Barbora Hu: Polibek kobry. Ženský aspekt v józe a tantře

Barbora Hu

Polibek kobry Ženský aspekt v józe a tantře

Ilustrace Kateřina Žočková

zrozená z vlhka a tepla tmy světa skrytých světel co jako zlatá vejce prozařují noc temná a přímá ve své povaze jemná a hluboká pohlcující i přijímající srdce hory a pánev nebe ty jsi já jako já jsem ty vše je uvnitř obsaženo

Barbora Hu

Polibek kobry Ženský aspekt v józe a tantře

Ilustrace Kateřina Žočková

Katalogizace v knize – Národní knihovna ČR Hu, Barbora, 1988Polibek kobry : ženský aspekt v józe a tantře / Barbora Hu. -- První vydání. -- Praha : Alferia, 2021. -- 302 stran Vydal nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia. -Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy ISBN 978-80-271-1742-0 (vázáno) * 233-852.5Y+242-9-852.5 * 233-282 * 133.5:118 * 159.922.1-055.2 * 159.964.21 * 159.9.016.1 * 612.662 * 133 * (0.062) – filozofie jógy – tantra – čakry – feminita – archetypy – mysl a tělo – menstruační cyklus -- esoterické pojetí – populárně-naučné publikace 133 - Ezoterismus. Okultismus [17] Text © Barbora Hu, 2021 Ilustrace © Kateřina Žočková, 2021 © Grada Publishing, 2021 ISBN 978-80-271-4303-0 (e-Pub) ISBN 978-80-271-4302-3 (pdf ) ISBN 978-80-271-1742-0 (print)

Obsah

5.3

Kosmická hra s neměnným a proměnným – šiva a šakti

Úvod 9 Prolog 12 1

Slunce a měsíc, dynamický klid a respekt ke komplementaritě 15 2

Šakti jako luna, síla noci, spodní

56 5.4

Vámáčára tantra – vlevo hleď 59 6

Sexualita jako spojení 65 6.1

Filosofie intimity – éros 69

proud ducha, cyklická inteligence

6.2

23

A co si představuješ

3

Šiva jako slunce, sestupná síla,

pod pojmem sex?

74

linearita

6. 3

26

Já jsem ty

4

77

Vstupní kontext: historické okénko

6.4

30

Dechová potence –

5

Tantra a jóga, jóga

tanec přílivu s odlivem 80

a tantra, tantrická jóga

6.5

38

Tyhle tiglé – červená a bílá,

5.1

O strachu z nekontrolovatelného

dákové a dákiní 86

a moci projekce

6.6

42

Smysly a intenzita,

5.2

O vejcích a slepicích 50

ve jménu druhé čakry 93

6.7

9

Štáva, bháva a experiment

Menstruace jako dar, nikoliv prokletí

v linii smyslu

137

100

9.1

7

Hen to pan, menstruační mandala

Meditace jako rozšíření

a ženský Ouroboros

reality, nikoliv útěk

142

104 7.1

Psychospirituální krize a duchovní bypassing 106 7.2

Přesně uprostřed – o vertikále a horizontále 111 8

Oh, Mother!

113

9.2

Na vlnách aneb Je důležité mít fáze 149 9.3

Protékáme očima měsíce – od novu k úplňku 152 10

V labyrintu spirály: o hadí písni a přechodových rituálech 159 10.1

8.1

Ve světle i stínu mateřství 118 8.2

Matka Medúsa toužící po objetí, nikoliv po oběti 122 8.3

Kálí, o síle kostí a krve 125 8.4

Múládhára – vlhká zem vznikání a pohlcení 134

Kosmický tanec v každé buňce, organická mandala těla a vědomí 165 10.2

O temné noci, stínu a těch, co dospěly v podsvětí 169 10.3

Bardo – v meziprostoru 176 11

Jóga snu a vody snění 183 11.1

O lodivodech snu a luciditě 190

11.2

13

Je toto skutečné?

Dašamahávidjá – ženské

197

archetypy osvobozujícího

11.3

Tenzin 198 11.4

Vox poesis – zrcadlení 202 11.5

Tvar a jméno – terapie expresí 205

vědomí 229 13.1

Kult 64 jóginí 233 14

Ty, jejichž svatost prošla kostmi i krví 240

12

14.1

Hadi a draci – o šupinách duše

Jaká čest být ženou,

208 12.1

pokud to není naopak.

242

Ouroboros jako alfa a omega

14.2

212

Dákiní se sněžnou čelenkou:

12.2

Šéša, Vásuki, Mučilanda, Nágové, Manasa 215 12.3

Kundaliní – o síle tekutého plamene 220 12.4

Kundalí bhudžanginí – rozvinutí svinuté 223 12.5

Jazyk 226

Yeshe Tsogyal a Machig Labdrön 246 15

Návrat domů 254 Závěr 257

Rozhovory 259 Rozhovor první

Duch si vane, kam chce (s Terezií Dubinovou) 260 Rozhovor druhý

Anima Mundi – duše jako spirální zahrada (s Toko-pa Turner) 273 Rozhovor třetí

Vše míří k vzestupu Šakti (s Emmou Balnavesovou) 279 Rozhovor čtvrtý

Setkání s tím, co nás musí změnit (s Robem Preecem) 284 Rozhovor pátý

Až se vše postupně spojí v jediný celek (s Alitou Zaurak) 290 Bibliografie 298

Barbora Hu

Prolog Proč bychom se měli zabývat nevědomím a něčím, jako je iracionální tvořivost? K čemu nám je objevování skryté symboliky starých božstev, principů a metafor, kterými se do lidské duše propisuje řád přírody?

K čemu pokládat tvář na vlhkou půdu země a prostřednictvím poezie mluvit s tím, co přežije naše bytí tak, jako krajina zůstane krajinou, poté co se překlene přes všechna roční období i dramata přírodní historie?

Proč v technokratickém věku mluvit o mateřské síle kosmu v její plodivé i ničivé potenci?

Protože potlačení divokosti a strach z neznámého zploštily svět a z účasti na posvátnu oduševnělé přírody nechaly povstat a obludně umocnit vydělení člověka z řádu jednoty.

Protože z pokory k nekontrolovatelnému se stala posedlost podmaňováním a smysl se proměnil v kategorii zisku.

Za posledních sto let se procentuální zastoupení divoké přírody na zemi ztenčilo o polovinu.3 Na obětiště evoluce, jež náleží do sebe zahleděné kultuře, byla položena biodiverzita. Prognóza vývoje v budoucích sto letech přináší varování, že pokud se nic nezmění, tento trend s sebou do zásvětí vezme spolu s mnoha přírodními druhy a ohroženými habitaty i hrdého člověka. Člověka, který zapomněl na to, že žíly, jimiž protéká existence, nemají jen lineární směr a nezásobují jen jeden druh a jeho cíle.

Znáte mýtus o Prometheovi?

Jedním ze zásadních a opakujících se motivů, s nimiž se potkáte v této knize, je základní tantrická idea, která praví, že esence všech cítících bytostí není zlá a z povahy hříšná, nýbrž čistá a dobrá, pouze čeká na to, až bude objevena, uznána a projevena.

A v tom je nemalá porce naděje.

Naše těla a vědomí jsou rafinovanými zmenšeninami obrovského mystéria, kterým tepe i srdce naší planety.

Každý z nás je buňkou a ta je součástí konkrétního systému.

3 Vycházím ze statistiky představené britským dokumentaristou, sirem Davidem Attenborougem v dokumentu Život na naší planetě (Netflix, 2020).

12

Polibek kobry

Další zásadní myšlenkou, kterou je dobré mít v patrnosti, je, že zde existuje jedna jediná energie v množství variantních projevů.

Jinými slovy, je zde jeden život a jedno vědomí nabývající mnoha podob a kvalit.

Tato síla je ve své podstatě nezničitelná, avšak stejně jako každá jiná energie prochází neustálou přeměnou.

Znáte ikonografii matky Kálí tančící na Šivově mrtvole?

Co je příliš vysoké, dříve či později padá zpět k zemi.

Jsme posedlí světem idejí a v tom je opojná moc lidské kultury.

I zde je velké množství světla, stejně jako stínu. Informace mají obrovskou moc, jen je jim potřeba dát zdravé tělo šakti a dobrý projev.

Pochopení významu a dílčích aspektů feminní stránky uvnitř vlastní logiky vnitřních i vnějších vesmírů, které nejsou oddělené, považuji za zásadní krok.

Krok k pochopení provázanosti.

Krok k pochopení neoddělitelnosti.

Krok k pochopení komplementarity.

Krok k pochopení participace na posvátné jednotě.

Krok, který nelze odkládat příliš dlouho, pokud nechceme být pohlceni věčností, která sice dává nové šance, avšak v obrovských cyklech a často za enormní cenu. V cyklech, které vracejí, co dříve nebylo správně pochopeno.

Volme přístup, ve kterém síla a jemnost, já a ty nejsou v protikladu, ale vyjadřují totéž.

26. listopadu 2020

13

Polibek kobry

1

Slunce a měsíc, dynamický klid a respekt ke komplementaritě tak jako plameny ohně nesou svoji potenci nahoru, tak prameny vody, míří dolů k hlubině a tak se také neměnné a bez formy stále spojuje s věčně proměnným a tvárným Mezi základní orientační schémata, která používáme k definici sebe sama a k vlastní navigaci časem a prostorem, patří myšlení v protikladech. Jde o základní mapu, která nám napomáhá určit vlastní pozici. Téměř každá myslitelná kategorie s sebou automaticky přináší i svůj protiklad. Napravo a nalevo, včera a zítra, muž a žena, den a noc, zima a léto, naše a cizí, sever a jih, světlé a tmavé, chladné a horké, vzestupné a sestupné, syrové a vařené.4 Naše mysl, opírající se ve své podstatě o buddhistické moudro – všechny bytosti chtějí být šťastny a vyvarovat se utrpení – má tendenci většinu protikladných kvalit neustále vyhodnocovat a posuzovat, buď jako dobré a žádoucí, nebo zlé a nežádoucí.

S ohledem na zmíněné rčení pak zcela přirozeně inklinujeme k fixaci dobrého a příjemného, stejně jako k odmítání anebo potlačování nelibého.

Jako hypoteticky nebezpečné a zlé máme tendenci vnímat téměř vše, co je pro nás neznámé a co naše archaická mysl,5 oblečená v oděvu z nejmodernějších materiálů, zhodnotí jako hypoteticky ohrožující a destabilizující. Právě zde má kořeny vznik osobního i kolektivně sdíleného a tradičně děděného stínu.

4 Teorii binárních opozic formuloval strukturální antropolog Claude Lévi-Strauss (1908–2009), doporučuji například jeho knihu Mythologica I: Syrové a vařené (Argo, 2006).

5 Více si o tomto konkrétním tématu řekneme v kapitole, která zmiňuje tematický okruh první čakry múládháry, jenž se dotýká mimo jiné prenatálního a perinatálního rozměru vědomí (zážitků plodu v čase těhotenství, po čas porodu a v jeho bezprostřední blízkosti).

15

Barbora Hu

Přestože naší výchozí zkušeností je patrně vjem bytostné jednoty spojené s pobýváním v amniotickém vesmíru mateřské dělohy,6 velmi brzy vstupujeme do prvotní a velmi silné zkušenosti spojené s pocitem oddělení, kde se z existenciálního „my“ stává „já a ty“ anebo „já a ne-já“.

Patřím k těm, kdo jsou na základě různých prožitků spojených s rozšířenými stavy vědomí přesvědčeni, že prvobytná jednota a mateřská vazba ke kosmické děloze existence, ne až tak nepodobná mystickým vytržením do osvícených prožitků existenciální pospolitosti, zůstává otištěna kdesi hluboko v jádru našeho nevědomí. Jako klíčový moment, k němuž se naše duše po celý život touží pomocí různých prostředků vracet. Právě z pocitu oddělenosti a neúplnosti patrně navazujeme vztahy a učíme se svůj vnitřní svět vztahovat k tzv. vnějšímu. Chceme být úplní.

Jako kdyby erotická7 touha splynout, patřit a náležet byla základním archetypem či jakousi elementární prazkušeností, která si hledá cestu, jak tento hluboký prožitek zopakovat a co nejplněji prožít v přítomnosti.

Vnitřní potřeba znovu dojít k pozbyté jednotě se pak vcelku přirozeně ubírá cestou kompletace chybějícího. Alchymická duchovní svatba (unio mystica) se pak stává návratem k počátku, a to počínaje okamžikem, kdy smybolický had Ouroboros8 pohltí otevřenými ústy vlastní ocas a uvědomí si svoji celost.

6 Na toto téma více viz práce Stanislava Grofa (např. Psychologie budoucnosti. Praha: Perla, 2004.)

Grof přinesl rozšířený model lidské psýché, ve kterém k biografické rovině (prožitkové lince od zrození do smrti), přiřadil ještě rovinu transpersonální (kolektivní a duchovní) a perinatální (zkušenostní imprinty z prenatálního života a prožitku porodu).

Porodní zkušenost a to, jakým způsobem se může otisknout do nevědomí, na základě mnoha provedených kazuistik dále rozdělil na čtyři matrice (BPM I–IV). Každá matrice zastupuje jednu porodní fázi, její zkušenost a možný otisk uvnitř lidské psýché, který, pokud je komplexově aktivován, může zasahovat do konkrétních témat, tendencí a projevů jedince v jeho pozdějším životě.

Jako první matrice se zde objevuje symbiotická jednota plodu s matkou (v případě dobře prožívaného těhotenství se definuje jako blažená). V takovém případě je často vázána k archetypální zkušenosti kontaktu s božstvím, k mystickému prožitku ráje, k plnosti, ke kosmické lásce a smyslu. V případě zásadněji komplikovaného těhotenství (fyzické problémy, léky, drogy, psychická nepohoda matky) se BPM I může uvnitř psýché otisknout jako prvotní setkání s metafyzickým zlem, démony a zkázou, jako základní nedůvěra v životní smysl a právo na život, nedůvěra v primární dobro.

7 Erós, zde v jungovském slova smyslu jako individuační síla, vedoucí k propojení protikladů uvnitř psýché. Je protikladem logu (řádu) coby principu fixujícímu hranice. Erós představuje dynamiku rozpouštění hranic, sílu poznávání chybějícího, touhu po jednotě a splynutí.

8 Ouroboros je starým symbolem, který prostupuje mnoho mystických škol od hermetismu přes gnosticismus až po alchymii. Principy, které symbolizuje, se objevují v různých obměnách napříč mnoha nativními systémy a v různých kosmologiích světa. Ouroboros je had či drak, který bývá zobrazován v kruhové formaci, v níž požírá svůj vlastní ocas. Je symbolickým vyjádřením kontinua počátku a konce, věčného trvání v přeměně, vystižením dynamického klidu skrze věčnou souhru protikladů. Těmi zde obvykle jsou život/smrt, hlava/ocas, jóni/lingam atp. Ouroboros je částečně

16

Polibek kobry

2

Šakti jako luna, síla noci, spodní proud ducha, cyklická inteligence obvykle nevíme, kam rosteme, ale často tušíme z čeho a kdo stráží naše kořeny luno jemná, lůno tajemna, jak mám teď vědět, co je sen?

Luna představuje pól přijetí, absorpce a přeměny. Její symbolika je kulturní univerzálií,21 jejíž vnímání v sobě nese zkušenosti předchozích generací v průběhu několika tisíciletí. Luna zastupuje kvalitu klidné reflexe. Je světlem tmy, času, kdy převládá čerň, která zastírá jistoty světa pravých úhlů a rozvíjí intuici jako inteligenci iracionálního tušení. Luna je jin, hloubka a chladivý svit. Svou jemností se proplétá s mihotavým světlem osobní duše. Její doménou je noc jako čas snění, čas vnoru do hlubinných vod nevědomí a pléna symbolů, skrze něž se do světla vědomí propíjejí jeho obsahy.

Je to mnohoznačnost, oscilující mezi úplnou temnotou novoluní a jasem úplňku. Opakující se rytmus nabývání a pozbývání. Luna má vztah k přílivové a odlivové pulzaci oceánu, k metaforickému pohybu individuačních vod, do kterých se noří proměnné já, aby zde objevovalo vlastní hloubku. Luna je had obnovující se ze sebe sama, který jako čas požírá svůj vlastní ocas a transformuje symbolický jed pomíjivosti v potenci věčného. Je to drak, prostupující napříč živly, drak, který iniciuje cestu k poznání kvalit země, vody, ohně, vzduchu i prostoru.

21 Slovním spojením „kulturní univerzálie“ je míněn fenomén, který najdeme v různých obměnách a významových výkladech napříč spektrem nehmotného dědictví mnoha kultur. Jako kulturní univerzálii můžeme vnímat třeba užívání medicinálních rostlin coby prostředku k otevření bran mezi světem lidí, přírody, duchů a bohů, či konkrétní symboly (had, srdce, strom života), jež se objevují v různých kulturních prostředích, kde nabývají specifických významů.

23

Polibek kobry

Luna je erós, je to touha splynout v jediném a tuto plnost si přitom zcela vychutnat. Svým pravidelným dorůstáním a ubýváním představuje stálost v přeměně.

Je symbolem pouštění a pozbývání kontroly, doménou alternativního řádu světa za světem, vesmíru setrvávajícím v nekonečném snění.22 Její pohyb je cyklický a méně předvídatelný než sluneční pohyb v linii od východu na západ. I proto je luna doménou animy.23 Luna je silou i křehkostí, moudrostí i nevyzpytatelností, je jako žena a ženství, jejíž stálost spočívá pouze v tom, že se stále cyklicky mění, a ztělesňuje tak jednu ze základních kvalit přírody. Luna je šakti, je to manifestace, síla přírodní tvořivosti v kruhu vznikání i pomíjení.

