Eli Beneš: Nepatrná ztráta osamělosti

ELI HERTA BENEŠ ILSE

ZUZA NA NE

PA MÍŠA # PETR

JAN T RANÁ EMA ZTR S TEIN

ÁTA ERNA ICEK OS AEDITAMĚLEA

RUDA LOSEMIL

TCHAIMI JOSI

ELIHERTA BENEŠ ILSE

ZUZA NANE PA MÍŠA # PETR

ÁTAERNA ICEK OSA EDITA MĚ LEA

RUDALOS EMIL

T CHAIM IJOSI

Nepatrná ztráta osamělosti

ELI HERTA BENEŠ ILSE

ZUZA NA NE

Vychází za podpory

Ministerstva kultury ČR.

© Eli Beneš, 2023

© Graphic & Cover Design Denisa Myšková — Studio Symbiont, 2023

© Filip Tomáš — Akropolis, 2023

ISBN 978-80-7470-469-7

ISBN 978-80-7470-470-3 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-471-0 (ePUB

ZUZANA V

U MÍŠ ATRJAN H EMA HERTA

„Mami?“ zašeptal jsem, když mě probudil dotek ruky na rameni.

„To jsem já,“ dýchl mi měkký hlas paní Abelesové přímo do přivřených očí.

„Aha,“ hlesl jsem a promnul si je, chvíli mi trvalo uvědomit si, kde se vůbec nacházím, tělo jsem měl ztuhlé a chodidla chladná, až mě pálila, „co se děje, přišel někdo?“

„Nikdo. Přišla jsem vás zkontrolovat, zda jste v pořádku. Bylo mi divné, že jste se v pátek nestavil.“

„Usnul jsem.“

„Já vím, viděla jsem vás, byla jsem tu už v sobotu ráno.“

Mžoural jsem na bílé vonící peřiny, snad mě překvapovalo, že nejsem zahrabaný někde v lese nebo přikrytý hadrem, že tu není cítit hnijící moč a nezasychají tu výkaly, a mžoural jsem na paní Abelesovou, pak mě teprve napadlo, jak se sem mohla dostat — v rukou měla své klíče.

„Co je za den?“

„Neděle.“

Neděle.

Spal jsem dva dny v kuse? Pamatoval jsem si, že jsem se koupal neuvěřitelně dlouho, drhnul jsem ze sebe všechno, co jsem na sobě nastřádal za poslední rok, máčel jsem špínu a prach a zažranou černotu, až mě to bolelo a kůže se na mně scvrkla doběla. Pak jsem se ještě najedl a okamžitě jsem usnul, tvrdě usnul, i když vím, že to není správné. Taky vím, že jsem byl několikrát na záchodě — ovšem myslel jsem, že je to tatáž noc.

Bylo to možné?

Přisedla si ke mně na postel a pohladila mě znovu po paži. Zachytila mou dlaň do své a chvíli ji držela lehce stisknutou. Nevěděl jsem, co s tím, bylo mi to trochu nepříjemné, stejně jako celá její přítomnost.

Ruku měla poddajnou a teplou a moje kostnatá dlaň se do ní téměř celá schovala. Snažil jsem se sevřít prsty tak, aby neviděla, jak jsou stále špinavé i přes mé včerejší, vlastně předvčerejší úsilí. Mlčela, snažila se mi dívat do očí, uhýbal jsem pohledem, o nic takového jsem nestál.

„Přinesla jsem vám něco k jídlu,“ řekla, když po chvilce vstala z postele, „a také noviny, abyste měl co číst. Pokud chcete, mohu posnídat s vámi, abyste nejedl sám.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Musím se ještě opláchnout a převléknout, raději běžte.“

„Určitě?“

„Ano.“

„Tak dobře, připravím na stůl a pak půjdu.“

Díval jsem se, jak vybaluje krajíc chleba a dvě vejce, v místnosti zavládlo stojaté pohřební ticho.

„Děkuju,“ řekl jsem nakonec a postavil se před postel v nepadnoucím pyžamu. Sjela mě pohledem odshora dolů.

„Měl byste jít k doktorovi.“

Za chvíli ke mně doléhal překotný klapot po schodech, dole rázně ukončený bouchnutím dveří.

Pocítil jsem v břiše zase tu svíravost. Na záchodě jsem přišel na jiné myšlenky, napadalo mě, jak je prkénko pohodlné a jak je to nezvyklé, moct zase takhle použít toaletní papír nebo vanu. Průjem se mě stále držel.

Rozevřel jsem noviny, které přinesla paní Abelesová. Rychle jsem je proletěl.

Praha ve středu oslaví příjezd prezidentův

Den příjezdu prezidenta republiky bude velkým svátečním dnem všech věrných Čechů a radostným dnem demokratů zvláště

Dělníci Českomoravské děkují Stalinovi

Molotov se vrátil do Moskvy

Mezi zprávami o revolučních gardách a zabezpečení národa, demokracie a státu a o mládeži, která se má vrátit do tělocvičen, bylo pár řádků o tom, že pokud někdo něco ví o koncentračních táborech, má se hlásit na repatriačním odboru Ministerstva ochrany práce a sociální péče, Vladislavova 15, neboť bylo zjištěno, že plno táborů není tomuto úřadu vůbec známo.

Zapamatoval jsem si ulici.

Dokonal jsem velkou a udělalo se mi trochu líp. Otevřel jsem okna v pokoji a zároveň jsem větral okénkem do světlíku, aby se udělal průvan.

Oblýskaná lavička na nádraží zela prázdnotou, hodiny na perónu ukazovaly krátce po jedenácté. Pravděpodobnost, že táta nebo máma přijedou zrovna dnes, zrovna teď a zrovna sem, byla určitě mizivá, to jsem

samozřejmě věděl, nejsem blázen, ale přece dřív nebo později dorazit musí. Dobře, možná to nebude přímo sem. Přestože vlaky rád nemám, je snad něco důležitějšího?

Zvrátil jsem se dozadu na opěradlo a vnímal dopolední nádražní hemžení, poslíčka s vějířem novin, zedníky, snažící se vyléčit válečná zranění příjezdové haly, nosiče s poštovními vozíky — zřejmě jsem byl jediný, kdo seděl klidně a nehýbal se. U výdejny charity se čeřila hladina navrátilců lačnících po balíčcích. Samé pokřikování a postrkování. A za rohem už překupníci připravovali své uvítací řeči. „Íííííííí!“

Ostrý zvuk píšťalky rozřízl nádraží vejpůl.

Cuklo to se mnou.

Apel, apel, apel!

Brzy nad ránem. A pak počítání, nekonečné stání v zapáchajícím bahně a pak zase počítání.

Sevřel se mi žaludek — vyskočil jsem a odběhl na toaletu. Přitom to byla jen lokomotiva, zatahovala zpátky k hradlu a dávala vědět, že opouští nádraží. Nádražní záchod s pachem chloru mi zvedl žaludek, nakonec jsem nutkání na zvracení potlačil a kyselý krk zajedl kouskem chleba z kapsy, ještě před tím jsem z krajíce odstranil několik vláken nití.

Posadil jsem se zpátky na nesnesitelně tvrdou lavici, nohy mě bolely, jak jsem ráno šel na repatriační odbor pěšky, tramvaje dosud nezačaly jezdit.

Na odboru jsem zodpověděl všechny jejich dotazy, některé byly nesmyslné, prý zda mám nějaký průkaz. A pak mě také zarazila otázka jednoho ze dvou úředníků, kteří mě vyslýchali: jestli tu mám někoho, kdo by mohl dosvědčit, kdo jsem?

Máma, táta a Míša tu nejsou a stejně jim budou chybět doklady jako mně.

Babička a dědeček, ti jsou oba pryč, věděl jsem, že se už nevrátí. Nemohli mít sebemenší šanci přežít hned první selekci a popravdě jsem si říkal, že to tak pro ně bylo lepší, než kdyby museli projít čímkoliv dalším a pak stejně potupně zahynout. Aspoň jsem si přál, aby tomu tak bylo. Pocházeli z vesnice v Polabí a zůstali by tam, pokud by je táta nepřestěhoval do Prahy — dlouhou dobu se tomu bránili, nakonec je přesvědčil, byť jim musel pořídit byt, s námi bydlet nechtěli.

Oba byli stará škola, mluvili doma česky, byli také ve své vesnici jediní židé a na bohoslužby museli do vedlejšího města, synagoze říkali

kostel, místo amen vyslovovali omejn a používali slova jako arciť nebo jářku. Babička ještě kupovala mouku v librách, ne v kilech. Pamatuju si, že když jsem byl úplně malý, ještě jsme k nim jezdívali — do malého domku se zahrádkou, ve vesničce u Brandýsa, krajina kolem dokola byla samá placka.

Teď z nich byla jen škvára a popel. Kolik kilo nebo liber?

Rodiče maminky byli mrtví už před válkou. Pokud by nebyli, byli by s jistotou mrtví teď.

Tátův bratr Karel, jeho manželka Erika, o nich jsem dva roky nevěděl nic, pouze že chtěli emigrovat, strejda byl levičák a s tetou se hádal, protože ta nechtěla o emigraci — a navíc do Sovětského svazu — slyšet ani slovo. Chtěla do Anglie. Jestli se jim to s bratránky Harrym a Maxem podařilo, těžko říct. Pokud ano, nenapsali ani řádku.

Mámin bratr, strejda Ota, a jeho manželka Fritzi, o dvacet dva let mladší a hezčí, šli o rok dříve než my, neměl jsem o nich žádné zprávy.

Někdo ze spolužáků? Mohl by tu už být?

V naší třídě nás bylo nejdřív patnáct, později třicet osm — s postupem času nás ubývalo a zase přibývalo, to když už kvůli počtům nezbývalo nic jiného než několik tříd sloučit. Nakonec i třída 5. B přestala existovat.

Počítal jsem:

Felix Arnstein, Jindra Ascher, Zuzana Krausová, Pavel Steiner, Mirko Zinner, černooká Juditka Wertheimerová, která přišla k nám do třídy z Pardubic a škádlili jsme ji tím, ale spíš se nám klukům hodně líbila, i když já měl samozřejmě radši Zuzanu, hezounek a oblíbenec holek Jirka Traub, jehož rodiče byli nejbohatší ze všech rodičů spolužáků a měli podnik na Národní třídě, do Terezína šel dobré dva roky před námi, jenže v Terezíně jsem ho už nepotkal, Zdenda Turnovský, největší a nejsilnější z nás kluků — jestli někdo z nich přežil, tak bych se vsadil, že on, dokázal mě na tělocviku vzít do ruky jako činku a vzepřít mě nad hlavu. První z našich tří Hanušů a můj nejlepší kamarád Hanuš Stern, Jirka Merksamer.

5. B, Všeobecná židovská škola, Vinařská ulice.

Hanuš Seger, Zuzana Löewyová, Lucie Schwarzová, drobounká Věra Richtmannová, Dáša Růžičková, Ota Platovský, Věra Picková, Milan

Oppenheimer, Miloš Oplatka, Helga Müllerová, Maja Lebenhartová, Jirka

Kummermann, Hana Landsmannová, Rut Kohnová, Franta Horneků, Pavel Hirsch, Otta Heller, Hanka Glaserová, černá jako cikánka, Mariana Goldsteinová, Boženka Hahnová, Pavel Fuchsů, kterého si nepamatuju jinak než s úsměvem na rtech, obtloustlý Franta Fantlů, Saša Feig, co měl po rodičích ruský přízvuk, Hanuš Epstein, Ivona Bienenfeldová, co se vždycky tvářila, jako by ji píchla vosa, vlastně by to podle jména měla

být spíš včela, a Rutička Abelesová, kterou si hodně lidí pletlo s klukem

kvůli jejímu obličeji s ostrými rysy. A Pepík Blau, vlastně ne, ten se určitě nevrátí, neboť celá rodina se otrávila svítiplynem, aby nemusela nastoupit do transportu. A já.

Deset procent? Ubral jsem desetinnou čárku — to je 3,8 spolužáka.

Jenže já jsem přežil, takže maximálně tři kluci nebo holky se vrátí, nebo taky jen dva, pokusil jsem se odhadnout, kdo z nich to bude, a žaludek se mi sevřel ještě víc.

Kdo by mohl dosvědčit, kdo jsem?

„Pane? Kdo vás zná a může potvrdit vaši totožnost?“ šermoval mi rukou před očima úředník.

Možná sousedka? Nebyl jsem si jistý její budoucí ochotou.

„Paní Abelesová, od nás z obce,“ řekl jsem nakonec, „ta mě zná.“

„Pak by bylo dobré, abyste se s ní dostavil. A ať si vezme své doklady.“

Kývl jsem.

„Zítra otevíráme novou záchytnou stanici, Hybernská číslo dvě, dostavte se prosím přímo tam a vyřešíme to na místě.“

Poděkoval jsem a otočil se k východu.

„Počkejte ještě,“ křikl za mnou.

Doufal jsem, že mi chce dát některý z balíčků, které jsem viděl vršit se na chodbě, byly to samé dary, na jednom z nich jsem viděl, že jej poslaly děti ze základní školy — místo toho mi podal lístek s adresou oddělení v nemocnici na Bulovce, že musím mít nejprve potvrzení od doktora a projít odvšivovací stanicí.

Kdo by mohl dosvědčit, kdo jsem?

Vlaky přijížděly jen zřídka, byly narvané k prasknutí, obsypané hlavami, vykukujícími z oken i ze dveří, rozeznával jsem je a přeskakoval po nich, až mě z toho bolely oči a musel jsem si je mnout. Vystupovali z nich

především muži, většina vypadala docela obyčejně. Předpokládal jsem, že to nejsou vězni, že se vracejí z práce v říši, jejich obličeje lemovaly úsměvy a jejich pohled nebyl uvězněn v propasti očních důlků, byli oblečeni docela civilně a čistě. Přesto jsem vždy zpozorněl, když přisupěla souprava, a trpělivě sledoval, až se rozptýlí popelavý kouř a pára, válející se líně po nástupišti. Vlaky tu končily, koleje nepokračovaly nikam dál, v mém slovníku stálo, že se takovému nádraží říká čelové. Pamatuju si také, že v něm byl výpočet, jak má být takové nádraží, zejména hlavní, dlouhé, počítalo se s výhybkou, napojením z hlavní koleje, délkou vagónů, jejich počtem či váhou lokomotivy, z toho všeho vyplývalo, že takové nádraží nemůže být kratší než osm set metrů.

Seděl jsem na lavici hodinu, rozbolel mě otlačený zadek a ošíval jsem se.

Nepoznával jsem vůbec nikoho a nikdo si mě v tom ruchu ani nevšímal.

Naproti mně začali nádražní dělníci na štaflích vyměňovat rozbité tabulky skla, které oddělovaly příchodovou halu od perónů. Začal jsem prasklá skla počítat, sčítal jsem je jedno po druhém. Poté jsem odpočítal čas výměny jedné takové tabulky a nakonec jsem přičetl celou čelní stranu při hlavním vchodu do budovy, kde prasklé tabulky nechyběly jenom v nejvyšší části. Po další hodině měli vyměněny tři. Tři ze sto osmdesáti dvou.

Přijel další vlak.

Vypustil páru, perón se znovu schoval v mlze.

Tenhle pán je vysoký jako můj otec.

Není to on.

Tenhle má stejné držení těla.

Není to on.

Navíc, není s ním Míša, nikdo jeho malého vzrůstu a s blonďatými vlasy se vůbec neukázal. Čekal jsem dalších pět napěchovaných vlaků a pak jsem se zvedl, zadek zcela znecitlivělý, musel jsem se protáhnout.

Ráno v novinách psali:

Vlajková výzdoba

Protože místy nejsou československé vlajky a prapory vyvěšeny správně, upozorňuje se, že čsl. vlajka má mít bílou barvu nahoře nebo u špičky žerdě a prapor po levé straně, stojíme-li čelem k němu.

Pozoroval jsem nádražní zřízence, kteří se motali mezi cestujícími — se štaflemi v rukou začali vytahovat prapory na žerdě — dohadovali se, zda jsou pověšeny dobře. Jeden z nich se jim posmíval a pokřikoval, že přece záleží, z jaké strany se na ně člověk dívá.

Bylo mi to jedno.

Další půlhodinu nepřijel jediný vlak, čekal jsem vestoje, nemohl jsem si sednout, a sledoval jsem jejich horečnaté zdobení. O kousek dál postával hlouček hlasitých ruských vojáků, kouřili, ale nebylo mi jasné, zda na někoho čekají, nebo tu mají hlídat. A ještě o kus dál, vedle otlučeného sloupu, držícího střechu vestibulu, barvily nádražní šeď na zem pohozené svázané květiny, několik pugétů, jednotlivé růže, trs šeříků a dvě hořící svíčky ve sklenicích, zřejmě od marmelády.

Po čtyřiceti dlouhých minutách přisupěla lokomotiva a polila nástupiště mléčným oparem. Když se pára rozplynula, rozešly se i shluky lidí z přeplněného vlaku a krom několika lidí, kteří se ze zvědavosti přidali k vlnobití před stolky s charitou, se nádraží zase vyprázdnilo.

Sedl jsem si zpátky na lavičku, zadek jsem si nenápadně promnul. Za další hodinu přijely pouhé dva vlaky.

Spořádal jsem jeden řádek tabulky čokolády ze svých balíčků. Napil jsem se z nádražní pumpy, byla cítit olejem, a vyšel ven na sluníčko.

Stánky trafik vypadaly jako došková střecha, celé pokryté odpoledním vydáním novin odshora dolů, všechny s obrovským portrétem Beneše na první straně a nadšenými titulky. Fronty u nich a nekonečné davy lidí na chodnících potahovaly město slavnostním hávem, z budov se odráželo jásavé světlo.

Prodíral jsem se ulicí, která ústila na náměstí s ohromnou tribunou a vzdouvajícími se prapory. Československá vlajka, sovětská a taky americká. Snad byly pověšeny správně. Nad nimi pak věž orloje, ustřelená a vyhořelá, jeden ciferník na ní teď úplně chyběl a díra po něm zela nad náměstím jako vydloubnuté oko. Na zčernalou budovu připnuli nějaké transparenty, první — Ať žije maršál Stalin — jsem ještě přelouskal, zbylé už ne. Dál jsem se neprocpal, diváci se mačkali, jak to jen šlo, a zatarasili příchody na náměstí jako špunt vanu.

Obešel jsem dav bočními ulicemi a dostal se až k Rudolfinu, četníci už utvářeli řady a nechtěli mě nechat projít na druhý chodník, nakonec jsem promluvil s ruským vojákem svou táborovou ruštinou a směl jsem přeběhnout, to už do ulic přitékal další proud lidí a četníci je začali

formovat do úhledných okrajů. Nejdřív stáli Rusové, s rukama na samopalech s kulatými zásobníky, které jsem viděl už u Herty, pak naši vojáci, pak četníci ve vysokých helmách a mezi nimi se hemžily uniformy, které jsem neznal, a nakonec postrkující se reportéři, s bloky a tužkami v ruce.

