AA 9 2015 Listovačka by Care Comm s.r.o.

září 2015

9 771213 839008

99 Kč / 4,70 ¤

Zbyněk Sekal v Olomouci 32 / Rozhovor s Eduardem A. Šafaříkem 44 / Marie Bartuszová 10 /

Galerie Petr Novotný Heřmanova 35 Praha 7

9. 9. - 31. 10. 2015

JITKA A KVĚTA VÁLOVY OBRAZY 1958 - 1993

100

editorial /

Víc obrázků...

facebook.com/ Artcasopis

S grafikou časopisu je to podobné jako s výměnou kapajícího kohoutku ve starém domě. Začnete s tím, že jen vyměníte baterii, a skončíte nově vykachlíčkovanou koupelnou a překopanými rozvody v celém domě. Jedno vede k druhém a dělat věci polovičatě nemá cenu. Art+Antiques prošel komplexním redesignem v září 2008. Logo, písma i celkové rozvržení stránek a jednotlivých rubrik pro nás tehdy navrhl Robert V. Novák a dodnes jsme s jeho návrhem spokojení. Po sedmi letech jsme ale začali pociťovat chuť zkusit některé věci jinak a zároveň jsme nabyli dojmu, že ačkoliv jsme výtvarným časopisem, věnujeme obrazovému doprovodu článků poměrně málo prostoru. Rozhodnutí posílit obrazovou stránku a zároveň nechuť krátit texty či eliminovat celé rubriky si vynutilo přidání stránek. Aby větší počet obrázků různých formátů neměl za následek chaos, bylo třeba grafiku zjednodušit a provzdušnit. A snaha o větší čistotu nás nakonec přivedla k rozhodnutí zvýšit gramáž papíru. A to jsme původně chtěli jen přidat obrázky... Autorem nové grafiky je náš stálý redakční grafik Jožka Gabriel. Jeho návrh bezprostředně navazuje na dosavadní podobu časopisu, přináší však řadu dílčích úprav a nových detailů. Některých si patrně všimnete na první pohled, některé možná vůbec nezaznamenáte. A právě o to nám šlo – nechceme Art+Antiques od základů měnit, ale zpříjemnit vám zážitek z prohlížení a čtení jeho stránek. Podobnou tichou revolucí prochází také redakce časopisu. Pepa Ledvina, který je členem redakce od začátku roku 2013, se od září ujímá postu zástupce šefredaktora, který byl v posledních letech neobsazen. Pepa má velký přehled po současné výtvarné scéně a mimořádnou schopnost jasně a precizně formulovat své názory a postřehy. Do aktuálního čísla mimo jiné napsal dva články ze zahraničí – text o nové budově newyorského Whitney Musea a recenzi výstavy německého malířství 80. let ve Frankfurtu. Dalšími materiály, na které bych rád upozornil, je rozhovor s historikem umění Eduardem Šafaříkem a obsáhlý profil Marie Bartuszové. Rozhovor pořídila Jana Máchalová na jaře v Římě, bohužel však vychází až několik týdnů po smrti profesora Šafaříka, který v srpnu zemřel v požehnaném věku 87 let. Česko-slovenská sochařka Marie/Maria Bartuszová (rodačka z Prahy, která se po škole odstěhovala na východní Slovensko) se v posledních letech těší značnému zájmu zahraničních kurátorů i sběratelů, v českém prostředí je však stále téměř neznámá. Slovenská novinářka Jana Németh se v Košicích sešla se sochařčinými dcerami, které pečují o matčinu pozůstalost, a napsala živý portrét osobité umělkyně, jejíž tvorbu teprve nyní zpětně objevujeme a doceňujeme. Doufám, že se vám „nový“ Art+Antiques bude líbit a že nám zachováte přízeň. Jan Skřivánek

Aplikace Kiosk Navigator

Obsah

> Zkušenost a hloubka 4 / dílo měsíce > Léto 1928 v Orlických horách 3 / úhel

Felix Borecký Karel Jaroš

6 / zprávy 10 / výstava

> Zbyněk Sekal v Olomouci

Kryštof Hejný

19 / aukce 28 / na trhu

> Libenský – Brychtová 30 / portfolio > Adéla Součková Radek Wohlmuth 32 / rozhovor > Eduard A. Šafařík Jana Máchalová 44 / téma > Marie Bartuszová Jana Németh 52 / k věci > 4+4 dny v pohybu Jan Skřivánek

Radek Wohlmuth

57 / staveniště 58 / architektura

> Leopold Bauer 62 / knižní recenze > Jiří Šalamoun Hubert Guzik

Kateřina Černá

64 / nové knihy 66 / antiques Nejstarší český porcelán?

Jiří Závodný

> Whitney Museum of American Art 76 / zahraniční výstava > Malíři v SRN Josef Ledvina 80 / manuál > 71. Plíživý návrat amatérismu Ondřej Chrobák 86 / recenze > Ján Mančuška, Václav Magid, 72 / galerie

Josef Ledvina

Výběr ze sbírky TIC, Nestex

M. Magidová, J. Ledvina, M. Banzetová, H. Látal

94 / na východ Dušan Buran

96 / komiks

> Díl 37. Bernini v Bratislave

> Umělec

Františka Loubat, Tomáš Končinský

obálka

ZBYNĚK SEK AL: BEZ NÁ ZVU (V ÝŘEZ)

1985–1990, dřevo, barva, mořidlo 59,2 × 55,8 × 46,3 cm, soukromá sbírka Vídeň

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Michaela Banzetová, Felix Borecký, Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Hubert Guzik, Kryštof Hejný, Ondřej Chrobák, Karel Jaroš, Tomáš Končinský, Hynek Látal, Františka Loubat, Markéta Magidová, Jana Máchalová, Jana Németh, Matěj Pavlík, Jiří Závodný Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. 9. 2015. Příští číslo vyjde začátkem října. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

dílo měsíce

text Karel Jaroš Autor je kurátorem Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou.

Léto 1928 v Orlických horách

JAN SL AV ÍČEK A VÁCL AV ŠPÁL A MALUJÍ V RYBNÉ 1928, dobová fotografie, autor neznámý

Dvacátá léta jsou v historii krajinářství Orlických hor jedním z jeho vývojově nejvýznamnějších období. Tehdy sem přichází řada krajinářů, jejichž společnou prací i častými vzájemnými styky mezi nimi se definitivně vyhraňuje povědomí nového, významného krajinářského střediska, jehož centrem se stává Rybná a k níž se dále připojuje Javornice a Pěčín. Nebyla to jen armáda zručných výrobců pláten pro snobské interiéry, kdo se sem vydal za svými náměty. Byla to jména zvučná, malíři stojící na čele českého nejen krajinářství, ale i výtvarného umění jako takového. Dole v Častolovicích se natrvalo usadil mařákovec a nestor české krajinomalby Antonín Hudeček, do Javornice začal se svou ženou zajíždět Vojtěch Sedláček a Pěčín si vybral malíř Jan Trampota, jedna z nejvzácnějších osobností našeho moderního krajinářství. Mimo těch napevno usazených tou dobou tudy střídavě a nakrátko prošli mnozí, například E. A. Pittermann-Longen, Vincenc Beneš nebo Otakar Nejedlý. „V létě roku 1927 a 1928 bylo vidět tři malíře na horských silničkách v Orlických horách, kolem Orlické Rybné. Plavý a elegantní Piskač, drobný, vtipný a málomluvný Hubáček a výbušný, robustní Slavíček. Tak si je pamatují

vesnice Orlická Rybná, Bohousová, Záchlumí a Litice nad Orlicí, tak je vidí sousedé a známí, když malovali pohromadě horskou říčku, železniční trať, litický hrad, chalupy a cesty do vesnice a květiny, které rostly na zahradě jednoho rybenského domu,“ vzpomíná Anna Masaryková na letní pobyty mladých malířů v Rybné ve Slavíčkově monografii z roku 1946. Onen rybenský dům byla vila, kterou postavil prezident Masaryk ve Dvorku u tehdy Německé Rybné pro dcery svého zesnulého syna, malíře Herberta Masaryka, a kam jezdili i nevlastní sourozenci obou děvčat, děti Antonína Slavíčka. Bylo to místo, které často v neklidných dobách poskytlo rodině Slavíčkových a Masarykových azyl a současně také známá štace v orlickém podhůří, kam zavítal nejeden malíř a „debat malířských nebývalo konce, někdy až do rána bílého…“. V roce 1928 zavítal na svůj letní pobyt do nedalekého Potštejna také Václav Špála a namaloval zde kolekci pláten krajin i zátiší, které patří k vrcholům jeho tzv. modrého období. Špála a Jan Slavíček se už znali dříve a společně také malovali, když v roce 1926 navštívili Marseille a Cézannovo rodiště Aix-en-Provence. Proto není divu, že Špála při svém potštejnském pobytu

nevynechal příležitost navštívit hnízdo „mladých“ ve Dvorku. Pilný malíř však nechtěl během návštěvy zahálet, a tak si s sebou vzal i své malířské náčiní. Slavíček se přidal a pohotový fotograf oba zachytil u malířských štaflí. Jan Slavíček s jistou pýchou na tuto společnou práci vzpomněl ještě v roce 1968 v katalogu výstavy Malíři v Rybné: „Jednou nás z blízkého Potštejna, kde bydlel přes léto, navštívil malíř a náš Mistr Václav Špála. Existuje obraz Žně, který jsme malovali spolu, jak svědčí přiložená fotografie.“ Slavíček stojí vlevo a maluje pod deštníkem, vpravo Špála v placaté čepici, oba i přes parné léto v saku. Špálův obraz je dnes ve sbírkách GASK v Kutné Hoře, Slavíčkův obraz vlastní Orlická galerie v Rychnově nad Kněžnou. Z pohledu na plátna je zřejmé, jak rozdílně malíři stojící vedle sebe zpracovali tentýž krajinný námět. Dvě malby blízkého formátu se shodným motivem a provedené obdobnými malířskými prostředky nabízejí jedinečnou příležitost k úvahám o osobitosti malířského rukopisu. Existuje ještě třetí obraz pole s rybenskými panáky z roku 1928. Je od Bedřicha Piskače, a tak můžeme spekulovat, že také tento obraz vznikl za Špálovy návštěvy ve Dvorku.

inzerce

AUKČNÍ DEN

VÝBĚR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ neděle 4. října 2015, 13.00 hodin OBECNÍ DŮM PRAHA – GRÉGRŮV SÁL Předaukční výstava od 21. září v prostorách galerie

Jan ZRZAVÝ – Neděle v Camaret, vyvolávací cena: 6 800 000 CZK

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

zprávy

Národní památka z Veveří Praha – Obvodní soud pro Prahu 1 dal začátkem srpna za pravdu Římskokatolické farnosti Veverská Bítýška v jejím sporu s Národní galerií o vlastnictví středověkého deskového obrazu Madona z Veveří a s odkazem na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi (č. 428/2012 Sb.) nařídil galerii obraz farnosti vydat. NG oznámila, že se proti rozsudku odvolá. Obraz je jedním z nejvýznamnějších středověkých děl ve sbírce Národní galerie. Do jejího majetku se dostal v roce 1958 jako dar ministerstva zemědělství a lesního hospodářství. V opatrování galerie, respektive její předchůdkyně Státní sbírky starého umění, byl jako deponát již od roku 1938. Podle argumentace žalující strany, se kterou se soudkyně Andrea Veselá ztotožnila, však vlastnictví obrazu na stát nikdy nepřešlo, a ministerstvo jej tudíž nemohlo galerii darovat. Národní galerie vycházela ze skutečnosti, že kapli Nanebevzetí Panny Marie u hradu Veveří, ve

které byl obraz v roce 1932 brněnským historikem umění Eugenem Dostálem objeven, stát v létě 1925 koupil jako součást velkostatku Rosice-Veveří. Galerie považovala svou pozici za natolik silnou, že odmítla nabídku farnosti, že výměnou za uznání jejích vlastnických nároků bude obraz po dobu padesáti let bezplatně ponechán v expozici NG. S dalšími restituenty, kterým byla vydávána díla podle zákona č. 428/2012 Sb., se přitom galerie dohodla pouze na patnáctileté zápůjčce. Rozsudek argumentuje, že vybavení kaple nebylo součástí majetku, který stát v roce 1925 koupil. Ačkoliv kaple byla nejpozději od roku 1881 v pozemkových knihách uváděna jako majetek panství, byla dál využívána pro liturgické účely a inventář jejího vybavení byl i po roce 1925 veden farností ve Veverské Bítýšce (soudkyně v této souvislosti považuje za důležité opakovaně konstatovat, že původní majitelé panství Rosice-Veveří byli Židé –

M Í S T O P R O O B R A Z , kaple Nanebevzetí Panny Marie u hradu Veveří

„jednalo se o významné židovské bankéře a obchodníky, aktivně praktikující judaizmus“). Otázka, komu obraz vlastně patří, začala být diskutována bezprostředně po jeho objevu, který Eugen Dostál poprvé publikoval v prosinci 1932 v deníku Prager Presse. Moravskoslezská finanční prokuratura v dubnu 1933 v dopise Ředitelství státních lesů a statků navrhuje, „aby vlastnický nárok mateřského kostela ve Veveří Bítýšce (sic!) na tento obraz byl uznán“. Ředitelství státních lesů a statků v návaznosti na to zahájilo vlastní šetření o původu obrazu, jehož závěrem bylo konstatování, že krom inventáře u farního úřadu, „kde ovšem jest obraz veden jako inventář farního kostela“, k němu neexistují žádné doklady. Zpráva navíc poznamenává, že archiv veverského velkostatku shořel. Soudkyně rovněž odmítla argumentaci galerie, že stát byl od roku 1925 v dobré víře ohledně vlastnictví obrazu a že k 25. únoru 1948 – hraniční datum pro uplatní

restitučních nároků podle zákona č. 428/2012 Sb. – byl státem vydržen. Tuto konstrukci podle ní narušuje jak podpis ředitele Správy státních lesů a statků v Rosicích u Brna na farním inventáři z roku 1933, tak opakované žádosti církve o uznání vlastnictví obrazu z let 1933–38. To, že dílo původně patřilo do církevního majetku, není dostatečnou podmínkou pro uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 428/2012 Sb. Žadatel musí rovněž prokázat, že věc „funkčně souvisí“ s nemovitou věcí, kterou „vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona“. Funkční souvislost obrazu s kaplí Nanebevzetí Panny Marie NG nerozporovala. Vlastnický vztah žadatele ke kapli, která byla od roku 1925 státním majetkem, byl naplněn díky odstupní smlouvě, kterou v roce 1951 došlo k převodu kaple a přilehlých pozemků ze státu na farnost ve Veverské Bítýšce. Písemný rozsudek galerie obdržela 18. srpna a odvolat se proti němu může do patnácti dnů. Začátkem července vláda rozhodla o prohlášení Madony z Veveří, tzv. Vyšebrodského cyklu, u kterého Národní galerie již loni uznala restituční nárok cisterciáků z Vyššího Brodu, a sedmi dalších movitých předmětů za Národní kulturní památky. Tento nejvyšší stupeň památkové ochrany mimo jiné znamená, že k zapůjčení památky do zahraničí, například na výstavu, je třeba souhlasu vlády. Trvalé přemístění předmětu z veřejně přístupného místa pak vyžaduje souhlas krajského úřadu a Národního památkového ústavu. „V žádném případě nechceme obraz někde uzavřít. Chceme, aby obraz plnil svoji funkci, kvůli které vznikl, to znamená, aby se před ním věřící mohli modlit,“ řekl již v únoru České televizi Marek Hlávka, farář z Veverské Bítýšky. / js