Je výzvou k pochopení řádu uprostřed chaosu, pohledem do oka hurikánu, ústy života a smrti, silou krve a touhy, něžnou náručí matky Země i její nevybíravou krutostí.

Luna je součástí komplementární diády. Pól, bez něhož se plénum neobejde, pokud nemá být liché. Představuje spodní proud vědomí, který se v krajině duchovního srdce skrze lásku spojuje s jeho sestupnou cestou v rytmickém tanci věčné pulzace. Symbolicky ukazuje ke zrodu světla ze tmy.

Luna je součástí mystické jednoty (unio mystica), klíčovou složkou vnitřní alchymie na cestě k plnosti i klíčem k hermeneutickému tajemství výroku: „Jak nahoře, tak dole.“ Nebo by se možná na tomto místě slušelo říci: „Jak dole, tak nahoře!“

22 Všechny zmíněné jevy budou postupně představeny v jednotlivých kapitolách.

23 Anima je v hlubinné psychologii někdy považována za nevědomý protějšek vědomého já, za skutečnou hlubinu lidského nevědomí či za vyjádření duše jako takové. Jung rozvíjí koncept animy jako ženský aspekt nevědomí i jako sumu kolektivního vnímání ženství a veškerou zkušenost s ním.

Anima má uvnitř psýché každého člověka svůj protipól, kterým je animus jakožto mužský aspekt nevědomí a kolektivní zkušenost s mužstvím. Jako autonomní komplexy jsou pak ve snaze o celistvost uvnitř vlastní psýché promítány na opačné pohlaví. Pokud jsou tyto projekce zcela nevědomé, vedou obvykle k iluzi, rozčarování a zklamání ve vztahové dynamice. V tantrické „psychologii“ je jistou analogií předobraz spojení ( jabjum) kvalit vnitřních dáků (animus) a dákiní (anima).

25

Polibek kobry

6

Sexualita jako spojení Pod zlatým kondrejovým květem se jeho rety chtivě do mých vsály, s rubíny poupat zlatých prsů mých si jeho prsty hrály.

Nad tůní, na níž lotos bíle svítí, jsme v těsném objetí jak liány dvě stáli, a když svou tvář nade mnou náhle sklonil – oči jak dvě hvězdy plály.

Když svoje tělo položil mi do klína, na svoje tiché loutny včely sladce hrály.

Rozkoší naše údy zemdlely, květ slzu uronil – a pak jsme spali.

(Pohár slasti, výbor starotamilské poezie v překladech profesora Kamila Zvelebila)

Jedním z důvodů, proč se tantra stala terčem mnoha projekcí, je podle mě skutečnost, že spousta duchovních směrů dávala sexualitu příliš bokem, jako by na ní krom reprodukce a animální vilnosti s nádechem hříchu nebylo snad nic zajímavého.

Mnoho systémů dlouhodobě omezovalo sexualitu na pohlavní styk, v mnoha náboženstvích navíc vnímaný coby nevyhnutelná nutnost k početí potomků.

Chraň bůh, aby taková věc přinášela ještě ke všemu pomíjivé potěšení!

I když je pravda, že přemýšlet o sexu jako o koitu završeném orgasmem je pořád tak trochu konvencí.

Jakmile se tedy objeví duchovní praxe, mířící jako jiné směry k metě nejvyšší seberealizace, a velmi zjednodušeně řečeno proklamuje, že vše je součástí naší praxe a že duch prostupuje i to zdánlivě nejhrubší a nejnižší, zní to v kontextu jiných cest, které razí přísnou askezi a vnímají tělo spíše jako překážku, téměř jako rajská hudba. Znovu ale připomínám, že původní tantrismus nepředstavuje nevázaný party trip, kde libido stříká proudem na všechny strany a zúčastněné.

Jedním ze základních aspektů tantry je, že vždy vychází z toho, co je, čímž 65

Barbora Hu

Polibek kobry

se míní i to, že pokud něco odmítám anebo něčím opovrhuji, důležitým zdrojem mého růstu je v daný moment právě pochopení onoho odmítání a opovržení.

I tento rozměr – přijetí toho, co je, tak, jak to je –, lze ale chápat velmi redukovaně, až alibisticky.

To se do jisté míry povedlo některým odnožím new age, které místy až manicky nutí „vše přijmout“, což někdy může být příslovečnou cestou do pekel, dlážděnou dobrými úmysly. Stejná věc se týká metapravd vytržených z původního kontextu a bez konkrétně uplatnitelné smysluplnosti.

V původním rozměru není přijetí toho, co je, tak, jak to je, ušlechtilou pózou, přísným imperativem ani totálním nihilismem. Jde o přirozenou kvalitu neodmítání, která je výsledkem postupně vrstvené a poctivé práce na sobě sama.

Věřte tomu nebo ne, tantra je v mnoha ohledech velmi přísnou praxí, která vyžaduje nemalou porci odhodlání a disciplíny, v jejichž kultivaci je nezřídka velmi radikální.

I zde se vracím k důležitému detailu, že pestrá množina významů slova „tantra“ označuje nespočet sekt, heterogenních směrů a tradic, které se od sebe podstatně liší a leckdy si navzájem odporují. Tantře však v žádném případě nelze upřít, že pomyslný klíč ke spáse v podobě sebeuskutečnění hledá zde, tady a teď, v profánním světě zcela prostoupeném transcendentálními principy věčnosti, které manifestuje.

Tělo je tu právě proto vnímáno nejen jako vehikl duše, ale i jako chrám, jehož stavba a vnitřní atmosféra plně odrážejí celý vesmír. Jsou v něm zastoupeny živly, divoká příroda i nebesa a do chrámu vede osm anebo devět příslovečných bran (tělesných otvorů).

Zde v tomto těle jsou posvátné řeky, je zde slunce a měsíc, jakož i posvátná poutní místa. Neshledal jsem tak požehnaného chrámu, jako je moje vlastní tělo.

(Saraha)

Tantrické texty, nezřídka psané stinným jazykem (sándhja bháša), využívají poetických opisů a metafor, když hovoří o centrálním energetickém kanále ve vitálním těle95 jako o mytické hoře Méru,96 kterou obtáčejí dvě velké řeky (ida 95 Jemnohmotná energetika rozlišuje v rámci jednoho individuálního systému tři těla (tri šaríra) a pět vrstev (paňčakóša). Tato těla a vrstvy jsou navzájem prostupné a vytvářejí jeden celek, zahrnující hrubohmotnou (tj. fyzickou) strukturu, subtilní tělo energetických drah, center a spojnic, mentální subsystémy a příčinné (karmické) tělo. Pokud by vás toto téma zajímalo podrobněji, stručný přehled subtilní energetiky najdete v mé první knížce Teorie čakra jógy (Olomouc: Fontána, 2016).

96 Ve staré Indii byla vnímána jako axis mundi, osa světa.

67

Barbora Hu

nádí a pingala nádí). Podobně vnímají muže a ženu, a to nejen v roli sexuálních partnerů, ale obecně, jako pozemskou manifestaci vtěleného božství, tedy v podobě boha a bohyně. Sexuální akt je zde podobnou metaforou – spojením duálního a vyjádřením kosmické jednoty.

Na Západě jsme si zvykli oddělovat, ať už chceme nebo nechceme ukazovat prstem na učené pány Reného Descarta nebo Isaaca Newtona,97 určitá principiální rozpolcenost je nám vlastní. Věc se dotýká i polí lásky a sexuality jako jejího vícerozměrného sdílení (obvykle) mezi dvěma lidmi. Oddělujeme dost možná s představou, že na rozděleném se lépe panuje.

Podobně jako máme tendenci vnímat hlavu (resp. rozum) a srdce na dvou stranách jedné houpačky, oddělujeme od sebe někdy pohlavní rozkoš a duchovní prožitek, jako by šlo o dvě neslučitelné kategorie. Proč?

Tedy, možná by se mi chtělo napsat – proč proboha?!

Ale mám podezření, že pro „něj, anebo pro ni“ to v jádru vůbec není.

I tantrická jóga pracuje s představou prvotního rajského stavu, v němž jsou obě polarity v milostném spojení.98 Učí životu v souladu s kosmickou inteligencí a tvořivostí, duchem a přírodou. Jak by ztělesněná touha po prožitku nejhlubší jednoty mohla být něčím nevhodným?

V okamžiku zrození do těla s konkrétním pohlavím se polarity částečně oddělují tím, že se identifikujeme jen s jednou z nich. V novém pocitu rozpojení však nadále plane silná touha po navrácení se k jednotě. Tu někdy omezujeme na pohlavní tužbu, jejíž prožitková i symbolická povaha má svou zásadní důležitost.

Věřím ale, že v podstatě toužíme po bezmezném prostoupení a pohlcení láskou mnohem hlubší, než si možná dovedeme představit.

97 Jako newtonovsko-karteziánské bývá konvenčně označováno modernistické paradigma, které se velmi obecně řečeno orientovalo spíše na části nežli na celek (princip specializace), přemýšlelo takřka bezvýhradně v kauzalitě (princip příčina–následek a jeho mechanika), oddělovalo tělo od ducha a definovalo reálné jako měřitelné, vědecké jako kvantifikovatelné a opakovatelné, objektivní jako směrodatné a subjektivní jako spíše zavádějící.

Toto paradigma, které se stalo kostrou moderní vědy, přispělo k mnoha revolučním poznáním a k rozvoji nespočtu důležitých specializovaných oborů, ale podílelo se také na iluzi nesouvislosti a vydělenosti člověka z řádu, jelikož ho možná nechtěně postavilo do role jeho bezvýhradného tvůrce. Pokud by vás toto téma zajímalo více do detailu, doporučuji dílo amerického filozofa, fyzika a teoretika vědy Thomase S. Kuhna.

98 O této povaze bytí lze uvažovat jako o obojakosti, o hermafroditní kvalitě (Hermés + Afrodíté).

68

Barbora Hu

6.2

A co si představuješ pod pojmem sex? na jedno mrknutí svine se vesmír ve snu jsme mírní a milujeme se do ztracena je mi několik tisíc let a hoří ve mně hvězdy ve smíru tvarujeme skrz kosti pořád dokola jedno slunce kterého jsme se nestihli dost nalokat oči mají letokruhy stromy mají oči o čem jsou všechna tahle podobenství jsou o hadovi co pohlcuje svůj ocas a říká: sssním tě! universe – jedna báseň (věnováno)

Mám představu, že lidská fantazie sama o sobě je téměř neomezená. Zároveň vnímám, že pokud není používána anebo oceňována, krní a tuhne. Znáte filmovou pohádku Nekonečný příběh?102 102 Film z roku 1979 byl natočen podle románové předlohy německého autora Michaela Endeho.

74

Polibek kobry

Jeden z důvodů, proč se spousta lidí setkává s neuspokojivým rozměrem sexuality, představují myslím zvnitřněné a sdílené představy, které kolem ní máme.

Je proto nutné zaujmout spravedlivé stanovisko. Sexualita se v průběhu posledních staletí a zejména dekád značně oklepala z řady bolavých projekcí ze strany institucionalizovaných náboženství a imperativů zakrývajících antickým sochám jejich pohlaví listem révy. Jakoby se však historická frustrace z potlačení a nesvobody přirozeně překlopila do jejího stínu. Sexualita se tak v mnoha ohledech stala zdrojem mocenské manipulace – mužů ženami, žen muži, systému lidskou přirozeností.

A protože je člověk kreativní, dala věc vzniknout plejádám významových redukcí, které mohou působit směšně, ale spoustu lidí dost tragicky ovlivňují. Jde o nenápadné konvence, jakými jsou třeba články v lifestylových magazínech doporučující ženám předstírat orgasmus, jako by šlo o konkurz do Shakespearova divadla Globe, anebo rady mužům, jak dovést své partnerky k mnohačetnému vyvrcholení, jako by snad intimní chvíle byly desetiboj. Jde o miriády podivných produktů z gumy a silikonu, porno průmysl, statistiky toho, kolik styků měsíčně představuje respektabilní standard, návody, jak stmelit manželství sexem a tak dále. Tomu všemu se lze při troše štěstí, rozumu a vkusu sice vyhnout, nicméně zvnitřněné představy a automatismy typu sex rovná se pohlavní styk, ukončený oboustranným (ideálně společným) orgasmem, mohou zásadně omezovat to, co si v intimitě umožňujeme nebo znemožňujeme zažít. Nelze se divit, že naše předsudky ohraničená fantazie tak k možnosti, že by sexualita mohla být třeba jednou z mnoha možných duchovních praxí, dosahuje jen obtížně.

Souložení je blahodějným spojením, které uvolňuje, byť skýtá potěšení ze všech smyslových požitků. Je to stezka k osvojení!

(Kaularahasja)

Stejně jako v mnoha duchovních praxích podnikáme pouť vedoucí od osobního k nadosobnímu, i zde je vcelku nevyhnutelné, abychom si dovolili prohloubit intimitu především ve vztahu sami k sobě. Tak abychom jen nepoptávali, ale měli také co nabídnout. Sexuální intimity, která se neomezuje zdaleka jen na pohlavní styk, se účastní celý systém našeho já. A ten má tolik vrstev! Týká se přirozeně našeho těla a jeho inteligence, našeho vědomého já i našeho (osobního i kolektivního) nevědomí. Týká se naší duše a jejích předchozích zkušeností i těch, k nimž teprve směřuje. To už je poměrně hodně věcí na jednoho člověka.

75

Barbora Hu

V sexuální intimitě páru je to pak celé ještě plus jedna, protože se zde spojují dva paralelní vesmíry v jeden. I zde přirozeně platí staré dobré buddhistické ponaučení – všechny bytosti chtějí být šťastny a vyvarovat se utrpení.

Ano, všichni toužíme po plném a bezpodmínečném přijetí, po blízkosti, něze a sdílení, ale nezřídka sami sobě i druhým bráníme v tom, aby to bylo reálně možné. V hluboké paměti našich systémů, v křehké obnaženosti těla i duševní nahotě leckdy symbolicky ožívají a k povrchu vnímání vystupují stará traumata, obavy nebo projekce, jejichž zdroj mnohdy ani neznáme.

Do sexuality se často vpíjejí zážitky odmítnutí, opovržení, pochyby o vlastní přijatelnosti, vůle ovládat či být řízen, které se reálně nemusejí týkat partnera, k němuž tyto pocity bezděčně vztahujeme, ani sexu jako takového.

Pokud pohlédneme na věc samu o sobě, nejde o nic špatného. Je to přirozené, ale rozhodně je oboustranně léčivé a zároveň čestné, když danou věc alespoň v hrubých obrysech vnímáme a máme potřebnou ochotu se svými tématy pracovat.

Na poli jógové energetiky103 mají všechna zmíněná témata (přirozeně v souvislosti s jinými) vztah k druhé energetické matrici v podobě čakry svádhišthány.104 Ta se tematicky týká vztahovosti, emocionální inteligence, principu slasti, podvědomé struktury a také projekční vlastnosti lidské psýché.

Má vazbu k symbolické asociaci, k sebepojetí, sebehodnotě a sebeúctě. Souvisí s potřebou uznání a puzením ke spokojenosti. Inteligence svádhišthány se značně opírá o prožitkový depozitář dosavadních zkušeností, často aniž bychom si je v konkrétních obrysech a jako konkrétní paměťovou stopu byli schopni vybavit. S jistou nadsázkou se dá říci, že představuje regresní proud, jehož cílem je sebeaktualizace. Druhá matrice se dotýká také principu kompenzačních mechanismů. Je svázaná právě s erótem jako silou propojování za účelem kompletace toho, co je pociťováno jako neúplné.

Po staletí uplatňovaný postup, který jako by říkal – když si s něčím nevíš rady, zakaž to, definuj viníka, anebo to alespoň přisuď ďáblovi –, má z celostního hlediska svoje zásadně problematická místa.

Zdaleka nejen v kontextu druhé čakry, která má v odchlipování nepřijatého, resp. nepřijatelného a jeho pronikání do oblasti stínu zásadní roli. Jak jsme si již naznačili, zákon zachování energie tyto obsahy jejich vytlačením nemaže, jen

103 Sluší se dodat, že většina, map“ energetického pole člověka se do jógy skutečně dostala z tantry.

104 Pokud vás toto téma zajímá, doporučuji nahlédnout do mé první knížky Teorie čakra jógy (Olomouc: Fontána, 2016).

76

Polibek kobry

schovává, než opět proniknou na světlo. Ponechat je zde, v oblasti uvědomění a s potřebným uznáním a ochotou s nimi nadále pracovat, se v poli jógové cesty, která usiluje o integritu a učinění nevědomých obsahů vědomými, jeví jako mnohem výhodnější. Na upřímné cestě za sebepoznáním se takovým obsahům zkrátka nelze vyhnout. Dané téma je důležité i k pochopení buddhistického konceptu žíznivosti po životě (tršná), která je v tantrické optice o to palčivější, čím více je popírána.

Rozhodně nepatřím mezi příznivce rádoby revoluční a nablýskané ezoteriky, která do světa, včetně toho intimního, horem dolem vykřikuje: můžeš mít všechno, co chceš, přej si a dostaneš.

