Punťa: Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942) / Studie (Pavel Kořínek

obalka - Punta_Studie_data pro tisk.indd Všechny stránky

Pavel Kořínek Lucie Kořínková Akropolis

Svazek Studie přináší široce pojaté kulturně- a literárněhistorické ohledání celého „světa kolem Punti“. Titulní obrázkový seriál, stejnojmenný časopis i četné přesahy do jiných forem a médií (próza, divadlo, merchandising) jsou tu nahlíženy z nejrůznějších úhlů a za využití rozličných interpretačních a metodologických přístupů. Čtrnáct bohatě ilustrovaných kapitol se tak postupně skládá v co možná nejkomplexnější obraz předmětného seriálu a jeho místa v domácí dětské kultuře konce třicátých a počátku čtyřicátých let 20. století. Punťa totiž rozhodně nebylo „jen tak nějaké obrázkové čtení pro děti“: promyšleností, ambicemi, otevřenou komerčností či například způsobem aktivní práce s publikem představoval časopis v domácím prostoru malou revoluci a svého druhu českou variaci na produkci studia Walta Disneyho s jeho myšáky a kačery, kteří ve stejné době nabírali na své globální popularitě.

Pavel Kořínek Lucie Kořínková

Studie

Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934—1942)

26.09.18 21:26

predsadka.indd 1-2

27.09.18 7:41

Studie

studie RR.indd 1

27.09.18 8:05

studie RR.indd 2

27.09.18 8:05

Akropolis

Pavel Kořínek Lucie Kořínková

Studie

studie RR.indd 3

Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934—1942) 27.09.18 8:05

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Punťa : zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942). – Vydání první. – Praha : Filip Tomáš – Akropolis, 2018. – 3 svazky Uloženo v krabici Obsahuje: I. Studie / Pavel Kořínek, Lucie Kořínková – II. Příběhy / Marie Voříšková, René Klapač a kol. ; Pavel Kořínek, Lucie Kořínková (edd.) – III. Obálky ISBN 978-80-7470-170-2 (vázáno) 070.489-053.2 * 82-312.5:741/744 * 82:316.3 * (437.3) * (084.1) * (082.21) * (048.8) – Punťa (fiktivní postava) – Punťa (časopis) – 1934–1942 – časopisy pro děti – Česko – 1901–1950 – komiksy – Česko – 1901–1950 – literatura a společnost – Česko – 1901–1950 – komiksy – výbory – studie 82-1/-8 – Literatura různých forem a žánrů (o ní) [11]

Vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR. Při práci na publikaci byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (http://clb.ucl.cas.cz). Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné instituce 68378068. Projekt Punťa: zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942) vznikl v rámci činnosti Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR, v. v. i., a FF UP.

Lektorovali: doc. PhDr. Hana Šmahelová, CSc. prof. PhDr. Petr Bílek, CSc. Mgr. Martin Foret, Ph.D.

© Pavel Kořínek – Lucie Kořínková, 2018 © Graphic & Cover Design Michal Smejkal a Kateřina Orlíková (Studio Symbiont), 2018 All images – all rights reserved! © Filip Tomáš – Akropolis, 2018 ISBN 978-80-7470-170-2

studie RR.indd 4

27.09.18 8:05

5 studie RR.indd 5

27.09.18 8:05

Obsah

9 Proč Punťa Úvodem 14 1 Fido, Comfy, Putzi… Přímí předkové i příbuzní vzdálenější 26 2 Z přílohy do časopisu Prvních osmnáct měsíců s Punťou 38 3 Na návštěvě v Klimentské 20–24 Časopis a jeho redakce 48 4 „ Má Vás rád a Vy jeho jistě také“ Kontakt se čtenáři v časopise Punťa 64 5 Sága rodu Punťova Obrázkový seriál v kolektivní správě

studie RR.indd 6

27.09.18 8:05

86 6 Ve vedlejších rolích Další obrázkovoseriálový obsah časopisu Punťa 104 7 „ A mnoho a mnoho jiného!“ Nekomiksový obsah časopisu Punťa 120 8 Epochální výlety psíka Punti Pohádky, povídky, román 138 9 Prkna, jež znamenají svět Punťovská divadelní představení, besídky a čaje

studie RR.indd 7

148 10 Připomenout se na sto způsobů Punťovský merchandising a různé cesty propagace 166 11 Jeho sláva hvězd se dotýká Punťa a kultura celebrit

224 Poděkování 225 Poznámka 226 Literatura 232

Zdroje vyobrazení

238

Jmenný rejstřík

242 Summary

180 12 Proč si Bimbo na sletu nezacvičil Imaginace černocha a těžkých časů v časopise Punťa 196 13 Zvíře, nebo kamarád? Žánrové čtení punťovského univerza 212 14 Punťův život po životě Rázné odsudky i láskyplné vzpomínky

27.09.18 8:05

↑ 00.01 Na obálce pátého sešitu Punti ze září 1935 se poprvé sešel budoucí ústřední trojlístek seriálu: Punťa, jeho družka Kiki a jejich společný kamarád, „černoušek“ Bimbo.

8 studie RR.indd 8

27.09.18 8:05

Proč Punťa Úvodem

Dnes už snad není dítěte, které by neznalo Punťu. Všecky děti dobře vědí, že Punťa je malý, roztomilý psík, který obveseluje své čtenáře každých čtrnáct dní veselými příběhy a taškářskými kousky, a že k Punťovi nezbytně patří jeho čilá družka Kiki a jejich dobří kamarádi, kteří oba psíky vychovali, Hanička a Vašík. Punťu neznají však jenom děti od 3 do 14 let. Punťa byl nejmilejší četbou děvčat i chlapců, ze kterých jsou již nyní dospělé dívky a velcí hoši. (Svačinová 1940k: 7)

Ke kořenům české obrázkovoseriálové tradice srov. práci Tomáše Prokůpka a Martina Foreta Před komiksem. Formování domácího obrázkového seriálu ve 2. polovině XIX. století (2016), k období 1900–1935 (resp. 1900–1938) pak relevantní oddíly Dějin československého komiksu 20. století (Prokůpek – Kořínek – Foret – Jareš 2014: 21–222). Pro vazby mezi raným komiksovým stripem a počátky filmu a pro argumentaci přechodu od „atrakce“ k „naraci“ srov. kapitoly „Fragments of Modernity. 1889–1920“ a „Serial Pleasures. 1907–1938“ v knize Jareda Gardnera Projections (2012: 1–67).

Pro přehledové pojednání o českých komiksových časopisech srov. „V dalším čísle naleznete“ (Kořínek 2012).

Dvacátá a třicátá léta 20. století byla obdobím, kdy se v kulturním prostředí mladé Českoslo‑ venské republiky poprvé naplno zabydloval obrázkový seriál (či chcete‑li komiks). Pokračoval tak vývoj, jenž započal přibližně v polovině století devatenáctého, kdy se – jistě v inspiraci zahraničím – začaly na stránkách domácích periodik zprvu ojediněle, později stále s větší intenzitou objevovat karikaturní cykly sestávající z několika sekvenčně řazených samostatných výjevů (panelů). O několik desetiletí později, v prvních dekádách nového století, už takové práce nepředstavovaly žádné novum a jejich nadaní a poučení tvůrci jako Karel Stroff, Karel Ladislav Thuma či Josef Lada začínali poznenáhlu ohledávat možnosti seriálového rozvíjení kresleně‑anekdotického vyprávění. Přechod od jednorázové či jen z minimálního počtu epizod sestávající sekvenční karikatury k formě epičtěji klenutého cyklu na pokračování se odehrával postupně a svým způsobem zrcadlil a následoval obdobné transformace, jež ve stejné době probíhaly v jiných „mladých“ médiích (například ve filmu). Český komiksový vývoj tehdy přitom za světem nijak nezaostával, protože obdobné procesy probíhaly prakticky paralelně i v dal‑ ších evropských komiksových kulturách.1 Takřka souběžně, resp. v období vymezitelném lety 1918–1935, pak docházelo i k pro‑ měnám národního trhu s periodiky. Transformací procházel i tisk určený dětem a mládeži: postoupila komercionalizace, zahájená již koncem 19. století, a časopisy už byly zcela běžně nositeli inzerce. Zároveň minimálně v některých periodikách dále oslaboval výchovný a didak‑ tický apel a začaly se rodit tituly dominantně zábavní a komerční (např. Kulíšek), jiné tradiční časopisy postupně proměňovaly a aktualizovaly svoji obsahovou skladbu (Malý čtenář). Jed‑ notlivá periodika také stále častěji zařazovala obrázkové seriály a objevovaly se i první ambi‑ ciózní pokusy o ustavení dětského či mládežnického periodika, ve kterém by komiksové seriály sehrávaly podstatnou či ústřední roli. Takto zacíleným časopisům z druhé poloviny dvacátých let (Koule a Kocour), popřípadě z počátku let třicátých (Malý zpravodaj), se nicméně nedařilo nacházet udržitelný vydavatelský model – nesetkávaly se s větším (resp. dostatečným) čtenář‑ ským ohlasem a zpravidla po několika málo měsících či týdnech výrazně redukovaly obrázko‑ voseriálový obsah, či přímo zanikaly.2 Před rokem 1935 se v československém prostoru neprosa‑ dil žádný dětský časopis, který by svůj obsah stavěl přednostně na obrázkových seriálech. Štefan Švec ve své nedávné přehledové studii věnované vývoji česky psaných ča‑ sopisů pro děti a mládež označuje roky 1935–1948 jako období, v němž dětský časopis začal

