Vladimír Papoušek: Maxwellův démon: Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře by Akropolis

Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře

Maxwellův démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektů a událostí v literárních textech, problematikou řečových aktů v literatuře a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak věnován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejrůznějších typech takzvaně nefikčních textů (cestopis, deníkově stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problémů je inspirována obzvláště anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, především pak řečovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl převzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty české literatury (Majerová, Čapek, Deml, Hostovský, Weiner) a české literární kritiky (Götz, Grossman, Blažíček). Svazek obsahuje jmenný rejstřík a je doplněn obrazovou přílohou.

ISBN 978-80-7470-163-4

MAXWELLŮV DÉMON

Vladimír Papoušek

MAXWELLŮV DÉMON Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře

Vladimír Papoušek

AKROPOLIS

Vladimír Papoušek

MAXWELLŮV DÉMON Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře

maxwellův démon.indd 1

10.07.17 12:15

maxwellův démon.indd 2

10.07.17 12:15

Vladimír Papoušek

MAXWELLŮV DÉMON Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře

maxwellův démon.indd 3

10.07.17 12:15

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Papoušek, Vladimír Maxwellův démon : objekty, slovníky a řečové akty v literatuře / Vladimír Papoušek. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2017 Anglické resumé ISBN 978-80-7470-163-4 (vázáno) 82.0 * 82:101 * 81‘2/‘44 * 801.82 * 82:81-26 * 801.73 * 82.07 — literární teorie — literatura a filozofie — pragmatika — literární texty — literární jazyk — diskurzivní analýza — interpretace a přijetí literárního díla — řečové akty — monografie 82.0 — Literatura (teorie) [11]

Lektorovali: prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D. prof. PhDr. Petr Bílek, CSc. Vychází za podpory Centra pro výzkum novější české literatury a metodologie literární teorie Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Zvláštní poděkování Gallerii Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea. © Vladimír Papoušek, 2017 © Graphic Design Zdeněk Trinkewitz, 2017 © Illustrations & Photos — all rights reserved! © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-163-4

maxwellův démon.indd 4

10.07.17 12:15

„KVAZI OBJEKTY“, EXPRESE, SLOVNÍKY (HYPERBOLIZACE, REDUKCE, PERVERZE)

GAETANO PREVIATI — Pád andělů (1913) maxwellův démon.indd 5

10.07.17 12:15

GIORGIO DE CHIRICO — Přítomnost a minulost (1936) maxwellův démon.indd 12

10.07.17 12:15

komparace filmových záběrů: Hamlet maxwellův démon.indd 13

10.07.17 12:15

komparace filmových záběrů: Vojna a mír maxwellův démon.indd 14

10.07.17 12:15

ANETA PAPOUŠKOVÁ — Kocour z Mistra a Markétky (2017) maxwellův démon.indd 15

10.07.17 12:15

ANETA PAPOUŠKOVÁ — Maxwellův démon (2017) 16

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 16

10.07.17 12:15

Myšlenkový experiment J. C. Maxwella pracuje se dvěma nádobami se stejným plynem o stejné teplotě. Nádoby jsou propojené dvířky, u kterých sedí jakési stvoření, lordem Kelvinem později pojmenované Maxwellův démon. Molekuly plynu v nádobách mají náhodnou rychlost a Maxwellův démon je schopen tuto rychlost rozpoznat. Rychlé molekuly pak pouští dveřmi jedním směrem a pomalé směrem opačným. Po nějaké době démon v jedné nádobě nastřádá rychlé molekuly plynu a ve druhé pomalé molekuly plynu. Tím by měl vzniknout rozdíl teplot mezi nádobami, který by bylo možné využít k práci. Ale takovíto démoni ve světě fyziky bohužel nefungují. (Srov. Maxwell 2001)

maxwellův démon.indd 17

10.07.17 12:15

PROROCI A ČARODĚJOVÉ Tradice evropských metafyzických myslitelů nás naučila vnímat a číst literaturu jistým způsobem a také o ní určitým způsobem mluvit. Euroamerická kultura je založena na autoritě knihy. Kniha byla vůči svému čtenáři či vykladači objektem — v podobě svázaného pergamenu a později papíru, ručně psané a iluminované knihy, později tištěné. Instituce knihy‑objektu byla předmětem ochrany a úcty. V klášterech, šlechtických knihovnách nebo ve skrýši, pokud šlo o knihy zakázané, tam všude bylo zřejmé, že kniha‑objekt je hodnotou, kterou je potřeba chránit. Sám objekt‑kniha odvozoval svou hodnotu nikoliv od fyzické podstaty své existence, ačkoliv i to hrálo roli, pokud byl objekt zdoben zlatem a iluminacemi, nicméně ta skutečná hodnota spočívala v zapsaných souborech znaků uvnitř, v zapsané řeči nesoucí poselství. Toto poselství stálo nadřazeno fyzické promluvě jedince nebo skupiny. Co bylo psáno, bylo dáno — zákony, smlouvy, odkaz, zapsaná paměť. Už to samo o sobě stavělo psané a knihu do privilegované pozice vůči společenství. Nadto ale ono psané mohlo skrývat znamení odhalující pravdy vyšší a komplexnější než ty, které by mohl čtenář nacházet pouhým empirickým pozorováním dějů vnějšího světa. Autorem těchto poselství nebo sdělených zákonů mohl být sám Bůh. Už antičtí vykladači Bible, jako byl Origenes nebo Augustin, odhalovali, že vedle přímo reprezentovaných skutečností se v svatém Písmu skrývají alegorie a skryté významy, které nejsou přístupny nikomu jinému než vyvoleným, tedy těm, kdo jak říká Augustin, disponují „caritas“, nebo jsou schopni vnímat „duševní smysl“ vedle „tělesného“, jak tvrdí Origenes (srov. Grondin 1997). Všimněme si dvojí derivace fyzického. Nejprve je tu kniha jako fyzický objekt a v ní obsah tělesného charakteru, ale také obsah duchovní, vyšší, který není přístupný každému. Každý jedinec může vidět knihu, každý, kdo umí číst, se dokáže dobrat jejího fyzického obsahu, ale jen vyvolení mohou proniknout výše a hlouběji, k obsahu skrytému. Nejprve tedy vznikne povědomí o skrytých významech, ale zároveň s tímto povědomím se tu objevují vyvolení či zasvěcení, kteří nám sdělují, že tento skrytý obsah existuje, ale také, že jsou to oni, kdo jsou schopni ho rozpoznat. Celá operace vyhlíží tajemně a posvátně, ale ve skutečnosti se stále pohybujeme v rovině lidské komunikace. Skryté je textu připsáno nějakou rétorickou operací, řečovou strategií. To je jedno pojetí, ovšem v euroamerické tradici bylo tajemství připisováno spíše samotnému textu, poselství a tajemství ulpívalo ve slovech a větách, kde bylo přistiženo a odhaleno. Wolfgang Iser upozorňuje ve své knize The Range of Interpretation (2000) na situace, kdy autorita textu samotného přecházela na jeho vyvolené a zasvěcené vykladače v procesu nezbytné kanonizace svatých textů, tedy v procesu, 18

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 18

10.07.17 12:15

kdy bylo nutno oddělit skutečné slovo boží od podvrhu. Tato Iserem zmiňovaná situace má pro nás dvě významné roviny. Za prvé, že zbožštělé texty mohly předávat odlesk své autority živým vykladačům. A za druhé je pozoruhodná sama skutečnost, že už v tomto procesu kanonizace, ať už šlo o tradici hebrejskou, nebo křesťanskou, se vedla o textech diskuse, vyjednávalo se o nich, ovšem jen v rámci kruhu vyvolených a povolaných. Zatímco negociace o textech je jistě zřejmá lidská záležitost, v otázce vyvolenosti a povolanosti už situace tak zřejmá není, protože ti, kdo mohli vyjednávat, se odvolávali na svou schopnost rozumět a interpretovat lépe než zbytek společenství. A zároveň si osobovali pravomoc vykládat smysl textů právě těm nepovolaným a vyžadovat díky tomu povinnou úctu ke své autoritě. Jejich postavení legalizovala církev a legitimizovala kniha. Tak tomu bylo původně, ale v euroamerické kulturní tradici se celý proces rozšířil a sekularizoval, a tak autoritu vykladačů legalizovaly i jiné instituce než církve samotné — univerzity, nakladatelské domy, příslušnost ke stavu spisovatele nebo kritika. S legitimitou už to bylo problematičtější, protože ta jako by se odvozovala od příslušnosti k instituci, nikoliv ke kanonizovanému Písmu svatému. Kdo byl příslušný instituci, se tak zároveň stával legitimním interpretem, což navodilo nezdravý status těch, kdo zacházeli s texty. Sami často získávali a dosud získávají pocit, že jejich řečové akty na téma smyslu, významu či estetické kvality textu jsou legitimizovány čímsi vyšším, že jejich řeč sama o sobě reprezentuje vyvolenost. A tak instituce produkují placené vizionáře a čaroděje, jejichž legitimita je pochybná a jejichž řeč postrádá logiku. Zatímco kánon svatých knih vznikl negociací v určitém rozvrhu světa, který byl modelován sdílenou vírou, mnohé disputace o knihách a jejich smyslu ve dvacátém století i v současnosti jako by byly vedeny autisty přesvědčenými o mimořádnosti vlastního slovníku a vlastní řeči. Sdílená víra spojená s érou křesťanství, jejíž existence určovala disputace o svatých i nesvatých textech, je v současnosti nahrazována jakýmisi vírami, které sdílí jen ti, kdo jsou autory určité řeči na dané téma, ti, kdo vytvářejí jistý slovník. Vznikají tak podivné monády, které nejsou základem žádného kontinua. Roger Scruton ve své knize Fools, Frauds, and Firebrands: Thinkers of The New Left (Scruton 2015) ukazuje na prázdnotu a mystickou uzavřenost některých myslitelských hvězd druhé poloviny dvacátého století, přičemž právě ona neproniknutelnost jim často vybudovala aureolu slávy. Ačkoliv ne se vším, co Scruton uvádí, lze bez výhrady souhlasit, řada příkladů je více než názorná, alespoň prizmatem mojí vlastní zkušenosti čtenáře, zkušenosti, která jistě není nijak obecně určující. Ovšem při čtení řady textů Deleuzových či Žižekových mám tendenci Scrutonově ironii přikývnout. V následujících studiích není mým úmyslem ani útočit na evropskou metafyziku, ani odhalovat další slovníky produkující prázdnotu, respektive zahalující do mlžného oparu slov stále se opakující ideologickou doktrínu. Při uvažování o vztahu objektu zvaného literatura a objektů zobrazovaných v textech, které MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 19

