Art+Antiques_6_2012 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

červen 2012 95 Kč / 4,50 ¤

10 / František

Skála v Olomouci 32 / Architekt Souto de Moura 38 / Jeden rok s Vladimírem Röselem

Staňte se předplatitelem Art+Antiques a ročně získáte slevu 214 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky až 50% slevu na vstupném do našich partnerských galerií, muzeí a výstavních síní Ročenku ART+ v ceně 119 Kč zdarma vstup do elektronického archivu časopisu

S předplatným Art+Antiques získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií

Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Jakub Špaňhel: Slepice jdou do pekla (do 9. 9.) Lubomír Typlt: Tikající muž (do 9. 9.) 40 20 Kč Jaromír Novotný: Viditelné formáty ( do 19. 8.) Galerie Rudolfinum 130 80 Kc Tváře: fenomén tváře ve videoartu (od 21. 6. do 16. 9.) Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Z Nového Světa do celého světa / 300 let harrachovské sklárny (do 16. 9.) Moravská galerie v Brně 160 80 Kč 25. Mezinárodní bienále grafického designu Brno 2012 (od 21. 6. do 28. 10.) 100 50 Kč Jan Kotěra: Ohlasy lidového umění (do 30. 9.) Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kc České umění 90. let ze sbírky Komerční banky (do 23. 9.)

Max Švab i nský

8/2012

Muzeum umění Olomouc 50 25 Kč František Skála: Muzeum (do 19. 8.) Galerie výtvarného umění v Ostravě 50 20 Kč Čestmír Suška: Inside Outside (od 15. 6. do 16. 9.) Patrik Kriššák : We Oui – My ano (od 15. 6. do 15. 7.) Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Miloš Šejn: Archivy a kabinety (14. 6. do 2. 9.)

Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545

Předplatitelskou ARTcard vám zašleme do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu. Šedá: CMYK 0-0-0-75

predplatitelska karta_spravna velikost.indd 10

24.11.2009 16:25:01

Objednávejte na webu: www.artcasopis.cz, emailem: predplatne@ambitmedia.cz, telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9

editorial /

Deset let

V červnu to bude deset let od chvíle, kdy se na stáncích objevilo premiérové číslo Art+Antiques. „Umění je hodnota, inspirace, investice, životní styl. Art+Antiques je určen všem, kteří chtějí se stylem žít,“ napsala ve svém úvodním slově zakladatelka a první šéfredaktorka časopisu Jana Chytilová, dnes režisérka pořadu Artmix na České televizi. „Snoubí se v něm hezká grafika s kvalitním obsahem: aukce, starožitnosti, portréty umělců, příběhy děl, obrazů, domů, rozhovory. Najdete v něm rady pro sběratele, výsledky dražeb. Vše přehledné, stručné, informačně nasycené,“ přivítal nový titul týdeník Reflex. V základní koncepci a směřování je Art+Antiques stále tím stejným titulem jako před deseti lety, v mnohém jsme se však změnili. Prvním mladým umělcem, který se objevil v rubrice Talent (ekvivalent dnešní rubriky Portfolio), byl tehdy třicetiletý Ján Mančuška, což svědčí o tom, jak dobré oko tehdejší redakce měla. Článek psala Lenka Lindaurová, která časopis posléze tři roky vedla. Rozhovor s hercem Jaroslavem Duškem o jeho vztahu k umění, který se rovněž objevil v premiérovém čísle, bychom dnes naopak už sotva zařadili. Ve srovnání se zahraničními časopisy o umění má Art+Antiques dodnes nebývale široký záběr. Snažíme se současně oslovovat návštěvníky velkých výstav, zájemce o aktuální umění, sběratele a milovníky starožitností, příznivce designu a architektury, laiky i odbornou veřejnost. V Německu či ve Francii by se jednalo (respektive se jedná) minimálně o čtyři různé časopisy. Tato žánrová a tematická pestrost je naší výhodou i nevýhodou. Jen díky ní jsme ve vysoce konkurenčním prostředí českého mediálního trhu schopni přežívat, ne všem tématům, která by si to zasloužila, se však dokážeme věnovat v patřičné hloubce a rozsahu. Současná redakce časopis připravuje od ledna 2007. „Nechceme si stěžovat, co všechno nefunguje a jak málo pozornosti se výtvarnému umění dostává. Neuspokojivé poměry nejsou omluvou pro vlastní lajdáctví. Věříme, že na umění záleží, a proto věříme i v důležitost psaní o něm. (...) Základní orientace časopisu se nemění, naším cílem je však posílit jeho zpravodajskou hodnotu a přicházet s takovými články a s takovými tématy, které budou nejen čtenářsky atraktivní, ale na kterých také skutečně záleží,“ psal jsem tehdy ve svém první editorialu nazvaném Na umění záleží. Nakolik se nám tento úkol daří naplňovat, musíte posoudit vy, naši čtenáři. Za redakci mohu říct jen tolik, že ho stále bereme vážně a za

Obsah

> Beaufort 04 5 / depeše > Daniel Buren na Monumentě Martina Buláková 10 / výstava > František Skála Radek Wohlmuth 25 / názor > Drdova Gallery Lucie Drdová 26 / na trhu > Rudolf Němec Tereza Jindrová 28 / portfolio > Diana Winklerová Radek Wohlmuth 32 / rozhovor > Eduardo Souto de Moura Filip Šenk 38 / k věci > Rok s Vladimírem Röselem Jan Skřivánek 42 / profil > Jan Hísek Radek Wohlmuth 47 / architektura > Rotterdamské bienále architektury Rado Ištok 54 / knižní recenze > Slovanská epopej Milena Bartlová 56 / antiques > Sklárna Daum Lucie Zadražilová 62 / zahraniční výstava > Berlínské bienále Johanka Lomová 65 / manuál > Dobré zprávy Ondřej Chrobák 66 / recenze > Jan Koblasa Magdalena Juříková 67 / recenze > Začátek století Martin Dostál 70 / recenze > Ostrovy odporu Ludvík Hlaváček 76 / na východ... > Industriál 2 / depeše

Lucie Pangrácová

Dušan Buran

80 / komiks

> Dašek & Jadrný

Monstrkabaret Freda Brunolda

deset let přízně vám děkujeme. Jan Skřivánek

obálka

Fr an t i šek Sk ál a: Hl av y duchů / 1992

mořské řasy – kelpy / 5–10 cm / Archiv Františka Skály

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Milena Bartlová, Martina Buláková, Dušan Buran, Martin Dostál, Lucie Drdová, Ludvík Hlaváček, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Rado Ištok, Tereza Jindrová, Magdalena Juříková, Pavla Kosař, Vojtěch Mašek, Lucie Pangrácová, Filip Šenk, Jan Šiller, Lucie Zadražilová / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. června 2012. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

zprávy

art + a ntiques

Proč má skončit Bufka? Praha – Galerie hlavního města Prahy (GHMP) začátkem května po více než patnácti letech příprav a odkladů ve Velké dvoraně Veletržního paláce vystavila Slovanskou epopej Alfonse Muchy. Jen o pár dní později ČTK informovala, že ředitel galerie Milan Bufka bude odvolán z funkce. Důvodem má být mimo jiné překročení nákladů na přípravu výstavy. Místo 15 milionů galerii přišla na 36 milionů korun. „Expozice je udělaná velmi dobře a panu Bufkovi jsem k ní pogratuloval. Vzápětí jsem mu ale sdělil, že radě navrhnu jeho odvolání, protože způsob, jakým galerii vede, zejména pokud jde o nakládání s investičními prostředky, je dál neúnosný,“ prohlašuje pražský radní pro kulturu Václav Novotný (TOP 09). „V investicích je naprostý chaos. Jsou tam investice, které se táhnou čtyři pět let, ale reálně vůbec neprobíhají,“ vysvětluje. V roce 2011 například GHMP na investice od města dostala příspěvek 38,6 milionu korun, téměř 39 procent (15 milionů korun) z této částky však nedokázala vyčerpat. V investičním fondu galerie současně z předchozích let ke konci loňského roku zůstávalo 13,4 milionu korun. Milan Bufka stojí v čele GHMP od října 2008, kdy z iniciativy tehdejšího radního pro kulturu Milana Richtera (ODS) došlo k rozdělení manažerského a odborného vedení galerie. Město nejprve vypsalo konkurz na post vedoucího sbírkového úseku, v němž zvítězil Karel Srp. Následně se uskutečnilo výběrové řízení na ředitele celé galerie, ve kterém překvapivě uspěl ekonom Milan Bufka. Ten do té doby působil jako konkurzní správce v několika průmyslových podnicích (spolurozhodoval například o prodeji Škody Holding finanční skupině Appian Group) a v kulturní sféře se nijak neangažoval. „Řeči o tom, že galerie má dvojí vedení, nemám rád. Statutárním zástupcem galerie je její ředitel. Funkce programového šéfa je jen hezký titul, který fakticky nic neznamená,“ říká Novotný. „Pokud ale mám přistoupit na to, že pan Bufka galerii řídí hlavně po provozní stránce, tak musím konstatovat, že ji řídí špatně a měl by odejít. Zda rada můj návrh na jeho odvolání podpoří, nemůžu předjímat, ale já na něm budu rozhodně

