Ladislav Grosman: Obchod na korze – Nevěsta – Z pekla štěstí (Spisy Ladislava Grosmana, sv. 1)

1

spisy Ladislava Grosmana Ladislav Grosman Obchod na korze Nevěsta Z pekla štěstí

1

Ladislav Grosman

Obchod na korze Nevěsta Z pekla štěstí 3

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Grosman, Ladislav, 1921-1981 Obchod na korze ; Nevěsta ; Z pekla štěstí / Ladislav Grosman.

– Vydání v tomto souboru první.

– Praha : Filip Tomáš – Akropolis, 2020. – (Spisy Ladislava Grosmana ; 1) ISBN 978-80-7470-198-6 (soubor). – ISBN 978-80-7470-296-9 (vázáno) * 821.162.4-32 * 821.162.4-31 * 821.162.4 * (0:82-32) * (0:82-31) * (081.1) – Grosman, Ladislav, 1921-1981 – slovenská literatura – 20. století – slovenské novely – slovenské romány – sebrané spisy 821.162.4 – Slovenská literatura [25]

Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR. © Ladislav Grosman – dědicové/heirs, 2020 © Editor Marie Havránková, 2020 © Graphic & Cover Design Luboš Drtina, 2020 © Filip Tomáš – Akropolis, 2020 ISBN 978-80-7470-296-9 ISBN 978-80-7470-297-6 (MOBI) ISBN 978-80-7470-314-0 (ePUB) ISBN 978-80-7470-198-6 (soubor)

Obchod na korze

5

1 Už vyprchal z mračen hněv náhlé bouřky. A vítr využil svou příležitost, zapřel se do nich, dul a doléhal, pohrával si s nimi, takže měnily svůj tvar i místo a pluly, kudy se dalo. Na obloze se vytvářela modrá oka, prosvětlená sluncem i odleskem ohnivých úderů, které přicházely ze země.

Kladiva bušila do kovadliny, údery zněly jasně a svátečně, jako těžké zvony ze vzácného bronzu. I čápa v povětří povzbudily. Zamával radostně křídly, a využívaje příznivého proudu, rozhodl se zkrátit si cestu k hnízdu. Plavně se spustil nad kostelní věž, nad šindelové i plechové střechy roztroušených domků, ještě si vzlétl pro jeden pohled nad městečko mezi horami, a pak již šikmou čarou klouzal přímo k cíli své cesty, jakoby povzbuzen hlásky z chodníků: „Letí, letí, čápi letí, letí, letí, nesou děti.“ Černobílý pták napřáhl nohy, zamával křídly a dosedl na střapaté hnízdo poblíž kovářské dílny.

Pak už se mohly děti klidně dívat na vousatého kováře v mohutné kožené zástěře, na jeho kouzelnicky odvážné pohyby, když popadl nohu koně. Nezkušené hříbě škublo hlavou, všelijak se vzpíralo, chtělo utéci před násilnickým zacházením. Kobyla zapřažená do žebřiňáku několik kroků odtud hněvivě zaržála.

Hříbě se vzepřelo zásahům knejpu a ohně.

Z páleného kopyta se vznášely stočené proužky modravého dýmu. Kovář okřikl děti: „Táhněte! Zmizte odtud, hrát si můžete jinde!“ Jako kdyby mu stály v cestě. Když je však kovář Balko v ráži, je lépe se mu vyhnout. Děti se stáhly, neodpustily si však posměšnou říkanku: Síra, peklo, černý smrad, strejda kovář z koně spad, 7

upad na pupek a kůň mu utek!

Začal jeden a vykřikovaly všechny, i ten nejmenší. Bylo jich sedm, mihotaly se při hře, samí bosí usmrkánkové, vnoučata bubeníka ze dvora, ratolesti trafikanta i děti z okolních dvorků.

Copaté děvčátko v krátké sukénce neudělalo krok bez švihadla.

Na pokraji chodníku podél lip se začaly děti předbíhat. Poskakovaly, vřískaly, kličkovaly a nejmenšího z té drobotiny, asi šestiletého pihovatého kloučka, ostříhaného na ježka, napadlo pošimrat děvče na krku pod vrkoči a vytrhnout mu švihadlo z rukou. Děvčátko bránilo svou hračku. Klučina z jedné strany a děvčátko z druhé, tahali, potahovali, „do toho! do toho!“ povzbuzovaly je děti, a najednou bác! – chlapeček cukl, padl na zadek, vypukl smích i pláč a ztratili se jako zlodějíčkové za vraty dvorku.

Jenom děvčátko zůstalo na ulici, přeskakovalo švihadlo na jedné a hned na druhé noze a pak oběma najednou. A přestalo.

Slitovalo se nad malým oslem, zapřaženým do obrovského močůvkového sudu. Tak namáhavě přešlapoval oslík z nohy na nohu, tak těžce. Marně volal kočí při zápřehu: „Hyjé…, hýý!!!“ Jako kdyby zkoušel výšku svého hlasu, anebo se chtěl povzbudit. Bylo horko, slunce nelítostně hřálo.

Přivábeno křikem kluků vběhlo i děvčátko do dvora. Přeskakovalo švihadlo směrem k žebříku a psí boudě; kuřata a slepice se mu s kdákotem vplétaly pod nohy. Zastavilo se až u svítícího prádla, rozvěšeného mezi dvěma starými ořechy.

Ve stínu pootevřených dveří naproti se objevil truhlář. Nedalo se vědět, jestli se neobjeví i Brtkova žena, robustnější a obávanější. Brtko se poškrabával za uchem, asi váhal, jestli ji má vyslechnout do konce. „Nic za to nedáš a hlavu ti neutrhnou,“ bylo slyšet ženu z kuchyně. „Budeme vidět,“ řekl, „lámat přes koleno se to, Evelíno, nedá.

Ani prosit je nebudu!“ A pak udělal krok.

8

Brtkův voříšek se prodral mezi filcovými botami svého pána a šup k dětem na trávníku. Měl bílou srst a žlutou čmouhu nad pravým okem.

Do přibouchnutých dveří se ozval hlásek děvčátka se švihadlem: „Pochválen Pán Ježíš Kristus!“ Truhlář Brtko se otočil tváří k dětem. Přesvědčil se, jestli má skládací metr v zadní kapse plátěných kalhot. Děti ani nemukly.

Truhlář si ještě upravil zelenou zástěru na vestě a zadumaně se prohrábl v ježku. „Až navěky,“ zabručel směrem k děvčátku na trávníku. Dřepělo zde s ostatními dětmi jako při podívané na zvláštní výjev. „Esenc!“ zvolal Brtko na psa a spolu vyšli ze dvorka. Nedaleko hvízdl vlak.

Mistr pod stříškou kovárny byl tak zabrán do práce, že by sotva měl čas, kdyby se Brtko rozhodl zastavit se na kousek řeči. I Brtko spěchal, míjel nízká okna chalup, nakukoval z chodníku do zešeřelých příbytků a světnice mu připadaly neuklizené a opuštěné.

Něco ho zarazilo, třeba si lidé na chodníku ničeho nepovšimli.

I pes se podíval na svého pána. Brtko zkontroloval čas, přesvědčil se, jestli se přece jen nemýlí. Pak nechápavě kroutil hlavou. Za ta léta, co bydlí u nádraží, se nestalo, že by nyní spouštěli závory.

Vlak. Docela mimořádný, zvláštní vlak přehřměl ukrutnou rychlostí, jako by strojvůdce měl strach, že ho potrestají, kdyby nedojel na druhý konec světa ještě před západem slunce.

Brtko se psem ustoupili několik kroků. Zpod kol se valil prach a hukot, vojenský transport zastřel pohled do hlavní ulice na druhé straně trati. I Esenc vyjádřil svou mrzutost. Brtko v strašném hřmotu neslyšel jeho štěkot, vnímal jenom, jak ho ze sebe hněvivě vyráží. A to ho podráždilo ještě víc. V kmitavých nárazech mihaly se před ním vagony s kanony a s vojáky v strakatých celtách.

V dunění zmizel i zadní brzdový vagon z dohledu. A oběma bylo najednou lehčeji, slunce vyšlo zpod mraků.

