Masha Gessenová: Muž bez tváře. Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina

MASHA GESSENOVÁ

MASHA GESSENOVÁ

MUŽ BEZ TVÁŘE NEUVĚŘITELNÝ VZESTUP VLADIMIRA PUTINA

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Gessen, Masha [Man without a face. Česky] Muž bez tváře : neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina / Masha Gessenová; z anglického originálu The man without a face: The unlikely rise of Vladimir Putin přeložil Marek Sečkař.

— Vydání první. — Praha : Akropolis, 2016. — 404 stran ISBN 978-80-7470-126-9 (brožováno) 32-051 * 929 * 328/329 * (470+571) — Putin, Vladimir Vladimirovič, 1952— prezidenti — Rusko — 21. století — Rusko — politika a vláda — od 1991 — monografie 32 — Politika [15] 929 — Biografie [8]

Masha Gessen The Man without a Face: The unlikely Rise of Vladimir Putin © Masha Gessenová, 2012 © Riverhead Books, 2012 © Translation Marek Sečkař, 2016 © Preface Ondřej Kundra, 2016 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2016 © Filip Tomáš — Akropolis, 2016 ISBN 978-80-7470-126-9 ISBN 978-80-7470-127-6 (MOBI) ISBN 978-80-7470-128-3 (ePUB)

PŘEDMLUVA

Rok 1989 byl pro Československo novým začátkem. Zhroucení komunistického režimu přineslo svobodu, nové politické vůdce a pro většinu lidí naději v lepší budoucnost. Podobně tomu bylo, byť v dramatičtějších kulisách, v hroutícím se Sovětském svazu. I tam se alespoň načas zdálo, že proměna Ruska by nemusela být jen utopistickou představou.

Nemálo lidí bylo přesvědčeno, že Rusko se bude vyvíjet podobným směrem jako další postkomunistické země, které se stejně jako Československo vytrhly z jeho područí a začaly se přibližovat demokratickým institucím Západu — Evropské unii a Severoatlantické alianci.

Rusko sice díky své velikosti a historii nemohlo na Západ směřovat tak rychle, jeho prezidenti Boris Jelcin a zkraje své vlády dokonce i Vladimir Putin o tom ale veřejně mluvili. Včetně možného členství v NATO. Masha Gessenová tu nadějnou dobu ve své knize ilustruje plasticky: po éře generálních tajemníků se do čela státu vyhoupl charizmatičtější a o generaci mladší muž Boris Jelcin, který měl předpoklady táhnout zemi vzhůru.

Obklopil se liberálními ekonomy, jako byl tehdejší a později za Putina zavražděný vicepremiér Boris Němcov, a vypadalo to, že si

5

6

Rusko padlo se Západem do náruče. Jelcin provedl řadu ekonomických reforem, oslabil komunistickou stranu, povolil soukromý byznys a vlastnictví. Země zažila ve své historii nebývalou míru svobody. Přes řadu excesů lidé volili demokraticky, vítězili politici vzešlí z jejich volby.

Média začala moc kontrolovat, její jednotlivé složky, tak jako v demokratických společnostech, spolu soupeřily.

Otázka, zda byla demokratizace Ruska možná a v praxi uskutečnitelná, dodnes experty rozděluje. Britský novinář Edward Lucas nebo známý ekonom Joseph Stiglitz argumentují, že pozitivní vývoj Ruska překazila především pokažená ekonomická reforma. Úsilí reformátorů začala rozleptávat korupce, peníze mnoha lidem zatemnily mysl, privatizace probíhala živelným způsobem, k moci se začínali drát pozdější oligarchové. Stínová ekonomika představovala padesát procent celého ruského hospodářství. Kvůli špatnému řízení země rubl devalvoval, celá odvětví ekonomiky se začala hroutit. Rusko zasáhla mohutná inflace, lidé přestali dostávat důchody.

Na vývoj v Rusku se lze ale dívat i z širší perspektivy. Historický geograf Robert D. Kaplan tvrdí, že prozápadní směřování Ruska bylo od počátku pouhou iluzí vzhledem k tomu, že takový vývoj neumožňovaly historické národní sklony společně s geografickými danostmi. Ve své knize Pomsta geografie Kaplan píše, že Rusko se zformovalo ve velmi specifickém prostředí a díky tomu, že jako suchozemská mocnost odedávna trpělo pocitem nejistoty. Nebylo chráněno mořem a stále expandovalo, aby si uchránilo svoji suverenitu. Tvrdá zima — Rusové obývají chladnější území než Američané a Kanaďané — v lidech vypěstovala větší schopnost trpět a dost možná i obětovat jedince ve prospěch celku. „Ruský komunismus, stejně jako až donedávna jisté pohrdání osobní svobodou, mají své kořeny v mrazivé krajině,“ píše Kaplan. Krátká demokratizace tedy byla jen jakýsi přelud v těžko změnitelném historickém vývoji.

Ať už byly důvody nepodařené proměny jakékoli, jisté je, že právě pozdější Jelcinův ekonomický krach spojený s nárůstem korupce pomohl vynést k moci Vladimira Putina. Jak přesně se to stalo, proč byl vybrán právě on, proč Jelcin nesáhl po někom jiném, nikdo dodnes přesně neví.

Na rozdíl od Jelcina Putin nebyl zkorumpovaný demokrat, ale nebyl ani člověk minulé doby. Jak píše Gessenová o bývalém příslušníkovi nechvalně proslulé tajné služby KGB: „Podobně jako většina sovětských občanů jeho generace nebyl Putin nikdy politický idealista. Jeho rodiče možná věřili v komunistickou budoucnost celého světa, v konečné vítězství spravedlnosti, vládu proletariátu a další ideologická klišé, která byla v době Putinova mládí už značně obnošená. On sám se svým vztahem k těmto ideálům dokonce nikdy ani nezabýval. (…) Jako další lidé jeho generace nahradil Putin víru v komunismus, který dávno ztratil na věrohodnosti a nejevil se dokonce ani jako uskutečnitelný, vírou v instituce. Jeho duše patřila KGB a také impériu, jemuž sloužil a které chránil: Sovětskému svazu.“ Po Juriji Andropovovi to bylo podruhé v historii Sovětského svazu a následně Ruska, kdy do jeho čela dosedl mnohaletý agent KGB a špiony pozval do centra kremelské moci přímo hlavním vchodem.

Putin se postupně začal projevovat jako vůdce, který vrací věci zpět na jejich místo. Uchopil pevně moc a osekal demokratické „excesy“.

Parlament i vládu podřídil sobě, začal kontrolovat média, zničil ty, kteří se mu nějak postavili. Nástupkyně KGB, kontrarozvědka FSB, získala znovu nebývale velké pravomoci, do čela státu Putin dosadil lidi z bezpečnostních složek. Rusko — stát, v němž drží moc jen několik vyvolených a jejich okruh — se začalo profilovat jako centrum světového konzervativního hnutí proti liberalismu.

Mohlo by nám to být vlastně jedno. Od chvíle, kdy Česko vstoupilo do EU a NATO, se zdá, že naše svoboda a bezpečí jsou zajištěny. Nějakou dobu jsem si to bláhově myslel také, dokud ovšem Rusko nezačalo

7

8

pohlcovat země ve svém okolí (Gruzii, Ukrajinu) a pak i vyvážet svoji expanzivní politiku hlouběji do Evropy. Děje se to různými způsoby.

Ruské tajné služby stále častěji operují na území Evropské unie, v Londýně zavraždily Putinova kritika Alexandra Litviněnka a stály zřejmě i za otravou whistleblowera Alexandra Perepiličného. Ve francouzském Štrasburku, městě, kde sídlí Evropský parlament, za bílého dne unesli a tři dny mučili v lese bývalého čečenského ministra Saida Emina Ibragimova, který podal k evropským soudům žalobu na prezidenta Putina za zvěrstva během druhé rusko-čečenské války.

V srdci EU operuje řada ruských nelegálních špionů, kteří na první pohled vypadají jako kdokoli z nás. Mají normální profese, možná učí vaše děti nebo vedle nich posedáváte ve vaší oblíbené kavárně. Ilegálové představují klasický nástroj studené války, způsob, jak od nepřítele získat co nejvíc informací. Jsou vysazováni na jeho území, mají hluboké krytí, je těžké je objevit. Přitom vykonávají činnost podrývající naši svobodu a demokracii.

Rusko se téhle zbraně nikdy nevzdalo, byť si Západ dlouho myslel, že ano.

Filozof Milan Šimečka v osmdesátých letech přemýšlel o podivném vztahu malých a velkých dějin a psal, že lidé žijí soukromé životy ve svých malých dějinách, do nichž pak někdy vtrhnou dějiny velké v podobě válek, revolucí a střídání režimů. Zpravidla se tyto dějiny vzájemně neprotínají, většina lidí se přizpůsobí a žije ve svých uzavřených světech v kulisách velkých dějin.

V roce 1989 Češi přestali být mlčící většinou jen pasivně přijímající nedemokratický úděl. Lidé vylezli ze svých ulit a začali tvořit velké dějiny. Česká republika měla v jedné věci nepochybnou výhodu. Demokratická tradice tu byla delší, než kdy zažilo Rusko, jsme blíže západním institucím a kulturnímu okruhu, a hlavně — na rozdíl od Ruska a všech dalších středoevropských zemí — se tu k moci na vládní úrovni v dalších letech nikdy nedostala antisystémová, autoritativní nebo xenofobní strana.

Ani reformy nestrhávaly dění zpět, ne že by se všechny dokonale vydařily, ale většina z nich zemi posouvala západním směrem. Životní úroveň začala růst, Češi si začali vychutnávat svobodu. V posledních letech se ale jaksi něco pokazilo. Lidé jako by začali být svobodou znaveni a začali se opět uzavírat ve svých malých dějinách. Francis Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk na začátku devadesátých let napsal: „Představme si, že svět se takříkajíc ,zaplnil‘ liberálními demokraciemi, že neexistuje již žádná významnější tyranie nebo útlak, proti nimž by bylo třeba bojovat. Ze zkušenosti vyplývá, že pokud lidé nemohou bojovat o spravedlivou věc, protože to za ně udělaly předchozí generace, začnou bojovat proti ní. Pustí se do boje kvůli samotnému boji. Jinými slovy, budou zápasit z jakési nudy: neumějí si totiž představit život ve světě bez bojů. A jestliže je větší část světa, v němž žijí, charakterizována mírumilovnou a prosperující liberální demokracií, budou bojovat proti míru, prosperitě a demokracii.“ Otrávenost mírem a prosperitou Česko stále více posouvá do područí Ruska. Nelze přitom očekávat, že povaha tamního putinovského režimu by se hned tak změnila. To, co se ovšem může změnit dramaticky, je povaha systému, v němž žijeme. Masha Gessenová ve své knize píše, že ještě dlouho poté, co se k moci dostal Vladimir Putin, nebyla řada lidí včetně intelektuálů schopna rozeznat, jakou destrukci přináší. Češi jsou dnes podobně zaslepeni. Zásadní posun přitom nastal již při volbě Miloše Zemana prezidentem republiky a průzkumy veřejného mínění naznačují, že jsme nakloněni v další prezidentské volbě podobnou chybu zopakovat.

Zemanova politika je jasně prokremelská, jeho spolupracovníci mají na Rusko neprůhledné vazby. Prezident vytrvale podkopává prozápadní směřování země, nevíme, proč to dělá a co přesně chce. Každým jeho dalším krokem se ale Česko dostává blíže ke sféře ruského vlivu, což se

9

10

zároveň děje v době, kdy Kreml Prahu již nějaký čas využívá jako středoevropskou centrálu svých špionů a snaží se Česko používat i jako trojského koně svých zájmů uvnitř Evropské unie. V sázce je ohrožení demokracie.

Když jsme vstupovali do Evropské unie, vypadal výsledek hlasování impozantně. 77,3 procenta lidí byla pro, jen 22,7 procenta proti.

Problém byl, že k urnám šli především ti, co si Unii přáli. Nehlasujících lidí bylo přibližně 3,8 milionu, asi 46 procent oprávněných voličů. Jak zjistil sociolog Jan Herzmann, mezi nimi téměř v poměru 2:1 převládali odpůrci členství v EU nebo lidé jí nedůvěřující. Před deseti lety česká veřejnost 72 procenty hodnotila členství v EU pozitivně, jen 28 procent to vidělo opačně. Dnes jsou čísla v podstatě vyrovnaná, dokonce mírně převažují pesimisté.

Cílem Vladimira Putina je Evropskou unii rozbít. A právě o tohle se bude v dalších letech po vystoupení Velké Británie z EU hrát. Prezident Zeman již otevřel otázku možného referenda o setrvání Česka v Unii, půjde tedy o to, jak — kdyby bylo vypsané — se k němu Češi postaví.

