04
duben 2010
83
90 Kč / 4,32 ¤
10 / Jiří
Georg Dokoupil v Jízdárně 28 / Rozhovor s Jasanským a Polákem 38 / Architektonické soutěže
inzerce
2
art + a ntiques
Velikonoční festival Praha 30|3 | >14|4 | 2010 6. 4. 19.30 hodin |
Kostel sv. Šimona a Judy
Andreas Schröder | varhany BACH, SCHEIDT, LUYTHON, ROSSI, MUFFAT, FISCHER, SEGER, ALBRECHTSBERGER, CHERUBINI
7. 4. 19.30 hodin |
Jacques Offenbach
Kostel sv. Šimona a Judy
ENSEMBLE INÉGAL Adam Viktora | umělecký vedoucí GIOACHINO ROSSINI: PETITE MESSE SOLENNELLE
8. 4. a 9. 4. 19.30 hodin | Smetanova síň Obecního domu Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Jiří Bělohlávek | dirigent, Dagmar Pecková | mezzosoprán MAHLER, ZEMLINSKY, FOERSTER
12. 4. 19.30 hodin |
Kostel sv. Šimona a Judy
JAZZOVÝ KONCERT David Dorůžka | kytara, Michal Tokaj | klavír, Michal Baranski | kontrabas Luksz Zyta | perkuse
13. 4. 19.30 hodin |
Kostel sv. Šimona a Judy
Weser-Renaissance, Manfred Cordes | umělecký vedoucí HEINRICH ISAAC: MISSA PASCHALIS
14. 4. 19.30 hodin |
Kostel sv. Šimona a Judy
Juventus Collegium FOK BRAHMS, MOZART
Dagmar Pecková
Weser - Renaissance
PRODEJ VSTUPENEK: On-line: www.fok.cz Pokladna FOK: Obecní dům, nám. Republiky 5, Praha 1, Po – Pá: 10 – 18 hodin
Při zakoupení vstupenky na tři různé koncerty Velikonočního festivalu obdržíte čtvrtou dle vlastního výběru zdarma
Program opery Národního divadla Duben ���� Národní divadlo ��. B. Martinů: Hry o Marii ��. A. Dvořák: Rusalka ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky ��. Ch. Gounod: Faust (Slovenské narodní divadlo) ��. G. Verdi: Aida ��. G. Bizet: Carmen ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky ��. R. Strauss: Salome (koncertní provedení) ��. G. Bizet: Carmen
��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:��
Stavovské divadlo ��. Velikonoční koncert – Antonio Vivaldi ��. W. A. Mozart: Don Giovanni ��. W. A. Mozart: Don Giovanni ��. W. A. Mozart: Così fan tutte ��. W. A. Mozart: Kouzelná flétna ��. W. A. Mozart: Le nozze di Figaro (Figarova svatba)
��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:��
Divadlo Kolowrat 17. J. Nekvasil, A. Březina: Zítra se bude...
19:00
Předprodej a rezervace vstupenek tel.: ��� ��� ���, ��� ��� ���, ��� ��� ���, fax: ��� ��� ��� info@narodni-divadlo.cz, ntprague@narodni-divadlo.cz Ticketportal, BTI, Ticketpro www.narodni-divadlo.cz
editorial /
Obsah
Městotvornost
Mnoho architektů a urbanistů se dnes ohání výrazy jako „městský charak-
04
ter“, „městotvorný prvek“, aniž by se pokusili alespoň z dálky definovat, co pod pojmy „město“ a „městský“ rozumějí. Všichni samozřejmě zhruba zdá se, jako by se nám v poslední době ve městech městskosti nedostávalo. Proč by jinak někdo toužil po tom, vkládat do měst „městotvorné“ prvky? To je přece doslova nošení dříví do lesa. Nebo ne? Někteří teoretici už i u nás poukázali na to, že dochází ke „zglajchšaltování“, unifikaci sídel – stírají se rozdíly mezi městem, předměstím,
> Raději ne 4 / depeše > O designu a vědě
3 / úhel
Ondřej Váša
víme, co to je město a jak se liší od vesnice, případně volné krajiny, ale
Vendula Hnídková
6 / zprávy Jan Skřivánek
vesnicí a volnou krajinou. Ze všeho se stává „sídelní kaše“, jak tuto
19 / aukce
rozlézající se ne-strukturu případně pojmenoval architekt Pavel Hni-
24 / na trhu
lička ve stejnojmenné knize. Podle encyklopedií má město jasné znaky
> Jiří Georg Dokoupil
10 / výstava
> Vincenc Kramář
Jan Sřivánek
smíšená demografická a sociální struktura nebo široká škála funkcí. O to
> Anna Hulačová 28 / rozhovor > Jasanský-Polák Kateřina Černá, Karolina Jirkalová 38 / téma > Inventura soutěží Karolina Jirkalová 44 / profil > Sung Hwan Kim
víc snad toužíme po tom, mít opravdu „městská“ alespoň širší centra.
49 / staveniště
urbanistické: relativní velikost, vysoká hustota osídlení, kompaktnost a koncentrace zástavby, sociologické: smíšená demografická, sociální a profesní struktura obyvatel i funkční: poskytování správních, vzdělávacích, obchodních a kulturních funkcí. Nově vznikajícím částem na okrajích měst mnohé z toho chybí – ať už je to vysoká hustota osídlení, kompaktnost a koncentrace zástavby,
I ty však mají v Česku k opravdové městskosti daleko. Problém není ani tak ve struktuře a typu zástavby, jako v mrtvolném prostoru mezi budovami. Zájem o veřejný prostor sice mnohé radnice již nějaký čas deklarují, ale smysluplných realizací je zatím pomálu. Jedním ze zářných příkladů toho, že ulice, náměstí, parky a další zákoutí lze upravit tak, že lákají k pobytu, zůstává Litomyšl. Často však nestačí jen vyměnit poničenou zámkovou dlažbu za žulové kostky, osadit lavičky, zastínit je párem stromů a doprostřed instalovat kašnu. Městskost spočívá mnohem víc ve způsobu života, v myšlení, hodnotách a kultuře obyvatel, byť si to v naší společnosti, zblblé marxistickou poučkou o materiální základně a duchovní nadstavbě, jen málokdo připouští. I způsob života se však dá stimulovat zvenčí – třeba tím, že obnovíme městské potravinové tržnice a náměstí otevřeme pravidelným trhům s lokálními produkty farem a drobných výrobců. V opravdových
26 / portfolio
Kateřina Černá
Kateřina Štroblová
50 / knižní recenze Hana Rousová
> Jan Autengruber
53 / nové knihy
> TEFAF Maastricht 58 / starožitnosti > Antické mince Lucie Zadražilová 64 / zahraniční výstava > Chris Ofili Veronika Wolf 70 / recenze > Bedřich Dlouhý, Viktor Pivovarov 54 / reportáž
Michal Šimek
Věra Jirousová, Jan Skřivánek
74 / tipy a artmix 80 / komiks
> Františka Lachmanová
Tomáš Prokůpek
městech na západ a především na jih od nás je to naprostou samozřejmostí. Lidé pak možná namísto autem do hypermarketu vyrazí se síťovkou pěšky na náměstí. A třeba potkají i sousedku, se kterou si již několik let neřekli než dobrý den. Ostatně na prvních farmářských trzích, které se nedávno konaly na dejvickém „Kulaťáku“, byla hlava na hlavě. Karolina Jirkalová
obálka
>
Jiř í Georg D okoup il : Gro s ser gel ber Leopard / 2007
akryl a saze na plátně / 300 × 200 cm / sbírka Andrea Caratsch, Curych
Umění žít s uměním
Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Asistentka redakce: Eliška Kapounová / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Vendula Hnídková, Kateřina Hubrtová, Ondřej Chrobák, Věra Jirousová, Tomáš Prokůpek, Hana Rousová, Silvie Šeborová, Michal Šimek, Kateřina Štroblová, Ondřej Váša, Veronika Wolf, Lucie Zadražilová / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 3. dubna. Veškerá práva vyhrazena. / www. artantiques.cz
10
výstava
art + a ntiques
Každý den jiný styl Jiří Georg Dokoupil znovu v Praze text: Jan Skřivánek
Na Pražském hradě vystavuje do května Jiří Georg Dokoupil, malíř, jehož charakteristickým znakem je, že nemaluje štětcem a nechce mít žádný charakteristický styl. Na otázku, zda ho někdy neláká vzít do ruky štětec a olejové barvy, nicméně odpovídá: „Láká, ale když to udělám, tak nebudu nejlepší malíř světa svíčkou.“
Snad žádná z výstav současného umění za posledních několik let neměla tak masivní propagační kampaň, jakou má výstava Dokoupil 100. Nejde jen o pestrobarevné plakáty, které jsou v Praze téměř na každé autobusové zastávce a každé tramvaji, ale též o množství článků publikovaných v denním tisku hned k jejímu zahájení. Už fakt, že se v Jízdárně Pražského hradu poprvé během Klausova prezidentství představuje žijící umělec, z výstavy dělá výjimečnou událost, o tom však žádný z novinových textů nebyl. Většina stála na klišé, že jde o autora, který je víc než doma znám v zahraničí. Dokoupilovo zahraniční renomé je nepopiratelné, nelze je však automaticky chápat jako autoritativní kvalitativní soud. V jistém smyslu je spíše zprávou o izolovanosti a nevyzrálosti domácí výtvarné scény. Když například časopis The Art Newspaper nedávno zorganizoval anketu s cílem zjistit, které z moderních a současných umělců považuje odborná veřejnost za nejdůležitější, z žijících českých autorů byli mezi osmi sty navrhovaných jen dva – Jan Knap a Jiří Georg Dokoupil. Oba se na mezinárodní scéně etablovali v rámci západoněmeckého umění 80. let.
