V cestine nesklonne neutrum

Slovo a smysl 17

ročník / year ix (2012)

Časopis pro mezioborová bohemistická studia A Journal of Interdisciplinary Theory and Criticism in Czech Studies

Word & Sense

160

V češtině nesklonné neutrum Michal Kosák

ú s t av p r o č e s k o u l i t e r a t u r u av č r , p r a h a

Tuto informaci o flexi slova „šoa“ obsahovaly mnohé z dosavadních textů Jiřího Holého věnovaných zobrazení holocaustu v uměleckých textech. V knize Šoa v české literatuře a kulturní paměti, v níž se k této problematice vyslovují vedle Jiřího Holého i Petr Málek, Michael Špirit a Filip Tomáš, toto poučení sice není, na druhou stranu jsou zde jiné zajímavé a objevné „údaje“1. Knižní monografie soustředí pohledy těchto čtyř autorů na uměleckou reprezentaci šoa2 v literatuře české, slovenské, ale i v dalších literaturách, ve filmu, v širokém rámci odkazů na zpracování v hudbě, filozofii, psychologii, sociologii i teologii a v rámci jiných společenskovědních disciplín. Tento široký záběr je násoben růzností přístupů jednotlivých autorů, jejichž studie se začleňují do kontextu jejich vlastních bádání: Jiří Holý metodologicky navazuje na svou práci ze sborníku Holokaust – Šoa – Zaglada (2007), který také redigoval, či na své dosud publikované studie k tomuto tématu, práce Petra Málka se řadí do kontextu jeho monografie Melancholie mo­ derny (2009) a Michael Špirit zase pokračuje alespoň částečně ve způsobu psaní, jak ho známe z Komentáře k rukopisu Škvoreckého Zbabělců (2009).

Kniha už proto netvoří metodologicky promyšlený celek, ale spíše soubor samostatných studií, které cílí každá jiným směrem. Pokud knihu něco sceluje, jsou to buď úvodní jistě chvályhodné deklarace jako: „Autoři se shodují v tom, že téma šoa nepovažují za záležitost minulosti“ (s. 6), nebo opomenutí – plošně jsou například přehlížena některá těžko vypustitelná díla jako je Země bez Boha (1948) Oty B. Krause, což vede ke konstatováním jakéhosi „prvenství“ Arnošta Lustiga na poli fikčního zpracování holocaustu (s. 206) či ojedinělosti Weilova Života s hvězdou (s. 236). Tato občasná skupinová skleróza je pak doprovázena i zcela individuálními formálními zásadami (autoři se neshodnou ani na psaní 1 Tak např. Adorno, který zemřel v r. 1969, „ocenil“ skladbu Johna Zorna Kristallnacht (z r. 1993).

2 K romskému holocaustu, jemuž se přítomná kniha nevěnuje, srov. např. knihu Urse Heftricha Smutek na vedlejší koleji (Společnost pro Revolver Revue, Praha 2009).

161

Michal Kosák

kritické rozhledy – critical views

holocaust × holokaust),3 které v některých ojedinělých případech nabírají poněkud svérázný až bizarní rozměr. Tak např. Jiří Holý odkazuje u takřka každé citace ze zahraniční literatury v poznámce na její původní německé, anglické, polské či italské znění – tedy až na maďarštinu Imre Kertésze. Úvodní studii knihy Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce (s. 7–65) napsal Jiří Holý. Jde zde o přehled, jehož snahou je mapovat, evidovat a v druhém plánu i snad periodizovat literaturu (až na výjimky se pomíjí např. memoárová literatura a deníky) dle výskytu sledovaného ztvárnění, který však tone v přehršli materiálu (mohlo by se doplňovat donekonečna), jenž nijak důsledně netřídí ani neinterpretuje, spíše jen částečně chronologicky sepisuje. Tyto nedostatky charakterizovaly již první verzi příspěvku, který pod názvem Obraz šoa v české literatuře vyšel ve sborníku ze čtvrtého kongresu světové literárněvědné bohemistiky.4 A i v rozpracované verzi se opakují postupy starších studií J. Holého, srovnávání historického a uměleckého narativu, konfrontace historické události či původního historického dokumentu a uměleckého ztvárnění,5 které je doprovázeno poznámkami typu: „Nedokázal nebo nechtěl pochopit [Eichmann], že přesto nese značný podíl viny na smrti milionu nevinných lidí“ (s. 12). Tyto postupy doplněné naratologicky orientovanými rozbory se opakují i v dalších Holého studiích pojatých do knihy: Šoa vnímané očima viníka (s. 137–167) a Trauma návratu a šoa v literatuře „druhé generace“ (s. 169–201), kde se autor soustředí k sledování poměru mezi výchozím textem (např. Hössovými záznamy) a jejich využitím v uměleckém díle (zde v románu Roberta Merlea) či k vypisování motivů „návratu“, jež jsou kladeny vedle úvah psychologických či sociologických.