Zmíněná sociologická data nedávají příliš optimismu k odpovědi na otázku, co se stane, až se pasivní a mlčící většina změní v hlasitý aktivní dav. Vladimir Putin k této nejistotě vytváří příhodnou atmosféru.

V Česku působí řada prokremelských dezinformačních webů, které se snaží společnost štěpit a šířit v ní chaos. To je samozřejmě živná půda pro nejrůznější populisty, kteří by se rádi prodrali k moci.

V dalších letech nebude ve zdejší politice určujícím tématem sounáležitost s pravicí nebo levicí, jak jsme tomu byli uvyklí, ale vztah k Evropě a ke svobodě. Stále máme ten luxus volby. Kniha Mashy Gessenové ukazuje, že o něj lze snadno přijít, aniž by bylo lehké cesty zpět.

Ondřej Kundra

DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA

7

DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA

Volební den, 26. března 2000, jsem strávila v Čečensku. Chtěla jsem se úplně vyhnout dilematu, zda mám ve volbách hlasovat. Považovala jsem je za frašku a kampaň, která je předcházela, mi ze všeho nejvíc připomínala šarádu. Během necelých tří měsíců, jež uplynuly od Jelcinovy rezignace, neučinil Putin jediné politické prohlášení, což bylo ve shodě s jeho strategií: jako by usilování o hlasy voličů bylo pod jeho úroveň.

Kampaň sestávala v zásadě z knihy, která ho vykreslovala jako rváče; vedle toho ještě týden před volbami za velkého zájmu médií pilotoval vojenskou stíhačku a přistál s ní na letišti v Grozném. Celé jeho politické poselství jako by se dalo shrnout do slov: „Nezahrávejte si se mnou.“ Přijala jsem proto pozvání tiskového odboru armády, abych informovala o průběhu voleb v Čečensku. Věděla jsem, že ruští důstojníci budou sledovat každý můj pohyb, ale říkala jsem si, že si třeba přece jen budu moci udělat nějaký obrázek o stavu místa, které jsem poměrně dobře znala. Naposledy jsem byla v Čečensku asi o tři měsíce dříve, brzy po uzavření dohody o příměří.

Groznyj byl před první čečenskou válkou skoro milionové město, a když skončila, stále ještě v něm zůstávalo aspoň půl milionu obyvatel.

179

180

Docela dobře jsem se tam vyznala: bylo to město rozumné velikosti, kterému dominovalo několik kopců a také výškových budov, podle nichž se člověk vždy dokázal zorientovat. Brzy po bombardování za první války někteří reportéři srovnávali Groznyj s Drážďanami, německým městem, které koncem druhé světové války Britové a Američani téměř vymazali z mapy. Měla jsem pocit, že to srovnání sedí — ale Groznyj si přece jen ještě zachovával své základní rysy.

Nyní bylo všechno pryč. Výškové budovy zmizely. Předtím tam byla spousta památníků, ale teď jsem nenašla ani jeden. Město všude vypadalo stejně a také stejně páchlo: spáleným masem a betonovým prachem.

Bylo strašlivě, až ohlušujícím způsobem tiché. Horečně jsem hledala cedule, jedinou připomínku lidského života a mezilidské komunikace: KAVÁRNA, INTERNET, AUTODÍLY, TADY ŽIJÍ LIDÉ. Ten poslední nápis si lidé dávali na domy v naději, že tím zabrání střelbě a rabování.

Po městě, které již neexistovalo, bylo instalováno pár tlampačů, které lidi zvukem upozorňovaly na polohu volebních místností a také polních kuchyní, které tam zřídilo federální Ministerstvo pro mimořádné události. Lidé — většinou to byly ženy — chodili ulicemi po dvou nebo po třech; šli za zvukem k nejbližšímu tlampači, přičemž polévka je jistě zajímala mnohem víc než volební místnost.

Nás novináře dovedli naši vojenští průvodci k jedné z devíti volebních místností. Dorazili jsme kolem poledne a našli jsme tam celý dav lidí, opět většinou žen, který tam čekal už od svítání. Přišli v naději, že dostanou humanitární pomoc: buď jim někdo slíbil, že se ve volebních místnostech bude rozdávat jídlo a oblečení, anebo je přivedla nějaká fáma. DEMOKRACIE JE DIKTATURA ZÁKONA, hlásal nápis nad vchodem do nízké budovy; jednalo se o slavný Putinův oxymóron, který tam byl vyvěšený v přímém rozporu s volebním zákonem. Žádná humanitární pomoc nebyla na dohled.

Přišla za mnou jedna stará žena a požádala mě, abych napsala, že musí žít na ulici. „Volila jste?“ zeptala jsem se. „Volila,“ odpověděla. „Pro koho jste hlasovala?“ „Nevím,“ odpověděla. „Neumím číst. Měla jsem lístek a strčila jsem ho tam.“ O několik hodin později jsem u volební místnosti v jiné části města viděla, jak se z dálky blíží nějací lidé. Běžela jsem k nim, ještě než mě doprovod stačil zastavit; doufala jsem, že narazím na nějaké obyvatele Grozného mimo volební místnosti. Byli celkem tři; dva z nich byli velmi staří a už jsem je potkala u první volební místnosti. Táhli za sebou prázdné vozíky. Řekli mi, že jakmile autobus s novináři odjel, místní funkcionáři jim řekli, že žádná humanitární pomoc nebude. Celé hodiny pak šli pěšky zpět na místo, které bylo kdysi jejich domovem.

Využila jsem krátkého okamžiku, kdy byli průvodci mimo dohled, a zeptala jsem se těch lidí, proč se do Grozného vrátili. Ti dva staří přikázali mladé ženě, aby mi vyprávěla svůj příběh. Odporovala, říkala, že nemá smysl o tom mluvit, ale nakonec se je neodvážila neposlechnout. „Přišli jsme sem pro těla našich příbuzných. Vzali nás k nim. Všichni byli spoutaní drátem. Ale nemohli jsme najít jednu hlavu.“ Celkem osm členů rodiny patřilo k těm tisícům lidí, které ruští vojáci zatkli a potom bez soudu popravili. Žena a její nejbližší rodinní příslušníci odešli z Grozného už několik měsíců předtím a bydleli u příbuzných v jedné vesničce. Těch osm příbuzných nemělo na cestu z města peníze: kdykoli člověk procházel přes kontrolní stanoviště ruských vojáků, musel platit. Zatímco jsme hovořili, přišla k nám jiná žena a za ní dvě její neteře: bledé osmileté děvčátko a nevrle se tvářící dospívající dívka. „Jejich otec zahynul při ostřelování,“ řekla. „Jejich matka to nepřežila

181

182

a jejich babička taky zemřela. Holky je pohřbily na dvoře. Včera jsme vykopaly otce, omyly jsme ho, ale chlapi se ho bojí odnést na hřbitov, tak pořád leží doma.“ Chtěla po starší dívce, aby ten příběh potvrdila, ale ta začala plakat a odvrátila se.

Ti lidé mi řekli, že dali hlas jedné lidskoprávní aktivistce, která se v konečném součtu umístila tak nízko, že se o ní většina médií ani nezmiňovala. Viděla jsem ale mezi Čečenci také hodně lidí, kteří hlasovali pro Putina. „Války mám plné zuby,“ řekl mi v Grozném jeden muž středního věku. „Už mě nebaví, jak si mě gangsteři předávají jako štafetový kolík.“ Rozhlédla jsem se: nacházeli jsme ve čtvrti, kde dřív stály hlavně rodinné domy; teď tam byly jen prázdné parcely oddělené kovovými ploty. „Copak Putin nezpůsobil tohle všechno?“ zeptala jsem se. „Válka trvala už deset let,“ odpověděl ten muž, přičemž přeháněl jen docela málo: první ozbrojené povstání v Čečensku propuklo roku 1991. „Co mohl změnit? Potřebujeme silnou moc, moc, která je jednotná. My zkrátka potřebujeme někoho, kdo by za nás rozhodoval.“ Mezi těmi deseti málo známými kandidáty, kteří se zoufale snažili Putinovi ve volbách konkurovat, byl také jeden Čečenec, moskevský milionář a developer, který poslal do čečenských uprchlických táborů před volbami celé tuny mouky. „Nemá smysl pro něho hlasovat,“ řekl mi čečenský zástupce ředitele jednoho z těch táborů, který se nacházel v sousedním Ingušsku. „Mohl bych ho volit, ale v Rusku pro něj nikdo hlasovat nebude.“ Byl rozhodnutý dát svůj hlas Putinovi: „Je to dobrý muž. Tohle nám neudělal jen on sám. Byla tam spousta dalších, kteří chtěli znovu do války.“ Nadřízený toho muže, vrásčitý padesátník jménem Chamzat, mi řekl: „Říkají, že budou volit Putina, protože stejně bude prezidentem tak jako tak.“ Chamzat strávil za první čečenské války dvacet devět

dnů v ruském zajetí; stále měl na hlavě dvě jizvy a v lopatce důlek, jak ho někdo praštil pažbou pušky. Ukázal mi fotografii svého syna, šestnáctiletého mladíka s odulými rty a kučeravými vlasy, který byl teď sám v ruském zajetí. Chamzat zjistil, v kterém táboře chlapce drží, ale jeho věznitelé požadovali výkupné tisíc dolarů — což byla zcela běžná praxe na obou stranách konfliktu. Chamzat mi neřekl, jak se situace vyvíjela dál, ale prozradili mi to další obyvatelé uprchlického tábora: uspořádali v táboře sbírku, ale podařilo se jim dát dohromady sotva desetinu požadované částky, a tak byl chlapec stále ještě v zajetí.

Tábor se rozkládal na pláni, jež byla plná vyřazených vojenských stanů, a také tam stál vlak o deseti vagonech. To bylo při nedostatku vyhovujícího ubytování poměrně běžné řešení; sama jsem bydlela ve vojenském vlaku v městečku o kus dál. Chamzat měl také kancelář ve vlaku. Na vnější stěně vagonu byl vylepený papír s nadpisem „Umístěni ve vězení v Naurské, později převezeni do nemocnice v Pjatigorsku“, a pod ním byl ručně psaný seznam jednašedesáti jmen. Vedle jmen stály číslice označující věk — šestnáct až dvaapadesát let. Jednalo se zřejmě o vězně, kteří byli přesunuti do nemocnice, ještě než do nejznámější věznice v Čečensku přišli na návštěvu novináři. Ten seznam sestavil nějaký další vězeň; asi doufal, že to lidem pomůže najít ztracené příbuzné.

K jednomu jménu někdo modrou propiskou připsal poznámku „zabit“.

Podle vojenských předpisů jsem musela trávit většinu času ve společnosti uniformovaných Rusů. Mnohem raději bych ale byla na čečenské straně — ani ne tak proto, že jsem s jejich věcí víc sympatizovala, ale protože mě vyčerpávala atmosféra neustálého strachu mezi ruskými vojáky. Denně docházelo k přepadům a mladí odvedenci ani jejich velící důstojníci si nikdy neoddechli, přestože se každý večer zpíjeli do němoty. Všude kolem nás se střílelo i ve dne, dokonce i v den voleb. Jednou jsem se chtěla vydat do jedné kdysi hustě osídlené čtvrti

183

184

Grozného a moji průvodci se mi to snažili rozmluvit. „Stejně tam nikdo není,“ naléhal jeden z nich. „Tak proč byste tam chodila? Všechny nás akorát odpojí.“ Tím myslel zabijí. Tihle vojáci — kteří všichni na rozkaz svých velitelů hlasovali pro Putina — měli mít údajně Groznyj pod kontrolou. Rusové tam ale měli ztráty na životech den co den ještě po mnoho let.

Představitel jednoho obvodu v Grozném, který byl nově jmenován ruskou stranou, pěl na Putina neustále chválu. „Dnes se v Rusku dostal k moci zlatý člověk,“ říkal. „Pevný člověk.“ Před volbami místní organizátoři pročesávali sklepy v celé čtvrti a sestavovali seznamy voličů. Dospěli k číslu 3 400 a dostali právě tolik volebních lístků, ale už v poledne jim došly. „Říkal jsem jim, že tady budou další lidé,“ stěžoval si představitel obvodu, „ale oni mě neposlouchali! Odkud se ale všichni ti lidi vzali? Přece nevylezli ze země!“ Ve skutečnosti ti lidé opravdu vylezli ze země, nejen v tom smyslu, že žili ve sklepech svých zdemolovaných domů, ale také v tom smyslu, že hodně lidí, kteří přišli volit — většinou to byly staré ženy — přišli do volební místnosti každý se dvěma nebo třemi pasy, svým vlastním a dále pasy svých rodinných příslušníků, o nichž zřejmě doufali, že jsou dosud naživu. Kdo pas neměl, mohl volit pomocí zvláštního formuláře, což ale znamenalo, že jeho vlastní doklady mohl jinde použít někdo jiný. Svoji teorii jsem si ověřila, když jsem putovala z jednoho okrsku do druhého: kamkoli jsem přišla, všude mě nabádali, abych volila, buď se svými moskevskými doklady, nebo i bez nich.