Vnímám však, že sexuální intimita představuje pod zátěží dějin pořád do značné míry nepochopenou a odsunutou příležitost, jak se dostat do kontaktu s hloubkou, něhou a posvátnem existence, které mají co do činění s principy, díky nimž drží cítící vesmír pohromadě ve své plnosti a tvořivosti.

6.3

Já jsem ty Jednou z věcí, kterou nám měsíc připomíná, je, že ačkoliv procházíme různými fázemi a pocity rozpolcenosti, ve své podstatě zůstáváme stále celiství.

A nikdy, skutečně nikdy se nás zcela nezřekne světlo zdroje.

Spolu se zmínkou o erótu vyvstalo přirozeně i téma principiálního zjemňování a rozpouštění hranic, splývání a prostupnosti, důvěry a vzájemnosti jako základních předpokladů k jednotě.

V tomto duchu se jedním nestáváme jen fyzickým prostoupením při sexu (maithuna)105 nebo jinou spletí dvou těl, ale zejména vstupem do velmi intim105 Slovo „maithuna“ označuje tantrickou soulož. V konvenčních představách je právě tento aspekt

77

Barbora Hu

7

Meditace jako rozšíření reality, nikoliv útěk odrážíme celé spektrum a učíme se být prostupní a právě v této prostupnosti jsme nezničitelní přicházíš do ticha, anebo ticho přichází k tobě?

Velice zajímavé je téma meditace, která má v těchto ohledech vedle rozvíjeného smyslu k tělesné citlivosti zásadní význam. Na základě své profesní zkušenosti z oblastí jógy a terapie můžu říci, že pro jedince, kteří k meditační rutině přistupují spíše jako k únikovému prostředku z běžné reality, ať z důvodu neuspokojivosti reality nebo různých problémů v ní, kterým se zdráhají postavit, představuje meditační praxe spíše otevřené dveře k odpojení se139 namísto spojení. Meditace je pro ně úlevným zatažením rolet před vnějším světem, což může v mnoha ohledech, obvykle krátkodobě, fungovat odpočinkově i terapeuticky.

Avšak z dlouhodobého hlediska, tedy pokud jejich záměrem není mnišský život v ústraní,140 může taková praxe naopak otevírat nůžky mezi jejich vnitřním světem a tím, který je „venku“.

Takoví lidé často popisují „úspěchy“ ve svém spirituálním počínání, kterým míní hodiny vysezené při meditaci, zkušenost s mnoha učiteli anebo přísnou disciplínu zahrnující pravidelné očisty, brzké vstávání, cvičení a dechové techniky či mantra džapu.141 Ve vnější realitě se však stále cítí velmi frustrovaní anebo 139 Disociací (odpojením se) míním spektrum jevů, které člověka odvádějí od zahlcující, hypoteticky (re)traumatizující, nebezpečné nebo příliš citlivé zkušenosti. V souvislosti se stresem se často dotýká snížení tělesné citlivosti, mentální otupělosti, anebo dokonce amnézie. Pokud by vás dané téma zajímalo podrobněji, vřele doporučuji v češtině dostupné knihy psychologa Petera A. Levina. Disociace je ve své podstatě jednou ze sebezáchovných strategií a nelze tedy zkratkovitě říci, že představuje chybný manévr. Někdy je nevyhnutelnou reakcí, která pomáhá projít krizí, problematické však obvykle bývá, pokud se z této krátkodobé strategie stane dlouhodobý mechanismus přístupu k obtížným situacím.

140 Tímto netvrdím, že mnichy a mnišky v ústraní považuji za únikáře z všednodennosti.

141 Recitace manter.

104

Barbora Hu

jí mají tendenci opovrhovat. V jistém ohledu to působí tak, jako bychom chodili po světě s hlavou otočenou k nebi a zapomněli na to, že přitom stále stojíme nohama na zemi. Pro čtenářovo uklidnění, taková konfrontace s nůžkami rozevřenými mezi harmonií vnitřního a entropií vnějšího světa potká dříve nebo později téměř každého praktikujícího. Jde o silnou a často bolestnou zkušenost, které svědčí nadhled a laskavost k vlastní nedokonalosti. Právě zde se často zapouštějí kořínky pocitu vlastní osamocenosti a vyvrhelství, anebo se naopak rozvíjí ego-trip v podobě dojmu vlastní výjimečnosti.

Jedním z hlavních a zásadních myšlenkových darů, které skýtá tantrická jóga, je neoddělování vnitřního a vnějšího světa. Dokud se vnitřní mír a klid nepřenáší ven, je před námi stále dost práce. V rovině filozofie tantrické jógy se znovu dostáváme k tématu Šivovského vědomí (na úrovni idejí) a energie Šakti (uskutečnění idejí v rovině manifestace). Dalším z důležitých darů ideového systému tantry je pak to, že počítá s nedokonalostí skrývající dokonalost. A to je velká krása i útěcha, před kterou není nutné utíkat

7.1

Psychospirituální krize a duchovní bypassing Fenomén duchovního alibismu, který obvykle přímo anebo nepřímo souvisí s traumatem, má širší rozměr. Jeho obecným názvem je spirituální bypassing.142 Jeden z učitelů, jejichž přítomnosti na své cestě si velmi vážím, je Rob Preece,143 142 Tento termín uvedl do diskurzu v 80. letech 20. století buddhistický učitel a psychoterapeut John Welwood (1943–2019). Jde o velmi zásadní a stále aktuální fenomén, o němž ti, kterých se nejvíce dotýká, obvykle odmítají mluvit. Jedná se o situaci, kdy aspirant spirituální praxe vědomě nebo nevědomě zneužívá určitých konceptů a metafyzických vysvětlení, leckdy vytržených z kontextu, k tomu, aby se nemusel zabývat svými vlastními emocemi, sklony nebo psychickými zraněními.

Jde o jakousi kolektivně sdílenou omluvenku, která znehodnocuje mnohdy důležitá témata. definuje je totiž jako pomíjivá, světská, nízká, a tedy bezvýznamná. Spirituální přemostění má velice často rysy sebeklamu anebo cílené manipulace.

143 Rozhovor s Robem Preecem je na konci knihy.

106

Polibek kobry

8

Oh, Mother!

Země pěstuje to, co nebe uronilo, nečiní nic jiného než bytosti nadané inteligencí.

(Rúmí)

Bohyně Matka spojená s posvátnou úctou k plodnosti země a přírody je kulturní univerzálií s povahou archetypu. Archetypy je možné chápat jako pravzorce univerzální lidské zkušenosti, skrze které vnímáme. Psychiatrička a jungiánsky orientovaná americká psychoanalytička Ann Belfordová Ulanovová155 přiznává archetypům stejnou funkci, jakou mají pro tělo instinkty. Jsou součástí děděného patrimonia lidského pokolení a zároveň i zkušeností individuálně putující duše. Bohyně Matka a mateřsky vnímaná příroda, kterou ztělesňuje, je jedním z nejstarších předobrazů vtištěných do našeho vědomí. Je prastarou představou, která nazírá mateřskou přírodu jako ambivalentní sílu plození, rození a zároveň pohlcující a smrt přinášející kvalitu, která ze tmy (lůna/nevědomí/podsvětí/zásvětí) přináší život na světlo a zároveň jej po smrti znovu absorbuje. Proto byly představy o bohyni Matce a také Matce Zemi odvěce spojeny s kulty plodnosti, posvátnou sexualitou a také přirozenou bázní a respektem ze smrti. Bylo by myslím nešťastnou chybou považovat kulty bohyně Matky za neplodný relikt neolitu,156 za jakousi vzdálenou a překonanou evoluční fázi v dějinách kultury. Představy spojené s bohyní Matkou jsou v globálním měřítku smutně pozapomenutým, avšak zcela esenciálním druhem vztahování se k přírodě, která nás rodí, živí a nakonec znovu pozře. Posvátný respekt i bázeň jsou jaksi namístě.

155 Ann Belfordová Ulanovová (nar. 1938) je profesorkou psychiatrie a náboženství a jungiánskou analytičkou. Zabývá se rolí modlitby, spiritualitou, úzkostmi, agresivitou, sny, identitou a v neposlední řadě právě ženskostí.

156 V tomto období přirozeně dominuje kulturní orientace na zemědělství, na němž stála obživa a životaschopnost celé komunity. Kolem 2. tisíciletí př. n. l. se na vícero místech objevuje zásadní vzmach a pozdější prvenství patriarchální orientace. Velmi zřetelné je to samozřejmě na Předním východě a následně v mediteránu, avšak do stejné vlny spadá i árijská invaze do Indie a již popsaný příběh o střetu duchovního patrimonia původních obyvatel subkontinentu s držiteli véd. Důležitou roli ve vzestupu patriarchální síly sehrál mýtus o hrdinovi, který nabral v konkrétních kulturách řadu podob a který obvykle vítězí nad silou tmy, chaosem neznáma, příslovečnou záplavou velkých vod (nevědomí) či bytostmi, které ji střeží nebo ztělesňují.

113

Barbora Hu

Mateřské bohyně jsou v transkulturní perspektivě vyjádřením archetypu primární síly, spojené s plodností, porodem, výživou, růstem a smrtí. Tato síla představuje dynamiku vzniku a zániku, uzavřenou do cyklu životního mystéria. Diádu života a smrti reprezentuje v mikrokosmu našich těl vztah nádechu a výdechu, souhra dvou hlavních vitálních proudů, které tantrická jóga definuje jako pránu váju a apánu.

Tuto dualitu představuje také bdění a snění a v ženském těle jej navíc symbolizuje i proces mezi ovulací a menstruací. Žena mezi menarché157 a menopauzou prochází v rámci jednoho cyklu tvůrčí fází plodnosti, otevřenosti, ale i nezbytné destrukce. Obdobími přirozené sexuální otevřenosti i na čas snížené sexuální apetence, uzavřenosti a nezřídka i specifické vznětlivosti a emocionální nevypočitatelnosti.

Tyto vlny lze vnímat jako manifestaci tančící prasíly, neodmyslitelně spojené se životem a se smrtí, s ambivalencí mateřské přírody, která udržuje svou neuvěřitelnou potenci obnovy právě díky opakovaným cyklům tvorby a destrukce stejným způsobem, jakým to činí ženské tělo ve své vlastní cyklicitě.

Matka je prvotní zprostředkovatelkou pocitu bezpečí, její lůno představuje výchozí domovinu, kosmos sám o sobě. Následně prostřednictvím svých pachových stop předává matka dítěti jistotu skrze známé a blízké. Pokud je matka ve své roli, poskytuje teplo, klid a výživu. Matka je neodmyslitelným portálem, skrze nějž vstupujeme do základní důvěry, anebo nedůvěry ve fyzický život.158 Matka je také prvotní partnerkou sdíleného bytí, ve smyslu pociťované já rovná se pociťované my, na úrovni prenatální jednoty.

Prvním prožitkem vcelku dramatického narušení tohoto blaženého propojení je obvykle zkušenost porodu, která mnohdy přináší určitou dávku fyziologického i psychologického stresu, pocit oddělenosti a uvědomění si vlastní smrtelnosti. V jistém smyslu může připomínat dojem vyhnání z ráje, pokud je předchozí prenatální zkušenost prožívána dobře.159 Porod je pro matku i dítě klíčovou iniciační zkušeností, silným rituálem přechodu na pomezí života a smrti, a to i v situaci, kdy probíhá naprosto fyziologicky a přirozeně, bez komplikací.

157 První menstruací.

158 Tímto tématem se budu podrobněji zabývat v kapitole věnované archetypu Kálí a první energetické matrici v podobě první čakry múládháry.

159 Zájemcům o více informací o prenatálních imprintech skrze jednotlivé fáze porodu vřele doporučuji práci Stanislava Grofa, který skrze čtyři definované prenatální matrice (BPM 1–4) přináší celou řadu důležitých poznatků a vhledů.

114

Polibek kobry

Příčinou je právě múladhárový depozit kolektivní zkušenosti, která je takovou situací znovu oživena a aktualizována v rovině prožitku.

To je ostatně důvod, proč je pro většinu žen zkušenost porodu velmi transformační, a to na pozitivní úrovni – často dochází k prohloubení respektu k sobě samé skrze přímý kontakt s inteligencí vlastního těla a projevenou silou života v něm. Může se rovněž objevit numinózní160 prožitek kontaktu s mystériem existence jako takové.

Nejedna rodička, včetně mě, popisuje fascinující ponor do světa archetypálních vizí v různých dobách porodních. Tyto vize mohou zahrnovat kontakt se silovými zvířaty, se známými i neznámými předky, s různými manifestacemi přírodní síly v její posvátnosti i agresivním projevu, s anděly a démony, se záhadnými entitami nebo s duchovními průvodci z jiných dimenzí. Některé ženy mi dokonce popisovaly také četné kaleidoskopické vize zahrnující dějinné výjevy z válek, kulturních událostí, sexuálních orgií či prapodivných přírodních rituálů.

Materialistické hledisko bude hledat příčiny pravděpodobně v biochemickém koktejlu ženina organismu i vědomí, jedoucích na maximální obrátky, často navíc manipulovaných podanou medikací.161 Buď jak buď, porodní zkušenost je klíčová. I skrze tyto nelehké prahové zážitky, které mohou být velmi určující, byť se jejich otisk může poměrně rychle vpít do nevědomého pole, kde může zůstat, ale odkud také v určité životní situaci může u matky i dítěte znovu vyvřít na povrch.

Vidím se shora. Na porodním sále kolem mě pobíhají lidé, lékaři i sestry.

Těkají a mě napadne, že vypadají jako neurony v organismu, který usiluje o své zachování. Chvilku cítím, že celé tohle bytí, včetně personálu v rouškách, je teď můj život. Že jsme jedno. Vidím, jak ze mě na zem vytéká světlá krev, a pak vidím také vodu, kterou jeden z pracovníků odnáší v zelené misce poté, co mi mechanicky prorazil plodový vak v naději, že tak komplikace ustoupí. Ta scéna vypadá stejně, jako jsem ji zažila, jen ji vidím z ptačí perspektivy, v mnohem větším detailu a také s mnohem větším klidem. Vnímám, že v prostoru je stres a chaos, pro který lidem padají věci z ruky, a moje vědomí se rozpíná do všech koutů místnosti, jako by každého chtělo zahrnout, prostoupit a uklidnit. V tento

160 Prožitek nezávislý na vědomé vůli, vstup transcendence do prožitku spojeného často s hlubokými emocemi.

161 Americký transpersonální psycholog Ken Wilber (*1949) popisuje řadu situací, kdy byla dokázána vazba mezi podaným anestetikem obsahujícím ketamin (dnes se již v humánní medicíně nevyužívá) a prožitky mimotělní („astrální“) zkušenosti.

115

Polibek kobry

moment vize přichází světlo, jež vypadá jako pavučina, na které se leskne slunce odražené v drobných kapkách rosy. Kolem lehátka, na němž ležím, se shromáždí kruh lidí, kteří se drží za ruce. Personál je nevidí a prochází skrze ně. Jde o ženy, ale i muže různého původu. Jsem uprostřed a pláču dojetím a vděčností, z takové podpory. Najednou promluví indián, který má důležitou roli a nějakým způsobem vede sílu kruhem. Má obrovskou čelenku s pery, orlí nos a pomalovaný obličej. Jeho slova mě překvapí, ale dokonale rozumím smyslu jeho sdělení. Klidným a hlubokým hlasem řekne: „Fuck it, fuck it all.“ Pak kruh předků (tak věc chápu) zmizí a já začnu řvát tak mocně, jak bych nikdy neřekla, že dovedu. Vidím černou pumu, která řevem a drápy chrání sebe i mládě, jež zrovna přivádí někde uprostřed džungle na svět. Je to tak správně! Scénu pak střídá pohled na dvě šelmy, malou a velkou, které se ve své plné síle prohánějí prostorem. Cítím dokončení porodního procesu, který v případě mé zkušenosti ukončila akutní sekce a několik nekonečných hodin na JIP bez možnosti vidět vlastní dítě a ujistit se, že je v pořádku. Vnímám vyjádření zdravé agrese a obrany, které pomohly vyvážit pocit vlastního selhání kvůli neschopnosti obhájit si nějaký ten den navíc před vyvoláním porodu, po jinak zcela bezproblémovém a krásném těhotenství.162 (osobní zápisky z deníku, 2016)

Popsaný zážitek jsem měla na jedné ze seancí holotropního dýchání, zhruba tři roky po porodu. Až tehdy jsem skutečně pocítila, že ze mě spadlo břemeno frustrace a bolesti, a zároveň přišla i silná zkušenost kontaktu s hlubší rovinou ženské sebedůvěry a vnitřní moudrosti. Samozřejmě, své zde udělala léta, odstup, sebepéče a terapeutická práce s tématem. I tak vnímám zcela jasně a nevysvětlitelně, že závěrečnou tečku za daným traumatem udělala síla tepající rytmem věčné matky a jejího zdroje.

Duch hlubiny nikdy neumírá.

To je, co nazýváme tajemnou matkou zrodu.

Branou tajemného zrodu je to, co nazýváme kořenem nebe a země.

Nepřetržitě a bez ustání trvá a působí bez úsilí.

(Tao te ťing) 162 Kritické komplikace způsobila podle lékařské zprávy extrémní reakce mého organismu na podanou látku. Ošetřující lékař tenkrát řekl, že moje tělo přípravek zřejmě „nepřijalo“ dobře.

Patrně nešlo jen o tělo.

