Josef Kocourek: Jensen a lilie / Modrá slečna / Kráska

Jensen a lilie / Modrá slečna / Kráska

Josef Kocourek

Jensen a lilie Modrá slečna Kráska

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kocourek, Josef, 1909–1933 Jensen a lilie ; Modrá slečna ; Kráska / Josef Kocourek. – Vydání první. – Praha : Akropolis, 2021. – (Skrytá moderna) Vydáno ve spolupráci s Centrem pro výzkum novější české literatury a literární teorie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ISBN 978-80-7470-345-4 (vázáno) * 821.162.3-32 * (0:82-32) * (048.8) – české novely – studie 821.162.3-3 – Česká próza [25]

Vydáno za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

© Study Jaromír Typlt, 2021 © Editor Michal Jareš, 2021 © Illustration Ladislav Zívr – heirs/dědicové, 2021 © Graphic and Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2021 © Filip Tomáš – Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7470-345-4

Jen snění před Koukolem

Jaromír Typlt

Apoleně

1.

Přípravy k maturitě obvykle vypadají jinak: „Píši asi tak od 16, když mi bylo sedmnáct, učil jsem se u Giraudouxe a Delteila,“ uvedl se Josef Kocourek kritiku Bedřichu Václavkovi v dopise z 26. února 1932 (Kocourek 1980, 116).

Sedmnáct bylo Kocourkovi v roce 1926. A žádnou přehnanou úctou k literárním učitelům tehdy netrpěl. Jen několik týdnů před svými osmnáctými narozeninami, 4. ledna 1927, smetl právě dočtenou knihu druhého ze jmenovaných francouzských prozaiků úsečným zápisem v deníku: „Dost nezajímavé, myslil jsem, že to bude lepší.“ (Kocourek 2009, 38) Cholera Josepha Delteila v roubené tkalcovské chalupě v podkrkonošské vesnici Brdo propadla, ačkoliv to byla jedna z nejčerstvějších překladových novinek, kterou pouhé tři roky po vydání v Paříži (1923) uvedl Jan Fromek v edici Odeon v ne právě opominutelné výtvarné úpravě – s obálkou Josefa Šímy a s titulním listem od Karla Teiga. Autorem překladu byl básník a avantgardní experimentátor Vilém Szpyk.

Tedy ne Miloslav Jirda. A to je potřeba upřesnit: když Kocourek píše „učil jsem se u Giraudouxe a Delteila,“ znamená to jinými slovy „učil jsem se na překladech Miloslava Jirdy“. Kocourkův učitel francouzštiny na novopacké reálce totiž právě tehdy, krátce po své třicítce, začínal vstupovat jako překladatel na literární scénu – a prvními autory, jejichž díla v letech 1926 a 1927 připravil pro knižní vydání, byli právě Jean Giraudoux a Joseph Delteil. Ponořen do této práce, přitahoval k ní zcela přirozeně i pozornost svého talentovaného studenta, který si chtěl udělat představu o soudobém literárním dění.

A Josef Kocourek Jirdovy podněty vděčně přijímal: „Důležité dni roku 1926: Vánoce. Moderní literatura a Jirda,“ shrnul 31. prosince ve svém deníku hlavní zisky roku, který mu přinesl tolik změn. „Rok 26 byl obrovský. To nebyl pokrok během, to byly mílové skoky.“ (Kocourek 2009, 26–27) Po Delteilově Choleře tedy Kocourek nepochybně sáhl na Jirdovo doporučení. A to, jak ji v deníku zhodnotil, by samo o sobě ani nemuselo mnoho znamenat. Jeho zklamání mohlo být spíš jen vzdorovité, hrané trochu natruc, jak by to odpovídalo věku. Odmítavé gesto ve skutečnosti mohlo být jen 7

Rodný dům Josefa Kocourka v Brdě u Nové Pak y.

8

pokusem, jak ukrýt zaujetí. A dalo by se dokonce tvrdit, že mohlo být i pokusem zapřít přímý literární vliv.

Jenom ta data – ta kdyby nebyla proti.

2.

Hrálo se tady doslova o týdny: pokud Kocourek Choleru opravdu dočetl až v prvních dnech roku 1927, bylo jen těsně, ale přece jen prokazatelně už po dokončení obou jeho delších próz, které nás v tuto chvíli zajímají: Modrou slečnu dopsal 9. listopadu 1926 a poslední stránka Jensena a lilie nese dataci z 9. prosince 1926. A nakonec i tiráž onoho vydání Cholery mluví spíš proti přímému vlivu: „vydal jako 17. svazek v edici Odeon v listopadu 1926“ (Delteil 1926).

Nutno přiznat, že to působí skoro jako nedopatření. Taková data dokážou nepříjemně nabourat, co už už slibovalo vyrůst ve velmi nadějnou stavbu. Nic by totiž nebylo svůdnější než začít teď vršit důkazy, kolik nápadných obdob je mezi Delteilovou Cholerou a prózami Jirdova studenta.

A proč by to mělo být tak zajímavé? Připomeňme, kým Joseph Delteil roku 1926 ve francouzské literatuře byl: stihl se ještě zařadit mezi jména, která André Breton v Prvním manifestu surrealismu (1924) vepsal do onoho často připomínaného slovníkového hesla, co je surrealismus, ale přes tuto účast na „acte de surréalisme absolu“ byl už zároveň i surrealistou vyloučeným. Nebylo mu odpuštěno, jak literárně ztvárnil příběh Panny Orleánské (1925) – tím spíš, že pak s Carlem Theodorem Dreyerem spolupracoval i na scénáři k filmu Utrpení Jany z Arcu (premiéra 1928).

Jeho prózy Cholera a Pět smyslů ovšem datem svého vzniku a vydání spadají přesně do toho krátkého období, kdy ho André Breton v dopise ujišťoval „asi nic mě v tomto čase neoslovuje víc než to, co děláte vy“ (22. července 1924, Pelayo 1969, 181), a podobně nadšeně ho za svého přijímali i Robert Desnos, René Crevel nebo Louis Aragon. I Delteil sám se tehdy nepochybně surrealistou cítil: podílel se na prvním čísle revue Surréalisme au Service de la Révolution, psal automatické texty a připojoval svůj podpis k různým společným prohlášením a pamfletům, včetně slavné Mrtvoly namířené proti Anatolu Francovi.

9

Přeneseme-li se nyní z avantgardní Paříže zase zpět do septimy reálky v Nové Pace, je to jako nečekané zajiskření mezi dvěma velmi vzdálenými světy.

Může se stát, že rozpoutaná představivost v raných prózách Josefa Kocourka neobstojí před vyhroceným kritickým soudem a nebude uznána za víc než za nedozrálé pokusnictví příliš poplatné Delteilovu stylu, jak to obvykle dopadá třeba s „románem na lyrické promenádě“ Vysoké napětí (1926) od překladatele Cholery Viléma Szpyka. Ale i v takovém případě by se texty novopackého studenta daly počítat mezi první prokazatelné ohlasy surrealismu v české literatuře.

Kocourek už měl dokonce možnost dozvědět se přímo z Bretonova manifestu, že přichází něco, co „z mnoha stran jeví se jako nová neřest“ (André Breton, Cesta 1925/1926, 446), a to na stránkách literárního týdeníku Cesta.

Z něj v té době přijímal nejvíc literárních podnětů, a jen těžko mu mohlo na začátku dubna 1926 uniknout dvojčíslo, ve kterém Miloslav Jirda dvoustránkovou ukázkou představil svůj překlad Delteilových Pěti smyslů (Cesta 1926, 436–437). Jestli ovšem mezi všemi novými jmény francouzské literatury, ze kterých tehdy překladatel Josef Heyduk a redaktor Miroslav Rutte sestavili opravdu pozoruhodnou antologii, Breton na Kocourka vůbec nějak zapůsobil, to vůbec není jisté. V roce 1926 celkem nic nenasvědčovalo tomu, že by se „nadrealistické ovzduší stvořené mechanickým psaním“ – tak tehdy Bretona počeštil Josef Heyduk – mělo u nás stát něčím významnějším než jen pařížskou módou pozorovanou spíš s odstupem. I těmi nejvstřícnějšími byl surrealismus zatím přijímán jen jako potvrzení toho, s čím čeští autoři stejně už sami od sebe pár let experimentovali, jen se tomu u jedněch říkalo poetismus a u jiných expresionismus.

A je možné, že podobný pocit stál i za tím, proč Kocourek jakoby bez valného zájmu odložil Choleru.

