Toko-pa Turner: Přináležení — ukázka by Nakladatelství Alferia

Přináležení Rozpomínání se na domov

Toko-pa Turner

Přináležení

Rozpomínání se na domov

Toko-pa Turner

Obsah Kapitola první

Něco vyššího 13 Kapitola druhá

Počátky odcizení 19 Kapitola třetí

Matka ničitelka 31 Kapitola čtvrtá

Falešné přináležení 43 Kapitola pátá

Vnitřní sňatek 53 Kapitola šestá

Iniciace vyhnanstvím 63 Kapitola sedmá

Život v symbolech 75 Kapitola osmá

Putování tvořivou divočinou 83 Kapitola devátá

Temní hosté 97 Kapitola desátá

Bolest jako posvátný spojenec 119

Kapitola jedenáctá

Posvátná touha 129 Kapitola dvanáctá

Dovednosti přináležení 143 Kapitola třináctá

Ruční tvorba života 149 Kapitola čtrnáctá

Snášet potěšení 163 Kapitola patnáctá

Zvoucí přítomnost 175 Kapitola šestnáctá

Studnice příběhů a linie písní 187 Kapitola sedmnáctá

Pěstování společenství 199 Kapitola osmnáctá

Vzájemnost s přírodou 215 Kapitola devatenáctá

Uzavření 223 Použité zdroje 229 Poznámka autorky 237

Pro rebely a ztroskotance, černé ovce a vyděděnce. Pro uprchlíky, siroty, obětní beránky a podivíny. Pro vykořeněné, opuštěné, vylučované a neviditelné. Kéž s rostoucí barvitostí rozpoznáte, že víte, co víte. Kéž se vzdáte své poslušnosti vůči pocitům bezcennosti, poddajnosti a váhání. Kéž naleznete vůli být nesympatičtí a přitom být bezvýhradně milováni. Kéž odoláte neoprávněným projekcím druhých lidí a kéž svůj nesouhlas dokážete sdělit s přesností a ušlechtilostí. Kéž zříte, s dokonalou jasností přírody, jež vás prostupuje, že váš hlas je nejenom nutný, nýbrž zoufale potřebný, abychom zpěvem rozmotali stávající zmatek. Kéž cítíte dostatek opory, podpory, prolínání a ujištění, až sebe a své dary nabídnete světu. Kéž s jistotou víte, že i když stojíte sami, nejste osamělí.

S láskou, Toko-pa

Kapitola první Něco vyššího

o tohoto světa náležíte. Do tohoto okamžiku, na toto místo, kde již stojíte, něco vyššího vás sem přivedlo. S hybnou silou dlouhé linie přeživších jste svázáni. Od jejich dobré smrti, následované novými životy a příhodami lásky, jež byla jejich semínkem, se váš příběh tkal. Při divokém jásotu přírody jste v souladu. Počasím všech ročních období a neviditelnými posvátnými sklony byl váš život formován. A přesto, jako tolik z nás, můžete cítit bolest života ochuzeného o přináležení. Je mnoho cest, jak osiřet. Doslova, ze strany rodiče neschopného se o vás postarat, nebo ze strany druhých, kteří nedbali pochopit vaše dary. Ze strany Systému, jenž vyžaduje loajalitu, avšak zaprodává vaši jedinečnost. Nebo ze strany historie, která vás v důsledku nesnášenlivosti či války proměnila v uprchlíka. Sirotky z nás však činí také kultura, která vyzdvihováním určitých hodnot popírá jiné a nutí nás přitom odštěpit ony nežádoucí části nás samých. A to je možná nejhorší způsob osiření ze všech, jelikož představuje opuštění, na kterém neseme spoluvinu. S tímto málem, aniž bychom rozpoznali, odkud odevšud jsme se vytratili, musíme nastoupit svou cestu. Musíme začít od nepřítomnosti – z touhy, která možná nebude nikdy naplněna – a následovat ji hluboko do srdce vyhnanství, abychom objevili, co (a jestli vůbec něco), lze vytvořit z ničeho. Abychom osiřelý život proměnili v nalezence. Ačkoliv přináležení vládne mnohému, málokdy se o něm otevřeně hovoří. Stejně jako u žalu, smrti a nedostatečnosti jsme přesvědčováni, že cítit nepřináležení je ostuda, jež má zůstat vskrytu. Velkou ironií je, že moderní kulturu zaplavila epidemie odcizení, avšak tolik z nás se ve své nepřináležitosti cítí osamoceno, jako by všichni ostatní byli zasvěceni do toho onoho, z čeho jsme pouze my jediní vyděděni. A mlčet o vlastní zkušenosti odcizení je z velké části to, co mu umožňuje přetrvávat. Žijeme v době rozdělenosti, kdy jsou po celém světě na vzestupu rasismus, sexismus, xenofobie a jiné systémové formy „zjinačování“. Nikdy předtím jsme na hranicích neznamenávali tak zemětřesné vlny migrace lidí jako dnes. A nároky 14

usazování a integrace jsou rozmanité a složité, a to i po několik generací. Nyní se nacházíme v bodě důležitého přechodu, vymezené zmatečnými hranicemi politiky, třídy, genderu a rasy. Svým tichým způsobem je přináležení ústředním tématem rozhovorů naší doby. Touha přináležet, nepochybně jedna z nejvlivnějších motivaci mého vlastního života, formovala můj život z velké části nevědomými způsoby, dokud mě nakonec nechytla za pačesy a nevtáhla do svých děsivých rozměrů. Tato kniha je cestopisem iniciace trvající celé roky a vedoucí zdánlivě nekonečným počtem bran, při jejichž průchodu bylo třeba odložit něco mně drahého. A tak vám píši nikoliv jako odbornice na přináležení, nýbrž jako sirotek, který musel objevit, že je třeba ztratit ještě mnohem více, bude moct být nalezen. Přináležení má mnoho různých forem. První, která přijde na mysl, je pocit příslušnosti k nějakému společenství nebo místu. Pro mnoho z nás však touha přináležet začíná ve vlastní rodině. Pak je zde touha sdílet důvěrnou blízkost s jiným člověkem, v útočišti vztahu, a touha po přináležitosti v životním směřování či povolání. Je zde také duchovní touha patřit k určitému souboru zvyklostí či tradic, touha znát vědění předků a účastnit se jej. A bolestná touha přináležet vlastnímu tělu, ačkoliv si ani nemusíme všimnout, jak moc nás toto odtržení od těla ovlivňuje. Jsou i jemnější způsoby přináležení – jako ty, které musíme nakonec stvořit svým vlastním příběhem, a dary, jimž bylo dáno v této souvislosti vzniknout. A v širším pohledu je zde i přináležitost k samotné zemi, kterou všichni cítíme (nebo necítíme) ve svém srdci. Nakonec přichází ono velké přináležení, jež je nejzamlženější a nejvytrvalejší ze všech, touha přináležet „něčemu vyššímu“, co dává našemu životu smysl.

Živoucí most V severovýchodní části Indie, v horách Méghálaje, proměňují letní monzuny místní řeky v divoké a nevyzpytatelné veletoky, které nelze přebrodit. Před staletími našli vesničané důmyslné řešení. Vysázeli na březích určitý druh fíkovníku a jeho splétané kořeny jemně a trpělivě směrovali přes řeku, až se uchytily na opačné straně. Tímto pomalým spojováním a proplétáním kořenů vesničané vytvořili odolný živoucí most, který dokáže odolat záplavám letních dešťů. Jde však o práci, již nelze dokončit za života jednoho člověka, a proto bylo třeba znalosti splétání a péče o kořeny předávat mladším generacím, které je udržují při životě a podílí se na dnes ohromující síti kořenových mostů v méghálajských údolích.1 Podíváme-li se na živoucí most jako na metaforu přináležení, můžeme si představit, že jsme uvízli na jednom břehu nebezpečné řeky a toužíme se napojit 15

Kapitola druhá Počátky odcizení

ako u mnoha jiných lidí, vzešla má cesta za přináležením ze semínka odcizení. Vzpomínám si na častou scénu u jídelního stolu, kdy jsem se cítila ublíženě a s očima plnýma slz jsem utekla nahoru do svého pokoje a zoufale jsem si přála, aby za mnou máma přišla a s láskou mě přiměla znovu přináležet. Ale ona se nikdy neobjevila. Místo toho jsem se vyplížila zpátky na schody nad kuchyní a tajně poslouchala, jak rodina pokračuje v jídle beze mě, a v břiše mi kručelo hlady. Každý má svou vlastní verzi trucovny, ale v nejhlubším smyslu právě toto trucování znamená cítit se mimo okruh přináležení. Je to mučivé přesvědčení, že vás nikdo nepotřebuje, že vás život považuje za zbytečné. Když vás nikam nezvou, potvrzuje to vaše nejhorší obavy a tlačí vás to stále hlouběji do vyhnanství, a dokonce až k chladnému vábení smrti. Obrazně řečeno jsem v trucovně za svůj život strávila mnoho let: hladověla jsem po lásce, prahla po tom být mezi hledanými, přála si, aby mě někdo přivolal zpátky k přináležení. A když útěk od stolu nestačil k tomu, abych své rodině chyběla, mé odchody se prodlužovaly, zacházely stále dál, až to jednou bylo navždy. V devíti letech jsem našla dům k demolici a chtěla se tam zabydlet. Za malými dveřmi zatlučenými prkny, která jsem vypáčila, byla malá místnůstka. Celé týdny jsem po ulicích sháněla věci, jež by mohly oživit mou zašlou, rozpadající se skrýš. Našla jsem koště a vymetla část sutin, vyplížila se z domova s něčím na zub a kreslila obrázky, kterými jsem zdobila zdi. Stačilo mi i pár kousků rozbitého nábytku, a chvíli jsem si dokonce hrála na to, že jsem skutečně odešla z domova. Tento raný impulz mohl být prvním znamením, že něco uvnitř mě se chtělo odloučit, odlišit od původní rodiny. Přes zchátralost mého nového příbytku a nebezpečí mě lákalo vytvořit si nové já. Svůj vlastní život. Samozřejmě jsem byla moc malá, abych se sama o sebe postarala, a když se soumrakem pronikla do domu tma, zdráhavě jsem se vrátila domů, kde si celou dobu ani nevšimli, že jsem byla pryč. Když lidé slyší, že jsem vyrůstala v súfijském ášramu, rozzáří se jim oči. Těžko si dokážu představit, jak exotický obrázek to musí být pro někoho s tradičnější 20