117

Polibek kobry

Moje představy o tom, jakou budu matkou, byly vcelku jednobarevné a v mnoha místech poměrně umanuté, plné odosobněných romantizací a vnitřních nároků, spojených s nevědomou snahou kompenzovat si zde to, čeho se mi jako dítěti nedostalo. I tak ve zpětném zrcátku, které často poskytuje podstatně ostřejší vizi, vnímám sama pro sebe dar mateřství jako jednu z nejdůležitějších životních zkoušek a zkušeností, za které jsem ze srdce vděčná. A to i v situacích, kdy se cítím bytostně blíže líté Kálí s mečem v ruce než trpělivé mamince s nezlomně blahosklonným úsměvem na rtech. Mateřství zkrátka beru jako vysokou školu soucitu směrem k druhým i sama k sobě.

Budiž nám útěchou, že i symbolické mateřské bohyně napříč časoprostorem zosobňovaly sílu dvojakosti, pro kterou byly, stejně jako žena z masa a kostí, chápány nejednoznačně. Na jednu takovou, se níž mám v posledních letech osobně-nadosobní vztah, se podíváme v další kapitole.

8.3

Kálí, o síle kostí a krve Jedním z archetypů171 ztělesňujících klíčovou diádu života a smrti je tantrická Kálí,172 obvykle častovaná šaktickým atributem „má“ (matka). Kálí (černá) svým jménem rovněž odkazuje k podstatě času (kála), který bez výjimky stravuje vše, co se dostane do jeho proudu. Nikoliv s cílem škodolibě ničit, nýbrž neustále obnovovat a přetvářet. I proto je Kálí spojena s Šivou, tančícím svůj kosmický tanec vznikání a zanikání v ohnivém kruhu transformace. Kálí je vyjádřením primordiální černi kosmického lůna, z jehož prázdnoty173 se formuje 171 Neoficiálně archetypální. Sama vnímám Kálí archetypálně spíše než symbolicky, principiálně spíše než mytologicky.

172 Atribut „tantrická“ Kálí je zde poněkud vágním, ale rozlišujícím prvkem, který se snaží upozornit na fakt, že zejména v pozdějších vývojových fázích hinduismu docházelo a nadále často dochází k reinterpretaci starších významů a uzpůsobení symbolických vztahů za účelem změny v ideologickém vyznění.

173 V tantrické ikonografii je černé vejce spojeno právě s primordiální silou prázdnoty, prvkem éteru.

125

Barbora Hu

vše projevené, aby se jednou, strávené časem, opět vrátilo do své domoviny, odkud celý proces patrně začne znovu. Kálí je přísnou, nevybíravou a konfrontující silou poznání, jejíž podstatou není zlo, které jí přisoudily některé mladší a účelové interpretace. Je ostrostí nablízko, představovanou zahnutým nožem nebo mečem, jehož ostřím míří k pravé podstatě já, které má být zbaveno všech falešných či pomýlených identifikací.

Je to on, sen toho druhu. Pokaždé když se dostaví, poznám jej podle kvality vnímání. Obtížně se to vysvětluje slovy, ale je to jasný vjem, podobný pociťovanému rozdílu mezi tím, když se díváte na film o přírodě, anebo jste přímo v ní.

V jednom ze snů ze snivé série s Kálí vidím svoje nohy, chvějí se a přitom cítím, jak zatínám svaly na klenbě chodidel a snažím se jimi držet lana jako chameleon.

Jak nahoře, tak dole, napadne mě zase, jako už tolikrát v různých obměnách.

Přijde mi to v dané situaci stejně pošetilé jako podnětné s ohledem na to, že rukama bych se lana snad zvládla držet o něco lépe. Jsem provazochodec, kráčející po laně nataženém nad propastí, která vypadá jako otevřená rodidla. Vlastně mě to neudivuje, je to krásné a syrové. Tělo přírody ve své nahotě, z níž se rodíme a do které padáme. Vpředu, na konci lana přede mnou, vidím temný mrak.

Poznáváme se. Nemá tvář, ale ve vlnění mraku lze rozpoznat ženské tělo s několika rukama. Temným chvěním občas pronikne záblesk, nevím, zda to, co se blýská, jsou zuby, nebo meč. Cítím pach krve a vlhkost. Je to tak vitální! Kálí má obrovskou sílu, je jako černá díra, od které se nelze odvrátit. Pokračuji směrem k ní, je přitažlivá a já nemám na vybranou. Čím blíž se dostávám, tím víc cítím strach i touhu projít skrze ni. Kam, to netuším. Ve snu si vzpomínám na ohromující zážitek s Kálí z dýchání. Něco mě zastaví. Skočit do propasti je tímtéž, jako rozběhnout se Kálí do klína. Netroufám si. Uvědomuji si, že se bojím méně, než nakolik pochybuji o tom, zda si to mohu dovolit. Pochybuji o sobě, o své vlastní síle, o odvaze se za ni postavit. Troufla bych si ale zneuznat sílu Kálí? Přemýšlím ve snu o tom, že Kálí je moje projekce. Proč? Uvědomuji si, že začínám couvat, až vyloženě fyzicky ucítím na zádech mezi lopatkami kontakt s ostřím, co míří k mému srdci.

Slyším ženský hlas, který téměř vždy v takových snech hovoří anglicky, jak říká: „Hey! No step back!“ (ze snového deníku 2019)

Snivá a meditační setkání s Kálí začala zhruba před dvěma lety, ačkoliv intenzivní rendez-vous probíhala v menší četnosti i dříve, avšak zdaleka ne tak napřímo.

126

Polibek kobry

Iniciační roli Kálí a její individuační174 potenciál ctím a cítím po celou dobu jako dobré a přínosné, ačkoliv souvisejí s mnoha nelehkými rovinami, k nimž se v mém životě vztahují.

Aniž bych v zásadě pochybovala o smysluplnosti a hodnotě této vnitřní symbolické projekce odkudsi z hloubek nevědomí, byla jsem více než vděčná, že o ní mohu hovořit s velmi otevřeným a nepředjímajícím jungiánsky orientovaným175 analytikem.

Už jen proto, že nedlouho před zahájením tohoto divokého cyklu snění zemřel můj tibetský učitel, který mě před lety uvedl do praxe jógy snu a problematiky jidamů. Člověk, který svou moudrostí, laskavostí a inteligentním humorem dokázal mé pochybovačné já obvykle věrohodně přesvědčit o tom, že podobné zkušenosti je dobré vnímat spíše jako dar nabízející pozitivní podnícení ke konkrétním integračním úkolům nežli jako projev duševní nepříčetnosti a iracionálního blouznění. Otřepané klišé říkající, že když je student připraven, učitel přichází, a když je skutečně připraven, tak odchází, je mi v tomto směru často smutným povzbuzením.

V pozdějším hinduismu bývá Kálí vnímána zejména skrze svou destruktivitu, pročež se tak trochu zapomíná na její neodmyslitelnou provázanost s aspektem iniciace a zrodu. Ikonografie Kálí typicky zachycuje s rukama plnýma ostrých zbraní, kterými symbolicky utíná a přetíná vše, co brání realizaci, avšak redukovat Kálí na lítého a agresivního démona s povoláním zabíjet by bylo velmi nešťastným uzavřením širšího pole významů, jež symbolicky ztělesňuje.

Zároveň je pravda, že Kálí posloužila některým sektám právě jako symbol pro krvavé, v lepším případě zvířecí oběti.176 174 Termín individuace označuje v jungiánském slova smyslu proces kultivace osobnostní integrity a jejího růstu směrem k bytostnému (pravému) já. Tento termín vnímám v přímé korelaci s procesem stávání se sebou sama (seberealizací) v nejčistší a nejplnější podstatě, který nabízí například tibetská tantra nebo jiné duchovní směry, jež se zabývají transformací podmínění v potenciál a předpokládají, že absolutní poznání je člověku inherentní ( je zvnitřněné) a čeká jen na to, až bude objeveno a realizováno.

175 Archetypální síly vyjádřené božstvy, v nauce tibetské tantry.

176 Největšího věhlasu se v tomto ohledu dostalo heterogenní skupině nazývané zkratkou thagi/ thagiové. Zprvu šlo zřejmě o muslimské kmeny z okolí Dillí, které se živily loupežnictvím a které své řemeslo a některé kultické rysy sdílely s dalšími kmeny, zejména ve střední a severozápadní Indii. Byla pro ně specifická orientace na uctívání Kálí, které jako „dar“ přinášeli uchvácené oběti. Přestože loupeživé gangy byly a budou součástí každé kultury, je velmi pravděpodobné, že mnoho zkazek o indických asasínech, zabíjejících pro krvelačnou bohyni, je spíše výplodem dramatizující romantizace orientalismu, o kterou v čase kolonií nebyla v mnoha rovinách nouze.

Vztah kriminálních živlů k náboženskému uctívání zlověstné podoby božstva je z psychologického hlediska vcelku logický, stejně jako apropriace významu oběti.

127

Barbora Hu

Podobně jako divoké sexuální orgie, na něž bývá konvenčně redukována levoruká tantra, představují děsivé aspekty Kálí pro neseznámené jedince přirozeně ty nejatraktivnější aspekty, protože působí tajemně, dekadentně a skandálně. Pokud si chce čtenář ponechat obraz Kálí jako mordující bestie z Indiana Jonese, nechť tuto kapitolu raději přeskočí, mohl by být zklamaný. Kálí bývá někdy zobrazovaná v podobě, kdy s roztaženýma nohama a exponovanými genitáliemi dává zrod novému životu.

V okamžiku porodu přitom třímá jiné, v symbolické rovině možná totéž, dítě v jedné ze svých paží a druhou se je chystá usmrtit. Věru šokující výjev, na který se není snadné dívat bez pohnutí nebo otřesení, avšak jeho vnitřní zpráva se dotýká nedomyslitelné a surové pravdy, kterou je, že každá matka, jež do světa porodí své dítě, mu spolu s darem života dává automaticky také dar smrti.

V širším slova smyslu, vše, co začíná, jednou skončí, a vše, co končí, předznamenává podle stejné logiky další začátek. Jak bylo popsáno v úvodních kapitolách, v kontextu indické filozofie a jejího pojetí času jsou obě kategorie začátku i konce spojeny ouroboricky.177 Dá se říct, že celá věc nevyznívá zdaleka tak pesimisticky jako v lineárním pojetí času.

Kálí je nahou pravdou nadčasového kontinua, složeného ze vznikání, z trvání a ukončování. Znovu a znovu.

Její tanec na mrtvém těle božského milence178 v tomto ohledu není zdaleka tak šílený. Jde o metaforu, která upozorňuje na neodmyslitelnou provázanost trvale proměnného a pomíjivého s věčně neměnným.

Obě kategorie mají plný význam jen tehdy, pokud o nich uvažujeme dohromady, jako o posvátném páru.

Jiné, realističtější drama kolem bohyně Kálí se týká šaktické tradice zvířecích obětí (zejména koz, ovcí a kuřat), které jsou typičtější pro oblast severovýchodní Indie (přítomné jsou ale i na severozápadě v Rádžasthánu).

Jde o jeden z paradoxů „nenásilného“ hinduismu, který se v tomto případě někdy odvolává na inflaci kmenových věr a kultů, ačkoliv konkrétní zmínky o zvířecím obětování najdeme už ve védských hymnech.

Oběti bohyni Kálí (bali dána) jsou součástí šaktické tradice, nikoliv ale rutinní, spíše velmi okrajovou.

Rituál spočívá v symbolickém nabídnutí obětiny krve v chrámu obětovaného zvířete, jež by nemělo nadměrně trpět.

Proti těmto rituálům spojeným zejména s šaktickými svátky se pravidelně koná mnoho protestů a někteří bráhmani pak uctívačům bohyně Kálí, kteří by ji rádi potěšili čerstvou krví, nabízejí jako moderní alternativu možnost použít rumělkou či kurkumovou pastou nabarvenou dýni.

177 Od slova Ouroboros – had nebo drak pohlcující ústy svůj vlastní ocas – symbol věčné obnovy z počátků a konců.

178 Jde o jedno z klasických zobrazení, kdy Kálí tančí na Šivově mrtvole.

128

Polibek kobry

129

Polibek kobry

9.

Menstruace jako dar, nikoliv prokletí tady jsi moje krev! tmavneš na světle řeko do které nejde vstoupit dvakrát stejně prokletá slino fénixe víno z grálu živote ve výdechu moudrosti ve snění samospáde tady jsi rubíne z kostí nádherná ve své zemitosti!

Jak se to jen stalo, že míza života, která obrozuje a udržuje ve svém proudu důležité memento vztahu zrození a smrti v cyklu spojitého mystéria, vešla v nelibost? Jak se přihodilo, že se menstruační krev stala předmětem doličným, který v nejkrajnější rovině vypovídá o zlověstné síle svých nositelek, jež vyvěrá z jejich hříšné podstaty? Co způsobilo, že se proud života ve své výdechové fázi stal něčím, zač je potřeba se stydět a o čem je vhodné mluvit pouze v opisech, pokud vůbec.188 Proč se tento dar, vnímaný leckde jen jako znepříjemňující slabost, či dokonce nemoc, stal něčím, co je za každou cenu třeba kontrolovat a korigovat a čemu nenechat ani špetku vlivu na život narýsovaný podle plánu. Proudí snad vitalita v pravých úhlech? Menstruační cyklus samozřejmě nezahrnuje jen fázi

188 Ve skvělé knize The Wise Wound (Moudré zranění) uvádějí její autoři Penelope Shuttleová a Peter Redgrove výběr kulturně specifických označení, která symbolicky definují to, jak ženy nazývají svou periodu. Jde o fascinující přehlídku eufemismů s nádechem vtipu, poetiky, smutku i absurdity. Mezi citovanou anglo-americkou nomenklaturou jsou například: krev a písek, špinavá červeň, červený koberec, jízda na bavlněném kole, příjezd babičky, malá sestra, teta od červeného břehu, Bloody Mary, Friedrich Barbarossa, rudý rytíř, červený strážník, anebo dokonce Kristovy slzy. (Shuttleová, Penelope, Redgrove, Peter. The Wise Wound., USA, 2015, s. 52)

137

Barbora Hu

krvácení, ale dělí se do čtyř fází – preovulační, ovulační, premenstruační a menstruační. Čtyři fáze, čtyři roční období – jaro, léto, podzim, zima. Čtyři fáze lunárního cyklu – nov, dorůstání, úplněk, ubývání. Do určité míry se jednotlivé fáze dají propojit také s jungiánským konceptem čtvera poznávacích funkcí vědomí, skrze něž přistupujeme ke světu uvnitř i k jeho projekci vně. K těmto funkcím patří myšlení, emocionálně podbarvené cítění, vnímání a intuice.

V předchozích kapitolách jsme se již dotkli symboliky bílé a červené kvintesence jako dvou vyjádření plodivé potence. Nejde však jen o červené a bílé tiglé (bindu) a jejich vzájemné tvůrčí pnutí v inherentní touze po spojení. Nejde jen o mystický příběh o potenci krve a spermatu, jak jej popisují středověké tantry. Každá žena může v průběhu svého cyklu vnímat přítomnost dvou substancí v podobě bílého (čirého) a červeného fluida – v podobě výměšků kolem ovulace a v čase menstruace. To, co jsme se ale zdárně odnaučily, je schopnost číst sílu v nich obsaženou a uznat ji.

V osvícenství a moderně byl z velké části odklet svět a většinu toho, co je osobité a svébytné, jsme se pokusili objektivizovat, ovládnout, anebo alespoň ponížit tam, kde podmanění nebylo dobře možné. V postmoderně pak ještě přibyl výrazný aspekt v podobě snahy prodat, co se dá. Tedy včetně všeho, co ulehčuje konfrontaci s nepředvídatelností ženského cyklu.

Symbolicky vzato, ke schopnosti dívat se nám přirostly brýle, jejichž optikou jsme schopni nazírat dobré a zlé, aniž dokážeme spatřit obě kvality v jedné věci naráz. To je ostatně jedno z hlavních zaklínadel duality. Zkusili jste se někdy oběma očima dívat druhému člověku zblízka do očí? Jsme schopni upřít pohled vždy jen do jednoho oka. Napravo nebo nalevo, správně anebo špatně, někdy je to užitečné, jindy omezující. Tantrická jóga si pomohla symbolickým obrazem třetího oka jako integrativní síly vhledu, jenž obsahuje moudrost.

Kolik vlastních významů dovedeme nalézt ve dvou proudech síly ženské cyklicity?

Bílá barva úplňku, mateřského mléka, ovulační šťávy či fluida v podobě spermatu je v tantrické ikonografii vnímána spíše ve smyslu benevolence a plodnosti, zatímco červená nebo červenočerná barva krve je vyjádřením vášnivé záludnosti, malevolence anebo smrtonosnosti.

Jak by mohl žít had přeseknutý vedví?

Menstruační krev posloužila jako univerzální předmět mnoha představ a projekcí a téměř žádná kultura k ní nedokázala zůstat zcela chladná a lhostejná.

138

Polibek kobry

11.

Jóga snu a vody snění Mezi žitím a sněním je ještě něco, co je to?

(Antonio Machado)

Uvědomění, že prospíme zhruba čtvrtinu až třetinu života, může být šokující stejně jako nádherné. Mystérium spánku a snění přitom prošlo dlouhou genezí toho, jak bylo a je vnímáno. Od těch nejmaterialističtějších výkladů, zkoumajících mozkové vlny, svalovou aktivitu a hladiny hormonů až po ta psychologicko-spirituální na hranici mystického moře imaginálna, nazývaného někdy jako mare tenebrum, temné moře,241 či představy o cestách duše do vyšších a nižších světů. I tak zůstávají spánek a snění nadále obestřeny mnoha neznámými, což osobně vnímám jako dobrou zprávu. Terra incognita světa snění zůstává do značné míry neznámou krajinou, která nepřestává zvát na cestu za poznáním, což je ve světě reality, skrz na skrz prošité kótami lineárních pořádků racionálního smýšlení, důležitě vyvažujícím prvkem.

