art+antiques 5/2013 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

květen 2013

95 Kč / 4,50 ¤

10 / Secesní

plastika v Troji 30 / Rozhovor s Viktorem Rudišem 38 / Nejkrásnější knihy roku 2012

GAleRIe ARcIMbOldO VáS SRdeČNĚ zVe NA AUKcI

art + a ntiques

ČÍNSKÉ UMĚNÍ A STAROŽITNOSTI ÚTERÝ, 21.5.2013 OD 17:00 VÝSTAVA: 18.5.2013, 11:00 - 19:00 19.5.2013, 11:00 - 19:00 20.5.2013, 11:00 - 19:00 21.5.2013, 11:00 - 17:00

102. SÜ PEJ-CHUNG (1895 - 1953) BĚŽÍCÍ KŮŇ 52 x 73,5 cm.

MÍSTO KONÁNÍ: Kaiserštejnský palác Malostranské nám. 23/37 Praha 1

10. PLASTIKA BÓDHISATTVY KUAN-JIN Dynastie Severní Čchi (550 - 577 n.l.). Výška 28 cm.

92. LI KCHE-ŽAN (1907 - 1989) ZÁVODY NA RÁKOSOVÉM JEZEŘE 68 x 45 cm.

99. ČCHI PAJ-Š’ (1864 - 1957) VADNOUCÍ LOTOSY A VÁŽKA 137 x 34 cm. 11. BRONZOVÁ BOJOVÁ ČEPEL „TAO” Raná dynastie Západní Čou (11. - 10. století př. n. l.). Délka 29 cm.

Příjem předmětů do podzimní aukce asijského umění již probíhá. Máte-li zájem o prodej Vašich uměleckých děl v naší aukci, prosíme, kontaktujte nás. 5. REINKARNOVANÝ LAMA Tibet, 18. století. 56 x 40,5 cm.

GAleRIe ARcIMbOldO T: +420 603 811 873, +420 246 028 019 e: info@arcimboldo.cz • WWW.ARcIMbOldO.cz

editorial /

Obsah

Mánes

Umělecká obec vyrazila na barikády – po dva dny okupovala Mánes. Je to s ním špatné (s Mánesem). Špatné výstavy, špatní lidé ve správní radě, možnost domluvy žádná, řešení jediné – REVOLUCE. Revoltování to bylo

z publika vystupující. Nový Mánes bude (musí být) demokratický, horizontální, nehierarchický… Program byl opravdu pestrý. Role revoltující akademičky se zhostila medievalistka Milena Bartlová. „Legální není legitimní,“ zněl hlas zkušené řečnice. Nechyběla ani informace o etymologii slova revoluce. Publikum tak nebylo jen revolučně nalazováno, ale také intelektuálně obohacováno. Na praktičtější strunu zahrál Tomáš Vaněk. Z AVU dorazil se svým ateliérem – reflexní vesty na tělech, helmy na hlavách, lopaty v rukou. Dělníkům rekonstruujícím Mánesa nabídli, že přiloží ruku k dílu. Bohužel bez úspěchu. Jejich horizontální gesto bylo rázně odmítnuto. (Dle neověřených zpráv jim dokonce byla v průběhu akce zabavena lopata.) Jakkoli praktická obsahem, vyzněla nabídka povýtce konceptuálně. Moment vzájemnosti selhal. Přišel tak čas pro gesta nesmlouvavější. Nejmenovaní členové umělecké obce lezou v (bezpečnostní agenturou) nestřeženém okamžiku po lešení na střechu. Ze střechy okupovaného objektu se začíná valit dým. Pravda, nevalí se ho mnoho, ale pozornému diváku nemohl konceptuální požár výstavní síně uniknout. Přesto dosažený efekt představoval určité zklamání. Byl to už druhý den okupace a mezi organizátory i v publiku byla cítit jistá únava. Navíc začal selhávat benzínový generátor a s ním nevyhnutelně i připravený program. Umělecká obec se naštěstí odmítla s nepřízní osudu smířit: Na opravě nefunkčního zařízení pracoval s maximálním nasazením předloňský finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Pavel Sterec se svým slovenským kolegou Tomášem Džadoněm (Cena Jindřicha Chalupeckého, finále 2009; Cena Oskára Čepana, finále 2012). Po dlouhých 30 minutách zvuk nastartovaného motoru vyvolal v publiku vlnu euforie, kterou vzápětí ještě prohlubuje elektrizující set dýdžejky Johany. Byl pátek, něco po páté a najednou to přišlo, neočekávané, nehorizontální, nekonceptuální: Přes ulici se rozbíhá trojice mužů, na ramenou jakýsi objekt. Vypadá to jako obří (cca 4 m) plastika paže držící meče, navíc z ní vychází hustý dým (snad je v ní důmyslně instalována dýmovnice?). Po riskantním překonání frekventované vozovky ji (ruku) vhazují do okna Mánesa. Byl jsem tam taky. A nebylo to jen pěkné, ale taky VÁŽNĚ MÍNĚNÉ. Mánes totiž musí opravdu patřit umělcům. Josef Ledvina

> Jenom stručně o kritice 4 / depeše > Co se staví v Oslo

2 / úhel

Tomáš Koblížek

pěkné. Na pódiu se během akce recitovalo, koncertovalo, přednášelo, performovalo, bojovně provolávalo. Z vystupujících se stávalo publikum,

Ondřej Hojda

6 / zprávy 10 / výstava

> Secesní plastika v Troji

Adam Hnojil

17 / aukce 25 / na trhu

> Aachen, Škréta, Brandl 28 / portfolio > Václav Kopecký Radek Wohlmuth 30 / rozhovor > Viktor Rudiš Lucie Zadražilová 38 / téma > Nejkrásnější knihy Pavla Pauknerová 44 / k věci > Polský trh s uměním Ewa Tatar 48 / profil > Libor Fára Robert Mečkovský

Vojtěch Lahoda

51 / staveniště 52 / architektura Dita Dvořáková

55 / design

> Národní styl

> Milánský veletrh

Hana Křenková

57 / nové knihy 58 / knižní recenze Josef Ledvina

> Česká vizuální poezie

> Stojánky na zápalky 66 / zahraniční výstava > Martin Kippenberger Johanka Lomová 71 / manuál > Lekce 49. – Proč nekrást umění Ondřej Chrobák 72 / recenze > Nightfall, Navzájem, 16–20 000 Hz Radek Wohlmuth, Josef Ledvina, Kateřina Černá 77 / mikro > Krok za krokem Radek Wohlmuth 81 / na východ > Díl 14. In & Out: Sochy v Bratislave Dušan Buran 84 / komiks > Dašek & Jadrný 60 / antiques

Lucie Zadražilová

Monstrkabaret Freda Brunolda

obálka

JA N Š T UR S A : MEL A N C HOL IC K É DĚ V Č E / 1906

mramor / Galerie hlavního města Prahy / foto: Tomáš Souček

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Dušan Buran, Kateřina Černá, Dita Dvořáková, Adam Hnojil, Ondřej Hojda, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Tomáš Koblížek, Hana Křenková, Vojtěch Lahoda, Robert Mečkovský, Pavla Pauknerová, Jan Šiller, Ewa Tatar, Lucie Zadražilová / Tisk: Dekameron CZ s r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. května 2013. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

úhel

art + a ntiques

Jenom stručně o kritice text: Tomáš Koblížek Autor je literární teoretik a filozof.

