylo potřeba vystát spoustu front a vyzvednout si spous‑ tu tištěných materiálů, převážně instrukcí: jak reagovat na sexuální obtěžování, jak nahlásit poruchu příjmu po‑ travy nebo jak zažádat o studentskou půjčku. Promítli nám poučné video o studentovi, který si zlomil nohu a ne‑ byl schopný svoji půjčku splácet, z čehož vyplývalo, že fi‑ nanční plán, který si sestavil, byl špatný: dobrý finanční plán totiž počítá i s pracovní neschopností způsobenou úrazem. Pokud šlo o fronty a tištěné materiály, skutečnou bonanzou byla banka. Taky jsme tam dostali encyklopedii. Chyběla v ní třeba hesla ‚ratatouille‘ nebo ‚tasmánský čert‘. 10

idiot.indd 10

20.08.19 13:51

Když jsem stoupala po schodech ke svému pokoji, za‑ slechla jsem falešné prozpěvování a pleskání pantoflí. Má nová spolubydlící Hannah stála na židli, lepicí páskou připevňovala nad svůj stůl nápis stůl hannah parkové a spolu s kapelou Blues Traveler si monotónně prozpěvo‑ vala píseň, která zněla z jejího discmanu. Jakmile jsem vstoupila, otočila se ke mně, v kratičké němé scénce se‑ hrála překvapení, zavrávorala, hlučně seskočila na zem a sundala si sluchátka. „Nechceš se dát na pantomimu?“ zeptala jsem se. „Na pantomimu? Ne, to teda nechci. Myslím, že naši mě neposlali na Harvard proto, aby ze mě byl mim, ale kar‑ diochirurg.“ Hlučně se vysmrkala. „Ty jo, v mojí bance en‑ cyklopedie nerozdávali!“ „Není v ní ‚tasmánský čert‘,“ uklidnila jsem ji. Vzala si ode mě encyklopedii a prolistovala ji. „Ale zato je tam spousta jiných slov.“ Řekla jsem jí, ať si ji nechá. Postavila si ji na poličku hned vedle encyklopedie, kterou dostala na střední jakož‑ to premiantka ročníku. „Sluší jim to spolu,“ zhodnotila to. Zajímalo mě, jestli by heslo ‚tasmánský čert‘ nebylo alespoň v té její encyklopedii. Nebylo. „To je nějaká posta‑ vička z animáků?“ dívala se na mě podezíravě. Nalistovala jsem ve své encyklopedii z domova stránku, na níž bylo nejen heslo ‚tasmánský čert‘, ale dokonce i ‚tasmánský vlk‘ s fotografií vlka posmutněle hledícího přes levé rameno. Hannah stála těsně u mě a upírala pohled do knihy. Pak se rozhlédla napravo a nalevo a vzrušeně zašeptala: „Ta muzika hraje už od rána.“ „Jaká muzika?“ „Psst — poslouchej.“ Stály jsme bez hnutí a poslouchaly. Zpod dveří pokoje naší třetí spolubydlící, Angely, se linuly sotva slyšitelné tóny romantických smyčců. „To je soundtrack z Legendy o vášni,“ šeptala Hannah. „Pouští si to, co jsem vstala. Sedí tam za zavřenýma dveř‑ ma a přehrává si tu kazetu pořád dokola. Klepala jsem 11

idiot.indd 11

20.08.19 13:51

a prosila ji, ať to vypne, ale pořád je to slyšet. Musela jsem si pustit discmana, abych to přehlušila.“ „Vždyť to není tak nahlas,“ namítla jsem. „Ale je to divný, takhle tam celý den sedět.“ Angela dorazila do našeho společného trojlůžkového apartmánu včera v sedm hodin ráno, obsadila samostat‑ nou ložnici a na nás s Hannah tak zbyla ta druhá, s palan‑ dou. Když jsem večer přijela já, zastihla jsem Hannah, jak zuřivě posouvá nábytek, kýchá a vykřikuje různé poznám‑ ky na Angelinu adresu. „Zatím se vůbec neráčila ukázat!“ hudrovala zpod svého stolu. Konečně se jí podařilo uvol‑ nit něco, co se tam pokoušela rozpojit, a praštila se do hlavy. „Auvajs!“ vyjekla. Vylezla zpod stolu a rozhořčeně ukázala na Angelin stůl. „A tyhle knihy? Ty jsou falešný!“ Popadla cosi, co vypadalo jako štos čtyř úctyhodných svazků v kožené vazbě, z nichž jeden měl na hřbetu na‑ psáno BIBLE SVATÁ, zatřásla mi s tím před nosem a zase to zprudka postavila na stůl. Byla to dřevěná bedýnka. „A co v tom vůbec má?“ zaťukala na bibli. „Závěť?“ „Hannah, zacházej prosím s cizími věcmi opatrně,“ ozval se tichý hlas a já jsem si teprve v tu chvíli všimla, že na lavici pod oknem sedí dva Korejci, evidentně rodiče mé spolubydlící. V tu chvíli vstoupila Angela, mile se usmívající čer‑ noška s logem Harvardu na bundě i na batůžku. Hannah se na ni hned obořila kvůli tomu, že si zabrala samostat‑ nou ložnici. „Hm, no jo,“ pokrčila Angela rameny. „Přijela jsem pro‑ stě brzo a měla jsem spoustu kufrů.“ „No tak těch jsem si všimla,“ prohlásila Hannah a rozra‑ zila dveře do Angelina pokoje. Úzké okno bylo zatažené žlutým závěsem a ozdobené girlandou textilních růží. V příšeří, které v místnosti panovalo, se tyčily čtyři nebo pět kufrů o velikosti dospělého člověka. Navrhla jsem, že se můžeme v samostatném pokoji střídat a že Angela bude první. Vtom vešla Angelina matka a vlekla další kufr. „Takhle to zkrátka je,“ pravila lakonicky. 12

idiot.indd 12

20.08.19 13:51

Otec Hannah vytáhl foťák. „První spolubydlící na uni‑ verzitě! To je významný životní moment!“ prohlásil. Udě‑ lal několik fotek mě a Hannah. S Angelou ani jednu. Hannah si koupila ledničku. Řekla, že ji můžu používat taky, pokud i já do našeho společného pokoje něco poří‑ dím. Třeba plakát. Zeptala jsem se, jaký plakát má na mysli. „Nějaký psychedelický,“ odpověděla. Nebylo mi jasné, co přesně považuje za psychedelický plakát, a tak mi ukázala svůj psychedelický blok v des‑ kách s pestrobarevnou batikovanou spirálou, po níž krá‑ čely fialové ještěrky a mizely kdesi v jejím nitru. „Co když nic takového nebudou mít?“ dělala jsem si starosti. „V tom případě plakát s Albertem Einsteinem,“ prohlá‑ sila rezolutně, jako by se to rozumělo samo sebou. „S Albertem Einsteinem?“ „Jo, některou z těch jeho černobílých fotek. Prostě Ein‑ steina.“ Ukázalo se, že Einsteinů mají v univerzitním knih kupectví nepřeberné množství: Einsteina u tabule, Ein‑ steina v autě, Einsteina vyplazujícího jazyk, Einsteina kouřícího dýmku. Absolutně jsem nechápala, proč by‑ chom měly mít na zdi zrovna Einsteina. Ale pořád to bylo lepší, než abych si musela pořídit vlastní ledničku. Ten, který jsem koupila, nebyl podle mě o nic horší ani lepší než jakýkoliv jiný einsteinovský plakát, ale Hannah se podle všeho nelíbil. „Hm,“ zamyslela se, „podle mě by vypadal dobře támhle,“ ukázala nad moji poličku na knihy. „Tam na něj ale neuvidíš.“ „To nevadí. Nejlíp se hodí tam.“ Od toho dne se mi každý, kdo se nachomýtl do našeho pokoje — holky odvedle, které si chtěly něco půjčit, uni‑ verzitní počítačoví technici, kandidáti do studentské rady, zkrátka všichni ti, kterým do mých libůstek nebylo nebo nemělo být vůbec nic —, pokoušel můj nepatřičný obdiv vůči Albertu Einsteinovi rozmluvit. Einstein vymyslel 13

