Lumír Čivrný: Černá paměť stromu by Akropolis

LUMÍR ČIVRNÝ ČERNÁ PAMĚŤ STROMU

černá paměť stromu Lumír Čivrný

AKROPOLIS

Památce přítele MUDr. Jindřicha Urbana, jehož zápas s nacistickou tyranií byl podkladem a inspirací k této knize, připisuje autor.

V této době (o níž se soudí, že je poslední)... HANS JACOB CHRISTOPH GRIMMELSHAUSEN, 1669

Má tento svět své černé noci, a nejsou vzácné. JAROSLAV SEIFERT, 1969

Koncem února dvaačtyřicátého roku se začaly trousit zvěsti o nových transportech na východ. Zahýbaly Terezínem a vyrušily i Rudyho z pomalého hnití. Šlo o to, jak se zde udržet. Mařčina přítelkyně, medička Chejla, která pracovala v nemocnici, radila vyhnout se transportu. Esesáci hovořili o osidlování ve východním Polsku a v Rusku, ale vědělo se, že skutečnost je jiná. Chejla Rudymu zařídila, že mu v ambulanci píchli napůl umrtvené, neškodné tyfové bacily. Teplota mu vyskočila na jedenačtyřicet. Ale z obce přišla zpráva, že je na seznamu lidí určených k transportu první, s doporučením gestapa. Když se budeme snažit držet tě tady, zabijí tě tady, řekli Rudymu lékaři. Vstal tedy tak, jak byl, těžce nemocný, a jel.

I Jaképak peklo Nevěděl, kolik je hodin, jenom mu bylo divné, že je ticho. Když sem zalézal do starého sena, bylo tu právě takové šero jako teď, jenomže kolem dokola praskaly výstřely a Rudymu se zdálo, že všechny jsou určeny jemu; ztratil rozvahu, teplo se mu rozlilo po těle a on bezhlavě pádil, jen aby se před nimi skryl; bůhvíco by se bývalo stalo, kdyby se byl nenachomýtl tenhle starý mlýn; ještě v poslední vteřině nějaká kulka narazila tady do toho plechu; co je to tu za plech, snad parní kotel, pach rzi a starého sena a také plesnivé kůže uklidňoval, to tu někde leží nějaká bota nebo postroj, možná, že je to to, co mě tlačí; ale nevadí, hlavně že jsem živ. Zůstat naživu, to byla přece jeho první myšlenka, když dorazil do Izbice. Tady si nesmím zvyknout, od téhle první chvíle nesmím přestat myslet na to, že musím pryč odtud, že moje úloha je jiná než všech ostatních lidí, s nimiž jsem přijel, tady si musím vštípit do hlavy, že projdu vším, co nás tu čeká, ať je to cokoli. To si přece uvědomil, hned jak si poprvé lokl zdejší sychravé mlhy, když po těch dnech strávených v hustém tělesném pachu, prosyceném močí a strachem a smrtí a zbaveném vzduchu, vypadl z dobytčáku do marastu. Prudce jej zastudilo do nohou, jak dopadl do měkké soli špinavého sněhu. Vlak stál na malé zastávce; pláně beze stromů ležely pod mlhou a mrazem a jen havrani, velcí jako krkavci, poponesli se z místa o kousek dál, ale pak už se nedali ničím rušit a s hlavami nakloněnými na stranu jaksi pobaveně a nedočkavě pozorovali, co se bude dít. Co by se dálo, normální odpočítávání s normálním řevem a s nějakým tím kopancem, ale líným, esesáky z eskorty už to tolik nebavilo, potřebovali se asi taky umýt a odpočinout si, únava ubíjí v člověku všechno, něžnost i vztek. Však mě nezdolala, řekl si Rudy, tenkrát jsem měl v sobě ohromně živé všechno, co stálo za to a co jsme jim ještě urvali takřka před nosem, třeba ty chvíle 10 |

s Mařkou, jak jsme leželi v Proudech na slunci a jak ve mně hlad po jejím těle tuhl v takové boule, jako když se udělá ve svalu křeč. Nenasytila ten hlad, neuměla to tak jako Staša, s tou se člověk úplně beze zbytku našel a vydal ze všeho; to Mařka neumí vůbec, a přece, podivná věc, jestli mě něco celé ty dlouhé měsíce zevnitř hřeje, není to fantastické porozumění od Staši, ale spíš to dětinské tápání Mařčino, a na ně jsem přece měl v tu chvíli vždycky vztek, na tu její bezbrannost, kterou se opevňovala, takže jsem všeho nechal a začal si dělat sám ze sebe legraci; třeba tam v Proudech, když jsem uprostřed objímání vstal a natahoval si její šaty. Na vlhké hnáty to nešlo, hadříčky málem praskly ve švu a rameno jí pak rozlezlou tkaninou prokukovalo (na to byla hrozně pyšná), ale hned se mne přestala bát a s úsměvem se u ní zároveň objevilo uvolnění a pod ním dokonce něco jako snaha mě svádět. To ovšem bylo k smíchu, nedal jsem se tím vůbec oklamat, ale právě ten úsměv s heřmánkovou vůní slaměných vlasů, úsměv nevědomého zvířátka, které jen neurčitě tuší, co se dá prožít, ten si nosím pod kůží a on mě jaksi elektrizuje, dokonce víc než vzpomínky na nádhernou svobodu, kterou ve mně vzbudila a se mnou naplnila Staša. Jestli mě kdo vybavil přímo potřebou naježit proti všemu marastu lágrů a transportů a cel každý nerv, byla to Mařka. To ona ve mně zformovala ve slova ten podvědomý pocit, jak jsem se podíval na havrany, na ty černé balíky krmené lidským strachem: Tady si nesmím zvyknout. Staša je nepoddajnost sama, ale jiná, ta přesně ví, co se musí podniknout a až kam se může jít, kde je ve všem hranice, ale přitom má ještě odvahu zkusit krok navíc, s šibeniční zvědavostí, co to udělá; jako když tenkrát šla sama od sebe k tomu velkému pánovi na německém tiskovém úřadě a vyklopila mu s přesností statistika, co oni všechno podnikají, jen aby systematicky namichovali tenhle národ, a jak se jim to musí vymstít. Nešla mu samozřejmě radit a neprovokovala toho chytrého nácka ani z naivity, ani nezištně; vypravila se k němu s postranním úmyslem vsadit mu mezi řečí do hlavy brouka, šikovně se přimluvit za dva tři zavřené lidi, udělat | 11