Vím, že sebejistá kritika je možná, neboť také v oblasti umění je možné přesné posouzení. A stejně dobře platí – přesvědčuji se o tom často –, že stále existují přesní kritici. Kritici, kteří mají smysl pro správnou míru. Avšak co by tu znamenala míra a co by byla přesnost? Nedávno jsem se vrátil k jedné z posledních básnických sbírek Violy Fischerové, ke sbírce Předkonec, kterou komentářem doprovodil Jaroslav Med. Rukopis autora je dobře čitelný, aniž by k sobě příliš přitahoval pozornost, na první pohled je zde patrná určitá zkušenost s dílem, která nepřehlušuje význam veršů: „Cestu k poezii jí neotevřel úžas nad skutečností, ale především touha dovědět se, co se vlastně stalo…“ Leitmotivem básní je „…všudypřítomná symbióza lásky a utrpení uprostřed plynoucího času…“ Každá disciplína má své představy o tom, jak přesně vystihnout svůj objekt, a umělecká kritika podle všeho není výjimkou. Zdá se však, že v ní se všechno obrací: Za-

tímco jinde bývá zkušenost pozorovatele na škodu, zde tvoří podmínku toho, aby vše podstatné vystoupilo na povrch. Zatímco jinde se jen těžko snese přítomnost věci samé a vlastní pohled na věc, v umělecké kritice jsme dílu nejblíže, pokud jej kritik posuzuje ve zvláštním zaostření: Dílo se poněkud nečekaně ozřejmuje tím, že kritik pojmenuje, co znamená pro něj. Díky jeho vlastnímu postoji lépe rozumíme tomu, co je obsaženo v díle samotném. Dovolím si uvést ještě jeden příklad takové kritiky. Příklad kritiky přesné a vyvážené, neboť vlastní úhel pohledu dílo nepřekrývá, ale naopak umožňuje lépe zaměřit divákovu pozornost. V monografii, která vyšla u příležitosti velké retrospektivy Adrieny Šimotové (Praha, Olomouc 2006), je přetištěn starší komentář Mileny Slavické. Opěrným bodem kritiky se stává neurčitá vzpomínka: „Bylo to v bytě na nábřeží nedaleko Palackého náměstí v Praze… Na bílém stropě se odrážely vlny Vltavy. Adriena vzpomíná, jak ležela na zádech a dívala se na světélkující odrazy a mihotavé stíny vln, na stále se proměňující obraz vody…“ a tedy: „Změna,

60 / antiques Za hranicí filumenie F I G U R Á L N Í S T O J Á N E K N A Z Á P A L K Y / 2. polovina 19. století / porcelán

okamžik, pomíjivost, lehký dotyk reality… To vše zůstalo v jejím umění…“ Věřím, že najít vlastní místo, odkud lze dílo pozorovat a popsat, není samo sebou. V kritice není možná rutina a spíše než jistota ji charakterizuje váhání, jakým směrem vykročit. Jistě nejde o takové váhání, kdy nevíme, jak formálně vymezit dílo předložené k posouzení. Pokud některé kritiky zmátly Květy zla nebo Monetovy obrazy, byla to často bezradnost estetická, a nikoliv bezradnost kritická. Kritik před dílem hledá pouze vlastní bod, na němž se mu nezjevný význam stane zjevným. A hledat zřejmě musí, neboť předem nejsou dány žádné hranice a nikdy není zcela jasné, zda jeden směr bude lepší než druhý: důležitá může být biografická poznámka týkající se umělce, podružný detail nebo jen letmá asociace, kterou v nás obraz vyvolá a která náhle otevírá prostor vidění. Možná se tedy věci nemají tak, jak je ve svém eseji o kritice (Zur Theorie der Kritik) popisuje Albrecht Fabri, autor, který se sám kritickému psaní věnoval. Text kritika podle něho můžeme chápat jako portrét, který ve skutečnosti není ničemu podobný ani nepodobný. Kritika vytváří svůj vlastní obraz, který lze posuzovat bez ohledu na to, co měl vystihnout. Avšak nemohli bychom říci, že právě vlastní obraz, jenž pod rukama kritika vzniká, je nejvýstižnější vzhledem k věci samé? A že čím více je svébytným obrazem, tím spíše ozřejmuje dílo, o které se kritikovi jedná? Připusťme, že na dobré kritice pokaždé zůstanou stopy toho, kdo ji vytvořil. Víme, že je napsána někým, kdo v rozhodujícím okamžiku pozoroval, četl nebo poslouchal. Ale možná teprve díky tomu můžeme věci porozumět. Specifický úhel pohledu možná není nedopatřením, které z textu lze odečíst, ale nezbytnou podmínkou toho, abychom vnímali lépe.

Staňte se předplatitelem Art+Antiques a ročně získáte

archiv Art+Antiques pěkně pohromadě... Předplatitelé mají přístup do elektronického archivu časopisu.

slevu 234 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky až 50% slevu na vstupném do našich partnerských galerií, muzeí a výstavních síní Ročenku ART+ 2013 v ceně 139 Kč zdarma vstup do elektronického archivu časopisu

Josef Lada

Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545

8/2014

Předplatitelskou ARTcard vám zašleme do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu.* Šedá: CMYK 0-0-0-75

predplatitelska karta_spravna velikost.indd 10

24.11.2009 16:25:01

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro ČR Roční 855 Kč

Roční (studentské) 660 Kč**

Půlroční 450 Kč

Objednávejte na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné lince 800 300 302 nebo na e-mailu predplatne@ambitmedia.cz

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro SR Roční 40 EUR

Půlroční 20 EUR

Objednávejte na telefonní lince 02/444 42 771, 02/444 58 821 nebo na e-mailu predplatne@abomkapa.sk Roční předplatné zahrnuje 10 čísel časopisu Art+Antiques a Ročenku ART+ 2013 v hodnotě 139 Kč. * Předplatitelská ARTcard náleží standardnímu ročnímu předplatnému. Zasíláme ji pouze předplatitelům v ČR. ** Pro uplatnění studentského předplatného je třeba doložit platné potvrzení o studiu.

depeše

art + a ntiques

Staveniště severu text a foto: Ondřej Hojda Autor je historik umění, specializuje se na architekturu.

Norské hlavní město není z největších, zato však v rámci Evropy patří k těm nejrychleji rostoucím. Rozhodující podíl na tom mají pochopitelně přistěhovalci z jiných zemí, souběžně s tím ale působí vnitronárodní urbanizace. Staví se proto téměř všude, a nezbývá než Oslo přiblížit skrze několik příkladů. Muzeum architektury, jehož rekonstrukce a přístavba (2008) je posledním významným dílem Sverreho Fehna (1924–2009), v zimě výstavou Importing Architecture představilo stavby zahraničních architektů v Norsku. Už to, že bylo možné takovou výstavu uspořádat, ukazuje mnohé o situaci v norské architektuře. Zkusme si představit, že by někdo chtěl udělat podobnou výstavu ve víc než dvakrát lidnatějším Česku… Zdá se ostatně, že Oslo prožívá svůj muzejní boom, oproti jiným městům trochu opožděný. V září 2012 se do nové budovy na mořském nábřeží Aker Brygge přestěhovalo soukromé muzeum Astrup Fearnley. Stavba od Renza Piana má přitažlivý tvar, ale celek trpí především rozdělením na tři vzájemně nepropojené objekty. Dva z nich jsou vý-

OPER A SE Z ÁTOKOU B JØRV IK A

stavní a představují například díla Damiena Hirsta, Anselma Kiefera nebo Matthewa Barneyho. Národní muzeum, které sdružuje jednotlivé státní sbírky od starého umění po současnost, vypsalo před třemi lety soutěž na novou budovu v samém centru města, v místě někdejšího nádraží Západní dráhy (Vestbane). Vyhrál vyvážený projekt německého ateliéru Kleihues + Schuwerk, který přes své rozměry zřejmě nebude konkurovat blízké radnici a nabídne jak řadu výstavních prostorů v podobě klasických „bílých krabic“, tak unikátní velkou halu. Na konečné hodnocení bude ale třeba počkat do roku 2018, kdy má být stavba dokončena. Naproti tomu vítězný soutěžní projekt na nové Munchovo muzeum (Herreros Arquitectos, 2009) se setkal s tak negativní odezvou, že není jisté, zda vůbec někdy vyroste. Rozhodnout o něm má letos městská rada. „Norsko má hodně peněz, možná až moc,“ slyší tu člověk často od místních. Díky ropě a zemnímu plynu ze Severního moře zbohatlo Norsko během posledních čtyřiceti let opravdu závratně. A peníze jsou vidět

i v architektuře, v dobrém i špatném smyslu. Příkladem může být okolí říčky Aker, potenciálně jedna z nejhezčích částí města. Během minulé dekády tu po adaptacích a přístavbách někdejších industriálních budov našly místo Akademie architektury a designu (AHO) a na protilehlém břehu pak Akademie umění (Kunsthøgskolen i Oslo). V jejich blízkosti ční vysoké silo přestavěné na studentskou kolej, které tu zbylo jako trochu bizarní památka na industriální minulost místa. Bylo to dobré rozhodnutí, přestože detaily rekonstrukce už takové nadšení nevzbuzují. V bývalých továrních halách tu vznikly obchody, restaurace a kanceláře nebo i výstavní síň architektury a designu (DogA). Přilehlá čtvrť Grünerløkka, původně dělnická čtvrť z 19. století, kterou chtěli modernisté ve 30. let kompletně přestavět, se stala novou „dobrou adresou“ a prochází výraznou sociální proměnou. V současné době tu nicméně v těsném sousedství vyrůstá architektonicky průměrná výstavba, která zřejmě hodlá potenciál místa „vytěžit“ s větším ziskem. Nakonec zpátky k moři. Opera, dokončená v roce 2008 (ateliér Snøhetta), se i díky masivní propagaci rychle stala novým symbolem města a stejně tak příkladem „iniciace architekturou“ – nastartování rozvoje dosud nepříliš dobře využité části města. Zátoka Bjørvika je teď obklopena staveništi a samotná opera je dočasně obětí stavebního ruchu. Turisté se k ní momentálně dostanou jen po provizorním můstku. Vše působí nevábně, ale i tady je na hodnocení brzy. Doprava se převede do tunelu pod mořem a v Bjørvice vyroste řada převážně administrativních budov. Série devíti výškových staveb Barcode („čárový kód“ od nizozemských MVRDV) však zatím vyvolává spíš rozpaky. Zbývá doufat, že Oslo svůj současný rozvoje využije v tom lepším směru; každopádně je to město, které stojí právě teď za pozornost.