D ě k u j e m e , o d e j d ě t e ! / Milan Bufka na výstavě Slovanské epopeje foto: Michal Sváček, MF DNES, Profimedia

trvat.“ Rada by podle Novotného o Bufkovi mohla jednat již na přelomu května a června. TOP 09 ještě jako opozice kritizovala pronájem Colloredo-Mansfeldského paláce provozovatelům Artbanky a angažmá pracovníků GHMP v čele s Karlem Srpem v tomto projektu, Novotný však chce tuto záležitost řešit až s případným Bufkovým nástupcem. Jinak k programové náplni galerie nemá výhrady. Konkurz na nového ředitele, bude-li Bufka odvolán, by se podle něj měl uskutečnit ještě v létě. „V řádu týdnů bychom měli mít hotovou změnu podmínek výběrových řízení, aby předmětem mlčenlivosti byly jen osobní údaje,“ dodává. „Nevidím důvod, proč by koncepce jednotlivých kandidátů měly být utajované.“ Na otázku, zda by jedním z požadavků na uchazeče o místo ředitele galerie mělo být vzdělání či praxe v oboru, Novotný nedává jednoznačnou odpověď. „Důraz by neměl být na tom, zda je to vystudovaný ekonom, nebo historik umění, ale na psané koncepci, o které dokáže přesvědčit výběrovou komisi. Přičemž by to měla být komise, ve které budou mít velkou majoritu odborníci v oboru,“ vysvětluje. Krom nepořádku v nakládání s investičními prostředky je podle Novotného problematický také projekt informačního systému a digitalizace sbírek GHMP. „Tam jde snad až o 70 milionů korun, přičemž Archiv hlavního města Prahy dokázal zdigitalizovat své fondy asi za desetinu této částky,“ říká Novotný.

Naráží na to, že galerie si u společnosti Logica za 53,4 milionů korun (bez DPH) – v zadání výběrového řízení bylo počítáno s ještě vyšší částkou – v červnu 2010 objednala komplexní softwarové a hardwarové řešení informačního systému na evidenci a správu sbírek, včetně jejich digitalizace. Výjádření ředitele GHMP k výtkám radního Novotného se nám nepodařilo získat. Poměrně výrazné navýšení provozní dotace ze strany města v posledních dvou letech naznačuje, že projekt digitalizace měl podporu minulého vedení pražského magistrátu. Loni a předloni galerie od města dostala o 16 a 24 milionů korun víc než v letech 2008 a 2009. Přesto musí vývoj nového evidenčního systému pro galerii znamenat poměrně výraznou finanční zátěž. Roční příspěvek města na její činnost (bez investičních prostředků) činil loni 76,2 milionu korun. Společnost Logica koncem loňského získala rovněž zakázku na digitalizace fondů Národní knihovny a Moravské zemské knihovny, dohromady za 300 milionů korun. I v tomto případě bude vyvíjet nové softwarové řešení, místo aby použila již osvědčené. Z Národní knihovny na protest proti tomu odešlo několik klíčových pracovníků specializujících se na téma digitalizace. „Národní knihovna chtěla smartphone, dostala mobil. Ano, obě zařízení telefonují, posílají esemesky, ukládají kontakty a mají baterii. Běžný mobil je od firmy, která je udělat umí, ale

smartphony zatím nedělala. Bohužel, z běžného mobilu smartphone neuděláte, můžete se snažit, ale nebude to ono,“ poznamenal na adresu společnosti Logica Jan Hutař, dnes již bývalý vedoucí skupiny pro dlouhodobou ochranu dat v Národní knihovně. Vystudovaný ekonom Václav Novotný (*1959) je pražským radním pro kulturu a cestovní ruch od loňského listopadu, kdy koalici ODS-ČSSD v čele magistrátu vystřídal tandem ODS-TOP 09. Členem zastupitelstva je první volební období. Osmnáct let, od roku 1990 do roku 2008, stál v čele Pražské informační služby (PIS), příspěvkové organizace magistrátu, která má za úkol propagovat město, seznamovat domácí i zahraniční návštěvníky s jeho historií a fungovat jako informační kancelář. PIS sama také spravuje některé památky, mimo jiné Mostecké věže či Petřínskou rozhlednu. K jejich pronájmu bezpečnostní agentuře ABL došlo až po Novotného odchodu. / js

Galerie České pojišťovny končí Praha – V létě 2012 ukončí svou činnost pražská Galerie České pojišťovny, která se během šesti let své existence vyprofilovala jako zajímavý výstavní prostor zaměřený na současnou malbu. Poslední kurátorskou výstavou ve Spálené ulici je

přehlídka nejnovějších obrazů dvaatřicetiletého Davida Hanvalda, která potrvá 24. června. Důvodem ukončení činnosti galerie je změna strategie provozovatele v oblasti sponzoringu, do budoucna se chce soustředit hlavně na sport. „Česká pojišťovna realizovala ve své galerii v průběhu let řadu unikátních výstavních projektů. Vedle této činnosti však podporuje také Český olympijský tým, lední hokej, motorismus, dostihový sport či Letní shakespearovské slavnosti. Proto se letos rozhodla snížit počet podporovaných projektů a více se zaměřit jen na několik klíčových. Posílí například své aktivity s Českým olympijským týmem či s Velkou pardubickou, ale zároveň ukončuje spolupráci s galerií,“ vysvětluje mluvčí pojišťovny Jan Heinz. Galerie mimo jiné sloužila také jako místo pro prezentaci uměleckých děl ze sbírky pojišťovny, budované již od 19. století a čítajících dnes na čtyři tisíce položek. Ukončení činnosti galerie by se samotné sbírky nemělo nijak dotknout. Poslední výstavou, která se v galerii uskuteční, by podle Jana Heinze měla být letní výstava přírůstků ze sbírek finanční skupiny PPF, která je majoritním akcionářem České pojišťovny. Skupina pod hlavičkou PPF Art provozuje také Galerii Václava Špály a Ateliér Josefa Sudka. Omezení jejich činnosti se podle zástupce PPF Art Pavla Lagnera nechystá. / jl

P o h l e d d o i n s ta l a c e v ý s tav y d av i d a h a n va l d a / Galerie České pojišťovny

G l o r i a m us a e a l i s / Cenu tvoří trofej, diplom a peněžní ocenění v hodnotě sedmdesát tisíc korun.

