Agota Kristofová: Včera by Akropolis

Agota Kristofová Včera

Agota Kristofová (1935—2011) je českému čtenáři známá díky své trilogii Velký sešit (1986, česky 1995), Důkaz (1991, česky 2001) a Třetí lež (1991, česky 2001) — díly, která byla přeložena do desítek jazyků, a která byla kritiky přirovnána k dílům Samuela Becketta a Eugèna Ionesca. — Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Agota Kristofová

Agota Kristofová Včera román

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Agota Kristof: Hier

ISBN 978-80-7470-513-7

ISBN 978-80-7470-514-4 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-515-1 (ePUB)

Včera bylo všechno krásnější

hudba ve stromech

vítr v mých vlasech a v tvých napřažených rukou

slunce

Včera foukal známý vítr. Vítr, se kterým jsem se už setkal.

Venku bylo předčasné jaro. Kráčel jsem ve větru rozhodným rychlým krokem jako každé ráno. Přitom jsem měl chuť vrátit se do postele a lehnout si, nehýbat se, na nic nemyslet, o ničem nesnít a zůstat tam ležet až do chvíle, kdy bych pocítil, že se blíží to, co není hlas, chuť ani vůně, jenom úplně matná vzpomínka, která pochází z míst za hranicemi paměti.

Dveře se pomalu otevřely a mé spuštěné ruce s hrůzou nahmataly hedvábnou a hebkou tygří srst.

„Hudbu,“ řekl tygr. „Zahrajte něco! Na housle nebo na klavír. Ale radši na klavír. Hrajte!“

„Neumím to,“ řekl jsem. „Nikdy v životě jsem na klavír nehrál, nemám klavír, nikdy jsem ho neměl.“

„Nikdy v životě? Co je to za hloupost? Běžte k oknu a hrajte!“ Naproti mému oknu byl les. Viděl jsem, jak se ptáci slétají na větvích, aby si poslechli hudbu. Viděl jsem ptáky. Jejich skloněné hlavičky a strnulé oči, které se dívaly někam přese mě. Má hudba byla pořád hlasitější a hlasitější. Začala být nesnesitelná.

Z větve spadl mrtvý pták. Hudba zmlkla.

Otočil jsem se.

Tygr seděl uprostřed místnosti a usmíval se.

„To by pro dnešek stačilo,“ řekl. „Měl byste cvičit častěji.“

„Ano, slibuju vám, že budu cvičit. Ale víte, čekám návštěvu. Mohlo by jim přijít zvláštní, že jste tady u mě.“

„Přirozeně,“ řekl tygr a zívl si.

Ladně vykráčel ze dveří, které jsem za ním zamkl na dva západy.

„Na shledanou,“ prohodil ještě na odchodu.

Lina na mě čekala opřená o zeď u vchodu do továrny. Byla tak bledá a smutná, že jsem se rozhodl zastavit a promluvit s ní. Ale minul jsem ji a ani se na ni neotočil.

O chvíli později, když už jsem zapnul stroj, stála vedle mě.

„Víte, je to zvláštní. Nikdy jsem neviděla, že byste se smál.

Už vás znám léta. A za celá ta léta, co vás znám, jste se ani jednou neusmál.“

Podíval jsem se na ni a vybuchl smíchy.

„Byla bych radši, kdybyste to neudělal,“ řekla.

V tu chvíli jsem pocítil silný neklid a vyklonil se z okna, abych zjistil, jestli pořád ještě fouká vítr. Pohyb ve stromech mě uklidnil.

Když jsem se otočil, Lina byla pryč. A tak jsem jí řekl:

„Lino, mám tě rád. Opravdu tě mám rád, Lino, ale nemám čas na to myslet, je tolik věcí, na které musím myslet, třeba na ten vítr, měl bych teď jít ven a chodit ve větru. Ne s tebou, Lino, nezlob se. Chodit ve větru může člověk jenom sám, protože existuje tygr a klavír, jehož hudba zabíjí ptáky, a strach může odehnat jenom vítr, to je známá věc, vím to už dávno.“

Stroje kolem mě zvonily k modlitbě.

Prošel jsem chodbou. Dveře byly otevřené.