idiot.indd 13

20.08.19 13:51

atomovou bombu, týral psy a zanedbával své děti. „Existu‑ je spousta větších géniů,“ poučil mě Bulhar z prváku, který si ode mě přišel půjčit Dostojevského Dvojníka. „Alfred No‑ bel matematiku nenáviděl a taky žádnýmu matematiko‑ vi nedal Nobelovu cenu. Jiný si ji zasloužili mnohem víc.“ „Hm.“ Podala jsem mu knihu. „Tak čau.“ „Díky,“ řekl a dál probodával plakát pohledem. „Tenhle chlap mlátil svoji ženu, nutil ji, aby za něj řešila matema‑ tický problémy, aby udělala všechnu špinavou práci, a pak jí upřel zásluhy. A ty si jeho fotku pověsíš na zeď.“ „Hele, vynech mě z toho,“ odbyla jsem ho. „Vlastně to ani není můj plakát, to by bylo na dlouhé vyprávění.“ Neposlouchal mě. „V týhle zemi je Einstein synony‑ mem génia, kdežto spousta větších géniů je úplně nezná‑ mých. Proč? To by mě zajímalo.“ Uklouzl mi rezignovaný povzdech. „Možná proto, že byl vážně nejlepší a ani všechny ty závistivé pomluvy ne‑ dokážou zastřít jeho hvězdné kvality,“ opáčila jsem. „Nie tzsche by řekl, že takový velikán měl právo svoji manželku mlátit.“ Na to už neřekl ani slovo. Když odešel, chvíli jsem zva‑ žovala, jestli nemám plakát sundat. Chtěla jsem si stát za svým a nenechat se zviklat hloupými názory ostatních. Jenže co byla vlastně hloupost: adorovat Einsteina, nebo ho považovat za padoucha? Nakonec jsem tam ten plakát nechala viset. Hannah chrápala. Všechno, co v našem pokoji nebylo z masivního dřeva — okenní tabulky, rošty postele, pruži‑ ny v matracích, můj hrudní koš —, se otřásalo jejím chro‑ potem. Budit ji nebo převracet ji na bok nemělo smysl. Minutu nato začala znovu. Kdykoliv Hannah spala, já byla vzhůru — a naopak. Podařilo se mi ji přesvědčit, že určitě trpí obstrukč‑ ní spánkovou apnoe, která způsobuje, že jejím mozko‑ vým buňkám se nedostává kyslíku, což snižuje její šan‑ ce dostat se na některou z prestižních lékařských fakult. 14

idiot.indd 14

20.08.19 13:51

Zašla si do univerzitního zdravotnického zařízení a vrá‑ tila se s krabičkou náplastí proti chrápání, které si měla přilepit na nos. Fotografie na krabičce znázorňovala muže a ženu, oba s náplastí na nose, jak hledí do dáli a vítr té ženě čechrá vlasy. Hannah si nadzvedla špičku nosu, já jsem jí nalepila náplast a oběma palci ji uhladila. Její obličej mi připadal tak panenkovsky drobný, že jsem vůči ní pocítila náhlý příval něhy. Pak se začala kvůli něčemu rozčilovat a ten pocit se rozplynul. Náplasti fungovaly, ale způsobovaly Hannah záněty dutin, takže je přestala používat. Během nekonečných dní, které se vlekly mezi ještě neko‑ nečnějšími nocemi, jsem se potácela od jedné suterénní kobky k druhé, abych absolvovala rozřazovací testy. Mu‑ sela jsem psát eseje o tom, jestli je lepší být renesanční osobnost, nebo úzce zaměřený specialista, a počítat slovní úlohy s nesmírně skličujícími zadáními („Graf znázorňu‑ je hypotetické hmotnostní přírůstky brojlerů až do věku osmdesáti týdnů…“). Každý večer se navíc konalo nějaké velké shromáždění, kde jsme seděli na zemi, zatímco nám někdo vykládal, že teď jsme jen malé rybky v nekonečném moři, a nabádal nás, abychom to vnímali jakožto vzrušu‑ jící výzvu, a nikoliv jako něco, co by nám mělo nahánět strach. Snažila jsem se nebrat tu věc s malými rybkami příliš vážně, ale postupně mě to stejně začalo deprimovat. Bylo těžké neklesat na duchu, když vám pořád opakovali, že jste jen malá rybka. Mou studijní poradkyní byla Carol, žena s britským pří‑ zvukem, která pracovala v Oddělení informačních techno‑ logií. Před dvaceti roky, v sedmdesátých letech, na Harvar‑ du úspěšně vystudovala starou severštinu. Věděla jsem, že Oddělení informačních technologií je to místo, kam máme každý měsíc poslat e‑mailem svůj účet za telefon. Jinak pro mě byla náplň jeho činnosti naprostou záha‑ dou. Co měla její práce společného se starou severštinou? 15

idiot.indd 15

20.08.19 13:51

Když jsem se na to Carol zeptala, odvětila jen: „Jsem žena mnoha talentů.“ Hannah i já jsme příšerně nastydly. Střídaly jsme se v cestách do lékárny, kde jsme kupovaly sirup proti nachlazení, který jsme pily na ex z malých plastových ka‑ líšků. Když nastal čas vybrat si předměty, všichni nám zdů‑ razňovali, abychom se zapisovali do seminářů pro prváky, protože jinak by mohlo trvat celé roky, než se nám naskyt‑ ne příležitost spolupracovat s doyeny univerzitního peda‑ gogického sboru. Přihlásila jsem se do tří různých literár‑ ních seminářů a z jednoho z nich mě pozvali na pohovor. Dorazila jsem do posledního patra nedostatečně vytope‑ né vysoké budovy, kde jsem se pod střešním oknem dva‑ cet minut klepala zimou na kožené sedačce a strachovala se, jestli jsem tam správně. Na konferenčním stolku ležely nějaké divné noviny. Tak jsem poprvé v životě spatřila Ti mes Literary Supplement. Ničemu z toho, co se v nich psalo, jsem nerozuměla. Otevřely se dveře a profesor mě pozval dovnitř. Napřá‑ hl ke mně ruku — obrovská dlaň přecházela v neskuteč‑ ně hubené bledé zápěstí, jehož titěrnost ještě umocňoval ohromný kabát. „Asi bych vám neměla podávat ruku,“ hlesla jsem. „Jsem nastydlá.“ Následovalo několik mohutných kýchnu‑ tí. Profesora to očividně zaskočilo, ale rychle se vzpama‑ toval. „Gesundheit,“ pravil zdvořile. „Je mi líto, že vám není dobře. První dny na univerzitě se někdy mohou zle pode‑ psat na imunitním systému.“ „O tom už jsem se poučila,“ přitakala jsem. „A o tom vlastně celé studium je,“ prohlásil. „O pouče‑ ní! Haha.“ „Haha,“ zareagovala jsem. „No tak se dejme do práce. Z toho, co jste nám poslala, usuzuji, že budete zřejmě velmi kreativní. Líbil se mi váš esej, byl originální. Nejsem si jen jistý, zda si dostatečně uvědomujete, že můj seminář je akademický, nikoliv tvůrčí.“ 16