Pod plechovým štítkem s firmou TABÁK A KOLKY seděl jednoruký trafikant a civěl do ospalé ulice. V této popolední době měl co dělat, aby přemohl dřímoty. Od prvních slunečních dnů zde 9

vysedával na staré, ošoupané židli s lýkovým opěradlem. Probral se ze spánku a chvíli mu trvalo, než si uvědomil blízkost voříška. „Ty kluku špatná,“ řekl ne bez úsměvu na tváři. „Servus, Gejzo!“ zvolal truhlář. „Vzbudil mě, potvora, aby ho všichni čerti! Dnes ti nic nedám, kamaráde.“ Oba měli radost, jak pes zpozorněl. Díval se střídavě hned na jednoho, hned na druhého, jako by tušil, že tu komedii sehrávají kvůli němu. „Ani do fajfčičky?“ zeptal se Brtko lítostivě a ze zadní kapsy vylovil fajfku. „Vůbec ne.“ „Ani do papírku?“ „Ne.“ „Aspoň jednou nacpat.“ „Ne!“ „A špačka?“ „Nic, nic, nic!“ Následovala pointa. Když trafikant vyrazil ze sebe toto rozhodné odmítnutí, i Esenc zaštěkal krátce a ostře třikrát za sebou a oba přátelé se rozesmáli povedenému vtipu.

Esenc totiž šarmantně zapanáčkoval a tímto husarským kouskem trafikanta uprosil.

Ze štědře nabídnuté tabatěrky si Brtko mohl vzít tři cigarety a zasunout si je do kapsičky u vesty.

Na silnici mezi městskou váhou na těžké náklady a řeznictvím čekali psi na příděl kostí. I koňský potah se už vrátil z jatek, všechno bylo připraveno. Jenomže dnes se tu kupodivu sešla daleko větší smečka než obvykle, patrně se už po všech boudách města roznesla zvěst o štědrém řezníkovi. Psi byli divočejší, znepokojovali kobylu, cítili nebezpečí zvýšené rivality. V nedočkavém, hněvivém vrčení domáhali se svého zvykového práva.

Ve veřejích řeznictví stál tovaryš v bílé zástěře a se džberem v podpaždí čekal na vhodný okamžik, aby vyhodil novou dávku kostí.

10

Brtko zneklidněl, byl ostražitější než jindy, nespustil voříška z očí. Esenc byl jediný pes, který se nevrhal na kořist bez rozmyslu. Docela ukázněně čekal na povel, třeba ho to stálo nemálo sebepřemáhání. „Teď!“ zvolal Brtko v okamžiku, když se psi soustředili na novou dávku kostí a kořist ostatními nepovšimnuta zůstala stranou. Voříšek vyskočil obloukem a vrhl se na kost. „Budou hody, budou,“ pravil pán a zahleděl se snivě do rušnější části ulice blízko náměstí.

Brtko se nedočkavě otočil, zaslechl zvuk vojenské trouby. Snad si trubač – nikdo ho zatím neviděl, všichni ho slyšeli – zamanul ráznou polnicí přehlušit ruch ulice. Zdálo se, že nejde o věc všední. Teprve před několika dny se přistěhovali dragouni do městských kasáren.

Chodci se zastavovali a v otevřených oknech rozkvétaly černé i plavé hlavy žen, usměvavé tváře děvčat. Zvuk trubky zněl ještě silněji. Za rohem, uprostřed silnice se vynořil – vesnický farář na kole. A hned za ním, jako by tento muž v sutaně měl tajné pověření ukázat cestu vojákům, přijížděl důstojník, vztyčen v sedle koně. A pak se korytem úzké ulice plavně nesly vyrovnané řady husarských dvojic, jako by jim velice záleželo na mínění diváků, na tom, co řeknou, jak posoudí jejich elegantní cval.

Dragouni s úsměvem odpovídali na mávání v oknech a na chodníku. A trubač s tváří odulou od námahy foukal do zvučící mosaze, nedbal na uznalé pokyvování a volání chodců, neviděl Brtka a psa, ani rozdováděné bosé uličníky.

Do dusotu zazněl nevtíravý, měkký hlahol zvonů. Tři siví holubi seděli na stříšce kostelní věže a hodiny s černým ciferníkem v jejím stínu ukazovaly pátou hodinu odpolední.

Brtko si uprostřed rušného korza srovnával hodiny s časem na věži. Pak už mohl nerušeně i s požitkem věnovat svou pozornost kolemjdoucím na korze, které očividně ožívalo.

Díval se chvíli na bezstarostné mládence s děvčaty v květovaných šatech a utkvěl na bizarním kloboučku paničky s pejskem.

Brtko zapomněl na svého voříška a v tom právě byl kámen úrazu.

11

Panička se rozhořčila: „Držte si ho na řetízku, jó. Terčo! Terčinko moje, pojď hezky! Fuj! Fuj!“ Šlo o docela banální flirt. Esenc uplatnil nevinně jenom svůj čich a žádostivý pohled. Brtko se nastokrát omlouval milými úklonami a rozpačitým úsměvem, couval a vrazil do kočárku.

A najednou zatoužil potěšit se pohledem na kučeravé děvčátko v kočárku, pošimrat je pod bradičkou, promluvit na ně, mlasknout mu pro radost a lusknout prsty pro potěšení vlastní i pro radost maminky. Esenc mu byl v patách a se stejným zaujetím zíral na černobílou skupinu jeptišek, na jejich plachý krok, schovaný pod širokou sukní, na prsty sepnuté na růženci. Čtyři dvojice, osm žen, lidé na korze jim zdvořile uhýbali, dělali místo poustevničkám, které se zřekly potěšení vnímat jas světa. Brtko se snažil tento tísnivý pocit vylovit prstem z límce. Zneklidněl.

Znaleckým uchem zřetelně oddělil od ostatního ruchu důvěrně známé údery seker, bušení kladiv a vrzání hoblíků. Lomoz blízký Brtkovu srdci se nesl od dřevěného jehlanu uprostřed náměstí, od nevídané stavby pýchy a hrdosti, jejíž bělostná špička vysoko, vysoko přečnívala nad kaštany kolem náměstí.

Do výšin se drápal jehlan, snad chtěl špičkou svého jazyka olízat modrý nátěr oblohy. Brtko si plácl do kolena, hvízdl na kloub ohnutých prstů, neboť v té chvíli chtěl mít voříška u sebe.

Esenc se snad zařekl, že se nenechá víc zdržovat liknavou nerozhodností svého pána, že mu sám ukáže, kudy se ubírat. Jenom občas se otočil, jestli se přece jenom moc nevzdálil. Škobrtnul o holinu vojína a otřel se o nohu dívky. Posadil se na štíhlý zadek a vztyčil slechy. „Jdeme na to, páni!“ „Jde se! Chyť ho!“ Ta slova by mohla patřit i jemu. Musel se mít na pozoru. Ve své vztahovačnosti to nemohl vyloučit ani Brtko. Ale mládenci se jenom producírovali před děvčaty. Brtko pošimral voříška a vypadal zaujatě a odhodlaně. Cukl hlavou. „Zmrzlina! Zmrzlina!“ volal osmahlý chlap v červeném fezu a vyzváněl mosazným zvonkem, uvázaným k držadlu zmrzlinářského vozíku, který téměř 12

v běhu postrkoval před sebou. „Zmrzlina! Zmrzlina!“ Cinkot i ochraptělé vyvolávání místního Turka zůstávalo za Brtkem.

Se soustředěnou pozorností obcházel Brtko elipsu náměstí.

Jako by dostali s voříškem tajné pověření registrovat i nejmenší podrobnosti ze stavby jehlanu. Brtko teď vypadal tak, jako kdyby soustředil všechnu svou vynalézavost, důmysl i řemeslnickou dovednost, aby si přesně zapamatoval všechno, o čem bude muset vydat svědectví. S tak svědomitou důkladností si všímal pohybu na stavbě. Zkoumal její šíři i způsob vazby poschodí na poschodí.

Tváře řemeslníků z této vzdálenosti nerozeznal. Viděl jenom, že si tam nahoru podávali fošny a latě a že jsou upachtění v klopotném, netrpělivém spěchu. Vypadali odtud jako velicí černí mravenci na pozadí bílých stěn lešení.

Brtko dobře věděl, jaká to je práce postavit takovou obludu.

Svou nezvyklou mohutností budila tato stavba jehlanu dojem pohanské modly, před kterou pojímá člověka údiv nebo úcta.

Truhlář se netajil se svým uznáním. Anebo že by to byl jenom nepokoj, jaký nás jímá při pohledu na exotické zvíře, mohutné, nevypočitatelné, a proto i nebezpečné, co zrychlilo Brtkův krok?