Přesto je zarážející, že by se v Delteilově textu opravdu vůbec nepoznal. Že by jím při čtení vůbec nepohnulo nic z toho, co jen několik týdnů předtím plnilo stránky jeho rukopisů. Ty až drze svévolné hry obrazů, naskakujících v rychlém spádu krátkých vět, a někdy už jen jednoslovných výkřiků. Ty vložené milostné dopisy, velikášské monology nebo útržky z rozhovorů, často svědčících o vyšinuté mysli postav.

10

Josef Kocourek na maturitní fotografii.

11

A i kdyby se ho vůbec nedotkl styl, byly tu zcela konkrétní motivy, třeba Delteilovo krátké spojení mezi barvami v šesté kapitole: „Tento žlutý kvítek je modrý kvítek.“ (Delteil 1926, 32) Právě takhle přece mnohokrát dokola modrá vyvolávala žlutou a žlutá modrou v Kocourkově Modré slečně, jejíž děj se odehrával ve Žluté ulici: „Někdy má ta žena žlutavý oděv, a přece se nemění, přece zůstává Modrou slečnou. Žlutá barva šatů jest jen okrový nádech milostné modři prvního jejího zjevení, které je neproměnné.“ (zde s. 57) V jednom okamžiku pak u Kocourka „Žlutá ulice začíná mírně červenat“ (zde s. 67), tak jako i Delteil při pohledu na řepkový květ rozvíjí dál svou barevnou hru: „Všechny žluté květy okamžitě modrají. Potom všechny modré květy růžovějí a růžoví i Trubka.“ (Delteil 1926, 32) Trubka je jméno jedné ze tří hlavních postav Cholery. A jedna z hlavních postav Kocourkova Jensena a lilie nese jméno Klarinet.

Zatím se raději nepouštějme dál.

3. „Úspěch = 0. Nestačil jsem,“ zhodnotil Kocourek v deníku z 26. prosince 1926 s vyhrocenou nesmlouvavostí také sám sebe, když si připomínal, co dopsal jen dva týdny předtím (Kocourek 2009, 20). A oním „Nestačil jsem“ se pak v deníku potrýznil znovu 6. ledna 1927 a ještě 26. února, pokaždé ve vztahu k jedné a téže próze: Blázni. My ji už známe pod názvem Jensen a lilie, ale vše se jinak shoduje, datum dokončení 9. prosince 1926, rozsah 114 stran i fakt, že ústřední Klub Výjimečných je v textu vícekrát jmenován jako „klub bláznů“.

To se jen Kocourkovi do titulu nakonec probojovalo jméno hlavního hrdiny, malíře Jensena, namísto postav, které kolem něho vytvářely spíš jakýsi karnevalový houf: „Za ním průvod deseti bláznů a malíř.“ (zde s. 144) Ale ono opakované „Nestačil jsem“ napovídá, že v Jensenovi a lilii se Kocourek pokusil o něco, co přesahovalo jeho síly. A že ve svých očích selhal přece trochu jinak, než u jiných textů. Také „Modrá slečna = 0“, když účtoval se vším dopsaným a dospěl jen k povzdechu „Mizérie, nic víc než lyrická mizérie“ (26. prosince 1926, Kocourek 2009, 20). Za dva měsíce, 26. února 1927, ji dokonce označuje za „věc děsně slabou“ (Kocourek 2009, 107). To u něj nijak nepřekvapuje, vždyť 12

i o svých kratších prózách, které v těchto měsících začal psát v cyklu s názvem Kouzelné povídky, se sám pro sebe v deníku někdy i druhý den po jejich dokončení vyslovoval málem opovržlivě. Jako by opravdu mělo platit to, co o pět let později, už jako romanopisec směřující k reportážnímu sociálně kritickému realismu, napsal Václavkovi: „(…) ztratil jsem ty věci, bylo mi to lhostejné, protože jsem literaturu dělal jaksi jenom levou rukou a dnes ty poetistické povídky nemají ceny“ (26. února 1932, Kocourek 1961, 116).

Přitom však dobře víme, jaká by byla chyba, nechat se autorovým hodnocením sebe sama příliš ovlivňovat, nebo se dokonce odvolávat na to, když sám svoje dílo odmítá. Před rokem 1989 si to takhle až příliš často usnadňovali vykladači a editoři, kteří chtěli Josefa Kocourka prosadit do povědomí především jako proletářského autora a jeho studentskou tvorbu odsouvali na okraj.

Pokládat obrazotvornost jen za projev literární nedospělosti, která s přibývajícím věkem zákonitě musí ustoupit a sklonit se před realitou, je ovšem nadčasové a těžko vyvratitelné klišé. Brzy po svém dvacátém roce se o něm zřejmě nechal přesvědčit i sám Kocourek.

Ale ve studentských letech mu zjevně záleželo spíš na tom, do jaké míry ho jeho vlastní obrazotvornost dokázala strhnout svou naléhavostí a intenzitou: „Psát u mne, to znamená vítězit. Má vítězství nemají valné ceny, sladší je ten boj, nejsladší je najít dokonalý obraz, třebas jak houslista vezme do obou rukou soumrak a ladí jej s ladičkou na srdci, jak žena mění soumrak v noc, aniž by dala nebesům měsíc a mně lásku, jak Helena rovná hvězdy jako noty a upravuje v krajině rukama světlo a stín.“ (Kocourek 2009, 77) To je deníkový zápis ze 31. ledna 1927, po dokončení „kouzelné povídky“ Svatý a panna.

V čem tedy Kocourek „nestačil“, když psal Jensena a lilii?

4.

Jednou z možných odpovědí by mohlo být to, co přímo v první kapitole sám vkládá do představ svého malíře: „Snil o jediné barvě a o jediné linii tak dokonalé, aby se na obraz namalovaný touto barvou přišel podívat Bůh s anděly a farizeji po boku. (…) Snil 13

o linii, jejíž forma nemá tvaru, jako náš zrak nemá barvy, díváme-li se na něj z profilu. Snil o milionu nuancí, ve které by přecházela Absolutní barva na hranách těles. Snil barvu, jejíž střed je bílý a ostatní odstíny jdou z něho jako kruhové vějíře světla.“ (zde s. 103) Nebylo to jen jiné vyjádření toho, co Kocourek žádal od psaného slova?

Uskutečnění něčeho tak absolutního přitom zůstávalo nedosažitelné dokonce i pro literární postavu, která byla v podstatě „jen sen“ – malíře Jensena.

Podobně jako to bylo nedosažitelné pro Balzacova malíře Frenhofera, marně přepínajícího svoje síly ve snaze o dokonalost „arcidíla“. Není od věci zmínit, že Miloslav Jirda v pozdějších letech, kdy hojně překládal Balzaca, přeložil také Neznámé arcidílo – novela poprvé vyšla knižně v roce 1948. Vyprávěl proslulý příběh sebeničivého malíře i studentům při hodinách literatury na novopacké reálce? Přítomnost několika těch, kteří se připravovali na malířskou dráhu, by k tomu přinejmenším naváděla. I Josef Kocourek přece u malířského plátna trávil dlouhé hodiny, třebaže bez velké naděje, že by si tím jednou mohl zajistit budoucnost – ale ve stejných lavicích s ním seděli Quido Roman Kocián, syn slavného sochaře, a především František Gross. Malíř, který ve 30. letech patřil k nejosobitějším autorům českého surrealismu a později stál u vzniku Skupiny 42.

Vyznání Kocourkova Jensena „hledám barvu absolutní krásy a musím najít dokonalý tvar linie“ (zde s. 107) je až dojemné tím, jak při vší své juvenilní naivitě odráží umění moderny v jeho nejhlubších pokušeních. Není tu žádný přímý důkaz, kolik toho autor těchto vidin zaslechl o Cézannovi, Picassovi nebo Kupkovi, a přitom není pochyb, že už nějak vytušil, co s nimi přišlo – zároveň dosti zpožděně, v ozvěně dávno roztříštěné mnoha zkresleními, a zároveň teprve zárodečně, v horečnaté mlhovině, která zatím nestačila získat určitější obrysy. Chvílemi už se tu načrtává kubistická skica: „tiše si sedla na židli z různých čtverců a elips“ (zde s. 104). A zvlášť při pomyšlení na Františka G ­ rosse a jeho tehdy asi ještě nepředvídaný, a přece už tak brzký obrat ke kubistickému tvarosloví na přelomu 20. a 30. let, zapůsobí přinejmenším nápadně, kolik se v próze jeho spolužáka Kocourka do malířského deliria prolamuje geometrických tvarů: 14

„Zrak ve snu zmohutnělý v studený požár se rozepjal po všech krychlích prostoru, kam až vnikne sen. Ohnivé kruhy se sypaly od okraje k okraji, čtverce lásky a dlouhé elipsovité obdélníky nenávisti se do sebe zakusovaly jemnými zoubky, z chaosu se vynořil kruh věčnosti v barvě nesmyslu.“ (zde s. 104) 5.

