Poslední kovák – první ministr

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

Sunday, August 9, 2020 10:26 PM

Dobrý večer, pane Šloufe, proč ne? Každý zájem by měl být vítán. Se mnou musíte opatrně, já se trochu vymykám běžným soudům a nehodím se do žádné škatulky. Ale o tom si můžeme povídat. Léto trávím na hausbótu na Slapech, tedy v ideálním prostředí pro rozhovor o tom, co se stalo jinak, než se dnes lidu obecně vypráví. Přijeďte do Buše a vezměte si s sebou plavky.

Tak fajn zbytek víkendu Petr Miller

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (* 1982) pracuje od r. 2015 jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří Spřízněni měnou: Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (2016), Nervová vlákna diktatury: Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948: Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (2020) a Praha v červnu 1953: dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (2021).

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky.

V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

ISBN 978-80-7470-397-3

ROZHOVOR JAKUBA ŠLOUFA S PETREM MILLEREM, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků

od: Jakub Šlouf komu: Petr Miller Vážený pane Millere,

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

od: Petr Miller komu: Jakub Šlouf

Sunday, August 9, 2020 7:35 PM

moc rád bych Vás požádal o poskytnutí rozhovoru za účelem vědeckého historického výzkumu. Velmi mě zaujala Vaše bohatá životní dráha. Primárně by mě zajímalo Vaše veřejné angažmá během sametové revoluce v roce 1989, kdy jste přivedl dělníky ČKD na demonstraci na Václavském náměstí, Vaše účast po boku Václava Havla na jednání s vedením KSČ o předání moci a Vaše následné působení v čele federálního Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jste se podílel na formulování základů polistopadové sociální politiky. Pozornost bych chtěl ale věnovat také Vašemu předchozímu téměř třicetiletému působení na pozici kováře v ČKD, celkovému vývoji poměrů v továrnách i faktickému zániku sociální skupiny průmyslových dělníků po roce 1989. Pracuji v Národním archivu a v Ústavu pro studium totalitních režimů (nejsem však žádný ideologicky zaslepený fanatik). Byl byste ochoten se se mnou sejít?

S úctou PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D.

Doporučená cena 249 Kč

akropolis

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

Sunday, August 9, 2020 10:26 PM

Dobrý večer, pane Šloufe, proč ne? Každý zájem by měl být vítán. Se mnou musíte opatrně, já se trochu vymykám běžným soudům a nehodím se do žádné škatulky. Ale o tom si můžeme povídat. Léto trávím na hausbótu na Slapech, tedy v ideálním prostředí pro rozhovor o tom, co se stalo jinak, než se dnes lidu obecně vypráví. Přijeďte do Buše a vezměte si s sebou plavky.

Tak fajn zbytek víkendu Petr Miller

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (* 1982) pracuje od r. 2015 jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří Spřízněni měnou: Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (2016), Nervová vlákna diktatury: Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948: Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (2020) a Praha v červnu 1953: dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (2021).

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky.

V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

ISBN 978-80-7470-397-3

ROZHOVOR JAKUBA ŠLOUFA S PETREM MILLEREM, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků

od: Jakub Šlouf komu: Petr Miller Vážený pane Millere,

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

od: Petr Miller komu: Jakub Šlouf

Sunday, August 9, 2020 7:35 PM

moc rád bych Vás požádal o poskytnutí rozhovoru za účelem vědeckého historického výzkumu. Velmi mě zaujala Vaše bohatá životní dráha. Primárně by mě zajímalo Vaše veřejné angažmá během sametové revoluce v roce 1989, kdy jste přivedl dělníky ČKD na demonstraci na Václavském náměstí, Vaše účast po boku Václava Havla na jednání s vedením KSČ o předání moci a Vaše následné působení v čele federálního Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jste se podílel na formulování základů polistopadové sociální politiky. Pozornost bych chtěl ale věnovat také Vašemu předchozímu téměř třicetiletému působení na pozici kováře v ČKD, celkovému vývoji poměrů v továrnách i faktickému zániku sociální skupiny průmyslových dělníků po roce 1989. Pracuji v Národním archivu a v Ústavu pro studium totalitních režimů (nejsem však žádný ideologicky zaslepený fanatik). Byl byste ochoten se se mnou sejít?

S úctou PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D.

Doporučená cena 249 Kč

akropolis

akropolis — praha 2021

Poslední kovák — první ministr Rozhovor Jakuba Šloufa s Petrem Millerem, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků

A K RO P O L I S — P R A H A 2 0 2 1

Tato publikace vychází za laskavého přispění AB Metal Recycling s. r. o., AD.SBĚRNÉ SUROVINY Praha s. r. o., IVPS Inženýrská výstavba a pozemní stavby s. r. o., ˇ ˇ´ Firma Podaný Luboš, s. r. o., a Milana Ševčíka.

SEVCIKě졚ś´ž SˇEVCˇ´IKě졚ś´ž

.O. .R

P

IN FIRM ROV A SU

Ý LUBOŠ DAN S PO

HOTNÝC DRU H

sběrné suroviny

VÝK U

NÁDRAŽÍ KRČ

sběrné suroviny

© Text Petr Miller — Jakub Šlouf, 2021 © Cover Photo Květoslava Venušová, 2021 © Photos Alan Pajer; Pavel Štecha — heirs, 2021 All images — all rights reserved! © Graphic Design Stará škola, 2021 © Filip Tomáš — Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7470-397-3 ISBN 978-80-7470-398-0 (MOBI) ISBN 978-80-7470-399-7 (ePUB)

SBÌRNÉ SUROVINY AD. SBÌRNÉ SUROVINY Praha s.r.o.

Poslední kovák

Rodiče Gizi a Stanislav Müllerovi (soukromý archiv Petra Millera)

6

Pane Millere, narodil jste se 27. července 1941 do poměrně bo­ haté rodiny, a přesto jste se po dlouhá tři desetiletí živil těžkou manuální prací. Považoval jste se za dělníka, nebo spíše za bý­ valého příslušníka buržoazie? Jak se to vlastně přihodilo, že se syn úspěšného architekta a stavitele stal kovářem?

Není snadné říct, jestli pocházím z buržoazní či dělnické rodiny.