výchovou. Jako bych jim najednou začala dávat nový smysl, když si vybaví vířící derviše a poezii Rúmího a Džibrána. A pravdou je, že pro mé mladé srdce byl život v komunitě oddaných, kde byly hudba, modlitby a poezie běžnou součástí dne, krátkou dobou přináležení. Ale stejně jako jiné duchovní komunity, vrhala i tato svůj temný stín. Osmnáct pokojů v domě bylo naplněno přechodnými hosty, avšak navzdory působivé velikosti to mělo velmi daleko k luxusu. Byl to starý nájemní dům ve vykřičené čtvrti Montrealu, kde netopýři škrábali o zdi a rovnou přede dveřmi se procházeli dealeři drog a prostitutky. Byli jsme hodně chudí a o velkou část zařízení jsme se museli dělit s dalšími lidmi. Vzpomínám si na jednu quebeckou lezavou zimu, kdy nám odpojili topení a všichni jsme se krčili u jednoho ohně. Jako dítěti mi však nic z toho nevadilo. Vždycky tu byl někdo zajímavý – muzikanti, umělci, bohémové a intelektuálové – a každé léto jsme se přesouvali do jógového ášramu v pohoří Laurentidy, kde hostovali učitelé jako třeba súfijský mistr Pir Vilayat Inayat Khan. Nejraději vzpomínám na hudbu. Súfijské písně jsou směsicí hindského, sanskrtského a arabského vyznání Milovanému. Vzývání k otevření srdce, vyjádření touhy po návratu do posvátné rákosiny, odkud vzešel i lidský rákos. Neustále jsme se modlili, zpívali zikry a tančili až k extázi. Bylo mi osm, když matka a otčím počali mou sestru a babička nás donutila odstěhovat se z komunity do půldomku na předměstí. Možná to způsobil náhlý přechod do uzavřeného bytu, stres z příchodu miminka do naprosté chudoby nebo městská periferie, co na nás na všechny působilo jako naprosto cizí kultura. Ale najednou jako bych poprvé skutečně poznala svou rodinu. Samotný domov se ukázal jako místo nestálosti, střetu a zanedbávání. Pro súfijskou komunitu byl můj nevlastní otec duchovní vůdce, ale za zavřenými dveřmi byl emočně odtažitý a fyzicky agresivní. Má matka, učitelka jógy a bylinkářka, vás dokázala nakazit svou kreativitou a nadšením; ale stejně snadno jako dovedla vzlétnout do oblak, uměla se i propadnout do hlubin. Trpěla stavy hluboké deprese a hněvu, které se nikdy nepokusila léčit, a tak často doma způsobila velkou spoušť. Ze dne na den, dokonce z hodiny na hodinu, se přehoupla z mánie ke sklíčenosti a zášti, takže být s ní bylo jako tančit mezi vejci. V období deprese měla sebevražedné sklony a sužovaly ji pocity, že ji nikdo nemá rád a nedokáže ji docenit. Jako osmiletému dítěti mi z pohledu na maminku pukalo srdce. Viděla jsem pouze její krásu a cítila, že mým úkolem je utěšovat a ujišťovat ji, vtáhnout ji zpátky do útočiště lásky. Její obloha však dokázala bleskově zčernat a pak na mě ze zálohy útočila v záchvatech krutosti. Nejspíš kvůli vlastnímu nezpracovanému

Kapitola t řetí Matka ničitelka

jedenácti letech mi babička dala snubní prsten mého zemřelého dědečka. Cenila jsem si ho nade vše. Byl z bílého zlata, krásně zdobený, a co bylo vůbec nejdůležitější, na vnitřní straně bylo vyryté jeho jméno Tadeusz. Jednoho dne jsem udělala velkou chybu, šla jsem s ním plavat a prsten mi sklouzl z prstu. Dvě hodiny jsem se potápěla a hledala ho na dně bazénu, ale pokaždé jsem se vynořila s prázdnýma rukama a čím dál tím vyčerpanější. Bylo mi to moc líto a nikomu jsem to neřekla. Když jsme ale příští víkend přijeli k babičce na oběd, všimla si, že prsten nemám. Moc jsem se omlouvala a přiznala jsem, že jsem ho ztratila. Nato se ke mně matka obrátila a jedovatě zasyčela: „Toko nemůžete svěřit nic cenného.“ Sama o sobě by se tato událost dala považovat za slabou chvilku rodičovské výchovy, avšak jako poslední v nepřetržité řadě podobně krutých poznámek jsem to vnímala jako systematické ponižování, které mě nakonec přesvědčilo o vlastní nedostatečnosti, nedůvěryhodnosti a nadbytečnosti u rodinného stolu. Pokud jste stejně jako já vyrostli s pocitem neviditelnosti, bezvýznamnosti či ještě hůře v atmosféře nevysloveného tušení, že jste nechtění nebo že by bylo lepší, kdybyste byli mrtví, pak možná patříte mezi potomky žen posedlých matkou ničitelkou. Matka ničitelka je označením energie či archetypu, který odmítá, zavrhuje, či dokonce chce zničit své vlastní dítě. Tento výraz poprvé použila jungiánská psychoanalytička Marie-Louise von Franzová6 a naposledy rozpracovala autorka, učitelka a jungiánská analytička Marion Woodmanová v rozhovoru s Danielou Sieffovou nazvaném „Tváří v tvář matce ničitelce“.7 Jako terč matky ničitelky dítě nakonec dospěje k přesvědčení, že žije v nebezpečném světě a jeho život je v ohrožení.8 Dlouho poté co opustí domov, je takové dítě pronásledováno matkou ničitelkou, která jej drtí zevnitř. Ještě než vůbec pomyslíte na to, že vyzkoušíte něco nového, použijete svou kreativitu, uplatníte svůj hlas nebo vykročíte za změnou, objeví se matka ničitelka. Jako Meduse jí stačí mírně pozvednout jedno obočí a celé vaše tělo zkamení. Disponuje ochromující energií, která vás obere o tvořivost a vyžaduje vaše mlčení. 32

Živí se vaší hanbou a bezmocí a vyprovokuje ji i ten nejmenší projev emocí či odlišnosti. Dítě již nemůže dále vydržet bolest odmítání, a proto přestane projevovat svou tvořivou jiskru. Kvůli dlouhodobě vštěpovanému přesvědčení, že je bezcenné, ji schová mimo dosah kritiky. Woodmanová píše: „Jeho jedinečná tvořivá esence se odštěpí a je pohřbena ve skrytém záhybu nevědomí.“9 Místo toho se dítě matky ničitelky snaží přežít, jak to jen jde. Začne hrát roli, která mu má získat přízeň matky, a pokouší se chovat tak, aby si upevnilo své nejisté místo v prostoru přináležení. Může se to projevit perfekcionismem, kterým chce dosáhnout matčiných nesplnitelných nároků, urputnou nezávislostí na matce nebo snahou stát se jejím oblíbencem a opatrovatelem, či dokonce náhradním manželem. Tak či onak, takové dítě se snaží mít nějakou hodnotu, aby obstálo v nepřátelském prostředí. Nehledě na to, jak moc se snažíme matku ničitelku přelstít, nevyhnutelně se s ní vnitřně ztotožníme a její hlas nám začne splývat s naším vlastním. Působení matky ničitelky v nitru člověka má ničivé důsledky pro jeho život. Woodmanová píše: „Pokud dítě v lůně ví, že nemá pohlaví, po kterém rodiče toužili, že na další dítě není dost peněz, že přichází v nevhodný čas nebo že tak tak uniklo potratu, pak vnímá, že není do tohoto života vítané… že není chtěné. Je snad něco horšího, co by bezmocné nemluvně mohlo v hloubi duše cítit?“10 A jak dítě roste, začíná si tuto nechtěnost promítat do ostatních, očekává odmítnutí ze strany přátel, lidí, k nimž vzhlíží, a dokonce od života samého. A nejhorší ze všeho je, že dítě obrátí tento ledově studený pohled proti sobě. Archetyp matky ničitelky byl pro mě velkým objevem, protože vysvětluje, proč jsem v tak mladém věku pomýšlela na sebevraždu. Sebevražda nebo „toužebné přání po zapomnění smrti“ je způsob, jak obrátit tažení matky ničitelky proti sobě. Sebevražda je konkrétním vyjádřením odvržení, které jsem každodenně prožívala. Můj život se odehrával v tom, co Sieffová nazývá „světem traumatu“, v paralelní psychické realitě ovládané strachem, odpojením a studem. Většinou si myslíme, že trauma způsobuje nahodilé či opakované fyzické a sexuální násilí, výzkumníci však začínají objevovat mnohem jemnější a záludnější formy traumatu vyvolávající stejné tělesné a nervové reakce. Být přítomen násilí, převažující nestabilita či chaos v domově dítěte, emoční zanedbávání a nedostatek bezpečných vazeb na základního pečovatele kvůli jeho chronické depresi, duševní nemoci, charakterové nestálosti či sklonům k sebevraždě – to vše může být u mladého člověka důvodem vzniku emočního traumatu. Trauma nás od základů změní, nejen v psychice, ale na samotné buněčné úrovni. Zvnitřněná matka ničitelka nabude podoby zřeknutí se sebe sama, zejména vlastního těla. Woodmanová to popisuje takto: „Když mám hlad, nedají mi 33

který má zanedbávání a zesměšňování feminity na náš vlastní život i svět obecně. V individuálním měřítku to může mít formu znovuoživení femininních aspektů, které chybějí dobré matce: naše nepříjemnost, netrpělivost, hněv, osamělost, potřeba opory. Na těchto místech přebývá skrytá síla, která, vědomě probuzená, se může stát spojenkyní namísto ničivého nutkání. V necelých třiceti letech jsem několik let pracovala jako stážistka v Jungově nadaci v Ontariu, která se starala o organizaci cest všech velkých žijících odborníků na Junga. Byla to pro mě nevídaná doba ve společnosti a pod vedením osobností jako Marion Woodmanová, James Holis a mnoha dalších. Byla jsem sice ještě moc mladá na to, abych mohla nastoupit do studijního programu analytické psychologie, ale pracovala jsem jako dobrovolnice, protože jsem chtěla být co nejblíže jejich práci. V určitou chvíli jsem si však uvědomila, že kvůli příliš vysokému školnému a těžko splnitelným přijímacím podmínkám nikdy nebudu mít tu výsadu zde studovat. Navždy zůstanu mimo vnitřní kruh, ačkoliv jsem měla tomuto oboru mnoho co nabídnout. Dozvěděla jsem se toho sice spoustu o feminitě, toužila jsem však, aby z femininního rozměru někdo i promlouval. Vkrádal se do mě pocit, že analytický přístup k práci se sny je příliš omezující. Hledala jsem původní, se zemí spojené praktiky, které by snění navrátily zpět do rukou lidí. Jednoho dne, uprostřed víkendového semináře, se mi zdál následující sen. Hrob čarodějnice, sen Toko-pa Zdá se mi, že několik mužů-analytiků z Jungovy nadace staví hluboko v lese dřevěnou plošinu jako pódium. Nevědí, že jej staví na hrobu mocné čarodějnice, která se se zlostí probouzí. Náhle vyskakuje z hrobu, dává průchod svému vzteku a pozabíjí ty muže i všechny ostatní v dohledu. Je to hrůzyplná krvavá lázeň. Ze snu jsem se probudila strachy, zbrocená potem a srdce mi bušilo jako o závod. Věděla jsem, že něco vážného si žádá mou pozornost. Ráno jsem své třesoucí, bledé Já dovedla na seminář a snažila se poslouchat, co se tam říká, avšak zlobu čarodějnice jsem stále cítila hluboko v kostech. Bylo to nadmíru jasné. Byla rozzuřená na jungiány, kteří stavěli plošinu na jejím hrobě! Co když existuje nějaká starší forma, tradice, kterou nechali zemřít? Femininní přístup ke snům a magii, jenž má ještě větší autoritu než ten, který jsem uplatňovala? Ten den jsem odešla jednou provždy. Další rok svého života jsem věnovala hlubšímu seznámení s původní, šamanskou prací se sny. Co je však důležitější, vlastní sny jsem začala chápat jako zdroj nejhlubšího poznání. Mé sny představují velkou, neodštěpenou matku. 41

