Skalický, Bauer, Brdek, Papoušek (eds.): Jazyky reprezentace 2

jazyky reprezentace 2

jazyky reprezentace 2.indd 1

03.12.14 8:08

jazyky reprezentace 2.indd 2

03.12.14 8:08

Jazyky reprezentace2 David Skalický, Michal Bauer, Zdeněk Brdek, Vladimír Papoušek (eds.)

Nakladatelství Akropolis Praha 2014

jazyky reprezentace 2.indd 3

03.12.14 8:08

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Jazyky reprezentace 2 / David Skalický ... [et al.] (eds.). — 1. vyd. — Praha : Akropolis, 2014. — 332 s. Část. anglický text, anglické resumé ISBN 978-80-7470-073-6 (váz.)

82.0 * 7.038.531 * 82:316.347 * 81‘37 * 801.73 — literární teorie — performance (umění) — národní identita v literatuře — sémantika — diskurzivní analýza — kolektivní monografie 82.0 — Literatura (teorie) [11]

Vychází v rámci výzkumného projektu „Výzkum modelů reprezentací v literárních diskurzech“ (OPVK CZ 1.07/2.3.00/20.0125), spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Recenzovali: prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc., Mgr. Jiří Hrabal, Ph.D. © Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2014 © Graphic & Cover Design studio Lacerta, 2014 © Filip Tomáš — Akropolis, 2014 ISBN 978-80-7470-073-6

jazyky reprezentace 2.indd 4

03.12.14 8:08

Obsah

Vladimír Papoušek Úvod: Modalita sloves a modality moci / 7 Reprezentace, literatura a moc David Skalický Daleko k nevinnosti: Jazyk, literatura a moc / 13 Vladimír Papoušek Co viděla Libuše. Několik poznámek k slovům: „vidět“, „obraz“, „rám“ / 27 Martin Kaplický Literární estetika Wolfganga Isera a problematika reprezentace / 36 Vera Kaplická Yakimova Reprezentace a literární kánon / 47 Bohumil Jiroušek Nemoc času Roberta Pazziho jako reprezentace bezčasí moci / 56 Peter Chvojka Don Quijote jako parodie reprezentace / 65 Reprezentace, češství a literatura Hana Šmahelová Proměny reprezentace nacionality v literatuře 19. století / 75 Josef Švéda Čech na cestě k „pravému Američanu“. Obrazy amerických Čechů od druhé poloviny 19. století po 1. světovou válku / 97 Lukáš Borovička Rezonance eugeniky v českých literárních diskurzech 1900–1940 / 115

5

jazyky reprezentace 2.indd 5

03.12.14 8:08

Jan Wiendl “International” and “National” Horizon in Generational Re­‑presentations of Members of Avant­‑garde Art During 1920s / 136 Martina Halamová Fischlovy strategie reprezentování češství a židovství ve 30. a 40. letech 20. století / 146 Zdeněk Brdek Reprezentace nacionality v raných textech Kamila Bednáře / 154 Veronika Veberová Reprezentace nacionality v půdě a tradici / 163 Michal Bauer Nacionalita a internacionalita v poezii Milana Kundery z počátku 50. let 20. století / 170 Reprezentace nacionality za hranicemi české literatury Joanna Czaplińska Strategie jazykové konverze – případ Libuše Moníkové, Ireny Brežné a Ewy Stachniak / 227 Ladislav Nagy Waverley, zrození historického románu a konstrukce národní identity v konzervativním diskurzu / 235 Vladimír Svatoň Ruská identita a proměny její reprezentace / 244 Andrei Rogatchevski Geo-mix, or Stereotyping by Misplacement: The “Other” Europe in the Molvania Travel Guide / 253 John Bates Londoners or Glaswegians? Representing Polish Economic Migrants in Polish and British TV Series / 264 Jan Čulík Konstrukce reality v televizním seriálu Žena za pultem a recepce veřejnosti / 276 Summary / 309 Ediční poznámka / 319 Jmenný rejstřík / 321

jazyky reprezentace 2.indd 6

6

03.12.14 8:08

Úvod Modalita sloves a modality moci Vladimír Papoušek

Jestliže uvažujeme nad problémem původní motivace lidské řeči, tedy proč má jedinec vůbec potřebu mluvit, zřejmě nakonec dospějeme k jediné fundamentální situaci – totiž ten, kdo mluví, chce mít něco nějak.

Chtít mít něco nějak je dostatečně silným motivem k řečové expresi. Americký skladatel Frank Zappa v jednom rozhovoru uvádí, že první slovo, které člověk obvykle vyslovuje, je „máma“, druhé pak „moje“. Zappa tuto úvahu rozvíjí v pokusu hledat původ lidské touhy vlastnit, ale zdá se, že ještě hlouběji leží ono „chtít mít věci tak a tak“, tedy chtít potvrzení příslušnosti k jisté osobě a jistému prostoru. Rétorické akty obsahující přivlastnění, přání, předpoklad nebo ambici jsou akty obsahující moc. Chci, aby toto byla moje matka, chci tady pořádek, chci být tím a tím, chci vás přesvědčit o tom a tom, to vše jsou gesta implikující nějaký zásah do univerza, nějakou mocenskou operaci, v níž je prosazována vůle jedince, potažmo skupiny, budeme­‑li úvahu rozvíjet dál.

Jestliže „chtít“ znamená uplatnit vůli vůči vnějšku – nikoliv ovšem vůči anonymnímu vnějšku univerza, to by byla magie, ale vůči konkrétním osobám či skupinám osob, vládnoucím rovněž řečí a schopným řeči naslouchat, protože právě jim je „chtění“ sdělováno – pak nutně musí existovat i opačný vztah. Tedy někdo něco chce mít nějak, což předpokládá, že někdo jiný „musí“ toto chtění akceptovat. Chtít a muset jsou v úzkém vztahu a zároveň tato dvě modální slovesa umožňují modelovat základní princip mocenského vztahu. Ten nebo ti, kdo uplatňují moc, „chtějí mít věci tak a tak“, což předpokládá, že ten nebo ti, kdo jsou objektem tohoto mocenského aktu, „musí“ přijmout toto chtění.

Ovšem mít věci tak a tak rovněž předpokládá chtít je mít tak stále, nebo co nejdéle. Proto mocenský akt předpokládá hierarchizaci a strukturaci uplatněného chtění tak, aby společenství a jeho prostor, které jsou předurčeny k „muset“, vytvářely stabilní konstrukt. K tomu slouží ona hierarchi7

jazyky reprezentace 2.indd 7

03.12.14 8:08

zace spolu se systémem symbolických reprezentací v rovině rétorických aktů, obrazů, gest a rituálů.

Když Bůh sděluje svou vůli Izraelitům, použije zapsanou řeč desatera a Mojžíše pověří zprostředkováním. Tím už je hierarchizována moc. Je tu někdo, kdo vykonává boží vůli, kdo byl mocí vyvolen k službě, a kmeny Izraelitů se mají/musí podvolit zákonům i tomu, kdo je přináší.

V Procesu Franze Kafky se uplatňuje chtění moci prostřednictvím neviditelné hierarchie. Zatímco Izraelitům se Bůh dává poznat jako zákonodárce, v Procesu je už jen anonymní struktura pověřenců a služebníků, kteří moci slouží a uplatňují její chtění, aniž je zřejmé, odkud ono „chtít mít věci tak a tak“ pochází. Je tu už jen hierarchie a její reprezentace. Moc se projevuje svými symptomy, ale nemá zřejmého původce, ani strukturu, která se od jeho vůle odvíjí, proto postrádá jakýkoliv uchopitelný smysl.

Těmito symptomy moci se nereprezentuje řád, ale absurdita jako princip skutečnosti.

Je zřejmé, že v literatuře nacházíme stopy mnoha mocenských modelů od relativně transparentních po zcela abstraktní, což samozřejmě má konsekvence historické a indikuje právě ony proměny reprezentací, symbolů řečových gest a rituálů v průběhu dějinného času i v historické a kulturní proměně mocenských struktur, nicméně řeč moci navzdory všem naznačeným odlišnostem obsahuje konvolut poměrně stabilních symbolických expresí.

Moc je vyjadřována v nejobecnějších modech obvykle výškou, velikostí a symetrií. Ve starém Egyptě byla uplatňována tzv. hieratická perspektiva, tedy vládce byl vždy zobrazován radikálně větší a vyšší než jeho manželka, resp. další příslušníci nobility. V toskánském San Gimignanu bude návštěvník překvapen množstvím vysokých věží poněkud připomínajících zmenšený Manhattan. Tyto věže měly obrannou funkci a rody se do nich uchylovaly v době častých tahanic a válek mezi nimi. Čím větší věž, tím mocnější rodina. Výška věže reprezentuje moc rodiny či rodu. Středověká katedrála rovněž není jen duchovním konceptem, ale také reprezentací moci církve, její dominance v prostoru středověkého města či státu.

A ostatně není to dnes podobné v okázalé touze mocných mít co největší auto nebo vilu?

Vyvýšení moci reprezentují trůny stejně jako koruny nasazované na hlavy panovníků, ale také další systém institucionalizovaných faktů, jako jsou mandáty, členské základny, voličstvo, delegované pravomoci, majáčky na dálnici nebo VIP vstupenky, business class v letadlech, a tak dále ad infinitum. 

jazyky reprezentace 2.indd 8

8

03.12.14 8:08

Moc rovněž miluje transparentnost a symetrii. Ovládaný prostor má být transparentní, průhledný natolik, aby bylo možné kontrolovat právě onu symetrickou stabilitu, aby bylo zřejmé, že nikde nedochází k deviaci, která by toto trvání jistého chtění mohla narušit nebo zcela zvrátit. Proto jsou odchylky odhalovány a podle typu a kultury buď eliminovány, nebo absorbovány tak, aby se staly pro moc opět transparentní. Žádný řečový akt ve veřejném prostoru není bez oné vůle chtít věci tak a tak. Varianty řečových her ovšem mohou být různé, ale ani Havel, když mluvil o „moci bezmocných“, nevyslovoval něco nevinného a neobsahujícího mocenskou motivaci. I on chtěl mít věci tak a tak – jenže jinak než aktuální mocenská struktura. Text „Moci bezmocných“ se stal úspěšným subverzivním řečovým aktem. V tehdejší historické situaci už ho daný mocenský systém nestačil absorbovat. Na druhé straně – současné mluvení o „Moci bezmocných“, resp. knihy a divadelní hry o Václavu Havlovi, pojmenovávání letišť a ulic nebo náměstí jeho jménem mají už zcela jiný než subverzivní úkol. Stávají se spíše symbolickými pilíři nového mocenského systému, jsou elementy jeho touhy po stabilitě a symetrii.

Je v tom cosi zákonitého a zoufalství fanoušků a příznivců Václava Havla, kteří by rádi zachovali jeho rebelskou image spojenou s Lou Reedem či Rolling Stones, je zcela marná. Proměna z elementu subverzivního na absorpční proběhla a opačný chod tohoto „stroje“ není možný.

Ti, kdo jsou předmětem „chtít“ a předpokládá se jejich „muset“, přijímají svou roli opět v poměrně širokém invariantu modalit – od vlastního chtít se podílet na hierarchii moci a přijmout její „muset“ s nadšením a také očekáváním přes všední internalizované „muset“, které velí platit složenky, dodržovat pravidla a zákony, k absurdnímu a nesrozumitelnému „muset“ hrdinů Kafkových nebo Huxleyových, Orwellových či Zamjatinových, až po různé typy vzdoru a subverze, jakou uplatňuje třeba „divoch“ z Huxleyho Brave New World nebo „požárník“ z Bradburyho Fahren­heit 451.

V literatuře pak lze dobře sledovat rozpětí od básníků mocí jen okouzlených k těm, jejichž dílo vyjadřuje servilitu moci, od radikálních společenských rebelů, jakým byl S. K. Neumann v Rudých zpěvech, kde ženy nabádá, aby se „učily střílet“, k rebelům estetickým, jejichž vzdor je motivován protestem proti vlivu silného předchůdce, jak o tom píše Harold Bloom ve své knize The Anxiety of Influence. A stejně tak lze ovšem najít autory, kteří jsou servilní k moci svých předchůdců, kteří před nimi řekli, že „chtějí, aby báseň nebo román byly tak a tak“, a jejich poslušní násle9

jazyky reprezentace 2.indd 9

vladimír papo u šek

03.12.14 8:08

dovníci z nedostatku invence pokorně přijímají tyto modely, protože sami „chtějí“ být spisovateli a „chtějí“, aby je tak společenství přijímalo.

Je zřejmé, že moc se v řečových aktech uplatňuje na mnoha úrovních.

V osobní rovině zasahuje jednotlivce ve vůli dítěte být přijato do společenství rodiny nebo ve vůli matky či otce vyžadujících po svých potomcích jistý řád. V obou případech se dítě i matka účastní na „chtít“ i „muset“.

Každý, kdo chce být součástí nějakého společenství, něco „musí“.

V rovině společenské pak lze odlišovat roviny „chtít“ a „muset“ v oblasti ideologické, resp. náboženské, politické nebo výše zmiňované kulturní či estetické. Ve všech těchto úrovních a hierarchiích je přítomno „chtít“ a „muset“. Jejich stopy nesou texty literární stejně jako politické a žurnalistické, stejně jako řeč filmu, výtvarného umění nebo architektury.

Hledání stop a otisků onoho „chtít“ a „muset“, jejich proměny a hierarchizace v invariantech řečových aktů probíhajících dějinným časem, jsou ústředním tématem celé publikace Jazyky reprezentace 2: Reprezentace naci‑ onality jako mocenská strategie v literatuře a popkultuře. Autoři tu vyjadřují přesvědčení, že analýza těchto procesů pomůže obšírnějšímu a podstatnějšímu pochopení zákonitostí vztahů v prostoru lidské řeči, utvářející složité struktury znakových reprezentací, jejichž zdánlivě nevinná exprese zásadním způsobem ovlivňuje osud a chování jedince i společenství.



jazyky reprezentace 2.indd 10

10

03.12.14 8:08

Reprezentace, literatura a moc

11

jazyky reprezentace 2.indd 11

vladimĂ­r papo u ĹĄek

03.12.14 8:08

reprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 12

12

03.12.14 8:08

Daleko k nevinnosti: Jazyk, literatura a moc David Skalický

Je logickým důsledkem ekonomie moci, že mocenské zásahy do umění plynou z uznání moci umění, naopak nevšímavost mocných zpravidla z přesvědčení o jeho bezmoci. Když Platón vykázal umělce ze své ideální obce, učinil tak na základě přesvědčení o moci umění klamat nás a svádět k zlému.

Umění, založené na smyslové nápodobě, může zobrazovat věci pokřiveným způsobem, ukazovat něco, co není; odvádí nás od poznání skutečné podstaty věcí. Pochybné jsou i jeho mravní důsledky: často a s oblibou zobrazuje nevhodné jednání postav a přivádí diváky k jeho nápodobě v jejich reálném životě. „Špatné tedy jest, se špatným se sbližuje a špatné věci rodí napodobovací umění“ (Platón 2009: 315). Nemilosrdný ortel nad uměním je jen nevyhnutelným důsledkem racionální argumentace, které se musí láska a obdiv k umění podřídit: v ideální obci pro umělce nemůže být místo.