Gloria musaealis 2011 Praha – Desátý ročník ceny Gloria musaealis, pořádané Asociací muzeí a galerií ve spolupráci s Ministerstvem kultury, ovládla regionální muzea. Cenu za muzejní výstavu roku získala Moravská galerie v Brně za projekt Obrazy mysli – Mysl v obrazech. Na dalších příčkách se umístily stálá expozice Vlastivědného muzea Jesenicka s názvem Čarodějnické procesy v 17. století na Jesenicku a Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně s projektem Po stopách Ing. Jana Karlíka. Vedle široce koncipovaného mezinárodního projektu tak úspěch sklidilo také zkoumání místní historie. Instalace věnující se čarodějnickým procesům zaujala především svou interaktivní podobou a kladenské muzeum zase oslovilo porotu pojednáním prostoru galerie způsobem vlastním komiksovým příběhům. Celkem se do soutěže podle ředitelky Asociace Anny Komárkové přihlásilo čtyřicet devět muzeí a galerií s pětasedmdesáti projekty. Muzejní publikací roku se stala monografie Gabriela von Maxe vydaná Západočeskou galerií v Plzni u příležitosti umělcovy loňské výstavy. Knihu galerie vydala ve spolupráci s nakladatelstvím Arbor vitae, které je podepsané také pod další oceněnou publikací Pražské módní salony 1900–1948, katalogem výstavy v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. Nejširší kategorie Cena za muzejní počin byla udělena rozsáhlému projektu Terezínského muzea, které v loňském roce zpřístup-

téma

art + a ntiques

Muzeum v muzeu František Skála v Olomouci text: Radek Wohlmuth

Rozsáhlou a co do záběru nad poměry komplexně pojatou výstavou se v Muzeu moderního umění Olomouc představuje umělecký multiinstrumentalista František Skála. Jeho moravská spanilá jízda je ambiciózně pojatá a její výsledek se rovná tréninkové verzi nějaké budoucí stálé autorské definitivy. Ostatně název výstavy tím směrem cílí víc než jasně.

Tři v jednom, tak lze pomocí oblíbené reklamní fráze zřejmě nejjednodušším způsobem charakterizovat trojjedinou olomouckou výstavu druhého laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého a komtura řádu Zelené berušky Františka Skály (*1956), která kromě výběru z objektů a kreseb v samostatných expozicích představuje i jeho fotografie a ilustrace. „Velikostí sice nemůžeme konkurovat největší Skálově výstavě v Galerii Rudolfinum z roku 2004, ale podařilo se nám zapůjčit z veřejných galerií i soukromých sbírek takový výběr děl, který Skálovu tvorbu představuje v dosud nevídaném průřezu,“ uvedl na stránkách muzea kurátor výstavy Michal Soukup a v tomto směru je možné s ním souhlasit. Olomoucké muzeum umění je ostatně ohledně autorských prezentací známé svými nadstandardními výkony a Skálova výstava svou obsahovou kvalitou dobře zapadá do kontextu minulých projektů přibližujících takové osobnosti současného umění, jako jsou Karel Malich, Adriena Šimotová, Milan Kunc, Zdeněk Sýkora nebo skvělá polská sochařka Magdalena Abakanowicz. Pravda, jedná se o poněkud starší ročníky, ale dá se říct, že Skála dnes už také patří do kategorie žijících klasiků. Co do osobitosti i intenzity sdělení se, samozřejmě po

svém, svým letitějším kolegům určitě vyrovná. „Vlastně poprvé jsem se setkal s muzeální péčí a je to fajn,“ komentuje spolupráci Skála. „Moje tvůrčí sobectví jde totiž tak daleko, že nepřemýšlím ani nad tím, že se ty věci někdy budou stěhovat, což je ve výsledku dost strašný, a v tomhle věku už člověk servis ocení,“ vysvětluje.

Nomen omen Muzeum, řecky mouseion, v překladu znamená chrám múz a právě tímto názvem ověnčil František Skála svůj nový projekt. Není to od věci. Podle definice Mezinárodní muzejní rady jde o instituci, která získává, uchovává, zkoumá a vystavuje hmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia, vzdělání, výchovy, ale také potěšení. V tomto případě tedy sice především o člověku Skálovi, ale co na tom. Jde o natolik renesančního umělce, že při snaze podrobně zmapovat celý jeho tvůrčí prostor by bylo potřeba zřejmě několika budov, a ne jen jediné patro, které má v Olomouci k dispozici. „Ne-

B o ž s k á subs ta n c e / 2001

aukce

art + a ntiques

Přelomový Polibek Praha – Klíčovou položkou květnové aukce domu Sýpka se stala plastika z taveného skla Polibek. Jedna z prvních společných realizací dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová z roku 1958 si našla své zájemce za 444 tisíce korun, dvouapůlnásobek minimálního podání. Jde o dílo, které vzniklo technikou tavení skla do formy a svým novátorstvím výrazně zasáhlo do vývoje oboru. Jiná barevná varianta Polibku dosáhla už před pěti lety u Vltavínu ceny 210 tisíc korun. Zájem vzbudil i Broušený objekt Václava Cíglera z broušeného a leštěného skla, jeho cena vzrostla o čtyři příhozy na 192 tisíc korun. Většina položek jinak odcházela s velmi mírnými nárůsty nebo za vyvolávací ceny. Prodalo se však na 41 procent předmětů celkem za necelé tři miliony korun. Částku 100 tisíc korun překročily ještě dvě práce, a sice plátno Vladimíra Kokolii Vřetena z roku 1994 (114 tisíc korun) a serigrafie Zdeňka Sýkory 11 linií 2008 (108 tisíc korun). Ze skla dále kupce zaujal Objekt/Váza Františka Víznera (96 tisíc korun) nebo skleněný Objekt Františka Janáka (70 tisíc korun). Z drobných sběratelských položek s výhodně nastavenými startovními cenami měla úspěch koláž Jiřího Koláře Hruška (36 tisíc korun), drobný olej Cyklista Bohumíra Matala datovaný 1946 (72 tisíc korun),

V l a d i m í r K o k o l i a : V ř e t e n a / 1994 olej na plátně / 100 × 115 cm / cena: 114 000 Kč

dvojice starších tisků Adrieny Šimotové (23,4 a 24 tisíc korun), stůl a židle Otto Prutschera (43,2 a 24 tisíc korun) nebo dvojice podlahových lamp vyrobených podle návrhu Jindřicha Halabaly v UP závodech kolem roku 1935 (14,4 a 18 tisíc korun). Za vyvolávací ceny odešla i dvojice fotografií Miroslava Tichého (20,4 a 22,8 tisíce korun). Kupce naopak nenašel například světelný objekt Lavice současného rakouského tvůrce a designéra Manfreda Kielnhofera s vyvolávací cenou 45,6 tisíce korun nebo dvojice porcelánových plastik Ernsta Barlacha z počátku 20. století nabízená po 13,8 tisících korunách. / mch

S ta n i s l av L i b e n s k ý, J a r o s l ava B r y c h t o vá : P o l i b e k / 1958 tavené sklo / výška 15 cm / cena: 444 000 Kč

Nejen Výkřik New York – Květnový blok newyorských aukcí přinesl několik zásadních rekordů, které poněkud neprávem zůstaly ve stínu dražby Munchova Výkřiku. Večerní aukce impresionismu a moderny přinesly aukčním domům Christie’s a Sotheby’s dohromady 447,7 milionu dolarů a nejvyšší ceny tentokrát padly za pastel a akvarel. Pro Sotheby’s výsledek 330,6 milionů dolarů dokonce znamenal nejlepší výsledek v dané kategorii a druhý nejlepší výsledek vůbec. Několikaměsíční kampaň propagující prodej obrazu Edvarda Muncha vyvrcholila během newyorských předaukčních výstav. Po ohromném zájmu návštěvníků v Londýně se v Sotheby’s rozhodli pobočku na Upper East Side uzavřít pro veřejnost. Výstavu tak mohli navštívit pouze registrovaní dražitelé a tisk, což jen podtrhlo exkluzivitu aukce. Jak jsme podrobně informovali na portálu ART+, ve středu 2. května se pastel Edvarda Muncha Výkřik, jedna ze čtyř variant slavného obrazu, s částkou 119,9 milionu dolarů stal historicky nejdražším dílem prodaným na aukčním trhu. Překonal tak dva roky starý Picassův rekord za zátiší Akt, zelené listy a busta, za nějž nový majitel zaplatil 106,5 milionu dolarů. Pokud zohledníme inflaci, je nicméně podle týdeníku The Economist nejdražším dílem prodaným v aukci i nadále Portrét Dr. Gacheta od Vincenta van Gogha vydra-

Čtěte na ART+ Konstantin Korovin Dorotheum na své květnové aukci nabízelo rozměrnou krajinu od slavného ruského impresionisty Konstantina Korovina. Nešlo o první dílo tohoto malíře na českém trhu. Již v listopadu 2003 se na aukci společnosti Meissner-Neumann prodal jeho obraz Vichy za tehdy senzačních 2,5 milionu korun.

