Jiří Brabec: Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky, portréty (1991–2008)

Jiří Brabec

Panství ideologie a moc literatury Studie, kritiky, portréty (1991–2008)

Brabec_TISK.indd 1

25.11.2009 16:43:39

Brabec_TISK.indd 2

25.11.2009 16:43:39

Brabec_TISK.indd 3

25.11.2009 16:43:39

Kniha vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

© Text Jiří Brabec, 2009 © Epilogue Daniel Vojtěch, 2009 © Graphic & Cover Design Luboš Drtina, 2009 © Filip Tomáš – Akropolis, 2009 ISBN 978-80-87310-02-1

Brabec_TISK.indd 4

25.11.2009 16:43:39

Literární historik v proudu dějin

Ve středu pozornosti Felixe Vodičky stály vždy teoretické otázky, související zejména s problematikou literární historie. Jeho dílo bylo nicméně úzce spjato s časově podmíněnými otázkami vědy i umění. Vodička si uvědomoval paradoxní postavení dějepisce, který je současně aktérem živých dějin. Nestál nikdy stranou literárního procesu, jeho práce vždy latentně nebo i přímo zasahovaly do aktuálních sporů; právě tato účast v dialogu činí jeho tvorbu dodnes životnou a inspirativní. Na rozdíl od Jana Mukařovského, pro něhož vědecké otázky (do roku 1948) kladl určitý stav vědeckého systému nebo je iniciovala jedna část moderního umění (pro názornost: Nezval, nikoli však Halas), Vodička měl vždy smysl pro širší souvislosti vědeckého bádání i pro různorodou orientaci soudobého umění.

Jeho zaměření k literární historii bylo dáno už jeho školením.

U svých pozitivisticky orientovaných učitelů si Vodička osvojil umění detailní a všestranné analýzy faktů, poznal také účinnost komparativních postupů. Už ve svých raných studiích o Březinovi, Vrchlickém, Herbenovi a Máchovi si však kladl otázky v podstatě teoretické (povaha uměleckého díla, jeho proměnlivost v různých kontextech, nadindividuální vazby, problematika „vývoje“ atd.), které se vymykaly tradičnímu objektivismu, byť inovovanému.

Tehdy – po Vlčkově smrti a Jakubcově druhém vydání Dějin literatury české – se literární historici i kritikové pokoušeli bilancovat dosavadní výsledky a formulovat nové metodologické přístupy. Připomeňme například studie Černého, Jirátovy, Grundovy, Kopalovy, Fischerovy, Pražákovy, překlady z cizí literární vědy (Brunetière, Lanson aj.). „Literární historiografie,“ konstatoval Šalda, „jako celá řada bádání duchovědných je v přerodu.“1 Na jedné straně vznikaly projekty, v nichž pozitivistické pojetí mělo být doplněno duchovědnou orientací diltheyovské provenience (například Pražákův plán nového, přepracovaného a doplněného vydání Literatury české 19. století, iniciované na začátku století Vlčkem, Hanušem, 1 Šalda, F. X.: Nynější rozpaky literárního dějepisectví, Šaldův zápisník 4, 1931, s. 97.

5

Brabec_TISK.indd 5

25.11.2009 16:43:39

Jakubcem, Máchalem aj.). Na druhé straně stále poutala pozornost kritika F. X. Šaldy, rozlišující mezi průkaznou generalizací vědeckou a pravdou jedinečného, neopakovatelného, často nepřiřaditelného projevu, mezi věděním a poznáním, mezi zjištěním a hodnocením. Krizi literární historie charakterizuje Šalda jako záležitost celoevropskou. Pokusem o odpověď byl projekt Václava Černého: za spolupráce mladších badatelů (K. Krejčí, V. Jirát, K. Polák aj.) měly ve válečných letech vzniknout čtyřsvazkové Světové dějiny literatur jako „syntetický a jednotně zaměřený pohled na literární život všech kulturních národů země“, které měly být „zrcadlem vývoje moderního lidského ducha.“2 A zanedlouho – v roce 1944 – se v Literárněvědné společnosti uskuteční několik diskuzních večerů o sborníku Čtení o jazyce a poezii, a to zejména o studii Literární historie – její problémy a úkoly, kterou napsal Felix Vodička. Diskuzi komentoval, trochu podrážděně, Jan Mukařovský v projevu, který byl širší veřejnosti zpřístupněn až v Cestách poetiky a estetiky (K metodologii literární vědy).

Z tohoto kontextu, kdy literární historie hledala východiska ze slepých uliček pozitivistické a duchovědné orientace, vyrůstá i Vodičkovo dílo. Vodička si uvědomoval souvislost současné vědecké práce s předcházejícím bádáním a několikrát na to výslovně upozornil. „Bylo by nevděkem,“ píše například v úvodu Počátků krásné prózy novočeské, „kdybychom nevzpomněli těch monografií, vztahujících se k našemu předmětu, které jako odkaz staršího vědeckého bádání připravily půdu i pro naši práci založenou metodicky a v stanovení cílů na jiné základně, nebo přispěly svými metodickými podněty k naší vědecké orientaci v daných problémech.“3 Ostatně než Vodička v citované studii o literární historii přistoupil k vymezení základních problémů, předeslal obsáhlý, dodnes cenný přehled dosavadního bádání, přičemž akcentoval právě ty rysy, které rozšiřují možnosti odborného zkoumání, kdežto kritické výhrady spíše tlumil.

Vodičkovo úsilí zdůraznit kontinuitu vědeckého poznání vedlo Václava Černého k soudu, že „Vodičkova studie, až na rozdíl terminologie, nejeví podstatné rozdíly vzhledem k starším a nestrukturalistickým příručkám literárněvědní metodiky.“4 Autor zapomněl, 2 Černý, V.: České dějiny světové literatury, Lidové noviny 48, 13. 5. 1940, s. 3.

3 Vodička, F.: Počátky krásné prózy novočeské, Praha, Melantrich 1948, s. 10.

4 Černý, V.: Moje poznámky k formalismu-strukturalismu, Kritický sborník 13, 1993, č. 3, s. 64.

6

Brabec_TISK.indd 6

25.11.2009 16:43:39

že jde o výklad z hlediska jednotného systému, tj. strukturalismu.

Hledala se tehdy nová „objektivita“, nové paradigma literární vědy, a Vodička nalézá ve strukturalismu plně uplatněný postulát „objektivity vědeckého poznání“ a negaci tak častého zaměňování „estetické stránky“ subjektivismem estetického vnímání. Za hranicemi těchto požadavků, ostatně pozitivistické provenience, se Vodička octl teprve odmítnutím představy, že dílo je kauzálně spjato s mimoliterární skutečností, a postulováním imanentního vývoje.

Vodičkův příklon k strukturalismu byl motivován jeho vlastní badatelskou prací; můžeme mluvit spíše o vyústění než o přijetí. V době, kdy většina studií strukturální vědy byla zaměřena teoreticky (vzdor Mukařovského mínění, že základním zájmem literární vědy je historie literatury5), stává se pro Vodičkovo dílo příznačným právě vzájemné propojení literární teorie a historie.

Vodička rozpoznává, že literární historie bez teoretické opory není možná a že zkoumání literárního procesu zas může teorii korigovat anebo podnítit teoretický výzkum k novým otázkám.

Objektivita v tehdejším pojetí strukturalistů předpokládala eliminaci subjektivismu. Základní otázka tedy zněla: o co opřít poznání, které je přece vždy vázáno k poznávajícímu subjektu.

Podle Mukařovského si může vědec klást pouze otázky: „Znamenalo toto dílo něco pro vývoj? Byla by bez něho vývojová linie neúplná?“6 Estetická hodnota je tak eliminována ve prospěch hodnoty vývojové (avšak co je to „vývoj“?) a vlastně jedinou úlohou badatele je „odhalení souvislé vývojové linie vyplývající ze specifické funkce básnictví.“7 „Imanentní vývojová linie“ je u Mukařovského takřka personifikována: vyžaduje, předurčuje, limituje. Jak bylo tehdy konstatováno – zmizelo individuum.

Tvůrce i recipient. Mukařovský se bude k otázkám individua a literárního vývoje opakovaně vracet, ale jen obtížně bychom mohli z jeho prací rekonstruovat nějaké systematické řešení s neprotikladnými závěry.

Také Vodička klade požadavek postihnout vztah mezi vývojovou hodnotou díla a jeho konkretizací, ale soustřeďuje se k pohybu 5 Viz např. Mukařovského reakce na kritiku jeho studie Polákova Vznešenost přírody (Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 190 a 191).

6 Mukařovský, J.: Polákova Vznešenost přírody, Sborník filologický 10, 1934; in: Kapitoly z české poetiky II., Praha, Svoboda 1948, s. 100.

7 Tamtéž, s. 166.

7

Brabec_TISK.indd 7

25.11.2009 16:43:39

norem a k nositelům těchto norem: „Literární historie jako věda sledující vývoj literární struktury, má-li zachytit proměny estetické normy v jednotlivých obdobích, nemůže se spokojit tím, že věnuje pozornost jen rozboru díla, poněvadž o skutečné literární atmosféře nevydává svědectví dílo samo, ale představa a účinek, jaký dílo zanechává u čtenářů, a způsob, jímž se vřaďuje do literatury.“8 Konkretizací Vodička rozumí „odraz díla v povědomí těch, pro něž je dílo estetickým objektem.“9 Jde tedy o konkrétní podoby díla. Kolik konkretizací, tolik norem, které se ovšem – dodávám – nevyčerpávají pouze známým souborem. Můžeme předpokládat existenci dalších norem, zřejmých teprve z pozdějších svědectví.

Vodička tedy rovněž poukazuje k bolavému problému strukturalismu – k nevypočitatelnému, jedinečnému subjektu, který stále odolává pokusům převést ho na cosi obecného, podmíněného, určeného –, díky literárněhistorické erudici je však konkrétnější, a již tím otevírá více možností exponovat otázku na samé hranici systému. Jedno a totéž dílo může zanechat v čtenáři zcela rozdílné dojmy. Jednotlivé složky se střetávají s náladovými nebo životními dispozicemi čtenářovými, takže celé dílo žije v představě čtenářově v určitém ovzduší a ve spojení s určitými představami.

Vodička se domnívá, že lze v dané konkretizaci oddělit subjektivní prvky a určit, co má stálou dobovou platnost. Předmětem vědeckého poznání pak nebudou všechny konkretizace, možné vzhledem k individuálnímu zaměření čtenáře, nýbrž pouze ty, které prokazují, jak se struktura díla střetává se strukturou literárních norem. Právě tento typ „ohlasu“ (tj. jaké složky byly konkretizovány jako esteticky účinné) bude literární historik zkoumat. „Kontext“ tak bude očištěn od „zcela subjektivních prvků.“10 Hierarchizace „ohlasů“ je však – dodejme – určována kritérii výběru, která literární historik sdílí. A tento subjekt, jenž přece provádí všechny operace (více méně axiologické), není zde nikterak reflektován: jako by se rozumělo samo sebou, že jde o subjekt, který stojí mimo hru.

Studie Literární historie, její problémy a úkoly a Literárněhistorické studium ohlasu literárních děl se staly teoretickým východiskem 8 Vodička, F.: Problematika ohlasu Nerudova díla, Slovo a slovesnost 7, 1941; in: Struktura vývoje, Praha, Odeon 1969, s. 195.

9 Tamtéž, s. 199.

10 Tamtéž, s. 219.

8

Brabec_TISK.indd 8

25.11.2009 16:43:39

rozsáhlé Vodičkovy práce Počátky krásné prózy novočeské (1948), která představuje v české literární vědě ojedinělé dílo, aplikující strukturální analýzu na literárněhistorický vývoj. Je však pozoruhodné, že zde dominují monografické kapitoly, věnované Jungmannovu překladu Ataly a Lindově Záři nad pohanstvem, přičemž je zdůrazněna – třebaže k tomu tehdejší literatura nedává tolik možností jako tvorba dvacátého století – specifičnost jednotlivých autorských osobností, vnášejících do literárního procesu nepředvídatelné hodnoty. Naproti tomu poměrně malé místo je zde určeno výkladu imanentní vývojové zákonitosti, která implikovala přesvědčení, že dílo je podmíněno „možnostmi“ danými nadosobní, nehmotnou, tedy námi konstruovanou strukturou. Sem patří také pojem „úkol“, který nacházíme již u Mukařovského. Ve Vodičkově pojetí však tento pojem ztrácí svůj „zákonitý“ charakter. „Úkoly“, které Vodička exponuje V cestách a cílech obrozenecké literatury (1958), jsou vázány nikoli na téměř všemocnou imanentní řadu, ale na požadavky kladené společností na literaturu, čili na jistou podobu normy; jsou tedy výrazem společenských zájmů a specifických životních obsahů. Vodička postupně rozpoznává motivaci a proměnlivost těchto norem; nové otázky vyvstávají, jestliže jsou určité normy mocensky prosazovány, například jako součást celé hierarchie norem totalitního systému.

Vodičkovy studie z let padesátých stejně jako druhý svazek Dějin české literatury jsou poznamenány značným apriorismem. Zavádějící byla zejména představa „objektivní danosti“ řečených „úkolů“. Toto pojetí, exponované s jistými rozpaky, bylo však záhy vystaveno zkoušce v živém literárním procesu, který autor Počátků tak intenzivně sledoval. Je příznačné, že vyzdvihuje Šaldovo slovo o nebezpečí kritické „objektivity“, za níž se může skrývat lhostejnost a nevyhraněnost kritického svědomí, a o tom, že „zákon“ musí být tvořen, a ne naplňován. „Vyhraněnost kritického svědomí“ přivedla nakonec Vodičku k přímému střetnutí s oficiálními dogmaty. Badatel, zahloubaný do dějin literatury a do teoretických otázek, vstupuje do aktuálních konfliktů bezprostředně souvisejících s živou literaturou. Texty o „moderní literatuře“, o Mukařovském, Jakobsonovi, polemiky s Taufrem a Štollem, tedy s reprezentanty autoritativních směrnic a úkolů, ba dokonce i zdánlivě okrajové poznámky (například účast v debatě Pohyb hodnot a naše přítomnost v Orientaci 1966) jsou významnou součástí Vodičkova díla.

9

Brabec_TISK.indd 9

25.11.2009 16:43:39

Chtěl bych uzavřít tyto poznámky slovy, která jsem napsal k Vodičkovu životnímu jubileu před více než dvaceti lety: Noblesní vztah k přítomnosti „si mohou vytvořit jen ti, kteří vidí současnost i sebe sama v dimenzích dějin. Vodička si tento vztah, oscilující mezi angažovaností a odstupem, mezi vášní spolutvůrce a stále přítomnou racionální a citovou korekturou, dokázal vytvořit. Nejen pro žáky a kolegy vědce, ale i pro mnoho umělců, kritiků a publicistů, kteří s ním na nejrůznějších úsecích spolupracují, představuje osobnost vzácné celistvosti charakterové, osobnost, jejíž význam již dávno přesáhl hranice jednoho vědního oboru.“11 1994

11 Brabec, J.: Felix Vodička šedesátiletý, Listy 2, 1969, č. 14, s. 11.

10

Brabec_TISK.indd 10

25.11.2009 16:43:39

Brabec_TISK.indd 11

25.11.2009 16:43:39

Brabec_TISK.indd Odd1:12

25.11.2009 16:43:40

Modely kritické reflexe moderní české literatury

Téma našeho kongresu – Česká literatura na konci tisíciletí – implikuje dvojí poselství. Jako by signalizovalo, že nastal čas zastavení, revize, přehodnocování, hledání nového rozvrhu smyslu zkoumaného fenoménu. Ale také nás může utvrzovat v iluzi, že předpoklady našeho zkoumání jsou dány a naším úkolem je pouze pokračovat v teoretickém a historickém výzkumu, aniž si musíme klást znepokojující otázky, zda se v literární vědě cosi podstatného – podobně jako ve filozofii – nezměnilo. Zdánlivě je toto tázání zbytečné: předmět je znám, nástroje jsou známy – zbývá jen pečlivá práce na jakési babylonské věži poznání a vědění. To však svědčí pouze o tom, že se vědecká práce zmechanizovala, stala se více provozem, rutinou, řemeslem, spočívajícím v osvojení určitých pracovních postupů i návyků. Politický systém, který celou oblast humanitních věd okázale ignoruje, i struktura vědeckých institucí, které usilují vše kvantifikovat, toto nebezpečí jen násobí. Naléhavost základních otázek, které explikují sám smysl literárněvědné práce, je zcela zřejmá, ale zatím v tomto poli přinášejí podněty více filozofové než naše obec. O existujících výjimkách, kterých je samozřejmě celá řada, nemluvím. S nostalgií můžeme vzpomínat na iniciativní teze Pražského lingvistického kroužku, které byly předloženy Prvému mezinárodnímu sjezdu slavistů, konanému v Praze roku 1929.

Znejistily zaběhnutý způsob zkoumání, kladly otázky tam, kde se dosud objevovaly jen odpovědi, a co je důležité – každý badatel se musel s tímto konceptem vyrovnat. Vyrovnat se ovšem neznamená přijmout.

Moje téma – Modely kritické reflexe moderní české literatury – má vzhledem k těmto úvodním poznámkám víceméně ilustrativní charakter. Ovšem, sama otázka dějin, dějinnosti se objevuje neodbytně na každém kroku. Implikuje vždy tázání po zakotvení, z něhož lze dějiny spatřit a uchopit. Bylo tomu tak vždy a literární historik s oblibou u svých předchůdců toto zakotvení vymezuje. Jen pohled na sebe sama je často eliminován a historik či teoretik zde přebírá roli vědátora, který se domnívá, že není ničím predisponován a omezován, že se opírá o ověřený 13

Brabec_TISK.indd Odd1:13

25.11.2009 16:43:40

systém, zděděný po našich vynikajících předchůdcích. Ale hermeneutický přístup, akcentující předporozumění i porozumění, si vyžaduje přesun pozornosti k nazírajícímu subjektu a k jeho hledání smyslu.

Je třeba nejprve vysvětlit pojem model, zatímco druhý klíčový pojem – moderna – bude vysvětlen v dalších partiích. Modelem zde rozumím takové zjednodušení předmětu, které umožňuje vymezit pole kritické reflexe, zejména jeho jedinečnost, tj. jeho zakotvení, díky němuž je diskurz produkován, zdůvodňován, rozvíjen i hájen. Chci sledovat základní prvky diskurzu, jeho pravidel, podle nichž se generují výpovědi, nikoli poukazovat na celou šíři různorodých projevů, na diference mezi jednotlivými aktéry nebo dokonce na jejich polemická střetnutí. Řád rozpravy tohoto typu je centristický, ačkoli i na periferii jsou patrny vlny, které centrum vyvolává.

Sama povaha kriticismu osmdesátých let 19. století, který se prezentoval zejména v bojích o Rukopisy, v řadě úvah o národní literatuře a o nových dílech, rozrušujících dosavadní kritéria (J. S. Machar, drama a próza přesouvající těžiště z nadosobního patosu do individuálních dějů), vydává svědectví o radikální novosti diskurzu. Zrodil se jako opozice proti nacionalistickému mýtu, který nemusí – jako každý mýtus – zdůvodňovat, dokazovat, zkoumat svá vyprávění, která se představují jako poselství mnoha generací. V 19. století byla teoretická, kritická práce koneckonců vždy integrována (často s kolizemi, jako je tomu například při interpretacích Máchy, kosmopolitismu májovců nebo „světovosti“ Vrchlického) do onoho rámcového vyprávění o mytickém češství. Není divu, že při radikální revizi těchto východisek se museli sejít Jan Neruda, Adolf Heyduk, Eliška Krásnohorská aj. v rozhořčené obraně „zázračných pergamenů“.

