Radim Kopáč (ed.): Létavice touhy by Akropolis

LÉTAVICE TOUHY

Létavice touhy Erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka Jany Krejcarové a Egona Bondyho Sestavil a předmluvu napsal Radim Kopáč

Akropolis

KATALOGIZACE V KNIZE– NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Létavice touhy: erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho sestavil a předmluvu napsal Radim Kopáč.– 1. vyd. Praha: Akropolis, 2011– 224 s. ISBN 978 - 80 - 87481 - 33 - 2 (brož.) 821.162.3 - 1 – česká poezie – erotická poezie – poezie v próze 821.162.3 - 1– Česká poezie [25] © Zbyněk Havlíček – dědicové / heirs, 2011 © Jana Černá – dědicové / heirs, 2011 © Egon Bondy – dědicové / heirs, 2011 © Graphic & Cover Design Adam Uchytil, 2011 © Editor, Preface & Commentary Radim Kopáč, 2011 © Filip Tomáš – Akropolis, 2011 ISBN 978 - 80 - 87481 - 33 - 2 ISBN 978 - 80 - 87481 - 34 - 9 (PDF)

A knoflíky nedávejte… K jedné vrstvě uměleckých a životních ﬁ liací Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (v letech 1947–1971) Radim Kopáč

„…stejně si myslím, že naše životy jsou kabinetní ukázka dokonalého uměleckého dí la a že by jako takové měly být zachovány ge neracím příštím alespoň v jadrném popisu.“ ( Jana Krejcarová: Dopis)

I Vizuální nebo slovesná reprezentace lidského těla a funkcí, které se k němu váží, zejména funkce sexuální, vyvolávaly a dodnes vyvolávají u některých recipientů neadekvátní, hysterické reakce. Obrazy erotismu provokují. Nutí čtenáře nebo diváka podívat se do vlastní tváře, zaujmout k tématu, s nímž je lidský život spjat nerozlučným paktem, jistý postoj: buď vstřícný, a tedy přitakávající, ochotný k sebereﬂexi, anebo obranný, čili odmítavý, vytěsňující. V dějinách moderní české kultury, to znamená od počátku národního obrození po dnešek, bohužel vítězila, a to drtivým poměrem, druhá varianta. Obrozenečtí taktici, od Puchmajera přes Čelakovského a Kamarýta k Erbenovi nebo Kuldovi, vsadili koncem 18. a zejména v průběhu 19. století ve věci restaurace národního sebevědomí na totální lexikální, stylistickou i tematickou puriﬁ kaci, a tak bylo z ideálního obrazu českého písemnictví vytěsněno vše, co zavánělo „hrubým“ tělem a jeho „nemravnými“ tužbami a pochody. Tělo obrozencovo nemočilo, nedefekovalo, nesouložilo. Když Jeník z Bratřic zapsal do svého sběru „písní krátkých“ popěvek: „Sral, sral, sral, / trávy se držel; / tráva se mu utrhla / a on upad do hovna, / zmazal si prdel,“1 přetavil 1

Jeník z Bratřic, Jan: Když jsem šel okolo vrat… (edd. Radim Kopáč a Josef Schwarz), Praha: Artes Liberales, 2009, s. 134.

anonymní cenzor jeho zápis do publikovatelné podoby, z níž sice vypáral s humorem i smysl, ale varianta neurážela selanku biedermeieru: „Smál se, smál / a trávy se držel; / tráva se s ním utrhla / a on seděl tak zhola; / smál se, smál / a trávy se držel.“2 Podobnou úzkost a podobně hysterické reakce vzbuzoval „šifrovaný deník“ Karla Hynka Máchy z podzimu 1835. Ačkoli mezi výroky o „picání“ a „ﬁ kání“ Lori a básníkově „tropení onanie“ nachází čtenář cenné paralely s čítankovou částí Máchovy tvorby a jeho života, ačkoli deník nabízí průkazný materiál o sadistických sklonech národního velikána i o jeho hluboké intelektuální depresi, ještě za první republiky, kdy sice platila následná cenzura, ale díla s erotickou tematikou se mohla šířit volně subskribentskými cestami – tedy ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století se rozhořel ostrý spor mezi Romanem Jakobsonem, potažmo Bohuslavem Broukem, a Karlem Janským o to, zda vybrané pasáže publikovat, či nepublikovat. Janský argumentoval příznačně: jako zajatec vlastní infantility ani na okamžik nepochyboval, že na „vině“ je objekt, tedy soubor deníkových zápisů, a své nereﬂektované frustrace ochotně přehrával na cizí text. Je smutnou tečkou za těmito historkami, že úplné znění jak Jeníkova sběru, tak Máchova „šifrovaného deníku“ vyšlo knižně teprve v posledních letech. 3