Zdůrazňovaná neznámost Dokoupilova díla v českém prostředí je pak pravdivá jen potud, že současné umění se u nás obecně těší velmi malé pozornosti. Jen málo autorů jeho generace – Dokoupilovi bude letos šestapadesát – se ve skutečnosti může pochlubit lepším výstavním životopisem než on. Řeč je o výstavách v českých galeriích a výstavních síních. Velkou profilovou výstavu měl v Galerii Rudolfinum již v roce 1996, před pěti lety pak představoval v brněnském Domě umění svou nejnovější tvorbou. Jiní umělci možná vystavují častěji, avšak těch, kteří mají za sebou takto velké výstavy, je jen několik. Totéž platí, pokud jde o zprostředkování Dokoupilova díla nejširší veřejnosti. Velký rozhovor s ním v létě 2006 otiskl týdeník Reflex, obsáhlé články o jeho životě a díle si mohli přečíst i čtenáři magazínu Lidových novin či měsíčníku Xantypa.
C h i c a c o n t e l é f o n o II (výřez) / 2004 saze na plátně / 100 × 65 cm / Galerie Bruno Bischof berger, Curych
12
výstava
Vynálezce malby Výstava Dokoupil 100 se soustřeďuje především na umělcovu nejnovější tvorbu, výjimkou je pouze několik obrazů z 90. let. Název měl odkazovat k počtu vystavených obrazů, do expozice se jich ale nakonec tolik nevešlo, a tak plnou stovku diváci najdou pouze v doprovodném katalogu. Prostor Jízdárny je architektonicky rozdělen do šesti oddílů, z nichž každý je věnován jinému tematickému cyklu, respektive jiné technice. Jednotlivé sekce by obstály i jako samostatné výstavy, přičemž by klidně mohlo jít i o prezentaci několika autorů. Natolik je Dokoupilova tvorba proměnlivá. Úvod tvoří filmové obrazy, velkoformátová plátna (největší má 4,2 na 9,6 metru) horizontálně či vertikálně potištěná tisíci filmových políček. Výsledkem jsou geometrické abstrakce, u kterých divák teprve při pohledu z bezprostřední blízkosti rozezná jednotlivé záběry a odhalí vnitřní logiku zdánlivě náhodné barevné struktury obrazu. Následují svíčkové malby, realistické obrazy malované za pomoci sazí z plamene svíčky, a bublinové a bičové abstrakce. V prvním případě obrazy vznikají usycháním barevných mýdlových bublin na ploše plátna, v druhém zásahy biče namočeného v barvě.
art + a ntiques Již z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že Dokoupil k malbě přistupuje značně neortodoxně. Sám o sobě ostatně říká, že malovat vůbec neumí. Svíčkové a bublinové obrazy vystavoval spolu s malbami ovocnými šťávami či mateřským mlékem již na výstavě v Rudolfinu, další dvě jmenované techniky jsou jeho vynálezy z posledních let. Filmové obrazy například představil poprvé loni na výstavě ve své kmenové galerii Bruno Bischofberger v Curychu, která je spolupořadatelem pražské výstavy. Právě neustálá touha experimentovat a hledat nové možnosti malby je nejdůležitější charakteristikou Dokoupilovy tvorby. Podle vlastních slov každoročně vyzkouší deset nových technik či „know-how“, jak jim sám říká. „Dohromady jich už bude kolem stovky,“ dodává hrdě.
Věčně v pohybu Psychologizující interpretace tohoto věčného hledačství staví na Dokoupilově rané zkušenosti ztráty domova. Malířova rodina emigrovala krátce po srpnové okupaci v roce 1968. To, že odcházejí a do jeho rodného Krnova se možná již nikdy nevrátí, se tehdy čtrnáctiletý Jiří dověděl pouhé dvě hodiny před odjezdem. Otec, úspěšný vynálezce s řadou patentů, získal ve Frankfurtu práci prakticky okamžitě, Jiří se však na nové prostředí adaptoval velmi obtížně. „Vzhle-
P r a g / 2006
S e l b s t m i t Sc h at t e n / 2005
saze na plátně / 140 × 100 cm / Galerie Bruno Bischof berger, Curych
saze na plátně / 160 × 115 cm / Galerie Bruno Bischof berger, Curych
13
G e l b g r a u e r L e o pa r d / 2007 / saze na plátně / 190 × 240 cm
dem k tomu, že jsem zpočátku nemohl komunikovat slovy, vnášelo do toho zvláštního stavu světlo jen kreslení a matematika. Zvláště pak kresba byla svého druhu terapií k překonání mé nostalgie. Jsem přesvědčen, že tehdy jsem opravdu začal být umělcem,“ říká k tomu v rozhovoru s Christianem Domínguezem otištěném v katalogu výstavy. Nakolik pro něj byla zkušenost emigranta formativní, dokládá i to, že se dodnes nikde trvale neusadil. Svůj čas dělí mezi Berlín, Madrid, Prahu a brazilské Rio de Janeiro a sní o tom, že se alespoň na rok odstěhuje do Číny nebo na Sibiř. „Je to totiž největší stimulace pro mozkové buňky,“ vysvětlil v Reflexu svou potřebu neustále měnit místa pobytu. „Jdu do úplně jiné kultury, do nějakého mně neznámého města, kde si koupím nějaké noviny, sednu si do kavárny a najdu si na inzerát byt. Potom se učím řeč a pokouším žít stejným životem jako lidé v okolí. Dostávám obrovské dávky informací už jenom tím, když si jdu nakoupit jídlo nebo potřebuju sehnat obyčejný šroubek, abych mohl přimontovat poličku.“ Na druhou stranu jako
jediný z rodiny zažádal o vrácení občanství a po světě dnes cestuje s českým pasem.
