Džiddú Krišnamúrti: Co děláte se svým životem? by Nakladatelství Alferia

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Překlad Vojtěch Ettler

ˇ CO DELÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM?

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Překlad Vojtěch Ettler

ˇ CO DELÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM?

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Krišnamurti, Jiddu, 1895-1986 [What are you doing with your life?. Česky] Co děláte se svým životem? / Džiddú Krišnamúrti ; překlad Vojtěch Ettler. -První vydání. -- Praha : Alferia, 2020. -- 265 stran Přeloženo z angličtiny -- Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia. -- Obsahuje bibliografii ISBN 978-80-271-1390-3 (brožováno) * 17.02 * 159.923.2 * 159.942 * 159.923.5 * 316.472.4 * 331 * (082.22) * (049) – filozofie ducha – životní moudrost – sebepoznání – emoce – sebeřízení – interpersonální vztahy – práce – výňatky – pojednání 17 - Etika. Morální filozofie [5]

Copyright © Krishnamurti Foundation of America, 2001 Translation © Vojtěch Ettler, 2020 Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2021 ISBN 978-80-271-4110-4 (ePub) ISBN 978-80-271-4109-8 (pdf) ISBN 978-80-271-1390-3 (print)

OBSAH Předmluva 7 Předmluva překladatele 10 Úvod 13

ČÁST PRVNÍ: Vaše „já“ a život 1. Kdo jste? 18 2. Co chcete? 29 3. Myslící, myšlené a vězení „já“ 39 4. Vhled, inteligence a vnitřní revoluce 48 5. Unikání, zábava, potěšení 57 6. Proč se máme změnit? 66 7. Co je smyslem života? 70

ČÁST DRUHÁ: Sebepoznání: klíč ke svobodě 1. Strach 80 2. Hněv a násilí 87 3. Nuda a zájem 100 4. Sebelítost, strádání, utrpení 106 5. Žárlivost, majetnictví, závist 114 6. Touha a chtění 124 7. Samolibost – úspěch a selhání 132 8. Osamělost, deprese, zmatek 141 9. Sebe-rozpuštěním, nikoli sebezdokonalením ustává utrpení 154

ČÁST TŘETÍ: Vzdělání, práce a peníze 1. Co je to vzdělání? 164 2. Srovnávání a rivalita, nebo spolupráce? 172 3. Práce – jak se rozhodnout? 179 4. Co je základem správného jednání? 189

ČÁST ČTVRTÁ: Vztahy 1. Co je to vztah? 200 2. Láska, žádostivost, sex, závislost 209 3. Rodina a společnost – vztah, nebo odloučení? 214 4. Příroda a Země 219 5. Manželství – láska a sex 223 6. Vášeň 238 7. Pravda, Bůh, smrt 242 8. Meditace je pozornost 252

Prameny 262 Další informace: školy a nadace 264

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 7

PŘEDMLUVA

Džiddú Krišnamúrti (1895–1986) se narodil indickým rodičům, vzdělání získal v Anglii a později přednášel po celém světě. Odmítal příslušnost k jakékoli kastě, národnosti či vyznání a nehlásil se k žádné tradici. Jeho učení o více než dvaceti milionech slovech bylo vydáno v podobě bezmála osmdesáti knížek, sedmi set audiokazet a dvanácti set videokazet. Jeho knihy se dočkaly překladu do dvaadvaceti jazyků a do dnešního dne se jich prodalo přes čtyři miliony kusů. Po boku dalajlámy a Matky Terezy ho časopis Time zařadil mezi pět světců dvacátého století. Krišnamúrti pětašedesát roků křižoval svět a až do své smrti ve věku nedožitých jednadevadesáti let živelně promlouval k početným skupinám posluchačů. Ústřední téma jeho hovorů představuje odvrhnutí všech duchovních i psychologických autorit, a to včetně jeho samotného. Hlásal, že člověk se od strachu, naučených vzorců, autorit a dogmat osvobodí jedině upřímným sebepoznáním. Žádná politická, sociální ani ekonomická revoluce nepromění rozháraný a násilnický svět v místo plné dobra, lásky a soucitu. Transformaci může přivodit jedině vnitřní přerod jednotlivců, k němuž dojdou vlastním sebepozorováním nezprostředkovaným žádným guru ani organizovaným náboženstvím.

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Krišnamúrti coby převratný myslitel vzbudil zájem mnoha tradičních i netradičních učenců své doby. Rozhovor s ním zapředli čelní státníci, významní fyzici jako David Bohm, předáci Organizace spojených národů, psychiatři, psychologové, náboženští vůdcové i univerzitní profesoři. Studenti, učitelé a miliony dalších lidí ze všech vrstev společnosti se sjížděli na jeho promluvy a četli jeho knihy. Krišnamúrti spojoval vědu a duchovno, aniž by se uchyloval k odbornému slovníku, a tak jeho rozpravám o čase, myšlení, vhledu a smrti mohli rozumět jak badatelé, tak laici. Ve Spojených státech, Indii, Velké Británii, Kanadě a Španělsku ustanovil nadace s přesně vymezeným posláním, a to bránit jeho učení před pokřivením a šířit jej bez jakéhokoli nároku na jediný správný výklad či snah činit z něj nebo z jeho autora modlu. Tím, že v Indii, Velké Británii a Spojených státech založil řadu škol, vtiskl reálnou podobu své vizi vzdělání, které klade důraz nikoli na pouhé akademické a intelektuální vědomosti, ale na porozumění mysli a srdci; a nikoli na pouhou průpravu, jak si zajistit živobytí, ale na skutečné umění žít. Krišnamúrti prohlásil: „Škola má být místem, kde se dítě učí o životě jako celku, v jeho úplnosti. Vynikající akademické znalosti jsou nepostradatelné, avšak jenom s nimi se škola spokojit nesmí. Učitel a žák mají za úkol společně prozkoumávat nejen vnější svět, svět vědomostí, ale také své vlastní myšlení a jednání.“

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 9

O svém díle se vyjádřil takto: „[Můj přístup] nežádá ani nevnucuje žádnou víru, neusiluje o žádné následovníky, netvoří kulty, o ničem nepřesvědčuje, a jedině díky tomu se můžeme setkat na stejném poli, naladit se na tutéž vlnu a vyjít z týchž základů. Pak můžeme společně pozorovat zázračné jevy lidské existence.“ Kišore Khairnar Ředitel vzdělávacího střediska Sahyadri Study Centre Krishnamurti Foundation India

ČÁST PRVNÍ

VAŠE „JÁ“ A ŽIVOT

1. KDO JSTE?

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 19

Porozumění mysli Zdá se mi, že dokud neporozumíme tomu, jak pracuje naše mysl, nemůžeme pochopit a zodpovědět nejhlubší otázky žití. Porozumění, o kterém mluvím, nelze načerpat z knih. Mysl sama o sobě představuje zapeklitý problém. Ovšem už jen samotná skutečnost, že se pohroužíme do hlubin jejího fungování, může vést k tomu, že pochopíme a překonáme krizi, jíž každý z nás v životě čelíme.

Připadá mi nesmírně důležité, abychom porozuměli fungování vlastní mysli…

Co je to mysl? Netušíme, jak mysl pracuje – mysl ve své opravdovosti, nikoli taková, jaká by měla být nebo jakou bychom ji chtěli mít. Mysl je naším jediným nástrojem poznání, prostřednictvím mysli uvažujeme a jednáme, v mysli je obsažena celá naše bytost. Jestliže jsme slepí vůči jejím pochodům, každý problém, před kterým staneme, bude mnohem obtížnější a ničivější. Proto jsem přesvědčen, že porozumět vlastní mysli představuje první a zcela zásadní úkol veškerého vzdělání. Co je to vlastně mysl, vaše nebo má? Ne podle názoru někoho jiného… Nebudete-li jen pasivně přijímat, jak mysl popisuji, ale sami ji během toho budete bedlivě pozorovat, potom snad přinese ovoce, když se ponoříme do

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

komplexní otázky myšlení. Co je mysl? Jistě se shodneme, že je to výslednice společenských poměrů, stovek let tradic, takzvané kultury, sociálních a ekonomických vlivů, prostředí, představ a dogmat, které nám společnost vštěpuje skrze náboženství, skrze takzvané vědomosti a plytká fakta. Prosím, pozorujte vlastní mysl, nepřijímejte slepě má slova, protože můj popis nehraje žádnou roli. Jedině když skutečně dokážeme nahlédnout chod své mysli, pak se snad zvládneme vypořádat s nejpalčivějšími obtížemi života. Mysl má vědomou a nevědomou část. Pokud nás tato slova dráždí, můžeme je nahradit výrazy vnější a vnitřní – existuje vnější, povrchová složka mysli a její vnitřní, hlubší vrstva. Společně pak vědomé i nevědomé, vnější i vnitřní, tedy celkový proces myšlení – který si uvědomujeme pouze zčásti a zbytek naší pozornosti uniká – představuje to, co nazýváme vědomím. Toto vědomí je spjato s časem, neboť je výsledkem staletí lidských snah. Už od dětství je nám vštěpována víra v určité ideje, jsme učeni určitým dogmatům, názorům a teoriím. Každý z nás je formován všemožnými zásahy do své bytosti a právě z této podmíněnosti, z těchto omezujících a nevědomých vlivů vyvěrají naše myšlenky, které z nás dělají komunisty, hinduisty, muslimy nebo třeba vědce. Myšlení nepochybně vyrůstá z podhoubí paměti, tradic, a právě na tomto pozadí vědomého a nevědomého, povrchového a hlubokého se setkáváme s životem. Život je neustále v pohybu, nikdy neustrne. Zato naše mysl je statická. Naše mysl je podmíněná, ochromená a svázaná dogmaty, vírou,

