Tvořeni literaturou: Společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí (1760–1920) by Akropolis

TVOŘENI LITERATUROU

SPOLEČNÉ DĚJINY

ČESKY A NĚMECKY

PSANÉ LITERATURY

ČESKÝCH ZEMÍ

(1760—1920)

VÁCLAV SMYČKA / VÁCLAV PETRBOK / JAN BUDŇÁK / LADISLAV FUTTERA / MARTIN HRDINA / MIREK NĚMEC / MATOUŠ TUREK

PRAHA 2024

VÁCLAV SMYČKA — VÁCLAV PETRBOK (EDS.)

Tvořeni literaturou

Společné dějiny česky a německy psané literatury

českých zemí (1760—1920)

VÁCLAV SMYČKA / VÁCLAV PETRBOK / JAN BUDŇÁK / LADISLAV FUTTERA / MARTIN HRDINA / MIREK NĚMEC / MATOUŠ TUREK

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Smyčka, Václav, 1988— Tvořeni literaturou : společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí (1760-1920) / Václav Smyčka, Václav Petrbok (eds.) ; Václav Smyčka, Václav Petrbok, Jan Budňák, Ladislav Futtera, Martin Hrdina, Mirek Němec, Matouš Turek. — Vydání první. — Praha : Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš — Akropolis, 2024. — 1 online zdroj Anglické a německé resumé

Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstříky

ISBN 978-80-7658-093-0 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. ; vázáno). — ISBN 978-80-7470-530-4 (Filip Tomáš — Akropolis ; vázáno)

* 821.162.3 * 821.112.2 * 82(091) * 82:316.7 * 316.728-058.13 * 82:32 * (437.3) * (048.8:082)

— 1760-1920

— česká literatura — 18.–20. století

— německy psaná literatura — Česko — 18.–20. století

— literární historie — Česko — 18.–20. století

— literatura a kultura — Česko — 18.–20. století

— měšťanská kultura — Česko — 18.–20. století

— literatura a politika — Česko — 18.–20. století

— kolektivní monografie

Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, v. v. i., (RVO: 68378068).

Kniha byla vydána s podporou Akademie věd České republiky.

Při práci na textu byly využity zdroje těchto výzkumných infrastruktur: Česká literární bibliografie (kód ORJ: 90243); LINDAT/CLARIAH-CZ (LM2018101) financované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

Lektorovali:

Mgr. Michal Topor, Ph.D. doc. Mgr. Zuzana Urválková, Ph.D.

ISBN 978-80-7658-093-0 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7470-530-4 (Akropolis)

ISBN 978-80-7658-095-4 (MOBI; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7470-531-1 (MOBI; Akropolis)

ISBN 978-80-7658-094-7 (ePUB; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7470-532-8 (ePUB; Akropolis)

Obsah

Úvod (V. Smyčka) / 7

1. Osvícenství — emancipace a disciplinace člověka literaturou (1760–1805)

Počátky moderní literatury (V. Smyčka) / 33

Škola občanských ctností (V. Smyčka) / 54

Hledání přirozenosti v osvícenském románu (V. Smyčka) / 77

Za hranice osvícenství (V. Smyčka) / 100

2. Doba předbřeznová — kompenzace a revolty (1806–1848)

Doba předbřeznová (V. Petrbok) / 125

Za ideály lidové kultury (L. Futtera) / 146

Historismus a hledání národních dějin (L. Futtera, M. Turek) / 170

Decentrování já a národního kánonu v romantických

poetikách (V. Smyčka) / 194

Měšťané se baví (V. Petrbok, M. Turek, V. Smyčka) / 220

Drama osudu a cti (V. Smyčka) / 244

Mladé Čechie a poetiky revolty (V. Petrbok) / 267

3. Triumf měšťanské kultury a literatury (1849–1885)

Koalice liberalismu a nacionalismu (L. Futtera) / 295

Hledání ztraceného řádu (L. Futtera) / 317

Politizace literaturou a literatury (M. Němec) / 338

Zachytit společnost na periferii (L. Futtera) / 361

Povrch a hloubka měšťanského subjektu (M. Hrdina) / 383

Divadlo a triumf měšťanského liberalismu (V. Petrbok) / 409

4. Krize měšťanské kultury a literatury (1886–1918)

Mezi organizovanou a transgresivní modernitou (M. Němec) / 431

Literatura a představy národních společenství (M. Němec) / 452

Člověk v industriálním prostředí (J. Budňák) / 476

Ohrožený subjekt hledá nové hloubky (M. Hrdina) / 499

Fantastika počátku 20. století (V. Smyčka, M. Turek) / 523

Zvíře v člověku (J. Budňák) / 547

Epilog

Válka (J. Budňák) / 573

Summary / 589

Zusammenfassung / 597

Vybraná sekundární literatura / 607

Seznam ilustrací / 640

Redakční a ediční poznámka / 642

Poděkování / 643

Jmenný rejstřík / 644

Literatura jako experimentální prostor společnosti

Společnost českých zemí se od dob osvícenských reforem do vzniku Československa od základu proměnila. Původně stavovská a konfesijně rozdělená společnost se transformovala ve společnost občanskou, regionální identity multietnické habsburské monarchie prošly přerodem v moderní nacionalismus a víra v odvěký řád božského stvoření ustoupila víře v technický pokrok. Někteří dnes v těchto zásadních posunech mohou spatřovat osvobození člověka z jeho pradávných pout, jiní v nich naopak uvidí vykořenění a ztrátu jeho někdejší celistvosti — podle toho, na jakou stránku moderního subjektu kladou důraz.

Všechny tyto epochální převraty v myslích lidí jsou však jen obtížně představitelné bez ještě jedné inovace, která se plně rozvinula teprve v tomto období dlouhého 19. století: krásné literatury. Krásná literatura osvobozující se postupně z pravidel rétoriky a učenosti a vydělující se takto stále výrazněji z širšího písemnictví nabídla společnosti experimentální prostor pro zakoušení nových forem subjektivity, vnímání a sebepojetí člověka. Podobně i drama vymaněné ze školské praxe a vyzdvižené osvícenskými kritiky na roveň performativní složky divadla získalo charakter samostatného literárního experimentu. Literatura

přitom kompenzovala důsledky modernity a rozpad tradičního života do specializovaných oblastí vědění a praxe tím, že nabízela čtenářům a divákům možnost estetické distance.1 V krásné literatuře a dramatu si mohli autoři — a s nimi i čtenáři a diváci — zkoušet nové způsoby jednání a cítění. V literatuře se formovaly také nové kolektivní identity nahrazující starý řád stavovské feudální společnosti, aniž by musely mít nutně oporu v reálné společnosti.2 Literatura však v některých případech (uveďme jako nejznámější příklady poezii Karla Hynka Máchy či prózy Franze Kafky) dokázala i záměrně narušovat zažitá pojetí člověka, aniž by nabízela pouhé náhražky ztraceného řádu. Dávala tak člověku poznat konstruovanost kulturních vzorců a uváděla jej do stavu trvalé proměny a neustálého hledání. Ačkoli existuje mnoho dějin česky psané literatury 19. století a stejně tak přehledů německy psané literatury v českých zemích, kupodivu dosud chybí dějiny, které by pojednaly o literatuře v obou tehdejších jazycích českých zemí ve vzájemných vztazích a vývoji. Přitom se oba tyto jazyky podílely na utváření literární krajiny tohoto regionu střední Evropy v 19. století srovnatelnou měrou, ať již se česky a německy píšící literáti (užívající nezřídka obou jazyků) doplňovali, inspirovali, ignorovali či spolu soupeřili.3 Bez žádné z těchto dvou jazykových tradic — a židovské etnicko-konfesijní tradice spjaté s oběma jazyky — nelze vysvětlit kulturní vývoj na území českých zemí v celku. Tato kniha se proto pokouší položit základy k takovéto syntéze literárního vývoje, která by překračovala úzké jazykové a národní hranice a podávala celostní pohled na literaturu v tomto středoevropském regionu.

1 Siegfried J. Schmidt, Selbstorganisation des Sozialsystems. Literatur im 18. Jahrhundert, Frankfurt am Main 1989, s. 418.

2 Vladimír Macura, Překladovost, in: týž, Znamení zrodu a české sny, Praha 2015, s. 69–89.

3 Vedle češtiny a němčiny hrály v beletrii 19. století v českých zemích ostatní jazyky jako francouzština, italština, latina či jidiš jen okrajovou roli, a budou zde proto zmíněny jen příležitostně.

Národní rámce uvažování o dějinách literatury

Jak však vyprávět dějiny literatury, aniž bychom vycházeli z předem omezujícího a často zpětně konstruovaného národního hlediska? Vždyť právě tento rámec a s ním spjaté politické programy neoddělitelně utvářely pohled na dějiny literatury v českých zemích. Národní emancipace a nárokování českých zemí v případě české literární historiografie, vzývání domnělé vlastní pokrokovosti a obrana někdejší nadregionální kulturní hegemonie v českoněmecké historiografii — tyto skrytě či otevřeně vyjádřené politické ohledy utvářely představy o tom, co je „naše“ literatura a jaké jsou její hodnoty.4 Estetická úroveň literatury v tom kterém jazyce se považovala za měřítko vyspělosti kultury a oporu politických požadavků měšťanských elit.

Nejstarší přehledy písemnictví v českých zemích z přelomu 18. a 19. století přitom ještě vycházely z areálového hlediska a registrovaly obvykle v abecedním či chronologickém pořádku díla a autory bez ohledu na jazyk.5 Omezené možnosti učenců vydat rozsáhlé předromantické přehledy písemnictví, příliš široké pojetí literárnosti a poněkud suchopárně formalizovaná podoba však odsoudily tyto pokusy k zapomnění. Ustaly tím nejdříve v Čechách a později i na Moravě snahy o celostní pohled na literární kulturu těchto regionů.

Čeští obrozenci opírali od počátku 19. století historické přehledy české literatury již jen o úzce jazykové hledisko. Inspirací

4 Marek Nekula, Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha 2017, s. 464.

5 Např. Johann Peter Cerroni, Scriptores Regni Bohemiae = Spisovatelé Království českého. Tomus I. A — B = Díl I. A — B., Pragae 2016; Johann Ferdinand Opiz, Vollständige litterarische Chronik Böhmens (XX sv.). Rukopis uložený v Knihovně Národního muzea, fond Johann Ferdinand Opitz; Pozůstalost Johanna Franze Herrmanna z Herrmannsdorfu, LA PNP, fond Herrmann z Herrmannsdorfu, inv. č. 4/1829; Mathias Kalina von Jäthenstein, Nachrichten über böhmische Schriftsteller und Gelehrte, deren Lebensbeschreibungen bisher nicht bearbeitet sind. Als Materialien für ein Lexikon böhmischer Schriftsteller und Gelehrten, Prag 1818; Christian d’Elvert, Historische Literatur-Geschichte von Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn 1850. Srov. M. Nekula, Smrt a zmrtvýchvstání, s. 479–492.

se jim staly úvahy Johanna Gottfrieda Herdera a Johanna Christopha Adelunga o vnitřním spojení kultury, jazyka a poezie6 a nacionalismus okolních německých regionů zatažených do koaličních a protinapoleonských válek. Už Josef Dobrovský sledoval vývoj české literatury pohledem proměn českého jazyka a uchopil jej jako postupnou kultivaci ukončenou úpadkem po Bílé hoře.7 Díky falzům údajných středověkých rukopisů z let 1817–1818 mohli vlastenci generace Josefa Jungmanna proměnit Dobrovského narativ postupného růstu s elegickým koncem v působivější cyklický model.8 Ten propojoval domnělou „zlatou epochu“ raného středověku, kdy měla být ještě česká literatura „nezkalená“ cizími vlivy, s postupným úpadkem v následujících staletích a očekávaným návratem nové zlaté epochy homogenní české kultury. Ovládnutí minulosti se mělo stát příslibem budoucího vzestupu. Teprve v pracích pozitivistických literárních historiků, jako byli Jaroslav Vlček či Josef Hanuš, v závěru 19. století v souvislosti s odmítnutím pravosti Rukopisů znovu nahradil tento model narativ postupného rozvoje české literatury.9 Mytický charakter jungmannovských dějin mohli nyní pozitivističtí historici bezbolestně zavrhnout proto, že se historický narativ české literatury mezitím již petrifikoval a se sebenaplňujícími úspěchy česky psané literatury a politiky získal natolik optimistický výhled do budoucnosti, že mýtus „nezkaleně české“ epochy na počátku dějin přestal být zapotřebí. Jinak tomu bylo v případě kanonizace německy psané literatury v českých zemích. Přehledy této literatury do poslední třetiny

6 Johann Gottfried Herder, Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit 2, Riga — Leipzig 1785; Týž, Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit 4, Riga — Leipzig 1791.

7 Josef Dobrovský, Geschichte der Böhmischen Sprache und Litteratur, Prag 1792.

8 Josef Jungmann, Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, Praha 1825; František Palacký — Simeon Karel Macháček, Geschichte der schönen Redekünste bei den Böhmen = Dějiny české slovesnosti, Ostrava 1968.

9 Jaroslav Vlček, Přehled dějin literatury české 1, Brno 1885; Josef Hanuš (ed.), Literatura česká devatenáctého století. Od Josefinského obrození až po českou modernu 1, Praha 1902.

19. století neměly potřebu vytvářet narativní dějiny, které by do literárního vývoje projektovaly dějinná poslání. Od dob osvícenských soupisů si uchovaly naopak onen individuální charakter řad jednotlivých medailonků autorů, případně skrovně komentovaných chronologických výčtů. Kritikové neměli dlouho potřebu promítat sem heroické národní narativy srovnatelné s těmi českých obrozenců, protože německy psaná literatura do konce předbřeznové doby požívala bezpečné postavení hegemonní kultury. Pokud zde vznikala nutnost obhajoby, dělo se tak spíše vůči pohledu mimorakouských německých kritiků, jejichž pohled na literární dění v českých zemích stejně jako v Rakousku byl tradičně přezíravý. Obecné nadregionální dějiny německé literatury, v nichž se tu a tam objevovali autoři a díla z českých zemí, na druhou stranu z části suplovaly jednotný heroizující příběh, který v přehledech českoněmecké (a tím méně moravskoněmecké) literatury chyběl.

Až od sedmdesátých let 19. století si i českoněmečtí kritici a učitelé jako Alfred Klaar a Johann Neubauer uvědomili, jakou výhodu poskytuje české kultuře a literatuře silné dějinné vědomí. Pokusili se vytvořit podobně jednotný příběh, který by vysvětloval, odkud a kam směřuje jejich literatura.10 Zápletkou nových literárních dějin, přejatou z obecných dějin českých Němců Ludwiga Schlesingera,11 se stalo téma opakované pomoci německé pokrokové kultury „zaostalé“ české kultuře a ústrcích „nevděčných“ Čechů.12 V tomto duchu se nesly ještě četné literární dějiny německé literatury z Čech vznikající na

10 Alfred Klaar, Von deutscher Dichtung in Böhmen, Österreichische Revue, 1887/ /1888, č. 9, sv. 4, říjen 1887 — březen 1888, s. 66–147; Johann Neubauer, Die deutsche Literatur in Böhmen im 18. und 19. Jahrhundert, in: Programm des Communal-Real-Gymnasiums mit Oberrealschul-Classen in Elbogen, Elbogen 1877, s. 3–23; pozdější syntéza literárních přehledů viz Hermann Bachmann (ed.), Deutsche Arbeit in Böhmen. Kulturbilder, Berlin 1900.

11 Ludwig Schlesinger, Geschichte Böhmens, Prag — Leipzig 1869.

12 Václav Petrbok, Od génia Čechie k českým bohatýrům a německým mistrům. Popularizace literární historie v Čechách mezi osvícenstvím a pozitivismem, in: Kateřina Bláhová — týž (eds.), Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století, Praha 2005, s. 189–202, zde. s. 198–199.

počátku první republiky, jako byly ty Rudolfa Wolkana.13 Ve snaze postavit po bok českého monumentálního historického narativu stejně identitotvorný příběh německé literatury v českých zemích se pozdější literární přehledy Josefa Pfitznera a Herberta Cysarze 14 začaly stále více podobat mýtotvorné historiografii, z níž vycházela česká literární historiografie o sto let dříve, navíc již s nepřeslechnutelným rasově exkluzivistickým podtextem.

Protože si však pokusy převést dějiny různorodé německé literatury v českých zemích na jediný identitotvorný příběh nikdy nezískaly takovou přesvědčivost, jakou měly v české kultuře, akcentovala se zde — zvláště v dějinách Josefa Nadlera a Josefa Mühlbergera — geografická svéráznost jednotlivých německy hovořících regionů českých zemí.15 Tento přístup vycházel z iniciativy pražského profesora Augusta Sauera, který podněcoval žáky k etnografickému pohledu na literaturu.16 Regionální důraz umožňoval členit německou literární tradici dle prostorového, a nikoli pouze chronologického klíče, mytizoval však roli regionální zakotvenosti autorů. Nadler navíc toto členění podtrhnul odkazem na údajná specifika jednotlivých německých kmenů, vycházející z jejich míšení s obyvatelstvem a kulturou okolních etnik. Zprvu etnografický pohled se tak stával postupně stále více rasovým. Biologicky determinující kategorie jako „kmen“ a mytizaci vlivu půdy na ducha si neodpustili při úvahách o literatuře

13 Rudolf Wolkan, Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern, Augsburg 1925.

14 Josef Pfitzner, Das Erwachen der Sudetendeutschen im Spiegel ihres Schrifttums bis zum Jahre 1848, Augsburg 1926; Herbert Cysarz, Die großen Themen der sudetendeutschen Schrifttumsgeschichte. Durchblick und Ausblick, Brünn — Prag — Leipzig — Wien 1938.

15 Josef Nadler, Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften 1–4, Regensburg 1912–1918; Týž, Das Schrifttum der Sudetendeutschen 1. Bis zur Schlacht am Weißen Berg, Regensburg 1924; Josef Mühlberger, Die Dichtung der Sudetendeutschen in den letzten fünfzig Jahren, Kassel — Wilhelmhöhe 1929; Týž, Dějiny německé literatury v Čechách 1900–1939, Ústí nad Labem 2006.

16 August Sauer, Literaturgeschichte und Volkskunde. Rektoratsrede, Prag 1907.

ani někteří čeští literární kritici a historici počátku 20. století, například Arne Novák.17

Toto „velké historiografické schizma“ a odlišnost historiografických tradic tak klade dnes celostnímu pohledu nemalé překážky. České a českoněmecké (či moravskoněmecké) narativy literárních dějin pohlížejí často na stejné momenty dějin různě, kladou důraz na jiné události a jiné souvislosti. Také odlišné pojmové tradice bohemistiky a germanistiky i rozdílné označování a periodizování epoch představují pro sjednocující pohled obtíže.18 Navíc v samotné germanistice se často liší pohled na literární dějiny německých a rakouských literárních historiků, z nichž druzí prvním vytýkají, že kánon německé literatury zohledňuje pouze jejich perspektivu.19

Narušování národních rámců

Jakkoli toto „velké historiografické schizma“ dosud určuje syntetické přehledy literárních dějin českých zemí, na úrovni konkrétních studií a koncepčních úvah se mnoha bohemistům a germanistům dařilo a daří vzájemně se přibližovat. Není zde možné vyjmenovat všechny práce, které se zabývaly v posledních desetiletích germanobohemistickou tematikou 19. století, můžeme však shrnout hlavní přístupy tohoto bádání a v této souvislosti jmenovat i některé nejmarkantnější příklady.

Jedním ze směrů bádání rozšiřujících národně filologické hranice představuje zájem o překlady a kulturní transfer mezi jazyky a literaturami. Tento přístup předznamenal již v druhé polovině sedmdesátých let Vladimír Macura, když programově psal o „překladovosti“ jako o inherentní součásti české

17 Viz s. 544–545 v této knize.

18 Ladislav Futtera, Ve spárech času. K problematice periodizace transkulturně pojatých literárních dějin českých zemí, in: Václav Petrbok a kol. (eds.), Jak psát transkulturní literární dějiny?, Praha 2019, s. 137–164.

19 Klaus Zeyringer — Helmut Gollner, Eine Literaturgeschichte. Österreich seit 1650, Innsbruck — Wien — Bozen 2012, s. 18–23.

obrozenecké kultury. V řadě dílčích studií se věnoval vztahům německých a českých spisovatelů Kurt Krolop.20 Soustředěněji pak vytěžil tento přístup Dalibor Tureček ve své knize o adaptacích vídeňských lidových her na českých divadelních scénách doby předbřeznové.21 Naopak recepci české literatury v německých a vídeňských periodikách mapovali Peter Drews,22

Gertraud Marinelli-Königová23 a Lucie Merhautová.24 Podobně vznikla v minulých letech celá řada biografických studií soustředěných na zprostředkovatelské osobnosti mezi kulturami, jako byli Arne Laurin, Otokar Fischer, Arnošt Vilém Kraus, či Emil Saudek.25 Na úrovni syntetičtější práce se o vykročení z národně filologického rámce pokusila Gabriela Veselá, když

20 Vladimír Macura, Die Beziehung zur deutschen Kultur als kulturbildender Faktor auf dem Höhepunkt der tschechischen nationalen Wiedergeburt, in: Ilse Seehase (ed.), Beiträge zur Literatur der tschechischen und slowakischen Wiedergeburt, Leipzig 1977, s. 70–80; Kurt Krolop, Karel Čapek: Karl Kraus jako učitel, in: týž, Studie o německé literatuře, Praha 2018, s. 637–642; Týž, Karl Kraus a Češi, in: Zdeněk Hojda — Roman Prahl (eds.), Český lev a rakouský orel v 19. století = Böhmischer Löwe und österreichischer Adler im 19. Jahrhundert, Praha 1996, s. 310–327.

21 Dalibor Tureček, Rozporuplná sounáležitost. Německojazyčné kontexty obrozenského dramatu, Praha 2001.

22 Např. Peter Drews, Die Rezeption tschechischer Belletristik im deutschen Sprachraum 1770–1850, Germanoslavica 16, 2005, č. 1, s. 1–36.

23 Getraud Marinelli-König, Die böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften und Almanachen des Vormärz (1805–1848). Tschechische nationale Wiedergeburt — Kultur- und Landeskunde von Böhmen, Mähren und Schlesien — Kulturelle Beziehungen zu Wien 1–4, Wien 2011–2016; Táž — Josef Schiffer, Die böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften und Almanachen des Vormärz (1805–1848). Tschechische nationale Wiedergeburt — Kultur- und Landeskunde von Böhmen, Mähren und Schlesien — Kulturelle Beziehungen zu Wien 5, Wien 2018.

24 Lucie Merhautová, Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910), Praha 2016.

25 Michal Topor — Daniel Řehák, Arne Laurin (1889–1945). Portrét novináře, Praha 2019; Václav Petrbok — Alice Stašková — Štěpán Zbytovský (eds.), Otokar Fischer (1883–1938). Ein Prager Intellektueller zwischen Dichtung und Wissenschaft, Wien — Köln — Weimar 2020; Helena Březinová — Steffen Höhne — Václav Petrbok (eds.), Arnošt Vilém Kraus (1859– 1943). Wissenschaftler und Kulturpolitiker , Wien — Köln — Weimar 2021; Lucie Merhautová — Václav

ve svých dějinách německé literatury z Čech zmínila i nejvýznamnější překladatele a překlady mezi oběma zemskými jazyky.26 Zjevným limitem tohoto přístupu je, že zachycuje právě jen specifické fenomény explicitního transferu a pouze malý výsek skutečného literárního dění a rezonancí jdoucími napříč národními literaturami.

Jiný způsob, jak uchopit vícejazyčnou literární historii českých zemí, nabízí práce zaměřené areálově na konkrétní region a autory působící v něm bez ohledu na jazyk. Zde můžeme uvést setrvalý zájem Václava Maidla o česky i německy píšící básníky Šumavy27 či Literární slovník severovýchodní Moravy a českého Slezska 1918–2018.28 Obtíží tohoto přístupu je, že logicky zvýrazňuje biografický či tematický vztah autora a díla k vybranému regionu.

Podobně jsou na tom práce tematicky zaměřené, které sledují zobrazení určitých historických událostí či jiných témat napříč jazyky. Takto má již dlouhou tradici zkoumání historických látek a postav ze starších českých dějin v česky a německy psané literatuře, vznikly však i práce věnované kupříkladu selství v české a německé literatuře 20. století.29 I tento přístup je schopný zachytit pouze tematickou rovinu literatury a říká nám málo o tom, co je pro literaturu svébytné.

Opačným směrem se vydávají práce, které se soustředí na velké poetologické fenomény a sledují je (alespoň částečně) i v nadjazykovém kontextu. Takto se pokusil tým Dalibora Turečka a Petera Zajace vyrovnat s hlavními „diskurzivitami“

Petrbok — Michal Topor (eds.), Emil Saudek (1876–1941). Ein Übersetzer und Kulturvermittler zwischen Metropole und Provinz, Wien — Köln — Weimar 2022.

26 Gabriela Veselá, Česko-německá literární křižovatka. Kapitoly k dějinám literatury a překladu, Praha 2020.

27 Václav Maidl (ed.), Znovuobjevená Šumava. Příspěvky literárního sympozia, Klatovy 1996.

28 Iva Málková — Svatava Urbanová (eds.), Literární slovník severovýchodní Moravy a českého Slezska 1918–2018, Brno 2022.

29 Eduard Kubů — Jiří Šouša — Aleš Zářický (eds.), Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948. Diskurz mezi historií a literární vědou na téma selského a hraničářského románu, Praha 2014.

české a slovenské literatury 19. století (romantismus, realismus, parnasismus, klasicismus) a nabídnout místy i srovnání mezi literaturami.30 Projekt upozornil na procesuální povahu sledovaných kulturních jevů a problematičnost lineárního výkladu dějin literatury po literárních epochách. Uvést zde můžeme také studii Martina Procházky a Zdeňka Hrbaty, věnovanou romantismu s komparativními přesahy.31 Nevýhodou většiny komparativních metod je, že tendují ke srovnání pouze ojedinělých a předem vybraných prvků či naopak literatur jako příliš homogenních „typů“.

Konkrétní fungování literárního provozu ve vícejazyčném prostředí českých zemí tematizují zase přístupy soustředěné na instituce literární komunikace, jako jsou knihtisk, oběh a prodej knih, cenzura a další. Tento směr zastupují v posledních letech v našem kontextu zvláště práce Michaela Wögerbauera, Claire Mádlové, Petra Píši, Petra Šámala32 a zčásti Zuzany Urválkové. 33 Jejich studie poukazují na fakt, že přes rostoucí separaci politických zájmů a kánonů hluboko do 19. století zůstávala infrastruktura literární komunikace (nakladatelství, knihkupectví, tiskaři a další) v obou jazycích úzce propojená. Také tento přístup ovšem není optimální pro celistvé literární dějiny, neboť v pozadí obvykle musí ponechat hermeneutický vhled do textů.

30 Dalibor Tureček a kol., České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu, Brno 2012; Dalibor Tureček — Peter Zajac (eds.), Český a slovenský literární klasicismus. Synopticko-pulzační model kulturního jevu, Brno 2017; souhrnně Dalibor Tureček, Sumář. Diskurzivita české literatury 19. století, Brno 2018.

31 Martin Procházka — Zdeněk Hrbata, Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty, Praha 2005.

32 Claire Mádl — Michael Wögerbauer — Petr Píša, Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848), Praha 2019. Dále též Petr Píša — Michael Wögerbauer — Petr Šámal — Pavel Janáček (eds.), V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. 1, 1749–1938, Praha 2015.

33 Zuzana Urválková, Tajemství úspěchu. Německojazyčná knižnice Album nakladatele Ignáce Leopolda Kobra v širších literárních souvislostech, Brno 2022.

Zatím nejvíce se zachycení česky a německy psané literatury z českých zemí jako celku přiblížil zřejmě Josef Peřina, který propojil srovnávací hledisko mezi česky a německy psanou literaturou z českých zemí, tematický přístup a zřetel na vývoj česko-německých politických poměrů.34 I tento odvážný pokus však svým zaměřením na „stýkání a potýkání“ dvou literárních tradic zúžil literární vývoj na spojující a současně dělící národnostní otázky. Zůstal navíc nedokončen, neboť ze zamýšlené práce vyšla pouze první část věnovaná předbřeznové době. Jakkoli jsou tedy všechny tyto přístupy vhodné pro zachycení určitých aspektů interkulturality, žádný ještě nenabízí ideální klíč pro vytvoření interkulturní literárněhistorické syntézy.

Přístup této knihy

Chceme-li proto k literárním dějinám sevřeným v národních rámcích nabídnout alternativní model, musíme zvolit ještě jinou perspektivu, která by obhlédla podstatnou část literárního dění v obou jazykových tradicích země. Slovy Manfreda Weinberga: jde o společný „horizont“, na jehož pozadí se mohou teprve vynořovat jednotlivé (nacionální, jazykové, politické) hranice.35 Touto společnou výchozí perspektivou předcházející národní rámce jsou pro nás způsoby, jakými literární díla konstruují vnímání, jednání a cítění, tedy různé formy subjektivity prezentované v literárních textech a inscenované skrze jejich významové dění. Genealogie moderní subjektivity se jeví jako vhodné východisko proto, že převádí politicky zatíženou problematiku kolektivních identit nejdříve na elementárnější antropologickou rovinu. V prvé řadě zkoumá, jaký antropologický model daný text rozvíjí. Co říká o tom, jaký člověk je či jaký by měl být. Důraz

34 Josef Peřina, Přehledné dějiny vztahů české a německo-české literatury v 19. století 1 (1780–1848), Ústí nad Labem 1996.

35 Manfred Weinberg — Dieter Heimböckel, Koncepty interkulturality, in: Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (eds.), Kompendium německé literatury českých zemí, Praha 2022, s. 69–76, zde s. 74.

na subjektivitu pak dovoluje následně sledovat utváření literárních prostředků, v kterých nachází člověk svůj výraz. Ptáme se, jaké vypravěčské perspektivy, zápletky a nové žánry umožnily vyjádřit či problematizovat jeho vzorce jednání a cítění. Teprve v třetím kroku pak sledujeme, jak tento konkrétní poetický jazyk pomáhá artikulovat též politické programy a formovat kolektivní identity.

Jsme si vědomi, že tento akcent na subjektivitu konstruovanou v literárních textech může působit poněkud abstraktně, zvláště ve srovnání s tradičními a nám známými dějinami literatury založenými na národním příběhu a bio-bibliografických datech. Jistá míra odstupu je však nezbytná, chceme-li příběh literatury vymanit z až příliš úzkých národních rámců a petrifikovaných literárněhistorických kategorií. Decentrujeme-li takto výchozí perspektivu našeho zkoumání a postavíme-li do středu takto otevřeně různé podoby subjektivity a nikoli národní rámce (emancipační a obranné narativy popsané výše), můžeme nahlédnout dějiny česky a německy psané literatury v českých zemích jako vnitřně rozrůzněný vývoj s tendencemi k separaci, ale i přehlíženými souvislostmi a vzájemným prolínáním.

Nezakrýváme tím rozdíly mezi česky a německy psanou literaturou z českých zemí v té které době, ale nahlížíme literaturu psanou v obou jazycích jako součást širšího procesu vyrovnávání se s modernitou, který přesahuje národní identity a propojuje sdílenou zkušenost česky i německy mluvící společnosti. Snaha o emancipaci české kultury vůči z počátku hegemonní německé kultuře stejně jako obranné uzavírání se německé kultury proti té české v druhé polovině 19. století zůstávají v těchto dějinách sice podstatnými faktory, nikoli však apriorními východisky a úběžníky dějin. Spíše než axiologický základ a cíl se totiž ukazují jako průvodní fenomén modernizace, kterými si prošla společnost českých zemí jako provázaný celek.

Společně s Arnoštem Gellnerem můžeme nacionalismy 19. století uchopit jako strategie, s nimiž se rychle modernizované společnosti přecházející od agrárního k industriálnímu hospodářství vyrovnávaly s krizí dosavadních hodnot.36 Během přechodu společnosti původně rozdělené do mnoha stavů, vrstev a cechů

s pevně danými výsadami a povinnostmi k horizontálně uspořádané „výkonnostní společnosti“ sílily obavy z narůstajícího odcizení člověka v moderním světě. Vlastenectví, stejně jako zmíněná tendence k idyličnosti mohly kompenzovat tyto ztráty „ontologické jistoty“, jak by se vyjádřil Anthony Giddens.37 Zvláště české vlastenectví ve své romantické fázi stavěli (nejen česky hovořící) intelektuálové do protikladu ke světu byrokratizace a moderní účelové racionality, spojované naopak s „německou“ vědou a „rakouskou“ správou. Přitom však právě nacionalizace společnosti dále urychlovala přechod k horizontálním společenským vazbám, stejně jako obecné vzdělání ve vernakulárních jazycích posilovalo zaměnitelnost člověka ve stále komplexnějších hospodářských a správních procesech.38 Nacionalismus se tak měl stát odpovědí na modernizaci, a zároveň ji sám dále prohluboval.

Pohled na vývoj literatury v dlouhém 19. století jako na množství proměn literárních subjektivit se pak může opřít o několik teoretických inspirací vycházejících vesměs z filozofie subjektu

Michela Foucaulta. Pro Foucaulta byl subjekt tím místem, kde se (jen zdánlivě paradoxně) prolíná uchopování sebe sama a podřízení „moci“, kde se spájí touha po autonomii a naplnění se společenskou disciplinací a zapojením do stávajících morálních, racionálních a v neposlední řadě i estetických paradigmat:

Existují dva významy slova „subjekt“: být podřízený někomu jinému skrze kontrolu a závislost a být svázán se svou vlastní identitou prostřednictvím svědomí nebo sebepoznání. Oba významy jsou formou moci, jež dobývá a podřizuje si.39

Foucaultovský subjekt již není transcendentním subjektem idealistů a Reného Descarta, ale subjektem historicky utvářeným

36 Ernest André Gellner, Nacionalismus, Brno 2003, s. 29–46.

37 Anthony Giddens, Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age, Cambridge 1991, s. 35–47.

38 Arnošt Gellner, Národy a nacionalismus, Praha 1993, s. 38.

39 Michel Foucault, Subjekt a moc, in: týž, Myšlení vnějšku, Praha 2003, s. 195–226, zde s. 202.

v konkrétních kulturních praxích sebeuchopování, které nelze nikdy plně oddělit od disciplinace a současně od řeči a kulturních a estetických kódů, v nichž se poznává, artikuluje a tvoří.

Toto pojetí subjektu rozvinuli na poli kulturních a sociálních dějin 19. století pro nás podnětně Andreas Reckwitz v práci Das hybride Subjekt (Hybridní subjekt)40 a Panajotis Kondylis v knize Der Niedergang der bürgerlichen Denk- und Lebensform (Pád měšťanské formy myšlení a života).41 Reckwitz charakterizuje tři hlavní typy subjektivity rozvíjené v dlouhém 19. století. První z těchto forem, klasický měšťanský subjekt, popisuje Reckwitz jako subjektivitu zformovanou v reformách osvícenství, která v sobě vyvažuje na první pohled odlišné rysy: účelovou racionalitu s příznačně moderní „niterností“, která není zakotvená již výhradně v náboženském světonázoru, ale daleko spíše v sekulárně morálních a uměleckých hodnotách. „Citovost“ a „spiritualita“ člověka 19. století se má harmonicky spájet s „měšťanskou“ činorodostí a tyto hodnoty se soustředí okolo tradičních symbolických center přesahujících člověka, ať již je to „poezie“, „lidskost“ či „příroda“.42 Jak zdůraznil Kondylis, pro tuto klasickou formu měšťanské subjektivity je příznačná potřeba harmonizovat velmi různorodé nároky na subjekt.43 Tuto tendenci k harmonizaci můžeme zvláště markantně sledovat, jak jsme již naznačili, ve vlastenecké idyle obrozenské doby, jiným způsobem však i v bolzanovské utopii racionálně organizované společnosti či v nacionálně-liberálních hnutích počínající občanské éry po pádu absolutismu.

Tím se pak odlišuje klasická měšťanská subjektivita od subjektivit, které Reckwitz označuje jako transgresivní. Ty naopak decentrují člověka a nechávají zmíněné hodnoty vyvstávat

40 Andreas Reckwitz, Das hybride Subjekt. Eine Theorie der Subjektkulturen von der bürgerlichen Moderne zur Postmoderne, Berlin 2020.

41 Panajotis Kondylis, Der Niedergang der bürgerlichen Denk- und Lebensform. Die liberale Moderne und die massendemokratische Postmoderne, Weinheim 1991.

42 A. Reckwitz, Das hybride Subjekt, s. 119. Srov. též Bedřich Loewenstein, Projekt moderny. O duchu občanské společnosti a civilizace, Praha 1995, s. 235.

43 P. Kondylis, Der Niedergang, s. 51–52.

v plném napětí. Transgresivní subjekt sice s klasickým měšťanským subjektem sdílí důraz na „niternost“, a s tím i „metafyzická centra“ subjektivity, jako jsou zmíněné „poezie“, „lidskost“, „příroda“, jejich autonomizací a preferencí estetizace nitra před společenskou činorodostí a účelovou racionalitou však vytvářejí trvalý zdroj napětí. Toto napětí se využívá k relativizaci a proměně tradovaných hodnot. Transgresivní formy subjektivity artikulované v nejradikálnějších estetikách preromantiky, romantiky, dekadence a avantgard provázejí jako stín harmonický ideál měšťanské vyváženosti a působí na jeho postupnou proměnu.44 Přitom i tyto poetiky nacházejí stále nový jazyk překračování stávajících uměleckých konvencí.

