ART+ANTIQUES 6/2019

červen 2019

ANTIQUES

„Drobné kovové destičky, do nichž ruka umělce s dojemnou pečlivostí vyryla zrcadlově převrácené litery, nejsou reliktem uvážené a dobře naplánované politické akce, instrumentální rozum zde nahrazuje politika srdce. Možná tady by také mohl někdo hledat současnou přitažlivost Boudníkových bizarních apelů a manifestů. V době nevíry v možnost změny a představy nevyhnutelné katastrofy může někdo závidět Vladimíru Boudníkovi schopnost nahradit racionálně podloženou skepsi vírou, nadšením a odhodláním.“

99 Kč/4.70 €

ART

NÁRODNÍ GALERIE PRAHA

ROAD E TH O L E GR AN T D

NATIONAL GALLERY PRAGUE

J

EU

JOSEF ŠÍMA CESTA K VYSOKÉ HŘE Valdštejnská jízdárna Waldstein Riding School 19/4–28/7 2019 www.ngprague.cz

Podobizna Reného Daumala / Portrait of René Daumal, 1929 Musée des Beaux-Arts, Reims, Foto: © C. Devleeschauwer dar Josefa Šímy / donated by Josef Šíma, 1963

Ve spolupráci s In cooperation with

Partneři Partners

Za podpory Supported by

Generální mediální partner General media partner

Pod záštitou Under the auspices

2

POZNÁMKY K (DĚJINÁM) UMĚNÍ Šli byste do Benátek pěšky? (Milena Bartlová)

3

ZPRÁVY

7

SLOVENSKO Jedna dobrá a jedna zlá správa pre slovenskú kultúrnu scénu (Jana Močková)

28

ANTIQUES Stříbřená lidová zbožnost (Jitka Lněničková)

33

VÝSTAVA Brněnský Boudník (Pepa Ledvina)

44

TÉMA Rembrandtové v Čechách (Lucie Němečková)

52

ROZHOVOR Pavla Sceranková (Anežka Bartlová)

65

PORTFOLIO Jakub Jansa (Tina Poliačková)

68

ZAHRANIČÍ Černošský model od Géricaulta po Matisse v Musée d‘Orsay (Rado Ištok)

72

ARCHITEKTURA Liberecké roadmovie (Karolina Jirkalová)

78

RECENZE Emil Pirchan: „Malerfürst“ brněnské okružní třídy (Eva Bendová) Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Jan Wollner) A Cool Breeze (Noemi Smolik)

82

KNIHA Art and Theory of Post-1989 Central and Eastern Europe.

A Critical Anthology (Anežka Bartlová)

90

MANUÁL PRO MILOVNÍKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ … prachy, jenom prachy … (Ondřej Chrobák)

N

elehký úkol stojí před krajským soudem v Praze. Po nedávném nálezu Ústavního soudu bude totiž muset rozhodnou, zda jsou sportovní komentáře šestinásobného držitele ceny TýTý Petra Vichnara „uměleckým výkonem“. Na strážce ústavnosti se obrátil provozovatel malého restauračního zařízení na Rakovnicku poté, co mu pražští soudci předtím nařídili, že má uhradil 16 000 Kč kolektivnímu správci autorských práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů Intergram za to, že ve svém podniku pouštěl Vichnarem komentované sportovní přenosy České televize. Ústavní soud ve zdůvodnění poukazuje na to, že autorský zákon vymezuje umělecký výkon jako „vedle výkonu artisty ‚výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury‘“. Jestliže tedy krajský soud řadí výkon komentátora sportovního přenosu mezi některé z výkonů uvedených v § 67 odst. 1 autorského práva, je podle ÚS povinen „tento svůj postup (výklad) náležitě zdůvodnit“.

Bez ohledu na řeč paragrafů přeje redakce Art+Antiques restauratérovi při novém projednávání úspěch a přála by mu ho i v případě, že by nešlo o sportovní přenosy, ale, řekněme, o video Zbyňka Baladrána nebo o zahajovací koncert Pražského jara. Trápí mě zde ale jiná věc. Jak má vlastně soud rozhodnout, zda je Petr Vichnar osobou, která „provádí nebo jinak předvádí umělecké dílo“?

Většina čtenářů zřejmě sportovní komentář do kategorie umění automaticky nezařadí, ale nelze vlastně v principu cokoli povýšit na umění? Myslím, že krajský soud by neměl rozhodovat paušálně, ale kriticky vážit.

Přiznávám, že nejsem v této oblasti doma, diplomová práce Veroniky Mackové věnovaná stylu a jazyku sportovního zpravodajství ale naznačuje, že by mohl být v malém restauračním zařízení poblíž Rakovníka nakonec důvod k oslavě. Autorka v ní srovnává přístup různých komentátorů pořadu Buly, hokej živě. Dospívá přitom k závěru, že Petr Vichnar se v něm „nejvíce drží stejných zajetých frází nebo oslovení“ a „nejvíce kreativní“ je naopak Jiří Hölzel, který přidává do svého projevu „méně tradiční výrazy“, jako jsou „třaskavý zápas“ nebo „dva velcí habáni“. Pepa Ledvina

Na obálce použita díla Vladimíra Boudníka: Národům XII., 1947, linořez, 20 × 12,5 cm, Moravská galerie v Brně; Těžký úděl, 1948, kombinovaná technika, 26,7 × 15,5 cm, Moravská galerie v Brně; Abstraktní kompozice, 1966, dřevořez, 31,4 × 18 cm, Moravská galerie v Brně; Variace na Rorschachovy testy (Motýl), 1967, symetrická grafika, 32 × 44,2 cm, Moravská galerie v Brně.

6/2019 ART+ANTIQUES / Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Prusíkova 2577/16, 155 00 Praha 13-Stodůlky; tel: 222 352 580, fax: 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (PL) / Redaktoři: Anežka Bartlová (AB), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (KJ), Tomáš Klička (TKL), Jan Skřivánek (JS) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / obálka a grafická úprava: 20YY Designers (Petr Bosák, Robert Jansa, Adam Macháček) / Sazba: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Eva Bendová, Ondřej Chrobák, Rado Ištok, Tereza Koucká, Jitka Lněničková, Jana Močková, Lucie Němečková, Tina Poliačková, Noemi Smolik, Jan Wollner / Tisk: Těšínské papírny, s.r.o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín / Distribuce: Postservis Praha, PNS, a. s., Kosmas.cz, Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s. / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Ambit Media, a. s., tel: 222 352 584, predplatne@ambitmedia.cz, www.centram.cz / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník.

Toto číslo vychází 7. 6. 2019. Příští číslo vyjde začátkem července. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

POZNÁMKY K (DĚJINÁM)UMĚNÍ

ŠLI BYSTE DO BENÁTEK PĚŠKY? MILENA BARTLOVÁ

Před měsícem speciální zpravodaj Respektu z Amsterodamu varoval, o co přijdeme, když nepojedeme na Rembrandtovu jubilejní výstavu: o všechno. Nový Rembrandt se už nikdy nenarodí, tak velká výstava jako ta letošní už nikdy nebude. Když ji neuvidíte, budete fatálně a beznadějně kulturně ochuzení. Webový algoritmus iniciativně dodal reklamu na báječně levné letenky. Omezování počtu a následná nutnost rezervace míst na výstavu jsou nezbytná opatření pro ochranu uměleckých děl, zároveň ale dále zvyšují auru nedostupnosti a vzácnosti se vším, co k tomu patří – včetně VIP možností prohlídky výstavy ve večerních hodinách, s drinkem a za doprovodu ředitele, nebo aspoň jeho zástupce. U nás si podobný výstavní hype můžeme ověřit spíš výjimečně, třeba v posledních dnech konání Kupkovy retrospektivy; vloni jsme jej zažili ve Vídni na výstavě Pietera Brueghela st.

(AA 11/2018). Včera proběhla médii zpráva o tom, že stávkují zaměstnanci Louvru, protože trvalá přeplněnost muzea zhoršuje nejen jejich pracovní podmínky, ale ohrožuje i smysl jejich práce. Jaký totiž má všechno úsilí smysl ve chvíli, kdy si lidé z výstavy neodnášejí ani umělecký prožitek ani kulturní poučení, ale jen uspokojují požadavek sociálního nátlaku („samozřejmě, že jsem tam byla, jsem přece kulturní člověk, bylo to naprosto famózní, to se musí zažít; i když ten problém pravosti Muže ve zlaté helmě je skutečně na pováženou“)?

Pamatuju si, jak v roce 1995 vyvolala znechucené komentáře kulturních konzervativců u nás první reklama na výstavu umění s detailem sochy Ukřižovaného Krista na billboardu. Byla to výstava západočeské gotiky a pořádal ji se svou charakteristickou velkorysostí Jiří Fajt, který jako první u nás dokázal získat pro uměleckohistoricky kvalitní projekt spolufinancování ze soukromých zdrojů. Tehdy jsme toužili dostat umění do světa byznysu, společenské prestiže a turistiky. Byla to jediná možnost, jak něco pořádného dělat, měli jsme sice spoustu čerstvé svobody, ale skoro žádné peníze. A navíc ministry, kteří jako Pavel Tigrid říkali, že stát nemá mít s kulturou nic společného, ministerstvo kultury je správné zrušit, a tudíž nejlepší je vůbec nic nedělat. Když se pak v roce 2013 stali Alfons Mucha a Bohuslav Reynek předmětem čistě byznysových aktivit Richarda Fuxy, nedalo se přehlédnout, že už máme, co jsme chtěli. Mucha do povrchního světa marketingu a sociální distinkce vždycky patřil, co ale spiritualista Reynek? Čerstvý pražský arcibiskup Dominik Duka tehdy podpořil vydání ilustrované bible jako výlučného luxusního předmětu pro nejbohatší s tím, že se aspoň poselství umělce i církve dostane k více lidem.

Ospravedlňuje snaha zpřístupňovat co nejkvalitnější umění co největšímu množství lidí – přiznejme, že spíš těm majetnějším než nemajetným, prosadit snížené nebo nulové vstupné pro

nezaměstnané se například nikdo ani nepokouší – opravdu jakékoli strategie, komerční, ideologické a politické? Nad tímto dilematem dnešního světa umění bychom mohli dlouho rozvažovat, psát a pořádat veřejné diskuse. Stejně jako do všech ostatních oblastí našeho života se nám ale i sem vlomila politika klimatu. Bezprecedentní a doslova fatální zásah, kdy už nikdo nemůže nevědět o hrozbách a krátkosti času, najednou ukazuje otázky jinak. Svět umění se musí začít konfrontovat se zásadními otázkami, které si dosud připouštěl jen zcela ojediněle. Asi všichni, kdo vytvářejí a čtou tento časopis, jsou nějak přesvědčeni, že výtvarné umění v nejširším smyslu je obecně pro člověka nezbytné. Neradi, ale již dávno ovšem také víme, že hlubší význam má jen to opravdu kvalitní umění, a navíc vnímané jen určitým způsobem.

Dosud abstraktní otázka, o které se dalo sofistikovaně spekulovat, dostává sílu gilotiny: Dělá umění opravdu něco tak strašně důležitého, aby se ospravedlnil způsob jeho existence, kdy produkce a reprezentace, tedy tvorba a zpřístupňování umění, přispívají k poškozování a likvidaci lidské společnosti, ba lidského druhu v planetárním měřítku? Odpovědi nejsou snadné. Navíc se budou muset pohybovat v celém rejstříku, od osobních každodenních rozhodnutí po velké politické akce. Je ale opravdu nezbytné jet na Benátské bienále a pak vykládat, že zase bylo nemožné a nepovedené? Mohou umělci tvořit, aniž by si na vlastní oči ověřili, jak se za dva roky změnilo to, co je in, a co už je tudíž beznadějně out?

Benátské bienále dnes vystihuje stav světa ve stadiu na pokraji rozvratu životního systému Země zřejmě líp než sebelepší „ekologicky uvědomělá“ umělecká díla: Umělecky a historicky vysoce hodnotné město se pomalu potápí, zatímco jeho vody křižují nestvůrně obrovské lodi vydělávající na tom, že přivážejí davy za kratičkým a povrchním turistickým zážitkem. Podobně obrovské je tu množství umění, částečně organizované komerčně a částečně na principu soutěže o prestiž národních států. Spolu s dalšími davy návštěvníků za sebou zanechává výrazně prohloubenou uhlíkovou stopu. Každý dnes ví, jak se věci mají. Ale všichni se tváří, že se ještě pořád nic zvláštního neděje.

Ze střední Evropy se dá do Benátek dojít pěšky, tedy bez zvýšení uhlíkového dluhu. Vyzkoušeli to Karel Hynek Mácha, František Skála či Kateřina Svatoňová. Možná by měřítkem skutečné potřebnosti téhle výstavy mohlo být, kdo by byl ochoten tam dojít pěšky. Jistě, existují ekologicky vstřícnější způsoby dopravy než super levné letenky. Zkusme si ale klást přímočařejší a drsnější otázky. Cosi mi říká, že to brzy budeme potřebovat. Milena Bartlová je profesorkou dějin umění, přednáší na UMPRUM.

3

ZPRÁVY

Muzejní ceny 2018

Vítězné vavříny v kategorii Muzejní výstava roku 2018 sklidila Rozlomená doba 1908–1928. Avantgardy v Evropě autorsky připravená Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem v Muzeu umění Olomouc (AA 12+1/2018). Slavnostní předávání se tak neobešlo bez reakcí některých laureátů na kroky odstupujícího ministra kultury Antonína Staňka, jež právě MUO postihly.

Odborná porota Národní soutěže muzeí Gloria musaealis dále udělila ceny v kategoriích Muzejní publikace roku a Muzejní počin roku.

Sedmnáctý ročník soutěže uspořádala jako tradičně Asociace muzeí a galerií společně s Ministerstvem kultury ČR a Českým výborem ICOM. Vzhledem k „osmičkovému“ roku představovaly významnou část z přihlášených napříč všemi kategoriemi právě výroční projekty. Ty také tvořily přibližně polovinu z 39 expozic, které se ucházely o ocenění za nejlepší výstavu. Tzv. Zvláštní ocenění si tak vydobyly výstava Černá země? Mýtus a realita 1918–1939 Galerie výtvarného umění v Ostravě (AA 11/2018) a Anatomie skoku

do prázdna: Rok 1968 a umění v Československu (viz AA 7–8/2018). S Cenou Českého výboru ICOM se spokojila expozice 1918–1938: První republika Národní galerie Praha. Počet uměleckohistorických výstav oceněných čestnými cenami mimo nejvyšší příčky kategorie jednak poukazuje na množství kvalitních projektů, které vloni vznikly, ale i na stav, kdy se porota cen snaží vyvažovat a rovnoměrně oceňovat jednotlivé, nesnadno souměřitelné výstavní výstupy různých vědních disciplín, aby tak nedošlo k protežování některé z nich. Druhou a třetí příčku tak obsadila přírodovědná a historická výstava – bronz si odnesla Městská galerie Litomyšl s biografickou výstavou Já jsem… Zdeněk Nejedlý, stříbro pak na dětského diváka orientovaná přírodovědná výstava Kořeny Západočeského muzea v Plzni.

