Art&Antiques 11/2011

9 771213 839008

11

11

listopad 2011

83

90 Kč / 4,32 ¤

08 / Nultá

generace ve Wannieck Gallery 30 / Rozhovor s Markétou Othovou 38 / Výstava Nové Slovensko

art + a ntiques

84

AUKCE ČESKÉ VÝTVARNÉ UMĚNÍ

19.11.2011 OD 14:00

VÁCLAV BROŽÍK

KAMIL LHOTÁK

KAŠPAR JAN HIRSCHELLY OTTO GUTFREUND

MÍSTO KONÁNÍ: Kaiserštejnský palác Malostranské náměstí 23/37 Praha 1

KAREL MALICH

VÝSTAVA: 17.11.2011, 10:00 - 18:00 18.11.2011, 10:00 - 18:00 19.11.2011, 10:00 - 14:00

GALERIE ARCIMBOLDO Krupkovo náměstí 3, 160 00 Praha 6 T: +420 603 511 971, E: info@arcimboldo.cz www.arcimboldo.cz

1

editorial /

Obsah

Hlava 22

Od nástupu Vladimíra Rösela do čela Národní galerie uplynulo již více než pět měsíců. Jakou má o směřování galerie představu, však dodnes není o mnoho jasnější. Jedinými viditelnými změnami, ke kterým zatím

Marka Gregora z týdeníku Reflex.

Nový ředitel má bezpochyby nevděčnou roli. Až nyní začíná vycházet na povrch skutečný hospodářský stav galerie: Předchozí vedení podle všeho podhodnocovalo provozní náklady, aby navenek mohlo vykazovat vyrovnaný rozpočet. Ztráty se kryly z peněz na rekonstrukce paláců, případně se odsouvaly do dalších let. Vladimír Rösel tak v době všeobecných úspor musí dokázat vysvětlit Ministerstvu kultury, že Národní galerie stojí víc, než se dosud zdálo. Druhým bodem, který činí jeho pozici takřka nemožnou, je, že bez souhlasu ministerstva nemůže samostatně udělat téměř nic. Sebelepší manažerské nápady jsou pak k ničemu. Zda šlo tuto situace předvídat, je otázka. Faktem však je, že Rösel se o funkci ředitele NG ucházel z vlastní vůle a že měl víc než rok, aby se na ni připravil.

Pod názvem Stát jako sběratel umění uspořádala Národní galerie v půlce října veřejnou debatu na půdě Poslanecké sněmovny. V publiku se sešla řada odborníků z muzejní i akademické sféry, zcela však chyběli poslanci, pro něž byla primárně určena. Největším úspěchem setkání bylo, že je zahájila předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová a že si celé jednání vyposlechla náměstkyně ministra kultury Anna Matoušková, do jejíž agendy NG spadá. Závěr byl stejný jako na jiných setkáních „k situaci NG“, kterých se v posledních dvou letech uskutečnilo hned několik: Dokud si český stát a česká společnost nevyjasní, jaký je smysl a důležitost institucí typu Národní galerie, nic se nevyřeší.

Nejde přitom o nic abstraktního. Philippe de Montebello, někdejší dlouholetý ředitel Metropolitního muzea v New Yorku, na tuto otázku při návštěvě Prahy před deseti lety odpověděl: „Muzea jsou důležitá, i když do nich nikdo nechodí! Muzea jsou pokladnicemi vašeho kulturního dědictví, které musí být uchováváno a studováno. To, že tyto umělecké poklady dnes nikdo nevidí, nehraje žádnou roli. Stačí, že prostě jsou.

Studujte je, zabývejte se jimi. Možná to ocení až další generace.“ Nic takového jsem bohužel od Jiřího Bessera či kteréhokoliv z čes-

> Strach v galerii 4 / depeše > Z veletrhu Friese

3 / úhel

Martin Vrabec

došlo, jsou, že z Veletržního paláce byl odejit Tomáš Vlček a že jako svého nejbližšího spolupracovníka si Rösel do galerie přivedl novináře

11

Alena Dostálová

6 / zprávy 8 / výstava

> Nultá generace

Silvie Šeborová

15 / aukce 23 / na trhu

> Emil Filla, Zdeněk Sýkora 28 / portfolio > Dana Sahánková Kateřina Černá 30 / rozhovor > Markéta Othová Jiří Ptáček 38 / téma > Nové Slovensko Dušan Buran, Milena Bartlová 44 / profil > Carsten Nicolai Marcela Chmelařová, Jan Skřivánek

Pavel Klusák

47 / staveniště 48 / architektura

> Nadechnutí Velké Bystřice 52 / architektura > Loosův interiér Karolina Jirkalová Jan Skřivánek

57 / nové knihy 58 / knižní recenze Hana Rousová

> Zívrovy deníky

> Nový Kotěra?

64 / zahraniční výstava > Louise Bourgeois Vladimír Špaček 69 / manuál > No future Ondřej Chrobák 70 / recenze > Start Point, fotografické školy, Chwala 60 / antiques

Ladislav Zikmund-Lender

Kateřina Černá, Anna Vartecká, Michal Šimek

74 / tipy a artmix 80 / komiks David Böhm

>

Tomáš Prokůpek

kých politiků nikdy neslyšel. A Vladimír Rösel? Ten se ve svém příspěvku zabýval otázkou, jak roste hodnota uměleckých sbírek jejich vystavováním v zahraničí.

Jan Skřivánek

obálka

>

Vl adimír Houdek : Hluché s t ěn y / 2011

olej na plátně / 160 × 120 cm

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Buran, Alena Dostálová, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Pavel Klusák, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Hana Rousová, Silvie Šeborová, Michal Šimek,Vladimír Špaček, Anna Vartecká, Martin Vrabec, Ladislav Zikmund-Lender/ Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. listopadu 2011. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

úhel

art + a ntiques

Strach v galerii text: Martin Vrabec Autor přednáší na Fakultě humanitních studií UK.

Návštěva galerie nám někdy může připravit opravdu adrenalinový zážitek. Když návštěvník letošního benátského bienále vstoupil do britského pavilonu, ocitl se v interiéru starého istanbulského domu.

Postupně procházel složitým labyrintem zchátralých místností, v nichž byly tu a tam roztroušeny zbytky někdejšího vybavení, stoupal a klesal po práchnivějících schodištích, až nakonec vyšel na vnitřní dvůr ohraničený sousedními příbytky. Některý z návštěvníků si možná položil otázku, jaký má smysl tak složitě a důkladně kašírovat věrnou repliku istanbulských staveb. Když se pak, ať už naplněn těmito pochybnostmi, nebo bez nich, chystal k odchodu, s překvapením zjistil, že tam, kde intuitivně očekával východ, jen dále pokračují nikam nevedoucí schodiště a zamčené dveře. V tu chvíli ho přepadl zmatek a nezbývalo mu než se vrátit zpět nepřehledným labyrintem, který na něj najednou začal působit stísněně, a o to více zrychloval jeho kroky.

Došlo mu také, proč předtím v domě potkával stejně vyděšené či dokonce pobouřené návštěvníky. Obdobný typ překvapení připravila divákům i jedna z expozic letošního pražského Qaudriennale. Ocitli jsme se v téměř prázdné místnosti, na jejíž zadní stěně viselo pouze několik nezřetelných reprodukcí. Když jsme si je chtěli blíže prohlédnout a udělali k nim několik kroků, nečekaně se pod námi naklonila podlaha a byli jsme na chvíli vyvedeni z fyzické ­rovnováhy.

Zdá se, že obě díla v nás chtěla vyvolat náhlý pocit stísněnosti a strachu. Nejsou ovšem tyto pocity totožné s celkem běžným návalem klaustrofobie v přeplněném metru nebo s úlekem, který v nás vzbudí došlápnutí na prohnilé prkno na podlaze cizího bytu?

Pokud ano, nebyla pak tato umělecká díla jen slabou a vlastně zbytečnou náhražkou skutečných životních situací, které v nás vyvolávají stejně negativní pocity? Nebo

nám snad tato umělecká díla měla přinést nějakou bohatší zkušenost?

Buďme vstřícní a pokusme se tuto zkušenost najít. Do benátské či pražské expozice jsme vstupovali s předpokladem, že jde o umělecká díla. Když jsme pak náhle pocítili strach ze stísněného uzavřeného prostoru nebo úlek ze ztráty rovnováhy, přestali jsme vlastně považovat tato umělecké díla za umělecká díla. Na chvíli jsme byli přesvědčeni, že se nacházíme v reálném světě, kde se nám může něco nepříjemného přihodit.

Po chvíli jsme si ale s úlevou uvědomili, že šlo o záměr autora, a náš strach nám začal zpětně připadat nepatřičný, a dokonce směšný. Vždyť přece šlo „jen“ o umělecké dílo, a nikoliv o skutečnost, jak jsme na to mohli zapomenout?

Jakou zkušenost nám tedy tato dvě díla přinesla? Snad nás upozorňují na jeden rys umění, který je pro nás tak samozřejmý, že si ho při vstupu do galerie ani neuvědomu-

30 / rozhovor Markéta Othová M a r k é ta O t h o vá : b e z n á z vu / 2011

jeme. Totiž že umění považujeme za prostor vydělený z reálného života, za prostor pouhé hry, v němž nám „nejde o život“ a nehrozí žádné skutečné nebezpečí.

Mnozí současní umělci, radikalizující myšlenku Duchampových ready-mades, se nespokojují s pouhým zobrazováním či napodobováním věcí a situací, chtějí je prezentovat přímo, v jejich plné a ničím neredukované fyzické přítomnosti. Ale může vůbec tato snaha dospět ke svému cíli? I když se v galerii setkáme s jakkoliv hrubou a surovou realitou, svým přerodem v umělecké dílo již pro nás tato realita ztrácí něco ze své skutečnosti. Upíráme jí právě onu potenciální fyzickou nebezpečnost, se kterou u skutečných věcí vždy nějak podvědomě počítáme. Umělecké dílo tak od reality vždy odlišujeme a nikdy se pro nás nemůže stát realitou samou. Tedy alespoň do té doby, než se před každým vstupem do galerie budeme muset začít opravdu bát.