Muzejní pětiletka Praha – Vláda na konci srpna vzala na vědomí Koncepci rozvoje muzejnictví v České republice v letech 2015–2020, kterou připravilo ministerstvo kultury ve spoluprací s Icomem, Asociací muzeí a galerií a dalšími profesními organizacemi. Materiál definuje cíle, na jejichž splnění bude ministerstvo v součinnosti s kraji, městy i různě zaměřenými metodickými centry pracovat v následujících pěti letech. Koncepce je spíše než úvahou o smyslu muzeí a galerií a náplni jejich činnosti v současném světě jakýmsi předběžným harmonogramem jednotlivých, často ryze praktických úkonů. Trojice deklarovaných cílů definuje především obecný požadavek na „zachování schopnosti veřejných muzeí a galerií kvalifikovaným způsobem spravovat a rozšiřovat sbírky (…) a rozšiřovat službu veřejnosti“. Druhým cílem je vytvoření příznivějšího ekonomického a právního prostředí, v rámci něhož by měly instituce být zbaveny povinností přímo nesouvisejících s jejich posláním a zároveň by mělo dojít k posílení autonomie jejich rozhodování (včetně větší finanční samostatnosti). Třetím cílem je umožnit „technologickou inovaci“ prezentace institucí v prostředí internetu. Jedním z nejvýraznějších úkolů směřujících k naplnění výše zmíněného má být zavedení Registru muzeí a galerií, který by zpřehlednil stávající systém. Zařazení do registru bude odpovídat „kategorizaci muzeí a galerií“ a kritériem umístění do té které kategorie má být rozsah veřejné služby. „Muzea (a galerie) zapsaná do nejvyšší kategorie budou tvořit Národní síť muzeí a galerií. Ustavení této sítě zároveň definuje okruh organizací, na něž se potenciálně může (…) vztahovat zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře,“ čteme v materiálu. Zřízení nové

právní formy pro vybrané kulturní instituce, které dnes fungují jako příspěvkové organizace ministerstva kultury, vláda slíbila ve svém programovém prohlášení. Zatímco zavedení registru je systémovou změnou, příslib ministerstva předložit návrh pro „udělování státní záruky“ řeší praktický problém současného fungování muzeí a galerií, jímž je nutnost nechávat zápůjčky ze zahraničí komerčně pojistit. Státní záruka by tuto komplikaci při pořádání mezinárodních projektů měla vyřešit. Podobně praktické je i zavedení Akvizičního fondu pro nákup současného umění, který se ministerstvo zavázalo zřídit do konce roku 2016. Absenci současného umění ve sbírkách koncepce dokonce označuje za jednu „z největších slabin současného fungování muzeí umění v České republice“ (termín muzea umění se v dokumentu objevuje v kapitole Legislativní nástroje, jinde v textu jsou systematicky galerie). „Podstatou návrhu je – vedle vyčlenění předem stanovených rozpočtových prostředků na tento účel – otevření prostoru při rozhodování o jejich vynakládání pro reprezentativní zastoupení odborné veřejnosti a jejích organizací,“ čteme v koncepci. Akviziční fond nebude určen jen na podporu volného umění, ale i na nákupy umění užitého, průmyslového designu, architektonických návrhů, užité grafiky, fotografie a dalších. V koncepci se objevují i informace o nevyhovujících technických podmínkách muzeí a galerií. Ministerstvo tak počítá s opravou historických budov (Národní muzeum, Národní galerie, Památník národního písemnictví, Moravská galerie, Uměleckoprůmyslové museum …) i nutností stavět objekty nové (centrální depozitář MG, UPM a dalších). Materiál zmiňuje i projekt Středoevropského

S E F O D Á L B E Z P E N Ě Z , vizualizace plánované stavby

fora Olomouc a železniční expozici Národního technického muzea v prostoru Masarykova nádraží v Praze. Více podrobností se však nedočteme. Nutné investice do objektů stojí v protikladu ke konstatování zmíněnému v závěru koncepce, že nelze počítat s navýšením finančních prostředků na kulturu. „Při rozvoji veřejné služby je proto nutné postupovat cestou efektivnějšího vynakládání prostředků,“ oznamuje koncepce, čímž se vztahuje k v materiálu mnohokrát opakované nutnosti vzájemné spolupráce institucí. Muzea a galerie různého zaměření (včetně Národního památkového ústavu) se mají snažit o vzájemnou podporu formou PR, ale i při realizaci výstavních projektů. I když spolupráce je především doporučenou strategií, koncepce počítá i s tím, že takto vystavěné projekty budou finančně zvýhodňovány. Právě regionální příslušnost muzeí je jedním z ústředních témat koncepce, na které staví nejen možné financování institucí, ale i jejich identitu: „Muzeum by mělo být schopno přispět

k místním prioritám a vytvářet partnerství s veřejnou správou, (…) na základě identifikace témat, která přispívají k identitě a atraktivitě regionu či města.“ Muzea a galerie by se rovněž měly podílet na rozvoji tzv. kulturního turismu, aby se mohla „vymanit z role příjemců finanční podpory převážně z veřejných finančních prostředků“. Ministerstvo tak nejen že nepočítá s navýšením poskytovaných prostředků, ale v rámci koncepce usiluje o vyvázání muzeí a galerií ze systému veřejných rozpočtů. Pokud je v rámci třetího hlavního cíle zmíněna přítomnost institucí ve virtuálním prostředí, má koncepce na mysli nejen klasické webové prezentace informující o aktuálních výstavách, ale především digitalizaci sbírek a jejich zpřístupnění v rámci plánovaného projektu eSbírky, Centrální evidence sbírek, respektive veřejnosti nepřístupném Demusu. Materiál upozorňuje především na malou motivaci zaměstnanců vkládat informace a na rychlé zastarávání používané platformy a s ní spojenou nekompatibilitu systémů. / jl

výstava

text: Kryštof Hejný Autor je studentem dějin umění na FF UK.

Zbyněk Sekal: Mezidobí 1923–98 K výstavě v Muzeu umění Olomouc Zbyněk Sekal je znám především jako sochař, věnoval se ovšem i knižní grafice a překládání. Důsledné promýšlení vlastní práce souviselo s jeho zájmy literárními a filozofickými. Olomoucké muzeum umění představuje nyní umělcovu retrospektivu, kterou spolu s monografií připravila historička umění Marie Klimešová. Rekonstrukce Sekalova vídeňského ateliéru je zároveň od února k vidění ve Veletržním paláci.

Při této příležitosti může být přínosné postavit nezávisle na sobě biografická data vedle teoretických východisek autora. Autentický přínos Sekalovy tvorby vyvstává tam, kde nedochází ke zneužití jím přijatých mimouměleckých postulátů jako jediného klíče k přečtení obsahu způsobem mechanické analogie. Filozofická synestesie manifestující se v jeho plastikách a objektech je založená na řadě v důsledku paradoxních spojení konkrétních životních zkušeností a intelektuálních stimulů, jejichž sestava se v hrubých obrysech ustálila do poloviny 60. let. V prostředí české umělecké produkce, tradičně náchylné k expresi, představuje Sekalova práce spíše ojedinělý příklad koncepčně náročného proudu, směřujícího mimo vizuální kategorie. Riziko reduktivní interpretace proto netkví jen v připravované retrospektivě: je determinované i mírou způsobilosti publika přiměřeně reagovat na předkládané podněty a fenomenologicky korektně nahlédnout klíčovou aporii obsaženou v Sekalově na Heideggera úzce vázaném díle, totiž pomocí estetické formy, nebo lépe vizuálním jazykem dosáhnout post-estetického vjemu předmětného bytí.

Proces optimalizace materiálu (Gestell), obsažený v konstantním přizpůsobování a podrobování živého i neživého prostředí, mizí ve starší, kognitivně přirozené účelné jednotě, která se stává rovnocennou s dosud svrchovaným subjektem. Podívejme se tedy na umělcův život, dílo, do něhož se promítal, a vybraná abstraktní témata, jimž se věnoval.

Nic z mládí

Určující zkušenost umělcova mládí znamenala čtyři léta strávená v koncentračních táborech Terezíně a Mauthausenu, kam byl poslán za podíl na činnosti ilegální skupiny komunistické mládeže. Jeho Klimešovou pojmenovaná radikálně civilistní forma totálního pojetí společnosti po roce 1945 korespondovala s nutností kontinuity s předválečným děním. Během studia VŠUP u Františka Tichého byla navíc obohacena o surrealistické metody, sdílené s přáteli Mikulášem Medkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským. Pařížská exkurze z roku 1947 a následné události stvrdily Sekalovu názorovou rozluku s úzkým okruhem přátel, s nimiž nicméně dále vedl živý dialog.

ZBYNĚK SEK AL: MR T VÁ HL AVA 1957, bronz, 23,8 × 36,4 × 18 cm, soukromá sbírka Vídeň

Veden Václavem Nebeským, poznal expozici francouzských primitivistů a surrealistů v galerii Maeght, kde jej oslovily asociačně sestavené všední předměty a Dubuffetův plošný projev. V Paříži navštívil také relativně mladé antropologické muzeum člověka. V domácím prostředí ho podněcovaly poválečné výstavy Toyen a sochaře Otto Guttfreunda. Studium ukončil předčasně poté, co přestoupil do ateliéru Emila Filly. Doba předcházející odchodu do Bratislavy v roce 1953 byla naplněná ohledáváním věcného okolí intimními prostředky grafického záznamu s minimem stylizace, autoportréty a figurami sloužícími jako formální cvičení prostřednictvím změn výrazu dosahovaných různou frekvencí a monumentalitou šrafy. Hromadění fotografického materiálu a xylografických reprodukcí

s náhodným punktem a jejich uvádění do souvislostí v řídce, mnohdy typograficky komponovaných kolážích a konfrontážích nahrazovalo Sekalovi i řadě vrstevníků v chudobě zdrojů podněty vyššího kulturního statusu. Řazená alba banalit znamenala posun surrealistického principu recyklace uvedením emocionální tíže spatřované v dokumentech bezděčně existenciálních situací. Tichého škola vedla frekventanty i k zvládnutí užité grafiky. Sekalovi se knižní úpravy staly mostem mezi vlastními literárními potřebami a volnou tvorbou. Studijní úpravy autorovi blízkých spisovatelů Bretona, Lorcy, Meyrinka, Kafky již dokládají matnou synkresi způsobů organizace plochy, vystavěné buď hieraticky na malém počtu detailů komponovaných kolem os, nebo paralelně v napětí nominálního znaku a velkého

inzerce

JEDINEČNÁ PŘÍLEŽITOST VÝSTAVA A AUKCE Z POZŮSTALOSTI KARLA HOLANA

Vlaho Bukovac Dívka v oranžovém šálu, 1909 olej, lepenka, 37,5 x 46 cm

AUKCE

7. října 2015 v Galerii Pictura od 17:30

Karel Holan, Přístav, (1930), olej, plátno, 73,5 x 50,5 cm

SVĚTOVÉHO A ČESKÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ VČETNĚ SOUBORU DĚL Z POZŮSTALOSTI KARLA HOLANA Karel Holan – samostatná výstava: denně: 09. - 25. 09. 2015, 10 - 18 hodin Aukční výstava: denně: 29. 09. - 07. 10. 2015, 10 - 18 hodin

Na Zderaze 6, Praha 2 Tel.: +420 224 233 810, +420 603 741 674 www.pictura.cz

aukční dům

ZEZULA

48. AUKCE fotografie a současné umění 10. 10. 2015

Petr Veselý

Petr Nikl

Ivan Csudai

Jaroslav Rössler

Václav Zykmund

www.aucni-dum-zezula.cz

Karel Hájek

aukce

Důvody ke spokojenosti Praha – Sběratelé a investoři na českých aukcích od února do června utratili kolem 480 milionů korun*, což je historicky třetí nejlepší výsledek za jedno pololetí. V meziročním srovnání se objem trhu zvýšil o 14 procent. Index ART+, který vedle obratu sleduje i cenové nárůsty a hodnotu neprodaných položek, zakončil první pololetí na hodnotě 825,1 bodu. Od začátku roku tak posílil o 12 procent. Titul nejdražšího díla prvního pololetí patří obrazu Žena s kočárkem od Bohumila Kubišty, který se na květnové aukci Galerie Kodl dostal z 10,8 na 13,92 milionu korun. Za více než milion korun se prodalo ještě dalších 88 děl, mezi nimi dvě sochy, jedna fotografie, jedna kniha, jeden diamantový diadém a deset děl čínského umění. Hranici sta tisíc korun překonalo dalších 451 položek. V nových autorských rekordech bylo od začátku roku vydraženo minimálně 27 děl, někteří autoři svá maxima vylepšili dokonce víc než jednou. Z umění 19. století byla v nových rekordech vydražena díla Josefa Navrátila, Augusta Piepenhagena, Antonína Chittussiho, Václava Brožíka, Joži Uprky a Václava Radimského (vše na aukci Galerie Kodl). Z klasické moderny to byly obrazy Jiřího Karse (1. Art Consulting), Maxe Kopfa (Adolf Loos Apartment and Gallery), Emanuela Frinty (Arthouse Hejtmánek) či Františka Vobeckého (Prague Auctions). Z poválečného umění pak například práce Věry Janouškové, Jiřího Balcara, Huga Demartiniho (vše na aukcích 1. Art Consulting), Aléna Diviše (Arthouse Hejtmánek), Roberta Piesena (Galerie Kodl) nebo Evy a Vladimíra Fukových (Prague Auctions, Pictura). Za nejvýraznější úspěchy lze považovat rekordy Jiřího Karse, Františka Drtikola, Václava Ra-

dimského a Františka Vobeckého. O Karsovo maximum se postaral raný obraz Z Lisabonu, který na únorové aukci 1. Art Consulting vystoupal z 456 tisíc na 3,74 milionu korun. Poprvé byl přitom Karsův obraz vydražen za více než milion teprve loni v listopadu. Fotografie Františka Drtikola The Bow z roku 1928, nabízená společností Adolf Loos Apartment and Gallery, byla první skutečně špičkovou autorovou prací draženou v Česku. Na dubnové aukci v pražském Mánesu se prodala za 2,22 milionu korun, čtyřikrát dráž, než byla předchozí nejvyšší cena za fotografii. Radimského obraz Kvetoucí sad z roku 1903 vystoupal na aukci Galerie Kodl z 1,08 milionu na neočekávaných 5,4 milionu korun. Předchozí rekord, který byl přibližně poloviční, v květnu překonaly ještě další dva Radimského obrazy. Františku Vobeckému uspořádala společnost Prague Auctions monografickou aukci. Její titulní obraz Akt s růží z roku 1934 se prodal za 2,5 milionu korun, třiapůlnásobek autorova minulého, šest let starého cenového maxima.

Nejzajímavějšími díly starého umění, které tradičně nedosahuje takových cen jako moderna, byly zátiší od německo-polského barokního malíře Philippa Sauerlanda a Madona s Ježíškem od rudolfínce Daniela Fröschla. Sauerlandův kabinetní obraz Alegorie pomíjivosti z roku 1709 zakoupilo za 960 tisíc korun na březnové aukci Dorothea polské Muzeum Narodowe v malířově rodném Gdaňsku. Fröschlova Madona evokující práce Albrechta Dürera a Lucase Cranacha st. se na aukci Arthouse Hejtmánek prodala za necelých 1,5 milionu korun. Stejné aukční síně si nejlépe vedly také v kategorii starožitností – Dorotheum za 1,44 milionu vydražilo diadém osázený více než tisícovkou diamantů a Arthouse Hejtmánek slavil úspěch s italským rokokovým sekretářem, který vystoupal až na 806 tisíc, nebo nástolcem v podobě Tritona z Holíče, který odešel za rekordních 248 tisíc korun. V kategorii asiatik má takřka monopolní postavení aukční síň Arcimboldo. Její červnová aukce vynesla přes 38 milionů korun.

