art+antiques 11/2017 by Care Comm s.r.o.

listopad 2017

99 Kč / 4,70 ¤

Ferdinand II. Tyrolský 34 / Rozhovor s Borisem Ondreičkou 44 / Marcel Duchamp 10 /

100

Obsah

editorial /

Důkaz Hollarem

> Protagonista nových elit 4 / dílo měsíce > Kovový věk Augusta Rodina 2 / poznámky

Milena Bartlová

O tom, že aukční síň Christie’s bude v půlce listopadu dražit obraz Krista Spasitele od Leonarda da Vinci, informovala česká média v poměrně hojné míře. Překvapivě však povětšinou nechala stranou zajímavou „českou stopu“ v příběhu tohoto teprve nedávno znovuobjeveného díla. Jedním z argumentů ve prospěch Leonardovské atribuce je totiž grafika Václava Hollara z roku 1650. Že Leonardo namaloval obraz tohoto námětu se dlouho předpokládalo, byl však považován za ztracený či zničený. Uvádí se, že existuje kolem dvaceti více či méně zdařilých variant od Leonardových následovníků, a odborníci léta debatovali, která z nich má k předpokládanému originálu nejblíže. Favoritem byl v 80. letech obraz ze soukromé pařížské sbírky markýze de Ganay, nikdy však nebyl tak široce přijat jako nyní nabízené dílo. Dalším podpůrným argumentem jsou dvě související Leonardovy kresby a konečně zmiňovaná Hollarova grafika s latinským přípisem: „Namaloval Leonardo da Vinci, Václav Hollar převedl do grafiky.“ První písemná zmínka o obraze je jen o rok starší. V březnu 1649 anglický parlament nařídil inventarizaci sbírek popraveného krále Karla I. a ve výsledném soupise najdeme položku „Kristova tvář vytvořená Leonardem“. Předpokládá se, že Hollarova grafika je reprodukcí právě tohoto díla z královské sbírky. Zní to důvěryhodně, jednoznačný důkaz však nemáme. Ostatně Hollar žil v letech 1644–52 v Antverpách, kam se uchýlil před zmatky občanské války, takže jeho reprodukce Leonarda musela být vytvořena podle nějaké starší kresby. Další soupis královských sbírek z roku 1666 je popisnější: „Leonardo da Vinci, náš Spasitel s glóbem v jedné ruce a s druhou rukou zdviženou.“ Nic z výše řečeného nicméně nevylučuje, že nabízený obraz není jen jednou z dalších kopií onoho ztraceného originálu. O tom, že byl akceptován jako autentický Leonardo, nakonec rozhodla celková kvalita malby a autorské změny v gestu žehnající ruky odhalené infračervenou reflektografií. Obraz obstál i v přímé konfrontaci s jinými Leonardovými díly na výstavě v londýnské Národní galerii na konci roku 2011. Média spekulují o ceně 100 milionů dolarů, pravděpodobně však půjde ještě o vyšší částku. Svou roli by mohlo sehrát i to, že aukce se bude konat pouhé čtyři dny po slavnostním otevření pobočky Louvru v Abú Dhabí. A co by byl Louvre bez Leonarda? Jan Skřivánek

Magdalena Juříková

6 / zprávy 10 / výstava

> Ferdinand II. Tyrolský

Markéta Ježková

19 / aukce 29 / na trhu

> Jan Zrzavý 34 / portfolio > Roman Výborný Radek Wohlmuth 36 / rozhovor > Boris Ondreička Anežka Bartlová, Zuzana Jakalová 46 / téma > Marcel Duchamp Tomáš Pospiszyl 52 / k věci > Puteaux na Kampě Anna Pravdová 56 / profil > Josef Dabernig Pepa Ledvina 63 / architektura > Peter Märkli Jan Skřivánek

Filip Šenk

67 / nové knihy Kateřina Černá

68 / knižní recenze Johanka Lomová

> Antonín Kybal

> Majster z Okoličného v SNG 78 / zahraničí > Raffael ve Vídni Zdeněk Kazlepka 82 / zahraničí > Wenzel Hablik v Berlíně Ondřej Hojda 89 / manuál > Jak přežít v bublině I. Ondřej Chrobák 90 / recenze > Finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, 74 / zahraničí

Kristina Ketmanová

Tenkrát v Evropě,

Pepa Ledvina, Eva Skopalová

94 / na východ od raja Jana Németh

96 / vizuál

> Ako byť výnimočne normálny

> Občanské fórum

Lukáš Pilka

obálka

M R A M O R O V Á J A B L K A , Itálie (?),

pozdní 16. století, mramor, dřevo, výška á 7 cm,

facebook.com/ Artcasopis

foto: Kunsthistorisches Museum Wien, Ambrass Kunstkammer

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Pepa Ledvina (pl) / Zástupce šéfredaktora: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová (kj), Radek Wohlmuth (rw) / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account Manager: Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Marta Hladíková, 222 352 575, marta.hladikova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Ondřej Hojda, Ondřej Chrobák, Zuzana Jakalová, Markéta Ježková, Zdeněk Kazlepka, Kristina Ketmanová, Tereza Koucká, Johanka Lomová, Jana Németh, Lukáš Pilka, Tomáš Pospiszyl, Anna Pravdová, Eva Skopalová, Filip Šenk / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; artcasopis@ambitmedia.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. 11. 2017. Příští číslo vyjde začátkem prosince. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

Cena Věry Jirousové 2017

Církevní restituce ad absurdum

Praha – Popáté bylo v říjnu uděleno ocenění pro kritiky výtvarného umění, které nese jméno historičky umění a kritičky Věry Jirousové a které organizuje sdružení INI Project. Cenu Věry Jirousové pro etablované kritiky a za přínos oboru získal Tomáš Pospiszyl. Cena pro začínající autory tentokrát udělena nebyla. O letošním laureátovi rozhodovala porota ve složení kritik a kurátor Jiří Ptáček, malířka Lenka Vítková, filmový kritik Kamil Fila, kritička Anežka Bartlová a František Zachoval, ředitel Českého centra v Bukurešti. Slavnostní předání ceny se uskutečnilo v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Tomáš Pospiszyl (*1967) je vedoucím Katedry teorie a dějin umění na pražské AVU a řadu let pravidelně přispíval texty o výtvarném umění do Lidových novin. Svými články dokáže zaujmout a čtivě představit současné umění širokému publiku. Věnuje se též kurátorství, byl například podepsán pod nedávnou výstavou Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně. Letos mu též vyšla mo-

Hradec Králové – Ve sporu města Smiřice a římskokatolické farnosti v Holohlavech o vlastnictví oltářního obrazu Klanění Tří králů od Petra Brandla v odsvěcené zámecké kapli smiřického zámku dal okresní soud v půlce října za pravdu městu. Spor byl kuriózní v tom, že církev se domáhala vydání obrazu podle zákona, který měl napravit majetkové křivdy spáchané komunistickým režimem, s argumentem, že majetkem církve se obraz stal právě na vrcholu komunistické diktatury v letech 1950–53. Oltářní obraz Klanění Tří králů si přímo pro zámeckou kapli v roce 1727 u Petra Brandla objednala Marie Terezie Violanta hraběnka ze Šternberku, dcera stavitele kaple hraběte Jana Josefa. Zámek na konci 18. století zakoupil císař Josef II., po vzniku Československé republiky byl jakožto majetek sesazené dynastie postátněn. Stát jej posléze převedl na obec. Kaple a její vybavení a výzdoba mají od podzimu 2005 status národní kulturní památky. Podle města Brandlův obraz ani další vybavení kaple, jejichž vydání se holohlavská farnost

nografie architekta a performera Vladimíra Ambroze. V aktuálním čísla art+antiques přinášíme Pospiszylův text o reflexi díla Marcela Duchampa v Česku. Cenu Věry Jirousové před šesti lety založili Karina Kottová, Klára Adamcová, tehdy kurátorky galerie INI Project, spolu s tehdejším kurátorem galerie MeetFactory Dušanem Zahoranským. Hlavním smyslem ceny je probouzet zájem o kritické psaní o umění. O to se organizátoři snaží též formou odborných konferencí či kurzů pro studenty a začínající autory. Pro příští léta se organizátoři s porotou dohodli, že ocenění bude napříště udělováno v dvouletém rytmu. Začínající autoři (bez věkového omezení) se budou i nadále hlásit sami, nově však musí předložit hned tři kritické texty, ať již publikované nebo nepublikované. Letošní porotkyně Lenka Vítková k tomu dodává, že podle tří textů bude možné lépe hodnotit a jasněji se rozhodnout. Právě důraz na kvalitu byl letos důvodem, proč nebyla cena pro začínající kritiky udělena. / AB

PE TR BR ANDL: KL ANĚNÍ TŘÍ KR ÁLŮ 1727, kaple Zjevení Páně ve Smiřicích

TOMÁ Š POSPISZ YL PŘ I SL AV NOS T NÍM CEREMONIÁLU foto: Adéla Waldhansová.

na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi domáhala, církvi nikdy nepatřily. Žalující strana argumentovala, že církvi sice nepatřila samotná kaple, ale její mobiliář ano. Podle právního zástupce farnosti Stanislava Hykše byl jeho klient od roku 1950 oprávněným držitelem oltářního obrazu a uplynutím tříleté vydržecí doby se stal vlastníkem: „Tvrdíme, že stát předal církvi obraz v 50. letech do vlastnictví a uznával ho před rokem 1989 i po něm. Naproti tomu město Smiřice se vlastnicky začalo chovat až od roku 2002.“ Hykš v této souvislosti poukazoval zejména na to, že v případě zápůjček byla farnost vždy dotazována: „Například v roce 1968, kdy se konaly oslavy 300 let od narození Petra Brandla, zapůjčoval děkanský úřad v Holohlavech obraz Klanění Tří králů Národní galerii, to znamená, že vlastníkem byla církev.“ Podle města to dokládá pouze, že církev nad kaplí vykonávala správu, nikoliv vlastnický vztah. Soudkyně Ivana Dušáková již v létě poukázala na to, že spor nesplňuje parametry zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, protože ten se nevztahuje na majetek měst a obcí, uvedla však, že jej lze chápat jako obecnou žalobu o určení vlastnictví. Nárok holohlavské farnosti nakonec v říjnu v odročeném jednání odmítla: „Nejsou žádné důkazy, že církev někdy byla majitelem obrazu. Obraz byl majetkem šlechtického rodu, Československa a po roce 1991 obce.“ K tezi o nabytí obrazu vydržením dodala: „V době, kdy měla být zahájena držba obrazu církví, byl majetek ve vlastnictví státu nezcizitelný.“ Rozsudek je nepravomocný, farnost, která má městu a státu zaplatit náklady soudního řízení, se může odvolat ke krajskému soudu. / JS

3/11/2017—25/2/2018

Album plánů letohrádku Hvězda kolem 1555

Arcivévoda Ferdinand II. jako správce zemí Koruny české Jakob Seisenegger / 1548

Pohár z lastury nautila

Marx Kornblum / kolem 1580/1590

Císařské pohřební insignie ze svatovítského pokladu / Císařská koruna

Augšpurk nebo Praha / 1576–1577

2tolar

Mincovna Hall, po 1567

Mramorové jablko

Itálie (?) / konec 16. století

www.ngprague.cz Za podpory

Hlavní mediální partner

Partneři

Mediální partneřipartners

Generální mediální partner

zprávy

Louvre jako muzejní franšíza

Abú Dhabí – S pětiletým zpožděním a deset let po podepsání smlouvy otevře 11. listopadu své brány Louvre Abú Dhabí. Jedná se o součást dlouhodobé spolupráce mezi francouzskou vládou a Spojenými arabskými emiráty (SAE). Přední evropské muzeum získalo příležitost profilovat se jako globální muzejnická autorita, nejbohatší a nejmenší z arabských ropných velmocí chce díky tomu moderovat diskusi o humanitě a blízkosti arabské a evropské kultury. Nejnavštěvovanější muzeum umění, pařížský Louvre, nepropůjčilo své jméno a know-how nově vybudovanému muzejnímu komplexu zadarmo. Samotná značka stála Abú Dhabí 525 milionů dolarů, dalších 747 milionů půjde pak na francouzské konto za zapůjčení cca 300 děl ze sbírek Louvru. Díla budou vystavena ve zbrusu novém komplexu od francouzského hvězdného architekta Jeana Nouvela. Muzeum je vysunuto na pilotách v moři při ostrově Saadiyat, části emirátu Abú Dhabí. Má podobu několika samostatných

prostor (tzv. galerií), jež propojují můstky. Celek pak kryje rozlehlá, jen lehce vyklenutá kupole, která propouští sluneční paprsky skrze několik vrstev ornamentů, a na promenádách mezi galeriemi tak rozehrává hru světla a stínů. Sám architekt v rozhovoru pro The Art Newspaper hovoří „deštích světla“. Stavba byla zahájena v roce 2013 a stála sto milionů eur. Podle původního plánu se mělo přitom už rok před tím hotové muzeum otevřít veřejnosti. Díla zapůjčená z Paříže doplní artefakty z vlastních sbírek, jež byly v posledních deseti letech cíleně budovány. Jedná se především o archeologické nálezy, ale též moderní a současné umění. Na území Spojených arabských emirátů, v Jebel Faya (emirát Sharjah), byly nalezeny stopy osídlení starého 125 tisíc let. Dávní migranti přišli zřejmě z východní Afriky, nalezeny byly ale pouze jejich nástroje, nikoli kosterní pozůstatky. Louvre Abú Dhabí je koncipováno jako globální muzeum umění, což si autoři představují jako moderování dialogu kultur. Heslem projektu je vznosné „Vidět

humanitu v novém světle“. Jednotlivé galerie nesou označení Velký úvod, První vesnice, První velcí vladaři, Civilizace a říše, Asijské obchodní cesty, Od středomoří po Atlantik, Kosmografie, Svět v perspektivě, Velikost dvora, Nový životní styl, Moderní svět?, Ohledávání modernity a Globální pódium. V každé sekci pak mají být kombinovány artefakty asijské, evropské, africké a latinskoamerické provenience. Důležitou funkcí nové instituce má být též vzdělávání, a to nejen nejen veřejnosti, ale též profesionálů v oboru muzejnictví a kurátorství. I v tom má Louvre poskytnout znalosti. Ředitelem muzea je Manuel Rabaté, historik umění a muzeolog, který také učí na místní pobočce Sorbonny. Rabaté v rozhovoru pro speciální vydání The Art Newspaper věnované projektu uvádí, že Louvre se zavázal zajistit čtyři výstavy ročně (jednu velkou, jednu střední a dvě menší) po dobu patnácti let. Muzeum soustředěné na staré umění chce provázat i s uměním současným, k čemuž bude mimo jiné sloužit i rezidenční program.

LOUVRE PODLE JEANA NOUVEL A foto: Mohamed Somji, Louvre Abú Dhabí

V Abú Dhabí již působí již zmíněná pobočka francouzské Sorbonny, což je součástí smlouvy o spolupráci v kulturně-vzdělávací oblasti mezi francouzskou vládou a Spojenými arabskými emiráty. Ve stejné části města – na ostrově Saadyiat (v překladu Ostrov radosti), který spravuje Tourism & Culture Authority a Tourist Investments Company (obdoba našeho Ministerstva kultury s gescí cestovního ruchu) – sídlí též pobočka New York University a plánováno je i Guggenheim Abú Dhabí podle návrhu Franka Gehryho. Další kulturní institucí by tu měla představovat nová budova Národního muzea, kterou mělo zápůjčkami ze sbírek podpořit British Museum. To ovšem na konci října ovšem od smlouvy odstoupilo. Důvodem je skutečnost, že stavba navržená studiem Foster Architects je od roku 2011 stále staveništěm, ačkoliv plánované otevření se mělo konat již před čtyřmi lety. Projekty v Abú Dhabí se rozhodně nesetkávají jen s pozitivním přijetím. V případě Louvre Abú Dhabí byl kritizován především zvolený model muzejní franšízy. Petici proti prodeji jména kulturní instituce podepsalo před deseti lety, tedy hned na počátku projetu, skoro pět tisíc odborníků. V roce 2013 pak britský The Guardian rozpoutal vlnu kritiky projektu Guggenheimova muzea v Abú Dhabí, když zveřejnil reportáž o podmínkách, v nichž tu za nepřijatelně malou mzdu pracují najatí dělníci z Bangladéše. Na základě toho se pak Guggenheimovo muzeum v Evropě i Americe dočkalo řady protestů. Kurátor minulého benátského bienále (2015) Okwui Enwezor upozornil na tuto kauzu vystavením transparentů skupiny Gulf Labour Coalition v rámci hlavní bienální přehlídky. / AB

výstava

text Markéta Ježková Autorka se podílí na grantovém projektu Ústavu dějin umění AV ČR Arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský a jeho kulturní mecenát mezi Prahou a Innsbruckem.

