Art&Antiques_05_2010 by Care Comm s.r.o.

květen 2010

90 Kč / 4,32 ¤

10 / Otevření Galerie Středočeského kraje 28 / Rozhovor

s Kateřinou Šedou 36 / Kauza Pražského domu fotografie

art + a ntiques

5FB #JÀJ¾ 3PCFSU 1BVMFUUB #PKBO fVNPOKB

editorial /

Obsah

Pražská epopej

Muchova Slovanská epopej je evergreenem kulturní politiky pražského

magistrátu minimálně od poloviny 90. let. Měla se do Prahy vrátit do léta 1997, pak u příležitosti festivalu Praha 2000, pak do podzimu 2002 v bývalých kasárnách na Náměstí republiky, v Průmyslovém paláci na Výstavišti, v Bruselské restauraci na Letné, v Křižíkově pavilonu, v levém rekonstruovaném křídle Průmyslového paláce a kdoví kde ještě. Nový samostatný pavilon se pro ni téměř jistojistě bude stavět na Výstavišti, na Letné, na Vítkově, nebo možná taky vůbec ne. Nejzajímavější na celé věci nakonec je, že i po letech lidi stále ještě baví. Jakákoliv zpráva o tom, že se Slovanskou epopejí se v nejbližší době možná bude něco dít, politikům spolehlivě zaručí značnou mediální pozornost. O žádném jiném uměleckém díle toho za poslední roky nebylo napsáno tolik. Neschopnost pražského magistrátu situaci za 15 let vyřešit vzbuzuje otázku, zda věčné přípravy a plánování nejsou pro pány radní samy o sobě cílem. Bylo by zajímavé zjistit, kolik již město vlastně v souvislosti s epopejí proinvestovalo. V roce 2004 si magistrát na ni v rozpočtu vyčlenil 46 milionů korun, o rok později 54 milionů, nyní má prý na stěhování a vytvoření expozice připraveno 25 milionů korun. Většina těchto prostředku snad nebyla použita, ale po kauze Opencard bych si na to rozhodně nevsadil. Záměr poslat epopej na tříměsíční turné do Japonska byl po letech prvním dobrým nápadem. Nejsem velkým příznivcem takovýchto akcí, ale zrovna v případě Slovanské epopeje by mě to nijak nepohoršovalo. Jde o poslední a největší z historických maleb 19. století (i když malíř cyklus vytvořil až v letech 1912 až 1928), u kterých se s podobným poněkud pouťovým předváděním počítalo. Když mohla pražská NG před dvěma lety nechat po Japonsku deset měsíců cestovat 70 obrazů holandských a flámských mistrů, proč by takovou cestu nezvládl Mucha? Magistrát se zprvu zdál být této myšlence nakloněn, nakonec však Rada města rozhodla, že obrazy by měly být od září vystaveny ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Nakolik je tento prostor vhodný a nakolik má NG o takovouto výstavu stát, je druhotné. O samotnou Slovanskou epopej totiž příliš nejde. Na podzim nás čekají komunální volby a pražská ODS zoufale potřebuje jakoukoliv pozitivní publicitu. Vítězný návrat

> Antioidipus 4 / depeše > Obrazy moci

3 / úhel

Petr Šourek

a dále pak v pravidelném rytmu téměř každý rok. Měla být umístěna

Tomáš Glanc

6 / zprávy 10 / výstava

> GASK v Kutné Hoře

Kateřina Černá

19 / aukce 24 / na trhu

> Vlaho Bukovac 26 / portfolio > Jan Nálevka Jan Zálešák 28 / rozhovor > Kateřina Šedá Jan Skřivánek 36 / téma > Kauza PHP Markéta Horešovská 40 / profil > Kája Saudek Tomáš Prokůpek 44 / v ateliéru > Ságlovi Jan Skřivánek

Lenka Bučilová

49 / staveniště 52 / architektura

> Michal Kuzemenský

Karolina Jirkalová

57 / nové knihy 58 / knižní recenze Ondřej Hojda

60 / antiques

> O pohledu

> Šperk s vltavíny

Romana Zíková

62 / vetešnictví 64 / zahraniční výstava Petra Švecová

> Lucian Freud

> Konkurzní podstata 70 / recenze > Stanislav Diviš 69 / manuál

Ondřej Chrobák

Silvie Šeborová

74 / tipy a artmix 80 / komiks Zuzana Vízková

Tomáš Prokůpek

Muchových obrazů se může hodit. Jan Skřivánek

obálka

K at eř in a Šedá : Duc h Uh y s t u / 2009

papír, na kterém si obyvatelé Uhystu zkoušeli vybranou tužku / 73 × 51 cm foto: Michal Hladík

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Asistentka redakce: Eliška Kapounová / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Lenka Bučilová, Tomáš Glanc, Ondřej Hojda, Markéta Horešovská, Ondřej Chrobák, Tomáš Prokůpek, Silvie Šeborová, Petr Šourek, Petra Švecová, Jan Zálešák, Romana Zíková / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@ abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 4. května. Veškerá práva vyhrazena. www. artantiques.cz

inz_AA

Tristan

inzerce

20.4.2010 14:53

STÁTNÍ OPERA PRAHA WILSONOVA 4, PRAHA 1 tel.: +420/224 227 266 e-mail: informace@opera.cz

www.opera.cz

art + a ntiques

Stránka 1

BOHEMIA TICKET, Nám. Míru 15, Praha 1 tel.: +420/224 227 832 Na Příkopě 16, Praha 1 tel.: +420/224 215 031 e-mail: order@bohemiaticket.cz

www.bohemiaticket.cz

Richard Wagner

Tristan und Isolde

Wolfgang Amadeus Mozart

Premiéra Program opery Národního divadla Květen ��

Národní divadlo ��. A. Dvořák: Rusalka ��. Violeta Urmana – písňový recitál ��. B. Smetana: Libuše ��. G. Verdi: La traviata ��. B. Martinů: Hry o Marii ��. L. Janáček: Její pastorkyňa ��. A. Dvořák: Čert a Káča B. Smetana: Prodaná nevěsta ��. B. Martinů: Kytice B. Martinů: Kytice ��. G. Bizet: Carmen ��. A. Dvořák: Rusalka ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky ��. B. Martinů: Hry o Marii

��:�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :�� :��

Stavovské divadlo ��. W. A. Mozart: IDOMENEO – �. premiéra ��. W. A. Mozart: IDOMENEO – �. premiéra ��. W. A. Mozart: Kouzelná ﬂétna ��. W. A. Mozart: Idomeneo ��. W. A. Mozart: Don Giovanni ��. W. A. Mozart: Così fan tutte ��. W. A. Mozart: Idomeneo

��:�� :�� :�� :�� :�� :�� :��

Divadlo Kolowrat

21. J. Nekvasil, A. Březina: Zítra se bude... Předprodej a rezervace vstupenek tel.: �� , �� , �� , fax: �� info@narodni-divadlo.cz, ntprague@narodni-divadlo.cz Ticketportal, BTI, Ticketpro

www.narodni-divadlo.cz

19:00

úhel

Antioidipus v lazaretu text: Petr Šourek Autor se věnuje performancím. Vystudoval filozofii a klasickou filologii.