Kapitola čtvrtá Falešné přináležení

e své odvážné autobiografii Sun at Midnight (Půlnoční slunce) vypráví Andrew Harvey příběh hlubokého rozčarování, které zažil se svou dlouholetou guru Matkou Meerou. Věřil, že právě ona je avatarem posvátného ženství, a do svých jednačtyřiceti let zasvětil jejímu učení deset let svého života a pomáhal jí získávat následovníky po celém světě. Když však potkal svou životní lásku, fotografa Eryka Hanuta, Meera na něj začala tlačit, aby si našel manželku. Nějakou dobu se Harvey snažil vést dva oddělené životy, situace se však vyhrotila, když jej Meera požádala, aby sepsal knihu pojednávající o tom, jak ho její božská síla vyléčila z homosexuality. Harvey odmítl zapírat svou orientaci a prošel bolestivým rozchodem s Meerou, kterou postupně začal považovat za falešnou guru. Následné období nazývá časem „anihilace“, jelikož mu zastánci Meery nejenom vyhrožovali smrtí a skutečně jej ohrožovali bombami nastraženými v jeho bytě, ale především upadl do beznaděje duchovní krize, doprovázené pochybnostmi o všem, čemu dříve věřil. Deset let svého života věnoval tomu, co považoval za místo přináležení. Také mnozí z nás dokážou při zpětném pohledu rozpoznat chvíli, kdy záměrně ignorovali varovná znamení a utíkali před svou pravdou jen proto, aby mohli být i nadále součástí skupiny. Po seznámení s Erykem jako by láska dala Harveymu sílu dorůst své pravé velikosti. Cena, kterou za to zaplatil, byla vysoká, avšak nepoměrně menší než újma, kterou by způsobilo setrvání na místě. Někdy se dá vysledovat jeden konkrétní okamžik, kdy člověk přijal úmluvu o vlastní bezvýznamnosti. Jindy jde o postupné hrbení ducha způsobené opakovanou a záludnou záplavou nesouhlasných pohledů, zesměšňujících pošklebků nebo zostouzením něčího osobitého nadání. Jinou možností je žít ve stínu něčí osobnosti. Ale zcela jistě se to naučíme – naučíme se, že pokud chceme zapadnout, musíme se rozštěpit, umenšit, ztišit nebo zneviditelnit. Dokážeme se naučit žít s omezenou paletou barev, jež jsou obecně považovány za vhodné chování na veřejnosti, zatímco tmavší, živější odstíny lidské podstaty jsou vymazány z konverzace. Zatlačeny do izolace dokážou tajný smutek, skrývané neúspěchy, zavrženíhodné touhy a zranitelná místa přežít po celou délku 44

Kapitola pátá Vnitřní sňatek

vnitř nás přežívá dávná rozpolcenost mezi dvěma milenci, jejichž láska zůstala neopětována a kterým budeme říkat erós a logos. Božské protějšky žijící v odloučení již tak dlouho, že si na sebe sotva vzpomínají. Je tomu těžké uvěřit, protože jsou jako noc a den a celý svět čeká na jejich posvátné spojení. Kéž bychom je mohli seznámit a oni se rozpomněli. Třeba by se do sebe konečně zamilovali, jak osud zamýšlel, v transcendentálním spojení vnitřních protikladů. Svou svůdnou krásou si vás erós podmaní. Je femininním vědomím. Zpívá a sní, ve znamení tajemství, kouzla a země. Nemá hlas nádherný ani sladký, nýbrž vyprahlý upřímností. A když zapěje, vaše kosti hluboce chrastí a rozeznějí se veškerou bolestí žití. Syrovou vášní vlévá krev do žil myšlenkám a tančí s nimi. Jejím domovem je divočina a hovoří jazykem všech nezkrocených bytostí. Je živočišným tělem, dravým i ušlechtilým, pohybujícím se v rytmu a kymácení duše. Logos je mocný císař vládnoucí v nebeském království, místě rozlehlejším, než kdo kdy viděl. Je vynikajícím matematikem, který dává přednost rozumu, zákonu a hmotě. Celý svůj život zasvětil logickému zkoumání, hledání absolutní pravdy a je mistrem vytváření řádu z ničeho. Buduje složité systémy a pak jim vládne nezpochybnitelným zákonem. Rád je o samotě, ve své věži z knih, kde se ztrácí sám sobě v záplavě teorií a plánů. Nejraději by byl, aby druzí, když už musí, hovořili racionálně a dokazovali, že si zaslouží své postavení. Erós a logos po pravdě patří k sobě, ale co si kdo pamatuje, vždy si byli cizí. Vše začalo, když logos objevil, co rád nazývá „nespornou pravdou“ – metodu vyvozování, jež dokáže vysvětlit celý vesmír. Čerpaje ze své nadvlády nad přírodou, začal logos rozebírat tajemství, kterým erós sloužila, a luštit je jako hádanky jednotlivých prvků, jimiž věřil, že jsou. Všichni následovali vládu logu, uchváceni jeho charismatem. Erós byla spolu se všemi kouzelníky, poutníky noci, básníky a těšiteli odsouzena k životu v podzemí, kde nemohla lidi vábit svou temnou, vlhkou touhou po posvátné přírodě. Mnozí o sobě uvažují buď výhradně jako o ženě, nebo jen jako o muži, ale uvnitř každého žije i ten druhý. Na Západě se stále ještě učíme, jak uvažovat mimo binární model, ale řada kultur již dlouho dobu přijímá lidi, kteří se identifikují 54

jako nositelé dvojího ducha, trans nebo mimo genderové normy. Samotnou svou existencí nás lidé ztělesňující obojakost upomínají, abychom udržovali vztah k vnitřnímu druhému. Ráda si hraji s různým pojmenováním těchto protějšků – erós a logos či jin a jang –, protože běžná označení pohlaví a rodu mohou být zatížena kulturními významy. Třeba jen když zaslechneme větu „buď chlap“ nebo „no jasně, typická ženská“, tak se nám vybaví tolik záporných asociací k oběma. Je však důležité pamatovat, že při používání těchto výrazů vůbec nehovořím o pohlaví. Mám na mysli archetypální feminitu a maskulinitu, jako jsou erós a logos, femininní a maskulinní vědomí obývající naši psychiku. Ženy nejsou výhradními opatrovatelkami erótu o nic více než muži strážci logu. Podobáme se psychickým hybridům, vykazujícím potenciál pro celé spektrum femininních i maskulinních vlastností, avšak většina vyrůstá v souladu s předsudky založenými na kulturních očekáváních a projekcích podle pohlaví, jež nám bylo připsáno při narození. Nehledě na to, kam na genderovém spektru spadáme, svět si do nás bude promítat vlastnosti spojované s feminitou a maskulinitou. A aniž bychom si toho museli být nutně vědomi, můžeme odštěpit určité své části, které těmto očekáváním nevyhovují. V dětství jste možná zažili, že vám bylo dovoleno vyjádřit svou androgynní podstatu – mohli jste lézt na stromy, oblékat se do holčičích šatů, zpívat nebo pomáhat v dílně. Na chvíli jste se mohli cítit nevázáni rozdělováním na „kluky“ a „holky“. V určitém věku se však tělo začne proměňovat, pohybujete se povětšinou s ostatními chlapci či dívkami a začnete si uvědomovat, co se od vašeho genderu očekává. Moje babička, polská imigrantka do Kanady, ale více britská než sama britská královna, velmi ráda používala věty uvozené spojením „pravá dáma…“, například: „Pravá dáma se chová, jako by vždy byla pod drobnohledem.“ Nebo: „Pravá dáma nikdy nekouří na veřejnosti.“ Na druhém stupni základní školy jsem vždy byla raději s kluky. Cítila jsem se mezi nimi líp, zajímali je bezva věci jako knihy nebo nářadí. Holky totiž neustále mluvily o klucích, líčení a známých osobnostech. Cítila jsem se jako imitátorka ženy, když jsem říkala věci, které jsem ve skutečnosti necítila, nebo s nimi souhlasila, protože jsem si myslela, že mi to pomůže zapadnout. Když se příliš snažíme naplnit genderová očekávání, „opačný“ gender uvnitř nás může začít zakrňovat nebo se našemu životu zcela odcizí. V tu chvíli začínáme hledat „dokonalého“ partnera či partnerku, kteří by ztělesňovali, co jsme my sami potlačili. To by mohlo vysvětlovat, proč se více než polovina manželství rozpadá. Většina lidí se vrhá do vztahu v naději, že našla svou druhou půlku, jen aby si po líbánkách s rozčarováním uvědomila, že se stále cítí jako poloviční člověk. 55

Kapitola šestá Iniciace vyhnanstvím

řináležení můžeme sice mylně považovat za nehybné místo, kam se lze dostat, avšak ve skutečnosti je to záležitost dynamická. Vzpomenete-li si na časosběrné záběry rozkvétajících rostlin, víte, že se neotevírají jedním plynulým, nepřerušovaným pohybem, nýbrž že se před každým dalším otevřením stáhnou. Přináležení musí umožňovat střídání fáze stažení a rozšíření, odloučení a pospolitosti. I stálejší formy přináležení jako sňatek či povolání zůstávají zachovány na základě naší vůle a svolení nechat je růst a proměňovat. Nejživotaschopnější formy přináležení umožňují, a dokonce vyžadují období vyhnanství či odloučení, aby mohly vyzrát k větším schopnostem. Neodpovídají-li potřeby člověka nastavení skupiny či vztahu, musí vykročit mimo hranice – buď z vlastní volby, nebo zásahem shůry. Velmi často totiž odoláváme, ignorujeme či odmítáme toto volání stáhnout se. Necháváme své kořeny strádat v mělké půdě falešného přináležení výměnou za určité výhody, jež nám to přináší. Pokud však nenasloucháme prvním varovným znamením neklidu, pochybností a touhy, pak jednoho dne otřese naším životem mocný poryv osudu a z této půdy nás vytrhne. Prostřednictvím nehody, zdravotních problémů nebo náhlé ztráty či krize si život vždy najde vlastní cestu. Brána ke starému způsobu života se s bouchnutím zavře. Cesta domů se vytratí. „Domovem“ nemám na mysli pouze určité místo či kulturu, ačkoliv touto trýznivou formou vyhnanství trpí mnoho milionů lidí. Odkazuji tím také na „minulý řád věcí“ v širším smyslu: zlatý věk, milovaného člověka, postavení ve společnosti či rodině, kariéru či zdatnost vlastního těla. Nazývám to iniciací vyhnanstvím, protože jak známe z mýtů a pohádek, všichni hrdinové a hrdinky musejí překonat období exilu, mají-li být zasvěceni do pravé medicíny svého poslání. U mě jedno takové zasvěcení proběhlo několik let poté, co jsem se přistěhovala do nového města. Nedařilo se mi nalézt přátele a cítila jsem se velmi sama, až jsem jednoho dne potkala Jennu. S Jennou jsme měly velmi podobné názory na život i zájmy, takže aniž bychom se nějak dobře poznaly, rovnýma nohama jsme skočily do jakéhosi romantického přátelství. Naše dvoření bylo krátké, avšak 64

Vzpoura je protiútokem proti dlouhotrvající amnézii. Stejně jako je nevolnost odmítnutím jedovaté látky, vzpoura se chce dostat k tomu, co se skrývá za falešností. Co skutečně přetrvá, když se všechny ostatní vrstvy odstraní? Jaká touha, pokud je jí dovoleno se projevit, dokáže rozbušit srdce a oživit vyschlou a přetěžovanou rákosinu uvnitř? Co když se má naším prostřednictvím zrodit příběh, který se pokouší dostat na světlo světa? Překonáme-li zkoušky vyhnanství, dostane se nám příležitosti, abychom takový příběh přeměnili ve vzor, který by druhým ukázal, že v tom nejsou sami. Vzpoura může způsobit, že nás vyloučí ze skupiny a proměníme se v „černou ovci“ své rodiny či společenství. Mezi černé ovce však patří umělci, vizionáři a léčitelé naší kultury, neboť jsou ochotni zpochybnit místa, která jsou zatuchlá, zastaralá či se začínají rozpadat. Černá ovce vyvolává plodné problémy. Její život je naplněn konfrontací se vším, co se považuje za tradici. Její odlišnost slouží k tomu, aby si rodina či skupina uvědomila, kde již příliš dlouho žije v temnotě. Jak samo slovní spojení naznačuje, ona je tím vzdorovitým prvkem ve stádě. Jejím životním posláním je stát stranou. Paradoxem však je, že najde své místo a zapadne, teprve když uzná a naplní své odloučení. Svět potřebuje vaši vzpouru a niternou píseň vašeho vyhnanství. V tom, co bylo vykázáno z vašeho života, naleznete prostředek k vyléčení všeho, co bylo v našem světě potlačeno. Musíme nalézt umlčená místa uvnitř a dát tomu něčemu hlas. Dokud to nebude vysloveno, žádná pravda nemůže nalézt cestu vpřed. Svět potřebuje vaše nepřináležení. Potřebuje váš nesouhlas, vaše vyloučení, vaši bolest, aby mohl strhnout falešné výtvory a nalézt to skryté za tímto zjevným.