Moje matka Gizi Müllerová, rozená Kalixová, byla Slovenka z Matejovců (okres Poprad). Na možnosti jejího rodiště se jí zcela výjimečně podařilo stát se lékařkou, rentgenoložkou. Osobně si na ni však bohužel nepamatuji, protože půl roku po mém narození zemřela. Všechny informace o mamince mám tedy pouze z doslechu a mohou být nepřesné. Otec Stanislav Müller byl známý stavitel a architekt, působil ve skupině Josefa Gočára. V roce 1945 se v rámci porevolučního počešťování nechal přejmenovat a přijal anglickou formu jména Miller. Připravoval řadu mezinárodních výstav, například leteckou výstavu v Paříži v roce 1948, která ho vlastně nakonec stála život.

Můj otec musel i po smrti matky nadále pracovně jezdit do zahraničí. Proto mě v dobrém slova smyslu odložil do Thomayerovy nemocnice, aby se tam o mě starali. Zdravotní sestra, která mě vychovávala, se jmenovala Jiřina Kubešová. Později měla být totálně nasazena do Německa. Tehdy otec — protože už jsem si na tu svoji pěstounku zvykl — navrhl, že by se situace mohla vyřešit tím, že by si ji vzal. Díky tomu nemusela odejít do Německa, a jak to tak bývá, po roce se jim narodil můj nevlastní bratr Stanislav.

Naše rodina si žila dobře, měli jsme krásný byt v Podolí, v domě, kde později bydlel například režisér Bořivoj Zeman. Nad námi stála vila známého nakladatele Leopolda Mazáče. Chodil tam hrát tenis táta kytaristy Petra Rezka, se kterým jsem se jako chlapec kamarádil. Mé dětství bylo velice příjemné. Ale přišel rok 1948. My jsme 

7

tehdy s mámou, tedy já a brácha, na Vánoce odjeli k babičce na Šumavu do Netolic, protože otec musel i přes svátky v Praze připravovat plány pro velkou leteckou výstavu v Paříži. Ráno po Štědrém dni na dveře zazvonil policajt a oznámil nám, že otec je mrtvý, že se otrávil kysličníkem uhelnatým. Byl to samozřejmě šok. Hned jsme se sbalili a vrátili zpátky do Prahy. Okolnosti otcovy smrti byly navíc podivné. Na instalaci té výstavy pracovala totiž celá skupina lidí, kteří všichni v tu inkriminovanou noc údajně spali v jedné místnosti, ale zemřel pouze můj otec. Navíc bylo zvláštní, že ještě po letech, někdy v roce 1953, se úřady znovu dotazovaly, jestli se otec náhodou neobjevil. Existovalo tedy asi podezření, že ve skutečnosti nezemřel, ale emigroval. Nic bližšího se mi však nikdy nepodařilo zjistit, a tak počátky mého života zůstaly tak trochu zamotaným románem.

Většinu dětství jsem vlastně prožil jako sirotek v náhradní rodině.

Jak vypadal život vaší rodiny po otcově tragické smrti?

Nevlastní matka nás vychovávala po nějakou dobu sama. Musím říct, že se o nás starala velmi dobře, nikdy jsem nepocítil, vlastně jsem dlouho ani nevěděl, že není moje biologická matka. Ale samozřejmě, kdo vám takové věci nakonec dá znát, jsou děti kolem, protože jejich rodiče to pochopitelně věděli. Přišlo to jako nečekaná rána. Najednou mi někdo řekl: „Ale vždyť ty nejsi její, ty jsi cizí!“ To byl pro mě v dětství velký otřes.

Zeptal jsem se tedy mámy, jestli je pravda, že jsem nevlastní.

Potvrdila mi, že ano, ale vysvětlila mi to velice hezky: „Podívej se, já se o tebe starám, není důvod, abys s tím měl nějaký problém, to se prostě v životě stává.“ Pochopil jsem, že se to stává, a vyrovnal se s tím myslím velmi rychle.

8

Nevlastní matka Jiřina Millerová, rozená Kubešová (soukromý archiv Petra Mil­lera)



9

Maminka, původně zdravotní sestra, byla po smrti otce zaměstnána jako mzdová účetní ve firmě Brusírny plochého skla v Nuslích, kde si navíc po práci přivydělávala mytím skel. Byla nesmírně pracovitá, velmi se obětovala pro rodinu. Na úvahy o politických poměrech neměla vůbec čas. Naši finanční situaci se také snažila řešit tím, že jeden pokoj v našem bytě pronajímala. Jenomže po nějaké době už patrně nechtěla být sama, a navíc nezvládala hradit výdaje za náš luxusní byt, a tak si našla partnera. A tehdy nastal problém. S tím člověkem, Josefem Fišerem, jsem si nerozuměl.

Dokonce to došlo tak daleko, že nás chtěl v jeden okamžik zřejmě adoptovat, což jsem odmítl. Mezi mnou a tím člověkem nastalo zjevné nepřátelství.

Můj otčím pocházel z rodiny, která kdysi vlastnila statek v Krušovicích. Dříve pracoval jako policajt. Často se náramně bavil tím, že vyprávěl, jak šel někoho zatknout a ten se podělal strachy. To pro něj byla veliká legrace. Když se jeho chvástání všichni nesmáli, jakože já jsem se takovým řečem nesmál, tak se naštval. Byl to primitiv hrající si na velkostatkáře, kterým zřejmě nikdy nebyl. Nejčastěji se bavil tak, že si nakoupil viržinka a šel ke Flekům na pivo.

Tam měl pravidelné seance s podobnými exoty. Dal si do huby viržinko, popíjel pivo a široce rozmlouval. On byl takový typ, vizuálně vypadal velkopansky, ale charakterem byl k ničemu.

Moje původní rodina byla dobře finančně zajištěná, v bytě stály originály soch od Jana Štursy a visely tam veliké nádherné obrazy, protože můj zesnulý otec umění sbíral. Sám také maloval. Když pak přišel tenhle otčím, najednou se věci z bytu začaly ztrácet.

S mojí nevlastní matkou se poznali v podniku Bratrství, kde dělal skladníka, protože ho vyhodili od policie. Ve skladu ale kradl, proto ho vyrazili i odtud. V Nouzově u Unhoště vlastnil barák se svojí první manželkou, kterou potřeboval po rozvodu vyplatit.

Z toho důvodu podle mého názoru zřejmě řadu těch věcí po mém 10

otci rozprodal. No a mě potom v podstatě vyhodil, šoupl mě do internátu. Do svého bývalého domova jsem pak vlastně jen sem tam někdy docházel, už to bylo takové divné.

