Art+Antiques 7-8/15 by Care Comm s.r.o.

7+8

léto 2015

111

9 771213 839008

109 Kč / 5,10 ¤

Umělci a proroci v Národní galerii 34 / Rozhovor s Veronikou Holcovou 44 / 56. benátské bienále 08 /

art + antiques

Národní galerie v Praze, Muzeum umění Olomouc a Arbor vitae

Symbolismus v českých zemích 1880 – 1914

Klášter sv. Anežky České U Milosrdných 17, Praha 1 22/04 – 27/09/2015 Projekt vznikl za podpory

Hlavní mediální partner NG v Praze

Partner výstavy

Mediální partneři NG v Praze

Beneš Knüpfer — Vyzvání ke hře (detail) — kolem 1890 — Národní galerie v Praze

112

editorial /

Rozděl a panuj

Jiří Fajt v půlce června, téměř po roce od nástupu do funkce, zveřejnil

Obsah

svou koncepci fungování Národní galerie v následujících pěti letech. Proč mu to trvalo tak dlouho? A odpovídají jeho dosavadní výsledky očekáváním, popřípadě obavám spojeným s jeho jménem? Své další záměry Jiří Fajt původně sliboval zveřejnit již na podzim a svou koncepci rozvoje NG na léta 2014–2020 ministerstvu kultury, které je zřizovatelem galerie, skutečně odevzdal loni v říjnu. Ministerstvo mu ji však začátkem prosince hodilo na hlavu. „Návrh představuje uskutečnění tak rozsáhlých změn, takřka všeho, což by byl natolik náročný úkol, že jeho realizace zcela překračuje možnosti střednědobé koncepce,“ čteme hned v úvodu ministerského materiálu. Čteme-li dále, zjistíme, že stanovisko ministerského odboru muzeí a galerií je překvapivě osobní a konfrontační. Fajtovi je například vytýkáno, že ve své koncepci dostatečně nezdůrazňuje význam sbírky moderního čínského umění (formulace „jedna z nejvýznamnějších sbírek asijského umění v Evropě“ patrně nestačí), a autor oponentního posudku ve svém zaujetí operuje i se zjevně lživými argumenty. Když kritizuje, že koncepce nedostatečně řeší otázku ohrožení Anežského kláštera velkou vodou, tvrdí, že v roce 2002 zde „voda z kanalizace sahala 80 cm pod spodní okraje děl Mistra Theodorika ve stálé expozici“. V lednu Jiří Fajt odevzdal svou koncepci znovu, jinak strukturovanou, po obsahové stránce však v zásadě nezměněnou. Několik měsíců se nic nedělo a až v půlce května galerie vydala tiskovou zprávu, že ministerstvo vzalo koncepci „na vědomí“. Na stránkách ministerstva, které jinak informuje o každém výletě a každém mediálním vystoupení ministra Daniela Hermana, o tom překvapivě není ani slovo. Zatímco loni ministerstvo Fajtem navrhované změny v organizační struktuře galerie hodnotilo slovy: „nepadá v úvahu, protože takový krok by byl přímým popřením kvalifikované odborné péče“. Nyní patrně už nevadí. Odpověď na v úvodu položené otázky je nakonec stejná: O budoucnosti Národní galerie nerozhodují plány a schopnosti Jiřího Fajta, ale chování ministerstva kultury. Fajtovy příznivce i odpůrce by tak spíše mělo zajímat, jak například pokračují přípravy zákona o veřejnoprávních institucích v kultuře, k jehož přijetí se vláda zavázala ve svém programovém prohlášení. Je skoro jedno, kdo galerii povede, nezmění-li přístup ministerstva. Jan Skřivánek

3 / dílo měsíce

7+8

> Jan Hus na nebesích

Milena Bartlová

> Umělci a proroci v Národní galerii 16 / výstava > Gottfried Lindauer v Plzni Pavla Machalíková 32 / portfolio > Matej Al-Ali Radek Wohlmuth 34 / rozhovor > Veronika Holcová Barbora Bartůňková 44 / téma > 56. benátské bienále Josef Ledvina 52 / k věci > Ján Mančuška Guillaume Désanges 58 / rozhovor > Václav Cigler Jan Skřivánek, Norbert Schmidt 62 / profil > Roger Hiorns Johanka Lomová 66 / galerie > Fondazione Prada Hana Křenková 69 / design > Zdeněk Rossmann Lucie Šmardová 72 / architektura > Rothmayerova vila Ladislav Zikmund-Lender 78 / knižní recenze > HUO: Hvězda nad Vltavou Jan Kratochvil 80 / antiques > Knihkupectví světa Robert Mečkovský 86 / zahraniční výstava > Marlene Dumas v Basileji Radek Wohlmuth 89 / manuál > Lekce 70. – Letní aktivity Ondřej Chrobák 96 / recenze > Symbolismus, Zlínský salon, 8 / výstava

Kateřina Holečková

Art brut, Sochárky

K. Fabelová, V. Menšíková, R. Wohlmuth, J. Lomová

106 / na východ Dušan Buran

108 / komiks

> Díl 36. – Porno musaealis

> Umělec

Františka Loubat, Tomáš Končinský

obálka

K ARL W ILHELM DIEFENBACH: PER A SPER A AD A S T R A ( V ÝŘEZ)

1892 / kombinovaná technika / 34 panelů / à 100 × 200 cm

facebook.com/ Artcasopis

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Barbora Bartůňková, Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Guillaume Désanges, Karolína Fabelová, Kateřina Holečková, Ondřej Chrobák, Tomáš Končinský, Hana Křenková, Františka Loubat, Pavla Machalíková, Robert Mečkovský, Veronika Menšíková, Matěj Pavlík, Norbert Schmidt, Lucie Šmardová / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@ artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 14. 7. 2015. Příští číslo vyjde začátkem září. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

Přijímáme obrazy do prestižní večerní aukce

EVENING SALE 2015 TOPIČŮV SALON PRAHA

kontakty: www.acb.cz, 603 42 49 13 (Jiří Rybář) 1. Art Consulting – Praha, Národní třída 9. – Topičův salon e-mail: praha@acb.cz telefon: 603 42 49 13 a 224 23 25 00 1. Art Consulting – Brno, Malinovského náměstí 2. – Dům umění e-mail: brno@acb.cz telefon: 603 42 49 13 a 542 214 789

dílo měsíce

Jan Hus na nebesích text: Milena Bartlová Nakladatelství Academia v září vydává autorčinu knihu Pravda zvítězila: výtvarné umění a husitství 1380–1490.

Zřejmě nejlepší český renesanční malíř zůstává málo známým anonymem, nazývaným Mistr Litoměřického graduálu. Jeho nejskvělejším dílem jsou celostránkové obrazy ve dvou kodexech první čtvrtiny 16. století. Liturgické knihy a zpěvníky se pro českou kališnickou církev psaly a ilustrovaly ručně i v době, kdy už se masově prosadil knihtisk. Slavnostní svazky, z nichž zpívala najednou celá skupinka zpěváků, měly tak velké rozměry, že by stejně dobře mohlo jít o menší samostatné malby. V graduálu z Litoměřic ze dvacátých let 16. století se dochovaly malby doprovázející zpěvy na svátek Jana Husa 6. července. To je velmi vzácná situace, neboť z velké většiny knih, které nebyly odvezeny za hranice a uchovány u německých luteránů, se podobné ilustrace po rekatolizaci země po roce 1627 vyřezávaly, pokud se knihy rovnou nelikvidovaly celé. List 245 byl vytvořen zvlášť, ale už původně vevázán mezi ostatní složky. Pořídil jej nobilitovaný litoměřický měšťan Václav Řepnický z Řepnice, který je zde namalován i se svým erbem. Na jedné straně listu je zobrazen Hus na kostnickém koncilu a na druhé straně Husovo upálení. Malířským stylem se autor řadí k tzv. Dunajské škole (jejíž nejnovější výstavní prezentaci představila letos do 15. června výstava Fantastické světy ve vídeňském Kunsthistorisches Museum). Pod tímto názvem se skrývá svébytná zaalpská varianta pozdní italské renesance, takže nás nepřekvapí bohatý antikizující dekor rámování obou scén. K umění Dunajské školy měli blízko zaalpští humanisté, kteří stejně jako umělci nepřejímali italské formy, ale inspirovali se tamním novým myšlením a převáděli je do středoevropské situace. Autorem pozoruhodného konceptu obou iluminací v Litoměřickém graduálu i doprovodných textů, zapsaných částečně antikizující maj-

L I T O M Ě Ř I C K Ý G R A D U Á L / Státní okresní archiv Litoměřice, sig. IV C 1, fol. 245 reverso

uskulí, mohl být jeden z českých humanistů, Matěj Korambus. Na prvním obraze vidíme Jana Husa na kostnickém koncilu. Červený oděv ho označuje jako mučedníka. Musíme jej srovnat s červeně oděným kardinálem, sedícím v popředí, a uvědomit si, že Hus dosáhl nejméně stejné důstojnosti. Ostatně za jeho hlavou vidíme zlatou svatozář. Z vyvýšeného místa na kazatelně Hus pomocí konvenční gestikulace vede učenou disputaci s nejvyššími preláty. Scéna na první pohled připomíná obvyklé vyobrazení dvanáctiletého Ježíše, který poučuje v jeruzalémském chrámu židovské duchovní. Především ale zobrazení realizuje to, co ve skutečnosti nebylo při kostnickém procesu Husovi dopřáno, totiž vědeckou diskusi s jeho protivníky.

Na druhé straně listu vidíme monumentální obraz upálení doplněný o Husovu apoteózu v duchu křesťanského humanismu. V dolní části je ikonografie obvyklá. Pacholci házejí do ohně i Husovy osobní věci, aby po něm nemohly zbýt žádné uctívané ostatky. Scéně přihlížejí v levé části kněží a mniši, a to přesto, že ze standardní Husovy legendy bylo dobře známo, že skutečnému upálení v Kostnici přítomni nebyli. Česká ikonografická tradice, k níž se přihlásil i nejnovější film Jiřího Svobody a Evy Kantůrkové, tak dávala najevo, jak dobře ví, že vinu za Husovo umučení nenese místní světská moc, nýbrž římskokatolická církev. I zde měl Hus svatozář, již se ale někdo později snažil z obrazu vymazat. Důležitější část dění ale vidíme v horní, zcela originální části obrazu. Dým hranice stoupá před boží trůn v nebesích. Hospodin má na hlavě papežskou tiáru, aby bylo jasné, že právě jen jemu, a nikoli papeži, přísluší veškerá moc na nebi i na zemi. Přímo „před boží tvář“ přinášejí andělé upáleného Husa. Je oblečen v zlatém ornátu a má zdůrazněnou tonzuru na temeni, a tak je mu přiznána plná důstojnost kněžství, jíž ho kostnický biskup rituálně zbavil předtím, než byl předán světské soudní pravomoci k odsouzení a popravě. Hus je přirovnán k proroku Eliášovi, který jako jediný biblický smrtelník byl vzat na nebesa, a to v ohnivém voze. Obě ilustrace v Litoměřickém graduálu upravují pouhá pozemská fakta tak, aby ukázaly, že Jan Hus je pravým světcem, jemuž sama nebesa poskytla zadostiučinění. Stejně jako při interpretaci jiných obrazů z 15. a počátku 16. století tu poznáváme málo známou stránku myšlení české utrakvistické církve, totiž její sebevědomí a nemalé ambice. Těm také odpovídá jak vysoká úroveň humanistické vzdělanosti, tak autorství špičkového malíře.

výstava

art + antiques

Skryté cesty proroků Umělci a proroci v Národní galerii text: Kateřina Holečková Autorka je historička umění.

Vizi, která ho obrátila na dráhu proroka, měl Ludwig Christian Haeusser v hotelovém pokoji ve Frankfurtu. Stal se novým vtělením Krista, Zarathustry i jedinou Pravdou. Výstavu mapující vliv podobných „svatých“ na moderní umění německy mluvících zemí a fenomén umělce proroka bude od 22. července hostit pražský Veletržní palác. Jde o reprízu výstavy, kterou měli diváci možnost vidět na jaře ve frankfurtské Schirn Kunsthalle. Zapomenutí hlasatelé nové víry dorazí ruku v ruce s významnými jmény, jako jsou Egon Schiele, František Kupka, Joseph Beuys či Friedensreich Hundertwasser.