Malíř Jensen nakonec umírá, aniž se doopravdy přiblížil oné dokonalosti, o které snil. Ale nedosažitelnost absolutní barvy a linie v umění byla jen jednou z osudových nedosažitelností, na které Josef Kocourek svou prózu vybudoval.

Druhou hlavní nedosažitelností se totiž nestalo nic menšího než základní potvrzení smyslu života tváří tvář smrti. „Ale nakonec zvítězím já“ (zde s. 115), hlásá tu zlověstná postava Nihilisty. Pro něj „život je nesmysl, protože zemřete“ (zde s. 108). Nihilista neuznává žádnou naději, ani naději tvůrčí, která by mohla alespoň nějak zhodnotit svět. Obraz stvořený v jeho snech je „krvavý obraz“ (zde s. 130), a proto také vyhledává malíře, aby s ním uzavřel sázku skoro jako ďábel s Faustem.

A byla tu ještě třetí nedosažitelnost, pro samotného autora zřejmě vůbec nejpalčivější: trvalá nedostupnost dívky, po které toužil, ale zažíval od ní jen odmítání: „Rok 26 ve znamení Marty a nihilismu.“ (31. prosince 1926, Kocourek 2009, 27) Jeho deníky a dopisy ukazují, že byl tehdy doslova posedlý svou spolužačkou, a právem se v ní dá tušit předobraz Marie Pellerové, k níž se tak upíná malíř Jensen.

A před ním i předobraz dívky, která nedala spát učiteli Barvínkovi v Modré slečně: „Potácím se mlhami a světlem jako kus papíru, na který se ona podepsala neznámým písmem, a když se najdu, nemohu přečíst její jméno“ (zde s. 73), vložil tady Kocourek do myšlenek svého hrdiny zvláštní zamlžení, které bylo v přímém protikladu k tomu, jak on sám nebyl schopen právě před jménem své vytoužené dívky uniknout. Víme, že byly dny, kdy dokázal celé stránky deníku popsat jenom výkřikem Marto, jako by se pokoušel udolat ji magickým zaklínáním.

Nutno říci, že i celý příběh Modré slečny zůstal tak trochu zamlžený a nepřinášel o mnoho víc než různé obměny základního sdělení „Barvínka 15

velmi bolí, že si ho Modrá slečna nevšímá a vyhýbá se mu do ulic zšeřelých smutkem a bídou.“ (zde s. 72) Touha, které se nedařilo zlomit dívčinu nepřístupnost, si ovšem o to nespoutaněji podřizovala celý ostatní svět: „Barvínek sedí u okna a dívá se, jak mu ruce modrají, když myslí na Modrou slečnu.“ (zde s. 71) O Jensenově Marii Pellerové se čtenář dozví dokonce ještě méně než o Barvínkově Modré slečně. Celou dobu je záhadně vzdálená, jako by byla především jménem, z jehož zvuku se odvozuje celá představa o ní. Představa, která ovšem malíři slibovala být poslední záchranou: „Marie jediná mu zůstala ze všeho, co se zřítilo, když jas barvy Absolutna smyl barvy našeho slunce ze všech ploch, do kterých vykrystalizoval svět, život, sen.“ (zde s. 147) Sám autor těchto příběhů se nicméně utvrzoval v tom, že ani ta nejkrásnější jeho věta a ani to nejkouzelnější vtělení do dívčí postavy nevystoupí ven z jeho rukopisů a nedokáže živou spolužačku přesvědčit, aby změnila svůj postoj.

Není divu, že po poměření s tolikerou nedosažitelností získal Josef Kocourek pocit, že „nestačil“.

Přivodil si ztroskotání, ale ono „nestačil jsem“ pro něj mohlo být zároveň i výrazem toho, jak vysoko zamířil. V takovém neúspěchu by pak bylo i něco pýchy. Jaký by to byl moderní autor bez ztroskotání?

6.

V patnácté kapitole románu Josepha Delteila Pět smyslů se mládenec Gaspard, jeden z hlavních hrdinů, plaví po moři a pro ukrácení chvíle si čte v kabině knížku Josepha Delteila: „Pomalu se Gaspard zamotává ve spleť řádků. Obrazy ho zpitomují jako rány pěstí. Zmocňuje se ho geografická závrať. Pach Země mu stoupá na mozek. Pouští knihu a oddá se zúplna snění.“ (Delteil 1927, 114) Je třeba uznat, že obratem „geografická závrať“ Delteil účinek svých surrea­lis­tických příběhů vystihl dost přesně. V Pěti smyslech divoce smýká po planetě všemi národy, štve je bez zřejmého cíle stále kupředu, sleduje je uprostřed nekonečných tažení a plaveb, nahlíží do zmatku přechodných tábořišť i do prázdnoty vyrabovaných měst: „Nastala opět doba anabasí a exodů.“ (Delteil 1927, 70) 16

Obdobné „geografické závrati“ nás ale vystavuje i Josef Kocourek v závěrečných kapitolách Jensena a lilie, kde jako by prudce roztočil globus a z vysokého nadhledu nám ukazoval, jak se jednotlivými světadíly nezadržitelně šíří zničující myšlení Nihilistovo: „Padla Palestina, Indie i Japan. Sesuly se sloupy chrámů perských i věže bohů v nížině hindustánské. Rozpadl se Aden, Singapur i Vladivostok.“ (zde s. 153) U Delteila je to morová nákaza, která k nepoznání zpřevrací celou civilizaci, a u Kocourka zase nákaza nihilismu, vlna krutých zešílení a sebevražd.

To jistě mohlo vzniknout i nezávisle na sobě. Ještě doznívaly vzpomínky na první světovou válku, a lze si domyslet, kolik „geografické závrati“ se asi neslo se zprávami, které celé ty čtyři roky doléhaly jedna přes druhou z blízkých i vzdálených bojišť. Dobové ale byly i pocity odpoutání a nebývale zrychleného pohybu, sice navozené novými dopravními prostředky, ale zároveň často živené dávnými pohádkovými fantaziemi – Kocourek tady přirozeně souzněl s lecčíms, co tehdy do české literatury vnesli třeba autoři Devětsilu. V rané povídce Vladislava Vančury Dlouhý, Široký a Bystrozraký, knižně vydané roku 1924, jako by nebylo nic lehčího než přenášet se vzduchem nad nejznámějšími světovými velkoměsty a pralesy, oceány a pouštěmi. Vančura při tom ani nepotřeboval rozlišit, co už je z říše techniky a co ještě z říše kouzel, a tak jeho postavy mohlo nadnášet vzhůru právě tak čiré snění, jako „aeroplán či létající koberec“ (Vančura 1924, 54). Prostoru k pochybnostem tady bylo stejně málo jako v představách Josefa Kocourka, v nichž putování po světě také ze všeho nejvíc připomínalo obrazy ze starých bájí: „Nihilista plul z Čínského moře na malé lodičce, aby dokončil sen v pahorkatině rodné Evropy“ (zde s. 154).

Co ale Kocourka spojuje přece jen víc s Delteilem než s Vančurou, to je mapování oné epidemie hrozící vyhubit celé lidstvo. V románu Pět smyslů je tím určen dějový spád už od prvních odstavců. A protože to byla jedna ze dvou knih Josepha Delteila, které přeložil Miloslav Jirda, vysloveně by se nabízelo hledat právě tady určitý předobraz Nihilistovy smrtelně nakažlivé myšlenky z Jensena a lilie.

Jenže nejasnosti zaznamenané už u Delteilovy Cholery pokračují i v případě Pěti smyslů. Když pomineme překlad druhé kapitoly uvedený na jaře 1926 17

Josef Kocourek s Miloslavem Jirdou.

18

ve francouzském dvojčísle týdeníku Cesta, dostal se Delteilův román ke čtenářům až v říjnu 1927, kdy – podle tiráže – vyšel v nakladatelství Družstevní práce. Do tisku byl dán v létě v pražské dělnické knihtiskárně Grafia. Další Jirdův překlad, surrealisty zavržená Jana z Arcu, Panna Orleánská, vyšel ještě později, v prosinci 1927 v nakladatelství Svoboda a Solař.