Již obešel náměstí kolem dokola a najednou nevěděl, co si počne, napřáhl ruku proti stavbě, a když mu do oka padl rozesmátý kominík, chytil se za knoflík. Zaváhal, opět tentýž pocit. Kam se podít se svýma rukama? Podíval se do zohavených dlaní a hned zase na stavbu a na ruce, a v bezmocném hněvu uhodil voříška.

Esenc vystrašen nečekaným útokem svého pána zavrčel a vycenil zuby. Se staženým ocasem zmizel v chumlu zástupu. Pán ho nadobro urazil.

Tu obrovskou hromadu desek, která padla Brtkovi do oka, složili sem dnes nebo snad teprve v těchto hodinách. Brtko se vyšplhal do polovičky kupy. Musel se přesvědčit o materiálu, poklepat na něj, zjistit jeho tvrdost a stáří, změřit si sílu desky, přivonět k jejímu aroma.

A opět přivolával psa.

Esenc pohroužen do svého objevu nemínil se dát vyrušit. Bylo dokonce dost riskantní chodit po hladké ploše mramoru. Tento 13

povalený balvan ve stínu kaštanu vynikal i jinými pozoruhodnostmi. Zblízka zde bylo možno číst: Padli za svobodu Josef Turňa Mikuláš Gazda Emil Bruder Voříšek sklonil hlavu na stranu, jako by porozuměl literám a jménům vrytým do kamene. Poslouchal, odkud přicházejí hvízdavé signály pána, a když se mu zdálo, že to už ví, zapanáčkoval, netrpělivě kmitaje předními packami ve vzduchu, jako by čekal za svůj výkon odměnu. Ale co už může dostat od rozesmátých dětí a netečných dospělých, kteří jdou kolem? Esenc zvedl zadní nožku a pokropil kámen tenkým proudem. Pak rozhodným skokem skončil svůj výstup na povaleném balvanu. Dával pozor už jen na to, aby si proti sobě nikoho zbytečně nepopudil. Sbíral pánovy stopy ze země a prodíral se mezi nohama zvědavců k truhlářským ponkům pod širým nebem.

Bylo to v okamžiku, kdy se lidé začali rozestupovat a vytvářet špalír významné osobě. Od chodníku přicházel vysoký chlap v doprovodu dvou gardistů. Když Brtko zahlédl nažehleného velitele v uniformě, couvl nejistě a schoval se v zástupu. Původně si myslel, že se tu sejde s Markusem Kolkockým a že mu řekne všechno hezky od plic. Brzy však změnil své rozhodnutí. Ostatně, Markus Kolkocký obklopen činiteli a obecenstvem byl příliš zaneprázdněn, než aby si všiml nenápadného človíčka v truhlářské zástěře.

Velitel napřáhl ruku, ukázal na špičku jehlanu a vypadal zcela šťasten. Omakával lešení, poplácával po ramenou vousatého truhláře v montérkách a pak si vyslechl stavbyvedoucího, nenápadného chlapíka v rozhalence. Zdálo se, že dává veliteli docela uspokojivou relaci o průběhu stavby. Kolkocký mohl bez otálení přistoupit k nejdůležitější části své inspekce. Vyběhl dřevěnými schody na jehlan a pak ho bylo vidět, jak mává na zástup pod sebou z výšky dvou poschodí. I Brtko se díval tím směrem jako 14

všichni ostatní. Nenáviděl Kolkockého a současně znal cenu služby, kterou by mu mohl velitel poskytnout obratem ruky. Brtko by se však nikdy nebyl tak ponížil, aby ho požádal o laskavost. To si uvědomil zrovna v této chvíli, kdy stál tak nízko pod ním. Lítost i bezmocný hněv zračily se na truhlářově tváři, když všichni kolem se mohli smát a být veselí.

2 Evelíně to nedalo, aby neřekla svému muži všechno, co měla na mysli. Byla prostořeká a nikdy si nedávala ubrousek před ústa. Ostatně, proč tlumit rozkoš rozhořčení? „Všichni se mají lépe než my,“ vybuchla. A krátký vzdech se jí vydral z úst snad také proto, že tato poloha na jednom koleni překážela plynulé řeči. Při pícce nabírala uhlí do žehličky. „Když si myslíš, že jsi ze všech nejmoudřejší, to je pak těžko radit… Pomoct si, jako si pomohli Škablo, Petruš a ostatní? Ale kdepak! Sehnat si práci? Na to ty nemáš fortel! Zpívat jejich písničku? To by se ti huba zkřivila!“ Teď, když už bylo v žehličce uhlíků vrchovatě, mohla se přesvědčit o účinku svých slov. Narovnala si přitom jednou rukou kartounové šaty pod zástěrou a stáhla si je od pasu k nahým kolenům. Všechno na ní bylo těsné a úzké a hrozilo prasknout na bujné kyprosti jejího těla. I staromódní papuče ji tlačily.

Odhodila s lomozem pohrabáč do kouta. Ale ani tento rámus nevyvedl jejího manžela z rovnováhy. Nebylo prostředku, kterým by ho vyburcovala k pozornosti. Tak silně byl Tono Brtko zaujat docela bezvýznamnou prací, která je koneckonců, jak je o tom Evelína přesvědčena, bez užitku, stejně jako všechno, co dělá.

Snad mu opravdu záleželo už jen na tom, aby ze stěn oprýskaného lavoru pustila zažraná špína. Seděl na lavičce, lavor sevřený mezi koleny, jako by ho letoval, ale on v jednom kuse nasypával drahocenný mycí prášek na hadr a drhl s umíněnou vytrvalostí.

A když Evelína mávla rukou a v bezradném hněvu poznamenala: „Škoda řečí,“ Brtko ani nezvedl hlavu od práce, i on mávl rukou a odpověděl: 15

e d ič n í p oz n ám ka Obchod na korze Novelu Obchod na korze vydal Ladislav Grosman poprvé v roce 1965 v nakladatelství Mladá fronta jako 14. svazek edice Mladé cesty. Již následující rok vyšla v Mladé frontě podruhé, tentokrát mimo edice. Toto vydání bylo poslední před Grosmanovým odjezdem do exilu v září 1968; následné třetí vydání z r. 1970 (v jednom svazku s novelou Nevěsta), které vyšlo v Mladé frontě jako 9. svazek edice Alfa, s. 5–90, proto již autor nemohl ovlivnit. Srovnání textu všech tří vydání to potvrdilo: autorské změny se objevily pouze v druhém vydání; třetí se – až na ojedinělé pravopisné úpravy i omyly – shoduje s druhým. Rukopis jsme neměli k dispozici, v naší edici proto vycházíme z druhého vydání z r. 1966.

Oproti prvnímu vydání došlo v textu druhého vydání především k jednoslovným záměnám nebo jednoslovným i textovým výpustkám: 8: kuřata a slepice se mu s kdákotem vplétaly pod nohy m. kuřata a slepice se mu s kdákotem a třepotem křídel vplétaly pod nohy; 11: Za rohem, uprostřed silnice m. Za rohem ulice uprostřed silnice; 18: snad by se Kolkocký nebyl rozchechtal siláckým smíchem m. snad by se Kolkocký nebyl rozchechtal tím svým siláckým smíchem; 20: zvedl si kalhoty m. zvedal si kalhoty; 27: ustoupil od stolu m. ustoupil krok od stolu; 29: musí si ještě umlít hrst kávy. m. musí si ještě umlít hrst kávy. Celá nesvá nejraději by Evelína posunula ručičky nástěnných hodin dopředu; 35: pokusila se o docela přívětivý úsměv. // Knoflíkovou dírkou m. pokusila se o docela přívětivý úsměv přímo do čočky. // V pomlce mezi vysvětleným a ještě nepochopeným všímal si totiž Brtko knoflíkovou dírkou; 38: „Počkej, Brtko!“ m. „Zadrž, Brtko!“; 42: v bílém čepci a v dlouhé noční košili m. v bílém čepci a – komu by to také mohlo vadit – v dlouhé noční košili; 44: obešel by se bez každého. m. obešel by se bez každého. Osvětlil svíčkou svou tvář s výrazem nemohoucnosti a mávl rukou. 48: na špici nosu m. na špičku nosu; 50: „Nerozumím. Proč já?“ m. „Nerozumím. Já? Proč já?“; 52: vlčáci bernardýnové mopslíci chrti m. vlčáci ovčáci bernardýnové mopslíci chrti; 54: rozprostírala je ve vzduchu m. rozprostírala je obřadně ve vzduchu; 58: Není dražší, je jenom dokonalejší v provedení m. Není dražší, je jenom dokonalejší. Dokonalejší v provedení; 62: „Nuná,“ pohodil holič Josef Katz hlavou m. „Nuná,“ potáhl holič Josef Katz hlavou; 64: aby přesvědčili členy Dobročinného spolku m. aby přesvědčili dobročinné bratry; 66: ze staromódního přístroje. Přiložila hlavu ke gramofonu s obrovským uchem, chvíli poslouchala a pak řekla s povzdechem: „Tuto píseň měl nebožtík Heinrich nejraději…“ m. ze staromódního přístroje s obrovským uchem. „Desky jsou tady,“ řekla, sklonila se a vytáhla ze spodního šuplete almary kartonovou krabici: „A jaké desky!“; 68: Cipra,

336

Perla, Rivka, Malka, Sára, Lea, Judka m. Cipra, Perla, Rivka, Malka, Sára, Lea, Judka, Hanka; 76: Svalil ji na postel a tloukl hlava nehlava. // „Bij mě!… Ještě…, víc! Tluč! // Postřehla, že ztrácí vládu nad sebou, uchopila mu ruku, přitiskla k ní rty a vzlykavě se rozplakala. // Odstrčil ji. m.

