Marija Stěpanovová: Památce paměti

S HORTL IST M E Z I NÁRO DN Í B OO KE RO VY C E NY 2 0 21

Marija Stěpanovová

Ohromující srážka soukromých a kulturních dějin.

THE GUARDIAN

Pozoruhodná zpráva o autorčině rusko-židovské rodině, která přerůstá v úvahu o roli umění a etiky při formování paměti.

THE NEW YORKER

Je to pokus rehabilitovat paměť a dějiny jako soukromý majetek, na který má právo každý.

Ruská básnířka a esejistka Marija Stěpanovová (1972) ve svém metarománu představuje příběh vlastní, na pohled obyčejné ruské rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny, jejíž příslušníci se zdají pouhými statisty bouřlivých dějin dvacátého století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodmyslitelným pozadím jejich všedních životů. Dopisy, deníky, fotografie z domácího archivu Stěpanovová citlivě kombinuje s vyprávěním o sobě a své dlouhé cestě za osudy předků. Osobní linii kloubí s ese­jis­tickými kapitolami o spisovatelích Osipu Mandelštamovi a W. G. Sebaldovi, fotografech Rafaelu Goldchainovi a Fran­cesce Woodmanové, výtvarnících Charlottě Salomonové a Josephu Cornellovi i mnoha dalších. Také s jejich pomocí se snaží dobrat toho, jak funguje paměť či jak je minulost přítomna v současnosti – jejich i té naší. Spíše než soukromým pomníkem rodinné paměti je tato próza naléhavým pokusem zbavit se nutkavé potřeby ohlížet se věčně zpátky.

Marija Stěpanovová

RADIO SVOBODA

ISBN 978-80-7470-361-4

ISBN 978-80-7470-361-4

Doporučená 459 Kč 9 788074 cena 703614

Pameti Stepanovova Potah 353x227.indd 3

romance

23.05.21 18:27

sazba Pameti.indd 3

23.05.21 18:01

Marija Stěpanovová

1

sazba Pameti.indd 1

23.05.21 18:01

Přeložila Alena Machoninová

Na obálce fotografie Libuše Jarcovjákové Desková hra mlýn (1985, papírový negativ, 18 × 24 cm).

sazba Pameti.indd 2

23.05.21 18:01

Marija Stěpanovová

Památce paměti romance

sazba Pameti.indd 3

23.05.21 18:01

The publication was effected under the auspices of the Mikhail Prokhorov Foundation TRANSCRIPT Programme to Support Translations of Russian Literature

Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR.

Maria Stepanova / Памяти памяти The original Russian edition was published in 2017 by Novoe Izdatelstvo. © Maria Stepanova 2017. © Suhrkamp Verlag Berlin 2018.

All rights reserved by and controlled through Suhrkamp Verlag Berlin. © Translation & Epilogue Alena Machoninová, 2021 © Cover Photo Libuše Jarcovjáková, 1985, 2021 © Graphic Design Helena Šantavá, 2021 © Filip Tomáš – Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7470-361-4 ISBN 978-80-7470-362-1 (MOBI) ISBN 978-80-7470-363-8 (ePUB)

4

sazba Pameti.indd 4

23.05.21 18:01

A co je do knížky, když v ní nejsou žádné obrázky a nic se tam nepovídá, řekla si Alenka.

LEWIS CARROLL

Babička pronesla: „Už je na to dost starý. Pij s živými, opíjej se, ale s mrtvými nepij.“ Nechápal jsem. „Copak se dá pít s mrtvými? Tomu nerozumím.“ „To víš, že dá,“ babička na to. „Lidi přece pijou v podstatě jenom s mrtvými. Ale ty nepij. Jak si dáš panáka, uběhne sto let. Druhého – dalších sto.

Třetího – a zase. Vyjdeš ven a tři sta let je pryč.

Nikdo tě nepoznává, je jiná doba.“ Říkal jsem si, že mě, malého kluka, jenom straší.

VIKTOR SOSNORA

„Taková hrůza!“ pronesly dámy. „Co vám na tom připadá pozoruhodné?“ ALEXANDR PUŠKIN

5

sazba Pameti.indd 5

23.05.21 18:01

6

sazba Pameti.indd 6

23.05.21 18:01

část první

7

sazba Pameti.indd 7

23.05.21 18:01

kapitola první cizí deník Zemřela moje teta, tatínkova sestra, bylo jí něco málo přes osm­ desát. Nebyly jsme si blízké, stála mezi námi řada rodinných ne­dorozumění a křivd; moji rodiče s ní měli, jak se říká, komplikované vztahy. Stýkala jsem se s ní zřídka a téměř nic osobního nás nepojilo. Čas od času jsme si zavolaly, ještě vzácněji jsme se vídaly; postupně začala vypínat telefon („Nechci nikoho slyšet!“) a zapadala stále hlouběji do vlastnoručně vyrobeného rámu: do hromady věcí a věciček, jimiž byl zavalen její maličký byt.

Teta Galja žila snem o kráse: o rozhodujícím a definitivním pře­sunu věcí, vymalovaných stěnách, pověšených závěsech. Kdysi, před mnoha lety, se pustila do generálního úklidu, který se pozvolna zmocnil celé její domácnosti. Všechno ustavičně přetřásala a přezkoumávala; obsah bytu bylo nutné roztřídit a systematizovat, každý šálek vyžadoval zamyšlení, knihy a papíry přestaly být samy sebou a proměnily se v obyčejné uzurpátory objemu: jejich hromádky a haldy zatarasovaly byt jako barikáda. Pokoje v něm byly dva; Galka se stěhovala z jednoho do druhého podle toho, jak předměty dobývaly prostor, a s sebou si brala jen to nejnutnější. Ale i na novém místě začala třídit a přehodnocovat; domácnost žila s vyhřeznutými vnitřnostmi a nedokázala je vtáhnout zpět. Hranice mezi důležitým a nedůležitým zmizela; význam mělo tak či onak všechno – a především zažloutlé noviny, co se nahromadily za desítky let, vysoké sloupce výstřižků, které podpíraly zdi i postel. Místo pro paní domu zbylo teď už jen na proleželé pohovce a právě tam, uprostřed rozběsněného moře pohlednic a televizních časopisů, jsme spolu seděly během 8

sazba Pameti.indd 8

23.05.21 18:01

jedné návštěvy, kterou si pamatuju obzvlášť dobře. Snažila se mě pohostit nějakými cuketami, nacpat do mě drahocennou čokoládu schovanou pro návštěvy, ale já jsem hanebně odmítala.

Na nejbližším výstřižku navrchu hromádky stálo: „Jaká ikona se hodí k vašemu znamení zvěrokruhu?“ Název novin a datum vydání byly pečlivě nadepsány na horním okraji vzorovým rukopisem, modrým inkoustem na mdlém papíře.

————

Přijeli jsme asi hodinu poté, co zavolala ošetřovatelka. Přítmí na chodbě domu jako by hučelo: na schodech i v patře postávali a posedávali neznámí lidé, kteří se už stačili o smrti dozvědět a slétli se sem jako první – aby nabídli své pohřební služby, pomohli s papíry, odneseme-ověříme-vyřídíme. Kdo jim dal vědět? Policie, doktoři? Jeden z nich s námi vešel do pokoje a stál tam, aniž si sundal bundu.

Teta Galja zemřela v podvečer 8. března, na sovětský svátek mimóz a pohlednicových káčátek – jednoho z těch státem uzna­ných dní pracovního klidu, kdy se naše rodina měla ve zvyku scházet, rozložil se široký jídelní stůl, sodovka se nalévala do tmavých pohárů z rubínového skla a za žádnou cenu ne­směly ­chybět čtyři saláty: mrkvový s ořechy, salát z červené řepy s česne­kem, sýrový – a velký garant rovnosti salát Olivier. To všechno ­­­­­jsme neprovozovali už dobrých třicet let, skončilo to dávno předtím, než se moji rodiče odstěhovali do Německa, Galka na­štvaně zůstala a v novinách začaly vycházet vzrušující věci: horoskopy, recepty, novinky z domácí medicíny.

Zoufale nechtěla do nemocnice a věděla proč. V nemocnici zemřeli její rodiče, můj dědeček s babičkou, a se státním zdravotnictvím měla moje teta i vlastní zkušenosti. Přesto se schylovalo k tomu, že ošetřovatelka zavolá záchranku; a nebýt svátků, taky by to tak dopadlo, ale takhle se rozhodly počkat do pondělí, a Galka dostala možnost obrátit se na bok a zemřít ve spánku.

Ve vedlejším pokoji, kde bydlela ošetřovatelka, visely, rozmístěné jako na šachovnici, fotografie a obrázky mého otce, bylo jich 9

sazba Pameti.indd 9

23.05.21 18:01

hodně, po celé šířce zdi; nejblíž ke dveřím byl černobílý snímek pořízený v šedesátých letech, patřil do mé oblíbené série o veterinární klinice. Je to moc pěkná fotografie: pes a jeho páníček sedí u zdi a čekají na doktora, asi čtrnáctiletý zamračený kluk a pes boxer, který se o něj opírá bokem.

————

Byt teď působil zaraženě, přikrčeně, byl plný věcí, které znenadání ztratily hodnotu. V rozích obývacího pokoje mlčely suché skelety televizí. Nová obrovská lednice byla nacpaná zásobami zmrzlého květáku a mražených bochníků chleba („Míšeňka má rád chleba, kup ho víc“). V knihovnách stály všechny ty knihy, s nimiž se člověk vítá jako s příbuznými, když přijde na návštěvu: Jako zabít ptáčka, černý Salinger s klukem na obálce, modré hřbety edice Knihovna básníka, šedivý Čechov, zelený Dickens. Na poličkách zaujímali místo staří známí: dřevěný pes a žlutý pes z umělé hmoty a ještě nějaký vyřezávaný medvěd s praporkem na provázku. Všichni jako by se naposledy posadili předtím, než vyrazí na cestu, a naráz zapochybovali, zda jsou vůbec potřeba.

Když jsem o několik dní později začala třídit papíry, mezi fotografiemi a svátečními pohlednicemi nebyly téměř žádné písemnosti. Válely se tam haldy teplého prádla a důstojnických podvlékaček, byla tam nová a pěkná saka a sukně, určené pro zvláštní slavnostní příležitosti, a proto nikdy nenošené a stále ještě vonící sovětským obchodem. Byla tam předválečná vyšívaná pánská košile a vyřezávané kostěné brože, malé a dívčí – s růží, ještě jedna s růží, s jeřábem; patřily Galčině mamince, mé babičce Doře, dobrých čtyřicet let je už nikdo nenosil. Mezi tím vším existovala nesporná a přímá souvislost a všechno to mělo smysl, ale pouze když šlo o celek zasazený do společného rámu trvajícího života, teď se to však před očima rozpadalo na prach. V jedné knize o fungování mozku jsem se dočetla, že aby si člověk v lidském obličeji uvědomil samotnou tvář, aby ji jako tvář rozpoznal, nepotřebuje ani tak souhrn jednotlivých 10

sazba Pameti.indd 10

23.05.21 18:01

rysů, jako spíš ovál. Bez oválu to nejde: je tím, co vymezuje náš příběh, co ho soustředí do celku postižitelného rozumem.