Městečko Pasewalk v Předních Pomořanech roku 1918. Záložní lazaret. Psychiatrie. Všude samí simulanti, kteří se snaží uklidit z fronty do týlu. Úkolem lékařů je udělat té bandě simulantů léčbu ještě nepříjemnější, než je fronta. Zřejmé tělesné zranění je pokládáno za čestný důkaz bojové statečnosti. Taková zranění však nekončí na psychiatrii. Na duševních poruchách lpí podezření z bezectné simulace. Mezi všemi těmi simulanty se ale vyskytuje jeden, který opravdu oslepl v důsledku hysterického kolapsu po kapitulaci německého císařství. Doktor Edmund Forster poznal, že tento kaprál by se na frontu rád vrátil (kdyby ještě bylo kam), a tak zvolil opačný postup než u ostatních pacientů. Rozhodl se vojákovi vsugerovat, že oslepl po zasažení yperitem. Správně předpokládal, že jedině tak se pro hysterického vlastence stane vlastní slepota přijatelnou, čestnou ranou utrženou v boji. Řekl mu: „Jak jsem si jenom mohl myslet, že by skutečný Němec, dobrý voják vyznamenaný Železným křížem prvního stupně mohl podvádět a lhát. Každý musí přijmout svůj los. Proti osudu je jednotlivec bezmocný. Zázraky se nedějí, alespoň ne obyčejným lidem. Vyvoleným se však stále dějí. Nejsem žádný šarlatán ani divotvůrce, jenom obyčejný doktor, ale možná, že právě vy v sobě máte tu neobvyklou sílu, která se objeví jednou za tisíc let a vykoná zázrak. S vašimi příznaky by obyčejný člověk zůstal nadosmrti slepý. Osoba s mimořádnými schopnostmi, silou vůle a duchovní energií však nezná žádná omezení, vědecké poznatky u takového člověka neplatí. Duchovní silou odstraní každou překážku. Máte, nebo nemáte takovou sílu konat zázraky?“ „Jak to mohu vědět?“ odpověděl slepý voják. „Otevřete doširoka oči,“ pokračoval sugestivně doktor: „Zapálím svíčku, vidíte plamen?“

„Světlo ne, ale bílou, kruhovou záři... Začínám vidět, je to možné?!“ „Pro vás není nic nemožné!“ dodával doktor pacientovi sebevědomí a s ním vracel zhroucenému vlastenci také zrak. To vše by nebylo tak zajímavé, kdyby tu nebyl jeden literární precedens – slavná Sofoklova hra Oidipus král. Thébský král Oidipus si zavolá nevidomého věštce Teiresia. Toho zraku zbavila bohyně Athéna poté, co ji spatřil nahou v lázni. Když posléze nemohla ostrou kletbu odvolat, vynahradila mu ztrátu zraku darem věštecké jasnozřivosti. Oidipus chce od věštce vědět, kdo je otcovrah, kvůli němuž strádají celé Théby. Když mu Teiresias odmítá sdělit nepříjemnou pravdu, Oidipus věštci vynadá do slepců. Teiresias Oidipovi opáčí stejně tvrdě: „Ty, králi, sice oči máš, ale nevidíš, v čem a s kým žiješ, netušíš, kdo jsi a co děláš!“ Na konci, když vyjde pravda najevo, si Oidipus vypíchne oči, aby se nemusel dívat na to, co dříve

neviděl. Kolem rafinovaného protikladu vidění a vědění, sebevědomí a nevědomosti Sofokles vytvořil kompozici, kterou právem hned několikrát obdivuje Aristoteles ve své Poetice. „To nestačí,“ pokračoval doktor Forster v sugesci: „Musíte si absolutně věřit. Víte, jak Německo nyní potřebuje odhodlané lidi, kteří si věří.“ „To vím,“ řekl pacient a vstal. „Co vidíte teď?“ zeptal se doktor Forster. „Vidím vaši tvář, vousy, ruku a snubní prsten, noviny na stole a svou dokumentaci.“ „Posaďte se,“ řekl doktor, „a odpočiňte si. Jste vyléčen. Vyléčil jste se sám. Zachoval jste se jako muž a vrátil jste si zrak silou své vlastní vůle.“ To vše by nebylo tak zajímavé, kdyby se vyléčený pacient nejmenoval Adolf Hitler a doktor Edmund Robert Forster nespáchal po denunciační kampani roku 1933 za nevyjasněných okolností sebevraždu.

44 / v ateliéru Zorka a Jan Ságlovi Z o r k a S á g l o vá : K l a d e n í p l í n u Su d o m ě ř e / květen 1970

inzerce

art + a ntiques

depeše

Obrazy moci text: Tomáš Glanc Autor se zabývá ruskou kulturou a humanitními vědami.

Výtvarná díla, jako ostatně každá forma umělecké reprezentace, odjakživa vstupovala do souvislostí, které dalece přesahují oblast samotného umění. Kdysi obrazy plnily především úkoly magické, souvisely s úspěchy při lovu a sklizni. Prostřednictvím ikon otevírají cestu k bohu, nejpozději od starého Egypta dodávají portréty pozemských vládců váhu jejich slávě a vlivu. Po staletí se odvíjí příběh obrazu jako nositele různých podob moci a zároveň jako předmětu, kterým moc obsluhuje svoje zájmy, ať státní, církevní, nebo komerční. A právě takovému využití obrazů je věnována výstava Projevy moci (Macht zeigen) v Německém historickém muzeu v Berlíně. Podtitulem „umění jako strategie moci“ (nebo vládnutí) se upřesňuje, co měl kurátor Wolfgang Ullrich vlastně na mysli. Po uvedení do tématu na začátku expozice, kde se ukazují příklady z minulých staletí nebo z období nacismu a studené války, se hlavní váha výstavního projektu věnuje dějinám poválečného Německa. Každá část ale zároveň rámec Spolkové republiky svou koncepcí přesahuje a klade otázky zcela obecné. Jejich společným jmenovatelem je umělecké dílo

jako znak, který vyjadřuje status toho, kdo je ukazuje, respektive kdo ukazuje sebe v souvislosti s určitým dílem. Situace v poválečné německé politice a v byznysu byla zatížena nacistickou nenávistí k „zvrácenému“ avantgardnímu umění, zároveň s budováním nového politického systému a nové hospodářské elity bylo nezbytné deklarovat i estetický program západního Německa. Konrad Adenauer programově navštěvoval výstavy abstraktního malířství a kancléř Ludwig Erhard počátkem 60. let tuto linii ještě přitvrdil svým rozhodnutím, že pro něj bonnský bungalov postaví modernista inspirovaný bauhausem, invenční architekt Sep Ruf. Velkoformátové barevné fotografie na výstavě dokumentují modernistická vyznání Helmuta Schmidta i Helmuta Kohla, ať už v jejich pracovnách, nebo na vernisážích. Gerharda Schrödera malíř Jörg Immendorf velebil jako „prvního kancléře, který v současném umění rozpoznal a podpořil podstatnou součást německé sebereflexe“. Za jeho pracovním stolem visel orel Georga Baselitze z roku 1972; hrdý symbol německé státnosti na obraze visí hlavou dolů: pokud

G e r h a r d S c h r ö d e r v e s v é k a n c e l á ř i s o b r a z e m G e o r g a B a s e l i t z e / © Werner Batsch, Hamburk

není chcíplý, ukazuje rozhodně původní symboliku značně přehodnocenou. Vedle politiků spojují vlastní výjimečnost s inovativními artefakty samozřejmě i podnikatelské špičky. Kurátor Wolfgang Ullrich svými náhledy do interiérů vysoce postavených funkcionářů ukazuje, jak v posledních desetiletích vzrůstá služebná, aplikovaná role uměleckého díla coby nástroje kosmopolitní odvahy, mladistvosti a radikální intelektuální bravury těch, kdo si prostřednictvím obrazů a objektů vystavují lichotivou legitimaci. Nejde přitom ani tak o to, co všechno si kdo může koupit, jako spíš o progresivní, „cool“ zaměření současného panstva, vyjadřované výtvarnými preferencemi. Výstava sleduje ještě jednu linii, která se v souvislosti s tématem nabízí – využití díla v prostranstvích moci jako námět samotné výtvarné tvorby. Například švýcarský konceptualista Thomas Huber se ve svých kompozicích zabývá prostředím banky coby novodobým umělcovým pracovištěm a alchymickým vztahem mezi penězi a uměním. Někdejší studenti Josepha Kosutha Michael Clegg a Martin Guttmann zase ve svých projektech ukazují, jakou kontinuitou se vyznačují gesta moci – v průběhu dějin se proměňují tváře a kulisy, podstatné rysy koalice mezi uměním a mocí však jen aktualizují odvěké vztahy vzájemné náklonnosti. Výstava Projevy moci, kterou je v Berlíně možné zhlédnout do 13. června, naznačuje okrajově srovnání německého kontextu s francouzským, který se jeví jako mnohem tradicionalističtější – přinejmenším na úrovni prezidentského paláce. Ale úvaha či přání, které expozice vyvolává, jdou samozřejmě obzvlášť u návštěvníka ze zahraničí dál a vrcholí v touze uvidět analogicky zaměřený výstavní projekt o vztahu moci a obrazů třeba v Rusku, Británii, Rakousku, na Slovensku nebo – až hrůza pomyslet, co všechno bychom se dozvěděli – v České republice.

výstava

art + a ntiques

Monument transformace v praxi Otevření GASKu v Kutné Hoře text: Kateřina Černá foto depozitáře: Jiří Thýn

8. května se otevře Jezuitská kolej v Kutné Hoře, sídlo Galerie Středočeského kraje. Stane se tak po několika odkladech a přesunu z Prahy, který loni stál místo ředitele Ivana Neumanna a většinu zaměstnanců. Ti považují rekonstruovanou kolej za své dílo, jímž se nyní neoprávněně chlubí nové vedení. Ať už fandíme starým, či novým galeristům, výstavní program, který zde připravil současný odborný tým pod vedením šéfkurátora Ondřeje Chrobáka, stojí za návštěvu.

