Zeno Dostál: Malý vůz by Akropolis

ZENO DOSTĀL

MALȲ VŮZ

ZENO DOSTĀL

Zeno Dostál (1934—1996), filmový pracovník a spisovatel, od roku 1992 až do své smrti předseda Židovské obce

Posmrtně vydávaný román spisovatele Zeno Dostála (1934—1996) vznikl na přelomu epoch: k lektorování byl nakladatelství

v Praze. Autor prozaického cyklu, jehož

Československý spisovatel nabídnut

jednotlivé části jsou pojmenovány podle

před rokem 1989, k vydání připravován

jednotlivých znamení zvěrokruhu:

po sametové revoluci a spíše shodou okolností zůstal nevydán po zániku prestižního nakladatelství Československý

Ryby (1994). Z pozůstalosti vydávaný

spisovatel. Přitom jde o dodnes čtivý

ZENO DOSTĀL MALȲ VŮZ

Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983), Vodnář (1987), Labuť (1991), Blíženci (1992), Malý vůz toto dílo završuje.

román, zasazený do přelomu padesátých a šedesátých let, ve kterých sleduje zrání mladého anti-hrdiny Miloně Pluháčka. Ten, ač „ze selského“ a s katolickými kořeny, se stává produktem socialistické mašinérie: převýchovy na vojně, jež si literárně nezadá s tragikomickými románovými svědectvími Josefa Škvoreckého či Karla Pecky, i povojnového tápání na socialistické brigádě — ostravské stavbě. Miloně rozhodně více než budování a ideologické nalejvárny zajímají erotická dobrodružství, minimálně do doby, než se zamiluje do dcery… paradoxně elitních kádrů… Zůstane Miloň Miloněm, nebo se vydá cestou pragmatické kolaborace? V tom je román nadčasovou generační výpovědí a stojí za vydání i po více než třiceti letech.

978-80-7470-405-5 Doporučená cena 299 Kč

MALȲ VŮZ

ZENO DOSTĀL

MALȲ VŮZ

© Zeno Dostál — heirs/dědicové, 2021 © Graphic & Cover Design Martin Pecina, 2021 © Filip Tomáš — Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7470-405-5 ISBN 978-80-7470-406-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-407-9 (ePUB) Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR

„UŽ TO MÁME ZA SEBOU, UŽ NÁS ŠARŽE NEJEBOU,“ zaječel brněnský Jurda dobře po desáté, objal napřed Miloně Pluháčka, potom Ševčíka a líbá každého pysky mokrými od vína, z láhve mu chlístlo na dveře kupé: „A v životě už jebat nebudou! I kdyby přišel sám Lomský s celým generálním štábem,“ rozesmál se, trhl klikou do oddělení, kde chrápali oba Němci, Schneider s Hochmuthem; Němci vlastně spali, kdy se dalo. Antal, Horváth a Pavlas mastili karty, a tak Jurdovi nikdo neodpovídal. Venku za okny navždycky ubíhala černá pole Slovenska. Jakési blátivé koleje vytanuly na cestě za Trebišovem, z té kaše se pozvedla Feketeho brada důlkovatá od neštovic, ze tmy se nad ní kření politruk Kuželka, místo tří předních zubů v hubě průvan, leží v těch srágorách celá četa, hadry nacucané až na kůži, bahno i ve škvíře na zadku, a jak to vzpomenutí šedne na skle do tmy, Pluháčkovi se zdá, že se každým okamžikem za jeho zády dveře otevřou a Schneider zakřičí: „Náštup na špartakyjáde!“ A všichni že pak začnou klusat na dvůr na tu šaškárnu. Jak oknem táhlo, jiskry z cigarety mu vletěly zpátky na klopy civilu. Druhá půlka vagónu zpívala Stromečky okolo Rajčanky, venku se o štěrk rozprskla vypitá láhev. „První čas musím zůstat s fotrem doma, když matka vzala roha. Aspoň přes Vánoce. Pak z dědiny stejně zdrhnu. Na Ostravu.“ Ludva Ševčík hleděl do tmy s ním. Pluháček mu přikývl. Ševčíkova matka od otce utekla, ale stejně byla nevlastní, svoji pravou skoro nepamatuje. 5

„On už se o nás pracák postará,“ řekl Pluháček a chtěl ještě dodat, že se vždycky někdo postaral, ale do úst mu vletěly saze a zaškvrkaly mezi zuby. Odtáhl se od okna. Sepp Hochmuth měl propadlou sanici, celou hubu dokořán, rukou v kapse jako by si mačkal pinďoura, na zemi mezi jeho botami se kolíbala prázdná láhev od piva. „Po takové vojně na pracák zvysoka seru!“ Ševčík zaštěrchal sirkami. „Zas s náma udělají, co budou chtít.“ Miloň si připálil novou cigaretu, napadlo mu, kdo vlastně ti oni budou, co se o něho postarají, probíral starodávné podoby a tváře, ze všech se nakonec připomněla vždycky ta jedna, Zatloukalova. Právě ten ho na takovou vojnu poslal, za trest, jeho jediného z celého litovelského okresu. „Tichá voda do Dunajka padala…“ Jurda se vrací bez flašky. Miloň se ke zpívání přidal radši hned, Jurda by mu stejně bušil do zad tak dlouho, dokud by nezačal: „…ja som bola od frajára zklamaná…,“ vyzpěvovat ke kasařovi druhým hlasem. Ten se vrátí domů a vydrží tak nanejvýš tři měsíce nekrást. Nebo tři dny. Když se jednou k zlodějině člověk narodí, nemůže se jen tak od sebe změnit. Jestli ho nezměnila ani taková vojna. Jurda přece ukradl, co se dalo. V kuchyni, v kantýně, všude. Zrovna jako se nezmění teta Heduška ani táta Pluháček. „Prepáčte, kamaráti!“ uličkou se vrací vlakový pingl, drátěný koš prázdný, „čoraz prinesiem čerstvé,“ funí kolem ucha. 6

Miloň by si teď i pivo dal. Na cestu si koupil jen tři flašky bílého jako ostatní, ale v životě vínem žízeň nezahnal. „A tož každou první říjnovou neděli se musíme sejít a betálně si ožrat hubu,“ Jurda se naklonil do kupé, „napoprve třeba u mě v Brně.“ „A když už zas nebudeš doma?“ namaloval Pavlas, jak míchal karty, ve vzduchu vězeňskou mříž a uchechtl se. „No tak na Špilberku! Zazpíváte mně pod oknem!“ Jurda zařičel jako kůň a pak strčil do Schneiderova kolena, „slyšels, sakra? A nechrápejte furt, skopčáci, kdo se má na ty vaše tlamy dívat!“ Kecl na svoje místo a hrabal pod lavicí, dokud nevytáhl další láhev, „myslíš, že všecko zaspíš, vole?“ Pluháček si sahal kolem beder. Jak najednou necítil na břiše opasek, zdálo se mu, že ty civilní šaty nic neváží, jako by na sobě měl jenom noční košili, hleděl na kasaře Jurdu, který vrážel prstem zátku do vína, napadalo mu, že vlastně přijede dneska natrvalo domů. Kdoví, jak to tam za ty dva roky vypadá? Na jediný den tam nebyl od narukování. „Kluci, pamatujete, jak nás sem vezli a my jsme nevěděli kam, akorát že to bude pěkně kyselá prdel?“ Jurda podává čerstvé pití dokola. „Taky že byla, nebyla?“ Pavlas si lokl a strčil flašku pod nos Hochmuthovi. „Vojna oder civil, egál! Kamenitza, Trebischov oder Presburg, fšecko jedno!“ hleděl kamsi do stropu, trochu se napil, pak zívl, „všude jeden takovy Olyjnik. U každý prápor. V každá armáda. U nás to bylo noch einmal horši.“ 7