10.07.17 12:15

vytvářejí obsah pojmu literatura, si kladu za cíl ozřejmit procesy, které utvářejí a proměňují slovníky, strategie a řečové akty cirkulující v dějinách, aby tvořily, hierarchizovaly, tabuizovaly, kanonizovaly texty, jež jsou stavebními kameny sdílené víry, že literatura je z jistých důvodů hodnotou pro kulturní lidské společenství. Rovněž se pokouším zvažovat možnosti, jak zbavit jazyk literární vědy a způsoby myšlení o literatuře prokletí vyvolenosti. Snažím se uvažovat o literatuře jako o permanentní negociaci mezi tím, kdo něco říká, a těmi, kdo jeho řeč vnímají, ať už jde o spisovatele, kritiky, nebo literární vědce. Zdá se mi, že od „vyvolenosti“ je třeba obrátit pozornost k negociaci, která v historii literatury probíhá vlastně permanentně. Domnívám se, že vždy půjde o střet subjektivních a kolektivních intencionalit, o jazyk, logiku, řeč a úspěšnost této řeči ve veřejném prostoru, přičemž onou řečí mám na mysli tu, která je psaná a přichází k nám ve formě knihy jako principiálního objektu zakládajícího instituci, kterou nazýváme literatura. Svůj v zásadě empirický přístup obhajuji potřebou pokusit se vymknout z „nesnesitelně lehké“ rétoriky o literárním díle, jejíž lehkost je často paradoxně umožněna bohatou literární tradicí, bohatým slovníkem, z něhož lze skládat stále další a další „obrazce“, které se chlubí samy sebou, ale nijak se nedotýkají předmětu, respektive o něm neříkají nic nového. Pro následující studie byla klíčová inspirace v myšlení analytických filozofů a neopragmatiků. Iniciací této inspirace byla potřeba vrátit se k logice jazyka a k pojetí literatury jako lidské aktivity, nikoliv jako ke zdroji nápovědí a poselství univerza, literatury jako lidské rozpravy, nikoliv jako zdroje poselství proroků a čarodějů. Východiskem byla zejména teorie řečových aktů, především pak v pojetí Johna Rogerse Searla. Knihu nazývám podle jedné ze studií a název je inspirován známým fyzikálním příběhem o možnosti porušení druhé věty termodynamiky. Tento příběh o démonu byl vyvrácen a příslušná věta formulující zákon zachována. Domnívám se, že něco podobného platí i pro vztah řeči a obrazů v literárním textu a řeči i možných obrazů mimo literaturu. Jelikož literatura i ti, kdo ji tvoří, čtou nebo s ní zacházejí, jsou součástí „stavů tohoto světa“, nevymyká se nic z toho z fyzikálních zákonů, které platí pro celý náš vesmír. Je‑li mezi řečí literatury a diskursem reálného světa nějaký démon sofistikovaně propouštějící teplejší molekuly literární řeči a chladnější molekuly řeči reálného světa, pak je to řádný lenoch, nebo věčný spáč.

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 20

10.07.17 12:15

SYSTÉM KVAZI OBJEKTŮ V LITERÁRNÍM TEXTU A INTENCIONALITA Sedím na zahradě a na jejím konci vidím přicházet kočku. Svému hostu mohu sdělit: „Vidíte, to je náš kocour tam na konci zahrady.“ S největší pravděpodobností bude můj host schopen přitakat a identifikovat jak objekt — kočku, tak vzdálenost, byť nepřesně určenou — konec zahrady, a zřejmě akceptuje i informaci, že se jedná o „našeho kocoura“. V reálném světě lze poměrně přesvědčivě identifikovat objekty, určovat vzdálenost, alespoň za přirozených podmínek, jako jsou příznivé světelné okolnosti, u pozorovatelů pak schopnost vidět a jejich schopnost percepce nezměněná halucinací či nemocí. Objekty v přirozeném světě jsou, jak jsou. Každý z pozorovatelů samozřejmě může identifikovat jiný odstín srsti kočky, uvidí ji z jiného úhlu, ale nic z toho nemění fakt její přítomnosti ve sdíleném prostoru (Searle 2015). Ten, kdo v řeči reprezentuje přítomnost nějakých předmětů druhému, do značné míry umožňuje verifikaci pravdivosti svého řečového aktu. Jestliže řeknu: „Tam je náš kocour,“ umožňuji svému partnerovi ověřit si pravdivost mé promluvy. Samozřejmě mohu také tvrdit: „Tam někde v křoví je náš kocour,“ a můj partner si pak nemůže ověřit nic, pokud nepůjde křoví propátrat. Mohu také zalhat nebo se mýlit. Každopádně tu ale zůstává evidentní jistá struktura lokality se skutečnou či možnou přítomností objektů v ní. V literárním textu je ovšem taková prostorově vymezená lokalita s možností přítomných objektů představitelná jen obtížně. V literárním textu nejsou ani kočky, ani zahrady, ani kočky, které se nacházejí na konci zahrady. A upřímně, málokterý čtenář literatury by byl tak pošetilý, aby je tam hledal. Objekty a prostory zhmotňující se z textu jsou jen předmětem hry autorů fantasy nebo čarodějných knih, jako je Lovecraftova prokletá Necronomicon. Existuje dlouhá historická diskuse o „pravdivosti“ literárních textů a o tom, jak jsou v nich reprezentovány objekty. Táhne se od Aristotela přes Austina až po J. R. Searla a jeho studii Logický status fikčního diskursu (2007). Nebudu se pokoušet o jakékoliv její doplnění, ale budu mít za prokázané, že v literárním textu, tedy ve fikci tvořené vyprávěním nebo verši, neexistují žádné objekty — pokud lze o něčem mluvit, pak jsou to jakési kvazi veličiny, které nemají reprezentovat objekty reálného světa, ale zůstávají součástí hry zvané literatura. Ta je tvořena konvoluty diskrétních textů — a tyto texty tvoří soubory MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 21

10.07.17 12:15

řečových aktů, konkrétně aktů ilokučních, v nichž autor vyslovuje své „tvrdím, že“. Jestliže spisovatel vyřkne větu: „Vidím kočku,“ nelze tento řečový akt jakkoliv spojovat s realitou, byť by nám spisovatel naznačoval, že píše svůj deník. Objekt „kočka“ neexistuje, je pouhým slovem, které je součástí řečového aktu, a ten je součástí definovaných pravidel hry. To znamená, že daná věta je součástí onoho souboru řečových aktů tvořících literární dílo — a také všech dalších utvářejících jisté kolektivní povědomí o tom, co je literatura. Neznamená to, že řekne‑li se „kočka“ v literatuře, pak toto slovo ztrácí veškerou významovou souvislost s realitou. Jistě ten, kdo čte v jistém jazyce, ví, že kočka je specifický druh zvířete, a že čte‑li anglicky, nebude tu slovo „kočka“, ale „cat“, neboť tato slova označují v různých jazycích stejný druh živočicha. Na druhé straně v literárním textu se významovost slova „kočka“ stává tekutou a velmi flexibilní. Není to objekt identifikovatelný prostorově ani veškerými vlastnostmi, byť by k jeho charakterizaci spisovatel přidal deset přívlastků. Nelze udělat totéž, co v reálném světě znamená výrok „náš kocour na konci zahrady“. Ovšem tato významová flexibilita překlánějící slovo „kočka“ do souvislostí hry „literatura“ umožňuje velmi flexibilní významové zacházení — kočka se může stát metaforou, figury inspirované slovem se mohou vrstvit a rozvíjet, to vše ale v rámci kolektivně sdílených pravidel. Když se v Bulgakovově románu Mistr a Markétka zjeví kocour na břehu Patriarchova rybníka v Moskvě, nejde o druhově stejný objekt, jako je náš kocour na konci zahrady. Bulgakovův kocour mluví a má vlastnosti ďábelského tvora. Aby mohl být tímto ďábelským stvořením, musí existovat jistý background tradice psaní vytvářející kulturní povědomí o tom, že kočka může reprezentovat nadpřirozeno, ďábelský nebo čarodějnický svět, o čemž přináší tradice mnoho dokladů: od posvátných koček v Egyptě po zobrazení čarodějnic s kočkou na rameni v evropských pohádkách, stejně jako spojování žen‑čarodějnic s nečistým, podlým zvířetem — kočkou, v tradici křesťanské inkvizice. Bulgakovův kocour odkazuje k této tradici, ale zároveň s ní polemizuje a variuje ji v ironickém modu. Stejně tak Bulgakovův kvazi objekt není ztotožnitelný s jinými kvazi objekty v literatuře na základě specifických identických vlastností, například schopnosti mluvit. Bulgakovův kocour není kocour Mikeš Josefa Lady, který to uměl také. Toto uvádím jako příklad mimořádné likvidity a flexibility v prostoru literární fikce. Setkáváme se spíš s permanentní diferencí než s možností identifikací. Na druhé straně tyto vznikající a proměňující se kvazi objekty vytvářejí určitý systém odpovědí a odkazů k jiným, bez nichž by jejich flexibilita nebyla možná. Je potřeba vysvětlit, proč mluvit o něčem, co nazýváme kvazi objektem, a proč se nedržet tradičního pojmu znak, zvláště pokud mluvíme o literatuře, o textech tvořených řečovými akty, které před nás předstupují v textu v podobě slov, vět, odstavců a tak dále. Je to proto, že v literárním textu, domnívám se, nečteme prostě znaky, ale skrze ně evokujeme nějaké velmi flexibilní a varia bilní kvazi tělesnosti. Tedy kočka není jen znakem pro jistý typ zvířete, ale je 22

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 22

10.07.17 12:15

to určitá kočka v nějakém prostředí, s nějakou funkcí v textu, je to „jakoby objekt“ v „jako prostoru“ a v „jako čase“. Literární text není lingvistické cvičení ani filozofická rozprava o jazyce, ale právem se tu počítá s evokací, konstrukcí a imaginací percipienta, s představivostí, která není abstraktní jako u zdatného matematika, ale v zásadě konkrétní, objektová. Zároveň nelze připustit, že by samo označení či soubor označení byl schopen něco skutečně ztělesnit. Text iniciuje imaginaci, ale netvoří objekty. V představivosti konkrétního čtenáře však neběhají písmena a věty ani znaky jako takové, ale evokují se tu do jisté míry hmotné a časoprostorové elementy, které nic nezhmotňují zcela konkrétně, ale v pohybu čtenářovy percepce propojují nějakým způsobem psané a čtené s jeho zkušeností se světem objektů, prostoru a času. Proto hovoříme o kvazi objektech a o systémech těchto kvazi objektů, abychom se vyhnuli nebezpečí domnívat se, jak je tomu v jisté tradici, že znaky reprezentují reality skutečnosti. Znaky odkazují k jiným znakům, ale také iniciují nějaké fluidní představy „jakoby objektů“. Jestliže se objeví věta: „Pistolník vešel do saloonu,“ nebudeme zřejmě ve své představivosti konstruovat nějakou komplexní scénu, ale naše fantazie bude vybírat z invariantu zkušenosti, z možností reakce na slovo „saloon“ či „pistolník“, aniž vznikne nějaká stabilní představa, aniž vznikne základ světa, který by se přestěhoval do další věty a dalších odstavců příběhu. Právě tyto vlastnosti mne vedou k pochybnostem o jakékoliv stabilitě takzvaného fikčního světa. Je jen obtížně představitelné, že by v tomto proměnlivém prostředí řečových aktů, významových variací a odkazů založených na diferenci bylo možné vytvořit nějakou logicky přijatelnou variantu ohraničeného fikčního světa. To, co naopak snad možné je, spočívá v inspekci těchto kvazi objektů jako součástí řečových aktů a prozkoumání jejich pohybů v rámci daných pravidel. Jak uvádí J. R. Searle ve své knize Řečové akty, neexistuje řečový akt bez pozadí a rámců řeči (Searle 2011 [1969]). Pokusím se tedy alespoň naznačit na některých příkladech vztah těchto kvazi objektů k pozadí dobové řeči a k systému proměňujících se pravidel literatury a literárních žánrů. Zároveň se v rámci tohoto problému pokusím dotknout otázky vztahu subjektivní intence spisovatele a kolektivní intence definující pravidla dané literární hry.

