Panna Marie Meritxellskáje patronkou Andorry a její je plný symboliky a historie. Podle legendy byla soška objevena ve 12. století vesnizimy (6. ledna) našli kvetoucí divokých s malou soškou Panny Marie u jeho Když se pokusili sošku do kostela v Canillu, následující den se znovu objevila pod Totéž se stalo, když byla do kostela v Encampu, což nakonec vedlo k postavení svatostánku na nálezu poblíž osady zvané Meritxell. požáru meritxellského kostelíku v roce 1972 byla soška - dle oficiální verzeo jejím osudu dodnes panují pochybnosti. Panna Marie Meritxellskáje nejen náboženským symbolem, ale také kulturním a historickým symbolem Andorry. Zpívá se o ní i v andorrské a jméno Meritxell je v a katalánsky mluvících oblastech
Albert Villaró
Albert Villaró
Pruská modř
Do češtiny přeložil Michal Brabec
Agraïm al Govern d‘Andorra la col·laboració en aquesta edició i a la família Bares el seu suport en aquest projecte.
Děkujeme vládě Andorrského knížectví za spolupráci na tomto vydání a rodině Baresových za podporu při realizaci tohoto projektu.
Es war ein wunderlicher Krieg, Da Tod und Leben rungen.
PROSÍM, POZOR
Děj tohoto románu se odehrává převážně v Andorrském knížectví v blíže neurčené, pomyslné budoucnosti. Anebo v bezprostřední alternativní minulosti, na tom nesejde.
Úzkostlivě jsem se vyhýbal postihnutí mechanismů vnitřního fungování ctihodných andorrských institucí, jednak z lenosti, ale především proto, abych zamezil obvyklé podezřívavosti. Ani jedna z přítomných postav není literárním odrazem skutečných osob. Opakuji: ani jedna. Případné podobnost i, shody nebo zdání opravdovosti — určitě se nějaké najdou — je třeba přisuzovat výhradně nástrahám autorova nevědomí či působení nejobyčejnější náhody. Obojí — nevědomí i náhoda — si s tvůrcem, který je pod tímto dílem podepsán, pohrávají jako kočka s myší. Ten si však nad tím — s vaším svolením a při legitimním projevu zbabělosti — myje ruce.
Strážkyně starých časů, Panno zbožná, kdopak by ti jinou litanii pěl nežli tu, která jediná je tobě možná, neb v ní zaznívá tvé jméno Meritxell?
Vzpomínám si na to velmi dobře. Spoustu drobností mám pořád v živé paměti. Nebo alespoň tolik, aby se z nich v průběhu let, jejich opakovaným vyvoláváním a vybavováním, vytvořil jeden z těch velkých okamžiků dětství, po nichž se pak člověku častokrát dere na jazyk „já byl u toho, měl jsem štěstí, že jsem to mohl vidět“. Bylo mi osm a půl. Psala se noc z osmého na devátého září roku devatenáct set sedmdesát dva. Tak jako pokaždé, když se nad ránem rozdrnčí telefon, i tehdy v jeho vyzvánění rezonovala úzkost, naléhavost. Děje se něco, co by nemělo. Základní úzkost, to první, co člověka hned napadne: někdo zemřel. Možná jsem byl ještě příliš malý, abych si to takhle spojil, ale strach druhých je znát, je cítit, lepí se na stěny a jako mlžný opar proniká pode dveřmi a vyplní všechen prostor. Při třetím nebo čtvrtém vyzvánění můj otec vstal a naboso běžel chodbou ke vstupním dveřím, kde jsme měli na stěně zavěšený telefon.
„To přece… To snad ne.“
Po těchto slovech se na hodnou chvíli odmlčel. Matka vstala z postele krátce po něm. Její kroky jsem neslyšel. Při vyvolávání této vzpomínky si ji představuji ve dveřích ložnice, jak v županu přehozeném přes ramena čeká a čeká, ruce složené na hrudi, srdce jí tluče a na rtech má několik němých otázek, které nečekají odpověď: kdo je to, copak chce, co se to vlastně děje?
„Hnedka tam jedu, Marceli. Díky, žes mi dal vědět.“
A zavěsil. Marcel byl vedoucí truhlárny, nikdo z rodiny, ale skoro do ní patřil. Dokud otec matce nesdělil, kvůli čemu jim volal, bylo to, jako by telefon vyzváněl dál. Vtom se do ticha noci rozezněl chodbou jeho hluboký hlas.
