Alan Watts: Vědění pro nejisté časy. Průvodce věkem úzkosti

Průvodce věkem úzkosti

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Watts, Alan, 1915-1973 [Wisdom of insecurity. Česky] Vědění pro nejisté časy : průvodce věkem úzkosti / Alan Watts ; překlad Tomáš Roztočil.

-- První vydání. -- Praha : Alferia, 2020. -- 150 stran Přeloženo z angličtiny -- Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia. -- Obsahuje bibliografické odkazy ISBN 978-80-271-1000-1 (brožováno) * 115 * 13 * 159.923.2 * 159.9.016.1 * 165.322 * 17.02 * 141.338 * 2-664.3 * (0.062) – přítomnost -- duchovní pojetí – ego – sebepoznání – mysl a tělo – sebepojetí – duchovní poznání – smysl života – synkretismus (náboženství) – synkretismus (filozofie) – populárně-naučné publikace 13 - Filozofie ducha [5]

ISBN 978-80-271-1800-7 (ePub) ISBN 978-80-271-1699-7 (pdf) ISBN 978-80-271-1000-1 (print)

PRO DOROTHY

OBSAH

Předmluva Deepak Chopra 9 Úvod 17 I. DOBA ÚZKOSTI 20 II. BOLEST A ČAS 35 III. VELKÝ PROUD 44 IV. MOUDROST TĚLA 59 V. O VĚDOMÉM PROŽÍVÁNÍ 77 VI. CHVÍLE PROZŘENÍ 89 VII. PROMĚNA ŽIVOTA 104 VIII. TVOŘIVÁ ETIKA 117 IX. REVIZE NÁBOŽENSTVÍ 131

I. DOBA ÚZKOSTI

Život při pohledu zvnějšku připomíná pouhou jiskru vprostřed věčné noci. Ale dokonce ani tak pomíjivý záblesk v temnotě není naplněn jen štěstím. Čím více jsme otevření radosti, tím jsme i zranitelnější. Bolest nás provází na každém kroku – chvíli se skrývá, ale hned jí zase čelíme naplno. Takový náhled na život pro nás však postrádá smysl.

Proto jsme si zvykli naší existenci přisuzovat něco víc – žijeme z myšlenky na světlou budoucnost, která nás má čekat někde za hranicí všedního života. Jestli je život doopravdy tak neúplný a má skončit bolestí a nicotou, pak je to pro člověka, který se rodí plný naděje, tvořivosti a lásky, krutá a marná zkouška. Člověk je od přírody tvor přemýšlivý, a proto chce, aby život dával smysl. Najít tento smysl života pouze na základě vnějšího pozorování je však téměř nemožné – proto předpokládáme, že vesmír musí fungovat dle nějakých spravedlivých zákonů a že na nás po prožití nepředvídatelného a pomíjivého života čeká věčnost.

Následující přirovnání vám ode mě vzhledem k vážnosti

ALAN WATTS 21

celé této věci možná přijde trochu lehkovážné, ale snaha najít v chaosu lidské zkušenosti nějaký smysl mi připomíná jednu zákeřnou lest, kterou jsem vymyslel jako dítě.

Vždy jsem chtěl někomu poslat poštou balíček vody. Představte si to – adresát rozváže šňůrku a v tu chvíli se mu do klína vyvalí malý vodopád. Můj podlý plán by ale dozajista selhal, neboť zabalit do papíru litr vody se vám jen tak nepodaří. Nepromokavý papír by sice sehnat šel, ale jádro pudla je v tom, že vodu jen tak do požadovaného tvaru nezkrotíte, natož aby se vám podařilo kolem takového překvapení uvázat provázek, aniž by praskl. Čím víc studujeme lidské pokusy o řešení problémů politiky, ekonomie, umění, filozofie a náboženství, tím více nám to připadá jako marná snaha spousty talentovaných myslitelů spoutat proudící vodu života do úhledných a pevných balíčků.

Dnešnímu člověku by marnost této snahy měla být nad slunce jasná. Stačí se podívat do historie a hned si jistě všimneme, kolik takových balíčků se už člověk pokusil zavázat a kolik se jich také náležitě rozlilo. O životě máme již tolik znalostí, že je nemožné je snadno zjednodušit, a celá problematika lidské existence je stále složitější a hůře uchopitelná. Tempo i náročnost života se navíc ruku v ruce s pokrokem vědy i průmyslu zvyšuje natolik, že se nám všechny ty zbývající balíčky začínají čím dál rychleji rozvazovat přímo před našima očima.

Proto nyní máme pocit, že jedinou naší zbývající jistotou je nejistota. Za poslední století se rozpadla spousta dávných tradic, které držely pohromadě rodinu, celou

22 Vědění pro nejisté časy

společnost, vládu, ekonomiku i náboženství. Visíme nad propastí nejistoty a pevných kamenů, kterých bychom se ještě mohli držet, neustále ubývá, stejně jako hodnot, které můžeme považovat za naprosto správné, pravdivé a navždy platné.

Pro některé tato změna představuje vítané osvobození od pout morálních, sociálních či duchovních dogmat. Jiní se naopak děsí toho, že zdravému rozumu odzvonilo a člověk se nezadržitelně řítí do hlubin zoufalství a chaosu.

Většinu z nás pravděpodobně náhlý pocit osvobození nejprve na chvíli naplnil nadšením, které však brzy vystřídala tísnivá úzkost a ty nejtemnější obavy. Pokud je totiž vše tak relativní – pokud je život jen beztvarým proudem bez cíle, ve kterém je jedinou konstantou změna –, kde máme hledat budoucnost a naději? Člověk je očividně šťastný jen tehdy, když může vzhlížet k nějaké budoucnosti – ať už je to radostný zítřek, či věčný posmrtný život. Lidé však z mnoha různých důvodů přestávají na posmrtný život věřit, a ani s tím světlým zítřkem už to nevypadá tak dobře. Když už totiž radost přijde, málokdo si ji dokáže naplno užívat, aniž by myslel na její pomíjivost. Pokud jsme však schopni prožívat štěstí jen tehdy, když před sebou vidíme světlou budoucnost, pronásledujeme ve skutečnosti pouze bludičku, která nás vede stále hlouběji do nitra močálu smrti.