Vladař a sběratel K výstavě arcivévody Ferdinanda II. Habsburského Se jménem Ferdinanda II. Habsburského (Tyrolského) bude pro řadu návštěvníků spjat především příběh jeho nerovného sňatku s „kupeckou dcerou“ Filipínou Welserovou. Další si možná vybaví pražský letohrádek Hvězda, na jehož návrhu se sám aktivně podílel. Výstava Národní galerie, probíhající do února příštího roku ve Valdštejnské jízdárně, však divákovi nabízí o poznání komplexnější pohled na tuto mimořádnou postavu evropských dějin.

Koncepce výstavy sleduje trend expozic o historických osobnostech, kde se panovník nepředstavuje pouze pomocí sledu politických událostí, ale prostřednictvím vizuálního obrazu, který o sobě utvářel. V jádru výstavy proto stojí otázka panovníkovy sebeprezentace prostřednictvím jeho stavební, mecenášské a především sběratelské aktivity. V jednotlivých celcích naznačuje, u koho a kde se Ferdinand mohl při konstrukci svého obrazu inspirovat, jak vypadala jeho sebeprezentace v Praze poloviny 16. století a jak se proměnila po přesídlení do Innsbrucku v Tyrolsku. Dané pojetí se tu neobjevuje poprvé – přesně před dvaceti lety měli návštěvníci možnost zhlédnout obdobně zaměřenou výstavu Rudolf II. a Praha, která se věnovala pražským sbírkám Ferdinandova synovce, císaře Rudolfa II. Habsburského. Arcivévoda Ferdinand, druhý syn českého krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské, se narodil v červnu 1529 v hornorakouském Linci a zemřel v nedožitých šestašedesáti letech v lednu 1595 v Innsbrucku. Na letošní rok připadají dvě důležitá výročí jeho života – uběhlo 470 let od chvíle, kdy roku 1547 přijel do Čech, aby zde zastupoval zájmy svého otce, a 450 let od doby, kdy stal zemským vládcem v Tyrolích a se svým dvorem z Prahy přesídlil do Innsbrucku. Letní výstava na zámku Ambras se proto zaměřila především na Ferdinandovu místní aktivitu, zatímco v centru pražské reprízy stojí prostředí Prahy poloviny 16. století. Zajímavý prostor pro úvahy o současných souvislostech a paralelách se objevil na ambraské vernisáži, kterou spoluzahajoval

Karel Schwarzenberg, jehož rodina si letos připomíná výročí 400 let usazení v rakouském městě Murau.

Portrét vladaře

Sebeprezentace renesančního šlechtice vycházela v první řadě z vlastní aparence, která určovala jeho existenci ve světě. V renesanční společnosti byl celkový vzhled na první pohled viditelným projevem lidské identity. Její konstrukce začínala u oděvu, pokračovala účesem, úpravou tváře a v neposlední řadě i vystupováním, jak jej nově definovaly příručky dvorského chování. Základním zdrojem poznání panovníkovy aparence zůstávají portréty, které Habsburkové nechávali pořizovat v hojném počtu. K hlavním portrétistům, který pracoval již pro Ferdinandova otce, patřil Jakob Seisenegger (1505–1567). Pro efektivní vyobrazení členů vládnoucí dynastie rozvinul kompozici obrazu s celou postavou, pozorovanou z frontálního pohledu. Pravá noha vytočená do strany, zlehka natočené tělo i tvář na diváka působí dojmem zastaveného pohybu. Ferdinanda Tyrolského Seisenegger pravidelně portrétoval již od batolecího věku. Na malbě datované rokem 1548 jej nacházíme v podobě devatenáctiletého muže. Jeho oděv vychází z módy šířící se kolem poloviny 16. století ze španělského dvora. Zdůrazněná ramena a úzké boky odpovídají dobovému ideálu mužské krásy, s jehož ozvěnami se setkáváme i u dnešních mužů. Těsnější oděv již naznačuje subtilnější siluetu, která se oproti staršímu ideálu „atletického“ těla stane

FR ANCESCO TERZIO: PORTRÉ T ARCIVÉ VODY FERDINANDA II. V ORL Í ZBRO JI 1556–1557, Kunsthistorisches Museum Wien, Gemäldegalerie, foto: KHM-Museumsverband

inzerce

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 3. — 12. 11. 2017 Staroměstské nám. 2O/548 — Praha 1

PO—NE: 1O.3O—19.OO

gsm: 6O2 233 723

tel./fax: 224 211 O87

e-mail: galerie@g-a-p.cz

Zveme Vás na podzimní exkluzivní aukci 12. listopadu 2O17 13.3O hodin Aukce se uskuteční v Galerii Mánes

Galerie ART Praha

EMIL FILLA Zátiší se sokolem, 193O

olej/plátno 73 x 98 cm

vyvolávací cena: 5.8OO.OOO Kč

AUKCIA UMENIA V nedeľu 12. 11. 2017 o 14 hod. CARLTON HOTEL Bratislava On line katalóg na

www.artinvest.sk Galéria ART INVEST Dobrovičova 7, Bratislava Tel.: 00421 905 659 148 Martin Benka: Ilava, olej

Vyvolávacia cena: 5 000 eur

ARTantiques_190x119.indd 2

23.10.2017 11:23

aukce

Procházka, Zrzavý, Justitz a taky Krteček

1. Art Consulting – Na aukci 1. Art Consulting v neděli 8. října v Topičově salonu se prodala díla za celkovou částku bezmála 34,5 milionu korun*. Prodejní úspěšnost přitom byla vynikajících 85 procent, z celkového počtu 179 děl bylo vydraženo 152. Sedm z nich překročilo hranici milionu a dalších 42 se pak vyhouplo nad 100 tisíc korun. Na nejvyšší cenu dosáhla v této velmi kvalitně zásobené aukci podle očekávání raná malba Antonína Procházky Dívka, vystavovaná a publikovaná práce ze sbírky Františka Venery. Z minimálního podání 3,3 milionu dosáhla za pomoci několika zájemců až na konečných 7,1 milionu korun. Z dalších milionových děl dosáhly na nejvyšší ceny obrazy Jana Zrzavého a František Foltýna. Zrzavého Dáma v kloboučku byla s vysokým nárůstem vydražena za 4,56 milionu korun, Foltýnovu nově objevenou abstrakci z konce 20. let si odnesl nový majitel na telefonu, který za ni nabídl 4,5 milionu korun.

ANTONÍN PROCHÁZK A: D Í V K A , 1913, olej na lepence, 39 × 21 cm, cena: 7 100 000 Kč

Nad hranicí milionu skončila také Surrealistická kompozice Františka Janouška s konečnou cenou 1,14 milionu korun, její minimální podání nebylo ani poloviční. Ze sbírky Otakara Teyschla pocházel akvarel na kartonu Koupající se ženy Alfréda Justitze, který se s cenou 1,02 milionu korun stal suverénně nejdražší Justitzovou prací na papíře prodanou na domácím trhu. Přes čtyři metry široký akryl Jana Merty Duch a hmota (Mnichovský přízrak) z let 2008 až 2009 je za poslední rok již čtvrtým umělcovým dílem, které pokořilo milionovou hranici (1,08 milionu korun). Vůbec poprvé se tak stalo loni v listopadu. Velký nárůst zaznamenal olej Dívčí poloakt Jaroslava Krále z počátku 30. let, který po souboji telefonů skončil na částce 900 tisíc korun. Na trh se toto dílo vrátilo po devíti letech, za to dobu jeho cena vzrostla trojnásobně. S nárůstem ze 66 na 324 tisíc korun byl vydražen koloristicky působivý obraz Bo-

JA N ZR Z AV Ý: DÁ M A V K L OBOUČ KU 30.–40. léta,olej na plátně kašírovaném na lepence, 36,8 × 28,2 cm, cena: 4 563 000 Kč

humíra Dvorského Rozkvetlé pole z počátku 40. let (druhá nejvyšší cena po pohledu na Šanghaj, vydraženém před pěti lety čínským kupcem na aukci Galerie Arcimboldo). Zájem byl i o pětici prací Vladimíra Boudníka, nejdražší z nich, bezejmenná strukturální grafika s monotypem na kartonu z roku 1963 stála nového majitele 192 tisíc korun. Vysoké nárůsty zaznamenaly i malby Jiřího Trnky. Z umělců přelomu 19. a 20. století dosáhl na nový rekord zvýšený o 372 tisíc korun zcela ojediněle dražený Karel Rašek. Jeho žánrová Partie z Meudonu skončila na částce 480 tisíc korun. Ze současných umělců dosáhli na nové aukční maximum nedávno zesnulí Kája Saudek a Zdeněk Miler. Od prvně jmenovaného byly tentokrát v nabídce dva oleje Kýč je když... (vydražen za 408 tisíc) a Ty zvíře! (336 tisíc korun). Původní rekord souboru kreseb pro publikaci Z bájí Saudka Kájí z minulého roku měl hodnotu 324 tisíc korun. Děl Zdeňka Milera

ZDENĚK MILER: PŘINES MI, J Á Ř K U, P L Á T N O . . . , 1957, kresba na fólii, 24,5 × 33 cm, cena: 96 000 Kč

prošlo trhem doposud pouhých patnáct. V této aukci bylo možné pořídit trojici jeho kreseb z roku 1957 k filmu Jak krteček ke kalhotkám přišel. Šlo originální dvouvrstvé podklady (kresba na fólii a kresba pozadí na kartonu) pro animaci. Nejdražší z nich Přines mi, jářku, plátno... získal nový majitel za 96 tisíc korun, všechny se však prodaly s vysokými nárůsty. Aukce také nabídla bezejmenný rastrový akryl téměř nedraženého Tomase Rajlicha z 80. let (228 tisíc korun). Úspěšně prošla aukcí i malba Dialog Jiřího Anderleho (192 tisíc). Mezi pracemi na papíře dominovala kresba Kubistická hlava Antonína Procházky z roku 1910, která, ač vydražena za minimální podání, překročila milionovou hranici. Za tuto práci, opět ze sbírky Otakara Teyschla, zaplatil zájemce na telefonu s připočtením provize 1,14 milionu korun. Podle databáze ART+ je to doposud nejdražší autorova kresba prošlá aukcí. Výrazného navýšení se znovu dostalo práci Běly Kolářové. Její asambláž Vizitky (Deníček z týdne na horách) vystoupala ze 78 až na 420 tisíc korun. Při dražbě Reynkových Vánoc, souboru tří suchých jehel s originální obálkou a básní Suzanne Renaud z roku 1939, licitátorka téměř nestačila odříkávat jednotlivé příhozy. Vydražen byl s výrazným nárůstem za 96 tisíc korun kupcem na telefonu. Zájem byl i o několik leptů Jiřího Balcara, nejdražší Bez názvu (Akt I) se prodal za 32 tisíc korun. / TEREZA KOUCK Á

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

Milionová Běla Kolářová

Sýpka – Nejdražší položkou říjnové aukce společnosti Sýpka a současně jedním z letošních vůbec největších úspěchů v kategorii poválečného umění se stala asambláž Běly Kolářové Variace na dva trojúhelníky IV, která se prodala za nečekaných 1,9 milionu korun. Celá aukce, která se konala v neděli 15. října v Topičově salonu, vynesla 7,8 milionu korun. Vedle milionové Kolářové se dalších sedm položek prodalo za částky od sto tisíc do půl milionu korun. Prodejní úspěšnost aukce byla 55 procent. Kolářové čtvercová asambláž z šatních spínadel z roku 1968 startoval na částce 336 tisíc korun. Podle majitelky Sýpky Ireny Velkové se o ni ucházelo deset zájemců na telefonu a čtyři dražitelé přímo v sále. „V částkách nad 1 000 000 Kč se o dílo Běly Kolářové utkali dva klienti na telefonu. Většina zájemců byla z České republiky, dílo však nakonec získal klient ze zahraničí,“ řekla po aukci ART+. Konečná cena na sále činila 1,6 milionu korun, včetně snížené 18procentní provize tedy vítěz aukce nabídl téměř 1,9 milionu korun. Až do letošního června byl Kolářové

Stotisícové fotografie

aukční rekord sotva desetinou této částky. Dosažená cena překonala nejen červnové maximum asambláže Životopis jedné patentky VIII ze začátku 80. let, která na aukci 1. Art Consulting vystoupala na 504 tisíc, ale také částky, za které byla umělkynina díla dražena loni v Londýně (370 a 560 tisíc korun). Druhým nejdražším dílem aukce se stal obraz Jana Merty Podlaha malíř z let 2001–05, který se prodal po jednom příhozu za 492 tisíc korun. Rostoucí zájem o Mertovo dílo dobře ilustruje, že toto dílo se na trh vrátilo po třech letech a jeho cena za tu dobu vzrostla bezmála o třetinu. Dílčím rekordem je cena 412 tisíc za jednu z Košilek Věry Janouškové. V posledních třech letech aukcemi prošly čtyři její smaltové Košilky z 90. let a tato z nich byla nejdražší. S výrazným nárůstem z 204 na 348 tisíc korun se prodal reliéf Geometrické cvičení od Stanislava Kolíbala. Atraktivitu práce zvyšovalo, že umělec ji původně věnoval vdově po fotografu Janu Svobodovi, který Kolíbalova díla kongeniálně fotograficky zachycoval. Vedle Běly Kolářové bylo draženo i několik děl její-

BĚL A KOL ÁŘOVÁ: VAR I ACE NA DVA T R O J Ú H E L N Í K Y I V, 1968, asambláž, patentky na kartonu, 58 × 58 cm, cena: 1 888 000 Kč

ho manžela. Nejdráže z nich se prodala asambláž s dýmkou Řeč klidu, která našla kupce za vyvolávací cenu 144 tisíc korun. V kategorii prací na papíře nejvíce zaujal konvolut návrhů plakátů od Františka Kardause, spoluautora legendárního Tatraplánu. Dva nejdražší z nich, temperou malované návrhy reklam na vozy Tatra a Valuta, se prodaly shodně za 78 tisíc korun. Sádrový model Tatraplánu z umělcovy pozůstalosti odešel za vyvolávací cenu 48 tisíc korun. Nejdražší starožitností se stal rozměrný koberec z Moravské gobelínové manufaktury ze začátku 30. let, který si architekt Josef Místecký navrhl pro vlastní vilu. Prodal se s mírným nárůstem za 96 tisíc korun. Na dalších příčkách se umístily mosazná stolní lampa, blízká návrhům Kolomana Mosera, která našla kupce za vyvolávací cenu 90 tisíc, soubor pěti funkcionalistických stropnicových svítidel a dřevěný artdecový stolek, které shodně stály 60 tisíc korun. Výraznější cenový nárůst v této kategorii zaznamenala pouze žardinierá ve stylu vídeňské secese, která vystoupala z 21 na 38 tisíc korun. / JS

JO SEF MÍ S T EC K Ý: KOBEREC PRO V L A S T N Í V I L U, 1931, Moravská gobelínová manufaktura, 250 × 320 cm, cena: 96 000 Kč

Zezula – Výhradně na poválečné umění a fotografii byla zaměřena třetí letošní aukce brněnské společnosti Zezula. Nového majitele na ní v sobotu 7. října našly skoro dvě třetiny ze 180 nabízených položek, dohromady za 6,3 milionu korun. Osmnáct děl se prodalo za částky nad sto tisíc korun. Nejdražší položkou aukce byla Nástěnná plastika 37, minimalistický reliéf z roku 2011 od Karla Malicha, který našel kupce za vyvolávací cenu 814 tisíc korun. S nárůstem ze 153 na 342 tisíc korun se prodal obraz Jana Merty Zakletá princezna, olej středního formátu z druhé poloviny 90. let. Zájem byl také o trojici obrazů Bohumíra Matala z 50. a 60. let. Nejdražší z nich, oboustranný ženský portrét z roku 1956 vystoupal ze 77 na 165 tisíc korun. Poprvé za více než sto tisíc korun byla dražena některá z prací brněnského streetartisty Tima. Jeho busta Miloše Zemana ozdobená českou a ruskou vlajkou a adjustovaná jako hlava jelena se prodala za vyvolávací cenu necelých 142 tisíc korun. Hlavní část nabídky byla soustředěna na fotografii. Ze 105 nabízených snímků jich nového majitele našlo 80, dohromady za 3,3 milionu korun. Zdaleka přitom nešlo jen o práce nejslavnějších fotografů, jako jsou Josefa Sudek a Františke Drtikol. Nejdražší nabízenou položkou odpoledne sice bylo jedno ze Sudkových zátiší z cyklu Okno mého ateliéru, které vystoupalo ze 118 na 189 tisíc korun, mnohem více se však bojovalo o snímky méně známých autorů. Piktorialistická Kaštanová alej od dlouholetého předsedy prvorepublikového Českého klubu fotografů amatérů Jaroslava Kučery se například dostala z 53 na 224 tisíce korun. Podobně překvapily ještě snímky

3 S R D EČ N Ě VÁ S Z V E M E N A P Ř E D A U KČ N Í V Ý S TAV U, K T E R Á P R O B Í H Á V P R O S T O R Á C H N A Š Í G A L E R I E O D 3 0 . 1 0 . D O 2 5 . 11 . 2 0 1 7. A U K Č N Í D E N P R O B Ě H N E V N E D Ě L I 2 6 . 11 . O D 1 2 H O D I N V P A L Á C I Ž O F Í N V P R A Z E . TĚŠÍME SE NA VAŠI NÁVŠTĚ V U!