F R A N T I Š E K D R T I K O L : T H E B O W, 1928,

Nejdráže, za 6,3 milionu, se prodala realistická tušová malba Starý muž od modernistického malíře Ťianga Čao-che a ze starožitností pak zelenomodrá mísa s draky z přelomu 17. a 18. století, za kterou vítěz aukce nabídl 868 tisíc korun. V prvním pololetí byla na aukcích nabízena umělecká díla dohromady za 440 milionů korun (součet vyvolávacích cen prodaných i neprodaných položek bez aukční provize), což je o pět procent víc než za stejné období roku 2014. Bez kupce letos i loni zůstala díla za 172 milionů, hodnota cenových nárůstů (součet příhozů na vydražená díla) se zvýšila z 96 na 127 milionů korun (bez aukční provize). Lze tak říct, že navzdory oživení trh dál zůstává velmi selektivní. Bez kupce mimo jiné zůstalo šestnáct obrazů s vyvolávací cenou nad milion korun, mezi nimi hned pět pláten Václava Boštíka a čtyři zátiší od Emila Filly. / js * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

B O H U M I L K U B I Š T A : Ž E N A S K O Č Á R K E M , 1908,

pigmentový tisk, 22 × 28,6 cm, cena: 2 200 000 Kč,

olej na plátně, 50 × 66 cm, cena: 13 920 000 Kč,

Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 4. 2015

Galerie Kodl 31. 5. 2015

aukce

text Jan Skřivánek

Ten obraz se prostě někomu líbil Na květnové aukci Galerie Kodl sběratelé utratili přes 113 milionů korun. Obrazy Bohumila Kubišty a Emila Filly obsadily první dvě příčky letošního žebříčku nejdražších děl a desítka obrazů byla dražena v nových autorských rekordech. Nepřekvapí, že galerista Martin Kodl je s první polovinou aukčního roku veskrze spokojen. Co pro vás samotného bylo největším překvapením? Určitě Radimský. Nejen kvůli dosažené ceně, ale i proto, že jeho autorský rekord byl v rozmezí sotva hodiny překonán hned dvakrát. Celkem jsme měli v nabídce pět Radimského krajin a tahle byla dražena až jako poslední. Nedával jsem úplně pozor, řešil jsem něco vzadu v sále, když se najednou ozval potlesk. Šel jsem se podívat a tam byl tenhle obraz s cenou 4,5 milionu korun, bez provize.

VÁC L AV R ADIMSK Ý: KVE TOUCÍ SAD 1903, olej na plátně, 63 × 80 cm, cena: 5 400 000 Kč, Galerie Kodl 24. 5. 2015

Čím je zrovna Kvetoucí sad tak výjimečný, má ta cena nějakou logiku? Myslím, že to jenom potvrzuje okřídlené rčení mého táty, že jak bohatí lidi tady budou, tak budou drahé obrazy. Podle mě se ten obraz prostě a jednoduše někomu hodně líbil. A nelíbil se jen jednomu zájemci, ale více lidem. Bylo zajímavé, že do takových třech milionů ho dražilo asi pět dražitelů.

Druhá věc je, že Radimský následně potvrdil svou pozici na aukci Galerie Art Praha i měsíc na to ve Francii.

pár specialistů, kteří nakupovali za málo. Dnes je běžnější, že lidi kupují olejomalby i kresby.

Jak hodnotíte sérii rekordů autorů 19. století. Šlo primárně o kvalitu nabízených obrazů, nebo v tomto segmentu dochází k nějakému posunu? Spíš bych řekl, že to bylo tím, že se jednalo o dost výjimečné obrazy. Třeba Piepenhagen v této kvalitě na trhu aspoň deset let nebyl. Mně je občas prodávajícími vyčítáno, že jsem moc vybíravý, že spoustu obrazů odmítnu do aukce dát. Dělám to proto, že mým dlouhodobým cílem je posouvat české umění do Evropy a do světa a každý takovýto prodej to dělá.

Dalším ne zcela novým fenoménem, ale v uplynulém půl roce jasně patrným je nárůst zájmu o díla méně slavných autorů, jako jsou Kars, Kopf, Frinta, Vobecký, Diviš... Lze to také chápat jako výraz kultivace zdejšího sběratelského prostředí? Myslím, že ve hře je vícero faktorů. Jedna věc je, že dorůstá generace lidí, kteří se líp orientují, to bezpochyby. Důležitou roli ale podle mě hraje i spekulace – část kupců v tom vidí potenciál do budoucna – a třetím faktorem je, že někteří sběratelé na ty velké věci nedosáhnou nebo se jich bojí, tak radši kupují tyhle autory.

Není to spíš naopak, že čím jsou ceny českého umění vyšší, tím víc se ze světa vrací? To samozřejmě ano, ale já mluvím o něčem jiném. V mých očích jde o to posouvat české umění do jiných cenových hladin a dát mu jistou ekonomickou důstojnost. Pokud budou ty obrazy drahé, víc se budou přibližovat cenám německého nebo francouzského umění, bude se o nich víc mluvit.

Co radíte lidem, kteří mají sbírky a zvažují prodeje? Pro co je vhodný čas k prodeji a co je lepší držet? Já se řídím jednoduchým selským doporučením – kupuj to, co lidé prodávají, a prodávej to, co lidé kupují. A u kterých autorů si myslím, že v nejbližší době nebude nějaký velký nárůst? Jsem optimista a předpokládám, že ceny půjdou stále nahoru, ale je pravda, že se to pohybuje v určitých skocích.

Zájem o 19. století roste poslední tři roky. Vstoupili na trh noví kupci, nebo si jen tradiční sběratelé díky celkovému růstu cen dnes troufají dražit do vyšších částek? Z hlediska kupců došlo k velké změně. Pro mě je radostným poznatkem, že značně přibylo nových kupců z řad mladých lidí, ve věkové kategorii pětatřiceti až pětačtyřiceti let, které zajímá právě 19. století. Úzce to souvisí i s nějakou národní hrdostí, s uvědomováním si své identity, protože právě tahle díla bylo často základem prvorepublikových sbírek.

A co třeba dělat se zátiším od Emila Filly z 20. let? Nechal bych si ho. U Filly je teď zájem o poválečné věci a figurální díla z 30. let, o 20. léta moc ne. I když ani to nejde takhle říct. V podzimní aukci budeme mít hezkou věc z 20. let, ale budeme ji volat za rozumnou cenu. I skvělá věc může v aukci propadnout, když přepálíte vyvolávací cenu. Co je třeba říct, je, že prožíváme krásné období, že se o tomhle vůbec můžeme bavit. To, že zahraniční trh dnes táhne současné umění, se podle mě odvíjí hlavně od toho, že segment klasické moderny je mnohem probranější. Ty věci nejsou nebo jsou tak drahé, že si je sotva kdo může dovolit. Český sběratel, který chce špičkového Fillu, ho pořád může koupit. Ale to se změní. Řada obrazů mizí ve sbírkách, z kterých se na trh znovu jen tak nedostanou.

V posledním půl roce, roce jsme svědky řady rekordů za práce na papíře, co za tím je? To je taky jeden z optimistických signálů. Myslím, že to souvisí s celkovou kultivací nejen sběratelské společnosti. Dřív to bylo tak, že kresba zajímala jen

inzerce

ANNO 1991

Jindřich Průcha: Běstvina u Čáslavi (Z Kameniček), olej, plátno, 1913, 44,5 × 55 cm, značeno PD J. Průcha 1913, v rámu, vyvolávací cena: 270 000 Kč

Kamil Lhoták –

PROGR AM AUKČNÍ SÍNĚ

132. Aukce — 17. 9. 2015 od 18 hodin (moderní a současné umění)

133. Aukce — 22. 10. 2015 od 18 hodin (antikvární aukce)

602 793 099

PROGRAM GALERIE

Ivan Ouhel: Práce na papíře z let 1969–2015 — 16. 9.–30. 10. 2015 Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábř. 36, Praha 1

www.auctions-art.cz

A U K Č N Í , P R O D E J N Í A V Ý S TAV N Í G A L E R I E Galerie Kodl, s. r. o. Národní 7, 110 00, Praha 1 otevřeno: 10–18 h

tel.: 251 512 728, mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy do naší nadcházející aukce.

Emil Filla: Zátiší s klarinetem dat. 1926, olej na plátně, 59 × 65 cm Vyvolávací cena: 2 900 000 Kč Odhadní cena: 4 000 000–5 000 000 Kč

Václav Špála: Ze Supetáru dat. 1935, olej na plátně, 92 × 73 cm Vyvolávací cena: 1 500 000 Kč Odhadní cena: 2 500 000–3 000 000 Kč

Václav Radimský: Větrný den kolem 1905, olej na plátně, 80 × 98 cm Vyvolávací cena: 1 300 000 Kč Odhadní cena: 2 000 000–2 500 000 Kč

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

aukce

České umění ve světě Londýn/Berlín/… – Nejdražším dílem českého umění prodaným letos na světových aukcích je drobné holandské zátiší od Emila Filly, které v červnu dražila společnost Sotheby’s v Londýně. Obraz Džbán a flétna z roku 1915, který je v malířově monografii od Vojtěcha Lahody reprodukován pouze černobíle, jemuž však autor věnuje plné tři odstavce, se prodal s mírným nárůstem za 197 tisíc liber. Včetně DPH a dalších poplatků jeho konečná cena v přepočtu vychází na 8 milionů korun. Jiným mimořádným prodejem v kategorii klasické moderny byla přípravná kresba k obrazu Pierot od Bohumila Kubišty. Obraz z roku 1911, který se dnes nachází ve sbírce Národní galerie, původně patřil Vincenci Kramářovi. Kresbu, která je detailem pierotovy tváře, dražila začátkem června berlínská aukční síň Villa Grisebach. Místo očekávaných 7–9 tisíc (bez aukční provize) se její konečná cena vyšplhala na více než 66 tisíc eur (1,8 milionu korun). Žádná srovnatelná Kubištova práce se na trhu dosud neobjevila, v českém kontextu jde každopádně o jednu z vůbec nejvyšších cen za kresbu od jakéhokoliv autora. Za překvapení lze označit rovněž cenu 76,9 tisíce eur (2,09 milionu korun) za obraz Le Goulet (Pohled na Seinu) od Václava Radimského, který koncem června

Král Weiner-Kráľ dražila jedna z regionálních aukčních síní ve francouzském Rouenu. Dražitelé zjevně zareagovali na květnové prodeje Radimského děl na pražských aukcích a s cenami kolem 2 milionů korun se patrně nyní budeme i na zahraničních aukcích setkávat častěji. Hned tři milionové prodeje v rozmezí jediného týdne zaznamenal na přelomu června a července Josef Šíma. Na aukci společnosti Thierry de Maigret v Paříži se jeho obrazy, takřka bílá Krajina z roku 1965 a Orfeus (Noc) z roku 1958, prodaly za 49 a 124 tisíc eur (1,35 a 3,45 milionu korun). Na aukci společnosti Bonhams v Londýně pak 1. července obraz Hmota – Dech z roku 1965 našel nového majitele za 74,5 tisíc liber (2,9 milionu korun). Ve všech třech případech předaukční odhady počítaly s výrazně nižšími cenami. Nejdražším dílem českého poválečného umění byl obraz Zdeňka Sýkory Linie č. 28 z roku 1985, který jsme podrobněji představovali v minulém čísle. Na aukci společnost Lempertz v Kolíně nad Rýnem se koncem května prodal za 142 tisíc eur (3,9 milionu korun). Ze starých mistrů zmiňme aspoň portrét malíře Davida Hoyera od Jana Kupezkého, respektive jeho dílny. Na dubnové aukci Dorothea ve Vídni se prodal za 16 tisíc eur (necelých 440 tisíc korun). / js

E M I L F I L L A : D Ž B Á N A F L É T N A , 1915, olej a písek na dřevě, 19,7 × 50 cm, cena: 197 000 GBP, Sotheby’s 25. 6. 2015

I M R O W E I N E R - K R Á Ľ : I D Y L A Z B R E T A G N E , 1947, olej na plátně, 60 × 73 cm, cena: 119 000 eur, Art Invest 17. 5. 2015

Bratislava – Nejdražším dílem prodaným letos na slovenských aukcích je zatím obraz Imra Weiner-Kráľa Idyla z Bretagne, který se na květnové aukci společnosti Art Invest prodal s mírným nárůstem za rekordních 119 tisíc eur. Předchozí, šest let staré autorovo maximum bylo o 27 tisíc eur nižší. Obraz vznikl několik let po válce ještě před autorovým vyhoštěním z Francie. Shodně za 15,5 tisíce eur se na téže aukci prodaly ještě dvě krajiny od Vojtěcha Erdélyiho. Dohromady kupující u Art Invest utratili 234 tisíc eur. Trojice jarních aukcí společnosti Soga vynesla v součtu 1,44 milionu eur. Nejdráže se prodal obraz Otčenáš od Ľudovíta Fully s cenou 112 tisíc eur. Na dalších příčkách se umístily tři obrazy Martina Benky – pohled na spišskou Kapitulu z roku 1942 (76,7 tisíce) a dvě horské krajiny z 20. let Pod Chočom (49,6 tisíce) a Raní mlhy nad Liskovou (42,5 tisíce eur). Seznam „milionových“ položek uzavírá obraz Podzimní les od Ladislava Mednyánszkého s cenou 34,2 tisíce eur. Úspěchem je také cena necelých 18 tisíc eur za malbu na papíře Melancholie od Ladislava Guderny. Ze současného

umění se nejdráže prodal obraz Laco Terena Mrkev z roku 1990 (20 tisíc eur). Na dubnové aukci společnosti White & Weiss zaměřené na poválečné a současného umění se prodala díla za 124 tisíc eur. Nejdražšími kusy byly kvaš Operace od již zmiňovaného Ladislava Guderny (12,7 tisíce), socha Vodní svět od Jaroslava Róny (11,8 tisíce) a Zátiší od Milana Paštéky (9,4 tisíce eur). Z českého umění byla vedle Róny nabízena díla Radoslava Kratiny (8,5 tisíce), Antonína Střížka (6,7 tisíce), Karla Štědrého (4,8 tisíce eur) a dalších. Úspěchem je také cena 6 tisíc eur za jednu z fotografií Tona Stana z roku 2001. Hlavní zpráva týkající se slovenského trhu s uměním přišla ale začátkem července z Los Angeles, když Gettyho muzeum oznámilo, že za 33 milionů dolarů získalo nově objevenou bustu od Giana Lorenza Berniniho. Sochu před tím dvakrát neúspěšně za 47 a 24 tisíc eur (bez aukční provize) jako dílo „podle Berniniho“ nabízela aukční síň Soga. Podrobněji se této kauze věnuje Dušan Buran ve svém pravidelném komentáři Na východ od ráje na straně 94. / js

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

Při pohledu na tuto unikátní, naprosto suverénní a výtvarně mimořádně progresivní práci je evidentní, proč mají obrazy z Fillovy krátké francouzské periody výlučné postavení a význam, a jsou považovány nejen za absolutní vrchol malířovy tvorby, ale i za mezník ve vývoji světového moderního umění. Filla v tomto úžasném obraze zasadil tradiční, jemu důvěrně známé předměty do vysoce sofistikované kompozice, vytvářející z obrazu mikroskopický pohled autorova intimního prostoru dokládající, že předměty podrobované kubistické stylizaci nepředstavovaly pouze rafinovaný experiment s plochou a formální hru, ale i prostředek osobní výpovědi evokující vzpomínky na události a posezení s přáteli, hédonickou bohatost prožitků či klidnou kontemplaci nad skleničkou vína a každodennost, v níž se rodily Fillovy výjimečné umělecké plány a sny. Obraz vystavený na souhrnné výstavě Emila Filly v květnu 1932 v pražském Mánesu pod kat. č. 59 splňuje veškerá kritéria nejnáročnějšího sběratele a bravurně demonstruje nezpochybnitelné výtvarné schopnosti autora. Vysokou sběratelskou a galerijní hodnotu umocňuje jeho původ z vynikající sbírky slavného rytce Bartáka a naprosto ojedinělá výjimečnost malby v sobě snoubí vývojový myšlenkový posun především v proměně koloritu mezi léty 1914 a 1920. Malba bude zařazena do soupisu díla připravovaného prof. PhDr. V. Lahodou, CSc. Konzultováno a posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa a znalecký posudek PhDr. M. Kodla. E M I L F I L L A : P A Ř Í Ž S K É Z Á T I Š Í / dat. 1914, dokončeno 1920 olej na dřevě / 41 × 33 cm / sign. DU

draženo: 29. listopadu 2015 / 13.00 místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov / Praha

vyvolávací cena: 7 000 000 Kč odhadní cena: 11–14 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Prostředí kladenských hutí a kováren proniklo v polovině 50. let do tvorby Květy Válové v podobě stylizovaných mužských postav. Toto svébytné umělecké přetvoření oficiální doktríny socialistického realismu, vyzdvihujícího úlohu dělníka v budování socialismu, dostalo v 60. letech v autorčině tvorbě pod vlivem nastupující nové figurace zcela specifickou výtvarnou i významovou podobu, jejichž umělecké spojení zajistilo Květě Válové místo mezi nejdůležitějšími osobnostmi českého poválečného umění. Nabízené dílo je nejvýznamnějším autorčiným obrazem, který se na aukčním trhu dosud objevil, a bez váhání jej můžeme řadit i k nejdůležitějším dílům českého umění 60. let, které do dnešních dnů nabídly domácí i zahraniční aukce.