Evangelium černé ovce 1. Zrušte své sliby mlčení, jejichž jediným smyslem je chránit staré a zatuchlé. 2. Uvolněte svou ostražitost, vneste měkkost do břicha, rozevřete čelisti a vyslovte pravdu, kterou toužíte slyšet. 3. Zasazujte se o své právo být zde. 4. Vězte, že právě vy musíte jako první přijmout své vytěsněné vlastnosti a obejmout je s láskou a nasazením. Snažte se, aby se již nikdy necítily nemilovány.

5. Chovejte v úctě svou mimostřednost s neustále obnovovaným slibem trvale posilovat své podivínství a výstřednost. 6. Často a pravidelně vysílejte signály své jedinečnosti a vyslyšte i ten sebemenší záchvěv odpovědi, dokud nenaberete dostatečnou hybnou sílu. 7. Věnujte pozornost svým pomocníkům, nikoliv pochybovačům. 8. Pamatujte, že dary, které přinášíte, nepotřebují žádné vysvětlování. Ony jsou svým vlastním vysvětlením. 9. Jděte do toho sami, dokud nebudete sami spolu s ostatními. Bez zaváhání se vzájemně podporujte. 10. Staňte se prasklinou v síti, která boří skleněné paláce zavedeného řádu. 11. Učiňte ze svého života cestu, jejímž smyslem je hledání, jako důkaz, že se životem můžeme pohybovat mimo značené stezky. 12. Chlubte se svým únikem. 13. Posílejte zprávy zpět do sítě, aby mohly být napodobovány. Dovolte, aby vaše symboly byly přejímány a přizpůsobovány a přenášeny co nejdále v nové kultuře, kterou společně budujeme.

Kapitola sedmá Život v symbolech

a tímto světem se skrývá další. Prastaré kultury s ním byly ve stálém kontaktu prostřednictvím posvátných praktik, jako jsou vyprávění příběhů, snění, obřady a písně. Zvali Mimosvětí k návštěvě, žádali je, aby jim poskytlo svou moudrost a vedlo je svou odvěkou hybnou silou. Avšak s tím, jak se poddáváme kletbě racionality, se rozpadl i živoucí most mezi světy. Stále méně lidí podniká cestu „tam a zase zpátky přes práh, kde se stýkají dva světy“,24 a my jsme zapomněli, jak Mimosvětí nacházet. Podívejme se na slovo „hmota“ či „materie“, přeneseně také podstata, jež pochází z latinského kořene mater ve významu „původ, zdroj, matka“. V předsokratovské době označovala mater zakládající podstatu viditelného světa. Někdy něco označujeme jako „to nejpodstatnější“. Tento výraz používáme, když se přiblížíme k podstatě, k jádru, k základu něčeho. V moderní době se však podstata, materie, přičítá pouze hmatatelným předmětům složeným z atomů, molekul a hmoty. Postupem času se z materie, které jsme kdysi přisuzovali neomezenou a nepoznatelnou podstatu, staly pouhé hmotné a fyzické prvky. Materialismus často vnímáme jako hybnou sílu konzumu, jako nakupování a hromadění věcí, jde však pouze o příznaky výchozího racionalistického přesvědčení, že neexistuje nic mimo fyzický svět. Nehmotné záležitosti jako duch, intuice a vize nepovažujeme za skutečné a neexistuje žádný vztah mezi našimi myšlenkami a okolním světem. Natolik jsme si navykli na tento způsob uvažování, že nedokážeme nahlédnout, nakolik nás ochromuje. Ovládá však celý prostor společenského, politického a hospodářského života mnoha světových kultur. Leží v základu soudního a trestního zřízení, které se zaměřuje na trestání zločinů místo nápravy systémových problémů, jež je vyvolaly. Právě proto je literatura vyzdvihována nad lidové příběhy a akademické úspěchy ceněny více než předávání moudrosti. Materialismus je opakem animismu. Místo víry, že vše má duši, redukuje svět pouze na to pozorovatelné, tedy jak věci vypadají, jak fungují a jak nám mohou být užitečné. Předměty zbavené ducha je snazší zužitkovávat jako „zdroje“ a tento přístup nás osvobozuje od zodpovědnosti. Materialistické paradigma pojímá ži76

Kapitola osmá Putování tvořivou divočinou

vnitř každého člověka se skrývá divočina. Způsob chůze, určitá místa, náchylnost, prchavý popud, které nás tiše pohání vpřed. Jako slon dokáže nalézt vodu na poušti, kterou nezná, nebo pták roztáhne svá zbrusu nová křídla a letí, my všichni máme tuto instinktivní schopnost. Je to naše vnitřní zvíře, které ví a zdroj vyjádření veškeré tvořivosti. Pud je ta naše část, která stejně jako u všech ostatních zvířat bez přemýšlení ví, co a kdy udělat, jak reagovat, kterou cestou se vydat. Jako losos putující stovky říčních kilometrů do místa svého původu i my máme vrozené pudy, jež nepotřebují rozvažování, aby nás tam dostaly. Instinkt je naší „správnou vnímavostí“, navádějící nás k našim „ano“ a pryč od našich „ne“. Právě touto pudovou podstatou proudí medicína naší duše do světa. U mnoha z nás však byly zdroje této vnitřní divočiny natolik zkultivovány a spoutány, že téměř nepoznáváme její volání. Ale stejně jako lze přirozeně ozdravit kus pozemku tak, že jej v jistém smyslu necháme být, můžeme obnovit i svou psychiku, když upustíme od „sebe-rozvoje“ a necháme na sebe působit tajemství. Vztah k pudovému životu může být narušen zejména u lidí, kteří přežili zanedbávání a zneužívání. Instinkt je narušen, pokud jsou vaše reakce neustále potlačovány, odmítány či přehlíženy, často ze strany dospělých s vlastním zraněným pudem. Třeba vás kárali, že to přeháníte, i když vaše reakce byla naprosto odpovídající, nebo vám říkali, abyste byli zticha, i když jste věděli, že byste měli promluvit. Možná jste museli upřednostňovat potřeby druhých před vlastními. Bez ohledu na konkrétní podobu, které nabylo zranění vašeho pudu, jsou důsledky postupem času stejné. Objevuje se pocit nedůvěry vůči vlastním reakcím, zpochybňování platnosti svých pocitů a přikládání pravdivosti cizím informacím na úkor vlastních. Marika intuitivně vytušila, že musí pracovat se svými sny, a aniž bychom se dříve znaly přišla za mnou s několika málo útržky jednoho snu. Byl velmi krátký a Marika by mu sama nepřikládala velkou důležitost, jeho obraznost však skrývala velkou sílu, a proto jsem ji navedla do větší hloubky.

a srovnáváním, ponoříme se zpět do skrytu a naše posvátná touha připojit se svým zpěvem k velké písni je umlčena.

Perfekcionismus a srovnávání Perfekcionismus je jedním z hlavních pilířů patriarchátu; slouží k potlačování divokosti feminity. Jak jsme viděli v Tzipořině snu, je to nesplnitelné kritérium, a pokud usilujeme o jeho naplnění, nezdar je zaručen. Dokonalost je padělaná forma krásy, která vám poté, co posílíte své instinkty, bude rvát uši disonancí, navzdory svému lákavému povrchu. Pravá krása vždy obsahuje lahodnou špetku chaosu. Čpí divokostí či nepředvídatelností, která vás zaskočí. Perfekcionismus se tuto kvalitu snaží vymýtit v honbě za bezchybností, která věc zbavuje spontánnosti. Necháme-li se jí svést, dokáže zadusit veškerý život našeho daru a proměnit jej v něco homogenního a přijatelného. Když jsem se učila rozlišovat mezi povrchní krásou a pravou podstatou, zdál se mi následující sen. Květinové bonbony, sen Toko-pa Zdá se mi o ručně vyráběných čokoládových bonbonech ve tvaru kytice. Tolik je chci ochutnat, ale odrazuje mě myšlenka, že jsou odporně sladké a chutnají po kytkách. Vím, že když si je dám, budu litovat. Tento sen mi přišel, když jsem svou hudbu nepříznivě srovnávala se zpěvačkou s dokonalým sopránem. Hudba, kterou dělá, je líbivá a srozumitelná všem, zatímco má je hrdelní a, v dobrém či špatném, často označována za „zajímavou“. Zatímco má kamarádka sbírala ceny a prodávala nahrávky, moje nabídky na vystoupení byly odmítány a žádné nahrávací studio mě nechtělo. Postupem času jsem začala věřit, že pokud se nenaučím tvořit líbivější hudbu, nikdy nebudu mít úspěch. Den předtím, než se mi zdál tento sen, jsem poslouchala jednu z kamarádčiných nahrávek a myslela na to, jak je ve všech ohledech dokonalá. Pravdou však je, že bych si nikdy takové album nekoupila, protože já obdivuji umělce, kteří jsou stejně „zajímaví“ podivíni jako já. Nejraději mám totiž období před digitálními nahrávkami, plné nádherných „chyb“. Čokoládové bonbony ve snu byly symbolem povrchního druhu krásy, který jsem vstřebávala s populární hudbou hlavního proudu. Sen mě varoval, že pokud propadnu její „odporné sladkosti“, budu toho litovat. Na určité úrovni mě sváděla dokonalost tohoto žánru, které se dostává uznání a vysílacího času, pro mě je však tvořivost, stejně jako čokoláda, směsí tmavého a sladkého, se silnou příchutí hořkosti.

předtím, než se vůbec dají na cestu vaším směrem. Jakmile objevíte dovednost pohybovat se ve tmě, přestáváte být následovník a stáváte se průvodcem na cestě. Potřebujeme více průvodců, kteří pronikli mlhou své vlastní nejistoty a nalezli kousek pravdy. Něco lidského a tragického a nádherně ztraceného, něco malého, avšak zcela pravdivého. Jako ochránit v dlaních poblikávající plamének. Pokud uhlíky nevyhasnou krutostí vašeho přehlížení, mohou se proměnit ve velkou vatru. Ta pak slouží jako signální oheň, za nímž se mohou plavit ostatní. Nikoliv aby jej napodobili, nýbrž následovali jeho kvalitu odvahy, kterou vycítili jako vámi zanechanou vibrační stopu. Na věčnosti není paradoxně nic zvláštního, jedinečné je však vaše alchymické setkání s ní.