1 Antonín Procházka: Zátiší s vázou a kyticí olej na lepence, 1915–1916, sign. LD, 51 × 35 cm vyvolávací cena: 8 000 000 Kč odhadní cena: 10–13 000 000 Kč

2 Antonín Slavíček: Po děšti olej na plátně, 1903–1904, 74 × 88 cm vyvolávací cena: 6 000 000 Kč odhadní cena: 10–15 000 000 Kč 3 Václav Špála: Národní divadlo od budovy Mánesa olej na plátně, dat. 1932, sign. vlevo dole, 81 × 100 cm vyvolávací cena: 4 800 000 Kč odhadní cena: 6–9 000 000 Kč 4 Jan Zrzavý: Kalvárie v Locronanu II tempera na lepence, dat. 1938, sign. vlevo dole, 49 × 114 cm vyvolávací cena: 6 000 000 Kč odhadní cena: 8–12 000 000 Kč

www.galeriekodl.cz

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5

aukce

Bohumila Šťastného (177 tisíc), Ladislava Emila Berky (100 tisíc) či Ády Nováka (83 tisíc korun). S výraznými nárůsty a vesměs za částky nad sto tisíc korun byly rovněž draženy fotografie Jaroslava Rösslera, Jaromíra Funke-

J A R O M Í R F U N K E : P R A L E S , z cyklu Moderní česká fotograf ie, 1939–43, černobílá bromostříbrná fotograf ie na matném papíru, původní autorská zvětšenina, 38,8 × 28,9 cm, cena: 129 800 Kč

JAROSL AV K RUPK A: K A Š TANOVÁ A L E J , 1919, Höchheimerův gumotisk v barvě Kaselské hnědi, původní autorský pozitiv, 19,3 × 16,6 cm, cena: 224 200 Kč

V ILÉM REICHMANN: Z C YKLU R A N Ě N É M Ě S T O, 1945, černobílá bromostříbrná fotograf ie na lesklém papíru, původní autorská zvětšenina, 13,7 × 12,2 cm, cena: 106 200 Kč

ho,Václava Zykmunda, Miroslava Háka či Viléma Reichmanna. Nejdražším nabízeným Rösslerovým snímkem byla reklamní fotografie z konce 20. let, která našla nového majitele za 177 tisíc korun. Na stejnou částku nakonec shodně vystoupaly ještě dva jeho experimentální snímky z 60. let, které přitom startovaly na výrazně nižších vyvolávacích cenách. Od Jaromíra Funkeho zaujal snímek Prales ze skupinového alba Moderní česká fotografie, které vyšlo v roce 1943 s předmluvou Karla Teigeho. Vítěz aukce za něj nabídl 130 tisíc korun, dvojnásobek minimálního podání. Václav Zykmund je v posledních třech letech téměř již stálicí aukcí společnosti Zezula. Tentokrát do dražby získala jeden snímek z cyklu Akce s kartami a pohled na Prahu ze souboru Fotografie města. Prvně jmenovaný se prodal za 165 tisíc, druhý za 112 tisíc korun. V případě Miroslava Háka se strhl boj o jeho fotografii Malostranské střechy z roku 1946, která z 21 tisíc vystoupala až na 142 tisíc korun. Na více než desetinásobek vyvolávací ceny se pak dostala fotografie Viléma Reichmanna z cyklu Raněné město, ve kterém se surrealistickou poetikou zdokumentoval Brno poničeného válkou. Snímek z roku 1945 se dostal z 9 na 106 tisíc korun. Průměrná cena vydražených fotografií vychází na necelých 42 tisíc korun, což je dvojnásobek dlouhodobého průměru v této kategorii. Je to odrazem mimořádné pečlivosti ve výběru i zpracování dražených položek. Důraz na dobové zvětšeniny i podrobně zpracovaná katalogová hesla jsou příkladné a dosažené výsledky ukazují, že to sběratelé dokáží ocenit. Ze čtyřiceti fotografií, které byly v posledních třech letech na českých aukcích vydraženy za částky nad sto tisíc korun, jich polovina prošla právě aukcemi společnosti Zezula. / JS

Křehká síla skla omládla

Dorotheum – Třetí specializovaná aukce ateliérového skla, kterou po roce v říjnu znovu uspořádala společnost Dorotheum, se tentokrát zaměřila především na střední a mladší generaci sklářů. Nejdražší položkou aukce Křehká síla skla se sice stala dvoudílná mísa od Františka Víznera, která se prodala za vyvolávací cenu 384 tisíc korun, ale těžiště nabídky bylo v dílech autorů o jednu a více generací mladších. I proto aukce, která se konala ve čtvrtek 12. října v pražském Tančícím domě, vynesla méně než v minulých letech, celkový obrat činil 3,6 milionu korun. Nového majitele našla polovina z 51 nabízených plastik, 15 z nich bylo vydraženo za částky přes sto tisíc korun. Většina děl odešla za vyvolávací ceny, položkami, o něž se nejvíce bojovalo, byly unikátní váza Ronyho Plesla a realisticky modelovaná lidská figura od sedmatřicetiletého Martina Janeckého. V Pleslově případě se bo-

jovalo o růžovou broušenou vázu Barry, prototyp vytvořený letos ve sklárně Rückl, která vystoupala z 48 na 120 tisíc korun. Janeckého práce, modelované zevnitř vyfouknuté bubliny za horka, byly nabízeny již na minulých edicích aukce, letos poprvé však nešlo o bustu, ale o tříčtvrteční figuru z opalinového skla. Z vyvolávací ceny 240 tisíc vystoupala na 336 tisíc korun. Pro Plesla i Janeckého šlo o aukční rekordy. V nových aukčních maximech byly dále draženy práce Ilji Bílka (216 tisíc), Pavla Trnky (204 tisíc), Zory Palové (192 tisíc), Evy Fišerové (144 tisíc), Filipa Nízkého (144 tisíc) či Rudolfa Burdy (120 tisíc korun). Pro řadu jmenovaných se zároveň jednalo o první aukční prodeje nad sto tisíc. Nutno však dodat, že podobně jako v případě současného umění i u skla platí, že přes galerie jednotliví autoři mnohdy prodávají i za vyšší ceny, než naznačují jejich aukční výsledky. / JS

R O N Y P L E S L : B E R R Y, 2017, sklárna Rückl, sklo křišťálové, růžové, foukané, broušené, 25 × 20 cm, cena: 120 000 Kč

M A R T I N J A N E C K Ý : W H I T E F I G U R , 2017, ručně tvarovaná plastika z opalinového žhavého skla, 41 × 36 × 23 cm, cena: 336 000 Kč

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Výtvarné umění a starožitnosti

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 18. 11. – 25. 11. 2017 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (25. 11. pouze 10–13 h) ne / zavřeno

DNE 25. LISTOPADU 2017 ve 14 hodin RADISSON BLU ALCRON HOTEL PRAGUE, Štěpánská 40, Praha 1

Antonín Slavíček – Macešky, vyvolávací cena 2 800 000 Kč Josef Teodor Mousson – Cesta sněhem, vyvolávací cena 150 000 Kč Adolf Loos – Křeslo „Knieschwimmer“, vyvolávací cena 100 000 Kč Václav Špála – Hrad Kost od jihu, vyvolávací cena 1 100 000 Kč Carlo Bugatti – Kabinet, vyvolávací cena 160 000 Kč

Aukční katalog na www.dorotheum.com

aukce

Hyperrealismus za půl milionu

Prague Auctions – Společnost Prague Auctions si na první říjnovou neděli připravila aukci moderního a poválečného umění a samostatnou aukci fotografie. Prvně jmenovaná vynesla 5,8 milionu, druhá 1,1 milionu korun. Nového majitele našly dvě pětiny z více jak šesti set položek, přičemž deset děl bylo draženo za částky nad sto tisíc korun. Největším překvapením aukce se stala dražba rozměrného, hyperrealistického plátna Lament od sedmatřicetiletého Miroslava Polácha. Obraz muže s hlavou opřenou o ambon v chóru Svatovítské katedrály, malba z letoš-

ního roku, se prodal s nárůstem z necelých 190 na 512 tisíc korun. Společnost Prague Auctions v minulých třech letech nabízel šest Poláchových obrazů, z nichž kupce dosud našly jen dva. Dražší z nich, Dystopie, obraz stejného formátu jako Lament, se před rokem prodal za vyvolávací cenu 162 tisíc korun. Dílo žádného z Poláchových vrstevníků, ani Jakuba Špaňhela či Josefa Bolfa, nebylo dosud v aukci prodáno takto vysoko. Ještě výraznější procentuální nárůst zaznamenal obraz V čekárně od slovenského malíře Milana Paštéky. Jeho charakteristická

MIROSL AV POL ÁCH: L A M E N T, 2017, olej na plátně, 170 × 250 cm, cena: 512 500 Kč

malba z roku 1986 vystoupala z 62 na 437 tisíc korun, tedy na sedminásobek minimálního podání. Jde o druhou nejvyšší cenu českého trhu, na Slovensku však byly Paštékovy obrazy již opakovaně draženy i za milionové částky. Bojovalo se také o obraz

Dvojice rozmlouvá od slovenského sochaře Jozefa Jankoviče, který vystoupal z 54 na 162 tisíc korun. Z děl český autorů byla dále úspěšně draženy práce Jaroslava Róny, Olbrama Zoubka či Jaroslava Vožniaka. Rónův tři roky starý obraz Šaman vystoupal z 288 na

INZERCE

57. AUKCE

Zdeněk Burian – Old Surehand kvaš, papír, 31 x 22 cm, rok 1971 vyvolávací cena: 80 000 Kč

Zdeněk Sýkora – 13 linií pro Karla Hynka Máchu serigrafie, 70 x 70 cm, rok 2007 vyvolávací cena: 140 000 Kč

Zdeněk Burian – Old Surehand, kvaš, papír, 27 x 41 cm, rok 1971 vyvolávací cena: 100 000 Kč

Krištof Kintera – Dočasný problém s hlavou litý polyester, plastová deska, 100 x 73 cm, rok 2015 vyvolávací cena: 63 000 Kč

www.galerie-dolmen.cz

Knihkupectví ArtMap je provozováno ve spolupráci s Agosto Foundation

Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 4. 12. – středa 13. 12. 2017

Knihkupectví ArtMap

ve středu 13. prosince 2017 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1

Praha: Vojtěšská 18 Brno: Moravské náměstí 1a e-shop: knihkupectvi.artmap.cz

JINDŘICH ŠTYRSKÝ - UTONULÁ / datace 1927, olej na plátně, 60 x 73 cm

Vyvolávací cena: 13 000 000 CZK

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 19. 11. 2017 / 13 hodin / Obecní dům v Praze European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR tel./fax: +420-233 342 293, e-mail: info@europeanarts.cz

WWW.EUROPEANARTS.CZ

inzerce

A ntik v it y P r A h A , s . r . o .

Oskar Kokoschka 28. aukce se koná 2. 12. 2017 od 14 hodin Výstava před aukcí: 30. 11. od 14 do 19 hod. a dne 1. 12. od 10 do 18 hod. v prostorách aukčního domu.

Vyšehradská 2, Praha 2, 128 00

www.antikvity.cz

AUREA Numismatika

mince - medaile - bankovky - vyznamenání

82. aukce - mince, medaile 2. 12. 2017, 9.00 hod. 83. aukce - řády a vyznamenání 2. 12. 2017, 14.00 hod. 84. aukce - papírová platidla 2. 12. 2017, 15.00 hod. 85. aukce - ruské mince a medaile 2. 12. 2017, 18.30 hod. 13. eAukce - mince, medaile, řády a vyznamenání, staré pohlednice 3. - 7. 12. 2017, 18.00 hod.

Konferenční centrum City

Na Strži 65, Praha 4 (Metro Pankrác)

www.aurea.cz

www.LiveBid.cz

aukce

375 tisíc korun, což je třetí nejvyšší cena za autorovu malbu. Ze 162 na 362 tisíc korun se dostal sedmdesát centimetrů vysoký bronz J. A. Komenský z roku 2013 od Olbrama Zoubka. Dráž byl dosud dražen jen dvě dvoumetrové figury, obě příznačně letos v dubnu. Od Jaroslava Vožniaka společnost dražila hned jedenáct obrazů a asambláží menšího formátu. Prodaly se všechny, nejdráže metrová asmabláž Kolotoč z roku 1994, která našla kupce s výrazným nárůstem za 137 tisíc korun. Do značné míry aukční premiérou byla dražba obrazu Krystal V od pětatřicetiletého Josefa Achrera. Obraz se prodal po jednom příhozu za 144 tisíc korun. Z nabízených fotografií se nejdráže prodalo několik snímků od Miroslava Tichého. Bezejmenný snímek dvou dívek v plavkách v originální adjustaci se prodal v novém autorském rekordu, když vystoupal z 31 na 262 tisíc korun. Pět Tichého fotografií se prodalo v rozmezí od 72 do 102 tisíc korun a dalších šest snímků jen za částky kolem deseti tisíc korun. Za 49 a 55 tisíc korun odešly ještě dvě fotografie z 30. let od malíře Františka Vobeckého. Ostatní nabízené fotografie byly draženy za výrazně nižší částky. Z 63 prodaných snímků se jich tři čtvrtiny prodaly za částky do 10 tisíc korun (bez provize). / JS

MIRO SL AV T IC H Ý: BE Z N Á Z V U 60.–80. léta,černobílá fotograf ie v původní adjustaci, 22,5 × 15 cm, cena: 262 500 Kč

Puchmertlovy plastiky vůbec poprvé

Pictura – Na aukci Galerie Pictura ve středu 11. října ve Velkopřevorském paláci se prodalo 86 položek z celkového počtu 205 artefaktů. Prodejní úspěšnost se tak pohybovala kolem 42 procent. Nad hranici sto tisíc korun vystoupalo celkem 15 děl, obrat aukce činil 7,8 milionu korun. Nejdražší položkou byl drobný olej Josefa Šímy Venkonský dům II z pařížské soukromé sbírky, který se prodal za minimální podání 976 tisíc korun. Velký úspěch měly na aukci vůbec poprvé nabízené sochy Jaroslava Puchmertla (1916–1991), kladenského rodáka, sochaře a fotografa. Puchmertl byl souputníkem Václava Zykmunda, se kterým se seznámil na konci 30. let, organizátorem surrealistických výstav doma i v zahraničí a později členem skupiny Ra. Jeho měděná plastika Surrealistický objekt (Kompozice III) z počátku 40. let se z vyvolávací ceny 268 tisíc vyhoupla až na 915 tisíc korun. Podobně tomu bylo i s drobnější dřevěnou po-

VÁCL AV S T R AT IL : FOX 1978–79, olej a asambláž na plátně, 120 × 120 cm, cena: 231 800 Kč

lychromovanou sochou Hermafrodit. Ta vystoupala z minimálního podání 183 tisíc na 378 tisíc korun. Puchmertl se doposud na domácích aukcích profiloval pouze jako fotograf, v prodeji byla zatím zhruba dvacítka jeho surrealisticky laděných snímků, nejdražší za 21 tisíc korun. Na nové autorské maximum dosáhl Augustin Ságner s malbou Pohyb černé z poloviny 30. let, která náleží do jeho nepříliš rozsáhlé abstraktní periody. Ságner byl jednou z vůdčích osobností sdružených kolem časopisu Kvart, jeho díla se v aukcích objevují spíše vzácně. Doposud byla dražena asi padesátka jeho maleb. Předchozí aukční rekord byl starý dva a půl roku a měl hodnotu 276 tisíc korun. Postaral se o něj obraz O moři z roku 1932. Tentokrát dosažená cena 915 tisíc korun ho překonala více než trojnásobně. Ze sochařství byla dále v nabídce komorní varianta legendární sochy Sluneční paprsek Otakara Švece, odlitá do bronzu Frantou

AUGUS T IN SÁGNER: POHYB Č E R N É , 1934, olej na plátně, 70 x 49,5 cm, cena: 915 000 Kč

Anýžem v roce 1924. Ta vystoupala z 220 až na 390 tisíc korun, což je doposud druhá nejvyšší cena za Švecovo dílo, jež se v aukcích objevuje rovněž dosti raritně. Za sochařskou realizaci můžeme považovat i asambláž Jiřího Koláře Malá Saskie si ve sklepě nezpívá, která zdvojnásobila své minimální podání až na 244 tisíc korun. Ze současných umělců se v novém rekordu prodal obraz Fox Václava Stratila. Olej a asambláž z konce 70. let vystoupala z 61 na 232 tisíc korun. Druhý obraz z téže doby Kde jsou nespoutané věci se ze stejné vyvolávací ceny dostal na 171 tisíc korun. Uspěl i Lubomír Typlt s olejem Vany z roku 2002, který našel kupce s výrazným nárůstem za 280 tisíc korun (autorova druhá nejvyšší cena). Z prací na papíře znovu potvrdil pozici jednoho z nejdražších grafiků českých aukcí Vojtěch Preissig. Lept Tajemný ostrov z roku 1906 byla vydražen za 116 tisíc korun, což je pátá nejvyšší cena za umělcův tisk. / TEREZA KOUCK Á

JAROSL AV PUCHMER T L : SURRE AL IS T ICK Ý OB JEK T ( K O M P O Z I C E I I I ), 1941, mosaz a měď, výška 62,5 cm, cena: 915 000 Kč

inzerce

inz_190x119_osvit.indd 1

19.09.17 15:03

Hospic svatého Lazara a Greensgate Golf & Leisure Resort si Vás dovolují pozvat na

BENEFIČNÍ AUKCI VE PROSPĚCH HOSPICE SVATÉHO LAZARA V PLZNI

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 17.11. – 30.11. 2017 GALERIE KLATOVY / KLENOVÁ Venisáž výstavy 16.11. 2017 | 18:00 Klenová 1 AUKČNÍ VEČER 01.12. 2017 | zahájení aukce 19:00 GREENSGATE GOLF & LEISURE RESORT Horomyslická 1, Dýšina

Registrace účastníků aukce na místě od 17:30 nebo na webu charitativní aukce ve prospěch Hospice svatého Lazara www.aukce.hsl.cz

na trhu

text Jan Skřivánek

Zrzavého Bretaň Vloni sběratelé za díla Jana Zrzavého utratili rekordních 60 milionů a malířův raný obraz Fantastická krajina se prodal v novém aukčním maximu za 14,4 milionu korun. Prvně jmenovaný rekord letos určitě nepadne, ten druhý by mohl. Do aukce v listopadu půjde jedna z největších Zrzavého bretaňských krajin.

