Vladimír Papoušek a kol.: Chór a disonance. Česká literatura 1947‒1963

Vladimír Papoušek a kolektiv

Chór a disonance

Kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947–1963 je volným pokračováním předchozí třísvazkové řady Dějiny nové („nové“) moderny a součástí dlouhodobého projektu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity.

V předkládaném svazku je sledováno období, kdy se po roce 1948 komunistický režim v Československu pokoušel o manipulaci celé společnosti ve jménu realizace utopického projektu příštího společenského „ráje“. Navzdory tomuto totalitárnímu úsilí o ovládnutí jedinců a skupin, uzavřených navíc neprostupnou hranicí, jež oddělovala takzvaný socialistický tábor od zbytku světa, se stále s větší intenzitou prosazovaly často osamocené aktivity vzdorujících tvůrčích individualit či malých skupin, které usilovaly o svobodný projev a autonomní tvůrčí gesto. Tento vzdor způsoboval fatální trhliny v umělém a násilím udržovaném režimním obrazu minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

V první části knihy se autorský tým zabývá kulturními a ideovými souvislostmi této komplikované doby. Druhá část pak mapuje morfologické proměny jednotlivých literárních druhů v daném období – lyriky, epiky a dramatu, a to vždy s ohledem na jejich širší kulturní a společenský kontext. V závěrečné části se pak čtenář formou tabulkových soupisů, řazených podle jednotlivých let sledovaného období, může seznámit s vybranými politickými domácími i zahraničními událostmi, s výběrem českých a světových literárních a literárněvědných prací a rovněž děl z oblasti výtvarného umění, hudby, divadla, filmu a architektury.

Na projektu pracují pod vedením Vladimíra Papouška literární a umělečtí historici a teoretici z filozofických fakult Jihočeské a Karlovy univerzity Michal Bauer, Petr A. Bílek, Martin Dvořák, Libuše Heczková, Marie Langerová, David Skalický, Josef Vojvodík a Jan Wiendl, kteří tvoří generačně pestrou skupinu, usilující skloubit škálu vlastních odborných preferencí a perspektiv na pozadí sdíleného metodologického horizontu. Neusilují o vyčerpávající a úhrnný výklad dobových literárních a kulturních událostí, jde jim především o postižení klíčových metamorfóz a transformací ideových i estetických vazeb, které se pokoušejí nahlédnout ve střetu absorpčních a subverzivních sil, v konfliktech i v souladu individuálních a kolektivních intencí sledované doby.

Vladimír Papoušek a kolektiv

Chór a disonance

Doporučená cena 899 Kč ISBN 978-80-7470-457-4

potah.indd 3

Česká literatura 1947—1963

31.10.2022 10:16:07

predsadky.indd 2-3

31.10.2022 10:09:18

predsadky.indd 2-3

31.10.2022 10:09:18

České Budějovice / Praha 2022

chor a disonance.indd 1

31.10.2022 10:38:12

chor a disonance.indd 2

31.10.2022 10:38:13

Vladimír Papoušek a kolektiv

Chór a disonance

Česká literatura 1947–1963

chor a disonance.indd 3

31.10.2022 10:38:13

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Papoušek, Vladimír, 1957– Chór a disonance : česká literatura 1947–1963 / Vladimír Papoušek a kolektiv. – Vydání první. – Praha : Filip Tomáš – Akropolis ve spolupráci s Centrem novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, 2022 Anglické resumé Obsahuje rejstřík ISBN 978-80-7470-457-4 (Filip Tomáš – Akropolis ; vázáno) * 821.162.3(091) * 316.72/.75 * 316.7:32 * 82:316.3 * 82:316.75 * 82-1/-9 * (437.3) * (048.8:082) – 1948–1963 – dějiny české literatury – 1948–1968 – kultura a společnost – Česko – 1948–1968 – kultura a politika – Česko – 1948–1968 – literatura a společnost – Česko – 1948–1968 – literatura a ideologie – Česko – 1948–1968 – literární žánry – kolektivní monografie 821.162.3.09 – Česká literatura (o ní) [11]

Lektorovali: doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc. prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.

© Texts Michal Bauer, Petr A. Bílek, Libuše Heczková, Marie Langerová, Vladimír Papoušek, David Skalický a Josef Vojvodík, 2022 © Images – all rights reserved! © Cover & Frontispice Image Mikuláš Medek – dědicové, 2022 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2022 © Filip Tomáš – Akropolis, 2022 © Filozofická fakulta Jihočeské univerzity ISBN 978-80-7470-457-4 ISBN 978-80-7470-458-1 (PDF)

chor a disonance.indd 4

31.10.2022 10:38:13

Obsah

007 / 009 /

Individuum, zkušenost a dějiny. Úvodem (Vladimír Papoušek) Diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura (Vladimír Papoušek)

Kulturní kontext doby v letech 1947–1963. Souvislosti 025 / Traumatizovaný svět a rozdělená Evropa.

Kultura a umění na západní straně železné opony (Josef Vojvodík) 069 / Monumenty a existence. Figurace, metafory a narativy (Vladimír Papoušek) 089 / Svět populární kultury (Petr A. Bílek) 171 / Kult a kýč (Marie Langerová) 215 / Témata a objekty české jazykovědy. Diskurzní analýza hledání „opravdového“ marxismu (Ondřej Pešek) 253 / Literární vědec, básník a politik mezi čtyřmi sjezdy. K myšlení o literatuře (David Skalický) Literární druhy v období 1947–1963. Analýzy 289 / Epika. Obrana individua a invaze vnějšího „velkého příběhu“ (Vladimír Papoušek) 403 / Lyrika. Přítomnost budoucnosti a naděje ztrát (Michal Bauer) 513 / Drama. Ve službách „správnosti“ (Libuše Heczková) 585 / 639 / 649 / 669 /

chor a disonance.indd 5

Plochy času 1947–1963 Soupis ilustrací Jmenný rejstřík Summary

31.10.2022 10:38:13

chor a disonance.indd 6

31.10.2022 10:38:13

Individuum, zkušenost a dějiny Úvodem Vladimír Papoušek

Ve třech dílech Dějin nové moderny, respektive Dějin „nové“ moderny, se náš tým pokoušel klást si otázku „jak psát dějiny literatury“. Při diskusi nad každým dílem jsme se snažili dospět k nové formulaci problému, přičemž jsme samozřejmě vždy naráželi jak na dílčí otázky, tak i na fundamentální pochybnosti. Lze vůbec napsat dějiny literatury, nebo vlastně dějiny čehokoliv?

Samotné označení „dějiny“ implikuje cosi celistvého a zahaleného metafyzičnem. Ten, kdo prohlásí „Napsal jsem dějiny toho či onoho“, jako by vyslovil přesvědčení, že dokázal obsáhnout univerzalitu událostí a času. Ovšem je více než zřejmé, že takové univerzalizující celistvosti, navíc nahlížející události ztracené v dějinném čase, nelze v rádoby vševidoucí perspektivě nikdy dosáhnout.

Je třeba pragmaticky přiznat, že píšící jedinec má k dispozici pouze soubor stop časových akcidentů, o nichž má omezené historické povědomí, a je tedy schopen o nich cosi říct a pospojovat je do určitých racionalizovaných sítí vztahů a událostí. Jde-li o literárního historika, může mít k dispozici texty vznikající v dané periodě, texty o těchto textech, a tedy znovu jen texty zachycující kulturní a politické klima dané periody, její nálady, vkus, ideje, úzkosti, slovník doby a řečové strategie promlouvajících – a to vše opět jen jako soubor dostupných fragmentů, které lze různým způsobem číst a rozumět jim.

Pokud ovšem píšící subjekt přistupuje ke svému pokusu s vědomím vlastní historické omezenosti, s vědomím kritického vztahu k vlastnímu slovníku a slovníku vzdálené doby, s vědomím neúplnosti konvolutu stop a s vědomím časové omezenosti, pak snad může svému pokusu vrátit víru alespoň v autenticitu své časové výpovědi.

chor a disonance.indd 7

31.10.2022 10:38:13

8

Chór a disonance

Píšící subjekt je zároveň konfrontován s dějinnou proměnlivostí zanechaných stop, zkoumaného materiálu. Toto zkoumání nemůže být stejné, jestliže se pracuje s prameny z počátku 20. století, nebo jeho druhé poloviny. Změnila se nejen povaha událostí, sociální realita doby a způsob, jak se o těchto změnách mluví, změnil se rovněž slovník i charakter řečových aktů, mentalita společenství či psychologické stimuly. Neexistuje jiný způsob, jak porozumět, než skrze vlastní zkušenost, vlastní čtení externí reality, kterou píšící subjekt žije, prostřednictvím dějin vlastní existence. Zdá se nám tedy korektní přistoupit na takto definovaná pravidla, která spojují aspekt individuality, individuální zkušenosti a externího souboru stop kolektivních intencionalit, institucionálních faktů a tvůrčích gest dané periody.

Knihu Chór a disonance. Dějiny české literatury 1947–1963 jsme psali s vědomím nemožnosti jakékoliv pomyslné úplnosti. Název „dějiny“ v podtitulu ponecháváme jak pro jeho diskurzivní zavedenost, tak i s vírou, že se pokoušíme postihnout určitý dějinný pohyb, přestože jsou nám jasná všechna omezení a chápeme limity vlastních osobních dějin každého z nás.

Knihu lze považovat za dobovou výpověď několika literárních vědců o procesech provázejících vznik literárních artefaktů i pokusů o ně v jistém období. A to s plným uvědoměním toho, že jiná skupina badatelů v jiné nebo i ve stejné době bude tematizovat jiné aspekty, zkoumat jiné stopy, nebo stejné stopy vyloží úplně jinak. V první části knihy nazvané Kulturní kontext doby se pokoušíme o komplexnější pohled na mezinárodní souvislosti doby i na proměny dalších kulturních fenoménů provázejících dané období, a to s pochopením veškeré nutné fragmentárnosti takto zobrazované sítě. Ve druhé části s názvem Literární druhy v období 1947–1963 se pak přidržujeme široce pojatých morfologických stabilit definovaných literárními druhy – lyrikou, epikou a dramatem. Chápeme je jako pevněji zakotvené v tradici i mentalitě doby, než je tomu u žánrů, které ve zkoumaném období, silně ovlivňovaném ideologií, snadněji podléhaly transformování a přepisování v duchu mocenských požadavků dominujícího totalitního režimu.

Název Chór a disonance poukazuje na dominantní dobový střet mezi režimní politikou a kulturou usilující o jediný souladný sborový hlas celého společenství, přitakávajícího utopickému projektu ideální budoucnosti, a disonantními hlasy reálných lidských bytostí – umělců, myslitelů, kteří navzdory perzekuci a nebezpečí nakonec přebírají hlavní part v smutné rozkládající se kakofonii diskreditovaného režimního vyzývání k víře v něco, čemu se věřit nedalo. Jakkoliv tato dominance lidské reality nad chimérou budoucího ráje ještě není definitivní, radikálně proměňuje kulturní diskurz doby, který se už režimu nepodaří nikdy eliminovat. Zatímco v předchozí trilogii jsme sledovali vzestup a postupnou destrukci velkého modernistického snu promítnutého do řady realizovaných projektů, v aktuálním svazku jde pak jen o simulakrum této původní víry, proměněné do zvrácených poloh násilně vynucované víry v nemožné.

chor a disonance.indd 8

31.10.2022 10:38:13

Diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura Vladimír Papoušek

V kapitole O jednotě dějinných útvarů, obsažené v knize Opium intelek­ tuálů, uvažuje její autor, francouzský filozof Raymond Aron, o principech kontinuity a diskontinuity v dějinách. Aron byl možná jediný, kdo dokázal v 60. letech na Západě argumentačně vzdorovat levicové smršti a všeobecnému vzývání marxismu, kterému podlehl tamější intelektuální svět. V této kapitole uvádí, že každý interpretovaný dějinný útvar je spojován v jednotu na základě řady událostí, které mají nějakou příčinnou souvislost. Přitom ovšem zdůrazňuje: „Jednotlivé prvky společnosti spolu vzájemně souvisejí, vzájemně se ovlivňují, ale žádný úplný celek netvoří.“1 Vzájemné souvislosti jsou pak tvořeny řadami faktů nebo událostí, jejichž logická souvislost, z níž je odvozována příčinnost v dějinách, je tvořena soubory z oblasti politické, ekonomické nebo náboženské. Poté uzavírá vznesenou pochybností o tom, že by mohl existovat dějinný útvar, který bude zcela konzistentní. Říká: „Lze však pochybovat i o tom, že bychom dokázali nějaký jediný princip, od něhož by se odvozovaly všechny způsoby života, myšlení, odhalit alespoň u jednoduchých společností.“2 Aron zcela pochopitelně polemizuje s marxistickým nárokem na ovládnutí dějin, který ovšem je výsledkem dlouhodobého uvažování o dějinách zejména v německé filozofické tradici, kde se vždy hledá nezpochybnitelná syntéza určité éry, což lze dokumentovat na dílech Hegelových, ale stejně tak Spenglerových3 nebo Heideggerových.4 Tato tradice ovládající dominantně myšlení evropských intelektuálů poloviny 20. století pracovala s historií jako s „objektem“, který lze vždy v jisté době uchopit, vysvětlit a ovládnout, přičemž zejména u marxistů vzniká přesvědčení, že takto uchopenými objekty lze interpretovat a predikovat chování útvarů příštích, respektive předvídat

chor a disonance.indd 9

1 Aron, Raymond: O jednotě dějinných útvarů. In týž: Opium intelektuálů.

Přel. Helena Beguivinová. Mladá fronta, Praha 2001, s. 156.

2 Tamtéž, s. 156.

3 Spenglerovo dílo Zánik západu je u Arona zmiňováno několikrát.

4 Srov. např. Heidegger, Martin: Věk obrazu světa. Oikoymenh, Praha 2013.

31.10.2022 10:38:13

10

5 Srov. klíčovou knihu Karla Raimunda Poppera The Poverty of Historicism, poprvé vydanou roku 1957 v nakladatelství Routledge.

6 Aron, Raymond: O jednotě dějinných útvarů, s. 159–160.

chor a disonance.indd 10

Chór a disonance

morfologické proměny útvaru stávajícího. Vedle Arona najdeme v té době jen málo dalších kritiků tohoto syntetického a mocenského pojetí dějin.

Jedním z nich byl například filozof Karl Popper.5 Aron, který polemizoval mimo jiné se Spenglerovou teorií kultur a dějinných útvarů jako organismů a uzavřených celků,6 upozorňuje, že z dějin nelze nikdy vyloučit princip nahodilosti a ne zcela odhalitelnou síť příčin a následků. To podle jeho názoru vylučuje, aby určitý interpret nebo skupina interpretů, sdílejících stejnou víru, dokázala přesvědčivě ovládnout dějiny. Na druhé straně je tu poměrně značný zájem všech interpretů dějin – politiků, ideologů, teologů i historiků – na tom, aby vyložili jisté celky synteticky. Touto snahou zároveň deklarují pravdivost svého výkladu. Vždy je přitom mířeno jakoby k externí realitě, a to tak, aby vznikl dojem, že mluvčí jasně vidí definované útvary a jejich proměny před sebou. Nijak se přitom nezdůrazňuje, že jde vlastně pouze o rétorické strategie, intencionální řečové akty, které jsou vklíněny do dobového diskurzu, a nelze dokázat, že by se dotýkaly externí reality jinak než podobou aktuální ilokuce. Tento princip ovládnutí dějin se do jisté míry počal drolit s příchodem postmoderní kritiky a pod tlakem konceptů zpochybňujících například dominanci západní kultury, jako jsou třeba postkoloniální nebo genderová studia. Jenže i v těchto výkladech nakonec začala dominovat namísto kritické analýzy a skepse jistá touha po syntéze, potvrzující daná polemická přesvědčení, respektive předem dané ideové axiomy.

Zdá se, že historická arogance, zrozená už v 19. století, přetrvává dodnes, jakkoliv je k dispozici mnoho důkazů o tom, že každý výklad dějin je narativ spojený jak s jistým ideovým záměrem, tak se snahou po estetické harmonii daného modelu, po logické kontinuitě vyprávěného příběhu.

Jestliže přijmeme Aronovy i Popperovy pochybnosti, vynoří se před námi několik problémů, které musíme brát vážně, pokud se chceme dějinnými událostmi zabývat: za prvé jde o to, jak si udržet kritický odstup a nepodlehnout pokušení harmonicky modelovat příběh, který syntetizuje celek. A jde to vůbec udělat? Za druhé, pokud se zabýváme specifickou oblastí dějinných událostí, jako je například literatura – jak k sobě vztahovat či naopak držet ve zdravé distanci události politické, obecně historické, ekonomické a ony literární, když samozřejmě nelze popřít, že spolu – nikoliv však jednoduchým způsobem – souvisejí?

A konečně za třetí – lze permanentně reflektovat povahu řečového aktu, tedy to, že jde především o ilokuci s jistou intencí, a nikoliv o reálné uchopování pohybů a tvarů skutečnosti?

Na žádnou z položených otázek neexistuje jednoduchá odpověď. Je zřejmé, že k dějinnému výkladu se nelze chovat jako k vědecké teorii, která může být nezávisle testována, prověřována, zda je pravdivá či nikoliv. Maximálně lze uvažovat nad tím, do jaké míry je teorie přijatelná pro odborné publikum. To ovšem často používá různé druhy těchto kvaziteorií a není příliš ochotno se na nějaké shodnout. Pak lze uvažovat jen o zmnožování takových teorií nebo výkladů, z nichž ovšem žádný nemůže mít nárok na dominanci, pouze na to, být jednou z alternativ existujících vedle sebe a v růz-

31.10.2022 10:38:13

diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura

ných situacích více nebo méně použitelných. Historik by přitom měl hlídat, aby se žádná z nich nestala ideologickou zbraní pokoušející se negovat nebo absorbovat všechny ostatní. Historický výklad bude vždy narativem, který se bude více nebo méně hodit určitému interpretovi či skupině interpretů.

Vedle toho by druhou stranu měly vyvažovat kritické argumenty, do jisté míry nahlodávající harmonii a hladkost celku. Pokud předkládaná kvaziteorie neobsahuje žádné možné protiargumenty, respektive neupozorní jejich prostřednictvím na své limity, pak ji lze poměrně jednoduše určit jako celek s dominující ideologickou intencí. Ta ovšem nemusí být vždy jen politického charakteru, ale třeba prostě osobního (například může jít o nechuť k nějaké jiné opoziční teorii, respektive k jejímu autorovi, nebo o touhu prosadit svůj názor negací těch ostatních).

Jakkoliv je ověřitelnost teorií v humanitních vědách v zásadě nemožná, a jakkoliv jsou tedy tyto teorie jen jistým ilokučním aktem, tvrzením, které nelze prokázat, jen můžeme spoléhat na jeho přesvědčivost a uvěřitelnost v očích publika, přesto lze i tady zachovat podstatnou míru vědecké korektnosti, pokud tento ilokuční akt vymezí své hranice a upozorní na místa neurčitosti.

Literární historik pracuje se specifickým souborem informací, v nichž se pokouší najít souvislosti. V první řadě jsou to samotné primární objekty jeho zájmu, tedy literární texty vznikající v rámci fenoménu, který je identifikován jako literatura – literatura jistého jazyka, kultury, ale i jako literatura jaksi an sich, tedy jistý, málo pravděpodobný ideální konstrukt, jako je světová literatura a podobně. Potom jsou tu další vrstvy, které zahrnují veškeré události kolem literárních děl, jako je jejich kritické hodnocení, vydavatelské strategie, cenzura a konečně i zacházení s literárním textem jako nástrojem jisté ideologie, jako se zbraní, díky níž se dokazuje identita určitého celku, kulturní dominance, nebo naopak toxicita a nebezpečnost určitého díla.

Raymondu Aronovi se oblast literatury jeví poněkud jednodušší než oblast obecných dějin. Uvádí například, že rozhodujícím kritériem v umění je kvalita. S tím sice lze souhlasit, ale obtížnější je říci, jak je tato „kvalita“ určována. Aron v souvislosti s literaturou, respektive s uměním používá termín „dílo“. Celou oblast umění pak vidí oproti obecným dějinám jako areál ko­ operace: „Přes svou jedinečnost spolu nicméně díla souvisejí: technik znovu nachází řešení problémů, před nimiž stáli všichni architekti. Proporce, forma, složení Parthenónu skýtají neustálé poučení, přestože duchovní sdělení si každá generace vykládá jinak.“7 Je zřejmé, že Aron soudí umělecké dílo jako jasně identifikovatelný objekt, který navzdory době svého vzniku je stále přítomným komparativem pro další umělce. Ve výtvarném umění, sochařství či architektuře to nepochybně platí, ale u slovesného díla je situace komplikovanější. Literární text je během svého života měněn, transformován, adaptován, překládán, a navíc se realizuje až v rámci čtenářské interpretace. Tato realizace pak může obsahovat mnoho nahodilostí, vynechávek, nepochopení. V čtenářské rea­lizaci nepochybně hraje roli i zapomínání. Literární text nelze přirovnat k hudebnímu dílu, které se také realizuje v časovém průběhu, ale na základě jistých

chor a disonance.indd 11

11

7 Aron, Raymond: O jednotě dějinných útvarů, s. 159–160.

31.10.2022 10:38:13

12

Chór a disonance

kontinuit melodických, rytmických, což s výjimkou poezie v literatuře tak docela neplatí. Udržitelný dojem jako v hudební skladbě lze realizovat v básni, těžko v komplikovaném románovém celku. Z toho vyplývá další problém, a tím je identifikace výše zmíněné kvality, tedy toho, co činí literární text uměleckým dílem, které může skýtat poučení i jiným generacím. Ovšem čím více budeme zkracovat časový odstup od zkoumaných událostí, tím více nejistoty o tom, co dílo je a co není, bude narůstat, protože se přibližujeme k místům ustavování, vzniku a také konkurence. Antičtí dramatikové soutěžili se svými tragédiemi jako sportovci v aréně, v čase vzniku mnohá díla nebyla rozpoznána jako kvalitní, ale spíše jako kontroverzní nebo zcela nepřijatelná. Známých příkladů je tolik, že snad není nutné žádný explicitně udávat – od Máchy, Poea, Dostojevského až po moderní evropský román. Je však také třeba zdůraznit, že zejména prozaická díla obsahují záměrně mnoho kontradikcí. Román je dialogický útvar, pracuje s alegoriemi, jak víme díky Michailu Bachtinovi.8 Nemívá ani jednoznačnou pointu, jeho technické normy jsou založeny na permanentní změně. Zároveň jazyk románu nebo povídky či novely nepatří pouze danému dílu, ale cirkuluje stejně v externím reálném světě. Jakýkoliv pokus o uzavření literárního díla do „fikčního světa“ – tedy zcela autonomního prostoru, tak, aby bylo stejně jednoznačně identifikovatelné, končí vždy nutně nejistotou a rozpaky.

Dílo a dějiny

8 Bachtin, Michail: Román jako dialog.

Odeon, Praha 1980.

9 Srov. publikace Harolda Blooma Anxiety of Influence (poprvé 1973), Map of Misreading (poprvé 1975) či česky vydaný soubor Kánon západní literatury (Prostor, Praha 2000).

chor a disonance.indd 12

Aron pak vidí díla „jako výraz určitého společenství, jehož zákonem je spíše dialog než napodobování či zápas“. Harold Bloom9 by asi souhlasil jen částečně, respektive viděl by vztah děl jako dialog i zápas. Pokud bychom chtěli být analytičtější, pak by bylo potřeba učinit několik nutných rozlišení. Díla sama o sobě žádný zápas nevedou, zvláště ne pak ta, která jsou už pevně usazena v kánonech, což vyžaduje samozřejmě patřičnou časovou distanci.

Zápas a dialog mezi umělci a tvůrci je spíše otázkou psychologickou, kterou literární historik těžko může významněji využít. Skutečný zápas se ovšem odehrává v rovině řeči o díle, v areálu existování díla v reálných společenských a historických souvislostech. Je to zápas o kanonizaci, o určení kvality a významu. Tento zápas se už nedotýká ani tak děl samotných, ani jejich tvůrců, ale je záležitostí diskurzivní formace zvané literatura. To, co je a co není literárně hodnotné, respektive co je a co není literatura, neurčuje žádná metafyzická hodnota, ale jde o permanentní diskusi v rámci společenství a historie. V této souvislosti je potřebné sledovat několik pohyblivých distinkcí vyskytujících se v různých rovinách diskurzu, jako jsou proměny poetik a literárního jazyka, proměny kritické reflexe a jazyka recipujících a proměny jazyka o literatuře obecně, tedy tam, kde je literatura používána v rámci řeči o politice, ideologii, filozofii, kdy se stává reprezentací nikoliv své estetické kvality v rámci literatury, ale kdy jsou jí přisuzovány nebo odebírány kvality jiné.

31.10.2022 10:38:13

diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura

13

Z toho tedy pak vyplývá i jistý náznak odpovědi na výše položenou otázku, jak se má literární historik chovat k událostem politického, ekonomického či náboženského charakteru, s nimiž běžně pracuje obecný historik.

To, že nelze přistoupit na žádný druh literární imanence, ať už má charakter Bloomovy směsi psychoanalýzy a gnosticismu, nebo je založena na proměně technických a estetických norem, jako je tomu u strukturalismu, je zřejmé.

Na druhé straně stojí literární historik před úkolem zachovat specifičnost svého oboru, ale zároveň je zřejmé, že výše zmíněné areály neliterárních informací nemůže eliminovat. Jistý extrém přichází například s érou nového historismu, kde konvolut vnějších norem definuje zacházení s literárním textem a jeho interpretaci. Jakkoliv byly zejména Greenblattovy myšlenky a postřehy pro literární vědu mimořádně přínosné, nelze je ve vztahu k literární historii absolutizovat. Ostatně osud nového historismu ukazuje, že tato cesta není hodna zbožnění. Sám nový historismus, jak o tom svědčí mnohá čísla jejich reprezentativního časopisu Representations, se rozplynul v poněkud chaotickém panoptiku kulturních bizarností.

Literární historie primárně zkoumá a má zkoumat to, co bylo v jisté tradici vydiskutováno jako řada či soubor literárních děl, a proč se tak stalo.

K tomu nutně potřebuje i informace obecně historického charakteru, znalost dobového diskurzu, norem, tabu, dominantních témat, invariantu dobových společenských strategií. Principiální otázkou je pak analýza událostí, které vedou k ustavení díla, spolu se zkoumáním těch událostí, které jiné literární texty odsuzují do role neúspěšných. Jde tedy o to, co se v dané historické době děje s literárními texty a jak jsou v širším kontextu jako takové uznávány nebo negovány a také jak se dobově definuje literární hodnota, respektive sám pojem literatury.

To vše představuje mimořádně širokou nestabilní oblast, plnou diskontinuit a nahodilostí cirkulujících mezi procesem vzniku jednotlivých děl definovaných nějakou individuální intencí, která na druhé straně nemůže být neovlivněna tak či onak dobovými intencemi kolektivními. Ustavování hodnot literárního textu se neděje v uzavřeném prostoru rozhovoru mezi autory a kritiky, ale probíhá v konkrétních podmínkách dobové externí reality.

Proměňují se slovníky jednotlivých literárních děl, protože zákonitě, s výjimkou plagiátorů a epigonů, jsou vedeny snahou uměleckých individualit po originalitě a novosti. Proměňuje se ale i slovník společenského diskurzu, a to nikoliv vždy jen přirozenou cestou pojmenovávání nových skutečností či objektů, přejímek z jazyků a podobně, což se ovšem nijak zásadně nedotýká dobového hodnotového systému jako celku. Jenže existují i radikální proměny slovníků, třeba tam, kde dojde k zásadní společenské změně, v níž nový pořádek vyžaduje hodnotovou proměnu v celém dotčeném prostoru.

Jde o formy revolučních změn, kdy nový režim požaduje také novou řeč, nový slovník, což se pochopitelně významně dotýká více literatury než třeba krajinomalby. Režimy, jako bylo nacistické Německo, bolševický Sovětský svaz anebo třeba Maova diktatura v Číně, násilně měnily jazyk. Ocitne-li se literatura v takové situaci, pak se navzdory veškerým diskontinuitním efek-

chor a disonance.indd 13

31.10.2022 10:38:13

14

Chór a disonance

tům začíná naopak přihlížet k tomu, co lze v dějinách literárních hodnot a literatury jako takové považovat za určitou relativní stabilitu, s čím je možné pracovat jako s řetězenou relativní kontinuitou.

Stability a nestability

10 Staiger, Emil: Základní pojmy poetiky [1946]. Československý spisovatel, Praha 1969.

chor a disonance.indd 14

Co lze definovat jako stabilitu v literární historii, aniž primárně saháme k jednotlivým dílům, která v tomto ohledu neposkytují příliš významnou oporu? Jejich vznik je nahodilý a dokazovat tu návaznost, zákonitost a kontinuitu lze jen obtížně. Jsou to například literární žánry? Existují žánry vykazující značnou stabilitu s minimem změn. To se týká například klasických strofických forem poezie, kde jsou poměrně přísně definována pravidla a zákonitosti buď v intenci, která musí být naplněna jako v případě ódy, nebo ve formě, jako u sonetu, v počtech slabik či rytmu. Definovaná pravidla má i klasická forma tragédie, nicméně už v dramatu se formální přísnost postupně uvolňuje až k útvarům modernistického divadla, dadaismu a podobně.

Nejméně přizpůsobivým útvarem jsou z žánrového hlediska povídka a román. Zejména román prochází permanentní proměnou, která často vede tvůrce k naprosté skepsi. Tak například Milada Součková v eseji Hlava umělce z roku 1947 pokládá román za mrtvý. Naopak surrealista Antonin Artaud téměř ve stejné době (1948) zase uvažuje v textu Le théâtre de la cruauté o smrti divadla.

Zdá se tedy, že ani žánr neskýtá pro literárního vědce z hlediska historické stability patřičnou oporu, pokud nechce zkoumat takové žánry, jako je například detektivka, science fiction nebo fantasy, což jsou oblasti s mimořádně trvalou mírou uspořádanosti a vnitřní zákonitosti. To jsou ovšem možná vlastnosti dané jejich relativním mládím. Lze tedy uvažovat ještě o vyšších celcích, které se postupně vynořily v pojmech literární vědy, a to jsou literární druhy – epika, lyrika a drama. Zdá se, že právě tady lze shledávat na jedné straně mimořádnou volnost a flexibilitu, která je ovšem na druhé straně vyvažována stabilními identifikovatelnými markery. Domnívám se, že je nejprecizněji definoval Emil Staiger v klasické knize Základní pojmy poetiky.10 Následující řádky jsou velmi volnou interpretací některých Staigerových principů.

Existuje pouze několik základních vlastností daných druhů, které při veškeré volnosti nemohou být změněny, aniž by daný pojem neztratil smysl.

U epiky jsou těmito vlastnostmi časoprostorová orientovanost a dějovost, tedy přítomnost nějaké události či událostí odehrávajících se v daném časovém kontinuu a prostorové lokalitě. Epické, aby mohlo být sděleno v jazyce, musí obsahovat princip distance v jakékoliv podobě. Dokonce i sdělení situo­vané jakoby tady a teď je nutně distanční, protože jakékoliv konsekvence událostí či události už v sobě prvek nezbytné distance obsahují. Sekundární vlastností je pak princip otevřenosti, to znamená, že sdělení může být

31.10.2022 10:38:13

diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura

15

fatálně ukončeno, ale může být otevřené a umožňující pokračování, transformaci a přesun v čase a prostoru, takže ani sdělení ukončené řekněme smrtí hrdinů nemusí být koncem epické kontinuity, hrdinové mohou být substituováni jinými, stejně jako může být nahrazen jeden soubor událostí jiným souborem.

Podstatou lyrického je naopak absence distance, přičemž sdělení je definováno maximálním přiblížením mluvčího k objektům, událostem a pocitům. Časoprostorová orientace není buď vůbec důležitá, nebo poukazuje na přímou souvislost mezi promlouvajícím objektem nebo událostí. Má rovněž za úkol pomocí metafor aludujících místa redukovat distanci, jako je tomu v mnoha Poeových básních, například v básni Ulalume. Přestože se tu mluví o řece, horách, které nesou místní jména, jde jen o vyvolání nálady, respektive dojmu, přičemž místa, na něž je poukazováno, nikde neexistují. U Máchy se mluví dokonce o přesné lokalizaci dne v roce – o prvním máji, ale i tady jde o aluzi nálady, nikoliv o sdělení definující konsekvence událostí.

Drama je konstruktem střetu, jehož pravidla určila už antická tragédie, kde střet smrtelného člověka s nadosobními silami a sudbou bohů končí zákonitou prohrou lidského prvku, zatímco v komedii má konflikt odlehčenější a neosudový charakter. Principem tohoto střetu je jeho předvedení před publikem, kde předvádějící simulují živý akt konfliktu před shromážděním diváků, kteří mohou soudit úspěšnost či neúspěšnost daného předvedení stejně jako přesvědčivost samotného konstruktu.

Tyto „základní pojmy poetiky“ představují v tradici vydiskutovaný a definovaný aparát, na jehož základě se uvažuje o všem literárním i o samotném pojmu literatura, jak je chápán v daném jazyce a historickém čase. Tento aparát představuje cosi jako vnitřní obsah literárního diskurzu. Jak bylo uvedeno výše, proces literárněhistorického dění nelze analyzovat jen s pomocí tohoto vnitřního světa, který by představoval čistou imanenci, ale do procesu nutně vstupují i události, politické, ideologické či náboženské. Takové události přinášejí i radikální historické zlomy, v nichž probíhá proměna hodnot, a tím i dobového slovníku. To představuje mimořádnou intervenci do všech oblastí lidského života i kultury, tedy i do literatury. A jedná se rovněž o intervenci masivní nestability a diskontinuity do prostředí, které představuje minimálně jistou iluzi trvalosti a stability, alespoň z perspektivy dané periody dějinného života společnosti.

Z hlediska literárněhistorické metodologie ovšem taková situace přináší mimořádnou příležitost k pozorování způsobů právě této intervence do stávajícího prostředí, procesu, kde bude docházet k prosazování nových hodnot a také nového slovníku, který by vystihoval nově nastolenou skutečnost. V areálu vnitřního diskurzu, v němž se mluví o literatuře, to bude znamenat snahu dát tradiční struktuře nové obsahy stanovením nových lyrických motivů, dramatických konfliktů či epických konsekvencí událostí a jejich aktérů. S touto novou intervencí ovšem na druhé straně nemůže v externím světě lidské společnosti zmizet paměť, tradice toho, co bylo považováno za hodnotu, co bylo vyjednáno jako literatura, respektive jako

chor a disonance.indd 15

31.10.2022 10:38:14

16

Chór a disonance

literární hodnota. Otevírá se tu tedy široký prostor k pozorování tohoto střetu stávajícího povědomí literárního diskurzu s novým slovníkem, který chce vytěsnit a přemazat vzpomínku na minulé, a zejména pak provoz těchto – z pozice nového – zastaralých či nežádoucích praktik, estetických, kulturních a ideových představ. Obecným východiskem je především identifikace a pojmenování zachycovaného problému a sledování jeho proměn v intervalu utvářejících se stabilit a kontradiktorických pohybů k nestabilitě a diskontinuitě. Proměny pojetí literárních druhů a jejich žánrového obsahu ve vztahu k širší historické charakteristice periody pak tvoří pozadí tohoto analytického úsilí.