Vždycky nakonec Hochmuth řekne, že to bylo u nich noch mál horší. U Němců. „Takový Olyjnik mně dneska nestojí ani za facku,“ pověděl Ševčík, „leda bych si zamazal ruku.“ „To já bych mu ji teda vrzl. Kdykoliv,“ Pavlas zaplatil dvě koruny za hru, „už jenom za Sojku.“ Bylo najednou ticho, pod podlahou skřípaly koleje, odvedle hučelo zpívání. Koloman Sojka. Pluháček si jeho podobu už ani přesně nevybavuje, však jsou to skoro dva roky, co se Koloman Sojka oběsil na telefonním drátě vzadu za prasečákem. Sojku má na svědomí Olyjnik, i nemá. Teda má, protože ho chytl a udal, že Sojka ve strážní službě v době odpočinku nespí, ale jebe cikánku přes drátěný plot. A Sojka dobře věděl, že stráž je stráž. Kdyby tenkrát chodila za Pluháčkem k plotu nějaká bílá Slovenka, třeba Erža, byl by si dal taky. Každý z nich. I když vypili té kávy s bromem celé sudy. Ale protože u Čani, kde hlídali muničák, bydlely jenom samé cikánky, odnesl to Sojka. „To bysme si rozbíjeli huby akorát my dole. A ti, co tahají za špagátky a hýbají s náma jako s pimprlatama, ti by se nám jenom smáli.“ Ševčík posmrkl, stáhl okno a plivl ven. „Jednako sa smejú…“ „A to jako chceš potkat generála, a hned mu rozbít hubu? Jako za Olyjnika? To už bys mohl zrovna zajet na hrad a fláknout tam jednu Zápotockému, když je vrchní velitel!“ „Bylo by nejlepší,“ Pavlas má vodnaté oči, jako mívají jalůvky, „aspoň by věděli, jak to všecko ve skutečnosti je.“ 8

„A ty si myslíš, že oni o nás potřebují cosi vědět?“ řekl Pluháček, „prdlajs potřebují!“ „Ále vedia, vedia! Len robia, že nevedia, čo sa dole stvára. Či si myslíte, že hore nevedeli, čo sa dole robí so sedliakmi?“ Stano Horváth bučí jako tele, vždycky překřičel celou kuchyň. „Vy ste pořádné sedláky na Slovensku ani neměli, co kecáš!“ Jurda mu sebral flašku, „leda tak za Slovenského štátu.“ Stano se na něho zadíval, pak pokrčil rameny: „Sereš ma, Jurda, ale nenasereš,“ povstal a povytáhl si ze zadku sežmoulané kalhoty. „Náhodou: čo strana robí, dobre robí!“ Pluháček vycenil přední, ohrnul pysk, zašišlal po poručíkovi Kuželkovi, jejich politrukovi, který tu větu říkal pětkrát za hodinu. „A není proti tomu odvolání,“ Ševča okno zavřel, „jak zase říkával Kvasnička.“ „A ten věděl svoje.“ Antal neměl kolem očí skoro žádné brvy, ani vousy mu nerostly, vypadal jako vyřezaný z lipového špalku od Feketeho. „Já odedneška na politiku seru. A budu srát už celý život.“ Pavlas se napil a dal si flek, „já si udělám republiku pro sebe. Teď pěkně rychle domů, a ještě rychleji zapomenout.“ „A je to fakt! Drapsnu tu svoji, ranec betálných konzerv, chata na Svratce, a budem do toho bušit až do Vánoc. Hokna jak Brno!“ Jurda ukázal rukama, jak to s tím bušením bude, „dva měsíce nevím o světě! Jaká byla celá vojna!“ Miloň si koupil poslední kelímek. Zapomenout, zapomenout, říkaly mu pod zadkem otřesy kol, ale 9

nakonec se vždycky zase objevila Zatloukalova podbradková tvář a Pluháčkovi se zazdálo, jako kolikrát v těch posledních týdnech, že ho potká kdesi o samotě a bims! vrzne mu ji a rozpřáhne se znova, za to všecko mu ji dvakrát ubalí beze svědků a pak si utře ruce do kalhot a půjde dál. Bude mít vyřízený účet navždycky. „Kurva, chlapci, kolik my jsme naběhali kilometrů!“ vzdychl Ševčík. „A koľko vagónov grenadýrmarša ste zožrali!“ zabučel metrákový Stano, který hned v přijímači narukoval k plotně. „Víte vy, co je největší blaho? Že my jedeme domů a Kuželka a Olyjnik a Urbanič tam zůstanou navěky. Dovedete si to představit?“ „Ty by any nyc než diesláky delat nemóhly,“ Sepp Hochmuth vyzunkl pivo na hlt, kelímek zmačkal a složil, strčil do koše, „každý ruka léva.“ „Ako že nie? Baču robiť. Na ovce revať!“ pověděl Antal. Pluháček si opřel hlavu, hleděl na kupé, slyšel je, měl všechny ještě jednou odražené ve skle, věděl, že drží svoje pivo nedopité, jak spoje na kolejích nadhazovaly vagónem, za oči se vloudila jakási stráň, trčí z ní maskovací sítě, překážková dráha za stájemi, právě vychází slunko za sněhovou plání, ze které černá táhlo pumpy, ověšené chuchvalcem havranů. „Skôr než odídeš, ešte mi sbohom daj…,“ možná s nimi tady ve vlaku ještě chvíli zpíval, ale to zrovna kohosi dostříhal mazák holič, tenkrát před

dvěma roky, po mašince zůstala bažantům na celé kebuli jen namodralá kůže, pak se rozběhli do sprch, před ním s tlustou prdelí Horváth, švihom, vojáci, švihom! „Podaj mi ručku maličkú, opri si o mňa hlavičku…,“ cítil, že ve vzpomínání odlepuje rty a zpívá s ostatními, ale stále ještě běžel dlouhou chodbou s nafasovanou náručí, než se otevřely vysoké dveře do cimry s dvaceti železnými postelemi. „Pičumaterinu, veď ja pomedzi cudzích neusnem,“ zašeptal kdosi zoufale. „Ty deky budou po každém spaní jako podle pravítka, nahoře načesané kartáčem, chlupy k jedné straně, jasné?“ desátník Cingr chodí od jednoho k druhému a hledí do očí, „odpolední spánek trvá dvacet minut přesně, ležet budete v noční košili na holém těle, aby si nějaký chytrák nemyslel, že si třeba nesvlíkne kalhoty! Přikryti budete až po bradu, oči zavřené. Po budíčku bude zase všecko, jako když střelí, a vy stojíte na chodbě v lati, vychrápaní dorůžova. Bordel nestrpím, noční stolky vysypávám zprvu na postel a na zem, pak třeba do hajzlu, fešáci, protože jedině pořádek z vás udělá chlapy a zamezí u vás výskyt vší, jasné?“ … Nástup na odpolední spánek! … nástup! Od velitelské budovy ke kuchyni osmdesát metrů, hlavní nádvoří napůl vydlážděné kočičími hlavami, lesknou se, i když neprší, ošoupané miliony podrážek. K tribuně, potažené červeným plátnem, je odtud od třetí roty tak daleko, že tváře celého načálstva jsou jedna jako druhá. „… vojáci, a nakonec bych vám

chtěl zdůraznit, že naši republiku se musí naučit bránit každý, i ten poslední neuvědomělý občan z vás, každý, kdo dovršil branného věku, i když ještě nedorostl socialistickému myšlení. Bude jen a jen na vás samotných, jak přispějete k tomu, abychom z vás vychovali takové příslušníky armády, že byste se spolu se složkami ministerstva vnitra a Lidovými milicemi mohli podílet na obraně vlasti v případě, že by imperialističtí dobrodruzi se chtěli zase pokusit rozpoutat světový požár. Nebudu hovořit o tom, s jakými kádrovými materiály k nám přicházíte, ale nechci taky chodit kolem horké kaše: Prostě víme, koho jsme k pluku dostali, podle toho bude vypadat i váš výcvik. Velmi rychle prověří vaši snahu přehodnotit svoji minulost a zařadit se, jak jsem o tom promluvil na začátku, do našich řad a zapřemýšlet o své budoucí cestě…“ Jeho hlas duněl z ampliónů, nesl se odevšad, jako kdyby z každého rohu nástupplacu řečnil jeden plukovník. „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál…,“ zformováni do jedné ukázkové roty, šlapou před nimi mazáci, třískají do dlažby podrážkami Pozór! vpravo hleď!, aby bažantům ukázali, jak budou oni umět za čas mašírovat, „na naší straně srdce, právo…,“ buší podpatky četa za četou. Pluháčkovi fouká vítr do vyholeného krku. Tribuna salutuje. „Nazdar, soudruzi!“ Řach, řach, řach. „Zdar, soudruhu plukovníku!“ … my víme, koho jsme k pluku dostali… my dobře víme… každý, i ten poslední neuvědomělý občan, se musí naučit bránit socialismus…

„jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val…“ Jako by Pluháček v životě provedl něco nezákonného. Jako by vůbec něco provedl! Aby musel stát tady. Copak může za fotra? Za těch pár hektarů, s kterými táta nechtěl do družstva, kdy si oni usmysleli? Ti okolo, ti možná mají škraloup, nebo i cosi horšího, ale on? Vlastní táta byl vlastní táta. Vždycky. I když spolu kolikrát neměli společnou řeč. Začernala prázdná maštal doma. Dva roky prezenčky, ne-li víc, jestli i to udělají podle Ruska. Tam slouží někteří i tři roky. „Jsme zbraň i hráz rodícího se míru…“ Řach, řach, řach! … Pavlas, Schneider, Antal, ještě tři kluci před ním: Soudruhu desátníku, já tam asi nevylezu… ne, jinak mu to řekne, hned jak začne šplhat Pavlas. Soudruhu desátníku, já asi chrstnu dolů, hned jak se chytím toho špagátu, možná až budu v půlce, ale sletím určitě, protože mě jednou doma kluci shodili ze stohu a mám od té doby strašnou závrať, ve stavení jsem nemohl ani na sýpku na žebřík, tak to Cingrovi řekne. Vtom ale už začal ručkovat Pavlas dobrých šest metrů nad zemí, zrovna z takové výšky se pak musí skočit dolů na písek. „Tak hejbám kostrou, kam vejráš, ucho!“ Uslyšel a hledí pojednou do tváře desátníkovi a zároveň hmatá popaměti na první příčku, hop! druhá, třetí, kovový žebřík se otřásá pod nohama: … chránit republiku se musí naučit každý!… na takové řeči se jim může vysrat, jak ho chytí závrať, chrstne na zem, i kdyby chtěl

bránit republiku, jak by chtěl; kdyby tam dole aspoň nestáli a nehleděli! … Jenomže právě na to čekají, aby se před nimi třídní nepřítel posíral a aby oni na něho mohli křičet! Cítil, jak se sune, jak mu železné lano svírá kůži pod kolenem, jak se kymácí, slyšel pod sebou hlasy, bojí se pomyslet, co je pod zády, táhne kupředu ze vší síly a pak najednou stojí nad tou výškou, dole hromádka písku jako žlutý krtičinec, v životě se tam nemůže strefit a čas kape, uviděl Kuželku, Olyjnika, v krku ucítil šťávy z žaludku a pak letěl a žuchlo to, hlaveň ho tupě třískla za ucho pod helmu, otevřel oči a sáhl si k nosu, ale to, co mu z dírek vyběhlo, žádná krev nebyla. „… řadím se, řadím, nečumím, jako když spadnu z višně!…“ „… v takej Indii deti hynú, celkom podvyživené, brúška nafúknuté ani bubon, to, že pijú iba vodu, reku, aby zahnali hlad, a vy kludne necháte na stole celú štrycku! Tak aby vám pekne vyhladovalo, reku, nariadil intendačný, že budete pred každým obedom behať, abyste mali tú správnu chuť do jedla, abyste, reku, nemárnili, čo naši pracujúci vydobudli…,“ politruk jejich čety Kuželka tahá vyleštěné boty po stupínku, nohy mu v nich kvedlají, tři poslední zuby nestačí na to, aby se mu v hubě nedělala tma. „Četo, vztyk!“ Na kraji stolu se vztyčil Solnička a hodil hlavou ke dveřím: „Soudruhu majore, třetí četa při provádění oběda!“ Jak Pluháček vstával, zavadil opaskem o lžíci, krupoto mu šplíchlo na stehna. Ještě když stáli u výdejního okénka, měl vlasy slepené, celá četa pumpovala, z překážkové doběhli rovnou do jí-

delny, za čtvrt hodiny musí ležet v nočních košilích, přikryti po bradu, oči zavřené, Cingr bude chodit po cimře a bude celý spánek řvát, že jestli ho někdo jen jedním okem zahlídne, že s ním udělá po odpočinku dvě tři kolečka, aby se dotyčnému chytrákovi příště chtělo líp spát. „Na nějaké nafouklé parchanty z jakési Tramtárie se můžu pěkně vyfláknout!“ syčel Jurda a přetahoval deku přes hlavu. „Keby sme to nemali nariadené priamo z MNO, titulovať vás súdruhovia, reku, v živote nik by vám tak nepovedal, to si píšte… alespoň nie vo stave, v ktorom ste k nám došli,“ ozval se z přítmí politrukův hlas, „lebo vy žiadný naši súdruhovia ste nie je!“ Pluháček ho zahlédl, jak se opírá o okap, jak před ním stojí v pozoru dva ze spojčety, jak čekají, až se Kuželka trefí na hrot cigarety. „V živote nie, poňátno? Ja osobne taký som nie je. Pre mňa sa všetki ludia narodili rovnakí. Zkurvil jich život a prostredie. To si, reku, pamä-tajte, na!“ vracel půjčené sirky, naštěstí Pluháčka s Antalem nezahlédl, udělal by jim stejnou přednášku, z té jediné hodiny volna, kterou mají pro sebe, by byla rázem polovina v hajzlu, stihli by si leda vyčistit boty k čepobití. Pluháček se vytrácel po špičkách, přemýšlel o tom, že o to ani nijak nestojí, aby mu říkali soudruhu, je mu úplně jedno, jak jim říká takový Olyjnik, když s nimi mlátí do kaluží hubou, kdyby z MNO nařídili, aby jim říkali hovada, nezkrátí to prezenčku ani o den. Z těch dnešních šesti set devadesáti devíti. Pozdálo se mu to číslo tak obrovské jako cesta na Měsíc.

„… doprava znamená doprava, to je tam, co není levá ruka! Kterou máte levou ruku, vojíne Sojko? Zvedněte ji! To jste zvedl levou? Kde na ní máte palec?“ „Zdravíme na doby, zdravíme raz, zdravíme dva! Zdravíme raz, zdravíme dva!“ „To máte maturitu, Pavlas? Když šmajdáte jako zbouchnutá jalovice!?“ „Zdravíme na doby, zdravíme raz, dva!“ „Prsa vypnem, palec zahnout, vy zdravíte, Harníček, jako když nevíte, koho! Kam se díváme při zdravení? Na zdraveného, a to jsem já. Mě máte zdravit, Harníček, na doby raz, na doby dva! Zalomit ruku, švihnout s ní k čelu, ale ne tak, jako byste ukazoval, že vás bolí palice, jasné, Harníček? Jak teda zdravíme představené? Na koho koukáme? Komu odpovídáme nahlas? Zdravím raz, zdravím dva! Na nic jiného nemyslíme, jsou to stejně jenom nějaké civilní hovadiny. No, co se vám honí hlavou, vojíne, bohovské kokotiny, nemám pravdu?“ … zdravím raz, zdravím dva… … do očí koukáme…, raz, dva… „Popláách! Vztyk! Poplach!“ Složit deku, vletět do hader a ovázat onuce, na všecko dvě minuty, bandalír, ešus, doprkvančic! V botách se udělal chuchvalec, polní flaška spadla kamsi za postel. „Makám, družstvo, makám, kdo nenastoupí včas, má navíc rajóny, týden, fešáci, celý velitelský barák, tak padám!“ „Normál cvičná buzerace jako celých těch pět dní, vsadím se o pětku!“ chce se vsadit kterýsi z mazáků a je to fakt, za deset minut už zase vybalovali, za dva-

cet minut bylo na cimrách černo. To další „Popláách!“ myslel, že se mu jenom zdálo, ale k půlnoci křičeli doopravdy znova, balil nanovo, ustlal deku, onuce zase tlačila, vytáhl ji z boty a nastrkal do nočního stolku, zítra ji vypere a ona změkne. Měsíc popolezl, jinak se zdálo, že zde na nástupplacu trčí od toho předchozího poplachu, na kočičí hlavy přistáli právě tak za těch šest minut, sedmou sčítali velitelé mužstva, jestli se někdo nezalil, a potom najednou: „Vpravo vbok a pochodem vchod!“ Brána zůstala za zády, než si stačil uvědomit, že nemá v levé botě onuci, míjely je první domy nádražní ulice. Kdopak by čekal, že je nepošlou spát jako včera, předevčírem. Na prvním odpočinku si půjčil náhradní onučku od Hochmutha, z puchýřů valila s vodou už krev, odlezl za strom, celou nohu si pomočil, v pěně mezi jehličím zůstal bosým chodidlem dlouho stát. Teprve po patnácti kilometrech zalehli. … makám… makám!… „… Spojené štáty americké sú zemou, kde najviac zahnieva hydra kapitalizmu. Vláda monopolov tam dosiahla takej moci, ako nikde vo svete, podriaďuje sa týmto monopolom aj štátný aparát a, reku, ruku v ruke s týmto postupuje zákonito aj nezadržatelný rozklad celého systému, každým dňom sa potvrdzuje, že sa táto sústava vyžila, ako učili Marx s Engelsom, a napokon, reku, velký Lenin. A v budúcnosti bude nútená ustúpiť sústave vyššej, socialistickej. Sovietskej.“ Poručík Kuželka tahá nohy od okna k bystě Gottwalda, sebral teď z jeho hlavy jakési smítko a rozetřel