A to i přesto, že je na první pohled patrné, že rekonstrukce budovy dosud není hotová, a kolej se tak otvírá trochu předčasně. Stále totiž není zprovozněno severní křídlo, jehož oprava podle vyjádření kraje potrvá ještě dva roky. „Tohle je monument transformace v praxi. Podobnou proměnou zatím žádná krajská galerie neprošla,“ komentuje současnou situaci Chrobák s odkazem na projekt Monument transformace, který organizovala iniciativa Tranzit, spřízněná s jeho domovským sdružením Display. Dramaturgie neziskového Displaye, orientovaná na konceptuální umění, se

přímo odráží i v současném programu středočeské galerie. Jde jak o výběr výstav, tak o jejich teoretická východiska. O ta možná především. Návštěvníka Jezuitské koleje čekají celkem čtyři velké výstavní projekty: přehlídka sbírky Galerie Středočeského kraje, expozice tzv. Kutnohorské iluminace v kontextu středověkého umění Kutné Hory, výstava archivu Emila Filly a výstava konceptuálního umění střední a východní Evropy ze sbírek bankovní skupiny Erste. V rámci této škály by si měli přijít na své zájemci o starší (středověk, Filla), nové i zahraniční umění.

inzerce

art + a ntiques

Jan Merta

Podlaha malíře, 2000 161 x 140,5 cm

24. AUKCE VÝTVARNÉ UMĚNÍ STAROŽITNOSTI A DESIGN neděle 30. května 2010 ve 13.30 h Palác Žofín – Praha 1 Adolf Loos

Soubor předmětů z interiérů, navržených Adolfem Loosem Müllerova vila v Praze, byt Dr. Hirsche v Plzni, vila Duschnitz

předaukční výstava 22.–28. 5. 2010 10.00–18.00 h 29. 5. 2010 10.00–16.00 h Galerie U Betlémské kaple Betlémské nám. 8, Praha 1

katalog na www.sypka.cz Aukční dům Sýpka Brno–Praha mob. 608 958 322 tel. 542 210 973

22. aukce sklo_inzerce_01.indd 1

26.4.2010 12:13:00

aukce

Horejc za tři čtvrtě milionu Praha – Galerie Art Praha vstoupila do nové sezony pěkně zostra. Sběratelé na její aukci v neděli 11. dubna utratili 42,4 milionu korun*. Za více než sto tisíc korun se prodalo 67 položek, milionovou hranici překonalo 5 obrazů. Nového majitele přitom našla jen polovina nabízených děl. Nejdražší položkou aukce se stal obraz Václava Špály Duha (Dvě ženy) z roku 1913, který se prodal za 3,72 milionu korun, o 720 tisíc víc, než byla vyvolávací cena. Druhým milionovým Špálou byla krajina z roku 1924 Na Komorním Hrádku. Z necelých 1,7 milionu se konečná cena vyšplhala na 2,5 milionu korun. Ještě výraznější cenový nárůst zaznamenal obraz Na jahodách od Josefa Čapka. Tento několikrát vystavovaný a reprodukovaný obraz z roku 1936 se z necelých 2,2 milionu dostal až na 3,6 milionu korun. Zbývající dvě milionové položky představují obrazy Schodiště IX od Františka Muziky, které se prodalo s mírným nárůstem za 1,03 milionu korun, a Vesničané z AuJ a r o s l av H o r e j c : Ta n e č n i c e / 1913 bronz / výška 89 cm / cena: 744 000 Kč

J o s e f Č a p e k : N a j a h o d á c h / 1936 / olej na plátně / 41 x 47 cm / cena: 3 600 000 Kč

vergne od Otakara Kubína. Tento rodinný portrét z roku 1922 se prodal za 1,26 milionu korun. Galerie Art Praha jej dražila již podruhé, v prosinci 2007 se prodal za částku o 240 tisíc nižší. Největším překvapením aukce se stala dražba obrazu V dešti (Pláštěnky) od Karla Součka. Tento rozměrný olej z roku 1952 se ze 192 tisíc dostal až na nečekaných 960 tisíc korun. Cena je o to překvapivější, že v žádné jiné aukční síni Souček dosud nepřekonal ani hranici sta tisíc korun. Je proto namístě počkat, zda se dodatečně neukáže, že šlo o zmařený prodej. Jen pár položek po tomto obraze byl ostatně dražen jiný Součkův obraz, Výkladní skříň z roku 1974, který přitom ve výsledkové listině minulé aukce Galerie Art Praha figuruje jako prodaný. Zatímco v listopadu se jeho cena vyšplhala na 192 tisíc, nyní to bylo ještě o 36 tisíc korun víc. Mezi úspěchy aukce lze dále počítat prodej sochy Tanečnice od Jaroslava Horejce. Reprezentativní 89 centimetrů vysoký bronz z roku 1913 se z 216 tisíc dostal až na částku 744 tisíc korun. Po úspěchu Zívrovy sochy Naslouchající, která se prodala v Dorotheu za 780 tisíc korun, a Bugatky

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.

od Bedřicha Stefana, která byla na aukci galerie Pictura vydražena za 588 tisíc korun, jde již o třetí takto vysokou cenu za sochu. Loni se přitom hranici půl milionu korun žádná ani nepřiblížila. Dosavadní Horejcův cenový rekord měl hodnotu 200 tisíc korun. V březnovém čísle jsme psali jako o úspěchu, když byla na aukci společnosti 1. Art Consulting socha Orfea vydražena za 177 tisíc korun. Z děl za více než půl milionu korun je třeba zmínit trojici obrazů Kamila Lhotáka, obraz Pod věží od Vincence Beneše (912 tisíc korun), Krajinu v zimě od Oldřicha Blažíčka (540 tisíc korun) a Ofélii od Pravoslava Kotíka (528 tisíc korun). Z poválečného umění měli sběratelé největší zájem o čtveřici obrazů z volného cyklu Pan poštmistr a další od Adolfa Borna. Rozměrné oleje z roku 1984 byly nabízeny jednotlivě s vyvolávací cenou 240 tisíc korun. U té však nezůstalo. Nejlevnější přišel nového majitele na 324 tisíc, nejdražší na 552 tisíc korun. Z prací na papíře se nejdráže prodaly dvě studie k obrazům, které před časem prošly českými aukcemi: Zrzavého kresebný portrét paní Osuské (396 tisíc korun) a Štyrského akvarelová studie k Obrazu III (204 tisíc korun). Kompozičně zcela iden-

rozhovor

art + a ntiques

Umění pro všechny S Kateřinou Šedou o zjevení, spojování lidí a důležitosti kresby text: Jan Skřivánek foto (portrét): Michal Hladík

Kateřina Šedá měla mít koncem března jednu ze svých akcí v Tate Modern v Londýně, nakonec ale byla pro nedostatek financí prozatím odložena. „Mělo by se to uskutečnit buď na podzim, nebo příští rok na jaře. Dokud není všechno připravené a napevno domluvené, nerada bych o tom víc mluvila,“ vysvětlila hned zkraje našeho rozhovoru. Tate ale není jedinou metou, kterou se jí podařilo zdolat. Ve svých dvaatřiceti letech má na kontě víc zahraničních úspěchů než kdokoliv z českých výtvarníků její generace. Možná i proto, že v této rovině o umění vůbec nepřemýšlí.