Obsah vás nezklame...

Předplaťte si Art+Antiques pro sebe, nebo jako vánoční dárek pro své blízké, a nadělte si navíc ke slevě pod stromeček knihu Architekti SIAL v hodnotě 399 Kč!

Možnosti předplatného roční (10 čísel) 825 Kč 748 Kč * studentské (roční) 660 Kč

Objednávejte na našich webových stránkách: www.artcasopis.cz; emailem: predplatne@ambitmedia.cz telefonicky na bezplatné infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 zasláním SMS: na číslo 900 06 06 ve tvaru AMP_ART_11_jmeno_prijmeni_adresa_mesto_PSC. (cena jedné SMS je 6 Kč včetně DPH. Technicky zajišťuje Erika a. s.)

V případě zájmu o dárkový certifikát nás kontaktujte e-mailem na predplatne@ambitmedia.cz. K studentskému předplatnému je třeba doložit potvrzení o studiu. * Pro uplatnění této nabídky uveďte při objednávce vánoční slevový kód AM6011VA.

(nabídka platí do 19. 12. 2011 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele)

Objednávkou dává předplatitel souhlas se zařazením svých osobních údajů do databáze společnosti Ambit Media, a. s., se sídlem Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5-Smíchov, jakožto správce, a s jejich následným zpracováním pro účely nabízení výrobků a služeb a pro účely zasílání obchodních sdělení prostřednictvím elektronických a tištěných prostředků dle zákona č. 480/2004 Sb., a to na dobu neurčitou, resp. do odvolání souhlasu. Předplatitel bere na vědomí, že má práva dle § 11, 21 zák. č. 101/2000 Sb.

6

zprávy

Sochaře vede Lang i Gebauer Praha – Rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové (VŠUP) jmenoval k 1. říjnu nové vedoucí ateliéru sochařství. Jsou jimi umělec Dominik Lang a historička umění Edith Jeřábková, kteří ve vedení nahradili sochaře Kurta Gebauera. Ten podle internetových stránek VŠUP zůstává v ateliéru ve funkci emeritního profesora.

Výběrového řízení se vedle Langa s Jeřábkovou zúčastnili sochaři David Černý a Lukáš Rittstein. Po veřejné prezentaci návrhů, která se konala 6. září, doporučila odborná komise rektorovi ke schválení pro-

art + a ntiques to tak půl na půl,“ uvádí bývalý vedoucí ateliéru. „Mladí lidé jsou navzdory obecnému mínění spíše konzervativní,“ dodává na vysvětlenou.

Ateliér sochařství podle Gebauera v současnosti čítá přes 30 studentů, což je zhruba dvakrát tolik, než je na VŠUP obvyklé. Velký počet studentů je podle asistentky Dagmar Šubrtové důvodem, proč v ateliéru zatím zůstává staré i nové vedení. Tato situace potrvá zřejmě ještě dva roky, poté by podle Gebauera mělo být vypsáno nové výběrové řízení.

Kromě ateliéru sochařství získaly k 1. říjnu nové vedoucí další tři ateliéry VŠUP. Vedoucími architektonických ateliérů A3 a A4 se stali Imro Vaško a Roman Brychta, vedoucím ateliéru keramiky a porcelánu se stal designér Maxim Velčovský. / kč

UM!

I n s ta l a c e d o m i n i k a l a n g a / Benátské bienále

jekt Langa a Jeřábkové. Ten podle ní přináší nový způsob vedení ateliéru. „Jde o experiment nahrazující model ,mistrovského ateliéru‘ praxí, v níž ,pedagogická dvojice‘ vytváří tvůrčí, ideové a technologické prostředí, které akcentuje sdílení, komunikaci a otevřenost v přístupu k tvůrčí činnosti,“ uvádí se v zápisu. Komise dále ocenila přístup, který „nahlíží kánon vývoje sochařství ve 20. století nejen z hlediska jeho vlastní historie a problémů, ale také z perspektivy širokého spektra současných uměleckých strategií“.

Na rozdíl od komise byli stávající studenti sochařství, kteří sledovali veřejné prezentace kandidátů, podle Gebauera nakloněni spíše Černému a Rittsteinovi. „Bylo

Praha – Dopravní podnik hlavního města Prahy zahájil dlouhodobý projekt nazvaný Umění v metru, zkráceně UM!. Jeho cílem je za prvé poukázat na architektonické a umělecké kvality stanic metra z let 1974 až 1989, za druhé pak vnést do dopravních prostor současné umění. V příštím roce chce dopravní podnik na projekt vyčlenit 2 miliony korun. Jakýmsi prologem je právě odstartovaná výstava šesti komiksových intervencí do stanic metra trasy B, která je součástí 6. ročníku festivalu Komiksfest!.

Podle Rostislava Koryčánka, ředitele Domu umění města Brna, který je členem pracovní skupiny projektu UM!, má metro ohromný potenciál pro různé způsoby komunikace s diváky. A v mnoha metropolích si to uvědomují –umění v podzemní dráze najdeme například ve Stockholmu, New Yorku či Londýně.

Koryčánek také připomíná disproporci, která vznikla mezi stanicemi pražského metra, které vznikly před rokem 1989 a po něm.

V období normalizace byla 3 procenta z každé stavební zakázky určena na „uměleckou výzdobu“. Na podobě stanic se podíleli například skláři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, Františka Víznera nebo malíře Zdeněk Sýkora. Ne všechna z více než stovku

uměleckých děl však přežila až do současnosti. Po roce 1989 pak procenta na umění spadla na nulu. Umělecké dědictví 70. a 80. let v prostorách metra by měla zmapovat připravovaná publikace, přímo v metru by pak měly být umístěny informační panely o uměleckém ztvárnění té které stanice.

Organizátoři také chtějí vytvořit animaci Metro hrou, která by umělecké kvality stanic zprostředkovala dětem. Součástí týmu je mimo jiné umělec Pavel Karous, který se veřejnou plastikou období normalizace dlouhodobě zabývá.

Současné umění by pak mělo být v prostorách metra prezentováno prostřednictvím komponovaných „galerií“, které by měly mít vždy kvalitního kurátora. Příští rok se mimo jiné počítá s úzkou spoluprací s festivalem Street For Art, který až dosud probíhal na Jižním Městě. Krom artefaktů by organizátoři v metru také rádi viděli přednášky, performance, divadelní představení či koncerty. Celý projekt Umění v metru má samozřejmě i utilitární cíle – zlepšit kvalitu cestování či osvětou omezit vandalismus.

Dopravnímu podniku to navíc může přinést vítanou reklamu.

V rámci Komiksfestu! teď můžete najít drobné komiksové intervence na šesti stanicích metra C – Nádraží Holešovice (Jaromír 99), I. P. Pavlova (Kateřina Bažantová), Pražského povstání (David Böhm), Kačerov (Vladimír 518), Opatov (Jaromír Plachý) a Háje (Karel Jerie). Podle Vladimíra 518 má metro ten „správný velkoměstský oheň, který je základem komiksové estetiky, potkávají se tu kreatury s normálními lidmi a blázni s krásnými ženami“. / kj

i n s ta l a c e v l a d i m í r a 518 n a k a č e r o v ě

7

Vize 97 za dějiny umění Praha – Cenu nadace Vize 97 za letošní rok získala slovenská teoretička umění Iva Mojžíšová (*1939). Stala se tak nejen prvním Slovákem, ale také prvním uměnovědcem, který cenu, jež je udělována každoročně u příležitosti narozenin Václava Havla, získal. Minulými laureáty byli například italský spisovatel Umberto Eco, rakouský filozof Konrad Liessmann nebo přírodovědec Václav Cílek.

Mojžíšová vystudovala dějiny umění a histori v Bratislavě. Z univerzity musela ještě před dokončením doktorátu z politických důvodů odejít a většinu své profesní kariéry strávila v Slovenské akademii věd.

Ve své odborné práci se soustředila na ­scénografii a tvorbu meziválečné avantgardy, a to nejen v malířství, ale i v užitém umění. Vysoce ceněné jsou také její kritiky a eseje, zejména pro její schopnost věci pojmenovávat přesným a srozumitelným jazykem, nezatíženým dobovými frázemi.

Mimo galerie text: Ondřej Horák Autor je koordinátorem projektu 5 finalistů, 5 měsíců, 5 míst.

Pět měsíců mezi vyhlášením jmen pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého a jejich výstavou v pražském Centru DOX jsme se rozhodli využít k jejich prezentaci v pěti odlišně vytvořených situacích. Oslovili jsme je s tím, aby si vybrali libovolné místo, ke kterému mají blízký vztah nebo které by jim pro jejich prezentaci nejlépe vyhovovalo.

Jiří Thýn zvolil zahradnictví v pražských Ďáblicích – místo, kde v uplynulých pěti letech fotografoval jeho zákoutí a neustálé proměny. Návštěvníci akce byli s odborným komentářem provedeni po zahradě a po místech, která Thýn dokumentoval. Následně proběhla prezentace autorových prací. Během letního podvečera mělo několik desítek návštěvníků možnost poznat místa vzniku

Začátkem letošního roku obdržela rovněž slovenskou literární Cenu Dominika ­Tatarky. Výběr z textů Ivy Mojžíšové nazvaný Kritika porozuměním nyní vyšel také česky.