je mezi zahnědlými prsty, „rozklad hospodárstva doprovádza aj rozpad súdnictva, školstva, zemedelstva, reku, škôl, armády a umenia,“ vypočítal na těch zakouřených prstech a vydal se zase škrundavě k oknu. Sněžilo za nimi, vločky velké jak sedláci. „Nič nemôže koniec amerického imperializmu zachrániť, reku. Nie je takého lekára, nie je takej medicíny, keby si ju chceli zadovážiť aj za všetké doláry sveta,“ u okna se zastavil a pochrchlal, „v mrzačeniu myslenia občanov, a tým i vojakov USA, majú imperialisti veľké skúsenosti. Rozhlasom, tiskom a filmami ohlupujú každého príslušníka americkej armády. Výsledky tejto výchovy sú nám dobre, reku, známe z Kóreje, ale aj zo správania sa americkej armády v západných Čechách po skončeniu války, ktoré sa podobalo, reku, na čistú okupáciu, to podla toho, ak kolonizátorsky a supermansky sa správali vôči obyčajnému ľudu. Vôči buržoázii prirodzene nie, s tou boli jedna ruka, reku, lebo sú vychovávaný v krutosti a nenávisti vôči iným národom a rasám, ku všetkému, čo nenesie značku Made in USA. Lásku k cudziemu národu bysme v slovníku amerických imperialistov prosto nenašli,“ potáhl z průdušek a plivl do zeleného kapesníku, který zdlouha skládal, „lebo sú vedení len k lupičskej túžbe za ziskom,“ škrundal a říkal to vše, jako by ho to mrzelo. Pluháček držel víčka ztěžka už čtvrt hodiny nahoře, věděl, že Sepp Hochmuth vedle něho s otevřenýma očima vyloženě chrápe, ten se umí vychrnět i na záchodě. Pluháček by to chtěl umět taky, protože hned po nalévárně mažou do tělocvičny, pak budou škrábat na večeři vagón brambor a v noci bude nejmíň jeden poplach.

„Šesť mesiacov vyčíňala americká soldateska okolo Plzne, šest mesiacov bila, strielala a trýznila českých obyvatelov. O betiarstvách amerických vojákov zpievali i vtáky na strechách, reku, vážne zranených sedmnásť výlučne českej národnosti a v jednom prípade zabitá aj žena… já bysom to mohol prednášať aj po česky, avšak mám tieto pramene zo slovenských štatistýk, reku,“ smutně se usmíval kolem prázdné huby, „čo to tam vystrájate, Jurda?“ „Poznámky si dělám, soudruhu poručíku,“ Kasička zdlouha rachotil židlí. „Vy si nemáte, reku, čmárať voľaké kokotiny, vy máte pozorne načúvať, Jurda, jasné! Odovzdať ku mne na stôl! Ak by som chcel, abyste si moju reč značili, povedal bysom: Znáčte si, čo hovorím. Ale pokial si pamätám, nič podobné som nevravel. Alebo vravel, Jurda?“ dotáhl boty až k němu, „vy ste teraz voľajako aktívny, Jurda, nezvyčajne. Abysom vás trocha neodaktivnil.“ Počkal, až se pár chlapů zasmálo, a potom znova zesmutněl, „čo robili americkí velitelia v západných Čechách, to by najradšej robili po celom Československu. Ale americkí okupanti sa aj dovedli baviť a smiať. I zábava mala, reku, miesto v jich spôsobu života. Najlepším dokazom boli deti,“ podíval se na hodinky, samotnému se zdálo, že PŠ mužstva trvá dnes už jaksi dlouho, vzdychl, „deti sa vždy, reku, poťahujú za armádou…“ Pluháček se musí jednou zeptat Seppa Hochmutha, jak to s těmi Američany doopravdy bylo, když skončila válka, bylo mu šestnáct, byl v Hitlerjugend a nakonec narukoval kamsi ještě za polské hranice ke kuchyni, že prý i párkrát vystřelil na Rusy a pak utekl domů, schoval se kdesi u Falknova u babičky, a tam přece byla

demarkační čára. „… kolko len chlapčísk bolo odvezených do nemocníc s polámanými kosťami! Lebo sa stali obeťou súrovostí amerických vojakov, týchto vyznavačov whisky, ktorí sa zabávali aj s detmi. Posadili niekoľko chalanov na zadok svojho auta a pak s nimi vchádzali prúdko do zákrut a velmi sa smiali, keď týto padali na cestu a plakali od bolesti…,“ vykřikl a konečně vzbudil i Hochmutha. Sepp je po Kvasničkovi vlastně nejstarší v celé četě, protože Hochmuthovi rodiče nakonec dostali českou příslušnost, byli před válkou sociáldemokrati a Sepp musel normálně narukovat. Vedle něho pokusoval sirku Fekete, blbě hleděl z bílých štětin na Kuželku. Fekete přece taky táhl za armádou. Jako sirotek. „… americkí imperialisti napokon rozbombardovali v ostatné dni Škodovku, keď už nemala pre zbrojársky priemysel Nemecka význam, celkom zbytečne to urobili len preto, aby poničili naše povojnové hospodárstvo a prinútili nás, abysme prijali pomoc v podobe akéhosi Marshallovho plánu, a stali sa tak na nich závislí, reku, teraz sa pozrime na ten rozdiel: čo sovietská armáda? 25. marca 1945 bol armádny sbor maršála Jeremenka necelých 25 kilometrov pred Ostravou. Mohol delostreleckou prípravou zničiť celý ostravský priemysel, lebo fašisti boli usalašený vo všetkých objektoch, odhodlaní hájiť mesto do posledného esesmana, reku. Podla smerníc generalissima Stalina urobila však Rudá armáda veľký stokilometrový obchvatný manéver, vo ktorom musela svádzať ťažké boje o staré československé pevnosti, ktoré nás, reku, po hanebnom Mníchove donutila česká buržoázia pod vedením Beneša bez boja opustiť…,“ a pak

se zarazil, přejel si prstem po čele, na cosi si vzpomněl, rozhlédl se po učebně, těká po tvářích, „a keď už bola reč o Ostrave, chcel by som vám pripomenúť medzi čtyrmi očami, že všetci máte mimoriadnú príležitosť, kto sa chce naozaj prejinačiť, premýšlať, čo po vojne. U jednotiek prebieha súťaž v nábore do horníctva, táto súťaž ukazuje, ako potrebná je práca zväzáckej organizácie v armáde, do práce v doloch sa prihlásili minulý týždeň desiatnik Vachleda na tri, slobodník Ratz na dva roky. Tým končím, velte koniec dnešnej politickej prípravy mužstvá…,“ balil si cajky. Současně na chodbě zavyla siréna, ze třídy zmizeli američtí okupanti, místo nich se začala zjevovat vidina té hromady brambor, která na ně čeká na chodbě před kuchyní, ale Pluháček teď myslel především na to, jestli by ta Ostrava nebyla nakonec nejlepším řešením, aspoň na první čas. Znova tu myšlenku zahnal, protože si vždycky představí, že fárá, že pod ním padá těžní klec kamsi do černé prdele, sto metrů hluboko. Drápal se do otvoru hořícího okna, dostala překážkovou před večeří dnes celá rota, zase se cosi nesnědlo, „tělocvik je tělocvik, fešáci,“ bílý sníh je vyšlapaný už od předešlých dvou čet, hop, hop, hejbejte kostrou! „Nad horou svítá, skřivánek vítá veselou písní nový den. Dívá se k městu, na bílou cestu, odkud jdou chlapci z kasáren…“ Od huby jde pára, ale v mrazu si aspoň při tom připosraném čepobití nechlístají bahno na vyleštěné boty, když už musejí každý večer bagány zčerstva vyčistit, aby zakončili výcvikový den radostným zpěvem