Kritické reflexe se oproti těmto citovým interesům opíraly o racionalistický rozvrh tématu, o vědecký postup, který směřuje k obecně platné pravdě. Tyto požadavky kritiky rozdělily oba tábory. Šlo o nové pojetí kritiky, které odmítá národní tabu, nedotknutelnost téměř všech uznávaných dogmat i příběhů a již tím uvolňuje vázanost subjektů ke kolektivním mýtům. Můžeme hovořit o novém paradigmatu, paradigmatu moderny, zcela odlišném od paradigmatu národního obrození. Tehdejší klíčové Masarykovo postavení spočívalo v zřetelné explikaci nutnosti revize celého kulturního života přítomnosti. Na prvý pohled je 14

Brabec_TISK.indd Odd1:14

25.11.2009 16:43:40

patrna těsná souvislost s texty kritiků, jako byl H. G. Schauer, Leander Čech, Vilém Mrštík a další, kteří tento typ kriticismu bezprostředně vztáhli k přítomné literatuře a ke konceptům programovým. Úvahy úzce korespondují s estetickými a filozofickými otázkami, jak je přinášelo tehdejší evropské myšlení. Již tato orientace signalizuje, že je zde nově otevřen problém hodnot národních a obecných, což přesahuje, ale zároveň podmiňuje celou oblast umění. Z filozofického tázání (vzpomeňme například Schauerovu stať O povaze myšlenkové krize naší doby1) vyrůstají koncepty duchovního habitu národní společnosti (viz stati L. Čecha nebo Schauerovy Naše dvě otázky). Oproti předcházející době se objevují nová, navzájem však odlišná pojetí národní specifiky, v rozpětí od konstruktu, jenž se opírá o empirismus (tzv. národní je reálně zjistitelné), až po konstrukt humanismu, jehož národ má (či měl by) být nositelem. S tím úzce souvisí určování dominantní funkce české literatury. Přesouvá se do oblasti noetiky, a odtud je jen krok k etickému rigorismu. Zopakujme si pověstné věty, v nichž můžeme nalézt sukus tehdejšího noeticky a eticky orientovaného literárního kriticismu: „Umělec svět poznává, ale nenapodobuje ho […] Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské […]“2 Tím se ovšem otevřel začarovaný kruh axiologický.

Hodnotová kritéria jsou čerpána z vědeckých projektů, které mají dodat záruky jejich objektivnosti. Všeobecné je tu posléze postaveno proti lokálnímu, noetické proti citovému lpění na tradičních symbolech, etická norma proti přesunu individuální odpovědnosti do obrazu kolektivních hodnot.

Než přistoupím k charakteristice kritické reflexe posledního desetiletí 19. století, musím předeslat poznámku o vztahu následného a předcházejícího diskurzu. Nový diskurz destruuje, reinterpretuje, modifikuje dosavadní rozvrh či od něj odhlédá.

Nemůžeme proto hovořit ani o vývojové posloupnosti, ale také ne o vzájemné izolovanosti. Abych naznačil tento problém, připomenu vztah Šaldův, Karáskův a dalších k Schauerovi. Jeho výchovné pojetí národní literatury je jim vzdálené. Kritici devadesátých let, kteří se s ním alespoň částečně identifikují, jen obtížně hledají styčné body se svým rozvrhem tázání. Osobnostem, jež vytvářejí 1 Schauer, H. G.: O povaze myšlenkové krize naší doby, Čas 1, 1886; in: Spisy, Praha, Knihy dobrých autorů – Kamila Neumannová 1917, s. 10–39.

2 Masaryk, T. G.: O studiu děl básnických; in: Přednášky a studie z let 1882–1884, Praha, Masarykův ústav AV ČR 1998, s. 153, 155.

15

Brabec_TISK.indd Odd1:15

25.11.2009 16:43:40

jazyk dobové rozpravy, však bude Schauer blízký zejména ve dvou aspektech: za prvé v oné odvaze znejistit obecně přijímaný kánon hodnot, za druhé pojetím literární tvorby jako jednoho z nejvýznamnějších fenoménů duchovní sféry. Jde tedy o hodnoty odkazující spíše k paradigmatu moderny než pouze k jednomu typu diskurzu, tj. diskurzu devadesátých let. To však neznamená, že se onoho nového rozvrhu problémů činně neúčastní osobnosti, jež spoluvytvářely předcházející typ rozpravy. Některé osobnosti sice po čase ustupují do stínu (to je případ Jiřího Karáska ze Lvovic), další přesouvají těžiště své práce z literární kritiky do literární historie nebo esejistiky (například koncem osmdesátých let L. Čech, později F. V. Krejčí), jiní modifikují svůj výchozí postoj a stávají se jedněmi ze spolutvůrců nového diskurzu (připomínám Masarykovy studie z devadesátých let, počínaje Českou otázkou a konče Moderním člověkem a náboženstvím, nebo tvorbu Šaldovu).

Pole nově vymezovaných otázek přinášejí devadesátá léta. Akcent na sféru subjektu pramení z nedůvěry v pozitivistickou vědu, z nedůvěry v oprávněnost labilních společenských struktur. Tušení, že také vědecká analýza je často spjata s hájením status quo, tj. mocenských pořádků, jen zvyšuje přitažlivost destruktivních ideologií, zejména anarchismu. Proti světu pořádku je vysunut subjekt jako jediná záruka obrany proti doméně klamavé, šalebné jevové reality, jež je jen zdáním skutečnosti, jakousi skrývačkou ztajeného smyslu. Jedinečné, nepřeveditelné na pojem, je radikálně postaveno proti obecnému, objev, tvořivost, nepředvídatelné proti deskribovanému a zjištěnému. „Rozumné věci lze dokázat jen absurdnostmi,“ píše Karásek (Chimérické výpravy). Umění se má stát doménou svobody, imaginace, „odpoutaných démonů“ a nově zrozené senzibility. Noetická funkce uměleckého díla, tak jak byla tradována u kritiků plédujících pro realismus, je odmítnuta, neboť je v ní shledána umělcova „agresivita“, s kterou se dívá na „skutečnost“ jako na soubor racionalizovatelných jevů. I když po celé desetiletí se setkáváme s živly – jak píše Karásek – tak rozdílnými, jako je „chiméričnost a kritika, touha a zkoumání, fikce a analýza“, směruje hlavní tendence k postižení mysteria umění, nové senzibility, vizí, nového étosu a patosu. Ačkoli se nesetkáme se zřetelnou a cílevědomou explikací dějin a dějinnosti, stále je přítomen odpor proti pojetí dějin jako fenoménu, který se 16

Brabec_TISK.indd Odd1:16

25.11.2009 16:43:40

nabízí odosobněné klasifikaci, adoraci faktů (od Nietzscheho si mimo jiné odnášejí poznání, že fakt je vždy interpretován, tedy odkazuje k interpretovi). Literární problematika je proto nesena kritikou, jejíž tvořivost z ní vytváří samostatný literární žánr.

Teoretici a literární historici jsou spatřeni jako „lidé nevíry“, přesycení, bázliví, „lidé stagnace a střízlivé kontemplace“ (Šalda v Bojích o zítřek). V kritické praxi se stalo zřejmým, že literatura vstupuje do různých interpretačních polí, která jí vtiskují různou podobu. Kritériem se stává subjekt, jeho vize světa, nesená požadavkem tvořivosti, vytvářením nových hodnot. Princip objevu se opírá o oblasti dosud v české literatuře ignorované, jako je sen, imaginace nekrocená jakýmkoli korektivem. Téměř současně se však objevuje požadavek, který je nejen reakcí na impresionismus, tj. požadavek jednoty uměleckého tvaru, řádu uměleckého díla. Otázka tvaru, stylu, stylizace a autostylizace vnáší do tohoto konstruktu umění nový prvek, prvek záměrnosti, který má za následek reinterpretaci subjektu. Problémem se stává sama identita osobnosti, zajištění či nezajištění onoho „já“.

Dávno již odpadla božská záruka oné jedinečnosti. Naopak se zjevuje labilita, aktualizující slova jednoho z prokletých básníků „já je někdo jiný“. S tím koresponduje věta analytika titanismu – Člověk nemůže být sám, zničí se sám. „Sebevědomí není fenomén, na který by bylo možné smysluplně aplikovat kategorie identity či diference,“ čteme u Manfreda Franka v knize Co je neostrukturalismus?3 Změna diskurzu na zlomu století se nejnázorněji projevuje v řadě textů, které se s neskrývanou kritičností ohlížejí na předcházející desetiletí. Skutečnost je o to závažnější, že jde o hlavní aktéry předcházejících kritických zápasů. Vlna polemik, jichž se zúčastní F. V. Krejčí, A. Procházka, J. Karásek, S. K. Neumann, V. Mrštík, J. S. Machar ad., nemluvě o mluvčích mladšího pokolení, signalizuje revizi dosavadních koncepcí. Proměňují se také estetické orientace stávajících časopisů, vznikají nové revue. Tehdy se také objevují symptomatické koncepty – rozdílně interpretované – jako například nová renesance, syntetismus, které ovšem zastínil vágní, nicméně nejfrekventovanější pojem – život. Toto slovo se stalo – jak čteme u Martena – „integrující částí a první složkou estetik, devízou bojů a snah, kritika k němu svádí sledy dedukcí 3

Frank, M.: Co je neostrukturalismus?, Praha, Sofis 2000, s. 279.

17

Brabec_TISK.indd Odd1:17

25.11.2009 16:43:40

jako k poslední příčině“.4 Nicméně kritérion života mělo tak velkou rezonanci, protože přenášelo těžiště z individua k vnějším zdrojům, k iracionálním a racionalizovaným složkám „života“.

Proto jen zdánlivě paradoxně vede toto kritérion k objektivaci, k specifickému vymezování umělecké tvorby a jeho historických či společenských vztahů. Šlo o „extenzi umění do šíře a hloubky, do všech hlubin vnitra i obklopujících prostředí“.5 Zřetelně je tento proces patrný u nově nastupujících kritiků. Snahu úzce propojit literární kritiku s literárním dějepisectvím tak, aby se navzájem prostupovaly a obohacovaly, nalézáme u A. Nováka, A. Pražáka, K. Hikla, F. Šimka a řady dalších. Vždyť ani známý triptych Akord není pouze souborem monografií Máchy, Zeyera a Březiny, ale textem hledajícím v širším časovém plánu smysl české tvorby. Jistě neběželo o efektní pointu, když Marten spíná Komenského s Hudbou pramenů a shledává, že v obou zní „nová síla v šeru doby, jež tvoří“.6 Také Šalda v tomto čase postupně modifikuje a reviduje postuláty Bojů o zítřek a do popředí vystupuje tázání, „jak vymeziti a tím upevniti osobnost a opsati ji hodnotami nadosobními“,7 hodnotami, které poutají i osvobozují. Osobnost i u něho volá po společnosti a domáhá se jí jako svého korelátu. Z různých stran se kritika dotýká společných problémů. Můžeme se shledat například s tázáním po společenské funkci díla (E. Chalupný) v analýzách opřených o sociologický výzkum. To vše je symptomatické pro rozpravy, z nichž je zřejmé vystřízlivění z představy o moci a úloze tvůrčího subjektu, příznačné pro předcházející diskurz. „Říkají, že je v tom právě ženoucí síla moderního umění,“ napsal Marten v dialogu Styl a stylizace, „že osvobodilo jednotlivce, dalo plnou volnost osobnosti, že se naučilo ceniti a ctíti originálu […] To je nemoc moderního umění, ne jeho síla […]“8 Představa stylové jednoty je fundována „vládnoucí myšlénkou“, což není nic jiného než vágní pojmenování pro určitou estetickou normu. V Knize silných je toto drama původních intencí a jejich rozleptávání patrno na kontrastu mezi „tragickým pádem srdce, rozdrceného 4 Marten, M.: Kritérion života, Moderní revue sv. 14, 1902, s. 3.

5 Tamtéž, s. 4.

6 Marten, M.: Akord, Praha, B. Kočí 1916, s. 132–133.

7 Šalda, F. X.: Hodnoty kulturní a mocnosti životní, Novina 3, 1909; in: Kritické projevy 7, Praha, Československý spisovatel 1953, s. 268, 269.

8 Marten, M.: Styl a stylizace, Praha, Moderní revue 1906, s. 37–38.

18

Brabec_TISK.indd Odd1:18

25.11.2009 16:43:40

fatalitou dneška“, a vůlí přemáhat chaos „integrální koncepcí bytí“, kontrastem romantismem sycené moderny a přicházejícím klasicismem. Martenova tvorba je příznačná pro uzavírající se rozpravu, která bude v polemikách předválečné moderny sice popřena, ale nikoli zapřena.

Mám na mysli nástup předválečné moderny a poválečnou avantgardu, které vytvářejí nový rozvrh problematiky. Jedním z těch, kteří pojmenovali nový radikální předěl v kritickém myšlení, byl Josef Čapek. Moderní umění stojí „vědomě na základně zcela nové“. Tentokrát proti labilitě subjektu i proti historismu či nadosobním vazbám staví umělec i kritik něco „absolutnějšího, co je duchové: artificielnost či umělost formy“,9 která je nadřazena skutečnosti. Umění – autonomní tvorba – vykazuje ze svého hájemství jakoukoli intervenci vnějších účelů, neuznává požadavky, které by umělci cokoli nakazovaly, i z historie si bere, co pokládá za inspirativní. Je otevřen prostor pro experimentaci všeho druhu. Nemíním zastírat, že polemiky mezi předválečnou generací a poválečnou avantgardou byly někdy víc než příkré, ale tím se nám nesmí ztrácet ze zřetele úzké sepětí, návaznost obou vln.

Například jen obtížně můžeme určit autora těchto tezí: „Umělecké dílo je ukončené a představuje jen sama sebe […] Má svůj řád, svou vlastní řeč, nezávislou a samostatnou, úplný a specifický výraz […],“ teprve pokračování ukazuje na Karla Teiga: „Funkcí umění je zjemňovati, ostřiti a saturovati senzibilitu […]“10 Jen letmý pohled na uměleckou tvorbu tehdejší doby může přesunout slova o autonomii umění pouze k programovým postulátům.

Požadavek autonomie je základním principem, který přijala za vlastní široká škála umělců nejrůznějších estetických orientací.

Stejně zřejmé je, že se setkáváme se zřetelnými signály naléhavého problému, který T. W. Adorno ve své estetice uvádí do širších souvislostí: jaký je vztah estetické autonomie umění a umění jako společenského jevu. Tento vztah se stává základem všech interpretací. Stále se setkáváme s nejrůznějšími projekty, které se snaží restituovat význam umění v lidském životě. Teoretikové avantgardy se pokoušeli vyhnout tomuto dilematu konstruktem poetismu a konstruktivismu, tj. oddělit sféru svobodného subjektu (fantazie, sen, moderní senzibilita) od sféry účelového, 9 Čapek, J.: Krása moderní výtvarné formy, Přehled 12, 1913, s. 37.

10 Teige, K.: Stavba a báseň; in: Výbor z díla 1, Praha, Československý spisovatel 1966, s. 536.

19

Brabec_TISK.indd Odd1:19

25.11.2009 16:43:40

racionálního, civilizačního projektu. Latentně bylo toto „řešení“ obsaženo v letech předválečných. Například Bohumil Kubišta si kladl otázku: „Jak je tedy možno odvozovat původ moderního umění od toho, co se zve technickým pokrokem?“11 Dualismus poetismu a konstruktivismu je však pouze jedním z výrazů onoho napětí mezi autonomností a konkrétním historicky situovaným adresátem. Reflektují ho všichni účastníci diskurzu nejrůznějším způsobem. Snahou o izolaci obou pólů (čisté a služebné umění), snahou o jejich integraci (Čapkovo úsilí o destrukci vysokého a periferního), rozložením polarit do různých žánrů (umělecká tvorba a publicistika), snahou o dominantní postavení jedné sféry (marxistická kritika) nebo popřením samotných základních postulátů tohoto typu modernosti. Nicméně ve všech případech je zde společný diskurz. Jako nezbytnou složku obsahuje i reflexi přítomnosti ideologického prvku, který z vnitřního rozporu vyplývá a který se stal průvodcem mnoha kritických postojů. Jestliže tento typ diskurzu se v totalitním systému aktualizoval a stal se složkou zcela odlišných konfliktních střetnutí, je nasnadě, že se často pohybujeme v různých vrstvách metadiskurzů, které brání postihnout novost, vnitřní rozpornost a peripetie tohoto typu moderny.

Moje zkratkovité ohlédnutí nemá za cíl představit výsledky literárněhistorického bádání ani připomenout mnohokrát analyzovanou problematiku. Je neseno snahou uvést na scénu minulost české kritiky jako stálý, měnící se zápas o porozumění, o nový rozvrh smyslu. „Každé úsilí porozumět,“ píše Gadamer, „tak začíná tím, že něco, s čím se setkáváme, nám připadá podivné, provokující, dezorientující“12 – tedy zkušenosti rozumění vždycky předpokládají nesnáze. Samozřejmé se vždy proměňuje v nesamozřejmé, stereotyp, spokojený s nalezením metody, ruší údiv a tím i objev. Kritické reflexe, které připomínám, vyrůstaly vždy z tázání – nejen, jak je možné předmět artikulovat, ale zároveň jaké možnosti porozumění skýtá. Analýza, deskripce nebyly cílem. Vždy se v recepci, v kritických projektech zkoušely „nové životní formy“,13 životu se vtiskoval nový smysl, byly vytvářeny nové společenské varianty, jak přesně 11 Kubišta, B.: O duchovní podstatě moderní doby; in: Předpoklady slohu, Praha, Otto Girgal 1947, s. 118.

12 Gadamer, H. G.: Řeč a rozumění; in: Člověk a řeč, Praha, OIKOYMENH 1999, s. 31.

13 Šalda, F. X.: Něco o moderní kritice, Šaldův zápisník 5, 1933, s. 255.

20

Brabec_TISK.indd Odd1:20

25.11.2009 16:43:40

postihl F. X. Šalda. Kritik a literární historik by měl reagovat „na všechny výrony doby, i sociální i politické, jemněji než básník.

Musí vidět hlouběji do přítomnosti i do budoucnosti než básník“.14 Jan Patočka jako by v tomto textu pokračoval: „Kdo nemá odvahy a trpělivosti k tomu, aby spatřil v umění tvořivý zápas o poslední otázky lidství, o jeho samodaný obsah životní […] musí zůstat hluchý nebo neplodný“.15 K těmto apelativním závěrům směřovaly také moje krátké exkurzy do historie kritického myšlení.

2001

14 Tamtéž, s. 256.

15 Patočka, J.: Myšlenka vzdělanosti a její dnešní aktuálnost, Kritický měsíčník 1, 1938, s. 249.

21

Brabec_TISK.indd Odd1:21

25.11.2009 16:43:40

Masarykovo pojetí osobnosti a díla Josefa Dobrovského

Masarykova Česká otázka je již od svého vzniku interpretována jako kniha problematických koncepčních zobecnění, která vyžadují kritické revize nebo rozvedení a doložení předkládaných tezí. Obojího se jí dostalo ve vrchovaté míře. Nepředstavuje však ani normu pravdivosti, ani sumu omylů. Význam tohoto prvního shrnujícího uchopení českého obrozenského procesu spočívá v tematizaci ústřední otázky: „Které a jaké důvody máme pro své národní snažení?“1 „Osnovné a základní ideje našeho národního programu musejí být znovu ohledány a posouzeny“, píše T. G. Masaryk, „aby se ukázalo, co je v nich zdravého, co nezdravého […] je načase optat se, na jakých že ideách vůbec se vyvíjíme, jaké tužby a cíle práci národní určují směr, co chceme, kam spějeme […]“2 Nikdy nebylo pochybováno o tom, že Masarykova kniha vnesla do českého intelektuálního světa neklid právě díky tázáním, která rozrušovala nacionalistická schémata a stereotypy. Závažnost tohoto záměru byla akceptována nejen kritiky, kteří s autorem tak či onak souhlasili, ale i těmi, kteří Masarykův text odmítali. Například Josef Kaizl v knize České myšlénky, která je cele věnována obhajobě liberalismu a kritice diptychu Česká otázka, Naše nynější krize, neskrýval svoje uznání: „Užitek ten shledávám na filozofickém pokusu povztýčiti se jednou nad svízele a vřavu denního snažení a širším rozhledem vystihnouti směry a tempo ženoucích sil myšlénkových“.3 A. Procházka, po výhradách k Masarykově metodě i k jednotlivým soudům, o tom hovoří drsněji: „v šarlatánském a podskočném dnešku politického a veřejného života z valné části, imponuje a strhuje otevřené a přímé a hlasité slovo přesvědčení“.4 F. X. Šalda v nadšeném referátu o Naší nynější krizi spatřil v této „bojovné, rozhorlené, 1 Masaryk, T. G.: Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, Praha, Masarykův ústav AV ČR – Ústav T. G. Masaryka 2000, s. 11. Jedná se o předmluvu k 1. vydání České otázky.

