Egon Bondy: 677 – Afghánistán by Akropolis

egon bondy 677 / afghánistán

Když se konečně dostal až ke konci peronu, kde měla být bouda, uslyšel chrápání a ucítil zápach mizerné domácí kořalky. Měl štěstí a byl snad už z toho napůl venku. Ve tmě, v níž se obával škrtnout sirku, šel už vzpřímeně dál po kolejích. Šel dlouho, až uviděl svítit druhou stanici. Neobyčejně pomalu se odvažoval vpřed, ale tato stanice byla prázdná, jen jedna žárovka opět svítila. Avšak strach se zmocňoval C. tolik, že se zde zastavil, schoulil se ve tmě za jedním sloupem a odpočíval. Fantastické děsy se mu honily hlavou. Teprv po třech čtvrtích hodiny se pustil dál. Avšak proniknout do města nebylo snadné a C. se stále více bál. Bylo hřbitovní ticho, jen jeho kroky a kapání vody bylo slyšet. Vstříc mu však vanul stále méně chladný – nebylo možno říci teplý – vzduch a s ním stále hustší smrad z lidských výkalů. Podle jeho hodinek byl už večer, když se před ním začal tunel jasnit a on uslyšel šum lidských hlasů. Ale k příští stanici bylo ještě daleko, když pořád ještě ve skoro úplné tmě poznal, že kráčí jediným obrovským záchodem. Nohy se mu v něm bořily a klouzaly. Puch byl k nevydržení, podél stěn v tunelu i klidně vprostřed kolejiště posedávaly na bobku nezřetelné postavy – a sraly a sraly. C. si myslel, že to ovzduší nesnese, a při každém nadechnutí doufal, že zavane čerstvější vzduch. Ale nezavanul.

egon bondy 677 afghánistán

ISBN 978-80-7470-374-4

Doporučená cena 249 Kč

AKROPOLIS

egon bondy

677-Afghanistan.indd 1

01.09.2021 21:40:06

677-Afghanistan.indd 2

01.09.2021 21:40:06

677 Afghánistán

677-Afghanistan.indd 3

01.09.2021 21:40:06

677-Afghanistan.indd 4

01.09.2021 21:40:06

677

677-Afghanistan.indd 5

01.09.2021 21:40:06

Martinovi Mevaldovi k prvním narozeninám 1978

677-Afghanistan.indd 6

01.09.2021 21:40:06

7 I.

Pan Pánek stál na rohu u Malostranské kavárny a věděl, že odnaproti se na něj zpoza záclony dívá Venera a že Venera ví, že bude brát až pozítří, a tak z domu nevyjde. Venera stál za záclonou v advokátní poradně, kde zametal, vysypával popelníky a myl hajzl, a pozoruje pana Pánka, spočítal si, že bude taky brát až pozítří, a tak si jen upliv a pustil se dál do zametání. Bylo větrné počasí, podzim začal tohoto roku brzo. Hodiny na druhém konci náměstí ukazovaly pátou a pan Pánek uvažoval, že by měl jít do práce. Byla to jeho úvaha každodenní a skoro vždy při ní dospěl k závěru, že jelikož mu za noční hlídačství platí jen 1350 Kčs, nemohou přece na jeho podniku předpokládat, že za tak malou sumu jim skutečně bude do práce chodit, a tak do ní taky nešel. Obloha se náhle zatáhla, až bylo temno a tísnivo. Pan Pánek se vydal nazdařbůh ke Karlovu mostu. Krátká Mostecká ulice byla plná lidí. Před všemi krámy stály fronty – buď na toaletní papír, nebo na buřty, nebo na mléko, nebo na žárovky, nebo na chleba, nebo taky na pivo. Fronta dokonce byla i u prodejny Supraphonu, kam zřejmě došel nový hit Václava Neckáře. Pan Pánek si vzpomněl na píseň, kterou na posledním underground-festivalu zpívali Chomutováci, v níž mimo jiné Václava Neckáře přivezli na káře, a začal si ji zpívat. Z rozsypávajících se fasád domů včetně jugoslávského velvyslanectví drobně opadávalo zdivo a metařům, k nimž si čas od času chodila přivydělávat Dana Němcová i s holkami, přibude dnes v noci práce. Paní doktorka Němcová byla teď sice na pár týdnů jako výpomocná síla v domově pro hluchoněmé děti, ale když nebude zametat ona, bude tu skoro určitě v noci zametat nějaký jiný přítel. V kotelně ministerstva financí seděl doktor Hejdánek a vymýšlel právě osmadevadesátý Dopis příteli, který bude ještě etičtější než dopis sedmadevadesátý. Pan Pánek šel okolo, ovšem z ulice do sklepa neviděl. Vítr najednou úzkou středověkou ulicí přímo zaburácel a lidi radši sešli doprostřed vozovky, aby jim něco nespadlo na hlavu. Chodníky byly sice jakžtakž kryty prkennými přístřešky, již před dávnými lety zřízenými, ovšem jelikož před půl hodinou krátce, ale prudce sprchlo, kapala z nich teď zase letitá špína,

677-Afghanistan.indd 7

01.09.2021 21:40:06

8 kterou ze šatů nikdo neodstranil: byla mastná od výfukových plynů a kdoví od čeho ještě, co se z našeho smogu na těch prknech neustále usazuje. Ale mnoho lidí už na nějaké ty fleky na šatech a na klobouku nehledělo, to by museli dávat všechno čistit furt. Pan Pánek by byl hrozně rád potkal pana Lopatku, který by touto dobou teoreticky měl směřovat z práce k domovu. Pan Pánek pana Lopatku miloval s tichou a věrnou oddaností, kterou nic nevyvrátí, ale pan Lopatka, teoreticky mající jít domů, v praxi obvykle šel do hospody, a tak vyhlídka na setkání s ním na Karlově mostě byla skoro nulová. Tak vešel pan Pánek na most zasmušile a duchem málo přítomen. Když vprostřed mostu zvedl hlavu, nevěřil očím: jez po pravé ruce a domy na protějším nábřeží hořely. Jez plamenem oslnivě bílým a domy intenzivní žlutí přecházející v oranžovou, neboť hned za nimi a nizoučko nad nimi byla dešťová obloha celá sytě fialová – a takhle se od ní jez, černá Vltava i domy nad ní odrážely, když úzkou škvírou v mračnech na Hradčany byl na ně na chvíli, než se mračna zase spojí, obrácen reflektor světla v tuto roční dobu ještě pořád blízkého slunce. Ostré jednobodové světlo jako by vše ve svém poli přibližovalo a zvětšovalo. Bylo vidět každou rozpadlou římsu, ulomivší se balkon, díru na střeše, každý zhroucený komín a vytlučené okno, stejně jako na jezu oslňující bělost pěny mezi dvěma černými plochami řeky. Bylo vidět, co jindy, za běžně pošmourného počasí v rozptýleném světle pronikajícím malátnou mlhou a kouřem, odtud vidět není. Pan Pánek se zastavil, ba přistoupil ke kamennému zábradlí pod sochou svaté Luitgardy a vší duší se soustředil na tento pohled, na toto světlo ve středu tmy, které mu připadalo jako jas atomové bomby. V tu chvíli se vedle něho zastavili, také omráčeni tímto kouzlem, mladík s dívkou. Jejich blízkost pana Pánka vyrušila a rozladila. Pohlédl na ně a poznal je. Poznal – to znamená jen, že si vzpomněl, že je při putování přes Karlův most již jednou viděl. Jak tenkrát, tak i teď mu způsobili bolest. Byli krásní, až se říci nedá, mladí, o hodně mladší než pan Pánek, kterému už pomalu bude přece osmadvacet, což je věk prvních nutkavých životních bilancí. Byli vysocí a štíhlí a jako by na nich ulpíval jakýsi jas déle než na nábřeží Vltavy, které již opět potemnělo, potáhlo se šedivou a podle dojmu lepkavou mázdrou, takovou, jako když jednou babička pana Pánka, Máňa, zapomněla, že na plynu škvaří sádlo, zaklimbala a sádlo se vypálilo úplně a za doprovodu nejčernější

