David Drábek: Ochechule by Akropolis

CO BUDE PO SMRTI?

DAVI D DRÁ B E K

DAVI D D RÁ B EK

„Ochechule Davida Drábka představuje v mých očích zcela jedinečnou a výjimečnou prózu, která je podivná, protože má odvahu podivnost nabídnout jako téma, a ne ji odstraňovat. V kontextu současné české literatury, který naopak už léta trpí strojenou stejností, unylostí témat a stylů vyprávění, v níž rukopis jednotlivých autorů a autorek zcela splývá, jde o zjevení.“ prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc.

„Až díky Ochechuli jsem si uvědomil, že jsem fakt po smrti.“

Elvis Presley

„Museli jsme se v Rakšmí těsně minout! Charlotte zahlédla robustní zelenou ženštinu u stánku s pamlsky, Elizabeth jste vyděsil svým chraplavým výkřikem před Dírou do světa, Anne očuchávali krinolínu dva staří lidé, co navíc běhali po čtyřech a vyplazovali legračně jazyky. A já, Emily, jsem ometala sklo z perutí mládence, jenž proskočil oknem hodinářství.“

sestry Brontëovy

DAVID DRÁB EK „Dnes jsem se už potřetí od srdce zasmála.“

Bíba Šalvějová

ISBN 978-80-7470-401-7 Doporučená cena 299 Kč

DAV I D D RÁ BEK

DAVI D DRÁ B E K

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. © Text David Drábek, 2021 © Cover Photos Patrik Borecký, 2021 © Graphic Design Zdeněk Trinkewitz, 2021 © Filip Tomáš — Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7470-401-7 ISBN 978-80-7470-402-4 (MOBI) ISBN 978-80-7470-403-1 (ePUB)

„Když už se mi zdálo, že se učím žít, učil jsem se umírat.“ Leonardo da Vinci

„Duše uvnitř mě je posledním cizím jazykem, který se učím.“ Jehuda Amichai

„Neplýtvejte smutkem.“ Justýna Drábková, 11 let

CO Z NA M ENAJÍ ST Ř E PY Střecha ateliéru v patře mého domu je prosklená. To sice vypadá romanticky, ale zachycuje se na ní svinčík a rozptyluje mě od práce. Když mi skrz ni nakukuje do notebooku Měsíc, skoro slyším, jak po každé dopsané stránce suše, ironicky zakašle. Proto se snažím psát dopoledne. Píšu totiž divadelní hry a udělal jsem si v branži obstojné jméno. Vysvětlujte to ovšem povýšenému kosmickému tělesu. Na prosklenou střechu mi navíc sedají straky, sojky a nadržení holubi. Občas se tam vydrápe i můj kocour Myšihara a vysílá odtud vyčítavé pohledy jako z pořadu Pošta pro tebe. Znáte ten pořad? Kocour ho zná. Naučil se dokonce převalit bokem na ovladač tak, aby si pustil svoji sentimentální telenovelu. Jeho vkus je děsivý. Toho letního podvečera lilo. Celý den provazce deště. Tlukot na střechu byl tak silný, že se mi začaly motat prsty na klávesnici. Mořil jsem se s libretem muzikálu, co se odehrává v kosmu. Milostný trojúhelník astronautka + robot + mimozemšťan. Nemám čas se o tom moc rozepisovat, skladatel Král vydyndává scénář kvůli hudbě a v Divadle ABC už tisknou pozvánky na premiéru. To trochu přeháním, ale rozumíme si. Takže když se mi začaly rozpíjet prsty na klávesnici a já jich napočítal dvacet devět, bylo třeba dát si pauzu. Usnul jsem. Obrazovka zklamaně zhasla a lijavec venku dopoval trávník, skrápěl mé obrovité volvo, které dnes používají jen kuny, plácal po zadku větve stromů a lepil jim k sobě listí. I jinak nabubřelé květy pivoněk se pod náporem vody rozšouply a vyznaly lásku astrám. Ráno jim to bude trapné a budou vše jednoslabičně dementovat. Raněné astry schovají slzy za dešťové kapky a otočí se směrem k jalovcům. Takže: leje, usnul jsem, déšť máčí krajinu a náhle se tudy mihne stín. Někdo proběhl zahradou a po bleskosvodu šplhá nahoru po zdi domu. A já klimbám nad notebookem a kdosi leze po prosklené střeše ateliéru. A ta vzápětí s křusnutím povolí a někdo jí proletí a žuchne na podlahu v dešti střepů kousek od psacího stolu. To vás spolehlivě vzbudí. A ani opratě slin u své pusy si hned neuvědomíte, protože metr od vás se ze země zvedá ženská postava v negližé. Bledá a prokřehlá. Kupodivu na první pohled nikde nekrvácí. Ani na druhý. Odhrne zplihlé vlasy z obličeje a stojíte tváří v tvář… 7

