Art+Antiques 6/15 by Care Comm s.r.o.

červen 2015

9 771213 839008

99 Kč / 4,70 ¤

Václav Stratil v Brně 32 / Národní galerie na konci 60. let 48 / Komunitní bydlení ve Švýcarsku 08 /

Černý koně — 10/6— 27/9/2015

Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno Po—Ne 10—18 hod, Čt zavřeno www.adamgallery.cz

Jiří Baštýř Lenka Černotová Michal Drozen Filip Dvořák Veronika Gabrielová Hana Gárová Tereza Greschnerová Igor Hosnedl Tomáš Kofroň Monika Kolářová David Krňanský Martin Lukáč Jiří Marek Ondřej Petrlík Michal Rapant Julius Reichel Tomáš Roubal Michaela Roudnická Gabriela Slaninková Jakub Sýkora Miroslav Šeda Jakub Tajovský Viktorie Valocká Marika Volfová

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna

editorial /

Moc peněz

Sběratelé a investoři během necelých dvou květnových týdnu utratili

Obsah

na aukcích v New Yorku více než 2,5 miliardy dolarů a Picassův obraz Alžírské ženy O se s cenou blížící se 180 milionům dolarů stal historicky nejdražším dílem prodaným kdy v aukci. V korunách uvedené částky vypadají ještě neskutečněji – 65 miliard a 4,5 miliardy korun. Český trh se s takovýmito výsledky samozřejmě nemůže srovnávat, ale i u nás byl letošní květen rekordní. Na desítce aukcí, které se minulý měsíc konaly v Praze, kupující utratili kolem 300 milionů korun, což je víc než v kterémkoliv jednotlivém měsíci v minulosti. Média o aukční prodejích, zejména o podobných rekordech povětšinou informují v notně bulvárním stylu. Nevysvětlují, neanalyzují, nedávají do kontextu, pouze žasnou. Tu s úšklebkem nad hloupostí kupujících, kteří „za takovou patlaninu“ vyhazují miliony, tu v posvátném údivu nad mocí umění generovat peníze „z ničeho“. Picassovy Alžírské ženy jsou v tomto směru ideálním příkladem, neboť se na trh vrátily po relativně krátkém čase. V roce 1997 stály „jen“ 32 milionů dolarů, takže, zjednodušeně řečeno, prodávající nyní vydělal více než pětinásobek. A to je hodně. Jak moc hodně, ale obdivovatelé „investičního potenciálu“ umění zpravidla už neříkají. Cena zlata i ropy se ve stejném období zhruba zčtyřnásobila, akcie společnosti Apple se dnes obchodují za sedmiapůlnásobek ceny, kterou měly před osmnácti lety. O to, zda či nakolik se umění „investičně“ vyplatí, ale nakonec až tolik nejde. Smutnější je, že všechny ty miliony, které se točí na trhu s uměním – a 300 milionů korun za jediný měsíc je v rámci české ekonomiky slušný výsledek, nemají žádný vliv na to, kolik peněz investujeme do umění coby kulturního statku. Národní galerie je stále stejně podfinancovaná, jako byla za minulých ředitelů a minulých vlád, a nezdá se, že ministerstvo kultury by se s tím snažilo něco dělat. Když byl ministr kultury nedávno v rozhlase dotazován, zda mu nepřijde divné, že jeho rezort na Benátské bienále dal desetinu částky, kterou měli k dispozici umělci podílející se na české expozici na EXPO v Miláně, zcela vážně argumentoval, že prioritou ministerstva kultury jsou domácí kulturní akce. Chtěl bych věřit, že trh s uměním má kultivační potenciál i směrem k širší veřejnosti, zatím však není příliš vidět. Otázkou je, zda je to proto,

3 / dílo měsíce Vít Vlnas

4 / zprávy 8 / výstava

> Scotland Forever!

> Václav Stratil v Brně

Josef Ledvina

17 / aukce 24 / portfolio

> Katarína Hládeková

Marika Kupková

26 / anketa

> Divadelní praxe

Mariana Serranová

> Národní galerie v roce 1969 38 / profil > Hana Puchová Radek Wohlmuth 42 / profil > Štěpán Grygar Dušan Brozman 48 / architektura > Komunitní bydlení v Curychu 32 / téma

Lukáš Pilka

Karolina Jirkalová

53 / nové knihy 54 / knižní recenze Jiří Šetlík

> Seňorita Franco a Krvavý pes

57 / antique news 60 / zahraniční výstava Radek Wohlmuth

> Tracey Emin ve Vídni

> Lekce 69. – Reality show 64 / fotoreport > Česko-čínský srdcerváč Emma Pecháčková 70 / recenze > P. Veselý, Aenigma, Franta-Böhm, D. Lang K. Chamonikola, M. Bartlová, R. Wohlmuth, M. Pachmanová 78 / na východ > Díl 35. – Danubiana II Dušan Buran 80 / komiks > Umělec 63 / manuál

Ondřej Chrobák

Františka Loubat, Tomáš Končinský

že sběratelé pořád ještě neutrácejí dost, aby se to promítlo i jinde než v pár senzačních titulcích, nebo je problém někde jinde. Obávám se, že jen v množství utracených peněz, to není. Jan Skřivánek

obálka

VÁCL AV S T R AT IL : ZE SÉR IE NIC NENÍ LEP ŠÍ NE Ž

facebook.com/ Artcasopis

C A M E L S E R T Ě N K O U / 2000 / barevná analogová fotografie

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Brozman, Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Kaliopi Chamonikola, Ondřej Chrobák, Karolina Jirkalová, Tomáš Končinský, Marika Kupková, Františka Loubat, Martina Pachmanová, Emma Pecháčková, Lukáš Pilka, Mariana Serranová, Eva Skopalová, Jiří Šetlík, Vít Vlnas / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@ artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 6. 2015. Příští číslo vyjde začátkem července. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

inzerce

art + antiques

18 —28 červen

1000 umělců 70 zemí 500 živých akcí během 11 dní PQ 2015 je součástí projektu

www.pq.cz

Bianca Casady / CocoRosie Boris Kudlička, Dmitry Krymov Jan Nebeský, Jerzy Gurawski Handa Gote, Julie Taymor Kamila Polívková, Kirsten Dehlholm Numen / For Use, Philippe Quesne Robert Lepage, Robert Wilson Sean Patten / Gob Squad Stefan Kaegi / Rimini Protokoll Tygr v tísni, Vosto5 a mnoho dalších

Pořadatel

Organizátor

Projekt byl podpořen z programu Kultura Evropské Unie

Kultura

dílo měsíce

Scotland Forever! text: Vít Vlnas Autor je rytíř francouzského Řádu umění a literatury.

Před dvěma sty lety, 18. června 1815, se jméno belgického městečka Waterloo stalo synonymem pro drtivou porážku či fatální selhání obecně. Především angličtí umělci se v následujícím století stále znovu vraceli k jednotlivým epizodám bitvy, která ve svém důsledku zajistila Británii nadlouho postavení první světové velmoci. Popularitu výjevů z napoleonské doby nijak nesnížilo ani to, že se od 60. let 19. století viktoriánští malíři s oblibou inspirovali rovněž krymskou válkou, především boji u Almy, Inkermanu a Sevastopolu. Nové a velmi barvité podněty dodaly specialistům na válečné scény britské imperiální výboje v Súdánu a na jihu Afriky. Všechny tyto války oslavila svým štětcem nejproslulejší anglická malířka 19. století Elizabeth Southerden Thompsonová (1846–1933), od svého sňatku roku 1877 známá jako lady Butlerová. Mimochodem, její svatba s irským generálem Williamem Butlerem (1838–1910) zlomila srdce mnoha mladým gentlemanům. Elizabeth se totiž vymykala dobovým stereotypům o britských malířkách coby kostnatých a obrýlených starých pannách; byla to půvabná, křehce vyhlížející žena z dobré rodiny, která svému muži porodila postupně šest potomků. Malířství studovala v Londýně a ve Florencii a původně se jako hluboce věřící římská katolička chtěla zabývat především náboženskými náměty. K bitevnímu žánru ji přivedlo setkání s obrazy dvou uznávaných francouzských specialistů v tomto oboru, Jeana Louise Ernesta Meissoniera a Édouarda Detaillea. „Nikdy jsem nemalovala, abych oslavovala válku, ale abych zpodobnila její patos a hrdinství,“ napsala později. To je však jen částečná pravda. Nejslavnější z malířek viktoriánské éry prvoplánově apelovala na vlastenecké city publika a válka se v jejím podání jeví jako esteticky velmi působivá záležitost. Přestože lady

E L I Z A B E T H T H O M P S O N O V Á ( L A D Y B U T L E R O V Á): S C O T L A N D F O R E V E R ! (výřez) / 1881 / Leeds Art Gallery

Butlerová měla dokonalé znalosti o výzbroji, uniformách a taktice a její obrazy jsou faktograficky věrné do posledního knoflíku, sama nikdy žádnou bitvu neviděla – a nikdy nenavštívila ani bojiště bezprostředně po bitvě. Neportrétovala velké vojevůdce, jejími hrdiny zůstávali povětšinou prostí vojáci. Romantický patos na jejích obrazech sice dominuje, avšak zablácení a často unavení a vystrašení muži vyhlížejí velmi realisticky. Výsledkem je nicméně vždy důmyslná inscenace: Elizabeth Thompsonová zachycuje s oblibou britské jednotky v útoku, asi tak, jak je mohli vidět jejich protivníci. Tyto protivníky však na obrazech většinou nenalezneme; není zde boje muže proti muži a jen vzácně se tu setkáváme s mrtvými bojovníky, natož se zmrzačenými a zohavenými těly, jež tvořila nedílnou kulisu anglických válečných triumfů během dlouhého 19. století. V tomto duchu zpodobnila lady Butlerová i útok pluku královského těžkého jezdectva u Waterloo, legendárních „šedých Skotů“. Obraz měl být původně „realistickou“ od-

povědí na idealizované válečné výjevy první generace viktoriánských umělců. Název díla Scotland forever! je odvozen od bojového pokřiku, s nímž se kavaleristé vrhali do útoku. Historikové dodávají, že slavný obraz je ve skutečnosti fikcí: rozmoklý měkký terén by nikdy neumožnil těžkým koním útočit v prudkém cvalu, proto prý také „šedí Skotové“ proti Francouzům víceméně kráčeli, což by samozřejmě na plátně mohlo působit až komicky. Stejného faktografického prohřešku se ostatně dopustil i režisér Sergej Bondarčuk, jehož slavný film Waterloo (1970) obrazy lady Butlerové přiznaně cituje a parafrázuje. Přestože Elizabeth Thompsonová malovala výjevy ještě i z první světové války, její největší sláva odezněla s koncem 19. století. Ve válce kulometů, bojových plynů, tanků a khaki uniforem se stal neoromantický patos viktoriánské éry směšným anachronismem. Místo štětců a pláten definitivně nastoupily fotoaparáty a kamery. Válka sama námětem pro umělce zůstala, ale byli to už úplně jiní umělci a také úplně jiné umění.

výstava

art + antiques

Kontradikce Václava Stratila K výstavě v Moravské galerii text: Josef Ledvina

Václav Stratil loni obdržel cenu Michala Ranného udílenou „etablovaným představitelům českého výtvarného umění s přihlédnutím k jejich vlivu na mladší generace”. Moravská galerie mu nyní připravila laureátskou výstavu, jež se soustředí na Stratilovy práce z posledních patnácti let. Stěžejní místo zaujímají v umělcově tvorbě od počátku 90. let fotoperformační cykly. Především jim je věnován náš text.

Jednou z nejstarších dochovaných maleb Václava Stratila, mimo jeho dětských výtvorů, je podle Ladislava Daňka Autoportrét z roku 1972. Stratil pocházel z kultivované rodiny, která jeho uměleckému usilování poskytovala podporu. Matka byla sama výtvarně činná, otec středoškolský profesor, původním zaměřením latinář. Vychován byl v římskokatolickém duchu, návštěvy kostela byly samozřejmostí, tatínek prý také Václavovi a jeho sourozencům předčítal z Bible. Když maloval Autoportrét, bylo Stratilovi dvacet jedna nebo dvacet dva let a studoval obor Výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Malíř je na obraze zachycen při práci, s obvyklými atributy svého řemesla – u stojanu, s paletou v ruce. Málo suverénní malířský výraz a perspektivní i měřítková inkoherence vzbuzují pochyby, do jaké míry tu jde o záměrnou stylizaci a do jaké o důsledek nedostatečné praxe. Autoportrét je signován, nicméně bodře neformální verzí Stratilova křestního jména – Vašek –, jež ladí s jeho trochu neohrabanou

zemitostí. Daněk na něm postřehuje ovšem ještě jeden podstatný moment, malířova tvář je podle něj podobná Janovi Zrzavému. „Autorova projekce alter ega tu nenápadně vstupuje na scénu,“ vyvozuje z toho, a vytváří tak jasnou spojnici nejen mezi touto studentskou juvenilií a Stratilovou zálibou v přezdívkách a proměnách vizáže v rámci olomoucké „komuny“ v ateliéru v Praskově ulici, ale také mezi „fotoperformancemi“, jimiž se proslavil v 90. letech, kdy už působil v centru uměleckého dění v Praze. Stylizace, co se úpravy zevnějšku, slovního projevu, chůze i gest týče, k věku dospívání a studií trávenému obvykle v kolektivu vrstevníků patří. Václav Stratil se už v 60. letech, ještě jako středoškolák, věnoval muzice, tehdy bigbítu v bandu nazvaném The Harald Beat. Obecněji, být androš, hipík či mánička nebo pankáč nutně znamená

N E D Ě L Á M N I C / 2000–2003 výběr ze série 68 barevných fotografií / průkazový formát 45 × 35 mm

inzerce

art + antiques

Jan Zrzavý, Žlutá bárka, olej, tempera, karton, 28 x 30 cm, rok 1948, vyvolávací cena 1.500.000 Kč

42. AUKCE ve středu 24. června 2015 v 18.30 hodin v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1 Předaukční výstava v Galerii Dolmen: pondělí 22. 6. 2015 od 16 do 19 hodin úterý 23. 6. 2015 od 9 do 19 hodin středa 24. 6. 2015 od 9 do 18.30 hodin

Brno

aukce

Malich a Demartini 1. Art Consulting – Sérii květnových aukcí odstartovala v neděli 17. května tzv. denní aukce 1. Art Consulting v Topičově salonu, na které bylo nabízeno na 180 obrazů, soch a prací na papíře. Nového majitele našlo 60 procent z nich, dohromady za 13,6 milionu korun*. Tři obrazy se prodaly za částky nad milion, dalších 27 položek překonalo hranici sta tisíc korun. V nových autorských rekordech byla dražena díla Milana Kunce a Huga Demartiniho. Nejdražší položkou aukce se stala Modrá krajina, raná malba Karla Malicha, která našla kupce za vyvolávací cenu 1,73 milionu korun. Dosažená cena je čtvrtou nejvyšší za Malichovo dílo, přičemž nejdražší z dříve dražených maleb stála jen kolem čtvrt milionu. Předchozí rekord v této kategorii tak překonala i druhá nabízená krajina, koláž na lepence z roku 1961, která se z 288 tisíc dostala na 444 tisíc korun. S nárůstem z 900 tisíc na 1,02 milionu korun byl vydražen obraz Pastorale Milana Kunce, rozměrný olej z roku 1994. Předchozí rekord na českém trhu měl přibližně čtvrtinovou hodnotu, na mezinárodním pak poloviční. Lze však předpokládat, že cena odpovídá malířovým galerijním prodejům. Jednasedmdesátiletý Kunc, který vystudoval na akademii v Düsseldorfu a dlouho žil v Německu, patří mezi mezinárodně nejznámější české autory.