Svalil ji na zem. // „Bij mě!… Ještě… víc! Tluč! Aspoň jednou… v životě… aspoň… jednou jseš… chlap…“ // Postřehla, že ztrácí vládu nad sebou a že se snad neubrání. Řvala: Pomóóóc! Pomóóóc! Škrtí mě! Lidi po…“ // Odkopl ji jako prašivou.; 78: Černá oblaka se rozestoupila a Brtkovi se zazdálo, že mu někdo shora posvítil na klíčovou dírku. Snažil se vysunout roletu co nejnehlučněji. (odstraněn odstavec mezi větami); 83: zalidňovaný velkými i malými m. zalidňovaný bytostmi velkými i malými; 87: Božíčku, kvůli ženě… m. Božíčku, kvůli bábě…; 90: V prásknutí dveří se skrylo m. V prásknutí dveří se schovalo.

Při textové přípravě edice jsme postupovali v souladu se zásadami pro úpravy novočeských textů; odstranili jsme všechny tiskové chyby a zachovali jazyk a styl autorovy prózy, tj. výrazy a promluvy obecné češtiny nebo nářeční slovenské výrazy, např. cólštok (skládací metr), funduš (stavební pozemek).

Zachovali jsme hláskovou kvalitu slov (i v dubletní podobě), např. hedváb, pánbu – pámbu, papndeklový, ruláda, vyžunkl, a kvantitu, např. lahev – láhev, mihaly se – míhající se, pernikář, poškrabat – poškrábat, umývadlo, stejně jako některé tvaroslovné jevy, např. gen. sg. ze sna, ze dvorka.

Oproti druhému vydání jsme upravili podle současné pravopisné normy psaní předložek a předpon s, z, např. z koně, ze stolu, ze země; zkřížený; psaní příslovečných spřežek dohromady, např. naneštěstí, natvrdo, navěky, navýsost, odmalička, tumáš (ale do prázdna m. doprázdna, pozdravit na stráž m. nastráž), psaní přejatých slov, např. amplion, árijec,-ský, babylonský, batalion, bižuterie, bonbon, citronový, jidiš, kanon, karton,-ový, lampion, vagon a psaní velkých písmen.

Nápisy uvádíme bez uvozovek, druhé uvozovky v rámci přímé řeči opravujeme na jednoduché. Interpunkci jsme opravovali při rozlišení spojek nebo, anebo ve významu slučovacím a vylučovacím, ojediněle u přechodníků a v souvětích, dále jsme doplňovali čárku po třech tečkách všude, kde byla pravopisně na místě, a u vložených vět oddělených z obou stran pomlkami po druhé pomlce.

Emendace v textu jsme provedli na těchto stranách (1 označuje 1. vydání, ed. opravy editora): 19: a v té chvíli si připadal vítězoslavně m. a té chvíli si připadal vítězoslavně (1); 25: Přestali vykřikovat, když jim Markus mávnutím ruky dal znamení, ať vyslyší jeho hlas: // „Co bylo, Tono, voda spláchla, vždyť jsme rodina, ne? Vyznačen odstavec (1);

337

49: svíčkovým bábám v černých kloboucích padají požitkem růžence z rukou m. svíčkovým babám v černých kloboucích padají požitkem růžence z rukou (ed); 50: Když se včas nevzpamatuješ, uklouzneš taky, a jsi v tom po krk. m. Když se včas nevzpamatuješ, a jsi v tom po krk (1); 53: „Jen jděte, jděte, já jsem zde doma…“ // Jarmareční nálada zahání chmury, rozptyluje smutek. Vyznačen odstavec (1); 57: Z řezníkova dvorku se na něj vyřítil m. Z řezníkova dvorku na něj se vyřítil (ed); 64: Ať ti to raději řeknou sami m. Ať to ti raději řeknou sami (1); 75: […] Peníze!“ Tloukla pěstí do stolu. „Nedáš mi? m. […] Peníze!“ „Nedáš mi? (1).

Nevěsta Tiskem vyšla novela Nevěsta v rámci stejnojmenného souboru povídek poprvé v Praze r. 1969 v nakladatelství Mladá fronta jako 154. svazek edice Boje, s. 63–135. Podruhé spolu s Obchodem na korze v r. 1970 jako 9. svazek edice Alfa, s. 91–156. Stejně jako Obchod na korze, také tento text autor již z exilu nemohl ovlivnit, navíc srovnání obou textů ukázalo, že nevykazuje žádné textové změny. Potřetí byla novela vydána opět ve stejnojmenném souboru povídek v r. 1972 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem (v tiráži je zde uvedeno vydání první). Tato edice, tištěna pomocí přesné reprodukční techniky, je kopií prvního vydání, protože stránky obou textů se zcela shodují včetně několika drobných tiskových chyb; autor na textu již nepracoval. Výchozím textem novely Nevěsta se proto stalo první vydání z r. 1969, které jsme porovnali s rukopisem díla.

V pozůstalosti Ladislava Grosmana existují dvě verze rukopisu novely.

Jde o dva strojopisy textu: chronologicky první, nedatovaná verze je uchována v průklepu na tenkém papíře, druhá verze existuje v podobě xeroxovaného strojopisu svázaného do tvrdých desek s vročením 1968.

Srovnáním obou rukopisných verzí se ukázalo, že mezi nimi existují značné rozdíly a velké slovní posuny textu ve prospěch jeho stylistické vytříbenosti. Z textu druhé verze, kterou dále označujeme jako rukopis, vychází knižní vydání.

Při kritické přípravě textu Nevěsty jsme porovnali první vydání s rukopisem. V prvním vydání se oproti rukopisu projevily tyto autorem přijaté změny: 97: kde je dílna m. která je dílnou; 98: Puntíkový závoj m. Puntíkovaný závoj; 101: „Já ti, holka, vidím až do žaludku,“ říkala paní Remešová m. „Já ti, holka, vidím až do žaludku,“ říkávala paní Remešová; 111: Jeho přítel kroužil ve velkých a vytrvalých obloucích kolem stolu. m. Ve velkých a vytrvalých obloucích kroužil kolem stolu jeho

338

přítel.; 112: Bylo znát, že už samotná tato představa ho děsí. m. Bylo znát, že už ho samotná tato představa děsí.; 112: zezadu na něj doléhají otevřenými dveřmi pekárny mrazivé větry m. zezadu na něj doléhají mrazivé větry otevřenými dveřmi pekárny; 120: ale zkomolenina m. ale je jeho zkomolením; 120: Skutečně to také byl Poťu. m. Ve skutečnosti to také byl Poťu.; 126: nabývají někdy stydlivého, jindy neklidného výrazu m. nabývají někdy stydlivý, jindy neklidný výraz; 128: Bylo dost podivné m. Bylo přinejmenším podivné; 135: Nespustila z trafikantky oči. m. Nespustila trafikantku z očí.; 139: je to už zpečetěné m. je to už zpečetěný; 139: z čerstvě vymalované dílny s růžovými stěnami m. z dílny čerstvě vymalované, s růžovými stěnami; 144: na horním, pátém chrámovém schodu m. na horním, na pátém chrámovém schodu; 148: do zpěvavého požehnání rabbiho m. do rabbiho zpěvavého požehnání; 154: otevřel do tmy skřípavé dveře m. otevřel skřípavé dveře do tmy; 159: vedli tím směrem m. vedli tímto směrem; 159: Tu mlhu, co stoupala od řeky m.

Tu mlhu, jak stoupala od řeky.