Stál jsem zády ke zdi, která obepíná židovský hřbitov — sem jsme chodili, protože běžné parky pro nás přestaly existovat, sem bylo mnohem blíž než na hřbitov na Olšanech. Tady jsem se naposledy viděl se Zuzanou.

Když mě dav přilepil přímo na zeď, poskočil jsem na její sokl, a stál tak nad hlavami ostatních přihlížejících.

Četníci pode mnou vytlačovali lidi, pár kluků se vyšplhalo nahoru a začali na mě pokřikovat, ať vylezu za nimi. Snažil jsem se nevšímat si jich a zůstal jsem stát na místě.

„Tak přece lezte,“ šťouchl do mě muž v propocené košili s vyhrnutými rukávy, „polezu po vás.“

Hodil jsem na hrubou římsu zdi svůj kabát, začalo mi být horko. Natáhl jsem ruce a snažil se výskokem dosáhnout na vršek zdi. Místo toho jsem po dopadu zavrávoral a málem spadl zpátky z podstavce mezi lidi, ten v bílé košili mě přidržel.

„Zvednu vás, ano?“ houkl a za nohy mě nadnesl tak, že jsem prsty dokázal zatnout do vršku zdi. Snažil jsem se přitáhnout, vůbec to nešlo, byl jsem rád, že tam jen tak visím.

„Zaberte!“ rozkázal, ale neposunul jsem se ani o centimetr, nešlo mi to, stejně jako když jsem se drápal na vlak. Pokusil se mě nadzvednout, ovšem výš už nedosáhl. Rukáv košile se mi sesunul na předloktí a obnažil vytetované číslo s písmenem.

Začal jsem se potit.

Naštěstí mě za zápěstí popadly dvě silné ruce a vytáhly mě snadno úplně nahoru.

Kluci nahoře se smáli.

„Ještě že jste taková vychrtlina,“ pravil jeden z nich a jal se pomáhat dalšímu lezoucímu.

Posadil jsem se a oddychoval, košili jsem si zase shrnul až k zápěstí.

Tlačenice nebrala konce, kam až jsem dohlédl, přihlížející vláli na sochách, drželi se okenních říms, strkali se na schodišti, všechno jednou rukou, protože v té druhé měli kapesník nebo vlaječku nebo klobouk nebo zdobený kus oděvu jako ženy pode mnou, které byly kompletně navlečeny do krojů, snad moravských, snad českých, nikdy jsem se v tom

nevyznal, vedle nich stáli muži v nevýrazných oblecích a společně se přetlačovali a smáli. Radost z nich sálala jako teplo z radiátoru.

Já jsem v ruce neměl nic, nemával jsem. Díval jsem se na ten rej, za mými zády se v hloubi hřbitova k sobě tiskly náhrobky a vepředu se k sobě tlačily proudy lidí, ty kamenné desky v zemi mě zezadu studily a zepředu mě hřálo rozjařené slunce.

Seděl jsem a vyhlížel prezidenta. Dohlédl jsem až někam ke Klementinu, odkud se očekával příjezd, a opravdu netrvalo dlouho a spatřil jsem rozrušené vlnění lidí, pokřiky a zrychlené třepotání vlaječek a fanglí.

Uniformy se narovnaly v přísném špalíru a první auto kolony se zvolna přibližovalo k nám. Černá tatrovka se splývavou zádí jela první, následovali filmaři a ze střešního okna točili celý ten rej na kameru.

Jásot sílil.

Zaclonil jsem si oči, ve středu kolony se k sobě tisklo několik otevřených vozů a tam seděl prezident se svojí paní. Šílení kolem nabralo vrcholu, musel to být on, neboť se lidé rozeřvali naplno a divoce mávali vlaječkami, klobouky a kapesníky. Za chvíli bylo po všem, celé to trvalo jen několik desítek vteřin, dav dojásal a rozmělnil se a prchal ke Staroměstskému náměstí, kde měl mít prezident projev.

Stoupl jsem si na římse zdi — jak jsem rychle vstal, udělaly se mi mžitky před očima a zapotácel jsem se. Pán, který mě vytáhl nahoru, mě zachytil a srovnal.

„Dávejte pozor,“ řekl se smíchem a kývl hlavou dolů na hřbitov, „stačí málo a můžete tam ležet taky.“

Slezl jsem s jeho pomocí dolů, přidržoval mě zezdola za kotníky, jeho dlaně je zcela obepnuly, a pádil jsem k náměstí — než jsem tam došel, byl projev už v plném proudu, k tribuně jsem se neprobojoval, nešlo to, a ani jsem na to neměl síly.

„My v cizině jsme byli jen nositeli našeho národního praporu a symbolem vlády, státu a národa. Vy jste zdvihli prapor odporu a odboje, po celou válku jste odboj nesli a nikdy jste neselhali,“ nesl se prezidentův pevný, ale nepříliš hlasitý projev z amplionů a odrážel se mezi domy na několikrát, jako by tam byli prezidenti dva nebo tři. Dav tleskal, prezident vždy zdvořile počkal, až se uklidní. Přemýšlel jsem, co tím přesně myslel, co to znamená — nikdy neselhat.

„…naši popravení, umučení, naši věznění v kriminálech a v koncentračních táborech, ti všichni konali svou povinnost skvěle. Budiž jim vzdáno uznání, stejně jako našim vojákům frontovým.“

Teď mluvil přímo ke mně, jenže jsem tomu nerozuměl, jakou povinnost jsem konal, když jsem byl v táboře, skvěle? A patřil jsem mezi ty, které označoval jako „naši“?

Poslouchal jsem dál, místy jsem slyšel špatně, chvíli vůbec, lidé aplaudovali při slovech Masaryk nebo svoboda a největší nadšení nastalo, když Beneš zahlásil:

„…a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést.“

Bouřící potlesk po celém náměstí, v davu se rozvinul obří květ radosti. Nebo nenávisti. Ano, chápal jsem to, vše německé musí pryč, s tím se dá souhlasit, nic německého tady nezůstane, jen jak je to proveditelné? Vědí sokolové, jásající opodál, že jejich organizaci založil Němec? Ví pan prezident, že auta v jeho koloně konstruoval německý návrhář, stejně jako půlku domů v naší čtvrti? Vybavil jsem si, jak se mu před válkou posmívali, snad to nebyli titíž lidé, kteří stojí teď kolem mě:

Sebral Hanku, vybral banku, říkal nám, že má plán, tím plánem byl aeroplán.

Nečekal jsem až do konce projevu a vrátil se raději zpátky na ubytovnu, aby mě ty desetitisíce lidí nesmetly.

Musel jsem si lehnout, byl jsem zcela vysílený. Nedonutil jsem se ani vstát a napustit si vanu, až k posteli jsem cítil popelavý pach z kamen. Neusnul jsem, jen jsem prostě ležel několik hodin na bělostném povlečení a zíral na pavučinu prasklin na stropě. V hlavě mi poskakovala slova „vylikvidovat“ a „naši“. Možná jsme přece jenom spadali pod to „naši“, ale čekal jsem, že se zmíní o tom, co potkalo nás, že zmíní, jak se nás vrátí jen zlomek, mých spočítaných deset procent — jenže slovo žid nebo židovský nezaznělo ani jednou jedinkrát.

Nevím, kolik bylo hodin, ležel jsem dlouho a očekával příchod spánku, venku se po setmění rozzářily lampy, tak jak oznamovali v dnešních novinách, poprvé po válce — a vlily do mě nakonec trochu své zelenkavé naděje — přece jen se vše jednou vrátí do starých kolejí, všechno se napraví a bude jako kdysi.

O dva dny později jsem nastoupil do tramvaje číslo čtrnáct, byl to první den, co začaly některé linky zase pravidelně jezdit, a teprve v druhé stanici mi došlo, že stojím na zadní plošině vlečného vozu. Přemýšlel jsem,

že se přesunu dopředu, nakonec jsem nad tím mávl rukou. Co z toho. Lístek jsem neměl, ostatně jsem neměl žádné peníze, ani jsem netušil, jestli je to nutné, průvodčí tu stejně nebyl.

Tramvají profukoval chladný vzduch, většina cestujících seděla a bavila se mezi sebou, já jsem postával, nebylo slyšet slova, vůz rachotil a dřevěné součástky skřípavě vrzaly. Minuli jsme Zátory a přejeli Trojský most, tramvaj ve stoupání zpomalila a vlekla se sotva krokem. Nikdy jsem tudy ještě nejel, jen jsem věděl, že tady někde je zatáčka, ze které vyjel naposledy svým mercedesem Heydrich, viděl jsem fotky v Poledním listu, který nám ukazovala na tajno sousedka. Rozhlížel jsem se, kde přesně to mohlo být, zda tu nejsou nějaké viditelné stopy po granátu. V tramvaji tomu nikdo nevěnoval pozornost, o dvě stanice později jsem vystoupil.

Na vrátnici Bulovky mi ukázali, kam mám jít, měl jsem dojem, že vrátný nechtěl, abych se k němu přibližoval, jakmile jsem jen vyslovil „dezinfekční stanice“. V nízké budově pod kopcem, hluboko pod nemocnicí, blízko řeky, jsem pak vstoupil do oddělení, kde nikdo nebyl. Posadil jsem se na lesklou koženkovou sedačku a čekal, až někdo vyjde z velkých bílých dveří naproti mně. Po několika minutách se objevila blonďatá sestra s pichlavýma očima a rouškou na ústech a důkladně mě sjela pohledem.

„Vy jdete určitě na odvšivení, že?“ zamumlala.

Kývl jsem hlavou, načež zase zalezla a trvalo dalších pět minut, než mě zavolali dovnitř.

Za stolem seděl doktor, roušku neměl, pozdravil jsem.

„Průkaz máte?“

„Nemám.“

„Nesedejte si a zůstaňte stát,“ rozkázal a začal vyťukávat do psacího stroje, „jméno a datum narození?“

Nadiktoval jsem mu požadované údaje, doklepal na stroji několik dalších slov a pak mě vyzval, ať následuju sestru. Prošli jsme přes vedlejší chodbu do další místnosti, ve které byly troje dveře, oddělené přepážkami. V první jsme se zastavili, vedle oprýskané bílé lavice s věšákem zela otevřená ponýtovaná vrata s kulatým zaskleným průhledem.

„Tady se svléknete a tamhle vložíte všechny své věci. Tohle je parní aparát, pět minut to bude syčet, mezitím se osprchujete, umyjete si hlavu a použijete tohle speciální mýdlo. Pak se zase obléknete a bude to.“

Pokývla, abych vstoupil. Uvnitř nebylo žádné světlo, v hloubi komory jsem viděl vháněcí potrubí.

„No tak,“ řekla netrpělivě, „nic to není, běžte tam.“

Vlezl jsem dovnitř a dveře se za mnou zavřely. Díval jsem se průhledem do komory, sestra za dveřmi mě nabádala, ať se svléknu, bylo mi trochu divně, poslechl jsem ji.

Houkl jsem na ni, že jsem připravený, zapadla někam za roh a já zůstal stát v té podivné místnosti, vybavil jsem si náhle, že ten doktor psal na německý psací stroj, nad znakem orlice a nápis Adler. A ten formulář měl německou hlavičku, Bulowka.

A proč jsem tady byl sám a nikdo jiný tu nebyl?

Nebyla ta blonďatá sestra Němka? Neměl ten doktor přízvuk?

Začala se mi točit hlava, co tohle mělo znamenat. Rozklepal jsem se. Rychle pryč.

Pryč!

Slyšel jsem ještě syčení páry.

Stojím před přístavkem v bloku zásobování a zaklepu opatrně na zimou a horkem zvrásněná prkna. Myslím na to, co jsem slyšel dnes ráno v přeplněných bublajících latrínách — v táboře číslo jedna prý spořádali vnitřnosti popravených sovětských zajatců ještě zatepla.

On opatrně vykoukne a vtáhne mě dovnitř. Zašoupne za sebou petlici a prostým pohybem ukáže rukou na stůl. Vůbec nemusí, je to zbytečný pohyb, neboť to je první věc, kterou spatřím. Mám takový hlad, že cítím drobek chleba na zemi ze sta metrů. Jako pes. Hlad, který svírá a kroutí vnitřnostmi, jako se ždíme mokrý hadr. Hlad, usazený nejen v břiše, ale objímající celý můj mozek. Bolí to.

Na špinavých prknech stolu stojí miska s vařenými brambory, je jich tolik, snad pět nebo šest, a dokonce se z nich kouří. Vedle nich se jen tak povaluje půlbochník chleba a několik koleček salámu, není to sice ten sytě rudý, tukem prorostlý voňavý salám, co si pamatuju z domova, ale pořád to je salám, růžová věc, kterou jsem tu dosud neviděl.

To je salám? ptám se s otevřenou pusou.

A cos myslel, že to je, řepa? zasměje se suše a nespustí ze mě pohled. Na jazyku, vyschlém a plném boláků z hladu, se mi začnou závratnou rychlostí tvořit sliny. To přece není možné: brambory, vařené žluté brambory, a vedle hned tenhle zázrak. Čenichám jako pes, slintám jako pes. Jsem pes.

Přišel jsem, jak mi vzkázal otec, vypravím ze sebe a zírám na všechno to jídlo.

Přiblíží se ke mně.

Slyšel jsem syčení páry.

Lavice mě studila do zad a bylo mi špatně, v uších mi hučelo. Snažil jsem se zvednout, ale nepohnul jsem se ani o milimetr. Něco mě lehce štípalo po tváři. Zaostřil jsem — nade mnou se skláněla sestra s doktorem. Vše zastřené v bílém oparu, snažil jsem se ho rozehnat mrkáním, než jsem pochopil, že jsou to zbytky páry, vycházející z komory.

„Co jste tu vyváděl?“ pleskal mě po lících a rozšiřoval mi prsty oční víčka, ruku v gumové rukavici.

„Nevím,“ ucuknul jsem hlavou, „udělalo se mi špatně. Kam jste dali mý věci?“

Sestra s rouškou na ústech vykukovala zpoza jeho zad, podezříval jsem ji, že má za zády v ruce pouta, nevím proč. Ukázala na komoru za mnou.

Posadili mě, dali mi napít vody, teprve pak jsem si všiml, že nemám nic na sobě, mé tělo pokrývala pouze košile, kterou mi musela kolem beder ovinout sestra.

„Klid, chvíli tu seďte, nic se neděje,“ řekl doktor, „až se vám udělá líp, osprchujte se a přijďte.“

„Já tu s ním klidně počkám,“ vyhrkla sestra, ale doktor jí nakázal odejít s ním.

Zůstal jsem v chodbičce sám, hlava mě bolela, musel jsem se praštit, když jsem upadl na zem.

Co se vlastně stalo?

Nevím, nevěděl jsem, co to mělo znamenat, asi jsem se vylekal. Za chvíli jsem se zvedl, osprchoval a nemotorně oblékl — vrátil jsem se do ordinace s hlavou roztočenou závratí a stejně zamotanými myšlenkami.

„V pořádku?“

Kývl jsem a sedl si k jeho stolu na židli.

„Kde jste k tomu přišel?“ pohodil bradou k mé ruce.

„Byl jsem v Osvětimi,“ zaskuhral jsem, „a předtím v Terezíně. Můžete mi to tam napsat?“

Zavrtěl hlavou.

„Vydávám jen osvědčení o infekčních onemocněních. A když jsme u toho Terezína — řádí tam tyfus, nikdo nesmí ani ven, ani dovnitř, hotová epidemie.“

Zvážil mě a změřil, dopsal na formulář několik dalších vět a bylo hotovo. Potvrzení zalepil do nenadepsané béžové obálky, tu mi podal a rozloučili jsme se. Sestra mě vyprovodila ze dveří, její oči za rouškou se na mě úzce usmály.

Venku jsem se posadil na lavičku, slunce hřálo, jako by už bylo léto, a obálku jsem pro jistotu rozlepil.

Dezinfekční stanice hlavního města Prahy, Bulovka

Potvrzujeme, že pan Stein Petr, nar. 27. května 1927, byl u nás vyšetřen na infekční nemoci a je zdravý. Pacient i jeho oděv prošli dezinfekční procedurou.

Počet odvšivených zavazadel: 0

Protože jmenovaný nemá žádných dokladů, doporučujeme jej péči Mez. červeného kříže.

Jest celkově sešlý, rehabilitační pobyt nutný.

vedoucí lékař

J. Kubíček.

V Praze dne 18. 5. 1945

Celý den bylo ubíjející horko, což se neblaze podepsalo v čekárně repatriačního úřadu v Hybernské. Několik desítek lidí tu postávalo a posedávalo, čekalo, až přijdou na řadu u tří úředníků v kancelářích, kteří je postupně vyvolávali. Většina z čekajících byla cítit dlouhou cestou a unavené páchnoucí ticho panovalo v každém koutě místnosti.

Postavil jsem se vedle dveří, což slibovalo aspoň nějaký přísun nezkaženého vzduchu, předtím jsem se zeptal, kdo je poslední. Prohlížel jsem si střídavě obličeje a žmoulal potvrzení z Bulovky, nemluvilo se tu a nikdo nezačínal hovor s ostatními — jako by to vedro vysávalo z lidí veškerou energii. Tipoval jsem, odkud se kdo vrací, nepřišlo mi, že by tu byl někdo z lágru. To by se nás sem vmáčkl dvojnásobek.

Asi po hodině, chtělo se mi už dost na záchod, jsem se dostal na řadu.

„Posaďte se,“ vyzval mě úředník měkkým hlasem, jen co jsem vstoupil do kanceláře, „jméno a datum narození?“

Nadiktoval jsem mu, co požadoval, a podal mu potvrzení z Bulovky.

„Mám i tohle.“

Rozbalil složený papír a přejel ho očima.

„Tohle není třeba.“

„Není třeba? Poslali mě tam z Vladislavovy, že to musí mít každej.“

„Neřekli vám to přesně. No nevadí.“

Vytáhl jakýsi list a začal do něj přepisovat údaje.

„Řekli mi, že bych měl mít nějakého svědka, který mi může dosvědčit, kdo jsem, když nemám žádné papíry,“ pokračoval jsem, „v tom případě paní Abelesová z obce ví, kdo jsem.“

Úředník přestal psát a jeho čelo se zkrabatilo.

„To vám rovněž neřekli zcela správně, ale v pořádku. To vyřešíme.“

Zmlkl jsem.

Dopsal pár dalších údajů, orazítkoval dokument a podal mi ho. Průkaz byl jen tuhý papír přeložený na čtyři strany, bez fotografie. Na přední, temně růžové straně rusky, anglicky a česky nápis Registrační průkaz, dole číslo, uvnitř pak několik detailů, nějaká čísla a razítka. U kolonky povolání byl jen škrt. Bylo mi to divné, protože se mě na to neptal, neřekl jsem nic.