To snad ne… Annie Lennox. Možná dvojnice, jen podobná, zrovna jste se probudili a čučíte na ni jako idiot, ale ona… je jí velmi podobná. Ne Annie z doby největší slávy Eurythmics, ne, ta dnešní, pomačkaná a zvrásněná věkem… Promluvila česky, bez známky akcentu. „Promiňte, že jsem k vám…“ „Vpadla.“ „Ano, omlouvám se za to okno… nahoře… Musím s vámi mluvit.“ „Dobře. Ano, jistě. Nedáte si čaj nebo —“ „Čaj, děkuji.“ „Poprosím Oxanu, aby nám ho uvařila. Ona by mi rvala konev z ruky, kdybych chtěl cokoliv sám… Pojďte za mnou.“ Scházeli jsme po schodech do přízemí a dole už samozřejmě hlídkovala Oxana. Oxana je moje ukrajinská hospodyně. A na rovinu — poněkud neortodoxní hospodyně. Tvrdila mi, že je teta bratrů Kličkových, těch slavných boxerů. „Já davála prvni fácky, áby učili,“ chlubila se často. A ranařkou zůstala přes svůj tetičkovský vzhled dodnes. Železná lady z Východu. Vyjma pár dnů, kdy se trápila Majdanem a hleděla dlouhé minuty do prázdného dřezu, byla Oxana vždy připravená mě bránit a krmit. Můj argument, že jsem o dvě hlavy vyšší a mám přes sto kilo, odmávla pokaždé jako „blbínu“. Oslovil jsem ji přes známé po rozvodu, kdy se moje žena odstěhovala a moje šolichání úklidu začalo být trapně nápadné. Po první obhlídce domu Oxana ztěžka usedla, sepjala ruce a povídá: „Ja névim u vás — uklídiť nébo vsjo zapáliť?“ Když Oxana seznala, že přivolaný instalatér odflákl práci v koupelně, řekla prostě: „Dělej dóbře, nebo zabiju!“ A on dělal dóbře. Dovedete si představit, jakou grimasu měla Oxana na tváři, když jsem scházel po schodech ve společnosti polonahé ženy v košilce. „Któ ona?“ Ta otázka se dala tušit. Přesto ze mě vyšel jen bezhlesý obláček oxidu uhličitého. 8

„Jsem Maerin. Víte, nejsem… kompletní. Musela jsem na zahradě ztratit…“ „Podívam!“ pronesla hromově Oxana a zmizela do deště. Vrátila se za dvě minuty a nesla cosi jako dvě husí křídla. Pocukávalo v nich a drobně jiskřilo. „Štó to je?“ „Dovolíte?“ odvětila příchozí, vzala si od hospodyně oba předměty a naučeným pohybem si je přehodila dozadu přes ramena. Ale záměr se jí zřejmě nezdařil, neboť mi povídá: „Můžu vás poprosit? Zastrčte je těmi klouby dovnitř.“ Podala mi křídla a otočila se zády. Ve výši lopatek měla vyhloubené dva kruhovité otvory. Uvnitř jsem zahlédl jakési vlhké fialovozelené mázdry. Připomínaly otevřenou ránu a pamatuju se, že jakoby dýchaly. Po přiblížení kloubů k otvorům se hmota uvnitř roztočila jako v malém mixéru. Ruce se mi třásly, ale zasunul jsem klouby dovnitř a v tu chvíli se křídla rozepjala a perutě se oslnivě zaleskly v elektrickém osvětlení. „Ánděl,“ pronesla Oxana a já mohl mlčet. Seděli jsme všichni tři u stolu v jídelně a dlouho mlčeli. „Co vás přivádí?“ zeptal jsem se poté. „Vy. Měl byste se přichystat na řadu nečekaných příhod. Uzavřít si tady všechny náležitosti a být připraven. Být připraven, to je vše.“ „Gámljet,“ zabodovala Oxana. Maerin polštářky štíhlých prstů sebrala z kůže další střípek skla a položila ho na talířek s vylouhovanými čajovými sáčky. „Počkejte, chcete říct, že… že to mám za pár?“ zeptal jsem se. Drobně poposedla. „To takhle přesně nevím. Jsme hodně intuitivní bytosti.“ „Dívny.“ „Budu už muset vyrazit. Bohužel neovládám žádné kouzlo, co by spravilo rozbitou střechu…“ „Máme lídi, něboj.“ 9

„Děkuji za čaj a ještě bych vám chtěla povědět, ať… nezoufáte. Nashledanou.“ Myšihara se odcházející návštěvě uhranutě lísal k nohám a bylo znát, že prvoplánová tělesnost garfieldovského savce Maerin zaskakuje. „Myší, nech… paní.“ Ve dveřích se plaše pousmála a na moment ještě víc rozevřela nádherné oči jako z Avatara. Pak zmizela ve tmě. V hlavě se mi otevřel katalog protichůdných pocitů a Oxanino „uklídim ten borděl“ jsem vnímal zdálky.