Systémy kvazi objektů v literatuře To, že věc neexistuje v literárním textu jako věc, ale jako „znázorněná předmětnost“, prokázal už Roman Ingarden v práci Umělecké dílo literární (1931, česky 1989, zde: 220—256). Hovoří zde o takzvaných „místech nedourčenosti“ (tamtéž: 248—256) — uvádí, že znázorňovaný předmět „netvoří v opravdovém smyslu ve všech směrech jednotně určené individuum“ (tamtéž: 253), ale obsahuje místa nedourčenosti, která jdou podle Ingardena někdy doplnit z textu, jindy to však možné není (tamtéž: 254). Ingarden pak na základě této úvahy přibližuje MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 23

10.07.17 12:15

charakter schematických aspektů tvořících podstatu procesu znázorňování předmětností v literárním díle, přičemž je zřejmé, že čtenář nebude schopen aktualizovat například ulice a místa konkrétního města uvedeného v textu — u Ingardena je to Paříž, protože tam zkrátka nebyl a nemá s daným místem zkušenost. Čtenář pak musí doplňovat chybějící jinými aspekty, které patří do jeho zkušenostního potenciálu, a je tedy zřejmé, že slovo „Paříž“ nemůže být ničím jiným než schematickým aspektem. Především však podle Ingardena platí, že schematické aspekty „nevznikají prostřednictvím prožitků nějakého psychického individua, nýbrž nacházejí základ svého určení a své v jistém smyslu potenciální existence v předmětných situacích rozvržených větami, resp. ve znázorněných předmětech“ (tamtéž: 265). Z mého hlediska je podstatné Ingardenovo upozornění na souvislost schematických aspektů znázorňovaného objektu a „rozvrhu vět“. To znamená za prvé, že ony prvky znázornění jsou čitelné a smysluplné jen v rámci nějakých řečových aktů a že charakter těchto aktů bude určující pro morfologii a významové potence textu. Další moment, který je tu nutně implikován, je moment intencionality toho, kdo je autorem příslušných řečových aktů. Dále pak Ingarden uvádí: Pohotově obsažené aspekty umožňují, abychom názorně postihovali představované předměty v předznamenaných typických způsobech jejich projevu. Tyto aspekty současně získávají nad znázorňovanými předměty jistou moc, protože ovlivňují jejich konstituci. (Ingarden 1989: 277) Je nezbytné se pozastavit u dvou momentů výše uvedené citace, které iniciují následující otázky. Za prvé, co znamenají „typické způsoby jejich projevu“? Jde o jejich projevy v reálném světě, nebo typické projevy vznikající z rozvrhu textu, potažmo z řečových aktů v textu? Za druhé, jak získávají schematické aspekty moc nad znázorňovaným předmětem? Kdo je původcem oné moci aspektu nad znázorňovaným předmětem? Zdá se, že pokud nechceme přisuzovat jakousi tajemnou moc samotnému procesu vzniku znázornění, pak se jeví logické, že původce je totožný s autorem řečového gesta, a tedy s vypravěčem či básnickým subjektem, který prostřednictvím schematizace modeluje objekt v intenci svého řečového výkonu, tedy tak, aby zapadal do jeho „rozvrhu vět“. Jeho moc spočívá v ilokuci, v jeho možnosti říci: „Tvrdím, že věc je tak a tak.“ Ovšem otázkou zůstává, do jaké míry je jeho vůle v tomto ohledu zcela svobodná a do jaké míry se přizpůsobuje hernímu poli, kterým je v tomto případě literatura. S tím souvisí i první položená otázka, tedy co jsou ony „typické způsoby projevu“. Vztahují se k existenci předmětností v reálném světě, anebo k jejich existenci v literární fikci? Jestliže původce moci nad podobou aspektu a autor řečového gesta chce psát literární text, pak je velmi pravděpodobné, že ona moc aspektualizace 24

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 24

10.07.17 12:15

bude uplatňována ve jménu literatury, a nikoliv reálné existence. Reálné vlastnosti totiž mohou být díky aspektualizaci radikálně modifikovány — například kocour může mluvit, a zároveň budou tyto modifikace odpovídat spíše již nějak realizovaným schematickým aspektům v literatuře — tedy mluvící zvíře odkazuje k celému invariantu mluvících zvířat v literatuře od Ezopa po Bulgakova. To, co nazýváme kvazi objektem v literárním díle, je právě souborem těchto specifických aspektualizací, které mají k sobě ambivalentní vztah odkazu a diference. Jestliže nemluvíme o schematickém aspektu, ale aspektualizaci, je zřejmé, že tu je míněna nějaká intencionální akce, že jde o to, jak je v určitém řečovém gestu, které je součástí literárního díla, znázorňován nějaký předmět. Jestliže se v románu dozvíme, že hrdina usedl na židli — a tato židle se dále v textu nijak nezvýznamňuje ve smyslu Čechovova slavného výroku o pušce zavěšené na stěně, pak je židle pouhým schematickým aspektem, přičemž s Čechovem nelze souhlasit v tom smyslu, že musí být z textu odstraněna jako cosi zbytečného. Ostatně Čechov měl ve svém výroku na mysli zejména drama. Objekty coby rekvizity jinak v literatuře figurují běžně a znázorňují se obvykle pouhým jménem — židle, sklenice, stůl, stěna; nebo jednoduchým spojením s přívlastkem — vysoká židle, šedá stěna. Toto jednoduché užití schematického aspektu je příznačné pro prózu, nikoliv pro drama či poezii, přičemž právě v próze sehrává roli fundamentální prostorové i časové orientace pro čtenáře. Například vejde‑li detektiv Phil Marlowe do baru, je očekávatelné, že tu bude nějaký pult, barové židle, lahve, zrcadla a podobně. Římský centurio, který by vešel do baru v Malibu, je představitelný maximálně jako statista, který si odskočil z Hollywoodu, ale jinak by konfrontace tohoto typu hrdiny a daných objektových aspektů byla nesmyslná. Lze podržet v paměti jeden z podstatných momentů naznačené situace, totiž že i tyto jednoduché schematické aspekty objektů indikují jistá očekávání, která stojí vně textu i vně subjektivní intence autora textu, že tato očekávání se obracejí k instituci literatury a ke zkušenosti recipientů, čtenářů s ní. Mnohem častější jsou ovšem v literárních textech komplexnější struktury schematických aspektů, které neodkazují jen k jistým vlastnostem objektu v reálném světě, ale obsahují vrstvy symbolických a ikonických entit, které znázorňovaný objekt vzdalují jeho reálné podobě a radikálně ho transformují. Velmi oblíbeným objektem v literatuře je například růže. V devadesátých letech minulého století obsáhle diskutoval o růži Umberto Eco, samozřejmě s odkazem na svůj tehdy slavný román Jméno růže (srov. Eco 1995: 79—80). Ale i jen letmý pohled do dějin literatury nám evokuje například také středověký text Román o růži, dekadentní básnickou sbírku Rosa mystica Jaromíra Boreckého, Durychovu prózu Píseň o růži, Macharovu sbírku Zde by měly kvést růže, sbírku Rány, růže Fráni Šrámka či Halasovo oxymóron „Ze zdola k růžím přivoníš / až budeš smrt svou žít“ (Halas 1931: 11). MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 25

10.07.17 12:15

Je zřejmé, že jméno „růže“ tady ztrácí veškeré aspekty své reálné bytnosti a stává se zcela novým objektem, který putuje literaturou a získává nové vlastnosti, zejména tajemnost, osudovost, metafyzický aspekt. Zároveň je zřejmé, že tyto symbolické a ikonické významové elementy nejsou nijak izolované, ale vytvářejí mezi sebou určitý vztah. To znamená, že jestliže Eco užije motiv růže, počítá s kulturními významovými odkazy, které tento motiv nese, ať už jsou náboženského, folklorního, nebo básnického původu, všechny se jistým způsobem setkávají v psaných textech, tedy v literatuře. Jiným příkladem budiž „rytíř“. Jeho základními aspekty jsou jisté lidské vlastnosti, jako čest a věrnost; dále elementy typu zbroj, štít, meč, kůň; ale také nezbytnost vykonání hrdinského činu. Kvazi objekt rytíř pak v četném souboru variací a opět s různými vrstvami symbolickými či ikonickými prochází celou historií instituce literatura: od Písně o Rolandovi a cyklů o rytířích kulatého stolu, odkazů k antickému rytířství v Alexandreidě přes parafrázi rytíře v Donu Quijotovi, romantické obrazy Waltera Scotta, pohádky Boženy Němcové až k frašce od amerického autora Marka Twaina, který rytíře zesměšňuje až k obludnosti. Zdá se tedy, že reálná bytnost objektů v literatuře je překrývána aspektualizací, tedy gestem řeči vypravěče nebo básníka. Zároveň se stávají součástí diskursu a herního pole zvaného literatura. Tím nabývají neobyčejné flexibility, zbavují se většiny vlastností, které je svazují s realitou, a vydávají se volné figurativní kreaci. Tato kreativita — umožňující transformace a proměny objektů, vybavování je novými vlastnostmi, ale umožňující také jejich deformaci, destrukci nebo zesměšnění — zároveň probíhá v rámci daného herního pole. To znamená, že spisovatel znázorňující nějaký objekt obvykle využívá předchozích znázornění i s jejich symbolickými či ikonickými elementy, přičemž obvykle svým odkazem nekopíruje předchozí, ale využívá odkazu k vlastní variaci, k vlastní distinkci a distanci, třeba formou parodování předchozího znázornění. Mark Twain paroduje rytíře, ale zároveň paroduje fenomén rytířství, který je spjat se systémem schematických aspektů vztahujících se k objektu „rytíř“. Z toho plyne, že existuje nikoliv jen soubor náhodných schémat v řečových aktech, ale jde spíše o cosi jako systém, kdy se jednotlivé realizace aspektů vzájemně provazují, odkazují na sebe a zároveň využívají existence minulých realizací k distanci a variaci. Rudyard Kipling v textech Knih džunglí využívá některých schematických aspektů, které vycházejí z jeho zkušenosti s indickou přírodou a kulturou, například s existencí takzvaných vlčích dětí, tedy dětí přežívající mimo lidskou civilizaci v džungli, ale zbytek toho, co tvoří obsah Knih džunglí, jsou elementy odkazující k literatuře nebo k diskursu evropské kultury. Například výše zmiňované aspekty rytířství lze najít v postavě munga Rikki‑tikki‑taviho, v hrdinovi vykonavším osamělý odvážný čin v boji s kobrou, cosi na způsob vítězství svatého Jiřího nad drakem. Postava stárnoucího vůdce vlčí smečky 26