O nový cenový rekord Huga Demartiniho se postarala jedna ze sádrových plastik z cyklu Místa z 80. let. Šedesát centimetrů vysoká obdélníková stéla, která nechyběla na předloňské sochařově retrospektivě ve Veletržním paláci, vystoupala z 456 na 900 tisíc korun. Předchozí, dva a půl roku starý rekord byl o 120 tisíc korun nižší. Nutno dodat, že žádná srovnatelná věc se dosud v aukci neobjevila, nejčastěji bývají nabízeny Demartiniho reliéfy s chromovanými koulemi. Velkým úspěchem a teprve druhým milionovým prodejem autora je cena 1,08 milionu korun za obraz Zahrada v květu od Oldřicha Blažíčka. Tato bravurní krajina z poloviny 30. let přitom startovala na pouhých 264 tisících korun. Druhá nabízená Blažíčkova krajina odešla za 216 tisíc korun. Dílčím autorským rekordem je cena 480 tisíc korun za téměř třímetrový triptych Bohumíra Matala z roku 1973. Dráž bylo draženo jen několik autorových prací ze 40. a 50. let, které se námětem i stylem hlásily ke Skupině 42. Z poválečného umění dosáhla statisícových cen ještě díla Bohdana Laciny, Bedřicha Dlouhého, Endreje Nemese, Otakara Slavíka nebo Ladislava Hodného. Lacinův obraz Natura mortua se na trh vrátil po třinácti letech a jeho cena se za tu doby zdvihla ze 146 tisíc na 348 tisíc korun. Předchozí aukční historii má za sebou i obraz Kachničky Bedřicha

H U G O D E M A R T I N I : M O D E L / 80. léta sádra, dřevo / výška 61 cm / cena: 900 000 Kč

Dlouhého. Naposledy byl v aukci neúspěšně nabízen před čtyřmi lety za 204 tisíc korun. Nyní se prodal po dvou příhozech za 324 tisíc korun. Za vyvolávací ceny 72 a 144 tisíc korun našly nového majitel také dvě abstrakce od nedávno „znovubjeveného“ česko-francouzského surrealisty Serpana. Velkou část kolekce tentokrát tvořily práce na papíře. Nejdráže se prodaly dva abstraktní pastely Františka Kupky, které byly draženy jako jediná položka a které se dostaly ze 180 na 252 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 228 tisíc korun odešla raná kresba uhlem Máří Magdaléna od Jana Zrzavého. Nejvíce se bojovalo o osm akvarelů Adolfa Hoffmeistera z 20. let. Čtveřice

K A R E L M A L I C H : M O D R Á K R A J I N A / 1961

O L D Ř I C H B L A Ž Í Č E K : Z A H R A D A V K V Ě T U / 1936

olej a tempera na plátně / 73 × 92 cm / cena: 1 731 000 Kč

olej na plátně / 85 × 100 cm / cena: 1 080 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

nejvýraznějších z nich odešla za částky od 72 do 84 tisíc, jejich dražba přitom startovala na 27 až 30 tisících korun. Úspěšnost loňské výstavy Bohuslava Reynka potvrzuje nárůst ceny jeho grafiky Slepý Tobiáš z 29 na 108 tisíc korun. O rekord sice nejde, letos se však jedná již o druhou Reynkovu grafiku, která překonala hranici sta tisíc korun. Rostoucí ceny fotografie potvrdil prodej dvou aktů Františka Drtikola za 180 a 276 tisíc korun, oba nicméně odešly za vyvolávací ceny. Mezi neprodanými položkami mimo jiné zůstal i nejdražší obraz aukce, Fillovo Zátiší s lahví Chianti z roku 1924 nabízené za 6,5 milionu korun (včetně provize), a dva další milionové obrazy – Lesní krajina od Jana Jakuba Hartmanna a jedno z Boštíkových vrásnění z konce 80. let. / js

Milionový šperk Dorotheum – Katalog květnové aukce společnosti Dorotheum měl na obálce netradičně diamantový diadém z počátku 20. století, mistrovskou šperkařskou práci z majetku rodiny Vojtěcha Mastného, jednoho z nejvýznamnějších prvorepublikových právníků a diplomatů. Sázka na tento pozoruhodný šperk osázený více než tisícovkou diamantů v celkové hmotnosti přibližně 12 karátů se osvědčila – z vyvolávací ceny 432 tisíce se dostal na více než trojnásobek, na 1,44 milionu korun.

art + antiques

D I A M A N T O V Ý D I A D É M / 1890–1920 / platina celková hmotnost diamantů 12 ct / cena: 1 440 000 Kč

Dohromady aukce, která se konala v sobotu 23. května v pražském hotelu Marriott, vynesla 15,1 milionu korun. Nového majitele našla necelá polovina z více než 650 nabízených uměleckých děl a starožitností. Vedle zmiňovaného diadému hranici milionu korun překonaly ještě květinové zátiší rakouského biedermeierového malíře Franze Xavera Pettera a jedna z Venuší Ladislava Sutnara. Za více než sto tisíc korun bylo draženo dalších 15 položek. Od Pettera šlo o teprve druhé jeho zátiší nabízené na aukci v Česku. Obraz z roku 1855, nazvaný Alpské květiny, není tradiční dekorativní kyticí ve váze, ale zaujatým pohledem na trs trávy a lučního kvítí. Obraz startoval na 288 tisících, několik zájemců v sále i na telefonu však jeho cenu vyhnalo až na 1,44 milionu korun, což je velice dobrý výsledek i v mezinárodním kontextu. Začátkem roku byla jedna z tradičněji pojatých Petterových kytic v Londýně vydražena za třetinovou částku.

Sutnarova výrazná Venuše (In Central Park) – obraz, který se mimo jiné, což katalog neuváděl, před čtyřmi lety objevil na obálce letního dvojčísla Art+Antiques – se prodala s nárůstem o sto tisíc za 1,02 milionu korun. Dosažená cena je ve srovnání s některým minulými prodeji poněkud zklamáním, ve skutečnosti se však jen šest Sutnarových obrazů prodalo dráž a před dvěma lety jiný rozměrný obraz z téže série zůstal se stejnou vyvolávací cenou nevydražen. Za vyvolávací cenu 600 tisíc korun se prodal olej Václava Špály z roku 1940 Anemony ve džbánečku. S nárůstem z 360 na 540 tisíc korun našla kupce historická malba Přechod přes brod od rakouského malíře Rudolfa von Ottenfeld, který v roce 1899 převzal ateliér po Juliu Mařákovi na pražské akademii. Ještě výraznější nárůst zaznamenal obraz Salome s hlavou Jana Křtitele od neznámého středoevropského barokního malíře, který vystoupal z 96 na 408 tisíc korun. Letos již

L ADI SL AV SU T N AR: VENUŠE (IN CEN T R AL PARK)

F R A N Z X A V E R P E T T E R : A L P S K É K V Ě T I N Y / 1855

akryl na masonitu / 109 × 180 cm / cena: 1 020 000 Kč

olej na plátně / 65,5 × 91,5 cm / cena: 1 440 000 Kč

V Á C L A V B R O Ž Í K : U S T U D N Y / 1890–95

V Á C L A V R A D I M S K Ý : K V E T O U C Í S A D / 1903

olej na plátně / 73 × 96 cm / cena: 3 960 000 Kč

olej na plátně / 63 × 80 cm / cena: 5 400 000 Kč

podruhé se za více než sto tisíc prodala jedna z lokomotiv Viléma Kreibicha. Malířův dosud největší obraz, jaký se objevil v aukci, startoval na 60 tisících a vítěz aukce za něj nabídl 168 tisíc korun. Z nabízených soch se nejdráže prodalo barokní torzo mužské postavy. Kvalitní řezba z první poloviny 18. století se dostala z 36 na 102 tisíc korun. Za stejnou částku odešla i o něco mladší dvojice dřevěných andělů. Za 90 tisíc korun, trojnásobek minimálního podání, se prodala 90 cm vysoká kopie Venuše Mélské, italská práce ze dvou druhů mramoru z 19. století. Poměrně dobře se tentokrát prodávaly starožitnosti, na které připadá třetina celkového obratu. Šest položek se prodalo za částky nad sto tisíc korun, přičemž mezi nimi najdeme nábytek, hodiny i sklo a keramiku. Nejvíce dražitelé bojovali o dva džbány z 18. století ze západního Slovenska, které vystoupaly ze 17 a 24 tisíc na 102 a 168 tisíc korun. Tradičně dobře se prodávalo secesní sklo a keramika – za 120 tisíc odešla vysoká váza z produkce francouzské sklárny Daum, za 90 tisíc váza Vládce noci teplické porcelánky Amphora a za 84 tisíc korun miska s motivem vlčích máků značená G. Argy-Rousseau. Z hodin se nejdráže, za 180 tisíc korun, prodaly barokní kočárové hodiny. Za 156 a 132 tisíc odešly ještě dvoje stolní empírové hodiny. Z nábytku se přes sto tisíc dostala jen třízásuvková barokní komoda, která vystoupala z 96 na 132 tisíc korun. / js

Práce všeho druhu Galerie Kodl a Vltavín – Společná květnová aukce dvou pražských galerií je již tradičně jednou z událostí sezóny. Ta letošní se může pyšnit hned několika nej – minimálně tuctem autorských rekordů a největším počtem milionových a stotisícových položek prodaných v jediné aukci. Titul historicky nejúspěšnější aukce z hlediska obratu zůstal nepřekonán jen těsně. Sběratelé a investoři v neděli 24. května na pražském Žofíně během několika hodin utratili 122,8 milionu korun, 1. prosince 2013 na aukci stejné dvojice galerií to bylo ještě o milion víc. Nového majitele nyní našly dvě třetiny z více než 450 nabízených položek, mezi nimi i 29 milionových obrazů a dalších 74 děl vydražených za více než sto tisíc korun. Nejdražším dílem aukce se podle očekávání stal obraz Bohumila Kubišty Žena s kočárkem, který jsme představovali v minulém čísle. Z vyvolávací ceny 10,62 milionu vystoupal na 13,92 milionu korun, což z něj dělá historicky druhý nejdražší Kubištův obraz prodaný v aukci a současně zatím nejdražší dílo letošního roku. Do značné míry očekávatelné byly i další dva mnohamilionové prodeje – 9,6 milionu za Fillova kubistického Kytaristu z roku 1912 a 6,36 milionu korun za obraz Larva II., dílo Toyen z roku 1934. Díla obou autorů v této kvalitě se v těchto cenových relacích pohybují již několik let. Jakkoliv jde o vysoké ceny, ani u jednoho nestačily na autorské top 10.

Naprostým překvapením je naopak cena 5,4 milionu korun za obraz Kvetoucí sad od Václava Radimského. Dosavadní rok a půl starý malířův rekord měl hodnotu 2,6 milionu korun. Nyní jej nejprve překonal obraz Lekníny, který vystoupal na 2,76 milionu korun. O sedmdesát položek později pak přišel na řadu Kvetoucí sad z roku 1903, který startoval na částce 1,08 milionu korun. Konečný výsledek překvapil i galeristu Martina Kodla, který se jinak ve svých odhadech a očekáváních nedrží nijak zpátky. Růst zájmu o Radimského, kterého širší veřejnosti představila teprve velká výstava v Galerii hlavního města Prahy na podzim 2011, potvrzuje skutečnost, že šest z deseti jeho nejdražších obrazů trhem prošlo v posledních dvanácti měsících. Další dva malířovy obrazy byly na aukci vydraženy za 960 tisíc a 1,44 milionu korun. Dalších sedm autorských rekordů se týká umění 19. století. V nových maximech se prodali Václav Brožík (3,96 milionu), Josef Navrátil (3,84 milionu), Joža Uprka (3,24 milionu), August Bedřich Piepenhagen (2,88 milionu), Antonín Chittussi (2,04 milionu), Ferdinand Lepié (660 tisíc) a Gabriel von Max (600 tisíc korun). V případě Václava Brožíka se o nový rekord postaralo další z jeho bretaňských pláten. Obraz U studny z 90. let, který se podle katalogu do České republiky vrátil ze Spojených států, startoval na částce 1,56 milionu korun. Předchozí rekord, který od listopadu držela o pár let starší Husopaska byl překo-

aukce

art + antiques

R O B E R T P I E S E N : B E Z N Á Z V U / 1972–76

O N D Ř E J S E K O R A : Z K R O C E N Í K O N Í K A / 1930–39

kombinovaná technika na plátně / 135 × 94 cm

akvarel na papíře / 44 × 57 cm / cena: 192 000 Kč

cena: 2 040 000 Kč

nán o 1,3 milionu korun. S podobným nárůstem i rozdílem oproti dosavadnímu, pět let starému rekordu své maximu vylepšil i Josef Navrátil. Jeho více než metrová Italská krajina z roku 1855 je druhým největším malířovým plátnem, jaké se kdy objevilo v aukci. August Bedřich Piepenhagen svůj šest let starý rekord rovnou zdvojnásobil. O nové maximu se postaral obraz Kluziště vytvořený kolem poloviny 19. století. Žádná jeho srovnatelná zimní krajina se podle databáze ART+ na trhu minimálně deset let neobjevila. Šest let vydržel minulý rekord i v případě Antonína Chittussiho, obraz Při západu slunce z roku 1880 jej nyní překonal o necelých 400 tisíc korun. Veduty a krajiny Ferdi-

nanda Lepié se dosud pohybovaly v cenách od padesáti do sto tisíc korun. Nový rekord stanovil rozměrný pohled na Staroměstské náměstí z roku 1872. V případě Gabriela von Maxe jde jen o dílčí rekord, neboť i u nás již byla jeho díla privátně prodávána i za násobně vyšší částky. Joža Uprka svůj rekord po roce vylepšil o bezmála milion. Postarala se o to zmenšená varianta jeho vůbec nejslavnějšího obrazu Jízda králů, který se nachází ve sbírkách Moravské galerie. Dražba metr širokého plátna z roku 1897 startovala na částce 1,2 milionu korun. Z umění 19. století se za milionové ceny prodala dále díla Jakuba Schikanedera (3,84 milionu), Jaroslava