J A N Z R Z AV Ý: K A L VÁ R I E V L O C R O N A N U I I , 1937, tempera na překližce, 49 cm × 114 cm, vyvolávací cena: 6 000 000 Kč (+ 20% provize), Galerie Kodl 26. 11. 2017

Jan Zrzavý žil od roku 1923 do začátku války střídavě v Praze a v Paříži. Do Bretaně, konkrétně do jejího nejzápadnějšího departmantu Finistère, pravidelně zajížděl od poloviny dvacátých let. O tamní krajině opakovaně hovořil a psal jako o své „Svaté zemi“. Asi nejobsáhleji se na toto téma rozepsal v únoru a dubnu 1939 v časopiseckých článcích Finistère, má ztracená země… a Česká krajina. „Viděl jsem několik krajů Evropy, ale žádný z nich neodpovídal představě, již jsem si o nich předem utvořil. Ale když jsem poprvé vkročil do Bretagne, bylo to, jako by krásný a blažený sen se mi náhle uskutečnil. Tak mi to bylo známé, bezpečné, jako bych po dlouhé trapné pouti zakotvil konečně u cíle svých tužeb, našel konečně to, po čem jsem celý život toužil a miloval,“ píše Zrzavý v druhém jmenovaném textu, který poprvé vyšel v roce 1941 v časopise Život. Práce v Bretani si vynutila i novou techniku malby. „Charakter bretaňské krajiny přivedl mne k nové technice malířské, k ru-

kopisu štětcem, oproti dřívější hladké malbě, a v poslední době téměř k výhradnímu používání tempery, která dává mnohem více možností než malba olejová, je krásnější a trvanlivější,“ vyprávěl Zrzavý na jaře 1935 v rozhovoru s Eugenem Dostálem. Obraz Kalvárie v Locronanu II z roku 1938, který bude poslední listopadovou neděli dražit Galerie Kodl, se podle dostupných informací neobjevil na žádné ze Zrzavého samostatných výstav ani není podchycen v literatuře, tentýž motiv však malíř zpravoval i v kresbě a v malbě menšího formátu. Podle štítku na zadní straně byl obraz v únoru 1938 vystaven na členské výstavě Umělecké besedy, což znamená, že jej Zrzavý namaloval v samém počátku roku. O tom, že si jej sám velice považoval, svědčí i Zrzavého vlastnoruční instrukce k uchovávání a ošetřování psané na rubové straně. Dražba obrazu, který má na šířku více než metr, bude startovat na polovině malířova stávajícího rekordu (6 milionech korun bez aukční provize), je však celkem jisté, že jen

na trhu

J A N Z R Z A V Ý: S T U D N Ě V L O C R O N A N I I I , 1938, tempera na lepence, 50 × 116 cm, cena: 6 600 000 Kč, Galerie Kodl 3. 12. 2006 J A N Z R Z A V Ý: P O L E N A I L E D E S E I N I I , 1934, tempera na překližce, 53,5 × 101 cm, cena: 12 960 000 Kč, Dorotheum 3. 12. 2016

u vyvolávací ceny nezůstane. Loni v prosinci se srovnatelná krajina Pole na Ile de Sein II z roku 1934 na aukci Dorothea prodala za téměř 13 milionů korun. Kamenná vesnice Locronan, která v 16. století byla centrem výroby lodních plachet a dodnes bývá uváděna jako jedna z nejkrásnějších ve Francii, byla jedním z míst, které Zrzavý v průběhu let maloval opakovaně. „Ve dnech únavy a světobolu bych si vždy přál odpočinout si v Locronanu, na náměstí usednout na lavičku do stínu katedrály, vdechovat klid její nedefinovatelné a jedinečné atmosféry. – Bylo by dobré zde končit dny svého stáří. Chodit nahoru a dolů jeho uličkami mezi domky a chalupami z holých kamenů, zastavovat se v různých koutech na tichých a opuštěných malých náměstích; zastínit se před chudými božími mukami, kapličkami a pobořenými studněmi. Rád bych dal ožít chvílím rozjímání v svatém interiéru kostela St.

Nic – zcela malého kostelíka, ve skutečnosti však krásnějšího než katedrála. Tam člověk pochopí, co je víra, zbožnost a blaženost boží,“ napsal Zrzavý ve Finistère, má ztracená země… Nabízený obraz je propracovanější a daleko rozměrnější variantou o rok starší třiceticentimetrové malby téhož jména, která je reprodukována v umělcově první monografii z roku 1939. Kresebná studie k ní, datovaná již do roku 1936, prošla aukcemi před devíti lety, kdy našla kupce za necelých 43 tisíc korun. Vedle již zmiňovaného obrazu Pole na Ile de Sein II se na trhu dosud objevila jen jedna srovnatelná krajina – Studně v Locronan III z roku 1938, která se v prosinci 2006 na aukci Galerie Kodl prodala za tehdy rekordních 6,6 milionu korun. Všechny tři tyto krajiny mají na šířku více než metr. Menší bretaňské krajiny se v aukcích objevují výrazně častěji. Na květnové aukci Galerie Kodl se například čtyřiceticentimetrový obraz Ulice v Locrona-

nu I z roku 1937 prodal s výrazným nárůstem za 5,28 milionu korun. Od začátku roku se na aukcích prodaly tři desítky Zrzavého obrazů a prací na papíře, dohromady za 13,5 milionu korun. Týden před Kalvárií v Locronanu II půjde do dražby ještě další Zrzavého stěžejní dílo, přípravná kresba k slavnému obrazu Melancholie II z roku 1920, který je dnes ve sbírkách Národní galerie. Černobílá kresba uhlem má stejný formát jako finální obraz a lze ji považovat za svébytné dílo. Zrzavý ji ostatně opakovaně vystavoval, byla mimo jiné zařazena i na jeho reprezentativní retrospektivu v roce 1940 v Obecním domě. Kresbu bude dražit společnost European Arts a minimální podání je stanoveno na tři miliony korun (+ 24procentní provize), což je trojnásobek stávajícího Zrzavého cenového rekordu v kategorii prací na papíře. Prodej byť jen za vyvolávací cenu by z Melancholie II zároveň udělal vůbec nejdražší kresbu českých aukcí.

VEČERNÍ AUKCE MODERNÍHO, POVÁLEČNÉHO & SOUČASNÉHO UMĚNÍ PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 20. 11. – 29. 11. 2017 DENNĚ, VČETNĚ VÍKENDU I SVÁTKŮ OD 10:00 DO 18:00 HOD. WWW.ACB.CZ EMAIL: PRAHA@ACB.CZ, BRNO@ACB.CZ TEL.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789 Medek Mikuláš – Festival kruhu

TOPIČŮV SALON PRAHA 1, NÁRODNÍ TŘÍDA 9

29. 11. 2O17 V 18.30 HOD.

inzerce

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

J A N Z R Z A V Ý : M E L A N C H O L I E I I , uhel na papíře, 68,5 × 81 cm, rámováno, pod sklem, datace 1919, signováno vlevo nahoře JZ 1919.

draženo: Aukce mistrovských děl, 19. listopadu 2017, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze vyvolávací cena: 3 000 000 Kč

posudek: PhDr. Karel Srp a PhDr. Jaromír Zemina provenience: Z majetku Karla Čapka. www.europeanarts.cz

Jde o jednu z nejvýznamnějších mnohokrát vystavovaných a publikovaných kreseb raného období Jana Zrzavého, na jejímž základě vznikl obraz Melancholie II (1920), který byl původně v majetku dr. Rudolfa Škeříka a dnes se nachází v Národní galerii v Praze. Kresba, provedená na třech kusech podkladového papíru, je samostatným dílem, dokonce lze říci, že je z uměleckého hlediska přínosnější než obraz. Přesně uvádí do Zrzavého myšlení, kdy od drobných přípravných kreseb přešel následně k uhlové kresbě, již uskutečnil ve stejné velikosti jako závěrečný obraz. Tato umělecká cesta je pro Zrzavého natolik závažná, že ji u významných prací dodržoval po celý život; a to i po druhé světové válce. Kresba Melancholie II měla z osobních důvodů pro autora hluboký smysl, odkazující do jeho dětství (jejím volným inspiračním zdrojem byla dětská kresba autorovy sestry). Z hlediska stylového zároveň předznamenala jeho následující neoklasicistické období. Pro Zrzavého se stala zlomovým dílem, ve kterém syntetizoval množství významových a formálních podnětů. Vyrovnává se zde novým způsobem se svým trvalým životním pocitem melancholie, od nějž se osvobozoval pevným tvarem a přesnými obrysy, jako by začal své trvalé psychické rozpoložení nahlížet z větší dálky. Vztah stejně velké uhlové kresby a stejně velkého obrazu je v Zrzavého tvorbě stěžejním námětem, který volá po samostatné výstavě, věnované jen jemu. Ze srovnání by vyplynulo nejen, že obě výrazové polohy – kresba a malba mají v jeho díle stejný význam, že jsou hodnotově na stejné rovině, ale s velkou pravděpodobností, že uhlové kresby jsou dnes působivější a důraznější. Jsou bližší autorově postoji.

AUKCNI–GALERIE.CZ

Ruben Christian „Lichvářka“

AUKCE OBRAZŮ, UMĚNÍ A STAROŽITNOSTÍ ONLINE

Ullmann Josef „Předjaří“

Komárek Vladimír „Tři vázy“

Štěpánská 633/49, Praha 1 tel.: 222 220 298, e-mail: aukce@aukcni-galerie.cz

inzerce

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

F R A N T I Š E K F O L T Ý N : K O M P O Z I C E , olej na plátně, dat. 1927, sign. PD, 91 × 90 cm, rám

draženo: 26. 11. 2017, 12 h místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha

vyvolávací cena: 5 500 000 Kč odhadní cena: 8–12 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Mistrovská práce vysoké sběratelské a galerijní hodnoty je špičkovým, na trhu zcela raritně se objevujícím zástupcem autorova výjimečného období tvorby. Foltýn strávil léta 1923–1933 v Paříži, kde získal jedinečnou možnost konfrontovat se s abstrakcí F. Kupky či artificialismem Toyen a J. Štyrského. Talentovaný umělec si pozvolna začal razit vlastní cestu a pečlivě rozmýšlel svůj vztah ke kompozici i struktuře, a to na základě důkladné analýzy výrazových prostředků, jednak elementárních tvarů, jednak základních a doplňkových barev. Tato snaha po osobitém pojetí abstrakce dospěla ke svému završení právě v roce 1927. Důkazem tohoto úspěchu a uměleckého vyzrání bylo na přelomu 30. let přijetí výtvarníka do dvou význačných uměleckých skupin – Circle et Carré a sdružení Abstraction-création, čímž se zařadil po bok velikánů, jakými byli např. V. Kandinskij či Henry Moore. Silně imaginativní dílo založené na intuitivním chápání procesu malby a práce s výrazovými prostředky vtahuje diváka do světa autorovy vlastní představivosti, ve kterém neplatí běžná pravidla a přírodní zákony. Vysoce sofistikovanou kompozici buduje na základě hmotného a nehmotného, užívá přísně geometrické formy, struktury neurčitého tvaru i pevnou linku. Všechny tyto formy nechává vzájemně se prorůstat a překrývat, čímž dává vzniknout novému působivému uskupení připomínajícímu až druh nového živoucího organismu.

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

J A N B A U C H : S N O V Á K R A J I N A , olej na plátně, 81 × 100 cm, rámováno, datace 1932, signováno vlevo nahoře J. Bauch.

draženo: Aukce mistrovských děl, 19. listopadu 2017, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze vyvolávací cena: 3 500 000 Kč

posudek: PhDr. Rea Michalová, Ph.D. provenience: Sbírka JUDr., PhDr. Jaroslava Borovičky, restituce z NG v Praze, soukromá sbírka. www.europeanarts.cz

„Snová krajina“ je autentickým, vpravdě mistrovským a sběratelsky exkluzivním dílem Jana Baucha, nestora českého moderního malířství a jeho neúnavného obnovitele, koloristy par excellence a milovníka robustní barevné pasty nanášené na plátno v hutných a takřka světélkujících nánosech. Obraz představuje jeden z chef-d‘oeuvrů Bauchovy tvorby a bez jakýchkoli pochyb patří mezi první desítku nejslavnějších a nejvýznamnějších autorových pláten, což dokládá opravdu mimořádný počet prezentací na výstavách a jeho reprodukce v monografiích a katalozích. Řadu Bauchových obrazů blankytných, imaginativních krajin z počátku třicátých let korunuje obraz, který lze nazývat „Snovou krajinou“. Toto dílo představuje vrchol „poetistického“ období (1930-32), do něhož autor vtělil svou vizi „vysněné zahrady”. Ze světa předmětné reality se takřka zcela odpoutává do oblasti fantazie a básnické invence, povyšuje zrakový vjem do mocnosti představ. Krajina se stává téměř nehmotným substrátem přírody, v němž se nebe prolíná se zemí, organické formy s geometričtějším členěním. Obraz v kouzelné férii barev zachycuje prvotní formaci věcí a života (vejce jako symbol zrodu a života). Tak jako u Štyrského a Toyen docházelo k náhodným setkáním předmětů, představuje Bauchovo dílo konfrontaci více významových rovin, které se synteticky spojují v jeden celek.

JIŽ 25 LET NA TRHU!

ANNO 1991

Jan Kotík: Příběhy 1939, olej na plátně, 80 × 110 cm vyvolávací cena

1 100 000 Kč

Emil Filla: Zátiší s lulkou a zápalkami 1929, olej na dřevě, 24 × 32 cm vyvolávací cena

1 200 000 Kč

Dovolujeme si Vás pozvat na 152. aukci vybraných děl, která se uskuteční 30. listopadu 2017 od 18 hodin v Kamenném sále, Ostrovní 8, Praha 1. Předaukční výstava proběhne v naší galerii od 13. do 30. listopadu 2017.

Aukční síň Vltavín, Masarykovo nábřeží 36, Praha 1 tel.: 739 071 594, e-mail: info@galerie-vltavin.cz

www.galerie-vltavin.cz

Galerie Pro arte Tržiště 13, Vratislavský palác, 118 01 Praha 1, Malá Strana. Otevřeno každé pondělí od 14 do 19 hod., pro jiné termíny tel.: 257 941 660. Vstup zdarma.