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 26

10.07.17 12:15

Akély odkazuje v některých aspektech například k Shakespearovu králi Learovi. Vítězství slabšího Mauglího nad silnějším Šér Chánem zase implikuje Davida a Goliáše. Zastánci archetypálních škol by možná v těchto případech mluvili o metafyzických archetypech, ale k tomu, domnívám se, není důvod. Jde spíše o užití repertoáru možných odkazů a variací při znázorňování objektů a situací. Kipling užívá možnosti nechat zvířata mluvit a jednotlivé zvířecí postavy se prostřednictvím své řeči permanentně vyjadřují o zákonu, o pravidlech ustavující instituci nazvanou „život v džungli“. Ačkoliv se děj odehrává v Indii, nedozvídáme se tolik o tamějším životě a kultuře, ale mnoho o kultuře evropské. Svět zvířat je líčen jako kulturní společenství s pevnými pravidly, přičemž jejich porušení, jakákoliv aberace od řádu, musí být napraveno. Víra v řád je tu vírou v civilizovanou kulturní společnost a tato víra je explikována prostřednictvím řečových aktů, v nichž jsou znázorňovány postavy, jejich charaktery a činy, které jsou na jedné straně svázány s existencí literatury, na druhé pak s existencí určitých typů kulturního společenského diskursu. Zvířecí postavy mají schopnost vyprávět, učit se i vyučovat jiné, odkazovat na tradici, zvyklosti a zákony, konat činy ve prospěch druhých, rozpoznávat prospěch společenství i to, co tento prospěch ohrožuje. To vše je umožněno existencí objektů v textu jako flexibilních kvazi objektů, které díky literatuře a kulturní tradici vytvářejí vzájemně se podporující systémy. Podstatným omylem by ovšem bylo představovat si tyto systémy jako cosi stabilního. Taková stabilita, neměnnost, věčná ustálenost, by dávala za pravdu výše zmiňovaným zástupcům archetypálních škol. Taková stabilita by definovala tyto struktury kvazi objektů jako jakási mystická božstva, jimž každý, kdo vstupuje nějakým kreativním gestem na pole literatury, musí složit povinný hold. Institucionální fakt literatura by se změnil na soubor rituálů a ustálených modliteb. Znázornění objektu, tedy použité schematické aspekty, jsou součástí řečového gesta, které je vedeno jistou intencí. Tato intence musí být proměnlivá, nechce‑li mluvčí jen opakovat to, co bylo řečeno nějakým jeho předchůdcem. Dokonce je možné předpokládat, že se spisovatel bude pokoušet při znalosti minulých aspektualizací stejného objektu (asi by bylo dobré uvést, že mluvíme‑li o objektu, nemusí jít pouze o hmotnou věc, ale také o znázornění činu nebo myšlenky) vyhnout této přímé nápodobě (k problému srov. Bloom 2015). Na druhé straně nemůže nijak zabránit ani sobě, ani čtenáři v případné konfrontaci s již realizovanými aspektualizacemi objektu. To znamená, že každý kvazi objekt je zmítán energiemi několika silových polí: rozdílnými a proměnlivými intencemi autora, čtenářů, kritiky, stejně jako svým náležením do pole literatury, ale také sounáležitostí se společenským diskursem doby. Střetají se tu individuální intence s intencí kolektivní a tato kolektivní intence se dále dělí na instituci literatury a instituce definující obecně sdílené víry daného společenství. To vše zabraňuje nějaké dlouhodobější stabilizaci MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 27

10.07.17 12:15

znázorňovaných objektů, nějakému definitivnímu ustálení souborů schematických aspektů. Ve vztahu k objektům se pak vytváří paradoxní situace, na jedné straně flexibility a nestability, na druhé jakoby zdánlivě stabilního podloží již realizovaných aspektualizací, ale ty jsou stejně nestabilní jako aktuálně znázorňovaný objekt. V okamžiku jakékoliv aktualizace se ukáže nestabilita i onoho zdánlivě mrtvého útvaru tradice s již utvořenými a klamně zatuhlými útvary. Například když výše připomínám souvislost mezi mluvícími zvířaty a Ezopem nebo mezi Akélou a Shakespearovým králem Learem, jde o mou intenci definovanou mou zkušeností, která nemusí být ničím obecně akceptovatelným. Jiný mluvčí může svou intenci na základě vlastní zkušenosti ve vztahu ke stejným objektům realizovat zcela jinak. Na druhé straně žádný příslušník naší kultury asi nepopře, že král Lear nebo Ezop patří k sdíleným a tradičně uznávaným objektům našeho kulturního diskursu, takže jejich užití v řeči nepřinese průměrně vzdělanému recipientovi sebemenší překvapení. Zároveň je zřejmé, že Ezop i Lear patří na jedné straně do instituce literatura, na druhé straně ale také do obecně sdíleného kulturního diskursu, protože o Ezopovi či Learovi mohou mluvit a vědět i ti, kdo nečetli bajky prvého a neviděli realizované exposé druhého na jevišti, ba ani nečetli příslušný Shakespearův text. Například postava známého českého filmu Pelíšky nesprávně zamění Ezopa za Ezaua, nicméně je zřejmé, že i v povědomí důstojníka československé armády existuje slovo „Ezop“. Nestabilita kvazi objektů, ale také systémů, které vytvářejí (způsobovaná jejich neustálým pohybem mezi literaturou, sdílenou kulturou i naturální realitou, pohybem rozdílných intencí individuálních i kolektivních), znemožňuje do značné míry, abychom tyto kvazi objekty i jejich systémy zkoumali jako diskrétní soubory náležející množinám jednotlivých fikčních světů. Každá literární fikce sice obsahuje kvazi objekty, ale ty nevykazují žádnou klidovou hmotnost, nelze je zkoumat jinak než v permanentním pohybu a v paradoxních superpozicích jako cosi, co zároveň náleží do literatury, a zároveň do ní nenáleží, co je součástí fikce, ale také non‑fikce, co dokáže být v jediném okamžiku v literární fikci, v kulturním kontextu i v aktuální naturální realitě.

Individuální intence, řečový akt a pravidla hry Vztah individuální a kolektivní intencionality zkoumal J. R. Searle ve svých knihách Construction of Social Reality (1995) a Making the Social World (2010). Obě knihy rozvíjejí východiska, k nimž autor dospěl už v šedesátých letech ve výše citované knize Řečové akty, kde vyslovil názor, že každý řečový akt se děje v kontextu nějakého řádu, respektive systému pravidel, která ovšem nejsou jednoduše ztotožnitelná pouze s gramatikou daného jazyka, jako spíše s pravidly a možnostmi jeho užití. Každý řečový akt tedy k tomu, aby byl v rámci nějakého společenství dekódovatelný, musí vycházet z jistého souboru pravidel. 28

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 28

10.07.17 12:15

Pro naše uvažování o znázorňování objektů v literárním textu a o vztahu těchto znázornění k instituci literatury, stejně jako k dobovému diskursivnímu kontextu tvoří Searlovy práce principiální inspirativní východisko hned ve třech různých směrech. Za prvé, chápeme‑li literární text jako soubor specifických řečových aktů. Za druhé v tom, že tento soubor vykazuje dvojí vztah: k literatuře — chce‑li být literaturou, ale také ke společenskému kontextu své doby — chce‑li být pochopen v rámci dobové řeči a jejích pravidel. Za třetí pak proto, že autorem každého textu je individualita, jedinec s vlastním tělem, myšlením a místem v societě a historické periodě času, individualita, která prostřednictvím svého psaní realizuje svou představu o tom, co je literatura, i o tom, co chce nebo co se domnívá, že je potřeba sdělit — jde tedy o individuální intenci. Ta se ovšem střetává s intencí kolektivní, která má dvojí charakter. Kolektivní intence jednak představuje to, co si daná společnost definuje pod pojmem literatura, a také, co od literatury očekává — jakou hodnotu má přinést nebo v čem má být danému společenství užitečná. Jednak tato hodnota nebo užitečnost není imanentně spínána jen s literaturou jako takovou, ale s hodnotami či představou užitečnosti, jak tyto koncepty sdílí dané společenství a jak tvoří jeho systém společné víry. Literární text tedy není nikdy jen autonomní řečovou expresí, pokud se nejedná o spis vyšinutého člověka (což samo o sobě neznamená, že se takový spis nemůže stát literaturou). Obvykle ale ten, kdo vstupuje na pole literatury, nevchází bez představy o tom, co napsali jiní, a co tedy tvoří rámec daného pole a jaká jsou jeho základní pravidla. Mluvíme‑li o pravidlech, nemáme na mysli to, co strukturalisté nazývali „normou“. Zatímco představa normy měla jasné estetické kontury, tedy spínala se s tím, co bychom mohli nazvat dobová konceptualizace krásy, pravidlem v literatuře míníme spíše dobovou diskursivní možnost, to jest, na jaká témata a jak je možno mluvit, jaké typy řečových aktů obecně jsou přípustné; tedy nikoliv jen, co je krásné, ale co je sdělitelné. Hranice sdělitelného je přitom pohyblivá, což znamená, že to, co se zdálo zcela nepřípustné, může náhle rozšířit dané pole. Například když Brjusov píše své skandální povídky plné zvrhlých představ a sexu, představuje extravaganci, která je ale postupně akceptována jako literární počin, a to nikoliv pro téma samotné, ale proto, jakým způsobem nakonec dokáže autor o tomto tématu mluvit. Neexistují tu ovšem jednoduché statické vztahy, které by si bylo možné představovat tak, že subjekt‑spisovatel a) ví přesně, co chce říci a co bude obsahem jeho sdělení, až dopíše své dílo; b) ví přesně, jaká jsou pravidla hry zvané literatura, přičemž pravidla a normy společenství přesně kodifikují míru krásy, užitečnosti či přípustnosti. Ve skutečnosti je toto vše v permanentním pohybu, proměně a neustálé rektifikaci či kalibraci. Děje se tak prostřednictvím řeči daného společenství, veškerého konvolutu řečeného nejen v diskursivní formaci literatura, ale i mimo ni: v diskusích o morálce, o bezpečí či n ebezpečích ohrožujících společenství, o zdraví, právu, vzdělání, politice, idejích. Jak vidno, MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 29