Materialismus a sekularismus 19. století šel zároveň ruku v ruce s dezorientací jedince ve společnosti. Teorie evoluce udělala z člověka pouhou součást přírody a postavila ho na roveň s ostatními živočišnými druhy. Člověk se tak ocitl ve světě vědy sám, opuštěn Bohem. Sama věda se stala náboženstvím, ale uctívání vědy a smyslové zkušenosti nebylo schopno uvolněné místo zaplnit a neodvratně vyvolávalo potřebu iracionalistické protiváhy a nového Boha. Symbolismus přelomu 19. a 20. století viděl nové náboženství v umění a umělec se tehdy stal hlasatelem nového evangelia. Autoportréty umělců jako proroků nebyly u symbolistních umělců nijak neobvyklé. Zobrazil se tak Giovanni Segantini, Koloman Moser či Richard Gerstl. Karl Wilhelm Diefenbach šel ještě dál. Nestačila mu pouze postava

proroka či mučedníka, ale stylizoval se do osoby samotného Ježíše Krista, a to nejen na svých obrazech, ale například i na fotografii pro katalog výstavy z roku 1892. Sám sebe viděl jako Ježíše a své učedníky jako novodobé apoštoly.

Diefenbachova komuna Diefenbach se neomezoval pouze na umění, které mělo být spásou světa, ale svou roli proroka pojímal jako komplexní životní program, jehož součástí bylo vegetariánství, nudismus, odmítání alkoholu, pacifismus a alternativní medicína. Umění se u něj stalo součástí snah o návrat k přirozenému stavu věcí, o obrodu života, bylo prostředkem k hlásání evangelia. Své vegetariánské přesvědčení tak

E G O N S C H I E L E : A U T O P O R T R É T S E S K L O N Ě N O U H L A V O U / 1912 / olej na plátně / 42,2 × 33,7 cm / © Leopold Museum, Wien

například vyjádřil v obraze Neměl bys zabíjet, kde Bůh zastavuje lovce, který se chystá zabít zvíře. Největším dílem a výrazem myšlenek tohoto „Apoštola – vegetariána“ je 68 metrů dlouhý vlys Per aspera ad astra, který byl vystaven v roce 1898 ve Vídni. Ovlivněn jím zřejmě byl i pozdější Klimtův Beethovenovský vlys. Symbolistní malíř trpěl nepochopením okolí, většinová společnost k němu byla pro jeho bizarní zjev nepřátelská, několikrát byl obviněn z výtržnictví, neboť pracoval nahý, a jeho přednášky úřady označovaly za nemorální. Na druhou stranu ale získal také značnou popularitu a množství obdivovatelů. S nimi vytvořil komunu sídlící během jeho života na mnoha místech Evropy, která samozřejmě trpěla značným kultem Diefenbachovy osobnosti. Mistr vyžadoval od svých žáků

absolutní poslušnost, viděl se jako naprosto výjimečná osobnost, což vedlo k častému rozkolu mezi ním a jeho žáky, pro něž pak komuna představovala pouze jakousi přestupní stanicí jejich hledání. Platí to i o Františku Kupkovi. Toto zastavení ovšem zanechalo na jeho pouti od symbolismu k abstrakci bezpochyby svou stopu.

Kupka a Roessler Do Vídně Kupka přišel v roce 1891 a již o rok později se zde konala Diefenbachova výstava, která na mladého umělce udělala velký dojem. Právě na jejím základě malířovu komunu tehdy sídlící v Hütteldorfu společně s Milošem Maixnerem navštívil. Zřejmě pod Diefenbachovým vlivem se Kupka stal vegetariánem a ráno pravidel-

výstava

art + antiques

Akademik mezi divochy Gottfried Lindauer v Plzni text: Pavla Machalíková Autorka byla kurátorkou loňské výstavy Josefa Führicha.

Když se v těchto dnech vydáme do plzeňských Masných krámů, ocitneme se náhle uprostřed podivuhodného světa novozélandských Maorů. Jejich tváře na nás pohlížejí z klasicky pojatých portrétů i z velkých žánrových obrazů komponovaných na motivy výjevů ze života tradiční maorské společnosti. Jejich autorem je plzeňský rodák Gottfried Lindauer (1839–1926), který se na Novém Zélandu usadil roku 1874.

Zvláštní pocit z okouzlení cizím světem je o to silnější, když si uvědomíme, kdy byly tyto obrazy namalovány. Vznikaly od poslední čtvrtiny 19. století do druhého desetiletí 20. století (přesněji do roku 1917), tedy zhruba v době, kdy evropské malířství procházelo zásadními formálními a estetickými změnami a experimenty směřujícími k ustanovení klasické moderny. A důležité inspirace tohoto procesu pramenily mimo jiné z konfrontací s „jiným“, především mimoevropským uměním. Obrazy Gottfrieda Lindauera shromážděné na výstavě Západočeské galerie v Plzni však nic z tohoto procesu neodrážejí, nebo jen velmi málo. Většina z nich je nedatovaná; ty vročené však jasně ukazují na jakési stylové bezčasí, které jejich autora provázelo. Všechny jsou provedeny stejnou hladkou, klasickou akademickou technikou na poměrně hrubém plátně, jehož struktura je jedinou stopou porušující perfektně vyhlazený povrch malby a „fotorealistický“ přístup malíře. V převážné většině zachycují temně potetované muže, maorské náčelníky a významné osobnosti nebo maorské ženy s drobným tetováním

na bradě. Všichni jsou namalováni jako polopostavy, někteří drží různé atributy svého postavení. V pozadí obrazů převažuje tmavě hnědá s měkkou září vystupující za hlavou portrétovaného, několik postav je zasazeno do mlhavě naznačené krajiny, která postavám dodává až monumentální charakter. Nabízí se proto zcela jednoznačná a přímočará otázka, odkud se Lindauerovy obrazy vzaly a v jakém kontextu a z jakých důvodů vznikaly? A současně: jak zapadají do proměn evropské malby, s níž souvisejí? Výpravný katalog, který k výstavě vychází, se samozřejmě s těmito otázkami snaží vypořádat a celou škálu problémů souvisejících s interpretací Lindauerova díla otevírá velmi široce. Jeho hlavnímu editorovi Romanu Musilovi se ve spolupráci s Alešem Filipem podařilo dohledat řadu dokladů k životním osudům malíře a k jeho umělecké

T O H U N G A V E S T A V U T A P U / kolem 1902 / olej na plátně / 255,5 × 208 cm Auckland Art Gallery Toi o Tāmaki, dar Henryho E. Partridge

aukce

art + antiques

Milionový Špillar

Opakovaně vystavovaný olej z roku 1932 se dostal z 84 na 276 tisíc korun. Za úspěch lze považovat rovněž ceny kolem půl milionu korun v případě děl Jana Baucha, Oldřicha Blažíčka a Josefa Jíry. Z dalších zajímavých prodejů zmiňme 384 tisíc za olejomalbu Koupání od Tavíka Františka Šimona, 336 tisíc za obraz Kartářka od Josefa Vyleťala nebo 288 tisíc korun za Faunovo odpoledne od Vladimíra Sychry. Z prací na papíře byla vedle již zmiňovaného Kupkova kvaše z poloviny 20. let největším úspěchem dražba slavné grafiky Modráček od Vojtěcha Preissiga. Cena vystoupala ze 72 na 96 tisíc korun. V kategorii soch se tradičně dařilo bronzům Jaroslava Horejce – tři jeho práce se prodaly v rozmezí od 132 do 192 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 360 tisíc odešla plastika Fénix od Petera Nižňanského a o šedesát tisíc méně stál skleněný objekt od současného skláře Jaroslava Svobody. / js

Galerie Art Praha – Aukce konaná poslední květnovou sobotu vynesla 33,7 milionu korun, což je pro galerii nejlepší výsledek za poslední tři roky. Sedm obrazů se prodalo za milionové ceny, dalších 38 položek překonalo hranici sta tisíc korun. Nového majitele našla necelá polovina z 380 nabízených obrazů, soch, kreseb a grafik. V nových autorských rekordech byla dražena díla Karla Špillara a Augustina Ságnera. Nejdražším dílem aukce se stal obraz Čaj s citronem od Antonína Procházky, který z 3,36 milionu vystoupal až na 7,92 milionu korun. K vysoké ceně obrazu z roku 1924 jistě přispěla i jeho vynikající provenience – jde o dílo z Borovičkovy sbírky restituované z Národní galerie. Dosažená cena je druhou nejvyšší za Procházkovo zátiší a celkově čtvrtým nejdražším malířovým obrazem. Autorský rekord již sedmým rokem drží obraz Kopretiny z roku 1922, který stejná aukční síň v roce 2008 vydražila bezmála za 12 milionů korun. Procentuálně ještě vyššího nárůstu zaznamenala Krajina s řekou od Václava Radimského, která se prodala za konečných 2,88 milionu korun, což je třetí nejvyšší cena za malířovo dílo. Dražba přitom startovala na pouhých 420 tisících korun. Její vývoj nejspíš ovlivnily dva Radimského rekordní prodeje, které se odehrály ani ne o týden dřív na aukci Galerie Kodl. Na dvojnásobek minimálního podání se dostal také rozměrný obraz Karla Špillara Kou-

A N T O N Í N P R O C H Á Z K A : Č A J S C I T R O N E M / 1924 olej na plátně / 70 × 52 cm / cena: 7 920 000 Kč

pání, vydražený za 1,92 milionu korun. Jedná se nejen o nový autorský rekord, ale současně také o Špillarův vůbec první prodej nad milion korun. Vysokou cenu vysvětluje hlavně skutečnost, že šlo o dosud největší malířovo plátno nabízené v aukci. Na autorský rekord by ostatně stačil i prodej za vyvolávací cenu. Za částky nad milion korun byla dále dražena dvě květinová ztiší od Václava Špály (1,92 milionu a 1,06 milionu), abstraktní kvaš od Františka Kupky (1,2 milionu) a jedny z Bárek od Jana Zrzavého (1,02 milionu korun). Těsně pod milionovou hranicí skončil obraz Zahrada od Jiřího Karse. O druhý autorský rekord aukce se postaral poetický obraz Augustina Ságnera O moři.

Opakované úspěchy European Arts – Dvě nejdražší díla květnové aukce společnosti European Arts, která se uskutečnila v neděli 31. května, se na trh vrátila po čtyřech, respektive pěti letech. Artificialistický obraz Jindřicha Štyrského Déšť se prodal s mírným nárůstem za 9,36 milionu korun. Obraz z roku 1927 se tak zařadil na desátou příčku malířových nejdražších děl. Před čtyřmi lety bylo toto dílo neúspěšně nabízeno za částku ještě o téměř 2,5 milionu

A U G U S T I N S Á G N E R : O M O Ř I / 1932

K AREL ŠP ILL AR: KOUPÁ NÍ

olej na plátně / 72,5 × 97 cm / cena: 276 000 Kč

olej na plátně / 120 × 178,5 cm / cena: 1 920 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

L A D I S L A V M E D N YÁ N S Z K Y : V M Ě S Í Č N Í M S V I T U

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : D É Š Ť / 1927

olej na plátně / 101 × 126 cm / cena: 1 140 000 Kč

olej na plátně / 48 × 60 cm / cena: 9 360 000 Kč

vyšší. Nutno dodat, že vyvolávací cena byla už tenkrát komentována jako nerealistická. Opačným příkladem je obraz Umírající mladík od Otakara Kubína. Zatímco na podzim 2010 byl prodán za vyvolávací cenu 1,14 milionu, nyní se prodal s milionovým nárůstem za skvělých 5,88 milionu korun, což je druhá nejvyšší cena za Kubínovo dílo. Nárůst o více než 400 procent vysvětluje celkový nárůst zájmu o malířovo dílo v poslední době. V loňském roce hned tři jeho obrazy překonaly aukční rekord, který platil od listopadu 2006, a na aukci v Londýně se Kubínova raná kubistická figura prodala dokonce za 6,6 milionu korun. Dohromady aukce vynesla 45,9 milionu korun, přičemž kupce našla polovina z 268 nabízených položek. Za více než milion korun bylo vydraženo šest obrazů, dalších 28 děl – mezi nimi i jedna socha a několik prací na papíře – se prodalo za částky nad sto tisíc korun. Poprvé se za více než milion korun na českém trhu prodal nejdražší autor slovenských aukcí Ladislav Mednyánszky. Jeho charakteristická krajina V měsíčním svitu byla vydražena s nárůstem o několik desítek tisíc za konečných 1,14 milionu korun. Dalšími milionovými položkami byly obrazy Václava Špály (2,88 milionu), Emila Filly (1,98 milionu) a Francise Picabii (5,1 milionu korun). V případě Picabiovy pointilistické krajiny z roku 1908 šlo o teprve druhý jeho obraz nabízený na aukci v Česku. Poměrně pravidelně se naopak v posledních letech na českém trhu objevuje jiný francouzská mo-

dernista, André Derain. Jeho Krajina u Camiers se tentokrát prodala za 912 tisíc korun. Za 804 tisíc korun se prodal ještě kvaš od Fernanda Légera. Dílčím rekordem je cena 528 tisíc korun za kresbu uhlem Lidová slavnost v Neuilly od Františka Kupky. Za takto vysoké částky byly dosud draženy jen Kupkovy kvaše a akvarely, žádná kresba v užším slova smyslu. I toto dílo trhem v nedávné době již jednou prošlo – kresba byla v roce 2011 součástí aukce Hascoe v Londýně, kde se prodala v přepočtu za necelých 300 tisíc korun. Stejnou provenienci měla i bronzová socha