J O Ž A U P R K A : J Í Z D A K R Á L Ů / 1897 / olej na plátně / 50 × 101 cm / cena: 3 240 000 Kč

Čermáka (1,32 milionu) a Jana Šafaříka (1,68 milionu korun). Milionové prodeje klasické moderny aspoň telegraficky – František Janoušek (3 miliony), Emil Filla (2,64 milionu), František Muzika (2,4 milionu), Josef Čapek (2,16 milionu), Václav Špála (2,04, 1,56 a 1,32 milionu), Rudolf Kremlička (1,92 milionu) a Jiří Kars (1,32 milionu korun). V kategorii poválečného umění se nejdráže, za 2,04 milionu, prodaly krajina Kamila Lhotáka z roku 1974 a jedna z abstrakcí Roberta Piesena přibližně za stejné doby. Za 1,44 milionu korun našel kupce Boštíkův obraz Genesis 1, 20 z poloviny 90. let. Dosažená cena je autorovou nejvyšší za poslední dva roky. V případě Piesena se jedná o nový autorský rekord a současně o teprve druhý prodej za více než milion korun. Autorským rekordem je též cena 540 tisíc za obraz Quo Vadis od Theodora Rotrekla a 660 tisíc za obraz Vteřina věčnosti z roku 1988 od Jaroslava Róny. Řada zajímavých prodejů se odehrála v kategorii prací na papíře. Ze 720 tisíc na 1,92 milionu korun vystoupala Váchalova bibliofilie Ďáblova zahrádka, tří set stránková kniha s 64 barevnými dřevořezy. Nejdražší knihou českých aukcí nicméně nadále zůstává Šumava umírající a romantická od stejného autora, která byla před sedmi lety na aukci Galerie Kodl vydražena dokonce za 3,1 milionu korun. Váchal alespoň vylepšil svůj rekord za jednotlivou grafiku, když se

dřevoryt Ostrov blaženců z roku 1912 dostal až na 102 tisíc korun. Dokonce za 120 tisíc korun, což je rovněž nový autorský rekord za grafiku, se prodal lept Vojtěcha Preissiga Stromy. Novým autorským maximem napříč kategoriemi je pak cena 192 tisíc korun za jeden z akvarelů Ondřeje Sekory k Ferdovi Mravencovi. Dražba přitom startovala na pouhých 24 tisících korun. Rekordem za kresbu je i cena 492 tisíc korun za uhel Lesní nálada od Julia Mařáka. / js

Zuzana a Gočár Sýpka – Aukce společnosti Sýpka v neděli 24. května nabídla přes 280 položek výtvarného umění, starožitností a designu od manýrismus po současnost. Součástí nabídky byla i kolekce prvorepublikových plakátů nebo soubor knižních ilustrací a bibliofilií. Asi nejzajímavější položkou byl obraz Zuzana před soudem z počátku 17. století, malba na měděném plechu vytvořená pravděpodobně podle staršího, pozdně gotického grafického listu. Obraz se prodal za 240 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání. Celkem aukce vynesla téměř 6 milionů korun, přičemž kupce našlo 58 procent dražených děl. Za více než sto tisíc se prodalo deset položek, nejdráže obraz Lekníny za poledního světla, práce Václava Radimského z meziválečného období. Půvabná krajina pastelových barev odešla za vyvolávací cenu 600 tisíc korun. Dvě jiné Radimského krajiny nabízené o 60 tisíc levněji naopak zůstaly nevydraženy. Nejvíce se bojovalo o obraz V přístavu od Cyrila Boudy, který vystoupal ze 102 na 180 tisíc korun, což je malířův nový autorský rekord. Úspěchem je rovněž cena 144 tisíc za obraz Poslední sníh od Augustina Mervarta nebo 132 tisíc za Zátiší s rybami od Václava Rabase. Jedinou výraznější sochou v nabídce byla dřevěná Hlava Medusy od Jaroslava Horejce, která se prodala za vyvolávací cenu 192 tisíc korun. V kategorii prací na papíře se nejvíce bojovalo o kolorovaný linoryt Nevěstka od Josefa Čapka. Práce pohlednicového formátu z let 1918–19, opatřená posudkem autorky soupisu umělcova grafického díla Pavly Pe-

činkové, vystoupala z 24 na 90 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za jednotlivou Čapkovu grafiku. Z fotografií se nejdráže prodalo album Narre Tod od Franze Fiedlera, vydané v roce 1921 v Drážďanech. Deset snímků s námětem ženy s kostlivcem vystoupalo z 84 na 132 tisíc korun. Za 90 tisíc korun odešlo ještě album devíti fotografií Nonet pro pokročilé od Miloše Korečka. Hlavní událostí v rámci nabídky starožitností byla dražba stolu od Josefa Gočára z původního vybavení Legiobanky. Dubový stolek opatřený ještě štítkem s inventárním číslem banky se prodal za vyvolávací cenu 168 tisíc korun. O třicet tisíc méně stál v součtu desetidílný soubor rondokubistické jídelny od architekta Jaroslava Vondráka, který byl dražen jako dvě samostatné položky. Největším překvapením v této kategorii se stala dražba čtyř stropních či nástěnných svítidel z počátku 20. století s kloubovým polohováním a nastavitelnou sílou jasu. Z vyvolávací ceny necelých 15 tisíc se dostaly až na 132 tisíc korun. Z dalších zajímavých prodejů jmenujme noční stolek od Dušana Jurkoviče, který se prodal za 42 tisíc, nebo koberec od Antonína Kybala za 36 tisíc korun. Z tradičnějších starožitností pak ještě zmiňme stříbrnou čajovou soupravu za 72 tisíc nebo sedmidílnou menažerii z broušeného skla ve stříbrné montáži, značenou anglickými puncy z roku 1799, za necelých 34 tisíc korun. / js

NIZOZEMSK Ý MAL ÍŘ: ZUZ ANA PŘED SOUDEM 17. stol. / olej na měděné desce / 32 × 26 cm cena: 240 000 Kč

Kubišta u moře Arthouse Hejtmánek – Společnost Arthouse Hejtmánek se po dvou aukcích v Clam-Gallasově a v Coloredo-Mansfeldském paláci na Starém Městě rozhodla letos uspořádat aukci ve svém vlastním sídle, v barokní usedlosti v pražské Bubenči. Předaukční výstava se konala v přízemí domu, vlastní aukce pak v přilehlé zahradě. Široká nabídka umění a starožitností od gotiky po současnost i krásné jarní počasí ve čtvrtek 28. května přilákaly na stovku zájemců. Aukce vynesla 36,4 milionu korun, přičemž nového majitele našlo 63 procent z více než dvou set katalogových čísel. Za milionové částky se prodalo šest obrazů a jedna socha, dalších 45 položek bylo draženo za částky od sto do 930 tisíc korun. Nových autorských rekordů dosáhli Emanuel Frinta, Alén Diviš a Miloš Alexander Bazovský. Nejdražší položkou aukce se stal nově objevený Pohled na moře u Puly od Bohumila Kubišty, o kterém Mahulena Nešlehová předpokládá, že by vzhledem k velkému formátu mohlo jít o jeden ze čtyř obrazů, jimiž Kubišta vyzdobil slavnostní sál námořnického kasina v Pule. Obraz se dostal z 1,68 na 3,84 milionu korun, což je nové maximum za malířovo dílo z let jeho vojenské služby na Istrii. Jakkoliv sám Kubišta měl k svým „pohledům na moře“ poměrně kritický vztah, obrazu nelze upřít vytříbenou barevnost a suverénní malířské zpracování. Zatímco u Kubišty šlo cenu přes 3 miliony korun očekávat na základě předchozích prodejů, v případě Emanuela Frinty a Aléna Diviše se nebylo v cenových odhadech oč opřít. Od Frinty dosud žádný obraz v aukci nabízen nebyl a znalci dodávají, že dílo srovnatelné kvality se sotva kdy znovu objeví. Ojediněle bývají ke koupi malířovy kresby, u kterých se ceny dosud pohybovaly v řádu stokorun. Na autorský rekord by tak v případě poetického obrazu Ležící žena z roku 1922 bohatě stačil i prodej za vyvolávací cenu. Dražba startovala na 607 tisících, cena nakonec vystoupala až na 2,6 milionu korun. Alén Diviš sice není na trhu úplným nováčkem, aukcemi však dosud prošla jen

aukce

desítka jeho obrazů. Srovnatelným dílem byl jen obraz Zvěřinec, který od roku 2006 držel s cenou 660 tisíc korun titul nejdražšího Divišova obrazu prodaného v aukci. Přes milion korun se dosud žádného jeho dílo neprodalo. Obraz Samota, varianta malby, která se nachází v Polabském muzeu v Poděbradech, startoval na 434 tisících korun. Konečná cena vystoupala na více než šestinásobek, vítěz aukce za obraz nabídl 2,73 milionu korun. Třetím autorským rekordem je cena 2,6 milionu korun za obraz Heľpianka slovenského malíře Miloše Alexandra Bazovského z roku 1931. Dražba startovala na méně něž třetině konečné ceny, v Bratislavě se však tento autor prodal již i dráž. Před dvěma lety Slovenská národní galerie v aukci za 2,86 milionu korun získala Bazovského obraz Sekera z poloviny 50. let. Menší obraz Na pastvě byl vzápětí vydražen za 186 tisíc a za výrazné částky se prodaly ještě práce dalších slovenských autorů: Cypriána Majerníka (806 tisíc), Martina Benky (496, 236 a 161 tisíc), Milana Paštéky (459 tisíc) a Vincenta Hložníka (223 tisíc korun). Důležitou část kolekce tvořil soubor starého umění v čele s Madonou od správce kunstkomory císaře Rudolfa II. Daniela Fröschla. Obraz namalovaný na počátku 17. století ve stylu Albrechta Dürera a Lucase Cranacha st. se prodal za vyvolávací cenu necelých 1,5 milionu korun. Rovněž za vyvolávací cenu, za 1,86 milionu korun odešla

art + antiques

E M A N U E L F R I N T A : L E Ž Í C Í Ž E N A / 1922

N Á S T O L E C S T R I T O N E M / Holíč, 1756–70

olej na plátně / 66 × 75 cm / cena: 2 604 000 Kč

fajáns, barvy / výška 28 cm / cena: 248 000 Kč

120 cm vysoká mramorová soška Neptuna, uváděná jako dílo severoitalského manýristy Girolama Campagny. Z 558 na 930 tisíc korun vystoupaly ještě dva pozdně gotické sochařsky pojednané svícny v podobě andělů a za statisícové částky se prodalo dalších šest obrazů starých mistrů. Z umění 19. století se nejdráže prodal žánrový výjev Jaro od Václava Brožíka, který vystoupal z 992 tisíc na 2,73 milionu korun, což je druhá nejvyšší cena za Brožíkovo dílo. Za částky od 430 do 800 tisíc korun pak byly draženy obrazy Josefa Navrátila, Adolfa Chwaly a Julia Mařáka. Z autorů první poloviny 20. století jmenujme práce Aloise Kalvody (682 tisíc), Karla Součka (608 tisíc), Bedřicha Piskače (558 tisíc) či Maxe Kopfa (322 tisíc). Úspěchem je také cena 446 tisíc

za akvarel Jindřicha Štyrského Sedící dáma z roku 1923. Tradičně silnou stránkou aukcí Arthouse Hejtmánek jsou starožitnosti. Nejdráže se tentokrát prodal italský rokokový sekretář s motivy chinoiserií, který vystoupal až na 806 tisíc korun. Bojovalo se také o stříbrný kalamář od Josefa Hoffmana (434 tisíc), empírový lustr (285 tisíc) nebo nástolec v podobě Tritona z Holíče (248 tisíc korun). V případě posledně jmenované položky jde o nový cenový rekord za výrobky této slovenské keramické manufaktury. Velký zájem byl také o Habánskou fajáns, nejdráže se prodala čtyřboká láhev s cínovým uzávěrem, která vystoupala z 62 na 236 tisíc korun. Úspěchem je také cena 161 tisíc korun za vázu Lötz v mosazné montáži. / js

A L É N D I V I Š : S A M O T A / 1945

B O H U M I L K U B I Š T A : P O H L E D N A M O Ř E U P U LY / 1913–1915

olej na plátně / 51,5 × 61,5 cm / cena: 2 728 000 Kč

olej na plátně / 62 × 98,7 cm / cena: 3 840 000 Kč

inzerce

25. 6. - 31. 8. prodejní výstava nábytku

vernisáž 24. 6. v 18.00 Dům umění

Na Chvalské tvrzi 858, Praha 9

www.atelier-fiala.cz

portfolio

art + antiques

Katarína Hládeková text: Marika Kupková Autorka je kurátorkou Galerie mladých.

Při návštěvě nedávné výstavy Model mě napadalo, proč mezi vystavujícími chybí Katarína Hládeková. V jejím vývoji lze sledovat badatelsky důsledné a soustředěné uchopování této kategorie. „Čím ďalej, tým viac sa formálne odďaľujem od modelov vláčikov a domčekov a tým viac sa moje práce posúvajú k abstraktnému modelu. Až teraz mám pocit, že sa o model zaujímam. Aj keď je to menej očividné,“ komentuje svou tvorbu sama umělkyně.