E d va r d Mu n c h : V ý k ř i k / 1895

M a r k R o t h k o : O r a n g e , R e d, Y e l l o w / 1961

pastel na kartonu / 79 × 56 cm / cena: 119 922 500 USD

olej na plátně / 236,2 × 206,4 cm / cena: 86 882 500 USD

žený před dvaadvaceti lety za 82,5 milionu dolarů. V dnešních cenách tato částka odpovídá 142,3 milionu dolarů. V Christie’s se nejdráže prodal akvarel Paula Cézanna Hráči karet, který se na aukci nejspíš objevil v reakci na privátní prodej stejnojmenného plátna. Katarská královská rodina totiž za Cézannův olej téhož názvu údajně zaplatila 250 milionů dolarů. V Christie’s se dražil sice „jen“ akvarel, nicméně i tak cena dosáhla plných 19,1 milionu dolarů. Během celého květnového bloku se v New Yorku jako již tradičně dařilo Picassovi. K mání bylo na třicet Picassových děl, jež dohromady vynesla 88 milionů dolarů. V Christie’s Picasso obsadil plnou polovinu z prvních deseti nejdražších děl. Nejvyšší výsledné ceny dosáhl malý portrét autorovy

milenky Marie-Thérèse Walterové z roku 1932, a to 9,9 milionu dolarů. V Sotheby’s se pak portrét Dory Maarové z roku 1941 s cenou 29,2 milionu dolarů stal druhým nejdražším dílem večera. Aukce poválečného a současného umění, které se konaly o týden později, přinesly ještě větší výnosy. Dohromady oba aukční domy utržily přes 655 milionů dolarů. Podle zprávy ArtTactic tento segment trhu momentálně zaostává jen o pět procent za rekordním rokem 2008. Dosažené tržby jsou druhým nejvyšším výsledkem bloku poválečného a současného umění. V meziročním srovnání jde o nárůst o 37 procent, proti loňským podzimním aukcím o 14 procent. V tomto segmentu dominoval aukční dům Christie’s, jemuž výnos 388,5 milionu dolarů zajistil historicky nejlepší výsledek

Surrealistický Medek Po dlouhých 12 letech se v aukci objevilo reprezentativní plátno Mikuláše Medka z jeho raného období. Obraz Děti a včely (Hádka), nabízený koncem května galerií Pictura, aspiruje na titul nejdražšího díla poválečného umění. Sbírka Komerční banky „Vznikla sbírka, která i dnes s odstupem let vzbuzuje respekt, řada věcí z ní se od té doby několikanásobně zhodnotila, a to už po dvaceti letech,“ říká v rozhovoru Magdalena Juříková, která v 90. letech pomáhala budovat sbírku Komerční banky. Ta se nyní poprvé představuje veřejnosti na výstavě v brněnské Wannieck Gallery. Top 10 Emila Filly Obraz Zlaté rybičky, který byl v červnu 2000 na aukci Galerie Kodl vydražen za 8,03 milionu korun a který dlouhých 6 let držel cenový rekord českých aukcí, se dnes již nevejde ani do první desítky nejdražších Fillových obrazů. K jubileu Julia Mařáka Na letošní 180. výročí narození jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších českých krajinářů reaguje jen ve východních Čechách, jeho rodném kraji, hned čtveřice výstav. Jubileum si připomínají veřejná muzea i soukromé galerie. www.artplus.cz

Y v e s K l e i n : F C 1 ( F i r e C o l o r 1) / 1962 / kombinovaná technika na desce / 141 × 299,5 cm / cena: 36 482 500 USD

portfolio

art + a ntiques

Diana Winklerová text: Radek Wohlmuth

Sochařka, která nepomýšlela na to, že by studovala sochařství. Univerzální talent – fotí, točí videa, maluje, kreslí, navrhuje design, vytváří sochy a objekty. To všechno úspěšně, protože po svém. Krom toho hraje na flétnu, hoboj a anglický roh. Na počítači tkala perské koberce, čínskou poštou propašovala českou vlajku a z polystyrenu špachtlí vybrousila dvoumetrového boha květáků.

Věci se jí dějí jakoby mimochodem. Když se hlásila na VŠUP, vybrala si intermediální ateliér Adély Matasové, mezitím ale došlo ke střídání stráží a z profesorky se stal Jiří David. Nakonec si ji stejně vybral sochař Kurt Gebauer. Kruh se uzavřel tím, že teď už na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze sama učí modelování. Podobné to bylo, když si vybírala stáž a volba padla na Čínu. Když na akademii v Hangzhou poslala své portfolio, zařadili ji na design. Vloni její Vlajkobal v konkurenci sedmi set designérů z padesáti zemí vyhrál soutěž Mladý obal 2011. „Zadání znělo národní produkt, a protože většinou pracuju s tím, co je po ruce, vzala jsem mamince z vitrínky dvě broušené sklenice,“ vypráví mladá

r o d i n n é f o t o / 1983–2012

sochařka. „Moc se jí to nelíbilo, takže jsem se zvlášť ujišťovala, jestli se věci ze soutěže vracejí, a motivace byla jasná: udělat to tak, aby se jí to nerozbilo. Vracelo se všechno, bohužel kromě toho, co dostalo cenu, takže teď má maminka sklenice deponované v Uměleckoprůmyslovém museu,“ dokončuje příběh svého Pyrrhova vítězství. Diana Winklerová (1983) je inteligentní a zručná zároveň. K tomu se nebojí být hravá. Její práce jsou odrazem jí samé. I když se programově zabývá tématy, jako jsou multikulturalismus, vlastenectví nebo ekologie, její umění nenudí, naopak uchovává si dnes málo vídanou schopnost okouzlit. Jednoduché nápady střídají náročné projekty, jejichž

pracnost je přidanou hodnotou, a ne řemeslnou manýrou vystavovanou na odiv. Za vším pak stojí schopnost dívat se, přemýšlet i snít, tedy fascinace věcmi kolem nás a pozitivní stejně jako negativní inspirace nalézaná v nejbližším okolí. „Baví mě posun na hranici absurdnosti, která se ale váže na něco logického,“ vysvětluje svůj přístup. V roce 2006 tak Diana Winklerová třeba začala na počítači ručně po pixelech „tkát“ podle originálů perské koberce. V otevřené sérii zatím vznikly tři kusy (100 × 160 cm), v podstatě stejné plakáty jako ozdobné peršany, které už dávno ztratily původní funkci. Také diplomová práce, za kterou dostala Hlávkovu cenu, měla podobu koberce. „Tehdy jsem zrovna řešila to, jak krajinu modifikujeme do těch útulných věcí ve svém obývacím pokoji. Mě naopak bere fenomén přírody jako něčeho mocnějšího, než jsme my,“ přibližuje své názory, které vykrystalizovaly ve zvláštní ručně malovanou podlahovou krytinu, které dopřála moment, kdy se vzedme do podoby sopky před výbuchem. Součástí instalace je i jemnotemné dunění. Neuchopitelnost útulného nosiče domácí živelní katastrofy vystihuje i proměnlivý název – zeměpisné souřadnice, na nichž se objekt momentálně nachází. České domácí pokrývačství Winklerová zaklela do chlupatinky ve tvaru siluety naší republiky, která jí připadá trochu jako pes – Doma (2007). Českou vlajku

a bs o l u t n í k v ě tá k / 2010

naopak po částech vtělila do ornamentálních pohlednic, které postupně posílala ze stáže v zemi nebeského draka. Vznikl tak pašovaný „vlastenecký“ cyklus Pozdravy z Číny (2008). Také časově sousledná čínská realizace Yun (Mrak) využívá principů skladebnosti a kamufláže. Jde o šestnáct fotografií detailů sněhu na modrém pozadí. Ty složené dohromady neodbytně evokují představu oblaku, objemu, který přestože neexistuje, obsahuje tušení skryté hrozby. I to odpovídá úvahám o sochařství bez sochařství, kterými se multimediálně zaměřená Diana Winklerová zabývá. Její práce vůbec často poukazují na stereotypy vnímání a dokazují, že ne všechno je tím, čím se zdá být. Do této kategorie ne/