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 21

zkušenostmi, vědomostmi. Vybaveni touto spoutanou myslí, myslí ovlivněnou a zcela paralyzovanou, přicházíme do kontaktu s životem, který neustává v pohybu. Život, se všemi svými komplikovanými a rychle se měnícími výzvami, se nikdy nezastaví, a tudíž je nutné, abychom na něj každý den, každou minutu nahlíželi naprosto čerstvým pohledem. Ve skutečnosti k němu však přistupujeme tak, že dochází k nepřetržitému rozporu mezi ním, jenž neustále plyne, a myslí, která je podmíněná a strnulá. Přesně to se děje, nebo ne? A nejenže probíhá tento střet mezi životem a podmíněnou myslí, ale taková mysl navíc vyvolává další problémy. Učíme se novým povrchním znalostem, vymýšlíme nové způsoby, jak si podmanit přírodu, holdujeme vědě. Jenže ani mysl, která rozšířila své vědění, se nezbavila oné podmíněnosti a dál ji svazuje určitá forma přesvědčení. Takže naše potíž nespočívá v tom, jak přijít do styku s životem, ale jak se mysl má od všeho toho nánosu, dogmat a názorů osvobodit. S životem se totiž může potkat jedině mysl svobodná, nikoli ta připoutaná k nějakému systému, krédu nebo konkrétním znalostem. Pokud se tedy nechceme utápět v dalších a dalších problémech, pokud si přejeme ukončit strasti a trápení, není dočista klíčové porozumět fungování vlastní mysl?

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Co je to „já“? Víme vůbec, co se skrývá pod pojmem „já“? Já tím vyjadřuji souhrn myšlenek, paměti, úsudků, zkušeností, nejrůznějších záměrů, které mnohdy ani nelze pojmenovat, vědomého úsilí něčím být nebo naopak nebýt, nahromaděných vzpomínek nevědomí, idejí rasy, skupiny, jednotlivce i rodu a všeho dalšího, ať už se to projevuje navenek v podobě činu, nebo promítá dovnitř jako domnělá ctnost – příchylnost k tomu všemu je „já“. V jeho středu je boj, touha být. Celý tento proces představuje „já“ a staneme-li mu tváří v tvář, v hloubi duše víme, že jde o původ všeho zla. Slovo „zlo“ používám záměrně, protože „já“ rozděluje: „já“ se uzavírá samo do sebe, jeho činnost, byť sebeušlechtilejší, ve své podstatě staví zdi a separuje jedno od druhého. To všechno známe. A také známe ty jedinečné okamžiky, kdy se „já“ rozplyne, kdy zmizí jakékoli úsilí a snahy – to tehdy, když na jejich místo nastoupí láska.

Sebepoznání je proces Není tudíž proto, abychom pochopili všechny své nesčetné nesnáze, nezbytně nutné dojít sebepoznání? Není nic těžšího než udržovat plnou pozornost vůči sobě samému – což ovšem neznamená odloučení, stažení se do sebe. Je zjevné, že poznat sám sebe je zásadní, ale to neznamená, že zpřetrháme vazby se světem. Bylo by jistě chybou domnívat

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 23

se, že člověk sebe sama může hluboce, plně a beze zbytku poznat odchodem do ústraní, odtržením se od ostatních nebo snad navštěvováním nějakého psychologa či kněze. A pravdu nenajde ani v žádných knihách. Sebepoznání je nepochybně proces, nikoli cíl sám o sobě – a abychom se skutečně poznali, musíme si sami sebe uvědomovat tehdy, když jednáme, jinými slovy když s něčím navážeme vztah. Poznání sebe sama nepřichází v osamění, odtažením od druhých, ale ve vztahu – vztahu ke společnosti, k manželce či manželovi, k bratru, ke svému bližnímu… Ovšem zjistit, jak reagujeme, jak se vztahujeme ke světu, vyžaduje mimořádnou bdělost mysli a vytříbenou vnímavost.

Jací jste vy, takový je svět Jaký panuje vztah mezi vámi a zmatkem ve vás i okolo vás? Tento zmatek a soužení jistě nevznikly samy od sebe. Stvořili jsme je vy a já – ani kapitalismus, ani komunismus, ani fašismus, ale vy a já jsme je stvořili prostřednictvím svých vzájemných vztahů. To, čím jste uvnitř, se promítá ven, do světa – to, čím jste, co si myslíte a co cítíte, co děláte v každodenním životě, se zrcadlí ve světě kolem vás. Když v nás vládne sklíčenost, zmatek a chaos, pak se takovým stává i svět a celá společnost, protože vztah mezi vámi a mnou, vztah mezi mnou a druhým člověkem je společnost. Společnost je plodem našich vztahů, a pokud jsou naše vztahy pokřivené, sebestředné, malicherné, plytké a národovecké, promítáme to navenek a vnášíme do světa chaos.

2. CO CHCETE?

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Jistota, štěstí, potěšení Co většina z nás hledá? Co každý z nás chce? Zejména v tomto neklidném světě, kde se každý snaží najít trochu klidu a míru, nějaký druh štěstí, nějaké bezpečné útočiště, je nepochybně důležité zjistit, po čem se vlastně sháníme, čeho přesně se pokoušíme dosáhnout. Většina z nás se pravděpodobně pídí po nějaké formě štěstí a míru – ve světě, kterým zmítají nepokoje, války, sváry a konflikty, toužíme po nějakém úkrytu, kde najdeme klid. Domnívám se, že právě to většina z nás chce. A tak za tím jdeme, přelétáme od jednoho vůdce k druhému, od jedné náboženské organizace k jiné, od jednoho učitele k dalšímu. Ovšem skutečně hledáme štěstí, nebo spíš hledáme nějakou podobu uspokojení a doufáme, že z něj štěstí vyplyne? Mezi štěstím a uspokojením je rozdíl. Hledáte štěstí? Uspokojení možná najdete, ale štěstí najít nelze. Štěstí neexistuje samo o sobě – vždy je průvodním jevem něčeho jiného. Takže než věnujeme svou mysl a srdce něčemu, co vyžaduje nesmírný zápal, pozornost a péči, musíme si napřed ujasnit, co vlastně hledáme: jestli je to štěstí, nebo uspokojení. Obávám se, že většina z nás lační spíš po uspokojení. Chceme uspokojit své touhy, chceme na konci svého hledání dojít naplnění. Koneckonců jestli někdo hledá pouze klid, najde ho velice snadno. Může se slepě oddat nějakému cíli, nějaké ideji a ukrýt se v nich. To ovšem nepochybně problém nevyřeší. Když se neprodyšně uzavřeme do nějaké myšlenky,

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 31

z konfliktu se nevyvážeme. Takže si musíme upřímně zodpovědět, co to je – uvnitř i vně –, co každý z nás chce? Jakmile máme v tomto ohledu jasno, už nemusíme nikam chodit, za učiteli, do kostela ani do žádných organizací. Tudíž naše obtíž tkví v tom, jak mít jasno ohledně svých záměrů, že? Můžeme toho vůbec dosáhnout? A dosáhneme toho hledáním, snahou zjistit, co říkají ostatní, od toho největšího zasvěcence po řadového kazatele v nejbližším kostele? Vážně si myslíte, že abyste to zjistili, musíte se obracet na někoho jiného? A přesto to děláme, není-liž pravda? Čteme tisíce knih, docházíme na přednášky a rokujeme, vstupujeme do nejrůznějších společenstev a tím vším se snažíme najít lék na svůj vnitřní konflikt, na vše, co nás v životě sužuje. Anebo pokud nic z toho neděláme, myslíme si, že už jsme to pravé nalezli: tvrdíme, že nějaký konkrétní spolek, mentor nebo spisek nás naplňuje, že jsme v nich našli všechno, co jsme chtěli, a ustrneme v tom, hluší a zakonzervovaní. Není to ve skutečnosti tak, že ve všem tom zmatku toužíme najít něco trvalého, něco stálého, něco takzvaně opravdového, Boha, pravdu nebo jak chcete – na jméně nezáleží, slova zajisté nejsou tím, co popisují. Takže se nenechme pohltit slovy. To ať si dělají profesionální řečníci. Většina z nás má neustálou potřebu pátrat po něčem trvalém, je to tak? Po něčem, k čemu se můžeme přimknout, co nás ukonejší, dodá nám to naději, stálé nadšení a permanentní jistotu, protože my sami jsme uvnitř tolik nejistí. Vůbec se totiž neznáme. Máme spoustu vědomostí, víme, co se říká v té či oné knize – ale sami nevíme nic, nemáme žádnou přímou zkušenost.