O T A K A R K U B Í N : U M Í R A J Í C Í M L A D Í K / 1935 olej na plátně / 146 × 114 cm / cena: 5 880 000 Kč

Život uniká od Jana Štursy, která se prodala s výrazným nárůstem za 300 tisíc korun, což je pátá nejvyšší autorská cena. Umění 19. století v nabídce zastupovaly drobnější práce od Václava Brožíka, Julia Mařáka, Beneše Knüpfera a Haushoferova žáka Leopolda Stephana, které se prodaly za částky od 150 do 420 tisíc korun. Nejvýraznější nárůst zaznamenal Brožíkův dívčí portrét, jenž vystoupal ze 108 na 360 tisíc korun. Z klasické moderny je třeba zmínit alespoň dva akty z poloviny 30. let od Vojtěcha Tittelbacha a Karla Černého. Dílo prvně jmenovaného odešlo za 528 tisíc, druhý obraz pak za 444 tisíc korun. Z poválečného umění se nejdráže prodal Gehinnom od Roberta Piesena – po dvou příhozech za 684 tisíc korun. S výraznými nárůsty se prodaly práce na papíře, respektive koláž a papírový objekt, od Karla Malicha (216 tisíc) a Adrieny Šimotové (132 tisíc korun). Jeden z vůbec největších nárůstů aukce pak zaznamenala kolorovaná kresba Adolfa Borna Fitness Center z konce 80. let. Z 52 tisíc vystoupala na 240 tisíc korun. Autorským rekordem v případě grafiky je cena 66 tisíc za autoportrét Bohumila Kubišty. Loni vydaný soupis umělcova grafického díla uvádí, že v soukromých sbírkách jsou zjištěny jen dva exempláře tohoto leptu. Za stejnou částku se prodala kolorovaná kresba Josefa Váchala Zoologie L. L. Roubala. Za tradičně vysokých cen byly draženy také kresby Jana Zrzavého (456 tisíc) a Josefa Lady (108 tisíc korun). / js

aukce

art + antiques

Nejen Čchi Paj-š‘ Arcimboldo – V pořadí již třináctá aukce galerie Arcimboldo zaměřená na asiatika vynesla v neděli 31. května 38,3 milionu korun. Za více než milion korun se prodalo devět položek, dalších dvacet tušových svitků a starožitností se dostalo přes hranici sta tisíc korun. Nového majitele našlo lehce přes polovinu z 230 nabízených položek. Stěžejní malířská díla pocházela tentokrát ze sbírek Jozefa Ševčíka, tlumočníka československé ambasády v Pekingu, a Zdeňka Doubka, který v polovině 50. let v Číně pobýval jako zástupce Tesly Hloubětín. Nejdražším dílem aukce se stal obraz zdobící obálku katalogu, tušový portrét starce od Ťianga Čao-che (1904–1986), který se prodal za 6,32 milionu korun. Pro malíře, který ve 30. letech do čínského umění vnesl poučení evropskou realistické malby, šlo o aukční premiéru na českém trhu. Dražba startovala na třetinové částce. Obraz patří mezi reprezentativní ukázku Ťiangových tušových maleb, ve kterých se zaměřoval na lidi z okraje společnosti. „S velkým citem zobrazoval jednu nebo dvě postavy v životní velikosti, realisticky předváděl jejich nuzotu, případně tělesnou deformaci. Obdařoval je však duchovním výrazem, jakousi čistotou a jímající tklivostí,“ charakterizuje jeho dílo z 30. a 40. let sinoložka Lucie Olivová. Za více než milion korun bylo dále draženo pět svitků od Čchi Paj-š‘e – nejdražší z nich za 6,2 milionu – a dvě malby buvolů od dalšího moderního klasika Li Kche-žana. Za Čchi Paj-š‘ovy malby kupující tentokrát v součtu utratili téměř 14,3 milionu korun. Ze 74 na 740 tisíc vystoupaly také Červené chryzantémy od mistrovy žačky, paní Siou-i Kuo, opatřené přípisem: „Moje žačka Siou-i namalovala chryzantémy a já jsem je nadepsal, třiadevadesátiletý Paj-š‘.“ Překvapením byly zbývající dvě milionové položky: horská krajina podle klasického vzoru a jedenáct centimetrů vysoká soška Boha války ze zlaceného bronzu z 18. století. Obraz od malíře Luo Mu (1622–1705) startoval na necelých 90 tisících a prodal se za 1,36 milionu korun. V případě druhého jmenovaného díla šlo o nárůst z 99 tisíc na 1,05 milionu korun. Obdobně velký cenový

M U L U O : H O R S K Á K R A J I N A / 1695 / tuš na papíře / 113 × 185 cm / cena: 1 364 000 Kč

nárůst zaznamenala také na hedvábí malovaná figurativní scéna Rozprava o Dharmě z konce 18. století, která vystoupala ze 150 na 868 tisíc korun. Mezi starožitnostmi měli kupující největší zájem o několik porcelánových misek a váz. Nejdráže se prodala zelenomodrá mísa s draky z přelomu 17. a 18. století, za kterou vítěz aukce nabídl 868 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání. S nárůstem za 533 tisíc korun byla vydražena žlutá císařská miska ze stejného období a bez pár tisíc půl milionu stála bohatě zdobená velká nádoba na štětce ze špenátově zeleného jadeitu. Nevydražena naopak zůstala menší nádoba téhož určení

Ť I ANG A Č AO - CHE: S TARÝ MUŽ

vyrobená z nefritu. Dvanáct centimetrů vysoká nádobka byla nabízena za 1,24 milionu korun. Dvě jiné nefritové řezby z menších kamenů se prodaly po 248 tisících korunách. Vedle čínského umění bylo nabízeno i několik děl japonské provenience a lamaistického umění. Z prací japonských umělců se nejdráže prodala minuciózní slonovinová řezba zobrazující alegorický vůz tažený dračím koněm, která vystoupala na necelých 150 tisíc korun. Červeně lakovaná dřevěná soška Fénixe, která byla mimo jiné loni součástí expozice Byt sběratele na pražském Designbloku, odešla za vyvolávací cenu 112 tisíc korun. / js

Č C H I P A J - Š ‘: K V E T O U C Í S L I V O Ň

1940 / tuš na papíře / 107 × 57 cm

A D V Ě B R O S K V E / 1946 / tuš, barvy

cena: 6 320 000 Kč

na papíře / 66 × 34 cm / cena: 6 200 000 Kč

F R A N T I Š E K V O B E C K Ý : T A N E Č N I C E / 1929

F R A N T I Š E K V O B E C K Ý : A K T S R Ů Ž Í / 1934

E V A F U K O V Á : N E W Y O R K / 1970

olej na plátně / 100 × 71,5 cm / cena: 562 500 Kč

olej na plátně / 98 × 73 cm / cena: 2 500 000 Kč

dobová zvětšenina / 34 × 25,2 cm / cena: 101 250 Kč

Vobeckého triumf Prague Auctions – Specializovaná aukce obrazů z pozůstalosti Františka Vobeckého, kterou v neděli 31. května uspořádala společnost Prague Auctions, byla první novodobou aukcí se stoprocentní úspěšností. Nového majitele našlo všech jedenatřicet nabízených obrazů, dohromady za téměř 11,4 milionu korun. Titulní obraz aukce, bravurní Akt s růží z roku 1934, se prodal za 2,5 milionu korun, třiapůlnásobek malířova dosavadního, šest let starého aukčního maxima. Nabízena byla díla z 20. až 60. let, přičemž vyvolávací ceny se pohybovaly od necelých 60 do 440 tisíc korun. Až na jedinou položku byly všechny obrazy draženy s více či méně výraznými nárůsty. I když necháme stranou již zmiňovaný rekordní Akt s růží, vychází průměrný nárůst oproti vyvolávací ceně na skvělých 190 procent. Dlouhodobý průměr českých aukcí je kolem 40 procent. Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo 26 Vobeckého obrazů, což je stejně, jako jich ART+ evidoval za posledních deset let. Hned čtyři obrazy se prodaly za částky nad půl milionu korun. Šlo vesměs o díla z konce 20. a počátku 30. let, tedy z doby Vobeckého vstupu na pražskou výtvarnou scénu. František Vobecký (1902–1991) prožil v polovině 20. let dva roky v Paříži, kde pracoval v jednom ze salonů haute couture

a zároveň soukromě studoval malířství. Po návratu do Prahy se stal střihačem módních salonů Rosenbaum a Podolská. V roce 1929 byly tři jeho obrazy přijaty na výstavu Mánesu a o dva roky později se stal řádným členem spolku. Společnost Prague Auctions již loni dražila velký konvolut děl z malířovy pozůstalosti, především prací na papíře. Na prodej tehdy bylo více než 240 položek. Bez kupce zůstala jen necelá dvacítka z nich, celkový obrat však činil jen 3,4 milionu korun. Tentokrát společnost naopak vsadila na exkluzivitu a aukci propagovala jako mimořádnou příležitost získat díla špičkové kvality. Sběratelé na to zjevně slyšeli. / js

Poválečné a fotografie Prague Auctions – Týden po mimořádné aukci obrazů Františka Vobeckého, v neděli 7. června, uspořádala společnost Prague Auctions dvě další na sebe navazující aukce. První byla zaměřená na poválečné a současné umění, druhá výhradně na fotografii. Dohromady vynesly 4,6 milionu korun, přičemž na fotografii z této částky připadá třetina. Nejdražší položkou aukčního odpoledne se stal obraz Big čtenář, dílo Michaela Rittsteina z roku 1977. Prodal se s nárůstem za necelých 290 tisíc korun. Z nejnovějšího

umění si dobře vedly obrazy Víta Soukupa (112 tisíc) a Adama Štecha (111 tisíc korun). Jádro kolekce nicméně tvořily hlavně práce na papíře, včetně velkých souborů kreseb a grafik Jiřího Balcara a Jana Kubíčka, za jednotky či maximálně desítky tisíc korun. Novým autorským rekordem je cena 102 tisíc korun za kolorovanou fotografii a koláž Evy Fukové z poloviny 90. let. Jen o tisíc korun méně stál autorčin snímek z New Yorku z roku 1970. Jeho dražba přitom začínala na méně než čtvrtinové částce. Nejpočetnějším souborem, šestnácti snímky, byl zastoupen Miroslav Tichý. Prodaly se všechny jeho nabízené fotografie, dohromady za 300 tisíc korun. / js

Fuka a spol. Pictura – Aukce galerie Pictura, která se konala ve středu 10. června, vynesla téměř 6,2 milionu korun. Za více než sto tisíc korun se prodalo jedenáct obrazů a jedna socha. Nového majitele našlo 40 procent z necelé dvoustovky nabízených děl. Nejvýraznější nárůst zaznamenala nejdražší položka aukce, obraz Dívka s oslíkem od Alfreda Justitze, která vystoupala z 480 na 720 tisíc korun. Pro Justitze jde o čtvrtou nejvyšší aukční cenu. Dařilo se i dalším méně frekventovaným autorům klasické moderny, potažmo umělcům nastupujícím ve 40. letech. Raný obraz

aukce

V L A D I M Í R F U K A : P R O V A Z O C H O D C I N A L E T N É / 1951 olej na lepence / 63 × 53,5 cm / cena: 420 000 Kč