2 Tamtéž, s. 421. Stať Časové směry a tužby do České otázky nebyla zařazena.

3 Kaizl, J.: České myšlénky, Praha, Edvard Beaufort 1896, s. 11.

4 Procházka, A.: Česká otázka…, Naše nynější krize…, Literární listy 17, 1896; in: Diář literární a umělecký, Praha, Ludvík Bradáč 1919, s. 206.

22

Brabec_TISK.indd Odd2:22

25.11.2009 16:43:40

útočné“ knize „něco apoštolského“.5 Masarykovy spisy – Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček – dostávaly do pohybu české myšlení a nastolovaly problematiku, s níž se muselo české myšlení historiografické, sociologické, filozofické, literárnědějepisné, estetické či politologické vyrovnávat. Naléhavost těchto knih jen zesiloval krizový čas konce století, kdy revizionistické tendence se dotýkaly celé duchovní sféry.

T. G. Masaryk zdůrazňuje kontinuitu základních duchovních proudů, jež jsou spjaty s „českou otázkou“. Jeho obliba výčtů a lapidárních, často aforistických tezí je cele ve službách prezentace této posloupnosti vývojové. Podstatu svého konstruktu T. G. Masaryk rád vyjadřuje v sledu jmen osobností, které pokládá za hlavní tvůrce a aktéry obrozenského procesu. Často se opakuje pětihvězdí Dobrovský – Kollár – Šafařík – Palacký – Havlíček.

Každého čtenáře muselo zarazit, že byl vynechán Jungmann. Ten je Masarykem představen jako „ne-li otec, tedy hlavní představitel nepěkného toho liberalismu“ a voltairismu, tedy tendencí, které autor pokládá za cizorodé prvky národního obrození. Jaké pobouření svým stanoviskem T. G. Masaryk způsobil a jak s tím souvisí jeho hodnocení Dobrovského, nám mohou osvětlit interpretační rámce typické pro hodnocení obou těchto osobností v průběhu 19. století.

Jak byl Dobrovský interpretován do poloviny 90. let, kdy vyšla Česká otázka? Vypomohu si citátem z textu V. Flajšhanse: „Heros vědy, šlechtic duchem stojí na počátku našeho obrození jako socha Memnonova; neuznáván již druhou generací, upadá v zapomenutí u generace třetí […] Zapomenutí přikrylo jej úplně […]“6 Pravdivost Flajšhansových slov si lze snadno ověřit. Necháme-li stranou texty jinojazyčné, bilance českých interpretací Dobrovského osobnosti a díla je tristní, ačkoli na jejím počátku je text, který udivuje svou informovaností a úctou k Dobrovskému. Nicméně právě tento text určil rámec, v kterém byl Dobrovský po dlouhou dobu vykládán.

Toto první obsáhlejší zhodnocení Joseph Dobrovský’s Leben und gelehrtes Wirken (Dobrovského život a vědecké působení) napsal a 1833 publikoval F. Palacký. Nekrolog zahajuje citátem z Goetha, 5 Šalda, F. X.: Těžká kniha, Rozhledy 5, 1895; in: Kritické projevy 2, Praha, Melantrich 1950, s. 267–301.

6 Flajšhans, V.: Nejnovější názory o Josefu Dobrovském, Osvěta 26, 1896, s. 1053.

23

Brabec_TISK.indd Odd2:23

25.11.2009 16:43:40

který o Dobrovském píše, že „kamkoli sáhne, tam je hned viděti mistra, který chápe svůj předmět všestranně a jemuž se zlomky rychle seřazují v celek“.7 V tomto ocenění pokračuje i Palacký, který ve stručnosti zaznamenává význam tohoto „patriarchy“ v řadě oborů: „Pro něj platila vždy jen pravda, jiných úmyslů neznal […]“ Nicméně i Palacký se musil dotknout citlivých otázek, tj. konfliktů Dobrovského s mladší generací. Pojmenovává je s obdivuhodnou noblesou. Na jedné straně píše o nespravedlivém osočení („hyperkritik“), které si Dobrovský vysloužil tím, jak odsuzoval „poučky, hovící národnostní ješitnosti, šosáctví, kastovnictví nebo sektářství“. Na straně druhé Palacký upozorňuje na „statné odpůrce“, kteří hájili proti Dobrovskému pravost Libušina soudu.

Dobrovský „projevoval také v tomto směru vášnivou prudkost, která jinak byla cizí důstojnému a uvážlivému muži“ (na jiném místě píše o „podrážděnosti“). Vztah Dobrovského k českému jazyku („vzdal se dávno naděje na znovuožití české národní literatury […]“) umístil Palacký jako poznámku pod čarou. Značné místo svého nekrologu věnoval chorobě Dobrovského, což spolu s chválou vědcova vzhledu („krásný muž vysoké štíhlé postavy“) a „ušlechtilého charakteru“ svědčí o blízkém vztahu k svému učiteli. Je příznačné, že takto vykreslený portrét, stírající do nejkrajnější míry konfliktní střetnutí, která svědčí o rozdílných vědních orientacích, byl kanonizován.

Když se probíráme ojedinělými příležitostnými články, tištěnými v průběhu 19. století, zjistíme, že se tak skutečně stalo.8 Například v Zlatých klasech9 je Palackého text – aniž je uveden autor – parafrázován podobně jako v Nerudově Rodinné kronice,10 kde je nový snad jen dodatek („sta pobludův historických a lingvistických odstranil […] až do konce života na výši časové, ano i nad ní se udržoval“). Obsáhlý text o Dobrovském uložil J. Malý do Riegrova Slovníku naučného (1862). Právě na něm si však můžeme ověřit, proč nemohl Dobrovský vstoupit mezi „slavné křisitele“, neboť chyběly zde ony atributy, příznačné pro model vlastenectví 19. století: „Tím více jest litovati, že Dobrovský tak 7 Cituji z překladu F. M. Bartoše: Palacký, F.: Život a vědecké působení Josefa Dobrovského, Praha, Pokrok 1939, s. 13.

8 Viz Krbec, M. – Laiske, M.: Josef Dobrovský II. Příspěvek k soupisu hlavní literatury o jeho díle a životě, Praha, Zvláštní otisk ze sborníku Pedagogické fakulty univerzity Palackého v Olomouci 1968.

9 Zlaté klasy 1, 1854, s. 139–141.

10 Rodinná kronika sv. 4, 1864, s. 104–105.

24

Brabec_TISK.indd Odd2:24

25.11.2009 16:43:40

příkře se postavil proti nejstarším památkám literatury české, právě v tyto doby objeveným, které nejvíce přispěly k novému oživení, ano omládnutí ducha národního […] Hlavní příčina toho byla slabost i při největších učencích obyčejná, že nesnadno se zbavují jakési předpojatosti ve věcech, kde se jedná o vyvrácení náhledů, na kterých se jednou byli ustanovili […]“11 Portrét Dobrovského nenajdeme ani v Sojkových (Sabinových) biografiích Naši mužové (1862–1863), ani v Rybičkových Předních křisitelích národa českého (1883). A. J. Vrťátko v torzu studie Hanka a Dobrovský v poměru k sobě a k Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému si podržuje Palackého pojetí, i když používá frazeologii doby táborů: „pravý velikán na vrchu vědy slovanské“ a „studený kov srdce jeho nechtěl vydati jasných radostných zvuků při východu nového slunce“.12 Z tohoto nepočetného okruhu článků o Dobrovském, kdy je připomínán ve své dvojí podobě, se vymyká I. J. Hanuš svojí obsáhlejší prací Literární působení Josefa Dobrovského,13 která svědčí o autorově blízkosti k vídeňským žákům Dobrovského – Kopitarovi a Miklošičovi.14 Zcela odlišný přístup je zřejmý v literatuře věnované Jungmannovi. Již za jeho života vzniká mýtus, který zejména nacionalismus šedesátých a sedmdesátých let dovádí do nevídané podoby. Felix Vodička ve své knize Cesty a cíle obrozenecké literatury15 uvádí, jak se na této adoraci shodli v letech padesátých představitelé starší generace – jako byl například Jakub Malý – tak i jejich radikální odpůrci – jako byl například Jan Neruda (viz kapitolu Kulturní politika Josefa Jungmanna). Jan Neruda nemluvil jen za sebe, když pokládal Jungmanna za hlavního bojovníka „pro práva naší řeči“: „Nadšenému tomu muži byla vlast ‚říší nebeskou‘ a on sám jediný vystavěl pílí svou kolem ní obrovskou zeď, k níž 11 V diskuzi po mém referátu vystoupil Ivan Hlaváček s upozorněním, že kvantitativně je v Riegrově Slovníku naučném heslo Dobrovský větší než heslo věnované Jungmannovi. Proto jsem do referátu vsunul dvě věty a citát, které ilustrují důvody, proč bylo Masarykovo hodnocení tak bouřlivě reflektováno.

12 Vrťátko, A. J.: Hanka a Dobrovský v poměru k sobě a k Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému. Časopis Muzea království českého 45, 1871, s. 288.

13 Hanuš, I. J.: Literární působení Josefa Dobrovského co příspěvek k dějinám literatury české, Praha, Nákladem královské české učené společnosti 1867.

14 Viz Loužil, J.: Ignác Jan Hanuš, Praha, Melantrich 1971, s. 104.

15 Vodička, F.: Cesty a cíle obrozenecké literatury, Praha, Československý spisovatel 1958.

25

Brabec_TISK.indd Odd2:25

25.11.2009 16:43:40

nalámal mramoru na půdách požehnaných krajů.“16 Mýtotvorné úsilí vyvrcholilo ve velkolepých slavnostech k stoletému výročí Jungmannova narození v roce 1873. František Palacký ve svém projevu zdůvodňoval, proč právě Jungmann (a nikoli Dobrovský či jiní) je předmětem tak celonárodního kultu: „Proto, že ve věkovitém zápasu o naše bytí neb nebytí byl Jungmann první, který proklestil dráhu, jež vedla národ k spasení […] Jungmann zůstane národu českému vzorem vlastenectví […]“17 Oslav se účastnily tisíce lidí, do ulic vyšly s prapory desítky českých spolků, byly pořádány slavnostní průvody, střelba z hmoždýřů, hostiny, deklamace, živé obrazy a samozřejmě nezbytnou součástí byly slavnostní řeči Františka Ladislava Riegra a dalších. V témže roce vyšlo téměř deset publikací či obsáhlých studií o Jungmannovi a Upomínka na velký národní svátek, podrobně zaznamenávající několikadenní průběh slavností. Žádná hyperbola nebyla dostatečná. Jungmann jest „matkou i otcem českého národa“, „byl nám Mojžíšem“, „Petrem naší národní existence, on jest skalou, na níž zdělána jest národní budoucnost česká a již ani brány pekelné nepřemohou!“18 Co mají obě prezentace společného? Obě tlumí či zcela eliminují rozpory, které se mezi Dobrovským a Jungmannovým okruhem odehrály. Dobrovský zemřel 1829 a poslední desetiletí jeho života přineslo řadu prudkých, někdy nevybíravých kritických konfrontací s mladší generací. Zejména polemiky o Libušin soud, který Dobrovský charakterizoval jako „podvrženou mazanici“, a následná kritika Jungmannovy Historie literatury české… a Šafaříkových Dějin slovanského jazyka a písemnictví podle všech nářečí zpolarizovala tehdejší českou intelektuální scénu. Dobrovský rozhořčeně odsoudil „horlivé vlastence“, kteří akceptují nejen „zřejmý podvod ničemy“. Zdá se, že rozhořčení způsobil mimo jiné průvodní dopis, přiložený k zaslanému rukopisu, v němž „opravdový vlastenec“ píše o svém pánovi „zarytém německém Michlovi“.

Jungmann nebyl sám, kterému se Dobrovský zdál více Němcem než Čechem. Jakousi reakci na toto obviňování můžeme spatřit 16 Neruda, J.: Smíření, Obrazy života 1, 1859; Na Volšanském hřbitově, Obrazy života 2, 1860; in: Literatura I, Praha, SNKLHU 1957, s. 149 a 167.

17 Palacký, F.: [Slavnostní přípitek]; in: Slavnost Jungmannova. Upomínka na velký národní svátek, Praha, Jos. Fr. Šváha 1873, s. 49–50.

18 Slavnost Jungmannova. Upomínka na velký národní svátek, c. d., viz pozn. 17, s. 3–4.

26

Brabec_TISK.indd Odd2:26

25.11.2009 16:43:40

v Dobrovského replice: „V učené republice není žádných Slovanů a žádných Němců“. Protože mýtus je vždy vytvářen jako harmonický projekt, musel být obraz národního obrození zbaven vnitřních kontradikčních elementů (odtud plyne snaha buď tyto elementy připojit k nepřátelům, nebo je ignorovat). Nepřítel byl Němec, později též Češi-zrádci, kteří si zasloužili vyloučení z národa. Simplifikační tendence vedly k ambivalentnímu postoji, který nevyhrocoval rozpory, ale zároveň hierarchizoval význam jednotlivých aktérů.

Teprve osmdesátá léta poodhalila závažnost kritických sporů z třetího desetiletí. První signál zazněl již dříve v Zeleného monografii Život Josefa Jungmanna,19 svědčící o důkladné znalosti dobového kontextu. Z knihy se již dalo vyčíst, že šlo nejen o rozdílnost povah, o ty či ony nedostatky a omyly, ale o srážku dvou paradigmat, která nepatří pouze minulosti. Autor úspěšně využil dobové korespondence, kde ovšem charakteristiky protivníků nabývaly často překvapivě drastické podoby. Rozhodující význam na rozrušení dosavadního více méně idylického obrazu však měla práce I. Snegireva Josif ’ Dobrovskij 20 a zejména monografie V. Brandla Život Josefa Dobrovského.21 Téměř třistastránková Brandlova studie, poučená na práci Zeleného, sleduje Dobrovského dílo pomocí obsáhlých citací a obšírných parafrází, které jsou spojovány s vnějšími událostmi vědcova života. Někde se kniha stává jakousi čítankou dobových textů, jindy je položen důraz na dialog či polemiku. Překvapující byla obšírnost tohoto líčení, které se rozbíhá do řady odboček či kombinací nesourodých partií. Závěrečná kapitola je věnována „Karakteristice Dobrovského“, která stále krouží kolem pojmu kriticismu. Základní východisko není nové: „Při všem, čeho Dobrovský se chopil, ukazovala se velkolepá rozumnost a všestrannost jeho vědění […]“22 Oproti Palackému, který viděl v Dobrovském „historicky kritického empirika“, Brandl označení empirik odmítá. Domnívá se, že „ve všem jeho vědeckém snažení a pracování zjevuje se jakýsi realistický směr, který úzkostlivě 19 Zelený, V.: Život Josefa Jungmanna, Praha, Matice česká 1873. Druhé vydání vycházelo v sešitech od roku 1878.

20 Snegirev, I. M.: Josif’ Dobrovskij. Jego žizn’, učeno-literaturnyje trudy i zaslugi dlja slavjanověděnija, Kazan’, Tipografija Imperatorskago Universiteta 1884.

21 Brandl, V.: Život Josefa Dobrovského, Brno, Matice moravská 1883, s. 273.

22 Tamtéž, s. 269.

27

Brabec_TISK.indd Odd2:27

25.11.2009 16:43:40

všem domyslům se vyhýbá […] Realistický směr Dobrovského, vedle kterého smyslu pro poezii neměl, způsobil také, že starožitného národního podání nic si nevážil […] Co se skutečným životem a živou přítomností nesouviselo, se srdce jeho nedotýkalo; cit jeho lnul jen k radostem a bolům, které na živých osobách viděl.“ Příběh, který Brandl vypráví, představil Dobrovského jako osobnost, která některými rysy úzce souzněla s tendencemi, jež se záhy v české vědě objevily. Ostatně Brandl nebyl sám, stejný ohlas měla též Jagićova edice Dobrovského dopisů s Kopitarem (1885). Rukopisné boje, které zahájili v Athenaeu roku 1886 T. G. Masaryk a J. Gebauer, prudce aktualizovaly Dobrovského zjev, a to nejen jako bořitele pravosti Rukopisu Zelenohorského, ale jako typ badatele, kterého neprovází rozpor mezi vědeckým zkoumáním a nekritickým vlastenectvím, mezi českostí a evropskou orientací. V průběhu rukopisných bojů a v letech následujících se konstituoval realismus jako vědní i politický směr. Česká otázka představuje – po Slovanských studiích, věnovaných Kirejevskému – první ucelenou interpretaci vývoje českého obrození. Z naší stručné exkurze vyplynul závěr, že Masaryk vědomě iniciuje nový přístup k českému obrození jako polemiku, která nepřímo reflektuje téměř stoletý zápas o kanonizaci „vzorů“ nacionalistické ideologie. Masarykovy vyhrocené soudy jsou obtížně pochopitelné, jestliže ignorujeme kontext, z něhož vyrůstají.

Pro Masaryka se Dobrovský stává klíčovou postavou intelektuálního úsilí prvního období obrození. Tento akcent je implicitně i explicitně polemicky vyhrocen proti osobnosti Jungmannově.

Konfrontace, sloužící k destruování jungmannovského mýtu, je výrazem úsilí vytvořit konstrukt dvou rozdílných tradic, které se tehdy, na začátku devadesátých let, aktualizují. Masaryk Dobrovského charakterizuje jako osvíceného josefinistu, který psal a cítil slovansky, rozhodného rusofila, prvního bohemistu, postihujícího „podstatu českého národa a české národnosti“, jako zakladatele vědeckého bádání v Čechách, „důsledného přívržence a záštitníka ideálů humanity“. „Dobrovský stvořil srovnávací a historickou gramatiku slovanskou a českou,“ zdůrazňuje Masaryk, „on nám podal dějiny literatury naší, dosud nepřekonané co do koncepce a hloubky názoru.“23 Masaryk se 23 Masaryk, T. G.: Česká otázka…, c. d., viz pozn. 1, s. 30.

28

Brabec_TISK.indd Odd2:28

25.11.2009 16:43:40

také musel vyrovnat s výtkou, která více méně Dobrovského v očích vlastenců diskvalifikovala, a proto byla často uváděna, tj. s výtkou, že pochyboval o životnosti českého národa. „Jako v mnohých věcech českých“, píše Masaryk, „i v tomto faktě velmi povrchně a tendenčně se psalo a píše. Předně a hlavně: Dobrovský se svojí skepsí netajil; ale kdo má právo ve jménu národnosti – rozhodně povrchně pojímané – pronášet vlastenecká anatéma?