Ačkoli Katarína Hládeková (*1984) studovala v malířském ateliéru Petra Kvíčaly na brněnské Fakultě výtvarných umění, jejím nástupem na tuto školu – bakalářské studium absolvovala na Fakultě umění TU v Košicích – se uzavřela dosavadní orientace k médiu malby. Vykročení z oblasti tradiční malířské tvorby provázel obrat k „žánru“ paměťové rekonstrukce s názvem Intímny urbanizmus (2009), kterou ohledávala vlastní vzpomínky na urbanistickou podobu slovenské obce Partizánska Ľupča, kde vyrůstala. Přestože tento projekt vyústil do souboru maleb, jeho nosnou částí byly spíš kreslené, jakoby „pracovní“ záznamy, které malbám předcházely. Uplatněné výpůjčky a parafráze kreslířských a především modelačních postupů z oblasti architektonického navrhování už nadále zůstaly typickým postupem její tvorby, i když se v současnosti stále intenzivněji vzdalují od původní fascinace architekturou. Mezi další projekty, které časově i tematicky navazovaly na Intímny urbanizmus, patří Domovy (2009), diplomový projekt Dvojdomek (2010) nebo Nedelný obed (2012). Objektem vzpomínání je zde v prvé řadě autorčin domov ve své specifické prostorové i společenské konstelaci, která je ovšem pojímána diachronně. Právě v projektu Dvojdomek, stejně jako v pozdějším Babiččin bratránek fotí z cyklu Rozdělat oheň (2013), využívá rodinné

B A B I Č Č I N B R A T R Á N E K F O T Í / z cyklu Rozdělat oheň / 2013 / kombinovaná technika

fotografie, které v posledním z těchto projektů manipuluje do opakujících se obrazových motivů, kde přecházejí – putují – z obrazu na obraz. Fúzování vzdálenějších i bližších fragmentů minulosti evokuje paměť, v níž se spojují autentické vzpomínky s obrazy blízkých, které známe jen z fotografií. Dílčí obrazové motivy zde fungují jako „háčky“, které spojují fotografický soubor do jakéhosi kontinuálního celku připomínajícího filmovou syntax. Kruhovité rozmístění fotografií můžeme v tomto smyslu chápat jako smyčku neuzavřené a stále se opakující projekce. Naznačený výklad autorka subverzivně komentuje: „Pri tých hlavolamoch, ktoré som prezentovala ako rozlúštiteľné hádanky, ma

ani trochu nezaujíma, či je divák schopný ich vyriešiť. Mám vlastne radosť, keď to nedokáže a mám v tomto navrch.“ Od roku 2011 – po nákupu digitální zrcadlovky – Hládeková rozšiřuje formální škálu o digitální fotografii. Snímky modelů pak figurují jako výsledná umělecká forma bez záměru prezentace „už nepotřebného“ reálného objektu. Dochází tak k mnohočetné redukci zobrazování, příkladně v projektu KVP (2011) nebo Najlepšie veci sú vždy na hornej poličke (2012). Panelový dům, kostel nebo oplocené prostranství autorka vymodeluje ve zmenšeném měřítku v barevně i tvarově redukované podobě, bez nároků na technickou dokonalost a efektnost provedení, často s ready made doplňky; nafocením

tohoto modelu pak nastává další redukce ve zploštění jeho zobrazení, ve fixaci prostřednictvím rámování a úhlu záběru i ve znejasnění reálné velikosti modelu. Tyto mediální posuny autorka v současnosti rozšířila i o klasické animace Myslitel (2014) nebo Spiegel im Spiegel (2014), které doslovně naplňují spojení „pohyblivý obraz“, jinak alternující označení pro „videoart“: statické rámování jediného fixního záběru, v němž je analogově animována pouze dílčí část kompozice. Zvláštní etapu tvorby představuje spolupráce s Annou Balážovou v letech 2011 a 2012. Ve společných projektech jako Jaskyňa čistinka háj (2011), Úžina (2012) se odklání od privátního rozměru směrem ke krajinářským sceneriím nebo spíše scénografii krajiny. Výrazným rozšířením autorčiných východisek je projekt Obrazy tohoto blogu (2015), pojednávající o virtuálním internetovém prostoru. Situaci opakovaně redukovaných a zploštělých obrazů na internetu, které ztrácejí opakovaným prolinkováním autorství nebo vypátratelný původ, vyjádřila prostřednictvím jednoduchého kinetického objektu – válce, jehož pohyb parafrázuje zploštělost a fragmentárnost scrollovaného obrazu na obrazovce počítače. Zcela zde přestává využívat kouzla miniaturizace, která dodává modelům fetišistický rozměr. Autorka zde vyzvala kurátorku výstavy k umělecké spolupráci prostřednictvím umístění jejího speciálně koncipovaného textu (který nebyl standardním kurátorským výkladem) do kinetického objektu. Došlo k jakémusi

M Y S L I T E L / 2014 / animace, 45”

N E J L E P Š Í V Ě C I J S O U N A H O R N Í P O L I Č C E / 2012 / c-print

kurátorování kurátora, což vlastně odpovídá autorčinu charakteristickému přístupu spočívajícímu v mnohočetném převracení a posouvání technických i kulturně-společenských režimů. Modelace něčeho tak efemérního, jako je virtuální internetový prostor, do jednoduchého, ale v symbolické rovině velmi účinného hmotného objektu představuje další posun, jak pracovat s modelem v jeho abstraktnější dimenzi. Nechme zde stranou možné vazby na současné postinternetové trendy. V souvislosti s kurátorstvím je třeba připomenout i vlastní kurátorskou činnost Hládekové, která byla vázána především na Grau kllktv, přičemž z mnoha výstavních prostor, které tato platforma dramaturgicky zaštiťuje, pak konkrétně na Galerii Jádro

disponující jasnou koncepcí vyhraňující se vůči jiným alternativním výstavním projektům. Nedávno s Ondřejem Homolou zahájili provoz další brněnské galerie SOLO Offspace jako nezávislého prostoru pro nárazovou i spontánní prezentaci čehokoli, co kurátory ve vizuální kultuře zaujme s důrazem na absolutní finanční a institucionální nezávislost. I tyto aktivity lze ovšem odkázat k umělecké povaze Kataríny Hládekové, protože i galerijní režim chápe jako svého druhu model: „Čokoľvek, čo sa do galérie vnesie, môže byť považované za umenie. Ale zároveň akoby nemôže zostať časťou predmetného sveta, pretože samotný význam tohto prvku sa zovšeobecní a stane sa modelom. Takže galérie sú priestorom, kde sa ten model sveta deje.“

O B R A Z Y T O H O T O B L O G U / 2015 / kombinovaná technika / foto: Michaela Dvořáková

téma

art + antiques

Poslední světová sezóna Národní galerie v roce 1969 text: Lukáš Pilka Autor studuje dějiny umění na VŠUP. foto: Archiv Národní galerie

Jedním z věčných témat debat o pražské Národní galerii je otázka světovosti jejích výstav. Veřejnost či alespoň média od galerie očekávají výstavy velkých jmen světového umění, minimálně „jako ve Vídni“. V této souvislosti stojí za to ohlédnout se za její historií. Před necelým půlstoletím nabízela Národní galerie program, který byl rovněž ambiciózní a v některých ohledech zůstává dosud nepřekonán.

Stejně jako je tomu dnes, byl i tehdejší výstavní plán navázán na ambice nového ředitele, jímž se roku 1967 stal Jiří Kotalík. Ten byl vždy spojován se zájmem o současnou tvorbu, o čemž svědčí i jeho členství ve Skupině 42, umělecké kritiky vydávané v Mladé frontě nebo dlouholeté působení na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na pražské AVU. Právě z postu rektora akademie přešel na pozici ředitele Národní galerie a v ní vydržel 23 let. Kotalíkova náklonnost k soudobému umění a jeho výstavní záměry nezůstaly pouze v říši myšlenek, a proto se pražská veřejnost mohla již v prvních dvou letech jeho ředitelování setkat s řadou zajímavých událostí, mimo jiné s velkými monografickými výstavami Yvese Kleina nebo Pabla Picassa. I na konci 60. let však příprava přehlídek zahraničního umění vyžadovala delší dobu, a tak nejvýraznější umělecké projekty dorazily do Prahy až po příjezdu sovětských tanků. Bylo štěstím v neštěstí, že centrální moc v čele s novým generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem nevnímala oblast výtvarného umění jako prioritní, a tak započaté normalizační procesy aktivity Národní galerie hned nezasáhly. Bylo tedy možné uvést výstavy, jejichž příprava probíhala v období tání a otevírání se světu. Nejpestřejší

a nejzajímavější program tak galerie nenabídla v období pražského jara, ale až o rok později v sezóně 1969.

Američané v Praze Jedním z uměleckých vrcholů tohoto roku poznamenaného čerstvou přítomností „spřátelených“ armád bylo uvedení výstavy Americké malířství po roce 1945, kterou Ivan Magor Jirous lakonicky překřtil zvoláním „Američané v Praze“. Tato událost pořádaná ve spolupráci s washingtonským Smithsonian Institutem představila v Praze přes dvě desítky soudobých amerických tvůrců, kteří jsou dnes označováni za legendy umění druhé poloviny 20. století. Ve Valdštejnské jízdárně si tak mohli návštěvníci prohlédnout díla od autorů, jako jsou Jackson Pollock, Andy Warhol, Mark Rothko, Jasper Johns nebo Roy Lichtenstein. Řada z vystavených prací byla přitom teprve nedávno dokončena a takříkajíc na nich „sotva zaschla barva“. Šedá abeceda Jaspera Johnse, Klapky na očích Jamese Rosenquista a desítky dalších vystavených obrazů pocházely z let 1967 a 1968. Největší pozornosti se přitom dostávalo kolekci Roye Lichtensteina a také Warholově expozici

Y V E S K L E I N / Městská knihovna v Praze / 1968

prezentované v oddělené kóji umístěné v prvním patře jízdárny. Ta se stala podle Jirousových slov dominantou celé výstavy: „především díky řadě devíti barevných serigrafií Marilyn Monroe potvrzujících, že ve světě výtvarného umění je dnes Warhol umělcem číslo jedna“. Ve Valdštejnské jízdárně se tak mohlo české publikum v podstatě poprvé setkat se slavnými díly nedávného abstraktního expresionismu, stylu color field painting i čerstvými popartovými a minimalistickými pracemi. Mluvilo se přitom o zaplnění mezer v kulturním povědomí české veřejnosti i o jedinečné příležitosti „posoudit na vlastní oči oprávněnost zprostředkovaných informací, mluvících o rostoucím a převažujícím významu amerického malířství ve světě výtvarného umění“. Mezi množstvím adorujících recenzí se objevily i takové, které se snažily na americké umění nahlížet z oficiálních ideologických

pozic. V časopise Výtvarné umění tak například J. H. (pravděpodobně Josef Hlaváček) publikoval článek Americké umění a společenská krize popisující americké umělce jako věčné bojovníky, kteří dávají najevo svůj nesouhlas s konzumem, válečným násilím a dalšími křivdami páchanými společností, v níž žijí.

Vive la France! Přehlídka amerického umění navázala na jinou soubornou výstavu zahraniční tvorby, která proběhla na stejném místě o několik měsíců dříve. Prostřednictvím francouzského ministerstva kultury zde byla představena výstava Současná malba Pařížské školy, která se na jaře roku 1969 pokusila přesvědčit Pražany o tom, že Paříž je stále centrem uměleckého světa. Kritériem pro výběr představovaných autorů

profil

art + antiques

Hana Puchová text: Radek Wohlmuth

Ten, kdo se vypraví do pražské Galerie Petr Novotný na právě probíhající výstavu Něha, si bude možná představovat obrazy nejrůznějšího druhu, ale portréty krav, které tvoří páteř expozice, asi jen těžko. Přesto ze strany jedné z nejzajímavějších malířek ostravské scény nejde o pojmenování nadnesené ani ironické. Naopak, je přesné. Jen naplněné jiným způsobem, než by člověk čekal.

Hana Puchová (*1966) má v jednom ze silných domácích uměleckých center – na severu Moravy – velký kredit už dlouho. Stejně tak dlouho je zřejmé, že regionální prostředí přesahuje a snese i mezinárodní srovnání, proto je jen dobře, že se konečně začíná pravidelně dostávat ke slovu také jinde. Děje se tak zatím

především díky Petrovi Novotnému, který jí ve své galerii před třemi lety uspořádal první pražskou samostatnou výstavu Jsme tady (každý další den), na niž letos v květnu navázal dalším společným projektem. Mezitím se Hana Puchová představila i ve stále respektovanější GAVU Cheb (Na dotek,

2013). Obstála tam i tam a svůj standard potvrzuje také nyní. Její vrstevnatá plátna, na nichž kombinuje nerafinovaný rukopis ovlivněný studiem ilustrace s netradičním zpracováváním tradičních témat, opět dokážou překvapit zvláštním druhem citlivosti s příměsí absurdity, podpořeným tím, že vlastně nic nepředstírají. Jen pozorně monitorují a monumentalizují skutečnost natolik všední či osobní, že je pro běžné oči skoro neviditelná. Jiné to ostatně není ani v tomto případě.