Doba, ve které žijeme, ve skutečnosti není o nic nejistější než kdy dříve. Chudoba, nemoc, válka, změna a smrt provázely lidstvo od samého počátku. I v těch nejklidnějších dobách bylo „bezpečí“ vždy jen prchavým přeludem.

II. BOLEST A ČAS

Čas od času každý z nás závidí zvířatům. Trpí a umírají, ale na rozdíl od nás to nepovažují za „problém“. Zdá se, že jejich životy jsou vesměs jednoduché. Když mají hlad, tak se najedí, a když přijde únava, jdou spát. Veškeré plánování budoucnosti u nich řídí místo úzkosti instinkt. Zvířata jsou očividně příliš zaneprázdněná přítomností – na to, aby se mohla zabývat smyslem života či budoucností, jednoduše nemají dost času. Jejich štěstí pramení z bezprostředního prožitku přítomnosti – ne z víry v to, že někde před nimi čeká světlá budoucnost.

To však ale rozhodně neznamená, že by zvířata nebyla schopna vnímat svět plnohodnotně. Jejich zrak, sluch a čich jsou často mnohem citlivější než naše smysly. Stejně jako člověk si dokážou naplno užívat jídlo i spánek. Mozek zvířat však za jejich vytříbené smysly platí určitou daň. Jeho funkce jsou velmi specializované, a proto se celý jejich život točí kolem opakování osvojených návyků. Zvířata tak nevládnou rozumem, nedokážou uvažovat

36 Vědění pro nejisté časy

v abstraktních pojmech a mají jen velmi omezenou paměť i schopnost předpovídat.

Lidský mozek naše životy díky své vnímavosti bezpochyby nesmírně obohacuje. Za naši vyšší citlivost však platíme nemalou cenu v podobě větší zranitelnosti. Vůči zranitelnosti se samozřejmě můžeme zatvrdit jako kámen, s citlivostí však mizí i schopnost prožívat radost. Jak jsou naše těla vnímavá, tak jsou i křehká – oční bulvy, ušní bubínky, chuťové pohárky a nervová zakončení jsou propojená s nesmírně složitým a choulostivým mozkem. Naše orgány přitom nejsou jen zranitelné, ale navíc rychle podléhají zubu času. Jistá přírodní zákonitost zřejmě zajišťuje, že tkáň, která je citlivá a vnímavá, musí být zároveň i choulostivá a zranitelná.

Schopnost prožívat nesmírnou slast s sebou neodvratně nese i citlivost vůči obrovské bolesti. Požitky milujeme, zatímco bolest nesnášíme, zdá se ale, že jedno se bez druhého neobejde. Tyto dva pocity se zdánlivě musí střídat, protože nekončící slast by nás buď brzy omrzela, nebo bychom jí vyžadovali čím dál víc. Větší slast by pak naše smysly časem otupila, nebo by se rovnou změnila v bolest.

Je to jako s jídlem – kdybyste neustále jedli jen delikatesy, brzy byste buď ztratili chuť k jídlu, nebo by se vám udělalo špatně.

Dle stejného principu se řídí i vše ostatní. Čím více si ceníme života, tím více považujeme smrt za zlo. Čím více jsme schopni milovat druhého, tím více nás zarmoutí jeho smrt či odloučení. Čím hlouběji se odvážíme ponořit za pravdou, tím větší cenu zaplatíme za nabyté vědomosti.

ALAN WATTS 37

Proto se není čemu divit, když se mnozí z nás občas ptají, zda člověk v tomto ohledu nezašel až příliš daleko, jestli to všechno vlastně stojí za to a jestli by vlastně nebylo nejlepší, kdybychom se mohli na žebříčku evoluce posunout raději o pár příček níže – k relativní klidné mysli zvířete, zeleniny či nerostu.

Mnozí se o to často pokouší. Jistě znáte ženy, které se po nějaké hluboké emoční ráně z lásky či sňatku zapřisáhly, že už mužům nedovolí, aby si s jejich city nadále zahrávali, a nadobro své srdce před světem uzavřou do neprostupné skořápky. Snad ještě častější jsou pak případy citlivých chlapců, kteří se již v mládí rozhodnou stát „tvrdým chlapem“, kterého se jen tak něco nedotkne. Takovou ignorantskou pózu zaujímají často všichni ti rádoby dospělí muži, kteří považují cokoliv intelektuálního či emočního za zženštělé a „slabošské“. Pokaždé když se člověk zatvrdí, zabije v sobě kousek sebe samotného. Pokud tento přístup k životu zaženeme až do krajního extrému, je nevyhnutelnou volbou sebevražda.

Pokud chceme být doopravdy člověkem, žít naplno a vědomě, musíme být ochotni za své radosti platit utrpením.

Bez této oběti nemůžeme nikdy dosáhnout plně vědomého prožitku a rozvíjet tak svou mysl. Člověk už ze své podstaty ale není ochotný takovou cenu zaplatit. „Od přírody“ jsme nastavení tak, abychom se jakékoliv bolesti vyhýbali. Se vzrůstající intenzitou bolesti je přitom představa, že bychom ji dobrovolně měli snášet, čím dál více absurdní.