9 studie RR.indd 9

27.09.18 8:05

sehrávat roli „tvůrce autonomního dětského světa“ (Švec 2014: 122–143). Coby periodizační mezník tohoto příklonu k budování a zobrazování specifického, autonomního prostoru dětství přitom volí rok 1935, kdy začal vycházet Malý, později Mladý hlasatel. Týdeníku vedenému v jeho nejslavnějších časech Jaroslavem Foglarem a Karlem Burešem bylo již v sekundární lite‑ ratuře věnováno nemálo prostoru, coby výrazný činitel úspěchu tohoto časopisu bývá přitom tradičně uváděna Foglarova zručná práce se čtenářskou základnou, podněcující k vlastní ak‑ tivitě, a v pozdějších letech zvláště popularita pro časopis až erbovního komiksového seriálu Rychlé šípy. Naopak spíše opomíjen, resp. pouze krátkou zmínkou tematizován ale většinou zůstává jiný, výrazně komerční, seriálový a čtenářsky velmi úspěšný dětský časopis ustavený v roce 1935: nakladatelskou akciovou společností Rodina vydávaný měsíčník (od podzimu 1938 pak čtrnáctideník) Punťa. Dnes pozapomenutý, ve své době však jen obtížně přehlédnutelný Punťa přitom v lecčems představoval Hlasateli svého druhu „druhého do páru“: na rozdíl od známějšího časopisu, cílícího spíše na starší věkovou kohortu 12–16 let, se zaměřoval na mladší čtenářstvo šesti‑ až dvanáctileté,3 jemuž přinášel podobně komponovanou směsici obrázkovoseriálového a jiného (seriálového i jednorázového beletristického, naučného, popularizačního, aktivizační‑ ho) obsahu. Podobně jako Mladý hlasatel, i časopisecký Punťa přitom minimálně za podstat‑ nou část svého úspěchu vděčil propracované práci s obrázkovým seriálem. Co do marketingu, propagace, ale např. i jinomediálního rozšiřování ústřední seriálové struktury byl přitom Punťa na svou dobu projektem velice inovativním. Obrázkový seriál o psíku Punťovi, jeho druzích i ka‑ marádech se poprvé představil 11. února 1934 ve vlajkové lodi vydavatelství Rodina, ženském časopise List paní a dívek, a další rozvíjení příhod a dobrodružství polidštěných psích prota‑ gonistů se pak paralelně uskutečňovalo jak v obrázkovém seriálu (který od roku 1935 získal vlastní časopis), tak např. též v ilustrované próze zprostředkované knižně (Punťovy pohádky Augustina Nováka, prvně 1938) i časopisecky (román na pokračování Punťa s Kiki na Měsíci, 1940–1941), či v kostýmním divadelním představení (Punťa honí gangstery, tiskem 1938, uváděno 1940), o nejrůznějších merkantiliích a merchandisingových extenzích (leporela, mýdla, výšivky, střihy na oblečení a motivy na vyšívání) ani nemluvě. Seriál o Punťovi a k němu přináležející aktivity publikační i propagační tak na konci třicátých let nabízely svébytnou domácí variaci na dobově již velmi oblíbené příběhy zvířecích hrdinů zahraniční provenience, především pak na animovanou a seriálovou tvorbu studia Walta Disneyho.4 Pro dějiny československého komiksu představují sledované periodikum i jeho ústřední seriál dosud nedostatečně reflektovanou badatelskou výzvu. Punťu coby magazín lze s úspěchem interpretovat jako vůbec první plošně úspěšnou komiksovou publikační platformu časopiseckého typu a analýza jeho úspěchu může pomoci osvětlit fungování či peripetie po‑ dobných projektů předcházejících (Koule, Kocour), paralelních (Mladý hlasatel, Dětská neděle) i třeba s mnohaletým odstupem následujících (Knihovnička Čtyřlístek). Punťa coby titulní seriál pak sehrál podstatnou roli v ustavování a ustalování domácí podoby popkulturního žánru tzv. funny animals (tedy příběhů kreslených, polidštěných „veselých zvířátek“, známých zejména z komiksu a animované tvorby): kromě sledování již zmiňovaného jinomediálního seriálového rozšiřování si tak naši pozornost nesporně zaslouží i postavení, utvářenost i inovativnost cyklu v kontextu zmiňované žánrové struktury. Sledování Punťových peripetií – včetně překvapivě spletité cesty, kterou se do českého tiskového prostředí dostal – nabízí příležitost hlouběji porozumět způsobům fungování dětských periodik té doby. Časopis Punťa a jeho stejnojmenný seriál – včetně jeho jinočasopiseckých (List paní a dívek, Punťovy příhody) a jinomediálních (próza, drama, merchandising) odnoží – bude stát v centru naší pozornosti, nechceme se však spokojit s pouhým popisným zachycením podoby a vývoje tohoto časopisu. Prostřednictvím příběhu sledovaného periodika se totiž jeví být možné nahlédnout specifickou situaci transformující se „kultury dětí“ konce třicátých let, ale i současně zkoumat obecnější téma způsobů utváření a rozvíjení různými médii realizovaných seriálových struktur. Soudobá mediální studia s velkou oblibou analyzují komplexní sítě moder‑ ních popkulturních franšíz: Punťa a jeho do různých médií rozšířený dětský svět nicméně nejlé‑ pe dosvědčují, že se rozhodně nejedná o fenomén jakkoli nový a neozkoušený. Pohled na více než osmdesát let starý obrázkový seriál nám tak může pomoci přehodnocovat a adekvátněji interpretovat i podobně realizované projekty dnešních dnů. Trojjediný Punťa (časopis), Punťa (seriál) i Punťa (protagonista) tak bude vnímán coby průsečík různých tendencí, jako pevný materiálový středobod, od kterého bude možné vypra‑ vovat dílčí deskriptivní, analytické a komparativní výpravy ke sledování rozličných mediálních

↑ 00.02 Výzva k agitaci – nikdy není zbytečné zkoušet nalákat nové čtenáře. P 68 (23. října 1939).

Popřípadě tří‑ až čtrnáctileté, kdybychom chtěli brát vážně výše citované vymezení Blanky Svačinové z Punťova kalendáře.

Ke které ostatně Punťa leckdy v kresbě těsně odkazoval, případně v časopise na pokračování otiskoval seriálové adaptace disneyovských animovaných filmů o Sněhurce, Třech prasátkách či Pinocchiovi – k tomu srov. dále v kapitole 6 na s. 98–100.

10 studie RR.indd 10

27.09.18 8:05

→ 00.03 Přetiskování fotografií zaslaných čtenáři patřilo do tradiční sestavy propagačních strategií dětských časopisů první poloviny 20. století. Komunikaci se čtenářstvem, snahám o jeho aktivizaci a navazování úzké vazby mezi časopisem a jeho recipienty věnovala redakce Punti velkou pozornost. P 73 (28. prosince 1939).