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

A co je vlastně to, co nazýváme trvalým? Co hledáme, od čeho si slibujeme, že tím získáme přístup ke stálosti? Nehledáme náhodou trvalé štěstí, trvalé uspokojení, trvalou jistotu? Prahneme po něčem, co potrvá napořád, co nás bude zásobovat uspokojením. Když ze sebe setřeseme všechna slova a fráze a skutečně otevřeme oči, zjistíme, že chceme následující: nikdy nekončící potěšení…

O štěstí nelze usilovat Co je vlastně štěstí? Podle některých je štěstí to, když dostanete, co chcete. Chcete auto, a když ho získáte, jste šťastní. Můžu chtít sárí nebo nějaké jiné oblečení, můžu chtít odcestovat do Evropy, a když je mi to dopřáno, jsem šťastný. Můžu se chtít stát nejváženějším politikem, a když toho dosáhnu, jsem šťastný – když toho ovšem nedosáhnu, jsem nešťastný. Takže to, co nazýváte štěstím, přichází, když docílíte toho, co chcete, nějakého výkonu nebo úspěchu, té nejvyšší ušlechtilosti, čehokoli, po čem toužíte. Dokud platí, že si něco přejete a daří se vám to získat, cítíte se naprosto šťastně a nic vás netíží. Jenže jakmile to získat nedokážete, vzniká frustrace. Týká se to nás všech, nejen bohatých či chudých. Všichni chudí i bohatí pro sebe něco chtějí, pro svou rodinu, pro společnost, a když je jim to odepřeno, nastupuje nespokojenost a neštěstí. Nevedeme tu teoretické diskuse, neříkáme, že si chudí nezaslouží to, po čem touží. Problém leží jinde. Snažíme se zjistit, co je to vlastně štěstí a jestli si ho vůbec

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 33

můžeme být vědomi. Jakmile si totiž uvědomujete, že jste šťastní, že máte hojnost, je to ještě štěstí? V okamžiku, kdy zjistíte, že jste šťastní, už to štěstí není, že ano? Takže o štěstí se nelze snažit. Když si uvědomíte, že jste pokorní, už pokorní nejste. Stejně tak štěstí není nic, oč byste mohli usilovat – štěstí přichází samo. Ale když se za ním budete honit, bude vám unikat.

Potěšení a zábava přerůstají v závislost a strach ze ztráty Ve skutečnosti si nic doopravdy neužíváme. Díváme se na to, povrchně nás to pobaví nebo vzruší a dostaví se pocit, kterému říkáme radost. Jenže skutečná radost je mnohem hlubší: je nutné se do ní ponořit a porozumět jí. V mládí nacházíme potěšení ve věcech a činnostech – v hraní her, v oblečení, ve čtení knih, psaní básní či malování obrazů nebo v pošťuchování se s ostatními… Když zestárneme, pořád se sice chceme těšit z téhož, ale to nejlepší z nás už vyprchalo – teď dáváme přednost jiným požitkům: vášni, chtíči, moci nebo společenskému postavení.

4 Jak stárneme, různé věci v životě nám přestanou dávat smysl – naše mysl otupí a znecitliví, a tak se snažíme zabavit, nutíme se dívat na obrazy, na stromy, na malé děti při hře. Čteme posvátné knihy a snažíme se rozklíčovat jejich

4. VHLED, INTELIGENCE A VNITŘNÍ REVOLUCE

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 49

Intelekt není inteligence Pěstování intelektu nevyústí v inteligenci. Inteligence se zrodí sama od sebe, když člověk jedná v dokonalé harmonii, jak intelektuálně, tak citově. Mezi intelektem a inteligencí je propastný rozdíl. Intelekt čili rozum představuje pouze myšlení, které pracuje nezávisle na emocích. Když se intelekt, který nezohledňuje cit, vycvičí v určitém směru, člověk může vládnout obrovskými rozumovými schopnostmi, ale inteligentní není, protože inteligenci je vlastní jak usuzování, tak cítění. Inteligence obsahuje obě složky ve vyváženém poměru a používá je plně a harmonicky. Současné vzdělávání rozvíjí intelekt, předkládá stále více faktů o životě, stále více teorií, ale zcela opomíjí harmonickou kvalitu citů. Následkem toho jsme si vypěstovali mysl, která zručně utíká před rozpory: proto se spokojujeme s vysvětleními vědců a filozofů. Mysl – intelekt – snad tato množící se vysvětlení uspokojují, ovšem inteligenci nikoli, protože skutečné porozumění si žádá dokonalou jednotu mysli i srdce… Dokud nezačnete ke všem aspektům života přistupovat s inteligencí, a ne jen s intelektem, žádný systém na světě člověka nevykoupí z ustavičné lopoty za obživou.

5. UNIKÁNÍ, ZÁBAVA, POTĚŠENÍ

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Technologie zajišťují čím dál více volného času S rozvojem automatizace, kybernetiky, elektronických mozků a tak podobně dostává lidstvo do rukou čím dál více volného času. A tento volný čas tráví buď zábavou – rozptylováním v podobě náboženství či nejrůznějších kratochvil –, nebo činnostmi, které mají stále ničivější dopad na vztahy mezi lidmi. Anebo člověk svůj volný čas využije k tomu, aby se obrátil do svého nitra. Žádná jiná možnost není. Technologická vyspělost nám sice zpřístupnila cestu na Měsíc, ale tím se problémy lidstva nevyřeší. Nevyřeší se ani tím, když bude člověk vyplňovat volný čas náboženskými či nějakými jinými povyraženími. Chození do kostela či do svatyně, víra, dogmata, čtení posvátných knih – to vše je ve skutečnosti určitý druh rozptýlení. Je tu ovšem ještě ona možnost, že se člověk pohrouží do sebe, zpochybní každou hodnotu, kterou lidstvo v průběhu staletí vytvořilo, a pokusí se zjistit, jestli existuje něco, co není pouhým výplodem mozku. Na světě jsou celé skupiny lidí, kteří se bouří proti zavedeným pořádkům užíváním roztodivných drog, odmítáním jakéhokoli zapojení se do společnosti a tak dále. Prosím vás, já žádné drogy neberu, protože z mého pohledu je jakákoli forma povzbuzujícího prostředku – jakákoli: poslouchání řečníka jenom proto, abych se cítil stimulován, alkohol, sex, drogy nebo navštěvování mše za účelem navození jistého stavu emočního vypětí – nesmírně škodlivá. Jakýkoli stimulant, v jakékoli podobě,

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 59

jakkoli vytříbený, totiž otupuje mysl, jelikož ta se na něm stává závislou. Stimulant v nás vybuduje návyk a mysl zakrní.

Unikání je touha zapomenout na sebe sama Všechny naše konflikty a tužby jsou nicotné a malicherné. Proto se chceme ztotožnit s něčím větším. Pokud to není Bůh, je to stát… vláda, vůdci národů, společnost. Pakliže to nic takového není, tak je to utopie, což je něco nekonečně vzdáleného, překrásná společnost, kterou jednou vybudujeme – sice během toho budování zabijete spoustu lidí, ale to vás ve skutečnosti příliš nezajímá. Jestliže nevěříte v nic z toho, věříte v to, že si budete užívat a rozptylovat se materiálními statky. Takovým lidem se říká materialisté, zatímco těm, kteří se rozptylují ve sféře duchovna, se říká lidé duchovní. Obě skupiny ovšem jednají se stejným záměrem – první na sebe chtějí zapomenout v kinech a druzí v knihách, obřadech, při meditování na břehu řeky, v odříkání –, obě žene touha zbavit se tíže, rozpustit se v nějaké činnosti, odklonit pozornost od sebe samých uctíváním nebo čímsi podobným. Takže existuje nutkání zapomenout na sebe, protože se cítíme zcela nicotní. Když jste mladí, možná se vám „já“ až tak bezvýznamné nezdá. Ale jak stárnete, zjišťujete, jaká je to nafouklá bublina, jak je prázdné a bezcenné: že je to pouhý stín, který má pramálo předností, který pouze překypuje lopotným snažením, bolestí, strádáním a tím to hasne. Tím pádem člověka začne

6. PROČ SE MÁME ZMĚNIT?

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 67

Změnou sebe samých změníte svět Abychom porozuměli svému „já“, což jako jediné může přinést zásadní obrat a obnovu, musíme mít záměr pochopit celé jeho fungování. Jednotlivec nestojí v protikladu ke světu, k davu, k mase, ať už takový výraz značí cokoli, protože žádný „dav“ někde mimo vás neexistuje: vy oním davem, onou masou jste.

Proč se chceme změnit? Nejprve si položme otázku, proč chceme změnit to, co je, proč chceme projít proměnou? Proč? Protože to, čím jsme, nás neuspokojuje, je to rušivý element, který vytváří konflikt. A jelikož se nám takový stav věcí nelíbí, toužíme po něčem lepším, vznešenějším a idealističtějším. Takže se chceme změnit proto, že nás sužuje bolest, nepohodlí a zmatek.