p o z d r av y z č í n y / 2008

5 0 . 0 8 615, 14 . 414 5 5 4 / 2010

jistot spadají i naddimenzované molitanové zákusky (Cukrárna, 2009), stejně nefunkční jako sedátka, která představují, nebo fotografický cyklus Planety (2011), ve skutečnosti baterkou ve tmě vykroužené detaily podlahy, které lino obratem ruky změní v Jupiter. Videoobraz padajícího sněhu nasvícený čelovkou a snímaný směrem k noční obloze pro změnu snadno sugeruje reálný průlet kosmem – Vesmír (2011). Jindy ale Diana Winklerová prostě jen pomocí photoshopu vizuálně dovyřkne to, co by chtěla vidět, jako v případě krasohledných obrazců z listí v korunách stromů (Květení, 2009). Poslední velké práce ale naznačují, že se její úvahy točí kolem absolutna. I názvem to potvrzuje polystyrenový objekt Absolutní

v l a j k o b a l / 2011

květák (2010), absurdní, a přitom logický – ztělesnění představy boží dokonalosti ve světě květáků. „Já si u toho strašně užívám,“ usmívá se Diana Winklerová, když popisuje, jak studovala skrytá pravidla konstrukce zacykleného květenství. „Pět spirál na jednu stranu, osm na druhou,“ prozrazuje tajemství systému, „už jen tak z plezíru jsem zkoumala, který jsou pravotočivý a který levotočivý,“ doplňuje. Také další projekty představují nezvyklé výzvy, například čtyřmetrová hliníková socha Blesk (2010), kterou vytvořila do krajiny jako jakýsi trenažér, protože nemá zálibu v klasických parkových plastikách a přišlo jí líto, že tak krásná věc jako blesk trvá jen malou chvíli. Teď má rozdělané olejomalby olejových skvrn.

rozhovor

art + a ntiques

Stavím sám pro sebe S Eduardem Soutem de Moura o architektuře a fotbalu text: Filip Šenk Autor je historik umění. foto (portrét): Augusto Brazio

V architektuře není prestižnějšího ocenění, než je Pritzkerova cena. Portugalský architekt Eduardo Souto de Moura je jejím laureátem za loňský rok. Na závěr své výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera měl v Betlémské kapli přednášku, ve které hovořil o tom, jak se potýká s běžnými obtížemi danými místem stavby nebo třeba nároky klienta. Sešli jsme se krátce před touto akcí, která byla beznadějně vyprodána již několik týdnů dopředu. První otázka přišla od Eduarda Souta de Moura: Můžu kouřit?

V souvislosti s vámi a Álvarem Sizou se často hovoří o typické architektonické škole, typické portugalské architektuře. Je podle vás toto označení oprávněné? Je možné mluvit o portugalské, případně dokonce o portské škole architektury? Dnes se už nedá říci, že by existovala typická portugalská architektura, protože do ní přichází spousta vnějších vlivů. Spíše by bylo možné hovořit například o tom, že je to evropská architektura. I když tu třeba máme rysy, které jsou společné i jiným architekturám a to je vlastně součástí tradice portugalské architektury. V průběhu dějin architektury si nejsem jistý, jestli je tam něco opravdu charakteristického, lze snad říci, že jsou tam určité varianty téhož. Byla to architektura jednoduchá, pragmatická, málo zdobená, budovy byly hodně vázané k zemi, taková těžká a nízká architektura. My jsme

nikdy nebyli velicí, kromě zámořských objevitelů. Architektura je tu v dobrém vztahu s topografií, protože nás bylo málo. A také jsme často cestovali pryč z naší země, takže nás doma vážně moc nebylo. V důsledku proto máme silnou tradici přizpůsobení se místu a jeho lidem. Ale dnes už nejspíše žádná taková charakteristika neplatí. V případě nové zakázky, nového projektu, co je to zcela první, co uděláte? Jdete se podívat na místo stavby? Jít se podívat na místo samotné je až druhou věcí. Prvotní je vždycky něco vymyslet. Je to vlastně takový instinkt. Když mluvím s klientem po telefonu, už si začínám něco představovat. A když pak jdu na místo samé, je to spíše proto, abych si otestoval to, co jsem si už předtím vymyslel.

architektura

art + a ntiques

Město jako téma text: Rado Ištok Autor je student dějin umění.

Rotterdamské bienále architektury se již od svého vzniku v roce 2001 soustředí na téma vývoje měst a související sociální otázky. Svou misí se takřka neliší od ideálu avantgardy – architektura a plánování jsou na bienále vnímány jako věc obecného zájmu, jejichž hlavní úlohou je přispět ke zlepšení standardu bydlení a životních podmínek milionů lidí. Grandiózní vize však vystřídal důraz na konkrétní funkční zásahy a na zapojení místních komunit.

5. ročník nese název Making City (Vytváření města) a kromě Rotterdamu probíhají různé doprovodné akce i v São Paulu, Istanbulu a nizozemském Almere. Jako úvod do problematiky slouží jednoduché statistické konstatování: během několika desítek let bude ve městech žít osmdesát procent populace a města budou produkovat devadesát procent bohatství – to vše na méně než třech procentech zemského povrchu. Úkolem letošního ročníku je prozkoumat, jak zajistit kontinuitu produkce bohatství v podmínkách udržitelného rozvoje, ale i finanční krize. Podle organizátorů se ve městě skrývají řešení jak na problémy přelidnění, tak ekologie. Předpokladem úspěchu měst budoucnosti však je, že budou plánována, organizována a spravována lépe a jinak, než jsme dosud byli zvyklí. Strategie bienále by se dala stručně shrnout známou formulí: „Mysli globálně, jednej lokálně.“ Odpovědi na lepší město se tedy neřešily formou vypracování moderní teorie univerzálně platné pro nejrůznější světové metropole, ale spíš nalézáním řešení problémů konkrétních měst, ze kterých se dají odvodit poučení pro obdobné případy.

Z v ý s tav y M a k i n g C i t y / foto: Ossip van Duivenbode

Mezinárodní tým kurátorů proto rozvinul dvouletý výzkumný program v Rotterdamu, São Paulu a Istanbulu. Cílem programu bylo hlavně předefinování stávajících vztahů mezi plánováním, architekturou a politikou, za účelem vytvoření výkonnějších nástrojů pro vytváření měst. Nové pojetí mělo tedy

především vytvořit pocit týmové práce na společném díle mezi na sobě závislými, přesto často izolovanými (nebo netransparentně propojenými) sférami plánování, vědy, byznysu, místní administrativy a obyvatel. Právě toto propojení lidí či skupin napříč profesemi odráží současný stav společnosti.

T e s t S i t e R o t t e r d a m / foto: Ossip van Duivenbode

Chytrá města Hlavní výstava bienále, Making City, probíhá v prostorách Nizozemského architektonického institutu (NAI), kde pětadvacet „globálních měst“ představuje svou vizi budoucnosti. Vystaveno je asi třicet pět projektů – výsledky vlastního výzkumného programu bienále, projekty zpracované ve spolupráci s nizozemskou vládou či kurátorský výběr nejlepších strategií ze světa. Kurátorský tým letos tvořilo pět samostatných subjektů: George Brugmans zastupoval samotnou organizaci bienále, Henk Ovink nizozemské Ministerstvo pro infrastrukturu a životní prostředí, studio MMBB ze São Paula reprezentovala trojice Fernando de Mello Franco, Marta Moreira a Milton Braga, za rotterdamské studio ZUS to byla dvojice Elma van Boxel a Kristian Koreman a pětici doplnili Joachim Declerck z bruselského Architecture Workroom a Asu Aksoy z istanbulské Bilgi University. Prezentované projekty se zabývají například revitalizací pařížské čtvrti La Défense, propojením Dillí s Novým Dillím, řešením pro metropolitní ambice Bordeaux, explozivním růstem tureckého města Diyarbakir