i žánrových transformací, ke zkoumání způsobů fungování komiksového seriálu, marketingo‑ vých strategií, aktivního zapojování čtenářů a dalších témat. Přijmeme‑li tvrzení, že masová a populární kultura určená nejmenším dětem začala nejpozději od poloviny třicátých let kon‑ struovat svébytný odrazový, zároveň ale z podstaty věci pokřivený a reduktivní „dětský svět“, nezbývá nám než začít se následně tázat, jak tento vypadal, jak byl utvářen, jakým způsobem se vztahoval ke světu aktuálnímu či jaké funkce a ideologické koncepty se v něm uplatňova‑ ly. Považujeme to za nezbytné pro lepší pochopení minulosti, pro porozumění včerejšku, ale současně usilujeme o to, aby odborné čtení Punti, jaké se pokoušíme nabídnout, nevyznělo jen jako oprašování muzeálních exponátů. Porozumět Punťovi totiž podle nás znamená též nahlédnout počátky tendencí, jež se v komerční kultuře dětí a mládeže a v českém komiksu prosazují podnes. Přítomný svazek Studie soustřeďuje ve čtrnácti zastaveních výsledky našeho pátrání v Punťových stopách. Do rámující struktury chronologické, ve které jsou úvodními kapitolami popsány peripetie psíkova příchodu do Československa (1) a jeho postupný přerod v samo‑ statný časopis (2), aby pak závěrečný oddíl vylíčil Punťův skon a druhý život (14), tak nejprve vkládáme exkurzy věnované redakčnímu a nakladatelskému zázemí (3) a jimi výrazně ak‑ centované kontaktní komunikační strategii (4). Následující kapitoly poté popisují jednotlivé klíčové součásti časopiseckého obsahu: ústřední komiksový seriál (5), další obrazoslovní cykly (6) a ostatní v magazínu se vyskytující materiály – romány na pokračování, rozličné rubriky a články (7). Jak bylo zmíněno výše, punťovské titulové a produktové univerzum se ústřed‑ ním časopisem ani zdaleka nevyčerpávalo, a tak trojice dalších oddílů pojednává jednotlivé kvadranty tohoto rozlehlého vesmíru – prózu (8), drama (9) a nejrůznější extenze marketingové a merchandisingové (10). Tři zbývající kapitoly pak – stavějíce na nyní tedy již „zmapovaném“ území – usilují nabídnout analytické vhledy do několika podle našeho mínění příznačných a zajímavých oblastí Punťou zasažených či Punťou vyhledávaných: sledují tak invenční naklá‑ dání s popkulturou a světem zejména filmových celebrit (11), čtou Punťu coby dokument doby zaznamenávající nejrůznější stereotypy např. rasové či etnické (12) a konečně se pokoušejí

11 studie RR.indd 11

27.09.18 8:05

nahlédnout celé „punťovské universum“ v kontextu domovského žánru příběhů „o veselých zvířátkách“ (přičemž je reflektován i netriviální vztah sledovaného projektu k dobově se vzmá‑ hajícím zvířecím behemotům z produkce Walta Disneyho). Samostatný svazek Příběhy potom nabízí na 180 příběhů vybraných z předmětného seriálu tak, aby dokladovaly jeho různo‑ rodost a zároveň aby poskytovaly i bezprostřední přístup k analyzovanému materiálu. Sešit s Obálkami poslouží pak nejen sběratelům, když nabídne přehledné vizuální „přehlédnutí“ celé časopisecké historie. Věříme, že tyto „další knihy“ mohou zaujmout i čtenáře, jehož naše místy trochu akademické psaní o Punťovi unaví. Vyhrazujeme si však i právo doufat, že se pak třeba k monografickému svazku občerstven navrátí. Pozorná potulka stránkami dětského časopisu Punťa, jíž jsme se při přípravách pří‑ tomného projektu několik posledních let oddávali, se leckdy proměňovala v dobrodružné pu‑ tování do v základních obrysech jistě povědomých, v detailech však překvapivých, poučných či až pitoreskně podivných zákoutí domácí dětské komerční kultury i národní historie. Nad všechny výše uvedené motivace odborné, badatelské, nad veškerou tu podle nás nespornou podnětnost Punti pro myšlení o dětské kultuře a o komiksu a jeho roli ve společnosti, se tak v důsledku tyčí ještě jeden autorský záměr, totiž tužba zprostředkovat tyto naše výpravy jiným, umožnit ono podnětné setkání s Punťou dnešním čtenářům – ať už těm oborově po‑ učeným, odborným, nebo i jen „náhodně kolemjdoucím“. Výše citovaná proklamace Blanky Svačinové o všeobecné Punťově proslulosti dnes již zajisté neplatí. Přítomnou knihou – a též jejím doprovodným svazkem antologickým – bychom se to však chtěli pokusit napravit.

12 studie RR.indd 12

27.09.18 8:05

→ 00.04 Ať žije Punťa (ilustrace Reného Klapače z knihy Augustina Nováka Punťovy pohádky).

13 studie RR.indd 13

27.09.18 8:05

11 Jeho sláva hvězd se dotýká Punťa a kultura celebrit

↑ 11.01 Dobová anekdota zesměšňuje strategie filmových studií, kdy se tato snažila zalíbit kritice zdáním sofistikovanosti, a zároveň lákala co největší počty publika na chytlavý název a ty nejpopulárnější hvězdy.

K oblíbeným disciplínám historických kvízů patří otázky, zda by se ta která osobnost mohla setkat s jinou. Mohl by se Punťa střetnout s Gretou Garbo? S Shirley Temple? Se slavnou psí hvězdou Hollywoodu Rin‑Tin‑Tinem? Správnou odpovědí v prvních dvou případech je ano – a nejen to, Punťa se s nimi také ve svém fikčním vesmíru opravdu potká. V posledním přípa‑ dě pak odpověď zní ne – a tato skutečnost je v Punťově světě s velkou lítostí reflektována. Následující stránky mimo jiné předvedou, že v moderní popkultuře tak oblíbené spiklenecké pomrkávání na publikum, při kterém autoři nechají ve svém díle „zahostovat“ postavu z jiných seriálů a světů (tzv. cross‑over), případně všeobecně známou reálnou osobnost (tzv. guest‑star či cameo, může hrát sama sebe nebo může ztvárnit novou fikční postavu), není vlastně zas až tak nové a uměli ho využívat už tvůrci Punti a jeho světa v době, kdy se po‑ pulární kultura poprvé opravdu ve velkém sblížila s kulturou celebrit. A Punťa si s kdekým z dobových celebrit tykal.

→ 11.02 K marketingu filmových studií patřilo se se svou stájí hvězd patřičně chlubit, společnost Metro‑Goldwyn‑Mayer tak o sobě ráda tvrdila, že má „hvězd víc než samo nebe“. Reklamní tablo s výběrem těch nejoblíbenějších s radostí otiskl i List paní a dívek. LPD 643 (8/1937).

Hvězdný prach stříbrného plátna Zrod kultury celebrit byl velmi těsně spjat s novými masovými médii filmu a rozhlasu a s výrazným rozšířením obrazové složky tištěných médií (a z jiné strany pak s masovou oblibou sportu jako kolektivní zábavy). Od konce první světové války stále rostoucí filmový průmysl začal generovat herecké hvězdy a pro třicátá léta pak platí, že „hvězdnost“ byla jedním z úhelných kamenů obchodního modelu Hollywoodu. Hollywoodský oligopol z největší části ovládlo osm společností, neměnných od třicátých do padesátých let, a mezi nimi pak ještě dominovalo několik těch největších, známých pod souhrnným označením Velká pětka (Para‑ mount, Loew’s – obecně známá pod názvem své produkční větve Metro‑Goldwyn‑Mayer –, 20th Century‑Fox, Warner Bros. a Radio Corporation of America). Až 80 procent herců bylo vázáno jednostrannými opčními smlouvami vždy právě k jedné z filmových společností, čímž byli de facto majetkem filmových studií, a hvězdy byly také tím, co do velké míry ustavovalo hodnotu filmů v roli tržního zboží (byť sázky na jejich výdělečnost nemusely vždy vyjít).1 Skrze jména hvězd se hollywoodské filmy prodávaly, a to nejen v domovské Americe: také česko‑ slovenské publikum preferovalo u amerických filmů zvláště v druhé polovině třicátých let ty s hvězdným obsazením (Szczepanik 2009: 291).2 Skutečnosti, že „jméno hvězdy prodává“, a impaktu, který filmové hvězdy – ně‑ kdy i neplánovaně – měly na publikum,3 jež k nim vzhlíželo, se pokoušeli využít profesioná‑ lové reklamní branže, když jméno a podobenku hvězd připojovali po domluvě se studiem a/nebo s filmovou hvězdou samotnou ke svým produktům. České prostředí občas zkoušelo podobná reklamní kouzla „v malém“, v Listu paní a dívek se tak příkladně vyskytly i obra‑ zové materiály stylizované podobně jako ty americké, jen s anonymními kráskami anebo s hvězdami lokálního významu. Jindy je třeba váhat, zda šlo o snahu vážně míněnou, nebo

K tzv. studiovému systému obecně viz kapitolu v přehledových Dějinách filmu (Thompsonová – Bordwell 2011: 222–226), podrobněji pak k ekonomickému modelu a hvězdnému fungování příkladně v práci Tina Balia Grand Design (1993), studii Kathy Klapratové „The Star as Market Strategy: Bette Davis in Another Light“ (1985) či úvodovém textu Adrienne McLeanové (2011).

Toho, že filmy prodávalo jejich obsazení, využívali hollywoodští agenti i na československém trhu, když mezi jejich obvyklé (a dobově nechvalně známé) prodejní strategie patřil – vedle prodeje potenciálních kasovních trháků pouze v balíku s filmy, jež takový potenciál neslibovaly (dobovým termínem tzv. „navěšování“) – i „blind selling“, tj. prodej filmu do distribuce jen na základě anotace a obsazení (Paulová 2014: 54).