Absorpce, subverze, nový slovník Perioda českých literárních dějin let 1947–1963 nese všechny znaky tohoto dramatického střetu, v němž se intervenující nový slovník pokouší vytlačit ten stávající a ovládnout veškerá gesta související s literaturou, tedy samotnou podobu literárních textů, ale i jejich následné hodnocení a hierarchii podřízenou nově vytvářenému hodnotovému systému. Tato intervence zároveň využívá arzenál tradičních a už vydiskutovaných představ o literatuře, tradici, a to včetně literárních druhů a v nemalé míře i žánrů. Na druhé straně se tato intervence, která usiluje o plošnou a totální změnu, setkává s odporem, který se projevuje v řadě subverzivních strategií usilujících o zachování kontinuity jak ve vztahu k minulosti, tak ve vztahu k jiným typům diskurzu, existujícím mimo přímo zasaženou lokalitu, o vztah k literatuře a kultuře jiných jazykových oblastí a diferenčního myšlení. Plošná absorpce a sjednocení, o něž usilují tvůrci nového slovníku, se vyrovnávají s tím, co zmiňuje několikrát i Raymond Aron, totiž se skutečností, že snaha o totální sjednocení bude vždy narážet na nahodilost a na nemožnost predikovat budoucí vývoj dějinných událostí. Pro dané období, charakterizované nástupem komunismu, je typické, že se nový režim bude pokoušet ovládnout dějiny, a v duchu marxismu sugerovat celému společenství myšlenku o osudovém pohybu historie k vlastnímu konci. Eschatologická víra v dané proroctví má sjednotit společnost v jeden kolektiv pracující ve směru určeného dějinného pohybu. To předpokládá odstranění rušivých elementů v podobě individualistických představ a „excesů“ nepodřizujících se společné práci na stanoveném a dějinami „vynuceném“ úkolu. Proto bude jedním ze zlomových témat střetu vztah individua a dějin.

Zatímco ideologické pole lze mocensky ovládnout i pomocí restrikcí, vstup na pole umění, potažmo literatury, je záležitostí mnohem citlivější.

Nelze tu jednoduše metaforicky řečeno zrušit staré instituce a nahradit je novými. Umělecké dílo je primárně záležitostí uměleckého gesta, přičemž umělec, pokud nejde o plagiátora nebo epigona, zakládá své přesvědčení o nezbytnosti originality vlastního díla právě na skutečnosti, že bude odlišné od těch dominujících aktuálnímu kánonu. Proto snaha tvůrců nového

chor a disonance.indd 16

31.10.2022 10:38:14

diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura

17

slovníku musí mít rovněž podobu postupné subverze do stávajícího diskurzu, subverze, která se posléze promění v plošnou absorpci. Tato postupná subverze se odehrává prostřednictvím ideových intervencí, snahy o proměnu myšlení umělce, který postupně přijme novou víru a jí stanovené úkoly, například tím, že do tradičního literárního druhu nebo žánru budou vsouvány nové ideové prvky. Patrné je to například na oblíbených filmových pohádkách 50. let, kde jsou tradičnímu žánru pohádky, zachovávajícímu velmi konzervativní půdorys, podsouvány elementy nové ideologie. Prakticky u všech těchto filmů lze něco podobného najít (říše dobra krále Miroslava v Pyšné princezně konfrontovaná s Půlnočním královstvím, hloupost sebestředných vládců kontrastující s moudrostí hlasu lidu ve filmech Byl jednou jeden král nebo Císařův pekař). Heroické eposy transformované do podoby hrdinů práce se snaží přesvědčit čtenáře v budovatelském románu, lyrický prožitek spojovaný nikoliv s přírodou nebo milostným vztahem, ale s láskou k novému režimu, nové době, pak sugeruje novou senzitivitu v poezii.

Snaha o postupné ovládnutí diskurzivního pole je ovšem narušována nahodilostmi a diskontinuitami, které brání definitivnímu uzavření prostoru a utažení nastražené smyčky. Na jedné straně je tu odpor individualit, které nechtějí přistoupit na novou víru a zdůrazňují ve své tvorbě konfrontaci s dobou a s dějinami, jako jsou příslušníci některých uměleckých seskupení 30. a 40. let, například Jiří Kolář a další příslušníci Skupiny 42, nebo surrealisté, nebo ti, jejichž víra sama o sobě vylučuje přijetí víry nové a s ní i nového slovníku (katolíci a další náboženská uskupení). Pak jsou tu ti, kdo nejprve sdílejí novou víru s nadšením, ale postupně začínají střízlivět, i proto, že cítí mimořádný tlak vnucované diskontinuity (skupina kolem časopisu Květen), a dále ti, kdo přijímají nový slovník, ale bez hlubšího přesvědčení – oscilují mezi novým a tradičním, což se týká třeba řady příslušníků Bednářovy generace a tak dále. Jakkoliv se nový režim snažil o vytvoření jednoty ve víře, v hodnotách a dějinami stanovených úkolech, v reálné historii nikdy k ničemu podobnému nedošlo. Vždy půjde o dynamický, nepředvídatelný proces, který je nezbytné posuzovat bez lákavého zjednodušování.

Je potřeba zmínit i snahu intervenujícího nového slovníku po oddělení zasaženého prostoru od zbytku světa, v němž cirkulují jiné ideje, představy a jiný slovník. Jednou z dominant nového diskurzu je dělení na „my“ a „oni“, na ty, kdo víru sdílejí, a na ty, kteří ji odmítají. Prostorově má toto dělení jakési dva okruhy – vnější hranici, kterou tvoří i reálné hranice ovládané novým režimem, a hranici vnitřní, jež je nevymezitelná, ale definuje ji snaha po vyhledávání a odstraňování ideových či uměleckých anomálií uvnitř ovládaných hranic. V obou případech jsou tyto prostory definovány jako škodlivé a nepřátelské. Za vnější hranicí je to veškerý exil politický, ale i umělecký – Egon Hostovský, Milada Součková, Ivan Jelínek, Viktor Fischl, Zdeněk Němeček a další. Uvnitř pak jsou mnozí katoličtí umělci, ale i nepohodlní komunističtí intelektuálové jako Záviš Kalandra, Karel Teige aj. Za hranicí a s nálepkou škodlivosti se ocitá i západní věda, myšlení i umění. S ní je spo-

chor a disonance.indd 17

31.10.2022 10:38:14

18

Chór a disonance

jován a od ní „očišťován“ i vnitřní prostor, protože před příchodem nového diskurzu tu byl její vliv velmi patrný. Tak je odstraňován existencialismus, surrealismus, abstraktní umění, strukturalismus…

V této souvislosti lze k sledovaným literárním druhům přidat další podstatný element, jakkoliv k nim nemá přímou rodovou vazbu, nicméně v druhém plánu propojuje umění s areálem humanitních věd, jako je filozofie, filologie či sociologie, a tím je rétorika, přesněji řečeno rétorické strategie legitimizující gesta absorbující moci, ale také legitimizační protitlak dobových subverzivních sil. Jde o to, jakými řečovými akty přesvědčit a svést společenství, aby přijalo předkládanou interpretaci dějin, nahodilých a nesrozumitelných událostí přítomného času, které jsou převáděny do metafyzické roviny vize, vědění, odhalené nutnosti. A jakými řečovými akty naopak tuto dominující naléhající persvazi zpochybnit, respektive udržet si od ní odstup.

V tomto procesu, který nikdy nebude vykazovat žádnou jednoduše popsatelnou jednotu (jakkoliv historické výklady daného období budou naopak schopnost tuto jednotu vyslovit simulovat), dochází k permanentním mutacím a transformacím. Zdánlivé mikroudálosti získávají v historické perspektivě podobu dominant, nebo naopak dominantní historická událost je vztahována k dobovému univerzu jako cosi pominutelného. Avšak ani v jednom případě nelze jednoznačně určit konkrétní osy vývoje nebo fatální kauzalitu, z níž může historik vyvozovat svou „pravdu“ o interpretované době.

Pokud se má historik vyhnout tomuto málo věrohodnému vyhledávání fatálních kauzalit a metafyzickému určování povahy dobových procesů, pak se jako korektnější přístup jeví pokus o deskripci souboje dobových slovníků a rétorických strategií v jejich nahodilosti, nepředvídatelnosti, v struktuře absorbujících gest dominantní moci a rétorických protitahů subverzivních sil, a to bez ambice určovat příčiny a následky v jednoznačné historické perspektivě. U literárních dějin by šlo o obzvláště nevěrohodný postup, už z toho důvodu, že jednotlivé události, jako je vznik literárního díla, nelze předvídat.

Je ovšem možné sledovat a popisovat pohyby v stanoveném poli literárních druhů a dobové rétoriky, analyzovat propojení jednotlivých událostí, které jsou nahodilé a obtížně předvídatelné (jako je morfologie, téma, estetická a ideová podoba literárního textu, potažmo uměleckého díla), s pohybem odehrávajícím se v rámci zápasu o ovládnutí daného literárního druhu, o prosazení určité řečové strategie. A to společně s vazbami těchto strategických pohybů na používanou metaforiku, figuraci obecně, na vytváření obrazů, konceptualizaci emotivity v literárním díle pomocí specifických imaginativních konstrukcí.

Dějinná perioda V časově rozsáhlé periodě, která má být sledována, tedy v letech 1947–1963, dochází z hlediska literatury k množství událostí, které se z odstupu budou jevit jako kvalitativně velmi odlišné; na druhé straně se bude v detailním

chor a disonance.indd 18

31.10.2022 10:38:14

diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura

pohledu tato diference vytrácet. Je zřejmé, že popisovat veškeré události jisté doby jako kvalitativně rovnocenné nelze, a není to ani účelem, nejde zde o encyklopedický popis. Na druhé straně, orientace pouze na dominanty, vynořující se z historie jako hodnoty nebo klíče k dalším metamorfózám literatury, do značné míry pohled na celý proces zplošťuje. Navíc již bylo řečeno, že v daném prostoru nepůsobí pouze imanentní střet literárních děl, ale také konfrontace událostí jiného druhu, tedy kulturních, estetických, politických či ekonomických. Zdá se, že nejproduktivnějším v tomto ohledu zůstává interpretační výběr jak událostí jevících se jako statické, tedy vázaných jen k dané době (například roku), tak událostí dynamizujících, které strhávají pozornost veřejného prostoru a vytvářejí určité gravitační pole. Pokud použijeme oblíbenou metaforu z oblasti fyziky, pak literární historik sleduje ­areál entit s různou rychlostí a různou energetickou hladinou, takže tu dochází jak ke zpomalování, tak ke zrychlování. Celé období pak nezbytně bude vykazovat evidentní pohyby v rámci udávaného souboje slovníků a rétorických strategií. Právě tyto makroudálosti můžeme chápat jako ty, které umožňují morfologickou deskripci jednotlivých period či etap historického procesu, aniž by bylo nezbytné vyslovovat metafyzická přesvědčení o povaze doby.

Je známo, že již kolem roku 1947 dobový diskurz do velké míry ovládl nový slovník motivovaný komunistickým ideovým konceptem. Jeho masivní expanze nastává po převratu v roce 1948, kdy dominující komunistický diskurz eliminuje vše, co odporuje marxisticky definované vizi dějin a utrpení ponížené třídy a jejímu definitivnímu historickému vítězství, které zároveň bude ukončením dosavadní historické etapy. Dominance ideologických aspektů nad estetickými vede v kultuře a literatuře k dramatickému ohýbání tradice, tabuizaci individualismu, eliminaci individualistických myšlenkových proudů a všeho, co je označeno jako buržoazní nástroj k ovládnutí utlačované třídy. Jsou tak eliminovány například existencialismus,11 strukturalismus, avantgardní předválečné směry, stejně jako koncepty konzervativního katolicismu. Mnozí předváleční propagátoři nástupu nového umění a nové doby spojené se socialistickou obrodou společnosti budou stalinskou režií realizace těchto myšlenek fyzicky likvidováni. Karel Teige podléhá vyhrocenému tlaku politické a publicistické štvanice a umírá na infarkt, Bohuslav Brouk končí v exilu, Záviš Kalandra bude na základě verdiktu politického soudního procesu popraven, Jiří Weil se podruhé ocitne v podivné vnitřní emigraci. Razantní tlak na radikální proměnu slovníku vynucovaný mocensky vede v literatuře k různým aberacím. Někteří umělci přehodnocují své předválečné postoje a přidávají se k těm, kteří užívají nový slovník, s různou mírou nadšení – Bohuslav Březovský, Václav Řezáč, Miroslav Hanuš, Vítězslav Nezval či Marie Pujmanová.

Nastupující generace umělců jej pak opět s různou mírou nadšení rozvíjí; jde například o autory kolem časopisu Květen nebo o jednoho z představitelů revolučního básnictví raných 50. let Pavla Kohouta.

Vedle toho existují rezistentní struktury, jako jsou příslušníci Skupiny 42, zejména Jiří Kolář, surrealisté v několika variantách – od zbytku původ-

chor a disonance.indd 19

19

11 Srov. např. brožuru Györgyho Lukácse Existencialismus či Marxismus?

Družstvo Nová osvěta, Praha 1949.

31.10.2022 10:38:14

20

12 Srov. antiutopický román George Orwella 1984 (poprvé publikován v Londýně 1949).

chor a disonance.indd 20

Chór a disonance

ní surrealistické skupiny a jejího dědice Vratislava Effenbergera přes relikty Skupiny Ra až po volně oscilující umělce typu Zdeňka Lorence nebo Josefa Hiršala. Jako odolné vůči tlaku nového slovníku se ukazují i vyhraněné poe­ tické koncepty Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana nebo Františka Hrubína. K nim lze přiřadit i umělce, kteří v daném období píší, ale oficiálně nepublikují, jako je Egon Bondy, Bohumil Hrabal nebo Josef Škvorecký či Jan Hanč. Specifickým fenoménem je vznik další vlny uměleckého exilu – Jan Čep, Egon Hostovský, Milada Součková, Ivan Jelínek, Viktor Fischl, Zdeněk Němeček.

Tento výčet nemá být školským přehledem osobností spojených s daným obdobím. Jeho funkcí je učinit názornějším skutečnost, že neexistuje žádná jednota a jak proměnlivé je prostředí literárního diskurzu, v němž se střídají střety individuálních a kolektivních intencí, absorpčních tlaků i subverze, přičemž výsledky nejsou nikdy lineárně předvídatelné. Zároveň je velmi obtížné určit dobu trvání této periody. Každá datace bude spíše násilná, protože k metamorfózám dobového jazyka a rétoriky dochází postupně, a nelze najít jednu událost nebo datum, k nimž by se proměny měly vztahovat. Tradičně se mluví o změně spojené se smrtí Stalina či Gottwalda v roce 1953 nebo s nástupem nového sovětského vedení. Jenže proměnu literatury neurčují jen události vstupující do aktuálního veřejného diskurzu, ale i události, které se dějí víceméně skrytě. Řada děl vzdorujících oficiálnímu diskurzu vznikala už v době masivního nástupu totalitního režimu. Škvoreckého povídky stejně jako jeho román Zbabělci byly napsány na přelomu 40. a 50. let. Do stejné doby lze situovat díla Jiřího Koláře, Jana Hanče nebo Bohumila Hrabala a mnoha dalších. V exilu vycházejí ve stejné době romány Egona Hostovského, zejména román Nezvěstný. Probíhá rovněž postupné přehodnocování slovníku ze strany původně budovatelsky naladěné mládeže kolem časopisu Květen – Karel Šiktanc, Jiří Šotola nebo Miroslav Holub, kteří ustupují od obrazů ideálu a přiklánějí se k poetice reálné externí skutečnosti.

Do jisté míry pak dochází k samovolné diskreditaci radikálních socialistických projevů, které se postupně vyčerpávají v opakujících se obrazech budování, nadšení z nové socialistické skutečnosti a lásky k Sovětskému svazu, které jsou střídány „dvěma minutami nenávisti“12 k třídnímu nepříteli, respektive obrazy nebezpečí, které od něj hrozí. Diskrepance mezi slovníkem a vnímanou realitou je tak velká, že se sám stává parodií a je předmětem zesměšňování, ironie. Tento pohyb není ani tak patrný v literárních dílech, jako spíše v opatrné satiře, například ve filmu Hudba z Marsu z roku 1955 či v dramatech Vratislava Blažka (např. Příliš štědrý večer). V roce 1954 proběhne oficiální celostátní konference o satiře. V polovině 50. let vychází několik humoristických románů Jaroslava Žáka pod společným názvem Bohatýrská trilogie s doslovem Zdeňka Štolby: „Redakce nakladatelství dostává mnoho dopisů tlumočících různá přání členů Klubu čtenářů. Z nich nejčastější je volání po humoristické literatuře, a to především české. Nemáme však v naší literatuře tolik děl, jejichž vydání by vyhovělo onomu volání, jak by se na

31.10.2022 10:38:14

21

diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura

první pohled zdálo. A tak se ve svém probírání se humoristickou tvorbou našich autorů dostala redakce k dvěma jménům, jež ve 30. letech zazářila na obloze českého humoru.“13 Téměř omluvný úvod vysvětlující, proč se nová doba vrací k parodiím na detektivky, rodokapsy s ušlechtilými pistolníky, prohnanými obchodníky s opiem a gangstery, trampské hnutí a westernové nadšení mládeže 30. let. Podobně vysvětlující doslovy provázejí například i dobová vydání některých dobrodružných románů Julese Verna (Hvězda Jihu nebo Ocelové město), které jsou interpretovány jako obrazy zákonitého pokoření chamtivého kapitalismu.

Postupná diskreditace dominantního slovníku vede na jedné straně k jeho odmítání, na druhé straně se sám začne přizpůsobovat změněné situaci, o čemž svědčí například náhlá potřeba satiry, humoru, třeba ve filmech Anděl na horách (1955) nebo Čert nespí (1956), které mají přinést obecně přijatelnou zábavu, aniž by ovšem překročily závazný ideový a rétorický rámec socialistického slovníku. Období definované Škvoreckého Zbabělci, Klimentovou Marií, Šiktancovou sbírkou Heinovské noci, Hrubínovou Roman­ cí pro křídlovku, prózami Ivana Klímy, Arnošta Lustiga a mnoha dalších je periodou otevřeného střetu s oficiální propagandou, periodou postupného umlčování, spojenou s revizí tradice – návratem úvah o strukturalismu, existencialismu či poetismu a surrealismu, revizí hodnocení katolických básníků a přípravou na přijetí díla autorů exilových. Absorpční síla radikálně nastoupivšího socialistického diskurzu se postupně vytrácí a je nahrazována novým slovníkem, novou dominantou. Jeho vláda ale bude jen dočasná, jeho síla, stojící na nostalgické vizi obnovy socialismu, bude už trvale oslabena.

Charakteristika permanentně se proměňujícího procesu, který se tu pokoušíme velmi schematicky zobrazit, má v sobě nekonečnou řadu různorodých mikrodějů, lomů, fazet a diskontinuit, odehrávajících se v zápasu různých autorských strategií o ovládnutí epiky, lyriky i dramatu. Každý pokus o přiblížení se tomuto dění musí být nutně jen zlomkový, neúplný, výběrový a založený na určitých interpretačních preferencích. Žádný celkový obraz dějinného procesu neexistuje, jako neexistuje možnost vystoupit z vlastní existence a dívat se na ni v univerzální celistvosti a v dostatečném odstupu.

To, co před námi vyvstává, je fluktuující svět volných přechodů, energetických proměn utvářejících se a rozpadajících se stabilit a diskontinuit v totálně nelineárním oceánu dobové řeči, do něhož náleží i naše ilokuce na téma literatura doby let 1947–1963.

13 Rada, Vlastimil; Žák, Jaroslav: Bohatýrská trilogie. SNKLHU, Praha 1959.

chor a disonance.indd 21

31.10.2022 10:38:14

chor a disonance.indd 22

31.10.2022 10:38:14

23

diskontinuita, nahodilost, dějiny a literatura

Kulturní kontext doby v letech 1947–1963.

Souvislosti

chor a disonance.indd 23

31.10.2022 10:38:14

chor a disonance.indd 24

31.10.2022 10:38:14

Traumatizovaný svět a rozdělená Evropa Kultura a umění na západní straně železné opony Josef Vojvodík

Zámek Hausen v údolí Dunaje, 8. května 1945 Toho dne, kdy svět slavil své vítězství a zatím nepoznal, že je již po staletí poraženým své vlastní vzpoury.

Martin Heidegger1

„LA DIVINA COMMEDIA. S řinčením, skřípáním a vrzotem se spouští železná opona za ruskými dějinami. Představení skončilo. Publikum vstalo.

Je čas vyzvednout kabáty a vrátit se domů. Rozhlédli se kolem. Ale žádné kabáty ani domovy už nezbyly.“2 To, co napsal ve své aforistické knize Apo­ kalypsa naší doby (1919) ruský náboženský filozof Vasilij Rozanov o „železné oponě“, kterou nechala komunistická revoluce „zapadnout za Ruskem“, stalo se po roce 1945 skutečností v zemích střední a jihovýchodní Evropy (s výjimkou tehdejší Jugoslávie), které se na konci války dostaly do Stalinova mocenského vlivu jako politické satelity Sovětského svazu. Za Československem zapadla železná opona definitivně na čtyři desetiletí 25. února 1948. Evropa se rozdělila na Východ a Západ, začala éra „studené války“.

Symbolem rozdělené Evropy se stala Berlínská zeď, toto factum brutum, dělící západní a východní zónu Berlína, s jejíž stavbou se začalo 13. srpna 1961.

Literární historik a kritik Gustav René Hocke napsal v 50. letech o Praze a rozdělené Evropě ve své známé interpretaci manýrismu jako nadčasového uměleckého stylu Svět jako labyrint: manýra a mánie v evropském umění od roku 1520 do současnosti (1957) toto: „Přesto se právě z Prahy [za Rudolfa II.] šířila snaha o evropské duchovní sjednocení, snaha, která se později projevila v takovém (mnohdy až příliš preciózním) lyrikovi, jako byl Rilke, nebo

chor a disonance.indd 25

1 „Am Tage, da die Welt ihren Sieg feierte / und noch nicht erkannte, daß sie seit / Jahrhunderten schon die Besiegte ihres / eigenen Aufstandes ist.“ Heidegger, Martin: FeldwegGespräche (1944/45). Gesamtausgabe.

Band 77. Vittorio Klosterman, Frankfurt am Main 1995, s. 240.

2 Rozanov, Vasilij: Apokalypsa naší doby.

Torst, Praha 1996, s. 151.

31.10.2022 10:38:14

26

Běla Čermáková: Zátiší s chlebem (1959).

3 Hocke, Gustav René: Svět jako labyrint. Manýrismus v literatuře.

Triáda – H&H, Praha 2001, s. 190.

4 Filozof antropologie Helmuth Plessner o „legendě o zlatých dvacátých“ v roce 1962 napsal: „Fascinace 20. lety, zhuštěná do legendy o jejich jedinečné produktivitě, jejich nesrovnatelném bohatství talentů a odvahy je částečně vysvětlitelná klamem perspektivy, v němž se tak musí zapadlá, náhle ukončená doba právě dnes jevit starým i mladým.

Ale tento účinek časového odstupu nevysvětluje vše. Dáme-li ho do závorek, vyjeví se historická pravda.

Ukáže se jako jedinečná situace, jejíž nápadná duchovní hutnost, neobyčejné vnitřní napětí bylo výsledkem souhry různých faktorů.“ Plessner, Helmuth: Die Legende von den zwanziger Jahren [1962]. In: týž: Gesammelte Schriften 6. Die verspätete Nation. Eds. Günter Dux, Odo Marquard, Elisabeth Ströker.

Suhrkamp, Frankfurt am Main 1982, s. 279.

5 Černý, Václav: Mezi Východem a Západem. Kritický měsíčník 6, 1945, č. 1, s. 73. Černý se ve svých Pamětech 1945–1972 podrobně zabývá touto polemikou a články, které byly komunistickými aparátčíky programově vedeny proti němu a jeho stanovisku. Černý, Václav: Paměti 1945–1972.

Atlantis, Brno 1992, s. 74–84.

chor a disonance.indd 26

Chór a disonance

v tak enigmatickém básníkovi, jako byl Kafka, nemluvě o mnoha jiných.

Ztráta tohoto města pro Evropu, která nechce propadnout ani ekonomickému, ani biologickému materialismu, je stále citelnější. Evropa, rozdělená na Západní a Východní, je nadlouho odsouzena k těžkým funkčním duchovním poruchám. Duch Evropy se nedá lokalizovat na Západ, Jih, Sever nebo Východ. Nikdy také nebyl výhradně ,dialektický‘ ve smyslu vztahu jen mezi dvěma světovými stranami. Nebyl v tvůrčích epochách ani monologický, ani dialogický. Byl výrazem mocného pluralismu hodnot – při naprosté svobodě volby a rozhodování –, a pokud pravý, jednoznačný evropský duch existoval v tvorbě a společenských skupinách vždy jen krátce, pak to bylo pouze tehdy, když soustředil síly vyzařující ze všech evropských duchovních center, ať už z Florencie, Říma, Madridu, Londýna, Paříže, Mnichova, Norimberku, Vídně, Bruselu, Antverp, Haarlemu, Prahy, Varšavy, Moskvy atd., do jediného krystalu se stonásobnou září.“3 Na západní straně železné opony byla éra 50. let érou dvou protikladných tváří: jedné s nostalgickým pohledem nazpět za zmizelou předválečnou Evropou a druhé s pohledem vstříc novému začátku, politické a hospodářské stabilitě a mezinárodní kulturní a umělecké moderně. Tyto dvě tváře a dva pohledy – nazpět do minulosti a vstříc novému – se během 50. let, s jejich razantním vývojem od dožívajícího přídělového systému a potravinových lístků ještě na přelomu 40. a 50. let až k proslulým koncertům Beatles v roce 1960 v Hamburku a Liverpoolu, americkému pop-artu, Warholovým sítotiskům nebo Gagarinovu letu do vesmíru v dubnu 1961, pozoruhodným způsobem prostupovaly a překrývaly. Okolnost, že legenda o „zlatých dvacátých“ se zrodila na konci 50. let, je příznačná.4 Tato zvláštní ambivalence je dána také poválečným napětím mezi kontinuitou a diskontinuitou, mezi – do té doby nevídanou – modernizací, pluralizací a postupným, problematickým zpracováváním následků války a nacionálněsocialistického teroru.

Staronové mýty a smrtonosné legendy Již v květnu 1945 ožily diskuse na téma Češi a Československo mezi Východem a Západem. Ačkoliv o osudu a budoucnosti Československa bylo již rozhodnuto nejpozději na Jaltské konferenci v únoru 1945, pokusil se Václav Černý v úvaze Mezi Východem a Západem, publikované v prvním čísle obnoveného Kritického měsíčníku 1945, obhájit důležitost a význam české západní duchovně-kulturní tradice, jakkoliv zdůrazňuje – a v té chvíli to ani nebylo jinak možné –, že nikoliv Východ nebo Západ, ale Východ i Západ: „Se Západem musíme stůj co stůj udržet živý a zúrodňující duchovní styk, neboť jsme západním národem svou prastarou kulturou a přervat toto odvěké spojení znamenalo by upadnout v krizi duchovní bezradnosti a mátožnosti, bez pevných základů.

S Východem musíme svůj styk vystupňovat na nejvyšší míru, nesmí nám ujít ani jediný z plodných jeho podnětů, ani částička jeho bohatství. […] Východ i Západ, abychom mohli být co nejvíce a co nejlépe samo sví, samými sebou.“5

31.10.2022 10:38:14

traumatizovaný svět a rozdělená evropa

Václav Černý vyzdvihl kulturně duchovní roli Francie a její latinské kultury pro českou kulturu, aby poněkud obrousil hrany resentimentu „zrady Západu“, ale komunistický tisk se zaplnil články, jako byl např. úvodník Ladislava Štolla v Rudém právu z 19. 8. 1945, v němž jsou jakékoliv úvahy o spojení poválečného Československa se západní tradicí denuncovány jako „reakcionářské“, neboť jediným „zachráncem evropské kultury a civilizace“ je podle Štolla Sovětský svaz. Mýtus „zrady Západu“, usilovně budovaný od září 1938, přispěl fatálním způsobem k tomu, co historik Jan Tesař na konci 80. let 20. století výstižně charakterizuje jako „hlavní duchovní nástroj k satelizaci a sovětizaci Československa“.6 Komunistům „sloužily všechny základní složky mýtu: zklamání z tzv. zrady Západu jako argument, že se ČSR musí ve své zahraniční politice ,orientovat na Východ‘; memento zhroucení československého státu interpretované jako tzv. zrada české buržoazie; nezbytný motiv spasení v podobě ,lidu, jenž chtěl bojovat‘ – samozřejmě pod vedením

27

6 Tesař, Jan: Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky. Prostor, Praha 2014, s. 12.

Mikuláš Medek: Zázračná matka (1948).

chor a disonance.indd 27

31.10.2022 10:38:14

28

7 Tamtéž, s. 12.

8 Breton, André: Druhý manifest surréalismu. Zvěrokruh 2, prosinec 1930, s. 71. Reprint: Zvěrokruh 1. Zvěrokruh 2.

Surrealismus v ČSR. Mezinárodní bulletin surrealismu. Surrealismus. Torst, Praha 2004, s. 60–74.

9 Vztahem surrealismu k okultismu ve spojení s politickými ambicemi se zabývá ve své polemicky vyostřené, nicméně pozoruhodné knize Clair, Jean: O surrealismu. Barrister & Principal, Brno 2010.

10 Teige, Karel: Mezinárodní surrealismus. In: týž: Výbor z díla III. Osvobozování života a poezie. Studie ze 40. let. Aurora, Praha 1994, s. 325.

Teigeho text vznikl pro katalog pražské verze pařížské výstavy, která pod názvem Mezinárodní surrealismus proběhla v Topičově salonu od 4. listopadu do 3. prosince 1947.

11 Název kritického prohlášení pařížské surrealistické skupiny po skončení politicky manipulovaného 1. Mezinárodního kongresu spisovatelů na obranu kultury, který organizoval oficiální dopisovatel sovětských novin v Paříži, stalinskou kulturní politikou protežovaný spisovatel Ilja Erenburg společně s francouzskými spisovateli André Malrauxem, André Gidem, Jeanem-Richardem Blochem a Paulem Nizanem.

12 Teige, Karel: Mezinárodní surrealismus, s. 334.

chor a disonance.indd 28

Chór a disonance

KSČ“.7 Skutečnost, že v roce 1938 zradil Československo také SSSR, který vypověděl smlouvu, neboť Stalin se již chystal na uzavření smlouvy s Adolfem Hitlerem (v zastoupení ministra Joachima von Ribbentropa), k čemuž také 24. srpna 1939 v Moskvě došlo, se rokem 1945 stala nedotknutelným tabu.

Stejně tak i skutečnost, že stalinsko-hitlerovský pakt byl 21. listopadu 1940 náležitě oslaven ve Velkém divadle v Moskvě bombastickou inscenací opery Richarda Wagnera Valkýra v režii Sergeje Ejzenštejna.

V atmosféře stále rychleji oklešťované demokracie byla 4. listopadu 1947 v pražském Topičově salonu otevřena výstava Mezinárodní surrealismus, která trvala do 3. prosince téhož roku a která byla jednou z posledních manifestací svobodné kultury a mezinárodní duchovní spolupráce. Šlo o zredukovanou verzi první poválečné výstavy Exposition Internationale du Surréalisme, která byla instalována v červenci 1947 v pařížské galerii Maeght. Její téma, „nový mýtus“ a okultismus, působilo v době, kdy se (nejen) Francie vzpamatovávala z války a teroru okupace hitlerovskými vojsky, přinejmenším bizarně. Ostatně již v Druhém manifestu surrealismu (1930) požaduje Breton „hlubokou, opravdovou okultnost surrealismu“.8 „Nový mýtus“ mohl evokovat nejen německý romantický mytologismus, nýbrž také starogermánské mýty wagnerovského „gesamtkunstwerku“, událostmi let 1933–1945 silně zkompromitovaného. Kromě toho byly esoterika a okultismus, jimiž bylo surrealistické hnutí fascinováno již od svých počátků,9 po válce spojovány spíše s pravicově konzervativními tendencemi nebo přímo s ideologií nacionálního socialismu a s jeho mystifikujícími interpretacemi určitých obsahů gnóze, teologie spásy atd. Kromě toho v Paříži roku 1947, intelektuálně fascinované existencialismem, působilo téma „nového mýtu“, okultismu a spiritismu, jakož i celá expozice mezinárodní výstavy surrealismu již beznadějně anachronisticky, a surrealismus se rychle ocital – jak se záhy ukázalo – ve stále větší izolaci.

Entuziastický úvod do katalogu pražské verze výstavy Mezinárodní surrea­ lismus napsal Karel Teige: „Není to labutí píseň, ale důrazný prolog příštího dějství, není to stmívání, nýbrž úsvit nového dne. Výstava je čin, jímž surrea­ lismus demonstruje svůj rozvoj, vstupující do nové etapy. […] Surrealismus tu měří svou mezinárodní působnost a svou gravitaci, uvědomuje si své nové problémy a zároveň postupuje dále, aby je prohloubil, rozšířil a řešil.“10 Z Teigeho slov vane poválečný optimismus a víra v pokračování předválečného dobrodružství avantgardních skupin „z dob, kdy měli pravdu surrealisté“.11 Záměr výstavy a směřování surrealistického hnutí charakterizuje Teige jako snahu „tlumočit nový mýtus, existující dnes v latentním a zárodečném stavu.

V několika oktogonálních alveolách byly zde instalovány jakési oltáře (cosi mezi surrealistickým objektem a pohanským božištěm), zasvěcené básnickým postavám, schopným mytického působení. Nevěřte, že by tím surrealismus sklouzl do religiozity. Naopak, zvěstování nového mýtu má nahradit náboženský živel v lidském životě živlem básně“.12 Tento živel chce „rozzářit nový mýtus, který by člověku nově osvětlil cestu do Říše Svobody. Vědecké systémy, zkoumající konkrétní předpoklady změny světa, mají přece také své prvotní zdroje v utopiích, fantaziích a odvěkých snech lidské touhy […].“13

31.10.2022 10:38:15

29

traumatizovaný svět a rozdělená evropa

Teige v této krátké pasáži shrnuje a velmi přesně pojmenovává základní motivy modernistického (zde ještě konkrétněji avantgardního) gnosticismu, na které upozornil filozof a politolog Eric Voegelin: nový mýtus, který má nahradit „náboženský živel v lidském životě“, nikoliv „religiozita“, nýbrž sekularizované náboženství, které Teige nazývá „říší Svobody“, a spojení „vědeckých systémů“ s takto chápaným „novým mýtem“. Zásadní problém moderního gnosticismu spatřuje Voegelin v tom, že sekularizace ducha, který má své kořeny v náboženství, může sice náboženské jádro přetvořit, nikdy se ho však nemůže zcela zbavit, čímž ovšem závažným způsobem proměňuje také podstatu conditio humana a ústí do antihumánních totalitních ideologií.14 Ještě před vydáním analýzy a kritiky marxistického dogmatismu – povýšeného západními, především francouzskými levicovými intelektuály na nové politické náboženství – Opium intelektuálů15 (L’Opium des intellectuels, 1955), jejímž autorem je francouzský sociolog a politolog Raymond Aron, pub­likoval polský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu (1980) Czesław Miłosz v pařížském exilovém nakladatelství Instytut Literacki soubor devíti esejů Zniewolony umysł (Zotročený duch, 1953),16 které ještě téhož roku vyšly v Londýně v anglickém překladu The Captive Mind s předmluvou Bertranda Russella a ve francouzském překladu17 s předmluvou Karla Jasperse. V těchto pronikavých analýzách procesu intelektuálního podlehnutí dogmatismu marxistické ideologie ukazuje Miłosz na příkladu čtyř biografií polských intelektuálů a spisovatelů, skrytých za šiframi „Alfa“, „Beta“, „Gamma“ a „Delta“, v čem spočívala a spočívá zhoubná přitažlivost marxismu. Přestože tyto eseje vznikly již v roce 1951, neztratily ani dnes nic ze své aktuálnosti. Právě na podzim 1951 zemřel v Praze na infarkt, v atmosféře štvavých kampaní, Karel Teige a o několik týdnů později si vzal život básník Konstantin Biebl.