Dobrovskému se nerozumělo a křivdilo: ta jeho skepse našemu znovuzrození a slovanskému vědomí mnohem a mnohem více pomohla než nepochybování celého tuctu Hanků a duchem mu spřízněných vlastenců […]“24 Víra a skepse – to byla otázka historická, ale z několika důvodů stále aktuální. Vždyť Čas v prvním čísle v roce 1886 přinesl známý Schauerův článek Naše dvě otázky.25 Ještě před jeho otištěním se odehrála debata mezi Masarykem, Bráfem a Storchem, kterou po letech zaznamenal ve svých Pamětech A. Bráf.26 Rozprava měla stejné téma: stojí-li zápas o zachování naší národnosti za oběti, jež se mu přinášejí, nebylo by výhodnější připojit se k nějakém velkému kulturnímu národu a uvolnit kulturní síly pro pozitivní práci? Právě hledání odpovědi představuje zpevňování stanovisek, jež jsou poté zakotvena hlouběji, než tomu bylo u populistických nacionalistů.

Okrašlujících přívlastků – zrádci vlasti, ničemové – se dostává „u nás těm, kdo cítí nešťastnou touhu – myslit“.27 Masaryk vyzvedává transparentnost postojů Dobrovského, jeho charakter, „čestnost a kritickou odkrytost“: „Dobrovský necítí žádného záští a žádné – řekl bych – kulturní závisti k Němcům, ačkoli zatracoval ‚ďábelskou‘ germanizaci […] Tak dovede myslit i cítit pouze člověk, netoliko veliký duchem a srdcem, nýbrž člověk naskrze pozitivní, nepotřebující pro své úsilí nelásky a závisti k cizímu.

Takových lidí vždy je málo – většina lidí, milujíc vlastní, domnívá se, že musí nenávidět cizí“.28 Masarykova charakteristika Dobrovského se liší svou jednoznačností od charakteristik ostatních jím vzpomínaných představitelů českého obrodného procesu. Autor České otázky nenašel na 24 Tamtéž, s. 33.

25 Schauer, H. G.: Naše dvě otázky, Čas 1, 1886, č. 1, s. 1–4; in: Spisy, Praha, Knihy dobrých autorů – Kamila Neumannová 1917, s. 5–10.

26 Bráf, A.: Život a dílo. Díl I. Paměti, Praha, Vesmír 1922, s. 18–19.

27 Masaryk, T. G.: Česká otázka…, c. d., viz pozn. 1, s. 220.

28 Tamtéž, s. 35–36.

29

Brabec_TISK.indd Odd2:29

25.11.2009 16:43:40

Dobrovském žádný stín. Je tomu tak proto, že v něm spatřuje vzor českého intelektuála, jemuž se příčí používat prostředků nečestných a který je neúplatně kritický. „Bylo přímo požehnáním, že hned při kolébce našeho znovuzrození duch tak kritický a čestný vedl mladší pokolení“.29 Zcela opačných barev použil Masaryk při charakteristice Jungmanna. Výtky „vlasteneckého jezovitství“ a indiferentismu v otázkách náboženských, filozofických a mravních byly ovšem vysloveny v době, kdy nacionalismus 19. století ztrácel svoji integrační sílu. Nebylo dostatečně oslyšeno Kaizlovo důkladné připomenutí, že „Jungmann osnovné ideje Kollárovy“ – dodejme, že Masarykem nekriticky přijímané – „vyslovuje drahný čas před tím, než ten sám vystoupil […]“30 Česká otázka a studie J. Krále o české prozodii, otiskované v Listech filologických, otevřely období prudkých diskuzí o významu Jungmannovy osobnosti, které vyvrcholily polemickou knihou E. Chalupného Jungmann.31 Autor, který byl začátkem století v redakci Času a před několika lety se s Masarykem rozešel, se v polemickém pojednání zcela octl v zajetí tezí České otázky, které se snaží odmítnout, revidovat či korigovat.32 Vyhrocená polarita Dobrovský – Jungmann, která Masarykovi umožnila, aby poukázal na klíčový význam Dobrovského, se stává málo nosná, jakmile jde o bádání, které se dále nemusí polemicky zabývat již dostatečně zdiskreditovanými mýty a stereotypy. Pak již nastupuje badatelský průzkum jiného typu.

Pro přechodné období je příznačná obsáhlá polemika s Masarykovou interpretací Dobrovského, kterou napsal V. Flajšhans.33 Tento filolog a literární historik zahájil koncem století období detailních zkoumání jednotlivých okruhů Dobrovského díla. Ve jménu pozitivistické deskripce polemizuje s Masarykovým sociologickým přístupem, který mu připadá – z hlediska literární vědy – irelevantní. Je zde však příliš patrný apriorní nesouhlas se všemi Masarykovými tezemi. Nikterak přesvědčivá analýza jednotlivých 29 Tamtéž, s. 36.

30 Kaizl, J.: České myšlénky, c. d., viz pozn. 3, s. 33–34.

31 Chalupný, E.: Jungmann, Praha, Lidové družstvo tiskařské a vydavatelské 1909.

32 Brabec, J.: Emanuel Chalupný, literární historik a kritik, in: Emanuel Chalupný – česká kultura, česká sociologie a Tábor, Praha, Filosofia 1999, s. 173–192; zde na s. 79–103.

33 Flajšhans, V.: Nejnovější názory o Josefu Dobrovském, c. d., viz pozn. 6, s. 1053–1067.

30

Brabec_TISK.indd Odd2:30

25.11.2009 16:43:40

Masarykových soudů vede k jednoznačnému souhrnnému závěru: „bylo by možno jíti krok za krokem a ukazovati, jak i u Masaryka jednotlivé podrobnosti jsou skresleny nesprávně; jak mnoho jest vynecháno; jak celkový obraz je nejenom již nesprávnými drobnostmi pochýlen, nýbrž celkovými rysy ještě více znetvořen, než již tyto podrobnosti vynucují […]“34 Jak se V. Flajšhans zcela míjel se smyslem Masarykovy práce, je patrno z jeho rady, že by bylo lépe, kdyby autor České otázky napsal o Dobrovském kompilační spisek. Polemiky V. Flajšhanse a E. Chalupného můžeme nicméně pokládat za spory, jejichž aktuálnost rychle mizela. Arne Novák si však nemohl odpustit, aby ve své monografii o Dobrovském tento příběh nepředstavil s novým polemickým ostnem: „Po velikém vítězství vědecké kritiky protirukopisné vjíždí Josef Dobrovský v triumfu jako mrtvý Cid znovu do naukového světa českého a stává se předmětem uctívání, které samo sebou přináší vzrůst nové legendy, poněkud překvapující v ústech vyhlášených nepřátel legend […]“35 Nicméně Masarykovu destrukci nacionalistických mýtů, která umožnila také rozvoj speciálních bádání, ocenil i využil nejen Jaroslav Vlček, Jan Jakubec, Josef Hanuš, ale také Arne Novák.

2004

34 Tamtéž, s. 1065.

35 Novák, A.: Josef Dobrovský, Praha, Mánes 1928, s. 6.

31

Brabec_TISK.indd Odd2:31

25.11.2009 16:43:40

Podoby českého antisemitismu před první světovou válkou

Téměř v každém antisemitském pojednání je zabudován přehled protižidovských výroků, které demonstrují starobylost „židovské otázky“. Tím, že jsou v těchto textech k sobě řazeny nejrůznější výroky jako kompatibilní, ačkoli jsou vytržené z dobových souvislostí a při bližším ohledání vzájemně rozporné, vzniká představa, že jde o jakousi stálost, neměnnost parazitismu Židů v antickém i křesťanském světě. Tato starobylost „židovské otázky“ jako by vyzývala k radikálnímu, konečnému řešení, jehož se chápe moderní antisemitismus. Historický přístup k tomuto tématu je proto naprosto nutný. Vždyť pojmy antisemitismus nebo antijudaismus měnily v historii svůj sémantický potenciál. Předmětem naší úvahy je období, kdy se antisemitismus v Čechách formoval v ideologii, která ovládala nezanedbatelný okruh lidí a vstoupila na politickou scénu. Ideologií tu rozumím jakoukoli snahu o celistvé pojetí dějin, jejich transparentní synkretické vysvětlení, které směřuje k získání pokud možno totální moci.

Zlom v historii evropského (a ruského) antisemitismu shledávám v osmdesátých a devadesátých letech 19. století. Je samozřejmé, že se protižidovské postoje – a mám nyní na mysli české země – objevovaly dříve, ale krátký exkurz by nám měl pojmenovat to, co je odlišuje. Připomenu tři osobnosti – Karla Havlíčka, Jana Nerudu a Františka Šimáčka, které se k židovské otázce koncepčně vyslovily.

Nejprve je třeba oponovat Masarykovi, který Havlíčka označil za antisemitu, k čemuž ho přivedla kritika Kapperových Českých listů.1 Zdá se nesporné, že radikální odmítnutí asimilace, akcent na „zvláštní národ semitský“, Čechům cizí, pramení z Havlíčkova pojetí nacionalismu, nikoli z antisemitického odporu. Vždyť v téže stati čteme, že si autor váží „pravého a řádného izraelity tak dobře jako koho jiného, a ještě mnohem více než špatného Čecha“. Nevidím proto tak velký rozpor, jak se často uvádí v havlíčkovské literatuře, mezi kritikou, kterou připomínám, a statí 1 Havlíček Borovský, K.: České listy od Sigfrieda Kappera, Česká včela 13, 1846; in: O literatuře, Praha, Československý spisovatel 1955, s. 69–76.

32

Brabec_TISK.indd Odd3:32

25.11.2009 16:43:40

ze Slovanu Emancipace židů,2 kde Havlíček upozorňuje na příčiny chování Židů, které vzbuzují negativní reakce venkovského i městského lidu. „Nemůžeme být jakožto liberální a o rovnoprávnost bojující lidé proti Židům […] každý národ jest stejně cnostný a necnostný.“ Apelace je zde rozložena na obě strany – českou i židovskou.

U Nerudy se setkáme se zcela jiným přístupem. V Národních listech roku 1869 publikoval na pokračování pojednání Pro strach židovský, které následujícího roku vyšlo samostatně v edici Epištoly svobody a autorem bylo ještě zařazeno do druhého svazku Studií krátkých a kratších (1876).3 Inspirace německým antisemitismem, zejména spisem Richarda Wagnera Das Judentum in der Musik, je tu neskrývaná; Neruda se dokonce dovolává německého pátera, typického klerikálního antisemity. Z téhož zdroje si Neruda – jen zdánlivě paradoxně – přináší i vyhraněně nacionalistický patos. Jako závěrečnou pointu cituje německého nacionála, v jehož textu si má český čtenář vyměnit slova německý za český. Budeme-li hledat čítankový příklad, jak český nacionalismus se napájel z německých zdrojů, Nerudova brožura bude jedním z nejnázornějších příkladů. Emancipace od Židů je Nerudou zdůvodňována „nesmiřitelně jizlivým, hlubokým jich a čirým antagonismem proti naší národnosti české a veškerým našim snahám národním a politickým“. Neruda přebírá i hojně frekventovaný citát z Tacita, vytrhává jednotlivé věty z Talmudu a nacionální hledisko doplňuje univerzálním: Židé „jdou nyní do závratného vrchu, k panství nad lidstvem, a skutečně nenechávají křesťana modloslužebníka výš neb jen vedle sebe“.

Není se co divit, že si čeští antisemité přetiskovali Nerudovu brožurku a že se musely vyskytnout i obrany – bohužel nikterak argumentačně doložené – Nerudova postoje. Například Jindřich Kohn, který nazývá Nerudu „klasikem českého antisemitismu“, snaží se vidět v textu, jenž měl „býti projevem nenávisti“, projev „nejjemnějšího pochopení smyslu židovských dějin“. (Tento dialektický závěr můžeme připsat na účet Kohnovy ideje asimilace, která usiluje spíše o uhlazování konfliktních elementů než o jejich vyhrocení.)

2 Havlíček Borovský, K.: Emancipace židů, Slovan 1, 1850; in: Politické spisy, díl 3, část 1, Praha, Jan Laichter 1902, s. 402–408.

3 Neruda, J.: Pro strach židovský, in: Studie krátké a kratší II., Praha, SNKLHU 1958, s. 31–46.

33

Brabec_TISK.indd Odd3:33

25.11.2009 16:43:40

František Šimáček, autor anonymní „sbírky listin a úvah“ Židovská otázka a národ český (1881), je také informován o německém antisemitském dění, nicméně jeho koncept je spojen s kritikou malé české podnikavosti a s návrhy na reformování české společnosti, kterou chce povzbudit zejména k hospodářským aktivitám. Jeho „recept“ spočívá v doporučení, „aby se nevystupovalo proti Židům, že jsou Židé, nýbrž aby zavedl se protižidovský ruch potud, pokud a kde Židé skutečně společnosti naší národní škodí“.

Upozorněním na tři nejznámější pojednání o židovské otázce chci poukázat na skutečnost, že v Čechách se nevytvořila žádná souvislá tradice antisemitismu, že reakce vyrůstaly bezprostředně ze setkání s dílčími židovskými aktivitami, měřenými českým nacionalismem. Konec století tento stav radikálně mění. Evropský antisemitismus dostal tehdy nové podněty, související jednak s krizí společnosti, jednak se zmáhajícím se nacionalismem. Nacionalismu je vtiskována funkce regenerační.

Ideál identity je položen do minulosti, přítomnost je vnímána jako období jeho destrukce. Nositeli těchto destrukcí jsou vnější síly, které v zájmu národního života je třeba eliminovat či zničit. Neexistuje nacionalismus, který by se obešel bez nepřítele.

Vždy v sobě skrývá odpor k jinakosti, neboť cítí, že se pohybuje na nezajištěné půdě, vnímá labilitu své identity a hledá vně příčiny svých tíživých nejistot. Tradice a pozdní vstoupení Židů do občanských společností je predestinuje do role nepřátelských exponentů.

Antisemitská hnutí osmdesátých let mají – navzdory národním strukturám – shodné rysy. Francouzští historikové píší o „výbuchu antisemitismu v osmdesátých letech“.4 Édouard Drumont vydává tehdy s neuvěřitelným ohlasem spis Francouzský žid (1886),5 který nastartoval cestu končící Dreyfusovou aférou.

V Německu se od konce sedmdesátých let odehrávají polemiky, do nichž zasáhnou i historici – na jedné straně Heinrich Treitschke, na straně druhé Theodor Mommsen. První vrchol představovala antisemitská petice, kterou podepsalo téměř čtvrt milionu Němců. A podobně jako ve Francii se i v Německu objevilo „zakladatelské dílo“ Theodora Fritsche Protižidovský 4 Viz studii Winock, M.: Historie extrémní pravice ve Francii, Praha, Academia 1998, zejména s. 35–79.

5 Masaryk recenzoval roku 1888 jeho 104. vydání.

34

Brabec_TISK.indd Odd3:34

25.11.2009 16:43:40

katechismus (1887), později – stále doplňované – pod názvem Příručka k židovské otázce. Podle 43. vydání vznikl roku 1941 i český překlad. Rakousko-Uhersko stále prožívalo aféru, jejímž hlavním aktérem byl August Rohling, katolický kněz, profesor bohosloví na pražské německé univerzitě, šiřitel pověry o židovském spiknutí a rituální vraždě, který svým fanatismem a neodborností si vysloužil jak oficiální pochyby o odborné způsobilosti, tak i distanci katolických kruhů (posléze se octl na církevním indexu). Jeho spis Talmudský žid (1871) vyšel v roce 1880 již v desátém vydání. Rohling – díky své vulgaritě a bezostyšnosti – se stal jakýmsi klasikem nejen českých antisemitů, ale velmi často ho citují Němci stejně jako Francouzi. Nic na tom nezměnila skutečnost, že byl veřejně usvědčen, že citáty, jimiž dokládá své teze (mimo jiné o rituálních vraždách), nemají nic společného s autentickými texty.

Také Rusko osmdesátých let se značně podílelo na protižidovských aktivitách. V letech 1881–1882 proběhla v Rusku brutální vlna pogromů, která svým ukrutenstvím a barbarstvím vzbudila protesty Evropy. Následovala vlna emigrace jak do evropských zemí, tak zejména do Ameriky. Antisemitská literatura v Rusku – vrcholící podvrhem Protokolů sionských mudrců – se na jedné straně snaží odůvodnit pronásledování Židů, které stále – i když v menší míře – pokračovalo, na straně druhé modifikovat francouzské a německé práce tak, aby vyhovovaly carskému policejnímu režimu. Na západě byl často citován spis O upotřebení křesťanské krve k židovským náboženským obřadům (1880), jehož autor se nazývá Ljubostanskij.

V Čechách existovalo po celé devatenácté století napětí mezi českou společností, jejíž konstituování se dálo v stálých obavách o svou těžce nabývanou identitu, a jakýmkoli cizím živlem, který představovalo samozřejmě němectví, ale také židovství, oscilující mezi asimilačními tendencemi k různým národním pospolitostem a náboženským tradicionalismem. Nabízí se tu letmé srovnání dvou stejně tematizovaných vzpomínek – Nerudy a Masaryka. Neruda v citovaném textu vzpomíná na své dětství a mládí, kdy „spatřoval v Židovstvu ideál poctivosti všestranné“.

Nicméně „nahá pravda“ ho prý vyléčila z této „poezie“. Masaryk vzpomíná na padesátá léta, kdy každý byl vychováván k antisemitismu, „rodinou, školou, kostelem, celou společností…, byl to antisemitismus pověrčivý, jehož nedílnou složkou byla pověst 35

Brabec_TISK.indd Odd3:35

25.11.2009 16:43:40

o rituální vraždě.“6 Tedy procesy opačné, které odkazují k dvěma zkušenostem, jež jsou ovšem integrovány do různého ideologického rámce.

Masaryk – jak sám několikrát uvedl – se musel s tímto dědictvím vyrovnat. Jeho účast v Hilsnerově aféře do značné míry zastírá jeho rozkolísaný vztah k židovské otázce, který se projevil v osmdesátých letech v nepodepsané stati Časová otázka ve Francii.7 Obsáhlé pojednání navazuje na recenzi Drumontovy knihy Francouzský žid v Athenaeu (r. 5, č. 3). Recenzent nalezl v publikaci neobyčejnou „hojnost fakt […] ze všech sfér životních“ a také samotné upozornění na židovský problém je mu sympatické.

Tento postoj je jistě podmíněn kritikou české společnosti, jíž Masaryk vytýká, že nedospívá „dále než ke stanovisku nějaké Neue Freie Presse, která prohlašuje antisemitismus za politování hodnou nesnášenlivost náboženskou. Poměr náš k Židům na jedné straně jeví zbabělost, na druhé nepromyšlenost!“ Nechuť k českým poměrům, k lidem, kteří zavírají oči před evropskými problémy (Masaryk například ironizuje vlastenecko patetický portrét od Karla Tůmy Léon Gambetta, jenž vycházel na pokračování v Květech), vede Masaryka k nekritickému přejímání Drumontovy argumentace, v níž nalézá „spravedlivou obranu árijského plemene“. Závěr své interpretace Drumontovy knihy předjal Masaryk již v Athenaeu: „Přečetli jste spis; nervy otřeseny, v hlavě vír. Celé dny vás pronásleduje židovské strašidlo.

Když klid se vrací, tážete se: báchorka to či pravda? Dali jsme si tuto odpověď: Prudká to a tendenční kniha…, ale každým způsobem prospěje tomu, kdo snaží se mašinérii tak mnohých událostí historických i současných jen poněkud prohlédnouti.