Muzejní publikací roku se stal titul s emancipačním nábojem Amendar: Pohled do světa romských osobností vydaný Muzeem romské kultury. Kniha představuje více než 250 biografických medailonů romských osobností

20. a 21. století. Druhým místem byla oceněna publikace zevrubně se věnující kolonii Nový dům Brno 1928, již připravilo Muzeum města Brna. Bronz získalo zpracování mimoevropského souboru zbraní a zbroje Jihomoravského muzea ve Znojmě Dědictví z oceli: Sbírka orientálních a asijských zbraní a zbroje ve znojemském muzeu, o něž se postaral zahraniční autor, v Německu působící Manouchehr Moshtagh Khorasani.

Poměrně fluidní kategorii představuje Muzejní počin roku. Tradičně v ní bodují především revitalizace a rekonstrukce budov či sbírkového zázemí, ale mezi letošními přihlášenými bychom nalezli i vzdělávací program zapojující žáky základních a středních škol do realizace výstavy či expozici Ňuňák: Miláček Ústečanů ústeckého městského muzea připomínající „charismatického samce orangutana bornejského“, celebritu tamější zoo. Zvláštní ocenění si nicméně odnesla rekonstrukce výstavních prostor Muzea umění a designu Benešov od Marcely Steinbachové a atelieru Skupina. Druhou příčku obsadila spolupráce Musea Kampa

XV. ročník výtvarného festivalu pořádá Smetanova Litomyšl, o.p.s. pod záštitou 1. náměstka hejtmana Pardubického kraje Romana Línka, za finanční podpory Pardubického kraje, Města Litomyšl a nadačního fondu BOHEMIAN HERITAGE FUND.

VYTVARNALITOMYSL.CZ

MEDA

Výstava ke 100. narozeninám Medy Mládkové

24/6/2019 – 30/9/2019

Museum Kampa

16/6 — 15/9/2019

Slovinsko – Čechy – Německo

Slovenia – Bohemia – Germany

www.gask.cz gASK — gALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA

Pořádá GASK ve spolupráci s Galerií Božidar Jakac (Slovinsko). Pod záštitou velvyslance Slovinské republiky J. E. Leona Marca, hejtmanky Středočeského kraje Jaroslavy Pokorné Jermanové a radního Středočeského kraje pro oblast kultury a památkové péče Karla Horčičky. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR.

Kachle_CJ_210x138mm_Sestava 1 22.05.19 7:41 Stránka 1

M u z e u m h la v n íh o m ě s t a P r a h y

D ů m U Zl at é h o p r s t en u

PProkamna Pr ro ka ro kam amn mna na k Šp ke Š ačk čko čk kov ovi vi keŠpačkovi KACHLE A KAMNÁŘSTVÍ V R EN ES A N Č N Í P R A ZE Mu zeu m hlavníhoměsta Prahy Dům U Zlatéhoprstenu T Tý nská 6 3 0 /6 , Praha 1 – Staré Město Týn Denně kromě pondělí 9 – 2 0 hodin

www.mu zeu mpra hy.cz

15. 5.2019 –29.3. 2020

AUKCE

14

Josef Šíma: Krajina se stébly, 1930, olej na plátně, 70 × 91 cm, cena: 9 680 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 28. 4. 2019

Antonín Procházka: Hlava, 1916, olej na plátně, 50,5 × 39,5 cm, cena: 7 623 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 28. 4. 2019

Drahý Šíma a rekordní Zoubek

Bernard Buffet: Zátiší hazardního hráče, 1977, olej na plátně, 90 × 130,5 cm, cena: 9 680 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 28. 4. 2019

Olbram Zoubek: Ifi genie, 1986, bronz, 200 cm, cena: 3 146 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 28. 4. 2019

3,15 mil. Kč Nový autorský rekord Olbrama Zoubka.

Adolf Loos Apartment and Gallery – Nejdražšími položkami první letošní aukce Adolf Loos Apartment and Gallery, která se konala v neděli 28. dubna v pražském Mánesu, se staly obrazy Bernarda Buffeta a Josefa Šímy, které shodně atakovaly hranici deseti milionů korun. Za více než milion se prodalo ještě dalších jedenáct děl, hranici sta tisíc korun překonalo třicet pět položek. Nového majitele našly čtyři pětiny ze 124 nabízených děl, dohromady za téměř 63 milionů korun*.

Rozměrné Buffetovo Zátiší hazardního hráče z roku 1977 bylo teprve třetím obrazem tohoto výrazného představitele francouzské poválečné figurativní malby nabízeným na českých aukcích. Předchozí dvě krajiny se prodaly za 1,6 milionu a 2,6 milionu korun. Nyní nabízené plátno startovalo na 9 milionech a vystoupalo až na 9,68 milionu korun. Buffet byl ve své době mezinárodní hvězdou srovnatelnou s Picassem, později zájem o jeho díla opadl.

V posledních letech se vrací do kurzu. Jeho stávající aukční rekord pochází z června 2016 a má hodnotu 1 milion liber.

Za stejnou konečnou cenu se po pěti příhozech prodal i obraz Krajina se stébly od Josefa Šímy. S cenou 9,68 milionu korun se tato působivá „odpoutaná krajina“ z roku 1930 zařadila na pátou příčku v žebříčku malířových nejdražších děl na českém trhu. „Krajina se stébly přináší esenci Šímova postoje, lze ji označit za jakéhosi ,Šímu v celku‘, obsahuje totiž všechny základní rysy jeho přístupu, jehož metafyzická stránka je v souladu s velmi propracovaným malířským provedením,“ charakterizuje obraz ve svém posudku Karel Srp. K jeho provenienci aukční síň uvádí, že pochází

15

z pozůstalosti slovenského literárního historika Stanislava Šmatláka, který jej dostal darem od básníka Thea Herkeľ Floriana, který žil ve 30. letech ve Francii.

Za vyvolávací cenu 7,62 milionu korun se prodala kubizující hlava od Antonína Procházky pocházející ze sbírky rakouského sběratele Iva Rottera, z jehož kolekce české moderny společnost několik výrazných děl dražila již loni na podzim. Dosažená cena stačí na desátou příčku v žebříčku nejdražších Procházkových obrazů.

Titulní dílo aukce, portrétní Hlava / Tête od Jana Zrzavého, kterou jsme představovali v dubnovém čísle, se prodala s mírným nárůstem za 5,87 milionu korun. Druhý nabízený Zrzavého obraz ze sbírky ruského klavírního virtuosa Emila Gilelse, zátiší Tři barvy ovoce, se prodal za vyvolávací cenu 2,54 milionu korun. Zrzavého kresby z téže sbírky našly nové majitele za částky od 170 tisíc do 436 tisíc korun.

Novým autorským rekordem je částka 3,15 milionu korun za dvoumetrovou bronzovou sochu Ifigenie od Olbrama Zoubka, o které umělcova dcera ve svém posudku říká, že „byla otcovou nejoblíbenější sochou“.

Předchozí Zoubkův rekord, který byl stanoven o roku dříve na aukci téže společnosti, byl o téměř 700 tisíc korun nižší. Za 302 tisíc korun se prodaly ještě čtyři 65 cm vysoké reliéfní stély ze zlaceného olova, které Zoubek vytvořil v roce 1996.

Za milionové částky byly dražena ještě obrazy Petra Brandla, Vojtěcha Hynaise, Václava Radimského, Antonína Hudečka, Maurice Utrilla a Bohumíra Matala. V případě Brandlovy Hlavy apoštola a Matalovy Cihelny I se jednalo o opakované prodeje.

Brandlův obraz původně pocházející ze sbírky mělnické větve Lobkowiczů se na trh vrátil po devíti letech a jeho cena se v mezičase zvýšila z necelých 1,7 milionu na 2,3 milionu korun. Matalova krajina z roku 1945 stála před šesti lety 840 tisíc, nyní vystoupala na 1,2 milionu korun.

V kategorii prací na papíře se nejdráže, za vyvolávací cenu 1,82 milionu korun, prodal akvarel Jindřicha Štyrského Červenec z roku 1930. V posledních dvanácti měsících se jednalo již o třetí Štyrského reprezentativní akvarel ze začátku 30. let, poprvé však šlo o práci přímo ze stěžejního cyklu Měsíce, který představuje spojnici mezi artificialismem a surrealismem. Dosažená cena je druhou nejvyšší za Štyrského práci na papíře. Úspěchem je rovněž cena 242 tisíc korun za Preissigův známý grafický list Modráček z roku 1903.

Z poválečného a současného umění se nejdráže, za částky od 200 tisíc do 660 tisíc korun, prodala díla Adrieny Šimotové, Milana Grygara, Jiřího Hilmara, Milana Kunce, Krištofa Kintery a Jana Mikulky. Nejvíce se bojovalo o nevelký obraz Křížení (Obraz a zvuk), dílo Milana Grygara ze začátku 90. let, který vystoupal ze 194 tisíc na 339 tisíc korun. JS * Není-li uvedeno jinak, zahrnují všechny ceny aukční provizi, která se u jednotlivých aukčních síní pohybuje od 15 do 25 procent.

AUKCE

Milionová Kmentová Prague Auctions – Večerní aukce společnosti Prague Auctions v neděli 19. května měla celkový obrat 4,7 milionu korun.

Nového majitele získalo 34 ze 79 nabízených položek, tedy 47 procent z nich. Na cenu od 100 tisíc korun výše dosáhlo třináct děl, jedno z nich pak vystoupalo dokonce nad milion korun.

Milionovým dílem se stala vůbec poprvé plastika Evy Kmentové. Šlo o jedno z výrazných děl autorky, bronzový odlitek původně sádrové plastiky Lidské vejce vytvořené v roce 1968. Negativní otisk skrčeného lidského těla, sochařky samotné, je umně vkomponován do plastiky vejce. Tento exemplář byl prvním ze čtyř, které na konci 90. let nechal zhotovit umělkynin manžel Olbram Zoubek. V současné době je další z odlitků, patřící Nadačnímu fondu Kmentová Zoubek (dětem obou umělců) vystaven na výstavě Karafiáty a samet v Městské knihovně, Galerii hlavního města Prahy.

Sádrový originál vlastní Východočeská galerie v Pardubicích. Předchozí maximum Evy Kmentové pocházelo z roku 2016, kdy stejná aukční síň nabídla pozdější odlitek betonové sochy Velká žena z poloviny 60. let. Jeho výše činila 688 tisíc korun, tedy o necelých 350 tisíc méně než současná cena Lidského vejce, které se vyhouplo z vyvolávací ceny necelých 938 tisíc o sto tisíc korun výše.

Ze soukromé sbírky v Německu pocházela velkoformátová asambláž Jana Kotíka z počátku 70. let. Plátno rozdělené pomocí sloupků překližek do čtyř barevných oddílů – červené, modré, žluté a fialové – představuje jakousi šatnu nebo spíše vnitřek šatních skříněk, v nichž je na háčku pověšeno vždy různě ztvárněné „zátiší“ v odpovídající barvě.

Vyvolávací cena díla byla 313 tisíc, zájemci ji však vytáhli až na 450 tisíc korun, což je doposud nejvyšší cena za jakýkoliv Kotíkův objekt či kombinovanou techniku. Celkově tomuto dílu patří desátá příčka v přehledu Kotíkových nejdražších prodejů. Úspěch na aukci měl i bezejmenný objekt sochařky a keramičky Marie Bartuzsové, která v posledních letech patří mezi mezinárodně nejoceňovanější poválečné umělce z někdejšího Československa. Na českých aukcích se nicméně od roku 2006 objevila sotva desítka jejích prací, a to jen u Prague Auctions. Cenový rekord od loňského podzimu drží drobný bronz z roku 1968, který se loni prodal za 670 tisíc korun. Nyní nabízený objekt nový majitel získal za 388 tisíc korun.

Výjimečnou nabídkou, jak z hlediska formálního, tak i díky časné dataci, byl ženský portrét Jaroslava Vožniaka s názvem Marta.

Rozsáhlejší portrétní cyklus, jehož byl obraz součástí, vznikal na konci 50. let. Malba odešla za minimální podání 363 tisíc korun, což je i tak pátá nejvyšší cena za práci tohoto výtvarníka. Raná umělcova díla jako toto se na trh dostávají jen výjimečně.

Eva Kmentová: Lidské vejce, 1968–69, bronz, 73,5 × 59 cm, výška 61 cm, cena: 1 037 500 Kč, Prague Auctions 19. 5. 2019

Marie Bartuszová: Bez názvu, 1986/2003, edice 3/5, polyester, 82,5 × 58 × 10 cm, cena: 387 500 Kč, Prague Auctions 19. 5. 2019

V aukci se objevil i obraz v podstatě nedraženého autora, předčasně zemřelého malíře Stanislava Judla. Kombinovaná technika Vyříznutý z 80. let se prodala za minimální podání 150 tisíc korun.

Opět draze se prodávaly fotografie Miroslava Tichého, které tato aukční síň často nabízí. Dva nejdražší snímky doplněné autorovými originálními kartonovými rámečky vystoupaly ze 63 na 175 tisíc a 150 tisíc korun. Tyto ceny doposud překonalo pouze pět dalších autorových fotografií.

Tereza Koucká

16

AUKCE

Nejlepší z mých Bretagní…

European Arts – Na aukci European Arts v sobotu 4. května v Obecním domě byla prodejní úspěšnost téměř 84 procent.

Prodáno bylo 183 z celkového počtu 218 artefaktů a sběratelé na aukci utratili více než 36 milionů korun. Za částky vyšší než milion korun bylo vydraženo celkem šest položek, dalších 90 pak stálo nové majitele více než sto tisíc korun.