Můžete představit projekt Duch Uhystu (Der Geist von Uhyst), který je k vidění na výstavě Po sametu? Loni na jaře mě oslovila německá kurátorka Susanne Altmann, zda bych nechtěla něco vytvořit pro východoněmeckou vesnici Uhyst, se kterou dlouhodobě spolupracuje v rámci projektu Über Tage. I přesto, že mě podobné „zakázky“ nezajímají a v posledních letech jsem jich taky většinu odmítla, tahle výzva mě okamžitě zaujala. Poprvé jsem totiž měla na dosah vesnici, která je ochotna se na něčem sama aktivně podílet. Z mého pohledu to sice znělo jako vtip místního

blázna, ale představa pár zapálených jedinců mě skutečně fascinovala. Stejně silně mě zasáhl ten podivný název – co to je UHYST? Rozhodla jsem se tedy vesnici navštívit, i když jsem se předem smířila s variantou, že asi odjedu s prázdnou. Moje obavy se ale rozplynuly už po pár krocích na místním náměstí – DUCH vesnice byl skutečně fascinující. Dala jsem si tedy za úkol přijít na způsob, jak z útrob obce vydolovat na světlo alespoň náznak jeho portrétu. Vycházela jsem z úvahy, že ona společná věc není vidět, protože ji každý vidí jen ze své strany. Dala jsem si tedy za úkol vytvořit obraz

téma

art + a ntiques

Kauza PHP Pražský dům fotografie na hraně zániku text: Markéta Horešovská

Autorka je redaktorkou ČTK.

Málokterou kulturní instituci v zemi poškodily povodně z roku 2002 tak výrazně jako Pražský dům fotografie (PHP). Zprvu to paradoxně vypadalo obráceně – brzy po zkáze tehdejšího sídla PHP v Haštalské ulici začalo jeho vedení spolu s hledáním nového působiště prosazovat vybudování rozsáhlého národního centra pro fotografii, které by se mohlo stát obdobou podobných zahraničních institucí. Pro projekt se dokonce podařilo získat nejen prostory v centru Prahy v Revoluční ulici, ale i podporu státu a města. Možná příliš ambiciózní projekt však do dnešních dnů přivedl Pražský dům fotografie až na kraj propasti.

Finanční podpora veřejných institucí po osmi letech ustala, dům není ani po pěti letech od dokončení rekonstrukce zkolaudován a PHP musí vystavovat pohostinsky v jiných galeriích. Jeho budoucnost je po více než 20 letech a desítkách výstav, publikací a spoustě další práce na propagaci dobré fotografie velmi nejistá. Zdá se, že problém je, více než kdykoli během dvou desítek let existence instituce, především v penězích. Od společného projektu chtějí dát ruce pryč ministerstvo kultury i město Praha, přestože z veřejných peněz šlo do rekonstrukce budoucího sídla Pražského domu fotografie přes 20 milionů korun. Další peníze pak až donedávna dávalo město i stát na dotacích.

Návrat na začátek Počátky PHP sahají do roku 1989, kdy vznikl Aktiv volné fotografie, sdružení fotografů, kteří chtěli především hledat vhodné prostory pro výstavy. Na rozdíl od fotografů sdružených v tehdejším Svazu

výtvarných umělců měli neangažovaní autoři zabývající se volnou či uměleckou fotografií jen málo možností prezentovat svoji práci. Jak uvádí internetová stránka PHP, na jaře později revolučního roku založili aktiv fotografové Pavel Baňka, Jaroslav Beneš, Josef Moucha a Ivan Pinkava a kolem sebe soustředili nejen další přední fotografy, ale i renomované teoretiky. Po roce 1989 se aktiv přeměnil na nadaci Pražský dům fotografie. Nadace v roce 1997 zanikla a jejím nástupcem se stalo občanské sdružení Pražský dům fotografie – Prague House of Photography, PHP. V roce 2005 pak při přípravě projektu zmiňovaného centra v Revoluční vznikla obecně prospěšná společnost Pražský dům fotografie, sdružení se současně přejmenovalo na Fotofórum Praha. Díky osobnímu nasazení zakladatelů aktivu a jejich kamarádů a spolupracovníků i díky neopakovatelné atmosféře raných 90. let se podařilo získat první výstavní prostory v Husově ulici. Několik let se také dařilo skloubit výstavní činnost s komerčními aktivitami. Jenže

P r o s t o r v R e v o l uč n í u l i c i u p r av e n ý p r o p o t ř e b y PHP p o d l e n áv r h u a r c h i t e k t ů I g o r a K o va č e v i č e a Y v e t t e Va š o u r k o v é

v roce 1997 dostal PHP z prostor v Husově ulici výpověď a v krátké době vystřídal několik adres – sídlil poblíž Staroměstského náměstí v ulici U Radnice i v tehdejší galerii U Řečických ve Vodičkově; tehdy se ředitelkou PHP stala Eva Hodek, která později projekt nového centra pro fotografii připravila. V roce 1999 na základě konkurzu poskytla Praha 1 za symbolické nájemné PHP prostory v historickém objektu v Haštalské ulici u Staroměstského náměstí. PHP v nich začal působit od ledna 2000, pokračovaly výstavy klasické i současné fotografie, pořádaly se kurzy, semináře, přednášky a besedy pro veřejnost. V těchto místech ale PHP v roce 2002 zastihla povodeň. Prostory galerie byly zatopeny spodní vodou a bahnem, a i když se co nejdříve vyčistily, pro vystavování fotografií už s nimi nebylo možné počítat. Do domku v Haštalské, který je navíc asi metr pod úrovní okolního terénu, dnes chodíme na kávu nebo na víno, ale syrovost a chlad připomínající tehdejší zkázu jsou z něj stále cítit.

Pokus o nový start PHP musel rychle najít náhradní prostory, a to nejen provizorní, ale také pro trvalé působení. Rychle se podařilo dohodnout možnost

prozatímně vystavovat v galerii Rakouského kulturního fóra na Jungmannově náměstí. PHP tak mohl navzdory přírodní katastrofě v podstatě nepřetržitě pokračovat ve své činnosti. Na jaře roku 2003 se PHP přestěhoval do objektu nadace ABF na Václavském náměstí, kde sídlil do konce roku 2007. O projektu Fotocentra v Revoluční ulici se ale začalo jednat již v roce 2002. Mělo by být velkoryse pojatou institucí pro co nejlepší možnou prezentaci, vznik, výzkum i výuku fotografie. Kvůli Fotocentru vznikla zmíněná obecně prospěšná společnost Pražský dům fotografie, v níž je vedle sdružení Fotoforum zastoupeno i ministerstvo kultury a pražský magistrát. Městská část Praha 1 poskytla PHP nebytové prostory v suterénu, mezaninu a prvním patře domu v Revoluční. Rekonstrukce podle návrhu Igora Kovačeviče a Yvette Vašourkové trvala od dubna 2004 do prosince 2005, v roce 2006 byly dokončeny interiéry. PHP uvádí, že se podařilo vybudovat vysoce profesionální zázemí se dvěma velkými výstavními sály, veřejnou knihovnou a studovnou, projekčním sálem, lektorským pracovištěm a prodejnou publikací. PHP chce prezentovat fotografii nejen ve svých nových prostorách, ale i v jiných výstavních institucích doma i v zahraničí; v posledních

profil

art + a ntiques

Kája Saudek Král smutné postavy text: Tomáš Prokůpek Autor je šéfredaktorem komiksového časopisu AARGH! a spoluautor monografie Káji Saudka z nakladatelství Arbor Vitae.

Kája Saudek má v českém komiksu podobnou pozici jako Zdeněk Burian v realistické ilustraci nebo Jiří Trnka v loutkovém filmu. Tak jako oni nově definoval zvolenou formu a s jeho odkazem se musí chtě nechtě potýkat několik následujících generací tvůrců. Stejně jako Burian a Trnka se také Saudek vzpírá snadnému zařazení do kontextu českého výtvarného umění a teprve čeká na své docenění. Naštěstí však k němu dnes má o hodný kus blíže, než se ještě před rokem mohlo zdát.