Mülheimer Freiheit Po absolvování gymnázia váhal mezi studiem umění a matematiky. Nakonec zvítězilo umění, záhy však začal pociťovat nutnost nějak se vymezit vůči svým pedagogům a převládajícímu konceptuálnímu umění. „Malovat obrazy mohl v 70. letech jen úplný idiot,“ říká s nadsázkou. „Když jsem viděl, jak moji učitelé malbu nenávidí, jak jí naprosto pohrdají, pochopil jsem, že to je pro mě naopak jediná správná cesta,“ vysvětluje. Zároveň se ale nikterak netají, že z konceptuálního umění v mnohém vychází. „Jako student jsem byl koncepční umělec a můj největší mentor byl Hans Haacke,“ připomíná významného německého konceptualistu působícího v New Yorku, u kterého studoval, když dostal stipendium na tamní Cooper Union. V roce 1979 – po návratu z Ameriky – stál spolu s Waltrem Dahnem u zrodu kolínské umělecké skupiny Mülheimer Freiheit, pojmenova-
24
na trhu
art + a ntiques
Vincenc Kramář text: Jan Skřivánek
I když Vincenc Kramář byl sám poměrně zručným kreslířem, autorem reprodukovaných obrazů samozřejmě není. Jeho jméno v titulku má upozornit na důležitost, jakou v uměleckém obchodě hraje provenience díla. V českém prostředí jsou jen dvě soukromé sbírky, které fungují jako reference té nejvyšší kvality – sbírka Jindřicha Waldese a Vincence Kramáře.
Kramář je znám především díky kolekci obrazů Pabla Picassa a George Braqua, které jsou dnes pýchou Národní galerie. Jeho sběratelský zájem byl však mnohem širší, od starých mistrů přes umění českého 19. století až po díla Františka Tichého a Oty Janečka. „Můj výběr byl (…) přísný a shrnoval můj osobní vývoj. Za čím jsem nemohl pevně stát, bylo vyloučeno. Bylo
J o s e f Č a p e k : Vá z a s k v ě t i n a m i / 1914 olej na plátně / 32 × 22 cm / cena: 4 602 000 Kč (Adolf Loos Apartment and Gallery 25. 3. 2009)
toho málo,“ napsal Kramář v poznámkách o budování své sbírky v roce 1939. Kramář byl prvním teoretikem kubismu, který byl vzděláním historik umění. Kubismus chápal jako logické pokračování či přímo vyvrcholení historického vývoje umění. Hlavními reprezentanty nového stylu mu byli Picasso a v domácím prostředí Emil Filla. Pro méně ortodoxní pojetí kubismu, které je charakteristické například pro Václava Špálu, neměl příliš pochopení. Když mu Špála v roce 1911 nabízel několik svých obrazů, Kramář nejen, že na jeho nabídku nereflektoval, ale podle všeho mu ani neodpověděl. „Před týdnem zaslal jsem vám na ukázku dva obrazy a několik kreseb, nevím, dostal-li jste je. Poněvadž potřebuji nutně něco peněz, přenechal bych Vám obrazy po 100 K a kresby za 2/3 z udané ceny,“ čteme v malířově dopise, které se dochoval v Kramářově pozůstalosti. Pivoňky z roku 1919, které budou nabízeny na dubnové večerní aukci společností 1. Art Consulting a Adolf Loos Apartment and Gallery, jsou jediným Špálovým obrazem, který si Kramář do své sbírky vybral. Zakoupil je ale až v roce 1926, kdy – jak píše ve svých poznámkách – pro něj byli Francouzi již cenově nedostupní, a tak se více soustředil na české autory. Nejvýznamnější díla své sbírky – v čele se slavným Picassovým autoportrétem
z roku 1907 – Kramář v roce 1960, několik měsíců před smrtí, věnoval Národní galerii. Podstatná část sbírky včetně několika dalších Picassů a řady špičkových obrazů Emila Filly nicméně zůstala v držení rodiny. Některá z těchto děl se v následujících třech desetiletích dostala do Národní galerie prostřednictvím nákupů, část sbírky však nadále zůstala v privátním držení. Po roce 1989 Kramářovi dědicové požádali o vrácení šestice děl darovaných NG v roce 1960 s odůvodněním, že k daru došlo pod nátlakem. Soud však jejich restituční nároky odmítl. Díla z Kramářovy sbírky byla dosud prodávaná jen privátně. Podle galeristy Jiřího Švestky, který ve své galerii dlouhodobě vystavuje díla z dědictví Kramářovy dcery Růženy Brunclíkové, mezi něž patří i obraz Pivoňky, má rodina velice střízlivou prodejní politiku. Prvním Kramářovým obrazem draženým v aukci bylo drobné květinové zátiší od Josefa Čapka z roku 1914. Na aukci společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery loni v březnu bylo prodáno za vyvolávací cenu 4,6 milionu korun (včetně aukční provize). Dobrá provenience je na trhu s uměním vždy výhodou. Výjimečnou pozici sbírek Vincence Kramáře a Jindřicha Waldese ještě umocňuje, že jako jediné z prvorepublikových sbírek se dočkaly systematického
25
Vá c l av Š pá l a : P i v o ň k y / 1919
zpracování. V dosud nejucelenější formě byla Kramářova sbírka představena před deseti lety ve Veletržním paláci na výstavě Vincenc Kramář: Od starých mistrů k Picassovi. Vystaveny na ní byly i oba zde reprodukované obrazy. V roce 2002 měla být výstava reprízována v Paříži v rámci české kulturní sezony ve Francii. Přestože šlo o dlouhodobě připravovanou akci, z její-
ho konání nakonec sešlo, neboť Milan Knížák odmítl do Paříže zapůjčit obrazy v držení Národní galerie se zdůvodněním, že Kramářovi dědicové by se mohli domáhat jejich restituce u evropských soudů. Sběratelova rodina to sice odmítla a francouzská strana nabídla veškeré možné záruky, ředitele Národní galerie to ale stejně neobměkčilo.
Václav Špála: P i v o ň k y / 1919 technika: olej na plátně rozměry: 60 × 50,5 cm vyvolávací cena: 2 400 000 Kč (bez 18% aukční provize)
26
portfolio
art + a ntiques
Anna Hulačová text: Kateřina Černá
Jako punková verze lidové písně mírně říznutá buddhismem působí tvorba pětadvacetileté Anny Hulačové. Výsledek kupodivu není roztříštěný, ale naprosto originální, hluboký a nakažlivě radostný.