Oválem může být sám život, dokud trvá; nebo už post mortem spojující linie vyprávění o tom, co bylo. Pokorný obsah ­této domácnosti, který se v jediném okamžiku začal cítit jako odpad, se znenadání odlidštil, přestal si cokoli pamatovat a ztratil veškerý význam.

Když jsem nad tím stála a prováděla náležité úkony, divila jsem se, jak málo se v této domácnosti, která tolik četla, psalo, a s nejistou něhou jsem se dotýkala vzácných slovesných kláves, které se daly zmáčknout; jakési věty z nedávné nebo dávné minulosti, historky o páníčkovi hafíka, vyzvídání, jak se má malý, můj dospívající syn, vyprávění o vzdálené výpravě ze třicátých let přes pole – neobnovitelná jazyková tkáň, která se rychle vypařovala. „Nikdy bych neřekla šikézní, jenom skvostný!“ říkala mi Galka přísně a ještě něco podobného, co si už nepamatuju, tatíček o otci, zprávy o kamarádkách, novinky od sousedek, zvěsti z velmi osamělého života, který se živil sám sebou.

A přece byl byt místem spojeným s psaním, jak jsem brzy zjistila. Mezi věcmi, jichž se teta Galja nevzdávala až do konce, na které se ptala a které často brala do ruky, byla spousta popsaných deníků – každodenní kronikářské zápisky, jež si vedla celá léta, ani-den-bez-řádky, se stejně závaznou pravidelností, s jakou člověk vstává a myje se. Pořád ještě ležely v dřevěné krabici v hlavách postele, bylo jich hodně: na dvě velké tašky, v nichž jsem si je odvezla k sobě domů do Lazebnické uličky, a okamžitě jsem se pustila do čtení, abych našla příběh, vysvětlení, ovál. A přečetla jsem je; a byly to zvláštní deníky.

————

Všemožné deníky a zápisníky se pro nadšeného čtenáře této lite­ ratury dělí na dvě jasně vymezené kategorie. Jsou takové, jejichž jazyk zvláštním způsobem počítá s tím, že bude oficiální a vysvětlující, a tudíž i s tím, že bude uslyšen zvenčí. Ze sešitu se stává cvičiště, místo, kde člověk piluje a trénuje, jak působit 11

sazba Pameti.indd 11

23.05.21 18:01

navenek, a jako třeba v případě deníku Mariji Baškircevové je obsáhlou deklarací, nekonečným monologem obráceným k neviditelné, ale zjevně sympatizující instanci.

Mě zajímají deníky jiného druhu, ty, co představují pra­ cov­ní nástroj speciálně přizpůsobený ruce toho kterého ře­ mesl­­níka, a proto málo vhodný pro kohokoliv jiného. Pracovní nástroj – to je formulace Susan Sontagové (která po desetiletí tento žánr sama praktikovala), ale nezdá se mi úplně přesná.

Zá­­­pisníky Sontagové, a nejen její, nepředstavují jen způsob, jak se nasyslit nápady na později nebo jak zanechat rychlý, zběžný náčrtek toho, co se stalo, abyste si to vybavili, až bude třeba.

Je to praxe naprosto nezbytná v každodenním životě lidí určitého typu: drátěná kostra, na níž drží jejich oddanost realitě a víra v její nepřetržitost. Takové texty vedou v patrnosti jednoho jediného čtenáře – zato nesmírně zaujatého; aby ne! Ať otevře sešit na kterémkoli místě, přesvědčí se o vlastní existenci; je to soubor hmotných důkazů, které potvrzují, že život má svou his­torii a trvání – a hlavně že každý moment vlastní minulosti je na dosah ruky.

Většina těchto věcí (tak bohatě zastoupených právě v dení­ cích Sontagové: seznamy filmů a přečtených knih, soupisy pěkných slov, výtažky z prožitého, sušené jako houby) téměř nikdy nenalezne bezprostřední vyústění, nemá žádné ná­sledky – nevznikají z nich knihy, články ani filmy, nestávají se oporou nebo východiskem pro skutečnou práci. Vůbec nemají v úmyslu cokoli komukoli vysvětlovat (nanejvýš sobě, ale v takovém spěchu a tak zkratkovitě, že někdy není snadné zrekonstruovat, o co vlastně šlo). Je to obyčejná lednice nebo jako za starých časů sklep plný ledu, místo, kde se skladují produkty paměti, které se snadno kazí, území, kde se hromadí svědectví a důkazy, hmotná záruka nehmotných vztahů, řečeno slovy Ivana Gončarova.

Je v tom něco nejasně nepříjemného, přinejmenším kvůli nadbytečnosti; říkám to tím spíš, že sama k tomuto typu lidí patřím a mé pracovní poznámky mi příliš často připadají 12

sazba Pameti.indd 12

23.05.21 18:01

jako balast: mrtvý, přebytečný náklad, kterého bych se ráda zba­vila, ale co ze mě potom zbyde? V knize The Silent Woman Janet Mal­­­­­­­­­­co­lmová popisuje interiér, který se v něčem podobá mému vlastnímu sešitu, což je mírně děsivý pocit. Pamatuju si, že tam vedle sebe ležely časopisy, knihy, plné popelníky, zaprášené peruánské suvenýry, špinavé nádobí a krabice od pizzy, plechovky, krabičky, otvíráky, příručky Who is Who, zaručující přesné znalosti, a jakési předměty, které nezaručovaly vůbec nic, protože už dávno k ničemu nebyly. Pro Malcolmovou je tohle obydlí Borgesovým Alefem, monstrózní alegorií pravdy, směsicí neočištěných faktů a verzí, které nikdy nezískaly podobu jasně vystavěného příběhu.

————

Ale deníky mé tety Galji byly zcela zvláštního druhu: jak jsem je postupně četla, jejich osobitá textura, která se ze všeho nejvíc podobala síti s velkými oky, byla čím dál tím záhadnější a zajímavější.

V dětství na velkých výstavách výtvarného umění jsem ­pokaždé narážela na jeden určitý typ návštěvníků. Většinou to z nějakého důvodu byly ženy, chodily od obrazu k obrazu, nakláněly se k cedulkám a něco si zapisovaly na papírky nebo do sešitku. V jistou chvíli mi došlo, že tam jednoduše přepisují všechna vystavená díla, že si pořizují něco jako vlastnoručně vyrobený katalog – téměř nehmotnou kopii uviděného. Přemýšlela jsem tenkrát, proč to dělají, až jsem si uvědomila, že soupis dává člověku iluzi vlastnictví: výstava měla proběhnout a rozplynout se, ale papír uchovával pořadí obrazů a soch ztrácejících se před nosem, a to v původní podobě, tak jak to bylo, nenechal je zmizet.

Galčiny deníky představovaly takový soupis každodenních událostí – neuvěřitelně podrobný a zároveň neuvěřitelně tajnůstkářský. Vždy přesně dokumentovaly věci jako čas vstávání a usínání, názvy televizních pořadů, počet telefonátů a jména spolubesedníků, to, co bylo snědeno, i to, co bylo uděláno. Tím, 13

sazba Pameti.indd 13

23.05.21 18:01

co virtuózně a pečlivě obcházely, byl obsah dne, jeho náplň.

Stálo tam třeba „četla jsem si“, ale ani slovo nepadlo o tom, co to bylo za četbu a co znamenala; a tak to bylo se vším, z čeho se skládal její dlouhý a bezezbytku zapsaný život. Nic, co by upozorňovalo, čím ten život byl, nic o sobě, nic o jiných, nic kromě rozdrobených a podrobných detailů, které s kronikářskou přesností zaznamenávaly běh času.

Měla jsem neustále dojem, že ten život musí někde vylézt, alespoň jednou, že se musí ukázat a říct všechno. Koneckonců spočíval v intenzivní četbě, a tudíž i v přemýšlení, a také v tichém klokotu nejrůznějších vrtochů a křivd, které pro mou tetu hodně znamenaly a dlouho ji zaměstnávaly. Něco z toho se přece muselo uchovat, vyústit v rozčilený odstavec, kde by teta Galja řekla tomuto světu i nám, jeho zástupcům, celou pravdu, všechno, co si o nás myslí.

Ale nic takového v sešitech nebylo. Byly v nich odstíny a polotóny významu, byly v nich jakési záhyby textu, kde se zachovaly emoce – „hurá“ na okrajích, když zavolal tatínek nebo já, několik hořkých frází bez vysvětlení na narozeniny rodičů.

A to bylo vcelku všechno. Jako by hlavním úkolem každého zápisku, každého rok co rok zaplňovaného sešitu bylo právě jen zanechat spolehlivé svědectví o vlastním vnějším životě – zatímco skutečný, vnitřní život měl být ponechán pro sebe. Šlo o to všechno ukázat. A všechno skrýt. Zachovat navždy.

Co pro ni v těch sešitech bylo tak cenné? Proč je do posledního dne měla u sebe a bála se, že o ně přijde, a prosila přisunout je blíž? Je možné, že napsaný text tak, jak vyznívá, a vyznívá jako vyprávění o samotě a nepozorovaném sklouzávání do nebytí, pro ni přece jen měl sílu obžaloby – svět a my jsme si to měli všechno přečíst a konečně pochopit, jak špatně jsme se k ní zachovali.

Anebo, jakkoli je to zvláštní, ty skromné události pro ni uchovávaly jakousi látku radosti, kterou považovala za nutné učinit nesmrtelnou a převést ji mezi rukopisy, které nehoří – a hovoří, aniž by se snažily svědčit? Pokud je to tak, pak se jí to povedlo.

14

sazba Pameti.indd 14

23.05.21 18:01

11. října 2002 Zase od konce. Teď je 1:45. Zrovna jsem namočila ručníky, noční košile aj., co je třeba, kromě tmavého. Ložní prádlo na­ močím později. Předtím jsem odnesla všecko z balkonu. Venku jsou +3 ºC, ještě by mi tam zelenina zmrzla! Oloupala jsem dýni a zatím jsem ji nakrájenou na plátky dala do krabičky, zamrazím ji. Všechno mi jde strašně pomalu! Trvalo mi to celý zábavní pořad, co dávali na RTR, dvě hodiny a ještě chvilku.

Předtím jsem si dala čaj s mlékem.

Od 16 do 18 jsem spala, neměla jsem sílu neusnout. Předtím mi volal T. V. ohledně telefonu na Vojkovské. A volal taky před 12., jestli mi funguje televize. Od rána nešel žádný program.

Vstala jsem kolem 8., když se Serjoža (nájemník – M. S.) myl, a po 9. jsem se dlouho vypravovala a odešla z domu. Autobus číslo 3 přijel v 9:45, čekala jsem dlouho. Měla jsem jít na 171.

Všude už byly davy lidí a všechno trvalo. Uralská, autobusové nádraží, noviny. Ale zato jsem koupila dýni, uviděla jsem ji letos prvně, a mrkev. Doma jsem byla kolem 12. Chtěla jsem se dívat na Colomba. A v noci jsem si po 1:45 změřila tlak, vzala jsem si Clophelin a čekala, až mi klesne, abych si mohla vzít další léky. Pak jsem se s tím dvacet minut mořila, ale stejně jsem ho změřit nezvládla a šla jsem spát ve 3 hodiny.