„Hoří meritxellský kostel. Prý už asi dvě tři hodiny.“
„Prokristapána. Prokristapána.“
Otec se chvatně oblékl. Slyšel jsem ho ze své postele. Moje malá sestřička, teprve jednoroční, začala cosi žvatlat. Můj bratr, kterému tehdy byly tři, spal dole na palandě jako špalek, zcela vzdálen odehrávající se pohromě. Já jsem se neodvažoval pohnout. Oči jsem měl zavřené, jako bych tím snad mohl zař ídit, aby se všechno vrátilo do normálu. Když otec došel ke vchodovým dveřím, na chviličku zaváhal. Vrátil se a vešel k nám do pokoje. Lehce se mnou zatřásl.
„Andreue, honem, vstávej. No tak, chlapče.“
Matka byla proti.
„Nech ho. Vždyť je to ještě malý kluk. Nech ho spát. To není nic pro něj. Ty máš ale nápady.“
„Chci, aby to viděl. Pojď, Andreue. Pospěš si, jedeme se podívat na požár. Kostel Panny Marie Meritxellské je v plamenech.“
Otec mi pomohl se obléknout. Seběhli jsme po schodech a vyšli na ulici. Auto stálo na parkovišti u domu. Byl to šedý Citroën 2CV zvaný kachna, dodávka z truhlárny. Skoro pokaždé
jsem jezdíval vzadu, usazen na bedně s nářadím, kde se na mě vždycky nachytaly piliny a hobliny.
Zakrátko jsme byli na místě. Během cesty trvající necelou čtvrthodinku nás předjela další tři nebo čtyři auta, která také stoupala ke kostelu. Už dlouho dopředu bylo zjevné, že tam zuří požár: hory osvětlovala červená záře. Pamatuju si, že jsem myslel na peklo, nedávné, nové peklo katecheze: ten rok jsem byl u prvního přijímání.
Otec zastavil o pořádný kus níž, u přístupu z jedné louky, aby s autem nahoře nepřekážel. Ale i z místa, kde zaparkoval, byl slyšet hukot požáru: kvílení, zlostné supění plamenů, skřípění hroutících se trámů. Takřka vzápětí se k nám připojil Marcel, který přijel ze Sant Julià na motorce. Měl jsem ho rád: z odřezků dřeva mi dělával hračky a tenkrát v noci, sotva mě
spatřil, už si mě bral na ramena, aby mě ušetřil výšlapu k úpatí meritxellské svatyně.
Hasiči nezmohli nic. Měli tam celý vozový park čítající dvě hasičská auta: jeden starý — takřka muzejní kousek — a jeden novější vůz, který si právě odbýval premiéru. Vodou z hadic se mohli leda pokoušet o to, aby oheň nepřeskočil na poustevnu. Neúspěšně. Střecha z břidlicových tašek se už před nějakou dobou propadla dovnitř. Kdosi nám vysvětlil, že před malou chvílí navrtali jednu stěnu, aby ji dostali k zemi dříve, než někdo přijde k úrazu. Z útrob kostela vylézaly čas od času ohromné ohnivé jazyky a na nás se snášel déšť jisker.
Žár vytvářel cosi jako bezpečnostní zónu. Pamatuju si, že jsem měl rozpálené tváře a studená, promrzlá záda. Pán v černém obleku a kravatě, stojící vedle nás, vše natáčel na takovou malou kamerku, skoro až hračku, kterou si tiskl k tváři. Další dva tři lidé požár fotografovali. Farář z Canilla, oči zavřené a ruce sepnuté jakoby v marné modlitbě, stál v první řadě, obklopen skupinkou žen, které se předháněly v projevech zármutku. Poustevníka jsem tam neviděl. Anebo jsem si ho jen nevšiml.
„Hele, Andreue, podívej. Pan syndik.“
Všichni se rozestoupili, aby předsedu parlamentu nechali projít. Doprovázela ho dvojice mužů a policejní velitel, který byl v uniformě a s mým otcem se pozdravil krátkým stiskem ruky. Syndik nevěřícně kroutil hlavou. Nezmohl se na slovo. Policejní velitel ho bral za paži a cosi mu špital do ucha. Vzápětí ho odvedli stranou, bylo to nad jeho síly.