před spaním. Obejdou dvakrát dokola nástupplac, pak sebou seknou do smradu od onucí, sušených na ústředním; náhodou je teď klid, už je tři dny nebudili. „… a tvýho fotra teda zavřeli za co?“ zašeptal. Ze tmy šedl Pavlasův obličej, byly tušit důlky očí. „Kvůli mně. To je právě ten průser,“ ale že by Pavlas hýbal rty, vidět nebylo. „Proč kvůli tobě?“ „Protože jsem zašil jednu tátovu pistoli. On měl krásnou sbírku všech možných koltů. Když po něm šli, všecko naházel do řeky. Jenom tu jednu našli, když u nás dělali prohlídku. Táta byl majorem generálního štábu.“ „A pročs to, vole, dělal? Copak nevíš, co je za zbraně? Schovávat bouchačku!“ Pluháček musel šeptat nahlas, protože vedle odfrkoval Fekete a bublali oba Němčouři, „kolik vyfasoval?“ „Deset. Ještě sedí.“ „A je na tebe nasraný?“ Miloň se otočil k němu na bok, přitáhl prostěradlo až k bradě, aby deka nekousala. „Vůbec ne. Aspoň nikdy nenaznačil. Oni ho zavřít chtěli, říkal, protože čistili armádu, a záminku by si vždycky našli.“ Pluháček si chtěl mermomocí vybavit Pavlasova otce z té fotočky, kterou mu Pavlas jednou ukazoval, ale pod vojenskou čepicí se mu pletla ta podoba s tátou Pluháčkem a věšák u nich doma v síni, kde visívaly obě tátovy pušky, řemínky na koroptve a dalekohled, pak se rozlehl lán řepy a ve vzduchu se rozprskl bažant, to jak s tátou na ptáka současně zatuplovali ze dvou stran, z celého úlovku se snášelo k zemi pár kos-

tiček v peří, „ja, člověče, nám otrávili i psa. Kvůli tomu třídnímu boji.“ A ve chvíli, kdy to Pluháček říká, vidí se najednou kráčet z vlaku, to byl obě ty pušky prodat v olomoucké Lověně za odhadní cenu, protože tátovi odebrali lovecký lístek v důsledku nespolehlivosti, za vraty tehdy nevítal pes Argoš. Ležel mrtvě, chlupy zplihlé, poloviční na vzhled, kdosi mu hodil otráveného vuřta. Že by se mstili i psovi? „Je teda pravda, že to bylo právě půl roku před tím, co jsme podepsali přihlášku do družstva,“ řekl, ale odpověď už žádnou nezaslechl, lehl tedy na záda. A pak začaly pochodovat všecky ty známé tváře, potentáti u nich doma, nakonec Zatloukal s hlavou vraženou do podbradku. A po nich se mihla ta poslední v ženském šátku, teta Heduška Pluháčková, starší tátova sestra, která se nikdy nevdala, která učívala na obecné škole, než ji začli honit po okrese kvůli kostelu, pak po pohraničí. Jediná se s ním přišla rozloučit k vlaku, když rukoval. Ale to už se před ním, bodák vztyč!, na zteč připravit!, zakymácel hadrový panák s vycpanou hlavou a on do něj zajel bajonetem, nasazeným na pušce, z vnitřku figuríny vyjel další cumel slámy: Odraz! Pažba! Bod! „Ticho, kurva, neusnu!“ řekl kdosi nahlas, ale nikdo už dávno nešeptl, jen Horváth řeže pilkou a Němci bublají. Jakpak je vlastně doma? Než se vrátí, bude tam stejně všecko jinačí. Možná se přece jenom přihlásí na tu Ostra… „… dnes je v súlade so socialistickým zriadením aj uhájiť tento štát proti imperialistom akýmkoľvek prostriedkami,“ Kuželka vytáhl kapesník a smrkal, „každá

„S náma by to betálně vytrhli!“ zařehtal se Jurda Kasička, ale Pavlasovi do smíchu nebylo. „Šel bys, ani bys nemrkl. Šli jiní ramenáči, a ani se neohlídli, kdo je žene s pistolí v zádech.“ Je fakt, že Pavlas má vždycky velké oči, ale je taky fakt, že u roty viselo pořád něco ve vzduchu, u celého pluku. Možná se to Pluháčkovi jenom zdálo, když se teď dal s Pavlasem dohromady, protože nejlepší kamarád Ševčík odejel se strážním oddílem do Rožňavy. Ale všecky průsery se už dávno vozí po bažantech, krátí se to, krátí, už se půlka převalila, už je kdesi v dálce vidět konec. I když zatím žádný další začátek. Ale nějak bylo, nějak vždycky bude. Od ohně červenalo celé nádvoří, jiskry vyskakují vysoko k nebi. „Otto Ježek: Pohraniční stráž. V pohraničních lesích starodávných, v hustých lesích našich předků slavných ostražitě bdím. Je tichý starý les, jen já tu přecházím a se mnou pes. Klidná buď, má země! Pracuj a zpívej, k cílům odvážným se hrdě zdvíhej. Já, tvůj voják, v temných lesích věrně bdím, nepřítele ani na píď nepustím. Kdyby v každé ruce kompas držel, prostudoval stezky, kopce, strže — neprojde! Jsem na stráži a znám ten les, podle nohy jde mi vlčák, věrný pes. 44

Pojď, má Bobino, už noc je blízká, zlatá okna rozžíhá už víska. Dávej pozor, poslouchej a zaštěkej, zavětříš-li pach lokajů USA. Táhle hučí kolem lesy temné, já tu stojím, velký klid je ve mně. Neboj se, má vlasti, dál si prozpěvuj, tady na spoušti má ruku strážný tvůj.“ Při jedné straně pódia sedí jejich plukovní dechovka, naproti těch deset se saxofony a lesklými bubny, co budou hrát jiné odvazováky než ty věčné pochody a budovatelské písničky, VÍTAJTE PRIATELIA Z AUSu visí nad jakýmsi hereckým vojákem z Prahy, který tu básničku přednášel, je kulturní večer. Pluháček sedí na kraji sedadel s páskou pomocníka politruka, od ohně sem už moc tepla nejde, tamtarata, plukovní odehrála jakousi skočnou, na plácek chystají kýble a smetáky k jakémusi legračnímu vystoupení, když ho někdo zatahal za rukáv, aby šel na stanoviště. A pak ji uviděl. Stál před ní, v první chvíli nevěděl, jestli se má hlásit nebo jenom zasalutovat, blond vlasy měla přehozené přes jedno rameno, bledě modré šaty od střevíců rozstřižené až nad koleno, noha se v nich skoro celá ukazovala, zrovna tak nahoře nahá po kapku srdíčka na náhrdelníku, dělala se jí tam mezi ňadry rýha hluboko dolů. „Zavedete soudružku zpěvačku na toaletu,“ oznámil mu u ucha Sajtler, politruk praporu, ale Pluháček ještě dlouho stál, než odšeptal zrovna tak tiše: „Provedu.“ Uvědomil si, že jí chtěl podat ruku, aby ji tedy začal na ty toalety vést, to proto, že nevěděl, co 45

s oběma rukama, co s nohama, a pak se vydal o krok vpředu, musí obejít celé hlediště a ví, že se k nim dívá půl pluku, že kluci dělají prasácké grimasy a ukazují rukama, nakračoval tiše, aby nerušil ten výstup o úklidu na velitelské chodbě, přemýšlel o tom, jak se může říkat jejich tureckým hajzlům toalety, že ji zavede až na ten zadní, tam není takový provoz a není tam na zdech vyškrábaných tolik kund. Ještě se po ní neotočil, cosi se v něm třáslo, pořád si ji za sebou představoval, štíhlou a vysokou, s pootevřenými ústy, jak se na něho poprvé podívala. Dozorčímu nahlásil účel návštěvy, pak se rozklepaly její podpatky po dlažbě, ze zdí je provázeli sovětští a českoslovenští vojáci objímající se v družbě, vymalovaní barvami, s kyticemi bezu, než Pluháček stiskl kliku, zašeptal: „Prosím,“ vypustil závan močového vzduchu z ratejny, rozdělené dvěma dřevěnými přepážkami na deset sráčů v řadě, s plechovým korytem k umývání, a dodal: „Budu hlídat u dveří.“ „Ty vole!“ vydechl pomocník dozorčího Šíma, který se přitáhl od stolku, hleděl do zavřených dveří, jako by ji pořád ještě viděl a potahoval si kalhoty v rozkroku. Zrovna tak zírá betonový voják před velitelskou budovou, co mu přezdili Tvrdolín. Pluháček se postavil k oknu a hledí přes sochu k záři vatry, nese se odtud hlas jakési vojenské herečky a báseň jakéhosi četaře Kohouta Dopis na vojnu, Pluháček se postavil k oknu, dál od těch záchodů proto, aby si zpěvačka třeba nemyslela, že šmíroval. „Zazněly už písně cvrčků v loukách, mladý měsíc postříbřil náš sad, sem, kde jsi mi vyznal prvně lásku,