8. července 2004 Od rána byl pěkný slunečný den, ani nesprchlo. Ráno jsem vy­ pila kávu s kondenzovaným mlékem a odešla jsem kolem 11. na Altajskou. Tam byly davy lidí a seděla jsem tam strašně dlou­ ho, do 13, u rybníka, dívala jsem se na zeleň, mraky, nebe, zpí­ vala jsem si a bylo mi moc dobře!

Lidé na pěšinkách venčili psy, vozili děti v kočárcích, celé party se opalovaly v plavkách, odpočívaly a radovaly se.

Zaplatila jsem už bez fronty, koupila jsem tvaroh a vyrazi­ la domů. U nové školy roste taková nádherná zeleň – vysokán­ ský jetel, šípek – neuvěřitelná krása! A na cestě si kluci hráli v rozbitém autě. Měli plastovou láhev po okraj nacpanou lusky. Říkali, že jsou jedlé.

15

sazba Pameti.indd 15

23.05.21 18:01

11. října 2005 Nespala jsem a neměla chuť vstát, pohnout se, něco dělat… V 10:40 jsem vyzvedla poštu a zase si lehla. Brzy nato přišla Světa, je oh­rom­ně šikovná – nakoupí všechno líp než já! Vypila jsem čaj a ležela celý den. Poděkovala jsem Vl. Vas. za poštu…!

Bobrovová se mi dovolala po 12. Přijela ve čtvrtek...

Volala jsem do 79. nemocnice Morozkovi, Iře ze sociálky, ve­ čer Jurčukovi. U televize jsem ze židle uklidila vyprané prádlo.

Spát jsem šla v 23:30.

Je horko. Vzala jsem si sukýnku od Toni. „Šedivý a fádní ži­ vot, který nikdo nepotřebuje.“ Přes den čaj, večer káva! Nemám vůbec chuť k jídlu!

A přece tam byl jeden zápis, který se ostatním nepodobal, ze 17. června 2005.

Ráno jsem zavolala Simě. Pak jsem vytáhla album. Samozřej­ mě jsem vysypala všechny fotografie a dlouho si je prohlížela.

Hlad jsem vůbec neměla a tahle činnost ve mně vyvolala ta­ kový ­stesk, slzy, smutek nad uplynulým časem, nad všemi, kdo už nejsou, i nad vlastním nesmyslným, přesněji marným živo­ tem, nad prázdnem, co mám v duši... Měla jsem chuť na všechno zapomenout.

A lehla jsem si zas do postele a celý den jsem tak zvláštně pro­ spala, ani nevím jak, pořádně jsem se nezvedla až do večera, do 20 hodin, kdy jsem vypila mléko, zatáhla závěsy a zase si lehla, a spánek, který mě vzdaloval skutečnosti, pokračoval. Spánek je záchrana.

————

Uběhlo několik měsíců nebo let. Galčiny sešity ležely všude možně a pomalu se promíchaly s jinými papíry, které člověk nechává ležet na povrchu s tím, že se mu určitě budou co nevidět hodit, a tak jsou po ruce a stárnou jako domácí náčiní. Bezděky jsem si na ně vzpomněla, když jsem se ocitla v Počinkách.

16

sazba Pameti.indd 16

23.05.21 18:01

Tohle bezvýznamné zapadlé městečko v Arzamaském újez­ du, přes dvě stě kilometrů od Nižního Novgorodu, mělo u nás doma pochybnou pověst. Z Počinek všichni pocházeli, ale sedm­desát nebo kdovíkolik let se tam nikdo nezatoužil vrátit.­ Vladimir Nabokov píše o existenci jako o štěrbině slabého světla mezi dvěma absolutně temnými věčnostmi; zdá se, že ta první – ta, kde ještě nejsme – zeje hlouběji; právě takovou dírou v rodinné paměti se během let stala ona poklidná obec, která nikoho nijak zvlášť nezajímala.

Rodina tam byla zřejmě obrovská; matně jsem si pamatovala vyprávění o sourozencích, kterých byla dobrá desítka, fotografie koňských povozů a dřevěných staveb, a všechno to zastiňoval pozdější příběh o neuvěřitelných dobrodružstvích počinkovské rodačky, mé prababičky Sáry Ginzburgové. Té se nějak podařilo ještě za carských časů pobýt chvíli ve vězení, žít jistou dobu ve Francii, v Paříži, vystudovat medicínu a léčit sovětské děti včetně mé maminky a mě. Všechno, co se o ní vyprávělo, mělo vavřínovou příchuť legendy a nikdo se nehrnul prověřovat, kde pramení.

Nicméně jsme měli příbuzného, který cestu do Počinek, jež se za století scvrkly a stala se z nich vesnice, přece jen plánoval, a to jako téměř polární expedici: pokoušel se na ni zlákat blízké i vzdálené příbuzné, mě jako jednu z posledních.

Měl neuvěřitelně jasné oči a jeho nadšení, jehož důvody probíral s dospělými, ho věčně pohánělo jako motorek. Do Moskvy nejezdil často, ale když tam jednou přijel, aby si o výpravě promluvil, mé rodiče tam nenašel: žili teď v Německu a rodinu jsem zastupovala já. Přestože jsem nikdy o podobných sentimentálních cestách neuvažovala, nečekaně snadno jsem se nadchla: naše rodiště mi poprvé připadalo dosažitelné, a tudíž i reálné. A čím víc můj spolubesedník trval na tom, že cesta je náročná a vzdálenost značná, pročež výprava je málo pravděpodobná, vyžaduje přípravu, plánování a promýšlení, tím mi bylo jasnější, že se tam přece jen nějak dostat dá. Tenhle saratovský Ljoňa se hodlal do Počinek vypravit s rodinou, myslel tím něco 17

sazba Pameti.indd 17

23.05.21 18:01

jako návrat synů Izraele, jichž má být hodně; tak dlouho se chystal, až před deseti lety zemřel. A Počinky dál stály neviditelné jako Kitěž.

A tak jsem se k nim začala pomalu přibližovat. Co mě pohánělo, nevím, a už vůbec nechápu, co konkrétně jsem tam mínila objevit, před cestou jsem ale trochu zapátrala na internetu, jako bych zaostřovala. Ukázalo se, že místo je to opravdu z nějakého jiného světa, na staré mapě leželo daleko za Arzamasem, v Lukojanovském újezdu, kousíček od Puškinova Boldina, mezi obcemi se jmény Utka a Pogibelka. Vlaky se těm krajům zdálky vyhýbaly, od kterékoli železniční stanice to byly ještě tři hodiny cesty. Rozhodli jsme se, že to nebudeme komplikovat a pojedeme autem z Nižního.

Vyrazili jsme brzy ráno po růžových třídách, jež se dosud nevzpamatovaly ze zimy. Zvláštní městská scenérie, která ještě úplně neztratila paměť – průmyslové stavby promíchané s dřevěnými domy, jejich ploty a předzahrádkami, co novému světu neustoupily ani o píď –, klesala do roklin a znovu se přibližovala k okýnkům. Když jsme se vymotali na výpadovku, auto se samo rozjelo a začalo nabírat nesmyslnou závodní rychlost; řidič, otec tříměsíčního syna, držel ruce na volantu a pohrdavě mlčel. Silnice se opatrně vlnila nahoru dolů a pod smrky jako dečka ležel stářím pomatený sníh. Svět byl s každým prožitým kilometrem chudší. Ve zčernalých vesnicích se porcelánově leskly novoučké kostely, bílé jako zubní korunky.

Měla jsem s sebou průvodce, který sliboval krásy Arzamasu, ale ten už jsme dávno přejeli a nechali po pravé straně za sebou, a knížku o Počinkách vydanou před dvaceti lety. Zmiňoval se v ní krá­mek Žida Ginzburga, který prodával šicí stroje, a to bylo všechno. O hrdinské Sáře tam nikdo neměl ponětí.

Jeli jsme několik hodin. Až nakonec začaly nějaké chmurné kopečky, ale ne toskánské-mandelštamovské, spíš takové umbrijské, tmavě měděné, pravidelné jako nádech a výdech.

Občas probleskla voda a rychle zase zmizela. Když jsme přejeli odbočku na Boldino, začali jsme narážet na Puškinovy pom­ 18

sazba Pameti.indd 18

23.05.21 18:01

níky; říká se, že jeho venkovská milenka pocházela z vesnice Lukojanovo, podle níž se jmenuje celý újezd. Místy stály hlouč­ ky stromů.

Městečko se rozprostíralo kolem dlouhé hlavní ulice; nalevo a napravo z ní vybíhaly kolmice. Na druhé straně silnice stál pěkný klasicistní kostel – jak prozradil průvodce, byl to chrám Narození Páně, kde kdysi sloužil kněz Orfanov. Příjmení jsem znala: Valja Orfanovová mě v dětství nechávala pozdravovat a jednou maminku poprosila, aby mi jejím jménem koupila knížku, aby Máša nezapomněla. Z toho, co měli v antikva­riátu, maminka vybrala sbírku básní Fjodora Sologuba. Naneštěstí to bylo Veliké vyzvánění, knížka revoluční poezie vydaná v roce 1923; slogany typu „Jsem svobodný proletář s plamenným srdcem v hrudi“ byly podle mých tehdejších představ trapné a ocenit zvukovou stránku jsem ještě nedokázala, a přitom stála za to: Kůň oficíra nepřátelských sil rovnou srdce, rovnou srdce rozdrtil.

Na liduprázdném náměstí, z něhož jsem toužila urychleně odejít někam, kde se je na co dívat a čeho se dotýkat, nás přivítala Marija Alexejevna Fufajevová, historička počinkovského života. Toho nedělního dne pro nás otevřeli knihovnu, místo zdejší kultury, kde byla výstava: někdo jim z Německa poslal sto let staré akvarely – podobizny domů a ulic. Ta německá rodina žila v Počinkách od konce devatenáctého století a já jsem si najednou vybavila příjmení, které jsem slýchala v dětství – Getlingovi. Obrázky byly barevné, navozovaly dojem útulnosti; Augusta Getlingová, sestra jejich autora, připravo­ vala mou prababičku ke studiu na gymnáziu, učila ji tady v tom veselém domku se slézem a nápisem Lékárna. Pořád tam ještě stál, ­obložený nějakým betonem, přišel o zápraží a nebyly tam 19

sazba Pameti.indd 19

23.05.21 18:01

květiny ani vyřezávané obrubně oken. Kde na začátku dvacátého století bydlela má Sára se svým příbuzenstvem, širokým dvorem a povozem, nikdo nevěděl.

A to bylo všechno, nic jiného tu nebylo, jako v deníkových zápiscích tety Galji, kde jsem se musela spokojit se zprávami o počasí, výčtem potravin a televizních pořadů. To, co stálo za tím, rozechvělé a hučící, se svým odhalením nespěchalo, a možná se k němu vůbec nechystalo. Dostali jsme čaj a vyrazili na procházku. Očima jsem pátrala po zemi, jako bych se snažila najít kopějku.