To už bylo Kocourkovi o rok víc, než kolik psal Václavkovi. Připomeňme: „když mi bylo sedmnáct, učil jsem se u Giraudouxe a Delteila“. A že to v paměti držel poměrně přesně, dokládá bezprostředně připojená věta: „Pak jsem psal Kouzelné povídky.“ (Kocourek 1980, 116) Vznik Kouzelných povídek se dá v Kocourkových deníkových záznamech průběžně sledovat od ledna do prosince 1927, jsou to už práce osmnáctiletého autora. K setkání s Delteilovou prózou tedy muselo dojít podstatně dřív, nejpozději ve druhé polovině roku 1926. A Kocourek se s ní nejspíš seznámil ve větším rozsahu, pouhá jedna kapitola z časopisu by těžko zapůsobila tak nezapomenutelně. Zdá se tedy, že měl možnost půjčit si české překlady svých francouzských vzorů už v rukopisech. Proč by měl Jirdův oblíbený žák čekat až na to, kdy knihy vyjdou tiskem?

7. „Tady máš, chlapče, Ženu!“ Věta mimořádně symbolická. Zvláštním způsobem jako by vypovídala o přenosu literární inspirace mezi Jirdou a Kocourkem. Přitom je to věta z překladu, jedna z možná nejvíce zvýrazněných vět v Pěti smyslech: tečka na konci čtrnácté kapitoly, ve které bakteriolog Elie-Elie jako kouzelník vytahuje z kufříku mladou Peršanku jménem Muška, svou milenku, a dává ji darem mladému Gaspardovi (Delteil 1927, 111).

Ale napsat slovo Žena s velkým Ž, to už Jirda mohl jen těžko bez pomyšlení na svého neustále rozháraného studenta: „skoro všechny Kocourkovy prózy z té doby by mohly nést název Žena“ (Kocourek 1968, 119), potvrdil to sám v doslovu k románu, který se opravdu jmenoval Žena a který z rukopisné pozůstalosti připravil k vydání v roce 1968.

Je zarážející, že Jirda nikdy, ani u Ženy, ani u žádné jiné posmrtné edice Kocourkových textů nevyužil příležitosti, aby třeba jen okrajově zmínil, jaký

podíl mohlo mít na překvapivě prudkém autorskému vývoji jeho žáka to, co mu tehdy dával číst. Tedy i všechny překlady, pod kterými byl Jirda podepsán.

Přitom jejich ozvěnu musel vnímat lépe než kdokoliv jiný.

Není třeba příliš dokazovat, jak těsně jsme u Kocourkových až kosmicky přepjatých erotických obrazů, když u Delteila v Pěti smyslech čteme: „Její ňadra dokazovala křivku světa, křivku času. Její stehno bylo obrazem a zrcadlem všeho mléčného na světě.“ (Delteil 1927, 102) K tomu jen jeden z mnoha příkladů, Barvínkovo vyznání z Kocourkovy Modré slečny: „Dívám se na linii vrchu nad městem a vidím linii ňader mého zjevení. Vdechuji podzim a zalykám se láskou radosti. Dívám se na smyslnou linii hor a zjevuje se mi křivka vašich ňader.“ (zde s. 65) Z Kocourkovy Ženy žádné takové obrazy bohužel citovat nemůžeme.

Všechny, které by se snad nabízely, jsou totiž výrazně pozdější, pocházejí až z třetí verze románu, kterou Kocourek napsal v září roku 1929. První verzi spálil spolu s ostatními svými ranými texty na Rajmově skále u Brda 22. listopadu 1926, a nezachovala se ani verze druhá, chvatně dokončená v posledních týdnech téhož roku. Opravdu chvatně, i když do ní Kocourek podle deníků vkládal ty největší naděje. Zároveň ji ovšem chtěl co nejrychleji předat Jirdovi jako svému prvnímu čtenáři. Nejlépe hned 1. ledna, „aby rok 1927 začínal literárně“ (31. prosince 1926, Kocourek 2009, 27).

Nakonec to bylo o pár dnů později, ale už 4. ledna – téhož dne, kdy tak přezíravě ohodnotil Delteilovu Choleru – si zapsal, že rukopis Ženy se Jirdovi líbí (Kocourek 2009, 38). Začal se dokonce opájet i myšlenkou, že by Ženu poslal Jaroslavu Durychovi, který byl podle všech deníkových zmínek jeho nejobdivovanějším autorem.

V čem spočíval ten úspěch? Co přesně Jirda ocenil? Pokud nebude někdy nalezen nějaký neznámý opis, nezbude než smířit se s tím, že se to už nepodaří ani odhadnout. Dokonce není znám ani přesný důvod, proč musela nakonec druhou verzi Ženy nahradit ta třetí. V čem případně měla tu druhou překonat a co mělo naopak zůstat zachováno. Mezi oběma verzemi Ženy ovšem stojí Kráska, a to není jen časový údaj. To už je odlišný způsob vyprávění.

20

Kráska

1.

Po obou hlinitých březích poledníku 15° 30' se rozkládá země bledolících chudáků a hnědookých dívek, země chudá a nemocná, živá a neutěšující. Je to hornatá krajina, položená mezi nebe a zemi na zeměkouli jako zborcený obraz krásy a mírů.

Hora Tábor.

Osmdesát křížů je tu rozvěšeno po jasanech jako ovoce. Dvakrát za rok přichází sem z Lomnice kněz, aby se podíval do ran v chodidlech, dlaních a boku a nalil do nich vína. A jenom o veliké pouti z jara přicházejí sem zástupy vesnických dívek, aby tu prodaly svá květnatá srdce a něco té nepatrné krásy, která je na jejich těle usazena docela na povrchu a dá se setřít jediným polibkem jako barva motýlího křídla. Tato krajina dává krásné dívky, které jsou z poloviny nemocné a z poloviny chromé.

Jdete­li ze svaté hory Táboru dolů do hlubokého údolí, do sladkého města cukrářů, čalouníků, malířů a pražičů javajské kávy někam k Trutnovu, zděšeně zamhouříte oči a s rukama na tvářích se odevzdáte svému osudu a díváte se.

Kumburk kouří. Tiše a daleko. Zvičina se nalévá modrým mlékem jako prs. Bílý kostelíček a restaurace je na něm jako růžová bradavka. Z vřesnatých strání krkonošských stéká krajina pomalu k Vrchlabí, Tanvaldu a k Jilemnici.

Země nemá odtoku. Nikdo se tomu nebrání. Hromadí se vedle hladkých silnic jako zátopa. Bleděmodrá Sněžka se podobá chrpě. Cestující pomalu vonějí k jejímu okvětí. Pyl. Ach, to padá sníh – Život jde dál. A každý z nás si to opakuje za den bezpočtukrát. Vlaky se zastaví, dole ve městě zacinká klavír, po jižním svahu hory pomalu vystupuje černá řeholnice a myslíc na Pannu Marii, vzpomíná na svou lásku. Daleko, na návrších vichřice nerušeně protéká gotickými oblouky zřícenin, hrad se sesouvá, kámen za kamenem, přádelny v údolí Rokytky snují tento den. Je to krajina, kde srdce přejala funkci rozumu, kde v žulových lomech ženy odpočívajících dělníků bijí do skal kalnými rubíny svých snubních prstenů, aby v rovnoběžných vrstvách žuly a vápence vyryly nesouměrný diagram 160

své zmizelé lásky a pokory, kde acháty kvetou modře a červeně, kde úroda snů a nadějí daleko převyšuje bohatství země, kde nejistota lidského srdce činí tuto zemi věčně sopečnou a amorfní, smutnou a předurčenou hladu a žízni, kde žáby kuňkají po celý den a svítí očima vyšívanýma řasami a zlatem, kde aristony ve všech osamělých hospodách hrají jedinou píseň, kde mrtví nikdy nezetlejí a hřbitovy se šíří do zahrad jako pozemský mor, kde novorozeňátka se objevují náhle a bez ohlasu zanikají v zátopě života a nevracejí se už.

Máte­li odvahu sestoupit z temene svaté hory a vykoupat v prachu šedivých cest svou cizozemskou obuv, nebojíte­li se propastí a kluzkých lávek nad řečišti krve a slz a je­li srdce vaše tak statečné a uzavřené, že odolá vzlykotu stařen nad hrobem a pláči mladičkých dívek, které prohrály srdce v podivném a krátkém divadle lásky, vejděte do našeho města a kupte si tam sen.

