Marek Toman: České sklo

ČESKÉ SKLO MAREK TOMAN

Velvyslanec je čestný člověk, kterého posílají do ciziny, aby tam lhal ve prospěch své země. (Sir Henry Wotten, anglický velvyslanec v Benátkách, 1604)

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

MAREK TOMAN

ČESKÉ SKLO

ČESKÉ SKLO

© Marek Toman, 2024

© Graphic & Cover Design Markéta Kudláčová, 2024

Někdo možná prohlásí celé toto vyprávění za lež, ale jsou případy, kdy něco nelze nazvat lží jen proto, že se to třeba nestalo.

© Photo Magdalena Štefanová, 2024

© Filip Tomáš — Akropolis, 2024

(John Steinbeck: Sladký čtvrtek)

ISBN 978-80-7470-500-7

ISBN 978-80-7470-503-8 (ePUB)

ISBN 978-80-7470-502-1 (MOBI)

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

© Marek Toman, 2024

© Graphic & Cover Design Markéta Kudláčová, 2024

© Photo Magdalena Štefanová, 2024

© Filip Tomáš — Akropolis, 2024

ISBN 978-80-7470-500-7

ISBN 978-80-7470-503-8 (ePUB)

ISBN 978-80-7470-502-1 (MOBI)

POZOR KŘEHKÉ!

Velvyslanec je čestný člověk, kterého posílají do ciziny, aby tam lhal ve prospěch své země. (Sir Henry Wotten, anglický velvyslanec v Benátkách, 1604)

MAREK TOMAN

ČESKÉ

ČESKÉ SKLO

SKLO

Někdo možná prohlásí celé toto vyprávění za lež, ale jsou případy, kdy něco nelze nazvat lží jen proto, že se to třeba nestalo.

(John Steinbeck: Sladký čtvrtek)

MAREK TOMAN

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

MAREK TOMAN

ČESKÉ SKLO

© Marek Toman, 2024

© Graphic & Cover Design Markéta Kudláčová, 2024

© Photo Magdalena Štefanová, 2024

© Filip Tomáš — Akropolis, 2024

ISBN 978-80-7470-500-7

ISBN 978-80-7470-503-8 (ePUB)

ISBN 978-80-7470-502-1 (MOBI)

Velvyslanec je čestný člověk, kterého posílají do ciziny, aby tam lhal ve prospěch své země. (Sir Henry Wotten, anglický velvyslanec v Benátkách, 1604)

ČESKÉ SKLO

Někdo možná prohlásí celé toto vyprávění za lež, ale jsou případy, kdy něco nelze nazvat lží jen proto, že se to třeba nestalo.

(John Steinbeck: Sladký čtvrtek)

MAREK TOMAN

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

MAREK TOMAN

ČESKÉ SKLO

ČESKÉ SKLO

© Marek Toman, 2024

© Graphic & Cover Design Markéta Kudláčová, 2024

© Photo Magdalena Štefanová, 2024

© Filip Tomáš — Akropolis, 2024

ISBN 978-80-7470-500-7

ISBN 978-80-7470-503-8 (ePUB)

Někdo možná prohlásí celé toto vyprávění za lež, ale jsou případy, kdy něco nelze nazvat lží jen proto, že se to třeba nestalo. (John Steinbeck: Sladký čtvrtek)

ISBN 978-80-7470-502-1 (MOBI)

Velvyslanec je čestný člověk, kterého posílají do ciziny, aby tam lhal ve prospěch své země. (Sir Henry Wotten, anglický

velvyslanec v Benátkách, 1604)

A já jsem dostal ten nápad. Neunáhloval jsem se. Zvažoval jsem pro a proti, až pro převážila. Bylo to tady. Lesklo se to, jak se v tom odráželo slunce. Zároveň to zářilo zevnitř. Cítil jsem ten jas, to horko a ten tep v srdci. To je ono. Zavolal jsem si Michala Tyrše. Čekal jsem na odraz té záře v jeho očích.

„Sklo?“

„Ano, Michale. Připadá vám to až příliš samozřejmé, ba průhledné, ale… dejte se do díla.“

Michal Tyrš nejprve zjistil, že český krystal se do Estonska nedováží, protože jej vytlačily bratrské kopie z Ruska a Běloruska, které jsou levnější. A často vznikají bez licencí, spontánně. Nejprve jsem se zamyslel, jestli nevyužít tuto skutečnost pro podporu všeslovanského prostoru plného vzájemného porozumění a vzájemných zápůjček technologií, ale nějak na to nebyla vhodná doba.