677-Afghanistan.indd 8

01.09.2021 21:40:06

9 černoty, která z něho vyvstala, potáhlo stejnoměrně celou kuchyni, každý, každičký předmět v ní, jako by vše prošlo sádelnou galvanizací. Mladík a dívka však zřejmě byli z toho vyjmuti. Záhadným způsobem zůstalo něco záře na jejich vlasech, na jejich obličejích i na jejich šatech. Když se pohnuli a šli naproti na Malou Stranu, vytřepávali jaksi ten zůstatek záře z rukávů, z nohavic a z větrem rozčechraných vlasů i z igelitových tašek, kterými pohazovali v rukou. Pan Pánek chvíli nevěděl, co s ním je. Pak se obrátil a vracel se patnáct dvacet kroků za nimi zpátky do Mostecké ulice. Opět zahučel poryv větru, ale byl teplý, jižní, byť vlhký a dešťový. Když si však v Mostecké ulici mladík s dívkou stoupli do fronty na rohlíky, pan Pánek se s nimi nezastavil. Fronta byla moc dlouhá, v krámu se dvakrát otáčela a dveřmi pokračovala až na ulici a nadto pan Pánek ani nechtěl rohlíky, ani neměl zbytečných peněz, chtěl-li si sednout na pivo. A tak pokračoval dál, opět kolem advokátní poradny a Malostranské kavárny, a dal se Nerudovkou. Vysoká Nerudovka Úvozem strmí na Pohořelec a tu, odpoutávajíc se od tohoto světa, vede do říše, kterou obývají asi andělé. V posledním domě Nerudovky, před prvním domem Úvozu, bydlel básník v malé komnatě, podivným způsobem mající okna na vše čtyři světové strany. Eman stál před vchodem hospody U dvou slunců a zíval. Od té doby, co se tu uvelebil a nerozlučně spojil svůj osud s vedoucím (s nímž později také putoval do dalších hospod), krátily se mu žíly, protože ani neproplachoval, tím méně vyvařoval pivní trubky, ani nekontroloval ve sklepě, který sud obsahuje už jen patoky, ani se nenamáhal s úklidem a příliš moc ani s roznášením piva, neboť hospoda U dvou slunců vděčila za stálou návštěvnost pouhému svému jménu a tradici, kterou jí vytvořili undergrounďáci, jimž na kvalitě piva houby sešlo, takže se vypilo i bez pěny i vyčpělé i dva prsty pod čárku na půllitru, i teplé i přechlazené. Proto Eman, aby se mu ty žíly moc rychle nekrátily, chodil před hospodu zívat a přešlapovat. Pan Pánek, pozdraviv ho úkosem, neboť si nebyl jist, zda tu posledně neudělal nějaký průser, vešel do domu nad hospodou, když už tu je, podívat se za básníkem. Leč ten nebyl doma, či lépe řečeno, neotvíral, což dělal zhusta. Pan Pánek podivně zarmoucen celým tímto dnešním odpolednem vešel tedy opatrně ke Dvěma sluncům a jako duch si sedl v koutě, že ho zprvu i Eman přehlídl. U prvního piva viděl znova toho mladíka

677-Afghanistan.indd 9

01.09.2021 21:40:07

10 s dívkou, ačkoli rozhodně ještě stáli dole v Mostecké na rohlíky, a nadto vůbec nebylo jasno, že by měli namířeno sem. Ale usadili se u protějšího stolu, kde se ostatní vlasatci jen něco více smáčkli. Pan Pánek byl nucen buď zavřít oči, nebo se dívat přímo na ně. Když si spočítal, že nebude-li zítra jíst, tak má dnes na pivo, uvolnil se a usadil se pohodlně tak, aby na ně mohl vidět, ale taky nemusel. Atmosféra v hospodě byla vonná od rozbryndaných piv a levných kubánských cigaret, a byl-li začátek letošního podzimu samý nečas a teď právě znova začalo chcát, U dvou slunců bylo dosud teplo z léta. Mladík s dívkou si tiše povídali a pozvolna jako by dívka mizela, až zmizela a její přítel upíral slunečné oči na pana Pánka.

677-Afghanistan.indd 10

01.09.2021 21:40:07

11 Co s mravoličným románem

A teď si chci položit otázku, co s mravoličným románem. Je to román, kterému z neznámých důvodů říkají realistický, tedy u nás socialisticko-realistický. Je to román oceňovaný kritikou a žádaný širokou čtenářskou obcí. Je to román Karla Houby, Milana Kundery, Thomase Manna, Ludvíka Vaculíka, Ernesta Hemingwaye, Jana Kozáka, a kdyby psal Václav Hons romány, tedy jistě i Václava Honse. Jak je však možné vydávat tyto romány za realistické? Je to jen mravoličné žvanění, které s realismem nemá co dělat. Jsou to namáhavě vymýšlené, obsahově stále stejné obměny několika málo základních tradičních schémat – jak se žije v manželském trojúhelníku, jak se překonávají obtíže a jak život vítězí nad smrtí a zlem. Tato schémata vycházející nikoli z reálné skutečnosti, ale z jednou zaběhaných klišé, jsou pak pracně zalidňována postavami – jejich typy jsou stejně tak předem určené, jako je románové klišé samo – a naplňována jakýmsi dějem – a tomu se říká život. Tzv. problémy jsou předem známy a dány a tzv. řešení taky. Problémy, postavy i řešení přecházejí z románu do románu, od autora k autorovi – a čtenář si to rád přečte, protože se nemusí myšlenkově vůbec namáhat, vše je jasné předem, ostatně každý čtenář je rád, když najde bezbarvost a prolhanost vlastního života v knize ke čtení a může s klidem z limonádové katarze pěkně usnout. V mravoličném románu se nenarazí na žádné tabu, byť autor hovoří sebeodvážněji, nikdy žádné tabu nepřekročí, ba ani skutečně nezmíní, vše se udává v občanském klidu – za odvahu jsou vydávány nicotné narážky na to, že se lidem těžko žije, že čtyřicátníka svrbí přirození a že nejde všecko v životě a ve společnosti tak po másle, jak by se nám hodilo. Občas se vyskytne heroický motiv, jak čestný jedinec hájí dobrou věc proti ouřadům a trpí načas nepochopením, ale jinak čestný člověk vesele (byť v těžkých podmínkách) bojuje za vlast (až za ni zhyne), poctivě pracuje (byť vzdor překážkám), až se dopracuje a problémy manželského trojúhelníku zvládne způsobem pro všechny optimálním. Jedinec zlý spravedlivě je odsouzen a na svoje skutky doplatí – alespoň ve výhledové perspektivě. Zdá se, že tato zeměkoule je skutečně nejlepší ze

677-Afghanistan.indd 11

01.09.2021 21:40:07

12 všech zeměkoulí, a hrdost jímá čtenáře nad tím, jak protagonisté mravoličného románu musejí zvládnout a překonat tolik překážek, takže je vidět, že život není pro dobrého člověka lehký, ale nakonec přece vítězný. To je katarze z uměleckého díla. Mravoličný román bedlivě dává pozor na skutečná tabu společnosti a života, předstíraje tak idylu, která se skoro neliší od zlatého věku. Není žádných nepřekonatelných problémů, dobro a život vždy vítězí, v příkopě zanechávajíce ty nečestné lidi, kteří dobru a životu strkají klacky pod nohy, ať to jsou rušitelé manželského svazku, bezpáteřní kariéristé nebo nepřátelé svobody a lidské budoucnosti. Mravoličný román je ze své nejhlubší podstaty nerealistický, nepravdivý, neživotný a neskutečný. Kdyby chtěl někdo třeba u nás napsat realistický román, musel by si nejprve vybrat skutečně žijící lidi. Mohl by začít tím, že si vezme normálního občana, otce rodiny. Tento občan pracuje dejme tomu v úřadě, a proto je ve straně. Přežil od r. 1948, kdy mu bylo osmnáct, vše. I kdyby to byl naprostý blbec, alespoň by si pamatoval, co prožil. Marxistická teorie byla pro něho vždy španělskou vesnicí a za třicet let každoročního svazáckého, odborářského a stranického školení, jichž se musel účastnit, má z ní dojem, že je vycucaná z prstu a že je plastická jak žvejkačka, protože během těch třiceti let sloužila k osvětlení a k obhájení věcí diametrálně odlišných, a pořád to byla tatáž marxistická teorie. Je tedy tento občan ve straně již dávno a dávno pouze z toho praktického důvodu, že by ho jinak z úřadu vyhodili a děti by se nedostaly na školu. Manželka, která musí být také ve straně, projevuje své pohrdání KSČ ještě daleko hlasitěji, rezolutněji a zpátečničtěji. Nebylo by výjimkou, kdyby svůj hluboký odpor ke komunistům spojovala i s antisemitismem. Oba rodiče ventilují v podstatě pocit hanby, že musejí být ve straně, kterou by za normálních okolností potírali, seč by byli s to, a jsou tak hluboce poškozeni v té nejzákladnější lidské sebeúctě. Nicméně dětem zcela samozřejmě vštěpují již od mateřské školky, že musejí být jiskřičkami, pionýry, svazáky a komunisty, protože, pochopitelně, bez toho by se nedostaly na školu a nikdy by to nikam nedotáhly. Ostatně mají již dávno zažádáno pro dětičky o byt – a pak to nejsou žádné žerty. Ovšem pokud jsou děti ve věku předpubertálním, střeží se rodiče poslouchat před nimi Svobodnou Evropu, ba i pronášet moc špatné řeči; naopak jim pro hodiny občanské výchovy