V československé komunistické obci nebylo místo už jen pro některé umělce: pro ty, kteří se ve své tvorbě příliš vzdálili principům socialistického realismu a ve svém životě povinnostem občana socialistické společnosti. Umění a umělci totiž podle konstruktérů socialistické společnosti mají moc přispět svým příkladem k jejímu formování: pozitivním příkladem k rozvoji, negativním k rozkladu. Je třeba podporovat ty prvé a umlčet ty druhé. Cenzura, perzekuce, represe, emigrace spisovatelů, centralizace uměleckých spolků, znárodňování nakladatelství a všudypřítomná kontrola a dohled nad vším, co se umění týče, to jsou jen nejviditelnější důsledky snahy řídit naši poúnorovou literaturu.

Zdá se být úlevné, že v dnešní demokratické obci je místo pro všechny umělce – je to však místo jen na periferii vážného. Zatímco Platónovo zavržení umění nebo cenzura a další nástroje manažerů socialistické literatury byly motivovány uznáním významné formativní role umění v životě člověka a společnosti, dnešní zdánlivé porozumění pro svobodnou uměleckou tvorbu vychází často jen z ignorance a despektu: umělec může tvořit 13

jazyky reprezentace 2.indd 13

david skalick ý

03.12.14 8:08

zcela volně, neboť jeho tvorba je považována za pouhou nevinnou imaginaci, která je pro reálný život naprosto nedůležitá, a proto ve všech svých podobách neškodná.

Jsem přesvědčen, že jednou z příčin tohoto despektu je nešťastný a v mnoha ohledech již neobhajitelný způsob, jímž chápeme fungování našeho jazyka: jako veskrze pasivní zrcadlení světa a poslušný nástroj přenosu myšlenek. Tato intuice (spíše než teoreticky fundované přesvědčení) je permanentně posilována a stvrzována dojmem transparence jazyka, jenž je důsledkem jazykové automatizace. Na tu poukázal Viktor Šklovskij jako na zákonitost ekonomie našeho vnímání, která má pozitivní i negativní důsledky: umožňuje šetřit naše omezené duševní síly na úkoly důležité a náročné, vede však zároveň k výraznému zploštění našeho vnímání světa a schematizaci našeho myšlení (viz Šklovskij 1948). Podle Šklovského i pražských strukturalistů je právě úkolem literatury ohledávat svým specifickým a jinými prostředky nenahraditelným způsobem nové možnosti jazykové konfigurace a aktualizovat tak naše vnímání a porozumění světu.

Je­‑li však chápán jazyk jako pasivní odraz světa či myšlení, zůstává tento úkol ve své vážnosti nesrozumitelný a zdá se být pouhou nevážnou hrou, pouhou zábavnou imaginací. – Pochopit moc literatury, a tedy i důvody, proč se ji mocní snažili zkrotit a proč jim mnozí tvůrci často za cenu velkých osobních obětí vzdorovali, předpokládá porozumět tomu, že jazyk má mnohem aktivnější roli, že je něčím, „bez čeho by ani myšlení, ani svět neměly ten tvar, který mají“ (Peregrin 1999: 45). Slova jsou vzdálená oné zdánlivé nevinnosti – mají mnohem větší moc, než si obvykle uvědomujeme.

Slova tvořící V eseji „Co je poezie?“ (1933/1934) charakterizuje Roman Jakobson básnickost schopností tematizovat rozdíl mezi znakem a označeným předmětem: „v čem se projevuje básnickost? – V tom, že slovo je pociťováno jako slovo, a nikoli jako pouhý reprezentant pojmenovaného předmětu nebo jako výbuch emoce. V tom, že slova a jejich skladba, jejich význam, jejich vnější a vnitřní forma nejsou lhostejnou poukázkou na skutečnost, nýbrž nabývají vlastní váhy a hodnoty“ (Jakobson 1995: 31). Čím je však slovo, ­ne­‑li pouhým reprezentantem pojmenovaného předmětu? V čem spočívá ona vlastní váha a hodnota slov, zmiňovaná Jakobsonem?

Ve 20. století se stává jazyk fundamentálním filozofickým tématem a jeho teoretická reflexe a nové způsoby konceptualizace inspirací pro reprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 14

14

03.12.14 8:08

­ ýznamnou inovaci řady vědeckých oblastí. Výsledkem této dosud nebýv valé pozornosti věnované jazyku – otázkám jeho povahy, vztahu jazyka a světa, role řeči v lidském životě atp. – však není vždy jen prohloubení našeho poznání, ale často spíš radikální přehodnocení způsobu, jímž je jazyk chápán. V souvislostech s tzv. obratem k jazyku nejčastěji zmiňovaný projekt analytické filozofie, který přichází s programem podstatné revize jazyka, reprezentujícího svět často pokřiveným způsobem a přivádějícího nás občas ke kladení nesmyslných otázek (následovaných obvykle marným úsilím je zodpovědět), končí v tomto ohledu příznačně: je­‑li jeho ambicí „zlomit moc slova nad lidským duchem“, jak to formuloval Gottlob Frege (viz Peregrin 2005), je to nakonec spíš lidský duch, který se poddává moci slova.

Na moc slova – na to, že jazyk není jen „lhostejnou poukázkou na skutečnost“ – upozorňují přitom už východiska a fundamentální pojmy analytické filozofie. Její úsilí pročistit jazyk a narovnat jej ve vztahu k reprezentovanému světu naznačuje, že jazyk není jen pasivní kopií světa, ale má svou vlastní bytnost; interpretace určitých filozofických problémů jako pseudoproblémů, které jsou jakýmsi nechtěným produktem gramatiky, ukazuje, že jazyk není prostým smyslovým zvnějšněním myšlení (tedy pokud myšlení s jazykem neztotožníme). Z Fregeho odlišení významu (Be‑ deutung, tj. označovaný předmět) a smyslu (Sinn, tj. způsob udání označovaného předmětu; viz Frege 2011) je zase zřejmé, že jazyková komunikace není jen o věcech samých, ale že jde i o způsob, jímž se na věci díváme, ten přitom není dán ve věcech samých, ale je naším výkonem. Nebo spíš výkonem řeči? Není tomu spíše tak, že smysl, zakódovaný a distribuovaný v jazyce, pasivně neodráží, ale aktivně rozvrhuje náš pohled, naše myšlení, náš postoj ke světu?

Východiskem analytické filozofie je korespondenční a atomistický pohled na jazyk, který, domnívám se, de facto odpovídá laickému (zdánlivě „přirozenému“ či „intuitivnímu“) názoru na povahu a fungování řeči: jazyk, funguje­‑li náležitě, zrcadlí autonomně a předchůdně existující realitu, resp. myšlení, vycházející z bazálních, univerzálně strukturovaných vjemů skutečnosti. Obraz pasivního jazyka, odvozeného a závislého na realitě a jejím vnímání, se však (v díle L. Wittgensteina, W. V. O. Quina či W. Sellarse) postupně problematizuje a rozpadá (viz Peregrin 1998).

Možnost vystoupit z jazyka a zajistit jeho přesnou korespondenci se světem se v důsledku jeví jako iluzivní představa, s jejímž zpochybněním přestává korespondenční teorie jazyka dávat dobrý smysl. Slovy Nelsona 15

jazyky reprezentace 2.indd 15

david skalick ý

03.12.14 8:08

­ oodmana: „Ptám­‑li se na svět, můžete mi nabídnout výpověď o tom, jaký G je, v jednom či více referenčních rámcích; trvám­‑li však na tom, abyste mi řekli, jaký je svět mimo všechny rámce, co mi na to můžete říci? Jsme vázáni způsoby popisu, ať už popisujeme cokoli. Náš vesmír tvoří v jistém ohledu spíše tyto způsoby popisu nežli nějaký svět nebo světy“ (Goodman 1996: 14–15). Postanalytická filozofie tak onen zdánlivě přirozený pohled na vztah jazyka a světa obrací a chápe význam (referent) jako nikoli autonomní a předchůdnou skutečnost, ale jako výsledek jazykové artikulace či – pojmy pozdního Wittgensteina řečeno – roli v určité jazykové hře.

Svět, jak jej poznáváme, jak se v něm orientujeme, jak o něm mluvíme, je v podstatném ohledu jazykovým konstruktem.

Takovou představu zřetelně implikuje už název Goodmanovy knihy Způsoby světatvorby (Ways of Worldmaking, 1978). Plurál (způsoby) přitom signalizuje, že nejde o prosté převrácení vztahu svět­–jazyk, ale „o pohyb od jediné pravdy a statického, daného světa k rozmanitosti správných a dokonce konfliktních verzí či světů ve stavu zrodu a vývoji“ (ibid.: 10).

Neexistuje privilegovaný referenční rámec, do kterého bychom mohli přeložit odlišné verze světa, jaké nám nabízí jednotlivé vědecké obory nebo umění, a rozhodnout, který z nich reprezentuje svět správně: Nemáme zde žádný úhelný soubor referenčních rámců, žádná hotová pravidla pro transformaci fyziky, biologie a psychologie mezi sebou navzájem a vůbec žádný způsob, jak kteroukoli z těchto verzí transformovat do Van Goghova vidění nebo Van Goghův způsob vidění do Canalettova. […] Dramaticky rozporné verze světa lze pochopitelně relativizovat: každá z nich je správná v daném systému – pro příslušnou vědu, pro určitého umělce, pro určitého vnímatele za daných podmínek. Opět zde docházíme k posunu od popisu či zobrazení „tohoto světa“ k debatě o popisech a zobrazeních, tentokrát však bez útěšné možnosti vzájemné převoditelnosti či jakékoli patrné organizace příslušných rozdílných systémů. […] Nemůžeme vyzkoušet určitou verzi tak, že bychom ji porovnali se světem, který není popsán, zobrazen ani není vnímán. […]

Třebaže tento svět sám o sobě, fundamentální svět bez správných verzí, nemusíme těm, kdož ho milují, upírat, je celkem vzato světem spolehlivě ztraceným (ibid.: 15–16).

Není to pak právě poezie, která nám nejlépe dává ohledat tvůrčí a tvárné možnosti každého slova, tak zoufale zredukované v naší praktické komureprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 16

16

03.12.14 8:08

nikaci? Není to právě próza, která nám nejlépe dává poznat jazyk v jeho schopnosti stvořit svět? Vždyť kdyby nebylo slov, neexistovali by ani bratři Karamazovi, ani planeta Solaris. Lze snad lépe než v umění zakusit, že znaky pasivně nezrcadlí, ale tvoří svět?

Koncept fikčního světa může být velmi produktivním, stejně jako nešťastným rámcem pro výklad a porozumění této tvůrčí síly umění. Emancipací fikčního světa zřetelně ukazuje, že umění není odkázáno na trpnou a nutně nedokonalou nápodobu světa reálného, ale konstituuje vlastní univerzum fikce. Bylo by přece hloupé zredukovat – často jen s pomocí značné interpretační ekvilibristiky – mnohotvárný fikční vesmír na pouhý odraz reality (viz Doležel 2003). Tuto emancipaci fikce od reality lze však pochopit i jinak: jako by nebyla než přiznáním, že umění se reálného světa nijak netýká, že není než pouhou nevážnou fantazií, pouhým únikem před realitou.

Podobné nedorozumění může být důsledkem reprezentačního pojetí řeči, ze kterého se obvykle zcela vytrácí subjekt, který promlouvá, i ten, kterému je řeč určena. Ať už chápeme jazyk jako odrážející, nebo jako konstruující svůj referent, ať už chápeme umělecké dílo literární jako referující o reálném světě, nebo projektující možný svět fikce, vždy redukujeme jazykovou výpověď pouze na vztah znaku a označované reality. Klíčovým parametrem tohoto vztahu, na základě kterého hodnotíme veškerá sdělení, pak zpravidla bývá pravdivost, oddělující pravdivé výpovědi vědy, filozofie, publicistiky i praktické komunikace od výpovědí záměrně i nezáměrně lživých a smyšlených. Umění – spadající do výpovědí druhé kategorie – je tak odděleno od pravdy, v některých úvahách dokonce postaveno naroveň lži (Russell), častěji jen vyděleno z řádu výpovědí poměřovaných pravdou, v každém případě však fatálně vzdáleno tomu, oč jde v „opravdové“, „vážné“ komunikaci – o pravdivou reprezentaci skutečnosti. Cestou k adekvátnějšímu pochopení role umění v lidské společnosti proto nemusí být ani tak dospět k přesvědčení, že umění reprezentuje nikoli realitu, ale možný svět fikce, ale vzdát se konceptu reprezentace jako explikativního rámce, který má postihnout nejvlastnější bytnost jazyka a umění.

Slova konající Ne v každé výpovědi jde o reprezentaci skutečnosti, ne každou výpověď lze poměřovat pravdou. Ve svých úvodních přednáškách, posmrtně vydaných pod názvem Jak udělat něco slovy (How to Do Things with Words, 1962), 17

jazyky reprezentace 2.indd 17

david skalick ý

03.12.14 8:08

ukazuje John Austin, že o popis či zobrazení jde pouze v případě tzv. konstativů, nikoli však performativů, jejichž cílem není reprezentace, ale proměna skutečnosti. Takovou výpovědí je například rozkaz, slova pronesená při křtu, jmenování nebo svatebním obřadu – jejich smyslem není popsat, co se děje, například „Křtím tuto loď jménem Královna Alžběta“, ale jejich vyřčením cosi udělat: pokřtít loď zvoleným jménem. Takové výpovědi nelze smysluplně poměřovat kritériem pravdivosti, ale úspěšnosti: dosáhl jsem vyřčením určitých slov (případně splněním dalších nutných podmínek) pojmenování lodi jménem Královna Alžběta? (viz Austin 2000). Ve snaze najít kritéria, na základě kterých budeme moci jasně odlišit výpovědi konstativní od performativních, však Austin naráží na obtíže, které jej přivádějí k alternativnímu modelu: každá výpověď obsahuje akt lokuční (vyřčení určitých slov, která mají určitý význam a referenci), ilokuční (co při takovém vyřčení dělám, resp. za jakým účelem cosi hovořím: podávám informaci, varuji, oznamuji své rozhodnutí, kladu otázku, vynáším rozsudek, radím, kritizuji někoho, žádám atp.) a perlokuční (účinky na posluchače, tj. s jakými důsledky – ať už zamýšlenými, či nikoli – cosi říkám: přemluvit někoho k něčemu, odstrašit jej, pobavit jej atp.). Mluvní akt tedy není charakterizován pouze referenční funkcí, ale je činěn s jistým záměrem a má své účinky – vlastně jakýmikoli slovy lze cosi udělat.

