Art1Antiques_11_2012 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

listopad 2012

95 Kč / 4,50 ¤

Britská malba v Rudolfinu 34 / Rozhovor s Janem Švankmajerem 42 / Tradice sběratelství v Olomouci 10 /

" " 6 ($ / #

/ "#).

) 1 ! 60 % "' !0% #( % #& #' 60 3"

," &'5 !4&0 5 !0&' % % ' & ) &'% ) % %. #)/ %"#

# '

%#+ # ( 0 0 '

5! (!4"0 !4&' %" - 5! $."5 + ("2'.'( 60 " - $%#& "

)* .2 " &'#$ (

editorial /

Jak zabít město

Je vidět, že architekti jsou dnes skutečně hvězdy. Jinak by nestáli za marketingové šméčko, které předvádí šéf obřího nákupního centra Nová Karolina v Ostravě Martin Kubík. „Už jsem pracoval pro několik developerů, ale nic tak promyšleného jsem ještě nedělal. Však také za návrhem stojí ateliér OMA s architektem Remem Koolhaasem, který byl zařazen mezi stovku osobností, jež zásadním a pozitivním způsobem ovlivnily podobu planety Země,“ řekl serveru deník.cz. Potíž je v tom, že zrovna Ostravu studio OMA až tak „zásadním a pozitivním způsobem“ neovlivnilo. Na svých stránkách tento projekt nemají a na přímou otázku blogu msstavby.cz odpověděl jeden z členů ateliéru, že studio OMA sice před šesti lety pro Novou Karolinu „vytvořilo koncepční návrh“, tím ale jeho účast na projektu skončila. Při srovnání původních vizualizací konceptu a realizované budovy je zřejmé, že ateliéry T&T Design a K4, které pracovaly na projektu Karoliny, vycházely z hmotového řešení, které předložil ateliér Rema Koolhaase. Práce architekta však nekončí u koncepčního návrhu, ale pokračuje ve studii, konzultacích při vzniku prováděcího projektu a také v autorském dozoru nad realizací. Každopádně ani slavné jméno nezastře škody, které Nová Karolina napáchala na organismu centra města – obchody a restaurace v ulicích krachují a zavírají, vše se přesouvá do Nové Karoliny. Helga Kozelská Bencúrová z ostravského pracoviště Národního památkového ústavu říká, že na hrozící odliv kupní síly a umrtvení centra mnohokrát upozorňovali, ale bez odezvy. „Myslím, že to celé ukazuje, jakou hodnotu pro nás má architektura a urbanismus, v jakém vztahu je k mocenským nebo k ekonomickým strukturám,“ řekl Českému rozhlasu historik architektury Martin Strakoš. Jeho slova by se dala vztáhnou i na chystanou demolici domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Demolici mohlo zabránit Ministerstvo kultury, pokud by dům vyhlásilo za kulturní památku, to se však rozhodlo opačně. Také zde figurují „velká“ jména architektů Bohumíra Kozáka a Josefa Zascheho, nicméně podle (je třeba uznat, že důkladného) rozkladu ministerstva „v prostředí domů Pražské památkové rezervace nejde o dům architektonicky ani urbanisticky výjimečný“. Zpráva nicméně pokračuje, že „nenápadná kvalita budovy se bezpochyby podílí na hodnotách pražské památkové rezervace“ a bude-li se na podobné stavby „pohlížet jako na zbytné, může se stát, že v prostoru s nejvyšším stupněm ochrany v České republice zbudou jen jednotlivé solitérní kulturní památky mezi novostavbami“. V závěru se píše, že je „třeba se důsledně

Obsah

> Aha! efekty 5 / depeše > Z Oostende 2 / úhel

Radana Šafaříková

Michael Banzetová

6 / zprávy 10 / výstava

> Beyond Reality

Robert Janás

17 / aukce 25 / k věci

> Frieze, FIAC 29 / na trhu > Zdeněk Sklenář Marcela Chmelařová 32 / portfolio > Světlana Fialová Radek Wohlmuth 34 / rozhovor > Jan Švankmajer Anna Pravdová, Bertrand Schmitt 42 / téma > Od Tiziana po Warhola Johanka Lomová, Filomena Borecká

Josef Ledvina

48 / staveniště 50 / architektura

> Dva mosty

Karolina Jirkalová

55 / nové knihy 56 / knižní recenze Marek Pokorný

60 / antiques

> Skutečná přítomnost

> Necuke

Lucie Zadražilová

66 / zahraniční výstava Tomáš Glanc

> Fotografie DDR

> Lekce 44. – Virtually Show 70 / recenze > Archiv Julia Kollera, Jan Jakub Kotík Milena Bartlová, Radek Wohlmuth 75 / mikro > Crash Test 2012 Radek Wohlmuth 81 / na východ… > Kunsthalle v Žilině Dušan Buran 84 / komiks > Dašek&Jadrný 69 / manuál

Ondřej Chrobák

Monstrkabaret Freda Brunolda

zasadit o řádné uplatňování režimu ochrany hodnot pražské památkové

rezervace“. Můžeme jen doufat, že si to nový šéf pražských památkářů

obálka

Jiří Skalický vezme k srdci.

DOWN T HE PA SA AGE WE DID NO T TAKE TOWARDS T HE DOOR

Karolina Jirkalová

Umění žít s uměním

BEN JOHNSON: FOO T FALL ECHO IN T HE MEMORY

WE NE VER OPENED / 1993 / detail / z výstavy Beyond Reality

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Michael Banzetová, Milena Bartlová, Filomena Borecká, Dušan Buran, Tomáš Glanc, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Robert Janás, Josef Ledvina, Vojtěch Mašek, Marek Pokorný, Anna Pravdová, Bertrand Schmitt, Radana Šafaříková, Jan Šiller, Lucie Zadražilová / Tisk: Dekameron CZ s r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a. s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. / Toto číslo vychází 8. listopadu 2012. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Ceny státní i nestátní

art + antiques

Praha/Brno – Historik umění Petr Wittlich se stal letošním laureátem Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění, Emil Přikryl si převzal stejnou cenu v oblasti architektury a Vladimír Kokolia je novým držitelem putovního ocenění Umělec má cenu. Letos osmdesátiletý Petr Wittlich byl oceněn za svou dlouhodobou teoretickou a pedagogickou činnost. Ve svých textech kombinuje zájem o historickou epochu secese, studium metodologie a historiografie dějin umění, současně však vždy byl v těsném kontaktu s aktuálním děním na umělecké scéně (Máj 57, skupina Zaostalí a další). Jeho přednášky i osobní kontakt přímo ovlivnily několik generací historiků umění i umělců. Wittlichův přesah k výtvarné scéně potvrdila i letošní výstava v Galerii výtvarných umění v Ostravě, kterou k jeho osmdesátinám připravil kurátor Otto Urban spolu s více než desítkou umělců. Přes široký rozptyl zájmů je Petr Wittlich ve svém bádání velmi systematický. Diplomovou práci v polovině 50. let obhájil na téma kresby sochaře Jana Štursy a více než půl století poté vydal sochařovu monografii. Mezi nejdůležitější Wittlichovy práce ovšem patří kniha Umění secese (1982), která otevřela epochu přelomu století široké veřejnosti a zároveň secesi jako umělecký

směr v českém prostředí legitimizovala. Období, které bylo chápáno jako dekorativní a úpadkové, získalo v textech Wittlicha svou akademickou obhajobu. Wittlich se narodil v Českých Budějovicích. Jeho jméno je pevně spjato s pražským Ústavem pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde přednáší od roku 1956. V loňském roce vyšel autorovi výbor z textů s názvem Horizonty umění. Wittlicha na státní cenu nominovala Uměleckohistorická společnost. Petr Wittlich obdržel 28. října při příležitosti oslav 94. výročí vzniku samostatného Československa také Medaily za zásluhy. Druhý oceněný, Emil Přikryl, vede již více než dvacet let Školu architektury na pražské Akademii výtvarných umění. Sám zde vystudoval, poté co absolvoval na Českém učení technickém. Byl členem Školky SIALu a v SIALu působil až do roku 1990. Je znám svým kontroverzním návrhem na dostavbu Staroměstské radnice, z realizovaných projektů pak zmiňme dům Věry Chytilové v pražské Troji, českolipské nákupní centrum URAN nebo působivou rekonstrukci Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Zjednodušeně můžeme jeho práce popsat jako brutalistické a později pak střídmě minimalistické. Komise, která laureáta vybírala, vyzdvihla Přikrylovu pedagogickou činnost a silný vliv na mladou generaci architektů, kteří se ke „Škole Emila Přikryla“ přímo hlásí. V roce