Vesnice přece jen nezahladila rysy toho, co bývalo městem, jež se rozkládalo kolem koňského trhu, největšího v újezdu, a možná i v celé gubernii. Přešli jsme napříč někdejším prostranstvím tržiště – obrovský prostor teď zarostl stromy, někde uprostřed stál Leninův pomník olověné barvy, ale místo si od lidí zjevně odvyklo a bylo příliš velké na to, aby našlo nové využití. Lemovaly ho miniaturní domečky, které jako by sestoupily z oněch akvarelů, některé nesly stopy rychlé a násilné přestavby. Průvodkyně mi ukázala ještě jedno prázdné prostranství – vyasfaltovaný čtverec místo krámku Solomona Ginzburga, Sářina staršího bratra, a spěšně jsme se vyfotografovaly: skupinka nasupených žen v kabátech a čepicích. Foukal vítr. Na kraji trávníku u silnice se stříbřil další pomník: mohutnému hřebci Kaprálovi, který v těchto místech sloužil dvacet let jako plemeník.

Kousek za mostem přes řeku Rudňu stál prehistorický podnik, který dával práci většině města – hřebčinec gardy jezdeckého pluku, postavený za Puškinových časů. Koně se tu chovali už dřív, „argamačtí i nogajští hřebci, koně, valaši i nogajské klisny, stádní i ruská hříbata,“ průmyslový rozměr tomu dodala Kateřina II. a obrovský hřebčinec s klasickými křivkami a dnes popraskanou bělobou, se sesutou a zborcenou věžičkou uprostřed a s vchodovým portálem, který se zrcadlově odráží na druhé straně čtverce, měl být záštitou civilizace, ostrovem spořádaného petrohradství. Definitivně zpustl docela nedáv20

sazba Pameti.indd 20

23.05.21 18:01

no, v devadesátých letech. Teď ho obklopovalo pole, dohola vylízané dlouhou zimou. V otevřených ohradách chodili poslední koně: rezaví, těžkopádní, se světlými buranskými čupřinami. Zvedali hlavy a pysky strkali do natažených rukou. Nebe bylo už úplně oslepující, mraky tvořily letící hradbu, oprýskaná barva odhalovala narůžovělý podklad.

Urazili jsme už polovinu cesty, když mi najednou došlo, že mě nenapadlo udělat to hlavní: nemohl tam nebýt hřbitov, židovský nebo jakýkoli jiný, kde leží moji blízcí. Řidič uháněl stodvacítkou, kolem se míhaly názvy: Surovatika, Pešelaň. Zavolala jsem Fufajevové; hřbitov v Počinkách dávno nebyl, stejně jako tam už nebyli Židé. Nicméně jeden tam zůstal, věděla, kdo to je a jak se jmenuje. Jeho příjmení bylo kupodivu Gurevič: jako příjmení mé maminky.

21

sazba Pameti.indd 21

23.05.21 18:01

130

sazba Pameti.indd 130

23.05.21 18:02

část druhá

131

sazba Pameti.indd 131

23.05.21 18:02

kapitola třetí goldchain sčítá, woodmanová odečítá V Sebaldově Austerlitzovi je dlouhý – na stránku nebo víc – výčet konfiskátu – toho, co se vyváží z bytu pražských Židů poté, co majitelé byli odstraněni. Všechno přijde vhod včetně sklenic se zavařeninou z lesních jahod s jejich koncentrovaným letním světlem. Cesty věcí (divže jsem nenapsala „posmrtné“) je někdy možné vysledovat, existují dokonce fotografie skladů, kde se shromažďovaly a uchovávaly – byly to jakési tranzitní tábory, baráky pro zajaté předměty. Jsou tam dlouhé stoly podobné svatebním, natěsno zastavěné osiřelým porcelánem a fajánsem, děsivým ve své slavnostní nahotě, a na dřevěných policích podobných pryčnám stojí hrnce a pánve, čajové konvice a omáčníky, které se navzájem neznají, jako by někdo rozpáral něčí kredenc jako břicho a obsah se vyvalil ven – tak to ostatně také bylo. Jsou místnosti, kde se tlačí naleštěné skříně, a jsou skříně, kde je v pečlivých hromádkách složeno vychladlé ložní prádlo, staré povlaky na polštáře a peřiny. Bylo to něco jako uzavřená rozdělovna zboží – místo, kam privilegovaní občané mohli přijít a dostat jako dárek věc z cizího, zastaveného života; takové byly i v sovětském Rusku – kožichy a nábytek zlikvidované buržoazie teď připadly vítězům, lidem nové formace.

Na území dnešní Evropy s jejími sotva zhojenými ranami, s černými dírami a stopami po přesunech (removes), které z povrchu zemského smetávaly lidské masy, je zachovalý rodinný archiv vzácnost. To, čemu se říká vybavení domácnosti – v průběhu desetiletí zformovaná jednota nábytku a nádobí, která se dědí po tetičkách a babičkách a obvykle je se sebezapřením 174

sazba Pameti.indd 174

23.05.21 18:02

trpěna jako něco zastaralého –, zasluhuje zvláštní památník.

Obvykle těm, kdo museli utíkat (lhostejno před kým), pálit doklady, pižlat fotografie a odstřihávat všechno, co bylo níž než brada – důstojnické nárameníky, úřednická uniforma –, na konci cesty zbývá velmi málo věcí, kterých by se paměť mohla chytit v naději, že se vynoří.

Cvičení, která slouží k přiblížení a pochopení minulosti, připomínají dětské testy, kde musíte vyprávět příběh na základě předloženého obrázku. Anebo hůř, domalovat postavu a spoléhat se přitom na tři čtyři body: oko, ocas, tlapu. Chtě nechtě jste tu vidět víc než ti, kdo tu byli předtím, než vaše já přišlo na svět. Navíc ani opěrné body prakticky není z čeho vybírat – podobně jako si většina lidí, kteří se vyhrabali zpod zdechliny dvacátého století, s sebou vzala jen, co mohla.

Co dělat, když ten, koho si představujete, toho má, sotva co by se za nehet vešlo: pohlednice, pět náhodou dochovaných fotografií? Každý předmět těžkne a nabírá váhu. Spojení mezi nimi – dřívější i vymyšlená, pořádně promazaná apriorními znalostmi o předmětu – vznikají jakoby sama od sebe. Věci staré doby, nečekaně přistižené, se ukazují nevhodně a nestydatě obnažené: jako by neměly nic jiného na práci. Zbavené předchozích majitelů a funkcí jsou odsouzeny k čisté existenci; tak člověk odchází do důchodu a okamžitě se odnaučuje žít.

Vždycky mi připadá zvláštní číst si o nich ve třetí osobě, jako by to bylo rovněž svého druhu martyrologium, a seznam oblečení, s nímž jsem v deseti letech odjížděla na pionýrský tábor (tři bílá trička, tmavě modré kraťasy, lodička), se nijak neliší od soupisů majetku, které lidé tak rádi při každé příležitosti sestavovali v sedmnáctém století: výčet kamizol, podvazků a kalhot. Jako by z nich velmi pomalu unikalo teplo lidské přítomnosti, pohledu i slov, a každá věc se zdá přikrášlená a dojemná – na chvíli vytažená z nebytí. Vedle barevné kamizoly z plátna a vesty ze starého černého hedvábí je tu možné narazit na pět pletených košů z Východní Indie, zelený hedvábný pás, šest vlasových paruk, španělku neboli vycházkovou hůl s ruko­ 175

sazba Pameti.indd 175

23.05.21 18:02

jetí ze slonové kosti a tureckou dýmku. To je seznam věcí, které patřily Lodewijku van der Helstovi, pořízený v Amsterdamu 7. ledna 1671 u příležitosti stěhování, je dlouhý a je v něm ledacos včetně hedvábí a jiných látek a dalšího, co je třeba pro malířské umění. O malíři Edu Quiterovi se zřejmě neví už vůbec nic: jen, že zemřel v roce 1694, a jediné, co zbylo, je soupis sestavený 10. prosince, kde se ještě živé věci nazývají jménem: Tři staré černé klobouky. Červená polská čepice.

Pásek z červené kůže.

Pár černých rukávů.

Dva páry starých bot.

Stříbrný pečetní prsten.

Domácí střevíce purpurové barvy.

————

Kniha Rafaela Goldchaina Já jsem svá rodina (I am my family) vyšla v New Yorku v roce 2008. Je to spíš album nebo katalog, papírový ekvivalent ukončeného uměleckého projektu; má podtitul „photographic memoirs and fictions“, v němž se obě podstatná jména rozdvojují: vzpomínky budiž, ale fictions se mi tu zoufale chce přeložit nikoli jako fantazie, nýbrž jako fikce, optické iluze. A je to podivuhodná kniha o paměti a její marnosti.

Goldchain se narodil v Chile v roce 1953, je, jak se říká, survivor druhé generace, syn a vnuk těch, kdo se stačili zachránit. „Od začátku dvacátých let do konce druhé světové války velká část mé rodiny emigrovala z Polska do Venezuely, na Kostariku, do Brazílie, Argentiny nebo Chile. Několik jich našlo nový život i ve Spojených státech nebo Kanadě. Někdo opouš­ těl Polsko v naději, že se tam vrátí s penězi a pomůže svým rodinám, ale začátek války to znemožnil. Všichni moji blízcí, kteří zůstali v Evropě, když vypukla druhá světová válka, zahynuli během holokaustu.“ 176

sazba Pameti.indd 176

23.05.21 18:02

Začátek projektu (jak jinak to nazvat?) se podobá všem začátkům: otec vypráví synovi příběh a krok za krokem se do něj noří stále hlouběji. Goldchain se podle všeho o rodinné záležitosti příliš nezajímal až do chvíle, kdy se stal rodičem; o minulosti se u nich doma nemluvilo, taková němota – svého druhu zapečetěnost jako v případě láhve se vzkazem, kterou je třeba teprve otevřít – je běžná věc, „u nás nebylo ve zvyku na to vzpomínat“, „vždycky mlčel“, „nechtěla o tom mluvit“, opakují vnuci a pravnuci. Autor žil tam i onde, v Jeruzalémě, Mexiku, Torontu, a před čtyřicítkou, když se mu narodil prvorozený syn, najednou pochopil, že teď je přibližně stejně starý jako jeho dědečkové a babičky před druhou světovou válkou a že o nich nic neví, dokonce ani o těch, s nimiž prožil celý život.

Nastává den, kdy z jednotlivých částí toho, co je vám známo, musíte vytvořit přenosové vedení. To, že těsto předpokládaného získává pevnou formu teprve v okamžiku vyprávění a že přitom ztrácí na objemu, je stokrát omílaná pravda; je v tom ale jasná zákonitost. Tady máme emblematický syžet, obrázek ze zlaté knihovny společné zkušenosti: otec nebo matka vyprávějí dítěti rodinnou historii, předávají ji od úst k ústům, tak začíná Maus, klasický text o holokaustu a o tom, jak o něm mluvit; tak začínají stovky jiných: „Drobek syn se zamyslel, / bradu o pěst opřel: / – Táto, copak je to zle / a co je to dobře?“ Když je posluchačem dítě, zjednodušení není pouze zákonité, je také nutné: hrany se zaoblují, lakuny se zaplňují jakoby samy od sebe. Vyprávění o minulosti pokaždé riskuje, že se stane vyprávěním o budoucnosti; je nezbytné učinit znalosti snesitelnými, vyhýbat se bolestivým místům a obnovovat rozpadlá spojení, jinak se svět zhroutí. Ljubov Šaporinová, jedna z nejsoustředěnějších a nejjízlivějších kronikářek porevolučního Ruska, která přežila dvě války, blokádu, stalinské čistky a která už v nic nedoufala a v máloco věřila, se na konci padesátých let najednou ocitla na prázdninách ve Švýcarsku u tamních spokojeně žijících příbuzných. Chtěla by vyprávět, svěřit se, předat své poznání do něčích rukou, ale právě to se ukazuje 177

sazba Pameti.indd 177

23.05.21 18:02

jako nemožné; o tom, co jediné je pro ni důležité, nikdo nechce mluvit ani slyšet: „Saša nedovoloval, aby se mě lidé vyptávali na blokádu a válku.“ Staví se k tomu s jakýmsi nadpozemským pochopením – takhle, z výšky a z dálky, se na strachy živých musejí dívat přízraky. „Přece bych nezačala mluvit o tom, čeho se je bolestivé dotknout.“ Po obrovském klanu Goldchainů, kteří žili v Polsku před sto lety, zbylo několik fotografií, ty všechny jsou ve zmiňované knize – ale až na posledních stránkách, v jedné z příloh.

