KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Pipher, Mary Bray, 1947[Women rowing North. Česky] Ženy plují na sever : proudem života k plodům zralosti / Mary Pipherová ; přeložila Bětka Vargová. -- První vydání. -- Praha : Alferia, 2020. – 221 stran Vydala Grada Publishing, a.s. pod značkou Alferia ISBN 978-80-271-2603-3 (vázáno) * 316.346.2-055.2 * 612.67 * 159.9 * 304 * 159.923.2 * 159.923.5 * 316.472.4 * (0.062) – ženy – stárnutí – stáří -- psychologické aspekty – stáří -- sociální aspekty – identita – sebepřijímání – pozitivní myšlení – interpersonální vztahy – populárně-naučné publikace 159.92 - Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17]
Copyright © Mary Pipher, 2019 Translation © Bětka Vargová, 2020 Czech edition © GRADA Publishing, a. s., 2020
ISBN 978-80-271-2603-3
Tuto knihu věnuji všem ženám, jež se se mnou kdy plavily po řece.
Obsah Úvod..........................................................................................................9
ČÁST I: NÁSTRAHY CESTY Kapitola 1: Nový úsek řeky...................................................................20 Kapitola 2: Průzkum terénu.................................................................30 Kapitola 3: Opotřebované tělo.............................................................39 Kapitola 4: Intenzita a dojetí................................................................53 Kapitola 5: Péče o druhé.......................................................................59 Kapitola 6: Odplouvání.........................................................................66 Kapitola 7: Osamělost a samota...........................................................77
ČÁST II: CESTOVATELSKÁ VÝBAVA Kapitola 8: Poznat sebe samu...............................................................90 Kapitola 9: Umění vědomé volby.........................................................99 Kapitola 10: Prožít svůj den naplno..................................................110 Kapitola 11: Budování komunity.......................................................121 Kapitola 12: Psát svůj vlastní příběh.................................................131 Kapitola 13: Zakotvit ve vděčnosti....................................................142
ČÁST III: LIDÉ NA PALUBĚ Kapitola 14: Společnice na cestě........................................................154 Kapitola 15: S partnery u kormidla...................................................162 Kapitola 16: Záchranný člun rodiny.................................................171 Kapitola 17: Vnoučata..........................................................................181
ČÁST IV: POLÁRNÍ ZÁŘE Kapitola 18: Měsíční řeka: autenticita a sebepřijetí........................194 Kapitola 19: S odstupem času............................................................203 Kapitola 20: Všechno je zalité světlem.............................................211 Poděkování.......................................................................................... 220
Úvod „Všechno, co potřebuji ke štěstí, mám přímo mezi ušima.“ Jane Jarvisová
Kniha, kterou držíte v rukou, se zabývá specifickými problémy žen na přelomu středního věku a stáří. V této životní fázi, plné starostí i radostí, je klíčové vybudovat si psychickou odolnost, jež nám pomůže na životní výzvy dobře zareagovat. Psychickou odolnost získáváme uvědomělým a vnímavým přístupem k životu. Můžeme přijmout odpovědnost za své postoje, soustředit se na své silné stránky a na věci, které nám působí radost. Můžeme se nad sebou hluboce zamyslet a nezaleknout se pravdy. Můžeme získat dovednosti, jež nám pomohou přizpůsobit se jakékoli situaci. Skutečně jakékoli. Všechny nové životní fáze přináší zjištění, že strategie, které nám dříve fungovaly, už nemůžeme použít. Jsme bombardovány větším množstvím problémů, než dokážeme zvládnout, a pokud se s nimi nenaučíme pracovat, může se stát, že zahořkneme. V situaci, kdy nám problémy přerůstají přes hlavu, je nejlepší růst spolu s nimi. Tento růst se týká naší osobnosti. Můžeme být hlubší, šťastnější a laskavější k sobě i k druhým. Pozitivní přístup není všemocný, ale přesto je důležitý. Často je totiž tím jediným, co máme. S přibývajícími léty si stále jasněji uvědomujeme, že nemůžeme ovlivnit všechno. Vždycky však máme možnost volby, a v tom spočívá naše síla. Naše rozhodnutí určí, jestli budeme stagnovat, nebo růst a stávat se uvědomělejšími lidmi.
Ženy plují na sever
9
Nic samozřejmě není černobílé. Svět se nedělí na ženy, které rostou, a na ty, jež stagnují. Všechny se řadíme do obou skupin, a to téměř každý den. Někdy se nám daří všechno s úsměvem zvládat, a jindy jsme podrážděné a pesimistické. Zármutek, bolest a vztek budou vždycky s námi. S těmi správnými dovednostmi, odhodláním a uvědomělostí však můžeme být obecně šťastnější. Existují lidé, kteří jsou přirozeně pozitivní, ale pro mnohé z nás to není tak jednoduché. To, co vím o štěstí já, vychází z nitra ženy, jež většinu svého života bojovala se smutkem a úzkostmi. Vím, jak se starat o ostatní a jak být „hodná“, ale péči o sebe jsem se musela dlouho učit. Generace mé rodiny postihla také psychóza, deprese, alkoholismus a sebevražda. Rodiče byli často pryč z domu a já tím jako dítě hodně trpěla. Stala se ze mě přehnaně zodpovědná, ostražitá starší sestra. Jednou jsem řekla kamarádce, že jsem teoreticky šťastná. Zasmála se tomu. „Být teoreticky šťastná je jako mít teoreticky orgasmus,“ řekla. Svou cestu za štěstím a radostí bych sice za strhující úspěch neoznačila, přesto jsem se na ní něco naučila. Neočekávám, že budu šťastná za všech okolností. Když je mi smutno, vím, jak si pomoct. Jsem klidnější a vyrovnanější. Pořád mívám špatné dny a potřebuji připomínat, že mám být vděčná a užívat si přítomný okamžik, ale proces, jehož jsem součástí, je plný naděje. Právě onen proces mě činí šťastnou, a nikoli perfektní výsledek. Abychom na této životní křižovatce dokázaly být šťastné, nemůžeme být jen zmenšenými verzemi žen, jimiž jsme byly v mládí. Musíme změnit svůj způsob myšlení a chování. Tato kniha se zabývá přístupy a dovednostmi, které potřebujeme, abychom přestaly lpět na minulosti, vyrovnaly se se ztrátou, přijaly nový život a zakusily moudrost, autenticitu a nakonec i blaženost. V této životní fázi ztrácíme některé prvky své identity, jež dlouhou dobu určovaly, kým jsme. Získáváme však nové, a mnohé jiné také začínáme více rozvíjet. Hledáme rovnováhu mezi rolemi, o něž s věkem přicházíme, a těmi, které naopak nově vytváříme a které jsou nám teď užitečnější. S trochou štěstí se naučíme být laskavější a mírnější samy k sobě. V této knize se budu soustředit na ženy, které – stejně jako já – stojí na prahu změny. Letos mi bude sedmdesát. Ženy na přelomu šedesátky
10
Mary Pipherová
a sedmdesátky překračují jistou hranici, a na podobných hranicích se vždy odehrává něco zajímavého. Na této hranici se ženy samozřejmě mohou ocitnout v různém věku. Chronologický věk není tak důležitý jako zdravotní stav. V jednadvacátém století se ženy často cítí ve středním věku i po šedesátce. Připadáme si mladé až do doby, než nás postihne nějaká větší zdravotní krize nebo ztratíme někoho, koho milujeme. Vývojová psycholožka Bernice Neugartenová rozlišovala mezi mladším stářím a starším stářím. Dokud zvládneme dělat většinu věcí, jež dělat chceme, jsme mladí staří. Jakmile nám však zdravotní stav zásadně naruší způsob života, dostáváme se do věku staršího stáří. Podle mé zkušenosti se však řada z nás nachází někde „mezi“. Máme nejrůznější problémy, jako je artróza nebo špatný zrak. Žijeme tak, jak jsme zvyklé, ale s různými obměnami. Antropoložka Mary Catherine Batesonová dokládá, že ti, kdo se narodili po druhé světové válce, se dožívají vyššího věku, než bylo dříve obvyklé. Většina z nás má možnost dožít se osmdesáti, nebo dokonce i devadesáti let. Mary Batesonová navrhuje, abychom pozdějším dekádám v životě říkali „pokročilá dospělost“. V této knize čerpám (mimo jiné) i z vlastních zkušeností. Poznala jsem roli dcery, starší sestry, manželky, matky, babičky a pečovatelky o sestru s demencí. Byla jsem u toho, když mi zemřeli rodiče, a chovala všech pět svých vnoučat v den, kdy se narodila. Jako terapeutka jsem pracovala především se ženami. Specializovala jsem se na ženy a na univerzitě v Nebrasce jsem učila například předměty Psychologie žen, Role pohlaví nebo Gender. Po celou svou kariéru jsem psala a přednášela o ženách. Píšu z pozice kulturní antropoložky a klinické psycholožky, která se zaměřuje na vývojovou psychologii a trauma. V knize Ofélie podruhé: záchrana identity současných dívek (Reviving Ophelia: Saving the Selves of Adolescence Girls, 1994) píšu o mladých dívkách. Zde se naopak budu zamýšlet nad staršími ženami. Obě životní fáze představují ostrou zatáčku, a abychom ji bez úhony překonaly, musíme rozšířit naše vnímání sebe sama. Stejně jako v případě Ofélie, i zde budu zkoumat konkrétní životní fázi z feministické perspektivy. Budu mluvit o každodenní realitě obyčejných
Ženy plují na sever
11
ČÁST I:
NÁSTRAHY CESTY
KAPITOLA 1
Nový úsek řeky „Problém je, že stáří není zajímavé, dokud člověk sám nezestárne. V zemi stáří se mluví jazykem, kterému nerozumí ani mladí, ani lidé středního věku.“ May Sartonová
„Smyslem života je koneckonců žít ho, co nejvíce si ho vychutnat a nadšeně a beze strachu sahat po nových a bohatších zkušenostech.“ Eleanor Rooseveltová
V životě prožijeme mnohé životy. Pocházím z plošiny Ozark v Missouri a narodila jsem se v roce 1947 rodičům, kteří se právě vrátili domů z druhé světové války, kde sloužili u námořnictva. Patřím tedy do generace baby boomers.3 Vyrostla jsem v městečku Beaver City ve státě Nebraska, kde moje matka pracovala jako lékařka. Byla jsem nejstarší dítě z početné rodiny. Žili jsme na okraji města, a tak jsem své dny trávila čtením nebo si hrála u říčky Beaver Creek.
