Art+Antiques_12+1/2011 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

12+1

prosinec 2011 leden 2012

95 Kč / 4,50 ¤

10 / Bohuslav

Reynek v Domě U Zvonu 16 / Obrazy mysli v Moravské galerii 38 / Rozhovor s Miroslavem Petříčkem

Aukční dům Galerie Art Praha přední Aukční síň a galerie České republiky Vám děkuje za laskavou přízeň v uplynulém roce a přeje v novém roce 2012 – zdraví, štěstí a krásné obrazy! Vážíme si Vás!

František Muzika: Zátiší / 1926 cena: 5,1 milionu korun Emil Filla: Utěšitel / 1911 cena: 10,2 milionu korun

Karel Černý: Zátiší / 1943 cena: 3,5 milionu korun

Josef Jíra: Atelier v Děkanské cena: 600 tisíc korun

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087, mobil: 776 666 648, 602 233 723 E-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno: denně 10,30–18,30 hod, kromě neděle www.galerieartpraha.cz

editorial /

PF 2012

Milí čtenáři, jak jste si jistě všimli, číslo, které držíte v rukou, je o polovičku obsáhlejší a o 5 korun dražší než jindy. Na začátek února opět chystáme ročenku trhu s uměním, a tak jsme se rozhodli sloučit prosincové a lednové vydání do zimního dvojčísla, abychom na přípravu ročenky měli víc času. Další číslo tak v trafikách a ve svých poštovních schránkách najdete až začátkem února. Pokud jde o změnu ceny, ta bude trvalá. Časopis vychází s podporou Ministerstva kultury, ale z více než 90 procent je závislý na příjmech z inzerce, z předplatného a z prodejů. Do konečné ceny na stáncích jsme proto promítli chystané zvýšení DPH na knihy a časopisy. Na začátku dvojčísla najdete článek básníka Miloše Doležala o Bohuslavu Reynkovi, jehož výstavu připravila Galerie hlavního města Prahy, a recenzi ambiciózního výstavního projektu Moravské galerie Obrazy mysli/Mysl v obrazech, který Marcela Chmelařová viděla již při jeho letní premiéře v Drážďanech. V hlavním rozhovoru tentokrát není představen umělec, ale filozof Miroslav Petříček, kterého můžete znát i jako přispěvatele naší rubriky úhel. Hovořila s ním historička umění Milena Bartlová, další z našich pravidelných spolupracovníků. Kolegyně Kateřina Černá připravila článek o architektuře výstav. O tématu hovořila se Stanislavem Kolíbalem, Jiřím Příhodou či Zbyňkem Baldránem. Karolina Jirkalová se ve svém článku zabývá projektem novostavby na začátku pražské Revoluční třídy. Její text však není jen o jednom konkrétním domě, ale hlavně o tom, jak zacházet s historickým centrem a o střetu urbanistických a památkových hodnot města. Stejně jako loni jsme do posledního čísla končícího roku opět zařadili rubriku rozloučení, vzpomínku na umělce, kteří letos zemřeli. O napsání jednotlivých vzpomínek jsme požádali autory, kteří dotyčné osobně znali a přátelili se s nimi. Ačkoliv nejde o veselé čtení, jsou to krásné texty. Zvlášť bych vyzdvihl vzpomínku na Jána Mančušku od jeho kamaráda a kolegy Tomáše Vaňka. Art+Antiques v roce 2012 oslaví již deset let své existence, a tak doufáme, že nám zachováte přízeň i v tomto jubilejním roce. Klidné prožití Vánoc a úspěšný vstup do nového roku za celou redakci přeje Jan Skřivánek

Obsah

12+1

> O hustotě 5 / depeše > Z Krakova Anežka Šimková 10 / výstava > Bohuslav Reynek Miloš Doležal 16 / výstava > Obrazy mysli 2 / úhel

Cyril Říha

Marcela Chmelařová

23 / aukce 34 / na trhu

> Richard Fremund 36 / portfolio > Josef Achrer Kateřina Tučková 38 / rozhovor > Miroslav Petříček Milena Bartlová 46 / téma > Instalace výstav Jan Skřivánek

Kateřina Černá

52 / rozloučení 68 / k věci Skupina Voina na Artwallu

Radek Wohlmuth

> Přešlapování v Revoluční 80 / architektura > Koolhaas Houselife Ondřej Hojda 82 / design > Svítidla socialistické éry Adam Štěch 90 / knižní recenze > Rozpolcená katedrála Hynek Látal 92 / antiques > Litinové šperky Lucie Zadražilová 100 / zahraniční výstava > Architektonika Terezie Nekvindová 103 / manuál > Telemost Ondřej Chrobák 104 / recenze > V. Radimský, V. Kokolia, J. Matějů, J. Kubíček 72 / architektura

Karolina Jirkalová

Jan Skřivánek, Radek Horáček, Pavel Netopil, Pavel Kappel

110 / tipy a artmix 120 / komiks Jiří Franta

Tomáš Prokůpek

obálka

Andre w C arnie: Magic Fore s t / 2002

instalace / vnější rozměr 275 × 400 × 600 cm / s laskavým svolením autora a GV Art London / z výstavy Obrazy mysli – Mysl v obrazech

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Miloš Doležal, Ondřej Hojda, Radek Horáček, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Pavel Kappel, Hynek Látal, Terezie Nekvindová, Pavel Netopil, Tomáš Prokůpek, Cyril Říha, Silvie Šeborová, Anežka Šimková, Adam Štěch, Kateřina Tučková, Radek Wohlmuth, Lucie Zadražilová / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk Registrace: MK ČR: E13654 ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 12. prosince 2011. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

art + a ntiques

Neradostné vyhlídky Brno/Praha – Magistrát města Brna začátkem podzimu vyzval své příspěvkové organizace, aby připravily finanční plány na příští rok počítající se snížením příspěvku o 20 procent. Po sérii protestů divadelníků radní od plošného škrtání upustili, Dům umění a Muzeum města Brna se však dramatickému krácení svých rozpočtů nejspíš nevyhnou. V roce 2011 příspěvek města na činnost Domu umění činil 16,25 milionu korun. V návrhu rozpočtu na příští rok, o kterém mělo zastupitelstvo hlasovat začátkem prosince, je počítáno s částkou 12,04 milionu korun, což představuje meziroční propad o 26 procent. Příspěvek Muzeu města Brna by se měl snížit z 59,4 na 42,4 milionu korun, tedy o téměř 29 procent. Podle ředitele Domu umění Rostislava Koryčánka si navrhované seškrtání příspěvku vynutí osekání výstavních aktivit na polovinu. „Zafungovalo to, co se odehraje, když letí letadlo, kterému let umožňuje pouze určitá rychlost. Jakmile překročí danou hranici, všechno se bortí. Abychom udrželi jeden, potažmo dva domy, abychom udrželi lidi, kteří se na provozu Domu umění podílejí, tak daná finanční redukce znamená padesátiprocentní omezení aktivit,“ vysvětluje Koryčánek. Jedním z důsledků snížení příspěvku Muzeu města Brna bylo zrušení místa kurátora umění 20. století. Na Špilberku se přitom nyní připravuje stálá expozice výtvarného umění v Brně po 2. světové válce, jež je podpořena grantem Evropské unie. Podobně vyhrocená situace jako v Brně je také v Pardubicích, kde kraj vzkřísil svůj záměr sloučit Východočeskou galerii s Východočeským muzeem (viz AA 2011/4). Odborná komise, která byla k tomuto problému vytvořena na jaře, se postavila proti sloučení, studie konzultační společnosti Scott & Hagget, zveřejněná v listopadu, jej naopak doporučila. Hlavním argumentem pro má být, že muzeum i galerie spravují sbírkové předměty a pořádají výstavy, takže de facto vykonávají tutéž činnost. Na dotaz MF Dnes, jak se tvůrci studie vypořádali s námitkami odborné veřejnosti proti slučování, manažerka firmy odpověděla: „Při tvorbě projektu nemá cenu se bavit s někým, kdo nemá rozhodovací

O h ň o s t r o j bu d e , v ý s tav y m o ž n á n e / Festival ohňostrojů Brno příští rok podpoří stejně jako letos č ástkou 2,5 milionu korun. / foto: primator.brno.cz

pravomoci, takoví lidé mohou mít maximálně poradní hlas.“ Pod dojmem těchto zpráv jsme se na galerie financované z veřejných rozpočtů (státních, krajských i městských) obrátili s otázkou, zda očekávají snížení příspěvků od svých zřizovatelů. Většina institucí odpověděla, že počítá se stejným příspěvkem jako v letošním roce, avšak s dovětkem, že ke krácení příspěvků došlo již v letech 2010 a 2011. Rozpočty navíc zatím existují jen v návrzích a reálná čísla se ředitelé galerií dozvědí až v průběhu ledna a února. I při zachování stávajících rozpočtů ale vzhledem ke zvýšení DPH a růstu cen energií očekávají náročný rok. Jako značně nejistou vidí budoucnost ředitel Domu umění v Českých Budějovicích Michal Škoda: „Zatím nevím přesné číslo, ale bude to asi hodně zajímavé. Program narostl o jednu výstavu, příspěvek od města se však sníží minimálně o 200 tisíc, ale spíše o víc.“ Podobný problém má také Galerie umění Karlovy Vary, která v letošním roce získala do správy další objekt. „Budeme prý mít snížený příspěvek o dvě procenta oproti letošku, ale vzhledem k tomu, že jsme v pololetí získali novou pobočku a rozpočet téměř navýšen nebyl, tak to bude mnohem větší propad,“ vysvětluje tisková mluvčí Lenka Tóthová. Oblastní galerie v Liberci jako jediná hlásí, že její příspěvek by měl být navýšen. „Pokud jsem dobře informován, tak příspěvek zřizo-