Při přípravě textu jsme zachovali hláskovou kvalitu a kvantitu slov, např. řežavý; mihaly se, poživač, rozčilil – rozčílila, a některé tvaroslovné jevy, např. gen. sg. do písmena, ze sna, lok. sg. po papíře, dubletní tvary leta – léta v celém skloňování; opravili jsme ak. sg. Poťka (m. Poťku).

Oproti prvnímu vydání jsme upravili podle současné pravopisné normy psaní příslovečných spřežek dohromady, např. kdoví, načase, podomácku, vjedno a psaní přejatých slov, např. balkon, balon, citron, demižon, -ek, haló, karton-ový, synagoga a psaní velkých písmen (např.

Vánoce). Podle rukopisu píšeme jednak příjmení Janovitzová, vyskytující se v 1. vydání jednou také jako Manovitzová, a jednak zaplaťpánbůh (m. zaplaťpánbů), a ponecháváme podobu slov rabín i rabbi.

Interpunkci jsme opravovali u vložených vedlejších vět v souvětích, dále jsme doplňovali čárku po třech tečkách všude, kde byla pravopisně na místě, a u vložených vět oddělených z obou stran pomlkami po druhé pomlce.

Emendace v textu jsme provedli na těchto stranách (r označuje rukopis, ed opravy editora): 98: a ukázala na rozdělané střihy šněrovaček a podprsenek. „Jen se podívej… (zrušen odstavec mezi větami, r); 99: Poslouchala dceru a nevěděla, co si má myslet a jak jí pomoci. „Já už jdu…“ (zrušen odstavec mezi větami, r); 104: Rozhlédl se po trafice, spoře osvětlené malou žárovčičkou, jako by tady někoho hledal m. Rozhlédl se po trafice, spoře osvětlené malou žárovčičkou, jak by tady někoho hledal. (r); 122: by mohl pomoci Lízince ze svízelné situace m. by mohl pomoci Lízince za svízelné situace (ed);

339

124: Dříve než se otec vzpamatoval, vzala si plášť a odešla. // V úterý dopoledne se šlo za starostou. (mezi věty vložena řádka, r); 135: Myslela, že Lízinka mluví nesmysly. „Raději vypij čaj, pokud je ještě teplý. (odstraněn odstavec mezi větami, ed).

137: kde se oslavovalo výročí a kde se pronášely slavnostní projevy m. kde se oslavovalo výročí a pronášely slavnostní projevy (r); 141: „O tom, teto, že zítra večer přijdu za tebou. Zatopíš v lázních m. „O tom, teto, že zítra večer přijdu za tebou, zatopíš v lázních (r); 141: může mě sledovat…, kam chce m. může mě sledovat, kam chce (r); 142: „Tak zítra tedy máš svatbu,“ m. „Tak, zítra tedy máš svatbu,“ (r); 146: aby nespěchala a prodloužila o těch několik chvil svůj dívčí věk m. aby nespěchala (r); 149: „Je svatební hostina připravená?“ m. „Je svatební hostina připravena?“ (r); 152: Zastavila se u okna dosud rozsvíceného pokoje. Něco ji sem přilákalo. m. Zastavila se u okna dosud rozsvíceného pokoje. (r); 158: Ne, nesmí ze sebe shodit tu slámu! m. Ne, nesmí ze sebe shodit tu slámu?! (r).

Z pekla štěstí Román Z pekla štěstí vyšel tiskem pouze jednou po Grosmanově smrti v r. 1994 v nakladatelství Ivo Železný v edici Česká knihovna.

V Grosmanově pozůstalosti se dochovalo pět verzí románu, které mají společné především téma nebo některé literární postavy a nacházejí se v různých fázích rozpracovanosti a úplnosti; proměny textu, mezi první a druhou verzí značné, probíhaly ve všech plánech literárního díla. První, neúplná verze nazvaná Hranice, zahrnující strany 1–79 a 133 strojopisu, je na poslední stránce označena „první verze“ a datovaná 7. 9.

1979 – 25. 9. 1979. Na titulní straně jsou uvedeny názvy plánovaných částí: Jak jsem byl pašován do Maďarska, Plyšový divan, Kožuch z panofixu.

Obsahuje dvanáct kapitol (uvádíme je, tak jako i u dalších verzí, bez rukou připsaných variant názvů): Jak mne pašovali přes hranice, O dvou antisemitštích financích, Gomboc, Jak jsem se málem stal důležitým člověkem, Závist a láska světem vládnou, První noc v záchytném táboře, Babička, která měla knír (aneb mí noví kamarádi), Já se nevytahuju, Byl jsem odškodněn, Než ptáci odletěli do teplých krajin (Cizinci), Konec užhorodského vyhnanství, začíná vyhnanství nové, Teta se šla svěřit Arapadovi. Tato verze tvoří tematický rozběh hotového rukopisu.

Druhá, neúplná verze s názvem Jak jsem byl propašován do Maďarska. Osudy Roberta Guta za druhé světové války, vznikala podle údaje na titulní straně v září až říjnu 1979. Obsahuje neúplný text s opravami v rozsahu 173 stran strojopisu a další fragmenty textu. Román má

340

kapitoly: Přijela k nám rabínka z Maďarska na návštěvu, Loučení, Proč byl pekař vyhnán z města?, Jožko není udavač, Odjezd, Dobrodružství v jedoucím vlaku, Kaštany mne zachránily, Gabi Bátor mluví sám, Dědek má pistoli, Zpěvačka, Jako kouzelnické zaříkadlo, Pro jedno pohlazení, Fifi Glaser – sirotek, Hodina bílého větru, Tři cvoci v jednom domě, Co je to melancholie, Jak jsem se zamiloval, Po pohřbu, Konec vyhnanství, Cestou z hřbitova na státní hranici, Dědův Fialový háj, Nedohraná šachová partie a „Gencihordó“ a malíř ranních svítání. K textu je přiložen i rukou psaný pracovní plán kompozice románu, který obsahuje seznam všech 24 kapitol (názvy se částečně liší), jejich rozsah a od 13. kapitoly také časový údaj 5. 11. – 22. 11. 79. Tato druhá verze se vyznačuje velkými úpravami. Samostatně je k ní přiložen fragment prvního oddílu románu nazvaného I. Přípravy a odjezd, obsahující jednostránkový text nazvaný Místo motta o autorovu setkání s hlavním hrdinou, podepsaný vypravěč, a kapitoly: Proč byl pekař Benjamin Brand vyhnán z města?, Žádná kojná kakao v prsou nemá, Úterý je dobrý den, Jak chutnají vlašské ořechy, Jožko nebyl udavač. Vše s poznámkou „odeslané k anglickému překladu přes Anitu. Dne 17. 10. 1979“.

Celá tato verze, kompozičně nehotová, tvoří základ budoucího rukopisu; byla pečlivě redigována.

Třetí, neúplná verze, je kopie strojopisu na průklepovém papíře bez titulní strany i vročení, rozsahem 157 stran, ale s dvojím číslováním, takže ve skutečnosti obsahuje pouze 111 stran a už nenese názvy kapitol.

Zahrnuje autorské úpravy druhé verze i vepsané nové opravy. Čtvrtá, neúplná verze, strojopisná kopie na průklepovém papíře s názvem Nejmenší uprchlík světa, datována March 23, 1980, má 128 stran a je členěna na Část I s devíti pouze číslovanými kapitolami a Část II s 2 číslovanými kapitolami. Přijímá opravy třetí verze, upravuje přímou řeč a autor na ní dále pracoval.

Pátá verze, již s názvem Z pekla štěstí, na titulní straně s datem 1980, na poslední straně uvádí časové rozpětí 7. 9. 1979 – 4. 7. 1980, které určuje dobu, v níž román vznikal. Má 253 stran a již obsahuje bez vyznačení kapitol definitivní části románu I. Odchod, II. Ve světě a III. Návrat. Tato poslední verze, kterou autor dokončil několik týdnů před svou smrtí a kterou dále označujeme jako rukopis, je závěrečným textem románu a předlohou pro první vydání z r. 1994.

Při kritické přípravě textu románu Z pekla štěstí jsme vyšli z prvního vydání a porovnali ho s rukopisem. Grosmanovým rodným jazykem byla slovenština a autor, narozený v Humenném, se naučil česky až po svém příchodu do Prahy v r. 1945. Jeho rukopis obsahuje četné, formálně se opakující slovakismy ve fonetické, morfologické, lexikální i pravopisné rovině jazyka. Tyto jevy odpovědná redaktorka prvního vydání, Lenka

341

Chytilová, v textu až na největší křiklavosti vesměs ponechala a upravila pravopis i interpunkci; edičně zacházela s rukopisem jako „s klasickým textem poslední ruky“, což zdůvodnila v polemice s M. Jungmannem (Zasláno. Literární noviny. 1994, 5/37/, 7). Reagovala tak na odmítavé kritické ohlasy a na recenzi Milana Jungmanna (Komika ve stínu smrti.