S postupujícím rozedníváním plameny uvolnily cestu mastnému, černému kouři. Otec se rozhodl vrátit domů, když si hasiči začali sklízet náčiní; na místě nechali jen dvojici mužů, aby smáčeli rozvaliny, snad proto, aby to vypadalo, že se dělá něco užitečného, a aby se neřeklo, že si tam neodvedli své. Já
bych tam klidně ještě chvilku zůstal: byl jsem rozpolcený mezi vzrušením, které vyvolávala ta jedinečná podívaná, a neodolatelnou touhou usnout. Jenže otec musel do práce. Že prý se musí pustit do výroby dvou nových lavic pro kostel, které si u nich ještě před požárem objednal kněz. A i kdyby už je nebylo kam dát, chtěl je udělat.
Na zpáteční cestě jsem si všiml, že mám hlavu plnou popela, obličej od mouru a že mi oblečení smrdí kouřem. Ani nevím proč, ale měl jsem strach, že nám matka vyhubuje. Nečekala na nás. Byla u sebe v pokoji, zcela jistě vzhůru. Teprve ve chvíli, kdy mě otec ukládal zpátky do postele, jsem zpozoroval, že se při pohledu na tu zkázu neubránil slzám: na tvářích umouněných od sazí se mu skvěly dvě svislé brázdy.
I / Jména
Do očí mi to neřeknou, ale vím to — na jejich místě bych dělal to samé. Jsem pro ně Vdovec. Andreu Vdovec nebo Vdovec Boix, trojice pojmenování, která se používají rovnocenně, zaměnitelně, nezávisle na lidech a situacích. V průběhu jednoduchého hovoru jsou schopni použít mé jméno a přitom skákat od jednoho přízviska k druhému: to jsem si potvrdil z útržků zachycených vět. Podle mých kolegů je vdovcovství, vdovství, nebo jak se tomuhle skupenství sakra říká, nejcharakterističtějším rysem mého bytí. Jistě mají pravdu: dvěma slovy dokáží vydestilovat celou povahu, celou životní dráhu. Andreu Vdovec. Vdovec Boix. Vdovec Andreu. A to si na tom nijak nezakládám. Nejsem z těch, kteří si ze svého neštěstí udělali masku, smuteční oděv nošený už napořád, nejsem z těch, kteří si zvykli nestydatě kráčet světem o berlích z lítosti druhých. To jsem nikdy neudělal, ani během prvních šesti nebo osmi přetěžkých měsíců, během nichž jsem chodil nadopovaný prášky, vůbec jsem nespal a zavíral se na záchod, abych tam, uvězněn v podivném, bolestném štěstí, mohl nerušeně celé hodiny probrečet. Žádný z lékařů, které jsem navštívil, se mě neodvážil poslat na neschopenku: jakmile jsem se po nehodě zotavil ze zranění — suma sumárum dvě zlomená žebra, okázalá tržná rána na čele, pravá holenní kost přeražená vejpůl —, poslali mě do práce. Alou do práce, říkali, protože to je ten nejlepší lék na smutek a chmury. Andorra mě potřebovala: zločinci využili toho mezidobí a vylezli z děr, jsou jich plné ulice a ty je od nich budeš muset vyčistit, říkal mi psycholog, když mě hleděl povzbudit. Během toho přebolestného období jsem s velkým, upřímným povděkem kvitoval, že se ke mně kolegové a přátelé občas nachomýtnou, aby zhodnotili, jak jsem na tom, a zjistili, jestli pro mě můžou něco udělat, anebo mě
nechávali být, protože nešlo dělat nic, a v tichosti a zpovzdálí mě litovali. Nikdy jsem je od toho nezrazoval; vždycky jsem se jim snažil dát najevo, že si jejich podpory, jejich společnosti doopravdy vážím, nechával jsem je, ať mě trochu ukonejší, tak akorát, abych jim dal pocítit, že jsou potřební, ale ne natolik, abych zaznamenal, že to opravdu potřebuju. To abych ve skrytu duše pomohl jim samotným. Anebo taky ne.