vatele na provoz by měl být v roce 2012 ve výši 10,5 milionu korun, což je mírné zvýšení oproti příspěvku na rok 2011. Jde o navýšení v řádu jednotek procent, ale je výrazné vzhledem k ekonomické situaci, která v ČR panuje,“ říká ředitel galerie Jan Randáček. Navzdory úsporným opatřením by si polepšit měla také Galerie výtvarného umění v Chebu. „Kraj prozatím oznámil záměr snižovat paušálně příspěvky všem příspěvkovým organizacím o jedno procento, což u nás dělá cca 90 tisíc korun. Naopak slíbil investiční prostředky, což by pro nás například mělo znamenat cca 850 tisíc korun, z toho 700 tisíc na reinstalaci stálé expozice k 50. výročí galerie,“ vysvětluje ředitel Marcel Fišer. Tiskový odbor Národní galerie na e-mailem zaslaný dotaz nereagoval. Podle neoficiálních informací galerie počítá s příspěvkem od zřizovatele ve výši necelých 200 milionů korun, což by bylo nejméně od roku 2001. V roce 2010 činila dotace ministerstva kultury téměř 278 milionů korun (o 62 milionů víc, než kolik byl původní návrh rozpočtu). NG v minulých letech hospodařila s poměrně vysokými částkami, ty však nebyly určeny na provoz a výstavy, ale na rekonstrukci Salmovského paláce, který je již nyní před kolaudací. Nedořešena také zůstává otázka, z čeho budou uhrazeny dluhy, které zbyly po předchozím vedení. Moravská galerie v Brně podle jejího ředitele Marka Pokorného očekává stejný příspěvek od zřizovatele jako v letošním roce. „V tuto chvíli spoléhám na vyjádření pana ministra, že příspěvkové organizace nebudou dalšími škrty zasaženy – poslední vlna redukce příspěvků proběhla ve druhé polovině roku 2010. V případě zatím nepředpokládaných škrtů příspěvku během roku 2012 bychom museli přistoupit k některým radikálním opatřením, jež by už mohla ohrozit chod instituce. Při zachování nyní schváleného příspěvku však není důvod k panice,“ konstatuje Pokorný. V roce 2010 činil příspěvek od ministerstva 86,2 milionu korun. Muzeum umění Olomouc je rovněž příspěvkovou organizací ministerstva kultury, každoročně však dostává i dotaci od Olomouckého kraje. V roce 2009 například činil příspěvek od státu 45,5 milionu, od kraje 27,2 milionu korun. „Rozpočet na příští rok je zatím pouze v návrhu. Pokud však projde, bude částka ze

strany ministerstva v porovnání s rokem 2009 o 16 milionů korun nižší. Olomoucký kraj svůj příspěvek poníží o čtyři miliony korun,“ sdělil tiskový mluvčí muzea Petr Bielesz. Galerie Rudolfinum byla poslední dva roky organizačně podřízena Uměleckoprůmyslovému museu. Od 1. ledna se však má vrátit pod Českou filharmonii. „Předpokládáme, že příspěvek na rok 2012 určí pro Galerii Rudolfinum zřizovatel závazným ukazatelem, ale o jeho výši nemáme zatím žádné konkrétní informace,“ konstatuje ekonomika galerie Radka Kareisová. / js

Přes éter Praha/Brno – Cenu Jindřicha Chalupeckého určenou pro umělce do 35 let letos získal Mark Ther. Porota ocenila jeho video Das wandernde Sternlein (Putující hvězdička), které vypráví příběh o znásilnění a zabití malého chlapce v poválečných Sudetech. Na slavnostní vyhlášení ceny v pražském DOXu se laureát nedostavil. O svém vítězství byl informován po telefonu. Dvaatřicetiletý Ther se zabývá sexuální, genderovou a queer problematikou. Jeho hlavním médiem je video, ve kterém využívá dlouhé, sugestivní záběry. Porotce přesvědčil jak předchozí tvorbou, tak dílem, jímž se prezentuje na výstavě finalistů. Podle poroty

Ther dokáže pracovat se silnými a přesnými obrazy. Předvádí „krásu a horor jako komplementární kategorie, které nevylučují jedna druhou,“ a jeho nový film posouvá jeho dosavadní estetické a narativní postupy do „koncentrovaného a atraktivního rámce.“ Vyhlášení Chalupeckého ceny letos proběhlo nejen bez vítěze, ale také bez všech finalistů. Ti dali přednost účasti na vyhlášení Ceny od Václava Stratila v Moravské galerii v Brně, což se účastníci pražského ceremo niálu dozvěděli zhruba v polovině večera. Ten probíhal již počtvrté v režii umělce Michala Pěchoučka a byl pojednán jako rozhlasový přenos – kromě návštěvníků DOXu ho sledovali také posluchači stanice Vltava. Nepřítomnost finalistů byla díky rozhlasovému formátu zmírněna telefonickým mostem mezi Prahou a Brnem. Finalisté po telefonu vysvětlili moderátorce večera Johaně Švarcové, že nejsou v Praze, protože chtěli podpořit Cenu od Václava Stratila, která je naopak oceněním mladší generace umělci nad 35 let. Letošním laureátem se stal šestaosmdesátiletý Dalibor Chatrný. Současně vyzvali k obnovení přerušené tradice, kdy se v pořádání výstavy finalistů střídaly Praha a Brno. Ke střídání hostitelských měst docházelo od roku 2001, kdy tehdejší ředitel Národní galerie Milan Knížák vykázal Chalupeckého cenu z Veletržního paláce, do roku 2008. Jiný důvod své absence sami umělci neuvedli. Jejich nepřítomnost na vyhlášení ale podle komentátorů byla i vyjádřením nespokojenosti s výstavními podmínkami v pražském DOXu, kde se přehlídka finalistů koná již potřetí. „Zdá se, že v DOXu dosud nepochopili, že umístěním přehlídky do zastrčených a stísněných prostorů nepoškozují pouze účastníky a Cenu Jindřicha Chalupeckého, ale především vlastní pověst hostitele,“ napsal kurátor Jiří Ptáček ve své pravidelné rubrice v časopise Nový Prostor. / kč

Doktorát pro Vasulku

M a r e k T h e r s Vá c l av e m S t r at i l e m foto: Barbora Antonová

Praha – Akademie múzických umění udělila 16. listopadu čestný doktorát Woodymu Vasulkovi. AMU ocenila Vasulku za jeho zásluhy „o vznik a rozvoj umění videa a umění elektronických médií.“

W o o d y Va s u l k a p ř i u d ě l e n í č e s t n é h o d o k t o r át u A M U / foto: Vojtěch Veškrna

Woody Vasulka (1937) se narodil v Brně. Vystudoval nejprve hydraulickou mechaniku a metalurgii a poté dokumentární film na FAMU. V roce 1962 se seznámil s Islanďankou Steinou Bjarnodottir, která na pražské konzervatoři studovala hudební teorii a hru na housle. V roce 1965 manželé Vasulkovi emigrovali do Spojených států. Na přelomu 60. a 70. let se stali součástí newyorské nezávislé kulturní scény. Dokumentovali například divadelní představení nebo koncerty Jimiho Hedrixe a Milese Davise. V Americe Vasulkovi objevili video a začali zkoumat jeho jazyk s pomocí různých elektronických a podomácku vyrobených nástrojů. V roce 1973 založili v New Yorku legendární centrum The Kitchen (Kuchyň). „Zabývali se vztahem obrazu a zvuku, přičemž si někdy prohazovali zkušenosti – Woody pracoval se zvukem, Steina s obrazem,“ uvádí Lenka Dolanová, autorka monografie Steina a Woody Vasulkovi – Dialog s démony nástrojů. Krátce po vzniku The Kitchen se Vasulkovi přestěhovali do Buffala, kde několik let přednášeli na místní univerzitě. Od 80. let působí v ateliéru adobe v Santa Fe. V posledních dvaceti letech se Woody Vasulka, kterého Dolanová charakterizuje jako „analytického mechanika a sběratelekutila“, zabývá robotickými systémy. Velkou pozornost věnuje také archivaci vlastního díla. / kč

analýza

art + a ntiques

Rozpočet 2012 text: Markéta Horešovská Autorka je novinářka.

Kritizovat krácení rozpočtu ministerstva kultury na nadcházející rok se může v době všeobecného seškrtávání veřejných rozpočtů někomu zdát až nepatřičné. Přestože hospodaření se státními penězi má jistě v naší zemi stále velké rezervy, při škrtání v resortu sociálních věcí, zdravotnictví či školství by málokdo v pozici ministra kultury obhájil to, aby svůj rozpočet zužovat nemusel. Otázkou je spíš to, kde se v rámci ministerského rozpočtu bude příští rok ubírat. Na první pohled rozpočet ministerstva kultury pro rok 2012 vypadá vyšší, než je suma, s níž kultura hospodařila letos. Ovšem za nárůstem rozpočtu stojí zdroje z Evropské unie. Zejména na obnovu památek dostane český stát prostřednictvím operačních programů, a tedy ministerstva kultury, přes které se tyto zdroje rozdělují, přes miliardu korun, zatímco loni to bylo 330 milionů. Letošní rozpočet MK měl k dispozici 7,3 miliardy korun na výdaje, pro příští rok se plánuje s výdaji ve výši 8,3 miliardy korun. Tato suma prošla počátkem listopadu prvním čtením ve sněmovně, celý státní rozpočet nyní projednávají sněmovní výbory, které mohou ještě navrhovat přesuny peněz uvnitř rozpočtu. Jinými slovy je možné, že kultura by mohla ještě o nějaké peníze přijít ve prospěch jiného resortu. Závěrečné schvalování by se mělo odehrávat od 14. prosince. Pokud ale čteme rozpočet ministerstva kultury podrobněji, zjistíme, že krátit se bude. Strukturální fondy totiž počítají se spolufinancováním ve výši 15 procent ceny celého projektu. V případě až miliardového objemu ceny všech aktuálně rozjetých projektů to činí kolem 150 milionů korun, které musejí jít z rozpočtu ministerstva kultury. A to se rozhodlo peníze ubrat tam, kde ministři kultury dlouhodobě sklízejí kritiku za podfinancování, tedy v živé kultuře. Zatímco letos se ministr kultury Jiří Besser mohl chlubit tím, že i v době krize zůstalo živému umění stejně peněz od státu jako v roce předchozím (bylo to 355 milionů v kapitole kulturní aktivity),

na příští rok by se měly dotace na živé umění krátit o 112 milionů korun, památkové programy o 198 milionů korun a sáhnout se plánuje i na peníze pro příspěvkové organizace MK. Letos na provoz tří desítek národních kulturních institucí šlo 4,18 miliardy, příští rok by to mělo být o 226 milionů méně; tady ale ministr Besser krátil už pro letošní rok, protože v roce 2010 stály ministerstvo jeho příspěvkové organizace skoro pět miliard korun. Řešit situaci příspěvkových organizací, které odčerpávají přes polovinu rozpočtu MK, se snažilo, respektive o tom mluvilo již několik ministrů, k radikálnímu kroku ale zatím neměl žádný z nich odvahu. Mnoho let se upozorňuje na to, že české ministerstvo kultury ani zdaleka nedosahuje ve svých výdajích na jedno procento státního rozpočtu obvyklé v Evropě. Ač se k tomuto podílu zavazovaly české vlády od 90. let, v době krize asi nemá cenu jej připomínat, nedosáhlo se ho ani v dobách hojných. Letos tento ukazatel klesl až na 0,62 procenta (po odečtení téměř 1,5 miliardy korun státního příspěvku na církve dokonce na 0,5 procenta), dostal se na nejnižší hodnotu od roku 2008. V příštím roce se díky evropským dotacím vrátí na úroveň roku 2010, kdy byl 0,69 procenta. Reálně sice podle současných propočtů tedy na kulturu půjde v příštím roce více peněz

než letos – téměř o zmíněnou miliardu na rekonstrukci a revitalizaci starších i novodobých památek a dalších objektů. Nicméně nemožnost pochopit, že opravené bývalé kláštery, zámecké areály či tovární haly bude třeba naplnit nějakým kulturním děním, je vlastní několika vedením ministerstva kultury již řadu let. Jinak si nelze vysvětlit fakt, že grantová politika i přes pozitivní změny stále nemá dobré výsledky, hlasy odborných komisí bývají zpochybňovány a téměř každý rok se odehrává boj o to, zda bude dost prostředků na podporu kvalitních vybraných projektů. Program, ze kterého se čerpají evropské peníze na obnovu památek, má název Vracíme památky do života. Jak ale budou ty krásné a za stamiliony korun opravené objekty, které mají vznosné názvy jako Národní centrum divadla a tance (Valtice), Národní centrum zahradní kultury (Kroměříž), Centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy (Velehrad), či rovnou Multifunkční centrum (Lednice), nově žít, když podpora živého umění ze strany státu má příští rok klesnout o čtvrtinu a co bude v dalších letech, není vůbec zřejmé? Pravděpodobně je budou muset naplňovat kongresy, firemní večírky a další komerční akce, aby opět nezchátraly. Nebudeme potom ale muset vracet dotace získané na projekty kulturního charakteru?

