UVĚDOMĚLÝ ŽIVOT Průvodce lepším poznáním sebe samého a smyslu svého života 21 klíčů k přehodnocení a růstu
James Hollis
OBSAH
Předmluva
9
KLÍČ 1
Volba je na vás
12
KLÍČ 2
Je načase dospět
19
KLÍČ 3
Oprostěte se od minulosti
26
KLÍČ 4
Nabuďte vnitřní autority
33
KLÍČ 5
Zaslužte se o nápravu chyb
39
KLÍČ 6
Vykročte ze stínu svých rodičů
43
KLÍČ 7
Zavažte se posunout vpřed
48
KLÍČ 8
Přihlaste se ke svému úkolu
55
KLÍČ 9
Zvolte si cestu růstu
60
KLÍČ 10
Jaký dar upíráte světu?
66
KLÍČ 11
Odhalte staré sebedestruktivní vzorce
72
KLÍČ 12
Jací jste z vyšší perspektivy?
79
KLÍČ 13
Upřednostněte smysl před štěstím
85
KLÍČ 14
S úctou se ohlédněte za vším, co jste nechali za sebou, a dovolte si být tím, kým jste
91
Vymyťte svazující duchy minulosti
97
KLÍČ 15
7
UVĚDOMĚLÝ ŽIVOT
KLÍČ 16
Odpoutejte od sebe své děti
104
KLÍČ 17
Přijměte své odmítané stránky
109
KLÍČ 18
Ctěte rozdíl mezi prací, povinností a posláním 115
KLÍČ 19
Vybudujte si vyzrálou spiritualitu
KLÍČ 20
Dovolte si konečně být tím, kým skutečně jste 129
KLÍČ 21
Žijte uvědomělý život: Žijte otázkami, nikoli odpověďmi
122
135
Doslov
139
Poznámky
140
Bibliografie
142
O autorovi
144
8
PŘEDMLUVA
Tuto knihu shrnující desítky let práce se studenty, klienty, pacienty a také se sebou samým předkládám čtenáři v naději, že mu pomůže usměrnit cestu jeho života, přinést mu vědomí vyššího smyslu a zejména mu poskytnout vnitřní svolení být tím, kým opravdu je. To vše zní nadmíru prostě, ve skutečnosti je to však velice složité. Za posledních třicet let jsem požíval té výsady, že jsem mohl cestovat do zemí napříč čtyřmi světadíly, přednášet tam a pořádat workshopy, a za tímto účelem jsem nalétal dobrých milion mil. Díky tomu jsem se stal svědkem toho, co se lidí dotýká, co je nabíjí energií, co jim připomíná skutečnosti, které vlastně znají, ale možná je pozapomněli, a také co je vyzývá k tomu, aby se navrátili na svou jedinečnou cestu. Tyto velice komplexní záležitosti shrnuji níže v omezeném seznamu, doufejme, srozumitelných bodů. Občas potřebujeme nahlédnout do nějakého soupisu, občas potřebujeme nějakou připomínku a občas potřebujeme řádně nakopnout. Tato kniha je oním seznamem, onou připomínkou i nakopnutím. Neslibuje žádné snadné a rychlé výsledky. Žádá od čtenáře, aby svůj život pojímal vážně a přijal za něj zodpovědnost. Každý z nás je koneckonců jedinou stálicí v nekonečném seriálu, kterému říkáme život. Je tedy zjevné, že jsme tak nějak zodpovědní za to, jak se děj nakonec vyvine. V této knize naleznete jednadvacet deziderat, jejichž každodenní připomínání vám změní život, učiní ho zajímavějším, vloží ho plněji do vašich rukou a nasměruje vás zpět na vaši cestu.