„Ještě vyřídíme dva papíry a bude to.“

Prohlížel jsem si průkazku ze všech stran, uklidňovalo mě to.

„Nikdy jsem občanskou legitimaci neměl, to je moje první,“ řekl jsem mu.

Odkašlal si.

„Ona to není úplně občanská legitimace, je to jen potvrzení, že máte nárok na repatriační proceduru.“

„Aha.“

„Vydám vám k tomu dokument — na ten budete čerpat peníze a další výhody pouze pro vás, všechny tam musí být zapsány.“

Vytáhl dvojstránku s nadpisem Podpůrný list repatrianta, opatřil ho nějakým číslem a ukázal na něj.

„Kde teď bydlíte?“

„Kelleyova čtyři,“ řekl jsem, „jen nevím, na jak dlouho, ubytovala mě tam paní Abelesová z obce, jak jsem o ní mluvil.“

„Píšu U Staré školy čtyři, německé názvy už nepoužíváme,“ opravil mě, „úředně to neuvádějte, ano?“

Kývl jsem.

„Rodinní příslušníci?“

Nadiktoval jsem jména a úředník je vepsal do příslušné kolonky.

JUDr. Jan Stein, Ema Steinová, Michael Stein.

Vlevo na listu jsem se poté podepsal a přečetl si, že si do měsíce musím najít zaměstnání. Nebo si opatřit potvrzení, že nejsem práce schopen.

Vrátil jsem mu pero a list.

„Máte o rodině nějaké zprávy?“

„Nemám, nicméně vím určitě, že jsou naživu. Před třemi měsíci šli z koncentráku jako já.“

„Jako vy?“

„Z Aušvicu.“

„Němčinu nepoužíváme, už jsem vám to říkal. Takže píšu Osvěčim. Nebo Osvěnčím?“

Podíval se na mě, jako by na tom nějak záleželo. Mávl jsem rukou.

„Byl jsem i v Terezíně.“

Vepsal do růžového průkazu Terezín, Osvěčim a spolu s listem mi ho podal.

„Teď s tím běžte vedle na přepážku, dostanete peníze do začátku. Je vše jasné?“

Pokrčil jsem rameny.

„Ještě… potřeboval bych poradit — v našem bytě jsou teď cizí lidi.“

Rozsvítily se mu oči.

„Němci?“

„Myslím, že ne.“

„Kdyby to byli Němci, bylo by to raz dva,“ řekl tvrdě, „pokud je to česká rodina a máte na byt nárok, mělo by to také jít, zřejmě to bude chvíli trvat.“

„Co se pro to dá udělat?“

Odložil pero a sepjal ruce.

„Nejdřív si musíte zařídit občanskou legitimaci.“

„A kde mi ji vydají?“

„Na národním výboru. Ale musíte mít rodný list.“

„Já přece nemám rodný list.“

„Každý má rodný list, když nemáte originál, necháte si udělat duplikát. Musíte zajít na obec a nechat si udělat opis z matriky.“

Vůbec jsem netušil, kde bych mohl mít nějaké papíry. Pokud jsem si dobře pamatoval, všechno jsme odevzdali před transportem. Možná stihl táta ještě něco poschovávat.

„Pak dostanu byt zpátky, s tou legitimací?“

Začal se za stolem ošívat.

„On to de facto nebyl váš byt, že ne?“

„Jak to myslíte?“

„Byl v majetku vašich rodičů, že?“

Přitakal jsem.

„Takže musíte počkat, až se vrátí.“

Polkl jsem.

„Pak ho dostaneme zpátky?“

„Pokud nemáte papíry, tak si musíte vyřídit legitimaci — to platí i pro vaše rodiče, nejdřív musí ovšem zajít sem. Jestliže ji mít nebudou, přinesou rodný list, pak se jim vystaví nová.“

Opřel se dozadu o opěradlo židle, díval se upřeně někam mimo mě a spustil, jako by recitoval.

„Když jim vystaví legitimaci, musejí si zažádat o potvrzení národní spolehlivosti, k tomu potřebují nějaké svědky z práce nebo kohokoliv, kdo je znal během války. S legitimací a osvědčením půjdou na policejní komisařství, kde zažádají o policejní přihlášku. Pak se dostaví na magistrát a zažádají o domovské právo. A pak už jen požádají na národním výboru o vydání bytu. Jestli ho dostanou zpátky, nevím, ale o nějaké bydlení bude určitě postaráno. A doporučoval bych, aby to udělali co nejdříve, dokud je ještě bytů po Němcích dost.“

„Ten byt je přece náš, někde o tom musí být zápis, předpokládám?“

Znovu se usmál.

„To jistě, ovšem nezapomeňte, že jste jej dobrovolně opustili a propadl Němcům. A majetky Němců teď patří národním výborům.“

Zastrčil jsem list do kabátu, poděkoval a rozloučili jsme se.

„Hodně štěstí,“ popřál mi na odchodu a pak houkl do chodby: „Další!“

Na průkazku jsem ve vedlejší místnosti vyfasoval pět set korun, bylo to řádně zaznamenáno do průkazu i do listu, zároveň jsem zalhal, že jsem kuřák, a dostal jsem v jiné místnosti dva balíčky cigaret navrch. Když jsem vycházel z repatriační stanice, stáli o kus dál dva muži a nevrle se na mě dívali. Jeden z nich pak pronesl tiše, přesto dostatečně nahlas:

„Vidíš? Taky jsem se moh flákat kdovíkde a měl bych cíga grátis.“ Zasmáli se.

Sevřel jsem kabát, ve kterém jsem měl všechny věci, a zrychlil jsem, co to šlo.

Někdo se mi pokouší sebrat jídlo, které jsem si zabalil a schoval pod sebe, zatímco spím. Jenže já nespím, ne tak, abych o sobě nevěděl. Už přece vím, jak to tady chodí.

Probudil jsem se.

„To jsem já,“ skláněla se nade mnou paní Abelesová, kolem hlavy se jí rozpíjelo ranní světlo jako svatozář, „jak můžete spát při takovým šajnu?“

Něco jsem zavrčel, trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomil, kde přesně jsem. Co tu zase dělá?

„Koukám, že jste si tady nasyslil všechny polštáře,“ máchla rukou nad postelí a usmála se.

„Přišel někdo?“

Zavrtěla hlavou, zvlněné světlé vlasy se jí přelily dopředu přes ramena.

Vydechl jsem do polštáře.

Podala mi ruku, myslel jsem, že mi chce pomoct z postele — zmáčkla ji a vzala do obou dlaní. Pruh slunce, dopadající oknem na postel, půlil naše sevření ostrým předělem, její ruce v tom svitu vypadaly výrazně mladší, rozhodně lépe než mé. Byly hladké a světlé, s jemným chmýřím, s hladkou kůží bez sebemenší vrásky. V duchu jsem opravil její věk. Vymanil jsem se z jejího sevření, posadil se na postel vedle ní a urovnal si pyžamo. Nervózně se usmála.

„Nikdo se nevrátil. Ale psal pan Frischer, že se chystají zpátky z Londýna.“

Nevěděl jsem přesně, kdo to je, jenom jsem tušil, že je to někdo z vedení obce. Asi to mělo být důležité.

„Aha.“

Vstala, poodešla k oknu a otevřela ho dokořán. Dovnitř se nahrnul dusný horký vzduch a uspěchaný ruch z ulice.

Vydal jsem se do koupelny. Zatímco jsem se oplachoval a pak převlékal ve vedlejší místnosti (důkladně jsem zavřel, nechtěl jsem, aby ze mě paní Abelesová viděla byť centimetr), rozprostřela na stole tvarohový koláč a rozlila v bandasce donesený čaj.

„Netušíte, co dá práci sehnat věci na upečení téhle buchty,“ vyprávěla, zatímco její lžička cinkala o hrneček, „snězte ji klidně celou, potřebujete to.“

Přitakal jsem a zhltl pět kousků koláče, do toho jsem krátce převyprávěl svoji včerejší anabázi, jen epizodu s odvšivením jsem zcela vynechal.

„Je v tom trochu zmatek,“ pokyvovala hlavou, „to se snad poddá časem. Všechno je teď nějaké… nijaké. Co bylo, už není, a co bude, to ještě není.“

Žvýkal jsem poslední kousek koláče, cítil jsem se poprvé od svého příjezdu trochu odpočatě, skoro jsem se styděl, že bych mohl říct, že celkem dobře. Myslel jsem na tátu, ostatně myslel jsem na něj co chvíli. Vzpomněl jsem si na to, co říkal doktor na Bulovce.

„Nemáte nějaké zprávy z Terezína?“

„Proč se ptáte? Pořád platí karanténa.“

„A nedá se tam zavolat? Mohli by tam být naši.“

Usmála se.

„Víte, kolik je tam lidí? Ale mohu to zkusit.“

Snažil jsem se protáhnout koutky k úsměvu, přišlo mi, že se jí do toho nechce.

„Prosím,“ řekl jsem, „pokud by to jen šlo.“

Dojedli jsme, paní Abelesová se zvedla k odchodu s tím, že se večer staví, nevím proč, a ve dveřích se otočila:

„Nepotřebujete ještě něco, máte všechno?“

„Ne, děkuju,“ odpověděl jsem automaticky, „vím, že dokážete obstarat leccos.“

Její čelo přelétl stín, viděl jsem, jak se zarazila, její tvář se zakabonila a já tam viděl: dokážu sehnat mouku, tvaroh a cukr, dokážu sehnat prádlo, dokážu sehnat prací prášek. Dokážu se dostat z transportlisty.

„Jak to myslíte?“

Nemyslel jsem to samozřejmě nijak, došlo mi to v ten moment, kdy jsem to vyslovil, pocit viny gumovaný starostlivostí, pocit viny zaplacený přežitím a zmizíkovaný ochotou, pocit viny vepsaný v jejím potemnělém alabastrovém obličeji perem, jehož hrot jsem neúmyslně naostřil.

Její světlé oči se zúžily, dívaly se bez jediného mrknutí přímo do mých, připadalo mi, že jsou na nich mé myšlenky vytištěny a paní Abelesová je rovnou čte.

Vstal jsem ze židle a snažil se jí dotknout.

„Já… nemyslel jsem nic… omlouvám se, jestli…“

Ucukla.

„Nemusíte se omlouvat. Váš otec byl taky v radě jako já. Oba jsme dělali, co jsme mohli. Nikomu do toho nic není.“

Zarazil jsem se.

„Táta byl právník, nevím, že by…“

Přerušila mě a její hlas zadrnčel posměškem:

„Ach tak. A proč myslíte, že jste jeli až mezi posledními?“

Odpoledne jsem proseděl několik příliš dlouhých hodin na nádraží, usadil jsem se na stejné lavičce jako posledně a pečlivě se rozhlížel — když nejely vlaky, četl jsem si nakoupené sobotní noviny, první útratu z obdržených peněz.

Hrdinské výkony sovětských letců

První sovětský film v Praze

Sovětští novináři u nás

Sovětští filmaři na Barrandově

Výdej tvarohu ve Velké Praze

Předražování bude přísně potrestáno

Překvapilo mě, že většina novin píše úplně stejně, když jsem přečetl jedny, věděl jsem, co bude v ostatních, snad jako by měly všechny společnou redakci, i titulky si byly podobné.

V Lidové demokracii ještě psali o Terezíně, přesně to, co říkala paní Abelesová, že se situace lepší. Žádná jména, žádná čísla. V Rudém právu zase anoncovali, že se stát postará o navrátivší se z koncentračních táborů. A o očišťování národa. Nic víc. O židech ani jediné slůvko. Jen o Němcích. Že nedostanou příděl mléka a celý článek profesora z univerzity o tom, že všechna německá jména se musí počeštit, včetně měst a obcí. Že pan Saitz už bude navždy Zajíc, a ne jinak.

Už nic německého.

Nic německého tady nezůstane.

Zřejmě ani mé příjmení — přemýšlel jsem, jak se tedy budeme jmenovat. Na nic kloudného jsem nepřišel, čím víc jsem o tom dumal, tím víc se ve mně rozpínala bolest a tlačila mě v břiše. Musel jsem na záchod, na smradlavou nádražní toaletu v chlorovém oparu. Průjem jako vždycky, toaleta mnohem špinavější mým přičiněním.

Několik hodin strávených na tvrdé oblýskané nádražní lavici nepřineslo žádný výsledek, krom mé únavy. Nasedl jsem do tramvaje, stál jsem na zadní plošině vlečňáku a slyšel jsem, jak matka říká svému dítěti, aby

vstalo z lavice a pustilo starého pána sednout. Nevěnoval jsem tomu pozornost, pak jsem pochopil, že myslí mě, to když se dotkli mého ramene, zdvořile jsem odmítl. Tolik mě to zmátlo, až jsem zapomněl vystoupit, svůj omyl jsem si uvědomil až na mostě přes řeku. Dojel jsem před Veletržní palác, v ruce jsem stále žmoulal noviny, automaticky jsem vystoupil, hlavou mi běžel ten „starý pán“ a také to, že se už nemusím jmenovat Stein.

Zamířil jsem do Heřmanovy ulice.

Nebyl jsem u nás doma jen týden, přesto jsem měl pocit, že to bylo mnohem déle. Čas se natahuje a smršťuje, jak se člověku zrovna nehodí. Došel jsem do čísla dvanáct, prosklené dveře odshora dolů byly stále nezamčené. Vstoupil jsem dovnitř, z kamenem obložené chodby čišel konejšivý chlad a pocítil jsem zase onu důvěrnou vůni. Původně jsem neměl vůbec v úmyslu jít nahoru — jenže ten sladce voňavý pach mi dodal odvahu jít dál, tam, kde jsme ještě před rokem přebývali všichni dohromady, tam, kde jsem měl postel, jídlo a útočiště před okolím a taky tátův slovník, který jsem celý přelouskal, když jsem musel být doma a nesměl vycházet, když jsem musel být doma a nemohl jít do školy, kterou nám zavřeli, když jsem musel být doma, protože venku už na mě nikdo nečekal.

Teď jsem stál v přízemí a linula se ke mně odkudsi z chodby vůně uvařeného jídla, cinkot příborů a zvonění talířů.

Nadechl jsem se a zmáčkl knoflík výtahu. Strojovna se rozhučela a kabina pomalu sjela dolů. Má ruka si stále pamatovala, kde jsou bakelitová tlačítka jednotlivých pater a v jaké výšce je patro číslo pět. Automaticky jsem zmáčkl, byl jsem teď jako v polospánku, když jsem vystoupil a stanul před našimi dveřmi vpravo od výtahu.

Přede mnou prázdný tmavě hnědý obdélník vstupních dveří.

Ty odřeniny.

Proč tu vlastně jsem?

A pak mě napadlo, že přece nemám co ztratit, vždyť tohle je náš byt a snad se všechno nakonec vysvětlí. I v novinách psali, že opatření proti židům, ustavená Němci, se ruší. Vím, bylo to jen u výdeje potravinových lístků, ale přece jsme si odteď byli rovni.

Pod kulatým zvonkem svítila čerstvá jmenovka. Nováček. Zazvonil jsem, drnčení zvonku mě polekalo svou známostí.

Parkety zaskřípaly.

Cítil jsem, jak mi tluče srdce a vysychá mi na jazyku.

Někdo mě chvilku pozoroval kukátkem, pak se dveře otevřely.

„Přejete si?“ řekl o hlavu vyšší hubený muž s ustupujícími kouty a měkkým pohledem.

„Vy jste pan Nováček?“

„Ano, co byste rád?“

Snažil jsem se nahlédnout co nejvíc dovnitř, prosklený vstup z haly do kuchyně byl zavřený, za nimi prosvítala proti oknu další postava. Před nimi dveře do spíže a do kumbálu a ještě zcela vpředu otevřený kamrlík pro služku. Tady se nic nezměnilo.

Nejspíš mu mé pokukování bylo nápadné, protože ukročil tak, aby mému pohledu zatarasil cestu.

„Můžu na chvíli dovnitř?“

„To určitě nemůžete, proč?“

„Tohle byl náš byt, než nám ho sebrali Němci,“ řekl jsem, sám jsem se podivoval, kde jsem vzal tu odvahu — a ve vteřině jsem viděl, že to nebude dobré.

„Tak moment — aby bylo jasno, nevím, čí ten byt byl, nebo nebyl, teď je náš,“ řekl a na obličeji se mu usadil kyselý úsměšek, „máte na to nějaký papíry?“

Zavrtěl jsem pomalu hlavou.

„No tak! My jsme dostali tenhle byt od národního výboru…,“ zašmátral někde za dveřmi a před obličejem mi zamával papírem, na kterém byl orazítkovaný dekret, „…tady je to černý na bílym,“ zabodl ukazováček kamsi do lejstra.

„To je možný, ale my jsme tu bydleli,“ zaprotestoval jsem — došlo mi totiž, že byl na můj příchod připravený, někdo ho musel varovat, kde jinde by vzal tak rychle po ruce to potvrzení? Ta nebývají na stolku za dveřmi.

„Podívejte, tohle neni váš byt, dostali jsme ho přidělenej jako potřebný, náš barák byl rozbombardovanej, čekali jsme několik měsíců, než dostanem slušnej kvartýr!“

„Ale…,“ pokračoval jsem, „my taky potřebujeme někde bydlet a tohle je náš majetek, máme tady přece naše věci!“

Snažil jsem se to odbýt klidně, přesto jsem cítil, že se mi třese hlas a zajíkám se. Nadto mi přišlo, že se někde otevřely další dveře a sousedé nás poslouchají.

„Tady žádný věci nemáte, tady nezůstalo nic, dostali jsme to prázdný,“ namítl a poklepával prsty na roli stočeného dekretu.

Chvíli jsem vůbec nevěděl, co říct.

„A támhleto?“ ukázal jsem nakonec do předsíně na stolek, na kterém kdysi stával náš telefon, malý moderní stolek se čtyřmi rozcapenými šikmými nohami, nosič telefonu, který nakonec neměl co nést a ztratil svoji funkci.

Zalapal po dechu a na spánku mu naběhl spletenec žilek.

„Tendle stolek, tendle stolek,“ zafuněl, „ten si klidně můžete vzít, jinak tady neni vašeho vůbec nic, rozumíte?!“

Otočil se a popadl ho. V ten moment se rozletěly dveře z kuchyně a přidala se k němu drobná žena s úzkými rty, zřejmě manželka.

„Ten stolek tady zůstane, tenhle byt je náš a vašeho tady není lautr nic,“ křikla na mě, až se ozvěna táhla chodbou dolů podél výtahu, „kdo vůbec jste? To sem přijde kdokoliv a bude tady votravovat?“

Ukročil jsem dozadu a p ozdravil, její uši můj pozdrav zcela ignorovaly.