N á r o d n í c e n t r um d i va d l a a ta n c e / foto: kultura-evropa.eu

Ročenka únor 2012 | cena 119 Kč | www.artplus.cz

František Kupka: Pohyb / cena: 43 892 987 Kč / Sotheby's 13. 6. 2011

145

ROČENKA

trh s uměním v roce 2011

Ročenka ART+ shrnuje vývoj na trhu s uměním doma i v zahraničí za uplynulý rok. Její součástí budou případové studie o cenách děl Emila Filly či Zdeňka Sýkory, rozhovor se sběratelem Janem Vykoukalem o jeho sbírce Skupiny 42 a řada dalších článků a studií o nejdůležitějších událostech na trhu s uměním v roce 2011.

Vychází v únoru 2012. Nezapomeňte si ji zajistit již nyní! • ve volném prodeji ve vybraných trafikách za 119 Kč • pro předplatitele časopisu Art+Antiques zdarma • pro uživatele ART+ s ročním předplatným zdarma

Předplatné objednávejte na www.artcasopis.cz nebo na www.artplus.cz

výstava

art + a ntiques

Blázen ve své vsi Cesty, návraty a samoty Bohuslava Reynka text: Miloš Doležal Autor je novinář a básník.

Bohuslav Reynek je tvůrce trojjediný. Překladatel objevitel. Básník úzkosti. A grafik mystik. Reynkova prostupující trojjedinost je výrazem i svědectvím jeho vnitřní integrity. A také jeho jedinečnosti v příběhu českého umění 20. století.

Proto vzdálenost mezi vším, co se v umění kolem nás děje, a Reynkovou prací byla a je veliká – v námětech, v obsahu, po technické stránce. Jistě, i v jeho díle najdeme přítomnou celou řadu vzorů a inspirací, počínaje čínskou malbou a románským uměním až po symbolismus, expresionismus, Rouaulta či Chagalla, ale Reynkův metafyzický tón, který malíř Jan Zrzavý nazval „hledáním Božího království“, je naprosto nezaměnitelný. Umění mu nebylo cílem či exhibicí ega, ale cestou, prostorem duchovního hledání, ukazatelem směru, za který se ručí životními postoji. Hluboce vrostlý do evropské kultury a současně do jednoho zapadlého venkovského hnízda, nalezl poznání blízké Lao-tseově moudrosti: „Není potřeba vyjít ze vrat, a přece znáš celý svět.“ Nikoliv prostinký pasáček vepřů, který nalezl štěstí, ani předchůdce ekologických chalupářů či milec sentimentu Vánoc, jak by se mohlo zdát z různých interpretačních nánosů, ale osobitý vzdělanec zemitého humoru a ostrého vidění, plachý, křehký muž bolesti, bdící v nočním tichu nad rozevřenou biblí. Job na vysočinském smetišti. Don Quichote putující do Betléma a mumlající si pod fousy: „Jdeme, nic jsme nepřinesli. / Holá dlaň se chytá jeslí.“

Tři autoportréty I tak nesebestředný tvůrce, jakým Bohuslav Reynek bezpochyby byl, měl několikrát v průběhu svého života potřebu zachytit svoji tvář a zkoumat její výraz. Když nepočítáme jeho skryté podoby v cyklu

Don Quijote nebo mihnutí siluety básníkovy postavy na několika grafických listech, zůstávají nám dva Reynkovy základní autoportréty. Barevný olej z roku 1919 a grafický list z roku 1956. Dělí je pětatřicet let. Doba, ve které se odehrála nejen zásadní proměna českého i evropského světa, ale kdy došlo i k rozhodujícímu dozrání ve vývoji Reynka-umělce i Reynka-venkovana. Na prvním autoportrétu (malovaném robustnějšími tahy a naznačujícím formální meze, které Reynek nebyl ochoten překročit vstříc kubistickým idejím) stojí sedmadvacetiletý hubený muž v elegantním a apartním obleku s kravatou a v těžkém kabátě. Budoucí dědic statku. Kostnatá, útlá tvář s pevným čelem nezapře mužnou rozhodnost ani jemnost, ale pohled očí nese jistou otřesenost, smutek z tíže úkolů i povinností. Je jen pár měsíců po první světové válce, Reynek má za sebou zkrachovalá pražská studia, šťastné vyhnutí vojenskému odvodu, prochází obdobím vnitřního duchovního hledání a tápání, ale současně je již hluboce poznamenán rozvíjejícím se přátelstvím a překladatelskou spoluprací se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem a malířem Josefem Čapkem. Na druhém autoportrétu vystupuje Reynkova tvář z temného příšeří, z pavučinovitého síťoví čar. Již není místo pro eleganci, obklopuje jej chudá a prostá skromnost. V dopise z tohoto času píše: „Co si počít s tím, co se všecko stalo, s tím krupobitím běd. NepokouZ át i š í s au t o r e m / kol. 1955 / suchá jehla s monotypem / 252 × 193 mm

výstava

art + a ntiques

Obrazy mysli Lidská mysl jako téma umění i vědy text: Marcela Chmelařová Autorka je historička umění.

Moravská galerie v Brně připravila unikátní mezinárodní projekt mapující způsoby zobrazování lidské mysli ve vědě a ve výtvarném umění. Na výstavě nazvané Obrazy mysli / Mysl v obrazech budou návštěvníci konfrontováni s kresbami Leonarda da Vinciho z britských královských sbírek, s díly starých mistrů i současných umělců, stejně jako s koncepty odrážejícími poslední výzkumy neurovědy.

Na výstavu jsou zařazeny exponáty z oblasti umění, kulturní historie, vědy i medicíny. Cílem organizátorů je představit lidskou mysl jako široce založený biologický, kulturní i společenský fenomén. Záměr z velké části reaguje na kvantový skok, k němuž v poslední době v neurovědách došlo, a zkoumá také, zda a jak se tyto poznatky odrážejí ve sféře současného umění. Pozoruhodný brněnský počin se může pochlubit hned několika superlativy. Z hlediska šíře tematického záběru jde o zcela ojediněle formulovanou koncepci, která v tomto rozsahu zatím nebyla jinde ve světě realizována. Všechny dosavadní výstavy byly vztaženy pouze k jedné části zkoumaného fenoménu, zabývaly se většinou melancholickou nebo jinak narušenou myslí. Žádná se však zatím nepokusila představit pohled vědy a umění na tuto problematiku obecně. Pro pořádající Moravskou galerii jde současně o finančně, organizačně, komunikačně i lidsky nejnáročnější projekt za poslední desetiletí.

Od iluminací po tomograf Spektrum exponátů je velmi široké: od středověkých traktátů a rukopisů, renesančních portrétů, ukázek čínské krajinomalby přes díla klasické moderny a současného umění až po vizualizace používané v dnešní medicíně. Vedle děl a exponátů ryze výtvarné, či naopak přírodovědecké povahy je k viděné také řada prací pohybujících se

na zajímavém mezioborovém pomezí. Nesou současně kvality kognitivní i estetické. Některé z konceptů představených při premiéře výstavy v Drážďanech také nejrůznějšími způsoby čistě vědecký přístup zpochybňují či ironizují. Byla zde například videoinstalace sledující pomocí magnetické rezonanční tomografie vliv Stravinského Svěcení jara a Kantovy Kritiky soudnosti na lidský mozek či vědci vytvořený koncept Už jste tam někdy byli? pohrávající si s představou rozpoznání myšlenek a vzpomínek, také pomocí magnetické rezonance. Zastoupen byl současný anglický sochař Antony Gormley, jehož figurativní sochy zkoumají prostorové hranice lidského těla, z klasické moderny pak například Edvard Munch a Max Ernst. Nechyběla ani půlminutová sekvence z kultovního snímku Matrix, v níž režiséři, bratři Wachowští, parafrázují dílo Filozof německého malíře Maxe Klingera. Výstava je složena ze čtyř tematických celků, přinášejících odlišné úhly pohledu na vytyčený fenomén. První se zabývá problémem mysli a identity a zprostředkováním mysli v obraze. Představuje řadu portrétů a autoportrétů. Druhá, vědečtěji zaměřená část nazvaná Lokalizace ducha je vlastně ikonografií mozku. Představuje L e o n a r d o d a V i n c i : A n at o m i c k é k r e s b y l e b k y, h l av y a n e r v ů / 1489 29 × 21,4 cm / The Royal Collection / © 2011 Her Majesty Queen Elizabeth II

aukce

art + a ntiques

Ľ u d o v í t F u l l a : Z át i š í s h r u š k am i / olej na plátně / 38 × 55 cm / cena: 2 160 000 Kč

Fulla a starožitnosti Praha – Ve své listopadové dražbě dosáhlo Dorotheum obratu 16 milionů korun, což je po úspěšném září druhý nejlepší letošní výsledek. Z 545 nabízených položek změnilo majitele standardních 46 procent. Za více než milion korun se prodaly 2 obrazy, hranici sta tisíc korun překonalo 31 položek. Nejdražším dílem odpoledne se stalo Zátiší s hruškami Ľudovíta Fully, jehož cena vzrostla o osm příhozů na částku 2,16 milionu korun. Jiné Fullovo obdobné Zátiší Dorotheum dražilo již v květnu, tehdy se prodalo za 1,44 milionu korun. V závěsu za Fullou zůstalo plátno Antonína Hudečka Letní odpoledne, za které dal

