Max Brod: Pražský kruh by Akropolis

Max Brod Pražský kruh

Max Brod

Pražský kruh

Z němčiny přeložila

Ivana Führmann Vízdalová

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Brod, Max, 1884–1968

[Prager Kreis. Česky]

Pražský kruh / Max Brod ; z němčiny přeložila Ivana Führmann Vízdalová. –Vydání druhé. – Praha: Akropolis, 2024 Obsahuje bibliografii a rejstřík

ISBN 978-80-7470-504-5 (vázáno)

* 821.112.2(437.3)-051 * 821.112.2(437.3) * 82-027.22 * 001.83-027.22 * 929 * (437.311) * (0:82-94)

– Brod, Max, 1884–1968 – pražští němečtí spisovatelé – 19.–20. století – pražská německá literatura – 19.–20. století – literární život – Česko – 19.–20. století – intelektuální život – Česko – 19.–20. století – Praha (Česko) – autobiografické vzpomínky

821.112.2.09 – Německá literatura, německy psaná (o ní) [11] 929 – Biografie [8]

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

This translation of Der Prager Kreis is published by arrangement with The National Library of Israel.

The National Library of Israel. Max Brod Archive

ISBN 978-80-7470-504-5

ISBN (ePUB) 978-80-7470-506-9

ISBN (MOBI) 978-80-7470-505-2

Pražský kruh Maxe Broda

Manfred Weinberg

Občas se stává, že obraz, který o člověku má jeho soudobý svět, je úplně jiný, než jaký v sobě uchovává svět potomků. Pro své současníky byl Max Brod především nejúspěšnějším německy píšícím autorem z Prahy. Friedrich Thieberger již v roce 1934 napsal: „[J]menovitě my mladší jsme [měli] pocit, že německá literatura v českých zemích jím poprvé prezentovala talent, jehož próza zněla aktuálním evropským rytmem. Díky Brodovi jsme přestali být provincií“ (Thieberger 1934: 100).

A Paul Leppin dodal: „Z Prahy, jejíž křehká společenská struktura i zpomalené tempo zdánlivě v žádné době nepřály širšímu úspěchu, si dokázal vynutit kontinentální uznání“ (Leppin 1934: 74). Oba výroky najdeme ve sborníku Dichter, Denker, Helfer (Básník, myslitel, pomocník, 1934) vydaném k Brodovým padesátým narozeninám, jehož titul uvádí další jeho „role“, přičemž za pozornost stojí především role „pomocníka“. Vyjádřeno současným jazykem, byl Max Brod obratným „tvůrcem sítí“, jenž v německých nakladatelstvích prosazoval mnoho ostatních německojazyčných autorů z Prahy, dopomohl však ke světové proslavenosti také českým

autorům a hudebníkům, například Jaroslavu Haškovi a Leoši Janáčkovi.

Naopak následující generace znají Maxe Broda — navzdory aktuálnímu a velmi záslužnému novému vydání jeho nejdůležitějších spisů v nakladatelství Wallstein — především jako přítele Franze Kafky, jemuž nesplnil přání ze závěti, aby zničil všechny jeho texty, nýbrž je postupně publikoval a postaral se o to, že získaly pozornost a respekt na celém světě (činil si ovšem nárok na monopol jejich interpretace a energicky polemizoval s každým výkladem odchylujícím se od jeho chápání Kafky).

Velmi rozdílné obrazy Maxe Broda v minulosti a současnosti však spolu úzce souvisejí. Jemu může být přiznáno vynalezení pražského kruhu (Höhne, Ludewig , Schoeps 2016) hned dvojím způsobem. V prvních desetiletích dvacátého století poprvé tento fenomén zformoval svou neúnavnou prací mentora a — viz výše — „tvůrce sítí“. Bez něj by se německá literatura z Prahy v té době nedopracovala ke své proslavenosti v Německu, Evropě a ve světě. Poté, co se mu podařilo etablovat Franze Kafku jako světového autora, bylo pro něj ke konci života zřejmě také důležité zachovat si interpretační svrchovanost nad německou literaturou z Prahy, kterou tak úspěšně prosazoval. K tomu sloužila jeho poslední uveřejněná kniha Pražský kruh, v níž nejprve popisuje předchozí etapy německé literatury v českých zemích (které však degraduje na pouhou předehru německé literatury v Praze [srov. Höhne 2016: 323]), věnuje se generacím a pologeneracím „předcházejícím době ‚užšího pražského kruhu‘ “ a nakonec se obrací k „úzkému kruhu“ (Brod 2016: 99, zde s. 97), což byl „vroucný přátelský svazek“, který tvořili „Franz Kafka, Felix Weltsch, Oskar Baum“ a on (Brod 2016: 54). Po Kafkově smrti se k nim připojil ještě Lud-

wig Winder a tento úzký kruh Brod zařadil do let „asi od roku 1904 do 1939“ (Brod 2016: 57, zde s. 58). Po něm opět následují výklady o „širším pražském kruhu a jeho vyzařování“ (Brod 2016: 220, zde s. 201). Ve skutečnosti to však není „širší kruh“, nýbrž několik kruhů, s nimiž „užší pražský kruh“ udržoval spojení. Badatelé i laická veřejnost přijali takové zpodobnění pozitivně. Steﬀen

Höhne píše o „nejúspěšnějším a nejpůsobivějším esej[i]

Maxe Broda dodnes utvářejícím obraz pražských německy píšících autorů v první třetině devatenáctého století“ (Höhne 2016: 317, zde s. 298). Max Brod tak — ve svém retrospektivním zobrazení — vynalezl pražský kruh podruhé.

Pojem „pražských kruhů“ byl ovšem později používán často zaměnitelně s jinou koncepcí, a to „pražskou německou literaturou“, jak se etablovala v roce 1965 na „konferenci o pražské německé literatuře“ („Konferenz über die Prager deutsche Literatur“), konané z iniciativy Eduarda Goldstückera — určitý člen v názvu zde byl programový a zredukoval Brodovy kruhy na jeden sjednocený fenomén (v němčině označuje určitý člen, zde „die“, věci přesně specifikované a určené, pozn. překl.).

Tomuto zasedání předcházela v roce 1963 rovněž na zámku v Liblicích pořádaná konference o Franzi Kafkovi. Už na konferenci, které se zúčastnili výhradně komunisté, bylo odbojné zabývat se buržoazním, dekadentním autorem bez třídního uvědomění, jakým byl Kafka (konference zaujímala veskrze odmítavý postoj ke Kafkovi, který v socialismu takzvaně vypadával z dobového rámce). Tento problém se ještě zřetelněji opakoval na konferenci s názvem Weltfreunde v roce 1965. S výjimkou několika málo komunistů byli také pražští němečtí autoři buržoazní liberálové, kteří s marxismem neměli co do činění. Eduard Goldstücker se tedy musel pokusit charakterizovat pražské

německé autory způsobem, kterým by byli pro komunisty přijatelní. Začal tím, že je nejprve všechny prohlásil za antišovinisty a humanisty, to už marxistům, jak známo, nebylo cizí. S cílem tuto charakteristiku posílit navíc poukázal také na „jinou“ německou literaturu z českých zemí, takzvanou sudetoněmeckou literaturu, jejímž autorům vždy připisoval nacionalismus (pokud ne rovnou prefašismus) a antisemitismus.

Goldstücker na konferenci Weltfreunde rovněž opakovaně vychvaloval diagnózu „trojího ghetta“, kterou už v roce 1933 stanovil Pavel/Paul Eisner a podle níž pražští němečtí autoři žili jako Němci mezi Čechy, jako židé mezi křesťany a jako společensky výše postavení mezi společensky nižšími vrstvami. Avšak zcela v rozporu s tím viděl „sbližování [těchto autorů, M. W.] s českým lidem“ (Goldstücker 1967: 31) a „prostřednictvím německého jazyka jejich kulturní zprostředkovatelskou roli mezi Čechy a Němci, mezi Čechy a Slovany na jedné a ostatním, zvláště západním světem na druhé straně“, což prohlásil za „skutečnou historickou funkci“ (Goldstücker 1967: 41) pražské německé literatury a zároveň mimo jiné poukázal na rozsáhlé překladatelské dílo četných pražských německých autorů. Goldstücker tedy posouval autory také na obzor marxisticky chápaného internacionalismu.

Ve vztahu k těmto ústředním bodům se Brodův Pražský kruh jeví jako protikladná koncepce. Píše v něm, že chce mluvit pouze o Praze a nepovažuje za svůj úkol k „dějinám literatury sudetských Němců připojit ještě další práci tohoto druhu“. Skutečností, že o nich v Pražském kruhu nemluví, nemají být sudetoněmečtí spisovatelé „ani v nejmenším snižováni“ (Brod 2016: 98, zde s. 93). Brod se jasně staví proti izolacionistickým tendencím, které upřednostňují rozdělování na významnou městskou a méněcennou provinční literaturu.

Ještě zřetelněji se vyjadřuje k tezi o „trojím ghettu“, kterou „velmi rozhodně“ odmítá, pakliže „pražský kruh líčí jako nepřirozeně izolované, jako zdí ‚trojího ghetta‘ od světa oddělené seskupení. Tato teorie je zcela nepodložená a věcně nesprávná, dokonce zavádějící“ (Brod 2016: 57, zde s. 58). Později Brod poukazuje na „absurdnost a ze vzduchu lapanou vykonstruovanost výše zmíněných teorií o izolovanosti a neviditelných zdech ghetta obklopujících pražský kruh“ (Brod 2016: 69, zde s. 68) — a rozčileně ještě jednou vyvrací „legendu o ‚zdech trojího ghetta‘ a ‚uzavřenosti‘ pražské menšiny ‚před světem‘ “ (Brod 2016: 79, zde s. 77). Nakonec prohlašuje: „S Čechy jsme udržovali dobré sousedské vztahy a české básníky jsme milovali; nebylo tu vůbec nic, co by nás jako hranice nebo izolace oddělovalo. Všichni jsme plně ovládali češtinu, která pro nás neznamenala méně než němčina“ (Brod 2016: 271, zde s. 245).

Steﬀen Höhne vidí „symbiotickou koncepci“, kterou se Brod zjevně vázal na „tradiční kontext neobohemismu“ (Höhne 2016: 332, zde s. 302) — na společenství Němců a Čechů v českých zemích.

Je s podivem, že Eduard Goldstücker se v předmluvě k prvnímu českému překladu Pražského kruhu vůbec nezmínil o těchto rozhodujících rozdílnostech. Věnuje několik pasáží podle něho nesprávnému přiřazování Kafky k sionismu (jednomu ze skutečně pochybných základních předpokladů Brodova interpretačního kartelu). Vidí Brodovu potřebu podat „zevrubnější obraz pražského německého literárního života v prvních desetiletích tohoto století až po jeho nacisty přivozený zánik“ (Goldstücker 1993: 11, zde s. 316) vyvolanou také tím, že Brod v roce 1964 navštívil Prahu, kde „pražská německá literatura se v raných šedesátých letech stala předmětem života vědeckého zájmu“ (Goldstücker 1993: 11, zde s. 316). Max Brod poté, co se v roce

1963 kvůli zdravotním problémům a oslavám svých sedmdesátých devátých narozenin omluvil z účasti na konferenci o Kafkovi, zahájil roku 1964 v Památníku národního písemnictví výstavu Franz Kafka — Život a dílo. Druhou přednášku na otevření výstavy přednesl Eduard Goldstücker. Brod však jistě nepotřeboval nově vzešlý zájem o pražskou německou literaturu ve svém rodném městě k tomu, aby ho podnítil k jeho klasifikujícímu ohlédnutí.

Téměř až s despektem Goldstücker ve své předmluvě píše, že Pražský kruh „je kniha povýtce vzpomínková, tudíž subjektivní, nikoli tedy literárně historická příručka“ (Goldstücker 1993: 11, zde s. 316), má proto právo na „egocentrický a tesknící podbarvený pohled na kus drahé mu nenávratné minulosti“ a má „několik rysů jednostrannosti“ (Goldstücker 1993: 11, zde s. 317).

Později ještě diagnostikuje „předsudky a předpojatosti mající původ jednak v osobních antipatiích a jednak v názorových rozdílech“ (Goldstücker 1993: 12, zde s. 318).