Proto náš život stojí na rozporu a paradoxu. Vědomí totiž musí prožívat slast i bolest, kdybychom chtěli proží-

III. VELKÝ PROUD

Jsme jako mouchy, co spadly do medu. Života se nechceme vzdát, protože je tak sladký, ale jak se do něj noříme, uvědomujeme si, že je to past, která nás čím dál více pohlcuje, omezuje a frustruje. Zároveň ho milujeme i nenávidíme.

Jak se do někoho nebo něčeho zamilujeme, hned se o ně začneme bát. Podstata konfliktu, ze kterého pramení většina lidského utrpení, nevychází jen z rozporu mezi námi a okolním světem, ale i z rozporu se sebou samými. Nespoutaná příroda se totiž nachází nejen všude kolem nás, ale i v nás samotných. Lidské tělo je obdařeno životem, který je krásný, ale pomíjivý, zároveň ho milujeme i nenávidíme a střídavě ho považujeme za dar i prokletí. Člověk je ve své podstatě rozdělen na dvě části. Na jedné straně stojí vědomé „Já“ – fascinovaný a zmatený tvor chycený do pasti života. Na druhé je pak tělesné „já“, které je součástí hmotné přírody – svévolné tělo se všemi jeho krásnými, ale frustrujícími omezeními. „Já“ se považuje za rozumnou bytost a neustále kritizuje „já“ za jeho tě-

ALAN WATTS 45

lesnou zvrhlost – za všechny ty vášně a touhy, které „Já“ často dostávají do potíží, a za to, že je tak náchylné k bolestivým a frustrujícím nemocem, za všechny ty choulostivé orgány a za choutky, které nelze nikdy uspokojit ani potlačit. Jakmile se však mysl pokusí „já“ jednou provždy uklidnit, skončí to vždy nevyhnutelně fiaskem.

Na „já“, přírodě i vesmíru nás snad nejvíce rozčiluje, že je nikdy „nezkrotíme“. Jsou jako kráska, která nám stále uniká a její kouzlo spočívá v rozmarnosti. Právě díky pomíjivosti a proměnlivosti je svět tak plný života a půvabu.

Vždyť neustálá změna a „pomíjivost lidského života“ stojí vždy v jádru té nejlepší poezie – brilantní básně nás dokážou dojmout díky něčemu mnohem hlubšímu než jen obyčejné nostalgii.

Je konec představení. Hráli je, jak jsem už řekl, duchové a teď je z nich jen vzduch, jen pouhopouhý vzduch.

Nejvyšší věže, skvostné paláce, vznešené chrámy, ano, celý svět se rozplyne a všechno, co je na něm, zmizí, jak tenhle pomíjivý výjev – ani cár mlhy po něm nezbude.

Krása těchto veršů nevychází jen z řetězce melodických obrazů a téma rozkladu nás rozhodně nepřitahuje jen proto, že se při něm rozpadá něco krásného. Obrazy se totiž i přes svou vlastní krásu rodí až ve chvíli, kdy mizí. Básník je připraví o jejich neměnnost, pevnost a nehybnou

46 Vědění pro nejisté časy

krásu soch a promění je v hudbu, která zazní a hned utichá. Věže, paláce a chrámy se najednou rozezní a zvedne se v nich obrovská vlna života, která je vzápětí rozmetá na kusy. Změna je život, snažit se zůstat ve starých kolejích je to samé jako zemřít. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, vydá mnohý užitek.“ Básníci zjistili, že slova, jako je život, změna, pohyb a nejistota ve skutečnosti označují jedno jediné. Zejména zde platí, že v kráse je pravda. Stačí si uvědomit, že vše, co nás fascinuje a co milujeme, je založeno na pohybu a rytmu. V sochařství, architektuře a malbě jsou sice všechny formy nehybné, ale i ty nás těší, až když v nich objevíme určitou odchylku od symetrie, či ve chvíli, kdy kámen zdánlivě ožije a roztančí se.

Není pak tendence rozumově založeného „Já“ odporovat dynamice a proměnlivosti tělesného „já“ i okolního vesmíru podivným paradoxem? Změnu přece nemusí vždy doprovázet jen zkáza. Každá zdánlivě stálá forma je ve skutečnosti pouze určitým stadiem pohybu a každá bytost je jako řeka, která aby mohla přitékat, musí zároveň neustále odtékat. Život a smrt nestojí v protikladu, jsou to jen dva různé pohledy na jeden fenomén, změna svou hybnou silou totiž zároveň buduje i ničí. Lidské tělo je plné života, protože sestává z pohybů zahrnujících krevní oběh, dýchání a trávení. Bránit se změně a zoufale se držet života je proto jako zadržovat dech – když se budete snažit příliš dlouho, zabijete se.

Když o sobě přemýšlíme v rámci duality „Já“ a „já“,

IV. MOUDROST TĚLA

Co je to zkušenost? Co je život? Co je pohyb? Co je skutečnost? Na všechny tyto otázky nám nezbývá než odpovědět po vzoru sv. Augustina, kterého se ptali: „Co je to čas?“ Augustin odvětil: „Vím to naprosto přesně, dokud se mě na to nezeptáte.“ Zkušenost, život, pohyb a skutečnost jsou jen pouhé shluky zvuků, kterými popisujeme souhrn pocitů, myšlenek, dojmů a tužeb. Teď bych čekal, že se mě zeptáte: „Co jsou to ale pocity a všechna ta další slova?“ Na to vám jen mohu odpovědět: „Neutahujte si ze mě. Moc dobře víte, co znamenají. Když se donekonečna snažíme definovat pojmy, pouze se motáme v kruhu. Definovat znamená ustálit, a jak už jsme si ukázali, opravdový život stálý nikdy není.“ Na konci předchozí kapitoly jsem naznačil, že onen význam v jádru všeho, co se vymyká definici a ustálení, lze vyjádřit například slovem Bůh. Pokud tomu tak je, pak Boha všichni odjakživa důvěrně známe – jakmile nad ním ale začneme přemýšlet, ihned mu přestáváme rozumět.