J o s e f H o ffma n n : Vá za / Lötz Witwe, návrh 1912 sklo čiré, podjímané mléčným, s vnějším černým odleptávaným dekorem / výška 25,5 cm / cena: 336 000 Kč

jediný zájemce 1,14 milionu korun. Za první podání ve výši 840 tisíc korun se prodala také jedna z velkých Venuší Ladislava Sutnara. Obraz For/ever/me byl přitom hlavním motivem použitým na plakátech Sutnerovy letní výstavy v Galerii Rudolfinum. Stejný námět v technice kvaše na papíře vyšel na 54 tisíc korun. Další Sutnarovy kvašové studie se pak pohybovaly od 41 do 72 tisíc korun. Ze starého umění se těšila nárůstům Krajina s figurální stafáží připsaná škole Paula Brilla (336 tisíc) a menší Krajina s jezdcem připsaná Adolfu Kosárkovi (288 tisíc korun). Na stejné částce skončil olej Na kraji vesnice Jindřicha Pruchy. Zátiší od Alfreda Justitze, malované temperou na kartonu, se z 84 tisíc dostalo až na 228 tisíc korun. Za vyvolávací cenu se pak prodala Zimní Praha od Maxima Kopfa (240 tisíc) nebo drobná krajinná studie od Antonína Chittussiho (120 tisíc korun). Zájem byl i o malbu ženského aktu od kyjovského fotografa Miroslava Tichého. Jediné plátno, které se od tohoto autora dosud objevilo na trhu, vyšlo na 132 tisíc korun. Za stejnou částku se prodala také bronzová soška primabaleríny Jelizavety Nikolské od Emanuela Kodeta, nejdražší z početné kolekce soch. Se zajímavými nárůsty byly draženy především starožitnosti, kterým se v poslední době začíná znovu dařit. Nejvíce se bojovalo se o skleněnou vázu ze sklárny Lötz Witwe podle návrhu Josefa Hoffmanna. Její cena vzrostla ze 72 na 336 tisíc korun, což je nový aukční rekord za lötzovské sklo na

českém trhu. Jiná, menší váza z téže série vyšla na 180 tisíc, tedy na trojnásobek odhadu, a další dva předměty ze stejné sklárny podle návrhu Hanse Boleka se prodaly za 132 a 192 tisíc korun. Váza ve stříbrné montáži od francouzské firmy Emil Gallé se prodala za 156 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 180 tisíc korun se prodal slavný kubistický kávový servis se zlatým dekorem, výrobek Artělu podle návrhu Pavla Janáka. Na dvojnásobek vyvolávací ceny vyletěl zlatý a stříbrný závěs se safíry (156 tisíc) a na trojnásobek náušnice se safíry (132 tisíc korun). Z 60 na 228 tisíc korun se dostal gobelín s krajinnou scenerií, francouzská nebo flanderská práce ze 17. století. Několik stotisícových položek se tentokrát prodalo i v rámci nábytku: dva barokní sekretáře za 216 a 168 tisíc a o něco novější barokizující skříň za 180 tisíc korun. / mch

Od Slavíčka po Špaňhela Praha – Listopadová aukce společnosti Prague Auctions zaujala nízko nastavenými vyvolávacími cenami, zejména u děl současného umění. Na konečném vysokém obratu 20,4 milionu korun, který je druhým nejlepším v historii společnosti, se výrazně podílela i dvě milionová díla Antonína Sla-

Ja k ub Špa ň h e l : H r o b s v. Ja n a N e p o muc k é h o 2002 / akryl na plátně / 220 × 160 cm / cena: 180 000 Kč

A n t o n í n S l av í č e k : P r a h a s L e t n é / 1908

J o s e f Š í ma : K r a j i n a v B r i e / 1950

olej na plátně / 51,7 × 62 cm / cena: 2 820 000 Kč

olej na plátně / 19,7 × 27,6 cm / cena: 1 380 000 Kč

víčka a Františka Kupky. Nad milion korun se prodala ještě socha od Aleše Veselého Pavoučí věž z roku 1967. Prodejní úspěšnost aukce byla 56procentní a za více než sto tisíc se prodalo 37 položek. Úvod aukce tvořila dražba tzv. velkých formátů, většinou až několikametrových obrazů současných autorů. Nabízena byla díla Václava Stratila, Tomáše Císařovského, Vladimíra Kokolii, Martina Kuriše, Jakuba Špaňhela a dalších. Vyvolávací ceny se pohybovaly od 30 do 60 tisíc, jen výjimečně šplhaly nad 100 tisíc korun. I když jen u vyvolávacích cen většinou nezůstalo, šlo o příležitost k výhodným nákupům. Nového majitele v této kategorii našlo 60 procent z 92 nabízených děl. O bezmála čtvrtinu všech prodejů se postaral jediný kupec, známý sběratel ze severní Moravy, který aukci sledoval přímo v sále. Nejvyšší ceny mezi „velkými formáty“ dosáhla již zmiňovaná socha Aleše Veselého, která se prodala za 1,62 milionu korun. Oproti vyvolávací ceně šlo o výrazný nárůst – což sál odměnil potleskem –, ve skutečnosti je však dosažená cena spíše zklamáním. Společnost Prague Auctions (tehdy ještě pod jménem WoxArt) tuto sochu již jednou dražila – v listopadu 2007 se na její aukci prodala za 3,39 milionu korun. Po šesti letech se na trh vrátila také nejdražší položka celé aukce, obraz Praha s Letné od Antonína Slavíčka. Středně vel-

ká studie k Slavíčkovu asi nejslavnějšímu obrazu se po krátkém souboji dvou zájemců prodala za 2,82 milionu korun, což je jen o 300 tisíc víc, než za kolik bylo toto dílo v březnu 2005 vydraženo v Dorotheu. Poslední milionovou položkou se stal abstraktní kvaš Františka Kupky z roku 1930, jehož konečná cena těsně překonala 2 miliony korun. Z dalších zajímavých děl jmenujme ojedinělý obraz, kombinovanou techniku na sololitu, od Vladimíra Boudníka (252 tisíc), skleněné sochy Rozptyl od Václava Ciglera (372 tisíc) a Malá pyramida od Mariána Karla (288 tisíc) nebo obraz Tři figury od Rudolfa Němce (216 tisíc korun). Za více než sto tisíc se prodaly také hned tři obrazy pětatřicetiletého Jakuba Špaňhela, nejdražší z nich Hrob sv. Jana Nepomuckého za 180 tisíc korun. / js

První pokus Praha – Nejdražší položkou první aukce nově založené společnosti Orlys Art Auctions, za kterou stojí galerista Milan Mikuš, se stala titulní Krajina v Brie od Josefa Šímy. Drobné plátno datované rokem 1950 se v sobotu 30. října prodalo za vyvolávací cenu 1,38 milionu korun. Ze 140 nabízených položek, především děl moderního a současného umění, se prodalo na 47 procent, dohromady za

6 milionů korun. Za více než sto tisíc korun se prodalo 9 obrazů a jedna socha. O výjimečný Biblický motiv od Eugena von Kahlera, který jsme představovali v říjnovém čísle, projevil zájem jediný dražitel. Obraz tak získal za vyvolávací cenu 780 tisíc korun. S třetinovým nárůstem, za 480 tisíc korun, se prodalo plátno Václava Radimského Od Starého Kolína. Podobný nárůst zaznamenal i publikovaný Ženský akt Antonína Pelce z 30. let (384 tisíc) a olej Depo Douglas 1922 od Kamila Lhotáka (348 tisíc korun). Velký zájem byl také o plátno Josefa Hlinomaze Usilovná elektrifikace vesmíru z 60. let. Obraz cenově vylétl z 96 na konečných 240 tisíc korun, a stal se tak suverénně nejdražším Hlinomazovým dílem prodaným v aukci. Dvojnásobně vzrostla cena také u Modré vesnice II Richarda Fremunda (252 tisíc), bronzového Půlaktu Miloslava Hájka (132 tisíc), plátna Pole a stroj Karla Valtera (144 tisíc) a koláže Adolfa Hoffmeistera Její veličenstvo kočka (55 tisíc korun). Za první podání se prodala další zajímavá díla. Krajina Étretat Jana Trampoty například za 216 tisíc korun. Obraz podle katalogu vznikl roku 1930 během autorova pobytu u Rudolfa Kremličky v severní Francii. Obraz Test Bedřicha Dlouhého stál 204 tisíc korun. Kupce našla i několikrát vystavovaná polychromovaná pálená hlína Malá pavučina od Ladislava Zívra (90 tisíc korun). Zajímavým ziskem byla pro nového majitele také perforovaná

portfolio

art + a ntiques

Josef Achrer text: Kateřina Tučková Autorka je historička umění a kurátorka.

Patří mezi malíře nejmladší generace, kteří na sebe upozorňují v pravidelných periodách. Skrze samostatné i skupinové výstavy, skrze své členství ve skupině Obr., skrze úspěšnou, nedávno obhájenou diplomovou práci. Pepa Achrer patří k autorům, s jejichž dílem jste se setkávali a setkávat ještě budete.