K V Ě T A V Á L O V Á : B E Z N Á Z V U / Signováno a datováno vpravo dole K. Válová 67 olej a písky na plátně / 162 × 150 cm

draženo: 19. září 2015 / 14.00 místo: Prague Marriott Hotel, V Celnici 8, Praha 1 vyvolávací cena: 450 000 Kč www.dorotheum.com

AU K Č N Í T I P – S Ý P K A

Obraz Podzimní nálada Antonína Hudečka patří ke skupině maleb vzniklých mezi lety 1898-1900, ve kterých Hudeček ztvárňoval krajinu v okolí Okoře. Poetické krajiny s mlžným oparem náleží do oblasti evropského náladového krajinářství, rozvíjející se převážně v Německu a slovanských zemích jako varianta soudobého francouzského impresionismu. Začátky moderního umění obohatilo snahou o vyjádření poezie přírody. Vzácně se vyskytující raný obraz je jednou z variant stejnojmenného díla z roku 1900, který se nachází ve stálých sbírkách Národní galerie. Literatura: Karlíková Ludmila: Antonín Hudeček. Odeon 1983, viz s. 25. Znalecký posudek: PhDr. Michael Zachař

H U D E Č E K A N T O N Í N : P O D Z I M N Í N Á L A D A / před r. 1900 oboustranná malba / olej, lepenka, rám / 66,5 × 80 cm / sign. PD tužkou AH

draženo: 18. října 2015 / 13.30 místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov / Praha www.sypka.cz

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S I N V E S T M E N T S

„Neděle v Camaret“ je Zrzavého špičkovým dílem, o němž by se dalo říci, že je formováno tvůrčím viděním malíře a básníka. Je jedinečným právě svou oscilací mezi věcným zpodobením konkrétní scenérie a svébytnou transpozicí do prostoru snu a metafory. Zrzavý zde zachytil více než jen přístav v Camaretu: dal výraz své představě „boží země“, v níž jsou lidé spojeni s půdou, mořem a nebem a všeobklopujícími živly, jako symbol trvání a věčnosti. „Neděle v Camaret“ je autorovou meditací o přírodě a civilizaci, která ji kultivuje, ale neporušuje, je barevným snem o dalekém prostoru a důvěrném tichu, rozléhajícím se v kraji. Obraz „Neděle v Camaret“ je úchvatnou barevnou férií, sofistikovaně kompozičně řešenou. Výsostný řád a architektonicky jasná skladba se v něm pojí s promyšlenými finesami malířštějších tahů i křehkých linií. Celková barevná orchestrace je velmi delikátně nuancována do jemných harmonií, jakoby jimi malíř současně tlumočil stavy svého nitra.

J A N Z R Z A V Ý : N E D Ě L E V C A M A R E T / olej na plátně / 51 × 61 cm / rámováno / datováno 1930 signováno vlevo dole Zrzavý 30

draženo: 4. října 2015 / 13.00 místo: Obecní dům / Praha

vyvolávací cena: 6 800 000 Kč www.europeanarts.cz

Provenience: Z majetku Ing. J. Holuba v Praze. Varianta díla publikována: Jan Zrzavý 1906–1940, Umělecká beseda a družstevní práce, Praha 1941. Karel Srp, Jana Orlíková; Jan Zrzavý, Academia, Praha 2003. Odborný posudek: PhDr. Karel Srp, PhDr. Jana Orlíková, PhDr. Rea Michalová, Ak. mal. rest. Zora Grohmanová

portfolio

text Radek Wohlmuth

Adéla Součková Intermediální umělkyně vnímaná nejvíc jako kreslířka, která má ale čím dál blíž také k malbě, videu nebo performanci a ráda jednotlivá média kombinuje. Pravidelně střídá české prostředí s německým a z každého si bere něco. Klade velký důraz na téma, zajímá se o renesanční myšlení a emblematiku, problematizuje formát závěsného obrazu a v poslední době ji fascinují stoly. „V šesti letech jsem chtěla být baletkou, spisovatelkou nebo malířkou,“ vzpomíná Adéla Součková (*1985), „takže si v současnosti dost užívám, že se do mojí práce dostává víc performativních prvků, a dokonce i ta práce s textem. Pomalu začínám mít pocit, že jsem si svoje dívčí přání celkem úspěšně splnila,“ usmívá se. Mísí se v ní intelektuální přístup, který nastartovalo rodinné prostředí a studium na gymnáziu, s výtvarným uvažováním. O Akademii výtvarných umění se pokoušela několikrát, vždy do malířského ateliéru. Když se nakonec v roce 2007 dostala k Jiřímu Sopkovi, vydržela tam rok, pak přestoupila na kresbu k Jitce Svobodové. „Potřebovala jsem širší záběr, nebavilo mě neustálé řešení malířské formy, a navíc se u mě objevila alergie na terpentýn,“ vysvětluje změnu ateliérů Součková. Své působení na akademii zakončila u Vladimíra Skrepla. Několik posledních let působila paralelně i na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech v ateliéru Ulrike Grossarth, nositelky Ceny Käthe Kollwitz, kde v roce 2014 absolvovala, a teď začíná postgraduální studium. „Je to dobrá kulturní vsuvka, která mě odtud trochu odkořenila,“ pochvaluje si. „Německé výtvarné prostředí je určené daleko preciznějším pojmenováváním a domýšlením věcí, stejně jako je tam naprosto přirozené důrazné nahlížení politického kontextu, které by třeba u nás mohlo působit možná až směšně,“ srovnává čerstvá třicátnice. „Navíc je víc napojené na mezinárodní scénu, vnímá a reaguje rychleji a víc kriticky na současné tendence. Drážďany mi přijdou zhruba jako Hradec Králové, ale stejně to je cítit.“ Témata, jimiž se zabývá, hodně ovlivnila četba. „Zajímají mě různé motivy, třeba

narcismus, a vždy se je snažím zařadit do širšího kontextu,“ objasňuje. „Nejen z psychologického pohledu nebo proto, že mi ta květina přijde prostě krásná, ale třeba i z hlediska společenských věd. Zajímám se o mnohovrstevnaté možnosti čtení různých věcí. Souvisí to s věcmi jako analogie, symbol atd.“ Patrná je u ní snaha aktualizovat vizualitu, třeba v kombinaci tradiční čínské tušové malby se západním obsahem. Zřetelná je práce s emblematikou, která se kromě jiného projevuje průběžným navracením zobrazování totemických zvířat nebo symbolickými odkazy k pravoslaví. Spíš než finální produkt je důležitá procesualita vzniku věci. Typické je pro ni také zacházení s neprostorovostí prostoru. To se nejčastěji projevuje v komponování skrumáží jednotlivých volně zvazbených motivů, jež spolu významově a asociačně komunikují. Zatím největší prostor v tomto směru dostala na výstavě absolventů v Drážďanech (Oktogon, 2014), kde její nástěnný Poslední soud zabíral plochu zhruba osmdesát metrů čtverečních. „Hrob se v něm stává oknem v počítači, ruka hladí srdce na obrazovce, u toho se vznáší úloklícka, žabomluv nebo jedlík slunce,“ popisuje. Formálně má Adéla Součková ráda kresbu. „Ale osobně mi přijde kategorizace podle médií nebezpečná, přemýšlím vždycky spíš o tahu nebo soustředěném gestu,“ prohlašuje. Jak ukázala například ve své diplomové práci na AVU nazvané Pravda a láska (2014), v níž propojila knihu, kresbu, malbu a performanci, je jí velmi blízké fúzování, a tím i násobení vjemů. „Zajímá mě především vytváření zážitků, formování vizuálních intelektuálních podnětů, artikulovaných ne

verbálně, ale vizuálně, zajímá mě, jak tato nevyřčená symbolická informace působí na diváka,“ upřesňuje. „Už samo živé kreslení před lidmi na sebe váže doslova fyzickou atmosférou soustředění, která je na lidi přenosná,“ dodává. Poprvé kombinaci několika médií použila ve stejném roce na kolektivní výstavě kurátorky Lenky Sýkorové Nulla dies sine linea v ústecké Armaturce. Tehdy se jednalo o „jeskynní prostor“ project-roomu, kde současně kreslila, ale s videem, respektive videovým art-brut, pracovala už o rok dříve v rámci samostatného projektu Nahoru, dolů v NoD Mini. Na tuto linii navazuje i sérií letošních výstav, ať už to byly Fáze slunce v pražské Galerii Ferdinanda Baumanna, připravené spolu s Františkou Loubat, Starci u pramene v Galerii Kostka, nebo Hry v globus ve zlínském Kabinetu T. „Delší dobu mě zajímá častá mrtvolnost závěsného obrazu, a tak se ho snažím různými způsoby oživovat,“ podotýká Adéla Součková. Nejdřív začala plátno používat nejen z líce, ale i z rubu. Pak její kompozice vyhřezly na zeď, kde se momentálně odehrávají asi nejčastěji, ale protože ji dlouhodobě fascinuje motiv různých forem hostin nebo bitevních plánů, pracuje od letošního roku i s formátem stolu, respektive ubrusu, na nějž kreslí, a také s pomalovanými prostěradly, jež napíná na light-boxy. Speciální místo v její tvorbě má kniha. „Baví mě to pomezí obrazu a textu, paralelní příběhy, které se navzájem neilustrují, ale rozvíjejí. Někdy různé formáty samy generují téma, u knížek víc myšlenkové než výtvarné, proto jsou možná nejen intimnější, ale i političtější,“ vysvětluje.

31 D I G I T Á L N Í R O D I N K A , 2015, kresba na ubruse S T A R C I U P R A M E N E , 2015, kruhová projekce přes kresbu, malba na lightboxech, Meetfactory – Galerie Kostka, foto: Tomáš Souček

P O S L E D N Í S O U D, 2014, kresba na zdi, diplomová práce, Absolventen 2014, Oktogon, HfBK Dresden, foto: Robert Vanis

rozhovor

text Jana Máchalová

Autorka je historička módy a spisovatelka, v roce 2010 jí vyšla kniha Příběhy slavných italských vil. foto (portrét) Ivan Chvatík

Obrazy si vybírají nás Rozhovor s Eduardem A. Šafaříkem Rozhovor s jedním z nejvýznamnějších českých historiků umění, v Římě žijícím Eduardem A. Šafaříkem, vznikl již před pár měsíci, od začátku však byl plánován pro zářijové číslo. Pár dní před jeho odesláním do tisku přišla z Itálie smutná zpráva, že profesor Šafařík 15. srpna ve věku 87 let zemřel. Motto našeho povídání by mohlo znít: Milovat tento svět znamená svou při s ním neprohrát.

Téměř každý má z dětství nějakou výraznou vzpomínku. Jaký obraz se vybavuje vám? Mám jednu fotografii, na které jako malý kluk ležím na břiše a piju z louže se slepicemi. Nic se mi tehdy nestalo. To mě vždycky utvrzovalo v tom, že v životě ledacos vydržím. Můj tatínek vypadal jako cikán, byl černý a měl nos jako skobu. Byl to marciální typ. Když jsem se učil malovat, udělal jsem mu portrét. Ostatní svoje obrazy jsem rozdal, ale tenhle jsem si nechal, můžete se na něj podívat. Tatínek byl za první republiky vysoký důstojník československé armády tak jako jeho bratr. Ten utekl před Hitlerem do Anglie, můj tatínek odešel později k partyzánům. Naši rodinu spolu s dcerami a manželkou svého bratra uklidil tatínek do Potštějna u Vamberka, kam jsem chodil na gymnázium. V roce 1944 se vyučovalo málo a od jara se do školy už nechodilo. Měl jste v té době představu o tom, co budete dělat, až ta škola a válka skončí? V Kostelci a okolí bydlely v té době všelijaké nóbl famílie, které také pro jistotu utekly z Prahy, jako Pujmanové, Seifertové atd., a Zdeňka Grabingero-

vá tu založila Divadlo Orlických hor. Tahle divadelní společnost jezdila po vesnicích, kde ty rodiny bydlely, a bavila je. To divadlo se mi moc líbilo – ostatně jeden můj předek založil divadlo tam, kde je dnes v Praze Wilsonovo nádraží. A když tedy už nebyla ta škola, to mi bylo šestnáct, utekl jsem k tomu divadlu a jezdil jsem s nimi. Jaké jste tam měl role? Takové ubožácké, byl jsem mladej kluk, žádné hlavní role mi nedali. Měl jsem všelijaké ty štěky, tahal jsem kulisy a samozřejmě jsem miloval hlavní představitelku. Divadlo jsem měl hrozně rád. Po roce 1945 jsem chodil v Praze do divadla každý den, do Vinohradského, do Národního. Některé kusy jsem viděl několikrát za sebou. Po válce si pamatuju Pygmalion od G. B. Shawa. Na tom představení jsem byl nejmíň desetkrát… Můj dědeček se dobře znal se slavným zpěvákem Karlem Burianem a já mám po něm Burianovu kabinetní fotografii, takový reprezentační karton, jak se to tehdy dělalo, s věnováním mému dědečkovi. Byla to tragická postava. Nějaký závistivec mu dal při představení vypít místo vody louh a Burian přišel o hlas.

rozhovor

IL BRONZINO: VENUŠE, KUPID A SAT YR 1553–55, olej na dřevě, 135 × 231 cm, foto: Galleria Colonna, www.galleriacolonna.it

Strašně moc jsem se od něho naučil. Maloval jsem všechno možné. U něho jsem se také naučil, jak se dělají falsa.

Vlasy a fousy dělá malíř rukopisem, zatímco kopista to musí obkreslovat pomalu a exaktně z originálu a to se většinou pozná.