Obrovské černé krávy

K A R L A A M I K O L Á Š / 2012 / akryl na plátně / 120 × 100 cm

„Něha – to byl hned první nápad na název, něha jako téměř bolestné sevření, které v sobě pocítíš, když se ti něco líbí,“ vysvětluje Hana Puchová genezi titulu výstavy. „Druhý pak Maryščiny oči, protože zvířatům dělám oči jako svému psovi, jenže z toho by asi bylo míň jasné, o čem mluvím. Jako poslední byly ve hře Obrovské černé krávy, ale to mi vymlouvali všichni,“ říká s potutelným úsměvem. Krávy navzdory své permanentní přítomnosti v každém druhém guláši nebo kartonu s mlékem nepatří zrovna mezi nejčastější náměty obrazů současných malířů. Snad ani není třeba rozebírat proč. Jsou – zvlášť takhle od stolu ve městě – podivně staromódní, nemají ladnost koní a jejich existence je tak nějak spíš všeobecně užitková. Jenže když jim stojíte tváří v tvář, je to jiné. Především vzbuzují respekt svou velikostí a jejich literární bú ve skutečnosti mnohem

M A L Á / 2014 / akryl na plátně / 95 × 120 cm

víc připomíná řev nějaké předpotopní potvory. K tomu stojí nehybně jako sochy. Jejich přímý hřbet trochu připomíná stůl a navíc ten měkký ořasený pohled! Vlastně je divné, že je nemaluje každý. Hanu Puchovou k nim jako k námětu přivedla neveselá povídka Jana Čepa Dvojí domov a pobyt na chatě v Beskydech, kterou obklopují louky, na nichž se pásly. Právě tam si je začala skicovat. Stejně jako v jiných případech jde o nevyspekulované téma, které ji prostě potkalo. „Nějakou dobu trvalo, než jsem začala být spokojená. Nejdřív jsem měla pocit, že je to přiblblé, že je představuji jako ve Chcete mě?,“ komentuje své první hovězí pokusy. Na výstavě jsou nakonec tři, jedno fotograficky oříznuté stádo na pastvě a dvojice ovcí. Zbytek čistě vystavěné expozice tvoří květinová zátiší a jako antizvířecí kontrapunkt jeden lidský dvojportrét coby připomínky dalších typických témat.

Šalamounské řešení „Vždycky mě bavilo dělat v žánru. Nikdy jsem nechtěla nic redefinovat ani dělat si

nic jiného. Snažím se prostě pracovat tak, jako když zazpíváš písničku,“ tvrdí Hana Puchová. „Ale stejně za to alespoň trochu může i Jiří Šalamoun a jsem mu za to vděčná,“ dodává. Nejdřív prošla rodilá Ostravačka aranžérským učilištěm ve Frýdku-Místku. Tam jí prý dodával odvahu hlavně malíř Jaroslav Homolka. Potom přišly přijímačky do Prahy, kde začala studovat v Šalamounově ateliéru ilustrace a grafiky, který právě prožíval zřejmě své nejsilnější období. V rozmezí několika let v něm působili například Markéta Othová, Veronika Bromová, Juraj Horváth nebo Tereza Říčanová. „Šalamoun si vždycky vybíral výrazné osobnosti, ale každý byl trochu jiný a to mi pomáhalo otevírat oči,“ vypráví. „Umprum tehdy byla na rozdíl od akády veselá, přátelská a milá škola. I tak pro mě byl hlavně první ročník rozčarováním. Záviděla jsem třeba malířům od Nešlehy volnost, zatímco my pořád dostávali úkoly a mně to moc nešlo. Zpětně jsem to ocenila, protože jsem se musela věnovat věcem, které bych jinak ignorovala. Jak jsem byla pyšná, nikdy by mě nenapadlo dělat

třeba krajinu, jenže takhle jsem musela povinně jezdit na plenéry. Člověk si podvědomě vybírá to, co mu jde, ne to, co by měl alespoň zkusit.“ U zobrazivosti a tradičních témat už zůstala. Stejně tak se v jejím projevu nastálo usídlila linearita a přímočarost vidění. Otázkou na tělo však zůstává ilustrace jako taková a kategorii samu pro sebe představuje komiks, kterému se věnuje už od školy. „Nejsem sběratel, ale mám k němu strašně dobrý vztah,“ poznamenává. „Baví mě Čtyřlístek i Superman. Dodnes mě dojímá, když vidím Barbara Conana, jak jde se svou zbraní a nějaká ta princezna někde kousek vedle brečí.“ Výtvarný doprovod textů, jak dokazuje nominace na Magnesii Literu za knihu Marka Tomana Můj golem (2010), jí také není cizí. Něco z toho přetavila i do své malby, takže její práce rozhodně nejsou němé, ale o vyložené narativnosti ani v případě žánrových scén mluvit nelze. Více než o platformách pro konkrétní příběhy se o jejích obrazech dá uvažovat jako o nositelích zmnožené informace, ve které se zárodek nějaké příhody může skrývat.

profil

art + antiques

Štěpán Grygar text: Dušan Brozman Autor přednáší na Fakultě umění a designu v Plzni.

Letos šedesátiletý Štěpán Grygar má v české fotografii 80. a 90. let výjimečné postavení. Propojil totiž konceptuální a postmoderní postupy s českou fotografickou tradicí. Grygar představuje centrální bod mezi předválečnou avantgardou, Josefem Sudkem a Janem Svobodou na jedné straně a mladší generací, reprezentovanou například Markétou Othovou, Jasanským a Polákem nebo Jiřím Thýnem na straně druhé.

Jedna z nejznámějších fotek Štěpána Grygara z roku 1981 ukazuje anděla kráčejícího po mléčné dráze. Planety a hvězdy, kromě těch na jeho křídle, se před našima očima přemění na sněhové vločky. Nekonečným prostorem se táhnou vzdálené, jemné a jakoby neskutečné otisky pneumatik. Pod nimi obrubník, po kterém kráčí muž. Jeden z měsíců (anebo je to slunce?) zakrývá chodcovu hlavu a z horního kraje visí skvr-

na (zřejmě Mikuláš s vykročenou nohou). Tato dokumentární fotografie v tradici českého surrealismu a informelu vznikla v předvánočním čase při večerním pohledu z okna. Blesk fotoaparátu vytvořil z padajících vloček hvězdný prach a planety. Jde o jednu z nejstarších fotek, kterými se Štěpán Grygar od roku jejího vzniku prezentuje, a zavádí nás do tajemného světa pohádek, snů anebo dětské hravosti. Představil

se s ní poprvé v roce 1983 na své autorské výstavě v pražské galerii Fotochema. Do roku 1987 je pro jeho fotky charakteristické, že je nemůžeme sdružit do cyklů. Máme dojem, jako by je nevytvořil jeden autor. Jejich výtvarný jazyk se zdá příliš různorodý. Jde přitom téměř výlučně o černobílé záběry focené na kinofilm, což jim dává dokumentární, snapshotový aspekt. Vznikají v městském prostředí, občas se objeví lidská figura, pták, pes anebo zajíc. O jaká města se jedná, není většinou zřejmé ani důležité. Zobrazené motivy a scény prošly oproti běžnému způsobu našeho vidění zvláštním metamorfózami. Záběry se vyznačují výrazným šerosvitem a často i (navzdory Alexandru Rodčenkovi nebo Jaroslavu Rösslerovi) neobvyklým úhlem pohledu. Nový je též postmoderní princip dekompozice: zmíněná fotka s andělem je vybudovaná ze samých odstředivých prvků. V jakési trojrozměrné pointilistické struktuře tu plavou skvrny figur, asfaltu a světla a vytvářejí silové pole bez horizontu, bez centra, bez těžiště, bez rovnováhy. Na jiných Grygarových fotkách z této doby hlavní motiv občas bývá zobrazen jen jako fragment ořezaný jedním ze čtyř krajů snímku.

Koncept B E Z N Á Z V U ( P R A H A) / 1981

Jako sedmnáctiletý tematizoval fotografickou techniku, když předělal zvětšovák

B E Z N Á Z V U / 2013

na fotoaparát a fotografoval vymontovaný kondenzor. Jde o čistý příklad konceptuální fotografie – fotoaparát zaznamenává technické podmínky fotografie a svým způsobem „přemýšlí“ sám nad sebou. Jeho nejranější tvorba nezůstala nepovšimnuta. O tom svědčí účast na výstavě v rámci skupiny Kruh na Staroměstské radnici v Praze roku 1974. Celé Grygarovo dílo vzniká na silně intelektuálním a konceptuálním základě a perfektních znalostech současného umění. Ve své tvorbě důsledně zpytuje fotografický jazyk v kontextu otázek nastolených od doby konceptu až po současnost.

Série V roce 1987 Grygar zásadně rozšířil svůj výtvarný jazyk. Zabýval se zásahy do negativu, respektive malbou do vyvolaného snímku. Kromě toho se po prvních pokusech ze začátku 80. let začal věnovat fotografickým sériím. Série se stala pro jeho dílo a později pro výše zmiňované mladší české autory nepostradatelným výtvarným žánrem. Ani jazyk geometrické abstrakce a minimalismu ho minout nemohl. V sérii tří

fotografií z roku 1997 vidíme bílou hranatou lahev v jakési geometrické prostorové skladbě. Naše oko se zabývá hledáním souvislostí a jistoty. Co je tu plochou a co prostorovou hloubkou, co je opora a kde hrozí smyk anebo pád? Hledání orientačních bodů mezi fotografiemi, které zřejmě ani nepodléhají stejným pravidlům hry, je jedním ze zdrojů divákovy radosti. Silný vizuální zážitek ale tkví i v koloritu a malířskosti: fotky se skládají z jasného trojakordu různorodých černých, šedých a bílých tonů. Černota stěny je oživena jemným reflexem bílého mléčného skla lahve anebo černým šroubem, avšak naše oko se v ní dokáže i bezedně propadnout. Šedá označuje zídku, ale i prostorovou hloubku, významově tak osciluje a klame náš zrak. Bílá deska stolu se nám na prvních dvou fotografiích jeví i jako osvětlená horní strana šedé imaginární zídky. Hlavní postavou je ale krásná lahev se zaoblenými i hranatými tvary. Skrz její bílé matné sklo prosvítá odraz světla. Jaký rafinovaný estetický zážitek tu Štěpán Grygar vytváří! Přispívá k němu – reprodukce nemá možnost to

tlumočit – i perfekcionismus zpracování fotografického obrazu v temné komoře. Svou habilitační práci napsal Štěpán Grygar o (západní) konceptuální fotografii, se kterou byl už v 70. letech dobře obeznámen. Jeho vlastní přístup je ale silně zabarven domácí tradicí a podstatně méně programatický: série mají svůj záměr v procítění viděného, ne jako u Američanů v zobrazování racionálně stanovených motivů, procesů anebo v nějakém druhu systematičnosti.

Barva Jedním z argumentů autorů fotografujících na černobílý materiál je, že barva dává fotkám naturalistický charakter, čímž se pozornost odpoutá od výtvarných aspektů směrem k dokumentárním. Grygar si je toho dobře vědom. O to větší je výzva popasovat se s barvou, dát jí nejednoznačný, zároveň popisný i abstraktní charakter a použít ji jako bohatý zdroj pro divákovu imaginaci. Na barevný film fotografoval od 70. let. Důležitou úlohu ale začíná hrát barva od té doby, co Grygar používá digitální techniku. Ta je jednoduše zpracovatelná, ale

architektura

art + antiques

Bydlet společně Komunitní tendence současného bydlení v Curychu text: Karolina Jirkalová

Pokud byste zde chtěli bydlet, nesmíte vlastnit auto, prát budete ve společné prádelně a oslavu narozenin možná uspořádáte ve velké komunitní kuchyni. Není to pozvánka do anarchistické komuny, ale jedna z podob současného bydlení ve spořádaném švýcarském Curychu.

Architektura žádné země neovlivnila českou architekturu po roce 1989 tak výrazně jako ta švýcarská. Inspirace to však byla především formální – ze „swiss box“ máme „hezkou českou kostku“, aniž bychom zároveň přejali i švýcarskou stavební kulturu. A teď nemluvím jen o solidnosti staveb, ale také o vztazích mezi stavebníky, architekty, úřady a stavebními firmami. Tedy pro koho se staví, za jakých podmínek a s jakým cílem. S tím souvisí další inspirace, kterou česká architektura zcela přehlédla, přestože v této oblasti máme sami dlouhou tradici – jde o stavební družstva. Stejně jako v Curychu jsme mohli začátkem tisíciletí slavit 100 let družstevního stavění. Ale neslavili jsme – družstva dnes fungují jen jako neživotné pozůstatky stavebnictví 60. až 80. let a spíše než s komunitním duchem si je spojujeme s reálným socialismem. Rozmanitý svět tuzemských stavebních společenství první poloviny 20. století byl po roce 1948 sešněrován do jednotného typu, slučováním vznikla okresní, tzv. lidová bytová družstva. Proces, ve kterém se stavební družstvo ze skupiny lidí sdílejících názor na způsob bydlení mění v čistě utilitární cestu k „vlastnímu“ bytu, popisuje mimo jiné nedávno vydaná kniha věnovaná sídlišti Solidarita (stavěno 1947–1951). Po roce 1989 ovládly bytovou výstavbu jednak rodinné domy, na straně druhé pak developerské projekty, jejichž jediným cílem je co nejrychlejší zisk. Prostor mezi těmito dvěma extrémy, který v mnoha zemích na západ a sever od nás vyplňují již desítky let právě nejrůznější formy společné, družstevní či komunitní výstavby, u nás

zůstává ladem. Už proto stojí za to ještě jednou stočit zrak k současnému Švýcarsku. Zdejší družstva, stejně jako v Německu, Rakousku nebo severských zemích, navíc často experimentují v oblasti nových způsobů (spolu)bydlení.

Zapojit se Ve Švýcarsku, především v Curychu, je tradice stavebních družstev více než živá – stávající bytový fond se přestavuje, aby vyhověl dnešním požadavkům, budují se nové domy, družstva se slučují, proměňuje se jejich charakter nebo vznikají zcela nová. Družstva vlastní 30 procent všech bytových jednotek ve městě. To vše je živná půda pro kvalitní architekturu, neboť družstva zpravidla na projekty rekonstrukcí i novostaveb organizují (většinou vyzvané) architektonické soutěže. Nabídka je různorodá, od levnějších až po luxusnější byty, ve srovnání s byty v soukromých domech jsou však nájmy zhruba o třetinu nižší. Podmínkou získání bytu je vložení určitého počátečního vkladu, kdy se stanete členem družstva, a následně také aktivní účast na družstevních aktivitách. Na byt takto aktivně čekáte i několik let, v případě starších domů pak stávající obyvatelé mají právo vybrat si svého nového souseda. Velikost bytu také musí odpovídat počtu členů vaší rodiny, není možné, abyste například sami bydleli ve 3+1. (Je ovšem třeba dodat, že švýcarský standard je s naším nesrovnatelný.) Cena nového domu postaveného družstvem je oproti developerskému projektu nižší o zisk developera a částečně také banky,

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X V Á L K A / 1943 olej, plátno / 175 × 145 cm / Národní galerie v Praze

K A L K B R E I T E / Bytový komplex od ateliéru Müller Sigrist / foto: Petr Šmídek

která mu půjčila peníze na výstavbu. Za desítky let své existence mají družstva vlastní prostředky, začátkem 90. let, kdy byly vysoké úrokové sazby, se navíc družstva spojila a vytvořila organizaci, která vydává dluhopisy. Družstva mají také podporu státu, kantonů i jednotlivých měst, pro výstavbu získávají za výhodných podmínek městské pozemky k dlouhodobému pronájmu – tzv. Baurecht.