Vibrační stopa Každý tvořivý čin zanechává energetický otisk či vibrační stopu. Není snadné ji zachytit, je jako vítr vanoucí údolím, dotýkající se všeho, co děláme. Tvoříme bezpočtem způsobů, ale právě vibrační stopu ostatní vycítí jako první. Můj partner Craig je mistrem flétnařem, a ačkoliv jeho výtvory vydávají neuvěřitelně krásný zvuk, lidé, kteří si je pořídí, jsou ohromeni laskavostí nástroje. Díky tomu, že žije s plným a otevřeným srdcem, nese každá jednoduchá věc, kterou vytvoří či které se věnuje, tento podpis srdečnosti. Navzdory tomu, jak moc ve světě hledáme své místo a povolání, důležitější hledání tkví v tom, kým se stáváme. Největší dopad má vibrační stopa našich činů. Skutečnou uměleckou formou je jistý druh otevřeného dotazování na potřeby širšího Já: „Jak ti mohu posloužit? Cítíš se pochopené? Co tě dokáže nadchnout? Jaké podmínky potřebuješ, aby ses mohlo vyjádřit a bylo ti dobře?“ Můžeme si myslet, že otázky tohoto typu jsou egoistické, ale ve skutečnosti nás přivádějí k vlastní vyšší podstatě, která slouží širšímu směřování celku. Podobně bystré otázky denně pronikají povrchními obavami a vedou nás k hlubšímu zkoumání světa, zapsaného v kódu duše. Dokud pečujeme o blaho svého Já, smysl se pak stává věcí tak jednoduchou jako kvetení ve všech rozmanitých fázích – od vegetativního klidu přes rozvinutí květu až po pomalé, sotva postřehnutelné otevírání s výsledným vykřičením barvy své pravdy do světa. Nenechte se mýlit. Tento chrám původnosti nenáleží výhradně vám, jde o něco, co budujeme společně. Vždyť sdílíme stejný původ a jednoho dne se do něj stejně jako naši předci navrátíme. Do té doby je tvořivost nezbytná přináležení, neboť nám pomáhá vzájemně se rozpoznat. Čekáme, až nás rozechvěje rytmus původnosti svou jedinečnou formou, kterou jí dává naše konkrétní setkání. A vytvářením krásy ze společného zdroje nacházíme síť lidí nám podobných a přidáváme jejich hlas k dílu, které chceme všichni vytvořit. 94

Kapitola devátá Temní hosté

tvořivosti nemůžeme hovořit, aniž bychom zmínili její temný protiklad, ničivou tvář přírody. Aby vědomí získalo hybnou sílu, musí se narušit nedotčenost přináležení. Síla, která nás uvrhne do vyhnanství, něco ničí, aby mohlo vzniknout nové. Tato dynamika je prahem, na němž se odehrává přináležení, tedy mezi tím, co již v životě máme a přijímáme, a tím, co se nám zdá vzdálené nebo „jiné“ než my. Sny nás vyzývají, abychom se lépe zabydleli ve svých pocitech, což je jiné označení pro přináležení k nesmírnosti vlastní zkušenosti. To může být těžké, pokud jsou sny naplněné úzkostí, strachem a smutkem, protože moderní kultura nás učí odvracet se od nepříjemných emocí. Tvrdí nám, že jsou nenormální a že bychom je měli zatlačit do zapomnění pomocí léků. Mnohé duchovní kruhy také neúměrně zdůrazňují „pozitivní postoj“ a vše, co leží mimo tuto mez přijatelnosti, se považuje za „neduchovní“ či negativní. Hnutí New Age mnoho lidí naladilo na sílu tvořivého záměru, avšak zároveň patologizovalo takzvané „záporné emoce“ a vyškrtlo je z palety společenské přijatelnosti. Žijeme pod nadvládou určité hegemonie pozitivity, která vyzdvihuje potěšení nad bolest, zisk nad ztrátu, štěstí nad smutek a tvořivé nad ničivé. Učí nás, že se máme „povznést nad“ věci jako hněv, úzkost, zármutek – a nehledě na použité prostředky zůstat v blaženosti a světle. Takovéto obcházení je nebezpečné, protože nás učí nejenom odříznout se od vlastní mnohočetnosti, ale také od velkolepé škály samotného života. Co když na „záporných“ emocích není nic špatného, nýbrž mají vlastní svébytnost? Co když mají sdělit něco podstatného každému z nás i všem navzájem a jádro problému tkví spíše v mylné představě, že nám negativní emoce nepomáhají v rozvoji a potřebují napravit? Podobným způsobem si držíme od těla lidi, kteří se od nás příliš liší, vyhýbáme se vnitřnímu setkání s jinakostí a vylučujeme vše, co nezapadá do obrazu, který jsme si sami o sobě vytvořili. „Záporné emoce“ nezmizí jenom proto, že si jich nebudeme všímat. Pouze si najdou jiné cesty vyjádření. Někdy nemístně útočíme na lidi kolem sebe, přepadají nás podivné záchvaty pláče nebo se dlouhodobě cítíme otupěle. Nejčastěji upadáme 98

A funguje to! V tu chvíli Amy uvidí rozpor mezi vlastním vnitřním dialogem a vnější realitou, kde ji mají rádi a cení si ji. Díky tomuto zážitku si uvědomí, že se musí učit chovat srozumitelně, a přátelům, kterým důvěřuje, otevřeně říkat, kdy ji stud opět dostává do svých spárů, aby si v takové chvíli mohla porovnat vnitřní a vnější realitu. Stud totiž nedokáže přežít v jasném denním světle. Představte si, že přijmete za své všechny pocity strachu, hnusu a studu, a získáte dosti přesný odhad síly své celistvosti.

Zármutek Zármutek je reakcí na porušený svazek přináležení. Ať už v důsledku ztráty milované osoby, způsobu života či oblíbeného společenství, zármutek je vždy reakcí na odříznutí se od toho, co milujete. Martín Prechtel píše, že jazyk Tzutuhilů používá stejné slovo pro zármutek i chválu, protože opravdu truchlit můžete pouze kvůli něčemu, co jste vroucně milovali.42 Rmoutíme se kvůli ztraceným láskám, kvůli schopnostem oslabeným nemocí či věkem. Kvůli ztrátě víry ve své náboženství. Je nám smutno po dětech, které odešly z domova. Litujeme cest, které jsme neprošli. Trápíme se, že jsme nikdy neměli rodinu. Cítíme žal nad utrpením planety. Zármutek může sice působit jako výraz bolesti beze smyslu, ve skutečnosti jím duše stvrzuje, čeho si ceníme. Zármutek je vyjádřením úcty tomu, co je nám drahé. A pouze díky tomuto spojení s tím, co chováme ve svém srdci, víme, jak kráčet vpřed. V tomto smyslu je zármutek pohybem. Přesto v naší kultuře zacházíme se zármutkem neohrabaně. Držíme si jej co nejdál od těla, jak uvnitř sebe, tak u druhých lidí, a nakládáme s ním, slovy Joanny Macyové, jako s „nepřítelem radosti“.43 Se zármutkem se pojí nevyslovená hanba. Je dovolen pouze na několika málo místech, v malých dávkách, za výjimečných okolností, jakými jsou smrt a tragédie. Jinak působí jako ohrožení a slabost. Možná ze strachu, že utoneme ve vlastním zoufalství, nebo proto, že hrozí přivodit zhroucení ve světě, který nade vše vyzdvihuje schopnost „držet pohromadě“. Zármutek však hraje zásadní úlohu při ukončení a odhození všech zbytků předchozích vazeb. Je to potřebný proud, který nás donese k tomu, čím se máme propříště stát. Bez něj bychom mohli uvíznout v minulosti a živořit v omezeném spektru životních možností. Rozvinout určitý pocit chvíli trvá, zejména pokud ve vás byl systematicky potlačován. Může se objevit prvotní vrstva šoku, otupělosti nebo hněvu, kterou musíte projít, abyste se dotkli nahromaděného zármutku. Pokud vám nějaký člověk vidí přímo do srdce, může to uvolnit zármutek, který sami nevidíte. Jako malé píchnutí, které uvolní vodopád slz, protože víte, že vám zrcadlí pravdu – a že jste na tuto pravdu dlouho čekali. 112

Kapitola desátá Bolest jako posvátný spojenec

e všech temných návštěvníků, kteří se nepozvaní objeví na našem prahu, patří bolest možná mezi ty nejméně vítané. Přijde znenadání, ochromí nás fyzicky i energeticky, vysaje z nás sílu věnovat pozornost čemukoliv jinému – a může velmi tvrdošíjně odmítat odejít. Pro člověka v bolestech neexistuje nic naléhavějšího. Bolest se může jevit jako zlá, protože jsme jejím rukojmím. V krajních případech, jako u biblického Joba, může mít člověk pocit, že jej trestá nějaká vyšší moc. Často uslyšíte, že bolest má svůj smysl a že stačí vyléčit související emoční zranění, aby bolest sama od sebe odešla. Tělo však není abstrakcí a bolest se vysmívá takto zjednodušenému uvažování. Profesorka Harvardské univerzity a spisovatelka Elaine Scarryová uvádí, že na rozdíl od bolu v nitru fyzická bolest „[…] nemá referenční obsah. Není z ničeho ani kvůli něčemu.“46 To neznamená, že by vás bolest nemohla přivést na cestu psychologického růstu, ale jak se poučil i Job, rvoucí a ničivá muka nemoci nemají žádnou vnitřní hodnotu. Protože mohou způsobit, stejně jako u Joba, že začnete pochybovat o celém svém vztahu s bohem. Já však věřím, že smysluprázdnost, sama o sobě a ze sebe, je stvrzením naší povinnosti vytvořit smysl nepřízně. Určité kultury dokonce bolest vyhledávají, protože její totálnost a naléhavost může zafungovat jako brána ke změněnému stavu vědomí. Například siouxský obřad slunečního tance zahrnuje mnoho dnů půstu a vysilujícího tance, po nichž následuje zapichování háků do kůže, které jsou následně z masa vytrhávány. Existují tisíce kulturních rituálů, kdy je záměrná bolest, jako sebebičování, chůze po žhavém uhlí, propichování a úpravy těla, považována za akt očisty duše. Ve stavech extrémní bolesti se někdy odpojíme od těla a upadneme do éterického či změněného stavu vědomí. V určitých případech může bolest uvolněním endogenních opioidů dokonce přivodit stav extáze. Ariel Glucklich ve své knize Sacred Pain (Posvátná bolest) píše, že v mystickém kontextu záměrná bolest „rozbíjí profánní svět s jeho tělesnými vazbami a odvádí mystiky pryč od těla k transcendentnímu já“.47