2010 vyšla kniha Mirko Bauma Emil Přikryl a jeho škola. Několik dní po vyhlášení státních cen se v Brně konal slavnostní večer iniciativy Umělec má cenu, méně oficiálního, zato však v uměleckých kruzích výrazně populárnějšího ocenění. Cena vznikla z iniciativy Michala Pěchoučka v roce 2007 jako protiváha Ceny Jindřicha Chalupeckého, o kterou usilují umělci do 35 let. Umělec má cenu se uděluje autorům starším 35 let a nominace se mohou účastnit umělci a teoretici mladší této věkové hranice. Předání ceny proběhlo v brněnském HaDivadle a neslo se v duchu vzpomínky na předchozího laureáta Dalibora Chatrného, který zemřel letos v červenci ve věku nedožitých 87 let. Mezi finalisty se spolu s Kokoliou objevil Jan Merta, Krištof Kintera a Martin Zet. „O laureátovi jsme se rozhodovali na základě tvorby, pedagogického působení a osobního setkání. Důležitým se stal i vztah mezi Kokoliou a Chatrným. Šlo o hodně intuitivní volbu. Prostě se to tak sešlo a pro nás byli vítězové všichni nominovaní, protože mladší generace o ně má zájem,“ vysvětluje jedna z porotkyň Tereza Jindrová. Vedoucí ateliéru Grafika II na pražské AVU Vladimír Kokolia je znám nejen jako malíř, ale také jako zpěvák, blogger a vyznavač taiči. Rozhovor s ním jsme přinesli v AA 2009/02. Poslední větší výstavu měl před rokem v pražské Galerii

PE TR W I T TL ICH

EMIL PŘIKRYL

VL ADIMÍR KOKOL I A

Václava Špály. Kokolia je rovněž prvním držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého (1990). Zatímco hlavní cenu získává osobnost na základě veřejných nominací a po diskusi komise – letos ve složení Vojtěch Fröhlich (student AVU), Tereza Jindrová (studentka dějin umění na VŠUP) a Helena Krásová (kurátorka Galerie 3×3 v Liberci) –, další ceny jsou udělovány výhradně na základě hlasování nominátorů. Cenu za dílo roku dostala Pavla Sceranková za Hlavy (vystavené v Drdova Gallery na pražských Vinohradech), skupinovou výstavou roku se stal Dech Rafanů (Dům umění, Brno) a výstavou roku jsou Výsledky analýzy Krištofa Kintery v GHMP. / jl

Co čeká GHMP? Praha – Pražští radní v polovině října potvrdili Magdalenu Juříkovou do funkce ředitelky Galerie hlavního města Prahy, na kterou ji koncem září doporučila výběrová komise. Juříková do čela GHMP nastupuje k 1. listopadu. Ještě před tím než se ujala funkce, došlo k vyhrocení vztahů s muzeem AMoYA (Artbanka Museum of Young Art), které v Colloredo-Mansfeldském paláci, jenž je ve správě GHMP, provozuje soukromá galerie Dvořák Šec. Juříková v rozhovoru v Hospodářských novinách prohlásila, že tento typ spolupráce nehodlá podporovat a že smlouvy týkající se pronájmu paláce budou jedny z prvních, které chce revidovat. Provozovatelé AMoYA na to zareagovali oznámením, že činnost muzea ukončí k polovině ledna. „Přes pozitivní reakce zahraničních i domácích návštěvníků se tato iniciativa stala trnem v oku a nástrojem vyřizování účtů na domácí výtvarné scéně,“ citovala ČTK zástupkyni muzea Irenu Satkeovou. Artbanka byla původně veřejnosti prezentována jako dobročinný projekt na podporu současného umění. Firma Art Deposit, vlastněná galeristy Olgou Dvořákovou a Petrem Šecem, měla každoročně nakupovat díla mladých umělců a následně je pronajímat firmám i soukromníkům. Vedle toho firma loni v červnu v Colloredo-Mansfeldském paláci pod hlavičkou AMoYA otevřela soukromé muzeum. Lidové noviny a Art+Antiques loni v létě upozornily na nejasné

A M O YA J I Ž J E N D O L E D N A / foto: profimedia.cz

hranice mezi nekomerčními (= dotovanými z veřejných prostředků) a komerčními podniky obou galeristů i na problematičnost angažmá pracovníků GHMP v celém projektu. V říjnu pak zastupitel Jiří Liška (TOP 09) zpochybnil podmínky, za kterých GHMP dala palác Artbance k dispozici. Začátkem roku projekt Artbanky opustil dosavadní hlavní sponzor, poštovní spořitelna Era. Provozovatelé následně oznámili, že v letošním roce žádná další díla od mladých umělců nenakoupí. Plánovali se však dál soustředit na rozvoj muzea AMoYA. V létě se jim podařilo získat záštitu ministryně kultury Aleny Hanákové (TOP 09 + Starostové) na prezentaci vysokých uměleckých škol na půdě muzea. Angažmá ministryně vyvolalo vlnu kritiky ze strany části studentů těchto škol, umělců a teoretiků. Ministryni vytýkali, že dává přednost kontroverznímu soukromému projektu, místo aby podpořila příspěvkové organizace vlastního rezortu, kterou mají obdobnou agendu v náplni své práce. Pro novou ředitelku GHMP je podle zveřejněné koncepce důležitá konkurenceschopnost instituce vůči jiným galeriím i historickým památkám. Podle jejího názoru by měla galerie přehodnotit majetkovou politiku (v současné době GHMP spravuje deset objektů) i náplň realizovaných výstav. Nově by tak galerie měla směřovat k „dislokaci svěřených prostor“ a nabízet „větší a dlouhodobější projekty na méně místech, které by svou kvalitou a délkou trvání přilákaly větší pozornost odborné i laické veřejnosti“. Právě vysoký počet budov a jejich správa byly hlavním tématem druhého kola výběrového řízení, ve kterém se rozhodovalo mezi

Juříkovou, odcházejícím ředitelem Moravské galerie Markem Pokorným a ředitelem Domu umění města Brna Rostislavem Koryčánkem. Všichni tři uchazeči měli zodpovědět otázku: „Jak hodláte docílit překonání této roztříštěnosti a jak hodláte tuto vnitřní synergii zúročit v komunikaci s veřejností?“ Odpovědi jednotlivých kandidátů v zápise, který je k dispozici na stránkách magistrátu, nejsou zaznamenány. Do budoucna můžeme podle dosavadních vyjádření ředitelky počítat s bližší spoluprací GHMP s Národní galerií nebo Muzeem hlavního města Prahy. Muzeum by například mohlo připravit historickou expozici související s dějinami Prahy pro druhé patro Staroměstské radnice, kde by tak mohla vzniknout výstava lákavá pro turisty navštěvující radniční věž. Nové využití, respektive lepší propagaci a atraktivnější program bychom nově měli nalézt také v Domě U Zlatého prstenu, kde je od roku 2009 instalována expozice Po sametu / Současné české umění a přesahy do minulosti. Výstavní program představující současné umění by se podle všeho měl nově soustřeďovat právě do ColloredoMansfeldského paláce. Dům v těsné blízkosti Staroměstského náměstí by mohl sloužit například jako „informační a edukační centrum“ galerie i dalších příspěvkových organizací hlavního města Prahy, navrhuje Juříková ve své koncepci. Podstatnou součástí projektu Magdaleny Juříkové je také plán na přehodnocení stávající sbírky galerie, která podle jejího názoru obsahuje i méně hodnotné práce a duplicity, které by galerie mohla na základě odborného posouzení prodat a místo nich nakoupit díla,

výstava

art + antiques

Britská malba dnes K výstavě v Galerii Rudolfinum text: Robert Janás Autor je historik umění, vedoucí skupiny Prague Stuckists.

Podtitul výstavy Beyond Reality zní British Painting Today a evokuje dojem reprezentativního pohledu na současnou britskou malbu a možná britské umění obecně. Jaká je ale vlastně britská malba dnes? Jak si stojí v konfrontaci s konceptuálními trendy, které mohutně nastoupily v posledních dekádách 20. století? Dochází dnes ve Velké Británii k revivalu malby? Jakou pozici má na současné britské malířské scéně hyperrealismus?