Ty dveře byly vždycky otevřené a nikdy jsem se jimi nepokusil vyjít ven.

Proč?

Vítr se proháněl po ulicích. Prázdné ulice mi připadaly zvlášt ní. V pracovní den ráno jsem je ještě nikdy prázdné neviděl.

Později jsem si sedl na kamennou lavičku a brečel.

Odpoledne svítilo slunce. Po nebi běžely mráčky a bylo velmi příjemně.

Vešel jsem do restaurace, měl jsem hlad. Číšník přede mě položil porci sendvičů.

Řekl jsem si:

Teď se musíš vrátit do továrny. Musíš se tam vrátit, nemáš žádný důvod přestat pracovat. Ano, teď se tam vrátím.

Zase jsem se rozbrečel a došlo mi, že jsem snědl všechny sendviče.

Jel jsem autobusem, abych tam byl rychleji. Byly tři odpoledne. Mohl jsem pracovat ještě dvě a půl hodiny.

Obloha se zatáhla.

Když autobus projel kolem továrny, kontrolor se na mě podíval. O kus dál mě vzal za rameno:

„Konečná, pane.“

Místo, kde jsem vystoupil, bylo něco jako park. Byly tam stromy a pár domů. Když jsem vešel do lesa, byla už tma.

Padal teď hustý déšť se sněhem. Vítr mi divoce bičoval obličej. Ale byl to on, ten samý vítr.

Šel jsem směrem k vrcholu, stále rychleji.

Zavřel jsem oči. Stejně nebylo nic vidět. Na každém kroku jsem narážel do stromů.

„Vodu!“

Daleko pode mnou někdo zakřičel.

Bylo to směšné, voda byla všude.

Měl jsem taky žízeň. Zaklonil jsem hlavu a s rozpřaženýma rukama jsem nechal své tělo spadnout. Zabořil jsem obličej do studeného bláta a znehybněl.

Takhle jsem umřel.

Mé tělo brzy splynulo se zemí.

Samozřejmě že jsem neumřel. Nějaký kolemjdoucí mě našel, jak ležím v blátě uprostřed lesa. Zavolal záchranku a odvezli mě do nemocnice. Nebyl jsem ani omrzlý, jenom promočený. Celou noc jsem prospal v lese, nic víc.

Ne, nebyl jsem mrtvý, měl jsem jenom skoro smrtelný zápal plic. Musel jsem zůstat šest týdnů v nemocnici. Když jsem se z plicní choroby zotavil, převedli mě na psychiatrii, protože jsem se chtěl zabít.

Byl jsem rád, že jsem v nemocnici, zpátky do továrny se mi nechtělo. V nemocnici mi bylo dobře, starali se o mě, mohl jsem spát. Měl jsem tam na vybranou z několika jídel. Dokonce jsem mohl kouřit v malé kuřárně. Mohl jsem kouřit, i když jsem mluvil s doktorem.

„Vlastní smrt se napsat nedá.“

To mi řekl psychiatr a já s ním souhlasím, protože když je člověk mrtvý, psát nemůže. Ale vnitřně si myslím, že můžu napsat cokoliv, i když je to nemožné a i když to není pravda.

Většinou se spokojuju s tím, že píšu v duchu. Je to jednodušší. V duchu všechno probíhá bez potíží. Ale jakmile člověk začne psát, myšlenky se proměňují, deformují a všechno začne být falešné. Kvůli slovům.

Píšu všude, kam přijdu. Píšu cestou na autobus, píšu v autobuse, v pánské šatně i u stroje.

Potíž je v tom, že nepíšu to, co bych psát měl, ale nejrůznější hlouposti, věci, které nikdo nemůže pochopit a které nechápu ani já sám. Večer, když zapisuju, co jsem přes den

napsal v duchu, říkám si, proč jsem to všechno napsal? Pro koho a co mě k tomu vedlo?

