Art+Antiques 11/16 by Care Comm s.r.o.

listopad 2016

103

99 Kč / 4,70 ¤

Podmínky modernity v Ostravě 38 / Rozhovor s Edith Jeřábkovou 48 / Komunitní centrum Máj 10 /

104

THIERRY - LANNON & Associés

www.thierry-lannon.com

Saturday 10th December at 2 : 30 PM

MODERNS PAINTINGS & Bretonnes schools

ˇ TOYEN (Marie Cermínová) (1902-1980) Expert : Eric SCHOELLER, Paris Tel : +33 (0) 6 11 86 39 64 cabinetschoeller@hotmail.com

A : "L'eau de la Solitude" oil on canvas signed lower right dated 1955. 116x73 cm. Free movement certificate of 26th February 2016 B : "Les lavandières" oil on canvas signed lower right dated 1953 diameter : 40 cm.

www.thierry-lannon.com +33(0)2 98 44 78 44 Me Philippe LANNON - Me Gilles GRANNEC Commissaires Priseurs habilités

26 rue du Château - CS 32815 - 29228 BREST Cedex 2 - FRANCE Tél. 02 98 44 78 44 - Fax 02 98 44 80 20 - Email : contact@thierry-lannon.com O.V.V. / Agrément 2001/18 - Frais de vente : 22 %

editorial /

Staří noví mistři

facebook.com/ Artcasopis

Na podzim 2008 pařížská pobočka Christie’s představila nově objevený mužský portrét od Franse Halse. Louvre inicioval jeho prohlášení za kulturní památku a pokusil se získat 5 milionů eur na jeho koupi. Dřív než muzeum dokázalo shromáždit potřebné prostředky, obraz koupil londýnský galerista Mark Weiss, který jej o tři roky později prostřednictvím Sotheby’s v New Yorku prodal nejmenovanému americkému sběrateli. Údajně za 10 milionů dolarů. Prestižní Burlington Magazine o obraze napsal, že jde o „velmi důležitý přírůstek do Halsova oeuvre“. Podobně hovořili kurátoři amsterodamského Rijksmusea i haagského Mauritshuisu. Dnes Sotheby’s obraz považuje za novodobé falzum... Kauzu odstartoval zásah francouzské policie, která z výstavy v Aix-en-Provence letos v březnu jako padělek zabavila obraz Venuše od Lucase Cranacha st., titulní dílo výstavy představující sbírku Lichtenštejnského knížete. Obraz kníže Hans Adam II. zakoupil o tři roky dříve prostřednictvím renomované bruselské galerie Colnaghi, údajně za 7 milionů eur. Oba obrazy mají společnou provenienci. V určitý momenty je vlastnil jednasedmdesátiletý italsko-francouzský obchodník Giuliano Ruffini. Ten dnes zdůrazňuje, že k autorství jednotlivých děl – vedle Cranacha a Halse jsou dnes předmětem dalšího šetření také práce Orazia Gentileschiho a Parmigianina, které v minulosti prošly výstavami v National Gallery v Londýně a v newyorském Metropolitním muzeu – se sám nikdy nevyjadřoval a že atribuce byly vždy dílem odborníků. Materiály týkající se Cranachovy Venuše dokládají, že obraz prodal z půl milionu eur bez jasně určeného autorství. „Nikdy jsem si nevěřil, že je to Cranach, protože je to namalované na dubové desce a pokud si pamatuji správně, tak malíř preferoval lipové dřevo,“ řekl na jaře časopisu The Art Newspaper. Společnost Sotheby’s k závěru, že jde o padělek, dospěla na základě technologických analýz, které v malbě odhalily přítomnost moderních syntetických látek, a začátkem října oznámila, že svému klientovi vrátila plnou cenu díla. Z výčtu „velkých jmen“ světa umění namočených do tohoto příběhu, zlomkovitosti informací o jednotlivých obrazech i o provedených analýzách předcházejících jejich atribucím je zřejmé, že celá kauza je teprve na začátku. Už teď je však jasné, že jde o jednu z nejzávažnějších padělatelských kauz novodobé historie. O Giulianu Ruffinim určitě nepíšeme naposled. Jan Skřivánek

Aplikace Kiosk Navigator

Obsah

> Národní a normotvorná 4 / dílo měsíce > Schieleho Sedící žena 2 / poznámky

Milena Bartlová

Markéta Dlábková

6 / zprávy 10 / výstava

> Podmínky modernity v Ostravě

Tomáš Murár

19 / aukce 34 / na trhu

> Antonín Slavíček 36 / portfolio > Jakub Tomáš Radek Wohlmuth 38 / rozhovor > Edith Jeřábková Anežka Bartlová 48 / téma > Komunitní centrum Máj Karolina Jirkalová 56 / profil > Laure Prouvost Josef Ledvina 60 / architektura > Adam Caruso Vendula Vašátková

Filip Šenk

67 / nové knihy 70 / zahraniční výstava

> Devátá Kolumba 76 / zahraniční výstava > Soulèvments v Paříži Eva Skopalová 85 / manuál > Velké vyznamenání Ondřej Chrobák 86 / recenze > Loni v Marienbadu, CJCH 2016, Norbert Schmidt

Jakub Janovský

Lenka Střeláková, Anežka Bartlová, Radek Wohlmuth

98 / na východ Dušan Buran

100 / komiks

> Michal Moravčík

> Kateřina Čupová

Tomáš Prokůpek

obálka

K A R E L H O L A N : F O T B A L O V É H Ř I Š T Ě / C I R K U S (detail)

1920, olej na plátně, 70 × 100 cm, Galerie výtvarného umění Cheb

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Buran, Markéta Dlábková, Tomáš Murár, Ondřej Chrobák, Tomáš Prokůpek, Norbert Schmidt, Eva Skopalová, Lenka Střeláková, Filip Šenk, Vendula Vašátková / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. 11. 2016. Příští číslo vyjde začátkem prosince. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

dílo měsíce

text Markéta Dlábková Autorka je kurátorkou Sbírky kresby a grafiky Národní galerie v Praze.

Schieleho Sedící žena Pokud bychom v pražské Národní galerii hledali nějaké dílo náležející k ikonám světového umění, byl by jím právě Schieleho kvaš Sedící žena s pokrčenými koleny. Život tohoto umělce je i přes své krátké trvání doslova nabit událostmi a mnoho prací z jeho obsáhlého kreslířského díla tak vedle uměleckých kvalit skrývá i zajímavý příběh. To je také případ této kresby. Egon Schiele patří k nejvýraznějším osobnostem umění přelomu století. Jeho tvorbu, v níž dominují mistrovské akvarely a kvaše, charakterizují výrazné kontrasty – ornamentalismus se mísí s expresionismem, naturalismus se stylizací, kolorismus s grafickou lehkostí. Stěžejním tématem je lidská figura, nejčastěji osamoceně rozepjatá po bílé ploše plátna nebo papíru, deformovaná do exaltovaných i křečovitých póz, z nichž vedle erotického napětí čiší i existenciální úzkost. Zatímco ve stylizovaném umístění postavy v obrazovém prostoru se projevuje vliv secesního dekorativismu Gustava Klimta, barevný expresionismus nalezneme u Oskara Kokoschky, vypjatý symbolismus vyzáblých figur u Ferdinanda Hodlera a existenciální rozměr v dílech Edvarda Muncha. Tvorba Egona Schieleho je však mnohem víc než jen součet dobových inspirací. Je projevem originální, excentrické osobnosti, i přes vnějškovou efektnost vždy autentická. V době, kdy vzniká pražská kresba, má již Schiele za sebou poměrně pestrý život. Po řadě skandálů, jež byly důsledkem jeho nonkonformního životního stylu i umělecké tvorby, se ve svých 27 letech pokouší poněkud usadit. Roku 1914 se seznamuje s rodinou Hermsových a sestry Adele a Edith se stávají jeho modelkami. V červnu 1915 následuje svatba s mladší Edith, která ho po narukování následuje na vojenských štacích; inkriminovaný rok 1917 tráví již zpět ve Vídni. Ani odborné monografie se neshodnou na tom, která ze sester Hermsových stála pro Ženu s pokrčenými koleny modelem. Vodítkem nemůže být ani skutečnost, že Adele měla tmavé vlasy a Edith blond, neboť Schiele na většině kreseb dává vlasům rezavé odstíny. Badatelé přiklánějící

se k Adele poukazují na to, že byla na rozdíl od své sestry ochotná zaujímat otevřeně erotické pózy. Právě tento argument ale může svědčit spíše pro to, že zobrazenou ženou je Edith. Při bližším pohledu je totiž patrné, že kresba svým charakterem zdaleka nepatří k typickým Schieleho figurám. Celková modelace se vyznačuje méně ostrými tvary, je méně deformovaná, realističtější, a to včetně umírněného koloritu. Patrný rozdíl je i v samotné póze modelky – na rozdíl od řady sexuálně explicitních aktů s odhalenými genitáliemi zde vidíme jen provokativní náznak. Ve skutečnosti se kresba daleko více než na tělo soustředí na tvář, v níž nad provokativností převládá prostá (i když nekonvenční) krása, odkrývající citový vztah k zobrazené ženě. Výrazné rysy naznačují, že jde právě o tu tvář, již Schiele nakreslí několika jednoduchými tahy o pouhý rok později, kdy bude Edith v šestém měsíci těhotenství umírat na španělskou chřipku. On sám zemře o tři dny později. Kvaš Sedící žena s pokrčenými koleny zakoupila Moderní galerie v roce 1930 spolu s dalšími třemi umělcovými kresbami a plátnem Těhotná žena a smrt. Teprve ve druhé polovině 20. století je Schiele objeven jako umělec světového významu a pražská kresba začíná cestovat; v 70. letech nejprve do „spřátelených“ států – do Bělehradu, Drážďan, Budapešti –, v dalších dekádách již následuje Brusel, Florencie, Tokio, Paříž, Bologna. Kresba Edith se zařazuje mezi mistrovská díla světového umění – a jako taková vstupuje i do 21. století. Zadáme-li dnes do vyhledávače „seated woman with bent knee“, nabídne nám internet nejen množství reprodukcí pražské kresby, ale rovněž stejně početnou řadu

ukázek jejího „druhého života“. Vedle více či méně umělecky hodnotných fotografických reminiscencí, mezi něž patří i snímek herečky Julianne Moore od slavného módního fotografa Petera Lindbergha, najdeme také kuriózní disneyovskou variaci, kdy se do Edith převtělila kamarádka kačera Donalda Daisy. Další objem dat pak zaberou tradiční umělecké merkantilie všeho druhu – od triček a mikin přes tašky, obaly na notebook či telefon až po možnost nechat si dílko vytetovat na libovolnou část těla. Zkrátka nepřijdou ani děti – podle stránek amerického internetového obchodu je dětské tričko s Editkou „skvělé do školy nebo pro večer strávený s rodinou“. V některých zemích se pražská kresba objevuje i na plakátu aktuálního životopisného filmu Egon Schiele. Přehnané moralizování však není na místě – erotismus hrál podstatnou roli i ve Vídni po roce 1900 a erotické kresby, jaké vytvářel mimo jiné i Gustav Klimt, patřily k vyhledávaným sběratelským artiklům. Důležitý rozdíl spočívá v tom, že během uplynulých sto let se soukromé stalo veřejným. Podobně jako u dalších uměleckých ikon, jež byly adoptovány a posléze pohlceny reklamním průmyslem, tak i Schieleho kresba ztrácí své intimní kvality, zůstává jen to, co je na povrchu. Svědčí o tom právě četné citace v oblasti módy – vychrtlá zrzavá modelka ve vyzývavé póze splňuje všechny parametry současné módní fotografie. Ani tento aspekt však nepostrádá dobovou souvislost; i sám Schiele se o módu zajímal (dokonce navrhoval pánské oblečení pro Wiener Werkstätte) a revoluce v odívání patřila k mnoha proměnám, jimiž se v prvních desetiletích 20. století rodila moderní doba.

EGON SCHIELE: SEDÍC Í ŽENA S POKRČENÝMI KOLENY 1917, tužka a kvaš na papíře, 46 × 30,5 cm, Národní galerie v Praze

výstava

text Tomáš Murár Autor je doktorandem na FF UK.

Podoba člověka v novém světě K výstavě V Novém světě: Podmínky modernity Pátým dílem se v Domě umění ostravské Galerie výtvarného umění uzavírá rozsáhlý výstavní cyklus věnovaný umění první poloviny 20. století. Jeho název V novém světě evokuje představu svěžího začátku a možnosti znovuvytvoření ideálního světa. Zůstává otázkou, jakou podobu „nového světa“ představuje výstava a jak jej mohli vnímat samotní umělci.

V ostravském Domě umění je instalována expozice mapující období českého výtvarného umění dekády vymezené lety 1917 a 1927. Představena tu je tedy nejprve doba konce první světové války, která smazala modernistické nadšení pro nový začátek ve formě „očisty“ od staré tradice západní kultury, jak jej před válkou proklamovali zejména futuristé. V roce 1918 byla pak vyhlášena nezávislá a na demokratickém systému založená Československá republika, což je dnes historické období, ke kterému se mnozí obracejí jako ke zlaté éře české státnosti, kultury, blahobytu a svobody. Již během první světové války ve víře v brzký konec konfliktu si mnozí umělci představovali možnost nového začátku, jak naznačuje citát ze stati básníka Stanislava Kostky Neumanna, uveřejněné v roce 1915 ve Volných směrech, kterým je ostravská výstava uvedena a který představuje její myšlenkový rámec: „Po definitivním skončení této války, příliš ohromné, vejdou tedy s ostatními lidmi i umělci do nějakého nového světa, který ovšem nebude zralým mužem, nýbrž jen novorozenětem, pěkně se rozvalujícím na vyčištěném vzduchu“. Tento nový (umělecký) svět, který není hotov, ale naopak hledá svou podobu a výraz, je v Ostravě představen v devíti tematických oddílech.

Setkáváme se zde tak s pokusy o „Obnovu modernity“ v popředí s díly Josefa Čapka i dalších členů skupiny Tvrdošíjní, kteří po skončení války programově navázali na tradici syntetického kubismu, spolu s plátny kubisty picassovského stylu Emila Filly a řady dalších. Nechybí dobový pokus o návrat ke klasickému výtvarnému vyjádření vymezující se vůči moderním proudům. V tomto duchu je instalována sekce s názvem „Návraty harmonie“ s díly Rudolfa Kremličky či Otakara Kubína. V obdobném duchu, jako snaha zapomenout a pokusit se o konstrukci „nového světa“, přitom ale v intencích uvědomělé modernity 20. století a jejího skloubení s poklidnými a ideálními scénami, které neproblematizují, ale pomáhají „mladé“ společnosti a její seberealizaci, jsou představena díla v oddíle „Všední den a svátek“. Obrazy a sochy tu zobrazují moderního člověka v rodinném kruhu či při kulturních a sportovních aktivitách. Příkladem budiž Rodina od Otty Gutfreunda z roku 1925 či malby Karla Holana nebo Miloslava Holého. Protipólem modernistických a klasicizujících tendencí jsou v Domě umění avantgardní projevy, spojené především s Uměleckým svazem Devětsil založeným v roce 1920. V jeho okruhu se v polovině 20. let objevil „poetismus“ jako svébytný český umělecký směr

JOSEF ŠÍMA: POTENC IÁL 1927, olej na plátně, 57 × 37cm, soukromá sbírka

AUKČNÍ DEN VÝBĚR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 20. 11. 2016, 13 hodin Obecní dům v Praze

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

aukce

Rekordní Lhoták, vynikající Preisler a nejen oni

Čtěte na ART+

European Arts – Společnost European Arts vyvolávala v neděli 2. října v Obecním domě 285 malířských děl. Kupce našly tři čtvrtiny z nich za celkovou sumu přesahující 48 milionů korun*. Nad hranicí jednoho milionu se prodalo 11 děl, dalších 46 položek bylo draženo za částky nad sto tisíc korun. Nejdráže, za 8,07 milionu korun, byla vydražena olejová studie k obrazu Tři dívky v lese od Jana Preislera. Obraz, pro nějž byla studie určena, se dostal roku 1913 z výstavy v Mnichově rovnou do státní sbírky v Římě a od té doby je nezvěstný. Známe jej jen z fotografie v malířově monografii od Antonína Matějčka z roku 1950 a z další variantní studie, která se nachází ve sbírce pražské NG. Po krátké licitaci zájemců studie putovala k dražitelce v sále. Dosažená cena je druhou nejvyšší za Preislerovo dílo. V nových autorských maximech se prodaly obrazy Kamila Lhotáka a Františka Zdeňka Eberla. Lhotákův netradiční panoramatický olej velkého formátu Pyramidy z roku 1946 získal