Před začátkem druhé války mělo Čečensko oficiálně 380 000 obyvatel. V době voleb dosáhl počet jmen na volebních seznamech čísla 460 000:1 přispěla k tomu nejen přítomnost ruských vojáků, ale také ony mrtvé duše, jejichž skutečné nebo imaginární pasy se při volbách používaly. Putina volilo necelých třicet procent voličů, což bylo

nejméně v celém Rusku. Celkově ale muž bez tváře, který neměl žádnou politickou platformu a nevedl žádnou kampaň, získal v prvním kole přes padesát dva procent hlasů, takže se druhé kolo ani nemuselo konat.2

Sedmého května 2000 byl Vladimir Putin inaugurován prezidentem Ruska. Striktně řečeno se jednalo o první takový ceremoniál v dějinách: Jelcin byl do prvního období zvolen v době, kdy bylo Rusko ještě součástí Sovětského svazu. Putin měl tedy příležitost zrežírovat rituál podle svých představ. Ceremoniál se měl původně konat v moderním Státním paláci v Kremlu, kde dříve pořádala své sjezdy komunistická strana a Jelcinova vláda tam organizovala konference, ale na Putinův popud byl přesunut do historického Velkého paláce, který kdysi obývali carové.3 Putin kráčel sálem po dlouhém červeném koberci, při chůzi pohupoval levou rukou, zatímco pravičku měl mírně pokrčenou v lokti a podivně nehybnou — na tuto zvláštní pózu si ruští televizní diváci brzy zvykli, zatímco jednoho amerického pozorovatele vedla ke spekulaci, že Putin buď utrpěl trauma při porodu,4 anebo měl prenatální mozkovou příhodu. Sama bych spíše řekla, že to není nic jiného, než jak to vypadá: manýra člověka, který všechny veřejné úkony provádí mechanicky a s nechutí, každým krokem dává najevo, že je neustále ve střehu, a současně tím postojem vyjadřuje i svoji nesmírnou agresivitu.

Rusové vnímali jeho chůzi také jako pubertální pózu, stejně jako zvyk nosit hodinky na pravé ruce, přestože je pravák. Tato móda se okamžitě uchytila mezi byrokraty na všech úrovních a největší výrobce hodinek v zemi, sídlící v Tatarstánu, brzy uvedl na trh nový model nazvaný Kremelské hodinky pro leváky.5 Hned první vyrobený kus poslal do Moskvy jako dárek Putinovi. Putin ale na veřejnosti nikdy levné hodinky

185

186

ruské výroby nenosil, přestože jinak své časomíry v následujících letech pravidelně střídal. Nejčastěji byl fotografován s typem Patek Philippe Perpetual Calendar z bílého zlata za 60 000 dolarů.6 Na inauguračním ceremoniálu bylo patnáct set pozvaných hostů, z nichž velké množství přišlo v uniformách. Jeden host stojí za zvláštní zmínku: Vladimir Krjučkov, bývalý šéf KGB a organizátor puče z roku 1991. Reportér na scéně ho popsal jako „starce drobné postavy, který měl potíže stát a vstal jen jednou, když se hrála státní hymna“.7 Krjučkova si každý všiml, protože seděl stranou od ostatních hostů: nebyl to přesně řečeno člen stávající ruské politické elity. Nikdo se ale neodvážil veřejně kritizovat přítomnost muže, který se pokusil silou potlačit ruskou demokracii. Strávil sedmnáct měsíců ve vězení, než ho parlament v roce 1994 amnestoval. Většina novinových zpráv se o jeho přítomnosti na inauguraci vůbec nezmínila a přední ekonomický list Kommersant mu věnoval dvacátý z celkem třiceti čtyř odstavců.

Kdyby novináři dokázali předvídat budoucnost, pravděpodobně by mu věnovali mnohem větší prostor, protože Rusko neprožívalo pouze změnu vůdce, ale počátek nového režimu — režimu, který Krjučkov přišel osobně přivítat.

Jen o pár měsíců dřív, 18. prosince 1999 — dva týdny předtím, než se stal úřadujícím prezidentem — hovořil Putin na banketu připomínajícím založení sovětské tajné policie. Jednalo se o obskurní profesní svátek, který ale v následujících letech nabyl na význačnosti, dokonce tak dalece, že se na ulicích začaly vyvěšovat transparenty a o oslavách podávala zprávy televize. „Chci vám všem oznámit,“ prohlásil Putin na banketu, „že skupina důstojníků FSB vyslaných jako tajní agenti do federální vlády úspěšně splnila první úkol.“8 Sál plný hlavounů od tajné policie řval smíchy. Putin se to později snažil bagatelizovat jako vtip, téhož dne dal ale obnovit pamětní desku na sídle FSB, která světu

připomínala, že tam pracoval Jurij Andropov, jediný šéf tajné policie, který to dotáhl až na generálního tajemníka komunistické strany.

Jelikož kampaň za Putinovo zvolení a Putin sám jako by existovali nezávisle na sobě, v době od prosince až do květnové inaugurace se Putin na veřejnosti příliš neprojevoval. Vybral si svého předsedu vlády, muže, jehož mohutná postava, dunivý bas, hollywoodské vzezření a dokonalý úsměv zakrývaly minimální politické ambice. Michail Kasjanov jako by měl papírování v kostech: prošel všemi možnými pozicemi na několika sovětských ministerstvech, potom se bez potíží vpravil do nových poměrů a pracoval pro různé ministry v několika Jelcinových vládách. Nyní byl čerstvě ministrem financí. „Zavolal mi 2. ledna,“ jen tři dny po Jelcinově rezignaci, řekl mi Kasjanov. „Předložil mi podmínky mého jmenování. Řekl: ‚Jestli se mi nebudete plést pod nohy na mém území, tak nám to bude klapat.‘“9 Kasjanov neměl žádné zkušenosti s pouličním výrazivem, a ta formulace ho zasáhla mnohem víc než samotný obsah Putinova sdělení. Ústava dávala předsedovi vlády rozsáhlé pravomoci v řízení uniformovaných složek; Putin mu ale říkal, že pokud chce být předsedou vlády, těch pravomocí se bude muset vzdát. Kasjanov na to bez řečí přistoupil a na oplátku Putina požádal, aby mu umožnil pokračovat v plánovaných ekonomických reformách. Putin souhlasil a jmenoval ho úřadujícím premiérem s tím, že hned po inauguraci ho jmenuje řádným předsedou vlády.

Kasjanov v podstatě převzal fungující vládu, zatímco Putin si začal připravovat své „území“, jak tomu říkal. První dekret, který jako úřadující prezident vydal, zajišťoval Borisi Jelcinovi imunitu před trestním stíháním. Jeho druhý dekret definoval novou ruskou vojenskou doktrínu: opouštěla starý princip, podle něhož země neměla použít jaderné zbraně jako první, a místo toho zdůrazňovala právo Ruska

187

188

použít je proti agresorům, „pokud byly vyčerpány nebo shledány neúčinnými všechny ostatní prostředky vedoucí k vyřešení konfliktu.“ Brzy nato Putin dalším dekretem znovu zavedl povinná vojenská cvičení pro záložáky (všichni tělesně zdatní muži byli považováni za vojáky v záloze) — praktiku, jež byla k velké úlevě ruských manželek a matek zrušena po stažení vojsk z Afghánistánu. Dva ze šesti paragrafů dekretu podléhaly utajení, což možná naznačuje, že stanovovaly, zda budou záložáci vysláni rovněž do Čečenska. O pár dní později vydal Putin nařízení, které čtyřiceti vládním ministrům a jiným úředníkům umožňovalo utajovat jisté informace, což bylo přímým porušením ústavy.

Také obnovil povinný vojenský výcvik na středních školách, státních i soukromých: tento předmět, v němž se chlapci učili mimo jiné sborku a rozborku kalašnikova, byl zrušen v době perestrojky. Celkem šest z jedenácti dekretů, jež Putin vydal za první dva měsíce ve funkci úřadujícího prezidenta, se týkalo armády. 27. ledna Kasjanov oznámil, že výdaje na obranu vzrostou o padesát procent10 — a to v zemi, která stále ještě nedokázala dostát svým mezinárodním peněžním závazkům a kde většina obyvatelstva čím dál víc chudla.

Kdyby někdo v Rusku nebo v zahraničí dával aspoň trochu pozor, všiml by si hned v prvních týdnech Putinova světského panování základních znaků nového režimu. Země však měla plno práce s volením imaginárního prezidenta a zbytek západního světa nezačal její volbu zpochybňovat ještě celá léta.

V době před Putinovou inaugurací jsem byla opět v Čečensku: vzhledem k tomu, co se dělo v politice a v politické žurnalistice, jsem zoufale potřebovala cítit, že dělám něco smysluplného. Politický systém celé země se mi hroutil před očima a skutečnost, že se mi dosud daří

provádět průzkum a publikovat reportáže, které považuji za důležité, jsem považovala za velké štěstí. Tentokrát jsem byla v Čečensku s vojenskými důstojníky a nezávislými dobrovolníky hledajícími pohřešované ruské vojáky, kteří zmizeli při bojových operacích. Tou dobou jich bylo asi tisíc a polovina z nich byla nezvěstná už od poslední války.

Z Čečenska jsem se vrátila zrovna o víkendu, kdy se konala inaugurace. Druhý den po mém návratu do redakce, což byl současně Putinův druhý den ve funkci prezidenta, vtrhly do ústředí korporace Media-Most speciální policejní jednotky. Společnost Media-Most patřila Vladimiru Gusinskému a spadal pod ni i můj časopis. Desítky mužů v maskáčích a černých pletených kuklách na hlavě, vyzbrojených krátkými samopaly, vniklo do kanceláří čerstvě zrenovované budovy jen asi kilometr a půl od Kremlu. Zmlátili několik zaměstnanců a na náklaďácích z kanceláří odvezli spoustu papírů. Prokuratura, prezidentská kancelář a finanční policie potom činily zmatená a matoucí prohlášení, když se zátah snažily zdůvodnit: řekly, že měly podezření na daňové úniky; řekly, že měly podezření, že se vlastní ochranka společnosti Media-Most nechová v souladu se zákonem; řekly dokonce, že měly podezření, že mediální společnost špehuje své vlastní novináře.

Příčina zátahu však byla jasná každému, kdo se v devadesátých letech v Rusku zabýval podnikáním: ten zátah znamenal hrozbu. Za takovými akcemi obvykle stály skupiny organizovaného zločinu, které jimi dávaly najevo, kdo je pánem — a kdo má větší vliv u policie. Tento zátah se ale v několika ohledech vymykal: jeho rozsah (spousty policistů a celé náklaďáky dokumentů), jeho lokace (centrum Moskvy), jeho načasování (za denního světla) i jeho terč (jeden ze sedmi nejvlivnějších podnikatelů v zemi). Neobvyklý byl také údajný iniciátor, jehož sdělovací prostředky skupiny Media-Most identifikovaly jako Vladimira Putina.

On sám tvrdil, že o zásahu neměl tušení.11 Ve chvíli, kdy probíhal, se

189

190

zrovna v Kremlu setkal s Tedem Turnerem: vzpomínali na Hry dobré vůle, které se v Petrohradě konaly v devadesátých letech, a debatovali o budoucnosti médií.

Na měsíce, jež následovaly po zátahu na ústředí skupiny Media-Most, se těžko vzpomíná, a také se to období obtížně popisuje: čas mezi okamžikem diagnózy a chvílí, kdy se dostaví nevyhnutelné vyústění, doba mezi dnem, kdy jste se dozvěděli, jak příběh skončí, a dnem, kdy konec přijde. Myslím, že těch asi sedmdesát lidí, kteří pracovali v mém časopisu, a ty další stovky lidí, kteří pracovali v Gusinského deníku a v jeho televizní stanici NTV — ti všichni už v den zátahu věděli, že je to začátek konce největší soukromé mediální společnosti v Rusku. Pracovali jsme však dál, jako by se nic nestalo, jako by potíže společnosti představovaly jen další příběh, o němž musíme informovat.