Aukční síň představila několik nově objevených děl. Jedním z nich byla Bretaňská krajina Jana Zrzavého, plátno s pohledem na typickou bretaňskou náves a mořem v pozadí. „Myslím, že nejlepší z mých Bretagní. Nepředstavuje určitou krajinu, je to směs dojmů z Camaret, Kermeuru a okolí,“ poznamenal si o obraze sám malíř. Vzápětí po jeho vzniku, na podzim roku 1928, jej vystavil na své samostatné výstavě v Aventinské mansardě, o dva roky později byl pak k vidění i na benátském bienále. A následovala řada dalších výstav. Posledních několik desetiletí však tento olej zůstával nevystaven a pozapomněla na něj i odborná veřejnost. Z minimálního podání 4,71 milionu dražitelé cenu vyhnali až na 5,82 milionu korun. Mezi Zrzavého Bretaněmi s aukční historií je to šestá nejvyšší cena.

Za nezvěstnou byla dlouho považována i studie Václava Brožíka k monumentálnímu historickému obrazu Tu Felix Austria, nube!, který u malíře objednal císař František Josef I. k oslavě 50. výročí své vlády.

Vydražena byla za 4,84 milionu korun, což je nejvyšší cena za Brožíkovu historickou malbu. Dráž se prodal jen rozměrný žánrový výjev Děti v lese, který loni na aukci Galerie Kodl vystoupal na 6,24 milionu korun. Mezi nejdražší obrazy 19. století v aukci dále patřila Veselá jízda na saních Jaroslava Věšína z doby kolem roku 1890. S nárůstem o téměř 350 tisíc korun obraz skončil na částce 1,09 milionu korun. Nově objevena

Jan Zrzavý: Bretaňská krajina, 1928, olej na plátně, 48 x 63 cm, cena: 5 828 000 Kč, European Arts 4. 5. 2019

Jan Koblasa: Bez názvu, 1965, kombinovaná technika na plátně, 150 × 151 cm, cena: 1 480 000 Kč, European Arts 4. 5. 2019

Jindřich Prucha: Chalupa s kvetoucími stromy, asi 1914, olej na plátně, 67 × 80 cm, cena: 1 922 000 Kč, European Arts 4. 5. 2019

1,48 mil. Kč Nový autorský rekord Jana Koblasy.

17

byla i krajina Chalupa s kvetoucími stromy Jindřicha Pruchy namalovaná nejspíše v roce 1914. Obraz ze sbírky Josefa Šafaříka naposledy patrně vystavený v Alšově síni Umělecké besedy v Praze na podzim roku 1934 vystoupal z 1,49 milionu na 1,92 milionu korun, a uzavírá tak aktuálně první desítku autorových nejdražších maleb.

Zajímavou nabídkou byla také studie k obrazu Koupání Jana Preislera z let 1911–12. Nový majitel tento olej na kartonu vydražil s vysokým nárůstem za 384 tisíc korun. Kompozičně velmi podobnou studii ke stejnému dílu nabídly European Arts už i na podzim loňského roku. V některých detailech, zejména v postavě dívky odpočívající v popředí, vykazují obě studie velkou podobnost s obrazem Tři dívky v lese z roku 1906, jehož finální monumentální verzi chce nyní Národní galerie privátně koupit za 19 milionů korun.

O opakovaný prodej šlo v případě reprezentativní malby Jaroslava Krále z válečných let, obrazu Rodina z roku 1940. Nový majitel jej získal za 670 tisíc korun, o 90 tisíc levněji, než kolik stál v říjnu 2014. Za necelých 700 tisíc korun se prodala Jarní krajina od Otakara Kubína, která se loni na podzim objevila v aukci londýnské aukční síně Chiswick. Jeden z nejvýraznějších nárůstů aukce zaznamenala bronzová plastika Myčka Jana Laudy. Šlo o mladší odlitek příznačné ukázky sociálního umění z roku 1923, který vznikl s povolením Národní galerie v Praze pro rodinu Hascoe. Sběratelé cenu sochy vyhnali ze 186 tisíc na 608 tisíc korun, nový autorský rekord.

Z poválečného umění se nového výrazného aukčního maxima dočkal Jan Koblasa s rozměrnou bezejmennou informelní malbou z poloviny 60. let, která prozrazovala vliv dlouhodobé spolupráce s Mikulášem Medkem. Minimální podání bylo 744 tisíc korun, tedy o 200 tisíc víc než dosavadní autorův rekord. Mezi mnoha dražiteli v sále i na telefonu zvítězil pražský sběratel, který za malbu nabídl bezmála 1,5 milionu korun. Koblasovy malířské práce z konce 50. a první poloviny 60. let jsou na trhu k vidění velmi zřídka. Za třetí nejvyšší cenu dosavadních aukčních prodejů odešel z aukce opakovaně nabízený akryl Vladislava Mirvalda Torzní válec, který vystoupal na 422 tisíc korun.

Z prací na papíře padlo nové maximum za kresbu Karla Malicha, když se pastel Viděl jsem to z počátku 90. let vydražil za 397 tisíc korun. S vysokými nárůsty se prodal také pastel Kompozice Františka Kupky (211 tisíc), akvarel Panenský Týnec Emila Filly (198 tisíc) nebo kresba kombinovanou technikou Františka Tichého Hadí muž z roku 1937 (161 tisíc korun).

Součástí kolekce bylo opět několik děl zahraničního umění. Nejdráže se prodal obraz Svlékající se dívka od francouzského postimpresionisty Henriho Lebasquea, který vystoupal z 1,18 milionu na 1,8 milionu korun.

Za částky od 600 tisíc do 840 tisíc korun se prodala ještě díla Emmanuela de la Villéona, Maurice de Vlamincka nebo Maxmiliena Lucea. Tereza Koucká

AUKCE

Antonín Puchmertl: Surrealistický objekt (Kompozice IV), 1941–42, měď, výška 65,5 cm, cena: 427 000 Kč, Pictura 15. 5. 2019

Antonín Slavíček: Kosatce, 1907, olej na lepence, 69,5 × 77,5 cm, cena: 463 600 Kč, Pictura 15. 5. 2019

Slavíčkovy Kosatce Pictura – Aukce Galerie Pictura ve středu 15. května vydělala celkem 4,4 milionu korun. Prodáno bylo 38 procent nabízených položek, jedenáct z nich za cenu vyšší než 100 tisíc korun. V aukci se objevila komorně laděná malba kosatců Antonína Slavíčka pocházející z roku 1907, tedy z období, kdy umělec namaloval i plátno, které zobrazovalo pole plné těchto květin. K tomuto konkrétnímu motivu i květinám obecně se během své malířské kariéry často vracel.

Olej s kosatci ve váze byl na aukci prodán za minimální podání ve výši 464 tisíc korun.

Galerie Pictura v roce 2017 poprvé přinesla objekt pozapomenutého surrealisty Jaroslava Puchmertla a nadále v tom pokračuje.

Nabízené realizace mají pocházet přímo od rodiny autora. Měděnou plastiku Surrealistický objekt (Kompozice IV) z počátku 40. let zakoupil nový majitel za minimální podání ve výši 427 tisíc korun. To je prozatím druhá nejvyšší cena za takovou Puchmertlovu práci. Zajímavým dílem poválečného umění byla rozměrná malba Františka

Grosse Slavnost na laguně dedikovaná umělcově manželce, která se prodala za více než 390 tisíc korun. Na vysokou cenu dosáhla také enkaustika Milenci Františka Ronovského z první poloviny 60. let. Rané malby tohoto významného představitele nové figurace se na trhu objevují poměrně zřídka. Dílo odešlo s desetitisícovým nárůstem za 317 tisíc korun, třetí nejvyšší cenu za autorovu práci v domácí aukci. Třetí místo v autorském top 10 zaujala i kombinovaná technika Čestmíra Kafky Malé stavby.

Kresebná kompozice z roku 1969 předznamenala autorovy geometrické cykly počátku 70. let. Byla vydražena za 244 tisíc korun.

S téměř dvojnásobným nárůstem z aukce odešla drobná kombinovaná technika na kartonu, návrh vitráže Josefa Jíry (51 tisíc korun). Zájem byl i o práce Emila Orlika, Miloslava Holého nebo Olbrama Zoubka.

Z nevydražených položek je třeba zmínit aspoň zajímavou ranou malbu Adrieny Šimotové Hnědá krajina, která byla nabízena za 586 tisíc korun. Tereza Koucká

18

AUKCE

Ladislav Sutnar: The Strip Street, 1963, edice 25 výtisků, 12 serigrafi í na papíře, štoček 51 × 30,5 cm, papír 56 × 35,5 cm, cena: 840 000 Kč, Dorotheum 25. 5. 2019

+528% Cenový nárůst nástěnných hodin.

Milionové hodiny a drahý Sutnar Dorotheum – Prvním letošním milionovým prodejem v kategorii starožitností se staly nástěnné biedermeierové hodiny, které na aukci Dorothea v sobotu 25. května nečekaně vystoupaly z 216 tisíc na 1,14 milionu korun. Kyvadlové hodiny v metr a půl vysoké mahagonové skříni byly nabízeny bez určení hodináře, jen jako rakouská práce z let 1820–40. Předaukční odhad počítal sotva se čtvrtinovou cenou. Celkem aukce vynesla 9,7 milionu korun, přičemž kupce našlo 42 procent z 619 nabízených uměleckých děl a starožitností. Hranici sta tisíc korun překonalo deset z nich.

Z volného umění se nejdráže prodalo album serigrafií Ladislava Sutnara The Strip Street z roku 1963, které z 264 tisíc vystoupalo až na 840 tisíc korun. Soubor dvanácti barevných grafik Sutnar vydal vlastním nákladem v počtu dvaceti pěti výtisků a stojí na začátku jeho pozdního malířského díla. Dorotheum album v minulosti nabízelo již dvakrát. V roce 2012 číslovaný exemplář číslo 9 vystoupal ze 192 tisíc na 1,02 milionu korun. O dva roky později se jiný výtisk prodal po dvou příhozech za 312 tisíc korun.

Stotisícových cen dosáhly ještě dva další grafické soubory. Album Čtyři příběhy bílé a černé Františka Kupky, které čítá

26 celostránkových dřevorytů a vyšlo v roce 1926 v nákladů tří set kusů, se prodalo za vyvolávací cenu 180 tisíc korun. Za první podání 120 tisíc korun odešlo také album pěti barevných litografií Sen noci svatojánské od Jiřího Trnky, které bylo vydáno v roce 1961 ve Švédsku.

Na více než trojnásobek vyvolávací ceny se dostala Jarní krajina Františka Kavána.

Nedatovaný obraz svěže zelené krajiny s potokem vystoupal ze 120 tisíc na 384 tisíc korun. Bojovalo se také o Ukřižovaného Františka Bílka, kresbu na plátně z roku 1931, která se ze 144 tisíc dostala na 360 tisíc korun. Kresba sice navazuje na Bílkův oltář z Katedrály sv. Víta, mnohem těsněji však souvisí s méně známou sochou Krista na kříži, kterou sochař v roce 1930 vytvořil pro kostel sv. Václava v Praze na Zderaze, který patří Církvi československé husitské a kde byl jeho syn František v červnu 1928 vysvěcen na kněze. Prvním vlastníkem kresby byl chýnovský lékař Václav Kott, který Bílka ošetřoval.

Z poválečného umění se nejdráže prodaly ženský akt od Jiřího Načeradského z konce 80. let, jedna z grafik Bohuslava Reynka či 70 cm vysoká plastika Olbrama Zoubka ze začátku 90. let. Ceny se pohybovaly od 168 tisíc do 108 tisíc korun. Dobrým výsledkem je také cena 84 tisíc korun za jednu ze strukturálních grafik Vladimíra Boudníka z roku 1963. Za 38 tisíc korun se prodal původní osmistránkový strojopis autorova Manifestu explosionalismu z července 1949

Nástěnné hodiny, Rakousko, 1820–40, stroj kotvový třízávažový se čtvrťovým bitím na zvonky, dřevo, mahagonová dýha, výška 156 cm, cena: 1 140 000 Kč, Dorotheum 25. 5. 2019

19

s přiloženým rukou psaným průvodním dopisem a ofrankovanou obálkou s Boudníkovou tehdejší adresou.

Ze starožitností se vedle již zmiňovaných hodin nejvíce bojovalo o elegantní kameninovou vázu v barvě býčí krve, kterou pro Graniton v roce 1911 navrhl Pavel Janák, a o keramické sousoší Nalezení Mojžíše od Heleny Johnové z roku 1913. Váza se prodala za 120 tisíc, soška za 102 tisíc korun, v obou případech šlo o trojnásobek minimálního podání. Součástí dražené kolekce bylo i devět váz z produkce Loetzovské sklárny.

Nejdražší z nich přišla nového majitele na 38 tisíc korun.

Dorotheum do své nabídky opět zařadilo i dvě desítky starých knih a tisků. Z nich nejdráže se prodalo album 21 pohledů na Prahu a okolí od Ferdinanda Bernarda Wernera. Kniha vydaná roku 1740 v Augsburgu se prodala po několika příhozech za 96 tisíc korun. JS

AUKCE

Karel Špillar: Koupání, 1906, olej na plátně, 148 × 128 cm, cena: 732 000 Kč, Galerie Art Praha 26. 5. 2019

Chlupáč za půl milionu Galerie Art Praha – Aukce Galerie Art Praha, která se konala poslední květnovou neděli, vynesla 7,4 milionu korun, přičemž nového majitele našla třetina z 270 nabízených obrazů, kreseb, grafik a soch. Za více než milion korun se prodal jeden obraz, hranici sta tisíc překonalo dalších třináct položek.

Autorský rekord padl v případě Miloslava Chlupáče, když se jeho obraz Stojící akt z roku 2004, titulní dílo aukčního katalogu, prodal s nárůstem o dvě stě tisíc za 512 tisíc korun. Předchozí, devět let staré umělcovo aukční maximum bylo o necelých 40 tisíc nižší.

Nejdražší položkou aukce byla drobná bretaňská krajina od Jana Zrzavého. Obraz Přístav na Île de Sein z roku 1935 se prodal s mírným nárůstem za 1,16 milionu korun.

Dvě malířovy kresby – Zátiší s ovocem z roku 1958 a Barevné bárky z roku 1963 – byly vydraženy za 170 tisíc a 195 tisíc korun.