z nich neviňátka (kupodivu byli ti lidé propuštěni a jí možná zase později přitížilo, že se jim podařilo upláchnout z protektorátu); se svou neschopností skrýt nenávist riskovala ovšem nejenom, že zhorší osud těm zavřeným, ale především sobě; mohla se prozradit mrknutím oka. Nebo když on, Rudy, jí s jejím špatně ohebným kolenem řekl tu krutou, stupidní větu: Mně musí partnerka stačit ve všem, i v běhu. Než se rozplakala, dala mu políček, krásný políček tou svou pevnou dlaní, stejně odolnou vůči pomyjím z nádobí jako vůči špinavé povaze. Osvobodila tou fackou rázem oba, Rudyho jako sebe, mohli zase spolu dál. Ale zároveň přece ze mne vysvlíkla to odporné mužské vědomí vlastní důležitosti. Úplně? To jistě ne, to bych se přece už dávno pokorně odevzdal osudu. I nepoddal by ses, v člověku je přece něco pevného, třeba ne vědomí vlastní důležitosti. Jen si vzpomeň na starou Salzerovou. S tou to všecko začalo. A s tou to taky mohlo všecko skončit, jestli se ještě dovedeš podívat faktům do očí. Dovedu, ale nechci. Nechci teď například vylézt odtud, z tohohle starého sena. Nechci, protože nevím, jak to venku vypadá, protože se bojím, že jim padnu rovnou do ruky a že mě na místě odprásknou. Anebo se spíš bojíš, že se jim sám dobrovolně do rukou vydáš, protože to už nemůžeš vydržet. Vydržet být sám. Vydržet nikomu se nesvěřovat, a přitom pořád někoho získávat na svou stranu. Vydržet být někým jiným, být bez minulosti a dokonce bez přítomnosti. Vydržet všecko vnímat a mrknutím oka se neprozradit. Vydržet být méně než nic, a přitom neztratit sebevědomí. Ale něco přece ještě snesu, poznají to na mně i druzí, docela cizí; například včera, jak jsem došel s batohem a v zimníčku k vagónu (v tomhle nemožném pražském zimníčku, takhle si pořídit kurtku!) a jak jsem se rozhlížel, ze všech stran tamti a ukrajinská milice, jimi zřízená, na nich závislá a jich poslušná; nikudy se nedalo uniknout, jen do vagónu a jím do pece, tady si nesmím zvyknout, pomyslil jsem si zas, ale už jen aby se neřeklo, beznadějně, jak jsem se tak díval pod vagón, a ta stará paní, co tam stála v pánských kamaších a zachumlaná v žinylkové šále, ta mě po12 |

chopila a povzbudila mě očima a pak teprve jsem ji pochopil já, to ona mě těma očima přivedla na myšlenku, abych vlezl pod vagón, a tak jsem shodil batoh a znovu jsem se po ní podíval a ona mě tím vědoucím, ke všemu světskému už lhostejným pohledem povzbudila ještě jednou, jako by mě pobízela, abych si vzal koláč, chlapečku, jen jdi pod vagón, jdi, je to jediná cesta, a tak jsem tedy konečně pochopil a nechal batoh na peróně a shýbl se a pod vagónem prolezl na druhou stranu, ona mi dělala zeď, opravdu, tam nebyl nikdo, tak si námi byli esesáci jistí. Totiž, byla tam ta staniční barabizna a před ní nádražák s červenou čapkou přecházel, jako by měl před zkouškou ze služebních předpisů, nervózně, musil mě vidět, ale tvářil se, že nevidí, možná ze strachu; tak jsem ho obešel, něco ve mně už zase klidně pracovalo, něco, co mě naučilo vidět jen budoucí vteřinu, a jak je z ní minulá, hned ji zase zapomenout: to je spása; tak jsem v tu ránu zapomněl na tu starou paní na peróně a pak i na přednostu a vešel jsem do čekárny, byla plná lidí, totiž Poláků, a ticha, hrobového ticha, jen zvenčí přicházel řev a výstřely a já, já odtamtud taky přicházel, všichni se na mne tak dívali, musil jsem to vydržet a oni to museli vydržet, jen jedna to nezvládla, jedna mladá žena, viděl jsem jí do tváře, dostala do fialkových očí takový záblesk a vyrazila ven, směrem k přednostovi, pochopil jsem, podíval jsem se po sobě, ovšem, mám přece hvězdu na zimníčku, jde mě udat, jde těmi dveřmi, kterými jsem přišel; namířil jsem si tedy k protějším, Poláci se rozestoupili, jako bych je rozkrojil tou hvězdou, a hned jsem na ně zapomněl, už to zase ve mně pracovalo; vyšel jsem ven. Před staničkou na silnici stály dlouhou řadou selské vozíčky naložené pytli, hubení koníci drželi šíje a hřbety v jedné rovině, jako by mi ukazovali, dej se po silnici pryč od stanice, ale já musil silnici přejít a běžet po polích k lesům; sotva jsem skočil do louky, vidím o kus dál stejným směrem utíkat jednoho modrého s puškou v ruce, tak jsem se vrátil, chlapi stáli v řadě jako jejich koně, nehnuli se, ani nemohli, cítil jsem jejich pohledy na zádech, jak jsem šel po silnici nazpátek k Izbici, snažil jsem se kráčet klidně a pomalu a nebylo | 13

to ani k smíchu, i když normálně taková snaha k smíchu je, ale střelba najednou strašně zhoustla a zesílila, jako by se blížila, jako by se týkala mne, nepodařilo se mi zapomenout na tu staničku, na tu ženu, na ty koně, na ty chlopy, všecko se to spojilo, popadla mě úzkost, udělalo se mi horko, začal jsem utíkat a připadalo mi to pomalé a nekonečné v té střelbě, prchal jsem a zdálo se mi, že za mnou tlučou kulky o zem, až jsem doběhl k tomu divnému rozpadlému stavení s tím starým senem, s tím kotlem, ovšem, je to kotel, tudy vedla trubka, je to tenhle plech, tohle staré seno; jsem v něm ještě. Jsem v něm ještě, přednosta mlčel, i ta mladá, chlopi mlčeli, kdyby mě byli udali, to bych tady už nebyl. To bych už nebyl. Rudy si oddechl, zamrazilo ho a zároveň se mu ulevilo; jak se pohnul, s paprskem mdlého světla, které páralo prkna ve škvírách, zvedl se ze sena jako dým jemňoučký prach. Zelený dým. Takhle se rozpadáš, jako to seno, až na tebe šlápnou, rozdrtí tě na prášek. Měl bys jít odtud, tady si nikde nesmíš zvyknout, rozumíš? Rozumím, ale proč si pořád tykám, napadlo ho a nadzvedl se na lokti. Celé tělo ho bolelo, jako by měl dostat chřipku, ale mohlo to být také vyčerpáním nervů. Však to stálo za to, jenom ta chvíle, než vlezl pod vlak: vrata u vagónu dokořán, ale schůdky vysoko, těžko se lezlo starým a zesláblým lidem, a také nechtěli, celou dobu nevěřili té greuelpropagandě, zvláště pokud byli z rajchu, vždyť ti se přištrachali dokonce sami pochodem z lágru v Krásném Poli bez esesáků, jim stačilo, že dostali rozkaz, pořád ještě věřili na civilizaci své vlasti, ačkoliv už museli vidět, jak je všecko nadranc, civilizace, vlast i oni sami; ale teď před těmi vysokými schůdky vytušili a nenastupovali, ačkoliv zezadu se na ně tlačili další. Jako kusy vedené na porážku také v poslední chvíli vytuší, řekl si teď Rudy. Pohyb se zastavil, a v té mrtvé chvíli se jeho oči setkaly s pohledem té. Bez ní bych se byl nepokusil, už ne. Ještě ne: copak to byla poslední možnost? Pro mne nikdy nesmí být žádná možnost poslední, to nesmím přijmout. 14 |