677-Afghanistan.indd 12

01.09.2021 21:40:07

13 vysvětlují vše podle posledního úvodníku Rudého práva. Jsou to rodiče nejen opatrní, ale i částečně vzdělaní, takže se obávají, nejen že by děti ve škole prokecly, že se doma mluví jinak, ale že by mohly být i postiženy schizofrenií. Potajmu a se strachem si jednou přečtou Solženicyna, když se jim čirou náhodou dostane do ruky, a jsou přesvědčeni, že kterýkoli americký prezident je právě ten nejlepší možný taktik. Zde je možno rozpracovat několik modifikací. Například že už jsou tak vyjukaní a utlačení, že v „osvobození“ vůbec nedoufají – a pak mají méně skrupulí před bezostyšným kariérismem. Nebo že naopak každý rok znova doufají ve „zhroucení“ režimu – a pak mají větší tendenci k preventivnímu alibismu – třeba že paní oklepe v práci v deseti průklepech čtyřřádkovou básničku o tom, že nám vláda vzala čokoládu. Nebo že se pokládají za tak bezprecedentně ublížené a ukřivděné osudem, že v nich čím dál víc plane přání pomstít se, až bude čas, jak se k tomu s rajskou nevinností znaly v šedesátém osmém sloupy naší pokrokové kultury jako Kundera a Vaculík aj. aj. Co by potom, „až by to přišlo“, dělali, může si autor domyslet. Tito lidé žijí spořádaným životem, a dokonce jim jejich odpor „ke komunistům“ usnadňuje, aby se vyhnuli manželskému trojúhelníku. Když děti ve škole excelují ve svazáckých funkcích, jsou docela normálně rodičovsky hrdi a pochlubí se sousedům. Jinou postavou pro realistický román je obyčejný dělník. Denně pro váznutí přísunu materiálů, vypínání proudu atd. prostojí pěkných pár hodin. Už dávno si odvykl i jen na to nadávat. Je to ztracená energie. Bavějí se spolu o rybách, o chatách, o autech a o sportce. Pijou přitom víc piva, než je zdrávo. Dávno vědí, že kdyby stát jejich podnik vůbec zavřel a jen jim dál platil mzdy, ještě by ušetřil. Ale je samozřejmé, že mzdu musejí dostat tak jako tak a nepůjdou přece pracovat do nějakého podniku, kde se skutečně plně využívá pracovní doba (protože je to podnik sledovaný vládou). Tam sice mají mzdy dvojnásobné, ale nám ta naše k pohodlnému životu taky stačí. Manželka s podstatně nižším platem po práci prostojí hodiny v různých frontách na potraviny a nejrůznější potřeby, přijde domů utahaná, nadává, vaří, uklízí, pere na děti a po krátkém hledění do televize padne. Děti chraňpánbůh, aby šly na školu! V osmnácti jsou synové vyučení a už kvalifikovanými dělníky a nosí domů pěkné peníze z fušek pro soukromníky z nakradeného materiálu, což dobře odkoukali od rozšafného otce. I tady se žije

677-Afghanistan.indd 13

01.09.2021 21:40:07

14 spořádaně, žádné mnohoúhelníky, kluci dokonce smějí nosit dlouhé vlasy, což si děti výše zmíněného ouřady za žádných okolností dovolit nesmějí. I když je otec víceméně náhodou členem strany, děti se tam nehrnou, majíce i funkce vedoucí ke kariéře za bohaprázdnou ztrátu času. Nosí trička s americkými emblémy a drnkají na kytaru písně dlouhejch cest, protože rocku u nás moc není a ani být nesmí – viz osud Plastiků, tak dobře sledovaných právě kluky od lopaty. Osobní perspektivu vidí v dalším rozmnožování aut a chat a posléze i cest do Jugoslávie. Dál jejich ambice nesahají prostě proto, že je to vše, čeho v naší konzumní společnosti lze dosáhnout. Společenské perspektivy nevidí žádné, nejvejš že se zas objeví nějaký Dubček. Ony totiž v naší společnosti žádné společenské perspektivy taky nejsou. Je nutno zalidnit realistický román více postavami. Je tu postava starého komunisty. Zřídkakdy je ještě funkcionářem strany. Je-li jím, lze předpokládat u něho ještě větší zatrpklost než u frustrovaných elitářů. Zatrpklost vede vždy ke zúžení zorného pole a tento starý komunistický funkcionář vidí jen, že se nám nic nepodařilo, že cíle, s jejichž vidinami žil před válkou (nebo aspoň ve Vítězném únoru), nebyly dosaženy, že všude je jen samý oportunista, kariérista, nemarxista (v čemž se bohužel nemýlí), a to od míst nejvyšších až po jeho děti. Nevěří než sám sobě a pár svým dávným soudruhům – u jiných členů strany čichá jen přetvářku a nepoctivost – říká, že obyvatelstvo od osmnácti do šedesáti je nutno odepsat a že se soustředíme teď jen na nejmladší generaci, vášnivě se upíná k přátelství se Sovětským svazem na věčné časy, ale s obavami si připomíná, že i tam už jednou přišel Chruščov a že u nás už jednou dubčekovci utáhli celý národ na vařené nudli. Pozoruje, jak mu vše přes jeho funkci uplývá mezi prsty, hořce si uvědomuje, jak stárne, a osobní ani společenské perspektivy nevidí v barvě naděje. Zajímavou modifikací této postavy je starý komunista, který již není ve funkci – pravděpodobně od r. 1969 –, a ten se snadno obrátí úplně čelem vzad. Imunizován do značné míry svým pradávným členstvím, hlasitě kritizuje bordel, ve kterém žijeme, na Sovětský svaz už nic nedá, o Číně nic neví a víceméně automaticky se stal eurokomunistou ještě dříve než Carillo. Někdy už ani v tom nenachází útočiště a říká, že politika je svinstvo a sovětská obzvlášť. Jestliže manželka nebo matka, též staré komunistky, pro Sovětský svaz a jeho garnituru

677-Afghanistan.indd 14

01.09.2021 21:40:07

15 u nás stále horují, vyskytuje se tu zajímavý případ rodinného rozvratu na stará kolena. Nutno před psaním konzultovat psychologa. U nás ne nejobvyklejším, ale zato vděčnějším je případ, který jsem s to popsat jen tak, jak jsem jej osobně poznal. Měl jsem dobrého známého, ne-li přímo přítele, který se v zlatých šedesátých letech se zálibou a sebeuspokojením věnoval vědecké kariéře, věc to mým vlastním tužbám věru ne cizí. Byl to ostentativní antikomunista a antimarxista, dovedl se vyhnout vstupu do strany, aby si nezatížil svědomí, jen to vnutil manželce, kterou používal jako jakýsi kádrový štít. In the golden sixties to všechno krásně šlo. V roce 1969 by byl musel odejít z místa – ačkoli se v obrodném procesu uchránil veřejného spuštění s dubčekovci a doufal jen, že už přes noc nás přijede ten americký pan prezident osvobodit –, nebo vzít ve svém ústavu kádrové místo. To učinil (ještě i teď se uchrániv vstupu do strany), já jsem mu cosi dopáleného napsal a neviděli jsme se osm let. Setkání po tak dlouhé době dopadlo fantasticky. Přesvědčoval mne o správnosti každého slova naší propagandy. Vykládal to, co slyšel od estébáků, na něž se musel napojit, jako sacrosanctum, počínaje tím, že Chartu 77 sepsala CIA, a konče tím, že to všechno platí mezinárodní Žid, který má zničení Ruska vytyčeno za cíl už přes sto let. Druhý den, když jsem o tom uvažoval, poznal jsem, že jsem narazil na případ kdysi masový ve třicátých letech v nacistickém Německu a v SSSR, který tak šokoval západoevropské intelektuály: jak totiž vzdělaný, kultivovaný a původně ostře proti režimu stojící vědecký pracovník náhle začne papouškovat propagandistické zhovadilosti Goebbelsů, Ždanovů, Suslovů a teď Biľaků a estébáků; není to ze ztráty soudnosti ani proto, že by se jakousi zvláštní katarzí dotyčný stal zanícencem pro režim, ale prostě z toho důvodu, že dotyčný nemůže „žít ve lži“. Chce být stále na straně pravdy a svědomí mít čisté. A protože jinak by musel z práce ven, udělá ten fantastický psychologický skok, že náhle prohlásí za pravdu to, s čím nesouhlasí, ale co musí stále říkat – a i doma mezi čtyřmi zdmi už mele teď jen ty úvodníky a komentáře z televize, jimž přece ani jejich vlastní autoři nevěří. Je to fantastický případ, kdy pro pravdu, pro to, aby mohl mít pocit, že žije v pravdě, přijme lež. A věřím, že pod tím není skryt hrubý kariérismus. Věřím, že ve většině případů německých a ruských intelektuálů třicátých let, kteří najednou začali svým zahraničním přátelům říkat, že jsou upřímně přesvědčeni, že Hitler či Stalin to myslí i dělají dobře,