Kromě toho, že jsem vdovec, jsem taky polda. Vlastně jsem jím byl už hodně dlouho předtím, než se ze mě stal vdovec, policistavdovec. Brzo tomu bude osm let: k policii jsem se dal relativně pozdě, kdy už jsem se blížil nejzazší hranici nástupního věku. Když jsem se rozhodl, že se přihlásím do výběrového řízení, nikdo se to neodvažoval nějak zvlášť komentovat, ani souhlasně, ani odmítavě. Všichni to vnímali jako něco přirozeného, předvídatelný vývoj. Jako rozumné východisko pro takového tak trochu budižkničemu, jako jsem já. O většině svých spolužáků z francouzského lycea jsem ztratil přehled. Potkával jsem je na ulici a připadali mi dokonale neznámí.
Nečekalo mě dědictví žádného rodinného podniku, který by potřeboval pevnou ruku, ani žádné dostatečně velké nemovitosti, díky čemuž by ze mě byl rentiér a mohl bych se jako mnoho jiných válet na gauči. Vystudoval jsem — a tím to taky haslo — biologii, jenže mi chyběl potřebný talent, abych se stal stipendistou na fakultě anebo abych se — v případě návratu do Andorry — zahrabal v laboratoři obecní správy, kde bych v pitné vodě počítal množství případných fekálních bakterií způsobujících běhavku. Policie byla rozumná volba: ta andorrská byla ještě mladá, nezatížená represivním počínáním a lidé na ni nepohlíželi skrz prsty — v jejich očích se zračila spíš lehce rozmrzelá lhostejnost. A za předpokladu, že si to nepodělám a nevyvedu nějakou hovadinu, rýsovaly se přede mnou zaručené šance na povýšení, možnost dotáhnout to na komi saře
anebo se jednou, kdoví, třeba stát i ředitelem. A skutečně, po čtyřech letech bez průšvihu mě povýšili. Na poddůstojníka, a pak důstojníka. Nic těžkého. Bylo mi tam dobře. Nechtěl jsem být ani hasičem, ani lesním strážcem či úředníkem. Ale ani střežit hranice anebo chodit s uniformovanými kolegy po domech a ověřovat, jestli jsou obyvatelé skutečnými obyvateli, či pouze jmény na schránce přeplněné letáky z obchoďáku L‘Escale a starými stvrzenkami z banky. Takže jakmile mi dali na vybranou, snažil jsem se dostat ke kriminálce, sídlící ve čtvrtém patře. Spíš než o jistou předpojatost vůči uniformám a rutinní práci šlo o to, že jsem si taky myslel, že se tam nepředřu. V noci ze soboty na neděli nějaký ten zločin z vášně, nějaká msta v alkoholovém opojení, potyčky na nože při odchodu z diskotéky. Trocha emocí, možnost pomoct. Co víc čekat: Andorra je malá, klidná země a obě hranice se sousedy jsou tak blízko a v takové permanenci, že fungují jako filtr určitého druhu zločinců, který bude vždycky raději působit v otevřeném prostoru, odkud je snazší uniknout. Andorrský zloč in je domácí, nenápadný, nijak dramatický, povětšinou čistý a hospodářský, což je dědictví potlačeného venkovského násilí. Čekaly na mě i mrzuté nesnáze, to jistě, ale měl jsem jakous takous naději, že to budou případy s hladkým průběhem, s jednoduchým vyšetřováním, takřka procesní záležitosti, přesně na míru mé neurčitě vymezené pravomoci.