Nevzpomínám si už, jak jsem se dověděla o zatčení Vladimira Gusinského, k němuž došlo 13. června. Možná jsem o tom slyšela z rádia v autě, ale to se mi zdá nepravděpodobné: v roce 2000 to bylo mé druhé léto, co jsem po Moskvě jezdila na kole. Kolo bylo tehdy v městské dopravě žhavou novinkou, dokonce jsem zrovna v červnu pracovala na reportáži o městské cyklistice. Možná jsem se o tom zatčení doslechla od kolegy. Možná mi to zavolal nějaký kamarád. Nejdůležitější na té zprávě však nebyla sama skutečnost, že byl zatčen jeden z nejvlivnějších lidí v zemi, který byl shodou okolností mým chlebodárcem, ale že byl zatčen na základě obvinění ve spojitosti s privatizací společnosti jménem Russkoje Viděo. To byl příběh, o kterém jsem chtěla psát.

Russkoje Viděo byla televizní produkční společnost, která dříve patřila petrohradskému podnikateli Dmitriji Rožděstvenskému. Ten byl nyní již dva roky ve vězení. Jeho příběh jsem nějakou dobu sledovala, ale

vůbec jsem ho nechápala. Začalo to v době, kdy jsem se vydala do Petrohradu, abych napsala o zavraždění Galiny Starovojtovové.

Mé zdroje ve městě — včetně asistenta Starovojtovové, který vražedný útok přežil — trvaly na tom, že mám zajít k jednomu staršímu manželskému páru, který žil v prostorném komfortním bytě na Gribojedovově kanálu. Během několika setkání, jež proběhla v rozmezí pár měsíců, mi ti lidé pověděli příběh svého syna Dmitrije Rožděstvenského, vzdělaného čtyřiačtyřicetiletého televizního producenta, kterému se za starosty Sobčaka dobře dařilo (pomáhal mu vést kampaň za znovuzvolení) a který byl nyní ve vězení.

Jako by se někdo rozhodl, že Rožděstvenského dostane. Nejprve byl v březnu 1997 podroben daňové kontrole. Potom mu v květnu přišel dopis od místní tajné policie, v němž stálo, že vysílač jeho televizní stanice, který byl částečně jeho vlastnictvím, představuje riziko pro státní bezpečnost. Následně byl Rožděstvenskij opakovaně vyslýchán v souvislosti se Sobčakovým případem. „Podezřívali Dmitrije, že pral Sobčakovi jeho špinavé peníze,“ řekla mi jeho matka. „Dmitrij měl ale štěstí: Sobčak jeho společnosti nikdy nic nezaplatil, dokonce ani peníze, které jí dlužil za produkci a odvysílání jeho volebních spotů.“ V březnu 1998 byl Dmitrij Rožděstvenskij konečně obviněn z daňových podvodů. Tentýž měsíc během jediné noci provedl zvláštní tým prokuratury domovní prohlídku u jednačtyřiceti lidí, kteří byli s Rožděstvenského společností nějak spojení, dokonce i u nezávislých spolupracovníků. „Teprve v tu chvíli se do něj pořádně pustili,“ řekla mi stará paní Rožděstvenská. Jejího syna téměř denně předvolávali k výslechu, v jeho bytě, kanceláři i na chatě prováděli opakované domovní prohlídky.

V srpnu 1998 měla jeho manželka mozkovou mrtvici. „Byli jsme zrovna na chatě,“ řekla mi jeho matka. „Každý den chodil na výslechy a nikdy

191

192

jsme nevěděli, jestli se vrátí. Já sama jsem takové věci dokázala zvládnout — otce jsem měla za Stalina zavřeného třikrát — ale [Dmitrijova manželka] Nataša na to neměla dost sil.“ V září 1998 byl Dmitrij Rožděstvenskij obviněn z podvodu a zatčen. Poprvé jsem se s jeho rodiči setkala o dva měsíce později. V průběhu následujících dvaceti měsíců jsem Rožděstvenské několikrát navštívila a oni mě pokaždé informovali, co je v případu jejich syna nového.

Dmitrije přesouvali z jedné věznice do druhé; nejprve byl v Moskvě a potom ve věznici tajné policie nedaleko Petrohradu. Obvinění, jež proti němu byla vznesena, byla dosti nejasná. Nejprve ho obvinili, že zpronevěřil auto, potom že zpronevěřil peníze z reklamní smlouvy, a potom, že si přivlastnil peníze na výstavbu domova důchodců. Pokud jsem věci správně chápala, jeho podnikání a rodinné záležitosti byly tak zamotané a navzájem propletené, že by si prokurátoři pravděpodobně vždy našli důvod, proč ho držet za mřížemi. Jedna věc mi ale nebyla jasná: proč by chtěl někdo Rožděstvenského zavřít.

Jeho rodiče mi řekli, že je za tím Vladimir Jakovlev, onen muž, který se stal petrohradským starostou po Sobčakovi a teď se Rožděstvenskému údajně mstil za to, že se podílel na Sobčakově volební kampani.

Jiní lidé přece ale také podporovali Sobčaka. Udělali snad z Rožděstvenského obětního beránka, protože jiní, jako například Putin, byli nyní příliš mocní, aby se proti nim dalo zasáhnout? Možná. Anebo to bylo tak, že pomstu neinicioval Jakovlev, ale některý z Rožděstvenského bývalých obchodních partnerů, mezi něž patřil i Putin a řada dalších vlivných Petrohraďanů, kteří zřejmě založili televizní společnost nějakým způsobem napojenou na městská kasina? I to je možné. Anebo — jak se domníval asistent Starovojtovové — se jednalo o děsivý případ vydírání ze strany jistého podnikatele, který se marně snažil Rožděstvenského přinutit, aby mu svoji společnost odprodal? Ani to nelze vyloučit.

Pořád jsem za Rožděstvenskými chodila, protože jsem nemohla přijít na to, jak mám příběh jejich syna napsat. Čím víc se vyvíjel, tím méně jsem mu rozuměla. Podnikatel, který Rožděstvenského údajně vydíral, byl nakonec zatčen a obviněn z řady nájemních vražd, včetně likvidace náměstka starosty pro územní rozvoj, který byl v roce 1997 zastřelen za denního světla přímo na Něvském prospektu. Jedna věc byla jasná: ať šlo v Rožděstvenského případu o cokoli, nemělo to zřejmě vůbec co do činění s oficiálním obviněním a týkalo se to výhradně způsobu, jakým se tehdy v Petrohradě vedlo podnikání a politika.12 Nyní kvůli tomuto případu a této společnosti, o nichž většina Rusů v životě neslyšela, Vladimir Gusinskij jakýmsi způsobem skončil ve vězení. Začala jsem se znovu probírat vším, co jsem k tomu případu až dosud shromáždila. Většinou se jednalo o právní stížnosti a různé podpůrné materiály k nim, které jsem za poslední dva roky už několikrát procházela. Tentokrát mi ty papíry ale vůbec poprvé začaly dávat jakýsi smysl, přestože případ jsem v nich pořád ještě nenalézala — stejně jako jej tam nedokázali nalézt ani právníci ze skupiny Media-Most. „Nejsou tam žádná obvinění,“ řekla mi zmateně jedna firemní právnička, inteligentní žena středního věku. „Nechápu ani, o jaký zločin by se mělo jednat. Není mi jasné, kde vzali ta čísla, co tady citují. Tady říkají, že sama společnost vznikla nelegálně, ale přitom odkazují na zákon, který s tím vůbec nesouvisí. A i kdyby ta společnost vznikla v rozporu se zákonem, Media-Most s tím nemá nic společného.“13 Media-Most koupil Russkoje Viděo spolu s desítkami dalších regionálních produkčních a vysílacích společností, když budoval celostátní zábavní kanál.

Petrohradská společnost nepatřila v tomto kontextu k významnějším médiím, dokonce ani z hlediska reklamy: byla zakoupena především kvůli své obrovské databázi béčkových filmů, které se měly z počátku vysílat, než si kanál vytvoří vlastní produkci.

193

194

„Bylo by to legrační, kdyby to nebylo tak smutné,“ řekla mi právnička. „Kéž by byly všechny ruské zločiny takové.“ Tím chtěla říct, že by bylo krásné, kdyby spočívaly jen v tak drobném porušování zákona.

Ruské zločiny takové rozhodně nebyly, ale už brzy tak měla vypadat řada ruských právních případů: neumětelsky splácané, plné vnitřních rozporů. Uvědomila jsem si, že moje původní teorie o případu Dmitrije Rožděstvenského byla správná: skutečně se jednalo o něčí osobní pomstu. Viníkem však nebyl stávající petrohradský gubernátor,14 jak se někteří domnívali, ani nějaký vězněný mafiánský boss, jak si mysleli jiní.

Zdá se, že se něco velmi, velmi pokazilo mezi Dmitrijem Rožděstvenským a Vladimirem Putinem, který dříve s Rožděstvenským spolupracoval na Sobčakově neúspěšné volební kampani. To by vysvětlovalo, proč poté, co jsem případ sledovala už skoro dva roky, mě prokurátor přímo varoval, když jsem mu 29. února 2000 naposledy zavolala. „Nechte to být,“ řekl mi. „Dejte si říct, Mašo, už se v tom dál nešťárejte, nebo budete litovat.“ O soudních případech v Rusku jsem psala už celá léta, ale nikdo — dokonce ani obžalovaní kriminálníci nebo jejich často doslova nechutní společníci — se mnou nikdy nemluvil tímto způsobem. Co bylo na tom případu tak důležitého a děsivého?

Pouze skutečnost, že byl veden na příkaz muže, který byl momentálně úřadujícím prezidentem Ruska. Prokurátor Jurij Vaňušin byl Putinův spolužák z právnické fakulty. Odešel pracovat na prokuraturu hned po univerzitě, právě jako Putin odešel do KGB, když se ale Putin vrátil do Leningradu a začal pracovat pro Sobčaka, Vaňušin se k němu na radnici připojil. A když Putin o šest let později odešel do Moskvy, Vaňušin se vrátil na prokuraturu a stal se vyšetřovatelem se specializací na „velmi významné případy“, což byla skutečná právní kategorie. Rožděstvenského kauza nesplňovala formální kritéria, aby ji bylo možné považovat

za „velmi významný případ“, byla ale jednoznačně velmi významná pro jistou velmi významnou osobu.

Když se zdálo, že Rožděstvenského případ uvízl na mrtvém bodě, vstoupil do něj další Putinův blízký spolupracovník Viktor Čerkesov, muž, který byl po dlouhém Putinově lobbování a mnoha protestech bývalých disidentů jmenován šéfem petrohradského oddělení FSB. Poté, co finanční kontrola neposkytla žádné podklady pro trestní stíhání, poslal Čerkesov Rožděstvenskému dopis, v němž ho informoval, že vysílač používaný televizní stanicí Russkoje Viděo představuje hrozbu pro národní bezpečnost. Jakmile jej Russkoje Viděo přestalo používat, převzala ho jiná televizní společnost: zřejmě už hrozbu pro národní bezpečnost nepředstavoval.15 O rok později odjel Čerkesov za Putinem do Moskvy a stal se jeho prvním náměstkem ve FSB. Rožděstvenského rodiče doufali, že když se jeho starý přítel Vladimir Putin stal šéfem tajné policie, potom předsedou vlády a nakonec hlavou státu, jejich syn bude z vězení propuštěn. Místo toho Vaňušin případ nadále udržoval při životě, přestože se všechna obvinění rozpadala; neustále přicházel s dalšími, jež byla postavená na stejně chatrných základech, a to mu umožňovalo držet Rožděstvenského ve vězení. Koncem léta 2000 vzal soud konečně v potaz jeho zhoršující se zdravotní stav a až do soudu ho propustil.16 Rožděstvenskij zemřel v červnu 2002 ve věku čtyřiceti osmi let.

Z dokumentů, které jsem shromažďovala už skoro dva roky, jsem se nyní dovídala totéž, co se dověděla Natalija Gevorkjanová, když se Putina zeptala na novináře Andreje Babického. „Je to pomstychtivý človíček,“ formulovala to tehdy. Případ Gusinského byl stejně jako případ Rožděstvenského případem osobní pomsty. Gusinskij nepodporoval Putina ve volbách. Byl to přítel a významný obchodní partner moskevského starosty Jurije Lužkova, který byl vůdcem protijelcinovské

195

196

opoziční koalice. Gusinského televizní stanice vysílala dva dny před volbami pořad o bombových útocích v obytných domech.