120

Je paradoxem, že stejnou měrou, jakou nás bolest vyvádí z těla pryč, může působit i jako řetěz, který nás poutá k přináležení vlastnímu tělu a tělu celého světa. Tělo je první bránou přináležení. A ačkoliv má mnoho lidí problém se ve svém těle zabydlet, překvapuje mě, jak málo se toto téma objevuje v hovorech, které vedu s druhými lidmi na téma přináležení. Jeho nepřítomnost v našem uvažování je sama o sobě dostatečně výmluvná. V předchozích kapitolách jsme rozebírali všemožné faktory, které se podílejí na vzniku trhliny mezi tělem a duší, avšak západní model lékařství je významným zastáncem této odtrženosti, protože bolest a nepříjemné pocity považuje za nepřijatelné a snaží se je potlačit všudypřítomnými farmaceutiky. Pokud dokážeme zmenšit utrpení těch, kteří to potřebují, je to samozřejmě dobře. Ale moderní medicína se natolik odcizila svým posvátným kořenům, že již nedokáže nahlédnout, jak může být bolest smysluplná, či dokonce přínosná. Stávající paradigma způsobuje nejenom to, že nedokážeme snést svou vlastní bolest, ale že stejně nesnášenlivě přistupujeme i k lidem trpícím chronickou bolestí. Časy se sice pomalu mění a začínají být otevřenější vůči lidem s odlišnými schopnostmi, ale po větší část moderní historie byli tito jedinci zatlačování na okraj jako přítěž pro společnost. Glucklich výstižně píše: „Ztratili jsme schopnost chápat, proč a jak by bolest mohla být přínosná pro mystiky, členy náboženských řádů a možná pro lidstvo jako celek. Smysl bolesti, před jeho překroucením, byl rozmanitá a přicházel v jemných odstínech, a v podstatě situoval tyto lidi do širšího společenských a náboženských kontextů.“48 V knize Sick Woman Theory (Teorie nemocné ženy) vypráví Johanna Hedvová příběh svého života s chronickou bolestí a nemocí a o tom, jak náročné je pro nemocného člověka nalézt relevanci ve světě, který oslavuje zdraví.49 Hedva píše, že v naší kultuře se „celkové zdraví a životní pohoda“ považují za naprostý opak „nemoci“. A ti, kteří se ocitnou na špatné straně této linie, jsou vnímáni jako neproduktivní, a tudíž vyloučení z kolektivní debaty. Natolik jsme se upnuli na léčení nemoci a vymýcení bolesti, že si nedokážeme představit, že lidé v bolestech mohou žít nedotknutý život. Ještě záludnější však na tom nejspíš je, jak nás to odcizuje naší vlastní bolesti a nebohé nemoci. Tak moc se chceme „uzdravit“, že málokdy tohoto hosta ve svém životě uvítáme s laskavostí. Před několika lety, nedlouho po mém vyhnanství z duchovního společenství, o kterém jsem psala dříve, jsem se jednoho dne probudila s ostrou, bodavou bolestí v obou chodidlech. Každý krok byl jako šlápnout na střep. Mimo běžných obtíží jsem v minulosti žádnými problémy s chodidly netrpěla. Vyplašená a zmatená jsem se to snažila rozchodit. Myslela jsem si, ať už je to cokoliv, tak to samo odejde. Místo aby bolest odeznívala, však postupně rostla.

121

Kapitola jedenรกctรก Posvรกtnรก touha

bčas se setkáte s člověkem, který ví, kdo byla jeho praprababička, nosí ručně šitý kroj svého lidu, stále ještě obdělává půdu a zpívá písně předků. Většina z nás však není tak bohatá. Přišli jsme o půdu předků, historii svého lidu, včetně písní, příběhů a moudrosti své linie. A možná s neutišitelným smutkem pokukujeme po rodinách, které jsou méně dotčené než ta naše. Tato bolestná touha po něčem hluboce známém, avšak zcela neznámém, je touhou po domově, který jsme nikdy neznali a zároveň vždy znali. Nyní, když jsme vzdáleni předchozím generacím, které trávily své životy unikáním a záměrným zapomínáním, nám připadá, jako bychom ztratili kontext své touhy. Ve chvílích ticha na nás občas blikne a zase zhasne jako slabý, ale trvalý signál, utlumený mlhou modernity. Spisovatel a duchovní aktivista Francis Weller tvrdí, že když jsme se vynořili z matčina lůna, jedna naše část očekávala, že uvidí čtyřicet párů očí předjímajících náš příchod. A zdá se, že těchto čtyřicet párů očí, nám v životě vskutku schází. Nejde ani tak o to, že bychom něco důležitého postrádali my, nýbrž něco důležitého postrádá nás. Intuitivně cítíme, že nepřerušená linie skýtá určitou nedotknutost, jejíž struktura či soubor tradic nejenom orientuje její členy ve světě, ale také jim propůjčuje zodpovědnost a místo uvnitř přináležení. Představujeme si hrdost, kterou cítí člověk nesoucí odkaz předků, a občas jsme i jejími svědky. Jako by tito lidé byli bohatší, silnější a důstojnější o své dědictví přetrvávající tradice. Když slyšíme písně či jazyk předků, vidíme krojované tance nebo ochutnáme jídlo, které se odnepaměti připravovalo stejným způsobem, přivede nás to náhle do hloubky naší touhy být vetkán do prastarého příběhu, jež zušlechťuje náš vlastní život jako plod starobylého genealogického stromu. Namísto toho žije mnoho z nás s rozvráceným příběhem. Začal, když naši rodiče či prarodiče dorazili na Západ, buď z vlastní volby, nebo protože prchali před pronásledováním, nebo byli do Ameriky, Evropy či Asie přivlečeni proti své vůli z Afriky při obchodu s otroky. V Severní Americe žijeme s hrůznou historií kolonialismu, kdy děti původních obyvatel byly kradeny svým rodinám, odváděny do internátních škol, zneužívány a nuceny připodobnit se eurocentrické kultuře. 130

Kapitola dvanáctá Dovednosti přináležení

Toto je nečekaná pravda spočívající v závazku. Při zběžném pohledu může působit nudně, jako něco, co trvá příliš dlouho, jako byste o něco přicházeli nebo vám chyběla odvaha k dobrodružství a změně. Znalý pohled však ve vytrvalosti spatřuje dobrou přítelkyni vášně. Hoří pomalu, ale vytrvale hřeje. Vidí za přechodné trendy a proniká do neměnných hlubin věcí. Pokud jste někdy v blízkosti člověka, který nezakolísal, pak víte, jakou svobodu dokáže zaujmutí postoje inspirovat. Uzemnění je pozváním ke vzletu. Co víc je třeba ke stvoření nového světa, po němž toužíte, než oddanost? Toto volání máte v krvi, jako slib, který vám byl dán. Vše, co si žádá váš sen, se skrývá ve vybavení vaší bytosti. Kdyby příroda nechtěla, abyste uspěli, proč by vám dala tuto touhu? Sen po vás žádá pouze, abyste učinili stejný slib a prostřednictvím velmi malého stahování a rozšiřování jej obnovovali průběžným pěstováním oddanosti.

147

Kapitola t řináctá Ruční tvorba života

řed několika lety mě zaskočila touha ručně tvořit, když jsem v rámci obřadu dostala od kamarádky medicinový váček z jelení kůže. Sama se naučila stahovat a vydělávat kůži. Střapce byly krásně jemné a uzel ladně klouzal po splétané šňůrce. Okamžitě se ve mně probudila touha naučit se dělat věci rukama stejně jako ona, protože hudba, psaní a práce se sny je nehmatatelné umění. V té době jsem nedokázala formulovat, proč mě ruční práce tak silně přitahují, ale když jsem se pak naučila několik důležitých řemesel jako plést košíky, tvořit skulpturální lampy a vyšívat, začala jsem chápat, že tvořit něco vlastníma rukama skýtá to, co Alice Walkerová nazývá „znovuprožitím vzrušení vlastního početí“.61 Proto tolik tvořivých lidí sní o těhotenství, porodu a narození. Ruční práce jsou aktem početí, rození a přispívání kultuře. Ručně vyrobené věci v sobě mají vetkanou historii. Určitě jste to cítili ve starších předmětech či zděděném oblečení – nesou v sobě energii míst a lidí, kteří je vytvořili. A pokud pocházejí od vaší vlastní rodiny, možná v jejich vláknech cítíte příběhy předků jako uvození a navození vašeho příběhu. To je důvodem, proč jsou ruční práce a vplétání vlastních příběhů do námi vytvářených věcí způsobem, jak udržovat přináležení při životě. Za mládí mé prababičky v předválečném Polsku se vyšívání u dívek bralo jako samozřejmost. Věřilo se, že zahálka, konkrétně zahálčivé ruce, je matka hříchu, proto se babička ještě jako mladá dívka naučila dělat střihy, šít a vyšívat. Sama si ušila všechny své šaty a byla moc pyšná na to, jak se obléká. Tato dovednost jí také pomohla přežít v době nacistické okupace, protože díky její kráse a eleganci (a dokonalé znalosti němčiny) ji považovali za „árijku“. Při zkoumání svých rodinných kořenů jsem později přišla na to, že také další mí příbuzní byli švadleny, krejčí a oděvní návrháři – drobnost, která mi nečekaně ozřejmila, proč tolik toužím tvořit rukama. Kamarádka nedávno podotkla, že dědictví se neukládá pouze do věcí, ale je i v rukou. A moje ruce toužily být k užitku, stejně jako tomu bylo u rukou mých předků. Babička dokázala před válkou uchránit několik svých propracovaných výšivek a měla je pečlivě poskládané v šuplíku prádelníku. Občas je vytáhla a ukazovala 150

Kapitola čtrnáctá Snášet potěšení

ynoření nikdy neprobíhá celé najednou. Je jako pomalé zabydlování rozšířené kapacity sebe sama. Když potřeba zůstat vskrytu dozraje k přirozenému konci, musíte začít obývat svůj nový rozměr. O snášení utrpení těla a srdce už jsme si toho řekli mnoho, ale tak jako pro nás může být náročné vyrovnat se se svými temnějšími stránkami, je někdy ještě těžší přejít z krajiny bolesti k potěšení. Potěšením nemíním jen jeho smyslovou formu, i když uvolnění po dobrém jídle či horké vaně je jistě důležité, mám na mysli potěšení jako stav zabydlenosti a pohodlí ve vlastní kůži, cítit se dobře a u zdroje tam, kde, kdy a s kým právě jste. Kapacita unést ztělesněné potěšení je odvislá od naší schopnosti přijímat. Je jako „receptivní“ sval, který může zakrnět, pokud jej pravidelně nezapojujeme. Naučené sebeshazování může být překážkou naší blaženosti a může nám bránit otevřít se kráse kolem. Neschopnost přijmout chválu a podporu nebo očekávat, že se věci vždy vyvinou v náš neprospěch – to vše mohou být projevy naší nedůvěry k dobrotě, i když stojí přímo před našimi dveřmi. Nemusí se však jednat o trvalý stav. Cvikem se naučíte, jak plným srdcem vítat krásu a přijímat potěšení. Poslední fáze mytické cesty hrdiny je návrat. Poté co si prošel peklem iniciace, ačkoliv může být ještě stále trochu pošramocen všemi zkouškami, ví, že nejhorší má za sebou. Vydobyli jste si místo na slunci. Znáte svou hodnotu. Máte svůj příběh. A nyní je čas vrátit se do světa se svou léčivostí krásy. Sice toho bylo mnoho napsáno o tom, čím jste si museli projít, abyste se sem dostali, avšak k návratu se někdy přistupuje jako k poznámce pod čarou. Jako by vstoupit do světa s elixírem získaným na vaší cestě mělo být snadné. Někdy nemůžete úplně uvěřit změně proudu. Nadále očekáváte to nejhorší. Nevěříte, že opět dokážete stát na vlastních nohou, je to chvíle, kdy byste se zase nejraději schovali ve své jeskyni a nevycházeli ven. Svět je jiný, než když jste odešli, a od té doby, co se k vám svět odvrátil zády, jste se změnili. Stopy způsobů, jakými jste se vyhýbali bolesti, stále žijí v paměti těla. Jako když se přestěhujete do většího domu, ale stále očekáváte, že tam bude stejně úzká chodba a tmavé rohy. Musíte se snažit dorůst své nové velikosti. Koneckonců to, co vás omezuje, vám jako dětská zavinovačka může dodávat pocit bezpečí. 164