Aukční síň Vltavín

Galerie Kodl

Srdečně Vás zveme na tradiční jarní Aukční den, který se uskuteční v neděli 19. 5. 2013 od 13 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze. Aukční síň Vltavín, s. r. o. Masarykovo nábřeží 1648/36 110 00 Praha 1-Nové Město tel.: 224 930 340, fax: 224 934 608 mobil: 603 451 892 e-mail: info@galerie-vltavin.cz www.galerie-vltavin.cz

Václav Špála (1885–1946) Anemóny a jiné červené, plné, ve džbánku, v pozadí Sázava před bouří, na karpatské dece olej, plátno, sign. LD V. Špála 36, v rámu 73 × 60 cm, dat. 1936 Vyvolávací cena: 2 600 000 Kč Odhadní cena: 3 000 0000–3 500 000 Kč

Galerie Kodl, s. r. o. Vítězná 11, 150 00 Praha 5-Malá Strana tel.: 251 512 728, fax: 251 512 726 mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Mikuláš Medek (1926–1974) Dívka se švihadlem Olej, plátno, sign. PN, 130 × 94 cm Vyvolávací cena: 4 500 000 Kč Odhadní cena: 6 000 000 – 8 000 000 Kč

Výstava aukčních děl proběhne v našich galeriích od 6. května do 18. května 2013. Otevřeno 10.00–12.00 a 13.30–18.00 hodin, včetně svátku a víkendů.

zprávy

art + a ntiques

Mánes umělcům! Praha – Ve dnech 18. a 19. dubna se uskutečnila symbolická okupace výstavní síně Mánes. Na 400 signatářů napříč současnou uměleckou scénou se v jejím průběhu připojilo k výzvě Mánes umělcům s požadavkem odstoupení současné správní rady Nadace českého výtvarného umění (NČVU), která budovu na pražském Masarykově nábřeží spravuje. „Aspoň na dva dny vrátíme budově funkci, jíž byla určena,“ čteme v prohlášení iniciativy. Hlavním terčem kritiky bylo, jak dnes nadace funguje, jak nakládá se svým majetkem a jakým způsobem plánuje výstavní síň v budoucnu provozovat. Akce byla motivována potřebou obnovit spolkový život, který by měl podle tiskového mluvčí iniciativy Jiřího Ptáčka představovat stěžejní náplň činnosti současné nadace. „Žádáme proto, aby současná devítičlenná správní rada odstoupila a na její místo nastoupil nová, zvolená a reprezentující současnou uměleckou scénu,“ říká Ptáček a dodává, že „nová správní rada by následně měla podniknout právní kroky k tomu, aby se nadace proměnila ve spolek s členskou základnou, která by zaručila demokratičnost instituce a veřejnou kontrolu činnosti.“ NČVU se dnes na dění na současné výtvarné scéně podílí jen udílením grantů, což představuje její zákonnou povinnost. Výsledky soutěže za rok 2012 zveřejněny nebyly, v roce 2011 byly finančně podpořeny mimo jiné Intersalon AJV 2010, výstavní činnost galerie Hollar, Galerie umění pro děti nebo časopis Ateliér (v úhrnu částkou 300 tisíc korun). Vlastní výstavní činnost se v posledních letech omezovala na poskytování prostor formou komerčního pronájmu. „Jednání nadace je jednáním realitní agentury, která podniká s majetkem výhradně za účelem zisku,“ kritizuje tuto praxi prohlášení iniciativy. Podle jejích představitelů se právě privatizace budovy a s ní spojeného kulturního života ukazuje jako obecnější problém současné výtvarné scény. Jestliže budova Mánesa vznikla v roce 1930 z potřeby umělců organizovat vlastní profesní život a prostředkovat společnosti současné umění, pak její současné využití tuto funkci naprosto nenaplňuje.

P R V N Í D E N O K U P A C E / foto: Peter Fabo

Během dvoudenní akce bylo všech devět členů správní rady adresně vyzváno k odstoupení ze své pozice, nikdo z nich tak dosud neučinil. Předseda správní rady nadace Petr Siegl na symbolickou okupaci reagoval stručným prohlášením: „Vedení Nadace ČVU vedle své nelehké práce v současné době sleduje tuto názorovou platformu s patřičnou pozorností.“ Mimo něj se k akci veřejně vyjádřil pouze řadový člen správní rady Milan Bufka (ve správní radě od května 2011, kdy do ní byl přijat jako zástupce potenciálního sponzora Martina Romana). V odpovědi na výzvu k odstoupení odmítl jednání s kýmkoli, kdo není členem některého z řádně evidovaných spolků. Jak málo pravděpodobný je konstruktivní dialog mezi zástupci iniciativy a současnými představiteli nadace naznačil pořad České televize Události, komentáře z 18. dubna. „Současný projekt pamatuje na společenský život i na výtvarné umění i na výtvarné umělce, neboť projekt počítá s tím, že v budově nebudou jen prostory, které budou pronajímány …, ale v budově bude i velká výstavní síň a prostory, které společenský život umožní ať už se bude jednat o plesy, jakoukoli tiskovou konferenci nebo jiné společenské využití. Mimo jiné tam bude kvalitní restaurace, která bude sloužit veřejnosti,“ reagoval Milan Bufka na základní požadavek navrácení spolkového života do prostoru výstavní síně Mánes. Rozdíl mezi spolkovým a společenským životem mu zjevně unikl.

Paralelně s kritikou fungování nadace upozornila iniciativa Mánes umělcům také na nebezpečí spojená s nedostatečným finančním krytím nákladné rekonstrukce objektu. Stavební práce se v nedávné době znovu rozběhly poté, co bylo vlastnictví budovy převedeno na nově vytvořenou obecně prospěšnou společnost Apella Fine Arts, v jejíž správní a dozorčí radě zasedají představitelé NČVU. Tento krok otevřel možnost financovat rekonstrukci úvěrem ve výši potřebných 100 milionů korun, za který bude ručeno samotnou budovou. K jejímu vyvedení mimo stanovami definovaný nadační majetek došlo proto, že NČVU podle současné legislativy nesmí použít nadační jmění jako bankovní záruku. Zástupci NČVU toto rozhodnutí prezentují jako ryze administrativní opatření. V případě neschopnosti úvěr splácet však reálně hrozí, že nadace o budovu přijde. Příjem, z něhož by oněch 100 milionů korun mělo být spláceno, není nikde specifikován. Organizátoři akce Mánes umělcům slibují, že do jednoho měsíce od okupace uspořádají volby, z nichž by na základě hlasování napříč současnou uměleckou scénou mělo vzejít devět členů nové správní rady, která by byla alternativou k té současné. Pro nadaci nebudou volby jakkoliv závazné, iniciativa je myšlena především jako morální apel na stávající členy rady. Jakým způsobem budou kandidáti do rady vybíráni a kdo všechno bude mít možnost hlasovat, zatím není jasné. „Především chceme, aby nová správní rada

reprezentovala co nejširší možné spektrum toho, co lze považovat za současné umění,“ dodává Jiří Ptáček. Nadace českého výtvarného umění vznikla na základě zákona z roku 1993. Tehdy byl majetek státních fondů – mezi nimi Českého fondu výtvarných umělců – převeden na nově vzniklé instituce. Obnovený Spolek výtvarných umělců Mánes se v 90. letech domáhal navrácení budovy, soudy však jeho restituční nároky odmítly a stavba zůstala v majetku NČVU. Předseda S.V.U. Mánes Tomáš Novotný se v Lidových novinách (24. dubna) k iniciativě požadující návrat budovy Mánes do rukou umělců připojil, zároveň však zdůraznil, že nárok na stavbu mají výhradně členové spolku, který reprezentuje. „Se spolkem Mánes jsme své usilování přímo nespojili proto, že soudy neuznaly jeho právo na budovu,“ říká Jiří Ptáček a dodává, že angažmá členů S.V.U. při snaze dosáhnout transformace nadace se iniciativa rozhodně nevyhýbá. / pl, jl