Jiřího Karse Hráčky tenisu z roku 1907 se prodal za 564 tisíc, Kubínova Krajina s kvetoucími mandloněmi za 348 tisíc a Svítání v Alpách od Emila Orlika za 192 tisíc korun. Z umělců Skupiny 42 a jejich souputníků to pak byli Ladislav Zívr, František Gross a Vladimír Fuka. Cena 480 tisíc korun za keramickou sochu Jitka od Ladislava Zívra je třetí nejvyšší částkou za dílo tohoto sochaře. Pro Vladimíra Fuku je cena 420 tisíc korun dokonce novým autorským rekordem. Postaral se o něj obraz Provazochodci na Letné, který namaloval na začátku 50. let spolu s Kamilem Lhotákem. Dosažená cena o deset tisíc korun překonala jiný pohled na Letnou, na kterém oba malíři spolupracovali a který se prodal loni v Dorotheu. Zatímco tehdy dražba startovala na 84 tisících korun, nyní se na rekordní ceně rovnou

art + antiques začínalo. Obraz se na trh vrátil po dvanácti letech a jeho cena se za tu dobu zvýšila o jedenapůlnásobek. Bez kupce naopak zůstal drobný Lhotákův pohled na Karlovy Vary z poloviny 50. let, který byl nabízen za 576 tisíc korun. Za částky nad sto tisíc korun byla dále dražena díla Josefa Váchala – opakovaně nabízená Přímořská krajina se prodala za 360 tisíc, což je o 120 tisíc korun víc, než kolik stála loni v říjnu –, Otakara Nejedlého (240 tisíc), Maxe Haushofera (240 tisíc) či Víta Soukupa (144 tisíc korun). V případě prací na papíře je úspěchem cena 66 tisíc korun za figurativní kresbu z roku 1947 od Jana Kotíka nebo stejná částka za kresbu Periferie z roku 1916 od Jana Trampoty. / js

Napříč kategoriemi Zezula – Brněnská společnost Zezula na své červnové aukci dražila na šest set uměleckých děl a starožitností. Vedle grafik a obrazů byl součástí nabídky i nábytek, šperky, asiatika nebo militaria, přičemž vyvolávací ceny se pohybovaly od jedné koruny (za litinový secesní popelník) do 150 tisíc (za barokní sekretář). Nového majitele našlo 58 procent položek, dohromady za 1,4 milionu korun. Největší nárůst zaznamenala trojice olejů na kartonu od Františka Kavána nabízená jako jediná položka. Krajiny z okolí Jičína z roku 1903 se prodaly za 177 tisíc korun, desetinásobek minimálního podání. Důvodem nízké vyvolávací ceny byl hlavně špatný

stav maleb, které aukční katalog označuje písmeny C-D. Ceny většiny ostatních obrazů se pohybovaly do deseti tisíc korun. Z prací na papíře se nejdráže prodal akvarel Aloise Wachsmana Panny u zřídla, který vystoupal z 5 na 25 tisíc korun. V kategorii starožitností nejvyšší ceny dosáhla sada stříbrných příborů pro dvanáct osob od pražského klenotníka Alfréda Pollaka. Soubor v původní dvoupatrové etuji vystoupal ze 71 na 94 tisíc korun. Z dalších výraznějších prodejů lze zmínit intarzovaný stolek značený Emil Gallé, který se prodal za vyvolávací cenu 22 tisíc, nebo barokní konzolové hodiny, které našly nového majitele za 26 tisíc korun. Ze skla a keramiky se nejdráže prodala dvojice lidových džbánů ze začátku 19. století z oblasti Horních Rakous za 13 tisíc korun. / js

První milion Dolmen – Obraz Jana Zrzavého Žlutá bárka, olej a tempera na kartonu z roku 1948, se na aukci galerie Dolmen, která ve středu 24. června uzavřela první část letošní aukční sezony, prodal za vyvolávací cenu 1,8 milionu korun. Pro galerii se podle databáze ART+ jednalo o vůbec první milionový prodej. Dohromady aukce vynesla tři miliony korun, přičemž kupce našla necelá třetina z více než 350 nabízených obrazů a prací na papíře. Ve většině případů šlo o prodeje za vyvolávací cenu, jednou z výjimek byla například pozdní tempera od Vincenta Hložníka, která vystoupala z 18 na 26 tisíc korun. / js

J I Ř Í K A R S : H R Á Č K Y T E N I S U / 1907

F R A N T I Š E K K A V Á N : T R O J I C E K R A J I N / 1903

J A N Z R Z A V Ý : Ž L U T Á B Á R K A / 1948

olej na lepence / 35 × 47 cm / cena: 564 000 Kč

olej na papíře / à 25 × 30 cm / cena: 177 000 Kč

olej a tempera na kartonu / 28 × 30 cm / cena: 1 800 000 Kč

inzerce

25. 6. - 31. 8. prodejní výstava nábytku

vernisáž 24. 6. v 18.00 Dům umění

Na Chvalské tvrzi 858, Praha 9

www.atelier-fiala.cz

portfolio

art + antiques

Matej Al-Ali text: Radek Wohlmuth foto: Michal Czanderle

Konceptualista fascinovaný bodem zlomu a pronikáním průmyslové krajiny s přírodní vitalitou. Zdánlivě týmový hráč, který ale důsledně dbá na projevy vlastní individuality. Multimediální autor se slabostí pro stavební materiály, dělnost, fyzický výkon a posturbánní situace. S uměním se ztotožňuje prostřednictvím osobní zkušenosti a totéž nabízí i divákům.

Syn slovenské matky a iráckého otce se sice narodil v Bardejově na Slovensku, ale školní léta už prožil v Praze. Jeho cesta k umění vedla přes Střední školu aplikované kybernetiky v Hradci Králové, kde obklopen nejnovějšími technologiemi postupně zjišťoval, že ho přece jen víc zajímají věci, které nejsou stoprocentně užitné. „Neměl jsem silnou malbu a kresbu, takže jsem se po maturitě o přijímačky do Prahy nepokoušel,“ říká na rovinu. „Vybral jsem si Ústí a Ústav umění a designu v Plzni, kam jsem nakonec šel hlavně kvůli Dušanovi Zahoranskému, se kterým jsem konzultoval už před zkouškami.“ Studovat ale začal v ateliéru multimediálního designu, respektive prostorové tvorby Adély Matasové. „Ovlivnila mě zřetelně,“ připouští mladý umělec. „Především tím, že se ptala proč a chtěla znát důvody, což dneska asi řeší málokterý pedagog. Ale stejně tak na mě měli vliv třeba Michal Pěchouček nebo právě Dušan Zahoranský. Dostal jsem se prostě do dobrého času v Plzni. Byli jsme taková malá semknutá komunita a to mi vyhovovalo,“ vypráví. Právě tam Matej Al-Ali (*1985) potkal i Tomáše Moravce a na přelomu let 2007–08 spolu připravili první projekty, které se většinou vztahovaly k redefinování veřejného prostoru. Patřilo mezi ně i Území nikoho, kdy se z různých pohledů snažili spontánně tematizovat specifika místa. Možná ještě víc než samotný výsledek byla tehdy významná

schopnost „vytvořit událost“. Společná guerillová instalace 600 m/900 m zase sondovala zónu neprůhledného aparátu stavebních oprav ve městě. Ve stejné době se začal Matej Al-Ali zabývat samostatnými projekty, které už tehdy v základních rysech naznačovaly jeho priority směrem do budoucnosti. Sebezpytná akce Sám okolo sebe (2007) zaměřená na fenomén osobní izolace poprvé přinesla zacházení s bazálním stavebním materiálem, v tomto případě cihlami. Hmotným výstupem byl masivní objekt, který se stal později pro Al-Aliho typickým, ale ještě důležitější roli hrál proces fyzického výkonu jako určitý způsob přemýšlení a cesta vedoucí k vnitřnímu poznání. Dalším projektem byl Trénink na místě (2008). Tady pro změnu prostřednictvím

subtilního objektu ilustroval dvě základní stránky lidské přirozenosti – surovou a společensky prefabrikovanou. „Nikdy jsem nebyl rebel, ale čím jsem starší, tím víc se chci zbavit té absolutní civilizovanosti a najít si vlastní řád,“ komentuje jeden z důvodů tohoto tématu. Také zde byl ovšem objekt pouze „rekvizitou“ se symbolickým nábojem poddanou akci zachycené na dokumentačním videu. Teprve záznam balancování na bipolárně pojatém objektu představoval finální umělecký produkt. „Od začátku se mi příčilo vytvářet komodity, chtěl jsem zachycovat něco, co probíhá,“ vysvětluje. „Do dneška se mi špatně čtou obrazy, možná proto jsem inklinoval spíš k práci a jednání.“ Po bakalářských zkouškách pokračoval Matej Al-Ali s roční pauzou ve studiu v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího

Davida na pražské UMPRUM. V roce 2010 zahajoval svou první samostatnou výstavou Nechme to na potom provoz Galerie Kostka v MeetFactory. V galerijním prostoru tak naostro prověřil své dosavadní umělecké závěry projektem kombinujícím objekt velkého formátu, hravé ironizující video s pracovní tematikou a koncepci aktivního diváka, přičemž právě jeho jednání bylo podmínkou, která umožnila získat reálnou zkušenost, a tím také prožitek z instalace. V následujícím roce přišlo pro Mateje Al-Aliho s Tomášem Moravcem pozvání k účasti na výstavě Petra Duba Ohlasy entropie v Galerii kritiků. Vznikla tak nejen realizace nazvaná Trio, tedy fake-nosník z gumopryže instalovaný do běžného konstrukčního prostředí interiéru, ale i začátek spolupráce všech tří umělců, která trvá dodnes. „Myslím, že se dobře doplňujeme,“ konstatuje Al-Ali. „S Tomášem to byla od začátku skoro dvojjedinost, s Petrem jsme se zase našli v úvahách týkajících se suburbánní zóny. Ale i když za sebou máme celkem dost projektů, nemyslím si, že bych byl úplně týmový hráč,“ přiznává s úsměvem. „Svět je pro mě strašně subjektivní záležitost a u společných věcí se chovám tak, jako by to byla kolaborace na něčem, co je jen moje.“ Přesto má už trojice Al-Ali, Moravec a Dub za sebou naučnou stezku po nedovtipnostech příměstského satelitu Stezka odvahy (2012), developerské komentáře Handle with care and criticism (Galerie Prádelna, 2014) nebo stavební panoptikon Panic Room (Karlin Studios, 2014). Momen-

T R É N I N K N A M Í S T Ě / 2008 / performance, HD video, 1:12 min

N E C H M E T O N A P O T O M / 2010 / videoinstalace, OSB, dřevo, jednokanálová projekce, 0:20 min / Galerie Kostka, Praha

tálně spolu realizují projekt na téma kulturní spolupráce partnerských měst v rámci akce Rostislava Koryčánka Zen Plzeň. Svůj rejstřík materiálů s charakterem stavební dočasnosti kromě cihel, gumopryže a OSB desek rozšířil prostřednictvím samostatné výstavy Příjemná výplň, tematizující ambivalentní fenomén objímání (Galerie Pavilon, 2011), o izolační ovčí vlnu. Také další samostatný projekt Všichni za jednoho (Galerie 207, 2012) přinesl do jeho práce nový, zcela zásadní prvek, tentokrát technologicko-ideového rázu. Jde o takzvaný mechanický scénář, tedy jakýsi „vizuální otazník“ vytvořený specifickým záběrem pořízeným díky originální nosné konstrukci kamery, která je řešená pokaždé v závislosti na konceptu realizace.

Využil ho i u svého loňského diplomního projektu Ve věci vrstev zaměřeného na kopírování povrchu země a pseudoanimace tření nalezených věcí. Obloukem se v něm vrátil k zamyšlení nad kontrastem civilizačního s přírodním, když vycházel z prostředí zarůstající průmyslové haldy v areálu kladenské Poldovky. Zatímco dosud byl očím diváků vždy skrytý, poslední samostatná výstava nazvaná Protiváha (galerie etc., 2014) poprvé představuje mechanický scénář převedený do obrazu, respektive instalace. „Ta se tak sama stala ztělesněním fyzického úkonu a zároveň odrazem jeho zázemí a původu,“ přibližuje Matej Al-Ali. „Je to gesto, které ve druhém plánu volně ilustruje například teorii fotografie, protože za každým snímkem stojí aparát, který divák běžně nevnímá.“

P Ř Í J E M N Á V Ý P L Ň / 2011 / ovčí vlna, dřevo / 5 × 150 × 55 × 55 cm

rozhovor

art + antiques

Masožravé květiny Rozhovor s Veronikou Holcovou text: Barbora Bartůňková Autorka je historička umění. foto (portrét): Jan Rasch

Veronika Holcová je jednou z nejvýraznějších malířek své generace. Od poloviny července budou její obrazy k vidění na výstavě v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci, která bude po dlouhé době první větší prezentací jejího díla v Česku. K rozhovoru jsme se sešli několik týdnů před jejím zahájením přímo v malířčině vinohradském ateliéru.

