Art+Antiques_2_2013

9 771213 839008

02

02

únor 2012

83

95 Kč / 4,50 ¤

Palmy na Vltavě v Plzni 24 / Rozhovor s Alenou Kotzmannovou 34 / Pozůstalosti umělců 10 /

84

art + antiques

-

.

!" !" !# ! $ #" %" !# % &' ( )

***" "+ 5 -

0 - .

, -. / " 0 1 2 0 2 / " 3 2 1 - 4

editorial /

Co chránit?

Ta diskuse se jako bumerang stále vrací. Bezpečně vzplane s každým záměrem na demolici či radikální přestavbu některé z výrazných staveb z období 1948–89. Které budovy z této doby chránit a podle jakých kritérií jejich hodnotu posuzovat? Památková péče od svého vzniku stojí na pohyblivém ledě mezi kunsthistorií a společenskou poptávkou.

Její pozice se výrazně komplikuje v situaci, kdy se na hodnotách, které je třeba chránit, neshodne společnost jako celek. Ve své nahotě se to projevuje právě v diskusi nad „socialistickou“ architekturou. Její vnímání se liší především v závislosti na generační zkušenosti – ani dnes nejsme schopni tyto stavby oddělit od atmosféry doby, kdy vznikly.

Situace architektury je v tomto ohledu mnohem obtížnější, než je tomu třeba u výtvarného umění nebo literatury. Tam přeci jen existovala jakási „šedá zóna“ pololegálních aktivit a také neoficiální scéna – výstavy v prostorech mimo galerie, samizdat, exilová nakladatelství, ale i psaní či malování „do šuplíku“. Architektura se do šuplíku ani na žádném neoficiálním pozemku postavit nedá. Je všem na očích a stává se znakem doby. Relativně vstřícně je tak přijímána architektura 60. let, pozdější realizace to však mají nahnuté. Všechno je to zkrátka „socialistická“, nebo „normalizační“ architektura a rozlišit pod nánosem dobovosti nějaké hodnoty je pro mnoho pamětníků téměř nemožné. U generace narozené v 80. letech pak často dochází k opačné reakci – estetiku období normalizace si pozitivně spojují se svým bezstarostným dětstvím.

Architektura přitom podléhala mnohem menší ideologické cenzuře než třeba výtvarné umění či literatura. Nicméně její technické možnosti, vazba na světové dění i ekonomické a sociální mantinely byly samozřejmě dosti omezené. Přesto mezi těmi, kdo ve specifických podmínkách centralizovaného stavebnictví své projekty realizovali, byla celá řada kvalitních architektů. Zhodnocování jejich práce ostatně již několik let běží na plné obrátky – ať už jde o práce libereckého Sialu, manželů Šrámkových či Machoninových, Karla Pragera, Viktora Rudiše a dalších.

Při hledání argumentů, zda konkrétní stavbu chránit či nikoli, se už je čeho držet. Ať už je to kontext celku díla autora či ateliéru, dobový i současný zájem odborníků, vztah k vývoji myšlení o architektuře u nás i ve světě, progresivita architektonického řešení daného zadání nebo čistě architektonické kvality práce s prostorem a hmotou nebo kontextualita.

Přesto diskuse nad hodnotami jednotlivých staveb vypukají znovu a znovu, a je to tak dobře. Jinak než prostřednictvím diskuse, a to jak odborné, tak veřejné, se k širší shodě nedobereme. Je však třeba, aby to byla debata věcná, uvážlivá a s jasnými argumenty.

Karolina Jirkalová

Obsah

02

> Fantazie a znázornění 5 / depeše > Z Innsbrucku 2 / úhel

Felix Borecký Ondřej Hojda

6 / zprávy 10 / výstava

> Primitivismus

Mariana Dufková

17 / aukce 20 / na trhu

> Antonín Procházka 22 / portfolio > Adéla Babanová Radek Wohlmuth 24 / rozhovor > Alena Kotzmannová Jiří Ptáček 34 / téma > Pozůstalosti umělců Terezie Zemánková 42 / profil > Václav Bartovský Hana Rousová 46 / k věci > Popelec umělců Klára Jirsová 48 / profil > Naděžda Plíšková Magdalena Juříková 50 / architektura > Sídelní kaše Marcela Chmelařová

Nina Michlovská

53 / nové knihy 54 / knižní recenze Ondřej Hojda

> Herman Hertzberger

> Benátské sklo 62 / zahraniční výstava > Abstrakce v MoMA Martina Hrabová 65 / manuál > Lekce 46. – Vystav dědka a bábu!

Ondřej Chrobák 66 / recenze > Motýlí efekt?, Element F, Jan Zrzavý Radek Wohlmuth, Hana Buddeus, Václav Hájek 73 / mikro > Ř Radek Wohlmuth 78 / na východ > Díl 11: Kremnica nad zlato Dušan Buran 80 / komiks > Dašek & Jadrný 56 / antiques

Lucie Zadražilová

Monstrkabaret Freda Brunolda

obálka

>

ALE X ANDR HACKENSCHMIED: BE Z NÁ Z V U / 1942

sbírka PPF Art v Praze / z výstavy Palmy na Vltavě

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Pepa Ledvina, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Felix Borecký, Hana Buddeus, Mariana Dufková, Václav Hájek, Ondřej Hojda, Martina Hrabová, Marcela Chmelařová, Klára Jirsová, Magdalena Juříková, Vojtěch Mašek, Nina Michlovská, Jiří Ptáček, Hana Rousová, Jan Šiller, Radek Wohlmuth, Lucie Zadražilová, Terezie Zemánková / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. února 2013. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

8

zprávy

Ředitelky a ředitelé Brno, Olomouc, Plzeň – Novou ředitelkou brněnského Domu umění se na základě výběrového řízení stala Terezie Petišková, v Galerii města Plzeň zase Zuzana Motlová vystřídala Václava Malinu. Nové ředitele hledá také Moravská galerie v Brně a Muzeum umění Olomouc.

Brněnský Dům umění čelil od jara loňského roku vlně kritiky ze strany města. Zřizovatel vyčítal tehdejšímu řediteli především malou návštěvnost. Vypsané výběrové řízení na post ředitele galerie bylo avizováno jako otevřený konkurz, ve kterém mohl dosavadní ředitel Rostislav Koryčánek obhájit svou pozici. Aby k tomu však náhodou skutečně nedošlo, měli zástupci města v komisi většinu. Celkem se do výběrového řízení přihlásilo pět uchazečů, pouze Petišková a Koryčánek souhlasili se zveřejněním svých jmen a znění projektů.

Koryčánek se ve svém projektu odvolává především k stávajícímu programu i k partnerům, se kterými Dům umění spolupracuje.

Současnou podobu Domu umění podle jeho názoru charakterizuje: „výtvarné umění ve veřejném prostoru, fotografie, architektura, umělecká generace do 35 let, hraniční formáty (na rok 2014 je plánována výstava tematizující fenomén počítačových her), nová média, středoevropský prostor.“ Znatelný je také důraz kladený na dialog s nemainstreamovými a progresivními institucemi doma i v zahraničí. Ten měl podle Koryčánkova plánu směřovat k pořádání mezinárodního putovního bienále současného umění Manifesta v roce 2018.

Koryčánek chtěl také pokračovat v úspěšných projektech Brno Art Open / Sochy v ulicích, který v době jeho ředitelství získalo mezinárodní renomé, a Brněnský architektonický manuál, jenž samá inicioval.

Poslední dva zmíněné projekty chce dále rozvíjet také nová ředitelka Terezie Petišková.

Ve svém projektu však oproti Koryčánkovi nezmiňuje další konkrétní přehlídky, ani žádný ambicióznější cíl. Petišková chce ve výstavním programu kombinovat monografické a tématické výstavy, v rámci nichž se plánuje věnovat mezigeneračnímu dialogu. Důležitou součástí její činnosti má být lektorské oddělení a spolupráce s pedagogickými fakultami,

art + antiques která má vést k vyšší návštěvnosti. Terezie Petišková vystudovala dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. V 90. letech vedla brněnskou Galerii mladých a dnes působí na univerzitě v Ústí nad Labem. Byla též autorkou výstavy Československý socialistický realismus 1948–58 v Galerii Rudolfinum.

V současné době probíhá otevírání obálek uchazečů o post ředitele Moravské galerie v Brně. Konkurz uzavřený k poslednímu prosincovému dni bude pokračovat počátkem února, kdy by měl být oznámen počet přihlášených a mělo by proběhnout druhé kolo řízení v podobě osobního rozhovoru před komisí jmenovanou Ministerstvem kultury. „Informace o výsledcích řízení budou zveřejněny aktuálně po jeho ukončení ve formě tiskové zprávy na webových stránkách MK,“ informuje ministerstvo s tím, že v průběhu konání výběrového řízení žádné další informace sdělovat nebude. Dnes již bývalý ředitel Moravské galerie, Marek Pokorný rezignoval dobrovolně na podzim 2012 poté, co podle svých slov naplnil plány, které si na počátku svého ředitelství stanovil.

Podobně jako v Moravské galerie, také v Olomouci odchází stávající ředitel z vlastní vůle. Po 23 letech ve vedení Muzea umění Olomouc se Pavel Zatloukal rozhodl k 31. březnu odejít do důchodu. Zatloukal byl ředitelem muzea bez přestávky od roku 1990. Za dobu jeho vedení bylo olomoucké muzeum chváleno především za zdařilou rekonstrukci Arcidiecézního muzea. Požadavky na ředitele muzea s druhou největší sbírkou umění v republice jsou již tradičně velmi obecné: magisterský nebo inženýrský titul, znalosti z oblasti muzeologie a oboru dějin umění, praxe s řízením kolektivu a znalost jednoho světového jazyka.

Možnost přihlásit se do výběrového řízení byla uzavřena k poslednímu lednovému dni.

Od 1. února má novou ředitelku Galerie města Plzeň. Po dvanácti letech ve funkci střídá Václava Malinu Zuzana Motlová, jeho dosavadní zástupkyně. Na funkci bylo vypsáno veřejné výběrové řízení, do kterého se přihlásili celkem čtyři uchazeči. Zuzana Motlová působí v galerii od roku 2010 a do budoucna by instituci ráda otevřela mladým umělcům. Zuzana Motlová je absolventkou Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. / jl

Osobnost roku 2012 Praha – Laureáty jedenáctého ročníku Ceny Osobnost roku, která je udělována žijícím autorům za výrazný umělecký počin uplynulého roku, se stali Pavel Mrkus a Krištof Kintera.

Desetičlenná odborná komise ocenila shodným počtem bodů Pavla Mrkuse za výstavu v brněnském Domě umění a Krištofa Kinteru za výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Vedle uzavřeného hlasování komise je vyhlašována i čtenářská anketa, ve které zvítězil Stanislav Kolíbal. Jeho průřezová výstava v Jízdárně Pražského hradu byla jedinou z loňských retrospektiv, kterou porotci vybrali mezi finalisty.