Můj brácha dopadl lépe. Byl vlastním synem mojí druhé matky a později si nechal dát otčímovo jméno. Nevím, jak na tom byl politicky, nechci do toho šťourat. Vyučil se v traktorce v Unhošti, popíjel s tamními soudruhy, jezdil s nimi na školení a dal se do strany. Tehdejší zaběhlá průprava budoucího kádra pro stranický život. Později se stal v podniku Polytechna ředitelem jednoho z těch odborů, které vysílaly lidi do zahraničí. Netuším, jak se mu podařilo získat takovou pozici. Měl oficiálně schválené zaměstnání v zahraničí, což bylo v té době hodně výjimečné. Jeho oblíbené rčení bylo: „Já a Karel Gott!“ S bratrem jsem se v některých obdobích života příliš nestýkal. Když jsem se v srpnu 1968 politicky angažoval proti okupaci, navštívil mě a řekl mi, že si nepřeje, abych ho kdekoliv zmiňoval jako svého bratra. Takový už je život. Později se naše vztahy opět zlepšily. Dnes se vídáme pravidelně jednou ročně po Vánocích. Je bohatý, u baráku má veliký bazén, kam můžete z prvního patra přímo z obýváku skákat do vody. Žije si dobře a jako mnozí další kumuluje majetek jen k vylepšení exteriéru, který je mu k ničemu.

Nezávidím mu, ale nechci o jeho minulosti raději nic vědět.

Zajímavé je, jak se změnila moje nevlastní matka. V dětství mi připadala velmi skromná. Do otcovy rodiny se přivdala jako nemajetná a byl to otec, kdo ji uvedl do vyšší společnosti. Ale pak najednou pod vlivem otčíma zblbla. Jednou jsem za nimi přijel do Nouzova, kam se přestěhovali. Část domu museli pronajmout, protože tenkrát nesměli v tak velkém baráku bydlet sami a úřad jim přidělil podnájemníky. Takže u nich v nájmu bydlela nějaká cikánská rodina. A moje nevlastní matka se díky tomu, že vlastnila vilu, najednou považovala za paní velkomožnou. Za synem jejího 

11

nájemníka tehdy někdo přišel a volal na něj nahoru do patra, jestli nepůjde ven. To bylo tehdy úplně normální. Ale matka vyletěla k oknu a řvala na něj, co je to za kreténa, co si dovoluje tam pokřikovat. Hrozné nadávky použila. To bylo poprvé, kdy jsem se za ni musel stydět, protože jsem s překvapením zjistil, co dokáže ze slušných lidí udělat majetek. Ona, která pocházela v podstatě z díry a všechno dostala od otce, se najednou stala takovou velkopanskou dámičkou.

Výběr dělnického povolání tedy ve vašem případě nevycházel z žádného politického nátlaku, ale byl řešením konfliktních ro­ dinných vztahů?

Ano. Musím ještě předeslat, že jsem od malička hrál hokej a hrál jsem ho poměrně dobře. Nastupoval jsem i za výběr Prahy a byl jsem vybrán do dorosteneckého národního mužstva. Jenomže jak jsem pořád hrál hokej, tak jsem se příliš dobře neučil. V osmé třídě jsem odcházel ze školy se čtyřkou z fyziky na vysvědčení. A zajímavé bylo, pamatuji si to dodnes, že jsem tehdy neuměl popsat svařování. (smích) Svařováním jsem se totiž paradoxně později celý život živil. To jsou takové ty životní ironie. Jediné, co mi už tehdy ve škole šlo, byla čeština. Strašně mě bavily slohy.

Takže co se mnou? Otčím, kterého si tehdy má nevlastní matka vzala, se mě chtěl nějakým způsobem zbavit, to bylo naprosto evidentní. Proto hledali nějaké učiliště, které by nabízelo internát.

A tehdy přišli na to, že podnik ČKD Tatra, za který jsem hrál hokej, hledá kováře a že bych tam, i když jsem z Prahy, mohl dostat internát. Právě z tohoto důvodu mě šoupli vyučit se na kováře. Nešel jsem tam studovat proto, že by mi snad takové řemeslo nějak imponovalo, vůbec jsem ještě netušil, o čem taková práce bude. Ale podnik měl internát, to byl ten hlavní důvod.

12

Kdy došlo k propojení činnosti stávkových výborů ČKD s akti­ vitami Občanského fóra?

Ve středu 22. listopadu odpoledne jsme se v ČKD dohodli, že uspořádáme již zmíněný protestní „prvomájový“ průvod na Václavské náměstí. Zároveň bylo zřejmé, že takový průvod bude třeba koordinovat s vedením Občanského fóra, které na náměstí před budovou Melantrichu pořádalo od úterního večera pravidelné manifestace. Usnesli jsme se proto, že navážeme styk s Václavem Havlem. Problém ovšem spočíval v tom, že nikdo z nás nevěděl, kde bychom měli Havla hledat. Neměli jsme s lidmi z jeho okolí žádné kontakty. Ani jsme nevěděli, jak vlastně vypadá. Někdo z kolegů pouze zaslechl, že Občanské fórum zasedá v galerii U Řečických. Nikomu ze stávkového výboru se však nechtělo za Havlem osobně jít, protože takový krok již znamenal přímé politické angažmá. Úkol tedy nakonec padl na mne, protože jsem se jako bezdětný nemusel bát o rodinu a všichni věděli, že mám dobrou vyřídilku.

Přišel jsem do galerie U Řečických a ta byla úplně prázdná. Za mříží seděli jen nějací študáci, tak jsem se jich zeptal: „Kde je teď Havel?“ — „Ten je v Melantrichu na balkóně, tady už nikdo není, musíš tam.“ Vyrazil jsem proto do Melantrichu, jenže budova byla úplně narvaná, schodiště plné, nebylo tam vůbec k hnutí. Přemýšlel jsem, jak se k Havlovi dostat. A jak jsem tam tak stál, najednou někdo zavolal: „Petře, Petře!“ Otočil jsem hlavu nahoru a tam stála teta Pavla Pecháčka, kterou jsem velmi dobře znal, protože se o Pavla starala po emigraci jeho rodičů. Zařídila, aby mě pustili dovnitř. Pak za mnou přišel Pavel. Neviděli jsme se od roku 1972, kdy mi naposledy dovolili vycestovat ven do Bulharska.