Jak vznikl projekt chystané výstavy Pandora’s Vox? Má to hlubší kořeny. V roce 2012 jsem plánovala výstavu s chilskou umělkyní Sandrou Vásquez de la Horra, kterou sleduji již od roku 2008, kdy jsme se setkaly na bienále v Bělehradě. Její působivé kresby se mi strašně líbily a měla jsem pocit, že máme něco společného. Po našem seznámení jsme se domluvily na společné výstavě kreseb, která se měla jmenovat Pandora’s Box – Pandořina skříňka. Kresby jsou hodně intuitivní, člověk do nich vnáší své prvotní projekce, nekontroluje se tolik jako v obrazech, a proto jsou brutálnější. Kvůli událostem v mém životě se vše změnilo a výstava se nekonala. Domluvily jsme se však, že ji uskutečníme jindy. Nyní s vámi bude vystavovat ještě švédská umělkyně s českým jménem Klara Kristalova. Ano. I když Sandra pracuje s objekty z papíru, tak jsem do Prahy chtěla pozvat zahraničního hosta, který by vystavoval v prostoru. Sochařská tvorba Klary Kristalové je mi velice blízká, a tak jsem se ji rozhodla kontaktovat i přes obavy, že nebude snadné ji do projektu zapojit. Je totiž zastupovaná velkými galeriemi Perrotin a Magnus Karlsson. Chtěla jsem Klaru zrovna oslovit, když jsem v ArtMapě ob-

jevila, že bude vystavovat v galerii Hunt Kastner – a tak jsme se seznámily na vernisáži. Prostor v Colloredo-Mansfeldském paláci se jí moc líbil, a tím naše spolupráce začala. Máte všechny tři něco společného? Prolínají se například témata či přístupy k tvorbě? Jako autorky máme určitě něco společného, jelikož jsme trochu solitérky v současném světě umění. Každá jiným způsobem vyprávíme příběhy a v naší práci je určitá posedlost. Proč se výstava nakonec nejmenuje Pandořina skříňka? Pro umělkyně byl název Pandora’s Box příliš negativní. Ony sice tvrdí, že nevytvářejí negativní věci, ale je zřejmé, že pracují s temnými motivy. Sandra kreslí silné výjevy o sexualitě a životních torturách; papíry namáčí do vosku, což jim dodává průsvitný nádech. Klařiny sochy jsou drsné a něžné zároveň, jako například její sedící dívka, která má místo tváře macešku. V ateliéru se dívaly na moje krajiny a některé jim připadaly příliš krásné. Moje obrazy nejsou lapidárně efektní – jsou efektní jiným způsobem. Přilákají svou krásou, a když pak člověk odhaluje, co

art + antiques

La Biennale 56. E S P O S I Z I O N E I N T E R N A Z I O N A L E D’A R T E místo: Benátky kurátor: Okwui Enwezor termín: 9. 5.–22. 11. 2015 www.labiennale.org J I Ř Í DAV I D: A P O T EÓZ A místo: Giardini, Československý pavilon www.czechandslovakpavilion.cz

foto: Alessandra Chemollo, la Biennale di Venezia

Až do listopadu probíhá v Benátkách v pořadí již šestapadesáté bienále, jemuž mezi bienáli výtvarného umění stále náleží přívlastky nejstarší, největší a nejnákladnější. Hlavní přehlídka se letos jmenuje All the World Futures a účastní se jí 136 umělců z 53 zemí, z nichž 89 je v Benátkách představeno poprvé. Probíhá jako obvykle v Centrálním pavilonu v Giardini a v Arsenalu, kurátorsky ji připravil ředitel mnichovského Haus der Kunst a mezi lety 1998 a 2002 umělecký ředitel jedenáctých kasselských Document Okwui Enwezor. Národní pavilony jsou pak vedle Giardini rozesety po celém městě. Je jich 89, nováčky jsou Grenada, Mauritius, Mongolsko, Mozambik a Seychely.

esej

art + antiques

Chybějící část K výstavě Jána Mančušky text: Guillaume Désanges Autor je nezávislý kurátor. foto: Jan Rasch

Jánu Mančuškovi, od jehož úmrtí začátkem července uplynuly čtyři roky, by dnes bylo třiačtyřicet. Výstava v pražské Městské knihovně nazvaná příznačně První retrospektiva se ohlíží za jeho celoživotním dílem, od obrazů a asambláží z dob studia na AVU až po filmy a textové instalace ze začátku tohoto desetiletí. Nakladatelství Tranzit k výstavě vydalo obsáhlou monografii, z níž přetiskujeme esej francouzského kurátora a kritika Guillauma Désangese. Doprovodné fotografie vznikly na začátku léta 2008, kdy jsme s Jánem Mančuškou přinesli rozhovor.

Jedna Umění dnes už není nepravdivé, nepravdivý je divák umění. Obsahuje-li výstava části reality, jsou okamžitě zničeny „falzifikujícím“ pohledem návštěvníka. Pohledem vědomým, který v sobě předem obsahuje zákony kulturního řádu simulakra a který vylučuje jakoukoli možnost skutečné zkušenosti. Zkušenost zde chápeme v jejím tradičním významu, o němž Giorgio Agamben ve svém komentáři k Walteru Benjaminovi tvrdil, že již neexistuje. Tedy jako poučenou praxi reality, zcela odlišnou od znalosti, kterou ale budujeme prostřednictvím „slova a vyprávění“, jež vychází z nepořádku, nejistoty a fantazie. To, co se dnes odehrává v umění, je fakticky předurčeno jeho strukturami, institucemi a historií, které vystavené podřizují souboru norem pocitů a chování. Návštěvník se tak okamžitě a proti své vůli stává svým vlastním prostředníkem, který pasivně respektuje podmínky nepsané smlouvy, čímž ničí svůj vztah k dílu. Jako by zkušenost (v diachronickém smyslu) zabíjela zkušenost (ve smyslu synchronickém). Výsledkem je, že prožitek v umění je dnes už téměř nemožný, a přitom by právě umění mohlo být jeho posledním útočištěm.

Představme si diváky, kteří o umění nic nevědí, či všechno, co kdy věděli, zapomněli. Jejich vztah k dílu se musí v každém okamžiku znovu aktivně utvářet prostřednictvím kognitivní mobility. Spoluvytvářejícím pohledem z nezbytnosti. Tím by vznikly podmínky pro bezprostřední prožitek (doslova bez zprostředkování), oproštěný od „falešné“ umělosti, kterou na aparát umění projektuje škodlivý habitus. Došlo by tak k rehabilitaci prožitku, na základě ztráty paměti a neznalosti, nebo ke shromáždění podmínek subtilní podoby neporozumění. Právě tento hluboký úmysl možná vedl Jána Mančušku při jeho kritických rekonfiguracích prostoru umění.

Dva Umění, tak jak je vidíme, charakterizuje především vlastní prostor. Fyzický i symbolický. Funkční architektura, která legitimizuje moc a rozhýbává ideologii, vytváří vlastní pravidla, která vedou tělo a vjemy. Protože dílo Jána Mančušky tuto určenost neustále rozrušuje, přináší kritický pohled na tuto instituci, který vychází z převrácení perspektiv: vnucené uvědomění si toho, na co máme zapomenout (tělo návštěvníka), a vzdalování se od toho, co má být před námi (obraz, dílo, vyprávění). Vytváří tak jemné transakce mezi tím, co vidíme, a tím, co cítíme, mezi přítomností a realitou, mezi vědomím a věděním, které zpochybňuje jistoty a ruší procesy značení. Specifický prostor nelze oddělovat od specifického okamžiku. Právě komplexní vztahy vznikající mezi těmito dvěma dimenzemi zkušenosti vymezují hrací plochu Jána Mančušky. Ve vizuálním umění je každé dílo zasazeno do desynchronizovaného vztahu mezi umělcem a pozorovatelem, mezi vytvořením objektu a jeho prezentací.

Od této chvíle je už jen záznamem uplynulé situace. Ve svých prostorových vyprávěních, která nutí návštěvníka k fyzickému sledování kontur příběhu, promítá Ján Mančuška právě tuto vzpomínku (na gesto, pohled či původní prožitek), jak v původním, tak v přeneseném smyslu slova, do výstavního prostoru a nabízí ji divákovi k nové interpretaci. Je to jakýsi přenos choreografie zkušenosti, který zdůrazňuje, jak paměť vždy souvisí s prostorem. Jak píše Frances Yates ve svém Umění paměti (1966), antická tradice tzv. Ars memoriae (paláců paměti) spočívala ve vytvoření té nejkomplexnější možné mentální stavby, do níž si člověk ukládal fakta k zapamatování a kterou potom stačilo v duchu projít, aby si je znovu připomněl. Aktualizace minulého obrazu, jehož uložení může být jedině topografické. Víme, že starověcí peripatetici neuvažovali o filosofii jinak než za chůze, při níž synchronizovali zákruty intelektuální logiky s pohybem těla v prostoru. Existuje prostorová geometrie, proč by nemohla existovat prostorová filosofie? A dokonce prostorová psychologie? Mančuškovo dílo dává těmto hypotézám konkrétní tvar a odhaluje jakousi kognitivní a afektivní využívání prostoru na logických vazbách, ale i na nestabilních trajektoriích, skocích, elipsách, kříženích a návratech. Umělec spojuje myšlenku o prostoru s myšlenkou v prostoru. Vytváří spojovací článek mezi konceptuálním uměním a určitou oblastí klasického umění tím, že své představy rozvíjí důsledně podle úběžných přímek a ve více perspektivách.

Tři Je-li Mančuškovo dílo poplatné konceptuálnímu umění, je jeho zbloudilým příbuzným. Samozřejmě, jeho práce se zdá být procesu-

V E L K É Z R C A D L O / Tranzitdisplay, 2008 / „Zrcadlo chápu jako první, prahovou rovinu zobrazení. Přijdete do výstavního prostoru a uvidíte sama sebe...“

ální a analytická, plná teoretických předpokladů a úmyslů. Ale způsob, jakým ji formalizuje, odmítá konceptualismus v několika plánech. Za prvé, dává přednost vyprávění před předváděním, literatuře před filosofií, anekdotě před axiomem. A za druhé, zabývá se psychologickými až psychickými tématy, kterým by se historičtí stoupenci konceptuálního umění vyhnuli. Aniž by se vydával cestou romantismu druhé generace konceptualistů, vychází z řádu vyprávění spíše než z řádu diskursu. Při hledání univerzální pravdy usiluje o komplexní prožitek reality ve více formách, i kdyby se měl vydat cestou fikce. Postup, který je důsledně přítomný v čase a prostoru. U Mančušky neexistuje ideální a ideové „jinde“. Konkrétní fyzický prožitek předchází prožitku intelektuálnímu a určuje jej. Konceptuální umění v empirické podobě. Právě tento způsob podřizování konceptuálních dogmat smyslovému režimu vytváří originalitu jeho díla.

A potom, Mančuškovo dílo se vzpěčuje konceptuálnímu umění v tom smyslu, že nechce být dekódováno, ale přímo pocítěno. Přeskakuje přitom pojem porozumění. Právě v tom smyslu odkazuje umělec na myšlenky Susan Sontag, především na text Against interpretation (jehož název převzal pro jeden ze svých katalogů). Pokusy o interpretaci dílo ničí, takže umělecký prožitek nepatří do registru vyslovitelného, ale nevysloveného. Na rozdíl od nejjasnějšího možného vyjádření myšlenky určitou formou nabízí Ján Mančuška neklid, nepokoj, zmatek, disonance, narušení látky citlivosti.