Norská krasobruslařka a hollywoodská filmová hvězda studia Fox Sonja Henie tak byla s to zvednout v Americe významně prodej bruslí, zatímco scéna Clarka Gablea (ve filmu Stalo se jedné noci /It Happened One Night/), v níž si sundá košili a nemá (!) pod ní nátělník, dramaticky snížila výdělky výrobců pánského spodního prádla (McLean 2011: 15).

166 studie RR.indd 166

27.09.18 8:10

167 studie RR.indd 167

27.09.18 8:10

zda tvůrce reklamy jen dával najevo svůj nadhled nad celým tím hvězdným poblázněním – v dobovém tisku totiž můžeme najít také takovýto inzerát: Shirley Temple v Praze? Nevíme. Co ale víme, že všechny uvědomělé hospodyňky používají dnes k cídění kovových předmětů v domácnosti výhradně jen Obé s bleskem. […]

(Shirley Temple v Praze 1937)

Dalším typem subjektu, který dokázal z popularity filmových celebrit obchodně těžit, pak byl periodický tisk (a zdaleka nejen ten bulvární), jenž přinášel čtenářsky vděčné zprávy o pracovních úspěších a plánech herců, ale také o jejich záviděníhodných honorářích, život‑ ním luxusu a o soukromém životě4 (se zvláštním zřetelem k romantickým vztahům, případně rodinnému zázemí, a k tragickým zvratům osudu). To vše pak bylo – zejména v tisku popu‑ lárním – doprovozeno atraktivními fotografiemi. Glamour hvězd Hollywoodu a společenské smetánky vůbec, ale i život domácí herecké scény byly podstatnou součástí skladby Listu paní a dívek, časopis také pravidelně přinášel barevné fotografické podobenky zahranič‑ ních i českých hvězd – nejčastěji šlo o portréty herců v rolích, k propagačním účelům pořizo‑ vané filmovými studii. Vedle takovéhoto využití fotografií, jež se vcelku nabízelo, přišlo ovšem naklada‑ telské podnikání Artura Vaňouse i s velmi kreativním způsobem, jak zužitkovat propagační filmové materiály k produkci dalšího atraktivního obsahu, který bylo možné nabídnout ke koupi – zapotřebí ovšem bylo přidat ještě pružný prozaický talent spřátelených tvůrců. V letech 1938 a 1939 uvedlo Nakladatelské družstvo Máje na trh hned několik knih určených dívkám (Hanka jede za štěstím, Jeden den tulačkou, Jiřinka poručík, Hvězda na Sluneč‑ ném ranči, Cikánečka Zuzka), jejichž přitažlivost byla postavena na filmových fotografiích s dětskými herci; příběh, jejž každá z těchto knih vyprávěla, ovšem neměl s dějem filmů, z nichž záběry pocházely, nic společného, ale byl originálním dílem Marie Voříškové. Knih chlapeckého čtení založených na témže nápadu se ujal Zdeněk Vojtěch Peukert (známý nám již z dřívějška jako autor chlapeckých dobrodružných „románků“ otiskovaných v Punťovi, srov. kapitolu 7), ten ovšem své tituly tohoto druhu publikoval pod anglicky znějícími pseu‑ donymy.5 Jednalo se o dost nečekaný způsob, jak u dětského publika těžit z kultury celebrit, nebyl však patrně bez úspěchu.6

↑ 11.03 Zatímco hollywoodské hvězdy propagovaly nejčastěji kosmetiku a cigarety, česká filmová herečka Zita Kabátová doporučovala v protektorátních časech prací prostředek. LPD 835 (43/1940).

Hvězdy a časopis Punťa Časopisem plným hvězd nebyl jen List paní a dívek, něco hvězdného prachu se smetlo i v Pun‑ ťovi, a to i v „publicistickém“ obsahu mimo vlastní obrázkové seriály. Zcela zjevně se v tomto ohledu vycházelo vstříc zájmu malých čtenářů. Když 31. číslo Punti (z října 1937) přineslo obsáh‑ lou reportáž Marie Voříškové z návštěvy u slavného brankáře Slavie Františka Pláničky v jeho vile v Bubnech, uvodila ji její pisatelka (jež si při té příležitosti nenechala ujít možnost se také sama se sportovní hvězdou vyfotit) historkou o tom, jak redakci navštívil malý čtenář ze Slo‑ venska, který přijel s touhou vidět v hlavním městě republiky „Hradčany, zoologickou zahradu a – Frantu Pláničku!“ (Voříšková 1937d). Tento slovenský hošík přitom usoudil, že redakce Punti jistě bude znát adresu slavného fotbalisty – a nemýlil se. Marie Voříšková pak zachytila i další úvahu redakce, jak pracovat s tímto dětským zájmem: A tu nás napadlo, že i ostatní naši malí čtenáři a snad i čtenářky touží dověděti se něco bližšího ze soukromého života velikého sportovce, seznámiti se s jeho nejbližším okolím a případně slyšeti z jeho úst nějaký srdečný vzkaz čsl. mládeži.

(tamtéž)

A tak Marie Voříšková vyrazila spolu s fotografem do Bubnů. Vlastní reportáž se pak oprav‑ du plně soustředí nikoliv na referování o Pláničkových sportovních výkonech, ale výhradně na vykreslení jeho idylického rodinného zázemí – s „Frantovou ženuškou, roztomilou blondýn‑ kou“ a třemi „dceruškami“, jimž je sportovec „pečlivý táta“. Na závěr pak došlo také na onen slibovaný apel k mládeži (víc Voříškové než Pláničkův), aby si z fotbalové hvězdy brali všichni příklad, pokud jde o píli, čestnost, houževnatost, skromnost a dobrotu srdce. Přiblížit dětským

↑ 11.04 Shirley byla přímo ztělesněním dobového ideálu dětství (Fuller‑Seeley 2011: 45). Podobenky Shirley Temple se v Listu paní a dívek objevovaly opakovaně, což odpovídalo popularitě malé hvězdy. Pro časopis se jednalo o ideální materiál: šlo nejen o celebritu, ale také o dítě, a matky malých dětí byly důležitou cílovou skupinou listu, proto také časopis často otiskoval podobenky dětí svých čtenářek. LPD 536 (5/1935).

168 studie RR.indd 168

27.09.18 8:10

→ 11.05 Ilustrační fotografie na obálce i uvnitř knižního bloku titulu Hvězda na Slunečném ranči Marie Voříškové pocházejí z filmu Rebecca of Sunnybrook Farm (1938; český titul filmu zněl Na slunné farmě), zápletka knihy a filmu jsou ovšem přes podobný název zcela odlišné.

Zvláště pro hollywoodský filmový svět platilo, že hvězdy byly v rámci studiové péče o image stylizovány do jistých propracovaných rolí – jejich filmové výkony se pak často odvíjely od předvádění těchto „stereotypních sebestylizací“ (McLean 2011: 8), ale zároveň bylo třeba podle stejných vzorců modelovat i obraz jejich soukromí. Příkladně Shirley Temple ‑Blacková ve svých memoárech vzpomínala, jak studio Fox přizpůsobilo informace o jejím raném dětství a pilném tanečním tréninku žádoucí mytologii objeveného, zcela vrozeného a dosud nijak netrénovaného talentu a jak potom tuto upravenou verzi životopisu pro tisk šířili nejen marketéři Foxu, ale i Shirleyina matka (Temple ‑Blacková 1992: 43).

Titul Jackie, Patrick a Mike, tři detektivové vyšel pod jménem Sidney Hoogan, Kam zmizel Daniel Magnus? pod jménem Gary Graham a Dostihoví gangsteři pod jménem Robin Watson.

První várku těchto knih inzeroval Punťa č. 48 z ledna 1939 (na s. 3) jako zboží, jež bodovalo i na předvánočním trhu, část z těchto titulů později vyšla v reedici, další stejného typu pak přibyly.

Srov. studii Lukáše Skupy „Legrace a dobrodružství – co nejblíž a lacino. Pozice kina ve všedním životě brněnských dětí ve 30. letech“, založenou na rozhovorech s pamětníky, podle které tím, co děti od kina očekávaly, byly zejména samotným titulkem textu prozrazené „legrace a dobrodružství“ (2016: 260).