vyšla jsem si prvně na procházku, právě tady dopis chci ti psát.“ „Ty vole, to ona sem přišla sama? Jenom tak?“ Šíma ještě pořád nemůže uvěřit tomu, co viděl. „Jo, a co?“ „No, tak, že je to kus.“ „A co z toho?“ „Zlobíš se, že nepsala jsem týden — říkal to tvůj bratr Kubíček. Já jsem byla v kurzu traktoristek, doufám, že jsi dostal aspoň lístek — bylo na něm tisíc hubiček.“ Palice celého pluku svítily jako špendlíkové hlavičky, borové dříví praskalo. „Ty vole, víš, co to bylo za řachačku?“ Šíma si stále potahoval ty kalhoty, ve skle bylo vidět, že ze záchodových dveří nespouští oči. „Ty bys měl radši ke stolku, než budeš mít průser,“ řekl mu Pluháček na rovinu, protože ho Šíma už krkal a smrdělo mu z huby. „Že přišla zrovna sem?!“ „Tončin Slávek je už měsíc rotný — ví to celý okres bezmála. Nezůstávej, milý, v jeho stínu, dotáhni to nejmíň na staršinu, aby se mi Tonka nesmála!“ Na staršinu! Šarže jako prase! V životě nemůže přece normální vojcl došplhat! Leda nějaký donašeč. Pěkná kokotina, taková básnička. Vzpomněl si prvně na Olyjnika a pak se mu najednou v uchu zopakovala ta Šímova poslední slova a najednou mu napadlo,

jestli nemá Šíma pravdu, jestli on ji měl Pluháček zavést zrovna sem na ten záchod. „Ptáš se, zda tu někdo za mnou chodí. Já ti, milý, věrná zůstanu! Ať si kdo chce dělá nápadníka, nikdo — jak se po vojensky říká — neprolomí moji obranu!“ „Haló, vojáku!“ ozvalo se za zády, „slyšíte! Pojďte sem!“ na konci chodby ve škvíře její blond vlasy, „není tady někde věšák? To nemáte nikde sedací mísu?“ Jak Pluháček běžel, vrtěl hlavou, „tady ne, prosím,“ a pak najednou stál u těch pootevřených dveří, vejít nevejít, viděl, že držela tu dlouhou sukni, jako by měla přebrodit řeku, „to mi teda musíte ty šaty podržet,“ řekla a bylo poznat, že spěchá. „Provedu,“ řekl zblble, dávno čekal, že ona vyjde už hotová, vkročil teda na hajzl za ní dovnitř. Na celou ratejnu svítila jen jedna čtyřicítka a jemu se začaly klepat ruce. „Ach bóže!“ ozvalo se zevnitř a začala šustit látka, cítil, že by měl něco povídat, aby přehlušil všecky zvuky, že by se měl třeba omlouvat, nebo začít říkat něco krásného, ale vtom se objevily její šaty a on je z její ruky automaticky bral, a jak je bral, začala se mu čímsi připomínat Růženina kůže, ramena a prsa, kus stehen od punčoch ke kalhotkám. „To jsem zvědavá, kde se pak učešu.“ „U nás v cimře je zrcát…,“ chtěl odpovědět nahlas, ale měl v krku knedlík, představoval si ji, jak tam stojí v tom prádle, vysoká a pružná, teď si beztak sedá na bobek, kdyby jen o centimetr nakročil, určitě by za-

hlédl aspoň kousek kolena, zkusil se převážit na druhou nohu, ale pak začal opatrně couvat, aby ji neslyšel. „Taky by vás mohlo napadnout zmizet!“ ozvalo se o vteřinu dřív, než to chtěl udělat, teď se zastyděl a po špičkách se ztrácel, aby se zdálo, že už tam není, když vyjekla: „Hernajs! Do čehosi jsem šlápla!“ Vyběhla a zůstala stát pod tou čtyřicítkou žárovkou, dívá se na svoji botu, skoro nahá, pod slabou látkou černý trojúhelník a kolečka bradavek, „to nemůžete mít záchod jako normální lidi? Aspoň to? Jak já teď budu zpívat?“ Hleděl na to všecko překvapeně, napadlo mu jediné: vytrhl z kapsy svůj erární kapesník a dřepl, když vykřikla nanovo: „To mně v tom chcete vyválet i ty šaty?“ Byla to pravda, jak klekal, mázl jimi o zem, zvedl rychle ruku, tou druhou se musel opřít o její nohu, a jak vzal balanc, ucítil její kůži a zase se celý otřásl. „Vemte na to, člověče, přece kus papíru!“ svoje šaty vzala a přehodila si je přes rameno. Vběhl zmateně do záchodku, urval kus ruďase, „víte co, zujte se!“ řekl a přisunul rozklíženou židli, ona si na ni tu bosou nohu dala. Bylo to doopravdy hovno. Čichl si po cestě k vodovodu k podrážce. „A celou mně ji nerozmáčejte,“ řekla smutně. Zas by ji rád potěšil, cosi krásného řekl, protože ona tam stála, jako kdyby si tu punčochu právě natahovala, jako by vylezla od něho z postele. „Nerozmáčím,“ jak bych mohl, když jste tak pěkná, měl na jazyku, ale jak se mu pod prsty rozmazávalo čísi staré hovno, neřekl víc nic. Kdyby se to nebylo stalo, že šlápla vedle, byl by jí do těch šatů pomáhal taky, zrovna tak by jí ten zip zavíral, ale ona by se při tom neškubala a nenadávala by, třeba by se na něho

zase tak podívala s tou pootevřenou pusou, i když jsou na záchodech jejich čety. Jak se má ale taková zpěvačka postavit na turecké šlapky, když jí to v životě asi nikdo neřekl? A ona v Rusku nebyla, řekl by Pavlas. Pluháček vlezl dovnitř a sešlápl nohou pedál, voda se rozhrčela, ta její hromádka mizela ve víru, hleděl na ni a myslel si, že vlastně od žádné ženské ještě plkanec neviděl, a taky na to, že má od masky dosud rozežrané koutky, že by byla stejně všecka snaha zbytečná. Jen co vyšli, narazili na Kuželku. Politruk ztěžka sháněl dech, nárameníky mu sjížděly na hubených ramenou jako dva zlatavé futrály na legitimaci, mezi zuby tunel. „Vy ste zošialeli, Pluháček, reku! Vodiť súdružku na oné…! Tuná k manšaftu! Na velitelstvo ste mali isť! Prepáčte, súdružka, ospravedlňte ma. Veď tie vojáci sú naozaj…!“ Kokoti, chtěl povědět, Pluháček už to slovo slyšel, jako obvykle. Přikázal Miloňovi zůstat na chodbě a skákal tenkýma nohama, aby honem honem byli už na dvoře, za zpěvačkou nechávala jedna bota mokré otisky, zadek se jí pod šaty vrtěl jako srdíčko, které viděl nahé z celého pluku jen on, zrovna tak jako její stehna a ten trojúhelník: taky nemusela do toho hovna šlápnout, fakt! U stolku hleděl s otevřenou hubou Šíma jako prve, jako kdyby jí to Pluháček na tom tureckém záchodě před chvílí doopravdy udělal. Deset ostrých obnášel celý ten špás, deset dní vězení za nevyplnění rozkazu a za narušení kulturní akce. „Na takej sa vystriedali všetci, čo už vedeli, na čo to majú, aj velitel. Bola jej celkom podobný. U Estergom to bolo, pod Vyšegrád,“ pověděl mu Mišo Fekete, když