10.07.17 12:15

není tu nic pevně kodifikovaného — pokud se nejedná o společenství totálně řízené nebo absolutně rigidní a zatuhlé v systému idejí a rituálů coby nepřekročitelných tabu. To je představitelné v totalitě nebo primitivní teokracii, ale tam zřejmě nebude mít smysl zabývat se institucionálním faktem literatury, protože tam nebude literatura existovat a psané bude redukováno pouze na konvolut posvátných textů, respektive příkazů, zákazů a rozsudků. Máme tedy na mysli euroamerickou kulturu, kde navzdory různým aberacím lze fenomén literatury jako instituce dlouhodobě zkoumat v jeho historických podobách, v jeho konstituování a transformacích. Právě tato pohyblivost, flexibilita a souvztažnost mezi individuální intencí a intencí kolektivní umožňují variabilitu a bohatství fenoménu literatura v západní kultuře. V zásadě jsou tyto charakteristiky odpovědné i za to, že literatura vzniká jako instituce. Každý žák základní školy se setkává s literaturou jako institucí v příslušném předmětu, ve výuce literatury, v souboru autoritativních řečových aktů učitelů představujících autoritu textů a jejich autorů, jako jsou Shakespeare, Mácha nebo Čapek. I učitel se pak podvoluje instituci prostřednictvím struktury doporučených textů v čítankách, osnovách nebo učebnicích literatury. Politická moc reguluje a snaží se modelovat instituci literatury prostřednictvím doporučení, preferencí, ale také pomocí ostrakizace a tabuizace. K tomu slouží systém kulturních institucí od školních inspekcí po ministerské odbory, ale také spolupracující média. Rovněž každý adept literátství se utkává s institucí literatura — za prvé jako ten, kdo vstupuje na již obsazené pole svých předchůdců, díky nimž se konstituuje představa o tom, co je literatura: prožívá svou „úzkost z ovlivnění“; za druhé pak jako ten, jehož dílo bude muset hledat primární ocenění — u redaktorů, recenzentů, nakladatelů, aby vůbec mohlo vystoupit ze stínu autorova soukromí na veřejnost. Tady vchází individuální intence autora do dvojího konfliktu s intencí kolektivní — s literaturou jako institucí a se společenstvím s jeho představami morálky, idejí, práva, užitečnosti, bezpečí a společenské prospěšnosti. A nelze říci, že instituce literatury je řízena jen pravidly příslušnými pro literaturu, a naopak, že společenská diskuse o morálce, právu, idejích a dalších entitách se děje mimo literaturu a zpětně ji jen reguluje. S jistou mírou licence si lze představit dvě základní pozice individua a jeho intence ve střetu s intencemi kolektivními — subordinační a konfrontační. Právě jim se bude věnovat závěr tohoto výkladu. První pozici jsme nazvali pozicí subordinační, protože spočívá v maximálním potlačení subjektivní intence ve prospěch té kolektivní. S touto pozicí se lze setkat velmi často, ale ačkoliv to charakteristika napovídá, nedá se říci, že jde vždy o vypočítavou strategii subjektu vůči percipovaným a interpretovaným pravidlům kolektivní intence. Touto pozicí míníme situace, kdy se spisovatel maximálně pokouší vyhovět tomu, co je v dané chvíli považováno za standard30

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 30

10.07.17 12:15

ní — jak z hlediska zvoleného žánru, tak zejména z hlediska explikovaných charakteristik ideologických, morálních, z hlediska požadované politické a ideové korektnosti. Spisovatel je maximálně vstřícný k tomu, co aktuálně dominuje ve společenské diskusi jako užitečné a potřebné. Ve vztahu k samotné instituci literatura nemusí být takový přístup u některých žánrů na škodu. Například detektivka jako žánr se vzpírá nějakým radikálním proměnám a často se tu stává, že jeden spisovatel napodobuje v jistých charakteristikách jiného, takže vznikají hnízda typu „detektivka ve stylu Agathy Christie“ nebo „ve stylu hard‑boiled school (‚drsné školy‘)“. Je pak zcela korektní, že čtenář oceňuje snadnou identifikovatelnost toho, co dostává do ruky. Mnohem problematičtější je to ovšem tam, kde se spisovatel a priori pokouší vyhovět společenské objednávce, mocenskému zadání nebo prostě jen nějaké aktuální ideji či trendu, které se zdají být užitečné. Svou individuální intenci dobrovolně podřídí intenci společenské bez ohledu na instituci literatury jako takovou. Jeho vzorem se nestávají velcí spisovatelé, ale společenská potřeba. Tak například za druhé světové války vznikají některé texty českého exilu, příkladně povídky Bohuše Beneše Na domácí frontě, jejichž úkol je čistě propagandistický, chtějí povzbuzovat představy o mohutném domácím odboji a masivní české rezistenci vůči nacistům. Takto přiznaně propagandistické jsou i některé texty Ilji Erenburga z období druhé světové války, básně Vladimira Majakovského nebo Majakovským inspirované Rudé zpěvy českého básníka Stanislava Kostky Neumanna. Tyto dobře čitelné příklady mají jedno pozitivum: nic nesimulují. Neumann upřímně řekne — nejprve agitace, pak literatura. Mnohem častější jsou ovšem případy, kdy spisovatel předstírá, že se pokouší o velkou literární práci, aby zakryl primární touhu vyhovět mocenskému zadání — Otčenášek v Občanu Brychovi, Březovský v Železném stropu a tak dále. Individuální intence autora je ve shodě s intencí kolektivní, ale autor simuluje konfrontaci. V prvním plánu se zdá, že jde o napsání velkého románu, aby postupně vycházelo najevo, že koncept je jen schématem sloužícím ideologické didaktice. Ovšem lze se setkat se zcela neideologickým typem simulace tam, kde autor předstírá literaturu, ale jeho cílem je co nejvíce se přiblížit očekávání čtenářů, a tak jednoduše budí dojem závažnosti psychologických, etických či existen ciálních témat, aby je v maximálně efektní podobě předal čtenáři. Každý další text takového spisovatele slouží jen jako prostředek udržení instituce autora jako takového — viz příklady psavých komerčních autorů, jako jsou Emil Vachek, A. C. Nor nebo Michal Viewegh. S výjimkou momentů, kdy jde v textu o přiznanou propagandu nebo kdy jde o deklarované přihlášení se k žánru (detektivka, horor, sci‑fi nebo romance), se prakticky vždy jedná o simulaci, která se pokouší napodobit na jedné straně pravidla literatury, na druhé straně se pak přizpůsobuje buď dobovému čtenářskému vkusu, nebo nějakému ideologickému zadání. Cílem je co největší splynutí s kolektivní intencionalitou daného společenství v dané periodě. MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 31

10.07.17 12:15

Druhou pozici nazýváme konfrontační, protože při ní musí zákonitě dojít ke střetu mezi intencí subjektivní a kolektivní. Vycházíme z toho, že subjektivní intence je tu vedena nějakým noetickým motivem, a to buď ve smyslu poznání a poměření subjektivního literárního výkonu s pravidly instituce literatura, nebo poznání a poměření subjektivního názoru na skutečnost, společnost, náboženství, etiku, politiku či právo s názory konstituujícími aktuální společenskou diskusi na daná témata. Například Baudelaire v Květech zla konfrontuje dobové představy o možném zobrazování krásy s ošklivostí, Andrejev a Brjusov nebo Dostojevskij dobové názory na morálku, zločin, sex se svými vlastními náhledy na tato témata. Jejich konfrontace má přitom směrem do společnosti odezvu i v novém typu literární řeči, to znamená, že ke konfrontaci v jejich řečových aktech dochází jak směrem ke společnosti, tak směrem k literatuře. Individuální intence se tu projevuje jako jistý druh vzpoury vůči definovaným pravidlům literatury, jak je většinově vnímá společenství, stejně jako jistý druh vzpoury vůči stávajícímu společenskému řádu — v tom smyslu, že se tento řád vyjevuje jako nedokonalý, nespravedlivý, směšný nebo nepochopitelný. Když Tolstoj líčí osudy Anny Kareninové, konfrontuje dobový život vyšší třídy s problémem osmyslnění lidské existence. Flaubert zase v osudu paní Bovaryové zesměšňuje romantický ideál ovládající myšlení mnoha žen té doby typově podobných hrdince. Milostný ideál ironizuje i Tolstoj tím, že vystaví lásku a zamilovanost prověrce času a všednosti. Kafka nebo Hašek performují společnost jako totálně nesrozumitelnou či nesmyslnou. Sartre konfrontuje v Nevolnosti hmotné bytí a vědomí s prostorem a časem, v němž se sebereflektující hrdina pohybuje. Woolfová v románu K majáku zase konfrontuje různé časové průběhy lidského bytí, které definují osud jedince. A v jiném pohledu — Joyce, Proust nebo Hašek ve svých textech porušují soubor pravidel žánru zvaného román a vytvářejí jeho nové alternativy. To se ovšem týká i Tolstého, Dostojevského nebo Flauberta. To znamená, že konfrontace individuální intence a intence kolektivní nesměřuje jen ke společenství, jeho zákonům a pravidlům, ale také k pravidlům literatury, která koneckonců není nic jiného než součást společenského ujednání o komplexu zákonů a pravidel definujících danou společnost. Prakticky každý z takzvaně velkých spisovatelů, tedy těch, kteří utvářejí euroamerické povědomí o literatuře, do ní vstoupil jako ten, kdo se se svou individuální intencí střetá s intencionalitou kolektivní. Právě tyto střety se přitom stávají stavebním kamenem instituce literatura, zajišťují její trvání i proměny. Institucionální fakt literatura je určován permanentní dynamikou mezi individuální intencí a intencionalitou kolektivní. Není tu pevná hranice, jako třeba u pravidel rugby nebo fotbalu, ani relativně pevná hranice, jako u občanského zákoníku. Prostor a struktura institucionálního faktu tohoto typu jsou vystaveny neustálým návrhům na změnu, korekci, alternativu a právě tato svoboda činí z literatury, potažmo z umění zásadní prostředek společenské sebereflexe. 32

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 32

10.07.17 12:15

Existuje ovšem nějaký vztah mezi touto dynamikou individuální a kolektivní intencionality a znázorněním objektů v literatuře? Domníváme se, že ano, ale pokusíme se naznačit jen základní schéma, neboť jde o otázku příliš komplexní, aby se dala jednoduše zodpovědět v rámci tohoto textu. Princip spočívá už v naznačeném dělení přístupů na konfrontační a subordinační. Tam, kde je individuální intence autora vedena aspekty subordinačními, bude zřejmě nezbytné, aby schematické aspekty objektů a situací co nejvíce odpovídaly kolektivně sdíleným představám — to znamená, že tyto elementy například v detektivce, romanci nebo dobrodružném románu musejí co nejvíce odpovídat kolektivnímu očekávání. V sériích romantických románů Danielle Steelové nebo v sériích aktuálně oslavovaných autorů severských detektivek budou schematické aspekty co nejvíce odpovídat primárním modelům, které zakládaly sérii, například hrdina bude charakterizován obvyklým souborem aspektů. Jiný, nicméně podobný přístup lze najít ve scénářích nekonečných televizních seriálů, sitcomů a podobných subžánrů, kde se často staví na banálních shodách mezi realitou a znázorňovaným objektem — to znamená, že hrdina má být „jako ze života“. V ideologicky motivovaných textech pak musí schematické aspekty co nejvíce odpovídat požadované ideologické představě, viz například typ „budovatel komunismu“ — tj. hrdina práce, obětavý a oddaný kolektivu; nebo typ „bojovník za bezpečí kolektivu“ — vždy připravený k oběti a zároveň mimořádně vybavený schopnostmi zničit protivníka (Bond, Rambo, major Zeman atd.). V modu konfrontačním naopak dochází k tomu, že objekty a situace jsou znázorňovány maximálně nezvyklým způsobem, čímž se indikuje jejich nepochopitelnost, novost nebo třeba děsivost. Zobrazování objektů jako nezvyklých je vlastně jedním z principiálních prostředků konfrontace, stejně jako použití nezvyklých vypravěčských či jiných poetologických postupů ve vztahu k literatuře. Zatímco pro subordinační přístup je typická mimesis, transparence, zjednodušení a také simulace, pro přístup konfrontační jsou to metaforizace, hyperbolizace a obecně figurativní řeč. V této pozici je objekt problematizován i jako soubor schematických aspektů. Objekty a situace se vyklánějí ze svých obvyklých pozic, jsou transformovány, nahlíženy z nečekaných úhlů. Naopak tam, kde jde o přístup subordinační, plní znázornění objektů roli ujišťujících a zpřehledňujících lokátorů, které definují zobrazované jako bezpečné, neproblematické. Konstituují svět jako jasně strukturovaný a kontrolovaný, veškerá nebezpečí takto zobrazovaného prostoru jsou posouvána za jeho hranice a vše cizorodé a úzkost či strach vzbuzující je drženo mimo tento prostor. Zatímco subordinační přístup slouží společenství k jednoduchému sebeujišťování o vlastní identitě, konfrontační přístup tvoří vyšší úroveň identity tím, jak předvádí moc a svobodu uměleckého projevu. Jeden i druhý přístup dokáží být společenstvím velmi efektivně mocensky využívány. MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 33