V souvislosti s rostoucím „zmasověním“ kultury v poslední čtvrtině 19. století provázené od sedmdesátých let rozvojem rotačního periodického tisku a populárních žánrů, jako byly románové čtivo na pokračování a od počátku 20. století film, pak metamorfuje zčásti klasická měšťanská subjektivita do podoby subjektu, který můžeme nazvat jako kolektivně organizovaný. Tento subjekt sice vychází z tradice klasické měšťanské subjektivity, na místo víry v samostatné vedení v duchu liberalismu 19. století a možnosti člověka harmonizovat nároky na sebe morální a estetickou kultivací však staví síly biologické, rasové, vědecké či psychologické determinace. Tento subjekt se tváří v tvář těmto novým determinantám podřizuje kolektivnímu řízení, stejně jako pravidlům masové kultury.

S pomocí této obecné typologie pak lze popsat společenský vývoj v dlouhém 19. století jako vzestup měšťanské kultury artikulované v různých nacionálně-liberálních programech a její krizi katalyzovanou transgresivními podobami subjektivity a organizovaného kolektivismu. Jako literární historiky nás přitom přirozeně nejvíce zajímají literární kódy, jimiž se v experimentálním prostoru literatury subjektivity artikulují, otevírají reflexi a transformaci. V těchto kódech se propojují konkrétní poetické postupy (nové způsoby vyprávění, charakteristické básnické figury, žánrové modifikace a další) s kulturními a politickými programy.

44 A. Reckwitz, Das hybride Subjekt, s. 205.

Shrnutí hlavních tendencí

Pohlédneme-li z této perspektivy na literaturu českých zemí v dlouhém 19. století, vyvstanou před námi následující hlavní rysy jejího vývoje, jejichž shrnutím zde předznamenáváme obsah jednotlivých bloků této knihy:

1. V duchu osvícenského programu, tereziánských a josefínských reforem se měla literatura stát nástrojem morální a estetické kultivace a harmonizovat odlišné požadavky kladené na moderního člověka (citovost, racionalita). Od sedmdesátých let 18. století se zájem osvícenců soustředil nejdříve na divadlo, kde se zvláště v německy psaném měšťanském dramatu experimentovalo s koncepcemi morální autonomie a na stavovském řádu již nezávislé cti a loajality. S drobným zpožděním proti divadlu se ukázal potenciál (zpočátku německy psaného) románu jako žánru zvláště vhodného k zachycení a harmonizaci protikladných společenských nároků na nitro hrdinů a hrdinek. V rámci sdíleného osvícenského programu se začala obnovovat také česky psaná literatura, už proto, že osvětové cíle vyžadovaly zapojení vernakulárního jazyka srozumitelného větší části venkovského a maloměstského obyvatelstva. Tato lidově osvětová funkce zároveň česky psanou literaturu a drama do budoucnosti výrazně limitovala. Proto se první trhliny esteticko-morálního osvícenského paradigmatu začaly rýsovat od konce osmdesátých a devadesátých let 18. století nejdříve jen v německy psaných gotických a hororových románech a povídkách. Zde se opět jasně ukázala neredukovatelnost člověka na morálně racionální vzory.

2. Na začátku 19. století získala ovšem také česky psaná tvorba s doceněním venkovské společnosti a českého dávnověku novou funkci, neboť oba zdroje inspirace nabídly protiklad k současné městské společnosti a negativním rysům spojovaných s příliš radikálním osvícenstvím a nebezpečnou (německou) románovou tvorbou. Česká vlastenecká literatura vycházející z lidově osvětových snah umožnila projektovat měšťanské hodnoty do lidové idyly a ideální středověké minulosti

a zde je harmonizovat. Podobně dokázala obrozenská kultura využít potenciál uměřené smíchové tradice a satiry stejně jako tragiky pro upevnění hodnotového kodexu měšťanské a vlastenecké společnosti. Naopak radikalizace původně osvícenského ideálu autonomie se v díle Karla Hynka Máchy a několika s ním spřízněných převážně německy píšících básníků obrátila proti snahám harmonizovat vnitřní rozpory subjektu. V poetice subjektivního romantismu sdílené oběma jazyky se tak poprvé objevila k měšťanské subjektivitě alternativní transgresivní subjektivita odhalující bytostné rozpory lidského nitra. Když se v průběhu třicátých a čtyřicátých let s nástupem generace Mladé Čechie dostaly do popředí česky i německy psané literatury dosud implicitní politické programy, ukázalo se již zřetelně, jak velké rozdíly se skrývají v různých pojetích „vlastenectví“, která se dosud jevila jako kompatibilní.

3. Porevoluční doba si sice vynutila utlumení explicitních politických programů, tím více však politika a různé koncepce společenského řádu pronikly do vnitřní struktury literárních děl: díla česky i německy píšících autorů padesátých let nacházela nápadité poetické výrazy pro „řád“ skrytý ve společnosti a přírodě a kompenzovala tím obavy z negativních důsledků revoluce a jí uspíšené proměny společnosti. Prózy této doby, zvláště román „časový“ založený na poetice paralelního kladení vícera dějových linek (Roman des „Nebeneinander“), se nasycovaly v nebývalé míře sociálními tématy a „zreálňovaly“ v prostoru politizovaném nacionálním bojem. V době obnovené ústavnosti šedesátých až osmdesátých let pak mohly znovu vystoupit politické programy do popředí literárních děl, když v literární komunikaci získávaly stále větší roli měšťanské spolky a vzájemně si konkurující „národní“ divadla. Na poli těchto institucí mohly prostřednictvím literatury a divadla manifestovat měšťanské elity své politické a estetické programy harmonizující napětí ve společnosti i moderním subjektu. Mezi řádky kulturně pesimistické lyriky této doby se však již v obou jazycích ohlašovaly pochybnosti měšťanské kultury, zda lze sladit protikladné požadavky na subjekt.

1. V roce 1886 vyjádřil původem moravský fyzik Ernst Mach krizi tradiční měšťanské subjektivity kresbou, na níž zachytil své tělo plynule přecházející do okolního světa včetně částí obličeje, které běžně nevnímáme. „Já“ podle Macha nepředstavuje žádnou neproměnlivou, určitou a ostře ohraničenou jednotkou, ale tvoří jej proměny jednotlivých počitků. Je tak pouze zobecněním této řady počitků vznikajícím jako vedlejší efekt při praktickém uchopování světa. Mach shrnul své pozorování v tvrzení, že „já nelze zachránit“.

4. Triumf měšťanského umění v poslední třetině 19. století se tak současně ukázal jako předzvěst jeho krize. Původně osvícenský ideál autonomního estetického a morálního subjektu se v nově vznikající masové kultuře začal jevit jako stále nereálnější. Liberální časový román se transformoval do románu hraničářského, který nalezl odlišnou podobu v německé literatuře posedlé v této chvíli obranou před vzestupem českého vlivu a v české literatuře upevňující nově nabyté sebevědomí. Místo lidství, které by bylo možné neustále kultivovat, a vyvážené harmonie nalezl v sobě moderní člověk také skryté zvíře, svět pudů a odcizení v nově vytvořené masové společnosti. Humanistické vzdělání se v té chvíli ukázalo být pro mnohé spíše přítěží, subjekt kognitivním klamem, poezie vzývající lidovou píseň konvencí, morálka měšťanských dramat společenskou drezurou. Řešení této krize klasické měšťanské subjektivity nacházel takto otřesený člověk jednak v umocnění transgresivní estetiky, odmítající transparentnost jazyka a autonomizující estetické nazírání světa, přičemž zde vývoj v české literatuře otevřený francouzským, ruským a zahraničním německým vzorům několik let předbíhal srovnatelné tendence v německy psané literatuře z českých zemí. Jiné řešení krize klasické měšťanské subjektivity skýtala masová kultura národních hnutí, prostá próza hraničářských románů a sen kolektivisticky organizovaného vedení, které by z člověka sňalo tíži zodpovědnosti za jeho vlastní volby. Nezmizely konečně ani pokusy o oživení někdejších měšťanských ideálů celistvého subjektu — ať již v podobě expresionistického „nového člověka“, či snahách o novoklasicistní syntézu modernistické zkušenosti. První světová válka pak vstoupila jako katalyzátor do těchto změn a uspíšila nejen rozpad staré monarchie, ale i klasické měšťanské subjektivity.

Koncepční a pojmové volby

Příběh, který vypráví tato kniha, vyvstává z interpretací stovek děl, u nichž lze hledat také další klíče jejich porozumění. Kladením literárního textu do popředí necháváme bio-bibliografickou

stránku literárních dějin, stejně jako recepční historii vstupovat do výkladu pouze tam, kde doplňuje interpretační přístup. Jsme si vědomi toho, že výběrem jedné konkrétní perspektivy opomíjíme jistě mnoho jiných možných pohledů na literární vývoj dlouhého 19. století.

S tím souvisí také volba pojmů, které zde užíváme. Antropologickým akcentem upozaďujeme tradiční periodizaci literárních dějin do „ismů“ proto, že se jejich vymezení jeví natolik diskutabilní, v historii proměnlivé a závislé na konvencích, že by výklad zbytečně zatížilo. Rozdílnost pohledů bohemistiky a germanistiky na směry označované jako preromantismus, hnutí Bouře a vzdoru, klasika či klasicismus by tento problém ještě zesílily. Jednotlivé „ismy“ zde proto používáme nikoli pro označení epoch či s nárokem na systematické rozřazení všech literárních prostředků, ale pouze pro vyjádření konkrétních literárních vlastností díla tradičně s těmito pojmy spojovanými.

Nedorozumění může vzniknout také u jiných, pro nás zde podstatných pojmů, které mají v češtině a němčině odlišné významy, jako je zde klíčový pojem „měšťanský“, německy „bürgerlich“. Zatímco v němčině nabývá současně dvou významů „měšťanský“ i „občanský“, s celým trsem asociací (humanitní, civilní a další), v češtině máme tendenci spojovat jej úžeji s konkrétním společenským stavem, měšťanstvem. Do první poloviny 19. století se však i český úzus podobal tomu německému.45 Píšeme-li zde proto o klasickém měšťanském subjektu, máme jím na mysli nikoli označení sociálního stavu (obyvatele měst s městskými právy), ale právě tento široký význam klouzající mezi slovy občanský a měšťanský, který byl v obou jazycích běžný ještě na počátku 19. století. Pojmem označujeme právě onu formu subjektivity (způsobů vnímání, prožívání a jednání) vtělenou do textů bez ohledu na skutečný sociální status jejich autorů i postav. Můžeme tak mluvit o „klasické měšťanské subjektivitě“ v souvislosti s měšťanskými truchlohrami konce 18. století, ačkoli v pražském prostředí (a podobně i v jiných německých

45 Václav Smyčka, „Bürger“ jako měšťan, poddaný, občan, člověk, či vlastenec? Politická subjektivita v zrcadle dějin pojmů, Cornova 13, 2023, č. 1, s. 7–21.

regionech) v rolích hlavních postav převažovali dosud aristokraté. Stejně tak se liší toto označení od výrazu „měšťácký“, který nese hanlivé zabarvení a odráží snahu avantgard či kolektivisticky organizovaných aktérů závěru 19. a počátku 20. století vytvořit si odstup od této formy měšťanské subjektivity.

Vysvětlení si žádá i označení zemských a jazykových identit (respektive národních) identit, tedy užívání pojmů český, českoněmecký, sudetský a podobně. Také zde se totiž jazykový úzus v češtině a němčině rozchází. Zatímco čeština označuje slovem „český“ jak jazykovou či etnickou přináležitost k „Čechům“, tak i geografické označení přináležitosti k regionu, němčina tradičně tyto dva významy odstiňuje. „Böhmisch“ vyjadřuje častěji „český“ ve významu zemské přináležitosti („pocházející z Čech“), jazykově či etnicky „český“ vyjadřuje naopak slovo „tschechisch“ (respektive czechisch, čechisch, cžechisch a podobně). Vše se však ještě komplikuje tím, že německý úzus současně dovoloval užívat slov „böhmisch“ také pro označení jazyka češtiny a někdy i identity čili ve stejném významu jako „tschechisch“ a „Tscheche“.46 I zdánlivě banální volba slova nás tak již od začátku staví na nebezpečné pole nacionálně brizantních politických programů. Zatímco čeština nás vede spíše k tomu ztotožňovat etnické Čechy s obyvateli Čech, němčina dává možnost vyjádřit přináležitost k regionu (Böhmen) bez nutně jazykové a etnické přináležitosti k Čechům. Jak však ukazují různé způsoby užití těchto variant v němčině, i zde tento rozdíl platil jen někdy a někde. Abychom zde ponechali rozdíl mezi označením regionální a jazykově české příslušnosti, píšeme v druhém případě jednoduše „český“, „Češi“ a zvláště v případě starších epoch, kdy nelze jednoznačně předpokládat nacionální sebeidentifikaci, „česky píšící“. V prvním případě doplňujeme do závorky (böhmisch) či slovo opisujeme („zemsky český“ a podobně). Pro označení německy hovořících a píšících autorů z Čech a Moravy zde užíváme buďto opis, nebo saháme

46 Pro větší jednoznačnost se pak někdy uvádělo „stockböhmisch“, „Stockböhme“ (mohli bychom přeložit jako čistě český a čistý Čech), aby se odlišila etnickou a jazykovou příslušnost od zemské.

k ekvivalentu běžného německého označení „deutschböhmisch“, „deutschmährisch“, tedy „českoněmecký“ a „moravskoněmecký“.

Obtížný výběr jsme konečně museli podniknout také u každého autora a díla, které v knize zmiňujeme. Vybírali jsme jednak autory a díla kanonická, jednak méně kanonická, avšak zastupují podstatný znak ve vývoji subjektivity. Nemalé problémy nám přitom do cesty kladla odlišná míra obeznámenosti s česky a německy psanou literaturou. Zatímco v prvním případě stojí dnes badatel na již relativně dobře pramenně zmapovaném poli a může vycházet z lepší obeznámenosti čtenáře, v případě německy psané literatury z českých zemí vzhledem k historické diskontinuitě bádání stále ještě chybí v mnoha ohledech základní výzkum — a tím spíše čtenářská připravenost.

Jistě jsme tak nevytvořili ani zdaleka materiálově vyčerpávající práci. Snad se nám ale podařilo nabídnout způsob, jak uchopit literatury Čech, Moravy a Slezska bez apriorního jazykového rozdělení, a neztratili jsme přitom schopnost vypovídat47 o dlouhodobých procesech, z nichž vzešla moderní literatura a kultura této země. Doufáme, že jsme tím nalezli přístup k literárním dějinám, kterým lze vyprávět o tom, „kdo jsme a odkud přicházíme“, aniž bychom redukovali naši identitu na jazykově-etnické vědomí.

47 K diskuzi o narativitě historiografie viz Václav Smyčka — Mirek Němec — Václav Petrbok a kol., Fünf Entscheidungen für eine synoptische Literaturgeschichte der böhmischen Länder im langen 19. Jahrhundert, Brücken. Zeitschrift für Sprach-, Literatur- und Kulturwissenschaft 28, 2021, č. 1, s. 123–132, zde s. 123–124.

1. Osvícenství — emancipace a disciplinace člověka literaturou

(1760–1805)

Počátky moderní literatury

„Protože nyní musí každý učeň, každý stařec, každá dáma a každá krásná slečinka číst.“

Na podzim 1760 se v Praze potkaly dvě literární kultury, které by stěží mohly být odlišnější. V Klementinu tehdy umíral misionář Antonín Koniáš, pověstný symbol násilné pobělohorské rekatolizace, a s ním jako by se pomalu začala loučit i éra baroka. Tato kultura kladla do centra aristokratické, či naopak lidové divadlo v jeho bujaré improvizované podobě, operu, hudbu a architekturu, náboženské poutě, kancionály, kramářské písně a slavnosti. Umění zde tvořilo dosud neodmyslitelnou součást náboženského kultu a společenské reprezentace. Své vzory hledalo v katolické jižní Evropě a rakouských zemích habsburského soustátí.

V čase, kdy se scházeli jezuitští bratři k modlitbám za Koniáše a sbírali doklady pro budoucí legendy,1 dokončoval na druhé straně Vltavy v Ostruhové, dnešní Nerudově, ulici písař komorního úřadu Johann Josef Eberle dílo, které jako by patřilo

1 Martin Svatoš, Jezuitské elogium P. Antonína Koniáše, Szersznikův bio-bibliografický medailon a jeho vliv na misionářův obraz v české literární historii, Listy filologické 125, 2002, č. 1/2, s. 33–51, zde s. 33.

již úplně jiné době. Ve směšnohrdinském eposu Der verlorene Hut zu Wien (Ztracený klobouk u Vídně) karikoval Eberle s voltairovským nadhledem všední život městských šviháků své doby a patos antického žánru. Udržoval si při tom stejný odstup od nabubřelého světa aristokracie jako od řádového a lidového prostředí. Své vzory nespatřoval už na katolickém jihu střední Evropy, ale v soudobé klasicistně osvícenské literatuře Británie, protestantských oblastech Německa, Švýcarska a Francie. Přitom si dobře uvědomoval nezvyklost své osvícensky orientované literární tvorby mezi Čechy: „Čech [Böhme], který se odváží na dráhu Popea a Despréauxe a napíše takřka tisíc německých veršů, které by nedělaly ostudu ani Zachariaeovu peru, není to podivné stvoření?“2 ptal se Eberle v předmluvě. Proč by nemohl, odpovídal si a kladl za příklad švýcarského básníka Albrechta von Haller, který taktéž pocházel z vícejazyčného regionu na periferii střední Evropy.

S Eberleho snahami tak počíná u nás hledání nových spojení se západoevropskou osvícenskou literaturou. Ta se šířila od počátku tohoto století z Anglie přes Nizozemsko, Francii, Švýcarsko a Dánsko do protestantských oblastí rozdrobených německých států. Stála na oblibě nových literárních žánrů, jako byl sentimentální román, směšnohrdinský epos, výchovné robinsonády, morální týdeníky (časopisy s esejisticko-beletristickým obsahem a fiktivním vypravěčem), a na uměřeném měšťanském divadle. S nimi se rozšiřovaly i osvícenské vzory chování, měšťanské hodnoty činorodosti, individualizované morálky a citlivosti.

Eberle zůstával ve svém obdivu k osvícenské literatuře a psaní směšnohrdinských eposů kritizujících aristokracii3 v Čechách

2 „Ein Böhme, welcher sich auf die Bahn eines Pope und Despréaux gewaget, und bey nahe ein Tausend deutsche Verse geschrieben hat, welche auch die Feder des so beliebten Zachariae nicht entehren dürfen, ist das nicht ein seltsames Geschöpfe?“ Johann Joseph Eberle, Der verlorene Hut bei Wien, Wien 1761, s. 1. Eberle zde míní Alexandera Popea, Nicolase Boileaua-Despréauxe a Justuse Friedricha Wilhelma Zachariae.

3 Johann Joseph Eberle, Das Strumpfband. Ein comisches Heldengedicht, Frankfurt am Main — Leipzig, 1765.

ovšem ještě dlouho nepochopen, protože se katolické země střední Evropy otevíraly osvícenství jen pomalu. Bránily tomu konfesijní hranice i menší podíl měšťanských vrstev, které by se na osvícenské kultuře podílely. Zatímco v polovině století měly všechny západo- a severoevropské metropole již své morální týdeníky po vzoru londýnského listu The Spectator, Praha je stále neznala. V šedesátých letech ji v tomto směru předběhly dokonce i katolické metropole Vídeň, Varšava i Prešpurk, dnešní Bratislava. Berlínští literární kritikové, jako byl Friedrich Nicolai, v nejprestižnějším středoevropském kritickém časopise Allgemeine deutsche Bibliothek líčili Čechy jako zemi, „kde to stále vypadá dost temně“4 a barokní katolická společnost jim oplácela okázalou ignorací a nepochopením. Tuto izolaci umocňovaly opakované války s Pruskem, v nichž ztratily české země většinu Slezska, které jim bývalo přirozeným prostředníkem s protestantským světem evropského severozápadu. Nechyběly sice pokusy protestantských literátů, jako byli Johann Christoph Gottsched a Christoph Martin Wieland, o uplatnění na bohatém habsburském dvoře, první z nich dokonce krátce spolupracoval na jediném dosavadním učeneckém časopise českých zemí, olomouckých Monathliche Auszüge alt- und neuer gelehrter Sachen (1747–1748).5 Žádný z těchto pokusů však neměl delšího trvání. Krušné hory a Krkonoše tak i nadále oddělovaly nejen rozdílné konfese, ale i odlišné výrazové světy.

Právě severo- a středoněmecká přezíravost k nesmělým literárním pokusům z Čech však začala v Praze na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 18. století podněcovat nový literární život. Když v roce 1771 bilancoval v úvodníku nového pražského recenzního časopisu Prager gelehrte Nachrichten (1770–1772) Mikuláš Adaukt Voigt rozporuplné přijetí další várky Eberleho veršů v tehdy prestižním výmarském periodiku Der teutsche

4 „[…] wo es noch ziemlich dunkel aussieht.“ Anonym, Willmanns Leben und Reisen, Allgemeine deutsche Bibliothek, sv. 57, 1784, s. 135.

5 Václav Petrbok, Počátky literární kritiky v českých zemích v sedmdesátých letech 18. století, in: Dalibor Dobiáš — Václav Smyčka (eds.), Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), Praha 2021, s. 79–117, zde s. 98–99.

Merkur a srovnával literární tvorbu českých zemí a sousedních regionů, vzplál pro nový program kulturní obrody:

Jak urážlivé je pro nás, když někteří pochybují, že těžké mlhy, které zahalují naši vzdělanost, naši zručnost, naše uvažování, nebudou nikdy moci být proniknuty nejsilnějšími paprsky slunce; když, dopouštějíce se nejvyššího zneuctění národa, chválí v zahraničních časopisech každého pisálka — každého polovičního poetu — každou ubohou deklamaci jen a pouze proto, že onen autor bydlí u nás: tak, jako když se třeba považují zpitvořené kresbičky Egypťanů za hodné naší pozornosti, neboť se má jednat o první počátky umění, a když nás uvádějí za příklad ostatním osvíceným národům Německa stejně jako zříceniny gotických budov coby památníky barbarství.6

Voigt, obeznámený s literární a vědeckou produkcí konfesijně smíšené Porýnské Falce, kde přes šest let působil jako kazatel a farář, se nehodlal smířit s obrazem „temných Čech“. Proklamoval všeobecnou obrodu zemské kultury, která by navazovala na osvícenské snahy v západní Evropě:

Již dávno měl zahraniční učence od těchto ponižujících předsudků odvrátit rychlý pokrok v literatuře, zřejmý od pozoruhodné epochy, kterou v Rakousku na tomto poli započal [Joseph von] Sonnenfels, světlo, které se odtud rozšířilo také do Čech a ostatních korunních zemí, vkus, který se

6 „Wie beleidigend ist es für uns, wenn man zweifelt, daß die groben Dämpfe, die unsre Gelehrsamkeit, unsern Umgang, unsre Denkungsart umwölken, den stärksten Stralen der Sonne jemals durchdringbar seyn werden; wenn man mit der äußersten Entehrung der Nation jeden Scribler — jeden Halbpoeten — jede elende Deklamation in auswärtigen Journalen nur aus dieser Absicht preiset, weil der Verfasser bey uns wohnet: so wie man etwann die verzerrten Zeichnungen der Egyptiern, als die ersten Anfänge der Kunst, einer Achtung würdig hält; und wenn man uns den übrigen aufgeklärten Völkern Deutschlands gleich den Ruinen gothischer Gebäude als Denkmäler der Barbarey anführt.“ [Nikolaus Adaukt Voigt?], Vorbericht, Prager gelehrte Nachrichten 1, 1771, č. 1, [s. 1–6, zde s. 2].

začíná objevovat v přírodovědě, v numismatice, v dějinách vlasti, v ekonomii, v jemnějších částech právní vědy, katedry, které mají být obsazeny ve všech zemích rakouských států těmi nejschopnějšími muži, a díla ze všech oblastí věd, která vycházejí denně na světlo.7

Tento program nebyl primárně národněobrozenský, jak se později mohl jevit v 19. století. Daleko spíše šlo Voigtovi o budování zemsky zakotvených sítí literární komunikace a prestiž celého regionu.

Osvícenský optimismus dodal nicméně nový život i vlasteneckým „obranám“ českého jazyka vycházejícím z tradice barokního vlastenectví. Obrany češtiny v této době — jako například ta z pera olomouckého knihovníka Hankeho z Hankensteina — spatřovaly v reformních krocích vídeňské vlády (na rozdíl od privátních úvah Františka Martina Pelcla) nikoli ohrožení, ale nadcházející pozvednutí češtiny. Svědčit o tom mělo třeba zavedení výuky českého jazyka na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě od roku 1755 a na vídeňské univerzitě od roku 1775. Tento osvícenský optimismus se opíral o představu vzdělání jako nezbytné ctnosti dobrého občana, a tedy i potřeby vernakulárního vzdělání.8

Sebevědomí těmto programům dodávalo srovnání se západní Evropou a víra, že se i v českých zemích bude literární kultura rozvíjet s podobnou dynamikou a v podobných fázích, jako to

7 „Der schleunige Fortgang in der Literatur, seit der merkwürdigen Epoche, die Sonnenfels in diesem Fache für Österreich macht — das Licht — das sich von daher auch auf Böhmen und die übrigen k. k. Erbländer verbreitet — der Geschmack, den man an der Naturgeschichte, an der Münzkunde, an der vaterländischen Geschichte, an der Oekonomie, an den feineren Theilen der Rechtsgelehrtheit zu finden anfängt, — die Lehrstühle, die man in allen Landen der österreichischen Staaten mit den tüchtigsten Männern zu besetzen sucht, und — die Werke, aus allen Theilen der Wissenschaften, die täglich ans Licht treten, hätten auswärtigen Gelehrten dieses für uns erniedrigende Vorurtheil schon lange benehmen sollen.“ Tamtéž, s. 2–3.

8 Daniela Tinková, Osvícenství 2. Formování veřejnosti a informační revoluce (1740–1792), Praha 2024, s. 329–335, 486, 493.

bylo možné pozorovat v tamních regionech. I první morální týdeníky tak v Praze recenzenti Prager gelehrte Nachrichten vítali jako nevyhnutelnou fázi v procesu, který proběhl nebo postupně probíhá v různých regionech Evropy:

Když začne v určité zemi kvést estetika, když se snaží čistší styl nahradit styl suchý, kancelářský, když četbymilovný jinoch počne napodobovat vzory, které má před očima, když dokonce sám začne kout malé filozofické úvahy a zdobí je satirickými a vtipnými nápady, tu vznikají obvykle týdeníky takového typu, jaký zde máme před sebou.9

Východiskem tohoto optimistického výhledu byla představa o neustálém šíření čtení a psaní jako nutných dovednostech řádného občana a vkusu a citlivosti jako nových občanských ctnostech. Již několik týdnů před Voigtovým článkem se psalo v ohlášení vůbec prvního recenzního pražského časopisu Neue Litteratur (1771–1772) o „klíčcích vzkvétající vzdělanosti“ a nastávající módě čtenářství, podle níž „každý učeň, každý stařec, každá dáma a každá krásná slečinka (díky osvícená dobo) musí číst, pokud nechtějí být počítáni mezi ty, kdo postrádají dobrý vkus“.10 Nyní začalo být také v Čechách mezi měšťany a šlechtou, ba dokonce i důstojníky, vojáky a prý i mezi ženami pražské střední

9 „Wenn die schönen Wissenschaften in einem Lande aufzublühen anfangen — wenn eine reinere Schreibart den Kanzeleywust zu verdrängen suchet, — wenn der lesbegierige Jüngling die Muster, die er vor seinen Augen hat, nachzuahmen anfängt, — wenn er selbst kleine philosophische Betrachtungen schmiedet, und sie mit satyrischen und witzigen Einfällen zu schmücken suchet; so entstehen gewöhnlich Wochenschriften von einem Gepräge, wie die, so wir hier vor Augen haben.“ P., Verlegt Franz Höchenberger, Prager gelehrte Nachrichten 2, 1772, č. 20, s. 309–311, zde s. 309.

10 „Den da jetzo, jeder angehender Lehrling in den Wissenschaften — jeder Greiß — jede Dame — und jedes schöne Fräulein — (Dank sey es denen sich aufklärenden Zeiten) lesen muß, wenn es nicht unter diejenigen gezählet seyn will, die keinen guten Geschmack besitzen: so ist es gewiß höchst nothwendig diese Keime der aufblühenden Gelehrsamkeit, mit väterlicher Hand zu pflegen.“ Anonym, Ankündigung des Wochenblats mit der Aufschrift Neue Litteratur, leták přivázaný k Neue Litteratur, 1771.

2. Mědiryt zachycuje fiktivní vypravěčku morálního týdeníku Die Unsichtbare (1770–1772), která s pomocí kouzelné tinktury dokáže zmizet a neviděna pozorovat Pražany.

třídy vhodné stavět na odiv svůj „dobrý vkus“ v literatuře a prezentovat „citlivé nitro“ jako příznak nových občanských ctností: „Od té doby, co osvícenství proniklo až do kořalkáren a ženské u výčepu si čtou Siegwarta,“ praví voják v jednom z dramat bývalého jezuity, zednáře a historika Ignáce Cornovy z roku 1786, „musí mít i husar v kapse u šavle trochu módního čtení, chce-li si uchovat v civilu něco ze cti, kterou dobyl na válečném poli.“11 Po odeznění sedmileté války se tak přes Krušné hory a Krkonoše šířila do českých zemí čtenářská kultura typická dříve pro protestantské země. Samotný počet čtenářů byl sice stále ve srovnání s 19. stoletím poměrně nízký: obecně se odhaduje, že mezi lety 1770 a 1800 mohl stoupnout ve střední Evropě zhruba z 15 % na 25 %.12 Ohlašoval se zde však nový způsob čtení, který stimuloval mnohem více oběh a produkci knih a jenž byl dosud záležitostí jen nemnohých učenců. Na místo intenzivního čtení, kdy se čtenář věnoval stále stejným textům se silnou kulturní funkcí, jako byla Bible či Hájkova kronika, se přecházelo ke čtení extenzivnímu. To vyžadovalo stále nové tituly i mnohem dynamičtější oběh knih. Zatímco dříve mohly číst celé generace jedné rodiny tutéž Hájkovu kroniku, levné brožované romány a tištěné hry se střídaly nyní v rukou čtenářů s každou novou návštěvou čítárny či knihkupectví. Současně s tím rostla také potřeba korespondence nejen jako praktického, ale i elegantního společenského styku také pro střední měšťanské vrstvy. Návody na správné a oduševnělé psaní německých dopisů adresované obyčejným měšťanům v Čechách vycházely v Praze a dalších českých a moravských městech takřka každý rok a očividně patřily k dobře prodejnému artiklu.13 Na nácviku psaní dopisů

11 „Seit dem die Aufklärung bis in die Brandweinhäuser gedrungen ist, und die Bierschenkinnen den Siegwart lesen; muss ein Husar, wenn er das Bischen Ehre, das er im Felde erjagt hat, in Quartieren nicht wieder verlieren will, in der Säbeltasche auch bisweilen einen Fetzen Modegelehrsamkeit mitführen.“ Ignatz Cornova, Die liebreiche Stiefmutter, Prag 1786, s. 15.

12 Reinhard Wittmann, Geschichte des deutschen Buchhandels. Ein Überblick, München 1991, s. 174.

13 Anonym, Prager Briefsteller, Prag 1783, 1784; Johann Ludwig Adlerjung, Theoretisch-praktischer Briefsteller für mannigfaltige Fälle des bürgerlichen Lebens,

vystavěl i první profesor nového oboru „krásných věd“ (kombinace estetiky a dalších humanitních disciplín) na pražské univerzitě Karl Heinrich Seibt praktickou výuku literárního stylu.14

Revoluce ve čtení a psaní tak nepřinášela jen nové myšlenky a emancipační programy, ale i habituální změny měšťanských a aristokratických elit na nejhlubší úrovni. Tiché čtení a psaní jako nové kulturní praxe, které vyžadují od čtenáře bdělé soustředění, šířily nenápadně v měšťanských a aristokratických elitách nové formy subjektivity:

Měšťanské praktiky sebeutváření pomáhají ke vzniku specifické formy subjektivity orientované do nitra. Zprostředkované a koncentrované v tělesné motorice a pozornosti ducha se utváří elementy kognitivního a emočního, z části též imaginativního „vnitřního světa“: cestou reflexe — například biografických možností a morálních dilemat — pozorování sebe sama a emočně senzibilizovaného vnitřního prožívání.15

Čtení a psaní se zakořeňovaly jako součást všedního dne a s ní se šířily ve společnosti i nové způsoby soustředění a niternosti, dvě klíčové podmínky měšťanské subjektivity.

Prag 1790, 1809, 1816; Anonym, Nützlicher Briefsteller für alle vorkommende Fälle im menschlichen Leben. Nebst einem Titularbuche und verschiedener Aufsätze für das gesellschaftliche Leben, Olmütz — Brünn [kol. 1790]; Anonym, Der nach der neuesten und besten Art eingerichtete Briefsteller. Für jeden Stand Alter und Geschlecht, nebst den nöthingen Anweisungen für alle Arten von kaufmannischen und bürgerlichen Briefen […], Prag — Leipzig — Budweis 1790; Johann Friedrich Ernst Albrecht, Briefsteller für Kinder und Erwachsene, welcher Briefe schreiben nicht abschreiben lehrt, Prag 1793; Anonym, Neuester Briefsteller, oder Anweisung, wie man Briefe ausfertiget, Prag 1798; Josef Kottnauer, Vollständiger neuer prager Briefsteller, in allen Vorfällen und Geschäften des gesellschaftlichen Lebens, Prag 1803, Josef Jakub Tandler, Dokonalý Jednatel, aneb, Zemský Advokát obsahující v sobě některé formule obyčejných a potřebných listů 1–2, 1794–95, 1804, 1820.

14 Václav Smyčka, Veřejná nitra. Emoce a výraz v kolegiu Karla Heinricha Seibta, Cornova 4, 2014, č. 1, s. 61–81.

15 Andreas Reckwitz, Das hybride Subjekt. Eine Theorie der Subjektkulturen von der bürgerlichen Moderne zur Postmoderne, Berlin 2020, s. 167.

Jazyková prestiž a ekonomie knihy

Jaksi automaticky většina osvícenců vycházela z toho, že obrodu literární kultury bude třeba vést v českých zemích především v němčině, jazyku dominujícímu osvícenské kultuře ve střední Evropě. Vždyť latina se pro svoji nesrozumitelnost širším vrstvám společnosti a spjatost s barokní kulturou jevila pro beletristickou tvorbu již jako nevhodná, a tak se latinská beletrie omezovala v poslední čtvrtině 18. století v českých zemích takřka pouze na církevní a školské prostředí. I zde ovšem ztrácela v důsledku tereziánských a josefínských reforem své někdejší postavení. Výuka v nově zakládaných hlavních a normálních školách (Haupt- a Normalschulen) probíhala již německy. K němčině přecházely od roku 1779 nově reformovaná gymnázia a od roku 1784 také většina univerzitních oborů (už o dvacet let dříve začali německy přednášet profesoři krásných věd a kameralistiky). Také italština, a zvláště francouzština vyvolávaly u osvícenců v sedmdesátých letech 18. století rozpaky coby jazyky aristokracie a nepřirozené vyumělkovanosti. Hrabě Hartig, sídlící v Praze, či hrabě Lamberg, pocházející z Brna, sice hovořili a svá díla psali francouzsky,16 frankofilie aristokratických a vyšších měšťanských vrstev se ovšem stávala od druhé třetiny sedmdesátých let 18. století častým terčem posměchu měšťanských autorů a dramatiků. Ignác Cornova, Heinrich Ferdinand Möller a Gottfried Immanuel Wenzel, jak ukážeme v následující kapitole, ve svých hrách parodovali strojené míšení francouzštiny a němčiny a navazovali tím na kampaň středo- a severoněmeckých dramatiků, například Gottholda Ephraima Lessinga. Vznikaly i polemické dialogy zaměřené proti užívání francouzštiny šlechtickými kruhy, které svojí rétorikou připomínají pozdější Jungmannova Rozmlouvání o jazyce českém.17

16 Jaroslav Stanovský, Maxmilián hrabě Lamberg. „Světák“ mezi Evropou a Moravou, Cornova 11, 2021, č. 1, s. 15–39.

17 Josef Jungmann, O jazyku českém, Hlasatel český 1, 1806, č. 1., s. 43–49; Týž, O jazyku českém. Rozmlouvání druhé, Hlasatel český 1, 1806, č. 3, s. 321–354; Anonym, Dialogen ohne Endzweck, Prag 1778.

V této době ovšem čeština hrála stále ještě pouze úlohu úctyhodného symbolu královské minulosti a stavovské autonomie, nebo naopak prostého jazyka venkovského obyvatelstva. Státní správa se češtiny sice ujímala a podporovala její výuku (a to dokonce dříve na rakouských než českých vzdělávacích institucích), zájem o ni byl ovšem jen pragmaticky podmíněný potřebami komunikace německy fungujících úřadů s poddanými či potřebami církevní správy, která se vernakulárního jazyka z povahy věci nemohla vzdát. Někdy však vkládali i německy píšící autoři z Prahy do svých textů česká pořekadla či volili česká „mluvící jména“ jako své pseudonymy, aby tak přátelsky pomrkávali po svých čtenářích, u nichž předpokládali znalost obou jazyků.