60 Vědění pro nejisté časy

Když nad nějakou zkušeností přemýšlíme, snažíme se ji zaškatulkovat do jasně vymezených forem a myšlenek.

Tím se však jen vracíme k původnímu problému – v honbě za stálostí se snažíme zavázat vodu do úhledných balíčků či chytit vítr do krabice.

Náboženství odjakživa učí, že „Bůh“ může člověku nabídnout nekonečnou studnici moudrosti a cenných rad do života. Moudrost – vědomosti, rady a informace – si přitom spojujeme výhradně s informacemi, které přijímáme v podobě slovních formulací. Pokud však moudrost závisí výhradně na jazyce, jak bychom ji měli získat z pouhé zkušenosti s něčím tak naprosto nekonkrétním a nedefinovatelným, jako je Bůh?

Většinu zásadních lidských poznatků pomocí konkrétních slovních formulací vyjádřit nelze, mnohé z vědomostí, které používáme v každodenním životě, jsme se rozhodně nenaučili ze slov. Nikdo nám nemusel vysvětlovat, jak máme dýchat, polykat, vidět, pohánět krev v našich žilách, trávit jídlo či se bránit nemocem. Přesto se těmto úchvatným tělesným pochodům, které nedokážou plně popsat ani ty nejvzdělanější knihy a nejpřesnější přístroje, neustále věnujeme. Právě zde, daleko mimo dosah našich mozků, leží skutečná moudrost. Jedná se o znalosti, které denně využíváme při řešení opravdových, praktických problémů každodenního života. Vezměte si, za co vše již těmto znalostem vděčíme, a představte si, že bychom je dokázali využít naplno.

Poštovní holubi se bez jakýchkoliv palubních přístrojů či map dokážou z velké dálky neomylně vrátit do svých ho-

ALAN WATTS 61

lubníků. Migrující ptáci rok co rok hnízdí na stále stejných místech a rostliny zase „vynalezly“ všemožné prostředky, které jim umožňují roznášet semena po větru. Tyto věci samozřejmě nedělají „záměrně“ – to ale znamená jen to, že je neplánují a nepromýšlejí. Kdyby rostliny a zvířata mohly mluvit, pravděpodobně by nám o těchto pochodech dokázala říci asi tolik, co člověk o tom, jak pohybuje srdcem. „Původci“ těchto záhadných procesů jsou naše orgány a tělesné pochody, které se řídí dle tajemných vzorců, které nedokážeme pochopit a přesně definovat. U člověka se v posledních stadiích evoluce přestaly orgány vyvíjet. Čím dál více se životu snažíme přizpůsobit pomocí rozličných technologických vynálezů a při řešení problémů upřednostňujeme vědomé myšlení před nevědomými dovednostmi. Takový přístup je pro nás ale mnohem méně výhodný, než jsme si ochotni přiznat.

Vzpomeňme případy „primitivních“ žen, které dokážou porodit během práce na poli, a jakmile se rychle ujistí, že je dítě v teple, bezpečí a v pohodlí, jednoduše pokračují v práci. „Civilizovaná“ žena se přitom před porodem nejprve musí přestěhovat do nemocnice, kde pak ve společnosti mnoha lékařů, sester a za asistence složitých přístrojů dítě na svět přivede až po mnoha hodinách utrpení v křečích.

Moderní zdravotnictví samozřejmě nabízí dokonalou hygienu, díky které porod přežije naprostá většina matek i dětí. Otázkou ale zůstává, proč člověk do čistého nemocničního prostředí pouze nepřesunul přirozený a snadný způsob porodu.

Na tuto i spoustu dalších podobných otázek existuje

62 Vědění pro nejisté časy

jedna odpověď – společnost nás naučila popírat přirozenost těla a zanedbávat ho ve prospěch mozku. Jádro většiny nemocí a neduhů moderního člověka vychází z bloku či schizmatu mezi mozkem (konkrétně kůrou mozkovou) a zbytkem těla. Na tento problém navazuje i oddělení „Já“ a „já“, člověk se odštěpil od přírody a teď se jako mytický Uroboros snaží požrat svůj vlastní ocas. Naštěstí se však objevili vědci, kteří se na toto schizma zaměřili, například Lancelot Law Whyte či Trigant Burrow.2 Whyte tento problém popisuje jako „evropskou disociaci“ – ne proto, že by jí snad trpěla výhradně evropsko-americká západní společnost, ale proto, že je pro tuto část světa příznačná.

Whyte i Burrow přišli s klinickou diagnózou tohoto schizmatu. Ve svých pracích „lékařským“ jazykem popsali, jak člověk dovolil myšlení, aby převzalo kontrolu nad jeho životem a zcela vytlačilo „instinktivní moudrost“, která v důsledku nečinnosti upadá. Bojujeme sami se sebou – mozek chce to, čemu se tělo brání, a tělo si naopak žádá to, co mozek zakazuje. Mozek vydává příkazy, které tělo nesplňuje, a tělo vysílá signály, kterým mozek nerozumí.

2 Z knih L. L. Whyta doporučím čtivou publikaci The Next Development in Man (Henry Holt, New York, 1943) a pro náročnější čtenáře pak The Unitary Principle in Physics and Biology (Henry Holt, New York, 1949). Kopie Burrowových knih Social Basis of Consciousness (Londýn, 1927) a The Structure of Insanity (Londýn, 1932) jsou dnes již bohužel beznadějně vyprodané, ale většina podstatných bodů jeho myšlení je shrnuta i v jeho knize Neurosis of Man (Routledge, Londýn, 1948). Nepochybuji, že obdobným tématům se věnují i jiní vědci, ale o jejich práci jsem se zatím nedoslechl.