idiot.indd 16

20.08.19 13:51

„Přesně tak,“ kývala jsem zuřivě hlavou a snažila se zjistit, jestli některý z těch hranatých předmětů, které jsem kolem sebe vnímala periferním viděním, náhodou není krabička papírových kapesníků. Bohužel, všech‑ no to byly knihy. Profesor kázal o rozdílu mezi tvůrčím a akademickým psaním. Dál jsem přikyvovala. Uvažovala jsem o strukturální podobnosti mezi krabičkou kapes‑ níků a knihou: obě jsou tvořeny listy bílého papíru uza‑ vřenými v pevnějším, rovněž papírovém obalu; avšak — a v tom byla značná ironie — pokud jde o funkci, není mezi nimi podobnost téměř žádná, zejména když daná kniha není vaše. Podobnými úvahami jsem se zaobírala v jednom kuse, ačkoliv nebyly nijak příjemné ani užiteč‑ né. Netušila jsem, jakými myšlenkami bych se správně měla zabývat. „Myslíte,“ ptal se zrovna profesor, „že byste dokázala dvě hodiny v kuse číst stále stejnou pasáž, stále stejnou větu, nebo dokonce stále stejné slovo? Aniž by vám to při‑ padalo únavné nebo nudné?“ Protože po mně až do té doby nikdo nechtěl, abych hodiny zírala na jedno jediné slovo, předstírala jsem, že o tom musím přemýšlet. „Ne,“ řekla jsem nakonec. Profesor kýval hlavou, zamyšleně se mračil a mhouřil oči. S hrůzou jsem si uvědomila, že se ode mě očekává, že budu pokračovat. „Slova mám ale ráda,“ dostala jsem ze sebe. „Rozhodně mě nenudí.“ Pak jsem pětkrát kýchla. Nevzal mě. Pozvání k pohovoru jsem dostala už jen z jednoho dalšího semináře: Otázky formy v dokumentár‑ ním filmu. Do toho jsem se přihlásila kvůli mámě, kte‑ rá vždycky toužila být herečkou, nedávno začala chodit do kurzu scenáristiky a chystala se natočit dokument o ži‑ votě lidí, kteří v zahraničí vystudovali medicínu a nyní žijí v Americe — tedy o těch, kdo neudělali aprobační zkouš‑ ky a teď řídí taxíky nebo prodávají v lékárně, a o těch, kdo podobně jako ona aprobační zkoušky udělali a skončili jako asistenti na druhořadých univerzitách, kde je v ka‑ riérním růstu přeskakovali absolventi Univerzity Johnse 17

idiot.indd 17

20.08.19 13:51

Hopkinse nebo Harvardu. Matka často vyjadřovala naději a přesvědčení, že jí s natočením toho dokumentu pomůžu. Profesor, který tenhle seminář vedl, měl ještě horší rýmu než já. To byla neskutečná úleva. Sešli jsme se v su‑ terénní místnosti plné poblikávajících modrých obrazo‑ vek. Vyprávěla jsem mu o své matce a oba jsme bez pře‑ stání kýchali. Byl to jediný seminář pro prváky, kam jsem se dostala. Zašla jsem si do bufetu ve studijním centru koupit leh‑ kou kolu. Klukovi, který stál ve frontě přede mnou, trvala objednávka věky. Nejdřív chtěl ledový čaj, ale ten byl vy‑ prodaný. „A nějakou limonádu máte?“ ptal se. „Ano, v plechovce, nebo ve skle?“ „A to je stejná značka, v plechovce i v lahvi?“ „Ne. Ta v lahvi je Snapple. V plechovce je… moment… Country Time.“ „Tak si vezmu tu lahev a jablečný šáteček.“ „Jablečné došly. Mám tvarohové s malinami.“ „Aha. Hm. A máte pečené bramborové chipsy?“ „Myslíte ty, co nejsou smažené, s nižším obsahem tuku?“ Byla to ta nejnudnější konverzace na světě, ale z něja‑ kého důvodu jsem se od ní nedokázala odtrhnout. V po‑ dobném duchu pokračovala ještě chvíli, pak ten kluk ko‑ nečně zaplatil a s limonádou Snapple a borůvkovým muffinem se obrátil k odchodu. „Omlouvám se, že jsem zdržoval,“ prohodil směrem ke mně. Byl velmi hezký. „To nic,“ odpověděla jsem. Usmál se a už už se chystal odkráčet, pak ale zaváhal. „Selin?“ „Ralphe!“ vyhrkla jsem, protože mi došlo, že ho znám. S Ralphem jsme se seznámili před rokem na letním kurzu pro středoškoláky, kde jsme strávili pět týdnů za‑ vření v jakémsi baráku v New Jersey a věnovali se interdi‑ sciplinárnímu studiu severoevropské renesance. Sblížilo nás, když jsme si všimli, že lektorka dějin umění v každé 18