10.07.17 12:15

maxwellův démon.indd 136

10.07.17 12:15

LITERATURA A PRAMENY Literatura: Allén, Sture — Lass, Andrew (edd.): Možné světy v humanitních vědách, v umění a v přírodních vědách: Sborník příspěvků z Nobelova sympozia 65, Praha: Academia 2012 [1989] Austin, John Langshaw: Jak udělat něco slovy, přel. Alena Bakešová a kol., Praha: Filosofia 2000 [1955/1962] Barthes, Roland: Kritika a pravda, přel. Josef Čermák — Josef Dubský — Julie Štěpánková, Praha — Liberec: Dauphin 1997 Barthes, Roland: Mytologie, přel. Josef Fulka, Praha: Dokořán 2004 Black, Max: Models and Metaphors: Studies in Language and Philosophy, Ithaca — New York: Cornell University Press 1962 Bloom, Harold: A Map of Misreading, New York: Oxford University Press 1975 Bloom, Harold: Úzkost z ovlivnění: Teorie poezie, přel. Martin Pokorný, Praha: Argo 2015 [1973] Bloom, Harold: Kánon západní literatury: Knihy, které prošly zkouškou věků, přel. Ladislav Nagy a Martin Pokorný, Praha: Prostor 2000 [1994] Dasenbrock, Reed Way (ed.): Literary Theory After Davidson, University Park: Pennsylvania State University Press 2003 Davidson, Donald: What Metaphors Mean, in týž: Inquiries into Truth and Interpretation, Oxford: Clarendon Press 2001, s. 245—264 [studie poprvé otištěna 1978; celek monografie 1984] Eco, Umberto: Medzi autorom a textom, in: Eco, Umberto — Rorty, Richard — Culler, Jonathan — Brooke‑Roseová, Christine: Interpretácia a nadinterpretácia, přel. Zdeňka Kalnická, Bratislava: Archa 1995, s. 69—88 [1992] Fish, Stanley: Is There a Text in This Class?: The Authority of Interpretive Communities, Cambridge: Harvard University Press 1980 Foucault, Michel: Archeologie vědění, přel. Čestmír Pelikán, Praha: Hermann a synové 2002 [1969] Foucault, Michel: Slova a věci, přel. Jan Rubáš, Brno: Computer Press 2007 [1966] Genette, Gérard: Metalepsa: Od figúry k fikcii, přel. Andrej Záthurecký, Bratislava: Kalligram 2005 [2004] MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 137

137

10.07.17 12:15

Goodman, Nelson: Jazyky umění: Nástin teorie symbolů, přel. Tomáš Kulka a kol. Praha: Academia 2007 [1968/1976] Goodman, Russell B. (ed.): Pragmatism: A Contemporary Reader, London — New York: Routledge 1995 Greenblatt, Stephen Jay: Mlčení zločince, přel. Martin Procházka, Iniciály 2, 1991, č. 17—18, s. 31—35 Greenblatt, Stephen Jay: Shakespearean Negotiations, Berkeley: University of California Press 1988 Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky, přel. Břetislav Horyna a Pavel Kouba, Praha: OIKOYMENH, 1997 [1991] Hilský, Martin: James Joyce a revoluce slova, in týž: Modernisté: Eliot, Joyce, Woolfová, Lawrence, Praha: Torst 1995, s. 109—144 Ingarden, Roman: Umělecké dílo literární, přel. Antonín Mokrejš, Praha: Odeon 1989 [1931] Iser, Wolfgang: The Authority of the Canon, in: The Range of Interpretation, New York: Columbia University Press 2000, s. 13—40 Iser, Wolfgang: The Fictive and the Imaginary: Charting Literary Anthropology, Baltimore: Hopkins University Press 1993 [1991] Iser, Wolfgang: Fictional Acts, in týž: The Fictive and the Imaginary: Charting Literary Anthropology, Baltimore: Hopkins University Press 1993, s. 1—21 [1991] Iser, Wolfgang: The Range of Interpretation, New York: Columbia University Press 2000 Jakobson, Roman: O realismu v umění, in týž: Poetická funkce, ed. a přel. Miroslav Červenka, Praha: H+H 1995, s. 138—147 [1921] James, William: What Pragmatism Means, in: Goodman, Russell B. (ed.): Pragmatism, New York: Routledge 1995, s. 53—64 Kripke, Saul Aaron: Naming and Neccessity, Malden, Masetchusess: Blackwell Publishers 1981 Kuhn, Thomas Samuel: Struktura vědeckých revolucí, přel. Tomáš Jeníček, Praha: OIKOYMENH 1997 [1962] Lotman, Jurij Michajlovič: Kultura a exploze, přel. Miluše Zadražilová, Brno: Host 2013 [2009] Lotman, Jurij Michajlovič: O metajazyce typologických popisů kultury, Orientace 4, 1969, č. 2, s. 67—80 Lyotard, Jean‑François: O postmodernismu: Postmoderno vysvětlované dětem, Postmoderní situace, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993 [1986, 1979] Merleau‑Ponty, Maurice: Oko a duch a jiné eseje, přel. Oldřich Kuba, Praha: Obelisk 1971 Merleau‑Ponty, Maurice: Viditelné a neviditelné, přel. Miroslav Petříček, Praha: OIKOYMENH 2004 [1964] 138

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 138

10.07.17 12:15

Miller, J. Hillis: New Starts: Performative Topographies in Literature and Criticism, Taipei: Academia Sinica 1993 Miller, J. Hillis: Speech Acts in Literature, Stanford: Stanford University Press 2001 Moore, Adrian W. (ed.): Meaning and Reference, Oxford: Oxford University Press 1993 Papoušek, Vladimír: Existencialisté: Existenciální fenomény v české próze dvacátého století, Praha: Torst 2004 Papoušek, Vladimír: Gravitace avantgard: Imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století, Praha: Akropolis 2007 Pavel, Thomas G.: Fikční světy, přel. Hynek Zykmund, Praha: Academia 2012 [1986] Peirce, Charles Sanders: Collected Papers 1: Principles of Philosophy, Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press 1931 Peirce, Charles Sanders: Collected Papers 2: Element of Logic, Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press 1932 Peirce, Charles Sanders: Collected Papers 3: Exact Logic, Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press 1933 Peirce, Charles Sanders: Collected Papers 4: The Simplest Mathematics, Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press 1933 Peirce, Charles Sanders: Collected Papers 5: Pragmatism and Pragmaticism, Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press 1934 Peirce, Charles Sanders: Collected Papers 6: Scientific Metaphysics, Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press 1935 Peirce, Charles Sanders: On Signs, Chapel Hill: University of North Carolina Press 1991 Peregrin, Jaroslav (ed.): Obrat k jazyku: Druhé kolo: Jazyk, myšlení a svět v názorech postanalytických filosofů, přel. Jaroslav Peregrin, Praha: Filosofia 1998 Petronius: Satirikon, Praha: Svoboda 1971 Putnam, Hilary: Pragmatism: An Open Question, Oxford: B. Blackwell 1995 Rorty, Richard: Consequences of Pragmatism, Minnesota: University of Minnesota Press, 2003 Rorty, Richard: Contingency, Irony and Solidarity, Cambridge: Cambridge University Press 1989 Scruton, Roger: Fools, Frauds and Firebrands: Thinkers of The New Left, London: Bloomsbury 2015 Searle, John R.: The Construction of Social Reality, New York: Free Press 1995 Searle, John R.: Logický status fikčního diskurzu, přel. Josef Línek, Aluze 11, 2007, č. 1, s. 61—69 [časopisecky 1975/knižně 1979] Searle, John R.: Making the Social World: The Structure of Human Civilization. Oxford: Oxford University Press 2010 MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 139

139

10.07.17 12:15

Searle, John R.: Seeing Things as They Are: A Theory of Perception. Oxford — New York — Auckland: Oxford University Press 2015 Searle, John R.: Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language, Cambridge: Cambridge University Press 2011 [1969] Strawson, Peter Frederick: Identifikace jednotlivin, in: Fiala, Jiří (ed.): Analytická filosofie — první čítanka, druhý díl, Plzeň — Nymburk: OPS 2006, s. 265—283 [1959] Thrall, William Flint — Hibbard, Addison: A Handbook of Literature, New York: Odyssey Press 1960 [1931] Wellek, René: Koncepty literární vědy, ed. Vladimír Papoušek, přel. Jiřina Johanisová a Vladimír Papoušek, Jinočany: H+H 2005 White, Hayden V.: Metahistorie: Historická imaginace v Evropě devatenáctého století, přel. Miroslav Kotásek, Brno: Host 2011 [1973] White, Hayden V.: Tropika diskursu: Kulturně kritické eseje, přel. Ladislav Nagy, Praha: Karolinum 2010 [1978] Wittgenstein, Ludwig: Tractatus Logico‑Philosophicus, London: Kegan Paul 1922 [1921]

Prameny: Andrejev, Leonid Nikolajevič: Propast a jiné povídky, přel. Ludmila Dušková a Vincenc Červinka, Praha: Maťa 1996 Beevor, Antony: Stalingrad: Osudné obklíčení, přel. Vladimír Fuksa, Praha — Plzeň: Beta‑Dobrovský — Ševčík 2003 [1998] Bartošek, Theodor a kol.: SSSR: Úvahy, kritiky, poznámky: Kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem, ed. Bohumil Mathesius, Praha: Čin 1926 Blatný, Lev: Vítr v ohradě, Přerov: Obzor 1923 Blažíček, Přemysl: Co je postmoderna?, in týž: Kritika a interpretace, ed. Michael Špirit, Praha: Triáda 2002, s. 320—322 [původně in: Kritický sborník 13, 1993, č. 4, s. 17—18] Camus, Albert: Zápisníky 1: Květen 1935 — únor 1942, přel. Vlasta Dufková, Praha: Mladá fronta 1990 Capote, Truman: Chladnokrevně: Pravdivé vylíčení čtyřnásobné vraždy a jejích důsledků, přel. Stanislav Mareš, Praha: Odeon 1968 [1966] Cypkin, Leonid: Léto v Baden‑Badenu, přel. Jakub Šedivý, Praha: Prostor 2015 [1982] Čapek, Karel: Cesta na sever: Pro větší názornost provázená obrázky autorovými a básněmi jeho ženy, Brno: Lidové noviny 1936 Čapek, Karel: Výlet do Španěl: Osvětlený obrázky autorovými, Praha: Aventinum 1930 Deml, Jakub: Zapomenuté světlo, Tasov: Jakub Deml 1934 140