Pro němčinu jako literární jazyk naopak hovořila její nadregionální srozumitelnost, která se ukázala být zásadní pro rozvoj obchodu s knihami, jež bylo možné z Prahy a Brna prodávat přes lipský trh a vídeňské pobočky nakladatelů do celé střední Evropy. Díky napojení na nadregionální německé knižní trhy se vyplácelo v Praze, Brně i Opavě tisknout a distribuovat knihy. Zatímco na počátku 18. století se nacházelo v Praze jen asi šest knihkupectví, v roce 1780 jich nalezneme již dvanáct a tento počet se dále zvyšoval.18 Počet knih vydávaných v Čechách vzrostl podle Michaela Wögerbauera ze 110 nových titulů ročně v padesátých a šedesátých letech 18. století na 225 novinek v letech sedmdesátých, v posledním roce století dokonce na 284 nových titulů.19 Také na Moravě se knižnímu trhu dařilo. Zatímco v roce 1772 zde existovalo zřejmě šest knihkupectví, v roce 1781 máme zprávy již o celkem jedenácti podnicích.20 Společně s tím vznikaly také další instituce literární kultury umožňující

18 Zdeněk Šimeček, Geschichte des Buchhandels in Tschechien und in der Slowakei, Wiesbaden 2002, s. 32.

19 Michael Wögerbauer, Vývojové tendence tiskové produkce v Čechách 1749–1800, in: Claire Mádl — týž — Petr Píša, Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848), Praha 2019, s. 143–155, zde s. 150.

20 Z. Šimeček, Geschichte, s. 36–38, 40–44.

lepší oběh knih, zvláště komerční čítárny zřizované nakladateli i samostatnými podnikavci. V roce 1772 vznikl v Praze první komerční čtenářský kabinet nakladatele Wolfganga Kristiána Gerleho a do konce devadesátých let bychom nalezli jen v Čechách přinejmenším čtyři další takovéto podniky (jeden další v Praze, dva v Plzni a jeden v Českých Budějovicích).21

Totéž platilo pro divadelní společnosti, které zřídkakdy mohly působit déle na jediném místě, a tak pro ně šířeji srozumitelný německý repertoár nabízel lepší uplatnění ve vícero středoevropských metropolích. Divadlo zase podporovalo rozvoj lokálních pražských a brněnských periodik. Nadregionální německé kritické časopisy jako Allgemeine deutsche Bibliothek či Allgemeine Literaturzeitung sice dokázaly do jisté míry podávat aktuální kritiky knih tištěných v českých zemích (tedy alespoň těch německých, byť ojediněle i českých),22 aktuální komentáře k divadelnímu provozu však logicky přinášet nemohly. Vznikal zde tak prostor pro lokální iniciativy, které sice málokdy vydržely déle než pár let, objevovaly se ovšem stále znovu a vytvářely povědomí o svébytnosti zemsky české (případně o něco méně moravské) literární veřejnosti.

Samozřejmost němčiny jako jazyka osvícenského projektu jistě brzdila napojení češtiny a pouze česky čtoucích lidových vrstev na osvícenskou kulturu. Zatímco ve Varšavě vycházely už od šedesátých let dokonce i moderní osvícenské týdeníky v polštině (Monitor), čeština zůstala v oblasti beletrie omezená do osmdesátých let 18. století více méně jen na přetisk starších textů barokní a humanistické doby, lidové a církevní drobné tisky vzdálené soudobé osvícenské literatuře a nečetné překlady z němčiny. Přesto většina „obránců“ češtiny neviděla v německé osvícenské kultuře pouhého konkurenta češtiny, nýbrž

21 Claire Mádl, Čtenářské kabinety, půjčovny knih a proměny způsobu čtení, in: táž — M. Wögerbauer — P. Píša, Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“, s. 301–320, zde s. 305–306.

22 Dalibor Dobiáš — Václav Smyčka, Kritická kultura. Model — literární kritika a diferenciace literárního systému — souřadnice, in: tíž (eds.), Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), s. 17–74, zde s. 55.

spíše partnera kýžené symbiózy obou jazyků.23 Ostatně všichni experti zabývající se v této době češtinou, počínaje učiteli vídeňských ústavů Josefem Valentinem Zlobickým, Maximilianem Schimkem, Janem Václavem Pohlem až po ty působící v Čechách a na Moravě, jako byli František Jan Tomsa, Karel Ignác Thám, František Martin Pelcl a částečně i Josef Dobrovský, byli zaměstnáni ve státních školských institucích a zapojeni do státní německy fungující správy. Mnozí dokonce neviděli mezi vzýváním němčiny coby jazyka civilizačního pokroku a osvěty a potřebou pozvednutí české kultury rozpor. Brněnský pastor Victor Heinrich Riecke například ve svém týdeníku Brünner Wochenschrift (1786) prezentoval němčinu coby samozřejmý jazyk osvěty, který by se měl co nejrychleji rozšířit i v Polsku a Uhrách, a současně vítal snahy česky píšících literátů po kodifikaci češtiny a rozvoji česky psané literatury.24 Dokonce i čeští vlastenci jako Karel Ignác Thám, autor jedné z obran českého jazyka,25 měli za to, že z překladů soudobé německé literatury, například Schillerových Loupežníků, „hojnějšího nabudou užitku, nežli z bezčíslných jiných dosti hrubých a hmotných knih českých“.26 Když od devadesátých let, kdy dospěly první generace absolventů obecných škol, přibývalo i česky čtoucích čtenářů, obratně využil tento potenciál Václav Matěj Kramerius, zeť pražského nakladatele Jana Nepomuka Ferdinanda Schönfelda, aby nabídl českým čtenářům vedle tradičních státem privilegovaných novin také z větší části z němčiny přeloženou mravoličnou, ale i částečně původní cestopisnou a dobrodružnou literaturu.27 Teprve tehdy začalo být zřejmé, že si čeština a němčina mohou konkurovat.

23 František Josef Kinský, Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhmen, Prag 1773, s. 122–136.

24 Victor Heinrich Riecke, Bücher-Nachrichten, Brünner Wochenschrift zum Besten der Armen 1, 1786, č. 9, s. 287–288.

25 Karel Ignác Thám, Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm liknavým a nedbalým, Praha 1918.

26 Týž, Předmluva, in: William Shakespeare, Makbet. Truchlohra v pěti jednáních, Prag 1786, [s. 4].

27 Jan Herben, Matěj V. Kramérius. Osvícenský novinář a buditel, Praha 1926.

Po letech prudkého růstu knižní produkce v sedmdesátých až devadesátých letech 18. století navíc zaznamenal německý nadregionální literární systém krátce po roce 1800 výrazný otřes. Vlivem restriktivní politiky vycházející z potřeby kontrolovat případné revoluční nálady obyvatelstva a vojenských operací během napoleonských válek28 došlo postupně k regulaci některých populárních žánrů knižního trhu (rytířské, dobrodružné a gotické romány) a dočasnému uzavření knihoven a čítáren.29 To ovšem bylo do jisté míry i novou šancí pro česky psanou literaturu a nakladatele, jako byli V. M. Kramerius, Josef Jan Landfras a později Jan Hostivít Pospíšil, kteří byli regulací dobrodružné literatury a problémy přeshraničního obchodu postiženi méně než nakladatelé soustředící se na tyto německé beletristické tituly (Johann Josef Polt, Johann Josef Diesbach, Kaspar Widtmann, August Geers a další).30 Na počátku 19. století bylo proto třeba přebudovat celou strukturu literární komunikace, přičemž větší podíl na ní získala již i česky psaná literatura.

Sítě osvícenské literární komunikace: katedra, tiskárna, úřad, jeviště a palác

S rozvojem literární kultury v posledních třech desetiletích 18. století v českých zemích vzrostl počet česky píšících autorů a rozrůznilo se i existenční zázemí literátů, stejně jako jejich postoj k psaní. Musel-li Eberle na začátku šedesátých let zdůvodňovat, o co jakožto básník z Čech usiluje, žilo v Praze na konci 18. století již několik romanopisců, básníků a dramatiků. Přinejmenším jeden — autor rytířských románů Josef Čapek, respek-

28 D. Tinková, Osvícenství 2, s. 592n.

29 C. Mádl, Čtenářské kabinety, s. 310.

30 Táž, Topografická a funkční diferenciace knižního trhu, in: táž — M. Wögerbauer — P. Píša, Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“, s. 127–143, zde s. 142; Táž, Jak rozšířit a diverzifikovat čtenářskou obec. Reklamní strategie nakladatelů a knihkupců, in: tamtéž, s. 279–300, zde s. 298–300.

tive Czapeck — dokonce úředně uváděl psaní jako jediný zdroj své obživy.31

Vzhledem ke stavovské rozrůzněnosti společnosti se však tehdejší literární obec rozpadala do ještě poměrně diferencovaných skupin s velmi odlišným materiálním a společenským zázemím. Větší část literátů se považovala dosud za součást obecnější „společnosti učenců“ a nevnímali se striktně jako beletristé. Oporou této „učenosti“ byl od tereziánských a josefínských reforem státem podporovaný školský systém a univerzity či církevní instituce. Na pomyslné špici školské výuky literárního vkusu stál již zmíněný K. H. Seibt, původem lužický absolvent českých vzdělávacích ústavů a prestižní lipské univerzity, který nabídnul v roce 1763 císařovně, že bude obor vyučovat zdarma a později obsadil řadu významných postů v univerzitní a kulturní správě. V Seibtově pojetí, jak ukázal Tomáš Hlobil, se spájel ideál estetické výchovy s pragmatickou přípravou mladých adeptů na studium vyšších věd a službu ve státní byrokracii.32 Již ve své nástupní přednášce argumentoval Seibt, že studium „krásných věd“ bystří rozum, zjemňuje imaginaci a cvičí paměť, což jsou schopnosti nutné pro jakékoli intelektuální povolání teologem počínaje a právníkem a státním úředníkem konče. Schopnost vnímat krásu a dobro tak Seibt představil jako základní povinnost osvíceného občana. Vyučoval jim nejen ve svých přednáškách, ale i ve zmíněných praktických kolegiích. Seibt přitom vycházel v duchu klasicismu z představy jediného přirozeného vkusu, při nácviku literárních forem však kladl v průběhu let stále větší důraz na volné zacházení s literárními prostředky a cit pisatele. Ze Seibtova kolegia vyšla řada žáků, kteří se uplatnili ve státní či církevní správě (například

31 Michael Wögerbauer, „Jeho prozatímním zaměstnáním je psát romány“. Zrod a zkáza profesionálního spisovatelství v Čechách kolem roku 1800, in: Tomáš Breň — Pavel Janáček (eds.), „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století, Praha 2009, s. 19–38, zde s. 25.

32 Tomáš Hlobil, Výuka dobrého vkusu jako státní zájem. Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1763–1805, Praha 2011, s. 81–86.

Johannes Debrois, pozdější dvorní prezidiální sekretář, krajští úředníci Půlpánovi či biskup Jan Ferdinand Kindermann), jako učitelé a hofmistři (bajkař Franz Spielmann), ale také jako beletristé (Christian Heinrich Spieß) a dramatici (překladatel Shakespearových dramat do němčiny Franz Josef Fischer či úspěšný herec a autor her Anton Daniel Breicha). Mezi Seibtovy žáky patřil i populární filozof, autor povídek a dvou svazků her Gottfried Immanuel Wenzel či Josef Dobrovský.33

Ačkoli se Seibtův nástupce August Gottlieb Meißner, první protestant na pražské univerzitě od dob Bílé hory, s pověstí ješitného bonvivána, mohl jevit jako odtažitější postava, i on ovlivnil literární prostředí Prahy té doby a řadu domácích autorů. Jak podrobně rozebral Tomáš Hlobil, Meißner přinášel do Prahy na rozdíl od Seibta i impulzy britské estetiky a na saských univerzitách rozšířené antropologické psychologie (Erfahrungsseelenkunde). Ovlivnil tak budoucí německy píšící romantiky, jako byl Josef Georg Meinert, i celou generaci obrozenců, Josefa Jungmanna, Antonína Jaroslava Puchmajera a Josefa Liboslava Zieglera. Nejen univerzitními přednáškami, ale i svými nakladatelskými podniky, a zvláště četnými recenzemi prací autorů z českých zemí Meißner dlouho určoval literární provoz v Čechách. V pozdních letech svého pražského působení udržoval společně s abbém Johannem Josefem Natterem literární salon, kam docházeli německy píšící básník a právník Johann Grosse i zmíněný Josef Jungmann, kterého s Grossem spojovalo přátelství. Právě zde zřejmě mladý Josef Jungmann pronikl poprvé do světa literatury jako básník a kritik.

Mezi spisovatele učeneckého typu patřili samozřejmě také autoři z řad církve a církevních řádů. V první řadě šlo o jezuity, kteří do zrušení řádu měli výsadní postavení na gymnáziích a univerzitách a mnozí na těchto místech působili i poté. Práce profesorů Franze Expedita Schönfelda a Ignáce Cornovy překročily hranice rétorických cvičení a objevovaly čtenářům českých zemí bardskou poezii napodobující písně domnělého Ossiana. Přinášely do českých zemí po vzoru vídeňského básníka Michaela

33 V. Smyčka, Veřejná nitra, s. 78–81.

Denise a lužicko-saského poety Karla Friedricha Kretschmanna poprvé preromantický kult dávnověké exotiky, severských mýtů jako protikladu antiky a pojetí básnického jazyka jako exkluzivního symbolického kódu, jenž nemá být přístupný všem, ale pouze těm, kteří se na něj dokáží naladit. Koncepci bardské poezie přenesli na další německé básníky, jako byl Leopold Alois Hoffmann, ale i česky píšící kněz Václav Stach či premonstrátský knihovník Bohumír Jan Dlabač.34

Výrazně odlišné postavení ve společnosti měli nezakotvení literáti, kteří se museli obejít bez institucionálního zázemí školských institucí či církve a psali čistě pro trh a pražské a brněnské nakladatele. První z těchto „literárních nádeníků“ si zvali z okolních regionů do Prahy sami nakladatelé, aby pro ně pracovali jako korektoři znalí spisovné němčiny (dle míšeňského dialektu) a rozšiřovali jejich nabídku překlady, kompilacemi či vlastními spisy a psaním týdeníků. Takto se v Praze v sedmdesátých letech uplatnili Christian Löper nebo Gerlem a Schönfeldem najatý spisovatel a žurnalista Heinrich Wolfgang Behrisch. Schönfeld najímal také mladé intelektuály z českých zemí. Začínali u něj jako autoři brožur s politicky brizantními tématy, například Franz Xaver Huber, později autor populárních satirických románů, a již zmíněný ctižádostivý básník L. A. Hoffmann, který později proslul naopak jako konzervativní kritik osvícenství. Pracovali pro něj jako novináři i konvertita židovského původu Franz Thomas Schönfeld alias Moses Dobruschka/Dobruška, který skončil pod pařížskou gilotinou v době jakobínského teroru, a Augustin Zitte, nonkonformní kněz, který opustil dráhu duchovního a vzdal se jistot církevní kariéry. Vzhledem ke své nezakotvenosti měli tito nájemní intelektuálové obvykle blíže k radikálním politickým názorům a osvícenským proudům než autoři s dobrými místy na univerzitách a ve vyšším církevním

34 Dalibor Dobiáš, „Já jsem káral jen bratrsky! Arci s smíchem — ale česky.“ Václav Stach a počátky českojazyčné literární kritiky mezi vědou a krásnou literaturou, in: týž — Václav Smyčka, Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), s. 546–568; Týž, Nesamozřejmé cesty bardismu v českých zemích, in: tamtéž, s. 517–545.

kléru. Navazování kontaktů s nakladateli přitom těmto nezakotveným intelektuálům nejednou usnadnily zednářské lóže. V těch se potkávali se členy z řad šlechty a jejich služebnictva, důstojníky a podnikavými měšťany. Pro česky orientované literáty sehrál podobnou roli Schönfeldův zeť V. M. Kramerius, který využíval služeb Jana Rulíka nebo Prokopa Šedivého. V tiskárně normální školy v Praze takto působil coby korektor a redaktor F. J. Tomsa. Mezi učenci na prestižních státních a církevních pozicích na jedné straně a nájemnými literáty na straně druhé můžeme pak rozlišit ještě alespoň tři další skupiny autorů podle jejich společenského postavení. Nejblíže posledním stáli autoři spjatí s provozem divadelních společností. Nejznámější z nich je zřejmě herec a dramatik Wahrovy divadelní společnosti Ch. H. Spieß, o němž jsme se zmínili v souvislosti se Seibtovou výukou stylu, či dramatik Bondiniho společnosti Johann Friedrich Ernst Albrecht, který se v Praze pokusil mezi lety 1787 a 1794 prosadit i jako romanopisec a nakladatel.

Specifické podmínky literární práce měli autoři zaměstnaní v nižších státních či vrchnostenských úřadech. Příkladem uveďme magistrátní úředníky Josefa Schiffnera a Josefa Kirpala, okresního a vrchnostenského úředníka Johanna Ferdinanda Opize, vysloužilé vojáky Josefa Kottnauera a Franze Antona Pabsta, příslušníky pražského policejního sboru Johanna Konrada a Václava Tháma a konečně i zmíněného Spieße poté, co se rozpadla Wahrova divadelní společnost a přešel jako správce na panství hraběte Künigla. Kupodivu právě tito nižší úředníci měli nejvíce času pro psaní obsáhlých románů a divadelních her. Nalezneme mezi nimi nejvíce autorů, kterým dobová kritika posměšně říkala „psavci“ (Vielschreiber) a mínila tím jejich mnohomluvnou, ale často málo precizní práci. Psaní pro ně bylo prostředkem, jak si vylepšit své skrovné příjmy a současně jim jejich úřední práce očividně ponechávala dostatek času na literární tvorbu. Ve státních službách byli alespoň po nějaký čas činní také jeden z prvních česky básnících Moravanů, lékař Josef Heřman Agapit Gallaš, i ti méně početní z Puchmajerova kruhu (Šebestián Hněvkovský, Jan Nejedlý a další), kteří nebyli zakotveni v církvi.

Konečně poslední skupinou stojící již nejblíže učeneckým básníkům byli lidé ve službách aristokratických rodin, zaměstnaní jako hofmistři, knihovníci a sekretáři. Tak jako nájemní publicisté i oni často přicházeli do služeb české šlechty z německých regionů a zprostředkovávali zde tamější osvícenskou kulturu. Ve službách hraběte Josefa Colloreda působil v Praze Friedrich Kepner, původem z Ansbašska, který na sebe v Praze upozornil jako autor jednoho z prvních literárních týdeníků Meine Einsamkeiten (1771) a úspěšný povídkář. Franz Anton Meyer, dlouholetý hofmistr u Clary Aldringenů, pocházející z porýnského Koblenze, se věnoval v Čechách psaní pastýřských her s antickými, exotickými nebo didaktickými látkami. Pozoruhodným zjevem mezi těmito prostředníky ve službách české šlechty byl i dobrodruh Wilhelm Friedrich Meyern, o jehož iniciačních románech pojednáme v jedné z následujících kapitol.

Jakou roli měly mezi autory konce 18. století ženy? Jejich postavení autorek bylo jistě prekérní. Byly vnímány více jako vášnivé čtenářky tendující k dobově vysmívanému fantazírování než jako samostatně tvořící autorky. A přesto se již v 18. století objevilo i v Čechách a na Moravě několik pozoruhodných spisovatelek. Nepřehlédnutelné místo v dějinách literatury českých zemí si získala malostranská rodačka Anna Marie Sagerová (v literatuře uváděná též jako Sagarová), která zřejmě jako první napsala v Praze dva původní romány. Z měšťanského prostředí Starého města pražského pocházela Viktorie Ruppová, rozená Ra(o)udnitzká, která se věnovala pouze dramatu. Jako překladatelka beletrie z francouzštiny se uvedla Babetta Pradatsch (Alžběta Bradáčová) z pražské malostranské rodiny bankéřů a zednářů. Na Moravě se do psaní divadelních her pustila vzdělaná hraběnka Maria Walburga z Truchsess-Waldburg-Zeilu, rozená Harrachová, která na svém kunvaldském panství vytvořila ve spolupráci s brněnskými zednáři a filantropy osvícensky zaměřenou školu, kam docházel později i František Palacký.

Součástí ženské literární komunikace v českých zemích byly v této době i dámské časopisy, z nichž největší dosah si získal Damenjournal für Damengesellschaft (1784–1785) a společnost dam okolo něj vytvořená, kterou inicioval a pod maskou fiktivní

autorky vedl původem komárenský dobrodruh, politik a literát Franz Rudolf Großing. V této korespondenční společnosti autorek a čtenářek se angažovala jak zmíněná Alžběta Bradáčová, tak i hraběnka Zeyl-Truchsessová. V roce 1802 vznikl v Praze dokonce zřejmě samostatný ženský kruh autorek vydávající literárně kulturní měsíčník Diotima (1802) s jasným emancipačním programem. O jeho částečně anonymních autorkách však zatím víme ještě málo. Není jistě náhodou, že všechny zmíněné autorky psaly německy a jen naprosto ojediněle, jako v básni otištěné v Puchmajerově almanachu Nové básně (1798) z pera Rebeky Leškové, sáhly k češtině. V tomto případě šlo o slovenskou autorku a ženu evangelického pastora působícího v Praze. Němčina jako dominantní literární jazyk českého osvícenství zatím očividně lépe umožňovala autorkám vstupovat na muži opanované pole. Čas pro rozvoj psaní žen také česky měl přijít až o desetiletí později.

Stejně tak zůstávali až na výjimky stranou rychle se rozvíjející německojazyčné literární komunikace Židé, kteří do přelomu století užívali jako literárního jazyka zpravidla hebrejštiny a jidiš. Příklady píšících Židů, konvertujících ke křesťanství, kteří vzbudili na veřejnosti pozornost, jako byl Franz Thomas Schönfeld (Moses Dobruška) coby překladatel hebrejské poezie, básník a autor idylických pastýřských dramat se zednářskou symbolikou, již naznačovaly potenciál německé asimilace pro židovské intelektuály. Ten plně využila ovšem až mladší generace židovských autorů v předbřeznové době. Josefem II. nařízená proměna tradičních židovských škol ve školy německé tomuto vývoji teprve otevírala dveře.

Shrňme tedy, že již na konci 18. století zavládl v českých zemích, a zvláště v Praze, překvapivě rušný literární život, ačkoli z počátku v něm hráli česky píšící autoři a autoři židovského původu jen vedlejší roli. Beletrie se stala už v této době nejen zdrojem prestiže a zábavy, ale částečně i obživy, a to ještě dříve, než se vytvořil koncept národní literatury se svým ostře vymezeným

kánonem a k národní emancipaci cílícím programem. Ačkoli česky psaná literatura zůstávala v Čechách a na Moravě zatím ve stínu té německy psané, připravovala tato podmínky pro její pozdější překvapivý rozvoj. Jak ještě uvidíme, již tehdy si autoři a čtenáři v českých zemích osvojovali v privilegovaném zemském jazyce literární formy, žánry, motivy a poetiky, které po roce 1800 přešly i do textů psaných česky. V posledních třech desetiletích století přitom rychlý rozvoj převážně německy psané beletrie v českých zemích horečně doháněl stoletý rozvoj v západní Evropě a stíral konfesijní rozdíly. Proto autoři v českých zemích recipovali mnohé fenomény, které se mohly v západní Evropě rozvíjet celá desetiletí, překotně, často v jiné souslednosti a s jinými akcenty než v západní Evropě. České země se vlivem tereziánských a josefínských reforem stávaly regionem s poměrně vysokým podílem čtenářů a představou o osvětovém poslání literatury. Tím výrazněji zde tak zasáhl model osvícenské literární komunikace a s ní habituální proměny pozornosti a citovosti do utváření moderní subjektivity. Zvláště v posledních letech před krizí knižního trhu na přelomu století však již beletrie původní utilitární záměr osvícenského projektu začala překračovat a otevírala čtenářům a čtenářkám dosud netušené světy imaginace za hranicemi osvícenského racionalismu.

Summary

This book offers an overview of the literature of the Czech lands during the long 19th century, cutting across linguistic and national boundaries. In literatures from Bohemia and Moravia written in Czech and German, it traces how literary works construct perception, action and emotion, that is, various forms of subjectivity. It draws on the works of Michel Foucault,1 Andreas Reckwitz,2 and Panajotis Kondylis3 on the development of subjectivity, using them to chart the social development of the long 19th century as the rise of bourgeois (bürgerlich) culture articulated in various national and/or liberal programs, its nationalization and crisis accompanied by aestheticized individualism on the one hand and organized collectivism on the other. The genealogy of modern subjectivity appears to be an appropriate starting point for writing literary history because it takes the politically loaded issue of “national literatures” and collective identities to a more elementary anthropological level. It examines, first, what anthropological model a given text develops. The emphasis on

1 Michel Foucault, Subject and Power, Critical Inquiry 8, 1982, No. 4, Summer, p. 777–795.

2 Andreas Reckwitz, Das hybride Subjekt. Eine Theorie der Subjektkulturen von der bürgerlichen Moderne zur Postmoderne, Berlin 2020.

3 Panajotis Kondylis, Der Niedergang der bürgerlichen Denk- und Lebensform. Die liberale Moderne und die massendemokratische Postmoderne, Weinheim 1991.

subjectivity allows us to trace the formation of the literary devices (development of narrative perspective, plot, genres, etc.) in which the subjects find their expressions. Only after that can we trace how these means of expression helped articulate political agendas and shape collective identities.

The efforts to emancipate Czech-speaking culture from German-speaking culture and the defensive closing of German-speaking culture against Czech-speaking culture in the last third of the 19th century remain essential factors in this history of literature. Still, they are not a priori starting points and milestones. Indeed, rather than a set of values and a goal, nationalism and the nationalization of literature appear as a concomitant phenomenon of modernity that the society of the Czech lands underwent as a whole,4 not as two separate nations. During the transition of a society divided initially into many estates, classes, and guilds with fixed privileges and duties to a horizontally ordered “achievement-oriented society,” fears of the growing alienation of man in the modern world grew more substantial. Patriotism and a tendency towards idyllicism could compensate for this loss of “ontological security.”5 In particular Czech patriotism was contrasted (not only by Czech-writing authors of the 19th century “National Revival”) with the world of bureaucratization and modern rationality of purpose, which, in turn, was associated with “German” science or “Austrian” administration. However, it was the nationalization of society that further accelerated the transition to a horizontal structure of society.6 Nationalism thus became a response to modernity and, at the same time, further deepened it. If we look at the literature of the Czech lands in the long 19th century from this perspective, the following main features of its development emerge before us, summaries of which are used here to outline the content of the four sections of this book.

4 Ernest Gellner, Nationalism, London 2003, p. 14–30.

5 Anthony Giddens, Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age, Cambridge 1991, p. 35–47.

6 Ernest Gellner, Nations and Nationalism, Oxford 1983, p. 28.

In line with the Enlightenment program, the Theresian and Josephinian reforms, literature was to become an instrument of moral and aesthetic cultivation and to harmonize the different demands placed on modern men, such as sensibility and rationality or autonomy and socialization. From the 1770s onwards, the interest of Enlightenment thinkers such as J. Sonnenfels, C. Löper, and J. Nunn first focused on the theater, where, especially in German-language bourgeois drama, in moving melodramas (I. Cornova, V. von Rupp) or dramas and tragedies (F. H. Möller, etc.), the concepts of moral autonomy and honor and loyalty, which no longer depended on the norms of the estates, were experimented with. With a slight delay in comparison with the theater, the potential of the initially German-written Robinsonades, utopian (J. Polt, C. H. Spieß), and society (A. M. Sager) novels or novels of initiation (J. Polt, M. Konrad, M. Czapeck) became apparent as a genre particularly suited to capture and harmonize the conflicting social demands on the interior life of heroes and heroines. As part of a shared Enlightenment agenda, Czech-language literature also began to be revived, if only because educational goals required engaging a vernacular language understandable to most of the rural and small-town population. However, the function of popular education significantly limited Czech literature and drama in the future. When, from the late 1780s and 1790s, the work of C. H. Spieß, C. Tschink, and G. I. Wenzel began to show the cracks in the aesthetic-moral Enlightenment paradigm and to demonstrate the irreducibility of man to moral and rational patterns in the characters of madmen and suicides, this was initially only in German-language gothic and horror novels, short stories and a few revolutionary dramas.

At the beginning of the 19th century, however, Czech writing also acquired a new function. Its (pre)romantic appreciation of rural

society and Czech antiquity offered a contrast to contemporary urban culture and the negative features associated with the overly radical Enlightenment and dangerous (German) novel writing. On the one hand, Czech patriotic literature, based on popular enlightening efforts, allowed the voices of the lower and rural classes to enter literature. Still, on the other hand, it modified the depicted people to bourgeois values. The same was true of interest in Bohemia’s medieval past. In the texts of both predominantly Czech (F. B. Tomsa, V. K. Klicpera, J. E. Vocel, etc.) and German-speaking authors (E. V. Dietrich, K. E. Ebert, K. R. Herloßsohn, etc.), this too served as a surface on which modern collective identities and loyalties (regional, provincial, national and linguistic, state) could be projected, thus giving them an apparent historical continuity. At the same time, this projection of broadly modern values into the idyll of the Middle Ages or pre-Christian times made it possible to harmonize their implicit contradictions. The enchantment with fatality in Romantic tragedies and the appropriation of honor originally characteristic of the nobility in the bourgeois drama of the period helped, in turn, to transform the values and habitus reserved initially for high society into bourgeois culture. The different accents of Moravian playwrights on the one hand and Czech and Czech-German playwrights on the other show the cultural differences between the various regions of the Czech lands, which had until then overshadowed the differences between the languages. On the other hand, the Vormärz comedies and satires of Czech authors, building on the language-based humor of Enlightenment comedies, helped to reinforce national identities and stereotypes (J. N. Štěpánek, J. K. Tyl). Equally, however, gender differences (W. Marsano), the upper social classes and intellectuals (Tyl, W. A. Gerle), the developing book market (F. L. Čelakovský, J. J. Langer, K. R. Herloßsohn), and hypocrisy as a fundamental principle of bourgeois subjectivity and a tool for harmonizing internal contradictions (J. Lederer) were likewise targeted.

However, the radical alternative to bourgeois subjectivity was marked primarily by the romantic poetry of K. H. Mácha, his compatriots K. R. Herloßsohn, and J. E. Hilscher and their

followers. Their poetics, characterized by antitheses and oxymorons, an emphasis on transience and the reversal of traditional opposites (life and death, wakefulness and sleep, etc.), aimed, instead of harmonization, at revealing contradictions within the subject. This type of subject can be described as transgressive7 because it disrupts the constitutive boundaries and polarities of bourgeois subjectivity, and as aesthetically expressive because it replaces this loss of stability by strengthening the unifying aesthetic function. At the same time, the decentering of the subject in this poetry has also enabled the decentering of otherwise rather self-enclosed national canons and the sharing of this poetics across both languages. However, when, during the 1830s and 1840s, with the advent of the generation of Young Bohemia, hitherto implicit political agendas came to the forefront of both Czech and German literature, it became clear how significant the differences were in the different notions of “patriotism” that had appeared compatible until then. For the first time, Jewish authors from the Czech lands (S. Kapper, L. A. Frankl, I. Jeitteles, I. Kuranda) also found themselves in a precarious situation “between” these political programs.

Although the post-1848 era forced the toning down of explicit political programs, more politics and various conceptions of social order penetrated the inner structure of literary works: the works of Czech and German authors of the 1850s (A. Stifter, A. Meißner, K. J. Erben, B. Němcová) found imaginative, poetic expressions for the “order” hidden in society and nature, and thus counterbalanced the fears of the negative consequences of the revolution and the hastened transformation of society. The prose works of J. Meßner and U. Horn, K. Světlá and the late texts of B. Němcová, emerging in the following period of restored constitutionalism, displayed the “order” in the space politicized by the national

7 A. Reckwitz, Das hybride Subjekt, p. 338, 635.

struggle. These texts were increasingly saturated with social contexts and journalistic narrative practices. This is particularly true of the “novels of contemporary times” (Zeitroman) by A. Meißner, J. Gundling, K. Sabina, and J. Svátek, based on the poetics of parallel settings of multiple storylines. Texts depicting the countryside and urban periphery of V. Hálek, K. Světlá, M. Reich, and M. von Ebner-Eschenbach from the 1860s onwards increasingly allowed characters from the margins of society to speak. They found innovative narrative methods for doing so (unreliable and highly stylized homodiegetic narrators, increasing introspection), but simultaneously, they brought bourgeois values into the characters’ hearts. At the same time, bourgeois societies and competing “national” theatres were gaining an increasing role in the period of renewed constitutionalism from the 1860s to the 1880s. In such institutions, the bourgeois elites could display their political and aesthetic agendas through literature and theater. Despite their competition, these institutions inspired each other. However, the pursuit of a representative “national drama” (as an analogy to the successful operas of Smetana and Wagner) and the educational purpose of the theater soon began to meet with insufficient public interest.

After all, the ideas about the possibility of cultivating heroes from the margins of society and integrating them through shared values into bourgeois subjectivity became more problematic in the texts of M. von Ebner-Eschenbach, F. Saar, and J. Neruda from the late 1870s onwards. At the same time, doubts about the capacity of bourgeois culture to reconcile the contradictory demands on the subject began to loom in both languages between the lines of poems marked by cultural pessimism (I. Geisslová, J. Vrchlický, I. Klein, etc.).

The triumph of bourgeois art in the last third of the 19th century was thus also a precursor of its crisis. The original Enlightenment ideal of the autonomous aesthetic and moral subject began to appear to the newly emerging mass culture more and more as a temporary construct.

As what was originally a liberal nationalism turned into a mass nationalism and then into a racially justified nationalism, the initially liberal “novel of contemporary times” (Zeitroman) was replaced by the “frontier novel” (Grenzlandroman). The latter found a different form in German literature from Bohemia, occupied at this point with defending itself against the rise of Czech influence (F. Mauthner, A. Ohorn, K. H. Strobl, etc.), while in Czech literature, it showcased the consolidation of its newly acquired self-confidence (A. Jirásek, etc.). At the same time, it succeeded in integrating the working classes into the stream of bourgeois literature. Despite the effort to give voice to the workers, they did not stand out here as a new type of subjectivity, where individuals would dissolve in the working-class masses. Instead, the integrity and self-determination of the human subject remained a proclaimed value even in these pre-war texts. The earlier prose works of M. Hartmann, J. Arbes, and G. Pfleger Moravský from the working-class milieu already followed this approach. Still, surprisingly, the later texts of J. Merhaut and P. Langmann, classified as naturalists, also adhered to it.

Where the bourgeois ideals of the cultivated subject were already losing ground, however, were the poetic experiments of symbolism, as well as modernist and decadent fantastic prose. Symbolist poetics helped to look at the objects of everyday life with new eyes and thus deconstruct the seemingly self-evident relationships between things. The experiments of decadent fantastic literature brought liberation from the seemingly self-evident coherence of character identity (motif of doubles, figurative expression of the unconscious), from the distinction between character and narrator (solipsistic narrators), as well as layers of fictional worlds (life and dream). With the Dandy stylization, the traditional bourgeois distinction between the rational exterior and the emotional interior lost its meaning. But the bourgeois subject was even more deeply disturbed by the blurred boundary between the human and the animal in turn-of-the-century modernist and avant-garde literature. The relationship between man and animal was no longer exhausted in easily recognizable allegories of certain animals as imitations

or, conversely, as comprehensible models of man. Instead, the animal appeared in these texts to symbolize man’s absolute loss of humanity (J. K. Šlejhar, E. Weiß). On the other hand, animals embodied nature in a world in which modern humans have become so far removed from this nature that it is entirely alien to them (vitalists, M. Brod). Finally, the third modernist approach, which we encounter in the texts of V. Hadwiger and F. Kafka, mixed the human and the animal to such an extent that the shifting boundary between them became blurred.

As a way out of the crisis of bourgeois subjectivity, the strengthening of transgressive aesthetics was employed to overcome the contradictions in the subject by autonomizing the aesthetic view of the world. Another solution to the crisis of bourgeois subjectivity was resorted to by the mass culture of national movements, the uncomplicated prose of frontier novels, and the dream of a collectivist, organized leadership that would take the burden of responsibility for one’s own choices from the individual. Finally, the attempts to revive the former bourgeois ideals of the whole subject have not disappeared, be it in the form of the expressionist “new man” or the efforts at a neo-classical synthesis of modernist experience.

When the First World War entered these changes, like a catalyst, it accelerated not only the disintegration of the old monarchy but also the disintegration of bourgeois subjectivity. While some writers (F. Werfel, M. Brod, A. Macek) were encouraged by the war in their efforts to seek a radical restoration of lost humanity in the “new man,” others — especially on the Czech side — saw the war experience more as a logical outcome of the liberation of the bourgeois into a mass democratic society reinforced by the newly acquired unity of national collectives. Among authors writing in Czech and German, however, some never regained hope for a new beginning, facing the disintegration of bourgeois values in the barbarism of war (E. Weiß). For some — especially on the German side — the war experience and the sense of the disintegration of the old bourgeois values nurtured the conviction that the contradictions of bourgeois society could only be healed by merging with the supposedly organic unity of the national collectives.

Zusammenfassung

Das Buch bietet einen Blick auf die Literatur der böhmischen Länder im langen 19. Jahrhundert, der sprachliche und nationale Grenzen überschreitet. Es zeichnet in der tschechisch sowie deutsch geschriebenen Literatur die Art und Weise nach, wie in literarischen Texten Wahrnehmung, Handlung und Gefühl, d. h. verschiedene Formen von Subjektivität, konstruiert werden. Dabei stützt es sich auf die Arbeiten von Michel Foucault,1 Andreas Reckwitz2 und Panajotis Kondylis3 zur Entwicklung der Subjektivität, um die gesellschaftliche Entwicklung des langen 19. Jahrhunderts als Aufstieg der bürgerlichen Kultur zu skizzieren. Diese artikulierte sich in verschiedenen national-liberalen Programmen, deren Nationalisierung und Krise von einem ästhetisierten Individualismus auf der einen und einem organisierten Kollektivismus auf der anderen Seite begleitet wurde. Die Genealogie der modernen Subjektivität scheint hier ein geeigneter Ausgangspunkt für literaturgeschichtliche Überlegungen

1 Michel Foucault, Subject and Power, Critical Inquiry 8, 1982, Nr. 4, Sommer, S. 777–795.

2 Andreas Reckwitz, Das hybride Subjekt. Eine Theorie der Subjektkulturen von der bürgerlichen Moderne zur Postmoderne, Berlin 2020.