Čtyři Víme, že pracovat s věcmi v prostoru znamená také pracovat s prostorem mezi věcmi. Mančuškovo dílo tuto logiku dovádí až k mezi možného, soustředí se totiž především na prázdná místa a často dokonce působí jako soubor mezer v čase a prostoru. Jako když šero v díle klasických malířů pro-

hlubuje plátno, aby lépe vystoupila postava, u Mančušky zobrazení strukturuje absence. Odtud jeho systematické používání opisných vyprávění, doslova proděravělých či amputovaných, která nabízejí jakousi výpověď naruby. Právě v tomto smyslu je jeho dílo bytostně kinematografické. Víme, že technicky vzato zachycuje filmový pás pouze velmi malý výběr dvaceti čtyř obrázků za sekundu a že iluzi pohybu vytváří temný interval způsobený uzavřením závěrky projektoru, který si pohrává se setrvačností lidského oka. Právě slepé úhly reality, neviditelné a nenafilmované, dávají vyniknout obrazu. Stručně řečeno, bez chybějícího obrazu neexistuje obraz. Každý film je svou podstatou flicker filmem. V tom smyslu je kinematografická technika otiskem fungování paměti, která je fragmentární a fragmentovaná. Bez zapomnění není paměti: režim výběru a neustálého narušování, které není problémem, ale samotnou podmínkou existence paměti.

art + antiques

Pro arte

www.proarte.cz

galerie

art + antiques

Vždy šik! text: Hana Křenková Autorka je historička umění.

V květnu otevřela v Miláně nové výstavní prostory Fondazione Prada, kterou v roce 1993 založila se svým manželem módní návrhářka Miuccia Prada. Nová galerie sídlí v bývalém lihovaru z počátku 20. století, který pro výstavní účely rekonstruoval Rem Koolhaas a jeho ateliér OMA.

Koolhaas sedm původních budov doplnil o tři novostavby, z nichž dominantní nárožní Věž, která je ještě ve výstavbě, bude sloužit zároveň jako depozitář. Do téměř prázdného obdélného dvora, který ze všech stran uzavírají na sebe navazující budovy, navrhl Koolhaas dvě stavby pojmenované Cinema a Podium. Budova Podia je určená k dočasným výstavám a autor ji propojil s již stávajícími objekty. Podium pozitivně narušuje všudypřítomnou industriální atmosféru odlišným vzhledem, ke kterému přispívají prosklené

zdi, podlaha z travertinu a stěny z perforovaných desek z hliníkové pěny. Skromnou industriální tvář čtyřpatrové historické budovy nazvané Dům duchů, ve které kromě stálé expozice sídlí také nadace, Koolhaas neváhal kompletně pokrýt výraznou zlatou fólií. Architektovým cílem bylo, aby prostory nevytvářely obraz definitivního celku, ale navozovaly pocit variabilnosti, byly různorodé a interaktivní. Záměrem Fondazione Prada je propojit stálou expozici s krátkodobými i dlouhodobými výstavami, a prezentovat tak kromě

Z V Ý S T A V Y S E R I A L C L A S S I C / foto: Attilio Maranzano, Fondazione Prada

hostujících výstavních projektů především vlastní sbírku. Ve svém programu se nadace nezaměřuje jen na výtvarné umění, ale i na kinematografii, a proto vyhradila samostatnou budovu (Cinema) filmovým projekcím. První filmová „přehlídka“ je věnována Romanu Polanskému. S filmovým světem nepřímo souvisí i bar Světlo, jehož interiér navrhl režisér a scenárista Wes Anderson.

Sériová klasika Působení v nových prostorách nadace zahájila čtveřicí výstav, mezi nimiž na sebe

S T A R É A N O V É / architekt: OMA / foto: Bas Princen, Fondazione Prada

upoutává pozornost zejména Serial Classic, akce, kterou bychom tu možná ani nečekali. Kurátor, archeolog Salvatore Settis, nás vtahuje do světa antických soch, řeckých originálů a jejich římských kopií. Poukazuje na to, že „skutečnou“ podobu řady ztracených řeckých originálů známe jen prostřednictvím kopií, a zabývá se nejen ambivalentním vztahem mezi originálem a napodobeninou v římské kultuře, ale i šířením multiplů jako pocty řeckému umění. Pospolu, a poprvé před zraky diváků, se tu opět sešly čtyři kopie Satyra nalévajícího víno, zhotovené ke konci prvního století podle původního bronzového originálu sochaře Praxitela ze 4. století před naším letopočtem. Kopie se nacházely v Domiciánově vile poblíž Říma a po jejich znovuobjevení v roce 1657 vystřídaly více majitelů a nakonec byly rozděleny. Kromě práce kopistů nahlížíme i do

práce archeologů, kterým sádrové odlitky fragmentů slouží k rekonstrukci možného celku. Touto metodou například v roce 1927 rekonstruoval Walter Amelung fascinující sochu atleta navlékajícího si ochrannou pokrývku hlavy (tzv. Amelungův atlet), a vytvořil tak možnou podobu řeckého originálu, od kterého neznáme žádnou kompletní dochovanou kopii. Několik drobných fragmentů bronzových originálů nalezených v Olympii na výstavě zastupuje ohromnou sochařskou produkci antického Řecka. Je-li ve vztahu k antickému umění fragment vnímán jako součást celku, pak v soudobém umění funguje zcela samostatně.

Další výstavy Právě na tělesné fragmenty jako autonomní umělecká díla se soustřeďuje výstava In Part instalovaná v severní části areá-

lu. Do tématu vstupujeme skrze fotografii Roberta Rauschenberga Cy + Relics z roku 1952, na které pózuje mladý Cy Twombly po boku obřího fragmentu Konstantinovy pravé ruky z počátku 4. století. Nechybí tu proto zmenšený model rozporuplně přijímané monumentální sochy L.O.V.E. (2010) od Maurizia Cattelana, která se nachází v centru Milána. Cattelanův mramorový kus představuje ruku se zdviženým prostředníkem a kurátor výstavy Nicholas Cullinan ji interpretuje jako parodii na zmiňovaný fragment Konstantinovy ruky. Jižní část a bývalé skladiště hostí výstavu nazvanou An Introduction, kterou připravili Miuccia Prada a kurátor Germano Celant, s nadací dlouhodobě spolupracující. Výstava nás uvádí do světa sbírky a potažmo i do vkusu majitelky, který se orientuje především na známé a osvědčené umělce zahraniční scény. Výběr je poměrně pestrý a kromě

nové knihy

art + antiques

Architekti CZ Jaroslav Sládeček

Zen a umění architektury. Doktorand ČVUT Jaroslav Sládeček se ptá tří generací českých architektů, narozených od roku 1926 do roku 1989, na principy, jimiž se řídí při své práci. Všichni odpovídají na stejné okruhy otázek, které se týkají první myšlenky, způsobu práce (individuální/kolektivní), vztahu k veřejnosti (sem patří i výuka architektury) a vnějších vlivů (památkářské, ekologické hledisko). Výsledkem jsou konfese inspirativní i mimo obor – v jakémkoli tvůrčím myšlení a jednání. Grada 2015, 296 stran, 349 Kč

Obraz a moc Michaela Fišerová

Zapomeňte na dějiny umění. Francouzští myslitelé v knize Obraz a moc přicházejí s výrazně sociologickým přístupem k „obrazu“ (především fotografii). Zkoumá se tu použití fotografie ve vědě (Sicardová), cirkulace obrazů na internetu (Lévy, Maffesoli), řeší se zde kauza fotografií vynesených z koncentračního tábora (Didi-Huberman). Publikace obsahuje studii autorky knihy Michaely Fišerové o politice obrazu, medailony myslitelů (filozofové, sociologové, antropologové) a rozhovory s nimi. Karolinum 2015, 188 stran, 230 Kč

Politizující kovář Karla Purkyně

Stíny hieroglyfů

Václav Hájek

Karel Srp

Český mrakodrap Petr Vorlík

Purkyňův obraz kováře čtoucího noviny změnil za posledních 150 let několikrát název a dočkal se řady interpretací. Byl chápán jako žánrový výjev i jako realistický portrét. Podle teoretika Václava Hájka je „malbou o malbě“, ve které se Purkyně snaží dobově srozumitelným jazykem obhájit svou pozici na tehdejší umělecké scéně. Hájkova interpretace je inspirovaná způsobem, jakým americký kritik Michael Fried vykládá dílo Gustava Courbeta.

Historik umění Karel Srp se ve své nové knize nevěnuje starému Egyptu, ale avantgardě. Ukazuje, jak vznik moderního umění provázely stíny „hieroglyfů“, tedy alegorického vyjadřování, které se nikdy nepodařilo zcela zahnat. Alegorie maloval Kupka i Boudník, Heisler vytvořil vlastní obrazové/objektové písmo, o surrealismu se mluvilo jako o tajné řeči. Srpovy studie vznikly během posledních pěti let při příležitosti různých mezinárodních sympozií.

Kniha historika architektury Petra Vorlíka obsahuje krátkou stať o vzniku a vývoji mrakodrapů a osmdesát chronologicky řazených profilů těchto výškových staveb v Česku. Kniha začíná pražským Palácem Olympic (1925) a končí brněnskou AZ Tower (2013). Mezi mrakodrapy najdeme překvapivě i jeden celkem nízký dům (třípodlažní věž pro vědeckého pracovníka od Aleny Šrámkové z let 1993–4), jehož místo v knize obhajuje Vorlík slovy „Malá věž mezi mrakodrapy, velká stavba pro českou architekturu“.

FHS UK 2015, 144 stran, 180 Kč

Arbor vitae societas 2015, 216 stran, 590 Kč

Paseka 2015, 272 stran, 399 Kč

Rudý kohout Picasso František Mikš

Impulsem k napsání knihy Rudý kohout Picasso byla výstava o Picassovi a míru, kterou publicista František Mikš navštívil v létě 2010 ve vídeňské Albertině. Mikš prožil většinu života za totality a mezi holubičkami míru, které pamatoval ze školy, se mu udělalo nevolno. Na příkladu Pabla Picassa, Kazimira Maleviče a Georga Grosze ukazuje problematický vztah umělců a levicových ideologií ve 20. století. Barrister & Principal 2015, 256 stran, 295 Kč

50 uměleckých děl ze sbírek Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Roudnická galerie oslavila 13. června 50 let od otevření svého sídla v bývalé lobkowiczké jízdárně. Při této příležitosti vydala katalog 50 uměleckých děl a uspořádala výstavu Schránka pro ducha, která potrvá do konce září. Publikace přináší portrét prvního ředitele galerie Miloše Saxla či studii o malířském symposiu Roudnice ’70. Výstavu „rodinného stříbra“ galerie, tedy umění 60. až 80. let, oživí intervence mladších tvůrců (Thýn, Loskot a další). GMU Roudnice 2014, 220 stran, 250 Kč

Mezní situace Jiří Sozanský

Na prahu zítřka Rostislav Koryčánek a kol.

Akce Jiřího Sozanského ze 70. a 80. let neztratily nic ze své přesvědčivosti. Jejich dokumentace už ovšem nevychází odvážně v Jazzové sekci, ale bez rizika ve velkých katalozích na křídovém papíře. Po Zóně (2013), která byla věnována Sozanského práci v rozbořeném Mostě v letech 1981–2, se nyní objevily Mezní situace. Katalog provází aktuální výstavu v Galerii středočeského kraje a najdeme v něm záznamy autorových akcí v Terezíně (1976–80), během balkánské války (1995) a nejnovější práce reagující na návštěvy Osvětimi a válečnou literaturu.

V roce 1988 byl zbourán Dům nábytku na náměstí Svobody, o deset let později zimní stadion ve sportovním areálu za Lužánkami. Socialistické Brno mizí. Publikace Na prahu zítřka mapuje stav brněnské socialistické architektury ve snaze zabránit její bezmyšlenkovité likvidaci. Studie autorů z Vysokého učení technického a Moravské galerie se věnují poválečné obnově města (plánování, veletrhy), panelákům a bytovkám z 50. let včetně výtvarné výzdoby, dobové propagaci nábytku a již zmíněnému komplexu za Lužánkami.

Symposion 2015, 264 stran, 590 Kč

FAVU VUT 2014, 341 stran, 350 Kč

Sbírání umění Ethan a Thea Wagnerovi

Manželé Wagnerovi mají ve svém newyorském bytě nad pohovkou Richarda Prince a nad ušákem Warhola. Když píšou knihu o sbírání umění, čerpají z vlastní kurátorské a poradenské zkušenosti. Sběratelství současného umění je podle nich uspokojující a naplňující činnost. Je ovšem třeba znát pravidla uměleckého trhu, poučit se o veřejné prezentaci umění a neuškodí si nastudovat i něco o umělecké kritice. Kniha Zlín 2015, 208 stran, 499 Kč

/ připravila: K. Černá, foto: M. Pavlík

antiques

art + antiques

Knihkupectví světa text: Robert Mečkovský Autor je vedoucím portálu ART+.