„Sklo, Michale. Podívejte se kolem sebe.“

Tváře se mu červenaly, nerozuměl mi, ale snažil se mi vyhovět. A to se cení.

„Kolem sebe, říkám,“ otcovsky jsem přitlačil.

„Ale vždyť tady… vy myslíte…?“

Ano. Okna. Tak jednoduché to bylo. To bylo naše okno příležitostí.

„Ta okna má každý stále před očima. Je to naše permanentní propagační výstava. Protože nemá žádný obsah kromě sebe sama, nemusí se měnit. A my můžeme každému říkat, že jsou právě z českého skla! Czech glass! Češskoje stěklo!“ Teď to mělo Michalu Tyršovi dojít, ale nedošlo. „I před vaší konzulární kanceláří je přece sklo, přes které mluvíte s veřejností!“

„A vy jako myslíte…?“

„Ano. Stokrát ano. Ale ze všeho nejdřív musíme ověřit, jestli je to sklo opravdu české.“ Vidíte? Já se poučil z příběhu

s kostkou cukru, která byla předchozím páteřním projektem. Jak? Vy mi nerozumíte, slečno doktorko? Přesně takhle se zeptal i Michal Tyrš. A já mu to vysvětlil.

Skutečnost byla taková, že toto velvyslanectví bylo někdejší rodinnou vilou rejdařské rodiny a muselo projít důkladnou rekonstrukcí. V jejím rámci se vystavěla i rezidence. A všude byla okna. Spousty oken. Zbrusu nových.

A tak Michal Tyrš začal obvolávat a psát, aby si ověřil, jaké sklo rekonstruující firma použila. Čert nikdy nespí. Co kdybychom dělali svou propagační práci ve prospěch českých firem a pak by někdo poznal, že to sklo je běloruské? Jak? Jak to mám vědět? Já nejsem sklářský mistr! Ale vidím, co vidím, ne?

Pak se Michal Tyrš konečně dostavil s výsledkem. Vypadal poněkud uštvaně.

„Mluvil jsem s lidmi z té firmy, co to tady dělala. Ta okna byla pořízena u nás.“

Doufal, že to bude stačit. Nestačilo. To jsou ty chvíle, kdy můžete namotivovat vaše podřízené, slečno doktorko.

„A mluvil jste s výrobcem, Michale? Ne? Na co čekáte?“ Už jsem na něm viděl, jak chce zabreptat něco o úkolech, kterými nás zahrnulo ústředí. Abyste rozuměla, ústředí úkoluje úřady plošně. Na některém je osm diplomatů, na jiném tři, na dalším pět a na řadě z nich jen jeden či jedna. A všichni mají v termínu zjistit, jak je to s postojem hostitelské země k Barmě­Myanmaru. Mimochodem, Estonsko nemělo postoj žádný. I to bylo ale třeba zjistit!

Michal Tyrš se k tomu postavil čelem a vrátil se ke mně v rekordním čase.

„Ta skla vyrobili v Teplicích–Řetenicích. Je tam firma, která to dělá ve velkém. Mluvil jsem s fachmanem, který mi popsal celý ten proces. Sklo se táhne po rozžhaveném cínu, pak

se krájí na příslušné díly…“ Myslel si, že to má z krku. Jenže o tom jsem rozhodoval já.

„Tak to máme problém,“ řekl jsem sladce.

Váš úžas, slečno doktorko, je úžasem Michala Tyrše.

„Teplice… to přece není původně české město. Ta firma bude vzhledem k historii českého sklářství původně jistě německá. To nemůžeme riskovat.“

Cože? Připadá vám, že hraji se starými kartami? To byste koukala. Projekt s kostkou cukru selhal jenom na tom, že nějaký novinářský šťoura zjistil, že ji vlastně vymyslel Němec. Co když to takhle bude i se sklem z Teplic–Řetenic? Že jsou teď Němci našimi výraznými evropskými i regionálními spojenci? No a? Myslete na všechny ty naše lidi, kteří si spokojeně žijí v baráčcích po Němcích. Nic je nesmí vyrušit z jejich klidu! A vždy se najde někdo, kdo to otevře a požene to výš, až nejvýš! Jeden dopis ministrovi, jedna zmínka ve volební kampani… třeba i té prezidentské… A odkáží se přitom na velvyslanectví v Estonsku, které propaguje české sklo z německé firmy! Vysvětlujte to těm našim lidem! Vždyť se v těch baráčcích narodili, nikoho nevyháněli, oni určitě ne… Michal Tyrš zesinal.