Velká Británie je země se silnou malířskou tradicí. Sice už na přelomu 60. a 70. let došlo na tamních výtvarných akademiích ke změnám, které z nich vytlačily výuku klasického řemesla, ale skutečný zlom přinesl až konec 80. let. Tehdy i na konzervativních Britských ostrovech došlo k radikálnímu nástupu konceptuálních trendů. Hlavními iniciátory a hybateli dění se stali dva vzájemní rivalové, za státní sektor pozdější ředitel Tate Gallery Nicholas Serota a za soukromý sběratel a reklamní guru Charles Saatchi. Oba se zasloužili o vznik fenoménu britart, který přivedl na scénu mladé domácí konceptuální umělce v čele s Damienem Hirstem a do určité míry přispěl k tomu, že dnes je Londýn hlavní metropolí současného výtvarného umění. I když britart ovládl v 90. letech tamní výtvarnou scénu, první nesoukromá stálá expozice moderního a současného umění vznikla v Londýně až v roce 2000 s otevřením Tate Modern. Hlavní a do té doby jediná budova Tate Gallery byla současně s tím přejmenována na Tate Britain. Pro pochopení britských reálií je důležité si uvědomit, že posláním Tate Modern je vystavovat mezinárodní moderní a současné umění. Roli stálé expozice britského umění i nadále plní Tate Britain,

kde ještě před pěti lety končila stálá expozice v Tate Britain první světovou válkou a důraz byl kladen především na malbu 19. století. V nedávné době došlo k radikální proměně instalace, v níž dominantní postavení získaly avantgardní trendy 20. století, včetně současné konceptuální tvorby. Kromě stálé výstavy obrazů Williama Turnera a tematických sálů se kdysi dominantní malba 19. století musí nově vtěsnat do jediného sálu. Zpráva z hlavní expozice britského umění tak zní, že v Británii nástup neklasických výtvarných stylů pokračuje a klasická malba je stále více na ústupu. Tento pohled je ovšem značně zkreslující. Přestože se v posledním čtvrtstoletí Londýn radikálně změnil z uzavřeného tradičního města za kanálem La Manche v progresivní kulturní kotel celosvětového významu, přežívají v něm rysy někdejší anglické konzervativnosti. Aktuální dění ve výtvarném umění se tak do stálých expozic promítá s poněkud delším časovým odstupem, než je to běžné v kontinentální Evropě. O aktuální situaci na oficiální výtvarné scéně tak lépe referují

H Y N E K M A R T I N E C : Z U Z A N A I N L O N D O N / 2011-12 / akryl na plátně / 130 × 110 cm

portfolio

art + antiques

Světlana Fialová text: Radek Wohlmuth

Slovenka z Košic, která se našla v Praze. Jako jedna z mála i v epoše nových médií a digitálního obrazu neúnavně pokouší limity lineárního vyjadřování. U puštěné televize experimentuje s linorytem, xeroxem, „kreslí“ pomocí hřebíčků a nití nebo se kaligrafickými štětci pouští do tušových kompozic, ve kterých hlavní roli hraje objetí. V listopadu vyjde na Slovensku první knížka s jejími ilustracemi.

Světlana Fialová (*1985) žije v Praze, miluje New York, těší se na pobyt do Londýna, ale nedá dopustit na rodné Košice. Studovat začala právě na tamní Fakultě umění Technické univerzity v ateliéru grafiky a experimentální tvorby u Rudolfa Sikory. Ve třetím ročníku odešla na stáž na pražskou akademii k Vladimíru Skreplovi, kde už zůstala. „Učaroval mi způsob, jakým komunikuje se studenty,“ vysvětluje. „Navíc jsem tehdy měla sklony k tomu, ,vyrábět umění‘. Zkoušela jsem malovat, ale nešlo mi to, a právě on mě přivedl na myšlenku, že jsou i jiné způsoby, jak dělat obrazy.“ Před dvěma lety absolvovala prací s názvem Nemilosrdná je moja izba v letě. Ta má sice ve svém erbu umělohmotnou podlahovou krytinu a rýtka, ale jinak posouvá linoryt o několik dimenzí dál, než je obvyklé, už proto, že jde o prostorovou instalaci „v životní velikosti“. Z odrytých a pomalovaných matric je zařízený svérázný, trochu surreálný pokojíček, kde z bočnic prádelníku vytékají pramínky krve, na ramínku visí „lidská“ kůže, z koberce se vynořují delfíni a v květníku vyvaluje oči odredovaný kaktus. „Bavil mě odpor toho materiálu i to, že mi rytí umožnilo víc kontrolovat linii,“ vysvětluje svůj příklon k nejmodernější z tradičních reprodukčních technik. „Na druhou stranu tisk mě nikdy nepřitahoval,“ kontruje svérázná grafička.

Světlana Fialová momentálně pokračuje v doktorandském studiu na bratislavské Vysoké škole výtvarných umení, ale dává o sobě vědět i v neakademickém prostředí. Loni skončila těsně před branami finále Ceny NG 333, ve stejném roce byla za Českou republiku nominována do národního výběru na Essl Art Award, letos se pro změnu dostala mezi poslední adepty na Cenu kritiky za mladou malbu. Její příběhy oplývající epizodickými figurálními kompozicemi se sytí jak žitou skutečností, tak popkulturními vlivy. Výstava

s numerickým názvem 217 označujícím číslo pokoje, kde během zimního semestru v roce 2008 bydlela, do pražské galerie etc. přenesla realitu všedního dne ve stísněném prostoru. Pro sebe i své spolubydlící Světlana Fialová z kartonu vytvořila osobní skrýše zajišťující ve společně sdíleném prostoru alespoň nějaké soukromí. Pomocí výrobků a aplikací z podobně lowcostových materiálů pak vystajlovala běžné zařízení bytu pro svou kamarádku. Loni v pražské Meet Factory na výstavě Městské legendy, jejíž pojmenování naznačuje inspirační zdroje, představila nejen repete povedené diplomky, ale i aktuální obrazy vytvořené svéráznou technikou kombinující linoryt, malbu akrylem a sprej. Na přelomu roku se výstavou Vínoslava Svařená v Enter Gallery poprvé samostatně představila v Bratislavě. Bizarním obrazům z odrytých a kolorovaných linoleových matric zůstala věrná, ale v originální technice nevidí jen výhody. „Těžko se to prodává,“ podotýká, „protože si lidi myslí, že je to míň než plátno.“ O moc lepší to asi nebude ani s jejími velkoformátovými nástěnnými kresbami, jakkoli jsou působivé. V jejich případě pro změnu lineární obraz vytváří systém zatlučených hřebíčků pospojovaných provázky. To, že se ale možná začíná blýskat na lepší časy, potvrzuje její poslední velká realizace pro pražskou restauraci Na Konci, kterou zdobí její kom-

M R . S T R AW B E R R Y / 2009

A L L M Y L O V E I S U N R E Q U I T E D / 2012

linoryt, akryl / 180 × 100 cm

tuš na papíru / 125 × 160 cm

pozice velká 4,5 × 30 metrů. „Je to taková veselá kuchyňská bitka,“ vysvětluje autorka, která sama propadla kouzlu televizních kuchařských show. „Dělala jsem to zhruba dva měsíce a je to zase barevná matrice na stěně, která ale zasahuje i do jedné z lavic.“ To, že technickým neobvyklostem v jejím případě zřejmě není konce, potvrzuje i série gobelínů, kterou podle kreseb Světlany Fialové vytváří o dvě generace starší Věra Mičková. Posledního půl roku se mladá experimentátorka pustila do tušových kreseb kaligrafickými štětci. „Jsou o výjimečnosti dotyku v digitálním světě,“ přibližuje je.