Dvojice Pavel Mrkus a Krištof Kintera má jen málo společného. Výstava Krištofa Kintery Možnosti analýzy byla jakousi předběžnou retrospektivou populárního umělce s nezaměnitelným smyslem pro humor a do pražské Městské knihovny přilákala více jak dvacet tisíc návštěvníků. Pro Pavla Mrkuse byla naopak výstava Next Time v Domě Pánů z Kunštátu jeho první větší prezentací v českém prostředí.

Mrkus, který byl jako jediný český umělec za posledních deset let pozván na hlavní výstavu Benátského bienále, pracuje s videoinstalacemi a estetikou studeného počítačového umění.

Cenu má podobu autorské variace na Malevičův černý čtverec, kterou pro vítěze vytváří předchozí laureát. Letošní ročník je výjimečný nejen v tom, že cena má dva vítěze, ale i v tom, že Kintera je laureátem druhý rok po sobě.

Cena Osobnost roku je udělována od roku 2002, v posledních třech ročnících jsou jejími organizátory vedle chebské galerie časopis Art+Antiques a internetový portál artalk.cz. / jl

PRVNÍCH 10 PODLE POROT Y 1.–2. Krištof Kintera

57 b.

1.–2. Pavel Mrkus

57 b.

3. Jiří Franta-David Böhm

48 b.

4. Stanislav Kolíbal

44 b.

5. Richard Loskot

41 b.

6. Dominik Lang

32 b.

7. Pavla Sceranková

30 b.

8. Rafani

29 b.

9.–11. Jaromír Novotný

28 b.

9.–11. Kateřina Šedá

28 b.

9.-–11. Ivan Kafka

28 b.

9

10

výstava

art + antiques

Palmy v Plzni Primitivismus v českých zemích text: Mariana Dufková Autorka je historička umění, podílela se na přípravě výboru textů Josefa Čapka.

Sotva odezněly poslední dojmy z úspěšné futuristické výstavy Rytmy + pohyb + světlo, Západočeská galerie v Plzni připravila v Masných krámech další lahůdku.

Výstava Palmy na Vltavě s podtitulem Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950 poprvé v historii mapuje vliv primitivních kultur Ameriky, Afriky a Oceánie na české výtvarné prostředí.

Autor projektu Tomáš Winter z Ústavu dějin umění AV ČR společně s kurátorkou Západočeské galerie Ivanou Jonákovou se zaměřili na doposud málo známý materiál tzv. etnického neboli „kmenového“ umění, shromážděný českými cestovateli a umělci v rozmezí let 1850–1950. Jejich konfrontace s díly tehdejších českých tvůrců bezprostředně navazujících na mimoevropské umělecké tendence je pak důkazem měnících se pohledů na exotické kultury v průběhu času. Nutně se organizátoři výstavy dotýkají nejen oblasti estetické, ale i politických, sociálních a morálních přesahů mimoevropské a evropské civilizace.

Primitivismus doma a v zahraničí Primitivismus lze v širším slova smyslu chápat jako specificky evropský „světonázor“ vyvíjející se od epochy osvícenství a projevující se jako touha po stavu přirozenosti a po „ztraceném dětském věku lidstva“. V 18. a 19. století termín označoval různorodé styly vyhraňující se vůči aktuálním, klasickým směrům evropského umění. Do tohoto okruhu už tenkrát patřila jak umění starověku (archaické Řecko, Egypt), středověku i Japonska, tak díla z Ameriky, Afriky a Oceánie.

Na počátku 20. století se v rámci formování avantgardních hnutí umocnil především zájem o primitivismus černošské plastiky. Právě až tento nový model utvořil jádro pro další rozmanité formy primitivismu, jako je umění neškolených tvůrců, lidová produkce, tvorba choromyslných nebo populární projevy masové vizuální kultury.

Zatímco v českém prostředí je plzeňská expozice prvním uceleným pohledem na problematiku tohoto druhu, v zahraničí se tento fenomén zkoumá již delší čas. K oživení tématu přispěly především dvě rozsáhlé výstavy v 80. letech 20. století: tou první byla v roce 1984 výstava „Primitivism“ in Twentieth-Century Art v Muzeu moderního umění v New Yorku a o pět let později, roku 1989, výstava Magiciens de la terre v pařížském Centre Georges Pompidou. V obou těchto projektech se odrazila rostoucí potřeba reflektovat stávající historii umění v širším, nejen evropském, resp. europocentrickém kontextu.

Masnými krámy krok za krokem Expozice se dělí do dvanácti chronologicky řazených kapitol a je časově vymezena lety 1850–1950, čili na jedné straně obdobím vzniku souvislejšího diskursu o mimoevropských kulturách v českých zemích a na straně druhé skutečným koncem avantgardy, souběžným se slábnoucím zájmem o primitivismus. Předmluvu výstavy – Prolog – tvoří grafické listy z 16. a 17. století, v nichž jsou zámořské objevy exotických území a jejich následné osídlování tematizovány prostřednictvím alegorií. Úvodní sekce s názvem Cestovatelé, nebo kolonizátoři? představuje práce v podobě tušových maleb či fotografií českých cestovatelů a sběratelů 19. století, A L B E R T O V O J T Ě C H F R I Č : P O M A L O VA N Ý M A L Í Ř K O U K A Ď U V E Ů / 1910–1912 fotografie / soukromá sbírka

16

inzerce

art + antiques

ART+ a SpoleÄ?nost TopiÄ?ova salonu zvou na debatu o aktuĂĄlnĂ­ situaci na trhu s umÄ›nĂ­m.

O loĹˆskĂ˝ch vĂ˝sledcĂ­ch a o vĂ˝hledu na letoĹĄnĂ­ rok budou u příleĹžitosti vydĂĄnĂ­ RoÄ?enky ART+ debatovat zĂĄstupci pĹ™ednĂ­ch aukÄ?nĂ­ch sĂ­nĂ­. termĂ­n: 19. Ăşnora od 18:00 tĂŠma: trh s umÄ›nĂ­m v roce 2013 mĂ­sto: TopiÄ?ĹŻv salon, NĂĄrodnĂ­ 9 (1. patro), Praha 1 ZDENÄšK SKLENĂ Ĺ˜: ÄŒĂ?NSKÉ PAVILONY / 1962 olej a pĂ­sek na plĂĄtnÄ› / 50 Ă— 59 cm / cena: 1 920 000 KÄ? / Galerie Kodl 2. 12. 2012 Historicky nejvyĹĄĹĄĂ­ cena za dĂ­lo ZdeĹˆka SkenĂĄĹ™e dosaĹženĂĄ v aukci.

0HGLÂŁOQÂŻP SDUWQHUHP F\NOX MH Ă?DVRSLV $UW $QWLTXHV

‌ o sběratelství z různých stran

AU K ÄŒ N Ă? T I P – D O R O T H E U M OldĹ™ich BlaŞíÄ?ek patří jiĹž dlouhĂĄ desetiletĂ­ k nejvyhledĂĄvanÄ›jĹĄĂ­m Ä?eskĂ˝m krajinåřům 20. stoletĂ­.

StejnÄ› jako Ĺ™ada dalĹĄĂ­ch Ä?eskĂ˝ch vĂ˝tvarnĂ­kĹŻ, i BlaŞíÄ?ek si ve svĂŠm dĂ­le oblĂ­bil podmanivou krĂĄsu slovenskĂŠ krajiny.

Jeho opakovanĂŠ cesty pĹ™edevĹĄĂ­m na SpiĹĄ a vĂ˝chodnĂ­ Slovensko jej do tÄ›chto konÄ?in zavedly i v roce 1938, kdy vznikl obraz SlovenskĂĄ vesnice. ReprezentativnĂ­ ukĂĄzka malĂ­Ĺ™ova vyzrĂĄlĂŠho vĂ˝tvarnĂŠho projevu proĹĄla Ĺ™adou BlaŞíÄ?kovĂ˝ch vĂ˝stav, a vedle svĂ˝ch vĂ˝tvarnĂ˝ch pĹ™ednostĂ­ se tak mĹŻĹže pochlubit i bohatou vĂ˝stavnĂ­ minulostĂ­.

Vystaveno: PosmrtnĂ˝ a jubilejnĂ­ soubor malĂ­Ĺ™skĂŠho dĂ­la, DĹŻm umÄ›nĂ­ mÄ›sta Brna 1957, Ä?. k. 40 SlovenskĂĄ nĂĄrodnĂĄ galĂŠria, Bratislava 1958 SoubornĂĄ vĂ˝stava OldĹ™icha BlaŞíÄ?ka, ObecnĂ­ dĹŻm, Praha 1959, Ä?. k. 139 VĂ˝bÄ›r z malĂ­Ĺ™ova dĂ­la k pÄ›tasedmdesĂĄtinĂĄm, Ĺ˝Ä?ĂĄr nad SĂĄzavou 1962, Ä?. k. 46 O L D Ĺ˜ I C H B L A Ĺ˝ Ă? ÄŒ E K : S L O V E N S K Ă V E S N I C E / signovĂĄno a datovĂĄno vlevo dole O. BlaŞíÄ?ek 38 olej, plĂĄtno / 50 Ă— 60 cm

VyvolĂĄvacĂ­ cena: 150 tisĂ­c KÄ? (bez 20% aukÄ?nĂ­ provize) DraĹženo: 9. bĹ™ezna 2013 / 14 hod. MĂ­sto: Prague Marriott Hotel, V Celnici 8, Praha 1 www.dorotheum.com

aukce

17

Z historie pražských aukcí text: Robert Mečkovský Autor je vedoucím portálu ART+.

Významné dražby renomovaných pražských aukčních domů byly v meziválečném období společenskou událostí, kterou se zaujetím komentoval dobový tisk.

V časopisech o výtvarném umění, sběratelství a v samotných aukčních katalozích byly publikovány texty zabývající se aukčním zákulisím, dokumentární hodnotou aukčních katalogů a osvětovou hodnotou uměleckých dražeb. Na stejných místech mohl čtenář nalézt satirické epigramy nebo poezii ze sběratelského a aukčního prostředí.

V Čechách započíná tradici pravidelných veřejných dražeb výtvarného umění a starožitností ještě před válkou roku 1912 Krasoumná jednota pro Čechy založená v Praze roku 1835 na půdě Společnosti vlasteneckých přátel umění. Samotné dražby pořádané v prostorách Rudolfina vedl tajemník jednoty Rudolf Weinert, který si po svém odchodu zařídil roku 1917 vlastní uměleckou a aukční síň. Později vedl aukční oddělení významné galerie Karla Jana Rubeše. U Weinerta začínali i někteří další obchodníci, kteří se později na základě získaných zkušeností osamostatnili a měli vlastní podniky. Nejvýznamnějším z pokračovatelů této tradice se ve 20. letech stal Zdeněk Jeřábek.