O ČT Y Ř I HO DI NY P OZ D ĚJ I Propadl jsem do trudnomyslné apatie. Co to jako mělo být? Namíchala mi Oxana omylem do boršče halucinogeny určené jejím nepřátelům? Byl jsem připravený na to, že na mě jednou kocour promluví lidskou řečí. Ale tohle? Natáhl jsem se v přízemí na zelený gauč a asi na chvíli usnul. Když jsem se probral uprostřed noci, Oxana už byla pryč a na mobilu mi můj workoholický parťák, hudebník Darek, sděloval, že mu v hlavě hraje už většina skladeb z našeho nového muzikálu — a jestli mi má tedy tu svoji hlavu poslat po kurýrovi. Hemisférami se rozléhal zvuk, jako když doga žvýká petláhev. Postavil jsem si na kafe č. 35 a vyhlédl z okna na potemnělou zahradu. Déšť zeslábl ve vášni, ale neustal. O půl třetí ráno jsem si nasadil crocsy, které mi tu zůstaly po zesnulém tatínkovi, a vyrazil bezcílně na mokrý trávník. Pohlédl jsem vzhůru na prosklený ateliér. Zatímco jsem spal, Oxana duchapřítomně zakryla díru ve střeše jakýmsi vikslajvantem. Zalovil jsem v kapse vesty pro dunhillky. A v tu chvíli jsem se propadl. Propadl do vody. To zahradní jezírko mi vždycky bylo hloubkou do pasu, ale ne dnes. Dnes jsem se vodními spoustami propadal metry a metry dolů, do hlubin. Instinktivně jsem zvedl ruce, jako bych se snad chtěl zachytit něčeho nahoře při neodvratném klesáním. Marně. Na moment jsem za bublinami chrlenými z vlastních úst zahlédl flegmatického koi kapra Kohaku, který mi v jezírku sloužil jako okrasný barevný kontrapunkt. Jeho oči neprojevovaly žádnou emoci, natož soucit. Jen čuměl. Temnota a chlad vody sílily a já znehybněl… ale pak ve mně cosi vykřiklo, škubnul jsem sebou a rozhodl se po prvotním šoku vzdorovat. Dolní polovinou jsem se vyhoupl a začal mocně rukama rozrážet vodu nad sebou a vracet se směrem k hladině. A dařilo se. Ale ne nadlouho. Cítil jsem, že mi dochází kyslík, a voda se stále neprosvětlovala, stále se nade mnou nerozjasňovala jako důkaz blížící se záchrany. A já udělal přesně to, co se dělat nemá: hysterčit, ječet, kopat kolem sebe — a bylo zle. 11

Všechen zadržený dech jsem vyčerpal, poulil oči a cítil, jak se mi do těla vhrnula trubicemi voda, jak jsem se dávil vodou, jak jsem se stával vodním pouzdrem a dusil se a tonul a přestával se bránit — a konec. Tak před tímhle mě varoval tvor s křídly — Maerin. Že se utopím ve vlastním zahradním jezírku. Že se v něm rozmočím jak veka. Obestoupila mě tma a vše utichlo. Stihl jsem si uvědomit, že tady to končí.

ŠT IP L AVÝ JAS Nevím, jak dlouho jsem spočíval v temnotě, ale náhle mě oslepila záře tak silná, že to až vypalovalo oči. Samé extrémy. Nic nového. Ta záře vycházela ze slunce. Nebe bez mráčku, žár, horko. Zkusil jsem se pohnout, ale… nedokážu ten pocit popsat, protože jsem ho dosud nezažil. Nemohl jsem pohnout rameny nebo kolenem, protože jsem je necítil. Ale zcela bez vjemů jsem nebyl. Jako bych se svým úsilím přelil z místa na místo A zamlaskal u toho, čvachtnul. Kdyby Oliver Hardy sednul do dortu a kdyby to byl zvukový film, a ne němá groteska — tak takový by to byl zvuk. To je ale moc kdyby. Promiňte, jsem rozrušený. Slunce mi zaclonila tvář. Po prvotním úleku následoval údiv. Tu tvář znám. A vy taky. Pavla Tomicová je jednou z nejpopulárnějších hereček, mojí herečkou dvorní — a navíc jsme skvělí přátelé. Usmál bych se, kdybych cítil úsměv — a Pavla promluvila. Ale její tvář neměla známý hlas. Promluvila hlasem cizím. „Aha, už je to vzhůru,“ řekla. „Ahoj Pavlo,“ řekl jsem přeschlými rty, které jsem necítil jako rty, ale spíš jako dolík v krupičné kaši. „A mluví to!“ zvolala Pavla. „Jsem David, nepoznáváš mě?“ „Je to David! Má klučičí jméno.“ I když se považujete za inteligenta, jako první vás po téhle poznámce napadne, že se vám scvrknul nebo odumřel penis. „Co blbneš — David Drábek přece.“ Tvář se zarazila, nějakou dobu nic neřekla a já měl divný pocit, že nakynu. „To asi nevim,“ řekla. „Topil jsem se na zahradě a tys mě zachránila? Pomůžeš mi zvednout se, prosím?“ 13