Dokud však sedíte osamoceni ve skleněné restauraci vedle táborské rozhledny a necháte si položit sluníčko jako zlatý ubrus na své unavené ruce, dokud se příliš neoddáváte tomuto smutnému životu a hledíte nepohnutě do dna opilé, rubínové skleničky a splachujete z jícnu žízeň do temných útrob svého těla, nic vás nebolí a nic vám nevyčítá váš minulý život, ať byl jakýkoliv. Továrny v Lomnici, ve Vrchlabí a v Jičíně pracují bezbolestně a tiše, potůček slézá do Jizery a opatrně a pečlivě se vyhýbá stvolům blatouchů a pryskyřníků, žáby v něm plují břichem vzhůru, oblázky se převalují ve věčné hře radosti, vzduch, lehký a žhavý, nalévá se do trubek mlčících varhan a píská dojemně v hlubokých a měkkých akordech a mollových stupnicích; městští cukráři v údolí nabízejí dětem, cizokrajným slečnám a zaoceánským oblakům zmrzlinu, malíři pijí u svých pláten a dekorací jamajský rum a tiše kouří a nad mostem přes Popelku se zastaví zpěvačka a vidí v ní plout první žlutý list. Zamyslí se a ani by nevěřila, že má být konec všemu.

Je to pražský lékař, dr. František Zrzavý. Podzim na konci léta, ono podivné stadium, kdy se barvy květin koncentrují do ploch nejintenzivněji rozohněných, a pole jsou už vykradena a pustá, kdy nás léto opouští pomalu a nesměle, jako by se bálo o naše srdce, kam někdy vlilo mnoho radostí, s nimiž po dlouhé době hry a pokoje se loučíváme těžce a smutni.

161

Zrzavý sedí nad sklenkou vína a nemyslí na nic. Muž, který z lásky opustí svou nevěstu, své pacienty a naděje, který se vznese na tuto podivnou horu, aby tu nic nehledal, který kupuje pohlednice a nikomu je neposílá, nač by měl myslit? Nemyslí na nic. Motýl, jak letí kolem, sedá mu na čelo a propadá se mozkem až na srdce. A nebolí to a doktor vzpomíná na Olgu Neffovou a zachvěje se. Nikdo neví, je ­li to láskou nebo bolestí nebo zimou.

Zrzavá sedí u kulatého stolku, slunce rozložilo své spektrum na sta barevných čtverečků a vsadilo je opatrně do prázdných rámců oken, sklíčka se lesknou a světélkují, jejich reflexy poletují kolem rukou lékařových jako opuštěné myšlenky, pro něž už nebylo v těle místa.

Je konec srpna. Šedozelená země potichu vyrovnává pahorky s rovinami. Barvy luk a polí se neutralizují. Z jívy se spouští jako dlouhý pavouk první šedivý list a padá do Popelky. Smutek samot se stává ženštějším. Páry se stěhují ode vsi ke vsi, vyhýbajíce se všem lázním, promenádám a penzionátům. Ještě kvetou čekanky a vrbice. Ještě je země pod šípkovými keři teplá a načechraná. Ještě nebude třeba umřít.

Dr. Zrzavý zaplatí, restauratér poděkuje, pes u dveří měkce olízne modrý čtvereček na podlaze a spí. Je podzim, kdy blatouchy podruhé rozkvetou jako z jara, snad jenom na den, na dva. Na dotek zraku. Pro trochu lásky. A pak budou všechny pokladnice, kde květiny kupují svou zlatou krásu, vyčerpány a bude konec všemu. Bude se tak lehce umírat, až nebudeme mít co opouštět.

Dr. Zrzavý sedí na balvaně.

Balvan je studený a ostrý. Z údolí cukrářského města sem vonějí suchary a chladnoucí čokoláda. Vstane a pomalu jde po severním svahu k tomu městu v údolí vůně. Vrána, poplašená jeho lidstvím, vznese se jako černý prapor. Vedle na poli dohlodává vyhublý zajíček poslední jetelový květ barvy karmínové. ( Jarmila jela právě po vsi dolů v bílých šatech a bylo to tak krásné.)

Lékař došel vedle čtrnácti zastavení křížové cesty až ke studnici se zázračnou vodou. Socha mrzáka na klíně uzdravujícího. Na schodech už seděl žebrák s ryšavými vousy a pil z klobouku. Na podzim se všechno pozlacuje; i ústa 162

i dna řek; až do nich poslední list napadá, budou vyzlacená jako klenoty.

K němu si nesedne. O čem by spolu hovořili?

A jde dál po cestě k Ploučnici. Potkává kříž za křížem. Osmdesát Kristů se svíjí na dřevěných hvězdách, mlynáři, kteří po třiatřicet let mleli zdarma celému světu, jak byla smlouva mezi hadem a ženou, přibití bolestně na těžkých lopatách svých větrných mlýnů. Do ran zarostl mech. Vyronil jediný květ a vysypal pyl. Mlynáři umrou až na podzim, až pozdě v listopadě – Nepříliš daleko zahvízdal vlak, strojvůdce zastavil, aby pojedl. Ale doktor Zrzavý to všechno nechápe; má doma ženu, která mu nenáleží, je to Olga Neffová; její řasy jsou nesmírně dlouhé, ořechově hnědé oči ho po každé uměly pokořit a nikdy nevyhrál; neví už, jak se má žít, a žít se přece musí, máme-li v rukou sílu a řadu pacientů, kteří spíše ošetřují doktora svým něžným chováním, než on je, ach ano, žít se musí, protože on, dvaačtyřicetiletý muž, jemuž se místy šedivý vlas a ruce nepatrně zachvějí obavou před smrtí, nesmí se vrhnout pod vlak nebo se otrávit jako žena. Jeho myšlenky mají systém a řádné rozměry, jeho sny plují při samém srdci a od země se nikdy nevzdalují příliš daleko.

Sedne si do šedého trávníku, hlavu položí do dlaní a dovolí myšlenkám, aby stékaly do úst a po kravatě až k zemi. Je celý jedinou myšlenkou. Kdyby ta myšlenka uměla na sebe vzít podobu ženy, byla by to Olga Neffová.

Křížek na špičce kostela byl rezavý. Mech zlatověl a schnul. Podzimní růže voněly. Vandrák se zvedl a plížil se za lékařem. Věděl už podle jeho kroků, že bude brzy spát. Žebrák se nebojí ani vraždy. Je to život, který se věčně potácí mezi odpuštěním a zločinem. Trest nebolí, jenom dovoluje přemýšlet – Sladká atmosféra Lomnice stoupala výš a výš. Úředníci, rozrušení láskou, zapomínali uzavřít láhve s alkoholem, jímž omamovali perníková srdce budoucím milencům, alkohol vyprchal, suchary se rozpadly, vůně se rozptýlily a vznesly k nebesům, vůně pečiva se roztekla celým údolím, sledujíc spád Jizery, aby našla moře – Vůně omámily lékaře. Usnul.

163

I perníková srdce ve výkladních skříních se rozlomila, obrázky se odlepily a lásky byly marné.

Vandrák hbitě okradl lékaře, odplížil se podle devíti křížů do vesnice, zapískal na vlak a zmizel. Žoldnéři ve výklencích křížové cesty se tomu posmívali, paní Veronika vstala od nohou Ježíšových a podávala mu kapesník. Kristus mlčel a přendal dřevo kříže na druhé rameno. Bílé továrny se zrcadlily v tekoucích hladinách, tovární služky s kartáči v rukou a s obnaženými koleny lezly po řekách a čistily tyto obrazy. Na Krkonoších kvetly obláčky a z pramenů Labe pily dvě světlovlasé Němky s perlami ve vlasech. Komíny se chvěly jako tykadla. Na letecké trati Praha–Vratislav plul odpolední dvojplošník. Na návrších seděli malíři a kolorovali krajinu. Sedláci orali maková pole, zastavovali se uprostřed, napájeli voly a z jejich sépiových hřbetů po kusech dobývali měď. Elektrotechnici na stožárech jiskřili jako rakety, hudebníci tiskli ke rtům trubky, aniž hráli. Na novopackém náměstí se pod mladou lipou zastavila studentka a divila se, že už listí padá. Jasany vstříkly poslední kapku zemských šťáv do své koruny, jako by měly ještě vyživit jeden květ. Do zázračné studně spadla mrtvola černého motýla. Okraje křídel už žloutly. Na podzim se všechno pozlacuje a všechny hříchy se odpouštějí.

Jde se přece spát anebo umřít, a to je stejné – Lékař se probudil chladem.

Byl už soumrak. Kravata se vznášela ve vzduchu. Kabát byl rozepjatý. Kapsa obrácená a vedle studnice ležel zapomenutý klobouk žebrákův.