A jak se dělají falsa? To vám nemůžu říct, to byste mi zkazila kšeft. Hečimovič uměl dobře dělat Guardiho a taky Navrátila. Jednou udělal Guardiho, byl to olej, a je dodnes v jedné velké sbírce. Neřeknu vám kde, to bych Hečimovičovi nemohl udělat. Ale já jsem ty falsifikátory znal, protože dobrý kunsthistorik musí žít dohromady se sběrateli, starožitníky, malíři, restaurátory a falsifikátory. To patří k řemeslu, to musíš znát. Druhý falsifikátor, kterého jsem znal, byl Jan Dik, Holanďan, který byl jednu dobu restaurátorem Wildensteina. Byl to jeden z nejhlavnějších restaurátorů v té době. Hrával jsem s ním šachy. Existuje obraz od francouzského malíře 19. století, to vám taky neřeknu který, a jedna známá římská rodina ho chtěla prodat. Řekli mi: Getty by to chtěl koupit, ale chodí k nám spousta lidí, potřebujeme kopii. Tak jsem jim poradil tohohle Dika. Ten jim udělal kopii, ale to nepozná nikdo na světě. Je v tom cit, rozumíte, určité věci se nedají kopírovat.

Vraťme se ještě do Prahy. Po vojně jsem se vrátil, jak jsem už řekl, do Národní galerie a bydlel jsem v podnájmu na Žižkově. Později jsem si našel pokojíček v podkroví na Hradčanech, v ulici Nový Svět. Chodil jsem do galerie už v šest hodin ráno, zároveň s uklízečkami, a pracoval jsem až do jedenácti večer jako šílenec. Vladimír Novotný si se mnou dělal, co chtěl, ale měl mě asi v podstatě docela rád, protože mi dával všelijaké zvláštní úkoly. V té době například Národní galerie zabrala zámek Ferdinanda d’Este v Konopišti. Novotný mě tam poslal, že musím sepsat inventář toho zámku. Bylo tam na 3500 předmětů. Nejen obrazy, ale třeba kordy, pušky, prachovnice a podobně. Ale našel jsem tam obrazy, které jsem potom publikoval. Bydlel jsem na tom hradě sám, měl jsem od něho klíč a mohl jsem se procházet v zámeckém parku, kde bylo krásné jezero, prostě nádhera. Topili mi tam v jednom pokoji, kde jsem spal. Byl to pokojík v podkroví s krásnými kachlovými

DIEGO VEL Á ZQUEZ: PAPE Ž INO CENC X . (VL A S T NÍM JMÉNEM GIOVANNI BAT T I S TA P A M P H I L J ), kolem 1650, olej na plátně, 141 × 119 cm, foto: Galleria Doria Pamphilj, www.dopart.it

kamny. Když jsem se večer vracel z restaurace, kam jsem chodil na večeři, a šel jsem potmě všemi těmi dlouhými chodbami vyzdobenými stovkami jeleních parohů, musel jsem projít kolem vitríny, kde byla rozvěšena zakrvácená roucha toho Ferdinanda a jeho Sofie, které zastřelili tenkrát v Sarajevu. Nemůžu říct, že bych měl strach, ale bylo mi šíleně divně. Vyučoval jste v Praze dějiny umění? Katedru dějin umění vedl na Filozofické fakultě prof. Jaromír Pešina. Byl to velmi milý člověk, znal mě a věděl, že dělám s Pavlem Preissem kurátora sbírek Národní galerie a že se zaměřuji na znalectví, tak mi řekl, že budu mít jednou týdně seminář o tom znalectví. Mě to bavilo a vyučoval jsem to dobře. Někteří moji studenti pak za mnou jezdili do Říma.

Jak se díváte na dnešní výuku dějin umění? Víte, když jsem byl mladý, nechával jsem se zavírat v galerii na dlouhé hodiny, zul jsem si boty a díval jsem se na obrazy. Dnes je to jen samá teorie a není čas se dívat. Jak jste se dostal do Říma? To je dlouhá historie. Od roku 1962 jsem jezdil občas ven, v šedesátém pátém jsem byl půl roku v Norimberku. Dostal jsem se k tomu jako slepej k houslím. Ale nakonec vlastně ne. Některé věci vypadají jako náhoda, ale náhoda to není. Je to nějaký způsob tvého pohybu mezi lidmi. Národní galerii přišel navštívit Thomas Dehler, vicepresident západoněmeckého Bundestagu, čili po prezidentovi největší německý zvíře. Protože jsem mluvil dobře německy, rozhodli, že ho budu do-

téma

text Jana Németh

Autorka je výtvarnou redaktorkou slovenského Denníku N.

Dotknúť sa dýchania Život a dielo Marie Bartuszovej Pražská Národná galéria chystá na konci septembra výstavu Marie Bartuszovej. Aj keď dnes patrí medzi medzinárodne najúspešnejšie osobnosti česko-slovenského povojnového umenia, pôjde o jej prvú samostatnú výstavu v rodnom meste.

M AR I A BAR T US ZOVÁ V AT EL IÉR I 1987–1988, Košice, reprodukované z archívu umelkyne, foto: Gabriel Kladek

Mohol by to byť príbeh o talentovanej umelkyni, ktorej svet umenia ukrivdil už na samom začiatku, keď profesor Josef Wagner napriek tomu, že zvládla prijímačky, uprednostnil na katedre sochy chlapca, lebo s dievčatami nemal dobré skúsenosti. Mohol by to byť príbeh o mladej žene, ktorá vyrastala v pražských Holešovicích, milovala koncerty vážnej hudby a chodila na klavír, ale láska ju odviedla do malej zabudnutej slovensko-maďarskej dediny, kde takmer nikomu nerozumela, a neskôr do Košíc, z ktorých sa už nikdy do skutočného veľkomesta nevrátila. Mohol by to byť príbeh o umelkyni, ktorá uprednostnila rodinu a dielo svojho muža, sochára Juraja Bartusza pred svojou tvorbou a ostala preto v tieni, nepovšimnutá a nedocenená československými teoretikmi umenia. Mohol by, ale nie je. Na sochu ju síce naozaj nevzali, a preto išla na keramiku, v Kameníne sa spočiatku nevedela dohovoriť po maďarsky a jej tvorba skutočne ostala na domácej scéne mimo väčšieho záujmu, ale to všetko je len časť príbehu Marie Bartuszovej, ktorý po rokoch opäť ožíva. Príbeh sochárky, ktorá svojou tvorbou presahuje rámec lokálnej scény. A presahuje ho do takej miery, že trvalo takmer dvadsať rokov, kým si z nej našla cestu von. Presnejšie, nie ona, ale jej diela, lebo to jediné po sebe zanechala, keď v roku 1996 predčasne zomrela. Ateliér plný na prvý pohľad krehkých sadrových objektov, kresieb a zápiskov. „Máme dom, diela a dcéry. Urobiť si z toho celistvý obraz je ťažké. Mária nebola človek, ktorý by si zakla-

dal na svojom osobnom príbehu, navyše, jej príbeh je naozaj jednoduchý – rodinný život a veľa objednávok. Pri jej dielach môžete ostať v rovine všeobecného opisovania, môžete hovoriť o abstrakcii a organickej plastike ako tých pár textov, ktoré existujú, ale to je len začiatok. Jej dielo je tiché, musíte mu sústredene načúvať a rešpektovať jeho hlas,“ hovorí historička umenia Gabriela Garlatyová, ktorá zostavuje monografiu Marie Bartuszovej. Aj preto sa pri výskume jej archívu sústredila najmä na záznamy na kresbách a na osobné zápisky o tvorbe aj o živote. Dcéry Marie Bartuszovej, Anna a Veronika, si ju pred pár rokmi vyhliadli, lebo si uvedomili, že ak ony samy nezachránia to, čo po mame ostalo, nikto iný prísť nemusí. Dnes majú takmer hotovú kompletnú monografiu a medzičasom prišiel aj záujem zo zahraničia: Ruth Noack, ktorá diela Marie Bartuszovej vybrala na Documentu XII. do Kasselu v roku 2007. Joanna Mytkowska, ktorá ju vystavila vedľa Aliny Szapocznikow, Louise Bourgeois, Pauline Boty a Evy Hesse vo Varšave. Viedenský MUMOK aj parížske Centre Pompidou, ktoré si aj zakúpilo jej reliéf z 80. rokov. A na konci septembra sa Maria Bartuszová symbolicky vráti na miesta, kde vyrastala – do pražských Holešovic, do Veletržního paláce.

Tvorba, rovná sa život

„Keď mama najaktívnejšie tvorila, mala som už svoj život, študovala som a videla som až hotové diela. Keď

k věci

text Radek Wohlmuth Autor je jedním z kurátorů letošní výstavy Jak nic nechtít? foto archiv festivalu 4+4 dny v pohybu

Dvacet let v pohybu V mnoha ohledech průkopnický mezižánrový festival 4+4 dny v pohybu už od poloviny 90. let přenastavuje limity podobných akcí u nás. Každoročně spojuje především divadlo, výtvarné umění a diskusní platformy do inspirativního bloku zaměřeného na aktuální společenská témata. Letos, na své kulaté dvacáté narozeniny, nadhazuje trochu uštěpačnou otázku: Jak nic nechtít?

Desfourský palác, foto: Marco Canevacci 4+4 DNY V POHYBU místo: Desfourský palác termín: 2.–10. 10. 2015 www.ctyridny.cz

Za vznikem festivalu stojí nezisková organizace Čtyři dny, jinými slovy Pavel Štorek, Denisa Václavová, Markéta Černá a Nikola Böhmová, a není bez zajímavosti, že všech dvacet ročníků připravilo stejné kvarteto. „Na začátku 90. let jsem pracovala jako dramaturg v Linhartově nadaci, která spravuje experimentální prostor ROXY,“ vzpomíná Denisa Václavová, „kde jsem se hodně věnovala divadelním projektům, a když se tamní program posunul víc směrem k taneční muzice, už mi to tolik nevyhovovalo. Tehdy přišlo setkání s Pavlem Štorkem a s ním i nápad na mezinárodní festival, jehož těžištěm by se stalo právě divadlo.“ Poprvé se uskutečnil v roce 1996 a bylo otázkou jisté setrvačnosti i logiky, že zázemí našel ještě v ROXY, k němuž se přidalo také Divadlo V Celetné. Název vznikl prostě – odvozením od délky trvání prvního ročníku, což byly tehdy čtyři dny, a postupně se podle stejného vzorce proměňoval, v jednom případě dokonce až na 4+4+4. Doplňující přídomek přineslo prvotní zaměření na nonverbální pohybové divadelní aktivity. „Byli jsme nadšení, přišlo dost lidí, takže jsme cítili velký zájem a šla z toho všeho velká energie,“ hodnotí dnes producentka, která mezitím získávala další zkušenosti při přípravě obsáhlé výstavy Jitro kouzelníků ve Veletržním paláci. „Prakticky hned jsme začali přemýšlet o dalším ročníku. Po něm jsme už ale začali trochu trpět nesvobodou, která vyplývala hlavně z rutiny divadelního provozu.“ Dvouletá zkušenost ale ukázala, že není nutné ulpívat na tradičním dělení prostoru na jeviště a hlediště, které bylo v tomto případě vlastně bezpředmětné, a právě tato úvaha přinesla zásadní změnu v koncepci festivalu. Úvodní tip na alternativní prostor konání přehlídky přinesl scénograf Tomáš Žižka. V roce 1998 se jím stala čistička odpadních vod v Bubenči a celá akce dostala naprosto nový rozměr. Tehdy se také poprvé objevilo zastřešující téma, jímž se stala Re-

cyklace. Právě konkrétní prostředí se dobudoucna stalo jedním z určujících faktorů projektu a od něj se časem odvíjely i další aktivity. „Stali se z nás najednou hledači domů a míst,“ konstatuje Denisa Václavová. „V jednu chvíli jsme měli zmapované všechny prázdné a opuštěné budovy v Praze.“

Místa činu Následující rok se divadelníci sešli v opuštěných karlínských halách ČKD pod heslem Demolice a na přelomu tisíciletí to byl pro změnu bývalý měšťanský pivovar v Holešovicích se „zadáním“ Kvašení. Od této doby se také s vizuální podobou festivalu pojí jméno Krištofa Kintery, který se stal rovněž stálým výtvarníkem měnícího se prostoru přehlídky. Pod jeho taktovkou se odehrály i další úspěšné ročníky v Tyršově domě, staré cihelně v Šáreckém údolí, Stromovce nebo zoologické zahradě a zimním stadionu HC Hvězda. „Průběžně jsme se zajímali, jestli by se některé z těch míst nemohlo stát stálou rezidencí,“ prozrazuje organizátorka. „Jedním z nabízených byl dokonce i objekt budoucí MeetFactory, ale z různých důvodů se nám žádné z jednání uzavřít nepodařilo. Vlastně si nejsem jistá, jestli jsme chtěli opravdu někde zakotvit, protože v sobě máme takový nomádský přístup.“ Díky odvážné dramaturgii Pavla Štorka se dařilo zájem o festival nejen udržovat, ale dokonce zvyšovat, takže se prodloužil o další čtyři dny. „Pavel se skvěle orientuje na mezinárodní scéně, má na kvalitu čich a dokáže s předstihem najít a přivézt novinky, které se posléze v zahraničí hrají v sálech pro tisíc diváků,“ hodnotí Denisa Václavová. „I tak jsem ale cítila, že nás po první desetiletce začíná trochu svazovat orientace na minoritní skupinu divadelníků a pohybovou scénu. Možná jsme prostě potřebovali změnu a nový impulz, čímž v podstatě začala naše transformace na festival současného umění.“ Ročník 2006, který našel zázemí v bývalé stomatologické poliklinice v centru

PAVL A S CER A NKOVÁ: PRV NÍ ŽEN A 2013, výstava Who is the Director?, 2014, Palác U Stýblů na Václavském náměstí, kurátoři Krištof Kintera a Denisa Václavová ROBER T BÁR TA: MOVE I T 2010, výstava Would you like to play another game?, 2012, bývalé Casino v Pařížské ulici, kurátoři Denisa Václavová a Krištof Kintera

Prahy s příhodným mottem Svět bez kazu tak v rámci 4+4 dní v pohybu poprvé přinesl i spolupráci s kurátory výtvarného umění. Od té doby jsou neodmyslitelnou součástí celé akce i obsáhle koncipované výstavní zóny. Ještě více tak vzrostl důraz na site-specific projekty a orientace na genia loci místa, které se promítají do doprovodného programu festivalu. Oživit veřejný prostor uměním a akcí se stalo jeho hlavní náplní. Nová vize se výrazně projevila hned v poliklinice, nejen třeba zvukovými, obrazovými a kinetickými dialogy s „podložím“ místa, ale i obsáhlým diskusním a přednáškovým panelem archterapie, zaměřeným přímo na architekturu a bezprostřední okolí anektované stavby – tedy Jungmannovu ulici. Úhel pohledu na věc byl různý, kromě respektovaných odborníků Zdeňka Fránka nebo Jiřího T. Kotalíka tak dostal příležitost okomentovat své

knižní recenze

text Kateřina Černá foto Matěj Pavlík

Spíš Faust než Fík Monografie Jiří Šalamoun aneb představitelné pohledy na svět už svým názvem naznačuje, že to s Jiřím Šalamounem bude možná trochu složitější, než bychom čekali. A kniha také opravdu přináší překvapivý portrét ilustrátora, založený na jeho méně známé volné tvorbě. Konkrétně na sérii soukromých „faustiád“, s nimiž se řada čtenářů v podobném rozsahu setká poprvé.