čtenářům svět sportovních hvězd – opět skrze jejich děti – se Voříšková zanedlouho pokusila ještě jednou, v obsáhlém článku „Děti našich sportovců“ (Voříšková 1938e). Nejvíc hvězd do časopisu Punťa ovšem doputovalo ze světa filmu. Část informa‑ cí a fotografických materiálů týkajících se celebrit byla v časopise pochopitelně navázána na klub Laurela a Hardyho (jímž jsme se podrobněji zabývali v kapitole 4). Obsáhlý článek za‑ chycující biografii obou oslavovaných komiků vyšel v 18. čísle Punti v září 1936 (Voříšková 1936d) a zdá se, že jím se možnosti Marie Voříškové sdělit dětským čtenářům zajímavé informace (nebo prostě jen nějaké informace) o obou hercích značně vyčerpaly; fotografické materiály zachycující oba komiky byly však zařazovány i poté. Jistý problém v možnosti tuto linii kultury dětí ještě výrazněji rozvíjet představovalo to, že tvorba těchto komiků mířila (s výjimkou zmi‑ ňovaného Pochodu dřevěných vojáků, který byl opravdu filmem rodinným) přece jen primárně na dospělé publikum a Stan Laurel i Oliver Hardy byli také oba dospělí muži, s ryze dospělým osobním životem a středostavovsky nudnými koníčky (dle informací Marie Voříškové holdoval Stan Laurel zahrádkaření, plavání a rybolovu, zatímco Oliver Hardy golfu a četbě dlouhých románů a životopisů slavných lidí – Voříšková 1936d). Obraz jejich blízkosti k dětskému svě‑ tu tak šlo založit jedině na fenoménu „legrace“ – kterou tato dvojice ve filmech generuje a kterou dětský svět oceňuje. Šlo o hodnotu mezi dětmi u filmů vítanou,7 ale ve druhé polovině třicátých let vyrostla prosté „legraci v kině“ (jež sice nemíří primárně na děti, ale je jim též přístupná) konkurence v podobě filmů celebrity, jež dětské diváky lákala ještě daleko víc, pro‑ tože jim byla po všech stránkách blíž. Byla jejich věku, jmenovala se Shirley Temple a jednalo se o skutečný zásah do černého.

„Šerlinka“ Divácký filmový vkus nemusel být – a také nebyl – všude stejný a navíc se mohl v čase pro‑ měňovat. I ve Spojených státech se někdy dost zásadně lišilo to, jaké hvězdy preferovalo obecenstvo velkých měst a jaké zbytek země; rozdíly pak panovaly také ve vkusu amerických a evropských trhů. Ameriku i Evropu ve druhé polovině třicátých let ovšem shodně zasáhla vlna popularity dětské hvězdy Shirley Temple. V Americe byly filmy s ní těmi kasovně vůbec

169 studie RR.indd 169

27.09.18 8:10

↑ 11.07 Vlastnit odznak znamenalo být ještě o trochu víc „hmatatelně“ členem klubu Laurela a Hardyho.

Tak její úspěch interpretuje mj. monografie The Little Girl Who Fought the Great Depression Johna F. Kassona (2014). Že byla Shirley úspěšná i u stoupenců konzervativní politiky, vysvětluje studie Charlese Eckerta „Shirley Temple and the House of Rockefeller“ (1974).

Jen za první měsíc měl Shirleyin klub celkem již 35000 členů, za necelý rok existence jich jen v Praze bylo údajně 50000 (35.000 Mitglieder des Shirley‑Temple‑Klubs 1936; Kde je Shirley 1937).

10 Výše citovaná studie Lukáše Skupy celkem přesvědčivě dokládá, že Shirley (či ve vzpomínání daných respondentů na někdejší dětskou recepci „Širlejka“, „Širlinka“ a „Širlina“) mohla v míře své obliby u dětského publika (obou pohlaví) soutěžit už jen s Disneyho Sněhurkou a že mezi dětmi propukalo „skutečné fanouškovství“ se vším všudy. Pamětníci také potvrdili, že klub Shirley Templeové fungoval i v Brně (Skupa 2016: 261–263).

↑ 11.06 Technikou koláže se z Punti snadno stala filmová hvězda. Zde se „svými přáteli“ Laurelem a Hardym; Dennis King v roli titulního hrdiny z filmu Fra Diavolo tím byl naopak pasován do role pátého kola u vozu. LPD 569 (38/1935).

nejvýdělečnějšími v celém období let 1935–1938, Shirley byla totiž hvězdou, která do kin napříč zemí ve velkém přitáhla celé rodiny, především ale ženy a jejich děti (McLean 2011: 9) – a po‑ dobná situace v tomto ohledu panovala i v Československu. Příčiny tohoto fenomenálního úspěchu bývají obvykle vysvětlovány mimo jiné tím, že Amerika uprostřed hospodářské recese nutně potřebovala nalít do žil optimismus (jednalo se i o strategii vycházející z nejvyšších míst, šlo o program samotného Franklina D. Roosevelta) a Shirley nabízela útěšné veselí a bezmeznou víru v dobrý konec, když byla filmem (ale i svým mediálním obrazem) prezentována jako dítě bez ohledu na okolnosti nekonečně veselé, bez‑ prostřední a roztomilé tak odzbrojujícím způsobem, že žádné srdce nemůže zůstat neobměk‑ čeno, takže nakonec její záměry slaví úspěch a její houževnatá radostnost přemáhá chladnost světa dospělých.8 Shirley byla celebritou obyčejným smrtelníkům vzdálenou ve svém nadání, zjevu, výdělcích a celkové hvězdnosti stejně jako celebrity jiné, zároveň byla ale také cele‑ britou něčím velmi blízkou, byla též „obyčejným děvčátkem“ a její domovské filmové studio

11 Klub ovšem klidně přijal i dámu téměř šedesátiletou, stejně jako dvouleté mrně. Filmy se Shirley mířily na všechny věkové skupiny, jak bylo zcela zjevné i dobovému tisku: „S.T.K. je tedy klub pro mladé i staré. To konečně pochopí, kdo vidí roztomilé filmy s neméně rozkošnou Shirley“ (S.T.K. má úspěch 1936). 12 Srov. dobové články „Členství v S.T.K. zdarma“ (1936) a „35.000 Mitglieder des Shirley‑ ‑Temple‑Klubs“ (1936). Při zakládání klubu krom budoucího informování členů o filmových představeních a „o všech událostech kolem Shirley“ a krom možnosti zakoupit si oproti legitimaci také odznak klubu přislibovali organizátoři rovněž pořádání hudebních a tanečních kroužků, jež poslouží k vyhledávání nových filmových talentů – je ovšem otázka, zda na něco takového skutečně došlo (Shirley Temple‑Klub 1936).

170 studie RR.indd 170

27.09.18 8:10

↑ 11.08 Studio Fox tvrdilo, že fotografie Shirley Temple na legitimaci klubu nese její vlastnoruční podpis. Informace o Shirleyiných osobních podpisech na fotografiích budila již tehdy vzhledem k počtu členů klubu značné podezření: „Před necelým měsícem byl u nás založen Klub Shirley Templeové a v současné době čítá již téměř 35.000 členů. […] Když si člověk pomyslí, že malá Shirley Temple osobně podepisuje své fotografie, jež všichni členové STK dostávají k narozeninám, musí žasnout, kde bere čas k přípravě nových filmů […]“ (35.000 Mitglieder des Shirley‑Temple‑Klubs 1936).

13 Dětské nadšení v tomto ohledu mírnila redaktorka zřídkakdy a skutečně jen, pokud dle jejího názoru pisatelé mířili svým zájmem o kontakt příliš vysoko – v odpověď značce „Nedočkavá“ tak Voříšková píše: „Děvenko – Greta Garbo neodpisuje znamenitějším osobnostem než jsi Ty. Zanech takových pošetilostí“ (Voříšková 1938i).