Roku 1921 začal po vzoru vídeňského Dorothea pořádat pravidelné aukce Státní zástavní úřad v Jerusalémské ulici. Provoz této instituce odpovídal hluboké poválečné krizi doprovázené vysokou nezaměstnaností, stávkami, lidovými protesty proti vysokým cenám a tisíci exekucí. Bylo to období černého trhu, keťasení a podloudnictví. Od roku 1927 zde dále soukromě vedl dražby Ladislav Ryšavý.

Významným časem pro pražské umělecké aukce se stává období ekonomické konjunktury ve druhé polovině 20. let, kdy na trhu přibylo nejméně pět nových aukčních síní. Do jisté míry výsadní postavení mezi nimi měla již zmiňovaná aukční síň

Zdeňka Jeřábka, která byla mezi pražskými sběrateli velmi populární. Zaměřovala se na méně honosný sortiment, dražby však pořádala s obdivuhodnou vytrvalostí každý měsíc. Jeřábkovi se v míře větší než kterémukoliv jinému obchodníkovi podařilo kolem svého podniku shromáždit okruh sběratelů, znalců a literátů tvořící výjimečné milieu drobného sběratelství vyrůstající z poučeného vztahu k výtvarnému umění.

Roku 1925 byly otevřeny hned dva nové aukční domy. Jindřich Slatner v rámci svého velkolepě pojatého programu začal organizovat putovní aukce výtvarného umění v Praze, Moravské Ostravě a Karlových Varech, které byly zaměřeny na luxusní zboží ze zámeckých interiérů a ucelených kolekcí významných osobností. Tomuto sortimentu odpovídaly i výpravně pojaté ilustrované dvojjazyčné katalogy pro movité zákazníky z vyšších společenských vrstev. Po třech letech roku 1928 převzal firmu Slatnerův dosavadní spolupracovník

malíř Moritz Müller a provozoval ji jako vlastní aukční dům a galerii v Praze až do roku 1939, kdy v důsledku protižidovských tažení zanikl.

V témže roce 1925 začal řídit své aukce v Domě umělců i Stanislav Budil. Jeho dražby často zajímavých malířských souborů doplněných starožitnostmi končí na sklonku 20. let. Znovu zahájil činnost po skončení hospodářské krize v roce 1935 v podniku poněkud honosně nazvaném Mezinárodní umělecká aukční síň se spoluvlastnicí Marií Goldbergovou Schlosserovou. Následujícího roku již Budil ve společném podniku nefiguruje a otevírá vlastní Uměleckou aukční síň, kterou úspěšně provozuje nejméně do roku 1938. V rámci svých možností se orientoval na kvalitní zboží ze šlechtických sídel a větších soukromých sbírek. Marie Goldbergová a její dědicové vedli úspěšně Mezinárodní uměleckou aukční síň až do arizace podniku, který byl po převratových poválečných letech zahrnut pod státní podnik Antikva.

K ATA L O G A U K C E V H O T E L U Š R O U B E K

K ATA L O G A U K C E S Y N D I K ÁT U V Ý T VA R N Ý C H

11.–14. 11. 1927

U M Ě L C Ů V P R A Z E / 22.–24. 11. 1926

aukce

18

K ATA L O G I . A U K C E P O Ř Á D A N É R U D O L F E M W E I N E R T E M / 23.–24. 5. 1929

art + antiques Na rozprodej šlechtických sbírek a zámeckých inventářů se od roku 1926 zaměřoval také aukční dům Maison Antique, za nímž stála trojice významných pražských starožitníků Karla Rosenkranze, Karla Chaury a Antonína Nečase. Aukční dům profitoval ze spolupráce tří zkušených obchodníků, jimž se podařilo pro dražby získat řadu kvalitních sbírek a uměleckých předmětů ze šlechtického majetku a od jiných významných osobností. O nastaveném niveau vypovídal i luxusně provedený aukční katalog s fotografiemi dražených předmětů. Poslední aukce tohoto domu proběhla v roce 1931.

Po odeznění hospodářské krize se roku 1934 o obnovení aukční činnosti ještě krátce pokusil hlavní organizátor celého podniku Karel Rosenkranz.

Do let nejhlubší ekonomické krize spadá počátek Umělecké aukční síně Karla Strusky, který roku 1933 převzal již zavedený podnik Františka Šmolíka. S poměrně vysokou frekvencí dražeb a drobnějším

ČTĚTE ART+ Londýnské večerní aukce Christie’s tentokrát oddělili nabídku surrealismu a pořádají samostatnou aukci, kde slibují Miroa, Delvauxe nebo Magritta. V klasické večerní aukci bude například Modiglianiho portrét Jeanne Hébuterne nebo výjimečná krajina Vasilije Kandinského. Sotheby’s zase nabídne položky z významné sbírky manželů Wallachových nebo Schieleho práce na papíře ze sbírek vídeňského Leopold Musea.

Na co myslí… Mar tin Kodl V cyklu fejetonů, který jsme zahájili na podzim, dáváme prostor těm, kteří sledují obchod s uměním „zevnitř“. Po novém roce jsme se zajímali o to, co se honí hlavou jednomu z našich nejúspěšnějších galeristů, Martin Kodlovi, a to nejen ve chvílích, když právě draží desetimilionového Fillu.

Sběratelství Otakara Teyschla Na podzim vyšla reprezentativní publikace o jedné z výrazných osobností uměleckého a společenského života Brna 20. až 60. let minulého století, lékaři a zakladateli brněnské pediatrie Otakaru Teyschlovi (1891–1968). Teyschlův životní příběh je příběhem lékaře, který útěchu od svého náročného povolání nacházel v umění. Přinášíme detailní pohled do jeho sbírky.

zbožím za nízké vyvolávací ceny prošel podobně jako Zdeněk Jeřábek obdobím krize a podnikal až do začátku války. Jiným podnikatelem, který se v letech 1933–34 pokusil o vybudování aukčního domu, byl Josef Fišer se svou Uměleckou aukční síní u Černé růže.

Ve stadiu pokusu pak zůstal velkolepý projekt domu stálých výstav a dobrovolných dražeb Licita, inspirovaný vídeňským Dorotheem, který měl disponovat třiceti výstavními sály v pražské Karlově ulici.

Jedinou stopou po tomto aukčním domě zůstala stručná zpráva o jeho chystaném otevření. Žádný z aukčních katalogů se však nedochoval.

Aukční síně meziválečného období, které přetrvaly období ekonomických krizí i těžká léta druhé světové války, byly koncem 40. let znárodněny a sdruženy pod státní podnik Antikva, který pak pokračoval v omezené míře v pořádání uměleckých dražeb ve druhé polovině 20. století.

Na aukci Endré Nemese Aukce pozůstalosti Endre Nemese konaná v říjnu ve Stockholmu se pro mnohé české i slovenské sběratele stala nejsledovanější zahraniční dražbou loňského roku. Jeden z našich příznivců se s námi podělil o bezprostřední dojmy dražitele z této mimořádné události. Jeho vzpomínkový fejeton možná potěší ty, kdo v říjnu bojovali o Nemesova díla „jen“ po telefonu.

Sto let českých aukcí Koncem uplynulého roku uplynulo 100 let od první dražby otevírající kontinuální tradici moderních uměleckých dražeb v českých zemích.

Podívejme se proto společně na okolnosti a průběh této z dnešního pohledu významné historické události.

Pohledy do aukční historie: 50. léta Aukční prodej fungoval za specifických regulovaných podmínek také po válce. V znárodněném hospodářství omezená síť aukčních domů přežila pod hlavičkou podniku ANTIKVA, spadající pod národní podnik Obchodní domy. Sortiment odpovídal vkusu a požadavkům doby, ale také pravidlům „nové socialistické společnosti“. Někteří dnes okrajoví autoři stáli tehdy doslova jmění, jiní, kteří dnes stojí miliony, vyšli na pár stovek nebo tisíc. www.artplus.cz

inzerce

19

%RwWĂˆN 9ÂźFODY 5Ă˜KRYÂźQĂˆ NROHP U ROHM SOÂźWQR UÂźP [ FP

!"#$%&'( 9¸79$51¤ 80Ăľ1¨ 67$52Ĺ–,71267, '(6,*1 &&!&)#*+ 9 1('Ăľ/, YH{ KRG SDOÂźF Ĺ–RIĂˆQ s 3UDKD

SÄľHGXDNèQĂˆ YĂ˜VWDYD !"#$%&$'(')$*#+,-.+'."/#$ %HWOĂ„PVNĂ„ QÂźP { 3UDKD s s KRG s KRG 6WROQĂˆ KRGLQ\ YH VW\OX %DXKDXV 1ĂśPHFNR" OĂ„WD VWRO èLUĂ„ VNOR FKURPRYDQĂ˜ REHFQĂ˜ NRY ODNRYDQĂ„ UXèLèN\ YĂ˜wND FP wĂˆÄľND FP

NDWDORJ QD ZZZ V\SND F] $XNèQĂˆ GʼnP 6Ă˜SND %UQR 3UDKD WHO { { { {

AU K ÄŒ N Ă? T I P – M E I S S N E R- N E U M A N N

VznosnÄ› krĂĄsnĂŠ, obĹ™adnÄ› vyznĂ­vajĂ­cĂ­ plĂĄtno z dvacĂĄtĂ˝ch let ukazuje autora v tom nejlepĹĄĂ­m moĹžnĂŠm svÄ›tle. Takto tehdy oslovoval galeristy, kolegy i nĂĄvĹĄtÄ›vnĂ­ky vĂ˝tvarnĂ˝ch expozic v EvropÄ› i za jejĂ­mi hranicemi. MĂşziÄ?nost, harmonie a jistĂĄ nadpozemskost jej Ä?inila umÄ›lcem kosmopolitnĂ­ho typu. Onu zvlĂĄĹĄtnĂ­ ĂŠteriÄ?nost si uvÄ›domĂ­me tĹ™eba v pozdÄ›jĹĄĂ­ch obrazech BalthusovĂ˝ch, kterĂ˝ KubĂ­na nejspĂ­ĹĄe znal.

Literatura: Jiří SiblĂ­k, Otakar KubĂ­n, Praha 1980, Ä?. kat. 40; Jiří SiblĂ­k, MalĂ­Ĺ™skĂŠ dĂ­lo Otakar KubĂ­n – Coubine, Praha 2000, Ä?. kat. 47; Provenience: sbĂ­rka PhDr. Jaroslava BoroviÄ?ky, restituce z NG O 8118; Vystaveno: 1924; Praha, 1931; Praha, 1933; SVU MĂĄnes, 1934 – zezadu razĂ­tko; PaříŞ, 30. lĂŠta – zezadu ĹĄtĂ­tek z vĂ˝stavy; Galerie modernĂ­ho umÄ›nĂ­ Roudnice nad Labem, 1968; Galerie Vincence KramĂĄĹ™e, Praha, 1968; ValdĹĄtejnskĂĄ jĂ­zdĂĄrna PraĹžskĂŠho hradu, UmÄ›nĂ­ 20. let, 1971; OkresnĂ­ galerie JiÄ?Ă­n, 1977; ĂšKDĹ˝, Praha, 1981; MÄ›stskĂŠ muzeum a galerie Hlinsko v ÄŒechĂĄch, 1981; Galerie NovĂŠ MÄ›sto nad MetujĂ­, 1982; GVU Litoměřice, 1983; LetohrĂĄdek krĂĄlovny Anny – Belveder, Praha, 1984; GHMP, 1985; UB 1988 VyvolĂĄvacĂ­ cena: 950 000 KÄ?