Kája Saudek se narodil před rovnými pětasedmdesáti lety – 13. května 1935 – a rozhodně si nevybral příliš vhodný čas ani místo. Saudkův otec byl židovského původu, a tak za II. světové války skončil v Terezíně a Kája i se svým dvojčetem Janem v internačním táboře Luža. Všichni tři sice nakonec přežili, velká část jejich rozvětvené rodiny ale podobné štěstí neměla. Pohled na ponižovaného otce se žlutou hvězdou na kabátě i vlastní prožité ústrky pak zřejmě stály u zrodu mimořádné zarputilosti i touhy vyniknout, která byla pro Káju dlouhý čas typická. Období krátkého obnovení demokracie po roce 1945 zastihlo Saudka ve věku nejintenzivnějšího snění o dobrodružných příbězích. Díky příbuzným v USA se mu dostaly do rukou tamní komiksy a Kája zahořel láskou nesmírnou a neumdlévající. Záhy ale přišel komunistický převrat, který musel Saudkově rodině připadat jako návrat zlého snu. Kájův otec byl znovu ocejchován, tentokrát pro svůj nevhodný třídní původ, a normální svět se opět zbortil. Kája ani Jan nemohli po základní škole pokračovat v dalším studiu a navzdory své inteligenci i ambicím museli v patnácti letech nastoupit do dělnických profesí. V dobách nesvobody si lidé vytvářejí uzavřené soukromé mikrosvěty a bratři Saudkové, v té době ještě nerozluční, realizovali své touhy jak v divokém osobním životě, tak v horečnaté tvorbě. Pro Káju Saudka se komiks stal dokonalým protipólem komunistické reality – prostorem,

kde bylo dovoleno a oslavováno vše, co bylo v Československu 50. i pozdějších let potlačováno, zadupáváno, trestáno. Volnost, romantika, snění, sex – tím vším byly nasyceny Saudkovy kresby a komiksy, na nichž s neuvěřitelnou vytrvalostí pracoval, ačkoli neexistovala sebemenší šance na jejich publikování. Jeho tvorba však byla zároveň prostoupena ironií a nadsázkou – předchozí životní karamboly ho naučily používat je jako nejlepší sebeobranný prostředek. Bratr Jan se souběžně rozhodl pro fotografii, přístup k ní volil totožný.

Jessie a 60. léta Z bratří Saudků se postupně staly tak výrazné individuality, že se totalitní režim rozhodl exemplárně zakročit. StB u nich provedla domovní prohlídku a nalezla řadu erotických kreseb i fotografií, což mělo za následek mnohaměsíční uvěznění Káji Saudka. Paradoxně se mu ale ve stejné době podařil první autorský průlom. Jeho přítelkyně Olga Schoberová jej – ještě jako prodavačka v železářství U Rotta – představila v roce 1960 Miloši Macourkovi. Filmového scenáristu Saudkův nespoutaný komiksový svět zaujal a bezpochyby inspiroval při psaní scénáře filmu Kdo chce zabít Jessii?. Volba výtvarníka, který by snímku vdechl patřičnou komiksovou atmosféru, pak byla jednoznačnou záles u p e r h a n a – v z e l e n é m p e k l e / polovina 60. let

architektura

art + a ntiques

Tichá architektura Nad projekty Michala Kuzemenského text: Karolina Jirkalová

Michal Kuzemenský navrhuje domy, kterých si na první pohled možná ani nevšimnete. Ze svého okolí se vylupují nenápadně, a přesto nejsou ani v nejmenším anonymní. Každý z nich má svůj charakter, jemnou nebo i ostřejší poetiku. Jsou tiché, ale svéhlavé.

Česko-švýcarský architekt Miroslav Šik učil na Fakultě architektury pražské ČVUT jen dva roky (1990–92), ale jeho žáci dnes patří k nejzajímavějším postavám domácí architektonické scény – Jan Šépka, Marek Chalupa, David Kraus, Michal Kuzemenský nebo ateliér Znamení čtyř. Jejich postoje, metody i estetika jsou vzájemně velmi odlišné, ale zůstala jim vážnost, s jakou k architektuře přistupují, a náročnost k sobě samým. Tzv. analogická metoda, kterou Šik do Prahy přivezl, spočívá v hodně kontextuálním přístupu: architekt vychází přímo z konkrétního místa a situace. Hledá reference, tedy obrazy, hmoty, tvary, ale i struktury či systémy, a pomocí nich vytváří novou skutečnost. Nikdy to není jen koláž, architekt by měl výsledek posunout dál, vytvořit něco nového. Z českých žáků Miroslava Šika je analogická metoda asi nejvíce vrostlá právě do práce architekta Michala Kuzemenského. Jak sám říká, podobným způsobem pracoval už před tím, než přišel do Šikova ateliéru – chodil po periferiích Prahy, fotil, pozoroval, přemýšlel a tyto vlivy velmi nenápadně míchal do svých projektů. U pedagogů, kteří koncem 80. let na fakultě architektury učili, s tím však velký úspěch neměl. „Šik tento můj v podstatě intuitivní přístup zasadil do pevnějšího rámce

a především to byl někdo, kdo mi poprvé řekl, že to lze. Mohl jsem se konečně přestat přít o to, co mi od počátku mého zájmu o architekturu přišlo legitimní. Mám zájem o každodenní stavby, ne o vítěze historie. Konsenzuálně vyučované dějiny architektury jsou dějiny vítězů, dějiny elity. Kostely, chrámy, paláce...,“ říká Kuzemenský. „Ale i v Šikově ateliéru jsem byl často v opozici. Šik po nás chtěl velmi přísné a tiché výstupy příliš brzy. Zpočátku jsem prostě musel být tvrdší a hlučnější. Na to, že architektura může být tišší a klidnější, je třeba přijít pozvolna a sám.“ Moje první realizace, prodejna Rotang do Horoměřic, byla relativně vybroušená a v té době nápadná. Studenti si jí připichovali na zeď jako vzor. Mě ničím nepřekvapila a nenakopla, vyjma překvapení, že nejsem překvapený. Nechtělo se mi to ani publikovat. Naopak o několik let později jsem byl po realizaci bytového domu Pecha překvapený, jak málo stačí. To mě nakoplo. Skoro nikomu se to nechtělo publikovat...“

Obyčejnost Michal Kuzemenský dnes ateliér v pražských Strašnicích sdílí s dalším „šikovcem“ Davidem Krausem. Nepracují společně, každý z nich

M i c h a l K uz e m e n s k ý, D av i d M a c h á č e k : R o d i n n ý d ů m v K a r l o v ý c h Va r e c h / realizace 2007, pohled od severu, foto Pavel Ascherman

má nejen jiný styl práce, ale i výsledek si představují hodně odlišně. Něco společného však přece mají: chodí vesměs v kapsáčích a mikině s kapucou a lehce ošuntělá továrna ve strašnickém vnitrobloku jim naprosto vyhovuje. A ani jejich projekty pochopitelně nehýří luxusním pozlátkem. „Ale co je to luxus, by bylo na hodně dlouhou diskusi,“ tvrdí oba architekti. „Z tématu periferie ve mně zůstalo jen tolik, že si uvědomuji, že tady není možné stavět domy v plném smyslu dokonalé, přesné,“ říká Kuzemenský. „To Češi neumějí, Češi jsou patlalové. Zpočátku jsem se to snažil prolomit, doufal jsem, že se to tady postupně naučíme. Zjišťuji ale, že některé věci se nedají naučit. Tak se na to zkouším dívat z druhé strany, jak toho ideálně tematicky využít a udělat z toho kvalitu. Patří to k nám, je to domov.“ Na rozdíl od Davida Krause nebo Svatopluka Sládečka nečerpá Kuzemenský tolik z poetiky českého kutilství, bastlu, chatičkaření či Přemka Podlahy. Jeho stavby jsou tvarově pevnější, kompaktnější, uměřenější. Zajímá ho obyčejnost, nestylovost – anonymní stavařská moderna, baráky z 50. let, zadní fasády a dvorní křídla. Ovšem na druhou stranu Kuzemenský věří v prostorový řád stav-

by jako základní kvalitu: „Nedám pokoj, dokud to neklapne jako Rubikova kostka.“ Sám tuto svou poetiku nazývá „neohrabaností“. Nejde o nějaké neumětelství, naopak, Kuzemenského domy jsou v dobrém slova smyslu solidní, řeč je spíš o jejich vnějším výrazu. Architekt se snaží uměle nekomponovat, nehledá „zlaté řezy“ a směje se hovorům o průnicích hmot. Nezajímá ho design, ale adekvátnost – adekvátnost místu a jeho tradici, náplni stavby, obyvatelům a jejich životům. „Dům nemá moc práskat do oka,“ říká.