II Ani čas národního obrození, ani dvě dekády první republiky ale nepřistoupily k potlačování projevů svobodného ducha na poli literární či výtvarné erotiky s takovou brutalitou a cynickou důkladností jako totalitní režimy. Zejména ten druhý, instalovaný Gottwaldem a jeho muži zkraje roku 1948, vrátil českou společnost a její kulturu, pokud jde o vztah jedince k vlastnímu tělu a jeho pudové složce, hluboko do 19. století. Narychlo sestrojený mýtus komunismu počítal s lidskou jednotkou 2

Tamtéž.

Jeník z Bratřic (pozn. 1); Vašák, Pavel: Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, Praha: Akropolis, 2007.

pouze jako s dvoufázovým zdrojem energie, užitečným jednak k budování rajských zítřků, jednak k „rozmnožování“ řad ideálního potomstva. Jakékoli neúčelně promrhané energie se režim hrozil, a tak z kulturního menu, jako výspy a dekorace takového režimu, zmizely okamžitě veškeré obrazy erotických dobrodružství a sexuálních eskapád, podněcovaných silami z rezervoáru lidského podvědomí. Podobně jako tělo obrozencovo ztratilo rázem i tělo nového komunistického člověka právo reﬂektovat jisté své funkce. Za surrealistickou avantgardou první republiky, která začala jako první umělecký -ismus u nás náruživě a zevrubně pátrat „ve věcech sexuálních“, se zatáhla opona. Slovesné a výtvarné práce, které na tomto poli realizovali Štyrský, Nezval, Kolář, Halas nebo Brouk, většinou za podpory terminologického aparátu Freudovy psychoanalýzy a znovuoživeného zájmu o myšlenkový svět markýze de Sade, zmizely ze scény. Rozvrat Skupiny surrealistů v ČSR (1938) byl sice totální, ale ještě za světové války a v prvních poválečných letech se objevili pokračovatelé z řad raistů, monstrualistů kolem Jana Řezáče, libeňských psychiků, spořilovských surrealistů nebo „bandy grázlů“ vedené Egonem Bondym. Jejich návaznost na východiska prvorepublikového surrealismu, jako derivátu surrealismu francouzského, byla zřejmá, a nejen proto, že se stýkali nadšeně s Karlem Teigem nebo Závišem Kalandrou. Jejich tematické pole vymezovaly nadále víra v lásku, která je korunou lidské existence, a víra v revoluční sílu, jež v budoucnu rozpustí hranice mezi sociálními třídami stejně jako mezi životem a poezií. Ještě v roce 1961 napsal Zbyněk Havlíček (1922–1969): „A chci psát život a chci žít báseň / Noc co noc noc co noc jedinou permanentní a jedinou autentickou báseň / Kalenou po tvém boku.“4 Zájem o navigační hvězdu surrealismu, a v jeho rámci o tematizaci „erotického těla“, po světové válce nezmizel. Proměnila se ale estetická funkce textů, které tehdy nově vznikaly. 4

Havlíček, Zbyněk: Žiji život a píši báseň, in: Otevřít po mé smrti (ed. Jiří Brabec), Praha: Český spisovatel, 1994, s. 278.