Opřen o loket díval se dírou po suku: venku bylo opravdu větší světlo, ale nic na dohled, jen ty pláně. Co když jsou blízko, mohou přece předpokládat, že někdo utekl nebo že se někdo nedostavil, to se přece stávalo už v Terezíně. Jen aby nedělali zátah se psy. Nesmím jim teď padnout do ruky. Ještě se budu potřebovat. Skoro se mu chtělo smát, bláznivě se rozchechtat, nahlas, jako houpací kůň, jak říkával, když chtěl podráždit Mařku, která ráda brávala přirovnání doslova. Ještě se budu potřebovat, paní Salzerová, řekl si šťasten, že našel konečně formuli pro to, co ho tak dlouho zaměstnávalo, a natáhl se s chutí do sena. Začalo to přece hned první den, jak sem přijel, hned cestou od nádraží — mimochodem, ani jako by to nebylo stejné nádraží; tenkrát, málo platné, cítil se člověk jinak a musí si to teď přiznat, cítil se líp, mělo to takříkajíc ještě perspektivu, už proto, že se skončila cesta a čekalo něco stabilnějšího. Sníh se od země měnil ve vodu a ta stála po kotníky na zvonivých cihlách, ten kousek, dokud byla silnice dlážděná klinkrem, a pak už boty mlaskaly v tučném bezedném blátě, jež se nad nimi zavíralo. Kdo byli v polobotkách, tedy v polobotkách poněkud volnějších, aby se do nich dalo obout víc ponožek, mohli se s nimi, protože ty ponožky už někdy nebyly, taky rozloučit: i kdyby je byli esesáci nechali obuv z marastu lovit, nebyla naděje. Tys měl ovšem dobré promaštěné kanady a holeně schované v nohavicích a snažil ses nemyslet na to, jak se asi těm ostatním jde v ponožkách, anebo taky bez nich. Rovina ústila na jedné straně do lesů, druhým směrem bylo lze v mlhách tušit stráně. Ty ses rozhlížel, jako bys myslel daleko dopředu, a skutečně jsi to také dělal, zatímco se přiblížilo městečko a ubohá ulice, řeka bláta mezi dřevěnými domky, vedla transport na náměstí. Členové židovské rady už čekali, aby si vás rozdělili po staveních. A tys šel, mlčky, jako bys to všecko byl už jednou zažil (ale nejen tenkrát v obecné, když jste přijeli výletem na Růžový palouček navečer do vsi a když vás takhle čekali venkovani s buchtami a studenou vepřovou a tebe si odvedla ta hovorná selka a divila se, že nemluvíš, ale bolel tě zub, | 15

a když tě potopili do duchen a zaházeli duchnami a myslel jsi už, že usneš, probudily tě ve vedlejším pokoji sloupkové hodiny a hrály pak každou hodinu znova tak krásně a vždycky tě vzbudily a tím sladkým stříbrným tónem tě řezaly do zubu), tak tedy tys šel mlčky, jako bys to byl už jednou zažil a jako bys už tím vědomím byl nade vše povznesen, dokonce i nad strach. Dokonce i nad naději? Ne, ani nad strach, tak úplně jednoduché to nebylo. Ještě s deseti lidmi tě vedli do uličky, jedním koncem přilepené kose k náměstí, na druhé straně uzavřené po stu krocích právě takovým přízemním domkem, jako byly ostatní. Páchlo to tříslem a nevydělanými kůžemi, ale nikde ani stopy po jídle; stejně by nebylo kde pracovat, stavení bylo přecpáno lidmi. Děti a dospělí, podvyživení do jiného výrazu než v ghettu, jaksi zásadně, protože odjakživa, takže se chovali méně zbídačele a spíš jako trochu slavnostně každým běžným pohybem, pod hadry, neuvěřitelnými i po tom všem, co už člověk mezi Židy od prvních transportů viděl; a mezi nimi jako zjevení starší paní, poslouchali ji na mrknutí, ačkoliv nebyla odtud, zřejmě přišla s nějakým dřívějším transportem a teď se ujímala nových a ukládala je po stavení, zatímco původní obyvatelé domku účastně přihlíželi, jako by oni tu byli cizinci. Nebo jako domorodci, když paní bílého sáhiba ukládá v bungalovu hosty; kolikrát od té doby to Rudy říkal a vždycky se tomu spolu smáli, paní Salzerová z Prahy a on, který ji nemohl zařadit, ačkoli už ji v životě jednou potkal, tím si byl jistý. A ona ho prokoukla v tu chvíli. Vy — podívejte, nejste lékař? Jste? Ale to je báječné, to je dar nebes. Ovšem, to vás hned zavedu zpátky na obec: umíte si představit, jak vás teď bude zapotřebí? Za dveřmi mu vtiskla do ruky kousek chleba, zamáčkla mu jej do dlaně a za tu zavřenou ruku jej vedla pryč, a tím mu pověděla všecko: že ví, jak mu je, jak by se sám potřeboval umýt a najíst a vyspat, nebo aspoň jen vyspat, ale že zatím nemůže očekávat ani 16 |