Není to z familiárnosti, že je autor v úvodu označen zdrobnělinou Pepa. Naopak, je to akceptace autorovy volby, ke které kdysi přistoupil z ryzího pragmatismu. Pepa Achrer totiž pochází z umělecké rodiny a vzhledem k faktu, že je nositelem stejného jména i jeho otec, taktéž malíř, signoval a označoval se mladší jmenovec ještě donedávna jako Pepa nebo Pepík Achrer. Protože vycházel z prostředí, které stimulovalo jeho citlivost a v němž bylo „výtvarničit“ přirozené, nebylo nic jasnějšího, než že i on nastoupí na uměleckou školu. Nejprve to byla Střední a posléze Vyšší odborná uměleckoprůmyslová škola v Praze, odkud v roce

2004 odešel na Akademii výtvarných umění. Byl přijat do ateliéru Michaela Rittsteina, kde o šest let později i absolvoval. Pro jeho vývoj, jak sám tvrdí, ale byly hluboce důležité i dvě další zkušenosti. Tou první byla stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v malířském ateliéru Stanislava Diviše, tou druhou pak pobyt v Art Institutu v kalifornském San Franciscu, kde strávil několik měsíců v roce 2008. „Teprve tam jsem zjistil, co pro mě malování je a jaká to dokáže být síla,“ říká Pepa Achrer o stáži. A dodává, že výsledky času stráveného v jiném prostředí (a hlavně v klidu a volnosti, které pro svou práci potřebuje), přinesly své ovoce už krátce

po návratu. Čekala ho tehdy práce na diplomovém cyklu, ke kterému přistoupil odlišně, než to dělal doposud: zakázal si další hledání a změny projevu, které pro něj byly doposud klíčovým momentem progrese, a rozhodl se vytvořit ucelený cyklus obrazů. „Zjistil jsem najednou, v kolika rovinách se o zobrazování dá přemýšlet a o jaký kus vesmíru se pokouším,“ popisuje autor svůj (s nadsázkou řečeno) okamžik prozření. A má pravdu. Do roku 2010 jako by jeho práce s každým dalším cyklem pramenila z jiného zdroje. Myšlenkového i formálního. Během studií na Akademii začínal souborem poměrně realisticky artikulovaných fantaskních, robotických výjevů (2005), aby se posléze zaměstnával divočejší expresí, která byla nejprve ve figurálních výjevech založená na znakovém pojednání jednotlivých figurálních elementů v penckovském duchu německého expresionismu (2007) a pak dovedená až k maximálnímu zjednodušení námětů do hutných znaků, skoro symbolů (2008). V tomto období se u něj také objevuje série maleb s výraznou černou kresebnou linií, s níž se představil na první výstavě skupiny Obr. v pražské Galerii Louvre (2007). O rok později ale začal experimentovat s mnohem racionálnějším členěním plochy, které později ústilo do postupného nacházení limitů v geometrickém rozvržení malby, jež však na poli figurace stále zůstávala (2009), až po celek diplomové práce, která už vycházela z jasně artikulovaného geometrického členění (2009–2010).

„Základním tématem mé práce je vztah člověka k přírodě, nebo spíš ke krajině a jejímu osidlování. Tuto problematiku vědomě zpracovávám už asi pět let, během té doby jsem několikrát změnil způsob práce, který byl přirozeně závislý i na změně přemýšlení o daném tématu, takže vznikala řada různorodých obrazových cyklů, jež tvoří celek až při pohledu nazpět. Necítím potřebu se od tohoto svého bazálního tématu vzdalovat, i když vím, že je už tisíckrát prostudované a zpracované. Ale je krásné to také zkoušet, protože to téma v sobě zahrnuje obrovský komplex otázek a vztahů s nekonečným počtem výsledků, které se dají různorodě zobrazovat. Navíc je to téma, které všichni stále žijeme a vyrovnáváme se s ním po svém,“ komentuje svoje směřování Pepa Achrer, který na své minulé malířské soubory navazuje právě vznikajícím cyklem obrazů nazvaným v kontextu autorova dlouhodobého zájmu Obyvatelný sektor. Ale nebyl by to on, kdyby i do něho neimplantoval něco ze své inklinace k experimentování. Tentokrát jde přitom o posun v technologii – Achrer už nějakou dobu pracuje s materiálem plátna tak, že skrze jeho mřížku protlačuje barvu, čímž vytváří měkký povrch na líci plátna tím, že jím barva prorůstá zevnitř. Výsledky vzniklé tímto procesem byly poprvé k vidění v galerii NoD na skupinové výstavě skupiny Obr. (květen 2011) a nyní jsou prezentovány na výstavě Česká malba generace nultých let 21. století v brněnské Wannieck Gallery. V pracích, které jsou tam vystaveny, bylo protlačování barvy ještě doplňkem ke klasické malbě štětcem, v příštích cyklech ale tato technologie pohlcuje všechny obrazové plány. „Já v tom, co dělám, nikdy nenajdu definitivu. A vlastně to ani nechci,“ říká autor, který nové práce vystaví už v lednu, a to nejprve na společné výstavě se skupinou Obr., která proběhne v Oblastní galerii Vysočina v Jihlavě, a posléze na dvou samostatných výstavách v olomoucké galerii Caesar a v pražské Galerii České pojišťovny. Pro ty, kteří by se jich ale už nyní nemohli dočkat, existuje čerstvá alternativa: nakladatelství KANT vydalo Josefu Achrerovi krásný katalog, který shrnuje první etapu jeho tvorby.

R 1 – s e v e r n í va r i a n ta (C . Ob y vat e l n ý s e k t o r) / 2011 / kombinovaná technika na plátně / 190 × 245 cm

S tav ba č . 1 (C . Ob y t n ý s e k t o r) / 2011 / kombinovná technika na plátně / 35 × 25cm

rozhovor

art + a ntiques

Jeden obraz nestačí Rozhovor o generaci mániček, o myšlení obrazem a o tom, co nám klade odpor text: Milena Bartlová Autorka je odbornicí na středověké umění. foto (portrét): Martin Voříšek

Miroslav Petříček přednáší filozofii na pražské FAMU, Milena Bartlová dějiny umění na VŠUP. To, že oba působí na uměleckých školách, je svým způsobem příznačné. Své obory nechápou jako ryze akademické disciplíny odtržené od vnějšího světa, ale jako živý dialog s naší současností. Jejich úvahy o povaze a roli umění, ke kterým nezávisle na sobě dospívají, mají mnoho společného. O rozhovor s Miroslavem Petříčkem jsme proto požádali právě Milenu Bartlovou.

Kde se to bere, že filozof má porozumění pro výtvarné umění? To je vždycky hmotné a konkrétně jedinečné, což jsou věci, které filozofy málokdy opravdu zajímají. Je pravda, že filozofie má problém vnímat jedinečné a vždycky řekne, že to nejde. Ale ono to jde. Mě zajímá zvláštní způsob poznávání, který je vlastní pouze umění a ničemu jinému. Slovo poznávání ještě není úplně přesné. Já vím, že se něco dozvím, ale nemyslím si, že jsem to poznal.

Náš rozhovor bude hlavně o vidění a myšlení, nejdřív bych se ale chtěla vrátit k původu. Jak vás to vůbec napadlo, věnovat se výtvarnému umění? Nevím. Nějak to zřejmě souvisí s mým kuriózním curriculum vitae. Nikdy jsem nestudoval na vysoké škole. Chodil jsem na Patočkovy semináře a připadá mi, že čím intenzivněji se tam probíral Heidegger, Husserl a vůbec filozofie, tím víc se mi chtělo dívat se potom doma na něco jiného. Můj otec byl přes literaturu, tak na mě zbylo umění.

téma

art + a ntiques

Instalace expozice Výstava mezi konceptem a vizualitou text: Kateřina Černá

Do galerie většinou nechodíme obdivovat instalaci výstavy, ale umění. Výstavní prostor a jeho řešení jsou pro nás téměř neviditelné. V poslední době se ale mění situace. Zaprvé vznikají myšlenkově výrazné instalace. Zadruhé se objevují umělci, kteří se nevyjadřují pomocí jednotlivých děl, ale pomocí samotného žánru výstavy. Skoro se zdá, že to, jak se vystavuje, je dnes důležitější než to, co se vystavuje. Kontext se stává obsahem, rámec figurou, médium sdělením.

Příkladem výrazných instalací jsou konceptuálně pojaté výstavy, které připravuje umělec Zbyněk Baladrán. Za všechny zmiňme instalaci fotografického archivu Emila Filly v Galerii středočeského kraje nebo výstavu knih Karla Teigeho v Domě U Zlatého prstenu. Mezi umělce, pro něž je hlavním vyjadřovacím prostředkem sama výstava, patří například Dominik Lang nebo Pavel Sterec. Pro Langa je charakteristická práce s prostorem galerie, do něhož více či méně nápadně zasahuje. Sterec vychází ze zážitku prohlídky, který můžeme jako diváci zakusit i mimo galerii, třeba v muzeích, dolech nebo jeskyních. O výstavě jako svém hlavním médiu hovoří i umělci, kteří vytvářejí obrazy, jako je Marek Meduna nebo Evžen Šimera. „Dřív pro mě byla tématem výstava. Pracoval jsem vždycky v určité skupině a pokaždé jsme se vyjadřovali jiným způsobem pro určitý prostor nebo situaci,“ tvrdí Šimera ve filmovém dokumentu, který doprovází stálou expozici Po sametu v Galerii hlavního města Prahy.

Kontext Změněné chápání výstavy je spojeno s proměnou vztahu ke galerii. Počátek dnešní citlivosti vůči instalaci, která může mít i podobu kritiky výstavní instituce, lze dostopovat do 60. let minulého století.

„Tehdy umělci začali vytvářet práce reagující na galerie, které je vystavovaly a prodávaly. V 60. letech byly umělecké instituce pokládány za místa kulturního útlaku, a proto se na ně útočilo z estetických, politických a teoretických pozic,“ uvádí britská Tate Gallery ve svém internetovém slovníku pod heslem institucionální kritika. Jedním z představitelů institucionální kritiky je americký minimalista Michael Asher (*1943), kterého považuje za jeden ze „základních kamenů“ umění 20. století Jiří Příhoda, vedoucí ateliéru Monumentální tvorby na AVU, učitel Dominika Langa a autor pozoruhodných instalací vlastních i souborných výstav. Asher pracuje podobným způsobem, jaký v našem prostředí známe z Příhodova a Langova podání. Vstupuje do prostoru galerie, který architektonicky přetváří: mění například půdorys, výšku a tvar místností. Jeho zásahy je zároveň možné vnímat jako politický komentář k fungování příslušné výstavní instituce. Pozornost, kterou dnes umělci věnují formátu výstavy, mě vedla k tomu, abych o výstavnictví promluvila s několika „architekty výstav“. Nejprve jsem začala uvažovat o výstavní instituci, která dlouhodobě j i ř í p ř í h o d a : zm ě n a p ů d o r y s u m ě s t s k é k n i h o v n y n a v ý s tav ě n ě m e c k é f o t o g r af i e 2 0 . s t o l e t í / 2003 / Galerie hlavního města Prahy

rozloučení

art + a ntiques

Tato věta… Ján Mančuška: 7. 4. 1972–1. 7. 2011 text: Tomáš Vaněk Autor vede Ateliér intermediální tvorby na AVU. Tato věta reprezentuje čas, kde Jano není přítomen.