Kupka: čekání na rekord

nový majitel za minimální podání 4,47 milionu korun, což je nárůst o 1,35 milionu oproti předchozímu, pět let starému rekordu. Za vyvolávací cenu se prodal i obraz barové společnosti Pardáli v Paříži usazeného a na domácím trhu zřídka draženého Františka Zdeňka Eberla. Cena 2,05 milionu korun i tak stačila na malířovo celosvětové maximum. Z 683 tisíc na 1,86 milionu korun vystoupala Ulice v Pařízi od Jana Šafaříka, což je druhá nejvyšší cena za dílo tohoto postupně znovu objevovaného autora. Obraz trhem v minulosti již jednou prošel, před deseti lety se prodal s podobně výrazným procentuálním nárůstem za tehdy rekordních 360 tisíc korun. O Uprkův olej Děvčice z roku 1918 svedlo souboj několik zájemců v sále a na telefonech. Vystoupal z 310 tisíc až na konečných 1,2 milionu korun ve prospěch telefonního limitu. Jedná se již o sedmý Uprkův obraz vydražený za více než milion, přičemž pět z nich bylo nabízeno v posledním roce a půl. Úspěchem je i cena

2,11 milionu korun za opakovaně draženou Kytici ve džbánu od Václava Špály. Dosažená cena je jednou z nejvyšších za Špálovo květinové zátiší a je zhruba o 400 tisíc korun vyšší, než kolik obraz stál před šesti lety. S mírným nárůstem, za konečných 1,1 milionu byl vydražen olej na kartonu Na poli od slovenského malíře Júlia Jakobyho. Konečná cena odpovídá částce, za kterou bylo toto dílo neúspěšně nabízeno před čtyřmi lety. Mezi milionová díla se dále zařadily čtyři obrazy francouzských autorů přelomu 19. a 20. století. Nejdráže, za 2,1 milionu korun se prodala městská krajina od Maurice Utrilla z roku 1922. Těsně pod hranicí milionu, za 994 tisíc korun byl vydražen opakovaně nabízený žánrový výjev Posel lásky od akademika Alexandera Cabanela z 80. let 19. století. Z dalších zahraničních děl byl v střední cenové hladině dražen například Ležící akt Andrého Lhoty, s vyvolávací a zároveň konečnou cenou 571 tisíc, nebo akvarel Stojící

Aktuální zpravodajství o dražbě Kupkových obrazů v New Yorku a Stockholmu 14. a 15. listopadu. Zejména od obrazu Vzlet (Únik), který bude dražen ve Švédsku, se dá očekávat, že bude atakovat malířův stávající cenový rekord, který má hodnotu 62 milionů korun.

Top 10 Schiele U příležitosti uvedení biografického filmu o Egonu Schielem jsme připravili přehled jeho nejdražších děl, která v uplynulých letech prošla trhem s uměním.

Češi v Londýně Součástí chystané aukce Umění 20. století – Jiná perspektiva, kterou na konec měsíce chystá společnost Sotheby’s budou i díla Emila Filly, Františka Foltýna, Mikuláše Medka, Karla Vacy, Bohdana Laciny, Bohumíra Matala, Pravoslava Kotíka, Václava Špály a Vladimíra Sychry.

Sběratelé v novém světě Pohled na aktuální výstavu V novém světě v Galerii výtvarného umění v Ostravě z perspektivy soukromých sbírek a trhu s uměním. Součástí expozice je řada děl, která jsou součástí databáze ART+. / WWW.ARTPLUS.CZ

J A N P R E I S L E R : T Ř I D Í V K Y V L E S E , 1906, olej na plátně, 64 × 43 cm, cena: 8 073 000 Kč

F R A N T I Š E K Z D E N Ě K E B E R L : P A R D Á L I , olej na plátně, 116 × 90 cm, cena: 2 049 300 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Sudek a Rössler za statisícové částky

dívčí akt od Ilji Repina, který vystoupal z 300 na téměř 500 tisíc korun. Poměrně výrazného aukčního maximum dosáhl také zřídka nabízený Arnošt Hofbauer s obrazem Akt v zahradě, který se s důstojným nárůstem prodal za 323 tisíc korun. Dosavadní aukční rekord měl hodnotu pouhých 87 tisíc korun. Ze staršího umění byl velký zájem o olej Vltava u Prahy Vojtěcha Brechlera z roku 1853, který s cenou 509 tisíc korun rovněž určil autorovo nové aukční maximum (minimální podání bylo 199 tisíc korun). V této kategorii dále výrazněji uspěl drobný olej Julia Mařáka Cesta v lese, který vyhnalo několik dražitelů z 99 na 311 tisíc korun. Portrét Dívka z Paříže Václava Brožíka ze samého závěru 19. století vystoupal po souboji dvou zájemců na telefonu z 236 na 385 tisíc korun. Z umění poválečného pak sběratelé ocenili především dílo

Josefa Jíry (například Kaplička, 273 tisíc) nebo Richarda Wiesnera, jehož obraz Dívka v modrých šatech ze 60. let vystoupal z 93 na 224 tisíc korun (třetí nejvyšší cena za jeho dílo). Dále se s poměrně výraznými nárůsty dražily drobné naivistické malby Josefa Hlinomaze (Tři grácie a kouzelník za 117 tisíc, Kouzelník za 102 tisíc) nebo olej Krajina Jaroslava Paura, který vystoupal z 22 na 62 tisíc korun. V oblasti prací na papíře došlo také na zajímavé výsledky. Kresba uhlem Aléna Diviše Zvon a sedm ciferníků našla kupce za minimální podání 149 tisíc korun. S výrazným nárůstem z 62 na 161 tisíc se prodal uhel na kartonu Dostaveníčko v horách Jaroslava Čermáka. Akvarel Dáma se psy od Františka Tichého se prodal bezmála za 190 tisíc korun a dvě jeho suché jehly s charakteristickým motivem Paganiniho vystoupaly ze 17 tisíc na 57 a 60 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

Zezula – Brněnská aukční síň Zezula na říjen připravila specializovanou aukci fotografií. Konala se v sobotu 8. října v sídle společnosti a nabízena na ní byla necelá stovka snímků od počátku 20. století do 80. let. Nového majitele našla víc než polovina z nich, dvě nejdražší fotografie překonaly hranici sta tisíc korun. Aukce dohromady vynesla 1,3 milionu korun. Autorskými rekordy jsou ceny necelých 82 tisíc za pražský motiv od významného prvorepublikového fotoamatéra Jaroslava Krupky, 40 tisíc za snímek od Josefa Ehma či 35 tisíc za solarizovaný akt od Bohumila Šťastného z 30. až 40. let. Úspěchem je také cena 54 tisíc za zátiší z cyklu Šroty od Václava Chocholy nebo 32 tisíc korun za žánrový výjev U vody od Drahomíra Růžičky. Z necelých 142 na 177 tisíc korun vystoupala světelná abstrakce Variace A. od Jaroslava Rösslera. Dosažená cena je čtvrtou nejvyšší za Rösslerovu fotografii. Jeho český rekord má hodnotu 319 tisíc korun a byl stanoven na aukci téže společnosti v listopadu 2014.

Vůbec nejdražším snímkem aukce bylo zátiší s jablkem od Josefa Sudka z poloviny 50. let, které se prodalo za vyvolávací cenu 295 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za Sudkovu fotografii na domácím trhu. Jednalo se o autorskou zvětšeninu opatřenou na zadní straně osobitým věnováním: „Vážená soudružko ředitelko, ke Tvejm narozeninám ti náš národní podnik přeje všecko nejlepšího k Tvý budovatelský činnosti jen aš budeš vyměněna ať svý názory se svým starým nemáš ho mlátit přes hlavu, abyste neměly blbý děti (…).“ Fotografie je reprodukována v albu Sudkových snímků vydaném v roce 1959. Ostatní snímky byly draženy za částky v rozmezí od 5 do 25 tisíc korun a ve většině případů našly kupce za minimální podání. Nutno dodat, že sběratelství fotografie a její aukční prodej jsou u nás zatím stále ve svých počátcích a že řada nabízených autorů za sebou má jen minimální aukční historii. Nejdražší nabízenou položkou, která zůstala bez kupce, byla Salome od Františka Drtikola s cenou 142 tisíc korun. / JS

K AMIL LHO TÁK : P Y R A M I D Y, 1946, olej na plátně, 38 × 125 cm, cena: 4 471 200 Kč

J A N Š A F A Ř Í K : U L I C E V P A Ř Í Ž I , kolem 1912, olej na plátně, 65 × 80 cm, cena: 1 863 000 Kč

J O S E F S U D E K : B E Z N Á Z V U, 1954, bromostříbrná fotografie na lesklém papíru, autorská zvětšenina, 28,3 × 22,4 cm, cena: 295 000 Kč

J O S E F E H M : R E F L E X Y, 1936, bromostříbrná fotografie na lesklém papíru, pozdější autorská zvětšenina, 23,1 × 17 cm, cena: 40 120 Kč

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění a starožitnosti 3. PROSINCE 2016 / 14 hod. RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

Alois Kalvoda – Květiny v okně (Nekoř), vyvolávací cena 70 000 Kč Květa Válová – Bez názvu, vyvolávací cena 140 000 Kč Svatý Augustýn, vyvolávací cena 80 000 Kč Jan Zrzavý – Jitřenka, vyvolávací cena 200 000 Kč Bohumír Matal – Ptačí herec, vyvolávací cena 110 000 Kč Jan Zrzavý – Pole na Ile de Sein II, vyvolávací cena 3 000 000 Kč

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 19. 11.– 3. 12. 2016 po–pá / 10–19 h, so / 10–17 h (3. 12. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

Aukční katalog na www.dorotheum.com www.youtube.com/dorotheumcz

aukce

Další Preisler a zatím nejlepší Otakar Nejedlý

1. Art Consulting – Týden po aukci European Arts dražila společnost 1. Art Consulting další výrazné dílo Jana Preislera. Rozměrný návrh mozaiky pro Zemskou banku se prodal po jednom příhozu za 3,68 milionu korun, a stal se tak nejdražší položkou aukce, která se konala v neděli 9. října v Topičově salonu. Za více než milion korun se prodal ještě obraz Lodě na Cejlonu od Otakara Nejedlého, hranici sta tisíc korun překonalo dalších 32 obrazů, soch a prací na papíře. Dohromady aukce vynesla 17 milionů korun, přičemž nového majitele našlo 70 procent ze 171 nabízených položek. Působivý Nejedlého obraz dvou lodí u pobřeží byl položkou, o kterou se strhl největší boj. Obraz startoval na motivačních 540 tisících a vystoupal až na 2,03 milionu korun, což je pátá nejvyšší cena za Nejedlého obraz. Co do formátu šlo jedno z největších malířových pláten, které se objevilo v posledních letech na

O T A K A R N E J E D LÝ : L O D Ě N A C E J L O N U, 1908, olej na plátně, 90 × 108 cm, cena: 2 026 000 Kč

trhu, a suverénní malířské zpracování pak z něj dělalo možná vůbec nejlepší Nejedlého dílo dosud nabízené v aukci. O několik položek později se ještě za 252 tisíc prodal Nejedlého Don Quijote a na 468 tisíc korun vystoupala jeho pozdější krajina Podvečer o žních. Z klasické moderny se hodně bojovalo ještě o kubistický akvarel od Antonína Procházky, který vystoupal z 300 na 660 tisíc korun. Dosažená cena je druhou nejvyšší za Procházkovo dílo na papíře. Bez kupce naopak zůstalo Procházkovo kubistické zátiší Láhev a sklenka, olej na lepence z roku 1911, které bylo s cenou 3,8 milionu korun nejdražší nabízenou položkou aukce. Za vyvolávací cenu 900 tisíc korun naopak našlo kupce Zátiší s hruškami od Jana Zrzavého. Z mařákovců se za nejvyšší cenu opět prodala jedna z krajin Josefa Ullmanna. Obraz Zimní podvečer vystoupal z 336 na 552 tisíc korun. Na více než čtyř-

násobek vyvolávací ceny se dostal drobný olej Františka Kavána Tam Tichou nad Lužnicí, když za něj vítěz aukce nabídl 132 tisíc korun. Velice pěkným výsledkem je také cena 144 tisíc korun za březový háj Na Hrombabě od Josefa Holuba. Z poválečného umění se nejdráže prodal obraz Tušení jara od Adrieny Šimotové. Abstraktní malba z roku 1964 našla nového majitele za 504 tisíc korun, což odpovídá předchozím prodejům obdobných děl. Větším úspěchem je možná cena 228 tisíc korun za autorčinu jednoduchou kresbu barevnými pigmenty z roku 1982, která startovala na méně než poloviční částce. Novým autorským rekordem je částka 336 tisíc korun za soubor 26 erotických kreseb od Káji Saudka. Album z roku 1997 přitom startovalo na pouhé desetině konečné ceny. Ze 114 na 288 tisíc korun vystoupal také Saudkův obraz Obletovaná. Podobným překvapením se stala i dražba tří

JAN PRE I SLER: NÁVRH MOZ A IK Y Č E S Á N Í J A B L E K , 1909, olej na plátně, 141 × 248,5 cm, cena: 3 678 000 Kč

akvarelů/pastelů Litery I.–III. od Zdeňka Sklenáře. Z vyvolávacích cen 15 až 30 tisíc vystoupaly na 96 až 114 tisíc korun. Sklenářova litografie Čínský znak ze začátku 60. let pak vylétla z necelých 22 tisíc na 180 tisíc korun. Součástí dražené kolekce bylo i několik soch. Nejdráže se prodala sádrová plastika Dalila od Jaroslava Horejce, která vystoupala z 54 na 120 tisíc korun. Za 72 tisíc korun se prodala dřevěná sochy Buddhy od Jana Koblasy. Z děl žijících autorů se nejdráže prodal obraz Viktora Pivovarova z poloviny 80. let, který našel kupce s nárůstem o sto tisíc za konečných 312 tisíc korun. Nárůst ze 72 na 132 tisíc korun zaznamenal také jeden z menších formátů Jana Merty. Z nevydražených položek si zaslouží zmínku ještě aspoň abstraktní krajina Skvrny od Zdeňka Sýkory (nabízena za necelých 1,4 milionu) a květinové zátiší od Vojtěcha Erdélyiho (840 tisíc korun). / JS

K Á JA S AUDEK : OBLE T OVANÁ, olej a akryl na plátně, 90 × 60 cm, cena: 288 000 Kč

aukce

Rekordní Ságlová a současné umění 90. let

Sýpka – Nejdražším dílem aukce společnosti Sýpka, která se konala v neděli 23. října na pražském Žofíně, se stal obraz Zorky Ságlové Zátiší (Vzpomínka na otce), který zájemce na telefonu získal za 420 tisíc korun. Za více než sto tisíc korun se prodalo ještě dvanáct dalších děl a celá aukce vynesla 7 milionů korun. Nového majitele našla polovina z více než 260 nabízených uměleckých děl a starožitností. Cena za Ságlové obraz je autorčiným novým aukčním rekordem, nutno však dodat, že doposud se na trhu objevily pouze její grafiky. Obraz, stejně jako dalších jedenáct nabízených položek, pocházel ze sbírky Nadace pro současné umění Praha, která vznikla v 90. letech dary samotných umělců. Nadace nyní přistoupila k rozprodeji sbírky ve snaze získat prostředky na rekonstrukci bývalé pekárny na pražské Letné pro kulturní účely. „Po zatím marném hledání sponzorů jsme se, po konzultacích s autory, rozhodli sbírku postupně prodá-

vat tak, abychom rozdílem mezi současnou prodejní hodnotou a původním oceněním Jiřího Šmída z roku 1999 hradili faktury architektů a stavbařů. Základní rekonstrukce pekárny vyžaduje částku kolem sedmi milionů korun,“ vysvětluje ředitel nadace Ludvík Hlaváček. V případě Ságlové počítal například zmiňovaný odhad, který je součástí veřejně přístupného výpisu o nadačním majetku, s šestinou nyní realizované ceny. I když se čtyři díla nabízená v aukci neprodala, celková dosažená cena více než 1,3 milionu korun překonala sedmnáct let staré nacenění trojnásobně. Deset děl již dříve nadace privátně prodala za téměř 1,8 milionu korun, což představovalo třiapůlnásobek odhadu. Nejdražšími díly kolekce byly vedle Ságlové obrazy Petra Kvíčaly a Petra Nikla. Kvíčalův obraz No. 24 z roku 1996 vystoupal z minimálního podání 102 tisíc korun na dvojnásobek. Za olej Petra Nikla V trávě nabídl vítěz