9
UVĚDOMĚLÝ ŽIVOT
Vycházím z předpokladu, že tuto knihu neotevíráte s neochotou nebo z pouhého rozmaru. Otevíráte ji z neodbytné zvědavosti, kvůli hluboké, přetrvávající bolesti, protože vás tíží nevyřešené životní otázky. Ba co více, s nejvyšší pravděpodobností chcete, aby to utrpení skončilo, toužíte po náhlé úlevě a trvalé změně k lepšímu. Když vám někdo poví pravdu – že se nejspíše se svými potížemi budete potýkat po zbytek života, že se budou znovu a znovu zrcadlit v nových prostředích, nových vztazích i nových životních etapách –, pravděpodobně rychle obrátíte list. Pravda nicméně zůstává pravdou, a jak poukázal Jung, zřídkakdy své problémy vyřešíme; můžeme se nad ně ovšem povznést. A právě to je ústřední téma této knihy, nikoli řešení, ale postoje, přístupy a metody, které nás pobízejí k růstu, k proměně naší paralyzující minulosti v pouť, která ponese ovoce a která bude zřetelněji naše vlastní. Jelikož jsem přesvědčen, že uvedené myšlenky vyžadují reflexi, že je nutné je trpělivě procedit přes nahromaděné vrstvy našeho odporu ke změně, důrazně vám doporučuji, abyste tuto knihu nepřečetli na posezení, ale četli pouze jednu kapitolu denně. Jedině takové ukázněné čtení totiž předloženým myšlenkám umožní, aby se usadily až na dně duše. Z toho důvodu jsou jednotlivé kapitoly napsány pokud možno stručně a k věci. Při čtení jedné kapitoly za den k vám pronikne mnohem více, než když knihu prolistujete na jeden zátah. Upřímně doufám, že se tato kniha pro každého z nás stane nástrojem, jak v sobě obnovit úctu k tomu, co sídlí hluboko v našem nitru. Během takového procesu nebudeme ušetřeni zklamání ani bolesti, zato však poznáme hloubku a důstojnost autentické cesty, smysluplnost skutečně aktivní role v tom kratičkém okamžiku, který máme na této rotující planetě vyměřen, a našemu životu se dostane sytějších barev, zavede nás hlouběji než kdy předtím. Jedině tehdy opravdu staneme na cestě své duše. Slovy dánského teologa Kierkegaarda: námořníci na obchodních lodích obdrží své rozkazy v bezpečí přístavu; posádka válečných lodí se
10
Předmluva
rozkazy dozví na širém moři. Ať si to připouštíte, nebo ne, plavíte se po širém moři své duše a ta plavba už trvá mnoho let. Je čas dopřát sluchu svým rozkazům, změnit kurz, obrátit příď proti větru a vyrazit za cílem, který se před námi s každou ujetou lodní délkou vyjevuje čím dál jasněji. James Hollis, Washington, D. C.
11
KLÍČ 2
JE NAČASE DOSPĚT
Co vlastně znamená dospět? Copak se z nás nestali dospělí, když minula puberta, když jsme se oblékli do velkých těl a přijali velké závazky? Nedospěli jsme snad, když jsme odešli od rodičů, vstoupili do světa a rozhlašovali: „Zaměstnejte mě – tu práci zvládnu“, „Vezmi si mě – ten závazek myslím vážně“, „Věřte mi – tu zodpovědnost unesu“? Neprokázali jsme snad už svou dospělost dlouholetým zodpovědným vykonáváním rodičovských, ekonomických, vztahových a společenských rolí? Přesto přese všechno nerozumím tomu, že když vyzvu účastníky svého workshopu – soudné, úspěšné a zodpovědné lidi –, aby zodpověděli otázku „V jaké oblasti potřebujete dospět?