NG bez ředitele Praha – Ministryně kultury Alena Hanáková (TOP 09-Starostové) v půlce dubna odvolala generálního ředitele Národní galerie Vladimíra Rösela, který tuto funkci zastával necelé dva roky. „Pan Rösel neprokázal, že rozumí specifickému poslání Národní galerie v Praze a jejímu postavení mezi státními sbírkotvornými institucemi,“ prohlásila Hanáková. V oficiálním zdůvodnění se dále uvádí, že Röselovi se příliš nedařilo konsolidovat hospodaření galerie a že „se ukázalo, že není tou osobností, která by dokázala garantovat další dva nezbytné pilíře řízení největšího muzea výtvarného umění, jimiž jsou odbornost a optimální práce s lidmi“. Řízením galerie byl dočasně pověřen Röselův náměstek Vít Vlnas. Röselovo odvolání ministerstvo v minulosti připravovalo již několikrát. V listopadu loňského roku byl prý už připraven příslušný dokument, ministryně jej však po intervenci

svého stranického kolegy, předsedy hnutí Starostové a nezávislí Petra Gazdíka nakonec nepodepsala. Podobná situace se měla opakovat před dvěma měsíci. Server Česká pozice koncem února napsal, že k Röselovu odvolání pravděpodobně dojde v „nejbližších hodinách“ a sám Rösel připustil, že má od ministerstva signály, které tomu nasvědčují. Rösel byl odbornou veřejností opakovaně kritizován, důvodem odvolání však nakonec zřejmě byly spíše problémy v jeho komunikaci s ministerstvem kultury. Podle náměstkyně Aleny Matouškové, která rozhodnutí ministryně obhajovala v televizních Událostech, komentářích, bylo přímým impulsem, že ani napotřetí nedokázal Vladimír Rösel předložit kvalitní střednědobou koncepci rozvoje galerie. Příslušný materiál mu ministerstvo dvakrát vrátilo k dopracování, třetí verzi odevzdával koncem února. Hanákové předchůdce Jiří Besser (TOP 09-Starostové) si po zrušení prvního výběrového řízení na ředitele NG v létě 2010

INZERCE

opera Uvádíme ve StavovSkém divadle

Josef Mysliveček

OliMpiade Dirigent: václav luks | Režie: Ursel Herrmann Scéna: Hartmut Schörghofer | Kostýmy: margit koppendorfer orchestr Collegium 1704 Premiéra: 2. 5. 2013

olimpiade-std-inz-aa-190x119.indd 1

4/15/2013 5:21:11 PM

zprávy

R Ö S E L Ů V O D K A Z / Odstěhování Knížákových soch

art + a ntiques z oblasti výtvarného umění“. Zda je tím myšlena výše zmiňovaná komise, či zda se ministryně chce opřít o nějaký jiný poradní sbor, není jasné. S tím, že by jmenování nového ředitele předcházel klasický konkurz, však ministerstvo zjevně nepočítá. Šlo by ostatně již o třetí konkurz na tentýž post ve čtyřech letech a hrozí, že by skončil další blamáží. Očekává se, že se ministryně bude rozhodovat mezi Jiřím Fajtem, který byl vítězem konkurzu v roce 2010, a Markem Pokorným, který na podzim odešel z postu ředitele Moravské galerie v Brně. Pro Fajta hovoří, že by se při jeho jmenování ministryně mohla opřít o autoritu mezinárodní výběrové komise, která jej před třemi lety na ředitelský post doporučila, pro Pokorného zase, že má dlouholeté zkušenosti s řízením obdobné příspěvkové organizace a je tak pro ministerstvo čitelnějším partnerem. / js

zázračnou proměnu NG v moderní muzeum umění překvapivě nepřineslo. / foto: Profimedia

zřídil patnáctičlennou externí komisi „pro otázky galerií zřizovaných ministerstvem“. Ačkoliv se komise Röselovou koncepcí několikrát zabývala, není v této věci k dispozici žádné její oficiální stanovisko. Není tedy jasné, o co ministerstvo své výtky opírá. Röselovo odvolání ani případný další postup ministryně s komisí vůbec nekonzultovala. Do funkce Rösela na jaře 2011 doporučila výběrová komise, ve které měli ministerští úředníci čtyři hlasy z deseti. Všichni, v čele s Alenou Matouškovou, která komisi předsedala, Rösela hodnotili jako nejlepšího kandidáta, což bylo pro jeho vítězství klíčové. Pověřit vedením Národní galerie ekonoma bez předchozí zkušenosti s řízením kulturní instituce bylo bezprecedentním krokem. Zárukou, že na odborné a programové směřování galerie to nebude mít žádný negativní dopad, měl být dlouholetý ředitel Sbírky starého umění Vít Vlnas, který již během konkurzu vystupoval jako Röselova dvojka. Vyčítá-li nyní ministerstvo odvolanému řediteli, že nepochopil poslání muzea jako paměťové instituce, je paradoxní, když jej nahrazuje Vlnasem, který měl být Röselovou oporou právě v této věci. K dalšímu postupu zatím ministerstvo sdělilo jen tolik, že na výběru nového ředitele „se bude podílet úzké grémium odborníků

Wannieck Gallery pokračuje Brno – Wannieck Gallery se začátkem května znovu otevřela pro veřejnost poté, co se její provozovatel dohodl s majitelem objektu na dalším pronájmu. Výstavu Tomáše Císařovského a Eriky Bornové, která byla po celý duben uzavřena, bude nyní možné navštívit až do půlky června. Nová smlouva mezi firmou Mediagate, která galerii provozuje, a městskou akciovou

společností Jižní centrum Brno byla uzavřena koncem dubna. Součástí dohody je kauce ve výši ročního nájmu, což představuje částku 1,8 milionu korun, a závazek, že Filharmonie Brno bude moci prostory galerie využívat k pořádání koncertů za zvýhodněných podmínek. Nová smlouva je uzavřena na dobu neurčitou s roční výpovědní lhůtou. Změnu ve svém přístupu Jižní centrum vysvětluje snahou zachovat bývalou strojírnu pro kulturní účely. „Ve srovnání s ostatními možnými náměty na využití objektu bylo obnovení spolupráce s dosavadním nájemcem shledáno i přes negativní předchozí zkušenosti jako nejvhodnější řešení,“ říká předsedkyně představenstva Jižního centra Naděžda Křemečková. Původně přitom Jižní centrum požadovalo, aby se galerie vystěhovala prakticky okamžitě. I když společnost Mediagate částku, kterou dlužila na nájemném, obratem uhradila a signalizovala zájem v pronájmu pokračovat, k dohodě nakonec došlo až po dvou měsících. Galerie se mezi tím již připravovala na vystěhování a balila své sbírky. Součástí nové dohody je i požadavek Jižního centra, aby galerie „neprodleně po uzavření nájemní smlouvy“ obnovila svou činnost. Stalo se tak k 2. květnu. „V konečném důsledku jsme spokojeni, že může být galerie opět otevřena. Uvidíme, jak nová smlouva ovlivní chod galerie z hlediska technického nebo ekonomického,“ řekl ČTK majitel společnosti Mediagate Miroslav Lekeš. / js

P O M Ě S Í C I Z P Á T K Y / Pohled do výstavy Tomáše Císařovského / www.wannieckgallery.cz

výstava

art + a ntiques

Secesní plastika K výstavě soch na zámku Troja text: Adam Hnojil Autor je historik umění. foto: Tomáš Souček

Až do začátku listopadu je v pražské Troji, kam jinak míří především rodiny s dětmi do zoologické zahrady, případně do nedaleké zahrady botanické, možné navštívit výstavu secesní plastiky, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy. Umístění mimo centrum může být nakonec paradoxně výhodou.