Ve své laureátské řeči navázala na loňského držitele ceny Konrada Liessmanna, který je známým kritikem současného systému vzdělávání. Jako příklad hodný následování připomněla bratislavskou Školu uměleckých řemesel, která fungovala v letech 1928 až 1939: „V podmienkach, v ktorých by sme to vôbec nečakali, tu vyrástlo spoločenstvo jednak mimoriadne nadaných učiteľov a jednak žiakov, ochotných a schopných sa od týchto učiteľov učiť. Nádej, o ktorej som hovorila na začiatku, pramení z presvedčenia, že vznik tohto spoločenstva nebol historickou náhodnosťou. Že ide o prejav niečoho, čo sa bude vždy znovu a za každých podmienok vracať.“ Předání ceny v podobě stylizované poutnické berly Sv. Vojtěcha se uskutečnilo začátkem října v prostorách Pražské křižovatky,

fotografií i samotné práce. Zdálo se, že spojení uměleckého díla a místa jeho vzniku má v sobě výjimečnou přesvědčivost i sílu.

To v jiné podobě potvrdila i následující akce. Mark Thér se rozhodl promítnout své filmy s tématem odsunu Němců přímo v prostoru bývalých Sudet. V hospodském sále v Kytlici vzbudilo promítání nečekaně velký zájem místních obyvatel. Thérovy filmy nastartovaly debatu o historii vesnice (většina původních obyvatel byla odsunuta) a o současném stavu. I pro samotného autora byla reakce na jeho práce překvapivá: diváky tentokrát netvořila úzce profilovaná skupina, ale návštěvníci neutrálního prostředí hostince. V zakouřeném sále, s projektorem umístěným na švédské bedně, vyvolávala Thérova díla přece jen jiné odezvy než uvnitř galerie.

Pavel Sterec pro sebe nekompromisně zvolil jeskyně v Koněprusích. Organizačně poměrně náročnou akci si připravil umělec vlastně sám – oslovil pět vědců

bývalém kostele sv. Anny na Starém Městě.

Cena byla letos udělena již potřinácté a Iva Mojžíšová je teprve druhou ženou, která ji získala. / js

Au t o r e m c e n y j e s o c h a ř J i ř í P l i e š t i k

a nabídl jim účast na experimentu. Po tradiční komentované prohlídce čekala na návštěvníky možnost zeptat se na cokoliv odborníků na filozofii, astronomii, matematiku, lékařství nebo biologii. Skupina lehce zaskočených výletníků a rodinek byla doplněna o početnou výpravu přátel a dalších zájemců. Očekávané trapné ticho nenastalo, naopak se u pěti stolků rozmístěných v závěrečných metrech jeskyně rozhořely debaty nad tématy z vybraných oborů. Vlhko, kapající voda ani pološero nikomu nevadily.

Na konec října (po uzávěrce časopisu) je připravena prezentace Filipa Cenka, která se uskuteční v rámci Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Posledním, kdo se veřejnosti představí, bude Dominik Lang, který se rozhodl spojit příjemné s užitečným v cukrárně v Táboře. Věříme, že možnost ochutnat konceptuální dortík může být pro chápání souvislostí současného umění smysluplným výstupem.

8

výstava

art + a ntiques

Nultá generace Nejmladší malířská generace ve Wannieck Gallery text: Silvie Šeborová Autorka je šéfredaktorkou portálu Artalk.cz foto: Jan Vermouzek

Začátek nového století, neřku-li tisíciletí, jako by vzbuzoval dojem, že se změnou číslice v letopočtu by měly přijít i změny kulturně-společenské. Že nastupující generace malířů bude odlišná od té předchozí a přinese do umění nové postupy. Před sto lety tomu tak do jisté míry opravdu bylo: v nultých letech 20. století vstoupili na výtvarnou scénu Emil Filla či Bohumil Kubišta. Ale co se dá říci o současné české malbě?

Pochopitelně rozhodně ne tolik jako o Fillovi s Kubištou. Důvod je jasný na první pohled: chybějící časový odstup zabraňuje uceleným soudům. Přesto si už dnes lze o současné české malbě vytvořit jistý, i když rozmazaný obrázek. Začněme výstavou, která dala popud k sepsání tohoto textu. Nese název Česká malba generace nultých let 21. století a pro Wannieck Gallery ji připravil její umělecký ředitel Richard Adam, kterému pomáhal kurátor Martin Dostál.

Jen na okraj připomeňme, že se jedná o třetí Adamův projekt tohoto druhu. Nultým létům v poměrně rychlém sledu za sebou předcházely výstavy 1984–1995: Česká malba generace 80. let (Wannieck Gallery, říjen 2010–březen 2011) a Česká malba generace 90. let (Dům umění města Brna, březen–duben 2011). Obě výstavy má brněnský divák ještě v živé paměti, takže nultá léta mu mohou nabídnout jisté srovnání s dobami nedávno minulými. Než se k němu dostaneme, je na místě se zeptat: kdo vlastně generaci prvního desetiletí 21. století tvoří?

Co je to generace

v daném období vstoupili na scénu, umělci, kteří se tzv. našli − tedy ti, jejichž výtvarný projev vykrystalizoval v tomto období, případně by to mohli být mladí malíři, kteří se dostali na výsluní a začali být uznáváni kritikou a známi mezi širší veřejností. Výběr se však dá ještě rozšířit a pátrat i v řadách starších generací. Ačkoliv se to často nestává, existují malíři, kteří vyzrají až poměrně pozdě, či umělci, kteří se k malbě dostanou až v pokročilejším věku.

Jednodušší cesta vede přes zúžení výběru a určení jasně daného kritéria: do generace nultých let patří ti umělci, kteří v daném období opustili brány vysokých škol. Právě touto cestou se vydal Richard Adam a na výstavu zařadil až na dvě výjimky malíře, kteří absolvovali AVU a další instituty v letech 2000–2010 (tyto výjimky tvoří Vladimír Houdek, který stále studuje, a Dana Sahánková, která studium ukončila letos). Abychom se vyhnuli polemikám nad tím, zda Josef Bolf nepatří spíše do nultých, než do 90. let, či zda by nebylo vhodnější zaškatulkovat Jakuba Švédu k Bolfovi − tedy do předchozího desetiletí, držme se Adamova klíče. A to i přesto, že je

Nabízí se hned několik způsobů, jak danou etapu vymezit. Jmenujme jen některé z nich: do generace nultých let patří umělci, kteří

J o s e f A c h r e r : T e r á r i a č . 5 / 2011 / kombinovaná technika na plátně / 260 × 200 cm

28

portfolio

art + a ntiques

Dana Sahánková text: Kateřina Černá foto (portrét): Lukáš Kliment

Práce Dany Sahánkové (1984) poznáte snadno. Jde o velkoformátové černobílé kresby zvířat. Autorka prokázala své kvality na výstavě letošních diplomantů pražské Akademie. Upozornila na sebe ovšem už loni na přehlídce mladých umělců Start Up v Domě U Zlatého prstenu. Podle místních kustodek byla vůbec nejlepší.

Chválou nešetřila ani redaktorka Mladé fronty Klára Kubíčková, která poznamenala, že Sahánková má „dobře našlápnuto“. Na letošních diplomkách si jí všiml kurátor Jiří Ptáček a uvedl ji v kratičkém výčtu autorů se „slibným uměleckým názorem“. Kresbám Dany Sahánkové podlehl i sběratel Richard Adam, který je zařadil na aktuální výstavu malířů nulté generace ve Wannieck Gallery. Čím jsou vlastně všichni uchváceni? Zaprvé je to čistota výrazu. Po naturalistických začátcích dospěla Sahánková k jemnému projevu, který obdivuje u renesančních

mistrů nebo u Evy Kmentové. K vyjádření pomocí náznaku. Tento formální posun byl umožněn redukcí obsahu. S určitou licencí se dá říct, že autorka kreslí už šest let to samé: zvířata, lidi a jejich symbiózu.

Na kresbách najdeme snad všechny variace vztahu člověka a zvířete – ženu kojící kočku, děti se zvířaty v potenciálně sexuálních pozicích, lidi jako psí hračky, ale také zvířata jako nositele lidských emocí. Jak řekl jeden z oblíbenců Dany Sahánkové, americký malíř Walton Ford: „Zvířata nikdy nejsou jen zvířata. Vždycky něco zastupují, vždycky

jsou to symboly. Třeba symboly svobody, agresivity nebo vášně. Ctím tyto symbolické významy a rozšiřuji je.“ Toto prohlášení by umělkyně klidně mohla podepsat, nebýt toho, že Fordovy obrazy jsou na ni někdy příliš upovídané.

Sahánková vystudovala kresbu v ateliéru Jitky Svobodové. Tematicky má ale blíže k jejímu asistentovi, malíři Jiřímu Petrbokovi. Jedním z jejich společných námětů je rodinná patologie, tedy zobrazení všeho podivného, co navzdory dobrým úmyslům zažíváme se svými nejbližšími. Právě u nich hledáme například fyzický kontakt, dotek, a často ho nenacházíme. Na posledních kresbách Dany Sahánkové, stejně jako na pohlednicích v jejím ateliéru (Louise Bourgeois, August Rodin), je naopak doteků plno. Členové lidské nebo zvířecí smečky tvoří jeden nerozeznatelný chumel. Organická masa zasahuje dokonce i neživé předměty, jako je nábytek. V autorčině diplomové práci najdeme třeba chlupaté židle. To vše vyvedeno na bílém plátně černou tuší, která nerozptyluje naši koncentraci.

Kam půjde Sahánková po chlupatých židlích, je velká otázka. Odkrývat jejich tajemství myslím není na místě. To musí každý divák udělat sám. Za zmínku ale možná stojí, jak umělkyně k organickým masám dospěla.