ZORK A S ÁGL OVÁ: Z ÁT I ŠÍ ( V ZP OMÍNK A N A O T C E ), 1994, akryl na plátně, 145 × 145 cm, cena: 420 000 Kč

aukce dražící po telefonu 216 tisíc korun. To je třetí nejvyšší cena za autorovo dílo. O aukční premiéru šlo pro Markétu Othovou a Tomáše Vaňka. Dvě fotografie Markéty Othové, původně zamýšlené jako diptych, se prodaly za 48 tisíc korun každá. Vaňkův obraz-objekt nazvaný Dárek přišel nového majitele na 50 tisíc korun. Další dvě díla z téhož cyklu však zůstala nevydražena. Z dalších děl současného umění, nepocházejících ze sbírky nadace, byly za poměrně vysoké ceny draženy ještě práce Magdaleny Jetelové, Federica Díaze a Václava Stratila. Jetelové nepojmenovaný „kouřový“ obraz z roku 2010 se prodal za 384 tisíc korun, to je třetí nejvyšší cena za dílo této umělkyně na domácím trhu. Díazova tušová malba z loňského roku odešla za minimální podání 162 tisíc a dva Stratilovy portréty z cyklu Řeholní pacient po několika příhozech za 84 a 72 tisíc korun. Ze staršího umění se nejdráže prodal obraz Stařenka v kroji od

F R A N T I ŠEK HORK Ý: P R O M E N Á D A V P A R K U, olej na plátně, 82 × 73 cm, cena: 108 000 Kč

Joži Uprky, který vystoupal ze 144 na 372 tisíc, a komorní krajina od Norberta Grunda, která změnila majitele za vyvolávací cenu 240 tisíc korun. O překvapení se postaral obraz Promenáda v parku, dílo nepříliš známého malíře Františka Horkého (1879–1936), který vystoupal z 30 na 108 tisíc korun, což je autorova zdaleka nejvyšší v aukci realizovaná cena. Z nabízených starožitností se nejdráže prodala keramická hlava Podzim od Jaroslava Horejce (144 tisíc korun). Aukční katalog Horejce uvádí jako možného autora návrhu také v případě šestiramenného osvětlovacího tělesa, které se prodalo po několika příhozech za 132 tisíc korun. Z množství modernistického nábytku zaujal především dvoudílný sekretář od předního maďarského architekta 10. až 30. let Lajośe Kozmy (mimo jiné autora neologické synagogy v Košicích), za který zájemce na telefonu nabídl 120 tisíc korun. / JS

L A JOŚ KOZM A: DVOUDÍLN Ý SEKRE TÁŘ 1920–30, dýhování, kavkazský ořech, palisandr, 156,5 × 62 x 39 cm, cena: 120 000 Kč

inzerce

ANNO 1991

Srdečně Vás zveme na tradiční podzimní Aukční den Aukční síně Vltavín, který se uskuteční v neděli 27. listopadu od 15 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze. Výstava aukčních děl proběhne v naší galeri od 7. do 26. listopadu 2016. Otevřeno denně 10.00 –18.00 hodin.

Kamil Lhoták: Plátěný orel 1964, tempera, karton, 16,5 × 26,5 cm, sign. LD Kamil Lhoták 64, rám vyvolávací cena: 480 000 Kč dosažená cena: 500 000–600 000 Kč

Aukční síň Vltavín, s. r. o., Masarykovo nábřeží 1648/36, 110 00 Praha 1-Nové Město tel.: 224 930 340, fax: 224 934 608, mobil: 739 071 594, e-mail: info@galerie-vltavin.cz

www.galerie-vltavin.cz

aukční dům

22. AUKCE 12. 11. 2016 / 14 hod. výstava dražených předmětů 5.–11. 11. 2016 denně od 10–18 hod. Valentinská 7, Praha 1 www.valentinum.cz

Peter Tereszczuk: Dama s vějířem sedící na židli bronz kombinovaný se slonovinou, výška 39 cm, tak zvaná chryselefantinová socha, hlava a poprsí ze slonoviny, slonovina mírně poškozená, autor narozený na Ukrajině, působil ve Vídni, patří mezi přední sochaře 1. čtvrtiny 20. století, vyvolávací cena: 39 000 Kč, odhad: 45 až 55 000 Kč

Opálová váza s hnědými květy Francie, Nancy, Emille Gallé, počátek 20. století, secesní styl, opálové sklo, vrstveno, leptáno, broušeno, výška 23 cm, vyvolávací cena: 20 000 Kč, odhad: 24 až 30 000 Kč

Zveme Vás na exkluzivní aukci obrazů a uměleckých děl, která se koná 13. 11. 2016 od 13:30 hodin v hotelu Hilton Praha, Pobřežní 1, Praha 8 Předaukční výstava se koná v prostorách Galerie ART Praha od 6. 11. 2016, denně od 10:30 do 19.00 hodin.

FOLTÝN FRANTIŠEK ABSTRAKTNÍ KOMPOZICE, 1935

BUKOVAC VLAHO SUKÝNKA (PRADLENKA), 1906 Vyvolávací cena: 1 500 000 Kč

BAUCH JAN PŘÍSTAV, 1930–1931

Vyvolávací cena: 550 000 Kč

Vyvolávací cena: 980 000 Kč

ŠPÁLA VÁCLAV KYTICE, 1934 Vyvolávací cena: 850 000 Kč

SLAVÍČEK ANTONÍN NĚMECKÁ RYBNÁ, 1907 LIESLER JOSEF ZÁTIŠÍ, 1938

Vyvolávací cena: 900 000 Kč

Vyvolávací cena: 490 000 Kč

GALERIE ART PRAHA – PARTNER PRO SBĚRATELE UMĚNÍ KONTAKT: Staroměstské náměstí 20/548, Praha 1 galerie@g-a-p.cz, 222 211 087, 602 233 723, www.galerie-art-praha.cz

Rekordní Janoušek, Diviš a Kubín na papíře

Pictura – Říjnová aukce galerie Pictura, která se konala ve středu 12. října ve Velkopřevorském paláci na Malé Straně, vynesla 7,5 milionu korun. Nového majitele našly necelé dvě pětiny z 264 nabízených děl. Milionovou hranici překonalo pouze titulní dílo aukce, socha Vladimíra Janouška. Za částky nad sto tisíc korun se prodalo dalších třináct položek. Cena 1,16 milionu korun za Janouškovu sochu Růžová dáma z roku 1985 je autorovým novým aukčním rekordem. Opakovaně vystavovaná a publikovaná, téměř dvoumetrová plastika byla jednou z nejkvalitnějších

Janouškových soch nabízených dosud v aukci. Umělcův předchozí rekord ostatně vydržel dlouhých osm let. Dílčím rekordem je také cena 366 tisíc korun za pastel Rej příšer od Aléna Diviše. Dražba této pozoruhodné kresby přitom startovala na méně než poloviční částce. Podobný boj se strhl ještě o obrazy Otakara Nejedlého a Františka Grosse. Nejedlého Vzpomínka na Ceylon vystoupala až na 402 tisíc, Grossův Večer nad Rajskou zahradou stál zhruba o deset tisíc méně. Úspěchem je rovněž cena 183 tisíc korun za ranou asambláž Václava Stratila z roku 1978. Jde o druhou nej-

VL ADIMÍR JANOUŠEK: R Ů Ž O V Á D Á M A , 1985, kombinovaná technika, 185 × 86 cm, cena: 1 159 000 Kč ALÉN DI V IŠ: RE J P Ř Í Š E R , 1940–49, pastel a uhel na papíře, 70 × 47 cm, cena: 366 000 Kč

vyšší cenu za dílo tohoto autora a dražbě přitom začínala na třetinové částce. O největší překvapení večera se nicméně postaral dřevořez Job

od Otakara Kubína. Tento grafický list z roku 1913 vystoupal z 15 tisíc na téměř 110 tisíc korun. Nejdražší Kubínova grafika dosud stála 28 tisíc korun. / JS

INZERCE

51. AUKCE

ANNO 1991

PROG R AM AUKČNÍ SÍNĚ

144. Aukce + Projekt Šance

ve úterý 13. prosince 2016 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1

15. 12. od 18 hodin (moderní a současné umění)

Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 5. 12. – úterý 13. 12. 2016

PROGRAM GALERIE

Jiří Bouda: Výběr z díla od 7. 12. do 27. 1. 2016

www.galerie-dolmen.cz

Jiří Načeradský, Dvojice olej, plátno, 2012, 81 x 100 cm vyvolávací cena: 69 000 Kč Vladislav Mirvald, Válcová symetrie olej, karton, 1979–1995, 50 x 40 cm vyvolávací cena: 100 000 Kč

Rodolfo Caglia: Portrét mladé dámy, olej, plátno, 117 × 90 cm, sign. LN, rám, vyvolávací cena: 240 000 Kč. Lubomír Typlt, Chlapci s konvemi kvaš, papír, 2004, 50 x 70 cm vyvolávací cena: 22 000 Kč

Ladislav Zívr, Postava s modrým okem bronz, 1973, v. 90 cm vyvolávací cena: 45 000 Kč

Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábř. 36, Praha 1

www.auctions-art.cz

aukce

František Kupka v Paříži

Libenský-Brychtová v novém rekordu

Christie’s – Hlavní událostí večerní aukce věnované Pařížské avantgardě, kterou ve čtvrtek 20. října uspořádala pařížská pobočka společnosti Christie’s, byla z českého pohledu dražba raného abstraktního obrazu Františka Kupky Formes allongés, uváděného v katalogu jako dílo z let 1912–14. Roky nevystavovaný olej ze soukromé lucemburské sbírky startoval na částce 550 tisíc eur. Několik dražitelů cenu rychle vyhnalo na jeden milion a pak došlo na přebíjení zájemce v sále a telefonního limitu. Za kladívkovou částku 1,3 milionu eur dílo nakonec získal český sběratel, který včetně všech poplatků zaplatí více než 42 milionů korun. Droit de suite, tedy zpoplatnění opakovaného prodeje, nový majitel platit nemusí. Olej byl totiž zakoupen v roce 1956 z Kupkova ateliéru sedm měsíců před malířovou smrtí a v původní privátní kolekci dílo zůstalo až doposud. Plátno navíc doprovází Kupkova korespondence s tehdejším vlastníkem. Podle aukčního katalogu bylo toto dílo veřejnosti představeno jen jednou, v roce 1965 na výstavě současného umění ze soukromých lucemburských sbírek, v jejímž katalogu je i reprodukováno. Podle dohledaných informací ale s největší pravděpodobností nebyla práce českému

Dorotheum – Druhá specializovaná aukce ateliérového skla společnosti Dorotheum, která se konala ve čtvrtek 20. října v pražském klubu SOHO a které předcházela výstava v křížové chodbě Karolina, vynesla 6,9 milionu korun. Kupce našla poloviny z šesti desítek nabízených skleněných plastik a objektů a stejně jako loni řada sklářských výtvarníků zaznamenala nové aukční rekordy. Dvojice Stanislav Libenský-Jaroslava Brychtová se pak postarala o celkové maximum v dané kategorii. Reliéfy z hotelu Jalta, které jsme představovali v minulém čísle, zůstaly nevydraženy, dvě další sochy Libenského a Brychtové však zaznamenaly výrazné nárůsty. O zmiňovaný rekord v segmentu ateliérového skla se postarala metrová Křížová hlava z červeného skla, která v průběhu dražby vystoupala z 1,08 na 1,56 milionu korun. Jednalo se o pozdější odlitek sochy z konce 80. let, vytvořený až dva roky po smrti Stanislava Libenského. Druhým zmiňovaným dílem byla Hlava I. (Hlava vysoká), pozdější odlitek jedné z prvních společných realizací této zakladatelské dvojice českého ateliérového skla. Z vyvolávací ceny 408 tisíc se dostala až na 720 tisíc korun. Největší boj se strhl o Spirálu od Vlastimila Beránka, která vystoupala z 336 na 780 tisíc korun. Pro Beránka šlo o aukční premiéru a tudíž je dosažená cena automaticky jeho autorským rekordem. Nutno však dodat, že předaukční odhad počítal s výrazně nižší cenou. Dalšími autory, kteří dosáhli na nová cenová maxim, jsou Jaromír Rybák (432 tisíc), Jan Exnar (192 tisíc) Aleš Vašíček (216 tisíc) a Zdeněk Lhotský (96 tisíc korun). Nad hra-

prostředí zcela neznámá. Obraz byl zřejmě vystaven na částečně prodejní retrospektivě František Kupka – Výstava životního díla, která se konala v roce 1946 v pražském Mánesu. Mezi více než dvěma stovkami exponátů se ve výstavním katalogu pod číslem 38 objevuje olej totožných rozměrů, pocházející z roku 1919 a nazvaný Studie: tvary vytažené. Zatímco loni trhem prošel jediný Kupkův abstraktní obraz, v průběhu listopadu nás čeká dražba ještě tří dalších Kupkových abstrakcí. V pondělí 14. listopadu bude v newyorské pobočce Sotheby’s dražen obraz Tvar modré A I. z let 1919–24, u kterého předaukční odhad počítá s cenou 1,5–2 miliony dolarů (37–50 milionu korun). O den později nabídne švédská aukční síň Stockholms Auktionswerk rozměrné plátno Vzlet (Únik) vytvořené mezi lety 1914–19. Obraz je nabízen s notně podhodnoceným odhadem 6–8 milionů švédských korun (16,7–22,3 milionu českých korun). Poslední listopadovou sobotu pak bude pražská aukční síň Adolf Loos Apartment and Gallery dražit obraz Protihodnoty (Série C I.) z roku 1935. Dražba bude startovat na 60 milionech korun (odhadní ceny jsou uvedeny bez aukční provize a dalších poplatků). / VENDULA VAŠÁTKOVÁ

FR ANT IŠEK KUPK A: FORMES ALLONGÉES 1912–1914 (?), olej na plátně, 65 × 71 cm, cena: 1 505 560 eur

nici sta tisíc korun bylo celkem draženo třináct položek. Z autorů střední a mladší generace se nejdráže prodaly práce Martina Janeckého (216 tisíc), Filipa Nízkého (132 tisíc) a Anežky Závodové (60 tisíc korun). Nejvýraznější postavou nastupující sklářské generace je šestatřicetiletý Martin Janecký, který dokáže z vyfouknuté skleněné bubliny modelovat realistické lidské tváře. „Po loňském úspěšném zahájení projektu jsme byli plní očekávání, s jakou odezvou se setká druhý ročník Křehké síly skla. Upřímně mě těší, jakých výsledků jsme dosáhli – výstava v Karolinu zaznamenala vysokou návštěvnost, aukce přilákala hlavně české zájemce a ukazuje se, že pozice českého sklářského umění se na tuzemském trhu posunula ještě o krůček dále,“ hodnotil aukci ředitelka Dorothea Mária Gálová. / JS

S T A N I S L A V L I B E N S K Ý, JAROSL AVA BRYCH T OVÁ: K Ř Í Ž O V Á H L A V A , 1988–2004, červené sklo, 97 × 70 × 25 cm, cena: 1 560 000 Kč

inzerce

A NTIK V IT Y P R A H A , S . R . O .

Historické zbraně, hrací stroje a stará technika, evropské a asijské umění 26. aukce se koná dne 3. 12. 2016 od 14 hodin Vyšehradská 2, Praha 2, 128 00 www.antikvity.cz

Párové perkusní pistole se spodními kohouty v kazetě s příslušenstvím, signované J. B. Cessier, Francie kolem 1840, vyvolávací cena cca 150 000 Kč Palaš kyrysnický vzor 1826, dárovací luxusní provedení, dvorní dodavatel P. A. Fokin, Rusko, 2. polovina 19. století, vyvolávací cena cca 550 000 Kč Porcelánová dóza s víkem, modrobílý dekor, Čína, 18. století, vyvolávací cena cca 15 000 Kč Panenka s válečkovým hracím strojem, Německo kolem 1900, vyvolávací cena cca 15 000 Kč

na trhu

text Vendula Vašátková Autorka je redaktorkou portálu ART+.