Je to nezbytné Neboť když se od základu proměníte, neděláte to kvůli společnosti ani proto, že byste chtěli konat dobro či přijít do nebe, dospět k Bohu nebo něco podobného. Měníte se proto, že je to samo o sobě nezbytné. A když něco samo o sobě hluboce milujete, vše je najednou naprosto jasné.

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Právě tato jasnost přinese člověku spásu – ne dobré skutky ani sebelepší reformy.

Vnitřní, nikoli vnější proměna přetvoří společnost Pořád dokola diskutujeme, argumentujeme a vysvětlujeme, ale vysvětlení, argumenty ani diskuse nevedou k žádným přímým činům, které se mohou uskutečnit jedině tehdy, když se radikálně a od podstaty změníme. O tom polemizovat nemusíme. Žádné přesvědčování, recepty ani vnější vlivy v nás vnitřní revoluci v tom nejhlubším smyslu slova nespustí. Je nepochybné, že se musíme změnit, ale ne podle nějaké konkrétní představy, návodu nebo koncepce, protože jakmile máme představu o činnosti, samotná činnost ustává. Mezi činem a myšlenkou je časový odstup, prodleva, a v tomto mezidobí vyvstává buď vzdor, konformita, nebo imitace dané myšlenky či vzorce a snaha uvést ji ve skutečnost. To většina z nás neustále dělá. Přitom dobře víme, že je nezbytné se změnit, nejen navenek, ale zejména hluboko uvnitř, psychologicky. Vnější změny nabývají nejrůznějších podob. Nutí nás přizpůsobit se určitému vzorci jednání, pokud však chceme ve výzvách každodenního života obstát, musí nastat niterná revoluce. Většina z nás si pěstuje více či méně jasnou představu o tom, jací bychom měli být, jenže se nikdy od kořenů nezměníme. Samotná vidina toho, čím bychom měli být, nás nijak nezmění. Změníme se pouze tehdy, když už absolutně není zbytí, a tuto nezbytnost změny si nikdy neuvědomujeme přímo. Když se změnit chceme,

7. CO JE SMYSLEM Å½IVOTA?

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 71

Co je smyslem života? Smyslem života je žít. Žijeme však doopravdy? Stojí za to žít, když nás ovládá strach, když celou dobu jenom něco napodobujeme a imitujeme? Je to život, když následujeme autority? Žijete, když za někým slepě jdete, i kdyby to byl ten nejctnostnější světec, nejmocnější politik nebo nejučenější vzdělanec? Když se zaměříte na své zvyklosti, zjistíte, že vlastně pořád jen někoho následujete a posloucháte. Tomuto kráčení v cizích stopách říkáme „žití“ a pak se na konci ptáme: „Co je smyslem života?“ Pro vás teď život žádný smysl nemá – bude ho mít jedině tehdy, když se všech těchto autorit zřeknete. Jenže zřeknout se autorit je velice obtížné. Jak takového osvobození docílit? Můžete porušit zákon. Tím se ovšem z vlivu autorit nevymaníte. Osvobození se tkví v porozumění celému procesu, jak mysl autority vytváří, jak jsme všichni zmatení a tím pádem chceme být ujišťováni, že žijeme správně. Protože chceme, aby nám někdo říkal, co máme dělat, zneužívají nás všelijací guru, náboženští i vědečtí. Dokud budeme napodobovat, kopírovat a následovat druhé, smysl života nepoznáme. Jak by ho také člověk mohl poznat, když to jediné, za čím se žene, je úspěch? Tak totiž náš život vypadá: chceme uspět, chceme mít absolutní jistotu jak uvnitř, tak vně, chceme, aby nás někdo ubezpečoval, že děláme správné věci, že kráčíme po správné cestě vedoucí k vykoupení… Celý náš život je dodržováním tradic, dnešních i starých

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

tisíce let, a každičkou zkušenost povyšujeme na vůdčí sílu, která nám má pomoci dosáhnout nějakého výsledku. Pak není divu, že netušíme, jaký je smysl života. Jediné, co známe, je strach – ze smrti, z toho, co řeknou ostatní, že nezískáme to, co chceme, že se dopustíme něčeho špatného nebo že naopak uděláme něco dobrého. Naše mysl je tak zmatená, tak lapená v teoriích, že to, jaký má pro nás život smysl, nedokážeme postihnout. Život je něco mimořádného. Když se tazatel ptá: „Co je smyslem života?“, chce slyšet nějakou definici. Definice je pak to jediné, co mu zbude, pouhá slova, zatímco hlubší význam, ono mimořádné bohatství, vnímavost vůči kráse a nesmírnost celého žití mu budou nadále unikat.

Co je to život? Nicméně když se zaobíráme smyslem života, musíme se pozastavit u toho, co vlastně pod pojmy „život“ a „smysl“ chápeme – ne pouze co se týče významu, který bychom našli ve slovníku, ale toho, jaký obsah jim my sami přisuzujeme. Život nepochybně vyjadřuje každodenní činnost, každodenní myšlenky a každodenní pocity, je to tak? Zahrnuje naše zápasy, strasti, úzkosti, klamy, obavy, jednotvárnost zaměstnání, pracovních záležitostí, byrokracie a tak dále. Tím vším je život, nemám pravdu? Životem myslíme nejen jednu vrstvu vědomí, ale celkový proces existence, což znamená náš vztah k věcem, lidem a idejím. To máme na mysli pod pojmem život – nikoli něco abstraktního.

ČÁST DRUHÁ

SEBEPOZNÁNÍ: KLÍČ KE SVOBODĚ

1. STRACH

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 81

Vnitřní a vnější strach Neustále na nás doráží strach, nejen zvenčí, ale také zevnitř. Na vnější úrovni se bojíme, že přijdeme o práci, že nebudeme mít co jíst, že ztratíme společenské postavení nebo že nás bude ponižovat nadřízený. Spoustě strachů ovšem čelíme i uvnitř – bojíme se, že selžeme, děsíme se smrti, osamělosti, nedostatku lásky, bezbřehé nudy a tak dále.

Strach brání vnitřní svobodě Takže naše první, skutečně prvořadá starost tkví v tom, jak se strachu zbavit. Víte, co strach dělá? Zatemňuje mysl. Mysl kvůli němu otupuje. A strach vede k násilí. Kdo se bojí, ten spěchá něco uctívat.

Tělesný strach je živočišná reakce Nejprve je tu tělesný strach, který představuje zvířecí reakci. Od zvířat jsme toho totiž spoustu zdědili – velká část našeho mozku strukturou odpovídá mozku zvířete. To je vědecky dokázáno. To není teorie, ale fakt. Zvířata jsou agresivní a takový je i člověk. Zvířata jsou nenasytná, zbožňují, když je někdo hýčká a mazlí se s nimi, mají ráda pohodlí a to vše platí i o člověku. Zvířata jsou majetnická a soupeřivá, stejně jako člověk. Zvířata žijí v tlupách

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

a rovněž i lidé tíhnou ke sdružování. Zvířata žijí v určité společenské hierarchii – a nejinak je tomu u lidí. Mohli bychom zajít do dalších podrobností. Ale už takto vidíme, že jsme stále do značné míry zvířaty.

Můžeme se vyvázat jak ze zvířecí, tak kulturní podmíněnosti? Máme tedy možnost se nejen osvobodit ze spárů onoho zvířete v nás, ale pokročit ještě dál a zjistit – nikoli zůstat pouze u slov, ale opravdu poznat –, jestli se mysl může vymanit z vlivů, kterými se do ní otiskly společnost a kultura, v níž vyrůstala? Pokud chceme mít naději odhalit něco z úplně jiné dimenze, musíme se osvobodit od strachu.

Tělesný strach, který chrání fyzickou schránku, je projevem inteligence – problém představuje strach psychologický Pud sebezáchovy evidentně strachem není. Všichni potřebujeme mít co jíst, co si obléci a kam se schovat do bezpečí – každý z nás, nejen bohatí nebo vznešení. Tyto potřeby jsou společné všem a žádný politik nám je nezajistí. Politici rozdělili svět na státy, jako je Indie, a každý z nich vybavili vlastní vládou, vlastní armádou a všemi těmi zhoubnými nesmysly ohledně nacionalismu. Existuje pouze jediný politický problém, a to jak lidstvo dovést k jednotě. Toho

2. HNĚV A NÁSILÍ

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Vztek může představovat přílišnou sebelásku Vztek má tu podivnou vlastnost, že člověka zahání do izolace – stejně jako strádání ho odřízne od ostatních a přinejmenším po dobu svého trvání přeruší veškeré jeho vztahy. Zloba dočasně poskytuje určitou sílu a zápal, která je všem osamoceným vlastní. Ve zlobě se skrývá zvláštní beznaděj – neboť odloučení je beznaděj. Hněv ze zklamání, z žárlivosti, z nutkání zraňovat přináší násilnou úlevu, kterou doprovází požitek sebeospravedlnění. Odsuzujeme ostatní a tím ospravedlňujeme sebe. Kdybychom nezaujímali určitý postoj, ať už bohorovnosti, nebo sebeponižování, co by z nás zbylo? Chápeme se všech dostupných prostředků, abychom upevnili své „já“, a vztek, stejně jako nenávist, je vždy nejsnáze po ruce. Prosté naštvání, náhlý jednorázový výbuch, který je zase rychle zapomenut, je jedna věc, zato zloba, kterou si úmyslně pěstujeme, kterou v sobě necháváme zrát a která touží zraňovat a ničit, to je něco úplně jiného.