oddech na prkně, které mu přidělila, a ten ždibec chleba že je úplatek, privilegium: Tady jich na vás čeká, noví i zdejší, můžete si představit. Jen jestli jim budu k čemu platný, řekl Rudy a mínil, co zmůže doktor bez nástrojů a bez léků, co dokáže tady v haluzně, která je i na synagogu ubohá, neřku-li na špitál, nemocní po zemi ve slámě a v hadrech, jen pár kavalců pro nejtěžší případy, spíš podobných márám, a pár dveří vyvěšených z pantů a položených latěmi k zemi nahrazovalo lůžko. Vy máte právo sám v sobě se děsit, pochybovat, sám v sobě i umřít, kolikrát za den chcete, ale nemáte právo to říkat; naděje je ten lék, který máte u sebe vždycky, a tihle to vědí, šeptala mu paní Salzerová do ucha a oči se jí leskly, ale nebylo možno se jich bát. Ještě ten den (a mnoho příštích dnů) Rudy operoval, bez nástrojů, řezal omrzlé údy těch, kdo šli v ponožkách od nádraží, ale také těch, kdo omrzli v bytech, svářel se roztálý sníh a on si v něm myl ruce a oni také a těma rukama mu trhali před očima staré vyvařené prádlo, ve vzduchu, aby se tu ničeho a nikoho nedotkli, a on tím obvazoval, a když se v noci vracel, seděla paní Salzerová na koželužských trokách, které jí sloužily za lůžko, a čekávala na něho jako ten první den, čekávala, když nikdo nečekal, protože ona čekala snad na každého, kdokoli přišel, jistě ji našel bdělou a nezničitelnou, jak čeká právě na něho, její obličej byl bez vrásek, hladký a mladistvý a skoro přitažlivý, ale nikoho by bylo nenapadlo vidět v ní ženu, ne proto, že jí bylo jistě přes šedesát, ale protože v ní bylo něco, co odzbrojovalo, byla víc člověk než žena, její hladké, rozčísnuté vlasy zářily a nedalo se říci, jestli jsou tak světle zlaté, nebo tak kovově bílé, vždycky byla čistá a voněla na dálku, jak to dělala, když neměla mýdlo, jak to dělala, že nebyla nevyspalá, když neměla čas na spaní, vždycky čekala, bez vrásek, ne jako ty ženy rybářů ve Visu nebo v Cuencagrande, které čekaly černé a zbrázděné a nehybné, neprůhledné jako moře pod mrakem, ona čekala s úsměvem a vlastně jen proto, aby pro člověka něco udělala. Hned se musil donaha svléknout, | 17

a pak už vždycky, před domem, když nebylo příliš zima, a ona se s horkou žehličkou vrhala na jeho košili a na spodky a pak na šaty a žehlila, a když bylo vší příliš mnoho a bylo z čeho rozdělat velký oheň, hned všecko vyvářela a pak teprve žehličkou vysoušela, aby měl ráno co obléci. Vlastně mě asi zachránila: jestli jsem za celou tu dobu nedostal tyfus ani žádnou jinou nemoc, ačkoliv jsem mezi tím prolézal sám jako veš, byla to její zásluha; a zatím já každý den připsal na vrub své koncepci, přivěsil jsem si ho jako další skalp k pasu a získal jsem zas o něco víc sebevědomí. Nedával jsem to najevo, naopak, mluvil jsem náramně věcně o nemocných, o celkovém zdravotním stavu v obci, o perspektivách toho nerovného zápasu s podmínkami, ale v tom to právě bylo, ty moje věcné řeči byly výrazem nadřazenosti, nic osobního jsem nikdy ani neutrousil, nic o sobě, nic, ale paní Salzerová stejně věděla všecko, znala mé slabé místo, a proto čekala, proto pomáhala, protože mě chtěla udržet a zachránit pro všechny, a zároveň pro mne samotného; snad je přece důležité, aby se člověk držel s ostatními, když se chce spasit. Ale houbec, to bych byl teď už zabedněn v dobytčáku a kodrcal bych se s ostatními do pece, řekl si Rudy a otevřel oči. Ticho, prokládané jemňoulinkým praskotem červotoče jako dávkami miniaturní střelby, to ticho zprvu blahodárné po včerejším pekle nebylo už teď tak jednoznačné. Ne proto, že bylo záhadné a že se v něm mohlo tajit všecko, ale proto, že vyzývalo, aby konečně už vystrčil hlavu a podíval se, co se děje, aby vylezl a pokusil se najít východisko. A dokonce ani v tom nebylo ještě to pravé nebezpečí. Nejhorší bylo, že v něm samotném nepochybně bujela jakási cizí věc, jakýsi tumor, který tu ještě před týdnem nebyl a který způsobuje potměšilou slabost a zemdlenost: ovšem, nebýt té paní včera, těch jejích očí s krvavými žilkami, byl bych teď s nimi ve vagóně a jel bych na scípánky. Ale jak to, že ta paní ve mně rozpoznala i tu druhou možnost, tu schopnost odhodit batoh a s ním tuhle vteřinu a žít jen pro tu budoucí, v níž je život? Nemohla by to postřehnout, kdyby to ve mně nebylo, tak jako by to byla nezpozorovala paní Salzerová. 18 |

Ale ta si toho všimla hned, a proto čekala, aby mi tvrdošíjnou a neselhávající přívětivostí pomohla vždycky znova zdolávat vši, i ty ve mně, jako by cítila, jak se v horké vodě, a když nebyla, jen ve studeně páchnoucím roztálém sněhu znovu rodím a jak se znovu stávám sám sebou, přestože mi naskakuje husí kůže a už skoro tisíckrát překonanou únavou mohu z té kůže vyletět. Nenechat se degradovat, to je rozhodující, říkala mi očima; ale to přece vytušil už ten záchodkář pod Minutou, když mi dovoloval, abych se u něho zadarmo osprchoval od cementového prachu, jako by věděl, že od něho musím jít na rande s Mařkou nebo na hodinu ruštiny s Mařkou, měl jsem v nose vždycky pach cementu a to mě rozesmávalo, dělal se mnou na ruzyňské betonáži Rudla Heřmánek z Chaber a ten říkal o našem polírovi, že mu měkne mozek a že by měl šňupat cement, a já to všecko cítil, ten cement a písek a vodu z ruzyňské betonáže a veřejný záchodek, když jsem ponořil při setkání Mařce obličej do vlasů; byl jsem na to hrdý, židovský inteligent, kterého tamti nenechají dělat se skalpelem, ničí si ruce u lopaty, ale nenechává se degradovat, nepřijímá nečinnost, ačkoliv je proti ostatním v nevýhodě; ta slabost, jak jsem tenkrát upustil pytel vápna na schodech, to už bylo na Starém Městě, domovnice udělala randál a polír mě vyhodil, ale zase se našel jiný a vzal mě na pár týdnů na tu syrovou práci, všechno bylo studené, písek, voda, násada u lopaty, v blátě skákaly ztuhlé žáby jako ve zpomaleném filmu, jednu jsem musil vzít do ruky, abych ji nenabral na lopatu a nehodil do míchačky, byla studená jako já, ale snad přece ve mně cítila lidskou krev, teplou, nechtěla odskočit, díval jsem se na ni, jak dýchá a nehybnýma očima mě pozoruje, zmocnila se mne sympatie k ní a zároveň jakýsi soucit s těma mýma doktorskýma rukama, jak jsem si je ještě loni chránil před oděrkou, a teď tu jsou rozmáchané a mozolovité a odřené v kloubech, ale neubude jich, doktořina přece není totožná se mnou, ta je podmíněná, nejdřív tu musím být já, a já budu, když se nenechám degradovat. Do šelestění zteřelého, rozpadávajícího se sena uhodil najednou hlas kostelního zvonu z polské půlky městečka, z té až na druhé | 19