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 140

10.07.17 12:15

Durych, Jaroslav: Plížení a pouti, Praha: Melantrich 1932 Durych, Jaroslav: Kurýr, in: Requiem: Menší valdštejnská trilogie, Praha: Ladislav Kuncíř 1930, s. 7—42 Firt, Julius: Knihy a osudy, Brno: Atlantis 1991 [1972] Fučík, Julius: V zemi, kde zítra již znamená včera, Praha: K. Borecký 1932 Götz, František. Anarchie v nejmladší české poezii, Brno: St. Kočí 1922 Götz, František: Jasnící se horizont: Průhledy a podobizny, Praha: Orbis 1926 Götz, František: Tvář století: Několik průhledů do psychologie dneška, Václav Petr: Praha 1929 Grossman, Jan: Mezi literaturou a divadlem 1, ed. Petr Šrámek, Praha: Torst 2013 Halas, František: Tvář, Praha: Družstevní práce 1931 Haló, je tady vichr — vichřice!: Expresionismus, ed. a přel. Ludvík Kundera, Praha: Československý spisovatel 1969 Hanč, Jan: Události, edd. Jan Lopatka a Michael Špirit, Praha: Torst 1995 [1991] Hašek, Jaroslav: Velitelem města Bugulmy: Z tajemství mého pobytu v Rusku, Praha: Československý spisovatel 1966 Hoffmeister, Adolf: Povrch pětiletky, Praha: Sfinx — Bohumil Janda 1931 Hostovský, Egon: Černá tlupa, Praha: Melantrich 1933 Hostovský, Egon: Dům bez pána: Román, Praha: Melantrich 1937 Hostovský, Egon: Zavřené dveře: Nemocné prózy, Praha: V. Horák a spol. 1926 Hostovský, Egon: Žhář, Praha: Melantrich 1935 Jeřábek, Čestmír: Zasklený člověk, Brno: St. Kočí 1923 Jeřábek, Čestmír: Výzva, Brno: Vydavatelské družstvo Moravsko‑slezské revue 1921 Kafka, Franz: Sousední ves, in týž: Povídky, přel. Vladimír Kafka, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1964, s. 140 Klíma, Ladislav: Slavná Nemesis, in týž: Slavná Nemesis a jiné příběhy, edd. Vojtěch Zelinka — Josef Kodíček, Praha: Sfinx (Bohumil Janda) 1932, s. 15—124 Lamač, Miroslav (ed.): Myšlenky moderních malířů: Od Cézanna po Dalího, přel. Miroslav Lamač, Praha: Odeon 1989 Majerová, Marie: Den po revoluci: Co jsem viděla v SSSR, Praha: Komunistické knihkupectví a nakladatelství 1925 Malevič, Kazimir: Die gegenstandlose Welt, München: A. Langen 1927 Mathesius, Bohumil: Úvodní poznámky o sovětské společnosti, in: Bartošek, Theodor a kol.: SSSR: Úvahy, kritiky, poznámky: Kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem, ed. Bohumil Mathesius, Praha: Čin 1926, s. 7—21 Maxwell, James Clerk: Theory of Heat, Dover: Dover Publications 2001 Neumann, Stanislav Kostka: Anti‑Gide neboli optimismus bez pověr a ilusí, Praha: Lidová kultura 1937 MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 141

141

10.07.17 12:15

Nezval,Vítězslav: Neviditelná Moskva, Praha: Fr. Borový 1935 Olbracht, Ivan: Obrazy ze soudobého Ruska I, Praha: Fr. Borový 1920 Proust, Marcel: Hledání ztraceného času VI, Uprchlá: Čas znovu nalezený, přel. Jiří Pechar, Praha: Odeon 1988 Richterová, Sylvie: Slabikář otcovského jazyka, Brno — Praha: Atlantis — Arkýř 1991 Sandburg, Carl: Lid, ano lid!, ed. a přel. Arnošt Vaněček, Praha: K. Marel 1945 Teige, Karel: Dnešní výtvarná práce sovětského Ruska, in: Bartošek, Theodor a kol.: SSSR: Úvahy, kritiky, poznámky: Kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem, ed. Bohumil Mathesius, Praha: Čin 1926, s. 119—179 Weil, Jiří: Moskva‑hranice, Praha: Družstevní práce 1937 Weiner, Richard: Hra doopravdy, Praha: Kvasnička a Hampl 1933 Weiner, Richard: Prázdná židle, in týž: Škleb, Praha: Alois Srdce 1919, s. 53—71 Weiner, Richard: Rozcestí: Básně, Praha: Fr. Borový 1918 Weiner, Richard: Usměvavé odříkání, Praha: Richard Weiner 1914 Weiner, Richard: Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, Praha: Aventinum 1929 Weiskopf, Franz Carl: Do 21. století přestoupit, Praha: [Jan Fromek v edici Odeon] 1928 Werfel, Franz: Čtyřicet dnů: Tragédie malého národa, přel. Pavel Eisner, Praha: Fr. Borový 1934

142

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 142

10.07.17 12:15

SEZNAM VYOBRAZENÍ Obálka (výřez) a frontispis: Yves Tanguy (1900—1955): Nekonečná dělitelnost, 1942, olej na plátně, 101,6 × 89 cm. Sbírka Albright-Knox Art Gallery, Buffalo, New York, U.S.A.; Room of Contemporary Art Fund, 1945 (RCA1945:2). © Estate of Yves Tanguy / Artists Rights Society (ARS), New York, U.S.A. / OOA-S 2017. Photograph by Tom Loonan. s. 5 Gaetano Previati (1852—1920): Pád andělů, 1913, olej na plátně, © Roma, Galleria Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea. Su concessione del Ministero per i Beni culturali e Ambientali e del Turismo / Se svolením Ministerstva kultury, kulturního dědictví a cestovního ruchu. s. 6 Edvard Munch (1863—1944): Slunce, 1910—11, olej na plátně, 450 × 772 cm, Oslo: Munch Museum, Photo © Munch Museum, 2017. s. 7 Edvard Munch (1863—1944): Lidská hora, 1909—10, olej na plátně, 70 × 125 cm, Oslo: Munch Museum, Photo © Munch Museum, 2017. s. 8 Giovanni Boldini (1842—1931): Portrét markýzy Casati s pavími pery, 1911—13, olej na plátně, © Roma, Galleria Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea Roma. Su concessione del Ministero per i Beni culturali e Ambientali e del Turismo / Se svolením Ministerstva kultury, kulturního dědictví a cestovního ruchu. s. 9 Max Ernst (1891—1976): Kompendium univerzální historie, 1953, olej na plátně, © Roma, Galleria Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea Roma. Su concessione del Ministero per i Beni culturali e Ambientali e del Turismo / Se svolením Ministerstva kultury, kulturního dědictví a cestovního ruchu. s. 10 Renato Guttuso (1912—1987): Ukřižování, 1941, olej na plátně, 198,5 × 198,5 cm, © Roma, Galleria Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea Roma. Su concessione del Ministero per i Beni culturali e Ambientali e del Turismo / Se svolením Ministerstva kultury, kulturního dědictví a cestovního ruchu. s. 11 Kazimir Malevič (1878—1935): Černý čtverec, 1915, olej na plátně, 79,9 × 79,5 cm, Moskva: Treťjakovská galerie (reprodukováno z www.wikimedia.org). MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 143

143

10.07.17 12:15

s. 12 Giorgio de Chirico (1888—1978): Přítomnost a minulost, 1936, olej na plátně, 59,5 × 50 cm, © Roma, Galleria Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea Roma. Su concessione del Ministero per i Beni culturali e Ambientali e del Turismo / Se svolením Ministerstva kultury, kulturního dědictví a cestovního ruchu. s. 13 Reprodukce z filmů: Hamlet (rež. Laurence Olivier, Velká Británie, 1948) a Hamlet (Гамлет, rež. Grigorij Kozincev, Sovětský svaz, 1964). s. 14 Reprodukce z filmů: Vojna a mír (War and Peace, rež. King Vidor, Spojené státy americké — Itálie, 1956) a Vojna a mír: Část I. Andrej Bolkonskij (Война и мир: Андрей Болконский, rež. Sergej Fjodorovič Bondarčuk, Sovětský svaz, 1966). s. 15 Aneta Papoušková: Kocour, který si nikoho nevšímá, nelumpačí a spravuje vařič z románu M. Bulgakova Mistr a Markétka, 2017, kresba, © Aneta Papoušková. s. 16 Aneta Papoušková: Maxwellův démon, 2017, kresba, © Aneta Papoušková. s. 149 Portrét J. R. Searla, 2017. Foto © Vladimír Papoušek.

14 4

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 144

10.07.17 12:15

JMENNÝ REJSTŘÍK A Andrejev, Leonid Nikolajevič 32, 68—69, 71 Aragon, Louis 92 Aristoteles 21, 37 Augustin 18, 36 Austin, John Langshaw 39, 45—46, 107 Ayer, Alfred Jules 75 B Bahr, Hermann 67 Barényiová, Olga 95 Barthes, Roland 37, 137 Baudelaire, Charles 32, 126 Beevor, Antony 82—83 Benda, Julien 114 Beneš, Bohuš 31 Bernanos, Georges 92 Black, Max 108 Blatný, Lev 59, 68, 70 Blažíček, Přemysl 89, 99—102 Bloom, Harold 27, 37, 42, 59, 88, 113 Bloy, Léon 93 Bohr, Niels 128 Bondarčuk, Sergej Fjodorovič 47 Borecký, Jaroslav 25 Borový, František 81 Bosch, Hieronymus 126 Breton, André 49 Breughel, Pieter 126 Brjusov, Valerij Jakovlevič 29, 32 Brod, Max 112

Brontëová, Charlotte 55 Březina, Otokar 66, 126, 133 Březovský, Bohuslav 31 Bulgakov, Michail Afanasjevič 22, 25 C Camus, Albert 78—80, 96 Capote, Truman 53—54, 85 Céline, Louis-Ferdinand 95 Claudel, Paul 93 Coleridge, Samuel Taylor 37 Cypkin, Leonid Borisovič 59 Čapek, Josef 67 Čapek, Karel 30, 89—90, 98, 108, 118—119 Čechov, Anton Pavlovič 25 Černý, Václav 80 Chalupecký, Jindřich 89, 110 Christie, Agatha 31 D Dalimil 76 Dante Alighieri 35, 37, 126 Davidson, Donald 75, 108 Deleuze, Gilles 19 Deml, Jakub 134 Derrida, Jacques 100 Descartes, René 65, 73 d’Este, František Ferdinand 56 Dickens, Charles 55 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 32, 59, 67, 85, 93, 111 Doyle, Arthur Conan 58 MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 145