3 Generace narozená v USA během ekonomického růstu po druhé světové válce, pozn. překl.
V pubertě jsem byla trochu nemotorná a nepříliš společenská. Navštěvovala jsem metodistickou církev, kde jsem se s upřímným srdcem zavázala, že nebudu nikdy pít, mluvit sprostě, kouřit nebo provozovat sexuální styk mimo manželství. Na červeném gramofonu jsem si přehrávala muzikály z Broadwaye, jako byl Camelot, South Pacific nebo Flower Drum Song. Později na střední škole jsem poslouchala Davea Brubecka a Stana Getze a snila o dni, kdy konečně opustím Středozápad. Po střední škole jsem nastoupila na Kalifornskou univerzitu v Berkeley. V té době byla tato škola baštou svobody a ohniskem objevů všeho druhu. Můj bratr žil v San Franciscu. Chodili jsme na skupinu Grateful Dead a Janis Joplin do Golden Gate Parku a do klubů, jako byly Fillmore a Avalon. Studovala jsem tarot, astrologii a súfismus a vyráběla jsem domácí granolu a jogurt. Než jsem dostudovala, stihla jsem porušit všechny své metodistické závazky. Od té doby jsem žila mnoho životů, všechny v Nebrasce. Byla jsem studentkou psychologie, matkou malých dětí a manželkou psychologa a hudebníka Jima. Pracovala jsem jako terapeutka, spisovatelka i řečnice. Posledních sedmnáct let jsem také babičkou a užívám si privilegia, že všech mých pět vnoučat žije poblíž. Všechny tyto životy spojuje určitá kontinuita. Vždycky jsem chtěla mít kolem sebe rodinu a blízké přátele, přírodu, chodit na dlouhé procházky, plavat a dívat se na oblohu. Od mládí jsem nacházela útěchu v knihách a vždy jsem ráda pečovala o lidi i zvířata. Je tu však také diskontinuita. Stěží si dokážu vybavit dívku, které kdysi patřilo krajkové holčičí pyžamo, která tančila twist, před spaním četla bibli v bílé kožené vazbě a poslouchala rádio KOMA. Mladá psycholožka, která dala dohromady 200 dolarů, aby si koupila kostkovaný oblek, když šla svědčit k soudu, je mi také velice vzdálená. Jako by se tyto rané zkušenosti staly někomu jinému. Mnohé z nás byly v padesátých letech dětmi, dospívaly v letech šedesátých a na vysokou šly během války ve Vietnamu. Teď jsme vstoupily do nového století a nové životní fáze. Uvědomujeme si, jak křehké všechno je, a to včetně nás samotných. Jedinou konstantou ve vesmíru je změna. Jediné, co dokážeme v našich životech předpovědět, je jejich nepředvídatelnost. V této životní fázi nás budou sužovat vnitřní i vnější krize.
Nástrahy cesty
21
Když přecházíme do nového životního období a naše identita se mění, jednou z největších výzev je najít nový cíl a smysl života. To zní sice jednoduše, ale snadné to není. Jak poznamenal můj bratr, lékař, který ze zdravotních důvodů odešel do důchodu: „Nemůžeš prostě jít ven a koupit si kilo smyslu.“ John má pravdu. Smysl života sami tvoříme, když se rozhodujeme, co budeme dělat, jak budeme pomáhat a jaké příběhy budeme sami sobě vyprávět. Samozřejmě nemusíme být takto cílevědomé každý den. Někdy se můžeme oddávat spánku, setkávání s přáteli nebo sledování filmů. Vše je otázkou rovnováhy a protikladů. Nejlepší je naučit se zároveň pracovat i odpočívat. V určitém smyslu máme my ženy větší štěstí než muži, protože se v životě držíme svých známých rolí. Nadále pracujeme v domácnosti, staráme se o rodinu a setkáváme se s přáteli. A mnohé z nás zažívají něco, co Margaret Meadová nazvala „PME“ – postmenopauzální elán. Abychom se však s výzvami této životní fáze vypořádaly, musíme si osvojit nové návyky. Nikdy není pozdě. Vlastně se jim jako mladé ani učit nemůžeme. Během stárnutí se naše těla i vztahy mění a tempo změny se neustále zrychluje. V sedmdesáti už nefungujeme jako v padesáti. Potřebujeme svěží vize, lepší schopnost navigace a nový způsob, jak formulovat a vnímat své zkušenosti. Co fungovalo včera, už zítra nebude stačit. Změna může být postupná, ale naše prozření přichází prudce. Pro Avu bylo rozhodujícím momentem, když si kupovala lístek do Institutu umění v Chicagu. Mladý muž u přepážky se jí zeptal, jestli chce slevu pro seniory. To nebyla reakce, na kterou byla Ava od mužů zvyklá. Jako vnadná bruneta se jim vždy líbila. Jak ji mohl tento mladík považovat za důchodkyni? Samozřejmě věděla, že je jí pětašedesát. Zároveň se však považovala za třicátnici. Její manžel a všichni muži, které znala, se k ní tak chovali. Jen cizí lidé a nově příchozí nedokázali Avu vidět jako třicetiletou. Nestýskalo se jí sice po drzém hvízdání, když šla po ulici, ale ticho si vykládala tak, že už nebyla pro muže atraktivní. To bolelo. Mladíkova poznámka ji srazila na kolena. Položila si ruku na srdce a počkala, až se jí vrátí dech. Potom řekla, že slevu chce. Ava je inteligentní žena, která ví, že v životě jsou důležitější věci než sexualita a krása, ale přesto – tyto věci byly vždy důležitou součástí její
22
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
KAPITOLA 2
Průzkum terénu „Zasloužím si něco víc. Jaká bláznivá myšlenka, a jak nebezpečná může pro ženy být!“ Meredith Duranová
„Ženy jsou možná jedinou skupinou lidí, která je tím radikálnější, čím je starší.“ Gloria Steinemová
Jednoho podzimního odpoledne jsem seděla v parku s dalekohledem a atlasem ptactva. Přišla ke mně malá holčička se zlatými kudrnami a červenou čepicí a chtěla se podívat, co to mám za knihu. Její matka nás sledovala zpovzdálí. Prohlédly jsme si obrázky kachen a hus a pak jsem holčičce ukázala, jak se podobají skutečným ptákům na jezeře. Vypadala zaujatě, ale když jsem knihu zaklapla, podívala se na mě a nevinně vykulila oči: „Odkud se berou babičky?“ Zřejmě si myslela, že jsme samostatný živočišný druh! Staří lidé jsou živou připomínkou toho, že stárnutí jednou potká všechny. Naše společnost se od starých lidí kulturně a citově odtahuje. Trpí tím samozřejmě obě pohlaví, ale ženy mohou být obzvláště zranitelné.
V Americe trápí starší ženy jedna společenská nemoc: věková diskriminace. Ta může být dokonce vážnějším problémem než stárnutí samotné. Umlčují nás, posmívají se našim tělům a naší sexualitě. Někdy si můžeme připadat jako adventní věnec týden po Vánocích. Zbytečné. Společnosti, která si cení mládí, síly a krásy, už zkrátka nemůžeme stačit. A aby toho nebylo málo, jsou staré ženy v příbězích často znázorňovány jako záporné postavy, jako čarodějnice nebo zlé tchyně, které chtějí ostatním ublížit. Ačkoli si některé ženy slovíčko „ježibaba“ s pýchou přivlastnily, většina populace je příliš v lásce nemá. Narozeninová přání pro staré ženy bývají ponižující. Jsou plná vtipů o senilitě, přehnaném holdování alkoholu a o tom, že jsme sexuálně za zenitem (nebo že naopak nikdy nemáme dost). Rasistické vtipy považujeme za nevhodné a škodlivé, vtipy o starých ženách však žádným tabu nejsou. Naopak – jsou všude. Kdykoli nějaké přítelkyni řeknu, že píšu knihu o starých ženách, často pohoršeně namítne: „Já ale stará nejsem.“ „Stará“ je v naší kultuře sprosté slovo, podobně jako „tlustá“ nebo „nadržená“. Když ženy říkají, že nejsou staré, myslí tím vlastně: „odmítám představy, které o mně společnost má“. Televize, filmy, móda i reklamy staré ženy a jejich potřeby obvykle přehlížejí. Studie organizací Media, Diversity & Social Change Initiative a Humana v únoru roku 2017 zjistila, že starší lidé se objevili v méně než dvanácti procentech všech oscarových filmů natočených mezi lety 2014 a 2016. Co víc – v tom málu nebyly téměř žádné ženy. Nezisková organizace, která se zabývá zobrazováním genderu v médiích – Geena Davis Institute on Gender in Media – udává, že v rodinných filmech bývá třikrát více mužských postav než ženských. Až na několik čestných výjimek to vypadá, že ženy nad čtyřicet z Hollywoodu zmizely. V celé Americe je kladen přehnaný důraz na atraktivitu, jako by to bylo to jediné, na čem záleží. Ženská těla bez ohledu na věk mají vypadat mladě a štíhle. Čím jsme starší, tím je tento ideál těžší naplňovat. Společnost navíc podceňuje naše silné stránky, jako je péče o druhé, schopnost pracovat s emocemi, usmiřovat a spojovat lidi kolem sebe. Nedávno jsem se setkala s Rosou, nádhernou ženou v mém věku, která pracuje v nakladatelství. Řekla mi, že si chce přestat barvit vlasy, ale v práci ji varovali, že jestli nechce přijít o místo, musí vypadat mladě.
Nástrahy cesty
31
KAPITOLA 3
Opotřebované tělo „Hrůza z vlastního stárnutí vede ke strachu ze starých lidí a k odporu vůči nim. Tento strach se živí sám sebou a neustále roste. Západní společností hýbe tento cyklus hrůzy už hodně, hodně dlouho.“ Alexandra Robbinová
„Vadneme, ochabujeme, svrašťujeme se, rozdíráme a získáváme jizvy. Čas, gravitace, vzduch a voda nás omílají jako oblázky, každou do jinak krásného tvaru, takže jsme jako zvětralá krajina nebo strom ošlehaný větrem a deštěm.“ Stephanie Sugarsová
Má přítelkyně Pia někdy cítí nutkání vzít návštěvu do své studovny a říct jim, že kdysi byla mladá. Ukáže jim svou fotografii z roku 1969, kdy studovala na univerzitě v Chicagu. Stojí v zahradě, obklopená zelenými stromy, na sobě má košili s psychedelickým vzorem a čelenku přes světlé vlnité vlasy. Má hladké tváře, jiskřivý pohled a plné, růžové rty. Pia chce, aby ostatní věděli, že nebyla vždycky tou hubenou, šedovlasou a vrásčitou ženou, jíž je teď.