straně za říčkou, bůhvíproč teď zvonili, nedalo se podle toho odhadnout, kolik je hodin, ale padalo to sem do sena a každý ten úder se tu někde zakutálel a bylo tu všecko, i tenhle polský zvon i ten v Proudech, jak jsme leželi s Mařkou na horkých placatých balvanech a jak se voda okamžitě vypařovala, crčíc pomalu z plavek, a ve mně narůstal ten hlad po ní, který nikdy nedostal příležitost se nasytit, a snad proto se zachoval v podobě nevinného a nic neočekávajícího pohybu téhle ruky, teď obalené šedozeleným temným prachem jako plísní, v podobě touhy téhle ruky pohladit ji a nic od ní nečekat a nic nevymáhat na ní a na nikom než trochu klidu, trochu spánku, ať už přestane ten hon, ať už nemusím být ve střehu, abych si nikde nezvykl a pořád viděl jen tu budoucí vteřinu. Jestli to budeš ještě chtít, půjdeš a vydáš se jim, nastoupíš do příštího transportu, jestli tenhle už odjel, nebo do tohohle, jestli je ještě v Izbici; oni ti nakopou do zadku a do zubů, že ses nedostavil hned, ale neubijí tě, dobromyslně ti dovolí dát se ubít až o nějaký den nebo týden později, mezitím ti dopřejí trochu klidu a spánku mezi děsem a shonem, pod zpocenými, horečnatými, zdechajícími, trusem strachu a umírání olepenými těly v zamčeném vagónu. Jestli v něm ovšem není paní Salzerová. Jestli v něm je ona, tak ten vagón není ještě jejich, ještě je v něm místo pro život a pro naději, jak by to alespoň za ni řekl některý z těch jejích autorů. A to povídáš ty? Copak jsi sám málem nestál proti paní Salzerové na druhé straně? Proti ní ne, jenom jsem nemohl být s ní, protože tak bych se byl taky dostal jinam, než chci; kdybych nebyl ve šlamastice až po krk, řekl bych, že se musím držet mimo dobré a zlé. Paní Salzerová mi ovšem velice pomohla, tak jako jiným, ale mně ta pomoc byla něco platná a poznala to i ta u vagónu včera, a ještě někdo. Rudymu se vynořila před očima Zamość a s ní léto, jak uhodilo najednou, přes noc, včera ještě bláto a šedivé nebe a zítra už zeleň, taková skoro umělá zeleň a slunce a s ním ovšem také hned konec všeho zeleného, protože bláto se spěšně stalo prachem a prach 20 |

ulpíval na všem, z izbických Židů nadělal mlynářů a z pražských a štětínských jakýchsi maškar, prach se měkce zavíral nad bosýma nohama děcek a v prachu nádherně bujely blechy a skvrnitý tyfus, a proto přijel pan doktor Garfinkel, nejstarší ze Zamośći, prachem pokrytý v prachem obaleném kočáře zastavil u stavení nejstaršího z Izbice, bylo to senzační setkání, jeden neuměl číst a psát a vyčítal to své mozolovité ruce, jak si ji v jednom kuse otíral o šos a zas ji zblízka prohlížel, a ten druhý, světácký advokát, namočil si štítivě dva prsty v oprýskaném lavoru a otřel si jimi ostatní prsty a brilianty v prstenech, potřeboval lékaře do Zamośći a ovšemže ho dostal, od toho negramotného izbického staršího, od toho pařezu, řekla dokonce paní Salzerová, jak byla rozzlobená, se nedalo nic jiného čekat; ale už nemohla zasáhnout, doktor Garfinkel už všecko vyjednal s tamtěmi a Rudy se musel stěhovat do Zamośći. Stěhoval ses rád, jen to neobcházej, paní Salzerová zůstala se svými nemocnými v Izbici a tobě Zamość slibovala lepší živobytí a také slib dodržela, ale na paní Salzerové teď leželo všechno jako dřív a ještě navíc se musela tahat o tebe, abys do Izbice aspoň jednou v týdnu chodil, bylo to k smíchu, když jsi zatím nestačil ani na obchůzku všech nemocných a měl jsi na to týden celý; a v Zamośći mají všecko nářadí, skalpely, nůžky, stříkačky, vyjmenoval jsi jí to s profesionálním odstupem, jako bys to diktoval medikům, při každém názvu sebou trochu trhla, ale nevzdala se, ne, dokonce i odtud z Izbice dokázala zvítězit nade vším, nad tamtěmi i nad tvou suverenitou. Měla ovšem štěstí, v tu dobu začaly chodit do Izbice balíky ze Stuttgartu, napsala si na tu stuttgartskou adresu a dosáhla toho, že časem měla aspoň to nejnutnější, byla ďábelsky chytrá nebo spíš božsky moudrá, hned si uvědomila, že instrumenty v celku nedojdou, a poradila, aby je rozmontovali na nejmenší součástky a ty aby očíslovali a pak rozstrkali do různých nenápadných balíčků se starým prádlem; každý den musila ovšem sledovat všechny zásilky a to se zas neobešlo bez zpravodajské sítě, obíhala adresáty třesoucí se na dary stuttgartských nebes a v duchu jim snad nadávala | 21