“, ještě nikdo z nich mě nepožádal, abych tu otázku vysvětlil, nikdo nezpochybnil legitimnost takového zadání a každý se rozepsal během minut, ne-li vteřin. Jak je možné, že zastáváme všechny ty dospělé role, a přitom hluboko v srdci víme, že jsme stále ještě nedospěli? V tradičních společnostech, které se ze všech sil snažily udržet na této vířící planetě, přestát nápor živlů, drsné podmínky a nepřátelské vlivy všeho druhu, bylo dospění otázkou přežití. Kmen si nemohl dovolit, aby sestával ze zahálčivých dětí. A tak se v každé civilizaci, bez zásahu jakékoli centrální komise, která by všem zúčastněným rozesílala vytištěné pokyny, utvořil přechodový rituál, který zajišťoval proměnu dětské naivity a závislosti v dospělost, jež dokáže obětovat pohodlí a nečinnost ve prospěch společných zájmů. Společenské podmínky a uspořádání se vyvíjejí,
19
UVĚDOMĚLÝ ŽIVOT
technologický pokrok postupuje, ale přesto i náš současný život řídí tatáž lidská psýché, tatáž psychodynamika projevovaná u našich předků. Podstatnou část známé historie jsme všichni museli čelit pobídce dospět. Rozdíl tkví v tom, že naši předci se dobře dívali a pochopili, že existuje pramalá motivace vzdát se pohodlí a závislosti na druhých, pokud to není vyloženě nutné. To vedlo k tomu, že sami od sebe, aniž je instruoval nějaký ústřední výbor, vynalezli užitečnou metodu: přechodové rituály. Přechodové rituály umožňují posun od něčeho, co se vyčerpalo, dosloužilo nebo přestalo být produktivní. Právě o to se ve velkém množství případů snaží i psychoterapie. Jelikož pouze nemnoho dospívajících, pokud vůbec někteří, by dobrovolně opustilo bezpečí domova a vydalo se vstříc nejistému statusu dospělosti, nikdo se jich na názor neptal. Byli zkrátka vyhnáni, někdy i násilím. Rozlišuje se šest stadií přechodu k dospělosti, která se sice lišila podobou, intenzitou, délkou trvání a kulturními specifiky, v zásadě však byla srovnatelná po celém světě. Proces začínal odchodem z domova, nefigurovala v něm ovšem žádná výzva napsaná ozdobným písmem ani zdvořilá žádost, vše proběhlo náhle a rázně. Druhé stadium představovalo ceremonii smrti, sahající od zakopání do země přes ponoření do vody až po vymazání jakýchkoli zmínek o daném člověku. Třetí fáze představovala ceremonii znovuzrození, protože se rodila nová bytost s diferencovanou vnitřní krajinou. Ve čtvrtém stupni bylo mladým dospělým předáno učení ve třech oblastech: archetypálních příběhů o stvoření, bozích a kmenové historii; obecných rolí dospělých členů dané kultury a řádu mezi nimi; a lovu, rybolovu, porodu a zemědělství za použití prostředků vlastních danému kmeni. Pátá etapa sestávala z určité obtížné zkoušky, která se často zakládala na odloučení od ostatních, aby se zkoušený naučil vypořádat se strachem a nalezl vnitřní sílu. A konečně šesté stadium představovalo po dlouhé izolaci návrat do společenství jakožto dospělý jedinec. Pouze takto se mladí lidé oprostili od dětské naivity, nesamostatnosti a vyhýbavosti a přijali nároky dospělosti.