„Hele, kámo, to fakt nevim jak.“ „Ochrnul jsem?!“ „To snad ani ne, ale…“ Poté tvář z mého dohledu zmizela a já slyšel jen jakési štrachání a tlukot předmětů o sebe. „Hele, ty Davide, mrkej.“ A nastavila přede mne veliký střep pocházející ze zrcadla. Nevím, co říct. Teda vím a napíšu to, ale prvotní šok byl děsivý. V zrcadle se neukázal člověk, natož já. Ukázala se tam hmota. Když napíšu blivajz, je to zbytečně pejorativní. Vypadal jsem líp. O něco málo. Představte si želé posypané třpytkami. Lesklý pudink. Navíc pulzující jako bahno na Islandu nebo amarouny, co nenesou žádné antropoidní stopy. Ano, ani oči. Ale v odrazu střepu jsem se viděl. A ležel jsem v jakémsi vozíku. „Vozim tě po poušti,“ řekla Pavla nepavlím hlasem. „Moment…“ řekl jsem pusou, kterou jsem taky v zrcadle nenašel… „Po jaký poušti?“ „To nemám tucha, jen poznám podle písku, že je to poušť, viď.“ „Kde to jsme?“ „To sou těžký votázky.“ „A ty jsi kdo?“ „Laděna. Laďka.“ „Ale máš tvář Pavly Tomicové!“ Viděl jsem, jak se podívala do obrazu na střepu. „Neřekla bych.“ 14

Potom se na drahnou dobu odmlčela a zmizela mi ze zorného úhlu. Zíral jsem do vymetené oblohy a poslouchal povlovné přesypy pouštního písku. Což je bez očí a uší docela frajeřina, nemyslíte? Laďkotomicka nikde, napjaté ticho jak ve zpovědnici, když hříšník hledá po kapsách papírový kapesník… a pak mi to s úlevou došlo — tohle je sen. Uff, teda řeknu vám, měl jsem nahnáno. Ale už jsem si uvědomil, že sním, takže je probuzení na dohled. Nebylo. Žena se vrátila a podívala se na mě. Zkusil jsem se zavlnit na pozdrav. „Nikde ani živáčka. Našla jsem nějakou trávu, nechutná tak zle. Chceš napít… polejt trochu vodou?“ „Ne, díky, před chvílí jsem spolykal kubík vody. Topil sem se, víš? Byl jsem spisovatel a režisér, víš? Možná jsi něco ode mě viděla.“ Chvíli mlčela, ale potom ji přemohl smích. „Promiň, ale nikdy na mě nemluvila takhle srandovně bublanina.“ Chtěl jsem se urazit. Ale vzápětí mi došlo — co když jsem jídlo? Jsme v poušti, reinkarnoval jsem do nákypu a ta pavlopaní Laděna mě zdlábne! Tak takhle se cítí potraviny? Omáčky a těstoviny a dorty mají duši? Mají city? Masox sní o lásce? Pak je Kaufland koncentrák. Viděl jsem mohutnou dlaň, kterak se ke mně blíží a zaječel jsem. „Klid, jen tě přikreju hadrem, rejžo, začalo se z tebe trochu kouřit.“ Dál jsme pokračovali v tichu. Žena táhla vůz a já byl přikrytý jako mazanec na venkovském stole. Několikrát jsem si zkusil navodit probuzení a buchnout sebou o stěnu vozu, abych se probral. Neúspěšně. Zkoušel jsem paměť — PIN ke kreditce, kód k telefonu ani číslo účtu jsem nezapomněl. 15

A tehdy jsem to spatřil poprvé — pod okrajem přehozu se na moment objevilo oko. Tříbarevné, jakoby duhové oko lemované půvabnými zelenými řasami. Ozvalo se zamlaskání, přičemž jsem nevěděl, zda ho vydal ten tvor, nebo zda takhle reaguje na podněty kaše mého těla. Oko zmizelo, když jsem se „nadechoval“ k výkřiku. Ano, od první chvíle jsem nějak cítil, že žena, co mi připomíná Tomicovou, bude mojí ochránkyní. Na ženy totiž spoléhám odedávna. Vyrůstal jsem mezi ženami. Maminka, babička, sestra, kamarádky ze sousedství na našem maloměstě. Kluci mě nudili. Ti starší mnou opovrhovali, neboť jsem se držel holek za sukně a prostíral s nimi oběd pro imaginární figurky v zahradním domku. Mladšími kluky jsem pohrdal já. Honit v jednom kuse merunu a vyrážet skřeky v levelu australopitéků — děkuju pěkně. Ve škole jsem měl jednoho stejně chatrného kamaráda. Spolu jsme útrpně absolvovali sport a „to, co přeci kluky baví“. Já byl oplácaný, on neduživý a nahrbený. Znáte takovou tu ponižující situaci, kdy si na školním hřišti kapitáni dvou fotbalových týmů vybírají hráče do svého týmu. A my zůstali se Slávkem úplně poslední. A kapitáni si nás nerozebrali. Jen mávli rukama, že my dva jsme jim jedno, ať si nás klidně oba vezme protivník jako bonus. A my se pak se Slávkem po celý zápas pokoušeli dát vlastní gól. Pomstít se. Nikdy se nám to nepodařilo. A při dálkových bězích, například na tři kilometry, jsme neběželi. Tu dálku jsme pojali jako pochoďák. Kolem nás se řítili mamrdíci nadopovaní vidinou, že je tělocvikářský šovinista s tepláky vyboulenými na místě pinďoura pochválí. Brali nás o dva tři okruhy. A my kráčeli do cíle, všichni už byli ve škole v šatnách a bachař drtil znechuceně v zubech píšťalku a štítivě sledoval, jak se ploužíme. Nu a v cílové rovince jsem se najednou rozeběhl, nechal Slávu za sebou a neskončil poslední. V tom jsem byl trochu svině. Ale Slávkovi to nevadilo. Myslím, že už tenkrát snil o tom, že sestrojí ohnivý stroj a pošle půlku našeho městečka pod fialky. Ale o tom později. Zpět do pustiny. Moje kormidelnice si začala zpívat. „Hej, co je to za písničku?“ zavolal jsem. 16