6 Tím se jistě dobře nasvětluje „trauma návratu“, otázkou však zůstává, jak se tento katalog lidských reakcí, jeho ztvárnění v literatuře vztahuje k uměleckým textům samotným, co o nich vlastně říká. Texty se zde totiž neanalyzují, nad citací z Adlerovy Neviditelné stěny se konstatuje: „Otřes nebo zoufalství je v této situaci V tomto ohlédnutí sjednocuji v citacích psaní na holocaust. Česká literatura rozhraní a okraje, ed. Lenka Jungmannová. Praha, ÚČL AV ČR a Ak‑ ropolis 2010.

5 Viz též Holého studii Smrt Horsta Schillingera: Možnosti zobrazení lágru a šoa ve sbor‑ níku Holokaust – Šoa – Zaglada: v české, slovenské a polské literatuře, ed. Jiří Holý. Pra‑ ha, Karolinum 2007, s. 29–54.

6 Studie jednající zpočátku o Adornovi pokrčuje naprosto nahodilou úvahou o E. L. Fa­ cken­heimovi, jenž je zde prezentován bůhvíproč pouze jako autor knihy Gods’ Presence in History (1970).

3 4

Michal Kosák

162

velmi často následkem příliš velkých očekávání do budoucnosti“ (s. 177), nad knihou Helen Epsteinové zase: „Důsledkem takových situací býval pravidelně pocit osamělosti, izolace a deprese“ (s. 179). Texty Jiřího Holého těkají jak tematicky, tak metodologicky, obsáhle odkazují, zachycují, ovšem zcela výběrově. (Při takové ražbě Holého textů je zřejmé, že se jen těžko udrží na poli české literatury, jak by nás naváděl název knihy, ale berou dokladový materiál z celku světové literatury.)

Bytelnost studií je pak zajišťována jinými prostředky, např. masivním aparátem, o němž už byla řeč výše.

Jestliže jsou Holého texty organizovány na základě vyčlenění, lokalizace tématu šoa, v studii Petra Málka Holocaust a kulturní paměť: obrazy – figury – jazyk (s.

67–134) je obraz holocaustu naopak spojován s liniemi literárních vztahů, intuitivních, (potenciálně) aluzivních či třeba anticipačních. Přesně metodologicky orientovaný výklad mu dovoluje vystoupit z mechanismu sugerovaného titulem knihy a soustředit se k volné a zároveň detailní interpretaci textů Jiřího Weila, Ladislava Fukse či Jáchyma Topola, filmů Alfréda Radoka, Zbyňka Brynycha a Jana Němce, ke snaze – prostřednictvím mezitextových vztahů s texty Franze Kafky, Waltera Benjamina nebo K. H. Máchy, sledováním pohybu a konstelací topoi, motivů a obrazů – „postihnout mechanismus fungování kulturní paměti holocaustu“ (s. 73).

Korespondence umožňují tuto soustavu nahlédnout jako celek, jindy alespoň dráždí – možná i svou rozbíhavostí, v slabších místech vystupují snad poněkud nepřekvapivě (montáž vazeb Fuksovy Cesty do zaslíbené země a starozákonního textu).

Třetí třetinu knihy tvoří monograficky zaměřené texty. Lustigovská studie Filipa Tomáše Král promluvil, neřekl nic (s. 203–225) prodlužuje – v reakci na interpretace, jež podle něj „‚přistrkují [autoru] k dobru‘, že přežil, že dokázal napsat, co napsal“ (s. 205) – polemicky zahrocené reakce na autorovo psaní i na psaní o něm.