Kapitola patnáctá Zvoucí přítomnost

olik času strávíme starostmi, jak přistoupit ke své budoucnosti, že málokdy zvážíme, nakolik přístupní jsme my sami. Vybavíme se fištrónem, silou a osvědčeními, abychom byli dostatečně připraveni, až ta chvíle přijde. Ale přes svou neustálou tvrdou práci pak můžeme přehlédnout ono setkání, na které jsme se tak dlouho připravovali. Abychom byli přístupní životu, sobě navzájem a tajemství, musíme pěstovat vnitřní pohostinnost. Jako hostitel, který připravuje porci jídla navíc, oheň v ohništi a židli u stolu, i když žádní hosté nejsou ohlášeni, také přináležení vždy začíná pozváním. Když od někoho dostaneme pozvání, okamžitě se cítíme vítáni v jeho světě. Velká část osamělosti, kterou lidé cítí, je důsledkem toho, že nedostali pozvání. Jako by naše kultura ztratila dovednost pohostinnosti. Moje babička mi říkávala, že když zamlada žila v Polsku, bylo zvykem určit jeden den v týdnu, kdy vás vaši sousedé mohli doma navštívit bez pozvání. Hostitel připravil dostatek čaje a občerstvení a otevřel své dveře přátelům a známým. Na těch pár hodin týdne mohlo celé společenství sdílet své životy a spřádat vzájemné přináležení. Naproti tomu v moderní době sousedům stále více nedůvěřujeme a chráníme si své soukromí. Ale cena, kterou za tuto nezávislost platíme, je pocit vyloučení na všech stranách. Jedním z důvodů, proč jsem se musela odstěhovat z města, bylo, že mě příliš zraňovalo usmívat se a zdravit kolemjdoucí, kteří mě vytrvale opomíjeli, nebo se na mě dokonce mračili. V té době jsem to brala osobně, ale podle mě jde o to, že stav zahlcenosti a izolacionismu je spíše způsobem obrany. Chceme-li ve svém životě vytvářet přináležení, musíme se nejprve znovu naučit chovat na fyzické i energetické úrovni pohostinně vůči druhým. Ať už se chceme přiblížit druhým lidem, přírodě či živoucímu tajemství, zvoucí přítomnost je předpokladem jakékoliv formy důvěrnosti. Jako otevřít skutečné dveře příchozím hostům můžeme kultivovat i kvalitu pohostinnosti ve své přítomnosti, která druhému dává najevo, že je v naší společnosti bez podmínek. Tato kvalita se objeví sama od sebe, když jsme se vzdali manipulování a dokážeme mít opravdový zájem o druhého člověka, jeho potřeby a záliby. Je to světlina v našem srdci, kde ostatní mohou nalézt přístřeší. 176

Kapitola šestnáctá Studnice příběhů a linie písní

sme doslova tvořeni příběhy. Každou noc něco v našem biologickém nastavení spřádá příběhy snů, aby nás udrželo při zdraví. Příběhy jsou stejně nutné jako dýchání a mají vrstvy užitečnosti, které jsou zčásti samoregulací, zčásti předáváním moudrosti a zčásti pojivovou tkání zasíťované inteligence neomezené časem a prostorem. Biologická nutnost vytváření příběhů je záhadou, ale několik málo věcí je jistých. Bez ohledu na náboženství, rasu či identitu sníme všichni. Ať už si sny pamatujeme, či nikoliv, něco v nás žádá formování narativu, abychom mohli přežít. Sny jsou přemostěním mezi psychikou a fyziologií. Krásně je to vidět u malých dětí, které potřebují spoustu času na snění, aby vstřebaly informace přicházejících s rychlým učením. Pokud jsou lidé připraveni o spánek ve fázi REM, po čase přestanou zvládat i jednoduché úkoly. V rámci některých studií způsobila deprivace snů řadu symptomů, včetně nervového zhroucení s halucinacemi a ztrátou paměti, nárůst stresových hormonů a krevního tlaku a zvýšené riziko fyzického onemocnění.80 Vedle fyziologické nutnosti snění existuje něco ještě záhadnějšího, co vytváří symboly a sešívá je do narativu. Racionální mysli mohou připadat jako nesmysl, ale na symbolické rovině tyto snové příběhy často vykazují klasický dramatický oblouk: od odhalení ke sbírání sil, jádru či vyvrcholení, po nichž následuje čin a rozuzlení snu. Jde o stejnou dějovou linii, kterou následuje většina her, filmů a knih. Příběh také funguje jako prostředník přinášející informace, moudrost a hodnoty, které mohou lidi spojovat. V tomto smyslu vytváří příběh soudržnost. Uchopuje nesouvislé a matoucí prvky a začleňuje je do smysluplné zápletky. Problém přemění v poslání a vede nás řadou událostí směřujících k vykoupení. Příběh zaručuje jistý druh celistvosti. Spisovatel Barry Lopez k tomu říká: „Jsme tvůrci vzorů, a pokud jsou naše vzorce krásné a plné vnitřního půvabu, dokážou pomoci člověku, kterému se rozbil svět, zvednout se ze dna a znovu začít žít.“81 Zatímco téměř každé náboženství má příběh o stvoření, nikdo nezná původ těchto posvátných mýtů, protože pocházejí z doby před vznikem písma. Doká188

Kapitola sedmnáctá Pěstování společenství

lovy komunita či společenství se obvykle označuje směsice lidí, které spojilo místo či společenské prostředí. Existuje však ještě jiný význam tohoto slova, které vyvolává obrazy života v důvěrném spojení s druhými se společnými záměrem. Životem pulzující osada, kus země, kterou společně obývají lidé podobného založení, ne v přílišné blízkosti, a sdílejí své dovednosti a dělí se o výnosy. Smějeme se a plodíme děti, pomáháme si opravovat střechy a scházíme se u ohně s hudbou a vyprávěním příběhů stařešinů. Toužíme po tomto venkovském životě, kde každý plní svou úlohu a potřeby všech jsou naplňovány. Avšak pro mnoho z nás, kteří tento pocit společenství z vlastního života neznají, může být pouhá zmínka o něm odcizující. Společenství může působit jako oáza naděje, která zmizí, jakmile se k ní přiblížíme. S touhou v hlase o něm rozmlouváme, jako o pohádce, v níž bychom se chtěli ocitnout. A jeho nepřítomnost je v našem životě velmi přítomná. Když jsem žila ve městě, toužila jsem po vesnickém životě. Tolik jsem chtěla podporu a ocenění, být pochopena způsobem, jakého se mi v mé vlastní rodině nikdy nedostalo. V rámci svých neohrabaných snah vytvořit společenství z ničeho jsem zvala přátele na sešlosti a setkání k sobě domů, celé dny jsem se na ně připravovala, uklízela a slavnostně zdobila svůj byt, vařila a rozesílala poetické pozvánky. A někteří lidé i přišli, dychtiví poznat, co jim takové setkání může nabídnout, ale často přicházeli s prázdnýma rukama nebo koupili v samoobsluze něco jako brambůrky a slané tyčinky, a když všechno bylo řečeno a uzavřeno, málokdy se nabídli, že pomohou s nádobím. Na konci jsem bývala tak vyčerpaná, že zorganizovat další setkání mi trvalo celou věčnost. Občas mi mé zřídkavé pozvání bylo oplaceno, ale většinou jsem byla buď vytížená, nebo unavená z práce, abych se mohla dostavit s něčím, čím stálo za to přispět, pokud jsem se tam vůbec dostala. Jako by společenství potřebovalo nějakou prvotní hybnou sílu, kterou nikdo z nás nedokázal vytvořit. Nemyslím, že by nám chyběla štědrost, spíše snad dovednost vypěstovat společenství, jelikož nás to nikdo nenaučil. Nikdy jsme nezažili komunitu jako sdílený způsob života, a proto ji nikdo nedokázal vykouzlit.

200

Kapitola osmnáctá Vzájemnost s přírodou

dyž jsem byla malá, toulávala jsem se v lese za naším domem a vymýšlela písně a příběhy o svých imaginárních lesních přátelích. Byla tam jedna skupinka javorů, kam jsem na konci příjemně stráveného dne nosila svou kořist. Kamínky a lístečky z temné soutěsky plné jílu, orobince z rybníka, kde jsem pozorovala, jak se maličcí pulci v průběhu léta proměňují v žáby, nebo divoké kvítí z louky, kde jsem slyšívala hady klouzající vysokou, suchou trávou. Příroda pro mě byla velkou matkou, která mě v době rostoucího neklidu v mé vlastní rodině vždy uvítala do svého přináležení. O dvacet let později jsem se do těchto nádherných lesů vrátila a našla jsem tam jenom domy natěsnané jeden vedle druhého, kam až oko dohlédlo. Zmizela linie stromů, která vyznačovala konec lidské sebestřednosti, zmizela cesta, která spojovala louku, soutěsku a les, zmizeli i nespatření hadi a žáby, a dokonce i ptáci zpěváci. Vzpomínám si, že jsem se dlouhou chvíli cítila zmatená a byla jsem přesvědčená, že jsem na špatném místě, nedovedla jsem se zorientovat bez oněch důležitých přírodních prvků. Uvážíme-li náš dnešní vztah s přírodou, dá se říci, že jsme kolektivně a chronicky dezorientovaní. Jsem přesvědčena, že velká část ztracenosti, kterou cítíme jako kultura, je důsledkem toho, nakolik jsme se odcizili přírodnímu světu. Nejenom že jsme odříznuti od přírody, ale strašlivostí této ztráty jsme ještě k tomu znecitlivěli. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, co jim chybí, protože to nikdy nepoznali, avšak pod veškerou naší posedlostí prosadit se a být uznáván se skrývá hluboká studnice bolesti – naše nenáležení k zemi samotné. Samozřejmě se z přírodního světa nemůžeme nikdy zcela vydělit, protože jako všechny ostatní živé bytosti jsme prakticky doslova projevem země. Avšak omámeni monumentálností toho, co jsme jako druh vytvořili a co nazýváme civilizací, jsme se začali považovat za dobyvatele divočiny. A v jakési pandemické amnézii zapomínáme na pravý zdroj, který toto všechno umožnil. Naše vědomí je tak odpojené od pavučiny života, že jsme štědrost země začali považovat za své vlastní zdroje k rozdělení do soukromého vlastnictví a vytěžení za účelem zisku. Jsme tak unesení výstavbou svých vlastních nekonečných úzkých 216