„O balancování na hraně. O tom, nebát se být trochu trapný, nebát se objetí nebo zvířátek,“ vysvětluje hrdá chovatelka anduláka Ťuka, který je jedním z jejích stálých modelů. Kreslí ale i své kamarády a některé postavy mají podobu jejího přítele. „Někdy si pomáhám i sama sebou, ale pak to překresluju, abych to nebyla já,“ popisuje. Mezi její zdroje patří sociální sítě, ale zároveň ji fascinuje osobní příběh. Vliv na ni má i televize, kterou mívá často puštěnou k práci jako kulisu, takže na ni průběžně vizuálně doráží celé spektrum vjemů od starých patetických slovenských dokumentů po – slovy Světlany Fialové – „vy-

N E M I L O S R D N Á J E M O J A I Z B A V L E T E / 2009

B L O G E R K Y / 2011

linoryt, akryl, dřevo, větev , MDF / detail instalace

tuš a koláž na papíru / 125 × 210 cm

kozené moderátorky z Jojky“. Momentálně Světlana Fialová připravuje výstavu pro Dům umění v Opavě a k tomu se může těšit na křest souboru krátkých příběhů o městě, lásce a smrti s názvem Naum nejčtenějšího slovenského mladého spisovatele Michala Hvoreckého, která se stala jejím vstupem na pole ilustrace. „Mám ráda současnou beletrii, ale snažím se dohánět i klasiku,“ vypráví. „Kromě toho hrozně ráda chodím na výlety a nesměle zkouším windsurfing. Ale vlastně nemám žádnou pikošku, něco, čím bych se mohla blýsknout v Top Star Magazínu,“ uculuje se. „Prostě nuda.“

rozhovor

art + antiques

Poezie je jen jedna S Janem Švankmajerem o filmu, surrealismu, magii a zasvěcení text: Anna Pravdová, Bertrand Schmitt Anna Pravdová je kurátorkou Národní galerie, Bertrand Schmitt je esejista a básník a spoluautor připravované Švankmajerovy monografie. foto: Martin Voříšek

Výstava Jan Švankmajer: Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou, kterou až do února příštího roku hostí Galerie hlavního města Prahy, představuje rozmanité aspekty tvorby tohoto světově známého surrealistického režiséra, výtvarníka, autora… Jde o vhodnou příležitost položit mu několik otázek o méně známých, a přitom zásadních aspektech jeho tvorby, která je na hony vzdálena tomu, co dnes označujeme „uměním“.

Aktuální výstavu jsi nazval podle jednoho ze svých krátkých filmů Možnosti dialogu, a jak naznačuje podtitul, má jít o dialog mezi tvorbou filmovou a výtvarnou. Ve filmech se objevují tvé objekty, a naopak materiál z filmů se ti stává podkladem pro volnou tvorbu. Jak se obojí v tvém díle prolíná? Jak přecházíš od jednoho k druhému? Koncepce mojí výstavy v Domě U Kamenného zvonu je postavena na pomyslném dialogu filmu a volné tvorby. Nikdy jsem nectil profesionální vyhraněnost a svobodně přecházel od múzy k múze. Tím vzniklo dílo, které se dá těžko třídit a škatulkovat. Někdy moje volná tvorba filmu předchází, jindy film přechází do volné tvorby. Poezie je totiž jen jedna, prostředků k jejímu uchopení bezpočet. Například mému cyklu alternativní přírody (objekty, koláže, grafika) předcházel film Historia Naturae. A naopak film Spiklenci slasti těžil z mé taktilní experimentace. Ač se zaměřuje na film, představuje výstava celou šíři tvé tvorby – vedle filmů také objekty, loutky, koláže, asambláže, kresby, keramiku,… Podle jakého klíče je artikuluješ dohromady?

Koncepce výstavy je poměrně jednoduchá. Každá místnost shromažďuje artefakty, které nějak vnitřně souvisí s filmem, který přes televizní obrazovku dominuje dané místnosti. Tak například v místnosti věnované filmu Historia Naturae jsou vystaveny objekty z Přírodopisného kabinetu, cyklus leptů Přírodopis, Švank-mayer bilderlexikon, cyklus Herbárium, ale i moje poslední experimentace s vřídelním kamenem z Karlových Varů. Hlavní místnost je pak věnován scénám z Lekce Faust, Něco z Alenky a Šílení a je doplněna o volnou tvorbu inspirovanou technikou animace: animované frotáže, koláže a kolážové romány. V osmi letech, v roce 1942, jsi dostal k Vánocům loutkové divadlo a tento dárek ovlivnil celý tvůj život. Najednou jsi mohl tvořit svůj vlastní imaginární svět, odpovídající pravidlům tvé touhy, nepodřizovat se realitě, nebrzdit své sny, a přitom mít věci pod kontrolou… Nemáš dojem, že celá tvá tvorba je vlastně totéž, jako když sis hrál s tímto divadélkem? Surrealisté vždy ve svých životopisech uvádějí tzv. „určující setkání“. Myslím, že toto určující setkání nelze omezovat jen na živé osoby, ale že je třeba mezi ně zařadit i věci nebo události. Mezi moje určující

téma

art + antiques

Výstava kvality v Olomouci Od Tiziana po Warhola text: Josef Ledvina Autor je historik umění.

Muzeum umění Olomouc mělo šedesáté narozeniny loni, až letos je však slaví rozsáhlým výstavním projektem Od Tiziana po Warhola. V 17. století kupoval umění olomoucký biskup, na prahu století jedenadvacátého v této tradici pokračuje Muzeum umění – tehdy i nyní se v Olomouci sbíralo a sbírá ve velkém stylu.

Samotný název mnoho napovídá. Především, má to být oslava – oslava olomoucké sběratelské tradice. Na jejím velkolepém počátku stojí osobnost biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna. To on zakoupil v roce 1673 část sbírek anglického krále Karla I. a Thomase Howarda z Arundelu a v Olomouci se tehdy mimo jiné ocitl Tizianův Apollon a Marsyas. Obraz se později dostal z Olomouce na Kroměřížský zámek, teď se vrací po čas výstavy nazpět. Teď k druhé polovině názvu – po Warhola. V roce 2003 získalo Muzeum umění do svých sbírek autorskou knihu Andyho Warhola vybavenou originálními sítotisky (Brillo, 1975). Status Tizianova plátna jako klenotu biskupské sbírky je dnes nezpochybnitelný, volba mistrova jména do názvu výstavy proto zcela přirozená. S Warholovou autorskou knihou je to o něco složitější. Asi bychom v bohatém přírůstkovém katalogu za léta 1989 až 2012 našli položky pro dějiny umění v nějakém ohledu klíčovější, jenomže by šlo spíše o dějiny umění domácího, a příslušné jméno by pak bylo nevyhnutelně méně zvučné. Volbu světové umělecké star prvního řádu třeba respektovat, i veřejnoprávní instituce mají právo na trochu marketingové racionality. (Co třeba alternativní název Od Samuela van Hoogstraetena po Ludmilu Padrtovou? Mně se líbí, ale na druhou

stranu vím, že to je jen a jen proto, že jsem historik umění. A výstavy asi nemají být jen pro historiky umění.) Je pozoruhodné, jak programově se dnes Muzeum hlásí ke Castelkornovi jako svému praotci-zakladateli. V doprovodné výstavní publikaci Muzeum umění Olomouc 1961–2011 čteme napínavý příběh s rokem 1673 jako pravým počátkem a pak už se střídají období vzmachu s obdobími úpadku. Vzmachů, či spíše období zotavování po předchozích ztrátách, je nicméně pomálu, nahlédnuto z větší vzdálenosti jde spíše o pozvolný úpadek s určitými světlými okamžiky. Pravé znovuzrození přichází teprve po roce 1989, kdy začíná akviziční činnost nabývat snad až castelkornovských rozměrů a ambic.

Biskup i bankéř Bylo by nicméně chybou zcela pominout ony světlé momenty mezi tím. I tady se najdou exemplární figury, k jejichž odkazu se lze s hrdostí přihlásit. Z nich si polistopadové Muzeum vybírá na prvním místě Ottu a Mädu Primavesi. Může to možná trochu překvapit. Zatímco arciS E B A S T I A N O D E L P I O M B O : M A D O N A S R O U Š K O U / kolem 1520 olej, topolové dřevo / 120,5 × 92,5 cm / Arcibiskupství olomoucké

architektura

art + antiques

Dva mosty, dvě tradice text: Karolina Jirkalová

Nových dálničních, silničních či železničních mostů se u nás staví hodně. Zato skutečně městských mostů, které by se staly součástí veřejného prostoru, vzniká v posledních desetiletích poskrovnu. Už proto stojí za pozornost dvě stavby, které byly dokončeny na jaře letošního roku – Tyršův most v Přerově a lávka přes Orlici v Hradci Králové.

Autory obou mostů jsou navíc respektované osobnosti české architektury – nový Tyršův most v Přerově navrhla architektka Alena Šrámková (*1929), lávka pro pěší a cyklisty v Hradci Králové vznikla podle projektu architekta Mirko Bauma (*1944) a jeho mladšího kolegy Davida Baroše. Přestože jde o realizace vzniklé ve stejné době i podobném kontextu a jejich autoři jsou

si generačně celkem blízcí, výsledná řešení jsou velmi odlišná. Při pohledu na obě stavby se zdá skoro neuvěřitelné, že mají téměř totožnou délku – přerovský most 71,5 metrů, hradecký 75 metrů.