Družstvo družstev U příležitosti stého výročí partnerství bytových družstev s městem Curych vzniklo v roce 2007 bytové družstvo složené z více než padesáti družstev nazvané Mehr als Wohnen (Více než bydlení). Cílem je rozvíjet družstevní myšlenku ve všech aspektech a hledat nové formy bydlení pro budoucnost. Jedním z iniciátorů tohoto „superdružstva“ je Andreas Hofer, který již dříve v rámci družstva Kraftwerk 1 pracoval na realizaci několika komunitních souborů. Tendence ke komunitnímu, participativnímu bydlení s velkou mírou sociální

odpovědnosti má v Curychu své kořeny v 90. letech, kdy zde byla silná aktivistická levicová scéna. Podobně jako třeba v Berlíně zde existovala řada squatů, asi nejznámějším byl areál Wohlgroth, který v roce 1991 obsadili aktivisté a umělci a v roce 1993 byl policejně vyklizen. Sociálně kritické myšlenky však zůstaly vlastní celé generaci. V Curychu také již několik volebních období vládne levice, která družstevní výstavbu i širokou škálu participace podporuje. Zhmotněním idejí družstva Mehr als Wohnen má být čerstvě postavený soubor Hunziker Areal na místě bývalé betonárky v severní části Curychu. Principiálně se příliš neliší od dalších komunitně zaměřených projektů z nedávné doby, ať už jde o realizace družstva Kraftwerk 1 (Hardturm, Heizenholz) nebo loni dokončený komplex Kalkbreite, který vytvořil nový celek s (nadále fungující) tramvajovou vozovnou. Hunziker Areal je však násobně větší – na pozemku o rozloze 4 hektarů stojí 13 domů s více než 400 byty. Parter tvoří nebytové prostory určené pro obchod, služby, mateřskou školu, kanceláře, dílny

knižní recenze

art + antiques

Znovuobjevený Pelc text: Jiří Šetlík Autor je historik umění, v letech 1968–1970 byl ředitelem UPM. foto: Matěj Pavlík

Národní galerie ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd počátkem roku vydala monografii Antonína Pelce s poetickým titulem Seňorita Franco a Krvavý pes. O její recenzi jsme požádali Jiřího Šetlíka, který se s malířem osobně znal a byl autorem katalogových textů několika jeho výstav.

Zásluhou Anny Pravdové a Tomáše Wintra, dvou vynikajících historiků umění mladší generace, se podařilo zevrubně načrtnout profil karikaturisty a malíře Antonína Pelce a hlavně jeho postavení v českém (i světovém) umění 20. století. Obsáhlá monografie (440 stran s bohatým obrazovým doprovodem) je navíc napínavým čtením. Na pozadí umělcových osudů se jim zdařilo postihnout panoráma převratné a protikladné doby s detaily souvislostí, jež tak často unikají pozornosti. Bez nadměrných ambicí se Antonín Pelc stal její organickou součástí, v mnohém podněcovatelem nových postupů; v malířství navázal do zjevné míry na kubismus a v závěru tvůrčí existence uvažoval o pochopení nefigurativní interpretace tvaru a barvy.

Pokud se týká podílu obou autorů na vzniku monografie, je ideálně vyrovnaný – každý z nich zpracoval časové úseky, jimiž se i předtím ve své práci zabýval, a získané poznatky oba využili ve prospěch monografického celku. Pozoruhodnou součástí knihy se stalo zpracování Pelcova podílu na knižní kultuře v ilustracích i návrhu obálek i vazeb, jehož se ujala Polana Bregantová. Poutavým oddílem je též chronologický přehled konfrontující životní a tvůrčí cestu umělce s rozhodujícími dějinnými událostmi a bibliografie (k jednotlivým oddílům autorsky přispěli M. Pejčochová, T. Hylmar a I. Mladičová). Ucelený profil knihy poněkud překračuje Sonda do sběratelského a finančního cenění díla A. Pelce. Je zajímavá a v mnohém charakterizující někdejší

a novější sběratele i s proměnami peněžního hodnocení umění – přesto by bylo možné ji postrádat. Konečně si zasluhuje ocenění též grafická úprava a sazba knihy, jíž se věnovalo studio Belavenir. Díky střídání barevných stránek, odkazům na obsahovou souvztažnost jednotlivých kapitol v příslušných řádcích či odlišení autorských i skupinových výstav a historického i uměleckého kontextu poskytuje čtenáři přehled o tvorbě umělce a jejích závažných souvislostech.

Život a dílo Je nasnadě vyslovit se k jednotlivým, časově řazeným kapitolám. Z let od Pelcových studií a prvních příspěvků jeho kreseb lze získat navíc přehled o tehdejším novinovém tisku i vhled do jepičí existence rádobyveselých tiskovin, do nichž umělec svobodně a s kritickou otevřeností přispíval a tím podal svědectví o daném čase. Text se nutně odvolává na řadu dávno zapomenutých politických epizod, k jejichž pochopení přispívá dnešní historická literatura. Záslužné je sledování vyhrocených postojů karikatury k odhalování důsledků hrozícího fašismu a nacismu ve 30. letech včetně poukazů k hrozbám ze strany Francova útoku na demokracii ve Španělsku. Evokují před čtenářem tehdejší stav nejen intelektuálního, avšak i občanského vědomí, k němuž Pelc přispíval. Je cenné, že oba autoři od počátku souběžně sledují netoliko Pelcovo zaměření na karikaturu, rovnomocně však též vývoj jeho malby. Sám se do posledku cítil být přednostně malířem. V této vazbě jsou přínosné

K A Z I M Í R M A L E V I Č , N I K O L A J S U E T I N : Č A J O V Ý Š Á L E K / cena: 259 600 Kč / Zezula 18. 4. 2015

dílčí postřehy, např. k úloze surrealismu v dobovém kontextu nebo na poli výtvarného života přínos činnosti SVU Mánes. Z málo známých zpráv monografie dokládá Pelcovu osobní zkušenost s cenzurou výstavy československého umění v SSSR. Po mnichovské potupě patřil Pelc k intelektuálům, jimž nezbyla jiná volba než exil. Text, opřený o prozkoumání archivních dokladů, líčí barvitě jeho krkolomné kroky v Paříži – od zadržení k výslechům v La Santé, kdy se jeho život proměnil v osobní drama, jak platí též o jeho osvobozující cestě přes Maroko a Martinik ke svobodnému postavení v USA. Začlenění do našeho zahraničního odboje zčásti vyvažovaly povzbudivé možnosti oslovit světovou veřejnost publikováním válečných karikatur i účast na výstavách v USA i Velké Británii. Právem je připomenuto Pelcovo sblížení s Adolfem Hoffmeisterem během emigrace. Proměnilo se v trvalé přátelství a osvědčilo v poválečné době. Bez sentimentálních ohledů je kritice podrobena Pelcova služba komunistické ideologii a bezuzdné propagandě, jíž se nevyhnul ani Hoffmeister. Zdá se, že klíčem k dobrovolně převzaté služebnosti byla obrana před objektivně očekávanými perzekucemi (v řadě případů s tragickými následky), které stíhaly příslušníky „západního exilu“. Pod

sovětským vlivem jim režim a priori nedůvěřoval (Hoffmeister jen o vlas unikl zařazení do procesu s Rudolfem Slánským). Pelcovu uměleckému sebevědomí prospěla možnost pedagogického působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a posléze na Akademii výtvarných umění. Pedagogické působení ho zjevně těšilo a umožnilo mu věnovat se přednostně malování. Jak ukazuje jeho tvorba, vítal Pelc naděje na svobodu projevu a projevil je v nových souvislostech svého malířského výrazu, když dospíval až k nefigurativním formám. Pozitivně vyznělo jeho pochopení tvůrčí odvahy poválečné generace, soustředěné do tvůrčích skupin (tedy nejen pionýrského Máje!). V uvolněné atmosféře byl opředen poctami a tituly, aniž ztratil vlastní tvář, když vykročil „cestou k čisté výtvarnosti“. Snad stálo za to rozepsat pozitivní stránky Pelcova druhého manželství s paní Žofií. Zajišťovala mu nejen péči doma i na chatě, také však široké společenské zázemí pořádáním setkání s uměleckou a intelektuální elitou v jejich bytě V Jirchářích a hlavně na nábřeží.

Poděkování Tomáš Winter a Anna Pravdová obohatili českou uměleckohistorickou literaturu

o vynikající svazek, věnovaný Antonínu Pelcovi a jeho době. Postihli nejen jeho ne vždy snadná umělecká rozhodnutí, jimž předsadili v první řadě vývoj a charakter jeho tvorby, kterou začlenili oprávněně k příznačným projevům moderní české malby. S příkladnou odvahou předestírají před čtenáři fakta autorova života, nad která nadřadili analýzu jeho díla. Obnovili tím pozornost k tvorbě osobnosti, na niž se neprávem zapomíná. Zůstává totiž ve svých proměnách dokladem živého a citlivého projevu, který patří českému umění 20. věku. Za nesnadnou a ve výsledku skvělou práci budiž autorům vysloven dík.

A N N A P R AV D O VÁ , T O M Á Š W I N T E R ( E D D .) : S E Ň O R I TA F R A N C O A K R VAV Ý P E S . M A L Í Ř , K A R I K AT U R I S TA A I L U S T R ÁT O R A N T O N Í N P E L C (18 9 5 – 1967) Národní galerie v Praze 2015; 448 stran; cena: 650 Kč

zahraniční výstava

art + antiques

Tracey Emin ve Vídni text: Radek Wohlmuth

Výstava provokativní britské umělkyně u našich sousedů stojí za vidění už pro svou koncepci. Tracey Emin totiž jejím prostřednictvím vede z odstupu století vizuální dialog s jiným významným enfant terrible mezinárodní výtvarné scény – Egonem Schielem. Výsledkem je prolínavá expozice obou umělců, kteří mluví podobným jazykem o podobných věcech.

Leopold Museum je součástí MuseumsQuartieru v srdci Vídně. Mezinárodní věhlas mu získala především největší sbírka prací Egona Schieleho na světě, za kterou vděčí svému zakladateli Rudolfu Leopoldovi. Právě díky ní je dlouhodobě nejnavštěvovanějším objektem areálu a svou pozici si snaží udržovat i přitažlivým výstavním programem. Používá při tom hlavně dva velmi účinné způsoby. Na jedné straně jsou to pravidelné projekty reinterpretující a kontextualizující Schieleho dílo – momentálně třeba výstava věnovaná jeho nejzásadnější modelce Wally Neuzil. Na druhé straně jde o monografické expozice výrazných osobností moderny a současného umění – v posledních letech například Hermann Nitsch (2011–2012), Os-

kar Kokoschka (2013–2014) nebo Alberto Giacometti (2014–2015). Expozice Tracey Emin umístěná do prostoru suterénu budovy pak dovedně kombinuje obojí – pracuje jak s aktuálním věhlasem kontroverzní britské autorky, tak se sbírkovým potenciálem muzea a poselstvím Schieleho prací. Egon Schiele a Tracey Emin – „zkaženej kluk“ plus „zkažená holka“ představují navíc na první pohled možná trochu nečekanou, ale o to přirozenější a atraktivnější kombinaci, která má silný náboj i logiku.

Intimní setkání Přestože podobnou srovnávací strategii použili kurátoři Leopold Musea už několikrát, je velmi pravděpodobné, že právě silná osobní fascinace dílem a osobou Egona Schieleho

M O R E S O L I T U D E / 2014 / neonové trubky / délka 100 cm / se svolením Tracey Emin Studio / © Bildrecht, Vienna 2015

představuje hlavní důvod vzniku vůbec první samostatné výstavy Tracey Emin v Rakousku nazvané Where I Want to Go. Dnes dvaapadesátiletá mezinárodně uznávaná umělkyně z okruhu Young British Artists, v roce 1999 nominovaná na prestižní Turner Prize, která před osmi lety reprezentovala svou zemi na benátském bienále, se s vizuálním odkazem na Egona Schieleho setkala už jako náctiletá prostřednictvím přebalů alb Davida Bowieho Heroes (1977) a Lodger (1979). Od té doby pro ni patří mezi nejzásadnější vzory a umělecké autority, k čemuž se na svých webových stránkách hlásí dodnes. Navzdory tomu, že v současnosti působí jako profesorka kreslení na vážené Royal Academy v Londýně a od roku 2012 je nositelkou Řádu britského impéria, její život ani dílo nejsou zrovna přehlídkou konformity a v mnohém rezonují s životními a uměleckými peripetiemi rakouského malíře. Sbližuje je už původ z národnostně smíšených svazků – Egon Schiele měl rakouského otce a českou matku, Tracey Emin je dcerou Britky a kyperského Turka. Jestli Schiele provokoval s nohama na stole v krumlovských kavárnách, fotografie nahé Tracey Emin ve vaně pro změnu ozdobila tisíce lahví piva Beck. Zatímco dvaadvacetiletý umělec musel v souvislosti se svými pohoršlivými kresbami mladých dívek strávit tři týdny ve vazbě, ona o deset let starší vystavila jednu ze svých vůbec nejslavnějších prací Každý, s kým jsem kdy spala 1963–95, stan pošitý více než stovkou jmen.

T H O S E W H O S U F F E R L O V E / 2009 / záběr z filmu / se svolením Tracey Emin Studio / © Bildrecht, Vienna 2015

Ve výčtu vnějších podobností by se dalo pokračovat, ale klíčové jsou u nich jiné věci: především až obsesivní zaujetí lidským tělem a jeho sexualitou, smysl pro absolutní, v jistém slova smyslu až agresivní nahotu, stejně jako nutkavé sebepozorování. Formálně je pak pro oba umělce víc než příznačná malba postavená na expresivní kresebnosti, projevující se výraznými emočně vedenými liniemi, živelným smyslem pro nervní zkratku a spontánní deformaci.

