Valentin GrigorjeviÄ? Rasputin
rasputin.indd 1
27.03.17 23:05
rasputin.indd 2
27.03.17 23:05
Ho diny francouzĹĄt iny valentin grigorjeviÄ? r asputin
rasputin.indd 3
/3
27.03.17 23:05
Vydáno za podpory autonomní nekomerční organizace Institut překladu, Rusko (AHO «Институт перевода», Россия)
Издано при поддержке АНО «Институт перевода», Россия.
Уроки французского, 1973
© Valentin G. Rasputin — heirs, 2017 © Illustrations Vladimir L. Galdajev — heirs, 2017 © Translation Markéta Klobasová, 2017 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN / 4 9788074701528
rasputin.indd 4
27.03.17 23:05
Anastasii Prokopjevně Kopylovové
rasputin.indd 5
27.03.17 23:05
Je to zvláštní: proč se před učiteli cítíme stejně provinile jako před rodiči? A vůbec ne kvůli tomu, co jsme prováděli ve škole, ne — ale proto, co se s námi stalo pak.
rasputin.indd 6
27.03.17 23:05
Do páté třídy jsem šel v osmačtyřicátém. Nebo přesněji řečeno jsem do ní jel: u nás na vesnici byl jenom první stupeň, pro to abych se mohl učit dál, musel jsem se vypravit do padesát kilometrů vzdáleného okresního města. O týden dřív tam za jela matka, domluvila se se svou známou, že budu bydlet u ní, a poslední den v srpnu mě strejda Váňa, řidič jediného nákla ďáku v našem kolchoze, vyložil v Podkamenné ulici, kde byl můj nynější domov. Váňa mi pomohl odnést dovnitř můj uzlík s ložním prádlem, povzbudivě mě na rozloučenou poplácal po rameni a odjel. A tak jsem ve svých jedenácti letech začal žít sám. Hlad tenkrát ještě nepolevil a matka nás měla tři, z nichž já byl nejstarší. Na jaře, když to bylo obzvlášť zlé, jsem polykal klíčky brambor a zrnka ovsa a žita, aby mi v břiše vyrašily —
rasputin.indd 7
/7
27.03.17 23:05
/ 14
rasputin.indd 14
27.03.17 23:05
Jednou, ještě v září, se mě Feďka zeptal: „Nebojíš se hrát čáru?“ „Jakou čáru?“ nechápal jsem. „To je taková hra. O peníze. Jestli nějaké máš, půjdem si za hrát.“ „Nemám.“ „Já taky ne. Tak půjdem jenom tak, aspoň se podíváme. Uvi díš, že je to prima hra.“ Feďka mě vedl za zahrady. Prošli jsme podél dlouhatánské ho kopce velkého jako hradba, celého porostlého už zčernalými, zamotanými kopřivami se štiplavými hrozny semen, skáká ním po hromadách jsme překonali staré smetiště a v údolíčku, na čisté, rovné mýtince, jsme uviděli děti. Přišli jsme blíž. Děti zpozorněly. Všem bylo přibližně stejně jako mně, kromě jednoho
rasputin.indd 15
/ 15
27.03.17 23:05
/ 16
rasputin.indd 16
vysokého a houževnatého kluka s dlouhou ryšavou ofinou, který vyčníval svou sílou a vlivem. Vzpomněl jsem si, že chodí do sedmé třídy. „Tohodle’s přived proč?“ řekl nespokojeně Feďkovi. „Ten je náš, Vadiku,“ začal se Feďka ospravedlňovat. „Bydlí u nás.“ „Budeš hrát?“ zeptal se mě Vadik. „Nemám peníze.“ „Opovaž se někomu říct, že tu jsme.“ „To tak!“ zvolal jsem uraženě. Dál si mě nevšímali. Poodešel jsem stranou a pozoroval je. Nehráli všichni — někdy šest, někdy sedm, ostatní jenom čuče li a fandili, především Vadikovi. Hned jsem poznal, že tu velí on. Pochopit pravidla bylo jednoduché. Každý sázel deset kopějek, sloupeček mincí postavili pannou vzhůru na plácek ohraničený tlustou čárou asi dva metry od banku a z druhé strany, od balva nu vrostlého do země, který sloužil jako opora nakročené nohy, házeli oblý placatý kámen. Bylo třeba ho hodit tak, aby se doku tálel co možná nejblíž k čáře, ale ne za ni. Tím jste získali právo bít bank jako první. To se dělalo stejným kamenem a museli jste se snažit, aby se mince přetočila na orla. Když se vám to povedlo, byla vaše, když ne, šel na řadu další. Ale nejlepší bylo zasáhnout mince ještě při hodu, a pokud alespoň jedna z nich skončila orlem vzhůru, celý bank byl bez řečí váš a začalo se hrát znova. Vadik byl mazaný. Šel k balvanu jako úplně poslední, když už měl přehled, jak se kdo umístil, a viděl, kam házet, aby