Přerovské peripetie Na místě dnešního nového mostu v Přerově stával historický Tyršův most z roku 1903,

A L E N A Š R Á M K O VÁ A R C H I T E K T: T Y R Š Ů V M O S T V P Ř E R O V Ě / foto: Karolina Jirkalová

který byl poslední den německé okupace vyhozen do vzduchu. Z původní stavby zůstaly jen kamenné pilíře, na které byla posléze posazena provizorní lávka. Řešení nábřeží na obou stranách Bečvy zůstalo v podobě ze začátku století, navíc se z původního mostu zachoval jeden z pylonů. Začátkem tisíciletí byla lávka na konci své životnosti a město Přerov v roce 2003 vyhlásilo architektonickou soutěž na řešení nového Tyršova mostu. V ní zvítězil projekt společnosti SHB, k němuž však byla vydána hned tři nesouhlasná rozhodnutí místního Odboru životního prostředí a proti návrhu se postavili i památkáři. Navíc se ukázalo, že jeden z porotců byl ve střetu zájmů, neboť předseda představenstva vítězné firmy byl jeho nadřízeným na brněnském VUT. Ve veřejnosti zároveň sílily hlasy, aby se postavila replika původního mostu. Po volbách v roce 2006 se pak město rozhodlo realizovat návrh Aleny Šrámkové, který se umístil v soutěži na druhém místě. Oproti návrhu SHB je Šrámkové most mnohem civilnější a skutečně městský. Navíc je na první pohled jasné, že autorka velmi pečlivě zvažovala, do jakého kontextu svým dílem vstupuje. Místo, do kterého je most

zasazen, má mnoho tváří a historických i fyzických vazeb. Je spojnicí historického centra města a zámku na levém břehu Bečvy a rozsáhlého sportovního areálu na druhém. Je zde zřetelná fyzická i mentální stopa původního historizujícího Tyršova mostu, ale také étos sokolského hnutí – pravému předpolí mostu dominuje velkorysá budova sokolovny z let 1934–36.

Nový starý most Jak se dočteme v čerstvě vydané knize o dějinách sportovních staveb Naprej! (editor Rostislav Švácha), přerovská sokolská jednota vypsala v roce 1926 na novou sokolovnu architektonickou soutěž, v jejíchž podmínkách mimo jiné stálo „projektovat jednoduše a vyvarovat se nákladných konstrukcí a zbytečných ozdob“. Sokolovna pražského architekta Karla Caivase a místních sokolů Andrlíka a Chrousta tuto představu opravdu naplnila. Ani původní Tyršův most inženýrů Herzána a Uhlíře z roku 1903 nebyl nijak staromilský. Měl sice množství historizujících prvků a byl lemován pylo-

ny, nicméně jeho konstrukce byla nanejvýš progresivní – byl prvním železobetonovým mostem v českých zemích. V tomto vrstevnatém prostoru mezi tradicí a současností, starým městem a modernistickou sokolovnou, strohou racionalitou a vstřícnou tváří se Šrámková pohybuje zkušeně a citlivě. Její most je bezpochyby současný – železobetonová mostovka je usazená na dvou štíhlých pilířích pomocí pružných ložisek, most lemuje černé kovové zábradlí s výpletem z nerezového lanka. Silueta mostu je velmi subtilní a elegantní. Odkazů k historii je však také dost – ať už jsou to dva pilíře založené na místech pilířů původních, nebo dvojice pylonů, která rámuje vstup od města. Jeden z nich se zachoval z původní stavby, druhý je jeho současná replika. Autorka most rovněž osadila žulovou římsou, stejný obklad mají také čela pilířů. Klasickým a v dnešní době výjimečným krokem bylo rozhodnutí osadit most sochami. Tyršův most na první pohled do svého okolí „sedí“ – nevymezuje se vůči kontextu, ale naopak s ním komunikuje, má správné

měřítko a zdravou míru sebevědomí. Přesto nám při pozornějším zkoumání nemůže uniknout i určité napětí, které je přímo (a snad i záměrně?) obsaženo v jeho formě. Zneklidňující je především nesoulad pružného ložiskového osazení mostovky na pilířích, a naopak pevného žulového obkladu čel pilířů, který toto dynamické spojení nejen nepřiznává, ale dokonce popírá. Obklad mostovku zdánlivě tvrdě fixuje k pilířům, my ale zároveň vidíme mezeru a klouby skutečného, pružného spoje.

Most k obývání „Český zvyk už z dob baroka je mít po krajině mosty se sochami, je to česká specialita a je to nádherné. Chtěli jsme přiblížit dobu, kdy se po mostě procházelo a nespěchalo honem na druhou stranu,“ řekla Alena Šrámková při květnovém otevírání mostu. Tyto dvě věty jsou dalším klíčem k jejímu řešení přerovského mostu. Sochy, které podle některých místních na mostě „překážejí“, lze vnímat také jako důvod k zastavení nebo alespoň zpomalení. Osadit most sochami

antiques

art + antiques

Kořen k zavěšení text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea. foto: Galerie Arcimboldo

Japonské necuke jsou sochařské miniatury, jež původně sloužily jako závěsné knoflíky k upevnění pouzder a váčků za opasek pánského kimona. Z čistě funkční a nezdobné součásti oděvu se postupně stal bohatě vyřezávaný artefakt. Sběratelé u něj vysoce hodnotí řemeslnou techniku, uměleckou hodnotu i bohatost designu a motivů. Necuke v nebývalé šíři ukazují všemožné stránky života, kultury i náboženství.

Historie necuke není v porovnání s ostatními uměleckými žánry v Japonsku příliš dlouhá. Pokrývá období od poloviny 16. století do doby razantních reforem Meidži císaře Mucuhita, jež začaly po roce 1868 měnit feudální Japonsko v moderní stát evropského střihu. Za zlatý věk necuke se považuje zhruba sto let

od poloviny 18. století do poloviny 19. století. Od konce 19. století plnily necuke už pouze dekorativní funkci, protože do Japonska začal pronikat západní způsob oblékání a došlo k radikální proměně tradičního oděvu. V určité míře toto odvětví tradičního uměleckého řemesla přetrvává v Japonsku dodnes.

Označení necuke je složeninou dvou japonských slov – „ne“, kořen, a „cukeru“, zavěsit, volně přeloženo „kořen k zavěšení“. Souvisí to s tím, že tato nedílná součást pánského tradičního oděvu všech společenských vrstev měla původně podobu kousku dřeva, bambusu nebo kořene. „Protože kimono nemá kapsy v západním slova smyslu, drobné předměty – peněženka (kinčaku), kuřácká souprava (tabako ire), a především lakovaná krabička na osobní pečetítko, léky a jiné drobnosti (inró) se zadrhovadlem (ódžime), souhrnně nazývané sagemono, se zpočátku přivazovaly k fixačnímu poutku pochvy meče. Dlouhý mír a rozvoj měšťanské kultury v období Edo vedl ve 2. polovině 17. století ke vzniku závěsného knoflíku necuke, kterým bylo možno sagemono fixovat přímo k opasku (obi),“ objasňuje původ necuke japanolog Jakub Zeman. Necuke patřilo k oděvu samurajů stejně jako obchodníků, u ženského kimona nebylo závěsného systému, a tudíž ani necuke zapotřebí, protože Japonky u sebe nosily pouze drobnější předměty, jež se vešly do rukávů kimona.

Z různých materiálů

K O Z O R O Ž E C / 19. stol. / slonovina, signováno

Japonci, známí svým citem pro umělecký výraz a dekoraci, začali poměrně záhy vyřezávat necuke do podoby miniaturních sošek. Impulsem k tomu byla i skutečnost, že v období Edo se dostali ve společnosti do

T Ř I TATA Ř I / 19. stol. / slonovina, signováno

popředí kupci a bohatí obchodníci, kteří své postavení demonstrovali prostřednictvím oděvu se všemi jeho náležitostmi. Z jednoduchých forem necuke se vyvinuly vysoce zdobné předměty, pestré co do výzdoby i do materiálu. Nejstarší exempláře byly zhotoveny ze dřeva cypřiše, třešně, zimostrázu, ebenu, tisu, santalového dřeva nebo dřeva tomelu (tento strom má dva druhy dřeva, světlé a tmavé, čehož dokázali využít někteří umělci ke kontrastnímu zdůraznění detailů v řezbě). Použitý druh dřeva je také jedním z vodítek pro odlišení jednotlivých škol. Prvními výrobci necuke byli tvůrci chrámových dřevořezeb, a mezi nejranějšími náměty se proto objevují některá z početných buddhistických a šintoistických božstev. V průběhu 18. století v zemi znovu zesílil vliv Číny, což se u necuke odrazilo v použitém materiálu. V Číně byly podobné knoflíky rovněž součástí tradičního oděvu a vyráběly se převážně ze slonoviny, která se odtud začala dovážet do Japonska již v 17. století. První slonovinová necuke byla poměrně velká, měřila zhruba 15 centimetrů, další vývoj směřoval k miniaturizaci, nejkvalitnější díla specializovaných řezbářů z období Mei-

B Á S N Í Ř K A K O M A Č I J A K O S TA Ř E N A / kolem 1800 / slonovina

dži (1868–1912) dosahovaly délky pouhých 5 centimetrů, šířky asi 3 centimetry a hloubky 1 až 2 centimetry. Detaily však byly stále jemnější a propracovanější a je fascinující sledovat, co řezbáři dokázali na tak malé ploše vytvořit. K výrobě necuke se používala i zubovina tygra, vorvaně, mrože, narvala či divočáka, dále mamutovina importovaná ze Sibiře. Mezi méně obvyklé materiály patří bambus, paroh jelínka sika, roh nosorožce, korál, porcelán, pryskyřice, bronz či nefrit. V některých případech se figurkám vykládaly buď celé oči, nebo jen zorničky želvovinou, mušlemi, někdy mosazí či sklem.