Naše kosti, postava, zrak, čich, chuť, dokonce i zuby se na prahu sedmdesátky začínají měnit. Máme nečekané reakce na léky. Nachlazení nám působí větší potíže. Chrupavky se rozpadají a pokožka řídne, takže snadněji přicházíme k modřinám. Bojujeme s rovnováhou a koordinací pohybů. Celé naše tělo ochabuje a povadá. Ženy, které si dříve připadaly atraktivní a sexy, v tomto období často postihne krize sebevědomí. Kdykoli se podívají do zrcadla, uvidí vrásky. I štíhlé ženy mají povislou kůži. Jedna z mých přítelkyň přestala ve čtyřiceti letech nosit plavky. „Nechci ostatním zkazit den u vody,“ říká. Jiná přítelkyně kvůli svému vrásčitému krku uvažovala o kosmetické operaci, ale nakonec se rozhodla, že místo toho pojede na Havaj. Myslím, že se rozhodla správně. Naše sexualita se také překvapivě mění. Některé ženy pociťují pokles zájmu o sex, zatímco jiné to mají naopak. Rita, která dříve bývala hluboce eroticky založená, už teď po sexu tolik netouží. Naproti tomu Millie, která se svým partnerem žije už čtyřicet let, se díky vzájemné důvěře dokáže při sexu více uvolnit. Sexuální touhu a zkušenosti ovlivňují také nemoc, izolace a osamělost. ••• Sylvia a Lewis žijí v malém domku ve městě Austin v Texasu, kde se starají o dvě vnoučata, která jim byla svěřena do péče. Před důchodem pracovala Sylvia jako právní asistentka a Lewis byl elektrikář. Lewis ještě pořád občas vezme nějakou drobnější zakázku, aby si přivydělal. Oba navštěvují malý evangelický kostelík, který stojí nedaleko. Sylvia má mezeru mezi zuby, která je vidět, když se usměje – Sylvia se ale neusmívá tak často jako dřív. Narodila se s veselou a optimistickou povahou, ale uplynulých dvacet let se na ní podepsalo. Jako by z ní za tu dobu vyprchala veškerá radost. Sylvia trochu kulhá kvůli následkům dětské obrny a trápí ji bolestivá artritida. Je obézní a na cvičení nemá čas ani energii. Návštěvy posilovny si nemůže dovolit. Sylvia a Lewis mají jedinou dceru, Lenore. Vodili ji spolu do kostela a platili jí hodiny klavíru. Na základní škole se Lenore dařilo dobře, i když neměla moc dobré známky. Na střední škole ale začala pít, užívat drogy a trávit celé noci venku. Před maturitou nechala školy a žila na ulici.
40
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
KAPITOLA 5
Péče o druhé „To, co nás nejvíc naplňuje a spojuje, je možná právě pocit, že nás druzí potřebují a chtějí.“ Eleanor Rooseveltová
Crystal je drobná žena korejského původu. Než odešla do důchodu, pracovala ve zmrzlinovém stánku. Jakmile jste si pro zmrzlinu přišli více než jednou, zapamatovala si vás. Crystal a jejího manžela Joela znám ze sousedství. Potkávali jsme se na koncertech a při práci na komunitních projektech. Jim a já jsme ke Crystal navíc často chodili na zmrzlinu. Jednou v neděli, když jsem si na farmářském trhu zrovna prohlížela rajčata, jsem spatřila, jak Crystal tlačí Joela na kolečkovém křesle. Vypadal vesele a přátelsky jako obvykle, ale ústa měl trochu nakřivo a pravá ruka mu bezvládně visela. Objala jsem ho a chvilku jsme si povídali. Mluvil pomaleji a bylo vidět, že mu řeč působí jisté obtíže. Občas jsem musela hádat, co se mi snaží říct. Když prstem ukázal na koncert bluegrassové kapely, který se odehrával poblíž, odtlačila ho Crystal k pódiu. My dvě jsme se potom usadily pod topolem u potůčku, který protékal kolem. „Po Joelově mrtvici se všechno změnilo. Jako by se náš život zmenšil,“ řekla mi Crystal. Joel utrpěl značnou ztrátu kognitivních funkcí a potřeboval fyzioterapii. Jako mnozí jiní byl po mrtvici navíc v depresi.
„Teď už je mu lépe,“ usmála se Crystal. „Ze začátku to ale bylo hodně náročné. Náš život se změnil doslova přes noc.“ Crystalin život se teď točí kolem jejího manžela. Vozí ho k lékaři a pomáhá mu s fyzioterapií a s cvičeními na podporu řeči. Platí účty, řeší daně a – co je možná ze všeho nejtěžší – vyřizuje papírování kolem zdravotního pojištění. „Ani byste nevěřila, kolik hodin jsem strávila studováním všemožných faktur a návodů,“ zavrtěla Crystal hlavou. Chybí jí ten starý Joel, který jí pomáhal s obyčejnými problémy, jako jsou složité vztahy se sourozenci nebo protivný soused. Joel ke vztahům přistupoval empaticky i prakticky zároveň. Crystalinu rodinu znal už desítky let a věděl, kdy má poradit nebo zavtipkovat, aby odlehčil situaci. I teď však Crystal pomáhá, jak jen to jde. Pořád ještě jí dokáže naslouchat a utěšit ji. Někdy své myšlenky sice nedovede vyjádřit, ale dosud umí vtipkovat, chápavě přikyvovat a obejmout ji svou zdravou rukou. Crystal mi řekla, že si na svůj nový život postupně zvykají. Poslouchají rozhlasové pořady a sledují komedie. Třikrát týdně Crystal pozve někoho na čaj nebo na skleničku. Staří přátelé je navštěvují a vypráví jim, co je nového. „Snažíme se náš život před mrtvicí a po ní příliš nesrovnávat. Je to zkrátka úplně jiné. Pořád se milujeme a rozumíme si,“ říká Crystal. „Neumím si představit, že by Joel žil někde jinde.“ Crystal je typická pečovatelka – starší žena, která se stará o nemocného člena rodiny. Její život se radikálně změnil a stýská se jí po všem, co mohla dříve dělat, ale přesto se jí daří z nové situace vytěžit co nejvíc. Ne všechny ženy, které se chtějí starat o člena rodiny, mohou svou touhu naplnit. Někdy je to proto, že žijí tisíce kilometrů daleko, mají náročné zaměstnání nebo vlastní zdravotní problémy. Jindy zas pečují o více lidí a musí tak činit těžká rozhodnutí. Často by si přály více pomáhat a cítí se provinile, když se jim to z různých důvodů nedaří. Pečovat o druhé může být zároveň nesmírně naplňující i nesmírně náročné. Je to vrcholná zkušenost s rozporuplným světem „nejen – ale i“, která nám poskytuje příležitost být užitečné, ale zároveň nás může psychicky i fyzicky vyčerpávat. O děti, staré a nemocné se od nepaměti staraly ženy. Naše generace (stejně jako snad všechny generace před ní) byla vychována v obětavosti. Tyto povinnosti však nemusí být nutně omezující. Ve skutečnosti byla
60
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
většina z nás pečovatelkami celý život a tato role nás může naplňovat. Pokud máme štěstí, jsme součástí husté sítě lidí, kteří si navzájem pomáhají. Navštěvujeme přátele v nemocnici, vaříme jídla pro osamělé a truchlící, pečujeme o nemocné členy rodiny a pomáháme sousedům v nouzi. Máme je všechny rády a víme, že nám někteří z nich podobnou službu v budoucnu oplatí. Být pečovatelkou znamená odložit své potřeby stranou a obětovat čas péči o blaho někoho jiného. Když se časová náročnost takové péče začne blížit plnému úvazku, odhalí nutně i stinné stránky. Přesto se pro ni mnozí rozhodnou a mají ze svého rozhodnutí dobrý pocit. Protože je pečovatelství plné paradoxů, poskytuje nám skvělou příležitost hledat odpověď na otázku, co pro nás znamená štěstí. Pečovatelství přináší mnohým z nás pocit smysluplnosti. V době, kdy má 40 procent Američanů pocit, že jejich život žádný smysl nemá, to není málo. Průzkum Národní aliance pečovatelů a pečovatelek (National Alliance for Caregiving) z roku 2015 však zjistil, že téměř 40 procent pečovatelů považuje svou práci za vysoce stresující a 40 až 70 procent z nich trpí depresí. Novinářka a spisovatelka Emily Esfahani Smithová v eseji „Co je to dobrý život?“ (What is the Good Life?) hovoří o rozdílu mezi pocitem štěstí a pocitem smysluplnosti. Štěstí znamená cítit se dobře a dostat, co chceme. V jistém smyslu si tedy od života něco bereme. Smysluplnost naopak často zahrnuje utrpení a oběť pro vyšší dobro. Emily Smithová svou úvahu uzavírá následující myšlenkou: „Hledači štěstí jsou nešťastní, když nedostanou, co chtějí. Hledači smyslu však dokážou přežít i negativní události.“ Otázkou však je, co vlastně slovo štěstí znamená. Na to, abychom postihly všechny jeho podoby, nám chybí slova. Bohatší slovník by nám jistě prospěl. Potřebujeme nový výraz pro štěstí, které cítíme, když jíme zmrzlinu na festivalu, po milování v líném podzimním odpoledni, když se dozvíme, že naše vnouče získalo stipendium, nebo když na letišti narazíme na přítele, kterého jsme již dlouho neviděly. Spokojenost je forma štěstí, a stejně tak i nadšení z něčeho vzrušujícího. Těšit se na dovolenou nebo sobotní večírek je jeden druh štěstí, a dobře se vyspat a probudit v dobré náladě zase jiný. A pak je tu štěstí, které vychází z pomoci a služby druhým lidem. V jisté míře
Nástrahy cesty
61
ČÁST II:
CESTOVATELSKÁ VÝBAVA
KAPITOLA 8
Poznat sebe samu „Žena je jako čajový sáček. Až když ji ponoříte do horké vody, poznáte, jak je silná.“ Eleanor Rooseveltová
„Nikdo z vás nemůže sejmout utrpení. Nedá se vyplakat, sníst ani vyhladovět. Utrpení nemůžete praštit, a dokonce ani terapie ho nezažene. Je prostě tady a vy ho musíte přežít. Musíte to vydržet. Utrpení je třeba prožít, milovat a potom jít dál, být lepší, utéct tak daleko, jak jen to jde… přes most vystavěný z touhy po uzdravení.“ Cheryl Strayedová
Kdysi dávno mi má sedmnáctiletá neteř zavolala z večerky v Oklahomě, aby mi řekla, že se ztratila. Tehdy ještě neexistovala navigace a má neteř neměla mapu. Poznala, že není na správné silnici, a ptala se mě, jak se dostane do Lincolnu. Vytáhla jsem mapu a zeptala se, kde je. Bohužel to nevěděla. „Tak začneme tím, že se zeptáš prodavače, v jakém jsi městě,“ poradila jsem jí. „Nemůžeš se odtamtud dostat, když nevíš, kde jsi.“