20th Century‑Fox ve spolupráci s jejími rodiči také do světa zcela záměrně vypouštělo zprávy o této „obyčejnosti“, o zcela všedním konání malé hvězdy (Fuller‑Seeley 2011: 61). A nakonec souvisel její úspěch také se samotným faktem, že byla Shirley dle všech dobových definic „roztomilá“. K ustavení roztomilosti coby vysoce ceněné charakteristiky došlo v kulturním prostředí amerických bílých středních vrstev už v 19. století, přičemž co to obecně znamená „být roztomilý“, bylo konstruováno na základě rysů typických pro malé holčičky (velká hlava, drobná postava zaoblených tvarů, dolíčky v kulatých tvářičkách, velké, často modré oči, lokýnky vlásků, nejlépe zlatých). Roztomilost probouzela mateřské instinkty žen a obchodníci neváhali tuto ženskou touhu po přivlastnění si roztomilého patřičně využít – odtud pramenilo třeba rozšířené sbírání panenek, boom roztomilých dětiček v reklamních vizuálech (měli jsme je ostatně i v této knize možnost potkat v souvislosti s pracemi Grace Gebbie Draytonové v první kapitole) – ale také obliba malé Shirley (Merish 1996: 186, 188 a 196; cit. podle Fuller‑Seeley 2011: 50). Touze celebritu alespoň na nějaký způsob vlastnit vycházel vstříc merchandising, jenž v případě Shirley Temple nabýval ve Spojených státech značných rozměrů (Fuller ‑Seeley 2011: 45). Zásadní úspěch v Americe i Evropě slavily rovněž filmovou společností Fox organizované kluby malé hvězdy. Shirley‑mánie se dočkalo i Československo, stejně jako založení klubu Shirley Templeové – ustaven byl na konci srpna 1936, zároveň s českosloven‑ skou premiérou filmu Nejmenší povstalec (The Littlest Rebel). Co do počtu členů byl tento klub patrně ještě úspěšnější než klub Laurela a Hardyho,9 jemuž začal s novým školním rokem 1936 představovat tak trochu konkurenci. Pokud šlo o vlastní náplň, bylo fungování obou klubů vlastně velmi podobné – i klub Shirley Templeové byl záměrně velmi nízkopra‑ hovou organizací, do níž mohl zdarma vstoupit kdokoliv. „V kinech byly vyloženy přihlášky do klubu, v němž je členům ukládána jediná povinnost, mít totiž rád malou Shirley“ (S.T.K. má úspěch 1936), což vzhledem k autentické popularitě nebyl problém.10 Členství nebylo omezeno ani věkem, byť děti v klubu nejspíš dalece převažovaly.11 Po vstupu byl přihlášené‑ mu vydán životopis malé hvězdy, ale hlavně legitimace vystavená na jeho jméno s fotogra‑ fií Shirley na rubu, klub pak svým členům poslal její další podepsanou fotografii k narozeni‑ nám a zval je na společné akce, hlavně a především na promítání filmů – a to bylo patrně víceméně všechno.12 Redaktorka Punti a Listu našich dětí Marie Voříšková měla pro dětské fanouškov‑ ství vůči hvězdám všeho druhu zjevně pochopení, některé její odpovědi z „Listárny“ v dětské příloze Listu paní a dívek dokonce přímo podporovaly dětské psaní oblíbeným celebritám – schválila tak příkladně hned dvakrát nápad svých čtenářů dopsat Františku Pláničkovi (jednou i s poskytnutím jeho plné adresy; srov. Voříšková 1934b a 1938f); malému literárnímu nadšen‑ ci zprostředkovala kontaktní údaje na Petra Bezruče (Voříšková 1938c) a podpořila i snahu korespondovat se samotnou Shirley Temple, přičemž její rada malé fanynce stran adresy byla celkem prostá: Chceš‑li psát Shirley Temple, stačí docela: S. T., dětská filmová hvězdička, Hollywood, Amerika. Rozumí se, že adresa musí být napsána anglicky právě tak jako dopis.

(Voříšková 1938g)13

Pokud šlo o Shirley, patřila patrně i redaktorka sama k jejím zcela autentickým ctitelům. Voříš‑ kové článek otištěný v 17. čísle Punti ze srpna 1936 (tedy z doby, kdy Shirley‑mánie začínala na‑ bírat na obrátkách) nesl velmi výmluvný titulek „Každý ji zná, každý ji miluje. Shirley Temple!“. Žádostem malých čtenářů o bližší informace o „všemi zbožňované hvězdičce“ se tu pisatelka s radostí uvoluje vyhovět a vyznává se: […] činím tak upřímně ráda, neboť ani mé srdce neodolalo líbeznému půvabu malé Shirley a bojím se jen, že nebudu moci tak brzy zabrzdit, rozpovídám‑li se o ní jednou.

(Voříšková 1936c: 5)

Potenciální problém (byť netušíme, jak velký, a zda jej jen zpětně nekonstruujeme) pro publi‑ kování dalšího případného obsahu tematizujícího Shirley Temple s takovýmto fanouškovským nasazením mohlo představovat, že dětská herečka byla hvězdou studia Fox, a nikoliv MGM,

171 studie RR.indd 171

27.09.18 8:10

↑ 11.09 „Ne – není to nic zvláštního, jste‑li zamilováni do malé skvělé Shirley Temple! Je do ní beznadějně zamilován celý svět,“ ujistila své čtenáře Marie Voříšková. Její nadšený článek (1936c) na stránkách Punti nemohl Shirleyinu zázračnost dost vynachválit. P 17 (srpen 1936).

s nímž nakladatelství Rodina spolupracovalo. O číslo později, v době masivního růstu členů Shirleyiných klubů, jako by se právě na to redakce Punti rozpomněla, a tak právě tehdy při‑ nesla už zmiňovaný obsáhlý článek o „slavných patronech“ svého „domácího“ klubu, Laurelu a Hardym (Voříšková 1936d). Následující číslo 19 oba komiky připomnělo alespoň svou obálkou a v čísle 20 pak vyšel dlouhý článek o patrně nejpopulárnější dětské hvězdě, kterou dobově disponovalo studio MGM, Freddiem Bartholomewovi (Voříšková 1936e). Shirley ovšem jako kdyby nebylo možné odolat, a tak už v čísle 21 z prosince 1936 tvořily informace o ní a především její fotografie docela podstatnou část „Zvukového

172 studie RR.indd 172

27.09.18 8:10

↑ 11.10 Dětským čtenářům Punti snad nevadilo, že zatímco postavu Karličky na ilustracích k povídce Marie Voříškové hrála sama Shirley Temple, postavu svatého Mikuláše musel ztvárnit americký Santa Claus. P 46 (listopad 1938).

žurnálu ‚Punti‘“ a nebylo to rozhodně naposled, co se Shirley na stránkách časopisu obje‑ vila.14 Fotografie s Shirley Temple byly dlouhodobě natolik atraktivní, že Voříšková později i pro Punťu použila výše naznačenou metodu psaní nového fiktivního textu k filmovým foto‑ grafiím coby ilustracím a na obrázky s Shirley napsala hned dvě na sebe navazující povídky „Sen noci svatomikulášské“ a „Karliččina vánoční nadílka“ (Voříšková 1938m a 1938q). Obě byly aktuální (ta o nutnosti být hodný s ohledem na nebeské mocnosti a svatého Mikuláše zvlášť vyšla před svátkem tohoto světce; ta předvánoční před Vánoci 1938); druhá z nich byla aktuální i politicko‑společensky, neboť obsahovala (dobovým tiskem sdílený) apel na čtenáře, aby pokud možno dopomohli k utěšeným Vánocům i dětem vysídlenců z čes‑ koslovenského pohraničí; a obě byly na první pohled vizuálně přitažlivé, neboť v roli jejich hlavní hrdinky, neposedného diblíka Karličky, tu na ilustračních fotografiích „zahostovala“ stále oblíbená Shirley.15 Malí čtenáři patrně velmi oceňovali, když časopis všemožně alespoň občas sytil jejich hlad po celebritách, a ačkoliv Marie Voříšková byla zjevně z těch, kdo měl pro jejich fa‑ nouškovské aktivity velké pochopení, i ona jako by malinko váhala, zda jde o obsah za všech okolností pro děti nejvhodnější, a mínila ho dávkovat uměřeně. Čtenářce Dance Pichové, kterou zjevně svět celebrit velmi bavil, tak rozvážně odpověděla: Děkuji za Tvé dlouhé psaníčko i za rady. Pokud se toho týče, nemůžeme mít Shirley, Pláničku atd. v každém čísle „Punti“. Postupně otiskujeme všechny takové obrázky i povídání.

(Voříšková 1938h)

S odchodem Marie Voříškové se ozvuky světa glamouru z obsahu Punti vytrácejí.16 Blanka Sva‑ činová tedy ještě využila odkazu k hvězdě Shirley Temple, když mínila čtenářům představit ta‑ lent české dětské herečky Aleny Pospíšilové. Už z úvodu článku „Alenka – naše česká Shirley“ je ale nadmíru jasné, že jde‑li o celebrity, je třeba přesunout dětskou pozornost do domácích luhů. S „miláčkem obecenstva“ Shirley se dle pisatelky mnozí „mladí nadšenci“ snažili navázat alespoň nějaké korespondenční styky, „ovšem – marně“, cizí hvězda zůstávala nedostupná. Naše lokální Alenka se dle Svačinové Shirley Temple vyrovná talentem i roztomilostí, ale při‑ tom je nám blízká: A náhle se vynořila na našem filmovém nebi stejně roztomilá a nadaná hvězdička, která rázem upoutala pozornost malých i dospělých a zastínila tak záři té hvězdičky vzdálené [tj. Shirley; pozn. aut.], protože byla – naše. Mluvila naší lahodnou řečí a měla krásné české jméno – Alenka.