Když jsem se znovu zapojil do pracovního procesu, zaznamenal jsem nepříjemný pocit: nevěděli, co se mnou. Znepokojoval jsem je. Ne že bych neodváděl dobrou práci, ale měl jsem podezření, že nadřízení v mém počínání postrádají zápal, který by u policisty dle všeho neměl chybět. Buďto zápal, anebo odevzdanost, což je jakýsi druh revolty, ale určitě ne zemdlenost, tu naprostou emoční nezúčastněnost. Že jsem do toho zkrátka nedával dostatečné nadšení, anebo že nad
šení, kterého jsem schopen, nemá nic společného se zaujetím z doby před nehodou. Nebyl jsem si toho vědom, ale někteří kolegové mi to pověděli s tím, že takové poznámky prý zaslechli u automatu na kávu. Dokonce mi bylo i naznačeno, víceméně zaobaleně, cosi ve smyslu, že by mi možná prospělo krátkodobé převelení na jinou pozici, dočasné anebo trvalé přeložení na jiné oddělení, například na útvar podpůrných činností, kde by to bylo klidnější a kde bych mohl působit jako rekonvalescent a neohrožoval či neshazoval kvalitu policejní práce a kde bych to třeba i klidně, jak jsem si představoval, mohl doklepat až do důchodu a nehnout přitom ani brvou. Nebyl bych zdaleka jediný: mytologie andorrské státní správy — ostatně tak jako každé jiné — je plná legend o záhadných úřednících s nejasnými kompetencemi, kteří obývali liduprázdné kanceláře, nebo o spolupracovnících nezapadajících do orga nizační struktury, o jejichž konkrétním poslání nebylo nikomu nic známo. Svým způsobem už jsem byl jedním z nich. Měli mě tam jako pracovníka pro oblast vztahů s policií sousedních států a taky s Interpolem. To může vypadat vel m i důležitě, ale popravdě většina práce vlastně spočívala v tom, že jsem odpovídal na e mailové zprávy, prohraboval se údaji z evidence obyvatel a z našich archivů, občas bankám rozeslal žádost ohledně údajných účastníků praní špinavých peněz, a to bylo v zásadě celé. Samá byrokracie. Na to jsem si celkem zvykl. Do budovy v ulici Pod Stinnou strání jsem vcházel vždycky včas, když na to přišlo, prohodil jsem pár slov s kolegy, s Martím či Teresou jsem zašel na snídani nebo na svačinu, udělal jsem si svou práci a po ní rovnou domů, kde jsem dál, jen oproštěn od otravných úkolů a velké odpovědnosti, vedl život semletého vdovce a dřepěl u počítače, dokud mě nepřemohl spánek. Mohl jsem takhle strávit celý život. Nebylo by to špatné.
II / Zemská rada
Noc jsem strávil nejlépe, jak to jen šlo. Chvílemi jsem hluboce spal, dokud snění nenahradila dotěrná sekvence. Berenguerovo zapnuté rádio, blikající světla uvnitř tunelu. Nebohá Cinta zabalená v dece. Pak jsem znovu upadl do spánku, nebo mi to tak alespoň přišlo. V půl sedmé už jsem nemohl dál a vstal jsem. Venku bylo bílo, napadlo sice jen pár čísel, ale sněžilo vytrvale dál. V ulici, kde bydlím, je v noci malý provoz, byly tam jen dříve vyjeté koleje, které se pod vrstvou nového sněhu už pomalu začaly ztrácet. Nasadil jsem si pořádné boty a vyšel ven. Líbilo se mi, že jsem první, kdo chodník pošlape, kdo bude razit stopu, po které se třeba později vydají i ostatní, aby si tolik nezmáčeli obuv. Třídou Karla Velikého už projely první stroje: to by tak hrálo, aby zemi, která se tou dobou právě probouzela, paralyzovala jediná sněhová nadílka, ať už by byla po téměř třech letech bílého sucha sebemimořádnější. Ve směru na Andorru la Vella už provoz začínal houstnout. Někteří nezkušení řidiči zapomněli, jak je třeba v těchto podmínkách řídit, a v zatáčk ách dostávali smyk nebo jim ustřeloval zadek, když na křižovatkách prudce brzdili. Na to, aby se dalo někam zajít, bylo příliš brzy. Jeden bar, kde měli otevřeno a kde jsem mohl dostat něco k snídani, jsem našel. Přesně pro tyhle chvíle byla káva s mlékem jako stvořená. Sněhová nadílka byla pro všechny událostí dne a nikomu nepřipadalo, že by byla na obtíž. Sedl jsem si k oknu, mohl jsem odtud sledovat, jak se rozednívá. Obloha byla olověně šedá, jednolitě mléčná. Nic nenaznačovalo, že by se sněžení dalo na ústup, ba naopak: od půl osmé ještě o něco zesílilo. Rádio v baru oznamovalo, že již došlo k uzavření Envalirského průsmyku a že na cesty z Encampu a z la Massany do vyšších poloh jsou třeba řetězy. Den jako dělaný na to zůstat doma a lenošit u krbu. Před půl
devátou jsem zavolal Peremiquelovi. Řekl jsem mu, že se na celý den hodím marod, zítra možná taky. Chřipka, nachlazení obřích rozměrů, to víš. A jestli by pro mě mohl něco udělat. Potřeboval jsem bednu s nářadím. Jo, na otevírání dveří. Ať ji, až bude mít padla, vezme k sobě domů a já se pro ni pak zastavím, až mi bude líp. Ne, nezcvoknul jsem se. Ještě ne.