V podobné situaci se my, starší ženy, nacházíme pořád. Náš život se neustále mění, a vědět, kde se nacházíme, je najednou mnohem složitější. Nestačí jen znát svou zeměpisnou polohu. V měnící se situaci potřebujeme znát samy sebe a své potřeby. V tom nám pomáhá schopnost vnímat vnitřní hlas, který nám říká, abychom o sebe pečovaly. Samozřejmě není možné se znát stoprocentně. Nevědomost, nepochopení a omezený pohled na věc postihují nás všechny. Všechny také využíváme obranné mechanismy, které nám v poznání brání. Popíráme problémy, zastáváme protichůdné postoje, promítáme své vlastnosti na ostatní a odsouváme řešení potíží na později. Další věcí, která nás omezuje, jsou tradiční role – způsob, jakým jsme naučené myslet, cítit a chovat se. Jednou ze známek moudrosti je schopnost rozlišit mezi tím, jak nás vychovali, a tím, kým skutečně jsme. O svém úsilí můžeme mluvit s přáteli nebo terapeutem. Můžeme se zapojit do všemožných skupin, které jsou zaměřené na sebepoznání. Můžeme si psát deník, meditovat, číst psychologické knihy nebo se jít projít či někam posadit a přemýšlet (to je má obzvláště oblíbená strategie). Čím lépe porozumíme samy sobě, tím lépe dokážeme rozlišit mezi impulzivností a nasloucháním vnitřnímu hlasu, který se začne ozývat, když je pro nás něco skutečně důležité. Čím lépe poznáme samy sebe, tím spíše budeme jednat v souladu se svým pravým já. Abychom své já dokázaly plně rozvinout, musíme mít svůj život pevně v rukou. Musíme zjistit, po čem skutečně toužíme, a pokusit se to získat. Takto sebevědomý přístup je pro ženy téměř vždy obtížný. Naše kultura nás učí být zodpovědné, láskyplné a ochotné. Pečovat o sebe se tedy musíme naučit samy. Kdykoli někdo potřeboval mou matku, její matku nebo mé tety, automaticky řekly „povinnost volá“ nebo „tvé přání je mi rozkazem“. Povinnost bude volat pořád – nemusíme na ni však automaticky odpovídat tak, jak to od nepaměti dělaly ženy v mé rodině. Předtím, než se vrhneme pomáhat každému, kdo od nás něco potřebuje, si své rozhodnutí můžeme rozmyslet. Můžeme se naučit bránit svůj čas a prostor. Správně zacházet s časem však není nic snadného. Život se občas dokáže pěkně zašmodrchat. Dosáhnout jednoduchosti a prostoty v životě je stejně těžké jako umět vyjádřit své myšlenky v textu. Jednou z věcí, které nám v tom mohou pomoci,
Cestovatelská výbava
91
je naučit se vyjadřovat stanoviska – čili to, co budeme a nebudeme dělat. „Teď nemůžu přijmout návštěvu, protože mám moc práce“ stanoviskem není. „Letos už nebudu zvát žádné hosty“ stanoviskem je. Dalším příkladem může být „po večeři nezvedám telefony“ nebo „v neděli se věnuji rodině“. Nejprve nám možná bude připadat, že porušujeme tabu. Poté však přijde pocit osvobozující úlevy. Umění říkat „ne“ může být pro ženy obzvláště těžké. Naučily jsme se říkat „možná později“, „rozmyslím si to“ nebo „ano, to by snad šlo“. Nedokážeme jen tak říct „ne“. Když se mi poprvé stalo, že mi v reakci na něčí prosbu z pusy vyletělo slovíčko „ne“, pomyslela jsem si, že do mě snad udeří blesk. Připadalo mi divné říct pravdu bez žádného vysvětlování a omluv. I dnes svá odmítnutí většinou vysvětluji, ale kdykoli použiji prosté „ne“, zmocní se mě pocit síly a radosti. Síla slovíčka „ano“ naopak spočívá v potvrzení našich potřeb. Pro mnohé ženy je to dokonce i v pokročilém věku novinka. Nejprve musíme své potřeby poznat. Potom se musíme naučit být asertivní a vyslovit je, i když se to ostatním nemusí hodit. „Tohle chci, a tak to udělám“ je skutečná výzva. Pokud se to však naučíme, budeme umět lépe nakládat se svým časem. Můžeme si udělit právo opustit každou místnost, v níž nechceme být. Vzpomínám na mnohé chvíle, kdy se mnou bylo špatně zacházeno. Nadřízený na mě křičel, přítelkyně mi křivdila nebo mě někdo „školil“ způsobem, který mě ponižoval a ztrapňoval. Ve všech těchto případech jsem si přála, abych dokázala prostě opustit místnost. Od doby, co jsem tuto novou schopnost objevila, už nezůstávám v žádné situaci, kdy cítím, že mě někdo přehlíží a nerespektuje. Nestává se často, že bych odešla z místnosti, ale představa, že to můžu udělat, mi dodává pocit bezpečí. ••• O rusovláskách se říká, že bývají horkokrevné, o Emmě to však neplatí. Své rodině vždycky ochotně pomáhala, obzvlášť své dceři Alici. Emma vyrostla v tradičně orientované rodině na venkově státu Colorado a od malička byla vychovávána jako „hodné děvče“. Naučila se přebírat odpovědnost za pocity ostatních lidí. Tato výchova jí už způsobila mnohé potíže. Když se snaží všem vyhovět, zapomíná sama na sebe.
92
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
KAPITOLA 9
Umění vědomé volby „Osobní filozofii člověka nevyjadřují ani tak jeho slova, jako spíše to, co si v životě zvolí... Za svá rozhodnutí nakonec odpovídá každý sám.“ Eleanor Rooseveltová
„Nic není nevyhnutelné. Minulé činy se promítají do každé současné chvilky, ale stejně tak i svoboda.“ Nan Shin
Marlene vyrostla v chudé rodině. Její otec byl povaleč a většinu času trávil v hospodě. Býval tak namol, že ho vyhodili i ze svateb jeho dětí. Marlenina matka byla silná žena, která manžela i všech sedm dětí živila prací ve školní jídelně. Měla veselou povahu a nesnášela fňukání. Když její děti plakaly a stěžovaly si, říkávala: „Hlavu vzhůru, vy moje opičky.“ Dnes je Marlene mohutná žena, která nosí barevné sukně, krajkové blůzy a visací náušnice. Považuje se za největší znalkyni sprostých slov široko daleko. Svým kolegům dává přezdívky a dovede každého rozesmát. Je stejně bystrá a energická, jako byla její matka, a stejně jako ona žila celý život v chudobě. Má epilepsii, a tak nemůže řídit auto ani pracovat nikde, kde by její záchvaty mohly způsobit problémy. Původně chtěla pracovat
s dětmi nebo dělat pečovatelku v nemocnici, ale, jak říká, „nikdo by ji nevzal.“ Marlene se brzy vdala a odešla z domu. Nepamatuje si, že by někdy nechodila do práce. Teď pracuje ve skladu potravin a žije v sociálním bydlení. Po práci nosí domů potraviny pro sebe a svého přítele. Má dvě dospělé děti – syna, který odešel do armády, a dceru, která se odstěhovala do jiného státu. S jejich otcem se Marlene dávno rozvedla a mužů se nadobro zřekla. Před pěti lety však potkala Dannyho. Říká mu „moje zlatíčko“ a tráví s ním spoustu času. Jejich nejoblíbenějším seriálem jsou Myšlenky zločince. Každý pátek si ze svého oblíbeného bistra vozí smažené kuře a pak v Marlenině bytovém komplexu hrají karty, bingo a domino. Marlene mi řekla, že když se s Dannym potkali, věděli už oba, co je v životě důležité. Neztrácejí čas hádkami a stížnostmi. Ze svého života dokázali vytěžit maximum. „Už dávno jsem si řekla, že to budu mít těžké, takže bych si měla užívat, co to jde,“ vyprávěla mi Marlene. Tento záměr utvářel celý Marlenin život. Chudoba a epilepsie by ji snadno mohly přivést k zoufalství, ale Marlene to nehodlala dopustit. Láska a radost pro ni byly vždycky na prvním místě. Přístup vítězí nad okolnostmi. Každá žena je strůjcem svého životního příběhu, ale ne vždy si může zvolit i životní podmínky. Je to jako chodit na schůzky, které jsme si nedomluvily. Přesto máme svobodu volby, jak na vnější nebo vnitřní události zareagujeme. Mít štěstí není nezbytnou (ani dostatečnou) podmínkou spokojenosti. Mít správný přístup však takovou podmínkou je. Štěstí je volbou i souborem dovedností. Všechny žijeme v podmínkách, které nás nějakým způsobem omezují, máme však svobodu zvolit si, jak k nim budeme přistupovat. Náš pohled na svět může být pozitivní a vděčný. Jakmile se pro štěstí existenciálně rozhodneme, můžeme si začít budovat repertoár dovedností, které nám tohoto cíle pomohou dosáhnout. Na štěstí není nikdy pozdě. Zoufalství i štěstí bývají sebenaplňujícím se proroctvím. Staneme se tím, kým věříme, že se můžeme stát. Nedávný výzkum psycholožky Sonji Ljubomirské zjistil, že padesát procent naší životní spokojenosti souvisí s genetikou. Zbytek je kombinací okolností, přístupu a činů. Podle doktorky Ljubomirské pocitu štěstí nejlépe dosáhneme tak, že se na jednotlivé situace budeme dívat z té pozitivnější
100
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
stránky a že budeme vděčné a štědré. Nad svým životem nemáme nikdy naprostou kontrolu, vždycky však máme svobodu volby. Epigenetika dokonce odhaluje, že náš postoj vůči stárnutí může mít dopad na naše DNA, a stejně tak i na další aspekty toho, jak se s vyšším věkem vypořádáme. Některé ženy srazí na kolena i obyčejná záděra, zatímco jiné by mohl srazit kamion a ani by to s nimi nehnulo. Rozdílem je přístup k situaci a schopnost zvládat problémy. Můžeme si začít cenit vlastní kuráže a naučit se ji skutečně mít. Můžeme si vybrat, jakým způsobem k sobě budeme mluvit. Můžeme se k realitě postavit čelem a přiznat si vlastní bolest, ale zároveň si říct „to bude dobré“, „zvládnu to“ nebo „žádný učený z nebe nespadl“. Můžeme se na všechno dívat z té lepší stránky, vidět sklenici poloplnou a říkat si, že všechno zlé je i pro něco dobré. V našem věku to už většina žen umí – nebo alespoň částečně. Nedávno jsem slyšela velice inspirativní větu, která mi pomohla se uklidnit. Má dcera Sára se svou rodinou a kamarádkou, která u ní byla na návštěvě, k nám přišli na večeři. Stalo se však něco nepředvídatelného – Sářin pes Bix utekl. Sára s manželem a můj muž se ho vydali hledat. Můj vnuk Coltrane, Sářina kamarádka a já jsme čekali před domem pro případ, že by se Bix vrátil. Po několika minutách začal malý Coltrane trochu panikařit. „Co když umřel?“ zeptal se vyděšeně. „Bix je v pořádku a brzy se vrátí. To nejhorší, co se může stát, je, že přiběhne až po večeři a my z toho dostaneme žaludeční vředy,“ odpověděla jsem. Sářina kamarádka na to řekla: „Na strach je ještě moc brzy.“ Všichni jsme se uklidnili. A skutečně – do pěti minut Bix přiběhl. Od té doby jsem větu „na strach je ještě moc brzy“ použila už mnohokrát. Existuje mnoho způsobů, jak si udržet správnou perspektivu. Můžeme začít pomáhat v hospici nebo v noclehárně pro bezdomovce. Můžeme si pomáhat užitečnými větami, jako „vždycky může být hůř“, „zítra je taky den“ nebo „chybami se člověk učí“. Natalie je v těchto věcech skutečnou mistryní. Bojuje s autoimunitní nemocí lupus, která vede k poruše krvetvorby a mnoha dalším problémům. Prodělala řadu krevních transfuzí, záněty podkoží a četná zranění z pádů nebo i jen z čištění zubů. Přesto mi řekla: „Nikdy nedovolím nemoci, aby měla v mém životě hlavní slovo.“