Jejich biografie jsou modelovými biografiemi obětí zotročení ducha ideologií beztřídní společnosti a politickým náboženstvím komunismu.

Působení této ideologie přirovnává Miłosz k působení fantastické Murti-Bing pilulky z Witkiewiczova temného katastrofického románu Nenasycení (1932), jehož vize se však stala skutečností. Mongolsko-čínská armáda ovládá ve Witkiewiczově románu svět od Tichého oceánu až k Baltu a lidé, propadající apatii, nenacházejí v životě žádný smysl. Ve městech se objevují překupníci, prodávající tabletu mongolského filozofa Murti-Binga, jejíž účinek spočívá v přenosu „světového“ názoru, jenž lidi zbavoval pochyb, tíživých existenciálních otázek a citlivosti vůči všem formám metafyziky. Těm, kteří požili pilulku, se vše začne jevit jako jasné, vysvětlitelné a „logické“, a terapii murti-bingismem podstupují stále další vrstvy obyvatelstva. Hrdinové románu se pod jejím vlivem dávají do služeb nového režimu, skládají oslavné ódy a malují lidu srozumitelné obrazy. Nemohou se však zcela zbavit své původní osobnosti a propadají schizofrennímu rozštěpení, ovšem pro čínsko-mongolskou armádu, která se na Evropu valí z Východu, jsou „užitečnými idioty“.

Witkiewicz tak již na počátku 30. let, ještě před mocenskou satelizací zemí střední a východní Evropy sovětským Ruskem, předpověděl působení marx-leninské ideologie na intelektuály a umělce, a jeho předpověď se napl-

chor a disonance.indd 29

13 Tamtéž.

14 Voegelin, Eric: Wissenschaft, Politik und Gnosis. Kösel Verlag, München 1959, s. 82.

15 Aron, Raymond: Opium intelektuálů.

Mladá fronta, Praha 2001 (nové vyd.

Academia, Praha 2019).

16 Miłosz, Czesław: Zotročený duch.

Přel. Andrej Stankovič, Jindřich Belling.

Torst – Vyšehrad, Praha 1992.

17 Miłosz, Czesław: La pensée captive.

Essai sur les logocraties populaires, Gallimard, Paris 1953.

31.10.2022 10:38:15

30

Chór a disonance

nila, jak ukazuje Miłosz, do velkých podrobností a důsledků. Podstatný a závažný je však Miłoszův psychogram intelektuála vystaveného účinkům marx-­ -leninské ideologie. Přestože Miłosz účinky totalitní ideologie ukazuje na polských intelektuálech své doby, vystavených přímému mocenskému tlaku, nakažlivá přitažlivost „murti-bingismu“, transformovaného v průběhu desetiletí do různých i zdánlivě nepolitických podob, působí i dnes neméně zhoubným způsobem. K tomu patří, že tato ideologie dává iluzi „vědeckého základu“ řešení všech problémů, vycházející z jednoho jediného systému: „Na místo toho všeho přichází jediný systém, jedna pojmová terminologie. […] Systém dialektického materialismu všechny spojil, filozofie (tedy dialektika) získala znovu vliv na život a začalo se k ní přistupovat jako k vědění a umu, na jejichž zvládnutí závisí chléb a mléko pro děti i vlastní štěstí. Intelektuál je opět užitečný. On, který dosud věnoval myšlení a psaní volné chvíle po výdělečné práci v bance nebo na poště, byl navrácen společnosti.“18 Filozof a psychiatr Karl Jaspers, který napsal předmluvu k francouzskému i německému vydání Miłoszovy knihy, vystihl důsledky „zotročení ducha“ ideologií: „Názorně vidíme formy skrývání, vnitřní proměny, náhlého skoku obrácení, rozštěpení člověka na dvě osoby. Vidíme obludný důsledek zároveň s obludným zmatením celku tohoto světa, skutečnost toho, co se západnímu člověku zdá nemožné, a proto tak těžko pochopitelné.“19 Zbyněk Havlíček píše ve své básni Kabinet dra Caligariho, jež vznikla ve stejném roce jako Miłoszova kniha, o „velké schizofrenii dějin“.20 Pro Havlíčka už nebyl marxismus, jako pro poetisty a surrealisty 20. a 30. let, ideologií revoluční proměny světa, nýbrž ideologií zdivočelých maloměšťáků a „nových neandrtálců“:

18 Miłosz, Czesław: Zotročený duch, s. 22.

19 Jaspers, Karl: Vorwort. In: Miłosz, Czesław: Verführtes Denken. Suhrkamp, Frankfurt am Main, 1974, s. 8.

20 Havlíček, Zbyněk: Veškerá poezie.

Dybbuk, Praha 2016, s. 287.

21 Tamtéž, s. 287–288.

chor a disonance.indd 30

Maloměšťák Ve stínu dějinného procesu Vymyšleného Hegelem ke chvále absolutna S vlhkýma očima krávy Přežvykuje své zasvěcení Půllitr marxismu Dva půllitry marxismu Této nepromokavé teorie jež jednou promokne na kůži Jež prý ví kde koho tlačí bota Jež se věnuje prakticky pedikúře dějin S něhou kata Který vtiskuje polibky odsouzených Do svého mezisvalového lůna Maloměšťák V jeho šose je strychnin smečky […] Viděl jsem inteligenci Bezmezně zkorumpovanou Pomáhající vytvářet vědu plechovým držkám (Kabinet dra Caligariho, 1951).21

31.10.2022 10:38:15

traumatizovaný svět a rozdělená evropa

31

Stanislav Podhrázský: Imaginace strachu – Kočka ( 1949).

Havlíček nejen jako klinický psycholog psychiatrické léčebny v Dobřanech u Plzně, ale také jako básník vnímal okolní svět socialistické reality – v její brutální realitě a konkrétnosti – jako schizofrenní. Život „pod prapory socia­ listického štěstí“ byl životem za „schizofrenní oponou“.22 Čím hlasitější byl oficiální propagandou po roce 1948 vynucovaný tzv. budovatelský optimismus, tím důsledněji trval Havlíček-básník na pravé skutečnosti „diktatury proletariátu“: na regresi k sadistickým a inkvizičním praktikám „šťastných zítřků“. Jeho báseň Stalinská epocha (1951) uvádí citát z dopisu sadistky: Když elastická rákoska nebo bičík Dopadá in memoriam dějin […] Když dáváš opakovat figury sociálních tanců Stalinská pořadová Krásná a militaristická Když dáváš dopadat mé hlavě Španělských vesnic In memoriam dějin Zpívám si starou píseň z doby inkvizice Když jsem šel k Irrenanstaltu jabloně kvetly Jabloně kvetly když jsem šel k Irrenanstaltu23

chor a disonance.indd 31

22 Tamtéž, s. 282. „Pod prapory socialistického štěstí / Popravy se děly v hledišti […]“, verše z Havlíčkovy básně Tse-tse (1951). Verš „Neopakuji scénu vraždy za schizofrenní oponou“ z „pásma“ Žiji život a píši báseň (1961), in tamtéž, s. 502.

23 Havlíček, Zbyněk: Veškerá poezie, s. 271.

31.10.2022 10:38:15

chor a disonance.indd 88

31.10.2022 10:38:20

Svět populární kultury Petr A. Bílek

Základní vymezení aneb Úvodem Populární kulturou se obvykle rozumí typ kulturní produkce a ustálený způsob její recepce, který se liší jak od děl vysoké kultury a jejího – obvykle i institucionálně stanoveného – způsobu vnímání, tak i od děl označovaných jako kultura masová. Díla populární kultury se svou strukturní výstavbou vyznačují určitou podobností s díly vysoké kultury: fungují v „otevřeném“ kódu a využívají významovou mnohoznačnost celku díla, ale i jeho dílčích částí; tím se oba tyto typy kulturní produkce odlišují od kulturních děl masového typu, u nichž „uzavřený“ kód umožňuje víceméně jenom pasivní evidenci nabízených významů. Základní rámec percepce děl populární kultury ovšem na rozdíl od děl kultury vysoké nevyžaduje respekt k celku díla a ani úsilí vyčerpat dle možností a vnímatelských dispozic celý významový potenciál díla. Percepční rámec populární kultury umožňuje zaměřovat se pouze na dílčí významové složky a ostatní významy podílející se na konstituování celku díla víceméně ignorovat. Tam, kde si percepce díla vysoké kultury žádá studium, dominuje v oblasti populární kultury modus hry.

Proto zde není cílem a účelem vnímání významový potenciál díla vyčerpat a absorbovat, ale lze jej odkládat, oddalovat, ba i odmítat. To je umožněno institucionálním nastavením, neboť způsob percepce děl populární kultury není nikde autoritativně ověřován a kontrolován, jako je tomu u děl vysoké kultury prostřednictvím školní výuky či „soutěže“ jednotlivých recenzních ohlasů nebo uměnovědně historických výkladů, nabízejících určité způsoby vnímání, které si vždy přisvojují alespoň jistou míru autoritativnosti a objektivní platnosti. Nabízené, tedy nějak zveřejňované způsoby vnímání děl populární kultury mají společenský statut subjektivních a herně pojatých diskurzů; tím se – někdy více, někdy méně zřetelně – liší od děl kultury ma-

chor a disonance.indd 89

31.10.2022 10:38:20

90

1 Tuto tezi podporuje pro naše období i problematický a nehodnotný statut volného času: „Obecně se navíc dá říct, že adorování práce jako vrcholné formy seberealizace člověka vedlo k určité distanci k volnému času jako takovému – na rozdíl od pozdějších dob není zvětšování jeho rozsahu jedním z nejdůležitějších požadavků a symptomů růstu životní úrovně, ale dokonce se objevuje určitá tendence chápat jej jako nutné zlo, výhradně jako čas, kdy se prostřednictvím relaxace zajišťuje žádoucí zvyšování výkonu“ (Franc, Martin; Knapík, Jiří: Volný čas v českých zemích 1957–1967. Academia, Praha 2013, s. 19).

2 Homogenizace nemusí nutně být jen výsledkem ideologických, redakčních či cenzurních tlaků, jak bývá vykládána v rámci konceptů totalitarismu. Lze ji chápat i jako inherentní rys, provázející socialistický experiment, v němž kultura nevyhnutelně vplyne do sociálně konstruktivistických programů; hyperbolický náčrt tohoto pojetí nabídl Boris Groys v knize Gesamtkunstwerk Stalin: Rozpolcená kultura v Sovětském svazu. AVU, Praha 2011.

3 Janáček, Pavel: Literární brak: Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951.

Host, Brno 2004, s. 17.

chor a disonance.indd 90

Chór a disonance

sové, u níž není způsob vnímání vnímatelsko-výkladovým diskurzem tematizován vůbec, anebo je redukován jako dílčí konverzační položka, u níž meritum potenciálního dialogu nespočívá v rozvíjení a soutěži interpretací, ale v deklarování určitého subjektivního postoje.

Jestliže toto elementární a jen provizorně načrtnuté vymezení aplikujeme na materiál oficiálně publikovaných produktů české kultury let 1947–1963, můžeme dojít ke stručnému závěru, že ani populární, ani masová kultura jako souvislá a produktivní oblast vzniku a recepce děl zde neexistuje.1 Tato absence, jak se na první pohled jeví, neznamená, že veškerá díla oficiálně zveřejněná v daném období by přináležela do sféry vysoké kultury tak, jak bývá obvykle vymezována. Absence děl i způsobů vnímání populární a masové kultury je způsobena nikoli vymýcením těchto „forem“, vnímaných tradičně jako „pokleslé“, ale jinak pojatou konceptualizací díla. Kulturní dílo daného období bývá založeno tak, aby historicky vzniklé kategorie vysokého, populárního i masového ignorovalo a místo nich vytvářelo představu sjednoceného, totálního prostoru, v němž dichotomie či ještě složitější vztahy neexistují. Především v prvním desetiletí daného období takové dílo staví na odiv ambice být jak součástí vysoké kultury (tedy vzniklé procesem, který se má respektovat, chápat a obdivovat jako umělecky náročný), tak i kultury populární (tedy oslovovat vnímatele intimně, subjektivně, emocionálně atd.) a zároveň vykazovat i masový dopad. Musíme se zde vyrovnávat s díly, jejichž geneze obvykle nikterak nereflektuje tradiční vývojově vytvořené kategorie vysokého, populárního a masového, a namísto toho směřuje k tvorbě produktů nového charakteru, založených na konceptu kultury jako sféry sjednocené, v níž není prostor pro různorodý statut různých děl.

Namísto kulturní produkce respektující, že každé dílo má pouze částečnou přináležitost, a že tedy výskyt díla na dobovém kulturním poli v určité pozici znamená obvykle i nemožnost obsadit pozice jiné, zde nastupuje do značné míry metafyzický koncept homogennosti,2 v němž si dílo opravňuje nárok i schopnost být vnímatelsky náročným a přitom oblíbeným výtvorem, který skýtá vnímatelské požitky, díky čemuž má obvykle i masový dopad.

Literární produkce, jež se již v průběhu 19. století rozdělila na dva směry, jednak na texty strukturované náročně, inovativně, hledačsky, jež mají vnímatelský potenciál znepokojovat, rozvíjet a přenastavovat, jednak na zábavnou produkci, v jejímž strukturním uspořádání dominuje konvenčnost, ověřené a ustálené postupy, jež se realizují žánrovým, fanouškovským čtením (mezi oběma přitom zůstává zajímavá a produktivní sféra překryvu), se v daném období homogenizuje. A toto víceméně institucionální sjednocení se týká jak samotné výstavby, tedy strukturace textů, tak i způsobů vnímání, tedy předpokládané recepce těchto textů.

Uplatníme-li hledisko sémantické, které předpokládá, že díla populární kultury se vyznačují určitými znaky a adekvátními znaky lze charakterizovat i specifický způsob její recepce, platí bezesporu teze Pavla Janáčka, že „[s]ocia­listická literatura […] byla konstruována jako literatura bez literatury populární“3; a tezi by z oblasti literatury bylo možné rozšířit i na oblasti

31.10.2022 10:38:20

91

svět populární kultury

hudby, filmu, komiksu, výtvarné kresby a malby, tedy na další druhy umění a média, která se pro oblast populární tvorby ukázala jako produktivní. Dílům vytvářeným v období po roce 1947 chybí rysy, jež jsou pro populární kulturu charakteristické – zábavnost a hravost, vytvářející efekt bezúčelného, nepřínosného konzumování; nevážnost a únikovost, lákající do dobře přehledných imaginárních světů; důraz na konvenci a stejnost, jimž je dávána přednost před invencí a hledáním dosud nevyzkoušených postupů.

Celou problematiku (ne)existence populární kultury v období, které tyto dějiny pokrývají, lze ale koncipovat i z pohledu pragmatického. A zde se vyjeví situace, která tak zřetelná a čistá není. Jednak je tu aspekt recepční: John Fiske,4 ale i celá řada jeho následovníků, rozvíjí tezi, že popkulturní publikum si vystačí i s málem, že tedy kutilským způsobem v popkulturním modu konzumuje i produkty, které nebyly k popkulturní konzumaci určeny.

Je snad tedy možné po právu argumentovat, že tradice a rozsah populární kultury byly v českém kulturním prostoru již tak bytelné a rozšířené, že tato recepční očekávání a návyky nebylo možné eliminovat pouze tím, že dobová kulturní produkce nenabízela takto explicitně kódovanou produkci.

Meziválečná tradice sešitových románů (Romány do kapsy, Rozruch, Večery pod lampou, Krásné romány apod.), filmové produkce domácí i zahraniční, tradice swingové, ale i operetní či dechovkové hudby či krátký, ale mohutný rozmach tvorby komiksové dál působily, protože městský člověk industriální éry neměl k dispozici jiné, náhradní produkty, jež by mu poskytovaly zážitek zábavně prožívaného volného času a samoúčelné, nikým nekontrolované recepce. Proto lze předpokládat, že tyto způsoby vnímání přenášel i na díla nové kultury, jež byla primárně určena k jiným účelům, ale v privátní sféře se nemohla této recepci bránit. Některá média mohla snadno někdejší popkulturní tradici eliminovat (film promítaný v kinech, hudba hraná v rozhlase), jiná média (románové sešity, šelakové desky, časopisecké a sešitové komiksy) ale mohla danou tradici dále udržovat, konzervovat a nést, byť pouze v omezené privátní sféře (rodina, přátelé).

V rámci pohledu zaměřeného spíše na pragmatický rozměr situace než na sémantiku nově vznikajících děl je pak třeba vzít v potaz i různý charakter jednotlivých médií či uměleckých druhů a kulturních typů. Zatímco u literatury je základní vertikální rozlišení na „vysokou“, tj. umělecky ambiciózní, vnímatelsky náročnou a hodnotově důležitou, a na „nízkou“ sféru již zažitou a po léta uplatňovanou a reflektovanou praxí, nově nastupující média či typy kultury si s sebou takové členění nemusejí nutně nést. Některá jsou v dané době bezesporu vnímána pouze jako média „nízkého“ modu (komiks), jiná nicméně mohou v intelektuální reflexi zaujímat určité horizontální (žánrové, tematické apod.) pozice, aniž by ale součástí reflexe bylo i situování na vertikální osu, buď k pólu „vysokého“, nebo „nízkého“ umění – příkladem budiž film, ale třeba i vážná hudba inspirovaná jazzem, jako je tvorba George Gershwina, nebo naopak interpretačně náročný be bop či jiné verze progresivního jazzu 40. a 50. let; v českém prostoru lze vidět určitou paralelu s měnící se pozicí jazzové hudby v průběhu sledovaného období.

chor a disonance.indd 91

4 Fiske, John: Jak rozumět populární kultuře. Akropolis, Praha 2017, s. 102.

31.10.2022 10:38:20

92

5 Např. kritika „frézistického“ stranictví ve filmu Severní přístav (r. Miloš Makovec, 1954). Vročení filmů uvádíme podle data premiéry.

6 Rozvoj animovaného filmu ve studiu Bratři v triku, nástup divadel malých forem, ale také přechod od šelakové k vinylové a dlouhohrající desce, rozvoj rozhlasových technologií či nástup televizního vysílání.

chor a disonance.indd 92

Chór a disonance

Zpochybnění teze o jednoznačné absenci populární kultury v dané éře, k němuž vede pragmatický pohled, pak najde určitou oporu i v oblasti původně rychle opuštěné, tedy v hledisku sémantickém. Některé rysy či znaky populární kultury dobová produkce bezesporu nenaplňuje, ba se jim až úzkostlivě vyhýbá. Jiné rysy ale naplňuje. Produkce, které se bude věnovat následující výklad, se nikterak nebrání masovému dopadu, ba naopak se snaží svoji popularitu a přístupnost podporovat svým ustrojením, ale i využíváním osvědčených prostředků majících potenciál co nejširšího vnímatelského záběru – i v éře českého stalinismu jsou filmy uváděné v kinech doprovázeny filmovými plakáty, románová tvorba pak využívá ustálených a působivých žánrových prvků.

Dobová produkce, kterou bereme v potaz, se také často vyznačuje výraznou společenskou senzitivitou, tedy ochotou a někdy i schopností vnášet dovnitř imaginárních světů výrazně soudobá témata či motivy, čímž se spolupodílí na cirkulaci společenské energie. Ať už ve smyslu konkretizujících ilustrací pro abstraktní ideologické pojmy, charakterizující deklarovanou komunistickou představu světa, tak i jako korektor nevítaných dobových projevů, odchylujících se od právě proponovaných hodnot a ideálů.5 Populární kultura takto nabízí i obrazy fyzicky nepřístupného světa, ať už západní Evropy, anebo exotických zemí třetího světa, které poskytují náplň kolektivní imaginaci a eliminují pocit reduktivního omezování obrazů světa, z něhož jsou některé prokazatelně existující části, jevy či příznaky vylučovány.

Stejně tak do jisté míry podporuje potřebu únikovosti do světů, v nichž platí jiná pravidla, a jež tudíž umožňují rozvoj imaginace, snění, ale mohou také akcentovat reflexi nesamozřejmosti světa kolem nás. Aspekt společenské senzitivity s sebou nese i další klíčový rys populární kultury, a tím je její rezonance v bezprostřední současnosti. Nejde o díla utvářená pro „věčnost“, o díla, jejichž současná či budoucí hodnota se odvíjí od schopnosti odolat zubu času, ale naopak o díla ad hoc reflektující momentální nastavení hodnot, přesvědčení a předpokladů. Z této kontextové provázanosti pak plyne nevyhnutelně i faktor rychlého zastarávání a nečitelnosti určitých prvků poté, co se horizont recepce vzdálí dobovému horizontu vzniku a okolností daného díla.

Naplňován je do značné míry i popkulturní rys související, a to schopnost využívat nové technologie, nová média, nové postupy, tedy ochota populární kultury být módní či být „trendy“. Tento rys je pochopitelně primárně kódován ideologicky, s akcentem na budování „nového“ světa a výchovu „nového“ člověka, ale ruku v ruce s tím jde i úsilí o nová mediální řešení.6 Zde se výklad sledované kulturní produkce nutně prolíná s dobovými dějinami jednotlivých médií a jejich dispozic na dobovém kulturním poli.

V neposlední řadě se tento typ tvorby provazuje zjevně a zřetelně s dějinami každodennosti. Do dobové populární kultury lze snad zahrnout vytváření obrazů velkých sportovců (Emil Zátopek), ale i popularizaci vědců, politiků a dalších reprezentantů dobových elit. Patří sem ale i podíl na vytváření obrazů oblečení, účesu, tělesného pohybu či tance, které touto vizuální

31.10.2022 10:38:20

svět populární kultury

reprezentací byly kódovány jako vítané, přijatelné či naopak pobuřující nebo zesměšňující. Schopností generovat uměle vytvořené symbolické významy tak daný typ produkce zasahuje až do oblasti módy, životního stylu, způsobů trávení volného času či sportu a tělovýchovy, tedy do oblastí, které také disponují schopností generování kulturních symbolických významů a od nich se odvíjejících hodnot.

Zevrubná analýza poúnorové populární literatury, kterou Pavel Janáček podnikl na reprezentativním materiálu edice Románové novinky, jej vede k závěru, že původní žánry, postupy a témata populární literatury, které v určité podobě přežívaly v literárním prostoru let 1945–1948, byly nahrazeny jednoduchou, „zmenšenou“ variantou budovatelského románu, čímž došlo k odstranění veškeré zbývající linie na vertikální ose mezi „vysokou“ a „nízkou“ literaturou; namísto osy a škály nastal „bod nula“: „sama tato vertikála byla stlačena v bod, prostor zplošněl – centrum populární literatury se překrylo s centrem literatury umělecké, pozůstatky jednoho splynuly s pozůstatky druhého a utvořily jediné centrum literární kultury budovatelské.“7 Byť se podobné či zcela identické procesy odehrávají i v jiných kulturních oblastech a uměleckých druzích, nelze závěr o zcela plošném, homogenizovaném a statickém charakteru vztáhnout i na celek, který se pokoušíme uchopit jako dobovou populární kulturu. Zůstává v něm totiž napětí, které není nutně situované na osu „vysokého“ a „nízkého“, ale které vzniká nevyhnutelně a autonomně už samotnou koexistencí různých médií, uměleckých druhů či typů kulturních děl, stejně jako prostupnou hranicí mezi sférou uměleckých děl a dalších kulturních oblastí, v nichž se také realizují uměle, symbolicky vytvářené významy. Byť se v dané době omezuje spektrum žánrové a na určitý čas se jisté žánry a mediální podoby (detektivní příběh, horor, western; komiks, populární hudba středního proudu) z kulturního prostoru zcela vytlačují, zůstává zde pořád kromě tendence k homogenizaci a totožnosti či podobnosti jistý prostor i pro diferenciaci, jež domnělou homogenitu alespoň částečně narušuje. Tuto kategorii rozdílu vytváří už samotná remediace8 a intermedialita či transmedialita:9 filmová a románová podoba příběhu vytvářejí variantnost, napětí a různorodost, byť akcentují obdobná či totožná ideologická sdělení, už jen tím, že románová narativita funguje jinak než filmová narativita, a tudíž identický příběh vy­ znívá v každém narativním médiu jinak. Daný aspekt různorodosti produkované různou mediální podobou vystupuje pro náš materiál o to víc, že daná díla omezují na minimum jiné projevy dialogičnosti jednotlivých kulturních produktů: jen vzácně se v našem materiálu vyskytuje intertextovost, jejímž prostřednictvím by daný kulturní text odkazoval k jiným textům, a požadavek všeobecné přístupnosti do značné míry omezuje i intratextovost, tedy odkazování z jednoho místa textu na specifické místo jiné. Tato absence uměleckých postupů, které jsou pro moderní díla zcela běžné a typické (indexování určitých motivů či toposů jakožto univerzálních, navracejících se, nosných apod.), pak vede k tomu, že o to víc do popředí vystupují právě rysy samotného média. Důraz kladený na určité ideologické prvky, jež jsou

chor a disonance.indd 93

93

7 Janáček, Pavel: Literární brak, s. 280.

8 Jay David Bolter a Richard Grusin v kapitole Imediace, hypermediace, remediace (český překlad této kapitoly in Teorie vědy 14, 2005, č. 2, s. 5–40) knihy Remediation: Understanding New Media. MIT Press, Cambridge 1999, vymezují remediaci jako základní princip médií, založený na vzájemném ovlivňování tradičních a nově nastupujících médií. Remediace se může projevovat jako imediace, tedy snaha co nejvíce upozadit zprostředkovávající médium ve prospěch toho, co je zobrazováno, anebo jako hypermediace, kdy je naopak zprostředkující médium zvýrazněno, což v důsledku vede k upozadění toho, co je zobrazováno.

9 Intermedialitu lze vymezit jako cílené mísení různých médií, založené na překročení hranice prostoru, který využívá výchozí médium, což často reflektuje i povahu či efekt využitých médií (srov. Szczepanik, Petr: Intermedialita. Cinepur 11, 2004, č. 22, s. 36). Transmedialitou je obvykle míněna schopnost uplatnění určitého prvku či postupu v různých médiích (srov. Wolf, Werner: Intermedialita: Široké pole výzkumu a výzva literární vědě. Česká literatura 59, 2011, č. 1, s. 62–85).

31.10.2022 10:38:20

94

10 Dobovou ideologii stalinistické éry lze vymezit jako „poněkud eklektický souhrn idejí, pověr a dogmat tak, jak jsou artikulovány skrze dobová média […], jejichž jednotícím funkčním prvkem je persvaze subjektu“ (Schmarc, Vít: Země lyr a ocele: Subjekty, ideologie, modely, mýty a rituály v kultuře českého stalinismu. Academia, Praha 2017, s. 50). Schmarc vzápětí toto vymezení doplňuje nosným pojmem „ideologická fantazie“, kterým míní „fantaskní konstrukt, který nám umožňuje vnímat realitu jako neměnnou esenci, v níž jsme pevně ukotveni. Ideologická fantazie není mylným přehlížením Reálna, které leží hloub než naše fantaskně strukturovaná ‚ideologická skutečnost‘, nýbrž přehlížením samotné iluze, která tuto skutečnost konstituuje“ (tamtéž, s. 51). Právě míra ochoty, schopnosti či vůle tento iluzivní charakter přehlížet či naopak jej reflektovat je jedním z rysů, které umožňují hledat vývojové posuny a členit celé období na éru stalinismu (1948–1956) a na éru konce 50. a počátku 60. let. Asymetrické označování obou dílčích období má za účel vyjádřit, že nejde o striktně ohraničitelná období a že tato období ani nelze setrvale a koncízně hodnotově srovnávat.

chor a disonance.indd 94

Chór a disonance

vnímány jako stěžejní pro celé dílo (a proto je snaha je co nejzřetelněji vyjádřit v každé mediální podobě), pak vede k napětí s dispozicemi toho kterého média. Např. přirozený postup verbálního vyprávění, který zprostředkuje náhled na myšlenkový pochod postavy, vede ve filmovém vyprávění k tomu, že tyto postavy musejí své myšlení vyjadřovat v okázale konstruovaných monolozích a dialozích, obvykle tedy v debatách nad novinovými články či nad rozhlasovým přijímačem.

Posledním z hlediska výčtu, ale z hlediska vlivu jedním z nejpodstatnějších důvodů, proč zvolený materiál koncipujeme do hypotetického celku populární kultury, je i časový rozsah vykládaného období. Pavel Janáček mohl konstatovat vymýcení populární literatury, protože časový záběr, kterým si materiál ohraničil, končil rokem 1951. A tezi, že i v následujících několika letech je obtížné hledat díla s markantními popkulturními rysy, lze snadno argumentačně doložit. I akčně koncipovaný film využívající některé rysy špionážního či kriminálního příběhu (např. Expres z Norimberka, r. Vladimír Čech, 1954) či „muzikál“ s prvky milostné romance (Zítra se bude tančit všude, r. Vladimír Vlček, 1952) naplňují rysy populární kultury jen do určité míry.

Naopak hra Člověk z půdy (Jiří Suchý, Divadlo Semafor, 1959) už zcela zjevný popkulturní potenciál ve svém ustrojení má, pracuje s ním a dává jej najevo jako předpoklad recepce. Ocitá se navíc v kontextu, který už popkulturních děl a projevů nabízí celou řadu (vznikající populární hudba středního proudu; postupné oživování tradičních žánrů popkulturního vyprávění, jako je detektivka, milostná romance či kriminální příběh; primárně zábavný charakter představení divadel malých forem obecně).

Vývoj, kterým i díla potenciální populární kultury let 1947–1963 procházejí a který ukazuje řadu náhlých či postupných proměn, by mohl skýtat základní výkladové hledisko – tedy právě hledisko vývojové. Materiál by bylo možné vykládat důsledně chronologicky a základem výkladového příběhu učinit právě postupné proměny, nástup nových témat i postupů a vytlačování témat či postupů již nežádoucích či zastaralých. Základní dějová linie takto koncipovaného příběhu by ale byla zcela banální: od maximální svázanosti, účelovosti a ideologičnosti k postupnému rozvolňování, k pozvolnému přenášení na periferii vytlačených či zcela potlačených témat a postupů zpět do centra kulturního pole; někdy i s dějově dramatizujícími rysy, kdy určitá „pozitivní“ vývojová tendence je opětovně potlačena a namísto lineárního směřování dopředu převládne protikladné vychýlení k předchozímu stavu.

Proto je namístě výkladový postup jiný. Dá se vyjít z dobře doložitelné teze, že základním rysem celého materiálu je jeho značná homogenizace: opakují se podobná témata, podobné vyprávěcí postupy, vytváří se značně kompatibilní obraz světa, což je dáno právě kontextuálním a produkčním tlakem na to, aby publikovaná díla naplňovala požadované ideologické parametry.10 Proto se základem výkladu stane pojem reprezentace, chápané nikoli pouze jako tradiční napodobování čehosi již existujícího (mimésis), ale i jako konstruování určitých symbolických obrazů, jež jsou pro dobovou

31.10.2022 10:38:20

svět populární kultury

95

Dekorace velkoměstské ulice, vybudovaná ve filmovém studiu Barrandov (1961).

ideologii a její řeč relevantní. Takto chápaná reprezentace je jak produktem převažujících dobových ideologií a mocenských vztahů, tak i nástrojem pro jejich vytváření a propagování. Stuart Hall definuje pojem reprezentace jako „proces, jehož prostřednictvím používají členové určité kultury jazyk (široce vymezený jakožto jakýkoli systém, který rozvíjí znaky, tedy každý systém označování) k tomu, aby vytvářeli významy“.11 Hall reprezentaci v tomto pojetí chápe jako „vytváření významů za pomoci utváření spojů mezi třemi odlišnými řády věci: tím, co můžeme široce uchopit jako svět věcí, osob, událostí a zkušeností; konceptuálním světem, tedy mentálními koncepty, které si nosíme v hlavě; a nakonec znaky, uspořádanými do jednotlivých jazyků, jež ,znamenají‘ něco či jež artikulují dané mentální koncepty“.12 Výklad bude tedy vystavěn na pozorování způsobů reprezentací tematických či motivických trsů, které se v dané produkci vyjevují jakožto klíčové a na jejichž významovou artikulaci dílo zjevně dbá. Základem tak bude sémantická analýza a výklad těchto významů, zasazená do širšího pragmaticky koncipovaného kontextu, opírajícího se o představu kulturního pole, jak ji koncipoval a ve svých výkladech ilustroval Pierre Bourdieu.13 Označení těchto dílčích segmentů jakožto trsy by mělo signalizovat, že jde o nestabilní, jen nepřesně ohraničitelné celky, které fungují dosti podobně jako rozmyté množiny – mají relativně dobře uchopitelné rysy a znaky ve svém středu, ale rysy a znaky situované na imaginárním okraji už by mohly snadno vstoupit i do trsu jiného či se jeví jako nejisté a špatně uchopitelné. Některé

chor a disonance.indd 95

11 Hall, Stuart: Representation: Cultural Representations and Signifying Practices.

Thousand Oaks – Sage, London 1997, s. 61 (překlad PAB).

12 Tamtéž, s. 61. Širší osvětlení takto chápaného konceptu reprezentace lze najít in Bílek, Petr A.: Reprezentace: Metafora, pojem či koncept. In: Bílek, Petr A. – Papoušek, Vladimír: Cosmogonia: Alegorické reprezentace „všeho“. Akropolis, Praha 2012, s. 28–39.

13 Nejkoncentrovaněji nejspíš v anglickém výboru Bourdieu, Pierre: The Field of Cultural Production: Essays on Art and Literature. Columbia University Press, New York 1993.

31.10.2022 10:38:20

96

Chór a disonance

Jaroslav Pop: Pátá kolona (Dikobraz 1952).

z trsů vstupují navzájem do pevných a vzájemně se prostupujících vztahů (obraz hrdiny a obraz nepřítele), některé se nacházejí v evidentní horizontální blízkosti (obraz těch, kdo jsou označováni jako „oni“ a obraz nepřítele), některé lze navzájem vztahovat i vertikálně (dětství je dílčí součástí širšího trsu, na němž může participovat i obraz minulosti či naopak budoucnosti).

Výčet těchto trsů ale nelze zjevně systematizovat tak, aby byly co nejpřesněji vyjádřeny všechny možné sounáležitosti a vazby, a proto je i použité textové uspořádání jistě do značné míry nahodilé a příležitostné. Stejný charakter mají i zvolená označení jednotlivých trsů – označení utopie a budoucnost nejsou jistě synonymní, ale je sporné rozhodnout, které je pro daný trs vlastně patřičnější.

Dobové kulturní pole Základními faktory, které utvářejí podobu popkulturního segmentu kulturního pole, jsou legislativní, ekonomické a institucionální zásahy, koncipované na širším poli společenském. Jednotlivé druhy umění, které se vyznačují jistou tradicí a soudržností, jsou sjednocovány do organizačních celků s vertikálním uspořádáním od zastřešující mocenské pozice až po nejnižší zahrnované vrstvy.

Důležitou roli hraje legislativní vymezení. Zde je základní výčet legislativních dokumentů, seřazených do oblastí jednotlivých druhů umění a médií.