Venku úklidová četa, vyzbrojená velkými hliníkovými lopatami, odhrabovala v ulici cestu pro pěší. Z převisů střech se čas od času oddělil kus čerstvého sněhu a za tlumeného žuchnutí dopadl na zem. Vydal jsem se Údolní ulicí, ověřit si otvírací dobu knihovny. Otevírali v devět. Od devíti do jedné, od tří do sedmi. Paráda. Když už jsem tam byl, zašel jsem k Údolnímu domu. Na konci ulice, tam, kde dříve stával hotel
Mirador, nyní celou levou stranu lemovalo oplocení. Stavěli tam nové sídlo parlamentu, ohromnou budovu zasazenou přímo do skály. Za strašný balík peněz, o tom žádná, další známka okázalosti. Víc než rok kutali do skály, aby mohli vyhloubit základy a zarazit piloty, které nový parlament ponesou. Byl to dokonalý pohled na současnou Andorru: nesmyslné terénní úpravy, zoufalá snaha popřít vertikální členitost, pokořit posvátný zákon hor. Pomyslel jsem na nový svatostánek Panny Marie Meritxellské, na to, jak z něj byli rodiče rozladění, na hluboký pocit zmaru, který v Berenguerovi a jeho kumpánech vyvolalo jeho slavnostní otevření. Vešel jsem na prostranství před Údolním domem, sídlem parlamentu, sídlem spravedlnosti, jak stálo napsáno ve znaku nad hlavní branou. Někdejší dům rodiny Busquetsových, nejstarší v zemi, byl ještě zavřený. Výstavba nového parlamentu si vyžádala kus zahrady nad příkrým svahem, kde na podstavci stával buchar z Arenyova hamru — anebo Rossellova, nevím to přesně. Vždycky mě fascinoval. Byl to přes dvě stě let starý kus železa, který sloužil ke tvarování tisíců tun kovových ingotů. Mimo své původní prostředí, bez dřevěné hřídele,
která byla poháněna silou vodního kola, vypadal jako ukázka současného umění. Nebyl tam. Ptal jsem se, kam ho sakra přemístili. Bylo půl deváté. V jednom kuse sněžilo.
Sídlo Národního historického archivu je na Casadetovic louce, prakticky hned vedle míst, kde pracoval Jeroni. Cítil jsem se trochu provinile, že jsem mu nic neřekl, a abych nemusel projít před okny jeho pracovny, celou budovu jsem obešel. V archivu neměli nic proti tomu, abych se podíval na zprávu o meritxellském požáru. Ale řekl bych, že se podivovali, v jakou brzkou hodinu a s jakým odhodláním jsem k nim zavítal, zatímco polovině personálu sněhová nadílka zabránila přijít včas do práce. Šli zprávu dohledat do depozitáře, prý to deset minut potrvá. Čekání jsem si krátil procházením knihovny. Měli tam výtisk Manual Digest, neboli Příručních digest neutrálních Andorrských údolí, pojednávající o dějinách, vládě a náboženství, jejich výsadách, zvyklostech, výsostných a přednostních právech, vydání z roku devatenáct set sedmdesát osm, připravené Generální radou. Do každé rodiny doručili jeden výtisk. Pamatuju si den, kdy mi ho táta ukázal. Řekl mi, že je to velmi důležitá kniha, soubor andorrských zvyků a zákonů, a že byla po staletí schovaná v Šestizámkové skříni a bylo zakázáno z ní dělat opisy, to aby ji nepřátelé země nemohli použít proti našim zájmům. Ten příběh o tajné knize, kdysi dávno sepsané Fiterem z Ordina, mě fascinoval, a její obsah ještě víc: na jedné stránce byla věrná reprodukce a vedle doslovný přepis. Velmi rád jsem se pokoušel začíst do květnatého, vyumělkovaného notářského slohu a porovnával to s přepisem do soudobé katalánštiny, která mi připadala plná pravopisných chyb. Už dlouho jsem na tu knihu nenarazil. Emotivně jsem se na ni zadíval: znovu jsem otevřel šuplík paměti. Chvilku jsem v knize hledal nějakou zmínku o Meritxell. Nenašel jsem ji, ale určitě tam byla. Někdy příště. Už mi nesli zprávu.