Cestovatelská výbava
101
Kvůli nemoci často chybí na setkáních přátel, ale kdykoli se někde objeví, nazve to večírkem. Pořádá tvořivé večírky, pekařské večírky a večírky, jejichž cílem je vyklidit garáž. Natalie pustí hudbu, začne tancovat, a voilà – jsme na večírku. Kdykoli se jí zeptám, jestli by neměla čas na procházku, šálek kávy nebo prohlížení fotografií v mobilu, pokaždé řekne: „Děláš si legraci? Na tohle mám čas vždycky.“ ••• Willow doprovázela Saula na kontrolu. Kaštanové vlasy měla spletené do copu a v černém kostýmku vypadala jako vždy bezchybně. Lékař zkoumal výsledky testů a pečlivě Saula prohlížel. Potom ho poplácal po rameni a řekl, že nemoc postupuje velice agresivně. Saul bude nejspíš brzy na vozíčku a bude pro něj stále těžší mluvit a polykat. Lékařova předpověď Willow tak rozesmutnila, že v noci nemohla usnout. Myslela na utrpení, které Saula v budoucnu čeká, a sžíraly ji obavy, jestli to zvládne. Ráno vyskočila z postele a ihned se pustila do práce. Zavolala do kanceláře a řekla, že celý týden nepřijde. Potom napsala seznam všeho, co se v jejich bytě bude muset změnit, aby se v něm Saul mohl pohybovat bez rizika úrazu. Najala dělníky a instalatéry, aby postavili nový sprchový kout, který bude pro Saula bezpečnější. Napsala nákupní seznam potravin, které se Saulovi budou snadněji polykat. Pozvala šest nejbližších přátel na sobotní večeři. „Bude lepší, když to řekneme všem najednou, abychom to už měli z krku,“ vysvětlila Saulovi. V následujících týdnech Willow přehodnotila své priority. Původně plánovala, že si sníží úvazek, ale bude i nadále pracovat. Jednoho rána se však Saul nedokázal zvednout z postele. Pomohla mu vstát a dojít si do koupelny. Potom uvařila kávu a rozhodla se, že nastal čas odejít z práce. Když lila kávu do šálků, stírala si z tváří slzy. Pomáhat potřebným byla taková čest. Zavolala do kanceláře a řekla, že přijde jen na dva dny, aby vše dokončila a rozloučila se. Její asistentku to překvapilo méně než Willow samotnou. „Budete nám chybět, ale myslím, že jste se rozhodla správně. Když jsem naposledy Saula viděla, věděla jsem, že to brzy přijde.“
102
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
KAPITOLA 10
Prožít svůj den naplno „Jedním z tajemství šťastného života je nepřetržitý proud malých radostí.“ Iris Murdochová
„Na zvyku je něco poetického.“ Simone de Beauvoirová
Když mi bylo šest let a žila jsem ještě v Beaver City v Nebrasce, narazila jsem na inzerát, který nabízel pejska v čajovém šálku. Pokud prý pošlu jeden dolar do poštovní přihrádky v New Yorku, do deseti dnů mi zašlou malinké štěňátko. Prosila jsem matku, aby mi ten dolar dala. Snažila se mi vysvětlit, že jde o podvod a že akorát přijdu o peníze, ale já trvala na svém. To štěňátko jsem prostě musela mít! Strčila jsem obálku do schránky a pojmenovala svého budoucího pejska Karamel. Každé odpoledne jsem před domem čekala na pošťáka. Když se objevil bez balíčku, byla jsem hluboce zklamaná. Po deseti dnech mi matka řekla, abych se vzdala naděje, ale já nepřestala doufat. Čekala jsem na štěňátko celé měsíce. Myslím, že něco ve mně čeká dodnes. Teď už si štěňátka poštou nekupuji. Většinu času se mi daří svá očekávání mírnit. Nedávám svým dospělým dětem nevyžádané rady
a neočekávám, že mi za ně budou děkovat. Od nikoho, ani od sebe, nečekám, že bude neustále v dobré náladě. Ty, které miluji, nemiluji navzdory jejich špatným stránkám, ale s nimi, neboť k nim nedílně patří. Uvědomuji si, že lidé, kteří milují mě, jsou ke mně podobně shovívaví. Horoskopy nečtu. Vím, co potřebuji ke štěstí. Prožít svůj den dobře znamená vědomě se rozhodovat o věcech, které se týkají našich emocí, myšlenek a chování. Můžeme svůj denní program poskládat tak, aby zahrnoval smysluplné činnosti, návyky, které nás naplňují, a čas strávený s přáteli a rodinou. Můžeme rozvíjet svůj smysl pro humor a vypěstovat si schopnosti, které nám pomohou lépe se vypořádat se stresem. Neúprosný tok času nám může pomoci vnímat svůj život jako součást většího celku, takže za něj budeme vděčné. Abychom byly v životě šťastné, musíme se naučit poskládat svůj den z činností, které jsou smysluplné a přinášejí nám radost. To, jak trávíme svůj čas, vypovídá o tom, kým jsme. Žádná mytická budoucnost neexistuje. Naší budoucností je dnešek. Život je sled událostí v reálném čase, minuta po minutě. Kromě kyslíku, jídla a spánku potřebujeme také důvod, proč každé ráno vstát z postele. Musíme mít něco, na co se těšíme – činnosti, které dají celému dni smysl. Pokud to máme, najdeme v sobě dostatek energie, abychom zvládly i náročný den. Mnohé z nás se ráno probouzejí nabručené a s negativními myšlenkami. Děláme si starosti a myslíme na všechny povinnosti, které nás čekají. Možná nás něco bolí. Pokud je počasí chladné a zamračené nebo pokud ten den očekáváme něco nepříjemného, zkazí nám to náladu. Pokud se však samy sebe začneme ptát, na co se těšíme a za co jsme vděčné, můžeme svou náladu přenastavit. V životě – podobně jako v psaní – je důležité vědět, co vymazat a co naopak přidat. Nechceme přece, aby náš život byl jeden dlouhý seznam úkolů a povinností, plný „musím“ a „měla bych“. Pokud jen pospícháme a plníme úkoly, je všechno, co děláme, jen další z mnoha povinností na seznamu. Když se na obloze rozhoří nádherný západ slunce, neměly bychom si pročítat Facebook. Když nás vnouče poprosí o vyprávění pohádky, neměly bychom mít hlavu plnou účtů. Neměly bychom se životem plahočit a plnit jednu povinnost za druhou. Každý den si udělejme nějakou drobnou radost. Když prožíváme těžké období, můžeme si koupit růže nebo čokoládu, pohrát si s domácím
Cestovatelská výbava
111
mazlíčkem nebo zajít s nejlepší přítelkyní na kávu. Takové pauzy nám poskytnou čas, abychom znovu nabraly sil. Můžeme se naučit patnáct minut odpočívat, číst si nebo jen tak sedět. Potřebujeme mít ve svém rozvrhu prostor. Abychom byly uvolněné a spokojené, neměly bychom si plánovat příliš mnoho věcí v jednom dni. Můžeme si dopřát čas na kutění a poflakování. Můžeme si v kalendáři vyznačit dny, kdy nemáme žádnou schůzku, a dny, kdy si odpočineme od mobilů, sociálních sítí nebo zpráv. Když jsme starší, může se stát, že máme víc cílů než energie. Mnohé z nás mají vysokou potřebu aktivity a podnětů, ale sníženou výdrž. Naše energie je vzácný zdroj, s nímž je třeba zacházet moudře. Klíčové je tempo. Jinak hrozí, že zkolabujeme vyčerpáním a několik dnů budeme v útlumu. V životě existuje mnoho protikladů, které vyžadují rovnováhu a zdravý přístup. Snažíme se vybalancovat potřebu samoty a potřebu společnosti. Chceme se soustředit na své zdraví, ale nebýt jím příliš posedlé. Chceme být spontánní a zároveň se i umět ovládat. Zní to jako abstraktní problém, ale ve skutečnosti se s ním setkáváme každý den. Budeme dnes dohánět resty, nebo půjdeme s kamarádkou na koncert? Přečteme si znovu svou oblíbenou knihu, kterou jsme už dlouho nečetly, nebo sáhneme po něčem novém? Vyjedeme si na místo, které máme rády, nebo vycestujeme někam do neznáma? Měly bychom pracovat víc, abychom si našetřily na důchod, nebo naopak méně, abychom měly více času na vnoučata? Abychom mohly být klidné a spokojené, potřebujeme si osvojit vícero způsobů, jak zvládat stres. Buď si vypěstujeme dobré návyky, nebo návyky sebedestruktivní – například zneužívání alkoholu a drog, kompulzivní nakupování nebo přehnané sledování televize. Laura, která pečuje o svou nemocnou sestru, zpívá v kostelním sboru. Zkoušky a nedělní mše jí přináší radost a spojují ji s ostatními. Reina se stará o zahrádku. Kdykoli se trochu pohádá s manželem nebo svými dospělými dětmi, jde na zahradu a vytrhá plevel nebo zalije růže. Cara popadne skicák a nakreslí cokoli, co podnítí její představivost. •••
112
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
KAPITOLA 11
Budování komunity „Mějte hroší kůži a nic si neberte osobně. Vůči nikomu nechovejte zášť. Když dokončíte práci, už na ni nemyslete. Nedejte se snadno odradit. Po každé porážce se znovu postavte na nohy a pokračujte v tom, co jste začali.“ Eleanor Rooseveltová
„Empatie… je tou nejpřevratnější emocí.“ Gloria Steinemová
Nora a Roger žijí na předměstí, kde prožili většinu svého dospělého života. Když odešli do důchodu, rozhodli se pro své sousedství něco udělat. Po společné úvaze si řekli, že místní komunitě chybí park. Dali tedy dohromady skupinku přátel, která se to měla pokusit změnit. Byl to dlouhodobý projekt, který vyžadoval shánění peněz, hledání finančně dostupného pozemku nedaleko od nejhustěji obydlených míst, jednání s úředníky a obstarávání povolení. O čtyři roky později už jejich skupina sázela stromy, kupovala kašny a vybavení pro dětská hřiště a zakládala hřiště na pétanque a badminton.