Tělesné a psychologické kořeny hněvu Obyčejné naštvání může mít nějakou fyziologickou příčinu, kterou lze odhalit a odstranit – ovšem hněv, který má podstatu psychologickou, se rozpoznává a řeší mnohem hůře. Většině z nás nijak zvlášť nevadí, když jsme

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 89

rozzlobení, a tak si pro to hledáme výmluvy. Proč bychom neměli mít vztek, když se s námi nebo někým jiným špatně zachází? A tak prožíváme spravedlivý hněv. Nikdy se nestane, že bychom se přiznali ke vzteku a už to dál nerozváděli, pokaždé začneme složitě vysvětlovat proč. Nikdy neřekneme prostě jen to, že žárlíme nebo že jsme zatrpklí, vždy máme potřebu to nějak vysvětlit a ospravedlnit. Tvrdíme, že láska bez žárlivosti neexistuje nebo že za naši zatrpklost může někdo jiný a tak dále. Právě ono vysvětlování a odívání do slov, ať už v duchu, nebo nahlas, hněv vyživuje a dodává mu prostor a šíři. Vysvětlování, vnitřní i vnější, funguje jako štít proti tomu, abychom se skutečně a ve vší nahotě poznali. Chceme, aby nás ostatní chválili nebo nám pochlebovali, něco očekáváme, a když se nám toho nedostane, jsme zklamaní a nastupuje zahořklost či žárlení. Následně agresivně, nebo třeba i jen zdrženlivě svalíme vinu na ostatní a začneme tvrdit, že to oni jsou za naši nevraživost zodpovědní.

V závislosti se skrývá vztek Funguje to následovně: máte pro mě obrovský význam, protože na vás závisí mé štěstí, postavení nebo prestiž. Skrze vás docházím uspokojení, takže jste pro mě nesmírně důležití. Proto si vás musím hlídat, proto si vás musím přivlastnit. Vaším prostřednictvím utíkám sám před sebou – a když jsem vržen zpátky do svého nitra, tolik se děsím vlastního rozpoložení, že mě popadne vztek. Vztek

3. NUDA A ZÁJEM

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 101

Jsou bohulibé cíle jen další formou úniku? A tak se stanete sociálním pracovníkem, politikem nebo činovníkem v církvi – je to tak? Jelikož nemáte co jiného na práci, začnete vymýšlet všelijaké reformy. Pokud ovšem nemáte co dělat, pokud se nudíte, proč u toho prostě nezůstanete? Proč vlastně neprožívat nudu? Pokud strádáte, strádejte. Nesnažte se z toho hledat cestu ven, protože to, že se nudíte, má nesmírný význam, pakliže tomu dokážete porozumět a žít s tím. Když si řeknete: „Nudím se, a tak půjdu dělat něco jiného“, jenom se snažíte před nudou utéct, a protože nějaký druh úniku představuje většina našich aktivit, napácháte ve společnosti i jinde obrovské škody. Způsobená újma je mnohem dalekosáhlejší, když jste na útěku, než když zůstanete tím, čím jste, a neodvrátíte se od toho. Potíž je v tom, jak u toho setrvat a nedat se na úprk – jelikož většina toho, co děláme, znamená únik, je nesmírně obtížné přestat prchat a postavit se ke skutečnosti čelem. Proto mě těší, pokud se doopravdy nudíte, a říkám: „Stop, zůstaňte stát a zpříma se na to podívejte. Proč byste měli cokoli dělat?“

Proč se nudíme? Pokud se nudíte, proč tomu tak je? Co vlastně znamená nuda? Jak se stalo, že vás nic nezajímá? Vaše otupělost musí mít nějaký důvod a příčinu: utrpení, unikání, názory

ČÁST TŘETÍ

VZDĚLÁNÍ, PRÁCE A PENÍZE

1. CO JE TO VZDĚLÁNÍ?

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 165

Správné vzdělání Nevědomý člověk není ten, kdo je nevzdělaný, ale ten, kdo nezná sám sebe, a i učenec prokazuje nebetyčnou hloupost, spoléhá-li se v otázce porozumění pouze na knihy, vědomosti a autority. Porozumění totiž přináší pouze sebepoznání, což znamená bezvýhradné uvědomování si vlastních psychologických procesů v jejich úplnosti. Tím pádem vzdělání v pravém slova smyslu představuje porozumění sobě samému, neboť v každém z nás se nachází celý vesmír. To, co v současnosti za vzdělání považujeme, představuje pouhé hromadění informací a poznatků z knih, kterých může nabýt každý, kdo umí číst. Takové vzdělání nabízí rafinovanou podobu úniku před sebou samým, a tak stejně jako všechny ostatní úniky nevyhnutelně vede k bídě a neštěstí. Příčinu onomu rozkolu a zmatku v nás zavdávají naše pokřivené vztahy s lidmi, věcmi a myšlenkami, a dokud jim plně neporozumíme a nedáme jim jiný směr, pouhé učení, střádání faktů a osvojování si různých dovedností povede jen k všepohlcujícímu chaosu a zkáze. Dnes je společnost uspořádána tak, že posíláme děti do škol, aby se tam naučily jakýmsi dovednostem, které jim později zajistí živobytí. V první řadě chceme mít z dětí odborníky, jelikož doufáme, že jim to přinese ekonomickou jistotu. Ale vybaví nás pěstování technických dovedností k tomu, abychom porozuměli sami sobě?

166

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Ačkoli je samozřejmě nutné umět číst a psát a není nic špatného vyučit se inženýrem nebo jakoukoli jinou profesí, poskytnou nám technické vědomosti nástroj k pochopení života? Vědomosti takového druhu jsou bezesporu druhotné – a když o nic jiného neusilujeme, zcela nepochybně opomíjíme to, co představuje mnohem větší část života. Život znamená bolest, radost, krásu, ošklivost a lásku, a jestliže mu porozumíme v jeho úplnosti, na všech rovinách, pak si ono porozumění vytvoří vlastní dovednosti a um. Naopak to ovšem neplatí – technické dovednosti k tvořivému porozumění nepovedou.

Schopnost uživit se neznamená celistvě žít Dnešní vzdělávání naprosto selhává proto, že klade přehnaný důraz na technické dovednosti. Tímto přístupem ničíme lidskou bytost. Pěstování schopností a výkonnosti bez porozumění životu, bez ucelené představy o fungování myšlení a touhy, v nás pouze posiluje bezohlednost, což má za následek války a ohrožování našeho fyzického bezpečí. Rozvíjení výhradně technických dovedností plodí vědce, matematiky, stavitele, dobyvatele vesmíru… ale rozumějí podstatě a procesům života? Může snad nějaký specialista zakoušet život jako celek? Jedině tehdy, když specialistou být přestane.

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 167

Pouhé vykonávání profese nestačí Na jisté rovině technický pokrok určité problémy některých lidí skutečně řeší, ale zároveň s sebou nese dalekosáhlejší a hlubší komplikace. Žít pouze na jedné úrovni a přehlížet celkový proces života otevírá brány utrpení a zmaru. Nejnaléhavější potřeba a nejpalčivější problém každého jednotlivce spočívá v tom, aby nabyl celistvého poznání o životě, což mu umožní dostát jeho stále komplikovanějším výzvám. Přestože jsou technické znalosti jistě důležité, v žádném případě nevyřeší naše vnitřní psychické pnutí a rozpory – a právě proto, že získáváme technické vzdělání bez hlubokého porozumění dějům života, se z technologií stal prostředek sebezničení. Člověk, který ví, jak rozštěpit atom, ale nemá v srdci lásku, se mění v netvora. Povolání si volíme na základě svých schopností, ale vyvede nás samo o sobě z konfliktů a zmatku? Určitá forma technického vzdělání se jeví jako nezbytná, ale když se z nás konečně stanou inženýři, lékaři, účetní, tak co potom? Představuje snad vykonávání profese naplněný život? Pro mnohé z nás očividně ano. Všelijakými zaměstnáními můžeme vyplnit velkou část svého pozemského času, jenže přesně to, co při nich vytváříme a čím jsme tak uchváceni, má na svědomí veškerou zkázu a strádání. Svými postoji a měřítky proměňujeme předměty i činnosti v nástroje závisti, zahořklosti a záště.