Kniha začíná úvodním slovem; následuje autorova předmluva a teprve pak přichází to hlavní: osmdesát čtyři fotografických portrétů, které rekonstruují tělo rodiny. Všechny jsou udělány jako ateliérové, na neutrálním monochromatickém pozadí,­ polodetaily, kdy spodní okraj zobrazení připadá na úroveň žeber nebo pobřišnice. Jsou tam muži v kloboucích i ženy v kloboučcích, robustní stařeny s pronikavým pohledem i malí ušatí žáci ješivy, rolníci ze štetlu i důstojní páni, k nimž přirozeně sedí uctivé „Don Moises“ nebo „Don Samuel“. Autor si s divá­ky ­nehraje na schovávanou, ani já nebudu, vždyť není proč. A že je s domácím albem něco v nepořádku, je jasné bez nápovědy: lidé různého věku a pohlaví jsou tu všichni stejní, rodinná podoba se mění v zrcadlovou chodbu. Goldchainova rodina je sbírkou jeho autoportrétů pořízených ve snaze obnovit ztracenou spojitost, najít sebe v cizích rysech. „Můj první autoportrét v podobě předka – založený na vzhledu mého dědečka z matčiny strany, Dona Moisese Rubinsteina Krongolda, který žil v našem domě od roku 1964 do roku 1978 – vznikl z touhy vytvořit pouhým úsilím paměti obraz, který by mohl definovat můj život na nějaké hlubinné úrovni, obraz, na který bych mohl ukázat a říct: ‚Tak vida, ­odkud jsem.‘“ Gennadij Ajgi má básnickou sbírku, kde se s nesmírnou přesností, ticho po tichu, překládají do slov první měsíce jeho dcery. Mluví tam o záležitosti, kterou nazývá období podob­ ností; netrvá dlouho, ale v té době po tváři nemluvněte jako 178

sazba Pameti.indd 178

23.05.21 18:02

oblaka běží a jedna druhou střídají známé i neznámé tváře a výrazy – jako by se rozrušený rod díval na dítě jako do zrcadla, jako by se v něm poznával a otiskoval. O něčem podobném hovoří Goldchain, když popisuje svůj pracovní proces jako spiritistický: přízračné obrazy se ze dna zobrazení nevynořují na dlouho, podobnosti jsou nedokonalé, je těžké je udržet.

Od prvního okamžiku imaginární fotografie imaginární rodiny – jaká mohla být, jakou se nestala – šokují svou nadbytečností. Je tu nebývalá přemíra lidských typů, jako by se jednalo o místa v arše, kde má být zastoupeno všechno, co se hýbe. Něčím to celé připomíná přehlídku profesí z fotografií Augusta Sandera, jen tentokrát jsou všichni protagonisté členy jedné rodiny – jako by Goldchainové měli osídlit nějakou novou zemi a musejí se na všechno připravit. Jsou tu rolníci i měšťané, jsou tu hned dva šéfkuchaři a zdá se, že se autor zlehka přestává kontrolovat, když se dostane k hudbě: představeny jsou housle, saxofon, harmonika, buben, ještě jedny housle, tuba, jako by se člověk ocitl na kafkovské výstavě řemesel, kde za každým pultem stojí (z každého sudu vykukuje) tentýž člověk. Čím bohatší je výběr, tím viditelnější je dno: rozdíly se stírají téměř okamžitě, na stěnách sudu zůstává typické – profese, věk, oblek a jeho kvalita, rámec vzorce, do něhož autor bude muset strčit hlavu. Řekněme „módní žena středního věku, která trpí slabou chronickou depresí – taková je v každé rodině“.

Jsou příbuzní, o nichž autor nic neví, zná jen jména, a záchranná operace vyžaduje, aby pro ně vymyslel šatečky i zevnějšek. Někdy se autoportrét nepovede, nedaří se zachytit podobnost se skutečným člověkem-vzorem. I ty jsou použity, dostávají vymyšlená jména a rodina se rozrůstá: na svět přijde nějaký Chaim Icek Goldchain, který dřív neexistoval jen čirou náhodou. Jak se tvrdí v předmluvě: „… vidíme černobílou fotografii muže, který pravděpodobně žil v Polsku po roce 1830. Je to patrně rovněž Goldchain, protože se podobá všem ostatním.“ 179

sazba Pameti.indd 179

23.05.21 18:02

kapitola desátá co nevím V Moskvě na Lubjanském náměstí, na kterém už sto let stojí mnohapatrové domy, obývané ČK, OGPU, NKVD, KGB, FSB, se nachází pomník, který není právě nápadný, říká se mu jednoduše kámen – Solovecký kámen. Byl sem dopraven z ostrovů na Severu, kde byl v roce 1919 založen koncentrační tábor, jeden z prvních sovětských lágrů. Později jich přibyla spousta.

Každý rok na podzim sem lidé přicházejí ve stanovený den, aby se zúčastnili společné akce. Probíhá následovně: každý dostane kousek papíru se jménem, příjmením a profesí člověka zastřeleného v letech komunistického teroru – a lidé se postaví do fronty vedoucí ke kameni, aby tam ta jména vyslovili nahlas. Trvá to celý den a ne a ne to skončit. Fronta se nezmenšuje ani večer, kdy už začíná být pořádná zima. Ti, kterým zahynuli rodiče, dědečkové, babičky, čtou na přeskáčku jména svých blízkých a cizí. U kamene hoří svíčky. Loni v té frontě stál náš desetiletý syn, myslím, že věděl, kam a proč přišel, ale byl prokřehlý a trucoval, až se najednou zaposlouchal do jmen a dat, ale potom se chytil otce a rozbrečel se. Tati, říkal, toho člověka zabili 6. května, na moje narozeniny, to nejde, tati.

————

Takže datum narození opravdu něco znamená. Třeba moje babička Ljolja se narodila 9. května, na Den vítězství (s písmenem velkým jako věž) – o té důležité skutečnosti jsem se dozvěděla, sotva jsem se naučila chodit. Maminka ráda vzpomínala na jaro roku 1945, na návrat z místa evakuace, na ohňo­ stroj nad Kremlem, na dlouhý stůl, u kterého toho dne seděli 331

sazba Pameti.indd 331

23.05.21 18:02

­ říbuzní, ­přátelé a všichni obyvatelé komunálního bytu, i na to, p že to všechno bylo jako nějaké přirozené rozuzlení, jako dlouho očekávaný dárek k narozeninám. Babička se narodila v roce 1916, ale to nebylo to podstatné: jako by i její tichý svátek se společným vítězstvím nabyl definitivní úplnosti a potvrdil, že není náhodný.

Přirozené spojení babičky s 9. květnem bylo v rodinné mytologii tak nesporné, že teprve nedávno jsem si uvědomila, že holčička Ljolja (šálek s monogramem a lžička darovaná novorozenci) se narodila už 26. dubna, ještě ve starém světě se zvláštním, juliánským kalendářem. A zároveň mi došlo, že její otec a můj pradědeček Míša se narodil s jiným jménem a několik let s ním také žil; mezi starými papíry je osvědčení vydané lékárenskému učedníkovi Michelu Fridmanovi – a ať namáhám zrak sebevíc, nedokážu zachytit tu vteřinu, kdy došlo k transformaci, kdy se cosi pohnulo a pradědeček vyrazil do světa už jako někdo jiný, jako mladý právník, jako pomocník právního zástupce, v naleštěných botách, s knížkami Tolstého.

Vím jen, že svému synovci, když studoval, dal jedinou radu: „Žij zajímavě.“ Jestlipak on sám žil zajímavě?

Změna jména byla pro ty lidi obyčejná záležitost, jako se jiní stěhují z jednoho města do druhého; existuje emigrantská anekdota ze začátku minulého století – Žid si musí vzít nové jméno, americké, to si vymyslel, ale zapomněl ho, fargesn, a tak se teď bude jmenovat Ferguson. A najednou se ukázalo, že i můj druhý pradědeček, krasavec Vladimir Gurevič – v pruhovaném saku, v bujaré lázeňské společnosti –, je podle dokladů Moisej Vulf. Kdy, v jakou chvíli ti lidé svlékali starou kůži? Jak si vybírali novou? Z Michela se téměř bez zvláštního úsilí stal Míša, z Vulfa Vladimir – jako by to tak bylo odjakživa. Jenže i z krásného, prvorozeného Josifa, který byl bratrem Sáry a milovaným synem Abrama Ginzburga, jemuž zlomil srdce, když konvertoval ke křesťanství, se navzdory vší zvukové logice stal Voloďa – jako by doba po svých svěřencích žádala modrookost a upřímnost.

332

sazba Pameti.indd 332

23.05.21 18:02

Ještě byla příjmení, ale ta nikdo neměnil, lidé nosili, co měli, a nevšímali si toho jako čísel na lístku od šatny v divadle.

Ginzburgové a Gurevičové, lidé z dalekých polských a bavorských měst, nosili toponyma, vláčeli je jako rance s veškerým svým majetkem přehozené přes rameno. Stěpanovovi se svým prvním Štěpánem bez tváře (řecké slovo stéfanos – věnec – se setřelo k nepoznání) žádná zvláštní znamení neměli. A ať se podívám na kteroukoli naši větev, nejsou tam ani růže, ani mandle; naše příjmení nepředpokládala ani drahokamy nebo hvězdy, zato bylo jasné, že jejich nositelé byli nejspíš milí a klidní lidé, samí Fridmanové a Libermanové, tím se však vyčerpává, co o nich vím.