27.03.17 23:05
se dostal do vedení. Peníze vyhrávali první, na poslední se do stalo málokdy. Všem asi docházelo, že Vadik to má dobře spo čítané, ale říct mu to se nikdo neodvážil. Pravda, hrál dobře. Když šel ke kameni, skoro si dřepl, oči přimhouřené, namířil kamenem na cíl a pomalu, plavně se narovnal — kámen mu vyklouzl z ruky a letěl tam, kam mířil. Trhnutím hlavou si od hodil ofinu, co mu padala do čela, lhostejně si odplivl, ukazuje, že je dokonáno, a líným, schválně pomalým krokem zamířil k penězům. Pokud byly na hromádce, bil do nich prudce, až to cinkalo, osamělých mincí se kamenem dotýkal opatrně, s falší, aby se mince netřepetala, neotáčela se ve vzduchu a nezvedla se příliš vysoko, ale jenom se převalila na druhou stranu. Ni kdo to neuměl tak jako on. Ostatní do toho třískali nazdařbůh a vytahovali stále nové mince, ale kdo už neměl odkud brát, přiřadil se k divákům. Přišlo mi, že kdybych peníze měl, tak bych to zvládl. Na ves nici jsme hráli babky, s koňskými kostmi, ale i tam je potřeba přesné oko. A mě kromě toho bavilo si vymýšlet hry na přes nost: vzal jsem hrst kamínků, našel jsem si těžší cíl a tak dlou ho jsem na něj házel, dokud jsem nedosáhl stoprocentního výsledku — deset z deseti. Házel jsem shora, zpoza ramene, i zespodu, aby kámen nad cílem na okamžik zamrzl. Takže nějakou průpravu jsem měl. Peníze však ne. Právě proto mi matka posílala chleba, protože penězi jsme nedisponovali, jinak bych si ho kupoval tady. Kde by je v kolchoze vzali? Jenom asi jednou nebo dvakrát mi k dopisu
rasputin.indd 17
/ 17
27.03.17 23:05
/ 18
rasputin.indd 18
přiložila pětirublovku — na mléko. Dnes by to bylo padesát kopějek, to je nic, ale pořád jsou to peníze, za ně jsem si na trhu mohl koupit pět půllitrových sklenic mléka, jednu za rubl. Mléko jsem měl přikázáno pít kvůli chudokrevnosti, často se mi zničehonic začínala motat hlava. Ale když jsem pětirublovku dostal potřetí, nešel jsem pro mléko, ale rozměnil ji na drobné a vydal se za smetiště. Mís to vybrali vážně dobře: na mýtinku ohraničenou kopci nebylo odnikud vidět. Ve městě, na očích dospělým, bychom za takové hry dostali vyčiněno, hrozili by nám ředitelem a milicí. Tady nás nikdo nerušil. A ani to nebylo daleko, člověk sem doběhl za deset minut. Poprvé jsem prohrál devadesát kopějek, podruhé šedesát. Peněz mi samozřejmě bylo líto, ale cítil jsem, že mi to začíná jít, ruka si na kámen postupně zvykala, učila se dát do hodu přesně tolik síly, kolik bylo třeba, aby letěl přesně, oči se taky učily zavčasu poznat, kam kámen dopadne a jak daleko se bude kutálet. Po večerech, když se všichni rozešli, jsem se sem znovu vracel, vytahoval jsem zpod balvanu kámen, co tam schoval Vadik, vylovil jsem z kapsy svoje drobné a házel jsem, dokud se nesetmělo. Dosáhl jsem toho, že z deseti hodů tři nebo čtyři zasáhly přímo peníze. A nakonec nadešel den, kdy jsem vyhrál. Podzim byl teplý a suchý. Ještě v říjnu bylo tak teplo, že jste mohli chodit jenom v košili, pršelo málo a nahodile, jako by sem slabý větřík přeháňky přivál z mnohem většího nečasu.