Austinovu a Searlovu teorii mluvních aktů, koncept jazykových her Ludwiga Wittgensteina, sémiotiku Charlese Morrise či filozofii Donalda Davidsona lze chápat jako nejvýraznější z projevů pragmatického obratu ve filozofii jazyka – obratu, který nahrazuje (či alespoň doplňuje) reprezentační pojetí řeči instrumentálním a behaviorálním pohledem na jazyk jako na prostředek interakce se světem. Slovy Richarda Rortyho: „‚přesná reprezentace‘ je prostě jen automatický a prázdný kompliment, jejž skládáme těm přesvědčením, která nám úspěšně pomáhají dělat to, co dělat chceme“ (Rorty 2012: 19). Jazyk úzce souvisí s našimi potřebami, zájmy, konáním, proto by se tyto skutečnosti měly promítnout do způsobu, jímž jej chápeme a modelujeme.

Pragmatický rozměr komunikace je zřetelně tematizován už v Morrisových Základech teorie znaku (Foundations of the Theory of Signs, 1938).

Morrisův model znaku je odlišný od modelu Gottloba Fregeho: „Podle tradice sahající až k Řekům se má obvykle za to, že tento proces [tj. sémiosis] zahrnuje tři (nebo čtyři) faktory: to, co působí jako znak; to, k čemu se znak vztahuje, a ten účinek na nějakého interpreta, díky němuž je příslušná věc pro tohoto interpreta znakem. Tyto tři komponenty sémiose reprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 18

18

03.12.14 8:08

lze nazvat znakové vehikulum [Z], designátum [D] a interpretans [I]; jako čtvrtý faktor může být začleněn interpret“ (Morris 1997: 202). I když pomineme interpreta a Morrisův model znaku zredukujeme na triádu, neodpovídá zjevně triadickému modelu fregovskému: pokud znakové vehikulum odpovídá Fregeho znaku a designátum zhruba smyslu (Sinn), význam (Bedeutung) se u Morrise ocitá mimo strukturu znaku,1 naopak u Fregeho nenajdeme ekvivalent interpretans. Právě ten dává znaku pragmatický rozměr, což je zřejmé z následujících Morrisových příkladů: „Pes reaguje jistým chováním (I), které patří k lovu koroptví (D), na jistý zvuk (Z); cestovatel se připravuje na přiměřenou činnost (I) na určitém území (D) v souladu s dopisem (Z), který obdržel od svého přítele“ (ibid.: 202; zvýraznil DS). Vztah mezi znaky a jejich uživateli tak Morris nazývá prag‑ matickou dimenzí sémiose, týkající se reakce interpreta znaku: „Interpret znaku je organismus; interpretans je zvyk organismu reagovat v důsledku znakového vehikula na nepřítomné objekty relevantní pro přítomnou problémovou situaci tak, jako by byly přítomné“ (ibid.: 227). Sémiotika může redukovat své zkoumání na vztahy znaků k označovaným objektům (jak činí sémantika), či dokonce pouze na formální relace znaků (jak činí syntaktika), takový přístup je ovšem vždy abstrakcí, která pomíjí některou z podstatných složek reálné sémiotické situace. Pragmatika není totéž co pragmatismus, jejich blízkost je však zjevná2 a Morris ne náhodou připomíná Peirce, Deweyho, Meada či Jamese: „William James prohlásil, že pojem není entita, ale způsob, jímž jistá percepční data reprezentativně fungují, a že takové ‚mentální‘ fungování není pouhým rozjímáním o světě, nýbrž vysoce selektivním procesem, ve kterém organismus získává návod, jak se ke světu chovat za účelem uspokojení svých potřeb a zájmů“ (ibid.).

1

2

„Designátum znaku je druh objektu, o němž je použito znaku, tj. objekt s vlastnostmi, na něž bere interpret zřetel díky přítomnosti znakového vehikula. A vzetí zřetele se může uskutečnit, aniž skutečně existují objekty nebo situace s charakteristikami, na něž je brán zřetel. […] Tím, když se řekne, že každý znak má designátum, ale ne každý znak se vztahuje k něčemu skutečně existujícímu, nevzniká žádná kontradikce. Pokud to, k čemu se znak vztahuje, skutečně existuje, je to denotátum. Tak se stává jasným, že zatímco má každý znak designátum, ne každý má denotátum. Designátum není věc, nýbrž druh objektu anebo třída objektů – a třída může mít mnoho členů, jeden člen nebo žádný člen. Denotáta jsou členy třídy. Tímto rozlišováním lze vysvětlit skutečnost, že můžeme hledat v ledničce jablko, které tam není, a chystat věci k životu na ostrově, který nemusel nikdy existovat, nebo již dávno zmizel v moři“ (Morris 1997: 203).

To se týká i postanalytické filozofie – k pragmatismu má blízko řada postanalytických filozofů jako Quine, Davidson, Putnam či Rorty.

19

jazyky reprezentace 2.indd 19

david skalick ý

03.12.14 8:08

Reprezentační model jazyka inklinuje k redukci zkoumání jazykového znaku na otázky sémantiky, tzn. na zkoumání toho, co a jak je reprezentováno: reprezentuje umělecké dílo jednotliviny reálného světa, obecniny reálného světa, nebo fikční jednotliviny? (viz Doležel 2003: 21–30). Je reprezentací (v nějakém slova smyslu) pravdivou, věrojatnou, ověřitelnou?

Je změna výrazu relevantní z hlediska označovaného předmětu? – Na kritériích sémantických je rovněž obvykle založena kategorizace a hodnocení našich sdělení: na tom, zda a jakým způsobem reprezentuje sdělení realitu, resp. jakou oblast reality reprezentuje. Lze si z této perspektivy vůbec cenit umění, které se programově odpoutává od úsilí o pravdivou reprezentaci reálného světa? Lze se podivovat nad tím, že je takový způsob signifikace brán jako nevážný?

Pragmaticky orientovaná postanalytická filozofie reprezentační model jazyka a pravdy odmítá. Její úsilí však nesměřuje k vymýcení slova „reprezentace“, ale určité představy o fungování řeči a poznání, která je s ním spojena. Jak píše Donald Davidson: Přesvědčení jsou buď pravdivá, nebo nepravdivá, ale nic nereprezentují.

Nakonec, bude jenom dobře, když se zbavíme reprezentací a s nimi i korespondenční teorie pravdy – od takové představy jakýchsi subjektivních reprezentací je totiž vždycky jenom krok k relativismu. (Samozřejmě že ničemu neuškodí, když budeme i nadále říkat, že přesvědčení a myšlenky jsou pravdivé s ohledem na to, jak se to s věcmi na světě má; že jsou pravdivé díky tomu, že svět správně ‚reprezentují‘)“ (Davidson 2004: 63).

Podstatný není boj proti pojmu reprezentace, ale nalezení perspektivy, která rozvrhne některé věci jiným – podle přesvědčení pragmatiků náležitějším – způsobem. V Rortyho knize Kontingence, ironie a solidarita (Contin‑ gency, Irony, and Solidarity, 1989) najdeme hranice mezi texty vedeny zcela jinak, než odpovídá obvyklým sémantickým kritériím: ty skutečně podstatné diference vnímá Rorty mezi metafyzikou a ironií, mezi ambicí privilegovat svou pravdu a úsilím ukázat limitovanost každé (lidské) pravdy, mezi texty (lhostejno zda vědeckými, filozofickými či uměleckými), které nám pomáhají najít nový slovník na cestě za osobním zdokonalením, a texty, které prohlubují naši citlivost k nespravedlnosti a krutosti a učí nás solidaritě (viz Skalický 2012). Není podstatné spíš to, jak se text týká našeho života – našeho vnímání a porozumění skutečnosti, poznání a zkušenosti, hodnot a postoje ke světu – než co a jak reprezentuje? reprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 20

20

03.12.14 8:08

Jsem přesvědčen, že abychom porozuměli moci umění – jeho roli v lidské společnosti, jak ji prokazují celé lidské dějiny, jeho zaplétání se s mocí i vzdorování moci – je nutné klást si otázky, které rámec sémantiky přesahují: jaké potřeby a zájmy umění uspokojuje? Co si s ním můžeme počít? Znalost specifik sémantiky uměleckého díla může být nutná, nikoli postačující. Nemyslím si přitom, že je nutné vzdát se pojmu reprezentace.

Je však nutné ukázat a znovu připomínat, že akt reprezentace není jen pasivním zrcadlením označovaného, že se na pozadí zdánlivě nevinné reprezentace mnohé děje. Slovy Francesca Casettiho: Reprezentace je nepochybně okamžikem, v němž se překrývá absence s přítomností: vztah mezi dvěma prvky však není vůbec přímočarý.

Vzniká otázka, na čem se zakládá akt zastoupení: jaké síly mobilizuje, kolik úsilí stojí. Stejně tak vzniká otázka, jakým právem náhražka zastupuje nepřítomné, jménem jakého principu, s jakým užitkem. A nakonec vyvstává otázka, do jaké míry se toto nahrazení uskutečňuje: o co jím přicházíme, jak na nás působí. Takto si všimneme, že mimetický, funkční a symbolický rozměr reprezentace je jen iluzorní: setkáváme se ve skutečnosti jen s útěšným a zároveň nemístným dvojníkem, s blahodárným a zároveň jedovatým lékem, s extenzí, která oči sice zaplní, ale současně je zamlží (Casetti 2008: 239).

Slova a moc Spojení jazyka s mocí, ideologickou indoktrinací či manipulací je často zcela zjevné: na prvním místě se nám jistě vybaví politické proklamace, úvodníky Rudého práva nebo příběhy budovatelských románů a dialogy z výrobních dramat. Snadná identifikace slov, která se nás v těchto případech snaží o něčem přesvědčit, však oslabuje jejich manipulativnost – mnohem nebezpečnější než explicitně kladené argumenty bývají významy, které netematizované rezonují v pozadí, skrývají se jako nevyřčený předpoklad, jako nepřítomný rozdíl; které spíše než naše vědomí oslovují naše podvědomí.

Peter Steiner to ve studii „Žánr a ideologie Rudoarmějců Vladimíra Holana“ (2007) formuluje takto: „účinnost propagandy netkví ani v tom, kolik jí to které sdělení obsahuje, ani v razantnosti, s jakou je předkládána. Přesvědčování je hrou strategickou, v níž méně bývá často více a umírněnost výrazu svůdnější hlasitého naléhání“ (Steiner 2007: 344).

21

jazyky reprezentace 2.indd 21

david skalick ý

03.12.14 8:08

Steiner z této perspektivy přehodnocuje Holanovy Rudoarmějce (1947), na rozdíl od jiných Holanových sbírek z poválečného období zpravidla hodnocené kladně jako text vzdálený ideologickým významům. Podle Steinera však tento text nejenže není prost manipulativnosti, ale právě naopak je textem mnohem manipulativnějším, než jsou odsuzované sbírky Dík Sovětskému svazu (1945), Panychida (1945) a Tobě (1947). Zdrojem této manipulativnosti totiž nejsou jasně lokalizovatelné významy konstituující obsahový plán básní, ale jeho žánrová příslušnost: žánr portrétu totiž sugeruje reálnou existenci portrétovaného a dokumentární autenticitu provedení: „[…] neměli bychom přehlédnout skutečnost, že cyklus patří k velmi zvláštnímu žánru, jehož díla z definice musí mít skutečné referenty v společenské realitě, a proto nemohou být zcela autotelická.

Tento denotativní způsob označování je již předem saturuje určitým souborem hodnotových postojů a činí je tak ideálním nosičem politických poselství“ (ibid.). Chápeme­‑li přesvědčování jako strategickou hru, „[…] není opovrhované trio Holanových poválečných textů jen špatnou poezií, ale i stejně neobratným nástrojem indoktrinace. Rudoarmějci, opět díky svému žánru, jsou v tomto ohledu daleko manipulativnějším textem.

Světonázor, který šíří, není textu přidán mechanicky, zvnějšku, ale je nezástupnou složkou samotného mimetického aparátu generující úhrnný význam cyklu. A místo aby v tomto cyklu byla ideologie soustředěna do jasně vymezených a snadno postřehnutelných uskupení, lehce podrobitelných racionální analýze, je rozptýlena do mnoha vrstev textu, což jí umožňuje působit na čtenáře nepřímo, podprahově, a právě proto i účinněji“ (ibid.).

Ideologické významy se neomezují na téma sdělení, neomezují se však ani na netematizované pozadí, často jen kopírující ustavené a zažité životní formy a znakové konfigurace, ani na zdánlivě nevinnou formu uměleckého textu. Výhrady, které měl marxismus vůči buržoazní kultuře, směřovaly nejen k tomu, co je zobrazeno a jak je to zobrazeno, ale také k tomu, co zobrazeno není – o čem se mlčí, co záměrně či bezděčně zůstává skryto: „úpadková“ kultura není vždy lživá a škodlivá pro svůj obsah a způsob jeho zobrazení, ale často pouze proto, že mlčí o třídních rozporech, že odvádí pozornost od sociální nespravedlnosti. Že výhrady, které bývají směřovány na adresu socialistického umění, mohou používat a s úspěchem používají stejnou argumentační strategii, je dobře známo: i socialistické umění cosi zamlčuje… Směřovat je lze totiž na každé dílo, neboť žádné sdělení není nevinné: tím, že o čemsi pojednává a cosi pomíjí, reprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 22

22

03.12.14 8:08

že na cosi soustředí pozornost a cosi nechává v pozadí, že volí výraz i situaci, tím vším implikuje nesamozřejmý postoj ke světu.

Spojení jazyka s mocí se však neděje pouze v rovině konkrétní parole, ale je mnohem hlubší – týká se bytnosti samotné langue. Ferdinand de Saussure přesvědčivě ukázal, že význam jazykového znaku není určen esencí označovaného, ale diferenčními vztahy označujících. Už aktivní tvar „označující“, který nacházíme na straně výrazového materiálu, naznačuje, že jazyk pasivně nekopíruje, ale artikuluje skutečnost. Ptáme­‑li se, co jazyk dělá, dostane se nám při čtení Kurzu obecné lingvistiky (Cours de linguistique générale, 1916) především této odpovědi: jazyk vytyčuje hranice – hranice, které nejsou přirozené a jednou provždy dané, ale arbitrérní, odlišné v jednotlivých jazycích, proměnlivé. Každé hranice přitom znamenají rozdělování: slova sdružují a oddělují (stejným pojmenováním sugerují identitu, odlišným diferenci). Zvýrazňují tak určité vlastnosti, připisují hodnotu, vytyčují hierarchii. Zároveň však cosi nechávají mimo pozornost, odsouvají stranou, ignorují, zamlčují. Ideologie je dnes chápána nikoli jako forma falešného vědomí, které lze odložit jak brýle mámení, ale jako hodnotová a normativní mřížka přítomná v každém sdělení, neboť přítomná již v samotné formě sdělování, jehož bytností je selekce a strukturace.