8. 11. – 15. 12. 2017

www.proarte.cz

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Vlastislav Hofman je považován společně s Pavlem Janákem za zakladatele kubistické keramiky. Společně patřili mezi nejvýraznější tváře uskupení Artěl, které se od svého založení v roce 1908 zaměřilo na navrhování keramiky, nábytku a dalších drobných užitných předmětů. Prostřednictvím Artělu tak realizovali své kubistické vize, které zhmotnili v řadě keramických váz a dóz. Tvorba Vlastislava Hofmana je ve své kubistické čistotě výjimečná. Jeho objekty jsou vystaveny z jednoduchých geometrických tvarů – trojúhelníku a obdélníků, které jsou doplněny lineární malbou podtrhující dynamiku a expresivitu tvaru. Nabízená jehlancová váza, zhotovená kolem roku 1915, je typickou ukázkou tohoto výtvarného přístupu. V aukci nabízíme celou kolekci moderní české keramiky. Pavel Janák je zastoupen dózou a vázou, Jaroslav Horejc vázou, Helena Johnová kyticí a Rudolf Stockar kompletním kávovým servisem.

draženo: 25. listopadu 2017, 14 hodin místo: Radisson Blue Alcron Hotel Prague, Štěpánská 40, Praha 1 vyvolávací cena: 30 tisíc Kč (bez 20% aukční provize) www.dorotheum.com

VL A S T I SL AV HOFM AN: KUBI S T ICK Á VÁ Z A kolem 1915

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

L I B E R C H R O N I C A R U M , 16. století, Německo, Norimberk, 47 × 33 × 9,5 cm

draženo: 30. listopadu 2017 od 18 hodin předaukční výstava: 16.–30. 11. 2017, 10–18 hodin místo: ARTHOUSE HEJTMÁNEK, galerie a aukční dům, Goetheho 2, 160 00 Praha 6-Bubeneč vyvolávací cena: 1 300 000 Kč www.arthousehejtmanek.cz

Liber Chronicarum jinak zvaná Norimberská kronika je ilustrovanou biblickou parafrází a historií světa, která navazuje na příběh o lidských dějinách vycházející z Bible. Zahrnuje historii řady důležitých měst. Latinská verze pochází od Hartmanna Schedela. Ještě druhým exemplářem, který se objevil o čtyři měsíce později v roce 1493 je její německá verze, kterou přeložil Georg Alt. Celkem se odhaduje 1400 až 1500 latinských a 700 až 1000 německých kopií. Liber Chronicarum je jedna z nejlépe dochovaných dokladů raného knihtisku a zároveň incunabulum – jedna z prvních knih s úspěšně integrovanými ilustracemi. Tato unikátní kronika má renesanční převazbu, obsahuje dřevořezby od významných umělců např. A. Durera a M. Wohlgemutha. Kroniku vydal a vytiskl Anton Koberger, kmotr Albrechta Dürera, nejvýznamější vydavatel a knihtiskař té doby v Německu. Latinští učenci se na ni odkazují jako na Liber Chronicarum, protože se toto spojení objevuje v latinském vydání. Anglicky hovořící jako na Norimberskou kroniku dle místa jejího vydání. Němečtí mluvčí jako na Die Schedelsche Weltchronik (Schedelova světová historie) na počest jejího autora.

rozhovor

text Anežka Bartlová, Zuzana Jakalová foto (portrét) Hynek Alt

Vždy som bol súčasný Rozhovor s kurátorem a umělcem Borisem Ondreičkou Pro neúnavného organizátora mnoha zásadních akcí v Bratislavě, Vídni a brzy i Praze je základním východiskem nihilismus. Pochyby o možnosti vlastní vůle a potřebu znovu promyslet budoucnost vtělil i do aktuální výstavy Empire of the Senseless. V pražské MeetFactory probíhá výstava Empire of the Senseless, jejímž jsi kurátorem. Je to výstava, která je trochu jiná, než je v našem prostředí běžné. Je nutné číst ji asociativně, ne čistě racionálně. Možná si to můžeme vysvětlit tím, že přicházíš z odlišného prostředí, z Vídně, z Bratislavy. Jak ten projekt vznikl a byl připraven přímo pro Prahu? Ja túto výstavu nepovažujem za inú. Inakosť je komplikovaný termín. To, že sa formálne odlišuje tým, že jednotlivé diela majú väčší vlastný priestor a medzi nimi sa nachádza hmla, nepokladám za inakosť. Pre mňa je to niečo, čo istým spôsobom zodpovedá veľmi konzervatívnej muzeálnej praxi. Hmla je v tomto prípade substancia, ktorá zjednocuje, a ktorá má svoj poetický naratív, priestor mení na topos a anonymizuje architektonický priestor galérie. Projekt vznikol na základe pozvania, ktoré som dostal od Jara Vargu. Výstava nebola robená špeciálne pre MeetFactory alebo pre Prahu, bola optimalizovaná z môjho denníka projektov. Nemám témy, ktorým by som sa sústredene venoval. Nie som akademik, ktorý by mal nejakú lineárnu misiu, a tú by sa snažil dodržiavať, ale mám určité oblasti záujmu. Aj prísny teoretik alebo historik používa asociatívny proces. Tu je to niečím, čo ja nazývam metonymické alebo synekdochiálne spájanie. A to je, že dva subjekty sa nespájajú na základe spojenia celkov, ale na základe významných detailov, ktoré navzájom pasujú. Čiže, ja ťa nemusím mať rád ako takú, a dokonca ani nemôžem. Mám však rád jednu tvoju významnú časť.

Toto spojenie vytvára niečo, čo metafora vytvára sama o sebe, a to je schopnosť vyčnievať, ktorá potom na seba preberá parametre celku, takže sa vytvára tretia osoba. A tu by som sa dokázal bezpečnejšie pohybovať v diskurze inakosti. Punkáčsky by som povedal, že táto výstava je extrémne konzervatívna, lebo používa mentálne, emocionálne a formálne spojenia medzi jednotlivými vecami, ktoré sa dajú veľmi jednoducho opísať. Empire of the Senseless je zameraná skúsenostne a zážitkovo a nie vedomostne. Tiež zámerne neobsahuje kurátorský text, lebo by eliminoval zážitkovú a skúsenostnú možnosť. Vchádzaš do priestoru, v ktorom máš tretí subjekt vytvárať sama. Nie je to vedomostný moloch, ktorý ťa zhltne, je to rajská záhrada alebo rajské peklo. Raj sa v niektorých kultúrach nachádza v pekle. Pohybuješ se napříč různými formáty a různými prostředími, od akademického po aktivitistické. Je to ale vždy rámováno nějakou „knowledge production“, uskutečňování přítomnosti v rozšířeném poli umění. Je pro tebe důležitý pojem umění? Ja som si umenie nevybral, ja som sa doňho narodil, je to ontologický status. Takže pre mňa je umenie bytostné, i keď nie v heroickom či tragicko-romantickom zmysle. Celkom prakticky, celý život som bol a som spontánnym spôsobom obklopený iba umením. Umenie je pre mňa rozhranie, interface, cez ktorý sa snažím spoznať svet. Som zvedavý človek a snažím sa

téma

text Tomáš Pospiszyl Autor je historik umění a čerstvý laureát Ceny Věry Jirousové.

Ve stínu Fontány Marcel Duchamp jako stále nedokončený projekt Letos v dubnu uplynulo sto let od doby, kdy byla v New Yorku vystavena Fontána, zřejmě nejznámější dílo Marcela Duchampa. V den výročí pronikly připomínkové články do světového denního tisku i společenských časopisů. Vlastní objekt Fontány se přitom hned několik týdnů po svém vystavení nenávratně ztratil a Duchampovo autorství je v posledních letech podrobováno zkouškám. V čem spočívá důležitost nedochovaného objektu? A do jaké míry Marcel Duchamp zasáhl nejen světové, ale i české umění?

Marcel Duchamp je příkladem umělce, na kterého i s historickým odstupem existují rozmanité názory. Jeho dílo buď přijmete, nebo odmítnete; více než na racionálních argumentech volba často spočívá na vnitřním přesvědčení. Vyložit jeho význam se v diskusi může ukázat jako velmi obtížné. Duchamp na sebe rád bral roli šaška nebo podvodníka, každé jeho dílo je trochu vtip, mystifikace. Jak víme z historických definic, umění v jeho pojetí není něčím, co dokážeme sami rozeznat, ale cosi, co se uměním stává až na základě dohody mezi umělcem a jeho publikem. A to je v kostce i příběh Fontány. Jsou tací, kdo se místo Marcela Duchampa a dalších umělců pokoušejí kvantifikovat. Americký ekonom David W. Galenson sestavuje žebříčky nejvýznamnějších umělců podle počtu vyobrazení v knihách a učebnicích dějin umění 20. století. Marcel Duchamp se v tomto bodování umístil na třetím místě za Pablem Picassem a Henri Matissem. Stejnou metodou sestavené tabulce uměleckých děl opět dominuje Picasso s Avignonskými slečnami. V první desítce však Duchamp obsadil hned dvě pozice, druhou s Aktem sestupujícím ze schodů a čtvrtou s Fontánou. Jiným pokusem, jak zjistit umělecký význam, byla anketa, jež v roce 2004 proběhla ve Velké Británii. Organizátoři požádali pět set vybraných umělců a historiků umění, aby jmenovali nejdůležitější umělecké dílo minulého století. Duchampova Fontána

tentokrát zvítězila a výsledky ankety byly interpretovány jako stvrzení vlivu konceptuálního umění ve 20. století. Jestli budete toto zjištění považovat za doklad progresivity současného umění nebo naopak jeho dekadence, už záleží jen na vás. Jiná povaha odkazu Marcela Duchampa se ve srovnání s dalšími díly v populárních top ten může vyjevit až postupně. Na fotografii, jež podobné články doprovází, nejčastěji vidíme historický snímek Fontány z roku 1917. Jedno z nejvýznamnějších děl moderního umění se totiž nedochovalo. Lze namítnout, že podobný osud má i model Věže Třetí internacionály Vladimíra Tatlina – i tu známe jen z fotografií. Z reprodukcí zná 99,9 % čtenářů i další dílo z časopiseckých žebříčků: Spirálové molo Roberta Smithsona. V případě Fontány se ale může stát, že je v časopise zpřítomněna snímkem repliky z Centre Pompidou nebo dalších světových muzeí. A jestliže může být návštěva polozatopeného mola v Utahu hlubokým zážitkem, pak setkání s Duchampovými skorooriginály v muzeích vám mnoho nového nepřinese. Pro koncepci díla Fontána však byla a je konfrontace se světem umění – například formou umístění do muzejní kolekce – velmi podstatná.

Rekonstrukce činu

Fontána nebyla prvním Duchampovým readymadem, ale jedním z jeho posledních. S tímto termínem, který

MARCEL DUCHAMP: F O N T Á N A , 1917, foto: Alfred Stieglitz

k věci

text Anna Pravdová Autorka působí v Národní galerii. Je spolukurátorkou chystané výstavy Františka Kupky, která se uskuteční příští rok v Paříži a v Praze.

Kupka a Duchampové Museum Kampa připravilo výstavu představující uměleckou kolonii, která se začátkem 20. století vytvořila na pařížském předměstí v Puteaux, v níž se setkávaly významné osobnosti moderního umění, z nichž některé měly na jeho další vývoj zcela zásadní vliv.

Předplatitelé art+antiques mají nárok na snížené vstupné. A T E L I É R O VÁ S O U S E D S T V Í . M A R C E L D U C H A M P, R AY M O N D D U C H A M P - V I L L O N, J A C Q U E S V I L L O N, FR ANT IŠEK KUPK A A DAL ŠÍ pořadatel: Museum Kampa autoři: Brigitte Leal, Pierr Brulle termín: 9. 9. 2017–9. 1. 2018 www.museumkampa.cz

Místo, kde se tato kolonie nacházela, zná český turista jako část Paříže, kde se dnes tyčí skleněné mrakodrapy čtvrti La Défense. Zcela jiná atmosféra tu ovšem vládla začátkem roku 1906, kdy se sem rozhodli přestěhovat dva malíři, oba z ulice Caulaincourt na úpatí Montmartru. První, občanským jménem Gaston Duchamp, který si za umělecké jméno zvolil Jacques Villon na paměť slavného básníka, přerušil studia medicíny a živil se jako kreslíř a ilustrátor. Jeho karikatury se objevovaly na stránkách satirických časopisů jako L’Etudiant, Le Chat noir či Cocorico. Snad právě v redakci některého z nich potkal jiného malíře a autora satirických kreseb parodujících soudobou společnost. Říkali mu François nebo Frank Kupka. Stejně jako Villon byl i on synem pomocného notáře a pocházel z venkova, ovšem z dalekých východních Čech. Chovali k sobě vzájemnou úctu, každý však měl svůj osobitý styl. Po jedné Villonově návštěvě v roce 1903 napsal Kupka básníku Macharovi, že jde o muže mnoha talentů, který však „trpí japonismem a považuje mou malbu za staromódní“. Kupka žil tehdy v Paříži již šestým rokem, stýkal se s literární i uměleckou bohémou, zabýval se spiritismem, zajímal se o anarchismus a theosofii, četl básně i filosofii a v neposlední řadě studoval přírodní vědy. Během těchto let vícekrát vyjádřil intimní, téměř fyzický prožitek sounáležitosti s „celkem“, hledání čehosi podstatného, s čímž se setkával mimo město, v přírodě. Jasněji to formuloval v dopise vídeňskému kritikovi Arthuru Roesslerovi, kterému psal, že zanechává rétoriky a vrací se ke své jediné učitelce – přírodě. Podobně i Jacques Villon, Kupkův soused z ulice Caulaincourt č. 57, byl – jak se zdá – unaven nočním životem na Montmartru. Kritik Francis Jourdain, který bydlel na stejném patře jako on, popsal později bujaré večírky, které se u Villona konaly, a jejich účastníky nazval „podivnou faunou“. Návštěvy chodily stále častěji, až se to Villonovi

stalo nesnesitelným. Když se pak v roce 1905 oženil, bohémský život každopádně dál vést nemohl. Rozhodl se uchýlit se do ústraní a čas strávený návštěvami a po kavárnách věnovat výtvarné práci. Zbývalo k tomu nalézt vhodné místo. Právě Villon snad přivedl Kupku do ulice Caulaincourt a byl to opět on, kdo jej přiměl, aby živé uličky a kabarety Montmartru opustil. Také Kupkův osobní život doznal změn. V roce 1904 se seznámil s Eugenií Straubovou a s Andrée, její dcerou z prvního manželství. Začal žít rodinným životem a přesun do Puteaux znamenal i pro něho novou životní etapu.

Se společnou zahradou Villonovi i Kupkovi se usadili v ulici Lemaître číslo 7, na adrese, kde stály celkem tři domy. Kupkův dům a ateliér byly u vstupu do této malé osady, jak později uvedl Georges Ribemont-Dessaignes ve svých vzpomínkách: „U vstupu je pavilon, v němž bydlí starý český malíř Kupka, který byl již tehdy à l’avant-garde, jistě mnohem více napřed, než jsou dnešní abstrakcionisté. Pak je pavilon Jacquese Villona a vzadu bydlí vdova po Duchampu-Villonovi…“ Během roku 1907 se totiž do ulice Lemaître přistěhoval i Villonův mladší bratr Raymond; všichni zde společně vytvořili rodinnou a přátelskou kolonii. Dvoupatrovou vilku, již obklopovala zahrada, popsala Kupkova nevlastní dcera takto: „Ateliér byl v prvním patře. Před domem byl trávník a dva majestátní kaštany, vzadu zahrada, která mi připadala obrovská, byla totiž propojena se zahradou našich sousedů Villonových. Nebyl mezi námi žádný plot.“ Nejmladší z bratrů Duchampových Marcel, který se v roce 1908 usadil v nedalekém Neuilly, za svými bratry často docházel. Z tohoto „rodinného“ období se dochovalo několik jeho pláten. Dům v jabloních (1907) zachycuje pohled na vilku Villonových ze zahrady, zatímco na plátně Červený dům v jabloních

BR AT Ř I DUCHAMPOVÉ NA Z AHR ADĚ V PU TE AUX kolem 1913, zleva: Marcel Duchamp, Jacques Villon a Raymond Duchamp-Villon, autor neznámý, sbírka Walta Kuhna, Archives of American Art, Smithsonian Institution

z roku 1908 mladý Duchamp zobrazil pohled na Kupkův pavilon z okna Villonova domku. Sám Kupka po přesídlení do Puteaux čerpal motivy některých svých obrazů ze své zahrady, jako např. na obraze Naše zahrada (dnes v majetku města Puteaux). Tato oáza klidu a nepřímo i Kupkova zahrada, na níž si hrála s míčem malá Andrée, se však brzy stala katalyzátorem zásadních proměn v Kupkově tvorbě, které jej přivedly za hranice figurativní malby.