„Tady mám doklady,“ ukázal jsem růžový registrační průkaz, „tohle je náš byt a sebrali nám ho Němci. Říkám vám, že je náš a že vám ho vydali omylem.“

„Jakým vomylem, co to tady meleš?“ rozkřikla se ještě hlasitěji, „tohle je cár papíru, vždyť tu není ani fotka, todle může mít každej. Ty seš vomyl!“

Tykání.

Čapla dekret a zuřivě s ním na mě namířila.

„Tendle papír potvrzuje, že byt je náš. Hotovo. Basta fidli. Tečka!“

A než jsem se nadál, vzala za dveře a práskla s nimi vší silou, rána se rozléhala domem ještě několik vteřin, musela být slyšet po všech chodbách až dolů na ulici.

Stál jsem před zavřenými dveřmi, rozčilením jsem sotva dýchal a cítil jsem, jak mi do spánků zběsile buší krev, v uších mi hučelo. Takhle to přece nemůže zůstat, musí se to vysvětlit. To se přece vysvětlí.

Dlouze jsem zvonil, neotvírali, uvnitř jsem slyšel, jak na sebe mluví.

Určitě to pochopí.

„Ten stolek,“ zaklepal jsem, „vraťte mi prosím ten stolek!“

Zazvonil jsem ještě jednou, a když neotvírali, ťukal jsem znovu na dveře a umanutě opakoval, sám jsem se divil své neústupnosti:

„Ten stolek, vraťte mi ten stolek.“

A pak jsem zase klepal na dveře, až se nakonec otevřely, v nich stál zrudlý Nováček, v rukou stolek se zešikmenými nožičkami, a zlostně ho po mně hodil tak, až jsem se svalil na znak na studené dlaždičky na chodbě a praštil se do zad — ale chytil jsem ho a držel se ho i na zemi.

„Udav se s nim! A už se tady neukazuj!“ zařval a práskl dveřmi pro změnu on, ohlušující rána proťala už tak hustý vzduch a otiskla se do něj jako obrovské razítko.

Než jsem stačil vstát, dveře se znovu rozrazily a z nich se vyřítila rozzuřená paní Nováčková, přes svoji drobnost měla páru jako slon, vytrhla mi stolek snadno z ruky a zapadla s ním zase dovnitř.

„Ani hovno nedostane, tohle je naše,“ slyšel jsem ji ječet, „ať si zkusí ještě zabušit. Na nás si nebude nikdo vyskakovat!“

Sesbíral jsem se ze země a posadil na poslední schod, úplně vyčerpaný, neměl jsem sílu cokoliv udělat, sotva jsem seděl. Dusil jsem se otráveným vzduchem a vlastní nemohoucností.

Ale já se nedal. Nedal jsem se. Přece to takhle nemůže skončit? Ten byt nám musí vrátit, co když přijdou naši, zjistí, že tam nejsem, jak mě najdou? Kam půjdou, kam se ztratí? Skákal jsem z jedné myšlenky na druhou a zpátky. Chtělo se mi na záchod.

„Petře?“

Slyšel jsem dobře?

„Petře!“

Postavil jsem se ztěžka na nohy, pomohl jsem si při tom rukama —

ženský hlas šeptal do ztichlé chodby otevřenými dveřmi mé jméno.

„Haló?“ zavolal jsem dolů, odkud hlas přicházel.

„Petře, pojďte sem!“

Seběhl jsem o poschodí níž, ze dveří na mě kývala sousedka, jejíž jméno jsem si teď náhle nemohl vybavit a nevzpomněl jsem si na něj, dokud jsem nespatřil jmenovku na zvonku. Paní Dušková, stará paní Dušková.

„Pojďte dovnitř,“ přikázala, „všechno jsem slyšela.“

„Vy si mě pamatujete?“

Nepatrně kývla hlavou.

„Jistě… trochu… Trochu jste se změnil. Nevadí, že vám budu tykat?

Vždyť se známe odmala.“

Neřekl jsem nic, jen jsem kývl, její pohled po mně sklouzával nahoru a dolů, snad jako by se mi nechtěla dívat do očí.

„Chci ti něco dát, počkej tady,“ dotkla se zlehka mé ruky a zmizela do vedlejšího pokoje. Za chvíli se objevila, v pobledlých hubených rukou držela dvě nízké tmavěmodré krabice se zásuvkami, oči se jí nápadně leskly.

„Tohle si u mě schovala maminka, než jste museli jít. Můžeš si to vzít. Teď, nebo jak se ti to bude hodit. Taky si to může vyzvednout sama, nic z toho se neztratilo, všechno je, jak si tady uložila.“

Přebral jsem od ní krabice, byly těžké, snad jsou v nich nějaké papíry a dokumenty. Položil jsem je na parkety předsíně a otevřel první z nich. Na rudém sametovém polstrování spočívaly stříbrné příbory se zlatým zdobením, celá sada, nože, vidličky, lžíce, ze kterých jsme nikdy nejedli a které měly na střenkách zdobně vyvedené iniciály JS po tátovi. Otevřel jsem i druhou krabici, v ní byly podobné příbory, jen zcela stříbrné, i ty jsem si pamatoval, tuším, že je rodiče dostali jako svatební dar.

„Máš je kam schovat?“

Zavrtěl jsem hlavou, nemohl jsem na chvilku mluvit.

„Musíš na ně dávat pozor, neměl by ses s tím jen tak promenovat. Syn už takhle přišel o dvoje hodinky, to víš, Rusové.“

Zíral jsem na ty krabice a nemluvil jsem, stále jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Možná to pochopila, protože pokračovala jakoby nic:

„Něco ti řeknu k těm Nováčkovejm, víš, kdo to je? Milej zlatej, to je dcera z prvního manželství paní Hrdličkový! A s tím mužíčkem jejím, ten v tom umí chodit, houbes vybombardovali jejich byt, jen co pláchli Němci na konci války — bydlel u vás nějakej esesák — nakvartýrovali se tam a do pár dnů dostali dekret. Do pár dnů! Ty v tom uměj chodit, říká se tu, že podmázli někoho na národním výboru, tady se ještě v ulicích střílelo a ty už věděli, že budou mít novej byt.“

Držel jsem v rukou krabice s příbory a naslouchal jejímu monologu, pořád jsem nemohl ze sebe vydat ani slovo.

„Vidíš, drmolím tady, a ani jsem tě nepozvala dál. Nechceš se něčeho napít? Moc toho nemám, to víš, zásobování není žádná sláva.“

„Ne, děkuju,“ řekl jsem, krk stále přidušený, „budu muset jít, jen… kdyby přišli naši nebo se na mě ptal kdokoliv, řekla byste jim, že mě najdou v domově U Staré školy? Čtyřka. A ty věci si zatím nechte tady, nemám je kam dát.“

Kývla bradou.

„To se rozumí, až přijdou, dám jim je. A kdyby ses chtěl stavit nebo bys něco potřeboval, přijď, můžeš mi pak vyprávět…“

Vyprávět. Nemyslím, že chci.

Přitakal jsem.

Rozloučili jsme se, teď jsem si teprve uvědomil, že jí v očích stojí slzy.

Zaklapla za mnou tiše dveře a na chodbě se rozhostilo naprosté ticho, z těch známých pachů jsem najednou necítil nic.

Ten večer už šel plyn, nemusel jsem zatápět v kotli. Sice byl v karmě slaboučký plamen, polekaně se třepotal a někdy téměř zhasínal, navíc v novinách psali, že se plyn smí používat pouze na vaření přes oběd, protože je ho v potrubí málo.

Byl jsem unavený, sotva jsem dokázal vlézt do vany: v ní jsem jen tak nečinně spočíval, zatímco plamen z kotle střídavě osvětloval a zhasínal koupelnu. Tohle měl být šábes, přece hebrejsky je to zastavit, přestat, a místo toho jsem tolik věcí podnikl, a neměl jsem, protože jsem si tenkrát slíbil, že když tohle všechno přežiju, budu se tolik snažit. A nechtěl jsem být pověrčivý, ale stejně.

Z úvah mě vytrhlo cvaknutí zámku.

„To jsem já,“ houkl na mě z chodbičky hlas paní Abelesové.

„Nechoďte sem!“ křikl jsem, zapomněl jsem, že mi ráno říkala, že se staví.

„Nejdu, nebojte,“ odtušila a slyšel jsem, jak si bere židli do chodbičky a sedá si ke dveřím koupelny.

„Jak to dnes šlo, nemáte hlad?“

Neměl jsem vůbec náladu, přesto jsem se přemohl a odvyprávěl jí celý den do detailu, poslouchala pozorně a vypadalo to, že ji to zajímá. Co už.

Občas jí to přišlo komické a zasmála se, nevím, zda jsem byl dobrý vypravěč, snažil jsem se to celé zlehčovat a raději jsem vynechával detaily.

„Paní Abelesová,“ řekl jsem a šplouchal horkou vodu dlaní na žebroví svého hrudníku, „musím dostat náš byt zpátky. Stůj co stůj.“

„Můžete být přece tady, aspoň prozatím.“

„Já vím, jenže až přijdou naši, kde budeme bydlet?“

Neodpověděla. Uvědomil jsem si, že jsem se jí vůbec nezeptal, co dělala ona. Někdy jsem nepozorný.

„Něco nového u vás?“

Slyšel jsem, jak uklízí židli.

„Ani ne — do Terezína jsem se prakticky nedovolala, odbyli mě, že si mám zavolat za týden, že mají plné ruce práce…“

„Aha.“

„A pátrala jsem po těch dokladech pro vás.“

Doklady! Když budu mít opis z matriky, dostanu nový rodný list, když budu mít rodný list, dostanu občanskou legitimaci, když budu mít legitimaci… přihláška, právo, dekret… byt. Zavřel jsem kohoutek, abych lépe slyšel.

„A?“

„Ještě s tím bude potíž, matriku gestapo v dubnu spálilo.“

Hodiny na stěně ukrajovaly posledních pár minut před osmou. Hodil jsem na stůl několikrát přečtené noviny, bolely mě přeseděné nohy a otlačený zadek. Svalil jsem se na postel, ani jsem si nesundal oblečení a zíral do stropu. Přemýšlel jsem nad ranní návštěvou doktora — pochválil mě, že řádně přibírám, vydal mi nějaké další vitamíny z pomoci UNRRA (na plechové krabičce bylo napsáno Z U.S.A.) a popřál mi všechno nejlepší, což mě zmátlo, a poděkoval jsem, i když mi vůbec nebylo jasné, k čemu to. Teprve v novinách jsem si všiml data v záhlaví, které ukazovalo, že mám dnes narozeniny.

Další den prosezený ve štiplavém kouři syčících vlaků. Nebylo to k ničemu.

Doplazil jsem se do koupelny — světlíkem ke mně doléhaly nějaké hlasy, zřejmě se tu uplacírovali další navrátivší, bylo mi to celkem jedno. Napustil jsem si vanu, poskakující plamének v karmě tentokrát zhasínal tak často, až jsem znovu využil starý ohřívací kotel: musela tu být paní Abelesová, neboť uhlák byl vrchovatě naplněný, tak nejen cukr, tvaroh a vyškrtnutí z transportlisty umí zařídit.

Rozepnul jsem si horní knoflíky propocené košile, v hlavě jsem měl ještě dunění lokomotiv a pokřikování výpravčích, když kousek ode mě zavrzaly parkety a ozval se cizí hlas.

„Šalom!“

Trhnul jsem sebou a otočil se. Ve dveřích se zjevil černovlasý kluk, vypadal na pětadvacet, opíral se oběma rukama ledabyle o horní část veřejí a přes zjevně unavené a načervenalé oči se mu na obličeji usadil široký úsměv.

„Dobrý den,“ hlesl jsem a prohlížel si ho. Vypadalo to, že se právě vzbudil.

„Šalom,“ opakoval a přikročil ke mně s napřaženou rukou, „já jsem Izák, Izák Weiss.“

Ukročil jsem mírně dozadu, ale když se nepřestal usmívat, podal jsem mu ruku a představil se. Byl štíhlý, ale ne vyhublý, svaly mu nadouvaly vyhrnutou bílou košili na pažích a její pomačkaná látka se hladce napínala na širokých ramenou. Jeho stisk ruky mě zabolel.

„Budeme si tykat, ano? Můžeš mi říkat Icek, pokud chceš. Samozřejmě nemusíš,“ pokračoval, „všichni mi tak říkají. A mám ti vyřídit od paní

Abelesové, že mě sem poslala a budu zde nějaký čas bydlet.“

„Jistě. Já spím tady,“ ukázal jsem po chvilce váhání na svou postel a nespustil z něj oči.

„Pokud nejsi proti, tak bych si zabral vedlejší pokoj, už dlouho jsem neměl žádné soukromí.“

„Jak libo, to se rozumí.“

Vrátil se do druhé místnosti a začal tam cosi vybalovat.

„Jdu se vykoupat,“ křikl jsem za ním, zkontroloval jsem, zda je má skříňka s uschovanými potravinami zamčená, a zavřel se v koupelně, litoval jsem, že její dveře nemají zamykání.

Měl jsem za to, že až vylezu z vany, bude můj nový spolubydlící spát, svůj pobyt ve vodě jsem protahoval, jak se dalo. Drhnul jsem místa už stokrát drhnutá, stále se mě zažraná špína držela, především v záhybech kůže a kolem nehtů. Pak jsem si myl vlasy, přestože měly sotva několik centimetrů, rukou jsem si po hlavě přejížděl jako po kartáči, voda z nich uskakovala na všechny strany. Netuším, za jak dlouho mi dorostou.

Pak jsem nechal odmáčet v umyvadle košili a vypral ji v hrsti mýdlových vloček, které se mi podařilo předevčírem sehnat. Kdyby mě nevyhnal kouř dohasínajícího kotle, zůstal bych tam ještě déle.

Mýlil jsem se, Izák nespal.

Krájel u stolu kousek chleba malým zavíracím nožíkem a roztíral po něm máslo. Nebo něco, co jako máslo vypadalo. Zvedl ke mně oči.

„Máš nějaké jídlo?“

„Ne,“ řekl jsem a dopínal si košili, jednu ze dvou, co jsem měl. Všiml jsem si, že má na hlavě jarmulku, malou a nenápadnou kipu.

„Tak si pojď vzít se mnou.“

Sklopil jsem hlavu a přisedl si. Neměli jsme žádné talíře, takže ke mně kradmo přisunul po desce stolu půlku krajíce, jako by to snad byl úplatek. Poděkoval jsem a zakousl se do něj. Bylo na něm opravdu máslo, tučné, mazlavé, s kulatou chutí smetany. Kde ho mohl sehnat? Čtyři roky jsem pravé máslo nejedl, a ani teď ho nikde nenabízeli, přinejmenším tedy ne za ceny, které bych si mohl dovolit. Které by si vlastně kdokoliv mohl dovolit.

„Nemám nic, co bych ti mohl dát na oplátku,“ řekl jsem a snažil se oddalovat dobu, kdy sousto polknu.

„Proč bys mi něco dával? Nic mi nedlužíš.“

Kýval jsem hlavou a pomalu žvýkal zbytek chleba. Máslo.

„Odkud jsi?“ zeptal se a rozkrojil poslední půlku krajíce na čtvrtinu a znovu mi ji přisunul.

Popadl jsem chleba ze stolu.

„Tady odsud. Z Prahy.“

„A…?“

„Co a?“

„No, jak ses tu ocitnul?“

Tak tady nezemřeme.

Možná nás zabijou jinde, ale tady to určitě nebude. Mašírujeme v přísných pětistupech z lágru, s úlevou míjíme za březovým hájkem mizerně se schovávající krematorium a z nebe se na nás snáší bílé vločky sněhu jako zmrzlá naděje. Usazují se nám na ušmudlaných čepicích a páchnoucích svršcích, kam ještě nedávno přistávaly vločky zcela jiného druhu i barvy — poletující zbytky lidí v rozpadajících se tenoučkých šupinách.

„Utekl jsem,“ odpověděl jsem, nechtělo se mi o tom vůbec mluvit, „to… někdy ti to povyprávím. Odkud jsi ty?“

„Já pocházím z Chustu. Víš, kde to je?“

Zavrtěl jsem hlavou, nemyslím, že se tohle město v mém slovníku vůbec vyskytovalo. Nejspíš to bude někde na Slovensku, celou dobu mi připadalo, že Izák vyslovuje docela měkce.

„Blízko Mukačeva.“

Mukačevo jsem samozřejmě znal, ve slovníku ještě nepatřilo Československu. Komu patřilo teď, to jsem nevěděl.

„Ale jak to, že mluvíš česky?“

„Myslíš, že za Brnem končí svět?“ zasmál se, „u nás byly české školy. Z mých učitelů byli většina Češi. A posledních pár let jsem mluvil česky v armádě.“

„Tys byl v armádě?“

„To si piš. Štábní rotmistr!“ narovnal se ze židle a zasalutoval.

V novinách jsem četl o východní Svobodově armádě, ale o tom, že by tam bojovali lidi jako my, o tom nebyla nikde ani zmínka.

„To nevadilo, že jsi… že jsi žid?“

„Proč by to mělo vadit? Byla nás tam třetina, možná půlka. Já byl jeden z prvních, kdo se přidal, mé pořadové číslo je 272.“

Podíval jsem se na své levé předloktí. Mé číslo je mnohem delší a složitější. Ovšem nízká čísla jsou dobrá.

„Opravdu jsi byl ve válce?“

Dlouze pokýval hlavou.

„A bojovals? Zabils někoho?“

„Jen doufám! Taková je válka, střílíš, pak běžíš, pak se kryješ, pak zase střílíš, nemůžeš počítat zásahy.“

Pozoroval jsem ho. Může to být pravda? Naučil jsem se rozpoznávat, jestli se člověk směje, nebo to jen předstírá, to jeden Ital mě to v táboře naučil. Nedívej se na obličej, říkal, pozoruj jen oči. Všechny svaly v obličeji můžeš ovládat, jen svaly kolem očí ne. Ty člověka prozradí. Ovšem jestli oči prozradí i předstírání pravdy, o tom nevěděl nic.

„A v jakejch bitvách jsi byl?“

„Různě. V Sokolově i na Dukle — tam to bylo špatné, téměř všichni kolem mě padli. I mě trefili. Strávil jsem pak tři týdny ve špitálu. Ovšem hned jak jsem mohl, šel jsem zpátky na frontu.“

„Dobře,“ kývl jsem a napadalo mě, že bych ho mohl požádat, aby mi ty zásahy na těle ukázal, to by pak bylo vše jasnější. Já si přece nenechám jen tak něco nakukat.

„Proč se nevrátíš domů?“

Zavrtěl hlavou.

„Byl jsem tam. Nikdo mi nezůstal.“

„Nikdo?“

Dožvýkal poslední kousek chleba a docela klidně, snad jako by o nic nešlo, řekl:

„Matka je mrtvá, otec je mrtvý a oba bratři taky.“

Pocítil jsem tlak v břiše.