chrapounů, někdy jim musila rvát šroubky a závlačky z rukou, ale jednoho dne tě překvapila, leželo to u ní všecko na koželužských neckách v měkkém starém hadru, popásala se očividně na tvém úžasu, zřejmě ji těšilo, jak jedna ta věcička v tvých prstech zapadala do druhé, mlčela, měla tě, kde chtěla mít, čekala dlouho na ten okamžik, až přitiskne ke zdi Zamość i s panem doktorem Garfinkelem a s gestapáky. I s tebou a ještě s někým. Ale jak to jen mohla všecko vědět? Naivko: co nevěděla, řekl jsi jí sám, svým mlčením a neosobními, věcnými hovory o zamośćské praxi. Rudy ležel a poslouchal, jak v něm píská dech a jak se neurčitá úzkost, tumor, který v něm tehdy ještě nebyl, stává hmatným pod dotykem vzpomínek, jejichž prokřehlé prsty ho upomenuly i tentokrát na dětinskou sebeobranu Mařčinu a na noci u Staši, na ty bezbřehé noci volnosti. Mimovolně se jich ptám, na čí straně by stály, uvědomil si a pokusil se tu myšlenku od sebe odehnat. Mařka, ta by určitě držela s paní Salzerovou. A Staša? Copak už nevíš? Tenkrát, tu zimu po Mnichově, jak nespala celé noci, navečer objížděla rodiny zoufalců a zklamaných, hořem bezmocných lidí, jimž se zhroutilo všecko, německých a všelijakých jiných emigrantů, už to ani nebyly rodiny, spíš jen skupinky osamělců; těšila je a dávala jim peníze, co pro ně uškudlila nebo sehnala, a spojení na falešné papíry a na přechody přes hranice, smála se a vypravovala jim vtipy, a když už žádný nevěděla, utahovala si sama ze sebe, jsem agentura s jedním zaměstnancem a s mezinárodní klientelou a pracuji jen na úvěr, na ksicht, jsem bohatá a mohu si to dovolit; ale nejdřív s nimi plakala, vroucně a věrně, a proto je pak ty její rabiátské řeči tak podpíraly a ten její smích je hojil, ale kde se v ní bral, když nikdo z nás neměl sílu už ani klít. Sypala za sebou ten smích pořád, taky tu noc, kdy jsi byl u ní, aniž jsi věděl, že u ní zůstaneš, ale kde ho brala, když měla k těm všem cizím bolestem ještě svou, nikomu 22 |

ji neprozradila, jen tobě se podřekla, když už bylo po všem, když už ten její Ernest s podezřelým spěchem odjel od ní do emigrace, a to měl úplně perfektní papíry a ona mu je sama vyběhala a i na něho se smála do poslední chvíle; teprve když se vlak zbaběle ztratil ve vinohradském tunelu, padla před Wilsonovým nádražím na lavičku, vyhrnula si límec přes obličej a čekala, až se setmí, aby nebylo vidět opuchlé oči. Kolik lidí tenkrát uchránila, že se nezalkli sami v sobě; ještě v noci sedala u telefonu a volala, kde věděla, že nespí, a odstrkovala od ponocujících zoufalců past, která se nad nimi rozvírala. A to ještě zrovna v tu dobu musila jednou týdně do rozhlasu povídat, vysvlékat před očima našinců všecko neštěstí a pěkně je pitvat. Byla to léčka pro zděšené, hloupoučké a k věštbám upjaté lidičky, anatomie doktora Tulpa, abychom byli schopni dohlédnout všemi vrstvami rozbitých tkání až k ráně, abychom dohlédli bezdno i tam, kde se nám ještě včera ukazovala naděje, a abychom musili dolovat všecku naději sami ze sebe, abychom nečekali odnikud nic. Tohle ovšem lidi nesnášejí, řekl si Rudy ne bez sebeuspokojení, a proto se na ni tenkrát vrhali jak profesionální buditelé, tak poctivci, kteří by se bez růžové lži neobešli. Četl jsi, co o mně dnes píše ten Kokeš? Takový úředníček té své partaje, klepe se o služební postup, představenstvu je oddaný až po ten vlastní život, a tak dává známky z optimismu, chechtala se Staša hned ráno, ještě než se mohla vyřítit do nepohody. Právě ona je ten člověk do nepohody, co si ho vymyslela jako ideální typ, ona dokonce nevydrží dlouho v pohodě žít a musí ji aspoň uvést v pochybnost nějakým cynickým slůvkem. Staša by ovšem bez debaty stála při paní Salzerové, ty dvě by si rozuměly od první chvíle; ale copak by se našel ještě někdo, kdo by tak jako ona mohl pochopit taky tebe? Z polské strany se znova ozval zvon, bimbal vzrušeně a naříkavě, jako by hořelo, tak přece nevypadá poledne ani umíráček. Rudy vstal a šoural se podle prkenné stěny, propadával se do sena a zase šlapal na něco pevného, odporného, jako by to byla lidská těla; už byl skoro u okna, když v dálce zarachotila série výstřelů ze samopalu. | 23

Plácl sebou nazpátek do sena, jako by ta dávka platila jemu. Už se neozvalo nic. V úzkostném tichu Rudy zatoužil, aby se zase rozklinkal zvon, dokonce jej slyšel, zdálo se mu, že vyzvání ještě naléhavěji. Vždyť to jsou halucinace, řekl si, když do horečnatě se zrychlujících úderů zalehl skutečný zvuk, pomalý, basový šupot vlaku, který se rozjížděl. Tak teď teprve odjíždí, to znamená, že už teď jsou ve vagónech mrtví, co by tam bylo pro mne práce, viďte, paní Salzerová, jenže bych musel být sám volný, abych mohl na zastávkách od vagónu k vagónu. Paní Salzerová ví samozřejmě tohle taky, ale nepřizná tomu platnost. Nad ní se smrt neujme vlády nikdy. A nade mnou snad ano? Ani nade mnou, ale já na to jdu přece jen jinak. Naštěstí, protože teď už bych byl tam, v tom vlaku. Supot se zrychloval a výbuchy pomalu splývaly v jediný, vlak už nezápasil se zvonem, ale ustupoval mu, vytvářel vzdalující se kulisu žalnému klinkání. V Zamośći je určitě větší zvon, jak ten vždycky hlaholil, když to u doktora Garfinkela začínalo! Rudy ležel tváří v seně a vdechoval nepříjemný pach plísně, ale neobrátil se, v rezavém zápachu mrtvých travin bylo něco příbuzného s tím, nač teď vzpomínal, neodolatelně ho to táhlo myslet na zamośćský rynek, na jednopatrové domky s podloubím, každý jiné barvy, jako fondánové cukroví, jež připomínalo katolického kamaráda a chřipku a Vánoce, Rudy chodil hocha navštěvovat, štítil se jeho stonáním prosyceného lože a zároveň s chutí zabořoval zuby do vláčného fondánu a přitom se bál, že dostane chřipku, že je v té pastelové chuti skryta, roztíral si cukroví na jazyku a už ho mrazilo předem, opravdu chřipku dostal, takový je život, víš, co ti udělá, a právě proto tě vábí, domek s holičským krámkem byl růžový a s papírnickým fialový a od něho bylo vidět na zelenkavou radnici s bílým schodištěm, je to naše renesanční radnice, říkával pan doktor Garfinkel, když se u něho sešel dvůr; ovšem, byl to dvůr a dvořané, ten drážďanský dermatolog Schönhof, bonviván se svět24 |

lounkým knírkem, ti tři zamośćští obchodníci, kteří mluvili téměř německy, až na to, že stejně říkali Milich namísto Milch a Frind namísto Freund a Kund místo Kind, nemohli se ovládnout a doktor Garfinkel je vlastně nepokládal za zcela rovnocenné pravým dvořanům, totiž sobě, Schönhofovi a posléze Rudymu; ačkoliv, jak se asi opravdu díval na Rudyho, věděl něco, nebo ne, jestli nevěděl, tak tušil a nemohl netušit, paní Garfinkelová příliš okatě dávala najevo, jaké potěšení má z nového dvořana; dokonce se ani neusmála, když jsem poprvé přišel na audienci v těch lakýrkách a v plátěné bundě obchodního příručího, co mi na pokyn pana doktora opatřil vaječný hoch, abych nemusil v tom vedru chodit v kanadkách a v saku, proč to musily být zrovna lakýrky, a to ještě svršky bez jediného švu, podrážky papírově tenké, a k nim plátěná bunda, když přece vaječný hoch dovedl zorganizovat všechno, nejen vejce; ovšem, to asi vybral sám vévoda, aby snad nového dvořana zesměšnil, ještě teď vidím, jak mu cuká v koutcích, když v tomhle gala poprvé předstupuji před dvůr a on dává pokyn, aby mi v předsíni za plentou ukázali umyvadlo a kartáče, a já hlupák na to skočil a dal jsem se v minutě do pucu, lakýrky zazářily pod cajkovými kalhotami, jejichž třepení zvyšovalo nedbalou eleganci mé postavy, ale ona se neusmála, držela na klíně svou černou kočku a hladila ji, projížděla srst dlouhými, krásně zúženými prsty a kočka snad měla nezakrytě smilnými pohyby, jež paní Garfinkelová provokovala, předvést tu budoucí chvíli v rozkoši, která někoho čeká; kočka se svíjela na klíně, tak černá, že jen po záblescích očí se dalo rozeznat, kdeže má hlavu, právě tak černá jako ta paní, vysoká paní s dlouhými stehny a s obrovskými bradavkami na prsou, do nichž se kočka zatínala drápy skrz černé pletivo svetru, paní s mohutným zápěstím římské matróny, protiklad Mařky, ovšem, proto mě vábila, i já byl od první vteřiny u vytržení, nemohl jsem skrýt touhu hledět neustále na její mdlé prsty, a když jsem to už nevydržel a musil jsem odvrátit oči od těch rukou, vždycky jsem vzhlédl k jejím a ona to věděla, čekala na to setkání očí a prodlužovala je, ale i její manžel se té hry účastnil, | 25

převzal po ní můj pohled a přibil jej s chápavě ironickým úsměškem k svým briliantům; zvedal v tu chvíli se zalíbením baculatou ruku a s očima láskyplně zkoumajícíma démanty pronášel některý ze svých bonmotů: Lidstvu není pomoci, kdo si nepomůže sám, ať se nelituje; Pánaboha omlouvá jen to, že neexistuje; S ženou je zle a bez ní špatně. Kterýpak esesák si bude s těmi prsteny hrát po tobě, napadlo Rudymu, ale vždycky znova odháněl tuto neodbytnou myšlenku, přece jen se za ni trochu styděl, tak jako se styděl za ty elektrické hovory beze slov, jak si navykl v duchu říkat rozkošnickému ceremoniálu s kočkou a všemu, co jej provázelo. Ale před paní Salzerovou nemohl skrýt, že tu je kromě doktora Garfinkela a něčeho téměř podobného lékařské praxi ještě cosi, co jej drží v Zamośći. A co ovšem nedovoluje jí, paní Salzerové, svést rozhodující boj o Rudyho, aby jej znova a úplně získala zpět pro Izbici. Paní Salzerová se tím úmyslem netajila, obzvláště když už bylo pohromadě nejdůležitější doktorské náčiní. Rudy je pro Zamość ovšem nepotřeboval, dokonce směl s laskavým svolením nejstaršího, který zase získal souhlas esesácké vrchnosti, používat zamośćského náčiní při docházkách do Izbice, jež mu byly jednou týdně povoleny. I používal ho důsledně, ačkoliv viděl paní Salzerové na očích, jak by byla na koni, kdyby byl jednou přišel s rukama v kapsách a pak sáhl po našem. To byl přece jeden ze způsobů, jak jí naznačit, že on stále a důsledně zůstává mimo. A to bylo nutné, zvláště když paní Salzerová, povzbuzena úspěchem s náčiním, našla odvahu žádat od stuttgartských příznivců i léky. Opět byly na její radu opatrně vyjímány z originálních etuí a skleněných rourek, cpány do ustřižených růžků obyčejných pytlíků od mouky a chráněny zalátanými ponožkami a záplatovaným prádlem, na něž už německé panstvo nedostalo zálusk, přicházely v balíčcích na různá jména; opět je paní Salzerová vyrvávala z rukou adresátů a rozlepovala nad párou pytlíky, aby přečetla z klížené strany názvy léků a indikaci a mohla to znovu zaznamenat na definitivní obal. 26 |

PRVNÍ ODMLKA Zatím se chop pera, teoretizuj, buď neosobní. Snad je důležité připomenout, že člověk vždycky rád očekává spásu odjinud. Když uhodí neštěstí, první, co udělá, že se začne rozhlížet, odkud by tak mohla přijít pomoc. A není kraj tak vzdálený a spasitel tak neznámý, aby se lidi nedohadovali a nedohlíželi jeho příchodu; ba dokonce, čím nepodobnější pravdě a neočekávatelnější je ta spásná hvězda, tím zřejměji se jí popřává sluchu. Je to přirozené: ten, kdo je blízko, koho známe a je nám podoben, člověk příbuzný a všední, je přece po uši nebo aspoň po krk v nesnázi jako my a jeho oči pátrají jako majáky v daleku a také on přehlíží nás, sobě blízké, každodenní a bezvýznamné, dokud mu černá voda neštěstí nevstupuje do úst. Tehdy se zalyká a někdy je slyšen při svém blekotu a začasté se rozpomene a pak spočine pohledem již marným a posledním na nás, a my víme, dobře chápeme rozpačitý a úzkostný lesk v hloubi jeho rohovky a co znamená, a co znamenají skrývané škuby, jež prochvívají jeho svalstvem, když bere oděv nebo pokrývku do štipce, jako by chtěl utrhnout květinu. Ale dokud tomu tak není, pokavad tedy se domnívá vládnout údy a kráčet, ačkoliv se hrdluje s osudem vstoje na místě, tehdy nás nevidí. Děje snovající se v nedozírnu, jež spíše jen tuší a přibližně uhaduje, než aby je znal, připadají mu závažné. I přikládá ucho k zemi nebo ke kolejnicím, aby uslyšel dusot kopyt a dunění vlaků: hle, to harcuje spása, už se blíží. Co na tom, že kavalkáda umlkla, však ona se ozve zas. Anebo to bude jiná: selže-li jedna naděje, vysní si důvěřivá horečka úzkosti jinou, přelétati ze spásné hvězdy na druhou nepokládáme za nedůstojné, a už vůbec v tom nespatřujeme důkaz, jak sporné jsou třpyty, jež jsme se domnívali jasně vidět. A když je ticho naprosté a dlouhé a nehybný když je kolem nás obzor, jako by na všem ustrnul asfaltový led temnot, slyšíme přece dusot kopyt a dunění vlaků. Nenapadá nás, že to cválá naše vlastní krev, jež se | 51

nám vzdouvá až do spánků, neuvědomujeme si, že ty pravidelné otřesy, jako by se chtěly rozestupovat a řítit horniny, na sebe navršené a spečené, jsou pouze záchvěvy naší vlastní lebky, zvětšené dychtěním a mnohokrát zesílené širou rozlohou prázdna kolem dokola. A jestli nad takovým koutem pak utkví ve výšinách Bůh anebo nějaká bytost z jiné planety, schopná pronikat pod povrch věcí a luštit smysl a směřování dějů, musí být zdrcena pohledem na blouznivce, zahleděné do vlastní lebky jako do klenutí hvězdné oblohy. Anebo je to pohled útěšný? Anebo lze spatřovat spíše sílu člověka v tom, že si raději uchovává rozum bláznivou iluzí, než by šílel pod usvědčující, mrazivou mocí pravdy? Zatím se chápej pera, teoretizuj, buď neosobní. Vždyť ty se též bráníš sám sobě proti svým výtkám, že vyprávíš příběh, který se udál dávno a v němž ty se můžeš pohybovat pouze o holi obrazivosti, neboť přece žlutá hvězda nikdy nebyla přišita na tvůj oděv a stigmata, jež je ti nositi, jsou zhusta neviditelná. Vnímej věštby, jimiž se utěšuje tvůj bližní, když se mu narodí potomek postižený na těle či na duchu, a nediv se mu, neboť i národy potrefené otroctvím nechtějí nésti jeho hrb, vidí se urostlými jako ostatní a raději si působí další zohavení odporem, než by se dávaly přesvědčit, že jejich zkřivenina je nutná nebo dokonce krásná na pohled. I ony se dříve utěšují věštbami. Je to pochopitelné. Skutečná naděje však začíná teprve v naprosté beznaději, totiž tam, kde není místa pro rozumnost iluzí a kde zbývá pouze pravda tak nemožná, až se zdá šílenou, pravda uskutečnitelná jen jako skok do tmy, jako láska, tak, že hodíme na váhu sami sebe, že předpokládáme smrt a sebeuskutečnění smrtí. Tak si počíná člověk, který odloží s hodnostmi i jméno Che nebo Don Quijote a všechny své lásky promění v jednu odtělesněnou a vsedne na loď a pluje jako neznámý pustinou vod a přistane v pustině hor, má jen pušku a několik druhů s puškou, stejných jako je sám, totiž v tom rozhodnutí schopných naprosté samoty, a pozvedá tu pušku proti moci mnohokrát silnější i tehdy, když se nezvratně přesvědčil, že mu nikdo nepomůže, že 52 |

před ním v úzkosti prchají ti, jež chtěl vzburcovat a pro něž hodil na váhu sám sebe, a že musí dokonce počítat se zradou jako s jejich pomocí jedinou a poslední — a on ani tehdy necouvne a na koni, na tom úchvatném rytířském zvířeti, na té bytosti neporovnatelné jede až na konec cesty, tam, kde už nemůže potkat nikoho než ji, svou smrt. Od té chvíle, kdy to ví, není to už smrt, je to naděje a je krásná, jakkoliv umírání je vždycky kruté a zanechává stopy k dávení.

| 53

EDIČNÍ POZNÁMKA Publikovaný text vychází z vydání v nakladatelství Československý spisovatel z roku 1991 s přihlédnutím k samizdatovému vydání z roku 1974. O ně se opírá především členění odstavců, které je určující pro rytmus prózy. Kromě několika drobných aktualizací českého pravopisu, sjednocení pravopisu vlastních jmen a opravené interpunkce nebyl text upravován. Historii jednotlivých vydání románu popisuje autorovo Slovo ke čtenáři z roku 1991: Slovo ke čtenáři Tato kniha byla roku 1970 v nakladatelství Československý spisovatel přijata k vydání a dána do sazby Miroslavem Petříčkem a Ladislavem Fikarem. Když pak byli téhož roku normalizačním režimem vypuzeni, dal nově nastolený šéf Ivan Skála rukopis ze sazby vyhodit. Nicméně román vyšel roku 1974 v samizdatové edici Petlice zásluhou Ludvíka Vaculíka a roku 1989 v samizdatové Krameriově expedici péčí Vladimíra Pistoria. Oběma autor za to nyní touto cestou děkuje. Teprve po listopadovém převratu v roce 1989 dočkal se autor spravedlnosti a román po dvaceti letech konečně normálně vychází. 21. 1. 1991 LUMÍR ČIVRNÝ

Naše vydání je tedy de facto čtvrté, oficiálně druhé.

J. M.

| 221

Obsah I. Jaképak peklo 10 První odmlka 51 II. Untám 54 Druhá odmlka 84 III. Ano a ne 87 Třetí odmlka 113 IV. Intermezzo 115 Čtvrtá odmlka 137 V. Dublové hodinky 139 Pátá odmlka 181 VI. Neodeslaný dopis 183 Moudrá paměť stromu (doslov Ivana Kadlečíka) Ediční poznámka

217 221

Lumír Čivrný Černá paměť stromu Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2015 jako svou 309. publikaci Ediční příprava a redakce Jitka Míšková Doslov: Ivan Kadlečík Grafická úprava, obálka a sazba písmem Minion Pro Olga Fischerová Tisk: Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání čtvrté (v nakladatelství Akropolis první), 224 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-107-8 Doporučená cena včetně DPH 259 Kč