27.03.17 23:05
/ 19
rasputin.indd 19
27.03.17 23:05
/ 58
rasputin.indd 58
27.03.17 23:06
ediční poznámk a Rasputinova novela byla poprvé publikována 28. září 1973 v novinách Litěraturnaja Rossija a poprvé knižně v roce 1975 ve sbírce Žij a nezapomínej (Živi i pomni, Moskva, nakladatelství So vremennik). V roce 1978 byla zfilmována Jevgenijem Taškovem. Od té doby vyšla v desítkách reedic, samostatně, souborně i ve škol ních čítankách. Náš překlad vychází ze souborného vydání povídek: Hodiny francouzštiny: povídky z r. 2015 (nakladatel ství Machaon, Azbuka-Attikus). Ilustrace Vladimira V. Galdajeva poprvé doprovodily vydá ní Hodin francouzštiny v r. 1981 (Moskva, Sovetskaja Rossija). / 61
rasputin.indd 61
27.03.17 23:06
/ 62
rasputin.indd 62
27.03.17 23:06
valentin grigorjevič r asputin (15. 3. 1937, Usť-Uda až 14. 3. 2015, Moskva) byl ruský prozaik, publicista a politik, rodák z Irkutské oblasti, která v jeho tvorbě hraje společně s autobiografickými prvky neodmyslitelnou roli. Jeho díla a práce na poli kultury byly oceněny mnohými cenami i stát ními vyznamenáními SSSR a Ruské federace, v roce 2010 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Vystudoval histo ricko-filologickou fakultu v Irkutsku (1959) a již během studia se stal korespondentem časopisu Sovětská mládež (Sovětskaja moloďož), který mu otevřel cestu k dráze profesionálního spi sovatele. Tím se stal v roce 1966. Jeho romány a povídky, řadící se do proudu „vesnické pró zy“, se postupně staly povinnou četbou ruských žáků a mnohé z nich byly i zfilmovány, např. Loučení, Žij a nezapomínej a také Hodiny francouzštiny (1973), jedna z nejvýznamnějších povídek V. G. Rasputina.
rasputin.indd 63
/ 63
27.03.17 23:06
Tato kniha vychází jako publikace vítězného překladu v rámci Překladatelské soutěže o nejlepší literární překlad z ruštiny do češtiny, kterou organizuje Ruské středisko vědy a kultury v Praze ve spolupráci s Institutem překladu (Moskva). Zvláštní poděkování patří Veronice Novoselové, organizátorce celého projektu.
Valentin G. Rasputin Hodiny francouzštiny Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 346. publikaci Překlad Markéta Klobasová Redakce Jaroslava Janečková Grafická úprava, obálka a sazba písmem eskorte latin Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 64 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-152-8 Doporučená cena včetně DPH 199 Kč
rasputin.indd 64
27.03.17 23:06
valentin grigorjevič r asputin
„Tys tu minci otočil!“ křikl jsem na něj. „Viděl jsem, že jo. Viděl.“ „Zopakuj to,“ vybídl mě, nahýbaje se nade mě. „Otočils ji,“ řekl jsem už tišeji a moc dobře jsem věděl, co bude následovat. Jako první, opět zezadu, mě uhodil Ptáček. Spadl jsem na Vadika a ten mě rychle a obratně, aniž by mířil, trefil hlavou do obličeje. Upadl jsem a z nosu mi vystříkla krev. Sotva jsem vyskočil na nohy, Ptáček se na mě znovu vrhnul. Mohl jsem se jim ještě vytrhnout a utéct, ale kdovíproč mě to nenapadlo. Točil jsem se mezi Vadikem a Ptáčkem, skoro jsem se nebránil, rukou jsem si držel nos, ze kterého mi tekla krev, a v zoufalství jsem vykřikoval stále totéž, což je jenom víc rozzuřilo: „Otočil! Otočil! Otočil!“ Bili mě na střídačku. Jeden, druhý, jeden, druhý. Kdosi třetí, malý a rozzlobený, mě kopal do nohou, ty jsem pak měl samou modřinu. Snažil jsem se akorát, abych neupadl, abych ani za nic neupadl, protože dokonce i tehdy mi to připadalo ponižující. Ale nakonec mě povalili na zem a nechali toho. „Vypadni, dokud jsi naživu!“ přikázal Vadik. „Makej!“ Zvedl jsem se a frkaje zdřevěnělým nosem jsem se vlekl na kopec. „A jestli o tom někomu cekneš, zabijem tě!“ slíbil za mnou Vadik. Neodpověděl jsem. Vše se ve mně nějak zatvrdilo a semknulo v hanbě, neměl jsem sílu ze sebe dostat ani slovo. Ale jen co jsem vyšel na kopec, nevydržel jsem to a jako pomatený jsem z plných plic křikl, že to klidně mohla slyšet celá vesnice: „Otočíííl!“ Hlavními aktéry črty ze sibiřského maloměsta roku 1948 jsou vedle autorova mladého alter ega hazard, hrdost a hlad — a také hodiny francouzštiny s jemnou, nekonvenční učitelkou Lýdií Michajlovnou, které nejde jenom o dril výslovnosti, ale i o blaho osamělého, uzavřeného chlapce trpícího chudokrevností.
ISBN 978-80-7470-152-8
potah.indd 1
28.03.17 15:43