Gusinského zatčení nemělo ve skutečnosti se společností Russkoje Viděo nic společného; šlo pouze o to, že muž, který zatčení inicioval, případ společnosti podrobně znal — a ten případ byl stejně dobrý jako každý jiný, pokud šlo o to dostat jednoho z nejmocnějších lidí v Rusku za mříže. Pokud byly v zakládacích listinách společnosti nějaké nesrovnalosti, Putin o nich věděl také: když jsem procházela své složky, našla jsem dokument povolující vznik společnosti, na němž byl sám podepsán.

Vladimir Gusinskij strávil ve vězení tři dny. Jakmile byl na kauci propuštěn, odjel ze země, a stal se tak prvním politickým uprchlíkem Putinova režimu — pouhých pět týdnů po jeho inauguraci.

Já jsem na rozdíl od svého zaměstnavatele zůstala v Moskvě. A podle všeho jsem byla v pěkné kaši, přesně jak to předpověděl prokurátor Vaňuškin. Napsala jsem článek o případu Russkoje Viděo; vyšel pár dní po Gusinského odjezdu ze země a byl k němu pro ilustraci připojený i ten Putinem podepsaný dokument, který jsem našla. Brzy poté si hned vedle dveří mého bytu postavil štafle jakýsi muž a dvacet čtyři hodin denně tam cosi kutil. „Co to děláte?“ zeptala jsem se pokaždé, když jsem otevřela dveře a zase jsem na něj narazila. „Opravuju,“ zavrčel.

O pár dnů později mi přestal fungovat telefon. Telefonní společnost tvrdila, že s tím nemá nic společného, ale trvalo celé dny, než mi ho zase zapojili. Byla to klasická taktika KGB, která mi měla dát na vědomí, že si ničím nemohu být jista a nikdy nejsem sama: tento přístup se nijak nezměnil od sedmdesátých let, kdy se lidem na schodišti běžně usazovaly právě takové gorily a připomínaly jim, že jsou pod dohledem.

DOVĚTEK duben 2014

Kdyby byl Vladimir Putin typ člověka, který se nechá něčím inspirovat, mohlo by v nás vzniknout podezření, že ho na jaře 2012 osvítil Duch svatý. On ale takový typ člověka není a nikdy nebyl, a tak se zdá, že to, k čemu došlo na jaře 2012, byla pouhá náhoda, navíc docela pitomá — pitomá, ale obrovská. Putin učinil jeden primitivní politický krok a ten uvedl do chodu celou řadu událostí, jež ho za pouhého půldruhého roku proměnily z politika bytostně postideologického v muže s posláním, ambiciózního vojevůdce v novém celosvětovém kulturním konfliktu.

Na jaře 2012 se Putin rozhodl, že se trochu povozí na gayích.

V období před březnovými volbami čelil masovým protestům, a snad právě proto nakrátko zpanikařil a pořádně zamíchal se svým personálem. Vyhodil svého vrchního ideologa Vladislava Surkova a nahradil ho jistým Vjačeslavem Volodinem. Surkov byl snob, intelektuál a estét — bohužel také básník a spisovatel —, který rád vymýšlel různé komplikované intriky. Líbilo se mu zakládat nová hnutí, jako byla například proputinovská mládežnická organizace Naši, flirtovat s opozicí, plést se do redakční politiky televizních stanic a osobně se angažovat ve sporech

355

356

mezi mediálními osobnostmi nebo politiky. Jakmile po parlamentních volbách v prosinci 2011 vypukly protesty, v Kremlu se ustálil názor, že na vině je právě pletichář Surkov: dovolil, aby se věci příliš zamotaly — jednoduše dopustil příliš mnoho.

Volodin byl jeho pravým opakem, byl to člověk neschopný jakékoli myšlenkové či jazykové jemnosti. Jeho politická rozhodnutí byla přímočará. Když se Putin na jaře 2012 takzvaně ucházel o znovuzvolení (za soupeře měl čtyři politické nuly), byl to zřejmě právě Volodin, kdo rozhodl, že se bude deklarovat drtivé vítězství a zisk šedesáti tří procent hlasů; v Surkovově stylu by bylo držet se blíže realitě a stanovit vítězství jen něco přes padesát procent. A tváří v tvář protestnímu hnutí se nové osazenstvo Kremlu rozhodlo použít tu nejtupější zbraň, jaká se jim naskytla: prohlásili, že všichni protestující jsou teplouši.

Sami teplouši ani netušili, že se něco takového děje. Protestující, včetně těch, kteří byli — podobně jako já — gayové, neměli ve zvyku dívat se na státem kontrolovanou televizi. Šťastně jsme si žili v malé bublince, kde lidé dobře jedli a pili, ještě lépe se oblékali, pracovali ve vkusně zařízených kancelářích v centru města, dělali většinou něco aspoň trochu kreativního, jezdili na drahé dovolené a s homofobií se při tom všem setkávali jen velmi zřídka, pokud vůbec. Mezitím však v dubnu 2012 prominentní televizní hlasatel Dmitrij Kiseljov, který byl vedle toho i vysoko postaveným úředníkem ve státní televizi, hřímal: „Nestačí zakázat propagaci homosexuality! Musíme jim zakázat i darování krve a spermatu, a v případě dopravní nehody je třeba jejich srdce spálit nebo zahrabat do země. Oni zkrátka nejsou vhodní k tomu, aby zachraňovali životy druhých lidí.“1 Maxim Ševčenko, přední komentátor největšího televizního kanálu v zemi, natočil sérii komentářů, v nichž vysvětloval, že gayové a lesby představují Antikrista.2 S tím, jak kampaň nabírala na síle, vložil

se do ní i patriarcha ruské pravoslavné církve a prohlásil, že mezinárodní trend směrem k legalizaci manželství párů stejného pohlaví je znamením nadcházející apokalypsy.3 A na podzim 2013, kdy se tažení proti gayům už stalo pevnou součástí ruské politiky, běžela v televizi v hlavním vysílacím čase k tomuto tématu hodinu a půl dlouhá investigativní reportáž. Říkalo se v ní, že homosexuálové jsou účastníky spiknutí, jehož cílem je svrhnout ruskou vládu a rozložit ruskou rodinu.

Také se tam tvrdilo, že meteor, který předchozí zimu spadl na město Čeljabinsk, byl výrazem božího hněvu na sodomity.4 Byla to typická válečná rétorika: gayové byli představováni jako nesmírně nebezpečný element — a souběžně s tím jako cosi méně než člověk.

V roce 2013 pronikla kampaň proti homosexuálům i do mé informační bubliny. Všimla si jí i média ve Spojených státech a západní Evropě; zvláště bizarně vypadala na pozadí rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ve sporu Spojené státy versus Windsor, které potvrdilo právo občanů stejného pohlaví na život v manželství. Zatímco mnoho lidí ve Spojených státech slavily rozsudek jako konečné vítězství hnutí za práva gayů, Rusko se propadalo zpátky do středověku. Tento posun stál novinářům za spoustu inkoustu a v západních médiích panovala shoda, že kampaň proti gayům je jen vějičkou, kterou se Putinův režim snaží odvést pozornost od nebezpečně zpomalující ekonomiky země.5 Jenže tak tomu nebylo. Kampaň Kremlu proti gayům byla stejně prostým a upřímným vyjádřením Putinova světonázoru jako všechny ostatní, kterých byl svět dosud svědkem. Tváří v tvář protestům dospěl Putin k přesvědčení, že má co do činění s nepřítelem nejen svého režimu, ale také samotného Ruska, protože mezi těmito dvěma entitami už dávno zapomněl rozlišovat. Pokud to byli nepřátelé, tak to nemohli být Rusové. Byli to ti Druzí. A nikdo ty Druhé neztělesňuje lépe než gayové.

357

358

Putin narazil na propagandistickou zlatou žílu. Spolu s Volodinem a kýmkoli dalším, kdo mu pomohl kampaň proti homosexuálům zosnovat, byl přesvědčený, že gayové jsou menšinou, do níž se může bez obav pustit, aniž by ho to cokoli stálo v diplomatické rovině. To se ukázalo jako omyl: svět reagoval sice pomalu, ale zato rozhodně. V tu chvíli však kampaň fungovala už tak dobře, že ji bylo škoda odvolat.

V jádru propagandy proti gayům bylo jedno zrníčko pravdy: před rozpadem Sovětského svazu v Rusku skutečně žádní gayové nebyli.

Byli tam muži, kteří milovali muže, a ženy, které milovaly ženy, ale gay identita a její politické vyjádření představovaly až postsovětský import ze Západu. A to skutečně dělalo z gayů takřka bytostné agenty západních mocností. Mlácením gayů bylo možné sjednotit národ.

To ale nebylo všechno. Putin se stejně jako vždy teskně ohlížel po minulosti, ale tentokrát poprvé — zřejmě náhodou — vedle toho hleděl také do budoucnosti. Nostalgickou představu osamělého ústraní za Železnou oponou nahradila nová radikální vize: otevření nové propasti a zahájení války proti Západu.V této válce nemělo Rusko obnovovat stará spojenectví ze sovětských dob, ale vytvořit úplně novou alianci.

Jejími členy se měly stát nejen státy bývalého sovětského bloku, ale také africké a muslimské země a rovněž některé latinskoamerické. Nebylo vyloučeno ani to, že se spojenci najdou i v bloku západních zemí, který se podaří rozštěpit. Země bývalého Sovětského svazu začaly přijímat legislativu kopírující zákon proti „homosexuální propagandě“, který byl přijat v Rusku: Kazachstán, Kyrgyzstán, Arménie, Gruzie, Moldavsko — které nakonec ucuklo ze strachu, že nebude přijato do EU — a Litva, která už v EU byla, a tak se nemusela ničeho obávat. Země jako Uganda a Nigérie, které byly v zavádění brutálních zákonů proti gayům ještě vynalézavější, nyní Rusku přitakávaly: jestliže ani západní země jako Rusko nedokáže strávit homosexuální agendu, pak jsou jistě

na správné cestě. A v novém neformálním bloku zastánců „tradičních hodnot“, který se utvořil v OSN, se k Rusku připojily i země jako Ekvádor nebo Malajsie. Společně se jim v orgánu poněkud zavádějícím způsobem nazvaném Rada pro lidská práva podařilo protlačit tři různé rezoluce proti homosexuálům.

V této vzkvétající mezinárodní alianci se Kremlu otevřel bohatý zdroj nové rétoriky. Dodali mu ho američtí krajně pravicoví evangelikálové, kteří sami čelili ve Spojených státech čím dál větší marginalizaci.

Paul Cameron, bývalý psycholog vyloučený z Americké psychologické asociace, promluvil v Rusku k poslancům Státní dumy a předložil jim zfalšované statistiky podobné těm, které ho stály členství v amerických profesních organizacích. Snažil se jimi prokázat mimo jiné to, že většina gayů upřednostňuje sex s dětmi.6 Mezinárodní protihomosexuální organizace Světový kongres rodin představila plán uspořádat v Moskvě svoji výroční konferenci — ve Sjezdovém sále Kremlu a také v obří katedrále Krista Spasitele.7 Tak zvaným „tradičním hodnotám“ se v Rusku opět tleskalo a zfalšovaná věda, s níž do Ruska přišel Cameron a mnozí další — jako například zdiskreditovaný sociolog Mark Regnerus —, se stala základem pro dlouhé traktáty, jež nyní sepisovala nová generace ruských byrokratů. Tyto texty zase sloužily jako základ pro novou legislativu, jež měla nejen zakazovat „homosexuální propagandu“, ale také „chránit děti před škodlivými informacemi“, což znamenalo především zmiňování homosexuality, ale vedle toho také jakékoli zmínky o smrti, násilí, sebevraždách, domácím násilí, zoufalství a vlastně životě jako takovém.

Co bylo ale nejdůležitější, rétorika založená na „tradičních hodnotách“, ať už nově importovaná ze zahraničí, anebo vytažená ze spisů ruských slavjanofilských myslitelů z počátku dvacátého století, dala vzniknout nové kremelské ideologii — něčemu, co už téměř čtvrt století vlastně neexistovalo. Ve svém parlamentním projevu o stavu federace

359

360

z prosince 2013 Putin tuto ideologii nastínil. Bylo to vůbec poprvé, co se představil jako ideolog: po celých čtrnáct let u moci, jako prezident i jako předseda vlády, vystupoval vždy spíše jako řešitel problémů než jako vůdce. Nyní však řekl: „Budeme usilovat o to, abychom se stali vůdci.“ Tím myslel sebe — a Rusko, které nyní mělo zcela přebudovat své vztahy s okolním světem.