3 Panajotis Kondylis, Der Niedergang der bürgerlichen Denk- und Lebensform. Die liberale Moderne und die massendemokratische Postmoderne, Weinheim 1991.

zu sein, weil dadurch das politisch aufgeladene Thema der kollektiven Identitäten zunächst auf eine elementare anthropologische Ebene gehoben wird. Zunächst wird untersucht, welches anthropologische Modell ein bestimmter Text entwickelt. Die Fokussierung auf die Subjektivität ermöglicht es dann, die Entstehung der literarischen Mittel (Erzählperspektive, Handlung, Gattungen usw.) zu verfolgen, in denen die Subjekte ihren Ausdruck finden. Erst darauf aufbauend wird nachgezeichnet, wie diese Ausdrucksmittel auch dazu beigetragen haben, politische Agenden auszudrücken und kollektive Identitäten zu formen.

Die Bemühungen um die Emanzipation der tschechischsprachigen Kultur von der deutschsprachigen Kultur sowie die defensive Abschottung der deutschsprachigen Kultur der böhmischen Länder gegen die tschechischsprachige im letzten Drittel des 19. Jahrhunderts sind zwar für diesen literaturgeschichtlichen Versuch nach wie vor von Belang, sie sind aber keine Ausgangspunkte und Meilensteine a priori. Tatsächlich erscheinen der Nationalismus und die Nationalisierung der Literatur eher als eine Begleiterscheinung der Modernisierung,4 die die Gesellschaft Böhmens (und weniger Mährens und Schlesiens) durchlief, denn als Wertgrundlage und Ziel. Während des Übergangs von einer ursprünglich in viele Stände, Klassen und Zünfte mit festen Privilegien und Pflichten gegliederten Gesellschaft zu einer horizontal geordneten „Leistungsgesellschaft“ verstärkte sich die Angst vor einer zunehmenden Entfremdungs Menschen in der modernen Welt. Patriotismus sowie eine Tendenz zur Idylle konnten diese Verluste der „ontologischen Sicherheit“5 kompensieren. Vor allem das idealisierte tschechische Volksleben wurde von tschechischen Patrioten der Welt der Bürokratisierung und der modernen Zweckrationalität gegenübergestellt, die hingegen mit „deutscher“ Wissenschaft oder „österreichischer“ Verwaltung assoziiert wurde. Es war jedoch die Nationalisierung der Gesellschaft, die den Übergang zu horizontalen sozialen Bindungen weiter

4 Ernest Gellner, Nationalism, London 2003, S. 14–30.

5 Anthony Giddens, Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age, Cambridge 1991, S. 35–47.

beschleunigte.6 Der Nationalismus wurde so zu einer Antwort auf die Modernisierung und vertiefte diese zugleich. Betrachtet man die Literatur der böhmischen Länder im langen 19. Jahrhundert unter diesem Blickwinkel, so zeichnen sich folgende Grundzüge ihrer Entwicklung ab, deren Zusammenfassungen hier den Inhalt der einzelnen Abschnitte dieses Buches umreißen sollen.

Im Rahmen des aufklärerischen Programms, der theresianischen und josephinischen Reformen sollte die Literatur zu einem Instrument der moralischen und ästhetischen Kultivierung werden und die unterschiedlichen Anforderungen an den modernen Menschen, z. B. Sensibilität und Rationalität oder Autonomie und Sozialisierung, in Einklang bringen. Ab den 1770er Jahren galt das Interesse der Aufklärer wie J. Sonnenfels, C. Löper und J. Nunn, zunächst dem Theater, wo vor allem im deutschsprachigen bürgerlichen Drama, in bewegenden Lustspielen (I. Cornova, V. von Rupp) oder Dramen und Tragödien (F. H. Möller u. a.) mit den von der ständischen Ordnung nicht mehr abhängigen Modellen der moralischen Autonomie und der Ehre und Treue experimentiert wurde. Mit leichter Verzögerung gegenüber dem Theater zeigte sich das Potential der zunächst deutsch geschriebenen Robinsonaden und der utopischen (J. Polt, C. Spieß), Initiations- (J. Polt, M. Konrad, M. Czapeck) und sozialen (A. M. Sager) Romane als derjenigen Gattungen, die besonders geeignet waren, die widersprüchlichen gesellschaftlichen Anforderungen an das Innerste der Helden und Heldinnen zu erfassen und zu harmonisieren. Im Rahmen der Volksaufklärung wurde auch die tschechischsprachige Literatur wiederbelebt, wozu neben dem traditionellen Patriotismus auch die modernen Bildungsziele beigetragen haben, da nur die eigene Volkssprache für den größten Teil der ländlichen und kleinstädtischen Bevölkerung verständlich war.

6 Ernest Gellner, Nations and Nationalism, Oxford 1983, S. 28.

Gleichzeitig schränkte diese volkspädagogische Funktion die Reichweite der tschechischen Literatur und Dramatik in der Zukunft erheblich ein.

Als ab den späten 1780er und 1790er Jahren C. H. Spieß, C. Tschink und G. I. Wenzel begannen, die Risse im ästhetischmoralischen Paradigma der Aufklärung aufzuzeigen und in den Figuren von Wahnsinnigen und Selbstmördern die Nichtreduzierbarkeit des Menschen auf moralisch-rationale Muster zu demonstrieren, geschah dies zunächst nur in deutschsprachigen Schauerund Geisterromanen, Novellen und einigen Revolutionsdramen.

Zu Beginn des 19. Jahrhunderts erhielt die tschechische Literatur jedoch auch eine neue Funktion. Mit ihrer (vor)romantischen Wertschätzung der volkstümlichen Gemeinschaft und der tschechischen Vorzeit bot sie einen Kontrast zur zeitgenössischen städtischen Gesellschaft und zu den negativen Eigenschaften, die mit der allzu radikalen Aufklärung und der gefährlichen (deutschsprachigen) Romanliteratur verbunden wurden. Die tschechische patriotische Literatur, die auf volksaufklärerischen Bemühungen beruhte, ließ einerseits die Stimmen der unteren und ländlichen Schichten in ihre Texte einfließen, andererseits passte sie die dargestellten Menschen bürgerlichen Werten an. Das Gleiche gilt für das Interesse an der mittelalterlichen Vergangenheit Böhmens. Auch sie diente in den Texten der überwiegend tschechisch (F. B. Tomsa, V. K. Klicpera, J. E. Vocel u. a.), aber auch deutsch schreibenden Autoren (E. V. Dietrich, K. E. Ebert, K. R. Herloßsohn u. a.) als Projektionsfläche für moderne kollektive Identitäten und Loyalitäten (regional, landespatriotisch, sprachlich-national, staatlich) und verlieh ihnen so eine scheinbare historische Kontinuität. Gleichzeitig ermöglichte diese Projektion weitgehend moderner Werte in die Idylle des Mittelalters oder der vorchristlichen Zeit die Harmonisierung ihrer impliziten Widersprüche. Die Verzauberung durch das Schicksalshafte in den Tragödien der Romantik und die Aneignung des

ursprünglich für den Adel charakteristischen Ehrenkodexes im bürgerlichen Drama dieser Zeit trugen ihrerseits dazu bei, die ursprünglich der hohen Gesellschaft vorbehaltenen Werte und deren Habitus in die bürgerliche Kultur zu übertragen. Die unterschiedlichen Akzente der mährischen Dramatiker auf der einen Seite und der tschechischen und deutschböhmischen Dramatiker auf der anderen Seite zeigen die kulturellen Unterschiede zwischen den einzelnen Regionen der böhmischen Länder, die bisher von den Unterschieden zwischen den Sprachen überlagert wurden. Andererseits trugen die Komödien und Satiren tschechischer Autoren aus der Vormärzzeit, die auf der Sprachkomik der Aufklärung aufbauten, dazu bei, national-sprachliche Identitäten und Stereotype zu stärken (J. N. Štěpánek, J. K. Tyl). Aber auch die Unterschiede zwischen den Geschlechtern (W. Marsano), die oberen Gesellschaftsschichten und die Gelehrten (Tyl, W. A. Gerle), die Funktionsweise des sich entwickelnden Buchmarkts (F. L. Čelakovský, J. J. Langer, K. R. Herloßsohn) und die Heuchelei als Grundprinzip der bürgerlichen Subjektivität und als Mittel zur Harmonisierung innerer Widersprüche (J. Lederer) wurden kritisch behandelt.

Eine radikale Alternative zur bürgerlichen Subjektivität brachte jedoch vor allem die romantische Poesie von K. H. Mácha sowie seinen deutsch schreibenden Landsleuten K. R. Herloßsohn und J. E. Hilscher und ihren Anhängern. Ihre Poetik, die durch Antithesen und Oxymora, die Betonung der Vergänglichkeit und die Umkehrung traditioneller Gegensätze (Leben und Tod, Wachen und Schlafen usw.) gekennzeichnet war, zielte darauf ab, anstelle einer Harmonisierung eben die Widersprüche innerhalb des Subjekts aufzuzeigen. Sie kann als transgressiv7 bezeichnet werden, weil sie die konstitutiven Grenzen und Polaritäten der bürgerlichen Subjektivität sprengt, und als ästhetisch expressiv, weil sie diesen Stabilitätsverlust durch die Stärkung der vereinheitlichenden ästhetischen Funktion ersetzt. Gleichzeitig hat die Dezentrierung des Subjekts in dieser Poesie auch die Dezentrierung des ansonsten eher in sich geschlossenen nationalen

7 A. Reckwitz, Das hybride Subjekt, S. 338, 635.

Kanons und die Nutzung dieser Poetik in beiden Landessprachen ermöglicht. Als jedoch in den 1830er und 1840er Jahren mit dem Aufkommen der Generation der Jungböhmen die bis dahin impliziten politischen Agenden sowohl in der tschechischen als auch in der deutsch geschriebenen Literatur in den Vordergrund traten, wurde deutlich, wie groß die Unterschiede in den jeweiligen Vorstellungen vom „Patriotismus“ waren, die bis dahin kompatibel erschienen. Gleichzeitig fanden sich auch jüdische Autoren aus den böhmischen Ländern (S. Kapper, L. A. Frankl, I. Jeitteles, I. Kuranda) zum ersten Mal in einer prekären Situation „zwischen“ diesen politischen Programmen.

Obwohl die nachrevolutionäre Ära die Abschwächung expliziter politischer Programme erzwang, drangen die Politik und die verschiedenen Vorstellungen von gesellschaftlicher Ordnung in die innere Struktur literarischer Werke ein: Die Werke tschechisch und deutsch schreibender Autoren und Autorinnen der 1850er Jahre (A. Stifter, A. Meißner, K. J. Erben, B. Němcová) fanden unterschiedliche poetische Ausdrücke für die in der Gesellschaft und der Natur verborgene „Ordnung“ und kompensierten somit die Ängste vor den negativen Folgen der Revolution und der überstürzten Transformation der Gesellschaft. Die Prosaarbeiten von J. Meßner und U. Horn, K. Světlá und die späten Texte von B. Němcová, die in der darauffolgenden Periode des wiederhergestellten Konstitutionalismus geschrieben wurden, machten diese „Ordnung“ in einem durch den nationalen Kampf politisierten Raum greifbar. Diese Texte waren zunehmend von gesellschaftlichen Kontexten und journalistischen Erzählpraktiken durchdrungen. Dies gilt insbesondere für die „Zeitromane“ von A. Meißner, J. Gundling, K. Sabina und J. Svátek, die auf der Poetik der Parallelität mehrerer Handlungsstränge beruhen (Roman des „Nebeneinander“). Texte von V. Hálek, K. Světlá, M. Reich und M. von Ebner-Eschenbach, die die ländliche und städtische Peripherie darstellten, ließen seit den 1860er Jahren

zunehmend Figuren vom Rande der Gesellschaft zu Wort kommen und fanden dafür innovative erzählerische Mittel (unzuverlässiger und stark stilisierter homodiegetischer Erzähler, stärkere Introspektion), brachten aber auch bürgerliche Werte in das Innere dieser Figuren. Zugleich gewannen die bürgerlichen Vereine und die miteinander konkurrierenden „nationalen“ Theater in der Zeit des erneuerten Konstitutionalismus der 1860er bis 1880er Jahre eine immer größere Rolle. Im Bereich dieser Institutionen konnten die bürgerlichen Eliten ihre politischen und ästhetischen Programme durch Literatur und Theater manifestieren. Trotz ihres Konkurrenzverhältnisses inspirierten sich diese Institutionen gegenseitig. Das Streben nach einem repräsentativen „Nationaldrama“ und der erzieherische Zweck des Theaters stießen jedoch bald (im Gegensatz zu den erfolgreichen Opern von Smetana und Wagner) nur auf ein geringes öffentliches Interesse.

Im Übrigen wurden in den Texten von M. von Ebner-Eschenbach, F. Saar und J. Neruda ab der zweiten Hälfte der 1870er Jahre auch die Vorstellungen über die Möglichkeit, Helden vom Rande der Gesellschaft zu kultivieren und in die Werte der bürgerlichen Subjektivität zu integrieren, problematischer. Gleichzeitig begann die kulturpessimistische Lyrik in beiden Sprachen (I. Geisslová, J. Vrchlický, I. Klein etc.) Zweifel an den Möglichkeiten der bürgerlichen Kultur zu artikulieren, die widersprüchlichen Anforderungen an das Subjekt versöhnen zu können.

Der Siegeszug der bürgerlichen Kunst im letzten Drittel des 19. Jahrhunderts war somit auch ein Vorbote ihrer Krise. Das ursprünglich aufklärerische Ideal des autonomen ästhetischen und moralischen Subjekts erwies sich in der neu entstehenden Massenkultur immer deutlicher als ein historisch geschaffenes Konstrukt. In dem Maße, wie sich der ursprünglich liberale Nationalismus in einen Massennationalismus und dann in einen rassisch begründeten Nationalismus verwandelte, wurde auch

der ursprünglich liberale Zeitroman durch den Grenzlandroman ersetzt. Letzterer fand in der deutschböhmischen Literatur, die zu diesem Zeitpunkt damit beschäftigt war, sich gegen den aufkommenden tschechischen Einfluss zu wehren (F. Mauthner, A. Ohorn, K. H. Strobl u.a.), und in der tschechischen Literatur, die ihr neugewonnenes Selbstbewusstsein zu festigen suchte (A. Jirásek u. a.), eine jeweils verschiedene Form. Gleichzeitig schaffte man es, die Arbeiterschaft in den Strom der bürgerlichen Literatur zu integrieren. Trotz des Bemühens, den Arbeitern eine Stimme zu geben, traten sie hier nicht als ein neuer Subjektivitätstypus auf, bei dem sich etwa der Einzelne in der Arbeitermasse auflösen würde. Vielmehr blieben die Integrität und Selbstbestimmung des menschlichen Subjekts auch in diesen Vorkriegstexten ein proklamierter Wert. Schon die früheren Prosawerke aus dem Arbeitermilieu von M. Hartmann, J. Arbes und G. Pfleger Moravský folgten diesem Ansatz, aber überraschenderweise hielten sich daran auch die späteren, dem Naturalismus zugeordneten Texte von J. Merhaut und P. Langmann. Wo die bürgerlichen Ideale des kultivierten Subjekts jedoch bereits an Boden verloren, waren die poetischen Experimente des Symbolismus sowie der modernistischen und dekadenten, phantastischen Prosa: Die symbolistische Poetik half, vor allem die Gegenstände des Alltags mit neuen Augen zu sehen und damit die scheinbar selbstverständlichen Beziehungen zwischen den Dingen zu dekonstruieren. Die Experimente der dekadenten Phantastik brachten eine Befreiung von der scheinbar selbstverständlichen Kohärenz der Figurenidentität (das Motiv des Doppelgängers, der bildliche Ausdruck des Unbewussten), von der Unterscheidung zwischen Figur und Erzähler (solipsistische Erzähler) sowie von erkennbaren Ebenen der fiktionalen Welt (Leben und Traum). Mit der dandyhaften Stilisierung verlor die traditionelle bürgerliche Unterscheidung zwischen dem rationalen Äußeren und dem emotionalen Inneren ihre Bedeutung. Noch stärker wurde das bürgerliche Subjekt jedoch durch die Verwischung der Grenze zwischen Mensch und Tier in der Literatur der Moderne und Avantgarde der Jahrhundertwende gestört. Die Beziehung zwischen Mensch und Tier erschöpfte

sich nicht mehr in leicht erkennbaren Allegorien bestimmter Tiere als Nachahmungen oder umgekehrt als verwerfliche Modelle des Menschen. Vielmehr erschien das Tier in diesen Texten als Symbol für den absoluten Verlust der Menschlichkeit beim Einzelnen, der ihrer systematisch beraubt wird (J. K. Šlejhar, E. Weiß). Zugleich verkörperten die Tiere eine Art Natur in einer Welt, in der sich der moderne Mensch so weit von dieser Natur entfernt hat, dass sie ihm völlig fremd geworden ist (Vitalisten, M. Brod). Der dritte modernistische Ansatz schließlich, dem wir in den Texten von V. Hadwiger und F. Kafka begegnen, vermischte das Menschliche und das Tierische in einem solchen Ausmaß, dass die sich ständig verschiebende Grenze zwischen ihnen ganz verwischt wird.

Als potentieller Ausweg aus der Krise der klassischen bürgerlichen Subjektivität erschien die Stärkung einer transgressiven Ästhetik, die die Widersprüche im Subjekt durch die Autonomisierung der ästhetischen Weltanschauung überwindet. Einen anderen Ausweg aus der Krise der klassischen bürgerlichen Subjektivität boten die Massenkultur der Nationalbewegungen, die unkomplizierte Prosa der Grenzlandromane und der Traum von einer kollektivistisch organisierten Führung, die dem Einzelnen die Last der eigenen Entscheidungen und Verantwortung dafür abnehmen sollte. Schließlich gab es weiterhin Versuche, die früheren bürgerlichen Ideale des ganzheitlichen Subjekts wiederzubeleben, sei es in Form des expressionistischen „neuen Menschen“ oder der Bemühungen um eine neuklassische Synthese der modernistischen Erfahrung.

Als der Erste Weltkrieg in diese Veränderungen eingriff, beschleunigte er als Katalysator nicht nur den Zerfall der alten Monarchie, sondern auch den Zerfall der klassischen bürgerlichen Subjektivität. Während einige Schriftsteller (F. Werfel, M. Brod, A. Macek) durch den Krieg in ihrem Bestreben bestärkt wurden, im „neuen Menschen“ eine radikale Wiederherstellung der verlorenen Menschlichkeit zu suchen, sahen andere — vor allem auf tschechischer Seite — die Kriegserfahrung eher als logische Folge der Befreiung des Bürgertums in eine demokratische Massengesellschaft, die sich auf die neu gewonnene Einheit

der nationalen Kollektive stützte. Unter den tschechischen und deutschen Schriftstellern gab es jedoch auch solche, die angesichts des Zerfalls der bürgerlichen Werte in der Barbarei des Krieges die Hoffnung auf einen Neuanfang definitiv aufgaben (E. Weiß). Für einige — vor allem auf deutscher Seite — verstärkten die Kriegserfahrungen und das Gefühl des Zerfalls der alten bürgerlichen Werte die Überzeugung, dass die Widersprüche der bürgerlichen Gesellschaft nur durch die Verschmelzung mit der vermeintlich organischen Einheit der nationalen Kollektive aufgelöst werden können.

Vybraná sekundární literatura

Ahlers, Nicole: Das deutsche Versepos zwischen 1848 und 1914, Frankfurt am Main ad.: Lang, 1998.

Anderson, Benedict: Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu, přel. Petr Fantys, Praha: Karolinum, 2008.

Andringa, Els: Die Facette der Interpretationsansätze, in: Bettina von Jagow — Oliver Jahraus (eds.): Kafka-Handbuch. Leben — Werk — Wirkung, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2008, s. 317–335.

Arens, Katherine: Colonialism in Austro-Hungary. Fritz Mauthner’s Bohemian Novellas, in: Elisabeth Leinfellner — Jörg Thunecke (eds.): Brückenschlag zwischen den Disziplinen. Fritz Mauthner als Schriftsteller, Kritiker und Kulturtheoretiker, Wuppertal: Arco, 2004, s. 149–166.

Assion, Peter: Der Heckerkult. Ein Volksheld von 1848 im Wandel seiner geschichtlichen Präsenz, Zeitschrift für Volkskunde 87, 1991, č. 1. s. 53–76.

Aust, Hugo: Realismus. Lehrbuch Germanistik, Stuttgart — Weimar: J. B. Metzler, 2006.

Bachmann, Hermann (ed.): Deutsche Arbeit in Böhmen. Kulturbilder, Berlin: Concordia, 1900.

Bass, Eduard: Čtení o roce osmačtyřicátém, 2. opr. vyd., Praha: Fr. Borový, 1948.

Becher, Peter: Adalbert Stifter. Touha po harmonii, přel. Václav Maidl, Horní Planá: Srdce Vltavy, 2019.

Becher, Peter: „Unser sudetendeutscher Klassiker“. Aspekte der deutschböhmischen Stifterrezeption 1918–1938, in: Johann Lachinger (ed.):

Adalbert Stifter — Studien zu seiner Rezeption und Wirkung 2. 1931–1988, Linz: Adalbert-Stifter-Inst. des Landes Oberösterreich, 2002, s. 84–96.

Beierwaltes, Werner: Krása je záře pravdy. O klasických paradigmatech krásy. Plótínos — Augustin — Schelling, přel. Lenka Karfíková, Reflexe 56, 2019, s. 137–147.

Benjamin, Walter: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, in: týž: Dílo a jeho zdroj, přel. Věra Saudková, Praha: Odeon, 1979.

Benne, Christian: Was ist Autofiktion? Paul Nizons „erinnerte Gegenwart“, in: Christoph Parry — Edgar Platen (eds.): Autobiographisches Schreiben in der deutschsprachigen Gegenwartsliteratur 2. Grenzen der Fiktionalität und der Erinnerung, München: iudicium, 2007, s. 293–303.

Bermbach, Udo: Richard Wagner in Deutschland. Rezeption — Verfälschungen. Stuttgart — Weimar: J. B. Metzler, 2011.

Bloch, Ernst: Vorwort zur Ausgabe 1935, in: týž: Erbschaft dieser Zeit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1985, s. 15–20.

Boyd, Amanda: Nationalist Voices against Gustav Meyrink’s Wartime Publications. Adolf Bartels, Albert Zimmermann, and the Hetze of 1917–1918, Monatshefte 105, 2013, č. 2, s. 223–242.

Broady, Donald: Sada náčiní pro studia pole, přel. Jan Dlask, Slovo a smysl 10, 2013, č. 20, s. 323–329.

Brouček, Stanislav: Josef Václav Frič — předobraz osudu českého emigranta, Český lid 86, 1999, č. 2, s. 97–112.

Bruckmüller, Ernst: Ein „deutsches“ Bürgertum? Zu Fragen nationaler Differenzierungen der bürgerlichen Schichten in der Habsburgermonarchie vom Vormärz bis um 1860, in: Jürgen Kocka (ed.): Bürger — Kleinbürger — Nation, Geschichte und Gesellschaft 16, 1990, sešit 3, s. 343–354.

Březinová, Helena — Höhne, Steffen — Petrbok, Václav (eds.): Arnošt Vilém Kraus (1859–1943). Wissenschaftler und Kulturpolitiker, Wien — Köln — Weimar: Böhlau, 2021.

Budňák, Jan: Mauthner als „Großvater der Grenzlandliteratur“. Supranationale Kontinuitäten eines nationalen Genres, in: Veronika Jičínská (ed.): Fritz Mauthner (1849–1923). Zwischen Sprachphilosophie und Literatur, Wien — Köln — Weimar: Böhlau, 2021, s. 217–239.

Buggert, Christoph: Figur und Erzähler. Studien zum Wandel der Wirklichkeitsauffassung im Werk Adalbert Stifters, München: Robert Lerche, 1970. Buriánek, František: Česká literatura na počátku 20. století, in: Zdeněk Pešat — Eva Strohsová (eds.): Dějiny české literatury 4, Praha 1995, s. 15–34.

Catalano, Alessandro: „Zrovna teď je chvíle, kdy by bylo na místě udělat prudký vír.“ Nástup mladé umělecké generace a hledání nového umění v české předválečné kultuře, in: Erik Gilk (ed.): Almanach na rok 1914. Mezi modernou a avantgardou, Praha: Akropolis, 2016, s. 11–25.

Cerroni, Johann Peter: Scriptores Regni Bohemiae = Spisovatelé Království českého. Tomus I.: A — B = Díl I.: A — B., Pragae: Centrum Studiis Classicis Promovendis ad Institutum Philosophicum Academiae Scientiarum Reipublicae Bohemicae, 2016.

Cetl, Jiří: Antické myšlení jako historický typ filozofování, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada filozofická 38/39, 1989/1990, s. 29–39.

Cohen, Gary B.: Němci v Praze 1861–1914, přel. Jana Mandlerová, Praha: Karolinum, 2000.

Csáky, Moritz: Das Gedächtnis Zentraleuropas. Kulturelle und literarische Projektionen auf eine Region, Wien — Köln — Weimar: Böhlau, 2019.

Cysarz, Herbert: Die großen Themen der sudetendeutschen Schrifttumsgeschichte. Durchblick und Ausblick, Brünn — Prag — Leipzig — Wien: R. M. Rohrer, 1938.

Čáka, Jan: Poutník Mácha, Praha: Albatros, 1975.

Čermák, Josef: Das Kultur- und Vereinsleben der Prager Studenten. Die Leseund Redehalle der deutschen Studenten in Prag, Brücken. Neue Folge 9/10, 2001/2002, s. 107–189.

Černý, František: Jevištní lekce Františka Věnceslava Jeřábka z počátku českého ústavního života, in: týž: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha: Academia, 2000, s. 129–138.

Černý, František a kol.: Dějiny českého divadla 2. Národní obrození, Praha: Academia, 1969.

Červenka, Miroslav: Máchovo místo ve vývoji českého verše, Česká literatura 46, 1998, č. 5, s. 482–489.

Červenka, Miroslav: Volný verš v proměnách básnického díla dvacátého století, in: týž — Milan Jankovič — Marie Kubínová — Marie Langerová: Pohledy zblízka. Zvuk, význam, obraz. Poetika literárního díla 20. století, Praha: Torst, 2002, s. 55–126.

Čornej, Petr: Adamité — tabu 15. i 19. století?, in: Václav Petrbok (ed.): Sex a tabu v české kultuře 19. století, Praha: Academia, 1999, s. 142–159.

Čornej, Petr: Cizí, cizozemec a Němec, in: týž: Světla a stíny husitství (události, osobnosti, texty, tradice). Výbor z úvah a studií, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s. 253–264.

Čornej, Petr: Vnímání husitství v české moderní a postmoderní společnosti, Acta Universitatis Carolinae. Historia Universitatis Carolinae Pragensis 53, 2013, č. 1, s. 25–34.

Čyževsky, Dmytro: K Máchovu světovému názoru, přel. Zdeněk Matouš, in: Jan Mukařovský (ed.): Torso a tajemství Máchova díla. Sborník pojednání Pražského linguistického kroužku, Praha: Fr. Borový, 1938, s. 111–180.

Deutschmann, Peter: Allegorien des Politischen. Zeitgeschichtliche Implikationen des tschechischen historischen Dramas (1810–1935), Wien — Köln — Weimar: Böhlau, 2017.

Dobiáš, Dalibor: „Já jsem káral jen bratrsky! Arci s smíchem — ale česky.“ Václav Stach a počátky českojazyčné literární kritiky mezi vědou a krásnou literaturou, in: týž — Václav Smyčka, Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), Praha: Academia, 2021, s. 546–568.

Dobiáš, Dalibor: Nesamozřejmé cesty bardismu v českých zemích, in: týž — Václav Smyčka, Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), Praha: Academia, 2021, s. 517–545.

Dobiáš, Dalibor — Smyčka, Václav: Kritická kultura. Model — literární kritika a diferenciace literárního systému — souřadnice, in: tíž (eds.), Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), Praha: Academia, 2021, s. 17–74.

Dobiáš, Dalibor — Smyčka, Václav: Závěrem. Utváření kritické kultury v českých zemích v pozdním 18. a na počátku 19. století, in: tíž (eds.), Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), Praha: Academia, 2021, s. 573–583.

Dobrovský, Josef: Geschichte der Böhmischen Sprache und Litteratur, Prag: Johann Gottfried Calve, 1792.

Donath, Oskar: Německé překlady Máchova Máje, in: Arne Novák (ed.): Karel Hynek Mácha. Osobnost, dílo, ohlas. Sborník k 100. výročí Máchovy smrti, Praha: Družstevní práce, 1937, s. 327–340.

Donath, Oskar: Siegfried Kapper osmačtyřicátníkem, Česká revue 18, 1925, s. 25–34, 140–146, 214–222, 348–353.

Drábek, Pavel: České pokusy o Shakespeara. Dějiny českých překladů Shakespeara doplněné antologií neznámých a vzácných textů z let 1782–1922, [Brno]: Větrné mlýny, 2012.

Drews, Peter: Die Rezeption tschechischer Belletristik im deutschen Sprachraum 1770–1850, Germanoslavica 16, 2005, č. 1, s. 1–36.

Eisner, Pavel: Německá literatura na půdě Československé republiky. Od roku 1848 do našich dnů, in: Československá vlastivěda. Svazek 7. Písemnictví, Praha: Sfinx, 1933, s. 325–377.

Eisner, Pavel: Okusy Ignaze Máchy, Praha: Československý spisovatel, 1956.

Eliade, Mircea, Mýtus o věčném návratu. Archetypy a opakování, přel. Eva Strebingerová, Praha: OIKOYMENH, 2019.

d’Elvert, Christian: Historische Literatur-Geschichte von Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn: Rohrer’s selige Witwe, 1850.

Endlicher, Otto: Der tschechische Dramatiker Václav Kliment Klicpera und das Wiener Theater, in: Festschrift zum hundertjährigen Bestehen der Wiener Stadtbibliotek 1856–1956, Wien: Verlag für Jugend und Volk, 1956, s. 82–97.

Faktorová, Veronika: Mezi poznáním a imaginací. Podoby obrozenského cestopisu, Praha: Arsci, 2012.

Fapšo, Marek: Alois Klar (1763–1833). Mezi osvícenstvím a romantismem, diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2016.

Fialová-Fürstová, Ingeborg: Dějiny německé židovské literatury do roku 1914, Olomouc: Univerzita Palackého, 2013.

Fillafer, Franz Leander: Aufklärung habsburgisch. Staatsbildung, Wissenskultur und Geschichtspolitik in Zentraleuropa 1750–1850, Göttingen: Wallstein, 2020.

Fischer, Otokar: Duše — slovo — svět, Praha: Československý spisovatel, 1965.

Fischer, Otokar: K Smetanovým libretům. 1. K Daliboru, Hudební revue 8, 1915, s. 153–162.

Fischer, Otokar: K Smetanovým libretům. 2. K Libuši, Hudební revue 8, 1915, s. 205–215.

Fischer, Otokar: Problém dvojníka v literatuře, Naše doba 25, 1917/1918, č. 1, 20. 10. 1917, s. 29–35 — č. 5, 20. 2. 1918, s. 357–368.

Foucault, Michel: Slova a věci, přel. Jan Rubáš, Brno: Computer Press, 2007.

Foucault, Michel: Subjekt a moc, in: týž: Myšlení vnějšku, přel. Stanislav Polášek, Praha: Herrmann & synové, 2003, s. 195–226.

Foucault, Michel: Zrození biopolitiky. Kurz na Collège de France (1978–1979), přel. Petr Horák, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009.

Fránek, Michal: Báseň Jaroslav Rukopisu královédvorského a její místo v básnickém kultu Hostýna, in: Dalibor Dobiáš (ed.): Rukopisy

královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění 1, Praha: Academia, 2019, s. 597–637.

Fránek, Michal: Divadlo pro hrstku delikátních a vyvolených. Polemiky o české básnické drama v šedesátých až devadesátých letech 19. století, Bohemica litteraria 24, 2021, č. 2, s. 19–44.

Frankl, Michal — Niedhammer, Martina — Koeltzsch, Ines: Sporná rovnoprávnost. Židé v českých zemích 1861–1917, in: K. Čapková — H. J. Kieval (eds.), Židé v českých zemích. Společná cesta dějinami, přel. Tamara Vosecká, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2022, s. 143–190.

Frenzel, Herbert A. — Frenzel, Elisabeth: Daten deutscher Dichtung. Chronologischer Abriss der deutschen Literaturgeschichte, München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1991.

Freud Sigmund: Něco tísnivého, in: týž: Spisy z let 1917–1920, přel. Miloš Kopal — Ota Friedmann, Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2003, s. 171–204.

Freud, Sigmund: Eine Schwierigkeit der Psychoanalyse, in: týž: Gesammelte Werke 12, Frankfurt am Main: S. Fischer, 1972, s. 1–12.

Frič, Josef Václav: Paměti 1, ed. Karel Cvejn, Praha: SNKLHU, 1957.

Friedrich, Hugo: Struktura moderní lyriky. Od poloviny devatenáctého do poloviny dvacátého století, přel. František Ryčl, Brno: Host, 2005.

Frühwald, Wolfgang: Die Ehre der Geringen. Ein Versuch zur Sozialgeschichte literarischer Texte im 19. Jahrhundert, Geschichte und Gesellschaft 9, 1983, č. 1, s. 69–86.

Futtera, Ladislav: „Čechové budou žíti, dlouho žíti, pro spásu svou a spásu Slavie.“ Proroctví v kultuře českého osvícenství a romantismu, in: Martin Hrdina — Kateřina Piorecká — Eva Bendová (eds.): Pochopit vteřinu.

Prožívání času v české kultuře 19. století, Praha: Academia, 2019, s. 167–180.

Futtera, Ladislav: Deník Politik jako prostor české umělecké kritiky, Slovo a smysl 19, 2022, č. 40, s. 65–85.

Futtera, Ladislav: „Hledal v rukopisu tajné caubršpruchy, aby lépe mohl citirovat duchy.“ RKZ mezi Čechy a českými Němci, Dějiny a současnost 41, 2019, č. 10, s. 14–17.

Futtera, Ladislav: Kritické úvahy o historickém dramatu v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, in: Martin Hrdina a kol.: Kritika a autonomie českého umění (1860–1890), Praha: Akropolis, 2024, s. 286–316.

Futtera, Ladislav: Na literární pole s humorem! Humoristický almanach April a česká literární kritika po roce 1861, Bohemica litteraria 22, 2019, č. 2, s. 81–108.

Futtera, Ladislav: Ve spárech času. K problematice periodizace transkulturně pojatých literárních dějin českých zemí, in: Václav Petrbok a kol. (eds.): Jak psát transkulturní literární dějiny?, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR — Akropolis, 2019, s. 137–164.

Futtera, Ladislav: Wie Rübezahl seine Rüben in der Übersetzung verlor. Die Rezeption der Märchen von J. K. A. Musäus in böhmischen Ländern, Brücken. Zeitschrift für Sprach-, Literatur- und Kulturwissenschaft 27, 2020, č. 1, s. 41–61.

Gardian, Christoph: Reduzierte Romantik. Adalbert Stifters Bunte Steine und das Programm einer „Wiederherstellung in dem ursprünglichen Sinne“, Internationales Archiv für Sozialgeschichte der deutschen Literatur 44, 2019, č. 1, s. 191–219.

Gaži, Martin: Římští katolíci mezi „barokním“ katolictvím a „moderním“ katolicismem, in: Zdeněk R. Nešpor (ed.): Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Praha: Scriptorium, 2010, s. 16–95.

Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus, přel. Jiří Markus, Praha: Josef Hříbal, 1993.

Gellner, Ernest André: Nacionalismus, přel. Jana Novotná — Petr Skalník, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003.

Geulen, Eva: 1848, October 11. Tales of a Collector, in: David E. Wellbery (ed.): A New History of German Literature, Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, 2004, s. 587–591.

Giampieri-Deutsch, Patrizia: Ernst Mach und Sigmund Freud. Fortsetzung der Philosophie mit anderen Mitteln?, in: Friedrich Stadler (ed.): Ernst Mach — Zu Leben, Werk und Wirkung, Cham: Springer, 2019, s. 45–74.

Giddens, Anthony: Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age, Cambridge: Stanford University Press, 1991.

Giesen, Bernhard: Einleitung, in: týž: Nationale und kulturelle Identität, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1991, s. 9–18.

Goltschnigg, Dietmar: Vorindustrieller Realismus und Literatur der Gründerzeit, in: Viktor Žmegač (ed.): Geschichte der deutschen Literatur vom 18. Jahrhundert bis zur Gegenwart 2, Königstein/Ts.: Athenäum, 1980, s. 1–108.

Hadwiger, Julia: „‚Jungprag‘ war kein Verein und kein Klub, es war ein Herzensbund der Gleichgesinnter“, Brücken. Neue Folge 20, 2012, č. 1/2, s. 9–40.

Halas, František: Imagena, eds. František X. Halas — L. Kundera, Praha: Československý spisovatel, 1971.

Haman, Aleš: Trvání v proměně. Česká literatura devatenáctého století, Praha: Arsci, 2007.

Haman, Aleš — Lantová, Ludmila: Karel Hynek Mácha, in: Jiří Opelík (ed.): Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce, 3/1, M–O, Praha: Academia, 2000, s. 36–42.

Hanuš, Josef: Národní museum a naše obrození. K stoletému jubileu založení musea 1, Praha: Nákladem Národního musea, 1921.