Krása doprovázená zmarem a smutkem, kterou každoročně v dubnu a květnu v botanické zahradě nabízí výstava Motýli, přímo navozuje náladu na zhlédnutí secesního umění. A napětí a rozporuplnost světa dobře krmených a opečovávaných živočichů, jejichž životní prostor je však omezen uzamčeným výběhem či klecí, v nás probudí myšlenky a emoce ne nepodobné pocitům po návštěvě sochařské expozice. Součástí výstavy je ostatně i soška línajícího velblouda od Bohumila Kafky. Výstavu s mnohoslibným názvem Vášeň, sen a ideál – česká secesní plastika pro Zámek Troja kurátorsky připravila Sandra Baborovská. V sedmi sálech představuje na šedesát artefaktů, které lze počítat ke zlatému fondu českého sochařství přelomu století. Jádrem expozice jsou exponáty ze sbírky Galerie hlavního města Prahy, které byly rozšířeny o zápůjčky z Národní galerie v Praze, Galerie plastik v Hořicích, Galerie Středočeského kraje a Galerie Zlatá husa. Vkusně provedená instalace se vypořádává s nepříjemným úskalím prostor historického objektu, který přímo vnucuje limitující řešení. Členění do místností evokuje rozdělení do sedmi tematických celků. Promyšlenost se projevuje jak po obsahové, tak po námětové stránce. Jednotlivá díla spolu většinou výborně korespondují.

Od Myslbeka po Meuniera První prostor v přízemí je věnován odkazu Josefa Václava Myslbeka coby duchovního spolutvůrce stylových změn, jejichž výsledkem byl obrat k secesní estetice. Expozici otevírá Myslbekova Oddanost ve zmenšené verzi Ladislava Kofránka vypracované na profesorovo

přání. Dobře funguje především srovnání Myslbekova Ctirada a Šárky se Šárkou Quida Kociana. Instalace je doplněna o přezvětšované dobové fotografie, které mají význam doprovodných atributů. Výstava se velice umně vypořádává s absencí zahraničních vzorů jejich symbolickým zastoupením na dobových snímcích. Myslbekova podobenka, podobně jako pohled do expozice s dílem Augusta Rodina, nemá nechat nikoho na pochybách, z jakých kořenů vyrůstá alespoň jedna větev českého sochařství na přelomu století. Druhá místnost je věnována jak Myslbekovým nejstarším žákům Stanislavu Suchardovi a Quidu Kociánovi, tak solitérům typu Vilíma Amorta, který stejně jako Ladislav Šaloun nevyšel z Myslbekovy líhně, nýbrž se vyučil u tehdy slavného Bohuslava Schnircha. Převažují zde pohádková témata s opomíjeným Sázavským vodníkem Vilíma Amorta, který je senzační středoevropskou odpovědí na Rodinova Myslitele. Vše podbarvuje folkloristicky koncipovaná Suchardova kabinetka a Kociánův sugestivní fotografický portrét. Jedním z vrcholů výstavy je následující třetí rohový prostor se sociálním žánrem, v němž je poprvé narušena i dosavadní přísná hierarchičnost řazení exponátů při stěnách. Skladba exponátů má skvělý rytmus s jasným vyvrcholením. Jedná se zvláště o zajímavé zdůraznění Vladimíra Astla, jehož Prosící žena dominuje středu celé místnosti. Příběh lidských věků počíná Štursovou Pubertou a pokračuje přes Astlovu Žízeň, Kofránkovo krásně patinované Nemocné

B O H U M I L K A F K A : J A R N Í V Z D E C H Y / 1905

výstava

děvče a Šalounův Den ze dne k Prosící ženě. Analogickou úlohu jako u předchozích celků zastává fotografie z výstavy Constantina Meuniera, která se uskutečnila v roce 1906 v pražském Rudolfinu. Snímek naznačuje další rovinu výkladu, kdy belgický naturalista Meunier zastává roli vlivného mentora, který ovlivnil české sociální projevy v sochařství.

Portrét a akt V následující místnosti se výstava vypořádává s podobiznou. Uvedeny jsou syntetizující projevy moderního naturalismu a symbolismu. Vliv na imaginaci prostředkovaný literárním prostředím se projevuje ve srovnání portrétů Vratislava Nechleby od Jaroslava Krepčíka a Ladislava Kofránka. Psychologizující řada s Myslbekovým autoportrétem, Kafkovým keramickým Antonínem Fričem – glazovaným se zelenomodrým listrem (výjimečně povedená ukázka toho, jak se z oficiálního portrétu dá udělat luxusní secesní dekorativní předmět!) – Štursovým Antonínem Boučkem a Kafkovými sestrami Alenou a Věrou Urbanovými vrcholí v portrétu Arthura Schopenhauera od Aloise Riebera, který nicméně nemá se secesí nic společného. Vynikající je především dvojportrét sester Urbanových evokující tehdy módní komponované lesní zátiší. Děvčata se dívají se zaujetím na hříbky se slimákem, což může dnes působit přinejmenším bizarně. Schopenhauerova busta je pak symbolem filozofického obratu na konci století. Popření původního idealismu vedlo k posílení výrazových komponent působících na současném naturalistickém podkladu. Díky tomu byl tento typ umění akceptovatelný a umožnil mimo jiné nestylizované modelování ženského aktu. Různé pojetí aktu, které zaplňuje zbývající tři místnosti v prvním patře, kde expozice postupně končí, reprezentuje asi nejvíce onu Vášeň, sen a ideál. Zcela ve smyslu tradiční uměnovědné interpretace je důraz položen na dvě Myslbekovy

F R A N T I Š E K U P R K A : S T U D I E S T A R É H O K O N Ě / 1906

art + a ntiques varianty Hudby, která je považována za jednu z klíčových prací na cestě k moderní české soše. V tomto směru lze pouze litovat, že na výstavu nebyla zařazena i třetí varianta této plastiky, Hudba (Labutí píseň), která má k secesi nejblíže a která například zapůsobila jak na Bohumila Kafku, tak Josefa Mařatku. Společně s Hudbou jsou instalovány práce ukazující vitální a pozitivní zobrazení člověka spojené s introspektivní zasněností. Funkční srovnání shodných námětů od různých autorů (Snění od Ladislava Šalouna a Ladislava Kofránka) opět ukazuje na zajímavé prolínání a oblibu některých témat. Obrazovou dominantou je Kafkovo mramorové Věčné drama z roku 1906, které diváka navádí do vedlejší místnosti, kde je řešen obdobný úkol s pesimistickým podtónem. I zde je vytvořena zajímavá polarita dvěma Oféliemi od Jaroslava Krepčíka a Josefa Kalvody. Určitou tenzi vůči Oféliím tvoří Šalounova Koncentrace. Závažné místo je věnováno Quidu Kociánovi, od nějž je zde Nemocná a slavný Idiot. Obrazovým vrcholem je následně Kafkova Somnambula, která diváka přivádí do posledního prostoru, v němž výstava graduje. Zde dochází ke stupňování citové exprese a vytržení zcela v pojetí mystické koncepce ovládající umění konce století. Pro všechny plastiky jsou příznačné různě gestikulované exaltované projevy. Ty jsou částečně motivickou obdobou Rodinových plastik. Dominantami jsou tři mramorové sochy. Štursově Primaveře a Melancholickému děvčeti vévodí Kafkovy Jarní vzdechy, které jsou i leitmotivem celé expozice. Ve středu celé skupiny je v akordu s názvem výstavy umístěna Šalounova Vášeň – Salambo a Matho. Souboru se poněkud se vymyká asyrsky stylizovaná Salambo Jaromíra Čermáka, která náleží poněkud jinému myšlenkovému světu. Velký prostor je věnován pařížským pracím Josefa Mařatky. Právě u Mařatky se nejvíce projevuje formální závislost na Rodinovi. Lze uvažovat i o důvěrné

V I L Í M A M O R T: S Á Z A V S K Ý V O D N Í K / 1896

obeznámenosti s tvorbou Camille Claudelové. Právě tenze dialogu českých „Francouzů“ Mařatky a Kafky (umělci se neměli příliš v lásce a žárlili na sebe) představuje nejzajímavější část celé výstavy.

Mezi akademií a naturalismem Pro obsahový výklad secesně-symbolistních sochařů jsou důležitým klíčem konfrontace s francouzskými akademiky (např. Chapu, Bartholomé, Dubois). Od nich měli potvrzenu správnost ideového směřování, které se projevuje v četných inspiracích a tematických shodách. S tím, jak vystupuje do popředí otázka pojetí aktu a jeho transponování do prostoru, jeví se řešení lidské figury nejdůležitějším úkolem. Hledáme-li první reakce na moderní řešení sochařského aktu, ocitneme se nezbytně v prostředí akademie, která utvářela umělecké začátky vystavených umělců. Formalizace figurálního organismu sochy vychází z nutného překonání akademismu Myslbekovy školy. Markantní je to například u Josefa Mařatky anebo Jana Štursy. Přestože díla mnohdy vyrůstala z pocitů psychického napětí anebo frustrace, nelze se občas ubránit dojmu, že přímo navazují na díla francouzských předchůdců a vrstevníků a jsou zkomercionalizovanou podobou různých variant tématu, kdy se stylizace snaží potlačit pouze naturalistický aspekt. Většina českých aktů tohoto období je neživotně studenou podobou akademizovaného naturalismu. Teprve Jan Štursa (např. Sulamit

Rahu) a Josef Mařatka (např. Tlustá žena) v několika svých pracích vytvářejí životná díla. Modelační charakteristika nicméně uvolňuje styl od konvencí, které emancipují vlastní model. Dekorativní zřetel se výrazně uplatnil v intuitivní snaze ovládnout hmotu jiným než tradičním způsobem. Otázka je, zda umělci prožívali smyslovou krásu ženského těla při své práci, tak aby jejich artefakty vzbuzovaly vášeň z názvu výstavy. Plasticky vyvinuté formy symbolizují lidskou tragiku a nenaplněná očekávání. Spíše než sklonu k dekorativnosti se česká plastika komorního rázu ujímá lineární malebnosti, která postrádá předpokládatelný intenzivní pocit tíhy vyplývající z podstaty sochařství.

Oslněni Rodinem Výstava se soustřeďuje na díla, která jsou úzce svázána s jejím symbolistním obsahem v období před první světovou válkou. Pojetí sochařství je plně propojeno s emancipací sochaře a požadavkem na jeho tvůrčí osobnost, která se v českém prostředí projevuje akceptováním východisek Rodinovy tvorby, jež byla některými brána doslovně. Poptávku po originálním umění se tak mnohdy nepodařilo zcela uspokojit, i když pro české prostředí tvorba takových umělců postačovala. Charakteristické jsou případy Josefa Mařatky a Bohumila Kafky. Oba autoři pobývali v Paříži v prvním desetiletí 20. století a jak Mařatka, tak Kafka se dostali do centra dění nejmodernějších směrů. Zatímco Mařatka se díky zkušenosti u Augusta Rodina stal po

výstava

art + a ntiques

POHLED DO E XPOZ ICE

svém návratu ceněným autorem, který pomáhal například Stanislavu Suchardovi stylizovat Palackého pomník dle poslední módy, Kafka oslňoval české prostředí svými zvířaty odvozenými z děl Rembrandta Bugattiho. Stal se tak v Čechách prvním sochařem zvířat, která do té doby nebyla předmětem samostatné tvorby. Na okraj lze poznamenat, že Kafku v Paříži podporoval slévač Hebrard, který odléval práce i pro Bugattiho. Estetické koncepce českého sochařství vystavovaného období degraduje právě tato popisovaná závislost. Oproti Mařatkovi a Kaf kovi se invenčně jeví především Quido Kocian, jehož díla vznikají jako projev nové skutečnosti a citlivosti se vším důrazem k prolnutí psychologické a romantizující fantastiky. Z hlediska proměn formy má expresivní element ve vystavených plastikách výrazový záměr bez očekávané machy francouzského umění. Kocián byl výjimečný také tím, že do svého díla promítal vlivy odlišné secese nevycházející z francouzských vzorů (např. Franz Metzner). Nelze se nicméně ubránit dojmu, že jsou z technických důvodů na výstavě upřednostněny skici před výslednými realizacemi. Takový výběr je sice lákavý, ale občas zavádějící. Nabízí se otázka, nakolik je secesní, jinak než dobou vzniku, tvorba Aloise Riebera anebo Jaroslava Krepčíka. I přes efektní a působivý výběr je zjevné, že některé práce by expozici skvěle doplnily. Vynikajícím pandánem k Astlově Žebrající ženě mohl být Antošův Prosící muž (Muž v prosbě), vystavený v minulosti v podobné polaritě Václavem Procházkou ve stálé expozici českého sochařství Národní galerie na Zbraslavi. Bylo by prospěšné k výstavě vytvořit další díl analyzující jiné vlivy a zapomínané sochaře české secese. V expozici by mohli být autoři stavební plastiky, Suchardovi „Asyřané“ a jejich spřízněnci jako Antonín Waigant, Josef Formánek, již vystavený Jaromír Čermák, Metoděj Kocourek, Antonín Odehnal a mnoho dalších. Zhodnoceno by mohlo být působení Emila

Antoina Bourdella na Otakara Španiela a Otto Gutfreunda, stejně jako vliv Edvarda Muncha na české sochařství. Jediné, co je u této skvělé a jednoznačně přínosné výstavy možné postrádat, je tedy porovnání skutečných realizací, které by ukázaly zdaleka ne tak módní pohled na českou plastiku, která bývá z různých důvodů ukazována v souvislostech s Augustem Rodinem, což je v tomto případě paradoxně vynášeno jako přednost (stejně jako vliv Pabla Picassa na Emila Fillu), zatímco výsledky činnosti některých našich méně známých umělců jsou mnohdy originálnější. Je samozřejmé, že pro vývoj umění je potřeba poučit se na všem, co je zajímavé ve světové tvorbě, nicméně je nutné posouvat práci k vlastní originalitě sdělení, jak to činil například Jaroslav Horejc, Otto Gutfreund anebo nakonec několikrát zmiňovaný Quido Kocian. Výstava Vášeň, sen a ideál částečně supluje i dosud chybějící kvalitní specializovanou expozici sochařství. Sledování secesních projevů a fascinace stylizací přináší intenzivní pocit nostalgie, která oslovuje stále více diváků, a nezbývá než jen doufat, že návštěvníci výstavu ocení.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

VÁŠEŇ, SEN A IDEÁL – ČESKÁ SECESNÍ PLASTIKA místo: Zámek Troja pořadatel: Galerie hlavního města Prahy kurátor: Sandra Baborovská termín: 3. 4.–3. 11. 2013 www.ghmp.cz

inzerce

art + a ntiques

Josef Jíra

Jarní, olej, plátno, 1976, 29,5 x 51 cm vyvolávací cena 75 000 Kč

Ota Janeček

Hlava, olej, plátno, 1946, 44 x 31 cm vyvolávací cena 180 000 Kč

Vladimír Komárek

Zátiší s houslemi, olej, sololit, 1976, 76 x 85 cm vyvolávací cena 55 000 Kč

30. AUKCE ve středu 29. května 2013 v 18.30 hodin v Topičově salónu, Národní třída 9, Praha 1

předaukční výstava v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1, od 27. května 2013 www.galerie-dolmen.cz, +420 604 815 877, slanicay@galerie-dolmen.cz

AU K Č N Í T I P – M E I S S N E R- N E U M A N N

Z posudku Prof. Tomáše Vlčka: Obraz je esencí Špálovy euforie z vítězství národa, který po přestálých útrapách Světové války dosáhl své samostatnosti. Námět obrazu charakterizuje jeho název „Svoboda“. Jeho obsah je však širší, souzní se Špálovým tvůrčím nadšením z melodických motivů lidové zpěvnosti a ze Špálovy snahy vtělit je do dynamického výrazu malby, která se u Špály v tomto období směřovala, obdobně jako u Josefa Čapka k jasnosti znaku. Ke zkratkovitosti výtvarného přednesu směřoval především rukopis Špálovy malby, zde uplatněný v širokých tazích štětce. Tyto tahy jasně zviditelňují podstatu skladby tohoto jedinečného Špálova díla. Zezadu opatřeno štítkem soupis díla národního umělce Václava Špály s potvrzením pravosti Prof. Jaromíra Pečírky a Jana Špály – evidenční štítek pro Špálova díla zastoupená na posmrtné výstavě v roce 1947 v SVU Mánes, dále štítkem Ústředního svazu Českých výtvarných umělců a přípisem sl. Marie Špálová, Sobotka.

Vyvolávací cena: 1 250 000 Kč Odhad: 2 000 000–2 500 000 Kč V Á C L A V Š P Á L A : S V O B O D A / 1919 / olej na lepence / 62 × 47 cm / rámováno / signováno vlevo dole monogramem VŠ / opatřeno znaleckým posudkem Ak. mal. Zory Grohmanové a odborným posudkem Prof. PhDr. Tomáše Vlčka, CSc.

Draženo: 29. 5. 2013 v 18:00 hodin, Diplomat Hotel, Praha www.aukce-neumann.cz

aukce

Nejen Kokoschka Praha – Již druhá letošní aukce společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery, která se konala ve středu 24. dubna večer, vynesla přes 18 milionů korun*. Celou polovinou této částky se na konečném výsledku podílel jediný obraz, akt od Oskara Kokoschky. Obraz Akt dívky v krajině před Avignonem z roku 1925, který byl titulním dílem aukce, se prodal jeden příhoz nad vyvolávací cenu za 9,07 milionu korun. Za více než milion korun byl vydražen ještě obraz Cihelna II. od Bohumíra Matala a za částky nad sto tisíc korun se prodalo 29 děl. Jádrem dražené kolekce bylo 37 oboustranných koláží od Toyen, které představovaly necelou polovinu nabízených položek. Sběratelé však na tento pozoruhodný soubor dokumentující malířčinu pozdní tvorbu (podrobněji jsme jej představovali v minulém čísle) reagovali jen vlažně. Prodalo se 10 koláží, a to jen za vyvolávací ceny, které byly shodně stanoveny na 157 tisíc korun za koláž. Již zmiňovaný obraz Cihelna II. z roku 1945, který je špičkovou ukázkou Matalovy tvorby z dob Skupiny 42, se postaral o nový autorův aukční rekord. Již vyvolávací cena 726 tisíc korun odpovídala malířovu rok starému aukčnímu maximu, finální cena je však nakonec překonala víc jak dvojnásobně. Vítěz aukce za obraz nabídl

1,63 milionu korun. Dráž byl Matal dražen jen jedinkrát – na aukci Hascoe v Londýně se jeho čtyřmetrové plátno Milenci z roku 1956 prodalo za 2 miliony korun. Na květnové aukci 1. Art Consulting bude shodou okolností nabízena první varianty Cihelny. Startovat bude na ceně 540 tisíc korun a bylo by velkým překvapením, kdyby zůstalo jen u ní. Druhým autorským rekordem aukce je cena 665 tisíc korun za Krajinu s rozkvetlou loukou a statkem od pozapomenutého česko-německého malíře přelomu 19. a 20. století Huga Baara. Obraz, který svým čtvercovým formátem i malířským zpracováním připomíná krajiny Gustava Klimata ze stejné doby, se prodal za víc jak dvojnásobek minimálního podání. Baarova díla se na trhu objevují jen výjimečně, databáze ART+ za posledních deset let eviduje jen 8 jeho obrazů. Dosavadní, osm let starý autorův cenový rekord měl hodnotu 312 tisíc korun. Novým autorským maximem je také částka 224 tisíc korun za obraz Před zrcadlem v ateliéru od Miloslava Holého, jehož figurativní díla jsou na trhu rovněž velice vzácná. Předchozí cenový rekord měl hodnotu 210 tisíc korun a vydržel bezmála deset let. Obdobným případem je i Dalibor Matouš, jehož kubizující zátiší z roku 1960 se prodalo s téměř dvojnásobným nárůstem za 206 tisíc korun. Za velmi dobrý výsledek je možné

HUGO BA AR: KR A JINA S ROZK VE T LOU LOUKOU A S T A T K E M / kolem 1905 / olej na plátně / 99 × 98 cm cena: 665 500 Kč

považovat i 375 tisíc korun za obraz Kráska z Martinique od Antonína Pelce. Poněkud za očekáváním naopak zůstaly Dva bílé stoly od Jakuba Bauernfreunda (726 tisíc) a Akt od Miloše Jiránka (181 tisíc korun). V obou případech šlo o prodeje za vyvolávací ceny. Bauernfreundův obraz navíc již trhem jednou prošel, před šesti lety byl podle ART+ vydražen za částku o 40 tisíc korun vyšší. Z nevydražených položek zmiňme krajinu Údolí Váhu u Trenčína od Leopolda Stephana (nabízena za 1,27 milionu), Kouřící zemi od Jiřího Johna (nabízena za 1,03 milionu) a Interiér s hodinami od Jakuba Schikanedera (nabízen za 3,27 milionu korun). / js

OSK AR KOKOSCHK A: AK T DÍ VK Y V KR A JINĚ PŘED AV IGNONEM

B O H U M I L M A T A L : C I H E L N A I I . / 1945

1925 / olej na plátně / 38 × 45 cm / cena: 9 072 000 Kč

olej a písek na plátně / 62 × 78 cm / cena: 1 633 500 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

aukce

art + a ntiques

Starožitnosti z Evropy i Číny Brno – První letošní aukce společnosti Zezula vynesla 11,4 milionu korun, což je pro brněnský aukční dům historicky druhý nejlepší výsledek. Vyšší obrat společnost zaznamenal jen loni na podzim, a to díky rekordní ceně 19,1 milionu korun za bronzovou čínskou sošku z 15. století. Na aukci, která se konala v sobotu 13. dubna, bylo nabízeno přes pět set položek, od obrazů a grafik přes zbraně, šperky a starožitnosti až po asijské umění. Nového majitele našlo 60 procent děl. Dvě položky se prodaly za více než milion korun, dalších 17 obrazů a starožitností překonalo hranici sta tisíc korun. Nejdražší položkou aukce se stala čínská slonovinová váza z 18. století. Bohatě zdobená, půl metru vysoká váza byla podle dochovaných značek zhotovena pro císaře Chien-lunga z dynastie Qing (1735–1799). Z minimálního podání 767 tisíc se konečná ceny vyšplhala až na 1,18 milionu korun. Za vysoké ceny byly draženy ještě další čínské starožitnosti. Prolamovaná miska z jadeitu z 19. století se prodala za 472 tisíc, o něco starší zásobnice z téhož materiálu za 248 tisíc a pohár zhotovený z rohu nosorožce za 224 tisíc korun. Za 366 tisíc se prodala také slonovinová prachovnice, výrobek indických řezbářů z 18. století. Z evropského umění se nejdráže prodalo Zvěstování Panně Marii z počátku 16. století,

Z V Ě S T O VÁ N Í PA N N Ě M A R I I / Limoges, počátek 16. stol. smalty na měděném jádře / 15 × 12 cm / cena: 1 062 000 Kč

a Jodocuse Hondiuse se prodalo za vyvolávací cenu 212 tisíc korun. Za více než dvojnásobek startovací ceny se prodaly obrazové hodiny z doby kolem roku 1800. Nový majitel za ně nabídl necelých 142 tisíc korun. Z dalších starožitností si zaslouží zmínku ještě alespoň míšeňská dekorativní kazeta, která se prodala za 177 tisíc, kroužková košile z konce 17. století, která našla kupce za 94 tisíc, nebo lötzovská váza z opálového skla, která se dostala z 24 na 77 tisíc korun. / js

C Í S A Ř S K Á V Á Z A / Čína, 1735–1799 vyřezávaná slonovina / výška 55 cm cena: 1 180 000 Kč

dílo anonymního mistra z francouzského Limoges. Dražba drobného smaltu začínala na 590 tisících a skončila na 1,06 milionech korun. Výjimečnými kusy, s jakými se na českých aukcích často nesetkáváme, byly také slonovinové Nanebevzetí Panny Marie, dílo flanderských řezbářů ze 17. století, a tři čtvrtě metru vysoký stříbrný trojstěžník, značený puncem jedné z londýnských šperkařských firem z roku 1914. Obě díla se prodala s výraznými nárůsty, první za 330 tisíc, druhé za 437 tisíc korun. V nabídce obrazů převažovala díla v cenách do 50 tisíc korun, i zde však došlo k několika zajímavým prodejům. Romantická Noční krajina s hradem od Františka Xavera Procházky byla vydražena za 307 tisíc korun, víc jak trojnásobek vyvolávací ceny. Za 271 tisíc korun změnila majitele krajina, olej na kartonu, od Jindřicha Pruchy. Úspěchem je také prodej dvou obrazů Joži Uprky za 153 a 177 tisíc korun. Největší boj se strhl o krajinu od francouzského malíře, příslušníka Barbizonské školy Julese Duprého. Z motivační vyvolávací ceny 21 tisíc se dostala až na 236 tisíc korun. Před lety byl tento obraz neúspěšně nabízen 360 tisíc korun. Nejdražší položkou nabízenou mezi pracemi na papíře byl víc jak šest seti stránkový atlas vydaný roku 1634 v Amsterodamu. Dílo vlámských kartografů Gerharda Mercatora

J O S E F H L I N O M A Z : S L E Č N Y, M U Ž A B A L O N / 1977 olej na kartonu / 47 × 33 cm / cena: 244 000 Kč

Další drahý Hlinomaz Praha – Nejdražším dílem a současně dílem s největším cenovým nárůstem se na dubnové aukci společnosti Orlys Art Auctions, která se konala v neděli 21. dubna, stal obraz Josefa Hlinomaze Slečny, muž a balon. Malba středního formátu z roku 1977 se prodala za 244 tisíc korun, víc jak dvojnásobek vyvolávací ceny. Za poslední rok a půl jde již o pátý Hlinomazův obraz vydražený za více než sto tisíc korun. Nového majitele na aukci našla třetina ze 170 nabízených položek, dohromady za 1,85 milionu korun. Za více než sto tisíc korun byla dražena ještě další dvě díla, socha od Michala Gabriela a koláž od Jiřího Koláře. Gabrielův Žralok se prodal za 165 tisíc, Kolářova koláž z roku 1977 za 122 tisíc korun. V obou případech šlo o vyvolávací ceny. Úspěchem je rovněž cena 73 tisíc korun za jednu z grafik Vladimíra Boudníka. / js

Aukční dům Galerie Art Praha Galerie Art Praha srdečně zve sběratele a investory umění na jarní Exkluzivní aukci.