Pokud máte co říct (a o tom u Sahánkové není pochyb), můžete se posouvat v tom, jak to řeknete. Zatímco dříve prý autorka kreslila „vymyšlené“ věci, dnes se mnohem více nechává vést. Základní námět je sice

29

B e z n á z vu / 2011 / tuš, tužka na plátně / 210 × 250 cm / foto: Jan Vermouzek

dán, ale pokud do obrazu během kreslení nepronikne nic nového, nic nevědomého, pak dílo většinou končí v koši.

S automatickou kresbou souvisí také formát obrazů, které bývají často složeny z několika dohromady spojených dílů.

K tomu dochází tak, že dílo pod rukama neustále narůstá a je třeba ho rozšiřovat.

(Na tomto principu by se umělkyně shodla s Jitkou Svobodovou.) K velkému formátu Sahánková přilnula po návratu z Francie, kdy krátce vyzkoušela ateliér nových médií, aby

přišla na to, že práce s digitální technikou ji nebaví. „Tehdy jsem zjistila, že mojí vyjadřovací technikou je opravdu kresba, a začala jsem kreslit tak, jak jsem vždycky chtěla,“ uvedla autorka v rozhovoru pro Radio Wave. Tam také vysvětlila, že dříve chrlila jednu kresbu za druhou, ale se zvětšením formátu se její práce podstatně zpomalila. V současnosti ovšem Sahánková chce s kresbami trávit více času. Mimo jiné proto, že se ve zdánlivě homogenních osrstěných masách objevují

různé věci, které pro ni mají zvláštní osobní význam. „Dřív jsem kreslila samu sebe jako holčičku s hračkou králíka. Tady se ten králík objevil jakoby zázrakem,“ říká a ukazuje na místo, kde nezasvěcený divák vidí jen neproniknutelnou zvířecí srst. Loňská výstava Dany Sahánkové v Domě U Prstenu se jmenovala Chtěla bych to vědět. Pro nás mohou být její kresby ledasčím, pro ni jsou způsobem, jak o sobě zpětně zjistit to, co ještě neví.

30

rozhovor

art + a ntiques

Za slovo intuice jsem ráda Rozhovor s Markétou Othovou text: Jiří Ptáček Autor je kurátorem Galerie mladých v Brně. foto (portrét): Martin Polák

Od poloviny 90. let Markéta Othová ovlivňuje poetikou svých fotografií senzitivitu české umělecké scény. Jak vyplývá z následujícího rozhovoru, ona sama už nějaký čas pociťuje potřebu změny a od výtvarné poezie se posouvá ke konstruktivnějšímu nakládání s fotografickým médiem. Od „profilového rozhovoru“ se očekává, že obsáhne nejen aktuality, ale také se zavrtá hlouběji do minulosti. Během našeho povídání jsem nabyl dojmu, že Markéta patří k tomu typu umělců, pro které je přítomnost tak přitažlivá, až na minulost nezbývá místo. Žurnalistovi to může dělat čáru přes plán, jenže, přiznejme si, pro umělce je právě tohle požehnáním.

Když jsem ti psal, že rozhovor bude potřeba doprovodit portrétem, navrhla jsi, že uděláš autoportrét.

Raději ne. Myslela jsem, že bych se nechala vyfotit v parku jako úplně malá postava, takže bych tam vlastně ani nebyla moc vidět. Říkala jsem si, že by to mohlo být hezké – park a v něm postava. Jedna nebo dvě postavy. Mám ráda pouliční fotografie. Nechtěla bych klasický portrét. A autoportrét vlastně taky ne.

Autoportréty jsem od tebe ostatně nikdy neviděl.

Občas jsem se fotila v zrcadle, ale za celý život myslím tak šestkrát.

Tys ale psal, že ten, kdo to udělá, dostane tisícovku.

V současné době probíhá v brněnském Domě pánů z Kunštátu tvoje společná výstava s Igorem Korpaczewskim. Jak jste se k sobě dostali?

Pamatuji si to takto: před čtyřmi lety jsem potkala Dušana Brozmana v metru a on mi řekl, že by nám s Igorem chtěl udělat společnou výstavu. V tom metru mě to nadchlo, vždycky se mi strašně líbilo, co Igor dělá. Tím to ale tehdy skončilo. Za tři roky Dušan zavolal, že je to domluvený. Poprvé jsme se ale všichni tři sešli až půl roku před výstavou. Dušana překvapilo, že se s Igorem v podstatě neznáme. Svoje věci jsme znali, ale my osobně jsme se vlastně neznali. Naše první setkání ale dopadlo skvěle. Bezvadně jsme se

31

38

téma

art + a ntiques

Nové Slovensko Modernizace jako mýtus Výstava Nové Slovensko, která je do půlky ledna k vidění ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, je pozoruhodným a provokativním pokusem o reflexi formování moderní národní identity. Pro Milenu Bartlovou a Dušana Burana – byť se oba profesionálně zabývají zejména středověkým uměním – jde o téma, které dlouhodobě sledují. Následující dvojrecenze je dokladem nejen odlišností pohledů z Prahy a z Bratislavy, ale především nesamozřejmosti kulturních kódů, ve kterých se pohybujeme.

Viděno z Bratislavy text: Dušan Buran Autor je ředitelem Sbírek starého umění SNG v Bratislavě.

Okrem mapovania vybraných dekád umenia 20. storočia poskytuje dramaturgia Slovenskej národnej galérie, resp. jej Zbierok moderného a súčasného umenia, opakovane relatívne veľkorysý priestor klasickej moderne. Monografické prezentácie umelcov pritom ustupujú do pozadia a čoraz častejšie sa aj slovenská moderna podrobuje kritickejšej reflexii. Roku 2005 tento trend zahájila výstava Slovenský mýtus. Jej ťažisko spočívalo na rozvrstvenej skúške nosnosti „slovenskej“ (rozumej stereotypne folklórnej, rurálnej a vidieckej) ikonografie v umení 20. storočia; písali sme o nej s Milenou aj na stránkach tohto časopisu (AA 2007/04). Modernu v povedomí publika potom udržiaval skôr kabinetný formát, či už v medzigeneračnom projekte Mudroch & Mudroch (2009) alebo v provokatívnej feministickej úderke Holé baby (2010), ktorá si na mušku zobrala macho-optiku slovenských maliarov.

Overená popularita určitého obdobia súvisí sčasti s inštitúciou, ktorá momentálne nemá stálu expozíciu umenia 20. storočia. Vysoká návštevnosť spomenutých výstav ale zároveň naznačuje, že ide o viac

než len „z núdze cnosť“. Najmä spomenuté kurátorské projekty provokujú živé polemiky, a tak koncept moderny ako kľúčového média poznania spoločnosti 20. storočia bude možno ešte dlho považovať za úspešnú výstavnú platformu.

Zmena pohľadu Kým všetky doterajšie projekty vnímali umelecké dielo viac-menej z perspektívy jeho etablovanej funkcie a (zväčša nespochybňovanej) kvality, aktuálna výstava SNG Nové Slovensko zmenila hneď niekoľko uhlov pohľadu. Už jej titul – parafráza názvu v 40. rokoch silne pro-režimového časopisu – je provokáciou. Trocha zavádzajúci podtitul (ťažký) zrod moderného životného štýlu 1918–1949 síce vyvoláva viacero otázok (v čom bol napr. ťažší než v iných nástupníckych krajinách monarchie? prečo sa končí v roku 1949? prečo ostali materiálne doklady životného štýlu inscenované iba v jednej malej sále?); jeho hlavným signálom každopádne ostáva absencia Umenia, resp. jeho rozpustenie vo vizuálnych fenoménoch sledovaného

39

L a d i s l av R o l l e r : D e ň m at i e k v B r at i s l av e , D e f i l é d e t í s k o č i a r i k m i / 1939 / Slovenský národný archív, Bratislava

obdobia, vrátane architektúry, grafického dizajnu alebo filmového dokumentu. Úvod katalógu, ale tiež jeho ďalšie texty čitateľa v tomto smere rétoricky šikovne spracujú. Našťastie bez toho, aby sa kurátori v skúmaní urbánnej moderny – lebo o ňu tu ide v prvom rade – nechali príliš strhnúť avantgardistickým optimizmom. Ale aj tak môže nezainteresovaného diváka na výstave prekvapiť pocit svedka budovania ďalšieho modernistického konštruktu (ďalšieho mýtu?). Kladie si nevdojak otázku, či témy modernizácie (slovenskej) spoločnosti v maľbe alebo fotografii považovať za progresívnejšie než napr. Benkovu či Plickovu inscenáciu slovenskosti. Nehovoriac o tom, že nejeden z tu prítomných umelcov mal podiel aj na vybrusovaní „slovenského mýtu“ spomenutého na začiatku, a pátosu „Umenia“ s veľkým U – príkro kontrastujúceho s mestským civilizmom.

Hoci v skutočnosti je zámerom výstavy „iba“ snaha vyvážiť doterajšie príliš jednostranné interpretácie slovenskej moderny, celý problém je omnoho komplexnejší. Vizualita slovenskej (slovensko-maďarskej;

česko-slovenskej; židovsko-slovenskej, nemecko-slovenskej) mestskej society fungovala na mnohých úrovniach, a tiež mala mnoho vzorov (aj za hranicami), ktoré nemuseli nevyhnutne stáť vo vzájomnom protiklade. Prípadným nedorozumeniam by sa dalo predísť, keby expozícia nezlyhávala vo svojej pedagogickej misii a keby stručné komentáre k jednotlivým sekciám a/alebo konkrétnym dielam boli v primeranej forme prítomné priamo vo výstavných sálach.