Psychiatr se ptá:

„Kdo je Lina?“

„Lina je jenom vymyšlená postava. Neexistuje.“

„A co tygr, klavír a ptáci?“

„To jsou prostě noční můry.“

„Pokusil jste se zemřít kvůli nočním můrám?“

„Kdybych se opravdu pokoušel umřít, už bych byl mrtvý. Chtěl jsem si jenom odpočinout. Už jsem nemohl dál takhle žít, továrna a to všechno, že nemám Linu, že nemám naději. Vstávat v pět ráno, jít, běžet po ulici, abych chytil autobus, čtyřicet minut cesty, příjezd do čtvrté vesnice, mezi tovární zdi. Ve spěchu si natáhnout šedý pracovní plášť, píchnout si v tlačenici u hodin, hnát se ke svému stroji, pustit ho, co nejrychleji prorazit dírku, prorážet a prorážet pořád tu samou dírku v té samé součástce, pokud možno desettisíckrát denně, na rychlosti závisí náš plat, náš život.“

Doktor říká:

„To je osud dělníka. Buďte rád, že máte práci. Spousta lidí je nezaměstnaná. Pokud jde o Linu… Chodí sem za vámi každý den pěkná světlovlasá dívka. Proč by se nemohla jmenovat Lina?“

„Protože je to Jolanda a nikdy se nebude jmenovat Lina. Vím, že to není Lina. Není to Lina, je to Jolanda. Směšné jméno, že? Sama je stejně směšná jako její jméno. Její drdol světlých odbarvených vlasů na temeni, její narůžovo nalakované nehty dlouhé jako drápy, její deseticentimetrové špičaté podpatky. Jolanda je malá, maličká, pane, a tak nosí boty s deseticentimetrovými podpatky a směšný účes.“

Doktor se směje:

„Tak proč se s ní nepřestanete scházet?“

„Protože nikoho jiného nemám. A protože nemám chuť něco měnit. Jednu dobu jsem toho měnil tolik, že už jsem z toho unavený. V každém případě na tom nesejde, Jolandy jsou jedna jako druhá. Chodím k ní jednou týdně. Uvaří a já přinesu víno. Není mezi námi láska.“

Doktor říká:

„Z vaší strany možná ne. Ale co víte o jejích citech?“

„Nechci o nich nic vědět. Její city mě nezajímají. Budu se s ní scházet, dokud se neobjeví Lina.“

„Ještě v to věříte?“

„No ovšem. Vím, že někde je. Vždycky jsem věděl, že jsem se narodil jenom proto, abych ji potkal. A stejně tak ona se narodila jenom proto, aby potkala mě. Jmenuje se Lina, je to moje žena, moje láska, můj život. Nikdy jsem ji neviděl.“

Jolandu jsem potkal, když jsem si kupoval ponožky. Černé, šedivé a bílé tenisové. Tenis nehraju.

Napoprvé se mi Jolanda moc líbila. Byla půvabná. Když předváděla ponožky, skláněla hlavu, usmívala se a skoro tančila.

Zaplatil jsem za ponožky a zeptal se jí:

„Mohli bychom se vidět někde jinde?“

Hloupě se usmála, ale její hloupost mě nezajímala. Zajímalo mě jenom její tělo.

„Počkejte na mě naproti v kavárně. Končím v pět.“

Koupil jsem lahev vína a čekal v kavárně naproti, s ponožkami v igelitové tašce.

Jolanda přišla. Dali jsme si kávu a pak jsme šli k ní.

Dobře vaří.

Jolanda se může líbit tomu, kdo ji neviděl po probuzení.

V tu chvíli je to jenom kousek něčeho pomačkaného, vlasy má urousané, šminky rozmazané, kolem očí má obrovské stíny.

Pozoruju ji, když jde do sprchy, má hubené nohy, nemá skoro žádný zadek ani prsa.

V koupelně je zavřená nejmíň hodinu. Když odtud vyleze, je to zase krásná a svěží Jolanda, pěkně učesaná, namalovaná, tyčící se na svých deseticentimetrových podpatcích. Usmívá se. Tupě se usmívá.

Obvykle se v sobotu vracím pozdě večer domů, ale stane se, že zůstanu do nedělního rána. To se s ní pak také nasnídám.

Jde pro croissanty do pekárny, která má otevřeno v neděli, je to od ní pěšky dvacet minut. Uvaří kávu. Jíme. A pak se vrátím domů.

O tom, co dělá Jolanda v neděli, potom co odejdu, nevím nic. Nikdy jsem se jí na to neptal.