Jestliže Nezvalovo Sexuální nocturno (1931)5 nebo Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu (1933)6 sehrály především úlohu zpovědní, autoterapeutickou, klíčovou pro samotného autora ( jenž byl zároveň jejich vypravěčem i hlavním aktérem), jestliže byla v prostoru těchto textů reflektována zlomová událost sexuálního vývoje autorského subjektu, pak erotismus, přítomný v tvorbě poválečných, a zejména poúnorových tvůrců, hrál ještě jinou roli. K intimnímu přibylo politikum, funkci sublimační rozvinul prvek protestu, který mířil nikoli k obecnému, ale ke konkrétnímu: od surrealistické vize komplexně osvobozeného člověka k vymezení se vůči aktuálnímu mocenskému diskurzu, v němž devalvovala oficiální kultura na ideologickou služku. Pokud Nezval, Štyrský, Halas nebo Kolář demonstrovali ve svých textech silné umělecké zaujetí pro téma, básně Karla Hynka (1925–1953), Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové (1928–1981) nebo Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho (1930–2007) jsou psány z jistého ironického, ba cynického odstupu – v polemice s dobou; té navzdory jsou expresivní líčení některých scén, využívající mj. pokleslý slovník, a tematizace tabuizovaných milostných způsobů, jako jsou skatologické praktiky, polygamie, sodomie nebo incest. Zatímco předváleční surrealisté nechávali psát za sebe svoji touhu, nezřídka za využití metody automatického psaní, která jim otvírala dveře k vlastní iracionalitě, poválečná generace autorů, kteří brali surrealismus jako jeden ze zdrojů inspirace, využívala k realizaci svého tvůrčího záměru různějších nástrojů a figur. Hynkovy Ikarské hry (1948–1951)7 jsou toho nejlepším příkladem. Na tvář romantického idealisty je tu nasazena maska dekadentního dandyho, jehož zbraní proti atakům nové reality se stává všetečná, zdánlivě nevázaná, frivolně podbarvená hra, a sice hra na schovávanou s vlastním textem, se sebou samým, se čtenářem. Hynek pervertuje živelně a imaginativně 5

Nezval, Vítězslav: Sexuální nocturno, Praha: Torst, 2001.

Štyrský, Jindřich: Emilie přichází ke mně ve snu, Praha: Torst, 2001.

Hynek, Karel: Ikarské hry, in: S vyloučením veřejnosti, Praha: Torst, 1998, s. 247–284.

všechny vrstvy textu, narušuje hranice žánrů, kličkuje mezi styly, exponuje nejen sémantický, ale také akustický a vizuální potenciál řeči; jeho metodu gramatického automatismu („abatyše […] / zívala / laskajíc / kajícně / několikrát / Atletova / varlata…“)8 převzali do svého repertoáru Bondy i Vodseďálek. Inspirací pro stavbu této Hynkovy postmoderní estetické „mlýnice“ mohl být jednak Alfred Jarry, zejména svým „faustrollovským“ pojetím absurdního humoru, jednak, jak naznačuje Stanislav Dvorský, „nezvalovský poetismus“ (ovšem jen proto, „aby jej [Hynek] s výsměchem obrátil naruby, nebo aby v sarkasmem světélkujících erotických hyperbolách stvořil jakousi jeho vyšší, ale už dokonale černou oktávu“). 9 „Mnoho pánů si nařizuje hodinky podle tikotu jejího srdce Říkají měla byste nosit zelené brýle Oči by byly jako za výkladní skříní Dneska se příliš mnoho vymýšlí Dělá se milostná strategie Pořádají se večírky u příležitosti vypouštění cvrčka Cikánský večer s ohněm a rvačkou Večer morﬁový Kongres kurev Cizoložný večer Můj fotr vystačil s trochou varlatové balistiky Neměl srdce opálené do hněda Marcelinýma očima Věděl že po pondělku je úterý středa čtvrtek bábovka sobota a neděle Hrál na housle žvýkal lusky od Dobnera Nepotřeboval zápisník plný kuriozit Prahu znal jen podle biografů Hjúkalaš ohlásí-li se ta dotyčná v telefonu Je to jako když se podepíše pod milostný dopis Chtěl bych vedle ní sedět na elektrické židli stát pod šibenicí

Tamtéž, s. 254–255.

Dvorský, Stanislav: Z podzemí do podzemí, in: Alan, Josef a kol.: Alternativní kultura, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 95.

Ale ještě předtím nad kolébkou plnou jejího mléka v němž by plavalo naše dítě Ach miláčku kéž bys dávno spala v tuto hodinu A zdálo se ti o mně O tom vlaku se zvláštními vagony pro sadisty masochisty a jiné sty Chodíme od vozu k vozu a ne a ne si vybrat.“10 Podoby erotismu a lyrické milostnosti, s nimiž Karel Hynek ve svých textech operuje, a nejen v Ikarských hrách, ale také v cyklech Babička po pitvě (1946), Inu, mládí je mládí (1948) a nejradikálněji v Deníku malého lorda (1951–1952),11 jsou přes všechnu vnějškovou hravost niterně úzkostné. Romantický, málem máchovský ideál v nich ztrácí jas a na jeho rubu vystupuje bludný hrdina, zhrublých a zcyničtělých rysů, vyčerpaný světem, v němž se stal milostný cit nežádoucím a nahradily jej účelově modelované prefabrikáty „lásky“ k podezřelému objektu: ikonickému učivu komunistické totality. Takový dekadentní pocit sdílejí i (kvaziautobiograﬁčtí ) hrdinové Krejcarové (V zahrádce otce mého; Clarissa) a Havlíčka (Levou rukou). Mohl to být právě Hynek, jak upozornili zhruba ve stejné době J. Typlt (1998),12 M. Pilař (1999)13 a S. Dvorský (2001),14 kdo svojí vyhraněnou osobností a dílem měl v tomto trojúhelníku rozhodující vliv. Svědčí pro to jak zmínky Egona Bondyho v Prvních deseti letech („nejvýraznějšími postavami byl Hynek […] a Vratislav Eﬀenberger“; „básnicky nejvyspělejší byli Hynek s Wenzlem“)15 a Zbyňka Havlíčka ve zpovědně-rekapitulačním pásmu Žiji 10