Hanuš, Josef (ed.): Literatura česká devatenáctého století. Od Josefinského obrození až po českou modernu 1, Praha: Jan Laichter, 1902.

Haslinger, Peter: Nation und Territorium im tschechischen politischen Diskurs 1880–1938, München: Oldenbourg, 2010.

Havlíčková, Margita: Brno / Brünn 1730–1919, in: táž a kol. (eds.), Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. 2/3. Brno, Olomouc, Uherské Hradiště, Znojmo, Jihlava, Šternberk, Prostějov, Olomouc: Univerzita Palackého, 2013, s. 33–65.

Havlíčková, Margita: Divadlo, in: Lukáš Fasora — Jiří Malíř (eds.): Dějiny Brna 4. Modernizace města 1790–1918, Brno: Matice moravská, 2020.

Havránek, Jan: Rozdělení pražské univerzity roku 1882 — rozpad univerza, nebo přirozený vývoj?, in: Walter Koschmal — Marek Nekula — Joachim Rogall: Češi a Němci. Dějiny — kultura — politika, Praha — Litomyšl: Paseka, 2002, s. 426–430.

Hein, Jürgen: Dorfgeschichte, Stuttgart: J. B. Metzler, 1976.

Hein, Jürgen: Das Wiener Volkstheater. Raimund und Nestroy, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1978.

Herben, Jan: Matěj V. Kramérius. Osvícenský novinář a buditel, Praha: Volná myšlenka československá, 1926.

Herder, Johann Gottfried: Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit 2, Riga — Leipzig: Johann Friedrich Hartknoch, 1785.

Herder, Johann Gottfried: Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit 4, Riga — Leipzig: Johann Friedrich Hartknoch, 1791.

Heydebrand, Renate von: Kanon, Macht, Kultur. Versuch einer Zusammenfassung, in: táž (ed.): Kanon, Macht, Kultur. Theoretische, historische und soziale Aspekte ästhetischer Kanonbildung, Stuttgart: J. B. Metzler, 1996, s. 610–625.

Himl, Pavel: Pozorovat, popsat, stvořit. Osvícenská policie a moderní stát 1770–1820, Praha: Argo, 2019.

Hlavačka, Milan: Chudinství a sociální politika. Terminologické vyjasnění, historický přehled a koncepce řešení, in: týž — Pavel Cibulka a kol.: Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén, Praha: Historický ústav, 2013, s. 40–58.

Hlavačka, Milan: Nová syntéza o společnosti v českých zemích dlouhého 19. století, Český časopis historický 119, 2021, č. 1, s. 135–148.

Hlavačka, Milan: Zlatý věk české samosprávy. Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913, Praha: Libri, 2006. Hlavačka, Milan a kol.: České země v 19. století. Proměny společnosti v moderní době 1–2, Praha: Historický ústav, 2014.

Hlobil, Tomáš: Výuka dobrého vkusu jako státní zájem. Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1763–1805, Praha: Togga, 2011.

Hloušková, Jasna: Korespondence Stanislawa Przybyszewského s Arnoštem Procházkou v letech 1895–1901, Literární archiv 28, 1997, s. 71–91.

Hoffmann, Dierk: Paul Leppin. Ein Beitrag zur Prager deutschen Literatur der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts, Clausthal — Zellerfeld: Bönecke-Druck, 1973.

Hofmann, Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň — Sušice: Státní oblastní archiv — Muzeum Šumavy, 1984.

Höhne, Sibylle — Charvát, Radovan: Pověsti a legendy, in: Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (eds.): Kompendium německé literatury českých zemí, přel. Jan Budňák — Štěpán Zbytovský a kol., Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2022, s. 558–567.

Höhne, Steffen: Doba předbřeznová a pozdní biedermeier, in: Peter Becher — týž — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (eds.): Kompendium německé literatury českých zemí, přel. Jan Budňák — Štěpán Zbytovský a kol., Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2022, s. 214–227.

Höhne, Steffen: Öffentlichkeit und nationaler Diskurs im Vormärz. Sprache und Kultur als Signifikanten nationaler Desintegration, in: týž — Andreas Ohme (eds.): Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert, München: Oldenbourg, 2005, s. 1–30.

Höhne, Steffen — Petrbok, Václav: Spolky a kulturní instituce, in: Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (eds.): Kompendium německé literatury českých zemí, přel. Jan Budňák — Štěpán Zbytovský a kol., Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2022, s. 151–159.

Hojda, Zdeněk: Básník Vlasty, ředitel koněspřežky a osmačtyřicátník Karl Egon Ebert 1801–1882, Dějiny a současnost 23, 2001, č. 6, s. 19–21, 54.

Hrbek, Jiří: Mezi Bohem a přirozeným právem. Příspěvek k legitimizaci osvícenského panovníka v politické teorii 18. století, in: Jaroslav Lorman — Daniela Tinková (eds.): Post tenebras spero lucem? Duchovní tvář českého a moravského osvícenství, Praha: Casablanca, 2009, s. 32–54.

Hrdina, Martin: Autonomizace české literatury. Historické vymezení události a zkoumání jejího průběhu na příkladu kritiky, Česká literatura 69, 2021, č. 1, s. 5–32.

Hrdina, Martin: Básníkovo okno do času. Nuda jako zamlčený činitel uměleckého zrání Jaroslava Vrchlického, in: Eva Bendová — Zdeněk Hojda (eds.): Od práce k zábavě. Volný čas v české kultuře 19. století, Praha: Academia, 2021, s. 31–41.

Hrdina, Martin: Mezi ideálem a nahou pravdou. Realismus v českých diskusích o literatuře 1858–1891, Praha: Academia, 2016.

Hrdina, Martin: Realismus v české literatuře 19. století. Pohledy současníků, historické interpretace a badatelské perspektivy, Česká literatura 62, 2014, č. 3, s. 372–394.

Hroch, Miroslav: Myšlenka nezávislosti v programech evropských národních hnutí, in: Jan Horský — týž (eds.): Sto let. Hodnota svobody nebo cena za nezávislost?, Praha: Sociologické nakladatelství Slon, 2018, s. 83–129.

Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost, Praha: Mladá fronta, 1999.

Hroch, Miroslav: Národy na rozhraní věku, in: Svatava Raková — Christian Lequesne (eds.): Jakou Evropu ohlašovala bitva u Slavkova? Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, která se konala u příležitosti dvoustého výročí bitvy u Slavkova, Praha: Historický ústav, 2006, s. 59–72.

Hroch, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů, Praha: Sociologické nakladatelství, 2009.

Hroch, Miroslav: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě, Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1999.

Charypar, Michal: Karel Sabina. „Epigon“ a tvůrce. Textová příbuzenství jako zdroj smyslu a poznání, Praha: Academia, 2010.

Charypar, Michal: Po smyslu Máchova Kata (interpretace), Česká literatura 58, 2010, č. 3, s. 277–292.

Charypar, Michal: Prameny Máchova Máje. Fakta a hypotézy, Praha: Akropolis, 2018.

Charypar, Michal: Románová freska o dobrém králi a zlé revoluci. K 200. výročí narození Karla Sabiny, in: Karel Sabina: Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů, Praha: Academia, 2013, s. VII–XXIII.

Charypar, Michal: Zápletka a kompoziční strategie, in: Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19. století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR — Karolinum, 2022, s. 279–327.

Ibler, Reinhard: Česká rukopisová falza ve světle konceptu antemurale, in: Dalibor Dobiáš (ed.): Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění 1, Praha: Academia, 2019, s. 73–90.

Janáčková, Jaroslava: Od romantismu do symbolismu, in: Jan Lehár — Alexandr Stich — táž — Jiří Holý: Česká literatura od počátku k dnešku, 2., upr. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 203–441.

Janáčková, Jaroslava: Rané setkání s Adalbertem Stifterem (Jeden klíč k Babičce), in: táž: Božena Němcová. Příběhy — situace — obrazy, Praha: Academia, 2008, s. 133–142.

Janáčková, Jaroslava: Román mezi modernami. Studie z historické poetiky, Praha: Československý spisovatel, 1989.

Janáčková, Jaroslava: Vesnický román, in: táž: Stoletou alejí. O české próze minulého věku, Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 106–113.

Janáčková, Jaroslava: Zkrácená Babička. K Ohéralovu překladu do němčiny, Česká literatura 47, 1999, č. 5, s. 473–476.

Janoušek, Pavel: Čech Poslední a První. Havlíčkova polemika s Tylem jako příklad literárněkritické komunikace, in: Kateřina Bláhová (ed.): Komunikace a izolace v české kultuře 19. století, Praha: Academia, 2002, s. 285–297.

Jedličková, Alice: K první německé verzi Babičky v časopise Erinnerungen, Česká literatura 48, 2000, č. 3, s. 234–252.

Jedličková, Alice: Řeč postav. Proklamace a komunikace, in: táž a kol.: Narativní způsoby v české próze 19. století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR — Karolinum, 2022, s. 153–180.

Jirát, Vojtěch: Erben čili majestát zákona, in: týž: Portréty a studie, ed. Josef Čermák, Praha: Odeon, 1978, s. 132–148.

Jiroušek, Bohumil: Čeští historici, rukopisy a vědecké instituce v druhé polovině 19. století, in: Dalibor Dobiáš (ed.): Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění 1, Praha: Academia, 2019, s. 239–258.

John, Johannes: Adalbert Stifter in Erzählungen von Johannes Urzidil, in: Walter Hettche — týž — Sibylle von Steinsdorff (eds.): Stifter-Studien. Ein Festgeschenk für Wolfgang Frühwald zum 65. Geburtstag, Tübingen: Niemeyer, 2000, s. 217–243.

Jolles, André: Pohádka, přel. Ladislav Futtera, Slovo a smysl 17, 2020, č. 33, s. 334–348.

Jungmann, Josef: Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, Praha: Antonín Straširypka, 1825.

Jurt, Joseph: Literaturkritik als Vermittlungsinstanz zwischen Autor und Leser, in: Fritz Nies — Bernd Kortländer (eds.): Literaturimport und Literaturkritik. Das Beispiel Frankreich, Tübingen: Narr, 1996, s. 81–91.

Justl, Vladimír: Václav Kliment Klicpera, Praha: SNKLHU, 1960.

Kalina von Jäthenstein, Mathias: Nachrichten über böhmische Schriftsteller und Gelehrte, deren Lebensbeschreibungen bisher nicht bearbeitet sind. Als Materialien für ein Lexikon böhmischer Schriftsteller und Gelehrten, Prag: Gottlieb Haase, 1818.

Kazbunda, Karel: Stolice dějin na pražské univerzitě 1. Od obnovení stolice dějin do rozdělení university 1746–1882, Praha: Univerzita Karlova, 1964.

Kieval, Hillel J.: Nerovnoměrná mobilita. Židé, stát a společnost v období rozporů 1790–1860, in: Kateřina Čapková — týž (eds.), Židé v českých zemích. Společná cesta dějinami, přel. Tamara Vosecká, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2022, s. 103–142.

Klaar, Alfred: Von deutscher Dichtung in Böhmen, Österreichische Revue, 1887/1888, č. 9, sv. 4, říjen 1887 — březen 1888, s. 66–147.

Klosová, Ljuba: Proměna romantického divadelního programu v Prozatimním divadle v Praze, in: František Černý a kol.: Dějiny českého divadla 3. Činohra, Praha: Academia, 1977, s. 45–93.

Kofránková, Václava: Zlatý král a chudý hrabě. Přemysl Otakar II. a Rudolf Habsburský v historické tradici, Praha: Lika klub, 2012.

Kondylis, Panajotis: Der Niedergang der bürgerlichen Denk- und Lebensform. Die liberale Moderne und die massendemokratische Postmoderne, Weinheim: VCH, Acta Humaniora, 1991.

Königsmark, Václav: Josef Kajetán Tyl — Strakonický dudák, in: Milan Zeman a kol.: Rozumět literatuře 1. Interpretace základních děl české literatury, Praha: SPN, 1986, s. 69–76.

Königsmark, Václav: Kuklení, in: Štěpán Vlašín (ed.), Slovník literární teorie, Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 193.

Kořalka, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914. Sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích, Praha: Argo, 1996.

Kořalka, Jiří: František Palacký a čeští bolzanisté, in: Zdeněk Kučera — Jan B. Lášek (eds.): Modernismus. Historie nebo výzva? Studie ke genezi českého katolického modernismu, Brno: L. Marek, 2002, s. 23–43.

Kořalka, Jiří: Prag — Frankfurt im Frühjahr 1848. Österreich zwischen Großdeutschtum und Austroslawismus, in: Heinrich Lutz — Helmut Rumpler (eds.): Österreich und die deutsche Frage im 19. und 20. Jahrhundert. Probleme der politisch-staatlichen und soziokulturellen Differenzierung im deutschen Mitteleuropa, Wien: Verl. für Geschichte und Politik, 1982, s. 117–139.

Koselleck, Reinhard: Kritik und Krise. Ein Beitrag zur Pathogenese der bürgerlichen Welt, Freiburg — München: Karl Alber, 1959.

Koschmal, Walter — Maidl, Václav (eds.): Hans Watzlik — ein Nazidichter?, Wuppertal: Arco, 2006.

Kostrbová (Merhautová), Lucie: Mezi Prahou a Vídní. Česká a vídeňská literární moderna na konci 19. století, Praha: Academia, 2011.

Koten, Jiří: Autorita vypravěče a její role v utváření dobových žánrů. Mezi Pravdou a Prášilem, in: Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19. století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR — Karolinum, 2022, s. 35–78.

Koten, Jiří: Jak se fikce dělá slovy. Pragmatické aspekty vyprávění, Brno: Host, 2013.

Kozák, Jaromír: Spiritismus. Zapomenutá významná kapitola českých dějin, Praha: Eminent, 2003.

Král, Petr: Vlastizrady. Eseje, články, kritiky a polemiky 1960–2014, Praha: Torst, 2015.

Králík, Oldřich: Doslov, in: Václav Kliment Klicpera: Výbor z díla. Divadlo, deklamovánky, povídky, Praha: SNKLHU, 1955, s. 533–552.

Krappmann, Jörg: Allerhand Übergänge. Interkulturelle Analysen der regionalen Literatur in Böhmen und Mähren sowie der deutschen Literatur in Prag (1890–1918), Bielefeld: Transcript, 2013.

Krappmann, Jörg: Naturalismus, in: Peter Becher — Steffen Höhne — týž — Manfred Weinberg (eds.): Kompendium německé literatury českých zemí, přel. Jan Budňák — Štěpán Zbytovský a kol., Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2022, s. 246–256.

Kraus, Arnošt Vilém: Anti-Mácha…, in: Václav Petrbok (ed.): Arnošt Vilém Kraus (1859–1943) a počátky české germanobohemistiky, Praha: Academia, 2015, s. 184–207.

Kraus, Arnošt Vilém: Blaník, in: Václav Petrbok (ed.): Arnošt Vilém Kraus (1859–1943) a počátky české germanobohemistiky, Praha: Academia, 2015, s. 108–132.

Kraus, Arnošt Vilém: Husitství v literatuře, zejména německé 3. Husitství v literatuře devatenáctého století, Praha: ČAVU, 1924.

Krehl, Birgit: Die Fürstentafel von J. G. Herder und die so genannte Handschrift Libušin soud (Libušes Gericht). Ein Textvergleich, in: Steffen Höhne — Andreas Ohme (eds.): Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert, München: Oldenbourg, 2005, s. 135–160.

Krejčí, Karel: Česká literatura a kulturní proudy evropské, Praha: Československý spisovatel, 1975.

Krejčí, Karel: Heroikomika v básnictví Slovanů, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964.

Krejčová, Iva: „Loajální“ strategie v Hněvkovského dvojím vydání eposu Děvín, in: Václav Petrbok — Taťána Petrasová — Pavla Machalíková (eds.): Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století, Praha: Academia, 2016, s. 213–223.

Křen, Jiří: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918, Praha: Academia, 1991.

Krolop, Kurt: Karel Čapek: Karl Kraus jako učitel, přel. Barbara Köpplová, in: týž: Studie o německé literatuře, Praha: Triáda, 2018, s. 637–642.

Krolop, Kurt: Karl Kraus a Češi, in: Zdeněk Hojda — Roman Prahl (eds.): Český lev a rakouský orel v 19. století = Böhmischer Löwe und österreichischer Adler im 19. Jahrhundert, Praha: Koniasch Latin Press, 1996, s. 310–327.

Krolop, Kurt: Ke vzniku a historii pražské německé literatury „expresionistického desetiletí“, in: týž: Studie o německé literatuře, přel. Jiří Stromšík, Praha: Triáda, 2018, s. 105–143.

Kubínová-Engstová, Kateřina: Tzv. Libušino proroctví a Marignolova kronika, in: Jiří Šouša — Ivana Ebelová (eds.): Inter laurum et olivam, Praha: Karolinum, 2007, s. 439–450.

Kubů Eduard — Šouša, Jiří: Svatopluk Čech a jeho Lešetínský kovář ve stínu dvouhlavého orla. O počátcích paradigmatu české „hraničářské“ literatury, Historica. Revue pro historii a příbuzné vědy 5, 2014, č. 2, s. 129–149.

Kubů, Eduard — Šouša, Jiří — Zářický, Aleš (eds.): Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948. Diskurz mezi historií a literární vědou na téma selského a hraničářského románu, Praha — Ostrava: Dokořán — Ostravská univerzita v Ostravě, 2014.

Kučera, Martin: Čeští spisovatelé v letech první světové války. Pokus o kulturně historické shrnutí, Literární archiv 30, 1998, s. 7–29.

Kunisch, Hermann: Witiko, in: Lothar Stiehm (ed.): Adalbert Stifter. Studien und Interpretationen. Gedenkschrift zum 100. Todestage, Heidelberg: Stiehm, 1968, s. 227–244.

Kusáková, Lenka: Sabinovo románové dílo v dobovém literárním kontextu, in: Karel Sabina: Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů, Praha: Academia, 2013, s. XXXIV–XLV.

Kutnar, František: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu a společenskému obsahu češství doby obrozenské, Praha: Karolinum, 2003.

Langer, Gudrun: Das Märchen in der tschechischen Literatur von 1790 bis 1860. Studien zur Entwicklungsgeschichte des Märchens als literarischer Gattung, Gießen: Wilhelm Schmitz Verlag, 1979.

Langewiesche, Dieter: Nation, Nationalismus, Nationalstaat in Deutschland und Europa, München: Beck, 2000.

Latzke, R[udolf]: Das Nachwort des Herausgebers, in: Josef Messner: Handwerksburschen. Bilder aus dem Volksleben, Budweis: Moldavia, 1921, s. 132–136.

Laube, Heinrich: Das Burgtheater von 1848 bis 1867, Wien: s. n., 1867.

Lauterbach, Dorothea: Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge, in: Manfred Engel (ed.): Rilke Handbuch. Leben — Werk — Wirkung, Stuttgart: J. B. Metzler, 2013, s. 318–336.

Le Rider, Jacques: Modernité viennoise et crises de l’identité, Paris: Presses Universitaires de France, 2000.

Loewenstein, Bedřich: Animal symbolicum? Historicko-antropologické úvahy, in: týž, My a ti druzí. Dějiny, psychologie, antropologie, Brno: Doplněk, 1997, s. 99–132.

Loewenstein, Bedřich: Divadelnost, historismus, měšťanská reprezentace. Aspekty české kultury v 19. století, in: týž, My a ti druzí. Dějiny, psychologie, antropologie, Brno: Doplněk, 1997, s. 204–229.

Loewenstein, Bedřich: Občanská a národní orientace v polovině 19. století, in: týž, My a ti druzí. Dějiny, psychologie, antropologie, Brno: Doplněk, 1997, s. 181–203.

Loewenstein, Bedřich: Projekt moderny. O duchu občanské společnosti a civilizace, Praha: ISE, 1995.

Lorenzová, Helena: Bolzanův proces, in: Zdeněk Hojda — Roman Prahl (eds.): Bůh a bohové. Církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století, Praha: Koniasch Latin Press, 2003, s. 17–32.

Lorm, Hieronymus: Moritz Hartmann, in: týž, Wien’s poetische Schwingen und Federn, Leipzig: Friedrich Wilhelm Grunow 1847, s. 72–81.

Loužil, Jaromír: Uffo Horn a jeho truchlohra Král Otakar, Krkonoše — Podkrkonoší 5, 1970, s. 215–243.

Ludvová, Jitka: Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945, Praha: Academia, 2012.

Ludvová, Jitka: Divadlo pro menšinu, in: táž a kol.: Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, Praha: Institut umění — Divadelní ústav, 2013, s. 111–114.

Ludvová, Jitka: Domácí německá tvorba 2. Osobnosti „z vnějšího světa“, in: táž a kol.: Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, Praha: Institut umění — Divadelní ústav, 2013, s. 120–122.

Ludvová, Jitka: Peníze nebo divadlo? Finanční osudy pražských divadelních ředitelů 19. století, in: Taťána Petrasová — Helena Lorenzová (eds.): Opomíjení a neoblíbení v české kultuře 19. století: úředník a podnikatel, Praha: Koniasch Latin Press, 2007, s. 138–154.

Ludvová, Jitka: Rosen, Julius, in: Česká divadelní encyklopedie IDU Praha (http://old.encyklopedie.idu.cz/index.php/Rosen_Julius, 31. 12. 2023)

Ludvová, Jitka: Vídeňská fraška v Praze, in: táž a kol.: Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, Praha: Institut umění — Divadelní ústav, 2013, s. 49–51

Macková, Marie: Všeobecný občanský zákoník v habsburské monarchii roku 1811, Historica Olomucensia 40, 2011, s. 53–63.

Macura, Vladimír: Die Beziehung zur deutschen Kultur als kulturbildender Faktor auf dem Höhepunkt der tschechischen nationalen Wiedergeburt, in: Ilse Seehase (ed.): Beiträge zur Literatur der tschechischen und slowakischen Wiedergeburt, Leipzig: Karl-Marx-Universität, 1977, s. 70–80.

Macura, Vladimír: Hierarchie hodnocení jazyků u Jungmanna a jeho doby, Slovo a slovesnost 34, 1973, č. 4, s. 280–287.

Macura, Vladimír: Klácelova teorie smíchu, in: Marta Ottlová — Milan Pospíšil (eds.), Proudy české umělecké tvorby 19. století. Smích v umění, Praha: Ústav pro hudební vědu ČSAV — Ústav dějin umění ČSAV — Český hudební fond — Československá vědecká společnost pro estetiku, 1991, s. 37–42.

Macura, Vladimír: Salon u Fričů a konverzační slovník pro dámy, in: Helena Lorenzová — Taťána Petrasová (eds.): Salony v české kultuře 19. století, Praha: Koniasch Latin Press, 1999, s. 75–87.

Macura, Vladimír: Sen o chaloupce, in: týž: Znamení zrodu a české sny, eds. Kateřina Piorecká — Milena Vojtková, Praha: Academia, 2015, s. 435–454.

Macura, Vladimír: Sen o Libuši, in: týž: Znamení zrodu a české sny, eds. Kateřina Piorecká — Milena Vojtková, Praha: Academia, 2015, s. 319–325.

Macura, Vladimír: Sen o revoluci, in: týž: Znamení zrodu a české sny, eds. Kateřina Piorecká — Milena Vojtková, Praha: Academia, 2015, s. 524–530.

Macura, Vladimír: Sen o spících rytířích I, in: týž: Znamení zrodu a české sny, eds. Kateřina Piorecká — Milena Vojtková, Praha: Academia, 2015, s. 253–265.

Macura, Vladimír: Sen o vlasti, in: týž: Znamení zrodu a české sny, eds. Kateřina Piorecká — Milena Vojtková, Praha: Academia, 2015, s. 283–287.

Macura, Vladimír: Továrna — dvojí mýtus, in: Daniela Hodrová (ed.): Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie, Jinočany: H & H, 1997, s. 177–198.

Macura, Vladimír: Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ, in: týž: Znamení zrodu a české sny, eds. Kateřina Piorecká — Milena Vojtková, Praha: Academia, 2015, s. 9–242.

Mádl, Claire — Wögerbauer, Michael — Píša Petr: Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848), Praha: Academia, 2019.

Máchal, Jan: Počátky zábavné prosy novočeské, in: Josef Hanuš: Literatura česká devatenáctého století. Od Josefinského obrození až po českou modernu 1, Praha: Jan Laichter 1902, s. 309–355.

Maidl, Václav: Adalbert Stifter a Božena Němcová. Podoby a rozdíly, in: Helena Lorenzová — Taťána Petrasová (eds.): Biedermeier v českých zemích, Praha: Koniasch Latin Press, 2004, s. 394–401.

Maidl, Václav: Adalbert Stifters Rezeption in den böhmischen Ländern, in: Hartmut Laufhütte — Karl Möseneder (eds.): Adalbert Stifter. Dichter und

Maler, Denkmalpfleger und Schulmann. Neue Zugänge zu seinem Werk, Tübingen: Niemeyer, 1996, s. 527–537.

Maidl, Václav: Literární svět Boženy Němcové a Adalberta Stiftera (Konstanta a variace), Estetika 33, 1996, č. 3–4, s. 41–49.

Maidl, Václav: Momenty proměn v Stifterově stabilním díle, in: Adalbert Stifter 2000. Překračování hranic, Český Krumlov: Contract, 2004, s. 55–62.

Maidl, Václav (ed.): Znovuobjevená Šumava. Příspěvky literárního sympozia, Klatovy: Okresní muzeum, 1996.

Málek, Petr: Babička Boženy Němcové. Od idyly k elegii. K některým aspektům adaptace klasické literatury, Česká literatura 61, 2013, č. 2, s. 183–217.

Málková, Iva — Urbanová, Svatava (eds.): Literární slovník severovýchodní Moravy a českého Slezska 1918–2018, Brno: Host, 2022.

Marinelli-König, Gertraud: Die böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften und Almanachen des Vormärz (1805–1848). Tschechische nationale Wiedergeburt — Kultur- und Landeskunde von Böhmen, Mähren und Schlesien — Kulturelle Beziehungen zu Wien 1–4. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2011–2016.

Marinelli-König, Gertraud — Schiffer, Josef: Die böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften und Almanachen des Vormärz (1805–1848).

Tschechische nationale Wiedergeburt — Kultur- und Landeskunde von Böhmen, Mähren und Schlesien — Kulturelle Beziehungen zu Wien 5. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2018.

Markl, Jaroslav: Nejstarší sbírky českých lidových písní, Praha: Supraphon, 1987.

Marquard, Odo: Ende des Schicksals? Einige Bemerkungen über die Unvermeidlichkeit des Unverfügbarens, in: týž: Abschied vom Prinzipiellen. Philosophische Studien, Stuttgart: Reclam, 2000, s. 67–90.

Marx, Karl — Engels, Friedrich: Deutsche Ideologie. Manuskripte und Drucke, eds. Ulrich Pagel — Gerald Hubmann — Christine Weckwerth, Berlin — Boston: Walter de Gruyter, 2017.

Matys, Rudolf: V umění volnost. Kapitoly z dějin Umělecké besedy, Praha: Academia, 2003.

Med, Jaroslav: K ideovému profilu Moderní revue, in: Otto M. Urban — Luboš Merhaut (eds.): Moderní revue 1894–1925, Praha: Torst, 1995.

Meise, Helga: Von der „unsichtbaren“ zur „sichtbaren“ Geschichte. Zur Prager Herkunft der Schriftstellerin Maria Anna Sager, geb. Rosskoschny (1719–1805), Cornova 1, 2011, č. 1, s. 51–66.

Meissner, Alfred: Geschichte meines Lebens, Wien — Teschen: Karl Prochaska, 1884.

Merhaut, Luboš: Cesty stylizace. Stylizace, „okraj“ a mystifikace v české literatuře přelomu devatenáctého a dvacátého století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1994.

Merhautová, Lucie: Hermann Bahrs Programm der „Entdeckung der Provinz“ und die Thematisierung Prags als „deutsche Literaturstadt“ in der Zeit, in: táž — Kurt Ifkovits (eds.), Die Wiener Wochenschrift Die Zeit (1894–1904) und die Zentraleuropäische Moderne. Studien — Dokumente, Praha — Essen — Wien: Masarykův ústav a Archiv AV ČR — Klartext — Österreichisches Theatermuseum, 2013, s. 93–103.

Merhautová, Lucie: Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910), Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2016.

Merhautová, Lucie — Petrbok, Václav — Topor, Michal (eds.): Emil Saudek (1876–1941). Ein Übersetzer und Kulturvermittler zwischen Metropole und Provinz, Wien — Köln — Weimar: Böhlau, 2022.

Mocná, Dagmar: Nerudovy Obrazy života a realismus, Bohemica litteraria 17, 2014, č. 1, s. 63–86.

Mocná, Dagmar: Záludný svět Povídek malostranských, Praha: Academia, 2012.

Mönch, Cornelia: Abschrecken oder Mitleiden. Das deutsche bürgerliche Trauerspiel im 18. Jahrhundert. Versuch einer Typologie, Tübingen: Niemeyer, 1993.

Moravec, Josef: Tři hry Emanuela Bozděcha, in: Emanuel Bozděch: Tři dramata, Praha: SNKLHU, 1959, s. 7–20.

Moser-Rath, Elfriede: Predigtmärlein der Barockzeit. Exempel, Sage, Schwank und Fabel in geistlichen Quellen des oberdeutschen Raumes, Berlin: Walter de Gruyter, 1964.

Mourková, Jarmila: Lešehradeum, sbírka literárních a historických dokumentů, Praha: Literární archiv Národního muzea, 1963.

Mühlberger, Josef: Dějiny německé literatury v Čechách 1900–1939, přel. Veronika Dudková, Ústí nad Labem: Albis international, 2006.

Mühlberger, Josef: Die Dichtung der Sudetendeutschen in den letzten fünfzig Jahren, Kassel-Wilhelmshöhe: Johannes Stauda, 1929.

Mukařovský Jan: Genetika smyslu v Máchově poesii, in: týž (ed.): Torso a tajemství Máchova díla. Sborník pojednání Pražského linguistického kroužku, Praha: Fr. Borový, 1938, s. 13–110.

Müller, Ernst: Schillers Jugenddichtung und Jugendleben. Neue Beiträge aus Schwaben, Stuttgart: Verlag der J. G. Cotta’schen Buchhandlung Nachfolger, 1896.

Müller, Jan Patrick: Literaturmarkt, Schreiben und Publizieren im Prosawerk Karl Herloßsohns (1802–1849), Bielefeld: Aisthesis, 2015.

Nadler, Josef: Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften 1–4, Regensburg: Habbel, 1912–1918.

Nadler, Josef: Das Schrifttum der Sudetendeutschen 1. Bis zur Schlacht am Weißen Berge, Regensburg: Habbel, 1924.

Naumann, Ursula: Adalbert Stifter, Stuttgart: J. B. Metzler, 1979.

Nekula, Marek: Němci a Židé v Nerudových Povídkách malostranských, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Bohemica litteraria. Řada literárněvědná bohemistická 48, 1999, č. 2, s. 49–54.

Nekula Marek: Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha: Karolinum, 2017.

Nekula, Marek: Sprachideologie, Sprachplanung und Sprachpraxis im Schriftstellerverein Svatobor, in: Klaas-Hinrich Ehlers — týž — Martina Niedhammer — Hermann Scheuringer (eds.): Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa. Institutionalisierung und Alltagspraxis, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2014, s. 13–32.

Neubauer, Johann: Die deutsche Literatur in Böhmen im 18. und 19. Jahrhundert, in: Programm des Communal-Real-Gymnasiums mit Oberrealschul-Classen in Elbogen, Elbogen: Selbstverlag des Realgymnasiums, 1877, s. 3–23.

Neuhuber, Christian — Vodrážková, Lenka: Literatura v nářečích, in: Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (eds.): Kompendium německé literatury českých zemí, přel. Jan Budňák — Štěpán Zbytovský a kol., Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2022, s. 568–575.

Neumüller, Michael: Der Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Ein deutschliberaler Verein, in: Ferdinand Seibt (ed.): Vereinswesen und Geschichtspflege in den bohmischen Landern, München: Oldenbourg, 1986, s. 179–208.

Nietzsche, Friedrich: Genealogie morálky. Polemika, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 2002.

Nietzsche, Friedrich: Werke. Kritische Gesamtausgabe. Nachgelassene Fragmente. Herbst 1884 bis Herbst 1885, 7/2, Berlin: Walter de Gruyter,

1974.

Nikl Ivan (ed.): Karel Klostermann — spisovatel Šumavy. Sborník literárních příspěvků z česko-německého symposia, Klatovy: Okresní muzeum Klatovy, 2000.

Nouza, Jan: Rozhledny Čech, Moravy a Slezska, Liberec: Nakladatelství 555, 1999.

Novák, Arne: Český sloh kritický let sedmdesátých a osmdesátých, Slovo a slovesnost 2, 1936, č. 3, s. 145–156.

Novák, Arne: Karolina Světlá, Zlatá Praha 16, 1898/1899, č. 45, 15. 9. 1899, s. 529–531.

Očadlík, Mirko: Libuše. Vznik Smetanovy zpěvohry, Praha: Melantrich, 1939.

Ort, Claus-Michael: Roman des „Nebeneinander“ — „Roman des Nacheinander“. Kohärenzprobleme im Geschichtsroman des 19. Jahrhunderts und ihr Funktionswandel, in: Michael Titzmann (ed.): Zwischen Goethezeit und Realismus. Wandel und Spezifik in der Phase des Biedermeier, Tübingen: Niemeyer, 2002, s. 347–375.

Otruba, Mojmír: Ahistorický historismus národního obrození, in: týž: Hledání národní literatury, ed. Dalibor Dobiáš, Praha: Academia, 2012, s. 14–27.

Otruba, Mojmír: Karol Kuzmány a přijetí Máchy v české a slovenské literatuře, in: týž: Hledání národní literatury, ed. Dalibor Dobiáš, Praha: Academia, 2012, s. 212–225.

Ottlová, Marta: K pojetí Smetanova Dalibora, Musica Olomucensia 27, 2018, s. 131–147.

Ottlová, Marta — Pospíšil, Milan: Hudební salon a salonní hudba, in: Helena Lorenzová — Taťána Petrasová (eds.): Salony v české kultuře 19. století, Praha: Koniasch Latin Press, 1999, s. 47–55.

Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Od prvověkosti až do roku 1125, Praha: J. G. Calve a České museum, 1848.

Palacký František — Macháček, Simeon Karel: Geschichte der schönen Redekünste bei den Böhmen = Dějiny české slovesnosti, přel. Oldřich Králík, eds. týž — Jiří Skalička, Ostrava: Profil, 1968.

Parr, Rolf: Politische und literarische Gruppenbildungen 2. Literarischkulturelle und gesellige Vereine, in: Norbert Otto Eke (ed.): VormärzHandbuch, Bielefeld: Aisthesis, 2020, s. 257–264.

Patočka, Jan: Dvě máchovské studie, Praha: OIKOYMENH, 2007.

Peřina, Josef: Přehledné dějiny vztahů české a německo-české literatury

v 19. století 1 (1780–1848), Ústí nad Labem: Albis International, 1996.

Pešat, Zdeněk: Jak vznikl Manifest České moderny, in: Otto M. Urban — Luboš Merhaut (eds.): Moderní revue 1894–1925, Praha: Torst, 1995, s. 53–56.

Pešat, Zdeněk: Z kapitol české programové kritiky, Česká literatura 46, 1998, č. 3, s. 229–235.

Pešek, Jiří — Míšková, Alena: Die Prager Deutsche Universität und die „Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen“ als ein kulturell-politisches Doppelzentrum der deutschböhmischen Gesellschaft, in: Michaela Marek (ed.): Kultur als Vehikel und Opponent politischer Absichten. Kulturkontakte zwischen Deutschen, Tschechen und Slowaken von der Mitte des 19. Jahrhunderts bis in die 1980er Jahre, Essen: Klartext, 2010, s. 189–210.

Peštová, Alžběta: Entsagung oder Desillusion? Der Student als Paradigma des Spätrealismus in der tschechischen und deutschen Literatur, Acta Universitatis Carolinae, Germanistica Pragensia, 2018, č. 1, s. 69–85.

Petrbok, Václav: Anmerkungen zur tschechischen Rezeption von Fritz Mauthner, in: Veronika Jičínská (ed.): Fritz Mauthner (1849–1923). Zwischen Sprachphilosophie und Literatur, Köln — Weimar: Böhlau, 2021, s. 151–170.

Petrbok, Václav: Anton Müller a jeho pražský svět, in: Jitka Ludvová a kol.: Fidlovačka, aneb, Cokoli chcete, Praha: Institut umění — Divadelní ústav, 2014, s. 136–174.

Petrbok, Václav: August von Kotzebue ve Stavovském divadle, in: Jitka Ludvová a kol.: Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, Praha: Institut umění — Divadelní ústav, 2013, s. 41–45.

Petrbok, Václav: David Kuh and Jan Neruda, Judaica Bohemiae 46, 2011, č. 2, s. 95–126.

Petrbok, Václav: František Bohumil Tomsa, in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, 14/66, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2015, s. 401.

Petrbok, Václav: Hus a husité v literatuře českých Němců, in: Petr Čornej — Václav Ledvinka (eds.): Praha Husova a husitská 1415–2015, Praha: Archiv hlavního města Prahy — Scriptorium, 2015, s. 237–241, 259.

Petrbok, Václav: Kdo byl Ferdinand Břetislav Mikovec?, in: Ferdinand Břetislav Mikovec. Pražská Thálie kolem 1850, ed. Jitka Ludvová, Praha: Institut umění — Divadelní ústav, 2010, s. 5–54.

Petrbok, Václav: Od génia Čechie k českým bohatýrům a německým mistrům. Popularizace literární historie v Čechách mezi osvícenstvím a pozitivismem, in: Kateřina Bláhová — týž (eds.): Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2005, s. 189–202.