2. SROVNÁVÁNÍ A RIVALITA, NEBO SPOLUPRÁCE?

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 173

Srovnávání plodí strach Jednou z okolností, která narušuje bezpečné prostředí, je srovnávání. Když jsou vaše studijní výsledky, sportovní výkony nebo vzhled srovnávány s výsledky někoho jiného, začne vás sužovat strach a nejistota. Takže jak jsme si včera povídali s některými učiteli, je velice důležité, aby se tato tendence srovnávat, známkovat a vyvolávat strach z neúspěchu v naší škole vůbec nevyskytovala… Když bude panovat svobodná, šťastná a podnětná atmosféra, bude se vám učit o poznání lépe. Všichni jste na vlastní kůži zažili, že když si hrajete, děláte divadlo, procházíte se pod širým nebem nebo sledujete řeku, když zkrátka vládne všeobecná spokojenost a dobrá pohoda, učení vám jde mnohem snáze. Ale když se bojíte srovnávání, studium ani práce se vám moc dobře nedaří… Učitelé sledují jen to, abyste zvládli testy a prošli do dalšího ročníku, a rodiče by byli nejraději, kdybyste byli rovnou o rok napřed. Ani jedny nezajímá, abyste školu opouštěli coby inteligentní lidé beze strachu.

Soutěživost Otázka: Rád bych nebyl soutěživý, ale jak má potom člověk v téhle nevybíravě soutěživé společnosti přežít?

174

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Krišnamúrti: Víte, pokládáme za samozřejmé, že v této soutěživé společnosti musíme žít, a tak už rovnou vycházíme z chybné premisy. Dokud si budete říkat: „Musím žít v téhle soutěživé společnosti“, budete soutěživí. Naše společnost je zištná, vyznává jedině úspěch, a pakliže chcete uspět i vy, přirozeně musíte být soutěživí. Jenže potíž nespočívá v samotné soutěživosti, tkví mnohem hlouběji a má mnohem závažnější dopady. Co se skrývá pod touhou soupeřit s ostatními? V každé škole nás učí, ať s ostatními zápolíme, je to tak? Soupeřivost ztělesňuje známkování, srovnávání pomalejších s bystřejšími, neúnavné zdůrazňování, že i chlapec z chudých poměrů se může stát prezidentem nebo ředitelem General Motors – však to všechno znáte. Proč na soutěživost klademe takový důraz? Co za tím vězí? Předně platí, že soutěživost předpokládá kázeň, viďte? Musíte se mít pod kontrolou, musíte se přizpůsobit, musíte dodržovat pravidla, být jako všichni ostatní, jenom lepší, a tudíž se cepujete, abyste uspěli. Prosím, sledujte, co říkám. Kde je podněcování k soutěživosti, tam nevyhnutelně probíhá drezírování mysli k určitému vzorci jednání – a není to náhodou způsob, jak chlapce či dívku ovládnout? Chcete-li se něčím stát, musíte se ukáznit, usměrnit a soupeřit s ostatními. V tom jsme byli vychováni a předáváme to i svým dětem. A přesto mluvíme o tom, že dítěti poskytujeme svobodu zkoumat a objevovat! Soutěživost zakrývá skutečný stav naší existence. Jestliže si chcete opravdu porozumět, budete snad s někým soupeřit, budete se s někým poměřovat? Pomůže vám

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 175

srovnávání k pochopení sebe samých? Pomůže vám srovnávání a posuzování k pochopení čehokoli? Porozumíte obrazu, když ho srovnáte s jiným, nebo jedině tehdy, když si ho mysl plně uvědomí bez jakýchkoli protikladů?

Soutěživost pouze zakrývá strach ze selhání Podporujete ve vlastním synovi soutěživý postoj, protože chcete, aby uspěl tam, kde jste sami selhali – prostřednictvím svého syna nebo svého národu chcete dojít vlastního uspokojení. Myslíte si, že pokrok a evoluce se zakládá na posuzování a srovnávání, ale kdy srovnáváte, kdy soupeříte? Pouze tehdy, když si nejste jisti sami sebou, když sami sobě nerozumíte, když máte v srdci strach. Rozumět si znamená rozumět celému procesu života: sebepoznání představuje počátek moudrosti. Bez sebepoznání ovšem porozumění není možné – kde není sebepoznání, tam je nevědomost, a prodlévání v nevědomosti znemožňuje růst.

Soutěživost znamená příklon k vnějšímu Je tedy soutěživost potřeba k porozumění sobě samým? Musím s vámi soupeřit, abych si porozuměl? Proč vlastně tolik vyznáváme úspěch? Netvořivý člověk, který v sobě nic nemá – právě takový neustále o něco usiluje a doufá, že se něčím stane, a jelikož většina z nás je vnitřně chudá a malá duchem, soutěžíme spolu, abychom dosáhli

176

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

bohatství alespoň navenek. Vnější projevy luxusu, postavení, autority a moci nás oslňují, protože přesně po tom toužíme.

Spolupráce značí nepřítomnost sebestřednosti Spolupráce se může rozvinout jedině tehdy, když vy i já nebudeme ničím. Zjistěte, co to znamená, nechejte se tím prostoupit a rozjímejte nad tím. Nezůstaňte jenom u pokládání otázek. Co je onen stav nicoty zač? Co si pod ním představujete? Známe totiž pouze stav činnosti ega, sebestřednou aktivitu… Z toho to důvodu vidíme, že opravdová spolupráce není možná, ačkoli k její plytké náhražce lze donutit působením strachu, odměn, trestů a tak dále – to ovšem zcela zjevně spolupráce není. Tudíž kde probíhá činnost ega za nějakým účelem, za nějakým nedostižným ideálem, tam existuje pouze úpadek a odtržení a k žádné spolupráci není prostor. Když však člověk skutečně baží po pravdě, když chce opravdu proniknout do podstaty, nikoli jen naoko, ale doopravdy, a touží spolupráci přivést na svět, co udělá? Chcete-li spolupráci po své ženě, dětech, bližních, jak to zařídíte? Tak, že je budete milovat. Jak jinak! Láska není záležitostí mysli, láska nepředstavuje myšlenku. Láska přichází, jen když ustane činnost ega. Jenže vy činnost ega pokládáte za něco prospěšného – a tato

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 177

„prospěšnost“ má za následek ničení, odloučení, bídu a zmatek, které sami velice důvěrně znáte. A přesto o spolupráci a bratrství všichni neustále mluvíme. V zásadě nás zrazuje fakt, že na činnosti svého ega lpíme.

Mám přednost já – nebo my? Tudíž ten, kdo si opravdu přeje proniknout k podstatě spolupráce, musí nevyhnutelně ustat ve veškeré sebestředné aktivitě. Když vy ani já nebudeme sebestřední, budeme se všichni navzájem milovat – pak se budeme zajímat o cestu, a ne o cíl, o provádění samotné činnosti, a ne o kýžený ideál. Pak v sobě nalezneme vzájemnou lásku. Když však moje sebestředné počínání narazí na vaše sebestředné počínání, tak si utvoříme nějakou představu, za níž se budeme lopotit a o niž se budeme přít – navenek budeme spolupracovat, ale ve skutečnosti si neustále půjdeme po krku. Takže být ničím nespadá mezi vědomé stavy, a když se navzájem milujeme, spolupracujeme, nikoli za účelem něčeho, o čem jsme si utvořili představu, ale prostě proto, abychom udělali, co je potřeba. Kdybychom se vy a já milovali, myslíte si, že by ještě existovaly nějaké špinavé, nuzné vesnice? Přestali bychom planě teoretizovat a tlachat o bratrství a začali bychom jednat. Očividně však v srdcích žádnou vřelost a plamen nemáme, a tak o všem pouze mluvíme, vytváříme postupy, systémy, politické strany, vlády a zákony. Nechápeme, že slova nedokážou zachytit, co znamená láska.

178

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Slovo „láska“ totiž láskou není. Je pouze symbolem, který má se svým obsahem pramálo společného. Proto se jím nenechávejte tolik okouzlovat.

Poznejte, kdy nespolupracovat Když konečně pochopíte, jak spolupracovat, protože ve vás proběhl vnitřní přerod, tak také poznáte, kdy nespolupracovat, což je velice důležité, ne-li důležitější. Nyní spolupracujeme s kýmkoli, kdo nabízí nějakou reformu, změnu, což pouze přiživuje konflikt a trápení. Když ovšem víme, jaké je to vládnout oním étosem spolupráce, který vyvěrá z pochopení celkového fungování osobnosti, pak máme příležitost vybudovat novou civilizaci, naprosto odlišný svět, v němž nebude místo pro zištnost, závist ani srovnávání. To není imaginární utopie, ale skutečný stav mysli, která se neustále ptá a jde za tím, co je opravdové a posvátné.