K U B Ă? N (C O U B I N E ) O TA K A R (18 8 3 –19 6 9): V E S N I ÄŒ A N É Z A U V E R A N G E Olej na plĂĄtnÄ› / 81,5 Ă— 66 cm / rĂĄmovĂĄno, nedatovĂĄno [1923], signovĂĄno vpravo dole.

DraĹženo: 24. 3. 2013 / 14 hod. / Praha www.aukce-neumann.cz

20

na trhu

art + antiques

Antonín Procházka text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou ART+.

Malíř Antonín Procházka je jednou z klíčových osobností naší meziválečné moderny. Jeho význam naposled připomněla rozsáhlá souborná výstava před deseti lety.

Na trhu je jeho děl sice dostatečné množství, opravdové šedévry se však objeví jednou za několik let. Takovým je i orfický portrét muže původem ze sbírky brněnského předválečného sběratele Karla Ditricha. Významný obraz z počátku první světové války nebyl v Čechách k vidění více než půl století.

Antonín Procházka byl už od ukončení studií jedním z nejaktivnějších a nejvýraznějších českých umělců. Na podzim 1906 se vydává s Emilem Fillou a Bedřichem Feiglem na studijní cestu do Berlína, Amsterdamu, Paříže, Říma a Neapole. Zde poznává staré evropské umění, ale také například rané práce Picassa. V následujících dvou letech se pak podílí na obou výstavách Osmy (1907, 1908), vystavuje práce inspirované expresionismem a fauvismem. V roce 1909 se v Paříži poprvé setkává s kubismem, s jehož ohlasy a formálními postupy se pak ve své tvorbě potýká ještě po první světové válce.

V nelehké finanční situaci přijímá Procházka v roce 1910 místo učitele kreslení na reálce v Moravské Ostravě. V následujícím roce spolu s radikálním křídlem mladé generace zakládá Skupinu výtvarných umělců. Otevírá se Procházkovo nejvýznamnější a dlouhou dobu i nejoceňovanější období analytického a syntetického kubismu. Už před počátkem první světové války v sérii zátiší, květin a portrétních hlav rozvíjí kubistické tvarosloví do osobité podoby dynamického barevného orfismu moravské provenience. Do tohoto snad nejzajímavějšího a umělecky neobyčejně silného Procházkova

údobí náleží i dlouhá léta nezvěstný portrét Mužská hlava.

V Ostravě Procházka zůstává až do roku 1921. Tehdy mu sem znovu po válečné odmlce píše přítel Emil Filla, právě se vracející z emigrace: „Života uměleckého jsem se dosud málo zúčastnil, neboť jsem dosud instaloval stále jen sebe.“ Vybí-

P O P R S Í M U Ž E / 1918 / olej na plátně / 69 × 49 cm cena: 10 620 000 Kč / Galerie Art Praha 23. 9. 2007

zí Procházku k přesídlení do Prahy, aby spolu „mohli společně pracovati“. Místo toho však Procházka přesídlí pouze na jiné učitelské místo do Nového Města na Moravě. Od roku 1924 pak působí v Brně, kde naplno rozvíjí svůj specifický civilní neoklasicismus. Pracuje s pastózními nánosy malby, pískem, později enkaustikou.

Potkává zde řadu svých podporovatelů a sběratelů, mezi nimi Františka Veneru, Františka Dvořáčka, Otakara Teyschla či Václava Dvořáka.

Obraz Mužská hlava vznikl tedy někdy v druhém válečném roce ještě za pobytu v Ostravě. Pochází ze sbírky brněnského a později pražského sběratele a obchodníka s uměním Karla Ditricha. V jeho majetku se těsně před malířovou smrtí nacházelo na 32 obrazů, reprezentujících průřez celým dílem od roku 1903 až do roku 1944. Malba Mužská hlava se objevila na autorových souborných posmrtných výstavách v roce 1946 v Domě umění v Brně a v roce 1947 v pražském Mánesu, odtud také na rubu nese razítko. Naposledy pak prošla další samostatnou výstavou, konanou v brněnském Domě umění v roce 1958. Autorem obou poválečných výstav v Domě umění byl Albert Kutal. Ta druhá brněnská probíhala

21

rok po zdejší klíčové přehlídce Zakladatelé moderního českého umění, tedy v době, kdy byla u nás otázka navazování na tradici domácí předválečné moderny velmi aktuální.

Reprodukce Mužské hlavy se pod názvem Hlava nachází také v knize Miroslava Lamače Osma a Skupina výtvarných umělců vydané v roce 1988. Obraz je publikován také v soupise díla, který je součástí Procházkovy monografie vydané k výstavě v Moravské galerii v Brně roku 2002. Zde se objevuje opět pouze v černobílé reprodukci s přípisem „místo uložení neznámé“. Dílo, které nebylo na veřejnosti k vidění více než půl století, se díky neutuchající konkurenci a mechanismům trhu podařilo současnému prodejci vypátrat v jedné zahraniční soukromé sbírce.

Malba Mužská hlava, zasazená do reprezentativního zlaceného řezaného rámu, se objeví jako titulní položka katalogu první letošní aukce 1. Art Consulting konané druhou únorovou neděli. Její vyvolávací cena je včetně provize stanovena na částku 4,15 milionů korun. Odhadní cena uvedená v katalogu je pak určena v rozmezí 5–7 milionů korun. Připomeňme, že dosud nejdražší Procházkovo dílo vyšlo kupce na téměř 12 milionů korun (všechny dosažené ceny jsou s provizí). Zaplatil je roku 2008 za zátiší Kopretiny z roku 1922, jedno z pozdních závěrečných děl lyrického kubismu. Cena tohoto díla v dražbě vzrostla dvojnásobně, přestože se jednalo o opakovaný prodej realizovaný poměrně brzy po sobě. O dva roky dříve byl totiž tento obraz vydražen s rekordním nárůstem za 8,4 milionu korun, vyvolávací cena tehdy činila „pouhých“ 1,1 milionu korun.

Kopretiny přitom byly také jedním z děl, které se díky mechanismům trhu objevily na veřejnosti po desetiletí, v deset let starém soupise jsou taktéž uvedeny jako nezvěstné. Nad symbolickou hranicí 10 milionů korun se prodal ještě další Procházkův obraz, orfické Poprsí muže z roku 1918, které je plátnu nabízenému v současnosti asi nejblíže (10,6 milionu korun). Všechny tři uvedené prodeje proběhly u stejné síně, Galerie Art Praha. Další prodeje byly realizovány už pak hluboko pod touto hranicí,

M U Ž S K Á H L AVA / 1916

řádově do konečné ceny 2 až 3 milionů korun. Šlo především o práce z pozdních 20., 30. a 40. let. Od malíře Procházky se však za poslední desetiletí prodávaly nejen oleje. Objevila se také řada mimořádných prací na papíře, zmiňme alespoň špičkový raně kubistický akvarel Poprsí dívky (484 tisíc korun) nebo civilistní koláž Milenci z brněnské sbírky Václava Jelínka (144 tisíc korun).

Při úvahách nad cenami Antonína Procházky je třeba vzít v potaz, že jde o autora z hlediska domácí avantgardy přinejmenším stejně významného, jako je jeho tržně populární vrstevník Emil Filla. Jeho tvorba je přitom méně početná a špičková díla jsou na trhu velmi vzácná. Těžko však při sou-

časné konkurenci a situaci na trhu tomuto galerijnímu obrazu předpovídat tak výrazný nárůst, jaký měla dvě zmíněná rozměrnější Procházkova plátna ještě před pár lety. Byl by však příjemným překvapením.

MUŽSKÁ HLAVA / 1916 technika: olej na lepence rozměry: 38,8 × 32,3 cm vyvolávací cena: 3 500 000 Kč (bez 18% aukční provize)

24

rozhovor

art + antiques

Mezi smyčkami časoprostoru S Alenou Kotzmannovou o záběrech, které jako by jí šly naproti text: Jiří Ptáček Autor je kritik umění a kurátor Fotograf Gallery v Praze. foto (portrét): Tomáš Souček

S Alenou Kotzmannovou jsme se potkali v kavárně pražského Rudolfina. Několik dní poté pokřtila v domovské galerii Hunt Kastner rozsáhlou monografii Koztmann a spolu s ní katalog Cyclone s fotografiemi ze stejnojmenného souboru vydaný v Londýně. Povídat jsme si ale chtěli především o obsazích její tvorby, díky nimž se Kotzmannová stala během uplynulých patnácti let jednou nejvýraznějších představitelek současné české fotografie.

Jako elév na postu kurátora fotografické galerie stále víc přemýšlím o tom, co mladého člověka zaujme na fotografii natolik, že z ní učiní hlavní pole svého uměleckého vyjadřování…

Jsem asi klasický příklad dítěte z domácnosti 70. a 80. let. Táta si pořizoval záběry dětí a rodinných událostí na černobílý film a večer je zvětšoval v koupelně. A já jako malá viděla, jak se to dělá a co vzniká, a fascinovalo mě, jak se na papíru objevovaly jakési obrazy skutečnosti, které, a to si pamatuji dost přesně, vlastně skutečnost nepřipomínaly a ukazovaly něco jiného, jakoby z jiného světa. Pro mě jako dítě to bylo záhadné. Později jsem to zkoušela sama, a když táta viděl, že mě to drží, dostala jsem první foťák. Samozřejmě manuál bez jakýchkoliv programovatelných funkcí, takže jsem se všechno učila od základů. Přes tu fascinaci možností zachytit něco, co vychází z touhy po zaznamenání reálného světa, ale co obsahuje ještě jinou vrstvu,

si mě fotografování přitáhlo. Ambice jsem dlouho neměla žádné, ale protože jsem si vedle toho kreslila, šla jsem na střední Výtvarnou školu Václava Hollara, kde jsme byli v jednom ateliéru a dělali ode všeho něco, od překreslování písma, malířství, modelování až po fotografii.

Fotografii jsem ale i tam měla pořád jako hobby. Odtud jsem se hlásila na umprumku k Adéle Matasové a teprve ve druhém ročníku jsem přešla do nově založeného Ateliéru fotografie. Rozhodně jsem ale tehdy neměla v hlavě představu, že fotografie bude mým médiem.

Dala ti průprava v jiných oborech něco zásadního pro studium fotografie?