677-Afghanistan.indd 15

01.09.2021 21:40:07

16 byla motivem tato hluboká niterná potřeba žít v pravdě a s pravdou. Čímž se demonstruje, co dokáže etika v koncentračním táboře. Podle mne osobně je tedy snad lepší býti bez té etiky. Případ, který jsem zde zapsal, připadá mi daleko hroznější než ty výpovědi obžalovaných před sovětskými a našimi soudy, kdy se obžalovaní přiznávali, že znásilnili vlastní babičku. V případě, jejž jsem uvedl, se brainwashing odehrává dobrovolně a z etických pohnutek! A jeho výsledku subjekt chce věřit! Typickou postavou pro realistického spisovatele může však být mladý esenbák. Tomu je málo přes dvacet let, rodinné prostředí nebylo pro jeho volbu rozhodující, je to mladý muž, který měl už devítiletky až po krk, ničemu se nevyučil a už na vojně mu dali lákavou nabídku od VB – s pěkným platem, neboť to je povolání pravých mužů. O světě má představy čoklovské. Cestu ke straně všemi možnými školeními prodělává uvědoměle, neboť ví, že to přece patří k jeho uniformě – jinak by ji neměl. Dovídá se v tomto procesu, že náš režim nesmí být nikdy otřesen, neboť by o tu uniformu přišel. To mu dává zažívat pocit oddanosti, který v naší společnosti jinak vymizel. Ale nejvíc ze všeho ho těší – až opájí – moc, moc, kterou má nad automobilisty a hlavně nad vlasatými kluky, kteří mu byli předvedeni jako ti, od nichž právě hrozí nebezpečí jeho uniformě. Jinak by proti nim nic neměl, sám nosí aspoň dlouhé kotlety s knírem, nemá rád jen dechovku a Gotta, ale taky bigbeat, o všem jen z desek. Na veřejnosti se to hrát nesmí. Jeho perspektivy jsou dány normálním služebním postupem a nedělá si s nimi starosti. Byt, bourák, chata, založit rodinu, přičemž se už automaticky počítá s nejrůznějšími mnohoúhelníky. Nemá co číst, protože rodokapsy z první republiky se už dotrhaly a Karolina Světlá, která je asi tak ten normál toho, co vychází, ho nudí. Odlišuje se od něho mladý estébák, který už před třicítkou prodělává různá vysoká školení a maturitu. I on je ovšem opojen svou mocí a ovšemže se mu líbí sherlockovská stránka jeho práce. Je pevným stranickým kádrem i s manželkou a děti bude vychovávat v pravověrnosti, vždyť přece on i manželka jsou z kádrově nejpevnějších rodin. Leč jaksi se mu nedaří nevidět tu tisíc a jednu trhlinu, jimiž do naší společnosti vniká jakýsi nihilismus, počínaje chronickými nedostatky ekonomiky a zásobování obyvatelstva a konče nepravověrností 95 % občanů, o čemž ví více a lépe než kdo jiný právě díky své profesi. Současně má v povědomí nevykořenitelnou obavu z opakování

677-Afghanistan.indd 16

01.09.2021 21:40:07

17 historických zkušeností s více než snadným pádem režimů v naší době. Chtěl by mít freneticky rád Stalina, ale nemůže zapomenout, co se už jednou o Stalinově éře odhalilo a kam to pak vedlo. Chtěl by vůbec nevědět, že a jak se celá republika dala zmagořit v tom osmašedesátém roce, ale je sám povolán k čištění toho Augiášova chlíva Charty 77, která zase byla se škodolibou potměšilostí přijata 95 % národa. Vidí kariéristy, kteří v jádře nejsou o nic lepší než otevření disidenti – a disidenty, kteří dokáží odmítat jakoukoli kariéru. Vidí, jak kromě jeho kolegů a výše zmíněného esenbáka, kterým pohrdá, se pro věc sovětského komunismu mezi mladými nehne ani prstem. Chtě nechtě mu to dělá starosti a doma ne dost dbale vyhovuje manželce. Zásobovací a jiné obtíže se jeho rodiny sice dotýkají daleko méně než rodin jiných, ale dotýkají se jí přece, a kromě toho jsou jím často hůř reflektovány než jinými, neboť se v nich bojí symptomů zhoršujícího se společenského klimatu. Bude muset žít v této společnosti ještě možná čtyřicet let. Čeho se dočká? Když se jedná o poměrně vysoce postaveného estébáka, hraje tu úlohu i neuvědomělá snaha vyrovnat se nějak disidentské elitě, která má zřetelnou kulturní převahu. Jak si osvojit její kulturu nebo alespoň její životní styl? Jsou nakonec ti elitáři tak špatní? Vždyť by bylo možno, aby i on byl jimi zabrán za partnera. Jsou opravdu ty perspektivy a teze eurokomunismu tak špatné a nereálné? Hospodářské a kulturní nedostatky Sovětského svazu přece bijí do očí. Nebude nutno počítat s elitáři pro vzdálenější budoucnost jako s určující společenskou silou? Je nutno úplně si k nim zavřít zadní vrátka? Některý realistický spisovatel by mohl chtít věnovat svou pozornost také mládeži. Již v prvních třídách devítiletky si děti vypravují anekdoty a říkánky namířené proti našemu zřízení a zvláště jeho spojenectví na věčné časy, jako si za protektorátu děti vyprávěly vtipy proti Háchovi a Hitlerovi. Obezřetní rodiče lomí rukama a cpou do nich životní moudrost, že kdo nejde do SSM, nedosáhne ničeho. Vtipy apod. nelze říkat na veřejnosti. Jinoch má plnou hlavu erotických trápení (stejně jako mladá dívka) a může být na pár let vůči společenským záležitostem laxní. Ale jednoho dne dostane do ruky zakázanou literaturu a zjistí, že existuje ještě jiný svět než ČSSR s jejím věčným spojenectvím. Jak nepředstavitelně vysoké je procento těch šestnácti až dvacetiletých, kteří touží emigrovat, a to nejen z touhy po

677-Afghanistan.indd 17

01.09.2021 21:40:07

18 dobrodružství, ale proto, že chtějí uskutečnit životní cíle, které u nás neuskuteční – ať je to hudební věda nebo rock’n’roll. (Zajisté jen nepatrný zlomek procenta emigraci uskuteční, ale kolik bolestných snů i pak ještě zůstává.) Zatím bloudivě obcházejí diskotéky a malá divadélka, kde se pod čepcem SSM udržují ostrůvečky nonkonformity, draze však placené povinnou přetvářkou, neupřímností a – což je snad ještě horší – podprůměrností. A ti, co jdou na školy? V nejlepším případě podlehnou pasivitě, byrokratickému stylu veřejného života a vědecké práce a zplaněvše stanou se jen překážkou všeho novátorského usilování druhých. V případě druhém vychovává si z nich náš režim zaryté nenávistníky, kteří ze všeho – a nejvíc ze svých podvázaných životních nadějí – budou obviňovat ne už jen KSČ a SSSR, ale marxismus a revoluční hnutí jakékoli vůbec. Vyroste nám nejen elitářská, ale černosotněnecká inteligence, která si předělá i křesťanství k antikomunistické zbrani. Jen pár těch, kteří jsou obdařeni skutečně šťastnou náturou, dokáže intenzivně a iniciativně pracovat ve škole i po ní ve svém oboru bez ohledu na společenskou situaci. Ale těch pár nemůže realistický spisovatel idealizovat a dělat z nich vzor (tím méně ovšem normál) pro ostatní, neboť nikdo z těch ostatních je následovat nebude, protože nedovede a nemůže. Zajisté není počet postav pro realistického spisovatele vyčerpán. Jsou tu družstevní rolníci, kterým se dobře daří a kteří se radují z blbosti televize na nic jiného nemyslíce. Jsou tu uvědomělí kariéristi, ať už ve straně, nebo na svém pracovišti. Jsou tu čachráři okresního formátu stejně jako okresní gubernátoři. Jsou tu ti, kteří žijí jen ze zásady, že ruka ruku myje. Jsou tu uštvaní aktivisté, kteří vidí, jak stále stavějí na písku, a jiní, kteří žijí jen od jedné manifestace ke druhé – na minulost rychle zapomínající a budoucnost si nepředstavující. Jsou tu – byť dnes už ne masově – senilní udavačky a jsou tu bezcharakterní služebníčkové. A je tu nepochybně i trochu staromódní poctivý člověk, často křesťan, snažící se být čestným vůči sobě i svojí době. Je tu ješitný bývalý elitář à la Literární noviny, je tu surrealistický kýčař vydělávající statisíce na snobárně zbohatlých příslušníků establishmentu a jen málokde je tu také malíř i básník, kteří třou bídu, protože kýčaři být nedovedou. Může tu být i skutečně moudrý člověk, byť je tu ještě řidčeji zastoupen než kdy jindy. Může tu být ten, kdo prostě rezignoval; i Magor Jirous, který odmítá dávat si pozor na hubu. Mohou tu být