Návštěvníci Olomouce mají přes léto možnost spatřit výběr ze starých tisků nizozemské produkce z fondů tamní Vědecké knihovny. Vkusně vypravená výstava má ambice zprostředkovat několik navzájem souvisejících historických fenoménů: Vedle stručného přehledu rozvoje nizozemského knihtisku nabízí též seznámení s vývojem knižního obchodu, dobovými nakladatelskými žánry či nejvýznamnějšími osobnostmi tohoto oboru.

První knihy vytvořené technikou tisku pohyblivými literami se začaly na území Nizozemska tisknout přibližně deset let po počátečních úspěšných pokusech Johanna Gutenberga v Mohuči. Plošně se zde začal knihtisk šířit již za vlády burgundských vévodů, která byla po roce 1477 vystřídána španělskými Habsburky. Na rozdíl od

severní části země, kde působily menší tiskařské oficíny, vznikaly na jihu v Antverpách již zcela rozvinuté nakladatelské domy. Významnou posilou se stali tiskaři z Kolína nad Rýnem a z Benátek, kteří hledali nové vhodné prostředí pro provozování svého řemesla. Zajímavým faktorem, který též ovlivnil rozšiřování nové reprodukční

P O H L E D D O K N I H O V N Y L E I D E N S K É U N I V E R Z I T Y / 17. stol. anonym podle Willhelma van Swanenburga a Jana Cornelise Woudana.

technologie, bylo dědictví náboženského hnutí Devotio moderna, jehož účastníci měli zvláště intenzivní vztah k literární duchovní kultuře. V letech před rokem 1500, kdy vznikaly takzvané prvotisky, zodpovídal majitel dílny za celý proces vydání knihy od výběru vhodného textu přes fyzickou výrobu jednotlivých svazků až po jejich prodej. V první polovině 16. století došlo k dalšímu rozvoji oboru. V tomto období bylo v Nizozemí vydáno přibližně 4500 titulů – postinkunábulí, z nichž více než polovina pocházela z antverpských nakladatelských domů. Tohoto potenciálu využívali nově též představitelé probouzející se reformace, jejichž díla byla vydávána v Nizozemí přes jasný zákaz císaře Karla V. Roku 1526 byl v Antverpách vydán Lutherův překlad Nového zákona následovaný desítkami dalších nepovolených titulů. Ideologické a politické napětí doprovázené přísnými restrikcemi ze strany vládnoucích Habsburků vyústilo v povstání vedené královským místodržícím Vilémem Oranžským. Výsledkem bylo odtržení severních krajů následně vystupujících pod názvem Republika spojených nizozemských provincií. V tomto prostoru ovládaném regenty z řad bohatých obchodníků vládla náboženská tolerance, která přivedla do

země velké množství obchodníků, vědců, řemeslníků a umělců z okolních zemí přinášejících vlastní kapitál a znalosti. Dalším důležitým faktorem pro rozvoj knihtisku se stalo založení leidenské univerzity v roce 1575, disponující vlastní tiskárnou. Koncem 16. století tak byly v severním Nizozemí položeny základy k prosperitě následujícího „zlatého“ věku.

Pro celý svět V důsledku zdárného politického a hospodářského vývoje severního Nizozemí v 17. století stimulovaného zintenzivněním zahraničního obchodu, pořádáním objevných plaveb a podporou vědy se stala tato oblast jedním z nejvýznamnějších evropských center své doby. Díky náboženské toleranci a úplné svobodě tisku si množství zahraničních autorů nechávalo vydávat své práce právě zde. Místní nakladatelství byla proslulá vysokou kvalitou tisku, relativně levnou lodní dopravou a propracovanou distributorskou sítí. Vedle domácí literatury zaměřené na matematiku, právo a nautická pojednání zde vznikala díla zadávaná autory z jižního Nizozemí, francouzskými hugenoty či portugalskými a německými židy. Vedle latiny a dominujících evropských jazyků, jako je francouzština, němčina a angličtina, zde byly tištěny i knihy v arménštině, ruštině, polštině, maďarštině a hebrejštině. Velké nakladatelské domy disponovaly rozsáhlými sítěmi stálých zahraničních partnerů, u nichž bylo možné jejich knihy objednat. Není divu, že právě v tomto prostředí byly zaznamenány jedny z prvních dobrovolných aukcí knih, respektive celých knihoven, pořádaných při příležitosti vyrovnání pozůstalosti nebo likvidaci přebytků z knihkupeckých skladů. První z těchto podniků byl uspořádán v roce 1584 nakladatelem Louisem Elsevierem. Těchto dražeb se vedle domácího publika zúčastňovali též zahraniční obchodníci, kteří získané zboží distribuovali dál. V průběhu 17. století rostl rovněž význam knižní ilustrace provedené nejčastěji technikou mědirytiny. Zvýšené nároky na exaktní obrazový doprovod kladly rozvíjející se knižní žánry spojené s mořeplavectvím,

S T E P H A N U S B L A N C A R D U S : A N A T O M I A R E F O R M A T A (…) / Leiden, 1687 / anatomie oka

kartografií, matematikou, fyzikou, chirurgií a technickými vědami. Již od konce 16. století bylo Nizozemí považováno za kartografické centrum Evropy honosící se jmény významných specializovaných firem Jodoca Hondia, Jana Janssonia, Willema

Janszoona Blaeu či antverpských Abrahama Ortelia a Gerarda de Jode. Velké pozornosti se těšila též matematika, fyzika a astronomie pěstované na tamních univerzitách navštěvovaných největšími učenci své doby, jako byl Ludolph van Ceulen nebo René Descartes,

zahraniční výstava

art + antiques

Tváře, těla, životy text: Radek Wohlmuth

Basilejská Fondation Beyeler hostí přes léto průřezovou výstavu nejsledovanější figuralistky současnosti Marlene Dumas. V prvních týdnech jejího konání byla současně v muzeu k vidění končící retrospektiva Paula Gauguina.

Přestože spolu obě výstavy samozřejmě nijak nesouvisejí, jejich podvědomému porovnávání se nelze ubránit. Svádí k němu už fakt, že jsou v kontaktní blízkosti a jde o časově obsáhlé bilanční projekty nejvýraznějších malířů své doby, jejichž klíčovým tématem je člověk. Další záminkou může být také jistá podobnost v „nomádské“ zkušenosti obou umělců, byť teritoriálně realizovaná v obráceném gardu. Zatímco Gauguin se v jisté životní fázi rozžehnal s Evropou, aby odjel hledat nový ráj do Tichomoří, Marlene Dumas – narozená v roce 1953 v jihoafrickém Kapském Městě – krátce před svými dvacátými narozeninami

pro změnu opustila apartheidem nasáklou zemi, aby přesídlila do svobodomyslného Nizozemska, kde žije dodnes. Tradičně instalovaná expozice jednoho z klasiků postimpresionismu byla uspořádána chronologicky, výstavní projekt Marlene Dumas se naopak drží tematických okruhů a jde napříč časovou osou. Divák tak má možnost vidět vedle sebe práce, které občas dělí i tři desetiletí. Také instalačně je o něco živější, což je ovšem ne vždy úplně ku prospěchu věci. Především občasné výrazné nadvěšování není úplně čitelné, a to jak s ohledem na celek, tak vzhledem k individuálnímu potenciálu konkrétního obrazu. Přestože spolu obě

T HE T E A C HE R (S U B A) / 1987 / olej na plátně / 160 × 200 cm / soukromá sbírka / © Marlene Dumas / foto: Peter Cox, ProLitteris

expozice zvláštním, nehledaným způsobem rezonovaly – kromě některých témat například i prostřednictvím kontrapunktu výrazné barevnosti proti černobílé údernosti nebo plné pevné plošnosti a „akvarelové“ transparentnosti –, bude výstavě Marlene Dumas přece jen slušet trochu více soukromí. Třeba už proto, že tak dostane větší prostor psychologizující rozměr její malby.

Obraz jako závaží Název výstavy The Image as Burden odkazuje k drobné olejomalbě muže nesoucího bezvládnou ženu v náručí z roku 1993. Obraz sám je pro změnu inspirován kultovním glamour filmem Dáma s kaméliemi s Gretou Garbo. Ve čtrnácti sálech Fondation Beyeler se nachází výběr zhruba dvou set prací Marlene Dumas. Na jedné straně jsou tu reprezentativní olejomalby, na druhé početné kresebné cykly prezentované samostatně i ve formě pravidelných mozaikovitě skládaných nástěnných panelů. Při vědomí, že první samostatnou výstavu měla malířka v roce 1979 v Paříži, je možné konstatovat, že současný projekt zahrnuje prakticky souhrnný přehled její tvorby, od raných koláží a kresebných instalací až po poslední práce. Významně je zastoupeno také velmi úspěšné období první poloviny 90. let, kdy se Marlene Dumas nejprve účastnila kasselských Document (1992) a o tři roky později se objevila i na bienále v Benátkách, kde ostatně vystavuje i v tomto roce. Od té doby má za sebou řadu výstav v prestižních muzeích po celém světě. Nakonec i tento projekt vznikl v kooperaci se Stedelijk Museum v Amsterdamu a Tate

Modern, kde se jeho modifikované verze už objevily. O jeho významu svědčí také fakt, že dokonce i v Nizozemsku, tedy domovské zemi Marlene Dumas, šlo o její největší výstavu za dvacet let. Každá „zastávka“ má ovšem svého kurátora, respektive kurátorku, a vlastní podobu. Takže i když je možné projekt zjednodušeně charakterizovat jako přehlídku toho nejlepšího, výstavní materiál se nikdy úplně nepřekrývá, a nutně se tedy poněkud odlišují i některé akcenty a frázování tvorby Marlene Dumas. V Basileji tak „chybí“ například slavný cyklus The First People z roku 1990, který už dvacet let přitahuje pozornost nelichotivě realistickým zobrazením miminek, navíc v dvoumetrovém formátu, který mohli vidět diváci právě v Amsterdamu.

Čtyřicet let malířství Basilejská expozice začíná sálem vedeným ve velmi osobní rovině. Hned v úvodu se tak objevuje typicky „pobledlá“ autorčina podobizna z roku 2009 i obraz její dcery Heleny a s nimi jedno z nejpůsobivějších pláten vůbec – The Painter (1994), nahé děcko ušpiněné od barev, malované rovněž podle fotky z domácího archivu. Už tady je přítomné něco z toho, na čem výjimečné umění Marlene Dumas stojí. Je to především přesvědčivá expresivní malba, subjektivní přístup a přirozený smysl pro symbolické vyjádření. K tomu se v následující části výstavy připojí další významný faktor – naprostá otevřenost při volbě témat. Právě tady se také naplno projeví i vliv sekundárních obrazů na její vyjadřování, ať už jde o fotky, nebo novinové snímky, a především jejich prolínání s vlastními zkušenostmi a emocemi, čímž vzniká osobitá syntéza individuálního s politickým nebo přímo angažovaným, která je pro její tvorbu dlouhodobě typická. Těžiště dalšího, trochu brzdícího oddílu výstavy stojí v nepředmětném konceptuálním vyjadřování, ukotveném především v časné tvorbě 70. let. Právě tento úsek dává nejvíc pocítit fakt, že jde o retrospektivu ve výčtovém slova smyslu. Na druhou stranu je zde nejvíc patrná absolutní kresebná uvolněnost mladé Marlene Dumas, stejně jako její experimenty s textem a kolážovitým skládáním obrazu. Pak už ovšem v řadě za sebou

T HE PA I N T E R / 1994 / olej na plátně / 200 × 100 cm / The Museum of Modern Art, dar Martina a Rebeccy Eisenbergových / © Marlene Dumas / foto: Peter Cox, ProLitteris

postupně defilují jednotlivé volně tematicky komponované sály, které odkrývají hlavní sféry zájmu umělkyně. Nechybí mezi nimi rasismus, násilí, stud, sex, víra nebo smrt. Zajímavé je sledovat uchopení příbuzných motivů s různým časovým odstupem, dílčí proměnu rukopisu nebo formální odkazy

k některým osobnostem či malířským školám v rámci vývojové linie dějin umění. Někdy je možné vidět až munchovsky expresivní výraz, jindy erotickou otevřenost Egona Schieleho, příště zase – jako například v případě skupinových portrétů – téměř programovou návaznost na tradici holandské malby.

inzerce

12.6.2015 art + 1antiques

Pamatnik Terezin vystava Klimes inzerce B.pdf

015

Křehký Mikulov 1. 6. – 31. 8.