Adéla Matasová byla naprosto otevřená tomu, co každý student jako individualita vytvářel, její témata byla široká a možnosti vyjádření nám dávala také volné, takže si nemůžu stěžovat, že bych musela

32

rozhovor

art + antiques

Č . 11B Z E S É R I E C Y C L O N E / 2004–2005

To ale nemůže v Praze zopakovat…

Nezdá se to sice, ale příprava performance trvá dlouhou dobu.

Oslovila jsem ho proto už loni v listopadu kvůli spolupráci na výstavě v Hunt Kastner plánované na podzim letošního roku. V poslední době zde totiž probíhají mimo jiné společné výstavy českého a zahraničního umělce a mě při té příležitosti napadlo spojení fotografie s performancí, kdy vlastně není jasné, co z performance má v galerii zůstat, jestli nějaká dokumentace, nebo naopak nic, takže s Williamem musíme zkoumat, jak se vlastně můžeme vzájemně propojit. A během naší korespondence jsem se zeptala, jestli by nechtěl performovat i na lednovém křtu mé knihy. A protože na přípravu měl málo času, rozhodl se realizovat rozšířenou verzi performance, kterou nedávno uskutečnil v Düsseldorfu. Kromě něj se jí účastní ještě jedna aktérka. William říkal, že si myslel,

ALENA KOTZMANNOVÁ se narodila v roce 1974 v Praze. Od roku 1992 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, nejdříve v Ateliéru tvorby konceptuální a intermediální Adély Matasové, po založení Ateliéru fotografie pak přešla k jeho vedoucímu Pavlu Štechovi. Absolvovala v roce 1998. Vedle výstav diplomového souboru Dočasná osoba byla v roce 1999 pozvána na důležité přehlídky českého umění Perplex v Galerii Václava Špály a 99CZ v negalerijních prostorách na Václavském náměstí. Její práce je průběžně inspirována tématem času a prostoru a schopností fotografie znečitelnit časoprostorové

že bych se do akce mohla zapojit já, ale raději jsme se domluvili s profesionální akrobatkou Katkou Klusákovou. Necítila jsem se na to, zvládnout tak extrémní výkon, o jaký má tentokrát jít.

Galeristka Kacha Kastner byla moc ráda, když jsem jí pověděla, že

by William Hunt přijel. Dva dny na to mi ale volala, že se dívala na dokumentace jeho akcí a bojí se, aby se mu něco nestalo, protože se jí zdají nebezpečné. Ale i když jsou jeho performance na hranici lidských možností a obsahují fyzičnost, kterou já ve svých pracích nemám, tak toto paradoxně není zásadním momentem jeho sdělení. Ve způsobu, jakým jsou uspořádány, se dotýkají jemnějších a nepopsatelných osobních zkušeností, které u nich divák zažívá.

Myslím, že také v nich nacházím přesah k zachycení něčeho, co přetrvává, přestože jeho médium je úplně jiné. A to je mi velmi blízké.

souřadnice zobrazované skutečnosti. Kromě fotografie příležitostně vytváří videa a instalace. Dvakrát byla nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého (2005 a 2009). Osu jejích veřejných vystoupení tvoří pravidelné samostatné výstavy. Specifickou linií jsou společné výstavy ve dvojici – s Davidem Böhmem, Martinem Vančátem, Lenkou Vítkovou a vloni s Janem Šerých. V lednu vydalo nakladatelství Fra ve spolupráci s nakladatelstvím KANT její monografii s názvem Koztmann. Alena Kotzmannová dokončuje doktorské studium na Pedagogické fakultě UK. Má ročního syna Robinsona.

33

Tomรกลก Cร SAล OVSKร Erika Bornovรก

Partneล i vรฝstavy:

34

téma

art + antiques

Poslední věci umělce Co s uměleckými pozůstalostmi? text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury, spravuje pozůstalost insitní kreslířky Anny Zemánkové, sochaře Bohumila Zemánka a malíře Jaroslava Paura.

Dílo každého umělce se jednoho dne stane pozůstalostí.

Záleží na dědicích i na samotných autorech, jak jej zaopatří.

Způsobů, jak pozůstalost spravovat, aby se nezničila a neupadla v zapomnění, se nabízí celá řada. Vzhledem ke svému rozsahu a kvalitě může být dědictví v podobě uměleckých děl požehnáním, ale stejně tak i prokletím.

„Je to otázka priorit. Museli jsme se s manželkou rozhodnout, jestli dáme přednost stavbě rodinného domu, nebo jestli se nejprve důstojně postaráme o maminčinu pozůstalost. Připravili jsme sice rodinu na několik let o vyšší komfort, ale jsem přesvědčen, že jsme udělali dobře,“ říká Martin Janda, který na zahradě domu svých rodičů v Osíku u Litomyšle vybudoval White Gallery věnovanou odkazu své matky – malířky, grafičky a ilustrátorky Ludmily Jandové (1938–2008) – a sbírce uměleckých děl jejích souputníků, kterou během života nashromáždila.

Uskutečnil tak zdánlivě utopický ideál, jak by mělo být nakládáno s pozůstalostmi výtvarníků. Martin Janda projekt White Gallery zrealizoval jako fyzická osoba, nezaštiťuje se nadací ani jinou právnickou osobou. „Je to tak průhlednější. Za všechno ručím svým jménem,“ vysvětluje. Celý projekt přišel zhruba na dvacet milionů, v jejichž návratnost nelze doufat. Pouhá dvě procenta byla při tom hrazena z podpory veřejných institucí, grantů a ze sponzorských darů.

Jedná se o velkorysý pomník tvorbě za života opomíjené umělkyně, jejíž dílo vstupuje do širšího povědomí až právě díky galerii, kterou syn její památce zasvětil. „Maminku trápila zkušenost s díly jejích zemřelých přátel, s nimiž se rodiny těžce vypořádávaly. Skutečnost, že u nás neexistuje instituce, která by se dokázala o umělecké

pozůstalosti dobře postarat, nás vedla k tomu, abychom hledali vyhovující řešení sami,“ líčí Martin Janda pohnutky, jež ho vedly k realizaci projektu, který v České republice nemá obdoby. V centru galerie je situován depozitář se vzornými klimatickými podmínkami a protipožární ochranou uzpůsobenou pro uskladnění prací na papíře.

Jeho komerční pronájem sběratelům, kteří momentálně nedisponují vhodným skladem, je ostatně jedním z možných zdrojů financování provozu galerie. Ta si za krátkou dobu své existence vydobyla značné renomé. Svoji činnost zahájila roku 2010 výstavou Stanislava Kolíbala, na kterou navázala prezentace maleb Ludmily Jandové, následovaly výstavy Zdeňka Sýkory, Václava Ciglera, Františka Kupky a Adrieny Šimotové. Díky atraktivnímu programu se galerii lokalizované mimo hlavní trasy uměleckého dění podařilo přitáhnout pozornost domácích i zahraničních historiků umění také k dílu Ludmily Jandové, a tím její dílo uvést do správného dobového kontextu. Prozatímním vyvrcholením tohoto snažení by měla být výstava jejích prací ze 60. let, která by se letos měla uskutečnit v Museu Kampa.

W H I T E G A L L E R Y V O S Í K U U L I T O M Y Š L E / foto: Filip Šlapal

42

profil

art + antiques

Ztracený fenomén Bartovský text: Hana Rousová Autorka je historička umění.

Kde se vzala potřeba považovat každý příznak tvorby Václava Bartovského, byť jen efemérní, za důkaz příslušnosti k dějinám moderního umění? Je třeba ji vůbec prokazovat? To jsou otázky, které si klademe začátkem 21. století.

Aukční dům Meissner-Neumann nabízel na podzim loňského roku obraz Pocta Kandinskému, signovaný V. Bartovský 43. Jeho kompozice vypadá jako od Kandinského, blíž už je tomu jinak. Že zrovna něco takového namaloval Václav Bartovský, a ještě k tomu ve 40. letech? Expertiza Magdaleny Juříkové, která k němu byla publikována, je však přesvědčivá a případné pochybnosti vyvrací. Po zhlédnutí Bartovského monografické výstavy, kterou pro Galerii moderního umění v Hradci Králové připravila Petra Příkazská spolu s Ivonou Raimanovou, si uvědomíme, že na první pohled překvapivá Pocta Kandinskému je ve skutečnosti

pro Bartovského reflexi moderního umění symptomatická. Neohlašuje dosud neznámý přínos do problematiky abstrakce. Je to s ní stejné jako s několika málo doteky s kubismem počátkem 30. let, jimiž se Bartovský nestal kubistou, nebo s poetikou Zdeňka Rykra, které bývají spíš kontraproduktivně považovány za afinitu k surrealismu.

Podobně nikam nevede detekce Matisse a Bonnarda v Bartovského uvolněném realismu.

Padrta v roce 1960 Nejen v jiném čase, ale především v diametrálně odlišné kulturně-společenské

P O C TA K A N D I N S K É M U / 1943 / olej na plátně / 50,5 × 75 cm / Meissner-Neumann

situaci byl Jiří Padrta, když v roce 1960 psal monografii Václava Bartovského. Tehdy, rok před malířovou smrtí, ji vydalo Nakladatelství československých výtvarných umělců v edici Současné profily. Padrta patřil spolu s Františkem Šmejkalem a Petrem Wittlichem k mladým historikům umění, kteří se po ideologické cézuře 50. let pokoušeli obnovit kontinuitu českého moderního umění. Neměli to vůbec snadné, o tolik tlak na kulturu zas nepolevil.

Jestliže si dnes můžeme dovolit zacházet se vztahem Bartovského k modernismu, resp. k avantgardě třeba i ahistoricky, Padrta mu naopak přikládal zásadní – historický – význam. Právě na něm mohl totiž otevřeně podat zprávu o dějinách moderního umění, a to i v mezinárodním měřítku, tak, jak u nás ještě dlouho poté nesměly být napsány. Byl si dobře vědom závažnosti svého úkolu.

I když se stejně jako jeho přátelé jindy vyjadřoval nekonvenčním civilním jazykem, tentokrát zvolil styl klasického kunsthistorika, k němuž neodmyslitelně patří i jistá dávka patosu. Je to zřejmé už z úvodu knihy: „Malířské dílo Václava Bartovského, dovršující v přítomné době čtvrté desetiletí svého vývoje, patří svými začátky do sklonku let dvacátých. Myšlenky malířské avantgardy, zrozené o dvacet pět let dříve, v tvůrčích a ideových zápasech, vedených několika

43

AT E L I É R S O B R A Z E M / 1948–1949 / olej, plátno / 80 × 100 cm / Severočeská galerie v Litoměřicích

odhodlanými nadšenými jedinci, rozvíjely v této době již dvě plně vyzrálé a početně zastoupené generace. Třetí, k níž patřil Bartovský, právě nastupovala, docelujíc panorama českého moderního malířství do šíře a bohatosti, jaké u nás dotud nebyly.“ Přitom je ale z monografie zřejmé, že Padrta Bartovského tvorbu nepoužil pouze jako záminku. Cenil si jí, příslušnost k modernímu umění byla pro něj jedním z důkazů její kvality. Především však měl rád samotného Bartovského. Patřil k jeho přátelskému okruhu.