a ekologickými otázkami, jako je budoucnost lesa uvnitř konurbace Randstadu nebo významem vody v oblasti italského Veneta. Postindustriální transformaci, a hlavně participaci obyvatel čtvrti ilustruje dnes již slavná manhattanská High Line, přestavba nepoužívané nadzemní železniční trati v park. Z konkrétních projektů jsou vyvozeny obecnější strategie jako zahušťování, znovuvynalézání městské ekonomie nebo třeba velmi důležitá nabídka sociální mobility pro lidi přicházející do měst z venkova. Celek výstavy má ambici být manifestem města jako synonyma příležitostí a potenciálu a zároveň odpovědi na sociální, ekonomické a ekologické problémy současného světa. Druhá výstav v NAI, která je rovněž součástí bienále, nese název Smart Cities (Chytrá města). Podtitul Paralelní případy 2 odkazuje k výstavě na minulém bienále, kde byla poprvé dána možnost vyjádřit se k tématu přehlídky i studentům šesti nizozemských akademií architektury. Ve třiadvaceti projektech prezentuje nejmladší generace architektů své představy o tzv. chytrých městech, tedy městech, které vy-

tvářejí více pracovních příležitostí, jsou výkonnější a flexibilnější a zároveň čistší a bezpečnější.

I já vytvářím město Aktivity bienále se neomezují jen na výstavy v architektonickém institutu. Podstatná část bienále probíhá v samotném městě, na několika místech v blízkosti hlavního nádraží označených jako Test Site Rotterdam. Jedná se především o experimentální prostor uvnitř a v okolí kancelářského bloku Schieblock a konverzi opuštěné vysuté kolejové trati Hofbogen na tzv. Mini Mall. Obě tato „testovací staveniště“ jsou předvojem budoucího rozvoje donedávna ospalé oblasti v nové městské centrum. Kurátorem této části bienále je místní ateliér ZUS, který ve spolupráci s dalšími architektonickými studii a kreativními kancelářemi vytvořil koncepci městských zásahů, jež mají sloužit jako odrazový můstek pro obnovu celé čtvrti. I relativně drobné změny využití mohou zásadně proměnit urbanistické kvality místa. Delftsehof je příkladem dohody s majitelem opuštěného a nevyužívaného

antiques

art + a ntiques

Sklárna Daum text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Ondřej Kocourek

Skláři z okolí francouzského města Nancy hledali na přelomu 19. a 20. století techniky, jež by jim umožnily co nejvěrnější nápodobu přírodních barev a struktur. Ornamentika díky jejich technologickým objevům dosáhla neuvěřitelné rozmanitosti. Vedle děl nejslavnějšího Emila Gallého jsou sběrateli vyhledávané i výrobky sklárny Daum z vrstveného různobarevného skla.

Roku 1878 zakoupil Jean Daum (1825–1885) spolu se svým synem Augustem (1853–1901) průmyslovou sklárnu v Nancy, a zachránil ji tím před úpadkem. Podnik zprvu produkoval běžné užitné lisované sklo. Přelomem se stal rok 1891, kdy byl do čela umělecké výroby jmenován Jeanův druhý syn Antonin (1864–1930). Byla to skvělá volba, protože Antonin měl nejen intuici a fantazii, ale také technologické odborné znalosti a cit pro aktuální trendy v umění a designu.

V počátcích se zaměřil na broušené a zlacené sklo, jež bylo silně ovlivněné tradicí českého skla 18. století. Sklo inspirované historismy sice slavilo velký úspěch, skutečný průlom však znamenalo až sklo secesní. Od roku 1889 začali ve sklárně Daum pod vlivem tvorby Emila Gallého (a jeho knihy pojednávající o komplikovaných postupech zpracování skla) vyrábět vrstvené sklo s motivy místní flóry a fauny. Na rozdíl od Gallého však své výrobky nezatěžovali symbolikou,

J . K e r s c h : D v ě vá z y / Daum, Nancy / kamejové sklo, broušené / podstavec: stříbro, tepané / UPM v Praze

ale snažili se prostřednictvím efektů na glazuře a jemných tónů o co nejpřesnější nápodobu přírodního světa.

Secesní kvítí Na počátku 20. století již bylo zřejmé, že sklárna Daum má vlastní osobitou tvář, ve srovnání s Gallém střízlivější, ale neméně působivou. Přispěla k tomu i skutečnost, že od počátku své existence do současnosti firma soustavně spolupracuje s nejrůznějšími všestranně talentovanými tvůrci, skláři a dekoratéry, mezi něž patřil od roku 1894 také ebenista, malíř a designér Jacques Gruber. Pro sklárnu Daum vytvořil mimo jiné několik pozoruhodných figurálních váz s rytou výzdobou inspirovanou obrazy anglických prerafaelistů. Antonin Daum stejně jako Emil Gallé věděl, že nové secesní estetice se přiblíží jedině experimentováním se světlem a barevností, formou i materiálem. Sklo z tohoto období se vyznačovalo plynulými liniemi a tvary a zálibou v arabeskách a v asymetrii. Organické tvary se nevyužívaly jen jako ornament, ale určovaly často tvar objektu. Barva již nebyla vázána na předmět, měla svou autonomii. V kontrastu s tmavými teplými barvami historizujících slohů se uplatnila výrazně světlá barevnost; největší oblibě se těšily různé tóny fialové, žluté, modré a zelené. Na výstavě v Chicagu v roce 1893 se začíná v produkci firmy objevovat barevné sklo, o dva roky později již sklárna Daum

Vá z a / August Daum, Nancy / kolem 1900 / kamejové sklo, řezané / UPM v Praze

prezentuje výrobky s více než dvaceti barvami. Ve stejném roce se při výzdobě skla využívá sedm druhů květin; tato řada se díky vášnivému botanikovi a hlavnímu dekoratérovi firmy Henrimu Bergému rychle rozšířila na třicet osm a předznamenala florální styl sklárny. Secese využívala květin jako kontrastního symbolu přírodní rozmanitosti a řádu; nejvíce si umělci oblíbili rostliny, jež lze dobře rozložit do plochy, jako lilii, tulipán, kosatec, kalu, mák nebo leknín. Díky svému elegantnímu tvaru byla frekventovaná i vistárie a zimolez.

Poučení z historie Co se nových nebo „staronových“ technologií týče, zřejmě nejtypičtější bylo pro secesi kamejové sklo, vytvořené z až pěti vrstev různobarevného skla. Pro dosažení plasticity a modelaci tvaru se výrobek následně opracovával tak, že se svrchní vrstvy postupně odbrušovaly ryteckými kolečky nebo proleptávaly kyselinou, až vznikl pozitivní reliéf na pozadí odlišné barvy. Někdy

Vá z a / Daum, Nancy / kolem 1900 / kamejové sklo, řezané / UPM v Praze

se jednotlivé vrstvy pro zdůraznění detailů prokládaly kovovou fólií. V prvních letech 20. století skláři řadu výrobků z kamejového skla ručně vyrývali, ale již během 20. let byla výroba zmechanizována. Sklárna Daum zvolila strategii výroby limitovaných sérií, případně jednoho exkluzivního kusu. Ve firmě se využívala i jemná středověká islámská technika emailování, při níž se barevný skelný prach utře s ředidlem a pojivem rostlinného původu. Vzniklou směsí se na předmět malují různé motivy a ornamenty a nakonec se vše vypálí při velmi vysoké teplotě. Vlastní výraz nalezla secese v technice pâte de verre, kterou si sklárna Daum přisvojila v roce 1906. Jedná se o technologii známou již ve starém Egyptě, využívající drcené sklo, které se uloží do formy, pomalu vypálí a nechá opětovně ztuhnout. Co do barvy je takto vyrobený kus vždy originálem. Expertem na tuto techniku byl Amalric Walter. Jeho miniaturní fauna, zahrnující brouky, mušle či vážky, se ve své době těšila velké oblibě.