tunelů produktivity, že jsme se odcizili právě tomu tělu, které nás podporuje a vyživuje. Nevidíme, že pouze obětováním života druhých máme každý den přístřeší a obživu. Dnes se musíme vyrovnávat s důsledky této jednostranné ideologie. Vedle klimatických změn, znečištění oceánů a vzduchu a ubývání přírodních zdrojů čelíme tomu, co Joanna Macyová nazývá šestým hromadným vymíráním na naší planetě.101 Navzdory prudkému úbytku živočišných druhů a rostoucímu počtu ekologických katastrof, jež jsou přímým důsledkem lidské chamtivosti a zásahů, kupodivu stále existují lidé, kteří popírají naši zodpovědnost za tuto pomalou apokalypsu. Jak jsme se od součásti tohoto většího těla Země dostali k pocitu, že stojíme mimo ni? A jak můžeme znovu přináležet k ekosystému? Přeceňování racionalismu způsobilo atrofii našeho smyslového života, ale právě schopnost vnímat a cítit nás napojuje na empatii. Tato schopnost vcítění je nezbytná pro naši provázanost k sobě navzájem a ke všem živým bytostem. Je to pocit provázaného bytí se skupinou či místem, který nás přiměje cítit za ně radostnou zodpovědnost. Naším posláním je sloužit jim svým životem. Bez pocitu propojenosti s jinými formami života se tyto stávají postradatelnými. A není pocit postradatelnosti příčinou také našeho osobního vyhnanství? Hovořili jsme o tom, jak moc se soustředíme na materialismus, což způsobilo ztrátu mytického života. Avšak bez moudrosti země, předávané prostřednictvím příběhů našich stařešinů, jsme skončili v evoluční slepé uličce. Místo každodenního sdílení poučných příběhů pocházejících od rostlin a snů, duchů zvířat a předků, vyrůstají naše nové generace na stále prázdnějších obrazech. Když nás nevede mytický náhled, náš individuální i kolektivní život ztrácí smysl. Naše cíle již nevede širší hledání dobra pro všechny, nýbrž konkurenční systém usilující o nadvládu jednotlivce nad ostatními a našeho druhu nad přírodou. Není těžké pochopit, proč se navzájem vytlačujeme z přináležení, protože takové duševní nastavení po nás žádá separovat se a sloužit pouze vlastním zájmům. Což nás přivádí k narcisismu. Jsem přesvědčena, že obrovská část našeho pocitu prázdnoty vychází ze života v této sebestředné fázi naší evoluce jako druhu, kde vše začíná slovem já. Já chci to a to, já chci mít úspěch, já se chci zlepšit. Dokonce i já chci přináležet. Ale pravé štěstí je odvislé od naší vzájemnosti s prostředím, do něhož jsme zasazeni a vůči kterému jsme zadluženi. Stejně jako mitochondrie rozkládají živiny a přeměňují je v energii pro tělo, tak i my jsme pouhým jedním prvkem větší biosféry, která nečiní rozdíly mezi kapradinami a sekvojemi, červy a orly. Představíme-li si pod viditelným povrchem věcí neviditelnou síť podhoubí, jehož pouhou výtrusnicí jsme, pak pochopíme, že naše životy by měly sloužit společné 217

Kapitola devatenáctá Uzavření

yvolává ve mně úžas, jak dlouho mi mé učednictví přináležení trvalo. Jsem sice velmi vděčná za moudrost přivozenou touto dlouhou a často ošidnou cestou, ale mnohokrát jsem vylezla na horu, jen abych na jejím vrcholu zjistila, že za ní je další. Nikdy mi však nepřišlo na mysl vrátit se zpátky. Mělo mě to ve své moci a hodlalo mě to zcela změnit. Od prvotního srdcebolu, který mě rychle a tvrdě shodil na samé dno mé největší bolesti, jsem celou tu dobu netušila, jak důkladně hluboké mé učení ještě bude. Během dlouhého a vyčleňujícího času s fyzickou bolestí jsem se naučila obývat svou samotu. Místo abych se nevědomě vyhýbala té děsivé tundře, byla jsem vhozena do její nenadálé náruče. Nemoc mě obrala o mou identitu schopné a nezávislé ženy. A když už nic nezbylo, přišla těžká otázka: „Když nemám tomuto světu co nabídnout, jakou mám cenu? Jak mohu být milována? Jak mohu přináležet?“ Ačkoliv jsem to tak v té době nevnímala, bylo skrytým požehnáním setkat se s těmito otázkami, když jsem byla na svém nejhlubším dně – protože tam byly vždycky, utvářely mé chování, abych je nemusela položit nebo být jimi dotázána. Ale v mém stavu mizerie se tyto otázky vynořily nazrálé a připraveny být pokládány stále znovu a znovu. Když jsem sama pro sebe zvládala udělat velmi málo a Craig pro mě připravoval jedno nádherné a výživné jídlo za druhým, byla jsem před tyto otázky stavěna neustále. „Jak mohu být milována, když nedokážu nabídnout nic výměnou?“ Navštěvovali mě přátelé a dělali si starosti o mé zdraví, jako by to bylo jejich vlastní. A objevila se otázka: „Máš nějakou cenu, když nemůžeš pečovat o druhé?“ A když mnoho přátel odpadlo, protože nezvládli vážnost mé nemoci, přišla další otázka: „Vystrnadila jsi je svým zármutkem a strádáním?“ Jakákoliv velkorysost mi vháněla slzy do očí. Cítila jsem velkou pokoru za to, jak se o mě život staral, i když jsem byla úplně na dně. A možná zde tato velkorysost a štědrost byly vždycky, ale já jsem se mylně domnívala, že je dostávám za své zásluhy. Jako kdyby dobrota přicházela výměnou za pokání. Z tohoto pohledu jsem nikdy v plnosti nepřijala, co mi bylo dáváno, protože jsem byla 224

přesvědčená, že to závisí na mé zdatnosti, způsobilosti a přínosech. Jako když vám složí poklonu a vy ji okamžitě odrazíte od svého zavřeného srdce, protože si v duchu myslíte, že je to něco za něco a v pozadí číhá nějaká skrytá motivace. Ve skutečnosti ji však neumíte přijmout, protože si ji sami nedokážete připustit. Štěrbina vašeho srdce je pevně uzavřená, abyste nemuseli čelit zármutku, že jste nehodni lásky a přináležení. Ale já neměla jinou možnost, než dnem i nocí přijímat ta nádherná jídla, pozorovat svého manžela, jak myje nádobí, uklízí dům, nakupuje potraviny. Mohla jsem pouze přijímat dary od těch přátel, kteří místo aby mě opustili, jak jsem se obávala, mě zahrnovali láskou a laskavostí. Tím, že při mně zůstali, snášeli řeholi mé nemoci a brali na svá bedra zátěž, kterou jsem já nemohla nést, jsem nalezla svou odpověď. Ano, mohu být milována, i když nenabízím nic na oplátku. Ano, mohu ve svém pokoji zažívat veškeré možné pocity, a přesto mít cenu. Ano, mohu toho tolik potřebovat, a i tak přináležet. Můj manžel, mí přátelé a příroda sama se stali zrcadlem, jak musím opečovávat sama sebe. Bodem obratu v léčení mého vlastního přináležení byla chvíle, kdy jsem konečně přestala odmítat bolest, vůči níž jsem předtím vedla totální válku, a začala se k ní chovat jako k žebrákovi, který se objevil na mém prahu a k němuž jsem se chovala jako k nevítanému hostu. Ale protože okolnosti mého života byly natolik přející, tento přítel se konečně, a možná poprvé po generacích života vyděděnce, cítil dostatečně v bezpečí, aby pozvedl svůj hlas a požádal o přijetí do mého přináležení. Jeden za druhým se na mých schodech objevovali noví hosté, příbuzní mého přítele. Hněv, zahořklost, úzkost a deprese. A postupně každý žádal o přijetí v mém domě. Konfrontace s mým nevědomím byla svlékáním kůže falešné identity, která mi bránila poznat svou přirozenou dobrotu. Jak říká Jung: „Bohem označuji všechny věci, které překříží mou zamýšlenou cestu s prudkostí a bezohledností, všechny věci, které naruší mé subjektivní náhledy, plány a záměry a změní směřování mého života k lepšímu či k horšímu.“104 Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem chtěla, aby všichni hosté z mého domu odešli a dali mi můj život zpět. Ale čím déle přátelé zůstávali, tím hlouběji jsem se nořila do soucitu k sobě samé a do přítomnosti se životem. Milý žebráku, přistup blíže, modlila jsem se. Řekni mi, jak se o tebe mohu postarat, ptala jsem se. Odpočiň si zde a dovol mi omýt tvé nohy, dovol mi pomazat tě léčivými balzámy. Dovol mi naslouchat příběhu tvého dlouhého toulání bez domova. Nasloucháním jsem nalézala svůj vlastní příběh, který jsem se tolik snažila nechat za sebou. Příběh siroty bez důvěryhodnosti, odmítané rodinou svého původu. Zármutek, který přineslo to, co jsem se dozvěděla, zůstane navždy se

225

Poznámka autorky Jméno Toko-pa mi dali rodiče. Pochází ze sbírky básní Technici posvátného. Toko-pa je božstvo z maorského příběhu o stvoření, známé jako „Rodič mlhy“. Postupem času jsem tuto mlhu začala vnímat jako závoj mezi světy viděného a neviděného. Můj život je vpravdě oddán obnově mostu mezi světem snění a bdění. Narodila jsem se na farmě v jihoanglickém Devonu a ve věku čtyř let přišla do Kanady, kam se mí prarodiče z matčiny strany uchýlili po skončení druhé světové války v Polsku. Vyrůstala jsem v súfijské komunitě v Montrealu. Mou největší láskou vždy byla hudba. Hraji na kytaru a zpívám, a jako čerstvě dvacetiletá jsem dokonce jezdila s kapelou a nahrála album původních skladeb. Na chvíli jsem zabloudila do světa hudebního průmyslu a pracovala jako manažerka pro umělce a repertoár v jedné nahrávací společnosti. Díky temné noci duše jsem tento život opustila a vrátila se k mystickému učení súfismu a studiu snů. Začala jsem se hluboce zajímat o analytickou psychologii a tři roky pracovala jako stážistka v Jungiánské nadaci Ontaria. Výměnou za vaření čaje a starost o přihlášky jsem dostala příležitost sedět u nohou takových učitelů, jako jsou Marion Woodmanová, James Hollis, J. Gary Sparks a mnoho dalších velkých jungiánů. Smísením mystické tradice súfismu a jungiánského přístupu k práci se sny jsem se v roce 2001 vydala na volnou nohu a založila Školu snění (Dream School). Z pokorné touhy sdílet, co jsem se naučila, jsem začala vyučovat a provázet druhé jejich sny v rámci soukromé praxe. Dnes, o téměř sedmnáct let později, jsme se rozrostli do sítě více než stovky tisíc snivců po celém světě. Vedle péče o sny se má práce zaměřuje na obnovu feminity, smiřování paradoxu, povznášení zármutku a napomáhání rituálům. Přináležení je mou první knihou.

237

WEB: www.toko-pa.com FB: https://www.facebook.com/TokopaTurner/ IG: https://www.instagram.com/tokopa/

Máte pocit, že nikam nepatříte? Nejste v tom sami. Svět nebyl nikdy propojenější, a přece se lidé cítí osamocenější než kdy předtím. Chybí nám pocit vlastní hodnoty, cítíme se odcizení nebo plní obav, že nemáme ve světě své místo. Nepřítomnost přináležení je velkým tichým utrpením naší doby. Většina lidí si představuje přináležení jako vázané k nějakému mýtickému místu a celý život stráví jeho marným hledáním. Co když ale přináležení nelze vůbec lokalizovat? Co když se jedná o dovednost, kterou jsme ztratili či zapomněli? Se svou typickou hloubkou a vytříbeným stylem nám Toko-pa nabízí cestu k přináležení vedoucí z nitra ven. Na základě mýtů, příběhů a snů nás přivádí ke zdroji našeho odcizení, kdy se vyhnanství stává nutným krokem iniciace do autentického bytí. Následně rozebírá dovednosti přináležení – postupy pocházející od předků na léčení našich ran a obnovení opravdového přináležení k životu i ke světu.

Toko-pa Turner je kanadská spi-

sovatelka a učitelka, která ve své práci se sny propojuje mystickou tradici súfismu a jungiánský přístup. V roce 2001 založila školu snění Dream School, kterou už prošly stovky absolventů. Toko-pa je někdy nazývána porodní bábou psýché, její práce se zaměřuje na obnovu ženskosti, sounáležitosti s přírodou, respektu vůči zármutku, rituálům a kráse. Žije v Kanadě, na malém ostrově v Sališském moři u Britské Kolumbie.

www.toko-pa.com Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 obchod@grada.cz, www.alferia.cz

Obálka & ilustrace Molly Costellová