Naposledy jsem se s Janem potkal v noci 6. 11. 2011. Chválil jsem jeho nový katalog, jak je uspořádaný, komplexní a elegantní. Byli u toho i další lidé. Někteří na mne nenápadně, přesto důrazně syčeli. Vysvětloval jsem, že graf na titulní stránce jeho nového katalogu odkazuje k pohybu stěračů na předním skle automobilu a fotky z divadelní Hry pozpátku v Divadle Archa mi připomenuly, že představení bylo opravdu dobré. Jano se však nechápavě ptal, o jakém katalogu mluvím. Ostatní na mě valili oči, mimo Janův pohled, a trhali hlavou do strany, abych okamžitě přestal o věci mluvit. Došlo mi, že jsem něco prokecl. Cítil jsem se provinile, když jsem si uvědomil, že jsem oproti Janovu časovému pásmu posunutý daleko za datum 1. 7. 2011. Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano přítomen, ale neříká, co všechno se dělo. Měl jsem ještě jeden

sen, někdy koncem července. Potkal jsem Jana a byl jsem šťastný, že se vrátil, byl jsem zároveň nervózní, že nám nikdo nebude věřit a nikomu to nevysvětlím. Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano přítomen, a je bez tečky

Zmíněného 1. července jsme se s ním viděli po poledni spolu s Vítem, Pepou, Honzou a Tomášem. Stáli jsme kolem jeho lůžka a já poprvé uviděl tvar Janových rtů, byl hladce oholen. Nikdy před tím jsem si jich nevšiml. Toto už nebyl sen. Jak moc jsem si ale přál, aby byl! Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano přítomen úplně. Když jsme se s Janem dlouho neviděli, oslovoval jsem ho „Bábuška“, rýmovalo se to s Mančuška a možná i vystihovalo Janův styl přemýšlení o věcech. Uvnitř té větší nalézal menší a tu menší obaloval tou samou, avšak větší. Sám si říkal Panter,

většinou v žertu, i když to myslel vážně. „Panter bude zde i tam a ukáže všem drápky.“ Jano býval opravdu vtipný a dovedl hrát se svým okolím neskutečně vypointované hry. Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano také přítomen, ale nepřináší žádnou zprávu z věcí, co se staly. V dubnu letošního roku mně a Tomáši

Svobodovi Jano dohodil ateliér v Karlíně. Ve stejném domě a na stejném patře, kde si zařizoval pracovnu i on. Těšili jsme se, jak se budeme vídat. Plánovali jsme probrat vše, čím jsme se poslední roky zabývali. Jano neustále pracoval a hodně cestoval. Často do New York City. Plánoval také, že se usadí s rodinou na čas v Berlíně. Vídali jsme se málo, přestože jsme bydleli v pražských Holešovicích kousek od sebe. Najednou jsme se těšili ze společného pracovního zázemí, z toho, že se vzájemně budeme zvát na kávu a čaj. Tato věta reprezentuje čas, kde byl i Jano, a má vůni čerstvě natřeného emailu. Jsem nyní v období, kdy více než předtím přemýšlím o smrti. Nejsem jí posedlý, jen mi přichází na mysl častěji. S Janovým odchodem stále intenzivněji. Se vším tím pohybem pozpátku, couváním bez pohledu do zpětného zrcátka. Velké zrcadlo je jedna z Janových věcí, které patří k mým oblíbeným. Ultimativní, dogmatická věc, neviditelná zároveň. Křehká sama o sobě. Co se týče křehkosti obsažené ve vůli něco vytvořit, Jano ji nevědomky demonstroval ve francouzském Quincerotu, kde jsme připravovali společnou instalaci. Dlouhé minuty přikládal párátko ke špuntu od šampaňského s neutuchající vírou, že se pouhým dotykem spojí. Obdivně jsem na něj zíral a připadal mi jako velký kouzelník. Bylo naprosto neadekvátní mu radit, že párátko musí do špuntu zapíchnout. Psal se rok 1999

a zpětně viděno, Ján Mančuška byl tou dobou nejzajímavější kutil-konstruktér v rámci mladé české umělecké kolonie. Myslím, že někde „tady“ si Janko uvědomil cosi, co nám nedošlo ani mimochodem, něco, co uviděl jen on. Tehdy také přemýšlel, že si nechá vytetovat na všechny klouby svého těla matičku a šroubek, aby zvýraznil mechaničnost svého těla. Tato věta reprezentuje čas, kde Jano protáčel stroj na plné obrátky. V témže roce jsme jako BJ spolu s Vítem Havránkem připravovali k vydání časopis Warum die Katze malen, revue ze společenského života pražské umělecké scény. Honzovi Šerých vykradli auto i s připravenými materiály a my časopis nevydali. Jano ve Veletržním paláci v rámci výstavy Něco víc než kosmetika nainstaloval své Ráno 2001. Byl již pověstný tím, že z čistítek do uší sestavuje židli a ze slámek na limonádu dvoukřídlá okna. Tato věta reprezentuje čas, kde je pouze obsažen Jano.

Když jsme se sešli v Ateliéru experimentální grafiky Vladimíra Kokolii, vznikl Bezhlavý jezdec. Jano inicioval založení skupiny. Hlásal tenkrát „Svobodu Východnímu Timoru“ a dělo se to v opuštěné fotbalové kabině na škvárovém hřišti poblíž metra Pražského povstání. Sdíleli kabinu s Pepou Bolfem. Jano vždy projevoval víru v nápravu světa. Naivně, ale odhodlaně. V ateliéru hostujícího pedagoga Jana Kotíka v roce 1991 mi dal přečíst svoji obhajobu ročníkové práce. Zněla angažovaně a řešila globální problémy lidstva na zeměkouli. Celé dny jsem pak kaligraficky psal velkým plochým štětcem malé psací písmeno „a“. To bylo poprvé, co jsem se s Janem potkal a probírali jsme „důležité věci“. Tato věta reprezentuje čas, kde Jano přítomen není, a nepopisuje vše, co se událo.

foto: Tomáš Novák / Rasch/Novák: Radiohost / www.radiohost.cz

architektura

art + a ntiques

Přešlapování v Revoluční Projekt Revoluční/Lannova text: Karolina Jirkalová

Projekt novostavby na roku ulic Revoluční a Lannovy v pražské Petrské čtvrti se v médích objevil již na podzim loňského roku. Dnes je aktuální jiné řešení, což však neznamená uzavření diskuse, ale naopak její znovuotevření. Jde o úlohu, která je téměř esencí problémů, které přináší stavění v historickém prostředí.

To místo je dobře viditelné z Letné a levého břehu Vltavy – slepé fasády pomalované reklamou (Pro žovit jkaý je.), pod nimi se krčící barokní domek č. 1244, vlevo renesanční kamenná vodárenská věž. Protějškem tohoto neuspořádaného souboru je na druhé straně Revoluční třídy kompaktní hmota paláce Merkur (dnes Vltava) od Jaroslava Fragnera. Společně tvoří značně nevyvážené předpolí Štefánikova mostu, místo, které je už na první pohled urbanistickým torzem. A je jedno, zda se díváme z mostu, z Lannovy třídy, z Revoluční, anebo jen sledujeme půdorysný otisk domů na mapě. Ani nejkonzervativnější památkář nemůže říct, že toto je onen ideální stav, jehož podobu je třeba zachovat pro další generace. Jak to, že domy na tak exponovaném místě ukazují svá jinak skrytá pozadí? Ještě začátkem 20. století tvořila předpolí mostu monumentální novogotická budova Eliščiných lázní a malé domky na druhé straně dnešní Revoluční ulice. Tvář místa výrazně změnila soutěž na ministerské budovy na nábřeží, kterou v roce 1920 vyhrál návrh Antonína Engela a Bohumila Hübschmanna. V roce 1934 pak drobné stavby naproti lázním nahradil velkorysý palác pojišťovny Merkur od Jaroslava Fragnera. Za protektorátu byl vedle dosluhujícího řetězového mostu postaven provizorní most dřevěný, jemuž

padla za oběť budova Eliščiných lázní. Odhalila se tak přilehlá boční stěna domu v Revoluční 30, který se náhle ocitl na konci uliční fronty, a také zadní stěny bloku v Revoluční 28. Od té doby přibyl ještě Štefánikův most (1949–51) a přilehlá mimoúrovňová křižovatka, která obsadila místo bývalých Eliščiných lázní.

Co s ním? Jakýkoliv pokus dát tomuto místu harmoničtější podobu naráží hned na několik problémů. Za prvé tu v podstatě není žádný volný pozemek, pouze úzký pruh mezi boční stěnou novorenesančního domu v Revoluční 30 a Lannovou ulicí. Pokoušet se postavit dům do tohoto pásu je v kategorii architektonické ekvilibristiky – mezi štítovou stěnou domu a uliční čárou definovanou palácem Merkur je pruh šířky necelého metru, k silnici je to pak zhruba dalších pět metrů. Navíc nejde o stavební parcelu, ale o chodník v majetku města. Další teoretickou možností je postavit nový dům na místě některé historické budovy. Barokní domek je památkově chráněný a především spolu s Novomlýnskou věží a protějším Vávrovým domem uchovává paměť místa z doby před regulací nábřeží.

p o h l e d z e š t e f á n i k o va m o s t u – s o u č a s n ý s tav / foto: Karolina Jirkalová

Spíše se tedy nabízí nahradit novým nárožním domem novorenesanční budovu v Revoluční 30. Ani toto řešení však není z pohledu dnešní památkové péče úplně relevantní. Dům sice sám o sobě nijak výjimečnou uměleckohistorickou hodnotu nemá, nicméně nachází se v Pražské památkové rezervaci, kde platí režim ochrany pro všechny objekty. I když připustíme nahrazení koncového domu v Revoluční novým objektem, problémy tím nekončí – sousední barokní domek je posazen o celé jedno podlaží níž, než je úroveň Revoluční (částečně i Lannovy) třídy a návaznost těchto dvou staveb bude velmi obtížná. Nemluvě o tom, že čistě nárožní dům architektonicky neukončí slepé zadní fasády vykukující za nízkou hmotou barokní stavby, a otevírá se tedy ještě otázka zástavby dvora. Další, bohužel utopickou variantou, je změna dopravního řešení celého pravobřežního předpolí Štefánikova mostu tak, aby se uvolnila alespoň část parcely bývalých Eliščiných lázní. Pak by jistě bylo možné dokomponovat blok bez památkových ztrát. Každopádně je dobré vnímat toto místo ze širší perspektivy prostoru mezi budovami bývalé nemocenské pojišťovny (1927, B. Hübschmann a F. Roith) a Ministerstva průmyslu (1932, J. Fanta).