Zřejmě nejžádanějším námětem, který slavil svůj velký návrat v 60. letech, byla ještěrka na listu nebo ptáci v hnízdě. Dalším oblíbeným secesním postupem bylo kombinování různých materiálů. Ve sklárně Daum se sklo často vsazovalo do dekorativních rámů z bronzu nebo tepaného železa, při jejichž výrobě sklárna spolupracovala s Gallého chráněncem, hlavním kovotepcem v Nancy Louisem Majorellem (1859–1926). Vynález elektrické žárovky v 80. letech 19. století si vyžádal nový typ zboží: elektrické skleněné lampy. Spolupráce s Majorellem proto pokračovala při výrobě série lamp, jež kombinovaly dekorovaná skleněná stínidla s kovovými ozdobami. Tyto výrobky často odrážely přírodní motivy formou i dekorem, takže výjimkou nebyly ani lampy ve tvaru květů nebo hub. Pro zajímavost dodejme, že Majorell přispěl originálním způsobem k vývoji uměleckého skla svými objekty foukanými ve sklárně Daum na počátku 20. let do forem z drátů. Tyto výtvory obdivovala i řada našich sklářských výtvarníků ve druhé polovině 20. století.

zahraniční výstava

art + a ntiques

Zapomeňte na strach! text: Johanka Lomová

Již čtrnáct let se v německé metropoli koná bienále současného umění. Na výtvarné scéně si vydobylo pozici akce, která představuje mladé umělce na vzestupu, jejichž výtvarné uvažování bude relevantní v následujících letech. Po nepříliš úspěšném minulém ročníku je letošní bienále jakýmsi návratem ke kořenům. „Tyto práce vytvářejí politickou událost – bez ohledu na to, zda promýšlejí naléhavé společenské problémy, anebo se vztahují k dlouhodobému horizontu paměti,“ shrnují organizátoři.

Pozitivně byl přijat již výběr hlavního kurátora, kterým byl zvolen šestačtyřicetiletý Artur Żmijewski. Jeho uvažování o umění definuje celé bienále: leitmotivem se stala angažovanost a přesahy umění do politických akcí. Od formálních a médium zkou-

majících proudů, které jsme měli možnost sledovat v minulosti, se tak umělci vracejí k dialogu se společností. Náplní přehlídky s rozpočtem 2,5 milionu eur je kontakt s komunitou, historií místa a snaha poskytnout prostor všem těm, kteří chtějí promluvit.

P o h l e d d o i n s ta l a c e / Joanna Rajkowska: Born in Berlin / Akademie der Künste / Foto: Marta Gornicka

Kurátor jako motor Polský umělec, autor manifestu Applied Social Art a redaktor časopisu Krytyka politiczna, je výraznou a mezinárodně známou osobností. Časopis Newsweek Żmijewského dokonce považuje za jednoho z deseti nejdůležitějších současných umělců. Jeho význam postupně rostl od vystoupení na Manifestě 4 (2002) přes oficiální reprezentaci Polska na 51. benátském bienále (2005) a kasselskou Documentu (2007) až po současné kurátorování. Żmijewski pracuje s videem a fotografií, jeho strategie sleduje touhu po univerzalizaci neobvyklého, či jinak řečeno, po zobyčejnění odlišností. Nebojí se kontroverzních ani citlivých témat a jejich zpracováním často narušuje politickou korektnost. Ke kurátorské spolupráci si Żmijewski přizval Joannu Warszu a petrohradskou skupinu Voina. Voinu jsme měli možnost vidět v Praze na podzim loňského roku. Fotografie „mrtvých“ osob v supermarketu doplněné o politický komentář shlížely na Prahu z prostoru Art Wall. Vztah skupiny k umělecké scéně nejlépe vystihuje její odmítání uměleckých cen: „Chceme dělat takové umění, které zaručí, že nikoho nenapadne, aby nám daroval jakékoli umělecké ocenění.“ Voina tedy nechce vytvářet

D r a f t s m e n ’ s C o n g r e ss / St. Elisabeth-Kirche / Foto: Sandra Teitge

umění, ale prostor pro kritiku politických i společenských poměrů. Nebo jak říká Żmijewski, smyslem umění je proměňovat realitu tak, aby se samo realitou mohlo stát.

Struktura města Jako již tradičně se bienále rozkročilo do celého města. Oficiálně se nalézá na pěti místech. Hlavní část přehlídky se koná ve výstavním prostoru Kunst/Werk. V nedalekém kostele St. Elisabeth probíhá kreslířská dílna, na umělé stěny kostela lze bez omezení psát a čmárat. Stejně tak na nově vystavěnou zeď nedaleko Checkpoint Charlie, symbolicky oddělující Kreuzberg, obývaný hlavně přistěhovalci, od luxusního centra Berlína. Zbylá dvě místa mají odlišný charakter. Podzemí Akademie der Künste je věnováno videoprojekci Joanny Rajkowské a Deutschlandhaus ukazuje vzpomínky na poválečné Německo. Pět zmíněných destinací však zdaleka není vším, co návštěvník bienále v Berlíně uvidí. Důležitější součástí než samotné vy-

stavené projekty jsou téměř denně organizované debaty, procházky městem a workshopy. Ty probíhají jak ve zmíněných lokalitách, tak v jiných částech města. Jako by většina výstavy byla jedním velkým workshopem.

Co tíží Evropu? Letošní berlínské bienále se tedy soustřeďuje na politiku a společnost. Mantinely bezbřehých možností zpracování takového tématu vymezuje prostředí Berlína a řekněme střední Evropy. Můžeme proto mluvit o odklonu od exotična a návratu k problémům, které sami vytváříme a jsme jejich aktivní či pasivní součástí. Homofobie, vztah k přistěhovalcům, snižující se rozpočty na kulturu, proměny vzdělávacího systému, vzpomínky na holokaust, pronásledování umělců za politické komentáře, Palestina i obchod s drogami, vše má přímý vztah k Evropě.

Procesuálnost Bienále začalo monumentální vernisáží plnou společenského aktivismu. Vedle chil-

ských Indignados, kteří v rámci zahajovacího večera nahlas skandovali svá hesla, se jednalo také o přehrání bitvy o Berlín (záznam je k vidění v Deutschlandhausu) či přítomnost pronásledovaných hudebníků v ulicích Kreuzbergu. Kdo přijel do Berlína v době vernisáže, neměl možnost vidět vše. Jediným pravým účastníkem bienále totiž je obyvatel města, který sledoval přípravu akce a který se pravidelně účastní doprovodného programu. V úvodním slovu k výstavě kurátor píše, že ještě několik dní před otevřením výstavy nebyla jasná podoba události. Příkladem je projekt českého umělce Martina Zet. Zet začal s prací již tři měsíce před zahájením bienále, kdy oslovil Němce s prosbou, aby mu darovali knihu Thila Sarrazina Německo páchá sebevraždu. Se sběrem tohoto štvavého textu vinícího přistěhovalce ze všech problémů mu pomáhalo několik institucí. Cíl získat 60 tisíc výtisků (prodalo se 1,3 milionu kusů knihy) se však nenaplnil a touha ulevit veřejnému prostoru od

tipy

V e r o n i k a V l k o vá , J a n Š r á m e k :

art + a ntiques (otevřeno do 24. 6.). Prázdnému prostoru dominuje nenápadný kříž u jehož temene nalezneme modravé květiny. Site specific instalaci v budově uprostřed hřbitova v minulosti připravil Josef Bolf, Tomáš Vaněk nebo Lenka Vítková. Výběr vystavujících autorů je podmíněn jejich zájmem o funebrální tématiku, architekturu nebo období normalizace. Důležitou součástí projektu galerie jsou také noviny galerie. Kurátorem výstavního prostoru je Jan Freiberg.