Hynek (pozn. 8), s. 283.

Podrobněji k erotickým motivům v některých dílech K. Hynka viz: Kopáč, Radim – Schwarz, Josef: Zůstaňtež tudíž tajemstvím…, Praha: Artes Liberales, 2010, s. 112–114.

Typlt, Jaromír: Něžně a sprostě (Před půlstoletím), Host 1998, č. 3 (23. 3.),

Pilař, Martin: Underground, Brno: Host, 1999, s. 38.

Dvorský (pozn. 9), s. 94, 95.

Bondy, Egon: Prvních deset let, Praha: Maťa, 2003, s. 32, 33.

s. 40–41.

život a píši báseň z dubna 1961 („Téhož večera jsem se seznámil s Karlem Hynkem / Četl jsem Inu mládí je mládí prožil jsem zas jeden konec světa“),16 tak množina silně eroticky zatížených motivů, které jsou variovány u všech tří autorů. Přes příbuznost až návaznost některých obratů a sdílené expresivní lexikum ale vyvstávají za texty, jak formuluje S. Dvorský, „tři zcela odlišné živly: zraněné bohémství Krejcarové, hravý a složitý lyrický dandysmus Hynkův a niterný patos Havlíčkovy nesmiřitelnosti“.17 Martin Pilař jde ve své úvaze ještě dál, když diferencuje ( byť možná sporně) na úrovni nikoli autorské poetiky, ale nově vznikající estetiky: „Celý básnický minicyklus [V zahrádce otce mého] předznamenává totální realismus jednak prozaizací verše, jednak zpovědním principem, jenž je upřednostňován před modernistickou estetizací. Především v tomto ohledu se poezie Krejcarové liší od zmíněných Havlíčkových erotických básní i od pozdních textů Karla Hynka.“18

III Havlíček se potkal s Krejcarovou pravděpodobně na sklonku sedmačtyřicátého roku. Později vzpomínal: „Šel jsem zas […] / S ubohou šilhavou Honzou.“19 Devět básní sbírky Levou rukou neboli Lyrické příspěvky k Emilii napsal 13. února 1948, během jediného dne. Krejcarová odpověděla 21. prosince téhož roku šesti texty, které nazvala V zahrádce otce mého. Šlo o zřejmou reakci, jak potvrzují nejen naznačené motivické shody, ale také práce obou autorů s protiklady bezstarostného veselí, (pseudo)infantilní hravosti, která uvádí většinu veršů do pohybu, a vážnými, posmutnělými, u Havlíčka ironií podbarvenými tóny, které znějí často v pointách. Bondy dodává v Kádrovém dotazníku: „Byl to tenkrát můj jmenovec Havlíček, o kterého

Havlíček (pozn. 4), s. 278.

Dvorský (pozn. 9), s. 95.

Pilař (pozn. 13), s. 38.

Havlíček (pozn. 4), s. 278.

Zbyněk Havlíček Žiji život a píši báseň Budu ti vyprávět ten den jak jsem ti o něm vyprávěl a jak ho sama znáš Spánek doposud nezastavěl mé oči planou nadějí Ještě sedím na kraji tvého lože ještě jsi teplá a nesmírně drahá a krásná Ještě mne rdousí má láska a fyzická bolest tvé nepřítomnosti mi ještě rozdírá srdce Parfumovanými třískami ještě pro tebe krvácím ještě skrz tebe umírám Mučivou sladkostí která je k neunesení Touhou která je k nevyzpívání Dlouhým životem vyhnanců na troskách obzoru Budu ti znovu vyprávět ten den který nějakým omylem započal klekáním Vyšel jsem v něžný čas květů přede mnou David s taškou na zádech Jako by nesl malířské štaﬂe průzračný jako malá násobilka Mamince nebylo dobře houfnicemi milujících vět jsem rozháněl stíny pod jejíma očima Před Městskou knihovnou se trochu styděla mne políbit