Mladou umělkyni jsme mohli poprvé vidět na loňské Essl Award jako královnu s korunkou na hlavě a kufrem z přírodní houby v ruce. Když se kufr otevřel, uvnitř byl precizně vymodelovaný hrad. „To je království, které si každý nosí v sobě,“ komentovala tehdy své dílo. Kufr a fotografie v galerii byly přitom jen stopou po performanci, kterou Hulačová s uvedenými pomůckami uskutečnila na dětském hřišti. Další výrazný počin vystavila na podzim v Galerii Jelení. Šlo o videozáznam akce, při
k r á l o v s t v í v k u f r u / 2008
níž si čerstvě ostříhaná autorka pomazala hlavu šrotem a nechala si ji „vyčistit“ od krávy, kterou chovají její rodiče na rodinné farmě u Blatné. Sklonění ke zvířeti, které je v mnoha kulturách posvátné, mělo charakter obřadu. „Kráva to brala opravdu poctivě a svým drsným jazykem mi vylízala na hlavě lysinku,“ přiznává Hulačová. Pokusy o sblížení s živočichy mají zkrátka svá úskalí. To si autorka ověřila, už když se pokoušela zobat s holuby na pražském hlavním nádraží, k čemuž ji inspiroval viet-
namský veterán z filmu Birdy, přesvědčený o tom, že je pták. V únoru Hulačová na klauzurách ateliéru Jiřího Příhody představila svoji babičku. Hlavu jí vymodelovala ze dvou druhů hlíny, kterou protlačila zdobítkem na cukroví, a místo vlasů jí dala stébla obilí. Stařenka s jednou rudou a druhou šedou tváří, ověnčená čelenkou z obilných vlasů, tak získala značně divoký indiánský vzhled. Nebyla to náhoda. Hulačovou vždycky zajímaly domorodé kultury a ve hře bylo navíc staré spojení ženy s „pasivní“ zemí. Dva druhy hlíny zastupovaly babiččinu rodnou půdu a zemi z místa, kam se přistěhovala po svatbě. Poslední výrazný objekt se objevil minulý měsíc na výstavě v ústecké galerii NF. Jmenuje se Laputa a byl zhotoven ze zbytků kachního peří z rodinné farmy. Peří vytváří hnízdo pro bájný ostrov vyrobený ze sádry, jehož špičku symbolicky tvoří pichlavý kaktus. To vše je zavěšeno žlutými provazy nebo paprsky ke kulatému slunci na stropě. Ani Laputa není náhoda. Autorka má ráda sci-fi a vycházela z filmového zpracování Gulliverových cest od japonského režiséra Hayao Miyazakiho. Zdá se, že její uvažování dlouhodobě směřuje od země a hmoty (hlína, obilí) k imaginaci a nebi (ptáci, peří). Hulačová se vyučila, podobně jako její otec, restaurátorkou dřeva. Práce s přírodním materiálem je pro ni samozřejmá, stejně jako respekt k lidové řemeslné tradici. To jsou však pouze základy pro další významové hry a posuny, díky nimž je její tvorba výjimečná. Po střední škole nastoupila na
27
b a b i č k a / 2010
Akademii výtvarných umění, a to nejprve do sochařského ateliéru Jaroslava Róny, kde s chutí modelovala. Poté studovala u dvou hostujících profesorů. U Magdaleny Jetelové začala intenzivněji sledovat současné umění a u Zbigniewa Libery si vyzkoušela kolektivní performance a práci s prolínáním různých nábožensky nebo politicky zatížených symbolů (hákové kříže z perníku na vánočním stromku). Loňské jaro prožila
L a p u ta / 2010
v y č i š t ě n í h l av y / video / 2009
na univerzitě ve skotském Aberdeenu, kde v rozkvetlé krajině vytvořila soubor Narcismus, a podzim strávila v ateliéru Jiřího Příhody. Tento semestr ji čeká workshop s kontroverzní vídeňskou skupinou Gelitin, která nyní hostuje na AVU. Ke svým profesorům Hulačová nechová přehnanou úctu, bere je jako rovnocenné partnery. Studium proto jen mírně stáčí cestu, která vychází především z jejího vnitřního království.
n a r c i s m u s / 2009
Kdyby Hulačová udělala pouze to, že po letech vnesla do galerií stébla obilí, úplně by to stačilo. Obilný snop v Galerii Jelení, který vypadal jako výlupek vší lidové tradice, měl ovšem tvar vztyčeného prostředníku. Od autorky lze tedy očekávat ještě mnohá překvapení. Momentálně má v plánu akce, na nichž chce využít své objekty ze štípaného dřeva, a nevzdává ani uctivou komunikaci s našimi zvířecími bratry.
28
rozhovor
art + a ntiques
Počítadlo z Bajkonuru S Lukášem Jasanským a Martinem Polákem o principech text: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová foto: Jasanský-Polák
Fotografie dvojice Jasanský-Polák nás rozčilují proto, že se nebezpečně blíží skutečnosti, jaká je. Tedy nudná, šedá a prázdná. Chceme-li jejich tvorbě přijít na chuť, existuje jen jedna cesta – čelní náraz. Odvahu k němu možná seberete po přečtení následujícího rozhovoru.
Začátkem roku jste byli zastoupeni na souborné výstavě 50 % šedá v Muzeu současné fotografie v Chicagu. Máte na tuto výstavu nějaké ohlasy? Polák: Víme, že studenti školy, která patří k muzeu, si okopírovali jednu naši fotografii z cyklu Abstrakce a pověsili si ji do třídy vedle vypínače. To je myslím velká pocta. Jak výstava v Chicagu vlastně vznikla? Polák: Kurátorka Karen Irvine studovala u Štěpána Grygara. Chtěla mu udělat výstavu, rozšířenou o další české fotografy. Na české straně se kurátorství ujal Karel Císař, který ke Grygarovi přidal Michala Pěchoučka, Markétu Othovou, Jirku Thýna a naše cykly Abstrakce a Brussels Sprouts. V současnosti probíhá vaše výstava v Galerii Klatovy / Klenová. Představujete tam dvě série: Chlapi a 10 000, tedy snímky magnetofonového počítadla s čísly od 0 do 9999. Proč jste zvolili právě tyto cykly?
Polák: Když jsme probírali různé možnosti, narazili jsme na oblast nedokončených, vesměs dost starých prací. A najednou se nám ta sestava zdála docela pěkná. Jasanský: Jsou to věci, které nikdy nebyly vystavené. Chlapi byli nafocení, ale čísla nebyla vůbec realizovaná. Polák: Od Chlapů jsme navíc ztratili negativy. Měli jsme pro sebe udělané jen malé fotečky, které jsou teď v Klatovech pod sklem, aby je nikdo nemohl vzít, protože to jsou unikáty. Proč se vám tyto dva soubory zdály dobré dohromady? Polák: Je tam společné téma nesplněných prací. Jasanský: Určitou roli sehrálo i vydání naší diplomové práce, kterou galerie koupila. Před rokem měl v Klatovech retrospektivu Lukášův otec Pavel Jasanský. Na výstavě byly jeho aranžované dramatické M a r t i m P o l á k a l u k á š j a s a n s k ý p ř e d p o l á k o v ý m v r š o v i c k ý m at e l i é r e m
38
téma
art + a ntiques
Inventura soutěží Jak vybíráme projekty veřejných staveb text: Karolina Jirkalová
Architektonické soutěže jsou tématem hojně diskutovaným mezi architekty, ale téměř nereflektovaným širší veřejností. Velká většina architektonických projektů na veřejné zakázky je vybírána ve výběrových řízeních, v nichž rozhoduje jen cena a termíny dodání. A veřejné budovy podle toho vypadají: nejlevnější projekt sotva nabídne něco víc než průměrnou architekturu a není ani zárukou levné realizace.
Profesor Rostislav Švácha v nedávném rozhovoru poznamenal, že za první republiky se architektonické soutěže vypisovaly na každou sokolovnu v zapadlé vsi. Dnes se jich v Česku vypíše sotva dvacet do roka. Příčin může být více – určitě mezi ně patří nezájem veřejných činitelů o současnou architekturu, který se projevuje mimo jiné nedůvěrou k porotě, v níž mají většinu odborníci a nikoli zástupci investora. Trochu se přitom zapomíná, že skutečným investorem není ten který hejtman, primátor, náměstek či ředitel příspěvkové organizace, ale občané – jde o veřejné finance. Další brzdou architektonických soutěží je obava z napadení výsledků ze strany neúspěšných účastníků a s tím spojené průtahy se zadáním zakázky. Jako problém se může jevit i náročnost organizace architektonické soutěže – málokterá samospráva či příspěvková organizace si na přípravu soutěže troufne sama, je třeba najít a také zaplatit zkušenou firmu, která se o to postará. To všechno je pochopitelné. Nicméně architektonická soutěž zůstává zřejmě jediným zákonným nástrojem, při jehož uplatnění nerozhoduje kvantita, ale kvalita. Pod ní se v architektuře (navzdory rozšířené představě) rozumí nejen estetika, ale především prostorové a funkční uspořádání, přiměřenost hmot a forem náplni stavby, materiálové řešení a v neposlední řadě urbanistické vztahy. Jen takový projekt je skutečně dobrou investicí.