Doslov

Nemožná láska, prohraná vzpoura

Jen shodou okolností se čtvrtý román švýcarsko maďarské spisovatelky Agoty Kristofové Včera (1995) českému čtenáři dostává do rukou až nyní. Podle vší nakladatelské logiky měl být přeložen a vydán již před bezmála třiceti lety, poté, co na sebe u nás strhla pozornost její slavnější trilogie –především její první díl, Velký sešit (1986, česky 1995). Tento jen o málo více než stostránkový román v myslích čtenářů po celém světě zpřevracel představy o tom, co může být současná próza. Podmanila si je tehdy především nečekaná razance jazyka, autorkou záměrně oproštěného div ne na úroveň holých vět, elementárních sdělení, objektivního popisu faktů. A také to, jak nekompromisně Kristofová, ve snaze dobrat se jádra hrůz válečné doby, zametla se všemi tabu, která se jí při psaní stavěla do cesty.

Její dětští hrdinové, kteří se ocitnou na maďarském venkově ve chvíli, kdy na něj devastujícím způsobem dopadnou následky střetu dvou totalitních režimů (nacismus a komunismus na sebe v Maďarsku plynule navázaly), v sobě musí potlačit všechny přirozené city a klestí si cestu do života všudypřítomným násilím, zvrácenou sexualitou a smrtí. V pokračováních této trilogie – v Důkazu (1988, česky 2001) a ve Třetí lži (1991, česky 2001) – Kristofová dodržuje stejnou stylistickou askezi i obsahovou přímočarost, ale navíc čtenáře krajně znejišťuje, když zpochybňuje pravdivost již převyprávěného příběhu, rozdvojuje a zrcadlí jeho syžet a naznačuje i možné schizofrenní vidění jeho postav.

Všechny tyto literární postupy, které jejímu stylu dodávají nebývalý magnetismus, získaly Kristofové na přelomu osmdesátých a devadesátých let celosvětovou proslulost.

A zájem čtenářů, a později i novinářů a literárních vědců, se přirozeně stočil také na autorčinu biografii, především na jeden její zásadní moment: totiž že Kristofová své knihy nepsala ve svém rodném jazyce, ale v adoptované francouzštině.

O životních okolnostech, za kterých ve svých spisovatelských začátcích opouštěla maďarštinu, v níž zpočátku psala poezii, a osvojovala si francouzštinu – jediný jazyk svých próz –, Kristofová střídmě, ale ochotně hovořila s novináři, kteří se na ni začali obracet po úspěchu trilogie. Tak vycházel najevo příběh o emigrantce, která přijela do francouzského Švýcarska v roce 1956 po poraženém maďarském povstání, tak trochu proti své vůli – bylo třeba zachránit manžela před dvouletým vězením. Příběh o tom, jak sama musela pracovat dlouhých pět let jako dělnice v továrně na hodinky nedaleko Neuchâtelu, kde bydlela – v téměř setrvalém mlčení daném jednak neznalostí francouzštiny, ale také nemožností mluvit uprostřed hučení obráběcích strojů a pod přísným dohledem továrního vedení. Postupné osvojování si cizího jazyka, a především psaní v něm –zpočátku jen cvičných textů, a později i krátkých povídek a divadelních her, které začalo vysílat rádio Suisse Romande, se pak stalo její cestou z existenciální krize. Ale v těch zdrženlivých zpovědích, které Kristofová také sepsala v sérii časopiseckých článků, později shrnutých do knižní autobiografie nazvané výmluvně Analfabetka (2004), se až příliš mnohé rozcházelo s dobovou představou o emigrantovi, který utekl z „komunistického pekla“ a měl to štěstí, že mu štědré Švýcarsko umožnilo začít novou existenci. A v případě Kristofové dokonce dosáhnout úspěchu a slávy.