(vlastní) země
Literatura jako cesta za poznáním
S Andorrou se prostřednictvím literatury mohl český čtenář poprvé seznámit již roku 1927, kdy u nás v překladu Ferdinanda Hronka vyšel román Andorra čili muži z kovu (Andorra ou les hommes d‘airain, 1923) z pera francouzské autorky Isabelle Sandy (1884–1975, vl. jm. Isabelle Dieudonnée Marie Fourcade). Její román, který se na začátku čtyřicátých let dočkal i filmového zpracování (režie Émile Cousinet, premiéra 1942), je pozoruhodně plastickým vyobrazením Andorry, která je však dosti idealizována, byť vykreslena na realistickém základu, neboť autorka zemi několikrát navštívila, což jí vedle dramatického příběhu umožnilo vylíčit i „zvláštní mravy a obyčeje malého evropského státečku, vklíněného v samé srdce velikánů pyrenejských“.1
V roce 1962 se u nás dočkala knižního vydání (Odeon) i premiéry (brněnské Divadlo bratří Mrštíků) divadelní hra
švýcarského dramatika Maxe Frische (1911–1991) Andorra: hra o dvanácti obrazech z roku 1961, avšak ta je hlavně podobenstvím o jinakosti, předsudcích a rasové nesnášenlivosti a s opravdovým pyrenejským knížectvím nemá kromě názvu pranic společného. O možnosti seznámit se s Andorrou prostřednictvím její vlastní literatury nemohla být tehdy ani řeč. Když do pyrenejského knížectví na jaře roku 1972 — tedy jen pár měsíců před vyhořením kostela Panny Marie Meritxellské — zavítal významný katalánský literát Josep Pla (1897–1981), jehož návštěva je ve Villaróově románu zmíněna, mohl bez jakékoli nadsázky konstatovat následující: „Andorrská literatura neexistuje. Nenapsali nic.“
1 Ohlas od Nežárky: Týdeník pro poučení a zábavu, pro zájmy obecné, společenské a politické. V Jindřichově Hradci: Alois Landfras, 1. 7. 1927, 57 (26), s. 7.
Za zakládající dílo andorrské literatury je považován román Antoniho Morelle (1941–2020) Set lletanies de mort (Sedm předsmrtných litanií) z roku 1981, po němž následovala mimo jiné i díla Borís I, rei d’Andorra (1984, Boris I., král andorrský, česky 2000) a Neu adversa (1999, Protivný sníh, česky 2005), která jsou díky překladům Jana Schejbala známa i českému čtenáři. Avšak teprve v devadesátých letech, kdy se Andorra vymaňuje z feudálního područí, daného dohodami ze 13. století a ukončeného roku 1993 přijetím ústavy, a novému tisíciletí kráčí vstříc coby moderní, sebevědomá země, lze skutečně mluvit o plnohodnotné literatuře. S nabytím suverenity zároveň dochází konečně k utvoření domácí literární scény: vznikají časopisy, nakladatelství, literární ceny a roku 1995 i Sdružení andorrských spisovatelů (Associació d’escriptors del Principat d’Andorra). Navíc k Morellovi se vedle básníků přidávají i další romanopisci: Albert Salvadó (19512020) a Joan Peruga (nar. 1954), jejichž dílo — konkrétně romány El mestre de Kheops (1998, Cheopsův učitel, česky 2005), resp. La república invisible (2004, Neviditelná republika, česky 2018) — je dostupné i v češtině.
Andorrská literatura zažívá stejně prudký rozvoj, jakým prošla — především ve druhé polovině 20. století — i země samotná. Již roku 2007, kdy se ve Frankfurtu koná knižní veletrh, jehož čestným hostem je katalánská kultura, reprezentuje písemnictví pyrenejského státečku hned sedm autorů (Teresa Colom, Josep Enric Dallerès, Manel Gibert, Antoni Morell, Joan Peruga, Albert Salvadó, Albert Villaró). Stejně jako Morell si i řada jeho následovníků volí náměty z andorrských dějin, což lze vysvětlit mimo jiné přitažlivostí pyrenejského knížectví, které za oponou domnělé neměnnosti věcí ukrývá ohromné množství nesmírně zajímavých událostí, přičemž především 20. století, které je jimi doslova protkáno, přineslo nevídané změny — demografické, urbanistické, po
liticko společenské, ekonomické — a zemi doslova obrátilo vzhůru nohama.