Legislativa Pokud hledáte architekta pro veřejnou nadlimitní zakázku (výši limitu určuje prováděcí právní předpis a liší se podle zadavatele), máte podle zákona o veřejných zakázkách v zásadě dvě možnosti: zadávací řízení (často nazývané také výběrové řízení či obchodní soutěž) nebo soutěž o návrh. V zadávacím řízení si může investor vymínit kvalifikaci nutnou pro účast v soutěži, ale hodnotícím kritériem je podle zákona buď „ekonomická výhodnost nabídky, nebo nejnižší nabídková cena“. V soutěži o návrh se již rozhoduje podle předložených architektonických studií a nikoli podle ceny – hodnotí je nepodjatá porota zvolená zadavatelem za dodržení anonymity účastníků soutěže. Soutěž o návrh může také proběhnout podle pravidel České komory architektů (ČKA) jako tzv. veřejná architektonická soutěž. Ta mnohem přesněji určuje podmínky průběhu celé soutěže a především definuje složení poroty, v níž musí mít většinu porotci nezávislí na vyhlašovateli. V tom se výrazně liší od prosté soutěže o návrh, jak ji definuje zákon o veřejných zakázkách – ten nezávislost poroty na vyhlašovateli nevyžaduje, pouze jejich nepodjatost vzhledem k soutěžícím. Nejambicióznější zadavatelé také mohou vypsat soutěž podle pravidel Mezinárodní unie architektů (UIA). O to se nepříliš úspěšně
Ku b a & P i l a ř a r c h i t e k t i : v í t ě z n ý n áv r h n a n o v o u b ud o vu Z á pa d o č e s k é g a l e r i e v P l z n i
pokusil například Vlastimil Ježek při hledání projektu pro novou budovu Národní knihovny. Celá kauza bohužel zapůsobila jako antireklama na architektonické soutěže a je možné, že mnohé potenciální vypisovatele dokonce od plánů na soutěž odradila.
Obchodní soutěž Nejběžnějším způsobem, jak najít architekta pro projekt veřejné stavby, je u nás obchodní soutěž. Zadavatel si určí kvalifikační předpoklady pro účast v soutěži a pak už rozhodují čísla – kritériem hodnocení bývá většinou nejnižší nabídnutá cena, méně často je pak toto kritérium doplněno termíny dodání, případně sankcemi za jejich nedodržení. Příkladem takového přístupu jsou například tendry Národního muzea – ať už se jedná o rekonstrukci historické budovy (vítězem je sdružení firem VPÚ Deco a Sudop Praha) nebo úpravy nově získané sousední budovy bývalého Federálního shromáždění (společnost Helika). Náměstek pro investiční rozvoj Národního muzea Milan Plaček argumentuje tím, že jde o klasickou rekonstrukci, kterou doprovází minimum nových zásahů. Kvalita návrhu je však u rekonstrukce stejně důležitá jako u novostavby, jen je na první pohled méně viditelná. Velké obavy budí plánovaná rekonstrukce jednoho z nejcennějších barokních komplexů Prahy – areálu Klementina. Zadávací řízení na
projekt rekonstrukce, jehož jediným kritériem byla cena, vyhrála v roce 2008 společnost Metroprojekt, tedy další mamutí projektová a inženýrská firma. Stejně jako VPÚ Deco či Sudop Praha se i Metroprojekt zaměřuje především na dopravní stavby a většinu jeho zaměstnanců tvoří stavaři a další inženýři, technici či konstruktéři. Všechny tři zmiňované společnosti jsou navíc sesterské firmy s týmž vlastníkem: patří do skupiny Sudop Group. Národní knihovna v tomto tendru nastavila takové podmínky, že se ani nikdo jiný než velké projektové ústavy zúčastnit nemohl. Jen namátkou: celkový obrat uchazeče za poslední tři účetní období musel být minimálně 20 milionů korun za každé toto účetní období a v uplynulých třech letech musel rekonstruovat alespoň jednu národní kulturní památku. Každý zájemce o účast ve výběrovém řízení musel rovněž složit jistinu ve výši 1 milion korun, vítěz pak bankovní záruku 7 milionů korun. Není proto překvapením, že se výběrového řízení zúčastnily pouze dvě firmy. Stěží zde tedy lze vůbec mluvit o nějaké veřejné soutěži. Jak bude konečný projekt revitalizace Klementina vypadat, není zatím jisté, zatím se objevilo několik variantních studií, ale nejen kvůli připomínkám památkářů se projekt stále vyvíjí. V současné době se pomalu rozjíždí 1. etapa revitalizace, která se ale týká pouze nároží mezi Platnéřskou ulicí a Mariánským náměstím. Jak ukázaly například
44
profil
art + a ntiques
Sung Hwan Kim text: Kateřina Štroblová Autorka je historička a teoretička umění.
Výstavou Nehybné okno ze dvou a více míst představuje korejský performer, videoartista a hudebník v galerii Tranzitdisplay průřez svou tvorbou.
Sung Hwan Kim je typická multikulturní umělecká osobnost. Narodil se roku 1975 v jihokorejském Soulu, kde vystudoval architekturu. Studium matematiky a vizuálních umění pak dokončil v americkém Williamstownu a v Cambridgi. Několik let strávil v Amsterdamu, kde působil také jako odborný asistent na Rijksakademii. Mezi jeho nejvýznamnější výstavní projekty patří účast na XI. Documentě v Kasselu (2002) či na Art Basel Miami (2008) a Art Basel (2009). Trvale žije a pracuje v New Yorku.
s u n g o va k ř í d o vá k r e s b a / foto: Jiří Thýn
Hranice západu, východu a obraznosti Tato odlišná kulturní prostředí se v díle Sung Hwan Kima prolínají a mísí. Ostatně stejně jako kulturní prvky ve své tvorbě kombinuje i výrazové prostředky – výsledné dílo je funkčním spojením videa, performance a živé i reprodukované hudby. Sung Hwan Kim je vypravěč. Jak sám říká ve videu From the commanding heights: „Vím, že není důležité, zda jsou věci pravdivé či ne, ale toto je pravdivý příběh.“ Celou pravdu se však divák nikdy nedoví. Otázek je daleko
více než odpovědí a občas se lze spolehnout pouze na vlastní úsudek či intuici. Autorova obraznost v podstatě znemožňuje celistvé vnímání. Mnohé střípky a útržky zůstanou skryty, v jiných naopak najdeme osobní důležitost a skrze ni daný příběh dostane smysl. Videa od Sung Hwan Kima jsou mnohovrstevná. K hlavní vyprávěcí lince se přidávají jiné, mnohdy i časově a místně odlišné, které na první pohled s příběhem nesouvisí, dotvářejí jej však zvenčí. Jednotlivé scény narušují ostré střihy, střídající se s dlouhými,
45
F r o m t h e c o m m a n d i n g h e i g h t s . . . / 2007 / video, 27 minut / foto: Jiří Thýn
statickými imaginativními záběry. Historie se mísí se skutečností nebo bezčasím. Častými motivy jsou ritualita, útlak, sledování. Ve svých videích a performancích Sung Hwan Kim využívá tradiční korejské hudební nástroje, kroje a odkazy na tamní šamanismus. Sung Hwan Kim se v České republice nepředstavuje poprvé – jeho video Dog (2006) bylo možné spatřit na loňské výstavě Monument transformace v Galerii hlavního města Prahy. V galerii Tranzitdisplay však prezentuje svá asi nejznámější videa, ze kterých si lze vytvořit ucelenější pohled na jeho tvorbu – Her (2003), Flat White Rough Cut (2004), Summer Days in Keijo – written in 1937 (2007) a From the commanding heights… (2007).