Já se rozzářil.

Muselo se na to úplně jinak.

Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Falšuje statistické údaje. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá. Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat, anebo musí aspoň vycházet dobře s těmi, kteří jimi operují. Už proto však musí žít ve lži.

(Václav Havel: Moc bezmocných)

(Pohádka o Václavu Havlovi) 10

„Václav Havel.“ Takhle to Michal Tyrš řekl a zatvářil se, jako by to úplně stačilo. V jistém ohledu měl pravdu. Pro vás, slečno doktorko, je při vašem mládí Václav Havel pouhou historií. Nepřerušujte mě, prosím. Ale my, my jsme to všechno prožili spolu s ním. A na svůj vlastní účet.

Václav Havel. Ano. Stačilo to. Ale ne tak úplně. Abych povzbudil Michala Tyrše v jeho maximalistické náladě a zároveň se dozvěděl, co tím vlastně myslí, významně jsem pozvedl obočí.

Zafungovalo to. Přesně tak, jak mělo.

„Přemýšlel jsem o našem posledním rozhovoru a…“ Také mě mohl častěji oslovit „pane velvyslanče“. To pan Baryš, paní Baryšová a Vasilij Blažený se mohli uvelvyslancovat. A s tím studeným čumákem Andresem jsem naštěstí nepřišel příliš do styku.

„… a dospěl jsem k tomu, co je náš největší, nejuniverzálnější symbol. A největší příležitost pro páteřní projekt, který by pozvedl dobré jméno České republiky. Je to Václav Havel.“

Musel jsem si udělat mentální puntík. Michalu Tyršovi to myslelo. Mělo to zároveň jednu jedinou vadu. Že jsem na něco takového nepřišel já. Velké myšlenky mají být přece doménou nadřízených. Ty menší zase nechť vzklíčí v lebkách podřízených. Great.

Jenže s Václavem Havlem to bylo složitější. Ano, pohádka o vězněném dramatikovi, který se stal prezidentem, neměla chybu. Dodnes jeho jméno slýchávám pronesené s nefalšovaným obdivem. Vaklav Havel. Dokázal si najít cestu i do srdcí změkčilých, zcyničtělých Západoevropanů. I do těch zatvrzelých srdcí velvyslaneckých.

S jeho jménem se hauzírovalo při bilaterálních návštěvách, při zahajování konferencí, zdravicích, tryznách a při kladení věnců. V podstatě to byla důležitá položka naší obchodní výměny v oblasti exportu. I kdyby jen toho slovního.

No samozřejmě. S jeho jménem všichni vzpomínali na dobu, kdy jsme byli mladší, charakternější a idealističtější.

Jenže s Václavem Havlem to bylo složitější. Ne ve světě. U nás. To jeho pojetí lidských práv bylo příliš univerzální. Jsou i práva sociální, genderová a klimatická, no ne?

Havel tím svým pojetím lidská práva příliš zobecnil a zároveň zúžil. – Rozumíme si?

A upřímně řečeno, naše občany už dnes jeho jméno znervózňuje. Vnucuje jim, že tady byl někdo lepší než oni. Kdo navíc měl tu smělost dávat jim svou převahu najevo a tím je znejišťovat. Kdo by chtěl být obviněn z toho, že se nechoval dostatečně morálně? A navíc neměl kuráž?! Já tedy ne.

Když náš člověk slyší jméno Václav Havel, připadá si jako ten nevinný obyvatel domku v někdejších Sudetech, kterého by chtěli z jeho oprávněně držené nemovitosti, obývané v té nejčistší víře, vystěhovat.

Václav Havel. Dobře. A co dál?

Velvyslanecky jsem pomlčel.

„Lavička Václava Havla,“ řekl Michal Tyrš prostě. „Nejlépe v Kadriorgu. Tam ji nikdo nepřehlédne. Není to navíc daleko od velvyslanectví. Můžeme tam pořádat menší kulturní a společenské akce…“

Michal Tyrš se zjevně nedokázal poučit. Opět nepočkal, až na to přijdu já. Mohl jsem se mentálně upuntíkovat. Já jsem ale ještě nebyl u konce s dechem.