Bozi, lidé i zvířata V průběhu 19. století se ustálila tematika, jež zůstala v platnosti i v následujícím století. Jednalo se zejména o figurální motivy z japonské mytologie a náboženství, velmi populárních bylo sedm bohů štěstí, kteří bývali ztvárněni s lehkostí, s příslušnými atributy a často v neohrabaných nebo přímo nedůstojných pozicích, a to proto, aby se co nejvíce přiblížili obyčejným smrtelníkům. Častým námětem byly různé druhy zvířat. Přestože Japonci nikdy nesdíleli evropskou

zálibu v němých tvorech, hrála zvířata velkou a podstatnou roli v jejich životě i folkloru. Kromě mytických zvířat (pták ho-o) byl velmi oblíbeným námětem čínský zvěrokruh (krysa, buvol, tygr, zajíc, drak, had, kůň, koza, opice, kohout, pes, vepř), přičemž vnímání těchto zvířat bylo hlouběji propojeno s vnímáním času. Jinými náměty z říše zvířat, často spjatými s mytologickými příběhy, byli třeba veverka, liška, lev, ryby, ptáci či hmyz. Opice zobrazované při hrách patřily mezi velice žádané humorné náměty, často se setkáváme s opicí kradoucí košík svému spícímu cvičiteli. Mnoho necuke zpracovává témata z každodenního života (rybáři, rolníci, herci, slepci, děti, rodinné výjevy, tanečníci, zápasníci, čínští a holandští obchodníci, lukostřelci) nebo rostlinné motivy, objevují se nadpřirozené bytosti, hrdinové čínských i japonských dějin, bájí a poezie. Necuke existovalo v různých formách, podle Jakuba Zemana však byly všechny typy bez rozdílu vybaveny otvory himotoši na šňůrku himo, spojující necuke se zavěšovaným předmětem. Zajímavé je, že tyto otvory zůstaly zachovány i u pozdějších čistě dekoračních forem necuke. Je možno rozlišit

antiques

art + antiques

SECESNÍ NAUŠNICE celková hmotnost briliantů 1,70 ct. cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

VÁ C L AV R A D I M S K Ý: P O D Z I M N Í K R A J I N A / 1891

J A N S L AV Í Č E K : J A B L K A A S K L E N K A

olej na plátně / 70 × 110 cm

olej na kartonu / 38 × 27 cm

cena: info v obchodě (Galerie Spálená)

vyvolávací cena: 87 000 Kč (Galerie Platýz)

K AREL L IEBSCHER: U PR A Ž SKÉHO HR ADU lavírovaná kresba tuší, papír 22 × 30 cm vyvolávací cena: 6 000 Kč (Obrazy v aukci) MAUR ICE GUIR AUD -R I V IERE: FAUN A N YMFA bronz / 68 × 20 × 39 cm / cena: 240 000 Kč (Cinolter Antique)

V Z D U C H O VÁ Z B R A Ň V P Ů V O D N Í M P O U Z D R U / 18. stol.

S A D A S VAT O VÁ C L AV S K Ý C H D U K ÁT Ů / 18 ks zlatých dukátů;

hlaveň signovaná Rochus Wastl in Wien

ročníky 1923, 1925, 1926, 1931 / průměr 19,75 mm; hmotnost 3,491 g;

vyvolávací cena 2 800 eur (Antikvity Praha)

ryzost zlata 986/1000 / okraj jemně vroubkovaný, etue. cena: 155 000 Kč (Starožitnosti Stehlík)

SECE SNÍ BROŽ J O S E F P R O C H Á Z K A : S Á Z AVA / olej na plátně / 100 × 120 cm cena: info v obchodě (Galerie Spálená)

celková hmotnost briliantů 2,70 ct. cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

Š Á L E K A P O D Š Á L E K / 1735–40 / porcelán / Meissen cena: info v obchodě (Antik Huněk)

inzerce

ANTIK HUNĚK V Celnici 10, 117 21 Praha 1 tel: 221 033 490 email: antik-hunek@volny.cz www.antik-hunek.cz ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 K Ř E S A D L O VÁ D V O U H L AV Ň O VÁ B R O K O V N I C E

email: antikolomouc@post.cz

signovano „A. Hachenberger in Prag“ / pažba z ořechového dřeva

www.antikolomouc.w1.cz

vyvolávací cena: 3 500 eur (Antikvity Praha)

ANTIKVIT Y PRAHA K A L A M Á Ř S K A M Z Í K Y / počátek 20. stol.

Aukce 17. 11. od 14:00, Zámek Zalužany

kombinace dřevo a sklo / 33 × 35 cm

Vyšehradská 2, Praha 2, 128 00

cena: 25 000 Kč (Starožitnosti Stehlík)

tel: 251 812 323, 608 031 011 email: ppochop@antikvity.cz www.antikvity.cz AUKČNÍ GALERIE PLATÝZ Národní 37, Praha 1 tel.: 602 308 275, 257 328 547 email: galerie@galerieplatyz.cz www.galerieplatyz.cz CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, 110 00 Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667 email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz

J O S E F M U LT R U S : Z A M Y Š L E N Á olej na plátně / 22 × 30 cm vyvolávací cena: 12 000 Kč (Obrazy v aukci)

G ALERIE SPÁLENÁ SLON BO JUJÍC Í S T YGRY

Spálená 16, Praha 1

Japonsko, kolem 1910

tel: 777 108 507, 224 053 121

bronz, slonovina / 40 × 27 × 38 cm cena: 90 000 Kč (Cinolter Antique)

email: galerie.spalena@seznam.cz www.galerie-spalena.cz OBRAZY V AUKCI Korunní 75, Praha 3 tel: 608 866 413, 222 512 313 email: info@obrazyvaukci.cz www.obrazyvaukci.cz S TAROŽITNOS TI S TEHLÍK Vídeňská 2, 772 00 Olomouc tel: 585 203 413, 604 234 659 email: stehlik.josef@seznam.cz www.starozitnosti-stehlik.cz

VÁ Z A / Meissen, 2. pol. 19. stol.

JOSEF PROCHÁ ZK A: NA PROCHÁ ZCE

porcelán / výška 48 cm

olej na kartonu / 50 × 70 cm

cena: info v obchodě (Antik Huněk)

vyvolávací cena: 29 000 Kč (Galerie Platýz)

tipy

art + antiques

Slyšené krajiny Olgy Karlíkové Galerie Vysoké školy uměleckoprůmyslové představuje do 1. prosince kresby své absolventky Olgy Karlíkové. Karlíková studovala na konci 40. let v ateliéru textilního výtvarnictví u Antonína Kybala. Poté pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury a nakonec se uzavřela do světa volného umění osobně prožívaného skrze záznamy zvuků zvířat. Již čtvrtá výrazná výstava umělkyně v posledních třech letech se soustřeďuje na denní záznamy zvuku formálně připomínající orientální svitky. Audiovizuální instalace v potemnělé galerii dotváří atmosféru umělčina vztahu ke krajině a pomocí projekce zprostředkovává výběr několika desítek drobnějších kreseb.

S L E PÁ L Á S K A V P O L A N S K Y G A L L E R Y

ně nesouvisejících událostech. Paralelně probíhá ve SVITu výstava Markuse Selga. Minimalisticky instalované polaroidové snímky zachycují tajuplná zátiší, ve kterých se vzájemně „pozorují“ artefakty z různých geografických oblastí. Obě výstavy trvají do 24. listopadu.