Modernosť skrz fotografiu Naozajstným víťazom panorámy médií dokumentujúcich „zrod moderného štýlu“, tohto novodobého súboja umeleckých druhov, je – fotografia. Tak trochu to odzrkadľuje autoritu hlavného kurátora Aurela Hrabušického, kustóda zbierky fotografie SNG, ale aj potrebu nových kontextov a nových argumentov. Dominancii fotografie v podstate nemožno nič vyčítať už vzhľadom na atraktívny dizajn výstavy a katalógu. Jej opodstatnením sa stala explicitne formulovaná predstava o odraze mestského života, ktorý vtedy nové médi-

44

profil

art + a ntiques

Prolomit vlny s Carstenem Nicolaiem text: Pavel Klusák

Autor je hudební publicista.

Soubor galerijních a koncertních událostí u nás letos poprvé důkladněji představuje Carstena Nicolaie (1965). Rodák z byvší NDR se za posledních patnáct let výrazně profiloval jako manipulátor se světlem a zvukem v nejrůznějších médiích. Lehoučce předběhl generaci, která se kreativně upnula na samotnou matérii zvuku, protože software v osobních počítačích jí srozumitelně ukázal parametry a postupy, které dřív znali spíš experti: dnes už jsou „děcka s laptopy“ hromadným zjevením.

Nicolai tak na jednu stranu reprezentuje systematicky vzdělané technology v umění, ještě podstatnější však je, že v centru jeho zájmu nejsou stroje, nýbrž přírodní jevy a fyzikální zákonitosti. Jak světlo, tak zvuk jsou podstatou stejné: vždycky je to vlnění šířené prostorem. Carsten Nicolai s nimi

někdy manipuluje ve zkušených kombinacích, jindy až v minimalistickém gestu, jak ukazuje i jeho samostatná instalace Filter v českobudějovickém Domě umění.

Vydavatelství a societu Raster Noton tvoří Carsten Nicolai a jeho přátelé narození v Karl-Marx Stadtu, dnes Chemnitzu. Nepře-

i n s ta l a c e v D o m ě u m ě n í v č e s k ý c h b u d ě j o v i c í c h / foto: Jan Mahr

kračují jen hranici mezi koncerty a galerijními instalacemi: především ruší rozdíl mezi tvorbou a vědou. Nicolai slavil úspěchy na přehlídce Documenta X (1997) a na Benátském bienále (2001), poté v mnoha velkých uměleckých institucích většiny světadílů.

Instalace jsou často příbuzné jeho koncertním akcím. V čistém digitálním prostředí nechává šumět, pípat a klikat zvuky, jež si spojujeme s chodem elektronických přístrojů.

Tenhle speciální rámec si bez problému našel cestu na klubovou scénu: Nicolai, který si jako hudebník říkává alva noto, má totiž bohatý a příjemný zvukový slovník, často se uchyluje k pravidelnému beatu a naživo dokáže čeřit, krájet a filtrovat zvuk suverénně a efektně. Svůj chlad a neutrálnost propojil s neutralitou Východu: Insen s japonským skladatelem Ryuichi Sakamotem, dvojkoncert pro klavír a digitální signál, patřil mezi vrcholy jeho kariéry. Alva noto neříká, že stroje mohou znít teple lidsky: spíš, že lehce řízený chaos nebo generativní procesy vedou k výsledkům, jež můžeme nazírat jako krásné nebo inspirativní.

45

V galeriích Nicolai vytváří performance, při níž nám v hlavě vyvstane vzpomínka na hodiny fyziky, ale možná i na přeludné psychadelické prolomení do jiné reality.

Pouští ultrahluboké zvukové vlny do nádrže s mlékem, takže na hladině se – pro lidské ucho neslyšně – tvoří obrazce. Galerií vede tak úzký paprsek zvukového vlnění, že jej slyšíme jen tehdy, když mu vstoupíme do cesty. Invertone přivedl publikum do prostoru, v němž proti sobě stojí dva reproduktory vydávající šum: vzhledem k tomu, že signál měl vzájemně opačný průběh, přesně uprostřed mezi bednami se vlny vzájemně „odečetly“ a návštěvník tu udiveně objevil tiché místo. Jak mi Nicolai jednou řekl, jeho dávnou touhou je modulovat zvukové vlnění tak, aby se změnilo na světelné. Tuto sci-fi vizi doprovodil vzrušeným zábleskem v oku a poznámkou hodnou šíleného profesora: „Už to skoro mám...“ Dosud ho u nás lépe znalo publikum progresivních hudebních trendů, elektroniky a ambientu. Důvod je prostý: nahrávky jsou distribuované napříč světem (legálně i nelegálně), galerijní projekty nelze multiplikovat a zavěsit na virtuální „nonplace“.

Nejnovější Nicolaiovy koncertní programy Unitxt a Univrs (druhý z nich vyšel v říjnu jako CD a DVD) ukazují, kam pokročil ve formátu audiovizuální show. Před deseti lety jeho hudbu vizualizovala minimalistická černá čára v bílém poli: proud zvuku moduloval její tep, průběh, lom v úhlech a ohýbání. Nejsilnější sónický útok pak rozdrtil linii do atomizovaných bodů: s nimi, obrazy kratičkých zvukových segmentů, pracoval alva noto později v projektu Transspray.

Dnes mu na plátně za zády pulsují mnohobarevné rafinované „spojené nádoby“ ovlivňujících se procesů, připomínající složitou laboratorní sadu nebo elektronické schéma. Jeho estetizované výstupy z oscilátorů však mají v zásadě pořád tutéž působivost: překvapují věrností a nápaditostí, s níž jsou zvuky převáděny na obraz.

Nicolai nenahrává zvuky z reálného světa, ale v perfekcionistickém úsilí v digitálních grafech vykrajuje přesně volené křivky, jež nechává přehrát. Slyšíme tu superkrátké „clicks and cuts“, přesně odfiltrované šumy, údery s výrazným nástupem. Vizuál v syn-

chronu a adekvátně rychlých proměnách umí být podobně ostrý a přesný. Tenké linie protínají plochu jako paprsky zvukových vln prostor, od monochromatického laděného tónu se ve zlomku sekundy přechází k bílému šumu, v němž jsou obsaženy všechny barvy spektra...

To, že grafické parametry vyhovují vnitřnímu uspořádání hudby, cítí laické publikum mnohdy spíš instinktivně. Právě tohle neurčité uspokojení staví Nicolaiovo dílo na dráždivou hranici: společný rytmický tep zvuku a obrazu nás spolehlivě vede, ale pak už se tu hraje podle komplikovanějších pravidel, která jen tušíme. Přestože sama práce se zvukem má u Carstena Nicolaie mnoho kvalit a výtečně zvládnutých specifik, je to právě moment efektní projekce, který z něj vytvořil nadžánrovou hvězdu poutavou pro široké publikum. Pohybujeme se s ním na půdě „live cinema“, obrazu vznikajícího díky softwaru živě v okamžiku performance; přesto jeho vizuály fungují jako abstraktní film i ze záznamu a opakovaně byly galerijně prezentovány vedle kinematografické avantgardy dvacátých let i pozdější (Oscar Fischinger). Za poznámku stojí, že tvůrci a spolupracovníci z Nicolaiova okruhu (Ryoji Ideka, Franz Hautzinger, AtomTM) vědí o síle svých obrazů a velmi se zdráhají vydávat je na DVD. Výjimečně tak učinili v naschvál nedokonalých formách, aby udrželi zájem o svá živá vystoupení. Vedle finanční stránky věci tu hraje roli i kontrola nad kvalitou: většinou je třeba nadprůměrně kvalitní projekce (v případě Ikedy dokonce v kombinaci se stroboskopickými světly), aby divák viděl celý pekelný stroj v kýžené kvalitě.

Instalace Filter, čítající pět místností Domu umění, je první samostatnou expozicí Carstena Nicolaie u nás (pokračuje tak ambiciózní linie kontaktu se světovými osobnostmi, kterou tu zajišťuje kurátor Michal Škoda). Médium zvuku je zde vyloučeno, pracuje se jen se světlem. Ve třech místnostech jsou využity originální světelné konzole scénografa Josefa Svobody: pokrývají zamlžený prostor červeným, zeleným a modrým světlem, průhledy mezi zřetězenými prostory a jejich hranice vytvářejí působivé efekty.

V další místnosti se zpoza panelu periodicky rozsvěcí a zhasíná „unavené světlo“: Nicolai

m l é k o / 2000 / archiv Carstena Nicolaie

podotýká, že tenhle termín z kosmologie (světlo se sníženou energií po dlouhé cestě prostorem) ho zaujal i romantickými konotacemi v názvu. Vstupní místnost je pak věnovaná sérii fotografií světelných efektů, konstelací vytvořených vrstvami mobilních filtrů. Tento moment Nicolaie v poslední době evidentně zajímá. Vydal mj. rozsáhlou grafickou publikaci, jejíž přílohou jsou čtyři průhledné listy s geometrickými strukturami.

Sám uživatel si přikládáním a experimentováním může uvědomit, jak široké spektrum různých moiré, jejichž povaha se zdá být víc organická než vyrýsovaná, tak může vzniknout.

Díky vazbám na hudební, ba taneční scéně (remix Björk, výroční koncert jeho vydavatelství Raster Noton v berlínské mekce techna, byvší elektrárně Berghain) se Nicolai někdy může jevit jako popkulturní živel na výtvarné scéně. Ale přesné, laboratorně čisté instalace nemají se showbyznysem nakonec nic společného a z tvůrcova konstruktérského zaujetí lze tušit, že si nejlíp popovídá s vědci a filozofy. Je skvělé, že konvolut nicolaiovských událostí obsahoval kromě audiovizuálního koncertu v pražské Meet Factory i přednášku s prezentací. Měli jsme tak možnost napřímo komunikovat se silnými osobnostmi, v nichž se snoubí individualita s zeitgeistem, tvrdohlavost se srozumitelností a v neposlední řadě koncepční hloubka s odvázanou elektronickou tancovačkou.