Nárokovat si vůdčí postavení, prohlásil Putin, „je pro stát jako Rusko zcela oprávněné a pochopitelné. Máme velikou historii a kulturu, celá staletí zkušeností nikoli s tolerancí neplodnosti a bezpohlavnosti, ale se skutečným harmonickým soužitím mnoha národů v rámci jediného státu. Když kremelští překladatelé převáděli jeho řeč do angličtiny, místo „neplodnosti a bezpohlavnosti“ použili raději výrazy „neutered and barren“, čímž zjevně homofobní charakter toho výroku zahalili do poetičtějšího hávu.8 Putin však ve skutečnosti říkal, že novou rolí Ruska ve světě je chránit sebe sama i jiné před pádem do západní pasti nemorálnosti, úpadku a samozřejmě homosexuality. „Mnohé národy dnes obnovují své morální hodnoty a etické normy, mizející etnické tradice a rozdíly mezi lidmi a kulturami,“ pokračoval. „Po společnosti se ale nyní chce, aby uznala nejen právo každého na svobodu svědomí, politické názory a soukromí, ale také aby bez řečí přijala rovnost dobra a zla, což — jakkoli se to zdá podivné — jsou dva co do významu zcela protichůdné koncepty.“ Rusům se celá staletí říkalo, že homosexualita je špatnost, cizinci že jsou zlí a impérium že má pravdu; potom, když se rozpadl Sovětský svaz, jim bylo řečeno, aby na tyto věci změnili názor. Už nikdy více! Nastal čas postavit se té metle tolerance a kulturní rozmanitosti, která plíživě přichází ze Západu,“ řekl Putin. „Víme, že na světě je čím dál víc lidí, kteří naše odhodlání bránit tradiční hodnoty podporují,“ tvrdil. Úkolem Ruska je „zabránit návratu do chaosu, temnoty a primitivismu“.

17 18

Arkadi Vaksberg: Le Laboratoire des poisons. De Lénine à Poutine, Buchet Chastel, Paříž 2007.

Reddaway.

7 DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA 1 2 3 4

5

6

7 8

9 10 11 12 13 14 15 16

17

Zpráva mise OBSE z 26. 3. 2000, volby, ruský překlad. http://hro-uz.narod.ru/ vibori.html. Ověřeno 17. 5. 2011.

Statistika voleb z r. 2000. http://www.electoralgeography.com/ru/countries/r/ russia/2000-president-elections-russia.html. Ověřeno 17. 3. 2011.

Andrej Kolesnikov: Ja Putina viděl!, Eksmo, Moskva 2005, s. 13.

Brenda Connors, citováno in Paul Starobin: „The Accidental Autocrat“, Atlantic, březen 2005. http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2005/03/ the-accidental-autocrat/3725/. Ověřeno 9. 5. 2011. Šamil Idiatullin a Olga Tatarčenko: „Pora perevodit časy na pravuju ruku“, Kommersant, 18. 5. 2000. http://www.kommersant.ru/Doc/148145. Ověřeno 19. 5. 2011. „Kakije časy nosjat preziděnty i oligarchi“, nepodepsaný článek na webu newsru. com, publikováno 17. 2. 2005. http://www.newsru.com/russia/17feb2005/ watch.html. Ověřeno 19. 5. 2011.

Kolesnikov, s. 16.

Vitalij Jaroševskij: „Operacija ‚Vnědrenije‘ zaveršena“, rozhovor s Olgou Kryštanovskou, Novaja Gazeta, 30. 8. 2004. http://www.novayagazeta.ru/ data/2004/63/43.html. Ověřeno 19. 5. 2011.

Rozhovor autorky s Michailem Kasjanovem, Moskva, 18. 5. 2011.

Masha Gessen: „Lockstep to Putin’s New Military Order“, New York Times, 29. 2. 2000, s. 21.

Sergej Parchomenko: „Besedy na jasnom glazu“, Itogi, 11. 5. 2000. http://www. itogi.ru/archive/2000/20/111020.html. Ověřeno 21. 5. 2011.

Původní podklady pro Masha Gessen: „Leningradskoje dělo“, Itogi, 18. 7. 2000. http://www.itogi.ru/archive/2000/29/112897.html. Ověřeno 23. 5. 2011.

Rozhovor autorky s Ninou Lepčenkovou, 3. 7. 2000.

Od roku 1996 nese funkce petrohradského starosty označení „gubernátor“ (pozn. překl.).

Masha Gessen: „Leningradskoje dělo“, Itogi, 18. 7. 2000. „Glava ‚Russkogo Viděo‘ Dmitrij Rožděstvenskij umer ot serděčnogo pristupa“, nepodepsaný článek na lenta.ru. http://lenta.ru/russia/2002/06/06/rusvideo/.

Ověřeno 23. 5. 2011.

Michail Kasjanov: Bez Putina, Novaja Gazeta, Moskva 2009, s. 70—73.

379

18 19

20

21

22 23

380 24 25 26 27 28

29 30 31 32

Dmitrij Pinsker: „Ulika nomer 6“, Itogi, 26. 9. 2000. http://www.itogi.ru/archive/2000/39/114667.html. Ověřeno 25. 5. 2011. „Gusinskij ně budět ispolňať soglašenija s Gazpromom, potomu čto oni podpisany pod ugrozoj lišenija svobody. Ugrožal jemu lično Lesin“, nepodepsaná zpráva na www.polit.ru. http://old.polit.ru/documents/320557.html. Ověřeno 25. 5. 2011. „Putin sčitajet, čto konflikt meždu Gazpromom i Media-Mostom — spor chozjajstvujuščich subjektov, rešať kotoryj dolžen sud“, nepodepsaná zpráva na www. polit.ru. http://old.polit.ru/documents/329155.html. Ověřeno 25. 5. 2011. „Kasjanov snova publično otčital Lesina. Na tom dělo i končilos“, nepodepsaná zpráva na www.polit.ru.http://old.polit.ru/documents/334896.html. Ověřeno 25. 5. 2011.

Boris Kuzněcov: „Ona utonula…“: Pravda o Kurske, kotoruju skryl genprokuror Ustinov, De-Fakto, Moskva 2005. „Gibel atomnoj podvodnoj lodki Kursk. Chronologija“, nepodepsaná zpráva na RIA Novosti. http://ria.ru/society/20050812/41140663.html. Ověřeno 1. 6. 2011.

Rozhovor autorky s Marinou Litvinovičovou, 1. 7. 2008.

Kolesnikov, s. 35.

Tamtéž, s. 38—39.

Programma Sergeja Dorenko ob APL Kursk, vysíláno 2. 9. 2000. http://sergeydorenko.spb.ru/news-1-24.htm. Ověřeno 1. 6. 2011.

Larry King Live, „Russian President Vladimir Putin Discusses Domestic and Foreign Affairs“, vysíláno 8. 9. 2000. http://transcripts.cnn.com/TRANSCRIPTS/0009/08/lkl.00.html. Ověřeno 1. 6. 2011.

Alexandr Vološin, svědectví u londýnského obchodního soudu, 14. 11. 2011.

Rozhovor autorky s Borisem Berezovským, červen 2008.

Jelena Bonnerová, tisková konference, Moskva, 30. 11. 2000.

Jurij Samodurov, tisková konference, Moskva, 30. 11. 2011.

8 DEMONTÁŽ DEMOKRACIE 1

2

3

„Rok s Putinem“, debatní setkání, které se konalo v Moskvě 26. 12. 2000. Účastníky byli Leonid Ionin, děkan aplikované politologie na Vyšší škole ekonomiky; poslanec Státní dumy Vjačeslav Igrunov; politický poradce Simon Kordonskij; filozof Alexandr Cipko; a politolog z Carnegie Center Andrej Rjabov.

Julij Rybakov, rozhovor Mariny Koroljovové pro stanici Echo Moskvy.

17. 1. 2001. http://www.echo.msk.ru/programs/beseda/13380.phtml. Ověřeno 7. 6. 2011.

Leonid Dračevskij pracoval na sovětských velvyslanectvích ve Španělsku a Polsku.

REJSTŘÍK

A

Beljajev, Alexandr, 137

Abramovič, Roman, 296 Aktivismus Leningrad, 103—104, 106, 108, 111—113 prodemokratický, 108, 109, 112 Viz také Lidová fronta

Berezovskij, Boris, 28, 33, 36, 45, 46, 48, 50, 51, 60, 61, 65, 161, 206, 209, 217, 218, 224, 238—240, 246, 262, 263, 305, 311, 313 Putin a, 31—33, 34—36, 37, 61, 170, 208, 238, 298

Albraightová, Madeleine, 55

Berlín, 84, 86—89, 123, 132,

Alexandrov, Alexandr, 215

Berzin, Jan, 75

Angleterre, hotel (Leningrad), 98, 100—102

Beslanské matky, 228, 229

Armáda a Putin, 187, 188

Beslanský incident, 225—230, 249—252, 254, 255, 258, 277, 289

Arménie, 17, 104, 106, 107, 109, 358

Bezrukov, Sergej, 123

Artěmjěv, Igor, 137

Bitva o hotel Angleterre, 102, 114

Atentáty, 257 FSB, 238, 239 Putin a, 263 Viz také Vražda, Otrava

Bogdanov, Alexandr, 165

Aušev, Ruslan, 252

Bombové útoky na obytné domy (1999), 43—46, 56—61, 240—242, 254

Ázerbájdžán, 17, 104, 106, 107, 130

Boldyrev, Jurij, 147, 149, 151, 152, 166 Bolševici, 75, 214

Bonnerová, Jelena, 209

B Babickij, Andrej, 52—56, 61, 195, 249,

Borisenko, Viktor, 70, 78

Bajkalfinansgrup, 294

Browder, William, 273—275, 283—290, 296

Bakatin, Vadim, 119

Bujnaksk, 43

Baku, 130

Bure, Pavel, 106

391

Bush, George W., 268, 269

Demokratické Rusko, 19

Bystrickij, Andrej, 223, 224

Den vědomostí, 224

C

Disidenti, 82, 98, 99, 154. Viz také „Informálové“

Cely/tábory, 183

Diskusní skupiny, leningradské, 101, 103, 105

Cenzura, 99, 108, 322, 327. Viz také Žurnalistika; Média

Dorenko, Sergej, 206, 207

Celoruská státní televize, 221

Cipko, Alexandr, 214 CNN, 207,

Č

392

Dovoz masa, 130 Leningrad a, 132, 133, 146, 147 Drážďanská technická univerzita, 85 Drážďany, 84—90

Čečenci, 8, 44, 45, 53, 54, 60, 182, 247, 254, 255, 262

Drel, Anton, 85

Čečensko, 19, 33, 43, 52, 54, 59, 135, 179, 182—184, 188, 189, 197, 217, 246—252, 254, 258, 263 Putin a, 46, 245, 246, 257, 262, 271—273 války v, 45, 46, 247, 269

Druhá světová válka 74, 97, 163 blokáda Leningradu, 65, 66, 68, 130

Čerkesov, Viktor, 195

Duma, 20, 36, 38, 216, 268. Viz také Parlament

Člověk s rublem (Chodorkovskij a Něvzlin), 275 Čočijev, Alan, 231 Čubajs, Anatolij, 28, 36, 37, 48, 51

D

Drozdov, Jurij, 123

Dubejkovská, Jana, 220, 222 Dubov, Julij, 298

Dvory, sovětských bytových domů, 68, 70 Dzasochov, Alexandr, 252

E Echo Moskvy, 15, 16, 244

Dekrety, 187, 188, 216, 217

Ekonomická krize (1998), 217, 271, 273

Demokracie Kasparovova kampaň za zavedení, 227—233 Putin a, 161—163, 216—219, 222—224 v Rusku, 161—163, 216—224, 267—268

Ekonomika, 276 Illarionov a, 270—273 Petrohradská, 164, 165, 169

Demokraté (Rusko), 138, 142, 143, 153, 267

Etnické konflikty, 134. Viz také Arménie; Čečenci; Čečensko

KGB a, 123

Putin a, 270—273, 281, 294—295, 300 Ruská, 296 Estonsko, 134, 163

Evropská unie, 163, 246

F Federální služba bezpečnosti (FSB), 7, 43, 58, 59, 246, 250, 251 atentáty, 238, 239 bombové útoky v obytných domech (1999) a, 57—61, 240, 241, 254, 255 Putin a, 34, 58, 60, 61, 186, 195, 207, 238, 239 terorismus a, 244, 245 whistlebloweři, 237—242

Gusinskij, Vladimir, 56, 60, 161, 193, 195—198, 209

H Hermitage Fund, 274, 284 „Hyde Park“ (Michailovské zahrady, Leningrad), 103, 104

Ch Chakamadová, Irina, 222, 223, 224

Felštinskij, Jurij, 240, 241

Chamzat (muž z Čečenska), 182, 183

Frakce Rudé armády (RAF), 86

Chodorkovskij, Michail, 161, 250, 275—279, 280, 281—283, 288, 290, 291, 292, 293, 294, 300, 301, 308, 311