Běžím po louce. Je to voda. Ne, je to louka! Voda! Můžu zakopnout a spadnout? Proč se bojím, že si odřu kolena o vodu? Vidím svoje ploutve. Jsem ryba plovoucí trávou. Ryba, co se po probuzení směje. (snový deník, 2013)

I spánek je prahovou zkušeností. Naše těla odpočívají a regenerují a někdy skrze sny doprožívají, nač nebyl v bdění čas a prostor. Někdy je skrze sen zpřístupňováno to, nač není odvaha. Jsou kompostovány prožitky a emoce, řeší se problémy mimo zažité hledisko anebo probíhají přípravy na další dny. Vše se odehrává podle záhadného vnitřního plánu kdesi uvnitř zdánlivé nahodilosti. Těla? Vědomí?

Jak fascinující je představa, že uprostřed rozvířených vod, kde se mísí nejhlubší proudy nevědomí s tancem větru na povrchu hladiny běžného prožívání a záznamů o něm, může existovat jistá logika ve smyslu vnitřního uspořádání

241 Termín odvozuji od díla francouzského filozofa Gastona Bachelarda (1884–1962). Bachelard se zabýval zejména filozofií vědy, epistemologií a poetikou.

183

Polibek kobry

a smyslu. Jung to vyjádřil tak, že uprostřed chaosu je skrytý řád. Sny jsou pozvánkou do neviditelného světa, díky němuž vnímáme lépe svoji nehmotnou mysl, která hmatatelně utváří to, co považujeme za realitu. Jsou výzvou, jak se ze snílků spíše utíkajících anebo sebezáchovně se ukrývajících do fantazií stát vědomým snivcem. Sny nám dávají naprosto zásadní schopnost – žasnout!

Usvědčují nás z tvořivosti i mystické participace.

Zpřístupňují možnost okusit, jaké to je, když nemůžeme předem počítat s předpokládaným významem. Zpružňují nás. věřím že není člověka který by postrádal magickou schopnost prosmýknout se skulinou mezi světy do skryté sítě vnitřních vztahů skrze něž lze v kameni spatřit horu a vprostřed hory slyšet ozvu vlastního srdce Ze svého života bez ustání vytváříme příběh, jenž se vynořuje z vod multidimenzionálního kontinua vědomí a zase se do něj zanořuje. I díky snům se učíme balancovat mezi bezpečnou a důležitou předvídatelností a tím, co nelze tak úplně kontrolovat a je neméně důležitou součástí pléna, tvořícího tresť našeho osobního příběhu.

Když jsem podstupovala lekce vědomého snění v podhůří věčně zasněžených hor, ptala jsem se učitele, do jaké míry je možné vycvičenou luciditou mystérium snu znevážit. „Until you feel, that you’re forcing your lover to love you, than there is nothing left,“242 odpověděl. Uvědomuji si, že pro jakýkoliv druh práce se snovými obsahy je třeba velké pokory tak, aby jemné nebylo znásilněno hrubým, tiché hlasitým, hlučné hlučnějším, nelibé libým, neznámé známým. Jung ve svých memoárech říká: Zažil jsem tehdy okamžik neobyčejné jasnosti, v níž jsem přehlédl svou dosavadní cestu. Pomyslel jsem si: Teď máš klíč k mytologii a máš možnost otevřít všechny brány k nevědomé lidské psýché.

242 Do chvíle, než si uvědomíš, že nutíš svého milého k lásce, pak nezbývá už nic (co by mělo smysl).

185

Barbora Hu

Ráda bych vyzvala čtenáře k jedné drobné poetické revoluci! Napište si každý den či dva jedno slovo, které odráží konkrétní zážitek, pocit, situaci nebo zajímavý detail zkušenosti. Na konci týdne z daných slov bez velkého přemýšlení napište s libovolným využitím dalších slov krátkou báseň. Přečtěte si ji několikrát nahlas a nad jejím vnitřním vyzněním pak chvíli kontemplujte. Učte se nehodnotit estetický dojem napsaného, ale naslouchejte vnitřnímu smyslu, který skrze vaši pozornost touží po vyjádření. Velmi zajímavou a hodnotnou zkušeností je i retrospektivní pohled do vlastní sbírky poetického čití, které v našem nitru formuje život a jež může být vyjádřeno a uznáno, jak si bez pochyby zaslouží.

12

Hadi a draci – o šupinách duše Neustále vznikáme a zanikáme, proč máme takový strach z toho, po čem toužíme?

Každá kultura má svou hadí symboliku, každý člověk, který kulturu tvoří a zároveň je jí utvářen, má svou hadí povahu, a to na mnoha úrovních, už jen proto, že mnohovrstevnatost jedné základní síly bytí odpovídá symbolu hada.

Možná máme tendenci redukovat jej na představu chladnokrevného dravce, který číhá na příhodnou chvíli, aby mohl lstí uchvátit svoji nevinnou kořist a zkrátka přežít, ale v symbolice hada je ukryto mnohem víc. Symbolika hada má osobní i transpersonální rozměr a v obou rovinách navíc vede k poznání, že existuje něco víc než omezená zažitost já, protože jeho základní povahou je přeměna. Had se proplétá všemi kapitolami této knihy, stejně jako různými fázemi individuačního procesu člověka. Na počátku toho mého byl tanec hada a draka, následovaný bílým kosmickým hadem s očima podobnýma zrcadlovému bludišti, kterého vystřídala černá kobra střežící rudý klenot. Had je velvyslancem hlubiny a jeho vzhled, původ i ambivalence po právu vzrušují, fascinují a znepokojují.

208

Podle Junga člověk nemůže dosáhnout celosti oddělením části bytí, nýbrž scelením protikladů. Protiklady jsou nezrušitelné a nepostradatelné předpoklady veškerého duševního života, mezi nimiž je obrovské pnutí i potřebná energie vedoucí ke spojení. Všichni, kdo kdy otevřeli oči a skrze ně svá srdce, aby jimi objali mystérium přírody a existence v ní, pochopili, že řád kontinua je svinutý v cyklech a obnově dané právě vzájemností polarit.

Vnímám, že existují kultury celku, které by se také s určitou nadsázkou daly nazvat kulturami kruhu, přičemž tento symbol poukazuje na jejich vztah k mytickému času, ale také k významu a hodnotám, jež se z něj odvozují. Tyto kultury ctí cykly a spolu s nimi i věčně se navracející a formálně obměňující posvátno.

Hadi a draci jsou zde obvykle nositeli oživující síly, která zasvěcuje a kterou je potřeba pojmout.

Na druhé straně v této představě existují kultury linie orientované na rozdělování a chronologické chápání času, spojené se snahou jej ovládnout a podřídit plánu. Hadi a draci zde nemají dobrou pověst, protože přicházejí jako poslové něčeho, co je nepodmanitelné a obtížně kontrolovatelné, stejně jako duch či duše. V mnoha mýtech jsou vypuzováni do vyhnanství, démonizováni a je třeba jasného hrdiny, který by jim uťal hlavu a pokořil jejich tendenci zvrátit pořádky. Život se svléká z kůže a jako jeho nositelé se tak spolu s ním periodicky obnažujeme až k základní povaze bytí.

Buďte jako sníh, smyjte ze sebe sami sebe.

(Rúmí)

Vrstvu za vrstvou se tak přibližujeme duši, než nás znovu pohltí otevřený chřtán zapomnění, ve kterém kmitá rozeklaný jazyk času a zkušeností v něm zapuštěných. Ty vedou ke snaze napřímit se a dosáhnout výš, stejně jako k touze přeměnit stravující jed v nektar poznání. Jak? Patrně tak, že opakovaně čelíme uštknutím skrze různá podmínění, z nichž odvozujeme svůj potenciál jako sérum vedoucí k ozdravení.

Jsme starci převlečení za děti, prastaří, tisíciletí.

V naší kůži jsou miliony buněk s touto komplexní pamětí.

Pokaždé když čelíme archetypům, čelíme rozpuštění vlastní identity.

(Alejandro Jodorowsky: Psychomagie)

209

Barbora Hu

Zmíněný had i drak jsou odvěkými strážci mytického času. Pohybují se při hranici, která vede k redefinici reálného. I proto vylézají z nepřehledných hloubek nevědomí a jeho řádu tehdy, když je potřeba svléknout kabát a projít nevyhnutelnou sebeaktualizací. Jsou bytostmi pomezí a představují předěl mezi tímto a jinými světy, mezi dnem a nocí, světlem a příšeřím, stejně jako mezi řádem, který platil včera, a tím, který je zde dnes. Představují minulost a její inteligenci v okamžiku přeměny.

Plazí a pudovou povahu bytí, stejně jako archaické posvátno, které se zpřítomňuje a vyzývá k transcendenci již přežitého na cestě k budoucímu teď.

Hadi i draci vystihují povahu základního magického aktu, který spočívá v tom, že když něco končí, něco také začíná. Ztělesňují rovněž skutečnost, v níž jedna významová rovina neodvratně vede k další.

Jsem kdesi vprostřed vesmírné černi.

Není tu zima, je to jako noční koupel v proudu hvězd a prostoru mezi nimi.

Nevznáším se, ale pevně stojím nohama na dlouhé cestě, o které záhy zjišťuji, že je obřím tělem barevného hada.

Jeho kůže září, a vytváří tak kolem klikaté křivky dojem koridoru.

Vnímám, že hadi jsou dva, do sebe zapletení, ale kráčím po těle jen jednoho z nich. Jdu vpřed, dostanu se až na hlavu. Podívám se hadovi do oka, je to oko dravce, má v sobě neúprosnost, ale zároveň mě uklidňuje tím, že mě nijak nesoudí a nepřeměřuje. Není v něm hrozba, jen pravda. (z deníku, záznam z aktivní imaginace 2019)

Vidím svůj odraz, ale rysy tváře jsou matné. Dívám se skrze něj a spatřuji další a další, ještě abstraktnější odrazy já v hadím oku. Je to celé jako série za sebou seřazených diapozitivů, každý zachycuje něco konkrétního, ale jednotlivé detaily nejsou v tomto pohledu rozlišitelné. Moje zažité já by si samozřejmě přálo dohlédnout až na samý konec. Jakmile si tuto touhu uvědomím, had otevře tlamu a spolkne mě. A já se dál měním. (z deníku, záznam z aktivní imaginace, 2019)

Hadí pohyb i přeměna se staly metaforou času, jehož svíjení a rozvíjení udržuje věčnost kontinua. Hado-dračí bytosti stráží moudrost složenou z protikladů, představují sílu, kterou nelze ochočit, jen poznat a uznat. Drak, často 210

Polibek kobry

zpodobňovaný jako okřídlený had, je spojením vzestupnosti a sestupnosti ducha, který se dovede sklonit k hlíně života a zároveň z ní růst směrem k transcendenci. Tuto symboliku nacházíme v tantře i gnózi. Ne náhodou jsou hadi i draci mystickými ochránci pokladu – drahokamu či perly moudrosti. Pokladu, který nelze uchvátit symbolickým zabitím jeho strážců, protože jsou od jeho esenciální povahy zkrátka neoddělitelní. Slovy Carla Gustava Junga: Had je zemitou podstatou člověka, které si není vědom. Jeho povaha se mění podle země a národa, protože tajemné je tím, co mu poskytuje vyživující matka Země. Had má sám o sobě tíhu Země, ale také její proměnlivost a klíčivost, ze které vzniká vše budoucí.279 věčný oheň smrt i život dobře skrytý v mnoha vrstvách vlníš se i napřimuješ, hade ušktneš a uspíš, anebo vyléčíš a probudíš? jak, tentokrát?

279 Jung, Carl Gustav. Červená kniha. Praha: Portál, 2010, s. 177. Had byl pro Junga v Červené knize jedním z klíčových motivů. Na přednášce v semináři analytické psychologie z roku 1925 hovoří o hadovi jako o magickém zvířeti, k němuž je téměř nemožné mít neutrální vztah. Pozornost orientovaná k hadovi je instinktivně druhová, bojí se jej zvířata i lidé, avšak člověka had také fascinuje. Had je skrytý a nebezpečný, ukazuje cestu k pokladu nebo poklad střeží, souvisí tedy s cestou k tomu, co je skryté, jinými slovy za hranicemi bezpečného. Podle Junga vede had do stínů a má tedy funkci animy, vede do hloubky a spojuje to, co je nahoře a dole. Proto je také symbolem moudrosti: svým tichem vyslovuje moudré slovo hlubin. (Parafráze z knihy Umění C. G. Junga.

Praha: Portál, 2019.)

211

Barbora Hu

Aurobindo, nazývají konečnou skutečnost ženským rodem jako „ona“, vůbec tím nechtějí naznačit, že žijící vědomé bytí je ženské podstaty. Bylo by to stejně tak absurdní, jako když se traduje, že Bůh je podstaty mužské. Beztvaré vědomí je stejně tak bezpohlavní, jako je netělesné a bez myšlenek. Nicméně již dávní světci, žijící po mnohá tisíciletí před námi, vypozorovali, že to, co tvoří podstatu vesmíru, se chová jako matka. Manifestuje světy ze své vlastní esence podobné lůnu. Pěstuje život. Tvary, které vytváří, jsou krásné. A když porušíme její zákony, trpělivě nás poopraví. Světci pohlédli na tuto zjevnou činnost nečinného bytí a nazvali ji tím nejkrásnějším a nejzákladnějším sanskrtským slovem: Má.326 (Linda Johnsenová) 327

14.1

Jaká čest být ženou, pokud to není naopak Když jsem poprvé přijela do Indie – vybavena vysokoškolskými poznatky z ranku indologie a kulturní antropologie, poprvé přijela do Indie – měla jsem ve své vnitřní bagáži přibalenou i notnou dávku naděje, že všechny bolavé fenomény týkající se sociální a genderové nerovnosti, o kterých jsem slýchala na univerzitě, zde uvidím v rozředěném světle přeměny. Změny k lepšímu zde samozřejmě jsou a je jich nespočet, stejně jako stále otevřených historických ran, které občas konkrétní sled událostí oživí. Rozpor mezi vnímáním zbožštělé feminity v podobě symbolických šakti, úcty k mateřství a celkovou svobodou žen ve správě vlastního osudu mě ale dráždil dál. Opakovala jsem si co nejpokorněji, že se na věc nemohu dívat hodnotícím hlediskem vlastní kultury. Při rozhovorech s různými ženami jsem se snažila ostřížím zrakem rozlišit přijetí vlastní situace, rezignaci a apatii. Ne vždy se mi dařilo uvěřit, že není problém 326 Matka.

327 Johnsenová, Linda. Dcery bohyně: Svaté ženy Indie. Olomouc: Votobia, 1994, s. 165.

242

Polibek kobry

se zamilovat do rodinou vybraného manžela anebo neřešit principiální rozpor mezi oslavovanou povahou vnitřního mateřského otisku božské šakti a faktickým omezením přístupu k mnoha částem konkrétních rituálů a duchovních praxí. Přiznávám zde jistou dávku osobní podezíravosti a cynismu, vycházející patrně z vědomí traumat na tomto poli uvnitř vlastní kultury a jejího historického přístupu k ženské spiritualitě. Hodně mi zde pomohla vlastní meditační praxe a vědomí, že můžete někomu jeho deklamovanou spokojenost nevěřit, vysvětlit své hledisko a důvody, proč věc vidíte tak, jak ji vidíte. Zároveň však nemáte právo dotyčného přesvědčovat o jeho nespokojenosti, protože ta zde souvisí primárně s vaším osobním vnímáním dané situace. Téma kulturní projekce je stejně ožehavou záležitostí jako téma projekce v osobním poli. Pokud je vědomá a komunikovaná, může podněcovat k hlubší rovině dialogu. Pokud je nepřiznaná či nevědomá, dost věcí komplikuje.

I tak jsem prošla několika frustrujícími zkušenostmi, v rámci nichž jsem vnímala nerovnocenný přístup k ženské spiritualitě, statusové prospěchářství a kolektivně odsouhlasenou povýšenost mužských adeptů a zprostředkovatelů praxe nad ženskými aspirantkami. Bolestivé pro mě vždy bylo to, že se věc děje pod záštitou argumentů týkajících se metafyzických či mytologických opodstatnění.

Vnímat ženu z hlediska duchovního vývoje jako nižší bytost, anebo s nadsázkou řečeno jako muže, který pro karmu minulých zrození deklasoval do ženského těla a usiluje zde o nápravu, pro mě zkrátka bylo a je přes čáru. Je to také jeden z důvodů mého tichého vnitřního rozchodu se dvěma ortodoxněji zaměřenými učiteli.

Když jsem se opakovaně dostala do himálajského podhůří, jehož kulturní klima je silněji spojené s duchem buddhismu, svou verzí importu kašmírského šivaismu, východního šaktismu a kmenových věr, moje stále trochu idealizující srdce zaplesalo. To, co zde popisuji, je zatíženo subjektivitou osobní zkušenosti a z ní odvozeného pochopení. Můj pocit byl a stále ještě je, že do kopců pod sněžnou čelenkou neproniklo tolik oportunistické manipulace základních filozoficko-kosmologických idejí, které jsou následně uplatňovány v praxi. Je však potřeba rozlišovat mezi situací v rámci kléru a mezi běžnými praktikujícími, byť je mezi oběma poli jistá prostupnost. S jemnou pachutí na patře kvůli tomu, co „institucionalizace“ bráhmanismu provedla s jógou a tantrou, jsem se na chvíli upnula k představě, že v buddhistických odnožích učení tomu bude v principu jinak. Z části to tak je, zatímco z té druhé části vůbec ne. Zde nemůžu nevzpomenout na Tenzinův geniální výrok: „Asi je to tak, pakliže to není naopak.“ O tomto 243

Barbora Hu

tématu rozmlouváme také s Robem Preecem na konci této knihy.