ALAN WATTS 67

věcí – stíny, které jsou spíše myšlené než skutečné. Ukázkovým příkladem těchto tužeb je hon za penězi, které skutečné bohatství pouze symbolizují – když se jejich vydělávání stane naším smyslem života, zaměňujeme abstraktní veličinu za skutečnost.

Moderní společnost proto rozhodně nelze považovat za materialistickou, materialistovi přece záleží na hmotných věcech. Moderní člověk naopak prožívá vše mozkem a místo hmotných věcí mu záleží především na abstraktních mírách a veličinách. Alkohol pije kvůli jeho síle – jeho „esenci“, nehledá v něm „tělo“ a chuť. Dům staví proto, aby se pyšnil jeho oslnivým vzhledem, a ne aby se mu v něm dobře žilo. Moderní člověk staví sídla, která zvenku vypadají jako aristokratické vily a zevnitř jako vězení. Dokonce i jednotlivé pokoje těchto vězení jsou navrženy především tak, aby vypadaly dobře na oko, než aby se v nich pohodlně bydlelo. Většinu místa pak zabírá „obývací pokoj“, který je často tak velký, že by se do něj bez problémů vešel menší dům. Místnosti, jako je kuchyně, které neslouží pouze k zábavě a jsou mnohem důležitější pro skutečný život, jsou odsunuty do malých kumbálů, kde se stěží otočíte, natož abyste tam mohli něco vařit. V lednicích a skříních takových lodních kuchyní pak najdete více alkoholu a drobných pochutin než poctivého jídla. Chceme působit jako „lepší lidé“ a chováme se, jako bychom byli obklopeni služebnictvem, tak si přece nebudeme špinit ruce pěstováním a vařením opravdového jídla. Nakupujeme potraviny, které jsou vyrobeny s cílem oslnit svým vzhledem spíše než obsahem živin – nafouklé ovoce bez chuti, chléb, co

68 Vědění pro nejisté časy

připomíná moučnou pěnu, víno plné chemikálií a zelenina dochucená chemikáliemi ze zkumavek – fotogenické potraviny bez chuti.

Mnozí by mohli namítnout, že přirozenost a divokost ze společnosti ještě zcela nevymizela, vždyť civilizovaný člověk si tolik libuje v sexu, ale ani na něm dnes ve skutečnosti nezbylo téměř nic živočišného. Zvířata mají pohlavní styk, kdykoliv je na něj popadne chuť, což se většinou řídí nějakým přirozeným rytmem. Mezi jednotlivými akty je sex vůbec nezajímá. Sex se ale v dnešní společnosti stal jednou ze slastí, která člověka vede k největším úzkostem. Tělesná touha se často místo pudů řídí požadavky mozku, proto má tolik mužů dnes problémy s impotencí.

Mozek jednoduše v danou chvíli vyžaduje něco, po čem geny vůbec netouží. Muži jsou pak zmatení a zoufalí, jelikož nedokážou pochopit, proč se jejich tělo brání něčemu tak příjemnému, jako je sex. Prahnou po něm celé hodiny a dny, ale když na to přijde, jejich tělo najednou přestane spolupracovat.

I v sexu, stejně jako u jídla, platí, že „hlad má velké oči“.

Muži často ženy soudí dle jejich vzhledu a intelektu spíše než podle přirozeného sexuálního náboje a hlubších stránek osobnosti. Na partnerkách je přitahuje vnější pozlátko – lesk jejich kůže, spíše než samotné tělo. Ideální ženou je pro ně dívka s postavou chlapce s dokonale vyvedenými ženských křivkami – ne skutečná žena, ale idealizovaná nafukovací panna. Funkce sexu jako takového zůstává v naší „instinktivní moudrosti“ stále stejná, takže ani když bude častější, rychlejší a efektnější, tak se intenzita

ALAN WATTS 69

jeho rozkoše zvýší jen nepatrně. Sex se proto snažíme deformovat alespoň v naší fantazii, obalujeme ho lascivností, perverzí a neustálým očekáváním něčeho nového a tajemného, jako by extázi něčeho tak zásadního, jako je lidské spojení, šlo obohatit pouhou vnější změnou vzhledu.

Zářným příkladem souboje mozku s tělem a abstraktních konceptů s hmotou je těžká závislost moderního člověka na hodinách. Díky nim si sice snadno můžeme dohodnout například schůzku s kamarádem a dokonce i organizovat celou společnost, takové věci ale fungovaly i dávno před vynálezem hodinového stroje. Ne že bychom měli rozbít všechny hodiny, měli bychom se je ale naučit používat s rozmyslem. Dle jejich mechanického koloběhu bychom se například neměli snažit řídit biologický režim našeho těla – spánek, vyměšování, práci a odpočinek. Otroky těchto strojových diktátorů rutiny jsme se stali již do té míry, že na nějakou revoluci je zřejmě pozdě. Bez hodin by se civilizace naprosto zhroutila. Kdyby naše kultura nekladla takový důraz na rozumové poznání, tak by nám jistě nešlo jen o to, abychom podle ostatních měli seřízené hodinky – spíše bychom se snažili vzájemně sladit rytmy našich těl.

Náš mozek dokáže tak dobře předpovídat budoucnost zejména proto, že se bojíme smrti. Jistě by se ale našli mnozí, kteří by souhlasili se Stevensonovými verši:

70 Vědění pro nejisté časy

Pod širou klenbou jasných hvězd spočinu v hrob, nechám se vést poklidně na poslední z cest, a odejdu se vším smířen.

Když už se tělo vyčerpá a mozek unaví, tak člověk přivítá smrt s vděčností. Když jste ale mladí a silní, nemáte šanci takovému pohledu porozumět, smrti se naopak obáváte jako nevyhnutelné, děsivé události. Mozek se soustředí především na nehmotný svět, optimisticky hledí do budoucnosti a předpokládá, že to dobré bude trvat věčně.