Jazyk je násilím páchaným na věcech, napsal Michel Foucault. Nepřizpůsobuje se poddajně tvarům světa, ale vepisuje do jeho matérie své vlastní kontury. Snad bychom mohli dodat, že je rovněž násilím páchaným na lidech. Je naivní myslet si, že jazykem suverénně vládneme. Není libovolně tvárnou hmotou, kterou formuji podle obsahů své mysli, ale institucí, jež má svou vlastní existenci, svůj vlastní řád. Jazyk je fašistický, napsal Roland Barthes a neměl přitom na mysli diskurz fašismu, ale skutečnost, že jazyk je institucí, která mi byla vštípena a která vede můj pohled, rozvrhuje mé myšlení a mou řeč – nutí mne nějak myslet, cosi říkat a říkat to určitým způsobem. Je nezávislý na mé subjektivní vůli, mých přáních a tužbách – může znamenat cosi, na co jsem ani nepomyslel, co jsem říci nechtěl, s čím naprosto nesouhlasím.

Jako „historicky proměnitelný, institucionálně donucující systém“ charakterizoval Michel Foucault rovněž diskurz – řád určitých výpovědí, lokalizovaný mezi langue a parole (Foucault 1994: 11). Byl to právě Foucault, který ve svém díle možná nejhlouběji ukázal na mocenské aspekty každé diskurzivní formace: „v každé společnosti je produkce diskurzu současně kontrolována, vybírána, organizována a předělována určitým počtem 23

jazyky reprezentace 2.indd 23

david skalick ý

03.12.14 8:08

procedur, jež mají za úkol odvrátit jeho moc a nebezpečí, zvládnout jeho nahodilý výskyt, uklidit z cesty jeho těžkou, obavu vzbuzující hmotnost. […] Diskurs není pouze tím, čím se projevují boje nebo systémy nadvlády, ale i tím, pro co a čím se bojuje, je mocí, které se snažíme zmocnit“ (ibid.: 9). Mocenské aspekty řeči je nutné zvažovat nejen v rovině sémantiky konkrétní výpovědi či bytostného fungování systému jazyka, ale také v souvislostech, v nichž jsou produkovány a ve kterých je čteme a posuzujeme. Mají svůj historicky proměnlivý a kulturně limitovaný kontextuální rozměr, který se týká způsobu formování a prezentace výpovědi, náležitosti předmětu výpovědi i subjektu, který výpověď pronáší, hodnoty, kterou si výpověď nárokuje, i rámce, ve kterém chce být uznána.

Automatizace lidské řeči, která se v důsledku zdá být jen transparentním poukazem na skutečnost, nahrává úsilí naturalizovat určitý diskurz – prezentovat kontingentní, historicky ustavené významy (hodnoty, normy, hierarchie atd.) těmi, které zvýhodňují, jako přirozené, nutné, dané.

Smysl literatury, jak jej chápou ruští formalisté či strukturalisté Pražské školy, spočívá v aktualizaci lidského vnímání, porozumění sobě i světu, v desautomatizaci řeči, která je fundamentálním nástrojem našeho myšlení i orientace ve světě. Poezie, píše Jakobson v již citované eseji, tu je proto, aby zdůrazňovala, že znak nesplývá s předmětem. „Proč je toho všeho zapotřebí? […] – Proto, že vedle bezprostředního povědomí totožnosti mezi znakem a předmětem (A je A1) je nutné bezprostřední povědomí nedostatku totožnosti (A není A1); tato antinomie je nezbytná, neboť bez protimluvu není pohybu pojmů, není pohybu znaků, vztah mezi pojmem a znakem se automatizuje, zastavuje se dění, povědomí reality odumírá“ (Jakobson 1995: 31–32). Poezie nás tedy přivádí k reflexi hranic rozvrhovaných řečí, činí je nesamozřejmými, je nástrojem jejich rozrušení, ohledáváním nových způsobů sémantické konfigurace – tak by mohla znít odpověď toho, kdo chápe umění jako nejen vzdálené moci, ale jako nástroj jejího demaskování. Lze však namítat: není jazyka bez diferencí, jazyk vždy vytyčuje hranice, vždy rozvrhuje významy, nové konfigurace norem a hodnot – v jazyce (tedy ani v jazyce umění) neexistuje místo stranou moci. Není však podstatné – lze klást protiargument – jakým způsobem tak výpověď činí? Poezie tak činí nesamozřejmě, řečí vzdálenou suverenitě zautomatizovaného jazyka spíš nejistě navrhuje a ohledává nová uspořádání, která mohou být zdrojem nového pohledu, nového srozumění.

Ukazuje kladení jako kladení, nezakrývá svou aktivitu, nesugeruje dojem pouhého nacházení již daného. Je však opravdu každé dílo takto nevinné? reprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 24

24

03.12.14 8:08

Zanechám tohoto sporu, byť sotva započatého, s nadějí, že následující, povětšinou na konkrétní umělecká díla soustředěné texty této publikace řeknou o vztahu literatury a moci víc a barvitěji, než by to dokázaly další odstavce této teoretické úvahy.

LITERATURA:

Austin, John Langshaw 2000 [1962] Jak udělat něco slovy, přel. Jiří Pechar et al. (Praha: Filosofia) Casetti, Francesco 2008 [1993] Filmové teorie 1945–1990, přel. Helena Giordanová (Praha: AMU) Davidson, Donald 2004 [1988] „Mýtus subjektivního“, in idem: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita, přel. Jan Kolář (Praha: Filosofia), s. 55–71 Doležel, Lubomír 2003 [1998] Heterocosmica: Fikce a možné světy (Praha: Karolinum) Foucault, Michel 1994 [1971] „Řád diskursu“, in idem: Diskurs, autor, genealogie, přel. Petr Horák (Praha: Svoboda), s. 7–37 Frege, Gottlob 2011 [1892] „O smyslu a významu“, „Výklady o smyslu a významu“, in idem: Logická zkoumá‑ ní. Základy aritmetiky, přel. Jiří Fiala (Praha: Oikoymenh), s. 17–54 Goodman, Nelson 1996 [1978] Způsoby světatvorby, přel. Vlastimil Zuska (Bratislava: Archa) Jakobson, Roman 1995 [1933/1934] „Co je poezie?“, in idem: Poetická funkce, ed. Miroslav Červenka (Jinočany: H&H), s. 23–33 Morris, Charles W. 1997 [1938] „Základy teorie znaku“, in Bohumil Palek (ed.): Sémiotika (Praha: Karolinum), s. 197–256 Peregrin, Jaroslav 1998 (ed.) Obrat k jazyku: druhé kolo (Praha: Filosofia) 1999 Význam a struktura (Praha: Oikoymenh) 2005 Kapitoly z analytické filosofie (Praha: Filosofia) Platón 2009 Ústava, přel. František Novotný (Praha: Oikoymenh)

25

jazyky reprezentace 2.indd 25

david skalick ý

03.12.14 8:08

Rorty, Richard 1989 Contingency, Irony, and Solidarity (New York: Cambridge University Press) 2012 [1979] Filosofie a zrcadlo přírody, přel. Martin Ritter (Praha: Academia) Skalický, David 2012 „Literatura a zrcadlo přírody: Některé souvislosti Rortyho antireprezentacionalismu a myšlení o literatuře“, in Veronika Veberová – Petr A. Bílek – Vladimír Papoušek – David Skalický (eds.): Jazyky reprezentace (Praha: Akropolis), s. 62–73 Steiner, Peter 2007 „Žánr a ideologie Rudoarmějců Vladimíra Holana“, Česká literatura 55, č. 3, s. 343–364 Šklovskij, Viktor 1948 [1925] „Umění jako metoda“, in idem: Theorie prózy, přel. Bohumil Mathesius (Praha: Melantrich), s. 9–26

reprezentace , literat u ra a moc

jazyky reprezentace 2.indd 26

26

03.12.14 8:08

Nacionalita a internacionalita v poezii Milana Kundery z počátku 50. let 20. století Michal Bauer

Jedním z témat, které oficiálně editovaná česká poezie přelomu 40. a 50. let 20. století reflektovala nejvíce, byla různými motivy (re)prezentovaná nacionalita, s níž se spojovalo obvykle téma internacionality. Příklady lze nalézt v dobových básnických sbírkách, verších, které byly publikovány časopisecky nebo v množství sborníků a almanachů; týká se to i dalších literárních druhů, ale třeba rovněž výtvarného umění, ve spojení s literaturou například v rámci uměleckých a literárních periodik nejrůznější ilustrace nebo karikatury, eventuálně výtvarný doprovod v knižních publikacích.

Na začátku se tak nacházejí třeba karikatury Viléma Reichmanna (alias ­Jappyho) doprovázené/doprovázející satirami/satiry Jiřího Plachetky s názvem Dvanáct karikatur v historickém roce 1948 (vydané v brněnské Rovnosti roku 1948), dále je možno jmenovat například Jaroslava Maláka (v Dikobrazu i již v prvních svazcích edice Úsměvy v nakladatelství Mladá fronta od roku 1954), Ondřeje Sekoru (v mnoha případech, namátkou O zlém brouku Bram‑ borouku z roku 1950 v SNDK, O traktoru, který se splašil, 1951, SNDK, Ferda Mravenec ničí škůdce přírody, 1951, SNDK, Mravenci se nedají, 1954, SNDK, několikrát vydaná a zpracovaná pohádka Jak se uhlí pohněvalo atd.), Evžena Seyčka či Antonína Pelce (např. v edici Dikobraz nakladatelství Práce, u Pelce je nutné zmínit zvláště kresby a obálku Malých povídek pro Mr. Tru‑ mana od Františka Kubky, 1951, Československý spisovatel), Miloše Nesvadbu (ilustrujícího třeba Pickovy satiry Bez ubrousku, 1954, Práce), Leo/Lva Haase (kupř. v Tvorbě, Dikobrazu nebo na samostatných plakátech) atd.

Dobové výtvarné a básnické symboly Pohled do básnických sbírek ovšem ukazuje, jak byly grafická stránka a ilustrace mnohdy v pozadí. Naopak v knížkách pro děti tvořil výtvarný doprovod důležitou složku a měl vizuálně, velmi intenzivně, přispívat reprezentace , češství a literat u ra

jazyky reprezentace 2.indd 170

170

03.12.14 8:09

k přesvědčování malých recipientů. Jedním z tehdy nejznámějších a hojně publikujících autorů byl Jiří V. Svoboda, z jehož básnických knih je tento přístup zřejmý: A to je ta krásná země vyzdobená obrázky Vladimíra Kováříka (1952, SNDK), Až já budu velký, kterou ilustrovala Eva Brýdlová (1952, SNDK), nebo Zpívej, holubičko s ilustracemi Josefa Paukerta (1954, SNDK).

Uvést je možno také Jindřicha Hilčra a jeho sbírku Mladost, k níž nakreslil obrázky rovněž Josef Paukert (1953, SNDK), nebo Jana Pilaře a Píseň ­Vltavy, ilustrovanou stejným výtvarníkem (1955, SNDK). Bylo by samozřejmě možné jmenovat mnoho dalších příkladů, neboť soustředění na dětského čtenáře bylo na přelomu 40. a 50. let značné.1 Převažují pestře barevné ­obrázky realistického základu s očekávanými náměty Prahy, města s továrnami, přehrad, žní, ukázek různých pracovních činností, kytic, lesů, rudých praporů, tanků, vojáků, jsou zde přítomny motivy Stalina, Lenina, různé symboly komunistické strany (včetně zkratky KSČ), oslav 1. máje, dětského světa od sáňkování přes zobrazování čtoucích a učících se žáků až po pionýry s výraznými rudými šátky. Tento svět není pouze idylický, na příkladu brouků a mravenců jej ukazuje zmíněný Ondřej Sekora. Třídní boj pronikal již do dětského světa, objevil se třeba v Hilčrově básni „Píseň pařížského soudruha“ z již uvedené sbírky Mladost, která začíná verši (Hilčr 1953: 39): Třes se, černý kate, třes se, Ridgwayi!

Kolikrát se pro tě srdce zachvějí, kolikrát nám ještě zbarvíš ulice krví dělníka či krví dělnice?

Vedle samozřejmých jmen tehdejší žurnalistiky a poezie (včetně dětské), amerického generála Matthewa Ridgwaye, jemuž jsou do opozice postaveni francouzští komunističtí politici Jacques Duclos a Maurice Thorez, se objeví závěrečný obraz s nezbytným motivem tance, jenž vyjadřuje radost a budoucí štěstí (ibid.): 1

Česká národní bibliografie například eviduje jen ve Státním nakladatelství dětské knihy v roce 1950 vydaných 97 knih, v roce 1951 je to 117 knih, v roce 1952 pak 65 titulů, v roce 1953 to bylo 93 knih, roku 1954 pak 77 knih.

171

jazyky reprezentace 2.indd 171

michal ba u er

03.12.14 8:09

Píseň nové slávy stoupá nad Paříž, prapore náš rudý, ty se neskláníš!

Do tance nám zítra budeš hrdě vlát jako věčný symbol mládí života.

Ve stejné sbírce lze číst i „Píseň korejským dětem“, které proti Trumanovi zachrání Stalin. Básni odpovídá i ilustrace, která je odlišná od ostatních: zachycuje sedící korejské dítě s popelavou tváří, v pozadí hoří ruiny domů.

Barvy jsou zde tlumené, převažuje kontrast bílé košile dítěte a žlutých torz zdí proti černému kouři ohně.