Zrání Antonína Slavíčka Pokud můžeme některého z českých malířů vedle Václava Radimského označit za impresionistu, pak je to Antonín Slavíček. Zatímco Radimského obrazy se objevují téměř na každé dražbě a překonaly již hranici pěti milionů korun, Slavíček na aukční potvrzení svého ojedinělého talentu stále čeká.

A N T O N Í N S L A V Í Č E K : C E S TA V E H V Ě Z D Ě kolem 1895, olej na plátně, 56,5 × 75,5 cm, vyvolávací cena: 2 000 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 1. 12. 2016 A N T O N Í N S L A V Í Č E K : N A L AV I Č C E 1899, syntonos na lepence, 66 × 79 cm, vyvolávací cena: 3 000 000 Kč, Galerie Kodl, 27. 11. 2016

Antonín Slavíček se narodil na jaře roku 1870 jakožto čtvrté dítě do pražské rodiny správce vysokých škol technických. Jako chlapec velmi dobře kreslil, a proto mu otec na gymnáziu platil hodiny u Emila J. Lauffera, malíře historických žánrů. Už v patnácti letech otiskla Zlatá Praha tři jeho kresby, které jsou dnes v grafické sbírce Národní galerie. Mladík tehdy trávil veškerý volný čas ve Staré Bolestavi u svého strýce, děkana tamní farnosti. Právě za strýcova přispění odešel v šestnácti letech do Mnichova na půlroční studijní cestu, která ho přivedla k práci s olejovými barvami. Po návratu nastupuje spolu s F. Kavánem, V. Březinou nebo B. Dvořákem na pražskou Akademii, kam tentýž rok přišel jako pedagog z Vídně Julius Mařák. Slavíček ale kvůli své neklidné, výbušné a neustále hledající povaze studia opakovaně přerušoval. Jednou se rozhodl z nešťastné lásky vstoupit do kláštera, jindy skončil kvůli neshodám se svým profesorem. Mařáka si však Slavíček umělecky vážil. Že tato náklonnost byla oboustranná, dokládá i skutečnost, že se za něj Mařák zaručil, když rodina jeho nevěsty nechtěla svolit k sňatku s existenčně nezajištěným malířem. Slavíčkova manželka Bohumila (Míla) byla sirotkem z velkého statku a z věna si manželé zanedlouho pořídili nový domov v Dobrovského ulici na Letné. Dům měl starou zahradu do dvora, kde pěstovali růže, čilimník nebo malířovy oblíbené pivoňky a kosatce. Zde Slavíček se svou ženou a třemi dětmi žil, chodil v tmavém baretu na dlouhé procházky s milovaným bernardýnem, náruživě kouřil dýmku, hrál odpoledne šachy s Baťkou Dvořákem a především maloval. V době svého sňatku v roce 1895 byl Slavíček ještě žákem akademie a bezprostředně po svatbě odjel s Mílou z Prahy na Okoř, kde tehdy v plenéru pracovala Mařákova krajinářská škola. Dalších pět let střídavě tvořil ve Veltrusích, v jihočeské Bechyni, v Luhačovicích, a jak poznamenal už jeho

pozdější souputník z S. V. U. Mánes Miloš Jiránek, tato léta obsahují v zárodku celé malířovo dílo. Na Slavíčkovo umělecké formování na akademii však neměla vliv pouze barevně tlumená, realistická Mařákova krajinomalba. Záhy na něj velmi silně začal působit příklad barbizonců, transformovaný Antonínem Chittussim (svoji jedinou návštěvu Francie Slavíček uskutečnil až o deset let později). Zároveň se čím dál víc prosazoval luminismus jeho „starého“ mnichovského přítele Josefa Schussera, který v sousedním ateliéru Vojtěcha Hynaise zkoumal zachycování přirozeného světla v přírodě často při dopadu na lidskou figuru, pomocí dělených barevných skvrn. Právě tato rezidua, přetavená mimořádným Slavíčkovým espritem a provedená dokonale zvládnutou štětcovou fakturou, se mezi sebou v různé intenzitě projevují ve dvou raných dílech, která nabídne podzimní aukční sezona. Arthouse Hejtmánek bude první prosincový den licitovat starší z nich, Cestu ve Hvězdě, jež dle expertizy Petra Wittlicha spadá do poloviny 90. let. Tento olej je námětově shodný s autorovým mladším, rozměrnějším obrazem zachycujícím listnatý lesní interiér v této oboře, který ve své době vyvolával všeobecný obdiv (dnes v Národní galerii). Alois Kalvoda vylíčil svůj bezprostřední dojem z této práce následovně: „Co mě tehdy nejvíce upoutalo, byl originelní způsob Slavíčkovy techniky. Jeho obraz vznikal z mlžin jako film na projekčním plátně. Postupně se rozjasňoval a nabýval určitosti, promyšleně kladenými barevnými skvrnami. Nabýval žádoucího účinu podzimní nádhery, vybarveného lesa, v němž každý tón mluvil za list svého určitého druhu a volně visel v prostoru, neutlačen jiným a tvoře na ploše obrazu lahodný gobelín, a vůně podzimního lesa, tak podobný míse různého ovoce.“ Smyslovost popisovaná Kalvodou naplno rezonuje také v druhém obraze, který nabízí

35 Galerie Kodl jen o pár dní dříve. Na rozdíl od Cesty ve Hvězdě, kterou majitelé podle informací aukční síně teprve nedávno náhodně objevili ve dvojité stěně starožitné skříně, byl karton Na lavičce ze sbírky plzeňského právníka Matouše Mandla opakovaně vystavován a je zaznamenán také v soupisech. Zachycuje Slavíčkovu mladou ženu u okořského potoka v roce 1899, ve šťastné době, kdy manželé očekávali narození prvního syna Jana, který jako jediný z dětí bude v otcově profesi pokračovat. Pro Slavíčka bylo tehdy stále důležitější zprostředkovat zážitek z neopakovatelného, konkrétního okamžiku, jenž je intenzivní, ale pomíjivý. Proto mnohdy (stejně jako např. Antonín Hudeček) opouštěl olej a pracoval se syntonosem, tedy typem temperové barvy, která mu poskytla barevně konstantní, transparentní a vzdušně mihotavý ráz. Kontury objektů pod světelnými paprsky povolují, kmeny stromů, jednotlivé předměty i postava sedící Míly se vzájemně na ploše prolínají. Jakkoli jsou dražené obrazy rozdílné, na obou definuje jednotlivé plány Slavíčkova typická ubíhající diagonála v podobě cesty nebo vodního toku. Také se v nich projevuje pro 90. léta charakteristická, kolem centrálního prostoru sevřená kompozice. Malíř okolním stromovím scény neproniknutelně uzavírá, což koresponduje jednak se středoevropským tématem osamocení a nejistoty končícího století, ale také s vlivem klasické ruské literatury, které se dlouhodobě věnoval. Příznačná je i stále častější aplikace odstínů fialové, jež tehdy byla ztotožňována s dekadentně náladovou, melancholickou atmosférou fin de siècle. Slavíčkův tvůrčí proces ovšem nikterak nostalgický nebyl. Politik a novinář Jan Herben, v jehož domě v Hostišově často pobýval, jeho výtvarný postup později popisuje: „Slavíček, když maloval, dělal dojem, jako by se s někým neviditelným rval, jako by něco trhal. Přiskakoval k plátnu a odskakoval, bil do něj a vše v takovém chvatu, jako by šlo o život. Naši hoši, kteří mu směli být na blízku, vypravovali, že pan Slavíček někdy i křičí a kleje a že neví, co se kolem něho děje.“ Co se týká obchodního zájmu za Slavíčkova života, jeho obrazy se hromadně vracely z prodejních skupinových výstav. Malíř byl proto nucen vydělávat si výukou, přičemž jeho soukromé hodiny navštěvovala například Růžena Zátková, výtvarnice později

působící v okruhu Tommasa Marinettiho, nebo malířka Božena Jelínková-Jirásková, dcera spisovatele Aloise Jiráska. Dnešní situace je samozřejmě zcela jiná a aukční trh a potažmo malířův cenový strop jsou dlouhodobě limitovány omezenou nabídkou Slavíčkových kvalitních děl, o těch raných nemluvě. Právě v nich se ale nejzřetelněji zpřítomňoval jeho intenzivně prožívaný duchovní svět.

Ve svých čtyřiadvaceti letech v dopise píše: „Ne že bych přírodu měl Bohem – ale že nemůže být pojmu Boha dokonalejšího než ona zvláštní harmonie, která v tom momentu, kdy všechno chápe a cítí, stává se asi nejvyšším kultem. Snad to není ještě cíl, ale chtěl bych, aby se bralo všechno umění v podobných chvílích zásadami podobnými. Jsem si jist, že hledáním člověk najde – ne-li hned, později.“

rozhovor

text Anežka Bartlová foto (portrét) Johana Pošová

Zajímá mě hlavně změna Rozhovor s Edith Jeřábkovou Edith Jeřábková je jednou z nevýraznějších kurátorek současného umění domácí scény, spolu s Dominkem Langem stojí v čele Ateliéru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmylové. U příležitosti výstavy Against Nature, již kurátovala spolu s Chrisem Sharpem a jež je aktuálně k vidění ve Veletržním paláci, jsme si povídali o tom, jak vystavovat současné umění, a o tom, že ráda pracuje v kolektivu.

Začnu od začátku, tedy od tvých začátků – ty jsi vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci krátce po revoluci. Jaké to tam tehdy bylo? Já jsem vlastně začala studovat ještě před revolucí. Dálkově, protože mě nechtěli vzít klasicky. Dělala jsem prodavačku v obchodě a přitom studovala dějiny umění, které tenkrát byly jenom na Filozofické fakultě jakožto katedra teorie kultury, strašná pavěda. Pak už jsem toho chtěla nechat, ale přišla revoluce, a tak jsem si to ještě rozmyslela. A skutečně ta transformace proběhla rychle a hodně se toho změnilo – přišli tam noví pedagogové: Rostislav Švácha, Alena Nádvorníková, Ivo Hlobil, Milan Togner a další, to bylo fajn. Bylo sice prima, že jsme si byli relativně blízko pro ten určitý moment, ale jak všichni dojížděli učit z Prahy, nefungovalo tam to přirozené centrum kultury. Místní lidi kolem umění stále poukazovali na pragocentrismus a člověk měl pocit úplně oddělené scény. Také někteří umělci a starší kolegové kunsthistorici byli vůči nám mladým kunsthistoričkám trochu podezíraví a machističtí, když jsme se pokoušeli už při škole dělat něco navíc.

Jak vypadaly vaše aktivity, které zmiňuješ? Já asi právě nemám moc to klasické kunsthistorické školení, protože jsem do školy zas tak moc nechodila. No a místo toho jsme s Martinou, tehdy Zárubovou, dnes Vítkovou, a architektkou Blankou Zlámalovou, malířem Petrem Zlámalem a s mým pozdějším, dnes už bývalým, manželem Richardem Štiplem začali dělat mezinárodní sympozia – v krásném augustiniánském klášteře ve Šternberku. Měli jsme pocit, že je potřeba komunikovat se zahraničním, ale samozřejmě jsme se moc nedokázali zorientovat, aspoň ze začátku. Jmenovalo se to ŠIPS – jako Šternberk International Painting Session – protože v té době jsme se soustředili na malbu. Pak ale stejně všichni dělali instalace, žánr 90. let, pro který bylo to prostředí kláštera ideální, možná až moc. Tam jsem se naučila dělat velké skupinové projekty. U prvních ročníků jsme nepoužívali počítače a e-maily a naučili jsme se při tom tu logistiku dělání výstavy, kouzlo rukodělnosti katalogů… Když jsem se vrátila z Kanady, zkusili jsme udělat ještě jeden ročník, docela úspěšný, ale celkově to už moc nefungovalo a zjistili jsme, že se to vlastně všechno

téma

text Karolina Jirkalová Autorka je editorkou grantového projektu NAKI Panelová sídliště v ČR jako součást městského životního prostředí.

Sídliště a jeho Máj Komunitní centrum Máj v Českých Budějovicích Postavit nový dům doprostřed panelového sídliště z 80. let není lehký úkol. Jak reagovat na technokratický urbanismus, nelidské měřítko bloků a donekonečna se opakující fasády? Jednou z možných odpovědí je komunitní centrum Máj na stejnojmenném českobudějovickém sídlišti, které vzniklo podle projektu slovenského ateliéru SLLA. V létě roku 2013 sledovala dění na sídlišti Máj v Českých Budějovicích snad všechna česká média. Banální strkanice dvou malých kluků na pískovišti a následná rvačka jejich rodičů a příbuzných se stala záminkou protiromských pochodů a demonstrací, přiživovaných nejen místními neonacisty. Sídliště Máj přitom rozhodně není žádné ghetto či sociálně vyloučená lokalita, vybydlené domy ani hory odpadků zde nenajdete. Romů zde žije odhadem necelá tisícovka z celkových asi 17 tisíc obyvatel. Navíc podle místních sociálních pracovníků velká část z nich pracuje, ti sociálně slabší žijí převážně kolem Palackého náměstí v centrální části města. Na postupném uklidnění situace mělo v roce 2013 velkou zásluhu Salesiánské středisko mládeže, které ke kulatému stolu sezvalo zástupce majority, romské menšiny a různých organizací i státní správy. Od roku 2009 již také běžel rozsáhlý projekt regenerace sídliště, jehož součástí byla i stavba komunitního centra pro služby sociální péče o děti a mládež. Tento komunitní dům, pojmenovaný Máj, byl dokončen v roce 2014 a velkou část sociálních a vzdělávacích služeb zde zajišťuje právě zmíněné Salesiánské středisko mládeže. Zázemí tu našly i mateřské centrum, klub seniorů, sociální poradna či služebna městské policie.

Pod tlakem doby

Dnes, dva roky po otevření komunitního centra, působí sídliště jako klidné místo k bydlení s udržovaným, nově upraveným parterem, dostatkem zeleně a velmi dobrým spojením do centra. Rozhodně to však není brněnská Lesná – po urbanistické a architektonické stránce patří Máj mezi ta nejméně zdařilá sídliště. Podepsal se na tom jak technokratismus a ekonomic-

ké tlaky začátku 80. let, tak i chaotická porevoluční situace začátku let devadesátých. Pohled na model sídliště z konce 70. let od architektů Jindřicha Rybáka a Václava Štěpána přitom nabízí vcelku idylický obrázek – autoři sídliště rozvrhli do nižších bloků podél hlavní třídy a doplnili výškovými domy s velkorysými plochami zeleně. Politický tlak na množství bytů však způsobil, že se jejich původní koncepce změnila k nepoznání – plánovaná hustota obyvatel se zvedla na dvojnásobek. Dnes tvoří Máj řady osmipatrových domů podél třídy Milady Horákové a mohutné bloky na půdorysu písmene U. Mezi nimi jsou krom staveb občanského vybavení ještě dvanáctipatrové bytové věžáky. Některá místa, především ulice V. Volfa, kde žije většina místních romů, působí skutečně velmi sevřeně a tísnivě. Všechny domy byly navíc kvůli úspoře postaveny ze stejné konstrukční soustavy, na architekturu autoři v podstatě rezignovali. Druhý citelný zásah Máj dostal v 90. letech, kdy odborná i laická veřejnost paušálně odmítala sídliště jako nelidský produkt bývalého režimu. Výstavba byla politickým rozhodnutím po roce 1989 zastavena, dokončily se jen rozpracované úseky, ale v další plánované výstavbě se již nepokračovalo. Nepostavilo se tak ani již vyprojektované obchodní, kulturní a společenské centrum, které mělo vzniknout při ulici Antonína Barcala. Už tak nepřehledná urbanistická struktura sídliště tak nakonec zůstala i bez centrálního uzlového bodu. Namísto toho zde během 90. let divoce vyrostla jen zcela utilitární a nesmyslně umístěná hala Penny marketu s parkovištěm.