V Lomnici, městě cukrářském, smetišti chudých horských tkalců a nemocných šiček kapesníků, obuvníků, jimž konkurence béře života, kresličů písma a cihlářských dělníků, v sídle špatných kněží a řeholnic, mezi slévárnami, zelinářskými krámky a strojírnami, na bledém kluzišti smíchu a bídy, šel po náměstí člověk, hledající žebráka. Volal do všech dveří, zvedal mříže všech mnohookých kanálů. Sochař vedle továrny dr. Rohana převrátil sochu, posadil se na ni a smál se. Žena, která běžela s modrou pleškou pro mléko, cosi tušila 164

a schovala se. Cukráři v bílých pláštích postavili se do dveří krámů s rozpálenými pánvemi a byli by mu propálili srdce, kdyby se byl odvážil hledat zloděje v jejich bonbónech a trubičkách. Když doběhl na nádraží, neprodali mu jízdenku; neměl peněz. Prosil – neodpovídali mu. K večeru zešílel.

A právě za soumraku toho dne dotiskli ve velkém grafickém závodě pařížském podobiznu paní Guillotové a vložili ji mezi listy mezinárodního časopisu jako přílohu – Posledního srpna.

Barva zlata se pomalu prodírá k povrchu stromoví, mědirytina léta se pomalu taví v okrový bronz podzimu. Dnes dáme sbohem láskám, které rozkvétaly v květnu, dnes se rozloučíme s řekami, ve kterých jsme smáčeli svá kaštanová stehna, obávajíce se o bílou nevinnost svých klínů, dnes naposledy navštívíme stín temné rokle, abychom v ní hledali samotu léta; dnes položíme polovinu snů potichu vedle laviček v rozechvělém parku, na slunné skalní plošiny dáme sezobat holubicím a čápům, až potáhnou z Baltu do Egypta, poslední zbytky vložíme do bílé obálky a pošleme za nimi jako dar. Dnes odplyne srpen jako dlouhá loď, po jejíž žhavé palubě jsme došli až na záď, a už stojíme u samého zábradlí a díváme se, jak se loď pod našima nohama zvolna posunuje dál a dál po proudu veliké řeky, aniž se sami účastníme tohoto velkolepého pohybu.

Najednou se k nám vrátí řada minulých měsíců, slyšíme květen, nesený bzukotem čmeláků, vidíme červen, připíchnut na šatech městských slečinek jako červenou vstupenku do sálu radosti a lásky, červenec hladí tváře a pudruje je pylem stolistých růží – a vzpomínáš si na dlouhé osiny ječmene nebo na dlouhé štětky kamzíků. Teď bys jenom sebral vytrhané lístky kalendáře a vlepoval je znovu a našel bys všechny prohýřené neděle a zasněné pondělky, kdyby vítr byl neroznesl minulost tvých dnů do temna zapomenutí, kam nám nesmí být dovoleno vejíti.

Kapesník z vlaku domává, ruka jej nedrží dosti pevně, vysmekne se, klesne vedle trati na malou pěšinku jako první sníh. Hostitelky najednou ustrnou, 165

neboť nádobky s kořením, vůní a příchutěmi jsou prázdné, letní hosté se stanou nepříjemnými motýly, které milujeme jednotlivě a nenávidíme v tlupách, opustí nás s náručemi jeřabin a divokého bezu, aby si je doma zavěsili na vyhaslé lampy ložnice, opustí nás vlaštovky a jiřičky, vlaštovky vzlétnou mezi hvězdy a vykrvácejí tam, jiřičky zamíří k Itálii, a ony to budou, které nám odloudí veselá rána a vlídné soumraky, kdy sedíme na zápraží a podle výšky hmyzu soudíme na krásu budoucího dne. Po polích přejde koroptev a celé strniště se stane letištěm jejích křídel, na mezi žloutne tráva, na střeše žloutne bílý holub, na řece žloutne leknín, na ústech žloutnou slova, na ruce žloutnou stříbrné prsteny. Nádraží jsou plná letních hostů, tváře se rychle ještě pudrují, z vlasů se rychle vyčesává vůně samoty, hřeben uvízne, ruce nahmatají květ, jiřina se zahodí; není třeba památek, vlak se už blíží, není kdy schovat hřeben, dav se řítí do vagónů, konec procházkám, konec volnosti, konec žízni a hladu, konec léta. Vzpomínky se zahodí, radost se vrátí, srdce si jenom vzdychne. Vlak z hor sklouzne do nížiny. Ale tady, mezi Sněžkou a východem, zůstane celá krajina, jako by už nebylo vagónů pro těch několik hor a stromečků, které ji povznášejí k nebi. A já vím dobře, že u nohou jedné pražské slečny, mezi stěnou vozu, jejími kotníky a protější lavičkou, bylo dost místa i pro tu krajinu i pro těch několik dní léta, které nám zbývají jako závěs, který už vlastně nepatří k nábytku. Krajina vyroní několik kapek síry. Na Staropackých horách rozkvete jíva. Letos už podruhé. Jednou ty bílé květy lámeme, když láska začínala, podruhé se na ně jenom teskně díváme, všechno minulo tak krátce, a tak dlouze se to musilo žít, a i když jíva dvakrát rozkvetla a dvakrát bylo možné nastavit ruce jejímu pylu a oči její kráse, přece jenom jedenkrát byl polibek první a krásný. Kamsi dál do hor běží vítr, hledaje úžlabinu, aby se do ní svinul jako šedivý pes. Je čas, kdy každý hledá něco, s čím by se rozloučil. Někdo opouští odznaky léta, slunce, plovárny, zakotvené u zelených kamenů, napjaté pod souhvězdím labutě, pěšinky, běžící rovnoběžně k místům lásky, samoty, obtěžkané vzpomínkami a tichem, hory, na jejichž temena ses musil vyšplhat, abys viděl do očí dívce v údolí, kopečky v poupatech, kopečky tak nepatrné, že se jim posmívají, někdo teskní po jaru, po konvalinkách a výletech v osobním autu, zahradníci smutně hledí na šípkové 166

keře, které zbytečně očkovali, růže jsou bezlisté, větve opadávají, život se přisává k podlaze skleníku.

2.

Olga Neffová položila zavazadla vedle na lavičku a podívala se do okna. Kupé bylo prázdné. Opouštěla Prahu. Brzy se vlak hne, vznese se k nebi a odletí k horám. Sedadla vyjeveně sedí na podlaze jako rozloupnuté lusky. Snad ještě někdo přijde, ve dveřích se rozhlédne, hodí balíky napřed a vřítí se do té samoty. A není slyšet, jak vzduch kolem vlaku tiše zapískal a zatroubil, jak se kola vzňala počátečním pohybem a cestující usedli na lavičky s rukama v klínech, přemýšlejíce, o čem nejlépe hovořit.

Krajina se napjala od okna k oknu, film lásky se proměnil za film ciziny.

Olga Neffová je profesorkou chemie a psychologie a jede do horského města hledat příbuzné a reálku, kde má vyučovat. Políčka, okradená o své barvy, zimomřivě hladila sklo, jeřabiny, červený znak podzimu, rostoucí v zástupech na stráních, podobaly se vinicím, přicházející děti lámaly v hroznech toto ovoce zimních ptáků a zdobily jimi bledé šíje a opálené ručky, kozy mečíce na vlak poklekají do ocúnů, pasáci, kouříce mák, myslili na lepší pastviny, strážci vedle trati s praporky v rukou hleděli za vlakem, kde Olga Neffová odvážela srdce do hor a myšlenky daleko za ně.

Tisíce lidí hledělo za tímto vlakem. Okna byla pustí; za hodinu vystoupil poslední cestující a Olga zůstala samojediná. Přišel starý průvodčí, prokousl v předních zubech jízdenku a on byl poslední, kdo navštívil vagón. Stanice za stanicí přetínala přímočarý běh lokomotivy, zastávky byly prázdné, nádraží plná cestujících, čekajících hodinu za hodinou na vlak, na svůj vlak, který by je dovezl ke dveřím domova, a odkládajících den za dnem chvíli odjezdu, jako by celý život potom byl bezútěšný a marný.