Grafická úprava básnických knih této doby byla ovšem obvykle velmi strohá, často bez frontispisů, výtvarná pozornost se zaměřila především na obálku či přebal. Obálka knížky veršů Píseň o Stalinu (1950) Stanislava Neumanna od Jiřího Bursíka je vybavena minimálním (patrně rostlinným) dekorem s ústředním motivem rudé pěticípé hvězdy, výbor poezie Jana Nohy Pro žízeň života (1951) s obálkou od Jiřího Schmidta obsahuje rozevlátý rudý prapor, zabírající horní polovinu knihy, podobně Zdeněk Sklenář použil motiv vlajky na přebal sbírky Hlas doby (1950) od Vlastimila Školaudyho, takže zde rovněž převládá červená barva. Plameny s výrazně červenou barvou se nacházejí na Paukertově obálce Kainarovy sbírky Ve‑ liká láska (1950). Oblíbeny byly přírodní motivy, které měly vyjadřovat krásu české krajiny, její mírovost, nejednou i úrodnost a bohatství: Vladimír Fuka proto použil na přebal Hvězdy života Jana Pilaře (1953) motiv Řípu a polí pod ním (v rozšířené, variantní podobě se nachází i na frontispisu), kvetoucí či rozkvetlou zemi má evokovat obálka téhož výtvarníka v případě sbírky Ivo Fleischmanna Píseň velikého jara (1953), jednoduchá je kresba na obálce od Josefa Hochmana u Hilčrovy Jarní země (1951) s větvičkou, která je vyzdobena červenou mašlí, o něco bohatěji je vybavena sbírka Františka Branislava Krásná láska (1952), jejíž grafiku vytvořil Josef Paukert – obálka zachycuje dva odpočívající žence, ženu a muže, sedící pod stromem, kolem se nacházejí obilné mandele. Jiná Branislavova básnická kniha, ­Milostný nápěv (1951), obsahuje Hochmanovu obálku, na níž se propojuje několik stereotypů českého angažovaného umění počátku 50. let: zralé obilí, dýmající továrny a pták – snad mírová holubice – letící nad krajem. reprezentace , češství a literat u ra

jazyky reprezentace 2.indd 172

172

03.12.14 8:09

Obálky, ilustrace a výtvarný doprovod celkově odpovídaly tématům knižně vydávaných básní.2 Specifickou záležitostí bylo personalizované pojetí, čímž mám na mysli personální ikonografii, vytyčení vzorů, jimiž byli vůdci komunistické (bolševické) strany: nejčastěji se zde objevovala jména dvou rusko­‑sovětských osobností, tedy V. I. Lenina a J. V. Stalina, a jedné domácí, Klementa Gottwalda. K nim se připojovali někteří další: velmi frekventovaná ikona Julius Fučík, dále Zdeněk Nejedlý, Antonín Zápotocký, Josef Hybeš, Václav Kopecký. Mezi nimi měli specifické místo umělci, především spisovatelé, eventuálně výtvarníci: Petr Bezruč, S. K. Neumann, Vítězslav Nezval, Vladimír Majakovskij (ti všichni jsou jmenováni v Branislavově Milostném nápěvu, kromě toho například Bezruč v Pilařově Hvězdě života, Neumann v Hilčrově Jarní zemi, v Nezvalově Velikém orloji či Bieblově Bez obav), Maxim Gorkij (opět ve Hvězdě ži‑ vota), Marie Majerová, Ivan Olbracht (oba jsou uvedeni rovněž v Pilařově Hvězdě života), Alois Jirásek (v Krásné lásce Františka Branislava), Mikoláš Aleš (ve stejné Branislavově knížce nebo ve svazku básní Marina Alšová od Ladislava Stehlíka), Božena Němcová (v Hilčrově Jarní zemi, hlavním subjektem je samozřejmě v případě „návratu“ Františka Halase mezi oficiálně vydávané autory, tedy v osmém vydání knihy veršů Naše paní Božena Němcová,3 jež bylo mylně označeno jako sedmé), Jan Neruda (v Hilčrově Mladosti či Pilařově Hvězdě života), svébytné byly verše na rozloučenou s Konstantinem Bieblem (opět třeba v Branislavově Krásné lásce). Na uvedených jménech je zřejmé, že nacionální hledisko převažovalo, bylo také českým čtenářům, dospělým i dětským, bližší, přesto bylo doplňováno právě o ikony zahraniční, především sovětské, jejichž frekvence byla enormní. Stalinovo jméno se stalo jedním z nejčetnějších motivů v české poezii (i lite­ratuře obecně) přelomu 40. a 50. let 20. století.4 Nejčastějšími tématy, symboly, emblémy, motivy v básních uvedeného období byly říjen/listopad 1917, únor 1948, zemědělství – žně, kombajny, traktory, příroda celkově s jednotlivými projevy rostlinnými i zvířecími, často ptačími (pro Viléma Závadu ve sbírce Město světla z roku 1950 je česká země plná skřivánčího zpěvu, Konstantin Biebl použije ve sbírce 2

3 4

Některým motivům, jejich interpretaci a vazbám se věnoval Vladimír Macura ve své knize Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 (1992), v rozšířené podobě s názvem Šťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře) (2008); k vydání připravili Karel Kouba, Vít Schmarc a Petr Šámal.

Ve stejném roce vyšlo i Halasovo Torso naděje.

Platí to samozřejmě i pro sovětskou literaturu – srov. Čeremin 1951.

173

jazyky reprezentace 2.indd 173

michal ba u er

03.12.14 8:09

Bez obav motiv havrana jako prokletého ptáka, jehož jedinou šancí, jak ze sebe sejmout prokletí, je říci Trumanovi – už víckrát ne),5 armáda – vojenské zástavy, tanky, 2. světová válka, Rudá armáda, rudoarmějci, pohraničníci jako aktualizovaní ochránci a bojovníci za svobodu, bezpečí a klidný dětský spánek a za mateřskou jistotu, z tohoto okruhu jeden z nejvyužívanějších motivů – Korea a tamější válka, která byla spojována s Československem, korejské děti i dospělí, jejichž tragédiemi žili lidé u nás, permanentní propojení v myšlenkách s nimi, což se projevovalo například v motivu mandelinek jako amerického brouka (již připomenutý Biebl v básni „Havran“ v rozsáhlém souboru básní Bez obav z roku 1951 označuje tohoto opeřence americký pták), města lidovědemokratického tábora – v první řadě Moskva, dále Budapešť, Varšava, ale i země – vedle pochopitelně nejpreferovanějšího Sovětského svazu to bylo Polsko (a slovanství obecně) nebo Čína. Ostrava byla prezentována jako hlavní město socialismu a budování, jako město s horníky. Úderníci a dělnictvo představují svrchovaný internacionální obraz, jehož konkrétním projevem je například Školaudyho báseň „Soudružství světa“ ze sbírky Hlas doby, ve které jsou propojeny události různých míst na zeměkouli, jejíž jedna strana – míněna je patrně nejen Korea – je bombardována, v třtinových polích jsou miny, a na zdejší straně bojuje každou tvrdou normou automechanik ve Škodovce, inženýr ve výkresích i děti, jdoucí na kůrovce.

Vždyť tím, že plány překračuje a dynamem vod žene pily, vám dává do pušek prach střelný dojička krav i slezský šalíř, abyste jak my naplnily sen davů uskutečnitelný (Školaudy 1950: 11).

5

Pavel Kohout v básni „Strašný sen pana Trumana“ pracuje taktéž s kontrastem bílé a černé barvy: „Když padne půlnoc do oken | a Bílý dům se v černý změní, | mívá pan Truman strašný sen, | tak strašný, že mu rovno není“ (Kohout 1952: 77).

reprezentace , češství a literat u ra

jazyky reprezentace 2.indd 174

174

03.12.14 8:09

Ilustrace Viléma Reichmanna na obálce Lacinovy sbírky Dnes a denně, která vyšla v edici Úsměvy nakladatelství Mladá fronta v roce 1957

193

jazyky reprezentace 2.indd 193

michal ba u er

03.12.14 8:09

Obálka Antonína Pelce doprovázející satirické povídky Jiřího Marka vydané v knižnici Dikobraz nakladatelství Práce (1953)

reprezentace , češství a literat u ra

jazyky reprezentace 2.indd 194

194

03.12.14 8:09

Pelcova ilustrace z tĂŠĹže knihy

195

jazyky reprezentace 2.indd 195

michal ba u er

03.12.14 8:09

Titulní stránka Sekorovy brožurky O zlém brouku Bramborouku, která vyšla v roce 1950 v nákladu 120 000 výtisků s podtitulem O mandelince americké, která chce loupit z našich talířů

reprezentace , češství a literat u ra

jazyky reprezentace 2.indd 196

196

03.12.14 8:09

Stránka ze stejného zdroje, v níž Ondřej Sekora použil dobově často využívanou analogii mandelinky jako tzv. amerického brouka

197

jazyky reprezentace 2.indd 197

michal ba u er

03.12.14 8:09

Summary

jazyky reprezentace 2.indd 307

03.12.14 8:10

s u mmary

jazyky reprezentace 2.indd 308

308

03.12.14 8:10

Languages of Representations 2: Representation of Nationality as a Strategy of Power in Literature and Popular Culture

Languages of Representations 2, the follow­‑up to the 2012 volume of the same name, presents twenty essays by literary and cultural critics and aestheticians, Czech and non­‑Czech. The first part of the book focuses, mainly from a theoretical point of view, on relations between literary representation and power. After Vladimír Papoušek’s Introduction, “A Modality of Verbs and Modalities of Power”, which considers manifestations of power in speech acts and other symbolic representations, comes David Skalický’s essay, “Far from Innocence: Language, Literature, and Power”. Skalický asks: Why is literature seen only as an act of innocent imagination, mere entertainment? He consider the common understanding of language to be an important reason why literature tends to be understood as something remote from matters truly important in our lives. He looks back to twentieth­‑century philosophy of language, to conceptions of language as something that is not a transparent sign passively representing the world. As structuralist and postanalytic philosophers have sought to show, language shapes our thinking and understanding of reality, indeed creates them; literature reminds us of the power of language, and deepens and cultivates our actual experience of the world. Would it not, however, be more appropriate (or simply more productive) to see language not as a model of representation, but to look at it more pragmatically? Does not the essential power of a text (both literary and non­‑literary) depend rather on its capability to do things – to make us see, feel, say, or do something? In the last part of the essay, Skalický’s enquiry continues more concretely: What kinds of relation exist between literature and power, ideology, and manipulation? How does a literary text manipulate us? Where in the structure of the text should we search for ideological meanings? Questions like these have motivated the other scholars in their contributions to the present volume.

309

jazyky reprezentace 2.indd 309

03.12.14 8:10

In his essay “What Libuše Saw: Some Remarks on the Words ‘See’, ‘Picture’, and ‘Frame’”, Vladimír Papoušek considers a depiction from Alois Jirásek’s Staré české pověstí (Old Bohemian Legends, 1894), which represents a prophecy by the legendary Bohemian Princess Libuše: “I see before me a great city, whose glory shall reach the heavens!” Though these words are usually understood as a representation of something seen, the only thing that is evident for their listeners or readers is the words themselves.

The content of the speech is not given, but is created in the listener’s or reader’s mind on the base of their changing, temporally and spatially limited experience with the world. Thus, Papoušek proposes, rather than this, it would be more appropriate to understand the words as being about something seen as a performance of “doing things” (as J. L. Austin puts it) – causing something in our minds or making us do something, for example, to create a city called Prague. Literature, Papoušek argues, is not a peephole into a world created by a writer; literary works are more or less successful performatives that speak to us, resonate in us, confuse us, fascinate us, make us do something, or possibly bore us, and are then immediately forgotten.

In his essay “Wolfgang Iser’s Literary Aesthetics and the Question of Representation”, Martin Kaplický aims to present Iser’s dynamic concept of literary representation and to show the continuity of this concept with Iser’s other concerns, such as literary fiction and the act of reading.

The characteristics common to the three different topics of Iser’s literary theory are, according to Kaplický, his urge to transcend the enacted sharp polarities in literary theory, such as reader versus text, fiction versus reality, empirical reality versus represented reality, as well as paying attention to the processes occurring between these polarities.

Vera Kaplická Yakimova’s essay, “Representation and Literary Canon”, considers the relations between the terms “representation” and “literary canon”. She concisely presents the main discussions on the limits and meaning of representation in the literary canon, which took place in literary theory in the second half of twentieth century; she then concentrates on W. J. T. Mitchell’s views on representation in a work of art. The essay seeks to apply the concept in the context of canon formation in national literature and the formation of that same national canon in a foreign context. The last part of her essay is a case study of Bulgarian anthologies of Czech literature, demonstrating the way representation, canon formation, and ideology interact. s u mmary

jazyky reprezentace 2.indd 310

310

03.12.14 8:10

Bohumil Jiroušek, in “Roberto Pazzi’s La malattia del tempo as a Representation of Power’s Timelessness” analyzes the 1987 novel by this Italian novelist, poet, and scholar. The book is a multilayered allegory of our contemporary world including historical allusions; a number of events are based on the fact that they have already happened, and the novel presents history as an endless time loop. Pazzi’s novel is crowded with fictional worlds, making its unambiguous interpretation more or less impossible; everything depends on the reader’s experience and knowledge. It is fair to say, however, that the ruler­‑character’s main aim is somehow to make his mark in history. Idealistic aims, which had been connected with contemplation, are not met, and have to be pursued again and again. The essay points out the strong inspiration of Russian images of the world, Orientalism, and the earliest recorded Jewish myths. Pazzi’s “historical fresco” is connected with the human desire to find the meaning of life and the search for identity. The book could, Jiroušek argues, reasonably be considered a vision of a world that hopes for a better order, or as a vision of a world struggling in eternal desperation. The interpretation depends on the reader’s approach to the text.

For Peter Chvojka, the author of the essay “Don Quixote as a Parody of Representation”, Cervantes’s Don Quixote (1605 and 1615) demonstrates not only the separation between ancient and modern times; it also comes with an age­‑old hermeneutical riddle – namely, how does one reconcile the grammatical and the critical stages of the interpretive process? After structuralists and deconstructionists pointed out the inseparability of the intent of a work and the form of expression, whose symbiosis generates unpredictable effects in literary texts, modern hermeneutics rejected the idea that in order to understand a text one had to know the author’s intention, which is allegedly encrypted somewhere “behind” or “below” the text. The question is whether the “fusion of the horizons”, arising from a phenomenological exploration of meaning, is compatible with the modern semiotic insights mainly of French post­‑structuralism. On the other hand, as Foucault noted in his interpretation of Don Quixote, hermeneutical tendencies grasp not only the character of a sign but also uncover its “meaningful” story. Cervantes’s Don Quixote, according to its parodical nature, saturates the two poles of interpretive research to reveal more clearly their inseparability.

The essays in the second part of the volume focus on representations of nationality in Czech literature. They open with Hana Šmahelová’s “Changes 311

jazyky reprezentace 2.indd 311

03.12.14 8:10

in the Representation of Nationality in Nineteenth­‑century Literature”. In her essay, she looks at changes in the role played by the representation of the national idea in Czech literature from the end of the eighteenth century (the first poetry miscellanies) to the second half of the nineteenth century (the group of writers who called themselves “májovci”, including Jan Neruda). Šmahelová assumes that the representation of nationality was initially the essence of the National Revival (roughly up to the 1830s); its diminishing role in later years can reasonably be seen as a sign of the crisis that culminated in the 1850s and led to the revision of their programme for a national literature. It is fair, in this context, to see the reduced representative function of literature as a symptom of a deeper change in the cultural discourse which was defined and reflected in their work by the májovci generation, and become most evident in the Neruda’s verse.

In his essay, “Czechs on the Way to Becoming ‘Real Americans’: Images of Czechs Living in the United States from the Mid­‑Nineteenth Century to the End of the First World War”, Josef Švéda analyses representations of Czechs in America as they appear in Czech literature from the mid­ ‑nineteenth century to the end of the First World War. In this period, many Czechs saw the United States as a “promised land” and settled there. The essay is concerned with representations of the first and the second generation of Czechs living in the USA. These representations were created

by Czech visitors who travelled to the United States to visit friends and relatives, or to visit the Chicago World’s Fair in 1893. In these works, their authors find a number of similarities and differences when comparing themselves to the Czechs living in the United States. Švéda’s essay seeks to describe the image of the “Other”, which is different from the image of the Czech “national self ”. Czechs who live in the USA are seen as having become “real Americans” – free, enterprising, and honest. But their cultural life is not seen as so rich, and some of them are considered to be obsessed with the “almighty dollar”. These travelogues provide useful material for analysing the contemporary Czech identity and the political aspirations of the Czech elites before the First World War. In “The Resonance of Eugenics in Czech Literary Discourses, 1900–40”, Lukáš Borovička analyses the ways in which eugenics and related discourses (for example, evolution) influenced the models of the world created by four Czech writers (Otokar Březina, Olga Scheinpflugová, Benjamin Klička, and Emil Vachek). Rather than present a critique of the s u mmary

jazyky reprezentace 2.indd 312

312

03.12.14 8:10

ethics of these authors based on discerning certain motifs in their works, Borovička asks two questions: Which discourses were affected by elements of the eugenics discourse in Czech literature from the first half of the twentieth century? What are the differences between the resonance of eugenics in Czech culture and the contemporary influence of eugenics rhetoric in British culture (in his comparison, for example, of Scheinpflugová’s comedy Madla z cihelny [Madla from the Brickyard] and some plays

by George Bernard Shaw).