Petrbok, Václav: Počátky literární kritiky v českých zemích v sedmdesátých letech 18. století, in: Dalibor Dobiáš — Václav Smyčka (eds.): Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805), Praha: Academia, 2021, s. 79–117.

Petrbok, Václav: „Sebepřeklad“ beletrie a literární publicistiky jako integrální součást dějin literatury v českých zemích, in: týž a kol. (eds.): Jak psát transkulturní literární dějiny?, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR — Akropolis, 2019, s. 250–265.

Petrbok, Václav: „Však my se sami dost dovedeme milovati“. Znovu o česko-židovsko-německé „revolučnosti“ v letech 1843–1847, Slovo a smysl 8, 2011, č. 16, s. 95–105.

Petrbok, Václav: Wilhelm Marsano, in: Česká divadelní encyklopedie IDU Praha (https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view= article&id=120:marsano-wilhelm&catid=10&lang=cs&Itemid=296, 2.2. 2024).

Petrbok, Václav — Stašková, Alice — Zbytovský, Štěpán (eds.): Otokar Fischer (1883–1938). Ein Prager Intellektueller zwischen Dichtung und Wissenschaft, Wien — Köln — Weimar: Böhlau, 2020.

Pfitzner, Josef: Das Erwachen der Sudetendeutschen im Spiegel ihres Schrifttums bis zum Jahre 1848, Augsburg: Johannes Stauda, 1926.

Píša, Petr: Cenzura v Čechách v kontextu předbřeznové habsburské monarchie, dizertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2018.

Píša, Petr — Wögerbauer, Michael — Šámal, Petr — Janáček, Pavel (eds.): V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. 1, 1749–1938, Praha: Academia, 2015.

Plch, Jaromír: Antonín Marek. Studie s ukázkami z díla, Praha: Melantrich, 1974.

Pohorský, Miloš: Doslov, in: Antal Stašek: V temných vírech, Praha: SNKLHU, 1958, s. 631–640.

Power, Martina: Hory a moře mezi „námi“. Vnímání prostoru v německé a britské cestopisné literatuře o Čechách a Irsku v letech 1750–1850, Praha: Karolinum, 2015.

Prahl, Roman — Hojda, Zdeněk: Umění v konverzaci. Thunův salon, in: Helena Lorenzová — Taťána Petrasová (eds.): Salony v české kultuře, 19. století, Praha: Koniasch Latin Press, 1999, s. 35–46.

Procházka, Martin — Hrbata, Zdeněk: Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty, Praha: Karolinum, 2005.

Putna, Martin C.: Česká katolická literatura 1848–1918, Praha: Torst, 1998.

Putna, Martin C.: Ztracený německý mýtus o Čechách, Souvislosti 18, 2007, č. 2, s. 192–195.

Pynsent, Robert: Ironie v Máji, Česká literatura 35, 1987, č. 2, s. 105–110.

Rak, Jiří: Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy, Jinočany: H&H, 1994, s. 97–109.

Rak, Jiří: „Dobrý císař František, jeho kancléř a jejich Češi“, in: Helena Lorenzová — Taťána Petrasová (eds.): Biedermeier v českých zemích, Praha: Koniasch Latin Press, 2004, s. 19–23.

Rak, Jiří: Národ sobě? Mýtus Národního divadla, Dějiny a současnost 29, 2007, č. 7, s. 21–23.

Rak, Jiří: Zachovej nám, Hospodine. Češi v Rakouském císařství 1804–1918, Praha: Havran, 2013.

Randák, Jan: Kult mrtvých. Smrt a umírání v revoluci 1848, Praha: Argo, 2007.

Rank, Otto: Der Doppelgänger, Imago 3, 1914, č. 3, s. 97–164.

Reckwitz, Andreas: Die Gleichförmigkeit und die Bewegtheit des Subjekts. Moderne Subjektivität im Konflikt von bürgerlicher und avantgardistischer Codierung, in: Gabriele Klein (ed.): Bewegung. Sozial- und kulturwissenschaftliche Konzepte, Bielefeld: Transcript, 2004, s. 155–184.

Reckwitz, Andreas: Das hybride Subjekt. Eine Theorie der Subjektkulturen von der bürgerlichen Moderne zur Postmoderne. 2. vyd., Berlin: Suhrkamp, 2020.

Rehlinghaus, Franziska: Der Grenzbereich zwischen Wissen und Glauben. Zur Geschichte des deutschen Schicksalsbegriffs, Archiv für Begriffsgeschichte 55, 2013, č. 55, s. 111–143.

Reimers, Timm: Gelehrsamkeit, Politik und Spektakel. Transformationen der deutschen Römertragödie 1800–1900, Berlin — Boston: Walter de Gruyter, 2016.

Reittererová, Vlasta: Střet dvou panovníků očima Franze Grillparzera a v očích generací, in: Franz Grillparzer: Sláva a pád krále Otakara, Praha: Městská divadla pražská, 2019, s. 31–70.

Reittererová, Vlasta — Reitterer, Hubert: Společnost a jazyk ve Fidlovačce, in: Jitka Ludvová a kol.: Fidlovačka, aneb, Cokoli chcete, Praha: Institut umění — Divadelní ústav, 2014, s. 111–135.

Reittererová, Vlasta — Reitterer, Hubert: Vier Dutzend rothe Strümpfe… Zur Rezeptionsgeschichte der „Verkauften Braut“ von Bedřich Smetana

in Wien am Ende des 19. Jahrhunderts, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2004.

Rinas Karsten: Die andere Grenzlandliteratur. Zu einigen tschechischen Romanen mit antideutscher Tendenz, Brücken. Neue Folge 16, 2008, č. 1/2, s. 115–163.

Rossbacher, Karlheinz: Literatur und Liberalismus. Zur Kultur der Ringstrassenzeit in Wien, Wien: J & V, 1992.

Sabina, Karel: Úvod povahopisný, in: Karel Janský (ed.): Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků, Praha 1958, s. 14–99.

Sauer, August: Literaturgeschichte und Volkskunde. Rektoratsrede, Prag: Calve, 1907.

Sauer, Werner: Österreichische Philosophie zwischen Aufklärung und Restauration. Beiträge zur Geschichte des Frühkantianismus in der Donaumonarchie, Amsterdam — Würzburg: Rodopi — Königshausen und Neumann, 1982.

Seibt, Ferdinand: Stifters Witiko als konservative Utopie, in: týž: Deutsche, Tschechen, Sudetendeutsche. Analysen und Stellungnahmen zu Geschichte und Gegenwart aus fünf Jahrzenten. Ferdinand Seibt, Festschrift zu seinem 75. Geburtstag, eds. Robert Luft — Christiane Brenner — K. Erik Franzen — Peter Haslinger — Peter Heumos — Stephanie Weiss, München: Oldenbourg, 2002, s. 397–412.

Scherl, Adolf: Společnost Carla Wahra, in: Eva Šormová (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 449–450.

Scherl, Adolf: Společnost Johanna Josepha Bruniana, in: Eva Šormová (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 452–453.

Schiller, Friedrich: O mravním poslání divadla, přel. Pavel Eisner, Praha: Československé divadelní a literární jednatelství, 1955.

Schlesinger, Ludwig: Geschichte Böhmens, Prag — Leipzig: J. G. Calve — F. A. Brockhaus, 1869.

Schmidt, Nora: Flanerie in der tschechischen Literatur. Flaneure, Prager Spaziergänger und flanierenden Schreibweisen von Jan Neruda bis Michal Ajvaz, Würzburg: Königshausen & Neumann, 2017.

Schmidt, Siegfried J.: Selbstorganisation des Sozialsystems. Literatur im 18. Jahrhundert, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1989.

Schneider, Sabine — Brüggemann, Heinz: Gleichzeitigkeit des

Ungleichzeitigen. Formen und Funktionen von Pluralität in der ästhetischen Moderne. Eine Einführung, in: tíž (eds.): Gleichzeitigkeit des Ungleichzeitigen. Formen und Funktionen von Pluralität in der ästhetischen Moderne, München: Fink, 2010, s. 7–35.

Schömel, Wolfgang: Apokalyptische Reiter sind in der Luft. Zum Irrationalismus und Pessimismus in Literatur und Philosophie zwischen Nachmärz und Jahrhundertwende, Opladen: Westdeutscher Verlag, 1985.

Schröter, Max von: Heinrich Ferdinand Möller. Ein Schauspieldichter des XVIII. Jahrhunderts, Berlin: Kühn, 1890.

Schuh, Franz-Josef: Franz Hebenstreit 1747–1795. Mensch unter Menschen. Seine Schriften ediert, übersetzt und kommentiert nebst einer Einleitung, Trier: Karl Marx — Haus, 1974.

Schütt, Rüdiger: Diese Albrechts!, in: týž (ed.): Verehrt, verflucht, vergessen. Leben und Werk von Sophie Albrecht und Johann Friedrich Ernst Albrecht, Hannover: Wehrhahn, 2015.

Schwarz, František: Joseph Georg Meinert, in: týž: Z kulturních dějin Kravařska, Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 31–49.

Sieglová, Naděžda: Vývoj poezie pro děti, in: Jana Čeňková a kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež, Praha: Portál, 2006, s. 49–86.

Skalička, Jiří: Transformace Krále Lávry. Moritz Hartmann a Karel Havlíček Borovský, in: Dušan Jeřábek — Milan Kopecký — Karel Palas (eds.): Literárněvědné studie. Profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1972, s. 113–119.

Smyčka, Václav: „Bürger“ jako měšťan, poddaný, občan, člověk, či vlastenec? Politická subjektivita v zrcadle dějin pojmů, Cornova 13, 2023, č. 1, s. 7–21.

Smyčka, Václav: Objevení dějin. Dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století, Praha: Academia, 2021.

Smyčka, Václav: Poetika dávnověku mezi osvícenstvím a romantismem, in: Dalibor Dobiáš (ed.): Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění 1, Praha: Academia, 2019, s. 337–375.

Smyčka, Václav: Die Politik der Übersetzung. Tyls Liebe des Dichters und Meißners Schwarzgelb, Brücken. Zeitschrift für Sprach-, Literatur- und Kulturwissenschaft 28, 2021, č. 1. s. 83–99.

Smyčka, Václav: Pražské příběhy sebevrahů a konstituování moderní subjektivity, Cornova 8, 2018, č. 2, s. 67–81.

Smyčka, Václav: Pražský židovský hřbitov. Život jednoho mýtu, Dějiny a současnost 43, 2021, č. 8, s. 10–12.

Smyčka, Václav: Veřejná nitra. Emoce a výraz v kolegiu Karla Heinricha Seibta, Cornova 4, 2014, č. 1, s. 61–81.

Smyčka, Václav — Němec, Mirek — Petrbok, Václav a kol.: Fünf Entscheidungen für eine synoptische Literaturgeschichte der böhmischen Länder im langen 19. Jahrhundert, Brücken. Zeitschrift für Sprach-, Literaturund Kulturwissenschaft 28, 2021, č. 1, s. 123–132.

Součková, Milada: The Parnassian Jaroslav Vrchlický, London — The Hague — Paris: Mouton & Co, 1964.

Spector, Scott: Die Konstruktion einer jüdischen Nationalität — die Prager Wochenschrift Selbstwehr, Brücken. Neue Folge 1, 1991/1992, s. 37–44.

Stanovský, Jaroslav: Maxmilián hrabě Lamberg. „Světák“ mezi Evropou a Moravou, Cornova 11, 2021, č. 1, s. 15–39.

Stelzig, Eugene L.: The Romantic Subject in Autobiography. Rousseau and Goethe, Charlottesville — London: University of Virginia Press, 2000.

Stich, Alexandr: Novinář Karel Havlíček očima následujících generací a očima dneška, in: Karel Havlíček Borovský: Dílo 2, Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 11–33.

Stich, Alexandr: Sabina — Němcová — Havlíček, in: Alexandr Stich: Sabina — Němcová — Havlíček a jiné textologické studie, ed. Michal Charypar, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2011, s. 7–151.

Stiemer, Haimo: Das Habitat der mondblauen Maus. Eine feldtheoretische Untersuchung der pragerdeutschen Literatur (1890–1938), Würzburg: Königshausen & Neumann, 2020.

Střítecký, Jaroslav: Tradice a obrození. Bedřich Smetana, in: Milena Freimanová (ed.): Povědomí tradice v novodobé české kultuře (Doba Bedřicha Smetany), Praha: Národní galerie, 1988, s. 65–76.

Sullivan, Henry: Calderón in the German Lands and the Low Countries, Cambridge: Cambridge University Press, 1983.

Svatoš, Martin: Jezuitské elogium P. Antonína Koniáše, Szersznikův biobibliografický medailon a jeho vliv na misionářův obraz v české literární historii, Listy filologické 125, 2002, č. 1/2, s. 33–51.

Šalda, František Xaver: Duše a dílo. Podobizny a medailony, Praha: Melantrich, 1950.

Šalda, František Xaver: Karel Hynek Mácha a náš dnešek, in: Šaldův

zápisník 5, 1932/1933, Praha: Československý spisovatel — Lidové noviny, 1992, s. 297–307.

Šalda, František Xaver: Mácha, snivec a buřič, Praha: Melantrich, 1936.

Šalda, František Xaver: O smyslu literárních dějin českých. Několik drobných poznámek k velikému námětu. (Dokončení), in: Šaldův zápisník 8, 1935/1936, Praha: Český spisovatel, 1994, s. 281–314.

Šidák, Pavel: Zapomenuté pohádky Josefa Kajetána Tyla, Bohemica Olomucensia 9, 2017, č. 1, s. 10–36.

Šima, Karel: „Člověk nestojí za nic, nenadchne-li ho blízkost velkého muže.“ Personifikace významového prostoru národních oslav 60. a 70. let 19. století, Theatrum historiae 3, 2008, s. 201–233.

Šimeček, Zdeněk: Geschichte des Buchhandels in Tschechien und in der Slowakei, Wiesbaden: Harrassowitz, 2002.

Šmahelová, Hana: Adalbert Stifter jako problém dějin literatury, Slovo a smysl 2, 2005, č. 4, s. 199–207.

Šmahelová, Hana: Viktorčina zastřená tvář (K problému pohádkovosti v díle Boženy Němcové), in: táž: Prolamování struktur, Praha: Karolinum, 2002, s. 192–207.

Šrubař, Ilja: Longue durée, cyklicita a sociální transformace, Sociologický časopis 37, 2001, č. 2, s. 149–159.

Štaif, Jiří: František Palacký. Život, dílo, mýtus, Praha: Vyšehrad, 2009.

Štaif, Jiří: Karikatura Němce v revoluci 1848–1849, in: Jan Křen — Eva Broklová (eds.): Obraz Němců, Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. století, Praha: Karolinum, 1998, s. 32–48.

Štaif, Jiří: Modernizace na pokračování. Společnost v českých zemích (1790–1918), Praha: Argo, 2020.

Štaif, Jiří: Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830–1851, Praha: Dokořán, 2005.

Štědroňová, Eva: K formování a charakteru generace Almanachu na rok 1914, in: Erik Gilk (ed.): Almanach na rok 1914, Praha: Akropolis, 2014, s. 33–45.

Štěpán, Václav — Trávníčková, Markéta: Prozatímní divadlo 1862–1883. 1–2, Praha: Academia — Národní divadlo, 2006.

Štěpán, Václav — Trávníčková, Markéta: Stavovské divadlo. Českojazyčný repertoár, 1824–1862, 1–2, Praha: Academia — Národní muzeum, 2023.

Táborský, František: Jarní slavnost probuzeného národa, Praha: Radhošť, 1938.

Taxová, Eva: Experimenty. Český literární esej z přelomu 19. a 20. století, Praha: Melantrich, 1985.

Teige, Karel: Revoluční romantik Karel Hynek Mácha, in: Vítězslav Nezval (red.): Ani labuť ani lůna. Sborník k stému výročí smrti Karla Hynka Máchy, Praha: Otto Jirsák, 1936, s. 10–82.

Teuber, Oscar: Geschichte des Prager Theaters 3. Vom Tode Liebich’s, des größten Prager Bühnenleiters, bis auf unsere Tage (1817–1887), Prag: A. Haase, 1888.

Ther, Philipp: Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin od založení do první světové války, přel. Jana Vymazalová, Praha: Dokořán, 2008. Tinková, Daniela: Jakobíni v sutaně. Neklidní kněží, strach z revoluce a konec osvícenství na Moravě, Praha: Argo, 2011.

Tinková, Daniela: Osvícenství 2. Formování veřejnosti a informační revoluce (1740–1792), Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2024.

Tobolka, Zdeněk Václav: Textiláci. První průkopníci dělnického hnutí v Čechách, Praha: Práce, 1950.

Todorov, Tzvetan: Úvod do fantastické literatury, přel. Vladimír Fiala, Praha: Karolinum, 2010.

Tomeš, Josef (ed.): Básník a politik. Sborník z konference k sedmdesátému výročí úmrtí Viktora Dyka, Praha: Akropolis, 2004.

Topor, Michal: 1896–1900. Moderne im Schatten der Väter, der Professoren und der „Nationalpflicht“? Versuch einer Re-/Konstruktion, Brücken. Neue Folge 2, 2012, č. 1/2, s. 59–86.

Topor, Michal: Alfred Klaar aneb průhledy do raných pater stavby a budovy „pražského Karpelesea“, in: Václav Petrbok — Taťána Petrasová — Pavla Machalíková (eds.): Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století, Praha: Academia, 2016, s. 321–330.

Topor, Michal: Šaldova Analýza jako příklad mimoběžnosti? K pojmu „literární život“ vzhledem k situaci na prahu 90. let 19. století, Literární archiv 38, 2006, s. 181–191.

Topor, Michal — Řehák, Daniel: Arne Laurin (1889–1945). Portrét novináře, Praha: Institut pro studium literatury, 2019.

Tocqueville, Alexis de: Demokracie v Americe, 2. vyd., přel. Vladimír Jochmann, Voznice: Leda 2018.

Traxler, Jiří: Sborník Jana Jeníka z Bratřic z roku 1832, Český lid 83, 1996, č. 2, s. 139–153.

Tureček, Dalibor: Hankova verze jihoslovanské hrdinské epiky, Bohemica litteraria 18, 2015, č. 1, s. 40–55.

Tureček, Dalibor: Rozporuplná sounáležitost. Německojazyčné kontexty obrozenského dramatu, Praha: Divadelní ústav, 2001.

Tureček, Dalibor: Sumář. Diskurzivita české literatury 19. století, Brno: Host, 2018.

Tureček, Dalibor: Vrchlický als Interpretationsproblem. Am Beispiel der Gedichtsammlung Poutí k Eldorádu, in: Herta Schmid a kol. (eds.): Kapitel zur Poetik. Vrchlický und der tschechische Symbolismus, München: Otto Sagner, 2003, s. 48–57.

Tureček, Dalibor a kol.: České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu, Brno: Host, 2012.

Tureček, Dalibor — Zajac, Peter (eds.): Český a slovenský literární klasicismus. Synopticko-pulzační model kulturního jevu, Brno: Host, 2017.

Urban, Otto: Bürgerlichkeit und das tschechische Bildungsbürgertum am Ende des 19. Jahrhundert, in: Hannes Steckl a kol. (eds.): „Durch Arbeit, Besitz, Wissen und Gerechtigkeit…“, Wien: Böhlau, 1992, s. 203–209.

Urban, Otto: Česká společnost 1848–1918, Praha: Svoboda, 1982.

Urban, Otto: Schmerlingovo divadlo — politika jako divadlo, in: Milena Freimanová (ed.): Divadlo v české kultuře 19. století, Praha: Národní galerie, 1985, s. 53–57.

Urválková, Zuzana: České listy Siegfrieda Kappera, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná bohemistická 50, 2001, č. 4, s. 51–54.

Urválková, Zuzana: Dvojlomná zrcadlení. Dílo Karla Herloše-Herloßsohna v českém literárním kontextu, Praha: Arsci, 2009.

Urválková, Zuzana: Tajemství úspěchu. Německojazyčná knižnice Album nakladatele Ignáce Leopolda Kobra v širších literárních souvislostech, Brno: Host, 2022.

Václavek, Ludvík: Josef C. Wieser, von, in: Literarische Landkarte der mährischen Autoren UP Olomouc (https://limam.upol.cz/Authors/ Detail/124, 30. 12. 2023)

Václavek, Ludvík: Němečtí spisovatelé 19. století v Olomouci, Vlastivědný sborník moravský 40, 1988, č. 3, s. 333–342.

Vaněk, Václav: Duch Havlíčkův a jiné problémy. O vydávání klasického autora, Slovo a smysl 16, 2019, č. 31, s. 71–100.

Vaněk, Václav: „Kam jdeme?“ Kolárova Libuše v Americe, in: Josef Linda — Karel Sabina — Josef Jiří Kolár: Staré a nové světy. Tři české romantické novely, eds. Petra Hesová — Jakub Říha — Václav Vaněk, Příbram: Pistorius & Olšanská, 2011, s. 237–241.

Vaněk, Václav: „Obraz tak krásně strašlivý —“ Snění, spánek a smrt v historických povídkách Václava Klimenta Klicpery, Slovo a smysl 5, 2008, č. 9–10, s. 259–280.

Vaněk, Václav: Strom v Erbenově Kytici, in: týž: Disharmonie. Příroda — společnost — literatura, Praha: Dauphin, 2009, s. 35–78.

Vašák, Pavel: Neznámá recenze Máje z Unser Planet 1836, Česká literatura 26, 1978, č. 3, s. 248–259.

Vašák, Pavel — Havel, Rudolf (eds.): Literární pouť Karla Hynka Máchy. Ohlas Máchova díla v letech 1836–1858, Praha: Odeon, 1981.

Velek, Luboš: Německý tisk české Národní strany. K prehistorii Skrejšovského deníku Politik, in: Petr Kopička (ed.): Fontes ipsi sitiunt. Sborník prací k sedmdesátinám archiváře a historika Eduarda Mikuška, Litoměřice — Praha: Státní oblastní archiv v Litoměřicích — Scriptorium, 2016, s. 197–212.

Velek, Luboš: Organizace tisku českých honoračních stran 1861–1914 na příkladu Národní strany svobodomyslné (mladočechů), Acta Universitatis Carolinae, Studia territorialia 13, 2013, č. 1/2, s. 109–140.

Veselá, Gabriela: Česko-německá literární křižovatka. Kapitoly k dějinám literatury a překladu, Praha: Karolinum, 2020.

Veselý, Jiří: Goethe a Čechy, Česká literatura 30, 1982, č. 4, s. 320–333.

Vierhufe, Almut: Parodie und Sprachkritik. Untersuchungen zu Fritz Mauthners Nach berühmten Mustern, Tübingen: Niemeyer, 1999.

Vilímek, Josef Richard: Podřipské banderium a David Kuh, in: týž: Ze zašlých dob. Vzpomínky Jos. R. Vilímka st., Praha: J. R. Vilímek, 1908, s. 103.

Vízdalová, Ivana: „Mladé Německo“ a koncepce novodobého českého románu, in: Petr Čornej — Roman Prahl (eds.): Čechy a Evropa v kultuře 19. století, Praha: Národní galerie, 1993, s. 68–73.

Vlček, Jaroslav: Přehled dějin literatury české 1, Brno: Karel Winkler, 1885. Vondráček, Jan: Bouda. Wlastenské diwadlo w Nowém Městě na Koňském trhu. Příspěvek k dějinám českého divadla z let 1786–1789, Praha: Čs. divadelní a literární jednatelství, 1953.

Weinberg, Manfred — Heimböckel, Dieter: Koncepty interkulturality, in: Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (eds.): Kompendium německé literatury českých zemí, přel. Jan Budňák

— Štěpán Zbytovský a kol., Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2022, s. 69–76.

Weinrich, Harald: Mythologie der Ehre, in: Manfred Fuhrmann (ed.): Terror und Spiel. Probleme der Mythenrezeption, München: Fink, 1971, s. 340–356.

Wessely, Katharina: Moderní alegorie. Slavnostní hra Bei Frau Bruna (Na návštěvě u paní Bruny) k otevření brněnského městského divadla v roce 1882, přel. Robert Pejšek, in: O divadle 2011, Olomouc: UP 2011, s. 21–31 (https://adoc.pub/univerzita-palackeho-v-olomouci-filozofickafakulta-katedra-e4736d047ee7e81d1e6481d487fab2738777.html, 2. 1. 2024).

White, Hayden: Metahistorie. Historická imaginace v Evropě devatenáctého století, přel. Miroslav Kotásek, Brno: Host, 2011.

Wiesmüller, Wolfgang: Zwischen Trostbuch und Kampfschrift. Zur Rezeptionsgeschichte von Adalbert Stifters Witiko von 1945 bis in die achtziger Jahre, in: Johann Lachinger (ed.): Adalbert Stifter — Studien zu seiner Rezeption und Wirkung 2. 1931–1988, Linz: Adalbert-Stifter-Inst. des Landes Oberösterreich, 2002, s. 25–46.

Wild, Markus: Die anthropologische Differenz. Der Geist der Tiere in der Frühen Neuzeit bei Montaigne, Descartes und Hume, Berlin: Walter de Gruyter, 2006.

Wittmann, Reinhard: Geschichte des deutschen Buchhandels. Ein Überblick, München: Beck, 1991.

Wittner, Otto (ed.): Briefe aus dem Vormärz. Eine Sammlung aus dem Nachlass Moritz Hartmanns, Prag: J. G. Calve (R. Lerche), 1911.

Wögerbauer, Michael: Die Geschichte der Prager Zeitschrift Der Kranz (1820–1824) und das Scheitern ihrer Nachfolgeprojekte Elpore, Der Pilger und Bohemia, Bohemia 45, 2004, č. 1, s. 132–165.

Wögerbauer, Michael: „Jeho prozatímním zaměstnáním je psát romány“. Zrod a zkáza profesionálního spisovatelství v Čechách kolem roku 1800, in: Tomáš Breň — Pavel Janáček (eds.): „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2009, s. 19–38.

Wögerbauer, Michael: Osvícenství, in: Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (eds.): Kompendium německé literatury českých zemí, přel. Jan Budňák — Štěpán Zbytovský a kol., Praha: Academia — Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2022, s. 193–199.

Wögerbauer, Michael: Romány „o ničem“. Pražská spisovatelka Maria Anna Sagarová (1729–1805) a její ženská poetika románu (1771, 1774), in:

Jaroslav Lorman — Daniela Tinková (eds.): Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství, Praha: Casablanca, 2009, s. 393–406.

Wolkan, Rudolf: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern, Augsburg: Johannes Stauda, 1925.

Zand, Gertraude: Zápisník Boženy Němcové, jeho německé zdroje a výpisky ze Stifterových Studií, in: Dagmar Mocná — Dalibor Tureček (eds.): Tradicí stvořená. Jaroslavě Janáčkové k devadesátinám, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2020, s. 12–24.

Závodský, Artur: Satira jako zbraň literární kritiky, in: Sborník prací Filosofické fakulty university J. E. Purkyně v Brně, č. D-10, Brno: Universita J. E. Purkyně, 1963, s. 43–54.

Zbytovský, Štěpán: „Výplody ohavné fantazie.“ K německé triviální literatuře v Čechách na konci 18. století, in: Petr A. Bílek — Josef Šebek (eds.): Česká populární kultura. Transfery, transponování a další tranzitní procesy, Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017, s. 15–43.

Zeyringer, Klaus — Gollner, Helmut: Eine Literaturgeschichte. Österreich seit 1650, Innsbruck — Wien — Bozen: StudienVerlag, 2012.

Zipes, Jack: The Brothers Grimm. From Enchanted Forests to the Modern World, New York: Palgrave Macmillan, 2002.

Změlík, Richard: K Havlíčkově kritice Posledního Čecha, zejména s ohledem na pojetí vlastenectví, Český jazyk a literatura 69, 2018/2019, č. 2, s. 67–73.

Změlík, Richard: Percepční a kognitivní perspektiva. Od vědění k vnímání a úsudkům, in: Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19. století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR — Karolinum, 2022, s. 153–180.

Zumr, Josef: Máme-li kulturu, je naší vlastí Evropa. Herbartismus a česká filosofie, Praha: Filosofia, 1998.

Živná, Magdalena: První pražské provedení Schillerových Loupežníků, in: František Černý (ed.): Divadlo v Kotcích. Nejstarší pražské městské divadlo 1739–1783, Praha: Panorama, 1992, s. 260–265.

Seznam ilustrací

1. s. 24, kresba vytvořená Ernstem Machem v roce 1869, otištěná poprvé v publikaci Ernst Mach, Beiträge zur Analyse der Empfindungen, Jena 1886, Národní knihovna Praha, 15 G 000150, s. 14.

2. s. 39, titulní list otištěný v Johann Josef Nunn, Die Unsichtbare. Díl 2., Prag, 1772, Národní knihovna Praha, 52 C 000044/Bd.2

3. s. 73, Carl Friedrich Holtzmann (předloha) — Daniel Berger (mědiryt), Heinrich Ferdinand Möller, 1781, uloženo v Germanisches Nationalmuseum, Nürnberg

4. s. 81, Jan Berka, titulní list anonymního románu Der Böhmische Robinson oder Traunholds des Jüngern wunderbare Begebenheiten, Reisen, widrige Zufälle, dann glückliche Wiederkunft im Vaterlande. Ein Beytrag zur Menschenkenntnis auch Belehrung der unerfahrenen Jugend, Prag 1796, Národní knihovna Praha, 52 D 000049.

5. s. 105, Jan Berka, titulní list otištěný v Christian Heinrich Spiess, Das Petermänchen. Geistergeschichte aus dem dreizehnten Jahrhunderte, Prag — Leipzig, 1791, Národní knihovna Praha, 9 K 002680/T.2.

6. s. 131, Joseph Führich, titulní list knihy Rudolf Glaser, Denkbuch über die Anwesenheit Ihrer K. K. Majestäten Franz des Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Jahre 1833, Prag 1836, Vědecká knihovna v Olomouci, II 79.760.

7. s. 150, otištěno v Miroslava Ludvíková (ed.): Moravské a slezské kroje. Brno: Moravské zemské muzeum 2000, s. 82, Moravská zemská knihovna, 4-1074.994.

8. s. 172, Pomník Přemysla Oráče u Stadic, Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände und Begebenheiten 19, 1841, s. 232a, Národní knihovna Praha, 52 B 000053.

9. s. 202, Johann Stadler, Josef Emanuel Hilscher, litografie kol. 1830, otištěno v Joseph Hilscher, Gedichte, 2. vyd., Prag 1863.

10. s. 240, Strakonický dudák, divadelní cedule, po 1851, originály archiválií jsou uloženy v Literárním archivu PNP Praha.

11. s. 253, František Eduard Sandtner, Friederike Herbstová, litografie kol. 1837.

12. s. 288, Eduard Kaiser, Siegfried Kapper v uniformě studentské legie, litografie 1848.

13. s. 313, ilustrace k Babičce z roku 1898, Krajská knihovna Vysočina.

14. s. 321, Adalbert Stifter, Felsstudie (Studie skály), 1863, Albertina, Vídeň. Dlouhodobá zápůjčka Spolkového ministerstva pro vzdělání.

15. s. 349, Stanislav Hudeček, ilustrace k Adalbert Stifter, Vítek: Román o bojích Přemyslovců, Praha 1926, s. 72a, Jihočeská vědecká knihovna.

16. s. 378, Quido Mánes, Ruch. Obrázkový časopis pro zábavu a poučení, 1883, roč. 5, č. 11, s. 165, Vědecká knihovna v Olomouci, 67.244II 67.244.

17. s. 403, Viktor Oliva, ilustrace k Jan Neruda, Písně kosmické, 4. vyd., Praha 1893, s. 18, Vědecká knihovna v Olomouci, II 201.401.

18. s. 419, Bohumír Roubalík, Divadlo Prozatímní, kresba dle fotografie budovy Prozatímního divadla, 1881.

19. s. 448, Richard Teschner, karikatura otištěná v Friedrich Adler, Vom goldenen Kragen, Prag 1907, s. 15.

20. s. 470, Šípy. Satyricko-politický obrázkový týdenník pro lid 10, 1897, č. 29, 3. 7., s. 1, Vědecká knihovna v Olomouci, II 205.657.

21. s. 489, Artuš Scheiner, obálka knihy Matěj Anastasia Šimáček, Duše továrny, Praha 1894.

22. s. 513, Karel Hlaváček, Autoportrét s pavoučími a netopýřími rysy, 1896, originály archiválií jsou uloženy v Literárním archivu PNP Praha.

23. s. 541, Hugo Steiner-Prag, ilustrace otištěná v Gustav Meyrink, Der Golem. Ein Roman, Leipzig 1915, s. 7.

24. s. 553, Atelier Rafael, Philipp Langmann, 1913, uložen v Moravské zemské knihovně, Skř.1O-1156.035.

25. s. 575, Michel Fingesten, Oráč (1914/1915), uložen v galerii Ztichlá klika. Nečíslované ilustrace použité na předělech mezi jednotlivými bloky byly převzaty z časopisu Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände und Begebenheiten, 1846 (s. 37, 100, 101), 1847 (s. 133) a 1848 (s. 68), knihovna ÚČL AV ČR, v. v. i.

Redakční a ediční poznámka

V citátech i názvech textů v češtině i němčině provádíme mimo opravy zjevných jazykových chyb pouze běžné pravopisné úpravy a průběžně sjednocujeme rozdílné psaní některých jevů ve prospěch progresivních tvarů. Interpunkci opravujeme v případech, kdy je to nezbytné pro srozumitelnost textu, nebo kdy původní výskyt či absence čárky zřetelně koliduje s dnešní normou. Po grafické stránce v citovaném textu sjednocujeme především psaní uvozovek. Zvýraznění v citovaných pramenech a literatuře jsou původní, není-li uvedeno jinak. Výrazy, které nejsou součástí citátu, uvádíme v hranatých závorkách. Rozdílné psaní běžných zkratek sjednocujeme ve prospěch dnes obvyklého tvaru. Cizojazyčné citáty překládáme do češtiny, originální znění uvádíme v poznámce pod čarou a v ojedinělých odůvodněných případech pořadí měníme. Opravujeme zde jen zjevné chyby. Při překladu citátů, neužíváme-li novější překlad, jsou překlady citátů dílem autorů jednotlivých kapitol.

Názvy knih, sborníků, periodik, básní, esejů, povídek, studií atd. jsou signalizovány kurzívou. Tituly děl (kromě periodik) uvádíme při prvním výskytu v původním jazyce, doplňujeme jej o český překlad podle Slovníku autorů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských (1987), Slovníku německy píšících spisovatelů (2018), resp. Kompendia německé literatury českých zemí (2022). Pokud překlad není k dispozici, je rovněž dílem autora příslušné kapitoly. V závorce též uvádíme rok prvního vydání či dokončení rukopisu, respektive rok inscenace. Pokud dílo vyšlo též česky, vyznačujeme tuto skutečnost kurzívou.

Do jmenného rejstříku byla zahrnuta všechna jména (včetně vybraných mytických a literárních postav) v standardizované, respektive uzuální podobě, s případnými variantami, a to z výkladových textů a poznámkového aparátu. Číslované poznámky pod čarou odkazují k sekundární literatuře, o níž se bezprostředně opírá výklad.

Poděkování

Za přípravu knihy k vydání a všestrannou podporu děkujeme Markétě Holanové, Michalu Kosákovi a Petru Šámalovi, za odborné konzultace a lektorské posudky Michalu Toporovi, Zuzaně Urválkové a kolegyním a kolegům z Oddělení literatury 19. století ÚČL AV ČR, v.v.i., zejména pak Ivě Krejčové, která přípravu s odborným i osobním zájmem a zaujetím sledovala.