Ve vlastní historii je ze všeho nejzajímavější, co člověk neví; v cizích je to naopak zvířecí magnetismus selektivní podobnosti, který člověka nutí, aby si ze stovky vybral právě tuhle. Čarodějův učeň v pohádce musí absolvovat zkoušku: musí poznat svou milou mezi desítkou ptáků, desítkou lišek, desítkou identických dívek. Sebald svou metodu – způsob myslet a mluvit – založil na odmítnutí volby. Nicméně když čtete jeho knihy, začínáte mít dojem, že v nich není nic jiného než mravenčí cestičky vedoucí k nečekaným rýmům. „Jaká časová údobí dokážou překonat vzájemné shody a spřízněnosti naší volby? Jak se stane, že člověk vidí v jiném člověku sám sebe, a ne-li sám sebe, tak alespoň svého předchůdce?“ Pokud mu máme věřit, děje se to samo sebou, z vůle věcí; podobně si straka do hnízda tahá všechno, co jí přijde pod zobák. Ze všeho nejvíc ho však dojímaly shody v datech: data narození, úmrtí a událostí, skrze něž člověk vidí vlastní život. Jako by ho tato sousedství hřála víc než ta, která jsou spojena se jmény; mimochodem se svým jmenovcem a sousedem, s rytcem Hansem Sebaldem Behamem, narozeným v roce 1500 v nedalekém Norimberku, však jisté pouto cítí. A opravdu: atletické a melancholické nahé postavy, jež zalidňují díla onoho prvního Sebalda, se chovají podobně jako hrdina a vypravěč toho druhého. Obtěžkané girlandami nebo velkými koulemi trpěli333

sazba Pameti.indd 333

23.05.21 18:02

vě snášejí cizí doteky, jako by se jich vůbec netýkaly, objímají kůzlata, kojí starce, stojí a sedí pod znameními svých planet a ani trochu neztrácejí všem společnou roztěkanost, jako by to už nebyli tak docela lidé, ale spíš vzdušné figury, jimiž lze projít naskrz.

Avšak náš Sebald, a po něm i já, ze všeho nejvíc miloval shody v číslech, ten okamžik, kdy ze stránky nebo náhrobku najednou (jako ptáček z fotoaparátu) vylétne datum, jež se nás přímo dotýká. Například kniha Eliota Weinbergera o přízracích ptáků začíná datem mého narození; hned v prvním řádku tam stojí: „Devátého června 1603 se Samuel de Champlain účastnil vítězných oslav Algonkinů na březích řeky Ottawy.“ Všechny rozhovory, které se toho historického dne vedly, jsou pro mě přirozeně obzvlášť zajímavé, jakoby zvýrazněné zelení nebo karmínem; na téže podbarvené stránce veliký algonkinský sagamore vypráví o tom, jak jsme přišli na svět. Poté, co už byl celý svět stvořen, Bůh do suché půdy zabodl několik šípů a ty se proměnily v muže a ženy, kteří osídlili zemi. Stojí za úvahu, odkud tedy odvozovat vlastní rodokmen – od zbraně nebo od samotné vertikály, od požadavku a povinnosti stát zpříma.

Na druhou stranu i potřeba ohlížet se zpátky, aby se člověk vypořádal s vlastním rodokmenem, musí přece někde pramenit, stejně jako můj hloupý zvyk vypočítávat časové úseky: když si vzpomínám na ten či onen den, občas v duchu provádím operaci, jejíž smysl sama neznám. „Kdyby ten den měl dítě,“ říkám si, „bylo by mu tolik a tolik let.“ Právě takhle: ne já nebo někdo jiný, ale sama událost – jako by to, co změnilo můj svět, už samo znamenalo zrození něčeho nového. Těm neexistujícím dětem, co obývají mou zemi, je už spousta let a není jich málo; ze všeho nejčastěji si vzpomínám na jedno. Kdyby se 15. ledna 1998, v den, který byl v Moskvě oslnivě jasný a mrazivý, zatímco ve Würzburgu šedivý a zevnitř zapocený, maminčina smrt stala dítětem, bylo by mu teď devatenáct.

334

sazba Pameti.indd 334

23.05.21 18:02

————

„Jednou večer v Moskvě, v bytě J. P. Peškovové, Lenin poslouchal Beethovenovy sonáty v provedení Isaje Dobrovejna a prohlásil: ‚Neznám nic krásnějšího, než je jeho Appassionata – tu bych mohl poslouchat každý den. To je překrásná a nadpozemská hudba. Vždycky si s nesmírnou hrdostí, možná že naiv­ní, myslím: Podívejme, jakých zázraků jsou lidé schopni!‘ Přimhouřil oči a s ironickým úsměvem dodal: ‚Často však hudbu poslouchat nemohu, působí mi na nervy. Člověk je pak schopen vykládat roztomilé hlouposti a lidi, kteří i navzdory tomu, že žijí v hnusném pekle, a přece vytvoří takovou nádheru, hladit po jejich hlavách. Dnes však člověk nikoho nesmí moc hladit po hlavě, protože by mu mohli ukousnout ruku, musí lidi po hlavách spíš nemilosrdně třískat, i když ve svém učení jsem proti jakémukoli násilí na lidech.

Hm, hm, to je proklatě těžký úkol!‘“ Tento odstavec ze vzpomínek na Lenina, které napsal Maxim Gorkij a které zcenzurovala sovětská moc, se cituje často, obzvlášť pasáž o „třískání po hlavách“. Také se mluví o tom, že vypravěč si popletl sonáty, sám Dobrovejn, který odjel z Ruska, tvrdil, že vůdci zahrál Patetickou. Večer, kdy Lenin přišel na návštěvu ke spisovateli, si oficiální lidová paměť vybavovala tolikrát, že v hraném filmu Appassionata z roku 1963 se doslova reprodukuje kompozice z Nalbanďanova obrazu V. I. Lenin u A. M. Gorkého v roce 1920, namalovaného o pár let dřív. Pruhovaná pohovka, teplý šál Andrejevové i nízko zavěšená lampa – neměnní účastníci večera, hudby a rozhovoru, stejně jako hustá vánice za oknem. Film začíná tím, jak nad kremelskými hradbami víří sníh, je strašná, hladová a majestátní zima, Lenin s Gorkým přikládají dříví do plechových kamen v ledovém bytě, dovnitř vběhne holčička a mluví o Krymu – nesmí se tam, jsou tam Wrangelova vojska. Zima byla ve skutečnosti ještě daleko, Dobrovejn byl na tu zvláštní návštěvu (kromě něj byli přítomni ještě tři lidé: hostitelé a Iljič) pozván 20. října.

335

sazba Pameti.indd 335

23.05.21 18:02

Toho večera prý Lenin naléhavě Gorkého přemlouval, aby odjel načas do zahraničí; na rozloučenou mu řekl proslulé: „Když neodjedete – vyhostíme vás.“ Všechno to tedy bylo i nebylo; hudba se hrála, ale jiná, sněhová bouře byla, ale o deset dní později, „vyhostíme vás“ padlo, ale je otázkou, zda tehdy. I Gorkij byl v tom bytě na návštěvě, s Jekatěrinou Peškovovou už dávno nežil; slavný klavírista Dobrovejn se svým podivným pseudonymem – který znamenal dobré víno, jak sám vysvětloval – měl směšné příjmení Barabejčik. Tehdy z něj už byla opravdová hvězda a školačky si kupovaly pohlednice s jeho portréty. Mezi fotografiemi v mém archivu je jedna taková: vlasy, kadeře, naškrobená náprsenka, kruhy pod očima – umělec v rozpuku sil, jak by pronesl nějaký ruský básník. Přes pohlednici je rozmáchlý podpis a na zadní straně věnování: Drahému příteli…

Isaji Abramovičovi S upřímnou láskou a na památku ukončení konzervatoře Isajčik Moskva 20. května 911 Jak, odkud se tahle pohlednice dostala do našeho alba? Isaj Abramovič Šapiro byl švagr mého pradědečka, byl to doktor (kožní a venerické choroby, praxi měl na nižněnovgorodském výstavišti), byl to člověk ve městě známý. Žil v drahé Pokrovské ulici (jako ostatně i rodina revolucionáře Sverdlova); na jiné fotografii je s manželkou a třemi dětmi – čepice z beránka, kabátky s pelerínkou –, sedí mezi břízami na zasněžené zahradě na oněch všudypřítomných tenkonohých tonetkách. Solidní Isaj Abramovič mohl znát Isajčika jenom z Nižního Novgorodu, odkud všichni pocházeli. I Gorkij: jeho dům ze společného mládí s Peškovovou tam dodnes stojí na kopci a je to jedno z mála míst 336

sazba Pameti.indd 336

23.05.21 18:02

na světě, kde všechno zůstalo tak, jak to bylo: talíře s veselou obrubou, dlouhý stůl v jídelně, široká pohovka s odklápěcími opěradly, kovové postele pro hosty, porcelánová umyvadla a – co je mírně děsivé – kytice, které natrhali majitelé domu před více než sto lety, bezstarostné květiny rostoucí u cesty, odsouzené teď k věčnému životu. Bylo mi řečeno, že vzácnou zachovalost místního zařízení je možné vysvětlit ženskou prozíravostí: Peškovová dobře věděla, že má za muže velkého spisovatele, a dala si záležet, aby pro budoucnost uchovala úplně všechno: závěsy na oknech i na dveřích, hračky živého syna i dcery, která zemřela jako malá. Když se její manželství s Gorkým rozpadlo, začala budovat cosi jako předběžný pomník tomu krátkému, sotva několik let trvajícímu soužití: věci zabalila do krabic, sepsala je, proložila látkou, až se nakonec dočkala okamžiku, kdy se vrátily do starého domu a byly rozestavěny podle známého pořádku.

————

Pokaždé když vcházím do knihkupectví, mám dojem, že takových titulů je ještě víc. Obzvlášť dobře je to vidět v části světa, kde se píše a myslí latinkou; tak i teď, v newyorském knihkupectví, leží knížky pěkně v řadě a vystavují na odiv své obálky: Proustův kabát a Knihovna monsieur Prousta, Rembrandtův nos a Van Goghovo ucho, Catullova přikrývka, Vermeerův klo­ bouk, Sekretář Brontëové, dějiny té a té rodiny v osmi předmětech, stovce fotografií, devadesáti devíti nálezech.

Stalo se něco zvláštního; jako by se otřásla víra v materiálnost toho, co bylo před námi, jako by hladký obrázek odhalil pichlavý pixelový základ a bez názorných důkazů, bez kabátu zabaleného do vrstvy jemného papíru, je Proustova existence najednou nejistá. Dokonce mě napadlo, že je v tom i určitá spravedlnost: člověk zodpovědný za století ustavičného recherche se sám stal částí dojemné expozice, světové výstavy, kde minulost jako kolonie ukazuje své podivuhodné plody.

Minulost zvětšujeme nebo zmenšujeme, přibližujeme si ji k očím, aby nebylo vidět nic než kapesník, nazýváme ji cizími 337

sazba Pameti.indd 337

23.05.21 18:02

jmény a ochočujeme si ji pomocí analogií. Jediné, co se dnešnímu dni vůbec nedaří, je umění zapomínat. Nechat mrtvé na pokoji, aby si poleželi ladem (jako zemědělci nechávají odpočinout upracované pole a rok nebo i déle na něm nesejí), se kdovíproč zdá nemožné.

Do vod minulosti se noříme, jako bychom tam hledali zlatý písek. Začíná horečka hledání pokladů, pátrání po válečných kořistech a neskromném bohatství. Z biografického způsobu psaní se stává druh detektivky: hledá se Sapfó, honba za Salingerem, po stopách Balenciagy. Na sto věcí, které jste nevěděli o Kafkovi, se najde dalších sto, které o sobě nevěděl sám Kafka, jako by jediný způsob, jak uvidět starý svět, bylo nečekaně ho přepadnout. Co je určeno ke zveřejnění, už ve srovnání s tím, co zůstalo na okrajích, vůbec nikoho nezajímá; texty napsané nanečisto, které tonou v proudu oprav a variant, čtenáře lákají víc než finální naleštěný produkt. Ale ze všeho nejhřejivější je to, co se týká autorova těla (co se ho dotýkalo, co zahřívaly jeho ruce a jeho pohled).