idiot.indd 18

20.08.19 13:51

hodině, bez ohledu na její téma, dokázala zmínit benát‑ ského dóžete, kterému říkala prostě „dóže“. Mohla vyklá‑ dat třeba o každodenním životě delftských měšťanů, ale přesto se jí do toho nakonec nějak připletl dóže. Zdálo se, že nikdo kromě nás dvou to nezaregistroval, nebo jim to nepřipadalo legrační. Seděli jsme, upíjeli své nápoje a on jedl muffin. Náš rozhovor měl tak trochu surreálný nádech, protože mi došlo, že jsem úplně zapomněla, jak moc jsme se během loňského léta spřátelili. Vzpomněla jsem si, že jsem ho obdivovala za to, jak skvěle napodoboval různé lidi. Taky jsem si uvědomila, že z nějakého důvodu toho vím spous‑ tu o jeho pěti tetách — víc, než by člověk věděl o příbuz‑ ných někoho, kdo by nebyl jeho kamarád. Zároveň jsem měla Ralpha mentálně zařazeného jako někoho, s kým nemůžu nikdy doopravdy kamarádit, protože je tak hezký a nezvykle dobře vychází s dospělými. Byl to, čemu má matka říkala „chlapec do rodiny“: ostře řezané rysy, vy‑ braná mluva, takový ten typ, kterému nevadí nosit obleky a konverzovat s rodiči přátel. Mé matce se Ralph opravdu zamlouval. Povídali jsme si s Ralphem o přijímacích pohovorech do seminářů pro prváky. On byl na pohovoru k semináři, který vedl nositel Nobelovy ceny za fyziku. Na nic se ho prý neptal, jen mu dal umýt nějaké laboratorní zařízení. Klidně to mohl být detektor gama záření. Přihlásila jsem se do semináře nazvaného Konstruované světy na katedře volného umění. S vyučujícím — hostu‑ jícím umělcem z New Yorku — jsem se setkala v ateliéru plném prázdných bílých stolů. Přinesla jsem mu ukázat desky se svými středoškolskými pracemi. Hostující umě‑ lec na mě mžoural přivřenýma očima. „Kolik vám vlastně je?“ „Osmnáct.“ „Panebože! Tohle přece neměl bejt seminář pro prváky.“ „Aha. Takže mám odejít?“ 19

idiot.indd 19

20.08.19 13:51

co? Ale je to i moje chyba. Užírám se výčitkami, což ty dobře znáš (haha). Mohly bychom jít v pátek na toho Gogola, ale zkušenost mi velí nic neslibovat. Ten růžový papír je super, mimochodem. Doufám, že nevadí, když jeden list použiju k tak nízce utilitární záležitosti, jakou je napsat ti tenhle vzkaz. (Schválně jsem si vybrala natržený.) Jo, a abys nepřišla o poslední novinky z oblasti mého snění, v noci se mi zdálo, že sestra měla nějakou nehodu na hodině jógy a někdo řekl, že vypadá jako veverka v mixéru. Hustý, co? Aha, tady jsi! Ve svém žlutém svetru. Obdivuju ty tvoje pestré barvy.

Světlana

Docházely mi peníze, tak jsem se přihlásila na brigádu v knihovně. Když jsem o tom řekla mámě, na druhém konci telefonu se rozhostilo ticho, a ještě než promluvila, bylo mi jasné, že zuří. Ona přece pracuje tak usilovně prá‑ vě proto, abych já se mohla plně věnovat studiu a nedě‑ lat si starosti o peníze. Jestli potřebuju víc peněz, sáhne do svých úspor na důchod a pošle mi šek, a jestli mám nutkání dělat něco pro společnost, pak ideálním řešením je dobrovolná komunitní práce. Okamžitě jsem se zasty‑ děla, že jsem chtěla víc peněz. Na co vlastně? Na další ohyzdné boty a lístky na depresivní filmy? Pocit viny, zvyk dělat to, co mi máma říká, a zájem o to, jak si lidé osvojují cizí jazyk, mě přivedly k tomu, že jsem se zapsala jako dobrovolnice do programu výuky angličti‑ ny jako cizího jazyka, který probíhal na jednom z boston‑ ských chudinských sídlišť. Ukázalo se, že učitelů anglič‑ tiny už mají dost a že by se jim spíš hodil někdo, kdo by doučoval středoškolskou matematiku. To, jak si lidé osvo‑ jují středoškolskou matematiku, mě sice nikdy zvlášť neza‑ jímalo, ale na světě přece nejsme jen pro vlastní potěšení. Na sídliště se člověk dostal tak, že nasedl na jeden z autobusů, které jezdily k lékařské fakultě, tam vystou‑ pil, prošel kolem asi patnácti nemocnic a pak přešel přes koleje. Nikdy předtím jsem v podobné čtvrti nebyla a tak 67

idiot.indd 67

20.08.19 13:51

trochu jsem očekávala něco provizorního, jen halabala stlučeného, takže institucionální solidnost onoho místa mě zaskočila. Bylo vidět, že zdejší budovy působily od‑ jakživa deprimujícím dojmem, že byly deprimující už od okamžiku, kdy je někdo navrhl a postavil, a že budou deprimující jednou provždy, možná ještě za stovky let, než je něco smete z povrchu zemského. Sporadické plochy přerostlého trávníku připomínaly přehazovačku pleša‑ tého muže, který si odmítá připustit skutečný stav věcí. Veškeré plochy byly pomalované graffiti, která postrádala jakoukoliv barevnost a hravost, byly to jen klikyháky, opa‑ kující se znovu a znovu jako necudná myšlenka, kterou člověk nedokáže vypudit z mysli. Učebny se nacházely v obytné budově, na jejímž nádvoří stál opuštěný sporák. Vystoupala jsem po scho‑ dech k místnostem určeným pro výuku dospělých. Vstu‑ povalo se do nich ze stísněné „recepce“ s maličkým sto‑ lem a židličkami pro děti, ačkoliv dětem tenhle program určený nebyl. Na stole vedle uschlého zelence a uschlého pavouka ležela prezenční listina. Ve skříni jsem našla štos sešitů v tvrdých deskách a krabici neořezaných tužek. Linda, moje studentka, dorazila s desetiminutovým zpož‑ děním. Byla zhruba stejně stará jako já, měla šeříkově fia‑ lovou metalickou rtěnku a ve stejném odstínu nalakované nehty. Podala mi složený list papíru. Rozložila jsem ho a četla: Linda potřebuje pomoci se zlomky. Vešly jsme do menší z obou učeben a posadily se ke skládacímu piknikovému stolku. Linda mi v učebnici uká‑ zala stránku, kterou se měla naučit. Byla na ní tabulka pro vytváření zlomků. Čitatel

Jmenovatel

Zlomek

1/2

1/3

1/4

idiot.indd 68

20.08.19 13:51

Vypadalo to ale, že Linda už tabulku uměla, protože když jsem do ní vepsala další čitatele a jmenovatele, třeba 2 a 3, dokázala je umístit správně nad a pod zlomkovou čáru a napsat 2/3. „Přesně tak, to je správně,“ řekla jsem. Linda vzdychla a zahleděla se z okna. „Akorát že ne‑ chápu, k čemu je mi to dobrý,“ prohlásila. To byl pocit, do kterého jsem se dokázala snadno vžít. Odsunula jsem učebnici a pokusila se jí vysvětlit smysl zlomků. Nakresli‑ la jsem kolečko a řekla, že je to koláč. Zatvářila se otráveně. Vzpomněla jsem si, že vedoucí programu, zkušený člověk, který se výuce sociálně vyloučených dospělých věnoval už od středoškolských studií, nám radil, že když učíme matematiku, je vždycky dobré mluvit o penězích, proto‑ že to ukazovalo, že matematika je důležitá pro praktický život. Otočila jsem tedy stránku a vysvětlila jí, že zlomek, kde čitatel je jedna a jmenovatel čtyři, je něco jako čtvrťák a že čtyři takové zlomky dají dohromady dolar, takže je užitečné, když člověk umí něco rozdělit na části a o těch částech pak dovede uvažovat. „Jsem si jistá, že o zlomcích přemýšlíš v podstatě po‑ řád,“ řekla jsem jí. „Jde jen o to naučit se terminologii.“ Linda znovu vzdychla. „Pro tebe je to možná důležitý,“ namítla. „Ale pro mě to důležitý není. Mám hafo důležitěj‑ ších věcí k přemejšlení.“ Přikývla jsem a zoufale uvažovala, jak na to reagovat. „Udělat americký srovnávací test přece je důležité,“ řekla jsem nakonec. „A abys ho udělala, musíš umět zlomky.“ „No jo, no,“ zamumlala. Pořád ještě zírala z okna. Taky jsem se podívala ven. Za oknem stál kontejner na odpad a na jeho okraji sedělo několik holubů. Rozpršelo se. „Co myslíš tím no jo, no?“ zeptala jsem se. „No jo, no,“ zopakovala. „V testu není nic vo koláčích. V testu je jen to, co je v knize. Ten druhej učitel vo žádnejch koláčích nic neříkal.“ Zapřemýšlela jsem o tom. Zamyslela jsem se nad obsa‑ hem testu. Slíbila jsem jí, že o koláčích už nebude řeč a že 69