„Rivu, mou ženu, zabili a naši malou Chavu taky.“

Nevěděl jsem, co říct, jen jsem krčil rameny a pozoroval rozbíhající se rýhy na dřevěné desce stolu.

„To je mi líto,“ řekl jsem pak, „jak je to dlouho?“

„Přes tři roky. Nepřežil nikdo, koho jsem znal. Nevrátím se. Opravdu. Tam už není žádný život.“

Zvedl jsem se od stolu, Izák vstal také a smetl drobky z chleba do dlaně a vyhodil je z otevřeného okna. Nevzal je a nesnědl, vyhodil je z okna. To bych já neudělal.

„Už půjdu spát,“ řekl jsem a zadíval se na postel, „jestli by nevadilo…“

„Ach ano, už jdu, jen si umyji ruce.“

Jen co mi popřál dobrou noc a zavřel za sebou dveře do vedlejšího

pokoje — ještě chvíli jsem slyšel, jak před spaním cvičí, funěl a podlaha pod ním úpěla — vzal jsem svoje zbylé svršky, přihodil je do skříňky s jídlem a znovu ji pečlivě zamkl.

Ráno jsem mu nedokázal vysvětlit, že raději půjdu sám, nedal se odbýt, a tak jsme seděli spolu na tvrdé nádražní lavici a já mu popisoval, koho vyhlížíme. Nevadilo mu, že nás pára a kouř zahalují a dusí, kašlal stejně jako já a chtěl si povídat, nestál jsem o to. Jeho živost mě místy iritovala.

Výpravčí zapískal.

Trhnul jsem sebou, až si toho všiml, nebylo mi to příjemné.

„Vysokej asi jako já, vyšší čelo, nebo spíš postupující kouty. Je dost možný, že bude nakrátko, těžko říct, tmavý vlasy, spíš rovný než kudrnatý. A brácha jakbysmet. Jen je malej a mnohem světlejší, skoro blond.“

Vím, celý popis je úplný nesmysl. Nikdo tak přece už nevypadá. Před sebou jsem viděl ty stejné obličeje, ty stejné tělesné proporce.

Všichni máme stejné kosti, všichni máme stejnou lebku, přes ně navlečený zašedlý papír, všichni vážíme totéž. Když mi ráno přikázali odtáhnout z bloku mrtvé, kteří už nedokázali přečkat noc, nemusel jsem se příliš namáhat. Táhl jsem je za nohy ven jako chvojí z lesa, všichni kladli stejný nepatrný odpor, když jejich scvrklé obličeje dřely o p opraskanou cementovou podlahu. Jen na dřevěném prahu baráku jim hlavy poskočily.

„Jako támhleten?“ šťouchl do mě.

„Co?“

„Říkám, jestli vypadá třeba jako támhleten,“ ukázal na muže pochodujícího s neforemným vakem na zádech v půlce vestibulu.

„Ten je moc shrbenej,“ zavrtěl jsem hlavou, „a pak, půjde s bráchou, šli spolu.“

Další vlak odjel, seděli jsme na mé obvyklé lavici a pozorovali okolí, strážný z budky několikrát prošel kolem a kývl na mě, už si mě pamatoval. Izákovi se nezdálo úplně smysluplné tady čekat — vysvětlil jsem mu, že to vidím obdobně, jen věřím, že to bude zrovna tady, a že pokud nechce, může jít, že to zvládnu sám. Já přece vím, že existují další nádraží, také existují autobusová nádraží a vlaky jezdí přece i v noci, a já u toho nejsem, to všechno dobře vím. Nemusel chodit.

Mezi příjezdy vlaků, které se ukázaly být zcela náhodné, jsem mu musel vyprávět, jak jsme byli deportováni z Prahy a co všechno následovalo, ukázalo se, že i když mu leccos řekli, zdaleka neví úplně všechno.

Nemohl pochopit, proč jsme nezmizeli nebo proč jsme něco neudělali. Že prý byl v Bratislavě na škole a že jeho kamarád Imrich organizoval obranu před místními fašisty.

„Tenkrát jsem byl jen takový ješiva boy, ale tenhle Imre byl boxer a také závodně plaval, prostě kluk, který se nebál. Když tyhle party začaly dělat nepříjemnosti, pustil se do nich.“

„Jak pustil?“ zeptal jsem se, bylo mi jasné, že přehání. Zívnul jsem.

„Trénoval chlapce na pouliční bitky. On měl takovou metodu, kterou používal, viděl jsem to na vlastní oči. Prostě používal jen ty nejsurovější věci. A vždy se snažil z aútočit první, aby byl ve výhodě, nebral si servítky, opravdu jsem to jednou viděl,“ vysvětloval a vstal z lavičky. Postavil se přede mě a z ačal mi ukazovat nějakou nebezpečnou situaci.

„Jednou strážil u synagogy v Zámecké ještě s jedním šomerem a přišla k němu parta Slováků, bylo jasné, že se přišli vybít a bude zle. Jeden z nich, na klopě mu svítil odznak Hlinkovy gardy, mu povídá: ‚Hej, ty smradlavej ži…,‘ a ani to nedořekl a Imre ho napálil rukou mezi nohy. A ještě než se stačil zkroutit, narval mu prsty do očí,“ gestikuloval divoce přede mnou. Několik lidí se za Izákem, provádějícím na peróně podivné pohyby, otočilo, i já jsem na něj mával, aby se zklidnil, ale nedbal toho a zapáleně pokračoval.

„Ti ostatní — byli tam ještě tři další — nestačili ani zareagovat, když jednomu z nich šlápl na koleno, dalšímu vpálil facku přes ucho a poslednímu prostě natáhl pěstí, řekl bych, že měl zlomený nos, protože z něj začala crčet krev jako voda z támhleté pumpy.“

Pozoroval jsem ho, jak tančí po perónu a šermuje rukama.

„Dobrý,“ řekl jsem a přál jsem si, aby se posadil zpátky na lavičku, „dobrý.“

„Imre vždycky říkal: ‚Na ulici, to není sport, sport je to jen v tělocvičně nebo na hřišti. Takže nějaké gentlemanství musí stranou.‘ “

„Hele,“ podrbal jsem se na nose, „a to pak nepřiběhli policajti?“

„Přiběhli, ale to už byl dávno pryč.“

Posadil se udýchaně zpátky na lavičku a usmíval se, přitom si mnul klouby na ruce, jako by právě někomu zasadil pár úderů.

„V Bratislavě to nebyla legrace, pořád nás otravovaly různé skupinky. Škoda, že jsem tenkrát ještě neuměl boxovat.“

„Ty umíš boxovat?“

„Trochu. Naučil jsem se to v táboře.“

„V jakým táboře?“

„V sovětském, vždyť jsem ti říkal minule, když jsem utíkal před Němci, chytili nás Rusové. Mysleli si, že jsme špióni.“

„Jo, už si vzpomínám,“ zalhal jsem, vůbec jsem si to nevybavoval, „a jak dopad ten Imre?“

Pokrčil rameny.

„Utekl. Ve čtyřicátém nasedl na parník — to měl velké štěstí, pak už to nešlo — kterým se vydal po Dunaji do Palestiny. Jestli se tam dostal, nebo ne, to nevím.“

„Takže mu to vlastně k ničemu nebylo?“ zabručel jsem.

Zamračil se.

„Jak nebylo? Dokud můžeš, tak se musíš bránit. A když na to nestačíš, utečeš. Ne všemu můžeš vzdorovat.“

Seděli jsme pak na nádraží další dvě hodiny, chtěl, abych mu zase vyprávěl o naší rodině a jak to tu chodilo během války. Občas do toho zakroutil hlavou, znovu se vyptával na můj útěk, některé věci jsem zamlčel, načež mě poplácal několikrát po zádech. Raději bych nevyprávěl nic.

„Půjdu si ještě něco zařídit na úřady, tak tě tu chvíli nechám samotného. Večer bychom si spolu mohli zacvičit, co říkáš?“

Nevěděl jsem, jak ho odmítnout, jen jsem neurčitě pokrčil rameny, byl jsem rád, že jde, už se mi nechtělo cokoliv říkat. Zamával mi ještě zdálky, seděl jsem několik dalších hodin na lavičce a nadarmo se lekal písknutí výpravčích.

Ležel jsem rozvalený na posteli a odpočíval, když se halasně rozrazily dveře v předsíni, až jsem nadskočil.

„Dívej, co jsem ti přinesl,“ zahalekal od prahu Izák, „házím.“

Mrsknul po mně rozpustile ruličku nějakých novin, ta se v letu rozprskla na dvojstránky, jedna spadla na zem a další mi přistála přímo na obličeji.

„Co to je?“

Věnoval se vybalování několika balíčků u stolu a jen krátce zvedl hlavu.

„Noviny — ovšem mnohem víc se to podobá telefonnímu seznamu.“

Sestavil jsem zpátky rozpadlé dvojlisty, na titulce se černal nápis

Služba repatriantům a krkolomný podtitul: Zprávy repatriačního odboru Ministerstva ochrany práce a sociální péče všem vracejícím se do vlasti, číslo 1.

„Dlužíš mi za to korunu! A nemusíš mi děkovat.“

Vstal jsem, odemkl skříňku a podal mu bankovku.

„Nemám korunu, máš nazpátek?“

Rozesmál se.

„Prosím tě! To jsem ti samozřejmě koupil, nech si to.“

Začetl jsem se. Izák se v podstatě nemýlil, krom úvodu a několika vysvětlivek, k čemu tohle všechno slouží, byly všechny stránky popsány seznamy lidí odshora dolů, s příslušným titulkem.

„Zajímavé, co?“

Přitakal jsem a projížděl pečlivě řádku po řádce.

Československý tábor Reichshallen–Lipsko

Adam

Antoš

Babulák Boula …

Deitcová Rozarie

Dawidowic Bernard

Einstock Albert

Engel Michal

Felberbaum Tibor

Fuchs Franz

Seznam bývalých politických vězňů v táboře Lipsko–Schönefeld, Buchenwald, Ravensbrück, Elrich, Gdynia, Nový Brandenburg, Dora, Osvieczyn

Goldbergerová Edita

Tofflerová Maria

Krausová Věra …

Tak přece v Osvětimi ještě někdo zůstal, byla to pravda! Mámino jméno tu vytištěno nebylo, místo toho krátký seznam končil a začínal nový oddíl o vězních z Buchenwaldu, kteří se léčí v podolském sanatoriu. A prosí se jejich rodiny, aby si pro ně do Podolí přijely.

Přečetl jsem celé vydání na jeden zátah a pak znovu, ani jednou se jméno Stein nebo Steinová neobjevilo, ani jména mých příbuzných tam nebyla. Některé oddíly neměly vůbec nadpisy, jméno Osvětim bylo napsáno pokaždé jinak, někdy polsky, někdy německy, asi se k nim nařízení o německých jménech nedoneslo, říkal jsem si v duchu, většinou byly seřazeny abecedně, ale někdy prostě jen tak halabala a špatně se mi v nich četlo.

„Věděl jsem, že tě to zaujme,“ přerušil mé poskakování po novinovém papíru Izák, „pojď se najíst, vyfasoval jsem další dávky.“

Odbyl jsem ho zamručením.

„Pojď, tohle jistě počká. Jestli nebudeš jíst, budeš pořád vyhublík.“

Dočetl jsem stránku, kterou už jsem tak jako tak četl dvakrát, a šel ke stolu: Izák se vyznamenal, přinesl toho opravdu nadmíru hodně.

„Koukám, žes měl napilno,“ okomentoval jsem sbírku potravin, které se nakupily na stole — malou lahev mléka, tvaroh, několik vajec, úzkou kostičku sýra a celý bochník chleba, doplněný balíčky UNRRA, které už jsem znal.

„Dnes jsem obešel snad všechno. České srdce, YWCu, Zbrojovku, Charitu… vím já, jak se všechny ty organizace jmenují,“ odtušil a mávl rukou nad balíčky, „všichni tu něco organizují. Jen od naší obce nemáme vůbec nic. Jak to? To mi pověz.“

Odskočil do koupelny, slyšel jsem, jak mumlá požehnání při mytí rukou a cinkání hrnku o umyvadlo. Tak podívejme, nejen jarmulka.

„Tohle ubytování ti nestačí?“ křikl jsem na něj, zatímco jsem pečlivě skládal noviny.

Vyklonil se ze dveří a ušklíbl se.

„To máme nejspíš náhodou. Asi tu zbyl volný dům a Abelesová to nějak zařídila. Dá se jí věřit? Jak to, že tu zůstala? Jak to, že ji nedeportovali jako ostatní?“

„Nevím,“ řekl jsem, „opravdu nevím. Říkala mi, že tu není nikdo ve vedení. Má přijet nějaký Fischer, z Londýna, a dát to do pořádku.“

„Frischer!“ ozvalo se nahlas ode dveří.

Škubli jsme sebou.

„Frischer se jmenuje,“ zopakovala ještě jednou nahlas paní Abelesová, její vysoká postava zabírala celé dveře a v bílém obličeji jsem jí četl umně skrývanou zlobu, „Frischer. A už je zpátky.“

Izák na mě mrkl, nezdálo se, že by ho to nějak vyvedlo z míry.

„Jste tu dlouho?“ zeptal se.

Ostře vydechla nosem.

„Dostatečně dlouho.“

„Tak nám to vysvětlete,“ pokračoval úplně v klidu, jako by to byla úplně běžná věc, „prosím.“

„Co bych měla vysvětlovat? Nikdo tu není. Nejsou lidi. Vždyť to znáte z armády: když není vedení, vojáci stojí.“

Myslel jsem, že se jí bude hlas třást, přitom mluvila úplně jistě.

„A deportovali mě, Petrovi jsem to říkala.“

„Dva měsíce,“ kývl jsem.

„Dobře,“ přitakal Izák, „ale jak to, že jste jela tak pozdě?“

„Můj muž byl árijec, to mě chránilo. Nakonec se se mnou rozvedl, aby mohl zůstat. A pak jsem se musela setsakramentsky snažit, aby mě nedeportovali.“

„Jak snažit?“

„Jak?“ odfrkla, její bledý obličej zrůžověl a nakonec zcela znachověl, „jak? Každý dělal, co mohl, tak tady nedělejte svatoušky. Tady Petrův otec by mohl vyprávět.“

Cítil jsem, jak se i mně hrne krev do obličeje.

„Já přece…“

„Stačí, stačí,“ snažil se uklidnit situaci Izák, „tak jsme se zeptali a víme. Jen by mě zajímalo, proč nejsou otevřené synagogy, za chvíli je šábes a já se musím modlit tady u okna. Nedá se aspoň s tímhle něco dělat?“

Ohrnula ret.

„Můžeš jít do Staronové, ta otevřená je.“

„Byl jsem tam. Trochu jsme se nepohodli s kantorem. Proč nemůžu jít tady vedle?“

„Do Španělky? Chcete jít do Španělky?“ usmála se a pohodila hrdě hlavou, až se jí vlasy svezly na obě tváře.

Rezavá mříž bočního vchodu zaskřípala, pak zavrzala i těžká dřevěná vrata za ní a ošlapaným schodištěm jsme se vydali do hlavního sálu. Bylo mi všelijak, tak tady jsem znova v té nejhezčí synagoze, ve které jsem kdy byl, pestře vymalované, s prosklenou kupolí a zlaceným sloupovím. Jestlipak tu ještě bude lavice s našimi jmény: místa, naše místa?

Vešli jsme do hlavní lodi, Izák překvapením hvízdl, teprve po chvíli mi beze slova podal svou náhradní jarmulku a já zůstal stát uprostřed dveří.

Nic tu nebylo, jak jsem si pamatoval. Lavice pod ženskou galerií zcela zmizely, místo nich tu stály z neohoblovaných trámků stlučené několikapatrové stojany s policemi, od kouta ke koutu, od zadní stěny sálu po aron, a sahaly tak vysoko, až zcela zakryly zdobené stěny, vymalované zlatou linkou, a nebyl vidět ani obrovský lustr ve tvaru Davidovy hvězdy, ani prosklený strop. Vlastně nebylo ze synagogy vidět téměř nic.

Nepromluvili jsme dlouhou chvíli, chodili jsme mezi regály, průzory prosvítaly zbytky templu, kamenné desky s desaterem, lo tircach…

Paní Abelesová stála se založenýma rukama a mlčky nás pozorovala.

I bez vysvětlení jsme s Izákem poznali, co se nachází v pečlivě popsaných pytlích, co leží na zaprášených prknech, označených v řadách a patrech, co kouká jen tak položené na policích a vyčuhuje z pytlů.

„Sklad,“ pronesl Izák, jako by o nic nešlo — tón v jeho přiškrceném hlase mi prozradil, že je z toho rozčarovaný stejně jako já.

Kývla.

„Z celé Prahy, lustry, lampy, lampičky, žárovky…“

Musely tu být stovky kilogramů, možná tuny, možná desítky tun, nedokázal jsem to vůbec odhadnout. Synagoga se proměnila ve sklad zabaveného elektra, mezi stínidly a dráty sotva prosvítala hebrejská písmena nadepsaná nad schránkou s tórou.

To množství bylo ohromující. Procházeli jsme mezi policemi ještě pár minut, pak jsme templ stejným vchodem opustili, pohled paní Abelesové u dveří byl studený, neřekla ani slovo.

Tu noc jsem se probudil hluboko po půlnoci, chvíli jsem hledal strop pryčny, než jsem si uvědomil, kde vlastně jsem. Chtělo se mi na záchod, a nechtělo se mi vstávat. Sedl jsem si na posteli a snažil se rozluštit, kolik

ukazuje minutovka na hodinách na stěně. Z vedlejšího pokoje ke mně doléhaly nějaké pohyby a hluk, chvíli jsem myslel, že Izák snad cvičí, anebo mluví ze spaní a skřípe pod ním matrace. Naklonil jsem se ke dveřím a se zatajeným dechem naslouchal. Nebylo to mluvení ze spaní a převalování, nebyla to noční můra, necvičil. Vzlykal přidušeně do polštáře.

Myslím, že se Izák se mnou na bytě značně nudil, někdy cvičil — když necvičil, tak se mě snažil ke cvičení přemlouvat — tu a tam navštěvoval několik nových obyvatel našeho domu, zatímco já rozhodně neměl sebemenší chuť se s kýmkoliv seznamovat, natož pak poslouchat vyprávění o tom, jak si nějaký Alfred z prvního patra vodí na pokoj slečny a co tam s nimi provádí. Nezajímalo mě to. Zapřádal se mnou hovory, často se mě vyptával na tátu a mámu, bylo mi to trochu proti mysli. Někdy si jen četl noviny a mlčel, a někdy mi vyprávěl, jak si najde v Praze holku (vlastně říkal děvče — vždycky mluvil spisovně, nikdy by neřekl holku, tahle jeho spisovnost mi často lezla na nervy).