48

architektura

art + a ntiques

Nadechnutí Velké Bystřice Obnova centra malého města text a foto: Karolina Jirkalová

O zanedbaném stavu ulic, náměstí a dalších společných prostranství našich měst a vesnic toho bylo napsáno dost.

I o tom, že pokračující úpadek veřejného prostoru má bezprostřední vliv na život ve městě, aktivitu obyvatel i jejich vztah k místu. Ale možná to platí i obráceně – máme taková města, jaká si zasloužíme. Jen na nás a našich volených zástupcích totiž závisí, do čeho investujeme obecní peníze a energii. Dokladem toho může být i obnova centra jednoho městečko na dohled od Olomouce.

Velká Bystřice leží v mělkém údolí říčky Bystřice a má asi tři tisíce obyvatel. V jejím centru stojí původně renesanční, později barokizovaný zámek, dnes hotel. Kostel je původně gotický, s barokní lodí, radnice byla postavena začátkem 19. století a má výrazné představené podloubí. Nedaleko odtud je pak Svatý Kopeček s poutním kostelem Panny Marie. Není to špatné, ale nic z toho ještě z Bystřice nedělá nijak výjimečné místo.

Už první pohled na webové stránky města však naznačuje, že zájem radnice i občanů o podobu města je nebývalý: Čerstvou aktualitou jsou výsledky sedmého ročníku soutěže „O nejkrásnější okno, nejkrásnější předzahrádku a nejkrásnější část ulice“. Možná trochu úsměvné, ale i tato „okrašlovací“ soutěž zapadá do překvapivě živého společenského a kulturního dění ve Velké Bystřici. Toto malé město je především centrem folkloru na Hané, už po jedenadvacáté se tu letos konal festival Lidový rok, společně tu slaví masopust,

svatoštěpánskou koledu, probíhají tu slavnosti kroje. Ale také country festival Bystřické banjo a letos poprvé rockové setkání Hanácké Woodstock. Operuje tu místní akční skupina Bystřička, folklorní soubor Haná, Sokol a další spolky. Ve vedení města jsou relativně mladí, vzdělaní, a především aktivní lidé, kteří se těší dlouhodobé podpoře voličů – současný starosta Marek Pazdera je ve funkci už třetí volební období.

Proč to zmiňovat v rubrice věnované architektuře? Protože každá realizace má svého investora, který je pro kvalitní výsledek téměř stejně důležitý jako architekt. U řešení veřejných prostor to pak platí dvojnásob – na začátku je vždy zadání od zástupců samosprávy, které vychází z jejich představy o budoucí podobě města či obce. Na nich záleží, zda se náměstí jen vylije asfaltem, nebo tu vznikne autentické a příjemné místo, kde se dá dělat i něco jiného než parkovat. Právě Velká Bystřice je z těch nemnoha míst, kde lidem a jejich voleným

49

zástupcům na kvalitě řešení „interiéru“ města záleží – právě proto, že ho sami aktivně používají.

Toto zaujetí pro společenský život obce získalo vloni i materiální podobu. Podle projektu architekta Michala Sborwitze bylo obnoveno centrum města, postavil se amfiteátr, pro potřeby účinkujících i diváků bylo rekonstruováno západní křídlo zámku. A to způsobem, který svou nenápadnou kvalitou, citlivostí a zároveň jednoznačností řešení nemá dnes v naší zemi příliš obdoby.

Jak z chaosu Historik architektury Jakub Potůček ve své recenzi v časopise Stavba píše, že proměna Zámeckého náměstí ve Velké Bystřici je „vskutku v nejlepším smyslu slova šokující“. A dodává: „Každý, kdo tento neutěšený, chaosem a značnou dávkou normalizačního zmaru ovládaný prostor znal, se po právu mohl ptát, zda se s ním dá vůbec ještě něco udělat.“ Dnes se z opačné perspektivy skoro nechce věřit, že toto poklidné a krásné místo ještě nedávno opravdu vypadalo tak nehostinně, jak to ukazují pár let staré fotografie.

Nejlépe se většinou cítíme na místech, která umíme jednoznačně pojmenovat, mají nějaký uchopitelný charakter, víme, jak se tu chovat a co čekat od ostatních. A je jedno, zda jde o náměstí, ulici, park, či dvůr. A právě tohle jasné vymezení v Bystřici nejvíce chybělo. Zámek ze tří stran obklopoval nejasný prostor zdupané

trávy, asfaltu, rozbité kašny z dob sorely a několika stromů – ani park, ani parkoviště, ani náměstí, ale eintopf, který nikde nezačínal a nikde nekončil.

Prvním a zcela zásadním krokem architekta tak bylo tuto změť přebrat, neuchopitelnou plochu rozčlenit a rozhodnout, jaký charakter bude v té které části mít. A protože Michal Sborwitz dobře ví, že náměstí je v podstatě interiér a musí být do značné míry uzavřené, vztyčil mezi nově definovaným náměstím a parkovou částí zeď. „Je to historický fenomén ohraničení zahrad a veřejných prostorů,“ říká architekt. Omítaná zeď okrové barvy s cihlovou korunou a dvěma průchody skutečně působí archetypálně, jako by vypadla ze starého vesnického obrazu. Je tři a půl metru vysoká a přirozeně navazuje na zadní stěnu jedné z drobných staveb západního křídla zámku, v pravém úhlu se pak dvakrát láme a částečně ohraničuje náměstí také z jihu. Zde je doplněná betonovou arkádou, která snad již brzy poroste popínavou zelení.

Náměstí Zámecké náměstí je téměř čtvercové, do čtverců ze žulových pásků (10 × 10) jsou vyskládány dlažební kostky (6 × 6), čtvercový půdorys má také kašna, kterou rámuje čtveřice stromů. Čtverec ale není dogma, architekt tuto kompozici zjemňuje asymetrickou dvojicí průchodů a také umístěním barokního sousoší, které v celku náměstí tvoří

58

knižní recenze

art + a ntiques

Do soukromí Ladislava Zívra text: Hana Rousová Autorka je historička umění, autorka výstavy Konec avantgardy?

Deník si dneska píše jen málokdo. Jeho smyslem je přísně střežená intimita, sdělení výhradně určené jedinému čtenáři – sobě. Za jeho současnou variantu bychom mohli považovat sociální sítě, kdyby jejich smysl nebyl právě opačný, tedy programové zveřejňování soukromí.

Co se stane, když do deníku pronikne vetřelec? Odhalí dosud netušené vlastnosti osobnosti, kterou jsme zatím mohli znát jen zvenčí? A co se stane, když pisatelem deníku je umělec? Budeme potom jeho dílu rozumět lépe, uvěříme, že to, co při procesu své tvorby zamýšlel, se mu skutečně podařilo realizovat, nebo se jeho zápisky spíš změní v informaci, která s odstupem času nabude hodnoty historického dokumentu?

Odpověď není jednoznačná – mezi záměrem a jeho výsledkem bývá mnohdy nepřekročitelná propast, a možná právě ona je tou skutečně podnětnou výzvou k zamyšlení, a podobně i historický dokument je použitelný jen po kritickém zhodnocení.

Vyrovnat se s takovým typem sdělení, po pisateli doposud přístupným pouze archivním badatelům, nabízí kulturní veřejnosti knižní vydání deníků sochaře Ladislava Zívra z let 1925–1932. Jak úvodem zdůrazňuje jejich editor Tomáš Hylmar, jde o první svazek rozsáhlého publikačního záměru, který by měl obsáhnout Zívrovy deníky v celku, až po „poslední dny sochařova života“, tedy do roku 1980. Hylmar se rozhodl využít všechny archivní zdroje a deníky doplnil bohatou, mimořádně zajímavou obrazovou přílohou, sestavenou z umělcovy pozůstalosti. Obsahuje jak soukromé fotografie, tak autentickou dokumentaci jeho děl a projektů, v některých případech i originální studie. Průběžně můžeme sledovat také Zívrovu korespondenci z tohoto období tak, jak si ji vkládal do deníků, tedy dopisy, které dostával, a podklady pro ty, které psal.

S mnohovrstevnou strukturou publikace si víc než zdařile poradila grafička Klára Horová. Z deníků Ladislava Zívra z let 1925–1932 se díky ní stala krásná kniha.

Podobně lze hodnotit i záměr Tomáše Hylmara. Hylmar mimo jiné ukazuje, jakým způsobem se dá práce na pracovišti galerijního typu skloubit s veřejnými výstupy, i když nejde o atraktivní vizuální materiál. Je totiž jedním z odborných pracovníků vydavatele publikace, jímž je Archiv Národní galerie v Praze, největší sbírka archiválií týkajících

se výtvarného umění v Čechách. V návaznosti na své předchůdce, jimiž byly Společnost vlasteneckých přátel umění (1796–1950), Krasoumná jednota pro Čechy (1842–1939), Moderní galerie (1901–1942) a Českomoravská zemská galerie (1939–1945), shromažďuje písemné pozůstalosti výtvarných umělců, sběratelů, historiků, teoretiků a kritiků umění a také dokumentaci institucí, které se výtvarnému umění věnují.