Poetický dialog Společná expozice zahrnuje celkem devět sálů, v nichž je však možné vidět pouhých šest desítek exponátů. Když se k tomu připočte fakt, že většinou jde o drobné formáty do čtyřiceti centimetrů, o její předem zamýšlené intimitě nemůže být pochyb. Právě intimita představuje jednu ze základních a určujících kvalit výstavy a její projevy diváka celým prostorem nenápadně provázejí. Přítomná je samozřejmě v tématech většiny děl, ale stejně tak i v pojetí velmi provzdušněné instalace, kde má přes vzá-

jemnou mentální provázanost každá práce zároveň tolik prostoru, že co se možností jejího vnímání týče, disponuje parametry solitéru. Pocit soukromí umně podporuje i proměnlivý světelný režim, který se v jednotlivých místnostech liší a jde až do úrovně výmalby, dále zařazení rukopisných artefaktů a další faktory. Výstava nestaví na konfrontačním uspořádání. Naopak, jednotlivé práce se nezřídka významově nebo vizuálně doplňují, takže dohromady vytvářejí vzájemně provázaný komponovaný celek. Pokud se máme zamyslet nad jeho charakterem, přímo se nabízí označení poetický dialog, na což ukazuje i zařazení tří manuskriptů Schieleho básní (Weisser Schwan, Landstrasse, Ein Selbstbild), které jsou ale pověšeny v rámech na zdi. Také Tracey Emin v rámci expozice prostřednictvím deklamace textu nazvaného More Solitude vytváří obraz slovy, je to mimochodem její první ryzí audioinstalace vůbec. Ostatně důraz na práci s textem je pro celou výstavu víc než charakteristický. Nejde jen o to, že se v expozici objevují autorčiny

nápisové objekty z neonových trubek, které neodmyslitelně patří k její umělecké výbavě. Další zajímavý prvek představují také názvy, které jsou v některých případech integrální součástí jejích prací. Stejně jako neony jsou rukopisné povahy a ve formě rytek se nacházejí například na masivních soklech drobných figurálních plastik. Bez zajímavosti není jejich důvěrný tón ani skutečnost, že se některé z nich obracejí k imaginárnímu partnerovi (The Way you Saw it, More of You, You have no idea how safe you make me feel...). Při vědomí vzájemné přítomnosti dvou umělců v jediném prostoru, navíc muže a ženy, tak celkem sugestivně navozují reálný dialogický rozměr. Posledním, nicméně nejvýraznějším písemným vstupem jsou krátké uvozující texty na zdech většiny sálů. Také ony mají charakter osobního autorčina komentáře a bezprostředně se vztahují k prezentovaným pracím, ale vzhledem k tomu, že jde o doslovné citace rozhovoru z katalogu, lze za nimi tušit spíš ruku kurátorů Dietharda Leopolda a Karola Winiarczyka, který také interview vedl.

inzerce

CreArt

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

EUROPEAN EXHIBITION 2015

MAG

CITY

Čtyřlístek pardubických galerií: Východočeská galerie v Pardubicích / Galerie města Pardubic / Art Space NOV / fRESCH Gallery

21 umělců / videoart / instalace / intervence / foto / malba / 12 evropských měst

art + antiques

NETIC

LEAK

DISPARÁTNÍ PROUDY 10.6. – 9.8.2015

EGA

XES

FLU STREU FLÜESSE

ANDME

3. ročník mezinárodní výstavy projektu CreArt

CAROLINE ACHAINTRE (DE/F), MICHELLE ALPERIN (USA) INA BIERSTEDT (DE), BETTINA CARL (DE), MATYÁŠ CHOCHOLA (CZ), DIETMAR FLEISCHER (DE), ANNA GOLLWITZER (DE), IRÈNE HUG (CH), SOFIA HULTÉN (SE/UK) ANDREAS KOCH (DE), SUSANNE LORENZ (DE), ALENA MEIER (DE), SVÄTOPLUK MIKYTA (SK), CORA PIANTONI (DE) JANEK ROUS (CZ), IVAN SEAL (UK), PAVEL STEREC (CZ) WOLF VON KRIES (DE), ILONA WINTER (DE)

PARDUBICE

1. 7. – 30. 8. 2015 Open air vernisáž Pernštýnské náměstí 30. 6. 2015 v 18 hodin

www.dum-umeni.cz

inzerce.ai 1 21.5.2015 20:15:17

CMY

Bears, catastrophes and other everyday events.

Katarina Janečková Walshe Světlana Fialová

Galerie Školská 28

www.skolska28.cz úterý 13:00 – 19:00 středa – pátek 13:00 – 18:00

05.-25.06. vernis áž: 0 4.06. / 18:0 0

A State of Stabilit y

18. 6. – 25. 7. 2015

/Audiovizuální scénografie /

18. 6. 2015 od 19:00 vernisáž

G er t Aer tsen, David De Buyser

Balbínova 26, Praha 2

Stano Filko 5.D.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna

28 05 — 30 08 2015

platforma (pro současné umění)

Ostrava

www.novagalerie.cz

Břetislav Malý — 10/6—27/9/2015 — Galerie na mostě

Galerie města Ostravy Galerie Multifunkční auly Gong Dolní Vítkovice, Ruská 2993 706 02, Ostrava – Vítkovice Po–Ne, 10–18 h, vstup volný

Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava. Partner

Spolupráce

Mediální partneři Sbírka Linea

www.adamgallery.cz

inzerce

art + antiques

ZĂĄmek SvetlĂĄ nad SĂĄzavou ZĂĄmek SvÄ&#x203A;tlĂĄ nad SĂĄzavou je od roku 2014 zpĹ&#x2122;ĂstupnÄ&#x203A;n ĹĄirokĂŠ veĹ&#x2122;ejnosti. KromÄ&#x203A; prohlĂdkovĂ˝ch okruhĹŻ nabĂzĂ svĂ˝m nĂĄvĹĄtÄ&#x203A;vnĂkĹŻm pĹ&#x2122;ĂjemnĂŠ posezenĂ v zĂĄmeckĂŠ kavĂĄrnÄ&#x203A; LadurĂŠe s dÄ&#x203A;tskĂ˝m koutkem a nĂĄdhernou prochĂĄzku upravenĂ˝m anglickĂ˝m parkem o rozloze 18 ha s pĹ&#x2122;enĂĄdhernou kaskĂĄdou rybnĂkĹŻ.

StĂĄlĂŠ prohlĂdkovĂŠ okruhy:

&YQP[JDF IJTUPSJDLĂ?IP FWSPQTLĂ?IP TLMB TF OBDIĂ&#x2C6;[Ă&#x201C; W CBSPLOĂ&#x201C;N LĘĂ&#x201C;EMF [Ă&#x2C6;NLV PCTBIVKF TPVCPS TLMFOĘ?OĂ˘DI QĘFENĘ?UĘš QPDIĂ&#x2C6;[FKĂ&#x201C;DĂ&#x201C; [ VOJLĂ&#x2C6;UOĂ&#x201C; TCĂ&#x201C;SLZ 6NĘ?MFDLPQSĘšNZTMPWĂ?IP NVTFB 1SBIB LPMFLDF Ę&#x160;Ă&#x201C;UĂ&#x2C6; WĂ&#x201C;DF OFĂ¤ QĘFENĘ?UĘš PE CBSPLB EP QPĘ&#x160;Ă&#x2C6;ULV TUPMFUĂ&#x201C; ,SĂ&#x2C6;MPWTUWĂ&#x201C; QBOFOFL EĘ?UJ J EPTQĘ?MĂ&#x201C; TJ NPIPV QSPIMĂ?EOPVU QBOFOLZ [ SĘš[OĂ˘DI NBUFSJĂ&#x2C6;MĘš B SĘš[OĂ˘DI [FNĂ&#x201C; 7 MFUPĂ?OĂ&#x201C;N SPDF KF FYQP[JDF EPQMOĘ?OB P TCĂ&#x201C;SLV BVUĂ&#x201C;Ę&#x160;FL /B 4Ă&#x2C6;[BWĘ? JOUFSBLUJWOĂ&#x201C; QPIĂ&#x2C6;ELPWĂ&#x2C6; WĂ˘TUBWB QSP NBMĂ? J WFMLĂ? /PWJOLB PE Ę&#x160;FSWOB &YQP[JDF IJTUPSJDLĂ˘DI IPEJO B [CSBOĂ&#x201C; PCSB[Ęš B TPDI /PWĂ&#x2C6; W[Ă&#x2C6;DOĂ&#x2C6; FYQP[JDF W[OJLBKĂ&#x201C;DĂ&#x201C; WF TQPMVQSĂ&#x2C6;DJ T 6NĘ?MFDLPQSĘšNZTMPWĂ˘N NVTFFN 1SBIB /Ă&#x2C6;SPEOĂ&#x201C;N NV[FFN 1SBIB B .V[FFN 7ZTPĘ&#x160;JOZ 5ĘFCĂ&#x201C;Ę&#x160; &YQP[JDF TF OBDIĂ&#x2C6;[Ă&#x201C; W Ę&#x160;Ă&#x2C6;TUJ FNQĂ&#x201C;SPWĂ?IP B W Ę&#x160;Ă&#x2C6;TUJ SFOFTBOĘ&#x160;OĂ&#x201C;IP LĘĂ&#x201C;EMB [Ă&#x2C6;NLV OĂ&#x2C6;WĂ?UĘ?WOĂ&#x201C;LĘšN CVEF QĘĂ&#x201C;TUVQOĂ&#x2C6; PE QSWOĂ&#x201C;IP Ę&#x160;FSWOPWĂ?IP WĂ&#x201C;LFOEV

Kniha PoĹ&#x2122;ĂĄd nÄ&#x203A;co Rozhovory s umÄ&#x203A;lci VĂ˝bÄ&#x203A;r z rozhovorĹŻ s vĂ˝znamnĂ˝mi Ä?eskĂ˝mi umÄ&#x203A;lci rĹŻznĂ˝ch generacĂ publikovanĂ˝ch na strĂĄnkĂĄch Art+Antiques v letech 2007â&#x20AC;&#x201C;2012. Pro pĹ&#x2122;edplatitele Art+Antiques za zvĂ˝hodnÄ&#x203A;nou cenu 159 KÄ? ObjednĂĄvejte na predplatne@ambitmedia.cz

5 ,

* , * + -, ) 2 . . .%0#3% "# pĹ&#x2122;es 30 000 ) %. 4 / #! #& ) " $ 31 3 ! / . % #! ' # ( SBÄ&#x161;RATEL % #! " # & ( WORLD OF BEAUTY

www.forhomedecor.cz w w w. artlite .cz

3. â&#x20AC;&#x201C; 5. 9. 2015

PMN_inz_ART_91x57.indd 1

| od 19 hod.

PARTNEŘI:

21.5.15 14:19

Partneři

Mediální partneři

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze Vás srdečně zve na zahájení:

Artsemestr léto 2015

Diplomky 2015

vernisáž 10. 06. 2015 (středa) v 19 h otevřeno 11. – 15. 06. 2015 UMPRUM, denně 10 – 18 h nám. Jana Palacha 80, P–1 afterparty 10. 06. 2015 (středa) od 21 h Hala 26, Holešovická tržnice, P–7

vernisáž 18. 06. 2015 (čtvrtek) v 19 h otevřeno 19. – 26. 06. 2015 UMPRUM, denně 10 – 18 h nám. Jana Palacha 80, P–1 vstup zdarma www.umprum.cz

recenze

art + antiques

Anděl, stín Petr Veselý v Galerii Rudolfinum text: Kaliopi Chamonikola Autorka působí na VŠUP a FaVU VUT. foto: Galerie Rudolfinum

Výstavy obrazů Petra Veselého mají svou zvláštní kvalitu. Člověk přibližně tuší, co může očekávat a přestože zpravidla nejde o žádné radikální zvraty (jeho malba se proměňuje spíše pozvolna a nenápadně), je vždycky na co se těšit. Za léta své soustavné práce se Petr Veselý (narozen 1953 v Brně) vyprofiloval jako malíř redukce a úspornosti, a to nejen v předmětu samém, ale rovněž ve způsobu zacházení s barvou. Programově se zřekl prostředků estetické svůdnosti malby a stal se naopak vyznavačem asketismu – konceptu malířství zbaveného dekora a všeho, co je pro něj nepodstatné, zbytečné. Ve snaze dobrat se jeho podstaty, či ještě spíše minimálních hranic jeho možností, přijal pokorně i omezení na vesměs monochromní barevnou škálu (jen vzácně ji obohacuje o barvu krve, oběti, mystéria, jež má mimochodem celkem banální pointu v „osudovém“ objevení starých plechovek s červenou barvou).