Bartovský byl sice malíř, ale pro mladé umělce a teoretiky poválečné doby především mimořádně přitažlivá osobnost. Byl velmi vzdělaný, psal texty do jejich katalogů, věnoval se jim i osobně. Většinu z nich portrétoval. Když zemřel, stal se v jejich podání téměř mytickou bytostí. Jenže fenomén Bartovský se časem začal vytrácet.

V současnosti spíš než k dějinám umění patří k tzv. narativní historii, vázané ke konkrétním situacím. Prožívaly je významné osobnosti českého výtvarného umění jako Adriena Šimotová, Jiří John, Vladimír

a Věra Janouškovi a Daisy Mrázková, kteří na popud Bartovského vystoupili z Umělecké besedy a v roce 1961 spolu s dalšími založili skupinu UB 12, a také literatury, např. Jiří Kolář, Jan Hanč a Jan Vladislav. Jak ve svém katalogovém textu uvádí Petra Příkazská: „Vladislav si Bartovského považoval natolik, že na sklonku života sbíral materiály a připravoval o něm knihu vzpomínek a textů.“ Ostatně podle něj získala výstava podtitul Obrazy světa a srdce.

Podle Hradecká retrospektiva vede k úvaze, jestli zajímavější než většina obrazů, o nichž tu byla doposud řeč v souvislosti s různými -ismy a jejich protagonisty, není otázka, proč si Bartovský jejich podněty vždy jen vyzkoušel, aniž by z nich něco podstatnějšího pro sebe vytěžil, tedy jaký pro něj mohlo mít smysl takové jen letmé zastavení. Odpovědět na ni není snadný úkol. Můžeme o ní znovu uvažovat v uměleckohistorických souvislostech, vsadit na bezpečné vody vlivů apod., ale patrně to dnes už k ničemu nebude. Co to zkusit jinak, například přes právě probí-

hající výstavu v Galerii Václava Špály v Praze?

Jmenuje se Reality – Podle. Skupina Reality, kterou v roce 2003 založili Jiří David, Jan Kadlec a Milan Salák, na ní, řečeno jejich slovy, „vystavili repliky či reduplikace obrazů Václava Špály“, aby se věnovali „artistním intervencím do výstavního prostoru. Otevřeným přiznáním závislosti současného umělce na aktuální situaci na umělecké scéně se tak zúčastnění umělci pokouší udělat první krok vedoucí k vykročení ze začarovaného kruhu tohoto druhu závislosti…“ Také Bartovského obrazové reference svým způsobem patří do kategorie reduplikací a možná i ony byly krokem vedoucím k vykročení ze začarovaného kruhu závislostí. Ovšem v jiných kulturních kontextech, v jiné – tentokrát zcela osobní – programové verzi. Nic na tom nemění skutečnost, že na rozdíl od Reality, která za prostředek komentáře k současnému stavu výtvarného umění zvolila jednoho, v Čechách časem značně přeceněného, malíře minulosti, podle nějž se jmenuje galerie, v níž svoji instalaci uskutečnili, byli pro Bartovského takovým prostředkem jeho současníci. Že ho doyeni

52

staveniště

art + antiques

Tři referenda Ve stejném termínu jako první kolo prezidentských voleb proběhla v Písku, Plzni a na Praze 7 místní referenda. Ve všech případech se tamní občané vyjadřovali ke kontroverzním architektonickým projektům.

Uspořádání plebiscitů přitom bylo výsledkem činnosti lokálních iniciativ, obvykle podporovaných opozicí v místních zastupitelstvech.

Vedení příslušných měst či městských částí se k jejich konání naopak stavělo odmítavě.

V případě Prahy 7 vyvrcholily snahy zabránit referendu zamítnutou stížností k Ústavnímu soudu. Všechna hlasování se tak nakonec realizovala, všech se zároveň zúčastnil dostatečný počet hlasujících k tomu, aby byl jejich výsledek závazný.

Na Praze 7 bylo předmětem kontroverze vrcholící v lidovém hlasování hledání nového sídla radnice. Vedení městské části zvažovalo ve finále dvě varianty – projekt PPF Property Limited Argentinská hvězda a nedávno zrekonstruovanou administrativní budovu Merkurie (dnes Mercury Tower). Kritika obou řešení byla směřována více směry.

Za neúměrně vysokou byla v obou případech považována cena. Především varianta Argentinská hvězda vyvolávala od počátku podezření, že je motivována spíše vazbou na vlastníka obtížně zpeněžitelné reality než praktickými hledisky, například dopravní dostupností. Terčem kritiky se nakonec stala i architektonická podoba zvažovaných řešení, jež neměla ani v jednom případě vyhovovat představě radnice coby budovy důstojně reprezentující samosprávný celek. Těmto výtkám odpovídala struktura v referendu kladených otázek. Místní obyvatelé tak byli tázáni, zda souhlasí s omezením vynaložených nákladů částkou 500 milionů korun, se zrušením původního „procesu výběru“ a vyhlášením řádného výběrového řízení, zda má být hlavním kritériem ekonomická výhodnost a dopravní dostupnost stavby a, „last but not least“, otázka č. 4: „Jste pro to, aby byla na architektonické řešení sídla Úřadu Městské části Praha 7 vyhlášena veřejná architektonická soutěž podle pravidel České komory architektů?“ Na všechny tyto otázky odpověděli účastníci referenda zcela jednoznačným ano.

V IZUAL IZ ACE OBCHODNÍHO CENTR A ARÉNA V PL ZNI

V Plzni byl jablkem sváru záměr soukromého investora vystavět v městském centru – na pozemcích z části jím vlastněných, z části městem pronajatých – obří nákupní centrum.

Kritici záměru upozorňovali na potenciálně negativní vliv takového typu stavby na udržení lokální obchodní činnost i na to, že by přivedla do i tak dopravně přetíženého středu města další individuální automobilovou dopravu. Gigantický halový objekt zároveň málo komunikoval s charakterem okolní zástavby i celkovým organismem městského centra. Výsledek plebiscitu, opět zcela jednoznačný, zavázal vedení města k bezodkladnému konání kroků nutných k tomu, aby projekt nebyl realizován.

V Písku byl předmětem lidového hlasování záměr vedení města nahradit původní plavecký bazén vystavěný v 70. letech v bezprostřední blízkosti historického opevnění novým akvaparkem. Už původní stavbu přitom podstatná část místních obyvatel vnímala jako málo citlivou ke svému okolí.

Argumentem pro novostavbu byl havarijní stav stavby stávající, časová i finanční náročnost případného hledání a získávání nového pozemku a s tím spojená hrozba, že by se Písek ocitl na dlouhou dobu bez vlastního plaveckého stadionu. Posudky zadané městem samotným nicméně ukázaly, že je možné životnost stávající stavby po určitých úpravách prodloužit na 20 let. Výsledek referenda zavázal vedení města k hledání jiného staveniště při zachování funkce stadionu stávajícího do té doby, než bude vystavěn nový plavecký areál. / pl

Koolhaas kurátorem bienále Spekulace na téma, kdo vystřídá Davida Chipperfielda ve funkci kurátora benátského bienále architektury, ukončil po zasedání rady benátského bienále 8. ledna tohoto roku její prezident Paolo Baratta v následujícím oznámení: „Rem Koolhaas, jedna z nejvýznamnějších osobností mezi architekty dneška, věhlasná celebrita, přijal naši nabídku věnovat se zase dalšímu výzkumu a, proč to tak neříci, dalšímu znovupromýšlení.“ Kurátorem 14. bienále architektury bude tedy nizozemský architekt, který v Benátkách před třemi lety obdržel Zlatého lva za celoživotní tvorbu. Prostředí bienále pro něj není ničím novým, jeho instalace v posledních letech nechyběly snad na žádné z kurátorovaných výstav. Tentokrát však bude zodpovědný za celou rozsáhlou expozici a nikoli jen za svůj výstavní projekt.

Název budoucího bienále je Fundamentals a jeho náplň bude záviset právě na Remu Koolhaasovi. Ten se ke své nové roli vyjádřil následovně: „Chceme se nově podívat na základní prvky veškeré architektury – prvky používané každým architektem, na každém místě a každé době, tak abychom viděli, zda na architektuře dokážeme objevit něco nového.“ Na vytvoření konečné podoby přehlídky mu zbývá necelý rok a půl – 14. bienále architektury bude zahájeno 7. června 2014, tedy nikoli až na přelomu srpna a září, jak tomu bylo u předchozích architektonických přehlídek. / pl

nové knihy

Na co si ještě vzpomenu Pavel Preiss

Historik umění Pavel Preiss (*1926) patří k nejvýznamnějším českým specialistům na umění baroka a manýrismu. Kniha jeho vzpomínek je strhujícím čtením plným biografických detailů, pikantních historek ze života, rozverných písní o učitelích (např.

Matějčkovi) i vtipných a nadčasových komentářů. Barvitý život profesora v knize získává někdy romantické jindy zase příjemně popisné struktury. Kniha je opatřená kompletní bibliografií Pavla Preisse a archivními snímky.

Filozofická fakulta UK v Praze, 2012, 146 str., 190 Kč

Ekonomie měst / Města a bohatství národů Jane Jacobs

Americko-kanadská novinářka a aktivistka Jane Jacobs se proslavila především svými progresivními názory na urbanismus (Smrt a život amerických velkoměst, česky 1975) i úspěšným bojem za záchranu manhattanské čtvrti Greenwich village. Vznik dvojice do češtiny poprvé přeložených knih této autorky dělí necelých dvacet let. První byla v anglickém originálu publikována v závěru 60. let, druhá pak až v letech 80. Společně tvoří zásadní příspěvek k úvahám nad vztahem města a ekonomického stavu společnosti. Ekonomie měst čtivým způsobem popisuje strukturu a fungování amerických měst. Jacobs se sou-

53

střeďuje na bohatství a chudobu jednotlivých aglomerací a na základě detailního studia ukazuje, že město je hybatelem ekonomického růstu. Města a bohatství národů pak kontext města rozšiřují na prostor celé země.

Mox Nox, Dolní Kounice 2012, s. 215 / s. 267 / 399 Kč

Město=medium Vladimír 518, Jan Matoušek, Markéta Vinglerová

Město je prostorem pro umění, město je jeho médiem, takový přístup zvolila skupina autorů, kteří v koláži krátkých textů a za pomoci bohaté obrazové dokumentace ukazují, k čemu všemu lze světlo ve městě využít. Hledání historické perspektivy střídá perspektivu funkční. Pešánkovy prvorepublikové světelné sochy a normalizační neonové poutače tak uvádějí současné světelné guerillové akce, Václav Cigler předchází Federica Díaze. Výsledkem je mozaika složená na základě intuitivního výběru plného překvapivých, někdy i oslích můstků. Příběhová linka se vytrácí a pod rukama nám zůstává jen jakási mnohoznačnost sledovaného tématu.