Mozek ale zároveň zapomíná na to, že je sám materiální a že žije v dynamickém světě, který se neustále proměňuje.

Společně s okolním světem se přitom jednou nevyhnutelně změní i jeho přání a nakonec přijde také chvíle, kdy se smrt najednou stane vítanou. Když se po poctivě prospané noci probudíte do slunečného rána, tak se vám taky nechce zpátky do peřin. Když za sebou ale máte těžký den plný práce, tak je byť jen myšlenka na sladké bezvědomí spánku neskutečně příjemná.

Většina z nás bohužel nezemře poklidně. Umíráme při nehodách a na následky bolestivých onemocnění. Když zemře člověk, jehož „mysl“ je ještě mladá a bdělá, musí se marně prát s umírajícím tělem – smrt v mladém věku je proto opravdová tragédie. Jsem ale přesvědčen, že tělo umírá, jen když si to doopravdy přeje. Ke smrti se obrátí až ve chvíli, kdy nemá sílu vzdorovat nemoci nebo zhojit závažné zranění. Kdyby vědomí v takovou chvíli bralo ohled na potřeby těla, zjistilo by, že smrt je vlastně vítaná – tak

V. O VĚDOMÉM PROŽÍVÁNÍ

Otázku „Co si s tím vším počít?“ si kladou jen ti, kteří problém nepochopili. Pokud je řešitelný, stačí mu porozumět a v tu chvíli známe i řešení. Když se však snažíme vyřešit abstraktní hádanku, které vůbec nerozumíme, je to jako bychom se snažili vyhrabat z temnoty holýma rukama. Přitom stačí zažehnout světlo a tma se hned rozplyne.

Tato poučka se týká zejména problému, který leží v samotném jádru lidské existence. Jak znovu sjednotit odtržené „Já“ a „já“, mozek a tělo, člověka a přírodu, a tím se konečně vymanit ze všech začarovaných kruhů?

Jak se osvobodit ze sklenice medu, do které jsme zapadli jako mouchy? Kde hledat jistotu a klid, když samotnou podstatou světa je nejistota, nestálost a neustálá změna?

Odpovědi na tyto otázky získáme, jen pokud se budeme držet určitých metod a postupů. Pokud se takovou cestou rozhodneme vydat, musíme si být zároveň vědomi, že si tyto otázky klademe jen proto, že jsme celému problému

78 Vědění pro nejisté časy

ještě neporozuměli. Cesta k osvobození se pomalu začíná otevírat. Nejprve ale potřebujeme více světla.

Světlem nyní myslím uvědomění – vědomé prožívání okamžiku bez jakýchkoliv soudů či zbytečných myšlenek.

Přítomné prožitky musíte vidět a cítit takové, jaké jsou, a nesnažit se je pojmenovat. Stačí jen „otevřít oči“ a váš pohled na celý svět i život se od základu změní, ukáže se, že mnohé z našich největších problémů jsou pouhé iluze.

Mnohým může toto tvrzení připadat příliš jednoduché a naivní, protože si myslí, že přítomnost již naprosto vědomě prožívají – na následujících stránkách si však ukážeme, že v tomto ohledu se většinou mýlíme.5 Vědomé prožívání nám nabízí pohled na skutečnost osvobozený od jakýchkoliv myšlenek či úsudků. Proto je naprosto nemožné vyjádřit slovy, co nám vlastně dokáže odhalit. Popsat dokážeme jedině myšlenky – skutečný svět přitom pouhou myšlenkou rozhodně není, proto o něm nic univerzálně platného tvrdit nemůžeme. Budeme se muset spokojit s tím, že můžeme mluvit pouze o falešných dojmech, které vědomé prožívání odstraňuje, místo pravdy, kterou toto prožívání odkrývá. Pravdu lze popsat jen pomocí slov, která by však pro ty, kteří tuto skrytou pravdu neznají, neznamenala skoro nic.

Univerzálně platná pravda je příliš skutečná a živá, než abychom ji mohli spoutat pomocí slov. Snaha uzavřít skutečnost do pojmů je jako natírat růži rudou barvou.

5 Pojem „vědomí“ zde používám tak, jak ho ve svých spisech definuje Džiddú Krišnamúrti.

VI. CHVÍLE PROZŘENÍ

Představte si, že posloucháte hudbu a najednou se vás zeptám: „Kdo právě teď jste?“ Jak na takovou otázku okamžitě a spontánně odpovíte? Pokud vás tato otázka při poslouchání nevyruší, odpovíte mi popěvkem. Když vás naopak překvapí, odpovíte na ni slovy. Jakmile se však na chvíli při hledání slov zamyslíte, neřeknete mi nic o přítomnosti, ale o minulosti. Pravděpodobně začnete se svým jménem a adresou, načež začnete vykládat o své práci a postupně pronikat do svého životního příběhu. Přitom jsem se vás ale zeptal, kdo jste teď, ne čím jste byli. Abychom skutečnost a přítomnost mohli prožívat bezprostředně, musíme si nejprve uvědomit, že právě přítomný prožitek je jediné, co existuje. Člověk prožívá vždy přímo – žádné „Já“, které by přítomnost pozorovalo z odstupu, neexistuje.

I ve chvílích, kdy si sami sebe zdánlivě uvědomujeme nejvíce, je naše „osobnost“ vždy jen určitým pocitem či vjemem – napětí svalu, teplo a zima, bolest a vzruch, dech

90 Vědění pro nejisté časy

a puls. Subjekt vnímání přitom nikdy nevnímáme, stejně jako nelze cítit vlastní nos či líbat své rty.

Ve chvílích absolutní radosti a štěstí většinou necháme přítomnost, aby nás pohltila, a každý okamžik prožíváme naplno. V takových chvílích na sebe „zapomínáme“ – naše mysl se nesnaží rozdvojit a oddělit od přítomnosti. Jakmile však přijde bolest (ať už tělesná, či emoční, opravdová, nebo očekávaná), mysl se hned začne bránit – uteče od přítomnosti zpět do začarovaného kruhu.