JIŘ Í ŠAL AMOUN ANEB PŘED S TAV I T EL NÉ P OHLEDY N A S VĚ T Baobab 2015, 320 stran, 800 Kč Autory jsou teoretik Jan Rous a grafik Luboš Drtina

Publikaci vydalo nakladatelství Baobab k Šalamounovým osmdesátinám a jejími autory jsou teoretik Jan Rous a grafik Luboš Drtina, uvedený netradičně na titulní straně. Rous se Šalamounovi věnuje dlouho – píše o něm od 70. let a v poslední době připravuje jeho výstavy. Drtinu přibral do týmu poměrně nedávno, při přípravě narozeninových novin k Šalamounovým pětasedmdesátinám. Tuto příležitostnou tiskovinu zmiňuji hlavně proto, že pracovala s motivem hlavního textu, rozděleného na menší části, který s přestávkami provází čtenáře celým svazkem. Tento princip je použit i v monografii. Ale zatímco v novinovém formátu s krátkými sloupky fungoval dobře, ve velké obrazové monografii někdy narušuje kontinuitu čtení. V Šalamounově monografii plní nevděčnou roli průvodce dílem text Jana Rouse. Také on je rozsekán na malé kousky, a ačkoli v reálu vydá asi na šest stran monografie, s reprodukcemi jich má Rousova úvodní kapitola přes dvě stě. V jednu chvíli musí čtenář

čekat na pokračování textu 25 stránek. Text sám je ovšem kvalitní a za nic nemůže. Provází nás celou tvorbou od dětských kreseb po pozdní fragmenty, to celé s přihlédnutím k oborům, jimiž se Šalamoun zabýval – grafická úprava knih, plakáty, knižní ilustrace, volná tvorba. V tomhle maratonu ale pochopitelně není čas na specializované rozbory, jde spíš o to, uvést konkrétní díla do patřičných, tedy i biografických souvislostí. Od specializovaných studií jsou tu jiní. Vzhledem k opakovaným Rousovým narážkám na Fausta a obrazové dokumentaci tématu houstnoucí od poloviny knihy čtenář uvítá, když se o něm ve druhé kapitole něco dozví. Studie Davida Bartoně je sice hodně filozofická, ale zaplaťpámbu za ni. V další kapitole Jan Čumlivski zkoumá, jakým způsobem Šalamoun ilustroval detektivky. Ve čtvrté kapitole se Luboš Drtina zabývá ilustracemi pro děti, přičemž upozorňuje na prolínání dětského a dospělého světa a na riziko redukce Šalamouna na dětského ilustrátora

(zmíněno i Rousem). V poslední kapitole se Viktor Šlajchrt věnuje Šalamounovi básníkovi. Texty jsou vesměs kratičké. Zajímavější je celkový portrét, který dohromady vytvářejí. V něm není Šalamoun ilustrátorem dětským, ale spíše temným (faustiády a detektivky) nebo přinejmenším potměšilým, jak uvádí oficiální anotace knihy. Tuto interpretaci potvrdila i loňská výstava Faust a Jack Rozparovač na knižním festivalu Tabook pořádaném Baobabem. Jde tedy o výklad sdílený okruhem autorů kolem nakladatelství.

Alternativa Alternativu k tomuto výkladu představují statě shromážděné v závěrečné části knihy, nazvané Kulér nebo apendix. Vesměs jde o starší studie starších teoretiků (Josef Kroutvor, Jaromír Zemina, Eva Zaoralová, Jan Poš), rozhovory a Šalamounovy vlastní texty. Co do erudice a hloubky náhledu si starší autoři s mladšími nezadají, často je spíše předčí. Vzhledem k logice knihy jsou ovšem odsunuti na konec. U čtyř textů o filmové animaci přitom čtenáře může napadnout, jestli by s přehledem nevydaly na samostatnou kapitolu o Šalamounovi jako filmovém výtvarníkovi. Dobové pozitivní hodnocení Maxipsa Fíka od Zaoralové se ale autorům monografie takříkajíc nehodí

do krámu. Přesto musíme ocenit, že se tu vůbec objeví. V souladu s rozšířeným chápáním Šalamounovy tvorby, propagovaným monografií, je Zeminův text, který srovnává umělcovu výtvarnou a básnickou činnost. V něm zazní poměrně zásadní sdělení, že zdánlivě primitivní ilustrace jsou vědomou volbou umělce: „Jednoduše kreslící autor píše a myslí velmi složitě a rafinovaně.“ (s. 289) To si ostatně můžeme ověřit četbou Šalamounových úvah o animaci a Pohřebních písních Jakuba Jana Ryby i v rozhovorech.

Objevy Dosud jsme sledovali publikaci pouze po textové stránce a vzhledem k jejímu záměru představit Šalamouna jinak, než jsme zvyklí. Takhle ovšem běžné, a hlavně první čtení neprobíhá. První, co nás na knize zaujme, je její vzhled. Podobně jako jiné současné monografie (z poslední doby zmiňme například ty o Daliborovi Chatrném nebo Jánu Mančuškovi) je výrazně odlehčená. Žádná pevná vazba a lesklý bílý papír, ale měkká vazba a matný nažloutlý papír, který umožňuje kvalitní reprodukce, a přitom se citlivě blíží papíru originálů. Nesmíme zapomínat, že v případě Šalamouna je monografie knihou o řadě jiných knih.

A monografie je především pěkná podívaná, veliká obrazárna. Kresby jsou otevřené našim interpretacím a ty nemusejí brát ohled na výklady teoretiků. Nabízí se nám tu mnoho objevů. Za všechny zmiňme alespoň dva, které se týkají způsobu Šalamounovy práce. Nemůžeme přehlédnout kresby a grafiky ve formě kramářských tabulí, na nichž je převyprávěn celý příběh. Mezi první patří nerealizovaný návrh na ilustrace Hugova románu Chrám Matky Boží v Paříži z roku 1968, ale v Šalamounově tvorbě se budou neustále vracet. Jedna z nich – tabule ke knize Vybraná díla Kozmy Prutkova (1976) je v monografii vložena jako plakát. Forma kramářské tabule nás nutí přemýšlet, jak asi Šalamoun při ilustrování postupuje. Tady nám přicházejí na pomoc teoretické texty, které zmiňují takzvanou holotropní grafiku (rozhovor s Petrem Zvoníčkem pro časopis Grapheion, úvodní Rousův text). Podle nich Šalamoun při kreslení úpí a přeříkává si příběh nahlas. Možná proto jsou jeho kresby tak živé. Když dočteme monografii, může se dokonce stát, že nám kreslířův hlas bude chybět jako něco, co tu vlastně celou dobu bylo nějak podprahově přítomno. Existuje ovšem řešení. Nakladatelství Kanopa vydalo k letošnímu umělcovu jubileu cédéčko … a ještě tohle, na němž Šalamoun vypráví a čte své texty.

starožitnosti

8 11

1 VÁC L AV R ADIMSK Ý:

5 JOSEF ULLMANN: KR A JINA,

8 PR S T EN S DI AMAN T EM,

10 Ž E N A V K L O B O U K U,

L ABSK Ý NÁHON,

kolem 1900, olej na plátně, 39 × 49 cm,

bílé zlato 585/1000, váha 6,24 gramů,

první polovina 20. stol., keramická

olej na plátně, 70 × 97 cm,

cena: 180 000 Kč (eStarožitnosti)

znalecký posudek dle nomenklatury GIA,

nástěnná plastika, výška 23 cm,

váha 3,04 ct, barva CO H-I, čistota CL

cena: 2 900 Kč (Victoria Antiques)

vyvolávací cena: 6 000 eur (Art Invest) 6 V L ADIMÍR SUC H Ý: KOUPEL ,

FL(IF), výbrus CU Class 2 (starší varianta

2 V O J T Ě C H E R D É LY I : S O U M R A K

1982, olej na plátně, 125 × 163 cm,

moderního brilantového brusu Tolkowski),

11 S E C E S N Í V Á Z A ,

N A D Ř E K O U, olej na plátně, 89 × 70 cm,

cena: 75 000 Kč (eStarožitnosti)

cena: info v obchodě

Harrachovské sklárny, zdobeno lithyalinem

(Starožitnosti Z. Uhlíř)

a smalty, výška 17,4 cm,

vyvolávací cena: 10 000 eur (Art Invest) 7 VÁCL AV ŠPÁL A: JARNÍ K Y T ICE,

cena: 49 000 Kč (Starožitnosti Z. Uhlíř)

3 K AR AFA SE S T Ř ÍBRNOU MON TÁ Ž Í,

1938, olej na plátně, 88 × 65 cm,

9 VÁ Z IČK A Z K A ME JOVÉHO SKL A,

Německo, 1920, Ag 800/1000, sklo,

vyvolávací cena: 820 000 Kč

Francie, Emil Gallé, kolem 1910,

12 G A Z 14, 1980, vůz původně

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

(European Arts)

základ zelené opálové sklo vrstvené

využíval československý prezident

fialovým sklem, broušeno, leptáno,

a generální tajemník KSČ Gustav Husák,

4 RYBIČK A SK AL ÁR A,

podpis v dekoru, výška 20 cm,

délka 6 metrů,

návrh Fritz Heidenreich, Rosenthal,

cena: 16 000 Kč (Alma Antique)

cena: 1 000 000 Kč (Antik Olomouc)

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

inzerce

ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, Olomouc tel 585 232 462, 602 585 735 email antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz ANTIQUE ALMA Valentinská 7, Praha 1 tel 222 327 625 email info@valentinum.cz www.valentinum.cz

ATELIER FIALA Na Chvalské tvrzi 858, Praha 9 tel 724 560 201 email info@atelier-fiala.cz www.atelier-fiala.cz

ART INVEST Dobrovičová 7, Bratislava tel +421 252 634 664, +421 905 659 148 email art@artinvest.sk www.artinvest.sk

CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, Praha 1 tel 222 319 816, 602 317 667 email mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz ES TAROŽITNOS TI Slavíkova 5, Praha 2 tel 775 565 456, 777 145 777 email info@estarozitnosti.cz www.estarozitnosti.cz EUROPEAN ARTS Senovážné náměstí 8, Praha 1 Obrazy budou draženy na aukci 4. 10. 2015 v Obecním domě v Praze tel 233 342 293, 739 087 454 email info@europeanarts.cz www.europeanarts.cz

13 P S A C Í S T Ů L L O U I S P H I L I P P E ,

16 H A N S S C H W A T H E :

19 K E R A M I C K Á F I G U R Á L N Í

kolem 1880, kořenicový ořech,

F R A N Z J O S E F I , 1898, výška 43cm,

M Í S A S L I Š K A M I , Čechy, Teplice,

po renovaci, cena: info v obchodě

cena: 58 000 Kč (Antik Olomouc)

Amphora, 1920–40, barevně glazováno,

(Atelier Fiala)

malováno, značeno, výška 23 cm, 17 M A X I M I L I A N P F E I L E R :

cena: 5 000 Kč (Alma Antique)

14 B I E D E R M E I E R O V Á K N I H O V N A ,

PÁROVÁ Z ÁT I Š Í S OVO CEM,

kolem 1830, dýha třešeň, zlacení,

olej na plátně, á 94 × 78 cm, posudek

20 K Ř E S L A F A G O T T W A L D,

původní skla, 93 × 172 × 43 cm,

italského experta prof. Giancarla

typ EK34, 64 × 48 cm, po renovaci,

kompletně restaurováno,

Sestieriho, cena: info v obchodě

cena: info v obchodě (Atelier Fiala)

cena: 59 000 Kč (RenoDesign)

(Fine Antiques Prague)

15 F R A N C E S C O S I M O N I N I :

18 A R T E M I S A D R U Ž K A ,

kolem 1830, dýha ořech, zdobeno

B I T E V N Í S C É N A , olej na plátně,

Royal Dux, počátek 20. stol.,

jemnou linkou, 130 × 120 × 70 cm,

94 × 110 cm, posudek italského experta

porcelánová plastika, číslo modelu 695,

kompletně restaurováno,

prof. Giancarla Sestieriho,

výška 57 cm, cena: 18 000 Kč

cena: 99 000 Kč (RenoDesign)

cena: info v obchodě

(Victoria Antiques)

21 B I E D E R M E I E R O V Ý P S A C Í S T Ů L ,

(Fine Antiques Prague)

FINE ANTIQUES PRAGUE Dušní 2, Praha 1 tel 277 000 228, 778 536 400 email office@fineantiquesprague.com www.fineantiquesprague.com RENODESIGN U Lihovaru 582, Černá Hora tel 604 533 028, 516 437 125 email jakub.solar@renodesign.cz www.renodesign.cz S TAROŽITNOS TI ZDENĚK UHLÍŘ Mikulandská 8, Praha 1 tel 224 930 572, 607 537 281 email starozitnosti-uhlir@seznam.cz www.starozitnosti-uhlir.cz VICTORIA ANTIQUES Štěpánská 43, Praha 1 tel 222 231 764 email ilbou@email.cz victoria-antiques.sluzby.cz

galerie

text Josef Ledvina foto Nic Lehoux

Mezi dějinami a prognostikou Stavba muzea současného umění představuje nesnadný úkol. Ideálně by mělo pojmout nikoli jen to, co již bylo vytvořeno, ale především to, co teprve vytvořeno bude. A o tom druhém se lze samozřejmě z povahy věci jen dohadovat. Věc je ještě komplikovanější, když má instituce pečovat o historické dědictví a spoluutvářet uměleckou současnost zároveň. V květnu se otevřelo návštěvníkům nové Whitney Museum of American Art na západní straně Manhattanu.

WHI T NE Y MUSEUM OF AMER IC AN AR T 99 Gansevoort Street, New York www.whitney.org

Muzeum Whitney je rozkročeno mezi historií a současností od svých počátků. Mecenáška a sochařka Gertrude Vanderbilt Whitney jej založila v roce 1930, poté co Metropolitní muzeum odmítlo přijmout do svých sbírek více než pět set děl, jež nashromáždila od počátku století v rámci podpory proponentů těžce se rodící americké moderny. To, co prapůvodně započalo jako salon vyhrazený setkávání a prezentaci, se ovšem s postupem času přetvořilo v opravdové muzeum. Whitney tak chce být dnes obojím – institucí schraňující, kategorizující a zkoumající skvělou tradici moderního umění Spojených států i ukazatel a podpůrce nových cest a vizí. Balancovat s taktem mezi těmito dvěma póly je stejně nesnadné ve výstavním programu jako v muzejní architektuře.