Mezi nejzajímavější nabízené položky patřil obraz Koupání z roku 1906, reprezentativní malba Karla Špillara z doby jeho pařížského pobytu. Nový majitel jej získal za vyvolávací cenu 732 tisíc korun, což je čtvrtá nejvyšší aukční cena za autorovo dílo. Druhý nabízený Špillarův obraz, více než třímetrové plátno Dary země z roku 1936, zůstal s vyvolávací cenou 2,3 milionu korun nevydražen.

Dvěma pozoruhodnými olejovými studiemi pohlednicového formátu byl zastoupen Josef Král. Pohledy na pražské Hlavní nádraží a na přístav v Hamburku z let 1904 a 1907 se prodaly za 35 tisíc a 50 tisíc korun. Z prací na papíře se vedle již zmiňovaných kreseb Jana Zrzavého bojovalo o kvaš Josefa Lady Zimní nadílka, který vystoupal z 98 tisíc na 183 tisíc korun. JS

Miloslav Chlupáč: Stojící akt, 2004, olej na plátně, 100 x 80 cm, cena: 512 400 Kč, Galerie Art Praha 26. 5. 2019

20

AUKCE

Schikaneder, Kupka, Medek a mnohem víc Galerie Kodl – Aukce Galerie Kodl, která se konala v neděli 26. května, aspiruje na titul historicky nejúspěšnější domácí aukce.

Nejde jen o nový cenový rekord za obraz Františka Kupky, potažmo za dílo českého umění vůbec, a celkový obrat aukce, ale i o dílčí rekordy v kategoriích umění 19. století, poválečného umění a grafiky. Sběratelé a investoři na aukci utratili 317 milionů korun a kupce našlo 244 z 250 nabízených uměleckých děl. Čtyři obrazy se prodaly za částky nad 10 milionů, 49 děl překonalo milionovou hranici a 144 dalších bylo draženo za částky nad sto tisíc korun.

Nejsledovanější položkou aukce byl obraz Františka Kupky Plochy příčné II z roku 1923, který ač byl od roku 1946 v jediné pražské sbírce, padesát let nebyl vystavován ani publikován. Na řadu přišel po dvou hodinách a z vyvolávací ceny 28 milionů se během několika minut dostal až na 65 milionů korun (bez aukční provize). Ačkoliv stanovený minimální příhoz byl 200 tisíc, finální příhoz byl rovné dva miliony. Včetně provize tak vítěz aukce za obraz nabídl 78 milionů korun, téměř o třetinu víc než byla horní hranice předaukčního odhadu.

Dosažená cena je o deset milionů víc, než byl Kupkův dosavadní rekord na mezinárodním trhu a o 16 milionů víc než malířovo domácí aukční maximum. Obraz je pandánem k malbě Plochy příčné I, která má takřka identický formát a nachází se ve sbírce pražské Národní galerie. Obě díla Kupka vytvořil na začátku 20. let, poměrně těsně však navazují na rané abstraktní obrazy Filozofická architektura (1913–22) a Katedrála (1912–13). S nárůstem z 1,68 milionu na 2,64 milionu korun se prodaly ještě dva Kupkovy abstraktní kvaše z počátku 30. let, které byly nabízené jako jediná položka.

Novým autorským maximem a současně rekordem v kategorii umění 19. století je cena 19,44 milionu korun za obraz Jakuba Schikanedera Mlékařka. Rozměrné plátno z roku 1905 bylo dosud známo jen z několika fotografií Zikmunda Reache, na kterých malíř před obrazem pózuje s paletou v ruce.

Dost možná se jedná o vůbec první z Schikanederových pražských zákoutí. Většina jeho soumračných městských scenérií není datována a ač bývají běžně řazeny do let 1900 až 1910, vznikly patrně až po roce 1905.

Malíř v daném roce slavil padesáté narozeniny a v tisku u této příležitosti vyšlo několik jeho profilů, žádný jej však ještě jako malíře pražských zákoutí necharakterizuje. S odkazem na dobové razítko hlavního pražského celního úřadu na zadní straně obrazu aukční síň navrhuje hypotézu, že Mlékařka je dosud neidentifikovaným obrazem, kterým se Schikaneder v létě 1905 prezentoval na výstavě v Glaspalast v Mnichově. Obraz se prodal za čtyřnásobek vyvolávací ceny a dvojnásobek malířova dosavadního aukčního maxima, které devět let drželo dvoumetrové plátno

František Kupka: Plochy příčné II, 1923, olej na plátně, 81 × 63 cm, cena: 78 000 000 Kč, Galerie Kodl 26. 5. 2019

Emil Filla: Zátiší s demižonem, 1948, olej na plátně, 58 × 73 cm, cena: 5 520 000 Kč, Galerie Kodl 26. 5. 2019

Josef Čapek: Křepelka, 1922, olej na plátně, 40 × 30 cm, cena: 6 840 000 Kč, Galerie Kodl 26. 5. 2019

317 mil. Kč Historicky nejvyšší výnos z jedné aukce.

21

AUKCE

Mikuláš Medek: Zobrazení pohledu na nějakého svatého, 1966, olej a email na plátně, 162 × 105 cm, cena: 10 680 000 Kč, Galerie Kodl 26. 5. 2019 Jakub Schikaneder: Mlékařka, 1905, olej na plátně, 116 × 153,5 cm, cena: 19 440 000 Kč, Galerie Kodl 26. 5. 2019

Kontemplace z roku 1893. Rekord v kategorii umění 19. století dosud patřil obrazu Antonína Slavíčka Na lavičce z roku 1899, který Galerie Kodl v listopadu 2016 vydražila za 18 milionů korun. Druhý nabízený Schikanederův obraz, raný žánrový výjev V kostele z roku 1884 se prodal za vyvolávací cenu 3 miliony korun.

Autorským rekordem na domácím trhu a maximem v kategorii poválečného umění je cena 10,68 milionu korun za obraz Zobrazení pohledu na nějakého svatého od Mikuláše Medka. Poprvé se za více než deset milionů korun prodal Medkův obraz z 60. let. Dosud nad tuto hranici byly na českých aukcích draženy jen dvě malby z konce 40. let. Součástí dražené kolekce byly ještě dva další Medkovy obrazy, rané Červené eso z roku 1944 a pozdní Žíznivý anděl III z roku 1971.

Obě díla se prodala s výraznými nárůsty za 4,32 milionu a 5,76 milionu korun.

Z klasické moderny se vedle Kupky nejdráže prodal Štyrského obraz Hold Picassovi, který jsme představovali v minulém čísle. Vydražil se s nárůstem o téměř čtyři miliony za 13,44 milionu korun, což je čtvrtá nejvyšší cena za Štyrského dílo. Druhý nabízený autorův obraz, drobná krajina Orionka z roku 1921, se prodal za 4,08 milionu korun. Draženo bylo také hned šest obrazů Emila Filly a stejný počet děl Václava Špály, tři obrazy Josefa Čapka, dva Josefa Šímy a dále díla Františka Muziky, Františka Janouška či Jaroslava Krále.

Za Fillovy obrazy kupující utratili 25 milionů korun. Nejdráže se prodalo Zátiší se sovou z roku 1922, které vystoupalo z 4,56 milionu na 7,68 milionu korun.

Úspěchem je také cena 5,52 milionu korun za Zátiší s demižonem z roku 1948, jedná se o nejvyšší částku za Fillovo poválečné zátiší.

Dva Čapkovy obrazy se prodaly s vysokými nárůsty za 6,84 milionu a 5,76 milionu, třetí pak po dvou příhozech za 3,24 milionu korun. Ze Špálových maleb nejvyšší ceny, 5,16 milionu korun, dosáhla opakovaně dražená modrá krajina Peřeje na Orlici z roku 1928. Před devíti lety se prodala ještě o 240 tisíc korun dráž a čtyři roky pak držela titul nejdražšího Špálova díla.

To stejné platí o Muzikově Zátiší s hroznem z roku 1927, které bylo s cenou 6,12 milionu korun mezi lety 2010 až 2018 malířovým nejdražším dílem. Nyní se tento obraz prodal za 5,28 milionu korun. Z 2,5 milionu na 4,8 milionu korun naopak za šest let vzrostla cena Šímova obrazu Krajina v Auvergne z roku 1953. Šesti obrazy byl zastoupen také Kamil Lhoták. Krajina se vzducholodí Pocta Juliu Verneovi z roku 1941 vystoupala z 2,4 milionu na 4,32 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za Lhotákovo dílo. Na druhou nejvyšší autorskou cenu se dostal obraz Zátiší s čínskými znaky Zdeňka Sklenáře z roku 1956, když vystoupal na 3,24 milionu korun. Čtvrtou příčku obsadil olej Tanečnice z roku 1943 s cenou 1,92 milionu korun. Úspěchem je stejná částka v případě obrazu Oscara Domingueze Ženy na balkoně nebo cena 1,8 milionu korun za akt od Georgese Karse.

Vedle dvou obrazů Jakuba Schikanedera Galerie Kodl dražila ještě zajímavá díla Antonína Slavíčka, Jana Preislera či Václava Brožíka. Západ slunce v bretaňské krajině od posledně jmenovaného se prodal

za 3,48 milionu korun. Pro Brožíka netypicky jsou zde postavy vesničanů výrazně upozaděny a obraz funguje primárně jako krajinomalba. Slavíčkův nově objevený rozměrný obraz Střechy se prodal již po jednom příhozu za 2,52 milionu korun. S jen mírným nárůstem, za konečných 2,16 milionu korun, našel nového majitele opakovaně dražený obraz Milosrdný Samaritán od Jana Preisslera, který koncem loňského roku Arthouse Hejtmánek neúspěšně nabízel za více než dvojnásobek. Za 720 tisíc a 780 tisíc se prodaly ještě krajiny Antonína Chittussiho a Julia Mařáka.

V kategorii prací na papíře byla největší událostí dražba rozměrného leptu Josefa Čapka Postava zvaná Lelio, který vystoupal až na rekordních 780 tisíc korun. To je nové autorské i obecné maximum v segmentu grafiky. Za milionové částky se prodal jeden z kvašů Josefa Lady a koláž Toyen z roku 1965. Vysokých cen od půl milionu výše dále dosáhly kresby Kamila Lhotáka, Josefa Šímy či Luďka Marolda. Překvapivě jen za 180 tisíc korun se prodal akvarel Adolfa Borna U Nováků, návrh na nástěnnou malbu na fasádu budovy Měšťanské besedy, ve které v 90. letech sídlila TV Nova. Před jedenácti lety se toto dílo na aukci galerie Vltavín prodalo za 300 tisíc korun.

Z poválečného umění se vedle tří Medkových obrazů za milionové částky prodaly ještě dva pozdní sítotisky Andyho Warhola, portréty Lenina z roku 1987, a rozměrný triptych od Bohumíra Matala. Warholovi Leninové stáli 2,64 milionu a 2,28 milionu, Matalův triptych přišel vydražitele na 1,14 milionu korun. JS

ANTIQUES

28

STŘÍBŘENÁ LIDOVÁ ZBOŽNOST Jitka Lněničková

Stříbřené skleněné figurky světců byly a někde i dodnes jsou součástí venkovských kapliček, stávaly u domácích oltáříků i v kostelích. Po desetiletí patřily neodmyslitelně k lidové zbožnosti.

Sv. Jan Nepomucký, malba nevypalovanými emaily, severní Čechy 1880–1914, Národní muzeum Praha, foto: Karel Nováček

Stříbřené sklo je dnes známé především jako tzv. stříbro chudých – fexíry, kočičí stříbro nebo selské stříbro (německy Bauernsilber) je spojováno nejčastěji se stříbřenými figurkami světců, svícny nebo drobnými miskami, vázičkami apod. pro méně zámožné vrstvy. V této podobě se také nejčastěji objevuje na starožitnických trzích, ale to už je vlastně druhá kapitola jeho historie.

Ta první je spojená s velmi luxusními a módními doplňky zdobícími noblesní měšťanské salony.

Kovové vrstvy na skle se nejprve používaly u zrcadel.

Od 15. století to byla technika podkládání amalgámem – cínu nebo stříbra rozpuštěného ve rtuti. Roztok byl naléván na skleněné tabule, kde se asi do tří až čtyř týdnů ustálil a vytvořil zrcadlovou vrstvu. Tato technika byla ale vzhledem k odpařování rtuti při běžné teplotě místnosti mimořádně nebezpečná a práci v podkladárnách zrcadel provázely vážné nemoci a předčasná úmrtí. Tato rizika vedla k usilovnému hledání nového bezpečného postupu. Úspěch slavil v roce 1843 Thomas Drayton z Birminghamu, jehož vynález v následujících desetiletích zdokonalovali další výrobci. Ve střední Evropě byl nejpoužívanější postup podle Justuse von Liebiga z roku 1863. Základem nové techniky bylo redukční stříbření skleněných ploch chemickou cestou, které se dodnes v zásadě nezměnilo.

Zde bych se jen krátce zastavila u dnes používané terminologie. Velmi často jsou stříbřená skla označována jako „amalgámová“, což je naprostý protimluv a jediné správné označení je stříbřené sklo. Technika redukčního pokovení skla ale není omezena jen na používání stříbra, podobně je možno využít i solí mědi či zlata. Tyto varianty byly ale v minulosti využívány jen málo.

Záhy se ukázalo, že nová metoda stříbření skla je použitelná i na nerovných plochách a v roce 1849 přišel patent dalších Angličanů Fredericka Hala Thomsona a Edwarda Varnishe na stříbření dutého skla. Vynálezci se museli vyrovnat především s tím, že chemická vrstva stříbra je velmi citlivá na oděr či vlhkost. Řešením bylo použití dvojdutého skla, kde byla stříbrná vrstva uzavřena na vnitřních stěnách předmětů. Pro ochranu stříbrné vrstvy byl otvor, kterým se stříbřilo, uzavřen olověnou či cínovou zátkou zasazenou v sádře.

U luxusnějších předmětů měla zátka někdy vyražený monogram výrobce překrytý skleněným víčkem. U levnější produkce to byla zpravidla jen tenká kovová zátka a někdy najdeme také jen papír natřený v horní vrstvě stříbřenkou. Zátky u obyčejného zboží obvykle chybí, což zhoršuje stav vnitřní stříbřené vrstvy. V ojedinělých případech bylo stříbro nanášeno na vnější plášť předmětů, ale tyto vrstvy bylo nutné fixovat speciálním lakem.