Jak to zkoušeli před námi Pokusů, jak se vyrovnat s touto složitou lokalitou, bylo v uplynulém půlstoletí bezpočet. Žádný z nich však nepřinesl úplně elegantní a bezbolestné řešení. V roce 1965 byla vypsána soutěž na mezinárodní hotel, kde zvítězil návrh týmu Bočan, Šrámková, Šrámek – autoři počítali s demolicí celého bloku u východního

ústí Revoluční třídy, tedy včetně barokního domku, Vávrova domu i bývalé fary, ponechali jen vodárenskou věž a kostel sv. Klimenta. V roce 1991 pak proběhla Soutěž Novomlýnská na řešení širšího území ulic Lannovy, Nových mlýnů a Revoluční – demolice už nebyla tak plošná, novostavbám měly ustoupit jen novorenesanční domy číslo 30 a 28 v Revoluční ulici. Téma Lannova/Revoluční se také objevilo jako školní zadání ateliéru Ladislava Lábuse na ČVUT – návrhy jsou dostupné v česko-italské publikaci z roku 1996. Úkolem studentů bylo vyřešit území pouze s využitím úzkého pruhu podél Lannovy ulice. Je zřejmé, že s postupem času nabývala na významu památková ochrana, a naopak slábla radikalita čistě urbanistického pohledu. Jeden společný rys však zůstává. Už Engel s Hübschmannem (stejně jako později Fragner) počítali s tím, že předpolí mostu bude ve výsledku tvořit symetrická dvojice budov s širokým průčelím, která orámuje ústí Revoluční ulice a vytvoří jakousi vstupní bránu. V návrzích z druhé poloviny 20. století pak již nefiguruje dvojice identických budov, potřeba vyvážit palác Merkur obdobně pevným objemem však zůstává. Kniha studentských návrhů Lábusova ateliéru pak nese výmluvný název Novomlýnská – Brána města.

Další vývoj Problematika řešení této lokality znovu vyplula na povrch v loňském roce, kdy byl zveřejněn návrh ateliéru RH-Arch Rostislava Říhy na novostavbu administrativní budovy s obchodním parterem. Územní studie byla vypracována pro společnost Walter Titze, která

design

art + a ntiques

Svítidla jako šperky text: Adam Štěch Autor je novinář a zakladatel kreativní skupiny Okolo.

Pokud se u nás hovoří o sběratelství moderního designu minulého století, nejčastěji jsou skloňovány obory skla, nábytku či keramiky. Mezi svítidly sběratelé upřednostňují především funkcionalistickou tvorbu třicátých let. Ale jakým vývojem prošel design světel po druhé světové válce, už ví málokdo. Tuto málo známou kapitolu českého užitého umění se pokusila v náznacích odkrýt výstava Light Sculptures, Czech table lamps 1950–1990, kterou prezentovalo uskupení Okolo na Design Festivalu v polské Lodži letos v říjnu. Domácí design svítidel druhé poloviny dvacátého století ještě není zcela etablován jako sběratelská komodita. Většinu těch známějších lamp máme ještě v paměti z bytů svých rodičů či prarodičů. Mnoho modelů bylo sériově vyráběno a distribuováno téměř do každé domácnosti. I proto je máme často spojené s bezprostředním každodenním životem za minulého režimu. Tak v nich nevidíme sběratelské a designérské kvality, ale zatím stále jen objekty, které byly svědky své doby. I přesto se v designu stolních lampiček, které vznikaly v bývalém Československu v období od padesátých do osmdesátých let, projevují některá zásadní stylotvorná hlediska, aktuální ve své době i ve světě. V neposlední řadě stojí za jejich podobou nemalé designérské úsilí jejich tvůrců.

Subtilní sochy

Multifunkční stolní svítidlo od Heleny Frantové z první poloviny padesátých let.

Jedním z hlavních cílů kurátorské koncepce říjnové výstavy bylo vystavit více typů lamp společně, a ukázat tak vývoj určité specifické typologie. Expozice výstavy tak chronologicky začínala v padesátých letech, ve kterých

Několik drobných stolních lampiček z padesátých a šedesátých let. Obě červené jsou dílem Josefa Hůrky, kreativního ředitele zádovu Napako. Žlutou lampičku, jejiž forma kombinuje porcelánový podstavec s bílým skleněným stínítkem navrhl Jaroslav Anýž pro podnik Lustry Kamenický Šenov.

měl československý průmyslový a interiérový design tu výhodu, že se nemusel striktně podřizovat dobovému socialistickému realismu a historismu v takové míře jako volné výtvarné umění. V oblasti designu osvětlení se čeští autoři přiklánějí ke stylu mezinárodního modernismu, který v designu a architektuře zavládl téměř v celém civilizovaném světě. Design osvětlení se v tomto kontextu často podobá principům moderního výtvarného umění, především abstrakcionismu a nastupujícímu kinetickému umění, které je však v bývalém Československu oficiálně ignorováno. Lampy se tak podobně jako sklářská tvorba té doby stávají jedním z možných zhmotnění modernistických myšlenek, které byly v oficiálním volném umění načas zcela potlačeny. Svítidla jsou subtilními „sochami se světelnou funkcí“. Ať už je to tvorba výrobních družstev, jako byly Napako, Drupol, Lidokov nebo

Zukov, či řemeslně vyráběná autorská světla Antonína Hepnara či Aleny Novákové. (Její lampy se v padesátých a šedesátých letech objevovaly na stránkách časopisu Domov. Bohužel tím pro mě stopa po její tvorbě prozatím končí.) Forma se v mnohém blíží modernistickým kreacím západních autorů, ale kvalita provedení často zůstává daleko za skvělými díly francouzských či italských návrhářů Angela Lelliho, Gina Sarfattiho, Borise Lacroixe, Michela Buffeta nebo Jacquese Binyho, jejichž svítidla jsou dnes oceňována na světových aukcích velmi vysoko. Ušlechtilé kovy a detailní zpracování vystřídaly u nás náhražky a podprůměrná kvalita socialistické výroby. Výjimkou z tohoto průměru může být na výstavě prezentovaná unikátní stolní lampa v návrhu Jaroslava Anýže, potomka slavné předválečné značky na výrobu svítidel. Jeho lampa pro národní podnik Lustry Kamenický

Šenov je technicky i esteticky rafinovanou kombinací tří různých materiálů: podstavec je vyroben z porcelánu podniku Ditmar Urbach, tělo z kovu a stínítko ze skla. Další lampy od designérů Josefa Hůrky, kreativního ředitele družstva Napako, nebo Pavla Gruse, který působil v ÚBOKu, a jiných tvůrců jsou přes některé své výrobní nedostatky velmi elegantní a po výtvarné stránce skvěle zpracované. S konfrontací kvalitního výtvarného návrhu a nedokonalého provedení se ostatně český design bude potýkat téměř po celé období komunistického režimu. Organická dekorativní estetika tzv. bruselského stylu, který byl v Československu tak pojmenován v souvislosti se světovou výstavou v Bruselu v roce 1958, pak převládá až do pozdních šedesátých let a stolní lampičky nejrůznějších elegantních subtilních tvarů vyrobené ve zmíněných výrobních družstvech jsou toho nejlepším dokladem.

antiques

art + a ntiques

A RT DE C O P RSTEN zlato, platina / brilianty cca 1,40 ct. cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

M i k u l á š A . B az o v s k ý: S t r á ž / 1944 olej na kartonu / 24 × 25 cm cena: 9 520 eur (Art Invest)

Č e r n é d r át ě n é k ř e s l o / 70.–80. léta 20. stol. cena 3 500kč (Cohnauction)

O t t o P r u t s c h e r ( va r i a n ta): ž i d l e / 1900–1910 červeně mořený bukový masiv cena: 8 000 Kč (Cohnauction)

D ž b á n č e pá k / Slovensko / 1825 kamenina, bíle glazovaná, malovaná

O ta k a r Kub í n : Pay s a g e au mu r (S i m i a n e ) / 1925–30

v horní části pětiřádkový nápis

olej na plátně / 55 × 65 cm

a datování / výška 34 cm

cena: info v obchodě (Galerie Marold)

cena: 50 000 Kč (Meissnere-Neumann)

P o l o h o vat e l n é k ř e s l o 20.–30. léta 20. stol. dýhováno palisandrem cena: 10 500 Kč (Cohnauction)

A d o l f C h wa l a : U j e z e r a B r i e n z e r s e e / 1865–70 olej na plátně / 56 × 90 cm cena: info v obchodě (Galerie Marold)

inzerce

A n t i k O l o m o uc Třída 1. máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz A RT DE C O NÁR A M EK platina / hmotnost briliantů cca 0,95 ct.

Art Invest

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk C o h n auc t i o n Nám. Dr. Václava Holého 8, 180 00 Praha 8 tel: 603 546 275 email: info@cohn.cz H o d i n y l uc e r n o v é / Pierre de Laouipiere,

www.cohnauction.cz

Rouen, Francie / první pol. 18. stol. mosaz rytá, prořezávaná, kvádrové se čtyřmi sloupky a litým zvonkem v horní části

Ga l e r i e M a r o l d

číselník mosazný, značený, číslice římské,

Rytířská 6/410, 110 00 Praha 1

ručička železná / výška 24 cm

tel: 222 873 218, 774 511 533

cena: 68 000 Kč (Meissnere-Neumann)

email: galerie@marold.cz www.marold.cz

J o s e f Vá c h a l : M a d o n a s d í t ě t e m

Ga l e r i e P i c t u r a

dřevoryt na papíře / 23 × 22 cm

Na Zderaze 6, 120 00 Praha 2

cena: 1 130 eur (Art Invest)

tel: 224 233 810, 603 741 674 email: galerie@pictura.cz www.pictura.cz STŘÍ B RNÁ K A B ELK A

Ag 925 / 283 g / 12 × 12 × 4 cm cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

M e i s s n e r - N e uma n n Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz

Kub i s t i c k á p r ac o v n a / kolem 1915 dub / psací stůl, skříň, konferenční stolek a 2 křesílka psací stůl 140 × 76 cm × 58 cm / skříň 106 × 131 × 50 cm konferenční stolek průměr 80 cm, výška 65 cm křesílka 60 × 60 × 48 cm cena: 100 000 Kč (Galerie Pictura)

104

recenze

art + a ntiques

Malíř (ne)právem zapomenutý Václav Radimský v Městské knihovně text: Jan Skřivánek

Se jménem Václava Radimského jsem se poprvé setkal před osmi lety, a to příznačně v souvislosti s aukcemi. V době, kdy se díla mařákovců prodávala za desetitisícové částky, se již ceny tohoto pro mě neznámého autora opakovaně dostávaly přes čtvrt milionu korun. V červnu 2003 se Radimského rozměrná krajina v jedné aukci prodala dokonce za více než milion. Radimský byl zjevně zcela suverénním malířem s mimořádným citem pro barvu, jeho tvorba z doby kolem roku 1900 byla plně na výši doby a v českém umění bychom druhého takto ryzího impresionistu hledali marně. Proč jsem tedy o něm do té doby nikdy neslyšel? Akademické Dějiny českého výtvarného umění vydané v roce 1998 Radimskému věnují tři odstavce a reprodukují jeden jeho obraz, ale jinak jako by malíř, který se údajně přátelil s Claudem Monetem a jehož pařížskou výstavu v roce 1910 recenzoval Guillaume Apollinaire, vůbec neexistoval. Jakkoliv byl Radimský za svého života populárním a komerčně úspěšným malířem, po smrti upadl v zapomnění, neboť odborná kritika jeho dílo hodnotila jako pouhou vyprázdněnou manýru. „Radimský zůstal po celý život obratným virtuosem, jehož hmotný naturalismus sice nikdy neklesl pod určitou úroveň – stával se však stálým opakováním jednotvárným. Snad pro tuto povrchovou snadnost projevu měl Radimský hodně úspěchů doma i za hranicemi a byl populární v širokých vrstvách obecenstva,“ napsal časopis Umění v roce 1946, a to v malířově nekrologu.