Teprve když nám dojde, že „Já“ od přítomnosti nikdy neuteče, protože „Já“ ve skutečnosti není nic víc než přítomný prožitek, tento vnitřní boj ustane. Jinak to nejde, stejně jako radost musíme vědomě prožívat i bolest, strach, smutek či nudu. Lidský organismus je na takové výzvy přitom skvěle připraven a tělesné i psychické bolesti se dokáže snadno přizpůsobit. My ale před bolestí utíkáme a snažíme se „Já“ od nepříjemných pocitů odstřihnout, jenže tím tělu paradoxně bráníme, aby se s utrpením vyrovnalo. Tlačíme na sebe, což bolest jen zhoršuje. Stačí se přitom uvolnit a mysl i tělo bolest vstřebají, stejně jako hladina vody vstřebá jakoukoliv ránu.

V dalším starém čínském příběhu se učedník zeptá svého mistra: „Jak mám uniknout spalujícím plamenům?“ – plameny v tomto případě symbolizují utrpení. Mudrc mu odpoví: „Stačí vstoupit přímo do ohně.“ Na to mu učedník překvapeně odvětí: „Tak se jim ale přece nevyhnu!“ Mudrc mu však s klidem odpoví: „V plamenech tě žádná bolest již trápit nebude!“ Za obdobnými moudry přitom nemusíme až do Číny. Stejné úvahy najdete i v Božské komedii, kde

VII. PROMĚNA ŽIVOTA

Západní člověk si sám sebe představuje jako prakticky zaměřenou bytost, jejímž cílem je „dosáhnout výsledků“.

Nemá trpělivost na teoretické úvahy ani jakoukoliv diskusi, která okamžitě nevede ke konkrétnímu řešení. Dnešní západní civilizace je v tomto ohledu namyšlená a v podstatě jen tropí „mnoho povyku pro nic“. Hlavním významem „teorie“ přitom není planá spekulace, ale vize – a jak se říká: „Kde chybí vize, lid pustne.“ Vize v tomto případě neoznačuje sny či idealizované představy o budoucnosti. Jde o vnímání světa takového, jaký je, jací jsme my i naše činy. Dokud nezačneme k životu přistupovat upřímně, můžeme jen těžko mluvit o nějaké praktičnosti či dosahování výsledků. Jako bychom běhali v mlze, pořád se motáme dokola. Netušíme, kam vlastně jdeme ani čeho chceme dosáhnout.

Mysl, která se v takovém začarovaném kruhu pohybuje, by pravděpodobně témata, kterým jsme se věnovali dosud, považovala za přespříliš teoretická. Jsou to sice hezké ná-

106 Vědění pro nejisté časy

Jakmile se rozhodneme, co od života vlastně chceme, musíme překonat ještě řadu praktických i technických problémů. Dokud se ale doopravdy nerozhodneme, nemá nad nimi ani smysl uvažovat. Ke správnému rozhodnutí navíc nemůžeme dospět, dokud jsme rozdělení na dvě části – dokud jsme přesvědčeni, že „Já“ a „zkušenost“ jsou dvě rozdílné věci. Pokud mysl doopravdy řídí naše činy, musíme ji nejprve uzdravit. Jen se životní vizí můžeme jednat bez rozporu.

Zdravá mysl dokáže člověku nabídnout zcela nový pohled na život i svět. Jakmile začneme vnímat vědomě, poznáme rozumem i citem, že celý svět je ve skutečnosti jediný organismus.

To samozřejmě „víme“, ale zásadní je takovou informaci doopravdy vnímat. Většina lidí se bezpochyby cítí spíše odříznutá od světa, který je obklopuje, než jako jeho nedílná součást. Na jedné straně stojí člověk a na druhé zbytek vesmíru. Nejsme přece jako stromy, které jsou se zemí spojeny kořeny. Chodíme si, kam se nám zachce. Jsme jakýmsi osamoceným středem všeho. Cítíme, co se děje v našich tělech, ale o pocitech ostatních už nemáme ani ponětí. Naše vědomá mysl musí mít kořeny kdesi v temných hloubkách samotného bytí, ale přesto máme pocit, že je osamocená a uvězněná v naší maličké lebce.

Ve skutečnosti však naše tělo existuje vždy jen ve vztahu k vesmíru, se kterým jsme spojeni tak přirozeně a nedílně jako listy se stromem. Osamoceni se cítíme jen kvůli tomu, že jsme rozděleni sami v sobě, protože se snažíme odloučit od našich vlastních pocitů a vjemů. Jakmile však

ALAN WATTS 109

Stačí si však například uvědomit, že neprožíváte vjem oblohy, ale tímto vjemem přímo jste, a pocit odtržení náhle zmizí. Váš vjem oblohy je oblohou samotnou a žádné „Já“ nezávislé na vjemech, pocitech a vědomostech neexistuje.

Proto řada mystiků i básníků často tvrdí, že jsou „v jednotě se Vším“, či „ve spojení s Bohem“ – jak to vyjádřil sir Edwin Arnold: Zříkám se sám sebe a vesmír se stává mnou.

Tento pocit jednoty může být i čistě sentimentální – básníkovi se „v jednotě s Přírodou“ často daří setrvat jen v několika málo světlých chvílích.

Já nežiji jen v sobě, částkou však jsem všeho kol; mně v horských výších kvete cit blahý, leč mě mučí trýzně tlak v měst šumu; to jen v přírodě mě hněte, že v řetěz, v nějžto lidský život plete, co článek zpurný vměstnán býti mám, ač křídlo duše vzpínám rychloleté a v blankyt hvězdný, v moře, v horstva chrám svou bytost vlévaje, ne na zmar unikám.