„A musí jí být pořádný kus,“ usmíval se a naznačoval rukama, co tím přesně myslí, „pak už to půjde raz dva. A aspoň tři děti, aby to tu ožilo, rozhodně nemám v úmyslu zůstat sám.“

Pozoroval jsem ho, zda za tím vším jeho optimismem nevězí něco jiného, nezdálo se, že by se přetvařoval. Asi to tenkrát v noci byla jen slabá chvilka.

Na čem jsme se shodli: na společném jídle — dokázal sehnat mnohem více potravin než já a byl ochotný se dělit — a také na společném pátečním přivítání šábesu, držel jsem ho, jak jen jsem mohl, přesně tak, jak jsem slíbil na útěku.

Vydrželo to takhle čtrnáct dní, pak zmizel do práce — jak se ostatně dalo čekat, doktor ho uznal práceschopným, takže musel, i kdyby nechtěl. Paní Abelesová mu sehnala jednoduché zaměstnání vedle v templu: společně s dalšími pomocníky ho začali vyklízet, měli za úkol to stihnout do Roš hašana, kdy prý bude slavnostní otevření. Třídili a kontrolovali uskladněné zboží, pročítali seznamy, hledali ve všech těch vysokých policích po celém templu a chystali ho k odvozu. Kam všechny ty věci přijdou, to mi nebylo jasné, ale neptal jsem se.

Jednou jsem se byl za Izákem podívat, všichni na sobě měli ušmudlané pracovní pláště, šéf jejich party na mě pak začal pokřikovat, zda jim nepůjdu pomáhat, musel jsem mu vysvětlit, že ještě nejsem v takovém stavu, abych mohl do práce, a raději jsem zmizel.

Zůstal jsem na ubytovně zase sám. Mohl jsem tedy znovu nerušeně ležet na posteli nebo sám sedět na nádraží a pročítat všechny noviny, nečetl jsem je samozřejmě jen jednou, nemohl jsem si dovolit minout jediné slovo, jediné písmenko.

„Něco pro vás mám, Petře,“ vrazila paní Abelesová do dveří, zastihla mě, právě když jsem se chystal zpátky na nádraží a zavíral skříňku s potravinami, které jsem dopoledne vyfasoval. Nechtěl jsem je mít u sebe, měl jsem obavy, že mi je někdo v nestřežený okamžik sebere a že je na mé lavičce každý zdálky pozoruje.

Měla v rukou tutéž kabelu jako v ten den, kdy jsme se poprvé viděli, ale jinak se jednalo o docela jinou paní: šátek byl tentam, úzká sukně a bílá napasovaná halenka s krátkými rukávy nahradily nevýrazné hnědé oblečení.

Voněla nějakým nasládlým parfémem a všiml jsem si jejího výrazného nalíčení, jako by se chystala na nějakou důležitou schůzku. Překvapilo mě to.

„Podržel byste mi to?“

Popadl jsem kostkovanou tašku za kožená ucha, měl jsem za to, že přinesla vyprané povlečení. Rozevřela zdrhovadlo, zalovila oběma rukama uvnitř a vytáhla něco docela jiného — malý hnědý přístroj s žíhanou vinutou přívodní šňůrou, ne o moc větší než dvě krabice od bot. Rádio.

Postavila ho na stolek u postele, vešlo se tak akorát, a začala hledat zásuvku.

„To je…?“ zaváhal jsem.

„To je rádio,“ zasmála se, jasně jsem teď viděl její světle rudou rtěnku proti růžovým okrajům rtů.

„Vím, co je rádio, jenom k čemu…“

Sklonila se k zásuvce za mou postelí a zabodla šňůru do zdířky vedle lampičky.

„To je dárek. Až ho nebudete potřebovat, vrátíte mi ho. Můžete si na něm pouštět hudbu, ale myslím, že vás bude zajímat něco jiného.“

Vytáhla složený list papíru a podala mi ho. Byly na něm vyznačené nějaké časy.

„Co to je?“

„Relace, pátrání, pusťte si to v tuhle dobu. Chcete ukázat, jak se to ladí?“

Nevěděl jsem, zda to měl být nějaký úplatek nebo co… Izákovi práci, mně rádio. Možná to bylo dobré srdce a možná to bylo podplácení, někdy se to nedá rozeznat. Teď tu stála, pečlivě upravená a usměvavá — i přes naši poslední rozmíšku, jako by se to všechno nebylo vůbec stalo. Znovu jsem si ji prohlížel, nakonec jsem jí podal ruku, závan toho sladkého parfému mi dýchl do nosu.

„Děkuju,“ řekl jsem, na chvíli jsem se zarazil, když jsem viděl, že její paže mají zcela jinou barvu než moje ruka, tmavě béžovou a opálenou, zatímco má ruka byla sinavá se zeleným odstínem žilek a tepen.

Odstranil jsem červené papírové upozornění, přidělané k ladicímu knoflíku, na kterém stálo, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá káznicí nebo smrtí. Nevím, proč to tam nechala, a neptal jsem se, kde aparát vzala.

Otočil jsem knoflíkem, luplo to, malý tmavě hnědý přístroj se skleněným průhledem začal šumět, pročítal jsem si města vepsaná v dráze ladicí rysky, zcela vlevo se nacházel Vladivostok a vpravo Nový York, zatímco okénko s elektronkou zezelenalo, vnitřek rádia se rozžhavil a svítil, začala hrát nějaká dechová kapela a po další skladbě se ozval hlas moderátora. Podíval jsem se na hodiny, byla přesně jedna, jak psala paní Abelesová na svém rozpisu.

„A nyní prosíme pozor! Následují pátrací zprávy repatriačního odboru ministerstva, určené příbuzným a známým těch našich spoluobčanů, kteří byli vězněni v koncentračních táborech, káznicích a věznicích, anebo dleli na nucených pracích v Německu. Prosíme posluchače, aby laskavě sledovali naše vysílání!“

Zpozorněl jsem a posadil se na židli přímo proti rádiu, reproduktor začal chrlit drobné zprávy a různé vzkazy, jména, čísla, města, výzvy a varování. Nastražil jsem uši a nespustil z přístroje oči, všiml jsem si, že smaragdově zářící oko elektronky se přivírá a otvírá podle toho, jak silný je zrovna signál, a odráží se po lesklé desce nočního stolku jako světlo majáku po moři. Když ohlásili, že posluchači nemají minout další pátrací relaci ve čtyři, vykašlal jsem se na svůj původní plán, totiž jít se posadit na svou obvyklou lavičku, a zůstal doma.

O den později jsem vzdal všechno to sezení na nádraží úplně, místo toho jsem vždy v úterý, čtvrtek a sobotu ráno (ano, vím, neměl bych porušovat šábes nakupováním) běžel do nejbližšího kiosku koupit noviny, které mi ukázal Izák, a ty jsem pak pročítal několikrát za sebou, od začátku do konce, dlouhé seznamy lidí, nalézajících se na různých místech v Německu nebo Polsku, někdy i tak daleko, jako je Norsko nebo Švédsko. Pročítal jsem i rubriku Hledá se a taky inzeráty, nevynechal jsem v těchhle podivných novinách ani tiráž. Každé ráno jsem se teď probouzel brzy, nepotřeboval jsem budík, byl jsem nevyspalý, ale přesto se mi nedařilo znovu zabrat, pouštěl jsem si první relaci v rozhlase v sedm hodin a pak jsem teprve snídal a šel ven. Nadto mě čekaly relace v deset, v jednu, ve

čtyři, v sedm a deset večer, kdy jsem poslouchal znova, navíc ještě zvláštní vysílání ve čtvrt na osm.

„Pozor! Pozor! Voláme koncentrační tábory!“ nebo třeba „Voláme pána/paní…,“ rachotil přijímač tak často, až to ráno a večer Izáka rušilo, vstával ráno o půlhodinu později a spílal mi.

„Nechtěl bys laskavě slézt z postele a začít dělat něco smysluplného?“ říkal, někdy se mnou chvíli poslouchal a při hlášení jmen zmizelých a pohřešovaných, nebo naopak někde objevených dával bedlivý pozor a necekl ani slovo. Někdy chtěl, abych rádio nechal běžet i poté — to když hráli taneční hudbu, Vacka, Dvorského, Vlacha, nebo čím dál tím víc sovětskou vojenskou muziku — a u toho obvykle cvičil, vzdychal v propoceném tílku a nutil mě, ať se přidám.

A já mu odpovídal stále stejně, přece jsem se dost nadřel, mám právo nedělat nic, mám právo tu ležet a číst si, ostatně dokud se naši nevrátí, není pro mě nic důležitějšího.

Mám právo nedělat nic.

„Uděláš vůbec klik?“ provokoval, když dokončili první odpolední vysílání, a prováděl na zemi sklapovačky do rytmu pochodu.

Mávl jsem rukou. Jeho pošťuchování mi nevadilo, rozhodně jsem

nehodlal dřepovat a klikovat, jako bych byl nějaký sokol.

„Nemám na to náladu. K čemu by mi to bylo?“

„Aby ses spravil.“

Pokrčil jsem rameny a zabořil pohled zase do novin. Na posledním každotýdenním vážení u doktora jsem měl zase o dvě a půl kila více, což byl průměr, který jsem si držel od návratu, vycházelo mi, že ještě tři čtyři měsíce a mohl bych vážit jako kdysi.

„A také proto, abychom se mohli jít koupat — abys mi tam neuřízl ostudu,“ zakoulel vleže očima Izák při provádění sklapovaček, „co ty na to? Když je takové horko.“

Zamračil jsem se. Od začátku června byla vedra, povětrnostní sloup na nádraží ukazoval často přes pětadvacet stupňů, upocené tlačenice u výdejny byly k nesnesení. Byl jsem rád, že už tam nemusím vysedávat. Ovšem představa, že se budu muset svléknout na plovárně, se mi vůbec nepozdávala, natož ještě s Izákem.

„Myslel jsem, že se nemůžeš vystavovat polonahej mezi holkama.“

„O koupání jsem v talmudu nic nečetl, jdu tam samozřejmě ve vší počestnosti,“ kontroval a oči mu zářily, „sám víš, že si žádnou šikse najít nechci. Tak co?“

„Nemám plavky.“

„Já taky ne, ovšem máme Abelesovou. Paní Erna je jistě sežene,“ udělal grimasu a zjevně se bavil mými rozpaky.

„Všichni budou čumět na tohle,“ plácl jsem se po předloktí, „nebo se budou ptát. O to opravdu nestojím.“

Dával jsem si teď pozor, abych měl dlouhý rukáv, což bylo v horku nepříjemné, na druhou stranu jsem se vyhnul všetečným dotazům na ulici: zpočátku šlo jen o letmé výslechy, co je to za čísla a kde jsem k tomu přišel, ale poslední dobou jsem čelil otázkám navrátilců, zda jsem v táboře neviděl toho nebo onoho. Nechodil jsem na ulici rád.

Izák náhle přestal posilovat, zvedl se z podlahy, na jejíchž parketách se leskl obtisk jeho zpocených zad, a rozepnul si knoflík u kalhot. Popadl okraje nátělníku a začal si ho svlékat, šlo mu to dost ztuha, byl zcela mokrý a lepil se mu k hrudníku. Nakonec se mu to zdařilo, mrštil jím na židli a otočil se ke mně.

„No a co? Myslím, že tohle vzbudí víc pozornosti než tvoje čísílko,“ ušklíbl se a plácnul se rukou nad zadek.

Zíral jsem na jeho záda, na chvíli jsem úplně ustrnul. No tohle.

Kousek od ledvin přerývala zpocené a zarudlé tělo jizva, zářící v narůžovělém mase žlutou voskovou barvou. Prohlubeň pokrývala napjatá i povolená kůže zároveň, místy se leskla a místy byla potemnělá, jako by mu kus zad někdo seškrábl hráběmi.

Myslím, že jsem zrudl.

„Lékař říkal, že mi chybí půl kila masa,“ zasmál se, „kdybych byl ještěrka, tak by mi to dorostlo. Jenže kdybych byl ještěrka, nemohl bych mít obřízku! Tak jdeš cvičit, nebo ne?“

První cvičení bylo docela jednoduché — poskakoval jsem několik minut na místě, jako kdybych přeskakoval švihadlo, s tím rozdílem, že jsem si ho jen představoval. Icek slíbil, že ho pro příště sežene. Když jsem sotva popadal dech, což bylo po dvou minutách a deseti vteřinách přesně, jak ukazovaly hodiny na stěně, nechal mě udělat jeden dle jeho slov poctivý klik, ruce se mi klepaly, jako kdyby bylo drobné zemětřesení, a pak jeden hluboký dřep, stejně jsem víc nezvládl, a pak chtěl, abych se protahoval a kroužil kotníky, zápěstím nebo boky. Když mě nechal vydýchat, což trvalo příliš krátkých pět minut, vrazil mi do ruky po dvou plechovkách z potravinové pomoci (uzené vepřové v konzervě, 106 g, Icek ho stejně

nejedl) a musel jsem několik minut na počítání dělat jednoduché cviky se zdviháním nad hlavu nebo je držet před sebou, vedle sebe, případně za zády s napjatýma rukama. Ta desetina kilogramu každým pohybem měnila svoji váhu, na začátku vážila opravdu jen tak málo, ale s každým cvikem ztěžkla, nakonec mě tížila jako balvan, vteřinovka na hodinách nějakým záhadným způsobem zpomalovala, Icek na mě pokřikoval: „Dělej, dělej!“ nebo „Ještě dvacet vteřin!“ a já měl chuť prohodit obě plechovky oknem, lehnout si v tom vedru na parkety a vykašlat se na to.

Dohromady to celé netrvalo ani dvacet minut, byl jsem zcela mokrý, protože jsem si nesundal svršky, ty se teď ke mně lepily, pramínek potu mi stékal až na zadek a později večer mě pak bolely ruce tak, že jsem je sotva dokázal zvednout a vyčistit si zuby nebo otočit knoflíkem rádia, vůbec mě neposlouchaly, zvadly jako stonky nezalévaných květin. Přičítal jsem to prodělané nemoci, vždyť v táboře to byla přece jiná dřina. A když jsem měl podat někomu ruku, musel jsem si ji opravdu podepřít rukou druhou, bolelo to tak, až jsem se musel té bezmoci smát — což bylo přesně v ten okamžik, kdy se ve dveřích neočekávaně zjevila paní Abelesová a představila nám nového obyvatele naší skromně vybavené ubikace.

Vzezření Emila Rotta v nás chvíli vzbuzovalo soucit a chvíli obavy. Když paní Abelesová odešla, stáli jsme malý trapný okamžik mlčky v předsíni a pozorovali ho.

„Z Terezína?“ pravil pak Izák a oba jsme příchozího rentgenovali pohledem. Byl nejmíň o hlavu menší než já, a hlavně byl — na rozdíl od nás — zcela blonďatý, jeho nakrátko přistřižené vlasy ho činily mladším, prostě takový chlapeček. Co nás ovšem znervózňovalo, byly malé jizvičky na rukou a na krku, drobné světlé, téměř nenápadné tečky, co vypadaly jako béžové pihy, nebylo nám v tom nedostatečném osvětlení jasné, co přesně to je.

Podíval jsem se krátce na Icka, lovil vhodná slova.

„Neměls… nejsi…“

Emilova jemná dětská tvářička ho přerušila a ušklíbla se.

„Hovno, nejsem nemocnej. Mám na to papíry.“

Podívali jsme se na sebe.

Vytáhl z kapsy košile potvrzení z terezínského špitálu:

„Jmenovaný jest t. č. bez jakýchkoliv příznaků infekčních chorob.

Ježto odchází ze sídliště, kde se vyskytl skvrnitý tyf, jest nákazy podezřelý, a proto povinen, aby se hlásil u úředního lékaře svého bydliště za účelem zdravotního dohledu. Jmenovaný i jeho z avazadla byla odvšivena.“

Přelétl jsem rychle papíry a mávl rukou.

„Pojď dál. Jak to tam vypadá?“

Posadil se na židli a přisunul si ke stolu svůj kufřík, v jehož ohlodaném rohu bylo napsáno jméno a datum narození. Podle toho mu bylo šestnáct, myslel jsem, že je tak o čtyři roky mladší.

„Dobrý.“

„Je tam ještě hodně lidí?“ zeptal se Icek.

Emil hypnotizoval desku stolu a odpověděl až s dlouhou odmlkou.

„Jo.“

Nedíval se na nás, zrak stále sklopený na podlahu.

„Chceš něco k jídlu?“ zkusil jsem štěstí já, „musíš bejt unavenej po cestě.“

„Ani ne.“

Pokrčil jsem rameny a podíval se na Icka.

Jenom si promnul nos.

„Dám ti věci vedle. Budeš spát s Ickem, jo?“ popadl jsem jeho malý kufřík, jenže Emil bych rychlejší a vytrhl mi ho z namožených rukou, až to se mnou trhlo.

„Dobře. Vykoupu se a půjdu spát.“

Přitakal jsem.

„Dlouho tady nebudu, jen co se vrátí strejda, nastěhuju se k němu.“

Vyskládal pár kousků oblečení do skříňky, zamkl ji klíčkem, ten si schoval do kapsy a pak se zavřel v koupelně. Mezitím jsem si poslechl poslední koncentráčnickou relaci v rozhlase a šli jsme všichni do postele. Ten den jsme z Emila víc slov nedostali.

Z pravidelné týdenní lékařské kontroly jsem spěchal domů (znovu o necelá dvě kila těžší), cestou jsem vyzvedl potraviny z charity Zbrojovky, byl pátek a Icek oznamoval časný příchod kvůli začátku šábesu, před kterým mě chtěl důkladně potrénovat, buď ho bavilo někoho komandovat, koneckonců je to voják, anebo si opravdu předsevzal, že ze mě udělá sportovce. Vlastně ani nevím, proč jsem ho už nedokázal odmítat.

„Mám dvě noviny,“ halekal už od dveří slyšel jsem, jak s sebou něco objemného vleče, „jednu dobrou a jednu taky dobrou, nicméně na začátku to tak možná vidět nebudeš.“

Vyskočil jsem od rádia, stejně už hráli jen písničky, a vběhl do předsíně. Zápolil tam s obrovským poštovním pytlem, na němž se skvěly nápisy Protektoratspost a Protektorátní pošta, pytel obsahoval něco velkého a těžkého a co chvíli se mu vysmekl z rukou.

„Co to je?“

Zazubil se.

„Zásoby brambor, pojď mi pomoct.“

Rozvázal jsem špinavý jutový pytel, místo proklamovaných brambor v něm byla velká hnědá kožená věc s řemínky a řetězem a smrděla zatuchlinou.

„K čemu to?“

Zakřenil se a vytáhl věc z pytle.

„Další pytel!“

Popadl věc za popruhy a odtáhl ji ke mně do pokoje, kde jsem teprve poznal, co je to za podivnost. Velký, značně omlácený a těžký boxovací sak, nahoře se zužoval a dole naopak zvětšoval a kulatil se jako přerostlá hruška.