Literární noviny 5, 1994, č. 33, s. 7), který v ní jmenoval řadu chybných příkladů: rody u přechodníků, vidové tvary, špatné skloňování zájmen nebo slovenská slova; „strašlivé přechodníky se zprvu zdají být uměleckým záměrem mluvního partu nedovzdělaného žáčka, ale vyskytují se i pak, když už komika vzala zasvé“.

Před stejnou otázkou, jak ve Spisech Ladislava Grosmana přistupovat k autorovu jazyku, stál i Jiří Opelík, editor druhého svazku Povídky (2018); v těch povídkách, které připravoval z rukopisu, konstatoval stejné jazykové chyby a opravil je (Ediční poznámka, s. 372–373). Je to pro nás dalším potvrzením, že gramatické a pravopisné chyby a slovakismy, které se objevují ve zcela odlišných literárních dílech, nejsou v románu Z pekla štěstí spjaté s jeho strukturou a stylem, a proto jsme i my přistoupili k jejich opravám.

Opravujeme všechny lexikální slovakismy, které nahrazujeme českými výrazy: anjel (anděl), blčať (planout), evanjelický (evangelický), futbal (fotbal), gumený (gumový), hen (tam), hladovať (mít hlad), konár (větev), kosec (sekáč), meškat (mít zpoždění), miništrovať (ministrovat), nazdať sa (nadít se), odměk (spr. odmäk, obleva), odsotiť (odstrčit), olitovat (spr. oľutovať, začít litovat), oráčina (oranice), oškvarky (škvarky), otecko (tatínek), potiahnuť (zatáhnout), poznať (znát), raz (jednou), roztopiť sa (roztát), sedlácký (spr. sedliacky, selský), smrek (smrk), štikať (štípat), všivavý (všivý), vyhrážať sa (vyhrožovat), vystrieť (napřáhnout), zápal (zánět), zhabať (zabavit). Opravujeme i opakovaně chybně používaná slova: frčet (m. fičet), klubíčko (m. klubko, např. stáhla se do klubíčka), kořalka (m. kořala), odtamtud (m. odtam), nafouklý (m. nafouknutý, např. kráva nafouklá od čerstvého jetele), dále chybějící předložky v a k u substantiv, např. v neděli, v tak pozdní večerní hodinu, není k hnutí, a v případě potřeby vokalizujeme neslabičné předložky, např. ve městě m. v městě.

Upravujeme kvantity samohlásek, často ve slovech odvozených nebo ovlivněných výslovností nebo slovenštinou, např. lihovar (m. líhovar), ptactvo (m. ptáctvo); paní (m. jednou použité pani), rabínčina (m. rabinčina, ale jinak rabínka); oplátky (oplatky, zatímco slov. oplátka ve slovenštině znamená odplata), chybné rody a koncovky ve skloňování u substantiv, tvary skloňování zájmen já, ty, ona, její. Opravujeme přechodníky, např. s tím tibetským mladičkým holohlavým knězem, který čekaje na zázrak m. čekajíce, a slovesný vid, např. pořád si bral zas nové párátko m. pořád si vzal zas nové párátko.

342

Jinak jsme při přípravě textu zachovali hláskovou kvalitu a kvantitu slov, např. hanbatý, láhvička, porculánový, skalný; mihaly se, pohaněč, rozčílení – rozčilení, rysovadlo, saně, sundávaly, usýchá, a některé tvaroslovné jevy, např. lok. sg. v rodokapse, dat. pl. bratřím, lok. pl. v kožichách; čmáře, háže do popele.

Oproti prvnímu vydání jsme upravili podle současné pravopisné normy psaní dalších příslovečných spřežek dohromady, např. načerno, zadruhé, zanic; psaní přejatých slov, např. balon, bonbon, citron, faraon, fazona, gramofon, chameleon, jod, kartonový, milion, ozon, pavilon, synagoga, vagon; a psaní velkých písmen (např. Vánoce, Velikonoce; Sing Sing m. Sing-Sing), u nichž také sledujeme významové rozlišení Bůh, Pánbůh – pánbíček, panebože; Kristuspán.

Zachovali jsme všechny jazykové prvky přispívající k osobitosti až komičnosti hrdinova vyprávění, především obecnou češtinu v širokém záběru tvarovém, syntaktickém i lexikálním, komolená přejatá slova, např. ajerkoňak, antisemitický, brožůra, budapešťanský, drogérie, s kafém, litánie, medajlon,-ek, komolená jména známých osobností, např. Klark Gejbal, a na druhé straně i zastaralé výrazy, např. béře, dlí, jářku, neb, řka; zájmenný tvar tytéž nebo předložku kvůliva.

U přímé řeči, kde byly od čtvrté rukopisné verze odstraněny uvozovky, po dvojtečce sjednocujeme psaní písmene na převažující malé, např. řekl: už jsi veliký. Odstraňujeme poměrně často používané pomlky nebo spojovníky ve dvoučlenných souslovích typu třesky plesky, užuž, dva tři dny, Jožko houslista, Šarlota Pobožka.

Interpunkce byla zásadně upravena už v prvním vydání románu; my doplňujeme pouze v jednoduchých větách psaní čárky u sousloví s dvojicí spojek ani, ani, rozlišujeme mezi nebo slučovacím a vylučovacím, upravujeme čárky u vložených vět a v okolí pomlk a tří teček. Čárku v souvětí před a upravujeme jen v nutných případech, často ponecháváme autorovo rytmické členění vět.

Zvláštní pozornost jsme věnovali maďarštině (na rozdíl od němčiny, kterou hlavní hrdina neovládá a komolí); v promluvách jsme opravili maďarský pravopis, který sám autor v rukopise kontroloval, a sjednotili jsme i přepis maďarských slov do češtiny všude tam, kde ho autor použil, např. munkasolgálatoš m. munkaszolgálatoš (tj. konající pracovní službu).

U vlastních jmen jsme zeměpisné a místní názvy opravili na správnou dnešní maďarskou podobu, např. Galagó (čtvrť Užhorodu), Mátészalka, Nagykapos, Nyíregyháza, ale dáváme přednost českým nebo slovenským variantám, existují-li, např. město Miškovec nebo slovenská řeka Cirocha.

U jmen osob ponecháváme v zásadě buď maďarskou, nebo slovenskou ortografii jména, tak jak to uvádí autor; opravujeme jen chyby

343

(i ve skloňování), např. Géza m. Geza, Kulčoš m. Kolčoš (Klíčník), Majom m. Mojom (Opičák); píšeme svatý Kryšpín m. Krišpin, protože svatí nemají národnost. Za významnou a trpělivou pomoc při editování maďarských promluv a četných maďarských vlastních jmen vřele děkujeme Mgr. Jiřímu Januškovi, PhD. Emendace jsme udělali v těchto případech (r označuje rukopis, 1 první vydání a ed editora): 167: Bylo to u mlýna, řekla, a tam jí umrlec m. Bylo to u mlýna, a tam jí umrlec (r); 168: tatínek na nás kývl m. tatínek nám kývl (ed); 172: jaksepatří mu namydlil m. jaksepatří namydlil (ed); 173: zapomněl poslat pro ni anděla smrti m. zapomněl pro ni anděla smrt poslat (r); 175: a také jsem se chtěl chvět m. a také jsem chtěl se chvět (r); 176: objížděl města a vesnice m. zjížděl města a vesnice (ed); 177: Chceš to slyšet? m. Chceš slyšet? (ed); 178: zas se vytahoval svým otcem m. zas se vytahoval se svým otcem (ed); 179: v den mých osmnáctých narozenin m. v den mých osmnácti narozenin (ed); 183: kufírek z pravé telecí kůže m. kufírek z pravé telecí (ed); 184: A ještě zařval: JenŐ! Ten JenŐ, to byl jeho kolega m. A ještě zařval: JenŐ, to byl jeho kolega (r); 185: Rabínčiny kufry rozbalili, na lavice věci uložili, počítali, počítali, dopočítat se nemohli m. Rabínčiny kufry rozbalili (r); 187: tááák a jsme na místě m. ták a jsme na místě (r); 187: Na schodišti bylo šero m. V schodišti bylo šero (ed); 192: a pak, zrovna jako by se jí štítil, vytáhl dvěma prsty knížečku m. a pak vytáhl dvěma prsty knížečku, zrovna jako by se jí štítil (r); 192: chtěl se dostat do blázince m. žádal se do blázince (ed); 193: moc daleko k mravopočestnosti m. moc daleko od mravopočestnosti (ed); 194: kvůliva mým knížkám anebo kvůliva tomu m. kvůliva mým knížkám nebo kvůliva tomu (r); 195: Víš co, Emile? m. Víš co, Emile! (r); 197: domácímu holiči zpod ruky ho vytáhli m. domácímu holiči zpod ruky ho vytáhli chalupníka (ed); 197: a měl vyražený přední zub m. měl vyražený přední zub (r); 198: přes město Sanok z Polska. Totiž, když je náckové z Německa vyhnali, tak utekli do Polska, tam pochovali maminku m. přes město Sanok z Polska, tam pochovali maminku (r); 202: šálu na krk m. šálu do krku (ed);