přivezl ve várnici stravu. V base byl Pluháček prvně. Cimra čtyři krát tři, tři metry i na výšku a u samého stropu okýnko, pryčna přiklopená ke zdi, přes den zamčená na visací zámek, aby se nedalo lehnout, židle nic, stůl nic, vápnem zabílené nápisy, kdo je u pluku největší kokot a za kolik to ještě kdo měl. A že je vůl jakýsi Servít. „Ty sedíš aspoň za ženskou, která šlápla do hovna. Já si do něho vždycky máknu sám. A betálně!“ Zametali s Jurdou, seděli vedle sebe, čistili kolem popelnic u prasečáku. Pluháček se nějak zvlášť do koštěte ne opíral, hleděl spíš na ten ořešák, na tu zahnutou větev, na které se tenkrát oběsil Sojka, pod kterou stál důležitý Šmalcl, který je hlídal se samopalem na břiše, jako by mu měli každým okamžikem fouknout. Jurda ukradl v hospodě flašku a dostal deset taky. „To jsem jednou, vole, ukradl v kostele svatého, nic moc, loket na výšku, a on se mně doma pořád otáčel hubou ke zdi. Beztak jak se od aut otřásala zem. Já jsem ho furt otáčel zpátky ksichtem do pokoje, za půl dne zas čuměl do omítky. Matka pořád, že je to znamení, abych ho šel vrátit, vole, zlata na něm nebylo za dvacetník, ryla tak dlouho, až jsem ho, vole, vzal a šel šoupnout na ten oltář zpátky, a když už jsem tam byl, nechtělo se mně domů, vole, s prázdnou, narval jsem se hajzlovým oknem na faru, že bych aspoň odčepoval trochu mešního, a tam mě v tu ránu zhaftli estébáci, sotva jsem si oprášil kolena, vole. Seděli tam za dveřma a čekali na faráře, až se vrátí z posledního pomazání. Betálná sranda, vole, co? Mázli s farářem aji mě!“ Jurda vytahoval kouř až kdesi z paty, „kvůli

posranému vínu. Když jednou člověk jede ve starožitnostech, nemá se srát do vína. Držet se vždycky jednoho, vole! Zásada!“ Jak Jurda mluvil o kostelích, objevila se před Pluháčkem teta Heduška, černý šátek na hlavě, kancio nál jí svítí v ruce červenou ořízkou: všecko to Pán vidí a jednou potrestá, slyšel jejím hlasem, a pak zase Jurdu o tom, že se má člověk držet jednoho, rád by věděl čeho, vzpomněl si, že ho v noci píchalo v kyčli, jak tenkrát přimrzl k rybníku, papírek cigarety se mu přilípl a on si strhl stroupek, sykl. Kasička rozšlápl oharek v plesnivých zbytcích knedlíků. „Přece se z toho srabu jednou dostat musíme, ne?“ „Některým věcem, vole, asi neutečem,“ Jurda hlavu nezvedal, jen stále hleděl na svoji botu, ze které odškrabával šlichtu, jako by na ní ta budoucnost byla napsaná, „některým ne,“ ale které věci by to měly být, neříkal. „… jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé,“ nad hranou okenního rámu blikala hvězda. Ležel na pryčně jako v rakvi s šedými čtyřmi zdmi a stál očima na přítmí, tušil, že mu jde za jazykem jakési modlení, to se mu před chvílí objevila teta Heduška znovu, už podruhé, co vzpomněl na tu zpěvačku; od té doby, co ji uviděl, myslí jenom na samé prasárny, jak na ni sahal, jako by před ním stála celá nahá, ten černý trojúhelník pod břichem, pak by si sama lehla naznak a poroztáhla dlouhé nohy. Zkoušel se modlit párkrát už dřív, ale jako by zde v tom bordelu ani jedno slovo nepomáhalo, jako by z kostela nepasovalo sem nic, když

člověk běží s maskou plnou slin nebo popáté překážkovou, když padá na hubu po padesáti kilometrech, je jaksi zbytečné vzpomínat na Pánaboha, který je vysoko a daleko od takového Olyjnika anebo Urbaniče. Teta Heduška by to stejně asi nepochopila, i když je učitelka, nikdo z Pluháčků, jak věci a dny jdou, že není na koho co svádět, když člověk někam hrábne, vždycky do prázdna. Mohlo mu přece napadnout, že takovou ženskou musí posadit na normální záchod, takový blbec zase není, copak zde ale člověk přemýšlí? „… milý mi medvieďa malučké dal, vždy sa s ním zhováram, keď smútok mám…“ Blond vlasy jí padají přes bílá ramena, červené srdíčko v rýze mezi ňadry, otevírala rty a on si do usínání pořád ještě držel přirození, protože ji stále ještě viděl zpívat, i když pak už jen beze slov. A kdo je vlastně na vině, že člověk nepřemýšlí? „… zas jenom oni, komunisti, protože všem nutí jen to svoje. Teďka i přírodě. S větrolamama, se vším,“ strýc Vaša Pluháček přišel ve snu poslední. Václava Pluháčka by nepolámal ani takový Urbanič, ani Olyjnik, nikdo z nich. Co ale z toho? Třeba tady…? „… len tej smrti potreba bať. Z tej mať strach, igen? Lebo hovorí somáriny, kto hovorí, že sa nebojí, hovorili náš velitel Kulcsár, lebo všetko na svet sa dá spraviť, keď si živý, tudot?“ Velitel Kulcsár vedl Feketeho bandu za frontou, ten nařizoval krást a střílet sedláky,

EDIČNÍ POZNÁMKA Posmrtně a z literární pozůstalosti vydávaný román Malý vůz spisovatele Zeno Dostála (1934—1996) vznikl na přelomu epoch: k lektorování byl nakladatelství Československý spisovatel nabídnut prokazatelně před listopadem 1989, k vydání byl ale připravován nejspíše až po sametové revoluci a spíše shodou okolností zůstal nevydán po zániku prestižního nakladatelství Československý spisovatel, kde byl již zařazen do edice Novinky české prózy. Svědčí o tom jak dvojice lektorských posudků: interní posudek redaktorky nakladatelství Marie Bělíkové s datací 7. 4. 1989 a externí posudek literárního historika Miloše Pohorského s datací 28. 8. 1989, jež se v Dostálově pozůstalosti nacházejí, tak také dokument o „zrušení nakladatelské smlouvy“ ze dne 11. 10. 1990, kterým se také zúčtovává poměrná část smluvního honoráře. V pozůstalosti se dále nachází nedatovaný originál strojopisu Malého vozu (R) psaný nejspíše na vícero psacích strojích či s různou páskou. Strojopis je zjevně nejstarší dostupnou verzí textu, o čemž svědčí množství rukopisných oprav a vsuvek modrou a černou tužkou, dále pak hybridní číslování stran v záhlaví listů formátu A4: většinové číslování arabskými čísly je v závěru na několika místech prostřídáno číslováním římskými čísly. Vedle rukopisného strojopisu je k dispozici i strojopisný opis na průklepovém papíře (S) s vročením 1988 na titulním listě; lze se domnívat, že tento průklep s minimem zásahů či oprav (zpravidla strojem, případně za využití korekčního bělítka) sloužil jako předloha pro další redakční zpracování a sazbu v nakladatelství Československý spisovatel. 323

Přes četná osobní svědectví, za něž děkujeme především Olze Dostálové, dále pak Marii Bělíkové, Petru Bílkovi, Ilje Hajné, Pavlu Kosatíkovi, Janu Lukešovi, Zdeňce Novákové a Drahomíře Vlašínové, se nám nepodařilo dopátrat, kdo byl nakladatelským redaktorem knihy. V pozůstalosti se nachází černobílá kopie zlomu hotové fotosazby Malého vozu (ČS) bez finálního znění vstupních a koncových stran, jež jsou pouze naznačeny. ISBN není přiděleno (00-000-000-0), copy right je vročen © Zeno Dostál, 1992 (plánovaný rok vydání?). Z občasných technických marginálií lze vyčíst datum sazby či jejího obtahu: 19. 9. 1990. Sazbu lze považovat za finálně upravenou: citované texty písní jsou sázeny kurzivou a s odsazením zleva, jednolité pásmo románu je členěno užitím verzálek na začátku nových částí, rukopisné poznámky, nejspíše technického redaktora, občas upravují počty řádků v rámci sazebního obrazce dvoustránek (s intencí ošetřit občasný výskyt osiřelých řádek — parchantů). Verzálkami jsou rovněž zdůrazněny titulky, transparenty, nástěnky či jiné nápisy ve veřejném prostoru, bezpatkovým fontem pak simulována úprava textu dopisů apod. Srovnáním dostupných znění rukopisu jsme za chronologicky nejmladší znění tzv. poslední ruky jednoznačně určili verzi ČS z hotové sazby: toto vydání je také výchozím zněním naší edice. Třebaže redakční zásahy jsou překvapivého rozsahu (nevylučují ani existenci dalšího strojopisného podkladu pro takto zhotovenou sazbu) a týkají se téměř každé věty v románu, neshledali jsme výraznější významotvorné odchylky pro vyznění celku či dokonce zásah cenzurní