V logice panelu

V souvislosti s revitalizací Máje se vedení města k myšlence sídlištního centra vrátilo. To byl i důvod, proč

právě lokalitu v ulici Antonína Barcala vybralo pro stavbu komunitního centra a v roce 2010 vypsalo na jeho řešení architektonickou soutěž. Porota vybrala projekt slovenského ateliéru SLLA Architects, který se bez větších změn o čtyři roky později realizoval. Budova komunitního centra Máj je vklíněna mezi původní objekty Správy sociálního zabezpečení a České pošty, před ním se rozkládá nově upravené veřejné prostranství, za ním pak zmíněný Penny market. Sousedství je to mírně bizarní – je zde umělý kopec s vodopádem, na nějž navazují zatravněné terénní vlny, z boku podepřené betonovými zídkami. Svou křečovitě umělou přírodou jde řešení tohoto náměstí/parku (ateliér A+U design) proti vlastnímu charakteru panelového sídliště, v jehož pozadí stále stojí modernistická myšlenka bydlení sice v technicistně pojatých velkokapacitních domech, nicméně v přírodním rámci. O nic lépe nedopadly ani okolní panelové domy – v rámci zateplení byl jejich vzhled „změkčen“ pastelovými barvami, často opět s motivy jakýchsi vln, což jde proti jejich vlastní konstruktivistické podstatě. Zcela jiný koncept zvolili architekti ze SLLA – budova komunitního centra vstupuje do kontextu sídliště výrazovými a konstrukčními prostředky, které na modernistické myšlení navazují. Do neuchopitelného prostoru vnáší Máj určitý řád – jasným posazením na uliční čáře, kubickým tvarem i čitelností své konstrukce. I když autoři použili zcela jiné stavební postupy

MÍS TO K SE TK ÁNÍ pohled z podesty schodiště v nejvyšším podlaží, foto: Karolina Jirkalová POHLED OD JIHOV ÝCHODU foto: Karolina Jirkalová

profil

text Josef Ledvina

Rokoko digitálního věku V rámci výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého je letos poprvé prezentován jeden zahraniční host. V pohlcujícím instalačním aranžmá laureátky Turner Prize za rok 2013, v Londýně usazené Francouzky Laure Prouvost, je integrována trojice jejích videí z několika posledních let. Následuje volná reflexe umělkyniny tvorby.

Prouvost často říká, že je ve své práci vedena snahou zpochybnit, narušit či zrušit hranici mezi realitou a fikcí. Umění pro ni představuje prostor takového zpochybňování, narušování či rušení a pohyblivý obraz, spolu s instalačními kulisami odvozenými z jeho obsahu, pak ideální prostředek, jehož možnosti ve své tvůrčí praxi neustále rozkrývá a prohlubuje. Z toho, jak svůj „program“ naplňuje, je přitom patrné skutečné tvůrčí dobrodružství, hledání nových uspokojivých efektů a postupů vprostřed práce. Výsledek zjevně často získává jasnější kontury až v potýkání se se syrovou materií záznamů a stop na ploše počítače a v rozhraní editačních softwarů. I díky tomu mají její videa až rukodělné kvality, je z nich patrná skutečná (fyzická) práce – editační faktura.

City a pocity

L A U R E P R O U V O S T: C ‘E S T L‘E S T N O T O U E S T místo: Veletržní palác, Národní galerie v Praze kurátorky: Iliana Fokianaki, Karina Kottová termín: 5. 10. 2016–8. 1. 2017 www.cjch.cz

„Je pozoruhodné, že máme sklon říkat: patříš do téhle dekády, když emoce přitom nestárnou – jsou nadčasové,“ tvrdí Prouvost v jednom rozhovoru. V takto lakonické podobě jde o tvrzení podezřelé, běžně se například říká, že každá doba má svou sensibilitu. (Na druhou stranu je otázka, zda lze tvrdit, že je nám tato sensibilita principiálně nepřístupná, že se nelze vcítit do situace člověka jiného věku. Myslím, že pokud by to byla pravda, neměly by dějepis a dějiny umění smysl.) V každém případě je ale pravda, že emoce nerespektují rozlišení reality a fikce, u filmu někdy pláčeme, chvějeme se strachy, červenáme se. Nic nenasvědčuje tomu, že by existoval nějaký kvalitativní rozdíl mezi těmito typy prožitků v projekčním sále a mimo něj. Právě proto Laure Prouvost soustavně pracuje s probouzením, s fyzickou bezprostředností prožívaných citů a pocitů (více ty, než komplikované kulturní pojmy, jako jsou láska či nenávist, má umělkyně zjevně slovem emoce na mysli). Krásně je to vidět ve videu Swallow. Útočí na všechny smysly. Oslepuje slunečním paprsky užuž zahřívajícími těla pro-

chladlých Londýňanů (video bylo poprvé prezentováno v zimě v londýnské White Chapell Gallery v roce 2013), prýštící voda probouzí pocity osvěžující koupele, to vše provázejí pravidelné hluboké nádechy, zadržení dechu, vydechnutí, jejichž rytmu se je obtížné nepodřídit, a hlas nám zároveň tu a tam s intimní bezprostředností (jako by nám někdo promlouval přímo u ucha) našeptává, abychom přivoněli ke květině, již nám detailní záběr „dává přímo pod nos“. A my, zcela bezbranní, skutečně přičicháváme, a ano, nemůžeme se zabavit pocitu, že tu je květinová vůně skutečně přítomna. A do toho všeho nahé dívky, jež vyzývají ke společné koupeli. Rychlý sled obrazů je až orgasticky sensuální; na otázky, jestli skutečně svítí slunko, jestli tu voní květiny a jestli se tu koupou nahé dívky, nezbývá čas. Naše pocity jsou nefalšované, jim se na moment plně oddáváme. Video postrádá soustavný narativ, rytmizovaný sled obrazů a krátkých videosekvencí ústí v smršť afektivních ataků, nikoli ve sled v čase a prostoru situovaných událostí, otázka, jestli nastaly, či nenastaly, tu ztrácí opodstatnění. Swallow je mistrně zvládnutou sensuální freskou, blaženou rokokovou férií digitálního věku. Její manipulativní efektivita, vůči níž je divák, ovládán svou tělesností, často zcela bezbranný, svádí k přirovnáním k reklamním strategiím. V reklamě produkty svou šťavnatostí dráždí chuťové pohárky a vůní čichové buňky. Umělkyně film vytvořila během půlročního pobytu v Itálii a sama říká, že při tom byla vedena zažitými představami o této zemi – zemi prosluněné hřejivosti, krásných těl, voňavých květů, lahodných nápojů i pokrmů. Čím se tedy nakonec Swallow tak zásadně liší od reklamy na zájezd do Itálie? Od reklamy práci Prouvost principálně odlišuje absence jasně vymezeného „produktu“, třebas i fiktivního, k jehož propagaci by směřovala (pobyt v Itálii byl spíš iniciátorem vzniku Swallow a ve výsledném

57 L A U R E P R O U V O S T: V I O L O N , 2016, pohled do instalace výstavy v Museum für Moderne Kunst ve Frankfurtu, foto: Axel Schneider

díle zůstává skryta daleko za horizontem). Ona sensuální svůdnost tu figuruje per se a takto vyabstrahována do takřka čistých forem reklamnosti je zbavena apriorně negativního rámování. Nejde tedy o zavedené umělecké apropriování strategií reklamního průmyslu, jež mají být v novém kontextu odhaleny jako nástroj manipulace, a proto ze své podstaty něco zlého. V tomto ohledu jsou práce Laure Prouvost zpravidla eticky neutrální. Mohou tak nadále autenticky svádět, bez toho, aby se jejich svádění okamžitě převracelo v křeč, již divák pociťuje s tím, jak se takovém nepřístojnému a nedůstojnému svádění instinktivně brání. Umělkyně vlastně úspěšně vysvobozuje sensualitu ze spárů reklamy a zbavuje ji odia nástroje manipulace obecně. Ukazuje ji jako nutný kus života, jímž skutečně je a vždycky byla, vzpouzí se zažitému estetickému puritanismu, který v jakémkoli neprostředkovaném afektivním stimulu spatřuje zavrženíhodný příznak kýče.

Ideálně…

L A U R E P R O U V O S T: S W A L L O W, 2013, digitální video, 12‘6‘‘, se svolením carlier | gebauer, Berlín

Jedna z oblíbených větných konstrukcí objevujících se v textových komponentách umělkyniných instalací zní „Ideálně by X bylo Y“. „Ideálně by tě tato značka vzala do náruče,“ čteme jednou, podruhé zas „Ideálně by za touto stěnou byl horký pramen, v němž by se koupaly nahé ženy“. Jindy sice chybí konstrukce s adverbiem ideálně, afirmativní tvrzení je ale zjevně nepravdivé a má jen vést diváka k zahájení imaginativní práce: Například když je polička s několika nefalšovanými (!) malinami doprovozena nápisem „Tyto maliny byly nalezeny takto rozmístěné proudem vodopádu“. Tady je na jedné straně jasné, že tomu tak ve skutečnosti nebylo a jde jen o to, oddat se rozkoši denního snění na téma, jaké by to bylo, kdyby tomu tak skutečně bylo. S umělkyninými videoinstalacemi se to má v jistém ohledu analogicky. Někdy působí, jako by je provázel nápis „Ideálně by svět byl takový a takový“, to jest byl by světem

architektura

text Filip Šenk Autor přednáší dějiny umění a architektury na TU v Liberci. foto Profimedia

Nejsme cynici Rozhovor s Adamem Carusem V přeplněném studentském kostele sv. Rodiny v Českých Budějovicích Adam Caruso představil 18. října práci architektonického ateliéru, který vede spolu s Peterem St Johnem. Jejich projekty jsou přiznaně eklektické, cíleně oživují myšlenky postmoderny bez přehnané teatrality a ironie. Začátkem října získala galerie, kterou navrhli pro Damiena Hirsta, hlavní cenu Královského institutu britských architektů, která nese jméno po Jamesi Stirlingovi.

Nelze začít jinak než otázkou na Stirling Prize. Jak ocenění hodnotíte? Byli jsme na cenu nominováni už dvakrát (2000 za Brick House a 2006 za New Art Gallery Walsall), a přitom jsme měli být nominováni už čtyřikrát. Tím chci říct, že velmi záleží na složení poroty a že zkrátka velkou roli v rozhodování poroty hraje politika. A jako v případě každé takové ceny platí, že nejlepší stavby cenu nikdy nezískají. Je to taková hra. Současně přiznávám, že nás cena opravdu potěšila, protože skrze ni lidé z oboru veřejně uznají, že se vám něco zdařilo. Oficiálně jsme ocenění získali za jednu stavbu, za Newport Street Gallery pro Damiena Hirsta, ale nepochybuji, že je to ocenění naší práce za delší čas. Měli jsme z ceny radost a byli jsme překvapení. Naše kancelář funguje už dvacet šest let, udělali jsme už řadu domů. Proto bych řekl, že jsme poměrně úspěšný architektonický ateliér, a přitom jsme pořád v rámci britské architektonické scény spíše na okraji dění.

Čím si to vysvětlujete? Většinu zakázek získáváme díky architektonickým soutěžím. A máme zkušenost z německých měst, kde i při velkých developerských projektech místní městský architekt řekne, že nehraje roli, že jde o developerský projekt, musí být i tak vyhlášena architektonická soutěž. V Británii jsme se pokoušeli o komerční stavby, jenže tam platí, pokud jde o developerovu investici, tak developer bude rozhodovat, co jak bude. Takoví developeři s námi nechtějí příliš pracovat, protože jsme posledních patnáct let s nimi neudržovali ty správné sociální vztahy. Zakázky v Británii nemáme, myslím, především kvůli tomu, jaké jsou tam možnosti práci získat.

Opravdu si připadáte na okraji dění? Ano, opravdu. Můžu to například doložit tím, že v Británii nemáme jedinou zakázku. Naše londýnská pobočka se zabývá zakázkami v Německu, ve Švédsku,

Rozdíl je tedy v tom, jaký mají jednotlivá města vliv na to, co se bude stavět? V Británii nemají města vliv prakticky žádný. Developeři mají volné pole působnosti, a proto Londýn

ve Flandrech… velmi vytížená je naopak naše pobočka ve Švýcarsku. Právě teď je u nás pocit opomíjení v Británii intenzivnější než kdy dříve. Udělali jsme toho hodně pro Gagosian Gallery, pro Tate Gallery a také třeba Damiena Hirsta. I přesto jsme stále upozaďováni.

vypadá jako Dubaj. Důvod je opravdu takto prostý. Ať vezmete stavbu od Rafaela Vinolyho, nebo Renza Piana, nejsou přínosem pro město. Váš přístup je založený na silném vztahu k místu a minulosti. V případě oceněné Newport Street Gallery jste starší památkově chráněné stavby upravili a rozšířili. Můžete shrnout, jak jste zde postupovali? S upravováním starších staveb máme bohaté zkušenosti. Přitom ne díky tomu, že bychom přednostně chtěli dělat právě to. Spíše se to tak nějak stalo. Možná jsme tomu šli naproti naším hlubokým zájmem o dějiny architektury. Přitom bych však neřekl, že jsme ke starším stavbám nějak extra citliví. Nesnažíme se bránit každou zeď, každou cihlu. Snažíme se udělat, co je správné, nechceme ničit. Snažíme se zapojit starou

hmotu do nové. Obdivuji třeba úpravy Jože Plečnika na Pražském hradě. Rozhodně se nedá říct, že by zde stydlivě maskoval své úpravy. Jeho úpravy Hradu jsou prostě plečnikovské: komplikované a úžasné. To je podle mě ten pravý přístup, jak pracovat se starší stavbou. A jak se to projevilo právě na projektu galerie pro Damiena Hirsta? V případě Newport Street Gallery jsou tři stavby, původně sloužící pro malbu kulis, památkově chráněné, ale mohli jsme do nich zasahovat poměrně hodně. Z boků k těmto chráněným stavbám přimykaly pozdější menší přístavby a ty jsme zcela zbourali. Chtěli jsme vytvořit prostor, který bude vymezen společně starou i novou hmotou. Takže ve výsledku ani uvnitř, ani zvenku nevidíte hned, kde se nové napojuje na staré.