„Výborně, Michale. A teď to ještě dát všechno dohromady. Ty naše dva velké projekty se budou umocňovat navzájem. – Cože je ten druhý projekt? Vy mi, Michale, nestačíte, viďte?? Takže Václav Havel, samozřejmě. Nezapomínejme ale na české sklo. Propojíme ty dva projekty, co říkáte?“ Neřekl nic. „Nechte si to projít hlavou a přijďte s konkrétním návrhem.“

A v tu chvíli jsem si myslel, že jsem s Michalem Tyršem i s Václavem Havlem vyběhl. – Jak šeredně jsem se zmýlil. Příliš jsem zobecnil a příliš zúžil zároveň.

Žádný vůdce nezabrání všem konfrontacím, jestliže však manévruje opatrně, avšak cílevědomě, může se vyhnout situaci, kdy by je provokoval přílišnou bojovností nebo naopak nadměrnou povolností. (Henry Kissinger: Bouřlivé roky)

(Styková aktivita)

11

Víte, my diplomaté jsme společenská zvířátka, slečno doktorko. Nebo – sociální bestie. Záleží na úhlu pohledu, jako při všem, haha!

A jedna věc je psaní všelijakých těch lejster, která Michal Tyrš produkoval v záviděníhodném tempu.

Jiná věc je schopnost diplomata zaujmout partnera při osobním kontaktu. Říká se tomu moc pěkně: styková aktivita. Ale nemyslete si hned kdovíco! Vy jedna filuto! Jedná se o to, jak přilákat pozornost napoprvé a provždy, cíleně pracovat s rodícím se vztahem… no ano, je to něco jako láska.

Na některé recepce jsme byli zváni oba dva. Já, velvyslanec, a Michal Tyrš, můj zástupce. Především na státní svátky slavené příslušnými velvyslanectvími, a že se jich najde. Tvoří takový diplomatův kalendář.

Byl jsem zvědav, jak si Michal Tyrš povede v terénu. Teď se ukaž, ptáčku!, pomyslel jsem si. A on… jak bych to řekl… vyrazil mi dech.

Tak především. Přivedl si Kristýnku! Přitom je obvyklé, že s doprovodem jsou zváni jen velvyslanci. Nenápadným dotazem u zvoucí strany jsem se dozvěděl, že Michal Tyrš

Jsou tři druhy lidských mozků: jeden chápe sám, druhý chápe jenom to, co mu jiní ukazují, a třetí nechápe ani sám, ani na cizí upozornění.

(Niccolò Machiavelli: Vladař)

(Teorie tří P) 23

A mé priority? Mé priority, slečno doktorko?

To je jednoduché. Odjakživa jsem stál na straně těch, kteří posouvají věci kupředu. Já jsem nikdy nevydržel stát opodál se založenýma rukama. Už můj táta byl takový. My jsme ti, kteří mají své cíle, a neváháme pro ně něco udělat, obětovat i riskovat.

Jeden můj kolega říká, že každý diplomat dělá svou práci kvůli třem P.

Kvůli Prestiži. A kvůli Penězům.

Neošklíbejte se, slečno doktorko. Až vás pohostím v tallinnské Trojce, jak stále doufám, tak to uslyšíte. Ten jemný, líbezný zvuk, který vydávají peníze, když zašustí o předložený účet na ubruse. Případně to decentní klapnutí kreditní karty, ledabyle položené na tácek s účtem.

Kupodivu ty nádherné zvuky nejlépe vyzní v cizině.

Šust. Klap. Úplně cítím mezi prsty povrch bankovek, tu velejemnou drsnost, i povrch karty, tu přímočarou hladkost, z níž jako Hradčany ční embosovaná písmena. Písmena mého jména!

Ano. To třetí P. O to jde.

To třetí P totiž zastupuje obě předchozí: Pocit, že měníte svět. A bez něj ta první nedávají smysl stejně jako to třetí bez těch dvou prvních.

Bylo to někdy tenkrát, když Kristýnka tak neomaleně vpadla do mé kanceláře. Tehdy jsem si to uvědomil. Že totiž přestávám Michalu Tyršovi tak trochu věřit. Měl v pořádku své priority, které zjednodušeně shrnuji pod tři P?

Šlo mu opravdu o peníze, když byl ochoten zruinovat svou rodinu jenom kvůli iluzi mezinárodní školy pro své děti? Dbal skutečně na prestiž, když se pokoušel prodat své články do obskurního tisku? A konečně, měl ten Pocit, že mění svět?