Zakroutil jsem hlavou.

„Tos ukrad?“

„Nekecej a pojď mi pomoct, podržíš mě,“ poručil, popadl stůl, posunul ho doprostřed místnosti a vyšplhal se na něj. Z lustru hbitě vytrhl elektriku a vyhákl ho.

„Až to nebudeme potřebovat, vrátíme to, teď to propadlo lidu. A majitele to nejspíš stejně nemá. Postřeh!“

Hodil po mně rameno s lustrem, jen tak tak jsem ho zachytil, aby se neroztříštil na desítky střepů.

„Šikovný. A teď mi podej ten pytel.“

Popadl jsem ho obouruč, jako když jsem přenášel v táboře kameny, se kterými jsme se pak pokoušeli dláždit příjezdovou cestu. Pytel musel vážit skoro jako já, sotva jsem ho dovlekl ke stolu.

„Udrží se to vůbec?“

Zakýval hlavou, dvěma prsty se pověsil za čnějící hák ze stropu a zhoupl se.

„Udrží to i mě, podívej!“

Načež jsem mu pytel musel přidržovat, balancoval na špičkách na stole, zatímco posouval řetěz po očku výš a výš, až našel správnou výšku závěsu a seskočil.

„No není to nádhera? Jdeme na to!“ zahlásil a udeřil hlasitě do pytle, „trénink začíná.“

Rána přiměla vstát Emila, jeho světlá hlava se beze slova vynořila ze dveří a po chvilce zírání zase zmizela ve vedlejší místnosti.

„Teď hned?“ zaúpěl jsem, popravdě jsem měl od posledního tréninku zcela ztvrdlé svaly, tedy tam, kde se to tak dalo nazvat, ostatně Izák je nenazýval svaly, nýbrž svalovými vlákny.

„Jo, hnedka!“

„Já mám za chvilku vysílání…,“ protestoval jsem, protože se blížila sedmá hodina.

„Budeme poslouchat při tom,“ nenechal se zviklat.

Svlékli jsme si košile, příliš se mi do toho nechtělo, a polonazí jsme začali cvičit, začínalo se jako vždycky skákáním na místě, Icek se omlouval, že švihadlo stále nesehnal, a kroužením kloubů — ty mě bolely často, hlavně po probuzení. Připadalo mi, že jsou zamrzlé, že mě studí, přitom na dotek jsem nic takového necítil.

„Emile,“ křikl uprostřed rozehřívání vedle do pokoje, „nechceš se přidat?“

Místo odpovědi beze slova bouchly dveře.

„Asi ne,“ utrousil jsem, ale Icek si z toho nic nedělal, pokračovali jsme.

Když jsem se vydýchal, zdálo se mi, že to tentokrát trvalo kratší dobu než naposledy, Icek přidržel pytel a zavelel:

„Teď budeš bouchat sem!“

Začal jsem mlátit lehce do pytle na střídačku, levá, pravá, levá, pravá, přešlapoval jsem u toho na místě do rytmu, pořvával na mě, ať sakra nepouštím ruce a správně zasahuju určitými klouby, a okem sledoval vteřinovou ručičku hodin visících nade dveřmi.

V průduškách mě pálilo, v plicích mi scházel kyslík, bylo to zatím nejobtížnější cvičení, až se mi z něho začalo dělat trochu šoufl a motala se mi hlava. Z rádia mezitím hlásili jednotlivá jména a rytmus recitace mě zpomaloval nebo zrychloval, zrovna tak, jak držel tempo hlasatel, přistihl jsem se, že do pytle biju dle frázování slabik: Jin-dřich Gold-stein, Os-kar Grün-baum, E-va Grün-bau-mo-vá, za každou slabiku jedna rána. Icek přidržoval pytel, aby se zbytečně nerozkýval, cvičení mi připadalo nekonečné, a když nakonec zavelel k přestávce, řekl jen: „Minuta za námi — no, to není vůbec špatné.“

Cvičili jsme ještě půl hodiny, pravdou je, že většinu času zabíraly přestávky, všiml jsem si, že některé cviky už dokážu opakovat víckrát než na začátku, nebo rozhodně víc než jen jednou, a taky jsem docela zapomněl na všechno kolem, během těch několika desítek minut jsem myslel jen na to, jak vydržet víc, zvednout ruku výš nebo udělat dřep hlouběji, nesvíral se mi žaludek, nesvíraly se mi vnitřnosti.

Když jsme se pak v koupelně oplachovali před začátkem šábesu, Icek do mě šťouchl.

„Zapomněl ses mě zeptat na tu první dobrou novinu,“ řekl naoko zkormouceně.

Vyplivl jsem vodu do umyvadla.

„Jaká je teda ta další dobrá novina?“

„Ptali se na mě na obci, říkala Abelesová. Prej dostanu vyznamenání od Svobody, za tu Duklu,“ zazubil se a plácl se rukou přes záda v místech, kudy prolétly německé kulky a odnesly kus Izákova těla někam hluboko do karpatských strání.

Poslední červnový

týden

pokračovala vedra nezmenšenou silou, v ulicích bylo sucho a prašno a páchlo to kyselým živočišným puchem z neustálého přílivu lidí ze všemožných koutů světa. Icek stále naléhal, že půjdeme na plovárnu, až se vrátí z práce na obci, jenže já na to neměl pomyšlení, přestože jsem na tom byl už o dost lépe. Myslel jsem taky na to, jak jsme se ještě před válkou byli koupat na plovárně u Vltavy a vpadlo tam několik výrostků a megafonem oznamovali, že židi musí z plovárny ven, jen tak. Četníci je tenkrát zatkli, žádné zákony nám to tehdy ještě nepřikazovaly, jen nás to vylekalo, táta zvažoval, zda vstát a odejít. Nakonec jsme zůstali. Jít se koupat se mi prostě nějak nechtělo.

Doktor mě na každotýdenní kontrole znovu pochválil, měl jsem další kila nahoře, tentokrát dokonce tři. A to jsem přitom pořád trpěl špatným žaludkem nebo střevy („No, to jsou hlavně nervy,“ pravila lékařova sestra, obrýlená blondýnka.).

Zároveň mě varoval, že se blíží doba, kdy mě bude muset uschopnit a poslat do práce, což poněkud zbrzdily dvě krabičky cigaret z tabačenkové podpory. Bylo mi známo, že nesnáší zorky, a tak jsem mu vždy dával jen zahraniční cigarety, ty měly na odklad přímo magické účinky.

Dumal jsem nad Ickovými plovárenskými návrhy cestou domů, jen stěží jsem se vyhýbal neklidné hladině lidí na chodníku.

„Promiňte,“ vytrhl mě z přemýšlení na rohu Dlouhé ulice malý šedivý pán a nadzdvihl si klobouk, „vidím, že jste byl v Osvětimi, můžu se na něco zeptat?“

„Už se ptáte,“ odvětil jsem nevrle, byl jsem na tuhle větu už trochu alergický a v duchu si nadával, že jsem si omylem vyhrnul rukávy výš.

„Nepotkal jste někde pana Beera? Totiž můj syn Ota Beer i můj druhý syn Leo Beer, jste asi tak stejně staří, byli v Osvětimi, neznal jste je?“ nedal se odradit a svýma malýma očkama mě pozorně sledoval, bradu zdviženou.

Zavrtěl jsem hlavou.

Brada pana Beera zase poklesla.

„Žádné Beerovy jsem neznal,“ odvětil jsem a pozoroval jeho zklamaný pohled.

„A vy, nepotkal jste nějaké Steinovy? Z Prahy?“ vypadlo ze mě najednou, nevím proč, nikdy jsem se na oplátku neptal.

„Já jsem nebyl v koncentráku, přijel jsem z Anglie a hledám své syny.“

„Aha.“

„Tak se nezlobte, že jsem obtěžoval.“

„Nezlobím se. Hodně štěstí,“ řekl jsem a shrnul si zpátky rukávy. Na plovárnu určitě nepůjdu.

Ačkoliv večeře u paní Abelesové se zprvu zdála jako dobrý nápad, později odpoledne to tak rozhodně nevypadalo. Ani nevím, co byl pravý důvod, že nás pozvala k sobě, aspoň já jsem si myslel, že nás chce vytáhnout na chvíli z ubytovny. A vidina jídla byla sama o sobě pádným argumentem. Tak pádným, že i Emil, trávící zbytek odpoledne v posteli za zavřenými dveřmi, nakonec souhlasil, že se zúčastní. Měl mrzutou náladu, dokonce tak mrzutou, že zapomněl na své obvyklé mlčení a prozradil mi z čeho. V novinách vypátral, že na Svazu osvobozených politických vězňů je možné dostat příspěvek tři tisíce korun, což ho přinutilo sebrat se a vypravit se ven.

„Stojím tam tu kreténskou frontu, a když se na mě dostala řada, zeptal se mě takovej chudáckej ouřada, z jakejch důvodů jsem byl v lágru. A jestli nejsem žid.“

„A cos mu řek?“

„Co je mu do toho, idiotovi.“

„Tos mu řek? I toho idiota?“

„No a? Seřval mě, samo,“ mával rukama a jeho dětská tvářička se nalévala vztekem, „a pak mi začal recitovat z jejich programovýho prohlášení, ňákou hovadinu, že je to jako pro politický vězně, jo, už vim, kerý se v žalářích a v koncentračních táborech nezpronevěřili národu Čechů a Slováků. A řikam mu, že jsem se určitě nezpronevěřil.“

Kroutil jsem hlavou.

„A von, jestli sem podnikal nějakou podvratnou protiněmeckou činnost. Tak jsem prásknul dveřma a šel do prdele.“

Emila jsem nakonec pracně přemluvil. Jenže pak se dostavil z práce Icek, jeho nasupený výraz nevěštil nic dobrého.

„Nikam nejdu,“ prohlásil bez pozdravu a z apadl za Emilem do pokoje.

„A dneska netrénujeme!“ křiknul skrz zavřené dveře.

„No, hezký,“ pomyslel jsem si, a když jsem doposlechl odpolední vysílání (Voláme koncentrační tábory — hlasatel upozorňoval, že už nezvládají odvysílat rubriku Hledá se…, protože vzkazů je příliš mnoho,

a že se všichni mají obracet s dotazy přímo na repatriační odbor ministerstva), svlékl jsem si košili a zesílil přístroj, kde začali hrát sovětskou vojenskou muziku — připadlo mi, že je jí tam čím dál tím víc, samé mužské sbory, a Svaščennaju vajnu jsem slyšel několikrát za den.

I teď s ní začínali a do jejího pomalého rytmu jsem začal vyklusávat na místě, rytmus byl příliš líný, a tak jsem nakonec poskakoval dvojnásobně rychle, abych se trefil do jejího tempa. Teprve když dohrála, všiml jsem si, že se Icek přidal a poskakoval za mnou — to když zařval do finále se sborem dlouhé a táhlé „vaj-náááááááá“.

„Myslel jsem, že na to kašleš,“ řekl jsem přerývaně a zhluboka vydechoval.

„Ve skladu mě naštvali,“ ušklíbl se, zeslabil rádio a otevřel okno dokořán.

Do místnosti se nahrnul dusný vzduch vyhřáté ulice.

„Co se stalo?“

Mávl rukou.

„Dostal jsem vynadáno.“

„Za co, něcos šlohnul?“

„Nic důležitého.“

„Nic důležitýho, ale večer nejdeš, chápu to správně?“

„Ano.“

„Paní Abelesová ti něco provedla?“

„Paní Abelesová mi neprovedla nic.“

„Tak co teda?“

Posadil se ke stolu.

„Dřu tam jako valach, ten sklad je nekonečný, to snad bude na několik měsíců, a přišel Klein, to je můj vedoucí z inventárního oddělení, že prý bych měl být víc loajální.“

„Jak loajální?“

„Na to jsem se ho přesně zeptal, co tím myslí.“

„A…?“

„Že prý se doslechl, že kritizuju vedení obce, a že jestli se mi něco nelíbí, tak u nich nemusím pracovat.“

Zakroutil jsem hlavou.

„Tys někde něco trousil?“

Icek se šibalsky ušklíbl.

„Jak se to vezme — jen že se mi zdá podivné, že jsou skoro dva měsíce od konce války a nic se neděje. Všude dostaneme aspoň něco k jídlu,

jen na obci nejsou schopní udělat nic. Nebýt Abelesové, tak spíme pod mostem.“

„To je všechno, nic víc?“

„Vlastně ano — že sestavování transportlisty jim šlo mnohem líp,“ zakřenil se.

„Ty vole, to se pak nediv,“ plácnul jsem ho do ramene.

„No a není to pravda? Řekl jsem to jen klukům v templu, takže mě někdo musel udat.“

Zesílili jsme zase rádio a pokračovali v tréninku, vypadalo to, že se Izák uklidnil, a nakonec souhlasil, že na večeři půjde — možná trochu pod nátlakem, když jsem mu ukázal, že mám do masa sedřené klouby od pytle, protože stále nedokázal opatřit boxerské rukavice.

Stáli jsme v dlouhé předsíni u paní Abelesové v bytě v Dušní ulici, v secesním domě bohatě zdobeném ornamenty, naprostém opaku našeho domu v Heřmance, který svou strohostí připomínal krabici, zatímco tenhle dům se všemi tepanými kytkami na zábradlí a štukovanými kvítky na fasádě se podobal rozkvetlé louce.

V obývacím pokoji u stolu s nápadně bílým ubrusem seděli další dva strávníci, což nás překvapilo, mysleli jsme, že budeme sami.

„Tohle je Ilse a tohle je Rudolf,“ ukázala na sedící v přítmí pokoje a oba se postavili. Icek se na mě významně podíval a nepatrně mrknul.

Přeletěl jsem Rudolfa pohledem, hubený kluk střední postavy, mohlo mu být tak dvacet, možná o pár let míň, možná víc, vypadal jako někdo, kdo miluje zrcadla a zrcadla zas milují jeho. Jeho vzpřímená postava přímo zářila, dost možná za to mohly jeho vzorně učesané vlasy barvy naleštěné mědi.

„Ruda Goldfarb,“ pronesl nahlas, „prý s vámi budu brzo bydlet.“

Podívali jsme se na paní Abelesovou. Tak takhle to je. Večeře.

„Doufám, že spolu budete vycházet — Ruda se k vám příští týden nastěhuje z Belgické, čekáme příjezd další skupiny z Terezína. Potřebujeme volné pokoje.“

Kývli jsme, ostatně co bychom tak mohli dělat, a zadívali se na Ilse.

Podal jsem jí ruku.

„Vy s námi taky budete bydlet?“ zeptal jsem se.

Kluci se zasmáli a Ilse sklopila oči, rty se jí nepatrně roztáhly, což mohlo znamenat úsměv, ale taky úšklebek.

„Petr Stein.“

„Ilse Pollaková,“ řekla měkce a podala mi ruku.

Nepřítomně se na mě podívala, přišlo mi, že ostří někam hluboko za mou hlavu. V tom nedostatečném světle jsem nebyl s to rozeznat, jakou barvu mají její oči, nejspíš byly hnědé, vypadaly, snad jako by byly lehce opilé, a dívaly se na mě bez jediného mrknutí, tedy pokud se vůbec na mě dívaly. Zaznamenal jsem její tenký klenutý nos a velké souměrné rty, vlastně ne, velký spodní ret a tenčí vrchní. Černé vlasy měla stáhnuté dozadu sponkou.

„Slečna Pollaková bydlí v Lublaňské, stěhovat se nikam nebude,“ pronesla paní Abelesová, jako by nepochopila, že to nemyslím vážně.

A Ilse řekla: „Pustíte?“

Povolil jsem sevření ruky a postupně se představili Icek a Emil. Vždy řekla celé své jméno a pokaždé ho vyslovila stejně měkce, jako byla měkká její drobná ruka.

Posadili jsme se proti Rudovi i Ilse, všichni tři na jednu stranu stolu, já zcela na konci vedle Icka, zatímco hostitelka zaujala místo přímo v čele na jeho kratší straně.

„Budeme mít polévku a pak vařené hovězí s bramborem,“ vyhlásila program večera a po chvíli rozpačitého ticha se vynořila z kuchyně s bílou porcelánovou mísou se dvěma uchy a pokličkou. Tu postavila doprostřed stolu a začala rozlévat vyleštěnou naběračkou hustý vývar, ze kterého se linul vlhký kouř na všechny strany.

Díval jsem se do talíře, ve kterém plavaly nudle, maso a zelenina, celá ta tučná vůně a olejovitá oka na talíři mi připomínaly sváteční polévku u nás doma, se vším tím hezkým porcelánem a voňavým bělostným ubrusem, až mě to zarazilo. Polkl jsem a v krku se mi sevřelo.

Kolik lidí by při životě udržela tahle polévka? Tahle jediná mísa.

„Pomodlíme se,“ pravil Icek do cinkání naběračky a rozhlédl se po ostatních. Paní Abelesová nepatrně kývla, Emil, rozpláclý na židli jako mokrý hadr, se náhle narovnal, založil ruce na hrudníku a ušklíbl se, já jsem neříkal nic. Ruda pokrčil rameny a pobaveně se usmál, Ilse mlčela. Na obličej jsem jí neviděl, protože před námi stála štíhlá broušená váza a v ní kytice se zelenými listy, nebyly to ani růže, ani karafiáty, ani jiné květiny, které bych dokázal pojmenovat.

Jisté jen bylo, že jsem ji viděl pouze do výše ramen, rozpůlenou křišťálovým tělem vázy, pozoroval jsem její štíhlé paže složené do klína, ale obličej jí už zakrývala široká hlavice květin. Nebyl jsem si jistý, občas se mi zdálo, že se její tmavé oči dívají skrz barevnou džungli

přímo na mě, někdy jsem měl pocit, že mezi kytky zírám příliš dlouho a Ilse zase na mě, pak jsem těkal očima po místnosti, nebylo mi to zrovna příjemné.

„Baruch ata adonaj, elohejnu melech haolam,“ recitoval Icek, „šehakol nihja bidvaro…“

Nikdo z nás s ním modlitbu nepronášel, možná děvčátko za vázou, ale to jsem skrz zelenou hradbu nemohl vidět.

„Amen,“ řekl jsem nakonec nahlas jenom já a pozoroval ostatní u stolu — Emil, jak se dalo předpokládat, se neúčastnil, Ruda také ne. Paní Abelesová neznatelně pohnula rty.

Vrhli jsme se na polévku, sálalo z ní horko a všichni jsme opatrně srkali, takhle silný vývar musela paní Abelesová vařit dlouho, dost možná přes noc, tak jako jsme ho doma vařili my. Krk se mi znovu sevřel.

„Je to výborný,“ přinutil jsem se říct do rozpačitého ticha, přerušovaného srkáním a foukáním do lžic, tohle slovo jsem snad použil úplně poprvé, prostě jsem jen nechtěl, aby se mlčelo.