LUXUSNÍ A LIDOVÉ Kolem roku 1850 okouzlila luxusní dutá stříbřená skla viktoriánskou Británii a s jistým zpožděním se stala velkou módou i v kontinentální Evropě a USA. V habsburské monarchii začala stříbřené sklo vyrábět podle dobových svědectví jako první někdy na konci padesátých let 19. století firma Wilhelma Hofmanna z Prahy, ta podle pramenů prováděla stříbření „podle vlastních postupů“.

Od počátku šedesátých let 19. století se výroba stříbřeného skla rychle rozšiřovala zejména v severočeských rafinériích, kde během několika let již představovala asi desetinu celkového objemu výroby zušlechtěného skla.

Ale významné výrobce luxusního dutého stříbřeného skla bychom tehdy našli i jinde – byly to například firmy Jos. Ed. Schmid v Anníně u Sušice (zal. 1864) nebo Hugo Wolf v Jihlavě (zal. 1869).

Zpočátku bylo dvojduté stříbřené sklo chápáno pouze jako nová technika zdobení luxusního stolního a dekorativního skla, ale někdy od poloviny šedesátých let 19. století se začaly objevovat také produkty určené pro širokou masovou spotřebu. Právě v této masové produkci měly velký podíl stříbřené figurky světců, svícny, drobná dutá skla a další artikly, které se prodávaly například na poutních místech. A tak zatímco asi od roku 1873 zájem o luxusní stříbřené sklo zvolna opadal, rostla současně produkce stříbřeného skla v lidovějším provedení.

V prostředí chudších domácností patřilo drobné stříbřené sklo nepochybně k reprezentativním dekorativním předmětům, které měly vždy své čestné místo. Byly to např. různé upomínkové číšky a pohárky s ornamentálními, květinovými či figurálními motivy, nápisy a obrázky,

29

34

BRNĚNSKÝ BOUDNÍK

Pepa Ledvina

Velká retrospektiva Vladimíra Boudníka se konala před patnácti let v Císařské konírně na Pražském hradě, materiálově bohatou přehlídku celoživotního díla klíčové figury tuzemského poválečného umění pak předloni realizovalo Muzeum hlavního města Prahy. Co se počtu představených prací týče, je aktuální výstava v Moravské galerii s lakonickým názvem Boudník mnohem skromnějším podnikem.

Kurátoři (Petr Ingerle a Ondřej Chrobák) ale mají zjevně jiné ambice než monograficky a v co největší úplnosti předvést Boudníkovo dílo.

Přehlídku rozčlenili do dvou prostorově a především obsahově autonomních částí.

35

VÝSTAVA

Vladimír Boudník: Černé cypřiše, 1964, strukturální grafika, 26,1 × 45,7 cm, Moravská galerie v Brně

Jedna část aktuální přehlídky je věnována boudníkovským dobovým ozvukům a paralelám v prostředí Brna. Odrazovým můstkem pro tuto partii je Boudníkova samostatná výstava, kterou v Domě pánů z Kunštátu v roce 1967 připravil brněnský obvyklý podezřelý – Jiří Valoch. Její význam (a význam Valochův) pro recepci umělcova díla zde je, zdá se, ale poněkud přeceněn. Nepříliš šťastná je v každém případě věta z tiskové zprávy, podle které měl být Jiří Valoch „jedním z mála teoretiků, který rozpoznal jedinečnost Boudníkova díla“.

Na konci šedesátých let byla situace v tomto směru dost odlišná.

Vladimír Boudník byl tehdy již široce uznávanou, v některých kruzích až uctívanou figurou. Už v roce 1960 se k němu přihlásil okruh mladých proponentů strukturální abstrakce a přizval jej na své dvě iniciační neoficiální přehlídky známé jako Konfrontace. Zásadní pak byla samostatná výstava v roce 1965 na Karlově náměstí, v galerii, jejíž progresivní dramaturgii v té době určovala Ludmila Vachtová.

O Boudníkovi v polovině šedesátých let psali nejen František Šmejkal, hlavní teoretik tuzemského informelu z okruhu Konfrontací, ale také Miroslav Lamač, Jiří Padrta nebo Bohumír Mráz.

Aktuální výstavě se ani příliš nedaří doložit šíři dopadu Valochovy boudníkovské výstavy v rámci brněnské scény. Výjimku v prezentovaném souboru volných analogií a paralel představuje dopis,

ve kterém Vladimír Boudník instruuje J. H. Kocmana, jak si svépomocí vyrobit tiskařský lis. Kocman si lis skutečně nechal vyrobit a v roce 1968, po Boudníkově smrti, na něm také vytiskl soubor grafických listů, které byly věnovány umělcově památce a které velmi přímočaře vycházely z jeho techniky strukturální grafiky. Moment, který poutá pozornost svou povahou skutečného „mikrokunsthistorického“ objevu, nicméně zůstává na výstavě osamocen.

Určitá volnost či významová otevřenost ve výstavním prostoru naznačených vztahů samozřejmě ale nemusí být jen defektem, může naopak navozovat podnětné otázky. Na výstavě je tak například zastoupena práce brněnských surrealistů Václava Zikmunda a Miloše Korečka ze čtyřicátých let. Jejich experimentální tvorba má (slovy výstavního textu) doložit, že bylo Brno „na přijetí Boudníkovy tvorby dobře připraveno“. Spíše než to ale prezentace

Vladimír Boudník: Národům č. 5, 1947, suchá jehla, 15 × 20,1 cm, Moravská galerie v Brně

44

REMBRANDTOVÉ V ČECHÁCH

Lucie Němečková

Rembrandt Harmenszoon van Rijn patří nepochybně k nejvýznamnějším umělcům nejen tzv. nizozemského zlatého věku, ale celé historie umění. Není tedy vůbec žádným překvapením, že letošní rok, kdy uplyne 350 let od jeho úmrtí, je nazýván Rokem Rembrandta (Rembrandt Year 2019). Poohlédněme se při té příležitosti na tradici sběratelství jeho díla v českých zemích i dobrodružné proměny atribucí.

45

TÉMA

Rembrandt Harmensz. van Rijn: Bilám a oslice, 1626, 46,5 × 63 cm, Musée Cognacq-Jay, Paříž

Už od září 2018 je nejenom v Nizozemí, ale po celém světě pořádána řada konferencí a výstav věnovaných Rembrandtovu uměleckému i soukromému životu, které do dnešní doby vzbuzují stejnou míru fascinace (za všechny zmiňme patrně vrchol oslav, výstavu All the Rembrandts probíhající do 10. června v amsterdamském Rijksmuseu).

Podobnou vlnu zájmu přineslo i předchozí rembrandtovské jubileum v roce 1906, které zejména v českých zemích přineslo oživení dosud spíše vlažné pozornosti věnované dílu tohoto nizozemského génia. Jedním z důvodů výrazně menšího zájmu o Rembrandtovo dílo v předchozích letech byla také nesnadná dostupnost originálních děl. S výjimkou chlouby Nostické sbírky, slavného Učence ve studovně (1634), totiž bylo nutné za Rembrandtovým dílem povětšinou cestovat do zahraničí. Na vrchol rembrandtovského bádání tak tuzemská historie umění musela čekat až do šedesátých let 20. století, kdy intenzivní zaujetí Václava Viléma Štecha Rembrandtovým dílem vyústilo v umělcovu monografii. Nesmíme opomenout ani přínos malíře a sběratele Emila Filly, který v rámci svého teoretického zájmu napsal pojednání o Rembrandtově díle.

Nicméně již počátek 20. století s sebou přinesl mezi místními sběrateli až jakousi honbu za doplněním sbírek o obraz od samotného Rembrandta. Ač se u nás sběratelství nizozemských mistrů těšilo velké oblibě a sbírky se úspěšně rozrůstaly o velice kvalitní díla záalpských mistrů, mít ve svých sbírkách obraz od Rembrandta samozřejmě bylo a je snem mnoha milovníků umění. Budeme-li parafrázovat historika umění Antonína Matějčka, bez Rembrandta

nemůže být žádná sbírka považována za významnou a úplnou. Pražskému sběrateli a podnikateli Gustavu Hoschkovi z Mühlheimu se podařilo svoji znalci ceněnou obrazárnu obohatit o vynikající Rembrandtovo dílo z raného období Bilám a oslice hned v jubilejním roce 1906 (obraz zakoupil od známého amsterdamského obchodníka Jacquese Goudstikkera, se kterým intenzivně spolupracoval). Tento obraz, který Rembrandt vytvořil a plně signoval i datoval v roce 1626, však v pražské sbírce zůstal pouze krátce. Již v následujícím roce Hoschek z Mühlheimu zemřel a obraz byl nabídnut v rámci pozůstalosti k prodeji. Po krátkém období, které malba strávila v zámořských sbírkách, konkrétně v New Yorku, se obraz vrátil do Evropy a v roce 1928 jej tehdejší majitel Ernst Cognacq odkázal městu Paříži (dnes je možné toto dílo vidět vystavené v pařížském muzeu Cognacq-Jay).

REMBRANDT A SPOL. Zaměření tuzemských sběratelů toužících po Rembrandtovi se neomezovalo pouze na malbu, velké pozornosti se dostalo také umělcově kresbě a neméně působivé grafické tvorbě – Prokop Toman tak například pochvalně hovoří o trojici Rembrandtových kreseb ve sbírce průmyslníka a mecenáše umění Josefa Vincence Nováka. Návrat zájmu o rembrandtovskou malbu ovšem znovu podnítila příprava výstavy plánované na jaro roku 1913. Záměrem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo uspořádání kvalitní

SVĚT BEZ UMĚNÍ JE HOROROVÁ PŘEDSTAVA PAVLA SCERANKOVÁ

Anežka Bartlová, foto Jiří Thýn

Na první pohled křehká sochařka tvoří jemné instalace z klubíček vlny, ale i těžké kovové svařované postavy a je jednou z nejviditelnějších postav na naší domácí scéně. Vytvořila několik soch a instalací do veřejného prostoru, většina tvorby ale zůstává v galeriích. S Pavlou Scerankovou jsme se bavily o vztahu umění a vědy, o ekologickém přístupu v umění i o tom, co znamená mít sochařské realizace, dítě i práci.

Ale také o aktuálně probíhající výstavě, kterou připravila pro brněnskou Fait Gallery společně s manželem Dušanem Zahoranským.

53

TÉMA

64

ROZHOVOR

si, že jsou to dost romanticky artikulovaná východiska, špatně se o tom mluví. Na výstavě budu mít čtyři věci, každá je jiným obrazem určité bezradnosti. Jednou z věcí je pověšený tkalcovský stav, který ve vzduchu drží množství špulek nití rozestavených na podlaze pod ním (Ilja, 2019). Nejprve se ke mně dostaly vyřazené špulky z Nové Mosilany. Souhrou různých setkání mě vtáhly do tragického příběhu českých textilních továren, které tvořily silnou část místního průmyslu, a které z velké většiny skončily v devadesátých letech. Byl to jeden z výsledků nezodpovědného podnikání. Není to nijak aktuální příběh, ale v něčem se mi zdá ikonický. Stav jsem koupila na inzerát od pána z Lukavic. Z krátkého, ale intenzivního setkání vyplynulo, že celý život, asi padesát let,

Dali jsme tentokrát s Dušanem všem dílům křestní jméno. Zdá se nám, že to nejlíp vystihne komplexnost situace, ve které vznikají.

Za všemi stojí i další lidé a jejich příběhy.

opravoval stavy v místních textilkách. Tento stav patřil jeho synovi, který tkal ve volném čase. Mladší generace po traumatu z náhlého konce v podstatě celého odvětví se od textilu už drží dál.

Dalším dílem je Klára – instalace „plastelínového“ archivu ohrožených druhů zvířat modelovaných dětmi ze ZUŠ v Hradci Králové a Trutnově. Součástí je taky digitální archiv 3D skenů vymodelovaných figurek, přístupný na sketchfab.com na profilu Práce pro budoucnost.

Zmíněná socha Miloš je portrétem muže bez domova.

Nakonec tam bude i video-performance Milada. To bude záznam výstupu po schodech v galerii v elastickém obleku, v němž jsou všité silné neodymové magnety, které postavu přitahují ke kovovému schodišti a výrazně znesnadňují pohyb nahoru.

To jsou takové čtyři směry, o kterých ale neumím mluvit, ekologie, otázka vztahu ke mně samé, k ostatním lidem v těžkých situacích, ale i problém průmyslu a toho, jak věci vytváříme.

Dali jsme tentokrát s Dušanem všem dílům křestní jméno. Zdá se nám, že to nejlíp vystihne komplexnost situace, ve které vznikají. Za všemi stojí i další lidé a jejich příběhy.

Tohle jsou otázky, které řešíme asi všichni. Říkala jsi, že jsi prošla v létě takovým environmetálním šokem, jak tohle řešíš v umění, které je vlastně dost neekologické?

Ano, kdyby člověk fakticky sečetl dopady tvůrčí práce na životní prostředí, tak by ji měl přestat dělat. Není to sice horší než jakákoliv jiná lidská činnost, jenže nepřináší žádný praktický užitek. Představ si svět bez umění – to se pak se ocitáme v nulovém bodě. To je pro mě hororová představa. Umění nepotřebujeme k životu

jako vodu, ale dokud to je trochu možné, tak je zásadní součástí společnosti a jejího fungování, i přežití. Představ si, že by na světě existovalo jenom to, co má nějaký účel! Akce a reakce… To je opravdu strašlivá představa.

Pro mě je cestou snaha hledat alternativy k tomu, co děláme, zvažovat odpovědně nutnost každého kroku, materiálu, technologie. I teď při práci na výstavě do Brna se o to snažíme. Sochy zůstanou a budou snad promlouvat dál. Nejnákladnější byla v jejich případě z velké míry vynaložená práce. Materiál na stavbu architektury bude z velké míry recyklovaný… atd.

Instalace Klára spočívá v plastelínových soškách ohrožených druhů zvířat, které modelovaly děti na ZUŠ. Nakoupila jsem proto tisíc balíčků plastelíny, což samotné se může jevit jako plýtvání, ale kdybych to neudělala, tak všechna ta setkání, ten zápal dětí, které zvířata modelovaly, a prostor, který to jejich zájmu o ekologii poskytlo, taky prostor mluvit s nimi o tom… to všechno, troufám si říct, by nebylo. (A vše taky díky obětavému zapojení jejich pedagožek a pedagogů.)

Je to samozřejmě jenom moje osobní přesvědčení, že to, co vzniklo, vyváží materiál a energii spotřebovanou na výrobu, ale myslím, že to ani jinak není možné dělat.