spoluautorka podílela i na některých dalších videích (Flat White Rough Cut). V Koreji začala válka; bomby slétají na zem v hejnech jako ptáci. Ti dva, přestože se milují, se nikdy nesetkají. Navzájem si představují svá těla, ale nikdy se neoddají dotyku; nikdy se nepomilují. Našimi životy projde mnoho lidí. Někteří v něm zůstanou, někteří přijdou jako noční bouře a stejně rychle odejdou, aniž zanechali věci tak, jak byly předtím. Někdo má svou životní lásku po svém boku, někdo ji ztratil, někdo ji nikdy nepotká. Ne všichni máme k sobě určenou polovičku. Dramata lásky nás obklopují dnes a denně. A to je důvod, proč jsou všechny romance stejné…
Ona
Etnograf, turistka a historie
První příběh, který zde autor vypráví, je o lásce mladého Korejce a americké dívky. Hrdinu představuje sám Sung Hwan Kim, dívku pak Nina Yuen vulgo Paní z moře, která se jako
Ve videu Summer days in Keijo – written in 1937 (2007) Sung Hwan Kim reflektuje pohled Evropana na tradiční prostředí korejské kultury. Cestopis švédského etnografa a zo-
ologa Stena Bergmana V korejské divočině a vesnicích, vydaný v roce 1938, popisuje kromě korejské flóry a fauny také prostředí a život hlavního města (Keijo byl název Soulu používaný za japonské nadvlády v letech 1910–1945). Sung Hwan Kim následuje po více než sedmdesáti letech Bergmanovy kroky prostřednictvím holandské turistky a konfrontuje tak pohled zaujatého cestovatele, který v zemi pobyl delší dobu, návštěvnice vstřebávající město jen letmými dojmy a svůj pohled člověka „zevnitř“. Toto propojení se ještě prohlubuje jazykem dokumentu – anglicky mluvený komentář s korejskými titulky se ve druhé půlce filmu promění v mateřštinu holandské dívky. Ta nám zároveň odhalí temná zákoutí svého nitra a minulosti.
Majestátní výšiny a žena, která mluví hady Základem videa From the commanding heights... (2007) je motiv sledování, jak napo-
54
reportáž
art + a ntiques
TEFAF 2010 text: Michal Šimek Autor je expertem aukční síně Dorotheum. foto: Jan Rasch
Veletrh TEFAF (The European Fine Art Fair), který se koná každoročně v půlce března v Maastrichtu, je událostí vskutku světového významu. Organizátoři se letos nemohli nezmínit o ekonomické krizi, která se na světovém trhu s uměním projevila poměrně výrazně. Důraz sběratelů a investorů na kvalitu a výjimečné práce je podle nich nicméně důvodem, proč se tato velkolepá podívaná o svou budoucnost nemusí obávat. V řádu milionů
Místo obrany pořadatelé navíc zvolili protiútok a na veletrh pozvali rekordních 263 vystavovatelů. Sami však přiznávají, že toto číslo už příliš navýšit nepůjde. Do jisté míry se tento počet zvýšil díky většímu zastoupení galerií, které prezentovaly práce na papíře. Návštěvníků nebylo tolik jako v minulých letech, alespoň během prvních dvou dní, a ti, kteří měli příleži-
tost vidět loňský ročník, konstatovali, že řadu exponátů vidí již podruhé. Pro sběratele bohemik byl letošní rok podstatně chudší než předchozí ročníky. České umění reprezentovaly opravdu vynikající práce několika autorů stárého umění i klasické moderny, jejichž tvorba je dobře známa i za hvozdy Českého lesa, počet bohemik byl ale celkově nižší než dříve.
Za stoleček s odloženou paletou Pabla Picassa (Picasso byl samozřejmě zastoupen více pracemi než jen svou paletou) jste mohli utratit dva miliony eur, za rozpůleného vepře od Damiena Hirsta 12 milionů dolarů. Kdo by čekal významnou sochu od Alberta Giacomettiho, dodanou na poslední chvíli pod vlivem jeho letošního aukčního rekordu, byl by zklamán. Musel by si vystačit s drobnějšími pracemi tohoto umělce. Dosti stranou zůstalo umění 19. století, které reprezentovalo jen několik zástupců německého a rakouského umění a samozřejmě početná flotila domácích mistrů 19. věku. V kategorii starých mistrů, tradičně nejsilnější zbrani maastrichtského veletrhu, byla prezentována především díla holandských a italských mistrů od 15. do 18. století. Nechyběli však ani vystavovatelé s uměním ještě starším, o starožitnostech a asiatikách nemluvě. Newyorská galerie Simon Dickinson, nabízející za 15 milionů dolarů Botticelliho Madonu s Ježíšem a sv. Janem Křtitelem nebo Gauguinovo plátno Dvě ženy z roku 1902 za 18 milionů dolarů, nabízela i Stětí sv. Barbory, středověký deskový obraz pocházející z Waldesovy sbírky, který byl loni prodán za necelých 13 milionů korun ve večerní aukci společností 1. Art Consulting a Adolf Loos Apartment and Gallery. Prodejní cena
55
G ALERIE BERNHEIMER - C OLNA G I Z MNI C HO VA / Letos nabízela několik Cranachů a také párový portrét z dílny Petra Paula Rubense.
G ALERIE HA U N C H OF V ENISON Z LON D ÝNA / Socha Damiena Hirsta This Little Piggy Went to Market, This Little Piggy Stayed at Home z roku 1996 byla na prodej za 12 milionů dolarů.
62
antiques
art + a ntiques
S mr t C é z a r a / mnichovská škola, 1886 olej na plátně / 110 × 141 cm cena: 360 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský) J á n Mud r o c h: Z át i š í s k y t ic í a o v o c e m olej na plátně / 70 × 60 cm cena při osobním jednání (Art Invest) Pa s t ý ř k a / Míšeň, kolem r. 1755 porcelán / modelér Johann Friedrich Eberlein cena: 110 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
br il i a n t o v é n á uš n ic e se s m a r a gd y celková hmotnost smaragdu : 3.00 ct, briliantu : 1.00 ct. cena: 75 000 Kč (Antik Olomouc)
M a r t i n Be nk a : Z K y s ú c olej na lepence / 16,5 × 24 cm cena při osobním jednání (Art Invest)
pa n sk ý p r s t e n zlatý, brilianty vykládaný monogram K.M. v kombinaci s polodrahokamenem LAPIS LAZULI. cena: 16 000 Kč (Antik Olomouc)
Mušl o v ý r o h (s a nk h a) / Tibet rituální hudební nástroj, velikost 19 cm., mušle plátovaná stříbrným filigránem, zdobena rubíny, safíry, smaragdy. cena: 125 000 Kč (Antik Olomouc)
inzerce
63
Au k č n í s í ň V l t a v í n Ostrovní 6, 110 00 Praha 1 tel: 224 930 340, 605 285 471 email: info@galerie-vltavin.cz www.auctions-art.cz
P i s t o l e c i v il n í k ř e s a d l o vá / Itálie, první třetina 19. stol. hlaveň válcová, vývrt hladký, ráže 16 mm / zámek francouzský, křesadlový / délka hlavně 31 cm, délka celkem 50 cm cena: 50 000 Kč (Meissner-Neumann)
A n t i k O l o m o uc Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz
Š á l e k s p o dš á l k e m / Čína, 1. pol. 18. stol. dynastie Kangxi / porcelán, kobaltový dekor, výška 7,5 cm cena: 17 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
Art Invest Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel.: +421 905659148, +421 252 634 664 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk Meissner-Neumann Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz S tarožitnos ti Michal
S t o l n í h o di n y / Francie, 60. léta 19. stol. Paříž, Le Roy / dřevěný anilinovaný masiv, stříbrné lité apliky s barevnými smalty a kameny / výška 17 cm cena: 60 000 Kč (Meissner-Neumann)
Jankovský Žatecká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 812 909, 724 251 272 email: michal@czechantiques.cz www.czechantiques.cz
A nd r e j Bě l o cv ě t o v: K o mp oz ic e / 1967 olej, akryl, karton / 94 × 66 cm cena: 145 000 Kč (Aukční síň Vltavín)
K a m il L h o tá k : S t r o j p o uš t ě a k r y c hl e / 1972 litografie, č. 48/120 / 25,4 × 51,2 cm cena: 18 000 Kč (Aukční síň Vltavín)
64
zahraniční výstava
art + a ntiques
Chris Ofili text: Veronika Wolf Autorka je historička umění žijící v Londýně.