FSB. Viz Federální služba bezpečnosti

G Gagra, 77

Chramcov, Viktor, 137

Gajdar, Jegor, 29, 155

Chruščov, Nikita, 100, 215

Gazprom, 197—199, 293 Gevorkjanová, Natalija, 51—53, 55, 56, 67, 73, 118, 195 Gidaspov, Boris, 114, 115 GKČP. Viz Státní výbor pro výjimečný stav v SSSR Glasnosť, 99 Glazjev, Sergej, 220—222 Glinka, Michail, 215 Goldfarb, Alexandr, 48, 218, 240, 260—262 Gončar, Nikolaj, 143 Gorbačov, Michail, 18, 88, 99, 110, 111, 117, 119, 123, 134, 198, 214, 326, 362 puč (1991) a, 29, 133, 134, 135, 136, 141, 143

I Illarionov, Andrej, 270— 273, 283, 289, 290, 300 Incidenty s rukojmími, 255 divadlo Na Dubrovce, 242—250, 254 škola v Beslanu, 225—230, 249—255, 258, 289 Informační centrum, 102 „Informálové“, 99, 100, 117, 118 Isakijevské náměstí (Leningrad), 98, 101, 114 Itogi, 15, 199, 223 Ivanov, Igor, 55

J

Groznyj, 45, 46, 179, 180—184, 246

Jakovlev, Vladimir, 169, 192

Gruzie, 67, 134, 358

Jedinstvo (Jednota), 48

393

Jednotné Rusko, 220, 267, 312, 314, 318, 320, 321, 322, 327, 334 Jelcin, Boris Nikolajevič, 17—19, 33, 34, 110, 124, 134, 135, 146, 147, 151, 179, 185, 187, 197, 214, 215, 218, 269 puč (1991) a, 139, 140, 141, 142, 143 Putin a, 35—36, 37, 38, 46—47, 50 rozčarování, 27—31 a rozpuštění Nejvyššího sovětu, 45—46 Sjezd lidových zástupců a, 153, 154 úspěchy, 29, 30 Jesenin, Sergej, 98

394

Juganskněftěgaz, 293, 294 Jumašev, Valentin, 28, 34, 36 Jumaševová, Taťjana, 36 Jurjev, Alexandr, 168, 169 Jušenkov, Sergej, 155, 156, 157, 247, 263

nábor tajných agentů, 85, 86 puč (1991) a, 88, 124, 136, 138, 143, 145 Putin a, 33, 34, 47, 51, 55, 72—78, 80—92, 118—125, 144—146, 163, 164, 166, 217, 301 rozpuštění, 141 správa ilegální rozvědky, 85, 123 správy, 85 škola pro rozvědčíky, 83 základna v Drážďanech, 84—91 Klebanov, Ilja 204 Kolesnikov, Sergej, 295—298 Kommersant, 186, 218 Komsomol, 275 Komunismus, 6, 163. Viz také Sovětský svaz Komunistická strana, 17, 18, 20, 38, 81, 99, 103, 105, 106, 109, 110, 114, 117, 118, 122, 132, 146, 152, 162, 185, 187, 224, 267, 273, 283, 290, 321

K

Kontinent, 146, 147

Kadyrov, Ramzan, 262

Kazaňská katedrála (Leningrad), 103

Korupce Putinova, 295—301, 310, 314 v Rusku, 288, 295, 296, 298, 308, 310, 314 ve společnostech, 274, 281, 282, 284—288 ve volbách, 218—224, 268, 311—313

KGB, 7, 18, 167, 196

Kovaljov, Alexej, 100, 115, 216

Kartofelnikov, Alexej 56—59 Kasjanov, Michail, 187, 188, 198, 282, 290, 291 Kasparov, Garri, 130, 227, 228, 229, 230—233, 256, 311

aktivní záloha, 119, 120, 166 bobtnání (70. léta), 81, 83, demokraté a, 123 disidenti a, 82 důstojnická škola, 82 ideologie, 82, 84 image, 7, 74

Kovtun, Dmitrij, 263, Kraft, Robert, 299 Kreml, 32, 171, 185, 248, 257 televize a, 202 Krjučkov, Vladimir, 145, 186 Kulturní dům, Kasparov v, 227, 228

Kurojedov, Vladimir, 203, 204

Linkov, Ruslan, 21

Kursk, potopení ponorky, 199—208, 244

Litva, 134

L

Litviněnko, Alexandr, 8, 237—241, 246, 247, 257, 262 otrávení, 259—263, 301

Larry King Live, 207 Lebeděv, Platon, 278, 280—282, 290, 293 Lenin, Vladimir Iljič, 275, 276 Leningrad, 82, 92, 135, 148 aktivismus, 102—104, 107—114 blokáda, 65—67, 97, 130 demolice hotelu Angleterre, 98, 100—102 dovoz masa, 132, 133, 146, 147 dovoz potravin, 149—152 poválečný, 66 přídělový systém a protesty (1989—1990), 130—132 Putin jako náměstek starosty v, 135, 147—151 televize, 138, 140 Výbor pro zahraniční vztahy, 149 vývoz surovin, 149—152 Viz také Petrohrad Leningradská státní univerzita, 76, 77, 80, 120, 121, 171 Lensovět, 117, 118, 130, 131, 142, 153 puč (1991) a, 137—140 Putin v, 121—125 Salje o, 113, 114, 116, 132, 133, 137, 138, 140, 146, 147, 149—153, 155 Viz také Petrosovět

Litvinovičová, Marina, 47, 202, 222, 223, 250, 251, 253, 254, 256, 279, 280 Lotyšsko, 134 Lugovoj, Andrej, 263 Lustrace, 91 návrh zákona o, 17, 18, 20 Lužkov, Jurij, 36, 47, 139, 195

M Magnitskij, Sergej, 285, 286—288, 308 Majakovského náměstí, shromáždění na (Moskva 1991), 118, 119 Majetek nerovnost v Rusku, 164—165 Putinův, 295—198, 299—300 přerozdělování v Rusku, 152—153, 161 Marijinský palác (Leningrad), 114, 115, 137, 138, 140 Maschadov, Aslan, 252 Maximov, Vladimir, 167 Maximovová, Tamara, 167

Liberálně-demokratická strana, 267

Média, 30, 197 Media-Most, 189, 190, 193 Putin a, 198 zvláštní policejní jednotky a, 189, 190

Liberálové, 222, 223, 267, 270

Medveď, 48

Lidová fronta, 104—106, 112—114

Medveděv, Dmitrij, 307—310, 314, 317, 319, 321, 330

Lesin, Michail, 198

Lidoví zástupci, 104—105, 109, 110—111

395

Meri, Lennart, 163

Nikolajev, Nikolaj, 59, 60

Merkelová, Angela, 258

NKVD, 74

Meziregionální skupina, 17, 109, 117

Novaja Gazeta, 241, 248, 297

Michailovské zahrady (Leningrad), 103

Nový hřbitov (Beslan), 227, 228

Michalkov, Sergej, 215

NTV, 56, 59, 60, 190, 199, 221, 224, 336

Moskva, 32, 90, 97, 130, 134, 135, 147, 151, 170, 217 bombové útoky v obytných domech, 43—45, 56, 57, 241 incident s rukojmími na Dubrovce, 242—252, 254, 255 puč (1991) a, 138, 139, 141—143

396

N Nadace pro efektivní politiku, 47, 48 Náhorní Karabach, 17, 107 Narusovová, Ljudmila, 166, 170, 171 Navalnyj, Alexej, 310, 311, 330, 335 Návrhy zákonů lustrace, 17, 18, 20 Putin a, 216, 226, 254, 341 Nejvyšší soud (SSSR), 104 Nejvyšší sovět, 17, 109, 117, 134, 136, 142, 147, 153, 154 Německo, 66, 74, 163 emigranti z východního do západního, 88, 89 nepokoje ve východním, 88—91 sjednocení, 88, 89 východní, 84—91 západní, 84—90 Viz také Druhá světová válka Něvský prospekt (Leningrad), 103, 106, 131, 142, 167, 193 Něvzlin, Leonid, 275, 279, 283, 293 Nezávislé tiskové středisko, 167, 168

O Oreškinová, Darja, 218, 219, 367 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), 267, 268 Otěčestvo — Vsja Rossija (Vlast — Celé Rusko), 31 Otevřené Rusko, 277 Otrávení, 327, 250 Litviněnko, 259—263, 301

P Padva, Genrich, 292 Parlament, 214, 215 volby (2003), 267, 268, 283 Putin a, 216—218, 226, 267 Viz také Duma Patrušev, Nikolaj, 58, 61 Pavlov, Valentin, 146 Perestrojka, 88, 104 Petrograd, 97. Viz také Leningrad; Petrohrad Petrohrad, 22—23, 31—32, 37—38, 65, 68, 99, 106, 117, 118, 151, 152, 163, 166, 192, 220 dějiny, 97 ekonomické problémy, 164—165, 169 politika, 168—169 televize, 166, 167 Viz také Leningrad

Petrohradská univerzita, 168 Petrosovět, 151, 153..Viz také Lensovět Pionýři, 70, 71 Pobaltské republiky, 134, 163 Podolcevová, Jekatěrina, 104, 107 Policie, tajná, 233 incident s rukojmími v divadle Na Dubrovce a, 247, 248, 249 incident s rukojmími ve škole v Beslanu a, 254—256 Viz také Federální služba bezpečnosti Politbyro, 99 Političtí analytici, o Putinově Rusku, 161, 162 Politkovská, Anna, 247—250, 252, 254 zavraždění, 257, 258, 261—263 Popov, Gavriil, 139 Práce v zahraničí Drážďany, 84—91 peníze a, 85, 86 Primakov, Jevgenij, 32, 35—38, 47, 60 Privatizace, 30, 165, 198, 199, 276 Prochorov, Michail, 161, 311—314, 335 Propaganda, 223, 224, 251 Protesty bitva o hotel Angleterre, 98 přídělový systém v Leningradě a, 130—132 v Sovětském svazu, 98 ve Východním Německu, 88—91 Viz také „Informálové“ První kanál (Ruská veřejnoprávní televize), 33, 47, 206, 208 Puč (1991), 133—146, 275 Putin, Vladimir (otec), 66, 69, 73, 74, 75

Putin, Vladimir Vladimirovič, 156, 192 Ambice, 81 americká žurnalistika o, 269, 270, 273, 288 atentáty a, 263, 308 armáda a, 188 autoritářství, 305—306, 309 Babickij a, 52—61 Berezovskij a, 31—37, 46, 50, 51, 61, 65, 161, 170, 206, 208, 209, 217, 218, 238, 298, 305 biografie 51, 52, 56, 65, 67—73, 78, 79, 80, 90, 118, 144, 145, 148, 161, 179, 204, 205 bohatství, 295, 296, 297, 298, 299 Čečensko a, 245, 246, 257, 271—273 dekrety, 187, 188, 217, 218 demokracie a, 161, 162, 164, 216, 217, 220, 223, 227 dětství, 66—71, 72—77 ekonomika a, 270, 271, 272, 273, 281, 293—294, 300 FSB a, 34, 58, 59, 60, 61, 186, 195, 207, 237, 238 jako chuligán a rváč, 69, 70—73, 179, 282, 309 chůze, 185 Illarionov a, 270—273 inaugurace, 185, 186, 216, 300 incident s rukojmími v divadle Na Dubrovce a, 245, 246 incident s rukojmími ve škole v Beslanu a, 225, 226, 227, 252, 254, 255, 289 Jelcin a 35, 36, 37, 38, 46, 47, 49, 50, 55 kandidatura na znovuzvolení (2004), 219—222, 223, 224, 307 Kasjanov a, 187, 282, 290, 291

397

398

KGB a, 34, 48, 51, 52, 55, 72, 73, 74—76, 77—83, 84—87, 88—92, 118, 119, 120, 121—125, 144, 145, 163, 164, 166, 217, 301 komunismus a, 162, 163 korupce, 294, 296, 297, 298, 299, 300, 301, 305, 310, 314 v Kremlu, 171, 172, 185 v Lensovětu, 135, 147—151 a likvidace veřejné sféry, 306 manželství, 80, 83, 84 média a, 197—199 Medveděv a, 307—310, 314 mytologie, 68 jako náměstek leningradského starosty, 135, 147—151 jako náměstek petrohradského starosty, 164 jako náměstek vedoucího úřadu pro správu majetku prezidentské kanceláře, 170 návrhy zákonů a, 216, 217, 226 otrávení Litviněnka a, 240, 241, 301 parlament a, 214—217, 226, 267 jako politický asistent v Petrohradě, 31, 32, 37, 38 političtí analytici o Putinově Rusku, 213, 214 posilování vertikální moci, 217, 218 potopení ponorky Kursk a, 201, 202, 203, 204—208 popularita, 46, 48, 50 jako prezident, 155, 156, 267 jako prezidentský kandidát, 35—38, 47—49, 50, 51, 56, 60, 61, 155, 172, 179, 181, 182, 183, 184, 185, 187, 314 jako předseda vlády, 38, 56, 57, 207, 307 puč a, 137, 121—124