BiGBOSS, 2012, 400 str., 590 Kč

Bohuslav Reynek Korespondence

Více než dvacet let se Jiří Šerých a Jaroslav Med snažili o vydání rozsáhlé korespondence básníka, překladatele a grafika Bohuslava

Reynka. Až nyní nakladatelství Klementinum přijalo výzvu a poutavý materiál v plném rozsahu publikovalo. První Reynkovy dopisy se datují do roku 1914 a jedná se o korespondenci s blízkým přítelem Josefem Florianem. Právě dopisování s Florianem je nejpodstatnější částí knihy a zabírá necelých 300 stran. Detailní komentáře, přetisky některých dopisů a dvě krátké studie od autorů výboru pak vytvářejí kontext pozůstalosti.

Vydání knihy je heroickým počinem, který je záslužný nejen pro současné čtenáře.

Karolinum 2012, 860 str., 750 Kč

Plechová Mína Pavel Hrnčíř

Nakladatelství Meandr se již řadu let specializuje na výtvarně vytříbenou literaturu pro děti. Nepřekvapí proto, že na nové knížce se ilustračně podílel David Böhm, umělec, který byl spolu s Jiřím Frantou několikanásobným finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Příběh Drů a její hračky, která není úplně hračkou, v jednoduchých a často mnohovýznamových větách, není určen jen pro malé čtenáře. Propojení dobrodružství malé holčičky s předmětem, který dostala od kolemjdoucího vojáka, a který poté, co zjistí nevhodnost svého dárku, holčičku hledá, se odehrává v neexistující zemi. Přítomnost válečného konfliktu, která je patrná v celé knize, pak vytváří reálné a trochu mrazivé napětí.

Meandr, 2012, 64 str., 268 Kč

56

antiques

art + antiques

Benátské sklo text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea. foto: Gabriel Urbánek

V pražské Galerii České spořitelny probíhá do půlky února výstava Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo. Poprvé od roku 1973 mají návštěvníci možnost prohlédnout si ukázky renesančního benátského skla pocházející ze slavné Lannovy sbírky.

Několik vzácných benátských skel je také součástí stálé expozice pražského Uměleckoprůmyslového musea. Patří k úplně prvním předmětům v muzejních sbírkách, a také k těm nejvzácnějším.

Benátské sklo se na více než dvě století stalo ideálem evropského sklářství pro svou čistotu, tvárnost a bohatství barev a forem: byl to dokonalý výrobek v pravém slova smyslu. Po elegantně tvarovaných a proporčně vyvážených pohárech z neuvěřitelně tenkého skla toužily všechny panovnické dvory v západní i střední Evropě, vyvážely se i na Přední východ. Způsob výroby tohoto typu skla začal být záhy napodobován nejen v Itálii, ale i po celé Evropě. Období

největšího rozkvětu luxusního benátského skla ukončila až konkurence kvalitního řezaného skla německé a především české provenience, které ho vytlačilo ze světových trhů.

Muránští mistři Z hlediska technologického je benátské sklo měkkého sodnovápenatého typu, který byl znám již v antice. Jeho výhodou je dobrá tvárnost. Italští skláři ho od sklon-

P O D N O S / Benátky – Murano / 18. stol. / sklo zvané filigránové / UPM v Praze

ku 13. století vyráběli na ostrově Murano u Benátek a pokračují v tom dodnes. Volba ostrova pro umístění sklárny nebyla náhodná, požáry sklářských hutí, rozšiřující se do měst, byly časté. Izolovaná lokalita navíc slibovala lépe ochránit výrobní tajemství, jehož vyzrazení benátská vláda trestala těmi nejpřísnějšími tresty. Na přelomu 15. a 16. století se místní sklářství dopracovalo k osobitému výrazu. Z hlediska politického a společenského to byla doba,

57

P O H Á R N A V Í N O / Benátky – Murano / 16.–17. Stol.

K O N V I Č K A N A N O Z E / Benátky – Murano / 16.-17. stol.

hutně tvarované sklo, částečně tzv. z volné ruky / UPM v Praze

hutně tvarované sklo, částečně tzv. z volné ruky / UPM v Praze

kdy ekonomická a politická moc Benátek v důsledku ztráty většiny východních držav nezadržitelně klesala. Výroba luxusního zboží určeného pro vývoz, jako byly hedvábné látky, krajky, majolika a především sklo, však byla na vzestupu.

Pod rukama muránských sklářů se začala zhruba od poloviny 15. století rodit dokonalá syntéza renesančních impulsů, přetrvávajících gotických vlivů, inspirace z Orientu a forem převzatých ze starších zlatnických výrobků a populární italské majoliky. O neobyčejné řemeslné zručnosti benátských mistrů vypovídá i to, že své výrobky často modelovali tzv. z volné ruky, tedy bez forem, jen za pomoci nástrojů. Tím, co je v obecném povědomí především spojeno s pojmem benátské sklo, jsou elegantní křídlové poháry s velmi vysokou nohou zdobenou křidélky nebo volutami a s dotenka vyfouknutou kupou ve flétnovém, zvonovém, trychtýřovém, miskovém či jiném tvaru.

Hlavním sortimentem muránských sklářů však bylo užitkové nápojové sklo, nejrůznější

poháry, misky, podnosy a konvičky. Vkusu pozdní italské renesance nejlépe odpovídalo čiré sklo zdobené nálepy, hřebínky, oušky nebo natavenými štípanými a stříhanými nitkami. Jak konstatoval historik umění Karel Hetteš, „hlavními ctnostmi renesančního benátského skla z doby cinquecenta byly přesné proporce, jasný obrys a pevné vztahy“. Později začaly nad jasností tvaru a kompozice a jakousi geometrickou uměřeností převažovat stále zdobnější detaily, což mimo jiné odráželo i snahu vyjít vstříc vkusu zákazníků a touhu mistrů sklářů ukázat světu své umění v co nejrafinovanější podobě.

Techniky zdobení Na konci 15. století a v první polovině 16. století se v benátském sklářství objevuje obdivuhodně široká škála technických i výtvarných prostředků. Kromě výrobků z tenkého čirého skla s dokonalými tvary tu bylo barevné, mléčné a čiré sklo zdobené vypalovanou malbou barevnými emaily a zlacením.

Připomeňme ovšem, že zdobení skla emaily se v Benátkách používalo po vzoru Blízkého východu již ve 13. století, podobně jako některé další typy výzdoby, jež jsou dnes považovány za benátský vynález: jedná se především o zlacený šupinový dekor a drobné stylizované kvítky připomínající konvalinky. Muránští skláři vyráběli i předměty z barevných skel, včetně opakního mléčného skla, jež mělo imitovat vzácný porcelán, dovážený z Číny. Již koncem 15. století bylo vynalezeno sklo achátové, v 17. století pak aventurinové červenavé sklo přesycené mědí, která se v něm vylučuje v podobě zlatavě zbarvených krystalků.

Pro renesanční Benátky je typické rovněž nitkované, filigránové a síťované sklo s dekorem ze zatavených nití, proužků nebo tyčinek s vlákny stočenými do spirály. Z tenkých vláken bílého opakního skla se v dutém válci sestavil geometrický obrazec, do jehož středu se vefoukla žhavá bublina skla, na jejíž povrch se nitky přitavily. Otáčením ve formě nebo jinými technickými postupy ji

tipy

74

art + antiques je patrné, které práce pocházejí od Ladislavy Gažiové a které od dvojice Alexeye Klyuykova a Vasila Artamonova, jejich společná přítomnost působí jednotně. Projekt Oceán Ladislavy Gažiové se textu zbavuje a sdělení filtruje na základě zakrývání informací (ilustrace v knihách nejsou doplněny slovy, listy papíru neobsahují žádný text, fotogramy zůstaly čistě nezobrazivé), umělecká dvojice se v Poušti na psané informace naopak spoléhá a jejich čitelnost přechází v manifestační instalace na starých nástěnkách a tabulích.

POHLED DO E XPOZ ICE

Země se otáčí a vše z ní sklouzává Edith Jeřábková připravila pro galerii Hunt Kastner výstavu, která svým způsobem vytváří kontext umělcům zastupovaným touto komerční galerií. Více jak dvacet autorů sleduje „koncentrované nic“ či „komponované prázdno“, jak o zkoumaném fenoménu mluví kurátorka. Neviditelnost na výstavě paradoxně získává podobu, která se proměňuje v závislosti na rukopisu toho kterého umělce.

Působivá instalace panelů vytváří z jinak malé galerie relativně velkorysý prostor zaplněný fotografiemi, videem i prostorovou instalací. Výstava potrvá do 16. 3.

Poušť a oceán Pražská Fotograf Gallery láká do 22. 2. na dvě vzájemně se prostupující výstavy. Přestože

akademickou tradici okresního formátu, návrat Lenky Klodové do mantinelů klasického sochařského tématu má k normálu daleko,“ podotýká kurátor výstavy Radek Wohlmuth.

Ukojit zvědavost můžete v Malé galerii v Chebu do 1. března.

Čulík na radnici Druhé patro Staroměstské radnice patří již tradičně přehlídkám umělců nastupující generace. Do 24. 2. zde vystavuje Nikola Čulík, absolvent pražské Akademie výtvarných umění, který postupně navštěvoval ateliéry kresby, experimentální grafiky a konceptuální tvorby. Také na současné výstavě s ironizujícím názvem Život a dílo přechází plynule od kresby k videu a instalaci. Nejpůsobivější jsou jemnou kresbou zpracované kapitoly života, neotřelým nebo spíše okázale nedbalým způsobem instalované kresby i rozměrnější obraz, vše doplněno drobně psaným textem vyjadřujícím se k proběhnuvšímu.

L E N K A K L O D O VÁ : V E S T Í N U A N D R O G Y N A / 2012

Klodová v Chebu Lenka Klodová vede na brněnské FaVU ateliér tělového designu a většina z nás si ji spojuje s tématy z oblasti ženství a sexuality. Výstava Figurativní tvorba má připomenout přehlížený fakt, že je ve své podstatě sochařkou. „Přestože její až trapně nenápaditý název ze všeho nejvíc evokuje stokrát přežvýkanou

N I K O L A Č U L Í K / 2012

Jonas Mekas v DOXu

L A D I S L AVA G A Ž I O VÁ : P O U Š Ť

V pražském centru současného umění DOX vystavuje do 22. 4. ikona filmové avantgardy Jonas Mekas. Dnes již devadesátiletý autor litevského původu patří poslední půlstoletí mezi klíčové osobnosti New Yorské avant-

75

k světovým výstavám Expo 58 (odtud si odvezl Grand prix) a v roce 1967 v kanadském Montrealu. Toto období v Sovových mlýnech zastupuje současná autorská replika „montrealských skleněných sloupů“ – ze skleněné tyčoviny vymodelovaných útvarů, připomínajících stromořadí. Zároveň zde probíhá také přehlídka jeho manželky Miluše Roubíčkové. Přestože je pojí manželský svazek, má její práce velmi odlišný charakter. Namísto využívání transparentních vlastností skla dává Roubíčková sklu neprůhlednou formu a dociluje tak různých barevných efektů.