Vy s Dušanem vedete společně i ateliér na AVU, kde je předpokládám vhodné prostředí pro trénování reakcí na současné výzvy. Jak to se studenty komunikujete?

Ateliér je pro nás obojí – útočiště, ale i výzva. Teď se tam cítím moc dobře, je to kolektiv lidí, který mi dává strašně moc. Myslím, že jako pedagog můžeš být nejlíp asi výhybkou, která pomáhá směřovat studenty někam, kam by třebas sami nedošli. Asi ani nejde dát víc než spojovat polohy, které se spojit mají, a odklánět od problematických míst, slepých cest. Pedagog by měl poslouchat a sledovat, co je vzácnost toho konkrétního člověka, a umožnit té originalitě rozkvést. To je samozřejmě spíš přání, realita bývá lidštější.

Ekologická témata se studenty taky diskutujeme, ale oni mají sami od sebe velmi odpovědný přístup k prostředí. Asi nejlepší je ostatně předávat přístup k čemukoliv tím, jak se sami chováme. To je myslím to nejjednodušší a zároveň nejdůležitější.

A co se týče společného vedení ateliéru s Dušanem a Romanem Štětinou, který je náš asistent – to je pro mě ideální stav. Takto máme možnost nechat si vždycky trochu odstup a taky čas věnovat se něčemu jinému, protože víme, že to potáhne zase ten druhý. Mluvíme-li o genderové rovnosti a o tom, jak to má AVU zařídit, aby na ní učilo víc žen, tak pro mě je odpověď právě v tandemovém vedení ateliérů. Protože když chceš být aktivní umělkyní, mít rodinu a podílet se na pedagogickém působení, tak to je prostě nadlidský úkol. Mně se s boží pomocí v jednom roce povedla realizace velké sochy, mimino a zároveň vést ateliér plný skvělých studentek a studentů. A to není díky mně, nejsem nijak výjimečná ani schopná, to je kvůli nastavení okolí, ve kterém žiju.

Jak se změnila dynamika vaší práce s Dušanem, kdy často spolupracujete na výstavě i v práci, s tím, že ještě vychováváte dítě? Štěstí, které nás potkalo v naší dceři Julii, se nedá slovy popsat. Prakticky to vyžaduje trochu větší efektivitu, rychlejší rozhodování, ale i nutnost odmítat pozvání…

Taky jsem se naučila úkolovat druhé, což je pro mě těžké, ale mám štěstí na spolupracovníky. Spolupracuji teď s Andreou Sobotkovou, momentálně naší studentkou. Bez její obětavé pomoci a talentu by výstava ve Fait Gallery asi vůbec nebyla možná. Snad jí to taky něco přineslo.

JAKUB JANSA

Ontologie celeru – Přednáška Kamila Nábělka, ze série Club of Opportunities, 6. Aténské bienále, 2018, foto: Jakub Jansa

ZAHRANIČNÍ VÝSTAVA

68

ČERNOŠSKÉ MODELKY A MODELOVÉ Z ORSAY, LOUVRU A LIDLU

Rado Ištok

Krátce poté, co letošní newyorský týden módy pro podzimní sezonu zaznamenal rekordní zastoupení nebělošských modelek a modelů, Naomi Campbell veřejně promluvila o přetrvávajících rasových předsudcích v modelingu. Když se totiž stala tváří kampaně nejmenované značky, záhy zjistila, že v některých zemích bude nahrazena modelkou světlejší barvy pleti. O hranicích tolerance alespoň části konzumentů v Čechách se zase před dvěma lety přesvědčil senegalský model Alpha Dia, v českých mediích známý jako „černošský model z Lidlu“, poté co se proti obchodnímu řetězci zvedla vlna nevole kvůli letáku, kde pózoval. Výstava Černošský model od Géricaulta po Matisse v pařížském Musée d’Orsay může sloužit i jako uměleckohistorický rámec k vrstvě současné vizuální kultury, ve které se zrcadlí neustávající boje za emancipaci a která se neomezuje na otázku reprezentace černošského těla v umění.

Théodore Géricault: Studie muže (Joseph), kolem 1818–1819, zváno též Černoch Joseph, olej, plátno, 47 × 38,7 cm, J. Paul Getty Museum, Los Angeles

Tématem pařížské výstavy je vztah převážně francouzských, až na výjimky bělošských umělců k jejich černošským modelům od zrušení otroctví až do první poloviny 20. století. Výrazem snahy o opětovné zlidštění lidí, kteří nebyli jen „předmětem“ zájmu umělců, ale také obchodu s otroky a nelidského zacházení, je změna názvu obrazů z generických politicky korektních pojmenování, jež nahradily původní názvy plné rasistické terminologie, na nové názvy zahrnující jména modelů v případech, kdy se jejich identita dala dohledat. Portrét černošské ženy (1800) z Louvru od neoklasicistní malířky Marie-Guillemine Benoistové v úvodu výstavy se tak mění na Portrét Madeleine, konkrétní ženy z Guadalupe, která po zrušení otroctví pracovala jako služebná v rodině umělčinina švagra. Zatímco její odhalená ňadra odkazují na nedávné otroctví, její důstojné držení těla již patří do zcela jiné historické éry. Tedy téměř, protože ačkoliv otroctví bylo ve francouzských koloniích zrušeno za revoluce v roce 1794, v roce 1802 bylo zase obnoveno Napoleonem, který do Guadalupe (dodnes tzv. zámořského regionu Francie) a Saint-Domingue (dnešního Haiti) vyslal vojáky, aby na znovuzavedení otroctví dozírali. Na Haiti se však napoleonští vojáci kromě žluté zimnice setkali také s nevídaným odbojem nastartovaným Haitskou revolucí, jež skončila vyhlášením nezávislosti Haiti v roce 1804. Haiti se tak stalo

první nezávislou republikou osvobozených otroků. Vůdce revoluce Toussaint L’Ouverture byl však Francouzi zajat a deportován do Francie, kde zakrátko zemřel ve vězení.

Posmrtný kult této významné osobnosti boje proti koloniální nadvládě je na výstavě zpřítomněn řadou publikací včetně knihy martinického básníka a politika Aimého Césaireho z roku 1960. Na druhé a trvalé zrušení otroctví si tak zotročení lidé ve francouzských koloniích, tedy mimo Haiti, museli počkat až do revolučního roku 1848, kdy bylo v Rakousko-Uhersku zrušeno poddanství a robota.

THÉODORE A JOSEPH, ÉDUARD A LAURE Obrazy zastánce zrušení otroctví Théodora Géricaulta a jeho vrstevníků (včetně Eugèna Delacroixe) tak vznikaly v době přetrvávajícího otroctví, které také zakazovalo smíšená manželství a vstup černošských obyvatel kolonií na území pevninské Francie. Nejznámější Géricaultův obraz, Vor Medúzy (1817–1818), je vyobrazením katastrofy po ztroskotání francouzské lodě, která mířila do Senegalu s novým francouzským guvernérem. Poté co loď uvízla na mělčině, bylo sto čtyřicet sedm ze zhruba čtyř set členů posádky vysazeno na narychlo zhotovený vor, z nichž jenom patnáct přežilo třináct děsivých dní na otevřeném moři. Ačkoli

ARCHITEKTURA

72

LIBERECKÉ ROADMOVIE Karolina Jirkalová

Přestože dávám přednost kritice architektury před jinými žánry reflektujícími nové realizace, tentokrát jsou okolnosti nakloněné odlehčenějšímu formátu. Liberečtí architekti Petr Stolín a Alena Mičeková pro nás připravili komponovanou prohlídku tří realizací, které spojuje obdobný formální koncept.

Lehce prší, jak se na Liberec sluší, a my se postupně scházíme u Památníku bojovníkům a obětem za svobodu vlasti, v malém parčíku v převážně rezidenční čtvrti poblíž městského centra. Dnes je to zcela nenápadné místo, ale hned za parkem stojí historická budova kasáren, a snad právě proto byl doprostřed parku v padesátých letech osazen Stalinův pomník. V šedesátých letech ho vystřídala socha Žena s ratolestí od Jiřího Seiferta, v roce 1974 na jejím místě odhalili sochu rudoarmějce v nadživotní velikosti. Kladly se tu věnce, skládaly pionýrské sliby.

Rudoarmějce v devadesátých letech přesunuli na vojenský hřbitov v blízkých Ruprechticích a vedení města se rozhodlo, že do parku (dnes Štefánikovo náměstí) umístí památník obětí druhé světové války.

Oslovili místního architekta Petra Stolína, který se spojil se svým bratrem, umělcem Janem Stolínem, do trojice přizvali ještě teoretičku architektury Moniku Mitášovou, která v té době působila na zdejší nově založené fakultě architektury. Vše se mělo stihnout k 55. výročí konce války v květnu roku 2000.

Petr Stolín nám ukazuje místo v ose kasáren, kde stával Stalin i rudoarmějec, současný památník však najdeme trochu stranou, na místě u hrany svahu, kde se otevírá pohled na Ještědský hřeben. Památník, který po svém dokončení vyvolal nemalé kontroverze, tvoří dvojice deskových hranolů se síťovaným povrchem a vnitřkem plným kovových rour, mezi nimiž je úzká průchozí mezera o šířce odpovídající rozměru bočních hranolů. Když do této uličky vejdete, oba hranoly ožijí, ozáří vás světlo a začne foukat nepříjemný vítr, na displejích zároveň běží data a místa bojů, kde padli ti, jimž je pomník věnován. Prsť z devíti bojišť druhé světové války byla uložena mezi základy stavby. Pro cestu lomozící uličkou si můžete vybrat jeden ze dvou směrů – jeden míří ke vzrostlému stromu, druhý k hřebenu hor.

Pro další práci Petra Stolína měla základní kompozice památníku jako dvou podlouhlých hranolů s malým dvorem uprostřed zásadní vliv – je jakýmsi jeho vlastním archetypem, možná utkvělou představou, triádou dvou plných a jednoho prázdného meziprostoru, dvou interiérů a jednoho chráněného exteriéru. Její motiv použil mimo jiné i v projektu kulturního centra do Vratislavic nad Nisou (2010), kde tato triáda vytváří parter s polouzavřeným atriem, jež přiléhá k hlavní budově kulturního centra. Tvar protáhlého hranolu má ostatně i o rok

starší administrativní budova Ermeg v průmyslové zóně libereckého Růžodolu, která svými nautickými okénky a vyvýšeným kapitánským můstkem otevřeně připomíná parník plující údolím Lužické Nisy… I tady najdeme polouzavřený dvorek mezi skladovací halou a vlastni budovou. Dům vznikl ve spolupráci s profesorem architektem Františkem Sedláčkem, jehož Petr Stolín považuje za duchovního otce tohoto projektu.

ZASTÁVKA DRUHÁ – ZEN-HOUSES Nasedáme do auta a stoupáme vzhůru do Ruprechtic, vyhledávané rezidenční čtvrti na jižním svahu Jizerských hor – Liberec pod námi, Ještěd přímo naproti.

Zastavujeme mezi jasně zelenými břízkami před velmi osobně pojatou dvojicí zvenku téměř totožných domů, z nichž jeden slouží architektům jako ateliér a druhý jako domov. A nakonec možná nejdůležitější je prostor mezi nimi, a to nejen v materiální, ale i mentální rovině.

Pokud vyjdeme z názvu, který autoři dvojici domů dali, a poněkud zjednodušeně vyložíme „zen“ jako soustředěné spočívání, tak právě v takovém stavu mysli vás meziprostor usazuje. Polouzavřený, intimní, jednoznačný, přímý. Horizontální, uzemňující venkovní interiér, který je směrem k jihu, do údolí, kam intuitivně hledíme, uzavřen vzrostlým košatým javorem.

Základní kompozice je tedy totožná jako u památníku, novým silným prvkem jsou tu však průhledy a propojení mezi interiérem a exteriérem. K dominantnímu průhledu mezi dvěma objemy přibyly další dva souběžné – vedou skrz velkorysá symetricky posazená okna v čelních stěnách obou objektů. Vzhledem k tomu, že jsou umístěna až v úrovni prvního podlaží, si je užijete jen zevnitř. Zato příčným průhledem, který nabízí čtveřice za sebou umístěných otvorů, prohlédnete z venku skrze oba domy až na horizont krajiny.

Podobně křehce a průsvitně jako kůra všudypřítomných třepotajících se břízek působí i „kůže“ obou domů, která je z hladkého sklolaminátu a prosvítá pod ní pomocné laťování. Fasáda, nebo vzhledem k lokalitě spíš „větrovka“, jak tento sklolaminátový plášť trefně pojmenoval architekt a novinář Petr Šmídek, obepíná lehké konstrukce z dřevěných sendvičových panelů. Úvahy o tom, jak postavit jednoduché a levné „minimální“ bydlení, zaměstnávaly Petra Stolína již delší dobu.

Z iniciativy firmy K-Kontrol z nedalekého Varnsdorfu,

Jan Stolín, Petr Stolín, spolupráce Monika Mitášová: Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti, Liberec, 2000, foto: archiv autorů

který vyrábí tzv. strukturální izolační panely (samonosný sendvič složený ze dvou OSB desek, mezi nimiž je izolace) navrhl pět variant typových domků. V zásadě jde o dřevěné rodinné paneláky. Aby minimalizoval odpad, a tedy i výslednou cenu staveb, vycházel ve svých návrzích z výrobních rozměrů desek (125 × 300 nebo 125 × 500 cm). Po katastrofálním japonském tsunami v roce 2011 Stolína a jeho kolegy napadlo, že tyto projekty jednoduchých montovaných domků nabídnou humanitárním organizacím, které v Japonsku zajišťovaly přístřeší lidem, kteří museli opustit své domovy. Tuto myšlenku se nakonec zrealizovat nepodařilo, stavbu prototypu svého návrhu tak Petr Stolín s kolegyní Alenou Mičekovou museli vzít do vlastních rukou. A to doslova.

Více méně svépomocí zkompletovali z těchto panelů dvojici úzkých podlouhlých staveb.