20
Je načase dospět
Když se podíváme na současnou společnost, zjistíme, že tyto přechodové rituály chybí. Místo toho, abychom mladé vybavili vnitřní silou a prostředky k přežití, učíme je pracovat s počítači. Dovolujeme dětem setrvávat v náruči naší ochranitelské kultury, pročež je mezi námi pouze velice málo zasvěcených, individualizovaných a samostatných lidí dospělého myšlení. Samotné stárnutí to nezařídí; přijímání náročných životních rolí to také nezařídí. Co je tím šémem, který člověka posune od naříkavé, obviňující a závislé mentality k psychospirituální samostatnosti? Co naši kulturu vystihuje lépe než ukřičené, mečivé volání po okamžitém uspokojení, útěk před zodpovědností a neschopnost snášet pnutí protikladů namísto pevného uchopení života i s jeho mnohoznačností a povznesení se nad touhu po urychleném vyjasnění jeho dvojsmyslů? Dvě největší životní hrozby si neseme v sobě: strach a otupělost. Každé ráno vstáváme z postele a tito dva šotci už na nás čekají u jejích nohou. Ten, který se jmenuje Strach, hned spustí: „Svět je na tebe moc velký, strašně moc. Na to nestačíš. Najdi si způsob, jak dneska zase jenom tak proplout kolem.“ A ten druhý, Otupělost, řekne: „Hele, uber plyn. Makáš jako zvíře. Zapni si telku, projeď internet, dej si čokoládu. Zítra je taky den.“ Tato zvrhlá dvojčata nám každý den ukusují sousta z duše. Můžeme dnes udělat cokoli, a oni se stejně zítra opět objeví. Postupem času se zmocní více dní našich životů, než kolik jich máme v rukou my. Za takových dní spotřebováváme ze všeho nejvíce energie na to, abychom usměrnili strach pomocí bezmyšlenkovité povolnosti nebo vyhýbavosti. Ačkoli vydávat energii na krocení svých strachů je přirozené, nesmírnost tohoto dennodenního úsilí ani nelze dostatečně vyjádřit. Na druhé straně otupělost na sebe bere pestrou škálu svůdných podob. Můžeme jednoduše přehlížet své úkoly, držet se dál od toho, co nám činí potíže, najít si cesty, jak umrtvit naše dny pomocí tisíců uspávacích prostředků a analgetik, které svět nabízí, nebo – což je možná úplně nejhorší – propadnout fundamentalistickému
21
KLÍČ 10
JAKÝ DAR UPÍRÁTE SVĚTU?
Nikdy nezapomenu na přiznání pětašedesátileté ženy, která před několika desítkami let začala svou terapii slovy: „Vždycky, když řeknu já, úplně sebou trhnu.“ Pokračovala vysvětlením, že byla vychovávána v přísném náboženském prostředí a každé dítě, které vypustilo z úst slovo já, stihlo napomenutí a tělesný trest. Jak si ti dospělí mohli myslet, že to dětem pomůže vyrůst ve zdravé jedince, je mimo mé chápání. Ano, zajistili sice, že se z jejich svěřenců nestali narcisté, ale zároveň se postarali o to, aby děti v jejich péči vyrostly v ustrašené, neurotické a ponížené lidi. A totéž platí o spoustě sportovních trenérů, které jsem pozoroval při práci. Většina mladých potřebuje podporujícího rodiče s pozitivním přístupem, někoho, kdo v ně věří, ne dalšího znevažujícího dospělého, který jejich křehké úsilí pouze strhá. Mezi lidmi, které znám, neexistuje nikdo, kdo by nikdy neutrpěl rány na sebeúctě. Tyto šrámy občas lidi zničí a převezmou nadvládu nad celým jejich životem. To je může dovést k tomu, že se identifikují s bídou kolem sebe, internalizují si týrání, které zažili nebo byli jeho svědky, a tím se nevědomě ztotožní se svou viktimizací. U jiných naopak podnítí odhodlanost a povzbudí v nich touhu po dosahování cílů. Jung k tomu říká, že pod jizvou se obvykle skrývá duch člověka. To znamená, že místa, kde nám bylo ublíženo, často vybudí naše vědomí, odhodlanost a zásoby energie, takže vytrváme a nakonec zvítězíme. Klíč vězí nikoli v tom, co se nám přihodí, ale v tom, jak si to zvnitřníme a zdali výsledný
66
Jaký dar upíráte světu?