Připomeňme, že s oblibou se v této souvislosti odvolává na výrok Paula Klee: „Šedá barva je těžiště veškerenstva, zahrnuje v sobě všechny barvy, všechny tóny a všechny linie.“ Přesto je to malířství nesmírně vzrušující, i když patrně jen pro ty, kteří pro sebe dokáží objevit kouzlo jeho strohého a přesto poetického malířského jazyka, který bychom mohli chápat jako osvěžující „úlevu od afektovanosti umění“. Pro Rudolfinum malíř s kurátorem Petrem Nedomou vybrali soubor 24 obrazů kombinujících rozměrné i malé formáty a malbu „proložili“ několika objekty ze dřeva a skla. Pro Veselého způsob práce není nejpodstatnějším kritériem chronologie a členění výstavy tomu odpovídá. Nevyznává totiž faktor novosti, aktuálnosti – dokonce bychom mohli říci, že podobné pojmy jsou mu celkem cizí. Jeho malířství podléhá docela jinému, čistě individuálnímu rytmu a tvůrčím stimulům, které jsou součástí

jeho běžného každodenního života – v jeho případě je umění zkrátka jeho přirozený produkt. Ve snaze poskytnout divákovi logický přehled toho, co se v umělcově tvorbě odehrálo, jsou zde nicméně průřezově zastoupeny důležité práce z 90. let i díla poslední. Petr Veselý pracuje jen s tím, co velmi důvěrně zná – odkrývá poetiku v tématech, jimiž je obklopen a která jsou už svou podstatou obyčejná, strohá, avšak nikoliv banální a nachází k nim cestu skrze svou vlastní zkušenost, skrze svůj poznávací aparát. „Motivem jeho tvorby pak není jen rekonstrukce či archeologie zasutého, ale také samo hledání,“ píše Petr Nedoma. Vytváří si svou osobitou ikonografii z takových věcí, jako jsou např. dveře, vana, lavice, nosítka, stůl atd., jako jakýchsi subjektivních „topoi“, popř. aktérů osobního příběhu. Ty mají nádech sentimentu, nostalgie, někdy však spíše působí jen jako spirituální stopy

ztracené reality, která je aktivována pomocí naší paměti a intuice. Předměty ztrácejí svou reálnou substanci, zůstává jen obrysová kresba, stín, znak a jeho otevřený významový potenciál pro individuální prožitek a způsob čtení. Zvláštní skupina prací se rozvíjí v názorové linii, jež autora – i přes její „nedokonalosti“ (rozmazaná stopa, individualizovaný rukopis) – postupně přivedla téměř na pozice geometrické malby. Klec, Závěs, Faktura, Sklo, Vrstvy jsou názvy dokládající opět východisko v konkrétních motivech majících v repertoáru Petra Veselého své nepřehlédnutelné místo. Pokud jsem v úvodu zmínila, že pojem nový působí v kontextu Veselého práce nepatřičně, v jednom aspektu se přece

jen výstava od předchozích odlišuje. Tentokrát je „novým“ médiem, jež vstupuje mezi umělce a publikum, básnický text na stránkách katalogu. Slovo zde nekomentuje obraz a obraz není ilustrací slova, text nemusí mít s narativním podtextem obrazu žádnou přímou souvislost. Jejich vztah je komplementární a funguje spíše v úrovni volných asociací. „Není to programové, ale jsou verše nebo básně, které mají stejné téma jako nějaká kresba nebo obraz. Neumím odpovědět na to, co bývá první. Někdy báseň předchází, verš otevře oči pro něco, co jsem neviděl. Někdy maluju obraz a vtom se zrodí pojmenování, zjistím, že je to vlastně verš, který by bylo možné dál rozvíjet,“ říká sám Veselý.

Anděl, Stín Flanelová košile Vezmu si starou flanelovou košili a vrátím se budu mít zase límec a knoflík rozepnutý u krku kostkovaná záda Svléknu je přes hlavu

P E T R V E S E LÝ : A N D Ě L , S T Í N pořadatel: Galerie Rudolfinum kurátor: Petr Nedoma termín: 30. 4.–12. 7. 2015 www.galerierudolfinum.cz

Gesamtkunstwerk Steiner Aenigma v Muzeu umění Olomouc text: Milena Bartlová Autorka přednáší dějiny umění na FHS UK. foto: Zdeněk Sodoma, OLMUART

Nejsme zvyklí na to, aby se u nás konala výstava, která by nějaký celoevropský jev výtvarné scény představila vůbec poprvé. Taková je však výstava Aenigma v Muzeu umění v Olomouci, která poprvé mimo interní prostředí prezentuje tvorbu autorů a autorek přímo spojených s hnutím antroposofie. Nejen realizace, ale i výzkum, na němž spočívá, byly provedeny v mezinárodní spolupráci, přitom však nikoli za podpory veřejných prostředků, ale především díky antroposofickým nadacím a soukromníkům. Projekt je to však ještě nezvyklejší, než by se zdálo z této úvodní charakteristiky. Instalace včetně malby stěn velkého sálu olomouckého muzea i zvolený font tiskovin představují samostatné exponáty, neboť jsou samy výtvarným projevem antroposofie. Mimořádný význam připadá dřevěným rámům obrazů. Vedle kreseb, maleb, vyřezávaných soch a fotografií architektury je vystaven

též nábytek, oděvní tvorba, šperky, modely dětských pokojíčků pro panenky a prostorová buňka, jejíž vnitřek léčivě koncentruje barevné a tvarové energie.

Duch v hmotě Všechna tato výtvarná práce má jednotný záměr a komplexní význam, tedy lze právem mluvit o jednotném stylu v užším uměleckohistorickém smyslu. Barevné tóny jsou stejně přesně (vědecky, totiž na základě teorie barev J. W. Goetha) volené jako asymetricky zalamované a organicky změkčené tvary dřevěných rámů, nábytku a grafického designu. Dohromady to vše sdílí jasně formulovaný smysl a cíl: vlastním fyzickým prožitkem tvůrce i vnímajícího v souladu s přirozeným rytmem jednak osvobozovat ducha z hmoty, jednak jej hmotě zpět vtisknout. Díla systematicky vytvářejí celostní prostředí (Gesamtkunstwerk), které podporuje spiritualitu zdravého ducha ve zdravém těle,

žijícího v bezprostředním kontaktu s vesmírnými silami. Výtvarná práce ztělesňuje kreativitu a vitální sílu lidského ducha. Je nedílnou součástí komplexu dobrého života podle antroposofických pravidel, jež zahrnují filozofii, hudbu, architekturu, tělocvik a tanec (tyto čtyři disciplíny jsou chápány jako rytmické prostorové aktivity), medicínu (homeopatie Weleda), školský a vzdělávací systém (waldorfské školy) i organické zemědělství rytmizované podle fází měsíce (systém Demeter). Máme totiž před sebou výstavu výtvarné práce dobře organizovaného a ideově kompaktního hnutí fungujícího na pomezí náboženské církve či sekty. Opírá se o nauku, již vypracoval zakladatel hnutí Rudolf Steiner (1861–1925), který má status nejvyšší autority. Jeho technicky neumělé výtvarné projevy na poli kresby, dřevořezby a architektonického navrhování jsou pro antroposofické tvůrce stejným návodem jako citáty,

Toyen:

/ 1957 / olej, plรกtno / 60 ร 120 cm / signovรกno a datovรกno PD Toyen 57

Pro arte 118 00 Praha 1, Malรก Strana www.proarte.cz

artmix

Centrum současného umění DOX Art brut Live (do 6. 7.); Šlapetová–Rittstein: Všechno je jinak (do 13. 7.); Kultura a konflikt: Izolyatsia v exilu (od 11. 6. do 20. 7.); Všude dobře – Karel Cudlín, Matěj Stránský, Milan Jaroš (od 18. 6. do 3. 8.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Adéla Taubelová: Nebezpečí viděného (do 30. 6.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura ESSL Art Award (do 21. 6.); Constant Dullaart (do 21. 6.) Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Pražské Quadriennale (od 18. 6. do 28. 6.) Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Osvětimské album (do 20. 9.) Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz

GHMP – Dům U Kamenného zvonu Jean Delville (do 30. 8.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Start up: Tereza Fišerová – Paralelní vesmír (do 5. 7.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Ján Mančuška: První retrospektiva (od 17. 6. do 11. 10.) Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Václav Cigler: Tady a teď; Umělecká litina se sbírek Muzea hl. města Prahy (do 1. 11.) Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Shalom Tomas Neuman a jeho mezinárodní hosté (do 14. 6.); Shalom Tomas Neuman, Margalit Berriet, Orange, Dalila Chessa, Cosimo Frezzolini, Bing Lee, Artur Tajber, Rolf-Maria Krückels, Roni Ben-Ari, Sarah Bertrand Hamel (od 16. 6. do 30. 6.) Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Petr Veselý: Anděl, stín (do 12. 7.); Roger Hiorns (do 9. 8.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Zdeněk Sklenář Josef Šíma: Panenkám bude 90 (do 21. 6.) Salvatorská 6, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Francouzský institut: výstava o životním prostředí (do 20. 6.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Kamila Ženatá: Horizont událostí (do 19. 7.); Katarzyna Przezwańska, Beatrix Szörenyi (do 28. 6.) Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Jitka Aramizová, Olina Franco: Franco Arazzi Difusión – Prolínání (do 6. 7.) Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com

Dům Pánů z Kunštátu Diplomanti FaVU VUT v Brně (od 16. 6. do 26. 7.) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz MG – Pražákův palác Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce (do 23. 8.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Věci a slova 1870–1970 (do 27. 9.); Zdeněk Rossmann: Horizonty modernismu; Miroslav Tichý: Ženy a ženy (do 13. 9.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Černý koně; Galerie na mostě: Břetislav Malý (od 10. 6. do 27. 9.); Galerie za stěnou: Marek Nenutil aka Openmindz360 (od 10. 6. do 20. 9.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Denisa Lehocká: Dítě (do 14. 6.); Jaromír Novotný: Zadní světlo (od 23. 6. do 23. 8.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Zdeněk Primus: Psychedelia (do 28. 6.) U Černé věže, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Lukáš Musil: Musa (do 21. 6.) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Zastihla je noc (do 14. 6.); Jiří Franta, David Böhm: Půlka kapra, žena ve žlutém, výčep a květiny (do 21. 6.); Václav Špála ze sbírek galerie (do 6. 9.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Jiří Voves (do 28. 6.) Nám. Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Místo sochy (do 21. 6.) Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – Zámek Klenová Mary Duras: Retrospektiva (od 14. 6. do 30. 8.); Jean-Marc Caracci: Homo Urbanus Europeanus; Nablízko a nadostřel 5 (do 28. 6.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Martin Krkošek; Polské umění ze sbírky galerie (do 21. 6.); České umění ze sbírky galerie – Plastika (do 30. 8.); Emanuel Frinta: Předmět touhy… (od 27. 6. do 30. 8.; vernisáž 26. 6. v 17:00) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Barokní knihkupectví světa (do 13. 9.); Smlouva nová a věčná: kult eucharistie ve výtvarném umění; Křivákova Pieta: Restaurování (do 4. 10.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Aenigma: Sto let antroposofického umění (do 26. 7.); Victor Vasarely: Nová akvizice (od 11. 6. do 20. 9.); Jaromír 99: Kill-Time (do 16. 6.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Čtvrt století Institutu tvůrčí fotografie v Opavě (do 28. 6.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Císař František Josef I. a František Ferdinand d`Este: Fotografie Rudolfa Brunera-Dvořáka ze Sbírky Scheufler (do 28. 6.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Franta: Tváří v tvář; Vladimír Škoda: Energie (od 24. 6. do 30. 8.; vernisáž 23. 6. v 17:00) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Jan Vytiska: Mým očím nutno stále házeti potravu (do 26. 6.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Stano Filko: 5.D. (do 30. 8.); Výstava (do 21. 6.); Adéla Babanová, Ján Mančuška, Pavla Sceranková: PLATOvideo03 (do 12. 7.) Ruská 101, Ostrava-Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz

Oblastní galerie Liberec Jolana Havelková: Na hrazdě; Tomáš Skalík: Sochy průchodné (do 21. 6.); Valerian Karoušek: Abstrakce – konkrétno – citovost; Václav Špála: Rapsodie v modrém (do 30. 8.) Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

ZČG – 13 Rembrandtova tramvaj: Kubismus, tradice a „jiné“ umění (od 10. 6. do 13. 9.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

LIDICE

ZČG – Masné krámy Gottfried Lindauer 1839–1926 (do 20. 9.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Lidická galerie Synagogy v plamenech (do 30. 8.) Tokajická č. p. 152, Lidice / www.lidice-memorial.cz

LITOMĚŘICE

Museum Kampa Vladislav Mirvald: Konstuktivní variace (do 6. 7.); Večerníček 50 let (do 13. 9.); František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders (do 14. 6.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Mirek Kaufman: Tíha lehkosti (do 14. 6.); Triumf baroka a manýrismu ze sbírky Patrika Šimona; Alfred Kubin a Sascha Schneider ze sbírky Patrika Šimona (od 26. 6. do 20. 9.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

BRNO

Bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii František Hodonský: Retrospektiva (od 17. 6. do 30. 8.) Jezuitská, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

Dům umění města Brna Disparátní proudy (od 10. 6. do 9. 8.) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Velký formát (do 28. 6.); Miloš Kopták, Rai Escalé: Miroir Noir (do 31. 7.); Vydáno v Mikulově: Mikulovská nakladatelství, tiskárny a fotoateliéry do roku 1945 (do 29. 11.) Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

PLZEŇ

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Výstava soutěžních studentských prací: „…a na troskách ghetta budeme se smát…“ (od 9. 6. do 30. 6.) Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín: Malá pevnost Dokumentární výstava: Osvobození míst utrpení a statečnosti (do 31. 7.); J. Sozanský, I. Bukovský: Terezín – závěrem (do 30. 10.) Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

komiks

art + antiques

Ročenka únor 2015 | cena 139 Kč, 6,20 € | www.artplus.cz

Eduard Manet: Jaro / 1881 / olej na plátně / 74 × 51,5 cm / cena: 65 125 000 USD / Christie s 5. 11. 2014

155

ROČENKA trh s uměním v roce 2014

Ročenka ART+ shrnuje vývoj na trhu s uměním doma i v zahraničí za uplynulý rok. Její součástí jsou případové studie o vývoji v jednotlivých segmentech trhu, o cenách děl Otakara Kubína či Krištofa Kintery a řada dalších článků o nejdůležitějších událostech na trhu s uměním v roce 2014.

V prodeji na vašich novinových stáncích ǩ pro předplatitele časopisu Art+Antiques zdarma*

artplus.cz

Objednávejte na www.artcasopis.cz nebo na predplatne@ambitmedia.cz *platí pro standardní roční předplatné

SRDEČNĚ VÁM DĚKUJEME Z A SPOLUPR ÁCI NA HISTORICK Y NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ AUKCI V ČESKÉ REPUBLICE, PŘEJEME KLIDNÉ A PŘÍJEMNÉ LÉTO A TĚŠÍME S E N A V A Š I N Á V Š T Ě V U V N A Š Í G A L E R I I N A N Á R O D N Í 7.

1 2 3 4 5

Robert Piesen: Obraz vydraženo za 1 700 000 Kč, autorův nový Joža Úprka: Jízda králů vydraženo za 2 700 000 Kč, autorův nový Václav Brožík: Dívky u studně vydraženo za 3 300 000 Kč, autorův nový Václav Radimský: Kvetoucí sad vydraženo za 4 500 000 Kč, autorův nový August Bedřich Piepenhagen: Kluziště vydraženo za 2 400 000 Kč, autorův nový

aukční rekord aukční rekord aukční rekord aukční rekord aukční rekord

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5