Britský umělec nigerijského původu Chris Ofili byl mnohokrát nařčen, že záře jeho úspěchů má hodně co do činění s „politickou a rasovou korektností” postkoloniální západní společnosti. Londýnská Tate Britain připravila výstavu, která je jakýmsi průřezem umělcovy dosavadní tvorby. Divák si tak sám může vytvořit názor, zda miláček umělecké scény 90. let má s odstupem skutečně co nabídnout, či to bylo pouze davové okouzlení něčím novým, nečekaným a vesele barevným.
Je tomu skoro sedm let, a přesto si naše první setkání vybavuji docela přesně: město všech milenců Benátky, horké letní odpoledne, potemnělá místnost, kam se daří pronikat jen několika paprskům spalujícího slunce, díky čemuž zprvu rozpoznávám jen obrysy, o to intenzivněji však vnímám neznámou vůni. Na takováto setkání se jen stěží zapomíná, jsou to ony neplánované momenty, které se vryjí hluboko do paměti. Později se snažím najít odpověď na stále se vracející otázku: co přesně tak náhle stimulovalo mé smysly? Byl to letní žár, Benátky samotné, nebo ona překvapivá vůně v šeru? Takovéto rozuzlení příběhu by však bylo až příliš jednoduché, i když… esence to byla rozhodně exotická – šlo totiž o sloní trus! Naše poslední setkání proběhlo nedávno. Romantika města na laguně byla vystřídána frenetickým Londýnem a stála jsem nikoli sama v šeru, nýbrž obklopena davy. Překvapení a entuziasmus nahradilo kriticky zkoumavé oko a z mladé umělecké komety se mezitím stala hvězda pevně zakotvená v současném establishmentu.
Miláček 90. let Začněme ale příběh vyprávět od začátku. Rodiče Chrise Ofiliho (* 1968) přišli
z Nigérie do britského Manchesteru v polovině 60. let. Přestože se narodil až ve Spojeném království, reference k africké kultuře mají v Ofiliho díle zásadní místo. Na konci 80. a počátkem 90. let studoval Chris Ofili na prestižních londýnských uměleckých školách Chelsea School of Art a Royal College of Art. Musel tam působit jako zjevení, jelikož v této době se studenti uměleckých škol etablovali převážně z bílé části populace, takže být nigerijského původu a k africkému dědictví se aktivně odkazovat představovalo něco naprosto nového. Ofili je jedním z těch šťastných umělců, kterým se podařilo získat si respekt kurátorů a sběratelů prakticky již svými prvními díly. Na začátku 90. let již byl vystavován v prestižní Serpentine Gallery a později byl zařazen všemocným sběratelem Charlesem Saatchim do dnes již legendární výstavy Sensation (1997), která v plné slávě uvedla na scénu mimo jiné taková jména jako Damiena Hirsta, Tracey Emin či bratry Chapmanovy. To však byl jen začátek vítězného tažení. Následující rok získal jako první černošský umělec v historii významnou Turnerovu cenu. O několik let později bylo rozhodnuto, že Ofili bude reprezentovat Británii na Benátském bienále
2003. K těmto úspěchům ještě připočtěme fakt, že Chris Ofili byl zvolen členem správní rady muzea Tate v době, kdy mu ještě nebylo ani třicet let.
Vůně biblické Afriky Pro Ofiliho kariéru byla nesmírně důležitá jeho cesta do Zimbabwe v roce 1992, kde měl možnost studovat prehistorické jeskynní malby, což se později promítlo do jeho stylu. Dalším důležitým elementem pak byl sloní trus, jejž si z cesty přivezl a který začal aplikovat do svých kompozic. Ofiliho tvorba by se dala charakterizovat slovy – exotická, hravá, výrazně barevná a eroticky nabitá. První dva sály londýnské výstavy přesně odpovídají tomuto tónu. Snad by se daly ještě přidat výrazy narativní a figurativní. První, co diváka na plátnech značných rozměrů krom oslňující barevnosti zaujme, je skutečnost, že obrazy nejsou zavěšeny, nýbrž jsou jednoduše opřeny o zeď – jejich spodní hrana stojí na dvou hroudách. Po bližším zkoumání je zřejmé, že ony neforemné podstavce jsou tvořeny sloním trusem, který se objevuje i v díle samém. Ofili opakovaně užívá odkazu na biblické příběhy (jako chlapec byl ministrantem v katolickém kostele) a také
65
na předrenesanční malbu, která do obrazu včleňuje nápisy. Ukázkovým příkladem je dílo The Holy Virgin Mary (1996), které popudilo Rudyho Giulianiho, tehdejšího republikánského starosty New Yorku, natolik, že na brooklynské muzeum podal trestní oznámení a zároveň hrozil zastavením dotací, pokud bude zmiňované dílo vystaveno. Obraz zachycuje Pannu Marii s černošskými rysy, podle ikonografického kánonu oděnou do modrého pláště a se žlutým (odkaz na zlatou barvu) pozadím. Nejkontroverznější části jsou v místech, kde se tradičně vznášejí cherubíni. V Ofiliho pojetí místo sladkých andílků vidíme výstřižky z pornografických časopisů detailně za-
chycujících ženská přirození. Dalším dílem, které je třeba zmínit, je obraz No Woman No Cry (1998), který sice nese stejný název jako slavná skladba Boba Marleyho, ale neodkazuje k jamajskému reggae, nýbrž zachycuje žal matky oplakávající mrtvého syna. Obraz vznikl jako reflexe skutečných událostí – teenager Stephen Lawrence se stal obětí rasově motivované vraždy v ulicích Londýna. Každá kapka slzy plačící matky má v sobě malou fotografii mrtvého mladíka.
Svaté opice Po zhlédnutí více než desítky pláten v prvních dvou sálech se pomalu, ale jistě začíná dostavovat dojem opakování a při předsta-
vě dalšího sálu děl sice ohromujících, přesto ve svém schématu velmi podobných, očekáváme nudu. Autoři výstavy si tohoto úskalí byli evidentně vědomi, a tak další sál přináší nečekané překvapení v podobě instalace The Upper Room (2002). Třináct pláten nainstalovaných v dřevěné konstrukci, kterou speciálně pro tento účel vytvořil architekt David Adjaye (jeden z mála slavných architektů tmavé pleti), asociuje mystický moment Poslední večeře. Místo znázornění Ježíše Krista a dvanácti apoštolů vidíme na výrazně barevných plátnech opice držící kalich. Kam zmizely odkazy na křesťanskou ikonografii? Zůstává tu symbolika číselná a celková atmosféra místa připomínající
T h e U p p e r R o o m / 1999–2002 / instalace v Tate Britain, 2005 / Courtesy Victoria Miro Gallery, Londýn / foto: Stephen White / © Chris Ofili
tipy
74
art + a ntiques
Kašpar noci ve Futuře Na výstavě Kašpar noci ve smíchovské Futuře bychom se měli bát a smát. Ukazuje totiž gotické a groteskní prvky v podání 11 současných českých umělců. Nejde však o žádný prvoplánový horror ani satiru. Převažuje konceptuální přístup, který odkrývá „temné“ jádro ve skulinách každodennosti. Největší hrůza jde ze zdánlivě klidných fotografií Markéty Othové, můžeme tu vidět nového Jiřího Davida a při sestupu do útrob galerie narazíme na tajemný průhled do života holubic v podání Slávy Sobotovičové. To vše a mnoho dalšího do 9. května.
j i ř í d av i d : K r i t o n / 2010
J o s e f Š í m a : S k i c á k / 1906-09 / Moravská galerie v Brně
Možnosti záznamů v MG Výstava Možnosti záznamů v brněnském Místodržitelském paláci dává nahlédnout do depozitářů sbírky kreseb Moravské galerie. Vystaveno je kolem 160 kreseb, většina z nich vůbec poprvé. Zastoupeni jsou čeští i zahraniční autoři od počátku 20. století do současnosti. Výběr se zaměřuje hlavně na tzv. „privatissima“, kresby, které nebyly primárně určeny k prezentaci veřejnosti. „Jak naznačuje název výstavy, při stanovení její koncepce a výběru exponátů byla kresba definována jako záznamové médium. Jednotlivé kapitoly výstavy pak ilustrují možnosti realizace této svébytné kvality moderní a současné kresby,“ říká kurátor výstavy Petr Ingerle. Výstavu je možné navštívit do 16. května.