Nerad bych hrnčařil Deník si Ladislav Zívr, rodák z Nové Paky, začal psát v šestnácti letech. Původně to tedy byl pubertální nápad. Zaznamenával si vše, co se v jeho tehdejším životě událo: vedle pocitů z prvních lásek, technologické postupy, se kterými se seznamoval v hrnčířské dílně svého otce, kde se vyučil, zážitky z četby a v neposlední řadě kontakty s přáteli, z nichž mnozí pro něj měli zásadní význam i později. Byli to především budoucí významní umělci malíř František Gross a fotograf Miroslav Hák, s nimiž se ve 40. letech stal členem Skupiny 42. A také Josef Kocourek. 27. května 1927 si Zívr zapsal: „Franta Gross, kandidát Umprumky, dobrý můj přítel, Josef Kocourek, spisovatel, básník, jenž se chce 19. června zastřelit. Franta mu povídá: Zboxuji tě tak, že nebudeš mít tolik síly zmáčknout kohoutek.“ Kocourek se nezastřelil, ale zemřel v roce 1933, ve

59

svých čtyřiadvaceti letech, na tuberkulózu. Přesto myšlení i imaginaci svých přátel ovlivnil podstatným způsobem. Jaromír Typlt, zabývající se mimořádným fenoménem novopackého uměleckého okruhu v širším personálním i historickém záběru, jeho pozici charakterizoval následovně: „Kocourek dopisoval poslední řádky svého překvapivě rozsáhlého díla ve věku, kdy si oni teprve osvojovali jazyk moderního umění.“ Zívr psal poezii také, lyrické byly i jeho pokusy o drobné povídky. Držel je v soukromí svých deníků. K poezii neměl daleko ani způsob, jakým se v nich vyjadřoval k běžným událostem, dokonce když šlo o pouhé komentáře. Například k fotografickému portrétu Amedea Modiglianiho si v deníku z let 1931–1932 poznamenal: „Modigliani, viděl jsem Tvé obrazy, viděl jsem Tě žít na plátně, věděl jsem, jaké jsou Tvé ruce, viděl, jaké miluješ lidi, slyšel jsem o tom, jak jsi trpěl, ale neznal jsem Tvého obličeje.“ To už se ale v čase přesouváme o něco dál, do období, kdy po vyučení hrnčířem začal studovat na Odborné keramické škole v Bechyni. Zůstal tu však jen krátce, protože, jak napsal tamnímu profesorovi Václavu Mařanovi, „mám opravdu lásku ke kumštu a nerad bych hrnčařil“.

V naději, že se k umění konečně dostane, přestupuje na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze za Františkem Grossem. Nové prostředí mu umožňuje styk s řadou zajímavých lidí a přístup ke zcela novým informacím. Začíná mít vyhraněné výtvarné zájmy. Po tvorbě Jana Štursy ho ovlivní nová věcnost i semiabstrakce Otty Gutfreunda, prostřednictvím reprodukcí v dostupných zahraničních, a především domácích časopisech typu ReD, Rozpravy Aventina a Volné směry zkoumá další aktuální varianty moderního sochařství, zejména tvarosloví soch Jacquese Lipchitze, Ossipa Zadkina a Hanse Arpa. Stále důležitější se pro něj také stává hudba, zejména Beethovenova a Musorgského, a to nejen její pasivní poslech: „ Kdekoli slyším někoho mluvit, ať to mluví kdokoli, a především, ať si to mluví cokoli – ihned nabývá v mém mozku taková řeč tvarů hudebních.“

Připadám si…

Jenže na Uměleckoprůmyslové škole znovu nevydrží dlouho. Roku 1931 spolu s Gros-

sem a novým přítelem malířem Františkem Hudečkem ji opouští. Zdejší tradicionalistická výuka je neuspokojuje. Zívr zdůvodňuje své rozhodnutí profesorovi Josefu Drahoňovskému dopisem, který se nezachoval, jeho obsah lze však vytušit z adresátovy odpovědi: „Nezbavuji se jednoho trapného pocitu, že pobyt Váš je na škole bezúčelný… Vzhledem k tomu, že píšete, že postrádáte ve škole klidu k práci a že byste došel nepochopení, prosím, abyste oznámil rektorátu, že vystupujete ze školy…“ Zívr a Gross se vracejí do svého rodiště, aby společně připravili výstavu na novopacké reálce. Jenže i tady „dojdou nepochopení“. Jejich exkurzy do kubismu způsobí přímo „kulturní revoluci“, jak později vzpomíná Zívr. Vzápětí musejí oba nastoupit vojenskou službu, odloženou jen díky studiu na Uměleckoprůmyslové škole.

Zatímco Gross si během ní ve svém skicáku zkouší postupy avantgardy, mezi nimi zvlášť zajímavě Paula Kleea (ostatně přizpůsobivějším se ukáže být i v budoucnu), Zívra vojna stresuje, bere mu sílu k čemukoliv, co je za normálních podmínek pro něj důležité: „Nevím, jak to zde přežiji. Noc je moje, kdy ležím na kavalci – všechno spí a já přemýšlím… Připadám si jako šílenec hrající si se zápalkami, ze kterých dělá panáky jeho výtvarná mánie. To jsem já.“ Nenachází se, stále si pouze nějak „připadá“, například jako poručík Thomas Glahn z Hamsunova Pana. Uvažuje o Jeseninovi

a Rimbaudovi, cítí se bezradný, protože se neumí ztotožnit s uměním, které společnost požaduje. Jedno však ví už s jistotou: „Moje tvorba nikomu neprospěje.“ Jakou prospěšnost umění má na mysli? Nejspíš oficiální zakázky, které zaručovaly materiální a společenskou prosperitu jejich autorů. Už tehdy ví, že přizpůsobivost požadovanému vkusu, k tomu nezbytnou, v sobě nemá a nikdy mít nebude.

Vojenské martyrium Zívrovi končí 1. dubna 1933. Je mu 23 let. Krátce před tím končí i první soubor jeho deníků. Představil se v nich jako mladík, který se mnohdy obtížně potýká s vnějšími okolnostmi a společenskými tlaky. Svoji tvorbu zatím zvažuje jen v obecnějších rámcích. Tomáš Hylmar úvodem publikace slibuje, že se o ní v dalších denících dozvíme něco určitějšího, a přesvědčivě to dokazuje článkem První výstava Skupiny 42 pohledem Ladislava Zívra, který loni publikoval v časopise Umění (Umění LVIII/2010, č. 4, s. 326–335). O to nedočkavěji budeme čekat na vstup do soukromí Ladislava Zívra č. 2, č. 3 atd.

L a d i s l av Z í v r : D e n í k y 19 2 5–32 Národní galerie v Praze 2011, 229 stran, cena: 520 Kč

62

antiques

art + a ntiques

Br il i an tové náušnice se saf íry celková hmotnost briliantů 4,9 ct, safírů 5.3 ct.

OTAKAR K U BÍN (CO U BINE ): Ž ENSKÝ AKT / 1920–30

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

olej na plátně / 46,5 × 61 cm vyvolávací cena: 350 000 Kč (Arcimboldo)

A l o i s Wa c h s m a n n : Ku b i s t i c k ý r e l i é f / 1930 bronz, signováno JAK U B OBRO V SKÝ: H ELENA TROJSKÁ / 1930

cena: 39 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

polychromovaná pálená hlína / výška 36,5 cm vyvolávací cena: 40 000 Kč (Arcimboldo)

N á r a m e k s Au s t r a l s k ý m i o pá ly a b r i l i a n t y / počátek 20. stol.

Au 585/1000, hmotnost 12,78 g cena: 29 000 Kč (Cinolter Antique)

M a r t i n B e n k a : V i n o h r a d / 1914 olej na lepence / 50 × 65 cm vyvolávací cena: 17 500 eur (Art Invest)

K a r e l H OLAN : L e s n a K r u š n ý c h h o r á c h / 1949 olej na plátně / 59 × 70 cm, cena: 50 000 Kč (Meissner-Neumann)

H l ava d í v k y / kolem 1925 firma Heinrich Hoffmann, Jablonec

JOSEF TEJSKAL : H ODINY / kolem 1924

matované sklo / výška 23,5 cm

měď, stříbro a mramor / 32 × 18 x 15 cm

cena: 19 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

provedl mistr J. Pešek / unikátní hodinový stroj s neobvyklým natahováním a nastavováním času vyvolávací cena: 95 000 Kč (Arcimboldo)

J o s e f U l l m a n n : Z i m n í k r a j i n a / kolem 1920 olej na lepence / 50 × 65 cm cena: 145 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

inzerce

63

Vl adimír Hall a: V e č í r e k s Vá c l av e m K l a u s e m / 1995

Antik Olomouc

olej na plátně / 100 × 100 cm

Třída 1. máje 12, 772 00 Olomouc

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz Arcimboldo Aukce 19. 11. od 14:00 N á r a m e k D av i d Yu r m a n

v Kaiserštejnském paláci, Praha

s ame t y s t y a smar agdy

tel: 603 811 873

Au 585/1000, Ag 925/1000 cena: 12 000 Kč (Cinolter Antique)

email: info@arcimboldo.cz www.arcimboldo.cz Art Invest Aukce 20. 11. od 14:00 v Hotelu Carlton, Bratislava Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148

B o h o r o d i č k a T i c hv i n s k á / 18 stol. pravoslavná ikona / 53 × 65 cm

email: art@artinvest.sk

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

www.artinvest.sk Cinolter Antique Maiselova 9, 110 00 Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667 email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz Meissner-Neumann H e c t o r G U IMARD :

Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6

L e C a s t e l B é r a n g e r / 1894–98

tel: 233 343 194

65 celostránkových barevných příloh provedených technikou želatinového tisku

email: info@aukce-neumann.cz

cena: 60 000 Kč (Meissner-Neumann)

www.aukce-neumann.cz S tarožitnos ti Michal Jankovský

E n d r e N e m e s : D i e v č a / 1941 olej na lepence / 44 × 37 cm vyvolávací cena: neurčena (Art Invest)

Žatecká 14, 110 00 Praha 1 tel: 224 812 909, 724 251 272 email: michal@czechantiques.cz www.czechantiques.cz

ADOLF LOOS : KŘESLO KNIESC H W IMMER / kolem 1931 bukové dřevo, původní čalounění 90 × 70 × 79 cm / křeslo pochází z interiéru bytu ing. Miloše Veverky, vila Na Santošce 2, Smíchov vyvolávací cena: 95 000 Kč (Arcimboldo)

74

tipy

Baroko v Berouně U příležitosti 300. výročí narození Jana Václava Spitzera (1711–1773) připravilo Muzeum Českého krasu v Berouně první výstavu tohoto pozapomenutého pozdně barokního malíře,

art + a ntiques a jednoho z kmenových autorů galerie Jana Šerých. Výstava tematizuje lidskou potřebu „číst“, poznávat a kategorizovat realitu. Umělci se ve své tvorbě distancují od představy univerzálního vědění. Jejich cílem je poukazovat na meze kognitivních schémat, kterými běžně chápeme realitu; mohou totiž fungovat jako bariéra porozumění světu či jeho intuitivní internalizaci.