idiot.indd 69

20.08.19 13:51

se budeme učit jen to, co je v učebnici. Otočila jsem strán‑ ku. „Tak, a teď už můžeme zlomky krátit,“ stálo tam. „Mís‑ to dvě čtvrtiny napište: jedna polovina.“ Nebyly k tomu žádné obrázky ani vysvětlení, nic, co by naznačilo, proč jsou dvě čtvrtiny totéž co jedna polovina. Pod nadpisem „Procvičování“ pak byla dlouhá řada zlomků určených ke krácení. Představa, že bych se měla pokusit vysvětlit, jak se krátí zlomky, aniž bych při tom mluvila o koláčích nebo o penězích, byla strašlivá. „Vzhledem k tomu, že tu tabulku už ses naučila, mys‑ lím, že tímhle to můžeme pro dnešek uzavřít.“ Linda nereagovala. Napadlo mě, jestli „uzavřít to“ není elitářský výraz, který používají jen boháči. „Můžeme jít domů,“ dodala jsem. „Uvidíme se zase pří‑ ští týden.“ Kývla, strčila učebnici do kabelky a odešla. „Je ti ale jasný, že není tvojí povinností před ní koncept zlomků obhajovat?“ řekla Světlana. „Oni vlastně nechtějí, aby je skutečně pochopila — chtějí jen, aby se naučila tu knihu nazpaměť.“ Když jsem dorazila na kolej, našla jsem Světlanu u své‑ ho psacího stolu, jak pilně něco smolí na jeden z mých rů‑ žových papírů. Když jsem vešla, ani nevzhlédla. Nakoukla jsem jí přes rameno a zjistila, že mi píše vzkaz, v němž ruší náš plán zajít do kina na Křižník Potěmkin. Levou ru‑ kou si pohrávala se šňůrou masivních jantarových korálů zavěšenou kolem krku. Přidala podpis s typicky rozmáchlým S a podala mi papír. „Napsala jsem ti vzkaz,“ řekla. Místo na film jsme pak šly k ní do pokoje a na posteli jsme společně četly „Ninu na Sibiři“. Číst se Světlanou bylo pohodlné, protože díky srbochorvatštině znala všechna slovíčka, takže jsem nemusela pořád listovat ve slovníčku, stačilo se jí zeptat. Příběh o Nině byl matoucí a smutný. Nina zjistila, že Ivan pracuje v laboratoři svého strýce a oženil se s jakousi geochemičkou. Ale člověk si ničím z toho nemohl být jistý, 70

idiot.indd 70

20.08.19 13:51

protože Nina s Ivanem ve skutečnosti ještě nemluvila, jen zahlédla stůl s jeho jmenovkou a vzkazem od manželky. „Kdo tyhle věci vlastně píše?“ napadlo mě. Na obalu cvičebnice nebylo žádné jméno, jen nápis Ruská četba I. „To fakt netuším,“ utrousila Světlana a sáhla po své učebnici psychologie. Já si vzala kritické vydání Dickensova Ponurého domu, jehož 1020 stránek mě lákalo i odpuzovalo zároveň, po‑ dobně jako když vám někdo cizí vypráví svůj nekonečně dlouhý sen. Asi posté jsem četla tutéž větu: Vholes potom dodává, jako by přičiňoval doušku k tomuhle prohlá‑ šení svých zásad, že jelikož se pan Carstone chystá vrátit ke svému pluku, snad by mu pan C. laskavě vystavil šek na dvacet liber.

Vholes tak znovu a znovu přičiňoval ke svému prohlášení doušku týkající se pana C. a peněz. Pan C., či snad jeho agent, znovu a znovu vystavovali šek na dvacet liber… jako zálohu… zřejmě. Světlana si zvýrazňovačem zatrhávala něco o deindi‑ vidualizaci a levačkou si stále pohrávala s jantarovým ná‑ hrdelníkem. „To je krásný náhrdelník,“ řekla jsem. „Hm?“ zamumlala. Rozhodla jsem se, že ji přiměju vzhlédnout od učebnice. „Ten náhrdelník,“ zvýšila jsem hlas. „Je překrásný.“ „Aha — tohle? To je dárek od mýho psychoanalytika.“ Jakmile se zmínila o svém psychoanalytikovi, věděla jsem, že mám vyhráno: přestane si číst a bude si se mnou povídat. Její psychoanalytik byl během Díkůvzdání na konfe‑ renci v Moskvě. Byla to jeho první cesta do východní Evro‑ py a všechno mu tam připomínalo Světlanu. Pořád potká‑ val nějaké ženy, které se jmenovaly Světlana, většinou to byly kolegyně psychoanalytičky, ale jedna třeba pracovala v cestovní kanceláři. V obchodě s jantarovými šperky řešil, zda koupit Světlaně dárek není neprofesionální. Probíral to s jednou ze svých kolegyň, jakousi ruskou Světlanou, která 71