Po vřelém uvítání jsem mu řekl, že mám pro něj dobrou zprávu, že bychom mohli z ČKD zítra ve čtvrtek přijí­t na Václavské 

89

Sedící na zemi při vystoupení Václava Havla v Laterně magice v listopadu 1989 (soukromý archiv Petra Millera)

náměstí v opravdu velkém průvodu. Odhadoval jsem tak sedm tisíc lidí. Vyvalil na mě oči: „To bys měl určitě říct Havlovi.“ — „A kde ho najdu?“ Pavel odpověděl, že to nyní nepůjde, protože Havel je zcela zaneprázdněný organizací výstupů na balkónu. Ale zavolal ke mně Ladislava Lise. To byl sice bývalý funkcionář Socialistického svazu mládeže, ale takový pravý dělnický předák, který se ve funkcích skutečně pral za zaměstnance a opakovaně za to byl perzekvovaný. Po revoluci se stal předsedou branně-bezpečnostního výboru Federálního shromáždění. Mně byl hned od první chvíle sympatický. Řekl mi: „Výborné, zítra přijď, ráno v devět hodin zasedá krizový štáb Koordinačního centra Občanského fóra v Laterně magice, bude tam Havel, tam si o věci pohovoříte.“ Vrátil jsem se zpátky do fabriky, obtelefonoval kluky ze stávkového výboru a domluvil se s nimi, že průvod vyrazí kolem 90

Na jednání v Laterně magice v listopadu 1989 (soukromý archiv Petra Millera)

druhé hodiny odpoledne. Spojil jsem se také s Propagací, kde vyráběli transparenty a mávátka.

Ve čtvrtek ráno 23. listopadu jsem se sebral a přijel do Laterny magiky. Dovnitř mě pustili až potom, co si mě přišel ke vchodu vyzvednout osobně Ladislav Lis. Vstoupil jsem do kuřárny, kde seděl kroužek lidí a uprostřed takový malý chlapík se zrzavým knírkem a něco vykládal. Všichni ho uctivě poslouchali. Usoudil jsem, že je to Václav Havel. Z přítomných mi v paměti uvázl také Václav Benda se svým upatlaným plnovousem. Právě se handrkovali o tom, kdo bude v Občanském fóru zastupovat kterou společenskou skupinu, herce, studenty, křesťany a podobně. Když skončili, přihlásil jsem se a říkám: „Promiňte, ale kdo je tady za dělníky?“ A Havel mi řekl: „Dělníky zastupuje tady Hruška, horník.“ Já povídám: „Počkejte, to je pěkné, ale kdo je tady za dělníky z pražských 

91

fabrik?“ On říká: „A kdo jsi ty?“ Představil jsem se a oznámil jim, že kolem druhé hodiny vyrazí z ČKD průvod sedmi tisíc dělníků v sevřeném šiku na Václavské náměstí. On na mě vyvalil oči: „To nemůže být pravda, vždyť k vám posíláme studenty a vy je vyhazujete z fabriky!“ A já jsem tehdy pronesl památnou větu, nevím, kde se ve mně vzala, ale otevřela mi celou moji budoucí politickou dráhu: „Pane Havel, vy na to jdete špatně. Už jste viděl, aby děti diktovaly svým tátům, co mají dělat? Já ještě ne. Vy budete ještě týdny nadále chodit k svatému Václavovi klást kytičky a oni vás budou zatýkat a odvážet. Vy totiž nemáte koncovku a tu koncovku vám můžou dát jedině fabriky!“ Najednou všichni ztichli. On se na mě chvilku díval. A já jsem dodal: „To jediné, co od vás potřebuji, je zajistit, aby čelo průvodu mohlo na náměstí projít, aby náš příchod nezanikl a měl ten správný efekt.“ A najednou jsem věděl, že to Havlovi začalo v hlavě šrotovat a dohodli jsme se. Studenti v čele s Martinem Mejstříkem, Martinem Klímou a Monikou Pajerovou slíbili, že našemu průvodu vyklidí průchod na náměstí. Pak jsem se omluvil a vrátil se zpátky do továrny, abych vše pomohl zajistit. Jezdil jsem po Praze svým žigulíkem. V továrně jsem rychle svolal lidi z Propagace a oznámil jim, že je domluveno, že nám organizátoři demonstrace vytvoří prostor pro manifestační nástup na náměstí.

Zmínil jste, že lidé z okruhu vznikajícího Občanského fóra se pokoušeli přesvědčit zaměstnance ČKD k podpoře protestů ještě dříve, než jste sám kontaktoval Václava Havla. Mohl byste blíže popsat, jak na takové snahy dělníci reagovali?

Díky poloze mého pracoviště uvnitř továrny jsem měl o tomto problému prvotřídní informace. Velká kovárna stála nedaleko druhé vrátnice ČKD. Fungovala jako hlavní vchod do podniku, 92

ústila do Fučíkovy ulice (dnes Kolbenova). První vrátnice, kterou jsem užíval dříve na svém předchozím pracovišti, byla spíše taková postranní. Vedla do ulice Pod Pekárnou, v níž byla restaurace U Hubatků. Tam chodívali v půl šesté ráno na panáka pekaři z bývalé pekárny Odkolek, kteří to již nemohli bez loku alkoholu po noční směně vydržet. Druhá vrátnice na rozdíl od první byla reprezentativní branou do závodu. Vyznačovala se mimo jiné tím, že asi 60 metrů za ní stál vchod do jídelny jižního bloku. Byl to výstavní prostor, kde se konaly velké společenské akce. V roce 1968 tam například probíhal XIV. sjezd KSČ. Pod jižním blokem stály také zvláštní budovy, kde měli milicionáři uskladněnu svoji výzbroj a auta. A hned za jižním blokem stála velká chladicí věž, pod níž byla umístěna moje kovárna. Takže jsem měl všechno dění v této části podniku, řekl bych, v zorném poli.