Objevil se nade mnou masivní obličej s malinkýma očima. Vzpomněl jsem si, jak jsme s Pavlou Tomicovou zkoušeli v Divadle ABC Gogolova Revizora. A tahle mohutná paní, miláček publika a Antonie Nedošinská barevné doby, tam hrála Hejtmanku. A vysvětluje, že nemá velkou hlavu ani tělo, ale že má prostě malé rty. A že ty rty jsou malé, proto vypadá zbytek těla nadměrný. Diváci to milovali. A vzpomínám si, jak za mnou před zkouškou přišla asistentka a povídá: „Pavla Tomicová se omlouvá, že přijde na zkoušku později, protože doma vyvrátila dveře z pantů a musí počkat, až dorazí opravář.“ I když ta tvář nad mou rozblemcnutostí připomínala spíš Shreka, cítil jsem k ní sympatie jako k Pavle… a přestal se bát, že mě sežere. A aby se vám to nepletlo — Pavla nebo Laděna, budu ji odteď nazývat Obra. Sedí to k ní a sedět bude. Můžeme to tak nechat? Obra. „Co ses ptal?“ „Ptal jsem se, co je to za písničku.“ „Zpívám blbě.“ „To teda ne. Že to bylo z Největšího showmana?“ „No…“ „Že jo? Never Enough. Tu miluju! A je těžká. To jsi dobrá.“ „Ty si blbej.“ „Pojď mi to zopakovat do očí.“ Zasmála se. „Zazpívej to znova, prosím. Nedělej zagorku, zazpívej.“ Chvilku nade mnou setrvala nehybná s našpulenou pusou. „Tak jo, ale pudu kousek dál.“ „Dobře.“ 17

Zmizela mi z dohledu. A vysekla song takovým způsobem, že se mi kašovité srdce sevřelo.

MANŽ E L É FE NKOV I Poprvé jsem tady viděl východ slunce. Slunce? Nevím, nechtějte to po mně vědět. Mohlo to být slunce, ale taky nějaká jiná hvězda. Přívětivá, hřející, vtahující, postupem času víc a víc oslepující. Poušť kolem už tak líbezná nebyla. Nekonečná písečná pláň s občasnými vykotlanými zuby černých kamenů. Krajina malířky Toyen. Bavilo mě, že vidím podle chuti do všech stran, aniž bych se musel otáčet. Vševidoucí želé. Gabriel kvůli mně odešel čůrat dál než obvykle, očividně mu můj zrakový rádius vadil víc než Obřin. Obru jsem si mohl konečně prohlédnout ve větším celku. Nikdy jsem na člověku neviděl širší ramena. Schwarzenegger v době vítězství na Mr. Olympia se mohl jít zahrabat. Ramena doplňovala neúměrně drobná prsa a masivní břicho. V kontrastu s pevnýma vyrýsovanýma rukama působilo břicho jak pod kamizolou ukrytý nafukovací kruh, nafouknutý jen halabala. Stehna měla Obra mohutná a pevná, lýtka taky. Pleť opravdu vykazovala zelený nádech. Bylo dojemné sledovat, jakou péči věnuje svým vlasům, jak si je při ranní toaletě hýčká, rozčesává a uhlazuje a otočením kolem špalkovitých prstů si vyrábí lokničky. Gabriel se ze své čůrací pouti vrátil zadýchaný a v běhu. Bederní rouška mu sjela v jednu chvíli ke kolenům a moje všudypřítomné oči zaměřily jeho protáhlý úzký obřezaný penis a poměrně malebně zavěšená varlata. Proč o tomhle píšu? Protože jsem typický. Nezvyklého a podstatnějšího detailu na Gabrielově těle jsem si měl povšimnout až za několik dnů. Gabriel už zdáli křičel: „Pozor, pozor, viděl jsem šelmy!“ Obra vyskočila, lokýnky vlasů jí zavlály kolem hlavy a ona popadla svalnatou pravicí kus kyjovité větve. „Kdes je viděl?“ „Tak půl kiláku tímhle směrem. Jsou dvě.“ „Vlci? Nebo lvi nebo jánevimco?“ zeptala se Obra a já se navzdory možnému ohrožení začal těšit na lekce ze zoologie, které těm dvěma udělím. „Vlci jako spíš. Nebo hyeny.“ Gabriel zná hyeny. Nebude to tak tristní. 35