Jan Wiendl’s essay, ‘The “International’ and the ‘National’ Horizon in Generational Representations of Members of the Avant­‑garde”, points out the similarities and contrasts in the integral concepts of nationality and internationality as presented by the Avant­‑garde ReD (Revue Devětsil) and the periodicals Tvar (Form) and Listy pro umění a kritiku (Art and Criticism).

He focuses on the conceptual work of leading critics and theorists, such as Karel Teige, Bedřich Václavek, Bedřich Fučík, and Miloš Dvořák. Their polemical writings are considered against the background of contemporary questions in the arts.

Martina Halamová looks at literature as a representation of an author’s thinking shaped by contemporary politics. In her essay, “Fischl’s Strategies of Representing Czechness and Jewishness in the 1930s and 1940s”, she traces the metamorphoses of Viktor Fischl’s representations of his origin as a Czech and a Jew, which were formed in contact with historical events. She demonstrates that the year 1933 was a fundamental influence on the formation of his cultural and national identity. As a young man (he was born in 1912), Fischl had tended to be a secularized Jew, who practised his Judaism only on high holidays; after Hitler and the Nazis came to power in neighbouring Germany, however, Fischl’s desire to manifest his Judaism and to appreciate the past and the traditions of his ethnic community increased. He started to tend towards Zionism.

The tragic events of the late 1930s throughout Europe played their part in the change in Fischl’s national identity. Like other Jewish intellectuals, he worried about the future of the Czechoslovak Republic. In March 1939, he fled to London, where he helped to protect the interests of the Czechoslovak Republic by working as the head of cultural propaganda at the Information Department of the Foreign Ministry of the Czechoslovak Government­‑in­‑Exile. In her contribution to the volume, Halamová seeks to demonstrate which aspects of Fischl’s Czech identity were important for his further activity.

313

jazyky reprezentace 2.indd 313

03.12.14 8:10

Zdeněk Brdek, in “Representation of Nationality in the Early Texts of Kamil Bednář”, deals with the early verse of Kamil Bednář from the late 1930s and early 1940s. Bednář, perhaps the most active speaker of the young generation, endeavoured to establish his own literary group in this crucial period, which was characterized by the artist’s great involvement in matters of national concern. He therefore tried to balance between performing the role of the engagé artist in society, common in that period, and maintaining his artistic independence, not taking up tasks prescribed for that role. Brdek pays particular attention to the analysis and interpretation of the long poem Rok (The Year, published in 1939), which seems to be the most distinct manifestation of Bednář’s patriotism.

In her essay, “The Representation of Nationality in Land and Tradition”, Veronika Veberová deals with representations of love for the land in Czech interwar literature. She shows that the land there is a symbol of nation, and certainty embedded in the land is understood as a guarantee of survival and continuation of the Czech nation. Veberová is concerned with a period of disruption of material and ethical certainties, when not only possession of land but also the very existence of the nation was in danger.

She focuses on works by F. X. Šalda, Josef Knap, A. C. Nor, and J. Š. Baar, to demonstrate that the guarantee of national survival and continuation was also seen to be in tradition. All four of these writers support the preservation of tradition and traditional values, which are presented as a way to strengthen the identity of the young Czech nation which was then in danger. The State was identified with the nation, which after so many years of oppressions had found its liberation in the newly created republic.

At the beginning of the last essay in this part of the volume, “Nationality and Internationality in Milan Kundera’s Poetry from the early 1950s”, Michal Bauer recall the most important motifs and topics in Czech poetry of the late 1940s and early 1950s. Bauer discusses Kundera’s various motifs of nationality, which refer to the Czech landscape, Czech Communist leaders, heroes of Czech history and literature; he also pursues international motifs, related mainly to the Soviet Union and other countries in the Soviet sphere of influence. The contemporary reception of Kundera’s poetry is discussed here too: Bauer shows that the interpretations ranged from Kundera as an ideal young Communist poet to Kundera as a Trotskyist and apostate of Marxist­‑Leninist ideology.

The third part of the publication comprises essays concerned with questions of representation, power, and nationality beyond Czech literas u mmary

jazyky reprezentace 2.indd 314

314

03.12.14 8:10

ture. In “Strategies of Language Conversion in Works by Libuše Moníková, Irena Brežná, and Ewa Stachniak”, Joanna Czaplińska aims to show how émigré writers with Slavic and post­‑Communist roots, and writing in the languages of their new homelands, deal with their memories of life in Communist states. Considering three novels by writers of Czech, Slovak, and Polish origins, Czaplińska adapts the Sapir­‑Whorf hypothesis that language affects the ways in which its speakers conceptualize their world. Memories of growing up in a Communist school in Brežná’s novel, Die beste aller Welten (2008), show how the teenage protagonist is influenced by newspeak. Moníková, in Verklärte Nacht (1996), tries to explain to the Western reader that Communism was not merely a system, but first and foremost the state of mind of the people who were subjects of almost continuous surveillance. One of the aspects of Necessary Lies (2000), by Stachniak, is the Polish and the German past and stereotypes that have survived in language and elsewhere.

Ladislav Nagy focuses on Walter Scott’s classic novel Waverley (1814) and the way the text works with history. In his essay, “Waverley, the Birth of the Historical Novel and the Construction of National Identity in the Conservative Discourse”, Nagy endeavours to show that rather than writing an actual history of the Jacobite rebellion, Waverly subscribes to the conservative view, prevalent in Europe in the early nineteenth century, and depicts rebellion, as well as romantic poetry, as a folly of youth. These foolish, non­‑disciplined entertainments are identified with the genre of romance against which Scott defines his own novelistic practice, opting for the genre of the novel because it gave him a stronger claim to the truth.

Nagy casts some doubts on this, and argues that what Scott in fact presents to the readers is a strange mix of history and romance.

In “Russian Identity and the Shifts in Its Representation”, Vladimír Svatoň demonstrates two tendencies clashing in the development of modern European states: on the one hand, the tendency towards the creation of a legal system that was neutral in relationship to the value orientation of the citizens and, on the other, the tendency towards the creation of a community professing the same values (which Slavic nations experienced under the name of “national revival”.) This second tendency found its expression in “national identity” (linguistic, religious, and cultural identity, and the question of ‘the enemy’). In Russia, Svatoň claims, the problem was at the centre of attention throughout the nineteenth century (in the form of the Slavophile ideology). In the twentieth century, we see 315

jazyky reprezentace 2.indd 315

03.12.14 8:10

a shift from the Slavophile messianism (the idea that Russia could solve the ills of European civilization) to a principle identified by the so­‑called Eurasians – namely, that a special civilization would emerge in the territory of the Russian State from a synthesis of aspects of the European and Asian cultures aspects. Svatoň argues that Vladimir Sorokin’s works reflect this problem in a notable way.

The contributors to the volume have turned their attention not only to the “high” genres of literature, but also explore genres of popular culture. Andrei Rogatchevski, in “Geomix or, Stereotyping by Misplacement: The ‘Other’ Europe in the Molvanîa Travel Guide”, analyses Tom Gleisner, Santo Cilauro and Rob Sitch’s Molvanîa: A Land Untouched by Modern Dentistry (2003), a spoof travel guide to an imaginary country ‘at the crossroads of Eastern Europe’. The country’s name suggests a hybrid of Moldova and Albania, yet its dominant religion is referred to as “Baltic Orthodox”, and its art is said to be the most important “ever to come out of central Europe”, while some of its sex workers are described as the oldest […] in the Balkans’. Rogatchevski asks: What are the reasons for such an unusual geo­‑mix? It is clear that, on the eve of the 2004 EU enlargement, which integrated eight central and east European countries of the former Soviet bloc, Molvanîa stands for the non­‑European Economic Area (or, to be precise, the former Soviet satellites and parts of the USSR, East Germany excluded). The cultural stereotypes, partly mocked and partly perpetuated in the travel guide to Molvanîa, are examined from the standpoint of what Vesna Goldsworthy calls imaginative, or literary, colonization, when “a cultural great power seizes and exploits the resources of an area, while imposing new frontiers on its mind­‑map and creating ideas which, reflected back, have the ability to reshape reality”. Reflecting the perception that East Europeans cannot be trusted to become masters of their own fate, the geo­‑mix’s key objective seems to be to deny them their right of place in order to keep them marginalized.

In the closing essays of the volume, John Bates and Jan Čulík focus on representations in TV series. Bates’s essay, “Londoners or Glaswegians? Representing Polish Economic Migrants in Polish and British TV Series”, explores the presentation of Polish migrants in the Polish series Londyńczycy and “Homesick”, an episode of the long­‑running Scottish TV series Taggart, in terms of Spivak’s “subaltern” category. Whether the Polish migrant can “speak”, that is, can be heard in the hegemonic anglophone discourse may be answered definitively in both cases (negatively s u mmary

jazyky reprezentace 2.indd 316

316

03.12.14 8:10

for “Homesick”, positively for Londyńczycy). The construction of Polish migranthood in both cases, however, is historically and contextually limited.

Both series confirm the validity of the traditional models in structuring Polish identity, yet ignore any form of otherness (especially otherness based in alternative sexual orientation) that threatens a unitary view of the collective.

In his essay, “The Construction of Reality in the TV series Žena za pultem (The Woman behind the Counter) and Readers’ Responses”, Čulík shows how the highly popular TV series, written by Jaroslav Dietl and first broadcast

by Czechoslovak Television in 1977, constructed a positive image of life in Communist Czechoslovakia in the so­‑called “normalization” era, following the Soviet­‑led military intervention of 1968. He argues that the TV series was highly successful because it mostly avoided politics and concentrated on ordinary concerns of everyday life, which were subtly modified to show the Communist regime in a positive light. Čulík demonstrates that Žena za pultem is a strange mixture of staid bourgeois values, consumerism, and State paternalism. It is full of aspirational characters but at the same time sympathizes with the plight of women and depicts most men as unreliable, selfish, and untrustworthy. Čulík also quotes from a selection of readers’ responses from August 2012, when the first version of his analysis was published in Britské listy (The British Paper), an internet daily.

It follows from these responses, that to this very day, many viewers in the Czech Republic gladly identify with the values of this popular TV series and reject Čulík’s claim that Žena za pultem is manipulative.

317

jazyky reprezentace 2.indd 317

03.12.14 8:10

s u mmary

jazyky reprezentace 2.indd 318

318

03.12.14 8:10

Ediční poznámka

Kolektivní monografie Jazyky reprezentace 2 představuje soubor textů, který z různých úhlů pohledu zkoumá téma vyznačené jejím podtitulem: Reprezentace nacionality jako mocenská strategie v literatuře a popkultuře.

Jednotlivé kapitoly knihy byly na základě perspektivy, z níž společné téma nahlížejí, rozděleny do tří částí: Reprezentace, literatura a moc; Reprezentace, češství a literatura; Reprezentace nacionality za hranicemi české literatury.

Všechny zařazené texty jsou publikovány poprvé vyjma studie Vladimíra Papouška „Co viděla Libuše: Několik poznámek k slovům ‚vidět‘, ‚obraz‘, ‚rám‘“, která vyšla v časopise Tvar (2013, č. 10, s. 10–11). Text Jana Wiendla „‚International‘ and ‚National‘ Horizon in Generational Re­ ‑presentations of Members of Avant­‑garde“ vychází z autorova česky publikovaného textu „Podoby a proměny národního a internacionálního horizontu v diskusi teoretiků a kritiků české literatury a umění přelomu 20. a 30. let“ (in Klimeš, Ivan – Wiendl, Jan [eds.]: Kultura a totalita I. Národ.

Praha: FF UK 2013, s. 354–362); text Jana Čulíka „Konstrukce reality v televizním seriálu Žena za pultem a recepce veřejnosti“ vychází z autorova anglicky publikovaného textu „The Construction of Reality in Communist and Post­‑communist Czech TV Serials“ (in Čulík, Jan [ed.]: National My‑ thologies in Central European TV Series. Eastbourne: Sussex Academic Press 2013, s. 110–155).

Ediční úprava se nesnažila stírat individuální styl autorů jednotlivých kapitol, sjednocena byla pouze grafická úprava kapitol, citační úzus a pravopisná norma (například psaní s/z v cizích slovech). Citované cizojazyčné texty jsou uváděny v pracovních překladech autorů jednotlivých kapitol (není­‑li uvedeno jinak) a editoři neověřovali jejich věcnou správnost. Jednotlivé kapitoly knihy prošly autorskými korekturami a redakční úpravou.