Paní Abelesová poděkovala, nikdo jiný se k mé chvále nepřidal, a tak zase zavládlo hloupé ticho. Přemýšlel jsem, zda mám ještě něco říct.

„Máte nějaké zprávy z obce? Je něco nového?“ ozvalo se měkce zpoza květin. Ilsina výslovnost zněla stejně zvláštně jako její nejistý pohled — vlastně to nebylo chybně, a zároveň se nedalo říct, že by to působilo stoprocentně správně.

„Pan Frischer je zpátky a založil přípravný výbor na obnovení obce,“ řekla paní Abelesová, „chceme sdružit obce pod jednu organizaci ze všech těch, co zůstaly.“

„A kolik jich je?“ vpadl jí do řeči Icek.

„To není jisté. Lidé se pořád vracejí, to ještě několik měsíců potrvá, zatím to není… není… žádná sláva.“

Díval jsem se pod hladinu polévky, musela to zaregistrovat.

„Petře, z Terezína mám zprávy: nikdo z vaší rodiny tam není ostatně z našich už tam není téměř nikdo.“

Kývl jsem, neříkal jsem nic.

„Ale plno lidí je v Německu i Polsku, stále se lidé vracejí…“

„A proč to všechno tak trvá?“ vmísil se do hovoru Emil tak smířlivě, až mě to samotného překvapilo, nejspíš to byla nejdelší věta, kterou jsem od něj slyšel, „všude pomáhají a z obce téměř nic. Dostal jsem mizerný tři stovky.“

Pokrčila rameny.

„Plno lidí odešlo, rada starších se zrušila a nové výbory teprve začínají. Není jasné, kdo by měl obec řídit.“

„No hlavně aby to neřídily kurvy jako Mandler!“

„Emile!“ pokáral jsem ho.

„Kdo je Mandler?“ zeptal se Icek.

„Vedoucí referátu vystěhování,“ odpověděla paní Abelesová.

„…a pěknej zmrd,“ dodal Emil, aniž by v sebemenším hnul brvou, „táta mu dal prachy a nebylo z toho ani hovno, všechno shrábnul a my jsme zůstali tady jako idioti.“

„Emile…!“ napomenul jsem ho znova.

„Nebylo z toho ani nic,“ opravil se s vážnou tváří a mávl do vzduchu rukou.

Paní Abelesová se rozpačitě usmála, Emil se znovu rozpovídal, nikdy jsem ho opravdu takhle dlouho mluvit neslyšel, ptal se, zda někdo mohl vědět, že to takhle Němci s námi skoulí a že se necháme všichni nahnat snadno do lágrů, Izák namítal, že všichni ne, aspoň on ne, a paní Abelesová vyprávěla o nějakém magikovi jménem Anonymus, jasnovidci a hypnotizérovi, který před válkou předpověděl několik věcí, které se opravdu staly, třeba smrt předsedy vlády Švehly na týden přesně, Rudolf

Brumlík se jmenoval a byl jeden z nás, říkala, a hádejte co, on ani jeho rodina nepřežili. Tak pokud to nevěděl ani on, kdo ano?

Těšili jsme se na druhý chod, pečené hovězí, na pekáčku vypadalo ještě šťavnatější než ve skutečnosti. Nikdo se neptal, jak ho dokázala sehnat, prostě rozkrájela vláknitý flák masa na tlusté plátky a každému naservírovala na talíř několik žlutavých brambor, byl jsem z toho všeho jídla trochu nesvůj. Podařilo se mi během toho posunout vázu s květinami trochu doleva, abych lépe viděl, Ilse si toho všimla a nejistě se usmála, zase mi nebylo jasné, zda je to úsměšek, nebo opravdový úsměv — přišel jsem na to, že je to tím, že koutky jejích rtů se ohýbají dolů místo nahoru. Tedy pokud to opravdu měl být úsměv, a ne to druhé.

„Když už jsme u té budoucnosti,“ žvýkala maso paní Abelesová, „jak to vidíte vy?“

Přestali jsme jíst, nikdo se nehrnul do odpovědi a zavládlo znovu ticho.

„Petře?“

Pomalu jsem rozkousal sousto a položil příbor na talíř. Myslím, že jsem zčervenal.

„Jak vidím co?“

„No, co budeš dělat, jestli máš nějaké plány…“

Jaká budoucnost, jaké plány? Možná jsme se spíš měli bavit o minulosti.

Píchlo mě u žaludku.

„No… já počkám, až se vrátí zbytek rodiny, a pokusíme se získat náš byt. Nemám jiný plány, prostě budeme dělat to, co před válkou.“

„Což je co?“ zeptal se Ruda.

Dlouze jsem vydechl.

„Půjdu zpátky do školy.“

„Do jaký školy?“

Zarazil jsem se.

Hanuš Seger, Lucie Schwarzová, Věra Richtmannová, Dáša Růžičková, Ota Platovský, Věra Picková, Milan Oppenheimer, Miloš Oplatka, Helga Müllerová… Třicet osm spolužáků, těch deset procent zpátky minus já, 2,7 — takže dva nebo tři nanejvýš… Kdo z nich?

„Do jakýkoliv školy,“ řekl jsem rezolutně, „kamkoliv, kam mě vezmou.“

„A dál?“ naléhal.

„Co dál? Dál nic. Co ty?“

Vypjal hrudník a rozhlédl se kolem stolu.

„Já mám jasno. Vstoupil jsem do strany.“

„Jako ke komunistům?“ zeptal jsem se.

„Ne asi, k agrárníkům,“ odsekl a pobaveně se podíval na Ilse, „kam jinam?“

Zašátral v kapse u saka a vytáhl členskou legitimaci, hned vedle jeho fotografie, brada vystrčená vpřed, bylo číslo legitimace, velice nízké.

„Tohle je naše budoucnost. Tohle znamená pro naši zem svobodu a pro náš lid blahobyt.“

Znělo to dost škrobeně, jako by přednášel, skoro bych se zasmál, jenže Ruda přitom vypadal tak zapáleně, až jsem mu snad záviděl. Oči mu hořely stejně jako jeho zrzavé vlasy. Přišlo mi, že na něj Ilse obdivně pohlédla. Nebo se dívá skrz?

Chtěl jsem mu říct, že mi komunisti v lágru odmítli pomoct. Že nemám stranickou knížku, tak ať se prý obrátím jinam — místo toho jsem mlčel.

„Pomohli nám Masaryk nebo Beneš?“ pokračoval Ruda, „tak vidíte. Není větší naděje pro náš svět než ideje komunismu.“

Icek se vrtěl na židli, dělal během jeho proslovu obličeje, a když dojedl, bylo vidět, že mu chce něco vyčíst.

„V armádě jsem samozřejmě poznal hodně komunistů…“

„Tak vidíš!“ nenechal ho domluvit.

Nebylo jasné, co přesně chtěl říct, nejspíš si uvědomil, že bude naším spolubydlícím, takže jen namítl:

„Mně je jedno, jestli je někdo agrárník nebo komunista, pro mě za mě luďák — vždycky mě jako první zajímá, jestli je to dobrý člověk.“

Ruda kroutil hlavou.

„S tím rozhodně nesouhlasím. To nestačí, jistě ne v dnešní době. Co máš za plány ty?“

Icek se poškrábal na nose.

„Chci se usadit, oženit se a mít hodně dětí. Možná půjdu zpátky do armády.“ Dolil si vodu do sklenice a odmlčel se.

„A ty?“ obrátil se Ruda na vedle sedící Ilse.

„Já?“

Bloumala očima po stole, občas její pohled sklouzl na mě nebo na někoho jiného, jako by se rozhodovala nebo nadechovala k odpovědi.

Vysvobodila ji paní Abelesová.

„Máme teď starosti, viď,“ pokynula jí, „Ilse je totiž Němka a chtějí ji deportovat.“

Ilse ještě stále mlčela.

„Němka?“ zeptal jsem se a díval se střídavě na ni i na paní Abelesovou, „jak to myslíte?“

„Podle nařízení vlády je Němec každý, kdo se přihlásil při sčítání lidu před patnácti lety k německé národnosti. S tím se nedá nic dělat.“

Byl jsem si jistý, že naše rodina vyplnila příslušné políčko na sčítacím listu správně, přesto mě u žaludku slabě bodlo.

„Ilse,“ obrátil jsem se přes stůl, „vám je tak devatenáct, ne?“

„Dvacet.“

„Takže vám bylo pět let, když proběhlo sčítání?“

Kývla.

„Tak pak jste si tam nemohla napsat vy vůbec nic a někdo to za vás rozhodl, to nemůže platit. Za to přece nemůžete nést odpovědnost.“

„Rodiče jsou Ilsini zákonní zástupci. Tedy byli. Ať se vám to líbí, nebo ne. Ilse má úředně německou národnost, zákon mluví jasně. Snažíme se to nějak napravit…,“ pokrčila rameny paní Abelesová a shovívavě se na mě usmála. Jako bych byl hlupáček.

Vzpomněl jsem si na projev Beneše na náměstí, jeho poznámky o vylikvidování. Všechno německé musí pryč. Ale jak by mohla být Ilse Němka, s takovýma tmavýma očima?

„Ono je to těžké,“ promluvila, její přízvuk byl teď mnohem znatelnější, „ještě na začátku dubna říkal pan prezident v Košicích, že stát bude pro všechny, že na náboženství nebo národnosti nesejde. O měsíc později už je to jinak.“

„Je to politik,“ zasmál se Ruda, „měnit názor je pro buržoazní politiky stejně přirozené jako dýchat vzduch. A Benešovi — tomu bych opravdu nevěřil ani slovo.“

„Ty ses přece taky dal na politiku,“ namítl jsem.

„Jistě. Ovšem my komunisti názory neměníme, že Němci musí pryč, říkáme od začátku.“

Zmlkli jsme, Ilse pohledem probodávala bělostný ubrus, pomyslel jsem si, že stejnou barvu by měla mít jako Němka na pásce na paži, ale ať jsem se díval sebepozorněji, nikde jsem ji neviděl. Žlutá a bílá jsou barvy skoro vedle sebe.

„Jaký máš plány ty?“ obrátil jsem se na našeho blonďáčka, snad jako bych chtěl Ilse vysvobodit.

„Já?“ otázal se suše Emil, jeho světlá hlava se zašklebila.

„Jo, ty.“

Zamyslel se, přitom nehtem přejížděl po okraji talíře, až to vydávalo vysoký tón, a pak řekl:

„Já nemám žádný plány. K čemu?“

To, co v půlce večeře vypadalo trochu nejistě, nakonec skončilo docela dobře, každý uznal, že paní Abelesová měla dobrou vůli a nebyla vůbec špatná kuchařka (a nabídla nám, že ji můžeme oslovovat jako Ernu), Ilse jsme uchlácholili, že všechno dobře dopadne („Ber to tak, žes aspoň nemusela rozebírat barikády,“ snažil se ji trochu nemotorně rozveselit Ruda.), Emil se znovu vzácně rozpovídal, že co nevidět si ho vyzvedne strýc, a paní Abelesová, teď už tedy Erna, ho zase utěšovala, že ohledně epizody na Svazu osvobozených politických vězňů se takové věci stávají.

„Půlka šmelinářů z černého trhu, co je Němci poslali do koncentráku, průkazku Svazu dostali — zajdi si do pasáže Koruna a je to tam úplná odbojová buňka,“ pravila pobaveně, nicméně zas tak vesele to neznělo. Říkala, že přednese na přípravném výboru obce, co by se s tím dalo dělat, a Icek zaníceně probíral s Ilse, kolik je u nich na ubytovně děvčat a kam asi tak nejčastěji přes den v Praze chodí. A vysloveně dobrý tah byl vytáhnout lahev červeného vína, a byť nebylo košer a na každého

vystačila pouhá půlka sklenky, připadali jsme si, alespoň já jsem měl na chvíli ten zvláštní pocit, svátečně.

Když jsme se pozdě večer loučili pod zelenkavým světlem plynové lucerny, nabídli jsme Ilse, že ji doprovodíme na její ubytovnu v Lublaňské, ale odbyla nás, že na sebe dá pozor a že se vyhne všem rudoarmějcům po cestě. Že umí rychle běhat. A že musí stejně spěchat, neboť jako Němka musí stihnout noční hodinu.

Zatímco se její postava pomalu ztrácela na potemnělém náměstí a já každou chvíli čekal, že se otočí, zamává nám a usměje se a já nebudu vědět, zda je to úsměv, nebo úsměšek, naklonil se ke mně Emil a obdivně zašeptal: „Ty vole, ta má ale kozy, co?!“

„Lidice, Lidice, samý Lidice,“ prskal Emil před spaním a jeho blonďatá

hlava zcela ztratila světlý odstín a barvila se do tmavě červené. Držel v rukou jedno z mých starých vydání novin, které ten týden opakovaly stále jedno téma, na jejich titulce se skvěl obří nápis NEZAPOMENEME, a pitvorně recitoval:

Vítězslav Nezval — Lidice

My, my česká města, my, my české vesnice žalujeme, i když není soudné stolice, i když není trestu, jenž by pomstil Lidice!

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Hovno,“ odvětil a recitoval dál:

Hamburk lehl popelem. Sta měst se zalklo v síře.

Vyzývavé Německo, jak se ti bydlí v díře!

Je to pomsta za Lidice, pomsta za havíře.

Mrsknul listem na zem a skočil v pyžamu zpátky na postel, až hlasitě zaskřípala.

„Co mu je?“ houkl ve dveřích Icek.

Pokrčil jsem rameny.

„Co mi je?“ postavil se Emil na posteli, hmátl po novinách, které předtím odhodil, a šermoval s nimi ve vzduchu, „co mi je? Tak si to přečti — pr vní strana — Lidice, druhá strana Děkujeme soudruhu

Gottwaldovi, třetí strana Lidice a čtvrtá strana Cílevědomá práce KSČ v Liboci.“

„No a?“

„Není tam jediný slovo vo nás, jediný slovo!“

„Jak o nás — proč by mělo být?“

Mrštil novinami znovu na zem.

„Ty to nechápeš?“

Icek pobaveně zavrtěl hlavou.

„Nechápu, co je špatného na Lidicích?“

„Na Lidicích nic, samozřejmě.“

„No, já si myslím, to je zvěrstvo, které na světě nemá obdoby. Je naší povinností to budoucím generacím neustále připomínat. Celé rodiny vyvražděné, děti odvlečené. Je s podivem, že to mohli udělat lidi.“

„Jakej je v tom rozdíl,“ nenechal se zviklat Emil, „jakej je rozdíl mezi náma a Lidicema?“

„Co to meleš, jakej rozdíl?“

„No přesně, jakej rozdíl? Podle mě žádnej — vzali jednu vesnici a celou ji zlikvidovali. A nás vzali taky všechny a všechny nás taky zlikvidovali. Jedinej zkurvenej rozdíl je, že tady vo tom není ani zasraná čárka, zatímco Lidice na mě koukaj ze všech zpíčenejch stránek. To je to podstatný,“ domluvil a prohodil do vzduchu ještě několik nadávek, než se zase vrátil ke svému normálu, tedy mlčení, a skočil znovu na postel.

Já jsem sáhl po novinách, neměl jsem je všechny dočtené, v Rudém právu jsem našel zmínku, nenápadnou zmínku, která měla být dle mého soudu na první straně, ale tady se jen krčila mezi dvouřádkovým poděkováním soudruha ministra vnitra Noska za pozdravné telegramy a oznámením o změně adresy obrázkového týdeníku Svět Sovětů, a byla to opravdu dobrá zpráva, potvrzení, že aspoň kousek spravedlnosti na tomhle světě existuje:

Dr. Mengele byl zastřelen

Podle zprávy bývalé osvěčimské vězenkyně se stal dr. Mengele komandantem jednoho koncentračního tábora v Německu. Když byl tábor obsazen sovětským vojskem, byl dr. Mengele zastřelen. Sovětští vojáci nevěděli, že nejde o obyčejného esesáka, ale že jde o jednoho z největších a nejsadističtějších vrahů dějin. Tak ušel dr. Mengele tomu, aby se odpovídal ze svých zločinů.

Nepatrná ztráta osamělosti

Hrdinou a vy pravěčem románu Nepatrná ztráta osamělosti je židovský chlapec, který přežije vyhlazovací tábor i pochod smrti a v rací se do rodné Prahy na pokraji svých duševních a f yzických sil. Je však květen 1945, lidé radostně oslavují konec války a do této optimismem naplněné doby se návrat stínů z m inulosti nehodí.

Hledání ztracené rodiny, přátel i lásky zavede hrdinu na nečekaně obtížnou cestu, na které se musí vyrovnávat se svými traumaty, úzkostmi i nedůvěrou k okolnímu světu. A zjišťuje, že válka zanechala nezhojitelné jizvy nejen v něm — poválečný svět se nenávratně mění a nic z toho, co si v zajetí vysnil, nebude snadné a zcela podle jeho představ…

Sugestivní a napínavé vyprávění z temného období dějin není v tomto románu ztracených iluzí jen dalším příběhem o holokaustu, ale zpracovává následnou dobu a události, o kterých toho nebylo napsáno příliš mnoho. Kniha je zároveň historicky věrným dokumentem, napsaným podle skutečnosti.

Eli Beneš

Eli Beneš se narodil v roce 1976 v Praze. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obory anglistika/amerikanistika a český jazyk a literatura, později na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy žurnalistiku a mediální studia s televizní a rozhlasovou specializací.

Absolvoval Paideia Project Incubator na European Institute for Jewish Studies ve Stockholmu či program Ami-Ad v Tel Avivu. Čtrnáct let byl moderátorem Rádia 1, kde se věnoval primárně českým elektronickým projektům a k apelám, byl také vlastníkem hudebního vydavatelství či dlouholetým skladatelem hudby pro Českou televizi či další média. Elektronickou hudbu také příležitostně vyučuje na Electronic Music Academy Prague. Věnoval se práci v médiích, nejprve jako šéfredaktor několika časopisů, později jako publisher. V současné době pracuje pro mediální dům Seznam.cz.

Nepatrná ztráta osamělosti je jeho románovou prvotinou.

Eli Beneš

Nepatrná ztráta osamělosti

Vydal Filip Tomáš — Akropolis

5. května 1338/43, 140 00 Praha 4

www.akropolis.info

v roce 2023 jako svou 473. publikaci

Redakce Olga Zitová

Jazyková redakce Klára Bláhová

Grafická úprava a obálka Denisa Myšková — Studio Symbiont

Sazba písmem Matter a Crabath Text Stará škola — staraskola.net

ePUB a MOBI Stará škola — staraskola.net

Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 512 stran, TS 13.

ISBN 978-80-7470-469-7

ISBN 978-80-7470-470-3 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-471-0 (ePUB)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 499 Kč

ISBN 978-80-7470-469-7