„To budou asi ty lišky, co jsem zpozoroval v noci,“ řekl jsem. „Lišky bych zmákla,“ Obra na to. „Jednou jsem zachránila svýho voříška před rotvajlerem. Byli to dva hajzlové veliký za brankou a my šli kolem s Bubákem. Bubák byl prťavej a takovej chcípáček, ale chytrej ti víc než já, fakt. A teďka za brankou jedný tý chaty ty dva rotvajlerové, tlamy plný slin a zuby takovýhle. A já si řikám: To nepřeskočej, plot je vysokej. Ale pak se ti stala taková věc, že ta jedna svině skočila na záda tý druhý a odrazila se od ní a plot přeskočila. Jako v cirkuse. A vrhla se na Bubáka a Bubák byl můj jedinej kamarád na světě a já tehdy byla malá a zrovna jsem to poprvý v životě dostala, tak jsem byla kór vyplašená a zmatená, ale ta kurva skočila po Bubákovi a já na sebe nemyslela a chytla jsem ji za čumák a horní pysk a normálně jsem ten čumák utrhla. A hodila jsem ho do trávy. Ta mrcha kvičela, valilo z ní krve jak z vola, ale furt držela Bubáka v zubech a on taky plakal, protože byl sestavenej z malejch kostiček a ty už křupaly pod tlakem toho hovada. A já brečela, protože jsem cejtila, jak Bubák slábne, jak to vzdává, ta svině s ním klepala. A já si řekla, je to příroda, a přestala jsem Bubáka bránit, přestala jsem se hejbat. A tu mrchu to udivilo a přestala s Bubákem v hubě klepat a otočila se na mě tou hnusnou držkou bez čumáku. A já nic a jí došlo, jak jí to strašně bolí a povolila stisk a Bubák vypadnul poslintanej na zem a zůstal ležet. A ona ho nechala bejt a pomalu se šourala domů.“ „A Bubák to dal?“ „Jo, naštěstí jo. Já ještě sebrala obrovskej šutr, co tam ležel, doběhla k tý mrše, a rozbila jí s ním hlavu.“ „Tys ji —“ „Jo, zabila jsem ji. Odjakživa bráním svoje miláčky.“ „Nechci vás rušit, ale možná nás vystopovala smečka. Nevíme, kolik jich může v poušti být,“ strachoval se Gabriel. No přeskočím trochu v ději — byli opravdu jen dva. Už když se brodili pískem směrem k nám, vytušili jsme, že mají do monster daleko. Představte si manželský pár šedesátníků, kteří si navzájem darovali pod stromeček prčovní kostýmy zvířátek. Lišek. Tedy pozor — podle nápadně dlouhých uší my zoologové poznáme, že šlo o fenky. Kostýmy byly celotělové a z regulérního plyše, jen obličej byl volný. A bylo jim v tom asi řádně horko, protože své mundúry smáčeli potem.

Dodnes si nemůžu vybavit jejich křestní jména. Roman a Petra? Možná. Nebo Iveta. Fakt nevím. Budu je nazývat pan a paní Fenkovi. Oba měli brýle. Ne snad úplně retro, ale nazvat je unisexovými by taky zavádělo. Šlo o brýle druhu Jej, jsme na pumpě, musím si koupit druhý voči. Fenkovi spolu žili už dlouho, takže se navzájem víc a víc podobali. S poklesem masa ve tvářích se stávali srstnatými dvojčaty se synchronními pohyby a ponorkovou nemocí. Před usnutím si v písku svorně hloubili pohodlné dolíky, ale nepředbíhejme. Napoprvé působili Fenkovi pěkně vyjukaně. „Hej, hej, neublížíte nám?“ zavyla ona. „Nejste lovci? My totiž nejsme zvířata, hele!“ A pan Fenek se pokusil postavit na zadní, což by se mu i podařilo, ale přidupl si oháňku a padl na bok, až to zadunělo. „Jestli nás zabijou, tak budeme vědět, kvůli komu,“ vřískla na manžela paní Fenková. „Sem si narazil ten kyčel, ty chytrá!“ „Tu kyčel, neasi!“ „Hlavně že jsi to morče sežrala sama a nerozdělila se.“ „Nebylo to morče, byl to nějakej kus hroudy jenom.“ Obra zasáhla. „Klid, prosím vás. Vidíme, že nejste zvířata, a nesníme vás. Hlavně, jestli vy ňák… nekoušete, nebo nemáte blechy nebo vzteklinu nebo tak.“ „Nebo slintavku,“ doplnil Gabriel. „Potím se v tom jako prase,“ zavrčel pan Fenek. „To asi teď někoho zajímá, že se potíš! Potíš se celej život a najednou to pánovi vadí.“ Obra se ke mně sklonila a šeptla: „Takový týpky znám. Všude trčej jak bolavej prst. S těma bude jen oser.“ 37