KALENDÁRIUM / ÚNOR 2013 kdy: úterý 12. 2. od 18:00 co: přednáška Jan Hus – mučedník a kacíř kdo: Petr Čornej kde: Veletržní palác NG, Praha kdy: středa 13. 2. od 16:00 co: Umění a informační technologie kdo: Olga Búciová kde: Uměleckoprůmyslové muzeum MG, Brno kdy: čtvrtek 14. 2. od 17:00 co: autorská prohlídka výstavy kdo: Nikola Čulík kde: Staroměstská radnice GHMP, Praha

JONA S MEK A S: V ZPOMÍNK Y NA CE S T U DO L I T V Y

kdy: úterý 19. 2. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy

gardní scény ne jen jako aktivní umělec (vedle filmaře jej lze označit za básníka a videoumělce) ale i jako neúnavný organizátor, kritik a podněcovatel nových talentům.

Přehlídka s poetickým názvem ...Pokračuji v cestě... Záblesky minulosti kolem... představuje především Mekasovu nedávnou tvorbu. K naplnění ambice představovat první umělcovu (mini)retrospektivu v Čechách jí vypomáhají doprovodné projekce.

Jan Zrzavý – Božská hra kde: Dům umění GVUO kdy: středa 20. 2. od 18:00 co: Dekorace dekorativního umění kdo: Hana Rousová kde: Salmovský palác NG, Praha kdy: středa 20. 2. od 18:00 co: Za barem VÁ C L AV M A G I D / 2012

Roubíček a Roubíčková V Muzeu Kampa vystavuje do 24. 2. klasik českého skla René Roubíček. Klíčové momenty v jeho tvorbě představují příspěvky

M I L U Š E R O U B Í Č K O VÁ : B Á B O V K A / 1966–67

kdo: Pavel Humhal kde: Dům U Kamenného zvonu GHMP, Praha

Magidovy souřadnice

kdy: pátek 22. 2. od 10:00 kdo: Alexey Klyuykov, Vasil Artamonov

V Pražákově paláci Moravské galerie v Brně probíhá do 3. 3. výstava Souřadnice konceptuálního umělce Václva Magida. Instalace se pohybuje na třech úrovních. Jedna z nich má formu edukativní a podle toho je také prezentována v nápodobě muzejních vitrín.

Z nich se dovídáme reálie o místě a době – třeba o vzniku petrohradského metra nebo historii populární sovětské kuchařky. Do této objektivizující roviny je pak vsazen osobní příběh petrohradského knihovníka, v němž třeba právě jedna ze zmíněných stanic metra hraje klíčovou úlohu. Třetí rovinu utváří složka vizuální, přebíraná z dobových zdrojů, zároveň však nepůvodní – prezentací v podobě zvětšenin získává zřetelně estetický rozměr.

co: Duna kde: Socha sbratření u hlavního nádraží, Praha kdy: úterý 26. 2. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Palmy na Vltavě kdo: Tomáš Winter kde: Masné krámy ZČG, Plzeň kdy: úterý 26. 2. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy František Drtikol – Bromografie kdo: Jan Mlčoch Kde: Uměleckoprůmyslové museum, Praha

RoÄ?enka Ăşnor 2013 | cena 139 KÄ? | www.artplus.cz

Edvard Munch: VĂ˝kĹ™ik / cena: 119 922 500 USD / Sotheby‘s 3. 5. 2012

ROÄŒENKA

trh s uměním v roce 2012

RoÄ?enka ART+ shrnuje vĂ˝voj na trhu s umÄ›nĂ­m doma i v zahraniÄ?Ă­ za uplynulĂ˝ rok. JejĂ­ souÄ?ĂĄstĂ­ budou případovĂŠ studie o cenĂĄch dÄ›l FrantiĹĄka Kupky, Josefa Lady Ä?i Karla NepraĹĄe, materiĂĄl o aukci pozĹŻstalosti Endreje Nemese ve Stockholmu a Ĺ™ada dalĹĄĂ­ch Ä?lĂĄnkĹŻ a studiĂ­ o nejdĹŻleĹžitÄ›jĹĄĂ­ch udĂĄlostech na trhu s umÄ›nĂ­m v roce 2012.

VychĂĄzĂ­ v Ăşnoru 2013. NezapomeĹˆte si ji zajistit jiĹž nynĂ­! ÇŠ YH YROQÂŤP SURGHML YH Y\EUDQÂżFK WUDČŒNÂŁFK ]D 139 KÄ? ÇŠ SUR SÄ‹HGSODWLWHOH Ă?DVRSLVX $UW $QWLTXHV zdarma ÇŠ SUR XĨLYDWHOH $57 V URĂ?QÂŻP SÄ‹HGSODWQÂżP zdarma PĹ™edplatnĂŠ objednĂĄvejte na www.artcasopis.cz nebo na www.artplus.cz VydĂĄvĂĄ Ambit Media, a. s.

artmix

Centrum současného umění DOX Kartografie naděje (do 21. 2.); Jonas Mekas (do 22. 4.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz GHMP – Staroměstská radnice Nikola Čulík (do 24. 2.)

Staroměstské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz

Galerie České spořitelny Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo (do 17. 2.)

Rytířská 29, Praha 1 / www.upm.cz Galerie KusKovu Společnost ASSO (do 28. 2.)

Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz Galerie Millennium Marnost nad marnost, vše je marnost (do 3. 3.)

Tržiště 5/370, Praha 1 www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Pablo Picasso: Grafické dílo (do 28. 2.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Trafačka – Trafo Gallery Fresh Eye: Obraz versus propaganda (do 19. 2.)

Studio Trafo, Čerpadlová 536/4b, Praha 9 www.trafacka.cz Galerie U Zlatého kohouta Společná výstava (do 26. 2.)

Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz Muzeum Montanelli Katharina Gun Oehlert (do 28. 2.)

Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com

MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Po stopách moderny: Tiché revoluce uvnitř ornament; Kabinet Josefa Hoffmanna; Keramika období art deco na Moravě (vše do 24. 3.); Prostřeno barokem (do 30. 6.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz

PLZEŇ

Dům umění České Budějovice Sofie Thorsen (od 19. 2. do 24. 3) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Petr Nikl: Tváře z New Yorku (od 14. 2. do 24. 3.); Pavel Nešleha: fotografie (od 28. 2. do 12. 5.)

Wortnerův dům, U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

ZČG – 13 Svět chce být klamán: Fikce a mystifikace v umění 19. století (od 13. 2. do 5. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Lenka Klodová: Figurativní tvorba (do 10. 3.); Václav Hejna: Barva a bytí; Osobní výběr I. – zaměstnanci galerie (do 31. 3.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Martin Šárovec: Echoes (do 31. 3.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie v Liberci Šedesát let / šedesát tváří; Jaroslava Severová: Zpráva o možnostech přiblížení (od 14. 2. do 7. 4.)

U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

Rozšířený kalendář domácích i zahraničních výstav a seznam galerií, ve kterých mají předplatitelé Art+Antiques slevu, najdete na www.artcasopis.cz.

LITOMĚŘICE

MIKULOV

BRNO

MUO: Muzeum moderního umění Od Tiziana po Warhola: 1951–2011 (do 31. 3.); Anna Cichá: Doplňky ke kolekci No.00 (do 3. 3.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

ZČG – Masné krámy Palmy na Vltavě: Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950 (do 28. 4.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Obecní dům Zdeněk Burian: Na vlně dobrodružství (od 12. 2.); Pavel Brázda: Lidská komedie (od 12. 2. do 19. 3.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

UPM – Galerie Josefa Sudka František Drtikol: Bromografie (do 21. 4.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

OLOMOUC

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Severočeská galerie výtvarného umění Gotické umění na Ústecku (od 15. 2. do 7. 4.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

UPM – hlavní budova Angličáci / Matchbox (do 1. 4.)

17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

GVUO – Dům umění Jan Zrzavý: Božská hra (do 10. 3.)

Poděbradova 13, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

Wannieck Gallery Tomáš Císařovský a Erika Bornová (od 15. 2. do 19. 5.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

NG – Salmovský palác František Kupka: Cesta k Amorfě (do 3. 3.)

Hradčanské nám. 15, Praha 1 / www.ngprague.cz

Topičův salon Jánuš Kubíček (od 19. 2. do 22. 3.)

Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

OSTRAVA

Staňte se naším fanouškem na Facebooku

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (od 29. 3. do 3. 11.); Proti času: Restarované předměty ze sbírek RMM Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění C’est la vie: výstava soutěžících prací 7. ročníku výtvarné soutěže pro občany Náchodska; Svět pohádek a příběhů: Ilustrační tvorba Artuše Scheinera; Náchodský výtvarný podzim: 29. přehlídka umění regionu (vše do 17. 2.)

Smiřických 272, Náchod, 547 01 / www.gvun.cz

Hvězdy barokní opery 1. sezóna 2012 — 2013

OPAVA

MG – Místodržitelský palác Rytmy + Pohyb + Světlo (od 15. 2. do 19. 5.); Disegno. Kresby z pozůstalosti malíře Judy Tadeáše Suppera (do 28. 4.)

Moravské nám. 1a, Brno www.moravska-galerie.cz

Dům umění Richard Nikl: Monastery show; Monika Žáková: Prázdný papír; Imrich Veber: HOMOurban; Sbírka Galerie výtvarného umění v Ostravě: Barokní umění (vše do 24. 2.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

MG – Pražákův palác Element F; Václav Magid: Souřadnice (do 3. 3.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

Obecní dům Jan Langer: Století Češi (od 7. 2. do 31. 3.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

26. 2. 2013 Mezi nebem a zemí Sonia Prina — alt Václav Luks — dirigent Collegium 1704 Rudolfinum, Dvořákova síň, 19.30 h

www.collegium1704.com

PRAHA

79

INZERCE

Collegium_HBO_A_A_58_78_26_02_13_v1.indd 1

3.1.13 12:38

80

komiks

art + antiques

85

&$"%# & ( - ( !* #8 #$ ( !- !5 1 '$-&"$ $ % ! #8 %& (' " +!- . / " + 4 & & $. !"(5 !& $#$ &' " #8 %&'# 6 ) %& ! - !/ & ! ! / #"(- 7!. " ' 5!/ '&$ $ ' '3 & & 4 %&$ &!/ ' " &* 4 % -2 +4 4 & $ ' / / ! #" !5&* & 0 % ' 4!"(. " $ % ' $ (1&( $!. " ' 5!/ (4 ' ,

82

art + antiques