Na vrátnicích byla běžně ostraha, střídali se tam ženské i chlapi. V listopadových dnech k té druhé vrátnici opakovaně přijížděli študáci a žádali o možnost vstupu do areálu továrny, kde chtěli zřejmě agitovat. Vrátní je dovnitř samozřejmě nepouštěli. Dokonce se pamatuji, že k bráně tehdy dorazil nějaký kluk se zkrvavenou vlajkou. I toho bez milosti vyhodili. Ale abyste si nemyslel, my ostatní zaměstnanci, kteří jsme tomu přihlíželi, jsme s takovým postupem plně souhlasili. V podniku neměli studenti co pohledávat. Ani moje skupina, která organizovala stávku a protestní průvody, zpočátku vůbec nespolupracovala se studenty či s herci. Studenti totiž v prostředí fabrik v očích dospělých dělníků neměli žádnou autoritu. Tovární kolektivy netoužily po žádných zásazích zvenčí. Utvářeli jsme stávkový výbor zcela autonomně na obranu svých vlastních zájmů a prostřednictvím stávek jsme se chtěli domoci především takových změn, které by vyhovovaly dělníkům. Díky tomu se nám podařilo na sebe navázat obrovskou masu zaměstnanců, která by za jiné konstelace byla protestům 

93

těžko nakloněna. Nepamatuji se, že by se za celou dobu v ČKD podařilo studentům proniknout do továrny a v nějakém významnějším měřítku dělníky přemlouvat. Nikdo tam o ně nestál.

Znovu opakuji, že ještě v pondělí ráno 20. listopadu v ČKD převažoval názor, že študáci dělali bordel, dostali na prdel a dobře jim tak. Když to někomu řeknete dnes, nikdo tomu nechce uvěřit.

Ale bylo to tak. Na jedné přednášce jsem později zaslechl větu, která celkovou situaci v listopadové Praze dobře vystihovala: „Šlo o revoluci po pracovní době.“ Lidé přišli ráno do práce, porozprávěli o tom, co bylo večer v televizi, odpoledne někteří z nich zamířili cinkat klíči na Václavské náměstí a večer se přesunuli do hospody, kde opět vše prodiskutovali. A další den ráno znovu do práce. Podobné demonstrace k žádnému jasnému vyústění nevedly. A z toho důvodu také panovala uvnitř podniku dlouho určitá averze vůči študákům i umělcům, protože fabrika žije svým vlastním životem. Její zaměstnanci mají zcela odlišné starosti a problémy než umělci nebo studenti. Dělníci se na ně sice občas rádi v televizi koukají, možná jim jejich pořady připadají i docela zajímavé, zasmějí se, ale tím to končí. Umělec nevyřeší problémy chlapíka z fabriky a student už vůbec ne. A ten chlapík to samozřejmě ví.

Ve čtvrtek 23. listopadu 1989 odpoledne se odehrál protestní „prvomájový“ průvod dělníků ČKD na Václavské náměstí. Jak celá akce probíhala?

Naši lidé vystoupili v podnikovém rozhlasu a vyzvali k účasti na průvodu. Proti nim se sice postavili funkcionáři, kteří průvod zakázali, ale neodvážili se aparaturu vypnout, aby nedostali přes držku. (smích) Proto mohly být následně odvysílány další výzvy k účasti na průvodu. Důležité je zaznamenat, že ač se v ČKD 94

nacházela silná jednotka Lidových milicí, která sídlila u druhé vrátnice, a celá organizace protestů se tedy odehrávala v její bezprostřední blízkosti, nezaznamenal jsem během přípravy průvodů žádný pokus o její mobilizaci proti demonstrantům. Zaměstnanci, nejen dělníci, ale též úředníci, se řadili na ulici před jednotlivými vrátnicemi a pak se všechny průvody spojily v jeden celek před první vrátnicí ČKD. Průvod se skutečně podařilo sestavit dohromady. Byl působivý. Přišly například i holky, které měly namalované československé vlajčičky na tvářích a v rukou mávátka. Prostě paráda. (smích) Vyrazili jsme kolem půl třetí odpoledne, a když jsme přišli na Harfu, právě proti nám přijížděla kolona vedoucího tajemníka městského výboru KSČ Miroslava Štěpána, která směřovala do Lokomotivky v Libni. Na křižovatce stál nějaký starší policajt, přišel a povídá nám v čele průvodu: „Vydržte, nechte je projet.“ Průvod proto zastavil a viděl jsem, jak Štěpán otevřel dveře, vylezl z vozu, podíval se na nás, pak mávl rukou, sedl zpět do auta a pokračoval v cestě. My jsme ale předpokládali, že podobné intervence ze strany vedoucích funkcionářů strany v továrnách mohou nastat, a proto jsme nechali v Lokomotivce asi sto svých lidí, kteří tam měli za úkol rozpumpovat protesty a později přijít za námi. Tato záložní skupina stávkujících pak Štěpána při projevu v Lokomotivce vypískala.

Připochodovali jsme na Václavské náměstí kolem tři čtvrtě na pět, jenže študáci bohužel nesplnili to, co mi ráno slíbili. Nevyklidili dostatečně velký prostor, kudy by mohl celý průvod demonstrativně nastoupit. Náš příchod proto neměl takový náboj, který jsme očekávali. Promrhal se tím značný politický potenciál celé akce. To mě naštvalo. Letěl jsem nahoru do Melantrichu za Havlem. Už jsem měl vstupní průkazku. Nebral jsem si servítky a začal jsem mu nadávat: „Takto se to nedá dělat, to je 

95

veškerá snaha prošustrovaná!“ A on mi na to s klidem povídá: „Tak průvod zítra zopakujete, ne?“ Mně se z toho protočily panenky, protože to mohl říci jen člověk, který netušil, jak obtížné bylo nějakou takovou akci v tehdejších podmínkách zorganizovat.

Uvědomte si, že tehdy ještě neexistovaly mobilní telefony, velká část té spolupráce mezi vysočanskými fabrikami byla zajišťována prostřednictvím spojek, které dělali ještěrkáři (řidiči transportních vozíků). Telefony jsme se báli ve větší míře používat, protože jsme věděli, že mohou být odposlouchávané. Museli jsme přitom zajistit transparenty, vlajky, mávátka, tedy celý nezbytný mobiliář tohoto cirkusu. A také nákladní auta, která byla nezbytná pro převoz všeho toho vybavení. Nejprve jsem proto na Havla koukal jako na blázna. Ale pak jsem najednou řekl: „Dobře, tak to zkusíme, ale musím se o tom s kolegy poradit.“ Otočil jsem se zpátky a ještě večer jsem všechny obvolal.

Podařilo se vám průvod v pátek 24. listopadu zopakovat?

Nebylo to ideálně načasované, protože v pátek všichni běžně odjížděli na chaty. Navíc předpověď hlásila pěkné počasí. Proto jsem se obával, že se na průvod většina potenciálních účastníků vyprdne.