Sekal u Topiče Historička umění Ilona Víchová připravila pro pražský Topičův klub výstavu Zbyňka Sekala (1923–1998), malíře a sochaře, který žil od roku 1969 v emigraci ve Víd-

Pištěk ve Veletržáku

O L G A K A R L Í K O VÁ : K R O C A N Ů V S M U T E K P O K R Ů T Ě

Ve Veletržním paláci probíhá do 6. ledna retrospektiva letos osmdesátiletého umělce Theodora Pištěka. Velká výstava v Národní galerii představuje nejen obrazy a kresby, ale také prostorové instalace. Za svou kariéru vystřídal Pištěk několik formálních poloh – od fotorealismu se dostal ke geometrické abstrakci a futuristickým vizím. Byl výtvarníkem několika Vláčilových filmů, později spolupracoval s Milošem Formanem a za práci na snímku Amadeus získal Oskara.

SVIT a Polansky Gallery Na pražském Smíchově postupně vzniká nové centrum současného umění. Nedaleko od již zavedené Galerie Jelení a ve stejném domě, kde sídlí galerie SVIT, otevřela svou první výstavu galerie Polansky. Kurátor výstavy Slepá láska Jiří Havlíček vybral práce od nesourodé skupiny umělců (Georgij Bagdasarov, Pierre Daguin, Zdeněk Mezihorák, Filip Nerad, Petr Strouhal, Jan Žalio). Instalace na oboustranných nástěnkách připomíná policejní rekonstrukce zločinu, ve kterých je ukryt příběh nebo jen záznam o vzájem-

JEDNA ZE SCHR ÁNEK ZBY ŇK A SEK AL A

T H E O D O R P I Š T Ě K : E C C E H O M O / 1983

ni. Přehlídka má název Skládané obrazy a schránky a navazuje na výstavu, kterou Víchová uspořádala před dvěma lety v Galerii Brno. Představuje výběr z autorových skládaných obrazů, které od 60. let vytvářel z kousků odpadu (dřívka, dráty, šrouby, rezavé plíšky). Sekalovy schránky, které jsou druhým těžištěm výstavy, pak tento princip rozvádí v prostorových objektech. Do Topičova klubu zajděte do 7. prosince.

velkých pláten Petra Nikla i početné zastoupení nafukovacích zvířat Libuše Niklové, která ve svém množství získávají na působivosti. Součástí přehlídky jsou také Niklovy performance a koncerty.

KALENDÁRIUM / LISTOPAD 2012 kdy: úterý 13. 11. od 18:00 co: debata ART+ téma: František Kupka kde: Topičův salon, Praha

Finalisté Chalupeckého

kdy: úterý 13. 11. od 16:30 co: Komentovaná prohlídka výstavy

I VA N C H AT R N Ý: N E G AT I V N Í S T R U K T U R A / 1969

Ivan Chatrný v Lounech

Až do 9. prosince máte v brněnském Domě pánů z Kunštátu možnost srovnat práce letošních laureátů ceny Jindřicha Chalupeckého. „Adéla Babanová vystavuje video s detektivní zápletkou, Jiří Franta a David Böhm hravou

V Galerii Benedikta Rejta v Lounech je až do 24. února k vidění výstava grafika Ivana Chatrného (1928–83), mladšího bratra známějšího Dalibora Chatrného. Autorka výstavy Alica Štefančíková chce připomenout osobitou tvorbu tohoto umělce, jež bývá „neprávem opomíjena, přestože představuje důležitý článek českého konstruktivistického umění“. Zaměří se především na autorovu tvorbu z 60. a začátku 70. let, kdy experimentoval se sítotiskem a vytvářel série vrstvených rastrů z kruhů, čtverců či elips.

Od Tiziana po Warhola kdo: Ivo Binder kde: Muzeum umění Olomouc, MMU / Obrazárna kdy: středa 14. 11. od 17:00 co: Kurátorská prohlídka výstavy RYTMY + POHYB + SVĚTLO kdo: Alena Pomajzlová kde: Západočeská galerie v Plzni kdy: úterý 27. 11. od 18:00 co: Kurátorská prohlídka výstavy Městem posedlí s Radkem Wohlmuthem kde: GHMP, Městská knihovna kdy: úterý a středa 27. - 28. 11. co: Konference Mezi Východem a Západem téma: Jak se v poválečném Českoslovesnku

Já jsem Tvůj zajíc

psalo o výtvarném umění P O H L E D D O V Ý S TAV Y J I Ř Í H O T H Ý N A V P R A Ž S K É

Wannieck gallery v Brně vystavuje do 3. února Niklův Dialog s maminkou. Podtitulem i tématem projekt navazuje na přehlídku, kterou připravil Památník národního písemnictví spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze před dvěma lety. Současná výstava je efektní především svou velkorysou instalací v celém prostoru rozlehlé galerie, která dovoluje vystavení

kde: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha

B O TA N I C K É Z A H R A D Ě

kdy: středa 28. 11. od 18:00

instalaci videa, kreseb a soch, Vladimír Houdek se prezentuje malbou kombinovanou s netradiční koláží, Richard Loskot instalací se zpomalením času a paralelní skutečností a Jiří Thýn fotografiemi ve stylu perspektivně geometrické abstrakce,“ píše se v tiskové zprávě. Vítěze budeme znát 30. listopadu.

co: Za barem Hynek Alt & Aleksandra Vajd kde: GHMP, Dům U Kamenného zvonu kdy: pátek 30. 11. od 19:00 co: vyhlášení výsledků Ceny Jindřicha Chalupeckého kde: divadlo Husa na provázku, Brno kdy: úterý 6. 12. od 19:30 co: přednáška francouzského ateliéru In Situ kde: Francouzský institut, Praha kdy: středa 21. 11. a 5.12. od 15:00 co: Architektonická exkurze v areálu brněnského Výstaviště kdo: Brněnský architektonický manuál kde: Recepce administrativní budovy BVV, Brno

PE TR NIKL: JÁ JSEM T VŮJ Z A JÍC

tipy

art + antiques

Vermeer a Klee Řím – Výstavní sály Scuderia del Quirinale hostí do 20. ledna výstavu Jana Vermeera s podtitulem Zlatý věk holandské malby. Ačkoliv je na ní k vidění všehovšudy osm Vermeerových obrazů, nejde organizátory vinit z toho, že by jméno malíře v názvu bylo pouhým marketingovým trikem. Do dnešních dní se dochovalo jen asi 35 Vermeerových obrazů a nikdy jich pravděpodobně nenamaloval o moc víc než padesát. Na poslední „velké“ malířově výstavě, která se konala před jedenácti lety v Londýně, bylo k vidění 13 jeho děl. Římská výstava Vermeera představuje v širším kontextu holandské malby 17. století, s důrazem na díla reflektující každodenní život tehdejší společnosti. K vidění jsou například obrazy Carla Fabritia, Pietera de Hooch, Gabriela Metsu nebo Gerrita Doua. Z dalších římských výstav zmiňme alespoň přehlídku Paul Klee a Itálie, kterou je do 27. ledna možné navštívit v Národní galerii moderního a současného umění. Klee Itálii poprvé navštívil ve svých 22 letech na podzim 1901. Víc jak sedmiměsíční cesta, během které navštívil Florencii, Řím i Neapol, byla pro něj důležitým iniciačním zážitkem a i v pozdějším věku se na Apeninský poloostrov často vracel. Kleeovy obrazy jsou na výstavě prezentovány bok po boku s díly jeho současníků z Itálie i ze Zaalpí.