677-Afghanistan.indd 18

01.09.2021 21:40:07

19 ti, kteří se pokoušejí udržet naši kulturu nad propastí, až jim klouby praskají. Mohou tu být přesvědčení nihilisté, zvlášť mezi mladými. To všechno musí vidět ten, kdo chce psát skutečně realistický román, a ne jen mravoličnou fantazii, která je nesmyslná. Ale spisovatel nebude realistickým spisovatelem, bude-li si zaměňovat realismus za jakési cinéma-vérité, nevysvětlený a nevysvětlitelný fotografický záznam detailu. Realistický román má dokázat najít v zrcadlení kapky vody celou skutečnost. A k ní patří v lidském rozměru i otázka příčin, důvodů a eventuálně následků. Realistický spisovatel potřebuje znát analýzu toho, co popisuje. Potřebuje dnes tedy vědět, jaké jsou příčiny toho, že lidé vypadají tak, jak jsme uváděli. Musí vědět, jak ztroskotala socialistická revoluce u nás i v nejširším měřítku, jak a proč vznikla v Sovětském svazu nová třídní společnost s historicky novou vládnoucí třídou, k jakým cílům tato společnost směřuje, co je její hybnou pružinou a jakých výsledků se může takto dočkat. Neboť to všechno jsou věci, o nichž lidé nevědomky vědí, podle nichž instinktivně zařizují své chování a vedou svůj život, z nichž vyplývá jejich zklamání i ztroskotání. Jinak z práce spisovatele vznikne právě jen mravoličná abstraktní kompozice. Realistický spisovatel potřebuje znát o skutečnosti její zázemí. Jinak píše fikce. Fikce lze psát snadno. Hemingway je sypal z rukávu. Thomas Mann byl mistrem rafinované spisovatelské lži – a nejvíc právě v Doktoru Faustovi: když ho člověk začne číst potřetí, rdí se studem, jak se mu to poprvé mohlo tak líbit, a ono se to poprvé opravdu líbí, v tom je ten vrchol kýčařovy slávy. Že to o sobě Thomas Mann dobře věděl, lze poznat už jen podle toho, že ani slůvkem nenaznačil nesouhlas s interpretací takových Ernstů Fischerů, kteří vykřikovali, jak diabolickou zápornou osobností je Adrian Leverkühn a jak je Serenus Zeitblom ušlechtilý a poctivý člověk. Na těchto Zeitblomech s jejich usraným pseudohumanismem stála Třetí říše nejpevněji – Leverkühna zakázala. Je vskutku možno spočítat realistické romány na prstech. V několika dílech Thomas Hardy, ve Vojně a míru Tolstoj, dosti v Kareninové, kde ovšem Levin a Kitty tajtrdlíkují podle nejlepších vzorů Černyševského hovadiny, a snad nejvíc ten starý, ale dobrý Balzac. Jelikož nepovažuji realistický román za nutný cíl literatury, nemusím hořekovat, že je toho tak málo. Neboť cožpak Stendhal, Dostojevskij či Flaubert jsou realističtí spisovatelé? A kdo ještě zbývá – snad ne Gorkij?!

677-Afghanistan.indd 19

01.09.2021 21:40:07

20 Speciálním případem je ovšem literatura sovětská, která s výjimkou tří čtyř děl je dosud nebývalou bažinou lži, jakou svět neviděl – Majakovským od 150 000 000 počínaje a chruščovovským bardem Jevtušenkem konče – či od dělnicko-rolnického hraběte Alexeje Tolstého až po Daniila Granina a Šukšina. Jen některé kapitoly Tichého Donu, Mistr a Markétka, Doktor Živago a Matrjonina chalupa z té bažiny lži vysoko vyvstávají. Prolhanější v celém vesmíru je už jenom literární kritika – ale ta je ostatně takovou odevždy. Mám-li teď odpovědět na otázku, co s mravoličným románem, mohu jen říci, ať jde do prdele. Je lží vydávat ho za realistickou tradici literatury. Ta vede jinudy a znamená něco diametrálně jiného. Realistický román je jedna z nejvyšších literárních forem, které byly vytvořeny. Ale podmínky pro jeho napsání nejsou vždy. Pak to ale znamená nespokojit se jako náhražkou s mravoličností. Tam, kde se na to nedbá, vznikají Milani Kunderové, Jani Kozáci, Alexandři Pludkové, stejně jako Pearl Buckové, Bromfieldové, Hemingwayové, Leonidi Leonovové i Quido Maria Vyskočilové. Ti všichni pod falešnou nálepkou realismu produkují otravný potravinový jed. V určitých historických obdobích a v určitých společenských situacích odhaluje, objevuje a sděluje pravdu jen sen. Je nezměrně víc pravdy u Baudelaira než u Jevtušenka, u Lautréamonta než u Fadějeva, u Máchy než u Marie Pujmanové. Ba i u Karáska ze Lvovic než u Václava Honse. Ostatně – a to je snad nejvýznamnější: vždyť žádné velké myšlenkové ani morální konflikty dnes nevznikají – každému je vše jasné. Žádný funkcionář ani kolaborant nedumá o tom, zda větším či menším zrnkem dobra či zla v jeho jednání převáží to či ono, zda něco něčím vykoupí apod. Ani nikdo neuvažuje už o tom, že snad ze špatného režimu vznikne lepší, jestliže mu pomůžeme, jestliže se mu obětujeme, a naše děti nás politují, ale očistí a docení. Nikdo nejen u nás, ale ani ve světě nepochybuje o holé všemoci moci a naprosté bezbrannosti vůči ní, takže kdo kolaboruje, aby zachránil blahobyt nebo holou kůži, prostě ví, že to jednoduše jinak nelze uchránit, a kdo nekolaboruje, ví, že je tím definitivně bez blahobytu i bez škol pro své děti a v trvalém ohrožení života a taky prostě „jen tak“ – kdepak je jaké dilema k řešení? Nad čím se rozhodovat? A zda je opravdovým morálním, neřkuli myšlenkovým problémem, že se někdo z těch či oněch důvodů „zkřiví“, „zlomí“, jak se říkalo? Není: ví přesně, co dostane a oč přijde – jaképak

677-Afghanistan.indd 20

01.09.2021 21:40:07

21 tedy dilema? Jaképak oběti? Nikdo je od nikoho nežádá – a že je pln sebelitování podlec? To že by bylo problémem? Ten by se litoval, i kdyby mu hráli tuš při vstupu na nebesa. Velký mravoličný román mohl být tam, kde byly ještě o něčem nějaké pochybnosti, dohady, něco se vážilo, o něco se lidé přeli a o něco se mohli pokoušet usilovat. Realistický román mohl být tam, kdy ještě šlo o to lidem něco ukazovat a dokazovat, o něčem je přesvědčovat – ale když je o všem jasno?! Dnes líčit duševní život pokrytce, kolaboranta nebo blba? Což pokrytci, kolaboranti a blbi vůbec čtou něco, co by je mohlo vyvést z míry? Předem přece vše vědí – i ti blbi. A psát o figurkách? To dělal už dostatečně bezúspěšně Hrabal.

677-Afghanistan.indd 21

01.09.2021 21:40:07

198 Autorova poznámka k prvnímu knižnímu vydání 677

Příležitostná krátká próza byla napsána během několika vánočních dnů na faře Československé církve u pana faráře Mevalda jako „oddechovka“. S výjimkou Antinoa a Heleny jsou všechny postavy skutečné, a tak současníkům poskytovala po léta mnoho zábavy. Reálná je i řada drobných detailů i rozvinutějších epizod (např. stavba pyramidy z dlažebních kostek za bouřky v Nerudovce). Možná ale přesto má text v čase a místě přesně fixované „reportáže“ i svůj metatext. Po roce 1989 jsem s vydáním nijak nepospíchal. Egon Bondy, červen 2001

677-Afghanistan.indd 198

01.09.2021 21:40:15

199 Autorova předmluva k prvnímu knižnímu vydání Afghánistánu

Název prózy, který může připadat poněkud svévolný, ve své době zřetelně naznačoval, že knížka vznikla jako reakce na vstup sovětských vojsk do Afghánistánu, který byl pro nás současníky o to více šokující, že následoval takřka bezprostředně po uzavření dohody o odzbrojení mezi SSSR a USA, tzv. SALT II., zpečetěném televizními polibky Brežněva a Cartera ve Vídni: smlouva už čekala jen na ratifikaci Nejvyšším sovětem a Kongresem v nejbližších týdnech. S více než dvacetiletým odstupem dnes už žádného žurnalistu, tím méně historika ani nenapadne tvrdit, že k okupaci Afghánistánu dal příkaz či aspoň předběžný souhlas Brežněv osobně. My, kteří jsme žili téměř dvacet let (cca 1948–1964) v psychotické atmosféře, že doslova nevíme dne ani hodiny, kdy začne nukleární válka (a to jak v ČSSR, tak v USA a kdekoliv jinde), jsme měli dojem, že tato noční můra se vrátila znovu, takže „katastrofické scénáře“, které už zatím upadly do zapomenutí, opět rychle ožily. Byly horší o to, že zatímco v padesátých letech letěla letadla s atomovými bombami na místo určení pár hodin, v osmdesátých letech rakety s nukleárními hlavicemi dorazily za pár minut. Vědecké prognózy, jak by to mohlo vypadat „the day after“, se příliš nelišily od popisů využitých v knížce. Jestliže nové vydání vychází v době, kdy se zase vrací psychóza nejkritičtější perspektivy – více méně jen shodou okolností opět spojovaná se jménem Afghánistán –, lze jenom konstatovat, že chtě nechtě žijeme stále dál v „seismické fázi“ dějin. Její kořeny jsou o mnoho hlubší než povrchové proměny politické „každodennosti“. Egon Bondy 26. 9. 2001