V Univerzitní jsem potkal svou ženu oblékala se ještě když jsem spal dnes zase měla podobu cizinky Listoval jsem sémantikou sloves pohybu semitskými nápisy přes semper vivum až k heslu Sen Všechny ty knihy jsem znal Herbert Silver, Havelock Ellis, Mourly Vold Kristiáni 1901 dostal jsem tenkrát zimnici a musel jsem nezadržitelně plakat Znovu jsem si opakoval že umění je cesta k smrti před očima alfová znaménka Záviše Kalandry Jimiž prosvěcoval stovky fólií jež se pak staly mým světem Opět zde byly studentky ﬁlosoﬁe s těly rozvěšenými po kladkostrojích S hlavami omývanými deštěm a s intelektuálními zábranami Dráždivými jako azur v rovnoramenném trojúhelníku Kuřárna ve sklepě bývalá předsíň protileteckého krytu dodnes měla svůj provizorní ráz Jako zmrzlinové čepičky a studentská léta Můj bože kolik století jsem tu prožil Chvění s jakým jsem odjišťoval miny knih zanechalo několik trhlin v metrových zdech Vilém Závada a jeho čínská zdvořilost

Jaroslava se rty nalíčenými menstruační krví Malá Franciska které jsem dodnes dlužen odpověď Drazí přátelé stolní lampička padá doposud na Revolver s bílými vlasy Na imaginární portrét Lautréamonta na Rimbaudův rukopis Zase vycházím s hlavou rozpolcenou bleskem zase zachycuji stopy slov Na hranici měsíčního světla v Jilské uličce Přijď zase válko vojáků kteří dopadali jak vodotrysk Na univerzitní dvůr na stolky kaváren se slunečními hodinami na čelech S nadšením uchvatitelů a létavic Pro volnost budoucnosti která přiráží své zvukotěsné dveře Přijď zase svobodo v nesrozumitelné zemi jestřábů Věřili jsme v nepřemožitelnost mládí v dokonalé jednotě básně a života Tak zvaná realita byla jen bombardování fronta a ubohost Ubohost ptakopysků kteří valí své vejce životem Ubohost doupat horlivců kteří přelstívají sami sebe na jarmarcích Ubohost všech kdož chtějí zaujímat své místo

Jana Krejcarová Clarissa Předesílám, že se tato knížka zrodila z nostalgie, nebo – chcete-li – z nudy, což je ostatně totéž, z rozmrzelosti a rozmaru, neukojenosti a masturbací. Už mne znudilo pozorovat vzrůstající dokonalost svých nehtů a snít o pózách, ve kterých lze přijímat buržoazní přátele. Přitom při všem by ale bylo mýlkou se domnívat, že se jedná o knihu existenciální – ani toto označení není přípustné. Neboť jestliže moje sny a erotické touhy dospěly nepřítomností milencovou tak daleko, že dochází k napsání této knížky, není v tom nic existenciálního, věc je celkem zákonitá a podléhá spíše psychoanalýze než sartrovským bravurám nesmyslného lenošení – a to i tehdy, připustíme-li, že vznik je týž. I Jestliže popustíme uzdu své fantazii, musíme si přiznat, že onen vybroušený styl dekadence, vlastní jenom – nebo alespoň především – buržoazii, vyžaduje značného ﬁnančního nákladu. To znamená, že všechny naše sny jsou předem podloženy takovým

množstvím prostředků, že je o nich možno diskrétně pomlčeti, a znamená to ovšem také, že jsou dvě cesty, kterými se lze vyhnout měšťácké prostřednosti. Jedna je cesta revolucionářské úchylnosti, jistě zajímavá z hlediska (ryze) vědeckého, druhá je cesta buržoazie, jejíž prostředky dovolují prožívat všechna senzitivní neštěstí estetickým způsobem, buržoazie, k níž přichází smrt s nalakovanými nehty a nadýmání se jí ze slušnosti vyhýbá. Její zvracení je mdlé a děje se mezi perskými koberci a její vyměšování lze popisovat hodiny a hodiny, neboť její výkaly dopadají do mísy z cibulového porcelánu nebo pozlaceného křišťálu. Přiznám se, že mě až na několik týdnů zatmění ducha nenapadlo volit jinou než onu druhou cestu. Jistěže se vší pokrokovostí, které jsem schopna. A současně s tím musím zdůraznit, že všechny mé snahy po získání dostatečného materiálního podkladu pro realizaci své jemně perverzní poezie nesly se současně i potřebou naprosté nesmyslnosti. Tragédie byla v tom, že k dělání revoluce mám příliš dlouhé nehty a k realizaci buržoazních snů málo nadání a mnoho sklonů. Myslím, že kdybych se byla narodila v roli Marie Antoinetty, byla bych francouzskou revoluci uspíšila o několik let. Jako dcera pokrokové žurnalistky