Udělejme k padesáti procentům fakt uvedených otazníků, zbude jich na sta; ta pak se musejí bedlivě uvážiti.“ Kdyby prý byla možná asimilace Židů, otázka by odpadla. „Dokud však nemožnost splynutí toho potrvá, musí býti Židům, jako zvláštnímu různorodému živlu vykázáno takové občanské postavení, jakého zasluhují a jakého zájmy ostatního obyvatelstva vyžadují“. Závěr je tedy obdobný závěru Masarykovy úvahy o Renanově spisu

6 Masaryk, T. G.: Náš pan Fixl, in: Doležal, J.: Masarykova cesta životem II, Brno, Polygrafie 1921, s. 37–39.

7 Masaryk, T. G.: Časová otázka ve Francii, Čas 2, 1888; in: Z bojů o Rukopisy, Praha, Masarykův ústav AV ČR – Ústav T. G. Masaryka 2004, s. 429–453.

36

Brabec_TISK.indd Odd3:36

25.11.2009 16:43:40

o židovství.8 Masaryk tehdy napsal, že „jen upřímné z obou stran studium záhady té sociálné poučí nás o prostředcích, jimiž dá vyléčiti se hrozící neduh společenský […]“ Masarykův referát o Drumontovi svědčí o tehdejší naléhavosti židovské otázky; v době krize liberalismu nalézal zde problematiku, která by měla být ventilována. Zároveň však je z těchto i dalších statí, které přinesl Čas, zřejmé, že antisemitismus, byl-li zbaven triviální podoby, působil i na osobnosti, kterými „sociální otázka“ byla pociťována jako naléhavá. V článku, jehož autorem je asi Kaizl, se píše, že „naše sympatie jsou při rakousko-křesťanském antisemitismu, jediná to strana ve Vídni, která jest k nám slušná a snášenlivá“.9 Teprve později – tentokrát nad Gobineauem – Masaryk napsal, že „falešné teorie se však tak častou svou extrémností líbí“.10 Masarykův vztah k problematice židovství a antisemitismu v osmdesátých letech se nepřipomíná, a přece do značné míry ozřejmuje, jak se celoevropský problém – zůstal-li nereflektován v celé své závažnosti – stal v trivializované podobě ideologií, která poznamenala na dlouhá desetiletí i českou společnost. V osmdesátých letech vznikají také první pokusy založit antisemitské hnutí.

Toto úsilí – tak jako v jiných zemích – se opírá o nacionalismus.

V Čechách jde o nacionalismus znervózněný i rozjitřený rukopisným bojem a stálou diferenciací ve všech sférách národního života.

Hledání nepřítele bylo o to snazší, že tradiční česko-německý konflikt mnohým již nepostačoval. Prvním vysloveně antisemitským listem se stal „orgán pro opravy národohospodářské a společenské“ České zájmy, které redigoval i vydával Jaromír Hušek.11 Jakási směsice chiliastického slovanství, politického diletantství, dezinterpretace české protižidovské literatury (hojně je citován Havlíček a Neruda), fanatické přejímání stereotypů cizího antisemitismu – poznamenala negativně stále živořící list, jehož vliv byl zcela zanedbatelný. Nicméně přinesl řadu informací například o hnutí v Německu a ve Vídni, o Drumontově knize a o antisemitském listu Novoje vremja, který se až do světové 8 Masaryk, T. G.: Ernest Renan o židovství jako plemenu a náboženství, Sborník historický 1, 1883; in: Z počátků Athenea, Praha, Masarykův ústav AV ČR – Ústav T. G. Masaryka 2004, s. 44–52.

9 l. [= Kaizl, J.]: Z Vídně, Čas 3, 1889, s. 199.

10 Masaryk, T. G.: Národnostní filozofie doby novější, 2. vyd., Praha, Melantrich 1919, s. 16.

11 List začal vycházet v listopadu 1885, později též s titulem Naše zájmy.

37

Brabec_TISK.indd Odd3:37

25.11.2009 16:43:40

války stal oblíbených zdrojem nejvulgárnějšího antijudaismu (z Novoje vremja je přetištěn článek o „talmudském rituálu“).

Horlivost málo gramotného Huška přivedla až do vězení, když uvedl, že jeden židovský občan shromažďoval krev pro rituální účely. Daleko větší pozornost připoutával svými projevy pražský rukavičkář, poslanec za mladočeskou stranu, Václav Březnovský, jehož populistický antisemitismus – přiznaně i nepřiznaně – sdíleli i další politici.

Hilsnerovu aféru lze jen obtížně vysvětlit pouze historií, která začíná 29. března 1899, tj. dnem nalezení zavražděné Anežky Hrůzové. Byla spíše vyústěním předcházející antisemitské propagandy. To, co bylo latentním, stalo se – díky polenskému případu – zjevným. Pražské prosincové demonstrace 1898, které se zvrhly v protižidovské pogromistické excesy, signalizovaly, že část české společnosti hledá jednoduchý model ztracené jednoty.

To, že i politici, například Karel Baxa z radikálně pokrokové strany, vycházeli vstříc nejhloupějším pověrám, je jen symptomem hlubších diferenciačních procesů české společnosti.

Iniciativu v Hilsnerově případu projevil nejdříve Jaromír Hušek, který se záhy po polenské vraždě obrátil na německého nacionalistu, poslance říšského sněmu Ernsta Schneidera.12 Podnět známý antisemita uvítal a rozvinul v listu Deutsches Volksblatt kampaň, která aféru rozšířila na celé Rakousko. Toto spojení dvou šovinistů, českého „vlastence“ a agresivního stoupence velkoněmectví, jen demonstruje, že antisemitismus sice vyrůstá z koncepce nacionalistické výlučnosti, ale vždy v sobě obsahuje univerzální ideologii, která – v případě vyhrocených konfliktů – se ukazuje jako dominantní. Rudolf Vrba v brožuře Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentu (1899) píše, že „větší a hroznější nepřátelé českého křesťanského lidu nejsou ani Němci, ani pruská děla“, ale Židé. Podobně v době Protektorátu vyměnili čeští antisemité své šovinistické vlastenectví za možnost pokračovat – spolu s německými policejními orgány – v antisemitských akcích.

O Hilsnerově případu existuje rozsáhlá literatura. Masarykova účast byla obšírně zhodnocena již v několika úvahách sborníku Masaryk a židovství (1931). Pro naše téma jsou nejzávažnější 12 Huškův list je otištěn v knize B. Adlera: Boj o Polnou, Praha, Volná myšlenka 1936, s. 64.

38

Brabec_TISK.indd Odd3:38

25.11.2009 16:43:40

práce Ernsta Rychnovskeho Boj proti pověře o rituální vraždě a Jana Herbena Masaryk o židech a antisemitismu. Významná je také souhrnná rukopisná studie Jana Patočky Masaryk v boji proti antisemitismu. Nejobsáhlejší prací věnovanou hilsneriádě je monografie Jiřího Kovtuna Tajuplná vražda (1994). Jeho kniha, opřená o bohatý, dosud takto komplexně nezpracovaný archivní materiál, upozorňuje též na nejnovější práce o evropském antisemitismu a analyzuje je. Díky tomu, že mohu odkázat k této literatuře, spokojím se jen s několika poznámkami.

Masaryk od počátku13 důsledně odlišoval vinu či nevinu Hilsnera od antisemitského běsnění, kterému dal proces podnět a které také proces poznamenalo. Brožuru Nutnost revidovati proces polenský (1899, brožura byla zabavena, 2. vyd. vyšlo díky interpelaci) uvádí slovy: „Tímto rozborem procesu polenského chci podle svých sil odčinit hanbu naší žurnalistiky, která lživým a štvavým líčením aféry Dreyfusovy připravila nám českou a rakouskou dreyfusiádu […] Čtenář se přesvědčí, že skutečně celý proces polenský se odehrál pod antisemitským tlakem a jeho pověrou o vraždě rituelní […]“ Méně známo je, že druhou brožuru Význam procesu polenského pro pověru rituelní (Berlín 1900) otiskl původně jako manuskript s titulem Vražda rituelní ve světle zločinu polenského, který se od brožury, byť jen v drobnostech, liší (titul připsal Masaryk vlastnoručně, stejně jako drobné poznámky do textu). Nesoudnost, nemyšlení, vášnivá ukvapenost, ukrutnost, nelidskost, nervózní předrážděnost a abnormálnost stavu českého a rakouského života – jak píše Masaryk – měla za následky kampaně, které česká společnost dosud nepoznala. Hilsneriáda poznamenala český život i v dalších letech a Masaryk se s touto otevřenou nenávistí setkával až do světové války (ve skrytější podobě i po válce). Český antisemitismus z hilsneriády vyrůstá a po celé dvacáté století se bude k tomuto zdroji vracet. Když začalo na začátku devadesátých let dvacátého století vycházet antisemitské periodikum Politika, jedním z hlavních témat se opět stal Hilsnerův proces a Masarykova účast v dobových polemikách. Záhy po odsouzení Hilsnera dochází k mohutnému rozmachu antisemitské propagandy. Objevuje se řada domácích kompilací cizí literatury, 13 Tj. od dopisu otištěného v Neue Freie Presse 29. 9. 1899; též ve výňatku in: Strack, H. L.: Proti pověře o rituální vraždě, Praha, Nár. jedn. českožidovská 1899.

39

Brabec_TISK.indd Odd3:39

25.11.2009 16:43:40

překlady z ruštiny a francouzštiny. Dvě knihy se tuctové agitační literatuře vymykaly. Rozsáhlé dílo Houstona Stewarta Chamberlaina: Základy devatenáctého století,14 které již od začátku století vzbuzovalo zájem širšího okruhu českých intelektuálů. Soudobá civilizace je zde prezentována jako dílo „posvátné rasy germánské“ (český překladatel neopomenul vždy připsat „a slovanské“), proti níž stojí rozkladná, příživnická nebezpečná rasa židovská.

Tento konstrukt dějin připoutával pozornost také tím, jak se vymkl stereotypům akademické vědy. Menší ohlas měl pamflet Gougenota de Mousseauxe Židé. Jich filozofie, dějiny a politika (1910), který nicméně přinesl první překlad tzv. protokolů sionských mudrců (pod názvem Zápisy Sionské hlavní kanceláře Spolku svobodných zednářů). Tato jedna z verzí podvrhů carské ochranky, které začaly kolovat po Evropě, se stala nedílnou součástí antisemitismu až po válce. Před válkou stále převažoval antisemitismus klerikální, který preferoval spíše tradiční charakteristiky (nepřátelství Židů k Ježíši Kristu, hospodářské vykořisťování, rituální praktiky včetně vražd), „boj o světovládu“ prudce aktualizovala teprve první světová válka. Čas, který byl vyplněn antisemitskými brožurami, původními i přeloženými, byl završen „neodvislým deníkem pro křesťanský lid“ XX. Věk (vycházel od 31. 12. 1911), který redigoval Václav Myslivec, jeden z předáků České strany křesťansko sociální. Téměř každé číslo obsahuje invektivu na Masarykovu adresu („renomovaný agent boje protikřesťanského“, „člen židovské aliance“ atd.), stále se připomíná Hilsnerova aféra, ale těžiště je položeno do systematického rozpracování „antisemitismu pro český lid“.

List na několika místech uvádí, že všecky pokusy o protižidovské hnutí se zhatily, protože byly spjaty pouze s jednotlivci. Pokud se do akcí zapojí širší okruh občanů, dochází k drancování. Tento „výbušný antisemitismus“ podle redaktora nic neřeší, je třeba pevnou organizaci, která by mohla přistoupit k radikálním mocenským opatřením: jednou se navrhují výjimečné zákony pro všechny Židy, „teritoriální i společenské ghetto“, kde by musili Židé nosit jednotný oděv a veřejné označení, podruhé je rozpracováván návrh vystěhovat všechny Židy na nějaký nepřístupný ostrov a tak je izolovat po několik století.

14 Přeložil Jan Mrazík; Praha, Antonín Hajn 1910. Překlad části původního vydání vyšel pod titulem Židé. Jejich původ a příčiny jejich vlivů v Evropě, Praha, G. Francl 1907.

40

Brabec_TISK.indd Odd3:40

25.11.2009 16:43:41

Ale ani Myslivcův deník nic nezměnil na stavu, s nímž byl nespokojen. Latentní antisemitismus, opírající se o instinkt, iracionální chování a čekající jen na vnější podnět, kterým vnitřní problémy ventiluje, stále převažoval. Organizace antisemitská nevznikla a programoví antisemité se i nadále pohybovali na periferii národního života. S novou podobou českého antisemitismu se setkáváme až po světové válce.

2004

41

Brabec_TISK.indd Odd3:41

25.11.2009 16:43:41

Brabec_TISK.indd Odd17:290

25.11.2009 16:43:50

Literární historik, jeho otázky a úkoly (doslov) „Duch vlá, kde chce.“ A tam, kde nechce?

Návraty / Na současnou mravní a intelektuální situaci české společnosti, soudě podle stavu jejích vzdělávacích institucí v širokém smyslu, těžce doléhají důsledky nedostatečné sebereflexe, jež měla proběhnout začátkem devadesátých let minulého století, byla však – v popřevratové euforii, z pohodlnosti či v obavě před nepříjemnostmi – odložena na neurčito, ponechána příštím generacím. O to více vyniká projev osobností, které zasvětily svůj návrat na univerzitu podněcování kritické diskuze s důrazem na analytickou věcnost, zároveň však i na zaujetí stanoviska, na tříbení schopnosti rozpoznat podmíněnost i potenciál hodnotícího aktu poznání včetně jeho etického rozměru. K osobnostem toho druhu nutno především počítat Jiřího Brabce, jehož působení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy od roku 1990 zasáhlo životní obzory mnoha studentů a orientovalo je ke studiu literatury a humanitnímu vědění obecně navzdory jeho sílící společenské marginalizaci.

Jiří Brabec patří ke generaci, jejíž životní dráha byla v době plného tvůrčího nasazení v období po roce 1969 přerušena, rozptýlena různými směry emigrací a disentem počínaje, přes utlumenou veřejnou aktivitu a trpěnou neprovokativní práci či přizpůsobení tzv. okolnostem, normalizačním konformismem a spokojeností se situací „panem et circenses“ konče. Nemálo lidí bylo vyloučeno z veřejného prostoru a měli být zapomenuti – přesto mnozí z těchto nepohodlných setrvali u své práce bez možnosti jejího zveřejnění, s omezenými možnostmi odborné konfrontace a diskuze.

Na konci osmdesátých let organizovalo několik takto postižených vynikajících bohemistů1 Večerní univerzitu pro lidi, kteří nemohli na oficiální vysokoškolská studia pomýšlet. Filologie se tu do značné míry vracela ke svému univerzálnímu pojetí a představovala pro účastníky bránu kritického koncepčního myšlení, jež si dobývá a zachovává vlastní svobodu soustavným poznáváním jazykově vyjadřovaných komunikačních podmínek a hranic svobody druhých, 1 Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Jan Křen, Květoslava Neradová, Květa Sgallová, Alexandr Stich.

29 1

Brabec_TISK.indd Odd17:291

25.11.2009 16:43:50

svobodné řeči myšlení a slovesnosti jako obecného výrazu tvořivosti vůbec. Zdejší prostředí utvářel vztah pedagogů a posluchačů, oboustranný zájem o kritickou diskuzi, o otázku podněcující (sebe)reflexi. Tito učitelé byli pro návrat k univerzitnímu působení podstatně motivováni a připraveni a na počátku devadesátých let mnohým poskytli příklad životního elánu a jeho symbiózy se svobodným otevřeným myšlením proti proudu, nekonformním integrálním postojem korespondujícím s nesnadnou reflexí zkušenosti se vzestupy a pády, jež poznamenaly většinu životních příběhů českých vzdělanců 20. století. Záhy se však ukázalo, že tito lidé se ve skutečnosti nevraceli do příslušných institucí (mnohdy ani nebyli vítáni, jakkoli jejich příchodu v rámci rehabilitací nebylo možno zamezit), neboť takový návrat snad ani nebyl možný. Spíše na prahu šedesátky opět napínali všechny síly, aby tomuto prostředí pomohli navrátit jeho podstatná témata, s vědomím omezeného času, a proto naplno a bez manévrování.

Problém integrace / Na konci šedesátých let vyšly časopisecky dvě Brabcovy studie z většího rukopisu o F. X. Šaldovi, věnované „integračním tendencím“ v díle kritika, s jehož stopou v pojetí českého veřejného prostoru jako prostoru polemické diskuze je, chtě nechtě, dříve či později, nucen se vyrovnávat (nejen) každý historik moderní české literatury.2 Termín „integrace“ ve smyslu sjednocení a sjednocování dynamické stavebné vztahové jednoty odkazuje ovšem k pojmosloví pražské strukturální školy. V souvislosti s tvorbou F. X. Šaldy tohoto pojmu užíval Felix Vodička, v jehož přístupu měly integrační modely vždy rozměr modelů historického vývoje esteticky zaměřené literární struktury. Pro Jiřího Brabce se však představa o sjednocování historických dějů stala ještě něčím jiným, stále otevřenějším vůči různým typům textů, jevů a osobností, a to již proto, že se v podstatě v průběhu celé své dlouholeté práce vyrovnával s problémem společenských norem a jejich podílu na motivaci interpretačních výkonů, na jejich historické konkrétnosti a hermeneutických podmínkách.

Otázka „integrace“ se tudíž netýká pouze historikovy představy o povaze minulých dějů, nýbrž přinejmenším rovnocenně způsobů, jakými své myšlenky koncipuje, hierarchizuje, soustřeďuje.

2 Oba texty vydala v roce 2009 Společnost F. X. Šaldy s titulem Šaldova vůle k integraci jako Zápisník o Šaldovi č. 16.

292

Brabec_TISK.indd Odd17:292

25.11.2009 16:43:50

V tom smyslu již zmíněný F. Vodička položil v závěru své recenze Brabcovy monografie o poezii osmdesátých let 19. století důraz na zakotvení historické otázky v horizontu přítomnosti, když poukázal na analogii mezi poezií, o níž kniha pojednává, a stavem poezie soudobé: vyznačuje je neorganická převaha „normující funkce literatury“ a poezie jako „deklarace nebo ilustrace dané ideovosti“.3 Obdobně jako k literatuře druhé poloviny 19. století a období fin de siècle si Jiří Brabec, podobně jako mnozí jeho vrstevníci, zjednával přístup k epoše avantgardní – zdánlivě je k tomu vedla pouze práce na tzv. akademických Dějinách české literatury, z dobových diskuzí a tematické volby však plyne, že do ní podstatně zasahovala reflexe situace soudobé poezie a umění, povaha uměleckého experimentu šedesátých let.

Problém integrace či reintegrace historických významů souvisí bezprostředně s otázkou historických interpretačních modelů.

V druhé polovině padesátých let vnímavější badatelé Brabcovy generace, kterým během studia a po absolutoriu zvedal sebevědomí blahosklonně nabádavý dlouhý prst stranického aparátu, poklepávající jim po ramenou, pociťovali čím dál více mezerovitost a omezenost vlastního (světo)názoru, jakož i nevěrohodnost sugerované nutné dějinné kontinuity soudobé situace. Pramenné studium a práce ediční je konfrontovaly se stále palčivějšími otázkami, na něž šablonovité odpovědi odvozené z oficiálního výkladu dějinného pokroku nepostačovaly, otázkami, jež vždy znovu narážely na ideologické rámce a normy ovlivňující povahu interpretace historických jevů. Pro téma první Brabcovy samostatné monografie4 měly tyto otázky rozhodující význam – analýza naplňování společenských a estetických norem, jejich básnických konkretizací a reflexe v období počátku modernismu v české poezii jej orientovala k problému moderní sekularizované společnosti, k jejím krizovým momentům, z nichž na straně jedné vyrůstá kriticismus nového typu, na straně druhé z nich s nebývalou silou povstávají ideologické modely s totalizujícími nároky, nabízející zajištění otřeseného 3 Vodička, F.: Poezie na výši epochy, Literární noviny 13, 1964, č. 37, 12. 9., s. 4 [ref. J. Brabec: Poezie na předělu doby. Vývojové tendence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých XIX. století, Praha 1964]. F. Vodička byl školitelem Brabcovy kandidátské dizertace – recenze vycházela z posudku určeného pro účely obhajoby.