NEWPORT STREE T GALLERY Londýn, 2004–2015

VEČERNÍ AUKCE POVÁLEČNÉHO & SOUČASNÉHO UMĚNÍ PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 18. 11. – 30. 11. 2016 DENNĚ, VČETNĚ VÍKENDU I SVÁTKŮ OD 10:00 DO 18:00 HOD. WWW.ACB.CZ EMAIL: PRAHA@ACB.CZ, BRNO@ACB.CZ TEL.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

TOPIČŮV SALON PRAHA 1, NÁRODNÍ TŘÍDA 9

30. 11. 2O16 V 18.30 HOD.

nové knihy

Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy Leonard Koren Americký estetik a umělec Leonard Koren sepsal útlou knížku, která představuje jeden ze základních principů japonské kultury, definovaný a rozvinutý v 16. století. Jedná se o protiváhu dokonalému, racionálnímu a souměrnému principu modernistické estetiky. Koren v knize píše: „Wabi-sabi mi vyřešilo dilema, jak vytvářet krásné věci, aniž bych uvízl v bezduchém materialismu […] ve své hloubce, mnohovrstevnatosti a prchavosti se wabi-sabi ukázalo jako skvělý protijed na uhlazený, kýčovitý a korporátní styl krásy…“ KAVKA 2016, 96 stran, 290 Kč

Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn Michal Janata V knize, která se věnuje sociální a živé složce urbanismu, což shrnuje pojmem sídelní dynamika, se autor soustředí na čtyři velké evropské metropole: Paříž, Londýn, Berlín a Vídeň. Jejich proměny sleduje napříč dvěma stoletími s ohledem na sociální, politické i stylové souvislosti. Základními pojmy jsou Janatovi industrializace, urbanizace, elektrifikace a kanalizace, které se staly páteří změn velkoměst. Poutavě napsanou studii života ve městech doprovodil ilustracemi architekt Michal Brix. Archa, Zlín 2016, edice a Architektura, 172 stran, 339 Kč

Jak se dělá galerie Ondřej Chrobák, Rostislav Koryčánek, Martin Vaněk, ilustroval David Böhm Jako dobrodružnou cestu do neznámých končin popisují autoři obrázkové knížky-komiksu svět galerií a muzeí umění. Tajemné postavy kurátorů, instalačních pracovníků, biletářky nebo ostrahy vysvětlí čtenáři, jak se dílo dostane do galerie, jak se restauruje nebo jak se dělá výstava. Knížka je tak vhodným doplňkem k návštěvě (nové) stálé expozice Moravské galerie. Autoři navazují na formátem i stylem vyprávění podobnou, ač více didaktickou

knihu-komiks Proč obrazy nepotřebují názvy (2015), kterou připravili jejich kolegové Ondřej Horák a Jiří Franta. Moravská galerie v Brně 2016, 64 stran, 299 Kč

Sedm dní ve světě umění Sarah Thorntonová Autorka, která je novinářkou na volné noze, napsala poutavou knihu o sedmi aspektech současného umění: Píše o aukcích Christie’s, sleduje konzultace na akademii výtvarných umění v Kalifornii, atmosféru slavného veletrhu Art Basel, zákulisí britské Turner Prize, časopisu Artforum, nahlédne do ateliéru Takaši Murakamiho a prochází se předbienálními Benátkami. Jednotlivé příkladové studie světa umění popisuje ve stavu před finanční krizí v roce 2008 ve formě poznámek z průběhu rušného dne. Kniha Zlín 2016, edice TEMA, sv. 24, 246 stran, 399 Kč

Jaroslav Horejc (1886–1983) Mistr českého art deca Olga Malá ed. K příležitosti výstavy nejvýznamnějšího tuzemského sochaře a dekoratéra ve stylu, jenž dostal svůj název podle mezinárodní výstavy Art Décoratif konané v roce 1925 v Paříži, vydala Galerie hlavního města Prahy objemný

katalog. Jeho plnou polovinu tvoří soupis Horejcova rozsáhlého díla. Z doprovodných textů se pak dozvíme například to, že Horejc na zmíněné pařížské výstavě dostal za návrhy váz Grand Prix, nebo jak vypadal jeho návrh na Žižkův pomník pro Vítkov. V nejbližší době by měl být k dispozici ještě průvodce aktuální výstavou. Galerie hlavního města Prahy a Uměleckoprůmyslové museum 2016, 368 stran, 1350 Kč

Johann Adalbert Angermeyer (1674–1742) Hana Seifertová Johan Adalbert Angermeyer byl patrně prvním domácím malířem specializujícím se na zátiší. V době, kdy zahajoval jako spolupracovník Švýcara Johanna Rudolfa Byse svou uměleckou kariéru měl tento žánr za sebou již takřka 150 let vývoje. Nechyběl předtím ani v tuzemských aristokratických sbírkách, jen se většinou jednalo o práce dovozové, popřípadě o díla umělců v Čechách přechodně působících. Důkladná práce Hany Seifertové se věnuje východiskům Angermeyerova díla, jeho vývoji i detailnímu rozboru jednotlivých pláten, mezi nimiž převládají minuciózní květinová zátiší. Národní galerie v Praze 2016, 256 stran, 480 Kč

zahraniční výstava

text Norbert Schmidt Autor je architekt a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK. foto Lothar Schnepf, Kolumba

Devátá Kolumba Kolínská Kolumba, tedy Muzeum umění kolínské arcidiecéze, bude příští rok slavit deset let výstavní činnosti v nové budově od architekta Petera Zumthora. Od září 2007 se mnohé změnilo, protože se brzy ukázalo, že jedinečná není jen architektura, ale i celý kurátorský koncept tohoto nezvyklého církevního muzea.

„ M E I N A N O -T I M E S TA T E“ – ÜBER DA S INDI V IDUUM pořadatel: Kolumba, Kolín nad Rýnem termín: 15. 9. 2016–14. 8. 2017 www.kolumba.de

Tým čtyř kurátorů, který dnes vede ředitel Stefan Kraus, každoročně promění celou expozici pod jiným zorným úhlem. Vystavují vždy jen část sbírky a vytvářejí v nevelkých sálech různé měnící se kontexty a konstelace, kdy jednotlivá díla starého, ale i současného umění vstupují do rozdílných vztahů k prostoru muzea a sobě navzájem. A to vždy i v rozdílných způsobech konkrétní instalace. Středověká mísa s useknutou hlavou Jana Křtitele v životní velikosti a naturalistického provedení se tak jednou ocitne sama uprostřed jedné z velkých výstavních věží, jakoby pohozená na bílém soklu, kde okolní atmosféru určují šedé monochromní obrazy a představa drastického vyústění známého biblického příběhu. Jindy nalezne divák tu samou mísu na spodní poličce skleněné vitríny, která je plná skvostů starého uměleckého řemesla. O tomto způsobu vystavování se dnes již někdy mluví dokonce jako o „Kolumba-Konzept“, každopádně muzeum po mnohých oceněních za architekturu bylo v Německu vyhlášeno například i muzeem roku 2013. Minulý rok navštívilo tuto vlastně docela malou budovu (1600 m² výstavních ploch) na 65 tisíc lidí, což ji řadí i co do návštěvnosti k nejvýznamnějším muzeím města. Pro srovnání: Sbírka starého umění Národní galerie v Anežském klášteře v roce 2015 měla 74 tisíc návštěvníků. Nová výstava se každoročně otevírá 14. září na slavnost Povýšení svatého Kříže. Viděl jsem většinu minulých expozic, a byl jsem proto zvědavý, co si kurátoři výjimečného vymysleli pro výstavu, která uvozuje jubilejní rok. Přiznám se, že jsem si s sebou do Kolína nad Rýnem přivážel i malou pochybnost, zda lze inovativním a energickým způsobem udržet vytčený kurs a způsob vystavování po tak dlouhou dobu. Hned při prvním nahlédnutí jsem s překvapením zjistil, že tu nikde nevidím mou oblíbenou muniční bednu s ohlodaným kmenem „vánočního“ stromu od Josepha Beuyse, nikde

jsem nenašel přízračného Fishmana od Paula Theka, žádná jeho Meatsculpture, ani triptych Gravitaciónes od Eduarda Chillidy, ani žádná konfrontace s Warholovými Crosses. Všechna tato a mnohá další díla, která se mi tak vryla při minulých návštěvách pod kůži, zůstala dole v podzemním depozitáři. Dokonce i zlatá stěna Jannise Kounellise Tragedia Civile – jedno z mála v budově trvale vystavených děl, programových ikon Kolumby – byla de facto zakryta hustě rozvěšenými obrazy Chrise Newmana. A to Kounellis letos slaví 80. narozeniny! Konsternovaný novinář z městského deníku v den vernisáže dokonce rozhořčeně napsal, že by za tohle měli kurátoři dostat červenou kartu. První mezibilance byla tedy pro mě jasná: Kolumbin tým dokáže svěřený dům i po deváté inscenovat opět zcela jinak, a to se svobodou sobě vlastní, která nesází na ověřené postupy a dokáže vykročit dál za to, co už je doma vyzkoušené a osvědčené.

Politická výstava? Název, pomyslné téma, které s poetickou otevřeností spojuje každoroční výstavu, zní letos „Me in a no-time state“ – Über das Individuum. Stefan Kraus při vernisáži dokonce hovořil o aktuálním politickém rozměru celé výstavy: „Ten, kdo se vydá na útěk, ten, kdo musí opustit svůj domov, už nic nedělá dobrovolně. Pro toho je prostor individuality, který je tak neodmyslitelně spojený s pojmem svobody, najednou nedostupný. A na druhou stranu: přinejmenším od teroristických útoků ve Francii nám všem bylo jasné, že nejde jen o nějaké osamělé zločiny, ale o promyšlené útoky na naši osobní svobodu. A takové události přece nemohou minout ani muzeum, jako je to naše, bez povšimnutí. Jak se k tomu všemu máme správně postavit?“ Mimochodem: V nedaleké kolínské katedrále naleznete také instalaci k aktuálnímu dění. Uvnitř v prostoru pod levou věží je rybářská loď, jedna z těch, co převážejí uprchlíky přes Středozemní moře. Nad ní se v pomalém sledu na stěně střídají fo-

tografie přeplněných člunů s lidmi, kteří touží doplout do bezpečí. Na zem přímo mezi pozorovatele je v několika jazycích promítán nápis: „Kristus sedí v loďce uprchlíků.“ Příliš prvoplánově angažované, napadlo mě, ale hned jsem tento rychlý soud vzal zpět s vědomím, že něco jen přibližně podobného je v naší katedrále při současné konstelaci vlastně bohužel nemyslitelné. V té samé době se totiž u Sv. Víta odehrával např. „vědecký“ spektákl korunovace Karla IV. nebo vzpomínka na další korunovaci, tentokráte Františka V. Dobrotivého. K vidění tu byly reprodukované podobizny císaře a jeho ženy z 19. století.

Roboti a parléřovské sochy Ale zpět do Kolumby: Její expozice není nijak přímočaře burcující. Tématu individuality a individuálnosti jedince, jeho formování, prohlubování, ba i ohrožení se přibližuje tiše, nenápadně, a na začátku dokonce oklikou. Ve foyeru hned za pokladnou návštěvníka čeká několik vitrín, kde se většinou instalují křehké historické poklady. Ale nyní se v nich prezentuje obsáhlá sbírka hraček robotů, „strojových lidí“ z Japonska, Číny, USA, Tchaj-wanu či Itálie, kterou muzeu věnovala umělkyně Krimhilda Beckerová. Odlehčení nepostrádající kouzlo překvapení a vtipu, ale zároveň temný podtón hned na úvod.

P OHLED DO V Ý S TAV Y ME IN A NO -T IME S TAT E S INS TAL AC Í S F IGUR AMI Z ARCHI VOLT Y P O R T Á L U S V. P E T R A , 1375–1390, foto: Kolumba Kolín

GALERIE ARCIMBOLDO VÁS SRDEČNĚ ZVE NA AUKCI

ASIATIKA

ČTVRTEK, 8. 12. 2016 OD 15:00 VÝSTAVA 5. 12. 2016, 11:00–19:00 6. 12. 2016, 11:00–19:00 7. 12. 2016, 11:00–19:00 8. 12. 2016, 11:00–15:00 MÍSTO KONÁNÍ Kaiserštejnský palác Malostranské nám. 37/23 Praha 1 GALERIE ARCIMBOLDO T: +420 603 811 873 F: +420 246 013 685 E: info@arcimboldo.cz WWW.ARCIMBOLDO.CZ

LAKOVÝ TALÍŘ S FIGURÁLNÍ SCÉNOU Čína, dynastie Čching. Průměr 31 cm.

VELKÁ DŘEVĚNÁ FIGURA KUAN-JIN Čína, dynastie Ming (1368-1644). Výška 118 cm.

ČCHI PAJ-Š’ (1864 - 1957) PIVOŇKA 95,5 x 36,5 cm.

PÁR VELKÝCH MODRO-BÍLÝCH VÁZ S DRAKY Japonsko, kolem roku 1870. Výška 58 cm.

VELKÉ OKIMONO DRAKA ZE SLONOVINY Japonsko, období Meidži (1868-1912). Délka 87,5 cm.

BRONZOVÁ FIGURA KRÁLOVNY MATKY ZÁPADU Čína, dynastie Ming (1368-1644). Výška 30 cm.

VZÁCNÝ BRONZOVÝ RELIKVIÁŘ „SARIRA” Korea, období Sjednocená Silla (668-935). Výška 17,2 cm.

83. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Velké vyznamenání Kuky se zatím nevrátí, zato se vrátila jiná oblíbená komiksová dvojice Františka Skály. Vlase a Brady jsou zpátky v novém dobrodružství! Zaprvé nikdo netušil, že Vlase a Brady jsou příbuzní. Brady je Vlaseův strýc. Nepředbíhejme. V tom čase navštívil Roklinku velký Mág pocházející původně ze Špičatých hor. Vlaseho popadlo nutkavé puzení ohřát se v záři jeho mudrlantské svátosti a pozval Mága k sobě do jeskyňky. Avšak ouha! Vlaseho stihne strašná pomsta závistivého kouzelníka Zmarlena, který na blížící se svátek Lesojana nato konto odmítne strýčka Bradyho dekorovat řádem Fialové ploštice. Místo hodného Bradyho vyznamenání dostane zlý Drakůlka. Tolik jen na rozjezd, více u všech dobrých knihkupců. Vázáni PR smlouvou nesmíme skutečně prozradit, jak tohle celé dobrodružství nakonec dopadne.

Dobře, tak ještě jednu malou ochutnávku: Frustrovaný Brady a Vlase se na celé dvoustraně zamýšlí, kdo všechno vyznamenání dostává? Vzpomenou si na vojáky, hasiče, záchranáře, sportovce a umělce. V další bublině Brady rozjímá: „Vyznamenání jsou dobrá věc, ale maximálně půlrok po vyhrané světové válce. Každý si ještě pamatuje, kdo na koho střílel, proč tomu a onomu chybí půlka hlavy a nohy, ale především kdo vyhrál!“. Werichovský splín rozsekne „neskálovsky“ svižná slovní výměna: „A to by jako třeba náš společný táta (sic!) Franta mohl dostat od Zmarlena metál za to, jak nás nakreslil?,“ otáže se Vlase Bradyho. „Sotva. Na medaili je málo starej, málo komiksotvornej, a navíc na předávání by si lidi mysleli, že si ze Zmarlena dělá srandu,“ odpaluje Brady.

„Že by došel v molitanu?“ „Tys‘ ho snad viděl někdy v něčem jinym?“ „Ne.“ „Tak proč se tak hloupě ptáš?“ „Je přece placenej od bubliny!,“ braní se Vlase. „Grrrr. Nesnáším v komiksu tyhle zcizováky!,“ durdí se Brady. „A za co sis vlastně měl vysloužit „ploštici“ ty?,“ obrací list Vlase. „Před mnoha a mnoha lety jsem přežil práškování Lesa Blesa.“ „To by stálo za komiks!“ „Taky už je!“ „Počkej, ten jak tam vypadáš jako myš?“ „Taky není od Franty!,“ vece podrážděně Brady. Nastalo trapné mlčení přes tři komiksová okna, které ukončil zase Vlase: „A když už jsme u toho, proč nás nevydává Baobab?“

NA S TALO TR APNÉ MLČENÍ... foto: Profimedia

recenze

Film jako umění a fetiš David Cronenberg v GHMP a Loni v Marienbadu v Rudolfinu text Lenka Střeláková Autorka je historička umění, zabývá se pohyblivým obrazem.

DAV ID CRONENBERG: E VOLUT ION teleport z filmu Moucha, 1986, foto: GHMP

Uchopení tzv. kultovních filmů z pozic uměleckého světa a jeho pražských institucí letos nabylo dvou vzdálených, ale i paradoxně blízkých podob. Samotná propagace obou událostí proběhla formou „živých obrazů“. Jeden vytvořily létající a posléze do formace nápisu uvržené, na lepkavém krvavém pozadí reklamních city lightů umírající mouchy – s odkazem na legendární horor véháeskové éry. Druhý zase cituje ikonický záběr dodnes plakátující stěny cinefilních prostor, totiž černobílý tableau vivant s fatalisticky vrženými keři, postavami a stíny. Oba výstavní projekty, tj. jak již skončená Evolution v Domě U Kamenného zvonu zasvěcená dílu kanadského režiséra Davida Cronenberga, tak i v Galerii Rudolfinum aktuálně probíhající výstava Loni v Marienbadu o „filmu jako umění“, představují nákladné, ze zahraničí importované a pro českou reprízu mírně adaptované celky. Ty v zájmu výstavy na samotný film coby trajektorii mentálních a smyslových aktivit (v kuželu světla

i v kulturním povědomí) logicky navěšují různě relevantní hmotný „balast“. A jelikož jeho povaha sleduje stylové mimikry snímků, k nimž odkazuje, byla v prvním případě teatrálně laciná a v druhém je distingovaně teatrální.