Brodův Pražský kruh je jistě subjektivním zobrazením tohoto fenoménu. Avšak své předpojatosti zde nenechal volný průchod, jak ukazuje rozdíl v zobrazení

Franze Werfela v Brodově autobiografii Streitbares Leben (1960; č. Život plný bojů, 1966), v níž věnuje velký prostor roztržce s Werfelem, a jeho mnohem pozitivnější obraz v Pražském kruhu. Subjektivnost Brodova pohledu ostatně Peter Demetz v předmluvě k novému německému vydání Pražského kruhu hodnotí mnohem pozitivněji: „Max Brod byl jako nikdo jiný povolaný k tomu, aby napsal dějiny pražské německé literatury, protože jeho život a produktivita byly všemi nervy spojené s jejím vzestupem a hořkým koncem“ (Demetz 2016: 10, zde s. 294), jeho kniha jsou „prožité dějiny literatury, nikoli neosobní kronika“ (Demetz 2016: 11, zde s. 295).

pokolení vědět“ (Goldstücker 1993: 13, zde s. 320). Výrok, že zobrazený svět „zcela patří minulosti“, jistě opět vychází z Goldstückerových marxistických premis. Avšak toto konstatování veskrze platí i pro širší kontext: Praha, o níž Brod v Pražském kruhu píše, skutečně patří k Evropě, která zanikla — ve druhé světové válce i ve studené válce. Byla to Evropa mnohem otevřenější, orientovaná na mezikulturní výměnu a míšení. Protože šance na takovou Evropu po pádu železné opony opět navázat nebyla využita, může vědění o této Evropě budoucí kroky k takové Evropě provázet, ne-li podnítit. K tomu je však nutné ji znát. Také proto se dnes četba studie Pražský kruh od Maxe Broda vyplatí.

LITERATURA:

Becher, Peter/Höhne, Steﬀen/Krappmann, Jörg/ Weinberg, Manfred (edd.): Handbuch der deutschen Literatur

Prags und der Böhmischen Länder. Stuttgart: J.B. Metzler 2017.

Brod, Max: Der Prager Kreis. Göttingen: Wallstein Verlag 2016. Čapková, Kateřina: Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938. Praha: Paseka 2015.

Demetz, Peter: Vorwort. — In: Brod, Max: Der Prager Kreis. Göttingen: Wallstein Verlag 2016, 7–14.

Goldstücker, Eduard: Die Prager deutsche Literatur als historisches Phänomen. — In: Týž. (ed.): Weltfreunde.

Konferenz über die Prager deutsche Literatur. Berlin, Neuwied: Luchterhand 1967, 21–45.

Goldstücker, Eduard: Předmuva — In: Brod, Max: Pražský kruh. Praha: Akropolis 1993, 9–13.

Höhne, Steﬀen/Ludewig, Anna-Dorothea/Schoeps, Julius H. (edd.): Max Brod (1884–1968). Die Erfindung des Prager Kreises. Kolín, Výmar, Vídeň: Böhlau Kolín 2016.

Höhne, Steﬀen: Nachwort. Die Erfindung des Prager Kreises. — In: Brod, Max: Der Prager Kreis. Göttingen: Wallstein Verlag 2016, 317–333.

Koeltzsch, Ines: Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen Beziehungen in Prag (1918–1938). Mnichov: Collegium Carolinum 2012.

Kundera, Milan: Einleitung zu einer Anthologie oder Über drei Kontexte. — In: Chvatík , Květoslav (ed.): Die Prager Moderne. Erzählungen, Gedichte, Manifeste. Frankfurt n. M.: Suhrkamp 1991, 7–22.

Leppin, Paul: Erste Begegnung. — In: Weltsch, Felix (ed.):

Dichter, Denker, Helfer. Max Brod zum 50. Geburtstag.

Mährisch-Ostrau: Julius Kittls Nachfolger Keller u. Co 1934, 73–74.

Petrbok , Václav/Smyčka, Václav/Turek, Matouš/Futtera, Ladislav (edd.): Jak psát transkulturní dějiny? Praha: Akropolis 2019.

Spector, Scott: Prague Territories. National Conflict and Cultural Innovation in Franz Kafka’s Fin de Siècle. Berkeley, Los Angeles, Londýn: University of California Press 2000.

Sudhoﬀ, Dieter/Schardt, Michael M. — In: Titíž. (edd.): Prager deutsche Erzählungen. Stuttgart: Reclam Verlag 1992, 9–46.

Thieberger, Friedrich: Die Stimme. — In: Felix Weltsch (ed.):

Dichter, Denker, Helfer. Max Brod zum 50. Geburtstag. Mährisch-Ostrau: Julius Kittls Nachfolger Keller u. Co 1934, 99–102.

Weinberg, Manfred: Einleitung. — In: Becher, Peter/Höhne, Steﬀen/Krappmann, Jörg/ Weinberg, Manfred (edd.): Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder. Stuttgart: J.B. Metzler 2017, 2–4.

Kapitola první

Sál předků

Pokus o historické zařazení

Už nějaký čas se mluví o „pražské škole“. Myslím, že ten pojem není dost výstižný. Ke škole přece patří učitel a také nějaký učební program. My jsme neměli ani jedno, ani druhé. Proto jsem záměrně zvolil označení volnější, rozkolísanější a zamlženější. Raději mluvím o „pražském kruhu“.

Určit časové rozpětí tohoto kruhu je obtížné a přesnému vymezení se vymyká i řekněme prostorový rozptyl skupiny a okruh lidí, kteří k ní patřili.

Směle můžeme jít zpět až k roku 1830, kdy se narodila Marie von Ebner-Eschenbachová. Její otec byl baron Franz Dubský, který ještě bojoval proti Napoleonovi. Narodila se na Moravě, na zámku Zdislavice poblíž Uherského Hradiště. Dubský, Zdislavice, to jsou slovanská jména. A pražský kruh má najednou ve světle historie česko-moravsko-rakouské předky. — Marii vychovávala chůva Anička a selka Pepinka, protože matka jí zemřela záhy po porodu. Básnířka vyrostlá v českém prostředí píše vždy jen německy, ale češtinu celkem ovládá. Není náhodou, že reprezentativní román této odvážné šlechtičny se jmenuje Božena (č. 1922), vypráví

o morálně silné služce a kulminuje ve veřejném doznání, podobně jako je tomu u Tolstého nebo v Ostrovského

Bouři (Káťa Kabanová). — Druhé mistrovské dílo Ebner-Eschenbachové, Das Gemeindekind (č. Obecní dítě, 1902), pojednává o Pavlovi, dítěti proletářského vraha

Holuba a jeho ženy Barbary, bratru Milady uvězněné v klášteře. — Působí to jako Vláda tmy přesazená do česko-moravského prostředí. Tma leží nad chudou selskou zemí. — Pavel je česká podoba jména „Paul“, „holub“ je německy „die Taube“. Už ve jménech se básnicky projevuje slovanský svět. A více než to. Osmdesátiletá

Ebner-Eschenbachová píše: „Skutečnost, že Tolstoj žil, je vyznamenáním pro celé lidstvo.“ A o Tolstého Dvou starcích (povídce, kterou Kafka vroucně miloval a nádherně mi ji předčítal): „Je nepopsatelně krásná. Ze samého obdivu může být člověku smutno, sladce a příjemně smutno.“ — Tak naléhavě si tuto německou vypravěčku s širokou, dobrou, mateřskou slovanskou tváří, jednu z nejvýznamnějších umělkyň staré habsburské monarchie, podmaňují slovanské vlivy. Zdá se, že to na nás na všechny působilo, přestože (například) já jsem obě jmenované knihy vrcholného realismu četl jen v útlém mládí a skoro úplně jsem na ně zapomněl. Až teď jsem si je znovu prolistoval a byl jsem překvapen. Ale vlivy se prosazují i nepřímo, v atmosféře, a nikoli pouze vědomě. „Dříve,“ píše se v Obecním dítěti, „mohl člověk klidně sedět u plného talíře a nechat si chutnat, aniž se staral o to, že soused má talíř prázdný. To teď už nejde, snad jen u lidí duchovně úplně slepých.“ — Josef Mühlberger, jenž v roce 1930 uveřejnil zevrubnou studii o Ebner-Eschenbachové (nakladatelství Literární společnosti Adalberta Stiftera v Chebu), nachází v takových a podobných pasážích paralely s mými díly. Píše: „Posedlost (totiž v románech Ebner-Eschenbachové) je mimo diskuzi; je nutné překonat lenivost srdce, jinak se

člověk dopouští hříchu a je vinen. Na vysvětlenou zde připomeňme Brodovo oddělování pravého a nepravého neštěstí ve světě (totiž neodstranitelného a odstranitelného utrpení).“

Jsou ještě jiné, podobné paralely. Stavovskou družkou Ebner-Eschenbachové byla Bertha von Suttnerová, narozená v roce 1843 v Praze jako dcera polního maršálka hraběte Kinského. Die Waﬀen nieder! (č. Odzbrojte!, 1896) se jmenoval její román, jehož titul zazněl světem jako smělá fanfára. Chtěl bych tu fanfáru rozšířit: pryč s nepravým, odstranitelným neštěstím, s hladem a sociálním vykořisťováním! — Tento boj bohužel zatím vedl k porážce dobré vůle. Bertha Suttnerová zemřela roku 1914, symbolicky tedy v roce, kdy vypukla první světová válka; znamenitá, umělecky daleko průkaznější Ebner-Eschenbachová v roce, kdy světové neštěstí, v němž vězíme dodnes, spělo k prvnímu děsivému vyvrcholení, k bitvě u Verdunu (1916). Oběma šlechtičnám byl společný energický odpor proti stavovským předsudkům a všem projevům nehumánnosti.

Marie von Ebner-Eschenbachová se v rodné vesnici

Zdislavice velmi důvěrně a s lidským pochopením (o čemž svědčí její díla) stýkala s chudými selskými rodinami, vždy ochotná poradit a pomoci. Jen v zimě žila ve Vídni, kde s nedůvěrou a vždy bystře kriticky pozorovala „vysoké společenské kruhy“, k nimž sama patřila. Vzpomínám si (zcela matně), že jsem jako mladík, když jsem s tlukoucím srdcem šel poprvé navštívit

Richarda Schaukala v rohovém domě Spiegelgasse 1 — Graben, prošel v jednom z nižších poschodí kolem dveří s lesklou kovovou tabulkou se jménem Marie von Ebner-Eschenbachové. Moje uctivé kroky mi tehdy připadaly jako vysněný výlet do země klasické literatury a prestiž Schaukala i Vídně v mých očích obrovsky vzrostla. — U paní von Suttnerové se odpor proti všem

konvencím výrazně projevil, když se proti vůli svých vysoce aristokratických rodičů provdala za spisovatele (byť měl titul svobodný pán). Mladý pár žil devět let v Tiflisu1 na Kavkaze a teprve potom se vrátil do Rakouska. „Existuje jen jeden nejvyšší morální princip: pravda,“ napsala v roce 1883 do mnichovského revolučního časopisu Gesellschaft. A v duchovní spřízněnosti s Ibsenem vyložila principy své tvorby a svého života. — Obě ženy, sympatické, bojovné, upřímné a spravedlivé, mají ve své podstatě něco, co připomíná velké české spisovatelky, Boženu Němcovou (1820–1862), autorku vzpomínkové knihy Babička napsané z hloubi ryzího srdce, Elišku Krásnohorskou, jíž vděčíme za nádherné libreto ke Smetanově Hubičce, opeře stejně krásné, stejně svérázné a stejně veselé, jako je Prodaná nevěsta (to budu opakovat tak dlouho, dokud nebude napraveno zcela nepochopitelné zanedbávání tohoto roztomilého díla na německé a mezinárodní operní scéně), a vášnivou Gabrielu Preissovou, jejíž drama

Její pastorkyňa strhlo Janáčka k mistrovskému dílu. Posledně jmenovanou jsem často navštěvoval v jejím krásném bytě v Praze na Františkově nábřeží2. Už tehdy to byla stará dáma, krásná, radikální Češka, milá, a jak si dobře vzpomínám, nikoli nediplomatická ve svém velmi klidném vystupování. V národnostních otázkách jsme se nikdy nemohli shodnout. V oblasti umění jsme si porozuměli okamžitě.

Jako všechno opravdu velké je Ebner-Eschenbachová zjednodušována, její průhledná vznešenost srdce je (podobně jako u Adalberta Stiftera) prezentována jako naivita, jako určité manko vyšší složitosti. I v tomto bodě o ní Josef Mühlberger napsal rozhodující slova,

1) Dnes Tbilisi. (pozn. překl.)

2) Františkovo nábřeží, dnes Smetanovo. (pozn. překl.)

když ve výše jmenované knize věnoval jednu kapitolu často přehlížené „démoničnosti“ této rozhodně ne jednoduché básnické osobnosti. V mnohém, co Ebner-Eschenbachová napsala, především v povídce Das Schädliche (Škodná), nachází krystalizaci jejího démonického podtónu. Soudí, že démoničnost je tu „zobrazena v celé své neúprosnosti jako něco, co nelze ovládat lidským záměrem a vůlí. Nejde tady jen o okamžiky, kdy je člověk zaplaven a odplaven nevyzpytatelnem (‚V lidské duši existují zvláštní věci, a i ta nejjasnější má své temné chvíle‘); zde je předváděna posedlost člověka zlem. Ví o něm, trpí tím, ale nedokáže se mu ubránit, neumí se od něj osvobodit. Editě, s níž je hanebnost spojena, ‚není na této nesvaté zemi nic svaté‘. ‚Jediné, co kdy opravdu milovala, bylo zlo. Protože ale nedokázala být věrná, byla někdy nevěrná i zlu.‘ Přitom je vůči svému manželovi roztomilá, hluboce vášnivá a něžná. Ve světlých okamžicích si uvědomuje svou zvrhlost, ale nemůže se od ní odpoutat. V povídce je nejzřetelněji vyjádřen autorčin pesimismus obsažený v díle možná jen potají a v tuhém boji s optimismem. Jako všechny její povídky je i tato ‚zničujícím bojem proti zlu‘, tentokrát ale vychází z vědomí nemožnosti protivit se zlu a přemoci je, končí vítězstvím zla, jež člověka zničí. Zlo ve světě: to je základní tón celého spisovatelčina díla, rys, který její myšlení a literární dílo — stejně jako ostatní formy vědomí — spojuje s náboženskými problémy. Tu a tam se ještě poukazuje na skutečnost, jak silně je Ebnerová spjata s východoněmeckou duchovností. Na podobnost jejího metafyzického názoru na svět s názorem Maxe Broda, jak jej rozvinul zvláště ve svých posledních románech, zde již bylo poukázáno. Boj proti zlu ve světě vede ze základní elegické nálady, s tisícerou bolestí a pochybností v hrudi požaduje být dobrý a činit dobro. Spisovatelčin výrok: ‚Člověk musí konat

dobro, aby bylo na světě‘, byl už velmi často lehkovážně citován, aniž si kdo uvědomoval metafyzickou bolest, z níž ta slova vyvstala. Svět je nedobrý, v tom tkví jejich ustálené vědění a ono vědění je zároveň štěstím z možnosti dobro konat. Už tento malý odkaz může vzbudit tušení, že se na podstatu autorky nesmí hledět tak povrchně a definitivně, tak lacině optimisticky (‚šlechtická dáma s dobrým srdcem‘), jak tomu bylo dosud vždycky. Podobně byl po určitou dobu vnímán i Stifter. Dokud nenadešel čas, kdy byl rozpoznán neklid jeho života, a teprve potom mohlo být jeho dílo vykládáno správně. Až po takovém výkladu a poznání oslaví i dílo Ebnerové své zmrtvýchvstání a návrat z vydýchaného vzduchu lidových čtenářských kroužků, kam je, jak se zdá, vypovězeno, do naší živé současnosti.“

Člověk rád rozevírá před očima celé panorama líbezné české krajiny, z jejíchž dějinných hlubin se na nás dívá tolik německého a českého, že nás to ještě dnes hřeje u srdce. Goethe byl v letech 1806 až 1822 téměř každoročním lázeňským hostem v Karlových Varech, Teplicích a Františkových Lázních, o čemž napsal Johannes Urzidil poučnou knihu. Goethe udržoval přátelské styky s učeným Kašparem Máriem, hrabětem ze Šternberka, jenž patřil k českým „vlastencům“ v umírněném šlechtickém prostředí a byl spoluzakladatelem českého Národního muzea. Goethe byl nadšen Rukopisem královédvorským, který nalezl (správně řečeno zfalšoval, ale geniálním tvůrčím způsobem zfalšoval)

Václav Hanka. Připomeňme si Goethovo, díky výměně veršů výstižné, zpracování „staročeské látky“, půvabně pochmurnou báseň „Das Sträußchen“ (Kytička).

Kleist, Rahel Varnhagenová, Clemens Brentano a další hledali v Praze útočiště před chaosem napoleonských válek. Zdálo se, že se mezi Němci a Čechy rodí

mnohem niternější symbióza, než se pak kdy později uskutečnila. Výrok Varnhagenové je příliš uhlazující, příliš snadno vrhá oslňující světlo na iluzi míru a obsahuje zásadní omyl. Wolkan ho později uvádí ve svých dějinách literatury sudetoněmeckých zemí (viz bibliografie) se správným odkazem, že „tehdy lidé ještě nerozpoznali zásadní rozpory mezi Němci a Čechy (to znamená rozpory jejich politiky)“. Varnhagenová říká: „Když se čeští básníci, dokonce i když následují staré vzory, nemohou vyhnout tomu, aby smýšlením, výrazem i básnickou formou, ale také dnešním vzděláním byli Němci, jsou na druhé straně němečtí básníci v Čechách svým rozhodným sklonem a stálými návraty ke staré národní tematice skutečně čeští.“ — K právě zmíněným Wolkanovým dějinám literatury, z nichž ještě budu citovat verše o Spartakovi Alfreda Meißnera, zde budiž podotknuto, že přinášejí mnohá vysvětlení ke starším dějinám německé literatury v Čechách, jmenovitě k období grandiózního sporu sedláka se smrtí, jež mu uloupila jeho milovanou ženu (Der Ackermann aus Böhmen, Saaz3, 15. století; č. Oráč a Smrt, 1938), avšak také k časům reformace a ke grotesknu 17. a 18. století, ale v zobrazení tehdejší přítomnosti (1925!) jsou příliš šovinistické a leccos podstatného vidí chybně. Snad stačí odkaz, že v knize vydané rok po Kafkově smrti není jméno Kafka vůbec uvedeno. Rovněž zde nepadne ani slovo o Paulu Leppinovi. Uznává se tu sice Stifterův ohromný význam, ale jeho strašná muka způsobená rakovinou a jeho stejně strašnou sebevraždu přecházejí následující slova: „Ale už dlouho trpěl; teď jeho nemoc vyústila v cirhózu jater. Dne 28. ledna 1868 Stifter zemřel.“

3) Rudolf Wolkan: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern. Augsburg 1925. (pozn. překl.)

Mužové roku 1848 na nás udělali dojem politický, nikoli však literární. Myslím, že nemluvím pouze svým jménem, nýbrž i jménem svých přátel, když dnes předpokládám, byť své paměti důvěřuji jen zčásti, že „osmačtyřicátníci“ v Německu, k nimž v jistém smyslu

patřili i Heine, Freiligrath a další, stejně jako čeští autoři (Čelakovský, Karel Jaromír Erben, Neruda, Němcová aj.) na nás zapůsobili daleko více než němečtí básníci, kteří v oné době kulminující kolem roku 1848 vyrostli na českém území a podobně jako Moritz Hartmann (Kelch und Schwert; č. Kalich a meč, 1935) nebo

Karl Egon Ebert (Wlasta; Vlasta) pateticky, s trochu plytkými podtóny opěvovali českou historii a legendy.

Z prokletí prostřednosti bych chtěl vyjmout jen hlavní filozofické dílo (nikoli výpravné spisy) Hieronyma Lorma (Heinricha Landesmanna). Jeho „bezdůvodný optimismus“ obsahuje náznaky, které posléze získaly ostřejší obrysy v „rozhodnutí důvěřovat“ u Felixe Weltsche. Nemáme tu před sebou žádné přímé ovlivnění, ale zapůsobila živná půda, židovství.

Z celé té revoluční a vysoce úctyhodné, umělecky však sterilní generace pro nás ale přece jen z oněch

Němců skutečně ožila dvě jména prvních „romantických realistů“ (o této terminologii později), která po Stifterovi a Ebner-Eschenbachové očividně a v nejpřesnějším ztvárnění svého světa a prostředí převyšovala všechny své současníky: Alfred Meißner a Karl Postl. Ten (1793–1864), jenž se pod jménem Charles Sealsfield proslavil ve světě, utekl dosud nevyjasněným způsobem z křižovnického kláštera v Praze, potom žil a psal jako

Metternichův odpůrce v Severní Americe, Londýně, Paříži a ve Švýcarsku. Tedy politický emigrant, předchůdce emigrantských houfů následujícího století. Jeho zadýchaně žhoucí, záhadně tiché líčení „prérie Jacinto“, v jejíchž děsivých, nezměrných dálavách člověk

Přílohy

Předmluva

Peter Demetz

Když mi bylo šestnáct, skoro každý den jsem se toulal pražskými uličkami a v jedné z nich na Starém Městě se z domovních zdí loupala omítka, stoupala jimi vlhkost a vchody do domů byly obrovské a černé (aspoň mi to dnes tak připadá); a tahle ulička mi úplně osobitě vyprávěla o rozervané minulosti města. Česká tabulka tam nesla jméno Husova ulice, na německy psané stálo Dominikanergasse (Dominikánská ulička, pozn. překl.) a já si mohl vybrat myšlenky buď na ducha a utrpení českého reformátora, nebo na filozofické obhájce jediné a svaté církve („typická cedulová politika,“ říkávala moje židovská babička). Stejně jako tyto rozporuplné pouliční cedule bylo celé město cvičením ve čtení minulosti, jen text nebyl nezměnitelně daný a záleželo jen na tom, odkud člověk pocházel a který jazyk většinou používal. Praha byla město ze dvou nebo tří měst, vzorec jejích monumentů poznamenaly české, židovské a rakouské tradice, či dokonce jejich směsice, násobení a interference; štěstí jedněch byl děs pro druhé, a co jedni vychvalovali jako právo a naplnění, odsuzovali druzí jako odnětí práv a pomstu.

„Celá Praha je zlatá síť z básní“, zněl mi často v hlavě verš Detleva von Liliencron, avšak básník tu byl pouze na návštěvě (samozřejmě v hotelu Modrá hvězda), naopak kdo tady žil, v jedné či druhé náboženské skupině či jazykovém společenství, znal spíše místa veřejných poprav nebo mučírny, v nichž historická hnutí končila (začínala). Hradčany s chrámem a královskými komnatami; Betlémská kaple, v níž kázal Hus; Starý židovský hřbitov se šikmými náhrobními kameny; památník vévody Václava před českým Národním muzeem, to všechno bylo, v závislosti na víře, jazyku a politickém zaměření pozorovatele, buď programem budoucnosti, nebo melancholickou elegií, romantickou baladou, či drsnou provokací. Snadno se stávalo, že přátelé, nebo dokonce členové jedné rodiny, žili ve stejném městě, ale v podstatě přece jenom ne, neboť proti každé dílčí perspektivě vyvstávaly skrze síto zvláštní tradice určité budovy, ulice, zahrady, kostely a monumenty, které ve zkušenosti jiných chyběly (jen nádraží a tramvaje měli všichni společné). Můj židovský strýc, který četl české vlastenecké noviny Národní politika a děti posílal do české školy, byl obyvatelem jiného města než můj německý strýc, jenž četl německý nacionalistický list Bohemia, či dokonce můj německy mluvící židovský strýc, který si oblíbil Prager Tagblatt a vychvaloval nové nastudování Wagnera v Německé opeře, místo aby si konečně koupil lístek do českého Národního divadla a poslechl si tam Smetanovu Prodanou nevěstu. Skleněné stěny procházely napříč rody a rodinami, a když strýc, čtenář Národní politiky, šel v neděli na procházku na Vyšehrad, plnil tak slovanskou národní poutní povinnost, zatímco strýc, čtenář listu Prager Tagblatt, na tomtéž kopci nad Vltavou, na němž se, jak praví sága, usadila první česká knížata, jen kouřil viržinka a žádné politické pocity neprožíval.

Německá literatura tohoto města, kterou napsalo mnoho židovských spisovatelů a několik pražských

Němců, byla rozporuplný a prchavý fenomén intelektuálních dějin, v němž rozpuk a sevřenost, energie a zánik splývaly v pozoruhodné texty. Po čtyři nebo pět desetiletí před ústavou z roku 1849 byla německy psaná literatura v Praze veskrze provinční. Goethe, jenž nebyl Pražan, napsal nejkrásnější pražskou báseň „Předvečer svatého Nepomuka“, jakmile však první generace Židů zrovnoprávněných ústavou opustila provinční ghetta a pronikla do českého hlavního města a jeho vzdělávacích institucí, knihoven, novin a politických klubů a rozhodla se pro literární práci v českém nebo německém jazyce (či dokonce v obou jako Siegfried Kapper), byl s biedermeierovskou provinčností konec; jejich kritická inteligence se osvědčila v liberální světskosti a v asimilování tradic českého národního obrození nebo německé klasické poezie. Rozhodnutí nebyla jednoduchá ani předem daná, český antisemitismus devatenáctého století nebyl o nic mírnější než německý, a když čeští dělníci ve venkovském městečku vytloukli okna židovskému kupci, jak se to stalo mému dědečkovi z matčiny strany a mnoha dalším, odstěhoval se židovský obchodník do liberálnějšího hlavního města, ve velkém tam pokračoval v obchodování a byl císaři Františku Josefovi vděčný za klid a pořádek (později přenesli píšící synové těchto obchodníků svou úctu na filozofa T. G. Masaryka, prezidenta a zemského otce republiky). Za padesát let mezi roky 1890 a 1939 zplodila pražská německá literatura sbírku paradoxních talentů a neslýchaných tajemství, přesto se vše odehrávalo jako na tající ledové kře, která německy píšící spisovatele stlačovala na stále se zmenšující plochu. Mnozí z nejnadanějších, Hadwiger, Rilke, Werfel, prchli do dalekého a širého Německa, jakmile tu těsnost pocítili,

ba i Franze Kafku, pevně zakořeněného v domovině, to pohánělo do Berlína, stejně jako před ním Karla Kautského, jenž také přišel na svět nedaleko pražského Týnského chrámu. Berlín byla lákavá alternativa, a pouze pokud někdo pocházel z venkovské Moravy, hledal stejně jako Alma Mahlerová své autorské štěstí ve Vídni. Max Brod byl jako nikdo jiný povolaný k tomu, aby napsal dějiny pražské německé literatury, protože jeho život a produktivita byly všemi nervy spojené s jejím vzestupem a hořkým koncem; když se později v lidově demokratických českých zemích opět někteří odvážili veřejně se zabývat úvahami o pražském kruhu, hovořil coby nestor oné zaniklé epochy a jeho slova, jako kdyby přicházela z jiných časů.

Max Brod, jako mnozí další pražští spisovatelé, pocházel z dobré měšťanské úřednické rodiny a stejně jako jeho přítel Franz Kafka studoval práva na pražské Německé univerzitě, aby se připravil na „práci, kterou si vydělá na chleba“, jak se tehdy říkalo, (pokud možno s „jednoduchou frekvencí“, to jest kancelářskou pracovní dobou končící brzy odpoledne, a tak mu umožňující věnovat zbývající část dne četbě, literární práci, hudbě a kritickým rozhovorům). V době, kdy hospitoval u zemského soudu a poté dvanáct let pracoval jako úředník v osobním oddělení Pražského poštovního ředitelství, vydal své nejvýznamnější eseje, básně a romány. V převratových letech patřil k zakladatelům Židovské národní rady v Praze a nová republika mu záhy nabídla místo v tiskovém oddělení prezídia ministerské rady a vyznamenala ho státní cenou (1931). Ale dlouho ve státní službě nevydržel. Již na začátku dvacátých let přešel do redakce slavného listu Prager Tagblatt, kde psal o divadle, hudbě a literatuře a udržoval živý kontakt s českým literárním a hudebním životem v Praze. Město opustil posledním vlakem před vpádem

wehrmachtu (skutečným koncem pražské německé literatury), a jak zdůrazňoval, vrátil se domů do Izraele, kde rychle nalezl významnou oblast působnosti jakožto umělecký poradce divadelní skupiny Ha-Bima, která svými počátky sahala zpět do let ruské revoluce. Deset let pracoval Max Brod na svých filozofických studiích, než opět, jako by se mu obnovilo mládí, začal v Izraeli, ve Švýcarsku a Spolkové republice Německo publikovat filozofické eseje a historické romány, na přednáškových turné po Evropě navštěvovat staré a nové přátele a přijímat zasloužené pocty — nejen jako přítel, objevitel a obhájce Franze Kafky. V tomto pozdním období, v těsné souvislosti s jeho autobiografií Streitbares Leben (č. Život plný bojů, 1960), vznikla kniha Prager Kreis (č. Pražský kruh, 1966) a vzpomínky, panoramatické názory, portréty a příběhy, jež nám v ní Brod otevírá, neztratily nic z polemické přesvědčivosti a kritické angažovanosti. Jsou to prožité dějiny literatury, nikoli neosobní kronika; ba i úvodní texty o Alfredu Meißnerovi a Karlu Postlovi-Sealsfieldovi jsou spíše přiznáním se k důležitým vzorům než odtažitými podobiznami vzdálených postav. Je s podivem, že mezi vzory a předchůdci chybí Leopold Kompert, jenž ve svých českých příbězích z ghetta obhajoval dlouho před sionisty návrat židovstva k řemeslu a hroudě — jinak tu však nechybí nikdo z Pražanů a Čechů a Max Brod se rozhodně neostýchá volně a svobodně vyslovit překvapivou kritiku (nebohý Egon Erwin Kisch z toho nevychází dobře, ani nemluvě o příliš hlučných expresionistech). Brod a jeho přátelé Kafka, Weltsch, slepý Oskar Baum a později ještě talentovaný Ludwig Winder tvoří kruh uprostřed těchto pamětí, avšak kolem něj se kruh za kruhem vrství Gustav Meyrink a jeho společnost v kavárně Continental, německo-český kroužek filozofů v kavárně Ingenieur, Johannes Urzidil

a jeho kolegové v kavárně Arco nebo přistěhovalci jako nadaný Friedrich Torberg , jenž se v pravém slova smyslu vynořil na jedné z pražských plováren. Pražský kruh je jeden z mnoha kruhů, které se všechny navzájem prolínají a nelze je úplně definovat ani podle stolů stálých hostů v kavárnách, neboť pražští spisovatelé (na rozdíl od svých vídeňských či berlínských kolegů) vášnivě rádi chodili na procházky; cesta, po které každý večer kráčeli od Prašné brány, Celetnou ulicí na Staré Město a odtud přes Karlův most pod zářivými hvězdami nahoru klikatými malostranskými uličkami

ke Hradu, byla pro Kafku a jeho přátele, i ty méně slavné, krásným zvykem, peripatetickým štěstím, životní nutností. Walter Benjamin by měl z těchto pražských flanérů radost.

Intimní vzpomínky Maxe Broda na tři věkové stupně pražské německé literatury — klasicisty (Friedricha Adlera), dekadenty (Paula Leppina) a „neorealisty“ své generace — zaměřují svou otevřenou i skrytou polemiku proti názoru, že mnozí pražští spisovatelé z bývalého ghetta vůbec neunikli, nebo, jak se vyjádřil český literární kritik Pavel Eisner, si vytvořili svým náboženstvím, jazykem a příslušností k měšťanské třídě „trojí ghetto“, tragicky uzavření v těsném prostoru bránícím energickému rozvinutí politické energie usilující obnovit starou českou státnost v nové republice — představovali tedy ponurost, nikoli jas; zánik, nikoli obnovu; smutek, nikoli nadějné očekávání budoucnosti. V tomto nejstarším ze všech argumentů o pražské německé literatuře, v němž i Pavel Eisner chce spíše popisovat než hodnotit, nebylo snadné oddělit sociologické premisy od sebeinterpretace Pražanů. Nepochybně: všichni byli měšťanští synové, neboť pražský proletariát byl český a pro lingvisticky sociologickou situaci bylo charakteristické, že Fritz Mauthner, skutečně ryzí

židovský německý nacionalista, téměř plakal, když opustil Prahu a poprvé na německé hranici uslyšel regionální dialekt, kterým mluvil německý „lid“, a nikoli jen korektní školní papírovou němčinu pražské horní vrstvy (samozřejmě se vsuvkami slovanské výslovnosti). „Jazykový ostrov“ nebyl jen úřední pojem, dokonce i rané romány Maxe Broda prozrazují mnoho o instinktivní snaze z „ostrova“ uniknout, i kdyby to nemělo být nikam jinam než do náruče české plebejky, jež pro fiktivního hrdinu, a nejen pro něj, celkově, obecně znamenala spasení v „lidu“. Takovému fiktivnímu motivu „erotické symbiózy“ odpovídá zprostředkovatelská funkce pražské německé literatury a odpovídají mu Brodův objev dobrého vojáka Švejka a jeho překlady

Janáčkových operních libret do němčiny, které teprve založily hudebníkovu světovou proslulost, i Werfelovy a Pickovy překlady textů hymnického básníka Březiny, jakož i celoživotní snahy Rudolfa Fuchse překládat do němčiny českou lyriku. Tento akt překročení hranic potvrzuje zděděné meze pražské německé literatury, pokud vůbec nějaké existovaly, a zároveň je ruší.

Vynalezení pražského kruhu /

Doslov

Steﬀen Höhne

Pražský kruh je jistě nejúspěšnější a nejpůsobivější esej Maxe Broda dodnes utvářející obraz pražských německy píšících autorů v první třetině devatenáctého století. Pojem pražský kruh je přitom popisná kategorie z roku 1966 retrospektivně promítnutá na období před rokem 1938. Esej tedy vyšel v době, kdy ostatní příslušníci (užšího) pražského kruhu už dávno nežili (Franz Kafka zemřel 1924, Oskar Baum 1940, Ludwig Winder 1946, Felix Weltsch 1964). Max Brod se jím postavil do středu skupiny, kterou označil za „vroucný přátelský svazek čtyř autorů“, přičemž ti čtyři byli „Franz Kafka, Felix Weltsch, Oskar Baum a já. Po Kafkově smrti přibyl Ludwig Winder“ (s. 54) — tedy do pozice, kterou mu přiznávali i jeho současníci. Pražské noviny Bohemia 20. listopadu 1913 u příležitosti vydání časopisu Herder-Blätter zdůraznily nimbus Broda coby hlavy pražské spisovatelské školy: „Vůdcem skupiny je Max Brod, osobnost chytrá a schopná nadšení.“ René Schickele se v deníku Berliner Börsen-Courir (9. 3. 1913) vyjádřil, že Brod je „předsedou pražské obce“, Josef Körner navíc v časopise Donauland (1, 1917: 782n.) vyzdvihl Brodův organizační talent.

Pražský kruh však neodkazuje pouze na jedno literární uskupení, nýbrž na literární sociotop vzniklý kolem roku 1900. V předmluvě ročenky Arkadia, kterou vydal Brod, je zmínka o „neviditelné církvi zúčastněných autorů“, avšak „ani v nejmenším se [prý] neuvažuje o vytvoření nějaké skupiny“. O kruhu se tu ještě nemluví a také v eseji z roku 1966 se sotva dozvíme něco o povaze osobních vztahů a seskupení v Praze a regionu. V autobiografickém popisu Pražský kruh se též stěží dočteme o literárněhistorických kontextech a kulturním postavení v rámci pražské moderny. Rovněž málo zjistíme o diferenciačním procesu začínajícím nejpozději od roku 1912 uvnitř fenoménu pražské německé literatury, tedy o změně sociálního složení pražského kruhu vzhledem k odstěhování některých členů (např. Werfela v roce 1912), vypuknutí první světové války, následnému rozpadu habsburské monarchie a založení Československa roku 1918, jež znovu změnilo společenské role německy píšících autorů.

Maxi Brodovi se však díky Pražskému kruhu podařilo nejen „propagovat regionální a regiony přesahující novou avantgardu“ (Mottel/Schmitz 2001: 200), nýbrž do ní začlenit i další nastupující spisovatele. V tom smyslu měl důležitý podíl na vymezení Prahy coby místa zhuštěné komunikace. Místní zařazení

Pražského kruhu se navíc zcela programově vzdává binárního přisuzování jazykově národního naturelu — jak by tomu bylo v případě označení pražská německá literatura — a umožňuje tím návaznost na koncepci estetické moderny transcendující tradiční jazykové hranice (Escher 2010: 202). Pražský kruh se referenční strukturou a dějinami recepce podílí na formování městského prostoru kulturně vytvořeného nezávisle na jazykové příslušnosti a estetické kvalitě (Escher 2010: 207).

Literárně-umělecká seskupení jsou fóra osobních kontaktů, vzájemné kritiky a společných akcí (publikací), která existovala i v českých zemích, respektive v Praze. Motivy vytváření skupin jsou: a) zajištění publikačních a inscenačních možností; b) získání identity díky závazkům ke společným cílům či estetickým hodnotám — zde bychom mohli vzpomenout na koncepci „niterného společenství“ propagovanou už v předmluvě k ročence Arkadia v roce 1913; c) kompenzování nejistoty v otázkách identity a statusu, případně pochopení vlastní role — což by mohlo být zjevné právě u Prahy a německojazyčných autorů vzhledem k demografickým přesunům a politické radikalizaci kolem roku 1900 ( Adam 2011; Koeltzsch 2010).

Vytváření skupin má tedy mnoho společného se stanovováním hranic navenek vyznačujících rozdílnost. Je však nutné rozlišovat mezi skutečnou skupinou pražský kruh před rokem 1938, jejím vzorcem rolí a interakcí (např. setkávání u kávy a zákusku, přizvání manželek; Brod 1979: 140n.), skupinovou dynamikou funkcí a rozdělováním rolí včetně forem reflexe (např. četba týdeníku Selbstwehr, „ústředního orgánu sionismu“; Brod 1979: 162) a dodatečným konstruktem Maxe Broda z izraelského exilu. Brod veskrze usiloval o historickou rekonstrukci pražského kruhu a jeho členů, literárních podmínek jeho vzniku a působení, zároveň se však, z perspektivy roku 1966, vymezoval například vůči expresionismu nebo badatelům zabývajícím se Kafkou — vymykajícím se však jeho prosazovanému výkladu Kafky —, které nazýval kafkology. Pražský kruh jako skupina je tedy obojí, společenský fakt, jenž reaguje na požadavky jiných sociálních systémů, a současně sám realitu teprve vytváří. Brod ex post určuje formu skupiny (čtyři osoby, užší a širší kruh), charakter skupiny (okruh přátel

s podobnými zájmy), vedení skupiny (Max Brod), cíle skupiny a místa, kde se skupina setkávala (často u někoho v bytě), skupina však neměla stanovy, oficiální statut členů ani své publikační fórum, odhlédneme-li od jednotlivých pokusů jako Arkadia, což byl (jak Brod uvádí v autobiografii Život plný bojů [Streitbares Leben]) jediný pokus „vystoupit na veřejnost coby ‚vydavatel‘ periodika“ (Brod 1979b: 74). Brod také poukazuje na neformálnost, „uvolněnost, kolísavost, zamženost“ pražského kruhu (Brod 1979: 9), který bez učitele nebo programu (Brod 1979: 137) nelze jasně určit časově, místně ani personálně. Následují však odkazy na vědomí generačně specifického dobového společenství — už jen vzhledem k zásadní dispoziční paměti židovského pronásledování a vyhlazování ovlivňující jeho mentalitu — jakož i odkaz na programovou pospolitost a středoevropský kontext tradic.

Makropodmínkami konstrukce pražského kruhu byly kontaktní a konfliktní zóny a s nimi spojené literární a jazykové interference v situaci pohraničních měst, jak je dost často s upozorňováním na německé, české a židovské kulturní vlivy popisovali pražští autoři — například Oskar Wiener — případně vlivy rakouské, jak popisuje Johannes Urzidil (1966: 7n.). Podle bohemistického interpretačního vzoru německo-české symbiózy Brod vytvořil tradici z různorodé lokální (české, moravské, rakouské), jazykově etnické a samozřejmě náboženské kontinuity českých zemí (Brod 1979: 14).

Referenčním bodem založení tradice byli představitelé starší literatury, jež se z vývojově historického hlediska vztahovala k pražskému kruhu, například Karl Postl coby předchůdce emigrantů dvacátého století i Kafkova Nezvěstného (Der Veschollene; Brod 1979: 19), nebo Goethe jako představitel literární symbiózy, jenž spolu s Karlem Augustem Varnhagenem von Ense,

od něhož pochází také následující Goethem autorizovaná pasáž, která charakterizovala specifiku autorů z „českých zemí“:

České země si v nitru pěstují […] bohatou spisovatelskou flóru, která dokonce, vzhledem ke svébytně dvojím historickým prvkům své půdy, vystupuje ve dvojité existenci, české a německé. Nyní nám poskytují pozoruhodný obraz soužití dvou jazykových a literárních sfér, v němž se vedle velké odloučenosti vyjádřené už protikladem němectví a slovanství zároveň projevuje velmi silné spojení. Neboť čeští autoři, třebaže následují staré vzory, nemohou obejít skutečnost, že způsobem myšlení, vyjadřování a básnickými formami jsou i dnešním vzděláním Němci, naopak němečtí literáti v českých zemích jsou díky svému vědomému příklonu a stálým návratům ke starému nacionalismu vlastně opravdu čeští. (Goethe / Varnhagen von Ense 1972: 455)

Takto symbiotickou koncepci využil také Brod autor, jenž v jistém smyslu pracoval na tradičním kontextu neobohemismu, čemuž nasvědčují odkazy na Rainera Maria Rilkeho (Brod 1979: 176), Emanuela Rádla (Brod 1979: 177) nebo uměleckou skupinu Osma (Brod 1979: 60). Přitom byla rovněž překročena dichotomie město–venkov, protože autoři jako Karl Postl a Adalbert Stifter, oba největší spisovatelé Sudet, byli zahrnuti do pražského tradičního kontextu (Brod 1979: 27), zároveň se relativizovala teze o biedermeieru, protože Karl Postl (alias Charles Sealsfield) a Alfred Meißner posloužili Brodovi k vyvrácení klišé o biedermeieru, „období nejzarytějších bojů, soukromých katastrof a ideologického hledání až k naprostému rozpadu“ (Brod 1979: 37). Německojazyčná literatura devatenáctého století v českých zemích tím postoupila do literárněhistorické přípravné fáze,

něj byl důležitý také vliv na kulturní pole, na němž se Brodovi — navzdory mohutnému odporu — podařilo získat pro jmenované pozice a prosadit je — byť to bylo v rámci mylného konstruktu zvaného pražský kruh.

LITERATURA:

Adam, Alfons: Demografischer Wandel in Paul Eisners Prag. — In: Koeltzsch, Ines/Kuklová, Michaela/ Wögerbauer, Michael (edd.), Übersetzer zwischen den Kulturen. Der Prager Publizist Paul/Pavel Eisner. Kolín, Výmar, Vídeň: Böhlau 2011, 59–86.

Bourdieu, Pierre: Die Regeln der Kunst. Genese und Struktur des literarischen Feldes. Frankfurt/M.: Suhrkamp 2001. [Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole, Brno: Host 2010]

Brod, Max: Der Prager Kreis. Mit einem Nachwort von Peter Demetz. Frankfurt/M.: Suhrkamp 1979 [1966].

Brod, Max: Streitbares Leben. Autobiographie 1884–1968. Frankfurt/M.: Insel 1979b [1960]. [Život plný bojů: autobiografie, Praha, 1966]

Escher, Georg: „In Prag gibt es keine deutsche Literatur.“ Überlegungen zu Geschichte und Implikationen des Begriﬀs ‚Prager deutsche Literatur‘. — In: Becher, Peter/Knechtel, Anna (edd.), Praha-Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen. Pasov: Stutz 2010.

Goethe, Johann Wolfgang von/ Varnhagen von Ense, Karl August]: Monatsschrift des vaterländischen Museums in Böhmen. — In: Goethe, Berliner Ausgabe. sv. 18: Schriften zur Literatur II. ed. Siegfried Seidel. Berlín, Výmar: Aufbau 1972 [1830], 432–458.

Hermsdorf, Klaus: Stadt und Land. Soziotopographische Aspekte in Franz Kafkas ‚Vor dem Gesetz‘. — In: Bogdal, Klaus-Michael (ed.), Neue Literaturtheorien in

der Praxis. Textanalysen von Kafkas ‚Vor dem Gesetz‘. Opladen: Westdt. Verlag 1993, 83–93.

Koeltzsch, Ines: Die gezählte Stadt. Tschechen, Juden und Deutsche im Prager Zensus (1900–1930). — In: Becher, Peter/Knechtel, Anna (edd.), Praha-Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen. Pasov: Stutz 2010, 9–19.

Krolop, Kurt: „… in einer Prager Zeitschrift“. Karl Kraus, Max Brod und die Prager Herder-Blätter. — In: Hackl, Wolfgang/Ders. (edd.), Wortverbunden — Zeitbedingt.

Perspektiven der Zeitschriftenforschung. Innsbruck u. a.:

Studienverlag 2001.

Krolop, Kurt: Studien zur Prager deutschen Literatur. edd. Klaas-Hinrich Ehlers, Steﬀen Höhne und Marek Nekula.

Vídeň: Praesens 2005.

Mottel, Helmut/Schmitz, Walter: Der ‚Prager Kreis‘. — In: Schmitz, Walter/Udolph, Ludger (edd.), Tripolis Praga.

Die Prager Moderne um 1900. Drážďany: Thelem 2001, 199–207.

Pazi, Margarita: Max Brod. Werk und Persönlichkeit. Bonn: Bouvier 1970.

KuR I: Franz Kafka. Kritik und Rezeption zu seinen Lebzeiten 1912–1924. ed. Jürgen Born. Frankfurt/M.: Fischer 1979.

Siegel, Elke: Entfernte Freunde. Nietzsche, Freud, Kafka und die Freundschaft der Moderne. Würzburg: K&N 2009.

Stach, Reiner: Kafka. Die frühen Jahre. Frankfurt/M 2014.

Urzidil, Johannes: Da geht Kafka. Mnichov: dtv 1966.

[To byl Kafka, Praha 2010]

Vassogne, Gaëlle: Max Brod in Prag: Identität und Vermittlung (= Conditio Judaica, 75). Tübingen: Niemeyer 2009.

Wolﬀ, Kurt: Briefwechsel eines Verlegers 1911–1963. edd. Bernhard Zeller und Ellen Otten. Frankfurt/M.: Scheﬄer 1966.

Rodák z „polemického“ města

a

Distanzliebe / Předmluva

Eduard Goldstücker

Max Brod zemřel v Tel Avivu 20. prosince 1968 v 85. roce svého věku, jehož první dvě třetiny prožil v rodné Praze. Opustil ji v osudovém březnu 1939, aby se zachránil před smrtelnou nacistickou hrozbou a našel útočiště v Palestině, v níž jako přívrženec a energický hlasatel sionismu již po dobu předcházejících třiceti let spatřoval zemi židovského národního domova. Bibliografie jeho díla (vydaná v Hamburku r. 1972) dokládá velice obsáhlou a mnohostrannou literární činnost v letech 1904 až 1969. Jeho vstup na scénu německé literární Prahy vyznačuje počátek nového vývojového údobí, v němž se jeho jméno objevovalo nejčastěji jako vůdčí osobnost intenzivního myšlenkového a tvůrčího dění. Podílel se na něm nejen jako neobyčejně plodný básník, romanopisec, dramatik, esejista, kritik a hudebník, nýbrž také jako znamenitý a nezištný impresário, který jako první slovy a činy upozornil svět na nejedno dílo vytvořené v Praze či v českých zemích (stačí poukázat na Franze Werfela, Leoše Janáčka, Jaroslava Haška a především ovšem na Franze Kafku).

V knize ohlédnutí na svůj Život plný bojů (1960, česky 1966 v překladu Bedřicha Fučíka) nazval Prahu

„městem polemickým“, čímž chtěl vystihnout její jedinečnost vytvářenou staletým stýkáním a potýkáním jejích etnicko-náboženských složek. Toto město, protože bylo takové, ukládalo svým dětem mnohem složitější hledání místa ve střetu často protichůdných názorů a sil.

V době Brodova dospívání si Království české vysloužilo pochybný titul klasické země národních bojů. Zatímco mnozí z literární generace těsně předcházející zaujímali

jak na německé, tak na české straně stanovisko militantního nacionalismu, propracovalo se Brodovo mladší pokolení v národních šarvátkách k neutrálnímu postoji a začalo k sobě nacházet cestu z obou stran dělicí čáry. Čtenáři Pražského kruhu nebude snad bez užitku poukaz na řešení pražské problematiky, k němuž se propracoval Max Brod. V červenci 1918, tedy ve chvíli, kdy nadcházející porážka habsburské říše žádala od každého, aby si ujasnil vlastní postavení, uveřejnil Brod stať Židé, Němci a Češi, v níž dovozuje:

„Jsem Žid, můj politický zájem se týká především všelidského společenství, jemuž, jak věřím, nejintenzivněji sloužím v rámci svého opravdového národního celku, přičemž horní hranice národa je ve mně určena lidsky-náboženskou službou… Necítím se být příslušníkem německého národa, jsem však přítel němectví a nadto jsem kulturně spřízněn s ním řečí a výchovou, mnohým z toho, co sociologie… nazývá ‚tradičními hodnotami‘ v protikladu k hodnotám rodovým (dědičným).

Jsem přítel češství a v podstatě (s nutným upřesněním) kulturně mu cizí.

Vymezit jednodušeji existenci v židovské diaspoře národně rozděleného města je mi nemožné.

(…)

Přítel českého národa, v podstatě mu však kulturně cizí. — Řekl jsem, že si to žádá upřesnění. Ve skutečnosti

cítím do jisté míry také kulturní spřízněnost s Čechy, která ovšem postrádá velmi podstatné jazykové spojitosti. Není však lhostejné, že jsem vyrostl a že žiji uprostřed tohoto národa, ba že je to jediný národ, jehož národní ráz jsem zažil. Téměř všichni prostí lidé, s nimiž jsem se setkal, byli Češi. (Teprve v posledních letech jsem se dostal do styku s východožidovskými masami; potkat německé sedláky, dělníky apod. mi život dopřál jen zřídka.) Co z vlastní zkušenosti vím o masových reakcích, o dojemných či drsných záchvěvech lidové duše, o lidových obyčejích, pověrách, pudech, o důvtipu, pořekadlech, o lidové a kramářské písni, o lidové řeči s její přiléhavou neomaleností a nedostižnou měkkostí atd., co jsem viděl růst takřka před vlastníma očima — to jsem zažil mezi českými lidmi a v české krajině. Pokusil jsem se v některých svých knihách (…) vydat svědectví o těchto hlubokých otřesech. Zdá se mi, že i má obzvláštní láska k české hudbě má původ v tom, že jsem důvěrně obeznámen s krajinou a s lidmi, z nichž prýští tyto pratóny.“

Pro takto pojímaný vzájemný vztah tří národních uskupení „polemického“ města — a snad národu vůbec — si Brod vytvořil pojem „Distanzliebe“ (láska na odstup), který mu zůstal trvalým postulátem. Vyjadřoval ho takto:

„Kde je odstup, nemůže podle přirozeného běhu věcí být láska. A kde je láska, není odstup. Avšak síla poznání a lásky překonává tento paradox. Jak k tomu dochází? Právě proto, že víme, že zbytek této vzdálenosti nemá a nemůže být překonán krásnými frázemi — právě proto se navzájem setkáváme v hlubších vrstvách duše.“

Toto krátké připomenutí Brodova postoje ke spletité národní problematice přispívá k porozumění toho,

se jeho důkaz zakládá na záměně českých pojmů „rada“ a „rod“, v daném případě „Odradek“ a ,,odrodilec“.

Tato špetička soli snad postačí jako pobídka, aby byl Pražský kruh čten kriticky, avšak aby byl čten, neboť je to kniha, v níž vynikající vypravěč představuje díl pražského duchovního bohatství, který již zcela patří minulosti, o kterém má však živé pokolení vědět.

Poznámka překladatelky

Děkuji pánům prof. Hartmutu Binderovi (Stuttgart) a prof. Eduardu Goldstückerovi za laskavé odborné konzultace.

Citace z Kafkových románů a korespondence přebíráme z následujících zdrojů:

Kafka, Franz: Dopisy přátelům a jiná korespondence. Praha: Nakladatelství Franze Kafky 2007. Překlad Věra Koubová.

Kafka, Franz: Deníky z cest. Praha: Nakladatelství Franze Kafky 1999. Překlad Věra Koubová.

Brod, Max: Franz Kafka: životopis. Praha: Odeon 1966. Překlad Josef Čermák a Vladimír Kafka.

Ediční poznámka

Vzpomínková kniha německého spisovatele, esejisty a překladatele Maxe Broda (* v Praze 27. 5. 1884 –† 20. 12. 1968 v Tel Avivu) Pražský kruh představuje poslední autorovo vydané dílo. Poprvé vyšlo v roce 1966 (Der Prager Kreis. Stuttgart, Berlin, Köln, Mainz: W. Kohlhammer Verlag). Z prvního vydání vycházel i první český překlad, který přinesla Edice Premiéra jako svůj 6. svazek v roce 1993 v překladu Ivany Vízdalové (Praha: Akropolis 1993). Verše v textu tohoto vydání z němčiny přeložila Michaela Jacobsenová, předmluvu pro toto vydání napsal Eduard Goldstücker (1913–2000). Obálku a vydání ilustroval Josef Velčovský. Aktuální vydání je druhé české vydání, po více jak třiceti letech revidované. Vychází textově z prvního českého vydání s přihlédnutím k aktuálnímu německému vydání Pražského kruhu ve vybraných spisech Maxe Broda vydávaných v Göttingenu ve Wallstein Verlag (Göttingen: Wallstein Verlag 2016; Max Brod: Ausgewählte Werke. Herausgegeben von Hans-Gerd Koch und Hans Dieter Zimmermann in Zusammenarbeit mit Barbora Šrámková und Norbert Miller), podle kterého je překlad nově

revidován. Rozšířeny jsou především původní překladatelčiny vysvětlivky řazené v tomto druhém vydání jako poznámky pod čarou, doplněny jsou dále vybrané texty v oddílu souhrnně nazvaném Přílohy; zařazen je nově i plnotextový jmenný rejstřík, rozšířený o několik položek proti hesláři německého vydání z vybraných spisů. Německé vydání z r. 2016 přebírá předmluvu rovněž pražského rodáka, germanisty Petera Demetze (1922–2024), kterou autor doprovodil vydání Brodova textu v r. 1979 ve vydání nakladatelství Suhrkamp; předmluvu nově překládáme a zařazujeme do Příloh (zde s. 291–295). Vydání z roku 2016 uzavírá doslov

Steﬀena Höhneho Die Erfindung des Prager Kreises (Vynalezení pražského kruhu), kterou rovněž prvně překládáme a zařazujeme do Příloh (zde s. 298–312). V něm pak jako poslední text přetiskujeme i předmluvu Eduarda Goldstückera z prvního českého vydání (zde s. 313–320). Všechny tři texty jsou ponechány bez redakčních zásahů.

Druhé vydání koriguje přehlédnutí prvního vydání, v rovině pravopisné pak reflektuje progresivní proměny pravopisu za poslední tři desetiletí. Asi nejvýznamnější změnou je úprava pravopisu eponymního pojmenování a původní Brodovy metafory pražský/Pražský kruh ve prospěch psaní pražský kruh (tam, kde nejde o název knihy či začátek věty). Oporou pro dané řešení je nám i způsob tohoto psaní v překladové příručce Kompendium německé literatury českých zemí (Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. — Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2022). Předkládané vydání nově uvádíme původní předmluvou germanisty Manfreda Weinberga, ředitele Centra Kurta Krolopa v Praze.

Portrét Maxe Broda na frontispisu knihy je reprodukcí olejomalby malíře Williho Nowaka (1886–1977)

pravděpodobně z r. 1911 — přetiskujeme ji s laskavým svolením dědiců i pražského Židovského muzea, v jehož fondech je dnes uložena (olej na kartonu 400 × 315 mm).

Motiv pro přebal knihy využívá obálku dopisu Franze Kafky Maxu Brodovi z Tatranských Matliar odeslaný 31. 12. 1920 (originál je dnes uložen v Izraelské národní knihovně v archivu Maxe Broda).

Redakce

Jmenný rejstřík

Adam, Alfons 300, 311

Adler, Felix 266

Adler, Friedrich 60, 99–101, 210, 296

Adler, Paul 119–120

Adorno, Theodor 279

Albrecht z Valdštejna 269

Altenberg, Peter 75

André, Christian Carl 32

Apollinaire, Guillaume 247

Aretino, Pietro 107

Aristoteles 170, 186

Augustinus 62, 188

Baeck, Leo 86

Bahr, Hermann 210

Bach, Johann Sebastian 106, 126, 306

Balleydir, Alphonse 285

Balzac, Honoré de 269

bar Jochaj, Šimon 139

Barkan, Manja 76

Barth, Karl 306

Bartók, Béla 267

Bartsch, Rudolf Hans 132–133

Baťa, Tomáš 256

Batka, Richard 60–61, 266

Baudelaire, Charles 111, 242, 273

Bauer, Felice 133, 142, 163, 306

Bäuml, Max 40–42, 176–178, 185

Baum, Margarete 169–170

Baum, Oskar 6, 55, 57, 124, 132–133, 162, 166–168, 170–177, 179–180, 190, 196, 209, 269, 295, 298, 304–305, 317

Beauharnais, Hortensie de 36

Becher, Peter 12, 14–15, 311–312

Beneš, Eduard 212

Ben Gurion, David 141

Ben-Chorin, Šalom 86

Benjamin, Walter 296

Beradt, Martin 67, 209

Berg, Alban 215

Bergmann, Hugo 56–57, 71–72, 84, 86, 158, 186, 190, 209, 231, 285, 326

Bergson, Henri 166

Berlioz, Hector 166, 219, 221

Bernini, Gian Lorenzo 50

Bezruč, Petr 246–247, 272

Bie, Oskar 208

Binder, Hartmut 321

Bismarck, Otto von 63, 69

Blaß, Ernst 209

Blau, Sigmund 281

Blecha, Leo 60

Blei, Franz 83, 108, 209

Bloch, Greta 158, 163

Bloch-Zavřelová, Lotte 67

Bogdal, Klaus-Michael 311

Bolzano, Bernard 28–29, 285, 287–288

Bonaparte, Charles Louis Napoleon (Napoleon III.) 36

Bonaparte, Joseph 35–36

Bonaparte, Napoléon 19, 35, 264

Bondy, Fritz (Scarpi) 213

Bondy, Josef Adolf 273

Börne, Ludwig 89

Born, Jürgen 312

Bourbon-Conti, Stéphanie Louise von 33

Bourdieu, Pierre 309–311

Brahe, Tycho 94

Brahms, Johannes 166

Brandes, Georg 228

Brehm, Bruno 93, 214

Brentano, Clemens 24, 70–71, 158, 268

Brod, Adolf 211

Brod, Elias ben Todros 94

Brod, Elsa 163, 190

Brod, Izák 95

Brod, Josef 95

Brod, Leo 71

Brod, Marianna 230

Brod, Max 5–11, 13–15, 21, 23, 42, 57, 59, 64–65, 67, 81, 85, 95, 114–115, 128, 138, 141, 146, 156, 159–163, 170, 177–178, 181, 209, 232, 245, 259, 280–281, 285–286, 294–319, 321–324

Brod, Otto 58, 156, 213, 219, 221, 228–229

Brody, Heinrich 95

Brömse, August 83

Březina, Otokar 210, 247, 297

Buber, Martin 66, 72, 84, 86, 102, 144, 188, 217, 251

Byron, George Gordon 34, 184

Calas, Jean 229

Calderón de la Barca, Pedro 184

Casanova, Giacomo Girolamo 30

Castle, Eduard 27, 29, 31–33, 38, 49, 286

Cervantes, Miguel de 184

Clamm-Gallas, hrabě 27

Claudel, Paul 108

Cocteau, Jean 247

Cooper, James Fenimore 35–36

Cortéz, Hernán 264

Cotta, Johann Friedrich 32, 34

Creighton, Basil 199

Čapek, Josef 211, 214

Čapek, Karel 113, 211, 213–214

Čapková, Kateřina 11, 14

Čarek, Jan 247

Čelakovský, František Ladislav 26, 246

Čermák, Josef 321

Dallago, Carl 229

Dante Alighieri 147

Darwin, Charles 56

Däubler, Theodor 119

Davidová, Věra 154

Dehmel, Richard 244

Demetz, Hans 118, 213, 251

Demetz, Peter 10, 14, 58–59, 117–118, 286, 291, 311, 323

Deml, Jakub 247

Dessau, Paul 217

Deutsch, Ernst 203, 205

Dietzenschmidt 93, 215, 251, 258

Ditters von Dittersdorf, Karl 236–237, 278

Dostojevskij, Fjodor

Michajlovič 147

Dubnow, Simon 217

Dubský, Franz 19

Dumas, Alexandre (ml.) 49

Dumas, Alexandre (st.) 49–50

Durych, Jaroslav 247

Dvořák, Antonín 102

Dvořák, Arnošt 215

Dymant, Dora 142, 158, 161

Ebert, Karl Egon 26

Ebner-Eschenbach, Marie von 19–24, 26, 287

Eckermann, Johann Peter 263

Eckstein, Ferdinand von 43

Eger, Paul 213

Ehlers, Klaas-Hinrich 312

Ehrenfels, Christian von 166, 211, 265–266

Ehrenfels, Umar Rolf 266

Ehrenstein, Albert 209

Eisenreich, Herbert 288

Eisler, Norbert 208, 307

Eisner, Ernst 155

Eisner, Minze 142–143, 145

Eisner, Paul (Pavel) 8, 58–59, 93, 155, 286, 296, 311

Emerson, Ralph Waldo 170

Eppelsheimer, Hanns Wilhelm 108

Epstein, Oskar 57, 84

Erben, Karel Jaromír 26, 246

Ernst, Otto 132

Escher, Georg 299, 310–311

Ewers, Hanns Heinz 132

Faktor, Emil 60, 273

Färber, Meir Marcell 264–265

Feigl, Ernst 281

Feigl, Friedrich 81–83, 210, 281–282

Fels, Friedrich M. 37

Fesl, Michael Joseph 29

Filla, Emil 81, 83

Fischer, Wilhelm 132

Fischl-Dagan, Viktor 271

Flaubert, Gustave 45, 84, 103, 131, 166–167, 178, 197, 240, 256, 260

Foerster, Josef Bohuslav 246

František II. 28

František Josef I. 293

Freiligrath, Ferdinand 26

Freud, Sigmund 197, 256, 312

Freund, Šmuel 95

Fučík, Bedřich 313

Fuchs, Herbert von 210

Fuchs, Rudolf 210, 246, 271–272, 286, 297, 318

Fürnberg, Louis 261–262

Futtera, Ladislav 12, 15

Ganghofer, Ludwig 118

Gans, David 94

Gans, Eduard 62, 287

Gebser, Hans 286

Gellner, Julius 213

Gerber, Adolf 266

Gerritt, Dora 146–147

Geyer, Florian 106

Ginzkey, Franz Karl 132

Glückel von Hameln 66

Goebbels, Joseph 251

Goethe, Johann Wolfgang von 24, 28, 33, 50, 60, 76, 83, 91, 103, 131, 147, 166, 184, 215, 235, 237, 241, 244, 246, 253, 263, 288, 293, 301–302, 311

Gogh, Vincent van 250

Goldschmidt, Herrmann Levin 92

Goldstücker, Eduard 7–11, 13–14, 254, 313, 321–323

Goll, Yvan 242

Gomperz, Heinrich 188

Gottlieb, František 271

Grab, Hermann 58, 274–275, 277–282

Greipel, Františka 234

Grillparzer, Franz 91–92

Grün, Nathan 95

Haas, Willy 57, 157, 204, 207–209, 211, 218, 286

Hackl, Wolfgang 312

Hadwiger, Victor 60, 92, 107–108, 130, 293

Halas, František 248

Halbe, Max 118

ha-Levi, Jehuda 95

Hamsun, Knut 41, 232, 250

Hamšík, Dušan 261, 286

Hanka, Václav 24, 62

Harden, Maximilian 65, 146

Hartmann, Moritz 26, 46, 76

Hašek, Jaroslav 6, 13, 263, 310, 313

Hattingberg, Magda von (Benvenuta) 115

Hauﬀ, Wilhelm 276

Hauptmann, Gerhart 88, 252, 271–272

Hauschner, Auguste 58, 63–72, 74, 76, 83, 117, 210, 285

Hebbel, Friedrich 215–216

Hedrich, Franz 48–50

Hegner, Jean Jacques (Jakob) 114, 119

Heilborn, Adolf 77

Heilborn, Ernst 135

Heimann, Moritz 84

Heine, Augustine Crescence (Mathilde) 44, 46–47

Heine, Heinrich 26, 42–47, 62, 89, 147, 153, 262

Heller, Erich 133

Heller, Max 273

Hemingway, Ernest 37

Hemmann, Friedrich 31–33

Henlein, Konrad 255

Herbart, Johann Friedrich 135

Herder, Johann Gottfried 208

Hermsdorf, Klaus 310–311

Herrmann, Leo 83, 192

Herzl Rome, Theodor 133

Herzl, Theodor 72

Herzog, ? 132

Heydrich, Reinhard 48

Hilar, Karel Hugo 213

Hiller, Kurt 56, 209, 244–245

Hitler, Adolf 87, 106, 161, 198, 214, 251, 255

Hoﬀmann, Camill 58, 273

Hoﬀmeister, Adolf 273

Hofmannsthal, Hugo von 39, 58, 136, 208, 239–242, 244, 253

Höhne, Steﬀen 6–7, 9, 12, 14–15, 298, 312, 323

Hollar, Václav 235

Höllerer, Walther 143

Holz, Max 272

Homér 166

Horatius 62, 182, 185

Horb, Max 81, 83, 210, 286

Hrubín, František 247

Humboldt, Wilhelm von 238

Hus, Jan 291–292

Husserl, Edmund 212

Chamisso, Adelbert von 258

Chateaubriand, François René 27, 35

Chvatík, Květoslav 15

Ibsen, Henrik 22, 41

Ilgenstein, Hermann 132

Immermann, Karl Lebrecht 37

Italiaander, Rolf 207

Jacobsenová, Michaela 322

Jakobovits, Tobiáš 94–95

Janáček, Leoš 6, 22, 73, 76, 166, 213–214, 246, 256, 297, 310, 313

Janouch, Gustav 263, 286, 318

Janowitz, Franz 209, 304

Janowitz, Hans 209

Jeﬀerson, Thomas 35

Jellinek, Hanuš 286

Ježek, Jaroslav 263

Jilovský, Georg 210

Josef II. 28, 66, 85

Joyce, James 120

Kafka, František 71

Kafka, Franz 6–7, 9–10, 13, 15, 20, 25, 30–31, 42–43, 45, 55–59, 68, 71, 82, 92, 95, 99, 108, 111, 119, 123–136, 138–163, 165–166, 168–169, 176–177, 179–182, 184–186, 190, 193, 196, 198, 205–210, 214, 217, 219, 225, 227, 229, 231, 233, 258, 263, 269, 272, 274, 280, 282, 286–287, 294–296, 298, 300–301, 303–306, 308–313, 317–319, 321, 324

Kafka, Ottla 142, 179

Kafka, Vladimír 321

Kahler, Erich von 84

Kalenter, Ossip 251

Kant, Immanuel 265

Kapper, Siegfrieg 293

Karel IV. 110

Kareš, Miloš 272

Kars, Georg 81, 83

Kassner, Rudolf 251

Kastil, Alfred 107

Kašpar Márius ze Šternberka 24

Katz, Richard 259

Kaufmann, Gerta 158

Kautsky, Karl 294

Kaznelson, Siegmund 57, 102, 193, 210, 270

Keller, Gottfried 39

Kellermann, Bernd 132

Kellner, Viktor 57

Kerr, Alfred 68, 87–89, 251

Kestenberg-Gladstein, Ruth 287

Kinský, Franz Michael 21

Kisch, Alexander 95

Kisch, Egon Erwin 35, 158, 233, 259–261, 263, 286, 288, 295, 318

Kisch, Guido 95

Kisch, Paul 56

Klaar, Alfred 60

Klaeren, Otto 307

Klaus, Hans 274

Kleist, Heinrich von 24

Klopstock, Friedrich Gottlieb 85

Knechtel, Anna 311–312

Koeltzsch, Ines 11, 15, 300, 311–312

Köhler, Wolfgang 268

Kohn, Hans 47, 57, 84, 305

Kohn, Salomon 210

Koch, Hans-Gerd 322

Kolbenheyer, Erwin Guido 93

Kolman, Arnošt 287

Kompert, Leopold 295

Körner, Josef 298

Kornfeld, Paul 210, 245, 310, 318

Koubová, Věra 321

Kovařovic, Karel 213

Kraﬀt-Ebing, Richard von 256

Kramer, Leopold 213, 215

Krappmann, Jörg 12, 14–15, 330

Krása, Hans 273

Krásnohorská, Eliška 22

Kraus, Karl 209, 269, 308, 310, 312, 317

Kraus, Leo 195

Krolop, Kurt 12, 130, 287, 307, 310, 312, 323

Kubin, Alfred 82, 111, 251

Kubín (Coubine), Otakar 80, 82–83

Kubišta, Bohumil 80, 83

Kuděj, Zdeněk Matěj 263

Kuh, Paul 209

Kuklová, Michaela 311

Kundera, Milan 13, 15

Kusák, Alexej 261, 286

Kusánský, Mikuláš 191, 240

Kvapil, Jaroslav 213

Laforgue, Jules 108, 185, 209, 285

Lamač, Miroslav 81

Landauer, Gustav 63, 65–66, 69, 84

Landau, Jicchak 95

Langer, František 94, 113, 213–214, 264, 287

Langer, Jiří Mordechaj (Georg) 94, 140, 142, 216–217, 230

Lasker-Schüler, Else 210

Laube, Heinrich 42

Laurin, Arne 162

Lederer, Franz 273

Lehmann, Siegfried 142

Leopold II. 237

Leppin, Paul 5, 15, 25, 60, 68, 92, 99, 107, 109–113, 115–116, 118–119, 130, 210, 280, 296

Lessing, Gotthold Ephraim 85

Lessing, Theodor 56, 64, 133, 287

Lieben, Salomon 179

Liebermann, Max 65

Liliencron, Detlev von 103, 292

Lindtberg, Leopold 151

List, G. A. (vl. jm. Ludwig Winder) 199

Lorm, Hieronymus (Heinrich Landesmann) 26, 46, 288

Löw, Judah ben Bezalel 94, 230

Löwy, Heinrich 287

Löwy, Jicchak 142, 150

Ludewig, Anna-Dorothea 6, 14

Luther, Martin (Lythér) 47–48

Mahler, Gustav 72, 178, 215, 219

Mahler-Werfel, Alma Maria 206, 294

Machar, Josef Svatopluk 210

Maimonides, Moses 86

Malthus, Thomas Robert 266

Mánes, Josef 83

Mannheimer, Georg 281–282

Mann, Heinrich 41

Mann, Thomas 218

Maquet, Auguste 49

Marcuse, Herbert 132

Mareš, Michal 150

Margulies, Emil 192

Marx, Karl 66, 106

Masaryk, Tomáš Garrigue 74, 196, 211–212, 214, 293

Maupassant, Guy de 279

Mauthner, Fritz 61–65, 69–70, 76, 99, 296

Meier-Graefe, Julius 81

Meißner, Alfred 25–26, 31, 33, 38, 40, 42–46, 48–50, 76, 288, 295, 302

Meißner, August Gottlieb 46

Mell, Max 209

Mendelssohn, Felix 221

Mendelssohn, Moses 85–86

Menotti, Gian Carlo 279

Metternich, Klemens Wenzel Lothar von 26, 28, 30, 32, 34

Meyrink, Gustav 60, 68, 92, 119, 216, 218, 234, 274, 280, 295

Michelangelo 238

Michel, Robert 209

Miller, Norbert 322

Moissi, Alexander 41

Molina, Tirso de 100

Molnár, Ferenc 260

Mörike, Eduard 91

Mottel, Helmut 299, 312

Mozart, Wolfgang Amadeus 60, 186, 236–237, 239, 267, 278, 306

Mrva, Rudolf 116

Mühlberger, Josef 20, 22, 93, 100, 104, 215, 247, 251–253, 260, 269, 287

Müller, Heinrich Friedrich 28

Muralt, Leonhard von 32

Murat, Achille 36

Murray, John 34

Muschg, Walter 134

Musil, Robert 108, 119, 209, 287

Nack, Hans Regina von (Nack-Meyroser, Hans Regina) 118, 215, 251, 257–258

Nadler, Josef 285

Naor, Uri (Lichtwitz, Hans) 192–193

Natonek, Hans 258

Nekula, Marek 312

Němcová, Božena 22, 26, 149, 246

Neruda, Jan 26, 246

Nettl, Paul 267

Neubauer, Paul 255

Neumann, Stanislav 263

Nezval, Vítězslav 247

Nielsen, Carl 166

Nietzsche, Friedrich 59, 312

Novák, Vítězlav 246

Nowak, Willy 79, 82–83, 323

Oﬀenbach, Jacques 221

Oppenheim, David 95

Oppenheim, Max 210

Ornstein, Margit 287

Orten, Jiří 247

Ostrovskij, Alexandr Nikolajevič 20

Otten, Ellen 312

Paquet, Alfons 210

Paul, Jean 262

Paulus (sv. Pavel) 188

Pazi, Margarita 305, 310, 312

Pellig, Frank 237

Pernerstorfer, Engelbert 210

Perutz, Leo 264

Petranu, Coriolan 267

Petrbok, Václav 12, 15

Pick, Otto 113, 209–210, 297, 305, 318

Platon 91, 166, 186, 211, 240–241, 244, 253

Poe, Edgar Allan 140

Pollak, Oskar 56

Popper, Ernst 307

Popper-Lynkeus, Josef 185, 228, 265–266, 287

Postl, Karl (Sealsfield, Charles, Sidons) 26–40, 49–50, 286, 295, 301–302

Preissová, Gabriela 22

Procházka, Antonín 80, 83, 158

Proudhon, Pierre-Joseph 43

Proust, Marcel 274

Raabe, Paul 242, 244, 287

Rádl, Emanuel 211, 302

Raimund (Raimann), Ferdinand 60

Rathenau, Walther 87–90

Reich, Othmar 267–268

Reimann, Hans 246, 248

Reiner, Grete 248

Reinhardt, Max 214

Reuchlin, Johannes 39, 95

Riemer, Friedrich Wilhelm 241

Rilke, Rainer Maria 58, 60, 76, 92, 107, 111, 115–119, 123, 218, 242, 247, 280, 286–288, 293, 302

Rodin, Auguste 117

Roeld (Rosenfeld), Otto 272, 282

Rosenfeld, Morris 230, 272

Rowohlt, Ernst 303

Royer, Alphonse 44

Rudolf II. 183

Rychnovský, Ernst 130

Saaz, Johannes von (Jan z Žatce) 25

Sabina, Karel 116, 316

Salten, Felix 102

Salus, Hugo 60, 99–107, 210, 280

Salus, Olga 101, 104

Salus, Wolfgang (Wolf) 105–106

Saubert, Renate 205

Sauer, August 92

Sauerová, Hedda 92

Saurau, Franz Joseph 30

Scapinelli, Conte 132

Scribe, Eugène 50

Sealsfield, Charles, Sidons viz

Postl, Karl

Sedlmayr, Hans 192

Seidel, Siegfried 311

Seidl, Ferdinand 254

Seidl, Walter 58, 92–93, 251, 254–257

Seifert, Jaroslav 247

Senski (Kohn), Oskar 271

Seuﬀert, Heinrich 44, 46–47

Shakespeare, William 182, 239–240

Schaﬀner, Jakob 69

Schardt, Michael M. 11, 15

Schaukal, Richard 21, 93, 251

Schelling, Friedrich 307

Scherr, Johannes 37

Schickele, René 298

Schiﬀeres, Fritz 208

Schiller, Friedrich 27, 215, 238, 252

Schlamm, Willi 89

Schmitz, Walter 299, 312

Schnitzler, Arthur 41, 132–133

Schoeps, Julius H. 6, 14

Scholem, Geršom 217, 230

Schönberg, Arnold 103, 135, 213

von Schönborn, hraběnka (Freyinn von Kerpen) 28

Schopenhauer, Arthur 136, 184–185, 188–189, 191, 234, 242

Schreiber, Adolf 74–76, 286–287, 305

Schubert, Franz 219

Schwab, Gustav 107

Schwarz, Alice 271

Siegel, Elke 308, 312

Simon, Ernst 86

Smetana, Bedřich 22, 48, 78, 116, 126, 166, 219, 292

Smolová, Sybil 68

Smyčka, Václav 12, 15

Sommer, Ernst 271

Spector, Scott 11, 15

Spinoza, Baruch 84, 188, 191

Springer, Anton Heinrich 287

Staël, Germaine de 35

Stach, Reiner 303, 312

Stalin, Josef 106

Stamic, Jan Václav 237

Steinberg, Wilhelm 213

Steiner, Max 56

Steinhardt, Erich 266

Sternheim, Carl 108

Stevenson, Robert Louis 221

Stifter, Adalbert 20, 22, 24–26, 39, 76, 91, 93, 213, 234–235, 287, 302

Stratz, Rudolf 132

Straub, Julian 288

Strauß, Ludwig 84

Strauss, Richard 215, 277

Strobl, Karl Hans 93

Struck, Hermann 210

Stumpf, Carl 268

Sudermann, Hermann 132

Sudhoﬀ, Dieter 11, 15

Suk, Josef 78, 138

Susmannová, Margarete 84

Suttner, Bertha von 21

Šabtaj Cvi 66

Šazar (Rubašof), Zalman 62, 144, 287

Šliková hraběnka 27

Šrámek, Fráňa 113, 247

Šrámková, Barbora 322

Šulcová, Kateřina 246

Taaﬀe, Eduard 103

Tamm, Traugott 132

Tarfon 140

Taub, Valter 213

Taussig, Nadja 264

Teschner, Richard 60, 107

Teweles, Heinrich 60, 213

Theokritos 59

Thieberger, Ernst 230

Thieberger, Friedrich 5, 15, 142, 217, 230–231

Thomas, Rudolf 273, 281

Thun, hrabě 28

Thurn-Taxis, princ 28

Tichý, Josef 288

Tizian (Tiziano Vecellio) 50

Tolstoj, Lev Nikolajevič 20, 117, 276

Torberg, Friedrich 231–232, 288, 296

Tramer, Hans 93–94, 270, 288

Trockij, Lev 269

Truhlář, Antonín 288

Tucholsky, Kurt 89, 305

Turek, Matouš 12, 15

Tyl, Josef Kajetán 117

Udolph, Ludger 312

Ungar, Hermann 269–270, 318

Urzidil, Johannes 24, 233–235, 280, 288, 295, 301, 312

Utitz, Emil 56, 261, 288

Václav, sv. 292

Valéry, Paul 253

Vaněk, Zdenko 157–158

Varnhagenová, Rahel 24–25

Varnhagen von Ense, Karl August 301–302, 311

Vassogne, Gaëlle 305, 312

Velčovský, Josef 322

Verdi, Giuseppe 230

Verlaine, Paul 247

Viertel, Berthold 209

Vignerot, Louis de (Richelieu) 264

Vinci, Leonardo da 253

Vízdalová, Ivana 322

Vogeler-Worpswede, Heinrich 101

Volkner, Robert Nicolai 213

Voltaire 222, 225, 227–229, 266

Vomáčka, Boleslav 248

Vrchlický, Jaroslav 99–100, 247

Vydra, Václav 212

Wagenbach, Klaus 142, 145–150

Wagner, Richard 75, 256, 292

Walser, Robert 108, 304

Wassermann, Jakob 84

Weber, Alfred 149, 265–266

Weber, Carl Maria von 75

Webern, Anton von 135

Wedekind, Frank 109, 255

Wegener, Paul 68

Wehl, Fedor 49, 288

Weill, Alexander 44, 47

Weinberger, Jaromír 246, 272

Weinberg, Kurt 140

Weinberg, Manfred 5, 12, 14–15, 323

Weis, Emil 179, 184

Weiß, Ernst 57, 158, 162, 199, 210, 269

Weißkopf, Franz Karl 261

Weltsch, Felix 6, 15, 26, 55–57, 71, 84, 135, 143, 162, 166, 168–169, 177, 184, 186–193, 195, 205, 207, 217, 219, 230–231, 264, 268, 288, 295, 298, 304, 317

Weltsch, Robert 84, 193, 210

Weltsch, Theodor 210

Werfel, Franz 10, 55, 57, 92, 107, 169, 203–207, 209–210, 218, 233, 242, 246, 280, 293, 297, 299, 304–305, 313

Werfelová, Albine 204

Werner, Vilém 215

Wertheimer, Marga 117, 288

Wertheimer, Max 210, 268

Wiegler, Paul 48, 288

Wiener, Oskar 60, 107, 210, 301

Wiesenthal, Greta 65, 208

Wilbrandt, Adolf von 132

Wilde, Oscar 196

Wilfert, Karl 60, 107

Willomitzer, F. 60

Willomitzer, Josef 60

Winder, Ludwig 7, 55, 166, 196–199, 269, 295, 298, 317

Winicky, Ottokar 271, 303

Winter, Eduard 29, 288

Wögerbauer, Michael 311

Wohryzková, Julie 145

Wolfenstein, Alfred 304

Wolﬀ, Christian 86

Wolf, Hugo 60

Wolﬀ, Kurt 233, 303–304, 306, 312

Wolfskehl, Karl 84

Wolkan, Rudolf 25, 46, 48, 288

Wolker, Jiří 106, 248–251, 270, 274

Wundt, Wilhelm 135

Zador, Desider 271

Zavřel, Franz 68–69

Zeller, Bernhard 312

Zelter, Carl Friedrich 83

Zemlinsky, Alexander von 213

Zimmermann, Hans

Dieter 322

Zobeltitz, Fedor von 132

Zola, Émile 69

Zunz, Leopold 62

Zweig, Arnold 84

Zweig, Max 269–270

Zweig, Stefan 270

Žižka, Jan 76, 78

Obsah

Pražský kruh Maxe Broda (Manfred Weinberg ) / 5

Kapitola první

Sál předků. Pokus o historické zařazení / 17

Kapitola druhá

Třetí generace před „užším pražským kruhem“ / 53

Kapitola třetí

Obě poslední pologenerace předcházející době „užšího pražského kruhu“ / 97

Kapitola čtvrtá

Užší kruh / 121

Kapitola pátá

Širší kruh a jeho vyzařování / 201

Bibliografie / 285

Přílohy

Předmluva (Peter Demetz) / 291

Vynalezení pražského kruhu / Doslov (Steﬀen Höhne) / 298

Rodák z „polemického“ města a Distanzliebe / Předmluva (Eduard Goldstücker) / 313

Poznámka překladatelky / 321

Ediční poznámka / 322

Jmenný rejstřík / 325

Max Brod / Pražský kruh

Vydal Filip Tomáš — Akropolis

(5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2024 jako svou 489. publikaci

Z německého originálu Der Prager Kreis přeložila Ivana Führmann Vízdalová

Předmluva Manfred Weinberg

Doprovodné texty Peter Demetz, Eduard Goldstücker, Steﬀen Höhne

Redakce Tereza Tomášová a Olga Zitová

Grafická úprava, přebal s užitím dopisní obálky

Franze Kafky a sazba písmem Kepler 3, ePUB a MOBI Stará škola

Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání druhé, 340 stran, TS 2.

ISBN 978-80-7470-504-5

ISBN 978-80-7470-505-2 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-506-9 (ePUB)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 399 Kč

Max Brod (1884-1968) spisovatel, básník, hudební skladatel a židovského píšící ky. Vystudoval práva na univerziv Praze a poté pracoval jako na pražském poštovním V Praze divadelními a hudebními kritikami do novin Prager Tagblatt a Prager Abendblatt. V roce 1939 se mu utéct nacisty, usadil se v tehdejší kde žil až do konce svého života. V Tel Avivu jako dramaturg v izraelském státním divadle Habima. Je autorem mnoha historických studií, básnických sbírek a hudebních skladeb. se také telské z latiny, hebrejštiny a francouzštiny). publiku dílo Leoše Jaroslava Haška.

Vzpomínková kniha Pražský kruh (1966) představuje poslední dílo Maxe Broda, známého německého spisovatele, esejisty a překladatele. Pět kapitol této knihy, v níž přítel

Franze Kafky a vůdčí osobnost pražských německy píšících autorů vypráví a vzpomíná, výrazně přesahuje hranici memoárové literatury a stává se svéráznou literárněhistorickou prací.

Je to kniha poutavá a zároveň faktograficky tak bohatá, že pro české čtenáře zůstává neocenitelným průvodcem po pražské německé literatuře. V Pražském kruhu plasticky ožívají lidské a literární osudy nejen nejznámějších protagonistů (Kafka, Werfel, Rilke), ale i osobností, tří čtyř předcházejících generací (od Marie EbnerEschenbachové až po Huga Saluse, Franze Adlera, Victora Hadwigera, Paula Leppina a Oskara Wienera). Je nemalou zásluhou

Maxe Broda, že se literární veřejnost seznamuje nejen s Franzem Kafkou, ale i s ostatními pražskými německojazyčnými autory, s tímto malým světem uvnitř velkého českého města.

Kniha nyní vychází v revidovaném překladu po více než 30 letech od prvního českého vydání, s novou předmluvou profesora Manfreda Weinberga, ředitele Centra Kurta Krolopa v Praze. V doprovodném aparátu najdete předmluvy ke starším vydáním knihy od Eduarda Goldstückera a Petera Demetze a rovněž doslov profesora Steffena Höhneho.

Z němčiny přeložila Ivana Führmann Vízdalová.

Doporučená cena 399 Kč

ISBN 978-80-7470-504-5