Jmenný rejstřík

Addison, Joseph (1672–1719) 70

Adelung, Johann Christoph (1732–1806) 10

Adler, Friedrich (1857–1938) 305, 310, 404, 432, 436, 446–449, 641

Adlerjung, Johann Ludwig (činný 1790–1809) 40

Ahlers, Nicole (nar. 1966) 390, 607

Achilleus 413

Ajvaz, Michal (nar. 1949) 358, 631

Albert, Eduard (1841–1900) 517

Albrecht, Johann Friedrich Ernst (1752–1814)

41, 50, 64, 98, 115, 118–120, 179, 632

Albrecht, Sophie (1756–1840) 118, 632

Aleš, Mikoláš (1852–1913) 314

Alfons VIII., kastilský král (1155–1214) 423

Alkibiadés (450–404 př. n. l.) 426

Andersen, Hans Christian (1805–1875) 389

Anderson, Benedict (1936–2015) 130, 607

Andringa, Els (nar. 1949) 453, 607

Anežka, z Kuenringu (zřejmě 1236–1261)

191

Arbes, Jakub (1840–1914) 215, 300, 305, 479, 481, 483, 536, 595, 604

Arens, Katherine (nar. 1953) 467, 607

Arnim, Achim von (1781–1831) 148–149, 216

Asper, Paul (1801–1857) 218

Assion, Peter (1941–1994) 343, 607

Augustin, sv. (354–430) 362

Aust, Hugo (nar. 1947) 345, 607

Badeni, Kazimir Felix Graf von (1846–1909) 447, 470, 473

Bahr, Hermann (1863–1934) 438, 515, 524, 625

Bach, Friedrich (1817–1865) 213–214, 270

Bachmann, Hermann (1856–1920) 11, 607

Baier, Benjamin (1830–1881) 312

Bakunin, Michail Alexandrovič (1814–1876)

351

Balcarová, Jitka (nar. 1979) 465

Bartels, Adolf (1862–1945) 545, 608

Bass, Eduard (1888–1946) 144, 607

Baudelaire, Charles (1821–1867) 502

Bauer, Karoline (1807–1877) 247

Baum, Oskar (1883–1941) 500, 523

Beaumarchais, Pierre-Augustin Caron de (1732–1799) 61

Bedřich Rudovous viz Friedrich I. Barbarossa

Beethoven, Ludwig van (1770–1827) 426

Behrisch, Heinrich Wolfgang (1744–1825) 49

Becher, Peter (nar. 1952) 17, 83, 142, 147, 167, 312, 346, 483, 607, 615–616, 620, 626, 637–638

Beierwaltes, Werner (1931–2019) 362, 608

Bendová, Eva (nar. 1976) 323, 387, 612, 616

Beneš, Jan (1809–1834) 197

Beneš Šumavský, Václav (1850–1934) 461

Benjamin, Walter (1892–1940) 522, 608

Benne, Christian (nar. 1972) 353, 608

Berger, Daniel (1744–1824) 640

Bergler, Joseph (1753–1829) 143

Bergson, Henri (1859–1941) 563

Berka, Jan (Johann, Johannes; 1759–1838) 640

Bermbach, Udo (1938–2024) 416, 608

Bernt, Ferdinand (1876–1915) 468

Beutler(ová), Margarete (1876–1949)

509–510

Bezruč, Petr (1867–1958) 440, 544

Bílek, Petr A. (nar. 1962) 104, 639

Bílý, František (1854–1920) 146, 178, 392

Bláhová, Kateřina viz Piorecká, Kateřina

Bloch, Ernst (1885–1977) 434, 608

Boccacio, Giovanni (1313–1375) 267

Böhler, Franz (1886–1941) 527–528, 544

Böhler(ová), Marie (činná v první třetině

20. století) 524, 528

Boileau-Despréaux, Nicolas (1636–1711) 34

Bolzano, Bernard (1781–1848) 20, 133–135, 139–141, 170, 622

Bonaparte, Napoleon viz Napoleon Bonaparte, francouzský císař

Bondini, Pasquale (1731–1789) 50, 58

Bonitz, Hermann (1814–1888) 137

Borecký, Jaromír (1869–1951) 507

Born, Ignác Antonín (Ignaz Anton; 1742–1791) 57

Bourdieu, Pierre (1930–2002) 327

Bourgeois, Franz (1737–1789) 65

Bowring, John (1792–1872) 156, 160

Boyd, Amanda (činná 1974) 545, 608

Bozděch, Emanuel (1841– asi 1889) 296, 308, 412, 418, 420, 625

Božena, kněžna, žena Oldřicha (asi 977 – po 1052) 114

Božetěch, opat (činný 1091–1096) 391–392

Bradáčová, Alžběta viz Pradatsch (Bradáč), Babetta

Braudel, Fernand (1902–1985) 320

Breden, Christiane von viz Christen(ová), Ada

Breicha, Anton Daniel (kol. 1755–1789) 48, 71

Breiský, Arthur (1885–1910) 545

Breň, Tomáš (nar. 1978) 47, 638

Brenner, Christiane (nar. 1963) 631

Brentano, Clemens (1778–1842) 148, 179

Broady, Donald (nar. 1946) 327, 608

Brod, Max (1884–1968) 439, 449–450, 526, 549, 563–565, 573, 596, 605

Broklová, Eva (1939–2020) 280, 634

Brouček, Stanislav (nar. 1947) 309, 608

Bruckmüller, Ernst (nar. 1945) 128, 608

Brüggemann, Heinz (nar. 1943) 433, 631

Brunian, Johann Josef (1733–1781) 58, 61, 631

Břetislav I. (mezi 1002 a 1005–1055) 413

Březina, Otokar (1868–1929) 408, 502, 507–508, 517–521, 544

Březinová, Helena (nar. 1974) 14, 608

Budňák, Jan (nar. 1978) 466, 608, 615–616, 620, 626, 637–638

Buggert, Christoph (nar. 1937) 348, 608

Buchler, Johann (činný 1792–1812) 80

Burckhardt, Jacob (1818–1897) 384

Bürger, Gottfried August (1747–1794) 158

Buriánek, František (1917–1995) 562, 608

Byron, George Gordon (1788–1824) 196, 203, 205, 208, 210–211, 213, 270, 277, 387

Cagliostro, Alessandro (1743–1795) 536–537

Calderón de la Barca, Pedro (1600–1681) 255–258

Canaval, Michael Franz Xaver von (1798–1868) 175

Casanova, Giacomo (1725–1798) 82

Castelli, Franz Ignatz (1781–1862) 249, 255

Catalano, Alessandro (nar. 1970) 450, 609

Cerroni, Johann Peter (1753–1826) 9, 609

Cetl, Jiří (1925–2002) 337, 609

Cibulka, Pavel (nar. 1964) 297, 300, 319, 615

Cohen, Gary B. (nar. 1948) 302, 435, 609

Colloredo-Mels a Walsee, Josef Maria hrabě (1735–1818) 51

Cornova, Ignác (Ignaz; 1740–1822) 40, 42, 48, 62–63, 66–69, 235, 591, 599

Csáky, Moritz (nar. 1936) 609

Cvejn, Karel (1911–1986) 612

Cysarz, Herbert (1896–1985) 12, 609

Czapeck (Čapek), Josef Max (činný 1797–1812) 46–47, 94, 99–100, 591, 599

Čáka, Jan (1929–2018) 203, 609

Čapek, Josef (1887–1945) 451, 549

Čapek, Karel (1890–1938) 14, 450–451, 543, 546, 549, 620

Čapková, Kateřina (nar. 1973) 298, 612, 618

Čech, Svatopluk (1846–1908) 383, 442, 462, 473, 478, 621

Čejka, Josef (1812–1862) 418

Čelakovský, František Ladislav (1799–1852)

140, 146–149, 152–153, 157, 159, 161, 163, 178, 194, 222–224, 236, 592, 601

Čelakovský, Ladislav Josef (1834–1902) 418

Čeňková, Jana (nar. 1957) 165, 632

Čermák, Josef (1928–2020) 437, 609, 618

Černý, František (1926–2010) 107, 247, 259, 417, 422, 609, 618, 639

Černý, Václav (1862–1941) 535

Červenka, Miroslav (1932–2005) 165, 507

Čornej, Petr (nar. 1951) 188, 192, 273, 338, 609–610, 628, 637

Čyževsky (Tschižewskij), Dmytro (1894–1977) 210, 610

Dambeck, Johann Heinrich Mathias (1774–1820) 220–221

Dante Alighieri (asi 1265–1321) 181, 267

Darwin, Charles (1809–1882) 547

Debrois, Johann (1751–1830) 48

Denis, Michael (1729–1800) 48

Descartes, René (1596–1650) 19, 547, 638

Deutschmann, Peter (nar. 1968) 114, 610

Deym, Albert hrabě (1812–1863) 341

Diesbach, Johann Josef (1758–1807) 46

Dietrich, Ewald Victorin (1785–1860) 177, 592, 600

Diogenés (asi 413 – asi 322 př. n. l.) 426

Dlabač, Bohumír Jan (Gottfried Johann; 1758–1820) 49

Dlask, Jan (1973–2023) 608

Dobiáš, Dalibor (nar. 1977) 35, 44, 49, 71, 155, 175, 180, 441, 610–611, 617–618, 627, 629, 632

Dobrovský, Josef (1753–1829) 10, 45, 48, 135, 143, 610

Dobruschka (Dobruška), Moses viz Schönfeld, Franz Thomas

Donath, Adolph (1876–1937) 503–504

Donath, Oskar (1882–1940) 201, 290, 610

Dornauer, Fritz (činný 1875) 400–401

Dostál, Karel Lutinov (1871–1923) 450

Dostojevskij, Fjodor Michajlovič (1821–1881) 398

Doucha, František (1810–1884) 418

Drábek, Pavel (nar. 1974) 418, 610

Drews, Peter (nar. 1946) 14, 610

Drobesch, Werner (nar. 1957) 297, 300, 319

Dudík, Beda (1815–1890) 134

Dudková, Veronika (nar. 1969) 625

Dümml, Georg Niklas (1855–1928) 312

Durdík, Josef (1837–1902) 306, 315, 420

Dürer, Albrecht (1471–1528) 267

Dyk, Viktor (1877–1931) 440, 463, 635

Ebelová, Ivana (nar. 1961) 192, 620

Eberle, Johann Josef (1735–1772) 33–35, 46, 87

Ebert, Karl Egon (1801–1882) 143–144, 158, 161–162, 165, 181–182, 301–302, 423, 592, 600, 616

Ebner-Eschenbach, Marie von (1830–1913) 335, 337, 377, 379–381, 477, 549–550, 554–556, 561, 594, 602–603

Eggenberger, Josef Ludwig viz Asper, Paul

Ehlers, Klaas-Hinrich (nar. 1959) 442, 626

Eichendorff, Joseph von (1788–1857) 185, 255

Eisner, Pavel (1889–1958) 206, 463, 471, 610–611, 631

Eke, Norbert Otto (nar. 1958) 141, 627

Eliade, Mircea (1907–1986) 322, 611

Elvert, Christian rytíř d’ (1803–1896) 9

Endlicher, Otto (činný 1956) 236, 611

Endymión 204

Engel, Manfred (nar. 1953) 444, 621

Engels, Friedrich (1820–1895) 273, 624

Erben, Karel Jaromír (1811–1870) 129, 158, 162–163, 165, 317–320, 322, 324–326, 330–331, 334, 337, 363, 593, 602, 618, 637

Estermann, Alfred (1938–2008) 226

Etrich st., Ignác (1839–1927) 526

Ewers, Hanns Heinz (1871–1943) 528, 543

Exner, Franz (1802–1853) 134, 137, 140

Faktor, Emil (1876–1942) 519

Faktorová, Veronika (nar. 1979) 340, 611

Fantys, Petr (nar. 1967) 607

Fapšo, Marek (nar. 1988) 135, 611

Fasora, Lukáš (nar. 1972) 425, 614

Fastr, Petr (1801–1868) 341

Ferdinand V., rakouský císař a český král (1793–1875) 289, 356, 617, 621

Fes(s)l, Michael Josef (1788–1863) 139

Fiala, Vladimír (činný 2010) 635

Fialová-Fürstová, Ingeborg (nar. 1961) 310, 611

Fillafer, Franz Leander (nar. 1981) 77, 132, 611

Fingesten, Michel (též Finkelstein, Michl 1884–1943) 575, 641

Fischer, Franz Josef (1738–po 1799) 48

Fischer, Otokar (1883–1938) 14, 412–413, 451, 465–466, 534–535, 611, 629

Florian, Josef (1873–1941) 450

Foglár, Ludwig Stephan (1819–1889) 398–399

Foucault, Michel (1926–1984) 19, 75, 463, 589, 597, 611

Franckel, Adolf (1823–1896) 426

Fránek, Michal (nar. 1980) 175–176, 315, 611–612

Frankl von Hochwart, Ludwig August (1810–1894) 227, 286, 289, 593, 602

Frankl, Michal (nar. 1974) 299, 612

František II., císař Svaté říše římské národa německého, též František I., rakouský císař a český král (1768–1835) 100, 131, 630

František Josef I., rakouský císař (1830–1916) 410

Franzen, K. Erik (nar. 1964) 631

Freimanová, Milena (1929–2023) 412, 633, 636

Frenzel, Elisabeth (1915–2014) 350, 612

Frenzel, Herbert Alfred (1908–1995) 350, 612

Freud, Sigmund (1856–1939) 298, 316, 401, 524, 535, 579, 612–613

Frič, Josef (1809–1876) 125

Frič, Josef Václav (1829–1890) 125–127, 130, 139, 267–268, 280, 296, 309, 351, 608, 612

Fričová, Johanna (1809–1849) 125

Frída, Bedřich (1855–1918) 386

Friedmann, Ota (činný 2003) 612

Friedrich I. Barbarossa (asi 1122 – 1190) 347

Friedrich, Hugo (1904–1978) 502, 612

Frühwald, Wolfgang (1935–2019) 244–245, 318, 612, 618

Führich, Joseph (1800–1876) 640

Fuhrmann, Manfred (1925–2005) 244, 638

Fuchs, Rudolf (1890–1942) 544

Futtera, Ladislav (nar. 1990) 13, 152, 296, 302, 307, 316, 323, 420, 449, 612–613, 618

Galén (129–200 nebo 216 n. l.) 101

Gallaš, Josef Heřman Agapit (1756–1840) 50

Gardian, Christoph (činný 2019) 319, 613

Gaži, Martin (nar. 1972) 173

Gebauer, Jan (1838–1907) 441

Geers, August (činný v poslední čtvrtině 18. století) 46

Geisslová, Irma (1855–1914) 396, 398–399, 401, 405, 594, 603

Gellert, Christian Fürchtegott (1715–1769) 61, 86

Gellner, Arnošt (Ernst; 1925–1995) 18–19, 590, 598–599, 613

George, Stefan (1868–1933) 507

Gerle, Wolfgang Adolf (Adolph; 1781–1846) 147–148, 151, 174, 180, 220, 225–226, 234, 257, 592, 601

Gerle, Wolfgang Kristián (1744–1825) 44, 49

Gessner, Salomon (1730–1788) 63, 154

Geulen, Eva (nar. 1962) 319, 325, 613

Giampieri-Deutsch, Patrizia (činná 2009) 316, 613

Giddens, Anthony (nar. 1938) 19, 590, 598, 613

Giesen, Bernhard (1948–2020) 145, 613

Gilk, Erik (nar. 1973) 450–451, 609, 634

Glaser, Rudolf (1801–1868) 136, 216–217, 270, 276, 302, 640

Gluck, Christoph Willibald (1714–1787) 423

Goethe, Johann Wolfgang von (1749–1832)

74, 90, 125, 134, 142, 149, 158, 162, 166, 228–229, 267, 278, 347, 385, 405, 422, 427, 431–432, 438, 627, 633, 637

Gollner, Helmut (nar. 1941) 13, 639

Goltschnigg, Dietmar (nar. 1944) 386, 613

Gottsched, Johann Christoph (1700–1766)

35, 70

Grégr, Eduard (1827–1902) 304, 306–307

Grégr, Julius (1831–1896) 304

Griesel, August Franz Wenzel (1783–1825) 146–147, 149, 180

Grillparzer, Franz (1791–1872) 178, 189, 227, 247, 250, 255, 295–297, 311, 316, 318, 422–423, 426, 431–432, 630

Grimm, Jacob (1785–1863) 148–149, 152, 155, 639

Grimm, Wilhelm (1786–1859) 148, 639

Grohmann, Josef Virgil (1831–1919) 257, 261–262, 311

Grosse, Johann (činný 1800–1831) 48

Grossing, Franz Rudolf (1752–1830) 52

Grün, Athanasius (vl. jm. Anton Alexander Graf von Auersperg; 1806–1876) 227

Grün, Edmund (1857–1923) 404–405

Grün, Milo (Johannes Nepomuk; 1751–1816) 133

Grüner, Joseph Sebastian (1779/1780–1864) 163

Gundling, Julius Anton (1828–1890) 350, 353, 594, 602

Guth, Viktor (1841–1911) 302, 305, 310

Gutt, Bernhard (1812–1849) 144, 267

Gutzkow, Karl (1811–1878) 344, 352, 422

Hadwiger, Julia (nar. 1974) 445–446, 613

Hadwiger, Victor (1878–1911) 549, 566–567, 596, 605

Hájek z Libočan, Václav (konec 15. století až 1553) 40, 96

Halas, František (1901–1949) 406–407, 614

Halbe, Johann Augustin (činný kol. 1789) 65

Hálek, Vítězslav (1835–1874) 121, 305–308, 315, 361–362, 367–370, 377–379, 420, 594, 602

Haller, Albrecht von (1708–1777) 34

Haller, Johann Georg (činný kol. 1788) 65

Haman, Aleš (1932–2023) 196, 200, 614

Hamerling, Robert (1830–1889) 386, 389–392, 395, 407, 423

Hanka, Václav (1791–1861) 125, 153, 164, 192, 281, 296, 303

Hanke z Hankensteina, Jan Alois (1751–1806) 37

Hansgirg, Karl Viktor (1823–1877) 267

Hanuš, Josef (1862–1941) 10, 93, 143, 614, 623

Hartig, Franz de Paula (1758–1797) 42

Hartmann, Eduard von (1842–1906) 387

Hartmann, Moritz (1821–1872) 126–127, 269–270, 276–280, 283, 483, 595, 604, 632, 638

Haslinger, Peter (nar. 1964) 458, 614, 631

Hašek, Jaroslav (1883–1923) 574, 584–586

Hauff, Wilhelm (1802–1827) 185

Hauptmann, Gerhard (1862–1946) 461, 476, 486, 488, 490

Havel, Rudolf (1911–1993) 200, 637

Havlíček Borovský, Karel (1821–1856) 144, 165, 222, 239, 241, 269, 280–284, 286–287, 289, 301, 304, 309, 317–318, 331, 344, 351, 454–455, 457, 632–633, 639

Havlíčková, Margita (1949–2023) 425, 614

Havránek, Jan (1928–2003) 311, 614

Hebenstreit von Streitenfeld, Franz (1747–1795) 101, 114, 632

Hebenstreit von Streitenfeld, Karl (1753 – po 1778) 58, 71

Heckenast, Gustav (1811–1878) 346

Hecker, Friedrich (1811–1881) 343–344

Hegel, Georg Wilhelm Friedrich (1770–1831) 137, 194

Heimböckel, Dieter (nar. 1961) 17, 637

Hein, Jürgen (1942–2014) 166, 233, 238, 614

Heine, Heinrich (1797–1856) 270, 385

Heller, Leo (1876–1941) 445–446

Heller, Seligmann (1831–1890) 389–392, 395, 399

Herbart, Johann Friedrich (1776–1841) 137, 639

Herben, Jan (1857–1936) 45, 441–442, 512, 514, 614

Herbst, Joseph (činný 1788) 60

Herbst(ová), Friederike (1803 či 1805–1866) 252–254, 641

Hercog, Jan (1802–1837) 85

Herder, Johann Gottfried (1744–1803) 10, 147–148, 155, 159–162, 179, 385, 614, 620

Herlosssohn, Karl Reginald (Herloš, Karel; 1802–1849) 136, 174, 185–188, 201, 206–211, 213, 217, 223–225, 325, 534, 592, 600–601, 636

Herrmann z Herrmannsdorfu, Johann Franz (1748–1816) 9

Hesová, Petra (nar. 1982) 637

Hettche, Walter (nar. 1957) 318, 618

Heumos, Peter (nar. 1938) 631

Heveroch, Antonín (1869–1927) 524

Heydebrand, Renate von (1933–2011) 215, 614

Hilscher, Joseph Emanuel (1806–1837)

201–206, 209, 211, 592, 601, 641

Hilsner, Leopold (1876–1928) 447

Himl, Pavel (nar. 1971) 56, 615

Hlaváček, Karel (1874–1898) 503, 512–514, 641

Hlavačka, Milan (nar. 1955) 173, 271, 297–298, 300, 310, 312, 319, 334, 615

Hlobil, Tomáš (nar. 1965) 47–48, 615

Hloušková, Jasna (1946–2002) 524

Hněvkovský, Šebestián (1770–1847) 50, 157–158, 181–182, 222, 620

Hodrová, Daniela (1946–2024) 92, 490, 623

Hoffmann, Camill (1878–1944) 447

Hoffmann, Dierk (činný 1973) 445, 615, 649

Hoffmann, Ernst Theodor Amadeus (Wilhelm) (1776–1822) 216, 218, 528, 536

Hoffmann, Johann (1802–1865) 238, 259

Hoffmann, Leopold Alois (1760–1806) 49

Höfler, Karl Adolf Konstantin von (1811–1897) 311

Hofmann, Gustav (1925–2005) 326, 615

Höhne, Sibylle (nar. 1962) 147, 615

Höhne, Steffen (nar. 1958) 14, 17, 83, 129, 142, 147, 160, 167, 312, 483, 608, 615–616, 620, 626, 637–638

Hojda, Zdeněk (nar. 1953) 14, 135, 144, 301, 387, 616, 620, 622, 629

Holanová, Markéta (nar. 1984) 309

Holeček, Josef (1853–1929) 382, 440

Holtzmann, Carl Friedrich (1740–1811) 640

Holý, Jiří (nar. 1953) 363, 617

Holz, Arno (1863–1929) 485

Horký, Josef Edmund (Horky; 1795–1844) 147

Horký, Karel (1879–1965) 583–584

Horn, Uffo Daniel (1817–1860) 136, 166–167, 189–193, 227, 234, 252, 254, 301, 341–342, 438, 593, 602, 622

Horský, Jan (nar. 1963) 271, 616

Houwald, Christoph Ernst von (1778–1845)

250

Howell(ová), Ann (činná 80. léta 18. století) 93–94

Hrabák, Josef (1912–1987) 283, 632

Hrbata, Zdeněk (nar. 1952) 16, 629

Hrbek, Jiří (nar. 1981) 173

Hrdina, Martin (nar. 1980) 207, 297, 306, 323, 357, 367, 387, 420, 612, 616

Hroch, Miroslav (nar. 1932) 127–128, 130, 171, 173, 271, 297, 616

Hron, Jan viz Frič, Josef Václav

Huber, Franz Xaver (1755–1814) 49

Hudeček, Stanislav (1872–1947) 349, 641

Hugo, Victor (1802–1885) 388, 417, 518

Hunyady, Jan (1387 či 1400 či 1407–1456) 185

Hus, Jan (1369–1415) 174, 184, 277, 280, 392, 584, 628

Huysmans, Joris Karl (1848–1907) 536

Hynek z Poděbrad (1452–1492) 267

Hynek, Alois (1842–1909) 356

Chalupa, František (1857–1890) 316

Charvát, Radovan (nar. 1948) 147, 615

Charypar, Michal (nar. 1978) 99, 184, 200, 344–345, 350, 356, 617, 633

Chmela, Josef (1793–1847) 134

Chmelenský, Josef Krasoslav (1800–1839) 136, 195

Chocholoušek, Prokop (1819–1864) 190–191

Chotek z Chotkova a Vojnína, Karel hrabě (Karl Chotek von Chotkow; 1783–1867) 134

Christen(ová), Ada (vl. jménem Christiane von Breden, 1839–1901) 396, 398

Chvála, Emanuel (1851–1924) 305

Ibler, Reinhard (nar. 1952) 175, 617

Ibsen, Henrik (1828–1906) 417

Iffland, August Wilhelm (1759–1814) 114, 246

Ifkovits, Kurt (nar. 1964) 438, 625

Illová, Milena (1888–1944) 349

Jagow, Bettina von (nar. 1971) 453, 607

Jahn, Friedrich Ludwig (1778–1852) 464

Jahraus, Oliver (nar. 1964) 453, 607

Jaksch, Ignaz (1792–1857) 133

Jan Nepomucký sv. (kolem 1345–1393) 314

Jan Želivský (1380–1422) 273

Janáček, Pavel (nar. 1968) 16, 47, 121, 132, 156, 225, 309, 629, 638

Janáčková, Jaroslava (1930–2024) 304, 323, 363, 365, 617, 639

Jankovič, Milan (1929–2019) 507, 609

Janoušek, Pavel (nar. 1956) 454, 617

Janský, Karel (1890–1959) 197, 631

Jedličková, Alice (nar. 1963) 99, 304, 365–366, 371, 617, 619, 639

Jeitteles, Alois (1794–1858) 249–250, 255–256

Jeitteles, Isaak viz Seidlitz, Julius

Jeník z Bratřic, Jan (1756–1845) 155–157, 168, 635

Jeřábek, František Věnceslav (1836–1893) 420–422, 609, 632

Jeřábková, Kateřina (1807–1867) 303

Jičínská, Veronika (nar. 1972) 420, 466, 608, 628

Jirásek, Alois (1851–1930) 134, 323, 442, 460, 477, 595, 604

Jirát, Vojtěch (1902–1945) 129, 158, 317–318, 323, 618

Jiroušek, Bohumil (nar. 1972) 441, 618

Jiří z Poděbrad (1420–1471) 186–187, 413

John, Johannes (nar. 1957) 318, 618

Jochmann, Vladimír (1923–2008) 635

Jolles, André (1874–1946) 157, 618

Jordan, Ernst Friedrich Christian (1803–1860) 396–397

Jordan, Jan Pětr (Johann Peter; 1818–1891)

229

Josef II., císař Svaté říše římské národa německého (1741–1790) 52, 100, 128, 225, 276, 416, 425, 427 Jungmann, Josef (1773–1847) 10, 42, 48, 125, 127, 130, 133, 136, 139, 143, 164, 173, 222, 251, 618

Jurt, Joseph (nar. 1940) 306, 618

Justl, Vladimír (1928–2010) 230, 618

Kačer, Miroslav (1927–1978) 246

Kafka, Franz (1883–1924) 8, 120, 452–453, 458, 475, 528–530, 532, 538, 542, 549, 567–569, 574, 584–586, 596, 605, 607

Kain 212, 278

Kaiser, Eduard (1820–1895) 641

Kalina von Jäthenstein, Mathias (1772–1848) 9, 618

Kalina, Josef Jaroslav (1816–1847) 153, 269

Kamarýt, Josef Vlastimil (1797–1833) 146, 152–153, 157, 178

Kamínek, Karel (1868–1913) 532–533, 540

Kant, Immanuel (1724–1804) 101

Kapff-Essenther, Franziska von (1849–1899) 309

Kapper, Siegfried (1820–1879) 200–201, 269, 283–290, 304, 400, 593, 602, 610, 636, 641

Karafiát, Jan (1846–1929) 549

Karásek ze Lvovic, Jiří (1871–1951) 443, 501, 507–508, 510, 525, 535–536

Karel IV., Lucemburský (1316–1378) 192

Karfíková, Lenka (nar. 1963) 608

Kaška, Jan (1810–1869) 230

Kazbunda, Karel (1888–1982) 137, 618

Kepner, Friedrich (1745–1820) 51

Kieval, Hillel J. (činný 2022) 298, 612, 618

Kindermann von Schulstein, Ferdinand (1740–1801) 48

Kinský, František Josef (Franz Josef; 1739–1805) 45

Kinský, Rudolf hrabě (1802–1836) 143

Kirpal, Joseph (1770–1823) 50, 60

Kittl, Johann Friedrich (Bedřich; 1806–1868) 268

Klaar, Alfred (1848–1927) 11, 296–297, 305, 308, 310, 416, 436, 618, 635

Klácel, František Matouš (1808–1882) 134, 174, 221, 228–229, 623

Klar, Alois (1763–1833) 135–136, 611

Klar, Paul Alois (1801–1860) 302

Klecanda, Jan (1855–1920) 463, 507

Klein, Gabriele (nar. 1957) 362, 630

Klein(ová), Ida (vl. jménem Isabella Nowotny; 1828–1899) 399, 405–406

Kleist, Heinrich von (1777–1811) 142, 342

Klemt, Agathon (1830–1889) 308

Klicpera, Václav Kliment (1792–1859) 125, 174, 181, 183–184, 230, 235–236, 248, 250, 592, 600, 611, 618–619, 637

Klíma, Ladislav (1878–1928) 524, 526–528, 530, 532, 544

Klosová, Ljuba (1929–2023) 417, 618

Klostermann, Karel (Karl; 1848–1923) 469, 627

Knoll, Joseph Leonhard (1775–1841) 136

Kober, Ignác Leopold (1825–1866) 16, 186, 303, 363, 636

Kocka, Jürgen (nar. 1941) 128, 608

Koeltzsch, Ines (nar. 1977) 299, 612

Kofránková, Václava (nar. 1976) 179, 618

Kolár, Josef Jiří (1812–1896) 218, 267, 302, 314, 410, 418, 636

Kollár, Jan (Ján; 1793–1852) 181, 223

Köllner-Werdenau, August (vl. jm. Julius August Köllner; 1795 nebo 1798–1855)

247–248

Kolowrat Krakovský, František Antonín hrabě (Franz Anton Graf von KolowratLiebsteinsky, 1778–1861) 142

Kompert, Leopold (1822–1886) 297–299, 368

Konárovic, Marcián Hromotluk viz Čelakovský, František Ladislav

Kondylis, Panajotis (1943–1998) 20, 577, 589, 597, 618

Koniáš, Antonín (1691–1760) 33, 633

Königsmark, Václav (1946–1996) 235, 239, 619

Konrad, Johann Michael (1774 – kol. 1820)

50, 591, 599

Kopal, Miloš (činný 2003) 612

Kopička, Petr (nar. 1969) 305, 637

Köpplová, Barbara (nar. 1943) 620

Kortländer, Bernd (nar. 1947) 306, 618

Kořalka, Jiří (1931–2015) 128, 140, 301–302, 619

Koselleck, Reinhard (1923–2006) 75, 619

Koschmal, Walter (nar. 1952) 311, 469, 614, 619

Kosterka, Hugo (1867–1956) 526, 532

Kostrbová, Lucie viz Merhautová, Lucie

Kotásek, Miroslav (nar. 1972) 638

Koten, Jiří (nar. 1979) 356, 365, 619

Kottnauer, Joseph (činný 1789–1805) 41, 50

Kotzebue, August von (1761–1819) 114, 135, 237, 246, 628

Koubová, Věra (nar. 1953) 626

Kozák, Jaromír (nar. 1962) 526, 619

Král, Petr (1941–2020) 519, 619

Králík, Oldřich (1907–1975) 235, 619, 627

Kramerius, Matěj Václav (1753–1808) 45–46, 50, 63–64, 152, 614

Kramerius, Václav Rodomil (1792–1861) 94, 96, 120, 152

Kranner, Joseph (1801–1871) 267

Krappmann, Jörg (nar. 1965) 17, 83, 142, 147, 167, 312, 468, 483, 615–616, 619–620, 626, 637–638

Krásnohorská, Eliška (vl. jm. Alžběta Pechová; 1847–1926) 387

Kraus, Arnošt (Vilém) (1859–1943) 14, 174, 183, 203, 274, 277, 608, 620

Kraus, Karl (1874–1936) 14, 620

Krebs, Julius (1803–1856) 478

Krehl, Birgit (nar. 1961) 160, 620

Krejčí, František Václav (1867–1941) 515

Krejčí, Jan (1868–1942) 228

Krejčí, Johann viz Krejčí, Jan

Krejčí, Karel (1904–1979) 229, 388, 393, 395, 536, 620

Krejčová, Iva (1980–2023) 182, 620

Kretschmann, Karl Friedrich (1738–1809) 49

Krojanker, Gustav (1891–1945) 500

Krolop, Kurt (1930–2016) 14, 446, 450, 620

Krombholz, Anton (1790–1869) 139

Krouský, Jan (1814–1876) 140

Křen, Jan (1930–2020) 280, 413, 634

Kubin, Alfred (1877–1959) 535, 537–539

Kubínová, Marie (nar. 1952) 507, 609

Kubínová-Engstová, Kateřina (nar. 1975) 192, 620

Kubů, Eduard (nar. 1951) 15, 461–462, 465, 467–468, 621

Kučera, Martin (nar. 1958) 581–582

Kučera, Zdeněk (nar. 1928) 140, 619

Kuffner, Karel (1858–1940) 534

Kuh, David (1819–1879) 286, 296, 306, 316, 410, 628, 637

Kullas, Josef (1808–1880) 240

Künigl zu Ehrenburg, Kašpar Heřman (Künigl von Ehrenburg zu Warth, Kaspar Hermann; 1745–1824) 50

Kunisch, Hermann (1901–1991) 346, 350, 621

Kusáková, Lenka (nar. 1953) 356, 621

Kutnar, František (1903–1983) 173

Kuzmány, Karel (Karol; 1806–1866) 194–195, 200, 627

La Roche, Sophie von (1730–1807) 87

Lachinger, Johann (1939–2016) 346, 607, 638

Lamberg, Maxmilián (Maximilian Joseph von Lamberg; 1729–1792) 42

Landesmann, Heinrich viz Lorm, Hieronymus

Landfras, Josef (1769–1840) 46

Langbein, August Friedrich Ernst (1757–1835) 98

Langer, Gudrun (1947–2004) 152, 621

Langer, Josef Jaroslav (1806–1846) 136, 153–154, 157, 159, 163–165, 592, 601

Langerová, Marie (nar. 1948) 507, 609

Langewiesche, Dieter (nar. 1943) 55, 621

Langmann, Philipp (1862–1931) 476–477, 484–488, 553, 555–556, 595, 604, 641

Lantová, Ludmila (1926–2021) 196, 614

Lassalle, Ferdinand (1825–1864) 582

Lášek, Jan B. (nar. 1956) 140, 619

Latzke, Rudolf (1874–1953) 344, 621

Laube, Heinrich (1806–1884) 243, 422, 621

Laufhütte, Hartmut (nar. 1937) 345, 623

Laurin, Arne (1889–1945) 14, 635

Lauterbach, Dorothea (činná 2003–2015) 444, 621

Le Bon, Gustave (1841–1931) 490

Le Rider, Jacques (nar. 1954) 524, 621, 652

Lederer, Joachim (pseud. Felix Wagner; 1808–1876) 241–243, 592, 601

Ledvinka, Václav (nar. 1947) 280, 628

Lehár, Jan (1949–2004) 363, 617

Leinfellner, Elisabeth (1938–2010) 467, 607

Lenau, Nikolaus (1802–1850) 214, 227, 270, 273

Leopardi, Giacomo (1798–1837) 196, 386

Leopold I. Habsburský, vévoda (1290–1326) 189

Leppin, Paul (1878–1945) 439, 445, 447, 523–525, 530–532, 544–545, 615

Lequesne, Christian (nar. 1962) 171, 616

Lessing, Gotthold Ephraim (1729–1781) 42, 66, 70–71, 74, 258, 267, 281, 416, 422, 486

Lešehrad, Emanuel (1877–1955) 525, 532–533, 625

Lešková, Rebeka (1773–1856) 52

Lethen, Helmut (nar. 1939) 586

Leutelt, Gustav (1881–1947) 468

Liebich, Johann Karl (1773–1816) 423, 635

Linda, Josef (1789–1834) 180, 302, 636

Lindner, Gustav Adolf (1828–1887) 385

Lingg, Hermann (1820–1905) 389

Lippert, Julius (1839–1909) 311

Lobkowicz, Anton Isidor kníže (1773–1819) 143

Loewenstein, Bedřich (1929–2017) 20, 130, 282, 411, 415, 421, 621–622

Löhner, Ludwig (1812–1852) 213

Lope de Vega, Félix (1562–1635) 255–256

Löper, Christian Philipp Gabriel (1744–1809) 49, 57–58, 591, 599

Lorenzová, Helena (1945–2006) 135, 142, 144, 230, 271, 323, 350, 622–623, 627, 629–630

Lorm, Hieronymus (1821–1902) 126–127, 277, 386–387, 407–408, 622

Lorman, Jaroslav (nar. 1973) 90, 173, 616, 639

Loužil, Jaromír (1926–2013) 189, 301, 622

Ludvík Bavor (1282 či 1286–1347) 189

Ludvík Filip Orleánský, francouzský král (1773–1850) 268

Ludvík XV., francouzský král (1710–1774)

418

Ludvová, Jitka (nar. 1943) 137, 230, 233–234, 237, 415–416, 422, 424, 622, 628

Luft, Robert (nar. 1956) 631

Lumír 268

Lutz, Heinrich (1922–1986) 301, 619

Macek, Antonín (1872–1923) 573, 596, 605

Macková, Marie (nar. 1958) 173, 622, 652

Macura, Vladimír (1945–1999) 8, 13–14, 129, 144, 154, 157, 164, 169, 174–175, 179, 193, 221, 339–340, 351, 490, 622–623

Madách, Imre (1823–1864) 388

Mádl(ová), Claire (nar. 1970) 16, 43–44, 46

Mahen, Jiří (1882–1939) 563–564

Mach, Ernst (1838–1916) 24, 316, 524, 613, 640

Mácha, Karel Hynek (Ignác, Ignaz; 1810–1836) 8, 23, 118, 121, 125, 136, 158, 165, 181, 183–184, 194–201, 203–206, 208–216, 219, 284, 303, 363, 396, 400–401, 592, 601, 609–611, 614, 617, 620, 625, 627, 631, 633–635, 637

Macháček, Simeon Karel (1799–1846) 10, 125, 627

Máchal, Jan (1855–1939) 93, 623

Machalíková, Pavla (nar. 1972) 182, 297, 620, 635

Machar, Josef Svatopluk (1864–1942) 396, 405, 442

Maidl, Václav (nar. 1953) 15, 323, 345, 348, 350, 468–469, 607, 619, 623–624

Málek, Petr (nar. 1965) 326, 624

Malíř, Jiří (nar. 1949) 425, 614

Málková, Iva (nar. 1962) 15, 624

Malý, Jakub (1811–1885) 281, 307, 361, 418

Mandlerová, Jana (1930–2005) 609

Mánes, Josef (1820–1871) 267, 431

Mánes, Quido (1828–1880) 304, 378, 641

Marek, Antonín (1785–1877) 130, 139, 629

Marek, Michaela (1956–2018) 437, 628

Mareš, Jan (nar. 1940) 167

Marie Terezie, císařovna Svaté říše římské národa německého, královna česká (1717–1780) 54, 128, 178, 418

Marignola, Jan (1323 – před 1362) 192, 620

Marinelli-König(ová), Gertraud (nar. 1950) 14, 624

Marivaux, Pierre Carlet de Chamblain (1688–1763) 61

Markl, Jaroslav (1931–1985) 151, 157, 624

Markus, Jiří (činný 1993) 613

Marquard, Odo (1928–2015) 251, 624

Marsano, Wilhelm (1797–1871) 217, 237, 247, 592, 601, 629

Marx, Karl (1818–1883) 273, 582, 624

Masaniello (vl. jm. Tommaso Aniello d’Amalfi; 1620–1647) 111–112

Masaryk, Tomáš Garrigue (1850–1937) 385, 441, 472, 625

Mathes, Jürg (nar. 1939) 61

Matouš, Zdeněk (činný 1938) 610

Matyáš Korvín, uherský a chorvatský král (1443–1490) 186, 277

Matys, Rudolf (1938–2023) 315, 624

Mauthner, Fritz (1849–1923) 305, 390–391, 420, 466–469, 483, 595, 604, 607–608, 628, 637