Slibuje se zde však i více, když autor v souvislosti s takovými interpretacemi tvrdí, že se „pokusí […] ještě ukázat, proč se tento interpretační postup stále vrací a jaký podíl na tom má vlastní téma holocaustu“ (tamtéž). Nic takového však podle mě ve studii není, takže se zůstává na první naznačené výkladové linii, jež spěje k tvrzení, „že kdyby za Lustigovými texty nestála tato personální garance, literární kritika by minimálně některé části jeho díla dávno odmítla jako nepřípustnou persifláž literatury o šoa“ (s. 215), což alespoň, jak sám Filip Tomáš dobře dokládá, již – pokud se týče umělecké úrovně Lustigových textů – vlastně mnohokrát udělala. Přes všechno dokazování si však nejsem jist, co si autor studie vlastně nakonec o Lustigovi myslí, když v závěru své práce píše: „Zachytit holocaust lze způsobem věcně empirickým,

163

kritické rozhledy – critical views

například rozrůstajícími a zpřesňujícími se databázemi památníku Yad Vashem, ale plnost světa, který tak drasticky zmizel, s nemenší přesvědčivostí zachytí i fikční svět, třeba právě svět Arnošta Lustiga“ (s. 222).

Tomášova druhá studie věnovaná tentokrát J. R. Pickovi (Humoristická – pokud je to možné – reprezentace holocaustu, s. 255–278), se naopak snaží autora (podle F. T. neprávem opomíjeného) představit – alespoň pokud jde o Pickovu satiru Spolek pro ochranu zvířat (1969) – jako výraznou tvůrčí osobnost. Tato pickovská studie má v celku knihy charakter podle mě spíše jen doplňkový, ukazuje však ještě k jedné poloze psaní o holocaustu, s níž se v knize na několika místech bohužel setkáváme. Jde o jakési dramatizace či kvazizamyšlení: „Výsledek? Dvacáté století přineslo takové reálie i historickou a historizující paměť, že rozlišit, co je ještě reálné a co je ‚surreálná‘ licence použitá pro funkční ozvláštnění výkladu, je takřka nemožné. Relativizovány jsou veškeré příměry, zveličení i popření. V dnešním medializovaném světě i provokace vykazuje jepičí životnost, zvykli jsme si i na popírače holocaustu, ostatně žijeme s nimi rovněž již několik dekád“ (s. 259).

Studie Michaela Špirita Vzpomínky o zkáze, s podtitulem Přítomnost a elimina­ ce šoa u Josefa Škvoreckého (s. 227–252) vytváří na obdobné ose jako Tomášova lustigovská studie jakýsi protiklad psaní A. Lustiga: „Způsob, jakým se čtenáři předkládá ve Škvoreckého textech šoa, nevyužívá holocaust jako mimoliterární zaštítění beletristického pokusu, ale integruje dějinnou reálii do uměleckého tvaru literární fikce“ (s. 249). I Špiritova studie tak vlastně uniká z pasti dané mechanickým uchopením tématu, pojmenovává vazby mezi autorovými texty, variabilitu a identitu jejich vnitřního světa, sleduje, jak se téma šoa stává integrální součástí Škvoreckého textu, aniž by vystupovalo v plakátové podobě, jako je to u literatury, která toto téma hrubě exploatuje. Tím překračuje monografický záběr a stává se implicitním kritickým komentářem k některým jiným v knize interpretovaným textům, které holocaust traktují v rovině neústrojné teze. Poněkud zbytečně a v textu neorganicky však Špiritova studie na své závěrečné dvoustraně (s. 250–251) naplňuje zcela přímočaře chápanou „také tezi“ z doprovodného textu ke knize, že tu jde o „‚implicitní polemiku‘ s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi.“7 Tuto tezi naopak alespoň částečně kontextualizuje Jiří Holý. Oslabuje tak její prvoplá‑ nové provokativní a zároveň nesmyslné čtení a s odkazem na Güntera Grasse zvýrazňu‑ je chápání této Adornovy půlvěty jako „orientačního znamení“ (s. 170).

7

Michal Kosák

164

„Holocaust je spíše oknem než obrazem na zdi. Když se člověk tímto oknem dívá, naskýtá se mu zřídkavý pohled na řadu jinak neviditelných věcí“ – to alespoň tvrdí Zygmunt Bauman v úvodu knihy Modernita a holocaust (2003). Naopak pohled na holocaust skrze knihu Šoa v české literatuře a kulturní paměti poskytuje obraz překotně vymalovaný, nespolehlivý a roztříštěný – až stroboskopický.

Ad: Jiří Holý – Petr Málek – Michael Špirit – Filip Tomáš: Šoa v české literatuře a kultur‑ ní paměti. Akropolis, Praha 2011. 312 s.