Nora a Roger v parku zasadili jinan dvoulaločný na památku Nořiny matky, která během budování parku zemřela. Každý večer teď do parku chodí na procházku a kochají se pohledem na rodiny, jež si tam uspořádaly piknik. Až už tu Nora s Rogerem nebudou, bude mít jejich předměstí pořád místo, kde si děti i dospělí mohou hrát. Aktivita je lékem na zoufalství. Ať už naše činnost světu prospěje či nikoli, rozhodně prospěje nám. Když se zapojíme do nějakého projektu, jako například budování komunitní zahrady, když věnujeme čas nebo peníze na dobročinné účely nebo když pomůžeme lidem v naší polarizované zemi k vzájemnému respektu a empatii, vzbudíme tím naději nejen v ostatních, ale i samy v sobě. My, starší ženy, se k práci pro komunitu hodíme obzvlášť. Po desetiletí jsme hromadily zkušenosti a hodně toho umíme. Často už dlouho žijeme na jednom místě a víme, co potřebuje. Víme také, jak obejít systém, abychom něčeho dobrého dosáhly. S trochou štěstí z nás mohou být takové „spojovatelky“– ženy, které spojují lidi a zdroje. Pomůže nám moudrost stáří, znalost světa a také čas zabývat se složitými, dlouhodobými problémy. Můžeme budovat vztahy s lidmi, kteří jsou u moci, a získat tak přístup k informacím. Můžeme pomáhat dětem, mladým dospělým i starším lidem. S odhodláním dokážeme něco změnit, a víra v sebe sama nám dodá sílu. Dokonce i ty z nás, které zajímají převážně světové problémy, často zjistí, že největších změn dosáhnou na místní úrovni. V této oblasti máme totiž největší vliv, nejvíc toho o ní víme a nejvíc nám na ní záleží. Ať už se zajímáme o politiku, vzdělávání, sociální spravedlnost nebo životní prostředí, má naše práce většinou největší vliv, když ji zaměřujeme na svůj domov. Během pobytu ve vzdělávacím centru Ghost Ranch jsem se setkala s Lynne, která měla na starosti sborový zpěv. Jako sbormistryně byla energická a měla nádherný hlas. Na konci pobytu jsem ji požádala o rozhovor pro tuto knihu. Lynne se provdala za vdovce s pěti dětmi. Mordecai byl zapáleným aktivistou a organizátorem komunitních akcí z Filadelfie. Lynne jeho činnost respektovala, měla však plné ruce práce s výchovou jeho dětí, takže se sama nemohla zapojit. Když poslední dítě opustilo domov, začala se angažovat víc. Cítila naléhavost ekologické a uprchlické krize. Pomohla
122
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
proto založit organizaci Conscious Elders Network (Síť uvědomělých starších)6, která spojuje starší lidi s touhou pracovat pro dobré účely. Vstupují do ní lidé z celé země. Lynne se v roli takové „starší“ našla. Líbí se jí myšlenka „starších“, čili starců, kteří přijali odpovědnost za nápravu společenských problémů. Teď je jí šedesát sedm let a má pocit, že jí zbývá ještě deset až patnáct let aktivního života, kdy může usilovat o změnu světa. „Tohle jsou moje nejlepší léta,“ říká. „Cítím se silná a jsem svobodnější než kdy dřív.“ Čím je starší, tím je hloubavější. „Mám teď čas řešit složité otázky,“ vysvětluje. „Úspěšné stárnutí pro mě znamená mít milující vztahy a život plný aktivity a smyslu.“ Lynne mi řekla, že chce k vlastní smrti přistupovat zvídavě. Byla by ráda, kdyby se díky ní svět stal o něco lepším místem. „Být naživu je taková čest a privilegium. Čím jsem starší, tím méně myslím na svá selhání a na věci, kterých lituji. Snažím se soustředit na to, co jsem v životě dokázala.“ Život vnímá jako zahradu, na níž chce pracovat, dokud nezemře. Tu přidá víc barvy, tam zase sytější odstín – a trochu jasu všude, kde to jen jde. Každá z nás má něco, co může někoho obohatit. Ať už jsou naše dary jakékoli, vždy je můžeme někomu nabídnout. Můžeme občas zajít za osamělou sousedkou z vedlejšího bytu nebo dělat dobrovolnici v nemocnici. Můžeme třídit oblečení pro bezdomovce nebo pro ně vařit polévky. Můžeme učit náboženství nebo pracovat ve výboru neziskové organizace. Můžeme sbírat odpadky v parku nebo rozvážet jídlo potřebným. Ať už máme jakékoli nadání a zájmy, pro každou z nás se práce najde. Mnohé z těch nejšťastnějších žen, které znám, jsou aktivistky. Vybavuji si Nancy, která citovala bibli na přípravné schůzi k vytvoření legislativy o toxických odpadních vodách z těžby hydraulickým štěpením. Vzpomínám na Christy, která organizovala benefiční akce pro mladé politické kandidáty. Když prosazujeme nějaký veřejný zájem, stýkáme se s lidmi všech věkových a názorových skupin. Spisovatel David Brooks napsal, že stát se členem skupiny, která se schází jednou měsíčně, člověku přinese
6 Tato organizace v roce 2018 změnila jméno na Elders Action Network – Síť pro akci starších. Nový název napovídá, že se pod vlivem světových událostí rozhodli zaměřit na aktivnější boj s klimatickou změnou a sociálními problémy, pozn. překl.
Cestovatelská výbava
123
KAPITOLA 12
Psát svůj vlastní příběh „Některé příběhy jsou jako potápějící se lodě. Jdeme ke dnu spolu s nimi, i když se to všude kolem hemží záchrannými čluny… Myslíme si, že vyprávíme příběhy, ale příběhy často vyprávějí nám. Říkají nám, ať milujeme nebo nenávidíme, vidíme nebo nevidíme. Až příliš často si nás osedlají, řídí nás a ženou kupředu. Přikazují nám, co máme dělat, a my je bez váhání posloucháme.“ Rebecca Solnitová
„Právě paměť dodává podněty srdci, pohání mozek a vede rostlinu od semínka k plodu.“ Joy Harjo
Sylvia z Austinu zjistila, že sice nemá naprostou kontrolu nad svým životem, má však kontrolu nad svým životním příběhem. Zakucká se smíchy, když si vzpomene, jak její vnoučata tančila v kuchyni hip-hop na melodie vánočních koled, nebo jak před domem prodávala limonádu účastníkům festivalu South by Southwest. Je vděčná za takové zdroje radosti. Dokonce věří, že kouzlo vnoučat časem začne působit i na Lewise, takže bude znovu šťastný. Za to, že plní svou povinnost, jak nejlépe dovede, si sama sebe váží. I její nezvladatelná, drogově závislá dcera se může jednoho dne vrátit domů. Když přijde, bude pro ni Sylvia mít volnou postel.