Výstavní narativ

Výstava Evolution se pokusila – především prostřednictvím filmových rekvizit – přiblížit tvorbu výjimečného autorského filmaře, který pokleslejší žánry (v minulosti nejčastěji horor) již několik desetiletí využívá k ohledávání vysoce aktuálních společenských témat a strachů, jako je třeba otázka transformace a znejasnění hranic lidského těla i mysli působením nových technologií a biologických manipulací. Loni v Marienbadu naopak krouží kolem více než půlstoletí starého, formálně a esteticky maximálně vybroušeného a do sebe enigmaticky uzavřeného díla neméně proslulých autorů Alaina Robbe-Grilleta a Alaina Resnaise. A v souladu se svým podtitulem – Film jako umění – sleduje

jeho výtvarné inspirační zdroje, ale i novější práce vizuálních umělců, u nichž Marienbad identifikuje jako svého druhu referenční bod. Narativ výstav je tedy poměrně jasně definován, klíč k jeho realizaci svázaný s výčtem a uspořádáním relevantních souvislostí se jim oběma ale hledá již obtížněji. Evolution volila zcela tradiční, chronologický způsob prezentace materiálu „od filmu k filmu“ a Cronenbergova tvorba zde byla, kromě obligátních biografických odkazů a pokusu o jednoduchou periodizaci, paradoxně vystavena zcela bez kontextu – jako by stála mimo dějiny kinematografie i širší společensko-kulturní vývoj. Výstava Loni v Marienbadu, podobně jako stejnojmenný film, nechává diváka propadat časovými i dialogickými vrstvami různě zjevných kauzalit a interpretací. Jenže to spíš než na záměrné přiblížení se struktuře snímku vypadá, jako by se autoři výstavy nemohli rozhodnout mezi chronologickým, tematickým či třeba mediálně specifickým rozvržením sebraných prací. A nejpozději v předposlední místnosti, která má evokovat pro Resnaisův film tolik typickou jízdu kamery nekonečnými prostory a která je přesycena disparátními uměleckými díly v nikách z černých závěsů, se již bohužel nelze zbavit pocitu, že prioritou kurátorů bylo v portfoliu větší sumy hvězd umělecké scény objevit vždy alespoň jednu práci, co by s filmem mohla nějak souviset. A že do dokonalosti tomu chybí Edward Hopper. (K otázce, do jaké míry je to problém výběru, a nakolik snad až instalace, později.)

Fetiš objektů a jmen

V tom je uchopení obou výstav produktem téže, i když řádově odlišné, bulvární strategie, která v jednom případě lákala na skutečný teleport z Mouchy a v druhém na koktejl ze jmen, jako jsou Acconci, Gordon, Giacometti, Sher-

inzerce

investice do umění je stálá...

výstava obrazů

Josef Vondráček Karel Vondráček

1. 12. - 31. 12. k výročí 110 let narození Josefa Vondráčka Srdečně Vás zveme na vernisáž 1.12. 2016 v 18. hod.

Dům umění - Na Chvalské tvrzi 858, Praha 9 www.atelier-fiala.cz

info@atelier-fiala.cz

recenze

Soutěž je soutěž Finále Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016 text Anežka Bartlová foto Peter Fabo

Letošní prezentace děl pětice finalistů, již připravila nová ředitelka Karina Kottová, je profesionálně zvládnutou výstavou blížící se skutečně skupinové přehlídce současného umění. Právě s odkazem na pokus o to, aby fungovala jako výstavní celek, jsem se chtěla původně ubránit individualizaci a hodnocení každého jednotlivého díla. Jenže při bližším pohledu výstava jako skupinová nefunguje. Soutěžení je přeci jen nakonec hlavním motorem vzniku vystavených děl. Nakonec tedy píšu několik postřehů a poznámek k jednotlivým příspěvkům do soutěže.

Příliš hlučná klasika

Nejtradičněji pojal svou prezentaci Matyáš Chochola, který vlastně připravil instalaci z mnoha desítek plechovek od energetických nápojů, rozbitých tvárnic, krabic, zrcadel a posilovacích strojů a dalšího nepořádku rozmístěného velkoryse v prostoru, kde se zřejmě odehrála série divokých performancí, které ale divák neměl šanci vidět naživo. Je to Chocholův častý postup, nechávat v díle velký prostor představivosti diváků. Vzniká tak svého druhu „mluvící“ zátiší. Dílo, zdá se, formovala hyperaktivita autora, která se promítá do struktury, stejně jako neuvěřitelná energie mistra destrukce Ladislava Vondráka, který by, nebýt již mimo věkový limit, jistě byl ve finále též. Tentokrát je tu jako Chocholův host. Nepořádek v galerii je při své rozlehlosti spíš únavný než provokativní, stejně jako nepříjemná hladina hluku instalace. Nepobuřuje, vadí mi spíš atmosféra sexistického prostředí tuningových závodů prezentovaná beze stopy kritického náhledu a povrchnost vršených poznámek na téma role mýtů a obřadů působící jako výsledek snažení studenta prvního ročníku Fakulty humanitních studií (z vlastní zkušenosti). Magie není cosi instantně vyvolávaného. Leckomu by také Chocholovo dílo mohlo připomenout to, co bylo k vidění na letošním berlínském

bienále, kde řadu diváků též zaskočilo zdánlivě nekritické podání některých témat. Například od instalace Korakrita Arunanondchaie na výletní lodi se liší Chocholův projekt především tím, že mu zcela chybí ironický odstup od přepjatosti a přehnanosti vlastního počínání a zájem o reálná společenská témata ani nenaznačuje. Osobně mi učaroval jeden silný detail: velká rouška zavěšená v prostoru, na níž umělec promítá jemnou světelnou mřížku. Dílo by vystačilo samo o sobě, v celkové kompozici ale funguje spíše jako výplň hluché části členitého prostoru. Jednotlivé části instalace nakonec působí jakoby ilustrativně vzhledem k poznámkám o rituálech, které spolu s hudbou a hlukem motorů znějí z reproduktorů.

Nekonečno v závorce

Právě křehkou linii mezi ilustrací a reprezentací se snažila překonat Katarína Hládeková, která postavila do prostoru v podstatě autonomní, do sebe zacyklenou soustavu kovových konstrukcí, jejichž tvar dává dílu i název # ∞ ), který čteme jako Hashtag, nekonečno, závorka. Dílo se týká tématu smyčky a sebereflexe (v doslovném významu slova), která nás samotné i naši kulturu určuje víc,

než si myslíme. Až příliš doslovně ji ale Hládeková znázorňuje „závorkou“, která je tvořena nadživotně vyzvětšovanou fotografií autorky, kterak fotografuje. Různé fotografie nechala natisknout na závěsy, jejichž půdorys tvaru nekonečna odkazuje k významu, který se odvolává na půdorys. Když ale pohlédneme do kraje za závěsem, je tam pouze onen závěs z druhé strany. Hládekové se nakonec bohužel nepodařilo skutečně překonat povrchnost tématu zacyklení (inspirována byla prý knihou I am a Strange Loop Douglase Hofstadtera, která se věnuje fenoménu vnímání a identity) – vyvést nás ze smyčky nebo ji samotnou účinně reflektovat. Skončila u ilustrativnosti a plochosti, snad odkazující na reálnou podstatu fotografií, kterou podtrhuje naopak převedením symbolů # ∞ ) do trojrozměrných objektů.

Žlutá ulita a černá kostka

I Anna Hulačová zdůrazňuje médium a hraje si s možnostmi, které jí figurální socha poskytuje. Její práce s proporcemi, prostorem a jeho členěním a výtvarná profesionalita v rovině materiální podstaty sochy vede většinou k dobrým výstavám. Jednou z nejzdařilejších byla spolupráce s Viktorem Takáčem ve Fotograf Gallery (Černé světlo, 2015).

tipy

Daniel Vlček v Liberci

Rafaní proměny

Syntonos v plenéru Alena Kotzmanová

kdy 18. 11.–17. 12. 2016

kdy 6. 10.–31. 12. 2016

kdy 8. 9.–11. 12. 2016

co Rafani: Trvalá proměna

co Syntonos a plenérová krajinomalba

co Alena Kotzmanová: Králík a královna

co Plynoucí mezera

kde Fotograf Gallery, Praha

přelomu 19. a 20. století

kde Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP

kde Galerie výtvarného umění Cheb

kde Oblastní Galerie Liberec

V poslední době je Vlček vidět spíše po boku Eweliny Chiu jakožto duo BA:ZEL, nicméně v loňském a předloňském roce se představil na několika větších výstavách ve Zlíně, Praze i Českých Budějovicích. Vlčkovy abstraktní temné malby často působí meditativním dojmem. U do sebe se zasouvajících nekonečných kotoučů je zároveň velmi důležitá textura malby, která je výsledkem určitého procesu (otáčení vinylové desky, kolo pneumatiky, atp.), zásadním pro význam díla. Velmi často je jeho inspirací zdroj zvuku, respektive jeho absence.

1 D A N I E L V L Č E K : B E Z N Á Z V U, 2016

kdy 19. 10. 2016–29. 1. 2017

Skupina Rafani, již v současnosti tvoří David Kořínek, Jiří Franta, Luděk Rathouský a Marek Meduna, je jedním z nejviditelnějších politicky angažovaných aktérů české umělecké scény. Jejich zatím poslední videa Teaser a Mostary (2015, 2016) se zaměřují na krizi hodnot ve středoevropském prostoru. Mezi jejich nejznámější akce pak patřilo roční aktivní členství v Komunistické straně (Vstup a účast, 2002–3) nebo pálení černobílé nápodoby české vlajky (Demonstrace demokracie, 2002). Rafani natočili též film 31konců/31začátků.

2 R A F A N I : T E A S E R , 2015

U obrazů žáků Julia Mařáka – krajinářů Antonína Slavíčka, Otakara Lebedy nebo Antonína Hudečka – z doby kolem roku 1900 se zhusta objevuje v popisce jako technika „syntonos“. Nejde ovšem o techniku v pravém slova smyslu, ale o značku vodou rozpustných barev – „jednu z mnoha, které se začaly průmyslově vyrábět v závěrečných desetiletích 19. století“, jak se dozvídáme z průvodního textu objevné výstavy v chebské GAVU. Výstava představující syntonosem provedené malby řady klasiků české krajinomalby přelomu století vychází z průzkumu restaurátorky Hany Bilavčíkové realizovaného v rámci její disertace na AVU v Praze. 4 O TA K A R L E B E D A : K A R L O V Y VA R Y, 1898, Národní galerie v Praze

Absolventka Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby a Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, na uměleckou scénu nastoupila na konci 90. let. Od té doby zůstává v podstatě věrná médiu černobílé analogové fotografie, již ovšem v duchu postkonceptuálních přístupů ve svých výstavách někdy kombinuje s videem, diaprojekcí nebo objektem. Ačkoli se vyhýbá digitální manipulaci, působí její snímky často dojmem fragmentů fantaskních jevů, příběhů a událostí. V GHMP vystavovala Kotzmanová již v roce 2006, tehdy na Staroměstské radnici.

3 A L E N A K O T Z M A N O VÁ : POKUS O ZNOVUNALEZENÍ S K U T E Č N O S T I V I , 2016

Nejen oběšenec

Bornové Posedlost

kdy 14. 10. 2016–22. 1. 2017

kdy 21. 10.–4. 12. 2016

Pastrňák v Klatovech

co Hippolyt Soběslav Pinkas (1827–1901) /

co Erika Bornová: Posedlost

kdy 12. 11.–15. 1. 2017

co Dominik Lang

Realismus českého Pařížana

kde Galerie Václava Špály, Praha

co Petr Pastrňák

kde OFF/ Format, Praha

kde Wortnerův dům, Alšova jihočeská galerie

Lang mimo formát kdy 16. 11.–21. 12. 2016

kde Galerie U Bílého jednorožce

Hippolyt Soběslav Pinkas patří k nejpozoruhodnějším postavám českého umění 19. století. Od studia práva zběhl k umění, které studoval v Praze, Mnichově a Paříži, účastnil se revolučních bouří roku 1948. Ve Francii se seznámil s malbou Camilla Corota nebo Gustava Courbeta, byl jedním z mála tuzemských umělců schopných reflektovat nástup realismu. Výstava v AJG je prvním komplexním představením Pinkasovi práce. Její hlavní „hvězdou“ je plátno Modlitba za oběšence (respektive Pohřební řeč o oběšenci) namalované v roce 1861 v Paříži, které galerie loni zakoupila do svých sbírek.

Erika Bornová studovala v 80. letech malbu na pražské akademii výtvarných umění. Známa byla ovšem v posledních letech především jako sochařka, přesněji autorka kolorovaných polystyrenových figur. V Galerii Václava Špály představuje svůj nejnovější cyklus nazvaný Posedlost, jenž je věnován, slovy Martiny Pachmanové, „významným mecenášům a mecenáškám umění, jejichž činy byly často zastíněny výkony podporovaných umělců, stejně jako vynikajícím ženám, které si v minulosti navzdory společenským a kulturním předsudkům a navzdory svým silným a často i úspěšnějším partnerům vydobyly svébytné postavení ve skrznaskrz mužském uměleckém světě.“

Dominik Lang pracuje nejčastěji Pastrňák je bytostný malíř, který si témata vybírá i podle možností, přímo s prostorem, který dívák vnímá právě skrze autorovy časjež mu nabízejí právě z malířto subtilní zásahy. Svůj přístup ského hlediska. Několik let tak variuje od prostých reakcí na maloval převážně interiér lesa prostorové zvláštnosti, spolev různých odstínech a náladách. čenské a historické souvislosti až Nakonec mu ze stromů zbyly k institucionální kritice. Posledspíše abstraktní tvary, vertikály, ně jmenovaný přístup je patrný které svým pravidelným rytmem i z jeho vítězného díla z Finále vyplňují obrazové formáty. Právě Ceny Jindřicha Chalupeckého, tyto charakteristiky, jej řadí do které veřejnost brzy překřtila na proudu české abstraHce, který „díru v překližce“ (Východ Západ, formulovali v roce 1996 Martin 2013). Mezi Langovy výstavní Dostál s Markem Pokorným. počiny z poslední doby patří třeba intervence do stálé expozice Galerie výtvarného umění v Chebu (spolu s Evou Koťátkovou a Tomášem Vaňkem).

5 S O B Ě S L AV H I P P O LY T P I N K A S : M O D L I T B A Z A O B Ě Š E N C E , 1861

6 E R I K A B O R N O VÁ : M A D A M D E P O M PA D O U R , 2016

7 P E T R PA S T R Ň Á K : B E Z N Á Z V U, 2013

8 D O M I N I K L A N G : V Ý C H O D Z Á PA D 2013, foto: CJCh

zahraniční tipy

Roztančit sochy

Polské folklorismy

Fotosky ve Vídni

Tinguely

kdy 21.10. 2016 – 22.1. 2017

kdy 15. 10. 2016–15. 1. 2017

kdy 4.11. 2016 – 26.2. 2017

co Canova a tanec

co Polsko: Země folkloru?

co Film stills: Fotografie mezi reklamou,

co Jean Tinguely: Strojový spektákl

kde Bode Museum, Berlín

kde Galerie Zacheta, Varšava

uměním a filmem

kde Stedelijk Museum, Amsterdam

kdy 1. 10. 2016–5. 3. 2017

kde Albertina, Vídeň

Neklidná figura má v sochařství mnoho podob a pygmalionova touha po tom vidět krásnou dívku vysochanou z mramoru obživnout je nevyčerpatelným zdrojem pro fantazii. Základem výstavy jsou tři Canovovy (1757–1822) Tanečnice v životní velikosti, které je tentokrát poprvé možné vidět vedle sebe, doplněny jsou mnoha dalšími sochami, obrázky temperou nebo pouhými skicami. Ohebná těla tanečnic v ladných tanečních pózách, výrazně přispěly k představě o romantickém modelu krásy počátku 19. století, jímž se tanečnice dnes znovu inspirují.

1 A N T O N I O C A N O VA : TA N E Č N I C E S Š Á T K E M O TÁ Č E J Í C Í S E V P R AV O, 1799

Jak byl vnímán folklór v Polsku po druhé světové válce a v prvních desetiletích Polské lidové republiky? Jak jej využíval a zneužíval tehdejší režim? Jak byl tehdy vnímán „lidový umělec“? A co se s lidovým uměním stalo ve chvíli, kdy z návsí a venkovských chalup vstoupilo do výstavních prostor? Na tyto a další otázky odpovídá výstava v Galerii Zacheta. Venkov na ní bude představen tak, jak byl nahlížen etnografy, historiky umění, sběrateli a umělci, bylo to totiž právě město s jeho intelektuálními elitami, kde se rozhodovalo o tom, co folklor je a není. Součástí příběhu tu jsou i dějiny samotné vystavující instituce, v níž v 50. a 60. letech proběhla řada „folklorních výstav“, mezi nimi slavná přehlídka Ti druzí Aleksandera Jackowského. 2 P O L S K O, knižní obálka, 1955

Všichni známe těch několik obrázků, které se staly ikonickými – tedy dokázaly v naší paměti zastoupit celý dlouhý film. Často jsou z plakátů, ale ne nutně – kouzlo, jímž se jeden záběr stane z pohyblivého obrazu fotografií má mnoho podob. Fotosky, tedy fotografické záběry z téměř 130 děl stříbrného plátna vystavuje vídeňská Albertina. Výstava se zaměřuje na tři aspekty: záměr, který fotoska plní, přechodnost mezi filmem a fotografií a umělecký rozměr jako přidaná hodnota fotografie vytvořené z filmové scény.