324

či autocenzurní povahy. Jelikož předkládaná edice je vydáním čtenářským, neevidujeme tato různočtení blíže — jde ponejvíce o stylistické zásahy: změny slovosledu, volbu jiných slov či jejich koncovek, méně pak o přesuny vět či odstavců, ojediněle o škrty či vsuvky. Text v podobě pásma plného reminiscencí a vzpomínkových digresí charakterizuje i jistá zástupnost jednotlivých pasáží. Viz např. asi největší vsuvku ve verzi ČS: … z vojenské rakve čouhá zelenkavá tvář, vlasy obložené fialkovým bezem, pod kolečky vyznamenání hnědne skvrna, jiný voják se sklání a mrtvého líbá, nad rakví utírá slzy teta Strouhalka a Heduška vedle ní se značí křížem, „stěp da stěp krugóm… puť daljok ležyt,“ začali zpívat ostatní ruští vojáci a Miloněk té smutné písničce nerozumí, jen hledí na lesklé knoflíky harmoniky a zase zpátky na mrtvého a pak zbledla silnice v zátočině, před Pluháčkem se ztěžka pokyvuje Pavlasův krk, pod kakáčem helmy, četa jde z posledních sil, v žaludku na zvracení z únavy, v zatáčce načálstvo u auta s am pliónem: „Dneska už jste útočili, vojáci, skoro jako Rudá armáda…!“ mezi důstojníky ti ruští poradci, na hlavách čepice jak desky od gramofonu… jako Rudá armáda… jste dneska… Pluháček vidí Pittnerovy rty, ještě cosi říkají o té první republice, ale jemu se… [zde s. 307—308] JAZYKOVÉ ZPRACOVÁNÍ Dostálův text charakterizuje skazový (mluvní) charakter vyprávění, jež je syceno množstvím regionalismů a žargonu, především vojenského s typickou

325

makarónštinou — míšením prvků hned několika jazyků, zde češtiny, slovenštiny, ruštiny i rusínštiny. Specifikum tohoto vyjadřování umocňuje právě chybnost, s níž zejména armádní důstojníci či vojáci-nerodilí mluvčí tyto jazyky užívají; chybnost, která se prosazuje i do ortografické podoby románu. Jakkoliv tato stránka literárního textu redakčně zneklidňovala minimálně dobové lektory (Pohorský hovoří o „silácké koprolálii“, „upovídanosti dost těžko snesitelné“, „slovním siláctví a neukázněnosti“), považujeme ji za natolik charakteristický a osobitý výraz autorského záměru, že do jazykové stránky až na výjimky nezasahujeme, jazykové „chyby“ v pásmu promluv jednotlivých postav neupravujeme a neopravujeme; rozlišit, co je „chybou“ a co záměrem, je totiž téměř nemožné. Vydávaný text standardně přizpůsobujeme současné pravopisné normě, ovšem zasahujeme do něj jen minimálně. Opravujeme zjevné chyby či překlepy, někdy s oporou v R či S, např. v psaní jmen Boleslav Bieruta → Bołeslav Bieruta; z Allabamy → z Alabamy; Ono by bylo škola → Ono by bylo škoda apod. V pravopisné rovině sjednocujeme ve prospěch progresivnější podoby psaní jmen typu president; kurs — pokud nejsou součástí např. vlastních názvů (Universita vojáka jako název edice). Ponecháváme ale psaní socialismus, komunismus, pokud nejde o promluvy ve slovenštině. Sjednocujeme pravopis psaní svátků (Vánoce, Velikonoce), funkčně ujednocujeme alternaci bůh/Bůh ve smyslu neteologickém (spíše citoslovce) a náboženském.

326

Sjednocujeme několik kolísání, od pravopisného (Horvath → Horváth; půlitry → půllitry) po věcné: již v ČS je jméno ústředního hrdiny z podoby Miloš nedůsledně upravováno na Miloně — úpravu realizujeme zcela. Zohledňujeme konkrétní pravopisné podoby (ty cipe → ty cype), sjednocujeme kolísající varianty (Vtom × V tom). Zcela ojediněle text upravujeme, např. ve scéně prezentující Evy Stolarowské (v sukni): „… dělalo se jí ze zadku pod kalhot[k]ami srdce jako z pouti.“ Neredigujeme ale drobné lapsy, které by šly odstranit při autorské spolupráci, ne však u posmrtně editovaného textu, jako např.: postava Zdeňka Pittnera při seznamování kouří × v závěru „Pluháček se zastavil, vytáhl cigarety a natahuje ruku, než si uvědomil, že Zdeněk je nekuřák.“ Nejvíce tak zasahujeme do plánu syntaktického v doplňování, či řidčeji vypouštění čárek, s přihlédnutím k osobitému stylu autora, specifikům románového pásma i zvukové stránce projevu. Respektujeme autorovu práci s trojtečkami, středníky, dvojtečkami na konci odstavců před přímou řečí v odstavci následujícím. Sjednocujeme psaní velkých písmen po dvojtečce tam, kde jde o větný celek, a distribuci řádkových odsazení u citovaných básní či popěvků. V typografické úpravě pak zachováváme členění souvislého textu na dílčí, dále nijak nevyznačené části textu (kapitoly). T. T. — F. T.

327

ZENO DOSTÁL Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako svou 446. publikaci Ediční příprava Tereza a Filip Tomášovi Redakce Viktor Špaček Vazba, typografie a sazba písmem Capitolium a Atyp Display Martin Pecina (book-design.eu) ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net) Tisk Tiskárna Protisk, s. r. o., Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice Vydání první, 328 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-405-5 ISBN 978-80-7470-406-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-407-9 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 299 Kč www.eshop.akropolis.info

MALÝ VŮZ

ZENO DOSTĀL

Zeno Dostál (1934—1996), filmový pracovník a spisovatel, od roku 1992 až do své smrti předseda Židovské obce

Posmrtně vydávaný román spisovatele Zeno Dostála (1934—1996) vznikl na přelomu epoch: k lektorování byl nakladatelství

v Praze. Autor prozaického cyklu, jehož

Československý spisovatel nabídnut

jednotlivé části jsou pojmenovány podle

před rokem 1989, k vydání připravován

jednotlivých znamení zvěrokruhu:

po sametové revoluci a spíše shodou okolností zůstal nevydán po zániku prestižního nakladatelství Československý

Ryby (1994). Z pozůstalosti vydávaný

spisovatel. Přitom jde o dodnes čtivý

ZENO DOSTĀL MALȲ VŮZ

Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983), Vodnář (1987), Labuť (1991), Blíženci (1992), Malý vůz toto dílo završuje.

978-80-7470-405-5 Doporučená cena 299 Kč

MALȲ VŮZ

ZENO DOSTĀL

Zeno Dostál (1934—1996), filmový pracovník a spisovatel, od roku 1992 až do své smrti předseda Židovské obce

Posmrtně vydávaný román spisovatele Zeno Dostála (1934—1996) vznikl na přelomu epoch: k lektorování byl nakladatelství Československý spisovatel nabídnut

jednotlivé části jsou pojmenovány podle

před rokem 1989, k vydání připravován

jednotlivých znamení zvěrokruhu:

po sametové revoluci a spíše shodou

Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983),

okolností zůstal nevydán po zániku

Vodnář (1987), Labuť (1991), Blíženci (1992),

prestižního nakladatelství Československý

Ryby (1994). Z pozůstalosti vydávaný

spisovatel. Přitom jde o dodnes čtivý

ZENO DOSTĀL MALȲ VŮZ

v Praze. Autor prozaického cyklu, jehož

Malý vůz toto dílo završuje.

román, zasazený do přelomu padesátých a šedesátých let a sledující zrání mladého anti-hrdiny Miloně Pluháčka. Ten, ač „ze selského“ a s katolickými kořeny, se stává produktem socialistické mašinérie: převýchovy na vojně, jež si literárně nezadá s tragikomickými románovými svědectvími Josefa Škvoreckého či Karla Pecky, i povojnového tápání na socialistické brigádě — ostravské stavbě. Miloně rozhodně více než budování a ideologické nalejvárny zajímají erotická dobrodružství, minimálně do doby, než se zamiluje do dcery… paradoxně elitních kádrů… Zůstane Miloň Miloněm, nebo se vydá cestou pragmatické kolaborace…? V tom je román nadčasovou generační výpovědí a stojí za vydání i po více jak třiceti letech.

978-80-7470-405-5

MALȲ VŮZ