4 První Brabcovou knižní publikací byla monografie Antonín Sova, již napsal s J. Zikou (1953).

29 3

Brabec_TISK.indd Odd17:293

25.11.2009 16:43:50

individua. Z Brabcovy interpretace poezie J. Vrchlického s důrazem na její rozporuplnost, iniciativnost, jakož i na významovou mnohočetnost na ose mezi metafyzickým (integrujícím) ideálem poezie a donekonečna se rozprostírajícím potenciálem pojmenování subjektivizovaného světa, bylo zřejmé, že se tu v rámci představy o vývoji literární struktury vyskytla pochybnost o vývojové povaze historických dějů, o dějinách literatury nemluvě: soustředění k obdobím tzv. předělů, rozhraní jako k obdobím ideologicky zjitřeným a nejistým (nezajištěným), kdy se jednota jeví jako krize, jako nekonečná diference, nastolilo otázku proměny a proměnlivosti, tj. otázku poměru kontinuity a diskontinuity. Zároveň lze poukázat na postupné soustředění historikovy pozornosti na osobnosti, jejichž interpretace vždy narážela na nemožnost převést jejich aktivity na společného jmenovatele – jejich dílo znamená pro interpreta celoživotní srážku a investici. Představují nevyčerpatelný zdroj podnětů, jež vyplývají ze způsobů, jakými se vzpírají snahám integrovat je do historických vývojových modelů, do jejich logiky spějící od díla k dílu, k překonání rozporů a ke konečné odpovědi. Jejich myšlenková a imaginativní iniciativa přesáhla svůj historický čas.

Neklid, který je vyznačuje, je i neklidem historikovým, ať už jde o osobnosti, jež vnesly do české debaty rozhodující programové impulzy (T. G. Masaryk, S. K. Neumann, F. X. Šalda, K. Teige), o díla zosobňující sebereflexi moderní poezie a schopnost neustálé transfigurace či transformace (J. Vrchlický, A. Sova, J. Seifert, F. Halas, V. Holan, Z. Havlíček, K. Šiktanc), ale i o vylučované radikální svobodomyslné ironické komentátory či polemizující kritiky modernity, přetvářející svým imaginativním myšlením povahu žánrů, druhů či diskurzů (V. Dyk, E. Chalupný, L. Klíma, Z. Kalandra). „Integrující“ složkou Brabcova myšlení bude nadále kritika ideologií propojující dějiny literatury a jejich rozměry recepční s dějinami myšlení, přičemž centrálním motivem je mu vždy dílo ve svých historicky konkrétních – ovšem do jisté míry parciálních – významových vztazích, prorážejících svou otevřeností, svým tázavým či polemickým ostnem názorový konsenzus své situace.

Těžiště přítomného svazku spočívá ve studiích o „modelech kritické reflexe moderní české literatury“: kritikové, literární historikové, ale i sociologové a filozofové participující na proměnách literárněkritické debaty představují pro Jiřího Brabce stejně živou 294

Brabec_TISK.indd Odd17:294

25.11.2009 16:43:50

součást dějin literatury jako spisovatelé-beletristé a literární díla. Zapojuje jejich hlas do (znovu)ustavování horizontu čtení a působení textů různé provenience – pojetí umělecké literatury se rozevírá širokou koncepcí literárnosti jako příznaku diferencovaně organizované (a organizující) individualizované historické slovesné struktury ukazující se v časových proměnách. Význam, který pro Jiřího Brabce představují a vytvářejí vzhledem k dějinám literatury různé typy slovesných projevů, nelze poměřovat zautomatizovanými představami o úloze básníka, kritika, filozofa či historika, případně o vztahu původní tvorby a její reflexe, nýbrž novými a novými rozvrhy vztažné významové sítě umožňujícími obnovování jejího historického potenciálu. Klíčové metodologické otázky si nadále klade nad vztahem historické kontinuity a diskontinuity, konstrukce a rekonstrukce, rozporu/paradoxu a sjednocení/sjednocování (integračních modelů) textů a děl. Proto se vrací k postavám diskutérů a k dílům vzbuzujícím kontroverzi a tím i k stále živým sériím otázek a odpovědí, které vytvářejí paralelní historické linie k tradovaným vývojovým řadám a problematizují harmonizující představy lineárního kontinua, jež je nám zdánlivě k dispozici.

Hledání jazyka interpretace a historikův úkol / Období a pojmy moderny a avantgardy a později i hodnocení tvorby protektorátní či literatury v totalitních systémech procházejí v Brabcově pojetí neustálým procesem problematizace. Důraz je čím dál více kladen na jejich nejednoznačnost, otevřenost, nepřizpůsobitelnost tzv. dominantám, tradovaným hodnocením a literárněvědným kategoriím. S rostoucím materiálovým záběrem a stále obtížnějším problémem výběru a diferenciace zároveň nabývá na významu otázka jazyka interpretace – otázka adekvátnosti pojmenování a pojmosloví. Analytická zkratka a vyostřená formulace problémových či paradoxních rysů básnického výrazu v širším smyslu zde nesvědčí o dovednosti, již si možno osvojit cvikem, či o rutinérsky frázovitém schematismu, nýbrž o nesmírném heuristickém zázemí a o erudici, z jaké se rodí historická imaginace, tj. – mimo jiné – o schopnosti položit otázku zjednávající si přístup k jádru věci. Čtenáře a posluchače záhy zaujme způsob, jakým Brabec dialogizuje svůj projev – k nejfrekventovanějším výrazům jeho textů (psaných i mluvených) patří mj. slova otázka, problém, iniciativa, ambivalence, protiklad, rozpor, oscilace, 29 5

Brabec_TISK.indd Odd17:295

25.11.2009 16:43:50

rozkmit, vztah, korespondence, konfrontace, orientace, předěl, kritika, tedy vesměs dynamické vztažné pojmy, jež zachycují díla v pohybu interpretací a nastolují naléhavou vazbu mezi minulostním a přítomnostním rozměrem historického času. Tato jazyková naléhavost a sugesce posluchače uvádí do situace, v níž se setkává s živým, tj. provokovaným a provokujícím myšlením – jde často spíše o srážku, v níž se zmíněný historický neklid šíří magnetickou vlnou.

Zdálo by se, že hlavním rysem vědecké kvalifikace je dnes schopnost zaujmout místo v hierarchii příslušných institucí. „Psychickým“ středem současného vědeckého ruchu v tzv. humanitních oborech je slovo projekt. Veškerá pozornost jako by se upínala k možnosti získat několikaletou podporu pro práci, jejíž rámec je uzpůsobován časovému a tematickému zadání, často ad hoc, přičemž je mnohdy obtížné shledat mezi jednotlivými týmovými či individuálními pracemi kontinuitu soustavné heuristiky, dlouhodobého analytického soustředění, motivaci překračující situaci oborů a vědeckého úřadu. Účastníci tohoto provozu dobrovolně a často ochotně přijímají zadání přicházející s příslibem (finančního) zajištění, neboť touha po zajištěném postavení a udržení statu quo je stejně lákavá jako korumpující. (Tak již možno pozorovat další dlouhé prsty blahosklonně poklepávající po ramenou mladé horlivé generaci, která – pověřena svou dějinnou úlohou – bude ochotně „hrát“ za své chlebodárce a odměnou bude přizvána k rozhodování o projektech, postoupí na expertní úroveň). Za příslib této jistoty se jednotlivci, týmy, ústavy a univerzity podrobují dalším a dalším prověřováním, hodnocením, programům, zakázkám, objednávkám, přijímají je za vlastní, definují se jejich prostřednictvím. Úměrně tomu ubývá věcné diskuze prověřující nosnost hypotéz a závěrů nejen z hlediska omezených cílů projektu, nýbrž především s respektem k smyslu celku humanitního vědění a jeho dějin. „Zrada vzdělanců“ naší doby má formu sebeklamu – vrací se v podobě rezignace na univerzální přesah vzdělanostního úsilí, na vlastní význam oborů, jež přece již ze své definice mají kritikou zkonvencionalizovaných, stereotypních, zjednodušených a deficitních výkladů duchovních a společenských procesů přispívat k svobodné existenci společenství, k němuž se odvolávají. Požadavkem klidu na práci a rezignací na vlastní svobodu, jež znamená vždy především podstatný neklid, se (paradoxně) stávají stále postradatelnějšími, okrajovějšími, neboť 296

Brabec_TISK.indd Odd17:296

25.11.2009 16:43:50

tato dobrovolně přijímaná služebnost, postrádající sebeúctu, si může těžko nárokovat úctu druhých.

Je v této souvislosti vždy namístě si připomenout, že původní představa o badatelském úkolu se od dnešní konvence diametrálně liší. Brabcovi učitelé Jan Mukařovský a Felix Vodička zastávali v polemice s tzv. osobnostním pojetím vědy názor „vědeckého objektivismu“, tj. metodického „objektivně kontrolovatelného myšlenkového postupu“, oproti mínění jednotlivce, závazného toliko pro něj.5 Zatímco pro Vodičku badatelské úkoly vyplývají z nutnosti revidovat zautomatizované hodnocení prostředkované dosavadními přístupy a vývojem kritické debaty v oboru,6 pro Mukařovského je příznačná hegelovská citace o dějinách filozofie jako dějinách sebevynalézání myšlenky: problém jako by si sám hledal badatele.7 Přes důraz na imanentní povahu badatelského procesu si ovšem byli dobře vědomi účasti subjektivního prvku zejména v otázce historického hodnocení, jak ostatně vyplývá už z citované Vodičkovy recenze Brabcovy rané monografie. Pro Jiřího Brabce se stala badatelova situovanost v dějinách, jeho angažovanost v historických dějích a jejich vztahu k přítomnosti ústředním metodologickým tématem. Především v posledních dvaceti letech využíval každé příležitosti, aby zdůraznil exponovanost vlastního tázání v přítomném čase – nikoli ve snaze rezignovat na objektivizační badatelské cíle, nýbrž představit jejich objektivitu v mnohohlasí interpretací. Úkoly nyní vyplývají z míst, kde toto mnohohlasí nabízí příliš mnoho či příliš málo – významovou inflaci či deficit. Především však z kritiky mechanismů ideologické redukce mnohovrstevnaté tkáně dějin, mechanismů, jejichž manipulativní působení zasahuje moderní společnost stále důmyslnějšími způsoby. Vystavenost dějinám stejně jako participace na těchto dějinách tvoří dvojí pól této historické reflexe, její zdroj i étos. Badatelův úkol vyvstává z horizontu přítomnosti a splácí její dluh vůči minulosti.8 Historik, který myslí v pravém 5 Mukařovský, J.: K metodologii literární vědy, in J. M: Studie z poetiky. Edd. Hana Mukařovská, Rudolf Havel [a Květoslav Chvatík – v tiráži neuveden], Praha, Odeon 1982, s. 348.

6 Srov. k tomu Vodičkovu programovou stať Literární historie. Její problémy a úkoly, in: Čtení o jazyce a poezii. Svazek první. Edd. Bohuslav Havránek a Jan Mukařovský. Praha, Družstevní práce 1942, s. 307–400.

7 Mukařovský, J.: K metodologii literární vědy, c. d., viz pozn. 5.

8 Podstatný podíl v literárněhistorickém díle Jiřího Brabce mají dlouhodobě probíhající práce ediční (Spisy T. G. Masaryka, Dílo Jaroslava Seiferta aj.).

297

Brabec_TISK.indd Odd17:297

25.11.2009 16:43:50

slova smyslu kriticky, si své úkoly určuje sám, a poskytuje tak inspiraci a naději v době, kdy se zdá vše předem domluveno, zaúkolováno, vyprojektováno, prohlasováno. * Texty uspořádané do této knihy připomínaly v posledních téměř dvaceti letech při různých příležitostech význam práce, jejíž velká část (např. rukopisy o moderně či o literatuře protektorátní), tiskem (zatím) nevyšla, byla však zveřejňována jinak – v dialogu, v debatách, přednáškách a seminářích. Vyznačuje ji neutuchající iniciativa, schopnost podněcovat diskuzi živou otázkou (napovídající i zcela otevřenou, tj. ponechanou bez odpovědi – „otázek je málo, odpovědí mnoho“), jejíž dozvuky si účastníci a posluchači odnášejí s sebou pro další četbu, studium a badatelskou práci.

Aniž to většina z nich tuší, bylo v nich však rovněž zaseto semínko (sebe)kritické skepse, nespokojenosti se zjednodušením a sugestivními, ideologicky motivovanými argumenty, nabízejícími a posléze vnucujícími pohodlnou dohodu.

Kromě respektu a obdivu vyvolávají osobnosti Brabcova druhu často i závist či dokonce zášť. Většinou se s nimi setkáme u lidí, jimž jsou nabyté vědomosti prostředkem kariérním, živností, jejíž smysl dávno nepotřebují hledat, ztotožňují své funkce a institucionální postavení s odborností a považují je za samozřejmost, vzdělání mají za něco, co si osvojíme – staneme se tzv. experty – a poté pro různé účely upotřebíme, či za informaci, s kterou lze libovolně nakládat. Zapomněli, že představuje cestu (z níž lze snadno sejít) vytyčenou úkoly, jež jednotlivce zavazují a před společenstvím čas od času vyvstanou jako otázky univerzálního dosahu.

Daniel Vojtěch

298

Brabec_TISK.indd Odd17:298

25.11.2009 16:43:50

Ediční poznámka

Kniha Jiřího Brabce Panství ideologie a moc literatury je výborem z literárněvědné, kritické a publicistické tvorby, a to z celého dvacetiletého polistopadového období (první zde přetištěný příspěvek je z roku 1991, výbor jsme uzavřeli rokem 2008). První část tvoří sedmnáct literárněhistorických studií, následuje rozsáhlý exkurz do antisemitské literatury období protektorátu, v další části jsou zařazeny Brabcovy literárněkritické texty a knihu uzavírá osm portrétů, jež ve většině případů tvořily doprovodné texty k edicím interpretovaných autorů. Poprvé je zde otištěn portrét básníka Jaroslava Seiferta, výrazně přepracována byla stať o Karlu Šiktancovi.

Přítomná edice vznikla za plné součinnosti s autorem, ten si tak přirozeně ponechal prostor pro řadu drobných jazykových i věcných úprav.

Sjednocen byl pravopis a jednotnou podobu dostal též poznámkový aparát, který prošel revizí. Údaje o jednotlivých textech: Literární historik v proudu dějin Kritický sborník 14, 1994, č. 1, s. 62–64.

Se závěrečnou poznámkou: „Přepracovaná verze příspěvku předneseného na konferenci o F. Vodičkovi v listopadu 1993.“ Modely kritické reflexe moderní české literatury Česká literatura na konci tisíciletí I. Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky (Praha 3.–8. 7. 2000). Ed. Daniel Vojtěch. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2001, s. 13–20.

Masarykovo pojetí osobnosti a díla Josefa Dobrovského Josef Dobrovský: Fundator studiorum slavicorum. Příspěvky z mezinárodní vědecké konference v Praze 10.–13. 6. 2003. Edd. Vladimír Vavřínek, Hana Gladkova, Karolína Skwarska. Slovanský ústav AV ČR a Euroslavica, Praha 2004, s. 64–72.

Podoby českého antisemitismu před první světovou válkou Na pozvání Masarykova ústavu 1. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2004, s. 13–20.

29 9

Brabec_TISK.indd Odd17:299

25.11.2009 16:43:50

Dvě kapitoly o Masarykově vztahu k literatuře Masarykův sborník, sv. XIII (2004–2006), 2006, s. 9–24.

Několik poznámek k Masarykově vztahu k liberalismu Masaryk a myšlenka evropské jednoty. Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 13.–14. 6. 1991 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Edd. Theodor Syllaba a Zdeněk Klíma. Centrum pro Desk-Top Publishing FF UK pro katedru politologie FF UK, Praha 1992, s. 116–120.

Masaryk v interpretaci Václava Černého Václav Černý – život a dílo. Materiály z mezinárodní konference (Náchod 23.–25. 3. 1995). Ed. Věra Brožová. Ústav pro českou literaturu AV ČR (Edice K, sv. 3), Praha 1996, s. 70–75.

Bádání o baroku v čase moderny Reflexe baroka v české literatuře XX. století. Materiály z mezinárodní konference, která se konala v klášteře Zlatá Koruna ve dnech 10.–11. 9. 2002.

Edd. Michal Bauer a Viktor Šťástka. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice 2003, s. 7–16.

Emanuel Chalupný, literární historik a kritik Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor. Sborník příspěvků ze stejnojmenného sympozia, konaného ve dnech 2.–3. října 1998 v Táboře. Ed. Josef Zumr. Filosofia, Praha 1999, s. 173–192. Šalda dnes „Na téma umění a život“. F. X. Šalda 1867–1937–2007. Sborník z konference F. X. Šalda (Tvorba v kontextech) 1867–1937–2007, kterou uspořádala Společnost F. X. Šaldy ve dnech 20.–22. 6. 2007 ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou v Brně, Ústavem české literatury a literární vědy FF UK v Praze, Ústavem české literatury a knihovnictví FF MU v Brně a Ústavem pro českou literaturu AV ČR v Praze.

Edd. Tomáš Kubíček, Luboš Merhaut a Jan Wiendl. Host, Brno 2007 [spr. 2008], s. 15–19.

Jednota a rozpory slovesného díla Viktora Dyka Básník a politik. Sborník z konference k sedmdesátému výročí úmrtí Viktora Dyka. Ed. Josef Tomeš. Akropolis ve spolupráci se Společností Viktora Dyka, Praha 2004, s. 47–55.

300

Brabec_TISK.indd Odd17:300

25.11.2009 16:43:50

Dvě krátké úvahy – jedna o pohybu pojmu expresionismus, druhá o Götzově a Teigově sporu z počátku dvacátých let Hledání expresionistických poetik. Materiály z mezinárodní konference, která se konala 11.–13. 2. 2004 v Českých Budějovicích. Ed. Michal Bauer. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a Nová tiskárna Pelhřimov, České Budějovice 2006, s. 15–22.

Geneze ruralismu Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (osobnosti – díla – ideje). Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 22.–23. 4. 2005 v Sedmihorkách.

Ed. Ivo Navrátil. Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Státní okresní archiv Semily pro Pekařovu společnost Českého ráje v Turnově (Z Českého ráje a Podkrkonoší, suplementum 10), Semily 2005, s. 15–20.

Prolegomena k tvorbě české emigrace a krajanských obcí Estetika 36, 1999, č. 1–3, s. 3–7.

Předneseno na konferenci Kultura českých enkláv ve světě (České Budějovice 2.–4. 9. 1998).

Konfliktní přijetí Hostovského románu Návrat Egona Hostovského. Mezinárodní vědecké sympozium o životě a díle Egona Hostovského – Hronov 21.–23. 5. 1993. Ed. František Kautman. Klub osvobozeného samizdatu a Protis, Praha 1996, s. 7–12.

S poznámkou: „Tento text byl publikován v Kritickém sborníku 93/3.“ Tj. Kritický sborník 13, 1993, č. 3, s. 41–44.

Estetická norma a historie literatury v totalitním systému Zlatá šedesátá. Česká literatura, kultura a společnost v letech tání, kolotání a …zklamání. Materiály z konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 16.–18. 6. 1999 v Praze. Ed. Radka Denemarková. Ústav pro českou literaturu AV ČR (Edice K, sv. 5), Praha 2000, s. 11–18.

Otazníky nad literární historií sedmdesátých a osmdesátých let Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. 6. 2001 v Praze. Ed. Jan Matonoha. Ústav pro českou literaturu AV ČR (Edice K, sv. 8), Praha 2002, s. 13–18. * 30 1

Brabec_TISK.indd Odd17:301

25.11.2009 16:43:50

Antisemitská literatura v době nacistické okupace Revolver Revue 2002, č. 50, listopad, s. 275–301. * Tvorba a osobnost Václava Černého Literární noviny 4, 1993, č. 45, 11. 11., s. 6.