Za hodinu začalo pršet. Mlha natekla do údolí jako mléko. Kdesi pukly kádě vody a zaplavily zemi. Je to jako šat bílé ženy, když si kleká, nebo jako stříbro, které se rozpráší. Olga položila čelo na okno a zamhouřila oči. Kapky tohoto dne cinkaly na střeše vagónu jako rolničky, ale nebyly to zvonečky pasáků, když sbírají stádo, ani radost kněze, když zvoní při mši; 167

kapky rozezvučovaly ticho studeně a temně, jako když se při požáru srdce taví a lana jsou přervaná – Kolejnice se lesknou a rychle rezavějí. Hodiny se v mlze stanou nezměřitelnými a lstivými, žena se stane zvláštním druhem květiny – nikdo tu neurčí počet lístků okvětních a korunních, ani čas, kdy se zasévají, ani hodinu, kdy se sklízejí. Mlha absorbuje radost, roníc příjemný smutek ze všech buněk a pórů, aniž si je vědoma své funkce. Mlha je hmotnější než kov, mlha je stříbrem království, přátelstvím muže a ženy, sestra vinic, útočiště zlodějů žen a pijáků vína.

Olga by spala. Po celý život by spala. Až do tohoto okamžiku, kdy by jí oznámili, že už zemřela. Ale vlak, jako by jel po žitném stéble, plném zlomů a kolínek, otřásal lavičkami a život se nad nimi chvěl jako hořká vůně, kterou je třeba věčně vdechovat a chutnat. Život se třásl kolem Olgy jako bezbarvý rosol a bylo zbytečné mu unikat a hlavu pokládat na sklo mlžného okna.

Olga vzdychla a rozhlédla se po vagóně.

Ticho spalo rozvěšené po všech stěnách, samota ležela na lavičkách a pohupována rytmem nárazů měnila se v bázlivé přátelství, vlak běžel dál, strážníci zvedali závory, zlodějové v čekárnách hleděli do jízdních řádů, dívky seskupené náhodami na jediné nádraží barvily si rty rybízem; jedna druhé.

Byla sama. Nikdo mimo ni se neodvážil cestovat do hor. Nikdo ji tu nenavštívil. Nikdo jí tu neřekl, že ji má rád. Nemyslila na nic. Nač myslit, když venku prší a prší, když všichni se halí do plášťů a hospod a myšlenky samy o sobě mají dosti síly, aby se zmocnily lidského srdce a hrály si s ním.

Stanice poskočila za stanicí. Po hodině se slečna zvedla, aby prošla celým vlakem jako černý sníh. Nenašla člověka. Smutná usedla vedle svých balíčků, naklonila hlavu a hleděla ven, kde ženy stály nad studenými potoky s přetékajícími nádobami, aby se umyly a učesaly, kde žebráci, promoklí a zmrzlí, táhli k hospodám, kde už bylo zavřeno.

Vlak štkal. Stromoví teskně bzučelo. Hmyz umíral v miliónech. Čápové táhli v podobě srdce, divoké husy v podobě kopí. Mračna se dotýkala věží.

Sedmikrásky vyronily poslední poupátka, podzimní růže vedle cest dlouze zavoněly, pasáci spali vedle spících krav, na stráních mečely srnky s ušima 168

vztyčenýma k obloze, na patníku vedle silnice seděl potulný zpěvák s harfou a povoloval struny.

Vlak se blížil k Nové Pace, kde se červenala reálka. Olga pomalu srovnala balíky ke dveřím, vzduch červenal už západem, vlak zastavil ve Staré Pace a tam dívka vystoupila.

Octla se na nádraží. Cizinci už opustili lavičky a odjeli na jih. Několik černých Slováků se opíralo o zeď, profesorka prošla budovou, seskočila ze schodů a spěchala k domu své sestry, která tu bydlela ve velikém domě vedle cesty.

Sluníčko umíralo bez bolestí a slz. Mráčky se blouznivě chvěly, jako by ze sebe vysypávaly poslední světlo. Na železničním viaduktu, právě uprostřed, se zastavil úředník a díval se na tu slečnu, která se mu zdála velmi krásná a neznámá. Vzduch tekl usměvavě a nepřetržitě. Bronz na sochách se leskl a světice měly oči průzračné jako ze skla. Když šla kolem červeného hotelu, stála ve dveřích dívka a trhala dopis, pouštějíc útržky do podzimního větru. Olga se na ni podívala. Dívce vyšlehl z očí modrý zrak jako záblesk a odběhla. Sluníčko už zapadalo. Barvy se ztlumily soumrakem. Slečna vcházela do nového života, který ležel před ní jako kus krajiny. Buď se v ní stane hvězdou nebo stromečkem vedle cesty, nebo propastí.

Dnes je třeba dojít až ke dveřím velikého domu, nesměle zaťukat a otevrou­li, vejít. Olga jde, na mostě potká žebráka s ryšavými vousy a bez klobouku, jak ztřeštěně běží k hospodě. Jde dál a vidí dům, kde bude žít. Jeho střecha je šedivá, zdi slabě zažloutlé, dům bez zahrádky, tváře bez úsměvů a okna bez květin.

3.

Jan Medek se probudil.

Světlo mu nateklo do očí, až se otřásl. Sny v proměnění času dostaly podobu květin, jejichž vůně určuje směr místa, kde vyrostly. Jan Medek nemyslil na květiny. Bylo mu, jako by se znenadání stal kusem stříbra, které zvoní.

1. září.

Je třeba zahodit srpen s dívkami a vzpomínkami, je třeba vstát, umýt se a učesat a jít do školy. Jan Medek je studentem. Je mu dvaadvacet let a ještě 169

Ediční poznámka

V přítomném svazku přinášíme tři novely Josefa Kocourka z let 1926 a 1927, které doposud vyšly buď pouze časopisecky (Kráska, Modrá slečna), nebo soukromým nákladem (Jensen a lilie). Šestnáctiletý autor – připomeňme jen, že Kocourek se narodil v roce 1909 a zemřel v roce 1933 – sice v listopadu 1926 spálil své ranné prozaické i básnické dílo, ovšem paralelně chrlil dál množství textů. Ještě do konce roku 1926 spadají novely Modrá slečna, Jensen a lilie (původně s názvem Blázni) a zejména několik verzí novely Žena; novela Kráska (původně pojmenovaná jako Madame Guillot) je datována srpnem 1927.

Narozdíl od finální podoby Ženy z roku 1928, která vyšla knižně poprvé v roce 1968, od deníků (v souborech Extáze, 1971, a Marto Marto Marto, 2009) a výborů povídek (Srdce v dlani a Šest milostných, obojí 1964) nebyly tři zmiňované a zde představené novely nikdy připraveny ke knižnímu vydání.

Důvodů může být víc – nacházely se v různých archivech, nebyly možná editory shledány dostatečně reprezentativními, možná že svou roli sehrálo i větší zaujetí literární historie pro Kocourka-prozaika v pozdější fázi jeho „prochrleného“ života. A zároveň mohl hrát roli i Kocourkův vlastní skepticismus, který tyto práce označoval slovy „průměr“ a „lyrická mizérie“.

K vydání novel došlo až po roce 1990: Novela Jensen a lilie se zachovala ve strojopisu v pozůstalosti sochaře Ladislava Zívra (celkem 52 strojem 209

paginovaných stran čistopisu s pravopisnými opravami cizí rukou, které mohou být prací Kocourkova mentora Miloslava Jirdy, který se o Kocourkovu rukopisnou pozůstalost staral a jemuž byla odkázaná). Z tohoto strojopisu byla nejprve představena Jaromírem Typltem v časopisu Host (1996, č. 3–4) kapitola 10. a část kapitoly 11. a posléze vyšla novela jako celek v roce 1998 coby regionální tisk s doslovem Víta Ondráčka, v přípravě Jaromíra Typlta a Zdeňka Mitáčka v edici Pakárna v Nové Pace v nákladu 187 číslovaných výtisků. Vycházíme z této edice, ale zároveň jsme text znovu přehlédli dle zapůjčeného strojopisu a upravili některá dříve přehlédnutá, editory doplněná nebo naopak vynechaná místa. Jednalo se především o drobnější chyby literního rázu, táhnoucí se celým textem, dále vynechávky jako „zoufání“ m. „uzoufání“, přehození slov, případně doplnění některých slov navíc, které v původním textu nejsou (typ „V pravici houpe těžkou černou ebonitovou hůlkou“ m. „V pravici houpe černou ebonitovou hůlkou“). V těchto všech případech se vracíme k původnímu znění strojopisu.

Novely Modrá slečna a Kráska se nachází v Kocourkově pozůstalosti ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. V roce 2010 byly obě dvě připraveny k vydání na pokračování v literárním obtýdeníku Tvar (Kráska v č. 1–13, Modrá slečna v číslech 14–21). Z tohoto vydání (ed. Michal Jareš) vycházíme i pro přítomné znění, opět s přehlédnutím původních dochovaných textů. Modrá slečna se v Kocourkově pozůstalosti dochovala jako rukopis (75 číslovaných listů s občasnými škrty a opravami), přičemž hned na začátku jedna strana pravděpodobně chybí (vyznačujeme […]). Kráska existuje ve dvou strojopisných kopiích (v obou případech se jedná o 50 stran ručně paginovaného průklepu).