677-Afghanistan.indd 199

01.09.2021 21:40:15

200 Editorův doslov nejen k tomuto svazku

Poslední svazek této ediční řady (celkem 12 svazků s 19 Bondyho prozaickými texty a jeden sv. s autorovými dramatickými skeči, vydáno v letech 2006–2021) přináší dvě prózy z konce sedmdesátých let, které sice nevznikly v bezprostřední následnosti (mezi nimi byly napsány především Dvě novely, 1978, a Bez názvu, 1979), mají však mnoho společného. Oba texty tematicky navazují na starší prózy, s nimiž původně tvořily volnou pentalogii (Invalidní sourozenci, 1974; Mníšek, 1975; Šaman, 1976; 677, 1978; Afghánistán 1980), resp. tetralogii, zaznamenanou takto samotným autorem v samizdatovém vydání 677: právě tuto prózu zde označil za její „poslední díl“, přičemž v celém cyklu některé její díly vzájemně souvisely (dějově, ideově, postavami) zcela zjevně, jiné skoro vůbec ne: jakési vnitřní souvislosti zřejmě ve své době vnímal jen sám autor. Dystopicko-utopická situace (ve smyslu nejhoršího možného, jež se nakonec paradoxně obrací ve snově, neskutečně dobré), v níž se nachází bezejmenná dvojice protagonistů A. a B. v Invalidních sourozencích (jichž jen jakýmsi klonem je dvojice C. a D. v Afghánistánu), spojuje tyto dvě prózy s druhým dílem Bezejmenné, 1986, ale uvažujeme-li o postavách „básníka“ a jeho „sličné Julie“ jako o dalších projekcích jinde jen šiframi označených protagonistů, patří sem výrazně i próza 677. Tuto prózu pak s Afghánistánem zase pojí výchozí situovanost do zcela konkrétního, dobového prostředí, které je více či méně zalidněno postavami z „undergroundového ghetta“ sedmdesátých let. A právě tato „dobovost“, skutečnost, že oba texty psal E. B. nejen „pro své čtenáře“ z let 1977–80, ale i „o nich“, činí obě tyto prózy s odstupem více než čtyřiceti let těžko srozumitelnými. Z celého Bondyho prozaického díla jsou právě tyto dva texty dnes snad nejobtížnější, a to navzdory tomu – ba možná právě proto –, že byly ve své době psány jako „kratochvilné čtení“, „rozmarný příběh“, slovy autorovými „oddechovka“ (677), či jako poněkud méně útěšný pendant, vskutku v jistém smyslu druhý díl Invalidních sourozenců, ve své době nejpopulárnější a také nejvýše oceňované Bondyho prózy (Afghánistán).

677-Afghanistan.indd 200

01.09.2021 21:40:15

201 Prózu 677 lze opravdu číst jako jakýsi „bonus“ určený přátelům-čtenářům obeznámeným s Invalidními sourozenci, Sklepní prací, Pravdivými příšernými příběhy, případně i s Juliinými otázkami. Dále jsou tu rozvíjeny ani ne tolik autobiografické jako spíše „autolegendaristické“ momenty, tak časté v Bondyho próze i poesii. Konkrétní místa na pražské Malé Straně frekventovaná nejen samotným autorem-vypravěčem, ale také desítkami postaviček s konkrétními předobrazy, se sice postupně překrývají se scenériemi nejmenovaného pozdně antického města s některými rysy Athén i Říma, ale bizarní staropražské scenérie z doby „normalizace“ tu dominují a přibližují tak tento text např. Peckovým Malostranským humoreskám, Chudožilovově Lahvové poště či některým knihám Křesadlovým. A leccos ze zdejších „bondyovských reálií“ také pomohou pochopit Vzpomínky malostranské Marie Klečacké-Beyly. 677 a Afghánistán jsou však dnes „nezasvěceným“ těžko srozumitelné zejména proto, že se u obou předpokládá dobrá obeznámenost nejen s předchozím Bondyho prozaickým dílem, s postavami v něm se vyskytujícími, ale také s identitami řady skutečných osob, podle nichž E. B. své postavy a figurky modeloval. Stačí ostatně srovnat začátky obou textů: v 677 je na scénu okamžitě uveden „pan Pánek“ a v Afghánistánu se v první větě oznamuje, že „Zajíček zdrhnul“. Čteme-li tedy dnes obě prózy jen jako fikci, beletrii, jsme ochuzeni o jednu jejich podstatnou, strukturně významnou součást: o dobový polemický, spíše publicisticky psaný diskurs, jenž by mohl být součástí „společenské kroniky“ Charty 77 a zejména undergroundové komunity oné doby – podobně jako třeba Vaculíkův Český snář. Na rozdíl od Vaculíkovy slavné knihy se ovšem v těchto Bondyho textech stále mísí, proplétají dobové reálie s onou dystopicko-utopickou fikcí a postavy ad hoc zcela smyšlené (v 677 Antinous a Helena, v Afghánistánu postavy z „komuny“ i z „podzemního města“) se střetávají s postavami modelovanými podle autorových tehdejších přátel a známých. Z těchto postav některé mají i stejná plná jména či alespoň příjmení svých reálných předobrazů a řada z nich nepotřebuje žádný komentář (např. Dana Němcová; „bývalý hrabě“ [Andrej] Stankovič; Václav Smitka; [Ladislav] Hejdánek; [Jiří] Němec; [Václav] Havel; [Jaroslav] Hutka; [Jan] Lopatka; [Zdeněk] Mlynář; manželé Dubští; Sváťa Karásek; [Vlasta] Třešňák; [Pavel] Zajíček; Martin Němec).

677-Afghanistan.indd 201

01.09.2021 21:40:15

202 Méně čtenářů už zřejmě pozná, že např. právě „pan Pánek“ je básník František Pánek; „Venera Venerabilis“ je malíř, hudebník a mystifikátor Vincent Venera; Koch je básník Milan Koch; „ing. Knap“ je fotograf a herec v divadle Orfeus Ivan Knap; „Ragan“ je undergroundový rocker Petr Ragan; Števich je jeden ze zakládajících členů skupiny Plastic People of the Universe Jiří Přemysl Števich; „hrnčíř Maxera“ je František Maxera. A vskutku jen „zasvěcenci“ vědí, že fikcí nebyli ani „důvěrník Ivančo“, což bylo skutečné příjmení v sedmdesátých letech domovního důvěrníka v Nerudově 51; „pan Čihák“, v sedmdesátých letech výčepní z hostince U kocoura; „pan Pischl“, vedoucí hostince U Bonaparta; „pan Platil“, což byl Ferdinand Platil, v sedmdesátých a osmdesátých letech správce pražské Občanské plovárny. Jiné postavy mají jen křestní jména, takže jejich identifikace je obtížnější, např. Andrej či „bývalý aristokrat Andrej“ = Andrej Stankovič; David = snad David Němec; „Eman“ byla přezdívka výčepního v hostinci U dvou slunců Emila Hnátka; Juliána = Juliana Stritzková-Jirousová; „malostranský Láďa“, v sedmdesátých letech známý malostranský opilec, nejčastěji vysedávající U tří trojek; Markéta či Margareta = Markéta Lopatková-Straňáková; „Verda“ = Veronika Lopatková-Tuckerová; „zasněný Martin od Zdi“ = Martin Machovec; Mirka = Mirka Benešová-Kochová, manželka Milana Kocha; Mlada = Mlada Opočenská; „sličná Julie“ = básníkova (i autorova) družka Julie Nováková (žádný rys autorovy družky, podobně jako ženy B. a D., však tato postava nemá); Petr = Petr Uhl; „plavčice Lilian“ = Lilian Landová, signatářka Charty 77; Tadeáš = Tadeáš Libánský, syn Jaroslava Libánského. Další postavy mají jména svých předobrazů různě, ale většinou průhledně zkomolená, tak např. „Havlíček Borovský“ = Václav Havel; „MUDr. Vota“ = psychiatr MUDr. Stanislav Drvota; „Mevaldus“ = farář Miroslav Mevald (v této skupině jistě nepotřebují komentář „Petrus Uhlus“ či „Štrouhal“). Konečně ještě další se skrývají pod různými dobovými pseudonymy, kryptonymy a přezdívkami, které až na pár výjimek osobností dnes již proslulých a všeobecně známých (např. Magor, tj. Ivan Martin „Magor“ Jirous; Mejla, tj. zakladatel Plastiků Milan „Mejla“ Hlavsa) jsou stěží dešifrovatelné, tak třeba „Abbé“ = undergroundový fotograf Jaroslav „Abbé“ Libánský; hrabě = Andrej Stankovič; „Black John Sahara“