(Svačinová 1940h)

14 Alespoň ovšem nikdy není zmíněn její filmový klub. Na přímý dotaz své čtenářky po něm Voříšková v „Listárně“ Listu našich dětí odpověděla dle pravdy: „Do klubu Shirley Temple však přihlášky nezprostředkujeme. Musíš si dopsat společnosti Fox‑film v Praze“ (Voříšková 1936f). 15 S odstupem napsala pro předvánoční číslo Punti roku 1940 svou variantu téhož, tj. povídku k vánočnímu fotu s Shirley Temple, i Blanka Svačinová; jmenuje se „Ivančin svatý Mikuláš“ (Svačinová 1940n). 16 V roli celebrit vítaných na stránky časopisu se daleko spíš ocitají postavy studia Walta Disneyho, které v Punťovi hostují ve svých obrázkových seriálech (o nich srov. blíže v kapitole 6).

Také informace, jež tu na sebe česká hvězda osobně prozradila, byly jistě dětem povědo‑ mé: s kamarádkami z Braníku si hrají s pannami a na vaření, čte si ráda skautské romány, pohádky a Babičku a nejraději jí řízky. Ono ale možná ani malým divákům nezbývalo mnoho jiných možností než zvolna nahradit americkou hvězdu něčím bližším, v neradost‑ ných časech protektorátu byl totiž dovoz amerických filmů radikálně omezen (Szczepanik 2009: 308). Na počátku roku 1942 uveřejnila Blanka Svačinová v Punťovi reportáž o tom, jak redakci navštívila Nataša Tanská, další stoupající dětská hvězda českého filmu, jež slavila úspěch v roli Barunky ve filmové Babičce. Text „Nataša Tanská návštěvou v redakci“ (Sva‑ činová 1942a) je stylizován s odkazem na fiktivní fungování redakce časopisu coby místa, kde jsou zaměstnány všechny postavy ústředního obrázkového seriálu; filmovou hvězdu tak v článku radostně vítá nejen sama redaktorka Blanka Svačinová, ale také osobně Punťa, Bimbo a všichni další. Punťa tu herečku ohlašuje ostatním s očima navrch hlavy („Představte si, že k nám jde návštěva! […] Když to ale není jen tak obyčejná návštěva – jde k nám – Na‑ taša Tanská ze Zlína!“). V podání Blanky Svačinové tak Punťa vůči lokální celebritě projevuje obdiv a odstup – pár let nazpět byl přitom ve světě svého seriálu s celebritami jedna ruka, veršované repliky mu k tomu tehdy ovšem psala Marie Voříšková. A právě celebritám v ob‑ rázkovém seriálu bude věnována poslední část našeho výkladu.

173 studie RR.indd 173

27.09.18 8:10

← 11.11 Punťa vezme svou ženu do bijáčku. To ještě netuší, jak moc se Kiki zamiluje do Rin‑Tin‑Tina. P 35 (únor 1938).

←11.12 Podle scénáře Marie Voříškové je to za celá ta léta společného žití s Punťou poprvé, co jde Kiki do biografu. Na její propadnutí hlavní herecké hvězdě Punťa celkem průhledně žárlí: „Nesmíš fešného psa vidět, / mohla by ses, Kiki, stydět!“ P 35 (únor 1938).

174 studie RR.indd 174

27.09.18 8:10

223 studie RR.indd 223

27.09.18 8:11

Poděkování

Shánění podkladů a jejich studium, katalogizační přípravy i samotné psaní přítomné knihy a jejích doprovodných svazků – to vše si vyžádalo mnoho času i nervů, a nebýt nezištné pomoci početných přátel a kolegů, nejspíš bychom takový pošetilý projekt vůbec dokončit nedokázali. Naše upřímné díky tak náleží: Martinu Foretovi, Tomáši Prokůpkovi a Michalu Jarešovi, kolegům v komiksové zbrani, ochotným vždy vypomoci svými ohromujícími vědomostmi, nashromážděnými materiály a – „last, but not least“ – povzbuzujícím zájmem o věc ve chvílích, kdy i Punťovi věrní vykladači zakolísají na duchu; Filipu Tomášovi, za mnohé a za to, že se nechal umluvit k takto bláznivému projektu a byl mu ochoten poskytnout naprosto výjimečné podmínky; Ondřeji Límovi, Kateřině Orlíkové, Michalu Smejkalovi a Jaroslavu Vlčkovi, za grafickou úpravu a vyvedení knihy do podoby, o jaké jsme si nedovolovali ani snít;

Haně Šmahelové a Petru A. Bílkovi, za laskavé lektorování; Michaele Škultéty za redakci; programu PPPLZ Akademie věd České republiky za postdoktorské stipendium; Vítu Čondákovi a Jiřímu Pošvovi za ochotu podělit se o punťovské materiály; Věře Brožové, Lucii Česálkové, Anně Křivánkové a Marthě Kuhlman za konzultace a pomoc s dohledáním sekundárních textů; Metodějovi Vaňousovi za laskavé svolení s přetištěním gratulační kresby; Jarmile Jurenové a Kristýně Weinertové za vzpomínky na Marii Voříškovou; Jolaně Sajfertové, za ochotu a pohostinnost; a konečně – a zejména, Blance Svačinové Sajfertové: rovněž za ochotu a vlídné přijetí, a samozřejmě: za Punťu.

224 studie RR.indd 224

27.09.18 8:11

Poznámka

Punťovskému tématu jsme v minulosti věnovali několik samostatných článků, studií, přednášek či referátů, jež v rozličné míře posloužily též coby pracovní verze některých kapitol přítomné knihy. Jedná se zejména o následovné: Texty: Pavel Kořínek: „Každý měsíc nový Punťa“, „Pes, mýval i želva Líza“ a „Nechat Klapačovi vydechnout“. In: Tomáš Prokůpek – Pavel Kořínek – Martin Foret – Michal Jareš: Dějiny československého komiksu 20. století, Akropolis, Praha 2014, s. 186–189, 247–250 a 251–253. Lucie Kořínková – Pavel Kořínek: „Dětský časopis Punťa – cesta k úspěchu“. Literární archiv 48, 2016, s. 84–103. Pavel Kořínek – Lucie Kořínková: „Život veselý i tuhý čeká naše dobrodruhy“. In: Tabook Bedekr 2017, Baobab, Tábor 2017, s. 219–229. Pavel Kořínek: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší. České komiksové příběhy o veselých zvířátkách mezi všednodenností a epikou“. In: Jiří Hrabal (ed.): Polidštěné zvíře. Kapitoly ke středoevropskému myšlení o literatuře, Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2017, s. 59–71. Lucie Kořínková: „O psích láskách a nástrahách manželského života v dětském obrázkovém seriálu Punťa“. In: Jiří Hrabal (ed.): Polidštěné zvíře. Kapitoly ke středoevropskému myšlení o literatuře, Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2017, s. 73–87.

Referáty a přednášky: 2012 Lucie Peisertová – Pavel Kořínek: „Aby nějak oslavili, že je Bimbo náhle bílý. Obraz černocha v seriálu Punťa“, příspěvek přednesený na komiksologickém kolokviu Signály z neznáma. Český komiks 1922—2012, Dům umění města Brna, 9. 10. 2012. 2016 Pavel Kořínek: „Punťa – český Mickey?“, přednáška proslovená na festivalu PAF v Olomouci, 4. 12. 2016. 2017 Pavel Kořínek: „Karamboly komiksových zvířátek. Punťovy humory chtěné i nezáměrné“, přednáška přednesená na festivalu Tabook v Táboře, 29. 9. 2017. 2017 Pavel Kořínek: „Punťa – zapomenutý hrdina českého komiksu“, přednáška přednesená na festivalu Koma v Brně, 7. 10. 2017. V zimním semestru akademického roku 2013/2014 jsme pak k problematice vedli výběrový seminář pro studenty oboru Český jazyk a literatura na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK „Punťa – Popkulturní kontexty jednoho komiksového seriálu“.