Zlatý řez Přesun do Puteaux umožnil Villonovi i Kupkovi soustředěněji se věnovat vlastní tvorbě. Brzy se to projevilo v jejich díle, které zaznamenalo významné formální proměny. U Kupky šlo především o vývoj solitéra, u Villona to byl částečně výsledek společných diskusí a úvah, které se od roku 1910 konaly každou neděli v jeho domě. Spolu s dalšími umělci debatovali o Bergsonově vitalismu, o neeuklidovské geometrii, vědeckých výzkumech týkajících se pohybu a čtvrté dimenze. Jedním z témat, která se probírala opakovaně, byl také vztah malířství a hudby. František Kupka se debat také účastnil, nevíme však, s jakou pravidelností ani do jaké míry ho mohly poznamenat. Jisté je, že některá probíraná témata měla velice blízko

k tomu, nad čím se sám zamýšlel. Právě tehdy se intenzivně zajímal o tvorbu Sebastiana Bacha, především o jeho fugy. Jeho postupný přechod k abstrakci se mimo jiné zrodil z úvah o zobrazení pohybu a simultaneity a z hledání ekvivalentů mezi malířstvím a hudbou. Oba postupy se setkávají v řadě studií k Amorfě, Dvoubarevné fuze (1912, Národní galerie v Praze), která je jejich vyvrcholením. Kupka však ve své tvorbě nepřipisoval tak velký význam kubismu jako ostatní účastníci zmíněných setkání. Kromě tří bratrů na ně docházela víceméně pravidelně dost nesourodá skupina výtvarníků, básníků a kritiků. Objevovali se na nich malíři Albert Gleizes, Jean Metzinger, Roger de La Fresnaye, Henry Le Fauconnier, André Mare, Fernand Léger, Francis Picabia, Georges Ribemont-Dessaignes, Felix-Elie Tobeen, americký malíř a kritik Walter Pach, básníci Henri Martin-Barzun, Paul-Napoléon Roinard a André Salmon, kritik Roger Allard, novinář a kritik Olivier Hourcade, spisovatel a kritik Maurice Raynal a další. Spojoval je zájem o kompozici a strukturu, inspirovaný četbou Traktátu o malířství Leonarda da Vinciho. Význam, který připisovali zlatému řezu, dal i název první skupinové výstavě. Měl poukázat nejen na technické problémy, s nimiž jsou moderní

umělci konfrontováni, ale i na fakt, že za zdánlivě technickými otázkami ve skutečnosti řeší problémy mnohem obecnějšího rázu. Snaha skupiny vytvářet nadčasové umění a skrze technické problémy uchopit základní otázky zaujala Guillauma Apollinaira, který se sám snažil nalézt syntézu schopnou vyjádřit soudobý vývoj umění. Apollinaire se rovněž účastnil několika debat v Puteaux a u příležitosti výstavy, která se pod názvem Salon de la Section d’or konala v roce 1912 v prostorách obchodníka s nábytkem v ulici La Boétie, přednesl přednášku věnovanou „rozpolcení kubismu“. Údajně před Kupkovým obrazem zde formuloval svou teorii „orfismu“. Kupka, který nedlouho před zahájením výstavy vyvolal skandál na Podzimním salonu, kde poprvé veřejnosti představil Amorfu, Dvoubarevnou fugu a Amorfu, Teplou chromatiku, s Apollinairovou interpretací nesouhlasil a výstava zároveň znamenala i jeho rozchod se skupinou Section d’or.

Kubistický dům Pro tentýž Podzimní salon, kde Kupka ukázal pařížskému publiku poprvé abstraktní obrazy, vytvořil jeho soused sochař Raymond Duchamp-Villon fasádu tzv. Maison cubiste, která byla součástí instalace evokující

staveniště

Zachraňte betonová monstra!

Frankfurt nad Mohanem – Pod názvem SOS brutalismus – Zachraňte betonová monstra prezentuje Německé architektonické muzeum (DAM) ve Frankfurtu nad Mohanem výsledky globálního výzkumu brutalistické architektury 50. až 70. let. Výstava je součástí stejnojmenné kampaně usilující o změnu pohledu na budovy postavené v tomto duchu. Apel v podtitulu výstavy reaguje na problém, který známe i u nás – budovy v brutalistickém stylu jsou obecně vnímány jako „monstra“ a mnohým z nich hrozí demolice. Možná k takovému pohledu svádí i název tohoto stylu, který je vykládán jako brutální, bezohledná architektura, navzdory tomu, že pochází z francouzského výrazu pro surový beton (beton brut). Estetika brutalismu stojí na syrových odhalených materiálech (především betonu)

a konstrukcích a je až sochařsky expresivní. Jak zdůrazňují i autoři frankfurtské výstavy, jde přes všechen odpor veřejnosti o výjimečně fotogenická díla, která v posledních letech získávají na Facebooku a Instagramu kultovní status. Výstava v DAM, která poběží od 9. listopadu do 2. února, představuje především budovy z Brazílie, Japonska, Izraele, bývalé Jugoslávie a Velké Británie. Autoři je budou prezentovat prostřednictvím modelů ve velkém měřítku a také menšími betonovými odlitky. K výstavě vychází také obsáhlý, více než sedmisetstránkový odborný katalog. Jeho divočejším doplňkem je pak otevřená online databáze brutalistických staveb z celého světa, kam může volně přispět kdokoli, kdo chce „zachránit svou milovanou brutalistickou příšeru“. Funguje trochu

JOHANNES MÖHRLE: CENTR ÁLNÍ POŠ TOVNÍ ÚŘ AD Marburg, Německo, 1965–1976, foto: Felix Torkar 2017

Dělat les

jako atlas ohrožených druhů – domy jsou kategorizovány podle míry ohrožení či případné ochrany, najdeme tu i budovy, které již byly strženy. V této chvíli má databáze více než tisíc položek, z České republiky je tu ale jen sedm staveb – Chemopetrol, Transgas, Dům bytové kultury, Kotva a Koospol v Praze, Obchodní dům Labe a pojišťovna v Ústí nad Labem a hotel Thermal v Karlových Varech. Přestože nepatříme mezi brutalistické velmoci a například do architektury bytových staveb se tento styl téměř nepromítl (výjimkou jsou „experimenty“ Rudolfa Bergra v Chomutově), kvalitních příkladů brutalistické architektury se u nás najde bezpochyby mnohem více. Údaje o českých stavbách v databázi jsou navíc jen velmi kusé. Fanoušky odkazujeme na www.sosbrutalism.org. / K J

P OHLED DO V Ý S TAV Y DĚL AT LE S foto: BoysPlayNice

Praha – Zemědělské muzeum nepatří mezi instituce, na jejichž výstavy bychom pravidelně upozorňovali. Tentokrát ale udělejme výjimku. Výstavu Dělat les totiž ve spolupráci s lesníky připravili fotografové z uskupení BoysPlayNice a architekti ateliéru Mjölk. Těžiště výstavy tvoří snímky různých fází lesního hospodářství, od sazeniček přes péči o les až k těžbě. BoysPlayNice v lesích opakovaně fotili v průběhu jednoho roku, aby zachytili „časovou komprimaci stoletého cyklu lesa“. Výstava se soustředí na čistě hospodářský les, „pole stromů“, a klade si otázky o hranicích mezi přírodou a (agro)kulturou, míře lidských zásahů, významu lesa v krajině. Ateliér Mjölk architekti se podílel na koncepci výstavy a vytvořil také její architektonické řešení – má podobu subtilních průsvitných pavilonů pro jednotlivé tematické oblasti, usednout můžete na jednoduché špalkové lavičky připomínající dětmi vyrobená zvířátka. O odborný rámec expozice se postarala Kloboucká lesní společnost. V Zemědělském muzeu je k vidění až do konce ledna. / K J

v českém u s u k r u i c

í 1800–1950 ěn m

Svě t

CIRKUS v t a ý v r néh e i r e o l a

h C e v bu í n ě um

10–

31/12 2

7 1 0

PICTUS

OTEVŘENO: ÚT–NE 10–17

AUTOŘI VÝSTAVY: TOMÁŠ WINTER A PAVLA MACHALÍKOVÁ VÝSTAVA JE USPOŘÁDÁNA VE SPOLUPRÁCI S NÁRODNÍ GALERIÍ V PRAZE A ÚSTAVEM DĚJIN UMĚNÍ AV ČR, V. V. I., V RÁMCI PROJEKTU STRATEGIE AV21. JEJÍ KONÁNÍ PODPOŘILO MĚSTO CHEB. V MUZEU CHEB SE SOUBĚŽNĚ KONÁ VÝSTAVA NON PLUS ULTRA. KOČOVNÉ ZÁBAVNÍ PODNIKY V CHEBU (1800–1850).

nové knihy

Praha nepostavená Klára Brůhová Vznik republiky v roce 1918 přinesl ambiciózní architektonické návrhy na proměny Prahy, zejména vltavských břehů a jejich okolí (Letná, Petřín). Řada z nich ale nebyla uskutečněna kvůli pomalému projednávání a druhé světové válce. Nerealizovaným projektům z 20. a 30. let se v obrazově bohaté publikaci věnuje historička architektury Klára Brůhová. ČVUT 2017, 348 stran, 537 Kč

připravila Kateřina Černá foto Martin Netočný

Proluka Denisa Václavová (ed.) Čekání na tramvajové zastávce Ruská už nezpestřuje pohled na umění – vršovická galerie Proluka skončila. Během šestileté existence se na zarostlém prostranství vystřídalo víc než dvacet soch, akcí a instalací. Kniha kurátorky Denisy Václavové obsahuje historické snímky místa, fotografie uměleckých děl a rozhovory s jejich autory. Čtyři dny 2017, 256 stran, 350 Kč

Jaroslav Paur Lukáš Filip Šabo, Markéta Paurová Malíř Jaroslav Paur (1918–1987) vstoupil na scénu ve 40. letech s portréty a městskými výjevy v duchu Skupiny 42. Zachytil válkou zničenou Varšavu a od 50. let z jeho obrazů začaly vystupovat struktury, které se osamostatnily do kosmických abstrakcí. Paurova monografie s úvahou historika umění Luboše Hlaváčka vyšla k malířově výstavě v Museu Kampa. Creativo 2017, 256 stran, 990 Kč

Spořilov – Komunita a její osobnosti František Rejl, Dagmar Vernerová (eds) Po zelené knize Spořilov – největší zahradní město velké Prahy, věnované architektuře této čtvrti, vychází oranžová publikace o jejích slavných obyvatelích. Obsahuje přes 140 medailonů osobností, které na Spořilově zanechaly stopu – ať šlo o skauty, nebo surrealisty. Podle spisovatele Adolfa Branalda spojuje spořilovské občany zvláštní sounáležitost. Prostor 2017, 134 stran, 245 Kč

Nezávislé kurátorství ve volném čase

Ve službách módy a stylu

Lenka Sýkorová Česko-anglická skripta pro studenty kurátorství jsou rozdělena do tří oddílů. První je úvodem do oboru, druhý představuje projekt Czech Action Galleries, dokumentující galerie vedené umělci-kurátory, a třetí ukazuje činnost autorky Lenky Sýkorové jako kurátorky galerie Altán Klamovka. Kniha poskytuje solidní přehled o současných nezávislých galeriích.

Petr Nový Kniha Petra Nového, hlavního kurátora Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, pojednává o české bižuterii za první republiky. Autor přibližuje osudy sklářů a podnikatelů, kteří v této době zažili největší úspěchy i propady. V jednu chvíli dokázala jablonecká bižuterie pokrýt polovinu světového galanterního trhu, v další už musela čelit finanční krizi.

FUD UJEP 2017, 200 stran, 280 Kč

Academia 2017, 222 stran, 295 Kč

knižní recenze

text Johana Lomová Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM. foto Martin Netočný

Příkladná monografie Kniha věnovaná textilnímu výtvarníkovi, pedagogovi a podnikateli a teoretikovi Antonínu Kybalovi ( 1901–1971) splňuje všechna očekávání. Lucie Vlčková i Markéta Vinglerová napsaly poučené texty a doplnily je bohatým obrazovým doprovodem, který dovoluje vnímat Kybalovu tvorbu v její bohatosti. Kompaktnost celku dotváří i povedená úprava knihy pracující s haptickými kvalitami textilie.

L U C I E V L Č K O VÁ ( E D .): ANTONÍN K YBAL KANT, Uměleckoprůmyslové museum 2017, 288 stran, 990 Kč

Lucie Vlčková se dílu Antonína Kybala věnuje již řadu let. V roce 2011 připravila jeho výstavu pro Severočeskou galerii výtvarného umění v Litoměřicích, ke které vyšel i obrazově bohatý katalog s několika kratšími statěmi. Ambice nové knihy jsou ale mnohem větší, a to nejen, co se týče rozsahu zpracovaného materiálu. Vytčeným cílem je totiž předložit publikaci poučenou současnými metodologiemi designu, a Kybal je tedy představen „komplexně v kontextu svého společenského, kulturního, estetického, etického i ekonomického působení“. Na první pohled je jasné, že Antonín Kybal byl autorem velmi produktivním. Přestože je v knize většina prostoru věnována reprodukcím jeho početných návrhů dezénů, tapiserií a koberců, zůstává stále mnoho jeho prací neznámých. Textová složka publikace však rozhodně není zanedbatelná, jen grafická úprava dává soustředěně velkorysý prostor reprodukcím, a naopak text koncentruje do monolitických bloků.

Úspěšný podnikatel Kybalovy životní osudy rámují historické události počínaje založením Československa v roce 1918 a nástupem normalizace počátkem 70. let konče. V podstatě po celou dobu byl autorem extrémně produktivním a úspěšným. Než si v roce 1928 rozšířením malé dílny založil živnost na výrobu bytového textilu, působil jako gymnaziální učitel na Slovensku i v Čechách. Záhy po zřízení dílny začal spolupracovat s obchodní firmou Krásná jizba (součást Družstevní práce), kam nejen dodával vlastní zboží, ale také dovážel lidovou tvorbu ze Slovenska. Bohatá součinnost s Krásnou jizbou pokračovala i v následující dekádě, kdy se stal vedoucím jejího textilního oddělení a poradcem pro umělecko-řemeslné a průmyslové výrobky. Vlčková popisuje, jaké podmínky provázely objednávky textilií (formou subskribce si zákazníci měli možnost předplatit zboží, jehož vznik byl podmíněn dostatečnou poptávkou), a přesvědčivě dokládá kvantitu

jeho vlastních návrhů ať už pomocí dnešních fotografií, nebo skrze reprodukce dobových reklamních materiálů. Úspěšnost Kybalovy dílny je patrná i ze seznamu jeho zákazníků: Pražský hrad, OSN v Ženevě nebo Barrandovské terasy. Vlčková u Kybalovy práce vyzdvihuje jeho zájmem o „strukturu a fakturu“ a přesvědčivě ji spojuje se zobrazovacími možnostmi fotografie, která se ve 20. letech nově soustřeďovala na zachycení detailu. Pro širší debatu o designu je zajímavá pasáž sledující místo dekorací a dekorativních textilií v jinak čistém funkcionalistickém prostoru, kde se slovy Karla Teiga namísto „uměleckého průmyslu“ objevuje „průmyslové umění“. Na základě popsané diskuse se totiž ukazuje, že i obhájci hygienických čistých tvarů přistoupili na užití nové textilie, a Kybal tak ve 30. letech mohl spolupracovat například i s architektem Ladislavem Žákem nebo Vladimírem Grégrem na vybavení soukromých funkcionalistických vil. Na úspěšnou meziválečnou kariéru Kybal navázal i po začátku druhé světové války. Fascinující je kontinuita fungová-

ní života v Československu po roce 1938, kterou v časopisu Bydlení popisovali jako pokračování „vzestupného vývoje“ první republiky. Jak ukazuje Vlčková, zlom nastal až po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, až tehdy se Kybal stáhl do ústraní, vystoupil ze spolku Umělecká beseda a přestal spolupracovat s Krásnou jizbou, pro kterou ještě na začátku 40. let stihl navrhnout dekor Sutnarova porcelánu i skleněné mísy a vázy. Za války Kybal také připravil kostýmy pro nerealizovaný film o Svatováclavské legendě vznikající pod záštitou protektorátní správy.

Principy textilní tvorby V roce 1943 se Kybal přestěhoval do vlastnoručně navržené chalupy nedaleko Třebíče, jejíž podoba napovídá mnohé o jeho preferencích na poli textilu. I když v kameni a dřevě, je zde patrná fascinace až pravěkými vlastnostmi materiálu, zájem o jeho vlastnosti a zákonitosti. To lze spolu s archetypální formou domu dobře vztáhnout ke Kybalově přesvědčení, že textil a jeho dekor musí vycházet ze samotného prin-

cipu tkaní, pevně ukotveného v hluboké minulosti lidstva. Toto přesvědčení nicméně bylo usměrňováno historickými okolnostmi a společenskou objednávkou. Vlčková zmiňuje poválečnou hospodářskou situaci, kdy měl Kybal například zkoumat možnosti zpracování nových a dostupných materiálů. Přesněji mluví o úkolu zadaném Kybalově škole na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde měli navrhnout nový způsob zpracování juty, tak aby výrobek z ní „měl vyšší vývozní hodnotu než pytle“. Po roce 1946 Kybal ukončil provoz své dílny a naplno nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde působil až do své smrti. Ještě před válkou se zajímal o možnosti výuky textilního umění a po jejím konci mohl své plány převést do reality. Pedagogické působení má souvislost s autorovým čím dál častějším zapojením do realizací, jež plnily funkci státní reprezentace. Široké spektrum tuzemských i zahraničních objednávek představených v publikaci dokládá Kybalovu pozici v poválečném Československu a svědčí i o využití

zahraničí

text Kristina Ketmanová Autorka je historička umění. foto SNG

Oltář a jeho mistr Výstava dotýkající se středověkého umění v dojezdné vzdálenosti je vždy malým svátkem. A ještě víc potěší, když přináší víc než seskupení artefaktů, relativní chronologii a ikonografický popis. Výstava ve Slovenské národní galerii nazvaná Majster z Okoličného a gotické umenie Spiša okolo 1500 kurátora Dušana Burana nadchne i méně angažované obdivovatele středověkého umění.