Koláž pro tebe Tento přístup je dobře vysledovatelný například na rodinném domě v Karlových Varech, který byl dokončen v loňském roce. „Témata domu jsem nosil tři týdny v hlavě, poskládal jsem virtuálně koláž a pak jsme začali zevnitř a řekli jsme si, že uvidíme, jestli to klapne, případně tomu trochu pomůžeme. Koláž témat a prostorové schéma tedy trvalo tři týdny a skutečná vizualita den. Vyhovuje mi méně kreslit a více přemýšlet,“ říká architekt. Dvojpodlažní objekt protáhlého obdélníkového půdorysu je koncipován jako dvojdům – bydlí tu

JIŘÍ KOUT JIŘÍ KOUT JAN MACH JAN MACH CAPILLA CAPILLA FLAMENCA FLAMENCA ALEXANDRA ALEXANDRA PETERSAMER PETERSAMER JAN TALICH JAN TALICH

inzerce

COLLEGIUM COLLEGIUM MARIANUM MARIANUM JANA SEMERÁDOVÁ JANA SEMERÁDOVÁ HANA HANA BLAŽÍKOVÁ BLAŽÍKOVÁ HEIDI MARIA HEIDI MARIA TAUBERT TAUBERT DAVID DAVID ERLERERLER

art + a ntiques

MARKÉTA MARKÉTA CUKROVÁ CUKROVÁ TOMÁŠTOMÁŠ KOŘÍNEK KOŘÍNEK ROMAN ROMAN JANÁLJANÁL GAUTIER GAUTIER CAPUC,CAPUC ON 4TET , ON 4TET KUBELÍKOVO KUBELÍKOVO TRIO CHARLES TRIO CHARLES OLIVIERI-MUNROE OLIVIERI-MUNROE IVAN ŽENATÝ IVAN ŽENATÝ TOMÁŠTOMÁŠ NETOPIL NETOPIL SIMONA SIMONA HOUDA-ŠATUROVÁ HOUDA-ŠATUROVÁ JANA SÝKOROVÁ JANA SÝKOROVÁ ČESKÝČESKÝ FILHARMONICKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO SBOR BRNO PETR FIALA PETR FIALA BUECHNER BUECHNER ENSEMBLE ENSEMBLE TOURBILLON TOURBILLON PETR WAGNER PETR WAGNER ZDENĚK ZDENĚK MÁCALMÁCAL MICHAEL MICHAEL SCHÖNHEIT SCHÖNHEIT SARA DAVIS SARA DAVIS RENAUD RENAUD CAPUC,CAPUC ON MIKLÓS , ON MIKLÓS SPÁNYI SPÁNYI GÁBORGÁBOR PREHOFFER PREHOFFER MARTAMARTA TÖPFEROVÁ TÖPFEROVÁ RADEKRADEK BABORÁK BABORÁK ZUZANA ZUZANA RZOUNKOVÁ RZOUNKOVÁ PETRI PETRI SAKARI SAKARI ČESKÉČESKÉ HORNOVÉ HORNOVÉ KVARTETO KVARTETO PETRAPETRA MATĚJOVÁ MATĚJOVÁ LEIPZIGER LEIPZIGER STREICHQUARTETT STREICHQUARTETT OCTOPUS OCTOPUS PRAGENSIS PRAGENSIS PETR DANĚK PETR DANĚK PAVELPAVEL ČERNÝČERNÝ GERD ALBRECHT GERD ALBRECHT LUBOŠLUBOŠ HUCEKHUCEK MARIAMARIA KOBIELSKA KOBIELSKA JANA WALLINGEROVÁ JANA WALLINGEROVÁ JAROSLAV JAROSLAV BŘEZINA BŘEZINA PETERPETER MIKULÁŠ MIKULÁŠ ČESKÝČESKÝ NÁRODNÍ NÁRODNÍ SBOR SBOR JOSEFJOSEF PANČÍK PANČÍK BARBORA BARBORA POLÁŠKOVÁ POLÁŠKOVÁ ŽOFIE ŽOFIE VOKÁLKOVÁ VOKÁLKOVÁ KATEŘINA KATEŘINA ENGLICHOVÁ ENGLICHOVÁ JAN NOVOTNÝ JAN NOVOTNÝ KOMORNÍ KOMORNÍ ORCHESTR ORCHESTR PRAŽSKÝCH PRAŽSKÝCH SYMFONIKŮ SYMFONIKŮ JAROSLAV JAROSLAV BRYCHBRYCH KÜHNŮV KÜHNŮV SMÍŠENÝ SMÍŠENÝ SBOR SBOR MAREKMAREK VORLÍČEK VORLÍČEK MUSICA MUSICA BOHEMICA BOHEMICA JAROSLAV JAROSLAV KRČEKKRČEK JUVENTUS JUVENTUS COLLEGIUM COLLEGIUM FOK VOJTĚCH FOK VOJTĚCH SPURNÝ SPURNÝ VLADIMÍR VLADIMÍR VÁLEKVÁLEK MARTINA MARTINA BAČOVÁ BAČOVÁ IVAN ŽENATÝ IVAN ŽENATÝ DARIADARIA HRYNKIV HRYNKIV FACE OF FACE THEOF BASS THE BASS JIŘÍ MALÁT JIŘÍ MALÁT WACŁAW WACŁAW GOLONKA GOLONKA MARCIN MARCIN WOLAKWOLAK JUANJO JUANJO MENA MENA SBOR BRNO SBOR BRNO PETR FIALA PETR FIALA FRANCESCO FRANCESCO PIEMONTESI PIEMONTESI RADEKRADEK BABORÁK BABORÁK ČESKÝČESKÝ FILHARMONICKÝ FILHARMONICKÝ AFFLATUS AFFLATUS QUINTET QUINTET BELFIATO BELFIATO QUINTET QUINTET KARELKAREL KOŠÁREK KOŠÁREK PETR ALTRICHTER PETR ALTRICHTER FAZIL SAY FAZILEUGEN SAY EUGEN INDJICINDJIC EDITA EDITA KEGLEROVÁ KEGLEROVÁ IVANA IVANA BILEJ BILEJ BROUKOVÁ BROUKOVÁ SERGESERGE BAUDOBAUDO PACORA PACORA TRIO SOCIETAS TRIO SOCIETAS INCOGNITORUM INCOGNITORUM WOJCIECH WOJCIECH ŚWITAŁA ŚWITAŁA COLLEGIUM COLLEGIUM VOCALE VOCALE 1704 COLLEGIUM 1704 COLLEGIUM 1704 VÁCLAV 1704 VÁCLAV LUKS LUKS HRADIŠŤAN HRADIŠŤAN JIŘÍ PAVLICA JIŘÍ PAVLICA LADISLAVA LADISLAVA KOŠÍKOVÁ KOŠÍKOVÁ CAPPELLA CAPPELLA ISTROPOLITANA ISTROPOLITANA RÓBERT RÓBERT MAREČEK MAREČEK PRAŽSKÝ PRAŽSKÝ KOMORNÍ KOMORNÍ ORCHESTR ORCHESTR DAVID DAVID ŠVEC JAROSLAV ŠVEC JAROSLAV KYZLINK KYZLINK PETRAPETRA FROESE FROESE MONIKA MONIKA KNOBLOCHOVÁ KNOBLOCHOVÁ JANA SEMERÁDOVÁ JANA SEMERÁDOVÁ HANA HANA FLEKOVÁ FLEKOVÁ PAAVALI PAAVALI JUMPPANEN JUMPPANEN DAMA DAMA DAMA HEIKOHEIKO MATHIAS MATHIAS FÖRSTER FÖRSTER VILÉMVILÉM VEVERKA VEVERKA KATEŘINA KATEŘINA ENGLICHOVÁ ENGLICHOVÁ TALICHŮV TALICHŮV KOMORNÍ KOMORNÍ ORCHESTR ORCHESTR ROMAN ROMAN PATOČKA PATOČKA ONDŘEJ ONDŘEJ KUKALKUKAL TIBURTINA TIBURTINA ENSEMBLE ENSEMBLE BARBORA BARBORA SOJKOVÁ SOJKOVÁ PRAŽSKÉ PRAŽSKÉ JAZZOVÉ JAZZOVÉ KVINTETO KVINTETO PETR KOŘÍNEK PETR KOŘÍNEK ALFRED ALFRED STREJČEK STREJČEK

76. 76.KONCERTNÍ KONCERTNÍSEZÓNA SEZÓNA

MARKÉTA MARKÉTA CUKROVÁ CUKROVÁ MUSICA MUSICA FLOREA FLOREA MAREKMAREK ŠTRYNCL ŠTRYNCL BARBORA BARBORA SOJKOVÁ SOJKOVÁ IRENAIRENA TROUPOVÁ TROUPOVÁ

MARTAMARTA FADLJEVIČOVÁ FADLJEVIČOVÁ JAROSLAV JAROSLAV BŘEZINA BŘEZINA HASANHASAN EL-DUNIA EL-DUNIA JAROMÍR JAROMÍR NOSEKNOSEK TOMÁŠTOMÁŠ KRÁL KRÁL NIKOLAI NIKOLAI TOKAREV TOKAREV

Symfonický Symfonický orchestr orchestr hl.hl. m.m. Prahy Prahy FOK FOK

PETR WAGNER PETR WAGNER ENSEMBLE ENSEMBLE TOURBILLON TOURBILLON PAUL BADURA PAUL BADURA - SKODA - SKODA DANIEL DANIEL MÜLLER-SCHOTT MÜLLER-SCHOTT IVO KAHÁNEK IVO KAHÁNEK JAN SIMON JAN SIMON LUBORLUBOR KRÁSAKRÁSA SVATOPLUK SVATOPLUK ČECH ML. ČECH ML.

LUCIE LUCIE FIŠER FIŠER SILKENOVÁ SILKENOVÁ OTOKAR OTOKAR KLEINKLEIN ALEŠ JENIS ALEŠ JENIS PRAŽSKÝ PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ FILHARMONICKÝ SBOR SBOR

zahajuje zahajujeprodej prodejabonmá abonmá

JAN TALICH JAN TALICH LUKÁŠLUKÁŠ VASILEK VASILEK JIŘÍ KOUT JIŘÍ KOUT JAN MACH JAN MACH CAPILLA CAPILLA FLAMENCA FLAMENCA ALEXANDRA ALEXANDRA PETERSAMER PETERSAMER

nana sezónu sezónu 2010/2011 2010/2011 10. 10. 5.5. 2010. 2010. Prodej Prodej jednotlivých jednotlivých vstupenek vstupenek odod 24.24. 5. 5. 2010. 2010.

COLLEGIUM COLLEGIUM MARIANUM MARIANUM JANA SEMERÁDOVÁ JANA SEMERÁDOVÁ HANA HANA BLAŽÍKOVÁ BLAŽÍKOVÁ HEIDI MARIA HEIDI MARIA TAUBERT TAUBERT DAVID DAVID ERLERERLER MARKÉTA MARKÉTA CUKROVÁ CUKROVÁ TOMÁŠTOMÁŠ KOŘÍNEK KOŘÍNEK ROMAN ROMAN JANÁLJANÁL GAUTIER GAUTIER CAPUC,CAPUC ON 4TET , ON 4TET

KUBELÍKOVO KUBELÍKOVO TRIO CHARLES TRIO CHARLES OLIVIERI-MUNROE OLIVIERI-MUNROE IVAN ŽENATÝ IVAN ŽENATÝ TOMÁŠTOMÁŠ NETOPIL NETOPIL SIMONA SIMONA HOUDA-ŠATUROVÁ HOUDA-ŠATUROVÁ JANA SÝKOROVÁ JANA SÝKOROVÁ ČESKÝČESKÝ FILHARMONICKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO SBOR BRNO PETR FIALA PETR FIALA MICHAEL MICHAEL SCHÖNHEIT SCHÖNHEIT SARA DAVIS SARA DAVIS BUECHNER BUECHNER ENSEMBLE ENSEMBLE TOURBILLON TOURBILLON RENAUD RENAUD CAPUC,CAPUC ON MIKLÓS , ON MIKLÓS SPÁNYI SPÁNYI GÁBORGÁBOR PREHOFFER PREHOFFER PETR WAGNER PETR WAGNER ZDENĚK ZDENĚK MÁCALMÁCAL MARTAMARTA TÖPFEROVÁ TÖPFEROVÁ RADEKRADEK BABORÁK BABORÁK ZUZANA ZUZANA RZOUNKOVÁ RZOUNKOVÁ

Novou Novou sezónní sezónní brožuru brožuru Vám Vám rádi rádi zašleme zašleme na na požádání. požádání. OCTOPUS OCTOPUS PRAGENSIS PRAGENSIS PETR DANĚK PETR DANĚK PAVELPAVEL ČERNÝČERNÝ GERD ALBRECHT GERD ALBRECHT LUBOŠLUBOŠ HUCEKHUCEK MARIAMARIA KOBIELSKA KOBIELSKA JANA WALLINGEROVÁ JANA WALLINGEROVÁ Předprodejní Předprodejní pokladna pokladna FOK, FOK, JAROSLAV JAROSLAV BŘEZINA BŘEZINA PETERPETER MIKULÁŠ MIKULÁŠ ČESKÝČESKÝ NÁRODNÍ NÁRODNÍ SBOR SBOR JOSEFJOSEF PANČÍK PANČÍK BARBORA POLÁŠKOVÁ ŽOFIE ŽOFIE VOKÁLKOVÁ VOKÁLKOVÁ nám. nám. Republiky Republiky 5, Praha 5, Praha 1,BARBORA 1, POLÁŠKOVÁ JAN NOVOTNÝ JAN NOVOTNÝ KOMORNÍ ORCHESTR ORCHESTR PRAŽSKÝCH PRAŽSKÝCH SYMFONIKŮ SYMFONIKŮ KATEŘINA KATEŘINA ENGLICHOVÁ ENGLICHOVÁ Po Po – Pá: –KOMORNÍ Pá: 10.00 10.00 – 18.00, – 18.00, tel.: tel.: 222222 002002 336, 336, JAROSLAV JAROSLAV BRYCHBRYCH KÜHNŮV KÜHNŮV SMÍŠENÝ SMÍŠENÝ SBOR SBOR MAREKMAREK VORLÍČEK VORLÍČEK MUSICA MUSICA BOHEMICA BOHEMICA JAROSLAV JAROSLAV KRČEKKRČEK pokladna@fok.cz pokladna@fok.cz

PETRI PETRI SAKARI SAKARI ČESKÉČESKÉ HORNOVÉ HORNOVÉ KVARTETO KVARTETO PETRAPETRA MATĚJOVÁ MATĚJOVÁ LEIPZIGER LEIPZIGER STREICHQUARTETT STREICHQUARTETT

www.fok.cz www.fok.cz

JUVENTUS JUVENTUS COLLEGIUM COLLEGIUM FOK VOJTĚCH FOK VOJTĚCH SPURNÝ SPURNÝ VLADIMÍR VLADIMÍR VÁLEKVÁLEK MARTINA MARTINA BAČOVÁ BAČOVÁ IVAN ŽENATÝ IVAN ŽENATÝ DARIADARIA HRYNKIV HRYNKIV FACE OF FACE THEOF BASS THE BASS JIŘÍ MALÁT JIŘÍ MALÁT WACŁAW WACŁAW GOLONKA GOLONKA MARCIN MARCIN WOLAKWOLAK JUANJO JUANJO MENA MENA

manuál

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 19. – Konkurzní podstata text: Ondřej Chrobák Autor je hlavním kurátorem GASK.