Hluboký pocit nelogického přináležení jsem zažívala v McLeod Ganji, městě na úpatí Himálaje, které je důležitým centrem buddhismu, protože zde má své sídlo dalajláma. Můj pobyt v kopci u vodopádu nad tímto silným místem byl spojený s mnoha setkáními, sny a prapodivnými zážitky, jejichž důležitost vnímám a jejichž pochopení odhaluji a kompletuji i po letech. Tato kniha je toho ostatně důkazem.

Jak jsem psala v samostatné kapitole, právě zde jsem se setkala s Tenzinem. Člověkem, kterého jsem nehledala a který přišel stejně překvapivě, jako odešel.

To, co ve mně zanechal, stále roste a zraje navzdory tomu, že naše setkávání byla krátká a dost možná navazující na mnohem delší běh, z mé strany již úspěšně zapomenutý. Mezi Tenzinem a Tenzinem (Jeho Svatostí dalajlámou) panovala shoda nejen ve jméně, ale i v kritickém pohledu na nerovné postavení ženských aspirantek v rámci tibetského buddhismu. Dalajláma v tomto smyslu patří mezi avantgardní duchovní představitele, ale není autokrat. Zažitými pořádky v patriarchálně orientované hierarchii buddhistického kléru není snadné pohnout jen moudrým slovem.

Druhý Tenzin pěstoval zeleninu a staral se o půdu, přičemž říkával, že tato věc má stejně důležitý praktický i symbolický význam. Mluvil o ztělesnění mateřské moudrosti a o naději, kterou světu může nabídnout kultivace těchto v buddhistické optice „feminních“ kvalit, v poli kolektivního vědomí. Nejsem pesimistka, ale mám pocit, že když člověku dáme jakoukoliv ideu, stačí vhodný kontext a učiní z ní za pár mrknutí oka ideologii. Je to lidské a má to mnoho citlivých míst a důsledků, které se přenášejí časem a leckdy se fixují v rámci toho, co je považováno za součást tradice.

Velmi autenticky na mě působí i kniha rozhovorů328 s klíčovými ženskými osobnostmi tibetského buddhismu, těmi domácími i západními, kterou napsala Michaela Haasová.

Jsou zde konkrétní osudy mnišek, které praxi zasvětily dekády svého života, žily v ústraní, věnovaly se studiu súter v originále, veřejné službě, přesto však nemohly být v mnoha případech plně ordinovány, na rozdíl od adeptů mužského pohlaví činících totéž.

Některé z nich329 se cíleně věnují snaze podpořit hrstku ženských klášterů a podílet se na nápravě politováníhodné skutečnosti, že se mnoha mniškám 328 Haas, Michaela. Moc a síla dákiní. Praha: One Woman Press, 2019.

329 Např. Karma Lekshe Tsomo (1944).

244

Polibek kobry

nedostává adekvátního vzdělání. To udržuje leckdy zničující nerovnováhu mezi ekonomickými rozdíly v podpoře mužských a ženských lamaserií, protože buddhisté věří v myšlenku zásluh. Přispívání a podpora klášterů s ordinovanými mnichy je stále jaksi záslužnější než podpora hrstky nevzdělaných mnišek, které mají přístup k omezenému množství praxí, jejichž vnitřní povaze mnohdy hlouběji nerozumějí, protože nemají jak.

Dá se říct, že dualita má svůj specifický smysl pro humor. Tak jako západní poptávka po východních mystériích vede v mnoha ohledech k obsahovým redukcím a zploštění, dá se na druhé straně vnímat i pozitivní trend, konkrétně ve smyslu ze Západu jdoucí a sílící výzvy vystavit některé zkostnatělé a mechanicky udržované části původní tradice uvážlivé revizi. Na západní impulzy se pak leckdy i v dobrém učí reagovat na domácí půdě.

Závěrem této kapitoly cítím potřebu připomenout, že vystavení problematických či nefunkčních míst kritice je někdy nepříjemnou a důležitou součástí procesu obnovy, avšak kritika sama o sobě ještě nutně nepřináší řešení. Jsem přesvědčena o tom, že zvyková podstata přemýšlení, tvořící kostru konkrétních paradigmat, má stejnou povahu na osobní i na kolektivní úrovni. Otázka tedy je, jak přerůst zvyk. Jsem si téměř jistá, že skrze popření ani pouhé označení domnělého viníka to není možné. Věřím v proces pochopení, ochotu naslouchat a ochotu vystavit to, co bylo dosud vnímáno jako pevné, křehkosti přeměny v adekvátním prostředí podpory. Věřím ve statečnou a soucitnou revizi osobních i kolektivních postojů, které mohou postupně vytvářet novou, vědomější a zdravější zvykovou strukturu. Podobně jako když had svlékne starou kůži. A je myslím dobré vnímat, že i takový proces se děje ve fázích.

245

Barbora Hu

14.2

Dákiní se sněžnou čelenkou: Yeshe Tsogyal a Machig Labdrön 330

Nejsem odbornicí na kulturní prostředí Tibetu, i tak si dovolím představit dvě u nás ne až tak známé, a přesto významné ženské postavy tibetské provenience, které mají důležitý, nejen symbolický vliv. První je žena z masa a kostí, jež se stala legendou.331 Podle některých je světicí, přímou ženskou emanací tathághaty332 Lóčany333, podle jiných lidským ztělesněním síly dákiní Vadžrajóginí či poslem soucitné moudrosti.334 Buď jak buď, historický i symbolický význam Yeshe Tsogyal je nemalý. Životopisná fakta i barvité legendy dokazující její mimořádné nadání jsou v řadě detailů styčné s těmi, které najdeme v biografii prince Siddhárty Gautamy z rodu Šákjů, později zvaného Buddha.335 Příběh Yeshe Tsogyal lze vnímat z mnoha hledisek. Můžeme o ní uvažovat jako o historické postavě, symbolickém charakteru, anebo její příběh vnímat čistě psychologicky.

V jistém slova smyslu se ale všechny možné roviny vlastně prolínají.

Yeshe Tsogyal proslula nejen jako partnerka a studentka „z lotosu zrozeného“ mistra Padmasambhavy,336 ale rovněž jako ženská mistryně učení oddanosti, lásky a prvotní moudrosti. Je nazývána „matkou těch, kteří zvítězili“ či „oceánem poznání“.337 Je popsána poměrně četná plejáda jejích pozdějších inkarnací v postavách duchovních adeptek a učitelek. Většina životopisných

330 Tibetská vlastní jména Yeshe Tsogyal a Machig Labdrön ponechávám v mezinárodní variantě přepisu, většina titulů pojednávajících o životě a díle těchto mistryň je k dostání v angličtině.

331 Tedy, pakliže jí nebyla od začátku. Jako u řady dalších legendami opředených duchovních učitelů je otázkou, nakolik šlo o konkrétní historickou osobnost a nakolik o symbolickou personu.

332 Slovem „tathágata“ Buddha často označoval sám sebe, namísto zájmena „já“. Význam slova „tathágata“ je přeneseně řečeno „ten, který je nad vším přicházením a odcházením (pomíjivostí)“.

333 Primordiální Buddha, představující prapůvodní prázdnotu.

334 Analogií je slovo „posel“ (řec. angelos, žid. malak).

335 Na mysli mám například známý příběh o Buddhovi, kterému se zželelo hladovějící tygřice s mláďaty, jimž hrozila smrt. Buddha tak nabídl (princip dány – bezpodmínečného daru) v nejhlubším soucitu a odevzdanosti své vlastní tělo. Yeshe Tsogyal dostává v zemi dákiní úkol přinést jako obětinu hlavu mrtvého tygra a prožívá stejnou situaci, ve které nakonec vyvíjí stejný postoj jako Siddhárta.

336 Padmasambhava, známý také jako Guru Rimpočche, byl klíčovou postavou tibetského tantrického buddhismu, který do Tibetu v 8. století importoval z Indie. Jeho rodištěm měla být legendární Udjána, obvykle lokalizovaná do dnešního Kašmíru.

337 Jde o doslovný význam jména.

246

Polibek kobry

údajů princezny z Kcharchenu zasazuje její život mezi léta 757–817, tedy do údobí, ve kterém se v Tibetu etaboval buddhismus a mísil se zde s lokálními duchovními tradicemi, pro něž byly typické prvky magického myšlení, šamanismu a animismu.

Yeshe Tsogyal se narodila v Tsogyal Latso do urozené rodiny, což samo o sobě bylo jistou determinantou osudu, který měla jako princezna naplnit. Legendy hovoří o řadě významných znamení napovídajících o tom, že karmické předurčení zrozenkyně mělo nabrat podstatně jiný směr. Díky svému postavení a příslušnosti se musela opakovaně vypořádávat s tlakem vlastní rodiny v souvislosti s domluveným sňatkem s politickou konotací a přesahem do mocenských pletich dvorských úředníků. Svou rodinou byla z tohoto důvodu zavržena. Přála si obhájit právo na vlastní život, a tak byla nakonec nucena na dvanáct let odejít do vyhnanství, kde podle spisů nadále čelila mnoha útrapám, počínaje nedostatkem výživy přes nemoci a jiné hrozby z tohoto i jiných světů.

Když s nimi promluvím ostrým slovem, nijak je nevystraším, když požádám však s klidem, budou mě jen ignorovat.338 (Yeshe Tsogyal)

Indický princ z Bhidžary, který měl být potomkem rodu Šákjů,339 spatřoval ve své vyvolené mnohem víc než jen profánní krásu a vhodně ztělesněnou strategii vedoucí k akvizici důležitého mocenského vlivu nad tibetským územím. Nedal se odmítnout jen jednou a za Yeshe Tsogyal měl údajně putovat i v čase jejího vyhnanství, do kraje nehostinných hor, spolu s obřím šikem slonů, zdatnými vojevůdci, arzenálem vybraných klenotů a srdcem naplněným toužebnou nadějí i tvrdým odhodláním dovézt Yeshe za každou cenu zpět.

Ve svých dopisech340 princi používá Yeshe Tsogyal velmi květnatou mluvu, která dává vyznít vnitřní vášni, upřímnosti i odhodlání naplnit svůj osud jinou cestou, než slibuje ta po boku panovníka.

Zdravím Tě, princi, potomku Šákjů, Buddhova rodu. Nektar tvé dobrotivosti prýští jako horská bystřina. Tvé tělo má rysy dokonalosti, jíž lze jen těžko 338 Kunga, Drime. Yeshe Tsogyal – The Autobiography of the Great Wisdom Queen. USA, Snow Lion Boulder, 2017, s. 87.

339 Buddhův rod.

340 Kunga, Drime: Yeshe Tsogyal – The Autobiography of the Great Wisdom Queen. USA, Snow Lion Boulder, 2017, s. 80–81.

247

Barbora Hu

odolat, a sladký tvůj hlas nese se napříč širou krajinou. Jaké by to jen bylo provdat se za takto probuzeného hrdinu, jakým bezpochyby jsi. Miluji Tě a je pro mne jen obtížně zvládnutelné vnímat nás dva odděleně. Tato princezna však je oddána jen duchovní stezce (učení). Budu praktikovat meditační klid v daleké pustině odlehlého údolí, oděná v hadrech potrhaných na cáry. V pozici pokory budu v živlech hledat podporu pro svůj meditační klid. Nemám touhy po jídle ani pití, jen po kultivaci meditačního prožitku, horka a blaženosti uvnitř svého klidu. Palác, dvůr a vše předmětné je jako kouzelný trik, iluze či snění.

Hledám ústraní, v jistotě absolutní pomíjivosti všeho. V tomto životě s tebou nebudu spojena jako tvá manželka, kdežto v tom příštím se shledáme v říši podstaty.341 (Yeshe Tsogyal)

V čase vyhnanství se Yeshe Tsogyal zjevuje dákiní, ostatně jako mnoha jiným buddhistickým mistrům. Provádí ji vizemi bájné Udjány,342 kam se nakonec Yeshe odebere s Padmasambhavou. Ten vstupuje na scénu ve chvíli jejího nejhlubšího zoufalství a krajní odevzdanosti, kdy jí, spoutané řetězy, hrozí, že bude po dlouhých askezích násilně odvezena do paláce a proti své vůli provdána. Zde se Yeshe Tsogyal kajícně obrací k Buddhovi prvotní prázdnoty, nešťastná ze své karmy, jež ji provází mnohačetnými utrpeními. Z lotosu zrozený ji informuje, že přichází z Indie, kde má své žáky od západu až na východ. Yeshe je osvobozena, přičemž texty uvádějí, že se oba v mžiku ocitají jinde, dokonce povětřím odlétají do místa zvaného Samyé Chimpu. O zázraky v biografii Yeshe Tsogyal vskutku není nouze.

Fascinující je, že ač biografické dílo líčí mnoho pozoruhodných úkazů,343 které od počátku života Yeshe Tsogyal poukazují na její mimořádnost, ona sama dlouho pochybuje o vlastní karmické bezúhonnosti, když hovoří o tom, jaké je to narodit se do špatného těla, doby a rodiny. Tutéž notu drží i po čas prvotních rozprav s Padmasambhavou, po všech útrapách v odříkání, když formuluje následující: 341 Dharmakája – zářivá podstata zářivé prázdnoty, absolutno, energie bez formy.

342 Udjána (angl. Oddiyana) je považována za zřídlo tanter a místo zrození mnoha bájných mistrů. Jak již bylo řečeno, mnozí badatelé tuto mytickou zem lokalizují do dnešního Kašmíru (severozápad Indie a východní část Pákistánu), nedaleko jezera Kutra v oblasti Svát.

343 Yeshe se rodí do rodiny mající devět dětí. Měsíc po jejím početí měla matka snít živé sny o bílých, modrých, červených, zelených a žlutých dákiních. Již v jedenácti letech prý Yeshe dokázala přeříkat složité tantrické texty, které jí nikdo nevštípil.

248

Rozhovory V mnohoznačnosti vnímám příležitost a v inspiraci zase otevřené hranice poznání, které ducha rozvíjejí, namísto toho, aby jej tvarovaly do předpřipravené formy.

S tímto pocitem píši tuto knihu a z tohoto důvodu jsem se také rozhodla zařadit do ní čtyři rozhovory s inspirativními lidmi, se kterými jsem měla to štěstí se v uplynulých letech setkat.

Každý z nich ztělesňuje jedinečnou osobní zkušenost s životním pohybem a směřováním duše v proudu jedné cesty, rozvětvené do mnoha směrů.

Barbora Hu

Rozhovor první Duch si vane, kam chce (Terezie Dubinová, PhD.) Terezie Dubinová vystudovala kulturologii a hebraistiku na FF UK. Terezie vyučovala biblickou hebrejštinu na Husitské teologické fakultě UK, pracovala v Centru humanitární pomoci, orientované na ukrajinské občany českého původu postižené černobylskou katastrofou, a také jako učitelka češtiny a vlastivědy v české evangelické vesnici Bohemka u Oděsy. Spoluzaložila společnost Baševi, o. p. s., pečující o synagogu a židovský hřbitov v Jičíně, připravuje kulturní programy a akce s židovskou tematikou pro školy. Pracovala také jako správkyně synagogy Turnov, je spoluautorkou knihy Židé na Turnovsku (2010, spolu s Pavlem Jakubcem), autorkou e-booku Jak učit o holokaustu. V roce 2007 obhájila disertaci na téma Ženský prvek v interpretaci hebrejských, biblických a pobiblických komentářů, knižní podoba disertace vyšla pod názvem Ženy v Bibli, ženy dnes, v rámci Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze (2008).

Od roku 2012 je na volné noze a věnuje se přednáškám a seminářům na téma židovství, ženství a ženské spirituality, věnuje se také astroterapii.

Roku 2013 jí vyšla skvělá kniha Kořeny ženské spirituality: Návrat a transformace starověké moudrosti, vydaná následně v reedici v roce 2018 v nakladatelství Zlatý květ, v roce 2020 kniha Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci.

Mezi své nejvýraznější povahové rysy řadí pomalost. Miluje toulání/bloudění přírodou, horké léto, svou rodinu a přátele, kočku, dobré a prosté jídlo, spánek.

Z původního vykročení na cestu perspektivní akademičky se Terezie díky životní krizi ponořila do neobjevených hlubin potlačeného ženství, božství a jejich spojení, aniž by se zříkala mužské polarity, jejích kvalit či hodnot. Terezie ctí kořeny evropské spirituality a podporuje volání po tom, růst z nich nerozdělujícím, ale rozdělené propojujícím způsobem. (www.oheladom.cz)

Před začátkem našeho rozhovoru jste zmínila, že toho jako národ máme s Izraelci na úrovni kolektivního sebepojímání překvapivě mnoho společného.

260

Polibek kobry

Zároveň, ať se nám to líbí, anebo ne, jsme součástí židovsko-křesťanského kulturního narativu, byť jej dnes nežijeme, alespoň v majoritní společnosti, tradiční formou, která by pronikala do každodenní rutiny.