Svou minulost změnit nemůžeme. Můžeme však změnit příběhy, které si o ní vyprávíme. Náš život neovlivňuje jen dlouhá historie, ale i to, jak o ní přemýšlíme. Příběhy nám umožňují vlastní život pochopit, vyvážit všudypřítomné protiklady a porozumět sobě i druhým. Poskytují nám kontext pro pochopení toku života, který nás obklopuje. Svět nemůžeme uchopit – spíše ho sestavujeme svými smysly, vzpomínkami a tím, jak přemýšlíme o svých zkušenostech. Někdy se příběhy nenadále změní. Mnohé známe nějakou ženu, která byla údajně „šťastně vdaná“ až do doby, než se rozvedla. Slušný a „hodný“ partner se pak doslova přes noc změnil v sobeckého, narcistického hulváta. Spousta z nás takový druh „příběhového otřesu“ někdy zažila, když jsme se snažily sladit své vzpomínky s novým příběhem naší kamarádky. Na druhou stranu, většina z nás svůj příběh v průběhu času také postupně mění. Funkční příběhy jsou založené na realitě a na jisté úrovni zahrnují všechno, co se nám kdy stalo – věci, kterých litujeme, naše chyby a traumata, ale také vítězství, radosti a chvíle, kdy jsme byly silné. Bereme na vědomí náš pohled na věc, ale zároveň poznáváme, že ostatní to mohou vidět jinak. Zakládat svůj příběh na realitě je mnohem těžší, než by se řeklo. Nikdo to nedokáže stoprocentně. Fakta bývají prchavá. Příliš mnoho věcí se jen domníváme a považujeme za samozřejmé. Věříme vlastním představám, utěšujeme se iluzemi a vyhýbáme se nepříjemným pravdám. Někdy si vybíráme křivdy a vytváříme příběh, který se topí v problémech stejně jako my v zármutku. Když nám naše příběhy přinášejí smutek, osamělost a bezmoc, můžeme si vytvořit lepší – nikoli na úkor pravdy, ale ve službě vděčnosti a štěstí. Existují cesty, jak o sobě i ostatních smýšlet pozitivně a milosrdně. Značnou část příběhu je možné převyprávět. Můžeme si vybavit chvíle, kdy jsme prokázaly houževnatost, a vytvořit vyprávění, které nám bude dobře sloužit. To se týká i těch nejbolestnějších zkušeností. Můžeme se samy sebe zeptat: „Jak mě to posílilo?“, „Co mě tato zkušenost naučila?“ nebo „Na co jsem při té vzpomínce pyšná?“ Krok za krokem se můžeme naučit přemýšlet v příbězích, díky nimž budeme vzkvétat. Naučíme se vidět věci v souvislostech, zpracovávat emoce a měnit úhel pohledu. Příběhy radosti, laskavosti a odvahy nám
132
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
dodají sílu, jakou nám žádný kulturní stereotyp nikdy nemůže poskytnout. ••• Se Saulovou nemocí a odchodem do důchodu se Willow dokázala vypořádat pomocí nového příběhu. „Mám nový život a nové priority,“ řekla si. Vůči Saulovi teď cítila nesmírnou oddanost a něhu. Její identita se posunula z profesionální oblasti ke schopnosti postarat se v těžkých časech o Saula i o sebe. Ráno se budila s otázkou: „Co nám dnes udělá radost?“ Její prioritou bylo připravit jim oběma hezké chvilky. Vařila Saulova oblíbená jídla, masírovala mu záda a ve sprše mu vyprávěla vtipy. Jednou ho tak rozesmála, že řekl: „Už přestaň, jestli nechceš, abych spadl na zem.“ To je oba rozesmálo ještě víc. Lehávali v posteli a četli noviny nebo hráli žolíky. Nenáročné trávení času Willow překvapivě bavilo. Čím více se Saulovo zdraví zhoršovalo, tím byl veselejší a filozofičtější. Willow ho každým dnem milovala víc. I my můžeme uctít svou bolest a potom se posunout k radostnějším věcem. Můžeme se soustředit na svou odolnost a vzpomínat na své radosti i trápení. Můžeme vytvořit příběhy, které nám řeknou, že nám bylo odpuštěno, že jsme milované, silné, odolné, respektované, hodné lásky, štědré a šťastné. Všechny takové příběhy máme – stačí je jen odkrýt. Příběhy spásy – „jsem zachráněna“ – bývají často pozitivní. Anonymní alkoholici a Anonymní narkomani lidem pomáhají takové příběhy vytvořit, a stejně tak i řada evangelických církví, v nichž se lidé „znovu narodí“. Dokonce i obnovení manželských slibů může být příběhem spásy. Tento obřad naznačuje, že jsme jiní, než jsme kdysi byli, a že se zavazujeme k novému životu s novým člověkem. Příběhy usmíření jsou všude kolem nás. Příkladem může být podobenství o marnotratném synu, existují však také mnohé příběhy o marnotratných dcerách a jejich matkách. Tyto příběhy zahrnují znovunalezené sestry, přátele, kteří v sobě najdou dostatek milosrdenství, aby si odpustili, a další historky o lidech, kteří se usmířili a radostně vyšli vstříc budoucnosti. Mnohé lidi povzbudí, když si mohou říct: „Někdo mě potřebuje.“
Cestovatelská výbava
133
K přepsání příběhu potřebujeme snahu a představivost. Představivost může probudit psaní deníku, malování, hudba nebo umění. Jedním z důvodů, proč ráda píšu, je to, že o čemkoli, co se mi stane, mohu vyprávět druhý příběh. V něm mohu všechny události utvářet tak, aby byly krásnější a přinášely mi radost. Koneckonců, co jiného je umění, než pokus o vyprávění lepšího příběhu? Některé příběhy z nás vytáhnou to nejlepší, zatímco jiné navozují pocit zoufalství, strachu a hněvu. Můžeme si klást otázky, jež nám připomenou laskavost, pracovitost a sílu, kterou jsme v průběhu let prokázaly. Můžeme oslavovat své dosud neobjevené přednosti a schopnost přežití. Když vezmeme v úvahu hledisko ostatních, naše příběhy začnou dávat větší smysl, budou komplexnější a užitečnější. Přátelé si mohou vyslechnout naše trápení a připomenout nám jiné příběhy, které jsme jim vyprávěly. Když je nám smutno, pomůže nám vzpomínka na těžké časy, které jsme v minulosti překonaly a zachránily tak samy sebe. V tom nám často pomáhají naši životní partneři. Má přítelkyně Linda napsala na školní sraz po padesáti letech krátký souhrn svého dospělého života. Když si ho přečetl její manžel, namítl: „Vždyť jsi popsala jen samé prohry a selhání. Proč jim neřekneš o svých úspěších v práci nebo o tom, jak jsi začala jezdit na koni?“ Kdykoli toho má Emma až nad hlavu a neví, kam dřív skočit, může se opřít o Chrise. V takových situacích ji často obejme a zavtipkuje, takže se Emma trochu uklidní. Když mu vypráví o tom, že ji Alice dohání k šílenství, odpovídá: „Ale nedohání – jen tě tak trochu popostrkuje.“ Zasmějí se a Emma se hned cítí líp. Alespoň teď ví, že její problém není tak vážný, aby si z něj nemohli dělat legraci. Kestrel dělalo vytváření nového příběhu potíže. Odjakživa se chránila brněním a ostny, a když to nefungovalo, léčila svou bolest alkoholem. Za zdí, kterou kolem sebe vystavěla, byla osamělá, ale v bezpečí. Onoho léta, kdy její matka dostala rakovinu, však Kestrelin starý příběh přestal fungovat. Necítila se bezpečně a nemohla svůj strach otupit alkoholem. Najednou potřebovala lidskou blízkost, která by jí poskytla útěchu. Její hněv ji vždy chránil. Teď si však uvědomila si, že cena, kterou za takovou ochranu platila, byla příliš vysoká. Připravila ji o blízkost,
134
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
ČÁST III:
LIDÉ NA PALUBĚ
KAPITOLA 14
Společnice na cestě „Mluvit s tebou mi bylo úkrytem.“ Emily Dickinsonová
„Každý přítel je svět uvnitř nás – svět, který by možná nevznikl, kdyby on nepřišel, a který se zrodil jen z onoho setkání.“ Anaïs Nin
Již přes třicet let jezdí Emma a její přítelkyně z Coloradské univerzity tábořit do státního parku, aby společně oslavily letní slunovrat. S sebou si vozí víno, sýr brie a kváskový chleba, a když se setmí, zpívají u táborového ohně. Spí v malých stanech pod hvězdami a větvemi osik. Během táboření si vypráví o všech zkouškách a vítězstvích, které v průběhu roku prožily. Mluví o svých vnitřních bojích, náboženských přesvědčeních a nejhlubších myšlenkách. Tyto rozhovory jsou jistou formou terapie. Jedna druhou vzdělávají, inspirují a uzdravují. Vloni se jedna žena ze skupiny, Soledad, ostatním svěřila, že jí diagnostikovali lupus a její manžel je v konečném stadiu rakoviny ledvin. Přítelkyně jí tiše naslouchaly, když jim popisovala pravděpodobný vývoj své i manželovy nemoci. Soledad byla tak rozrušená, že se až třásla. Hlas se jí lámal. Emma se k ní posadila a objala ji kolem ramen.
Když Soledad přestala plakat, Emma navrhla, aby pro ni uspořádaly obřad uzdravení. Všechny kromě Soledad se vypravily k jezeru hledat předměty, které budou uzdravení symbolizovat. Za několik minut se vrátily a obklopily Soledad v kruhu. Jedna po druhé mluvily o svých darech. „Tento květ orlíčku symbolizuje krásu, která tě provede všemi útrapami,“ řekla Emma. „Tento křemen znamená tvrdost, kterou budeš v těžkých dnech potřebovat,“ řekla Lynette. Když ženy nabídly své dary, pohlédly Soledad do očí, položily jí ruce na ramena a poslaly jí léčivou energii. Emma navrhla, že Soledad potřebuje nové jméno. Pokřtila ji „Odvaha“. Tento obřad pomohl jim všem. Soledad obdržela uzdravující dary a nové jméno, které ji bude posilovat. Všechny ženy si uvědomily, že je jejich skupina podrží, až budou mít i ony vážné problémy. Emma si pomyslela: „Jen ženy v našem věku mají dostatek moudrosti, aby si vytvořily podobné rituály. Něco takového bychom před dvaceti lety nedokázaly.“ ••• Ženy odjakživa pracovaly společně. Nejméně dvě stě tisíc let jsme s ženami našeho klanu vychovávaly děti, sháněly potravu a chodily pro vodu. Společně jsme kolébaly děti a zpívaly jim, a společně jsme také naříkaly, když naši příbuzní zemřeli. Povídaly jsme si u táborového ohně a při úsvitu naslouchaly ptačímu zpěvu. Když jsme zestárly, pomáhaly jsme s vnoučaty a dohlížely na činnost mladších členů kmene. I dnes rády trávíme čas se svými přítelkyněmi, ale ve dvacátém prvním století to vyžaduje plánování a odhodlání. Často žijeme daleko od sebe a těžko si na sebe hledáme čas. Naše kultura nás neučí, že přátelství jsou vysoce důležitá a že jsou – obzvlášť ve stáří – tím, co nás drží nad vodou. Postupně však objevujeme poklad, který v kamarádkách máme. Blízké přítelkyně si rozumí i beze slov. Komplikované emoce dokážeme vyjádřit jedním pohledem, úsměvem nebo gestem. Jedna má kamarádka rozhovory se smíchem popisuje takto: „Mluvíš a čekáš, až na tebe zas přijde řada.“ U kamarádek to však neplatí.