K údivu a někdy i rozhořčení tazatelů mluvila často o tom, že odjezd z Maďarska byl její celoživotní chybou, že si ve Švýcarsku nikdy nezvykla, že žije v osamělosti. Její tradiční odpověď na otázku „Máte ráda Švýcarsko?“ zněla: „Je mi to jedno.“ Francouzštinu, která se stala jediným jazykem

jejího psaní (tvrdila, že „z maďarštiny se už nic nerodí“), paradoxně nazývala „jazykemnepřítelem“, který si osvojila jen z nezbytnosti; mluvila o tom, že úděl maďarských emigrantů, kteří přijeli do Švýcarska v roce 1956, byl plný rozčarování a deprese; připomínala, že mnozí z nich nevydrželi a vrátili se do Maďarska. A zmiňovala i vlnu sebevražd v emigrantské komunitě.

To vše, nespočetněkrát zformulované pro zvědavé novináře, se stalo hlavním námětem jejího čtvrtého románu Včera, který vyšel v polovině devadesátých let a v podstatě prozaické dílo Kristofové uzavřel. Pečlivě vystavěný příběh o nemožné lásce, v jehož základech je po vzoru řeckých tragédií otcovražda a incest, se opírá především o spisovatelčinu osobní zkušenost z druhé půlky padesátých let, tedy z let po příjezdu do emigrace. Hlavní protagonista příběhu Tobiáš uteče z Maďarska (v textu nepojmenovaného) do rovněž nenazvaného Švýcarska již na konci druhé světové války, ještě jako dítě. Za zády nechává zločin, tajemství, které si odveze s sebou a které určuje labilní charakter jeho existence opředené nevyhnutelným lhaním a znejistělé vytěsněnými traumaty a pocity viny. Uprostřed komunity exulantů, kteří přijedou v roce 1956, zůstává díky své odlišné zkušenosti tak trochu cizincem. Ale jeho hraniční psychické stavy a spisovatelský talent, které jej nutí k neustálé analýze svého okolí a sebe sama, z něj zároveň dělají pozorovatele, který dokáže v mysli (i v literárních textech, které jsou součástí románu) citlivě postihnout především stinné stránky emigrantského údělu.

Depresivní atmosféra panující v emigrantské komunitě, jak ji v románu Včera evokuje Kristofová, se ještě v polovině devadesátých let, kdy kniha vyšla, mohla zdát jako přehnaná –jako literární transpozice pocitů hrdiny, zraněného a poznamenaného tragickým osudem, na celé jeho okolí. Vždyť příběh maďarských emigrantů ve Švýcarsku byl desítky let vnímán jako bezmála ideální, jako úspěšný projekt švýcarské vlády, která v roce 1956 projevila neobyčejnou velkorysost a postarala se o více než dvanáct tisíc maďarských uprchlíků (z celkových dvou set padesáti tisíců; v relativních

Obsah

Agota Kristofová Včera

Vydal Filip Tomáš — Akropolis

(5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2024 jako svou 492. publikaci

Z francouzského originálu Hier přeložil a doslov napsal Jan Machonin

Redakce Nina Hřídelová

Jazyková redakce Tereza Tomášová Grafická úprava, obálka s užitím kresby tužkou Evy Kmentové

(Malý keř, 1977) a sazba písmem Scala Markéta Kudláčová ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net)

Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 104 stran, TS 13.

ISBN 978-80-7470-513-7

ISBN 978-80-7470-514-4 (MOBI)

ISBN 978-80-7470-515-1 (ePUB)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 289 Kč

Včera bylo hudba ve vítr v mých a v tvých

slunce

bylo všechno krásnější stromech

napřažených rukou

Próza Včera je čtvrtým a posledním románem maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové. Tematicky vychází z období, kdy spisovatelka, po svém útěku z Maďarska v roce 1956, deset let pracovala jako tovární dělnice. Kristofová tematizuje stesk po domově a pocity beznaděje maďarských exulantů, kteří si jen těžko zvykali na podmínky západní kapitalistické společnosti. Pečlivě vystavěné a s maximální úsporností napsané drama „velké nemožné lásky“: exulant a dělník Tobiáš nečekaně potkává přítelkyni z dětství a je přesvědčen, že našel svou dlouho očekávanou, osudovou lásku. Ale Lina je vdaná, má dítě a cítí se být společensky nadřazená. — Přeložil a doslovem opatřil Jan Machonin.

Doporučená cena včetně DPH 289 Kč

ISBN 978-80-7470-513-7