Zajímalo by mě, co v nás v tomto ohledu podle vašeho názoru nejsilněji přežívá z hlediska témat, která ovlivňují vnímání ženství. Vzato velmi zeširoka, od tématu tělesnosti a sexuality přes ženskou roli v životě až po přístup k žité dimenzi spirituality? Židovství i křesťanství nastavily určité vnitřní vzorce pojetí světa. Tedy, jak ho vnímáme, jak k němu přistupujeme a jak se v něm chováme. V současné době jako bychom naráželi na hranice těchto vzorců, a je tudíž potřeba si je zvědomit.

Zeptat se, co z jejich rámce je ještě životaschopné a podpůrné ve svobodném rozvoji a co omezující, co je třeba s poděkováním odložit.

Máme zde univerzální transformaci, která prostupuje každým kolektivem, přičemž každý kolektiv nese svá vlastní témata k přeměně. V židovsko-křesťanském poli se dotýkáme určitých limitů.

Moje kamarádka šamanka říká, že největším úkolem judaismu je nyní překonání energie křivdy, pro křesťanství je to pak překonání energie viny. Pro islám je takovým úkolem překonání energie kolem konceptu cti. Tyhle zažité vzorce nás brzdí a je třeba jít dál. Židovská energie mi v jistém smyslu přijde o něco vstřícnější a přátelštější k ženám, než jak je tomu v křesťanství, a to z několika důvodů.

Jednak proto, že židovství nerozštěpilo Boha. Bůh je zde světlo i temnota, dobro i zlo, je Jedním, nezobrazitelným a nepojmenovatelným. Tím zde zůstala otevřená pomyslná vrátka ke kosmickému pojetí božství, které nikoho nevylučuje a k němuž se dnes vracíme.

Díky tomu nenastal ani rozštěp těla, duše a ducha. V mužském patriarchálním modu, zvláště v křesťanské Evropě, se však židovství k tomuto rozdělení také přiklonilo a spolu s tím potlačilo tělo, což mělo přirozeně vliv i na ženy.

Nikdy ale v tak vyhrocené podobě, jako tomu bylo v křesťanství a jeho pohledu na tělo coby „nástroj ďábla“ a na ženy jako hříšné dcery Eviny.

Tohle jsou velmi těžké vzorce, které nás ovlivňují dodnes. Proto bych řekla, že co se týče přijímání hodnot vystupujících z nového paradigmatu, to mají dnešní židovské ženy jednodušší.

Co se křesťanství týče, jsem schopna navnímat poselství Ježíše a Máří Magdaleny. Před dvěma tisíci lety to mělo být něčím, co mohlo posunout paradigma dál, a navýšit tak vibrační úroveň vědomí.

261

Barbora Hu

Ježíš byl židovský učenec a fakt, že si ze všech směrů a učení vybral to, jemuž dominuje láska a soucítění, chápu jako zásadní zprávu, která měla zaznít v kolektivním poli. Pro mě osobně není vůbec žádných pochyb o tom, ze Máří Magdaléna byla jeho partnerkou, už jen proto, že judaismus neznal a dodnes nezná celibát. Jako třicetiletý Žid v celibátu by Ježíš byl naprostou historickou anomálií. Součástí jeho poselství lásky tak dozajista byla i láska mezi mužem a ženou, toho, co může zprostředkovat a zároveň generovat v rámci celého kolektivu. Poselství o tom, že láska dovede léčit svým světlem, což je v tomto duchu také funkcí posvátné sexuality.

Tohle poselství však bylo z mého pohledu mocenským establishmentem zneužito, omezeno a svázáno.

Některé obsahy byly dokonce vyloučeny natolik, že dva tisíce let přežívaly v undergroundu. Ti, kdo je nesli, hodně trpěli, ať už je řeč o mužských zasvěcencích, jejichž duše se vracely, či magdalénských kněžkách a jejich návratech.

Pokládám si otázku, proč si to vědomí takto vybralo, a napadá mě, že možná z toho důvodu, abychom věděli, kudy cesta zkrátka nevede, abychom si prakticky ověřili, že vytěsněním a potlačením k plnosti nedojdeme.

Kdysi jsem dělala rozhovor s jedním z našich nejlepších religionistů, s odborníkem na řecké hermetické texty Radkem Chlupem, a ten měl krásný příměr.

Když srovnával řecké náboženství a křesťanství, dospěl k metafoře, ve které je řecké náboženství džunglí, v níž může růst všechno a vše zde má svůj význam.

Kdežto křesťanství je zahrádka, vymezená a oplocená, odkud se plevele vyhazují. Na jednu stranu je toto zúžení a omezení pro spoustu lidí nápomocné, protože tak nemusejí řešit svoje hranice. Když je cesta jasně definovaná, nevyžaduje tolik samostatného myšlení, což dodnes mnoha lidem naprosto vyhovuje.

Problém je, že svět není jen taková zahrádka. Svět se do ní snaží prorůstat, a když to necháme probíhat zcela bez zásahu, za rok dva je zahrádka znovu džunglí.

Otázka tedy je, zda se naučíme pracovat se strachem a s pochopením, že svět je i džunglí obsahující věci, které se nám nelíbí, a možná stejně jako Židé to, co se nám nelíbí – tzv. „temnotu“ –, kultivovat.

Zde je obrovský paradigmatický rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím. To židovské je silně inkluzivní a pluralistické, zatímco křesťanství se silně opírá o kategorie plus/mínus, buď/anebo, dobro/zlo, světlo/temnota.

Proto je přijetí mnohoznačnosti pro křesťanství takovou výzvou.

Když bych to měla shrnout a vztáhnout na ženská témata, první výzvu představuje scelení těla, duše a ducha.

262

Polibek kobry

Druhou výzvou je osvobození se z kategorického myšlení „buď/anebo“ a připuštění si varianty „oboje a navíc“. Přijmout to, že důležitým rysem reality je tato flexibilita.

Co se týče životní síly, pokud bych měla vybrat nějaký biblický verš, který platí absolutně, bylo by to: Duch si vane, kam chce.

Pokud bychom vše chtěli vtěsnat do zmíněné zahrádky, znamenalo by to, že musíme dříve nebo později, a to třeba i s dobrým úmyslem, začít používat násilí.

Historie nabídla mnoho svědectví, kdy kvůli přesně takovému „dobrému úmyslu“ umíraly tisíce lidí.

Můžete říci něco k této nové spiritualitě?

Můžu vám k tomu něco říct třeba z astroterapeutického pohledu, neboť této disciplíně se věnuji.

Je velmi zajímavé, že vládcem nové spirituality je Saturn, který vládne Kozorohu a v podstatě má energii ohraničování a struktury.

Saturn vládne času, je strážcem hranic, strážcem řádu, pravidel a zákonů.

Můžeme se ptát, jak to jde s novým paradigmatem dohromady, protože to, co se v jeho rámci děje, je přece snahou osvobodit se od starých a zkostnatělých saturnských systémů. Ty jsou natolik konzervativní, že neumožňují dětem nové doby, aby se v jejich rámci radostně učily, nenechají je svobodně dýchat.

Genialita věci však spočívá v tom, že Saturn je zároveň energií země, hmoty.

Nová spiritualita je o propojení ducha a hmoty!

Staré paradigma vypráví o rozštěpení ducha a hmoty, přičemž hmota zastupuje to, co nás zde svazuje a poutá k „slzavému údolí země“, a to pravé má přijít, až když se duch osvobodí a dojde nebe.

Najednou ale dáváme tomu pozemskému, stvořené realitě, novou hodnotu.

To je saturnská realita. V novém řádu vidíme, že krásně funguje, když je pružná.

Když jsme v rámci astroterapeutického výcviku pracovali s tímto tématem v meditacích, tak se zde starý Saturn jevil jako beton, zatímco ten nový jako plazma, jako hmota, která je nejen pružná, ale i průsvitná, což ji činí prostupnou pro světlo, ducha, lásku. Je zde propustnost. Tahle symbolika dává smysl.

Setkávám se s tím, že řada tzv. duchovních lidí řád a priori odmítá a snaží se z něj uniknout. To ale není řešení. Jednou se duševně rozhodli pro inkarnaci sem na Zemi, do fyzického těla, a to má své nároky. Stejně tak lidská společnost a její struktura a systém.

263

Barbora Hu

Vrátila bych se na chvilku k metafoře zahrádky jako potřeby ohraničení, kterým se snažíme svět zpřehlednit. Když učím o čakrovém systému, používám stejný obraz k pochopení funkce a zároveň limitů třetí čakry a ega na osobní i kolektivní úrovni.

Tato vývojová matrice přináší přirozenou potřebu vymezení se, řádu a předvídatelnosti, moci, vůle a kontroly. Může zásadně omezovat, pokud není flexibilní a aktualizovaná, pokud nereflektuje mnohoznačnost, například v rámci stejné strategie jiných zahrádek.

Ráda bych se zeptala na obraz rajské zahrady, Edenu, na téma rozštěpení stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Ano, strom poznání dobrého a zlého je biblickou novinkou. Je patrné, že se před nějakými třemi tisíci lety odehrála revoluce, která zrála notný čas. V předchozích mytických textech byl vždy jen jeden strom – a to strom života.

Ten představoval bohyni. Dokonce i pozdější ikonografie navazuje v principu na tu původní, představující strom bohyně. Například dva kozorozi, kteří jej podepírají a představují doplnění mužského prvku. Bohyně byla tou, kdo rodí, dává život a koho je potřeba uctívat. Revoluce spočívala v tom, že se najednou objevuje nebo odštěpuje další strom.

Ve středověkých alchymistických spisech je zahrada Eden často zobrazována jako kruhový prostor, je mytickým obrazem celistvosti, úplnosti. Vyjadřuje jednotu božství, ve které se původně nachází spolu s Bohem i člověk.

Tedy ten oboupohlavní člověk. Slovo „Adam“ je odvozené od slova „adamá“ ve významu „hlína, červená země“. Adam jako první člověk byl původně oboupohlavní bytostí, v počátcích se nehrálo na dualitu.

Bible říká: Učiňme člověka dle našeho obrazu. Říká tedy, že jsme nějakým způsobem podobni Bohu, mystériem však zůstává, jakým způsobem. Proto se v judaismu nezobrazuje Bůh, ale ani člověk.

Protože i zobrazení člověka v konkrétní podobě by na jisté úrovni definovalo konkrétním způsobem Boha.

Dobrodružství objevování pak přichází s dualitou, díky níž se Adam rozděluje na muže a ženu, na dvě polarity. To je opuštěním boží jednoty tak, aby tito dva lidé mohli dojít k samostatnému poznávání lidské mysli.

To symbolizuje strom poznání dobrého a zlého. Jakmile do hry vstupuje mysl, která potřebuje kategorizaci, je zde dobro a zlo.

Je to vlastně trochu ironie, věc má v jistém smyslu charakter symbolu třinácté komnaty, který se objevuje v pohádkách. Protože jakmile se mezi dovoleným 264

Polibek kobry

vyznačí to zapovězené, je jasné, co se stane! Vystavět na této věci koncept viny je absurdní.

Země je výcvikovým prostorem pro dualitu. Tedy, teď to možná přestává být plně funkční, protože se živé planetě Zemi zvyšuje vibrační potence a od určité úrovně se to, co označujeme jako „zlo“, už patrně neudrží. Tenhle pohled některých duchovních učitelů se mnou rezonuje.

Oddělení stromů každopádně vnímám jako součást lidské zkušenosti učení se svobodě.

Tomu, co obnáší žít ve světě, ve kterém se pohybujeme mezi dvěma póly a neustále přitom hledáme střed.

To byla ostatně práce kněžek, zasvěcovatelek, šamanů a kněží. Posláním pracovníků světla je udržovat rovnováhu.

Když jsme u tématu rozštěpení, které je třeba na cestě k jednotě zvědomit a pochopit, jak lze v již rozpólované dualitě chápat rozštěpení Evy a Lilith? Každá z nich je spojena s konkrétními atributy a ty jsou specificky hodnoceny. Proč se oddělily a co tvoří dohromady?

Mám pocit, že samotné rozdělení pomáhá pochopení. Problém v té dichotomii nastává právě s nástupem hodnocení. To je například velmi dobře vidět na vývoji menstruačního tabu v judaismu. Menstruační tabu je samo o sobě kulturní univerzálií, která má svůj hluboký smysl.

Nikoliv ve významu, že na menstruující ženě je něco opovrženíhodného.

I v judaismu se původně jednalo o status čistá/nečistá, vycházející z kněžského konceptu rituální čistoty a nečistoty. Tito kněží se snažili přiblížit božství, a jelikož byla menstruace něčím záhadným a velice tělesným, tak byla zkrátka zařazena do konceptu nečistého. Protože Bůh je ale jeden, zahrnuje jak čisté, tak nečisté.

Jeden z mých nejoblíbenějších veršů v Bibli je: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Izajáš 45:7) Bere tím zodpovědnost za vše stvořené. Problém nastává tehdy, když nejsme schopni ve vědomí udržet skutečnost, že do božího pléna spadá i temný pól.

V moment, kdy začnou náboženský pohled na svět ale ovládat patriarchální mocenské struktury, které mají jaksi v popisu práce vzít si sílu od podmaněného, tak samozřejmě vnímají velmi negativně vše, co se vymyká kontrole.

A to je mimo jiné síla Lilith – síla přírody. Lilith je přírodní bytost, lil 265

Barbora Hu

znamená vítr. Jak lze ovládnout vítr? Nejde to!

Tento prastarý lidský strach, vyplývající z vědomí nemožnosti ovládnout takové síly, je zde personifikován. Promítl se do odmítání temného a divokého.

To je ostatně linka, která myslím prostupuje celým lineárně orientovaným myšlením. Tedy legitimizovat situaci, ve které je do nevědomí vytěsněno anebo alespoň symbolicky posláno do vyhnanství to, co se vymyká představě správnosti, anebo to, co svou povahou jakkoliv brání jejímu dosažení.

Ano. Jakmile je zde vůle obhájit hierarchickou, pyramidální strukturu, kde jedno ovládá druhé, protože se vnímá jako vyšší, tak cokoliv, co z řádu vybočuje, je potřeba zcela logicky deklasovat. Řeknu vám příklad, který je pro mne jedním z důkazů, proč je temnota součástí božství.

Pokud uvážíme, že je zde něco jako přírodní výběr, pak by adaptační mechanismus měl dříve nebo později pochopit, že temný aspekt, vytěsňovaný každou generací, patrně nemá smysl.

Každá generace jej ale ztělesňuje specifickým způsobem, stále dokola.

Bylinkářky, porodní báby, ženy psankyně, ty všechny věděly, že jsou v kontaktu s něčím, zač budou znovu stíhány a usvědčovány z tmářství. Generaci za generací.

Vědí, že musejí být na svém místě, protože bez nich by zde nebyla úplnost a systém by zkolaboval.

To je pro mě důkazem, že temnota patří k tvůrčím silám, které nežijí podle adaptačních mechanismů řídících se výlučným aspektem výhodnosti.

Mám obrovskou úctu ke všem duším, které na sebe tyto role, spojené s nesením temnoty, leckdy označované jako zlo, berou.

Moje kamarádka Hana Blochová říká, že vzít na sebe dobro je obrovská zodpovědnost, protože víte, že tím pádem někdo jiný na Zemi musí vzít zodpovědnost za to tzv. zlo, aby se síly vyrovnaly.

Já sama jsem šest let pracovala v druhé nejtěžší věznici v Česku a je nutno říci, že to, s čím se v takovém místě člověk setká, není černobílé. Není to často jednoznačné a zlo se umí ukrývat na jiném místě, než kde se zdánlivě projevuje.

Součástí našeho vypořádávání se s Evou a Lilith, jinými slovy s poddajnou a divokou částí v nás, je opět velmi osobní cesta každé ženy.

Já například pozoruji, že v dnešní době v jistém smyslu přebírá roli psankyně Eva. Že si ženy libují v temném a destruktivním aspektu Lilith, neberou za něj ale žádnou odpovědnost a skutečně ničí, jako Kálí.

266

Polibek kobry

Je třeba pochopit, že tato energie (Lilith anebo Kálí) je součástí procesu, nejedná se o konečný stav, definitivní status ve smyslu – „takhle to má být“.

Ano, je potřeba vnímat, že i zmíněná Kálí je ve své podstatě ouroborická. Je to matka Kálí, ta, která rodí a ničí, nemá pouze destruktivní aspekt. Ten je zase spíše něčím jako redukcí původní plnosti, něčím, co z ní bylo uděláno proto, aby její původní ambivalence byla jednoznačnější. Souvisí to s mnohoznačností, o které jste mluvila v souvislosti se starým židovstvím. Je snazší označit zlo, pokud jej oddělíme od dobra, definovat nepřítele, pokud mu upřeme přátelskou potenci.

Jistě, s Lilith je to podobné. Ve středověkých rukopisech je právě Lilith oním hadem, který Evě podává jablko, má ženskou hlavu a jablko nese ve svých ústech.

To je hluboce symbolické, protože k proměně, kterou jsme všichni potřebovali a která vedla přes zmíněnou třináctou komnatu, vlastně pomohla Lilith, přestože za to byla posléze tolik perzekvovaná.

Je třeba vnímat ji jako transformační potenci. Zaseknutí se v ní je však často znovu aktem ega. A pokud je řeč o Evě, její ženská poddajnost je dnes mnohdy opovrhována, ale zároveň představuje část, kterou potřebujeme integrovat, například pro mateřství, kde je často potřeba ustoupit vlastní individualitě, jejímiž hranicemi proniká nový život, za který máme zodpovědnost.