Maxmilián Egon I. kníže z Fürstenbergu (1822–1873) 423

Med, Jaroslav (1932–2018) 444, 624

Medek, Rudolf (1890–1940) 574, 583

Meinert, Joseph Georg (1773–1844) 48, 149, 151, 154–156, 162–163, 181, 632

Meise, Helga (nar. 1953) 87, 624

Meissner, Alfred (1821–1885) 121, 175, 211, 218, 257, 261–262, 268–270, 272–276, 279, 309, 317, 353–357, 434, 458, 593–594, 602

Meissner, August Gottlieb (1753–1807) 48, 98, 111–112, 115–116, 119, 121

Meissner, Eduard (1785–1868) 273

Merhaut, Josef (1863–1907) 476–477, 484–488, 549, 554–556, 595, 604

Merhaut, Luboš (nar. 1961) 268, 442, 444, 624–625, 628

Merhautová, Lucie (nar. 1975) 14, 404–405, 436, 438, 447, 503, 515–516, 619, 625

Messenhauser, Wenzel (1813–1848) 261

Messner, Josef (1822–1862) 342–345, 593, 602, 621

Metelka, Věnceslav (1807–1867) 152

Metternich, Klemens Wenzel Lothar von kníže (1773–1859) 135, 271

Meyer, Franz Anton (1744–1805) 51

Meyern, Wilhelm Friedrich (1759–1829) 51, 84, 197

Meyrink, Gustav (1868–1932) 523, 525, 528, 535, 539–540, 544–545, 608, 641

Mikovec, Ferdinand Břetislav (1826–1862)

139, 239, 241, 250–252, 254, 268–269, 272–273, 303, 310, 628

Mikušek, Eduard (nar. 1946) 305, 637

Mimra, Robert (1896–1954) 574

Míšková, Alena (1957–2015) 437, 628

Mocná, Dagmar (nar. 1958) 323, 358, 367, 625, 639

Molière (vl. jm. Jean–Baptiste Poquelin; 1622–1673) 418

Möller, Heinrich Ferdinand (1745–1798) 42, 61, 66–67, 69–70, 72–75, 104, 107, 591, 599, 632, 640

Mombert, Alfred (1872–1942) 534

Mönch(ová), Cornelia (činná kol. 1993) 70–71, 625

Montesquieu, Charles Louis de Secondat, baron de La Brède et de (1689–1755) 113

Moravec, Josef (1904–1976) 418, 625

Moreto, Agustín y Cabana (1618–1669) 255–256

Möseneder, Karl (nar. 1949) 345, 623

Mosenthal, Salomon (1821–1877) 422

Moser-Rath, Elfriede (1926–1993) 158, 625

Mourková, Jarmila (1931–1992) 534, 625

Mozart, Wolfgang Amadeus (1756–1791) 267

Mrštík, Alois (1861–1925) 335

Mrštík, Vilém (1863–1912) 335, 357, 472–473

Mühlberger, Josef (1903–1985) 12, 625

Mukařovský, Jan (1891–1975) 196, 198, 210, 610, 625

Müller, Anton (1792–1843) 137, 157, 161–162, 165, 232, 234, 258, 628

Müller, Ernst (1857–1926) 107, 626

Müller, Jan Patrick (činný 2015) 223, 626

Müllner, Adolf (1774–1829) 247–248, 250

Murillo, Bartolomè Esteban (1617–1682) 267

Musäus, Johann Karl August (1735–1787) 151–152, 179–180, 613

Nadler, Josef (1884–1963) 12, 626

Napoleon Bonaparte, francouzský císař (1769–1821) 10, 46, 82, 128, 136, 142, 178, 179, 246, 263, 418

Natter, Johann Josef (1767–1831) 48

Naumann, Ursula (1945–2022) 348, 626

Nebeský, Václav Bolemír (1818–1882) 121, 125, 196, 228, 284

Nejedlý, Jan (1776–1834) 50, 176

Nejedlý, Vojtěch (1772–1844) 176, 222

Nekula, Marek (nar. 1965) 9, 311, 359, 442, 614, 626

Němcová, Božena (1820–1862) 118, 144, 164, 166–168, 303, 323–326, 328–333, 337, 340, 344, 350, 363, 365, 367, 372–375, 455, 593, 602, 617, 623–624, 633–634, 639

Němec, Mirek (nar. 1971) 28, 633

Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (37–68 n. l.) 390

Neruda, Jan (1834–1891) 33, 267, 296, 302, 305–308, 315, 318–319, 357–363, 366–370, 373, 375, 380, 384, 389, 393, 396, 401–403, 417, 420, 594, 603, 628, 631, 641

Nestroy, Johann Nepomuk (1801–1862) 238

Nešpor, Zdeněk R. (nar. 1976) 173, 613

Neubauer, Johann (1849–1908) 11, 626

Neuhuber, Christian (nar. 1970) 312, 626

Neumann, Angelo (1838–1910) 415

Neumann, Stanislav Kostka (1875–1947) 450–451, 516, 563

Neumüller, Michael (nar. 1941) 311, 626

Nezval, Vítězslav (1900–1958) 195, 635

Nicolai, Friedrich (1733–1811) 35

Niedhammer, Martina (nar. 1981) 299, 442, 612, 626

Niemetschek, Franz Xaver (František Xaver Němeček; 1766–1849) 246

Nies, Fritz (1934–2023) 306, 618

Nietzsche, Friedrich (1844–1900) 56, 383–384, 443, 445, 449, 547–548, 558, 560, 626

Nikl, Ivan (nar. 1955) 469, 627

Nor, A.C. (vl. jm. Josef Kaván; 1903–1986) 461

Nostitz-Rieneck, František Antonín (1725–1794) 58

Nouza, Jan (nar. 1957) 312, 627

Novák, Arne (1880–1939) 13, 201, 315, 365, 544–546, 610, 627

Nováková, Teréza (1853–1912) 381–382, 562–563

Novalis (vl. jm. Georg Friedrich Philipp svobodný pán von Hardenberg; 1772–1801) 206

Novotná, Hana (činná 2003) 613

Novotný, Miloslav (1894–1966) 168, 280, 283

Nowotny, Isabella viz Klein(ová), Ida

Nunn, Johann Josef (1744–1826) 86, 591, 599, 640

Očadlík, Mirko (1904–1964) 413, 627

Ohéral, Jan (1810–1868) 304, 363, 617

Ohme, Andreas (nar. 1964) 129, 160, 615, 620

Ohorn, Anton (1846–1924) 464–466, 595, 604

Olbracht, Ivan (1882–1952) 546, 557–558

Oldřich II. z Rožmberka (1403–1462) 174, 273

Oldřich, kníže (975–1034) 114

Oliva, Viktor (1861–1928) 403, 641

Opelík, Jiří (1930–2024) 196, 614

Opiz, Johann Ferdinand (1741–1812) 9, 50

Ort, Claus-Michael (nar. 1956) 347, 627

Ort, Jan (1917–1984) 562

Ossian 48, 84

Otruba, Mojmír (1923–2003) 130, 195, 627

Ott, Erwin (1892–1947) 574

Ottlová, Marta (nar. 1946) 142, 221, 412, 623, 627

Otto, Jan (1841–1916) 304

Pabst, Franz Anton (činný 1795–1838) 50, 97

Pachtová, Josefina (Josephine; 1770–1844) 142

Palacká, Terezie (roz. Měchurová; 1807–1860) 143

Palacký, František (1798–1876) 10, 51, 133, 136, 140–141, 143, 178, 193, 222, 268, 273, 282, 301–302, 311, 314, 410, 413, 458, 619, 627, 634

Palacký, Petr (nar. 1985) 16, 43–44, 46, 121, 132, 135, 156, 225, 309, 629

Parr, Rolf (nar. 1956) 141, 627

Parry, Christoph (nar. 1951) 353, 608

Pascheles, Wolf (1814–1857) 160

Patočka, Jan (1907–1977) 198, 627

Pejšek, Robert (činný 2011) 638

Pelcl, František Martin (Pelzel, Franz Martin; 1734–1801) 37, 45, 456

Peřina, Josef (1945–2020) 17, 627

Pešat, Zdeněk (1927–2010) 433, 442, 562, 608, 628

Pešek, Jiří (nar. 1954) 437, 628

Pešková, Eliška (1833–1895) 417

Peštová, Alžběta (nar. 1985) 471, 628

Petrarka, Francesco (1304–1374) 181

Petrasová, Taťána (nar. 1961) 142, 144, 182, 230, 271, 297, 323, 350, 620, 622–623, 627, 629–630, 635

Petrbok, Václav (nar. 1972) 11, 13–15, 28, 35, 137, 142, 174, 177, 182, 203, 206, 234, 237, 270, 273, 280, 287, 297, 303, 306, 420, 467, 608–609, 613, 616, 620, 625, 628–629, 633, 635

Pfitzner, Josef (1901–1945) 12, 629

Pfleger Moravský, Gustav (1833–1875) 300, 420, 479–481, 483, 595, 604

Pick, Otto (1887–1940) 544

Pilát, Kašpar (Kaspar; činný 1785–1826) 86

Piorecká, Kateřina (nar. 1976) 323, 454, 612, 617, 623, 629

Píša, Petr viz Palacký, Petr Pitaval, François Gayot de (1673–1743) 115

Platen, Edgar (1962) 353, 608

Platner, Ernst (1744–1818) 116

Plch, Jaromír (1918–1990) 130, 629

Plótínos (205–270 n. l.) 362, 608

Pohl, Jan Václav (1720? – 1790) 45

Pohorský, Miloš (1929–2013) 495, 629

Poláček, Karel (1892–1945) 574

Polák, Matěj Milota Zdirad (1788–1856) 138

Polášek, Stanislav (činný 2003) 611

Polawsky, Ferdinand (1774–1844) 229

Polt, Johann Joseph (1775–1861) 46, 82, 94, 591, 599

Pope, Alexander (1688–1744) 34

Pospíšil, Jan Hostivít (1785–1868) 46

Pospíšil, Jaroslav (1812–1889) 186

Pospíšil, Milan (nar. 1945) 142, 221, 623, 627

Postl, Karl Anton viz Sealsfield, Charles Power, Martina (nar. 1978) 340, 629

Pradatsch (Bradáč), Babetta (1746 – po 1790) 51–52, 85, 87, 90

Pradatsch (Bradáč), Peter (1746 – po 1782) 87

Prahl, Roman (nar. 1949) 14, 135, 144, 338, 620, 622, 629, 637

Pražák, Albert (1880–1956) 391

Pražák, Alois (1820–1901) 410

Prešeren, France (1800–1849) 201

Procházka, Arnošt (1869–1925) 443–444, 449, 503, 515–516, 524, 615

Procházka, Martin (nar. 1953) 16, 629

Prusík, Bořivoj (1872–1928) 544

Przesmycki, Zenon Franciszek (1861–1944) 517

Przybyszewski, Stanisław (1868–1927) 524–525, 544, 615

Přemysl Otakar II., český král (1233–1278) 178–179, 189–191, 295, 413, 423, 426, 618, 622, 630

Puchmajer, Antonín Jaroslav (1769–1820) 48, 50, 52, 138, 222

Püner, Václav Klement (1811– po 1860) 229

Purkyně, Jan Evangelista (1787–1869) 143, 410

Putna, Martin C. (nar. 1968) 179, 450, 630

Pynsent, Robert (1943–2022) 199, 630

Ráb, Václav Věnceslav (1804–1838) 196

Radcliff(ová), Ann (1764–1823) 93

Raimund, Ferdinand (1790–1836) 238

Rais, Karel Václav (1859–1926) 336, 371, 440

Rak, Jiří (nar. 1947) 271, 314, 461, 630

Raková, Svatava (nar. 1947) 171, 616

Randák, Jan (nar. 1977) 272, 630

Rank, Josef (1816–1896) 163, 167–168, 312

Rank, Otto (1884–1939) 535, 630

Reckwitz, Andreas (nar. 1970) 20–21, 41, 127–128, 195, 362, 398, 484, 500–501, 583, 589, 593, 597, 601, 630

Reeve(ová), Clara (1729–1807) 94, 96

Rehlinghaus, Franziska (nar. 1981) 245, 630

Reich, Moritz (1831–1857) 367, 371–372, 374–375, 594, 602

Reimers, Timm (činný 2017) 269, 630

Reinecke, Johann Friedrich (asi 1745 či 1747–1787) 71

Reitterer, Hubert (nar. 1943) 233, 421, 630

Reittererová, Vlasta (nar. 1947) 233, 295, 421, 630

Riecke, Heinrich Victor (1759–1830) 45

Riedl, Johann Baptist (1801–1858) 341

Rieger, František Ladislav (1818–1903) 410

Rilke, Rainer Maria (1875–1926) 405, 436, 444–445, 466, 473–474, 508, 519, 522, 621

Rinas, Karsten (nar. 1969) 461–463, 631

Ritter z Rittersbergu, Jan (Johann; 1780–1841) 151, 164

Rod, Édouard (1857–1910) 521

Rogall, Joachim (nar. 1959) 311, 614

Rokos, František Alexandr (1797–1852) 99

Rosen, Julius (vl. jm. Nikolaus Duffek; 1833–1892) 424, 622

Rossbacher, Karlheinz (nar. 1940) 384, 396, 631

Rössler, Karl Hugo (1801–1866) 181

Roubalík, Bohumír (1845–1928) 419, 641

Rubáš, Jan (činný 2007) 611

Rubens, Peter Paul (1577–1630) 267

Rubeš, František Jaromír (1814–1853) 220

Rückert, Friedrich (1788–1866) 214

Rudolf Habsburský, arcivévoda a následník trůnu (1858–1889) 178–179, 413

Rudolf I. Habsburský, císař svaté říše římské (1218–1291) 295, 618

Rüffer, Eduard (1835–1878) 299, 302

Rulík, Jan Nepomuk (1744–1812) 50

Rumpler, Helmut (1935–2018) 301, 619

Rupp(ová), Viktoria (roz. Ra(o)udnitzky; zřejmě 1755–1811 nebo 1814) 51, 61–63, 591, 599

Ryčl, František (nar. 1961) 612

Řehák, Daniel (nar. 1974) 14, 635

Říha, Jakub (nar. 1982) 637

Saar, Ferdinand von (1833–1906) 368, 373, 379–380, 396, 483, 594, 603

Sabina, Karel (1813–1877) 140, 196–197, 200, 217, 269, 302, 338–339, 344–345, 350–351, 353, 356–357, 386, 420, 594, 602, 617, 621, 631, 633, 636

Sager(ová), Anna Marie (1727–1805) 51, 85, 87–88, 90, 92, 97, 591, 599, 624, 638

Salus, Hugo (1866–1929) 305–306, 310, 431–433, 436, 446, 449, 466, 506, 511–512

Sand(ová), George (vl. jm. Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil, baronka Dudevant; 1804–1876) 277

Sandtner, František Eduard (Franz Eduard; 1804–1870) 641

Saphir, Moritz Gottlieb (1795–1858) 220, 227

Sardou, Victorien (1831–1908) 417

Saudek, Emil (1876–1941) 14–15, 447, 521, 544, 625

Saudková, Věra (1921–2015) 608

Sauer, August (1855–1926) 12, 437–439, 631

Sauer, Werner (nar. 1941) 101, 631

Sealsfield, Charles (vl. jm. Karl Anton Postl; 1793–1864) 170–171, 226

Sedláček, Josef Vojtěch (1785–1836) 134

Seehase, Ilse (1930–2001) 14, 622

Seibt, Ferdinand (1927–2003) 311, 350, 626, 631

Seibt, Karel Heinrich (Karl Heinrich; 1735–1806) 41, 47–48, 50, 56–57, 71, 77–78, 86, 350, 633

Seidlitz, Julius (vl. jménem Isaac Jeitteles, 1814–1857) 200, 227, 593, 602

Sezemský, Karel (1860–1936) 535

Shakespeare, William (1564–1616) 45, 48, 181, 238, 368, 418, 548, 610

Schamann, Franz (1876–1909) 495–498

Schauer, Hubert Gordon (1862–1892) 315–316, 441

Schaukal, Richard von (1874–1942) 504–506, 520

Scheiner, Artuš (1863–1938) 489

Schelling, Friedrich Wilhelm Joseph (1775–1854) 362, 608

Scherl, Adolf (1925–2017) 58, 631

Scheuringer, Hermann (nar. 1957) 442, 626

Schiessler, Sebastian Willibald (1791–1867) 180

Schiffner, Josef (kol. 1760 – kol. 1817) 50, 92, 95, 100, 173

Schiller, Friedrich (1759–1805) 45, 59, 98, 103, 107, 109–110, 303, 385, 411, 417, 422, 427, 631, 639

Schimek, Maximilian (1748–1798) 45

Schimman, Josef Gottfried (1745–1784) 65

Schirnding, Ferdinand von (1808–1845) 213

Schlaf, Johannes (1862–1941) 485

Schlegel, August Wilhelm (1767–1845) 102–103

Schlegel, Friedrich von (1772–1829) 136, 199

Schlesinger, Ludwig (1838–1899) 11, 311, 631

Schmeykal, Franz (1826–1894) 139, 410, 415

Schmid, Herta (nar. 1942) 506, 636

Schmid, Karl Josef (Schmidt, Carl Josef; 1801–1862) 252, 254

Schmidt, Nora (činná 2017) 358, 631

Schmidt, Siegfried J. (nar. 1940) 8, 631

Schneider, Sabine (nar. 1966) 433, 631

Scholz, Maximilian (1744–1834) 71–72

Schömel, Wolfgang (nar. 1952) 407, 632

Schön, Johann (1802–1839) 174

Schönfeld, Franz Expedit (1745–1807) 48

Schönfeld, Franz Thomas (1753–1794) 49, 52

Schönfeld, Johann Nepomuk Ferdinand (1750–1821) 45, 49–50

Schopenhauer, Arthur (1788–1860) 384–388, 390–391, 393, 395–396

Schott, Anton (1866–1945) 468

Schreyvogel, Joseph (1768–1832) 255

Schröter, Max von (činný kol. 1890) 74, 632

Schuh, Franz Josef (činný od 1972) 101

Schuselka, Franz (Šuselka; 1811–1886) 282

Schuster, Ignaz (1779–1835) 229

Schütt, Rüdiger (nar. 1966) 118, 632

Schwarz, František (1931–1995) 151, 632

Sieglová, Naděžda (nar. 1944) 165, 632

Skalička, Jiří (1922–1997) 283, 627, 632

Skalník, Petr (nar. 1945) 613

Skrejšovský, Jan Stanislav (1831–1883) 305, 637

Sladkovský, Karel (1823–1880) 314, 409–411

Smetana, Bedřich (1824–1884) 314, 322, 410, 412–414, 418, 420–421, 431, 515, 594, 603, 611, 627, 630, 633

Smyčka, Václav (nar. 1988) 26, 28, 35, 41, 44, 48–49, 71, 116, 180, 183–184, 299, 353–354, 610, 629, 632–633

Soběslav I., český kníže (asi 1090–1140)

347

Sokol Tůma, František (1855–1925) 461, 463

Soldan, František (1873–1938) 510

Solger, Karl Wilhelm Friedrich (1780–1819)

247

Soltau, Dietrich Wilhelm (1745–1827) 228

Sonnenfels, Joseph von (1732/1733–1817)

36–37, 54–57, 59, 71, 591, 599

Součková, Milada (1898–1983) 389, 393, 633

Sova, Antonín (1864–1928) 514–516, 583–584

Spartakus (103–71 př.n.l.) 254, 264, 269

Spector, Scott (nar. 1959) 449, 633

Spielmann, Franz (kol. 1755–1808) 48

Spiess, Christian Heinrich (1755–1799) 48, 50, 83, 92–94, 96–97, 99–100, 103–110, 112, 115–119, 121, 152, 197, 216, 246, 534, 536, 591, 599–600, 640

Srbová, Veronika (činná 2014) 461

Stadler, Friedrich (nar. 1951) 316, 613

Stadler, Johann (1804–1859) 641

Stach, Václav (1754–1831) 49

Staněk, Václav (1804–1871) 144

Stanovský, Jaroslav (nar. 1990) 42, 633

Stašek, Antal (vl. jm. Antonín Zeman; 1843–1931) 334, 336, 440, 461–462, 495, 497, 629

Stašková, Alice (nar. 1972) 14, 629

Steckl, Hannes (nar. 1944) 145, 636

Steig, Reinhold (1857–1918) 149

Steiner-Prag, Hugo (1880–1945) 541, 641

Steinsberg, Karl Franz Guolfinger von (kolem 1757–1806) 64

Steinsdorff, Sibylle von (1934–2016) 318, 618

Stelzig, Eugene L. (nar. 1943) 278, 633

Stevenson, Robert Louis (1850–1894) 543

Stiehm, Lothar (1930–2010) 346, 621

Stiemer, Haimo (činný 2020) 445, 633

Stifter, Adalbert (1805–1868) 303, 318–323, 325–330, 332, 334, 337, 345–350, 352, 370–371, 431–432, 438, 593, 602, 607–608, 613, 617–618, 621, 623–624, 626, 631, 634, 638–639, 641

Stich, Alexandr (1934–2003) 281, 344, 363, 617, 633

Strebingerová, Eva (1931–1985) 611

Strejček, Ferdinand (1878–1963) 238

Strobl, Karl Hans (1877–1946) 469, 471, 495–497, 532–534, 595, 604

Strohsová, Eva (1928–2006) 562, 608

Stromšík, Jiří (nar. 1939) 620

Stroupežnický, Ladislav (1850–1892) 335, 336

Střítecký, Jaroslav (nar. 1941) 414, 633

Sue, Eugène (1804–1857) 350

Sullivan, Henry Wells (1942–2023) 255, 633

Svátek, Josef (1835–1897) 350–353, 357, 458, 594, 602

Svatoš, Martin (nar. 1951) 33, 633

Svěrák, Eduard Ladislav (1826–1869) 252, 264

Světlá, Karolina (vl. jm. Johanna Rottová; 1830–1899) 168, 334, 364–367, 375, 380–382, 455–459, 474, 593–594, 602, 627

Svoboda, Václav Alois (1791–1849) 161

Šafařík, Pavel Josef (Šafárik; 1795–1861) 222

Šalda, František Xaver (1867–1937) 195, 199, 340, 433, 442–444, 451, 499–503, 507, 516–517, 519, 521, 544, 633–635

Šámal, Petr (nar. 1972) 16, 121, 132, 156, 225, 309, 629

Šebek, Josef (nar. 1980) 104, 639

Šedivý, Prokop (1764 – asi 1810) 50, 59–60, 65, 96–97, 109–110

Šidák, Pavel (nar. 1977) 153, 634

Šiessler, Hynek Jan (1782–1826) 98

Šima, Karel (nar. 1978) 314, 634

Šimáček, Matěj Anastasia (1860–1913) 489–493

Šimeček, Zdeněk (1929–2019) 43, 634

Šimek, Otokar (1878–1950) 544

Šlejhar, Josef Karel (1864–1914) 490, 492–493, 549, 551, 556–557, 596, 605

Šmahelová, Hana (nar. 1946) 324, 345, 373, 634

Šnajdr, Karel Sudimír (Karl Agnel Schneider; 1766–1835) 153

Šolc, Jindřich (1841–1916) 416

Šormová, Eva (1944–2017) 58, 631

Šouša, Jiří (nar. 1952) 15, 192, 461–462, 465, 467–468, 620–621

Špindler, Ervín (1843–1918) 392–393

Šrámek, Fráňa (František; 1877–1952) 544, 565–567, 574, 580–582

Šrubař, Ilja (nar. 1946) 320, 634

Štaif, Jiří (nar. 1951) 128, 132, 134, 141, 280–281, 298, 634

ze Šternberka a Manderscheidu hrabě, František Josef (Sternberg von Manderscheid, Franz Josef; 1763–1830)

143

ze Šternberka, Jáchym hrabě (Sternberg, Joachim von; 1755–1808) 176

ze Šternberka, Kašpar Maria hrabě (Sternberg, Kaspar Maria von; 1761–1838) 138, 143, 176

Šťastný, Alfons Bohumil (1866–1922) 462

Štědroňová, Eva (nar. 1946) 451, 634

Štěpán, Václav (1935–2023) 247, 416, 634

Štěpánek, Jan Nepomuk (1783–1844)

229–234, 236, 592, 601

Štěpánka Belgická, manželka Rudolfa Habsburského (Stephanie von Belgien; 1864–1945) 413

Štěpnička, František Bohumír (1785–1832)

223

Štolba, Josef (1846–1930) 420

Štorch, Karel Boleslav (1812–1868)

279, 287

Štulc, Václav (1814–1887) 281

Šubert, František Adolf (1849–1915)

415–416, 422

Táborský, František (1858–1940) 411, 634

Tandler, Josef Jakub (1765–1826) 41

Taxová, Eva (nar. 1933) 501, 634

Teige, Karel (1900–1951) 195, 635

Teschner, Richard (1879–1948) 448, 641

Těsnohlídek, Rudolf (1882–1929) 549

Teuber, Oscar (1852–1901) 423, 635

Teweles, Heinrich (1856–1927) 305, 424

Thám, Karel Ignác (Karl Ignaz; 1763–1816) 45

Thám, Václav (Wenzel; 1765 – asi 1816) 50, 60, 109–110, 120

Theer, Otakar (1880–1917) 450, 583–584

Ther, Philipp (nar. 1967) 412, 635

Thieberger, Friedrich (1888–1958) 450

Thunecke, Jörg (nar. 1941) 467, 607

Thun-Hohenstein, Franz Anton von Graf (1809–1872) 144, 267, 629

Thun-Hohenstein, Leo von (Lev Thun; 1811–1888) 137, 139–140

Tieck, Ludwig (1773–1853) 216

Tichý, Martin (nar. 1976) 546

Tinková, Daniela (nar. 1973) 37, 46, 77, 90, 171, 173, 225, 616, 635, 639

Titzmann, Michael (1944–2021) 347, 627

Tobolka, Zdeněk Václav (1874–1951) 300, 635

Tocqueville, Alexis de (1805–1859) 261, 635

Todorov, Tzvetan (1939–2017) 532, 536, 635

Tomek, Václav Vladivoj (1818–1905) 136, 287

Tomeš, Josef (nar. 1954) 440, 635

Tomíček, Jan Slavomír (1806–1866) 194

Tomsa, František Bohumil (1793–1857) 176–178, 592, 600, 628

Tomsa, František Jan (1753–1814) 45, 50, 177

Topor, Michal (nar. 1978) 14–15, 297, 440, 499, 625, 635

Trávníčková, Markéta (nar. 1967) 247, 416, 634

Traxler, Jiří (1946–2019) 156, 635

Trojan, Alois Pravoslav (1815–1893) 341, 351

Truchsess-Waldburg-Zeil, Maria Walburga von (1762–1828) 51–52

Tschink, Cajetan (1763–1809) 102–103, 106, 197, 591, 600

Tschuppik, Karl (1876–1937) 545–546

Tureček, Dalibor (nar. 1957) 14–16, 153, 230, 237–238, 259, 323, 506, 635–636, 639

Turinský, František (1797–1852) 248, 257–259

Tyl, Josef Kajetán (1808–1856) 144, 153, 194, 196–197, 229, 232–234, 236, 238–239, 241, 250, 257–264, 281, 353, 411, 421, 454–455, 478, 592, 601, 617, 619, 632, 634

Tyrš, Miroslav (1832–1884) 385

Uher, Josef (1880–1908) 551–552

Uhland, Johann Ludwig (1787–1862) 158, 162, 166

Uhlíková, Lucie (nar. 1969) 156

Ullmann, Hermann (1884–1958) 439

Ullmann, Vojtěch Ignác (1822–1897) 419

Urban, Otto (1938–1996) 145, 300, 412, 636

Urban, Otto M. (nar. 1967) 442, 444, 503, 624, 628

Urbánek, František Augustin (1842–1919) 308–309

Urbanová, Svatava (nar. 1946) 15, 624

Urválková, Zuzana (nar. 1972) 16, 185, 206, 284, 303–304, 363, 374, 636

Urzidil, Johannes (1896–1970) 318, 579, 618

Vacek Kamenický, František Jaroslav (1806–1869) 153

Václav II., český král (1271–1305) 426

Václav III., český král (1289–1306) 184, 252

Václav IV., císař Svaté říše římské (do 1400), český král (1361–1419) 183–184, 273

Václavek, Ludvík (1931–2021) 136, 426, 636

Váchal, Josef (1884–1969) 526

Vančura, Vladislav (1891–1942) 574

Vaněk, Václav (nar. 1963) 158, 183, 302, 310, 326, 636–637

Varnhagen von Ense, Karl August (1785–1858) 142

Varnhagen von Ense, Rahel (roz. Levin[ová], 1771–1833) 355–356

Vašák, Pavel (1941–2011) 200, 637

Vávra-Haštalský, Vincenc (1824–1877)

353–354

Velek, Luboš (nar. 1974) 305, 637

Velková, Alice (nar. 1972) 173, 298, 310

Veselá, Gabriela (nar. 1947) 14–15, 637

Veselý, Jiří (1932–2009) 149, 637

Vierhufe, Almut (činná 1999) 390, 637

Vilímek, Josef Richard (1860–1938) 303, 410, 637

Vilímek, Josef Richard st. (1835–1911) 410, 637

Vinařický, Karel Alois (1803–1869) 132–133, 140, 165, 228

Vischer, Peter (1455–1529) 267

Vízdalová, Ivana (nar. 1953) 338, 637

Vladimír I. Veliký, kníže Kyjevské Rusi (kolem 960–1015) 310, 317

Vladislav I., český kníže (1070? – 1125) 347

Vladislav II., český král (kolem 1110–1174) 347

Vlašín, Štěpán (1923–2012) 235, 619

Vlček, Jaroslav (1860–1930) 10, 637

Vocel, Jan Erazim (1803–1871) 125, 143, 185–186, 248, 277, 287, 592, 600

Vodrážková, Lenka (nar. 1972) 312, 626

Voigt, Mikuláš Adaukt (Nikolaus; 1733–1787) 35–38

Vojtková, Milena (1963–2024) 623

Volný, Řehoř Tomáš (Gregor Thomas Josef Wolny; 1793–1861) 134

Voltaire (vl. jm. François Marie Arouet) (1694–1778) 113, 267, 281

Vondráček, Jan (1882–1953) 59, 637

Vrchlický, Jaroslav (1853–1912) 314–315, 386–387, 389–396, 398, 400–402, 404–408, 431–433, 436, 442, 502, 506, 514, 517, 519, 594, 603, 616, 633, 636

Vymazalová, Jana (činná 2008) 635

Vyskočil, Aleš (nar. 1973) 173

Wagner, Richard (1813–1883) 268, 384, 412, 414, 416, 425, 594, 603, 608

Wahr, Karl (1743/1745–1811) 50, 58, 107, 416, 631

Waldau, Alfred (vl. jm. Joseph Jarosch; 1837–1882) 303

Walter von der Vogelweide (asi 1170 – asi 1230) 267

Watschidel, Johann (činný kol. 1777) 63 Weber, Vinzenz de Paula (1809–1859) 254, 264, 269–270

Weidmann, Paul (1744–1801) 111–112, 231

Weinberg, Manfred (nar. 1959) 17, 83, 142, 147, 167, 312, 483, 615–616, 620, 626, 637–638

Weiner, Richard (1884–1937) 536, 542–543

Weinfurter, Karel (1867–1942) 525

Weinrich, Harald (1927–2022) 244–245, 638

Weiss, Ernst (1882–1940) 549, 558–560, 574, 576–580, 596, 605–606

Weiss, Stephanie (nar. 1971) 631

Wellbery, David E. (nar. 1947) 319, 613

Wellek, Bronislav (1872–1959) 517

Wenzel, Gottfried Immanuel (1754–1809) 42, 48, 78, 98, 101, 111–114, 216, 591, 600

Wenzig, Joseph (1807–1876) 133, 140, 160, 304, 410, 412–413

Werfel, Franz (1890–1945) 439, 573, 579, 596, 605

Wessely, Katharina (nar. 1975) 426, 638

White, Hayden (1928–2018) 384, 388, 638

Widtmann, Kaspar (1745–1815) 46, 114

Wieland, Christoph Martin (1733–1813) 35

Wiener, Oskar (1873–1944) 446, 511

Wieser, Josef C. (1813–1886) 426, 636

Wiesmüller, Wolfgang (nar. 1950) 346, 350, 638

Wild, Markus (nar. 1971) 547, 638

Wilde, Oscar (1854–1900) 536

Will, Peter (1720–1802) 103

Willomitzer, Joseph (1849–1900) 305

Winder, Ludwig (1882–1946) 574

Winicky, Ottokar (1872–1943) 447

Winter, Zikmund (1846–1912) 442

Wintertholler, Gustav (1833–1894) 426

Wirsing, Rudolf (1808–1880) 423

Wittmann, Reinhard (nar. 1945) 40, 638

Wittner, Otto (1878–1914) 279, 638

Wögerbauer, Michael (nar. 1972) 16, 43–44, 46–47, 83, 90, 121, 132, 156, 180, 225, 309, 623, 629, 638

Wolff, Christian (1679–1754) 101

Wolkan, Rudolf (1860–1927) 12, 639

Wolny, Gregor Thomas viz Volný, Řehoř Tomáš

Woltmann, Karl Ludwig von (1770–1817) 147, 183

Woltmann, Karoline von (1782–1847) 146–147, 149, 179–180, 183, 189, 225–226

Zahradník, Vincenc (1790–1836) 139

Zachariae, Justus Friedrich Wilhelm (1726–1777) 34

Zajac, Peter (nar. 1946) 15–16, 636

Zákrejs, František (1839–1907) 315

Zand, Gertraude (nar. 1964) 323, 639

Zap, Karel Vladislav (1812–1871) 454

Zářický, Aleš (nar. 1973) 15, 461–462, 465, 467–468, 621

Zauper, Josef Stanislav (1784–1850) 134

Záviš z Rožmberka (asi 1250–1290) 426

Závodský, Artur (1912–1982) 223, 639

Zavřel, František (1878–1915) 525, 544

Zbytovský, Štěpán (nar. 1977) 14, 104, 615–616, 620, 626, 629, 637–639

Zedlitz, Joseph von (1790–1862)

255–257

Zeman, Milan (nar. 1944) 239, 619

Zeyer, Julius (1841–1901) 314–315, 431–432, 436, 517, 525, 536

Zeyringer, Klaus (nar. 1953) 13, 639

Ziegler, Josef Liboslav (1782–1846) 48, 138–139

Zikmund Lucemburský, císař Svaté říše římské, český král (1368–1437) 273

Zíma, Antonín Josef (1763–1832) 114

Zimmermann, Albert (1873–1933) 545, 608

Zimmermann, Johann August (1793–1869) 140

Zimmermann, Robert (1824–1898) 140

Zipes, Jack (nar. 1937) 148, 639

Zítek, Josef (1832–1909) 414

Zitte, Augustin (1752–1785) 49, 225

Zlobický, Josef Valentin (1743–1810) 45

Změlík, Richard (nar. 1978) 366, 455, 639

Zola, Émile (1840–1902) 476–477

Zöllner, Anton (1802–1872) 425

Zumr, Josef (1928–2024) 137, 639

Zvěřina z Ruhwaldu, František (Franz; 1819–1845) 212–213, 215, 270

Želenský, Karel (vl. jménem Karel Drápal; 1865–1935) 488, 490

Želinský, Arian viz Sabina, Karel

Živná, Magdalena (nar. 1955) 107, 639

Žižka, Jan (kolem 1360–1424) 174, 176, 252, 264, 273–275, 277

Žmegač, Viktor (1929–2022) 386, 613

Tvořeni literaturou

Společné dějiny

česky a německy psané literatury

českých zemí (1760—1920)

HLAVNÍ REDAKCE VÁCLAV SMYČKA — VÁCLAV PETRBOK

Vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., (Na Florenci 3/1420, 110 00 Praha 1, www.ucl.cas.cz) ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2024 jako 499. publikaci nakladatelství Akropolis

Texty napsali Jan Budňák / Ladislav Futtera / Martin Hrdina / Mirek Němec / Václav Petrbok / Václav Smyčka / Matouš Turek

Redakce Markéta Ř. Holanová

Resumé přeložili Erkan Osmanović (nj) a Tomáš Pospíšil (aj) Grafická úprava, obálka a sazba z písem Beletria & Beletrio Stará škola (www.staraskola.net) ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net)

Na FSC vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 664 stran, TS12.

ISBN 978-80-7658-093-0 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7470-530-4 (Akropolis)

ISBN 978-80-7658-095-4 (MOBI; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7470-531-1 (MOBI; Akropolis)

ISBN 978-80-7658-094-7 (ePUB; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7470-532-8 (ePUB; Akropolis)

Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz

Doporučená cena včetně DPH 649 Kč www.eshop.akropolis.info

O česky a německy psané literatuře z českých zemí se dosud vyprávělo v oddělených příbězích, které měly zdůvodnit svébytnost národních literatur. Tato kniha naopak poprvé nahlíží vývoj literatury v českých zemích jako celek. Sleduje napříč česky i německy psanou literaturou způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity. Vypráví při tom o vzestupu, nacionalizaci a krizi sebeobrazu člověka spojeného od osvícenství s vírou ve schopnost kultivovat a harmonizovat své nitro. Vedle slavných osobností, jako jsou Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán

Tyl, Božena Němcová, Adalbert Stifter, Marie von Ebner-Eschenbach či Franz Kafka, se zde potkávají i stovky dnes méně známých a zapomenutých autorů a autorek, kteří inovovali literární výrazové prostředky a společně utvářeli moderní obraz člověka.