Když nedokázal změnit ani svou ženu?

Jak já bych přitom dokázal vzít Kristýnku do ruky, takříkajíc. S ní by to dopadlo úplně jinak než s Haničkou Jedna. Kristýnka totiž měla ten úžasný smysl pro realitu, prořízlá ústa a smysl pro humor. Všechno to, co mě fascinovalo na Haničce Jedna, když jsme se poznali. Tedy bez toho smyslu pro humor, který se tenkrát ještě na ministerstvu nenosil. A možná by to dopadlo jinak i s Haničkou Dvě.

Já jsem ale vedoucí pracovník každým coulem, slečno doktorko. Já jsem se rozhodl Michalu Tyršovi pomoci. Ukázat mu prostě správnou cestu. A proto jsem ho vzal na onu ruskou recepci spojenou s výstavkou ruského skla. Vyřešíme jeho problémy jeden po druhém.

Diplomatický rok se odvíjí ne podle toho, jestli kvetou nebo opadávají stromy, toho si z limuzíny sotva všimnete. Důležitý je přesně seřízený hodinový stroj státních svátků. Léto –to je například recepce u Francouzů a Američanů…

Ty recepce se sobě navzájem podobají, jako jsme si podobní my lidé.

Jedna se ovšem od všech ostatních liší.

Základním testem státnického přístupu je schopnost přesně stanovit, v jaké pozici se nacházejí obě jednací strany.

(Henry Kissinger: Roky v Bílém domě)

(Miluji, tedy jsem) 25

Láska. Co ta už natropila zla.

Ale ne, nepřeháním, slečno doktorko. – Co vy, ostatně?

No, jak jste na tom vy, v tomto ohledu? – Proč ne? Proč se nemůžeme bavit o privátní sféře? Samozřejmě profesionálně?

No právě. To soukromé s tím pracovním přece v mnoha ohledech souvisí, o tom je tento náš rozhovor a o ničem jiném. Proč byste mi nemohla říci, jestli máte chlapce? Pamatujete si, jak jsem po vás chtěl, abyste si přede mnou stoupla?

A víte, že už máte daleko lepší držení těla? Zvlášť teď – moc pěkně jste se napřímila a nadechla!

Zkrátka my diplomaté víme, že láska do naší práce rozhodně nepatří. Never ever. Je exemplárním příkladem zakalení úsudku, jemuž se usilovně snažíme vyhnout. Láska popírá racionalitu. Kdo řekl: Miluji, tedy jsem? Správně. Nikdo.

A samozřejmě vím, o čem mluvím, slečno doktorko. Nemusíte být tak osobní. Když jsme se ocitli s Haničkou Jedna v Hanoji … Víte, slečno doktorko, první výjezd, to je něco, jako byste se znovu narodila. Přehodnotíte se a s vámi celý svět okolo. Už jen díky těm školením, která jste absolvovala, a díky vstupu do hostitelské země.

Cožpak na úřadě. Tam se člověk držel toho, co se při školeních naučil. Naše role byly dané. Jenže pak přijdu do pronajatého bytu… a tam je ona. Nebo přijde ona – a jsem tam já.

A s námi bedny s našimi věcmi (tehdy se ještě nepoužívaly papírové krabice). Vždyť my jsme se, slečno doktorko, vlastně neznali! I na té ubytovně jsme do posledního dne bydleli v oddělených pokojích. – Také proto, že byly určeny pro svobodné zaměstnance.

Najednou, zničehonic… Žena to dovede, překlenout takovou nepříjemnou situaci. Úsměvem. Něhou. Tím, že dá najevo svou přístupnost. Zkrátka vším tím, co mi Kristýnka nikdy neposkytla, you got it? Zato Hanička Jedna… ono to matoucím způsobem splývalo s její rolí sekretářky. Jako se pokorně tvářila v sekretariátu pana ministra, takový výraz nasadila, když poprvé ulehla do naší společné postele. Zvoucí, vstřícný. Kooperativní. Kolegiální tak, až to rušilo.

Já jsem se zdržel. Předstíral jsem, že si ještě musím něco nastudovat do práce, ale jen jsem se snažil utřídit si myšlenky. Nakonec jsem se uklidnil závěrem, že naše situace je jasná. Jsme úředně potvrzení manželé. Tudíž i tady a teď máme svou roli. Svou zodpovědnost. Vůči společnosti i sobě.