Bylo také třeba zajistit, aby kluci z Propagace svezli během dopoledne různými náklaďáky zpátky do továrny všechny ty transparenty, které zůstaly po čtvrtku v centru města. Přesto se stávkový výbor v pátek ráno 24. listopadu rozhodl, že se pokusíme průvod zopakovat.

V té době navíc zasedal také celozávodní výbor ROH závodu ČKD Elektrotechnika, jehož předsednictvo bylo dost zásadně proti stávce. Vzal jsem si proto pár lidí s sebou a vtrhli jsme tam.

Schválně jsem si při tom zásahu nechal na sobě špinavou koženou kovářskou zástěru, abych na ně patřičně symbolicky zapůsobil.

96

Dokument č. 6: Mapa účasti zaměstnanců na generální stávce 27. listopadu 19891

1 Soukromý archiv Petra Millera.



213

Seznam fotografií

s. 6 s. 9

Rodiče Gizi a Stanislav Müllerovi (soukromý archiv Petra Millera) Nevlastní matka Jiřina Millerová, rozená Kubešová (soukromý archiv Petra Millera)

s. 25

Radiotelegrafista Petr Miller v roce 1962 na základní vojenské službě (soukromý archiv Petra Millera)

s. 30

V sezoně 1957—1958 Petr Miller (vlevo) v obranné dvojici s Vladimírem Sedlákem (soukromý archiv Petra Millera)

s. 31

V prosinci 1958 vítězný dorostenecký výběr Prahy na turnaji v Bratislavě, Petr Miller v horní řadě třetí zleva (soukromý archiv Petra Millera)

s. 40

Společenský život vlastníků hausbótů na Slapech 1977, Petr Miller je třetí zleva (soukromý archiv Petra Millera)

s. 44

Protiokupační transparenty vyrobené v oddělení Propagace ČKD

s. 58

Ukázka uměleckého kovářství Petra Millera, jeden z kordů sedma­

v srpnu 1968 (soukromý archiv Petra Millera) dvaceti českých pánů z filmu Lékař umírajícího času (soukromý archiv Petra Millera) s. 64

Donald, vlastnoručně postavený hausbót Petra Millera, zbudovaný na přelomu let 1976/1977 za vydatné pomoci materiálu a strojů ČKD. Na obrázku údržba kovového trupu (soukromý archiv Petra Millera)



215

s. 65

Hausbót byl obyvatelný i v zimních měsících. Zimoviště Ždáň, Slapy (soukromý archiv Petra Millera)

s. 68

Cesta hausbótem do Hamburku a západní Evropy v roce 1988, Mittellandkanal (soukromý archiv Petra Millera)

s. 75

Na windsurfingovém prkně na Slapech v osmdesátých letech (soukromý archiv Petra Millera)

s. 90

Sedící na zemi při vystoupení Václava Havla v Laterně magice v listopadu 1989 (soukromý archiv Petra Millera)

s. 91

Na jednání v Laterně magice v listopadu 1989 (soukromý archiv Petra Millera)

s. 102

Petr Miller oznamuje konání generální stávky při manifestaci na Letenské pláni v sobotu 25. listopadu 1989 (Národní archiv, f. Orbis — tisková agentura — fotoarchiv)

s. 108

Petr Miller učí Václava Havla kovářské řemeslo při jeho návštěvě

s. 109

Petr Miller s Václavem Havlem při jeho návštěvě v ČKD v lednu 1990

s. 110

Petr Miller, Václav Havel a parta z Velké kovárny při návštěvě v ČKD

s. 120

Prezident Gustáv Husák jmenuje Petra Millera federálním minist-

v ČKD v lednu 1990 (soukromý archiv Petra Millera) (Květoslava Venušová) v lednu 1990 (Květoslava Venušová) rem práce a sociálních věcí 10. prosince 1989 (soukromý archiv Petra Millera) s. 127

Za svým ministerským stolem (soukromý archiv Petra Millera)

s. 137

Ministr Petr Miller fárá za horníky do Dolu Hlubina (soukromý archiv Petra Millera)

s. 145

Podpis smlouvy s ministryní práce USA Lynn Morley Martin v roce 1991, v pozadí velvyslankyně Shirley Temple-Blacková a náměstek Jaroslav Dostál (soukromý archiv Petra Millera)

s. 146

S papežem Janem Pavlem II. se Petr Miller během výkonu své funkce setkal hned čtyřikrát, zde přivítání na pražském letišti (soukromý archiv Petra Millera)

216

s. 160

Dva ostře sledovaní protikandidáti v parlamentních volbách v roce 1992 na Ostravsku Petr Miller a Václav Klaus. Vpravo Petr Uhl (ČTK/Galgonek Vladislav)

s. 171

Na předvolebním mítinku Občanského fóra v Ústí nad Labem v roce

s. 178

Třetí svatba Petra Millera v roce 2000 v Litovli měla „federální“

1990 (soukromý archiv Petra Millera) ráz, svědkem ženicha byl bývalý premiér Marián Čalfa a svědkyní nevěsty manželka někdejšího ministra dopravy Jiřího Nezvala. Na obrázku Petr Miller a Marián Čalfasoukromý archiv Petra Millera) s. 191

Petr Miller v roce 1999 v pořadu Krásný ztráty (Archiv České tele-

s. 213

Mapa účasti zaměstnanců na generální stávce 27. listopadu 1989

vize) (soukromý archiv Petra Millera)



217

Jmenný rejstřík

Adamec, Ladislav 77, 103—106, 121 Adamus, Vladimír 129 Babiš, Andrej 191—192 Barčák, Andrej, ml. 165 Baťa, Tomáš, ml. 181 Bečvář, ? 27 Benda, Václav 91 Biľak, Vasil 46 Bisová, Anna 50 Burdová, Eva 123 Burian, Petr 167 Bušová, Hana 83, 103 Buzková, Petra 172—173

Čarnogurský, Ján 121—122 Čepek, Petr 59 Černík, Oldřich 47 Černý, Milan 185—187 Černý, Václav 129 Číč, Milan 144 Dienstbier, Jiří 120—121, 172 Dlouhý, Vladimír 62, 120, 124, 138, 151—152, 154—155, 167, 185 Dobrovský, Luboš 51, 148—149 Dostál, Jaroslav 145 Doubrava, Jaroslav 184 Drápalová, Edita 129 Dubček, Alexander 42, 47—48 Dvořák, Daniel 189