Recenze knihy Václava Černého: Tvorba a osobnost I, II. Edd. Jan Šulc a Jaroslav Kabíček. Odeon, Praha 1992 a 1993.

Ano i ne aneb Znovu Ferdinand Peroutka Literární noviny 3, 1992, č. 35, 3. 9., s. 4.

Recenze knihy Ferdinanda Peroutky: O věcech obecných I, II. Ed. Daniel Bohdan [= Karel Palek]. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1991.

Příběh jednoho generála aneb Ten řekl to a ten zas tohle Literární noviny 7, 1996, č. 11, 13. 3., s. 7.

Recenze knihy Antonína Klimka a Petra Hofmana: Vítěz, který prohrál – generál Radola Gajda. Paseka, Praha – Litomyšl 1995.

Diletantismus při práci Respekt 10, 1999, č. 39, 20. 9., s. 18–19.

Recenze knihy Alexeje Kusáka: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Torst, Praha 1999.

Duchovní dějiny podle Putny Respekt 10, 1999, č. 15, 6. 4., s. 18.

Recenze knihy Martina C. Putny: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Torst, Praha 1998.

Krize vědeckého myšlení?

A2 4, 2008, č. 16, 16. 4., s. 6–7.

Recenze knihy Dějiny české literatury 1945–1989 (sv. I, 1945–1948). Red. Pavel Janoušek. Academia, Praha 2007. * Karel Hlaváček Karel Hlaváček: Budu snít marně. Ed. Zina Trochová. Mladá fronta (Květy poezie, sv. 203), Praha 1998, s. 89–98.

Doslov.

302

Brabec_TISK.indd Odd17:302

25.11.2009 16:43:50

Lyrik Jaroslav Seifert Tištěno z rukopisu. Přednáška na slavnostním večeru věnovaném Jaroslavu Seifertovi (Řím 2001). Posluchači měli k dispozici italský překlad prosloveného textu.

Karel Teige Analogon 3, 1991, č. 5 (Mezi trhem a svobodou ducha), s. 49–51.

S poznámkou: „Přednáška k 90. výročí Teigova narození, přednesená v Památníku národního písemnictví.“ Karel Teige: Karel Teige: Svět, který voní. Druhá část dvoudílného cyklu O humoru, clownech a dadaistech. Akropolis, Praha 2004, s. I–III. Doslov (původně bez názvu) k reprintu prvního vydání z roku 1930.

Záviš Kalandra Záviš Kalandra: České pohanství I. Nejstarší prameny. Dauphin (Studie, sv. 13), Praha 2002, s. 10–20.

Předmluva, v knize původně s názvem Předmluva k druhému vydání.

Jindřich Štyrský Jindřich Štyrský: Poezie. Československý spisovatel (Bohemia), Praha 1992, s. 55–57.

Doslov k druhému vydání sbírky, původně s názvem Básník.

Básník ze Samotína Ladislav Fikar: Samotín. Ed. Jiří Brabec. Mladá fronta (Květy poezie, sv. 175), Praha 1992, s. 179–189.

Doslov, přepracovaná podoba doslovu k ineditnímu vydání sbírky Ladislava Fikara Kámen na hrob. Krameriova expedice, Praha 1979, s. 77–88, resp. k jejímu exilovému vydání v PmD – Poezie mimo domov (Nová řada poezie, sv. 37), Mnichov 1988, s. 85–92.

Karel Šiktanc Tištěno z rukopisu. Přepracovaná podoba studie k sedmdesátému výročí Šiktancova narození uveřejněná s názvem Básník v Literárních novinách 9, 1998, č. 27, 8. 7., s. 1 a 7. *

303

Brabec_TISK.indd Odd17:303

25.11.2009 16:43:50

Za pomoc při realizaci edice děkujeme Terezii Pokorné, Aleně Ziebikerové, Pavlu Kořínkovi, Miroslavu Salavovi, Michaelu Špiritovi a Danielu Vojtěchovi.

JF a MK

304

Brabec_TISK.indd Odd17:304

25.11.2009 16:43:50

Jmenný rejstřík

A

Benz Wolfgang 192 Beran Rudolf 173

Adler Bruno 38

Berding Helmut 192

Adorno Theodor Wiesengrund 19

Bergson Henri 178, 200–202, 221

Aleš Mikoláš 68

Bernardský J. K. viz Kurka Bernard

Antonov-Ovsjejenko Anton

Bezruč Petr 51

Vladimirovič 211

Bidlo František 173

Apollinaire Guillaume 252

Biebl Konstantin 152, 252, 280–281

Aragon Louis 138, 224

Bílek František 86, 102

Arendtová Hannah 191–192

Biliánová Popelka 181

Argus Jiří viz Novák Rudolf

Binovec Václav 187

Aron Raymond 163

Bitnar Vilém 68, 75–77, 217, 219

Aškenazy Ludvík 154

Bláha Inocenc Arnošt 85, 126, 170 Blatný Ivan 223

B

Blatný Lev 131, 213 Blažíček Oldřich 183

Baar Jindřich Šimon 187, 217

Blažíček Přemysl 224

Babka Karel viz Kasanda

Blok Alexandr 238

Bačkovský František 56

Bloy Léon 203–204

Bahr Hermann 118

Bohdan Daniel 206

Balbín Bohuslav 78, 264

Böhnel Miroslav Bedřich 128

Balek Frank 146

Bolzano Bernard 216

Barrés Maurice 72

Borovička Josef 75

Barthes Roland 115

Borový František 271

Bartoš František Michálek 24, 170, 266

Borský Lev 178

Bass Eduard 173

Bouček Václav 210

Baudelaire Charles 70, 260

Bourget Paul 43, 45, 108

Baxa Karel 38

Bouška Sigismund 86, 217

Bečka Jiří 192

Bráf Albín 29

Bednář Kamil 173

Brandl Vincenc 27–28, 56

Bělohlávek Arno 192

Branislav František 154

Beneš Edvard 169, 170, 172, 179,

Braque Georges 138

182, 187–188, 211, 213

Brdečka Jiří 193

Beneš Karel Josef 193

Brentano Clemens 216

Beneš Třebízský Václav 68

Brentano Franz 65 305

Brabec_TISK.indd Odd17:305

25.11.2009 16:43:50

Breton André 151, 224, 253

Čech Svatopluk 103, 232

Brikcius Mohamed Abdallad 180–181

Čep Jan 132

Brousek Antonín 160

Černík Artuš 120

Brunetière Ferdinand 5

Černý Rudolf 193

Brušák Karel 139–140

Černý Václav 5–6, 44, 62–67, 78, 106–107, 151, 170, 173–175,

Březina Otokar 5, 18, 71, 81–82,

179, 193, 199–205

86–92, 98, 102, 113, 131–132, 174–175, 188, 207, 281

Čiževskij Dmitrij 77

Březnovský Václav 38, 176 Buckle Henry Thomas 50

D

Budín Stanislav 135, 143–144, 146 Burian Emil František 77, 170, 173

Daladier Édouard 179

Burian Vlasta 185

Deml Jakub 88, 118, 131–132,

Byron George Gordon Noel 46

187–189, 192, 217–219, 273 Den Petr viz Radimský Ladislav

C

Derain André 138 Dilthey Wilhelm 221

Cámara Felix Achille de la

Diviš Alén 139

(vl. jménem Cammra Felix)

Dix Otto 123

170, 186–187

Dobeš Karel 192

Cammra Felix viz Cámara Felix Achille de la

Dobrovský Josef 22–31, 56–57, 98–99, 264–266

Céline Louise Ferdinand 179, 192

Dohnal František 217

Cézanne Paul 117

Doležal Jaromír 36

Cinek František 219

Dostál-Lutinov Karel 92, 217

Cink Jindra 183

Dostojevskij Fjodor Michajlovič 43,

Cocteau Jean 240

45–46, 48, 66, 176

Comte August 45

Dresler Adolf 194

Croce Benedetto 75

Dreyfus Alfred 34, 39

Cysarz Herbert 75

Drtil Artuš 84, 92 Drumont Édouard Adolphe 34, 36–37

Č

Duhamel Georges 138 Ducháček Ivo 138

Čapek Josef 19–20

Ducháč Oldřich 178

Čapek Karel 107, 117, 144, 201

Dumas Alexandr 176

Čáp František 187, 193

Durdík Josef 50, 79, 98

Čapkové bratři 92, 190

Durkheim Émile 149

Čarek Jan 128, 132–133

Durych Jaroslav 75, 88, 98, 110, 181,

Čech Leander 15–16 Čechov Anton Pavlovič 273

206, 229 Dvořák Miloš 192

306

Brabec_TISK.indd Odd17:306

25.11.2009 16:43:50

Dvořák Xaver 217

Fromm Erich 218

Dyk Viktor 71, 81–83, 109–116, 178, 229

Fučík Bedřich 131, 206 Fuks Ladislav 157

E

G

Eckart Dietrich 173

Gadamer Hans Georg 20, 162

Edschmid Kasimir 118

Gajanová Alena 194

Effenberger Vratislav 252, 256

Gajda Radola (vl. jménem Geidl

Einstein Albert 178 Eisner Pavel 107 Eliáš Alois 167 Emmerichová Kateřina 216 Engliš Karel 149 Ermatinger Emil 75 Ersch Johann Samuel 52

F Feuerstein Bedřich 252 Fiala Vlastimil O. 178 Fikar Ladislav 224, 271–277 Filla Emil 178, 183, 190 Firt Julius 138 Fishbane Michael A. 193 Fischer Josef Ludvík 65 Fischer Otokar 5, 44, 107, 130, 189 Flajšhans Václav 23, 30–31 Flaubert Gustave 107 Florian Josef 188, 203, 217–219 Florian Miroslav 160, 280–281 Foch Ferdinand 211

Rudolf) 167–168, 194, 209–211 Gambetta Léon 36 Garborg Arne 45, 48 Gauguin Paul 117 Gebauer Jan 28, 52–53 Geidl Rudolf viz Gajda Radola Gellner František 83, 113, 189 Gide André 204, 252 Glücklich Julius 94–95 Gobineau Joseph Arthur de 37, 174–175, 193 Goebbels Josef 194 Goedsch Hermann viz Retcliff John Goethe Johann Wolfgang 23, 43, 45–47, 268 Gogh Vincent van 117 Goldstücker Eduard 140, 192 Goll Jaroslav 50, 53 Götz František 117, 120–124, 131 Grebeníčková Růžena 119 Grégr Julius 52, 54 Grosz George 212

Fraenkl Pavel 44, 49, 65, 131

Gruber Johann Gottfried 52

Franco Francisco 187

Grund Antonín 5, 96

Frank Karl Hermann 171

Grünewald Matthias 123

Frank Manfred 17

Gutfreund Otto 190

Frazer James George 267

Guyau Jean Marie 131, 221

Frejka Jiří 170

H

Freud Sigmund 178, 253 Frič Josef Václav 55

Haas Hugo 138

Fritsch Theodor 34, 177

Habřina Rajmund 133 307

Brabec_TISK.indd Odd17:307

25.11.2009 16:43:50

Hadrbolec Karel 186

Holan Vladimír 75, 151, 153, 156, 170, 201, 213, 223–224, 253,

Hácha Emil 167

279, 283

Háj Felix 181 Halas František 5, 75, 125, 151, 201,

Hölderlin Friedrich 207

213, 223, 252–253, 268–269,

Holeček Josef 83, 102–103, 129–130

273, 279, 281

Holub Miroslav 281

Hálek Vítězslav 56, 129

Homo Ferus viz Suk Vojtěch

Hamanová Růžena 204

Honzík Karel 252

Hanka Václav 29, 169

Honzl Jindřich 252

Hanuš Ignác Jan 5, 25

Hora Josef 171, 229, 238, 253, 277, 281

Hanuš Josef 31 Hanuš Miroslav 173

Horáková Milada 261

Harlan Veit 187, 193

Horký Karel 168

Hartl Antonín 234

Horský S. 179

Hattala Martin 52, 54

Hořec Jaromír 224

Havlíček Jaroslav 252

Hořicová Lenka 184

Havlíček Karel Borovský 23,

Hostinský Otakar 50, 53

32–33, 37, 56–57, 83,

Hostovský Egon 136–138, 141–147, 189

93–99, 102, 206–207, 213, 215–216 Heidler Jan 95

Hrabal Bohumil 159 Hromádka Josef Lukl 65, 136, 142–144, 146–147

Heine Heinrich 178, 282 Herben Jan 5, 39, 73, 96–97, 104,

Hrubín František 150, 153, 213, 223, 273, 283

129, 230 Heydrich Reinhardt 171

Hrůzová Anežka 38

Heyduk Adolf 14, 55

Hudec Josef 177

Hikl Karel 18, 100

Hugo Viktor 109

Hilar Karel Hugo 124

Hume David 45, 48, 50, 66

Hilsner Leopold 36, 38–40

Hurikán Bob 184

Hitler Adolf 152, 167, 173, 175,

Hušek Jaromír 37–38, 177

178–179, 182–183, 186,

Huysmans Joris-Karl 70

188–189, 194

Hyndráková Anna 192

Hladík Karel 190

Hynek Karel 224

Hlaváček Ivan 25

Hýsek Miloslav 82

Hlaváček Karel 113, 229–235 Hlávka Miloš 170

Ch

Hodan Oldřich 168 Hoffmeister Adolf 139, 143, 183, 252

Chagall Marc 138

Hofman Ladislav K. 112, 114

Chaloupecký Václav 266

Hofman Petr 194, 209–210

Chaloupka Adolf 126

308

Brabec_TISK.indd Odd17:308

25.11.2009 16:43:50

Chalupecký Jindřich 118–119, 124, 213, 247 Chalupný Emanuel 18, 30–31, 79–103, 126 Chamberlain Houston Stewart 40, 175, 193

Jirásek Alois 68 Jirát Vojtěch 5–6 Jireček Josef 54, 69 Jireš Jaromil 272 Jozífek Otakar 98 Jungmann Josef 9, 23, 25–26, 28, 30, 56, 83, 98–100, 102

Chaplin Charlie 260 Chateaubriand François-René de 99

Jung Václav Alois 135

Chlumský Josef 101

Junová Rosa 192

Chocholka Matěj viz Váchal Josef

Juráček Pavel 272

Chytilová Věra 272

K I Kabeš Jaroslav 89 Ibsen Henrik 45

Kabíček Jaroslav 204

Iltis Hugo 191

Kafková Zdena (Innemannová) 185

Ingarden Roman 141

Kachyňa Karel 272

Innemann Svatopluk 185

Kainar Josef 152, 224 Kaizl Josef 22, 30, 37

J

Kalandra Břetislav 262 Kalandra Jan Albert 262

Jacobi Walter 177 Jagić Vatroslav 28 Jakobson Roman 9, 101, 136–137,

Kalandra Záviš 65, 156, 206, 254, 261–267 Kalista Zdeněk 70, 74–77

141–143, 146–147, 149, 215,

Kalousek Josef 53

238

Kamper Jaroslav 70

Jakubec Jan 5–6, 31, 99, 221

Kant Immanuel 45, 65–66, 176

Janáček Pavel 194

Kapper Sigfried 32

Jan Nepomucký 74

Karásek Jiří ze Lvovic 15–17, 70, 81,

Janoušek Pavel 222–223, 225

84, 86, 93, 104, 112, 229–230

Janů Jan 184

Karas Josef František 68

Jareš Michal 194

Karo Josef 180

Jasný Vojtěch 272

Kasanda (vl. jménem Babka Karel)

Javořická Vlasta 138

172–173, 192

Jelínek Ivan 159

Kautský Oldřich 194

Jelínek Josef (Harry) 186, 192

Kirejev Alexandr Alexejevič 28, 44

Jeřábek Čestmír 131

Kisch Egon Erwin 212

Jesenská Milena 263

Klášterský Antonín 55

Ježek Jaroslav 135

Klee Paul 123

Jíra Jaroslav 138

Kleist Heinrich von 207 309

Brabec_TISK.indd Odd17:309

25.11.2009 16:43:50

Klíma Ladislav 83, 85–86, 90

Krška Václav 132

Klimek Antonín 194, 209–210

Krýsa Josef Vendelín 189

Knap Josef 128, 130–132

Křelina František 128, 133

Kocourek František 170

Křivánek Vladimír 224

Kodíček Josef 140, 189

Kříž Alois 178

Kohn Jindřich 33, 171

Kuba Oldřich viz Zlom Jan

Kohout Jaroslav 185

Kubišta Bohumil 20

Kolář Jiří 153, 156, 213, 224

Kubka František 154

Kolčak Aleksandr Vasiljevič 209

Kundera Milan 137, 159

Kollár Jan 23, 30, 56

Kurka Bernard 183–184

Komenský Jan Amos 18, 78

Kusák Alexej 212–215

Komurka František 174, 191

Kutnar František 126–127

Konůpek Jan 189

Kvapil Jaroslav 172–173, 178

Kopal Josef 5

Kvíčala Jan 52–53

Kopecký Václav 214

Kysela František 190

Kopitar Bartoloměj 25, 28

Kyzlinková Marie 138

Kopta Josef 172 Kornfeld Paul 118

L

Kosková Helena 160 Kosmák Václav 219

Lammennais Félicité Robert de 216

Košák Václav 183, 195

Lang Alois 217

Kovtun Jiří 39

Langer František 138, 189–190

Kozák Jan 157

Langer Jiří 193

Kožíšek Antonín J. 178, 190, 192, 195

Lánský F. X. 174

Králík Oldřich 88, 90

Lanson Gustave 5

Král Josef 30, 53, 98–99, 101

Lapouge Vacher de 193

Kramář Oldřich 83

Lašek Miloš 132

Krasiński Zygmunt 46

Laš Jaroslav 195

Krásnohorská Eliška 14, 55

Laurin Arne 143

Kratochvíl Jaroslav 173, 209–210

Lautréamont Comte de 252, 260

Kraus Arnošt 53

Lazecký František 75

Krejcar Jaromír 252

Lažnovský Karel 170–171, 195

Krejčí František 97, 262

Lederer Josef 159

Krejčí František Václav 16–17, 81,

Lelek František 178–180, 193

84, 86, 112

Lenau Nikolaus 46

Krejčí Karel 6

Lenin Vladimír Iljič 263

Krejčová Helena 191–193

Leopold I. 72

Kriebel Zdeněk 224

Lévinas Emmanuel 161

Kripner Viktor 138

Lévi-Strauss Claude 211

Krofta Kamil 74, 172–173

Lev XIII. 216

31 0

Brabec_TISK.indd Odd17:310

25.11.2009 16:43:50

Liehm Antonín Jan 142

Masaryk Tomáš Garrigue 14–16,

Linda Josef 9

22–23, 25, 28–32, 34–40,

Listopad František 224

42–67, 69–71, 75, 79–84,

Liszt Franz 176

86–87, 94–95, 97–99,

Litvinov Maxim Maximovič 179

102–103, 106, 112, 168, 170,

Ljubostanskij 35

172, 177, 181, 187, 203, 208,

Lombroso Cesare 178

210–211, 213–215, 242, 262,

Lopatka Jan 159

265

Losskij Nikolaj Onufrijevič 65

Matějček Antonín 117

Loula Karel 178

Matějka Josef 129–130

Loužil Jaromír 25

Mathesius Vilém 215

Löwenbach Jan 143

Matisse Henri 138

Ludvíkovský Jaroslav 266–267

Matoušek František 168

Lustig Arnošt 154

Matula Antonín 126–129, 132 Matulová Milada 128

M

Mauriac François 138 Medek Rudolf 229

Maeterlinck Maurice 233

Meisner Josef 191

Mahen Jiří 98

Memnon 23

Mácha Karel Hynek 5, 14, 18, 56,

Mendel Miloš 192

71, 77, 101, 213, 229, 287

Menzl Jiří 272

Máchal Jan 6

Messadié Gerald 192

Machar Josef Svatopluk 14, 17,

Mezihorák František 194

91–93, 173, 178, 232

Mickiewicz Adam 46

Majakovskij Vladimir 152, 224

Miklošič Franc 25

Malý Jakub 25

Mikulášek Alexej 191

Malý Jan 24

Mikulášek Oldřich 154, 224, 283

Malý Rudolf Ina 105, 133

Mišková Alena 192

Mannhardt M. 267

Mittelhauser Eugène Désiré Antoine

Marek A. V. 189

211

Marek Jiří 154

Mommsen Theodor 34

Mareš František 168–169, 195

Moravec Emanuel 170–171, 191,

Marinetti Filippo Tommaso 252

193

Marten Miloš 17–19, 71, 73, 84, 86,

Moravec Lubor 195

92–93, 104, 230–231

Moudrý Karel 191

Martínek Vojtěch 92

Mousseaux Gougenot de 40, 176

Martinů Bohuslav 138–139, 143

Mrazík Jan 40, 175

Marvan Jaroslav 185

Mrštík Vilém 15, 17, 70, 104, 112

Marx Karl 178, 213

Mrštíkové bratři 129

Masák Emanuel 217

Mucha Alfons 172, 181 311

Brabec_TISK.indd Odd17:311

25.11.2009 16:43:50

Mucha Jiří 138–139

Novotný Miloslav 98, 130

Mukařovský Jan 5–7, 9, 105–107,

Novotný Oldřich 189

130, 149–150, 221, 231, 269 Münzer Jan 144–146

Nový Jan 192 Nový Oldřich 173

Musil Alois 181 Musset Alfred de 46, 48

O

Muzika František 183 Myslivec Václav 40–41

Obrovský Jakub 183 Odložilík Otakar 143, 146, 264, 266

N

Ondráková Anny 185 Opletal Josef Alois 92

Nakonečný Milan 194

Opluštil Josef 183

Nebeský Václav 118

Ortega y Gasset José 204

Nejedlý Zdeněk 153, 178, 212–214

Orten Jiří 170, 173, 190, 204, 274,

Němcová Božena 129, 186, 242

278

Neruda Jan 14, 24–26, 32–33,

Osers Ewald 140

35, 37, 52, 54, 56, 68, 93,

Ovidius Naso Publius 268

173–174, 213

Ovsjejenko viz Antonov-Ovsjejenko Anton Vladimirovič

Neumann Stanislav 152 Neumann Stanislav Kostka 17, 81, 91, 153, 213, 229, 238

P

Newman Jaakov 193 Nezval Vítězslav 5, 110, 131, 154, 157, 173, 229, 239, 252, 260, 269, 280 Nietzsche Friedrich 17, 65–66, 207, 210