idiot.indd 71

20.08.19 13:51

tam s ním zašla, aby mu pomohla vybrat dárek pro manžel‑ ku. Ruská Světlana mu poradila, ať se ve svém rozhodování řídí spíš sklonem k velkorysosti než profesní etikou. „V zásadě o nic nejde,“ prohlásila Světlana. „Sám zdů‑ raznil, že cena toho náhrdelníku je pouhou padesátinou toho, co jsem mu od září zaplatila na poplatcích za kon‑ zultace. Takže svým způsobem je to celé hrazené z mého zdravotního pojištění. Ten náhrdelník je vlastně dárek od pojišťovny Blue Cross of Massachusetts.“ Nechtělo se mi pokračovat v četbě Ponurého domu, a tak jsem se jí zeptala na její zdravotní pojištění. Zároveň mi ale běželo hlavou: Ponurý dům je v podstatě o nudné admi‑ nistrativě, tak proč ho raději nečtu a vyptávám se místo toho Světlany na nudnou administrativu, která se týká jejího zdravotního pojištění? Světlanu ale téma chytlo. Vysvětlila mi, že dotazník pro zdravotní pojišťovnu má kolonku týkající se diagnóz ve vztahu k duševnímu zdra‑ ví a ona že tu svou diagnózu zahlédla. Bylo to čtyřmístné číslo, které odkazovalo k seznamu chorob v americké ná‑ rodní klasifikaci mentálních poruch. „Jen si to představ,“ vydechla, „čtyři čísla — a v těch je všechno, co tě sužuje.“ Poprosila svého psychoanalytika, aby jí řekl, co ta čísla znamenají, ale odmítl. Tvrdil, že na slo‑ vech, která stojí v klasifikaci mentálních poruch, nezáleží, že záleží jen na těch slovech, jež jsou vyřčena v jeho pracov‑ ně, mezi nimi dvěma. Jenže Světlana použila mnemotech‑ nickou pomůcku a ta čtyři čísla si zapamatovala, nesmaza‑ telně si je vryla do paměti, vydala se do vědecké knihovny a klasifikaci mentálních poruch si tam našla. „Viděla jsem ji tam, takový dva tlustý svazky v pevných deskách.“ „No a?“ „Nepodívala jsem se do nich. Z tý knihovny jsem odešla. Najednou mě to přestalo zajímat.“ Začala jsem zapomínat to, co jsem se naučila. Poprvé se to ukázalo na hodině ruské konverzace. Přišla jsem poz‑ dě, ostatní už nahlas četli. Ivan přede mě přisunul svoji 72

idiot.indd 72

20.08.19 13:51

Na univerzitu jsem se vrátila v sobotu před tím, než znovu začínala výuka. Vlak byl skoro prázdný. Průvodčí odříká‑ val jména zastávek v Connecticutu lehce nedůvěřivě, jako by ho samotného překvapilo, kolik jich je. „Saybrook jih. Saybrook závodiště. Saybrook. Starý Saybrook. Saybrook se ver. Saybrook vodopády.“ Když jsem dorazila na kolej, odpověď od Ivana stále žádná. Vytočila jsem Ralphovo číslo, ale nebral to. Pak za‑ volala Světlana. Sobotní večer i celou neděli jsme strávi‑ ly spolu, šly jsme po Massachusetts Avenue a přes most jsme přešly do Bostonu. Zastavily jsme se v obchodě s mu‑ zikou Tower Records, pak jsme se procházely po Newbury Street. Narazily jsme na obchod s korálky. Jít do obchodu s korálky na Beacon Street a utratit tam skoro dvacet do‑ larů za korálky bylo podle Světlany naprosto v pořádku. U Světlany v pokoji jsme pak společně poslouchaly cé‑ déčka, která si koupila — Blue od Joni Mitchell a Bachovy Matoušovy pašije —, navlékaly jsme korálky a občas jsme si náhrdelníky navzájem ukazovaly a porovnávaly. Světlana mi vysvětlila, jak je ten její charakteristický pro ni a můj zase pro mě, a já jsem přemýšlela o tom, že ženy navlékají korálky na nitě, trávy a tak podobně nejspíš už od vzni‑ ku civilizace. Pak mě napadlo, jestli to vždycky byly jen ženy. Možná že v dávných dobách jeli v korálcích i muži. Představit si ale naše současníky mužského pohlaví, jak rozvalení v sedacích pytlích poslouchají Joni Mitchell, vzájemně si přidržují korálkové náhrdelníky u krku a baví se o Světlanině sestře, bylo těžké. Ve skrytu duše mě na‑ padlo, jestli tohle není ten důvod, proč ženy nikdy nic po‑ řádného nedokážou — že se tak nějak držíme zpátky. Světlana navštívila během prázdnin svou sestru, která studovala na umělecké škole. Našla ji v jejím miniaturním pokoji, jak sedí se zkříženýma nohama na posteli, upíjí z hrnku vlažnou kávu, kterou si každé dvě hodiny přihřeje v mikrovlnce, a z tenkých dřívek vyrábí artyčok. Výroba artyčoku byl domácí úkol pro všechny studenty prvního ročníku. Týden předtím měli za úkol vytvořit botu z drátu. 133

idiot.indd 133

20.08.19 13:51

Jejich matka Saša chtěla sestru poslat k nějakému rus‑ kému léčiteli, muži, který maloval mystické výjevy noční oblohy. Jedna z jeho maleb visela v Sašině pokoji. Byla na něm osamocená balalajka plující po moři pod obrov‑ ským krvavým úplňkem. Když jsem se vrátila na pokoj, jediný nový e‑mail v mé složce byl od mámy a byl nadepsaný: invaze mravenců. Musela jsem přistoupit k malé genocidě. Rozhodla jsem se ten ko‑ láč od paní sousedky vyhodit, což muselo mravence dost zklamat. Ale už se mi podařilo zbavit se i mravenců.

Když jsem ráno uviděla v došlé poště Ivanovo jméno, má‑ lem jsem se rozbrečela. Připomnělo mi to druh mučení, o kterém jsem četla, kdy poté co vám věznitelé vracejí je‑ den po druhém vaše smysly, jim jste natolik vděční, že jim řeknete cokoliv. Brzy vyjde slunce, psal Ivan. Za jeho okny se na semafo‑ ru střídá zelená a červená. Občas, jako třeba teď, projede auto. V ruštině by člověk mohl pohyb toho auta — i jiných aut — popsat pomocí sloves s různými předponami: jaké nepodstatné nuance! Ivan právě dokončil opravování do‑ mácích úkolů mých bývalých spolužáků. Vlak do Yale od‑ jel před hodinou. A zítra Kalifornie. Slunce už vyšlo a on pořád trčí tady. Štěstěna rozděluje dary nazdařbůh, ocitoval z písně od Dead Can Dance. Viděla jsem to úplně zřetelně — semafor, na kterém se celou noc střídají signály, aniž je někdo potřebuje, první auta, která se objeví, když obloha na obzoru zbled‑ ne — a bolestně jsem si uvědomila, o kolik bohatší je jeho život ve srovnání s mým, ať už jde o věci, které pod‑ niká, či místa, kam cestuje, zatímco já jsem nic nedoká‑ zala a nikde jsem nebyla a nikdy se to nezmění. Jediné, co mě zaměstnávalo, byly neustálé návštěvy u rodičů — nejdřív u jednoho, pak u druhého — bez vyhlídky, že by 134

idiot.indd 134

20.08.19 13:51

se to mělo kdy změnit. Ještě ke všemu jsem věděla, že je to jen a jen moje vina. Kdykoliv mi máma řekla, abych něco nedělala, neudělala jsem to. Všechny matky své děti nabádají, aby něco dělaly nebo nedělaly, ale já byla je‑ diná, kdo skutečně poslechl. Věčný nuzák na světovém tržišti idejí, neměla jsem co nabídnout, neměla jsem ko‑ hokoliv co naučit. Milý Ivane, moje prázdniny nestály za nic. Ničemu nerozumím. Mám knihu, která se jmenuje jazyk, ale nic jsem se z ní nedozvěděla. Myslím, že je to skutečně hluboce zakořeněný problém. Barel na naftu je prázdný, a tak do něj hodíš cigaretu. A celé to chytne plamenem. Nerozumím ničemu z toho, co se děje. Nechápu, proč by naše do‑ pisy mělo trivializovat, kdybychom si na ulici řekli „čau“ nebo si nor‑ málně popovídali. Říkáš, že nemáš náladu na nepodstatné nuance. Jenže nepodstatné nuance jsou to jediné, co odlišuje něco mimo‑ řádného od obrovské hromady harampádí plujícího vesmírem. To si nevymýšlím. Na to lidi přišli už v devatenáctém století. Asi jsem se do tebe zamilovala. Den ode dne je pro mě složitější určit společný jmenovatel, posoudit, co je a co není věc. Všechny kategorie, které definují třeba „psa“, se rozostřují a mizí, už nedo‑ kážu říct, co je co. Po zádech mi běhá mráz a v hlavě se mi honí útržky písní. „[Mám‑li být popravena, ať je to] tvou aristokratickou ručkou.“ Tvá Soňa