225 studie RR.indd 225

27.09.18 8:11

Punťa: The Forgotten Hero of Czech Comics (1934–1942)

studie RR.indd 242

27.09.18 8:11

I In the beginning, there was no reason to think it was something exceptional. In the early 1930s, the editors of the weekly List paní a dívek (Ladies’ and Girls’ Gazette), published by the Rodina Publishing House, decided it would be a good idea to add a comic series to the children’s supplement – many periodicals at the time did it, and this type of reading was popular among children. Chance most likely led them to choose the series Dolly Dimples by American illustrator Grace Gebbie Drayton. The poetic and, for its time, somewhat artistically conservative adventures of a little girl and her friends – including her dog Comfy – began to appear in the Czech women’s magazine in spring of 1934 to very little initial acclaim. Then something happened. Today we can’t say with any certainty whether the reason was difficulties in obtaining the original materials, or maybe the publishers were searching for a more cost-effective solution, but the series was soon replaced with original Czech stories drawn initially by René Klapač “in the style of Grace Gebbie”. An experienced artist and illustrator, René Klapač had lived in the United States as a child and in the early 1930s in France where he had already worked on some comic series, and he continued with this kind of work when he moved back to Czechoslovakia. He and the writers (usually editors of the magazine List paní a dívek) gradually began moving the series in a new direction. Hanička, as Dolly was called in Czech, faded into the background and a new little canine hero scrambled into the spotlight: Punťa. His funny, mischievous, and sometimes even a bit thrilling adventures, told through pictures and verse, charmed children. Ever-increasing numbers of letters from children poured into the publisher’s offices. Many letters were even accompanied by readers’ attempts at drawing the little pup. Around Christmas 1934, it was clear: Klapač’s comic series had become an unexpected hit and needed to be taken advantage of. In the editorials in the children’s supplements, which, like the accompanying verses to Punťa, were written by Marie Voříšková, also the magazine’s editor and a prolific writer of women’s novels, Punťa began acting like a real character, one with whom it was possible to strike up a conversation and even to flatter. “When I started talking with Punťa, I also told him how much you all love him and how enthusiastically you write about him. He was so pleased – he puffed right up and asked me if he could borrow some of your letters to take home to read to Kiki so that she’d see what a popular suitor she had. I don’t know whether I should or not – I’m afraid that the fame will go to his head – what do you think, children?” And so in 1935, Rodina began to mine everything they could from their little canine hero. Punťa was in every issue, graced the cover of the parent magazine, and at the Prague Sample Fairs, a hired extra walking the fairgrounds wearing a full-body Punťa costume created an uproar. The first standalone comic albums appeared mid-year featuring reprints of older comics, and there was so much interest that they had to be reprinted numerous times. After the fifth issue, a new magazine was definitively established and simply named after its main character – Punťa (Spotty).

243 studie RR.indd 243

27.09.18 8:11

Punťa (published from 1935 to 1942, first as a monthly magazine, later as a bi-weekly), besides the adventures of the doggie Punťa, presented other content as well, but the comics with the eponymous canine hero became its flagship, it was an essential part of every issue and Punťa kept appearing on the magazine’s covers. Punťa and his family and friends – his wife Kiki, children Barry, Harry, and Mary, his black friend Bimbo, and the sporadic appearances of his owners Hanička and Vašík – experienced all sorts of adventures, both thrillingly exotic and familiarly domestic. The scripts for the series were written by the magazine editors – Marie Voříšková, Julie Kaublová, and Blanka Svačinová – Voříšková’s experience in particular as a writer of romance and adventurous novels for girls and women was evident. The relationship between Punťa and his beloved Kiki was definitely not idyllic: the doggie couple frequently squabbled. In the series, Kiki was presented as a cantankerous, vain, often disgruntled lady who nagged her partner, her complaints ranging from the justified (for example that he paid scant attention to their children or to her) to the entirely capricious (such as urgently needing expensive jewelry or a new ball gown). During these periods of domestic discord, Punťa’s natural urge for adventure was aroused to its fullest. Again and again, he set out to face the world to experience something special, but the longer his adventure lasted, the more he realized how much he missed Kiki. And so it went, over and over. Punťa traveled to Africa and to the polar regions, but even managed to find adventure at home in Czechoslovakia: he sometimes went on tours of Czech cities and other times decided to take part in the Sokol festival. Punta wasn’t, however, just “comics for kids”: it was sophisticated, ambitious, openly commercial, and actively engaged the public – in short, it represented a small revolution in the Czechoslovak context. It was considered a domestic version of Walt Disney’s mice and ducks, which were gaining in global popularity at the same time. The dog who began his journey into the world through the pages of a women’s magazine soon became the main character in illustrated storybooks, the star of theater productions, and the friendly, puckish face gazing out at his young fans from a myriad of other places: from badges and patterns for costume designs all the way to soap. Cheap leaflets with adventures of Punťa (Punťovy příhody), Punťa board books, Punťa calendars: all were available to purchase by parents wishing to delight their Punťa-loving progeny. For Czech popular culture aimed at children, the Punťa project was the very first truly comprehensive, editorially-managed franchise rolled out across the media spectrum. At the end of 1942, however, it all came to an end – representatives of the Nazi Protectorate Administration stormed into the magazine’s offices and dragged off the publisher and his executive director – after 140 issues, Punťa was suddenly, definitively over. Neither the series nor the magazine was revived after the war, and attempts to reprint it in the 1990s met with failure. Today, you’d be hard-pressed to find anyone who’s heard of Punťa... II Punťa magazine and the comic series of the same name, as well as Punťa the protagonist and his appearances in other magazines (List paní a dívek, Punťovy příhody) and other media (prose, theater, merchandising), are the focus of this book, but the aim was not simply to offer descriptions of the various forms and the development of this publishing project. In tracing the periodical’s history, one can simultaneously follow the particular way in which “children’s culture” was transforming in the late 1930s while also examining the broader topic of the formation and development of various series structures in different media (like something of a pars pro toto capturing the topography of the overall contemporary pop culture landscape, fully open to the world and incoming impulses from abroad). Contemporary media studies love to analyze the complex networks of modern pop culture franchises: Punťa and his world for children expanded into various media are the best proof that this is in no way a new and untried phenomenon. In this monograph, the Punťa triumvirate – Punťa the magazine, Punťa the comic series, and Punťa the protagonist himself – is considered as an intersection of various trends, as a fixed central point from which further descriptive, analytical, and comparative excursions are taken to monitor a variety of media and genre transformations, to analyse how the comic series works, to examine marketing strategies, active reader engagement, and other topics. If we accept the assertion that by the mid-1930s, mass and pop culture

244 studie RR.indd 244

27.09.18 8:11

aimed at the youngest children began constructing a distinctive, reflective, yet fundamentally distorted and reductive “children’s world” (as claimed in recent historiographical works dedicated to the Czechoslovak children’s magazines), there’s nothing left for us to do except to begin contemplating how this looked, how it was formed, how it related to the real world, and what ideological concepts and with what intentions were used in it. The book in your hands attempts to offer answers specifically to thus motivated and directed questioning. To understand Punťa in this context and in relation to the logic in what has been stated means to search for the beginnings of the trends that continue to permeate commercial children’s culture and Czech comics to this day. In this volume, entitled Studie (Studies), the framing chapters detail the circumstances surrounding the pup’s arrival in Czechoslovakia (1) and his gradual transformation into a stand-alone magazine (2), allowing the final section to outline Punta’s demise and attempted rebirth (14). The chapters in between include excursions devoted to the editorial and publishing background (3) and their strongly accented strategy present in the Punťa magazine to maintain direct contact with the audience and to engage its readers (4). The subsequent chapters then describe individual key elements of the magazine’s content: the central comic series (5), other comic series (6), and other materials appearing in the magazine – serialized novels and various columns and articles (7). As mentioned above, the magazine itself never came close to exhausting the possibilities of Punťa’s publishing and merchandise universe, and the next three sections discuss the individual quadrants of this extensive universe – prose (8), theater (9), and various marketing and merchandising extensions (10). The three remaining chapters then – based on already-mapped-out territory – seek to offer analytical insights into some peculiar and interesting areas related to Punťa. These include the inventive handling of pop culture and the world of film celebrities of the period in particular (11), followed by an examination of how Punťa can be read as a kind of reflection of his time – reflecting in particular the various ethnic and racial stereotypes (12). Finally, there is an attempt to examine the Punťa series within the overall context of the comics “funny animals” genre (including the not-so-trivial relationship between this comic series and the contemporary growing animal behemoths from Walt Disney Productions). The second volume – Příběhy (Stories) – presents more than 180 stories selected from the series not only to showcase their variety but also to offer easy access to the analyzed material. The volume of Obálky (Covers) hopes to excite interest of collectors and non-collectors alike, providing a visual “overview” of the magazine’s entire history.

245 studie RR.indd 245

27.09.18 8:11

studie RR.indd 246

27.09.18 8:11

studie RR.indd 247

27.09.18 8:11

Pavel Kořínek Lucie Kořínková Punťa Studie Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934—1942) Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2018 jako svou 360. publikaci Redakce Michaela Škultéty Grafická úprava a obálka Michal Smejkal a Kateřina Orlíková (Studio Symbiont, symbiont.cz) Retuš, předtisková příprava ilustrací a sazba písmem Euclid Flex Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 248 stran

ISBN 978-80-7470-170-2

studie RR.indd 248

27.09.18 8:11

predsadka.indd 1-2

27.09.18 7:41

obalka - Punta_Studie_data pro tisk.indd Všechny stránky

Pavel Kořínek Lucie Kořínková Akropolis

Pavel Kořínek Lucie Kořínková

Studie

Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934—1942)

26.09.18 21:26