„Ale možná vyčenichali, kde se teď nacházíme,“ odvětil jsem jí. Což paní Fenková zaslechla a povídá: „Nevíme lautr nic. Poslední, co si trochu pamatujem, že tady táta heknul, když do nás z boku nalítnul ten náklaďák, viď.“ „Taky bys heknula. Co jsem měl asi dělat jinýho? Zpívat jak Matuška?“ „Jen asi řikám, že si pamatujem jako poslední tu bouračku.“ Vložil jsem se do toho: „No tak se trochu uklidníme. Nechcete se nám představit, vážení?“ Nu a oni se nejdřív rozhlíželi, kdopak to mluví, a potom mě spatřili a pan Fenek heknul jak Matuška, když se říznul při holení, zatímco paní Fenková vykřikla: „Jéžišmarjá, to je tahle… chobotnice, ne?“ Což se mě dotklo. Tedy to, že se tomu Obra s Gabrielem zasmáli. Každopádně mi uniklo představování nově příchozích. „Varuju vás před jednou věcí — tady David je můj největší kamarád ever, jak se říká, takže se nikdo neopováží ho sníst, i kdybysme lezli hlady po zemi, jasný? Nebudu to opakovat dvakrát.“ „A já jsem tvůj co?“ zeptal se Gabriel s otravnou příměsí žárlivosti. „Ty seš můj smutnej andílek,“ odpověděla mu Obra a mě to najednou celé zahřálo a raději jsem přivřel své celotělové oči, aby mě nezmohlo dojetí. Obra byla jedno velké zelené svalnaté srdce. „Než tady moje žena snědla to morče —“ „Houby morče, to bych se rozdělila, byl to jen takovej kámen polepenej chloupkama. Jako taková ta řasokoule, co ji měl Vítek ve sklenici.“ „No a než ho snědla…“ „Sis třikrát kousnul taky —“ „Já to dopovim! Jak moje žena ohlodávala tu věc, tak jsem v dálce zahlídnul postavu, co ukazovala hrozně dlouhou rukou směrem k támhletěm pahorkům, nebo co to je.“ „Taky mě to k nim táhne,“ povídá Obra. 38

„Nic jiného široko daleko není vidět, zamiřme tam,“ dodal Gabriel. „Ale co vlastně hledáme?“ zeptal jsem se a filozofická fakulta se holt nezapře, neboť všechny ta otázka zarazila a zesmutněli. Ale dotaz byl na místě. Hledáme co? Výstupní bránu z tohoto bizarního světa zpátky do svých životů? Pokud jsme všichni v našem světě zemřeli, nacházíme se tedy na onom světě, jak jsme mu doma říkali. Ale odtamtud se tedy moc lidí zpátky nevrací. Vždycky jsem smrt připodobňoval k železné oponě za bolševika. Nikdo se zpoza ní nevracel. Rádi jsme tím poštívali komanče v našem okolí — proč se z toho prohnilého kapitalismu nikdo nevrací zpátky do sociku? Proč si nesype na hlavu popel a netouží po návratu? Smrt pro nás byla tehdy něco jako Západní Německo. Nikdo se z onoho světa nevrací, takže proč bychom měli my? Možná jsme ta výjimka — pacienti v klinické smrti, co je vzápětí nastartují zpátky k životu, a tohle všechno bude jen barvitý kalorický sen. A já budu kromě divadla i expertem na život po životě. A možná je to celé jen jeden pozemský sen, ze kterého se nebudím, i když mám v tom snu pocit, že ano. Takhle zmatečné to tedy je. Kdybychom si jako Jeníček a Mařenka sypali na cestu za sebe kousky vánočky, možná bychom našli cestu zpátky, ale takhle? Nebo by ten mazanec sezobali havrani. I vy se možná u knihy ošíváte — tak kde to teda herdek jsou? Co je to za poušť a co dalo dohromady právě tyhle lidi? Zkusím vám srozumitelně odpovědět, protože si vážím toho, že moje svědectví čtete. Ale nesdělím vám to v pár větách jako filozofickou sentenci, to ne. Ano, vystudoval jsem tu fakultu, ale jsem příliš velký exot a dětina na exaktní analýzy. Prostě vám políčím všechny události dál — a vy na konci na chvíli znehybníte a uvnitř pocítíte chuť onoho přečteného koktejlu. Tresť toho, co to ve vás vyvolá. Ten první dojem po poslední větě, to bude moje svědectví. 39

Ne ty následující chvíle, kdy se zážitek pokusíte formovat do slov, rozebírat ho, abyste si to oddestilovali do čisté kádinky, ne. Ne jako shrnutí obsahu knihy pro přátele, kterým ji budete chtít (ne)doporučit, ne. To už nemá smysl. Jde o pocit při čtení a hned po dočtení, který ještě nezašmudlá rozum, o ten mi jde. Věřte mi, že nic o cestě nezamlčím, i když bude hodně podivná. Dost mudrování. Soumrak dnes padá nějak svižně, tak se uvelebme k ohni a vyprávějme si příběhy.