3. PRÁCE – JAK SE ROZHODNOUT?

180

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Nesmíte svým životem ničit jiný Copak nechcete zjistit, jestli lze v tomto světě žít plně, vydatně, šťastně, tvořivě, bez zkázonosného nutkání ctižádosti, bez soupeření? Copak nechcete vědět, jak žít tak, abyste neničili život někomu jinému ani na jeho cestu nevrhali stín? Obvykle to považujeme za cosi z říše snů, čeho ve skutečnosti nelze dosáhnout, jenže já nemluvím o utopii, to by samozřejmě nemělo smysl. Můžeme vy a já, prostí, obyčejní lidé, žít na světě tvořivým způsobem, a přitom se nenechat hnát ctižádostí, která se projevuje různě jako touha po moci či postavení? Správnou odpověď najdete, když budete mít rádi to, co děláte. Pokud budete inženýrem jenom kvůli tomu, že si musíte vydělávat na živobytí nebo že to od vás očekává váš otec či společnost, půjde pouze o činnost z donucení – a jakákoli forma nátlaku vytváří rozpor a konflikt. Budete-li však inženýrem – nebo vědcem, sazečem stromů, malířem či básníkem – rádi, ne kvůli touze po slávě, ale protože v tom máte zalíbení, uvidíte, že nikdy s nikým nebudete soupeřit. Právě to je podle mě oním klíčem ke štěstí: milovat to, co děláme.

Zjistěte, co máte rádi Ovšem když jste mladí, přijít na to, co děláte opravdu rádi, bývá často velice obtížné, protože se chcete věnovat tolika

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 181

různým věcem najednou. Toužíte být inženýrem, strojvůdcem i pilotem, který brázdí oblohu, nebo třeba slavným řečníkem či politikem. Možná chcete být umělcem, chemikem, básníkem či tesařem. Možná chcete pracovat hlavou, nebo naopak rukama. Máte pro něco z toho opravdový zápal, nebo se o to všechno zajímáte pouze kvůli společenským tlakům? Jak to zjistit? Není skutečným smyslem vzdělání právě podat vám v tom pomocnou ruku, abyste později mohli celou svou mysl, srdce i tělo věnovat tomu, co vás opravdu oslovuje? Zjistit, co vás hluboce naplňuje, si žádá značnou inteligenci – protože když se budete bát, že si nevyděláte na obživu nebo že nezapadnete do této prohnilé společnosti, nikdy na to nepřijdete. Pokud se ovšem bát nebudete, pokud se nenecháte rodiči, učiteli ani povrchními požadavky společnosti zatlačit do zaběhaných kolejí tradice, pak své milované poslání objevit můžete. Tudíž pravdy se doberete jedině tehdy, když vás nebude děsit, že nepřežijete. Přesně z toho má ovšem většina z nás hrůzu. Říkáme si: „Co se mnou bude, když neposlechnu rodiče, když se nezařadím do společnosti?“ Kvůli tomuto strachu se nakonec podřídíme, jenže tím lásku mineme a nastoupí pouze rozpor – a tento vnitřní konflikt se pak podílí na oné pustošivé ctižádosti. Takže základní funkce vzdělání spočívá v tom, že vám má pomoci odhalit, co máte rádi, abyste to mohli dělat celým srdcem a celou myslí, protože z toho pramení lidská důstojnost, která smete veškerou průměrnost a přízemní, fádní mentalitu. Proto je tak důležité mít ty správné učitele…

182

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Učitelství je ta nejušlechtilejší profese Učitelství je ta nejušlechtilejší profese – pokud se vůbec profesí dá nazývat. Je to umění, které si žádá nejen intelektuální způsobilost, ale hlavně bezbřehou trpělivost a lásku. Dosáhnout opravdového vzdělání znamená porozumět veškerým svým vztahům – k penězům, majetku, lidem, přírodě – v širokém poli naší existence.

Totální paskvil Otázka: Ve své knize o vzdělání píšete o tom, že moderní vzdělávání naprosto selhává. Můžete to, prosím, rozvést? Krišnamúrti: A neselhává snad, pane? Když vyjdete na ulici, uvidíte tam na jedné straně žebráky a na druhé boháče když se rozhlédnete, spatříte všechny ty takzvaně vzdělané lidi, jak se po celém světě hašteří, přou a zabíjejí v nesmyslných válkách. Dnes už máme takové vědecké poznatky, že bychom mohli zajistit jídlo, ošacení i střechu nad hlavou pro celou lidskou populaci, ale přesto se to neděje. Politici a další vůdcové napříč státy představují vzdělané lidi, kteří se honosí tituly, hodnostmi, čapkami a taláry, kteří jsou lékaři a vědci, a přesto nestvořili svět, v němž může člověk šťastně žít. Takže moderní vzdělávání neobstálo, nebo snad ano? A pakliže vám vzdělávat se tímtéž

ČÁST ČTVRTÁ

VZTAHY

1. CO JE TO VZTAH?

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 201

Jsme ve vztahu my – nebo  jen naše představy? Co vlastně míníme slovem vztah? Vážeme se skutečně k někomu, nebo vztah probíhá pouze mezi dvěma představami, které jsme si o sobě navzájem utvořili? Mám o vás nějakou představu a vy ji zase máte o mně. Pokládám vás za svou manželku či manžela nebo za kohokoli jiného a vy zase nějak pojímáte mě. Vztah pak existuje jen a pouze mezi těmito představami. Navázat opravdový vztah s druhým člověkem lze jedině tehdy, když žádné představy nejsou. Vztah vzniká, když se já na vás a vy na mě dokážete dívat bez jakýchkoli filtrů paměti, křivd a všeho toho ostatního – jenže samotnou podstatou pozorovatele je vytvářet představy, že ano? Má představa si uvědomuje vaši představu, je-li vůbec něco takového možné, a tomu říkáme vztah, probíhá však pouze mezi dvěma obrazy, a tak vlastně neexistuje. Mít s někým vztah znamená být v kontaktu. A ke kontaktu dochází jedině přímo, nikoli mezi dvěma iluzemi. Vnímat druhého bez představy, kterou o něm mám, bez obrazu složeného ze vzpomínek, které se ho týkají – jak mě urazil, potěšil, povzbudil, to či ono –, vyžaduje velkou míru pozornosti, bdělosti. Vztah je možný jedině tehdy, když odhodíme všechny představy.

2. LÁSKA, ŽÁDOSTIVOST, SEX, ZÁVISLOST

210

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Kde je závislost a připoutání, tam není láska Psychologicky platí, že naše vztahy se zakládají na závislosti, následkem čehož je všudypřítomný strach. Problém nespočívá v tom, jak přestat být závislí, ale v tom, že onu skutečnost musíme jasně vidět. Kde je připoutanost, tam není láska. Protože nevíte, jak milovat, propadáte závislosti a v tom okamžiku vzniká strach. Důležité je tuto pravdu vidět, ne se ptát, jak milovat ani jak se osvobodit od strachu.

Kde je závislost, tam je strach Nepopírejte, nepřijímejte, netvořte si žádné názory ani necitujte to či ono, prostě jen vnímejte skutečnost, že kde je připoutanost, tam není láska, a kde je závislost, tam je strach. Mluvím teď o psychické závislosti, ne o tom, že závisíte na mlékaři, aby vám dovezl mléko, nebo na vlaku a mostu, abyste se dostali přes řeku. Právě tato vnitřní psychická závislost na myšlenkách, lidech a majetku vyvolává v lidech strach.

Lásku přináší porozumění vztahům Lásku nelze pěstovat, lásku si nelze „koupit“ myslí. Řeknete-li si: „Budu v sobě rozvíjet soucit“, tak se jedná o soucit

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 211

vyvěrající z mysli, a tím pádem nikoli o lásku. Láska přichází potajmu, nečekaně a plnou silou, jakmile pochopíme celkový proces vztahu. Pak mysl utichá: přestane svými obsahy plnit srdce, a tudíž se může rozhořet to, co zveme láskou.

Proč sexu přisuzujeme takový význam? Co si vlastně představujeme pod problémem sexu? Jde o samotný akt, nebo o myšlenky, které ho obestírají? Zajisté se o samotný akt nejedná. Pohlavní styk jako takový nepovažujete za problém o nic víc než přijímání potravy, ale pakliže na jídlo nebo cokoli jiného myslíte celý den, protože nemáte, o čem jiném přemýšlet, tehdy to pro vás problém být začne… Proč sex tak vyzdvihujete – protože přesně to očividně děláte? Filmy, časopisy, články, to, jak se ženy oblékají – všechno jenom rozviřuje vaše myšlenky na sex. Proč se tím mysl nechává strhnout, proč na sex vůbec myslí? Proč, dámy a pánové? To je ta potíž. Proč? Proč se z toho stalo ústřední téma vašich životů? Tolik záležitostí volá po vaší pozornosti a vy ji všechnu obracíte k myšlenkám na sex. Proč se to děje? Proč se tím donekonečna zaobíráte? Protože se jedná o dokonalý únik, že ano? Pomáhá vám dočista zapomenout na sebe samé. Na čas, alespoň na chvíli, na sebe díky tomu zapomenete a žádný jiný způsob, jak toho docílit, neznáte. Všechno ostatní, co v životě děláte, klade důraz na „já“, ego. Vaše pracovní záležitosti, náboženství, bohové, vůdci, politické

212

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

i ekonomické aktivity, úniky, společenská činnost, přecházení z jednoho spolku do druhého – to vše vyzdvihuje a posiluje „já“… Když v životě máte jediné východisko dokonalého útěku, naprostého zapomnění na sebe samé, byť jen na pár sekund, vší silou se k němu přimknete, protože pouze v tom jediném okamžiku jste opravdu šťastní… Proto sex nepřestane představovat nesmírně obtížný a složitý problém, dokud neporozumíte mysli, která se jím tolik zaobírá.