145

10.07.17 12:15

Duhamel, Georges 69 Duchamp, Marcel 73 Durych, Jaroslav 25, 70, 118—119 E Eco, Umberto 25—26 Edschmid, Kasimir 67 Einstein, Albert 66, 71, 126, 128— 129 Engels, Friedrich 98 Ensor, James 72 Erenburg, Ilja 31 F Faulkner, William 35 Fiedler, Leslie 100 Firt, Julius 80—81 Fish, Stanley 49 Flaubert, Gustave 32 Fučík, Julius 123—124 G Gérard, Genette 44 Gide, André 44, 124 Götz, František 67, 69, 89—94, 97, 102 Greenblatt, Stephen 35, 106 Grondin, Jean 18, 36 Grossman, Jan 89, 94—99, 101—102 Grosz, George 71 H Hájek, Jiří 98—99 Hájek z Libočan, Václav 76 Halas, František 25, 49 Hálek, Vítězslav 113 Hanč, Jan 44—45, 54, 76—78 Hartman, Geoffrey 118 Hašek, Jaroslav 32, 55, 125 Heidegger, Martin 100, 114 Hemingway, Ernest 44 Hilský, Martin 110 146

Hoddis, Jakob van 71 Hodrová, Daniela 84 Hoffmeister, Adolf 123 Hostovský, Egon 59, 69, 71, 97—99 Hrušínský, Rudolf 56 I Ingarden, Roman 23—24, 47, 53, 57—58, 61 Iser, Wolfgang 18, 36, 53 J Jakobson, Roman Osipovič 42 James, William 58, 72, 119 Janda, Bohumil 81 Jeffers, Robinson 67 Jeřábek, Čestmír 59, 69—70 Joyce, James 32, 50, 67, 92, 94, 108—111, 131 K Kafka, Franz 32, 35, 50, 73—74, 112 Kandinskij, Vasilij Vasiljevič 72, 129 Kennedy, John Fitzgerald 82 Kipling, Joseph Rudyard 26—27 Kirchner, Ernst Ludwig 71—72 Klíma, Ladislav 35, 59, 131, 133—134 Kolář, Jiří 44, 49, 76 Kosma 76 Kozincev, Grigorij Michajlovič 106 Kripke, Saul 57 Kubišta, Bohumil 73 Kuhn, Thomas Samuel 87, 103, 109—110, 128 Kundera, Milan 35 L Lada, Josef 22 Lamač, Miroslav 129 Lang, Fritz 69

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 146

10.07.17 12:15

Lasker-Schülerová, Elsa 69 Leibniz, Gottfried Wilhelm 126 Lennon, John 62 Lewis, David 60 Lichtenstein, Alfred 71 Lotman, Jurij Michajlovič 41, 65 Lovecraft, Howard Phillips 21 Lukács, György 98 Lyotard, Jean-François 76, 100 M Mácha, Karel Hynek 30, 105 Machar, Josef Svatopluk 25, 113 Majakovskij, Vladimir Vladimirovič 31 Majerová, Marie 121—122 Malevič, Kazimir Severinovič 8, 73, 126—127, 129, 131, 135 Mann, Thomas 130 Marc, Franz 72 Mathesius, Bohumil 122 Maxwell, James Clerk 17, 52, 57, 63 Merleau-Ponty, Maurice 100, 116—117, 127 Miller, J. Hillis 113—114 Munch, Edvard 69—70, 72, 126 Murnau, Friedrich Wilhelm 69 N Napoleon I. Bonaparte 47 Němcová, Božena 26, 105 Nero (římský císař) 37 Neumann, Stanislav Kostka 31, 66, 110, 124 Nezval, Vítězslav 124 Nietzsche, Friedrich 65, 114 Nolde, Emil 71—73 Nor, A. C. 31 O Olbracht, Ivan 81, 119—122 Olivier, Laurence 106 Oppenheimer, Max 70

Origenes 18, 36 Orten, Jiří 99 Orwell, George 50 Otčenášek, Jan 31 P Panuška, Jaroslav 68 Papoušek, Vladimír 73, 131 Patočka, Jan 100 Pavel, Thomas G. 53, 57—59 Peirce, Charles Sanders 36, 105 Peroutka, Ferdinand 123 Pessoa, Fernando 44 Petr, Václav 92 Petříček, Miroslav 100 Pilz, Jaroslav 81 Planck, Max 66, 128 Pleva, Josef Věromír 55 Poláček, Karel 62 Previati, Gaetano 126 Proust, Marcel 32, 92, 94, 130—131 Q Quine, Willard van Orman 65 R Richterová, Sylvie 49, 84—85 Rilke, Rainer Maria 112 Rorty, Richard 75 Russell, Bertrand 65 Rutte, Miroslav 89 S Sandburg, Carl 96—97 Sartre, Jean-Paul 32, 44, 78, 96, 111 Scott, Walter 26, 51 Scruton, Roger 19, 139 Searle, John Rogers 20—21, 23, 28—29, 39—43, 46—48, 52—53, 55—56, 61—62, 64—65, 75, 116—117, 149 MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 147

147

10.07.17 12:15

Seifert, Jaroslav 49 Sellars, Wilfrid 75 Shakespeare, William 27—28, 30, 56, 104—106, 114 Scheerbart, Paul 71 Sládek, Josef Václav 110 Smoktunovskij, Innokentij Michajlovič 106 Smyczek, Karel 62 Součková, Milada 44, 49, 84 Sova, Antonín 66 Spengler, Oswald 91 Steele, Danielle 33 Steklý, Karel 55 Sterne, Laurence 44 Suetonius 76 Szilárd, Leó 57 Šalda, František Xaver 49—50, 67, 80—81, 89, 113 Šalda, Jaroslav 80 Šibilský, Slavomír 98 Šklovskij, Viktor Borisovič 58 Šrámek, Fráňa 25 Štoll, Ladislav 101 T Tatlin, Vladimir Jevgrafovič 73 Teige, Karel 123, 142 Tolkien, John Ronald Reuel 60 Tolstoj, Lev Nikolajevič 32, 47, 53, 55, 58, 111 Twain, Mark 26

148

U Urbánek, Zdeněk 97 V Váchal, Josef 70, 126 Vachek, Emil 31 Valéry, Paul 92 Vančura, Vladislav 90—91 Vaněček, Arnošt 96 Vergilius, Publius Maro 37 Verhaeren, Émile 110 Viewegh, Michal 31 Vildrac, Charles 69 Vrchlický, Jaroslav 41, 78, 110 W Weil, Jiří 124 Weiner, Richard 50, 67, 69, 72—73, 93—94, 131—134 Weiskopf, Franz Carl 123 Wellek, René 37 Werfel, Franz 69, 71, 112 White, Hayden V. 82 Whitman, Walt 110 Williams, Tennessee 67 Wittgenstein, Ludwig 65—66 Woolfová, Virginia 32, 130—131 Wordsworth, William 118 Z Zola, Émile 111 Zrzavý, Jan 73 Žižek, Slavoj 19

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 148

10.07.17 12:15

EDIČNÍ POZNÁMKA Některé ze studií v knize vyšly již dříve v časopisech a sbornících. Jedná se konkrétně o texty Maxwellův démon: Účelnost pojmu „fikční svět“ z hlediska neopragmatické literární vědy, Svět literatury: Časopis pro novodobé literatury 26, 2016, č. 53, s. 83—92; Metafora a dějiny: Úvaha nad možnostmi srovnávacího přístupu v literární historiografii, Slovo a smysl — Word & Sense 11, 2014, č. 21, s. 273—283; a Viditelné, neviditelné a rétorika cestovatele, in: Hrabal, Jiří (ed.): Fenomén cestopisu v literatuře a umění střední Evropy, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 2015, s. 18—28 (vyšlo v pozměněné verzi). Pro vznik studií v této knize bylo pro autora klíčové setkání s dílem J. R. Searla.

Filozof se dívá na věci, jak jsou. (J. R. Searle na zámku v Českém Krumlově, 16. 5. 2017)

MA XWELLŮV DÉMON

maxwellův démon.indd 149

149

10.07.17 12:15

SUMMARY Maxwell’s Demon is a collection of studies, in which the author deals namely with issues of representing objects and events in literary texts, problems of speech acts in literature and the question whether literature exists as a specific institutional fact. The conceptualisation of the problems outlined above has been inspired mainly by English‑language theory and philosophy, namely by the speech‑acts theory going back to J. L. Austin, and in particular by the theory of John Searle, from whose conceptual framework the concept of “institutional fact” has been borrowed. In the essays collected in the present volume the author asks questions such as: what it means “to see” in the rhetorics of a writer, what is the relation between the depicted object and speech expression or in what system the quasi objects in literary texts are performed. In relation to general problems of literature, questions of processes constituting literature in the discourse of a certain historical community, and also processes in which a certain work or works can radically transform the paradigm of the discourse as such are discussed. The author is a professor of Czech Literature at the Faculty of Arts, University of South Bohemia, where he lectures on literary theory and history of the early twentieth century Czech literature. He is the author of ten monographs on the topics of Czech literary exile, Czech avant‑garde and existentialism. In literary theory he deals mainly with methodology of literary history and questions of representation. He co‑authored (with Petr A. Bílek) theory‑focused monographs Cosmogonia and Models of Representations in Czech Literary History. Currently he supervises the project History of New Modernity, dealing with Czech modern literature, and is a fellow researcher in a project investigating the relations between neo‑pragmatic initiations and literature.

150

VLADIMÍR PAPOUŠEK

maxwellův démon.indd 150

10.07.17 12:15

OBSAH Proroci a čarodějové 18 21 Systém kvazi objektů v literárním textu a intencionalita Literatura jako specifický institucionální fakt 34 44 Co je reprezentováno v literárním textu? Maxwellův démon 52 64 Objekty a exprese „Non‑fikce“ a „ne‑fikce“ 75 87 Kritik a nový slovník Metafora a dějiny 104 116 Viditelné a neviditelné, viděné a text Kam se dívá Kazimir Malevič? 126 Literatura a prameny 137 143 Seznam vyobrazení Jmenný rejstřík 145 149 Ediční poznámka Summary 150

maxwellův démon.indd 151

10.07.17 12:15

Vladimír Papoušek

MAXWELLŮV DÉMON Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 353. publikaci Redakce Lucie a Pavel Kořínkovi Překlad anglického resumé Ladislav Nagy Grafická úprava a obálka Zdeněk Trinkewitz Sazba písmem NewBaskerville Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 152 stran, TS 12. ISBN 978-80-7470-163-4 Doporučená cena včetně DPH 225 Kč

maxwellův démon.indd 152

10.07.17 12:15

Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře

ISBN 978-80-7470-163-4

MAXWELLŮV DÉMON

Vladimír Papoušek

MAXWELLŮV DÉMON Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře

Vladimír Papoušek

AKROPOLIS