A s tím jsem nakráčel do ložnice jako do sekretariátu, prohodil něco obvyklého: „Krásný večer, že?“, nekompromisně zhasnul, odhodil tenkou přikrývku, lehl si jako voják, raz dva, v pozoru se přikryl a strnul. Já se nebudu vrhat na ženu jako nějaké zvíře! Kromě toho někdy je taktické vyčkat. Potom… Ano. Hanička Jedna měla takové jemné prsty, kterých jsem si všiml, už když jsem obdivoval její rychlost při ťukání na stroji. Mé ruce také nebyly nešikovné. A tak

N N

Panna / Marek Toman

Je možné být žena a chovat se úplně nezávisle? A lze mít partnerský vztah plně pod kontrolou? Hlavní hrdinka románu Panna Ema Dolejšová se o něco takového pokouší desítky let. Její zvláštní příběh se odehrává ve městě Příbram v době, kdy v něm zuří duchovní boj. Komunisté zásadně mění sociální profil města při těžbě uranu a přitom zápasí s pověstí Svaté Hory – poutního místa se zázračnou soškou Panny Marie. Někdejší hluboce věřící horníky těžící stříbro nahrazuje člověk nové doby, horník uranových dolů. Duchovnost významného kultu se ocitá v konfliktu s brutálním ideologickým materialismem. Navíc, Ema v sobě nese jedno trauma, které musí překonat.

Spisovatel Marek Toman vystavěl svůj román, odehrávající se v letech 1938–1991, na podrobném studiu pramenů, na citlivosti vůči místním legendám i na rozhovorech s pamětníky. Jeho román je nicméně fikcí a vychází z městské pověsti. Konec války a příchod vlasovců, poválečné znárodňování, výstavba nové Příbrami politickými vězni, lokální revolta proti sovětské okupaci, to jsou události, na jejichž pozadí se Ema Dolejšová snaží uhájit své místo.

308 stran, brož., 349 Kč vč. DPH

Marek Toman / České sklo

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2024 jako svou 488. publikaci

Redakce Erik Gilk

Jazyková redakce Tereza Tomášová

Grafická úprava, obálka a sazba

písmem Purista & Skolar Markéta Kudláčová

Ilustrační foto Magdalena Štefanová ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net)

Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 376 stran, TS 13.

ISBN 978­80­7470­500­7

ISBN 978­80­7470­503­8 (ePUB)

ISBN 978­80­7470­502­1 (MOBI)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 329 Kč

Marek Toman (1967) je spisovatel fascinovaný lidskými příběhy, publicista a diplomat. Po studiích na FF UK byl redaktorem Českého rozhlasu, od r. 1997 pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. Píše romány s historickým základem, ale se vztahem k současnosti: Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese (2014), Chvála oportunismu (2016), Neptunova jeskyně (2018), Oko žraloka (2018) a Panna (2023). Hrdinové jeho románů mohou být zcela fiktivní (palác, socha), vždy ale intenzivně prožívají dobu a osudy lidí a míst. K Tomanovým knihám pro děti patří trilogie podporující čtení Cukrárna U Šilhavého Jima (2018), Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse (2019) a Nožička a Wohryzek (2022).

Foto David Konečný

„Funkce váží víc než argument!“ – To ví každý, kdo se pohybuje ve světě diplomacie a je realista. A já jsem jenom rád, že si jedna z těchto věčných pravd našla cestu i do románu, navíc napsaného o mně samém. Je skvělé, když vaše celoživotní práce přinese takovéto výsledky!

9 788074 705007>

eshop.akropolis.info

Michal Tyrš

Pirita Tee 1

101 20 TALLINN

1893 RUSALKA

TIHLE MLADÍ DIPLOMATÉ, KŘEHCÍ JAKO SKLO.

0689

37 958

329

AKR.

Tragická událost na velvyslanectví v zahraničí přinutí českého velvyslance absolvovat rozhovor s psycholožkou. Vedoucí diplomat, stárnoucí, tragikomický seladon, však před mladou ženou sveřepě obhajuje nejen svou nevinu, ale i svůj způsob vidění světa. Třebaže se schyluje k ruské invazi na Ukrajinu, projevuje svérázné pochopení pro ruskou perspektivu i způsob prosazování ruských zájmů. Satirický román s detektivními a psychologickými prvky vykresluje způsob uvažování mocných lidí, kteří se ve svém úsilí vždy soustředí především sami na sebe.