677-Afghanistan.indd 202

01.09.2021 21:40:15

203 = rocker Jan Hedl; „Fakir“ = Jiří „Fakír“ Hejtmánek, v sedmdesátých letech oblíbená postava v undergroundové komunitě; „Malý ďábel“ = Tomáš Drvota, syn MUDr. Stanislava Drvoty; „rétor Senilis“ = snad Milan Machovec; „Sysel“ = Pavel „Sysel“ Kirschner, undergroundový hudebník a malíř; Váňa = Ivan „Váňa“ Bierhanzl, undergroundový hudebník. Neidentifikovatelné zůstávají např. šifry postav M., N., A., B. z hospody U tří trojek či postava „druhého z Petrů“ ze 677, byť i za nimi se pravděpodobně skrývají konkrétní osoby. Tyto postavy jsou pak konfrontovány – či alespoň vypravěčem komentovány – nejen s autorovými druhými já („básníkem“, „A.“ či „C.“), ale i s produkty jeho imaginace z jeho předchozích knih, tak např. s „petřínskou vědmou“, se „Smrťounkem“ či se „zazděnou jeptiškou“, což jsou strašidelné postavy z jeho Sklepní práce (1973) a z Pravdivých příšerných příběhů (1975), o nichž povědomí u čtenářů autor rovněž předpokládá. Pravda, většina těchto postav se v textech jen mihne a i ty, jimž je jakási role přidělena (např. „pan Pánek“, „Magor“, „Venera Vererabilis“, „Verda a Markéta“), je mají vymezeny svou vlastní, někdy více, jindy méně laskavě zkarikovanou podobou. Další obtíží jsou různé dobové reálie, literární výpůjčky a narážky – ve své době jistěže týkající se toliko samizdatové literární produkce. Tak v 677 často zmiňované „červené vejložky“ či „červenovejložkáři“ (tj. policisté, příslušníci VB) jsou výpůjčkou z písně Miroslava Skalického Červený vejložky ze sbírky The Hever and Vazelína, 1972–1979 (viz M. S., Tesilová verbež, Pulchra, Praha 2012, s. 38–41). V úvodu k Afghánistánu jsou pak přímé odvolávky k reáliím z Bondyho próz Invalidní sourozenci, Mníšek a 677, přičemž teprve po „četbě“ poslední z nich se vlastně protagonisté C. a D. ocitnou v apokalyptické realitě či v narkotickém snu (ke konci textu jsou pak i evokace prózy Šaman – jak textu, tak jeho hlavní postavy, tj. „šamana“). Hlavním problémem jsou ovšem oba texty jako takové, jejich ústřední, dobově podmíněné ideje, jimž slouží textová struktura, děj, fabule, syžet aj. Autor označuje své prózy většinou za romány, ze dvou textů v tomto svazku obsažených by takto bylo možno vnímat spíše Afghánistán, ale

677-Afghanistan.indd 203

01.09.2021 21:40:15

204 budeme nadále respektovat toto určení obecně, bez ohledu na případné námitky. Obě prózy by tedy bylo v jádře možno považovat za romány idejí, byť ne snad přímo za romány filosofické. V 677 za průhledným jinotajem o „Chartě 677“, za paralelou děje situovaného kamsi na východní periférii Východořímské říše v 7. století s politickými a společenskými událostmi v Československu roku 1977, lze najít autorovy ostré výtky vůči Chartě 77, formulované slovníkem radikálně levicového marxisty, anarchisty, odpůrce politických režimů na celém světě, které jsou mu jen „fašismem“. A na řadě míst v textu je toto řečeno vlastně bez jakéhokoli jinotaje, bez jakékoli beletristické stylizace: „Charta 677“ se stává skutečnou Chartou 77, „básník“ občas začne v ich-formě mluvit jako vypravěč, potažmo autor. Kromě fabulovaného děje, resp. oněch dvou dějových, časových linií, které nakonec splývají, jsou do textu vsazeny čtyři v jádře zcela nefiktivní, publicistické, ba přímo didaktické, indoktrinující pasáže, které z 677 činí poněkud hybridní textovou koláž. Především jde o v pořadí druhou, byť nečíslovanou kapitolu „Co s mravoličným románem“, která je vlastně literárněkritickým esejem, jehož smyslem je odlišit realistickou literaturu od literatury „mravoličné“, a tak mj. i poukázat na to, že E. B. sám nikdy žádným „realistou“ nebyl. Dále v VIII. kapitole se nachází „básníkova“ tvrdá kritika „Charty 677“, již lze ovšem vztáhnout právě na Ch 77. Do X. kapitoly jsou zakomponovány autorovy filosofické úvahy převzaté i se vší terminologií z jeho filosofických esejů. Celá XVII. kapitola, jakoby „básníkova“ beseda s „mladými“, je v jádře „politické školení“, v němž autor hází do jednoho pytle „fašistické režimy“ SSSR a USA. Zjednodušeně vyznívá „ideové poslání“ textu 677 následovně: Charta 77 usiluje jen o dohodu s místními kolaboranty a satrapy, jde jí jen o znovuzískání lepšího společenského postavení. Nemá smysl snažit se o dialog „s místními vládci“, neboť oni sami jsou jen loutkami v rukou cizí mocnosti („nomádů“). Demokratický Západ („císař v Konstantinopoli“) je s touto cizí mocností dohodnutý na „sférách vlivu“, které jsou tedy jaksi „předzjednány“. To vše je jednou provždy dáno, „my“ jsme definitivně vydáni na milost i nemilost Východu („kočovníkům“), nikdo „nám“ nikdy na pomoc ze Západu nepřijde, nikdy se

677-Afghanistan.indd 204

01.09.2021 21:40:15

205 na tom nic nezmění, možná je jen beznadějná, předem k nezdaru odsouzená vzpoura, násilný odboj proti vlastní „vládnoucí třídě“ i proti cizím okupantům. A závěr filosofických úvah v 677: Nietzscheovými slovy řečeno, člověk je cosi, co musí být překonáno, což E. B. posléze vztahuje na veškerý biologický život. „Básník“ se zde ve svém výkladu dokonce zcela konkrétně odvolává na Bondyho filosofický esej Juliiny otázky aneb Esej o posledních věcech člověka. Je zřejmé, že kapitoly VIII. a XVII. vlastně nemají s dějem románu nic společného, že jsou sem přesazeny z úplně jiných souvislostí, totiž z dobové diskuse o tom, „co můžeme očekávat od Charty 77“ (Jan Patočka). Kdyby je autor publikoval samostatně, čehož se neodvážil, nepochybně by narazil, střetl by se s tvrdou kritikou. Vsadil je tedy do hávu „kratochvilného příběhu“, do „fikce“, vložil je do úst svých postav, čímž jako by se zřekl osobní odpovědnosti za ně. Tutéž strategii pak zvolil v próze Bezejmenná (1986), v níž vyrukoval s obdobně nesmiřitelnými stanovisky v kapitole „Vokno“. Historické okolnosti, které dodaly hlavní impuls k sepsání Afghánistánu, objasňuje sám autor ve své předmluvě k prvnímu samostatnému vydání této knihy (2002). Jde vlastně o jakousi pseudo-science-fiction. K „apokalyptické“ destrukci, která je v Sourozencích vzdálenou minulostí, dochází v Afghánistánu bezprostředně před započetím vlastního příběhu. Opět je tu varováno před důsledky militarizovaného, bipolárně rozděleného světa, jimiž může být – a pravděpodobně bude – totální zničení veškeré dosavadní civilizace. Základní idea je zde stejně nesmiřitelně radikální jako v 677: Světové velmoci jsou rovnocenně ohavné, imperialistické, „fašistické“; jejich hlavním cílem je zotročení všeho lidstva, čehož nakonec dosáhnou zničením celé planety v jakési vyšší formě nukleární války, v níž „hodnoty zůstanou zachovány“, ovšem naprostá většina lidstva zahyne. Mezi USA a SSSR není v r. 1980 žádný rozdíl, v tomto ohledu rozvíjí autor dále svou kritiku Charty 77, jejíž představitelé mezi demokratickým Západem a sovětským blokem samozřejmě rozlišovali. Po téměř totální destrukci se však zbytkové lidstvo může „obrodit“, když se zbaví „vykořisťování“, „ovládání člověka člověkem“, tj. de facto nastolí beztřídní společnost, byť autor jinde praví, že její uskutečnění možné není: je tu

677-Afghanistan.indd 205

01.09.2021 21:40:15

206 vyjádřen paradox obdobný náboženskému paradoxu víry. Konkrétně pak, v situaci bezprostředního ohrožení, jde o to, aby lidé dále „pracovali“, nevzdávali to a hlavně neemigrovali, neboť utéci není kam. Tyto své v jádře marxistické úvahy vkládá autor do úst nejen protagonistům C. a D. (těm bez nejmenšího „ideového sporu“: jsou naprosto jednomyslní), ale také islandskému básníkovi Jóhannovi, přičemž po užívá – ať již záměrně nebo bezděčně – velmi tradiční marxistické výrazivo, o němž si aspoň v roce 1980 nemohl nebýt vědom, že je naprosté většině jeho čtenářů zcela cizí.* Zdá se dokonce, že oč menší ohlas takovýchto výkladů mohl E. B. čekat, o to nekompromisněji se takto vyjadřoval. Tak např. v lyrickoepické skladbě To jsou zbytečné verše (1975) sice píše o nutnosti „odevzdat dobrou práci“, ale také vysoce oceňuje „jakoukoli aktivitu“, což jistě je pojetí mnohem širší, rezonující třeba s koncepcí „vita activa“ Hannah Arendtové či „modu být“ Ericha Fromma, máme-li vzpomenout alespoň dva autory, kteří byli Bondymu blízcí. V 677 jsou o hodnotě „aktivního života“ již jen dvě kratičké zmínky, v Afghánistánu nic, zato jsou tu četné zprofanované fráze o „svobodné práci“, zbavené „vykořisťování“ apod. Filosofické myšlení v Afghánistánu je obsaženo hlavně ve „výkladu“, jejž podává básník Jóhann (nejde o dialog, C. a D. tu jen přitakávají):

Dobrým příkladem toho, jaký odpor nejen takovéto proklamace, ale rovněž Bondyho nesmiřitelnost vůči odchodu do exilu vzbuzovaly právě u jeho oddaných čtenářů z undergroundu, je závěr Rock’n’rollového miláčka, což je 4. díl beletrizovaných memoárů z pera undergroundového hudebníka a signatáře Charty 77 Josefa Vondrušky, které vyšly pod názvem Chlastej a modli se (Torst, Praha 2005). Text byl sice napsán mnohem později, ale různé spory v undergroundovém společenství sedmdesátých let jsou zde dobře popisovány. Vondruška na zmíněném místě cituje závěr Afghánistánu, kde se volá proti emigraci a nakonec se „od země pomalu vznáší anděl /…/ a „míří k srdci vesmíru“. Tato Bondyho nepochybně záměrná evokace scény vskutku „apokalyptické“ je tu ironizována: v předchozím textu Vondruška píše, jak mu E. B. nejprve emigraci vřele doporučuje, aby pak napsal text, v němž je emigrace odsuzována jako snad největší zlo. Vondruška také píše o své lásce k Americe a zejména k New Yorku, takže si lze domyslet, co pro něj samého oním „srdcem vesmíru“ bylo.