Rožděstvenskij a, 193—195 Sobčak a, 121—125, 144, 145, 151, 152, 153, 161—168, 170, 172—174, 220 Sovětský svaz a, 163, 164, 186, 314 televize a, 206, 207, 208, 223, 224, 268 terorismus a, 255, 256 jako úřadující prezident, 49, 50, 51, 55, 185—188, 194, 202, 206—209, 213—214, 215 ústava a, 187, 188, 217 vulgarismy, 46, 309, 352 vyšší vzdělání, 76, 77 vztahy, 79, 80 na základně KGB v Drážďanech, 84, 85, 86—91, 300 základní vzdělání, 69, 70, 71, 72, 75, 76 zavraždění Politkovské a, 257, 258, 259, 261 změny volebního systému, 226 zplnomocnění představitelé, 217, 218 zvolení (2000), 307 Putinová, Jekatěrina (dcera), 85, 91 Putinová, Ljudmila Alexandrovna (manželka), 80, 84, 85, 91, 92, 147, 170 Putinová, Marija (dcera), 80, 84 Putinová, Marija Ivanovna (matka), 66, 67, 69, 73, 77

R Rádio Svoboda / Rádio Svobodná Evropa, 52, 53, 54, 56 Revenko, Jevgenij, 221, 224 Revoluce, ruské, 75, 97, 214, 216 Rjazaň, 44, 56, 57, 58, 59, 240, 241

„Rodina“ (kolem Jelcina), 28, 29, 31, 32, 34, 37, 48

státní znak, 215 ústava, 187, 188, 217 zločin, 17, 189, 203, 204, 286.

Viz také Korupce

Rodina (Vlast), 267 Roginskij, Arsenij, 145 Roldugin, Sergej, 78, 79, 92 Ropa, 276, 278, 281, 293—294 Rosinvest, 296, 297 Rosněfť, 282, 294 Rostov, 232, 249, 250

Ruský svaz novinářů, 190 Russkoje Viděo, 190, 193, 195, 196 Rušajlo, Vladimir, 58 Rybakov, Julij, 107, 131, 216, 241

S

Rožděstvenskij, Dmitrij, 190, 191, 193—195

Sacharov, Andrej, 17, 48, 99, 108, 109—111, 112—114, 117, 209

Ruckoj, Alexandr, 140, 141

Ruská sovětská federativní socialistická republika, 215

Salje, Marina, 106, 109, 112, 113, 129, 130, 153, 155, 156, 166, 246, 298 puč (1991) a, 137, 138, 140—142 v Lensovětu, 114, 115, 116, 132, 133, 137, 138, 140, 146, 162

Rusko

Sambo (sovětské bojové umění), 73

Ruská federace, 153, 215, 217. Viz také Rusko.

americká žurnalistika o, 268—270, 273, 288 autoritářství, 305, 306, 307 demokracie a, 161, 162, 163, 216—225, 268, 268 ekonomická krize (1998), 217, 276—277 ekonomika, 255 korupce a, 288, 294, 299, 306, 308, 314 legislativa, 153, 154 majetková nerovnost, 164, 165 nová vláda (devadesátá léta), 142, 146, 152—154, 161, 162, 168 nová vlajka (1991), 142, 143, 214 političtí analytici o Putinově, 213, 214 privatizace, 30, 165, 199, 276 přerozdělení bohatství a majetku, 152, 153, 161 regiony, 217 revoluce, 75, 97, 214, 216 státní hymna, 215, 216

Samodurov, Jurij, 209 Samsonov, Viktor, 137, 139, 140, 141 Sergejev, Igor, 54, 205 Severní Osetie, 225, 230, 231, 249, 252 Sjezd lidových zástupců, 109—111 Skojbeda, Vitalij, 137, 142 Smrt disidenta: Otrávení Alexandra Litviněnka a návrat KGB (Goldfarb), 261 Sobčak, Anatolij Alexandrovič, 21, 37, 109, 117, 118, 131, 133, 135, 137, 138, 154, 191, 192, 194, 295, 296 puč (1991) a, 137—139, 140, 141—143 Putin a, 118—125, 145, 151, 152, 153, 161, 162, 164, 165, 165, 168, 170, 172, 219 stíhání, 169, 170 úmrtí, 173, 174, 263 úpadek popularity, 167, 168, 169

399

Sošnikov, Ivan, 103, 104 Sovětská vojenská rozvědka, 74 Sovětské republiky, 134—135

400

Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Viz Sovětský svaz

Š

Sovětsko-finská válka, 97

Šarogradská, Anna, 167, 168

Sovětsko-německá válka, 66—68

Ščekočichin, Jurij, 248, 249, 250, 263

Sovětský svaz (SSSR), 111, 112 protesty v Leningradu, 100, 101 Putin a, 163, 164, 218, 314 rozpad, 17, 19, 30, 49, 99, 100, 107, 135, 136, 199, 200 státní hymna, 215, 216 vlajka, 142, 214 změny (1985), 87, 88 změny (1987—1989), 102—114

Ščerbakov, Vjačeslav, 118, 141, 144

Spojené státy, mediální obraz Putina a Ruska ve, 268—270, 273, 288 Společnosti, 279 korupce v, 274, 281, 282, 284—288 SSSR. Viz Sovětský svaz Stalin, Josif, 75, 82, 88, 104, 173, 192, 215, 292, 346 Stalinova éra, 82 Starovojtovová, Galina, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 107, 109, 134, 191

Ševčenko, Jurij, 170, 171, 173 Štít a meč, 74 Šuvalov, Igor, 291

T

Televize Kreml a, 201—202 Leningradská stanice, 138, 139 petrohradská, 166, 167 Putin a, 206—207, 208—209, 223—224, 268 státní, 221, 223—224 Viz také První kanál; Echo Moskvy; Russkoje Viděo Terkibajev, Chanpaš, 247, 248, 257, 258 Terorismus, 225, 245 FSB a, 255 Putin a, 255—256 Viz také Bombové útoky; Incidenty s rukojmími

Stasi, 84, 86, 87, 89, 90

Trepaškin, Michail, 241

Státní hymna ruská, 215, 216 sovětská, 215, 216

Tucet nožů v zádech (Sobčak), 171

Státní výbor pro výjimečný stav v SSSR (GKČP), 136, 137, 139, 140, 141, 146

U.S. News & World Report, 197, 199, 268

Státní vyděračství 190. Viz také Korupce Státní znak, 215 Surkov, Vladislav, 313, 314, 328, 355, 356

U

Ukrajina, 135 Ústava, ruská, 153, 154, 187

V

Vaksberg, Arkadij, 172, 174 Vaňušin, Jurij, 194, 195

Velký palác (Kreml), 185

Zelinská, Jelena, 100, 101, 142

Velký teror, 104

Zvláštní policejní jednotky, 189, 190 média a, 30, 197

Viďajevo, 203, 205, 206, 207 Vinnikov, Alexandr, 101 Vladikavkaz, 230 Vlajka nová ruská, 142, 214 sovětská, 142, 214 „Vlastenecká píseň“, 215 Volby korupce v, 218—224, 268, 311—313 parlamentní (2003), 267—269, 283 prezidentské (2000), 307 prezidentské (2004), 219—224, 307 prezidentské (2008), 307 Putinova prezidentská kandidatura, 35—38, 46—51, 55, 60, 61, 155, 179, 181—185, 187, 219—224, 307, 314 Putinovy změny, 226 žurnalistika a, 267—269 1989, 109, 110 Volgodonsk, 44, 241 Vološin, Alexandr, 28, 202, 208 Vražda Politkovské, 257—259, 261—262 Vražda. Viz Atentáty; Otrávení Výbor Ústavního dozoru, 123 Výbor 2008, 222

W

Whistlebloweři, 237— 241, 260

Z

Zakajev, Achmed, 246, 247, 249, 250, 252, 254

Ž Žurnalistika, 167, 168 investigativní, 174, 248—250, 258 obraz Putina v americké, 267—269, 273, 288 obraz Ruska v americké, 267—269, 273, 288 volby a, 267, 268

401

OBSAH

PŘEDMLUVA 5 PROLOG 15

1

NÁHODNÝ PREZIDENT 25

2 3 4

VOLEBNÍ VÁLKA 41

AUTOBIOGRAFIE RVÁČE 63

ROZVĚDČÍCI BÝVALÍ NEBÝVAJÍ 95

5 PUČ A KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA 127 6 KONEC REFORMÁTORA 159 7 DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA 177 8 DEMONTÁŽ DEMOKRACIE 211 9 VLÁDA TERORU 235 1O CHAMTIVOST 265 11 ZPÁTKY DO SSSR 303 EPILOG TÝDEN V PROSINCI 317 Doslov 339 Dovětek 355 Poděkování 367 Poznámky 369 Rejstřík 391

MASHA GESSENOVÁ

MUŽ BEZ TVÁŘE

NEUVĚŘITELNÝ VZESTUP VLADIMIRA PUTINA

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2016 jako svou 328. publikaci.

Z anglického originálu The Man without a Face: The Unlikely Rise of Vladimir Putin přeložil Marek Sečkař.

Předmluva Ondřej Kundra Redakce Pavla Doubková Grafická úprava, obálka a sazba písmem Garamond a Fette Lukáš Fairaisl Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 404 stran, TS 2 ISBN 978-80-7470-126-9 ISBN 978-80-7470-127-6 (MOBI) ISBN 978-80-7470-128-3 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 349 Kč

ISBN 978-80-7470-126-9

9 78 8 0 74 7012 6 9

neuvěřitelný Vzestup Vladimira Putina

Masha M asha Gessenová Gess senová

MUŽ BEZ TVÁŘE

MUŽ BEZ TVÁŘE

Masha Gessenová (* 1967) je rusko-americká novinářka, spisovatelka a politická aktivistka. Patří k nejhlasitějším a nejvýznamnějším odpůrcům ruského prezidenta Vladimira Putina v západních médiích. Narodila se v moskevské židovské rodině, roku 1981 se s rodiči přestěhovala do Spojených států. V roce 1991 přesídlila zpět do Ruska, kde v následujících dvou desetiletích pracovala pro řadu novin, časopisů a televizních stanic. Mimoto byla jednou z nejvýraznějších představitelek gay a lesbického hnutí v Rusku. Po nástupu Vladimira Putina k moci čelila v pracovním i osobním životě čím dál větším potížím. Koncem roku 2013 se rozhodla k návratu do Spojených států, především kvůli obavám, že by jí v rámci všeobecného tažení proti homosexuálům mohly být odebrány její adoptované děti.

Přispívá do řady významných novin a časopisů, např. The New York Times, The Washington Post, New Statesman, Vanity Fair a Harper’s Magazine. Je autorkou několika knih, vedle Muže bez tváře (2012) např. Words Will Break Cement. The Passion of Pussy Riot (Slova prorazí cement. Vášeň Pussy Riot, 2014) či The Brothers: The Road to an American Tragedy (Bratři. Cesta k americké tragédii, 2015) o bratrech Carnajevových. Muž bez tváře byl dosud přeložen do více než dvaceti jazyků.

Masha Gessenová

Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít náhradu za svého chřadnoucího a čím dál méně oblíbeného prezidenta, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého Vladimira Vladimiroviče Putina, muže bez tváře, o němž si mysleli, že se jim snadno podaří dotvořit jej podle vlastních představ. A skutečně, Rusko i poblázněný Západ byly rozhodnuty vidět v něm progresivního vůdce svých snů, dokonce i tehdy, když Putin nemilosrdně rozprášil ruská média, vyrval moc i bohatství z rukou byznysmenů a zlikvidoval křehce se rodící demokratické mechanismy. Během několika let byly odstraněny všechny překážky, jež by mu jakkoliv bránily v uplatnění nekontrolovatelné moci: opoziční hlasy byly umlčeny, političtí protivníci a kritici vyhnáni do exilu nebo zavražděni. Masha Gessenová tento příběh zažila na vlastní kůži a podle toho o něm také hovoří. Její fascinující vyprávění o Putinově vzestupu a vládě je vynikajícím dílem žurnalistické literatury a českému čtenáři přinese nejedno překvapení.

NEUVĚŘITELNÝ vzestup Vladimira Putina

akropolis