1700 m2 Pokud se kritici na něčem shodnou, pak na tom, že po všech návrzích, jak přestavit či obestavit prostorově nedostatečné sídlo muzea od Marcela Breuera na Madison Avenue, bylo nakonec nejlepším řešením přestěhovat se do nového. Novostavba od Renza Piana naštěstí nepředstavuje další stavební extravaganci typu Gehryho Guggenheimu v Bilbau nebo římského MAXXI od Zahy Hadid. Připomíná trochu pyramidu na sebe navršených přepravních kontejnerů, možná i utilitární haly balíren zboží, a přinejmenším na newyorského nerezidenta působí na svém místě při břehu řeky, v čtvrti zvané Meat Packing District, sympaticky nepřekvapivě. Se samotným uměním se stavba nepere ani v interiéru. Jeho vyzdvihovanou chloubou je sál v pátém patře, s bezmála sedmnácti sty metry čtverečními jde o „největší výstavní prostor bez sloupů ve městě“. Zároveň má oproti zbylým výstavním patrům vyšší strop. Dokonale sem pasuje na zahajovací výstavě prezentovaná věž z televizorů od Nam June Paika, a má tedy něco přes 474 cm. Paik ji (věž) vystavěl až ke stropu v roce 1982 pro svou retrospektivu v Bre-

uerově starém Whitney na Madison Avenue a muzeum ji tehdy pořídilo do svých sbírek. Znamená to jednak, že ve výstavních sálech staré i nové budovy jsou stejně vysoké stropy, navíc to ale může být drobný příspěvek do diskuse na téma flexibility, sbírek a současnosti. Lze docela dobře předpokládat, že kdyby byla světlost sálu na Madison Avenue osm metrů, byla by i Paikova pyramida osm metrů vysoká. Je dobře, že v rámci zvýšené flexibility nejsou v novém Whitney stropy vyšší, že tu vyhrály sbírky, a ne prognostika, protože výsledkem by jednoduše bylo jen nějaké vyšší dílo a o pár dekád později zas možná vyšší, a tedy flexibilnější muzeum. Tím se ovšem vracíme k oněm sedmnácti stům metrů čtverečních bezesloupé výstavní plochy. Lze ji samozřejmě rozčlenit od podlahy po strop dočasnými stěnami, nicméně jistě nebude trvat dlouho, a dočkáme se díla o této rozloze. A nakonec, co se umělecké současnosti týče, podnětnější dnes nezřídka bývají prostory komplikované a omezující. (Ne snad, že by se měla stavět nová muzea, v nichž se umělcům špatně pracuje, potvrzuje to jen, že stavět muzea na všechno minulé i budoucí je jednoduše nesmysl.)

Krychle a hala Na toto upřednostňování rozlehlého vyčištěného prostoru se lze dívat ještě úplně jinak než jako na prostý výsledek snahy o maximální otevřenost umělecké současnosti. Jakýsi bod obratu v příběhu „amerického umění“ představuje nejprve abstraktní expresionismus a následně minimalismus. S prvním začíná doba globální dominance „amerického umění“ a druhé tuto dominanci stvrzuje. Byla to ovšem právě monumentální plátna abstraktních expresionistů, jež do krajnosti otestovala prostorové možnosti zavedených bílých krychlí meziválečné moderny a seriální objekty umělců jako Carl Andre nebo Donald Judd pak tento typ prostoru zcela přerostly.

Jestliže místem jejich produkce byly ateliérové lofty zakládané v nevyužívaných továrnách, stala se výrobní hala nakonec vzorem ideálního výstavního prostoru. Nejlépe to dokládá cíl všech milovníků minimálního a postminimálního umění Dia:Beacon při řece Hudson severně od New Yorku. Haly někdejší výrobny krabic na keksy Nabisco na počátku tisíciletí poskytly, co se prostorových možností týče, těžko překonatelné přístřeší obřím sochám a objektům Judda, Serry a dalších. Návštěvník Nového Whitney se pak obtížně zbavuje dojmu, že ona flexibilita výstavních sálů oscilujících mezi monumentalizovanou bílou krychlí a tovární halou je nakonec ukotvena minimálně stejnou mírou v dějinách amerického umění jako v umělecké prognostice. Největší výzvu pro kurátory zdejších výstav tak bude v budoucnu jistě představovat, jak zde dobře zabydlet miniaturu, drobnou práci na papíře či model. Koneckonců to dokládá i otevírací výstava, na níž instalace

POHLED NA NOVOU BUDOVU MUZE A OD HIGH L INE, DOLE POHLED NA MUZE JNÍ TER ASY

71. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Plíživý návrat amatérismu

OMLU VA REDAKCE V minulém čísle jsme jako ilustraci k 70. lekci Manuálu neoprávněně použili fotografii Jana Ságla dokumentující akci Zorky Ságlové Házení míčů do průhonického rybníka Bořín z roku 1969. Za porušení autorských práv obou autorů se omlouváme.

JAK UB OBRO V SK Ý: VR A ŽDÍC Í O D Y S S E U S , 1919–31, bronz, výška 65 cm, Galerie výtvarného umění v Hodoníně, foto: Josef Fantura

Máloco vytrhne moje oči z vjemové letargie jako mantinely hokejového stadionu bez reklamy. Ladný tvar, bílá barva jen občas přerušená pěti kruhy. Olympiáda dodnes zůstává poslední monstrakcí bez reklamy. Něco, co se za peníze nedá koupit, budí respekt a sympatie. Tlak korporací obchází Coubertinovy zásady formou různých partnerství a oficiálních produktů olympijských her, ale dosud nikdo z chronicky zkorumpovaných bafuňářů nenašel odvahu a drzost zpronevěřit se úplně zásadě otce zakladatele. Pravda, v umění se již nesoutěží. Jiří David nemá šanci vylepšit bronzovou medaili Jakuba Obrovského za sochu Odysseus z olympiády v Los Angeles v roce 1932. Kalokagathia na rozdíl od zákazu reklamy vzala dávno zasvé. Umčo a sport šly každý zdánlivě vlastní cestou. Co zůstává skrytě aktuální, a možná více pro umění než pro sport, je dávný spor mezi amatérismem a profesionalismem. Milovníkům (sic!) umění není třeba vysvětlovat, že dnes pejorativně chápané označení amatér pochází z latinského slova amare, milovat. Amatér nebyl ňouma, ale člověk, který se dané věci věnuje s nasazením jelena v říji. Naopak profesionál, v současnosti meta met, býval muž, který válčil za vaši věc do výše vyplaceného žoldu.

Není náhodou, že umění milovali a dosud milují především bohatí lidé. Chudí nakupují předražené umění v IKEA. Aristokrat Pierre de Coubertin doporučoval urozeným utloukat nudu a zahálku šermem a parkurem. Představa, že by mu majitel místní stáčírny koňaku za to platil, byla nejen absurdní, ale především ponižující. Za peníze metali kozelce komedianti. Komercionalizace sportu znamenala také jeho demokratizaci a prostupnost sociálních kast. Kluk ze Smetanovy Lhoty si dnes čutáním do meruny zajistí Coubertinův životní standard. Pouze s tím rozdílem, že nesbírá umění, po večerech si nečte v Pijoanovi a nesepisuje uměnovědné traktáty, ale paří na playstationu. V provozu umění, mám na mysli především lokální prostředí, je tendence opačná. Příležitostí profesionálně se věnovat umění ve smyslu uživit se, nebo dokonce zbohatnout spíše ubývá. Situace došla tak daleko, že být zaměstnán ve veřejné kulturní instituci samo o sobě nezaručuje jistotu „přežití“. Konfrontace výplatní pásky a běžného pražského nájmu není slučitelná se životem. Logika zákona o zachování energie, tedy že průměrný člověk musí denně spát několik hodin ve vlastní posteli a orálně přijmout alespoň minimální sumu kilojoulů, mluví jasně.

Zaměstnanci musejí různými způsoby dotovat možnost pracovat. Jednou z možností bývá, že z různých příčin takzvaně neřeší bydlení. Mladší bydlí u rodičů, za některé platí nájem jejich protějšek nebo vlastní byt, který získali jiným způsobem než pravidelným spořením z výplaty. Druhou možnost představuje akumulace pracovních úvazků. V praxi to znamená, že se člověk zaváže pracovat dvanáct i šestnáct hodin denně, což je opět dlouhodobě neslučitelné se životem nebo kvalitou odvedené práce. K tomu více pracovních úvazků soustředěných k jedné osobě ubírá příležitost být zaměstnán pro další jedince. Přetlak nových absolventů dějin umění a blízkých oborů na pracovním trhu navíc vytváří pro instituce pohodlný polštář umožňující okamžitě obsadit místo po vyhořelých zaměstnancích mladou krví. Vidina profesního uplatnění v „oboru“ chvilkově zatemní racionální uvažování, takže nástupní plat zlehka převyšující deset tisíc korun se zdá jako minimální komplikace na cestě k prvnímu soupisovému katalogu. Stížnost – „S tím platem, co tu beru, nezaplatím ani nájem.“ – se dostaví nejpozději do půl roku v závislosti na výši úspor z letního sběru jahod v Anglii. Od kolegů se dozví, že tak to mají všichni, od nadřízených, že v současné ekonomické situaci a vzhledem k tabulkovým platům navýšení není reálné. Rodiče mají radost, že se ratolesti podařilo v dnešní nejisté době získat místo, takže pravidelně se opakující prosby o „půjčku“ berou jako malou pihu na kráse. Frustrace mladého člověka roste. Pobuřuje ho, jak málo si společnost finančně cení jeho znalostí a práce. Chlácholení, že před necelými dvěma sty lety byla tato činnost kratochvilnou zábavou aristokracie, a teď vám za to samé dokonce ještě někdo platí, příliš nezabírá. Není nakonec představa profesionálního umění stejně pošetilá jako Coubertinova vize amatérského sportu? Možná, ale je to škoda, a to v obou případech.

inzerce

investice do umění je stálá...

Pavel Piekar SVĚTLO A STÍN V ý s t a v a b a re v nýc h l i n o r y t ů

1. 10. – 1. 11. 2015 Srdečně Vás z veme na vernisáž prodejní výstavy 1. 10. v 18 hodin Úvodní slovo: Andrea Ballardini Hudba: Simona Jindráková – zpěv Tereza Sedláčková – zpěv Ondřej Macek – cembalo DŮM UMĚNÍ N a C hv a l s k é t v r z i 8 5 8 , Pr a h a 9 w w w. a te l i e r - fi a l a . c z

inzerce

Dům umění města Brna The Brno House of Arts

SILICONVALSE HUNGARIAN

REALITY Emese BENCZÚR Szilárd CSEKE Róza EL-HASSAN Miklós ERDÉLY László FEHÉR Tamás KASZÁS 9.9. – 1.11. 2015 Čtyři desetiletí nezávislého maďarského umění

Kurátor Adam K. DOMINIK

Szabolcs KISSPÁL Győrgy JOVÁNOVICS Dora MAURER László MULASICS János SUGÁR

www.dum-umeni.cz

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna

Břetislav Malý — 10/6—27/9/2015 — Galerie na mostě

PŘÍBĚH PANELÁKU

ve Zlínském kraji

15.07. — 04.10.2015 Zlín Vavrečkova 7040, před budovou 14|15 Baťova institutu Exteriérová výstava seznamuje s vývojem prvního panelového domu typu G (Gottwaldov) a s příběhy tří zajímavých sídlišť ve Zlíně: Obecin, Bartošovy čtvrti a Jižních Svahů. Výběr doplňuje otrokovické sídliště Trávníky. kurátor: Lucie Zadražilová a kol. www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

www.adamgallery.cz

neklidné okraje

JAN ULDRYCH

obrých a a

a S ov

BROUK V HLAVĚ

a! oSob 6.

NekLIDNÉ

VERNISÁŽ: 10/ 9/ 2015, 19:00 11/ 9/ ––––– 10/ 10/ 2015

NakLaDaTeLÉ

OkRaJe

Nobrow

Jiné knihovny

Planeta Tangerina

& jiné archivy

Édition T. Magnier

Jiní knihkupci

Dwie Siostry

& místní aktivisté

Biuro Literackie

KURÁTOR: PAVEL KUBESA

Artforum

M.ŠaŠek

Magvető

STIPeNDIUM Zo

kOMIkS

Martin C. Putna

a HISTORIe

Jiří Sádlo

David B.

M. Benkovič

Vojta Mašek

Krisztina Tóthová

Pavel Kosatík

Wojciech Bonowicz

AI&G

BaOLET 15 Bohatý program pro děti a rodiče

Andrej Rodionov A. Makarov–Krotkov

HUDBa

JINÉ RUSkO

Les gars d'en bas Krch–off Band vý

Banana Split

SaMIZDaT

Bene

David B.

M. Kukovičová Joëlle Jolivet Katy Couprie DISkUSe

Ateliér Ústí 3.

Klyzma

THE CHEMISTRY GALLERY BUBENSKÁ 1 170 00 PRAHA 7 WWW.THECHEMISTRY.CZ

1915

2015

Balet v kině Sezóna 2015-16 s Královským baletem v Londýně

PŘÍMÉ PŘENOSY: út 22. 9. 2015, 20:15

Sergej Prokofjev | Kenneth MacMillan

Romeo a Julie

čt 12. 11. 2015, 20:15

Lowell Liebermann | Liam Scarlett

Viscera / Faunovo odpoledne / Čajkovského pas de deux / Carmen st 16. 12. 2015, 20:15

Petr Iljič Čajkovskij | Peter Wright Foto: Stanislav Honzík

Louskáček

út 26. 1. 2016, 20:15

Sergej V. Rachmaninov | Frederick Ashton

Rapsodie / Dva holoubci st 6. 4. 2016, 20:15

Adolphe Adam | Marius Petipa

Už 100 let!

Giselle

st 18. 5. 2016, 20:15

Lowell Lieberman | Liam Scarlett

Frankenstein SVĚTOVÁ PREMIÉRA

www.baletvkine.cz Zahraniční partner

Partner

Držitel licence pro ČR

Mediální partneři

Doba se mění, Divadlo Rokoko zůstává.

inzerce

centrum současného umění dox

poupětova 1 praha 7 www.dox.cz

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.

exhibition partners

dox general partner

dox partners

dox media partners

exhibition media partner

Tvorba laureátů Bienále kresby Plzeň 1996 – 2014

JINÝ POHLED

15. října – 29. listopadu 2015 Západočeské muzeum v Plzni Galerie města Plzně Galerie Jiřího Trnky www.bienale-plzen.cz EUROPEAN CAPITAL OF CULTURE

činohra J. Traxler, M. Vačkář, O. Havelka

V RYTMU SWINGU BUŠÍ SRDCE MÉ Režie: Ondřej Havelka Činohra ND & Melody Makers Premiéry: 10. & 11. září v Národním divadle Dále uvádíme: 13. & 23. září, 3. & 13. října, 2., 15. & 29. listopadu www.narodni-divadlo.cz

recenze

Odcizování Jána Mančušky

Retrospektiva Jána Mančušky v Městské knihovně

text Markéta Magidová Autorka je umělkyně a teoretička umění. foto archiv GHMP

První retrospektiva předčasně zemřelého umělce Jána Mančušky, jejímž kurátorem se stal jeho dlouholetý spolupracovník a přítel Vít Havránek, je projektem nepochybně záslužným. Jedná se o první souhrnnější pokus představit českému divákovi Mančuškovy práce, zde známé i ty doposud vystavované pouze v zahraničí. Nedostatek zachovaných instrukcí a popisků k řadě jeho instalací, kreseb či performancí, s nímž se potýkali ti, již přišli do kontaktu s Mančuškovou pozůstalostí, byl překonán důkladnou, až detektivní prací týmu, který připravoval expozici i doprovodný katalog. Videa a technicky náročnější instalace navíc – vztaženo k českému galerijnímu standardu až překvapivě – fungují i během každodenního provozu sálů. Návštěvníkovi se tedy nekladou žádné formální překážky, aby mohl vstoupit do světa Jána Mančušky. Vít Havránek deklaruje svoji snahu nepojímat výstavu interpretačně či performativně – kurátorské gesto spočívá v tom, že nechává vyznít samotná díla. „První retrospektiva není simulací autorova přístupu k výstavě jako místně specifické události. Je (zcela tradičně)

strukturována chronologicky.“ Stejným způsobem editorsky koncipoval i katalog. Tato zdánlivě objektivní distance však vytváří prostor pro historizaci Mančuškova odkazu stejně jako pro neviditelnou kodifikaci toho, co lze považovat za umělecké dílo a co má pouze status skici (například novinové koláže Bez názvu anebo Tato linka sleduje pohyb mé ruky jsou dokončenými díly stejně tak málo jako Natvrdo nebo Malba jsou přípravnými skicami; rané malby by si autor vůbec nepřál vystavovat).