Knihy byly od června 1945 vydávány jen na základě předběžného povolení, vydaného ministerstvem informací. Od roku 1946 vydávala povolení Státní publikační komise. V lednu 1947 byl přijat zákon o povinných knižních výtiscích (č. 20/1947 Sb.), poskytovaných vydavateli knihovnám a stanoveným úřadům.

V oblasti divadelnictví zrušil zvláštní výnos ministra školství a osvěty z 6. června 1945 divadelní licence a koncese, čímž zabránil obnově divadla jako soukromého podnikání; majiteli divadla mohly být již pouze právnické

chor a disonance.indd 96

31.10.2022 10:38:20

svět populární kultury

97

osoby, tedy v praxi především odborové organizace. Nový divadelní zákon (Zákon, kterým se vydávají základní ustanovení o zřizování divadel a o divadelní činnosti; č. 32/1948 Sb.) byl přijat 20. března 1948. Jako zřizovatele divadel s výjimkou ochotnických stanovil pouze orgány státní správy – stát, okresy či města; po zavedení krajského systému, který od počátku roku 1949 nahradil zřízení zemské, k nim přibyly i krajské národní výbory. Zákon zevrubně vymezil zodpovědnost a dohled zřizovatele a nad ním ještě ministerstva školství a osvěty a ministerstva informací.

Oblast filmu byla legislativně proměněna také už v roce 1945: 11. srpna vyšel Dekret prezidenta republiky o opatřeních v oblasti filmu (č. 50/1945 Sb.), kterým došlo ke znárodnění filmového průmyslu a jeho převedení do správy ministerstva informací. Nařízení vlády (č. 72/1948 Sb.) z 13. dubna 1948 zřídilo státní podnik Československý státní film a zrušilo dosavadní řízení celé oblasti filmové produkce organizacemi Československá filmová společnost a Slovenská filmová společnost.

25. března 1948 byl přijat Zákon o hudební a artistické ústředně (č. 69/ /1948 Sb.), který ustanovil statut výkonných hudebních umělců a artistů a stanovil ohlašovací povinnost pro veškerou jejich produkci. Na základě tohoto zákona zanikla dosud existující soukromá jednatelství či agentury. Výkonnými umělci se stali ti, kdo provozují reprodukční umění jako své hlavní či vedlejší zaměstnání. Později přijatý Zákon o právu autorském (č. 115/1953 Sb.) vymezil i statut výkonného umělce, ale omezil jeho platnost pouze na ty, kdo účinkují jako sólisté v uvedení literárního nebo uměleckého díla na veřejnost. Zákon o hudební a artistické ústředně z roku 1948 byl poté nahrazen Zákonem o estrádách, artistických produkcích a lidové zábavě (č. 82/1957 Sb.) ze dne 19. prosince 1957, který právo pořádat podniky lidové zábavy (lidové slavnosti, taneční zábavy) vložil opět pouze do rukou společenských organizací, národních výborů, JZD a podniků socialistického sektoru z oboru pohostinství, lázeňské péče a cestovního ruchu.

19. dubna 1948 vydala ministerstva informací a průmyslu vyhlášku č. 696/1948 o hospodaření s papírem při vydávání časopisů, která umožnila omezit či zastavit vydávání periodických titulů z důvodu nedostatku tiskové suroviny.

Zákonem o postátnění Československého rozhlasu (č. 137/1948 Sb.) z 28. dubna 1948 byly zrušeny dosavadní společnosti s ručením omezeným Český rozhlas a Slovenský rozhlas a vznikl státní podnik Československý rozhlas. Byl začleněn pod ministerstvo informací. Od roku 1952 rozhlas řídil Československý rozhlasový výbor; v roce 1953 byl tento výbor zrušen, stejně jako celé ministerstvo informací, a rozhlas přešel pod ministerstvo kultury.

V roce 1959 se Československý rozhlas (stejně jako osamostatněná Československá televize) stal samostatnou ústřední organizací.

Zákonem č. 123/1948 Sb. z 5. května 1948 byl znárodněn polygrafický průmysl. Dostupnost či nedostupnost papíru jako nedostatkové suroviny se stala nástrojem regulace periodických tiskovin i knih. Správou polygrafického průmyslu bylo pověřeno ministerstvo informací.

chor a disonance.indd 97

31.10.2022 10:38:20

chor a disonance.indd 252

31.10.2022 10:38:37

Literární vědec, básník a politik mezi čtyřmi sjezdy K myšlení o literatuře David Skalický

Úvod: Od Pravdy k pravdám zcela určitým Když v roce 1947 publikoval Ladislav Štoll knihu Zápas o nové české myšlení, nazval její úvodní stránky Slovo o pravdě. „Dějiny se postavily na stranu pravdy,“ píše Štoll,1 přičemž pravda řeší vše, svobodu i mravnost, a existuje pouze v singuláru – neexistuje česká pravda a německá pravda, proletářská pravda a buržoazní pravda, ale jen jediná Pravda – ta, jež stojí na straně lidu. Pod praporem této jediné Pravdy se roku 1949 odehrál I. sjezd Svazu československých spisovatelů, který na rozdíl od předchozího sjezdu českých spisovatelů z června 1946 už nemate lživými názory některých účastníků (každý názor, který není v souladu s Pravdou, totiž logicky nemůže být než lživý). Čeho je zapotřebí literatuře v nové, socialistické společnosti? Tvůrčí svobody? Originality? Nikoliv, také v literatuře je tím, oč musí jít především, Pravda. „Dnes přece už musí každý vědět, že u spisovatele nejde v první řadě o původnost, originalitu, nýbrž že spisovateli jako každému tvůrčímu pracovníku musí jít především o pravdu. A pravda je jenom jedna a poznávat tuto pravdu je také úkolem spisovatelů,“2 hlásá ve svém sjezdovém projevu Ludvík Svoboda a hned také sděluje, kde tuto Pravdu hledat: „[…] poznat dnes pravou skutečnost, najít skutečnou pravdu, je možné jenom na základě vědeckém. Musíme si však uvědomit, že jediným vědeckým učením je teorie marx-leninismu.“3 Tato teorie ve svém úzkém sepětí s životní praxí určuje podobu poúnorové přestavby, do níž se mají (a také povětšinou chtějí) zapojit i kulturní pracovníci, tedy i spisovatelé či literární vědci. Zdeněk Nejedlý, jeden z nejvýznamnějších normotvůrců poválečné kultury, volá po kultuře, která „působí na národ, formuje jej a učí chápat sebe sama“.4 Nemá přitom ten, kdo zná historickou

chor a disonance.indd 253

1 Štoll, Ladislav: Zápas o nové české myšlení. Svoboda, Praha 1947, s. 9.

2 Od slov k činům. Sjezd česko­slovenských spisovatelů 4.–6. 3. 1949. Orbis, Praha 1949, s. 157–158.

3 Tamtéž, s. 158.

4 Nejedlý, Zdeněk: Za lidovou a národní kulturu. In: týž: O kulturu národní a lidovou. Melantrich, Praha 1948, s. 29.

31.10.2022 10:38:37

254

Zdeněk Nejedlý: O kulturu národní a lidovou (1948).

Ladislav Štoll: Literatura a kulturní revoluce. Projev na celostátní konferenci Svazu československých spisovatelů (1959). Obálku navrhl Miroslav Váša.

5 Bauer, Michal (ed.): II. sjezd Svazu československých spisovatelů, sv. I. Akropolis, Praha 2011, s. 464–465.

6 Štoll, Ladislav: Literatura a kulturní revoluce. Československý spisovatel, Praha 1959, s. 8–10.

chor a disonance.indd 254

Chór a disonance

Pravdu, povinnost řídit kulturu tak, aby národ formovala v souladu s ní?

Určovat, jaké umění je lidu potřeba, jaká forma je vhodná, jaký obsah žádoucí? A pokud jde o literární vědu, ani ta se se svým závazkem ke službě národu nemusí obávat, že by se zpronevěřila svému poslání, jímž je objektivní vědecké poznání, tedy služba pravdě – vždyť politika komunistické strany, pod jejíž taktovkou nejen socioekonomická, politická a kulturní, ale i vědecká transformace probíhá, se napájí ze stejného pramene poznání garantujícího tuto Pravdu: z teorie marxismu-leninismu.

Také na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, který se konal v dubnu roku 1956, často zaznívalo slovo pravda, asi nejnaléhavěji ve vystoupení Jaroslava Seiferta: „Znova a znova slyšíme tu zaznívati, a to z úst nikterak nevýznamných, že je zapotřebí, aby spisovatel psal pravdu. To mi znamená, že spisovatelé v posledních letech pravdu nepsali. Psali, nebo nepsali? Dobrovolně, či nedobrovolně? Ochotně, či neochotně? Bez nadšení, či s vřelým souhlasem? […] Vyposlechli jsme tu dosti obžalob a sebeobžalob. Nu dobrá, věřme jejich upřímnosti. Škoda jen, že nebyly vysloveny přece jen o něco dříve, aby byly blíže momentu, kdy byl nejvyšší čas. Aby se tak naplnila i pokračovala ušlechtilá tradice české literatury a ovšem literatury vůbec, že byli to básníci, kteří znajíce pravdu vyslovili ji dříve než politikové, počítající patrně spíše s realitou. Neboť pravda, jak říká Šalda, je skutečností zítřka. Je krásné, jestliže básníci postrkávají politiky, ale troufám si říci, že je méně krásné, je-li tomu naopak.“5 Bylo krásné a především snadné hlásat budoucí Pravdu zaručenou teorií marxismu-leninismu a jménem této Pravdy se zaštiťovat (a realitu dle ní ohýbat) vždy, když bylo potřeba. Pro básníka či teoretika bylo opojné stát na spisovatelském sjezdu vedle politika s pocitem, že má svým psaním přispět k veliké proměně světa, že se na něj obrací politik s tolika důležitými úkoly. Ohlédnutí zpět, byť po pouhých sedmi letech, bylo uspokojivé už podstatně méně. Pouhých deset let po poválečném účtování a zvažování výhledů se česká literatura a literární věda ocitly znovu před potřebou účtovat, tentokrát s kultem osobnosti, dogmatismem, nepravostmi. Ladislav Štoll a další dělali, seč mohli, aby literatura a literární věda rychle skoncovaly s duchem druhého sjezdu spisovatelů (na němž zaznělo i „nepravdivé pomlouvačné diskusní vystoupení Seifertovo“), aby poté, co se vypořádají s omyly minulosti (které je třeba připustit), znovu se jim „podařilo vytvořit ovzduší pravdivé ideové shody“.6 Nebyli však úspěšní tak, jak doufali. Pochyby a zklamání mnohých byly příliš velké.

Slovo pravda výrazně rezonuje i na třetím spisovatelském sjezdu v květnu roku 1963 – třeba ve vystoupení Pavla Kohouta: „Od II. sjezdu se vracíme k tématu pravdy tvrdohlavě a nepoučitelně jako bludné ovce. Nejednou se nám namítá, že pravda sama o sobě je nic, idealistická kategorie, které lze použít i zneužít k čemukoliv. Jenomže většině z nás nejde o pravdu jako abstraktní pojem, ale o pravdy zcela určité, které existují vždy ve spojení s konkrétními názory a událostmi, o pravdy, které stojí nad každým lidským slovem i činem, aby je ochránily před svou vlastní negací – lží.“7

31.10.2022 10:38:37

k myšlení o literatuře

255

Ladislav Štoll na Sjezdu socialistické kultury 8. června 1959.

Tento posun od jediné, metafyzické Pravdy k pravdám v plurálu (pravdám „zcela určitým“) se odehrál v myslích i slovníku mnoha z těch, kteří se po druhé světové válce cítili být věrozvěsty dějinné Pravdy, nyní však tvrdí, že „nikdo z nás nemá patent na pravdu“ (Milan Kundera).8 Z příspěvků přednesených na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů je zjevné, že mnozí i sedm let po XX. sjezdu KSSS stále ještě především účtují s dogmatickou kulturní politikou minulosti, která – jak to pojmenoval ve svém příspěvku Milan Kundera – „neuměla odvyknout krutým sklonům a místo toho, aby přiváděla nové vývojové impulsy k plnému životu, rdousila je často v jejich kolébce, takže stav neuskutečňované historie naší literatury pokračuje“.9 Lze však také zaslechnout, že něco nového se už přece jen rodí, byť po zkušenostech s několikaletou vládou jedné Pravdy a jejích bojovných hlasatelů jen zvolna, nesměle.

Následující kapitola soustředěná na myšlení o literatuře není zaměřená faktograficky, jejím cílem není reflektovat či alespoň zmínit vše podstatné, co se na poli literární vědy odehrávalo – všechna významná jména, všechny významné texty a problémy. Jejím cílem je podrobněji demonstrovat promě-

chor a disonance.indd 255

7 III. sjezd Svazu československých spisovatelů.

Protokol. Československý spisovatel, Praha 1963, s. 113.

8 Tamtéž, s. 77.

9 Tamtéž, s. 76.

31.10.2022 10:38:38

256

Chór a disonance

ny naznačené v předcházejících odstavcích na několika vybraných textech a reflektovat přitom řeč (které je zde proto dán značný prostor v citacích), již tyto texty vymezují a zabydlují prostor myšlení a psaní o literatuře a navozují otázky, které jsou jí kladeny, správnou metodu bádání a také střetávání této řeči s řečí jinou, která nemá vždy podobu polemiky jednoho autora s jiným, ale někdy se odehrává i v jednom textu autora jediného.

Od účtování k činům, od autonomie umění ke svobodě nepsat jako Valéry

III. sjezd Svazu československých spisovatelů. Praha 22.–24. května 1963.

Protokol (1963). Obálku navrhl Jaroslav Patka.

Jan Kopecký: Účtování a výhledy.

Sborník prvního sjezdu českých spisovatelů (1948). Obálku navrhl František Muzika.

10 Sjezd z roku 1946 je v následujícím textu důsledně nazýván jako „poválečný“, sjezd z roku 1949 jako „poúnorový“.

11 Od slov k činům, s. 42 a 45.

12 Tamtéž, s. 5.

13 Tamtéž, s. 6.

chor a disonance.indd 256

V březnu roku 1948 vydal Syndikát českých spisovatelů pod názvem Účtová­ ní a výhledy sborník ze svého prvního sjezdu, uskutečněného v červnu roku 1946. O necelé tři roky později, v březnu 1949, se pak konal další sjezd (tentokrát již československých) spisovatelů10 a ještě téhož roku vyšel sborník nazvaný Od slov k činům, shrnující sjezdové projevy a související dokumenty.

Rozdíl mezi těmito publikacemi velmi výmluvně dokládají slova Václava Kopeckého, ministra informací a osvěty, která zazněla na sjezdu poúnorovém: „v důsledku našeho přechodu na cestu k socialismu nadešla nová epocha i ve vývoji českého a slovenského písemnictví. I ona se datuje od vítězného února roku 1948. Únor uzavřel minulou epochu i české a slovenské literatury.“ Podle Kopeckého si „[i] spisovatelé musili ujasniti, že na rozdíl od tříleté předúnorové periody, ve které se za cestu k socialismu mocensky teprve úporně bojovalo a ve které i linie tvůrčí spisovatelské činnosti měla své přechodné složitosti, že na rozdíl od toho nastal vítězným únorem roku 1948 náhlý přelom, náhlý skok do základně nové dějinné situace, ve které jest již i linie spisovatelské tvůrčí činnosti zásadně dána pro veškerou budoucnost nastoupením vítězné cesty k socialismu, ke komunismu“.11 Rozdíl mezi těmito dvěma „dějinnými situacemi“ zřetelně signalizují již názvy obou sborníků: na poválečném sjezdu 1946 se účtovalo s minulostí a zvažovaly výhledy do budoucnosti, na poúnorovém sjezdu 1949 je už nutné přejít od slov k činům. Odpovídá tomu i rozsah publikovaných příspěvků, které na sjezdu zazněly: na prvém četné mnohostránkové úvahy, na druhém povětšinou už jen krátká diskusní vystoupení či zdravice. V březnu roku 1949 nakonec už ani není příliš o čem diskutovat, neboť se vytratily všechny nejasnosti, rozpory a otázky. Ve svém dopise poúnorovému sjezdu píše prezident Gottwald, že se tímto sjezdem „uzavírá první perioda pokvětnového a zvláště pak poúnorového přerodu naší literatury a celé kultury, perioda hledání nových hledisk, nových cest, nové orientace“.12 U konce je všechno hledání, ta správná cesta je nalezena, situace je jasná, jednoznačná, rozhodnutá, lze jí jen radostně přitakat a podpořit slovy odhodlání a závazku zapojit se do „aktivní, tvořivé účasti na budování lepšího zítřka naší vlasti, na výchově nového, socialistického člověka“ (Gottwald).13 Již poválečný sjezd byl ve znamení úzkého sepětí literatury a politiky, demonstrovaného nejen účastí prezidenta Beneše, ale tematizovaného

31.10.2022 10:38:38

257

k myšlení o literatuře

v mnoha příspěvcích. „Není to po prvé, co si uvědomuji a co i veřejně opakuji: politika a kultura, politika a literatura, politika a umění jsou obory tak blízké a sebe navzájem tak pronikající, že je podstatnou chybou, když si tyto dva světy nerozumějí, jeden od druhého se neučí, jeden druhému přímo neslouží. Problém je jen, jak se to činí a jak se to má činiti,“14 zaznělo v projevu Edvarda Beneše. Nebylo pochyb o tom, že do poválečné transformace české společnosti se má zapojit také kultura; úkoly, poslání, či dokonce závazky a povinnosti literatury či literární kritiky byla slova výrazně rezonující nejen na tomto sjezdu. Básník měl a toužil stát po boku politika při budování nové, lidové republiky a na sjezdu spisovatelů po jeho boku skutečně stál.

Co konkrétně se však po básníkovi žádá? Jakou roli má mít ve společnosti otřesené válkou a toužící po radikálních změnách a jaké jsou jeho úkoly?

A jak má vypadat jeho spolupráce s politikem?

V článku Spisovatel a politik, který vyšel dva dny před poválečným sjezdem, píše František Halas, předseda Syndikátu českých spisovatelů, o roli spisovatelů, kteří „nechtějí už tvořit v národě izolovanou skupinu, která jen sem tam – aby se neřeklo – je přizvána vyslovit se o té či oné věci. Chtějí být stálým a nepomíjeným faktorem kulturním i politickým“.15 Halas sice v samotném úvodu svého článku píše, že účelem sjezdu je, aby si spisovatelé „ozřejmili úkoly a povinnosti, které jim ukládá čas přestavby, a současně, aby si porozprávěli, byť kuse, o všem tom, co na jedné straně je formulováno Košickým programem Národní fronty a na druhé straně míněním jednoho každého z nich“;16 v jeho úvaze o úzké spolupráci spisovatele a politika je to však především ten druhý, kdo by měl naslouchat: politici musí pochopit, „že to, co tvaru a slovu předchází, vyvěrá ze studia, ze znalostí, z odhadu, prozření, vidění i předjímání skutečnosti, z cítění života i životů a že právě výsledků toho všeho má být využito v politické a kulturní praxi jako nástroje nejzávažnějšího a nejjemnějšího. Literatura a její pracovníci chtějí, aby poznání, ke kterému dospěli, bylo využito v oblastech ovládaných zatím jen politikou a také, aby si tato uvědomila, že zase její snažení mohou naopak šířit v končinách, kam ona neproniká“.17 Jaké je to poznání, jímž má literatura přispět k poválečné přestavbě české společnosti? „Nejvyšším lidským štěstím je, bez ohledu na různé jeho vnější formy, umění žíti, to jest umění pociťovati každý okamžik života jako veliký nenávratný zázrak, který je hříchem nechat padati do lůna nicoty, aniž bychom z něho nedobyli všeho, čeho je možné z něho dobýti,“ píše ve svém poválečném sjezdovém příspěvku Nezval. „Takové mocné a zmocněné prožívání života předpokládá to, co jsem nazval v první části svého románu ,Kronika z konce tisíciletí‘ smyslovou výchovou. Nic z toho, co prožíváme, žádný okamžik našeho života není izolován v prostoru a čase od nás samotných. Zážitek liší se od prostého vjemu tím, že vjem je v zážitku zmnožen asociacemi, vzpomínkami a tužbami, které může vzbudit. Takto zachází se vjemy pravá poezie a učí nás pociťovati život mocněji, než jsme jej pociťovali jako pouzí pozorovatelé života.“18 Také na sjezdu poúnorovém mluví Vítězslav Nezval o lidském štěstí, jedinou cestu k němu nyní vidí ne v umění žíti, ale v socialismu, jejž má

chor a disonance.indd 257

Oldřich Kryštofek – Jan Noha (usp.): Od slov k činům. Sjezd československých spisovatelů 4.–6. března 1949 (1949).

Obálku navrhla Lucie Weisbergerová.

Edvard Beneš.

14 Účtování a výhledy. Sborník prvního sjezdu českých spisovatelů. Syndikát českých spisovatelů, Praha 1948, s. 18.

15 Tamtéž, s. 285.

16 Tamtéž.

17 Tamtéž, s. 286.

18 Tamtéž, s. 101.

31.10.2022 10:38:38

chor a disonance.indd 512

31.10.2022 10:40:02

Drama Ve službách „správnosti“1 Libuše Heczková

„Pouze člověk má jazyk, smysluplnou řeč, která dovoluje dorozumívat se s druhými, ale zároveň také žít mimo rovinu reality, dokonce také podléhat klamům, iluzím, klamat a lhát. Má vůbec dar nejrůznějších způsobů zobra­ zení a symbolizace; dar interpretace, která se volně obměňuje a nepřilepuje se k věcem tak, že by s nimi naprosto splývala. Ale co to všechno znamená, než že tyto velké prerogativy, tyto výsady lidskosti, jsou zároveň velká ohrože­ ní – že jsou vysazením člověka do nereality, nedanosti, neskutečnosti, takže každý smysl je pro člověka dobytý a presumptivní, nikdy definitivně získaný a nadobro potvrzený?“ 2 Jan Patočka 1

Drama „bez lhaní“ Jindřich Černý v úvodu svých Osudů českého divadla po druhé světové válce3 vysvětluje, jak osudová byla pro divadla politika. Každý rok vstupovaly do dění v divadlech (a nejen v nich) nové, jiné a často protikladné direktivy, jimž se nebylo možné vyhnout. Černý proto zvolil jako metodologické hledisko každoroční průřezy děním v divadlech a v divadelní kritice, aby se ukázaly paradoxy politických direktiv, vnější násilné tlaky budovatelů nového světa, které divadelní scénu ovlivňovaly. Uvnitř jednotlivých let pak zároveň mohl nacházet určité vnitřní linie, které přes všechnu vnější nepřízeň přece jen umožňovaly vytvářet kontinuitu dramatu a divadla s domácím předválečným i soudobým zahraničním kontextem.

Mnohé, co napsal Jindřich Černý o období přelomu 40. a 50. let, platí i pro následující dobu do roku 1963. Námi sledované období se sice často dělí na „stalinistické“ období a období „postupného uvolňování“ přibližně od

chor a disonance.indd 513

1 Přehled o divadle této doby, data a bibliografie, viz Just, Vladimír: Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech. Academia, Praha 2010.

2 Patočka, Jan: Svět Ivana Vyskočila.

Divadlo 14, 1963, č. 10, s. 71.

3 Černý, Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955. Academia, Praha 2007; původně byly jednotlivé roky, které text koncepčně člení, otiskovány v Divadelní revui 2000–2006, po knižním vydání Černý doplnil další tři roky.

Srov. Černý, Jindřich: 1956 (Osudy českého divadla v roce 1956), Divadelní revue 17, 2006, č. 3, s. 3; Černý, Jindřich: 1957 (Osudy českého divadla v roce 1957), Divadelní revue 19, 2008, č. 3, s. 3; Černý, Jindřich: 1958 (Osudy českého divadla v roce 1958), Divadelní revue 20, 2009, č. 3, s. 42.

31.10.2022 10:40:02

514

Základy nové práce československého divadla. Společná schůze české a slovenské divadelní rady a české a slovenské divadelní propagační komise dne 15. a 16. ledna v Bratislavě (1949) Obálka Vladimír Endl.

Obálka publikace Festival a seminář činohry Národního divadla (1959).

4 Hyvnar, Jan: Stanislavského systém.

Disk 2, 2003, č. 5, s. 44.

chor a disonance.indd 514

Chór a disonance

roku 1956, které vyvrcholilo III. sjezdem Svazu československých spisovatelů v roce 1963, ovšem vývoj divadla byl politicky velmi křehký. Pochopitelně s ním souvisel i vývoj dramatu jako literárního žánru, jež většinou nevzniká bez vazby na svoji jevištní realizaci. Politika do dění zasahovala neustále, neústrojně a násilně.

Symbolicky je pozoruhodný sám rok 1956. Po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu se poměry načas uvolnily, ale hned podzimní maďarské povstání znovu posunulo kulturu jako v principu podezřelou aktivitu pod ostrý politický dohled. „Okno“, které v tomto krátkém mezidobí vzniklo a dovolilo nashromážděné vnitřní energii proudit ven, se zase postupně uzavřelo. Historie dramatu se tak neustále proměňuje od sjezdu ke sjezdu, od konference ke konferenci, od jedné politické události k další. Divadlo a drama stály v první linii kulturní fronty boje o socialismus – řečeno dobovou rétorikou, jež tak dovedně dokázala odvádět jazyk mimo rovinu reality.

Mezi politické události, které zasáhly do dění dramatu, tak musíme počítat komunistický převrat v únoru 1948, stalinistické soudní procesy, Stalinovu a Gottwaldovu smrt roku 1953, sjezdy komunistických stran a další odborné sjezdy, v neposlední řadě nelze pominout ani vznik nové socialistické ústavy roku 1960, která vyhlásila dosažení socialismu. Tehdy boj na kulturní frontě poněkud polevil. Ovšem rétorika doby neustále dovedně generovala své oběti, nepřátele, špiony, zrádce, přeběhlíky. Jejich obrazy ovlivňovaly žitou realitu a drama mělo v této velké hře na realitu své důležité místo.

Záhy po únoru 1948 byl vydán nový divadelní zákon, který připravil instituční sjednocení divadelního provozu, včetně zavedení dvou regulačních ministerských orgánů, Divadelní a dramaturgické rady a Divadelní propagační komise (činnost ukončily roku 1953). Ty měly za úkol dodávat směrnice, formulovat hlavní úkoly a vytvořit nomenklaturu, tedy systém pro vznik, rozšiřování a hodnocení divadel a dramat z hlediska toho, zda odpovídají vytyčeným úkolům. Dozor a schvalování vykonávala Hlavní tisková správa Ministerstva informací a osvěty. Všechny texty, jež se měly stát jakýmkoliv způsobem součástí veřejného prostoru, musely projít dobře vypracovaným systémem schvalování (cenzura se stala běžnou součástí provozu). Divadelní a dramaturgická rada formovala společenskou objednávku dramat, která by odpovídala novým ideovým rámcům a adekvátně vyjadřovala a přibližovala stranickou linii širokému publiku. Praktickými vykonavateli se stali dramaturgové. Jejich role byla i z pohledu literárních dějin principiální, formativní.

Tito regulátoři, hlídači a někdy též objevitelé zasahovali do života dramat určených k veřejnému provedení a dávali jim výslednou podobu, jež neměla být měněna. Tam, kde panovala nejistota, „vedly se dlouhé a zbytečné diskuse“;4 tam, kde bylo třeba opravovat vybočení z cesty, vytvářely se pracovní skupiny a aktivy, konference, provázené referáty a diskusemi, na nichž bylo třeba v „otevřených“ debatách dojít ke správnému řešení, odhalit a vyloučit vše nevhodné a socialismu nepřátelské. Roku 1957 byl připraven nový divadelní zákon, který vycházel poněkud více vstříc divadelnímu provozu.

31.10.2022 10:40:03

drama

515

Přetisk s. 964 časopisu Divadlo (1956; snímek z inscenace hry A. P. Čechova Medvěd), s použitím fotografie Jana Lukase upravil Antonín Dvořák.

Úkoly a zásady dané politickými a odbornými sjezdy a konferencemi rozpracovávaly tiskoviny, které byly nově zakládány podle sovětského vzoru.

Pro divadelní potřeby vznikl jednotný časopis Divadlo (po vzoru sovětského časopisu Teatr), a vedle toho ještě Sovětské divadlo, které přímo přenášelo diskuse v Sovětském svazu do československého prostředí. Vycházela řada formativních publikací, jež přetiskovaly ty nejdůležitější projevy vyslovované na sjezdech, konferencích a seminářích, jako např. Základy nové práce čes­ koslovenského divadelnictví (1949), Československá dramaturgie a pětiletý plán (1949), protokoly sjezdů a konferencí, seminářů a aktivů. K dozoru nad divadlem sloužila i nová soutěž Divadelní žatva, již také doprovázely nesčetné diskuse. Hlavním úkolem, pečlivě plánovaným a rozpracovávaným v těchto nekonečných a mnohomluvných diskusích, se stalo přehodnocení minulosti a plánování a optimalizace výroby divadla, včetně eliminace nekvalitních produktů a zastavení nevhodných technologií.

K provozu proto neodmyslitelně patřily kampaně a odsudky těch, kteří nevyhovovali revolučním časům a ideám nadcházející budoucnosti, těch, kteří produkovali nekvalitní výrobky, v nichž se popírají „objektivní prvky, tj. společenská a umělecká hodnota idejí dramatického díla, které odrážejí historickou konkrétní dobu a život“.5 Z autorů, kritiků a estetiků ve vězení skončili například básník a dramatik Václav Renč, estetička a kritička Růžena

chor a disonance.indd 515

5 Špidla, Václav: Závěrečné shrnutí. In: Za socialistické divadlo. Festival a seminář činohry Národního divadla 27. června až 5. července 1959. Svaz československých dramatických umělců, Praha 1959, neprodejný tisk určený jen pro vnitřní potřebu SČDU, s. 110. Tuto typickou charakteristiku by bylo samozřejmě možné nahradit mnoha jinými citacemi.

Zde ji uvádíme proto, že pochází z materiálů jedné z diskusí vedených až na konci 50. let – rétorika se tedy neproměňovala nijak rychle.

31.10.2022 10:40:03

516

6 Matoušková byla souzena za vlastizradu kvůli poznámkám ke smrti Jana Masaryka – v září 1948 se jí s manželem podařilo emigrovat do Vídně.

7 Sedláčková a Mellanová patřily v době války k nezlomným osobnostem českého divadla. Jejich přičiněním nezůstala řada herců po uzavírkách českých divadel za okupace bez prostředků. Mellanová se stala později dramaturgyní Divadla Spejbla a Hurvínka, hojně překládala a vyučovala na loutkářské katedře DAMU.

chor a disonance.indd 516

Chór a disonance

Vacková, kampaně zasáhly též mnohé z významných osobností dřívějšího divadla, např. Viléma Wernera, tehdy již zesnulého Miloše Hlávku i pozoruhodného válečného režiséra Josefa Šmídu, stejně tak i řadu herců a hereček, jako např. Jiřinu Štěpničkovou, Lídu Matouškovou,6 ale i autory a režiséry novější, jako byl Alfréd Radok, Miroslav Macháček. V období revizionistických procesů se špičkami komunistické strany si nemohl být jist nikdo. V raném období komunistické diktatury se vytvořil také velký tlak na nositele levicové komunistické tradice. Mnohé životy skončily tragicky – roku 1951 například spáchal sebevraždu Jiří Frejka. Nová socialistická dramata reprezentovali skoro bez výjimky mladí autoři bez zátěže minulosti jako Vojtěch Cach, Miloslav Stehlík, Milan Jariš, Pavel Kohout.

Vnější politické, ideologické a institucionální okolnosti, které ve stručnosti popisujeme i v této kapitole a které jsou na jiných místech popsány podrobněji, mocensky rámovaly dramatické texty. Sílu a moc tehdejšího diktujícího diskurzu, nepřipouštějícího odlišnosti, lze dobře demonstrovat na viditelné genderové asymetrii divadelního prostředí, které bylo bezprecedentně maskulinní. Přestože se ženy zapojovaly do institučního literárního a divadelního života, téměř vždy se jednalo o místa služebná; v programových diskusích v 50. letech na jejich hlas skoro nenarazíme. Ženy (s několika výjimkami) nepatřily mezi ideové propagátorky úkolů, dramaturgy, kritiky a režiséry; jejich dramata byla v daném období inscenována jen výjimečně (např. Ema Řezáčová).

Před rokem 1948 se v divadelních kruzích pohybovala řada pozoruhodných žen. Nešlo jen o filmové hvězdy či divadelní divy, ženy psaly populární dramata, divadelní kritiky, vedly divadla, podílely se na avantgardních experimentech nebo úspěšně podnikaly. Po roce 1948 umlkla jako dramatička Olga Scheinpflugová. Andula Sedláčková, nejvýznamnější česká herečka a ředitelka soukromého divadla, byla spolu se svou dcerou Marcellou pronásledována a vyšetřována kvůli obvinění z kolaborace. Růžena Vacková, estetička, archeoložka a také vynikající znalkyně avantgardního divadla, byla uvězněna. Některé pozoruhodné prvorepublikové kritičky, například Olga Srbová, zůstávaly stejně jako většina žen v oboru neviditelné coby redaktorky, popularizátorky. Jako dramatička se později prosadila Marie Kubátová, typicky však svoji hru Jak basa přišla do nebe napsala původně pro rozhlas. Ten potřeboval velké množství různých tvůrců, a tak poskytoval řadě žen prostor, který nebyl tolik exponovaný. Jako autorka a dramaturgyně se zde profilovala Jaroslava Strejčková či Věra Hofmanová píšící pod jménem Podhorná (později Květa Legátová). Ženy najdeme i v prostředí loutkových divadel a divadel pro děti a mládež, v jejichž okruhu působila například Míla Mellanová,7 prvorepubliková režisérka a majitelka vlastního divadla pro děti a mládež. Na konci 50. let se začala profilovat nová generace mladých kritiček, orientovaných ve světovém divadle včetně myšlení o divadle, které umocňovaly vstup „jiného“ do českého, ideologicky sešněrovaného divadla – Eva Stehlíková, Eva Uhlířová a Jana Patočková.