344

203: vzdálenému od křižovatky smrti necelou hodinu m. vzdálenému od křižovatky smrti na necelou hodinu (ed); 206: nechávají spát i ve vlastních postelích m. nechávají spát i na vlastních postelích (ed); 206: To bylo tenkrát, když jsem mu vyprávěl m. To bylo tenkrát, když jsem mu vyprávěl tatínkovi (1); 208: abych seděl raději u nich v kamrlíku m. abych si seděl raději u nich v kamrlíku (ed); 209: nedostalo se nám hřebíků na zadní stěnu m. neušlo se nám hřebíků na zadní stěnu (ed); 209: do žádné díry jsem nespadl m. do žádné díry jsem nevpadl (ed); 212: ani polévku, ani knedlíčky m. ani polévku, ani knedlíky (ed); 212: než jsem odjel z domova m. než jsem odjel z domu (ed); 214: vhupl do náruče m. vhoupl do náruče (r); 214: Byl to protiva, nevím, jak s ním mohla teta Tonči žít, já bych s ním nežil za nic. Jen co přišel z fronty domů (mezi větami vyznačen odstavec, r); 215: Otrava! m. Mohl mne usekýrovat, otrava! (r); 215: vzhlížet se v zrcadle m. vzhlížet v zrcadle (ed); 216: Čačíkův táta m. Čačíkův strýc (1); 217: jak se mydlí štětkou m. jak se mydlí se štětcem (ed); 220: dokonce byl až tak čilý, že tetu Tonči pořád něčím rozčiloval m. dokonce byl až tak čilý, a tetu Tonči pořád něčím rozčiloval (1); 222: co jsi provedla Čúčovi? Co?! m. co jsi provedla Čúčovi? Co? (r); 222: nebezpečně, neboť pobláznila hlavu m. nebezpečná, neboť pobláznila hlavu (1); 225: Jsem sám zvědav m. Já jsem zvědav (r); 225: Vystupovali jsme po dřevěných schůdkách m. Vystupovali jsme dřevěnými schůdky (ed); 225: Odendáme je, řekl jsem m. Odendáme, řekl jsem (ed); 225: kde to páchlo lyzolem m. kde páchlo lyzolem (ed); 226: abych mohl svítit baterkou m. abych mohl svítit s baterkou (ed); 227: jak se světlo propadává hlouběji a hlouběji do hovínek, až se propadla baterka docela m. jak se světlo přepadává hlouběji a hlouběji do hovínek, až se přepadla baterka docela (ed); 227: jistý mladý pán se šálou na krku m. jistý mladý pán se šálem u krku (ed); 229: a tady jsem měsíce čekal na ortel své smrti m. a tady jsem čekal na ortel své smrti měsíce (1); 230: sám se dělal nápadným až hrůza m. sám se dělal až tak nápadným až hrůza (ed); 230: aby na zmrzlém sněhu uklouzl m. aby na zmrzlém sněhu klouzl (ed);

345

232: čumíš na nehybné tělo m. čumíš na bezhybné tělo (ed); 234: otce karbaníka m. otce karbana (ed); 234: Ohlásil jsem se k vězeňskému doktorovi m. Žádal jsem se k vězeňskému doktorovi (ed); 239: spadl do propasti m. padl do propasti (ed); 240: kadiš, což jest modlitba za mrtvé lidi m. kadiš, což jest modlitba pro mrtvé lidi (ed); 240: jsem se s Fifíkem opravdu moc potěšil […] a Fifík nejdřív dělal, jakože ho to netěší m. jsem se Fifíkovi opravdu moc potěšil […] a Fifík nejdřív dělal, jakože se mi netěší (ed); 242: Ať vás tu už nikdy nevidím m. Ať vás už tu nikdy nevidím (ed); 245: to jsem si už třeba ani nekousal nehty m. to jsem už třeba ani nekousal nehty (ed); 246: dostal k tomu dokonce speciální povolení m. dostal k tomu dokonce povolení (r); 249: aby dokázala, že chce dělat samé dobré skutky m. aby dokázala, a že chce dělat samé dobré skutky (ed); 249: tak jí přestoupení vymlouval m. tak ji od přestoupení odmlouval (ed); 250: tak se pan Kovalský m. tak se pak Kovalský (ed); 250: které naučil recitovat básničku m. které vyučil recitovat básničku (ed); 250: Parchante! – – – Ty – – – Ty! – – – Rothschilde jeden kriminálnický! m. Parchante! – Ty – Ty! – Rothschilde jeden kriminálnický! (r); 251: že sis nakradl tolik m. že ses nakradl tolik (ed); 251: Přestaň mi nadávat, řekl Gerber m. Přestaň mi nadávat! řekl Gerber (r); 252: Strýc Arpád ulehl do postele m. Strýc Arpád upadl do postele (ed); 253: A teta si mne změřila m. A teta si mne odměřila (ed); 253: čuměl na olejomalbu m. čuměl do olejomalby (ed); 256: já jsem neměl v úmyslu hanit maďarský národ; a ona mi to neuznala m. já jsem neměl v úmyslu hanit maďarský národ, a ona mi to neuznala (r); 257: Do Štefky vjel čert m. Do Štefky vešel čert (ed); 258: tichá voda břehy mele m. tichá voda břehy myje (ed); 262: žádné dopisy z domova m. žádné dopisy z domů (ed); 265: vzdychala, říkajíc slova o hvězdách m. vzdychala, a říkajíc slova o hvězdách (r); 266: kdo k nám chodí domů m. kdo k nám chodí do domů (ed); 266: když chce přidat trochu kyselého zelí, řekne, přidej mi, drahoušku, trochu kyselého zelí m. když chce přidat trochu kyselého zelí (ed); 268: Já jsem se zeptal na něco jiného m. Já jsem se zeptal něco jiného (ed); 346

271: Leszek a cselédje, což znamená „Budu vám služkou“ m. Leszek a cselédje, což znamená „Budu ti služkou“ (ed); 271: je vystaven zlým vlivům m. je vyložen zlým vlivům (ed); 271: modlí za mé dobré zdraví m. modlí pro mé dobré zdraví (ed); 272: pořád jsem se rozhlížel po místnosti m. pořád jsem se ohlížel po místnosti (ed); 273: je na omylu m. má omyl (ed); 278: Na mne se můžeš ve všem spolehnout m. Na mne můžeš ve všem spolehnout (ed); 282: změnit ve vlaštovku m. změnit na vlaštovku (ed); 282: položil hrnek obráceně dnem nahoru m. položil hrnek obráceně se dnem nahoru (ed); 283: Chtěl jsem ji moc utěšit m. Moc jsem chtěl ji utěšit (r); 288: seděl vedle něho v kabině m. seděl při něm v kabině (ed); 289: když u nás zaklepal m. když k nám zaklepal (ed); 293: vše vykradli, dřevo i kovy m. vše dřevo i kovy vykradli (r); 296: Šel jsem krok za krokem m. Šel jsem z kroka na krok (ed); 296: kde jsem měl být zachráněn, a – – – vlastním očím jsem nevěřil m. kde jsem měl být zachráněn, a… vlastním očím jsem nevěřil (r); 297: nenajdeš takového myslivce na světě, který by do krásné zvěře pustil dávku z brokovnice m. nenajdeš toho myslivce na světě, který by do krásné zvěře vpustil dávku z brokovnice (ed); 298: že se tady na křižovatce sejdou a popovídají si m. že se tady na křižovatce sejdou a popovídají (ed); 304: zda by se mnou neměla jít k doktorovi m. zda by se mnou neměla k doktorovi (ed); 307: jsme seděli vedle sebe m. jsme seděli jeden při druhém (ed); 308: uvidíš, jak vypadá svítání nad řekou m. a uvidíš, jak vypadá svítání nad řekou (r); 312: Sbalila se a odešla m. Sbalila a odešla (ed); 315: sušárny v cihelně nejsou zděné m. sušárny v cihelně jsou zděné (r); 315: že se zrovna vrátil z jedné důležité tajné schůze a že naše otroctví už dlouho nepotrvá m. že se zrovna vrátil z jedné důležité tajné schůze, že naše otroctví už dlouho nepotrvá (r); 317: ženy že má také moc rád a že se češe na pěšinku m. ženy má také moc rád i že se češe na pěšinku (r);

347

317: Robert, řekl jsem. A jak ještě? Gomboczi. A vůbec nejsem Žid.