Srozumitelnost laické veřejnosti je jedním z deklarovaných cílů výstavy a prezentovaná díla jsou i vizuálně atraktivní. K výstavě byl vydán katalog, který témata naznačená v expozici také poctivě vědecky pojednává. Jasně popisuje prostředí, možné objednavatele, ikonografii, principy práce ve středověkém dílenském provozu a přináší nový pohled na komplikované prostředí spišských malířských dílen. Výstava je členěna do pěti částí a má v podstatě dvě linie; hlavní exponáty oltářního umění jsou doprovázeny ukázkami soudobé grafiky. Zařazení výstavy do programu SNG bylo motivováno především

dokončením komplikovaného, osm let trvajícího restaurování obrazu Ukřižování, který galerie zakoupila v roce 2010 a který byl původně součástí oltáře z Okoličného. Výstava vůbec poprvé shromáždila všechny dochované části oltáře z šesti institucí ze Slovenska, Polska a Maďarska. Oltář z Okoličného je tak přirozeným výchozím bodem, ke kterému jsou vztahovány další exponáty. Obrazy i sochy oltáře jsou v úvodní místnosti instalovány jednotlivě, jako objekty zavěšené v prostoru, a to i přesto, že skoro všechny původně oboustranně malované oltářní desky byly podélně rozříznuty. Prostorová instalace je pro bývalá oltářní křídla

MA JS TER Z OKOL IČNÉHO A GO T ICKÉ UMENIE SPI ŠA O K O L O 15 0 0 pořadatel: Slovenská národná galéria, Bratislava kurátor: Dušan Buran termín: 7. 9.–26. 11. 2017 www.sng.sk

MISTR Z OKOLIČNÉHO A DÍLNA: UKŘ I ŽOVÁNÍ Z HL AV NÍHO OLTÁŘE PA NN Y M ÁR IE V KL ÁŠTERNÍM KOS TELE V OKOLIČNÉM 1500–1510, SNG, Bratislava

vhodná, neboť naznačuje původní trojrozměrné užívání desek. Projekce na čelní zdi nabízí rekonstrukci oltářního celku. V další části je oltář virtuálně uveden do architektonických souvislostí. Najdeme zde jak projekci modelu kostela a kláštera v Okoličném u Liptovského Mikuláše, tak klasické fotografie architektury a půdorysy. Z kostela v Okoličném sem byl převezen také monumentální pozdně gotický krucifix, který nejenže přibližuje vzhled kostela v době vzniku oltáře, ale také umělecké vazby mezi Okoličným a Kežmarkem, dále rozvíjené v katalogu.

Dílna a okruh Další dvě místnosti se věnují dílenským souvislostem. K vidění jsou oba boční oltáře ze Smrečan, zařazené do stejného ateliéru jako oltář z Okoličného. Východisko Mistra z Okoličného, lépe řečeno Mistra oltáře z Okoličného, je v katalogu shodně se starší literaturou situováno do dílny Mistra oltáře Korunování Panny Marie z kaple Zápolských ve Spišské Kapitule. Z této dílny vzešlo vícero malířů, kteří posléze fungovali samostatně. Z nich je na výstavě zastoupen Mistr oltáře z Hrabušic. Najdeme zde jeho obraz

Kristova příbuzenstva a zastupuje ho zde také malba Krista na Olivetské hoře. V katalogu je potom otevřena možnost zapojení do hypotetického celku oltáře ze Spišského Štiavniku s dalšími dochovanými obrazy z Maďarské národní galerie. Oboustranná deska z oltáře sv. Jana v Košicících, výjimečná svou krajinnou složkou a potemnělou atmosférou, je dle katalogu ukázkou vlivu košického oltáře Navštívení Panny Marie ve východoslovenském prostoru a je řazena do „širšího okruhu“ Mistra z Okoličného. Grafická linie výstavy pointuje v soše sv. Šebestiána z Kežmarku. Je jediným dílem celé expozice, u kterého lze inspiraci současně vystaveným grafickým listem bez pochyby potvrdit. Grafických listů, částečně vystaveným ve faksimilích, najdeme ve výstavě velké množství. Jsou to především listy Martina Schongauera, Israhela van Meckenema a Hanse Schäufeleina. Grafiky ilustrují možnost transferu obrazových motivů a zároveň mohou naznačit, jak vypadaly další výjevy, které se například z oltáře z Okoličného nedochovaly. Důležitým završením této koncepce je vystavení pozdně středověkého knižního hitu, tzv. Schedelovy Kroniky svě-

ta, která byla populární i pro svoji bohatou dřevořezovou výbavu a jejíž krajinné motivy a veduty byly jedním z inspiračních zdrojů tehdejších umělců. Příběh výstavy je vystavěn poutavě. Snad i proto, že expozice není doplněna dlouhými vysvětlujícími texty, které by v každé místnosti bojovaly o pozornost návštěvníka. Výstavní architektura napodobující depozitář evokuje možnost analytického, vědeckého přístupu, neubírá však ani estetickému působení samotných exponátů. Procházející návštěvník se tak může prostě jenom těšit z vystavených děl. Věřím však, že si zároveň bude klást i otázky po důvodech vystavení toho kterého objektu. Odpovědi nabízí poslední místnost, kde jsou strukturovanou a přehlednou formou prezentovaný informace týkající se objednavatelů, chronologie a původu děl. K dispozici je srozumitelný letáček a do expozice jsou šikovně začleněna nová média. Interaktivní aplikace Učeň z Okoličného na závěr skvěle využívá princip plošného komponování zlatého a krajinného pozadí a „vystříhaných“ figur. Škoda jen, že avizovaný web k výstavě, který by nabízel tyto aplikace online, zatím není funkční.

zahraničí

text Zdeněk Kazlepka Autor je kurátorem sbírky staré kresby a grafiky v Moravské galerii v Brně.

Kresba podle Raffaela V současné době probíhá ve vídeňském muzeu Albertina reprezentativní přehlídka Raffaelových kreseb nazvaná krátce Raffael. Projekt vznikl ve spolupráci s Ashmolean Museum v Oxfordu, kde lehce obměněná verze výstavy proběhla v polovině roku. Ve sbírkách Moravské galerie v Brně se nachází kresba, která byla původně považována za Raffaelovu práci. I když se jedná pouze o starou kopii, o díle renesančního mistra nám může ledasco říci.

Zatímco v Oxfordu byly vystaveny pouze kresby, z nichž nejvíce pocházelo právě ze sbírek Ashmolean Museum, ve Vídni najdeme kromě asi 130 prací na papíře i osmnáct malířských děl. Obě výstavy, k nimž byl vydán obsáhlý katalog, představují Raffaela jako neobyčejně invenčního malíře – Raffael byl ostatně již Vasarim ceněn právě pro svou invenci. Své nápady zachycoval prostřednictvím kreseb prováděných různými styly a technikami v závislosti na jejich funkci v procesu vzniku uměleckého díla. Na četných příkladech studijních skic je zachyceno ideové i praktické rozfázování výsledného artefaktu (concetto), na němž se kromě samotného mistra mnohdy podílela i dílna. Výstava se tentokráte věnuje pouze divácky atraktivním Raffaelovým vlastnoručním kresbám. V porovnání se šířeji koncipovanou přehlídkou Raffaelovy tvorby, která se ve Vídni konala v roce 1999 pod názvem Raphael und der klassische Stil in Rom 1515–1527, sem nebyly zahrnuty kresby nejvýznamnějších Raffaelových žáků jako Giulio Romano, Giovanni Francesco Penni (1496–1536) a Giovanni da Udine (1487–1564) a – až na výjimky – ani grafické listy vzniklé podle mistrových děl.

Osudy kreseb

R AFFAEL místo: Albertina, Vídeň termín: 29. 9. 2017–7. 1. 2018 www.albertina.at

Stejně jako obrazy mají i kresby své osudy. Podobně jako malířská díla procházely často mnoha různými sbírkami, o jejichž majitelích mnohdy svědčí sběratelské značky a razítka na přední či zadní straně listů. Každý sběratel toužil vlastnit kreslířská díla prvořadého významu, a tak se stávalo, že nadšeným, ale mnohdy nezkušeným milovníkům kreseb byly na trhu se starožitnostmi nabízeny vedle kopií i falza. Kvalitní kopie sama o sobě však nemusela být ostudou sbírky, neboť mnozí kopisté se později stali stejně proslulými mistry jako jejich učitelé. Prvními sběrateli byli vlastně žáci velkých mistrů, sami malíři (Giorgio Vasari)

a malíři, kteří si neprávem přivlastnili kresby svých kolegů (Antonio da Trento, Marten van Heemskerck). Nejvíce soukromých sběratelů a prvních badatelů, nazývaných také dilettanti, amatori, courieux, collectionneurs apod., pocházelo z řad světské i duchovní aristokracie a měšťanů. Na vrcholu této hierarchie sběratelů stáli panovníci, jejichž rozsáhlé kolekce však byly po jejich smrti téměř vždy rozptýleny do mnoha různých sbírek. Nešetrným zacházením s kresbami, ať to bylo ještě v dílenském provozu, nebo na uměleckém trhu, docházelo k jejich poškozování. Některé kresby tak byly zcela zničeny, jiné byly podobně jako obrazy retušovány, doplňovány či jinak „konzervovány“. Zvláště ty kresby, které byly považovány za díla velkým mistrů, byly „vylepšovány“ tzv. dessinateurs, kteří pracovali současně jako správci a restaurátoři ve velkých grafických kabinetech.

Raffaelovy kresby Zajímavý osud potkal právě Raffaelovy kresby, které byly již od svého vzniku ceněny stejně jako malířská díla. Po umělcově smrti získal ateliérovou pozůstalost jeho žák Giulio Romano (1499–1546), který ještě před vypleněním Říma (Sacco di Roma) v roce 1527 přesídlil do Mantovy. Jeho syn prodal kresby vzdělanci a antikváři Jacopovi de Strada (1507–1588). V 17. století zakoupil Raffaelovy kresby v Mantově anglický král Karel I. prostřednictvím obchodníků s uměním Nicholase Laniera a Daniela Nijse. Po tragické smrti Karla I. (+1649) je koupil bankéř Eberhard Jabach (1618–1695), jehož sbírka se roku 1671 stala součástí královské kolekce Ludvíka XIV. Další část Raffaelových převážně raných kreseb vlastnil jeho přítel z mládí a krajan, malíř Timoteo Viti (1469–1523). Kresby pak přešly do rukou jeho potomků – rodiny Viti-Antaldi, která si je velmi cenila. V 17. století je jeden z členů rodiny katalogizoval a označil razítkem R. V., které dodnes nacházíme na mnoha listech. Roku 1714 zakoupil dvacet

79 R A F F A E L ( P O D L E ): S V A T Á R O D I N A , pero, podkresba černou křídou, kolorováno, čtvercová síť černou křídou, kašírovaný papír, 295 × 235 mm, Moravská galerie v Brně

šest kreseb Pierre Crozat (1665–1740), patnáct zbývajících získal malíř a sběratel Jean-Baptiste-Joseph Wicar (1762–1834). Roku 1828 je koupil obchodník s uměním Samuel Woodburn (1786–1853) a později skončily v Oxfordu. Raffaelovy kresby tak byly v průběhu od 17. do 19. století rozptýleny do různých soukromých sbírek a veřejných muzeí. Jejich převážná část již našla své definitivní místo a zařazení, rovněž tak atribuce nepříliš jednoznačných kreseb spojovaných mnohdy s dílenskou produkcí se ustálila, i když občas ještě dochází k atribučním posunům, jednou ve prospěch Raffaela, podruhé ve prospěch jeho žáků.

Kresba podle Raffaela Raffaelovo dílo bylo nesmírně inspirativní nejen pro umělcovy vrstevníky, kteří se mistrovi pokoušeli umělecky alespoň přiblížit, když ne jej překonat, ale i pro generace následovníků, kteří z něj čerpali inspiraci pro svou tvorbu (Giovanni Battista Salvi da Sassoferrato, Nazaréni). Problém dobových kopií a kreseb vzniklých po Raffaelově smrti není však doposud spolehlivě vyřešen a bude i nadále zaměstnávat znalce a historiky umění. Vídeňská výstava tak může být i podnětem k zamyšlení nad jednou z několika málo kreseb z českých sbírek dříve připisovaných Raffaelovi. V Moravské galerii v Brně se nachází kolorovaná kresba Svaté rodiny tradičně spojovaná s Raffaelovým jménem. Kresba vzbudila zvláště v minulosti obrovský zájem mezi německými umělci a historiky období romantismu, seskupenými kolem sběratele Franze hraběte von Sternberg-Manderscheidt (1763–1830), který ji původně vlastnil. Jde o kopii proslulého Raffaelova obrazu Svaté rodiny, rovněž nazývaného „Madonna Canigiani“, který je dnes umístěn v mnichovské Alte Pinakothek. Obraz datovaný do let 1506–1507 jako první popsal Giorgio Vasari (1511–1574):

„Raf fael namaloval pro Domenica Canigianiho Madonu s dítětem radostně vítajícím malého sv. Jana, kterého k němu přivádí sv. Alžběta, jež ho podepírá a přitom se dívá s nesmírnou živostí a bezprostředností na sv. Josefa; ten se opírá oběma rukama o hůl a naklání hlavu k světici, jako by se divil a vzdával chválu velikému Bohu, že ji v tak vysokém věku obdařil děťátkem […] Tento nesmírně ušlechtilý obraz je dnes v majetku dědiců zmíněného pana Domenica Canigianiho, kteří jej chovají v úctě […]“. Odsud se dostal do medicejské sbírky ve florentských Uffiziích. Po roce 1691

jej od Cosima III. de’Medici (1642–1723) jako svatební dar získal kurfiřt Johann Wilhelm von der Pfalz (1658–1716) a umístil jej ve své rezidenci v Düsseldorfu. Na popud tehdejšího ředitele düsseldorfské galerie Wilhelma Lamberta Kraheho (1712–1790) jej kolem roku 1755 restauroval francouzský malíř a inspektor galerie Ludvíka XV. Colins, který na obraze zamaloval zvláště špatně zachovanou horní partii s andílky v oblacích. Kresba z Moravské galerie v Brně původně patřila ke klenotům sbírky známého brněnského sběratele a mecenáše Friedricha

recenze

Zneklidněný pohyb současností Finále CJCH v Moravské galerii text Josef Ledvina foto archiv MG

Kde začít? Jak to uchopit? Výstava Cena Jindřicha Chalupeckého vlastně není výstavou současného umění v obvyklém slova smyslu. Pětice umělců se na ní sešla proto, že jejich portfolia oslovila mezinárodní porotu, a nikoli proto, že by někomu přišlo, že má smysl jejich práci konfrontovat v rámci jednoho výstavního celku. Možná by tedy bylo více na místě nepsat o výstavě, ale o výstavách pěti. Byl by to navíc celkem nenásilný přístup. Práce jednotlivých finalistů jsou v prostorách Pražákova paláce instalovány odděleně; někdo využil sály dva, někomu stačil jeden, k prostorovým průnikům mezi jednotlivými prezentacemi ovšem prakticky nedochází. V souladu s duchem soutěžní přehlídky by takových pět minirecenzí šlo navíc doplnit jednou až pěti hvězdičkami. Hvězdičky se umělcům ale přidělovat nechystám. Současné umění není

skok do dálky a dost daleko má i ke krasobruslení nebo soutěži hobojistů. Co přesně by člověk měl takto „bodovat“? Jestli jsou fotografie ostré a obrazy rovně zavěšené? I tomu je určitě dobré věnovat pozornost, kritik by ale měl nabídnout víc než jen rozdělovat plusy a minusy (za nedostatečnou techniku nebo nepřesnost v interpretaci) – měl by, vágně řečeno, prostředkovat takový úhel pohledu na posuzované dílo, který prohlubuje diváckou zkušenost. Komu ale naopak lze hvězdičky přidělovat mnohem snáze, je Společnost Jindřicha Chalupeckého, v čele s Karinou Kottovou a Terezou Jindrovou, a obecně široký produkční tým, který za finálovou výstavou stojí. Kritéria jsou tu mnohem jasněji vymezena. Soudě podle výsledku poskytla Společnost umělcům vynikající podmínky k realizaci jejich tvůrčích záměrů, i katalog je obsahově a formálně kultivovaný...