Všímám si, že u žen, které mají traumata z Eviny transgenerační poddajnosti, je otevření se této kvalitě velmi náročnou zkouškou. Přečtou si o Lilith a oči jim září rebelstvím, ale chybí jim pochopení věci v kontextu celosti.

Ano, vnímám to stejně, tedy že v podstatě může jít o smysluplnou sympatii ke konkrétní nenaplněné kvalitě, která sama o sobě může mít kompletační potenciál. Avšak je potřeba rozeznat zdroj, z něhož vyvěrá, aby její přijetí nebylo bezvýhradně řízeno ze stinného pole.

K tomu mě ještě napadá otázka týkající se plodu ze stromu poznání, podaného hadem anebo hadem v podobě Lilith.

Je zde určitá analogie s mýtem o antické Persefoně, která při svém únosu do podsvětí snědla pár zrnek granátového jablka, pročež jako by pojala část podsvětní říše za svou a díky této integraci nadále přináležela do onoho světa, do kterého se musí periodicky vracet a nemůže se ho jednoduše zříct?

267

Barbora Hu

Je to tak. Hebrejský originál navíc skutečně uvádí termín „plod“ bez konkrétní specifikace. Zažitá interpretace, že jde o jablko, je právě klasickým křesťanským, teologickým výkladem, vycházejícím z blízkosti latinských slov „malum“ (zlo) a „melum“ ( jablko).

Původní plod je darem matky země, stejně jako je Adam tím, kdo je stvořen z hlíny. Je zde prvotní spojitost se spirituální bytostí země, která se z následných náboženských narativů vytrácí.

Je zajímavé, že jste zmínila Persefonu, protože i v tomto mýtu se země otevře a pohltí ji, jako by na jejím únosu trochu spolupracovala. Stejně jako v jistém smyslu spolupracuje na překročení zákazu Evou.

Lze to vnímat jako náznak skutečnosti, že země si ponechává základ transformační zkušenosti, byť v podstatě nejde o nic příjemného.

Když se člověk snaží energeticky navnímat něco jako vývoj lidstva, chápe, že někde musí být respektována svobodná vůle.

Známe to ostatně i ze svého života a situací, kdy máme pocit dobře nastavených a žitých pořádků, které by si bylo možné konečně začít nějak užívat, ale najednou jako by na nějaké úrovni, snad shůry, proběhlo rozhodnutí, že v této rovině bylo pochopeno dost a je třeba přistoupit k další lekci. To bývá dosti náročný proces!

V jistém smyslu s tím ale lidský kolektiv musí souhlasit, a to je pozoruhodné.

A jelikož byl člověk původně stvořen z Gaii, země je zde stále účastna.

Daný plod bych proto primárně vnímala jako dar země, z níž jsme stvořeni, a zároveň i jako její spoluúčast v procesu přeměny.

Je třeba říct, že v současnosti se nacházíme v situaci, kdy je zde více rovin zkušeností, včetně těch, které nepocházejí z Gaii, anebo se od ní svým vědomím odchýlily. Každopádně nás to volá zpět na zem.

Otvírá se kosmická linka, už jen protože spousta dětí, které se nyní rodí, jsou zde třeba úplně poprvé, můžeme jim říkat hvězdné děti, bytosti, které mají jiné vzpomínky než jen vzpomínky na Gaiu. Ale stále jsme tu, obdařeni fyzickými těly tvořenými z prvků, z nichž je tvořeno i tělo Gaii.

Vrátila bych se ještě na začátek. Zmiňovala jste posvátnou sexualitu v kontextu zcela přirozeného vztahu Ježíše Krista, jako Boha v člověku, a Máří Magdalény. Co posvátná sexualita v tomto vztahu znamená, co skýtá?

Vnímám danou věc skrze propojení energetických center při takovém fyzickém spojení. To muselo generovat velmi silné pole s potencí realitu utvářet, 268

Polibek kobry

ale i léčit. Mám moc ráda text, který se jmenuje Magdalenian Manuscript. Je to channelingové dílo, které má silnou vazbu na Egypt. Takové praxe tu byly běžné.

Zde je potřeba říci, že existuje silné spojení mezi spiritualitou Egypta a Židy.

Byť v náboženské verzi příběhu udělali Židé Egypťanům v jistém smyslu totéž, co jim následně bylo provedeno křesťany. Tedy, jednoduše řečeno, něco jako akt poplivání vlastního otce.

Náboženský narativ vypráví o vítězství židovských mágů nad egyptskými, totéž se pak v jiných obrysech přenáší do vztahu křesťansko-židovského.

To samozřejmě zakládá problémy, protože systém drží pohromadě tehdy, pokud uzná, že stojí na ramenou předků.

Egypťané dosáhli vynikajících výsledků v práci s energií. Centrum, které ji nejvíce generovalo, byl solar plexus,353 otázka síly, moci, což je od okamžiku jejího zneužití ostatně také vedlo k záhubě.

Myslím, že spojení Ježíše s Máří Magdalénou mělo tento rozměr – práce s energií, ve smyslu kundaliní, černá a zlatá podél páteře, spojení dvou hadů.

Alchymistický proces osvícení stínů světlem, který vypaluje strusku osobností muže a ženy. Když to vztáhneme do osobní roviny, je to zároveň přesně ten moment, kdy většina lidí z partnerství utíká. Partnerská intimita totiž odhalí osvětlením stíny a projekce obou partnerů. Jedná se však o obrovský dar, protože se v takovou chvíli sami o sobě dozvídáme věci, které bychom nepoznali a které by jinak nebyly osvícené světlem poznání.

Díky posvátné sexualitě dochází k propojení světla a stínu. Domnívám se, že toto byl ten původní smysl – vidět póly, propojit je a integrovat.

Znám ženy, které bývaly kněžkami ve spojení například s vojevůdci a společenskými leadry proto, aby jim zprostředkovaly kontakt se silami života a s bohyní, aby přílišným uplatňováním moci nebo jednostranné síly nebyla překročena rovnováha.

To je velmi zajímavé. Do určité míry věc koreluje s původní symbolickou i praktickou rolí jóginí, dákiní, které potkáváme v buddhistických i hinduistických větvích tantry. Ty byly zasvěcovatelkami duchovních aspirantů, které hnací sílu poznání, představovanou stravující vášní ducha, ztělesňovaly a uváděly do přímého kontaktu s touto povahou. Napadá mě tady ještě určitá analogie se středobodem tantricko-jógové mapy jemnohmotného těla.

353 Třetí čakra manipúra.

269

Barbora Hu

Tento středobod představuje centrální kanál sušumna, kterým psychicko-energetická potence svinuté (hadí) síly kundaliní může vystoupat ze svého útočiště v hlubině, směrem k transcendentální a neduální bráně sahasráry.

Centrální kanál se však do plné prostupnosti otevírá až ve chvíli, kdy dojde k vyvážení dvou polaritních proudů, které jej obtáčejí. Těmi jsou ida a pingala, asociované s vlastnostmi měsíčního a slunečního archetypu, světlý a stinný proud.

Když se ale ještě na okamžik vrátím k symbolu stromu života, který je obdařen kořeny i korunou a jejich vzájemnou provázaností, napadá mě symbolika hada spočívajícího dole u kořenů a křídel ptáka dlícího v koruně. Podobnou symboliku lze nalézt také ve zmíněné ikonografii tantricko-jógové energetiky. Oč jde?

V křesťanském kontextu se toto zobrazení objevuje poměrně málo, protože jde o předkřesťanskou, a dokonce předžidovskou ikonografii, mající kořeny v babylonském mýtu. Odkazuje na strom, který obývá právě Lilith. Jde o plutonský anebo také štíří princip, který jako by říkal: Zemři a znovu se zroď. Jedná se o symbolický výraz přeměny pudové síly u kořene v příslovečnou svobodu sokola nebo orla. Tato štíří energie je schopna unést temnotu a transformovat ji. Ukazuje na ochotu pojmout a přeměnit pudové, stinné aspekty. Had je přijat, ale mění se v ptáka schopného roztáhnout křídla božské svobody. Pudy tak už neovládají skrytě, ze stínu, ale stín je integrován a přeměněn.

Je však třeba říci, že i židovství v sobě obsahovalo tento druh transformativní práce nijak nevylučující tělo.

Je to krásně vidět třeba na kabalistickém stromu života a sefírách, který je velmi podobný čakrovému systému.

Bohužel věc byla zatlačena do pole mysticismu, té nejhlubší ezoteriky, přístupné jen někomu, a my tak máme pocit, že naše kulturní kořeny nic takového neobsahují. Ostatně i koncept reinkarnace byl součástí křesťanství až do 6. století a zůstal v kabale. Není to import.

Myslím, že kdo by kdykoliv vnímal přírodu a její povahu, musel k reinkarnačním představám přirozeně dojít. Jako bychom dnes potřebovali ocenit to, co bylo z vlastní kultury vytěsněno, připomínkou odjinud, kde se věc zachovala.

270

Polibek kobry

Možná jde o zápletku příběhu na téma pozitivní kulturní projekce. Doufejme, že bude mít dobrý konec v podobě integrace chybějícího.

Já mám pocit, že tím, že se nacházíme v kulturně-náboženském prostoru, v němž je pro nás snazší vidět jeho korumpované části a historické bolesti, je zároveň také jednodušší idealizovat si vzdálenější a redukovat na pozitivní to, co neznáme až tak dobře. Já sama jsem si takové malování narůžovo zažila v kontextu jógy, hinduismu i buddhismu, než mi došlo, že jde o moji vlastní projekci vycházející z vědomí jizev domácí tradice a nedostatečného poznání té idealizované.

Ano, problém je, že tyto obsahy v rámci židovsko-křesťanské tradice skutečně není snadné najít. Často narážíme jen na teologické fráze a neprůlomná tvrzení, která zastiňují a odvádějí. Na druhou stranu i tohle sbírání ze všech stran a propojování je dost možná jedním z rysů nové spirituality.

Tedy možnost nahrazovat zraněné části a mrtvé vzorce zdroji, v nichž je ještě cítit život.

Ano, kabalistický strom života a sefíry jsou velmi blízké tantricko-jógové představě čaker jako jistých vývojových stupňů vědomí/duše, lidské sebedefinice a zkušenosti.

U kořene centrálního kanálu (kmene) je múládhára, přinášející výzvu obejmutí pudové podstaty, kolektivního nevědomí, sebezáchovné živočišnosti i strachu z nejistoty. Zde spí had, který má být probuzen a vyslán na cestu vedoucí k plnosti, na níž musí projít vnitřní transformací v každém centru, spojeném navíc s konkrétní živlovou kvalitou. V koruně, respektive těsně pod ní, je na úrovni šesté čakry (třetího oka) scelující princip integrální moudrosti.

Tato čakra je často zobrazována jako kruh s dvěma okvětními plátky, které připomínají otevřená křídla. Tvoří strop duality a zároveň bránu k esenciální jednotě korunní čakry sahasráry.

Když už je řeč o příbuzné povaze různých podobenství a zároveň o čakrách, ráda bych se zeptala na Leviathana.

V poli druhé čakry svádhišthány, která je spojena s vodním archetypem a v symbolické rovině představuje vstup do temnějších vod (pod)vědomí, je často umístěna Makara. Někdy je toto slovo překládáno jako krokodýl, ale v kontextu svádhišthány jde o záhadnou vodní démonickou bytost, která střeží její hlubiny a dary. Můžete prosím říci něco o Leviathanovi?

271

Barbora Hu

Mezi těmi podobenstvími bude určitě spojení. Leviathan má také různé podoby. Může být příšerou, která způsobuje chaos, vlnobití a nekontrolovatelnost mořských vod jako symbol přírodního chaosu. Je strážcem hlubin. Hospodin zároveň disponuje takovou silou, která jej dovede zkrotit, nebo dokonce zabít.

Bůh tady zastupuje řád.

Interpretací je celá řada. V jedné z nich je Leviathan zabit a jeho mrtvé, rozkládající se tělo v hlubině se stává příčinou typického zápachu mořské vody. V jiných variantách jsou tyto bytosti dokonce dvě, Leviathan-samec a Leviathan­ samice, přičemž jejich nekontrolovatelná sexualita způsobuje bouře a vlnobití.

Zároveň se objevuje i mýtus, ve kterém je Leviathan zachován poté, co je Bohem za účelem sjednání řádu zabit. Je zde proklamována jeho důležitost. Čeká na konec dní, což je eufemismus, vyjadřující konec eonu a spolu s ním i změnu paradigmatu, kterou symbolizuje příchod mesiáše. Zajímavé je, že se zde uvádí, že po jeho příchodu budou moudří a spravedliví hodovat na jeho těle. Věc je fascinující a připomíná zvyky, při kterých příslušníci nativních kultur pojedli z těla zabitého nepřítele, aby tímto rituálním aktem mohli jeho pojmout za svou.

Je to také pozoruhodný příklad židovské ambivalence vztahu k pravidlům a zároveň velké schopnosti mnohé pojmout a pluralisticky integrovat.

Vazba je zde každopádně zřejmá.

Poslední otázka. Mluvila jste o posvátné sexualitě v kontextu vztahu Máří Magdalény a Ježíše. O její transformativní síle a následně překrouceném poselství lásky, světla a léčivé síly z propojení, kterou generuje. Mohla byste na závěr prosím říci něco o Písni písní, která má velmi erotickou podobu?

Při práci s lidmi, u kterých vnímám velké bloky a bolesti, Píseň písní často používám. Zpívám její verše, jako: Polož si mě na srdce, jako pečeť, jako pečeť na své rámě, vždyť silná jako smrt je láska… Obsahuje velmi silné sdělení, které v poli člověka často odvádí léčivou práci. Píseň písní byla jednou z knih, o které se rabíni nejvíce dohadovali, zda ji mají přijmout do celku posvátných textů.

Nakonec byla přijata pod podmínkou, že neznamená to, co vlastně znamená, a že se jedná pouze o alegorii vztahu Izraele a Boha. Totéž pak učinili křesťané, když danou alegorii jen promítli do vztahu Ježíše a církve. Píseň písní spadá do žánru erotické svatební poezie, to byl ve starověku velmi rozšířený žánr.

V hebrejském originále obsahuje navíc slova, která jinde v Bibli nenajdete.

272

Knihy pro váš dobrý život.

Vyhledáváme témata, o kterých se bude mluvit: slow fashion, barefoot, minimalismus, potravinová bezpečnost, péče o tělo a duši, udržitelnost, klimatická zodpovědnost, nepodmíněný základní příjem. Věříme v osobní zodpovědnost, ať při vydávání knih nebo v přístupu k společnosti a k planetě.

Naše Jógová řada přináší kvalitní, obsáhlé učebnice směrů zaměřených na rozvoj těla i duše ( jóga, ájurvéda, čchi-kung, shiatsu).

Naše Východní řada se zaměřuje na současnou, živou spiritualitu.

Tituly reagují na vynořující se témata a potřeby společnosti: ekologickou a společenskou krizi, udržitelnost, regenerativní kultury, minimalismus, potravinovou bezpečnost, orientaci v dnešním složitém světě, aktivní naději, psychologickou a spirituální podporu současného člověka.

Nakladatelství Alferia je součástí Nakladatelského domu Grada.

Sledujte nás na sociálních sítích!

Facebook / Instagram / Pinterest / YouTube www.alferia.cz

Barbora Hu Polibek kobry Ženský aspekt v józe a tantře Ilustrace Kateřina Žočková Grafický design a sazba Marcela Vorlíčková Jazyková redakce Ivana Šelešovská Korektura Zuzana Šťastná Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Počet stran 304 První vydání, Praha 2021 Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 8085. publikaci Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a.s.

ISBN 978-80-271-1742-0

Polibek kobry čtenáře zve na exkurz do ženské spirituality. Sleduje její vývoj v józe a tantře, s přesa­h em do domácího kontextu euroamerické kultury.

Tato inspirativní kniha o ženském principu a jeho proměnách se dotýká citlivou cestou témat jako: – tělesnost jako zdroj sebepoznání – menstruace jako dar a tabu – světlo a stín mateřství – dechová potence – erós a ženská sexualita – kreativní vyjádření ženskosti – kontakt s primární silou – chaos a řád v cykličnosti Kniha Polibek kobry jako bonus obsahuje rozhovory s zajímavými osobnostmi, které se věnují cestě ženy. Čekají na vás: Emma Balnavesová z Austrálie (učitelka tradiční praxe z linie náthské tantry), Rob Preece z Anglie (učitel buddhistické tantry a jungovsky orientovaný terapeut), Terezie Dubinová (kulturoložka a hebraistka zabývající se ženskou spiritualitou), Toko-pa Turner z Kanady (lektorka, „porodní bába psýché“, autorka knihy Přináležení, zabývající se vztahem k Zemi, zármutkem a transformací) a Alita Zaurak (astroložka).

Barbora Hu vystudovala indologii a kulturologii na FF UK, studium sebe sama považuje za neukončený proces. Přes půlku svého života se věnuje józe, po šest let provozovala vlastní jógové studio. Je autorkou pěti knih pro dospělé a děti, věnuje se publicistice na téma jógy, sebepoznání a osobního rozvoje.

Vede lekce, semináře a kurzy pro veřejnost, i terapeuticky zaměřené sese.

Je matkou syna Tadeáše. https://www.barborahu-yoga.cz/

CZK 490 EUR 20,79

9 788027

117420

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 Tel.: 234 264 401 E-mail: alferia@grada.cz www.alferia.cz