Blíže k ulici je ateliérový dům s čistě bílým interiérem, v druhém plánu pak stojí budova k bydlení, která je uvnitř sametově černá. Jejich interiéry jsou si dispozičně velmi podobné, i když ne zcela totožné. Oba spíš než k evropské prostorové tradici odkazují k úzkým japonským vertikálním domům, kde jsou na minimálním pozemku nad sebe poskládány všechny potřebné funkce. V Japonsku však nejde ani tak o tradici, ale o nutnost – jejich zhruba padesátiprocentní dědická daň způsobuje, že pozůstalí jsou nuceni svůj zděděný pozemek rozpůlit a polovinu prodat, aby měli z čeho

daň zaplatit. Stavební parcely jsou tak s každou další generací užší a užší. Japonští architekti tak v posledních desetiletích dosáhli v prostorovém členění těchto úzkých vertikálních domů skutečného mistrovství a jejich volné, nedělené prostory vinoucí se různými výškovými úrovněmi inspirují i architekty v jiných částech světa. Řešení libereckých Zen-Houses není východiskem z pozemkové tísně, ale realizovaným prostorovým experimentem. A to experimentem velmi osobním, zcela míjejícím konvenční představy o bydlení či pracovním prostředí. „Bylo se tu podívat několik lidí, které by něco podobného lákalo, ale nakonec všichni říkali, že by v tom neuměli žít,“ říká Stolín. Každý z domů nabízí necelých 60 metrů podlažní plochy ve dvou podlažích, krom vstupu a toalety zde však nenajdete žádné dveře, prostor je jednolitý, otevřený, nezvyklých proporcí. Do patra stoupá strmé kovové schodiště, dvě horní paluby spojuje subtilní lávka. Minimalismus, hra s otevřeností a uzavřeností, plností a prázdnem, černou a bílou, osobním a pracovním. Průsvitný plášť všem těmto napjatým vztahům tupí hrany, stejně jako drobné měřítko, obyčejné materiály či okolní křehké břízky. Díky velkorysým

Petr Stolín, Alena Mičeková: Zen-Houses, Liberec, 2013, foto: Jiří Vágner

78

RECENZE

Kariéra s paletou Emila Pirchana Eva Bendová Dvě výstavy současné galerijní scény se věnují otázkám umělectví, počátkům autonomie a sebevědomí moderního tvůrce. Každá z výstav však přichází s odlišnou koncepcí.

Výstava Kariéra s paletou. Umělec, umění a umělectví v 19. století realizovaná v Západočeské galerii v Plzni se na podstatné téma moderní doby dívá prizmatem několika klíčových kapitol, v nichž svou autonomii umělec prezentuje. Je jím například vlastní sebepojetí – autoportrét a také ateliér, v jehož soukromí tvoří, nebo naopak veřejné a zároveň anonymní publikum, proti němuž v rozvíjejícím se výstavním provozu stojí.

Kapitoly jsou prezentovány ve výběru zásad-

označuje podtitul výstavy? Pojem „knížete malířů“ etablovaný německými studiemi a výstavními projekty poslední doby, bohužel výstava ani katalog v případě Pirchana dále nerozvíjí. Označení se tak stává rámcem časového vymezení úspěšné Pirchanovy kariéry. Titul Malerfürst získávali salonní umělci v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století schopní získávat monumentální a četné soukromé zakázky z řad měšťanského publika umožňující jim tak pohodlně „žít život na volné noze“. Vedle tohoto působili též na profesorských pozicích výtvarných akademií. Emil Pirchan byl od roku 1875 profesorem Vyšší zemské reálky v Brně. V uměleckých centrech jako Mnichov, Vídeň, Düsseldorf nebo i Krakov zároveň určovali „masový“ vkus.

Nedávná výstava Doris Lehmannové a Kathariny Chrubasikové Malerfürsten uspořádaná v loňském roce v Bonnu tyto autority salonního umění teritoriálně propojila. Soustředila se na sedm osobností pozdního 19. století, v jejichž případě byl pojem Malerfürst Emil Pirchan: „Malerfürst“ brněnské i dobově použit (Leighton, okružní třídy, Špilberk, Brno, Makart, Matejko, Munkácsy, 21. 3. – 23. 6. 2019, www.spilberk.cz Lenbach, Kaulbach, Stuck). „Kníže malířů byl řemeslně neobyčejně dobrý malíř, což byl základní předpoklad. Měl ale také jistý druh charisma, auru, která přitahovala, inspirovala a ovlivňovala lidi tak, že vynikl nad masu.“ Nebylo výjimkou, jako v případě Franze von Stucka, Franze von Lenbacha v Mnichově, že byli malíři za své umělecké zásluhy nobilitováni.

Emilu Pirchanovi se ovšem ních děl celého 19. století nejen českého toto nepoštěstilo. Během své skoro čtyřivýtvarného umění. Plzeňská přehlídka tak cetileté kariéry ale v Brně získal monopol na bohaté téma nahlíží způsobem částečně na portrétní zakázky, především vůdčích syntetickým, od celku k detailu, a odkazuje představitelů politického a společenského na řadu výtvarných uměleckých prostředků života, na zakázky z řad církve, především a strategií. Výstava uspořádaná Muzeem oltářních pláten monumentálních figurálměsta Brna v komorních prostorách hradu ních kompozic (Babice nad Svitavou, Křtiny, Špilberk přináší naopak sondu do života Olešná na Moravě ad.), i grandiózní tvorbu jednoho jediného umělce, Emila Pirchana určenou pro architekturu nebo akce spolepůsobícího v Brně od poloviny sedmdečenského života. Právě zde, jak konstatuje sátých let 19. století. Na profilu jediného doprovodný text výstavy, „Pirchanův vliv tvůrce, od detailu k celku, tak upozorňuje na v moravské metropoli zanechal výraznou konkrétní postoje umělce vedoucí k uznáva- stopu prostřednictvím oboru, který s malířnému společenskému postavení a úspěchu, stvím přímo nesouvisel. V osmdesátých minimálně ve vztahu k rakousko-uherské a devadesátých letech zde měl prakticky metropoli, Vídni. Ostatně z výtvarné Akaneoficiální monopol na návrhy kostýmodemie tohoto města Emil Pirchan vzešel vaných průvodů a živých obrazů k různým a styl ateliéru Carla Rahla, kde studoval, slavnostním příležitostem,“ i když v menší přesvědčeně a dlouhodobě dále rozvíjel. míře než ve Vídni činný Hans Makart.

Kdo byl Emil Pirchan, „Malerfürst“ brněnVýstava i doprovodná publikace věnovaná ské okružní třídy, jak jej s lehkou ironií Emilu Pirchanovi se soustředí na detailní

rekonstrukci jeho úspěšné životní dráhy, a to na základě pramenného studia včetně soudobých recenzí výstav. Právě působení na výstavní scéně se jeví jako nejzajímavější kapitola výstavy. Autor projektu Robert Janás vychází ze své bohaté zkušenosti a znalosti dějin Moravského uměleckého spolku (Mährischer Kunstverein) a sleduje nejen zakázky, ale i výstavní ambice Emila Pirchana a reakce na ně. Brněnský „Malerfürst“ přitom zcela rezignoval na výstavní možnosti a prostředí Vídně. Jako člen Moravského uměleckého spolku pravidelně vystavuje na členských výstavách, tento spolek mu zároveň věnuje velkou retrospektivu v roce 1907, v době, kdy je jeho dílo prakticky uzavřeno. Jediná doložitelná účast na výstavě vídeňského Domu umělců, který Pirchan upřednostnil před brněnským Kunstvereinem, je z roku 1888. Tehdy se ve Vídni nekonala výroční, ale jubilejní přehlídka a Pirchanovi přinesla jediný zahraniční kontrakt, prodej obrazu Madony, který na mezinárodní výstavu výjimečně dodal. Obraz z Vídně na základě pozitivních kritik dále putoval do Mnichova, následně do Berlína a Hamburku, až ho nakonec v Drážďanech koupil americký sběratel Edward H. Litchfield.

Pohled na Pirchanovu volnou tvorbu ukotvenou v brněnském prostředí a výstavách domovského spolku zrcadlí ještě jeden důležitý moment. V pozdní fázi takto zaměřený umělec tápá, jako stárnoucí tvůrce přes úpornou snahu marně hledá stylovou aktuálnost a modernost. Zvládá sice monumentální formu, jako umělec zakotvený v idealismu se přiklání k takovým formám symbolistního malířství, které stále idealismus zrcadlí, inspiraci hledá v díle Böcklina, nikoliv však důsledně a trvale. Pirchanova reakce na proměnu dobového vkusu a jeho „marné hledání“ nových forem vypovídá o rozporech umělecké pozice v pozdním věku, která jej nakonec v roce 1912 přiměje k odchodu z veřejného života, za rodinou do Vídně.

Je škoda, že brněnský projekt nebyl ambicióznější hlavně v možnostech srovnání, obsahových i obrazových, s vídeňskými paralelami nebo mladšími současníky Pirchana, kde se zejména v katalogu omezuje pouze na informativní konstatování. Výstava sama je objevnou sbírkou Pirchanových maleb, jejichž shromáždění bylo velmi pracnou součástí projektu. Představuje tak ale především archiv díla jednoho pozapomenutého, kdysi významného umělce, je historickou sondou do dobového vkusu a životního postoje umělce s aurou společenského postavení, který dlouhou dobu neváhá mezi oceněním a modernitou.

Eva bendová je historička umění, podílela se na výstavě Kariéra s paletou. Umělec, umění a umělectví v 19. století v Západočeské galerii v Plzni.

Neznámý autor: portrét Emila Pirchana, rodinný archiv

Fotit sochy Jan Wollner Výstava Vidět sochy se věnuje několika umělcům, které kromě přátelských vztahů pojily i služby, jež si vzájemně poskytovali: Miloslav Chlupáč napsal text do katalogu společné výstavy Stanislava Podhrázského a Zdeňka Palcra a intelektuálně založený Palcr mu stejnou službu opětoval. Studovaný scénograf Stanislav Kolíbal navrhl architektonické řešení výstav Jana Svobody a Zdeňka Palcra a druhému jmenovanému i grafickou úpravu doprovodného katalogu.

Profesionální fotograf Svoboda pořizoval reprodukce prací všech zmíněných a další fotografie pro Chlupáčovu připravovanou knížku o sochařství. Atd.

Rekonstrukce podobných uměleckých sítí a vypracování map vzájemných vztahů jejich aktérů patří zejména v době internetu mezi oblíbené úkoly historiků a historiček, před nimiž se přitom objevuje celá řada otázek: Jsou takové kontakty přirozenou součástí umělecké práce, anebo se specificky utvářejí v době, kdy někteří autoři trpěli absencí péče soukromých galeristů nebo deficitem institucionální podpory a museli si pomoct navzájem? Byla vzájemná výpomoc rutinou, nebo druhem kreativní spolupráce ovlivňující i následnou tvorbu zúčastněných? Projevila se ve vztazích mezi médii, jimiž se jednotliví umělci zabývali? Atd.

Kurátorka výstavy Katarína Mašterová se některým z těchto otázek vyhnula a zaměřila se detailněji na Jana Svobodu a jeho fotografické reprodukce soch Zdeňka Palcra. Je to silné téma, které se ostatně v literatuře neobjevuje poprvé. Jakkoli žádná fotografie samozřejmě nemůže být „čistou“ reprodukcí, „skrze niž“ bychom neutrálně a „beze zbytku“ pozorovali reprodukované dílo, u Svobody je tato skutečnost obzvlášť patrná. K úkolu fotografických reprodukcí přistupoval s nezvyklou invencí, když do obrazové kompozice s oblibou začleňoval cizorodé předměty, volil netradiční lokace, výrazná pozadí, osvětlení i úhly záběru,

TIPY

86

Praha Centrum současného umění DOX Jiřičná (do 12. 8.); Pohled do archivu 11 (do 23. 6.) / Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie Futura Marek Delong, Anna Slama: Will I become a better person if I stop dreaming about the stars?; Ed Fornieles: C E L; Jezdec Pozitivní Apokalypsy (vše do 23. 6.) / Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Galerie Havelka Roman Franta (do 27. 6.) / Martinská 4, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz

KDYŽ KERAMIKA JEŠTĚ NEBYLA COOL… 16. 5. – 25. 7. 2019 Galerie TIC, Brno

Galerie hlavního města Prahy Karafiáty a samet (do 29. 9.); Jiří Hanke 1973–2018 (do 18. 8.); Lukáš Machalický (do 1. 9.) / Městská knihovna v Praze, Revoluční 5, Colloredo-Mansfeldský palác / www.ghmp.cz Galerie Kuzebauch Jan Frydrych (do 17. 7.) / Říčanova 19, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie AVU Nejkrásnější věk. Diplomanti AVU 2019 / U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Millennium Ivan Komárek: Barvy květin (do 14. 7.) / Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Pragovka gallery Penetrace - fluidní malba (do 6. 8.); Zverimex; Jamming; Stopování (všechny tři do 9.7.) / Kolbenova 923/34a / www.pragovka.com Galerie Zdeněk Sklenář Vrcholení – Nejvyšší polohy českého výtvarného umění (do 27. 7.) / Mikulandská 7, Praha 1 / www.zdeneksklenar.cz Galerie Vyšehrad Radka Bodzevič Doubravová: Epikúrova zahrada/ Slast života bez povšimnutí (do 21. 7. ) / V pevnosti 159/5b, Praha 2 / www.praha-vysehrad.cz Karlin Studios Anna Ročnová, Jan Boháč: Vymknutý kotník (do 30. 6.); Lukáš Essender: Your neck mixed with dark amber, ginger lily and a infatuation or a place (do 30. 6.) / Prvního pluku 2, Kasárna Karlín, Praha 8 / www.futuraproject.cz/karlin-studios Museum Kampa Sochař Jiří Seifert 1932–1999 (do 16. 6. ); Já, Naděžda Plíšková (do 18. 8.); MEDA, Ambasadorka umění (24. 6.–30. 9.) / U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Muzeum hlavního města Prahy Maria Szadkowska: Božena Rothmayerová Horneková, Alice Masaryková: Svěřenkyně a mentor (do 29. 9.) / Nad Hradním vodojemem 53/13 / www.muzeumprahy.cz MeetFactory The trouble is staying (26. 6.–8. 9.) / Ke Sklárně 15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Benešov MUD – Muzeum umění a designu Benešov Jan Špaček: Obrazy 2018; Jaroslav Sůra: Hudba z plakátu (obojí do 28. 8.)