677-Afghanistan.indd 206

01.09.2021 21:40:15

Obsah

677 5 I. 7 Co s mravoličným románem 11 II. 22 III. 27 IV. 33 V. 36 VI. 39 VII. 44 VIII. 48 IX. 51 X. 56 XI. 61 XII. 66 XIII. 70 XIV. 75 XV. 78 XVI. 82 XVII. 85 XVIII. 93 XIX. 100 XX. 103 XXI. 111 XXII. 114 Afghánistán 117 Autorova poznámka k prvnímu knižnímu vydání 677 198 Autorova předmluva k prvnímu knižnímu vydání Afghánistánu 199 Editorův doslov nejen k tomuto svazku Ediční zpráva

677-Afghanistan.indd 229

200 209

01.09.2021 21:40:17

společnost ti poskytla y by ses dopustil státnímu devizovému í? A zač si pak máme svazu opatřovat pšenici? u ji imperialisté dodávají

egon bondy hry

ázku, jestli je to do vedlejšího pěšky nebo klusem, a nedošli d rána do noci, šaman odlezl ko zpráskaný pes. gračnější poslouchat neustálé přijít na zaručeně spolehlivý chcábech. val, jestli rozhovory ženských nejsou ještě idiotičtější, a bál eodvážil se k nim přiblížit

dodávají – kolik by ti to chtěli? A nemohlo by se to olečku, aby to bylo levnější? če. Myslíš postaru. Tak tě vot učil kapitalismus.

enerace budovatelů vás musíme naučit myslet

s a buržoazie ve vás becký individualismus, otče, ktivu však najdeš štěstí.

stně chopíme krumpáčů dujeme naši zem jako květ, stalo být problémem! – Jak ysi A. J. Liehm: Štěstí je t v SSSR!

egon bondy máša a běta

egon bondy šaman

Svlékla se a nohy si přikryla širokou sukní. Dlouho nemohla usnout. Venku jiskřily hvězdy. Měsíc odkudsi zpoza domu osvětloval průzračnou krajinu. Koruny stromů lehce šuměly. Když otevřela oči, uviděla v okně stát temnou postavu. Výkřik jí nevyšel z hrdla. Mladý muž oděný jako uhlíř na starých rytinách se pomalu otočil kolem osy a sestoupil po neviditelném žebříku. Malátně se posadila na lůžku, nohy spustila těžce na zem a přejížděla si rukou čelo. Kdo byl ten muž, který ji už dvakrát navštívil – a to ne vždy v noci – který jí ale nikdy nic nevysvětlil? Bála se, ale cítila k němu víc důvěry než k mnohému ze známých. Měl pro ni nějaké poselství nebo nějaký úkol? Proč se s ním nedalo nikdy mluvit? Jako by nesla velkou tíhu, došla k oknu. Žebřík tam už nebyl. Dvě vysoká patra zámku stála nad poslední, třetí terasou, která se i za měsíční noci nořila ve tmě, ale tu ho uviděla: stál jako jedna ze soch na kamenné balustrádě, a kdyby nebyla věděla, že je to on, byla by ho klidně, jako kdokoli jiný, považovala za sochu. Na předprsni okna ležela vydrolená omítka. Brala kousky a házela je po něm. Tak by s ním chtěla mluvit!

egon bondy máša a běta

AKROPOLIS

egon bondy hry

egon bondy bratři ramazovi

Zezvířečtěli jsme za těch sto let! Nebo jsme snad rozumnější? Nebo se svět tak změnil? Ale v koncentráku je jiný chování v podstatě nepřirozený. Co si udělali, to maj. Ještě zaplať pánbůh, že není Bůh. Toho by z nás asi klepla pepka. Bylo by ho na to škoda. Ale jelikož není boha, je všechno hrozně těžké. Snad před sto lety se mohli jako malé děti strašit tím, že není-li boha, je vše dovoleno. Je to, Aljošo, právě naopak. Je-li bůh, můžeš si nakonec lajsnout, co chceš. Je možnost zaplatit a napravit. Není-li boha, nic nenapravíš. Čím bys to napravil? Kriminálem? Sebeupálením? A je mnoho hroznějšího zla, než jsi udělal ty, hroznějšího, protože pohodlnějšího, a jsou z něj kariéry a pocty a prachy. Není-li boha, můžeš si jen sám dávat setsakramentskej pozor, ale to je skoro nad lidské síly – vždyť bez boha jsi zcela sám – a zvíře, zlo, který vládne, tě stejně nakonec jednou přelstí – a už jsi jeho.

egon bondy bratři ramazovi

egon bondy šaman

n líhal ve vysoké trávě, přihodilo nic nepozorujíce zasedli opodál přetřásali své starosti. Šamanovi y hrůzou na hlavě. šili, že někdo právě nepřítomný dělování větší kus masa, lepší ší kost a podobně, – a dokázali celé odpoledne. řes druhého vykládali jazykem ce než tři sta slov o tom, jaký je borný. n řešili otázky, kdy kdo před tový kop v zápase s družstvem ra – ba to se táhlo obvykle

Vstoupil jsem do VB. ISBN 978-80-86903-47-7

AKROPOLIS

l vzal Kukalovi občanskou oztrhl mu ji a na místě ho zatkl má občanský průkaz. l, když kopal jednu ženskou, vyzvání, aby se legitimoval: „My at nemusíme.“ anďáka, a když mu Havel chtěl jít byl kopán, zavřeli oba dva.

31.8.2007 17:06:51

egon bondy mníšek vylitý nočník

Slavnost Tajuplný ostrov aneb Dva roky prázdnin byla první velkou příležitostí si zašílet. Zlolajné jazyky sice tvrdily, že to nebudou bohužel dva roky prázdnin, ale nejvýš dva měsíce, protože lidi se pod zemí bojej a vylezou – někteří dokonce šířili odporné zprávy, že viděli postižence vystrkovat nos ze zbořeniště, ale A. a B., stejně jako všem ostatním, byli už lidi tak fuk, že by si byli uspořádali slavnost třeba na střeše Baráku. (Rozumí se: generálního štábu.) Federální invalidi se k sezvání oslavy dali inspirovat tím, že objevili, že jeden obrovský sklad potravin se v jejich milovaném městě nepropadl do země, něco se tam zadrhlo a bouda vysoká jako hrom vykukovala z rumiště šikmo nahnutá jako strašák v poli, a když se prohrabali ke skleněným stěnám, jež do výše desátého patra udělali architekti pro estetiku, rozbili je Bojovníci za lepší budoucnost svými handgranáty, a tak učinili asi jediný rozumný skutek svého bytí. Ze skladu teď vynášeli invalidi nepřetržitým proudem jídlo a pití, a když vzkázali do vesnic, aby si přijeli, narukovali i družstevníci a před nosem nedaleko stojícího Baráku se futrovali i na deset let dopředu. Důstojníci se asi mohli zmámit vzteky.

egon bondy invalidní sourozenci

al – “ tlumočil K. ostatním, „že tu jch estébáků.“ aký to bylo loni na tom plese,“ rušeně někdo zezadu. lese, no to máš tak...“ začal svou vykládat K. Hatmatilka byla tak že redaktor jí sotva rozuměl, úplně rozuměli všichni ostatní. ali, jak K. vypráví, a přerušovali ali. řadatelé najednou zvolali: vpřed“ – a pustili se do mlácení

egon bondy mníšek vylitý nočník

akoval znova, co už řekl, snad val i nově příchozím: „To, co ovensku nejvíc a neustále e československá ekonomika taková spousta mladých tajných

72-9

AKROPOLIS

Bondy Ram desky FINAL.indd 1

egon bondy invalidní sourozenci

ISBN 978-80-87481-65-3

AKROPOLIS

akropolis

30.6.2008 12:22:22

677-Afghanistan.indd 230

01.09.2021 21:40:18

www.akropolis.info 677-Afghanistan.indd 231

01.09.2021 21:40:18

egon bondy 677 afghánistán

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako svou 438. publikaci Ediční příprava a doslov Martin Machovec Redakce Dominik Melichar Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydání (v tomto souboru), 232 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-374-4 Doporučená cena včetně DPH 249 Kč www.eshop.akropolis.info

677-Afghanistan.indd 232

01.09.2021 21:40:18

egon bondy 677 / afghánistán

egon bondy 677 afghánistán

ISBN 978-80-7470-374-4

Doporučená cena 249 Kč

AKROPOLIS