Skálova Zájmová činnost Pražská galerie Navrátil se přestěhovala do nových prostor ve Vítkově ulici 15 a po dvouleté odmlce znovuzahajuje svůj program výstavou Františka
Kunc v Olomouci Milan Kunc rád portrétuje. Barevně i černobíle, pouťově i klasicky, vážně i ironicky. Svědčí o tom výstava jeho kreseb v olomouckém Muzeu umění, nazvaná Amor a Psyché. Kunc (1944) studoval u Josepha Beuyse a Gerharda Richtera. Poté tvořil s Janem Kuncem a Peterem Angermanem legendární skupinu Normal. V 80. letech patřil k nejvýznamnějším představitelům německé postmoderny. Soubor portrétů, které si od 70. let kreslí na svých cestách po světě, je kaleidoskopem různých stylů i lidských typů. K výstavě, která potrvá do 9. května, vychází také česko-německý katalog.
Fr ant išek Sk ál a: sl imák modrovous
M i l a n k u n c : R o m a n t i k / 1988
Skály nazvanou Zájmová činnost. Skála vystavuje nejen své tradiční objekty z přírodnin ale i nejrůznější další předměty, které sbírá či které jej něčím upoutaly. „Mikroprocesory, malířské vzorníky, sbírka intimní poesie, plasty, smalty, manty, listy, kameny, masky. Peněženky, tašky, mystické obrázky, termokresby, malby na zdi and more and more,“ vypočítává tisková zpráva. Výstava potrvá do 26. června.
75
Kosmos Kamila Linharta Kamil Linhart tvořil se svými spolužáky Vladislavem Mirvaldem a Zdeňkem Sýkorou silnou neformální skupinu lounských výtvarníků. Místní Galerie Benedikta Rejta vystavuje až do konce srpna ucelený soubor více než 60 Linhartových obrazů. Malby vznikaly od konce 70. do 90. let a vycházejí ze dvou základních tématických a zároveň i formálních okruhů Makro- a Mikrokosmu.
zením bylo použití některého z inovativních fasádních systémů této společnosti. Spíš než k obdivným výkřikům nad vítěznými návrhy vybízí výstava k úvaze nad kvalitami fasády stávající – začátkem 80. let ji spolu s architektem Karlem Pragerem vytvořil výtvarník Stanislav Libenský.
KALENDÁRIUM / DUBEN 2010 kdy: pondělí 12. 4. od 18:00 co: diskuse se skupinou Pode Bal kde: DOX kdo: Pode Bal, Leoš Válka, Jiří Ševčík kdy: úterý 13. 4. od 18:30 co: přednáška – Double Agents: Reflections on Architecture, Film and Design in the Cold War kde: VŠUP: učebna č. 115 kdo: David Crowley kdy: čtvrtek 15. 4. od 17:00 co: speciální komentovaná prohlídka výstavy Zdeňka Sklenáře kde: GHMP: Dům U Kamenného zvonu kdo: Karel Srp, Lenka Bydžovská, Zdeněk Sklenář
Ad a m Š t e c h : F i gu r a / 2009
kdy: úterý 20. 4. od 10:00 a 15:00
Štech u Kastnerů
co: komentovaná prohlídka výstavy Kosmos Kamila Linharta kde: Galerie Benedikta Rejta
K a m i l L i n h a r t: L i m i t o vá k o m p o z i c e č .17 ( V ý b uc h ) / 1989
Changing the face Vítězné i všechny další návrhy ideové architektonické soutěže na transformaci fasády Nové scény Národního divadla jsou 21. dubna vystaveny na piazzettě NG. Soutěž vyhlásila firma DuPont a jejím jediným ome-
„Malba je svébytná skutečnost. Obraz je displej. Neznámý živočich za sklem terária, připravený překvapit. Tepající orgány uvnitř, lesklá kůže vně. Cit a nevkus. Balancování na hraně. Jsem kružítko. Chodím po ramenech obrů a vidím dál než oni.“ Tak komentuje svou výstavu Portréty v letenské galerii Hunt Kastner malíř Adam Štech (1980). Jeho zátiší jsme viděli před třemi lety na souborné výstavě Resetting a na karlínském bienále. Zazářil na letošní Ceně kritiky. Jeho malby čerpají z kánonu světového umění i z internetu. Štech překvapuje a vzbuzuje zvědavost – třeba i tu vaši. Výstava potrvá do 9. května.
kdy: úterý 20. 4. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy hraček Libuše Niklové kde: UPM kdo: Petr Nikl kdy: středa 21. 4. od 19:00 co: filmová projekce s přednáškou – Videotime kde: MG: Místodržitelský palác kdo: Jiří David kdy: pátek 23. 4. od 19:30 co: přednáška – Josip Plečnik kde: Galerie umění Karlovy Vary kdo: Zdeněk Lukeš kdy: pondělí 26. 4. od 19:00 co: audiovizuální improvizace – Sváteční pop kde: GVUO: Dům umění kdo: Petr Nikl, Milan Cais, Ondrej Smeykal, Jiří Hradil kdy: středa 28. 4. od 18:00 co: přednáška – Nové vize modernosti, 1985–95 kde: Digilab AVU kdo: Rostislav Švácha
v í t ě z n ý n áv r h a r c h i t e k ta J i ř í h o M at u r y
80
komiks
art + a ntiques
Františka Lachmanová (*1986)
mouka), houskový (mouka, rohlík, vejce, sůl,
(brambory, mouka jen na obalení), český
Autorka si o své osobě přála zveřejnit násle-
voda nebo sodovka), kynutý kvasnicový (mou-
chlupatý (brambory, mouka, vejce, sůl, sádlo,
dující: „Františka Lachmanová je studentka
ka, mléko, vejce, kvasnice), tyrolský houskový
cibule), maďarský (veka, papriky, vejce, máslo,
ateliéru ilustrace a grafiky na VŠUP, mezi jejíž
(mouka, houska, cibule, slanina, mléko, vejce,
cibule, sůl a pepř), strouhankový (strouhanka,
první absolventy patřil Josef Mařatka, který
sůl, pepř, petrželka), plněný houbový (houby,
vejce, máslo, mléko), švábský sýrový (veka,
v roce 1900 odjel do Paříže, kde krátce pra-
mouka, sádlo, cibule, strouhanka, slani-
mléko, tvrdý sýr, vejce, cibule, petržel, máslo,
coval v ateliéru Augusta Rodina, jemuž v roce
na, veka, mléko, vejce, pepř a sůl), špekový
lžička mouky), játrový do polévek a tvaroho-
1902 uspořádal v Praze výstavu. Při návštěvě
(uzené, slanina, mléko, vejce, veka, mouka,
vý. V historii města Deggendorf hraje knedlík
Moravy se pak Rodin údajně vyjádřil o českém
muškátový květ, sůl a pepř), ovocný (různé
velmi důležitou roli: podle místní pověsti
knedlíku, že to je myšlenka před poezií. Dnes
náplně), bramborový (brambory, mouka, škro-
posloužil při obléhání města husity jako účin-
již existují desítky různých receptů. Zde je vý-
bová moučka, sůl, vejce), šulánky (brambory,
ná zbraň.“
čet základních: jáhlový (jáhly, sůl, bezlepková
mouka, mléko či voda, sůl), jihočeské drbáky
/ Tomáš Prokůpek