Malé náměstí 74, Benešov / www.mudbenesov.cz

JAN BOHÁČ + ANNA ROČŇOVÁ: VYMKNUTÝ KOTNÍK 24. 5. – 30. 6. 2019 Karlin Studios, Praha

A

bsolventi ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové na pražské UMPRUM tvoří separátně, často se však potkávají ve svých instalacích a též osobním životě. Jan Boháč se prezentuje pokračováním dlouhodobého projektu věnovaného situaci nehody, úrazu nebo zkrátka výjimečné události, kdy potřebujeme cizí pomoc. Ročňová své křehké materiálové instalace staví kolem banálních věcí, které zažívá každý den: procházka se psem, piknik v parku anebo koupání v rybníce. Sleduje v nich navíc svou vlastní pozici ve vztahu k okolnímu prostředí. Pro oba jsou tak důležité vztahy, které budujeme, boříme a znovu vytváříme.

Pohled do výstavy Vymknutý kotník, foto: Jan Boháč.

K

urátorka Zuzana Bodnárová a umělec Svätopluk Mikyta připravili výstavu nedávno zesnulému slovenskému keramikovi Imrichu Vanekovi (1931–2015), jehož díla obsadila mnoho veřejných prostranství a průčelí budov, on sám však zůstal neviditelný. Krátce po autorově smrti se fotograf Hynek Alt vydal do Vanekova bratislavského ateliéru, aby zachytil jeho atmosféru. Další fotografie na výstavě pocházejí od nizozemské fotografky Illah van Oijen, která objela Slovensko a zdokumentovala přeživší veřejné plastiky.

Název odkazuje na aktuální oblíbenost jak socialistického sochařství, tak materiálu, který byl dlouho považován pouze za služebný, ozdobný element.

Imrich Vanek: Oslava lidského mozku, foto: Illah van Oijen

ANDRÁS CSEFALVAY + ALEŠ ČERMÁK 24. 5. – 7. 7. 2019 Galerie města Blanska

P

rogram blanské galerie ožívá další dvojicí samostatných výstav, tentokrát zaměřených na tvůrce videa. Csefalvay využívá renderovaných postav a zvířat, kterým vkládá do úst a tlam sofistikované dialogy s filozofickým nebo vědeckým podtextem. Tentokrát je situoval do pouštního prostředí jako trenažeru budoucí podoby naší středoevropské krajiny. Aleš Čermák pak prezentuje rovnou příběh počítačového „bota“, který má jméno ·0iy·rb·e1··wh Er1trht··er2·m a dokáže ovlivňovat naše životy také dost účinně, jen méně viditelně. Oběma umělcům je společný zájem o spekulativní reality a tvorbu budoucnosti z pletiva dneška.

András Csefalvay: 40 let na poušti, foto: Oliver Staša

TIPY

87

SLUNEČNÍ MĚSTO. ARCHITEKTONICKÉ DĚDICTVÍ Z LET 1968–1989 6. 3. – 26. 7. 2019 Galerie Hraničář, Ústí nad Labem

Bratislava

ýstava v ústeckém Hraničáři nabízí bezprostřední setkání s uměleckými díly z interiérů či exteriérů poválečných staveb, které byly později demontovány a uloženy v depozitáři zdejšího muzea. Potkáte tu například monumentální plastiku z průčelí ústeckého magistrátu od Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. Aktuální degradaci a zánik architektury z doby normalizace kriticky reflektují také díla současných umělců, ať už kresby Jana Šrámka nebo akce Osvícení Vojtěcha Fröhlicha, Ondřeje Mladého, Jana Šimánka a Vladimíra Turnera, kteří přesměrovali osvětlení billboardů na Barrandovském mostě tak, aby nasvítilo betonovou plastiku Josefa Klimeše.

Dům pánů z Kunštátu Diplomové práce FAVU VUT v Brně (26. 6.–21. 7.) / Dominikánská 9 / www.dum-umeni.cz

V MYSTIKA HYGIENY 17. 5. – 1. 9. 2019 Oblastní galerie Liberec

M

ístně specifický výstavní projekt připravili Lenka Sýkorová a Viktor Čech pro libereckou oblastní galerii, která sídlí v objektu někdejších městských lázní. Ukazují na ní, jak se v tvorbě vybraných umělců odráží fascinace současné konzumní společnosti tělesnou a duševní hygienou.

Rámec celé výstavy tvoří instalace Juraje Gábora. Zvlněná dřevěná podlaha evokuje vodní hladinu, a odkazuje tak k původní funkci výstavního sálu, který před konverzí sloužil jako bazén. Návštěvník v něm slovy kurátorského textu „proplouvá prostorem a ocitá se mezi nebem – skleněným stropem a dnem“. Vedle Gábora jsou na výstavě zastoupeni András Csefalvay, Tomáš Roubal, Anetta Mona Chisa – Lucia Tkáčová a David Vojtuš.

Mystika hygieny, pohled do instalace výstavy, foto: David Vojtuš

Galerie NOVA Lucia Gamanová (do 15. 8.) / Baštová 2 / www.galeria-nova.sk Brno

Galerie Artikle Michal Škoda: Čas v černé (do 25. 6.) / Masná 27/9 / www.artikle.cz Moravská galerie Boudník (do 11. 8.); Fraser Brocklehurst: Pillow talk (do 11. 8.) / Husova 18 / www.moravska-galerie.cz České Budějovice Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Pasta Oner (do 6. 10.); Kamil Lhoták a jeho svět (23. 6.–6. 10.) / Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz Dům umění Zdeněk Fránek: Mental relief (20. 6.–25. 8.) / Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz Humpolec 8smička Vrchovina, Krabatina, Mrchovina: Solitéři Vysočiny (do 28. 9.) / Kamarytova 97 / www.8smicka.com Cheb Galerie výtvarného umění Svoboda + Palcr: Vidět sochy (do 16. 6.); Paweł Althamer, Artur Żmijewski: Koláže (do 23. 6.); Katarína Bajkayová, Alex Selmeci, Tomáš Kocka (26. 6.–1. 9.) / Krále Jiřího z Poděbrad 16 / www.gavu.cz

ČECHY–SASKO: JAK BLÍZKO, TAK DALEKO 24. 5. – 15. 9. 2019 Šternberský palác, Národní galerie Praha

D

o růžového hávu halí česko-saské kulturní vztahy výstavní spolupráce Státního muzea pro archeologii v Saské Kamenici a NGP, alespoň co se architektury expozice týče. Skrze představená díla rekapituluje výstava široký časový úsek od doby kamenné (nálezy hrnčířských a šperkařských artefaktů), přes středověk a novověk (Jan Kupecký) až po 90. léta minulého století. Představena je také nejdražší loňská akvizice českých veřejných sbírek, obraz Salomé s hlavou sv. Jana Křtitele (1525) od Mistra IW zakoupená ze soukromé rakouské sbírky za 8,84 milionu korun.

Stojící Jezulátko, Horní Lužice, kolem 1510–1520, kalhoty 18. století, Zisterzienserinnenabtei St. Marienstern, Panschwitz-Kuckau

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Hotel Praha (do 13. 10.) / Krále Jiřího z Poděbrad 17 / www.gavu.cz Chrudim Galerie Art Chrudim Matouš Háša: First flashback; Tomáš Smetana: Recykluji sám sebe (obojí do 19. 6.); Jan Knap, Miroslav Oliva: Zákon (22. 6.– 4. 9.) / Resslovo náměstí 12 / www.galerieart.cz Jihlava Dům Gustava Mahlera Uwe Bressnik/Keith Rowe – Hudba před i za objektem (do 23. 6.) / Znojemská 4 / www.mahler.cz Klatovy GKK – U Bílého jednorožce Karel Šlenger (do 23. 6.) / Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz GKK – zámek Klenová Martin Kuriš (do 1. 9.) / Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Karel Šlenger: Monumentální malby (do 23. 6.) / Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

90

MANUÁL PRO MILOVNÍKY SOUČASNÉHO UMĚNÍ

… PRACHY, JENOM PRACHY… ONDŘEJ CHROBÁK

Členka výboru Uměleckohistorické společnosti si několik desítek minut po půlnoci, když jsme společně čekali na Uber, ulevila: „Už aby zavedli ten nepodmíněný příjem, nebo se dokonce i my mezi sebou rozhádáme kvůli prachům.“ Narážela na vzrušenou debatu (někdo méně diskurzivní by to nazval hádkou) o sebeodměňování čerstvě vyhozeného „generála“, která pokazila tradiční posezení lidí z oboru v jedné z posledních hospod na Starém Městě tolerujících toto mimořádně hlučné a nepříliš solventní společenství. „Aspoň byla sranda.“ Co makám na oblasti, nemám laťku noční zábavy postavenou zrovna vysoko. Vůně vepřové kůže a stromečku na palubce. Pokládá mi ruku na stehno: „Kolik jsi ty dostal nejvíc za výstavu?“ Šeptám jí do ucha, aby to řidič neslyšel: „Jednou tři sta tyček.“ – „Kecáš, vole!“ S mafiánským světáctvím ji obejmu kolem ramen: „Vzali mě do velkýho bizu!“ Zvědavost jí nedá: „To bych teda do tebe neřekla, máš pověst mouly. Za cos to dostal?“ To tak. Pes se brání útokem: „Hele, kdo si o mně tady myslí, že jsem nula?“ Naštěstí se zpěv ze dveří začne ptát za nás: „Hele, copak to netušíš, kam tahle cesta vede? Že v těch svejch možnostech ztratíš i zbytek sebe. Stojí snad ten starej krám za takovouhle spoušť?

Zaprodat se těm potvorám a vztahy změnit v poušť!“ Funguje to, jak soundtrack k Šeptej dvojce, následuje refrén: „Prachy, jenom prachy nečekají. Jen po nich sáhneš. A už tě mají.“ Důležité je mít

na všechno co říct: „Ten Soukup měl za manželku taky kunsthistoričku, ale utekla mu do Itálie.“ Nevěří: „To je nějaká blbost. Od koho máš?“ – „Od Kovandy!“ Nedorozumění se rychle vysvětlí: „Ten Soukup z Olomouce?“ – „Proboha, Soukup z Pražskýho výběru, co odešel tehdy hrát ke Gottovi a teď mu tam telefonují. Ona jela na nějakou stáž a sbalila tam Politiho nebo on jí. To už si nepamatuju.“ Následuje vysvětlování, kdo a co je Kovanda, Politi a Flash Art. Dělám to trpělivě, protože zase pro změnu nevím, jak to je s tím „obrazem Vyšebrod“, co tam dneska taky řešili. Hlavně poslední, po čem toužím, je hádat se v taxíku. „Normálně ale dostáváš míň?“ vyhání brouka z hlavy. V práci si na autorský smlouvy za kurátorování kurátory nehrajeme. Mimo galerii se moje honoráře za výstavy nejčastěji pohybují mezi nulou a dvaceti tisíci. Nedělám však výstavy panovnickým dynastiím našeho požehnaného středověku, ale maximálně Kvíčalu v Chebu nebo Valocha v tranzitdisplayi. Taky to slavné kurátorování bývá v těchto případech často jen pozdní odevzdání úvodního textu. Nulu si účtuji u kámošů a dostávám od boháčů. „Půjdeš nahoru, nebo si někde dáme poslední drink?“ Není ani jedna, tak mají otevřeno ještě za rohem v nonstopu. „Nejlepší džob byl ale doktorát, to mi chodila tři roky na účet osmička nebo dokonce devítka.“ – „Ty máš doktorát?“ – „Ne“. Ondřej Chrobák je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

Uwe Bressnik Keith Rowe

WWW.ZPC-GALERIE.CZ

PLZEŇSKÁ DISPUTACE 7/6 — 29/9 2019

Ilustrace: Stanislav Setinský

KUBIŠTA — FILLA

18. 4. – 23. 6. 2019 vernisáž 17. 4. 2019 v 17:00 Dům Gustava Mahlera, Znojemská 4, Jihlava otevřeno út-ne 9-12, 12:30-17 www.mahler.cz facebook.com/mahler.jihlava

Bohumil Kubišta Fragment podobizny, 1910 soukromá sbírka

kurátoři: Jozef Cseres a Georg Weckwerth

Uwe Bressnik & Keith Rowe, Collaboration-Work, 1966/2017 AMM Radio © Keith Rowe, rework © Uwe Bressnik

THE MUSIC BEFORE AND BEHIND THE OBJECT HUDBA PŘED I ZA OBJEKTEM

ZÁPADOČESKÁ GALERIE V PLZNI VÝSTAVNÍ SÍŇ MASNÉ KRÁMY

P PARTNEŘI

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

Csefal vay, Čermák 25 5 – 7 7 2019 András Cséfalvay: 40 Days in the Desert Aleš Čermák: ·₀iy·rb·e₁··wh Er₁trht··er₂·m Galerie města Blanska, Dvorská 2 facebook.com/galerieblansko

Pražské uadriennale scénografie a divadelního prostoru PQ pořádá Ministerstvo kultury ČR a realizuje Institut umění – Divadelní ústav.

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Generální partner:

Generální mediální partner:

Za podpory:

6 16 6 2019

Výstaviště Praha

Průmyslový palác

600 událostí 800 umělců 79 zemí/regionů

www.pq.cz

Nejkrásnější věk Diplomanti Akademie výtvarných umění v Praze 2019 21.–30. 6. 2019 (Hlavní budova a Moderní galerie AVU) www.diplomanti.cz

SVĚT ZÍTŘKA

GALERIE NOVÁ SÍŇ

19/6–13/7 2019

19. 3. – 18. 8. 2019 Galerie hlavního města Prahy Dům fotografie

Nejlepší český kulturní časopis.

26 čísel za 799 Kč Předplaťte si A2, nic vám neunikne a získáte i přístup do elektronického archivu.

Jiří Hanke Fotografie Photographs 1973–2018

Další možnosti předplatného: Mecenáš – 5000 Kč a více Elektro – 499 Kč Student – 690 Kč Objednávejte na www.advojka.cz nebo e-mailem na distribuce@advojka.cz

www.ghmp.cz

hanke_inzerceA&A_103x138.indd 1

27/03/2019 18:05

host literární měsíčník

*6

téma

Fascinace severem Pavel Mandys Nechtěl jsem zůstávat stranou

Kritická diskuse Nový román Michela Houellebecqa Serotonin

casopishost.cz

Děkujeme vám srdečně za podporu a přízeň, bez níž by nebylo možné dosáhnout úspěchu na květnové aukci.

Těšíme se na setkání v naší galerii.

www.galeriekodl.cz

ART ANTIQUES

06 2019

František Kupka: Plochy příčné II, olej na plátně, 1923, 81 × 63 cm, dosažená cena: 78 000 000 Kč, AUTORSKÝ REKORD, nejvýše vydražené dílo českého výtvarného umění

98