a surrealistického architekta mohu se pouze vykašlat na všechno, co revolucí jenom zapáchá. II Clarissa – neboť to je ono jméno, které mě pronásleduje už po mnoho měsíců – se pomalu stala reálnou bytostí. Obsypána neštovicemi několika mých špatných textů vyčistila si pleť mými sny o erotické úchylnosti milence o několik let mladšího, než jsem sama. Chmýří na jejím pohlaví se stalo zralým pralesem, slepeno dosud krví předčasné deﬂorace, dovoluje vstup dětem do míst, kam jinak je přístup přísně zakázán. Clarissa, nechávající se unést tělem svého milence-dítěte, dítěte-milence, stala se fantomatickou bytostí, jejíž znaky pomyslné krásy hraničí s pohlavní rutinou. Ostatně jejího milence lze brát smrtelně vážně – je totiž dosud chlapcem, a nedovoluje zatím Clarisse, aby mu to příliš připomínala. Stydí se za své mládí a za neohrabanost, s níž se dotýká jejích ramen, nemaje dosud tušení, že jsou krásná. Nemiluje ostatně dosud Clarissu, miluje pouze svou lásku k ní, miluje ji prostě proto, protože je tím, co Picasso nazývá „znakem ženy“, je pro něj jediné poznatelné.

Bude ještě dlouho trvat, než pozná Clarissu a než se zamiluje do jejího těla a jejích hbitých prstů, kterými se zatím nechává vzrušovat. Koneckonců se stydí i za svou neschopnost vzrušení a hraje své milence na lůžku noc co noc divadlo bouřlivých orgasmů. Clarissa sama mu propadla bez výhrad a obvyklého chladu. Je příliš mlád, než aby nefascinoval, příliš nevykvašen, než aby nebyl opojný. Clarissa, ostatně v té době propadlá alkoholu, se velmi snadno opíjí údem, jehož erekce dávají tušit jedny z prvních vzrušení. Baptist – neboť tak jej v duchu nazývá – snaží se dotýkat jejích ňader se zdáním světácké zkušenosti a jeho touha po znásilnění vede tak daleko, že se stává aktivním milencem, zanechávaje Clarissu plnit svou vůli – nutě ji, aby jej znovu sama znásilňovala. III Mluvím-li o tom, že volím cestu buržoazní nadřazenosti, se vší pokrokovostí myslím toto své tvrzení naprosto vážně a ráda bych mu předem nebo aspoň a posteriori ulomila hrot dalíovského sarkasmu. Znamená to totiž, že mi není nic odpornějšího než nesmyslná humanita emigrantů a nepravděpodobné renegátství II. internacionály, že lze – alespoň pro

mne – žít jenom ve snu a styk s realitou mě děsí a naplňuje tento sen pocitem hrůzy, strachu a děsu. Styk s realitou, ono pověstné zaklínadlo lidí, jejichž pohlavní činnost se vybíjí souložemi s prezervativy a jejichž intelekt stačí na obsáhnutí značně silných naučných slovníků a římského práva, lidí, jejichž dotazy po vašem zdraví se zakládají na tom, že jste před nimi zakašlali nebo kýchli, a jejichž touha po poezii se vybíjí „mimo realitu“, totiž v jejich „soukromí“. Prostě lidí, kteří vyjedou-li z Prahy na výlet do Hradce Králové, skutečně tam dojedou, a to i tehdy, vydají-li se na cestu s milenkou nebo svazkem veršů. Nenávidím je, jsou mi odporní tito cílevědomí lidé, kteří vyhradili poezii část svého času jako každému ze svých koníčků, pro které ona zředěná, nepřekvapivá břečka, kterou za poezii vydávají, se omezuje na napsání verše a nahodilé setkání s prostitutkou v noci, kdy se vracejí ze „zábavních podniků“. Nenávidím je stejně jako rozmáčené kostky cukru na krajích tácku s kávou a nikdy se jich neptám, co se jim zdálo. IV Abychom porozuměli Clarisse a Baptistovi, je nutno se vrátit o kousek zpět, totiž do doby, kdy