Z t r a c e n á p e r sp e k t i va

Mezi paneláky Veronika Vlková a Jan Šrámek společně vystavují do 24. června v pražské Galerii Chodovská tvrz. Dvojice brněnských umělců připravila projekt s názvem Ztracená perspektiva, který ukazuje dvojí, nikoliv však nutně protichůdný, svět sídliště a přírody. Ve vzájemné konfrontaci jejich děl dochází k dialogu mezi polidštěnou krajinou a dehumanizovaným prostředím sídlišť. Oba umělci jsou absolventy FaVU VUT v Brně. Jan Šrámek se věnuje především počítačové grafice, Veronika Vlková zase vytváří jemné kresby a akvarely.

i výstav obrazů z lokálních poboček České spořitelny v Městské galerii (od 22. 6. do 2. 9.). Zdeněk Sklenář chystá výstavu Kamila Lhotáka (od 14. 6. do 29. 7.) a ve spolupráci s Galerií Miroslava Kubíka ještě průřezovou výstavu současným českým uměním, od Karla Malicha po Krištofa Kinteru (od 16. 6. do 29. 7.). White Gallery v Osíku u Litomyšle letošní výstavní sezónu zahájí výstavou abstraktních kvašů Františka Kupky zapůjčených z Musea Kampa, jejíž instalace se ujal Stanislav Kolíbal (od 16. 6. do 10. 7.).

Aleš Veselý v Karlových Varech

F r a n t i š e k Kup k a : O k o l o b o d u / 1911–30

Červen v Litomyšli Výtvarná část červnového festivalu Smetanova Litomyšl je letos ve znamení 180. výročí narození Julia Mařáka. S jeho díly se je možné setkat v Městské galerii (do 17. 6.) i na Zámku (od 15. 6. do 8. 7.). Samostatnou výstavu Julia Mařáka a jeho žáků připravil také galerista Miroslav Kroupa (do 15. 7.). Především na krajinomalbu bude zaměřena

Pod názvem Kódy a prolínání vystavuje Galerie umění Karlovy Vary sochy a kresby doyena českého umění, sedmasedmdesátiletého Aleše Veselého. Do konce srpna je v galerii k vidění 26 soch a s nimi souvisejících kreseb a projektů, které jsou vesměs určeny k monumentálním realizacím. Veselého rozsáhlá venkovní výstava v Litomyšli před třemi lety byla jednou z kulturních událostí roku a pro autora samotného se stala impulsem k další tvorbě. Na výstavě v Karlových Varech mimo jiné představuje novou sochu Velké schodiště, ve které kombinuje prohnutý ocelový plát vyleštěný do vysokého lesku s motivem schodiště, které jím prostupuje. „Hmota ani tvar nejsou definitivní, relativnost fyzické existence vyvažuje naše vnitřní vědomí, vesmír, který vytváříme ve vlastní mysli,“ říká o Veselého sochách pracujících se zrcadlením kurátorka výstavy Eva Neumannová.

M a r i e B l a b o l i l o vá : P o m n ě n k y / 2012

Blabolilová ve Volyni Galerie Na shledanou se nachází v nekonvenčním prostoru smuteční síně jihočeského města Volyně. Její novou „rezidentkou“ se stala Marie Blabolilová s instalací Pomněnky

A l e š V e s e lý: V e l k é s c h o d i š t ě / 2012

Fr ant išek K yncl: Pros torová s truk t ur a / 80. léta

Kyncl v Pardubicích

s tím, co se aktuálně děje a jak rozdílné jednotlivé vzdělávací instituce jsou. Pražské školy otevírají své ateliéry v polovině června: VŠUP mezi 8. a 13. červnem, AVU od 16. do 22. června. Výstava diplomantů AVU se uskuteční v Malé dvoraně Veletržního paláce od 21. června do začátku srpna. Fakulta umění při Ostravské univerzitě vystavuje práce svých studentů mezi 11. a 15. červnem s tím, že každý den dostává prostor jiný ateliér. Klauzury v Ústí nad Labem (ÚJEP) jsou otevřeny po celý červen (až do 29. 6.), brněnská Fakulta výtvarných umění VUT se představí pouze během dvou víkendových dnů, 23. a 24. června.

KALENDÁRIUM / ČERVEN 2012 kdy: středa 13. 6. od 17:00 co: beseda s galeristy (cyklus GHMP) kdo: Lenka Sýkorová kde: Galerie Altán Klamovka, Praha kdy: středa 13. 6. od 17:00 co: umění ve veřejném prostoru 70. a 80. let kdo: Pavel Karous kde: Staroměstská radnice – Sál architektů, Praha kdy: 14. 6. od 17:00 co: architektonická procházka (cyklus MG Brno) kdo: Rudiš-Rudiš architekti kde: Hvězdárna a planetárium Brno

V bývalé sýpce při pardubickém zámku zahájila koncem dubna činnost nová výstavní síň, Galerie města Pardubic. Úvodní výstava, kterou je možné navštívit do 29. června, je dodatečnou poctou loni zesnulém Františku Kynclovi, který se v Pardubicích narodil. „Intuitivně hledám jiné konstrukční principy, vztahy. Změna myšlení, vnímání prostoru není výsadou nějaké avantgardy, ale životní potřebou každé generace,“ vysvětloval svůj zájem o prostorové struktury Kyncl, který byl jedním ze zakládajících členů Klubu konkretistů a od roku 1968 žil v západním Německu.

kdy: úterý 19. 6. od 17:00 co: debata ART+ téma: trh s uměním na Slovensku kde: Topičův salon, Praha kdy: čtvrtek 21. 6. od 18:00 co: komentovaná prohlídka Europa Jagellonica kdo: Jiří Fajt (kurátor výstavy) kde: GASK, Kutná Hora kdy: od 22. 6. do 24. 6. co: sympozium – cyklus přednášek a prezentací J a n R e i c h : Z a č át k y / 1959

významných tvůrců a teoretiků designu kdo: 25. mezinárodní bienále grafického

Diplomky a klauzury

Historie Jana Reicha

Červen patří již tradičně letním klauzurám a výstavám diplomantů uměleckých škol. Zájemci o mladé umění mohou zamířit do různých částí republiky a seznámit se

Správa Pražského hradu ve spolupráci s Galerií Nový Svět připravila rozsáhlou výstavu fotografa Jana Reicha. Slavný autor pohledů na mizející Prahu i snímků z prostředí cirkusu se na výstavě představuje postupně a prostor je věnován všem etapám jeho tvorby. K vidění je na 420 snímků od fotografií, které pořizoval ještě v době dospívání, až po cyklus Bohemia. Stejnojmenná kniha, kterou vydal vlastním nákladem, získala v roce 2005 hlavní cenu v soutěži Magnesia Litera. Reich, který zemřel předčasně v listopadu 2009, by v letošním roce oslavil 70. narozeniny. Jeho fotografie si můžete ve Starém královském paláci prohlédnout do 19. srpna.

designu Brno 2012 kde: Divadlo Reduta, Brno kdy: úterý 27. 6. od 18:00 co: beseda ART+ téma: profil soukromého sběratele kde: Wannieck Gallery, Brno kdy: úterý 26. 6. od 17:00 co: kurátorská prohlídka výstav Jakuba Špaňhela a Lubomíra Typlta kdo: Sandra Baborovská kde: GHMP – Městská knihovna kdy: neděle 1. 7. od 16:30 co: poslední komentovaná prohlídka výstavy Ostrovy odporu kde: Veletržní palác, Praha

komiks

art + a ntiques

6 . 4 . – 2 8 .1 0 . 2 0 1 2

www.schieleartcentrum.cz

KRESBY / AKVARELY / FILMY

PARALELNĚ SAMOSTATNÉ VÝSTAVY: VLADIMÍR JIRÁNEK . JOSEF FLORIAN KRICHBAUM . JIŘÍ SLÍVA

EGON SCHIELE ART CENTRUM ČESKÝ KRUMLOV 3000m2 . DENNĚ 10–18:00

Z Nového Světa do celého světa / 300 let harrachovského skla

From Neuwelt to the Whole World / 300 Years of the Harrach Glass

31. května – 16. září 2012 Uměleckoprůmyslové museum v Praze 17. listopadu 2, Praha 1

návštěvní doba: úterý 10–19 h středa – neděle 10–18 h

Záštitu nad výstavou převzal Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí České republiky. Mediální partneři výstavy: Art+Antiques, Czechdesign.cz, Český rozhlas, DesignGuide.cz, DesignMagazin.cz, Fler.cz, Fotovideo, PragueOut.cz, Radio 1

www.upm.cz

www.hmsdesign.cz

Z NOVÉHO SVŭTA DO CELÉHO SVŭTA