Když jsem ten e‑mail odeslala, bylo už pozdě. Šla jsem si zaběhat k řece. Všechno působilo až neskutečně křehce, snověji než obvykle, ale zároveň tak nějak skutečněji. Při každém odrazu jsem cítila zemi pod nohama. Měla jsem chuť běžet a už nikdy se nezastavit. Nechtělo se mi dě‑ lat nic, co by mohlo následovat po běhání, ani nic, co by mohlo následovat potom. Když jsem se vrátila na kolej a osprchovala se, při‑ hlásila jsem se do Unixu a použila povel „vyšťourat“, abych zjistila, kde Ivan je. Byl online, připojený k serveru 135

idiot.indd 135

20.08.19 13:51

Kalifornského technologického institutu nazvanému nep‑ tun.caltech.edu. Vytáhla jsem knížku a začala si číst. Knížka měla něco do činění se Španělskem. Každých pět minut jsem zkont‑ rolovala Ivanův online status. Někdy byl minutu nebo dvě nečinný, pak se zase přihlásil. Snažila jsem se představit si ho v daleké Kalifornii, kde bylo o tři hodiny méně, jak píše na počítači jménem Neptun, na okamžik se zarazí a pak se zase dá do psaní. Ve 2:40 ráno mi poslal e‑mail. Přečetla jsem ho dvakrát. Nerozuměla jsem úplně každému slovu, ale mé tělo cítilo, že to nejsou dobré zprávy. Dílčí věty mě zahřály u srdce, ale vespod, v podtextu, jsem vnímala něco hrozivého. Přečetla jsem si tu zprávu potřetí. Milá Soňo, začínala. Je toho tolik, co bych ti chtěl napsat. Ivan seděl v jakémsi kamrlíku na Kalifornském technolo‑ gickém institutu. Popisuji prý jakousi závrať způsobenou tím, že se člověk ocitne „mimo jazyk“. Cítí ji také. Na ma‑ tematice má nejraději to, že vztah mezi myšlením a psa‑ ním je tak bezprostřední — člověk v matematice zapisuje přesně to, co myslí. Když si píšu s tebou, cítím něco podobného — jako by moje myšlen‑ ky a pocity byly přímo obsažené v úderech na klávesy. Nevím, proč o to stojím, protože je to objektivně těžko srozumitelné. Chápu stěží třetinu toho, co píšeš, a u tebe je to pravděpodobně stejné. Na druhou stranu, i z té pouhé třetiny, které rozumím, se o Tobě dozvídám víc, než bych se dozvěděl z jakéhokoliv věcného a zcela jasného výkladu nebo eseje. Díky zápalu a upřímnosti, s nimiž pí‑ šeš, nese všechno, co napíšeš, Tvůj nesmazatelný otisk. Proto mám strach z žaláře, který představuje trivialita konverzace. Co kdybych se Ti chtěl dostat stejně blízko jako prostřednictvím těchhle e‑mailů, ale zjistil bych, že to nejde? Jistě, je to jen obava. Můžeme to samozřejmě vyzkoušet. Mohli bychom prostě společně jít na dlouhou procházku a mluvit jen teh‑ dy, když bude o čem.

136

idiot.indd 136

20.08.19 13:51

Ke konci se pak věnoval tématu lásky, které, jak pozname‑ nal, je tak složité, že o něm nedokáže napsat jednu jedinou smysluplnou větu. Během posledních dvou let jsem si lecčím prošel a můj pohled na lásku to změnilo. Mám přítelkyni, ale mi‑ luju ji jenom někdy. Na tebe hodně myslím. Moje láska k tobě je láskou k osobě, která píše ty dopisy. Vstřebat význam těchhle vět, mentálně je přežvýkat, vyžadovalo značné úsilí. Vnímala jsem veškeré jejich roviny — grafemickou, morfologickou i sémantickou — a všechny mě zraňovaly. Napsal „moje láska k tobě“ — a pak napsal, že je to láska k někomu jinému, k osobě, která píše moje dopisy. Pořád opakoval, jak nesmírně moc pro něj tyhle dopisy znamenají a jak těžké je jim porozu‑ mět; zdálo se, že právě obtížnou srozumitelnost na nich oceňuje nejvíc. Když jsem četla ten e‑mail počtvrté, zarazila jsem se u věty o jeho přítelkyni. Není náhodou tohle to nejzá‑ sadnější sdělení? Mně ale koncept přítelkyně nepřipadal ani zdaleka tak děsivý jako představa, že mě vlastně ne‑ chce skutečně poznat, že je pro něj lákavější se leccos do‑ hadovat, něco si domýšlet a pak zmizet. No dobrá, aspoň jsem věděla, na čem jsem. Už mu psát nebudu, nemá to smysl. Napsali jsme si toho už dost, já už mu neměla co říct a on stejně neměl čas. Vypnula jsem počítač a šla si lehnout. Když jsem se probudila, z chodby zněla písnička o tom, že tam někde je obyčejný svět, který kdosi musí najít. Vy‑ šla jsem z pokoje, abych si vyčistila zuby. Hannah seděla za počítačem. „Nazdar,“ řekla. „Už jsi něco jedla?“ Šly jsme společně na snídani. Už bylo skoro jedenáct a v nabídce byla i zmrzlina, kterou vydávali až k obědu. Hannah z obrovské mísy nabírala jahodovou a přitom mi do neskutečných detailů vyprávěla sen o televizním se‑ riálu Přátelé, který se jí zdál. Já jsem mechanicky žvýkala cereálie a upíjela černou kávu. 137