3 A N O N Y M : J A M E S S T E WA R T V E F I L M U RE AR W INDOW REŽISÉR A ALFREDA H I T C H C O C K A , 1954

Čtvrtstoletí po umělcově smrti připravilo amsterodamské Stedelijk Museum rozsáhlou retrospektivu Švýcara Jeana Tinguelyho. Ten se proslavil svými divokými kinetickými skulpturami, jež hrály klíčový part v nástupu kinetismu v 50. letech. Na výstavě bude k vidění více jak sto jeho pitoreskních pohyblivých mechanismů, významná část z nich dosud funkčních, doplněných fotografiemi, filmovými záznamy a dalšími dokumenty. Chybět nebudou ani rané drátěné reliéfy odvozené z maleb umělců, jako jsou Malevič, Miró nebo Klee, nebo dokumentace a rekonstrukce autodestruktivních monumentů, z nichž jeden zkonstruoval umělec počátkem 60. let přímo pro Amsterdam. 4 J E A N T I N G U E LY: B E Z N Á Z V U, meta-mechanická skulptura, 1954, foto: Ch. Baur

inzerce

Galerie Závodný Vás srdečně zve na výstavu / cordially invites you for the exhibition

Ber nard Aubertin Simply red 10. 11. 2016 – 7. 1. 2017

Husova 3, 692 01 Mikulov, +420 723 362 472, zavodny@galeriezavodny.com www.galeriezavodny.com

D O VO L U J E M E S I VÁ S P OZ VAT N A A U KČ N Í V Ý S TAV U, K T E R Á S E KO N Á V N A Š Í G A L E R I I N A N Á R O D N Í T Ř Í D Ě O D 1. D O 2 6 . L I S T O PA D U . T R A D I Č N Í P O D Z I M N Í A U K Č N Í D E N G A L E R I E K O D L S E U S K U T E Č N Í V N E D Ě L I 2 7. L I S T O P A D U O D 12 H O D I N V PA L Á C I Ž O F Í N . O D 15 H O D I N B U D E N Á S L E D O VAT D R A Ž B A A U K Č N Í S Í N Ě V LTAV Í N . T Ě Š Í M E S E N A VA Š I N ÁV Š T Ě V U .

Josef Šíma: Ateliér olej na plátně, dat. 1934, sign. PD, 99 × 144 cm, rám, na slepém rámu štítek z výstavy Umělecké besedy vyvolávací cena: 13 000 000 Kč, odhadní cena: 17–26 000 000 Kč

Antonín Slavíček: Na lavičce syntonos na kartonu, dat. 1899, sign. PD, 66 × 79 cm, rám, mirogard, na rubu štítek z výstavy v Jízdárně Pražského hradu roku 1961 vyvolávací cena: 3 000 000 Kč, odhadní cena: 5–7 000 000 Kč

Emil Filla: Zátiší s loutnou komb. tech. (olej, písky) na plátně, dat. 1927, sign. LD, 56,5 × 44,5 cm, rám vyvolávací cena: 2 800 000 Kč, odhadní cena: 4– 6 000 000 Kč

Josef Čapek: Dvoreček olej na plátně, dat. 1934, sign. PD, 56 × 51 cm, rám vyvolávací cena: 3 000 000 Kč, odhadní cena: 5–7 000 000 Kč

Václav Tikal: Skály hostí olej na plátně, dat. 1946, sign. LD, 90 × 70 cm, rám vyvolávací cena: 3 000 000 Kč, odhadní cena: 4– 6 000 000 Kč

www.galeriekodl.cz

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5

artmix

Centrum současného umění DOX Havel (do 13. 2.); Sportu Zdar!; Stanislav Libenský Award 2016 (obojí do 14. 11.); Česká cena za architekturu 2016 (od 9. 11. do 11. 12.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Isabela Grosseová: Vůbec mně nezajímaly výstavy (od 8. 11. do 24. 11.); Adam Kašpar, Michal Nagypál: Krajinomalba a surrealismus s láskou k malbě (od 29. 11. do 8. 12.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Martin Zet; Pravá ruka kouzelníka (do 27. 11.) Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Gema Pavel Mühlbauer: Cesta (do 25. 11.) Máchova 27, Praha 2 / www.gemagalerie.cz Galerie Havelka Legendy GR2 (do 1. 12.) Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz

Národní galerie Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj (do 15. 1.) / Cranach ze všech stran (do 22. 1.) / Against Nature: Mladá česká umělecká scéna; Jiří Kovanda (obojí do 15. 1.); StartPoint 2016 (do 11. 12.); Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016; Americká grafika tří století (obojí do 8. 1.) Staroměstské nám. 12 / Hradčanské nám. 15 / Dukelských hrdinů 47 / www.ngprague.cz Trafo Galerie Jakub Janovský: Silicon Family (do 27. 11.); Mark Ther: Zeichnungen 1928– (od 6. 12. do 15. 1.) Holešovická tržnice, Hala 14 / www.trafacka.cz

BRATISLAVA

Danubiana Meulensteen Art Museum Miró & Cobra (do 13. 11.); Milan Houser: The Great Outdoors (od 16. 11. do 5. 3.); Renata Poljak: Partenza (do 31. 1.); Jiří Georg Dokoupil: Oxymoron (od 2. 12. do 5. 3.) Vodné dielo, Bratislava-Čunovo / www.danubiana.sk Galerie NOVA Petr Hůza (do 11. 12.); Pod jedličkou (od 12. 12. do 29. 1.) Baštová 2, Bratislava / www.galeria-nova.sk

Galerie hlavního města Prahy Jan Merta (do 12. 3.) / Jaroslav Horejc (do 8. 1.) / Radek Brousil (do 5. 2.); Alena Kotzmannová (do 29. 11.) / Sam Shaw (do 15. 1.) Staroměstské náměstí 13 / Karlova 2 / Revoluční 5 / www.ghmp.cz

Dům umění města Brna Skupina Epos; Bruno, Marian Palla: Malba hlínou, objekty zubama (do 13. 11.) Malinovského nám. 2, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie Kuzebauch Ondřej Strnadel: Klid neklidu (do 8. 12.) Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com

Dům Pánů z Kunštátu Nevratný posun (od 23. 11. do 15. 1.) Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

Galerie Millennium Umělci z okruhu galerie (od 22. 11. do 8. 1.) Tržiště 5, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz

Muzeum města Brna Vysílá studio Brno; Půlstoletí s Cimrmanem; Nábytek TON ve vile Tugendhat (do 31. 12.) Špilberk 1, Brno / www.spilberk.cz

Galerie Rudolfinum Loni v Marienbadu (do 27. 11.) Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Galerie U Prstenu Iva Ouhrabková: Transitions (do 2. 12.) Jilská 14, Praha 1 / facebook.com/galerieuprstenu Galerie 1 (MÚ Praha 1) Jindřich Hájek (do 26. 11.); Eva Vejvodová (od 7. 12 do 31. 12.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Latin Art Gallery Claudio Baldrich: Artel de sur (do 24. 11.); Pilar Suarez: Peruvian art (od 3. 12. do 3. 2.) Jungmannova 3, Praha 1 / www.latin-art.com MeetFactory Smích a zapomnění (do 13. 11.); Ivan Svoboda: Doba ledová (do 17. 11.); Time After Time; Markus Hanakam & Roswitha Schuller: Pivot (od 24. 11. do 8. 1.) Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz

BRNO

Galerie Klatovy/Klenová – Galerie U bílého jednorožce Petr Patrňák: Obrazy (od 11. 11. do 15. 1.) Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Zuzana Růžičková; Daniel Vlček; Vladimír Birgus (vše do 11. 12.); Julius Mařák: Vídeňské úspěchy (do 8. 1.) Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Přesahy fotografie (do 20. 11.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MIKULOV

Galerie Závodný Bernard Aubertin: Simply red (od 10. 11. do 7. 1.); Koncert Rudyho Linky (16. 11. v 19:00) Husova 3, Mikulov / www.galeriezavodny.com

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Jiří Středa: Sochy; A. V. Hrska: Zábavy velkoměsta; Roman Sirotský: Anděl, čarodějnice a démoni (vše do 13. 11.); Náchodský výtvarný podzim (od 26. 11.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kolektiv autorů: Světlo jinak V (do 27. 11.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění Anděl v evropském umění (do 5. 3.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě V novém světě (do 8. 1.) Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Hippolyt Soběslav Pinkas (do 22. 1.) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Industrial Gallery Robert Šafarčík: Obrazy (do 2. 12.) Zahradní 10, Ostrava /www.industrialgallery.cz

Dům umění Caruso St John Architects (do 20. 11.); Michal Jelski (od 30. 11. do 31. 12.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

PLATO – Galerie města Ostravy Markéta Vaňková: Pravděpodobně na poli (do 24. 12.); Maix Mayer: Barosphere 2 (do 24. 12.) Ruská 2993, Ostrava-Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

Komorní galerie u Schelů A + K: obrazy spolužaček z Uherského Hradiště (do /19. 11.) Panská 7, České Budějovice / www.schel-galery.cz

Západočeská galerie – Výstavní síň 13 Zmizelá Plzeň (do 5. 2.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Lenka Vítková: Smlouva s černou (do 27. 11.); Syntonos (do 31. 12.); Neprakta (do 8. 1.) Krále Jiřího z Poděbrad 16–17, Cheb / www.gavu.cz

CHRUDIM

Museum Kampa Josef Istler; Jiří Valenta; Boštík, Kolář, Moucha, Zeithamml (vše do 15. 1.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

Výstavní síň Chrudim Denisa Krausová: Citróny a jiné květiny (do 20. 11.) Nábřeží K. Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

Národní filmový archiv – kino Ponrepo Roger Corman: Jáma a kyvadlo (11. 11.); Peter Brook: Marat – Sade (12. 11.); David Wark Griffith: Intolerance (15. 11.); Jim Jarmusch: Podivnější než ráj (19. 11.); Ted Kotcheff: Zapadákov (22. 11.); Carol Reed: Štvanec (29. 11.); vždy od 20:00; 22. 11. od 17:30 Bartolomějská 11, Praha 1 / www.ponrepo.nfa.cz

JIHLAVA

Nová galerie Tono Stano (od 10. 11. do 10. 12.) Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

KLATOVY

Oblastní galerie Vysočiny X: Čestmír Kafka (od 10. 11. do 22. 1.) Komenského 10, Jihlava / www.ogv.cz

Dům Gustava Mahlera Jakub Hodr: Opuštěné světy (do 19. 11.); Krása knižních vazeb (od 30. 11. do 30. 12.) Znojemská 4, Jihlava / www.mahler.cz

PLZEŇ

Západočeská galerie – Masné krámy Hugo Boettinger (do 8. 1.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

RAKOVNÍK

Rabasova galerie Historické kresby Rakovníka; Fotoklub AMFORA (obojí do 8. 1.) Vysoká 232, Rakovník / www.rabasgallery.cz Rabasova galerie – Nová síň pod Vysokou bránou Marie Trnková a Jiří Matouš Trnka (do 11. 12.) Vysoká 226, Rakovník / www.rabasgallery.cz Výstavní síň na radnici Petr a Pavel Nejmanovi (do 10. 11.); Dalibor Blažek: Bez očí (od 16. 11. do 18. 12.) Husovo nám. 27, Rakovník / www.rabasgallery.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Ruth Schreiber: Dopisy mých prarodičů (do 31. 12.); Nezapomeň své jméno – osvětimské děti (od 14. 11.) Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

100

komiks

K AT EŘ INA Č UP OVÁ (*1992) absolvovala Střední uměleckou školu v Ostravě, v současnosti studuje animaci na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Jako mnozí jiní domácí tvůrci začínala v dětství četbou Čtyřlístku a Rychlých šípů, poté ale – podobně jako řada jejích vrstevníků – objevila pestrý a mimořádně rozsáhlý svět japonské mangy, což výrazně ovlivnilo její další autorské směřování. Nadchly ji příběhy Naokiho Urasawy

nebo Eiičiróa Ody, ale například i tvorba amerického klasika Winsora McCaye či současného zámořského tvůrce Jeffa Smithe. Kreslířčiny publikační začátky jsou (pod pseudonymem faQy) spojeny se sborníkem české mangy Vějíř, výrazněji na sebe upozornila v roce 2011, kdy zvítězila ve slovenské soutěži Comics and Manga Winter Contest s prací Pátý pes a kdy současně zabodovala v české studentské soutěži CZ.KOMIKS.11 s dílem Křup!

Krátké komiksy Kateřiny Čupové se pak objevily v katalozích bratislavského Comics Salónu i pražského KomiksFest!u a za výtvor Kašna, který otiskla v revue AARGH!, získala v roce 2015 cenu Muriel pro nejlepší krátký komiks. Pro její kreslené příběhy jsou charakteristické kreativní přístup ke zvolené formě spojený s odvážnými stránkovými kompozicemi, záliba ve vyprávění beze slov a hravě pohádková poetika. / TOMÁŠ PROKŮPEK

105

Antonín Slavíček, Červnový den, 1898–1899, syntonos na lepence, 71 × 105,5 cm, Národní galerie v Praze, foto © Národní galerie v Praze.

a plenérová krajinomalba přelomu 19. a 20. století Galerie výtvarného umění v Chebu, 6. října — 31. prosince 2016 Termín „syntonos“ se v uměnovědné literatuře objevuje jako technika obrazů Antonína Slavíčka, malovaných v letech 1895 až 1900, včetně těch nejslavnějších, jako jsou Červnový den, Červené střechy, Na podzim v mlze či Vítr. Syntonosy najdeme i v díle Otakara Lebedy, Antonína Hudečka a několika dalších žáků Julia Mařáka. Téměř výhradně se jedná o krajiny malované přímo před motivem v plenéru. Ve skutečnosti však nejde o specifickou techniku či materiál, nýbrž o konkrétní značku vodou rozpustných barev,

jednu z mnoha, které se začaly průmyslově vyrábět v závěrečných desetiletích 19. století. Díky svým zajímavým vlastnostem však barvy Syntonos už od svého vzniku přitahovaly pozornost a vyvolávaly jak nadšení, tak i příkré odsudky. První projekt, který se tímto fenoménem monograﬁcky zabývá, zahrnující výstavu v GAVU Cheb a doprovodnou publikaci, společně připravili historici umění Marcel Fišer a Michael Zachař a restaurátorka Národní galerie v Praze Hana Bilavčíková.

Výstava je připravena ve spolupráci s Národní galerií v Praze.

102

AUKCE VYBRANÝCH UMĚLECKÝCH DĚL

AUCTION OF SELECTED ARTWORKS SOBOTA 26. LISTOPADU 2016 OD 17:00 HODIN

SATURDAY 26th NOVEMBER 2016 FROM 5 pm Výstavní síň Mánes | The Mánes Exhibition Hall KOKOSCHKA OSKAR

Vyvolávací cena / Starting price

25.000.000 KČ

ŽÁBY (FROGS)

1968

KUPKA FRANTIŠEK

Vyvolávací cena / Starting price

SÉRIE C I. (PROTIHODNOTY) SERIES C I. (PLANS MINISCULES)

60.000.000 KČ

1935

ŠÍMA JOSEF

VE ČTYŘI HODINY ODPOLEDNE (RŮŽOVÉ TĚLO) A QUATRE HEURES DE L´APRÈS-MIDI (CORPS ROSE)

1928–1929

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA EXPONÁTŮ | PRE-SALE EXHIBITION 19.–25. listopadu: 10:00–18:00 hod. 19th to 25th November 2016: 10 am–6 pm 26. listopadu | 26th November 2016 10:00–16:30 hod. | 10 am–4.30 pm

loos@aloos.cz | www.aloos.cz

Vyvolávací cena / Starting price

22.000.000 KČ