31.10.2022 10:40:03

Plochy času 1947–1963

chor a disonance.indd 583

31.10.2022 10:40:18

chor a disonance.indd 584

31.10.2022 10:40:18

585

Plochy času 1947–1963

1947 Česká literární a literárněvědná produkce • Ivan Blatný: Hledání přítomného času • Jan Zahradníček: La Saletta • Egon Hostovský: Cizinec hledá byt • Jaroslav Foglar: Stínadla se bouří • František Halas: A co básník • Vladimír Holan: Tobě; Rudoarmějci • Josef Čapek: Psáno do mraků • Josef Kainar: Osudy • Oldřich Mikulášek: Pulsy • Ivan Olbracht: Dobyvatel • Ladislav Stehlík: Země zamyšlená • Ivan Diviš: První hudba bratřím • Dušan Pala: Stromy a kamení • Václav Černý: Osobnost, tvorba a boj • Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský, Felix Vodička: O básnickém jazyce

chor a disonance.indd 585

Ostatní česká kultura Výtvarné umění a architektura • proběhla soutěž na kolektivní dům v Litvínově • výstava Mezinárodní surrealismus (Topičův salon) • výstava čtyř malířů Sovětského svazu (Slovanský ostrov) • Vladimír Boudník: Žena sedící na lavičce • Josef Brož: Lidice • Alén Diviš: Kristus černochů • František Gross: Město • Václav Rabas: Velké tání • Vilém Reichmann: cyklus Raněné město • Václav Zykmund: Klínopisný lampář

Hudba

Divadlo

Film

• Václav Dobiáš: Tanec pro violoncello a klavír • Radim Drejsl: Čtyři pijácké písně • Miloslav Kabeláč: Předehra č. 2 pro velký orchestr, op. 17 • F. A. Kypta: Píseň o prvním máji (text Karel Bradáč) • Bohuslav Taraba: Ukolébavka

• Emil František Burian: Hráze mezi námi (r. tentýž) • Zdeněk Bláha: Hodí se žít (r. Zdeněk Míka) • Ferdinand Peroutka: Oblak a valčík (r. Karel Dostal) • Vratislav Blažek: Král nerad hovězí (r. Oldřich Lipský) • Agatha Christie: Bylo jich deset (r. Miloslav Jareš) • Hans Christian Andersen: Císařovy nové šaty (r. Emil František Burian) • Vladimír Pazourek a Ladislav Bublík: Rozkaz (r. Jiří Dalík) • Ota Šafránek: Ohnivý dělník (r. Tadeáš Šeřínský) • Jaroslav Žák: Čistka (r. Alfréd Radok)

• Jaro (r. Jiří Trnka) • Špalíček (r. Jiří Trnka) • Předtucha (r. Otakar Vávra) • Čapkovy povídky (r. Martin Frič) • Uloupená hranice (r. Jiří Weiss) • Alena (r. Miroslav Cikán) • Týden v tichém domě (r. Jiří Krejčík) • Poslední mohykán (r. Vladimír Slavínský) • Housle a sen (r. Václav Krška) • Siréna (r. Karel Steklý) • Nikola Šuhaj (r. Miroslav Josef Krňanský) • Nevíte o bytě? (r. Bořivoj Zeman)

31.10.2022 10:40:18

586 chór a disonance

1947 Světová literární a společenskovědní produkce • Nobelova cena za literaturu: André Gide • Albert Camus: Mor [La Peste] (česky 1963) • Boris Vian: Pěna dní [L’Écume des Jours] (česky 1967) • Italo Calvino: Cestička pavoučích hnízd [Il sentiero dei nidi di ragno] (česky 1959) • Primo Levi: Je-li toto člověk? [Se Questo è un Uomo] (česky 1995) • Alberto Moravia: Římanka [La romana] (česky 1966) • John Steinbeck: Toulavý autobus [The Wayward Bus] (česky 1948) • Ray Bradbury: Temný karneval [The Dark Carnival] (česky 2018) • Anna Franková: Deník [Het Achterhuis] (česky 1956) • Thomas Mann: Doktor Faustus [Doktor Faustus] (česky 1948) • Betty MacDonaldová: Paní Láryfáry [Mrs. Piggle-Wiggle] (česky 1992) • Rudolf Carnap: Význam a nevyhnutelnost (slovensky 2005) • Theodor Adorno, Max Horkheimer: Dialektika osvícenství (česky 2009) • Jean-Paul Sartre: Co je literatura? (slovensky částečně 1964) • Cleanth Brooks: Dobře tepaná urna (česky nevyšlo)

chor a disonance.indd 586

Světová kultura Výtvarné umění a architektura • v New Yorku se začíná sjednocovat hnutí abstraktního expresionismu • Norman Rockwell poprvé ilustruje kalendář Čtyři roční období • v Sao Paulu otevřelo Muzeum umění • mezinárodní výstava Surrealismus 1947 (Paříž) • Alberto Giacometti: Nos • Henri Matisse: Dvě holčičky, žluté a červené pozadí • Eduardo Paolozzi: Byla jsem hračkou bohatého muže

Hudba

Divadlo

Film

• André Jolivet: Koncert pro Martenotovy vlny • Arnold Schönberg: Ten, který přežil Varšavu, op. 46 • Maurice Duruflé: Requiem • Wojciech Kilar: Dvě miniatury pro děti na klavír • Sergej Prokofjev: Symfonie č. 6, op. 111 • Dexter Gordon, Teddy Edwards: The Duel • Biviano Rhythm Sextette, John Serry Sr., Tony Mottola: Accordion Capers

• poprvé byly uděleny broadwayské ceny Tony • francouzský mim Marcel Marceau vytváří postavu Bipa • Jean Genet: Služky (č. premiéra 1967) • Tennessee Williams: Tramvaj do stanice touha (č. premiéra 1960) • Arthur Miller: Všichni moji synové (č. premiéra 1948) • Ugo Betti: Inspekce (č. neuvedeno)

• Pan Verdoux (r. Charlie Chaplin) • Dáma ze Šanghaje (r. Orson Welles) • Fantômas (r. Jean Sacha) • Hrubá síla (r. Jules Dassin) • Pryč od minulosti (r. Jacques Tourneur) • Příhody pana domácího (r. Jasudžiró Ozu) • Černý narcis (r. Emeric Pressburger, Michael Powell) • Polibek smrti (r. Henry Hathaway) • Krysy (r. René Clément)

31.10.2022 10:40:19

587

Záhlaví času 1947–1963 Plochy

1947 Obecné, politické události, domácí i zahraniční • 3. ledna zahájen dvouletý hospodářský plán obnovy a výstavby národního hospodářství • 31. ledna se v Polsku ujímají moci komunisté • 23. února založena Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) • Začíná proces s Karlem Čurdou a Viliamem Gerikem, kteří roku 1942 vyzradili gestapu úkryt strůjců atentátu na Heydricha, oba obžalovaní jsou 29. dubna popraveni • 1. března začíná vyvíjet činnost Mezinárodní měnový fond • 22. dubna Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka zahajují cestu do Afriky a Jižní Ameriky • Československá vláda odvolává svou účast na pařížské konferenci o Marshallově plánu • Americkým kongresem v květnu prochází tzv. Trumanova doktrína, v jistém smyslu tak započíná „studená válka“ • 2. července dochází k roswellskému incidentu, havárii neidentifikovatelného létajícího objektu, pravděpodobně meteorologického balónu, událost však dodnes žije díky hypotézám o možném pádu mimozemského plavidla • 11. července přijat zákon o národní bezpečnosti, jenž fakticky zřizuje StB • V létě Československo postihuje katastrofální sucho • 18. září vzniká v USA zpravodajská služba CIA • V září propuká skandál ohledně tzv. Krčmaňské aféry, neúspěšného pokusu o atentát na nekomunistické ministry Jana Masaryka, Petra Zenkla a Prokopa Drtinu, řízený orgány komunistické strany • 14. října americký vojenský pilot Chuck Yeager překonává v letounu rychlost zvuku • 20. listopadu dochází ke sňatku královny Alžběty II. a prince Philipa • 29. listopadu Valné shromáždění OSN přijímá plán na rozdělení Palestiny mezi Židy a Araby, což brzy povede ke vzniku samostatného státu Izrael • Je sestrojena útočná puška AK-47 • Dochází k nálezu prvních svitků od Mrtvého moře • Norský mořeplavec Thor Heyerdahl na replice inckého voru s názvem Kon-Tiki demonstruje možnost toho, že předkolumbovské civilizace se mohly plavit mezi Jižní Amerikou a ostrovy v centrálním Pacifiku • Je vynalezen fotografický aparát Polaroid

chor a disonance.indd 587

31.10.2022 10:40:19

588 chór a disonance 1948

1948 Česká literární a literárněvědná produkce • vyhlášena Jiráskovská akce • František Hrubín: Hirošima • František Halas: V řadě • Jiří Kolář: Dny v roce • Vlastimil Školaudy: Píseň domova • Klement Bochořák: Poutník • Egon Hostovský: Osamělí buřiči • Josef Jelen: Křížová zastavení • Jan Hanč: Události • Jana Krejcarová: V zahrádce otce mého (rkp., inedit. 1988, ofic. 2016) • Ivan Skála: Přes práh • Ludvík Kundera: Klínopisný lampář • Jiří Mucha: Skleněná stěna • Miloslav Nohejl: Sirény oslavují Plzeň • Jan Václav Rosůlek: Poslední kruté léto • Marie Pujmanová: Hra s ohněm • Zdeněk Nejedlý: O kulturu národní a lidovou • Václav Černý: První sešit o existencialismu • Oldřich Králík: Otokar Březina, logika jeho díla • Felix Vodička: Počátky krásné prózy novočeské

chor a disonance.indd 588

Ostatní česká kultura Výtvarné umění a architektura • vzniká Svaz československých výtvarných umělců • výstava Václava Zykmunda (Dům umění města Brna) • Čestmír Šlapeta, Lubomír Šlapeta: Dům osvěty v Moravské Ostravě • Kamil Lhoták: Cyklistický stadion • Karel Souček: výzdoba radnice v Kladně • Josef Brož: cyklus Selské bouře • Vincenc Beneš: Pražská křižovatka v zimě • Václav Rabas: Traktorista (polní práce) • Mikuláš Medek: Zázračná matka • Přemysl Koblic: Sokolský slet

Hudba

Divadlo

Film

• Václav Dobiáš: Lidické písně • Alois Hába: Meditace, op. 66 • Vladimír Sommer: Sonáta pro 2 housle • Radim Drejsl: Vlaj, naše vlajko (text Jaroslav Hájek) • Ludvík Podéšť: Měsíce (text Karel Toman) • Karel Hába: My jsme děti republiky (text Marie Holková) • Karel Reiner: Věrni sobě (text Hana Reinerová)

• přijata komunistická verze divadelního zákona • Zdeněk Bláha: Kdo s koho? (r. Miloslav Seemann) • Václav Renč: Černý milenec (r. Milan Pásek) • Jan Werich a Jiří Voskovec: Divotvorný hrnec (r. titíž) • František Langer: Jiskra v popelu aneb Pocta Shakespearovi (r. František Salzer) • Lillian Hellmanová: Lištičky (r. Alfréd Radok) • Emil František Burian: Krčma na břehu (r. tentýž) • Josef Toman: Slovanské nebe (r. Aleš Podhorský) • Stanislav Lom: Děvín (r. Jiří Frejka) • Karel Nový: Česká bouře (r. Antonín Dvořák) • Miloš Václav Kratochvíl: České jaro (r. Antonín Dvořák) • František Rachlík: Kulový král (r. František Salzer) • Jaroslav Klíma: Na dosah ruky (r. Ota Ornest) • Jaroslav Janovský: Hledač světla (r. Antonín Kandert)

• Daleká cesta (r. Alfréd Radok) • Krakatit (r. Otakar Vávra) • Návrat domů (r. Martin Frič) • Hostinec U kamenného stolu (r. Josef Gruss) • Svědomí (r. Jiří Krejčík) • Vlčie diery (r. Paľo Bielik) • Císařův slavík (r. Jiří Trnka, Miloš Makovec) • Železný dědek (r. Václav Kubásek) • Bílá tma (r. František Čáp) • Ves v pohraničí (r. Jiří Krejčík) • Dvaasedmdesátka (r. Jiří Slavíček) • O ševci Matoušovi (r. Miroslav Cikán)

31.10.2022 10:40:19

589

Plochy času 1947–1963

1948

1948 Světová literární a společenskovědní produkce • Nobelova cena za literaturu: Thomas Stearns Eliot • William Faulkner: Neodpočívej v pokoji [Intruder in the Dust] (česky 1958) • Graham Greene: Jádro věci [The Heart of the Matter] (česky 1957) • Norman Mailer: Nazí a mrtví [The Naked and the Dead] (česky 1957) • Truman Capote: Jiné hlasy, jiné pokoje [Other Voices, Other Rooms] (česky 1988) • Howard Fast: Moji stateční bratři [My Glorious Brothers] (česky 1950) • Halldór Kiljan Laxness: Atomová stanice [Atómstöðin] (česky 1957) • Irwin Shaw: Mladí lvi [The Young Lions] (česky 1963) • Rex Stout: Prima jed [And Be a Villain] (česky 1998, ve výboru) • Evelyn Waugh: Drazí zesnulí [The Loved One] (česky 1973) • Thornton Wilder: Březnové idy [Ides of March] (česky 1972) • Britská stanice BBC přenáší filozofickou debatu mezi Bertrandem Russellem a Frederickem Coplestonem týkající se existence Boha • Norbert Wiener: Kybernetika neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích (česky 1960) • Arnold J. Toynbee: Civilization on Trial (česky nevyšlo) • Paul Tillich: Otřásání základů (česky 2014) • Wolfgang Kayser: Jazykové umělecké dílo (česky nevyšlo)

chor a disonance.indd 589

Světová kultura Výtvarné umění a architektura • vzniká avantgardní skupina Cobra • Barnett Newman: Jednota I. • Alberto Giacometti vystavuje v New Yorku • Andrew Wyeth: Christinin svět • Maurits Cornelis Escher: Kreslící ruce • Otto Dix: Autoportrét za ostnatým drátem (Ecce Homo II) • Jacob Epstein: Lazarus

Hudba

Divadlo

Film

• Olivier Messiaen: Symfonie Turangalila • Hans Werner Henze: Zázračné divadlo • Dmitrij Šostakovič: Z židovské lidové poezie • Richard Strauss: Čtyři poslední písně • Pierre Boulez: Sonáta pro klavír č. 2 • Heitor Villa-Lobos: Koncert pro klavír č. 2 • Coleman Hawkins: Picasso • Stan Kenton: A Presentation of Progressive Jazz

• Bertolt Brecht: Antigona (č. premiéra 1984) • Jean-Paul Sartre: Špinavé ruce (č. premiéra 1968) • Witold Gombrowicz: Svatba (č. premiéra 1991) • Robertson Davies: Overlaid (č. neuvedeno) • Kenneth Horne: A Lady Mislaid (č. neuvedeno) • George Bernard Shaw: Buoyant Billions (č. neuvedeno)

• Hamlet (r. Laurence Olivier) • Opilý anděl (r. Akira Kurosawa) • Provaz (r. Alfred Hitchcock) • Zloději kol (r. Vittorio De Sica) • Padlý idol (r. Carol Reed) • Obnažené město (r. Jules Dassin) • Oliver Twist (r. David Lean) • Poklad na Sierra Madre (r. John Huston) • Dívky noci (r. Kendži Mizoguči) • Země se chvěje (r. Luchino Visconti) • Vládní prohlášení (r. Frank Capra)

31.10.2022 10:40:19

590 chór a disonance 1948

1948 Obecné, politické události, domácí i zahraniční • 30. ledna dochází k úspěšnému atentátu na Mahátmá Gándhího • Mezi 13. a 25. únorem probíhá v Československu státní převrat, k moci se dostává Komunistická strana Československa • 10. března umírá, za dodnes ne zcela vyjasněných okolností, Jan Masaryk • Prezident Truman 3. dubna ratifikuje Marshallův plán • 10. a 11. dubna se v Praze koná Sjezd národní kultury • Ústavodárné národní shromáždění 28. dubna schvaluje znárodňovací zákony • 9. května přijata nová Ústava Československé republiky, prezident Edvard Beneš ji odmítá podepsat a 2. června abdikuje, 3. září umírá v Sezimově Ústí • 14. května Izrael vyhlašuje nezávislost, o den později vypuká první arabsko-izraelská válka • 14. června se prezidentem Československa stává Klement Gottwald • Společnost Columbia Records 18. června představuje první dlouhohrající gramofonovou desku • V noci z 23. na 24. června započala tzv. Berlínská blokáda • 9. září vyhlášena Korejská lidově demokratická republika • Předsednictvo ÚV KSČ v průběhu podzimu schvaluje řadu represivních opatření „proti reakci“, zákon na ochranu republiky, zákon o státním soudu nebo zákon o zřízení táborů nucené práce • Národní shromáždění 27. října schvaluje první pětiletý plán • 10. prosince Valné shromáždění OSN přijímá Všeobecnou deklaraci lidských práv, na její popud už 7. dubna vznikla Světová zdravotnická organizace • Svoji činnost zahajuje Ústav pro českou literaturu • Ve švýcarském Svatém Mořici probíhají zimní olympijské hry, v Londýně pak letní, první od roku 1936 v Berlíně • Ve Vatikánu je publikována poslední edice soupisu Index librorum prohibitorum, tedy seznamu zakázaných knih

chor a disonance.indd 590

31.10.2022 10:40:19

…

chor a disonance.indd 637

31.10.2022 10:40:26

chor a disonance.indd 638

31.10.2022 10:40:26

Soupis ilustrací

Traumatizovaný svět a rozdělená Evropa.

Kultura a umění na západní straně železné opony Čermáková, Běla: Zátiší s chlebem, 1959 (olej, plátno, 92 × 72 cm, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Medek, Mikuláš: Zázračná matka, 1948 (olej, lepenka, 73 × 61 cm, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Podhrázský, Stanislav: Imaginace strachu – Kočka, 1949 (olej, plátno, 65 × 100 cm, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Medek, Mikuláš: Kříž železa, 1961 (kombinovaná technika, plátno, 130 × 162 cm, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Istler, Josef: Žlutá hlava, 1958 (kombinovaná technika, plátno, 120 × 74 cm, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Istler, Josef: Obraz, 1962 (kombinovaná technika, papír, 168 × 93 cm, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Istler, Josef: Kompozice, 1961 (kombinovaná technika, lepenka, 69,5 × 49 cm, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Monumenty a existence.

Figurace, metafory a narativy Koblasa, Jan: Monotyp (Kompozice č. 6), 1962, černobílý monotyp, papír 406 × 700 mm (Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Pokorný, Karel: Sbratření, sousoší, 1950, náměstí Jana Pernera, Česká Třebová. Fotografie dostupná

chor a disonance.indd 639

z https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Česká_ Třebová_Sbratření.JPG?uselang=cs, publikovaná v rámci licence Creative Commons. Autor: uživatel Isolda11.

Malejovský, Josef: Jan Žižka z Trocnova, 1960. Fotografie dostupná z https://commons.wikimedia.org/wiki/ File:Trocnov_-_socha_Jana_Žižky.JPG, publikovaná v rámci licence Creative Commons. Autor: uživatel Misha.E L E N. Lhoták, Kamil: Závodní dráha, 1950, suchá jehla, papír, 460 × 604 mm (Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Lhoták, Kamil: Hráči baseballu, 1947, olej, plátno, 250 × 150 cm (Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Istler, Josef: Nařvan I., 1951, akvarel, papír, 63 × 41,5 cm (Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou).

Svět populární kultury Dekorace velkoměstské ulice, vybudovaná ve studiu Barrandov. Reprodukce fotografie z knihy Novák, Antonín (ed.): Patnáct let československého filmu. Československý film, Praha 1961.

Pop, Jaroslav: Pátá kolona. Dikobraz 8, 1952, č. 48, s. 381.

Hlediště pražského Zimního stadionu při XI. Filmovém festivalu pracujících v roce 1960. Reprodukce fotografie z knihy Novák, Antonín (ed.): Patnáct let československého filmu. Československý film, Praha 1961.

Brychta, Jan: Z bláta do louže. Dikobraz 9, 1953, č. 31, s. 244.

Vnější a vnitřní strana obálky časopisu Film a doba 7, 1961, č. 10. V popisce ke snímku z filmu Dvanáct

31.10.2022 10:40:26

Jmenný rejstřík

Abalkin, Nikolaj Alexandrovič 539 Adam, Richard 150, 157 Adamov, Arthur 49, 595 Adamová, Jaroslava 549 Adamovič, Ivan 108 Adorno, Theodor W. 58, 62, 176, 586, 598 Achard, Marcel 628 Achmatovová, Anna Andrejevna 259–260 Ajgi, Gennadij 479 Ajtmatov, Čingiz 619 Alan, Josef 207 Albee, Edward 548–549, 619, 628, 631 Alda, Jan 419, 422–423, 645 Aleš, Mikoláš 265, 315, 382, 393, 457, 500, 535, 597, 600, 646, 648 Alexandrov, Grigorij 459 Alfred, Assolant 166 Allemann, Beda 58, 613 Alžběta II. 587, 602 Amado, Jorge 619 Ambros, Veronika 525 Amis, Kingsley 365, 607, 619 Amundsen, Roald 162 Andersen, Hans Christian 585, 614 Anderson, Lindsay 634 Andrić, Ivo 628 Anouilh, Jean 49–50, 551, 601 Antarova, K. J. 540 Antonioni, Michelangelo 35, 460, 628 Apollinaire, Guillaume 64, 555 Aragon, Louis 190–192, 619, 622 Arbes, Jakub 428 Arendtová, Hannah 174, 176, 370, 582, 598, 619, 634 Archipenko, Alexander 184, 628 Aristofanés 551 Armstrong, Louis 628

chor a disonance.indd 649

Arnie, Ralf 150 Aron, Raymond 9–11, 16, 29, 189, 610 Arp, Hans 595 Artaud, Antonin 14, 208 Artmann, Hans Carl 64 Arumaa, Peeter 609 Asimov, Isaac 595, 598, 607, 610 Aškenazy, Ludvík 196, 329, 355, 550, 594, 597, 600, 603, 609, 612, 621, 624, 644 Auerbach, Erich 34 Augusta, Josef 165 Austin, John Langshaw 631 Avanesov, Ruben Ivanovič 222 Ayer, Alfred Jules 613 Ažajev, Vasilij Nikolajevič 264, 266–267, 296 Babula, Vladimír 117, 162, 326, 331, 615, 633, 641 Bacon, Francis 65, 592, 601, 604 Bader, Ernst 150 Bahna, Vladimír 615 Bahník, František 606, 618 Bachelard, Gaston 616 Bachtin, Michail Michajlovič 12, 73, 209, 276 Baird, Tadeusz 592, 598, 604, 622, 625, 628 Bajnarová, Věra 410–411, 645 Balcar, Jiří 633 Balík, Jaroslav 627, 630 Balzac, Honoré de 45, 48, 400 Baňka, Pavel 568–569 Barabáš, Stanislav 627 Barbusse, Henri 437 Bardem, Juan Antonio 610 Barényi, Olga 336 Bareš, Gustav 100, 175, 227–230, 232–233, 237–238, 244, 247, 262, 642

Barnet, Vladimír 59, 230, 237 Baroch, Karel 452–453, 646 Barraqué, Jean 610 Bärsch, Claus-Ekkehard 41 Bart, Ilja 440, 487–488, 591, 615, 627 Bárta, František 475 Barthes, Roland 51, 616 Bartók, Béla 508, 613 Bartovský, Václav 483, 630, 647 Bartušek, Antonín 612 Barvík, Miroslav 120, 594 Baselitz, Georg 634 Bass, Eduard 108, 165, 300, 573 Batista, Fulgencio 623 Batlička, Otakar 326 Bauer, Michal 99, 182, 254, 268, 403, 425, 428, 507–508 Bauch, Jan 627 Baumeister, Willi 39 Baziot, William 59 Beauvoir, Simon de 383, 549, 592, 607, 644 Becker, Jacques 625 Beckett, Samuel 49, 51, 545, 549, 552, 554, 578–580, 598, 604, 619, 628, 634 Beckmann, Max 595 Bednář, Jaroslav 492, 621, 647 Bednář, Kamil 17, 82, 290–292, 317, 324, 412–414, 422, 477, 486–487, 499, 615, 633, 645, 647 Bednařík, Petr 112, 570 Beethoven, Ludwig van 452, 478 Beguivinová, Helena 9 Behan, Brendan 619 Běhounek, František 163, 327–328, 331, 609, 643 Becher, J. R. 535, 544 Bejblík, Alois 527

31.10.2022 10:40:27

650

Bek, Josef 168 Belafonte, Harry 150 Bělič, Jaromír 230, 236–237, 249–250 Běljajev, Alexandr Romanovič 326 Belling, Jindřich 29 Bellow, Saul 604, 613, 622 Bělohradská, Hana 630 Bělyj, Andrej 538 Beneš, Bohuš 341 Beneš, Edvard 256–257, 259, 409–410, 590, 642, 645 Beneš, Karel Josef 296, 315–316, 328, 491, 594, 603, 606, 615 Beneš, Vincenc 588 Benešová, Božena 350 Benhart, František 399 Benjamin, Walter 210 Benn, Gottfried 35–36 Bense, Max 64–66 Benveniste, Émile 216 Beráková, Zora 429 Beran, Josef 635 Beran, Zdeněk 624 Beránek, Jaroslav 565 Berdych, Václav 116 Berdychová, Anna-Marie 641 Bergia, Miloš 568 Bergman, Ingmar 604, 616, 625, 628, 634 Berkovec, Jiří 576 Berlin, Isaiah 619 Bernanos, Georges 595 Bernard, Claude 463 Bernášková, Alena 73, 79–80, 308–310, 594, 597, 603, 612 Bernhard, Thomas 634 Berry, Chuck 359 Betti, Ugo 586 Beuys, Joseph 598, 613 Bezdíček, Josef 571, 573, 577 Bezouška, Bohumil 503 Bezrouk, Pavel 646 Bezruč, Petr 422, 508, 609 Biebl, Konstantin 29, 199, 421–422, 428, 431, 444, 447, 450–451, 459, 541, 597, 645–646 Bielik, Paľo 588, 633 Bierce, Ambrose 555, 561 Bílek, František 618 Bílek, Petr A. 89, 95, 282 Bittl, Zdeněk 594 Bláha, Václav 418, 645 Bláha, Zdeněk 430, 585, 588, 591 Blahynka, Milan 189 Blanda, Otokar 579

chor a disonance.indd 650

Chór a disonance

Blantěr, Matvěj 454 Blasetti, Alessandro 592, 613 Blatný, Ivan 201, 437, 442, 467–468, 585 Blažek, Jiří 318, 643 Blažek, Petr 569 Blažek, Vratislav 20, 136, 168, 522, 550, 556–558, 560–561, 585, 600, 618, 624, 648 Blecha, Slavoj 550, 553–554 Bloch, Ernst 607 Bloch, Jean-Richard 28 Blok, Alexandr 538 Blondin, Antoin 46 Bloom, Harold 12–13 Blüher, Karl Alfred 51 Blumenfeld, Pavel 594, 612 Blüml, Jan 103 Bobek, Bedřich 111 Bode, Arnold 39 Bodláková, Jitka 549 Boëthius 319 Bogatyrev, Petr 530 Bochořák, Klement 411–412, 588, 618, 645 Bois, Yve-Alain 40, 59 Bojar, Pavel (vl. jm. Karel Krejčík) 313, 452, 600, 603 Bojarová, Olga 313 Boleslav I. 600 Boleslavský, Richard 542 Böll, Heinrich 579, 592, 604, 622, 634 Bolognini, Mauro 466 Bolt, Robert 625 Bolter, Jay David 93 Bondarev, Jurij 400 Bondy, Egon 20, 173, 185–186, 192–193, 197–199, 591, 600, 641 Bonnefoy, Yves 604 Booth, Wayne Clayson 628 Borges, Jorge Luis 592 Born, Adolf 113, 579, 648 Borová, Jana (vl. jm. Aurelie/Reli Jeníková-Bernkopfová) 468 Borovec, Zdeněk 110, 150, 168 Borská, Ilona 451, 492 Borský, Vladimír 603 Bosák, Ctirad 222–223, 227, 243 Boštík, Václav 606, 618 Bouček, Jaroslav 327 Bouda, Cyril 456–457, 646 Boudník, Vladimír 63, 585, 591, 606, 621 Boulez, Pierre 589, 595, 600–601, 607, 610, 622, 631 Boulle, Pierre 601, 634 Bourdieu, Pierre 95, 102

Boušek, Karel 120 Brabec, Jiří 82, 179, 393–394, 396–397, 408, 436, 451, 456, 458, 462, 470, 480, 483, 497, 505, 615, 633 Bradáč, J. 445 Bradáč, Karel 158, 558, 585 Bradbury, Ray 75, 163, 586, 595, 598, 604, 610 Bradshaw, Laurence 613 Brahms, Johannes 452 Braine, John Gerard 365 Branald, Adolf 160, 316, 318, 330, 594, 600, 606, 609, 612, 643 Branislav, František 422, 450, 487–488, 492–493, 499, 597, 600, 609, 615, 621, 624, 627, 646–647 Branžovský, Josef 572 Braunerová, Zdenka 395 Brázda, Pavel 603, 606 Brdečka, Jiří 107, 114 Brecht, Bertolt 51–52, 517, 543–546, 548–550, 561, 589, 595, 618–619, 648 Brentano, Clemens 36 Bresson, Robert 598, 613 Breton, André 28, 40, 59, 197, 207 Britten, Benjamin 592 Brodský, Vlastimil 556 Broch, Hermann 171–174, 381 Brom, Gustav 156 Brooks, Cleanth 586 Brooks, James 40 Brouk, Bohuslav 19, 184, 187, 291–292, 642 Brousek, Antonín 186–187, 204, 473, 633 Brož, Josef 71, 585, 588, 591, 615, 621, 624 Bruderhansová, Božena 370, 397, 644–645 Bruderhausová, Alena 551, 648 Bruegel, Pieter 44 Brukner, Josef 76, 466–467, 469, 479, 481, 485, 618, 646 Brunovský, Albín 499 Brychta, Jan 102, 326–327, 639, 643 Brychtová, Jaroslava 606 Brynych, Zbyněk 624, 630 Březina, Otokar 462, 588 Březovský, Bohuslav 19, 73, 81–82, 290–291, 317, 329, 334–338, 364, 594, 621, 627, 642–643 Bublík, Ladislav 363, 585, 591, 609, 644 Buchal, Jan 596 Bucharin, Nikolaj Ivanovič 178 Buchholz, Werner 614 Buchloh, Benjamin H. D. 40, 59 Büchner, Georg 39, 58 Bulgakov, Michail 78

31.10.2022 10:40:27

651

jmenný rejstřík

Bunin, Ivan Alexejevič 400 Buñuel, Luis 595, 601, 622, 628, 631 Burckhardt, Jacob 42, 44 Bureš, Ilja 615 Bureš, Miloslav 142, 450, 640 Burešová, Marie 503 Burgess, Anthony 613, 631 Burian, Emil František 101, 110, 329, 339–340, 346, 439–440, 446–447, 451–452, 503, 519–520, 529–538, 540, 543–544, 549, 553, 555, 558, 567, 574, 585, 588, 591, 594, 606, 609, 615, 618, 621, 646 Burian, Jan 530, 535–537 Burian, Zdeněk 108, 165, 327, 387, 643 Buriánek, František 283, 600, 603, 609, 624 Burjakovskij, Jurij Alexandrovič 429 Burrell, Kenny 634 Burroughs, William Seward 192 Butor, Michel 45–46, 48, 385, 387 Cage, John 598, 600–601, 613, 619, 628 Cach, Pavel 594, 603 Cach, Vojtěch 516, 530, 558 Calder, Alexander 604 Caldwell, Erskine 308, 353, 365 Calinescu, Matei 197 Calvino, Italo 586 Campbell, Joseph 592 Campos, Augusto de 64 Camus, Albert 49, 82, 85, 354, 364, 377, 381, 387, 399, 549–550, 554, 580, 586, 598, 613, 616, 622, 648 Canetti, Elias 176, 625 Capote, Truman 589, 619 Capra, Frank 589, 622 Carnap, Rudolf 586 Carr, Edward Hallett 628 Carré, John Le 631 Carson, Rachel 631 Cassirer, Ernst 301 Castañón, José Manuel 613 Castro, Fidel 614, 623, 629 Catalano, Alessandro 427 Cayatte, André 592 Cayrol, Jean 57–58 Celan, Paul 57–58, 580 Céline, Ferdinand 601, 625 Cervantes y Saavedra, Miguel de 149 Cigánek, Jan 269, 541, 630 Cikán, Miroslav 161, 585, 588, 594, 609, 612 Císař, Jan 563 Clair, Jean 28

chor a disonance.indd 651

Clark, Timothy James 59 Clarke, Arthur C. 163, 598, 613 Clarková, Katerina 115 Claus, Carlfriedrich 64 Clavell, James 631 Clément, René 466, 586, 613 Clézio, Gustave Le 634 Clouzot, Henri-Georges 355–356 Cmíral, Karel 534, 648 Coates, Robert 40 Coltrane, John 616, 625, 628 Comencini, Luigi 604, 607 Connelly, John 229 Cooper, James Fenimore 327, 357–358, 643 Copland, Aaron 631 Copleston, Frederick 589 Corbucci, Sergio 628 Corso, Gregory 547, 568–569, 625, 648 Cortázar, Julio 598, 634 Cortés, Rudolf 110, 121, 157 Crane, Ronald Salmon 604 Crozier, Eric 592 Curie, Pierre 577 Curie-Skłodowská, Marie 509, 577 Curtius, Ernst Robert 32–35 Curtiz, Michael 592 Cybin, Vladimir 479 Čajkovskij, Petr Iljič 452–453 Čankajšek 306 Čáp, František 588 Čapek Chod, Karel Matěj 351 Čapek, Josef 58, 426, 585 Čapek, Karel 108, 273, 281–282, 381, 387, 400, 426–427, 545, 553, 572, 574, 609 Čarek, Jan 459–460, 646 Čech, František 621 Čech, Jaroslav 196 Čech, Svatopluk 273, 395, 428, 557 Čech, Vladimír 94, 591, 597, 603, 621, 624, 627, 633 Čecháček, Zdeněk 567 Čechov, Anton Pavlovič 273, 400, 515, 517, 527, 534, 538–539, 542–543, 647 Čechová, Marie 249 Čemodanov, Nikolaj Sergejevič 216–217, 221–222, 224, 228 Čep, Jan 20, 297, 356–357, 494, 603, 606, 621, 647 Čerepková, Vladimíra 568–569 Čermák, Jan 215, 221–222, 224, 228 Čermák, Josef 442–443 Čermák, Petr 215, 221–222, 224, 228 Čermáková, Alena 193, 597, 600 Čermáková, Běla 26, 639

Čermínová, Marie viz Toyen Černík, Bohumil 548 Černík, Lubomír 560 Černík, Vilém 120 Černoch, Otakar 612 Černý, František 526 Černý, Jindřich 513, 517, 524, 529–530, 533–534, 540–541, 551–552 Černý, Karel 615 Černý, Václav 26–27, 32, 45, 82, 175, 200, 262–263, 289–291, 296–297, 317, 322, 428, 535, 585, 588 Černý, Věnceslav 315 Červenka, Miroslav 270, 444–446, 458, 462–464, 469–471, 477, 479, 488, 603, 609, 612, 624, 630, 633, 646 Četyna, Bohumír 594, 606 Čikobava, Arnold S. 222, 225 Čivrný, Lumír 487, 612, 647 Čumpelík, Jan 184, 193–195, 594, 600, 641 Čurda, Karel 587 Dahl, Roald 625, 628 Dalí, Salvador 189–190, 592, 598, 607, 619 Dalík, Jiří 585, 594, 603, 609 Dallapiccola, Luigi 610 Daněk, Milan 630 Daněk, Oldřich 545, 550, 606, 621, 630 Daněk, Václav 470–472, 544, 560, 565, 648 Daneš, Ladislav 535 Daniel, František 627 Dante Alighieri 33, 35, 37, 54, 621 Danto, Arthur C. 176, 199 Dassin, Jules 356, 586, 589, 595, 610 Dauman, Anatole 57 David, Jaša 553, 648 Davidson, Donald 634 Davies, Robertson 589, 601 Davis, Miles 46, 595, 616, 622, 625, 634 De Santis, Giuseppe 460–462, 466, 592, 595, 601 Defoe, Daniel 165 Delaneyová, Shelagh 619 Demartini, Hugo 630 Demetz, Petr 465, 468, 606 Deml, Jakub 437, 597 Demy, Jacques 628 Déon, Michel 46 Derrida, Jacques 79 Děržavin, Gavrila Romanovič 221 Desnos, Robert 438 Devoto, Giacomo 215

31.10.2022 10:40:27

652

Dewetter, Jaroslav 484 Dick, Phillip K. 613 Dietl, Jaroslav 112, 559, 597, 621, 624, 633, 648 Dimitrov, Jurij 75 Dítě, Zdeněk 503 Dítětová, Jana 503 Diviš, Alén 585, 591 Diviš, Ivan 568, 585, 624, 627, 630, 633 Dix, Otto 55, 589 Dlouhý, Bedřich 624 Dobeš, Josef 600 Dobiáš, Václav 196, 452–453, 478, 585, 588, 594, 597, 600, 603, 615, 646 Dobrenko, Vladimir 130 Doctorow, Edgar Lawrence 625 Döhl, Reinhard 66 Dohnányi, Ernő 604 Dolanský, Julius 100 Doležal, Bohumil 190–191 Doležal, Lubomír 249 Doležal, Miroslav 503 Doležel, Lubomír 250, 624 Dolina, Jan 120 Donen, Stanley 601 Dopita, Zdeněk 627 Dorůžka, Lubomír 569 Dos Passos, John 308, 374 Dostál, Antonín 246–247, 642 Dostal, Karel 585 Dostál, Vladimír 268–269, 282–283, 591, 594, 597, 612, 633 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 12, 368, 374, 395 Drbohlav, Karel 641 Drda, Jan 75, 100, 261–262, 289–290, 296, 300–304, 306, 311, 315, 330, 338, 425, 550, 560, 572, 600, 603, 621, 627, 642–643 Drejsl, Radim 120, 158–159, 161, 203, 585, 588, 594, 597, 603 Dreyer, Carl Theodor 610 Drmola, Evžen 547–548 Dróżdż, Stanisław 64 Drtina, Prokop 587 Duba, Čeněk 612 Dubuffet, Jean 631 Duda, Karel 150 Dudek, Jaroslav 112, 478, 566, 621 Dufek, Zdeněk L. 630 Duchamp, Marcel 61, 64, 197, 199, 634 Dunajevskij, Isaak Osipovič 327, 452–453, 459 Dürrenmatt, Friedrich 517, 548–550, 561, 578–579, 595, 598, 601, 613, 631, 648

chor a disonance.indd 652

Chór a disonance

Duruflé, Maurice 586 Durych, Jaroslav 297, 350, 432–433, 609 Dušková, Libuše 247 Dušková, Marie 423, 440, 450, 455–457, 645–646 Dutilleux, Henri 598 Dux, Günter 26 Dvorský, Stanislav 207, 209, 211, 624, 630 Dvořáček, Karel 290 Dvořáček, Petr 53 Dvořáčková, Věra 222 Dvořáčková, Vlasta 477, 487–488, 499, 630 Dvořák, Antonín (hud. skladatel) 78, 314, 452–453, 588, 635 Dvořák, Antonín (režisér, výtvarník) 426, 515, 540, 645, 647 Dvořák, Karel 624 Dvořák, Ladislav 458, 570, 618, 630 Dvořák, Milan 472 Dvořák, Miloš 433 Dvořák, Vladimír 110, 149 Dyk, Viktor 332, 479, 537, 557, 574 Dylan, Bob 631, 634 Ďatlov, Igor 623 Eben, Petr 535 Eco, Umberto 128, 631 Edwards, Blake 628, 634 Edwards, Teddy 586 Effenberger, Vratislav 20, 179, 189–192, 207–211, 292, 377, 417, 594, 600, 603, 618, 624, 630 Ehm, Josef 647 Eich, Gustav 580 Eichmann, Adolf 55, 370–371, 629, 634 Einem, Gottfried von 622 Einhorn, Erich 317, 643, 647 Einstein, Albert 596 Eisenhower, Dwight David 157, 605, 623 Eisler, Hanns 58 Ejzenštejn, Sergej Michajlovič 28 Eliade, Mircea 38, 610 Eliot, Thomas Stearns 41, 182, 211, 589, 592 Ellington, Duke 592, 628 Ellison, Ralph 601 Elsner, Josef 600 Éluard, Paul 190 Endl, Vladimír 514, 647 Endó, Šúsaku 616 Engels, Friedrich 220, 245, 258, 271, 379 Enzensberger, Hans Magnus 63–64 Epstein, Jacob 589

Erben, Karel Jaromír 395, 456 Erben, Václav 627 Erenburg, Ilja 28, 470 Ernst, Max 40, 59, 613 Escarpit, Robert 619 Escher, Maurits Cornelis 589, 634 Evans, Gil 625 Evans, Raymond 110 Everett, Hugh 617 Evers, Hans Gerhard 62 Fabián, Karel 621 Fabianová, Vlasta 525, 647 Fadějev, Alexandr Alexandrovič 296 Faltýnek, Vilém 575, 580 Fanon, Frantz 628 Fára, Libor 193, 548, 591, 615, 641, 648 Farfa (vl. jm. Vittorio Tommasini) 426 Farjeonová, Eleanor 614 Farrow, John 604 Fast, Howard 320, 348, 589, 598, 643 Fats Domino (Fats Domino (vl. jm.

Antoine Dominique Domino Jr.) 125 Faulkner, William 46, 211, 589, 592, 622, 631 Feld, Jindřich 618 Felix, Václav 488 Fellini, Federico 604, 607, 616, 625, 634 Fencl, Otokar 517, 549 Ferlinghetti, Lawrence 568–569, 610 Feuerbach, Ludwig 42 Feuchtwanger, Lion 352, 387 Fiala, Milan 591 Fiala, Václav 83, 315, 349, 644 Fiala, Vlastimil 499 Fialka, Ladislav 563 Ficenec, Josef 259, 264, 642 Fikar, Ladislav 394, 456, 470, 504, 535, 609 Fiker, Eduard 80, 108, 326, 330, 358, 609, 615, 624, 643 Filin, Fedot Petrovič 220, 222–225, 228 Filip, František 573, 630 Filipovská, Pavlína 110, 157 Filipovský, František 573 Filla, Emil 184, 600, 606 Finda, Jiří 642 Fischer, Ernst 622 Fischer, Jan F. 150 Fischer, Otokar 39 Fischerová, Olga 150 Fischl, Viktor 17, 20, 478 Fiske, John 91 Fišer, Jan 591

31.10.2022 10:40:27

653

jmenný rejstřík

Fišer, Jaroslav 360, 476–477, 482, 510, 547, 644, 646–648 Fišer, Luboš 609, 624, 627, 633 Fitzgeraldová, Ella 568 Fitzpatricková, Sheila 166 Flaubert, Gustave 45, 344, 400 Fleischmann, Ivo 440–441, 450–451, 470, 475, 479, 487, 492–493, 603, 646–647 Flejšar, Josef 468, 646 Fleming, Ian 604, 616 Florian, Michael 405, 645 Florian, Miroslav 455, 458, 462–464, 485, 487, 499, 603, 609, 615, 618, 633, 646 Fo, Dario 622, 634 Foglar, Jaroslav 113, 301, 326, 585 Fónagy, Iván 634 Fontana, Lucio 622 Ford, John 613 Forman, Miloš 136, 359, 487, 560, 633 Formánek, Václav 62 Forstová, Eva 106 Foster, Hal 40, 59 Foucault, Michel 69 Fowles, John 634 Fragner, Jaroslav 624 Franc, Martin 90, 159, 164, 166 France, Anatol 381 Franciolini, Gianni 466 Francl, Gustav 475 Franchina, Basilio 462 Franková, Anna 586 Fraňková, Jana 174 Freimannová, Anna 560 Frejka, Jiří 516, 537, 541, 543, 588, 594 Fremund, Richard 609 Freud, Lucian 598 Freud, Sigmund 200 Frič, Martin 116–117, 128, 585, 588, 591, 594, 597, 603, 606, 618, 621 Fridrich, Milan 627 Fried, Jiří 47, 84–85, 370, 386, 421, 439, 606, 644 Friedanová, Betty 634 Friedman, Milton 631 Friedrich II. Štaufský 36 Friedrich, Caspar David 60 Frisch, Max 548, 604, 616, 628 Fromm, Erich 613 Frost, Robert 592 Fry, Christopher 595 Frýd, Norbert 151, 328–329, 340–341, 346, 600, 603, 606, 612, 615, 627, 643 Frye, Northrop 616

chor a disonance.indd 653

Frynta, Emanuel 455 Fučík, Bedřich 429, 602 Fučík, Julius 71, 75, 155, 157, 159, 195, 203, 289, 308, 315, 422, 428–431, 439, 441, 443, 453, 498–499, 550, 594, 597, 641 Fuentes, Carlos 631 Fuka, Vladimír 451, 646 Fuková, Eva 600, 642 Fuks, Jan 572 Fuks, Ladislav 85, 372–374, 376, 403, 644 Fulín, Miloslav 578, 648 Fux, Vladimír 114, 561–562 Gaboriau, Émile 330, 358 Gabriel, Jan 211–212 Gadamer, Hans Georg 625 Gagarin, Jurij Alexejevič 26, 156, 163, 629 Gajdar, Arkadij 296 Gajer, Václav 131, 591, 603, 612, 615, 624, 627 Gallagher, Tag 404 Galletti, Guido 607 Galuška, Miroslav 328 Gándhí, Mahátma 590 Gardner, Gerald 387, 607 Gatti, Armand 49 Gaulle, Charles de 620 Gazda, Martin 196 Gees, Marion 55 Gehlen, Arnold 66–67 Gellner, Ernest André 622 Gellner, František 462, 609 Genet, Jean 49, 549, 586, 616 Genina, Augusto 461 Gerik, Viliam 587 Geronimi, Clyde 598 Gershwin, George 91, 110 Giacometti, Alberto 586, 589, 610, 625 Gide, André 28, 46, 187, 586 Gillespie, Dizzy 604 Ginsberg, Allen 192, 568–569, 613, 628 Giono, Jean 262, 604 Giraudoux, Jean 50 Gladkov, Fedor 308 Glazarová, Jarmila 79, 295–296, 304–306, 448–449, 594, 600, 606, 642 Glocar, Emilián 624, 630 Godard, Jean-Luc 625, 631, 634 Goebbels, Joseph 179 Goethe, Johann Wolfgang von 56, 576 Goffman, Erving 622 Gogol, Nikolaj Vasiljevič 542, 557 Golding, William 607 Golombek, Bedřich 621

Gombrich, Ernst Hans 58–59, 595 Gombrowicz, Witold 589, 604 Gordon, Dexter 586 Gorkij, Maxim 195, 529, 538, 557, 591 Gorky, Arshil 59 Goscinny, René 622 Gott, Karel 121, 125 Gottfried, Benn 35 Gottlieb, Adolph 40, 61 Gottlieb, František 487, 612 Gottwald, Klement 20, 71, 74, 82, 119, 161, 195–196, 202, 206, 244–245, 256, 258, 260–261, 279, 298, 301, 304, 313, 332, 424, 428, 437–440, 446, 448–449, 453, 490–491, 514, 522, 590–591, 603, 605–606, 641 Götz, František 200, 541, 557 Grabbe, Christian Dietrich 562 Grant, Cary 362 Grass, Günter 616, 622, 634 Graves, Robert 610 Grebeníčková, Růžena (pseud. Helena Matoušová) 174, 537–538, 555 Green, Guy 619 Greenberg, Clement 62, 172, 176–177, 180, 625 Greenblatt, Stephen 13 Greene, Graham 324, 356, 589, 592, 598, 616, 619 Grimmelshausen, Hans Jakob Christoffel von 349 Grögerová, Bohumila 64, 66, 566, 574, 630 Gromringer, Eugen 64 Gross, František 585, 594 Grossman, Jan 271, 292, 296, 459, 517, 523, 530, 535–536, 541–542, 544, 548, 560, 562–564, 566, 568, 612, 618 Grossman, Saša 120 Grossman, Vasilij 607, 622 Grossmann, Jiří 630 Groys, Boris 90, 175, 180, 188 Grusi, Richard 93 Grusin, Richard 93 Gruss, Josef 110, 588 Gruša, Jiří 189, 567, 630 Grygar, Milan 621 Grygar, Mojmír 409, 624 Gubarev, Viktor 423 Guevara, Che 383, 626, 644 Guilbaut, Serge 59 Gusjev, Viktor Michajlovič 203, 429, 645 Guziur, Jakub 574 Gyatso, Tenzin 596

31.10.2022 10:40:27

654

Haas, Hugo 635 Haas, Otto 597, 600, 603 Hába, Alois 588, 594, 600, 603, 624, 630 Hába, Karel 588 Hadjidakis, Manos 110 Hadlač, Jiří 479 Hajda, Alois 612 Hájek z Libočan, Václav 149 Hájek, Jaroslav 588 Hájek, Jiří 331, 491–492, 537, 541, 594, 606, 627 Hájek, Vladimír 549, 648 Hák, Miroslav 201, 466, 615 Hála, Vlastimil 168 Halas, František 191, 196, 201, 211, 257, 259, 388, 393, 404–409, 421, 428, 433, 452, 456, 459, 478, 499, 504–505, 509, 566, 585, 588, 591, 597, 618, 627, 645–646 Halas, František X. 404 Haley, Bill 359 Halík, Miroslav 426 Hall, Stuart 95 Hall, Willis 616 Halletz, Erwin 150 Haman, Aleš 331, 386 Hamburgerová, Käte 616 Hamilton, Richard 613 Hammer, Jan 168 Hammerstein, Oscar 598 Hammett, Samuel Dashiell 323, 344, 386–387 Hamsun, Knut 592 Hamšík, Dušan 624 Hanč, Jan 20, 82, 84, 191, 201, 293, 301, 322–324, 326, 329, 341, 377, 388–390, 396, 482–483, 567, 588, 642, 647 Händel, Georg Friedrich 452 Hansberry, Lorraine 622 Hansel, Walter 60 Hanš, Boris 263, 642 Häntzschel, Günter 55 Hanus, Ondřej 536 Hanuš, Miroslav 19, 73, 82, 290–291, 615 Hanuš, Pavel 615 Hanzelka, Jiří 150, 327–328, 330, 358, 587, 600, 623, 643 Hanzl, Josef 440, 630, 645 Hanzlík, Josef 479, 630 Hartlaub, Gustav 39 Haskin, Byron 604 Hašek, Jaroslav 110, 148–149, 157, 376–377, 387, 399–400, 532, 534–535, 553, 557, 600, 609, 648 Hašková, Lenka 84, 360–361, 363, 624, 644

chor a disonance.indd 654

Chór a disonance

Hašková, Taťjana 430 Hathaway, Henry 586 Hauková, Jiřina 182, 201, 579, 615, 618 Haushoferová, Marlen 634 Havel, Jiří 422, 424–425, 444, 450, 492–493, 594, 597, 606, 633 Havel, Miloslav 571 Havel, Václav 51–52, 329, 353, 517, 523–524, 528, 542, 545, 550, 554, 560–561, 563–567, 612, 627, 633 Havelka, Jaroslav 357 Havelka, Jiří 104, 458, 461, 466, 481 Havelka, Svatopluk 612, 627 Havlíček Borovský, Karel 544, 557 Havlíček, Jaroslav 297 Havlíček, Zbyněk 30–31, 191, 197, 206–207, 618, 624, 630 Havlík, Ferdinand 126 Havránek, Bohuslav 216–223, 227, 229–234, 237–238, 241, 243–246, 249–250, 585, 642 Havránková, Marie 242–243 Hawkins, Coleman 589 Hawks, Howard 601 Heartfield, John 55 Heczková, Libuše 513 Hedbávný, Zdeněk 541–542, 548, 556, 559 Hegar, Milan 438, 465, 486, 491, 535, 645–648 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 9, 41–42, 44 Hegerová, Hana 124 Heidegger, Martin 9, 25, 41–42, 84, 595 Heidsieck, Bernard 64 Heine, Heinrich 391 Heinlein, Robert A. 598, 601, 622 Heisler, Jindřich 207, 594 Heißenbüttel, Helmut 64, 66 Hejda, Zbyněk 566 Hejdánek, Ladislav 409 Helge, Ladislav 615, 621, 630, 633 Heller, Joseph 628 Hellmanová, Lillian 546–547, 588 Hemingway, Ernest 344–345, 353, 365, 387, 595, 601, 607, 643 Hendrych, Milan 353 Henze, Hans Werner 589, 595, 598, 604, 610 Hepworth, Barbara 625 Hercíková, Iva 565 Herinek, Jan 458 Hermannová, Ljuba 562 Heřman, Zdeněk 476, 566–567 Heydrich, Reinhard 302, 346, 374–375, 587 Heyduk, Josef 518, 553

Heyerdahl, Thor 328, 330, 358–359, 587, 644 Heyrovský, Jaroslav 623 Highsmithová, Patricia 610 Hikmet, Nazim 561 Hilčr, Jindřich 450, 483–486, 499, 615, 647 Hildesheimer, Wolfgang 580 Hillary, Edmund 605 Hilmar, Jiří 371, 644 Himmler, Heinrich 57, 370 Hin Tjio, Joe 611 Hiršal, Josef 20, 62, 64, 66, 199, 353, 478, 566, 574, 612, 630 Hitchcock, Alfred 57, 589, 598, 607, 610, 613, 619, 622, 625 Hitler, Adolf 28, 33, 55, 179, 311, 339 Hjelmslev, Luis 215, 217–219 Hladký, Miroslav 600 Hlávka, Miloš 516 Hlavsa, Oldřich 377, 481, 487, 647 Hnilička, Jaromír 156 Hnízdo, Vlastislav 470, 472 Hobl, Pavel 633 Hocke, Gustav René 25–26, 35 Hockney, David 628 Hodek, Alois 544, 546, 648 Hodr, Karel 182 Hodža, Enver 473 Hofbauer, Zdeněk 116, 594 Hoffmann, E. T. A. 36 Hoffmann, Hans 59 Hoffmeister, Adolf 108, 208, 606, 618 Hofman, Eduard 615 Hofmann, Hans 40 Hofmannsthal, Hugo von 65 Hofmanová, Věra (pseud. Věra Podhorná, později Květa Legátová) 516 Höger, Karel 548, 573–574, 648 Hochhuth, Rolf 634 Holan, Karel 597 Holan, Vladimír 20, 82, 85–86, 192, 201, 301, 388–390, 392, 396–397, 405, 430, 451, 501, 504–505, 569–570, 585, 609, 612, 633, 644 Holas, Alois 185, 641 Hölderlin, Friedrich 36 Holková, Marie 588 Holland, James Gordon 628 Hollar, Václav 349 Holly, Buddy 359 Holtom, Gerald 620 Holub, Emil 358

31.10.2022 10:40:27

655

jmenný rejstřík

Holub, Miroslav 20, 84, 192, 458–464, 467–469, 475, 477–478, 482, 485, 487, 502, 508–511, 567, 574, 612, 618, 627, 633, 646–647 Holub, Stanislav 624 Holubová, Zdena 624 Holý, Jiří 566 Homér 220 Honda, Ishirō 607 Hons, Václav 630 Honzík, Jiří 449 Honzík, Karel 108, 612 Honzíková, Milena 624 Honzl, Jindřich 519, 540, 543, 565, 591, 648 Hopper, Edward 604, 634 Hora, Josef 388, 406–407, 451, 459, 500, 504 Horák, Milan 449 Horáková, Milada 129, 596 Horálek, Karel 216, 218–219, 243, 245–246, 248–249, 642 Horanský, Miloš 566, 630 Horčička, Jiří 109, 572, 574, 580 Horkheimer, Max 176, 586 Horne, Kenneth 589 Horníček, Miroslav 110, 125, 517, 549, 556, 560, 567, 630 Horník, Jiří 195, 229, 642 Horst, Karl August 53 Horutová, Milada 503 Hořec, Jaromír 111, 168, 568 Hořejší, Jindřich 504 Hořejší, Vladimír 247 Hořínek, Zdeněk 517, 536, 548, 560, 565 Hostinský, Otakar 270 Hostomská, Anna 156 Hostovský, Egon 17, 20, 291–292, 296–297, 320, 324, 345, 355–357, 374, 377, 384–385, 400, 585, 588, 600, 606, 618, 644 Hošková, Helga 345–346, 644 Houdek, Bohumil 370, 644 Housková, Olga 642 Hoyle, Fred 593 Hrabák, Josef 277, 621, 642 Hrabal, Bohumil 20, 82, 86, 320, 326, 329, 345, 353–355, 364, 377, 379–381, 384, 386, 388, 594, 612, 633 Hrabě, Miloš 357, 644 Hrabě, Václav 568–569 Hrachovec, Josef 456 Hraše, Jiří 553, 565 Hrbas, Miloš 329, 643 Hrdlička, Josef 172, 189, 209, 465

chor a disonance.indd 655

Hronek, Jiří 600 Hrubín, František 20–21, 82, 86, 166, 192, 268, 389–390, 392–393, 397–400, 430, 450–451, 458, 470, 475, 477, 481, 487, 496, 499–500, 502–508, 510, 518, 525–527, 550, 588, 597, 612, 615, 618, 627, 630, 644–645, 647–648 Hrubý, Josef 488 Hruška, Petr 480 Hrušková, Milena 567, 648 Hrzalová, Hana 331 Hubáček, Miroslav 600, 603, 621 Hubalek, Claus 551 Hudeček, František 201, 633 Hudeček, Václav 627 Hughes, Langston 568 Hughes, Ted 613 Hulák, Jaroslav 540 Hulan, Luděk 568 Hůlka, Rudolf 504 Humplík, Alois 594 Hundertwasser, Friedensreich 628 Hurt, Jaroslav 120 Hus, Jan 72, 196, 606 Husa, Karel 603, 612, 621, 633 Husa, Václav 227 Husserl, Edmund 41, 47–48 Huston, John 589, 598 Huxley, Aldous 70, 75–76, 607, 631 Hynek, Karel 173, 190–192, 207–209, 417, 594, 600, 603, 641–642 Hynšt, Miroslav 544 Hyvnar, Jan 514, 538, 540 Chabrol, Claude 619 Chačaturjan, Aram 454 Chagall, Marc 595 Chalupa, Dalibor 571, 577 Chalupecký, Jindřich 61, 64, 171, 175, 179–181, 192, 260, 291–292, 296, 377, 395, 408, 415, 486, 633 Chandler, Raymond 323, 344, 385–387, 604 Chaplin, Charlie 76, 586, 601–602 Chatrný, Dalibor 621 Chladil, Milan 110–111, 150, 157, 168 Chlupáč, Miloslav 609 Chochola, Václav 591 Chomsky, Noam 616 Chopin, Fryderik 452 Chopin, Henri 64 Chrastina, Josef 120 Christian-Jaque 601 Christie, Agatha 108, 585, 601, 622 Chromý, Jan 233

Chruščov, Nikita 328, 472, 486, 605, 614, 623 Churchill, Winston 604, 611 Chvalina, Josef 205, 641 Chvatík, Květoslav 265, 282–283, 630, 642 Chytilová, Věra 569, 633 Ibsen, Henrik 534 Ičikawa, Kon 613, 622 Imdahl, Max 60–61 Inge, William 595, 604, 610 Ionesco, Eugène 47, 49–52, 545, 549, 554, 595, 598, 610, 622 Isačenko, Alexandr Vasiljevič 221, 223–224, 227–228, 234 Istler, Josef 40, 43, 63, 66, 87, 191, 208–209, 211, 597, 603, 618, 624, 630, 633, 639, 641–642 Išihara, Šintaró 631 Itten, Johannes 39 Ivanov, Vsevolod V. 594 Jackson, Wilfred 598 Jacobs, Gabriel 51 Jakobson, Roman Ossipovič 215–216, 218–220, 235–236, 239, 243, 248–249, 625 James, Henry 290 Jan Pavel II. (vl. jm. Karol Wojtyła) 625 Jana z Arku 348 Janáček, Leoš 504 Janáček, Pavel 90, 93–94, 106 Janáčková, Jaroslava 481 Jancsó, Miklós 634 Jandl, Ernst 64, 66 Janeček, Ota 465, 594, 615, 646 Jankovič, Milan 642 Janoušek, Vladimír 618 Janoušková, Věra 633 Janovský, Jaroslav 562, 588 Janů, Jaroslav 451–452, 503 Jappy (vl. jm. Vilém Reichmann) 511, 647 Jareš, Jaromír 576 Jareš, Miloslav 585 Jariš, Milan 516, 518, 600, 609, 627, 633 Jarry, Alfred 557 Jasný, Vojtěch 117, 123, 136, 615, 618, 624, 627, 633 Jaspers, Karl 29–30, 592 Javor, Pavel (vl. jm. Jiří Škvor) 441–443, 484–485, 488, 493–495, 609, 618, 624, 645, 647, 655 Jebeleanu, Eugen 478 Jedlička, Josef 84, 326, 329, 341, 345, 347, 353–355, 364, 377, 536, 644

31.10.2022 10:40:27

656

Jefremov, Ivan Antonovič 75, 163, 326, 616 Jelen, Josef 588 Jelenová, Jaroslava 558 Jelínek, Ivan 17, 20, 612, 624 Jelínek, Jiří V. (též Jelinek, Jiri V.) 441–442, 645 Jelínek, Václav 530, 535, 558, 603 Jeremiáš, Otakar 452 Jeřábek, Čestmír 615, 621 Jeřábek, František 615 Jestřáb, Vojtěch 478 Ješutová, Eva 108–109, 570 Jevsejevová, Světlana 479 Jevtušenko, Jevgenij Alexandrovič 470–474, 479, 568, 646 Ježek, Jaroslav 126, 128, 559 Ježek, Otto 440, 645 Jílek, Přemysl 141, 640 Jiménez, Juan Ramón 613 Jindra, Alfons 168 Jíra, Josef 618 Jirák, Jan 112, 570 Jirák, Karel Boleslav 591, 597, 606, 615 Jiránek, Jaroslav 559 Jirásek, Alois 72, 83, 149, 265, 296–297, 300, 315, 319, 326, 347–348, 350, 352, 428, 535–536, 550, 553, 572, 597, 603 Jireš, Jaromil 430–431, 633 Jirko, Miloš 621 Jirotka, Zdeněk 358, 558, 572–573, 577 Jiří VI. 602 John, Jaromír 291, 300 John, Jiří 606, 627 John, Oldřich 258 Johns, Jasper 610, 619 Johnson, Bang 568 Johnson, Lyndon 635 Jolivet, André 586, 601 Jorn, Asger 625 Joyce, James 46, 366, 368, 380, 580 Juillard, Robert 403 Juliš, Emil 353 Junek, Václav 328, 347, 643–644 Jungmannová, Lenka 556, 560, 564 Juráček, Pavel 633 Just, Vladimír 513, 517, 555, 557–560, 562–563 Justl, Vladimír 459, 535, 565–566, 569, 574, 648 Kabeláč, Miloslav 585, 606, 615, 621, 624, 627, 630 Kabeš, Petr 569 Kačer, Miloslav 564

chor a disonance.indd 656

Chór a disonance

Kačírková, Irena 168 Kadár, Ján 119, 136, 167, 561, 600, 609, 615, 618, 633 Kadlec, Josef 478 Kafka, Bohumil 72 Kafka, Čestmír 207, 627 Kafka, Franz 26, 46, 294, 376–377, 380–382, 399–400, 550, 552, 635 Kahlo, Frida 592 Kahuda, František 104 Kachlík, Antonín 627, 633 Kachyňa, Karel 117, 132, 621, 624, 627, 630, 633 Kainar, Josef 72, 110, 192, 200–202, 301, 390–391, 419, 431, 450, 490–493, 499, 556–558, 567, 585, 591, 594, 603, 621, 624, 647 Kaláb, Method 406, 409, 457, 645–646 Kalandra, Záviš 17, 19, 314, 534, 596, 643 Kalaš, Julius 150 Kalatozov, Michail 616, 625 Kalčík, Rudolf 140, 196, 330, 337, 362–363, 411, 437–438, 606, 609 Kalina, Ján 555 Kalina, Radovan 600 Kalista, Zdeněk 602, 615 Kalivoda, Karel 578 Kalousek, Jiří 113 Káňa, Vašek (vl. jm. Stanislav Řada) 76, 116, 314, 529–531, 533–534, 553, 591, 606, 648 Kanda, Roman 69, 283 Kandert, Antonín 588 Kandinsky, Vasilij Vasiljevič 184 Kándl, Jaroslav 301, 355, 361, 478, 643–644, 646 Kant, Immanuel 60 Kantor, Tadeusz 592 Kantorowicz, Ernst H. 36–37 Kaplan, Karel 100 Kaplický, Josef 465, 484, 497, 504, 646–647 Kaplický, Martin 282 Kaplický, Václav 300, 318–319, 347, 600, 606, 609, 612, 621, 633, 643–644 Kapoun, Karel 405, 487, 492–493, 612, 618 Kapr, Jan 454, 621, 633 Kapr, Pavel 577 Kaprow, Allan 616 Karbusický, Vladimír 425, 452 Karfík, Vladimír 491, 554 Karlík, Konrád 203, 641 Karlíková, Josefina 203, 641 Karlíková, Olga 633

Karvaš, Peter 518, 550–551, 553–554, 597, 648 Kastner, Erich 357 Kašlík, Václav 630 Kašpar, Adolf 83, 315 Kašpar, Vladimír 440, 450 Katajev, Valentin Petrovič 326 Kautská, Alena 540 Kavka, Jiří 612, 630 Kawabata, Jasunari 607 Kayser, Wolfgang 589 Kazan, Elia 610, 628 Kelly, Ellsworth 598 Kelly, Gene 601 Kemr, Josef 78 Kennedy, John Fitzgerald 626, 629, 635 Kenton, Stan 589, 595, 604 Kerouac, Jack 192, 595, 616, 619, 631 Kesey, Ken 631 Khun, Miroslav 196 Kierkegaard, Søren 42, 200 Kilar, Wojciech 586, 601, 613, 616, 634 King, Martin Luther 634–635 Kingsley, Sidney 592 Kirschner, Miloš 110 Klein, Yves 592, 625 Klenová, Eva 430 Klička, Benjamin 295, 308, 348 Klíma, Ivan 21, 84, 86, 361, 364, 369, 386, 624, 644 Klíma, Jaroslav 386, 588 Klíma, Ladislav 192–193, 320, 380–381, 395–396, 400 Kliment, Alexandr 21, 361, 370, 624 Klimentová, Jiřina 389, 502, 644, 647 Klimeš, Antonín 594 Klimešová, Marie 62–63 Kloboučník, Jan 603 Klomínek, Miroslav 369, 644 Klos, Elmar 119, 136, 167, 561, 600, 609, 615, 618, 633 Klosová, Ljuba 527 Klusák, Jan 615 Kmentová, Eva 627, 633 Knaap, Ewout van der 58 Knap, Josef 408 Knapík, Jiří 90, 164, 166 Knirsch, Erik 150 Knitl, Oldřich 555–556 Knittl, Jaromír 168 Knížák, Milan 630 Knopp, František 522 Kobajaši, Masaki 622 Koblasa, Jan 70, 624, 633, 639 Koblic, Přemysl 588

31.10.2022 10:40:27

657

jmenný rejstřík

Kocourek, Josef 400 Kocourek, Vítězslav 166, 627 Kočová, Zuzana (též Liběna) 503, 531–534, 540, 648 Koeppen, Wolfgang 53–57 Kohout, Alexandr 524, 647 Kohout, Pavel 19, 73, 78, 123, 131, 156–157, 168, 200, 202–206, 254, 429–430, 439, 441, 444–450, 452–453, 516, 523–526, 545, 550, 558, 600, 606, 609, 615, 627, 641, 645–647 Kokoschka, Oskar 595, 616 Kolár, Jan M. 357, 644 Kolář, Jiří 17, 19–20, 64, 82, 191–192, 199, 201, 211, 293, 301, 321–324, 326, 329, 341, 353, 377, 388–390, 395, 400, 414–417, 419, 426–427, 432, 435, 443, 455, 478, 486, 499, 523, 542, 549, 554, 566, 588, 591, 594, 612, 615, 627, 630, 643, 645 Kolářová, Jaromíra 600 Kolíbal, Stanislav 615, 633 Kolínská, Jitka 458, 525, 597, 646–647 Kollár, Ján 280 Kolman, Arnošt 291 Komenský, Jan Amos 612 Komorous, Rudolf 606, 630 Konitz, Lee 592 Konrád, Karel 597, 600 Konrad, Kurt 270 Konstantin, Karel 150 Kooning, Willem de 40, 59, 607 Kopáčová, Ludmila 527 Kopal, Petr 132, 140 Kopecký, Jan 208, 256, 409, 521–522, 537, 603, 618, 642 Kopecký, Miloš 556, 560 Kopecký, Václav 72, 100, 103, 178, 184, 256, 259, 261–262, 292, 296–298, 438, 536, 642 Kopit, Arthur 631 Köpplová, Barbara 109, 112, 570 Kopta, Josef 633 Kopta, Pavel 528–529 Kopta, Petr 563 Körber, Jiří (pseud. Jiří Vyšínský) 577 Kosatík, Pavel 524 Kosík, Karel 250, 283–285, 376–377, 399 Kosina, Miloš 326 Kosiner, Bernard 571 Kosmas 149, 535–536 Kosmoděmjanská, Zoja 75 Kotalík, Jiří 182, 185, 641 Kotalík, Matěj 134 Kotek, Josef 110–111

chor a disonance.indd 657

Kotík, Jan 63, 621 Kotík, Pravoslav 624 Kouba, Pavel 550 Kouřil, Miroslav 429, 449, 529, 645, 648 Koval, Karel 612 Kovárna, František 183–184, 297, 600 Kovpak, Sydir 142 Kovtun, Jiří 606 Kozák, Jan 361 Kožedub, Ivan 165 Kožík, František 141–146, 452, 571–572, 577, 609, 621, 640 Kožíšek, Martin 451, 485, 510–511 Král, Petr 624, 630 Králík, Oldřich 408, 588, 603, 615 Králová, Lída 570, 648 Krám, Ladislav 445–446, 646 Kramář, Vincenc 618, 621 Kramer, Stanley 628 Krasinski, Jerzy 570, 648 Krásl, Jiří 113 Krasna, Norman 631 Krasner, Lee 622 Krašeninniková, J. 226 Krátký, Radovan 133, 461, 558 Kratochvíl, Antonín 612 Kratochvíl, Miloš Václav 300, 318, 349, 588, 594, 606, 612, 644 Kratochvílová, Marie 196, 421–424, 427, 440, 645 Kraus, Arno 446, 499 Kraus, Karel 517–519, 521, 523, 525–526, 543 Kraus, Karl 400 Kraus, Pavel 578 Krauss, Werner 36, 48–49, 595 Kraussová, Rosalind 40, 59 Krčmářová, Nora 503 Krejcarová, Jana 173, 185, 192, 197, 207, 543, 588, 591, 597 Krejča, Otomar 517, 525–526, 543, 545, 564, 618, 621, 627, 633, 648 Krejčík, Jiří 116, 137, 550, 585, 588, 600, 606, 618, 621, 624, 627, 630 Kriebel, Zdeněk 431, 450, 485, 606, 612 Krňanský, Miroslav Josef 585 Kroh, Miroslav 120, 158, 603 Kroupa, Adolf 474–476, 646 Kroupa, Josef 453, 646 Krška, Václav 135, 585, 591, 594, 597, 600, 603, 606, 609, 612, 618 Krumbachová, Ester 517 Kryštofek, Oldřich 257, 467, 492, 568, 618, 642 Křenek, Ernst 607, 613 Křepinský, Maxmilián 218

Kříž, Ivan 361–362, 368–369, 624, 644 Kuba, Ludvík 606 Kuba, Oldřich 82 Kubásek, Václav 588 Kubátová, Marie 516, 560, 578 Kuběna, Jiří 353 Kubíček, Jan 609 Kubíček, Jánuš 612 Kubíček, Tomáš 283 Kubín, Rudolf 425 Kubišta, Ivan 165 Kubka, František 350, 594, 597, 600, 603, 606, 609, 612, 618, 633 Kubka, Jiří 609 Kubrick, Stanley 613, 616, 625, 631 Kučera, Václav 110, 150 Kučerová, Alena 627 Kudrnáč, Vlastimil 150 Kuhn, Thomas Samuel 631 Kulka, Tomáš 173 Kuncíř, Ladislav 602 Kundera, Ludvík 185, 404, 417, 448, 459, 517, 523, 534, 544, 546, 549, 553, 562, 565, 567, 575, 580, 588, 627, 630 Kundera, Milan 86, 171, 255, 377, 381–384, 386, 388, 399–400, 420–421, 429–431, 441, 447, 450–452, 461, 465–466, 471, 486–487, 489, 497–499, 508–509, 518, 525–526, 545, 549, 553, 579, 603, 609, 615, 624, 630, 633, 644–648 Kunstmann, Heinrich 580 Kurosawa, Akira 589, 595, 607, 616, 619, 628, 631, 634 Kurš, Antonín 591 Kurz, Jindřich 209, 618 Kusák, Alexej 175, 195–196, 440, 450, 603 Kuznecov, Petr Savič 222 Kvapil, Jaroslav 258, 642 Kyloušek, Petr 46 Kypta, František Alois 445, 585 Kyselý, Milan 612 Lacina, Bohdan 405, 411, 645 Lacina, Václav 556–558, 603, 615, 621 Lada, Josef 100, 149, 302, 393, 457, 459, 499, 501, 609, 643 Lagerkvist, Pär 598 Lahodný, František 577 Lachmannová, Renate 47 Lakatošová, Marie 565, 648 Lamač, Miroslav 62 Lämmert, Eberhard 610 Lampedusa, Giuseppe Tomasi di 619

31.10.2022 10:40:27

658

Lang, Fritz 604 Lange, Wolfgang 55 Langer, František 341, 588 Langer, Josef Jaroslav 536 Langerová, Marie 171–172, 189, 209, 409 Lara, Augustín (vl. jm. Ángel Agustín María Carlos Fausto Mariano Alfonso del Sagrado Corazón de Jesús Lara y Aguirre del Pino) 150 Lasica, Milan 560 Lauda, Jan 195, 594, 627 Laurent, Jacques 46 Laurin, František 624 Lautréamont (Isidore Lucien Ducasse) 178, 208 Lawler, Ray 610 Laxness, Halldór Kiljan 589, 610, 616 Lazorčáková, Tatjana 570 Le Corbusier (vl. jm. Charles-Édouard Jeanneret) 610 Le Fanu, Sheridan 398 Lean, David 589, 616, 631 Lebeděv, Vladimir 472 Leenová, Nina 40 Leeová, Harper 625 Legátová, Květa (též Věra Podhorná, vl. jm. Věra Hofmanová) 516, 575, 627 Léger, Fernand 40, 59 Lehečková, Eva 233 Lem, Stanisław 163, 331, 610, 628 Lenin, Vladimir Iljič 71, 80, 195, 245, 258, 260, 262, 264, 271, 279, 302, 420, 422, 424, 428, 432, 436–439, 446, 454, 459, 473, 486, 504, 594 Lermontov, Michail Jurjevič 535 Leroy Davidson, Joseph 182 LeRoy, Mervyn 598 Lesiewicz, Witold 634 Lešehrad, Emanuel (též Emanuel z Lešehradu) 427, 433–434, 591, 645 Levi, Primo 586 Levin, Ira 604, 625 Lévinas, Emmanuel 628 Lévi-Strauss, Claude 610, 619 Lewis, Clive Staples 595, 601 Lewis, Joseph H. 595 Lewis, Saunders 607 Lhoták, Kamil 77, 83, 158, 327, 342, 588, 594, 639, 643 Libenský, Stanislav 606 Liďák, Miroslav 113–114 Lidický, Karel 71–72 Ligeti, György 598, 604, 607, 619, 628, 631 Licharev, Boris 429

chor a disonance.indd 658

Chór a disonance

Lichtenstein, Roy 613, 628, 631 Lichý, Saša 600 Lincoln, Abraham 635 Lindeperg, Sylvie 57 Linhart, Jan 606 Linhart, Josef 227 Linhartová, Věra 47, 384, 630 Linklater, Eric 601 Lipský, Lubomír 555 Lipský, Oldřich 131, 134, 555, 585, 591, 594, 600, 606, 609, 627 Lisickij El (vl. jm. Lazar Markovič Lisickij) 184 Listopad, František 612 Liška, Zdeněk 594 Livingston, Ray 110 Lizzani, Carlo 466, 607 Llosa, Mario Vargas 634 Lodge, David 625 Lohniský, Václav 621, 633 Lojdová, Šárka 176, 199 Lom, Stanislav 588 London, Jack 166, 327, 357 Loos, Adolf 163 Lopatka, Jan 189, 191, 571, 573, 575, 648 Lorenc, Zdeněk 20, 417, 621 Lotman, Jurij Michajlovič 39, 69, 360, 387, 389 Lotz, John 218 Loukotková, Jarmila 321, 348–349, 352, 591, 594, 615, 644 Lovecraft, Howard Phillips 298 Löwith, Karl 41–42, 44–45 Lukács, György 19, 271 Lukas, Jan 515, 633, 647 Lukavský, Jaroslav 491, 647 Lukavský, Radovan 541 Lukeš, Milan 547–548 Lumet, Sidney 616 Luskač, Rudolf 330 Luske, Hamilton 598 Lustig, Arnošt 21, 82, 85–86, 342–343, 345–346, 355, 371–373, 375–376, 379, 386, 388, 400, 618, 621, 630, 633, 643–644 Lutoslawski, Witold 595, 607, 619, 628 Luxemburgová, Rosa 75 Lyotard, Jean-François 69 Macdonald, Dwight 177 MacDonaldová, Betty 586 Macourek, Harry 157, 453, 556 Macourek, Karel 120, 447 Macourek, Miloš 166, 474–475, 528–529, 563, 567, 618, 621, 630

Macura, Vladimír 135, 200–201, 447 Macurová, Naděžda 171 Mader, Rudolf 534, 557, 560, 648 Magid, Václav 180, 188 Mágr, Antonín Stanislav 215 Magritte, René 601 Mach, Jaroslav 618 Mach, Josef 101, 112, 155, 591, 597, 603, 612, 615, 618, 624, 633 Mach, Milan 568 Mácha, Karel Hynek 12, 15, 207, 273, 280–281, 388, 508, 538, 566, 603 Macháček, M. 158 Macháček, Miroslav 516–517, 541, 552, 597, 618 Machar, Josef Svatopluk 557 Machonin, Sergej 261, 264, 266–267, 365–366, 431, 448, 521, 536, 540, 552, 562–563, 642 Machourek, Antonín Marek 442, 645 Machovec, Martin 197, 199 Machulková, Inka 568–569 Mailer, Norman 589, 610 Majakovskij, Vladimir 38, 199–200, 415, 446, 470, 557 Majerová, Marie 100, 296–297, 305, 308, 318, 361, 591, 594, 600, 606, 643 Makovec, Miloš 92, 168, 588, 609, 618 Makovský, Vincenc 71, 612 Malák, Jaroslav 113–114, 640 Malamud, Bernard 616 Malejovský, Josef 72, 639 Malenkov, Georgij Maximilianovič 557 Malevič, Kazimir Severinovič 184 Malich, Karel 624, 633 Malina, Jaroslav 553, 648 Malířová, Helena 597 Mališ, Marcel 193 Málková, Iva 505 Mallarmé, Stéphane 64, 415, 508 Malle, Louis 46, 619, 634 Malraux, André 28 Mamoulian, Rouben 634 Mánes, Josef 265, 428, 479, 609 Mankiewicz, Joseph L. 610, 634 Mann, Anthony 601 Mann, Heinrich 478 Mann, Thomas 54, 381, 586 Mannheim, Karl 34 Mansfield, Mike 632 Manzoni, Piero 625 Manzù, Giacomo 610 Mao Ce-tung 13, 79, 296, 306 Marat, Zdeněk 150 Marceau, Marcel 586

31.10.2022 10:40:27

659

jmenný rejstřík

Marcel, Gabriel 549 Marcuse, Herbert 610 Marek, Dušan 601 Marek, Jiří 300, 315, 591, 594, 597, 603, 627, 630, 643 Mareš, Jan 330, 346, 600 Mareš, Karel 630 Marešová, Milada 349, 644 Marie Terezie, císařovna 319 Marinetti, Filippo Tommaso 426–427 Marischka, Ernst 610 Maritain, Jacques 601 Marquard, Odo 26 Marqués, René 604 Márquez, Gabriel García 610, 628, 631 Marr, Nikolaj Jakovlevič 220–228, 231, 236, 248, 250, 642 Marryat, Frederick 166 Maršíček, Vlastimil 440–441, 499, 603, 612 Martin, A. D. viz Bartušek, Antonín Martin, Jiří 600 Martin, Milan 121 Martínek, Jiří 569 Martínek, Vojtěch 425–426, 450, 470, 645 Martinet, André 219 Martinová, Eva 150 Martinů, Bohuslav 478, 591, 597, 600, 606, 609, 612, 615, 618, 621 Marvan, Jaroslav 314 Marx, Karl 42, 70, 80, 177, 220, 245, 258, 271, 279, 387, 432, 440, 613 Masaryk, Jan 324, 516, 587, 590 Masaryk, Tomáš Garrigue 437 Mašínová, Leontina 618 Maška, Jan 555 Matal, Bohumír 609 Mathauser, Zdeněk 470–471 Mathesius, Vilém 215, 217, 221, 235, 237, 246, 536 Matisse, Henri 586 Matoušek, Alois 120 Matoušková, Lída 516 Matoušová, Helena (vl. jm. Růžena Grebeníčková) 537 Matuška, Waldemar 110–111, 124, 157, 168 Mauriac, Claude 46–47 Mauriac, François 601 Maurier, Daphne du 598 Mauron, Charles 634 May, Karl 166, 358 Mayenowa, Maria Renata 215 Mayröckerová, Friederike 66 Mazáčová, Barbara 528, 536

chor a disonance.indd 659

Mazal, Tomáš 193 Mázerová, Romana 574 McBain, Ed 613 McCarthy, Joseph 608 McLean, Jackie 631 McLuhan, Marshall 598, 631 Medek, Mikuláš 27, 37, 62–63, 208, 588, 594, 603, 606, 612, 618, 621, 624, 630, 633, 639 Medková, Emila 594, 603, 618, 624, 630 Mehring, Gustav 271 Mejerchold, Vsevolod Emiljevič 534, 539–540, 542 Mekas, Jonas 631 Melč, Josef 574, 576 Meletinskij, Jeleazar Moisejevič 301 Melíšek, Jiří 112 Mellanová, Míla 516 Mencáková, Olga 567 Mendes, Murilo 550, 648 Mendez, Sosa Tomas 150 Menhart, Oldřich 409, 645 Menšík, Václav 346, 644 Menzel, Jiří 379 Merežkovskij, Dmitrij Sergejevič 538 Merrill, Bob 150 Messiaen, Olivier 589, 592, 595, 601, 613, 619, 625 Meščaninov, Ivan Ivanovič 220–223, 225, 228 Měšťan, Jaromír 460, 493, 495–496, 646 Meštrović, Ivan 616 Mezzrow, Mez 344 Míčko, Miroslav 181 Mies van der Rohe, Ludwig 619 Mihálik, Vojtech 196 Michalkov, Sergej Vladimirovič 598 Michálková, Olga 363, 644 Michalová, C. 227 Michel, Henri 57 Michelangelo Buonarotti 482, 628, 631 Mikeš, Ladislav 358, 644 Mikulášek, Oldřich 416, 418, 439–441, 450–451, 455, 462, 487, 499, 501–502, 508, 510–511, 574, 585, 603, 609, 615, 618, 621, 627, 633, 646–647 Mikulová, Iva 536 Milén, Eduard 405 Miller, Arthur 211, 517, 536, 546–548, 579, 586, 592, 604, 610, 648 Milles, Carl 604 Milne, Alan Alexander 108 Miłosz, Czesław 29–30, 604 Mingus, Charles 631 Minnelli, Vincente 598, 601

Miró, Joan 595, 619 Mirvald, Vladislav 627 Mishima, Yukio 613 Míšková, Alena 247 Mitchum, Robert 362 Mitscherlich, Alexander 39, 52–53 Mitscherlichová, Margarete 52–53, 55 Mizoguči, Kendži 589, 595, 601, 607, 613 Mňačko, Ladislav 523 Mojsejev, Igor 101 Molnár, Ferenc 357 Mombert, Alfred 427 Mon, Franz 65 Mondrian, Piet 40, 59 Monk, Thelonious 619 Monroe, Marilyn 605, 607 Montaldo, Giuliano 622 Monteverdi, Claudio 452 Moore, Henry 601, 631 Morasso, Mario 426 Moravec, Jaroslav 225 Morávek, Jan 597, 609 Moravia, Alberto 466, 586, 598, 607, 616, 625 Moreau, Jeanne 46 Morgenstern, Christian 64, 199, 627 Morley, Lewis 634 Morozov, Pavel Trofimovič 422–423, 428–429 Moskalyk, Antonín 618, 624, 630 Motherwell, Robert 40, 59, 61, 592 Mottlová, Marie 503 Mottola, Tony 586 Mourková, Jarmila 603 Mráz, Miroslav 624 Mrázková, Daisy 615 Mrkvička, Otakar 171–173, 181–185, 641 Mrożek, Sławomir 50, 549, 616, 619, 628 Mrštík, Alois 575 Mrštík, Vilém 575 Mucha, Jiří 73, 80, 85, 291, 293, 340–341, 588, 591 Mukařovský, Jan 100, 216, 229–230, 233, 238–240, 244, 264, 269–283, 285, 385, 538, 564, 571, 585, 591, 606, 621, 642 Müller, František Jan 456, 646 Müller, Karel 319, 643 Müllerová, Veronika 568–569 Mulligan, Gerry 601 Multrus, Josef 606 Munk, Andrzej 616, 634 Munzar, Luděk 522, 576, 647 Munzarová, Barbora 322, 643 Muradeli, Vano Iljič 454, 598 Murár, Tomáš 199

31.10.2022 10:40:28

660

Murdochová, Iris 607, 628 Musil, Robert 381 Musorgskij, Modest Petrovič 453 Mussolini, Benito 55 Muzika, František 256, 425, 435, 624, 642, 645 Myslbek, Josef Václav 265, 428 Nabokov, Vladimir 610, 616, 631 Načeradský, Jiří 624 Nádvorník, Bohuslav 150 Nagy, Imre 620 Naipaul, Vidiadhar Suriaprasad 628 Nalkowska, Žofie 395 Napoleon Bonaparte 44 Nápravník, Milan 618, 630 Naruse, Mikio 598, 604 Nash, Nathaniel Richard 607 Našinec, Jiří 52 Nauman, Pavel 624 Navrátil, Jiří 597 Navrátilová, Danuše 52 Nebor, Leoš 567, 648 Nečasová Hassová, Jarmila 544 Nečasová, Denisa 129–130, 137–138, 146 Neff, Vladimír 318–320, 330, 350–352, 603, 609, 615, 618, 621, 627, 633, 643 Nechleba, Vratislav 603 Nechvátal, František 450, 478, 484, 492, 499, 624 Nejedlý, Vít 120 Nejedlý, Zdeněk 72, 100, 103, 175, 178, 222, 253–254, 258–259, 261, 263–265, 296, 298, 300, 314–315, 427–428, 438–439, 588, 591, 603, 642, 645 Nekuda, Luděk 566 Nekula, Marek 247 Němcová, Božena 265, 388, 393–394, 405, 427, 456, 459, 509, 630, 632 Němec, Jan 624 Němeček, Jiří 621 Němeček, Zdeněk 17, 20, 324–325, 355, 357, 606, 618, 643 Němirovič-Dančenko, Vladimir Ivanovič 541 Neprakta (vl. jm. Jiří Winter) 112–113 Nepraš, Karel 621, 633 Neruda, Jan 428, 456, 508, 557 Neruda, Pablo 210, 595 Nesvadba, Josef 108, 163, 559, 594, 624, 630, 648 Nesvadba, Miloš 113, 152, 641 Nešleha, Pavel 633 Neumann, Günther Klaus 150 Neumann, Jaromír 633

chor a disonance.indd 660

Chór a disonance

Neumann, Stanislav 196, 420, 425, 439–440, 450, 452, 591, 600, 645 Neumann, Stanislav Kostka 187, 243, 406–409, 426, 428, 437–438, 446, 451, 462 Neužil, František 621 Newman, Barnett 40, 59–61, 589, 598 Newman, James Brooks 40 Nezval, Robert 481 Nezval, Vítězslav 19, 73, 120, 187–190, 192, 195–196, 209–210, 257–258, 268, 282, 292, 296, 298–299, 393, 409, 428, 430, 432, 434–440, 442–443, 445–448, 450, 452, 477, 481–484, 489, 492, 499, 501, 531, 537, 543, 553, 580, 591, 594, 597, 600, 609, 612, 641, 643, 645–647 Nietzsche, Friedrich 39, 41–42, 44, 82 Nikodem, Bedřich 168 Nikodým, Josef 300, 316, 643, 645, 647 Nikolov, Milen 633 Nimier, Roger 46 Nixon, Richard 626 Nizan, Paul 28 Nobile, Umberto 327 Noha, Jan 257, 419, 450, 492, 499, 612, 618, 624, 642 Nohejl, Miloslav 588 Nono, Luigi 607, 616, 619, 631 Norgay, Tenzing 605 Nosov, Nikolaj 75, 108 Nouza, Oldřich 491, 630 Novák, Antonín 639–640 Novák, Arne 283, 600 Novák, Ivo 606, 630 Novák, Jan 612, 618, 624, 627, 630 Novák, Jaroslav 326 Novák, Jindřich 46 Novák, Josef 64, 155, 641 Novák, Karel 536, 548, 554, 568 Novák, Ladislav 64, 574, 618, 630 Novák, Mirko 230, 238, 240–241, 624 Novák, Pavel 249 Novák, Vítězslav 100, 452 Novák, Vladimír 491 Nováková, Anna 471 Nováková, Věra 609 Novalis 36 Novomeský, Laco 258 Novotný, Antonín 617, 626, 635 Novotný, František 220 Novotný, Miloň 606 Nový, Karel 575, 588, 591, 621 Nožička, Alois 630

O’Connorová, Flannery 601, 610, 625 O’Hara, Frank 598 O’Neill, Eugene 613 Obrtel, Vít 291 Obst, Milan 519–520 Očadlík, Mirko 549 Očadlíková, Věra 540 Odložilík, Otakar 630 Odojewski, Wlodzimierz 570, 648 Okudžava, Bulat 471, 479 Olbracht, Ivan 100, 166, 282, 304–305, 308, 446, 585 Olivier, Laurence 589 Ollier, Claude 46 Olmi, Ermanno 622, 628, 634 Olšáková, Doubravka 135 Olšanský, Klement 442, 645 Opelík, Jiří 463, 492, 498, 630, 633 Ophüls, Marcel 631 Oppenheim, Meret 613 Örkény, István 634 Orlova, Ljubov 458 Ornest, Ota 588, 600 Orten, Jiří 477, 580, 594, 618 Orwell, George 20, 592 Osborne, John 365, 517, 548, 613, 616, 648 Ostaš, Jiří 419, 446, 467 Ostermann, Jiří 568 Ostrovskij, Alexandr Nikolajevič 597 Oswald, Lee Harvey 635 Óšima, Nagisa 625 Otčenášek, Jan 79, 81, 84, 313, 329, 331–332, 334, 336, 341, 346, 491, 600, 609, 618, 643 Otradovicová, Jarmila 432–433, 645 Otruba, Mojmír 630 Ouspenská, Marie 542 Ovalov, Lev Sergejevič 358 Ovčáček, Eduard 630 Ozu, Jasudžiró 586, 592, 598, 601, 604, 625 Pácl, Pavel 156 Paderlík, Arnošt 615, 624 Padrta, Jiří 62 Paganini, Niccolò 452 Pagnol, Marcel 634 Pachmanová, Martina 197 Pala, Dušan 291, 585 Palacký, František 236, 265, 315 Palát, Jiří M. 446 Palcr, Zdeněk 618 Palek, Karel (pseud. Petr Fidelius) 192 Palouček, Alois 453

31.10.2022 10:40:28

661

jmenný rejstřík

Palouš, Karel 540–541, 591, 594, 600, 603, 612 Palouš, Martin 560 Pantůček, Vlastimil 114, 562, 624 Paolinelli, Bruno 628 Paolozzi, Eduardo 586 Papež, Svatoslav 591 Papoušek, Jaroslav 359, 386 Papoušek, Vladimír 7, 9, 69, 95, 282, 289, 345, 356 Parker, Charlie 604 Pärt, Arvo 622 Pařízek, Ladislav Mikeš 151, 328, 358, 644 Pascal, Blaise 38 Pásek, Milan 588 Pásek, Pavel 503, 600, 609, 615 Pasolini, Pier Paolo 449, 466, 610, 616, 628, 631 Pasternak, Boris 616, 619 Pašek, Mirko 330, 358, 621 Paťava, Miroslav 591 Pater, Walter 34 Patka, Jaroslav 256, 347, 642, 644 Patočka, Jan 513, 563–564 Patočková, Jana 516, 549 Pátová-Vrchotová, Jarmila 450, 646 Pauer, Jiří 120 Paukert, Josef 310, 421–422, 430, 439, 450, 459, 643, 645–646 Paukert, Oldřich 451, 646 Paulová, Evelyna 503 Pavalová, Olga 358, 644 Pavese, Cesare 460–461 Pavlíček, František 518, 526, 545, 550, 554, 574, 612, 627 Pavlov, Ivan Petrovič 541 Pavlovský, Petr 580 Pazourek, Vladimír 585, 609, 624, 627 Pažout, Jaroslav 159 Peciar, Štefan 245, 249–250 Peck, Gregory 362 Pecl, Oldřich 129, 596 Pech, Milan 181, 185 Pechar, Jiří 46–47, 69 Pekárek, Václav 492 Pelán, Jiří 426–427 Pelc, Antonín 113, 193, 312, 436, 597, 643, 645 Pelikán, Čestmír 69 Pelikánová, Ludmila 566 Pelíšek, Václav 229, 233 Pellar, Rudolf 157, 168 Penderecki, Krzysztof 625, 631 Peroutka, Ferdinand 293, 297, 585

chor a disonance.indd 661

Perse, Saint-John 625 Pešat, Zdeněk 456, 621 Pešek, Ladislav 78 Pešek, Ondřej 215, 247 Peterson, Michail Nikolajevič 222, 598, 610 Peterson, Oscar 598, 610 Petiška, Eduard 166, 435, 461, 465, 478–479, 497, 499, 502, 615, 624, 630, 646–647 Petišková, Tereza 189, 195, 641 Petkevič, Vladimír 242–243 Petr, Zdeněk 110, 149, 157 Petráň, Josef 222, 229 Petráš, Jiří 103 Petri, Elio 462 Petrmichl, Jan 320, 331, 423, 491, 509, 565, 627, 645 Petronius 34 Petrovická, Jiřina 150 Petrovičová, Vlasta 612 Petříček, Miroslav 65, 582 Petříková, Věra 101 Phelan, Peggy 529 Philip, vévoda z Edinburghu 587 Picard, Max 65 Picasso, Pablo 176, 589, 592, 595, 598, 601, 603, 622 Picek, Jiří V. 529 Picek, Václav Jaromír 505 Pick, Jiří Robert 536, 558, 560, 562–563, 565, 609, 627 Picka, Jaroslav 456 Piesen, Robert 63, 609 Pignatari, Decio 64 Píka, Heliodor 494, 593 Pilarová, Eva 124, 157 Pilař, Jan 120, 420, 422, 425, 427, 441, 443, 446, 455, 499, 508–509, 591, 594, 603, 606, 615, 627 Pilný, Ivan 370, 644 Pilný, Ondřej 549 Pinget, Robert 45–46, 48 Pinter, Harold 549, 579, 616, 622 Piskač, Bedřich 627 Pistoletto, Michelangelo 631 Piston, Walter 616 Pistorius, Luboš 627 Píša, Antonín Matěj 450, 501, 509 Píšek, František 540 Pištěk, Theodor 630 Pištora, Jiří 485, 570, 627 Pištora, Ladislav 104 Pitínský, Jan Antonín 534 Pius XII. 432

Plachta, Jindřich 532 Plachý, Jiří 541 Plathová, Sylvia 613, 625, 634 Platón 76, 272, 397 Plautus, Titus Maccius 551 Plechanov, Georgij Valentinovič 271 Pleskot, Jaromír 594, 609, 612, 627 Plessner, Helmuth 26 Pleva, Jaroslav 606 Pleva, Josef Věromír 165, 606 Pludek, Alexej 594, 621, 633 Pluhař, Zdeněk 81, 329, 332–333, 337, 364, 603, 606, 615, 643 Podéšť, Ludvík 120, 151, 156, 168, 588, 597, 600, 606, 621 Podhorná, Věra (též Květa Legátová, vl. jm. Věra Hofmanová) 575 Podhorský, Aleš 588 Podhrázský, Stanislav 31, 591, 639 Podlipná, Zdeňka 503 Podroužek, Jaroslav 404–405, 645 Podskalský, Zdeněk 169, 621 Poe, Edgar Allan 12, 15, 415 Poeta, Claudio 215, 221–222, 224, 228 Poetter, Jochen 39 Pochová, Růžena 503 Pokorná, Terezie 520–521, 536 Pokorný, Jaroslav 541, 552 Pokorný, Karel 71, 594, 639 Pokorný, Martin 174 Pol Pot 79 Poláček, Karel 108, 573 Polách, Bohumír 624 Polák, František 494 Polák, Jindřich 163, 618, 624, 633 Polanski, Roman 628 Polevoj, Boris Nikolajevič 165, 291–292, 296, 357, 642 Pollock, Griselda 57 Pollock, Jackson 40, 58–59, 61, 613 Pontecorvo, Gillo 616, 622 Pop, Jaroslav 96, 639 Popper, Jiří 111, 157 Popper, Karl Raimund 10, 370, 616 Poppová, Věra 450 Porter, Cole 125 Posochin, Michail Vasiljevič 628 Pospiszyl, Tomáš 108, 176, 180–181, 193, 195 Pospíšil, Antonín 311, 643 Pospíšil, Ladislav 103 Poulenc, Francis 634 Poulet, Georges 628 Powell, Michael 586 Power, Gerald 549

31.10.2022 10:40:28

662

Pozdnějev, Nikolaj 622 Prager, Karel 621 Prachař, Ilja 594, 603, 612, 624 Pratolini, Vasco 466 Pražský, Přemysl 576 Preclík, Vladimír 624 Preisner, Rio 174 Preiss, Pavel 35 Presley, Elvis 359, 613 Pressburger, Emeric 586 Prévert, Jacques 474–476, 646 Prchal, Josef 277, 642 Prica Plitvički, Čedo 575, 578–579 Prima, Diane di 569 Procházka, Jan 361, 364–366, 386, 644 Procházka, Jiří 609 Procházka, Zdeněk Martin 480 Prokofjev, Sergej 586, 592, 601 Prokop, Dušan 62 Prokůpek, Tomáš 113 Prokůpek, Václav 602 Proust, Marcel 46, 368, 601 Provazníková, Věra 569 Průchová, Vlasta 111, 121, 168 Průšek, Jaroslav 233, 247–248 Přemysl Otakar I. 36 Přibyl, Květoslav 511 Přidal, Antonín 574–575, 579–580 Přikryl, František 328, 643 Přikrylová, Miroslava 522 Ptáček, Jaromír 570, 572, 574–576, 579–581, 648 Ptáčková, Věra 580 Ptáčník, Karel 329, 336–339, 346, 364, 606, 618, 627, 630, 633, 643 Puccini, Gianni 462 Pujman, Petr 47, 552 Pujmanová, Marie 19, 72, 196, 229, 297, 308, 316, 318, 350, 429–432, 435, 440, 443–444, 446, 450, 459, 492, 499, 508–509, 574, 588, 591, 600, 606, 615, 618, 643, 645, 647 Půlpánová, Božena 430, 540 Putík, Jaroslav 630, 633 Pyrjev, Ivan 592 Quảng Đức, Thích 635 Quasimodo, Salvatore 622 Queneau, Raymond 622 Quin, W. O. 323 Rabas, Václav 585, 588, 612 Racine, Jean 576 Rada, Vlastimil 21, 83, 358, 600, 644

chor a disonance.indd 662

Chór a disonance

Radok, Alfréd 160, 516–517, 541–543, 548, 552–553, 556, 558–559, 585, 588, 600, 612 Rachlík, František 588, 591, 594 Rachmaninov, Sergej 453 Rambousková, Olga 121, 161 Randová, Ayn 616 Ransome, Arthur 165 Rattigan, Terence 625 Rauschenberg, Robert 598, 604, 610 Rauvolf, Josef 207 Raven, František 600 Ray, Nicholas 595, 607, 610 Ráž, Roman 575 Reed, Carol 589, 592, 622 Reformatskij, A. A. 222 Reid, Thomas Mayne 357 Reichert, Stefan 58 Reichmann, Vilém (pseud. Jappy) 129, 511, 585, 640, 647 Reiner, Karel 588, 597, 612, 621, 624 Reinerová, Hana 588 Reinhardt, Ad 40 Reinl, Harald 631, 634 Rejnuš, Miloš 565, 575, 579–580, 648 Renč, Václav 515, 551–552, 579, 588, 648 Renčová, Zuzana 570 Renoir, Jean 622 Repin, Ilja 176 Resnais, Alain 48, 57–58, 622, 628 Restany, Pierre 625 Reynek, Bohuslav 594, 624 Ribbentrop, Joachim von 28 Ricardou, Jean 45 Riefenstahlová, Leni 33 Richardson, Tony 631 Richter, Vladimír 120 Richtrová, Věra 424, 645 Rilke, Rainer Maria 25 Rimskij-Korsakov, Nikolaj Andrejevič 452 Rímský, Pavel 600 Ritsos, Jannis 478 Ritter, Martin 180 Rivera, Diego 328, 643 Roach, Max 628 Robbe-Grillet, Alain 45–48, 366, 385–387, 604, 610, 616 Robbins, Jerome 628 Robert, Yves 631 Robeson, Paul 452 Rockwell, Norman 586, 607 Rodčenko, Alexandr Michajlovič 184 Röder, Karl 554

Rodgers, Jimmie 125 Rodgers, Richard 598 Rogers, Shorty 598 Rogl, Vilém 562 Roh, Franz 39 Roháč, Ján 624, 630 Rohmer, Eric 631 Rolland, Romain 344, 530, 542 Rollins, Sonny 616, 619, 634 Ronet, Maurice 46 Ronovský, František 615 Rose, Peter de 150 Rose, Reginald 607 Rosenfeld, Morris 85 Rosi, Francesco 634 Ross, Alan S. C. 215 Rossellini, Renzo 631 Rossellini, Roberto 403–404, 601 Rossellini, Roman 403 Rossen, Robert 592 Rossmann, Zdeněk 265, 642 Rostockij, Stanislav 621 Rosůlek, Jan Václav 588 Roth, Philip 622 Rothko, Mark 40, 59, 61, 604, 616, 628 Rotrekl, Teodor 108 Rousseau, Jean-Jacques 352 Rousset, Jean 631 Rozanov, Vasilij Vasiljevič 25 Różewicz, Tadeusz 549 Rózsa, Miklós 613 Rožděstvenskij, Robert Ivanovič 479 Rublič, Jiří 642 Rudolf II. 25 Rumler, Josef 499 Russell, Bertrand 29, 589, 595 Russell, George 631 Rut, Přemysl 564 Růt, Václav 571 Rutar, Zdeněk 443, 493, 603 Růžek, Vladimír 425 Růžička, Ivan 158, 454 Růžička, Milan 567 Rybák, Josef 509, 591, 630 Rychlík, Jan 621, 630 Rychman, Ladislav 168 Rykr, Zdenek 63 Ryška, Pavel 114, 157 Řezáč, Václav 19, 73–74, 79–80, 130, 196, 312–314, 324, 329, 336, 338, 364, 370, 597, 606, 643–644 Řezáčová, Ema 516–517, 591, 606 Říha, Bohumil 73, 75, 79, 310–311, 353, 364, 591, 600, 609, 643

31.10.2022 10:40:28

663

jmenný rejstřík

Říha, František 320, 643 Říha, Jakub 554 Říha, Václav 537, 618 Sadovský, Ladislav 150 Sacha, Jean 586 Sak, Tomáš 454 Salač, Vladimír 110 Salačová, Jiřina 110 Salinger, Jerome David 323, 365, 598, 628 Salivarová, Zdena 384, 644 Salzer, František 517, 588, 603 Samochvalov, Alexandr Nikolajevič 613 Sandburg, Carlo 569 Sanguineti, Edoardo 426 Santis, Giuseppe De 460, 462, 466, 592, 595, 601 Sarrautová, Nathalie 45–46, 48, 387, 634 Sartre, Jean-Paul 45, 47, 49–51, 82, 85, 200, 291, 294, 301, 323, 354, 364, 377, 381, 383, 399, 549, 554, 586, 589, 598, 610, 622, 625, 644 Satinský, Július 560 Saudade Cortesaoa, Maria da 550, 648 Saudek, Jan 621 Sauerländer, Willibald 38 Saussure, Ferdinand de 216, 222 Savickij, Petr Nikolajevič 216 Scarpa, Carlo 616 Sciascia, Leonardo 628 Scott, Walter 352 Scruton, Roger 387 Searle, John 69 Sedláček, Květoslav František 73, 80, 295, 308, 313, 326, 353, 600, 606, 643 Sedláček, Vojtěch 310, 445, 603, 643, 646 Sedláčková, Andula 516 Sedláčková, Dagmar 570 Sedláčková, Marcella 516 Sedlmayerová, Anna 591 Sedlmayr, Hans 38–39, 61–62 Sedloň, Michal 424, 446, 456–459, 487, 491, 603, 609, 627 Seeger, Kurt 429 Seemann, Miloslav 588 Seferis, Giorgos 634 Seidel, Jan 103, 111, 600 Seifert, Jaroslav 20, 82, 254, 268, 388–389, 392–394, 410, 412, 446, 450, 455–457, 459, 496, 499–501, 505, 555, 591, 594, 606, 612, 644, 646–647 Seitz, Gustav 296, 643

chor a disonance.indd 663

Sejk, Soběslav 429 Sekal, Zbyněk 615 Sekera, Josef 600 Sekigawa, Hideo 595 Sekora, Ondřej 112, 164 Semeráková, Františka 425, 427 Semrád, Vladimír 600 Sequens, Jiří 131, 597, 612 Sériot, Patrick 220–221 Serry, John Sr. 586, 607, 634 Seta, Vittorio De 628 Sever, Juraj 550 Seyček, Evžen 113, 147, 640 Seydl, Zdenek 114, 320, 336, 341, 353, 362, 365, 368, 370, 373–374, 376, 381, 386, 400, 431, 506, 643–645, 647 Sgall, Petr 230, 233–238, 242–244, 248, 663 Shaffer, Peter 631 Shakespeare, William 35, 526–527, 536, 546, 576, 588, 633 Shaw, George Bernard 589 Shaw, Irwin 589 Shepard, Alan 629 Schaefer, Jack 308 Scheinpflugová, Olga 516 Schellová, Marie 466 Scherl, Adolf 536, 538, 566 Schmarc, Vít 94, 115, 118, 122 Schmid, Jan 560 Schmidt, F. 460, 646 Schmidt, Jan 633 Schmitt, Carl 44 Schmoll, Josef Adolf (zvaný Eisenwerth) 39 Schnabel, Josef 417–418, 427–428, 645 Schnittke, Alfred 616 Schnitzler, Norbert 55 Schönberg, Arnold 586, 592, 595 Schoř, Jaromír 193, 600 Schulz, Karel 300 Schulz, Milan 470, 472–474, 558, 603, 624 Schumacher, Emil 619 Schumann, Robert 452 Schumpeter, Joseph Alois 598 Sica, Vittorio De 589, 598, 613, 625, 634 Sidorov, V. N. 222 Sienkiewicz, Henryk 352 Sigman, Carl 150 Sillitoe, Alan 365, 625 Silvay, Jozef 485, 647 Silverman, Max 57 Simmel, Georg 67 Simmons, E. J. 215

Simon, Claude 45–46 Simon, Neil 634 Simone, Nina 634 Simonová, Yvetta 110–111, 150, 168 Simová, Olga 425 Sinatra, Frank 610 Sinclair, Upton 308 Singer, Isaac Bashevis 631 Sion, Zbyšek 627 Sirový, Zdenek 624 Sís, Vladimír 624 Sivko, Václav 293, 391, 444, 466–467, 480, 486, 642, 644, 646–647 Skácel, Jan 454–455, 497–499, 561, 574–575, 615, 624, 630, 646–647 Skála, František st. 113, 328, 606, 643 Skála, Ivan 73, 187, 296–297, 422, 456–457, 486–487, 492, 588, 594, 597, 615, 618, 630, 633, 647 Skála, Jaroslav 505 Skála, Miroslav 114, 562, 624 Skalický, David 253, 282 Skalička, Jiří 234, 236 Skalička, Vladimír 216–219, 221, 223–224, 227–228, 230, 232–234, 236–238, 243–244, 246–247 Skalský, Štěpán 633 Skinner, Burrhus Frederic 628 Sklenář, Zdeněk 352, 416, 432, 447, 451, 490, 591, 644–647 Skopal, Pavel 104, 149 Skoumal, Alois 567 Skoupý, Karel 635 Skrbková, Lola 503 Skupa, Lukáš 149 Slabý, Zdeněk Karel 486, 606 Sládek, Josef Václav 456, 465 Slánská, Josefa 429 Slánský, Rudolf 202, 490, 541, 599, 602 Slavický, Klement 597, 603 Slavíček, Jan 606 Slavíček, Jiří 588, 597 Slavínský, Vladimír 585 Sluckij, Boris 469–470, 479, 646 Smatek, Miloš 452–453, 646 Smažík, František 594 Směták, Milan 110 Smetana, Bedřich 265, 300, 314, 428, 452 Smetanová, Jindřiška 364 Smith, Johnny 601 Smolík, František 532 Smrčková, Ludvika 450, 646 Smutný, Oldřich 630 Sobolev, Aleksandr 592

31.10.2022 10:40:28

664

Sobolev, Leonid 472 Sobotka, Milan 60 Sodoma, Viktor 562 Sodomová, Vlasta 562 Sofinov, P. G. 229 Sofoklés 551–553, 648 Sofsky, Wolfgang 58 Sojka, Erich 158, 621, 624 Sokolovský, Evžen 544, 562, 627, 630 Sókratés 44, 379, 397 Solan, Peter 630 Soldan, Fedor 591 Soldati, Mario 460 Solovjov-Sedoj, Vasilij 453 Solženicyn, Alexandr 631 Sommer, Václav 571 Sommer, Vladimír 588, 591, 594, 609, 612, 615, 618 Sonego, Rodolfo 462 Sontagová, Susan 173–174, 192 Sosnora, Viktor 479 Souček, Karel 588, 600 Souček, Ludvík 75, 615 Součková, Milada 14, 17, 20, 289, 291, 297, 300, 320, 324–325, 365, 373, 381, 385, 387, 389, 394–395, 400, 442, 468, 496, 606, 615, 618, 630, 642, 647 Sova, Antonín 395, 451, 462 Sovák, Jiří 529 Sovák, Pravoslav 347, 644 Spáčil, Leo 603, 615 Spal, Jaromír 503 Speer, Albert 33 Spengler, Oswald 9–10, 36 Spilka, Vratislav 624 Srba, Bořivoj 544 Srbová, Olga 516, 571 Stach, Jiří 548 Staiger, Emil 14 Stalin, Josif Vissarionovič 20, 25, 28, 32–33, 71, 78–79, 82, 90, 119, 180, 188–189, 193–196, 199, 202, 206, 216, 225–239, 241–246, 248, 250–251, 258, 262, 278–279, 281, 296, 301–302, 305–306, 309–311, 313, 320, 328, 358, 411, 424–425, 428, 430–432, 436–440, 443, 445–446, 448–450, 452, 454, 470–474, 487, 490, 504, 514, 522, 534, 557, 591–592, 598, 600, 603, 605, 609, 614, 629–630, 641, 646, 664 Stanislav, Josef 121, 161, 452, 454 Stanislav, Karel 597, 606, 615 Stanislavskij, Konstantin Sergejevič 514, 534, 536, 538–543, 550 Stankovič, Andrej 29

chor a disonance.indd 664

Chór a disonance

Stano, Jiří 600 Stanovský, Vladislav 184 Stanzel, Franz Karl 610 Stárková, Věra 606 Steegmullerová, Francis 64 Stehlík, Ladislav 487, 492–493, 585, 612, 627, 633 Stehlík, Milan 516, 537, 558–559 Stehlík, Miloslav 516, 551, 559, 591, 603, 609, 615, 621, 627 Stehlíková, Eva 192, 516, 538, 552 Steinbeck, John 308, 353, 365, 586, 595, 601, 631 Steiner, Petr 282 Steklý, Karel 148–149, 585, 594, 600, 609, 612, 615 Stella, Frank 622 Stevenson, Robert Louis 357 Stiebnitz, Ferdinand 552 Still, Clyfford 40, 59, 616 Stockhausen, Karlheinz 600, 616, 625, 631, 634 Stoker, Bram 398 Stoljarov, Sergej Dmitrijevič 296 Stone, Irving 628 Storey, David 625 Stout, Rex 589, 598 Straka, Bohumil 368, 392, 642, 644, 647 Straka, Oldřich 423, 645 Stránský, Jiří 308 Strauss, Leo 601 Strauss, Richard 589 Stravinskij, Igor 625, 634 Strejček, Jan 131, 594, 606, 615, 627 Strejčková, Jaroslava 516, 572, 576, 578 Strindberg, August 576 Strnad, Stanislav 112 Strohsová, Eva 633 Ströker, Elisabeth 26 Stromšík, Jiří 427 Stroupežnický, Ladislav 572 Strugackij, Arkadij 634 Strugackij, Boris 634 Stříbrný, Vladimír 606 Stuchl, Vladimír 440, 451, 646 Sturges, John 625 Stýblová, Valja 84, 615, 621 Styron, William 625 Suassuna, Ariano 610 Sudek, Josef 609 Suetonius, Gaius Tranquillus 348 Suchařípa, Leoš 523–525, 542, 554 Suchý, Jiří 94, 110, 124–128, 132, 134, 157, 160, 168, 560, 562–563, 565, 615, 618, 621, 624

Suchý, Josef 563 Sus, Oleg 50, 532, 558, 562, 615 Svatopluk, T. (vl. jm. Svatopluk Turek) 311, 603 Svatoš, Bedřich 612, 624 Svěrák, Zdeněk 572 Svitáček, Vladimír 560 Sviták, Ivan 550 Svoboda, Jaromír 647–648 Svoboda, Jiří 486, 633, 647 Svoboda, Jiří Václav 478, 486, 510, 606, 647 Svoboda, Josef 517 Svoboda, Karel 597 Svoboda, Libor 103 Svoboda, Ludvík 253 Svoboda, Pavel 606 Svoboda, Svatopluk 480–481 Svobodová, Růžena 350 Svolinský, Karel 189, 389, 606, 641, 644 Sychra, Vladimír 195 Sýkora, Josef 425 Sýkora, Zdeněk 624 Sylvestrová, Marta 640–641 Szczepanik, Petr 93, 104 Šabatková, Alena 550 Šafařík, Josef 552 Šafránek, Ota 585, 603, 606 Šajner, Donát 633 Šalamoun, Jiří 384, 644 Šalda, František Xaver 100, 254, 549, 572 Šámal, Petr 107, 529 Šamberk, František Ferdinand 559 Šašek, Miroslav 355, 644 Šaumjan, Sebastian Konstantinovič 245 Šavrda, Jaromír 425–426 Ščedrin, Rodion 557 Ščipačev, Stěpan Petrovič (též Ščipačov) 422, 429, 535 Šerých, Jaroslav 630 Šeřínský, Tadeáš 585, 591 Ševčík, Antonín 404 Ševčík, Oto 612 Šiktanc, Karel 20–21, 82, 84, 86, 390–392, 424–425, 439–440, 443–444, 447–448, 452, 458–459, 462, 464–465, 467–474, 478–481, 485, 597, 606, 615, 618, 621, 624, 627, 633, 644–647 Šíma, Josef 414, 630 Šimáček, Radovan 300, 318, 350 Šimáčková, Helena 536 Šimek, Miloslav 630 Šimon, Pavel 456

31.10.2022 10:40:28

665

jmenný rejstřík

Šimůnek, Josef (vl. jm. Rudolf Kalčík) 338, 411, 437–438 Šindó, Kaneto 601, 625 Šíp, Svatopluk 503 Šklovskij, Viktor 47 Škoda, František 108, 162, 641 Škoda, Jan 609, 624 Školaudy, Vlastimil 450, 588, 594, 603, 606 Škopán, Zdeněk 572 Škrdlant, Jarmil 503 Škvor, Jiří 495, 647 Škvorecký, Josef 20–21, 82, 85–86, 320–321, 323–324, 326, 329, 331, 341–346, 353–356, 358, 364, 376–379, 381, 384, 386, 388, 400, 471, 546, 565, 569, 588, 591, 630, 633, 643–644, 646 Šlapeta, Čestmír 588 Šlapeta, Lubomír 588 Šlitr, Jiří 110, 124–126, 128, 160, 168, 558, 618, 621, 624, 630 Šmahelová, Helena 615, 633 Šmarinov, Děmentij A. 320, 643 Šmejc, Milan 111 Šmejkal, František 427 Šmerda, Vladimír 202, 641 Šmída, Josef 516, 555 Šmilauer, Vladimír 216 Šnepp, Luděk 624, 630 Šormová, Eva 559 Šostakovič, Dmitrij 452–454, 478, 589, 604, 622, 628 Šotola, Jiří 20, 82, 84, 86, 192, 389–390, 458, 461, 463–464, 471, 475–477, 481, 485–486, 488, 499, 568, 609, 615, 618, 621, 624, 630, 633, 646 Šourek, Karel 184–185, 641 Šourková, Alena 567, 648 Špála, Václav 624, 627 Špalek, Vladimír 60 Špička, Karel 606 Špička, Štěpán 597 Špidla, Václav 515, 518, 630, 633 Špirit, Michael 322, 550, 571 Špitzer, Juraj 509 Šrámek, Fráňa 100, 135, 408, 526, 609 Šrámek, Jan 114 Šrámek, Jiří 535 Šrámek, Petr 200–201, 530 Štaubertová, Edita 151, 627 Štědrý, Karel 168 Štědrý, Vladimír 612 Štech, Václav 559 Štech, Václav Vilém 181 Štembera, Otakar 106, 640

chor a disonance.indd 665

Štěpán, Bohumil 113 Štěpánek, František 633 Štěpaník, Karel 242–243 Štěpničková, Jiřina 516 Štěrbová, Alena 535, 570, 573–574 Štern, Jan 591, 646 Štolba, Zdeněk 20, 358 Štoll, Ladislav 27, 100–101, 211, 227, 229, 238, 243, 253–255, 259–260, 263, 276–277, 282–283, 307, 428, 449, 455–456, 486, 537, 546, 548, 594, 621, 642 Štorch-Marien, Otakar 351, 446 Štroblová, Jana 470, 488, 618 Štuka, Ivo 196, 488, 618, 647 Štukavec, Libor 579 Štyrský, Jindřich 63, 187 Šust, Jiří 120 Šváb, Jaroslav 359, 644 Šváb, Ludvík 209, 618 Švabinský, Max 100, 195, 594 Švandrlík, Miloslav 108, 359, 624, 630 Švankmajer, Jan 563, 633 Švarc, Václav 165 Švec, Otakar 609 Šverma, Jan 71 Švorcová, Jiřina 205, 641 Tacitus, Publius Cornelius 348 Tachovský, Karel 572, 575 Tamms, Werner 53 Taraba, Bohuslav 585, 594, 597, 609 Tarkovskij, Andrej 631 Tati, Jacques 604 Tatlin, Vladimir Jevgrafovič 184 Taubman, William 472 Taufer, Jiří 211, 229, 283, 537, 615, 624, 627 Tausinger, Jan 453 Taylor, Cecil 613 Technik, Alfred 295, 316 Teige, Karel 17, 19, 28–29, 40, 172, 177–180, 187, 190, 197, 207, 209, 211, 235, 243, 266, 292, 537, 594, 599, 603 Teissig, Karel 329, 331, 333, 643 Teren, Ivan 577 Těreškovová, Valentina 635 Tesař, Jan 27 Tesař, Vladimír 389, 644 Tesařová, Marie 558 Těsnohlídek, Rudolf 574 Tetauer, Frank (vl. jm. František) 517, 558, 606, 618 Theer, Otokar 576 Thomas, Dylan 579, 601, 607

Thomson, George 552 Thorak, Josef 33 Tigrid, Pavel 614 Tichý, František 315, 348, 410, 417, 591, 643–645 Tikal, Václav 179, 618, 624, 630 Tillich, Paul 589 Tinguely, Jean 625 Tippnerová, Anja 172, 189, 209 Tito, Josip Broz 119, 157, 231, 514 Tittelbach, Vojtěch 641 Tlustá, Eva 243, 245 Tolkien, John Ronald Reuel 389, 607, 610 Tolstoj, Alexej 320, 400, 538, 643 Toman, Ivo 630 Toman, Jindřich 215, 221, 225 Toman, Josef 348, 588, 633, 644 Toman, Karel 462, 504, 588, 609 Toman, Rudolf 53, 57 Tománek, Josef V. 426, 451, 486–487 Tomášek, J. 158 Tomášek, Karel 485, 630 Tomášková, Milena 50 Tomášová, Marie 519, 647 Tomek, Jan 50 Tomeš, Jan M. 62 Tomlin, Bradley Walker 40 Töpfer, Frank 34 Topol, Josef 52, 518–519, 521–523, 526–528, 535–536, 543, 550, 609, 621, 633, 647–648 Toufar, Josef 593 Tourneur, Jacques 586 Toyen (vl. jm. Marie Čermínová) 59, 63, 179, 187, 207, 594, 612, 615 Toynbee, Arnold J. 589 Träger, Josef 556 Tranströmer, Tomas 607 Trávníček, František 223, 227, 229–230, 232–234, 236–238, 241–246, 250, 642 Trefulka, Jan 84, 200, 361, 364, 366–369, 399–400, 448, 452, 492, 524–525, 606, 630 Tristano, Lennie 592 Trnka, Bohumil 218–219, 247 Trnka, Jaroslav 443 Trnka, Jiří 108, 148–149, 166, 500–501, 506–507, 585, 588, 594, 600, 603, 606, 621, 640, 647 Trockij, Lev Davidovič 193, 431 Trojan, Václav 149 Troska, J. M. (vl. jm. Jan Matzal) 326 Trubeckoj, Nikolaj Sergejevič 215–217, 246

31.10.2022 10:40:28

666

Truffaut, François 622, 625, 631 Truman, Harry S. 157, 159, 587, 589–590, 596–597, 619 Trýb, Antonín 348 Tříska, Jan 519, 647 Tuckerová, Veronika 648 Tučková, Anna 567, 648 Tučný, Petr 447, 646 Tůma, Mirko 493, 600, 606 Tumlíř, Jan 442, 465, 483, 647 Turing, Alan 595 Tvardovskij, Alexandr 472, 479 Tyl, Josef Kajetán 265, 280, 350, 578, 594 Uderzo, Albert 622 Uggé, Emanuel 103 Uhde, Milan 52, 418, 467, 534, 544, 562, 565, 567, 575, 579–580 Uher, Štefan 630 Uhlířová, Eva 516, 542, 549 Uhlířová, Ivana 203, 641 Updike, John 625, 634 Urbańczyk, Stanisław 215 Urbánek, Zdeněk 292, 320, 322, 324, 426–427, 591 Urbánková, Jarmila 443, 499 Urx, Edvard 529 Ustinov, Peter 598 Vaca, Karel 113, 624 Vacík, Miloš 410, 492 Vacková, Růžena 515–516 Václav, sv. 314 Václavek, Bedřich 265, 270–271, 282–283, 630, 642 Vaculík, Ludvík 633 Vadim, Roger 613 Váchal, Josef 594 Vachek, Emil 108, 326, 348, 358, 517, 621 Vachek, Josef 215–216, 218–219, 242–243, 246–247 Vachek, Karel 160 Vailland, Roger 616 Valášek, Jan st. 627 Válek, Miroslav 478 Valenta, Edvard 86, 341–342, 346, 355–356, 612, 618, 643 Valéry, Paul 45, 262 Valja, Jiří 41, 290, 568, 594 Valoch, Jiří 64 Válová, Jitka 618 Váňa, Milan 172 Vaňátko, Václav 565 Vancini, Florestano 625

chor a disonance.indd 666

Chór a disonance

Vančura, Vladislav 178, 273, 281–282, 297, 319–320, 381, 400, 532, 553, 566, 574–575, 624 Vaněček, Arnošt 603, 615, 627 Vanický, Jaroslav 425, 452 Vápeník, Rudolf 517, 544 Varda, Agnès 631 Varèse, Edgard 613, 619, 628 Vasarely, Victor 622 Váša, Miroslav 254, 313, 358–359, 368, 642–644 Vašíček, Jiří 150, 157 Vašinka, Radim 566–567 Vatolina, Nina Nikolajevna 449, 646 Vávra, Otakar 72, 118, 397, 585, 588, 591, 606, 609, 612, 618, 621, 624, 630 Vavřín, Zbyněk 150, 157, 168, 555–556, 558 Veber, Václav 472 Vedral, Rudolf 615, 621 Vejdělek, Čestmír 108 Vejražka, Vítězslav 429 Velínský, Josef 577 Venera, František 185, 641 Vergilius 33 Verne, Jules 21, 87, 108, 160, 166, 327, 357, 643 Verneuil, Henri 634 Veselá, Jarmila 150 Veselý, Aleš 630, 633 Veselý, Ludvík 466 Vian, Boris 586, 595, 604, 616 Vidal, Gore 625 Vidor, King 613 Vihanová, Drahomíra 630 Villa-Lobos, Heitor 589, 610 Villon, François 348–349 Vinogradov, Viktor Vladimirovič 222, 225, 247, 634 Vinokur, Grigorij Osipovič 222 Vinokurov, Jevgenij 479 Visconti, Luchino 466, 589, 607, 616, 625, 634 Vivaldi, Antonio 405 Vláčil, František 618, 624, 627 Vladimirov, L. 458 Vladimirskij, Boris 592 Vladislav, Jan 475 Vlach, Antonín 612 Vlach, Karel 110 Vlach, Robert 442–443, 493–494, 600, 603, 609, 630 Vlček, Vladimír 78, 94, 600, 609, 612 Vnouček, František 503 Vodák, Jindřich 571

Vodák, Karel 334, 488, 643, 647 Vodáková, Sylvie 391, 510, 644, 647 Vodička, Felix 216, 270, 283–285, 585, 588, 600, 618, 624, 642 Vodseďálek, Ivo 173, 185–186, 192, 197–199, 594, 641 Voegelin, Eric 29 Vogt, Hans 218 Vohryzek, Josef 609, 615, 618 Vojcechovskij, Sergej Nikolajevič 216 Vojtěch, Jaroslav 600 Vojvodík, Josef 25, 172, 189, 209, 494 Vokolek, Vladimír 594, 618 Vonnegut, Kurt 601, 622 Voskovec, Jiří 105, 128, 149, 588, 640 Voskovec, Prokop 630 Vostrý, Jaroslav 522 Vostřák, Zbyněk 591, 627, 633 Vošmik, Milan 612, 618 Vozák, Vladimír 579 Vozněsenskij, Andrej Andrejevič 471–472, 568 Voženílek, Zdeněk 624 Vožniak, Jaroslav 618, 621 Vrba, František 492 Vrba, Jiří 621 Vrbová, Alena 487, 499 Vrbová, Hana 470, 472 Vree, Paul de 64 Vrchlický, Jaroslav 325, 385, 395, 427–428 Vyhlídal, Oldřich 436, 456–457 Vymazal, Ladislav 363, 644 Vyskočil, Albert 494, 647 Vyskočil, Ivan 52, 126, 513, 516, 528–529, 549, 561–566, 615, 627 Wagner, Richard 28, 56, 180 Wajda, Andrzej 616, 619, 631 Wajda, Kazimierz Jan 156 Wallace, Edgar 326 Waller, Fats 625 Walló, K. M. (vl. jm. Ladislav Walló) 120, 594, 600 Walsh, Rodolfo 616 Waltari, Mika 592 Warburg, Aby 212 Warhol, Andy 26, 61, 199 Warren, Austen 592 Wasserman, Václav 600, 606 Waugh, Evelyn 589 Webb, Robert D. 613 Weber, Max 67 Webster, Ben 604, 622 Weegee (vl. jm. Arthur Fellig) 546, 648

31.10.2022 10:40:28

667

jmenný rejstřík

Weil, Jiří 19, 86, 293–294, 308, 330, 350–352, 371, 374–375, 591, 615, 618, 624, 642–644 Weiner, Richard 208–209, 320, 400 Weisbergerová Klenová, Lucie 257, 397, 502, 642, 645, 647 Weisgall, Hugo 182 Weiss, Ivan 594 Weiss, Jan 108, 163, 606, 621, 633 Weiss, Jiří 164, 585, 594, 603, 609, 615, 621, 633 Weiss, Peter 634 Wellek, René 592, 610, 633 Welles, Orson 586, 598, 619 Wende, Waltraud 58 Wenzl, Oldřich 417 Werfel, Franz 400 Werich, Jan 110, 128, 149, 166, 517, 543, 558–561, 588, 624 Werner, Vilém 516 Wernisch, Ivan 633 Westphal, Conrad 39 White, Elwyn Brooks 601 White, Patrick 610, 616 Whitman, Walt 426–427 Whorf, Benjamin Lee 613 Widdig, Bernd 55 Wiendl, Jan 494 Wiener, Norbert 589, 595 Wichterle, Otto 614 Wilder, Billy 595, 622 Wilder, Thornton 589, 610 Williams, Ralph Vaughan 604 Williams, Raymond 595, 619 Williams, Tennessee 85, 542–543, 548, 586, 598, 610, 619, 622, 625, 628 Williams, William Carlos 607, 631 Wimsatt, William Kurtz 607 Wise, Robert 628 Witkiewicz, Stanisław Ignacy 29 Wittgenstein, Ludwig 323, 604 Wojtyła, Karol (Jan Pavel II.) 625 Wolf, Werner 93 Wolker, Jiří 428, 478, 646 Wollman, Frank 260, 263, 642 Wood, Edward D. Jr. 622 Woolfová, Virginia 34 Wormserová, Olga 57 Wouk, Herman 607 Wyeth, Andrew 589, 598 Wyler, William 598, 604, 619, 622 Wyndham, John 298 Xenakis, Iannis 607, 610, 616, 622, 634

chor a disonance.indd 667

Yeager, Chuck 587 Young, Terence 631 Yradier, Sebastian de 110 Yun, Isang 628 Zábrana, Jan 108, 323, 329, 353, 461, 536, 568–569, 612, 630 Zábranová, Marie 536 Zábranský, Adolf 609 Zábranský, Miroslav 424 Zadražilová, Miluše 69, 539 Záhorský, Bohuš 314, 527, 648 Záhořová, Jarmila 606 Zahradníček, Jan 32, 51, 65, 493–494, 585, 591, 597, 602, 606, 612, 624, 626, 647 Zachata, Miloslav 120, 159, 161, 594, 597 Zamjatin, Jevgenij Ivanovič 326 Zamoškin, Alexandr 185 Zandová, Gertraude 197, 199 Zápal, Jaromír 108 Zápotocký, Antonín 259, 318, 591, 597, 605–606, 617 Zátopek, Emil 92, 141–146, 151, 450, 602, 640 Zátopková, Dana 146, 640 Závada, Vilém 435, 446, 460, 487, 594, 603, 609, 630, 647 Zavattini, Cesare 462 Zavřel, Miloš 480 Zázvorka, Jan 195 Zázvorková, Stella 556 Zelenka, Jaroslav 524, 526, 647–648 Zelený, Vladimír 442–443, 645 Zeman, Bořivoj 117, 134, 159, 585, 591, 600, 606, 609 Zeman, Karel 87, 132, 159, 166, 609, 618, 627 Zenkl, Petr 301, 587 Zeyer, Julius 526, 535–536 Zezulka, Josef 249, 642 Zezulová, Olga 562, 574, 579–580, 624 Zhoř, Antonín 633 Zicha, Josef 424, 645 Zikmund Lucemburský 72 Zikmund, Miroslav 150, 327–328, 330, 358, 587, 600, 623, 643 Zíma, Josef 168 Zinovjev, Grigorij 473 Zola, Émile 351, 466 Zorin, Valerian Alexandrovič 216 Zoščenko, Michail Michailovič 259–260, 557 Zoubková, Jana 53, 57 Zouhar, Zdeněk 454–455, 646

Zuska, Jan 417 Zuzánek, Jiří 472 Zvěřina, Ivan 355–356 Zvjagina, Nina 503 Zvonař, Josef Leopold 505 Zweig, Stefan 478 Zykmund, Václav 269, 585, 588 Žák, Jaroslav 20–21, 358, 556, 585, 621, 644 Žantovský, Jiří 296 Ždanov, Andrej Alexandrovič 263–264, 266–267, 269, 529–530, 642 Železná, Marta 375 Žemlička, Josef 113 Žikeš, Vladimír 171, 641 Žižka z Trocnova, Jan 72, 196, 591, 596, 603, 609, 639

31.10.2022 10:40:28

chor a disonance.indd 668

31.10.2022 10:40:28

Summary

The present book, Chorus and Dissonance. The History of Czech Literature 1947–1963, is a part of the series History of New/“New” Modernism, which mapped the transformations of Czech literature in the years 1905–1923 (His­ tory of New Modernism. Academia, Prague 2010), 1924–1934 (Fractures of the Vertical. Academia, Prague 2014) and 1935–1947 (The Age of the Horizontal.

Academia, Prague 2017). The chosen title, Chorus and Dissonance, points to the dominant contemporary clash between regime politics and a culture striving for a single coherent choral voice of the whole community, cheering for the utopian project of an ideal future, and the dissonant voices of real human beings – artists, thinkers who, despite persecution and danger, eventually take the lead in the sad cacophony of the regime’s discredited call to believe in something that could not be believed. However much this domination of human reality over the chimaera of a future paradise is not yet definitive, it radically transforms the cultural discourse of the time, which the regime will never be able to eliminate. Whereas in the previous three parts, we followed the rise and gradual destruction of the great modernist dream, projected in a series of realised projects, the current volume is a simulacrum of this original belief, transformed into the perverse positions of a violently enforced belief in the impossible.

The book is introduced by the conceptual and methodological chapters “The Individual, Experience and History” (Vladimír Papoušek) and “Discontinuity, Randomness, History and Literature” (Vladimír Papoušek).

The first explanatory part of the book, entitled “The Cultural Context of the Period 1947–1963”, attempts to take a more comprehensive view of the international context of the period and the transformations of other cultural phenomena accompanying the period in question, with an understanding of all the necessary fragmentation of the network thus depicted. It does so in the chapters “Traumatized World and Divided Europe. Culture and Art on the Western Side of the Iron Curtain” (Josef Vojvodík), “Monuments and Existence. Figurations, Metaphors and Narratives” (Vladimír Papoušek), “The World of Popular Culture” (Petr A. Bílek), „Cult and Kitsch“ (Marie

chor a disonance.indd 669

31.10.2022 10:40:28

670

Chór a disonance

Langerová), “Themes and Objects of Czech Linguistics. A Discourse Analysis of the Search for “Real” Marxism” (Ondřej Pešek) and “Literary Scientist, Poet and Politician between Four Congresses. On Thinking about Literature” (David Skalický). The second explanatory part of the book, entitled “Literary Species in the Period 1947–1963. An Analysis”, adheres to the broad morphological stabilities defined by literary species – lyric, epic and drama.

We understand them as more firmly rooted in the tradition and mentality of the time than is the case with genres that, in the period under study, strongly influenced by ideology, were more easily subject to transformation and rewriting in the spirit of the totalitarian regime’s power demands. In this part, the interpretation is included in the “Epic. The Defence of the Individual and the Invasion of the External ‘Big Story’” (Vladimír Papoušek), “Lyric. The Presence of the Future and the Hope of Loss” (Michal Bauer) and “Drama. In the Service of ‘Correctness’” (Libuše Heczková). The final part of the book consists of a complex of the so–called “Panels of Time” (Martin Dvořák, Zdeněk Brdek), which, in the form of enumeration, list publications of books, cultural and political events in the years of the defined period.

chor a disonance.indd 670

31.10.2022 10:40:28

chor a disonance.indd 671

31.10.2022 10:40:28

raha 1,

Papoušek, Vladimír a kolektiv Chór a disonance Česká literatura 1947–1963 Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) ve spolupráci s Centrem novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v roce 2022 jako svou 469. publikaci Ediční příprava a redakce Jan Wiendl Jazyková redakce Zdena Wiendlová Obrazové přílohy sestavil Michal Bauer ve spolupráci s Janem Wiendlem Plochy času Zdeněk Brdek a Martin Dvořák Grafická úprava, obálka s užitím obrazu Mikuláše Medka Oslava 21 870 červených centimetrů (1962), jmenný rejstřík a sazba Stará škola (staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 672 stran, TS 12.

ISBN 978-80-7470-457-4 ISBN 978-80-7470-458-1 (PDF) www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 899 Kč

kola

chor a disonance.indd 672

31.10.2022 10:40:28

Jiří Sozanský (1946), sochař, malíř a grafik. Svou celoživotní uměleckou tvorbou se angažuje proti všem formám násilí, zvůle a ideologického diktátu, pošlapávajícího lidská práva a důstojnost člověka.

Jeho obrazy, kresby, plastiky, objekty, instalace, environmenty i performance reagují na konkrétní prostředí a společenskou situaci; umění se v jeho podání stává rovněž naléhavým varovným mementem. Sozanského klíčovým uměleckým a životním tématem se stal člověk v mezních situacích, jeho niterné rozpoložení a konfrontace se společností.

Soubor sochařských objektů a maleb s tématem tváře irského dramatika a prozaika Samuela Becketta (1906–1989), inspirovaný zvláště Beckettovým dramatem Čekání na Godota (1949), uchopuje téma lidské individuality v bipolárně rozděleném poválečném světě, ve sváru mezi osobitostí člověka a anonymizujícím tlakem kolektivity. Reflektuje zvláště těžiště lidské existence ovlivněné absurditou a tragičností doby, na niž reaguje. Jde o téma, které rozvíjí také kniha Chór a disonance. (Soubor objektů a maleb vznikal v letech 2021–2022, na jejich digitalizaci a zveřejnění spolupracovali Daniela Hašková a Ota Palán.)

predsadky.indd 4-5

31.10.2022 10:09:10

Jiří Sozanský (1946), sochař, malíř a grafik. Svou celoživotní uměleckou tvorbou se angažuje proti všem formám násilí, zvůle a ideologického diktátu, pošlapávajícího lidská práva a důstojnost člověka.

Jeho obrazy, kresby, plastiky, objekty, instalace, environmenty i performance reagují na konkrétní prostředí a společenskou situaci; umění se v jeho podání stává rovněž naléhavým varovným mementem. Sozanského klíčovým uměleckým a životním tématem se stal člověk v mezních situacích, jeho niterné rozpoložení a konfrontace se společností.

Soubor sochařských objektů a maleb s tématem tváře irského dramatika a prozaika Samuela Becketta (1906–1989), inspirovaný zvláště Beckettovým dramatem Čekání na Godota (1949), uchopuje téma lidské individuality v bipolárně rozděleném poválečném světě, ve sváru mezi osobitostí člověka a anonymizujícím tlakem kolektivity. Reflektuje zvláště těžiště lidské existence ovlivněné absurditou a tragičností doby, na niž reaguje. Jde o téma, které rozvíjí také kniha Chór a disonance. (Soubor objektů a maleb vznikal v letech 2021–2022, na jejich digitalizaci a zveřejnění spolupracovali Daniela Hašková a Ota Palán.)

predsadky.indd 4-5

31.10.2022 10:09:10

Vladimír Papoušek a kolektiv

Chór a disonance

Kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947–1963 je volným pokračováním předchozí třísvazkové řady Dějiny nové („nové“) moderny a součástí dlouhodobého projektu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity.

V předkládaném svazku je sledováno období, kdy se po roce 1948 komunistický režim v Československu pokoušel o manipulaci celé společnosti ve jménu realizace utopického projektu příštího společenského „ráje“. Navzdory tomuto totalitárnímu úsilí o ovládnutí jedinců a skupin, uzavřených navíc neprostupnou hranicí, jež oddělovala takzvaný socialistický tábor od zbytku světa, se stále s větší intenzitou prosazovaly často osamocené aktivity vzdorujících tvůrčích individualit či malých skupin, které usilovaly o svobodný projev a autonomní tvůrčí gesto. Tento vzdor způsoboval fatální trhliny v umělém a násilím udržovaném režimním obrazu minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

V první části knihy se autorský tým zabývá kulturními a ideovými souvislostmi této komplikované doby. Druhá část pak mapuje morfologické proměny jednotlivých literárních druhů v daném období – lyriky, epiky a dramatu, a to vždy s ohledem na jejich širší kulturní a společenský kontext. V závěrečné části se pak čtenář formou tabulkových soupisů, řazených podle jednotlivých let sledovaného období, může seznámit s vybranými politickými domácími i zahraničními událostmi, s výběrem českých a světových literárních a literárněvědných prací a rovněž děl z oblasti výtvarného umění, hudby, divadla, filmu a architektury.

Na projektu pracují pod vedením Vladimíra Papouška literární a umělečtí historici a teoretici z filozofických fakult Jihočeské a Karlovy univerzity Michal Bauer, Petr A. Bílek, Martin Dvořák, Libuše Heczková, Marie Langerová, David Skalický, Josef Vojvodík a Jan Wiendl, kteří tvoří generačně pestrou skupinu, usilující skloubit škálu vlastních odborných preferencí a perspektiv na pozadí sdíleného metodologického horizontu. Neusilují o vyčerpávající a úhrnný výklad dobových literárních a kulturních událostí, jde jim především o postižení klíčových metamorfóz a transformací ideových i estetických vazeb, které se pokoušejí nahlédnout ve střetu absorpčních a subverzivních sil, v konfliktech i v souladu individuálních a kolektivních intencí sledované doby.

Vladimír Papoušek a kolektiv

Chór a disonance

Doporučená cena 899 Kč ISBN 978-80-7470-457-4

potah.indd 3

Česká literatura 1947—1963

31.10.2022 10:16:07