J A N V E R M E E R : U L I Č K A / 1657–58

Caillebotte a romantici

M A R I A B L A N C H A R D : D Í T Ě S E Z M R Z L I N O U /1924

Frankfurt – Ve Frankfurtu nad Mohanem probíhají do 20. ledna dvě zajímavé výstavy. Kunsthalle Shirn uspořádala soubor padesáti kreseb a maleb spolu se 150 fotografiemi francouzského malíře Gustava Caillebotta, autora slavných Parketářů (1875) nebo Mostu Evropy (1876). Výstava se soustřeďuje na průkopnickou roli umělce při novém koncipování pohledu na svět za pomoci radikální perspektivy a ukazuje proměnu vnímání světa v návaznosti na objev fotografie. Kurátoři upozorňují na fakt, že revoluční konstruování Caillebotových obrazů jistým způsobem předjímá práce pozdějších avantgardních fotografů. Caillebotte je známý nejen svými obrazy, ale především blízkým kontaktem s impre-

Avantgardní Madrid Madrid – Muzeum Reina Sofia představuje dvě výstavy věnující se avantgardnímu umění. Setkání s 30. léty (do 7. ledna 2013) se soustřeďuje na přímý důsledek politického útlaku v Evropě 30. let a sleduje, jakým způsobem se do umělecké tvorby vybraných malířů promítlo nucené stěhování napříč kontinentem. Autoři výstavy tvrdí, že symbolické i geografické přemístění tvůrců mělo silný vliv nejen na jejich promýšlení možností avantgardního umění, ale také na dnešní interpretaci celého hnutí. Zvláštní zájem je na výstavě věnován novým médiím, formám propagandy i obecnějšímu směřování k eklektismu v umění 30. let. Do 25. února Reina Sofia představuje také monografickou výstavu španělské malířky Maríi Blanchard (1881–1932). Tato přítelkyně Diega Rivery, Lipchitze nebo Juana Grise prožila část svého života v Paříži, kde se proslavila díky svým kubistickým obrazům. Soukromé muzeum Thyssen-Bornemisza současně hostí výstavu Gauguin a cesty za exotikou. Výstava, kterou je možná navštívit do 13. ledna, představuje Gauguina jako tvůrce nového a exotického estetického kánonu, který se stal východiskem avantgardních směrů počátku 20. století.

G A B R I E L V O N M A X : B Í L Á PA N Í / před 1900

sionisty a rozsáhlou sběratelskou činností. Ve Städel Museu je ve stejné době k vidění tématická přehlídka věnovaná romantismu. Temný romantismus uvádí do souvislosti práce umělců od Goyi přes Fuseliho, Géricaulta nebo Magritta až po Maxe Ernsta a sleduje chmurnou stránku jejich tvorby plné smrti, melancholie a samoty. Po Frankfurtu bude výstava k vidění v pařížském Musée d’Orsay.

Obsah vás nezklame... Předplaťte si Art+Antiques a získejte od nás pod stromeček knihu Architekti SIAL v hodnotě 399 Kč!*

Objednávejte na webu: www.artcasopis.cz, emailem: predplatne@ambitmedia.cz, telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 * Pro uplatnění této nabídky uveďte při objednávce vánoční slevový kód AM612SIAL. (nabídka platí do 6. 12. 2012 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele. Dárky jsou rozesílány do 5 týdnů od obdržení platby za předplatné.)

PETRNIKL art + antiques

Já jsem tvůj zajíc dialog s maminkou

Výstava se uskutečňuje za podpory statutárního města Brna Partneři výstavy:

artmix

Centrum současného umění DOX Jan Jakub Kotík: Podoby vzdoru (do 7. 1. 2013); Amor, Psýché, Akce – Vídeň: Sbírka Hummel (do 14. 1. 2013) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz GHMP: Městská knihovna Městem posedlí (do 13. 1. 2013) Mariánské nám. 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Kamenného zvonu Jan Švankmajer: Možnosti dialogu (do 3. 2. 2013) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Staroměstská radnice Milan Salák: 360º (do 9. 12.) Staroměstské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie AVU Jakub Adamec, Eva Jaroňová, Antonín Jirát, Veronika Slámová – Darina Alster, Anita Somrová, Barbora Tichá (od 8. 11. do 20. 11.); Sylva Březnová, Klára Pernicová, Ivan Svododa, Oona Tikkaoja, Valpuri Kylmanen, Tero Simonen: Synergia (od 27. 11. do 13. 12.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie České spořitelny Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo (od 10. 11. do 17. 2. 2013) Rytířská 29, Praha 1 / www.upm.cz Galerie KusKovu Lada Vosejpková: Vše o citrusech – Výstava šperků a objektů (do 7. 12.) Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz Galerie MIRO Dimitris Tzamouranis: Melancholie (od 7. 11. do 9. 12.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Rudolfinum Beyond Reality: British Painting Today (do 30. 12.) Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka Jakub Adamec, Marius Konvoj, Pavla Malinová, Tomáš Motal, Pavel Ptáčník, Jan Výtiska: Tune The Eye (do 18. 11.); Cristian del Risco, Eva del Risco Kroupová: Soukromá zóna (od 21. 11. do 2. 12.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.net Galerie U Zlatého kohouta Neprakta: Pražská strášidla (do 29. 11.); Monika Mottl: Marina World Moniky Mottl (do 14. 11.); Monika Sichrovská: Nové obrazy – léto 2012 (do 29. 11.); Denisa Mitašová: Co mě v životě zajímalo (od 17. 11. do 29. 11.) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz

Muzeum Montanelli Japonský Art Brut (do 20. 11.); Katharina Gun Oehlert (od 21. 11. do 28. 2. 2013) Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com UPM – hlavní budova Bravos: Současný španělský design (do 25. 11.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Galerie Josefa Sudka Alberto Vojtěch Frič: Fotografie (do 6. 1. 2013) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

Jiřský klášter Stanislav Libenský Award 2012 and Cherchez la femme (do 30. 11.) Klášter sv. Jiří na Pražském hradě, Praha 1 www.upm.cz

MIKULOV

Topičův salon Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky (do 7. 12.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

NÁCHOD

BRNO

DUMB – Dům pánů z Kunštátu Finalisté ceny Jindřicha Chalupeckého (do 9. 12.) Dominikánská 9, Brno / www.cjch.cz MG – Místodržitelský palác Nejkrásnější české knihy roku 2011 (do 13. 1. 2013) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Václav Magid: Souřadnice (od 15. 11. do 3. 3. 2013) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Mexická keramika ze sbírek MG (do 20. 1. 2013) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Jurkovičova vila Jan Kotěra (do 30. 11.) Jana Nečase 2, Brno-Žabovřesky www.moravska-galerie.cz

Wannieck Gallery Petr Nikl: Já jsem Tvůj zajíc (do 3. 2. 2013) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

BLANSKO

Galerie města Blanska Miloš Šejn: Orpheus (do 14. 11.); Eva Koťátková (od 24. 11. do 9. 1. 2013) Dvorská 2, Blansko / www.galerie.blansko.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění České Budějovice Petra Herotová (od 28. 11. do 30. 12.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz AJG – Wortnerův dům Odlesk perly: Umění baroka ze sbírky Patrika Šimona (do 18. 11.); Československý filmový plakát 1959–89 (od 29. 11. do 3. 2. 2013) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Ondřej Kopak: Some (tajm); Jan Svoboda: Polovina VII, 1970; Jiří David: Pro a proti; Bojmír Hutta: 1920–1987; Alžběta Skálová: Pampe a Šinka (do 30. 12.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (do 31. 12.) Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz Galerie výtvarného umění – Jízdárna Arnold Bartůněk: sochy a kresby; Jiří Šindler: Kaligrafie; Petr Stibral: Bystakvace (do 11. 11.); 29. Náchodský výtvarný podzim (do 6. 1. 2013) Smiřických 272, Náchod, 547 01 / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Muzeum moderního umění Od Tiziana po Warhola (do 31. 3. 2013); Kateřina Žlebková: Sny, fikce, děje (do 13. 11.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Arcidiecézní muzeum Od Tiziana po Warhola (do 31. 3. 2013); Andrea Ďurianová: Šperky – Built Up (do 2. 12.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Maryla Sobek: Taller/objekt – oděv; 3 × Milan Pitlach: Šanghajské práce; Lubomír Typlt: Žháři; Interpretace aktu – Institut tvůrčí fotografie SU Opava; Skupina 42 (od 9. 11. do 30. 12.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům David Soudek: Praktická sociologie (do 2. 12.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

GVUO – Dům umění John Cage: Membra Disjecta (do 25. 11.) Poděbradova 13, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Josef Hodek a Josef Váchal: Žák a jeho Mistr (do 2. 12.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Rytmy + pohyb + světlo: Impulsy futurismu v českém umění (do 13. 1. 2013) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Hvězdy barokní opery 1. sezóna 2012 — 2013

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Originální perspektivy (do 2. 12.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie v Liberci Libor Beránek: Melancholie; Květa Pacovská: Časoprostor (do 25. 11.) U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Václav Alois Šrůtek: Retrospektiva (do 25. 11.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

20. 11. 2012 Římský ohňostroj Roberta Invernizzi — soprán Václav Luks — dirigent Collegium Vocale 1704 Rudolfinum, Dvořákova síň, 19.30 h

www.collegium1704.com

PRAHA

INZERCE

art + antiques