Absentující člověk

Namísto kurátorského hlasu se tedy v expozici objevuje žlutý pás odvíjející se retrospektivou, na němž je předestřena Mančuškova myšlenková historie v podobě stránek vytržených ze starších katalogů, autorských popisů projektů, kreseb a několika knížek, které ho ovlivnily (například Robbe-Grilletova Žárlivost). Zaznívají zde jeho úvahy o nonspektakulárnosti a každodennosti (zejména v souvislosti s jeho reliéfy vytvořenými z předmětů denní potřeby), o fenoménu chybění (text umístěný u absentující židle, jejíž tvar definují vystřílené broky) nebo

o performativnosti. Zpřítomňují se i Mančuškovy pochybnosti o svobodě uměleckého projevu začleněného do rámce instituce a neutrálnosti kunsthistorie, která s uměleckým projevem nakládá. V jednom z vystavených textů tvrdí: „Historie pro mě není minulostí, ale interpretací minulosti.“ Tomu, co spojuje jak jeho instalace z nití, plastových lahví, brček, houbiček na mytí nádobí, tak ty, v nichž materiálnost liter a prostorovost dominují nad vlastním sdělením textu, nebo časové projekty filmové či divadelní, bychom mohli porozumět jako znázorňování vrstev tvořených okolo člověka (místo, předměty, formy vyprávění, jednání a pohyb) na úkor psychologizace, vyjevování emocí či motivací. Lidé jsou v Mančuškově podání sami sobě či vzájemně odcizenými entitami definovanými svým okolím, systémy, v nichž žijí. Takový postup se blíží konstrukci děl nového románu či konkrétněji pracím zmíněného Alaina Robbe-Grilleta, které kritici označovali až za antihumanistické (podrobněji srovnávám tyto přístupy v letošní České literatuře č. 3). Tradiční narativ se rozpadá v síti popisů vnějšího světa, v nelineárnosti

vyprávění a v nedůvěře k pravdě či ke skutečnosti. Takový absentující člověk se na výstavě obtiskává například do znázornění uspořádání židlí u stolu (V bytě otce – sedávám na židli vzadu), do stop ve ztuhlém betonu (Nehoda), do označení míst, kam patří klíče ze svazku (Bez názvu), do předmětů, které po sobě na stole zanechali neurotičtí účastníci Konference, ztrácí se v enormním nepoměru velikosti filmové promítačky oproti projekci (Vrah bez příčiny), převtěluje se do herce narušujícího „přirozenost“ lidských vztahů (Neviditelný), stoupá si do světla černé žárovky vrhající stíny vytěsňovaných slov (20 minut poté) či do telefonní budky, z níž muži nechtěně volají své matce (Oidipus). Našli bychom jej i v dílech, jež se na výstavu nedostaly, a to například ve videu Žena středního věku – traumatický závěr se zde odkrývá až po opětovném doplňování písmen na ploše –, v instalaci Omlouvám se za zpoždění, která s matematickou důsledností uvádí diváka do filmového prostoru Stromovky v jednom dni, nebo ve videu Odlesk, kde si spolu hlavní hrdinové povídají v er-formě.

Pozorování zvnějšku

Právě uspořádání řeči a prostoru vzhledem ke smyslu díla ukazuje, že ať už Mančuška sbíral či psal jakkoli emočně silné příběhy, výsledná umělecká forma stojí vůči sdělení příběhu v kontradikci. Hlavním tématem se stávají způsoby lidského myšlení, uchopování významu, vztah paměti k událostem či prostředí. Už samotný zápis textu upozaďuje narativitu ve prospěch popisu situace – postavám chybí motivace, nesvěřují se s pocity a postoji, vypravěč se k událostem – často negativním jevům (sebevražda, znásilnění ve vlaku, problematika rasismu, genderu aj.) – staví neutrálně až chladně. Situace je komentována zvnějšku, odcizeně vůči nitru. Mediální provedení navíc obaluje vrstvu děje silnou vizuální formou – kovová písmena rozvěšená ve více směrech, monumentální promítačka, slova tvořená vlastním stínem, pohyb pozpátku –, jež sebereflexivně zdůrazňuje instalaci a instituci samotnou (filmový či jazykový prostor, prostředí galerie, malbu jako film, diapromítačku promítající diapozitiv diapromítačky). Tato poloha

mohla být na výstavě podpořena i Mančuškovými pozdními a u nás nikdy nevystavenými filmovými sochami. Pomineme-li nečitelnost důvodu některých instalačních řešení (vytvoření speciální látkové místnosti pro Vrah bez příčiny, umístění dvou zvukových videí Hry pozpátku a Neviditelný těsně vedle sebe, zkonstruování divadelní elevace hlediště před obrazovkou Hry pozpátku, umístění Ztráty paměti do malé místnosti, v níž lze percepčně obtížně obsáhnout vše, aj.), vyvstává z celku důležitá otázka: Je skrze neviditelného kurátora, skrze objektivistické principy dějin umění dílo autora srozumitelnější, anebo by přístupněji působila viditelná interpretace historie, přestože by stíny Mančuškových slov byly deformovány cizí perspektivou? Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné. JÁ N M A NČ UŠK A: PRV NÍ RE T RO SPEK T I VA místo: GHMP, Městská knihovna kurátor: Vít Havránek termín: 17. 6.–11. 10. 2015 www.ghmp.cz

Ateliér knihovna Václav Magid v PLATO

text Josef Ledvina foto Tomáš Souček, PLATO

Umělec na sebe v průběhu 20. století bral řadu rolí. Jednou to byl inženýr, podruhé revolucionář a nebo zas mystik či prorok. Vynechal jsem intelektuála či učence, jímž beze všech pochyb je Václav Magid, podobně jako před ním celá řada jiných postav (především) poválečného umění. Útěk od humanitní disciplíny k umění není ničím výjimečným a podobně běžné jsou i výpůjčky z akademických vod filozofie, sociologie nebo třeba etnografie ze strany umělců. Magid nicméně neutíká od filozofie k umění ani si z ní nezávazně, protože umělecky, nevypůjčuje. Druhý přístup je mu proti srsti. „Souhlasím, že na vlně interdisciplinárního sebevědomí umělci používají jazyky, se kterými neumějí nakládat, a vytvářejí práce s pochybným výsledkem. Takzvaný edukativní obrat často ústí v deklaraci, že například přednáška je

uměleckým dílem, ale faktická náplň tohoto gesta zůstává špatnou přednáškou,“ vyjádřil se zcela jednoznačně o podobném počínání v rozhovoru s Jiřím Ptáčkem. Magid přednáší a publikuje, nicméně neumělecky, standardně akademicky. Absolvoval studium filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a tamtéž v současnosti pokračuje v postgraduálním studiu estetiky. Václav Magid je tedy filozof a umělec, nikoli v současnosti dosti rozšířený druh umělec-filozof. Otázka je, do jaké míry se dvě role v jeho případě mezi sebou účinně a účelně vzájemně obohacují. V současnosti probíhá v ostravské galerii PLATO Magidova doposud největší výstava. Nese název Autonomie a představuje pětici prací vzniklých v posledních třech letech. Nápadná na ní je nejprve celková profesionalita

provedení – čistá a dotažená je výstavní architektura, grafika, početné projekce nejen fungují, ale obraz se zdá být promítán tam, kam promítán být má. Výstavní prostor sjednocuje nízká hladina osvětlení působivě narušovaná světlými průrvami projekčních ploch. Celkově „gotický“ dojem z výstavy posiluje rozléhající se dvanáctitónová kompozice provázející jedno z prezentovaných děl (Nevyřešené problémy formy, 2013), ne náhodou si Schönbergova kompoziční metoda našla cestu k širší veřejnosti jakožto hudební doprovod hororových filmů. Instalace zároveň nespoléhá jednotvárně na médium na stěnu promítaného pohyblivého obrazu. Rytmus prohlídky určuje v kontrastu s drobnějšími pracemi na papíře, pečlivě adjustovanými, instalovanými zpravidla v nepočetných, v rozprostraněnosti panelů solitérně působících sériích. První

tipy

Balony na Kampě

Naši krajináři

Zastihla je noc

Souček v Chebu

kdy 17. 7.–18. 10. 2015

kdy 4. 9.–1. 11. 2015

kdy 11. 9.–10. 1. 2016

kdy 11. 7.–27. 9. 2015

co Kamli Lhoták

co Má vlast – Pocta české krajinomalbě

co Zastihla je noc

co Karel Souček (1915-1982)

kde Museum Kampa, Praha

kde Jízdárna Pražského hradu, Praha

kde Místodržitelský palác, MG v Brně

kde GAVU Cheb

Museum Kampa hostí výstavu obrazů Kamila Lhotáka z let 1938 až 1951, kterou připravilo ve spolupráci se soukromou Retro Gallery. Latinský název Sic itur ad astra (Takto se létá ke hvězdám) je převzat z přípisu na pamětní medaili pražského Balon Klubu, již malíř obdržel roku 1989. Výstava Lhotáka představuje jako přítele řady básníků a spisovatelů a přes šest desítek obrazů povětšinou ze soukromých sbírek na výstavě doprovázejí texty Františka Hrubína, Adolfa Branalda či Ivana Blatného. Retro Gallery k výstavě vydala stejnojmennou knihu.

SVU Mánes připravil pro Jízdárnu Pražského hradu výstavu s názvem Má vlast – Pocta české krajinomalbě. „Jsem přesvědčen, že česká veřejnost po desetiletích naprosté vyprahlosti a marného čekání na umění, které je pro člověka a není odtrženo od jeho podstaty, ocení tuto chvíli a možnost zhlédnout ta nejlepší díla vzniklá v průběhu 18.–21. století,“ říká jeden z vystavujících, předseda Mánesa Ivan Exner. Celkem je na výstavě, která potrvá do 1. listopadu, zastoupeno víc než 120 autorů. Role kurátora se ujal Michal Zachař.

Do Moravské galerie v Brně se po premiéře v Chebu stěhuje výstava Zastihla je noc připravená Annou Pravdovou. Věnována je českým umělcům žijícím v Paříži za druhé světové války a spíše než autonomně výtvarnou problematiku sleduje kulturně politické souvislosti jejich tvorby. To odpovídá ostatně i usilování umělců samotných, pro něž se v té době tvorba stává prostředkem občanské angažovanosti. Někteří z nich, například J. Šíma, se dokonce zapojují do francouzského odboje. Zážitky z internace zas ve své tvorbě zachytili A. Hoffmeister nebo A. Diviš.

Chebská galerie připravila monografickou výstavu Karlu Součkovi. Malíř pocházející z Kladna se v období války připojil ke Skupině 42. S jejími příslušníky sdílel civilistní tematiku soustřeďující se na výjevy z městského života, pohledy do ulic, pasáží a výloh obchodů. Po roce 1948 se Souček, neschopný plně vyhovět direktivám statně sankcionovaného socialistického realismu, na čas odmlčel. Později se podílel na podobě bruselského Expa. V době tání v 60. letech se po návštěvách Paříže a Londýna jeho malířský výraz dále osvobozuje od předmětného vyjádření.

2 VÁCL AV R ABA S: ČE SK Ý VENKOV

3 A D O L F H O F F ME I S T E R : I L U S T R A C E K E

4 K AREL SOUČEK:

P Ř E D V E L K O U P R O M Ě N O U, 1948

K N I Z E T U R I S T O U P R O T I S V É V Ů L I , 1941

B R U S I Č N A U L I C I , 1944

1 K A M I L L H O T Á K : B A L Ó N Y, 1939

K A L E N D Á R I U M / září kdy úterý 15. 9. od 8:45 co Sympozium experimentální architektury kde Galerie Jaroslava Fragnera kdy úterý 15. 9. od 18:00 co V rozhovoru: Romana Drdová a Jan Kratochvil kde Veletržní palác, NG v Praze

kdy co kdo kde

16. až 18. září 5. Sjezd historiků umění www.dejinyumeni.cz Univerzita Palackého v Olomouci

kdy neděle 20. 9. od 17:00 co komentovaná prohlídka Gottfried Lindauer kdo Aleš Filip a Roman Musil kde Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy kdy úterý 22. 9. od 18:00 co přednáška Konflikt autonomií kdo Václav Magid kde PLATO, Ostrava

Díaz na Hradě

Nový prostor

Politická karikatura

kdy 9. 9.–20. 6. 2015

kdy 11. 9.–15. 10. 2015

kdy 4. 9.–4. 10. 2015

co Eccentric Gravity

co Forever!

co Homo Politicus

kde Letohrádek královny Anny, Praha

kde Trafo galerie, Příčná 1, Praha

kde Památník národního písemnictví, Praha

V letohrádku královny Anny probíhá od 9. září do konce října výstava Federica Díaze. Přehlídka Eccentric Gravity je v tiskové zprávě označena jako projekt prospektivní, tedy jako vyhlídka autora do budoucnosti. „Nová materialita. Gravitace a symetrie. Tradice antiky a renesance” charakterizuje heslovitě výstavní text. Věcnější charakteristika projektu se zatím omezuje na zmínku o “monumentálním autentickém” scanu provázeného performancí profesionálního olympijského vzpěrače.

Trojice institucí – 23 presents, Pebe/Lab a Trafo galerie, bude sídlit v novém prostoru na Praze 1. Trafo galerie odkazuje svým názvem i kolektivem k vysočanské Trafačce, která ukončila svou činnost na konci loňského roku. První výstavou zde budou obrazy Jiřího Petrboka inspirované mimo jiné tvorbou bratrů Chapmanových. Otto M. Urban, který k výstavě napsal text, zdůrazňuje Petrbokovu práci s instalací. Umělec sestavuje obrazy do celků, jež připomínají „další jednoznačné a ikonické symboly, jako jsou křesťanský i satanistický kříž nebo smileyface“.

Malá výstavní síň Památníku národního písemnictví v areálu pražského Strahovského kláštera ukazuje práci karikaturisty a politického aktivisty Františka Bidla (1895–1945). Bidlo své kresby publikoval jak v prvorepublikových levicových denících, tak v knihách a jako součást práce pro propagační oddělení Komunistické strany. Sociálně laděné komentáře tak doprovází explicitní politická kritika upozorňující na problematiku zbrojení i hrozící války. Součástí nerozsáhlé výstavy je i podrobný průvodce, který sám o sobě poutavě představuje práci autora.

5 FEDERICO DÍA Z:

6 NOVÉ PROSTORY EX POST

# E C C E N T R I C # G R A V I T Y, 2015

V PŘÍČNÉ UL IC I

7 F R A N T I Š E K B I D L O : T R N , 1930

kdy středa 23. 9. od 16:30 co komentovaná prohlídka Zbyněk Sekal kdo Olga Staníková kde Muzeum umění Olomouc kdy čtvrtek 24. 9. od 17:45 co performance Proč mluvíme se zvířaty kdo www.goethe.de/ whytalktoanimals kde DEPO2015, Plzeň kdy pátek 2. 10. od 16:00 co diskusní fórum Dokumentovat současnost kdo www.fotografestival.cz kde Veletržní palác, NG v Praze

komiks

101

Černý koně — 10/6— 27/9/2015

Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno Po—Ne 10—18 hod, Čt zavřeno www.adamgallery.cz

Jiří Baštýř Lenka Černotová Michal Drozen Filip Dvořák Veronika Gabrielová Hana Gárová Tereza Greschnerová Igor Hosnedl Tomáš Kofroň Monika Kolářová David Krňanský Martin Lukáč Jiří Marek Ondřej Petrlík Michal Rapant Julius Reichel Tomáš Roubal Michaela Roudnická Gabriela Slaninková Jakub Sýkora Miroslav Šeda Jakub Tajovský Viktorie Valocká Marika Volfová

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna