art+antiques 11/2014 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

listopad 2014

99 Kč / 4,70 ¤

10 / Johann

Kupezky v Moravské galerii 28 / Rozhovor s Jakubem Špaňhelem 40 / Pařížské muzeum Franka Gehryho

art + a ntiques

editorial /

Mladá, střední, 50+

Umělecká scéna bývá dělena podle generací. Máme tu generaci mladou

Obsah

(do 35 let), generaci střední (35–50) a generaci 50+. Na takovém chápání generací byla například postavena výstava Grey Gold v Domě umění v Brně, která se soustředila na umělkyně po šedesátce, a také spolek Skutek s podobnou logikou uspořádal diskusi Co vás žere... když jste 50+; mladou generaci pro změnu vymezuje nejslavnější česká umělecká cena, Cena Jindřicha Chalupeckého. Ve všech třech případech je generace definována rokem narození, člověk si pak příslušnost k té které generaci nemůže vybrat, je do ní jednoduše zařazen a to bez ohledu na to s kým cítí spřízněnost. Druhý možný přístup, který přiznává názoru a činnosti jednotlivce hlas, definuje generaci jako skupinu lidí, která společně prožila některý z historických zlomů. Formativním zlomem mohou být historické události – srpen 1968, Charta 77, listopad 1989… K takové generaci se pak člověk vlastně hlásí, tím že k události zaujímá určitý postoj. Vztáhneme-li věc úžeji k problematice výtvarného umění a architektury, mohlo by takovou událostí být třeba letošní bourání Hotelu Praha nebo nyní aktuálně hrozící demolice Havířovského nádraží, kvalitní ukázky architektury 60. let. Protesty sice iniciovali „mladí“, podporu však nacházejí i u „starších“ (se zbouráním nádraží nesouhlasí „zasloužilí“ architekti jako Ladislav Lábus, Josef Pleskot nebo Alena Šrámková). Mladí i starší najednou jakoby promlouvali dohromady jako jedna generace, generace, která nechce zůstat zapsána v dějinách jako ta, které nevadilo ničení architektury na základě ideologie, svévole nebo jednoduše ignorance.

2 / dílo měsíce

> Přeludy a přízraky Josefa Führicha

Pavla Machalíková

> Z Valencie

4 / depeše

Radek Wohlmuth

6 / zprávy 10 / výstava

> Kupezky: Mistr a jeho okruh

Zdeněk Kazlepka

17 / aukce 23 / na trhu

> Čapkův Špála 26 / portfolio > Tereza Kabůrková Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Jakub Špaňhel Radek Wohlmuth 40 / téma > Muzeomanie Terezie Zemánková 46 / profil > Vladimír Skrepl Jan Skřivánek

Josef Ledvina

50 / staveniště 53 / design Designblok

Lucie Šmardová

> Plán 56 / knižní recenze > Bedřich Feuerstein a Japonsko 55 / architektura

Karolina Jirkalová Ondřej Hojda

Ke generaci definované na základě takového společného vědomí se člověk musí sám přihlásit. Nestačí každopádně datum zapsané v rodném listu. Johanka Lomová

59 / nové knihy 60 / fotoreport Byt sběratele 64 / zahraniční výstava Rothko v Haagu

Tomáš Rajlich

> Lekce 63. Dušičky 72 / recenze > J. Váchal, Důstojnost člověka, A. Vačkář, 69 / manuál

Ondřej Chrobák

K. Šedá, CJCH

Milena Bartlová, Silvie Šeborová, Anežka Bartlová, Radek Wohlmuth

85 / na východ Dušan Buran

88 / komiks

> Díl 29. Post-soc dekonštrukcia

> Umělec

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

obálka

JOHA NN KUPE ZK Y: V L A S T NÍ P OD OBI ZN A

U M A L Í Ř S K É H O S T O J A N U – „ I D E Á L N Í P Á R “ ( V Ý Ř E Z ) / 1711

Staňte se naším fanouškem na Facebooku

olej na plátně / 93 × 74 cm / Národní galerie v Praze

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Anežka Bartlová, Milena Bartlová, Dušan Buran, Bětka Cibulková, Ondřej Hojda, Ondřej Chrobák, Zdeněk Kazlepk, Tomáš Končinský, Františka Lachmanová, Pavla Machalíková, Tomáš Rajlich, Jan Rasch, Silvie Šeborová, Lucie Šmardová, Terezie Zemánková / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. listopadu 2014. Příští číslo vyjde začátkem prosince. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

dílo měsíce

art + a ntiques

Přeludy a přízraky text: Pavla Machalíková Autorka je kurátorkou aktuální výstavy Josefa Führicha.

Ve výstavních prostorách sbírky umění 19. století Národní galerie v Salmovském paláci je do 25. ledna k vidění výstava Josef Führich (1800–1875). Z Chrastavy do Vídně. Představuje dílo umělce pocházejícího z německy mluvící katolické rodiny ze severních Čech, jehož tvorba ve 20. letech 19. století podstatným způsobem ovlivnila vývoj malířství v českých zemích. Josef Führich však dlouho zůstával českým dějinám umění cizí. Především proto, že jeho umělecká dráha se uzavřela ve Vídni, kde roku 1834 získal post na akademii a proslavil se jako autor prestižních církevních zakázek a jako oficiálně uznávaný náboženský malíř. V době svého mládí, stráveného v Čechách, Führich působil jako velmi průbojný a takřka avantgardní umělec. Po prvotním školení v dílně svého otce v Chrastavě odešel roku 1819 na pražskou akademii a tam se brzy zařadil mezi přední organizátory rodícího se nového uměleckého života. Zajímal se živě o umělecké dění v Německu (o mladé německé malíře i o tehdy moderní staré německé umění), četl romantickou literaturu, v Praze na akademii organizoval studentský diskusní kroužek nazývaný Serapionovo bratrstvo. V neposlední řadě se podílel na pořádání pražské umělecké výstavy roku 1824, kdy se v Praze poprvé představili zahraniční umělci (malíři z Drážďan) i nový umělecký směr označený jako romantický. Sám Führich tehdy vystavil několik obrazů a grafik. Nejpozoruhodnější mezi nimi byl obraz Pokušení svatého Antonína, který v Praze způsobil takřka skandál. Jeho kritici i obhájci se ve svých textech pozastavovali především nad troufalostí, s níž Führich k námětu přistoupil. Legendy o poustevníkovi, který odolal touze po pozemských statcích i tělesné rozkoši, jimiž ho pokoušel ďábel beroucí na sebe zvířecí i fantaskní podobu, bývaly již od středověku plné podivných bytostí. Křesťanská symbolika námětu, na niž Führich reagoval, byla charakterizo-

J O S E F F Ü H R I C H : P O K U Š E N Í S V. A N T O N Í N A / 1822–24 olej na plátně / 74 × 104 cm / Jesuitenkollegium Wien / foto: Jori Aust

vána tradičními negativními atributy pomíjivosti, rozpadu, zla, požitkářství a tělesné lásky (oheň, svíce, ruiny, kostlivec, sova, ďábel, monstra, nahá žena – její šat byl domalován až o mnoho později –, víno, ovoce). Führichovo tehdejší okouzlení středověkým uměním a dílem Albrechta Dürera jej vedlo k inscenaci scény s atmosférou přízraků, postavených na roveň lidské postavě, a k užití řady příznačných atributů „hrůzostrašnosti“, jak je využil i jím obdivovaný Peter Cornelius ve slavných ilustracích k Faustovi(antropomorfní skaliska, sovy, démoni). Výpravný obraz právem přitahoval pozornost výstavního publika i kritiky. Do pražského prostředí uvedl imaginaci spojenou s hrůznými představami, sny a přeludy – takzvanou temnou romantiku. V kritikách zaznívalo odmítnutí této vizuality označené v proslulém textu Václava Aloise Svobody za „ultraromantiku“. Spolu s ní byla kritizována nápodoba staroněmeckého stylu, s nímž se mladí malíři z okruhu Serapionova bratrstva – v čele s Josefem Führichem – identifikovali. Fantaskní motivy i stylové archaismy byly odsuzovány patřičně barvitými termíny jako „staroněmecké šílení“, „paleománie“ a „malířství z vlčí nory“. „Díváme se s pochybnostmi (…) na tuto rozmáhající se paleománii, jíž nazýváme

onu horečku, s níž se potýká tolik talentovaných umělců dnešní doby, kteří bez rozmyslu usilují o pozvednutí staroněmeckého umění, duchů z hrobu, k novému čerstvému životu,“ obával se Václav Alois Svoboda. V polemice však současně nově zazněl požadavek umělecké přesvědčivosti a působnosti, a to bez ohledu na věrohodnost či krásu. To naznačilo, že i v pražské kritice nastal typicky romantický posun od mimetického k expresivnímu pojetí výtvarné tvorby (chápané jako výraz umělcova nitra a přesvědčení) a k vyzdvižení umělcovy imaginace. „Fantazie, jejíž životnost se chápe se stejnou uměleckou přesvědčivostí všech věcí, je Führichovým šťastným majetkem. Všem jeho vystaveným malbám (…) je vlastní stejná tvořivá poezie, stejně živoucí kolorit. Jeho fantazie postrádá dostatek pravidel.“ V době kolem výstavy se objevily právě texty obdivující Führichovu „neregulovanou fantazii“ a připomínající, že již v mládí jeho první učitel (otec) slovem „pravidla“ moudře šetřil, i kritické odsudky této bezbřehosti, včetně srovnání (později snad pro Führicha fatálního): Führichova fantazie je mocná a poeticky bohatá, ale přijatelnější se již začínal jevit umělecky umírněnější a vizuálně „líbezný“ František Tkadlík.

Mucha

PANO Z PAVILONU BOSNY A HERCEGOVINY NA SVĚTOVÉ VÝSTAVĚ V PAŘÍŽI 1900

inzerce

Nejedlý

Bauernfreund

Slavíček

Adolf Loos Apartment and Gallery a European Arts Investmens pořádají

Truchlící madona

Buffet

AUKCI VYBRANÝCH OBRAZŮ A UMĚLECKÝCH PŘEDMĚTŮ

Piepenhagen

23. LISTOPAD 2014 OD 14:00 HODIN výstavní síň Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha 1

Filla

Kintera

Špála

Toyen

HARLEKÝN A KOLOMBÍNA

Harlamoff

Jíra Král

Corot

Čapek

Radimský

V aukci budou nabídnuty obrazy z privátní sbírky Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové, z pozůstalosti malíře Emila Filly, expředsedy vlády Československa a dalších významných privátních sbírek.

European Arts Investments s. r. o. Senovážné náměstí 992/8 | 110 00 Praha 1 www.europeanarts.cz

Špála

Adolf Loos Apartment and Gallery U Starého hřbitova 40/6 | 110 00 Praha 1 – Josefov www.aloos.cz

depeše

art + a ntiques

Města umění a věd text a foto: Radek Wohlmuth

Podzim ve Valencii stojí za to. I když počasí už není úplně stálé, slunce pořád krásně hřeje a k tomu směrem od moře fouká slaný vítr. Hlavní město stejnojmenné španělské provincie, které v 11. století vyrval Maurům slavný El Cid, sice má co nabídnout, ať už je to výstavná katedrála s Goyovými obrazy, graffiti proslulých writerů ESCIFa a HYURO nebo pánve plné té nejlepší paelly v celém Španělsku, ale za těmi skutečnými metropolemi Madridem a Barcelonou vždycky o něco zaostávalo. Ostatně tak trochu lázeňská atmosféra je tu znát i teď. Pravděpodobně i proto regionální vláda před lety vsadila na „Bilbao efekt“ a rozhodla se povolat ze Švýcarska slavného rodáka Santiaga Calatravu, aby mu zadala zakázku snů – výstavbu Ciutat de les Arts i les Ciències, Města umění a věd. Bývalé koryto řeky Turia měl změnit v ikonu současné architektury a přece jen poněkud provinčnímu sídlu dodat lesk, prestiž a samozřejmě i turistickou atraktivitu. Calatrava, pro kterého to byl zatím největší projekt, se na domácí půdě předvedl opravdu ve velkém stylu a zanechal po sobě městu všechno to, čím se proslavil po celém světě. Kromě ambiciózní architektury i čtyřikrát překročený rozpočet (z 300 milionů až na 1,2 miliardy eur) a řadu stavebních nedostatků. Pověstnou kapkou, kterou pohár trpělivosti přetekl, se stala skořepinová budova opery, z jejíhož pláště začalo loni v prosinci, tedy osm let po kolaudaci, po kusech opadávat bílé keramické obložení. To vše navíc těsně před napjatě očekávanou premiérou Pucciniho Manon Lescaut v režii Plácida Dominga. Ten měsíc se už na jevišti ani neštěklo, zato mezi právníky města a architektonického studia se árie rozezněly naplno. Calatrava nakonec musel nechat část problematické fasády „oholit“ a tři miliony eur za tyto práce šly z jeho kapsy. Operní anabází ale kritika jeho práce neskončila. Valencie se totiž z mastného účtu za celý komplex, jehož provoz je navíc pořád ztrátový, zatím nevzpamatovala a jeho

finanční důsledky ponese ještě hodně dlouho. Z kauzy se tak stalo stále živé politikum a nepříjemné dozvuky padají také na hlavu autora. Ten si v souvislosti s předraženým projektem musel vyslechnout mimo jiné i to, že ve Valencii zemřel Calatrava-umělec a narodil se Calatrava-spekulant. Je totiž veřejným tajemstvím, že jeho studio nebylo placeno fixně, ale procentem z celkového objemu stavby, takže spolu s astronomicky narůstajícím rozpočtem stoupal i honorář. Když se ale jen tak v pozdním odpoledni procházíte mezi monumenty z betonu, skla a laminované oceli, vodními plochami a stromořadími, můžou vám být při troše zlé vůle všechny ty cizí dluhy a frustrace celkem jedno. Faktem zůstává, že je na co se dívat. Calatravova inženýrská architektura, navíc koncentrovaná do jednoho místa, jako by přišla z jiného vesmíru. Ano, je na valencijské poměry předimenzovaná. Jistě, jsou to spíš sochy než domy, a navíc pořádně sebestředné. Určitě cokoli se v nich ocitne,

ať je to pokladna, poutač, nebo odpočinková zóna, narušuje jejich čistotu, takže jsou už z estetických důvodů vlastně nepoužitelné. Přes to všechno jsou ale jeho dynamicko-organické budovy, mosty, vzpěry a podloubí fascinující. S každým novým krokem se navíc jejich kompozice mění a oči přitahují další rafinované průhledy a detaily. Další divy s nimi dělá hra světel a stínů i reflexy vodní hladiny, skla a glazury. Je to takové vizuální hřiště pro dospělé, kde člověk může trávit celé hodiny. Fakt, že si tu nehraje tolik dospělých, kolik by si Valencie přála, divák spíš ocení. Dojem vlastně moc nekazí ani ta nešťastná do sebe zavinutá budova opery elegantně balancující nad tyrkysovou vodou, která je ještě po tři čtvrtě roce místy ošmirglovaná na kost a k tomu sem tam jakoby zaflastrovaná. Narezlé pásy prosvítající konstrukce jen trochu připomínají plastiky Richarda Serry. A to není zase až tak špatná asociace, i když ji Santiago Calatrava určitě neplánoval.

Dovolujeme si vás pozvat na aukci Umění a starožitnosti 22. LISTOPADU 2014 / 14 hod. PRAGUE MARRIOTT HOTEL, V Celnici 8, Praha 1

Alois Kalvoda – Zimní nálada, vyvolávací cena 80 000 Kč Atlas Novus Terrarum Orbis Imperia – vyvolávací cena 700 000 Kč Luxusní klasicistní sekretář – vyvolávací cena 220 000 Kč Ladislav Sutnar – Venus, vyvolávací cena 700 000 Kč Martin Benka – Žně, vyvolávací cena 150 000 Kč Brandi Domenico – připsáno, Odpočívající pastýřka, vyvolávací cena 340 000 Kč

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA Galerie DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 15. – 22. LISTOPADU 2014 po – pá / 10 –19 h, so / 10 –17 h (22. 11. pouze 10–13 h)

Aukční katalog na www.dorotheum.com www.youtube.com/dorotheumcz

zprávy

art + a ntiques

Collegium Bohemicum Ústí nad Labem – Ministerstvo kultury v návrhu rozpočtu na rok 2015 počítá s dotací 48 milionů korun na vybudování expozice Muzea německy mluvících obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem. Pokud by expozice nevznikla, hrozí, že město bude vracet stamilionové dotace, které na vybudování muzea dostalo z Bruselu. Již tak napjatou situaci na konci léta vyhrotil pokus o odvolání Blanky Mouralové, dlouholeté ředitelky společnosti Collegium Bohemicum, která za muzeem stojí. Kulturně vzdělávací vědecká společnost Collegium Bohemicum funguje od roku 2006 (viz článek Mileny Bartlové, který jsme publikovali před rokem; AA 2013/11). V roce 2011 byla dokončena rekonstrukce budovy městského muzea, v němž má „muzeum Němců“ sídlit, ve stejný rok proběhla také veřejná soutěž na architektonické řešení stálé expozice. Po vyčerpání peněz na rekonstrukci se však věci zadrhly a město ztratilo o celý projekt zájem. Přislíbená štědrá dotace od ministerstva a také pojetí koncepce expozice jsou podle Blanky Mouralové důvodem, proč se někteří členové správní rady nyní neúspěšně pokusili o její odvolání. Devítičlenná správní rada se ze dvou třetin skládá ze zástupců zakladatelů společnosti (Statutární město Ústí nad Labem, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Společnost pro dějiny Němců v Čechách a Ministerstvo kultury), kteří pak volí zbylou třetinu. Mouralová vedla tým podílející se na přípravě expozice od roku 2007 a pokus o své odvolání považuje za tah politický, nikoli odborný. V pořadu DV.TV z 16. září řekla, že o něj usilují především zástupci města a univerzity. Tu zastupuje například kontroverzní právník Jaroslav Kuba, který letos v senátních volbách kandidoval za stranu známého antisemity a euroskeptika Adama B. Bartoše. Snahu o své odvolání proto Mouralová dává do souvislosti s „proevropskou koncepcí expozice“. Pokud expozice nevznikne, hrozí, že město Ústí nad Labem bude muset Evropské unii vrátit dotaci ve výši 360 milionu korun, kterou získalo na rekonstrukci městského muzea s příslibem, že půjde o muzeum s nadregionálním charakterem, věnující se

P R O J E K T I L A R C H I T E K T I / 2012

i českoněmecké problematice. Mouralová přitom zdůrazňuje, že má navržená expozice podporu především ve vládě a na Ministerstvu kultury. To je patrné nejen z přislíbené dotace na příští rok a z faktu, že ještě letos ministerstvo, dle vyjádření Mouralové „přislíbilo tři miliony na nastartování realizační fáze“, ale také z ministrových veřejných vystoupení. Nová expozice má mít přes 1500 m2 a návštěvníka má seznámit s osmisetletou historií českoněmeckého soužití. Příprava expozice však nebyla jedinou náplní činnosti Collegia Bohemica. Podle svých webových stránek společnost organizuje „vlastní i mezinárodní kulturní akce, podporuje vědeckou historickou práci (tematika soužití Čechů a Němců na českém území), vypisuje stipendia, vydává publikace a organizuje doprovodný vzdělávací program a výstavy. Organizuje také vzdělávací projekty pro základní a střední školy.“ / jl

Jiří David v Benátkách Praha – Česko-slovenský pavilon bude příští rok na 56. bienále v Benátkách hostit instalaci Jiřího Davida. Jednomyslně o tom rozhodla devítičlenná mezinárodní komise. Projekt Apoteóza s podtitulem Kde domov můj

bude „reinstalací, reinterpretací a apropriací“ stejnojmenného obrazu Alfonse Muchy, který uzavírá cyklus Slovanské epopeje. Komise, v jejímž čele zasedla Marta Gili, ředitelka pařížské galerie současného umění Jeu de paume, vybírala z 38 přihlášených projektů. Během svého zasedání je nejprve všechny prodiskutovala a následně z nich vybrala pět finalistů. Spolu s Jiřím Davidem se v užším výběru ocitli umělci všech generací: od nejstaršího Stanislava Kolíbala přes Magdalenu Jetelovou a Krištofa Kinteru až po dvojici Ladislava Gažiová a Alexey Klyuy kov. Těchto pět projektů, podle historičky umění Marie Klimešové, jedné z členek komise, „přesáhlo místní kontext, oprostilo se od sebereprezentace, a posunulo se tak do mezinárodního kontextu“. Vítěznou instalaci Jiřího Davida Marta Gili pak označila za „politickou a poetickou“ a nový šéfkurátor Národní galerie Adam Budak zdůraznil její „jednoduchost a komplexnost“. Inspirace monumentálním plátnem Alfonse Muchy by podle komise měla být srozumitelná všem, bez rozdílu toho, zda českého umělce znají, či nikoli. V rámci prezentace na tiskové konferenci zaznělo, že nedílnou součástí instalace je plánovaná mezinárodní konference. Témata, která se v souvislosti s instalací rýsují, odkazují k problematice pojmu lid, národ a vlast. Přesnější debata o podobě instalace Jiřího Davida není v tento okamžik možná. „Nechci k tomu víc zmiňovat. Navíc bude docházet k procesuálním změnám,“ říká Jiří David a dodává, že „to magické“ se nedá naplánovat. Zároveň na tiskové konferenci zaznělo, že Jiří David zvítězil i díky velmi preciznímu popisu zamýšleného díla. Ten by ostatně měl být podle propozicí soutěže součástí každého přihlášeného projektu, a to včetně rozměrů a váhy jednotlivých exponátů a ekonomické rozvahy, která v případě, že náklady přesáhnou státem garantovanou částku 1,5 milionu korun, musí obsahovat „doklady o zajištění vlastních či externích zdrojů“ financování. Zárukou úspěšnosti česko-slovenského pavilonu by dále měla být zkušenost Kataríny Rusnákové, která je kurátorkou Davidova projektu a v minulosti již česko-slovenský pavilon jednou připravovala

( Surůvka/Neméth, 2001). Podobnou zkušenost má i Budak, jenž se podílel na řešení polského a estonského pavilonu. Tisková konference se rovněž točila kolem úvah o budoucnosti výběrových řízení na pojednání česko-slovenského pavilonu. Budak upozornil na nutnost zpřesnit, ve spolupráci se slovenskou NG, zadání. Stejně tak do budoucna Budak plánuje větší podporu uchazečů ve věci formálních náležitostí přihlášek. Důležité by mělo být i to, že národní pavilony jsou kulturně politickou záležitostí, a měly by tak být náležitým způsobem podporovány ze strany ministerstva kultury. Letošní výběr umělce pro benátské bienále probíhal poněkud nestandardně, když došlo na poslední chvíli k prodloužení termínu odevzdání projektů. Tento krok Jiří Fajt odůvodnil problematickým vyhlášením soutěže v době před jeho nástupem. Od jara totiž bylo známo personální složení komise, kterou Fajt pro možnou předpojatost odvolal a najmenoval komisi novou.

Jistým paradoxem spojeným s česko-slovenským pavilonem je, že zájemci se neucházejí o pojednání pavilonu, ale účastní se soutěže, jejíž hlavní cenou jsou dva celoroční volné vstupy do NG. Projekt, se kterým ten který uchazeč zvítězí, pak podle oficiálních pravidel realizuje Národní galerie v součinnosti s Ministerstvem kultury. / jl

Mečlova Perla Vrané nad Vltavou – Divus Prager Kabarett v budově bývalých Elektrických podniků po několika letech ukončil svou činnost. Jeho zakladatel a provozovatel Ivan Mečl nyní svou – zdá se, že nevyčerpatelnou – energii směřuje k novému projektu, Perle ve Vraném nad Vltavou. Součástí rozsáhlého továrního areálu bývalé papírny na tamním vltavském břehu, jenž se začal otevírat veřejnosti během září, má být i nová „Národní galerie“. V říjnu již proběhla vernisáž její „nestálé sbírky“.

V červnu se na Facebooku objevila enigmatická identita Nové Perly, od té doby si získala přes osm set přátel, mezi nimi podstatnou část domácí umělecké scény. Na Facebooku také můžeme sledovat fotodokumentaci průběhu úklidových a adaptačních prací nebo i idylické snímky Mečla s přáteli relaxujícího u šálku kávy. Podrobnější informace o záměrech a cílech iniciátora přinesl v červenci rozhovor v A2larm. Plány to jsou smělé. Perla má být podle učiteleseparatisty (tak se Mečl v rozhovoru tituluje) městem sama pro sebe, nezávislou kulturní komunitou, s kavárnami, byty, vzdělávacími institucemi, národní galerií i divadlem. „Tvrdím, že nejlepší řešení problému Národní galerie je založit si svou vlastní. Oslovíme všechny bývalé ředitele Národní galerie, jestli by se nechtěli přihlásit do konkurzu na ředitele. Jednou z podmínek ale je, že za svou pozici budou muset platit, nepůjde tedy o placené, ale zaplacené místo. Na rozdíl od té nynější Národní galerie se totiž v našem

INZERCE

Rembrandt van Rijn Učenec ve studovně Národní galerie v Praze Šternberský palác Hradčanské náměstí 15, Praha 1 www.ngprague.cz

rembrandt inz.indd 1

30.09.14 9:39

zprávy

Z E Ž I V O T A N O V É P E R LY / foto: Nová Perla

případě jedná o post skutečně prestižní,“ vysvětlil Mečl klíčovou komponentu svých vranských motivů a plánů. Jak je u Ivana Mečla obvyklé, protíná se i u jeho Perly utopický, notnou dávkou humoru podkreslený rozměr s možná nečekaně racionálním záměrem vybudovat něco skutečně fungujícího. Že opravdu nezůstane jen u fantasmagorie, naznačuje nepopiratelný přínos jeho jiných projektů, ať už to je v 90. letech založené nakladatelství Divus a jím v několika jazykových mutací vydávaný časopis Umělec, nebo třeba právě nedávno uzavřená kapitola Prager Kabarettu. Mečl každopádně v rozhovoru odmítá, že v případě Perly půjde jen o jeden z dalších „gentrifikačních podniků“. Majitel továrního areálu je jeho záměrům prý příznivě naladěn, finanční podmínky jsou velmi dobré i proto, že se nachází v záplavové oblasti, železobeton se navíc těžko bourá… Učitelsepartista má tak zjevně promyšlenou i praktickou stránku věci. / pl

Říjen plný cen Praha/Brno – Říjen byl bohatý na udílení všelikých státních i nestátních ocenění, z nichž některá dostali i výtvarní umělci a architekti, případně lidé s těmito oblastmi lidského konání jinak profesně spjatí. Všechny ceny jsou svým způsobem důležité. Abychom žádnou z nich nevynechali a přitom neměli čtyři zprávy o cenách a medailích, shrnuli jsme je do jedné delší.

art + a ntiques K 28. říjnu rozdalo svou sadu cen za počiny v rozličných kulturních oblastech Ministerstvo kultury, samotný předávací ceremoniál proběhnul v dvoraně Veletržního paláce o několik dní dříve. Ze čtrnácti nominovaných vybrala porota pro ocenění za zásluhy o české výtvarné umění Stanislava Kolíbala (*1925). Kolíbalovu práci charakterizují minimalistické formy v osobitém protnutí s existenciální metaforikou. Patří ke klíčovým osobnostem generace umělců nastupujících na scénu v 60. letech a následně v normalizačním období proskribovaných. Za přínos české architektuře vyznamenalo ministerstvo Ladislava Lábuse (*1951). Jako jediného kandidáta ceny jej nominovala Česká komora architektů. Ve zdůvodnění komora Lábuse označila za „jednu z nejvýraznějších žijících legend české architektury“. Ač generačně spřízněn s architekty nastupujícími v 80. letech pod egidou postmoderny, vyhýbá se Lábus ve své práci křiklavějším architektonickým exhibicím. K jeho nejznámějším realizacím patří rekonstrukce Paláce Langhans, za niž také v roce 2003 získal Grand prix Obce architektů. Významné je i jeho intenzivní působení pedagogické. Od roku 1990 vede ateliér na Fakultě architektury ČVUT, letos se stal tamtéž děkanem. Státní cenu za překlad Ministerstvo udělilo překladateli a literárnímu teoretiku Jiřímu Pecharovi (*1929). V Pecharově rozsáhlém překladatelském portfoliu najdeme Proustovo Hledání ztraceného času, surrealistické manifesty, spisy Freudovy nebo Wittgensteinova Filosofická zkoumání. Státní ceny a ceny ministerstva kultury jsou spojeny s finanční odměnou ve výši 300 tisíc korun. Vedle jmenovaných kategorií jsou jimi vyznamenávány počiny na poli divadla, hudby a kinematografie a audiovize. Laureátem Ceny Michala Ranného udělované Moravskou galerií v Brně a Společností přátel Moravské galerie se stal Václav Stratil (*1950). Porota vyzdvihla jeho přínos pro brněnský umělecký život i jeho dlouholeté pedagogické působení na brněnské Fakultě výtvarného umění. Stratil pochází z Olomouce, odkud se počátkem 80. let přesunul do Prahy. Na sklonku let devadesátých začal učit na brněnské FAVU – nejprve jako vedoucí Ateliéru kresba později Ateliéru intermé-

dia – a v Brně se tehdy také natrvalo usadil. K Stratilově základní tvůrčí strategii patří autobiografické návraty a střídání převleků (jak ve smyslu doslovném tak ve významu náhlých proměn výrazových prostředků). V 80. letech zaujal monochromatickými rýsovanými kresbami, v letech devadesátých zkoumá vlastní identitu v cyklu Řeholní pacient a fotograficky apropriuje Boštíkovy obrazy, později se vrací k expresivní malbě, jíž se věnoval ve svých olomouckých počátcích. Moravská galerie na příští rok připravuje Stratilovu rozsáhlou laureátskou výstavu s důrazem na jeho práce z posledních patnácti let. Cena Michala Ranného, jež je pojmenována na památku předčasně zesnulého nadaného brněnského malíře, je udělována každé dva roky, přičemž „jedním z kritérií výběru laureáta je také jeho vliv na mladou generaci.“ V minulosti jí byli mezi jinými vyznamenáni Dalibor Chatrný, Vladimír Skrepl, Milena Dopitová nebo Daniel Balabán. Krátkou historii má za sebou Cena Věry Jirousové pro mladé i etablované kritiky výtvarného umění. V kategorii mladých kritiků do 26 let uspěla studentka teorie a dějin umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Anežka Bartlová. Mezi etablovanými kritiky pak porotu nejvíce zaujal společensky kritický hlas Terezy Stejskalové. Stejskalová svou profesní dráhu spojila především s Kulturním čtrnáctideníkem A2, editorsky rovněž spravuje online platformu A2larm. Deklarovaným cílem cen Věry Jirousové za kritiku je zviditelnění tohoto v Česku málo reflektovaného oboru. Poprvé byla udílena loni, kdy jí získala Tereza Jindrová a zakladatel časopisu Umělec Ivan Mečl. Cena vznikla ve spolupráci Centra současného umění MeetFacory, INI Gallery a Českých center z iniciativy umělce Dušana Zahoranského. Na Svátek české státnosti rozděloval medaile také Miloš Zeman. Výtvarné umění přišlo tentokráte zkrátka. Za zásluhy o stát v oblasti umění vyznamenala hlava státu režiséry Filipa Renče (*1965) a Roberta Sedláčka (*1973) nebo zpěvačku Lucii Bílou (*1966). Renč vedle Zemanova předvolebního spotu zaujal diváky České televize volným pokračováním seriálu Sanitka, který byl v médiích kritizován za šíření xenofobních stereotypů. / pl

Aukční síň Vltavín

Galerie Kodl

Srdečně Vás zveme na tradiční podzimní Aukční den, který se uskuteční v neděli 30. listopadu od 13 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze.

Toyen (1902–1980): Sen olej na plátně, sign. vpravo dole dat. 1937, rozměry 81 × 99 cm Vyvolávací cena: 12 000 000 Kč Odhadní cena: 17 000 000 Kč

Galerie Kodl, s. r. o. Národní 7 110 00 Praha 1 tel.: 251 512 728 fax: 251 512 726 mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Václav Boštík (1913–2005): Anděl olej na plátně, sign. dole uprostřed okolo roku 1957, rozměry 25 × 32 cm Vyvolávací cena: 2 100 000 Kč Odhadní cena: 2 500 000–3 000 000 Kč

Aukční síň Vltavín, s. r. o. Masarykovo nábřeží 1648/36 110 00 Praha 1-Nové Město tel.: 224 930 340 fax: 224 934 608 mobil: 603 451 892 e-mail: info@galerie-vltavin.cz www.galerie-vltavin.cz

Výstava aukčních děl proběhne v našich galeriích od 17. do 29. listopadu 2014. Otevřeno denně 10.00–13.00 a 14.00–18.00 hodin, včetně víkendů.

výstava

art + a ntiques

Svět jako divadelní scéna Kupezky a barokní portrét text: Zdeněk Kazlepka Autor je kurátorem představované výstavy.

Výstava nazvaná Kupezky: Mistr a jeho okruh, kterou je možno od půlky listopadu do května 2015 zhlédnout v Moravské galerii v Brně, návštěvníkům představí portrétní tvorbu první poloviny 18. století. Vedle portétů Johanna Kupezkého na ní budou zastoupeny i obrazy umělců, kteří byli buď Kupezkého žáky, nebo tvořili ve stylu podobném mistrovu.

V roce 1738 byly v Benátkách nově vydány sonety proslulé renesanční básnířky Gaspary Stampy. Knihu, do které přispěla i řada současníků, připravili Antonio Rambaldo, hrabě z Collalto a San Salvatore, dvořan císaře Karla VI., a básnířka a libretistka Luisa Bergalli-Gozzi za podpory dvorského básníka Apostola Zena. V době, kdy bylo toto společné básnické dílo vydáno, kulminoval na císařském dvoře ve Vídni vrcholný barok spojovaný především s panováním Karla VI. (1711–1740). „Kdykoli vzhlédnu k jeho krásné tváři, / pokaždé se mi zdá, že vidím s ní / ráj v celé slávě jeho blaženství,“ napsala v první polovině 16. století Gaspara Stampa. K ochraně, zachování, ba vylepšení „tváře“ je nezbytné, ne však postačující, věnovat pečlivou pozornost „chování, oblékání a držení těla“. Společenské „vystupování“ je účinnější, pokud je podporuje „fasáda“. Tato sebeprezentace má ve výtvarném umění odraz v portrétu, jenž se stává jejím vizuálním prostředkem.

Nástroj sebeprezentace Portrét je jedním z druhů výtvarného umění, jeho zobrazovacích disciplín. Jeho podstatou je zachycení trvalých znaků lidské osob-

nosti v individualizovaných rysech vnější podoby. Úspěch každé podobizny v období raného novověku se zdaleka neodvíjel pouze od míry nápodoby skutečných individuálních fyziognomických a psychologických rysů portrétovaného, ale souvisel především se schopností obrazu předat povědomí o jeho důstojnosti, autoritě či moci. Portréty je nutno považovat za určitou formu komunikace, němou řeč, divadlo statusu, soustavu znaků reprezentující postoje a hodnoty. Mnohdy k nám model svým pohledem i gestem promlouvá přímo z obrazu. Tento způsob zobrazení, označovaný také jako „hovořící podobizna“, byl používán již v portrétní tvorbě 16. století. Z hlediska tvůrčího procesu lze rozlišovat podobizny vzniklé přímo před modelem a práce vytvořené zpaměti. Vlastní typologii portrétu možno vytvořit podle několika hledisek. Vyjdeme-li od portrétů jednotlivých osob, en face zachycuje lidskou tvář zepředu, profil z bočního pohledu, poloprofil ve tříčtvrtečním natočení. Portrét může reprodukovat pouze tvář nebo tvář s částí ramen (busta), J O H A N N K U P E Z K Y : P R I N C E V Ž E N S A V O J S K Ý / asi 1715 olej na plátně / 263 × 183 cm / Moravská galerie v Brně

výstava

art + a ntiques

JAN PE TR BR ANDL: VL A S T NÍ PODOBIZNA V KOŽEŠINOVÉ ČEPIC I

G O T T F R I E D E I C H L E R S T. : V L A S T N Í Ž E R T O V N Á P O D O B I Z N A S E Š T Ě T C E M

A S T A B A T Ě R K O U / olej na plátně / Galéria mesta Bratislavy

A S K L E N I C Í / kolem 1706 / olej na plátně / 56 × 44 cm / Národní galerie v Praze

může podávat postavu po pás, postavu po kolena a konečně celou figuru. Barokní portrétní tvorba oproti předchozí renesanci směřovala k jednoduchosti, neformálnosti a naturalismu. Výraz byl postupně zbavován strnulosti, na portrétech se stále častěji objevuje úsměv, který lze číst spíše jako znak vlídnosti než veselosti. Trend k uvolněnému chování horních vrstev se projevoval i na portrétech v podobě nenucených postojů a ošacení, u ženských portrétů bylo v oblibě déshabillé (negližé) a u mužských banyan (domácí plášť), tj. pohodlné oblečení pro neformální příležitost. Přitom první veřejně nošené šaty typu déshabillé neměly nic společného se svlékáním se a s ložnicemi či budoáry. Zejména na ženských portrétech bylo na vzestupu používání domácích propriet jako čajové koflíky, vějíře, paravány a cembala, mnohdy nechyběly ani děti. Malíři často zasazovali své vznešené modely a někdy i sebe samé s vlastní rodinou do inscenovaného interiérového prostředí, přičemž tak vznikal specifický druh obrazu (quadro di genere ambientato), v němž nechyběly různé rekvizity okázalosti, jako např. sochy, busty, skvostný nábytek, sametová opona apod. Výmluvným symbolem společenského postavení byl i páže (menino), vyskytující se na reprezentativních portrétech aristokratů často v podobě černošského chlapce. Ve střední Evropě dosáhla maxima reprezentativnosti portrétní malba na německých knížecích dvorech, polském královském

dvoře v Drážďanech, a především pak na císařském dvoře ve Vídni v období vlády již zmíněného Karla VI.

Císař Karel VI. Do paměti svých poddaných a své doby se Karel VI. (1685–1740) hodlal zapsat především jako kníže míru, jako panovník, pod jehož vládou se započal nový zlatý věk. Ve skutečnosti však nastoupil na císařský trůn v době války, ve válečných kulisách se odehrála podstatná část jeho panování a podnětem k dalším válkám se nakonec měla stát i Karlova smrt. Možnost úniku z ne vždy důstojné situace poskytoval nepříliš sebejistému, tváří v tvář reálné politice mnohdy bezradnému Karlovi okázalý a odosobněný burgundsko-španělský dvorský ceremoniál, spojený se složitým předivem barokní emblematiky. V Barceloně i později ve Vídni často vystupoval tento poslední mužský Habsburk na medailích, rytinách, slavobránách i na monumentálních freskách a sousoších jako Herkules, jenž svými titánskými činy otevírá lidstvu cestu k novému zlatému věku. O vztahu tohoto vladaře k umění dodnes hovoří monumentální donátorské činy – reorganizace a programové budování habsburských uměleckých sbírek, výstavba dvorské knihovny v areálu Hofburgu či vídeňský chrám sv. Karla Boromejského, v němž si císař nechal vystavět skvělý pomník.

Mistr a jeho okruh

Vyhledávaný portrétista

Vrcholným představitelem barokního portrétu Karlovy doby ve střední Evropě byl především Johann Kupezky (1666–1740), srovnávaný svými vrstevníky s Rembrandtem a Van Dyckem. „V mužské podobě jsou všechna kouzla světla a stínu a v ženském zjevu veškerá volnost a něha štětce v tak podivuhodném poměru, že malíř se těžko může rozhodnout, zda se tu má více obdivovat Rembrandtovi nebo Van Dyckovi,“ napsal malířův první životopisec Johann Caspar Füessli. Výběrem a ikonografickým zaměřením obrazů nejen od tohoto virtuosa portrétní tvorby, ale i dalších umělců, kteří byli buď Kupezkého žáky, nebo tvořili ve stylu podobném mistrovu (jejich obrazy byly proto často Kupezkému mylně připisovány), se před návštěvníkem rozvine svět ambiciózních malířů, z nichž mnozí byli placeni z dvorské komory, a nádherymilovné a po prestiži toužící aristokracie, která dodávala lesk císařskému dvoru ve Vídni a podporovala Karlův majestát. Na výstavě se prostřednictvím jednotlivých exponátů lze seznámit s různými malířskými styly a manýrami více či méně známých umělců 18. století, jako jsou například Johann Gottfried Auerbach, Petr Brandl, Gottfried Eichler st., Maximilian Hannl, Ismael Mengs, Andreas Möller, Martin van Mytens ml., Franz Anton Palko, Christian Seybold, Francesco Trevisani, Paul Troger ad.

Johann Kupezky se narodil českobratrským exulantům českého původu v roce 1666 v Pezinku (Bösing) u Bratislavy. Po učební době u málo známého malíře Benedikta Clause ve Vídni v letech 1681–84 se mladý začínající malíř vydal na zkušenou do Itálie, odkud odešel pravděpodobně v roce 1706 do Vídně, kam ho pozval kníže Johann Adam Andreas von Liechtenstein. Zde se také v roce 1709 oženil. I přes rozdílné náboženské vyznání se jeho manželkou stala katolička Susanna Clausová, dcera Kupezkého prvního (mezitím již zemřelého) mistra. Johann Kupezky ve Vídni, ale i jinde portrétoval mnohé příslušníky císařského dvora, osobnosti vysoké aristokracie a církve, cizí vyslance, ruského cara a také nesčetné členy tzv. úřednické šlechty a zámožného měšťanstva, což mu přineslo nejen společenskou prestiž, ale i dostatek financí. Přitom však nebylo vůbec jednoduché se s malířem na zakázce dohodnout, neboť se dlouho nechal prosit a přemlouvat. Náladový malíř neměl respekt před nikým, ani před osobnostmi císařského dvora. Vedle oficiálních portrétů šlechty vytvářel i podobizny svých přátel, malířů a hudebníků, které se vyznačují osobním zaujetím a expresivnějším stylem. Kupezky ve svých obrazech, které oceňu-

NE ZNÁMÝ M AL ÍŘ: P ODOBI ZNA MEL ANCHOL ICKÉHO ARCHI T EK TA

F R A N Z A N T O N PA L K O : L E O P O L D G U N D A C K E R S V O B O D N Ý PÁ N S U T T N E R

olej na plátně / 85 × 69 cm / Galéria mesta Bratislavy

S E P S Y A S V Ý M H A J N Ý M / olej na plátně / 86 × 49 cm / Národní galerie v Praze

výstava

art + a ntiques

J O H A N N K U P E Z K Y : V L A S T N Í P O D O B I Z N A U M A L Í Ř S K É H O S T O J A N U – „ I D E Á L N Í P Á R “ / 1711 olej na plátně / 93 × 74 cm / Národní galerie v Praze

jeme pro jejich přirozenost a malířské kvality, spojoval francouzský šarm a italskou eleganci s věcností holandských mistrů 17. století. Kvůli intrikám a žárlivosti některých kolegů a zároveň z obavy před náboženským pronásledováním se roku 1723 s celou rodinou přestěhoval do protestantského Norimberku. Zde také brzy získal četné malířské zakázky od významných mecenášů a objednavatelů,

jako byli würzburští biskupové, markrabata z Ansbachu, vévodové z Gothy, kurfiřtové z Mohuče, hrabata ze Schönbornu, ale i od prostých občanů, vědců, obchodníků a řemeslníků, kterým spíše vyhovovalo realistické a přísné slohové pojetí jeho obrazů. Po Kupezkého smrti byl v Norimberku v roce 1745 vydán šestidílný katalog obsahující 73 mezzotint zhotovených podle obrazů,

které mistr vytvořil převážně ve svém norimberském období. S tímto projektem započal již za Kupezkého života roku 1735 Bernhard Vogel, od roku 1738 v práci pokračoval rytcův syn Johann Christoph a po Kupezkého smrti tuto sérii grafických listů dokončil Valentin Preisler. Tyto grafické listy kolovaly po celé Evropě a Kupezkému přinášely nejen posmrtné uznání i slávu, ale i nové zákazníky v době, kdy ještě žil.

Dekorum a vzpomínky Míru působivosti a účinnosti oficiálního dvorského portrétu určovaly zejména dvě věci: zpřítomnění portrétované osoby a zobrazení její moci. Reprezentativní podobizna jako prostředník komunikace mezi zobrazeným a pozorovatelem nejenže zastupovala, tedy re-prezentovala zobrazené, ale jejím posláním bylo také připomínat jejich politickou moc, společenské postavení, tradice a sociální sebevědomí. Tyto oficiální podobizny byly zhotovovány podle dvorského protokolu v rámci dobového dekora, tj. podle předem daných neměnných pravidel zobrazování, které neměly s individualitou portrétovaného nic společného. Raně novověká společnost brala vážně především doporučení římského rétora Quintiliana, když se pokoušela porovnat gesta rukou na obrazech s gesty popisovanými v 11. knize jeho slavné Institutio oratoria (O výchově řečnické, česky 1988). Elegantní pózu na portrétech podporovalo mnoho atributů, které zobrazeného společensky identifikovaly. Stejně tak jako řeč těla bylo nutné dešifrovat i řeč předmětů, jako např. na Mytensově obraze Ferdinand Julius, hrabě Troyer, olomoucký kníže, biskup v kardinálském rouše (Moravská galerie v Brně), kde je model zachycen jako nově jmenovaný kardinál v purpurovém ošacení, jemuž dominuje mohutný, hermelínem zdobený dlouhý plášť (cappa magna), používaný jako zvláštní privilegium. Nezbytným předpokladem slibné kariéry mladých kavalírů z řad české i moravské aristokracie byla cesta do Říma, který zvláště přitahoval okázalostí jednotlivých aristokratických dvorů, v čele s papežským. Opustit věčné město bez suvenýru, jakým byl vlastní portrét namalovaný některým z módních římských malířů, bylo neodpustitelné a rovnalo se téměř společenskému faux pas. Kromě pobytu v Římě byla dalším závažným důvodem pro pořízení si vlastní podobizny nejoblíbenější zábava aristokracie – lov. Stejně tak jako v případě podobizen z Říma byl zobrazený zachycen v nenucené a uvolněné póze.

jakýsi dokument stavu umělcovy duše, který se nakonec obrážel i ve vnějškové podobě jeho tváře. Takovéto obrazy sloužily především umělcově vlastní potřebě. Někdy jimi obdarovával členy své rodiny, nejbližší přátele a známé; jindy si vyměnil svou vlastní podobiznu se svým kolegou, rovněž malířem. Příkladem takového jednání je Brandlova Vlastní podobizna v kožešinové čepici a s tabatěrkou (Galéria mesta Bratislavy), kterou Petr Brandl zřejmě daroval Kupezkému, neboť obraz je zmíněn v Kupezkého pozůstalosti. Zajímavé je, že oba umělci se mohli setkat pouze jedenkrát, a to v roce 1716 v Praze. Johann Kupezky je stejně jako např. Rembrandt malířem vlastních podobizen par excellence. V pravém slova smyslu je hlavním představitelem svých inscenací, v nichž líčí, zpodobňuje sebe sama v různých životních situacích a rolích a vypráví život své rodiny. Jako příklad uveďme proslulou Vlastní podobiznu u malířského stojanu (Ideální pár) z pražské Národní galerie, která vznikla krátce po návratu z Itálie v roce 1711. Kupezky se zde namaloval se všemi atributy významného malíře, včetně malého zátiší s malířskými potřebami v popředí, které je podáno se smyslem pro tichý život věcí sloužících člověku a podávající věrný obraz o jeho zájmech a činnosti. Malířova žena je zobrazena na způsob „obraz v obraze“. Se Susannou měl malíř dvě děti, které se však nedožily dospělosti: Franzisku a talentovaného Christopha Johanna Friedricha, jehož smrt Kupezkého zvláště zasáhla. Ideální pár to však zdaleka nebyl. Susanna udržovala nejméně dvacet let poměr s domácím učitelem, dánským kazatelem Ephraimem Schlickeisenem, za něhož se také po Kupezkého smrti provdala. Další svébytnou kategorií portrétů jsou obrazy ze života prostého, ať už městského, či venkovského lidu. Ve své době se staly oblíbeným druhem malířství, který sběratelé oceňovali zvláště pro jeho naturalismus a exotičnost. Tato díla stojící na pomezí mezi podobiznou a žánrem většinou nepředstavují konkrétní osobu, nýbrž pouze obecný typ, popř. žánrovou charakteristiku nějaké osoby. K žánru však lze přiřadit i skutečné podobizny, na nichž se malíři zobrazili v žertu. Být melancholickým bylo módní už od dob renesance, ale až v baroku se póza podpírat si rukou hlavu nebo hleděti do prázdna prostřednictvím portrétů dostala na veřejnost.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

Sobě i přátelům Zajímavým příkladem individuální podobizny je autoportrét, v němž se umělec zpodobňuje pomocí zrcadla. S autoportréty, které rozdělujeme na individuální a skupinové, se setkáváme zvláště u umělců subjektivněji orientovaných. Mistrem tohoto typu zobrazení byl především Rembrandt, od něhož známe celou řadu vlastních podobizen. Důvodem vytvoření takového obrazu nebyl ani tak narcismus, jako spíše snaha o poznání sebe sama především po psychologické stránce. Umělec se snažil proniknout do svého nitra. Vznikal tak

KUPEZKY: MIS TR A JEHO OKRUH místo: Místodržitelský palác pořadatel: Moravská galerie v Brně kurátor: Zdeněk Kazlepka termín: 14. 11. 2014–17. 5. 2015 www.moravska-galerie.cz

inzerce

art + a ntiques

Kamil Lhoták, Balon, 1939, 61x70 cm

Bohumil Kubišta, Včelín, 1907-8, 36x50 cm

AUKCE ČESKÉHO A SVĚTOVÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

Na Zderaze 6, Praha 2 Tel.: +420 224 233 810 Mobil: 603 741 674 www.pictura.cz

S KOLEKCÍ ČESKO-NĚMECKÝCH AUTORŮ, KVALITNÍM KONVOLUTEM MAŘÁKOVÝCH ŽÁKŮ A SKLÁŘSKÝCH VÝTVARNÍKŮ

12. 11. 2014 od 17:30 v prostorách Galerie PICTURA Výstava dražených předmětů: denně, 4. - 12. 11. 2014, 10 - 18 hod.

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

T H E O D O R P I Š T Ě K : R A C E K L E T Í C Í D O S N U / dat. 1984 kombinovaná technika – akryl a stříkaný hliník na papíru podlepeném jutou / 230 × 320 cm

draženo: 30. listopadu 2014 / 13.00 vyvolávací cena: 2 500 000 Kč www.galeriekodl.cz

místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov / Praha odhadní cena: 3 000 000–4 000 000 Kč

Jeden z nejvýznamnějších autorových ranějších obrazů vynikajícím způsobem reprezentující hyperrealistické období, jenž proslavilo tohoto umělce nejenom v Čechách, ale i na celém světě. Toto stěžejní dílo vyniká všemi dokonalými malířskými finesami a činí z něj obraz vysoké sběratelské a galerijní hodnoty. Malíř zde mistrně dokázal skloubit svoji dokonalou technickou znalost rychlých aut a závodního prostředí s vynikajícím sepětím romantické zasněnosti, které diváka unáší do intimních snových vizí. Sběratelskou atraktivitu ještě zvyšuje autorův oblíbený motiv značky Porsche, která je spjatá s celým jeho životem. Velice vzácný obraz ve všech směrech dokládá nejenom nevšední malířovo mistrovství, ale i jeho oprávněné postavení nejdražšího žijícího českého autora. Dílo bylo opakovaně publikováno (J. Šetlík, Theodor Pištěk, Praha 2007, reprodukce na str. 202 a 203) a vystaveno na retrospektivě Ecce homo ve Veletržním paláci (26. 9. 2012–20. 1. 2013). Konzultováno a posouzeno T. Pištěkem, PhDr. R. Michalovou, Ph.D. a PhDr. J. Machalickým

aukce

Nejdražší Preisler Praha – Aukce společnosti 1. Art Consulting, která se konala v neděli 5. října v Topičově salonu, vynesla 38,1 milionu korun*. Nového majitele na ní našly dvě třetiny z 210 nabízených obrazů a prací na papíře. Za více než milion korun se prodalo 6 obrazů, hranici sta tisíc korun překonalo dalších 35 položek. Největším úspěchem byla dražba obrazu Jaro od Jana Preislera, který se prodal v novém autorském rekordu za 8,87 milionu korun. Obraz z roku 1900 je variantou pravého křídla malířova stěžejního triptychu stejného jména, který je dnes uložen ve sbírce Západočeské galerie v Plzni. Dražba na rekordní částce již začínala, dražitelé ji však v průběhu aukce ještě o 1,5 milionu korun navýšili. Menší malířská skica k obrazu se pak prodala za 300 tisíc korun. Dílčím autorským rekordem je cena necelých 3,7 milionu korun za obraz 3 604 cm2 šramotu, 536 cm2 ticha od Mikuláše Medka. Jedná se nejvyšší cenu za Medkův informelní obraz, předchozí rekord tato malba z roku 1961 na sále překonala o sto tisíc korun.

Podobným úspěchem je také cena 432 tisíc za Kytici Oldřicha Blažíčka. Nejde sice o malířovo absolutní cenové maximum, za takto vysoké částky však dosud byly draženy jen jeho krajiny. Za více než milion korun byla dále dražena ještě díla Antonína Procházky, Františka Janouška a Zdeňka Sýkory. V Procházkově případě aukční síň nabízela hned dvě jeho osobitá zátiší. Větší z nich, Zátiší s vázou a kytice, se prodalo s výrazným nárůstem za 3,56 milionu, menší Zátiší s pohárem a knihou pak za 1,55 milionu korun. Janouškův Obraz (Ten heraldický) odešel za vyvolávací cenu 2,85 milionu korun. Sýkorova Černobílá makrostruktura V byla vydražena za necelých 2,62 milionu korun, což odpovídá ceně, za kterou byla na aukci téže společnosti před rokem prodána jiná malířova struktura. Z umění první poloviny 20. století dosáhla vysokých cen ještě díla Václava Radimského, Františka Malého, Josefa Lady, Jana Smetany a Slováka Martina Benky, jejichž obrazy se pohybovaly od 380 do 780 tisíc korun. Nejvíce se bojovalo o rozměrný Malého

M I K U L Á Š M E D E K : 3 6 0 4 C M 2 Š R A M O T U,

J A N P R E I S L E R : J A R O / 1900

5 36 C M 2 T I C H A / 1961 /olej a email na plátně

olej na plátně / 113 × 71 cm / cena: 8 870 000 Kč

Akt se závojem, který vystoupal z 240 až na 600 tisíc korun. S výjimkou Josefa Lady byly vyvolávací ceny u ostatních jmenovaných děl současně cenami konečnými. V kategorii poválečného umění se nejdráže prodal obraz Konkrétní kombinace od Jana Kubíčka (528 tisíc), následován charakteristickou červenou Hlavou od Karla Nepraš (480 tisíc) a papírovým reliéfem od Jiřího Hilmara (456 tisíc korun). Hodně se bojovalo o výrazně barevný obraz od švýcarského konstruktivisty Richarda Paula Lohseho, který startoval na motivační ceně 42 tisíc korun. Vítěz aukce za něj nakonec nabídl čtyřikrát tolik. Na více než dvojnásobek vyvolávací ceny se dostala také asambláž Postřelený kříž od Jiřího Koláře, která odešla za 204 tisíc korun. Z ještě novějšího umění nejvíce zaujal jeden z nových obrazů Vladimíra Kokolii, téměř bílý Jasan podle Mondriana našel nového majitele za 336 tisíc korun. Tradičně velký zájem byl o nabízené kresby Káji Saudka. Nejdráže se prodal jeho rozměrný snový hrad Kájaštejn, který vystoupal z 84 na 204 tisíc korun. Úspěchem je také cena 66 tisíc za grafiku Ostrov blažených od Josefa Váchala, jejíž dražba startovala na poloviční částce. Dosažená cena je třetí nejvyšší za jednotlivou Váchalovu grafiku. / js

162 × 100 cm / cena: 3 678 000 Kč

Rösslerův rekord

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

Praha – Nejdražší položkou říjnové aukce společnosti Prague Auctions, která se konala v neděli 5. října, se nečekaně stala fotografie od Jaroslava Rösslera Světelná studie, když její cena vystoupala z 15 na 300 tisíc korun. Dosažená cena je o to překvapivější, že nešlo o dobový tisk z roku 1924, ale o pozdější, byť autorizovanou zvětšeninu. Celkem kupci na aukci zaměřené především na současné umění a fotografii utratili 1,84 milionu korun, přičemž úspěšnost byla vynikajících 74 procent. Za více než sto tisíc korun bylo celkem vydraženo 15 obrazů a soch, přičemž ve většině případů šlo o prodeje za vyvolávací ceny či jen s mírným nárůstem. Vedle Rösslera se nejvíce bojovalo o jednu z pozdních abstraktních krajin Daisy Mrázkové. Její Skály vystoupaly z 81 na 175 tisíc korun. Úspě-

aukce

art + a ntiques

chem je také cena 237 tisíc korun za raný obraz The End of the World od Josefa Bolfa. Z fotografií se relativně draze, za 150 tisíc, prodala ještě Salome od Františka Drtikola a tři snímky Miroslava Tichého byly draženy za částky kolem sto tisíc korun. / js

Sudek nezklamal Praha – Vzrůstající zájem o fotografii potvrdila i aukce společnosti Orlys Art Auctions. Reprezentativní zátiší od Josefa Sudka Na okně ateliéru se prodalo za 260 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání. Vysokou cenu vysvětluje skutečnost, že šlo o signovanou autorskou zvětšeninu z konce 60. či počátku 70. let. Celkový obrat aukce činil 1,6 milionu korun, prodejní úspěšnost se blížila dvěma třetinám. Bojovalo se i o druhý nabízený Sudkův snímek, fotografii z cyklu Procházka po kouzelné zahrádce, která vystoupala z 32 na

J A R O S L A V R Ö S S L E R : S V Ě T E L N Á S T U D I E / 1924

J O S E F S U D E K : N A O K N Ě A T E L I É R U / 1968–76

pozdější tisk / černobílá fotografie / 24,7 × 23,1 cm

autorská zvětšenina / 27,4 × 21,4 cm

cena: 288 000 Kč

cena: 260 400 Kč

105 tisíc korun. Vedle Sudka se za více než sto tisíc korun překvapivě prodala i fotografie Viléma Reichmanna V pravé poledne, která se na 124 tisíc dostal z vyvolávací ceny necelých 7 tisíc korun. Hranici sta tisíc korun dále překonaly ještě dva obrazy slovenského

modernisty Vincenta Hložníka, vydražené za 140 a 150 tisíc korun. Výrazné nárůsty a ceny kolem 60 tisíc korun dále zaznamenaly fotografie Alexandra Hackenschmieda, Ludvíka Součka, Viléma Kříže i Ivana Pinkavy. / js

INZERCE

GALERIJNÍ TIP – GALERIE ART PRAHA

E M I L F I L L A : Z Á T I Š Í S E S O K O L E M A P O D N O S E M / 1930 olej, písek na plátně / 73 × 98 cm / signováno vlevo dole

draženo: 29. 11. 2014 od 13:30 místo: Hotel Hilton Prague vyvolávací cena: 5 800 000 Kč www.galerieartpraha.cz

Obraz je Fillovým mistrovským dílem, v němž dovedl k vrcholu tu fázi kubismu, která je v uměleckohistorické literatuře označována jako „lyrická“. Současně ho můžeme přiřadit k autorově okouzlující sérii tzv. bílých zátiší, v nichž dominovalo delikátní užití bílé barvy a jež vynikaly neobyčejnou tvarovou a kompoziční harmonií. Jednotlivé kompoziční prvky zátiší jsou nahlíženy kubistickou optikou a záměrně umístěny do prvního prostorového plánu, co nejblíže k divákovi. Nic tak neodvrací jeho pozornost od vznešené souhry tvarů a barev. Malířské pojetí plátna vykazuje Fillův kultivovaný výtvarný instinkt. Jednotlivé plochy nechávají zaznít malířský rukopis, struktury proškrabávané obráceným štětcem i drsněné příměsí písku. Tvary obkružuje graficky čistá, jemná bílá linie, v úloze samostatného rytmizačního prostředku. Zátiší se sokolem je neobyčejně intelektuálně i smyslově atraktivní malbou, okouzlujícím příkladem Fillova lyrického kubismu. provenience: 1932 obraz přímo od autora získal Adolf Hoffmeister; v 50. letech ve sbírce Jaroslava Borovičky; 1959 obraz konfiskován a deponován do Národní galerie; umístěn v kanceláři ředitele Jiřího Kotalíka; 1983–1990 ve stálé expozici; 1991 vrácen Jaroslavu Borovičkovi publikováno: František Venera: Dílo Emila Filly, Brno 1936, č. 71

inzerce

Josef Sudek (1896-1976) ZÁTIŠÍ PODLE GLAEZESE

44. AUKCE

45. AUKCE

44. AUKCE

Aegidius Sadeler (1570-1629) CÍSAŘ RUDOLF II.

Mistr Litoměřického oltáře (činný na poč. 16. stol.) VRAŽDĚNÍ NEVIŇÁTEK

44. Aukce grafika, tisky a fotografie 8. 11. 2014

aukční dům

ZEZULA www.aukcni-dum-zezula.cz

45. Aukce starožitnosti a umělecké předměty 6. 12. 2014

aukcia umenia 23. 11. 2014 o 14 hod.

carlton Hotel Bratislava Galéria art invest Dobrovičova 7, Bratislava

www.artinvest.sk Art_AA_190x119.indd 1

M. A. Bazovský: Choč, olej na plátne, 54x84 cm

22.10.2014 9:35

aukce

art + a ntiques

Švankmajer v metru Praha – Aukce společnosti Sýpka zaměřená nejen na výtvarné umění, ale i starožitnosti, která se konala v neděli 19. října, vynesla 4,7 milionu korun. Nového kupce našlo 45 procent z 370 nabízených položek. Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo 10 položek, přičemž sochy Zdeňka Palcra a Jana Švankmajera se prodaly v nových autorských rekordech. Nejdražším dílem aukce se stala slovenská krajina Rudolfa Kremličky. Obraz Kremlička namaloval roku 1919, kdy byl spolu s Janem Trampotou vyslán na malířskou cestu po Slovensku na objednávku Památníku odboje. Obraz se prodal s mírným nárůstem za 960 tisíc korun. O nový cenový rekord Jana Švankmajera se postarala socha Láhev-utonulá ze začátku 60. let. Z minimálního podání 150 tisíc vystoupala až na cenu 240 tisíc korun. Podle aukčního katalogu se socha na český trh dostala ze soukromé zahraniční sbírky. Prav-

J A N Š V A N K M A J E R : L Á H E V - U T O N U L Á / 1964 objekt / výška 50 cm / cena: 240 000 Kč

dou je, že takto raná Švankmajerova práce se v aukci dosud neobjevila. Druhým autorským rekordem je cena 216 tisíc korun za bronzovou Hlavu Zdeňka Palcra. Dražba 38 centimetrů vysoké plastiky začínala na méně než třetinové částce a předchozí autorův rok starý rekord konečná cena překonala o 70 tisíc korun.

Za 102 tisíc korun se prodala ještě Palcrova socha Sedící dívka, drobné modeleto téhož námětu odešlo za necelých 30 tisíc korun. Hranici sta tisíc korun překonaly ještě obrazy Josefa Lady, Maxe Švabinského, Aloise Mikulky a Aloise Kalvody. Ze současného umění pak ještě Margita Titlová Ylovsky, jejíž obraz Transfer se prodal za 192 tisíc korun. Nejzajímavější, či přinejmenším nejkurióznější položkou katalogu v rámci užitého umění byl soubor hliníkových desek z obložení pražské metra. Čtvercové desky zlaté barvy, na kterých se střídají duté a vypouklé plochy, navrhl v polovině 70. let pro trasu A hlavní architekt metra Jaroslav Otruba. Dražený soubor čítající dohromady 168 jednotlivých desek nicméně nepocházel přímo z metra, byl použit jako obklad stropu kulturního domu v Moravském Šternberku. Celý soubor byl rozdělen na třetiny, z nichž každá pokrývala plochu 14 metrů čtverečních. Prodaly se všechny tři části a to za ceny od 120 do 144 tisíc korun. / js

INZERCE

AUREA Numismatika

mince - medaile - bankovky - vyznamenání

57. aukce - mince, medaile 6. 12. 2014, 9.00 hod. 58. aukce - řády a vyznamenání 6. 12. 2014, 15.00 hod. 59. aukce - Ruské mince a medaile 6. 12. 2014, 17.00 hod. 60. aukce - bankovky Ruska a celého světa 7. 12. 2014, 9.00 hod. 3. eAukce - mince, medaile, faleristika 7. - 10. 12. 2014, 18.00 hod. Aukce se konají v Konferenčním centru City

Na Strži 1702/65, Praha 4 (Metro Pankrác)

www.aurea.cz

www.LiveBid.cz

GALERIE ART PRAHA POŘÁDÁ 29. 11. 2014 V 13.30 HOD. (SOBOTA) V HOTELU HILTON-PRAGUE EXKLUZIVNÍ PŘEDVÁNOČNÍ AUKCI. PRVOTŘÍDNÍ OBRAZY A SOCHY, VŠECHNY PROVĚŘENÉ PŘEDNÍMI ZNALCI.

Aukční dům Galerie Art Praha Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087 mobil: 776 666 638, 602 233 723 e-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno denně 10.30–18.30 hod., kromě neděle

www.galerieartpraha.cz 1

1 Emil Filla: Zátiší se sokolem a podnosem / 1930 vyvolávací cena: 5 800 000 Kč 2 Josef Liesler: Lovecké zátiší / 1937–8 vyvolávací cena: 750 000 Kč 3 Bohumil Kubišta: Venkovská chalupa / 1905 vyvolávací cena: 1 200 000 Kč 4 Jaroslav Král: Dva akty / 1937 vyvolávací cena: 750 000 Kč 5 Josef Jíra: Belveder (a milenci) / 1972 vyvolávací cena: 320 000 Kč 6 Otto Gutfreund: Hlava otce VII (III) / 1912 vyvolávací cena: 280 000 Kč originální patinovaná sádra

inzerce

art + a ntiques

GALERIJNÍ TIP – GALERIE ART PRAHA Malíř obraz namaloval ve svých pětadvaceti letech v době studií u Oldřicha Blažíčka na Českém vysokém učení technickém: „To je můj nepochopený syntetický kubismus, taková železná neděle, pracoval jsem na tomto obraze doma, tajně, v malé místnosti s nízkým stropem, bylo to velmi nepohodlné, neměl jsem odstup a trpěl jsem nedostatkem světla. Největší problém byl však úplně jiný. Byl jsem s obrazem velice spokojený, chtěl jsem se každému pochlubit, ale zároveň jsem musel být velice opatrný, protože se o existenci tohoto díla nesměl dovědět prof. Blažíček. Tyto postupy jsme měli zakázané pod hrozbou vyloučení ze studií. Pan profesor neměl tyto experimenty opravdu rád.“ Malíř si obraz ponechal po celý život a byl součástí jeho ateliéru v Mostecké ulici. Jde o mimořádné dílo galerijní úrovně. publikováno: Simeona Hošková: Josef Liesler, 1988, č. 5; Josef Liesler: Adié Jolie, HAK 2000 vystaveno: Josef Liesler: Retrospektivní výběr z díla, Mánes, Praha, 26. 4.–5. 6. 1988; Dialog Liesler–Exner, Templ, Mladá Boleslav, červen 2004; 3 ze 7: Jiroudek– Liesler–Paderlík, Galerie SVU Mánes Diamant, Praha 3.–28. 11. 2010 JOSEF LIESLER: L O V E C K É Z Á T I Š Í / 1937–38 olej na plátně / 141 × 82 cm signováno vpravo uprostřed rám navržen akad. malířem Ivanem Exnerem

draženo: 29. 11. 2014 od 13:30 místo: Hotel Hilton Prague vyvolávací cena: 750 000 Kč www.galerieartpraha.cz

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

V tomto unikátním barokním atlasu světa jsou soustředěny mapy, veduty a plány měst předních německých kartografů, nakladatelů a rytců: J. B. Homanna, Homannových dědiců, M. Seuttera, P. Schenka, J. Wolffa, a dalších. Atlas obsahuje neuvěřitelných 224 map a navíc je vevázán svazek od P. Schenka Theatrum Bellicum. Vydavatelem většin map byl Johann Baptista Homann (1664–1724), který si vydobyl pozici nejslavnějšího kartografa Německa. Z Homannovy produkce, dosahující vysoké kvality i kvantity, vynikaly zejména jeho atlasy. Sám spolupracoval s řadou předních německých učenců např. se zeměpiscem a historikem Johannem Hübnerem, či matematikem a astronomem Tobiasem Mayerem. Po Homannově smrti firma pokračovala pod obchodním názvem dědici Homannovi a působila až do roku 1848. U J. B. Homanna se vyučil Georg Mathias Seutter (1678–1757), který si založil roku 1707 vlastní nakladatelství v Augsburku. Jak Homannovu, tak i Seutterovu dílnu můžeme v 18. století považovat za nejvýznamnější v celé Evropě. Za svou činnost si oba vysloužili čestný titul “geograf svatého císařského veličenstva“.

J . B . H O M A N N : A T L A S S V Ě T A / 1710–1740 / 224 map / kolorované mědirytiny

draženo: 22. listopadu 2014 / 14.00 místo: Prague Marriott Hotel, V Celnici 8, Praha 1 vyvolávací cena: 700 000 Kč www.dorotheum.com

na trhu

Čapkův Špála text: Jan Skřivánek

„Kdepak, muka lásky, to nic není proti mukám sběratele,“ napsal Karel Čapek ve své známé sběratelské povídce Čintamani a ptáci. A o kus dál ještě dodal: „Když si chlap něco vezme do hlavy, tak hned tak nepovolí; a když je to sběratel, tak půjde třeba vraždit; ono je sběratelství docela heroická činnost.“ Na trh nyní přichází jeden z posledních obrazů z Čapkovy vlastní sbírky, byť spisovatel sám by se za sběratele nejspíš neoznačil.

Na fotografii místnosti, ve které se ve vinohradské vile bratří Čapků scházeli Pátečníci, vidíme na kamenné zdi nad pohovkou od architekta Jana Vaňka pětici obrazů: tři malby Josefa Čapka a po jednom díle od Václava Špály a Rudolfa Kremličky. Tentýž Špálův obraz Harlekýn a Kolombina z roku 1922 se objevuje také na jiné, o pár let starší fotografii z jiné místnosti

téhož domu. Zde visí vedle několika dalších Čapků a Kremličků. Rozeznat lze ještě jeden Špálův obraz Duha / Dvě ženy z let 1912–13. Z dvanácti obrazů zachycených na těchto dvou fotografiích jich již minimálně polovina prošla trhem s uměním. Kremličkovy Tři ženy v lázni se na jaře 2010 na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery prodaly za dodnes

M Í S T N O S T P Á T E Č N Í K Ů V P R V N Í M P A T Ř E Č A P K O V Y V I LY / dobová fotografie

rekordních 6,37 milionu, Čapkův obraz Chlapec z ulice o půl roku později na aukci 1. Art Consulting za 3 miliony a obraz Neděle od téhož autora v květnu 2011 v Galerii Kodl za 5,64 milionu korun. Další Čapkův obraz Sedící muž byl již dříve nabízen privátně. Špálova Duha byla před čtyřmi lety v Galerii Art Praha vydražena za 3,72 milionu korun. Nyní přichází na trh i druhý zmiňovaný Špá-

na trhu

art + a ntiques

V Á C L A V Š P Á L A : H A R L E K Ý N A K O L O M B I N A / 1922 olej na plátně / 64 × 51 cm / cena: 3 500 000 Kč (bez 20 % provize)

lův obraz Harlekýn a Kolombina. Na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery koncem listopadu bude nabízen za 3,5 milionu korun (bez aukční provize). Karla a Josefa Čapkovi pojilo s Václavem Špálou úzké přátelství datující se již od začátku desátých let. V roce 1911 stáli společně u vzniku Skupiny výtvarných umělců a v kontaktu byli i po vzniku republiky. Jedním ze zajímavých dokladů jejich vztahů je lakonická poznámka v soupisu Špálova díla, který si malíř vedl od roku 1926: „Kytky (velké), 4000–6000, koupil Čapek pro prezidenta.“ Obraz Harlekýn a Kolombina Špála zmiňuje jen nepřímo. U stejnojmenné kresby,

v soupisu pod číslem 109 (dnes v GHMP), má poznačeno: „Čapek má olej.“ Václav Špála dlouhodobě patří mezi nejprodávanější autory českých aukcí. Jen v letošním roce dražbami prošlo 20 jeho obrazů a tucet prací na papíře. ART+ dohromady u Špálova jména eviduje 589 položek, téměř tři čtvrtiny z nich jako prodané. Od roku 2009 bylo za více než milion korun vydraženo 64 Špálových obrazů, což je víc než v případě kteréhokoliv jiného autora. Cenový rekord patří obrazu Peřeje na Orlici z roku 1928, který se před čtyřmi lety na aukci Galerie Kodl prodal za 5,4 milionu korun. Zájem o Špálovo dílo je trvale vyso-

ký, ceny jsou však značně diferencované. Nejvíce ceněné jsou rané práce, které se však na trhu příliš nevyskytují, a rozměrné krajiny z konce 20. let. Menší kytice a zátiší s ovocem, kterých malíř namaloval desítky, ne-li stovky, bývají nabízeny již za částky od 200 tisíc korun. Dobrá provenience se do ceny čím dál tím více promítá a není mnoho prvorepublikových sbírek, které by fungovaly jako lepší reference, než má nabízený obraz. Jakkoliv měl Karel Čapek pro sběratelství hluboké pochopení, na poli výtvarného umění se jako klasický sběratele sám nechoval. Nesnažil se budovat sbírku podle určitého programu, pouze se obklopoval díly, k nimž měl vztah. Šlo přitom téměř výhradně o práce jeho přátel a současníků. V jednom ze svých fejetonů z roku 1934 na toto téma ostatně napsal: „Nebývám obyčejně člověk zlomyslný; ale když čtu zprávu o napálených sběratelích obrazů od starých a slavných mistrů, mám neodbytný pocit, který bych vyjádřil slovy: Patří jim to. To mají z toho, že si umanuli kupovat staré a slavné obrazy. Kdyby šli do ateliéru nějakého malíře, který ještě není slavným staromistrovským nebožtíkem, a odnesli si pod paží nějaký obraz, měli by alespoň jistotu, že ten obraz a ta signatura jsou pravé. (…) Ale ono je, jaksi vznešenější, ukázat na stěně, tady mám Piepenhagena a tohle je raná kresba od Čermáka, než říci: Tohle? To je jeden žijící malíř, a já na to vsadím hlavu, že ten obraz je dobrý.“ Čapkovu vilu, či přesněji její polovinu, kterou obýval Karel Čapek se svou manželkou Olgou Scheinpflugovou, v loňském roce koupila městská část Praha 10 se záměrem vybudovat zde památník bratří Čapků. Letos v září Národní památkový ústav tuto iniciativu ocenil cenou Patrimonium pro futuro za pozitivní přístup k památkové péči. S výjimkou obrazů se interiéry vily dochovaly ve velmi intaktním stavu včetně řady předmětů denní potřeby, které Karel Čapek používal. Pokud se podaří najít funkční model, jak zachovat pietu místa a zároveň vile vdechnout nový život, možná se jednou dočkáme i výstavy, na které se všechny obrazy do místnosti Pátečníků aspoň na čas znovu vrátí.

václav Špála HARLEkýN A kOLOmBíNA

inzerce

dovolujeme si vás po vybraNýcH25 děl výtv

Neděle 23. listopad

výstavní síň Mánes | Masar

V aukci budou nabídnuty obrazy z privátní s z pozůstalosti malíře Emila Filly, expředsedy

AUKČNÍ TIP termín aukce: 23. 11. 2014 / 14.00 místo: Výstavní síň Mánes, Praha www.aloos.cz, www.europeanarts.cz

Adolf Loos Apartment and Gallery U Starého hřbitova 40/6 | 110 00 Praha 1 www.aloos.cz

Na neděli 23. listopadu v 14 hodin v nově zrekonstruovaném pražském Mánesu připravily renomované aukční síně Adolf Loos Apartment and Gallery a European Arts společnou aukci vybraných obrazů a uměleckých předmětů. Aukce bude bezesporu vrcholem letošní aukční sezóny a nabídne to nejlepší z českého aukčního trhu. Předaukční prohlídky budou ve dnech 18. až 22. listopadu od 10 do 18 hodin, v neděli 23. 11. od 10 do 14 hodin. V aukci bude nabídnuto na sto třicet přepečlivě vybraných položek. Adolf Loos Apartment and Gallery v aukci nabídne několik unikátních obrazů ze soukromé sbírky Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové na čele s ikonickým kubistickým olejem Václava Špály Harlekýn a Kolombina s vyvolávací cenou 3,5 milionu korun. Obraz donedávna visel v Čapkově vile na Vinohradech nad slavnou pohovkou v místnosti „Pátečníků“, kde se scházela kulturní a politická elita předválečného Československa.

Tento významný Špálův olej reprezentoval dílo autora na všech významných výstavách českého kubismu. Znalec českého kubismu Prof. Vojtěch Lahoda obraz vybral do knihy Český kubismus. Z dalších obrazů z této sbírky jsou to jedinečné, mnohokráte vystavované a publikované pastely Josefa Čapka Hrající se děti a holubi a Děti mezi stromy či kvaš Josefa Lady se zimním motivem. Dalším vrcholem aukce bude snad nejpoetičtější, mnohokráte publikovaný a vystavovaný olej sběratelsky ceněného Jakuba Schikanedera Zahradní zákoutí se psem s vyvolávací cenou 3,2 milionu korun. V aukci Adolf Loos Apartment and Gallery bude rovněž nabídnut vynikající abstraktní akvarel Františka Kupky Příběh pestíků a tyčinek z roku 1919 s vyvolávací cenou 400 tisíc korun a olejomalba menšího formátu Kůň z roku 1905 s vyvolávací cenou 1,1 milionu korun. Bonbónkem aukce v nabídce Adolf Loos Apartment and

Gallery budou obrazy ze sbírky Emila Filly, které pocházejí z malířovy pozůstalosti a které do aukce zařadila rodina malíře. Je to zejména vynikající Fillův obraz Zátiší se sklenicí z roku 1914 s vyvolávací cenou 650 tisíc korun či Hlava z roku 1933 s vyvolávací cenou 170 tisíc korun. V nabídce jsou rovněž tři kvalitní gotické sochy z významné soukromé sbírky a několik olejů staré holandské školy 17.–18. století. K highlights aukční síně European Arts bude zajisté patřit galerijní Panó Alfonse Muchy (rozměry 325 × 459 cm) z výzdoby pavilonu Bosny a Hercegoviny na světové výstavě v Paříži v roce 1900 s vyvolávací cenou 8,5 milionu korun. Pozornost sběratelů si nepochybně zaslouží nádherný olej Václava Radimského Lekníny z jeho pobytu v Giverny s vyvolávací cenou 750 tisíc korun, obraz Hamaduri a Kuli od Otakara Nejedlého z roku 1911 (750 tisíc korun) či Krajina Josefa Šímy z roku 1947 (180 tisíc korun).

J O S E F Č A P E K : D Ě T I A H O L U B I (1929–35) / E M I L F I L L A : Z Á T I Š Í S E S K L E N I C Í (1914) / J A K U B S C H I K A N E D E R : Z A H R A D N Í Z Á K O U T Í S E P S E M (1910–15) A L F O N S M U C H A : P A N Ó P R O P A V I L O N B O S N Y A H E R C E G O V I N Y (1900) / O T A K A R N E J E D LÝ : H A M A D U R I A K U L I (1911) / F R A N T I Š E K K U P K A : K Ů Ň (1905)

portfolio

art + a ntiques

Tereza Kabůrková text: Radek Wohlmuth foto (portrét): Silvie Milková

Vnímavá fotografka, která neustále koketuje s kresbou a malbou. Jak ve skutečnosti, tak v rámci svých snímků. Dokáže fotit podobně, jako se jiní dívají, a nebojí se ani slova dekor. Své fotografie s nádechem piktorialismu se ovšem nerozpakuje dělit na kusy, multiplikovat do svérázných tapet nebo komponovat po vzoru čínské tušové malby.

K fotografii se Tereza Kabůrková (*1980) celkem prostě dostala v páté třídě, když její maminka přestala pracovat v drogerii a nastoupila do foto-kina. „Už za éry fotokroužku jsem poznala, že je jednodušší obejít svojí fušerskou techniku v kreslení a malování tak, že věci vyfotím,“ konstatuje. Když se tedy rozhodovala, kam na střední, podmínky byly jasné: z rodného Chomutova pryč do Prahy a výtvarná škola s fotografickým oborem. To splňovala jen hellichovka. Střední škola jí dala nejen základ řemesla, ale přinesla i pár důležitých setkání: Petr Velkoborský studenty v předstihu seznámil s principy zonálního systému, během hodin dějin umění narazila na Morandiho obrazy a fotograf Pavel Hečko ji po maturitě nasměroval na ústeckou fakultu umění a designu. „Tehdy jsem měla už Prahy dost,“ přibližuje Kabůrková. „Ústí je krásný, kromě toho, že když se tam člověk nadechne, tak ucítí zubní pastu,“ směje se. Během studia se ještě víc přimkla k fotografii. Začala také v komoře pracovat s vedoucím ateliéru Pavlem Baňkou, který zrovna připravoval svou rudolfinskou výstavu Infinity. Asistentku mu dělá do dneška. Právě tehdy odstartovala její kariéra vyhledávané printerky. Především se ale začala sama prosazovat jako fotografka. Ještě ve škole vytvořila autoerotický cyklus Tělem (2001/02), který je dnes ve vyhlášené sbírce skupiny PPF. „Tahle série vznikla vlastně v rámci naplnění studijní osnovy. Původně jsem

chtěla pracovat s modelem, ale styděla jsem se,“ vysvětluje fotografka. „Nakonec bylo nejjednodušší fotit sebe. Chtěla jsem ukázat, že každý kousek těla může vyjadřovat nějakou erotiku. Byl tam vzdor vůči tomu, co se na fotkách ukazuje, a co už ne, ale také cesta k vlastní sexualitě.“ I když už k sebezpytu používá jiné nástroje, takže proti sobě nemusí fotoaparát obracet tak často, osobní rovina je pro její tvorbu stále charakteristická, stejně jako malířské vidění a přirozený cit pro tonalitu. Naplno se to projevilo v absolventském souboru Krajinářství (2002–04), který sice jednu etapu ukončoval, ale zároveň se stal východiskem pro další práci. „V tomhle ohle-

du nemám zábrany,“ komentuje to Tereza Kabůrková. „Když vznikne jiná autentická věc, recyklace starších záběrů mi nevadí.“ Další posílení subjektivní linie přinesl několikaletý pobyt v Pošumaví. Pro mladou fotografku znamenal ještě větší příklon ke krajině a k tomu se přidalo zátiší. „Byl to výsledek dlouhých hodin prosezených v křesle,“ říká lakonicky. „Myslím, že dělám totéž co Morandi. Prostě se dívám na věci a chci vytvořit jejich obraz. Jsou neuvěřitelně klidné a tiché a já se snažím nepřidat nic navíc, ale nevím, jestli se mi to někdy úplně povedlo,“ uvažuje. Tereza Kabůrková vystavuje od osmnácti, ale přelomové projekty přišly logicky skoro o deset let později. V roce 2006 se v A. M. 180 představila svým procházkovým setem krajinných motivů s prozaickým názvem Jdu ven. Následující Odlesk laní (s Lukášem Kubcem, 2007) v Galerii Entrance zase přinesl úvodní reinterpretaci starší práce, když původní snímek přezvětšovala na krajinu složenou ze čtyř metrových kusů. „Tehdy jsem poprvé překročila to, že dělám jen hezkou fotku, která se mi líbí,“ upozorňuje. Díky své výstavě Wallpaper for FABS v polské Varšavě (2009) pro sebe objevila multiplikaci, když stejný motiv opakovaně osvítila na vodorovný pás fotografického papíru, který později nahradil vertikální svitek. To, stejně jako další uvažování o podobě fotografie a její prezentace, ovlivnila kniha o čínské filozofii od Oldřicha Krále. „Trochu jsem tehdy zanevřela na západní kulturu. Měla jsem pocit,

N E B E N A S T Ů L / 2012 (dokumentace) / 50 × 60 cm / černobílá fotografie na barytu

že pokud v ní má mít něco větší hodnotu a hloubku, musí to bolet, ale Východ mi dal jiné východisko,“ shrnuje po letech. Sama si uvědomuje, že je pro ni důležitá kontinuita, která se coby další princip odráží v její práci vývojově i formálně. Proto je významný i rezidenční pobyt v českokrumlovském Centru Egona Schieleho (2009). „Právě tam jsem začala fotit zátiší nejen z toho, co v místě je, ale i z toho, co si tam přinesete,“ objasňuje vznik své už takřka kultovní série s hruškami. Přestože v ní porušila zaběhnutá pravidla, zachovávají si stejně nearanžovanou „zanechanost“ jako předchozí oproštěná kuchyňská zátiší. Krom toho začala pro finální výstupy opatrně pracovat s barvou. Tu dřív používala hlavně pro své vizuální poznámky. Jihočeské vstupy pak zhodnotila při výstavě U Sudka (2011) ve fotografově ateliéru na pražském Újezdě. Rámováním, které dřív nepoužívala, nejdřív vytvořila ze svých v pravém smyslu fotografických obrazů Severních krajin a Zátiší fetišistické objekty do bytů, aby vzápětí expozici změnila a redukovala ji jen na přezvětšené „portréty věcí“ přibité skrz papír přímo do zdi. O rok později se na stejné místo vrátila, tentokrát během Festivalu Fotograf zaměřeného na veřejný prostor. Na zahrádku ve vnitrobloku s ateliérem chodila „zasazovat“ své fotografie. „Pro mě to byla hrozně svobodná věc,“ popisuje. „Nechat to tam počasí i osudu napospas. Překvapilo mě, že ty fotky až na jednu všechno bez úhony přežily.“

S T U D I E / 2012 / 19 × 23 cm / barevná fotografie

Inspirujícím setkáním se ukázalo být „náhodné“ výstavní spojení s Matějem Smetanou v bratislavském amt_projectu (2012). Společná expozice Polojasno zkombinovala Smetanovy animace zaměřené na optické procesy vztažené k fotografii s jejími snímky textury mraků nebo monumentální instalací tapet přes celou zeď. „Šedé fotografie ,nehmotného‘ nebe byly instalovány na stole jako objekt, tak aby se jich mohl každý dotknout a vnímat hmotu fotografického zobrazení. Zároveň měly působit jako protiváha ke světelným lineárním projekcím. Pro mě bylo také důležité, že jsem se tím nenápad-

ně dotkla abstrakce,“ konstatuje účastnice zásadních oborových výstav, jako byl loňský Vnitřní okruh v Městské knihovně GHMP. Současně ovšem stále nezapomíná kreslit a malovat. Zatím je ale fotografii důsledně věrná, takže sem tam vystaví jen snímek své kresby. To jí ale nebrání dál s fotkou zacházet jako s materiálem. Na své letošní výstavě Orienttepich ve zlínské Galerii Photogether některé šířkové záběry lesních interiérů obracela o devadesát stupňů, aby je bylo možné vizuálně číst i jako koberce. Ostatně ornament je další věc, která ji už léta přitahuje.

O R I E N T T E P P I C H / 2014 / 60 × 90 cm / černobílá fotografie na barytu

rozhovor

art + a ntiques

Skoro nic jsem nevymyslel S Jakubem Špaňhelem o rychlé malbě, dobrých radách a počítači text: Radek Wohlmuth foto (portrét): Robert V. Novák

Jakub Špaňhel pracuje většinou jen ve chvilkách, a co se týče obrazů, občas se nevejde do formátu. Přesto je tento bytostný malíř jedním z nejvýraznějších umělců své generace. Oblíbený mezi galeristy, diváky i sběrateli. Malováním se podle vlastních slov živí od svých dvaceti let. „Nikdy jsem nemusel dělat nic jiného,“ dodává.

Jak se ti vede, jaké je tvoje tady a teď? Vede se mi momentálně dobře, řekl bych skoro výborně. Zrovna probíhá moje největší výstava v brněnské Galerii Richarda Adama. Je tam nějakých devětačtyřicet obrazů, z toho čtyřicet pět hodně velkých. Jsem rád, že jsem si je po dlouhé době takhle prohlídnul. Mám relativně prostorný ateliér, ale v čistém prostoru je to něco úplně jiného. Výstava je rozdělená do dvou částí. V první jsou starší věci, nazval bych ji Jakub Špaňhel v noci. V nové jsou obrazy od roku 2012. Je lehčí a světlejší – to je Jakub Špaňhel ve dne. Možná vyjadřují můj pohled na svět. První, když jsem žil sám, druhá zase rodinné období. Mám dvě malé děti. Všecko funguje, takže jsem spokojený i v osobním životě. Na malování mám sice málo času, ale bylo to tak vždycky. Předtím jsem si odskakoval z hospody a už se těšil zpátky za kámošema, teď se snažím starat o rodinu a zas dělám jen ve chvilkách. Ale jsem zvyklý. Už na střední jsem měl oproti ostatním věci rychle hotové. Až mi to

bylo trapné. Nevěděl jsem, co dělat ve zbytku hodiny. Takže způsob práce zůstal stejný. Na výstavě jsem si ale uvědomil, že teď mají moje věci nadhled a jsou jakoby lehčí. Ale to je asi i tím, že maluju průběžně. Někdo píše deník a já maluju věci, které vidím kolem sebe a prožívám. Měl jsi to tak vždycky? Já měl hlavně vždycky problém s psaním. Dnes je sice moderní být dyslektik, ale já opravdu dělám hrozné chyby a stydím se psát. I proto mi vyhovovalo vyjadřovat se malováním. Když jsem připravoval diplomku, ten velký cyklus katedrál, sbíral jsem knížky a měl kamarády dekadenty. Četl jsem Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Karla Hlaváčka, jezdil malovat na hřbitov, do kostelů a měl deprese z mládí. Celkem jsme tehdy popíjeli, člověk měl pocit, že každou chvilku musí umřít, a dost to prožíval. Po patnácti letech už tuhle etapu vnímám úsměvně, ale asi to k určitému věku patří.

rozhovor

Č E R N O Z L A TÁ / 2002 / akryl na plátně / 200 × 160 cm / Richard Adam Gallery

Čím se k tobě vztahují třeba benzinky? Jsou to vlastně noční krajiny. Udělal jsem si řidičák až před třemi roky. Chystal jsem se už od dvaceti, ale trvalo to čtrnáct let. Několikrát jsem měl přihlášku, ale nebyl jsem tam schopný dojít. Vždycky mě kamarádi vozili a mě strašně přitahovalo, jak se z noci vynořila benzinka. Tak jsem uvažoval, jestli vůbec někdy dokážu jet autem a sám natankovat. Kdybych uměl jezdit dřív, asi bych je nemaloval. Ale tehdy to pro mě bylo nedosažitelné. Možná jsem u těch věcí myslel na Skupinu 42. Potom přišly kytky, které mám rád odmala. Moje babička pracovala v Ostravě ve velkém květinářství. Představ si skleník, kde bylo deset tisíc karafiátů nebo růží. To byly silné vizuální vjemy, které ve mně zůstaly. Krása, která uvadne. Asi to má taky něco společného s dekadencí. Navíc já používám barvy opatrně nebo hodně málo, ale u kytek jsem si zkoušel barevné kombinace, které bych jinde nepoužil. Byla potřeba zamalovat si barvami, k tomu jsem je měl. Témata bereš z toho, co prožíváš, ale ve tvém životě hrály roli i výrazné osobnosti, měly na tebe taky vliv? Určitě. Já jsem z Karviné a střední uměleckou průmyslovku jsem dělal v Ostravě. Tam jsem se poprvé setkal se současným uměním díky Jirkovi Surůvkovi, který učil češtinu a nepovinnou malbu. To pro mě byl zjev. Ze začátku jsem nic nechápal, ale hodně se mi to líbilo. Cítil jsem, že je zajímavý, tak jsme se skamarádili. On mě seznámil s Petrem Lysáčkem, svým bratrancem. Začali jsme jezdit na výlety do pražských galerií. Hodně důležitý byl i ostravský malíř Eda

art + a ntiques

K O S T E L S V. J A K U B A / 2014 / akryl na plátně / 450 × 280 cm

Halbrštát, který mě učil na akademii kresbu. Ovlivnil mě i mámin přítel Vratislav Varmuža. Od 60. let dělá keramické sochy s černozlatou patinou. Měl jsem je před očima od dětství. Ta kombinace se mi líbila, a když jsem pak začal dělat kostely, použil jsem ji. Na akademii mě vzal Jirka David. Byl rok 1995 a zrovna přijel ze světa Jirka Dokoupil, bratranec mého spolužáka Vilíka Kabzana. Znal jsem ho tehdy jen z katalogů a vnímal jako českého umělce, který ve světě něco dokázal. Připravoval výstavu v Rudolfinu a my jsme mu trochu pomáhali. Jirka byl na tehdejší dobu světový umělec a já k němu vzhlížel. Pak jsme měli čtyři roky společný ateliér a dělal jsem mu asistenta. Strašně moc jsem se od něj naučil. Co konkrétně? On dělá všecko velkoryse. Pronajali jsme velký prostor, měli jsme tisíc metrů na Václaváku. Do té doby jsem znal jiné ateliéry. Každý měl nějakou malou místnost a byl rád, že má svůj kutloch. U Jirky bylo ale všechno desetinásobné, ne-li stonásobné. Řekl, musíme si tu na něco sednout, a koupili jsme deset gaučů. Pro mě něco naprosto nepředstavitelného. Měl zkušenosti z Ameriky i Německa a jiné finanční možnosti. Když mi nabízel, abych mu dělal asistenta, volal mi do Karviné z Kanárských ostrovů. Bylo skvělé, že jsem mu mohl pomáhat. Výborná škola. Děsně jsem se těšil na svůj první úkol. On šel s nějakým sběratelem do Jalty na oběd a řekl, ať mu zatím doma uklidím. Tak jsem vytíral. Asi po dvou hodinách se jim mě zželelo a brnkli, ať přijdu za nimi. Ale Jirka s úklidem nebyl úplně spokojen.

Radši najal uklízečku a já jsem mu pak napínal plátna. Ale začínal jsem jako uklízečka u Jirky Dokoupila.

kově, i americký expresionismus. Přišel jsem s tím už v osmnácti na akademii. V prváku jsem dělal podobně jako na konci studia.

Co druhý Jiří – Jiří David? U něho jsem byl čtyři roky na akademii. První tři jsem bydlel na Břevnově v jeho ateliéru. Taky jsem mu napínal plátna a mohl tam přespávat. Díky němu jsem se dostal do uměleckého provozu a dozvěděli se o mně i nějací sběratelé. To bylo moje štěstí. Už v devatenácti jsem začal sem tam něco prodávat a postupně se to nabalovalo. Vlastně od dvaceti let se malováním nějak živím. Nikdy jsem nemusel dělat nic jiného.

Jenže já si pamatuji tvoji výstavu Uklízečka v Galerii Jelení z roku 2000 a tam ses jasně dotkl konceptuální malby. Máš pravdu, ale to byla výjimka. Tři roky jsem u Jirky Davida maloval po svém. Tlačil mě tehdy, ať zkusím něco jiného. To byl jeho způsob, i Knížákův. Dělejte to, co neumíte, a ne, co umíte, už nikdy v životě nebudete mít čas se k tomu vrátit. Teď vidím, že měli pravdu. Nevěděl jsem kudy kam. Začal jsem malovat černá minimalistická plátna s linkou. Takový pokus, půlroční období. I pak jsem ale věděl, co bude říkat. Byli jsme oba vyčerpaní. Proto ten přestup ke Knížákovi. Měl jsem takovou divnou krizi. Věděl jsem, že to umím s černou, tak jsem maloval černé věci. Bylo to nejjednodušší. Když se blížila diplomka, řekl jsem si, že se nebudu stydět, že umím malovat. Zase jsem vytáhl to svoje a pustil se do velkých formátů. S Knížákem jsme společně přišli na téma. Interiéry na výšku, obrazy barokních, gotických kostelů, černá a zlatá. Původně to mělo být celé v různých černých. Knížák pak napsal, že tlak motivu mě občas donutil použít i nějakou barvu. Tak jsem se zase rozmaloval svým způsobem.

Studoval jsi i u Milana Knížáka. O něm moc často nemluvíš. Jirka David versus Milan Knížák. Vždycky měli spolu problém. Na obrazy mi ale říkali jinými slovy hodně podobné věci. Stejné věci se jim líbily. Jak znám trochu jejich soukromý život, připadá mi, že i žijí dost podobně. V něčem jsou úplně jiní a v něčem naopak. Já na Knížáka nemůžu nadávat, uměl mi věci říct jednoduše a trefit podstatu. U něj jsem udělal diplomku, koupil pak několik obrazů do Národní galerie a asi tři roky po akademii mi udělal výstavu. Choval se korektně: co řekl, dodržel. Vedli jsme spolu několik málo rozhovorů a věci vždy trefil tak přesně, že mě to trochu posunulo. Když se občas potkáme, rád ho vidím. Akademii jsi opouštěl už jako hotový malíř, výrazný solitér s vlastními tématy i rukopisem… Mám věci hodně intuitivní. Odmalička jsem maloval věci, které se mě nějak dotýkaly. Neměl jsem potřebu dělat si z něčeho legraci. Taky svůj rukopis jsem našel velmi brzo. Ani za něj vlastně nemůžu. Už v pubertě mě ovlivnili Neue Wilde. Německou malbu mám rád cel-

Gestické kresebné malby širokým štětcem jsou pro tebe do dneška nejcharakterističtější. Jaký máš při takovém způsobu práce vztah k detailu? Jak říkáš – používám rád velké hranaté štětce. Kupuju je v drogerii, mají umělohmotné chlupy a jsou na maltu. Když řeknu, že je potřebuji na obrazy, nechtějí mi je prodat. S nimi není technicky možné udělat detail, ale já se i tak snažím. Dělal jsem jimi třeba

B E N Z I N K A / 2005 / akryl na plátně / 130 × 190 cm

rozhovor

art + a ntiques i hlavu Rembrandta. Je to vlastně úplně mimo, ale s odstupem to nějak funguje. Absurdní věc. Kromě toho mám ale i jeden hrozně drahý čínský štětec z výtvarných potřeb. Koupil jsem si ho jen proto, že ho má Sopko a Tonda Střížek. Tonda mi pak říká, ten si nekupuj, je hroznej. Vůbec s ním neumím malovat a visí mi na zdi. Myslíš, že je tvůj energický rukopis chytlavý? I ta exprese, která je tak zvláštně estetická. Může v ní být zakletá nějaká přitažlivost pro diváka? Je to asi chytlavé, včetně kombinace barev. Pořád se snažím dávat pozor, aby to nesklouzlo do úplné líbivosti. Baví mě ta hrana. Maluju zlatou Prahu, zlatý Karlův most, takových obrazů a obrázků jsou miliony. Kdo dneska dělá „seriózní umění“, ten si Karlův most většinou nevybere. Ale zdálo se mi, že se tou černozlatou kombinací dá udělat dobrý obraz. Pořád mě to láká a baví. Mám radost, když se nějaký obraz povede. Taky hodně pracuji s náhodou. Barva všelijak stéká, v určité chvíli je umění přestat. Občas jsem měl ale pocit, že bych na tom měl pracovat víc. Už od akademie jsem si říkal, že u toho všichni sedí, a já mám hotovo raz dva. Že k tomu musím přistoupit seriózněji, zodpovědněji. Ale s odstupem vidím, že takové odfláknuté věci fungují stejně líp. Maluješ rychle a to předpokládá i určité penzum nepovedených věcí. Jak si v tomhle ohledu vedeš? No, všechno není vždycky na jedničku, ale člověk šetří. Nepovedené obrazy přemalovávám, klidně několikrát. Akryl naštěstí umožňuje vrstvení. Na jednu stranu mám opravdu velké obrazy, které trvají pět minut, pak zase malé, které trvají pět let. Nemám rád čistou bílou plochu, ale ušpiněné plátno. Mám v ateliéru pár desítek obrazů, které na půl roku, rok zastrčím. Pak je vytáhnu, dodělám motiv nebo ho použiju jako podklad, nějak to recykluju. To jsou potom obrazy, které mají hloubku, naberou ji časem. Hloubka vzniká vrstvením. Hloubka je tedy u tebe vlastně chyba. Ano, proto takový ty raz-dva často víc fungujou. „Odflákliny“, protože takhle se dnes žije a lidé to mají rádi. Říká se, že je zrychlená doba, všechno je povrchní, nikdo na nic nemá čas. Jestli to tak je a já mám být současný umělec, budu malovat, jak žijeme. Moc se na to nedívám, netrefím se do formátu, věci mi naschvál ujíždějí. Když maluju figury, nikdy se mi tam nevejdou nohy. Dělal jsem sedmimetrový holky, začnu hlavou a špatně to vypočítám. Ale chyby v obraze z nich dělají to lidské. V tom je možná můj koncept, že se snažím to flákat. Mám obrazy, kde jsem zakopl o kýbl, barva se vylila a nechal jsem to být. Pak jsem je ještě dost draze prodal.

A N O R E K T I Č K A / 2004 / akryl na plátně / 430 × 150 cm / Richard Adam Gallery

Paralelně s tím vystavuješ svoje válečkové malby. Dělám je možná díky Jirkovi Dokoupilovi a Petrovi Pastrňákovi, protože jsme měli společný ateliér. Hodně mě ovlivnila Petrova abstraktní malba a líbilo se mi, jak to dělá válečkama. Vyzkoušel jsem si tak tři obrazy, jenom černé květináče na bílém podkladu. Všiml si toho Jirka Dokoupil a řekl, ať tuhle cestu zkusím. Toužil jsem udělat abstraktní obraz jako Petr Pastrňák, jenže já žiju v reálném světě, tak se mi tam ta realita nakonec vždycky dostane. Začalo to květináčema, pak byly

křížky, hřbitovy. To byly černobílé dlouhé pásy, metr krát pět metrů. Jmenovalo se to Krajina se staršími kamarády. Je to jako filmový pás. Trošku to vypadá jako sítotisk, trošku je v tom Andy Warhol. Válečkovou sérii si udělám jen jednou za čas. Poslední dva tři roky skoro vůbec. Nejsi na současné scéně snadno zařaditelný. Přemýšlel jsi, čím to je? Trochu jo. Mám rád solitéry a lidi mimo scénu. Možná je to i tím, že já teď vedle malování žiju normální život a mám dost kamarádů nebo známých odjinud. Zajdu na výstavu, ale nemůžu říct, že bych všechno obíhal a sledoval. Udělal jsem si svůj svět. Jsem trochu mimo ten umělecký… Ale vždycky to tak nebylo. Patřil jsi přece mezi zakládající členy skupiny Luxsus. Klasika. Na akademii jsme buď stáli u stojanů, nebo seděli v hospodě a napadlo nás, že v partě nám to půjde líp i při vystavování. Byli jsme všichni z ateliéru Jirky Davida: Michal Novotný, Franta Matoušek, Vilém Kabzan a David Adamec. Kolem nás vládl koncept, ale my malovali a dalo by se říct, že všichni tradiční témata. Tak jsme si řekli, že budeme malovat luxusní obrázky… Trochu kecy, ale bylo to tak. Luxus tam přitáhl Vilík, který byl vždycky do designu a módy. Udělali jsme spolu pár příjemných výstav – v MXM, na akademii, v Olomouci a pak šel zase každý svojí cestou. Dost z tvých luxsusních kamarádů ale nakonec přešlo ke konceptu a technickému obrazu. Co ty a nová média? Teď se to lepší, ale vybudoval jsem si k nim podivný odpor. V 90. letech se jim věnovalo míň lidí a práce s počítačem byla hodně lukrativní. Většina kluků řekla, že to budou dělat tři měsíce a pak se vrátí ke

svým věcem. Samozřejmě dopadli tak, že když začali slušně vydělávat, už u toho zůstali. Já se téhle oblasti vždycky vyhýbal, nechtělo se mi to učit. Radši jsem seděl v hospodě. Bylo pro mě jednodušší napnout plátno, rychle tam něco namalovat a jít na vernisáž nebo na party. Takže jsem se to nikdy nenaučil. I tak mi ale občas někdo zavolal. Dělal jsem pro reklamní agenturu snad jeden kšeft. Hrůza! Nakonec to za mě musel udělat Vilík Kabzan. Něco mi i zaplatili, ale bylo to utrpení na všech stranách. Já mám rád živý svět. Mám rád materiál a barvy, a proto maluju. Nebaví mě si vymýšlet. Obdivuji to u jiných lidí, ale já musím jít do ateliéru, vzít barvu, plátno a začít malovat. Mám rád čtvereční metry, velké ateliéry, nechci si budovat svět v počítači. Asi proto jsem nenašel ani tvoje internetové stránky… Žádné nemám, ale naštěstí je tam hodně jiných odkazů. Lidi mi různě říkají, co se tam děje. Teď jsme se přestěhovali do vesničky za Prahou, kde je špatný internetový signál, tak se můžu trochu vymlouvat. Už jsem se naučil, že když je nejhůř, pošlu mail, tam napíšu, ať mi radši zavolají… Sednout si k počítači je pro mě utrpení. Je tam pořád nějaká bariéra. Telefonovat umím, to dělám hodně. Donedávna jsem ale psal, že bych třeba fotky radši někam přivezl na CD, to pak všichni koukají. To je moje slabá stránka. Ale říkal jsem, že neumím moc psát. Možná mám spojené psaní i s počítačem a je mi trapné, že bych tam dělal chyby. Máš despekt k technickému obrazu, ale maluješ podle fotek. To ti taky umožňuje dělat velké formáty. Nemusíš tahat věci po přírodě. Vždycky mi vyhovovala práce v ateliéru. V exteriéru jsem nerad maloval. Na plenérech jsem udělal jen pár obrazů. Příroda mi přijde silnější, než jsem já, nedokážu se venku soustředit. Lezou tam brouci, svítí

R Ů Ž E / 2009–10 / akryl na plátně / 50 × 70 cm

rozhovor

art + a ntiques

N A D V O Ř E / 2012 / akryl na plátně / 150 × 200 cm

sluníčko nebo je naopak zima, s velkými formáty je to navíc technicky nemožné. V kostele jsem zkoušel malovat, ale potřebuji klid, pokud možno velkou prázdnou místnost, abych měl odstup. Rád odstupuji od plátna deset dvacet metrů. Fotku používám místo kresby. Dá se na ní dobře zachytit světlo. Držím ji v levé ruce, v pravé štětec. Maluješ něco podle skutečnosti? Figury a akty. Neměl jsem je rád ve škole, když jsme dělali podle modelu. Realistická malba mi nešla. Možná mi chyběla trpělivost. Profesor odpočítával, jestli tam mám všech pět prstů, a to mě hrozně nebavilo. Říkal jsem si, že už nikdy nebudu malovat podle modelu. Ale pak jsem skončil na akademii a uvědomil si, jak mám rád třeba ty holky od Matisse i Picassa. Řekl jsem si: malování mě baví, dívat se na hezkou holku taky není špatné, tak si to prostě budu malovat sám, nikdo mi do toho nebude kecat. Prstíky neřeším, do formátu mi to taky většinou nevyjde, ale je to zábava, i když je tam nejvíc odpadu. Nejvíc života, nejvíc nepovedených věcí. Někdy moc povídá holka, někdy zase já. Jednou mě dokonce modelka napomenula, že u toho malování děsně kecám, že se nemůžu soustředit. Nepřijde tvojí ženě zvláštní, že normálně maluješ podle fotek, a holky podle reálu? Poslední tři roky taky maluju zvířátka. Zvířátka ve velkém přišla společně s tvými parafrázemi Reynka, ne? Byl to najednou docela nezvyklý přístup, i když pokud vím, dělal jsi už dávno předtím podle Blažíčka. Šlo o obraz Po mši v Předklášteří malovaný podle starého černobílého katalogu, první zásadní plátno z mojí diplomky. Přiznám se, že jsem

Blažíčka v té době neznal, byl to Knížákův nápad. Reynek zase napadl Jirku Dokoupila. Před třemi roky jsme na něm byli U Kamenného zvonu. Převzít něčí práci a přetransformovat ji do své je přesně jeho způsob. Jirka mi tehdy řekl, ať z minigrafiky udělám velkou plachtu. Já už ho poslechl s válečky a tady taky. Knížák, Dokoupil a David jsou chytří starší chlapi, a když mi něco poradí, tak je poslechnu. Skoro nic jsem sám nevymyslel. Já maluju, nápady jsou často odjinud, jen se ke mně nějak dostanou. U toho Reynka jsem nějak cítil, že to je ono. Zrovna jsem odjížděl do Berlína, kde jsem měl rok ateliér. Přijel jsem tam a začal na něm dělat. V té první reynkovsky české krajině se odrazil i stesk po domově. Podobně jako když jsem přijel v osmnácti do Prahy. První věci na akademii byly poličky mojí babičky, maloval jsem tak vlastně Karvinou. V Berlíně jsem měl pak výstavu a ty věci mimo kontext byly zajímavé… Připomínaly něčím i čínskou kaligrafii. Je v nich ten Reynek a zároveň tam vůbec není. Alespoň doufám, že to není jen zvětšování Reynka. Od Reynka je to k venkovským motivům, které teď maluješ, jenom krok. Bráno podle tvé deníkové logiky jsi se k nim dostal asi i proto, že jste se odstěhovali z Prahy. Narodila se nám Sofinka, teď Adámek a začali jsme zvažovat, co uděláme. Nabídla se možnost koupit dům nedaleko Sv. Jana pod Skalou. Místo je pro mě zajímavé i tím kostelem. Mám rád barokní architekturu, která se mi dobře maluje. Takže jsem si řekl, že to zkusíme. Občas jsme tam a občas zase v Praze, kde máme byt, takhle to střídáme. Jsme tedy víc než dřív na venkově a podle toho poslední roky maluju. Chtěl jsem si namalovat i svoje děti, ale je to pro mě něco strašně křehkého a intimního, tak se mi ty moje děti líbí a tak je mám rád, že si říkám, že takhle blbě, jak maluju,

nemůžu dělat obrazy svých dětí. Fotím si je průběžně, ale zatím jsem neměl odvahu. Takže radši maluješ reynkovské traktory? Maluju koně, traktory, prostě věci, co potkávám tam na vesnici. Kdyby Reynek ještě žil, možná by do nich šel taky. Jak na to reagují sběratelé? Všechno před tím nějak rezonuje s lyrikou a teď do toho vrazíš traktor. Lidé jsou překvapení, ale zase mám kolem sebe takový okruh, že se to setkalo s pozitivní reakcí. Uvidíme, za pár let. U obrazů to vždycky ukáže čas. Prodal jsem traktor stejně jako benzinku. Tím se od solitérství obloukem dostáváme zase k vaší skupině. V Luxsusu, jak název naznačuje, jste tehdy chtěli malovat a taky prodávat luxusní obrazy a ve zkratce řečeno sami se mít luxusně. Tehdy jsme s takovým prohlášením byli úplně mimo, totální blbost, myslelo se naopak, že je třeba udělat něco fakt hnusnýho, aby to fungovalo. A my, že budeme dělat hezké obrazy. Budou si to kupovat bohatí lidé a my se budeme mít dobře. Tehdy jsem to nebral vážně, ale skoro bych řekl, že jsem jeden z mála z Luxsusu, který tak dopadl. Přesně, stále věrný programu. Na akademii jsem se trochu styděl, že si to lidé kupují a věší. Ale čím je člověk starší, tím víc je rád, že to někdo dokáže ohodnotit. To je možná taková ta česká povaha, že když se někdo dokáže malováním živit, začne to být podezřelé. Když jsem přijel z Karviné se starým kufrem a nic neměl, všichni mi fandili. Teď mě spousta lidí hodila přes palubu, protože maluju zlatý lustry do interiéru. Ale já je klidně budu malovat, než abych seděl u počítače a živil se počítačovou grafikou. To budu mnohem radši namáčet ten hranatý štětec do zlaté barvy a snažit se jím udělat detail.

řekl: Jakubovi to jde, dělá výstavy a prodává, takže žádnou cenu nepotřebuje. Pak zase ve Zlíně, zrovna jsem jel někam pryč, a oni, že když tu nebudu, tak mi to nedají. Všichni říkají, že se mi všechno daří, tak k čemu ještě tohle. Co na to říct? Kdybych nějakou cenu dostal, určitě bych ji neodmítl. Vnímal bych to jako uznání a podporu, taky máma by měla radost, ale Jirka David měl možná svým způsobem pravdu. Měl jsem většinou uznání v užším i širším okruhu, i v rodině mělo moje malování odmalička respekt. Dělal jsem výstavy pro sousedy, když mi bylo pět šest, prodával jsem tetě do Itálie. Ona mi pak za to dovezla levisky nebo speciální velké fixy. Měl jsem štěstí na lidi, na rodinu. Umím bez té ceny žít, ale třeba ještě někdy nějakou dostanu. Tvoje maminka je učitelka. Nemáš tendence učit? Zatím jsem učil jen dva dny malbu s Petrem Pastrňákem v Ostravě na zvláštní škole, pozval nás kamarád. Měl jsem i vážnou nabídku od Martina Mainera, jít na FAVU. Byl jsem se tam podívat, ale psychicky jsem to nezvládl. Člověk vidí pár lidí, kteří malují podobně jako on. Z jedné strany mi to lichotí, z druhé strany jsem trochu naštvaný, ještě si s tím neumím poradit. Mně bylo něco málo přes třicet a jim tak pětadvacet. Ten rozdíl nebyl takový, že bych měl vnitřní potřebu rozumovat nad někým jen o pár let mladším. Nechtěl jsem tam machrovat. Nepřišlo by mi to fér, ale možná se k učení časem propracuji.

Je známo, že prodáváš bez problémů, ale máš nějaké zastoupení? Spolupracoval jsem s nějakými galeriemi, ale teď momentálně nemám. Takže prodáváš z ateliéru. Z ateliéru nebo přes galeristy. Lidi jezdí většinou za mnou. Nevím, jestli to do budoucna bude problém. Je dobré mít galerii, protože může prosazovat věci i někde jinde. Můj velký nedostatek je angličtina. Ale tím, že se mám tady dobře, jsem to nikdy moc neřešil. Nějaké věci v zahraničí jsem prodal, pár menších výstav taky bylo, něco mimo Čechy plánuju i teď. Dalo by se říct, že se ti daří po všech stránkách, ale jeden handicap by tu přece jen mohl být. Co ty a ceny? Myslím ty umělecké… Nebyl jsem nikdy ani ve finále Ceny Chalupeckého a nebudu ti teď tady říkat, že je mi to jedno. Ale táhne se to se mnou už od školy. Když se na akademii rozdělovaly různé ateliérové ceny, Jirka David

Z E T O R / 2013 / akryl na plátně / 250 × 200 cm

rozhovor

art + a ntiques

D VA L U S T R Y / 2014 / akryl na plátně / 110 × 200 cm

To už trochu připomíná takové malé bilancování. V souvislosti s ním bych se tě chtěl zeptat, co tě předloni – proboha – vedlo k tomu, poskládat v šestatřiceti výstavu v Městské knihovně jako retrospektivu? Nebylo na to nějak brzo? Asi bylo. Za knihovnu jsem hodně rád, ale když mi do toho začal tehdy vedoucí galerie mluvit, tak… Já si prostě v některých věcech úplně nevěřím. Málo bojuji. Nechám to, řeknu dobře, uděláme to tak, jak myslíte vy. Pak mi bylo líto, že tam nemám víc nových věcí. Člověk mohl být odvážnější. Najednou jsem se lekl, že je to velký prostor, že to je Městská knihovna, ale nakonec jsem si uvědomil, že tam bylo jen čtyřiadvacet věcí. V tomhle ohledu je Vaňkovka zajímavější. Vystavuji rád, docela mě třeba mrzí, že jsem hodně dlouho nebyl na žádné společné výstavě. Čím si to vysvětluješ? Nevím, možná už nejsem pro kurátory zajímavý, ale nechci se dostat do polohy, že bych tu začal brečet, že mě neberou na výstavy.

JAKUB ŠPAŇHEL se narodil v listopadu 1976 v Karviné. Žije a pracuje v Praze. Mezi lety 1995 a 2002 studoval na AVU v Praze v intermediálních ateliérech Jiřího Davida a Milana Knížáka. Byl členem výtvarné skupiny Luxsus. Věnuje se malbě. Už ve škole byl vnímán jako velký talent. Ve větší míře na sebe upozornil diplomovou prací s náměty sakrálních interiérů. Typický je pro něj především expresivní gestický rukopis a redukovaná barevnost v černobílé, respektive černozlaté kombinaci. Je realista a jeho témata mají často vztah k osobnímu životu nebo zkušenosti.

Nebo možná že už se nedělají takové výstavy, jako se dělaly před pár lety. Hm, a co bys tedy mohl kurátorům nabídnout? Na čem teď pracuješ? Udělal jsem řadu motýlů z naší zahrady, to je nejnovější série, kterou bych chtěl přes zimu dodělat. Jako dítě jsem byl entomolog. Říkal jsem si, že kdybych nebyl malíř, zajímala by mě biologie. Takže jsem choval ještěrky a hady, chodil jsem sbírat motýly a hmyz. Líbily se mi staré atlasy z 19. století – měděné kolorované rytiny nebo litografie. Začal jsem také malovat portréty svých oblíbených umělců, třímetrového van Gogha, Rembrandta, a k tomu jsem si zkusil jednoho sběratele. Myslel jsem, že bych mohl udělat nadživotní portréty a autoportréty. Ty jsem dělal i jako dítě, kreslil jsem se, a pak jsem toho na pětadvacet let nechal. Chtěl bych udělat Picassa, Matisse. Zatím jsem udělal od Matisse jeho křesla, zlaté portréty křesel. Ještě to trošku natrénuju a pak se pustím do sebe.

Špaňhelova práce rezonuje především na domácí výtvarné scéně. Poměrně často samostatně vystavuje. Zatím největší autorské výstavy měl před dvěma lety v Městské knihovně GHMP (Slepice v pekle, 2012) a aktuálně v Richard Adam Gallery. Výstavu je v Brně možné navštívit do 25. ledna příštího roku. Ze zásadních přehlídek české malby se účastnil projektů Perfect Tense (Jízdárna Pražského hradu, 2003–04), Akné (Galerie Rudolfinum, 2006) a Resetting, jiné cesty k věcnosti (Městská knihovna GHMP, 2007–08).

večerní aukce československého současného umění

Topičův salon Praha 1, národní třída 9

27. 11. 2o14 v 19.00 hod.

Předaukční výstava 18. 11. – 27. 11. 2014 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod. www.acb.cz email: Praha@acb.cz, brno@acb.cz tel.: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

viktor Frešo „Pičus”

art + a ntiques

Předplaťte si Art+Antiques a získejte dárek

K ročnímu předplatnému Art+Antiques získáte 2 dárkové poukazy* na libovolné činoherní a muzikálové představení v Divadle Kalich.** * Hodnota dvou dárkových poukazů je až 1498 Kč a lze je vyměnit za 2 vstupenky v jakékoliv cenové kategorii. ** Nevztahuje se na na koncertní pořady a muzikál Rent.

Kód nabídky: AA14KAL (uvádějte při objednávce) Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 8. 12. 2014 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele

Výhody ročního předplatného

předplatné pro ČR Roční + 2 dárkové poukazy Objednávejte na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné lince 800 300 302 nebo na predplatne@ambitmedia.cz

předplatné pro SR 855 Kč

Roční

40 EUR

Objednávejte na telefonní lince 02/444 42 771, 02/444 58 821 nebo na predplatne@abomkapa.sk

Předplatitelské ARTcard a dárky jsou rozesílány do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu pouze po ČR.

Ušetříte 294 Kč oproti koupi na stánku

až 50 % na vstupném do partnerských muzeí, galerií, výstavních síní a divadel

až 30 % na více než 10 000 místech v ČR a SK s programem Sphere card Dostanete 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla)

zdarma Ročenku ART+ 2014

dárek za objednání předplatného

ARTcard s programem Sphere card

přístup do elektronického archivu časopisu S předplatným Art+Antiques získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Josef Váchal: Magie hledání (do 4. 1. 2015) Někdy v sukni – Umění 90. let (do 8. 3. 2015) Galerie Rudolfinum 140 90 Kč Ana Mendieta: Traces / Stopy (do 4. 1. 2015) DOX 180 This Place (do 2. 3. 2015)

108 Kč

Muzeum umění Olomouc 70 35 Kč Tajemné dálky: Symbolismus v českých zemích 1880–1914 (do 22. 2. 2015) Karel Malich: Vnitřní světlo (do 11. 1. 2015) Moravská galerie v Brně 100 50 Kč Kupezky. Mistr a jeho okruh (do 17. 5. 2015) Richard Adam Gallery 100 Jakub Špaňhel (do 25. 1. 2015)

50 Kč

Galerie výtvarného umění v Ostravě 100 50 Kč Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění 1905–2013 (do 4. 1. 2015) Oblastní galerie Liberec 80 Kotvy Máje (do 30. 11.)

40 Kč

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Vně a uvnitř (do 1. 1. 2015) Museum Kampa 100 50 Kč Warhol, Lhoták, Pištěk: Auto (do 4. 1 2015) Sté výročí od narození Jiřího Koláře (do 18. 1. 2015)

téma

art + a ntiques

Muzeomanie Nové pařížské muzeum Louis Vuitton od Franka Gehryho text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury.

Každá doba má své ikonické stavby. Ve Francii jsou obvykle okázalejší než kde jinde. Ať už se jedná o symboly víry v podobě gotických katedrál, nebo symboly moci, jako je zámek ve Versailles, plní svůj účel – nicotný smrtelník před nimi zůstane hledět v němém úžasu a pokoře. Ve 20. a 21. století přebírají tuto roli muzea a nejrůznější kulturní centra.

Jestliže první desetiletí 20. století byla nakažena – řečeno společně s F. X. Šaldou – morem pomníkovým, jeho konec a začátek nového milénia jsou poznamenány epidemií kulturních stánků: muzeí, koncertních síní a všemožných center umění. Spíše než symbolem skutečné kultury jsou symbolem blahobytu, neboť jen nasycená společnost si zpravidla může dovolit investovat do tak velkoryse pojatých staveb. Původně královský palác Louvre se stal veřejnosti otevřeným muzeem už roku 1793, tedy pouhé čtyři roky poté, co padla Bastila a k moci se dostal lid. Právě jemu měl napříště Louvre sloužit k nasycení duchovních potřeb. Rozsev muzeí umění, jak je vnímáme dnes, ale nastal až o 150 let později. Jeho předzvěstí bylo Guggenheimovo muzeum od Franka Lloyda Wrighta v New Yorku (dostavené 1959). Skutečnou rozbuškou se však stalo až Centre Pompidou (alias Beaubourg), které do historického centra Paříže zasadili roku 1977 architekti Richard Rogers a Renzo Piano. Muzeum zaměřené na moderní a současné umění potvrdilo nový trend: stejně jako u všech spotřebních výrobků se podstatnou (protože nejviditelnější) složkou stal obal – tedy stavba. Ta už neaspiruje být nenápadnou schránkou na umělecká díla, ale sama o sobě takovým dílem, a to pokud možno co nejvelkolepějším. Rozporuplná gigantická budova Beaubourgu, která zpupně rozrušila do té doby barevně

i hmotově konzistentní pařížské panorama spletí barevných linií vynesených nad stříbřité střechy Paříže, ještě po více než třiceti letech rozděluje veřejnost na tábor horlivých příznivců a zarytých odpůrců.

Po vzoru Bilbaa Muzeální bujení posledních dvaceti let je možné rozdělit na radikální rekonstrukce starých, převážně industriálních objektů, jako je Tate Modern v Londýně od ateliéru Herzog & de Meuron (2000) nebo Caixa Forum v Madridu (2008) od stejných autorů, a na novostavby. Nově postavena byla Fondation Beyeler v Basileji (1997) od Renza Piana, Centrum Paula Klea v Bernu (2005) od téhož architekta, římské MAXXI (2010) od Zahy Hadid nebo marseilleské MuCEM (2013) od Rudyho Riccottiho. Muzeální horečka se dostala i za hranice metropolí. Chrámy umění se stávají neopominutelným faktorem, který rozhýbává regionální ekonomiku v jinak turisty opomíjených oblastech. Louvre má od roku 2012 svůj satelit navržený japonským ateliérem SANAA v půlmilionovém hornickém severofrancouzském městě Lens, ve městě Metz od roku 2010 zase sídlí pobočka Centre Pompidou. Organická stavba architektů Shigeru Bana a Jeana de Gastines se rychle stala nejnavštěvovanějším muzeem ve Francii mimo Paříž.

P L A C H E T N I C E V B U L O Ň S K É M L E S Í K U . . . / Fondation Louis Vuitton / foto: Iwan Baan

Potvrdil se tak tzv. Bilbao efekt, který byl mezníkem v ekonomii kultury: Guggenheimovo muzeum do baskického města s 350 tisíci obyvateli jen v prvním roce (1997) přilákalo sedm set tisíc turistů. A nebyla to zdaleka jen kolekce moderního umění, ale především spektakulární stavba od americko-kanadského architekta Franka Gehryho, která působí jako magnet na návštěvníky z celého světa.

Ve jménu luxusu Jedním z nich byl také nejbohatší Francouz a desátý nejmovitější pozemšťan, prezident luxusního mocnářství LVMH (Louis Vuitton Moët Hennessy) Bernard Arnault, jehož jmění se odhaduje na 35 miliard dolarů. Bezprostředně poté, co roku 2001 Bilbao navštívil, kontaktoval Franka Gehryho, aby vytvořil také budovu budoucího muzea Nadace Louise Vuittona v Paříži. Ta ale měla teprve vzniknout. Za přítomnosti tehdejšího ministra kultury a starosty Paříže byla Fondation Louis Vuitton (FLV) založena roku 2006. Tehdy byl také prezentován model Gehryho stavby, která od města Paříže dostala do vínku terén na kraji Buloňského lesíka. Impérium LVMH zahrnuje na šedesát prestižních značek, jako je Dior, Kenzo, Givenchy, Fendi, Guerlain, Hublot, Bulgari či síť parfumerií Sephora. Bernard Arnault prokázal velkou odvahu, když v polovině

90. let zavedené podniky Dior, Vuitton nebo Givenchy svěřil do rukou mladých, nadaných bouřliváků, jako byli John Galliano, Marc Jacobs a Alexander McQueen. Právě díky tomuto přístupu jeho módní domy nezatuchly a nabídly vizi nového luxusu „à la française“. Arnaultova kuráž se projevila i při volbě progresivních architektů, kteří realizovali stavby spojené s LVMH. Sídlo módního domu Dior v Tokiu designovala laureátka Pritzkerovy ceny za rok 2010 Kazuyo Sejima (z již zmiňovaného ateliéru SANAA); newyorskou LVMH Tower (1999) navrhl francouzský architekt Christian de Portzamparc, mimo jiné autor projektu CasArts v Casablance, který má ambici stát se po otevření v roce 2016 největším divadlem v Africe, nebo Cidade das Artes v Rio de Janeiru (2013). „Úspěch LVMH spočívá v propojení nadčasového s extrémně moderním. Doufám, že ve stejném duchu bude fungovat i tato nadace,“ nechal se slyšet Arnault, když roku 2006 zakládal Fondation Louis Vuitton. Jako historicky první Neameričan se loni stal držitelem ceny Davida Rockefellera udělované newyorským MoMA podnikatelům, „kteří prokázali osvícenou velkorysost a úsilí podporovat kulturu“. Důvodem byla právě Nadace Louis Vuitton a její nové muzeum. Těžko se nicméně ubránit dojmu, že velkolepý projekt není jen plodem miliardářovy lásky k umění a rodné vlasti, ale byl tak trochu vybuzen

téma

art + a ntiques

V Ý H L E D N A L A D E F E N S E Z T E R A S Y M U Z E A / foto: Profimedia

i neustálým kohoutím kláním mezi Arnaultem a jeho rivalem na poli luxusního průmyslu Françoisem Pinaultem, jehož sbírka současného umění sídlí v Palazzo Grassi a v bývalé celnici Punta della Dogana v Benátkách, které rekonstruoval japonský architekt Tadao Ando.

Monumentalita Paralelně s inauguračními oslavami FLV probíhá v Centre Pompidou retrospektivní výstava pětaosmdesátiletého Franka Gehryho, která na šedesáti projektech (realizovaných i těch, které zůstaly ve stadiu návrhu) mapuje architektův vývoj. Jistě nebude nic objevného na sdělení, že Gehry více než kdo jiný překročil hranici mezi stavbou a sochařským objektem a že tajemství jeho architektury spočívá v křehké rovnováze mezi stabilitou a dynamikou. V jeho budovách se odráží přiznaný vliv Alvara Aalta, pro něj tolik charakteristická rytmizace, dynamika a organické křivky. Podstatou Gehryho architektury je monumentalita. Hlídá ji od stadia modelu až po realizaci v hrůze, aby se stavba neutopila v detailu a nestala se „pouhou bižuterií – předmětem touhy“. „Těší mě pozorovat to, co mám před očima. Jediné, co poté dělám, je, že na to reaguji. Jsem šťastný, když kreslím,“ prohlašuje Gehry. Jeho inspirační zdroje jsou široké. Vyznává se z lásky k létání a námořní plavbě, dodnes prý v úžasu pokleká před majestátem gotických katedrál. Objemy budoucí stavby ale vidí i ve figurativním detailu malby Hieronyma Bosche či v Morandiho zátiších, v módě, v přírodě i v předmětech každodennosti. V době, kdy jeho kolegové architekti čerpali v zápalu postmodernismu z antického tvarosloví, Gehry se rozhodl ponořit se v historii světa ještě hlouběji, až na dno

oceánů, do doby, kdy neexistovalo nic než ryby. Jedna z jeho plastik s motivem ryb se stala jedním ze symbolů olympijské Barcelony a od roku 1992 je instalována na jejím nábřeží. Akvatické formy inspirovaly také stavbu Guggenheimova muzea v Bilbau a můžeme je nalézt i v nové stavbě FLV v Paříži. Souborná výstava, jakou Beaubourg připravil, se ve výsledku jeví jako poněkud riskantní podnik. Vyplývá z ní, že výjimečná originalita se může stát sama sobě pastí, protože svádí k opakování, nebo naopak k někdy až křečovité nutnosti překonat sama sebe.

Skleněný mrak Výstava v Centre Pompidou působí až dojemně rukodělným dojmem. Gehryho skici spíše než architektonické návrhy připomínají automatické písmo spiritistů a prezentované modely jsou poslepované z kartonů, špejlí, kusů plastů, ze zmuchlaných papírů a nakrabacených látek. Žádné hi-tech se nekoná. Přerod těchto maket do reality však prochází sofistikovaným procesem. Stavbě FLV předcházelo na šedesát (některé zdroje uvádějí třicet až čtyřicet) zavržených prostorových návrhů. Oficiální model byl představen médiím roku 2006. Následně byl naskenován do 3D podoby a pomocí softwaru, který dovoluje práci s velmi složitými a objemnými numerickými modely, napojen na aktuální harmonogram stavby. Výsledkem byla animace jejího vývoje v čase. Budova o rozloze jedenáct tisíc metrů čtverečních leží na kraji parku podél avenue Mahatma Gandhi. Pod výškou čtyřiceti metrů se ukrývá 3800 metrů čtverečních výstavních prostor rozčleněných do

jedenácti galerií různých rozměrů. Jedna z nich má k poctě Le Corbusierovy kaple v Ronchamp strop vysoký celých sedmnáct metrů. Skelet je vystavěn z devatenácti tisíc desek vysokozátěžového betonu. Povrchový plášť sestává z dvanácti obřích skleněných, navzájem se překrývajících plachet, které tvoří vnější skořápku vynesenou nad pevné jádro důmyslnou kovovou, dřevem vyloženou konstrukcí. Právě fasádní konstrukce z 13,5 tisíce metrů čtverečních mléčně zabarveného skla je pýchou české firmy Sipral. V průběhu stavebních prací bylo na základě námitek občanské aktivity na ochranu Buloňského lesíka zrušeno stavební povolení, aby bylo po cílené změně zákona opětovně obnoveno. Poslední kámen byl položen 18. prosince 2013, kolaudace proběhla letos v červnu a veřejnosti se muzeum otevřelo 27. října.

Sbírka FLV K dotvoření interiéru byli přizváni umělci, kteří měli vytvořit svá díla v dialogu s Gehryho stavbou. Auditorium bylo koncipováno ve spolupráci s americkým abstrakcionistou Ellsworthem Kellym. Ten navrhl oponu v barvách světelného spektra, která koresponduje s pěti monochromními panely rozprostřenými v prostoru. Součástí interiéru jsou také žluté skleněné a zrcadlové sloupy od dánského umělce Olafura Eliassona, které se odrážejí ve vodní ploše venkovního bazénu. Na západní terase je instalována plastika Adriána Villara Rojase. Za výstavní koncepci se zaručila „papežka současného umění“, jak ji nazval časopis Beaux Arts, Suzanne Pagé, bývalá ředitelka Muzea moderního umění města Paříže, kterou Bernard Arnault

V N I T Ř N Í N Á D V O Ř Í M U Z E A / foto: Profimedia

pověřil uměleckým vedením FLV hned po jejím vzniku roku 2006. Arnaultova sbírka je pro veřejnost stále tajemstvím. Suzanne Pagé ji opatrně charakterizuje jako „mladou a ve vývoji, která se objektivitou ani objemem nesnaží připodobnit muzeálním kolekcím“. Zahrnovat by měla především umění od 60. let minulého století po současnost. Přestože Pagé je tím, kdo díla do sbírky navrhuje, je to vždycky Arnault, kdo jednotlivé akvizice schvaluje. Soudě dle vybavení Arnaultova sídla poblíž Invalidovny, jeho osobní vkus v podstatě odpovídá profilu jeho impéria a nedokládá žádný výrazný názor. V jeho paláci se mísí měšťanská tradice z počátku 20. století s ověřenou kvalitou (Picasso) přes nepostradatelného, všudypřítomného Warhola až po současné celebrity, jako je Hirst, Koons nebo Murakami. Oproti invenční kolekci kombinující známá jména s outsidery, etnickým uměním a art brut jednoho z dědiců Carrefouru Antoina de Galberta, která je skutečným drásavým autoportrétem této rozporuplné depresivní osobnosti, působí Arnaultův výběr jako prvoplánově umírněná nuda v Paříži. Sbírka FLV je podle slov Suzanne Pagé vystavěna kolem čtyř ústředních os. Jedna linie, kterou můžeme nazvat „kontemplativní“, se točí kolem autorů, jako je Gerhard Richter. Soubor jeho děl je zahrnut i v inaugurační expozici. Do stejného okruhu spadá i monumentální plastika proutkaře (nazvaná Muž v bahně) od Thomase Schütta. Druhou kapitolu kurátorka nazývá „popisté“, tedy ti, kteří čerpají z dědictví pop-artu. Na výstavě je reprezentuje neonová plastika Bertranda Laviera. Třetí linii lze charakterizovat jako „subjektivní expresionismus“ a je zastoupená videem Christiana

téma

art + a ntiques

Z Á PA D N Í F A S Á D A M U Z E A / foto: Todd Eberle

Boltanského. Čtvrtá, poslední kapitola „hudba a zvuk“ je uvedena dvaceti skleněnými píšťalami Ceritha Wyn Evanse, z nichž každá hraje jednu notu a společně zhudebňují architekturu stavby, nebo filmem Pierra Huygha Cesta, která se nekonala z roku 2005, který balancuje na pomezí dokumentární expedice a muzikálu. Samotná inaugurace stavby se bude odehrávat ve třech etapách. V první se představí všechny čtyři linie sbírky zároveň s výstavou díla Franka Gehryho. Druhý akt se odehraje v prosinci. Uvede mnohasmyslovou instalaci Olafura Eliassona na téma kosmos. Zároveň budou vystavena díla ze sbírky od Alberta Giacomettiho, Wolfganga Tillmanse, Annette Messagerové a Sigmara Polkeho. Ve třetí fázi budou odhalena díla z popistické a zvukové série od Andrease Gurského, Richarda Prince, Cypriena Gaillarda, Philippa Parrena a Anriho Saly. Vyvrcholení bude zasvěceno ikonickým dílům, která modelovala dějiny umění 20. století, zapůjčeným z nejvýznamnějších světových sbírek.

Francii s láskou „Co jsem to proboha provedl?!“ byla údajně Gehryho spontánní reakce, když poprvé viděl dokončené muzeum v Bilbau. Už velmi krátký čas však ukázal, že je to právě tato stavba, která mu zajistila nesmrtelnost a světový věhlas. Volba Gehryho byla ze strany Bernarda Arnaulta jednoznačnou sázkou na jistotu. I když má řadu kritiků – a někteří ho

dokonce označují za nejhoršího žijícího architekta –, jisté je, že žádná jeho realizace se neobejde bez masivní mediální pozornosti. „Označit stavbu jako spektakulární je příliš slabé,“ rozplývá se Le Monde. S uznáním se setkalo i Arnaultovo rozhodnutí věnovat po 55 letech (počínaje od 1. ledna 2007 – tedy v roce 2062, kdy bude dnes pětašedesátiletý Arnault už velmi pravděpodobně na věčnosti) budovu muzea francouzskému státu. „Pařížané si ani neuvědomují, jaké mají štěstí! Dostali darem skutečný chef-d’oeuvre. Výjimečné gesto, které přitáhne zástupy lidí z celého světa,“ deklaruje Le Journal du dimanche. Gehrymu může být vyčítáno, že cituje sám sebe, že jeho stavby jsou příliš efektní a okázalé, že jsou předimenzované, bezuzdné v nákladech na stavbu i provoz, že nectí kontext a příliš se prosazují na úkor účelu, pro který vznikly. Jak ale podotýká v dokumentárním filmu o Gehrym režisér Julian Schnabel, „pokud architektura konkuruje umění, které je v ní vystaveno, pak toto umění asi není dost dobré“. Nová budova FLV funguje sama o sobě, v konkrétním místě a čase, bez nutného srovnávání s již dříve postaveným. Jako taková je – těžko se ubránit klišé – opravdu úchvatná. Vypadá jako právě puklý pupen či kukla, pod jejíž křehkou slupkou se namísto motýla skrývá vybělená masivní kostra. Usazená v zahloubeném bazénku působí jako zakotvený futuristický koráb – průsečík dynamiky a stability v hmotě.

PŘÍBĚHY OBRAZŮ

provenience Sbírka autorky, 1955 dar do pařížské soukromé sbírky, odtud zakoupeno 2013

publikováno Karel Srp: Toyen, Praha, Argo, GHMP 2000, s. 32

vystaveno Toyen, GHMP, Dům U Kamenného zvonu 11. 5.—27. 8. 2000 1. výroční výstava Pro arte, 29. 4.—1. 5. 2014

Toyen: Ráj černochů / 1925 olej na plátně / 49 × 69 cm signováno vlevo dole TOYEN

Na sklonku roku 1925 odjela třiadvacetiletá malířka Marie Čermínová, která si krátce předtím zvolila za svůj pseudonym fragment francouzského slova citoyen (občan), do Paříže. Spolu s Jindřichem Štyrským byli uneseni pařížským každodenním, ale zejména nočním životem, neformálností a bezprostředností černých Afričanů i Američanů, kteří nebyli tehdy v Paříži ještě všudypřítomní, ale byli neoddělitelnou a velmi inspirativní součástí života kabaretů na Montmartru, ať už jako jazzoví hudebníci nebo tanečníci. Právě vystoupení slavné americké tanečnice Josephiny Bakerové (poprvé v Paříži vystoupila se svou Revue nègre 2. října 1925) Toyen nadchlo především estetickou bezprostředností a erotickou nevázaností, na kterou (zajisté) nemohla být z Prahy zvyklá. Pod vlivem bakerovské revue malířka obraz pojmenovala Paradis nègre (později přejmenovaný na korektnější Paradis des noirs). Obraz je netypický nejen svým námětem, ale do jisté míry i naivizujícím malířským stylem (srovnáván může být například s obrazem Polykači mečů, který je rovněž ze sklonku roku 1925 a na němž se též objevují postavy černochů). Téma je ovšem na obraze Toyen explicitně dotaženo měrou, na kterou i Josephine Bakerová mohla nanejvýš pomyslet. Téma je ostatně

Pro arte, investiční fond  Tržiště 13 (Vratislavský palác) 118 00 Praha 1, Malá Strana www.proarte.cz

i důvodem, proč malířka své dílo nikdy v životě nevystavila a věnovala ho v polovině 50. let jednomu ze svých pařížských přátel. Vystaveno bylo poprvé až na slavné pražské výstavě roku 2000. Tematicky ovšemže konvenuje jedné z hlavních os surrealistického výtvarného zájmu autorky, která s výjimečným darem autenticity ve svých erotic kých kresbách a erotizujících malbách odhalovala téma, jež bylo pro většinu dosavadního malířství (nota bene pro tzv. ženské malířství) skryto za rouškami autocenzury, výstavnické korektnosti či bibliofilského sektářství. To, o co se pokoušela například Marie Laurencinová, tedy zjevit prostřednictvím svých maleb a kreseb svůj autentický erotický svět, se podařilo ve stejné době Toyen s daleko větším stupněm otevřenosti, humoru i sarkasmu. Zdá se dokonce, že ženský element v její erotické kresbě (a jak vidíme, i malbě) je daleko zajímavější než naprostá většina pornografizujících pokusů jejích mužských kolegů. Oproti nim, na falických kresbách Toyen, ať už je tu penis v roli tragického či komického hrdiny, jsou oba světskými figurkami, jejichž tu směšná prostomyslnost či dvojsmyslnost, tu bájná velikost hrají v erotickém světě roli, která má smysl primárního symbolu, ale také základního nástroje k uchování světa. Je-li ve světě obrazů nějakého průniku mezi erotickou a spirituální malbou, pak u Toyen je to zajisté zjevnější než na barokních obrazech. Ale rozpůlený kosočtverec a nabroušený šíp patří v jejím světě k sobě ještě hlouběji, než se zjevuje na povrchu primitivních obrázků aux toillettes. Jsou to základní symboly lidského stvoření. Je to možná, v Ráji černochů, ve světě ničím nerušené volnosti a štěstí, stvoření samo.

profil

art + a ntiques

Útrpný klaun text: Josef Ledvina

Vladimír Skrepl patří od 80. let mezi nepřehlédnutelné figury domácí umělecké scény. Od roku 1994 navíc vede podle všech běžných měřítek velmi úspěšný ateliér Malba II na pražské AVU. Suverénní pohyb ve světě umělecké současnosti však u Skrepla kontrastuje s důrazem, jaký klade na instinktivní, intelektem neprostředkované založení vlastní tvorby. Současná výstava jeho autorských knih v chebské GAVU je dobrou příležitostí k zamyšlení nad umělecky plodnými důsledky tohoto kontrastu.

Vladimír Skrepl pochází z Jihlavy. Absolvoval tamní gymnázium a pak se přihlásil na Akademii výtvarných umění i Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Jako domácí práce přinesl k pohovoru možná „probodané chlapy“ nebo snad „hlavy se zaťatými sekerami“. Obě varianty dokládají výhradně umělcova pozdější svědectví. Tu prvou rozhovor pro časopis Umělec z roku 2002. Druhé stojí časově mnohem blíže vzniku diskutovaných „domácích prací“. Nalézt jej lze v rozhovoru s dvojicí John a Skrepl, který pro magazín Flash Art v roce 1984 připravili manželé Ševčíkovi a který pak na přání zpovídaných nevyšel. Ať už Skrepl komisi předložil cokoli, přijat nebyl. Práce samotné se nedochovaly, a především „hlavy se zaťatými sekerami“ nápadně dobře zapadají do estetiky německých „nových divokých“, k níž se Skrepl s Martinem Johnem před polovinou 80. let na svých prvních (polo)veřejných vystoupeních přihlásili. Mezi „hlavami“ a jejich první programově „nově divokou“ výstavou v bytě emigrovavšího známého v roce 1984 v Praze na Smíchově nicméně uplynula řada let. Po neúspěchu s přihláškami na pražské umělecké školy se Skrepl dostal na dějiny umění a etnografii na brněnské Masarykově univerzitě. Studi-

um tu zakončil diplomovou prací nazvanou Vydavatelská činnost Josefa Floriana a její místo ve vývoji české krásné knihy v roce 1981 a následoval definitivní přesun do Prahy a nástup na kurátorskou pozici do Galerie hlavního města Prahy. Uměleckých ambic se Vladimír Skrepl nevzdával ani v tomto mezidobí, ačkoli i tady jsme odkázáni na jeho pozdější svědectví. „Postminimalistické objekty“, jak výsledky svého uměleckého usilování z té doby zpětně (rozhovor z roku 1984) popsal, nicméně poněkud komplikují předešlý narativ, podle nějž pozdější přijetí divoké estetiky německých malířů vycházelo výhradně z umělcova prapůvodního tvůrčího založení.

Neautentická zvířata Po zmíněné iniciační výstavě z roku 1984 následovala řada vystoupení v různých studentských klubech. Na Fakultě stavební pražské ČVUT v Dejvicích nebo na Vysoké škole zemědělské v Suchdole. Rozměrné papírové plachty s figurami vyvedenými v jasných, často synteticky nepřirozených barvách agresivně gestickým (spíše štětkovým než štětcovým) rukopisem představovaly nápadně uvědomělou paralelu k variantě nové malby praktikované ze-

jména okruhem kolem berlínské Galerie am Moritzplatz (Salomé, Middendorf, Fetting, Castelli…). Nedílnou součást těchto výstav tvořila divoká hudební vystoupení Skrepla, Johna a jejich přátel. Aranžmá vernisážových koncertů bylo punkově či postpunkově transgresivní, nechyběly například igelitové módní doplňky. Ač šlo vždy o původní tvorbu, což bylo dáno i tím, že hudebníci-amatéři měli své nástroje a hlasové fondy jen pod velmi omezenou kontrolou, přiznal Skrepl později (rozhovor pro Český rozhlas) inspiraci postpunkovými distopisty Joy Division. Paralelu k propojení aktivit výtvarných a hudebních je však znovu dobré hledat také na berlínském Moritzplatzu, kde v rámci hudební formace Geile Tiere (Nadržená zvířata) vystupovali Luciano Castelli a Salomé. Nápadně programové přijetí estetiky nových divokých i s jejich divokým životním stylem se na neoficiální scéně stávalo předmětem kritiky. Když například Ivo Janoušek vypočítával v textu z počátku roku 1985 důležité mezníky ve formování mladé postmoderní generace, neopomněl zmínit ani dejvické vystoupení dvojice Skrepl a John. Ačkoli stať usilování mladých umělců vnímá obecně velmi pozitivně – Janoušek do-

B E Z N Á Z V U ( B R A M B O R Y ) / 1987 / akryl na plátně / 130 × 242 cm / Richard Adam Gallery

konce zmiňuje, že byl kvůli tomu kritizován zástupci starších generací –, neodpouští si právě v jejich případě kritickou poznámku. Jejich pohnutky sice „jako snahu o nekonvenčnost“ chápe, nesdílí však „pocit, že se jedná o autentické vyjádření jak autorů, tak naší skutečnosti“. (K tomu třeba dodat, že Janoušek toto své kritické stanovisko záhy přehodnotil a výstavu v Suchdole již hodnotil kladně.) Jestliže Janoušek své pocity z Johnova a Skreplova vernisážového punkerství vyjádřil velmi jemně, v neformální názorové výměně jistě nabývala tradičních forem nařčení z prosté nápodoby módních vzorů. Atakovat Skreplovu práci z pozic zastánců autentického tvůrčího výrazu bylo pak ještě snazší poté, co v druhé půli 80. let konvertoval docela náhle (na společných výstavách s Johnem a Kovandou v kulturním domě Opatov v roce 1987 a o rok později v OKS v Liberci) k estetice simulační malířské geometrie, pro niž se zažil název neo geo. Na české umělecké scéně opět jako by přistálo něco zcela cizorodého. Předmětem otevřené ironické reflexe se tu navíc stával abstraktní malířský projev, který díky svému vyloučení z oficiálního provozu jinak konotoval tvůrčí odvahu a nezávislost.

Vylistované umění Zde se nabízí termín Viktora Karlíka – undergroundového zastánce autenticity, jenž své vzory hledal v historickém expresionismu a v solitérech typu Váchal –, totiž „vylistované umění“. Náruživé listování nesnadno dostupnými zahraničními periodiky patřilo k běžné praxi v situaci, kdy informace o tom, co se děje na Západě, byly relativně omezené. To platí přirozeně zejména pro nastupující generaci, která teprve hledala svůj současný tvůrčí výraz a v tomto svém hledání se chtěla opřít o to, co vycházelo z internacionálních center umělecké současnosti. (Obdobně si ostatně předtím počínali třeba zástupci generace 60. let, kteří ovšem nyní již tolik nehledali, protože již našli.) Dobovým specifikem byl především omezený přístup k informacím, které byly obvykle aktivně „sháněny“ prostřednictvím nejrůznějších sociálních kontaktů. Časopis Flash Art tak mohl sehrát ve formování generačního uměleckého názoru z dnešního pohledu zcela mimořádnou roli, protože byl díky kontaktům na jeho redaktorku Helenu Kontovou v Čechách nadstandardně dobře dostupný. Teoretici postmoderní generace manželé Ševčíkovi také ze zahraničních periodik přefocovali

reprodukce na diapozitivy a na besedách ve svém příbytku je pak mladým umělcům promítali v rozměrech blízkých originálům. Časová korespondence mezi prezentací nějakého nového trendu v „západním umění“ a jeho přijetím (třeba i velmi dočasným) tím či oním mladým českým malířem tak občas bije do očí. Schopnost „shánět“ informace patřila k výrazným – jedno, zda přiznaným, nebo ne – devizám teoretiků i umělců samotných. Vladimír Skrepl patřil od svého prvního programového veřejného vystoupení mezi ty umělce, pro něž dobrý přehled a zájem o to, co je aktuální, patřil mezi základní umělecké kompetence. Byl v ní také alespoň do jisté míry jakožto vystudovaný kunsthistorik a následně zaměstnanec galerie vzdělán a vycvičen, což o malířské či jakékoli jiné tradičně výtvarné technice říci nelze. Bez této své kompetence a toho, že ji obecně pokládal za přirozenou součást profesní výbavy současného umělce, by se také nemohl později s takovou lehkostí pohybovat na proměněné polistopadové scéně. A především by nemohl být velmi úspěšným dlouholetým pedagogem na Akademii výtvarných umění. Co tedy s výtkou neautentické stylizace a povrchního přijímání módních trendů, jež

profil

art + a ntiques

L E Ž A L Ž I / výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu (9. 10.–23. 11. 2014) / foto: Jiří Gordon

Skreplovu práci provázela a v menší míře provází dodnes? Jedna možnost je ji smést ze stolu s tím, že sledování trendů k současnému umění patří a že na tom není nic špatného. A dále poukázat na to, že umělci zaručeně autentičtí své vzory nehledají ve Flash Artu, že se však mezi nimi nápadně často vyskytuje Váchal či Reynek a že i to může nudit. Zajímavější ale může být podívat se na to, zda z programového přijetí toho, že současný umělec „listovat“ musí, že se musí zajímat o to, jak maluje někde jinde někdo jiný (obvykle na důležitějším místě někdo důležitější), zda z toho nakonec nemůže vyvstat specifická a velmi autentická kvalita. Vydat se tímto směrem je v případě Skrepla nakonec nutnost, neboť jím opakovaně zdůrazňovaná spontaneita uměleckého vyjadřování a razantní odmítání prostředkující úlohy intelektu je s takovým programem ve zjevném rozporu.

Clown’s Torture 1/ Skrepl chtěl a chce být aktuální. Listuje časopisy a tomu, co v nich vidí, přizpůsobuje svou práci. 2/ Skrepl je ale také romantik (v katalogu k výstavě z roku 1990 v klubu VŠCHT v Dejvicích přetiskl jednu báseň od Friedricha Hölderlina), chce malovat in-

stinktivně, malovat své soukromé prožitky, svá vnitřní rozpoložení. Vladimír Skrepl tuto základní kognitivní disonanci nemaskuje. Naopak, vtahuje ji do hry. Když se „přizpůsobuje“, deformuje často předlohu směrem k tragickému či tragikomickému vyznění. Z roku 1987 pochází jeho rozměrné, ze dvou dílů složené plátno (130 × 242 cm). Jednou stejnou hnědou akrylovou barvou je na hrubém, nijak neupraveném plátně namalováno nebo spíš nedbale načmáráno několik nepravidelně oválných útvarů. Tvar toho největšího i vzhledem ke Skreplově starší tvorbě evokuje lidskou tvář, může však jít také o abstraktní kompozici. Co se názvu týče, existují dvě alternativy. Buď žádný nemá, nebo se jmenuje Brambory. Vladimír Skrepl pořád hraje – hraje si na (post)punkera, na nového divokého, na malíře neo geo… I proto se jeho malby, objekty i instalace tak vzpouzejí formální kontemplaci. Nejde o autonomní artefakty cirkulující galerijním provozem. Představují součást velké umělecké show. V rozhovoru z roku 2002 Skrepl tvrdil, že umění vnímal jako „životní styl“. Na místo opakování abstraktních frází o performativní subjektivitě je dobré připomínat, jak nepevná byla pro mladé umělce generace 80. let hranice mezi

světem umění a světem populární hudby. Rockera (punkera…) nedělají jen jeho písně, ale také to, jak se obléká, jak mluví, co (a jak moc) pije. Výtvarník a rocker měli k sobě v 80. letech mnohem blíže, než bylo před tím obvyklé. A jestliže každý fanoušek musel listovat časopisy, číst se slovníčkem rozhovory s hvězdami, překládat si anglické písňové texty, tak podobně mladý výtvarník listoval Flash Artem či Artforem, dělal si výpisky či si vystřihoval reprodukce. Hranice mezi pozicí fanouška a aktivního hudebníka je navíc tradičně hodně pohyblivá, každý opravdový fanoušek měl zpravidla někdy svou kapelu. Umělecká show Vladimíra Skrepla má své východisko v autostylizaci a střádání převleků (rukopisů a médií). Skrepl ji však neprezentuje jako jednu velkou a báječnou party, ale jako bolestně trapnou šaškárnu. Koncem první dekády nového milénia zaplňoval v jakýchsi manických atakách celé stohy skicáků primitivními kresbami pastelkou. Na řadě z nich jsou různě deformované tváře, někdy blízké lebce, a pod jednou z nich pak najdeme nápis „Clown’s Torture“. Podobně jako u moderních klasiků tak oblíbení pieroti a harlekýni představuje i klaun personifikaci odcizení se uměleckému poslání.

inzerce

12 / 11 / 2014 - 12 / 1 / 2015 Výstava obrazů v Domě umění

Josef Fiala

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

Novoměstská radnice 20. – 23. 11. 2014 prodejní veletrh starožitností Návštěvní hodiny – Opening hours: 20. – 22. 11. 2014 | 10:00 – 19:00 23. 11. 2014 | 10:00 – 17:00

ANTIQUE FAIR

Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

Vstupné – Entrance: 100,– Kč Důchodci a studenti: 80,– Kč

www.asociace.com

inz_190x119_osvit.indd 1

29.09.14 18:09

staveniště

L I V E R P O O L S K É E V E R Y M A N T H E A T R E / foto: Stirling Prize

Stirling 2014 Londýn – Stirlingovu cenu, ocenění udílené každoročně Královským institutem britských architektů za stavbu, jež v předešlém roce znamenala největší přínos britské architektuře, získali letos Haworth Tompkins architects za novostavbu divadla Everyman Theatre v Liverpoolu. Realizace v Londýně sídlícího studia založeného v roce 1991 Grahamem Haworthem a Stevem Tompkinsem tak dostala překvapivě přednost před řadou favoritů, mezi nimi olympijským plaveckým centrem od Zahy Hadid nebo studentským centrem Saw Swee Hock londýnské School of Economics od irských O’Donnell + Tuomey architects. Po bezmála deseti letech projekčních a stavebních prací získalo populární liverpoolské divadlo, jež od svého založení v roce 1964 hrálo v konvertované kapli z 19. století, nové sídlo. Podle umělecké ředitelky divadla Gemmy Bodinetz neměla být nová budova příliš „posh“, ale mělo jít o stavbu obdařenou stejnou „přívětivou hřejivostí, zemitostí a demokratickým humanismem“ jako divadlo původní. Ze slov kritika britských novin Guardian Olivera Wainwrighta vyplývá, že architekti ve svém úkolu obstáli: „Projekt působící u novostavby tak vzácným dojmem, jako by na místě stála odjakživa, představuje pozoruhodný úspěch.“

art + a ntiques

Z E S T A V B Y N U S E L S K É H O M O S T U / foto: Archiv DPP

Stavba toho dosáhla mimo jiné i využitím stavebního materiálu z původní budovy, stěny hlediště jsou kupříkladu vyzděny z recyklovaných, otlučených a jinak zubem času poznamenaných cihel. Konstrukci z hrubého pohledového betonu převažující ve foyer pak doplňuje detail a inventář pozoruhodně kombinující sváteční exkluzivitu, jež k divadelnímu prostředí patří, s improvizační všedností. Hlavní fasádu divadla v zjevném odkazu na jeho název a demokratický étos kryjí otočná stínidla s portréty sto pěti anonymních obyvatel Liverpoolu. Haworth a Tompkins nejsou na poli divadelní architektury žádnými nováčky. Projektů spjatých s prostředím divadla mají na kontě již patnáct, počínaje přestavbou londýnského Royal Court Theatre z roku 2000. Za hravě vynalézavé stavební úpravy divadla Royal Vic se dokonce v roce 2007 ocitli již jednou ve finále Stirlingovy ceny. Everyman Theatre nicméně představuje jejich první divadelní novostavbu. / pl

Nuselák v knize a muzeu Praha – Nuselský most spojující Pankráckou pláň a jihovýchod Prahy s centrem města loni oslavil čtyřicáté narozeniny. Letos mu Národní technické muzeum připravilo výstavu, k níž

vyšla i publikace sledující historii a prehistorii tohoto ojedinělého stavebního díla. V muzeu budou do října příštího roku k vidění i nerealizované soutěžní návrhy, dosud nepublikovaná fotografická dokumentace průběhu stavebních prací nebo například dobový model neuskutečněné varianty přemostění Nuselského údolí ze 40. let. Výstava se opírá o materiálově bohatou publikaci, již připravila snacha stavitele mostu Stanislava Hubičky Šárka Hubičková. Most otevřený v roce 1973 představoval ve své době „vlajkovou loď“ československého mostního stavitelství. V současnosti po něm denně v průměru projíždí 160 tisíc automobilů a jeho součástí je od počátku i tubus, jímž vede linka metra. Hubička v realizaci kladl důraz na tvarovou úspornost a funkční stránku díla. Přestože na stavbu padlo 22 tisíc metrů krychlových betonu a čtyři tisíce tun oceli, působí výsledek relativně subtilně. Dokladem toho, že nazrála doba k docenění estetických kvalit stavebního díla, je vedle samotné výstavy a publikace také odpor, s nímž se v roce 2012 setkal záměr most barevně pomalovat. / pl

Jako můry za světlem Praha – Stejně jako loňský premiérový ročník přilákal i letošní festival světla Signal do ulic hlavního města davy. Organizátoři uvá-

dějí, že jej za čtyři říjnové dny jeho konání navštívilo rekordních 350 tisíc lidí. A stejně jako loni bylo v jeho průběhu možno spatřit působivé technologické exhibice, spektakulární světelné show a strhující videomappingové projekce i subtilnější realizace stojící přinejmenším jednou nohou v prostoru současného umění (ačkoli ty první jednoznačně dominovaly a těch druhých bylo méně než loni). Do prvé kategorie patřila například videomappingová projekce (kombinovaná s dalšími světelnými a zvukovými efekty) nazvaná Evoluce na fasádě kostela svaté Ludmily na náměstí Míru od barcelonského studia Onionlab. To dříve realizovalo své projekty pro společnosti Ikea, Sony, Ericsson a řadu dalších. Podobného ražení byly i projekce na Paláci Kinských nebo na Městské knihovně. Spektakulárnější umělecké výstupy nebyly nikdy cizí Davidu Černému (autor růžového tanku či Entropy). Na Signalu se představil s premiérou

O N I O N L A B S I S R D C E P R A Ž A N Ů Z Í S K A L / foto: Signal

nadživotního chromově lesklého Speedermana. Do kategorie druhé pak spadá například Richard Loskot, v současnosti jeden z fina-

listů Ceny Jindřicha Chalupeckého, který vystavil na Ovocném trhu světelnou instalaci založenou na rozkladu barevného spektra pomocí rotujících skleněných hranolů. / pl

INZERCE

Příběh Paneláku

Kamil Lhoták: Předměstí Paříže, 1943, olej na plátně, v rámu, sign. PD Kamil Lhoták, 43,24 × 44,5 cm, vyvolávací cena: 350 000 Kč

v Královéhradeckém kraji náměstí 28. října

Exteriérová výstava představuje příběhy čtyř zajímavých panelových sídlišť v Hradci Králové: Labské Kotliny I jako předchůdce tohoto typu zástavby, Labské Kotliny II a Slezského Předměstí stavěných převážně v době experimentů 60. let a Moravského Předměstí, největšího a nejdéle stavěného sídliště ve městě. Výstava je přístupná 24 hodin denně. kurátor: Lucie Zadražilová a kol.

Aukční den 30. 11. 2014 od 13 hodin palác Žofín, Slovanský ostrov – Praha

www.panelaci.cz www.facebook.com/panelaci

11.11.2014 — 25.01.2015 Hradec Králové

Od 17. do 31. 12. 2014 pořádáme výstavu u příležitosti vydání knihy ilustrací Kamila Lhotáka. 11. 12. 2014 pořádáme 126. Aukci (obrazy, kresby, grafika, sochy) + Projekt Šance od 17 hodin v Aukční síni Vltavín

Aukční síň Vltavín, s. r. o. Masarykovo nábř. 36 110 00 Praha 1 www.galerie-vltavin.cz

ŘÍJEN 2 LEDEN 11

UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE 17. LISTOPADU 2, PRAHA 1 WWW.UPM.CZ

MÓDA A UMĚLÁ VLÁKNA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ

art + a ntiques

design

Designblok 2014 text: Lucie Šmardová Autorka je kurátorkou KGVU ve Zlíně.

Šestnáctý ročník pravidelné podzimní přehlídky Designblok otevřel dveře do míst, která běžně zůstávají pro veřejnost zavřená. Secesní skvost Grandhotel Evropa od Bedřicha Bendelmayera a Aloise Dryáka, pozdně gotický Dům U Minuty s renesanční výmalbou, budova bývalé základní školy v ulici Mikulandská a z minulého ročníku prověřený Colloredo-Mansfeldský palác přinesly zajímavé putování architekturou napříč časem. Výběr konceptuálně zaměřených autorů, jako je například Gijs Bakker, Frank Tjepkama, Claire Lavabre nebo Numéro111, sliboval kritičtější pohled na současný design. Jedním ze sloganů letošního ročníku se stala věta nizozemské designérky Ineke Hans: „Jsme obklopeni tolika předměty. Mám-li k nim přidat ještě jeden, musí představovat něco víc než jen další stůl.“ Snaha organizátorů o co největší účast vystavujících nedala tomuto ideálu dostatek prostoru. Díky rekordnímu počtu vystavovatelů – 111 výrobců a distributorů, 106 designérů a designérských studií, 19 školních ateliérů, 32 kurátorsky připravených výstav a 20 módních přehlídek – sice můžeme Designblok označit jako největší přehlídku designu ve střední Evropě, jen je na škodu, že se nepokusila o to, být nejkvalitnější. Náplň Designbloku je ze své podstaty komerční. Spíše než na výstavě se ocitáme na veletrhu, kde jednotliví vystavovatelé více či méně zdařile prezentují svoji tvorbu za uplynulý rok. Když byl v loňském roce slavnostně otevřen Art House, organizátoři slibovali tento prostor věnovat výstavám současného českého a zahraničního uměleckého designu. Primárně měl být určen „nekomerčním prezentacím špičky současného dění v této oblasti“. Výstava Matali Crasset Voyage to Uchronia byla příslibem, že zde se budou kurátoři Jana Zielinski a Jiří Macek snažit o vyhledávání a představování designérů s přesahy k volné in-

I N E K E H A N S : M U C H O M Ů R K Y C O L L E C T I O N / Křehký 2014 / foto: Kristina Hrabětová

terpretaci designu jako tématu, které může hraničit s volným uměním, řešit sociální otázky apod. Tento dojem potvrzoval i výběr dalších autorů jako například Hanse van Bentema nebo Viky Mitrichenky. Letošní hvězdou přehlídky se stal Gijs Bakker, nizozemský šperkař a designér, který v 60. letech společně se svou manželkou Emmy van Leersum odstartoval revoluci. Místo tradiční proměny drahého materiálu v ozdobný šperk začal radikálně zkoumat vztah mezi tělem a objektem-šperkem. Gijs Bakker je zastáncem autonomního/osobního přístupu k designu, kde estetika předmětu je mnohem méně důležitá než nápad, který v něm může být obsažen. V 90. letech byl jedním ze zakladatelů legendární a stále inspirativní skupiny Droog Design, jež stála na počátku fenoménu označovaného „nizozemský design“. V nevelké místnosti, bez jakéhokoli komentáře či doprovodné obrazové dokumentace, která by i běžnému návštěvníkovi mohla pomoci pochopit důležitost této ikony současného designu, nakonec představil jen prodejní kolekci šperků pod značkou Chi ha paura?, na níž spolupracuje od roku 1996 s mnoha dalšími designéry. K dalším z očeká-

vaných hvězd nizozemského designu patřila Ineke Hans, která pro značku Křehký připravila kolekci Pilszen. Tato designérka, která se proslavila zejména svou nábytkovou kolekcí Fogo Island, pracovala coby studentka ve studiu Bořka Šípka. Možná i tato zkušenost měla vliv na výslednou podobu nové kolekce. Skleněné misky a objekty ve tvaru muchomůrek nemají být v prvé řadě funkční, ale povzbuzovat stolující ke konverzaci. Ineke Hans se tímto projektem snaží reagovat na české prostředí nebo alespoň ukázat stereotypy, které si o nás Holanďané myslí, totiž že jsme národ, který pije pivo a sbírá houby. V rámci projektu Art House se za sporné dá považovat několik projektů. Jedním z nich je začlenění Cohnauction nebo Art +Antiques/Bytu sběratele do prostoru Art House. Prodejní výstavy prezentující design 20. století, starožitnosti a několik děl současných umělců v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce sice vypadají dobře, v podobě, jaké byly představeny, však nemají moc společného se současným designem, který zkoumá hranice svého oboru. Daleko zajímavější by mohla být konfrontace s nábytkovými studii a firmami, které prezentovaly svoji produkci v Hotelu Evropa. Ještě

design

problematičtějším se stává umístění i dalších komerčních prezentací, jako je Chanel, který má s představeným formátem společnou snad jen potenciální cílovou skupinu. Téma „dětství“, kterému byl Designblok věnován, dostává prostor nejvíce v katalogu, který však není se samotnou přehlídkou a jejími autory propojen. Dětství bylo na přehlídce zredukováno na téma hry. V jednom ze Superstudií, které dříve sloužilo jako škola, byly připraveny interaktivní instalace a projekty mladých designérů a skupin. Bohužel však mnohé z nich nezvládaly nápor návštěvníků, připravené interaktivní projekty pro menší skupiny lidí v podstatě nefungovaly, ačkoli mohly být zajímavé. Jednoduše edukativní výstavu připravila skupina OKOLO, která seznamovala návštěvníky s ikonickými kusy designu na projekční ploše složené z krabic. Příjemným osvěžením byla výstava Wojna v posledním patře budovy, která konfrontovala keramické a porcelá-

art + a ntiques nové dekorativní předměty vzniklé v Polsku a v Československu v 50. a 60. letech. Historické exempláře s banální tematikou získávají v očích současného diváka novou dimenzi a mohou oslovit i aktuální tvůrce. Z českých autorů překvapila kolekcí skleněných levitujících objektů Eva Eisler a Tadeáš Podracký společně s Markétou Kratochvílovou s kolekcí svítidel Skywalkers, která připomínají vesmírná vozítka a modely. Kromě dnes etablovaných designérů, jako jsou Dechem nebo Jan & Henry, kteří se postarali o řadu instalací v rámci celého Designbloku, našli mladí tvůrci a autorská studia svůj prostor v domě U Minuty. Zde byla situována i mezinárodní přehlídka nejlepších diplomových prací. V záplavě školních prezentací mnohé kvalitní předměty možná ani spatřeny nebyly. Ze začínajících designérů, čerstvých absolventů bychom přesto mohli jmenovat alespoň studio MUCK s kolekcí ozdobných váz nebo Michaela Tomalíka. Jeho

křeslo-objekt bylo inspirované vzpomínkami na vlastní dětství, přináší tak zajímavý pokus o zkoumání osobního nábytku. Za šestnáct let svého působení se Designblok stal akcí, na kterou chodí masy lidí (přes 56 tisíc návštěvníků). Design se stal i díky této přehlídce populárním tématem napříč společností. Pro mnohé zainteresované návštěvníky však ztratil svou počáteční atmosféru, která byla naplňována očekáváním, že by přehlídka mohla být více oborovou konfrontací než povrchním procházením v lifestylovém magazínu. Problémem Designbloku jsou a asi i zůstanou megalomanské ambice pořadatelů. Ty se prostřednictvím obrovského počtu návštěvníků propisují do spokojenosti sponzorů a narůstajících možností pořadatelů. Z původně výběrové přehlídky se stal prostor pro rodinnou procházku. Možná právě proto se letos nově zpřístupněné prostory staly tím hlavním zážitkem, který vévodil celému Designbloku.

INZERCE

platforma (pro současné umění)

Denisa Nová, Karin Zadrick, Klára Dvořáková Ruměná. Kůže z dechu The Skin’s Own Breath. Blushing 18 09 — 23 11 2014

platform (for contemporary art)

PLATOvideo01 — sport autorská videa Zbyňka Baladrána, Josefa Daberniga a Vojtěcha Fröhlicha 01 10 — 30 11 2014

Michal Kalhous Muž a žena A Man and a Woman 11 09 — 30 11 2014

www.plato-ostrava.cz Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava The project is supported by the City of Ostrava

Ostrava

Mediální partneři Media Partners

architektura

Dokumentární Plán text: Karolina Jirkalová

Těsně před podzimními komunálními volbami vstoupil do kin dokumentární film Benjamina Tučka s názvem Plán. Termín nezmiňuji bezdůvodně, pro budoucnost územního plánu Prahy (onen „Plán“ z názvu filmu) jsou výsledky voleb a následná jednání zcela klíčové. Dnes zkrátka sledujeme pokračování Tučkova dokumentu v přímém přenosu. Tomáš Hudeček, hybná síla pozitivních změn ve způsobech, jak koordinovat rozvoj města, zřejmě v pražské politice končí. Už proto rozhodně není od věci zajít se na film podívat. Hned na začátku však musím říct, že o urbanismu, dokonce ani o titulním územním plánu, snímek není. Tuček se spíš zaměřil na temné stránky územního „provozu“ města – nakládání s pozemky a regulacemi jejich využití. Pohybujeme se na hraně mezi publicistikou a filmovým dokumentem, což má svá pozitiva v divácké atraktivitě, ale i svá negativa, především roztříštěnost a neexistenci jasné kompozice. Jako bychom sledovali sestřih různých více či méně souvisejících reportáží. Některé zdokumentované kauzy, například téměř mafiánské čachry kolem prodeje pozemku na Litochlebském

náměstí, se ve filmu uzavřou, jiné, třeba Nákladové nádraží Žižkov, zůstávají jen nakousnuté. Téma rozvoje města a jeho nástrojů, jako je právě územní plán, stavební předpisy nebo správa veřejného prostoru, je nesmírně komplikované. Ale neméně důležité. Benjamin Tuček si zaslouží uznání už jen za to, že se této problematiky chopil. Nicméně se zdá, že se v ní sám trochu ztratil. Jeho snímek pokrývá období zhruba mezi léty 2009 až 2014, kdy v Praze došlo doslova k revoluci v metodách plánování rozvoje města. Tyto „magistrátní“ změny tvoří chronologickou páteř filmu, která je ale příliš slabá na to, aby udržela snímek v pevnějším tvaru. To, co bychom se z filmu chtěli dozvědět, tedy jaké byly systémové problémy starého způsobu územního plánování a jaké konkrétní změny přinášejí nové nástroje Hudečkovy éry, tam zkrátka není. Ani slovo o zcela klíčových nových stavebních předpisech nebo manuálu veřejného prostoru. Slyšíme jen názory z různých stran, od aktivistů a architektů přes developery až k politikům, objevuje se před námi síť tušené korupce a penězovodů.

Z Á B Ě R Z F I L M U P L Á N / foto: Negativ

Samotný „Plán“ jako by byl tabu, horká kaše, hrozivé zvíře z lesů, kterého nezobrazíme ani nepojmenujeme a budeme mu říkat jen „ten, co jí med“. Důvodem, proč se Tuček ústřednímu tématu v podstatě vyhnul, může být i ten, že je filmově neatraktivní. Navíc by ve snímku asi nezbyl žádný prostor pro další, podstatně živější obrázky a postavy. Třeba pro novináře a živelného cykloaktivistu Martina Kontru a jeho Bajkazyl nebo pro „cestovní kancelář“ CorruptTour, což by byla docela škoda. Jedním z jasných poselství filmu je, že za podobu města nese odpovědnost každý z nás, s čímž nelze než souhlasit. Problematičtější už je, že tyto spodní občanské proudy jsou ve snímku často stavěny do kontrastu s tím, co dělají „ti nahoře“. Tento kontrast je zdůrazňován i v Hudečkově éře, a to způsobem, který poškozuje obě strany – lidé z Institutu plánování a rozvoje města jsou zobrazování jako studení odborníci, skutečný život města zase prezentuje dívka tančící „nahoře bez“ na náplavce. Přitom jediná cesta, jak učinit „kvalitu života kritériem plánování města“, je obě tyto síly dialogicky propojit.

knižní recenze

art + a ntiques

Japonská zkušenost českého architekta text: Ondřej Hojda Autor je historik architektury.

Biografie je nejstarší, ale také nejčastěji zatracovaná uměleckohistorická metoda. Vyprávěním životního příběhu jednotlivce je přesto i dnes možné přiblížit obecnější téma – například sbližování dvou odlehlých kultur, v našem případě japonské a české. Knížka Heleny Čapkové je v tomto směru pozoruhodným pokusem.

Bedřich Feuerstein (1892–1936) platí v českých dějinách architektury za smutnou, až tragickou postavu. Mnohostranně nadaný tvůrce, který nedosáhl ničeho, čeho chtěl, trápil se a ukončil svůj život dobrovolně, jak to zachytili i Vítězslav Nezval básní a Jaroslav Seifert v pamětech. Feuerstein byl o něco starší než oni, měl i klasicizující školení od Josipa Plečnika, ale záhy se k avantgardě připojil a patřil i k zakládajícím členům Devětsilu. Jeho nejznámější

stavbou zůstává puristické krematorium v Nymburku ze začátku dvacátých let. Je známo, že architekt pracoval v Paříži u Augusta Perreta (1921–23), ale podstatně menší je povědomí o jeho téměř čtyřletém pobytu v Japonsku (1926–30). Helena Čapková se zaměřila právě na toto období, a protože dosud nemáme k dispozici jinou moderní Feuersteinovu monografii, může alespoň zatím její knížka sloužit jako klíč k celému architektovu životu.

B E D Ř I C H F E U E R S T E I N : M Ě S T S K É K R E M A T O R I U M V N Y M B U R K U / 1922–24 / © Petr Čech

Práce pro Raymonda Do Japonska odjel Feuerstein za prací. Tu mu tam nabídl původem český architekt Antonín Raymond (původním jménem Reimann z Náchoda), jenž byl klíčovou postavou pro japonský pobyt jak Feuersteina, tak několika dalších Čechů. I jeho dílo až do poměrně nedávné doby unikalo dějinám umění. Raymond původně přijel do Tokia ze Spojených států jako spolupracovník Franka Lloyda Wrighta, který tam pracoval

v letech 1919–21 na hotelu Imperial. Hotel slavil úspěch, zvlášť poté, co přečkal v roce 1923 katastrofální zemětřesení. Pak se ovšem Raymond se svým mistrem rozešel a založil si vlastní studio, které mimochodem funguje dodnes. Uvedl tak de facto do Japonska moderní architekturu, už proto, že uměl stavět z betonu. Raymond se před několika lety dočkal i monografie, jejíž slabinou je podle Heleny Čapkové právě opomenutí Feuersteinova podílu na projektech a vlivu na jeho styl. Ten byl zásadní, a pokud víme, že Feuerstein předtím pracoval u Augusta Perreta v Paříži, pak i na první pohled patrný, jako třeba v návrzích nemocnice sv. Lukáše v tokijském Cukidži. Raymond si zjevně Feuersteina považoval jako oponenta své práce, a přiznával mu dokonce větší talent než sám sobě. Kniha z části osvětluje i dramatický moment, který poškodil na dlouhá léta Raymondovu pověst, přinejmenším v Čechách. Šlo o zpronevěru, kterou mladý ambiciózní architekt zajistil start své vysněné kariéry za oceánem. Reimann, který byl pokladníkem Spolku studentů architektury na pražské technice, neutekl za hranice s nějakou kasičkou, ale s celým jměním spolku (a tržbou z plesu), takže spolek už údajně nemohl podporovat své nemajetné členy a musel rozprodat svou odbornou knihovnu. Na Reimanna/ Raymonda byl vydán zatykač a jeho první cesta do Jižní Ameriky byla spíš útěkem, strach stál jistě i za pozdější změnou jména. Nejbarvitější svědectví o tomto zločinu nicméně pochází až z doby po více než šedesáti letech od architekta Jindřicha Fialky, který jej spojil s neskrývaným antisemitismem, namířeným navíc i proti Feuersteinovi. Ten přitom podle všeho neměl se zločinem, ale ani s židovstvím nic společného. Faktem zůstává, že Raymonda jeho čeští současníci neměli rádi, přestože peníze později už jako prosperující architekt vrátil i s úroky. Hned nato ostatně vstoupil do služeb československé diplomacie v Japonsku.

ničních ambasád v Tokiu. Ta architektonicky nevýznamnější, sovětská, nese největší podíl Feuersteinovy práce. Feuerstein se ale také jeví jako člověk mimořádně náročný sám na sebe i ostatní, nikdy nespokojený s výsledky své práce. Tyto vlastnosti jej přiváděly do konfliktů s Raymondem. Ten byl v první řadě majitelem firmy, snažícím se vyhovět zákazníkům i za cenu spěchu a rezignace na vlastní styl. Výmluvná je v tomto směru korespondence, v knize citovaná, v níž Raymond Feuersteinovi vytýká pomalost, neustálé změny výkresů v průběhu práce, a nakonec i finanční ztrátu. Spory nakonec vedly až k tomu, že Raymond Feuersteina nejen propustil, ale pomocí diplomatických intrik dosáhl také jeho rychlého vyhoštění z Japonska. Japonsko Feuersteinovi učarovalo, a přestože se do země již nemohl vrátit, provázelo jej po zbytek života. Spolu se sběratelem Vojtěchem Chytilem se podílel na propagaci orientálního umění. Po neúspěchu ve stavebních zakázkách se vrátil k tvorbě divadelních kulis, z nichž některé, jak autorka ukazuje, nezapřou japonskou inspiraci. Jeho přednáška O japonské architektuře, přetištěná v knize jako příloha, také dokládá, že si o zemi a její kultuře osvojil široké znalosti. Vyjadřuje pochopení i pro buddhismus a japonské potlačení vlastního ega a absenci strachu ze smrti. Ve světle Feuersteinova pozdějšího osudu význam těchto poznámek sílí: Po sérii neúspěchů se rozhodl svůj život ve čtyřiačtyřiceti letech ukončit skokem z Trojského mostu.

elipsy či neobratnosti. Některé zajímavé teze, jako například ta, že se „japonský design stal jakýmsi praotcem modernismu a implantoval mu doposud chybějící kořeny“ (s. 11), by určitě zasloužily vysvětlení. Je to zřejmě dnes v akademickém prostředí běžný tlak na publikování, který způsobuje zveřejnění dílčích poznatků ještě předtím, než se propojí do syntézy. Část těchto výtek směřuje i k nakladatelství a redakci, respektive její absenci (v tiráži je uveden Bohdan Chlíbec). Zvlášť v knize o architektuře by například jméno architekta Bauhausu Hannese Meyera mělo být psáno správně. Autor této recenze ví, že takové povzdechy jsou nad českou produkci posledních let časté, musí zde ale připojit další… Není přitom žádných pochyb, že Helena Čapková je kompetentní badatelka schopná pracovat v mezinárodním kontextu: sama dnes působí na univerzitě Waseda v Tokiu a tato její práce vychází z rozsáhlého bádání v českých, amerických i japonských archivech. Byla také odbornou poradkyní seriálu České televize Šumné stopy, který už před třemi lety představil osudy českých architektů v Japonsku v populárnější podobě. Kniha skutečně prezentuje výsledky objevné a nakonec velmi zajímavé práce.

Konflikty a neúspěchy Diplomatem byl i jazykově nadaný Feuerstein. Jeho šéf a později společník ale navíc dokázal své styky obratně využít, takže jeho ateliér stavěl například budovy zahra-

9 788074 371769

BED¤ICH

Celý příběh si ale musí čtenář zčásti sám poskládat, trochu jako mozaiku s chybějícími sklíčky. Přestože sledujeme vývoj chronologicky, působí jednotlivé kapitoly často jako samostatné články, které opakují stejné informace způsobem, který jako by nevěděl o zbytku knihy. Naproti tomu je ale text občas až příliš stručný a mnoho zůstává nedořečeno; při čtení místy drhne i elementární logická návaznost mezi jednotlivými větami. Při vyprávění o avantgardním páru manželů Cučiurových se například Kameki v jedné větě do Nobuko „zamiloval“ a v druhé větě už „novomanželé odjeli“. Nejde ale o takové

h e l e n a

ã a p k o v á

BED¤ICH FEUERSTEIN cesta do nejv˘tvarnûj‰í zemû svûta

h e l e n a ã a p k o v á

Skládání mozaiky

FEUERSTEIN

BF_Cover_Press_Oprava:Layout 1 15.6.14 12:46 Page 1

KANT / AULA

H E L E N A Č A P K O VÁ : B E D Ř I C H F E U E R S T E I N . C E S TA D O N E J V Ý T VA R N Ě J Š Í Z E M Ě S V Ě TA Kant/Aula 2014; 215 stran cena: 590 Kč

inzerce

art + a ntiques

80. KONCERTNÍ SEZÓNA

www.fok.cz

20. 11. 2014

Smetanova síň, Obecní dům 19.30 hodin

NAROZENINOVÝ GALAKONCERT Pavel Šporcl, Dagmar Pecková, Jiří Stivín, Jiří Bárta, Ondřej Havelka Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Jan Kučera dirigent

nové knihy

Magorova konference Edita Onuferová, Terezie Pokorná (eds.) Sborník z konference věnované dílu Ivana Martina Jirouse se mimo jiné zabývá i jeho kunsthistorickými aktivitami. Magdalena Juříková analyzuje Jirousovy referáty o výstavách soch ve veřejném prostoru. Pavla Pečinková mapuje jeho komentáře k umění od diplomové práce o vizuální poezii až po mlčení posledních let. Nejvíce ji přitom fascinuje výrok „Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný“. Petr Jindra ve svém příspěvku zkoumá, jak se Jirous dostal od dějin umění k „činění, pro které neexistuje žádná profese“. Konferenci uspořádala před rokem Revolver Revue při příležitosti Jirousových nedožitých sedmdesátin. Revolver Revue 2014, 208 str., 289 Kč

Experimentální sídliště Invalidovna Ladislav Zikmund-Lender (ed.) Pražské sídliště Invalidovna, které bylo postaveno v 60. letech, mělo být chloubou socialistického bydlení. Díky konstrukčním inovacím, za nimiž stál tým architektů pod vedením Josefa Poláka a Vojtěcha Šaldy, byly zdejší byty lehčí

Umělec, vila a bazén Alena Bartková, Barbora J. Pivoňková,

a nepozornost k okolí. Autoři neváhají úkolovat umělce i Tate Modern. Umělci mají vytvářet díla

a levnější. Jejich interiéry pak komplexně na-

Zdenka Švadlenková (eds.)

k vyléčení našich neduhů a galerie má vytvořit

vrhovali výtvarníci z ÚBOKu. Projekt měl ovšem

Povinná četba pro uchazeče o studium na vysoké

stálou expozici s oddíly věnovanými utrpení,

i řadu much. Například nefungovaly služby –

umělecké škole. Užitečná černá cihla obsahuje

soucitu, strachu, lásce a sebepoznání. Cílem je

jejich středisko bylo postaveno jako poslední.

přes padesát názorů na „význam a efektivitu

zdravý jedinec a společnost, kde umění nebude

Právě to nyní zřejmě projde výraznější promě-

uměleckého vzdělání v současném českém vý-

potřeba.

nou. Vydání knihy podpořil sousední obchodní

tvarném umění“. Najdeme tu rozhovory s peda-

komplex Futurama Business Park.

gogy včetně rektorů AVU, VŠUP a děkana FaVU,

Kniha Zlín 2014, 240 str., 669 Kč

Někdy v sukni – Umění 90. let

Zikmund a NPÚ 2014, 144 str., 239 Kč

vyjádření studentů, umělců, sběratelů a dalších

Tanec v ruinách – Nálezy Jiřího Koláře

nepřijatých uchazečů Pod čarou (2006–11). Její

Katalog k výstavě Někdy k sukni, která proběhla

(ne)oddělitelnou součástí je katalog přehlídky

na jaře v Moravské galerii v Brně a 5. listopa-

Nad čarou, kterou pro pražský DOX připravila

du začala v Galerii hl. města Prahy, nás vrací

autorit. Publikace vzešla z podhoubí výstav

Marie Bergmanová, Marie Klimešová O Jiřím Kolářovi se už mnoho nového říct nedá. Ještě se ovšem dají najít noví Kolářové.

kurátorka Tereza Jindrová. PageFive 2014, 569 str., 890 Kč

Pavlína Morganová (ed.)

o dvacet let zpátky. Kurátorka Pavlína Morganová připomíná, jak vypadala 90. léta v umění, socioložka Alice Červinková píše o postavení

K jednomu takovému objevu došlo letos v umělcově pozůstalosti. Jde o soubor raných koláží

Umění jako terapie

žen v tehdejší společnosti. Martina Pachmanová

z 50. a 60. let. Díla, která v sobě podle Marie

Alain de Botton, John Armstrong

jde hlouběji do minulosti a vytváří diagram žen

Klimešové mají intenzitu prvních objevů, jsou

Kniha pro čtenáře, který je ochoten připustit,

v umění, začínající roku 1790. Z rozhovorů se

do 22. listopadu k vidění v Galerii Smečky. Na

že mu Manetův obraz chřestu pomůže vyře-

čtrnácti zúčastněnými umělkyněmi vystupují tyto ženy jako silné individuality.

místě je kromě katalogu možné prolistovat či

šit partnerskou krizi. Podle filozofů Bottona

pořídit také podzimní Revolver Revue věnova-

a Armstronga je umění nástroj, který člověku

Moravská galerie v Brně – GHMP 2014,

nou Kolářovi.

pomáhá překonat jeho nedostatky – špatnou

304 str., 528 Kč

Arbor vitae 2014, 148 str., 390 Kč

paměť, negativní zážitky z dětství, neúctu k sobě

/ připravila Kateřina Černá

fotoreport

art + a ntiques

N A N Á V Š T Ě V Ě U S B Ě R A T E L E / foto: Jan Rasch

Byt sběratele Praha - Art+Antiques se na letošním Designbloku prezentoval s výstavou nazvanou Byt sběratele, kterou připravil ve spolupráci s Arthouse Hejtmánek a pěti dalšími obchodníky s uměním. Cílem expozice, která byla pojata jako obývací pokoj a předsíň v bytě

fiktivního sběratele s velmi eklektickým vkusem, bylo ukázat, že i starožitný nábytek může být velice elegantní a funkční. A že nepatří jen do muzeí či zámeckých interiérů, ale že je k mání mnohdy za lepší ceny než práce současných „designerských ikon“. Záběr expozice byl záměrně velice široký. Vedle sebe byly vystaveny nábytkové kusy od

17. století přes biedermeier po modernu, obrazy od manýrismu přes 19. století po současnost, sochy od Bohuslava Schnircha po Pavlu Scerankovou, užité umění od afrických masek po secesní šperky. To vše instalováno tak, jako by šlo o skutečný byt. Architektura i řešení expozice byly dílem manželů Marie a Tomáše Hejtmánkových a týmu jejich

spolupracovníků. Vystavená umělecká díla a starožitnosti na výstavu dále zapůjčily Starožitnosti Michal Jankovský, malostranská Kunstkomora, Nový Antik Bazar, fond Pro arte a Drdova Gallery. Nejstarším vystaveným kusem byl manýristický kabinet vykládaný želvovinou, nejdražším obraz Mikuláše Medka ze sbírky

Jindřicha Chalupeckého, naceněný na 6 milionů korun. Velké pozornosti návštěvníků se těšila také socha Pavly Scerankové Omnifocus. I pro autorku bylo překvapením, jak dobře může její dílo fungovat v bytovém interiéru. V bezprostřední konfrontaci se starožitným nábytkem i rozměrným Medkovým plátnem se Scerankové socha bez problémů prosadila.

Expozice v jednom ze sálů Colloredo-Mansfeldského paláce působila domácky a samozřejmě, ve skutečnosti však vnitřní příčku i obvodové stěny tvořila volně stojící konstrukce z latěk potažená látkou. Po týdnu tak mohl být celý „byt“ opět rozebrán a odstěhován a v paláci po něm nezůstala žádná stopa. / Jan Skřivánek

antiques

art + a ntiques

JOSEF ULLMANN: CHALUP Y V Z IMĚ olej / 29 × 34 cm vyvolávací cena: 600 eur (Art Invest)

A L O I S K I R N I G : N Á M Ě S T Í S K O S T E L E M / 1905 olej na plátně / 47 × 37 cm / rámováno   vyvolávací cena: 3 000 Kč (Obrazy v aukci)

S E C E S N Í H O D I N Y / Norimberk, kolem 1905 Walter Scherf, firma Osiris / postříbřená mosaz, broušené sklo / výška 53 cm cena: 165 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský) Z L A T Ý N Á R A M E K S O N Y X Y / Rakousko-Uhersko

K U B I S T I C K Á D Ó Z A / Graniton Rydl & Thon / kolem 1922

náramek ze žlutého 14ti karátového zlata s onyxy /

kamenina / výška 10 cm, šířka 8,7 cm

Au 580/1000, váha 36,55 g / délka 18 cm, šířka 2,5 cm

cena: 15 000 Kč (Cinolter Antique)

cena: 58 000 Kč (Cinolter Antique)

SECESNÍ PŘI VĚS zlato, brilianty cca 1,20 ct cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

K A R E L C H A B A : N O C S Ú P L Ň K E M / 1977 olej na překližce / 49 × 35 cm / rámováno vyvolávací cena: 3 500 Kč (Obrazy v aukci)

G R A M O F O N C O L U M B I A / Anglie, před 1920 cena: 9 500 Kč (Antik Olomouc)

inzerce

ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz ART INVEST A R T D E C O Z L A T Ý P R S T E N / střední Evropa, kolem 1920

Dobrovičová 7, Bratislava

Au 585/1000, hmotnost btto 4,55 g / diamanty briliantového

aukce: 23. 11. od 14:00

brusu cca 2 ct, rubínové trapézy, kameny vsazené ve stříbře cena: 155 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

v hotelu Carlton, Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk CINOLTER ANTIQUE

ERNS T ZME TÁK : K Y T ICE S K Y TAROU

Maiselova 9, Praha 1

tempera na překližce / 60 × 42 cm

tel: 222 319 816, 602 317 667

vyvolávací cena: 800 eur (Art Invest)

email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz OBRAZY V AUKCI aukce probíhá do 26. 11. 2014 Korunní 75, Praha 3 tel.: 608 866 413, 222 512 313 email: obrazyvaukci@seznam.cz www.obrazyvaukci.cz K A R E L S C H A D T: B Ř E Z O V Ý H Á J

P L A T I N O V Ý P R S T E N S B R I L I A N T Y / Art deco Prsten je zdoben dvěma brilianty o váze 0,45 ct,

olej na plátně / 90 × 90 cm / rámováno vyvolávací cena: 2 500 Kč (Obrazy v aukci)

čistota VVS, barva G a o váze 0,42 ct, čistota VS2,

S TAROŽITNOS TI M. JANKOVSKÝ Žatecká 14, Praha 1  tel: 724 251 272, 224 812 909

barva G a dále 24 diamanty o celkové přibližné váze 0,50 ct a dalšími dvěma diamanty každý

email: 7michal@centrum.cz

o váze 0,06 ct / Pt 950/1000, váha 4,01 g

www.czechantiques.cz

cena: 65 000 Kč (Cinolter Antique)

S TOLNÍ HODINY ořechová kořenovice, černý lak, měď / výška 32, šířka 42 cm / stroj s čtrnáctidenním chodem cena: 25 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

AN T ONÍN WALDHAUSER: KR A JINA kresba / 22 × 14 cm vyvolávací cena: 250 eur (Art Invest)

zahraniční výstava

art + a ntiques

Rothko v Haagu text: Tomáš Rajlich Autor je malíř, zakládající člen Klubu konkretistů.

Gemeentemuseum v nizozemském Haagu hostí do začátku března příštího roku průřezovou výstavu Marka Rothka. Jde o mimořádnou událost nejen vzhledem k počtu vystavených obrazů, ale i díky možnosti konfrontovat Rothkovy malby s pracemi Pieta Mondriana.

Mark Rothko se narodil v září 1903 jako Markus Rothkowitz v ruském Dvinsku (dnešní Daugavpils v Lotyšsku). Jako desetiletý emigroval spolu s rodiči a sourozenci do New Yorku, kde si rodina poameričtila jméno. Rothkova umělecká kariéra začíná v polovině 20. let. Přestože se do té doby o umění příliš nezajímal, při návštěvě u kamaráda, který studoval malířství na Art Students League, si uvědomil, že malba by pro něho mohla něco znamenat. Rozhodl se stát se malířem. Než se ale k tomu dopracuje, musí projít dlouhou cestu tradičního vývoje. Začal studiem u Maxe Webera, který v mládí pobýval několik let v Paříži, učil se u Matisse, znal se s Picassem v dobách kubismu a byl obdivovatelem Cézanna. To všechno mělo jistě na Rothka vliv. V jeho rané malbě se objevují figury, zátiší, výjevy z metra a ulice. Ze začátku jsou malovány expresivně v temných barvách. Paleta se ale brzy vyjasňuje a začíná se uplatňovat klidnější geometrický stavební řád. Rothko se také zajímá o mytologii a řeckou tragédii. Zabývá se psychoanalytickými teoriemi Freuda a Junga, čte Nietzscheho. To se odráží v obrazech připomínajících divadelní scény. Divadlo a hudba byly pro jeho život a práci velmi důležité.

práce surrealistů, především Giorgia de Chirica, což zásadně ovlivnilo jeho další vývoj. Na počátku 40. let je pak vidět přímý vliv surrealismu. Je to doba, ve které umělci jako Max Ernst, André Masson a André Breton emigrovali z Evropy do New Yorku a kdy surrealismus viditelně ovlivnil vývoj amerického umění. Do New Yorku emigroval ale i Piet Mondrian. Zajímavé je, že v některých Rothkových obrazech z této doby se poprvé objevuje horizontální dělení plochy, které se později stalo jedním ze základních znaků obrazové skladby jeho klasického období. Na jiných obrazech

Od surrealismu k Matissovi V roce 1937 pořádá Museum of Modern Art v New Yorku výstavu Fantastic Art: Dada and Surrealism. Tady Rothko poprvé vidí

M A R K R O T H K O : P H A L A N X O F T H E M I N D / 1945 National Gallery Washington

vidíme ale dělení vertikální, například výjevy z metra, které ukazují, že Rothko znal i dílo Mondrianovo. Asi od roku 1946 se Rothkova malba posunuje k abstrakci. Setkáváme s velkým množstvím forem nejrůznějších tvarů i barev, které obvykle vyplňují celou plochu obrazu. První sérii těchto Multiforms vystavuje Rothko v roce 1949 v Betty Parsons Gallery. V té době je již uznáván jako jeden z předních amerických malířů. Naštěstí tady ale jeho vývoj nekončí. Nejdůležitější změna v Rothkově malbě přichází až v roce 1949, kdy Museum of Modern Art v New Yorku získalo a permanentně vystavilo Matissův obraz L’Atelier rouge z roku 1911. Ten je charakteristický tím, že celá plocha obrazu je pokryta jednou červenou barvou, ve které se „vznášejí formy“ naznačující předměty z ateliéru (vázu, talíř, proutěné křeslo, obrazy, zrcadlo atd.). Rothko, jak sám prozradil, se chodil několik měsíců každý den do muzea dívat na tento jediný obraz a přemýšlel o něm. Matisse mu otevřel oči. Uvědomil si, že pokud mluvíme o obraze, mluvíme o barvě. Barva je nejdůležitější prvek obrazu. Barva je nositelem myšlenky. Barva může zviditelnit neviditelné a zavést diváka do nových neznámých světů. Barva může zprostředkovat divákovi nadpřirozený spirituální zážitek. Rothko poznal, že formy v obraze hrají druhotnou roli, proto svoje „multiformy“ zjednodušil na horizontální barevná pole, která napětím mezi sebou vytvářejí v obraze drama jako herci na jevišti. Pokusil se uchopit čistou

M A R K R O T H K O : U N T I T L E D / 1969 / National Gallery Washington

emoci jen a jen barvou. Zrodil se klasický Rothko. Na Matisse nikdy nezapomněl. Když Matisse o pět let později, 3. listopadu 1954, zemřel, namaloval Rothko obraz Homage to Matisse.

Práce v architektuře Ve svém životě dostal Rothko také třikrát nabídku spolupracovat s architekty. Nejznámější jsou tzv. Seagram Murals. Je to početná série velkých pláten původně zamýšlených pro restauraci The Four Seasons na newyorské Park Avenue. Když si ale Rothko uvědomil, že architekt od něj žádá jenom dekoraci do restaurace pro bohaté, od smlouvy odstoupil. Tomuto rozhodnutí vděčíme za to, že v londýnské Tate Modern můžeme dnes vidět několik obrazů z této série, které tam Rothko těsně před svou smrtí věnoval. Štěstí neměl ani s druhou zakázkou pro Harvardovu univerzitu v Massachusetts.

Obrazy – tzv. Harvard Murals – byly po instalaci v příliš světlém prostoru vystaveny slunečnímu světlu a musely být po několika letech zcela vybledlé odstraněny. Třetí a jedinou dnes existující instalaci, tzv. Rothko Chapel, objednali známí sběratelé John a Dominique de Menil původně pro univerzitu v texaském Houstonu, kterou sponzorovali. Nakonec, po různých oklikách, byla realizována jako součást Institutu náboženství a lidského rozvoje. Osmistěnná stavba navržená architektem Philipem Johnsonem byla po neshodě architekta a umělce upravena podle Rothkova přání. Rothko, který se celý život staral o to, jak a kde jeho obrazy budou prezentovány, považoval tento projekt za nejdůležitější ve své kariéře. Pracoval na něm déle než rok a v dubnu 1967 odeslal čtrnáct obrazů a šest variant do Houstonu. Hotovou kapli ale nikdy neviděl. Byla otevřena až rok po jeho smrti v lednu 1971.

Obrácené krajiny Posledních dvacet let svého života maluje Rothko velké obrazy se dvěma nebo více barevnými plochami, někdy oddělenými barevnou linií. Celé toto klasické období je vlastně nekonečnou brilantní variací na jedno téma. To je také důvod, proč všechny Rothkovy malby mají tu nejvyšší formální a spirituální kvalitu a nenajdeme mezi nimi, jako u jiných malířů, tzv. slabší obrazy. Závěrečné období tvoří temné obrazy z posledního roku Rothkova života. Jsou až neuvěřitelně jednoduché. Plocha je dělena pouze jednou horizontální linií, barva je omezena na varianty šedé a černé. Světlá expresivní plocha vždy dole, klidná tmavá nahoře. Připomínají schéma obrácené krajiny otočené nebem dolů. Všeobecně jsou považovány za výraz těžké Rothkovy deprese zapříčiněné nepochopením jeho práce, těžkou nemocí i odchodem od rodiny; deprese, která 25. února 1970 skončila sebevraždou.

zahraniční výstava

art + a ntiques

M O N D R I A N & R O T H K O / závěrečný sál výstavy v Haagu / foto: Gerrit Schreurs

Tady se ale musím umělce zastat. Mně tyto obrazy depresivní nepřipadají, ani na mne depresivně nepůsobí. Podle mého názoru jsou to obrazy hluboce humánní, obrazy nesmírné inteligence a pochopení, které nám otevírají pohled na drama lidského bytí. Patří nepochybně k tomu nejlepšímu, co v moderní malbě vzniklo. Teď, kdy umělcovo poslání bylo naplněno, je třeba vykonat ještě poslední čin. Vzdát poslední poctu umělci, kterému Rothko vděčil za to, že se stal největším malířem své doby. Rothko maluje svůj poslední, zářivě červený obraz, jako poctu Henrimu Matissovi. Je to souhrn jeho umění, ukázka, kam až se mu podařilo malbu posunout. Je to obraz namalovaný jedinou červenou barvou, monochrom jako sebevědomá deklarace nové malby příštího tisíciletí.

Neopakovatelný zážitek V Haagu je možno vidět ucelený soubor představující Rothkův vývoj od raných figurativních a surrealistických začátků přes období multiforem a tzv. období klasické až po sérii posledních temných šedočerných obrazů. Ale nejen to. Haagské Gemeente-

museum má na světě největší kolekci Mondriaanových obrazů. Kurátoři výstavy měli tedy praktickou možnost srovnání Mondriaana s Rothkem, tedy srovnání práce hlavních představitelů první a druhé vlny abstraktní malby. Oba začínali jako figurativní malíři. Navíc měli společnou náklonnost ke spiritualitě, i když ta Rothkova pramenila z kabaly jeho židovského dětství a náboženské mystiky, zatímco Mondriaan byl vyznavačem teosofie. V Haagu visí ve zvláštním sále po levé straně několik obrazů, které ilustrují Mondriaanovu cestu k abstrakci, na druhé straně obrazy ukazující vývojové fáze díla Rothkova. Na čelní stěně pak vedle sebe poslední obraz Mondriaanův, slavné Victory Boogie Woogie (1942–44), a poslední Rothkův červený obraz Untitled (1970). To je zážitek naprosto neopakovatelný. Je to poselství dvou největších mistrů abstraktní malby následujícím generacím. Cestu do Haagu proto velmi doporučuji. Pokud si uvědomíme, že Rothkovy obrazy jsou dnes nejdražšími abstraktními obrazy na trhu s uměním (malířův dva roky starý aukční rekord má hodnotu 87 milionů

dolarů), je realizace výstavy tohoto typu věc téměř nemožná. Přesto se Nizozemcům podařilo sehnat od sponzorů – dokonce i soukromých dárců – potřebné peníze. To se u nás samozřejmě stát nemůže, a proto laguny naší neznalosti poválečného umění zůstávají nedotčené. Velké důležité výstavy se Praze ještě pořád vyhýbají. Výstava trvá až do 1. března 2015 a je s největší pravděpodobností jednou z posledních příležitostí vidět přehled Rothkova díla v Evropě a rozhodně jedinou příležitostí srovnání Rothka s Mondriaanem.

MARK ROTHKO pořadatel: Haags Gemeentemuseum, Den Haag kurátoři: Franz-W. Kaiser, Benno Tempel, Harry Cooper termín: 12. 9. 2014–1. 3. 2015 www.gemeentemuseum.nl

Eg o n S c h i e l e A r t C e n t r u m o. p. s . ; Š i ro k á 70 - 72; C Z 3 81 01 Č e s k ý K r u m l ov ; te l .: +420 3 80 70 4 011; w w w. s c h i e l e a r tc e n t r u m .c z 67

Děkujeme za podporu: Nadace Sabarsky-Sonnberger; Město Český Krumlov; Jihočeský kraj; Dragon Press, s. r. o.

Technologický partner

ÚT–NE I 10 – 18:00

PRODLOUŽENO DO 11.1. 2015 VÝSTAVA KE 100. VÝROČÍ NAROZENÍ JIŘÍHO KOLÁŘE

JIŘÍ KOLÁŘ ostatky ráje

EGON SCHIELE ART CENTRUM ČESK Ý KRUMLOV

inzerce

art + a ntiques

Josef Váchal Napsal, vyryl, vytiskl a svázal

15/10/2014 — 01/01/2015 Západočeská galerie síň Masné krámy v Plzni Výstavní Pražská 18, Plzeň Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

PNP LOGO TISK(1).pdf

9/24/14

Výstava se koná pod záštitou Daniela Hermana, ministra kultury České republiky, a za finanční podpory Státního fondu kultury České republiky, statutárního města Plzeň a Nadace 700 let města Plzně

2:20 AM

www.ghmp.cz

Galerie hlavního města Prahy Prague City Gallery

Spolupráce: Památník národního písemnictví C

PA M Á T N Í K NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ

Partneři

Mediální partneři

Pnoucí śeď

CMY

VladimírHoudek

24. 9. 2014 – 25. 1. 2015 vernisáž 23. 9. v 18 hodin

Michaela Thelenová 19/11/2014 — 18/01/2015 Dům pánů z Kunštátu / The House of the Lords of Kunstat Dominikánská 9, Brno Otevřeno / Open Úterý – neděle 10 – 18 hodin / Tue – Sun 10 am – 6 pm www.dum-umeni.cz

Ve Vaňkovce 2, 602 00 Brno www.ragallery.cz

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

manuál

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 63. – Dušičky text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

Nežijeme v Mexiku. Venku bývá lezavo. Ze sousedova komína stoupá kouř ze směsi pilin a vyjetého motorového olej. Podrážky bot se noří do haše zetlelého listí. Polystyrénový korpus věnečku zdobí borové šišky a směs sušených kvítek. Kolumbárium připomíná panelák. Nakonec neplatiče nájmu i zde bez milosti vystěhují. Kdy jindy a jinde přemítat o marnosti a smyslu každodenního pinožení. Fatální otázky lze však vytěsnit i na hřbitově. Prokrastinujícího historika umění napadne sepsat komparativní studii funerální plastiky Františka Bílka a Olbrama Zoubka. V momentu, kdy na mobil udělá první dokumentační fotografie, už ví, že text nabídne k otištění do příležitostných novin volyňské Galerie Na shledanou. Dále se rozhodne sepsat grantový projekt na komplexní zpracování moderní náhrobní plastiky. Předpokládaným výstupem bude on-line databáze, kolektivní monografie, mapa a série odborných kolokvií. Samozřejmě ani jeden z nápadů nikdy nedotáhne k realizaci, to ví už na zastávce tramvaje před krematoriem. V televizi běží další halloweenský speciál Simpsonových. Seriál, který se kromě všeho ostatního zapsal do našich srdcí legendární reportáží Kenta Brockmana z úřadu práce, kde „už není tak veselo, jak bývalo dřív“, protože „ve frontě tu už nestojí jen filozofové a kunsthistorici“, ale „i užiteční lidé jsou v tísni“. Na hřbitově úspěšně zaplašené otázky se vrací jak bumerang. Může být někdy historik umění užitečný? Skutečně užitečný? Nikoli ve smyslu metafor a výmluv o povznášení lidstva prostřednictvím umění nebo zprostředkování nadčasových hodnot nevyčíslitelné ceny a významu? Nikoli tak, že nutí produkt své práce veřejnosti, ale tak, že je o ni aktivně žádán? Překvapivě ano! Scénář je vždy stejný. Zazvoní telefon. „Mám na tebe takovou velkou prosbu. Na-

padlo mě, že bys mi mohl asi pomoc. Je to celý trochu trapný, tak se nezlob. Zemřela mi babička. Máma teď vyklízí její byt. Do toho ještě její brácha s rodinou. No. Haldy starýho nábytku. Dědeček sbíral obrazy, takže na stěnách tam visí spousta obrazů. Platil za umělce v hospodě. Máma tvrdí, že jeden dostal přímo od Zrzavýho. On byl doktor, léčil ho nebo dokonce operoval. To má asi nějakou cenu, ne? Máma se strejdou spolu už roky nemluví. Začátkem devadesátek jsme restituovali hotel v Kolíně, máma ho chtěla prodat, její brácha, že je to lepší pronajmout. Hrůza. S tím tě ale nechci zatěžovat. Mohl by ses někdy přijít na ty obrazy podívat, že bys řekl, jakou to může mít asi tak cenu, a kdyby se to prodávalo, tak jak postupovat.“ Roky studií a praxe historika umění se úročí v kulisách několik dní či týdnů nevětraného 2+1. Zuje si boty, aby se přes gauč probojoval ke stěně s obrazy. Bere do rukou jeden obraz za druhým. Chomáče prachu z horní hrany rámu mu špiní ruce i sliznice. Přihlížející rodina mu visí na rtech. Za jiných

PERFORMANCE MARK A MEDUNY A ONDŘE JE BRODYHO

okolností by krajinu Františka Kavána z dvacátých let přešel zcela bez zájmu. V umrlčině ložnici je však malým chef d‘oeuvrem, který si zaslouží komplexní výklad. Škoda, že obraz není o dvacet let starší. Umělcovy práce z přelomu století se prodávají o jednu nulu dráž. Nad stolem v jídelně identifikuje matissovsky traktovanou hlavu dívky od slovenského modernisty Eugena Nevana. Studoval na akademii v Praze, kde si shodou okolností jeho vnuk Mikuláš právě otevírá galerii. Slovenské meziválečné umění má početné sběratele a je velmi dobře prodejné. Obraz Jana Zrzavého je ve skutečnosti jen grafický list, navíc silně zažloutlý dlouhodobým vystavením světlu. Z toho očekávané miliony nekápnou. „No, i tak jste nám velmi pomohl, a kdybyste se neurazil“. S dobrým pocitem a lahví francouzského stolního vína odchází historik umění z bytu. Ve výtahu věnuje vděčnou vzpomínku památce všech zesnulých, kteří po sobě zanechali sbírku obrazů a rozhádané příbuzenstvo.

recenze

art + a ntiques

Čarodějův učeň Josef Váchal v Domě U Kamenného zvonu text: Milena Bartlová Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM a Fakultě humanitních studií UK.

Josef Váchal patřil k průkopníkům narušování hranic mezi krásným uměním a vizuální kulturou, jehož prvním vrcholem byla v době autorova tvůrčího dozrávání secese. Díky tomu není korpus Váchalova díla rozdělen na přípravné kresby a studie na jedné straně a na realizované originály na straně druhé, jež by se na třetí straně stávaly podkladem reprodukcí, nýbrž zahrnuje široký rejstřík od perokreseb a akvarelů přes olejomalby a nástěnné obrazy po knihy, dřevořezy i dřevořezby. Větší i menší výstavy a publikace v posledním čtvrtstoletí odvedly základní práci při zařazování Váchala do příběhu českých dějin umění, takže projekty ke sto třicátému výročí umělcova narození se mohly soustředit na specifická témata, vybraná z bohatého souboru díla. Největší z nich je rozsáhlá výstava připravená Marií Rakušanovou pro Galerii hlavního města Prahy, instalovaná Zbyňkem Baladránem v náročných prostorách domu U Kamenného zvonu. Kriticky zkoumá to nejbanálnější váchalovské klišé, totiž esoterní a okultní významy, jež Váchal do své tvorby vkládal.

Jiná věda Když se dějiny umění dělají opravdu dobře, tak jsou výsledky zajímavé a přitažlivé nejen pro pár specialistů, ale i pro veřejnost. Marie Rakušanová prostudovala dobový ideový, umělecký i společenský kontext moderního českého esoterismu, pročetla spisy, které Váchal znal, aby pak z celku jeho díla vybrala relevantní součást, strukturovala ji a promyšleně interpretovala. Žádné vciťování, popisy a mapování, ale podrobný výzkum spojený s originálním přemýšlením. Výsledky předložila v instruktivní a zároveň sugestivní výstavní podobě spolu se solidním vědeckým textem.

Studovat Váchala právě takto není zdaleka samozřejmé. Díky tematizaci esoteriky a okultismu se totiž jeho výtvarné dílo stalo předmětem zjednodušujících stereotypů a zároveň jakéhosi kultu, který by autora samého jistě potěšil, i když by se mu nejspíš zároveň vysmál. Víra v démony a duchy, stejně jako alchymie, astrologie, magie i jejich teosofické a okultistické provozování v epoše klasické moderny, jsou jako předmět vědeckého studia náročné, protože se vymykají modernímu paradigmatu. Samy navíc takový přístup odmítají jako degradující a omezující. Pokud badatel převezme stanovisko svých pramenů, musí na distancovanou vědu rezignovat a stát se sám adeptem. Jde tu, přesněji řečeno, právě o to, jaká věda by to byla. Vědu, která by měla pochopení pro to, co se nevejde do moderního světa technologické racionality a materialismu, naopak zmíněné obory vítají. Esoterici konce 19. a první poloviny 20. století ve skutečnosti milovali vědy o živé přírodě i psychologii a snažili se jejich pomocí prokázat legitimitu svých přístupů. K nejpůsobivějším exponátům výstavy patří film, ukazující Váchalův podíl na pokusech empiricky dokázat přítomnost duše v těle krátce po smrti pomocí manipulace s mrtvou žábou. Skeptičtější byl Váchal k pokusům s moderní technologií, jako byly snahy zachytit fotograficky duši a auru, a nepřidal se ani ke specifické esoterní vědě Rudolfa Steinera (její českou větev v roce 2011 představila výstava v Doxu a vztah ke zrodu moderního vizuálního umění zmínila v Tichých revolucích v ornamentu Lada Hubatová-Vacková).

Bez legrace Skepse, která Váchala přivedla po krutých zážitcích na alpské frontě za první světové

války načas až k odmítání esoteriky, by se mohla na první pohled zdát žádoucí interpretační trhlinou, která nám dnes umožní jej chápat. Rakušanová ale dobře vidí, že to by bylo přílišné zjednodušení. Domnívám se, že autorka klíč vyhmátla správně, když jej našla zaprvé v pojetí znaku, a zadruhé ve Váchalově pohybu na hraně mezi magií a uměním. Na výstavě ještě názorněji než v publikaci můžeme sledovat proces utváření autorovy vizuální imaginace. Na rozdíl od Kupky či Maleviče se Váchal neobracel k abstrakci jako důsledku přímého duchovního nazírání forem, nýbrž v rámci dekorativismu secese i art deco rozvíjel lineární a plošné možnosti čar – souvisejících s čarováním. Vycházel přitom na jedné straně z grafického designu, k němuž patřilo i autorské písmo, na druhé z osobité verze primitivismu. Vize a vidění patří k sobě a zhmotňování původně nehmotných zjevů je jak magická praktika, tak také základní princip výtvarného umění. Autorka považuje za třetí klíč pro dnešní pochopení vztahu Váchalova díla k esoterice jeho neustálé hledání, nespokojenost se všemi pozemskými podobami mystických praktik a zkušeností, o institucionalizovaných a spolkových formách nemluvě. Osobně bych větší důraz kladla na humor a ironii, které jsou v jeho díle všudypřítomné a zásadně se příčí fatální vážnosti, která je tak příznačná pro sebepojetí esoteriky. Možná je to dokonce další hraniční poloha: Duchovní Brehm (Brehmův život zvířat byl na přelomu století populární mnohasvazkové ilustrované dílo o živočišné říši, jež šířilo zlidovělý darwinismus) je znepokojivou kombinací vědy a smíchu, smrti a poznání. Nevážnost souvisí rovněž s kreativní volností a svobodnou nepřesností, jež jsou typické pro Váchalovo využití všemožné esoterní

J O S E F V Á C H A L V D O M Ě U K A M E N N É H O Z V O N U / foto: Tomáš Souček

symboliky a imaginace, od horoskopu přes tarotové karty po démonologii. Úplné zaplňování plochy obrazu propletencem tvarů patří k rysům, které můžeme odvodit z Váchalova východiska v grafickém designu a knižní tvorbě nebo v něm vidět intuitivně přesné pochopení povahy středověkého obrazu. Připomene však zároveň kompulzivní povahu „syrového umění“, a to nejen neškolených malířů, jež zmiňuje Rakušanová, ale také vizuální kreace malířů klasifikovaných jako psychicky nemocní. Někdo by jistě označil za projev psychické poruchy už samotný praktický zájem o esoteriku a vážně branou magii. I vstřícněji naladěný pozorovatel vyčte z Váchalových dětských vzpomínek (na výstavě dokumentovaných dokonce dětskými kresbami záhrobních témat) i z jeho pozdějších zápisků i kresebných záznamů stopy fobií, ba psychotických epizod. I zde se však Váchal vždy pohybuje na vnitřní straně hranic umění. Jeho tvorba nezůstává uzavřena sama v sobě a divák se k jeho imaginaci může připojit, aniž by mu

hrozilo, že se jeho mysl v kompulzivním ornamentu zmate a ztratí.

Umění a strašidla Ve Váchalově tvorbě se setkávají magie, umění a šílenství. Domnívám se, že před pádem do příliš nebezpečného víru tvůrce i diváka vždy zachrání nejen smích a výsměch, ale také to, že Váchal v magii zůstal čarodějovým učněm a ani v umění nedosáhl k nebezpečným výšinám geniality. Ale Váchalovy obrazy jsou jenom obrazy. I když na výstavě si můžeme připadat trochu strašidelně (hlavně prostor „magické pracovny“ může být pro citlivé jedince až příliš sugestivní), je to pořád jenom umělecká výstava. I s drobnými nedokonalostmi, z nichž si zmínku zaslouží prezentace drobného kodexu Michaela Scota z Knihovny Národního muzea, jako kdyby byla správná údajná datace do roku 1255, již ovšem na první pohled vylučuje typ použitého písma. Závěrečné dílo výstavy výtečně shrnuje její poselství. Série dřevorytů Mnich a straši-

dla (1911) byla určena pro primitivní animaci listováním a stejně jako v jiných případech tu Váchal využil možností postupné úpravy tiskové matrice pro vytvoření postupně doplňované série obrazů. Promítá se tu jako krátká filmová smyčka. Magie, kouzla, otevřenost a neukončenost – to vše má ve světě moderní vědy a techniky vykázané své místo a v proměněné podobě se realizuje ve výtvarném umění.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

J O S E F VÁ C H A L : MAGIE HLEDÁNÍ místo: Dům U Kamenného zvonu pořadatel: Galerie hl. města Prahy kurátorka: Marie Rakušanová termín: 17. 9. 2014–4. 1. 2015 www.ghmp.cz

recenze

art + a ntiques

Příliš mnoho důstojnosti Důstojnost lidstva v Domě umění města Brna text: Silvie Šeborová Autorka je šéfredaktorkou portálu Artalk.cz.

Fotografické soutěži World Press Photo bývá vyčítáno, že nejen hlavní cenu, ale i ceny v mnoha dalších kategoriích získávají snímky, které jsou přehlídkou nejrůznějších podob násilí, utrpení a bídy, a že již ani tak nejde o fotografii samotnou, jako o to, kdo dojemněji zachytí v uplynulém roce stěžejní témata, která jsou předem daná. World Press je také název díla skupiny Pode Bal, které je prezentováno na výstavě Důstojnost lidstva v Domě umění města Brna. Jedná se o sérii fotografií, v nichž členové skupiny reinterpretují právě snímky ze soutěže World Press Photo a to tím způsobem, že se sami fotí v pozicích a v oblečení podobných těm, v nichž byli zachyceni lidé na vítězných snímcích. Ikonickým dílem z této série jsou pak fotografie, na kterých se Pode Bal stylizovali do iráckých žen, jež byly potrestány uříznutím nosu.

Všechny bolesti světa Proč zmiňuji na úvod právě toto dílo? Protože celé výstavě Důstojnost lidstva by šlo vyčíst to samé jako World Press Photu. Impulzem ke vzniku výstavy byla snaha připomenout si výročí první světové války, která se taktéž jako téma promítá do některých prací v úvodu výstavy. Celkový koncept však zahrnuje díla širšího okruhu námětů, ba až velmi širokého. Setkáme se zde se vším, co lidskou společnost trápí a trápilo: v obecné rovině vykořisťování, ponížení, bezpráví – konkrétně zosobněné nemocemi, válkou, chudobou a dalšími problémy lidí, kteří žijí ve třetím světě, drogami, kriminalitou, přistěhovalectvím, bezdomovectvím, společenským systémem, komercializací a vším ostatním, co vás napadne. Taktéž historické události, ke kterým se jednotlivá díla vztahují, mají poměrně široký záběr. Přestože většina z nich čerpá

D E B O R A H S E N G L : V L K – D R A V E C – S E M A S K U J E J A K O S V Á V Y T O U Ž E N Á K O Ř I S T / 2005 Dům umění města Brna / foto: Michaela Dvořáková.

ze současnosti či velmi blízké minulosti, setkáme se zde – kromě zmíněné první světové války – také například s dobovou malbou Děti ulice (1933) patřící do proudu meziválečného sociálního umění či s odkazem na Francouzskou revoluci (fotografie Rovná práva pro všechny od Lisl Ponger „odkazují na skutečnost, že naše práva a svoboda musejí být neustále vymáhány, a je-li to nutné, vybojovávány“). Uf. A když už máte pocit, že jste viděli opravdu vše a že už vám zde nic nechybí, tak to teprve přijde. Karel Marx. Mimochodem (jen na okraj) zpracovaný ve výtečném díle

ve Vídni působícího nizozemského rodáka Jochena Höllera Karel Marx – Kapitál (ještě, velmi, mnoho, víc, hodnota), které patří do série prací, v nichž Höller rozřezává knihy závažného tématu, vystřihuje z nich konkrétní slova (například slovo Bůh z Bible či v závorce za názvem zmíněná slova z Marxova Kapitálu), ze kterých následně skládá koláže. Zaujme – zde neprezentované, avšak v doprovodném textu zmíněné – dílo vycházející taktéž z Marxovy publikace, v němž ze slov „práce“ a „peníze“ vytvořil umělec pyramidy, přičemž pyramida „práce“ mnohokrát převyšovala pyramidu „peněz“.

Jinými slovy, výstava je tak nabitá, respektive přebitá (a to ve snaze ukázat toho co nejvíce opravdu a doslova) díly s tolika nepříjemnými společenskými tématy a významnými posláními, že už přibližně v její polovině může dojít k opačnému efektu, než který – podle mého názoru – kurátoři zamýšleli. Místo iniciace mozkových buněk návštěvníka k mentální analýze určitých aspektů naší společnosti může dojít k tomu, že se divák cítí tématy vyčerpán a následně v sebeobraně „vypne“. To znamená, že jednotlivé motivy přestane vnímat či se pokusí o jejich vnitřní shození. Otrlejší duše holdující černému humoru mohou přejít i do roviny sarkastické.

V mezinárodní společnosti Ale pokusme se podívat se na výstavu z jiného úhlu. Můžeme začít opět u skupiny Pode Bal. Její dílo je nainstalováno na langovsko-koťátkovské konstrukci, která zabírá prostor hlavního výstavního sálu. Pokud zapomeneme na přehlídku Dominika Langa v Benátkách, dalo by se říci, že je to netradiční instalace, kterou divák

může procházet a zkoumat jednotlivé prezentované fotografie, malby či videa nebo se na všechna díla dívat vcelku a s odstupem a kochat se ze samotné instalace, která umožňuje vystavovat jednotlivé práce v různé výšce a vzdálenosti od recipienta. S instalací si hrají i ostatní sály, přičemž popsaná místnost tvoří pomyslnou osu. Dvě stěžejní videa jsou instalována v černých, pro výstavu vybudovaných projekčních prostorách, každá místnost má svůj specifický charakter, někde doplněný o novou stěnu, jinde zase o prkennou lavici vedoucí napříč celým sálem k jednomu z děl. Z výše zmíněných příkladů konkrétních děl také vyplývá, že výstava je mezinárodní, před Brnem byla prezentována v Sarajevu a ve Vídni a vedle českých se na ní podíleli i bosenští a rakouští kurátoři. Netrpí tak na českých přehlídkách často patrným problémem skupinových výstav, kdy výběr českých – často stále se opakujících – umělců doplňují z finančních důvodů pouze jeden či dva umělci zahraniční. Setkáváme se zde s celou škálou zahraničních autorů, kteří si zaslouží pozornost. Překvapí také výběr českých tvůrců – objevuje se zde na první

pohled nesourodá směsice, vedle očekávatelné Evy Koťátkové nebo již zmíněných Pode Bal Dagmar Hochová, ale i worldpressovský Antonín Kratochvíl, poměrně neznámá Eva Nováková (silně působící instalace z okenních rozbitých rámů), ale i nečekaný Marius Kotrba či Jiří Anderle, jejichž zařazení bych osobně zvažovala. Za jasné přednosti výstavy tedy považuji způsob instalace a výběr konkrétních umělců (což platí zvláště u zahraničního zastoupení), jejichž díla však dávají dohromady natolik intenzivní zprávu o „důstojnosti lidstva“, že se může stát, že se z ní ta „důstojnost“ vytratí.

D Ů S T O J N O S T L I D S T VA pořadatel: Dům umění města Brna kurátoři: Maja Abdomerović, Berthold Ecker, Roland Fink, Terezie Petišková, Jana Vránová termín: 24. 9.–16. 11. 2014 www.dum-umení.cz

První dojmy z posledních věcí Adam Vačkář v Colloredo-Mansfeldském paláci text: Anežka Bartlová Autorka je letošní laureátkou Ceny Věry Jirousové.

Adam Vačkář žije dlouhodobě v Paříži, kde na několikaletou zkušenost z pražské AVU navázal studiem na École nationale supérieure des beaux-arts. Vystavoval v pařížském Palais de Tokyo, před londýnskou Serpentine Gallery nebo v Maroku během své tamní rezidence. Jeho portfolio zahrnuje videa a fotografie zachycující proměňující se stav inscenovaných situací a intervencí. Vačkářovy projekty mají tendenci expandovat do veřejného prostoru nebo alespoň využívají možností, které poskytuje. Hlubší ukotvení esteticky zajímavé až hravé formy jednot-

livých děl v sociální nebo jinak naléhavé rovině však bohužel často pokulhává. Tak například křídovým práškem vysypané denní zprávy, které v průběhu dne nenávratně zmizí pod koly a podrážkami (News Disappeared, 2007), jsou spíše ilustrací či volným komentářem než skutečně podstatným sdělením. To samo o sobě by jistě nemuselo být problematické, pokud by práce nevyvolávaly dojem, že by rády zasáhly veřejný prostor víc. To se jim ale nedaří, a tak místo hlasitého statementu zůstává u vynuceného ticha (A Minute of Silence,

2006). Zkrátka je možné říct, že Vačkář je vidět (často i slyšet), přitom více v zahraničí než v Česku, nicméně na dílo, které by zasáhlo souhrou formy i sdělení a tato síla by vydržela změnu kontextu, ještě čekáme.

Zborcené harfy tón? Takové zhodnocení Vačkářovy dosavadní práce získává v probíhající pražské výstavě oporu. V dušičkové sérii Krásní a prokletí (2014) tvořené fotografiemi květinových zátiší ve vysokém rozlišení se má prý odrážet problém všudypřítomnosti „simulaker“.

recenze

art + a ntiques

A D A M V A Č K Á Ř : K R Á S N Í A P R O K L E T Í / 2014 / GHMP / foto: Tomáš Souček

I pokud pomineme zmatenost doprovodných materiálů, když se v jednom dozvíme, že je téměř nemožné od sebe rozeznat živé a umělé květiny v jedné váze, což při prvním zvídavém pohledu musíme odmítnout, a v druhém se dočteme pravý opak, totiž, že jsme je rozeznali snadno a správně, zbyde nám především pachuť nedotaženosti. Fotografie aranžovaných květin, fotografovaných na neutrálním pozadí, totiž nejsou o nic přesvědčivější než simulakrum, které zamýšlel autor kritizovat. Zacyklení pak střídá zklamání – očekávání krásných fotografií, nainstalovaných v příkladně mrtvém prostoru, zůstala nenaplněná. V instalaci, která nese honosný název Synesthesia (2011), je míra nedořečení úměrná velikosti díla. Tedy velká. Povrchní vysvětlení souvislostí mezi precizně nainstalovanou soustavou kabelů a trubek, z nichž se linou zvuky, a střelbou vzniklých notových zápisů těchto zvuků šermuje se záměnou hudby a střelby či obecněji války. Vysvětlení, že inspirace přišla skrze rodinnou historii – jeden dědeček byl hudebník, druhý Vačkářův prarodič byl vojákem –, znovu ukazuje na určitou ilustrativnost sdělení a jeho prázdnotu. Není třeba jasné, proč vybral k interpretaci „náhodně“ vzniklého hudebního zápisu právě

syntetizátor nebo jak s tím vším souvisejí trubky, a bohužel i zajímavá myšlenka hudby jako částečně nevědomého nástroje ovlivňování nálady a pocitů načrtnutá názvem díla zůstává nedořečená.

Mrtvé přírody tep S naivitou víry v ekologii a touhou po harmonickém fungování světa si pohrává projekt vzniklý jako výstup Vačkářovy marocké rezidence. Téma uchopuje jednou na principu komunikace – vzkazu v plastové lahvi, která se rozloží až za tisíce let –, podruhé poukazem na vodní koloběh zachycený v lahvích od šampusu. Oba projekty působí jako podařené a sofistikované výsledky edukativních aktivit, jejichž hlavním výstupem není výsledný objekt, ale fakt, že na toto téma proběhlo zamyšlení, na jehož základě pak účastníci pochopili, že sami mohou něco udělat a změnit. Zacházet s naivitou jako vstupním předpokladem díla je evidentně těžší, než se zpočátku zdá. Edukativní charakter je přítomný vlastně v celé výstavě, když se internacionální umělec doma představuje tak, že školním způsobem dává návod, jak být současným umělcem: především precizní instalace, trocha ekologie spolu s náznaky sociální

angažovanosti nebo nakousnutý marxismus a ožvýkaný dadaismus v díle Re-reading Capital (2012), kde Vačkář nechal genericky náhodně sestrojit z Marxova Kapitálu „dadaistickou báseň“. Prý se tím změní interpretace původního významu textu. Problém, že o významu zde už nemůže být řeč, je tu zřejmě podružný. Okouzlení kreativitou a vlastními možnostmi je v edukativním provozu v pořádku, pokud však Vačkář dovolí prezentovat tyto první i poslední věci jako hotová umělecká díla v galerii, vystavuje se riziku zkoušky pohledu z odstupu. Otázkou vědomě nezodpovězenou zde zůstává, ve které fázi přípravy výstavy měla výrazně zakročit kurátorka. Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

A DA M VA Č K Á Ř : PRVNÍ A POSLEDNÍ VĚCI místo: Colloredo-Mansfeldský palác pořadatel: Galerie hlavního města Prahy kurátor: Sandra Baborovská termín: 19. 9.– 30. 11. 2014 www.ghmp.cz

inzerce

Frédéric Brenner Wendy Ewald Martin Kollar Josef Koudelka Jungjin Lee Gilles Peress Fazal Sheikh Stephen Shore Rosalind Solomon Thomas Struth Jeff Wall

Světová premiéra výstavy Exhibition Partner

DOX Partners

Nick Waplington DOX Media Partner

www.dox.cz Projekt pořádá Chronicle of a People Foundation, Inc., New York. Výstavu organizačně zajišťuje Curatorial Assistance, Pasadena, California.

opera UVÁDÍME NA NOVÉ SCÉNĚ

ŠOSTAKOVIČ

PREMIÉRA: 17. PROSINCE 2014 DIRIGENT: JAN KUČERA REŽIE: SLÁVA DAUBNEROVÁ

ORANGO / ANTIFORMALISTICKÝ JARMARK orango-ns-inz-aa-190x119.indd 1

24.10.2014 13:57:29

recenze

art + a ntiques

Žili jsme spokojeně… Kateřina Šedá v Domě umění České Budějovice text: Radek Wohlmuth

Asi jen málokdo by nazval Kateřinu Šedou kontroverzní autorkou. Její zatím poslední prezentace nazvaná Marie Šoukalová – normální život, kterou připravila pro českobudějovický Dům umění, ale vzbuzuje i jiné otázky, než je u ní obvyklé. Přestože jde po letech opět o sondu do nejbližšího okolí – tedy vlastní rodiny –, objevuje se tentokrát zřetelněji než jindy rozměr, který u ní buď není přítomen vůbec, nebo spíš zprostředkovaně ve druhém plánu, a to historicky interpretační. Právě jeho míra, otevřenost, a především charakter, dělá z její aktuální výstavy trochu „jinou“ záležitost. Kateřina Šedá v Budějovicích volně navazuje na svou úspěšnou práci Je to jedno z roku 2005. Týkala se jedné z jejích babiček, podle jejíž typické fráze získala název. Šedá se tehdy – ve zkratce řečeno – pokusila důchodkyni dostat z životní rezignace tím, že se ji snažila přimět, aby nakreslila pokud možno celý sortiment domácích potřeb, kde dlouhá léta pracovala. Fyzický výsledek to-

hoto experimentu, tedy obsažný neumělý vzorník, je dodnes fascinující, podobně jako je jímavý jeho humanistický koncept. Skutečnost, že Kateřina Šedá za tento projekt vzápětí získala Cenu Jindřicha Chalupeckého, která naplno odstartovala její kariéru, je potvrzením toho, že hodiny absurdní činnosti na sklonku života staré paní nevyšly nazmar.

Život v obrazech Druhá babička se dostala ke slovu teď. Pohnutky ze strany umělkyně mohly být podobné, jenže i tady platí, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. A navíc, že když dva dělají totéž, není to totéž. Problém začíná už u zadání. To první bylo neutrální a činnost na něj vázaná byla především projevem (dobré) vůle, Milada Šoukalová ale dostala za úkol zprostředkovat kompletní peripetie svého života. Také zacílení bylo jiné, nyní je totiž koncentrát babiččina osobního příběhu dedikován pravnučce Julii, Kateřinině dceři. Jen pro pořádek je možné zmínit, že

N O R M Á L N Í Ž I V O T V Č E S K Ý C H B U D Ě J O V I C Í C H / foto: Jan Mahr

odlišná je i výchozí situace a v závislosti na ní možná motivace. V předchozím případě byla původkyně akce prakticky neznámou studentkou akademie, dnes je umělkyní s mezinárodním respektem, o níž dost lidí (pravděpodobně včetně babičky) ví, že její způsob uměleckého uvažování je krom jiného založený i na manipulaci, případně demonstraci normality a jejím zviditelňování. Ostatně slovo normální hraje klíčovou roli i v názvu této prezentace. Logickým výstupem „zadání“ má být kniha, která by přirozeně spojila autorské obrázky a vzpomínky do kompaktního, a přitom intimního celku. Ale protože se Kateřina Šedá rozhodla i pro galerijní prezentaci, obě linie se v Domě umění účelově rozcházejí. Tou viditelnější je tapetáž z ilustrací, která pokrývá celý prostor galerie, přičemž každá z místností odpovídá jedné kapitole textu. První zeď je beze zbytku posetá xeroxy úvodní scenerie (Cesta do školy) a s každou další stěnou přibývá i nová á-čtyřka, která

na předcházející navazuje. Na konci má tato narůstající vizuální řada sedmnáct článků, protože zdi narušené okny zůstaly bez přídavku. Celkem šest tisíc xeroxů v omítce drží – díky práci najatých studentů – úctyhodných čtyřiadvacet tisíc ocelových jehel. Druhou rovinu pak představuje neilustrovaný sešit s babiččiným vyprávěním. Je příznačné, že divák vlastně nikdy nemůže důsledně vnímat obrazy a čtyřiadvacetistránkový text zároveň. Nezbývá než očima přeskakovat z jednoho na druhé nebo dát jednomu ze souborů přednost, přičemž z logiky věci pozornost nejdřív přitáhne vytapetovaná galerie. Proto se také může lehko stát, že mu unikne, že se poselství obou oddělených výstupů celkem zásadně rozchází. Naivizující kresby s ikonickými náměty (náš dům, moji sourozenci, hraní kuliček…) jsou dětsky působivé, už tím, že si člověk v některých případech není úplně jist, co zobrazují. Ve spojení s instalací a vědomím konkrétního konceptu se jejich emotivní významovost ještě násobí až na úroveň archetypu osvícené rodinné sounáležitosti.

Co je (ne)normální? Úplně odlišný kontext ovšem přinášejí zápisky, které nejsou jen dojímavě ladovským vzpomínáním na prosté dětství plné práce,

ale celkem brzy jimi začíná prosakovat stále nápadnější a zaujatější politický komentář. Jestli snad může trochu zapadnout informace, že muž Milady Šoukalové byl v 50. letech profesionální voják, pak letopočty, kdy oba manželé vstoupili do KSČ, se už mezi významnými rodinnými daty, která kromě získání bytu zahrnují prakticky jen narození a úmrtí, přehlédnout nedají. Z pohledu této perspektivy pak stojí vzpomínky – od dovolené na Kubě přes sentimentální stesk po spartakiádě až po prozaické konstatování, že když chtěl někdo opustit republiku, „byl při přechodu hranic zastřelen“ – celkem za zamyšlení, stejně jako celý projekt. Ideovým vrcholem publikace je předposlední kapitola Žili jsme spokojeně, která je babiččiným výčtem všeho, co se během éry „takzvaného kapitalismu“ z výdobytků „takzvané totality“ podařilo pokazit. Babiččina pohádka o socialismu si prostě místy nezadá s agitkou a dikcí připomíná večerní zpravodajství z 80. let. Kateřina Šedá vedle sebe ráda klade malé a velké, a totéž dělá i teď. Tentokrát jde ale o malé a velké dějiny, a to je samozřejmě ožehavé už z podstaty. To, že se liší, je běžné, trochu divné snad je, jak málo, jednostranně a tendenčně se v paměti a interpretaci její příbuzné prolínají. Není třeba se ptát, proč

babičku ke vzpomínání přivedla, jako spíš znát důvod, proč její zápisky, které mají osobní charakter a jsou výslovně určené malé Julii, publikovala, a povýšila tak na veřejnou výpověď. Představují totiž myšlenkové schéma, nebo snad dokonce klišé, které je stále zřetelně přítomné, a při vší úctě příliš pozornosti nezasluhuje. Jistě by stálo za to umělkyni poprosit, aby minimálně v souvislosti s titulem definovala slovo normální, a pokud jako odpověď vnímat životní cestu a názory její babičky en bloc, pak tedy v opozitu k tomu, raději slovo nenormální. Uvažovat se dá ale i o jazykové podobnosti a možném zaměňování slov normálnost a normalizace. Kateřina Šedá nechává svůj projekt, a tím i babiččin mezigenerační monolog, bez komentáře, ale je docela dobře možné, že za pár let bude mít své dceři co vysvětlovat.

K AT E Ř I N A Š E D Á : M A R I E Š O U K A L O VÁ – NORMÁLNÍ ŽIVOT pořadatel: Dům umění České Budějovice termín: 16. 10.–16. 11. 2014 www.ducb.cz

Silný ročník Finalisté Ceny Chalupeckého ve Veletržním paláci text: Radek Wohlmuth

Prezentace finalistů jubilejního pětadvacátého ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého má šmrnc, je kvalitní a až překvapivě vyrovnaná. Je to důsledek několika vzájemně provázaných faktorů: zbrusu nová porota dobře vybrala, projekty soutěžících nezklamaly a zdařilá architektura jim připravila odpovídající rámec. Účelná paneláž podle návrhu Tomáše Svobody si totiž spolehlivě ochočila agorafóbní dispozici Veletržního paláce a umožnila instalaci, která je ku prospěchu všem – umělcům i divákům. Na

jednu stranu zajišťuje každému z autorů privátní zónu, do níž nikdo jiný nezasahuje, na druhou zachovává přirozenou jednosměrnost, takže expozice jako celek nikde nenaráží, nezasekává se ani se necyklí a přirozeně plyne od začátku do konce. Své malé soukromé labyrinty naopak vytvářejí sami umělci, protože právě prostor v tom nejširším slova smyslu je jedním z témat, která jsou v centru jejich pozornosti. Zabývají se jeho sondováním, vymezováním, narušováním, ale i – a to možná přede-

vším – zpochybňováním. Někdo se při tom pohybuje v rámci obrazu, jiný v reálném prostředí galerie, další zasahuje do univerza filmu nebo přediva komunikace a vztahů. Dál jsou ve hře především paradox a iluze, jinými slovy narušování jistot. Všichni účastníci bez výjimky při tom využívají jazyka nových médií.

Pět zastavení Z dnešního pohledu už téměř klasicky působí cyklus vizuálně nejednoznačných

recenze

art + a ntiques

R I C H A R D L O S K O T: B A R V A J E T O, C O N E N Í / 2014 / Cena Jindřicha Chalupeckého / foto: Peter Fabo

fotografií Staré světlo Lucii Scerankové, jejíž snímky si někdy nezadají s poetikou a asociativností surrealistické koláže. Jestli se její práce víceméně drží tradiční formy závěsného obrazu, instalace Richarda Loskota dá divákovi na vlastní kůži pocítit možnosti technologií, které se používají při natáčení trikových scén. Důmyslnou kombinací projekcí a zrcadlení se stává součástí virtuálního prostoru, který v mnohém neodpovídá tomu, v čem se ve skutečnosti pohybuje. Obklopují ho věci, které kolem sebe nevidí, a k tomu ho navíc zpovzdálí nezúčastněně pozoruje přítomně nepřítomný autor. Šalebný projekt Barva je to, co není nejenže vytváří „novou situaci“, v níž Loskot názorně demonstruje limity smyslového poznávání, ale může být i prozíravým komentářem téměř k jakékoli oblasti lidské činnosti, umění nevyjímaje. Současnou agresivitu komunikačních strategií jednoduše, a přitom trefně parafrázuje ve svém videu, příhodně natočeném na mobilní telefon, Martin Kohout, když jím vizuálně vybírá cizí poštovní schránky. V druhé části své nepojmenované expozice jako jediný z letošních finalistů prostřednictvím svých plošných závěsných objektů splétaných z ocelových lanek, které odkazují k modernistické estetice, sáhl i k tradičnímu médiu. Zřejmě nejvíc si chtěl diváka „povodit“ Roman Štětina, když z oblíbené série detek-

tivek s poručíkem Colombem v hlavní roli sestříhal vlastní celovečerní film Ztracený případ. Ani ne tak prací samotnou, jako spíš tím, že svůj snímek promítá jen jednou týdně v kině Ponrepo, přičemž změna programu je vyhrazena. V galerii umístil jen anoncující vizuál od klasika československého filmového plakátu Zdeňka Zieglera. Tak, jak to má rád, vyšel už z hotového materiálu, kterému se snažil dát nový rozměr. Tentokrát prý zviditelnil časový paradox původně vzniklý z postupu natáčení. Zatímco Peter Falk na plátně stárne, reálie kolem něj se naopak pohybují proti proudu času. Film jsem tak jako skoro nikdo neviděl, plakát se Zieglerovi povedl. Také Tereza Velíková zručně „pracuje“ s divákem. Její oboustranná, až divadelně působivá videoinstalace Hra o knihu ve Veletržním paláci naštěstí je, takže člověk může v závislosti na probíhajícím literárně-sebezpytném dialogu hledat ten pravý úhel pohledu jak směrem k projekci, tak ve smyslu nahlížení sebe sama.

V Čekárně Přestože je laureátská výstava Dominika Langa Čekárna od prezentací finalistů prostorově oddělena, člověk má podvědomou tendenci srovnávat. Snad i proto, že je jeho instalace, na rozdíl třeba od loňské výstavy Vladimíra Houdka, poměrně subtilní, takže

poměrově vlastně odpovídá kójím finalistů. Srovnání s nimi ovšem pro Langa moc dobře nevychází, stejně jako s jeho vlastními nejvýraznějšími projekty, například loňskou stereometrickou intervencí v Domě umění České Budějovice. Retro vzorník židlí představuje sice slušný asociační spouštěč, modelační nástroj, instalační komponent i rozehrávač prostorových situací, ale výsledek Langovy práce má tentokrát maximálně sympoziální úroveň a kreativu školního cvičení na zadání. Situaci nedokáže zachránit ani mentální spřízněnost s jeho vítěznou prací z minulého roku ani to, když si člověk do prostorových vzorců, které po sobě ve Veletržním paláci zanechal, promítne chování lidí, již si tam krátili příliš dlouhou chvíli. Je tak docela dobře možné, že kdyby bylo finalistů opravdu šest místo pěti, letos by se ceny, která má poprvé podobu objektu navrženého Maximem Velčovským, ve své čekárně sám nedočkal. Kdo se naopak dočká, se dozvíme 20. listopadu.

F I N A L I S T É C J C H 2 014 místo: Veletržní palác architekt: Tomáš Svoboda termín: 26. 9. 2014–4. 1. 2015 www.cjch.cz

inzerce

Galerie současného slovenského umění

Kristína R. Mésároš Martin Knut | Dávid Baffi Miroir Noir Alexandra Barth +420 602 311 466 | www.dubgallery.com

Kulturní diář

potřetí! v prodeji: papelote, Vojtěšská 9, Praha 1 | www.kulturnidiar.cz, www.papelote.cz

předválečné a poválečné umění

B r n o , T. K . J a r o š e 3 1 , g a l e r i e @ s t r o m a r t . c z w w w. s t ro m a r t . c z

tipy

art + a ntiques

Kolář na tři způsoby Trojice výstav připomíná 100. výročí narození Jiřího Koláře. Vedle prodloužených Ostatků ráje (do 11. ledna) v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru se jedná o Tanec v ruinách (do 22. listopadu) v pražské Galerii Smečky a lakonicky nazvanou přehlídku Jiří Kolář: 100 let od narození v Museu Kampa (do 18. ledna). Zatímco

J I Ř Í N A Č E R A D S K Ý : B Ě Ž C I / 1967

v 70. a 80. letech, přišly kudlanky a ženy. Do Rakovníka na výběr z Načeradského mnohovrstevného oevre možno vyrazit do 4. ledna.

Švankmajerova Kunstkamera

J I Ř Í K O L Á Ř : P U P P A R T / 1964

první a poslední jsou přehlídky průřezové, výstava ve Smečkách představuje nově objevený soubor koláží z přelomu 50. a 60. let, který má ambici ukázat neznámou polohu Kolářovy tvorby.

Vedle výstavy věnované automobilové ikonografii v umění 20. století (do 4. ledna), na niž láká především jeden rozměrný sítotisk popartové ikony Andyho Warhola, připravilo Museum Kampa pro vánoční čas přehlídku tvorby doyena českého surrealismu Jana Švankmajera (do 31. ledna). Spolu s jeho vlastními díly na ní budou k vidění i ukázky ze surrealistovy sbírky – africké rituální sochy a masky nebo renesanční a barokní tisky fantaskních zvířat. Výstava tak má podle umělce samotného evokovat manýristickou kunstkameru.

Načeradský v Rakovníku Rabasova galerie v Rakovníku připravila výstavu nedávno zesnulého klasika české poválečné malby Jiřího Načeradského. Načeradský během své dlouhé a plodné umělecké dráhy rád proměňoval malířský výraz. V 60. letech zaujal Jindřicha Chalupeckého velkoformátovými malbami běžců malovanými podle novinových fotografií, dříve se ještě věnoval primitivistické malbě blízké malířské produkci hnutí COBRA, později pak,

JAN Š VANK M A JER: ZE SÉR IE NAT UR AL I A

I V A N K A F K A : P Y T L Í C I A P O L I C E / foto: DADS

Ivan Kafka Aktuální výstava Ivana Kafky v Galerie Die Aktualität des Schönen v Liberci nese název Pytlíci a police a potrvá do 24. listopadu. Místně specifická instalace variující autorem již v minulosti použitý materiál nákupních tašek v barvách české trikolory se přiléhavě vztahuje k nákupnímu středisku, v němž galerie sídlí.

Milena Dopitová, Kateřina Vincourová, Štepánka Šimlová, Veronika Bromová… Dějiny umění sklonku minulého tisíciletí bez žen na rozdíl od většiny epoch předchozích psát jednoduše není možné. Výstava Někdy v sukni je návštěvníkům otevřena v Domě U Zlatého prstenu do 8. března.

Kalhous v Ostravě D I A N A W I N K L E R O V Á : T I S Í C O Č Í / 2008

Drak se probouzí Sbírka umění Asie, která je spolu s uměním starověku instalovaná v Paláci Kinských, je nyní ozvláštněna intervencemi současných umělců. Vedle výstavy, která do 23. listopadu v malém prostoru Konírny hostí práce desítky autorů inspirované Asií, je projekt zajímavý především tím, že současné umění vpouští do samotné stálé expozice (do 5. prosince). Vedle tangských terakotových sošek se tak objevuje proutěná příšera Anny Huláčové, v sousedství japonských tisků malby Patrika Hábla a naproti čínským lakům třeba video Pavla Mrkuse.

GHMP v sukni Po premiéře v Moravské galerii v Brně se výstava věnovaná ženským autorkám generace 90. let přesouvá do Galerie hlavního města Prahy. Instalace, videoprojekce, digitálně manipulované velkoformátové fotografie…

Do konce listopadu představuje Galerie města Ostravy (PLATO) černobílé fotografie Michala Kalhouse. Výstava nazvaná Muž a žena se soustřeďuje na vztahy mezi opačnými pohlavími, která na snímcích často zastupují

MICHAL K ALHOUS: MUŽ A ŽENA

obyčejné předměty. „Kalhous je spíše tichým a nenápadným vypravěčem, zvědavě popisujícím důvěrnost i jurodivost našeho světa a hledajícím smysl a rovnováhu jevů a věcí, bez přebytečného patosu a sentimentality,“ charakterizuje fotografův rukopis kurátor výstavy Pavel Vančát.

IMM media

Š T Ě P Á N K A Š I M L O V Á : K R A J I N A / 1999

INZERCE

HLAVNÍ PARTNER

inzerce

art + a ntiques

Práce studentů grafiky ukazuje

DUCHA KOMUNITY

jinak”, každoročně pořádané občanským sdružením Auto*Mat pro posílení významu kvality veřejného prostoru a jeho využití pro místní komunity. Studentka Quyen Doan byla velmi potěšena, že právě její grafický návrh byl vybrán a zrealizován pro kampaň roku 2014.

Prague College je pyšná na svůj vysoce profesionální přístup k učení. Nikde to neplatí více, než u studentů grafického designu, kteří pravidelně spolupracují, v rámci své komunity se skutečnými společnostmi a organizacemi jako se svými klienty, na návrzích log, značek a dalších materiálů pro budoucí použití. V poslední době se řada studentských prací druhého ročníku grafického designu stala reálnými projekty. Mnoho z jejich návrhů sklidilo úspěch a několik z nich bylo vybráno pro aktuální kampaně. Mezi zrealizované návrhy patří nové logo pro Euleta (the European Legal English Teachers’ Association) a návrh vizuální identity (který ve finále nebyl vybrán) pro festival Světla (Signal light installation festival), jehož druhý ročník se nedávno konal v Praze.

Zažít město jinak, na Quyen Doan

Příkladem plně realizovaného projektu byla vizuální identita pro sérii sousedských pouličních slavností s názvem “Zažít město

Studentské projekty Prague College se rovněž zaměřují na charitativní projekty. EDA

o.p.s. poskytuje profesionální sociální služby rodinám se zrakově postiženými dětmi. Studenti byli osloveni, aby navrhli reklamní dárkový předmět, který by fungoval stejně jako hračka nebo hra. Mezi výslednými řešeními bylo hmatové a zvukové pexeso či chobotnice s odnímatelnými chapadly, které představují různé nástroje. Nejúspěšnějším studentským návrhem byl po domácku vyrobený fotoaparát, který si děti mohou vyrobit dohromady s rodiči a pořizovat s ním nedokonalé snímky, které ostatním připomínají povahu poruchy zraku a mohou být vystaveny nebo sdíleny prostřednictvím sociálních sítí. Spolu s novými prostorami pro výuku oboru umění a grafický design v Biskupském dvoře a novým projektem realizovaným spolu s firmou Howden ČKD, vzbuzuje fakulta Art & Graphic Design univerzity Prague College řadu očekávání přesahující jakékoliv limity a to jak pro své inovativní studenty, tak i pro komunitu jako celek. www.praguecollege.cz

SE SPHERE CARD VYUŽÍVEJTE: • výhody a slevy ve výši 5 až 30 % • na více než 10.000 obchodních místech v ČR i SR • přímé, jednoduché, okamžité a dostupné výhody

CMYK Zelená 54/0/100/0

Ze zajímavých partnerů vybíráme:

MĚJTE VÝHODY SPHERE CARD VŽDY PO RUCE VE SVÉM MOBILU

Šedá 15/0/0/75

0,40Kč / litr

10 %

PANTONE Zelená PANTONE 375 CVC Šedá PANTONE 431 CVU

5 až 8 %

KNIHKUPECTVÍ

10 %

více na www.sphere.cz

inzerce

Václav Neckář se podílel na dokončení vlastní medaile LEGENDÁRNÍ ZPĚVÁK A HEREC VÁCLAV NECKÁŘ SE OBJEVIL NA LUXUSNÍCH PAMĚTNÍCH RAŽBÁCH Z RYZÍHO ZLATA I ČISTÉHO STŘÍBRA. STALO SE TAK U PŘÍLEŽITOSTI ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ NECKÁŘOVA NOVÉHO ALBA U SPOLEČNOSTI SUPRAPHON. NÁVRH MEDAILE ZPRACOVAL ČESKÝ MUZIKANT A VÝTVARNÍK JAROMÍR ŠVEJDÍK, KTERÝ JE SPOLUAUTOREM POZDĚJI ZFILMOVANÉHO KOMIKSU ALOIS NEBEL. DALŠÍ ZAJÍMAVOSTÍ JE, ŽE FINÁLNÍ SÁDROVOU PŘEDLOHU NOVÉ RAŽBY OSOBNĚ DOTVOŘIL SÁM VÁCLAV NECKÁŘ. EMITENTEM NOVINKY SE STALA PRAŽSKÁ MINCOVNA, KTERÁ NAVÍC VYROBÍ TAKÉ LIMITOVANOU SÉRII MEDAILÍ V NEOBVYKLÉM ČERNÉM PROVEDENÍ. Václav Neckář dorazil do prodejní galerie Pražské mincovny v Obecním domě v doprovodu svého bratra Jana. Tam na něj už čekali nejen zástupci Supraphonu a Pražské mincovny, ale i rytec a medailér Miroslav Schovanec. Ten legendu české populární hudby nejprve krátce zaškolil a potom už se zpěvák chopil nástroje a soustředěně do sádrového modelu budoucí medaile vyryl část fragmentu. Po Karlu Gottovi a Heleně Vondráčkové je Václav Neckář teprve třetím novodobým českým zpěvákem, který se může pochlubit pamětní medailí se svým jménem. A podoba této numismatické novinky bude pro mnohé jistě překvapením. „Ražbu jsme chtěli pojmout netradičně, tak, aby se do zpracování návrhu přímo zapojil Václav Neckář. Zároveň nám nešlo o jeho realistickou podobu,“ prozradil výkonný ředitel Pražské mincovny Jan Hrubý. Autorem výtvarného návrhu medailonu se stal mnohostranně nadaný umělec, výtvarník, skladatel a muzikant Jaromír Švejdík, kterého proslavil později zfilmovaný komiks Alois Nebel a jehož s Václavem pojí mnohaleté profesní i osobní vazby. „Vzpomeňme například jejich spolupráci na desce Dobrý časy se skladbou Půlnoční, která se stala velkým hitem,“ upřesnil Hrubý, s tím, že podoba Václava Neckáře na lícní straně je tedy vcelku pochopitelně stylizovaná v duchu Švejdíkovy tvorby. Pro autora byla práce na medaili novou zkušeností a do projektu se podle jeho dřívějšího vyjádření rád zapojil. „Rubu dominuje silueta Václava Neckáře v jeho typickém výskoku, kterým zcela změnil interpretaci tehdejší pop music. V kombinaci s drážkami vinylového nosiče připomíná dobu před padesáti lety, kdy vznikla jeho první nahrávka se Supraphonem,“ přiblížil Jan Hrubý. I výroba může být zábavná S nápadem na realizaci pamětní medaile přišlo hudební vydavatelství Supraphon. „Numismatikou se nezabývám, takže jsem neměl ponětí, kdo v Čechách mince či medaile vyrábí. Jak to tak bývá, k oslovení Pražské mincovny jsme se dostali více méně náhodou. Slavili jsme narození prvního potomka jednoho z mých známých

a šťastný tatínek dostal jako jeden z dárků dukát k narození dítěte. Líbil se mi jeho design a originální zpracování, byl to čáp s miminkem v provedení origami, to mne zaujalo,“ prozradil manažer Supraphonu Michal Máka. „Už při prvním kontaktu s Pražskou mincovnou se mi zamlouvala jejich snaha pojmout celou emisi pamětní medaile věnované Václavovi jinak a netradičně, také se mi líbilo, že si přáli, aby ražba a příprava medailonu byla pro všechny zábavou a novou zkušeností, takže jsme se na spolupráci dohodli ihned na první schůzce,“ dodal Máka. A zábavnou se minimálně finalizace návrhu skutečně stala. Hlavně díky dobře naladěným bratrům Neckářovým, kteří novinářům ochotně poskytovali rozhovory i rozdávali autogramy ostatním návštěvníkům prodejní galerie Pražské mincovny. „Nová deska bude mít název Mezi svými a podíleli se na ní autoři, kteří jsou generačně o něco mladší. Mezi nimi je i kamarád Filip Rácz, který mi napsal krásnou písničku,“ netajil se Václav Neckář. Ostravský zpěvák skupiny Fíha si slavnostní dokončení návrhu nové medaile samozřejmě nemohl nechat ujít. „Ta písnička se jmenuje Tak ruku mi dej. Je to o samotáři, který o Vánocích loví dívku, ženu a náhodou jednu na ulici potká a osloví ji. Bůhví, jestli s ním ty svátky stráví. Je to taková decentní písnička,“ popsal téma skladby Filip Rácz. Deska Mezi svými vyjde 31. října.

Speciální edice v barvě vinylu Výchozím materiálem pro ražbu medaile s Václavem Neckářem bylo určeno ryzí zlato a čisté stříbro. Každý exemplář navíc dostane jedinečné pořadové číslo, vyražené na hraně, takže budoucí majitel si může být jistý, že vlastní opravdový unikát. Medaile z obou kovů mají shodný průměr 37 milimetrů a stejná je i hmotnost 31, 1 gramu (1 Oz). V obou případech se jedná o špičkovou úpravu povrchu, mezinárodně označovanou jako proof. Novinkou a skutečnou raritou pak bude speciální stříbrná proof verze s využitím černého studeného smaltu. V mincovnictví je tato technologie velmi neobvyklá, černý povrch medaile je však v tomto případě odůvodněný: má evokovat staré vinylové desky a černá barva také doprovází grafiky Jaromíra Švejdíka. Všechny varianty této pozoruhodné medaile jsou uloženy v luxusní etui s bookletem zachycujícím výrobu medaile a grafickým listem s portrétem Václava Neckáře od Jaromíra Švejdíka. List u zlatých verzí slíbil podepsat Jaromír Švejdík a několik prvních exemplářů i Václav Neckář. „Vzhledem k tomu, že se bude jednat o skutečně mimořádnou emisi, očekáváme také mimořádnou poptávku, a to nejen od sběratelů. Chceme proto první vyražené kousky rezervovat pro členy fanklubu Václava Neckáře,“ uvedl na závěr Hrubý. Podrobnější informace a technické parametry medailonu s Václavem Neckářem uvádějí stránky www.zlate-mince.cz , do tamního vyhledávacího okénka stačí zadat heslo Neckář. Herec a legenda českého popu Václav Neckář na sebe upozornil už v roce 1962, kdy se objevil na prknech Mosteckého divadla pracujících. Po angažmá v plzeňském písničkovém divadélku Alfa nastoupil v roce 1966 do divadla Rokoko. To už měl za sebou první nahrávky pro Český rozhlas. Asi vrcholem Neckářovy herecké kariéry byly role v Menzelových filmech Ostře sledované vlaky a Skřivánci na niti. První z nich v roce 1967 ocenila Americká filmová akademie filmových umění a věd Oskarem za nejlepší cizojazyčný film. Po boku amerického herce Deana Reada se Neckář objevil ve westernu Zpívej kovboji, ale zahrál si i v úspěšné pohádce Šíleně smutná princezna. Neckářova hudební kariéra, s tou hereckou často úzce propojená, ovlivnila hned několik generací posluchačů. V letech 1968 až 1970 působil společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou v pěveckém triu Golden Kids. Jako frontman skupiny Bacily, kterou vedl jeho bratr Jan Neckář, absolvoval bezpočet koncertů doma i v zahraničí, jeho typicky zabarvený hlas je nositelem songů, které se staly trvalkami české popové scény. Posledním výrazným hitem se stala melancholická píseň Půlnoční, kterou po nelehkém období natočil se skupinou Umakart v roce 2011. (miu) foto Michal Mikulenka

inzerce

art + a ntiques

X. ročník festivalu soudobé světové hudby pod záštitou ministra kultury ČR

Co je to animace? 13. Přehlídka animovaného filmu 13th Festival of Film Animation 4. 7. 12. 2014, Olomouc www.pifpaf.cz

Hudební fórum Hradec Králové

What is animation?

Festival na dosah, festival s přesahem

30. 10. – 13. 11. 2014

inzerátArtAntique91x119_tisk.indd 1

PŘEDPLAŤ SI REVOLVER A ZÍSKÁŠ

20.10.2014 11:41:37

– slevu na každé číslo – RR rychle a domů – slevu na knihy z Edice RR – zdroj kulturní sebeobrany + dobrý pocit:

NEJPRESTIŽNĚJŠÍ OPERA SVĚTA VE VAŠEM KINĚ OPERNÍ PODZIM PLNÝ VÁŠNĚ AERO | SVĚTOZOR | BIO OKO | CINESTAR ANDĚL a další kina v ČR 1. listopadu 2014 17:45 G. Bizet: CARMEN 22. listopadu 2014 18:45 Foto: Carmen: Anita Rachvelishvili © Ken Howard / Metropolitan Opera

G. Rossini: IL BARBIERE DI SIVIGLIA

(LAZEBNÍK SEVILLSKÝ) 13. prosince 2014 17:45 R. Wagner: DIE MEISTERSINGER VON NÜRNBERG

(MISTŘI PĚVCI NORIMBERŠTÍ) 17. ledna 2015 18:45 F. Lehár: THE MERRY WIDOW (VESELÁ VDOVA) 31. ledna 2015 18:45 J. Offenbach: LES CONTES D’HOFFMANN

(HOFFMANNOVY POVÍDKY)

14. února 2015 18:15 P. I. Čajkovskij / B. Bartók: IOLANTA / BLUEBEARD’S CASTLE (JOLANTA / MODROVOUSŮV HRAD) 14. března 2015 17:45 G. Rossini: LA DONNA DEL LAGO (JEZERNÍ PANÍ) 25. dubna 2015 18:15 P. Mascagni / R. Leoncavallo: CAVALLERIA RUSTICANA / PAGLIACCI (SEDLÁK KAVALÍR / KOMEDIANTI)

TVŮJ NÁKUP = BUDOUCNOST REVOLVER REVUE Předplatné 4 čísel celého ročníku za 592,- Kč (oproti 712,- Kč ve volném prodeji) Poštovné a balné zdarma! Nabízíme též dárkový certiﬁkát

OBJEDNÁVEJTE

na www.revolverrevue.cz e-mailem: sekretariat@revolverrevue.cz telefonicky: 222 245 801 poštou: Jindřišská 5, Praha 1, 110 00

REVOLVER REVUE časopis kulturní sebeobrany

na východ…

Na východ od ráje Díl 29: Post-soc dekonštrukcia text: Dušan Buran Autor je vedoucí kurátor Sbírky starého umění SNG.

Poznali sme ich dôverne. Až tak dôverne, že sme ich zo socialistickej každodennosti podvedome vymazali, nevšímali sme si ich, nikomu nestáli ani za kritickú poznámku, boli karikatúrou svojho účelu. Namiesto propagandy sa stali ignorovaným ideologickým dekorom. Mnohé z nich – v závislosti od média – po roku 1989 pomerne rýchlo zmizli z verejného priestoru. Zmizli, aby uvoľnili miesto inému smogu – farebnej reklame, billa megaboardom či gigantickým obrazovkám. (Aspoň v komerčnej devastácii životného prostredia sme Západ predstihli!) Objavenie, ostalgické docenenie či aj hlbšia teoretická reflexia soc-realistického (skôr: real-socialistického) umenia v architektúre, tzv. „monumentálky“, sa začalo podozrivo rozvíjať paralelne s rastúcim aktivizmom na poli kvality verejného priestoru. Na Slovensku sa v posledných mesiacoch

zdvihla pomerne slušná vlna kritiky na adresu komunálnych senátov, ktoré svoje mestá nechali zaplaviť agresívnou reklamou. Ruka v ruke s týmto trendom idú aj iné aktivity, vrátane potreby ochrany posledných reliktov tohto umenia (o projekte Súpisu sochárskych diel v Bratislave sme písali v AA 2013/05). Ale že sa objaví tiež originálna, vtipná a intelektuálne svieža umelecká reflexia fenoménu „monumentálky“, prekvapilo aj insiderov. Postaral sa o ňu jeden z letných rezidentov Kunsthalle Žilina – maďarský umelec Krisztián Kristóf (*1976). Jeho médiom sa stali gigantické kresby, pôvodne (a vlastne aj teraz) vytvárané z ohýbaných roxorových tyčí, vytvárajúce rôzne neo-klasicistické výjavy zo života socialistického človeka. Kristóf v podstate takmer nič nemusí meniť ani v ich ikonografii. Zjavne akoby nedo-

končená podoba a na prvý pohľad nepatrné intervencie však do každej z nich prinášajú nový subverzívny tón: namiesto zástavy montér zrazu drží v ruke kus demontovanej nohy svojej (sú)družky, obľúbená montáž stroja sa pri pozornejšom pohľade demaskuje ako úplný rozklad scény; pozadie optimistického sprievodu tvorí požiar továrne. Kunsthalle Žilina čaká momentálne na potrebné povolenia na dlhodobejšiu inštaláciu týchto obrazov na fasáde jedného z objektov neďaleko železničnej stanice. Keď sa podarí, roľníci a robotníčky sa vrátia do verejného priestoru. V procese dekonštrukcie, avšak stále rezistentné; poučené post-soc-modernou, hravé a zároveň patetické. Okoloidúcim možno položia otázku, ako je to vlastne s demontážou minulého režimu, jeho vonkajšieho dekoru, ale najmä vnútorných štruktúr. Budeme im držať palce!

K R I S Z T I Á N K R I S T Ó F : N Á H O D N Á K A Ž D O D E N N O S Ť / K u n s t h a l l e Ž i l i n a 2 0 14

inzerce

art + a ntiques

VÝSTAVA / OSLAVA VÝROČÍ / ROZLUČKA S PROSTOREM / VERNISÁŽ 5. 12. 2014 V 19.00

ZAVÍRÁME

ZAHRAJÍ: FLOEX, UDO KRAFT, JEŽÍŠ TÁHNE NA BERLÍN, DJ BIDLO, ONDŘEJ FORMÁNEK A DALŠÍ

VYSTAVUJÍ SOUČASNÍ I BÝVALÍ REZIDENTI A PŘÁTELÉ TRAFAČKY VÝSTAVA PROBĚHNE VE VŠECH PROSTORÁCH TRAFAČKY A POTRVÁ DO 14. 12. 2014, OTEVŘENO DENNĚ VČETNĚ PONDĚLÍ 15.00 - 19.00 WWW.TRAFACKA.CZ

artmix

Centrum současného umění DOX This Place (do 2. 3.); Emila Medková a Pavel Nešleha: Duše věcí (do 23. 11.); Vladimír Doležal: A najednou (do 30. 11.); Mody demokracie (od 14. 11. do 16. 3.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Vanessa May, Gretta Louw: Symbols and Routine (do 13. 11.); Adam Velíšek, Petra Křivová: Ticho po pěšině (od 19. 11. do 27. 11.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Z. Baladrán, V. Girsa, I. Grosseová, B. Kleinhamplová, J. Kolský, P. Sterec, V. Rada, Rafani, S. Sobotovičová, J. Šerých, L. Vítková, Junsheng Zhou: Kometa (do 4. 1.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz

NG – Veletržní palác Cena Jindřicha Chalupeckého; Zdeněk Fránek: Polštářový dům (do 15. 2.); Lucie Svobodová: Maxwellova rovnice (do 4. 1.); Jiří Sozanský: 1984; 40. výročí požáru Veletržního paláce (do 8. 2.) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz Trafačka – Trafo Gallery Proč si nejdeš hrát s bráchou? (do 14. 11.); Eliška Jakubčíková: Zjevení Janovo (od 19. 11. do 2. 12.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.cz UPM – Výstavní sál UPM Vně a uvnitř: Móda a umělá vlákna (do 11. 1.) ul. 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální 1900 (do 31. 12. 2015) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Libor Teplý: Hledání světla (do 31. 11.) Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Náchodský výtvarný podzim (od 22. 11. do 4. 1.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Ivan Theimer: Cesta světla (do 16. 11.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Tajemné dálky: Symbolismus v českých zemích (do 22. 2.); Karel Malich: Vnitřní světlo (do 11. 1.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Adam Vačkář: První a poslední věci (do 1. 2.) Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz

MG – Jurkovičova vila Krajinou Koncernovaného designu (do 29. 3.) Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz

Dům umění Dům umění 1974–2014; Le Corbusier (od 14. 11.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

GHMP – Dům U Kamenného zvonu Josef Váchal: Magie hledání (do 4. 1.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz

MG – Místodržitelský palác Kupezky: Mistr a jeho okruh (od 14. 11. do 17. 5.); Poděbradský mýtus (od 14. 11. do 22. 2.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz

Galerie Obecního domu Kay Buriánek: Mene mene tekel upharsin (do 4. 1.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

GHMP – Dům U Zlatého prstenu Někdy v sukni: Umění 90. let (do 8. 3.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Milena Dopitová: Miluji a přijímám (od 30. 11.) Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Dimitrij Kadrnožka: K životnímu jubileu (do 30. 11.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Kresby – Myšlenky umělců (do 5. 1.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Ateliér Jiřího Kovandy (9. 12. v 18:00 hod) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Polského institutu v Praze City Stories: Česko-polské příběhy města komiksu (do 15. 1.) Malé nám. 1, Praha 1 / www.polskyinstitut.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Poslední hodiny lidstva; Jaroslav Valečka, Markéta Korečková: Obrazy a plastiky (do 22. 11.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios D. Gajarský, J. Jurásek, T. Kotrba, Š. Koudelová, M. Mildorfová, T. Moyzes, M. Ormandik, E. Percossi, V. Pollák, R. Štětina, M. Ther, J. Thýn, Y. Tomaszewski: Gen 2:7-18 (do 30. 11.) Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Rosana Azar: Visiones (do 20. 11.) Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Richard Fremund: Retrospektiva (do 7. 12.); Auto (do 4. 1.); Sté výročí od narození Jiřího Koláře (do 18. 1.); Jan Švankmajer: Naturalia (do 31. 1.) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

MG – Pražákův palác Brněnský Devětsil; Václav Girsa (od 28. 11.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Jakub Špaňhel; Vladimír Houded – Galerie na Mostě; Jiří Franta – Galerie za Stěnou (do 25. 1.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz Dům umění města Brna Olaf Brzeski: Denně se rozpolcuji; Důstojnost lidstva… (do 16. 11.) Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Kateřina Šedá: Normální život (do 16. 11.); Christian Helwing: Center No Center (od 26. 11. do 28. 12.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Dmitrij Kadrnožka: Pod tropickou oblohou (do 16. 11.); Obrazy osvícení (do 23. 11.) Hluboká nad Vltavou, č. p. 144 / www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Vladimír Skrepl: Lež a lži (do 23. 11.); Petr Dub: Další ze způsobů, jak nevytvářet obrazy (do 4. 1.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

OSTRAVA

Galerie města Ostravy Michal Kalhous: Muž a žena; D. Nová, K. Zadrick, K. Dvořáková Ruměná: Kůže z dechu (do 30. 11.) Ruská 2887/101, Ostrava – Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz Galerie výtvarného umění v Ostravě Bohumil Kubišta a české umění (do 4. 1.) Poděbradova 1291/12, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Milan Pitlach: Obrazy boha (do 14. 11.) Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Karikatura a její příbuzní (do 18. 1.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Josef Váchal: Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (do 1. 1.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Collegium 1704 v Rudolfinu 2014 | 15

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Richard Konvička: Amsterdam Blues (od 9. 11. do 4. 1.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Erwin Müller (do 16. 11.); Ondřej Kopal: Richard Adam; Kotvy máje – České obchodní domy (do 30. 11.) Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Vladimír Švec: Cestou (do 16. 11.); Brány pozemské i nebeské (od 28. 11. do 11. 1.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

18 | 11 | 2014

Karina Gauvin soprán

Vivaldi | Händel Rudolfinum, 19.30 h Vstupenky | www.collegium1704.com

INZERCE

PRAHA

komiks

art + a ntiques

Galerie výtvarného umění v Ostravě a Národní galerie v Praze

Bohumil Kubišta a české umění 19o5—2o13

záštitu nad výstavou převzali Ministr kultury ČR Hejtman Moravskoslezského kraje Primátor statutárního města Ostrava

Průniky Střety Přesahy

generální partner galerie

hlavní mediální partner

mediální partneři

partneři

3. 1o. 2o14—4. 1. 2o15 Dům umění Jurečkova 9, Ostrava www.gvuo.cz

art + a ntiques

GALERIE ARCIMBOLDO VÁS SRDEČNĚ ZVE NA AUKCI

ČÍNSKÉ UMĚNÍ A STAROŽITNOSTI STŘEDA, 10. 12. 2014 OD 15:00

VÝSTAVA 7. 12. 2014, 11:00–19:00 8. 12. 2014, 11:00–19:00 9. 12. 2014, 11:00–19:00 10. 12. 2014, 11:00–15:00 MÍSTO KONÁNÍ Kaiserštejnský palác Malostranské nám. 23/37 Praha 1 GALERIE ARCIMBOLDO T: +420 603 811 873 F: +420 246 013 685 E: info@arcimboldo.cz WWW.ARCIMBOLDO.CZ

BUDDHA ŠÁKJAMUNI Čína, dynastie Ming, 16. století. Výška 17 cm.

CÍSAŘ ČCHIEN-LUNG S MANŽELKOU Čína, dynastie Čching. Výška 31 cm.

PÁROVÉ VÁZY TYPU „JIE-N-JIE-N” Čína, období Kuang-sü (1875–1908). Výška 42 cm.

PÁR PANELŮ SE SNOVÝMI KRAJINAMI Čína, dynastie Čching. 41 x 46,5 cm.

VZÁCNÁ SELADONOVÁ MÍSA Čína, Lung-čchüan, dynastie Ming (1368–1644). Průměr 49,5 cm.

ČCHI PAJ-Š’ (1864–1957) SEDÍCÍ RYBÁŘ 71 x 46,5 cm.