Pa m át n í k T e r e z í n

www.krehky.cz Oficiální dodavatel:

Partner:

SVATOPLUK K L I M E Š

Producenti:

v ý s t a v a O PAMĚTI

2015 / XXII

AXMANN | êADA | FILIPSKÝ | FRANZ

| TICHÝ |

| NEUMANN | ZELINKA

MIKULOVSKÉ VÝTVARNÉ SYMPOZIUM “dílna” / MIKULOV ART SYMPOSIUM “dílna”

zahájení / opening Generální partner:

STÍNY NEREALIZOVANÝCH GIACOMETTIHO POSTAV, triptych, 2013, plátno, tužka, papír, oheň 171x111 cm

/ exhibition www.artmikulov.cz

Svatopluk Klimeš vedle kreseb, obrazů a objektů pořádá akce a performance. Vytváří časově omezené situační vztahy mezi živlem, člověkem a jeho komunitou. Opakovaně prochází rituálními situacemi spojenými s jinou, neracionální zkušeností, po níž zbývá jen málo věcných dokladů, zato přesnější kontury prožitku fixovaného ve vědomí. Petr Vaňous, Praha, květen 2015

9. července – 31. října 2015 předsálí kina Muzea ghetta Terezín Památník Terezín - Principova alej 304, CZ 411 55 Terezín; www.pamatnik-terezin.cz

03_inzerce_91_119_A&A_Sestava 1 6/29/15 10:02 PM Stránka 1

|Beyond

Architecture 24. 6. | 30. 8. 2015

Jana Doležalová Daniil Galkin (UA) Pavlína Hlavsová Eliška Perglerová Jiří Příhoda Čestmír Suška A l e š Ve s e l ý Dalibor Chatrný j. h.

Ve spolupráci se statutárním městem Brnem Pod záštitou primátora statutárního města Brna ing. Petra Vokřála

10:31:17

w w w. artlite .cz

inzerce

art + antiques

KABEŠ – Neznámé prózy a jiné / Poezie – BECKER – rozhovor / Úředník alternativy – HUŇÁT PRÓZY – Dodova, Poláček / KDO MLČÍ, JE SPOLUVINÍK – Kadleček / Sikora – PRALES / Nové básně – KRCHOVSKÝ – staré obrazy / NORDSTRÖM / Brikciusová – OPILÁ PLACHTIVICE / Vozka – PANELY A DRÁTY AMERICKÁ LITERATURA – 3x jinak / ATELIÉRY – Puchnarová / COULEUR – kritické reflexe a glosy / JEDNA VĚTA – Zajíček

zdarma kniha Jedna věta. Pavel Zajíček

K dostání v knihkupectvích, s výraznou slevou v redakci RR (Jindřišská 5, Praha 1) nebo poštou. Objednávejte na webu: www.revolverrevue.cz emailem: sekretariat@revolverrevue.cz nebo telefonicky: 222 245 801.

Pobočka Uměleckoprůmyslového musea v Praze

NEJPRESTIŽNĚJŠÍ OPERA SVĚTA VE VAŠEM KINĚ

AERO | SVĚTOZOR | BIO OKO | CINESTAR ANDĚL a další kina v ČR

Roberto Devereux: Sondra Radvanovsky. Photo by Kristian Schuller

Sobota 3. října 2015, 18:45 G. Verdi: Il Trovatore

Sobota 30. ledna 2016, 18:45 G. Puccini: Turandot

Sobota 17. října 2015, 18:45 G. Verdi: Otello

Sobota 5. března 2016, 18:45 G. Puccini: Manon Lescaut

Sobota 31. října 2015, 16:45 R. Wagner: Tannhäuser

Sobota 2. dubna 2016, 18:45 G. Puccini: Madama Butterfly

Sobota 21. listopadu 2015, 18:15 A. Berg: Lulu

Sobota 16. dubna 2016, 18:45 G. Donizetti: Roberto Devereux

Sobota 12. prosince 2015, 18:45 W. A. Mozart: The Magic Flute

Sobota 30. dubna 2016, 18:45 R. Strauss: Elektra

Sobota 16. ledna 2016, 18:45 G. Bizet: Les Pêcheurs de Perles

Expozice ze sbírek UPM Angličáky Pokojíčky pro panenky Mříže, klíče, zámky Sbírka nábytku 19. a 20. stol. Monumentální objekt Aleny Matějkové: Cesta Expozice Městského muzea Muzeum pro všechny smysly Festival hračky z přírodních materiálů Hračkobraní: 8—12 07 2015 www.hrackobrani.cz

www.upm.cz

Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce Centrum současného umění DOX

DOX Centre for Contemporary Art

Poupětova 1 Praha 7 www.dox.cz 29 / 5 — 16 / 8 2015

Jean Delville

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury a statutárního města Brna

www.ghmp.cz

15. 5. 2015 — 30. 8. 2015

Galerie hlavního města Prahy za podpory Wallonie-Bruxelles International

Břetislav Malý — 10/6—27/9/2015 — Galerie na mostě

Dům U Kamenného zvonu Staroměstské náměstí 13, 110 00 Praha 1 Otevřeno denně kromě pondělí 10–20 h

www.adamgallery.cz

inzerce

ART&ANTIQUE 190x119+5mm TISK.ind1 1

103

23.6.2015 10:04:01

recenze

art + antiques

Jednou budem dál 7. zlínský salon mladých text: Veronika Menšíková Autorka je historička umění. foto: KGVU ve Zlíně

V posledním výstavním sále zlínského zámku je ve zdi probourána díra, kterou se návštěvník může protáhnout a vejít do vyklizeného galerijního depozitáře. Architektonická intervence Vojtěcha Fröhlicha je metaforickým gestem, které otevírá institucionální zákulisí a pobízí k uvažování o podobě a poslání Salonu mladých, česko-slovenské přehlídky umělců do třiceti let. Zlínské trienále musí čelit kritice, která hovoří o překonanosti použitého výstavního formátu, a tak letošní ročník přináší určité změny. Zatímco salonní typ výstavy byl tradičně založený na demokratickém přístupu k prezentování, který je vykoupen kvantitou a rozkolísanou úrovní, zlínská soutěž klade do popředí kvalitativní kritérium, letos posílené rozhodnutím redukovat počet vystavujících na rovnou polovinu. Českou výtvarnou scénu reprezentuje dvacet autorů, včetně dvou autorských dvojic, slovenskou podle

zavedeného dělení 2:1 pouze deset umělců. Jako neudržitelná se ukázala koncepce regionální i národnostní příslušnosti umělců s důrazem na jejich rovnoměrné zastoupení. Změnil se i systém hlasování, pomocí kterého porota rozhoduje o vystavujících i obou laureátech (letos se jimi stali Erik Sikora a Tomáš Moravec, zvláštní uznání získala Lucie Rosenfeldová).

Budova 14 Za vystěhovaným zámeckým depozitářem stojí přesídlení Krajské galerie do 14. budovy zlínského areálu před dvěma roky. Zamrzí proto, že se přehlídka mladých neodehrává v bývalé výrobní hale celá, ale kvůli prostorovému omezení musí vzít opět zavděk i méně vyhovujícími interiéry zámku. Vystavujícím tak nenabízí rovnocenné podmínky. Instalace v budově 14 je pojata v reprezentativnějším duchu, představuje se tu v převaze česká scéna a nápadná je

i silná koncentrace osvědčených autorů, kteří úspěšně prošli jinými soutěžními přehlídkami pro mladé umělce, jakými jsou Cena Jindřicha Chalupeckého, Start Point, Essl Award nebo Cena Oskára Čepana. Prostorové uspořádání je promyšlené a podařilo se zde vyzdvihnout některé spojitosti vzešlé z náhodných setkání. Expozici uvozuje Lucia Sceranková svými emočně nabitými fotografickými archetypy přírodních živlů a přítomná mytologická linka se může propojit s fotografickou sérií Lucie Papčo, složenou z temně abstrahovaných krajinných výseků, tematizující hledání nedostižného mytického území. Dominik Gajarský a Karolína Mikesková spiklenecky sdílejí zaujetí lidskou touhou vnášet živou exotiku do prostředí vlastních domovů. Zatímco Matej Al-Ali sestavil hybridní záznamový aparát jako komentář k technologií proměněnému vnímání skutečnosti, na potenciál rozhlasu upozorňuje Roman Štětina renovovaným akustickým paravánem, který vystavuje jako znovu funkční i estetický objekt. K nejsilnějším momentům patří dvě práce osamoceně umístěné v blízkosti stálé expozice galerijní sbírky. Takové usazení se zdá oprávněné jejich vlastní vztažností k umění minulosti. Zatímco zvuková instalace Pavla Sterce, která je uměleckou kompozicí lingvistického výzkumu, formálně odkazuje na zacházení s jazykem v avantgardním Burianově voice-bandu, video Tomáše Moravce zaznamenává intervenci do sochařského díla Rakušana Ambrosiho a na obecné rovině poukazuje na vztah umělce k politické ideologii.

Na zámku Porovnáme-li prostorové podmínky revitalizovaného sídla galerie a členitých sálů chátrajícího zámku, přehlídka jako

celek působí dojmem konfrontace prosperujících továrníků a zchudlé aristokracie, což není míněno jako paušální zhodnocení vystavených umělců a jejich děl, ale vypovídá to o potenciálu uměleckého díla vyznít odlišně v rámci různých výstavních architektur. Jakoby u autorů prezentovaných na zámku byla navíc testována schopnost přizpůsobit se problematickému výstavnímu místu. I zde mají díla vymezena vlastní prostor, který je chrání před nežádoucími vlivy okolních děl, výjimečně mezi sebou navazují krátké komunikační spoje. Nalézt souznění s charakterem zámeckých interiérů se podařilo například Dřevorubcům Matouše Lipuse nebo Alžbětě Bačíkové. Ta v normalizačních kulisách sektorového nábytku prezentuje kolážovou videoesej o české mutaci protestsongu We Shell Over Come, která přináší na rozdíl od anglického originálu zesílený optimismus

INZERCE

a utopický příslib lepších časů. Site-specific hudební instalaci realizoval prostřednictvím rozezvučení plechových zámeckých dveří nejmladší účastník přehlídky Jonáš Gruska. Napříč celou přehlídkou pak můžeme sledovat opouštění malby v tradiční podobě závěsného formátu ve prospěch jejího vsazení do objektových instalací. Je tomu tak u maleb zapouzdřených v závěsných kokonech Patrika Kriššáka, v rozpracování horského motivu v reliéfu i v „rotujícím“ obrazovém uskupení u Dominika Hlinky nebo u audiovizuální prostorové struktury, kterou se divák může obklopit, autorek Julie Gryboś a Barbory Zentkové. Jejich instalace je však příkladem díla, kterému stísněné zámecké pokoje nesvědčí. Snížení počtu vystavujících na jednu stranu zamezilo přesycení výstavního prostoru, které je typické pro tradiční formu salonu, na stranu druhou vedlo k prezentaci převážně prověřených jmen na úkor těch

méně známých. Přesto se podařilo představit reprezentativní vzorek různorodých uměleckých přístupů nastupující generace, což se v případě regionální galerie stojící mimo umělecká centra obzvláště cenní. Letošní ročník se tak nese ve znamení krotké revize. Součástí připravovaného katalogu by měl být přepis debaty vedené mezi členy poroty, která snad nabídne návrhy, jakými směry by se Zlínský salon mohl ubírat v budoucnu, a podpoří tak vůli pořadatelů otevřít se dalším možnostem.

7. Z L Í N S K Ý S A L O N M L A D Ý C H místo: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně kurátor: Lucie Šmardová termín: 20. 5.–20. 9. 2015 www.galeriezlin.cz

108

komiks

art + antiques

113

110 SRDEČNĚ VÁM DĚKUJEME Z A SPOLUPR ÁCI NA HISTORICK Y NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ AUKCI V ČESKÉ REPUBLICE, PŘEJEME KLIDNÉ A PŘÍJEMNÉ LÉTO A TĚŠÍME S E N A V A Š I N Á V Š T Ě V U V N A Š Í G A L E R I I N A N Á R O D N Í 7.

1 2 3 4 5

Robert Piesen: Obraz vydraženo za 1 700 000 Kč, autorův nový Joža Úprka: Jízda králů vydraženo za 2 700 000 Kč, autorův nový Václav Brožík: Dívky u studně vydraženo za 3 300 000 Kč, autorův nový Václav Radimský: Kvetoucí sad vydraženo za 4 500 000 Kč, autorův nový August Bedřich Piepenhagen: Kluziště vydraženo za 2 400 000 Kč, autorův nový

aukční rekord aukční rekord aukční rekord aukční rekord aukční rekord

KO D L – T R A D I C E O D R O K U 18 8 5