Současná umělecká scéna skloňuje ve všech pádech dvě slova: KONKURZ a STANDARDNÍ. Možná ještě TRANSPARENTNÍ. Z úst mladých, latentních bohémů znějí nezvykle formulace typu: „Navrhujeme provést změnu řádu výběrových řízení pro obsazování míst akademických pracovníků Akademie výtvarných umění v Praze. Pětičlenné složení komise (tvořené zpravidla dvěma prorektory, dalším akademickým pracovníkem AVU a dvěma profesními odborníky z jiných škol nebo praxe), které uvádí článek 3 řádu výběrových řízení, považujeme za nedostatečné. Navrhujeme rozšíření počtu členů komise tak, aby byl zajištěn vyrovnaný podíl pracovníků AVU, externích odborníků a studentů.“ Apropriace byrokratického jazyka zpravidla nevěstí nic dobrého. Forma evidentně nesleduje obsah. Kardinální otázka v tomto případě zní: může aplikace jednoho standardního prvku do jinak zcela nestandardního prostředí přinést zásadní změnu celého prostředí? Instituce, podobně jako živý organismus, dovedou zmobilizovat imunitní systém a „infekci standardu“ rychle paralyzovat. Navíc do budoucna se stávají proti podobným atakům imunními, pokud jich ještě nevyužijí ve vlastní prospěch. V tomto smyslu je volání po standardu a konkurzech zástupné torpédo mající prostřelit hroší kůží instituce. Avšak snaha porazit struktury moci prostřednictví jejich vlastních zbraní – byrokraticko-právního ptydepe – je předem odsouzena k debaklu. Možná je třeba zcela otevřeně říci, že současné problémy kulturních institucí nespočívají v tom, zda jejich ředitel, rektor, pedagog či kurátor prošel konkurzem. Je/b yl například Milan Knížák špatným generálním ředitelem Národní galerie proto, že se v ministerském konkurzu umístil na čtvrtém místě? Nebo že vládne již deset let se smlouvou na neurčito? Tyto formál-

ní argumenty se sice zdály jako takticky správné, protože jsou zdánlivě pochopitelné a přesvědčivé pro čtenáře MF Dnes, ale v konečném výsledku byly neefektivní. Naopak zabraly místo diskusi o podstatě problému. Podobně konkurzy jako módní fetiš těchto dní zastiňují to hlavní: absenci celospolečenského KONSENSU o účelu a fungování kulturních institucí. Zmiňovaný konsensus neznamená víceméně nic jiného než prostou hokynářkou dohodu: MY (instituce uměleckého provozu) vám nabízíme TOTO (v adekvátním množství a kvalitě) a MY (zbytek společnosti), protože TO chceme (a víme proč!), uvolníme adekvátní množství prostředků. Pochopitelně by se nejednalo o statický stav, ale o dynamický proces, kdy je nutné i užitečné vést permanentní vyjednávání.

Dojednání takového konsensu předpokládá oboustranný respekt a otevřenost. Prvním krokem by měla být hluboká a upřímná sebereflexe uvnitř uměleckohistorické i umělecké komunity. Například si přiznat, že veřejnost naši práci nehodnotí, jakkoli se to ve věži ze slonoviny tak jeví, podle zápisů do RIV a závěrečných zpráv pro GA ČR. Vzdát se snu o domácím impaktovaném časopise o výtvarném umění. Konkurzy by byly jen banální pracovněprávní nástroje, a nikoli poslové spásy. V tomto smyslu požadujme, aby ministerstvo kultury zveřejnilo projekty uchazečů o post generálního ředitele NG z nedávno skutečného konkurzu, a nikoli hlasovací lístky komise, jak požadují ti, kteří chtějí začínající diskusi proměnit ve zmatečnou frašku.

K Č EM U VLASTNĚ NÁRODNÍ GALERII MÁME ? / Veletrh mmotion 2008 v Malé dvoraně Veletržního paláce / foto: AC Expo

inzerce

art + a ntiques

ESTHER STOCKER 14. 4. 2010 – 6. 6. 2010

Výstavu pořádá Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář v Domě U Kamenného zvonu Staroměstské nám. 13, Praha 1 Otevřeno denně kromě pondělí 10.00�—20.00 hodin

WANNIECK GALLERY

z_91x119_AA-Skl10.indd 1

1Věž - 4Věžníci Výstava konceptuálního umění ve věži Novoměstské radnice

11.3.2010 14:36:34

Wannieck Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno, www.wannieckgallery.cz Otevírací dobu si prosím ověřte na webu nebo na tel. 543 256 072

umění O art knihy O books utopie O utopia komunismus O communism společnost O society film O movies vesmír O space sci-fi O science fiction

Annegret Heinl Gaby Ludwig Ben Patterson Jan Steklík 21. dubna - 23. května 2010 úterý - neděle 10 - 18 hodin Novoměstská radnice Praha Vodičkova 1/3, 2. patro

Čtyři umělci teď stojí ve věži pražské Novoměstské radnice na hlídce, na které předtím stáli v muzeu Zündorfer Wehrturm v Kolíně nad Rýnem a nabízejí své schopnosti vnímání.

Hlavní partneři Dům umění města Brna Legia HP DOX Partneři Ministerstvo kultury ČR, Era - Poštovní spořitelna, Arbor Vitae, BKC, Barrandov Mediální partneři Flash Art, Art+Antiques, A2, Metropolis, ČRo 3, Artyčok.tv, artalk, Terryho ponožky, Euro awk Statutární město Brno podporuje provoz Domu umění města Brna.

recenze

Stanislav Diviš pro Brno Kostky jsou vrhnuty ve Wannieck Gallery text: Silvie Šeborová Autorka je editorkou portálu www.artalk.cz.

Většina textů o Stanislavu Divišovi začíná tím, že tento malíř byl členem skupiny Tvrdohlaví. To je informace rozhodně důležitá, ale vzhledem k popularitě Tvrdohlavých a k jejich částečnému zmytizování dnes obecně poměrně známá. K Divišovým uměleckým začátkům se však vztahují i údaje veřejně méně rozšířené, o to však zajímavější. Jedním z nich je fakt, že Diviš se dostal na vysokou uměleckou školu – podobně jako Jiří David – až na posedmé, a tudíž své spolužáky výrazně věkově převyšoval (v době přijetí mu bylo 29 let). Kromě toho byl z Akademie výtvarných umění vyloučen. Podle malíře se nejednalo o oficiální vyloučení, ale o konspiraci, jež měla svůj původ u profesora Toroně, který Divišovi nedal známku z ateliéru a doporučil mu přestup, zároveň však zařídil, aby tento přestup nebyl možný. Vedla jej k tomu pravděpodobně v komunistickém systému nevhodná po-

věst Diviše jako rebela a jeho vystupování s undergroundovými kapelami. Následoval pohnutý životní styl, kdy Diviš dělal nočního hlídače, přes den maloval v pronajatém ateliéru a snažil se uživit rodinu. Jako by boj, který Stanislav Diviš musel vést a který stál na počátku jeho tvorby, do jisté míry určil celé jeho další dílo. Jako by se i nyní, v době, kdy se mu blíží šedesátka, stále snažil o překonávání sebou samotným vymezených překážek. Z jeho obrazů čiší stále stejná či minimálně podobná energie, kterou do nich vnášel v 80. letech. Jako by chtěl její pomocí stále podvědomě dokazovat to, co se mu již dávno podařilo prokázat.

Druhá retrospektiva? Právě samotné Divišovy malby jsou nejsilnější stránkou jeho aktuální výstavy ve Wannieck Gallery nazvané Kostky jsou vrhnuty. Instalací se výstava nijak neliší od těch,

POHLED DO E X PO Z ICE / foto: Silvie Šeborová

které jí ve Vaňkovce předcházely, a poněkud sporný je především výběr děl. Ne že by byl sám o sobě špatný, jen trochu zaráží v kontextu ostatních Divišových výstav. Kostky jsou vrhnuty lze označit za částečnou retrospektivu, nalezneme zde malby z 80. let i ty s datací 2010, které musely vzniknout těsně před zahájením výstavy. Jedná se o užší výběr z rozsáhlých Divišových cyklů, z nichž některé jsou sice zastoupeny početně, jiné však jen několika málo obrazy, plátnem jediným a v případech, kde dva či více cyklů řeší stejnou otázku, mohlo dojít i k úplnému vypuštění jednoho z nich. Na takovémto pojetí výstavy by nebylo nic divného, kdyby Divišovu retrospektivu neuspořádaly v roce 2005 Galerie Klatovy Klenová a Východočeská galerie v Pardubicích a v roce 2008 i Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Ve stejném roce byl vydán i obsáhlý katalog, jehož výběr se do značné míry shoduje s tím,