319

jazyky reprezentace 2.indd 319

03.12.14 8:10

s u mmary

jazyky reprezentace 2.indd 320

320

03.12.14 8:10

Jmenný rejstřík Achebe, Chinua 63 Albieri, Pavel 111, 113 Aleš, Mikoláš 173 Alexandr I. Pavlovič 61 Alexandr II. Nikolajevič 61, 248 Althusser, Louis Pierre 277 Andreae, Johann Valentin 255 Apollinaire, Guillaume 139–140 Arnds, Peter 132, 134 Aristotelés 67, 238 Assouline, Pierre 257, 262 Aubier(ová), Dominique 67, 70 Austin, John Langshaw 17–18, 25, 30, 35, 310 Avellaneda, Alonso Fernandéz de 68 Baar, Jindřich Šimon 166–167, 314 Bacon, Francis 67, 237, 243 Baedeker, Karl 254, 256, 262–263 Bagrjana, Elisaveta 51 Bach, Johann Sebastian 297 Bachofen, Johann Jakob 84 Bachtin, Michail Michailovič 51 Bakešová, Alena 35 Balabanova, Christina 55 Balašová, Milena 295 Balbín, Bohuslav 76 Barańczak, Stanisław 232, 234 Barthes, Roland 23 Bates, John 264, 316 Baudelaire, Charles Pierre 140 Bauer, Michal 6, 170, 175–176, 192, 314 Bebel, Ferdinand August 119 Bednář, Kamil 154–162, 314 Bednařík, Petr 276–279, 298, 303 Beethoven, Ludwig van 129 Bělyj, Andrej 250 Beneš, Bohuš 150 Beneš, Edvard 150, 152 Beneš, Zdeněk 164, 169 Bennett, Tony 276, 304 Beranová, Magdalena 164–165, 169

Bergson, Henri 122 Betti, Emilio 67 Bezruč, Petr 53–54, 173 Bíba, Jan 63 Biebl, Konstantin 139, 173–174, 181, 190 Bílek, Petr A. 26, 47, 49, 54, 97, 134, 258, 262, 276, 304 Billington, Ray Allen 97, 114 Binar, Vladimír 144 Biolčev, Bojan 55 Blahoslav, Jan 80 Bláhová, Kateřina 114 Blahynka, Milan 179, 192 Blake, William 123 Blair, Hugh 238 Blatný, Ivan 157, 161 Bloom, Harold 9 Boie, Heinrich Christian 77 Boileau, Nicolas 78 Bolzano, Bernard 248, 252 Bondarčuk, Sergej Fedorovič 34 Bonn, Hanuš 155, 157 Boorman, Charlie 260–262 Borovička, Lukáš 115, 126, 134, 312–313 Borský, Lev 125, 132 Bouček, Jaroslav 188 Bourdieu, Pierre Félix 116, 131–132, 134 Bradbury Malcolm, Stanley 257–258, 262 Bradbury, Ray 9 Branald, Adolf 176 Branislav, František 172–173, 179, 181–182, 190, 219 Brdek, Zdeněk 154, 156, 161–162, 314 Bremond, Henri 143 Bren, Paulina 276–277, 284, 292, 304 Brežná, Irena 227, 229–231, 233–234, 315 Broklová, Eva 163–164, 168–169 Brtník, Václav 95 Brýdová, Eva 171, 204 Březina, Otokar 118–122, 131–132, 142, 144, 312 Buckingham, James Silk 255

321

jazyky reprezentace 2.indd 321

03.12.14 8:10

Bucharin, Nikolaj Ivanovič 188 Burliuk, David 175 Burrell, Kathy 266, 274 Bursík, Jiří 172, 215 Cabada, Ladislav 62–63 Camargo Heck, Marina 277, 304 Camden, William 237 Canaletto 16 Carroll, Lewis 255 Casetti, Francesco 21, 25 Cassius, Jaroslav Kolman 155, 157 de Cervantes y Saavedra, Miguel 65–71, 191, 311 Cilauro, Santo 253, 255–256, 258, 260, 262, 316 Cocteau, Jean 138, 144 Cogdell, Christina 117, 121, 134 Crane, Nicholas 264, 271, 274 Creuzer, Georg Friedrich 84 Czaplińska, Joanna 227, 315 Čapek, Josef 154 Čapek, Karel 150 Čapková, Kateřina 148, 152 Čapkové bratři 168 Čarek, Jan 157, 166, 169 Čech, Leander 81, 95 Čechov, Ivan Pavlovič 248 Čelakovský, František Ladislav 81 Čep, Jan 141–142, 144 Čeremin, G. S. 173, 192 Černý, Marcel 252 Černý, Rudolf 137 Černý, Václav 65–66, 70, 154–155, 157–158, 161 Černý, Věnceslav 28–29 Černyševskij, Nikolaj Gavrilovič 249 Červenka, Miroslav 25, 222 Česálková, Lucie 229, 234 Činátl, Kamil 103, 114 Čulík, Jan 276, 280, 294–297, 304, 316–317, 319 Davenport, Charles Benedict 115 Davidson, Donald 18–20, 25 Defoe, Daniel 236, 239–241, 243, 264, 271

jazyky reprezentace 2.indd 322

Dejkova, Olga 51 Deleuze, Gilles 227–228, 234 Delius, Friedrich Christian 231, 234 Deml, Jakub 142, 144 Derrida, Jacques 32–33, 35, 69–70 Descartes, René 67 Devine, Thomas Martin 275 Dewey, John 19, 37, 46 Dietl, Jaroslav 276–277, 285–286, 290, 295–298, 303, 317 Döblin, Alfred 231 Dobrovský, Josef 78 Dominik, Pavel 249, 252 Dominik, Šimon 276, 303 Doležel, Lubomír 17, 20, 25 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 51, 250 Drda, Jan 187 Drinov, Marin 55 Duclos, Jacques 171 Dudek, Jaroslav 295, 303 Dunnett, Oliver 257, 263 Duster, Troy 134 Duszczyk’s, Maciej 266, 272, 275 Dvořák, Antonín 98, 110, 150–151, 223 Dvořák, Jan 175, 192 Dvořák, Karel 95 Dvořák, Miloš 137, 139–140, 142, 144, 313 Dyk, Viktor 168 Eagleton, Terry 59, 63 Eliot, Thomas Stearns 140–141, 144 Ellis, Henry Havelock 118, 126, 132 Emingerová, Dana 151, 153 Engelmüller, Karel 122 Erben, Karel Jaromír 84–87 Fabisiak, Joanna 265 Fiala, Jiří 25 Fielding, Henry 236 Fikar, Ladislav 175 Fish, Stanley 38 Fischl, Viktor 146–153, 313 Fleischmann, Ivo 172, 190 Florian, Josef 144 Frege, Gottlob 15, 18–19, 25 Foucault, Michel 23, 25, 68–71, 311 Fučík, Bedřich 137–142, 144, 154, 162, 313

322

03.12.14 8:10

Fučík, Julius 173 Fuka, Vladimír 172, 220 Fulka, Josef 63 Gadamer, Hans‑Georg 67, 71 Galton, Francis 115, 118, 121, 123, 132–133 Gide, André 140 Genette, Gérard 244 Ghosh, Yasar Abu 153 Gillárová, Svatoň Kateřina 276, 299, 304 Giordanová, Helena 25 Glanc, Tomaš 251–252 Gleisner, Tom 253, 255–256, 258, 260, 262, 316 Godwin, William 238 van Gogh, Vincent Willem 16 Goldsworthy, Vesna 258–259, 261, 263, 316 Goodman, Nelson 15–16, 25 Gorkij, Maxim 173 Görres, Johann Joseph von 84 Gottlob, Frege 15, 18, 25 Gottwald, Klement 173, 175, 182, 208 Graus, František 56, 63 Grebeničková, Růžena 91, 95 Greenblatt, Stephen 167, 169 Griffith, Gareth 122, 124, 134 Grimmové bratři 84 Grimstad, Andreas 275 Groot, Jerome de 235–236, 243 Grossberg, Lawrence 275 Guadalupi, Gianni 255, 263 Guattari, Félix 227–228, 234 Guillory, John 47–49, 54 Gustafsson, Bengt 60, 63 Guth, Jiří 100–102, 106–107, 113 Haas, Leo (Lev) 170 Haas, Pavel 175 Habrman, Gustav 112–113 Hackmann, Gene 269 Hájek, Jiří 186 Halamová, Martina 6, 146, 149, 153, 313 Halas, František 137, 155, 157, 159, 173, 190 Halbawchs, Maurice 152–153

Hálek, Vítězslav 90–92 Hall, Stuart 277, 304 Hamada, Milan 95 Hamon, Augustin Frédéric Adolphe Hanson, Clare 132, 134 Harkins, Patrick 274 Hašek, Jaroslav 55 Haškovec, Ladislav 116, 133 Haškovec Václav 118 Havel, Václav 9 Havens, Timothy 276, 303–304 Havlíček Borovský, Karel 75, 84, 94, 149 Havránek, Vít 63 Hazlitt, William 239 Heck, Dorota 234 Heczková, Libuše 116, 134 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 83 Helff, Sissy 275 Hemelíková, Blanka 114 Herder, Johann Gottfried 79 Hergé (Georges Prosper Remi) 257, 262–263 Herites, František 101, 103–104, 107–108, 110, 112–113 Herzl, Theodor 148 Hesse, David 275 Hilčr, Jindřich 171–173, 181, 190, 211 Hirsch, Eric Donald 67 Hitler, Adolf 57, 129, 147, 313 Hladík, Radim 276, 299, 304 Hobsbawm, Eric John Ernest 240, 243 Hodrová, Daniela 134 Hodža, Milan 149 Hoffman, Ewa 228 Hochman, Josef 172, 179, 219 Hojda, Zdeněk 95 Holan, Vladimír 21–22, 26, 155, 157 Holeček, Josef 168, 247 Hora, Josef 155, 157 Horák, Petr 25 Hrabal, Bohumil 250 Hrdlička, Josef 234 Hubač, Jiří 297 Hume, David 238, 245 Hunt, Leigh 239 Hus, Jan 111, 149, 188 Husák, Gustáv 279, 282–283, 288

323

jazyky reprezentace 2.indd 323

03.12.14 8:10

Husserl, Edmund 67 Hutchinson(ová), Lucy 237 Huxley, Aldous Leonard 9, 133 Huxley, Julian Sorell 128 Hybeš, Josef 173 Chakrabortty, Aditya 274 Chalupný, Emanuel 120 Chamberlain, Houston Stewart 118–119 Chamisso, Adalbert von 231 Charles, Enid 130 Charles, John 256, 263 Chekin, Leonid S. 259–260, 263 Chelčický, Petr 149 Cheraskov, Michail Matvjejevitj 78 Christov, Kiril 53–54 Christov, Petr Churchill ( Spencer­‑Churchill), Winston Leonard 56, 237 Chvojka, Peter 65, 311 Imre, Anikó 276, 303–304 Iser, Wolfgang 36–46, 310 Ivan IV. Hrozný 247, 251 Jakobson, Roman Osipovič 14, 24–25 James, William 19 sv. Jan 160 Jana z Arku 123 Janda, Bohumil 96 Janů, Jaroslav 175, 185–186, 190 Ježíš Kristus 146–147 Jindřicha IV. Francouzský 246 Jirásek, Alois 27–28, 30–31, 35, 150, 173, 310 Jirák, Jan 303 Jirát, Vojtěch 80, 92, 95 Jiroušek, Bohumil 56, 311 Johansson, Petra 143 Johnová, Lucie 169 Jungmann, Josef 78, 120, 248, 252 Jungwirth, František 188 Just, Vladimír 295 Kafka, Franz 8–9, 68, 231, 234 Kainar, Josef 172, 190, 217 Kaleta, Magdalena 264

jazyky reprezentace 2.indd 324

Kalinin, Mikhail Ivanovich 175, 190 Kamenická, Renata 55 Kanovský, Martin 70 Kant, Immanuel 245 Kaplan, Robert D. 123, 261–263 Kaplická, Vera Yakimova 47 Kaplický, Martin 36, 310 Kapoun, Karel 157 Karasová, Jiřina 53 Kevles, Daniel J. 115–116, 128, 130, 134 Kienberger, Vilém 92 Kipling, Joseph Rudyard 149 Klička, Benjamin 312 Klíma, Vlastimil 168 Klimeš, Ivan 319 Kłoskowska, Antonina 149 Kłuk, Angelika 266 Knap, Josef 165, 169, 314 Koestler, Arthur 188 Kohout, Pavel 174, 181, 190 Kolář, Jan 25 Kollár, Ján 78, 80–81, 83, 94–96, 103 Kollmannová, Kasl, Denisa 303 Kolumbus, Kryštof 167 Komenský, Jan Amos 149 Kondrysová, Eva 188 Konečný, Robert 157 Konrád, Edmond 175 Kopecký, Václav 173 Köpplová, Barbara 303 Korek, Janusz 230, 234 Korte, Barbara 275 Kořínek, František Bronislav 90 Kotrba, Štěpán 294, 296–297, 304 Kouba, Karel 173 Kovářík, Vladimír 171, 206–208 Kraus, Arnošt Vilém 78, 95 Krejčí, Karel 244–245, 252 Kriebel, Zdeněk 155, 157 Krieger, Murray 46 Kristeva, Julia 228 Kristóf, Ágota 228 Krupička, Václav 91 Kuba, Oldřich 35 Kubačák, Antonín 164–165, 169 Kubíček, Tomáš 145 Kubín, Alfred 255

324

03.12.14 8:10

Kubka, František 170, 190, 201–202 Kubů, Eduard 164 Kundera, Milan 67, 70–71, 170, 175–176, 179–192, 223–224, 314 Lacina, Bohdan 175–176, 193, 223 Laclau, Ernesto 60, 63 Landry, Donna 275 Langerová, Marie 143, 145 Lanslots, Inge 57, 63 Laughlin, Harry Hamilton 115 Lautreamont, Comte de 140 Lees, Dominic 264 Lenin, Vladimir Iljič 171, 173, 288, 314 Lentricchia, Frank 54 Lermontov, Michail Jurjevič 175 Lewis, Clive Staples 255 Lisowski, Zbigniew 267, 273 Loach, Ken 264 Lomnický, Šimon z Budče 89 Lorenzová, Helena 78, 95 Lorrain, Claude 240 Lotman, Jurij Michajlovič 92, 95 Lukács, György 235–236, 238–239, 242 Lukavský, Jaroslav 221 Lünen, Alexander von 128, 135 Lustyik, Katalin 276, 303–304 Luther, Martin 123 Lysenko, Trofim Děnisovič 132 Macek, Emanuel 252 Macinder, Halford 261–262 MacLean, Gerald 275 Macura, Vladimír 125, 134, 173, 179, 192 Macůrek, Josef 59, 64 Mácha, Karel Hynek 82–83, 96 Machatý, Gustav 116 Majakovskij, Vladimir Vladimirovič 173, 175 Majerová, Marie 173 Malák, Jaroslav 170 Malevič, Kazimir Severinovič 29, 32 Malý, Jakub 83, 89–90 Man, Paul de 33, 35 Manguel, Alberto 255, 263 Mann, Thomas 247 Marcelli, Miroslav 70

Marcelliová, Mária 70 Marek, Jan Jindřich 81 Marek, Jiří 194 Marinetti, Filippo Tommaso 140 Marx, Karl Heinrich 140, 166, 275, 288, 314 Masaryk, Tomáš Garrigue 131, 148, 149, 152, 245, 296 Mathauser, Josef 28–29 Mathesius, Bohumil 26 Matonoha, Jan 116, 134 Matula, Antonín 165 Mayer, Robert 236–237, 243 Mazierska, Ewa 271 McCarthy, Tom 257, 263 McGaha, Michael 66, 71 McGregor, Ewan 260–262 McKenna, Kevin 266, 275 McKeon, Michael 236 McLaughlin, Thomas 54 Mead, George Herbert 19 Med, Jaroslav 145, 154, 156, 162 Meisnner, August Gottlieb 76–78, 95 Menšík, Vladimír 279 Menzel, Birgit 257, 263 Merhaut, Luboš 137, 145 Merleau‑Ponty, Maurice 31, 35 Mičurin, Ivan Vladimirovič 179 Mik, David 71 Mikulášek, Oldřich 155 Milev, Jordan 53–54 Miller, Joseph Hillis 31, 35 Mitchell, William John Thomas 48–49, 54, 310 Mlsová, Nella 175, 192 Mojžíš 8, 66, 146–147 Moníková, Libuše 227, 231–233, 315 Morris, Charles William 18–19, 25 Morris, Pamela 48, 55 Mudrová, Hana 298, 304 Mukařovský, Jan 145 Nabokov, Vladimír 248–249, 252 Nagy, Ladislav 235, 315 Nagyová, Petra 114 Nankov, Nikita 256, 261, 263 Napoleon I. Bonaparte 34, 56, 62