Z jiného úhlu V posledních letech rostou nejen ceny Radimského děl, ale i odborný zájem o něj. O záměru uspořádat velkou malířovu retrospektivu hovořila autorka nynější výstavy Naděžda Blažíčková-Horová již v roce 2004 u příležitosti otevření (dnes již neexistující) stálé expozice české krajinomalby

p o h l e d d o e x p o z i c e / foto: GHMP

v Paláci Kinských. Ke zpracování lákal malířův životní osud a světácký životní styl, neprobádanost celku jeho malířského díla a v neposlední řadě i možnost podívat se na jeho tvorbu z jiných než modernistických pozic. Když necháme stranou polemiky o umělecké kvalitě jeho obrazů a budeme se ptát spíše po tom, co vypovídají o své době, kdo byli kupci, kteří si je věšeli do svých salonů, či zda mezi jejich tehdejší a dnešní sběratelskou popularitou lze najít paralely, mohou i jeho „jednotvárné“ a „povrchní“ malby nabídnout velice zajímavé odpovědi. Radimského barvitý životní osud zpracoval již před pár lety Aleš Rezler, který vydal malířovu korespondenci z let 1899–1918, a sběratel Václav Kurel. Na Naděždu Blažíčkovou-Horovou tak zbyly druhé dva úkoly. Zhostila se jich podle mě nanejvýš nešťastně. Otázku, proč byl Radimský tak dlouho opomíjen a v čem může být jeho tvorba v dnešní postmoderní době zajímavá, si vůbec neklade. Radimského představuje jako skvělého umělce, který se pouze ve své pozdější tvorbě poněkud opakoval. S malířovými kritiky věcně nepolemizuje, jejich

výtky pouze relativizuje poznámkami o tom, že umělec nebyl v českém prostředí vždy plně pochopen.

Ve službách trhu To, že Blažíčková-Horová není schopna kritického odstupu, nepřekvapuje. Stejně „bezproblémově“ před lety pojala i výstavy Václava Brožíka a Františka Ženíška. Pokud by dokázala dobře zpracovat znaleckou část výstavy, šlo by jí to prominout, neboť v Radimského případě chybí i základní chronologie vývoje jeho malířského stylu. Jelikož své malby většinou nedatoval, není vůbec snadné určit, který obraz namaloval kolem roku 1900, a který až ve 30. letech. BlažíčkováHorová sice všechny obrazy časově zařazuje, nevysvětluje však, na základě čeho tak činí. O tom, jak se Radimského malířský styl od 90. let 19. století vyvíjel, vůbec nepíše. Na výstavě se tak opakovaně setkáme s tím, že vedle sebe visí malířsky zcela rozdílně pojaté obrazy, lišící se dokonce i v provedení signatury, o kterých však autorka tvrdí, že vznikly v témže roce. Nevadí, že vysvětlení chybí v expozici, ale nenajdeme ho ani v třísetstránkové monografii, kterou

105

k výstavě vydalo nakladatelství Arbor vitae. Vzhledem k tomu, že výstava je z velké části postavena na zápůjčkách ze soukromých sbírek a že se zde hraje o dost velké peníze, bylo by vysvětlení jejího znaleckého přístupu víc než žádoucí. Její kniha, byť jde z velké části jen o obrazový katalog, se na řadu příštích let nevyhnutelně stane základním referenčním zdrojem, podle kterého se budou sběratelé orientovat. I když nebudeme a priori zpochybňovat umělecké kvality Radimského díla a budeme jej chápat jako typického reprezentanta pozdního impresionismu, stále je velký rozdíl v tom, jestli hovoříme o přelomu století, nebo až o meziválečném období. V prvním případě v dobovém kontextu bez problémů obstojí, v druhém již nikoliv. Trh s umění toto vyjadřuje dosti pregnantně rozdílem v cenách mezi ranou a pozdní tvorbou. Dělá

to minimálně sto až dvě stě tisíc korun na jeden obraz. Zatímco u raných děl nejsou ceny nad půl milionu korun výjimkou, pozdější práce se sotvakdy prodají za více než tři sta tisíc. Můj pocit, že autorka výstavy až příliš mnoho obrazů řadí k roku 1900, je možná pouhou paranoiou. To, že své datace nevysvětluje, však odbornou kvalitu její práce jednoznačně podkopává.

dek jeho díla nakonec potvrzuje, místo aby s ním polemizovala. V závěru svého textu jej dokonce Blažíčková-Horová, bez přiznání zdroje, téměř slovo od slova opakuje. Osobně Radimského stále považuji za malíře, který stojí za pozornost, jen bych již asi netvrdil, že jeho vyloučení z kánonu českých dějin umění bylo nespravedlivé. Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

Medvědí služba Samotná výstava postrádá jasnou narativní linku a pro někoho bude neustálé opakování podobných obrazových motivů úmorné. Radimského obrazy nicméně za vidění rozhodně stojí, už jen proto, že ve veřejných sbírkách jich mnoho není a pro řadu diváků mohou být zajímavým objevem. Výstava jako celek však malíři podle mě prokazuje spíše medvědí službu. Výše citovaný odsu-

Vá c l av Ra d i m s k ý 1868– 1946 pořadatel: Galerie hl. města Prahy místo: Městská knihovna autorka: Naděžda Blažíčková-Horová kniha: Arbor vitae termín: 28. 10. 2011–5. 2. 2012 www.vaclavradimsky.cz

V rozpacích z rokoka Pražské rokoko v Clam-Gallasově paláci text: Jan Štěpánek Autor je historik umění.

V pražském Clam-Gallasově paláci je možné do 22. ledna navštívit výstavu zaměřující se na kulturní a společenský život hlavního města v době rokoka. Více než pět set exponátů přibližuje nejen každodenní realitu za časů Marie Terezie, ale pozornějším návštěvníkům také odhalí mnohá překvapení. České barokní umění setrvává díky řadě výstav v popředí zájmu návštěvníků muzeí a galerií. Závěrečné fázi tohoto stylu, období rokoka, však mnoho pozornosti věnováno není a veřejnost o něm má většinou zkreslené představy. Autorky aktuální výstavy rokoko vymezují poměrně široce lety 1740 až 1791, tedy vládou Marie Terezie, jejího syna Josefa II. a nástupem Leopolda II. na český trůn.

Od veduty k tabatěrce Dlouho připravovaný projekt Jaroslavy Mendelové a Pavly Státníkové z Archivu a Muzea

Č t v e ř i c e ta n č í c í c h d ě t í / Míšeň, kolem 1760

hlavního města Prahy je rozvržen do třinácti kapitol, v nichž se návštěvník seznámí s opravdovými archivními a uměleckými skvosty. Úvod je věnován především grafickým vedutám z dílny Jana Josefa Dietzlera

(† 1744). Široké spektrum archiválií a tisků pak přibližuje městskou samosprávu, její hospodaření, ale i časté válečné konflikty a živelné pohromy, kterých nebylo hlavní město českého království ušetřeno. Esteticky zajímavější část zastupují cennosti pražských cechů a kostelů. Běžně vystavované pokladny a štíty jsou zde doplněny méně prezentovaným souborem cechovních plastik, oltářních stojanů, tzv. ferulí a výběrčích misek. Ze sbírek církevního charakteru zaujmou především kovotepecké a sochařské práce. Bohužel, ve většině případů bez určení autorství a provenience. Různorodému vybavení pražských domácností patří kvantitativně nejširší část. Ukázky nábytku a vybavení šlechtických a měšťanských interiérů jsou obohaceny až nepřehledným množstvím exponátů a archiválií zasahujících do širokého spektra oblastí lidského života. Samotný závěr je věnován

120

komiks

art + a ntiques

Jiří Franta (*1978)

se v letech 2009 a 2010 dostali do finále Ceny

Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze,

Jindřicha Chalupeckého. Charakteristickým

ré se pod souhrnným názvem KOMIXXX konaly

kde prošel ateliéry Antonína Střížka a Vladi-

rysem jejich tvorby je hra s významy, s autor-

v brněnských kavárnách. S Davidem Böhmem,

míra Skrepla. Mezi lety 2004 a 2011 spolupra-

ským rukopisem, s procesem vzniku kresby a se

Kakalíkem, Jaromírem Plachým a Vladimirem

coval s Jiřím Skálou na vedení galerie etc. Je

způsobem instalace. V roce 2010 se Jiří Franta

518 také připravili první číslo komiksových

členem skupiny Rafani, současně se věnuje

podílel příběhem Elektrika na komiksové

novin KIX, které se do budoucna chtějí věnovat

s Böhmem připravili jednu z trojice výstav, kte-

kresbě s přesahy do ilustrace, komiksu, 3D ob-

antologii Čvutix, jejímž cílem je propagovat

i volné kresbě a ilustraci.

jektů nebo performance. Pravidelně spolupra-

mezi žáky základních škol studium na Českém

jirifranta.blogspot.com

cuje a vystavuje s Davidem Böhmem, společně

vysokém učení technickém v Praze. Letos spolu

/ Tomáš Prokůpek

8 7 A 9 ¿ 7 D p DË < = 1 3 / @= 9 > : < Ü ; 7 :Ü1 6 > ¿ 3 9 D/ >3 < Î DË ; > ¿ 3 8 3 / < B 7 ?C 3 1 7 < = :B 3 @

Å 7 @= 9 Ü D Ü 0 @ A B/ @= Ï 7 B < Ü1 6 Å >3 @ 9 Õ ;OWaSZ]dO ' >ÒVO bSZ ( " ! '& $ 5A;( " $ ! %$ $% S [OWZ( [QW\]ZbS`.O\bW_cS^ÒUcS Qh eee O\bW_cS^ÒUcS Qh

PF 2012 Děkujeme Vám za spolupráci a přejeme Vám mnoho radosti, úspěchů a milých překvapení, třeba takových, jaké nám přinesl tento výjimečný obraz!

Emil Filla (1882–1953) Zátiší s dýmkou, olej, plátno, 1934, 104 × 84 cm, nový aukční rekord roku 2011 – 12 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

k o d l

–

t r a d i c e

o d

r o k u

1 8 8 5