Cihlář, Petr 66 Cína, ? 53 Cvach, Josef 26

Eliška, ? 15, 18 Engliš, Alois 112

Čalfa, Marián 84, 121, 126, 132, 147, 150—151, 159—161, 167, 169, 177—178, 180, 183

Falbr, Richard 157 Feuchtwanger, Lion 15 Fišera, Ivan 173



219

Fišer, Josef 10 Formánek, František 188—189 Gabal, Ivan 172 Gočár, Josef 7 Gorbačov, Michail 37, 80—81 Gott, Karel 11 Gottwald, Klement 80 Grégr, Miroslav 187 Gross, Stanislav 173—174 Grulich, Jiří 174 Hájek, Petr 161 Hansenn, Michel 138 Havel, Václav 16, 18, 43, 55—56, 77, 84, 89—92, 95—96, 99—101, 104—105, 108, 110, 112, 120, 133—134, 138, 156, 161, 166, 168—169, 183—184 Havlová, Olga 56 Hertl, Jiří 29 Himl, Antonín 88 Hoffmann, Pavel 154 Holeček, Lubomír 47 Hora, ? 29 Horák, Jiří 172—174 Horálek, Milan 128—130, 144 Hořejší, Robert 27 Hrušínský, Rudolf 59 Hubáček, Zdeněk 130, 164 Hůlka, Karel 66, 131, 144 Husák, Gustáv 47—49, 120 Charouz, Antonín 132 Chvátalová, Hana 19 Indra, Alois 46

220

Jakeš, Miloš 98 Jákl, František 105 Jákl, Petr 105 Jakubec, Josef 28 Jandák, Vítězslav 188—190 Janouch, ? 201—202 Janouch, František 56 Jan Pavel II. 146—147 Jermanová, Jaroslava 190—192 Jessenius, Jan 57, 59 Jezdinský, Karel 39, 54 Jičínský, Zdeněk 119—120, 126, 128—129 Jirous, Ivan Martin (Magor) 55—56 Juncker, Jean-Claude 140 Junek, Václav 177, 179—184, 191 Karabín, Štefan 125 Kempný, Josef 69—70 Klaus, Václav 62, 120—121, 126, 140—141, 151—162, 165, 167, 169, 172—173, 175, 190 Klener, Pavel 138 Klíma, Martin 92 Kocáb, Michael 104, 167 Kočárník, Ivan 156 Kolben, Emil 163—164 Kolder, Drahomír 46 Komárek, Valtr 98, 107, 122, 154, 169, 172, 174 Kořínková, Květoslava 152, 159, 167 Kosík, Karel 39 Kostlán, Jan 42 Kožený, Viktor 152 Kubešová, Jiřina 7

Kubiš, Karel 163 Kučera, ? 201—202 Kudrna, ? 66 Kuna, Jaroslav 29 Kuželová, Helena 129 Langoš, Ján 160 Lánský, Jiří 66 Lidral, Jan 26 Lis, Ladislav 90—91 Luther, Miloslav 57

Müller, Václav 148 Murgaš, Štefan 123 Neff, Ondřej 39 Neumaier, František 26 Nezval, Jiří 152, 159, 177—178 Nezvalová, Sylva 177 Novák, Jiří 184 Novák, Pavel 173 Novotný, Oto 173 Obermajer, ? 201

Malina, Jaroslav 16 Malinová, Jana 16—17 Malý, Václav 103—104 Mára, Josef 39 Markovič, Milan 149 Martinák, ? 50 Masaryk, Tomáš Garrigue 17 Matějka, Milan 155—156 Mazáč, Leopold 7 McCain, John 189 Měchura, Vojtěch 128, 136 Mejstřík, Martin 92 Mikloško, Jozef 150—151 Miller, Marek 192 Millerová, Barbora 192 Millerová (roz. Kubešová), Jiřina 9 Miller, Petr, ml. 192 Morley Martin, Lynn 145 Motejl, Otakar 134 Müller, Jiří 47 Müller, Josef 148 Müller (Miller), Stanislav 6—7 Müllerová, Gizi (roz. Kalixová) 6—7



Pajerová, Monika 92 Palouš, Radim 129 Pankin, Boris 82 Paroubek, Jiří 173—174 Pecháček, Jaroslav 38 Pecháček, Pavel 38—39, 41, 43, 54—55, 57, 89—90, 196 Pejchal, Aleš 62 Pelclová, Martina 186 Pithart, Petr 170, 172 Podlena, František 121 Podzimek, Josef 176 Profant, Martin 173 Rada, Milan 83, 103, 209 Rezek, Petr 7 Riedlbauch, Václav 190 Rudlovčák, Vladimír 156 Rudolf II. 59 Rychetský, Pavel 134, 147, 160, 169—170 Rychlý, Luděk 128

221

Samek, Vít 129 Sedlák, Vladimír 30 Sequens, Jiří 59 Skála, Jiří 39—41 Skálová, ? 39, 41 Smrkovský, Josef 47 Sobas, Ladislav 138 Sobota, Luděk 39 Sokol, Jan 181 Souček, Zdeněk 52, 185 Středula, Josef 113 Sviták, František 87—88 Svoboda, Ludvík 47 Šatínský, Venca 22 Šebek, Alfréd 122 Šedivý, Jaroslav 51 Šikl, ? 201—203 Šik, Ota 35, 37, 128 Šimuniová, Eva 148 Šlajer, Vratislav 172 Štěch, Milan 113 Štěpánek, Martin 189—190 Štěpán, Miroslav 95, 206 Štursa, Jan 10 Švec, ? 201 Temple-Blacková, Shirley 145 Ťiang Ce-min 147 Tigrid, Pavel 39, 54 Tomeš, Igor 126—128, 130, 133, 157 Topolánek, Mirek 189 Troška, Zdeněk 188 Tučný, Michal 39

222

Uhl, Petr 160 Uhlíř, Jan 136 Urbánek, Karel 106 Vacek, Miroslav 133, 156 Valeš, Václav 154 Vašta, Jaromír 50 Vaverka, Jiří 50 Vecko, Miloslav 29 Večerník, Jiří 137 Víšek, Petr 142—143 Vlasák, František 154 Vlčková, ? 42 Vlk, Miloslav 51 Volfová, Jana 173 Vondra, Alexandr 100 Vrba, ? 180 Vyhnalík, Karel 129—130, 135 Wagner, Josef 175 Wałęsa, Lech 84 Wohl, Pavel 29 Woleková, Helena 128 Zábrodský, Vladimír 28 Zajíček, Pavel 55 Zátopek, Emil 133 Zeman, Bořivoj 7 Zeman, Miloš 152, 169, 172—176, 180—181, 186, 190, 192, 197, 210 Žihlová, Vlastislava 38

Obsah

Poslední kovák / 5 První ministr / 117 Ediční poznámka / 195 Petr Miller / 196 Dokumenty / 199 Seznam fotografií / 217 Jmenný rejstřík / 219

Poslední kovák — první ministr Rozhovor Jakuba Šloufa s Petrem Millerem, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako svou 443. publikaci Redakce Dominik Melichar Jazyková korektura Klára Bláhová Grafická úprava, obálka, sazba písmem Skolar, rejstřík, ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 224 stran ISBN 978-80-7470-397-3 ISBN 978-80-7470-398-0 (MOBI) ISBN 978-80-7470-399-7 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz.