idiot.indd 137

20.08.19 13:51

V jídelně se objevilo několik malých skautek. Už pár měsíců jsem kolem sebe neviděla žádné dítě. Dvě z nich přišly k našemu stolu. „Nechtěly byste si koupit nějaké sladkosti?“ zeptala se ta s bujnou hřívou vlasů. Koupila jsem dvě krabičky čokoládových bonbónů s mátovou ná‑ plní a jednu jsem dala Hannah. „Snědla jsem ti brownie z balíčku od rodičů,“ řekla jsem na vysvětlenou. „To je fuk!“ mávla rukou. „To je pro všechny.“ Úplně záři‑ la. Každý projev přátelství ji naplňoval nesmírným štěstím. Taky jsem bývala skautka, vlastně spíš světluška. Jed‑ nou odpoledne jsem si v garáži vzala hrábě a uhrabala jsem předzahrádku staré paní Emmettové, abych si vysloužila bobříka dobrých skutků. Stará paní Emmettová mě na po‑ licii udala, že jsem jednak bez dovolení vstoupila na její pozemek, jednak otrávila jejího psa. Ani jsem nevěděla, že nějakého psa měla. Ukázalo se, že měla — a to otráveného. Když nastal čas, kdy skauti měli prodejem sušenek vy‑ bírat na dobročinnost, má matka, která nedokázala pře‑ nést přes srdce představu, jak chodím ode dveří ke dveřím a něco nabízím, prodala celý příděl mých sušenek sama — své matce. Když jsem deset let poté navštívila babičku v Ankaře, našla jsem je u ní ve spíži: třicet nenačatých balíčků světluščích sušenek. „Proč jsi ty sušenky nesnědla?“ ptala jsem se jí. „Aha, to jsou sušenky? Myslela jsem, že jsou to svíčky,“ odvětila tehdy babička. „Děje se něco?“ zeptala se starostlivě Hannah. „Nějak dneska nejsi ve své kůži.“ „Mám trošku depku,“ připustila jsem. „Stalo se něco?“ „Mám někoho ráda, a on mě ne,“ řekla jsem. Chtěla jsem Hannah odbýt nějakým povšechným povzdechem, ale jakmi‑ le jsem to vyslovila, samotnou mě zarazilo, jak přesně to sedí. Konečně jsem se dostala k tomu, abych zajela za Ralphem do Kennedyho knihovny. Z ošumělé liduprázdné stanice metra, kde se proháněla meluzína, jsem musela jet ještě 138

idiot.indd 138

20.08.19 13:51

Poděkování

Práce na této knize mi s rostoucí naléhavostí připomněla, za co všechno vděčím svým učitelům, zejména těm, které jsem poznala během prvního roku univerzitního studia. Ne vždy jsem jim tehdy věřila, ale v zásadě měli ve všem pravdu. Jsem také moc vděčná svým tehdejším spolu‑ žákům; ačkoliv jsem s mnoha z nich řadu let nemluvila, na jejich tehdejší „já“ stále s láskou vzpomínám. „Nina na Sibiři“ vychází ze skutečného textu. Jmeno‑ val se „Příběh Věry“, poprvé jsem na něj narazila v roce 1995 a vznikal několik let jako kolektivní dílo několika učitelů ruštiny. Ti — jak se mi podařilo zjistit — pracova‑ li pod pláštíkem utajení. Děkuji všem na harvardské ka‑ tedře rusistiky, zejména pak Patricii Chaputové a Natalii Chirkovové, že mě s tímto textem seznámili. První verzi této knihy jsem napsala v letech 2000 až 2001 s podporou Erica Hsu. V idylické atmosféře plné mo‑ psů, kterou pro mě vytvořily Beatrice Monti della Corte a nadace Santa Maddalena Foundation, jsem pak mohla text knihy znovu projít, přičemž jsem zjistila, že čas ji proměnil v historický román. Jsem také vděčná za velko‑ rysou podporu, kterou mi poskytly Rona Jaffe Foundation, Whiting Foundation, Koç University a Cullman Center for Scholars and Writers. 419

idiot.indd 419

20.08.19 13:52

Všemi myslitelnými způsoby podporovaly Idiota i jeho autorku moje agentka Sarah Chalfantová a redaktorka Ann Godoffová. Will Heyward mi pomohl zasvěcenými komentáři k tématům sahajícím od Stendhala až k fau‑ ně Nového Zélandu. Caseyho Rasche čeká velká budouc‑ nost. Lorin Steinová mi poskytla cennou zpětnou vazbu, jako obvykle. Dimiter Kenarov mi byl užitečný rozhodně víc než plešatému hřeben. Závěr této knihy jsem napsala u stolu Rajeshe Parameswarana. Pro moje milované rodi‑ če, Olcay Ayanlar Batumanovou a Vecihi Batumana, bylo moje vzdělání vždycky na prvním místě. To, že mé texty čte Lindsay Nordellová, je jako nádherný zářivý šperk, a já stále nemůžu uvěřit tomu, že ho svírám v rukou. Fjodore Michajloviči: pokud jde o názvy knih, a nejen o názvy, smí se vůbec nějaký spisovatel dotknout lemu vašeho skvostného roucha?

420

idiot.indd 420

20.08.19 13:52

Poznámka překladatele

U odkazovaných literárních či filmových děl cituje‑ me – pokud to text dovolí – z existujících českých překla‑ dů Otty Františka Bublera (Božská komedie Danta Alighie‑ riho), Libora Dvořáka (Dušinka Antona Pavloviče Čechova), Taťjany Haškové (Anna Karenina Lva Nikolajeviče Tolsté‑ ho), Anny Kareninové (Sladký život Federica Felliniho), To‑ máše Korbaře (Dracula Brama Stokera), Evy Musilové (Paní Bovaryová Gustava Flauberta), Jiřího Taufera (Rozhovor se soudruhem Leninem Vladimira Vladimiroviče Majakovské‑ ho), Marie Úlehlové‑Tilschové (Herodias Gustava Flauber‑ ta), Prokopa Voskovce (Hledání ztraceného času Marcela Prousta) a Františka Vrby (Ponurý dům Charlese Dickense a Sakiho Esmé).

421

idiot.indd 421

20.08.19 13:52

idiot.indd 422

20.08.19 13:52

Obsah

Část první Podzim / 9 Jaro / 104 Část druhá Červen / 229 Červenec / 313 Srpen / 395 Poděkování / 419 Poznámka překladatele / 421

idiot.indd 423

20.08.19 13:52

Elif Batumanová

ID IO T

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2019 jako svou 398. publikaci Z anglického originálu The Idiot přeložil Lukáš Novák Redakce Pavel Kořínek Jazyková korektura Lucie Kořínková Ilustrace na obálku Radoslav Kocich Grafická úprava, obálka, sazba písmem quercus sans a pepone, ePub a mobi Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 424 stran, TS 13. ISBN 978‑80‑7470‑253‑2 ISBN 978‑80‑7470‑254‑9 (MOBI) ISBN 978‑80‑7470‑255‑6 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 399 Kč www.eshop.akropolis.info

idiot.indd 424

20.08.19 13:52

(Kirkus Reviews)

ISBN 978‑80‑7470‑253‑2

Doporučená cena 399 Kč

obalka_komplet.indd 1,3,5

* a 8 1 k 0

2 ist vy * al o

r fin itze y l n pu ce

ID IO T Elif Batumanová

Elif Batumanová

ID IO T

Akropolis akropolis

20.08.19 16:08

(Kirkus Reviews)

ISBN 978‑80‑7470‑253‑2

Doporučená cena 399 Kč

obalka_komplet.indd 1,3,5

* a 8 1 k 0

2 ist vy * al o

r fin itze y l n pu ce

ID IO T Elif Batumanová

Elif Batumanová

ID IO T

Akropolis akropolis

20.08.19 16:08