niterní materiál zpevní, nebo rozdrobí naši odolnost. Jinými slovy, pointa není v tom, co se nám stalo, ale v tom, co nás to nutí dělat nebo v čem nám to naopak brání. Proto mohou dva lidé prožít srovnatelné životní obtíže, a přesto s nimi naložit velice odlišně. Všichni si přejeme být vidět, a mnozí, možná i většina z nás, vidět nejsou. Vzestup éry Facebooku, „selfíčková“ mánie, nepřeberné množství blogů, to vše ukazuje na naši zoufalou potřebu být oceňováni, viděni a přijímáni. Už Andy Warhol před několika desítkami let prohlásil, že každý v USA si jednou užije svých patnáct minut slávy. Posedlost selfie je založená na touze nechat se vidět v nějakém kontextu – s celebritou nebo třeba s historickou památkou. Mnoho z těch snímků je ve skutečnosti kompenzace za to, že dotyční necítí svou vnitřní hodnotu. Vždy jsem zastával názor, že úspěšné rodičovství se neodráží v oslnivých výkonech dítěte, ale v tom, že dítě ví, že je viděno a oceňováno za to, kým je, a ne za to, co udělá, čeho dosáhne nebo kým se stane. Zní to tak prostě, a přesto se s tím setkáváme pouze vzácně. To, jestli věříme, že je nad námi Bůh s jasným záměrem, nebo se vesmír řídí náhodnými procesy, je vlastně nepodstatné. Záleží pouze na tom, do jaké míry umíme přijmout sami sebe, se všemi nedostatky, které jsou lidským bytostem vlastní. Nesčetněkrát jsem v diskuzi o závažném snu nebo nějakém opakovaném symptomatickém výskytu položil otázky: „Odkud ve vás to vychází, co myslíte?“ a „Co to může znamenat, že se něco ve vás projevuje tímhle způsobem?“ Nesčetněkrát jsem se ptal: „Už teď vidíte, že něco ve vás existuje nezávisle na vaší vůli, na vašem vědomí? Už je vám jasné, že to něco uvnitř na vás upírá pohled a cosi po váš žádá?“ I ta nejhorší noční můra je autonomní projev čehosi velkého uvnitř nás, co si žádá naši úctu a naši pozornost. Každý z nás má dar, nejcennější dar toho, kým jsme, se všemi nedostatky, nedokonalostmi, chybami a strachy, které si všichni tak palčivě uvědomujeme. Jeden z nejzhoubnějších vlivů většiny náboženství a také spousty nevědomých rodičů, je vytváření pocitu
67
KLÍČ 13
UPŘEDNOSTNĚTE SMYSL PŘED ŠTĚSTÍM Štěstí je tak krásná věc, kterou je skvělé si osahat a ještě lepší trvale vlastnit. Svět je plný pilulek štěstí, míst štěstí, příslibů štěstí. Nikdo se zdravým rozumem by jistě nebrojil proti štěstí. Kdybychom všichni mohli být prostě šťastní, vše by se dalo do pořádku. Skutečně je to tak? Ani já nemíním vystupovat proti štěstí. Vždyť je dokonce zakotveno v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických (a kde jsou lidé šťastnější než v Americe, že?). „Život, svoboda a sledování osobního štěstí“, píše se tam černé na bílém. Proti tomu se nedá nic namítat. Ačkoli badatelé upozorňují, že sousloví osobní štěstí ve smyslu, v jakém jej Jefferson použil v kontextu doby, místa a konkrétního tématu, znamená právo vést takový život, jaký člověk uzná za vhodné, naše kultura bezpochyby sledování osobního štěstí zůstává zasvěcena i dnes. Co je tím tedy přesně myšleno? Mám být šťastný díky tomu, že mám dobrou práci, co do úst, milující blízké a střechu nad hlavou? Za to jsem vděčný, to bez pochyby. Mohu však kvůli osobnímu štěstí opomíjet lidi vystavené nebezpečí sotva za prahem svého domu, na ty, kteří strádají chudobou, neutuchající bolestí a neexistujícími vyhlídkami na zlepšení? Mám snad opomíjet nepoctivost prorůstající celý svět, od nejvyšších orgánů až po nejmenší vesnici? Mám opomíjet všechnu nespravedlnost, nepotrestané vraždy, pogromy, holokaust a přírodní katastrofy, které jsou politováníhodnou součástí výčtu historie? Co musí člověk udělat, jaké droze, narkotiku nebo smyšlence se musí oddat, aby byl šťastný tváří v tvář