Proč sex představuje problém? Jak to, že jakmile se něčeho dotkneme, hned je z toho problém? Proč jsme ze sexu udělali takové téma? Proč se podvolujeme žití s problémy – proč je prostě nevyřešíme? Proč vůči nim nezemřeme, místo abychom je s sebou den za dnem a rok za rokem vláčeli? Sex zajisté představuje závažnou výzvu, které se budu věnovat vzápětí, ale nejprve si musíme položit ještě důležitější otázku: Proč ze života děláme problém? Práce, sex, vydělávání peněz, myšlenky, pocity, zážitky, však to znáte, všechny ty záležitosti žití – proč je to problém? Není tomu tak v zásadě proto, že se na věci vždy díváme pouze z jednoho úhlu pohledu, z jedné strnulé perspektivy?

4. PŘÍRODA A ZEMĚ

220

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Jaký vztah máme k přírodě? Pane, nevím, jestli jste objevil svůj vztah k přírodě. Neexistuje žádný „správný“ vztah, pouze porozumění onomu vztahu. Sousloví správný vztah, stejně jako správné smýšlení, vyjadřuje pouze přijetí nějakého receptu. Správné smýšlení a správné myšlení jsou dvě odlišné věci. Správné smýšlení představuje pouze přizpůsobení se tomu, co je považováno za řádné a vhodné, zatímco správné myšlení charakterizuje pohyb, vyvěrá totiž z porozumění a porozumění prochází neustálou proměnou. Podobný rozdíl panuje i mezi správným vztahem k přírodě a jeho pochopením. Jaký máme vztah k přírodě, k jejím řekám, stromům, poletujícím ptákům, rybám pod hladinou, horninám pod zemí, vodopádům a tůním? Jaký k ní chováme cit? Většina z nás si onen vztah ani neuvědomuje. Přecházíme strom bez povšimnutí, a když si ho přece jen všimneme, tak z pohledu toho, jak bychom ho mohli využít: buď si odpočinout v jeho stínu, nebo ho porazit na dřevo. Jinými slovy na stromy nahlížíme z utilitárního hlediska – nikdy se na strom nepodíváme, aniž bychom do onoho pohledu vkládali sami sebe a snažili se ho využít ve vlastní prospěch.

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 221

Máme Zemi rádi, nebo ji jen využíváme jako sebe navzájem? Se Zemí a jejími plody zacházíme stejně. Nechováme k Zemi lásku, pouze ji využíváme. Kdybychom ji opravdu milovali, nakládali bychom s ní šetrně. To znamená, že máme-li porozumět svému vztahu k planetě, měli bychom si dávat velký pozor, jak s ní zacházíme. Pochopení vlastního vztahu k přírodě je stejně obtížné jako pochopení vztahu ke svému bližnímu, ženě či dětem. My se nad ním však nikdy nepozastavíme, nikdy si nesedneme pod širé nebe a nepozorujeme hvězdy, měsíc nebo stromy. Jsme příliš zaneprázdnění svými společenskými a politickými aktivitami. Ty zcela zjevně představují útěk od vlastní podstaty – ale únikem před sebou samými je i zbožné uctívání přírody. Přírodu neustále zneužíváme ke svým účelům, ať už jako prostředek úniku, nebo jako zdroj k vytěžení – nikdy se doopravdy nezastavíme a neprojevíme Zemi a všemu pozemskému lásku. Nikdy se nekocháme úrodnými poli, třebaže nám slouží k obživě i ošacení. Nikdy se neskloníme k hlíně a neobděláme ji vlastníma rukama – protože pracovat rukama se stydíme.

222

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Mapy zachycují politické názory, nikoli fakta – Země není „vaše“ a „moje“ Takže jsme vztah k přírodě ztratili. Kdybychom ten vztah a jeho skutečný význam snad jednou pochopili, přestali bychom dělit pozemky na vaše a moje – třebaže by člověk pořád mohl vlastnit kus půdy a postavit si na něm dům, už by nebyl výlučně „mým“ nebo „vaším“, byl by prostě jen prostředkem, jak si zbudovat střechu nad hlavou. Protože však Zemi a její bohatství nemilujeme, ale jen je využíváme, otupěli jsme vůči kráse vodopádu, přišli jsme o kontakt s životem, přestali jsme sedávat opření zády o kmen stromu. A jelikož nemilujeme přírodu, nevíme si rady ani s tím, jak milovat lidi a zvířata.

Jsme pouze správci – a nadto jen dočasní To neznamená, že Zemi nemůžete nijak používat, ale musíte to dělat v souladu s tím, k čemu je předurčena. Země má být milována a opečovávána, nikoli dělena na „vaši“ a „moji“. Je směšné vysadit na zahradu strom a prohlašovat ho za „svůj“.

5. MANŽELSTVÍ – LÁSKA A SEX

224

DŽIDDÚ KRIŠNAMÚRTI

Je manželství vzájemným využíváním? Ruku na srdce, říkáte tomu láska, když ve vztahu s vaší ženou vládne majetnickost, žárlivost, strach, neustálé osočování, sebeprosazování a snaha mít nad druhým navrch? Lze to nazývat láskou? Když si někoho přivlastňujete a tím vytváříte společnost, která vám k tomu dopomáhá, můžete to prohlašovat za lásku? Když někoho využíváte k sexuálnímu uspokojení nebo k čemukoli jinému, označujete to za lásku? Nic z toho zajisté láskou není. Tudíž kde panuje žárlivost, kde je strach a touha vlastnit, tam láska není. Láska totiž nepřipouští soupeření a řevnivost. Když se snažíte druhého vlastnit, pudí vás k tomu strach, a tak třebaže tomu říkáte láska, nemá to s ní nic společného. Prosím, dámy a pánové, sami to za pochodu prožívejte. Žijete v manželství, máte děti – máte manžele a manželky, které si přivlastňujete, které využíváte, kterých se bojíte nebo na ně žárlíte. Začněte si to uvědomovat a uvidíte, jestli je to láska.

O lásce nelze přemýšlet Můžete myslet na osobu, kterou milujete, ale nemůžete myslet na lásku. O lásce nelze přemýšlet. Můžete se ztotožnit s nějakým člověkem, státem, církví, ale jakmile začnete přemýšlet o lásce, už to láska není, v tu chvíli už je to jen duševní činnost… Jelikož je mysl neustále v chodu,

7. PRAVDA, BÅ®H, SMRT

CO DĚLÁTE SE SVÝM ŽIVOTEM? 243

Co podle nás znamená smrt? Ať se nám to líbí, nebo ne, smrt čeká každého z nás. Můžete být významný vládní úředník ověnčený tituly, bohatý a vážený, který se prochází po červeném koberci, ale i na vás na konci nevyhnutelně číhá smrt. Co tedy podle nás smrt znamená? Patrně ji považujeme za něco, co přetrhne nit kontinuity, že ano? Čeká nás smrt těla a my jsme z ní trochu nesví, ale vlastně není tak důležitá, pakliže ji můžeme přemoci a přežít v nějaké jiné podobě. Takže když si pokládáme otázky o smrti, zabýváme se hlavně tím, jestli tu je, nebo není kontinuita. Co je však to, co přetrvá? Zjevně nikoli tělo, protože každý den vidíme, jak jsou mrtví spalováni či ukládáni do hrobů.

Co přetrvá? Tím pádem máme na mysli, není-liž pravda, transcendentální kontinuitu, psychologickou kontinuitu, myšlenkovou kontinuitu či kontinuitu osobnosti, kterou nazýváme duší nebo jakkoli jinak chcete. Přejeme si vědět, jestli myšlenka přetrvá. Jinými slovy – meditoval jsem, praktikoval jsem všemožné postupy, nedokončil jsem svou knihu, nezavršil kariéru, jsem slabý a potřebuji čas, abych zesílil, chci pokračovat ve svých požitcích a tak dále a děsím se toho, že smrt všemu učiní přítrž. Takže smrt představuje určitou formu frustrace, že ano? Něco dělám a nechci, aby

Džiddú Krišnamúrti Co děláte se svým životem? Přeloženo z anglického originálu What Are You Doing With Your Life? vydaného nakladatelstvím Rider pod Penguin Random House, UK, v roce 2018. Vyšlo ve spolupráci s Krishnamurti Foundation of America, P.O. Box 1560, Ojai, California 93024, USA. E-mail: info@kfa.org. Website: www.kfa.org. Překlad Vojtěch Ettler Sestavil Dale Carlson Jazyková redakce Marie Hajdová Design obálky Marta Červáková Sazba Magda Kadlecová Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Obálka je vytištěná na recyklovaném papíru s obsahem bavlny a viditelnými kousky recyklované buničiny Flora Avorio, 240 g. První vydání Praha 2021 Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 7941. publikaci www.jkrishnamurti.org www.kfa.org www.alferia.cz

ISBN 978-80-271-1390-3