Autoři záměrným matením diváka apelují na alternativní, případně víceznačné vnímání reality.

Přibyl na VŠUP Galerie v přízemí Vysoké školy uměleckoprůmyslové vystavuje do 3. prosince fotografie svého absolventa Ondřeje Přibyla (1978). Ten prý každým novým projektem překvapuje. Letos byla na výstavě Fundamenty a sedimenty k vidění jeho starší série černobílých snímků prostých předmě-

Na Shledanou: Tomáš Vaněk

J a n Vá c l av Sp i t z e r : s v. J i l j í / 1760–70

s jehož oltářními obrazy a freskami se je možné setkat v mnoha kostelech a klášterech nejen ve středních Čechách. Součástí výstavy je vedle několika desítek obrazů, kreseb a grafik i soubor 12 nově restaurovaných portrétů benediktinský světců, které Spitzerova dílna vytvořila pro klášter sv. Jan pod Skalou.

Stocker + Šerých

Galerie Na Shledanou, která funguje v prostorách smuteční síně ve Volyni, pozvala koncem října na rezidenci Tomáše Vaňka. Ten zde zrealizoval svůj particip č. 143 s názvem Čas je čára je čas. „Smrt je tu opravdu blízko,“ říká Vaněk. „Dokonce máte pocit, že vše co uděláte, je určeno pro ni. Konečně jasný důvod pro koho věci dělat. Konečně dobrý důvod dělat věci jen tak. Týká se to všech.

Proto jsem připravil způsob, aby si všichni, co přijdou, zakreslili. Zakreslili čas, který zde stráví –zakreslili ho čárou vedenou dokola, stále dokola –proti směru běhu hodinových ručiček, minutu, hodinu či dvě, to je na každém z nás, pomalu nebo rychle, níž nebo výš...“ Participovat můžete až do konce března 2012, klíče od galerie je možné si půjčit v Městském muzeu nebo v Informačním centru na náměstí.

Do půlky prosince je možné v galerii Hunt Kastner Artworks navštívit společnou výstavu rakouské umělkyně Esther Stocker

L o g o v ý s tav y E s t h e r s t o c k e r a j a n a š e r ý c h

t o m á š va n ě k : pa r t i c i p č . 14 3 Č a s j e č á r a j e č a s

Ondře j Př ibyl: Daguerrot ypie

tů, nazvaná Modely světa. Na domácí půdě ale Přibyl vystavuje své variace na téma daguerrotypie. Tato prastará technologie vyvolávání fotografií, které díky ní mají něžný a měkký charakter, je pro autora protipólem současných, masově rozšířených technik.

75

dnes se snaží dobrat určitého tvaru. Tyto tvary nejsou náhodné. Kornatovský rád tvoří v klášterech, ať už v rodných Plasech nebo u pražských augustiniánů, a srdce je augustiniánský symbol. Jestli se chcete ­dozvědět, jak se k němu autor dostal od svých prvních kreseb inspirovaných grafikou, zajeďte do klatovské galerie, která umělci rok před šedesátinami uspořádala retrospektivu.

Kalendárium / LISTOPAD 2011 kdy: pondělí 7. 11. od 19:30 co: prezentace Zbyňka Baladrána kde: Komunikační prostor Školská 28, Praha kdy: čtvrtek 10. 11. od 17:00 co: diskuse prezentující instituci muzea umění z pohledu galerijního zákulisí kde: MG − Uměleckoprůmyslové muzeum, Brno kdo: Marek Pokorný

M a r e k Č í h a l / 2010

Chatrný v Olomouci

kdy: pondělí 14. 11. od 19:00 co: videoprojekce − Indický experimentální film

Číhal v Pětatřicítce Pokud jste se ještě nenaučili chodit do žižkovské galerie 35 m2, máte nyní dobrý důvod začít. V listopadu zde probíhá výstava Marka Číhala, jednoho z mála mladých umělců, jehož dílo můžete pochopit i bez filozofického slovníku v ruce. Jeho expresivní malba, kterou trénoval nejprve u Václava Stratila a nyní v ateliéru Vladimíra Skepla, je radostná a srozumitelná. Podle autora se malování podobá rozhovoru. Nesmí se pro­ švihnout chvíle, kdy je třeba skončit a říct: „Tak dík a ahoj příště!“

Muzeum umění v Olomouci připravilo na zimní měsíce retrospektivní výstavu brněnského malíře, grafika a konceptualisty Dalibora Chatrného. „V jeho tvorbě se ­protínají cesty většiny významných

kde: Galerie FotoGrafic, Praha kdy: úterý 15. 11. od 18:00 co: beseda s Michalem Mánkem kde: Galerie Svit, Praha kdy: úterý 15. 11. od 17:00 co: inscenovaný dialog kde: MG − Uměleckoprůmyslové muzeum, Brno kdo: Jiří Franta, David Böhm kdy: středa 16. 11. od 17:00 co: přednáška − Jiří Balcar a umění 60. let kde: GAVU, Cheb kdo: Jan Rous kdy: úterý 22. 11. od 17:00

Kornatovský v Klatovech

co: komentovaná prohlídky výstavy Dalibora Chatrného kde: Muzeum moderního umění Olomouc

Pokud vám kresba Jiřího Kornatovského připomíná srdce, nejste daleko od pravdy.

Zatímco na začátku své tvorby vytvářel své velkoformátové kresby spíše spontánně,

kdo: Jiří Zahrádka kdy: úterý 22. 11. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Umění komiksu, komiksovost v umění

J i ř í K o r n at o v s k ý: M e d i ta c e

D a l i b o r c h at r n ý: A k c e s m a g n e t e m / 1973

kde: České centrum, Praha

foto: Marie Kratochvílová

kdo: Radim Kopáč

uměleckých metod a tvůrčích přístupů druhé poloviny dvacátého století. Je pro ni příznačné konceptuální myšlení, které se uplatňuje se v tvorbě plastik, v experimentech s magnetickým polem, v land-artových akcích nebo v sémantických kresbách a malbách,“ říká kurátor výstavy Ivo Binder.

Výstava s názvem Tak, teď, tu je v olomouckém Muzeu umění otevřena do 26. února příštího roku.

kdy: pátek 25. 11. od 17:00 co: přednáška − Potřebuje současný svět umění? kde: GKK − Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy kdo: Milan Knížák kdy: neděle 27. 11. od 9:00 do 18:00 co: Pinkasova synagoga zdarma kde: Pinkasova synagoga, Praha

80

komiks

art + a ntiques

David Böhm (1982)

je hra s významy, s autorským rukopisem, s pro-

Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu

cesem vzniku kresby a se způsobem instalace.

v Praze a Akademii výtvarných umění tamtéž,

V roce 2009 zpracoval do podoby komiksové-

sové antologii Čvutix, jejímž cílem je propagovat mezi žáky základních škol studium na Českém vysokém učení technickém v Praze. Letos spolu

kde prošel ateliéry Vladimíra Skrepla a Vladimíra

ho alba slohové práce afrických školáků, které ve

s Frantou připravili jednu z trojice výstav, které se

Kokolii. Věnuje se konceptuální kresbě s pří-

Středoafrické republice učila jeho sestra Terezie

pod souhrnným názvem KOMIXXX konaly v br-

ležitostnými přesahy do videoartu, ilustrace

Böhmová. Soubor vyšel pod názvem Ticho hro-

něnských kavárnách. S Jiřím Frantou, Kakalíkem,

a komiksu. Pravidelně spolupracuje a vystavuje

cha: Černé pohádky a následně obdržel druhou

Jaromírem Plachým a Vladimirem 518 také připra-

s Jiřím Frantou, společně se v letech 2009

cenu v soutěži Nejkrásnější kniha roku a Zlatou

vili první číslo komiksových novin KIX.

a 2010 dostali do finále Ceny Jindřicha Chalu-

stuhu v kategorii Výtvarný počin. O rok později se

www.davidbohm.net

peckého. Charakteristickým rysem jejich tvorby

David Böhm podílel příběhem Strojař na komik-

/ Tomáš Prokůpek

85

ČESKÁ MALBA GENERACE NULTÝCH LET 21. STOLETÍ

Záštitu nad výstavou převzal ministr kultury ČR MUDr. Jiří Besser a primátor statutárního města Brna Bc. Roman Onderka, MBA. Výstava se uskutečňuje za finanční podpory statutarního města Brna.

art + a ntiques

86

Rytířská 6/410, 110 00 Praha 1 | www.marold.cz | +420 222 873 213

Antonín Hudeček (1872 – 1941) Večer na rybníce (1902 – 1903), olej na plátně, 100 x 120 cm Vystaveno: VII. výstava spolku výtvarných umělců Mánes (1903) Publikováno: Volné směry (1903), Antonín Matějíček - Antonín Hudeček (1947)

Cena: Info v galerii

Prodej a aukce obrazů malířů české krajinomalby 19. a 20. století