P OD ĚKOVÁ NÍ

Sluší se poděkovat Martinu Reinerovi. Že mne před pár lety vyzval, ať napíšu svoji první prózu, neboť mu přijdu zábavný. Janě Sloukové pak za to, jak něžně upozorňovala na oschlá a jalová místa v příběhu. Nu a velké díky Daně. Že si odvezla rukopis až do Afriky a tam ho na břehu oceánu četla s čistotou člověka, který neztratil dětské nadání žasnout. D. D.

Dále děkujeme modelům pro fotografické koláže, jimiž byli Hanuš Bor, Justýna Drábková, Pavla Tomicová a Ondřej Vetiška. Rovněž děkujeme Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví.

OB SAH

Co znamenají střepy

O čtyři hodiny později

Štiplavý jas

Nevědiny 19 Gabriel vypráví

Noc tísnivá

Manželé Fenkovi

Manželé Fenkovi vyprávějí

Co se stalo v dalších dnech

Peří na páteři

Směr Rakšmí

Vyprávím o Týništi nad Orlicí, kde pod pláštíkem malátné nudy bublala roky hrůza

Stan a Olie

Slávkovo vyprávění s vynechaným tichem

Entertainer se spokojeně rozhlíží po stádečku

Hračky a hnůj

Rakšmí 72 Tři vůně

Drama 78 Nihilismus labutí

Střepy na perutích

Kafe 83 Vincent a klubíčka

Díra do světa

Splněný sen malého průvodce

Noční průpovídky o smrti a octomilkách

Nový den, nová těla

103

Ale byla to ona

105

Když se všichni seběhli

107

Metamorfujeme 110 Fauna a flóra

112

Googlujeme 114 Krev s deštěm

116

Lazaret (zírání do psích očí)

119

Děda Pepa a Eva B.

122

Povoz s kapalinou

125

Ona 135 Dálnice dlaní

143

Zápas 145 Tíha 148 Tři chlapi v dunách

151

Záda 154 Kopec 156 K oceánu 159 Maják 161 Ochechule 164 Alexandrův doslov

167

Místo pro vaše zápisky

DÁLE VYŠLO

Dětem!

Play Drábek

Koule

Aby se Čechům ovary zachvěly

184 stran, 140 × 240 mm 245 Kč

24 stran, 170 × 230 mm 60 Kč

576 stran, 150 × 240 mm 449 Kč

336 stran, 170 × 230 mm 399 Kč

DAV ID DRÁ BE K O CHEC HULE

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako svou 445. publikaci Redakce Jakub Říha Fotografické koláže Patrik Borecký Grafická úprava, obálka a sazba písmem Untitled Zdeněk Trinkewitz Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 176 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-401-7 ISBN 978-80-7470-402-4 (MOBI) ISBN 978-80-7470-403-1 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz.

Doporučená cena včetně DPH 299 Kč www.eshop.akropolis.info

DAVI D D RÁ B EK

„Až díky Ochechuli jsem si uvědomil, že jsem fakt po smrti.“

Elvis Presley

sestry Brontëovy

DAVID DRÁB EK „Dnes jsem se už potřetí od srdce zasmála.“

Bíba Šalvějová

ISBN 978-80-7470-401-7 Doporučená cena 299 Kč

,,Ochechule Davida Drábka představuje v mých očích zcela jedinečnou a výjimečnou prózu, která je podivná, protože má odvahu podivnost nabídnout jako téma, a ne ji odstraňovat. V kontextu současné české literatury, který naopak už léta trpí strojenou stejností, unylostí témat a stylů vyprávění, v níž rukopis jednotlivých autorů a autorek zcela splývá, jde o zjevení." prof. PhDr. Petr A. BílekJ CSc.

,,Až díky Ochechuli jsem si uvědomil, že jsem fakt po smrti." Elvis Presley

,,Museli jsme se v Rakšmí těsně minout! Charlotte zahlédla robustní zelenou ženštinu u stánku s pamlsky, Elizabeth jste vyděsil svým chraplavým výkřikem před Dírou do světa, Anne očuchávali krinolínu dva staří lidé, co navíc běhali po čtyřech a vyplazovali legračně jazyky. Ajá, Emily, jsem ometala sklo z perutí mládence, jenž proskočil oknem hodinářství.'' sestry Bronte·ovy

,,Dnes jsem se už potřetí od srdce zasmála." Bíba Šalvějová

ISBN 978-80-7470-401-7 Doporučená

cena 299 Kč

",.,J F SC 9

788074

704017

www.fsc.org

••

MIX Papfr z odpovědných zdrojů

FSC® CQ14138

Product footp rint

• .. C02

~!!!~.~~· www.nepcon.net

AH ROPOllS