Egon Bondy Deník dívky která hledá Egona Bondyho

≈ Letošního léta jsem konečně vyšla svobodně hned za městem jsem se svlékla a chodím teď po polích kolem dokola Prahy nahá jen přes vesnice si navlékám pytel s dírou pro hlavu a pro ruce

151

≈ Maxima culpa mea že jsem kdy byla „U Orfea“ Správně známý psychiatr říká že dívka je ztracena potká-li umělce či tajtrlíka

152

≈ V poledne jsem šla dlouho po silnici a od prachu zvířeného auty a od výfuků traktorů jsem byla celá zalepená špínou Žmoulala jsem si prstem pot pod srdcem a zůstala po něm páska opálené kůže v šedivém povlaku

153

≈ Když jsem takhle vyšla vůbec jsem nepomyslela na to že bych mohla být někým vyrušována in puncto sexu a sama jsem už vůbec neměla úmysl někoho vyrušovat Ale už druhý den jsem se přesvědčila že má bezstarostnost byla neuvážená Bylo to na Točné tam co lítají ty sportovní eroplány

154

≈ Příští den jsem si řekla že musím chtě nechtě počítat s opakováním a abych v tom tedy měla přehled začala jsem si za každého který mě přeříz tetovat jen tak jehlou namočenou v tuši malou čárku na nadloktí Bylo to jako prýmky seržanta Peppera jenže jich potom bylo víc

155

Ediční poznámka Cyklus Levou rukou neboli Lyrické příspěvky k Emilii napsal Zbyněk Havlíček 13. února 1948. Devět textů bylo otištěno poprvé v časopise Host č. 3, 1998, s. 36–39. Havlíčkovo pásmo Žiji život a píši báseň vzniklo v dubnu 1961. Text byl zařazen do rukopisného souboru Zbyněk Havlíček, Poesie, uspořádaného v letech 1979–1986 Pavlem Čepickým. Z této strojopisné edice vychází knižní publikace Otevřít po mé smrti, kterou připravil pro nakladatelství Český spisovatel v roce 1994 Jiří Brabec (text je otištěn na s. 273–282). Cyklus V zahrádce otce mého napsala Jana Krejcarová 21. prosince 1948. Šest textů bylo otištěno dvakrát v časopise Revolver Revue, č. 9, 1988, s. 174–176, a č. 14, 1990, s. 56–58, potřetí knižně ve svazku Clarissa a jiné texty, Praha: Concordia, 1990, s. 35–42, a počtvrté v revui RozRazil č. 2, 2006, s. 86–87. Próza Jany Krejcarové Clarissa vznikla pravděpodobně v roce 1951 nebo dříve. Publikována byla poprvé jako 27. svazek samizdatové edice Půlnoc v roce 1951, knižně vyšla ve svazku Clarissa a jiné texty (1990), s. 15–32. Dopis Jany Krejcarové Egonu Bondymu vznikl nejpozději v dubnu 1962 nebo dříve. Publikován byl poprvé ve svazku Clarissa a jiné texty (1990), s. 43–84. Báseň Egona Bondyho Appendix pro Honzu Krejcarovou vznikla v rozmezí konec dubna – konec května 1962. Publikována byla poprvé ve 3. svazku Básnického díla Egona Bondyho, Praha: Pražská imaginace, 1990, s. 149–158. První zpěv Bondyho Kádrového dotazníku vznikl 7.–27. (?) června 1962. Publikován byl poprvé v 5. svazku Básnického díla Egona Bondyho, Praha: Pražská imaginace, 1991, s. 7–18. Bondyho skladba Deník dívky která hledá Egona Bondyho vznikla v rozmezí 12. července – 12. srpna 1971; s výjimkou textů Jsem tobě strano pevným štítem a (Ach Čechy střední Čechy mé…), které jsou „o něco staršího data“. Publikována byla poprvé jako 6. svazek Básnického díla Egona Bondyho, Praha: Pražská imaginace, 1991, 76 s., a podruhé v bratislavském nakladatelství PT v roce 2001, 72 s.