A jak to tak vypadá, zatímco jsem o tom uvažovala, starý svět vystoupil z břehů a zatopil každodennost; z hledání ztraceného času se stalo hlavní zaměstnání – a lidé kolem mě se zaníceně oddali čtení, psaní a vyjasňování vztahů se včerejškem. Co jsem se teprve chystala udělat – roztřídit papíry, prohrabat archivy, zajet tam a tam, podívat se na vlastní oči –, se najednou ukázalo jako část všeobecného hnutí, jako jedna z těch bílých teček, co jsou v obrovském množství rozesety po obrazovce. „Zajet tam a podívat se“: to najednou dělali všichni, jako by se nedalo vymyslet nic jiného, jako by šlo o nový druh kavalírské cesty, velké evropské cesty, kterou musel absolvovat každý vzdělaný člověk s prostředky. Prázdno, jež zaplnilo vypálené vesnice, a lidé, kteří zabydleli cizí pokoje, se stali součástí povinného programu jako římské rozvaliny a pařížská divadla.

Hltám všechny ty knihy jako vodu, jednu za druhou, ani se nedivím vlastní nenasytnosti – každý nový text vyžaduje, 338

sazba Pameti.indd 338

23.05.21 18:02

abych našla a osvojila si další; přírůstek nesmyslných znalostí se nedá omezit ani zastavit. Pramálo se to podobá stavbě, kde postupně, patro za patrem, roste obytná plocha; mnohem víc to připomíná onu strašnou válečnou oblevu, kdy se jenom podle oblečení poznalo, kdo proležel zimu pod sněhem. Možná bych chtěla zůstat sama v tom křídovém kruhu vlastní posedlosti – jenže je tam spousta lidí, jako ve frontě u doktora, kde cizí nemoci člověka zajímají a děsí zároveň. Věc se týká bezprostředně všech. Pokaždé když mě někdo někomu představuje, ani si nestačím všimnout okamžiku, kdy se s novým společníkem začínáme blaženě nořit do vyprávění o babičkách a pradědečcích, kdy začínáme porovnávat jména, okolnosti a data – jako zvířata, co se dostala k vodě a nakonec pijí a chvějí se v tom rajském chládku. Obvykle k tomu dojde sotva po půl hodině od prvního pozdravu.

Jedno je mi líto; hledání jako výprava za svatým grálem dělí účastníky na šťastlivce a smolaře a já jsem odjakživa patřila k těm druhým, ke snaživcům, co nemají štěstí. Nikdy mě neopouštěla naděje, že nakonec objevím tvrdé jádro správného řešení, nějaký klíč, který v našem starém bytě otevře nějakou neznámou, utajenou chodbu, kde svítí sluneční světlo a odkud vedou dveře do nových pokojů – možná od té chvíle, kdy mě rodiče v sedmi letech vzali na kulatou louku, aby mi ukázali Kulikovo pole. Dobře jsem věděla, co to je; místo staré bitvy moskevského knížete s tatarským chánem, kousek za městem, pár hodin autem. Znovu a znovu jsem si tenkrát četla Puškinovu poemu – její hrdina, nadšený poutník, prohlašovaný jednou za rytíře, jindy za bohatýra, dorazí na pole dávné bitvy, do údolí smrti. Pod jasným sluncem (které je vždy u tohoto autora spojeno s pozorováním a porozuměním – s jasným pohledem i rozumem) se mu zjeví něco jako gigantická mravoučná instalace: žluté kosti jsou promíchané s brněním a štíty, šípy zabodnuté do země jsou porostlé břečťanem, lebka práchniví v přilbě, organické se promíchalo s anorganickým, jako by to tak bylo odedávna. Hrdina se sice 339

sazba Pameti.indd 339

23.05.21 18:02

na chvíli oddá smutku, ale pak si podle chuti vybere výzbroj, co mu bude sloužit ve jménu víry a pravdy.

Dobře jsem tedy věděla, jak bude vypadat Kulikovo pole („Ach, pole, pole, kdo ty kosti rozesel do tvých žírných brázd?“), a napevno jsem s tím počítala. Očekávání dramatické, ba dokonce strašné podívané příjemně vyvažovalo vědomí, že brzy něco získám: hodlala jsem si tam vybrat suvenýr, něco malého a působivého, mezi lebkami a štíty rezavějícími pod širým nebem přece něco takového být muselo. Asi nejvhodnější by bylo vzít si několik hrotů šípů, abych je mohla nosit v kapse; radost bych měla i z malé elegantní šavle.

Ale pole bylo absolutně prázdné, jen se na něm vlnila zelená tráva. Náš pes běhal sem a tam a štěkal, ale nic nenašel, stranou stál na pohled bezvýznamný obelisk, to bylo všechno.

Ukázalo se, že hlavním rysem pole staré bitvy byla pomíjivost: všechny zajímavé věci si už domů odnesli jiní, na mě nečekali.

Tahle zjevná nespravedlnost mě navíc nepřestávala provázet a ilustrovala nějaký zvyk, který odmítal být vysvětlen. Na půdách, které jsem neznala, mezi chcíplými holuby a krámy, ležely staré tisky a jiné poklady, jenže nebylo jasné, jak se tam dostat. Zato moje spolužačka Julja Gelferová, ta nehledala vůbec nic, prostě seděla na písku u starého kostela kousek od školy, když najednou našmátrala opravdový kateřinský pěťák, černý do zelena, s carským dvouhlavým orlem na rubu. Po letech jsem si vyslechla další vyprávění o cizí štěstěně, tehdy už nezbylo než se s tím nadobro smířit; kamarádka kamarádky seděla unavená v římském parčíku, dloubala podpatkem do země a říkala své společnici: „A teď bych chtěla najít třeba antickou minci.“ A v tu ránu ji vytáhla z tamní sypké borovicové půdy, jako vzácný prsten z břicha ryby. To se stává těm, koho minulost krmí z ruky, jako by se snažila něco dokázat nebo vyvrátit. V mém případě minulost neustále odtahuje lžičku od dávno otevřených úst – a nejspíš ví, co dělá.

340

sazba Pameti.indd 340

23.05.21 18:02

Poznámka k českému vydání Památce paměti je kniha, která pohltila obrovské množství jiných ­textů. Marija Stěpanovová se na ně odvolává a cituje z nich s lehkostí vlastní rozhovoru. Citované pasáže neopatřuje bibliografickými odkazy. A obecně ne vždy své zdroje odhaluje.

Mnohé nechává na čtenáři, svém spoluhráči – cestu za významy mu nikterak neusnadňuje.

Autorčin přístup respektujeme i v českém vydání. Jelikož v něm však citujeme také z cizích překladů, považujeme za svou povinnost zmínit alespoň jména jejich autorů. Uvádíme je v pořadí, v jakém se vyskytují v knize, navíc také s dílem, z něhož pocházejí: Aloys a Hana Skoumalovi (Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem); Josef Hora (Alexandr Puškin: Evžen Oněgin); Jan Zábrana (Marina Cvetajevová: Můj Puškin); Drahoslava Janderová (Primo Levi: Zachránění a potopení); Pavel Vančát (Susan Sontagová: O Fotografii); Pavel Dominik (Vladimir Nabokov: Dar); František Novotný (Platón: Faidros); Karel Houba (Erich Maria Remarque: Tři kamarádi); Jiří Kovtun (Osip Mandelštam: Nesrovnávej. Žít je být jediný…); Milan Dvořák (Vladimir Vysockij: Nevrátil se z boje); Jaroslav Hulák a Zuzana Krejčová (Alexej Tolstoj: Jak píšeme); Lucy Topoľská (Paul Celan: Rozhovor v horách); Ludvík Kundera (Bertolt Brecht: Zá­ věrečné sloky Šestákového filmu); Jan Zábrana (Isaak Babel: Jak to chodilo v Oděse); Prokop Voskovec (Marcel Proust: Hledání ztraceného času); Antonín Kříž (Aristotelés: O paměti a vzpo­ mínání); Jiří Taufer (Vladimir Majakovskij: Co je to zle a co je to dobře); Anna Urbanová (Shirley Jacksonová: Dům na kop­ ci); Jan Zábrana (Osip Mandelštam: Tak, kde jsou plovárny…, Ještě v nás denně…); Václav Daněk (Osip Mandelštam: Tady jsem, ležím v zemi…); Ludmila Dušková (Osip Mandelštam: Čtvrtá próza); Ludmila Dušková (Naděžda Mandelštamová: Dvě knihy vzpomínek); Ludmila Dušková (Osip Mandelštam: 475

sazba Pameti.indd 475

475

23.05.21 18:02

Halas doby); Jan Zábrana (Osip Mandelštam: Svobody soumrak hleďme…); Radovan Charvát (W. G. Sebald: Austerlitz); Gus­ tav Pallas (Hans Christian Andersen: Sněhová královna); Jan Skoumal (Isaac Bashevis Singer: Satan v Goraji); Jakub Šedivý (Jakov Druskin: Sny); Jiří Šotola (Boris Pasternak: Tak začí­ nají. Jsou jim dva…); Pavel Eisner (Friedrich Schiller: Óda na radost); Marie Marčanová (Sergej Jesenin: Dopis matce); Radovan Charvát (W. G. Sebald: Saturnovy prstence. Anglická pouť); Jiří Taufer (Boris Pasternak: Glejt); Václav Daněk (Osip Mandelštam: Z provlhlého prostěradla zvučící…); Luba a Rudolf Pellarovi (Jerome David Salinger: Kdo chytá v žitě); Jura Bagár (Maxim Gorkij o Leninovi); Hana Vrbová (Alexandr Puškin: Ruslan a Ludmila); Milena Lukešová (Korněj Čukovskij: Od dvou do pěti); Pavel a Olga Bojarovi (Nikolaj Gogol: Mrtvé duše); Libor Štukavec (Tove Janssonová: O fififjonce, která vě­ řila na katastrofy); Petr Šimák (Viktor Šklovskij: Sentimentální cesta); Hana Vrbová (Marina Cvetajevová: Vyprávění o Soněč­ ce); Zdenka Bergrová (Vladimir Korolenko: Světla); Zdenka Bergrová (Nikolaj Někrasov: Pohřeb); Pavel Preiss (Giorgio Vasari: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů).

476

sazba Pameti.indd 476

23.05.21 18:02

477

sazba Pameti.indd 477

23.05.21 18:02

478

sazba Pameti.indd 478

23.05.21 18:02

doslov

479

sazba Pameti.indd 479

23.05.21 18:02

Vzpomínka bude mým náboženstvím a fotografie mou ikonou.

ANDREJ PLATONOV

Sašo, nevzpomínej! Kdyby člověk pořád vzpomínal…

Kdyby si měl vzpomenout na všechno, na celý život, kdyby paměť najednou začala takhle fungovat a on si měl vzpomenout na všechno včetně toho, že si zívl, vstal, sedl si a lehl, musel by prožít tolik, kolik prožil – ­celou délku paměti a pak ještě tolik, aby si vzpomněl, jak vzpomínal, a tak donekonečna.