Lidé na palubě
155
KAPITOLA 17
Vnoučata „Dědictví v naší rodině nemáme. Zato příběhy ano.“ Rose Cherninová
„Nemůžeme žít životy ostatních – ani svých vlastních dětí ne. Jediný vliv, který můžeme uplatnit, je příklad našeho života a toho, kým jsme se staly.“ Eleanor Rooseveltová
V Austinu Sylvia pokračovala v psaní deníku, plavání a nedělním setkávání v ženské skupině. I když ji bolest trápila podstatně méně, jednou za čas ještě vídala terapeutku Megan. Ráda si s ní povídala, a navíc potřebovala předpis, aby mohla jezdit do bazénu v rehabilitačním centru. Každý večer Lewisovi podávala krátkou zprávu o své bolesti a on jí pokaždé pozorně naslouchal a laskavě přikyvoval. Jak se zlepšovalo její fyzické i duševní zdraví, byla stále vděčnější za svá vnoučata. V minulosti pro ni až příliš často představovala břemeno, ve skutečnosti však byla v jejím životě tím nejlepším. Gracie ráda tvořila, milovala zvířata a dokázala se snadno spřátelit. Max byl vysoký, hubený kluk s velkýma ušima a nemotornou chůzí. Sylvii připomínal žirafí mládě – byl to takový dobromyslný čahoun, který občas
působil jako živelní pohroma. Když se k nim nastěhoval, zažíval zpočátku tucet nervových záchvatů denně, ale teď míval jen jeden za několik dní. Byl to neklidný a náladový chlapec, ale také srdečný a zábavný. Sylvia byla pyšná na to, jak moc se Max zlepšil. Při domácích pracích si Gracie zpívala písničky z muzikálů Annie a Mary Poppins. Byla plná života a zářila jako sluníčko, v jehož paprscích se Sylvia mohla kdykoli vyhřívat. Když vařila, četl jí Max z otřepaných sbírek vtipů. Jednoho večera ho slyšela, jak si v pokojíčku zpívá při hraní s legem. Tehdy si pomyslela, že je skutečně šťastnou ženou. ••• Ne každá žena, která má vnoučata, má takové štěstí. Jedna z mých přítelkyň se odcizila od své dcery a s vnoučaty se už nemůže vídat. Je tak osamělá, že si pořídila tři kočky, které pojmenovala po svých dvou vnučkách a vnukovi. Jiná přítelkyně svého vnoučka miluje, ten ale bohužel žije s rodinou v Hong Kongu, takže ho od doby, co se před pěti lety narodil, viděla jen dvakrát. Některá vnoučata jsou tak nevychovaná, že to člověka až bolí. Když dospělé děti nezvládají výchovu kvůli drogám, alkoholu, kriminalitě nebo psychickým problémům, bývají babičky zoufalé. To jsou ovšem spíše výjimky. Většině z nás dělají vnoučata radost. Jsme díky nim šťastnější, než jsme si kdy vůbec dokázaly představit. Vzpomínám si na historku o Marii Antoinettě, která vlastnila obrovskou sbírku rubínů a diamantů. Jednoho dne se jí nějaký návštěvník zeptal, zda by mohl vidět její klenoty. Přikázala sluhovi, aby přivedl její děti, a řekla: „Tohle jsou moje klenoty.“ Přesně tak uvažuji o svých vnoučatech. Když jsme jedny z těch šťastných žen, rozzáří se našim vnoučatům oči, kdykoli nás uvidí. Alespoň u malých dětí býváme oblíbené. Na rozdíl od jejich rodičů neneseme odpovědnost za každodenní péči a výchovu. Milujeme je a ony zase nás. Ve své nejlepší podobě bývá vztah mezi babičkami a vnoučaty tím nejčistším a nejkrásnějším ze všech. Je na něm něco posvátného. Dáváme si vzájemně jedinečné přezdívky a z mnoha společných činností se stávají rituály. Vztah mezi babičkami a vnoučaty je posvátný také díky tomu, že jim umožňujeme být samy sebou. Své děti jsme se možná snažily tvarovat do zmenšených verzí nás samotných, ale teď už jsme rozumnější. Vnoučata
182
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
ČÁST IV:
POLÁRNÍ ZÁŘE
KAPITOLA 18
Měsíční řeka: autenticita a sebepřijetí „Nějakým způsobem poznáme, kým skutečně jsme – a potom s tím rozhodnutím žijeme.“ Eleanor Rooseveltová
„Zářím věkem.“ Meridel Le Sueur
Jednoho rána, po pěší túře ve Skalnatých horách, poprosila Alice Emmu, aby jí koupila členství v posilovně. Chtěla začít cvičit. To sice znělo rozumně, ale Emma své dceři často kupovala členství do zoologických zahrad, mořských světů a rekreačních center. Alice tam vždy párkrát zašla a potom ztratila zájem. Emma se zamračila. „Tentokrát u toho vydržím, mami,“ řekla Alice. Emminou přirozenou reakcí bylo ustoupit, ale po roční terapii už byla sebejistější. Proto reagovala na základě rozumu a nikoli strachu z odmítnutí. „Víš co? Sama si zaplať prvních několik měsíců, a když budeš do posilovny chodit pravidelně, zaplatím ti polovinu.“
Taková odpověď Alici překvapila, ale neprotestovala. „Rozmyslím si to,“ řekla. Emma pocítila záchvěv hrdosti. Naslouchala svému vnitřnímu hlasu a nastavila své dceři rozumnou hranici. „Pochval se, Emmo,“ řekla si v duchu. Emma byla stále upřímnější k sobě i ostatním. Chris na tuto změnu reagoval tak, jak by nikdy nečekala. Těšilo ho, že se o sebe lépe stará. „Je s tebou větší zábava, když nejsi pořád tak vystresovaná,“ řekl. „Už o tebe nemám takový strach.“ Alice ji více respektovala a přestala na ni být protivná. Emmě připadalo, že ji Alice předtím zkoušela, aby viděla, kam až si může dovolit zajít. Teď, když si Emma nastavila hranice, už ji Alice nepotřebovala zkoušet. Žádala toho od Emmy stále méně a byla vděčnější za věci, jež jí Emma nabídla. Jóga, masáže, meditace a psaní deníku Emmě pomohly zůstat v kontaktu sama se sebou. V sedmé dekádě svého života konečně zjišťuje, kým skutečně je. ••• Jedním z obrovských darů stáří je možnost autenticity, neboli toho, čemu Margaret Fullerová říkala „zářící svrchované já“, které vzniká, když vyrosteme ze svých obav a staneme se úplnými. Můžeme zahodit falešné já, které jsme získaly v dětství a většinu času ho nesly s sebou. Máme potenciál objevit své skutečné, vnitřní já, a být tak konečně upřímné a pravdivé. Když vyrazíme na cestu k větší integritě a uvědomělosti, zjistíme, že ten nejdůležitější vztah je vztah k sobě samé. Zároveň však přitom obvykle ztrácíme narcisismus a sebestřednost mládí. Zpracováváme své zkušenosti a začleňujeme je do hlubšího chápání sebe sama i světa, v němž žijeme. Dokážeme lépe zvládat své emoce a nastavovat mezi sebou a ostatními zdravé hranice. Stejně jako u všech vývojových fází, i teď k růstu potřebujeme dvě věci: existenciální rozhodnutí a soubor dovedností. Ať se nám stane cokoli, můžeme se vždycky rozhodnout pro růst. Když se přestaneme tolik starat o to, co si myslí ostatní, můžeme si dovolit být takové, jaké skutečně
Polární záře
195
KAPITOLA 20
Všechno je zalité světlem „Žijeme v děloze vesmíru. Všechno bylo zamýšleno tak, abychom se cítili v bezpečí, šťastní a milovaní. Jen si té krásy kolem musíme umět všímat.“ Joanne Fridayová
„Stáří není nemoc, ale věčný vzestup. Ztrácíme sílu, ale tím více se přibližujeme ke světlu.“ May Sartonová
Ke Chrisovým sedmdesátinám naplánovala Emma velkou rodinnou oslavu v horské chatě u jezera. Vzala s sebou broskve, třešně, chleba, sýr a domácí müsli tyčinky. Upekla Chrisovi dort s citronovou polevou a koupila sedmdesát svíček. Sbalila s sebou deskové hry, skládací židličky, opalovací krém a pořádnou dávku naděje a nervózního očekávání. Vzhledem k tomu, že její děti a vnoučata budou čtyřicet osm hodin na stejném místě, očekávala, že se vyskytnou hádky a scény. A měla pravdu. Jedno z dvojčat se zatoulalo a všichni ho nervózně hledali. Alice a manželka Emmina nejstaršího syna se pohádaly kvůli tomu, jestli je bezpečné namazat majonézu na sendvič a vzít si ho s sebou na celodenní výlet. Z diskuse o majolce se brzy stal spor o to, kdo z nich je lepší
hospodyňka. Když se dohadovaly, která z nich nakupuje víc biopotravin, vyklouzla Emma ze dveří. Prošla se kolem chaty a lehla si pod osiku do měkké lesní půdy. Kontakt se zemí ji vždycky dokázal uklidnit. Pozorovala, jak nad zasněženými vrcholky plují mraky k severu, a zhluboka dýchala. Dýchala klidně a vydechovala svůj stres. Když se opět zvedla, byla vyrovnaná a připravená vrátit se k ostatním. Nedělní odpoledne trávili všichni venku pod jasnou, slunečnou oblohou. Nejmladší děti si hrály u vody a teenageři se pokoušeli chytat pstruhy. Dospělí seděli na skládacích židlích, pili pivo a smáli se svým vtipům. Když se Chris snažil rozmotat vlasec, namočil si boty a kalhoty. Všichni se smáli. Emma seděla trochu stranou a vychutnávala si krásnou rodinnou chvilku. Její nejstarší syn rozdával popkorn a papírové kelímky s bílým vínem. Děti na břehu stavěly věže. Neúspěšní, ale šťastní rybáři znovu a znovu vrhali udici do modré vody. Dokonce i Alice a její švagrová, které se předtím pohádaly, měly hlavy blízko u sebe a usmívaly se. Emma si vybavila verš z básně Roberta Frosta, o níž se učila na střední škole. „Země je tím pravým místem pro lásku. Nevím, kde by to mohlo být lepší.“ Z ničeho nic Emma pocítila, jak se částice ve vzduchu změnily, a naprosto se ponořila do přítomného okamžiku. Připadala si jako v samotném srdci vesmíru. Tělem jí projela citelná vlna čirého štěstí. Čas se zastavil a hlasy kolem ní zněly tlumeně. Vzduch se chvěl něčím, co Emma nedokázala popsat jinak než jako dokonalou blaženost. ••• Pocity blaženosti, osvícení, bázně a úžasu signalizují zážitky, které je těžké popsat běžnými slovy. Můžeme je jedině k něčemu přirovnat. Ve stavu úžasu se všechno stává metaforou. Pocit blaženosti zažíváme častěji, pokud už jsme ho jednou prožily – podobně jako orgasmus. Po první zkušenosti víme, že to dokážeme i znovu. Chvíle blaženosti mohou prožívat všechny věkové kategorie, ale když jsme starší, zažíváme je někdy i denně. Jako pracující matka malých dětí jsem neměla čas zpomalit a vnímat blaženost. Většinu času jsem byla unavená, uspěchaná a ustaraná ze vší té práce a povinností. Teď, když je
212
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
Mary Pipherová
ŽENY PLUJÍ NA SEVER Proudem života k plodům zralosti Přeloženo z anglického originálu Women Rowing North. Navigating Life´s Currents and Flourishing As We Age vydaného nakladatelstvím Bloomsbury Publishing, New York, NY, USA, 2019. This translation of Women Rowing North is published by Grada Publishing by arrangement with Bloomsbury Publishing Inc. All rights reserved.
Přeložila Bětka Vargová. Návrh obálky Patti Ratchofordová Ilustrace Kate Pugsleyová Sazba Magda Kadlecová Jazyková redakce Zuzana Šťastná Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Počet stran 224 První vydání, Praha 2020 Vydala GRADA Publishing, a.s. pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 7805. publikaci Vytiskla tiskárna CPI Moravia Books.
ISBN 978-80-271-2603-3