Byronovi při jeho romantické fascinaci krajinou ale uniká to hlavní. Přírodu totiž přijal jen do té míry, s jakou se smířil s vlastním lidstvím. Jako moucha si libuje ve sladkosti medu, ale jeho lepkavost mu je proti srsti – právě proto se cítí být v lidství uvězněn:

110 Vědění pro nejisté časy

v řetěz, v nějžto lidský život plete, co článek zpurný vměstnán býti mám Sentimentálně založený člověk by v hlubinách přírody nenašel to, co básník: etečné bytosti na pastvě, vznáší se, či líně lezou po dně:…

N Žralok s olověnýma očima, želva, mrož, huňatý mořský leopard a rejnok, Vášně, války, pronásledování, kmeny – pohled do hlubin oceánu – nádech hutného dusného vzduchu. Člověk nakonec musí zjistit, že vše, co se vyskytuje v přírodě – temný podvodní svět dna oceánů, ledové pláně, hemžení močálů, pavouci i štíři, pouště pustých planet –, má protějšek v něm samotném. Sami se sebou se tedy nemůžeme spojit, dokud nám nedojde, že i „odvrácená strana“ přírody a děs, který v nás vzbouzí, jsou nedílnou součástí „Já“.

Veškeré hodnoty okolního světa, které uctíváme, či zavrhujeme, jsou odrazem našich vnitřních vlastností – onen vnitřek, ze kterého pochází, nás ale zároveň dalece přesahuje, je nevědomý, nesmírně rozlehlý a nepoznatelný. Plíživé pocity, které v nás vzbuzuje hemžení ve vosích hnízdech a hadích skrýších, se ve skutečnosti týkají skrytých stránek našich těl a mozků, které v sobě ukrývají nespočet neznámých mrazivých pocitů, ohyzdných chorob a nesnesitelných bolestí.

Nevím, jestli je to pravda, ale říká se, že někteří mudrci a „svatí muži“ dokážou vládnout hmyzu a divokým

148 Vědění pro nejisté časy

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

Alan Watts se ve svých úvahách opakovaně vrací k myšlence, že jazyk a tendence k pojmenování veškerých prožitků jsou jedním z hlavních zdrojů našeho zmatení a utrpení.

Právě při překládání vyplouvá tento problém na povrch snad ještě více než kdy jindy.

Slova často považujeme za stabilní a neměnná – zvykli jsme si je vnímat jako pevně ukotvenou součást skutečnosti. Překladatel si však musí nevyhnutelně uvědomovat, jak je jazyk nestálý a proměnlivý. Slova při přechodu přes hranice jazyků vždy některé ze svých původních významů ztrácí a jiné zase získávají. Skutečnost, ke které slova odkazují, je však jen jedna. Vztah mezi slovem a realitou, kterou označuje, je v drtivé většině případů náhodný a nestabilní.

Jednou z největších překladatelských výzev Wattsova textu byly časté (a neoznačené) citace z knihy, které dostalo snad nejvíce překladů na světě – Bible. Snad žádná jiná kniha v historii přitom právě jen díky odlišným interpretacím a překladům ještě nezpůsobila tak rozsáhlé náboženské, ale i mocenské a společenské změny. Watts se nebojí na spoustu klíčových biblických citátů čtenáři nabídnout zcela nový pohled z perspektivy východních nauk,

ALAN WATTS 149

jako je Tao či Buddhismus. Při analýze biblických textů přitom často využívá slovní hry a svou pozornost obrací i k jemným odstínům významu. Některé z pasáží navíc čerpá z alternativních překladů či parafrázuje svými vlastními slovy. Snad i z těchto důvodů se sám autor rozhodl původ drtivé většiny citací z bible neupřesňovat, a proto v této formě předkládám text i čtenáři.

U mnoha klíčových pasáží se ukázalo, že v českém ekumenickém překladu se některé z významů v obecně uznávaných anglických verzích Bible zcela ztrácí či mění. Mimo českého ekumenického překladu jsem tedy musel konzultovat i řadu dalších (mimo jiné Bible21, ČSP), a to vždy s přihlédnutím k funkci dané pasáže v argumentu autora. Řada paradoxů, na které jsem při řešení rozdílů mezi různými verzemi svatých textů napříč jazyky narazil, by Wattse jistě potěšila. Vždyť co dokáže moudrost ukrytou v nejistotě ukázat lépe, než když je jazyková rovina základních náboženských textů veskrze nasycená proměnlivostí.

Možná je na čase, abychom se všech pevných hranic jednou pro vždy vzdali, a ujistili se, že naší jedinou jistotou je naše nejistota, a to v jazyce i životě samotném.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy: Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Alan Watts Vědění pro nejisté časy Průvodce věkem úzkosti Přeloženo z anglického originálu The Wisdom of Insecurity: A Message for an Age of Anxiety vydaného nakladatelstvím Vintage Books v roce 2011. První vydání vyšlo v roce 1951 u Pantheon Books, New York.

This translation published by arrangement with Vintage Anchor Publishing, an imprint of The Knopf Doubleday Group, a division of Penguin Random House, LLC. Překlad Tomáš Roztočil Jazyková redakce Marie Hajdová Návrh obálky Marta Červáková Sazba Magda Kadlecová Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Obálka je vytištěná na recyklovaném papíru s obsahem bavlny a viditelnými kousky recyklované buničiny Flora Avorio, 240 g.

První vydání Praha 2020 Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 7693. publikaci www.alanwatts.org www.alferia.cz Text © Alan Watts, 1951 Copyright renewed © Mary Jane Yates Watts, 1979 Introduction © Deepak Chopra, 2011 Translation © Tomáš Roztočil, 2020 Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2020 ISBN 978-80-271-1000-1