Doporučená cena včetně DPH 249 Kč www.eshop.akropolis.info

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

Sunday, August 9, 2020 10:26 PM

Dobrý večer, pane Šloufe, proč ne? Každý zájem by měl být vítán. Se mnou musíte opatrně, já se trochu vymykám běžným soudům a nehodím se do žádné škatulky. Ale o tom si můžeme povídat. Léto trávím na hausbótu na Slapech, tedy v ideálním prostředí pro rozhovor o tom, co se stalo jinak, než se dnes lidu obecně vypráví. Přijeďte do Buše a vezměte si s sebou plavky.

Tak fajn zbytek víkendu Petr Miller

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (* 1982) pracuje od r. 2015 jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří Spřízněni měnou: Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (2016), Nervová vlákna diktatury: Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948: Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (2020) a Praha v červnu 1953: dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (2021).

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky.

V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

ISBN 978-80-7470-397-3

ROZHOVOR JAKUBA ŠLOUFA S PETREM MILLEREM, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků

od: Jakub Šlouf komu: Petr Miller Vážený pane Millere,

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

od: Petr Miller komu: Jakub Šlouf

Sunday, August 9, 2020 7:35 PM

moc rád bych Vás požádal o poskytnutí rozhovoru za účelem vědeckého historického výzkumu. Velmi mě zaujala Vaše bohatá životní dráha. Primárně by mě zajímalo Vaše veřejné angažmá během sametové revoluce v roce 1989, kdy jste přivedl dělníky ČKD na demonstraci na Václavském náměstí, Vaše účast po boku Václava Havla na jednání s vedením KSČ o předání moci a Vaše následné působení v čele federálního Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jste se podílel na formulování základů polistopadové sociální politiky. Pozornost bych chtěl ale věnovat také Vašemu předchozímu téměř třicetiletému působení na pozici kováře v ČKD, celkovému vývoji poměrů v továrnách i faktickému zániku sociální skupiny průmyslových dělníků po roce 1989. Pracuji v Národním archivu a v Ústavu pro studium totalitních režimů (nejsem však žádný ideologicky zaslepený fanatik). Byl byste ochoten se se mnou sejít?

S úctou PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D.

Doporučená cena 249 Kč

akropolis

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

Sunday, August 9, 2020 10:26 PM

Dobrý večer, pane Šloufe, proč ne? Každý zájem by měl být vítán. Se mnou musíte opatrně, já se trochu vymykám běžným soudům a nehodím se do žádné škatulky. Ale o tom si můžeme povídat. Léto trávím na hausbótu na Slapech, tedy v ideálním prostředí pro rozhovor o tom, co se stalo jinak, než se dnes lidu obecně vypráví. Přijeďte do Buše a vezměte si s sebou plavky.

Tak fajn zbytek víkendu Petr Miller

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (* 1982) pracuje od r. 2015 jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří Spřízněni měnou: Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (2016), Nervová vlákna diktatury: Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948: Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (2020) a Praha v červnu 1953: dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (2021).

Osud Petra Millera je v mnoha ohledech symbolický pro celou sametovou revoluci. Více než třicet let Miller pracoval na dělnických pozicích, kromě krátkého období roku 1968 se nezajímal o politické dění a normalizace mu jako dělníkovi ČKD naopak umožnila značný společenský a materiální vzestup. Přesto se v listopadu 1989 doslova ze dne na den odhodlal postavit do čela stávkového hnutí, které pak do značné míry rozhodlo o výsledku revoluce. Přišel přímo od kovadliny, a přesto se stal klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s vedoucími představiteli KSČ o předání moci. Již na počátku prosince 1989 pak bez jakékoli přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho vyprávění názorně ukazuje, jak se nejvýznamnějších pozic ve státě během revoluce ujímaly osoby, které nebyly (a z logiky věci ani nemohly být) připraveny na zajišťování probíhajících zásadních ekonomických a sociálních reforem. Miller byl jedním z protihráčů Václava Klause v oblasti hospodářské politiky.

V roce 1993 pak společně s Milošem Zemanem kandidoval na post předsedy ČSSD, se Zemanem se však vzápětí rozešel ve zlém. Rozhovor rovnoměrně pokrývá celé období dosavadního Millerova života.

ISBN 978-80-7470-397-3

ROZHOVOR JAKUBA ŠLOUFA S PETREM MILLEREM, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků

od: Jakub Šlouf komu: Petr Miller Vážený pane Millere,

POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR

od: Petr Miller komu: Jakub Šlouf

Sunday, August 9, 2020 7:35 PM

moc rád bych Vás požádal o poskytnutí rozhovoru za účelem vědeckého historického výzkumu. Velmi mě zaujala Vaše bohatá životní dráha. Primárně by mě zajímalo Vaše veřejné angažmá během sametové revoluce v roce 1989, kdy jste přivedl dělníky ČKD na demonstraci na Václavském náměstí, Vaše účast po boku Václava Havla na jednání s vedením KSČ o předání moci a Vaše následné působení v čele federálního Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jste se podílel na formulování základů polistopadové sociální politiky. Pozornost bych chtěl ale věnovat také Vašemu předchozímu téměř třicetiletému působení na pozici kováře v ČKD, celkovému vývoji poměrů v továrnách i faktickému zániku sociální skupiny průmyslových dělníků po roce 1989. Pracuji v Národním archivu a v Ústavu pro studium totalitních režimů (nejsem však žádný ideologicky zaslepený fanatik). Byl byste ochoten se se mnou sejít?

S úctou PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D.

Doporučená cena 249 Kč

akropolis