Nevzpomínej, prostě žij – a hotovo.

JELENA ŠVARCOVÁ

480

sazba Pameti.indd 480

23.05.21 18:02

U ohně cizí paměti

V únorových dnech roku 2021, kdy jsem naposledy pročítala ru­kopis překladu této prózy, jež se usilovně snaží vyrvat sebe i své čtenáře ze zajetí minulosti, probíhalo na moskevském internetovém portálu Aktivní občan lidové hlasování o pomníku na tamním Lubjanském náměstí. Byla to reakce na výzvu patriotických spisovatelů, novinářů a blogerů, aby se před budovu ruských bezpečnostních služeb, v níž odedávna sídlily i všechny jejich sovětské předchůdkyně, vrátila socha Felixe Dzeržinského, zakladatele té vůbec první – Čeky.

Střed náměstí, které svého času neslo také Dzeržinského jméno, je už dobrých třicet let vyzývavě prázdný – po bronzové, téměř šestimetrové soše na podobně vysokém válcovém podstavci zbylo jen kruhové návrší s trávníkem a proměnlivou květinovou výzdobou. Nedávno i to bylo zarovnáno. A socha ­­dnes stojí v parku pro vysloužilé pomníky na nábřeží řeky Mos­kvy.

Padla po srpnovém puči v jednadevadesátém roce – revo­lučně naladěný dav chtěl údajně zaútočit na budovu KGB, ale nakonec se spokojil s jejím symbolem, Železným Felixem, jak Dzeržinskému přezdívali soudruzi. Jeho jedenáctitunová vzpří­ mená figura v dlouhém plášti ve skutečnosti ale nepadla, naopak – vznesla se a v mírném záklonu chvíli levitovala nad náměstím za jásotu a potlesku nadšených demonstrantů. Dali si předtím říct a na sochu se nevrhli silou, aby při prudkém nárazu nezničila konstrukci nedaleké stanice metra. A tak útok odložili o dvě hodiny, než přijel jeřáb, který ji bezpečně demontoval – zavě­ šenou na ocelovém laně kolem krku a jemně přichycenou za skrčenou pravačku ji opatrně položil čelem k zemi.

481

sazba Pameti.indd 481

23.05.21 18:02

Když se před pár lety začala se svým sovětským dědictvím vypořádávat Ukrajina a Leninové tam ze soklů padali jako listí ze stromů, klasik ruské konceptuální prózy Vladimir Sorokin v eseji Ať se minulost zhroutí včas! přiznal, že první pochyby o úspěchu desovětizace v Rusku pocítil právě oné srpnové noci, když v trpělivém davu protestujících čekal na demontážní techniku. „Měli jsme svrhnout tu železnou modlu, i kdyby ­­její hlava měla prorazit dlažbu…“ uvažoval zpětně a dodal: „Žili bychom dnes v jiné zemi.“ 1 Moskevská radnice, která má (jako putinský režim obecně) k raně sovětskému odkazu složitý a spíše negativní vztah, dala obyvatelům hlavního města ve zmíněném hlasování na výběr – mohli volit mezi návratem starého pomníku prvního čekisty a instalací nového, věnovaného knížeti, vojevůdci a svatému z třináctého století – Alexandru Něvskému, který většině splývá s kanonickým obrazem ze stejnojmenného propagandistického filmu Sergeje Ejzenštejna, s hrdinovými slovy ze závěrečné scény: „… jestli k nám někdo přijde s mečem, pamatujte, že mečem zahyne! To je a bude zákon ruské země!“ Panující představy o těchto dvou historických postavách se tedy až tak neliší. Obě budí hrůzu – snad jen že Dzeržinskij nikoli pouze navenek, nýbrž také uvnitř, mezi obyvateli vlastní země.

V hlasování po dvou dnech velmi těsně vítězil Alexandr Něvský – přijatelnější pro liberální část veřejnosti, ale i pro vládnoucí režim. A přece moskevský starosta hlasování pozastavil s tím, že společnost zbytečně rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Ať raději čerstvě vydlážděné náměstí dál zeje prázdnotou. Mnozí komentátoři pak psali, že celá akce byla jen úhybným manévrem moci, která mínila odvést pozornost od bezprostřední současnosti – od transportu svého hlavního oponenta do trestanecké kolonie a možných pouličních protestů. Diskuse v médiích i na sociálních sítích o pomníku 1 Vladimir Sorokin: Let the Past Collapse on Time!, The New York Review of Books (online), 8. 5. 2014, www.nybooks.com. Není-li uvedeno jinak, citace včetně básní přeložila A. M.

482

sazba Pameti.indd 482

23.05.21 18:02

a s ním spojené minulosti, která ne a ne minout, si mírou zápalu a osobního nasazení opravdu v ničem nezadaly s těmi, jež se dotýkají aktuálního dění. Stále totiž platí, že ruská společnost je do minulosti vtažená, ba je v ní zakletá, na oficiální i soukromé úrovni o ni vede vášnivé spory, bitvy i celé války a skrze ni vnímá také svou přítomnost, jak v řadě svých textů zdůrazňuje i Marija Stěpanovová. „Je zajímavé, že projekt proměny současnosti je naprosto slepý k budoucnosti, veškerý jeho patos je retrospektivní,“2 napsala autorka v eseji reflektujícím zlomové období po ruské anexi Krymu. A v závěru jiného v této souvislosti naléhala: „Je načase dovolit minulosti, aby se stala minulostí, přestat se spoléhat na její arzenál, utopit kouzelné knihy a začít rozšiřovat, prorážet a obdělávat území dnešního dne, chápané jako místo pro život, a nikoli jako převlékárna před plynovou komorou.

Hlavní je odhrnout jako závěs stín její nezrušitelnosti, který nad dnešním dnem visí. Kdoví, třeba pak bude možná i jiná minulost – jako nesplněný, ještě neuskutečněný slib.“3 Z tohoto apelu a kolem něj vyrůstá také její próza Památce paměti (Pamja­ ti ­pamjati, 2017).

I v ní se mluví o pomníku na Lubjanském náměstí, avšak o pro­­­­­­­­­­­­­­­­tikladném tomu svrženému – o neopracovaném žulovém bal­­­vanu ze Soloveckých ostrovů, kde ve dvacátých letech ve zrušeném klášteře začal fungovat první sovětský lágr. Kámen na náměstí stojí stranou, v malém parku, na nízkém leštěném soklu jako na podnose. Je to připomínka obětí mnohaletého sovětského teroru. A každoroční akce u něj (nazvaná obtížně přeložitelným souslovím Vozvraščenije imjon, jež znamená jak proces, tak jeho výsledek – vracení i návrat jmen), kterou Stěpanovová popisuje v úvodu desáté kapitoly druhé části, je rovněž vedena snahou umožnit minulosti stát se minulostí – přebolet a uzavřít se.­ 2 Marija Stěpanova: Posle mertvoj vody, Colta (online), 11. 11. 2014, www.colta.ru.

3 Marija Stěpanova: Predpolagaja žiť, Colta (online), 31. 5. 2015, www.colta.ru.

483

sazba Pameti.indd 483

23.05.21 18:02

Obsah

část první kapitola první, cizí deník 8 kapitola druhá, o počátcích 22 kapitola třetí, jistý počet fotografií 40 kapitola čtvrtá, sex mrtvých lidí 51 nekapitola, 1942 nebo 1943 63 kapitola pátá, alef a následky 67 kapitola šestá, milostný zájem 75 kapitola sedmá, nespravedlnost a její fasety 86 nekapitola, 1930 98 kapitola osmá, díry a diverze 100 nekapitola, 1934 111 kapitola devátá, problém volby 117

část druhá kapitola první, židáček se schovává 134 nekapitola, 1905–1915 145 kapitola druhá, selfie a následky 161 kapitola třetí, goldchain sčítá, woodmanová odečítá 174 kapitola čtvrtá, mandelštam odhazuje, sebald sbírá 189

502

sazba Pameti.indd 502

23.05.21 18:02

nekapitola, 1947 205 kapitola pátá, z jedné strany, z druhé strany 207 kapitola šestá, charlotte aneb neposlušnost 220 nekapitola, 1980, 1982, 1983, 1985 241 kapitola sedmá, jákobův hlas, ezauova fotografie 256 kapitola osmá, ljodik aneb mlčení 277 kapitola devátá, joseph aneb poslušnost 308 kapitola desátá, co nevím 331

část třetí kapitola první, osudu se nevyhneš 358 kapitola druhá, ljonička z dětského pokoje 396 kapitola třetí, chlapci a dívky 426 kapitola čtvrtá, dcera fotografa 455 Nakonec 473

Poznámka k českému vydání 475 U ohně cizí paměti (Alena Machoninová) 481

503

sazba Pameti.indd 503

503

23.05.21 18:02

Marija Stěpanovová Památce paměti Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako svou 433. publikaci Z ruského originálu Памяти памяти přeložila a doslov napsala Alena Machoninová Redakce Libuše Bělunková Jazyková korektura Viktor Špaček Fotografie na obálce Libuše Jarcovjáková Grafická úprava a sazba písmy Sangbleu a Riviera Nights Helena Šantavá ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net) Na FSC papír vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 504 stran, TS 13

ISBN 978-80-7470-361-4 ISBN 978-80-7470-362-1 (MOBI) ISBN 978-80-7470-363-8 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 459 Kč www.eshop.akropolis.info

504

sazba Pameti.indd 504

504

23.05.21 18:02

sazba Pameti.indd 3

23.05.21 18:01

S HORTL IST M E Z I NÁRO DN Í B OO KE RO VY C E NY 2 0 21

Marija Stěpanovová

Ohromující srážka soukromých a kulturních dějin.

THE GUARDIAN

Pozoruhodná zpráva o autorčině rusko-židovské rodině, která přerůstá v úvahu o roli umění a etiky při formování paměti.

THE NEW YORKER

Je to pokus rehabilitovat paměť a dějiny jako soukromý majetek, na který má právo každý.

Ruská básnířka a esejistka Marija Stěpanovová (1972) ve svém metarománu představuje příběh vlastní, na pohled obyčejné ruské rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny, jejíž příslušníci se zdají pouhými statisty bouřlivých dějin dvacátého století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodmyslitelným pozadím jejich všedních životů. Dopisy, deníky, fotografie z domácího archivu Stěpanovová citlivě kombinuje s vyprávěním o sobě a své dlouhé cestě za osudy předků. Osobní linii kloubí s ese­jis­tickými kapitolami o spisovatelích Osipu Mandelštamovi a W. G. Sebaldovi, fotografech Rafaelu Goldchainovi a Fran­cesce Woodmanové, výtvarnících Charlottě Salomonové a Josephu Cornellovi i mnoha dalších. Také s jejich pomocí se snaží dobrat toho, jak funguje paměť či jak je minulost přítomna v současnosti – jejich i té naší. Spíše než soukromým pomníkem rodinné paměti je tato próza naléhavým pokusem zbavit se nutkavé potřeby ohlížet se věčně zpátky.

Marija Stěpanovová

RADIO SVOBODA

ISBN 978-80-7470-361-4

ISBN 978-80-7470-361-4

Doporučená 459 Kč 9 788074 cena 703614

Pameti Stepanovova Potah 353x227.indd 3

romance

23.05.21 18:27