Pachmayer Julius 183–184, 190 Palacký František 23–27, 56, 99, 169, 213–215 Paleček Antonín 126–127 Palivec Josef 204

Nikolská Jelizaveta 186

Páral Vladimír 157

Ninger Karel 56

Pasák Tomáš 194

Nolte Ernst 191, 193

Pascal Blaise 48, 50, 58, 66

Nor A. C. 128, 132

Pasternak Boris 274

Nora Pierre 283

Patera Adolf 54

Novák Arne 18, 31, 71–72, 79, 84,

Patočka Jan 21, 39, 65–67, 105, 107,

89, 96, 100, 104, 130, 144, 174, 191, 221

151, 202–203 Paul František 184

Novák Jan 159

Paulus František 193

Nováková Teréza 129

Pechar Jiří 205

Novák Rudolf (pseudonym Argus

Peiger František 189–190

Jiří) 173–174, 183, 189, 193 Novalis 216

Pekař Josef 69–75, 97, 215, 264–266 Peroutka Emanuel 92

31 2

Brabec_TISK.indd Odd17:312

25.11.2009 16:43:51

Peroutka Ferdinand 98, 107,

Retcliff John (vl. jménem Goedsch Hermann) 176

110–111, 170, 206–208, 211, 247, 263

Reynek Bohuslav 125

Peřina Emilián 172, 178, 192

Rezek Antonín 69, 72

Peterka Josef viz Hurikán Bob

Ricoeur Paul 161–163, 267, 278

Petříček Miroslav 225

Riegel Herman 72

Picasso Pablo 138

Rieger František Ladislav 26, 54, 215

Pilař Jan 158 Píša Antonín Matěj 131, 282

Richter Hanuš 176–177, 180, 193

Pius IX. 216

Rilke Rainer Maria 273–275

Pius X. 216

Rohling August 35, 167, 175–176, 179, 182, 193

Pius XII. 179 Podlaha Antonín 73, 219

Roosevelt Franklin Delano 179

Podlipská Sofie 55

Rosenberg Alfred 175

Poláček Karel 189

Rouault Georges 118

Polák Karel 6, 46

Rousseau Henri 123

Polívka Jiří 53

Rousseau Jean Jacques 43

Pomajzlová Alena 120

Rovenský Josef 186

Potužník Miroslav 171

Rozsévač Josef viz Rys Jan

Pravda František 174

Ryba Jan 171

Pražák Albert 5, 18, 84, 93, 130

Rybák Josef 158

Preissová Gabriela 129

Rybička Antonín 25

Procházka Arnošt 17, 22, 70, 81, 84,

Rychnovský Ernst 39

112, 231

Rys Jan 171–172, 187, 194–195

Procházka Karel 68 Prokůpek Václav 128

Ř

Proust Marcel 252 Putna Martin C. 128, 216–220

Řezáč Václav 154, 157

Pypin Alexandr Nikolajevič 224

Řezníček Václav 68 Říha Bohumil 157

R S Radimský Ladislav 98 Rádl Emanuel 65, 104, 206

Sabina Karel 25, 68

Rádl Otto 143

Sahula Jiří 179

Rais Karel Václav 129, 191

Salajková Hana 204

Rašín Alois 178

Saudek Emil 88

Reiter Josef 183

Sedláček Jaroslav 185

Rélink Karel 170, 181–183, 193

Sedláček Květoslav František 154

Renan Ernest 36

Sedlák Jan V. 128, 132–133 31 3

Brabec_TISK.indd Odd17:313

25.11.2009 16:43:51

Seifert Jaroslav 131, 154, 156, 170,

Spencer Herbert 45

201, 236–245, 247, 252–253,

Srp Karel 120

279–281, 283, 289

Stalin Josif Vissarionovič 212

Sekora Ondřej 173

Steinbach J. 143

Sezima Karel 84, 132

Stemberger Günter 194

Shakespeare William 271

Stolz Jiří 138

Schauer Hubert Gordon 15–16, 29

Storch Karel Boleslav 29

Scheinost Josef 170

Strack Hermann Leberecht 39

Scheinpflugová Olga 170, 173

Strakoš Jan 75

Schelling Friedrich Wilhelm Joseph

Stránecká Františka 129

201

Stránský Jaroslav 186

Schiller Friedrich 43

Streicher Julius 173, 180

Schirach Baldur von 194

Strindberg August 117

Schneider Ernst 38

Suk Vojtěch 191

Schopenhauer Arthur 201, 263

Sus Oleg 107

Schubert Kurt 193

Sušil František 216, 219

Schultz-Naumburg Paul 194

Svátek Josef 68

Schwarz Dietrich 177

Světlá Karolína 68, 93, 129

Sís Vladimír viz Vlas R. M.

Svoboda Alois 178

Sivan Gavriel 193

Sýs Karel 160

Skála Ivan 158, 160 Skopec Jindřich 73

Š

Skupa Josef 170 Sládek Josef Václav 102–103, 217, 224, 232

Šafařík Pavel Josef 23, 26, 99 Šalda František Xaver 5–6, 9, 15–18,

Slavata Jaroslav 173, 177, 192

20–23, 70, 72, 76, 78, 81–82,

Slomek Jaromír 279

84, 86, 88–89, 93, 95–96, 100,

Smetana Augustin 45

103–108, 110–113, 129–130,

Smetana Robert 78

201–203, 206–208, 213, 231,

Smichowski Jiří Arvéd 177, 194

241, 248, 263

Snegirev Ivan Michajlovič 27

Ščipačev Stěpan 273

Snížek Jindřich 185–186

Šeba 210

Sojka Jan Erazim 25

Šembera Alois Vojtěch 51

Sokol Tůma František 174

Šiktanc Karel 278–289

Souček Stanislav 75, 77

Šimáček František 32, 34

Součková Milada 137

Šíma Josef 252

Sousedík Miloslav Josef 186

Šimáně Jan 193

Sova Antonín 90–92, 113, 130, 229,

Šimek František 18

273, 281, 289 Spasovič Vladimir Danilovič 224

Škrach Vasil Kaprálek 65 Škvorecký Josef 159–160

31 4

Brabec_TISK.indd Odd17:314

25.11.2009 16:43:51

Šlégl Čeněk 185, 194

Truhlář Josef 53

Šlejhar Karel Josef 129

Třeštík Dušan 265

Šmejkal František 119

Tůma Karel 36, 94

Šotola Jiří 281, 283

Tumpach Josef 219

Šourek Emil 178, 191, 194

Tuskány Hugo 171, 178, 193

Špála Václav 183

Tyl Josef Kajetán 187

Šrámek Fráňa 83, 130, 281 Štoll Ladislav 9, 153, 214

U

Štulc Václav 216 Štyrský Jindřich 119, 183, 252, 268–270

Urbánek Rudolf 266 Utěšilová Růžena 128, 138

Šulc Jan 204 Šusta Josef 92

V

Švehla Antonín 127 Václavek Bedřich 77–78, 252

T

Váchal Josef 187–188, 194, 217 Vajtauer Emanuel 170

Tacitus Publius Cornelius 33

Valéry Paul 138, 204

Taine Hippolyte 221

Vančura Vladislav 131, 144, 252,

Talich Václav 170, 173

278

Taufer Jiří 9, 214

Vaněk František Bernard 217

Tazbir Janusz 191

Vaněk Zdenko 189

Teige Karel 19, 107, 117–120,

Vašek Antonín 51

122–124, 131, 170, 194, 206,

Vašica Josef 73, 76–78, 287

213, 239–240, 246–260

Vávra Otakar 187

Teuner František 171

Velinský Václav 177

Teyrovský Vladimír 178, 190

Verlaine Paul 229

Theer Otakar 86, 281

Veselý Antonín Pravoslav 81

Tieftrunk Karel 56

Vladislav Jan 205

Tobolka Zdeněk Václav 94–95, 97, 100

Vlas R. M. (vl. jménem Sís Vladimír)

Tolstoj Lev Nikolajevič 45

176

Toman Jindřich 143

Vlašín Štěpán 120

Toman Karel 83, 229, 272, 281

Vlček Bartoš 131

Tomek Václav Vladivoj 54

Vlček Jaroslav 5, 31, 53, 69, 99, 221

Tomeš Jan Maria 224

Vodák Jindřich 84, 230–231

Tomíček Jan Slavomír 101

Vodička Felix 5–10, 25, 107, 221

Toyen 183, 252, 268

Vohryzek Josef 193

Treitschke Heinrich 34

Vochoč Martin Jan 192

Trnka Jiří 191, 194

Voltaire 99

Trojan Alois Pravoslav 54

Voskovec Jiří 135–136, 143, 189, 252 31 5

Brabec_TISK.indd Odd17:315

25.11.2009 16:43:51

Vrba Jan 132

Winter Gustav 138

Vrba Rudolf 38, 177

Wölfflin Heinrich 72

Vrchlický Jaroslav 5, 14, 46,

Wolf Josef 192

102–103, 233

Wolker Jiří 127, 131, 153, 238, 282

Vrťátko Antonín Jaroslav 25 Vrzalík Jan 168–169, 195

Z

Vydra Stanislav 99 Vychodil Pavel Julius 219 Vyskočil Albert 77

Zahradníček Jan 75, 150–151, 153, 156, 213, 223, 253 Zahradník Brodský Bohumil 138

W

Zákrejs František 53 Zap Karel Vladislav 143

Wagner Richard 33, 175

Závada Vilém 75, 132, 253, 280–281

Wachtlová M. 128

Zavřel František 170

Waldt Ondřej František Jakub de 77

Zelený Václav 27, 56

Watzke Vladimír viz Zíka Vlaďa

Zeyer Julius 18, 71, 102–103, 217

Weiner Richard 75, 189

Zhor Jiří 173

Weininger Otto 178

Zíbrt Čeněk 72

Weisbach Werner 75

Zíka Vlaďa (vl. jménem Watzke

Weiss Jan 75 Werich Jan 135, 143, 189 Werner Karel 75, 171, 178

Vladimír) 183 Zlom Jan (vl. jménem Kuba Oldřich) 175

Wiesel Elie 193

Zola Émile 43

Winock Michel 34

Zrzavý Jan 217, 252

Winter Eduard 219

Zweig Arnold 88

31 6

Brabec_TISK.indd Odd17:316

25.11.2009 16:43:51

Brabec_TISK.indd Odd17:317

25.11.2009 16:43:51

Obsah

Literární historik v proudu dějin /5 * Modely kritické reflexe moderní české literatury /1 3 Masarykovo pojetí osobnosti a díla Josefa Dobrovského /2 2 Podoby českého antisemitismu před první světovou válkou /3 2 Dvě kapitoly o Masarykově vztahu k literatuře /42 Několik poznámek k Masarykově vztahu k liberalismu /58 Masaryk v interpretaci Václava Černého /6 2 Bádání o baroku v čase moderny /6 8 Emanuel Chalupný, literární historik a kritik /7 9 Šalda dnes /1 04 Jednota a rozpory slovesného díla Viktora Dyka /1 0 9 Dvě krátké úvahy – jedna o pohybu pojmu expresionismus, druhá o Götzově a Teigově sporu z počátku dvacátých let /1 1 7 Geneze ruralismu /1 2 6 Prolegomena k tvorbě české emigrace a krajanských obcí /1 3 4 Konfliktní přijetí Hostovského románu Sedmkrát v hlavní úloze /1 4 1 Estetická norma a historie literatury v totalitním systému /1 4 8 Otazníky nad literární historií sedmdesátých a osmdesátých let /1 56 * Antisemitská literatura v době nacistické okupace /1 67 * Tvorba a osobnost Václava Černého /1 9 9 Ano i ne aneb Znovu Ferdinand Peroutka /2 06 Příběh jednoho generála aneb Ten řekl to a ten zas tohle /2 0 9 Diletantismus při práci /2 1 2 Duchovní dějiny podle Putny /2 1 6 Krize vědeckého myšlení? /2 2 1 * Karel Hlaváček /2 2 9 Lyrik Jaroslav Seifert /2 3 6

Brabec_TISK.indd Odd17:318

25.11.2009 16:43:51

Karel Teige /2 46 Karel Teige: Svět, který voní /2 5 8 Záviš Kalandra /2 6 1 Jindřich Štyrský /2 6 8 Básník ze Samotína /2 7 1 Karel Šiktanc /2 7 8 Daniel Vojtěch: Literární historik, jeho otázky a úkoly /2 9 1 Ediční poznámka /2 9 9 Jmenný rejstřík /3 05

Brabec_TISK.indd Odd17:319

25.11.2009 16:43:51

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Na Plzeňce 2, 150 00 Praha 5, provozovna Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2009 jako svoji 113. publikaci Doslov: Daniel Vojtěch Uspořádali: Jiří Flaišman a Michal Kosák Redakce a jmenný rejstřík: Filip Tomáš Obálka a grafická úprava: Luboš Drtina Sazba písmem New Century a Kulturista: Lukáš Fairaisl Tisk: S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk 1. vydání, 320 stran, TS 12 ISBN 978-80-87310-02-1 Doporučená cena včetně DPH 289 Kč

Brabec_TISK.indd Odd17:320

25.11.2009 16:43:51

českých spisovatelů (1978, Toronto 1982, s J. Lopatkou, P. Kabešem, J. Grušou), k vydání připravil výbory z díla Záviše Kalandry, z poezie Ladislava Fikara a Jaroslava Seiferta, sestavil bibliografii Františka Langera. V druhé polovině osmdesátých let přednášel na nelegální Večerní univerzitě. V roce 1990 se nakrátko vrátil do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, ale těžiště jeho práce spočívalo v následné pedagogické a vědecké práci na katedře české literatury FF UK v Praze. Přispíval například do Literárních novin, Nových knih a Respektu. Dnes působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, kde je hlavním redaktorem Spisů T. G. Masaryka. Je editorem Díla Karla Šiktance a Díla Jaroslava Seiferta.

V roce 2009 vyšly v Zápisníku o Šaldovi jeho dvě studie z 60. let Šaldova vůle k integraci. Autorsky se podílel na Dějinách nové moderny (v tisku).

Kniha literárního historika Jiřího Brabce je výběrem z textů posledního dvacetiletí. Mapuje téměř všechny oblasti autorova zájmu, jímž jsou především otázky a problémy soudobé literární vědy. Odtud vyplývají témata ideologie, literatury v totalitních systémech i zaměření k osobnostem polemiků, jakými byli například T. G. Masaryk, F. X. Šalda, V. Dyk, E. Chalupný, V. Černý, Z. Kalandra ad. Rozsáhlá syntetická práce je věnována antisemitské literatuře v době nacistické okupace. Kniha přináší také ukázky z Brabcových literárních kritik. Závěrečnou část tvoří medailony Karla Hlaváčka, Jaroslava Seiferta, Karla Teiga, Ladislava Fikara, Jindřicha Štyrského a Karla Šiktance.

„Pro Jiřího Brabce se stala badatelova situovanost v dějinách, jeho angažovanost v historických dějích a jejich vztahu k přítomnosti ústředním metodologickým tématem. Zdůrazňuje exponovanost vlastního tázání v přítomném čase – nikoli ve snaze rezignovat na objektivizační badatelské cíle, nýbrž představit jejich objektivitu v mnohohlasí interpretací. Vystavenost dějinám stejně jako participace na těchto dějinách tvoří dvojí pól této historické reflexe, její zdroj i étos. Badatelův úkol vyvstává z horizontu přítomnosti a splácí její dluh vůči minulosti. Historik, který myslí v pravém slova smyslu kriticky, si své úkoly určuje sám, a poskytuje tak inspiraci a naději v době, kdy se zdá vše předem domluveno, zaúkolováno, vyprojektováno, prohlasováno.“ (Z doslovu Daniela Vojtěcha)

Literární historik, vysokoškolský pedagog, kritik, lexikograf a editor Jiří Brabec (1929) absolvoval bohemistiku a historii na FF UK v Praze. Již na studiích vydal (spolu s Josefem Zikou) monografii Antonín Sova (1953).

V letech 1955–1970 působil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Byl spoluautorem kolektivních publikací (Dějiny české literatury sv. 3 a sv. 4, 1961 a 1995), vydal knižní studii Poezie na předělu doby (1964). Podílel se na vydání třísvazkového Výboru z díla Karla Teiga (s V. Effenbergerem, K. Chvatíkem a R. Kalivodou), na souboru spisů Františka Halase (s L. Kunderou a F. X. Halasem) a Františka Hrubína.

Spolupracoval s časopisy Květen, Literární noviny, Orientace. V letech 1969–1970 byl místopředsedou tzv.

Seifertova Svazu českých spisovatelů.

Od roku 1971 pracoval v různých dělnických profesích. Signatář Charty 77. Publikoval v samizdatových i exilových listech. Spoluautor Slovníku

ISBN 978-80-87310-02-1

© Petr Kotyk, 1995

POTAH_BRABEC_tisk.indd 1

30.11.2009 23:06:03