Jedna kopie je podobně jako v případě Jensena a lilie opatřena pozdější korekturou, psanou plnícím perem (opět pravděpodobně od Miloslava Jirdy), kde dle našeho názoru Jirda příliš zasahoval do Kocourkova stylu. Přikláníme se proto k neopravené druhé strojopisné kopii, ovšem přijímáme některé opravy literního charakteru Jirdovy, ve shodě s úpravami zanesenými do kopie Jensena a lilie. Na doporučení Jaromíra Typlta opravujeme zápis „kde akáty kvetou modře a červeně,“ podle kontextu na „kde acháty kvetou modře a červeně“.

210

Při přípravě všech tří textů jsme upravovali znění podle platné jazykové normy, i když leckdy ponecháváme Kocourkem zvolenou podobu slov (typ „všickni“), ovšem měníme autorem zjevně chybné zápisy některých opakovaných slov (typ „Klub vyjímečných“ namísto „Klub výjimečných“). Proměnou prošly zápisy slov přejatých (mj. „bernardin“ na „bernardýn“, sjednocení tvarů „piáno“ i „piano“ na „piano“), dle dnešní podoby též sjednocujeme a upravujeme psaní přejatých jmen (typ „Wodrov“ na „Woodrow“) a místních názvů (typ „Singapoore“ na „Singapur“). Narozdíl od předešlých vydání nezachováváme kolísání v psaní předložky „se/ze“, ale upravujeme a sjednocujeme ve všech textech podle progresivnější podoby pravidel. Takový přístup pak uplatňujeme i v úpravě interpunkce a v kvantitě. Vzhledem k evidentnímu psaní bez zpětné osobní korektury nacházíme ve všech třech novelách nesrovnalosti týkající se číslování kapitol; tuto nedůslednost upravujeme.

Zároveň bychom chtěli poděkovat Vítu a Janě Ondráčkovým a pracovníkům Vlastivědného muzea v Šumperku za nevšední ochotu při zpřístupnění textů. Zcela zásadní poděkování patří Barboře Janouškové, bez které by celá práce byla jen polotovarem, Boženě Správcové, s jejíž pomocí vznikl původní přepis dvou novel publikovaných v Tvaru, Zdeňku Mitáčkovi, který se postaral o první přepis Jensena a lilie, Petru A. Bílkovi, bez nějž by k samotnému nápadu vydat Kocourka v edici Skrytá moderna nedošlo, a Jaromíru Typltovi, který pochodeň kocourkovskou dlouhodobě nese a předává dál. jar

211

Obsah

Jen snění před Koukolem 5 ( Jaromír Typlt) Spolužákem na zapřenou ( Jaromír Typlt, dovětek)

49

Modrá slečna Jensen a lilie Kráska

53 101 159

Ediční poznámka

209

Dosud vydáno Arnošt Vaněček: Vor Medúzy Veronika Broučková (ed.): Srdce a smrt / Antologie brněnské Literární skupiny Jiří Kolář: Rudý havran / Nový don Quijote Jaroslav Seifert – Karel Teige (eds.): Revoluční sborník Devětsil / reprint Dana Nývltová: Femme fatale české avantgardy / Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu Michal Bauer: Automatická madona / Antologie Skupiny Ra Dušan Pala: Stromy a kamení Erik Gilk (ed.): Almanach na rok 1914 / reedice Olga Barényiová: Román Zuzana Říhová (ed.): Neplač, vstaň a střílej!

Zdeněk Brdek: Obhájce moderního umění – Jindřich Chalupecký v kontextu 30. a 40. let 20. století

Skrytá moderna Česká literární avantgarda je tradičně reprezentována tvorbou několika dominujících osobností a už poměrně dlouho je součástí standardní školní výchovy, což, zdá se, činí z tohoto areálu zaprášené panoptikum čpící naftalínem. Tento efekt obvykle vzniká tam, kde je jistý typ dobových uměleckých promluv izolován a představován jako pevný, definitivní a zdánlivě lehce srozumitelný objekt, který můžeme dobře popsat ze všech stran. Diskurz avantgardy, a to i v okruhu literárních textů, má však mnohem širší přesahy, než by se ze zavedeného a obvykle reflektovaného domácího kánonu mohlo zdát. Nikdy se v historii nevyskytoval izolovaně, ale byl konfrontován s dalšími typy dobových diskurzů, s nimiž sdílel svůj historický horizont a vůči nimž se vymezoval.

Cílem ediční řady Skrytá moderna je poukázat na tuto rozprostraněnost řeči avantgardy, na její nejednoznačnost, živost, na různé – dnes pozapomenuté či marginalizované – varianty, na její penetraci mimo tradičně popisovaný prostor, ale i na některá menší díla oněch dominujících osobností, která z nějakých důvodů zůstala či zůstávají mimo centrum pozornosti čtenářů i literárních historiků.

Smyslem edice není hledat v českých literárních dějinách nový rozvrh a novou hierarchizaci. Smyslem je konfrontovat známé a obecně akceptované podoby dobové řeči moderny s podobami pozapomenutými nebo z nějakých důvodů dosud nereflektovanými tak, aby čtenářům bylo umožněno – možná v lecčems nově či nezvykle – pozorovat mnohdy dramatické úsilí modernistů o nový jazyk, nové vidění objektů, člověka, času, prostoru i sebe sama. V kontextu známém i neznámém.

Každý svazek edice přináší jak edici původních textů, tak obsáhlou studii k nim. Edice vychází ve spolupráci nakladatelství Akropolis a Centra výzkumu české umělecké avantgardy na FF UK v Praze a na FF JU v Českých Budějovicích.

Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek, Filip Tomáš

Josef Kocourek

Jensen a lilie Modrá slečna Kráska

EDICE SKRYTÁ MODERNA Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) ve spolupráci s Centrem pro výzkum novější české literatury a literární teorie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v roce 2021 jako svoji 427. publikaci Studie: Jaromír Typlt Ediční příprava: Michal Jareš Redakce: Barbora Janoušková Grafická úprava a obálka s motivem Schoulené (1933) Ladislava Zívra: Zdeněk Trinkewitz Sazba písmem Caslon a Universe: Stará škola (staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly: Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 216 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-345-4, ISBN 978-80-7470-379-9 (MOBI), ISBN 978-80-7470-404-8 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz.

Doporučená cena včetně DPH 229 Kč www.eshop.akropolis.info

Josef Kocourek — tři novely

Jensen a lilie / Modrá slečna / Kráska

Souborným vydáním tří novel Josefa Kocourka (1909–1933) z let 1926 a 1927, které byly dostupné jen v podobě bibliofilie, nebo vyšly pouze časopisecky, se víceméně završuje dlouholeté bádání a vydávání Kocourkova díla. Všechny tři texty spadají do autorovy tvorby „před“ jeho známějšími – a dodejme, že již vydanými – novelami a romány (mj. Srdce, Žena, Zapadlí vlastenci 1932) a doplňují tak Kocourkovy deníkové záznamy a povídkovou tvorbu z druhé poloviny dvacátých let. Najdeme zde pro autora typické rysy i obsese s prvky často ještě chlapecky naivními. Je ale nutné si vždy uvědomovat, že v době vzniku všech tří próz bylo Kocourkovi sedmnáct let.

Nesmírně nadaný spisovatel, umírající na tuberkulózu ve „wolkerovských“ 24 letech, absorboval velmi rychle avantgardní poetiku a doslova vychrlil řadu textů jdoucích ruku v ruce s dobovým nejmodernějším uměním. Evidentní jsou vlivy expresionismu a poetismu, jako je okouzlení městem, často bizarní erotika, podivuhodný exotismus, ale také výrazné motivy sociální a s nimi spojená místy až podivně vyšinutá brutalita a výstřednost jedinců.

Kocourkovou smůlou a prokletím bylo dlouhodobé opomíjení a regionalismus, takže jeho dílo bylo známé jen málo. K objevování Kocourka dochází od šedesátých let a trvá vlastně dodnes. Trojice textů je tištěna z dochovaných strojopisů (ed. Michal Jareš) a doplněna studií Jaromíra Typlta.

Josef Kocourek

Jensen a lilie Modrá slečna Kráska

ISBN 978-80-7470-345-4

D o p o r u č e n á c e n a 2 2 9 K č

Josef Kocourek

EDICE SKRYTÁ MODERNA