Nelžeš? Lžu, řekl jsem. Přijď za mnou zítra v deset do kanceláře na velitelství, řekl. A já byl v sedmém nebi. // Přišel jsem o celou čtvrthodinu dříve a to jsem právě neměl, neboť v předsíni mne zdrželi a prý kdo jsem a jak to, že jsem si sem troufl, a kdo mne sem vůbec pustil. Sám pan velitel, řekl jsem. Jmenuji se Gomboczi a pan velitel si mne pozval na desátou hodinu. Začali se válet smíchy; byli přiožralí. Ten jeden z uniformovaných řekl, že on je velitel a že lžu, jako když tiskne. Načež jsem odpověděl, že jsem mluvil s panem velitelem Kosorušem osobně, ať si to laskavě zjistí. Tak chtěli vědět, v jaké důležité věci si mne sám velitel pozval. Smím se na něco zeptat, řekl jsem. Ptej se, pravil ten jeden u stolu. No jo, řekl jsem: já se na to nyní zeptám a vy mne vyrazíte dveřmi. Ptej se směle, řekli teď všichni tři u stolu téměř najednou, a já nevěděl, co se mám ptát, pročež jsem řekl: já si zasluhuji šibenici. – Načež všichni zmlkli a prý proč si to myslím. Protože kvůli mně, řekl jsem, se moje teta Tonči zrovna v tuto dobu otravuje jedem ve svém zoufalství.

Beru to na sebe a říkám: patří mi provaz… Ono to vše bylo tak, že jsem se chtěl mstít svému strýci, který je vysoký nyilašský funkcionář; totiž upnul jsem si na kabát ohavnou žlutou hvězdu, jako by celá naše rodina byla židovská, a tu dva horliví nyilašové před pasáží Baťa, jen co mne zahlédli s hvězdou na prsou, neptali se, kdo jsem a koho jsem synem, nechtěli nic slyšet a rovnou mne šoupli do vozu, a už jsem tady… m.

Robert, řekl jsem a koho jsem synem, nechtěli nic slyšet a rovnou mne šoupli do vozu, a už jsem tady… (r); 318: Tak chtěli vědět, v jaké důležité věci si mne sám velitel pozval m.

Tak chtěli, v jaké důležité věci si mne sám velitel pozval (ed); 320: Zastřelená na útěku! A tu se ozval (ed) m. Zastřelená na útěku A tu se ozval (r); Zastřelená na útěku, a tu se ozval (1); 321: srazil jsem se s – – – dědkem Nagyem m. srazil jsem se s – dědkem Nagyem (r); 322: I já se pozastavil m. I já se přizastavil (ed); 322: musím být u – – – Szabó Pišty m. musím být u – Szabó Pišty (r); 324: až jsem nakonec uslyšel sténání odněkud zezadu ze samého posledního pokoje m. až jsem nakonec uslyšel stonání odněkud zezadu ze samého posledního pokoje (ed); 324: tak jsem šel krok za krokem m. tak jsem šel z kroka na krok (ed); 324: Hýkla leknutím m. Zhýkla leknutím (ed); 324: V tom – jak se říká… m. V tom, jak se říká… (r); 325: Gól se nepočítal m. Gól nepočítal (ed); 326: flintou ohrožuje každého m. s flintou ohrožuje každého (ed); 327: Myslel jsem, že jsem se přeslechl. m. Myslel jsem, že jsem přeslechl. (ed).

MH 348

OBSAH

O b c h o d na korz e – 7 N e v ě sta – 95 Z p e k l a š těstí – 163

E d ič n í p oz n ám ka – 336

První svazek spisů přináší dvě slavné novely a málo známý román z období Slovenského státu z městečka pod Vihorlatem, v němž vedle sebe žijí židovská a křesťanská komunita v atmosféře postupující fašizace společnosti. V Obchodu na korze jde o drama prostého člověka uvízlého v mašinerii nových pořádků. Podobně je tomu v příběhu stárnoucí dívky v novele Nevěsta, která se dočká svatby za nezvyklých podmínek. V románu Z pekla štěstí je dvanáctiletý chlapec propašován do Maďarska k příbuzným v domnění, že bude ve větším bezpečí, a tam, vyzbrojen pouze znalostí rodokapsů a červené knihovny, projde hrůzami války.

Strhující román, v němž se mísí tragika, humor i poezie, vznikl podle skutečného příběhu.

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921 v Humenném – 1981 v Kironu) pocházel ze slovenské židovské rodiny, mládí prožil na východním Slovensku. Za války byl dva roky ve vojenském pracovním táboře, zažil perzekuci i ilegalitu. V září 1945 se přestěhoval do Prahy. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, doktorát filozofie získal na Karlově univerzitě. Pracoval jako redaktor a lektor v časopisech a nakladatelstvích, v letech 1965–1968 byl dramaturgem a scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze, přeloženou posléze do mnoha jazyků. Stejnojmenný film, který podle novely natočili Ján Kadár a Elmar Klos, získal v roce 1966 filmového Oscara. Kniha próz Nevěsta vyšla v Československu až po jeho emigraci do Izraele. V exilu stačil vydat pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi.

Od ledna 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan poblíž Tel Avivu, kde přednášel také scenáristiku a dramaturgii.

Román Z pekla štěstí dokončil nedlouho před svou smrtí. K jeho prvnímu vydání došlo až v roce 1994 v Praze. sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory

spisy Ladislava Grosmana /řídí Jan Šulc a Jaroslava Jiskrová/ sv. 1

Ladislav Grosman Obchod na korze Nevěsta Z pekla štěstí Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2020 jako svou 420. publikaci Ediční příprava Marie Havránková Redakce Jaroslava Jiskrová Grafická úprava, obálka a sazba písmem Trivia a Josef (Storm Type Foundry) Luboš Drtina ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net) Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání v tomto souboru první, 352 stran, TS 13 ISBN ISBN ISBN ISBN

978-80-7470-296-9 978-80-7470-297-6 (MOBI) 978-80-7470-314-0 (ePUB) 978-80-7470-198-6 (soubor)

Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz.

Doporučená cena včetně DPH 269 Kč

První svazek spisů přináší dvě slavné novely a málo známý román z období Slovenského státu z městečka pod Vihorlatem, v němž vedle sebe žijí židovská a křesťanská komunita v atmosféře postupující fašizace společnosti.

V Obchodu na korze jde o drama prostého člověka uvízlého v mašinerii nových pořádků.

Podobně je tomu v příběhu stárnoucí dívky v novele Nevěsta, která se vdá za zvláštních podmínek. V románu Z pekla štěstí je dvanáctiletý chlapec propašován do Maďarska k příbuzným v domnění, že bude ve větším bezpečí, a tam, vyzbrojen pouze znalostí rodokapsů a červené knihovny, projde hrůzami války. Strhující román, v němž se mísí tragika, humor i poezie, vznikl podle skutečného příběhu. sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory ISBN 978-80-7470-296-9

spisy Ladislava Grosmana

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921–1981) prožil mládí na východním Slovensku. Vystudoval v Praze, pracoval jako redaktor a jako dramaturg a scenárista ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze.

Stejnojmenný film, který podle novely natočili Ján Kadár a Elmar Klos, získal v roce 1966 filmového Oscara. Kniha próz Nevěsta vyšla v ČSSR až po jeho emigraci. V exilu vydal pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi.

Od roku 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan u Tel Avivu, kde přednášel i scenáristiku a dramaturgii.

Román Z pekla štěstí dokončil krátce před svou smrtí.

Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí

1

1 Obchod na korze Nevěsta Z pekla štěstí

spisy Ladislava Grosmana