Otázka ale je, do jaké míry lze oddělovat produkční práci a tvůrčí práci samotných umělců. Technická kvalita projekcí, tisků, ozvučení, nasvícení, obecně přesnost a čistota v instalaci… to vše často podstatně spoluutváří charakter vystavených prací a to vše nezávisí jen a pouze na umělci, ale také na prostředcích a zázemí, jež mu produkce poskytne. Vybavuje se mi ročník 2007 a instalace vítězné Evy Koťátkové v Galerii Jelení, jež nezapřela jistou míru kutilské improvizace. Zkouším si představit, jak by prezentace tehdy 25leté Koťátkové vypadala, kdyby před deseti lety měla stejné podmínky jako dnešní finalisté. (A nevypadala by i její práce dnes jinak, kdyby od počátku pracovala v těchto „ideálních“ podmínkách?) Proč psát všechny tyhle samozřejmosti píši? Jednak proto, že taková kvalita produkce není v domácím

kontextu (i vzhledem k předchozím ročníkům CJCh) samozřejmostí. Právě pro svou nesamozřejmost je tato produkční profesionalita stále vidět (což dokládá skutečnost, že většina recenzí finálových výstav hodnotí právě i produkci). Mnohem podstatnější se mi ale zdá, že profesionalita produkce, potažmo přesnost, čistota nebo možná hladkost „produktu“ je podstatným motivem v díle části letošních finalistů. Nejde tedy o to, že jsou díla v provedení přesná, ale o to, že pracují s přesností, která ve své nelidské či nadlidské dokonalosti znejisťuje a zneklidňuje. Nejnápadněji tento aspekt vstupuje do hry u Romany Drdové, jejíž instalace je vlastně jednou velkou dráždivě samoúčelnou exhibicí čistoty a dokonalosti. Na nízkém soklu náš zrak zaměstnává pečlivě naaranžovaná sestava kusů rozličných materiálů. Je mezi nimi například plexisklo nařezané s přesností tak šílenou, že se poněkud vytrácí pomyslná hranice mezi virtuální neposkvrněností vizualizace a kompromisní realitou její materializace. (Něco podobného ostatně známe z architektury, kde někdy dokonale zpracované, naprosto hladké a čisté povrchy přebírají estetiku svých virtuálních předloh.) A pokud Drdová pracuje především s kosmetickými konotacemi materiálů (například kostky pigmentu pleťové barvy, jímž jsou, zdá se, natřeny i stěny výstavního sálu) princip je tu pořád stejný – i aplikace make-upu může být vedena snahou popřít nečistou materialitu vlastního těla a přiblížit se virtuálnímu ideálu. Paradoxně je ale ve výsledku prožitek díla naopak intenzivně haptický. Vědomí, že tu přes všechno zdání stále jde o materiál, jen prohlubuje naši potřebu si jeho nelidskou hladkost osahat. Zcizující hladkost produktů současných technologií je rovněž podstatným aspektem práce Richarda Loskota, ačkoli od ní někdy divákovu pozornost trochu odvádějí technické hříčky a anekdoty (viz klícka se spíš low-tech působícím, nicméně s divákem interagujícím elektronickým mazlíčkem). Loskot ve dvou sálech inscenuje jakýsi high-tech příbytek

budoucnosti. To, na co se v něm sahat dá (postel, poličky apod.), přitom vypadá trochu jako něco, na co se sahat nedá, protože to je jen jako (jen virtuální), a naopak kočičku, kterou bychom rádi pohladili, pohladit nemůžeme, protože jen jako opravdu je. Dominik Gajarský představuje videoprojekci v rámci immersivního instalačního environmentu. Nutno poznamenat, že se mu immerse úplně docílit nedaří. Snad nejsem jediný, komu nazelenalé pološero spíše znesnadňovalo vnímání toho, co se děje na plátně, než že by zakládalo halucinatorní kontinuitu mezi virtuálním světem pohyblivého obrazu a reálným světem výstavního sálu (věc nezachraňuje ani avizované konopné aroma, jehož bych si nejspíše nevšiml, pokud bych si o něm předem nepřečetl v doprovodném textu). Dva nešťastní zástupci zvířecí říše zachycení v prostředí lidských technologických produktů si ale divákovu pozornost i srdce nakonec určitě získají. Husa bloudí mezi zbrusu novými automobily a chvílemi sleduje konsternovaně svůj odraz v jejich dokonalé metalíze, had sune své tělo po hladkém plastu palubní desky nebo se ovíjí kolem řadicí páky. Neukázněná organičnost zvířecích těl a pohybů znovu kontrastuje s nepřirozenou hladkostí kapotáže a plastových interiérů automobilů. Martin Kohout vystavuje krátký film v prostředí, které nás nechává chvílemi účinně zapomenout na to, že je nějaká hranice mezi světem vně a vevnitř (obrazu). Plyšový potah superpohodlného sezení by mohl být klidně i součástí sledovaného filmového příběhu, podobně jako tlumené modré světlo, jež před zahájením projekce vždy osvěcuje sál. V samotném filmu hraje hlavní roli partnerský pár, který se v životě prakticky míjí, protože jeden pracuje ve dne a druhý v noci. Děj je zřejmě situován do hodně blízké budoucnosti, jist si ale nejsem. Záběry natočené v současném Londýně jsou zachyceny s dokumentaristickou transparencí, technické vymoženosti zmiňované ve filmu nepůsobí jako sci-fi fantazie, ale jako něco, co nás zítra čeká (nebo co možná někde Kalifornii už mají). Hladké a přesné produkty

(ve volnějším slova smyslu, tentokrát spíše aplikace, jež mají činit naše životy přesnými a hladkými, protože nás například zbavují nutnosti fyzického pohybu za účelem mezilidské interakce) tu figurují v rámci děje, který jen ukazuje, že život s nimi je v praxi často spíše absurdní a groteskní než přesný a hladký. Viktorie Valocká z mého už tak rozvolněného interpretačního schématu sympaticky vypadává. Instalace sestávající z obrazů a v prostoru umístěných pomalovaných sofa působí, jako by superprofesionální produkční zázemí nepotřebovala, a hladkost a přesnost rozhodně nejsou trefné formální charakteristiky pro její plátna vytvářená jako obvykle technikou alchymického kutilství (tentokrát kombinující parafín, akryl, olej, vosk a písek). I tady by ale šlo překlenout produktivní interpretační mosty. Techniky jako bezmyšlenkovité čárání, patlání a mazání totiž nejsou pokusem o návrat do dob, kdy se ještě hrnky robily rukama a obrazy malovaly štětcem, ale spíše snahou zaměstnat ruce v době, kdy za nás jsou vše, co potřebujeme, schopny přesně, hladce a včas vyrobit stroje. Přesnost, kvalitu a profesionalitu produktu Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2017 je třeba jedině vítat. Neznamená to ale, že nemůže znepokojovat, podobně jako znepokojují produkty Romany Drdové. Nechat se znepokojovat vizí světa umění jako systému, do nějž se zadá umělec (nebo možná obecně člověk) a vypadne z něj vždy profesionální produkt kategorie „výstava současného umění“, je ale jedna věc a nostalgické vzpomínání na svět, kdy se bastlilo svépomocí, druhá. Je dobře, že finalisté převážně volí cestu zneklidněného pohybu současností, a ne nostalgického zahledění do minulosti.

C E N A J I N D Ř I C H A C H A L U P E C K É H O : F I N Á L E 2 0 17 termín: 22. 9. 2017–14. 1. 2018 kurátor: Tereza Jindrová, Karina Kottová architekt: Tomáš Svoboda místo: Pražákův palác, Moravská galerie v Brně www.moravska-galerie.cz

9. díl

text Jana Németh Autorka je výtvarnou redaktorkou Denníku N.

Na východ od raja Ako byť výnimočne normálny

CHR IS T I AN JANKOWSK I foto: Adam Šakový

Mali sme sa stretnúť na nástupišti autobusov. Pokyny od kurátorky Lýdie Pribišovej nehovorili nič iné, iba toľko, že Christian Jankowski pozýva študentov na prechádzku. Názov Walking Logic naznačoval, že naozaj budeme chodiť. Málokto však čakal, ako veľmi a kde vlastne. „Mali by sme ísť niekam do prírody, do lesa, kde je ticho a pokoj. Kam ide tento autobus, nenastúpime naň?“ pýta sa Jankowski a je viac než jasné, že so spontánnosťou to myslí vážne. Skončili by sme v rakúskom Hainburgu, radšej sme počkali na ďalší. Christian si na ruksak pripevnil reproduktor, ku ktorému mal pripojený mikrofón. Má to byť predsa diskusia, tak nech všetci dobre počujú a môžu sa zapojiť. Všetko sa to začne v momente, keď vystúpime z autobusu. „Teraz,“ hovorí Jankowski a pohne sa smerom do kopca ďaleko od centra mesta. Dáva nám na výber témy, o ktorých môžeme hovoriť. Nechce, aby to bolo také isté ako vždy – príde na univerzitu, spustí prezentáciu, a aspoň raz za čas vymení obrázky, nech sa už sám neunudí. Aj preto sme teraz tu, na úpätí lesa, v ktorom, ako sa neskôr ukáže, sa nikto z nás veľmi nevyzná. Christian Jankowski, kurátor poslednej manifesty a hviezda súčasného umenia, sa spokojne usmieva. Zmysel pre humor sa mu uprieť nedá. Ten je, napokon, jedným z hlav-

ných rysov jeho práce, do ktorej už zapojil hollywoodske štúdiá starajúce sa o špeciálne efekty, hercov telenoviel, televízne veštice, zamestnancov múzea, ktorým vymenil úlohy, manažérku prehodil s upratovačkou, a potom o nich nechal nič netušiacim štábom nakrútiť dokument, miliardárom sa snažil predať luxusnú jachtu nie ako jachtu, ale ako „piece of art“ a tak ďalej. Ťažko rozlíšiť, či prechádzku po lese, ktorá nemá presný cieľ ani koniec trasy, považuje za časť svojho diela, chodenie však priamo súvisí s výstavou, ktorú urobil pre galériu HIT sídliacu v podzemí Vysokej školy výtvarných umení. Jej názov History of Man and Stick napovedá, že je tiež pripravená s dostatočným zmyslom pre humor a iróniou, ktorú umeniu dávkuje. Len aby bolo jasné, o čo ide – keď Jankowski uvažoval, čo by v priestoroch galérie urobil, najviac ho v meste zaujali drevené vyrezávané palice v miestnom obchode s ľudovým umením. Skontaktoval sa s autorom, rezbárom žijúcim na strednom Slovensku, a porozprával sa s ním – o tom, čo ho inšpiruje, aj o tom, či existuje čosi ako umenie prechádzania sa. Potom u neho objednal viac ako sto palíc a tými v galérii podoprel obrázky ľudí používajúcich palicu ako status či funkčnú pomôcku. Sú tam ženy aj muži naprieč dejinami ľudstva (a umenia), národnosťami, rasami, postavením. Všetci sú podoprení čudesnými palicami, do ktorých ľudový rezbár vyrezáva tváre lesných duchov, mýtické postavy, bohov a strážcov lesa. V čase vrcholiacej jesennej sezóny kultúrnych ocenení vo všetkých kategóriách od literatúry až po architektúru, je výstava Christiana Jankowského viac než trefnou správou, že po tých všetkých slávnostných ceremoniáloch môžeme spokojne kráčať ďalej. Umelci aj neumelci. Iba pre krátku rekapituláciu: najlepšiu slovenskú knihu tento rok

napísal Ondrej Štefánik, volá sa Som Paula, najlepší rodinný dom postavil Martin Jančok, najlepšou mladou maliarkou je Žofia Dubová, v dizajne bodovali lyže Forest Skis od chalanov, ktorí doteraz všetky rozlámali, tak si povedali, že urobia také, ktoré nezlomia, a popri tom vymysleli inováciu, akú nemá nikto na svete. Fotku roka urobil Andrej Belovežčík v Prahe a najviac divadelných dosiek získala inscenácia Vivaldiho tristoročnej opery Arsilda. V novembri si ešte počkáme na Cenu Oskára Čepana pre mladých umelcov, a potom bude známy aj prvý víťaz ceny pre mladých kritikov, akú sme tu doteraz nemali. Je dobré, keď sa raz za rok všetko pekne zosumarizuje a skritizuje, nemuselo by sa to azda všetko diať počas troch-štyroch týždňov, ale možno to má nejaký vyšší zmysel. Na prechádzke v lesoch niekde nad bratislavskou mestskou časťou Lamač, hovoril Christian Jankowski najmä o tom, ako sa to všetko stalo – ako sa stal umelcom. Má o tom skvelú historku, v ktorej vystupuje frustrovaný on, snažiaci sa tri roky dostať na grafický dizajn, a muž, ku ktorému si náhodne prisadne v reštaurácii a zmení mu celý život. Ako sme tak kráčali a rozprávali sa, hovorí študentom: ak máte chuť niečo urobiť a stále na to myslíte, urobte to. Možno zistíte, že to už niekto urobil pred vami, ale na tom nezáleží, nesmie vás to odradiť. Stále to má zmysel, lebo možno to predsa urobíte o trochu inak a lepšie. Nebola to prednáška umelca k študentom, bolo to bezprostredné, vtipné a hlavne – normálne. Popri všetkých tých cenách, ktoré máme, by toto mohla byť nová, ďalšia - cena normálnosti. Vyzdvihla by človeka z oblasti kultúry, ktorý napriek všetkým strastiam a bojom o peniaze či pozornosť divákov alebo kritikov v snahe byť výnimočný, ostal normálny. To môže byť neraz ťažšie, ako byť umelcom.

inzerce

www.faitgallery.com Ve Vankovce 2, Brno

11/10/2017

13/1/2018

vizuál

PAV EL Š ŤA S T N Ý: LOGO OBČ ANSKÉHO FÓR A K AREL Č APEK: PL AK ÁT GENER ÁLNÍ S TÁVK A G A L E R I E V Á C L A V A Š P Á LY foto Miloš Fikejz

Občanské fórum Značka Občanského fóra vznikla 25. listopadu 1989 v Ateliéru knižní kultury a písma na pražské VŠUP. Ráno byla vyhlášena grafická soutěž, přes den se připravila řada návrhů a už večer vybrali členové akčního výboru v Mánesu logo od Pavla Šťastného, které se mělo stát symbolem protestních dnů i prvních svobodných voleb. Fixou nakreslené iniciály OF připomínaly svou spontánností podobu revolučních hesel, která tou dobou pokrývala česká náměstí, výlohy krámů i vestibuly v metru. Šťastného

logo převzalo jejich uvolněné písmové formy, rozvinulo je familiárním obrázkem úsměvu, a dobře tak souznělo s již existujícím vizuálním stylem vzešlým z lidové tvořivosti. Nejspíš není náhoda, že se s podobnými značkami můžeme setkat i u dalších revolučních hnutí (nejen) z doby hroutícího se komunismu. Symbol polské Solidarity navržený Jerzym Janiszewským je tvořen písmem připomínajícím malbu tlustým štětcem na hrubou zeď. Karol Rosmány zas pro slovenskou Verejnosť proti násiliu připravil „vítězné V“ složené

z červené a modré čáry, na jejichž koncích jsou vidět cákance barvy. Tato bezprostřední „občanská“ grafika neodkazovala pouze k upřímnosti protestů, ale zároveň ostře kontrastovala s obrazem vládnoucí státostrany. Představovala totiž zcela jiný styl než nekonečné rudé draperie osázené zlatými patkovými písmy na stranických sjezdech a všudypřítomné agitační plakáty pečlivě navržené prorežimními akademiky a důsledně kontrolované uměleckými komisemi. / LUKÁŠ PILKA

Krištof Kintera My Light in Pieces 11. 11. – 16. 12.

Polansky Gallery Brno Lidická 26

polanskygallery.com

101

98Limitovaná

edice 200 o íslovaných výtisk v eské republice!

DOKONALÝ Exkluzivní, ručně vázané vydání Po úsp šné publikaci Nekone ný Leonardo nyní vychází i další dílo z edi ní ady Vznešená renesance.

Pozne ejte velikána světtového uměníí zblízka! Luxusní knihovna Vám nabízí jedine nou monogra i v novanou tomu nejlepšímu z nejlepších – Michelangelovi Buonarrotimu. Na jeho snahu stát se dokonalým budete moci prost ednictvím této publikace nahlédnout z výjime né perspektivy plné obrazových detail a odborných komentá . Již vyšlo

Více informací o kompletu Dokonalý Michelangelo se dozvíte na webových stránkách www.luxusniknihovna.cz, kde si také m žete publikaci výhradn objednat.

Knihy pro výjime né p íležitosti

inzerce

www.faitgallery.com Ve Vankovce 2, Brno

11/10/2017

13/1/2018