Řízení osudu přetavilo někdejší společenství zemědělců a pastýřů, v němž hlavní roli hrály tradice a zvykové právo, v moderní, multikulturní společnost, která žije ve zdánlivě nemyslitelném průsečíku dávné minulosti a výzev 21. století — znamenitě tuto skutečnost postihl andorrský spisovatel Àlvar Valls (nar. 1947) v knize s výmluvným názvem Andorra entre l‘anacronisme i la modernitat. V předmluvě ke knize Nova descripció del Principat i Valls d’Andorra (2012) proto Albert Villaró popisuje pyrenejské knížectví jako „malý, horečný svět, často nepochopený a nepochopitelný, v němž vedle sebe bez znatelného nesouladu koexistují pradávné tradice a nejzuřivější projevy moderní doby“ a dodává, že dnešní Andorru nelze pochopit, aniž bychom vzali v potaz tu včerejší. A tak příliš nepřekvapí, že se andorrští spisovatelé často obracejí do minulosti a věnují se dějinám země, jejím dramatickým proměnám a dopadu na tamní společnost. Literatura jim slouží jako prostředek reflexe identity země, jako sonda do hlubin její duše.
Vicenç Villatoro (nar. 1957) má pravdu, když v knize Escriure Andorra tvrdí, že „literárními portréty současné Andorry jsou její noveŀles negres“. Jednoznačným synonymem tohoto žánru je v případě andorrské literatury Albert Villaró (nar. 1964), rodák z katalánského města La Seu d’Urgell, kde po studiích středověkých dějin na Barcelonské univerzitě pracoval jako archivář a příležitostný archeolog. Poté přesídlil do Andorry, kde mimo jiné působil jako ředitel odboru kultury hlavního města, a od roku 2017 zastává f u n kci ředitele andorrského Střediska historických a politických studií. S dějinami je úzce provázána nejen Villaróova profesní dráha, ale rovněž literární tvorba, která jej řadí mezi přední hlasy současné katalánsky psané prózy. Poprvé
Požár / 9
I / Jména
1 / 15
2 / 24
3 / 48
4 / 68
5 / 84
6 / 91
7 / 110
8 / 123
9 / 136
10 / 145
11 / 157
Závěrečná poznámka / 323
II / Zemská rada
12 / 179
13 / 196
14 / 221
15 / 241
III / Pruská modř
16 / 267
17 / 279
18 / 305
Literatura jako cesta za poznáním (vlastní) země / 327
Albert Villaró / Pruská modř
Vydal Filip Tomáš — Akropolis
(5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)
v roce 2024 jako svou 497. publikaci
Z katalánského originálu Blau de Prússia přeložil a doslovem opatřil Michal Brabec
Redakce Taťána Kretzerová
Jazyková redakce Klára Bláhová
Grafická úprava a sazba písmem Sirba a Tablet
Markéta Kudláčová (maketadesign.cz)
ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net)
Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín
Vydání první, 336 stran, TS 13.
ISBN 978-80-7470-524-3
ISBN 978-80-7470-525-0 (MOBI)
ISBN 978-80-7470-526-7 (ePUB)
Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.
Doporu č ená cena včetně DPH 429 Kč
Albert Villaró (' 1964) - bezpochyby spisovatel - k ním vitelum katalánsky psané
což clokládá i Jeho (111J. luJán, Josep Pla) Vystudova11y si o pozo~llost r'ekl Již Ve stinu hor (2003).jenž se veclle clo a francouzštiny hnecl nejvíc se ale anciorTského policejního
vatele
Boixe (Pmská modr', 2006: Stupnice bolesti, 2012: Andof'f'ská bible, 2015), Jsou neJen detektivkami
ale i zábavným a do tam11í a V pL1sobí Jako a politických studií.
Vyšetřování záhadné a zdánlivě nemotivované vraždy mladé restaurátorky policie odloží poté, co se případ octne ve slepé uličce. Charismatický komisař Andreu Boix se pouští do vyšetřování na vlastní pěst, motivován mimo jiné i vidinou úniku z těžké životní krize – do jeho osamělého vdovství by možná mohla vnést světlejší
okamžiky katalánská policistka Alícia, s níž na případu spolupracuje… Detektivní příběh je ale i čtivým portrétem páté nejmenší evropské země –Andorry. Přeložil Michal Brabec.
ISBN 978 80 7470 524 3 Do poručená cena včetně DPH 429 Kč #ukázka