85
UVĚDOMĚLÝ ŽIVOT
tomu, o čem všichni hloubaví lidé vědí? To se mám svěřit do péče pilulek na štěstí? Nechat se rozptýlit nejrůznějšími kratochvílemi naší doby? Mám zkrátka tu otázku obejít a věřit v jiný život, který nastane po tomto mrzkém brodění se v blátě a vše napraví – vrátí život zabitým, uleví trpícím a pomstí zrazené? Nebo jsem možná minul ty správné svépomocné příručky, ty, které štěstí slibují v pěti jednoduchých krocích nebo za třicet dnů toho či onoho? Snad jsem nedokázal ta instantní doporučení dodržovat s dostatečnou vervou, zanícením a důsledností? Nebo mám možná slabou vůli a libuji si v lenosti? Jsem odsouzen pouze k věčnému upíjení z poháru přemoudřelého cynismu? Anebo je možné, že štěstí je prostě jen poslední z opovrženíhodné řady paliativních všeléků generovaných naší kulturou, která se touží zbavit své minulosti a zapomenout na to, co musí zůstat uchováno, a která je na to, aby se tím vším zabývala, příliš zaneprázdněná trivialitami? Naše náboženství obecně vzato ztratila schopnost zprostředkovávat lidem hloubku a tajemství. Kapitalismus i komunismus jsou zřízení propagovaná těmi, kteří vcelku srovnatelným způsobem ždímají systém a zvýhodňují hrstku vyvolených. Neexistuje žádná instituce, která není kompromitovaná prospěchářstvím a psychopatologickými projevy. Kde si v tom všem pak máme najít své místo? Jako mladík jsem se vší naivitou a upřímností mládí věřil, že když budu dost číst, dost se toho naučím a budu dost přemýšlet, vystoupám do nějakých sluncem prozářených sfér oproštěných od konfliktů a kompromisů, kde budu mít život ve svých rukou a bude mě čekat pouze štěstí. Ačkoli se mi dostalo většího požehnání než většině duší na této planetě a mám ten dar každý den na paměti, záhy jsem zjistil, že když člověk dosáhne svých cílů, vždy jen začne lačnit po dalších. Když jedna něčeho je dobré, dvě musejí být ještě lepší, ne? Řekl jsem si, že mým cílem nikdy nebudou peníze ani moc, ale pocit celistvosti a setrvalé spokojenosti. Tehdy jsem neměl ponětí o tom, že dosáhnout něčeho takového by bylo samo o sobě
86
DOSLOV
Upřímně věřím, že pokud se čtenář nespokojí s jediným přečtením těchto jednadvaceti podnětů, ale bude se k nim opakovaně vracet, dostaví se skutečný vnitřní růst. Přinejmenším by nás uvedené myšlenky, samy o sobě dávno známé, měly pobídnout k přijetí zodpovědnosti a rozšíření vědomí ve chvíli, kdy se většina našeho každodenního života úmorně ubírá ve stále stejných kolejích, smýkána vnějšími tlaky i vnitřními vzorci, které si v sobě všichni neseme. Uvedené výzvy jsou praktické, jsou náročné, ale zároveň je se čtenářem sdílím v dobré víře, s vřelostí a upřímným přáním toho nejlepšího. Zamýšlejte se nad nimi; přistupujte k nim znovu v různých souvislostech a etapách svého života. Časem se mohou z pouhých námětů proměnit ve vnitřní pilíře, které vám pomohou na tisícerých křižovatkách, kterými každý den procházíme, činit správná rozhodnutí. Když nad popsanými kroky uvažuji, jsem přesvědčen o tom, že mi pomáhají nacházet správný přístup k životu. S poměrně dobrými výsledky jsem je sdílel se svými klienty a posluchači a nyní je sdílím s dalšími poutníky na té cestě, kterou nazýváme životem. Tato pouť skýtá mnohá nebezpečí a všechny nás na konci dovede k nevyhnutelné a spravedlivé rovnosti ve smrti – a ano, každý z nás musí tu pouť absolvovat sám a po svých. Po cestě nám ovšem kyne mnoho, občas neviditelných, dobrých společníků, ctihodné společenství hloubavých duší, jako jste vy, takže úplně sami kráčet nebudete. Jsme v tom sami i pospolu. A na každém životě záleží.
139