221

Havlíčkovy texty přejímáme z časopiseckého otisku a z publikace Otevřít po mé smrti, Krejcarové texty z knižního vydání v roce 1990 a Bondyho texty z jeho Básnického díla. V Havlíčkově pásmu Žiji život a píši báseň jsme opravili zřejmé překlepy, přehlédnutí a gramatické chyby (konkrétně „jako by“ namísto nesprávného „jakoby“; „sémantika“ namísto „sématika“, „nikdy“ namísto „nidky“, „sladkých“ namísto „slakých“, „kdož“ namísto „kož“, „nicht“ namísto „nich“, „po kolena“ namísto „pokolena“, „v hloubkách“ namísto „ve hloubkách“, „jockeyské postavy“ namísto „jockeyové postavy“, „Fidela Castra“ namísto „Fidéla Castra“, „znaménko“ namísto „znaméno“, „smrtí vašich“ namísto „smrti vašich“ a „společenská“ namísto „splečenská“). Opravy téže povahy jsme provedli v Krejcarové Clarisse a Dopise; dále jsme doplnili chybějící interpunkci (zejména čárky) a přizpůsobili stávajícímu úzu pravopis („koneckonců“ namísto „konec konců“, „psychoanalýza“ namísto „psychoanalysa“, tragédie namísto „tragedie“, „lartpourlartismus“ namísto „l’art pour l’artismus“, „materiální“ namísto „materielní“ apod.). Pokud jde o poznámky redaktora Aleše Pecha k 1. vydání Clarissy z roku 1990, inkorporovali jsme je [v hranatých závorkách] přímo do textu (s. 29); na s. 21 a 22 jsme vypustili (v rukopise přeškrtnutou) formulaci „vyhradili poezii část svého času“ ( je použita hned v prvním řádku následujícího odstavce); v obratu „jako rozmáčené / rozházené kostky cukru na krajích tácku s kávou“ (s. 22) jsme zvolili pravděpodobnější variantu, tedy adjektivum „rozmáčené“. V V. strofě Bondyho Appendixu pro Honzu Krejcarovou jsme opravili nesprávný tvar „tvůj sok“ na správný „můj sok“; v VII. strofě jsme nahradili nesprávný tvar „svá trápení“ správným „své trápení“; v X. strofě jsme sjednotili užití uvozovek v přímé řeči (podle strofy XII.) a v XIV. strofě jsme opravili zkomolený tvar „při kunilinguis“ na správné „při kunilingu“. V 1. zpěvu Kádrového dotazníku jsme přizpůsobili stávajícímu úzu psaní s/z („fi lozofie“ namísto „fi losofie“) a opravili gramatické chyby („tip“ namísto „typ“) a nesprávné

222

psaní velkých písmen („sokolovna“ namísto „Sokolovna“, „jazyková škola“ namísto „Jazyková škola“). V Deníku dívky která hledá Egona Bondyho jsme přizpůsobili stávajícímu úzu psaní s/z („prezident“ namísto „president“); v textu ( V tom Břežanském kostelíčku…) jsme opravili nesprávné psaní velkého písmene v adjektivu „břežanském“; v textu ( Velká Hraštice je menší než Malá Hraštice…) jsme opravili zkomolený tvar „měkkounký“ na správné „měkounký“; v textu Jsem tobě strano pevným štítem jsme sjednotili užití uvozovek v přímé řeči; v textu (Už konečně do prdele…) jsme opravili překlep ve slově „odevšad“ (namísto „odevšak“); v textu (Přijď smrti!!!) jsme opravili chybný tvar „vašem bytí“ na správný „všem bytí“; v textu ( Již brzy se teď smráká…) jsme opravili nesprávné psaní velkého písmene ve slově „ﬁ at“ a tvar zájmena „která“ ve verši „ujmout se bratří zvířat / která jste fyzicky i duševně zničili“ (namísto nesprávného „které“). Za cenné připomínky, a to jak k průvodní studii, tak ke znění jednotlivých textů, editor děkuje Stanislavu Dvorskému, Veronice Košnarové, Martinu Machovcovi a Josefu Schwarzovi.

R. K.

223

Létavice touhy Erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho Sestavil a předmluvu napsal Radim Kopáč Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2011 jako svoji 173. publikaci Redakce: Veronika Košnarová Graﬁcká úprava, obálka a sazba písmy Andulka a Museo: Adam Uchytil Tisk: tiskárna Protisk, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice 1. vydání, 224 stran, TS 13 ISBN 978-80-87481-33-2 ISBN 978-80-87481-34-9 (PDF) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz Doporučená cena včetně DPH 260 Kč