325

jazyky reprezentace 2.indd 325

03.12.14 8:10

Nashe, Thomas 237 Nebeský, Václav Bolemír 83, 86, 94 Nečas, Petr 294 Nejedlý, Jan 79 Nejedlý, Vojtěch 82 Nejedlý, Zdeněk 173, 175, 182 Nelson, Cary 275 Němcová, Božena 87, 166, 173, 190 Němečková, Olga 63 Neruda, Jan 51, 55, 89–96, 150–151, 173, 312 Nesvadba, Miloš 170, 200 Neumann, Stanislav Kostka 9, 155, 157, 172–173, 191, 215 Nezval, Vítězslav 139, 173, 181, 191, 209 Nietzsche, Friedrich Wilhelm 119–120, 129 Nikolaj I. (Mikuláš) Pavlovič 248 Nikolaj II. (Mikuláš) Alexandrovič 57 Noha, Jan 172, 181, 191, 218 Nor, A. C. 166–167, 314 Novotný, František 25, 90, 92 Novotný, Jan 82, 95 Novotný, Miloslav 90, 95 Nýdr, Jaroslav 165 Olbracht, Ivan 173 Onufer, Petr 46, 63 Opelík, Jiří 145 Orten, Jiří 155, 157 Orwell, George 9 Otto, Jan 99, 102, 110, 113 Paglen, Trevor 260, 263 Pachmayer, Josef 122 Palacký, František 79–80, 82, 103, 114, 145, 150 Palek, Bohumil 25 Pammrová, Anna 118 Papoušek, Vladimír 7, 26–27, 54, 102, 106, 114, 134, 258, 262, 309–310, 319, 322 Pastrnek, František 95–96 Patočka, Jan 248, 252 Paukert, Josef 171–172, 211, 217 Pavel, Thomas G. 64, 134 Pavlov, Ivan 51, 55 Paz, Octavio 94–95 Pazzi, Roberto 56–57, 59–64, 311

jazyky reprezentace 2.indd 326

Pearson, Karl 118 Pehr, Michal 169 Pechar, Jiří 25 Peirce, Charles Sanders 19 Peisertová, Lucie 252 Pelc, Antonín 170, 194–195, 201–202 Pelcl, František Martin 76 Peregrin, Jaroslav 14–15, 25 Peroutka, Ferdinand 164 Pešat, Zdeněk 162 Peters, Sally 121, 135 Petr I. Veliký 247–248 Petrbok, Václav 96, 252 Petříček, Miroslav 35, 70–71 Phillips, Ursula 275 Pick, Jiří Robert 170, 191, 200 Pilař, Jan 171–173, 191, 220 Pirker, Eva Ulrike 275 Plachetka, Jiří 170 Platón 13, 25 Poe, Edgar Allan 140 Polák, Matěj Milota Zdirad 79 Polišenský, Josef 98, 114 Pospíšilová, Libuše 295 Poussin, Nicolas 240 Pražák, Albert 79, 96 Proctor, Robert 119, 135 Procházka, František Faustin 78 Proust, Valentin Louis Georges Eugène Marcel 140 Průša, Vladimír 137 Puchmajer, Antonín Jaroslav 77–79 Puškin, Alexandr Sergejevič 244, 250 Putnam, Robert 19 Pynsent, Robert Burton 103, 114, 117, 135 Quine, Willard Van Orman 15, 19 Quinn, Thomas 269, 275 Rádl, Emanuel 59, 64, 134 Raffel, Vladimír 117, 133 Rais, Karel Václav 168 Randák, Jan 252 Ranger, Terence 240, 243 Reed, Lewis Allan „Lou“ 9 Reifová, Irena 276–279, 298–299, 303–304 Reichmann, Vilém (Jappy) 170, 190, 193

326

03.12.14 8:10

Ricci, Franco 60, 64 Ridgway, Matthew Bunker 171 Rieger, František 94 Riffaterre, Michael 38 Richardson, Samuel 236 Rimbaud, Jean Arthur Nicolas 140 Ritter, Martin 26 Rogatchevski, Andrei 253, 316 Rohden, Peter Richard 56 Romanska, Cvetana 53 Roper, Hugh Trevor 240, 243 Rorty, Richard 18–20, 26 Rossman, Zdeněk 137 Rostek, Joanna 265–267, 271–272, 275 Rowland, Willard D., Jr. 277, 305 Rubeš, František Jaromír 81 Russell, Bertrand Arthur William 17 Růžička, Vladislav 124–125, 127, 130, 133 Rybička, Antonín 79, 96 Sabina, Karel 82, 86, 89–91, 95 Said, Edward 58, 98, 114, 228, 244 Salmond, Alec 269 Sapir, Edward 227, 315 Sartre, Jean­‑Paul 31, 188 Saussure, Ferdinand de 23 Savickij, Petr Nikolajevič 251 Scott, Walter 235–236, 238–243, 315 Searle, John 18 Sedláček, Vojtěch 222 Sedlák, Jan Vojtěch 165 Seibt, Karl Heinrich 76 Seifert, Jaroslav 155, 157 Sekla, Bohumil 125, 133 Sekora, Ondřej 170–171, 191, 196–198 Sellars, Wilfrid Stalker 15 Seyček, Evžen 170 Shakespeare, William 129, 246 Shaw, George Bernard 121–124, 133, 135, 313 Shaw, John 253–256, 263 Scheinpflugová, Olga 121–122, 124–125, 131, 133, 312–313 Schleiermacher, Friedrich Daniel Ernst 67 Schmarc, Vít 173 Schmid, Ulrich 257, 263 Schmidt, Jiří 172

Schönfeld, Jan Nepomuk Ferdinand 76 Schulz, Ivan 122 Sidney, Philip 238 Siedloczek, Marian 55 Sitch, Rob 253, 255–256, 258, 260, 262, 316 Skalický, David 13, 20, 26, 54, 134, 309, 322 Sklenář, Zdeněk 172, 216 Slabý, Zdeněk Karel 175, 184–185, 191 Slačálek, Ondřej 120, 135 Sládek, Josef Václav 99, 103, 105–111, 113 Slánksý, Rudolf 185 Slavínský, Vladimír 124, 133 Smetana, Bedřich 150 Smetana, Jan 156 Smith, Adam 238, 253, 255, 260, 263 Snyder, Laurence 115 Sobczak, Paula 269, 274 Sokol‑Tůma, František 109, 112–113 Sokrates 123 Soldán, Ladislav 137, 145 Sorokin, Vladimir Georgijevič 249–252, 316 Sosabowski, Stanisław Franciszek 269 Součková, Milada 160, 162 Soukup, František 100, 104, 109, 112–113 Spivak, Gayatri Chakravorty 267, 271, 275, 316 Stachniak, Ewa 227, 232–233, 315 Stalin, Josif Vissarionovič 56, 171–173, 181–182, 191–192, 209, 215, 229 Stehlík, Ladislav 173, 191 Steiner, Peter 21–22, 26 Steinová, Dagmar 35 Stejskalová, Eva 77, 96 Sternkükerova, Eva 152 Stloukal, Karel 56, 64 Strakoš, Jan 137, 141, 143–144 Streeter, Thomas 277, 305 Strobach, Vít 119, 135 Strohsová, Eva 162 Sture Allén 63 Svatoň, Vladimír 244, 247, 252, 315 Svejkovská, Olga 96 Svejkovský, František 96 Svoboda, Jiří Václav 171, 191, 204, 206, 208 Swedenborg, Emanuel 123 Szacki, Jerzy Ryszard 230, 234

327

jazyky reprezentace 2.indd 327

03.12.14 8:10

Šafařík, Pavel Josef 79–80 Šajtar, Drahomír 143, 145 Šalda, František Xaver 91–92, 96, 129, 133, 140, 165, 169, 245, 252, 314 Šámal, Petr 173 Šanc, David 62–63 Šatava, Leoš 98, 114 Šiktanc, Karel 155, 162 Šimáček, František 96 Šimůnek, Michal 124, 135 Šklovskij, Viktor Borisovič 14, 26 Školaudy, Vlastimil 172, 174, 181–182, 192, 216 Šling, Otto 185 Šmaha, Josef 75–76, 103, 114 Šmahelová, Hana 85, 91, 96, 311–312 Šmilovský, Alois Vojtěch 91 Štaif, Jiří 114 Štern, Jan 221 Šternberk, Jáchym 78 Šternberk, Jaroslav František Ignác 78 Štolba, Josef 100–101, 104, 106, 109–111, 114 Štoll, Ladislav 181 Štorch, Karel Boleslav 85–88, 95 Štrougal, Lubomír 288 Švabinský, Max 28–29 Švéda, Josef 97, 312 Švehla, Antonín 163–164 Švorcová, Jiřina 295, 297 Taxová, Eva 137, 145 Teige, Karel 137–145, 313 Terzijska, Lidija 55 Thám, Karel Václav Ignác 75–77, 95 Thorez, Maurice 171 Todorov, Veličko 51, 55 Todorova, Maria 98, 114 Tolstoj, Lev Nikolajevič 34 Tomek Václav 120 Tomeš, Josef 169 Tomíček, Slavomír 82 Topol, Jáchym 259, 262 Trávníček, Mojmír 144 Trefulka, Jan 176 Trevor­‑Roper, Hugh 240, 243

jazyky reprezentace 2.indd 328

Trubeckoj, Nikolaj Sergejevič 251 Truman, Harry S. 170, 172, 174, 190, 201–202 Turda, Marius 135 Tyčyna, Pavlo 175 Tyl, Josef Kajetán 81, 82 Tyňanov, Jurij Nikolajevič 244 Uffelmann, Dirk 266–267, 273, 275 Uhlig, Robert 262 Václavek, Bedřich 137, 139, 313 Vachek, Emil 128–131, 133, 312 Valdés, Mario J. 46 Vančura, Vladislav 134, 151 Vašák, Pavel 82, 96 Veberová, Veronika 26, 134, 163, 314 Veličko, Todorov 55 Venuti, Lawrence 51, 55 Vernadskij, Georgij Vladimirovič 251 Vlček, Jaroslav 77–78, 87, 96 Voborník, Jan 80, 96 Vocel, Jan Erazim 83–84 Vodička, Felix 92, 96 Vojvodík, Josef 120–121, 135, 138, 145 Voráček, Emil 251–252 Vrchlický, Jaroslav 53 Vyskočil, Albert 137, 139, 141–142, 144 Wagner, Jan 100, 102–104, 110, 114 Wagner, Wilhelm Richard 122 Washington, George 99 Watkins, Bruce 277, 305 Watt, Ian 235, 237–238, 243 Wecker, Regina 134–135 Weil, Jiří 188 Weindling, Paul 135 Weinfurter, Karl 117 Weingart, Miloš 94 Wellek, René 141 Wells, Herbert George 121, 255 White, Anne 266, 275 Wieland, Christoph Martin 77 Wiendl, Jan 54, 136–137, 145, 313, 319 Wild, Michael 256, 262 Wiśniewski, Jakub 266, 272, 275

328

03.12.14 8:10

Wittgenstein, Ludwig Josef Johann 15–16, 18 Wolák, Radim 303 Wolf, Erwin 38 Wolker, Jiří 53, 139 Wood, Paul 136, 145 Woollacott, Janet 276, 304 Wordsworth, William 239–241 Wyndham, John 132 Zahradníček, Jan 142 Zamjatin, Jevgenij Ivanovič 9 Zaoral, Jaroslav 137

Zápotocký, Antonín 173 Zappa, Frank 7 Závada, Vilém 139, 173, 183, 192 Zelený, Václav Vladimír 87, 92 Zglinski, Greg 274 Ziegler, Josef Liboslav 96 Zizler, Jiří 145 Zoubková, Jana 233–234 Zuska, Vlastimil 25 Zykmund, Hynek 64 Žižek, Slavoj 117 Žižka, Jan z Trocnova a Kalicha 111

329

jazyky reprezentace 2.indd 329

03.12.14 8:10

Vladimír Justl Holaniana Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem literárního historika, teatrologa a Holanova dvorního editora Vladimíra Justla (1928—2010) o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty ze šedesátých let, v nichž Justl podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a nabízí ucelenější pohled na proměnu básníkovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost veršů třicátých let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání.

224 s., váz., 269 Kč vč. DPH

jazyky reprezentace 2.indd 330

Xavier Galmiche Vladimír Holan, bibliotékář Boha / Praha 1905—1980 Cílem monografie francouzského bohemisty, překladatele a profesora české literatury na pařížské Sorbonně je postihnout jednotnou vývojovou dynamiku Holanova díla v proměnách žánrů. Autor Holanovo dílo zasazuje do společensko-​ -historického kontextu a v řadě studií a drobnohledných interpretací ukazuje, jak se dílo konfrontované s dramatickými událostmi 20. století proměňovalo od avantgardních, posléze neosymbolistních a orfických počátků v letech třicátých přes poezii-dokument a narativní formy až k „metafyzickému existencialismu“ Noci s Hamletem let šedesátých.

232 s., váz., 259 Kč vč. DPH

03.12.14 8:10

Vladimír Papoušek Žalmy z Petfieldu / Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století Esejistická kniha Žalmy z Petfieldu představuje život a dílo Egona Hostovského v širším kontextu dějinných událostí 20. století. Její autor usiluje o prolnutí pásma své interpretace autorova díla s řečí dobových dopisů a dokumentů, na jejichž základě lze odkrývat řadu souvislostí vztahujících se k proměnám autorovy poetiky. Úvodní kapitola knihy je úvahou na téma spisovatel a ideologie, následující tři se pak zabývají autorovým životem a dílem v době prvního exilu, po roce 1948 a v období od šedesátých let do jeho smrti. Publikace přináší také řadu dosud nezveřejněných dobových materiálů a textů.

232 s., váz., 259 Kč vč. DPH

jazyky reprezentace 2.indd 331

Jiří Brabec Panství ideologie a moc literatury / Studie, kritiky, portréty (1991—2008) Výbor přináší texty literárního historika, pedagoga, kritika a editora Jiřího Brabce (1929) z období posledních dvaceti let. Těžiště knihy tvoří projevy, které se vyslovují k aktuálním problémům dnešní literatury, literární vědy či historiografie.

Rozsáhlá první část knihy přináší studie a přednášky a postihuje téměř všechny oblasti Brabcova odborného zájmu. Část druhá zahrnuje publicistiku, především kritiky, v nichž autor formuluje obecnější stanoviska k metodologickým otázkám literárněvědných přístupů.

Závěrečná část obsahuje výběr z předmluv, doslovů či portrétů. Edičně připravili J. Flaišman a M. Kosák.

320 s., váz., 289 Kč vč. DPH

03.12.14 8:10

Jazyky reprezentace2 David Skalický, Michal Bauer, Zdeněk Brdek, Vladimír Papoušek (eds.)

Vydal Filip Tomáš — Akropolis ( 5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2014 jako svoji 285. publikaci Redakce a jmenný rejstřík: Pavla Doubková Grafická úprava, obálka a sazba písmem Skolar PE Studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk: Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydání, 332 stran, TS 12 ISBN 978-80-7470-073-6 Distribuce knihy www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 259 Kč

jazyky reprezentace 2.indd 332

03.12.14 8:10