Hotel Hilton-Prague, sobota 11. 5. 2013 ve 13.30 hodin Draženo bude 400 obrazů a soch, všechny prověřeny předními historiky umění a znalci, či chemicko-technologicky. Provenience obrazů doložena. Předaukční výstava probíhá týden před aukcí v prostorách Galerie Art Praha.

Václav Špála: Zátiší na Otavě s kytici / 1938

Josef Lada: Ponocný / 1946

Václav Radimský: Z Francie / 1900

Josef Istler: Surrealistická kytice / 1948

Karel Černy: Zátiší s ovocem / 1943

Jan Bauch: Sedící akt / 1941

Jan Zrzavý: Olešnice / 1957

Antonín Chittussi: Krajina s mostkem (Z Barbizonu)

Václav Bláha: Noční Sprcha / 1978

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548, tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087, mobil: 776 666 638, 602 233 723, E-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno: denně 10,30–18,30 hod, kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

aukce

S českou stopou Vídeň – Dubnový aukční týden společnosti Dorotheum s aukcemi starých mistrů a 19. století přinesl několik mimořádných prodejů. Novým autorským cenovým re-

H A N S M A K A R T: S M R T K L E O PA T R Y / 1875 olej na desce / 122 × 83,5 cm / cena: 757 300 eur

art + a ntiques kordem je částka 757,3 tisíc eur za Smrt Kleopatry od Hanse Makarta. Obraz z roku 1875 podle informací aukční síně vydražil kupec ze Severní Ameriky. Na téže aukci, která se konala v úterý 16. dubna, byly nabízeny také práce českých krajinářů Jana Kautského a Bedřicha Havránka. Kautského Večerní krajina z roku 1853 se prodala za 24,7 tisíc eur (640 tisíc korun), Havránkův Ledový důl u Sv. Bartoloměje u Königsee z roku 1846 pak za 46,6 tisíc eur (1,2 milionu korun). Kupci údajně v obou případech byli čeští sběratelé. Největším úspěchem aukce starých mistrů, která se uskutečnila o den později, byla dražba obrazu Posmívání se Kristu nově identifikovaného jako dílo Jusepa de Ribery. Obraz, u kterého se očekávala cena do půl milionu eur, se nakonec prodal za 711,3 tisíc eur. Z pohledu českého trhu s uměním byly nejzajímavějšími položkami mužský portrét od Jana Kupeckého a dvě drobné krajiny od Norberta Grunda. Kupeckého portrét Eduardem Šafaříkem datovaný po roce 1707 se prodal za 24,7 tisíc eur (640 tisíc korun). Grundovy krajiny pohlednicového formátu byl vydraženy jako jedna položka za 10 tisíc eur (necelých 260 tisíc korun). / js

ČTĚTE NA ART+ Holanďané z brněnských sbírek Expozici starého umění Moravské galerie doplní díla nizozemských malířů 17. století, konfrontovaná s malbami vytvořenými podle jejich vzoru v 19. století. Rozdíl byste nejspíše nepoznali. Novodobý původ jedné z prací definitivně určil až nedávný restaurátorský průzkum. K vidění budou obrazy původem ze sbírek předních brněnských sběratelů Heinricha Gomperze a Arnolda Skutezkého. Derain, Léger, Pollock i Richter Nejočekávanější zahraniční aukce tohoto pololetí proběhnou v New Yorku v první polovině května. Ve večerní dražbě impresionistů a moderny bude k mání Matissova manželka Amélie v květovaném kimonu, tedy její portrét od André Deraina. Plátno Fernanda Légera z roku 1921 zase do dražby věnovala Madonna. Výtěžek z prodeje půjde na vzdělání žen na Blízkém východě. S napětím jsou očekávány výsledky hvězd poválečného umění – Jacksonna Pollocka a Gerharda Richtera.

M I K U L Á Š G A L A N D A : A K R O B A T / 1934 olej na překližce / 29,9 × 24,8 cm / cena: 141 600 eur

Další večerní Bratislava – Večerní aukce společnosti Soga, která se konala v úterý 23. dubna, vynesla 1,32 milionu eur. Nového majitele našla polovina z 92 nabízených uměleckých děl. Za více než 30 tisíc eur, což přibližně odpovídá milionu slovenských korun, se prodalo 10 obrazů. Mezi nimi raná krajina Kamenolom u Košic od Františka Foltýna, která s cenou 61,36 tisíc eur (necelých 1,6 milionu

František Brunner-Dvořák u Sotheby’s Jeden z raných obrazů tohoto zastydlého akademika počátku 20. století je v denní aukci impresionistů a moderny u Sotheby’s nabízen s překvapivým odhadem 200 až 300 tisíc dolarů (4–6 milionů korun, bez aukční provize). Žánrový obraz s aktem malého chlapce vznikl za autorova pobytu v USA. Pokud se prodá, může jít o jedno z nejdražších děl českého umění tohoto období. Na domácích aukcích přitom Dvořák nikoho příliš nezajímá, jeho tuzemský rekord sahá na půl milionu. Sotheby’s sází na atraktivnost nabízeného námětu. Na pražské aukci za císaře pána Koncem uplynulého roku si tuzemské aukce připomněly sto let své existence. Cyklus mapující historii a počátky uměleckých dražeb v Čechách pokračuje. Tentokrát se podrobně podíváme na organizaci a průběh dražeb pořádaných Rudolfem Weinertem, tajemníkem Krasoumné jednoty, v tehdejší budově Rudolfina mezi léty 1912 až 1916. Jak to bylo na pražské aukci za císaře pána? www.artplus.cz

KUPKA František, Antropoides

EVENING SALE AUKCE 29. 5. 2013, 18 HODIN DIPLOMAT HOTEL PRAGUE WWW.AUKCE-NEUMANN.CZ Exkluzivní večerní aukce vybraného výtvarného umění European Arts Investments s.r.o., Jugoslávských partyzánů 20, 160 00 Praha 6, Česká republika, tel./fax: +420-233 342 293 • info@aukce-neumann.cz, www.aukce-neumann.cz

aukce

art + a ntiques

českých korun) vysoko překonala předaukční odhad. Nejdražšími díly aukce se shodně staly obrazy Akrobat od Mikuláše Galandy a Na podzim (Turiec) od Martina Benky, vydražené za 141,6 tisíc eur. Další dva Benkovy obrazy byly vydraženy za necelých 84 a 103 tisíc eur. Za 125 tisíc eur se prodal obraz Matka s dítětem

od Ľudovíta Fully a dvěma „milionovými“ obrazy byl zastoupen také Jan Hála. Jeho krojované venkovanky se prodaly za 42,5 a 53 tisíc eur. V obou případech nicméně předaukční odhad počítal s ještě vyšší částkou. Poněkud zklamáním je také částka 54,3 tisíc eur za vynikající oboustranné plátno Sen-Přívoz od Imra Weiner-Kráľa z přelomu 30. a 40. let.

Z poválečného umění se nejdráže prodal kinetický objekt od Milana Dobeše Pulzující rytmus z roku 1965. Vítěz aukce za něj nabídl 29,5 tisíc eur. Úspěchem je také cena 17,7 tisíc eur za obraz Zbojníci od Stana Filka z roku 1962. Za výhodnou koupi je možné považovat cenu necelých 8,3 tisíc eur za obraz Júlia Kollera Město z roku 1965. / js

Veletrhy v Kolíně a Bruselu text: Jan Skřivánek

Art Cologne v Kolíně nad Rýnem je nejstarším galerijním veletrhem na světě, letos se konal již po 47. Dnes mnohem slavnější Art Basel je o celé tři roky mladší. Ke své někdejší pozici centra evropského trhu s uměním se Kolín stále vztahuje a přinejmenším v Německu a v Rakousku zůstává nejvýznamnější akcí svého druhu. Dostat se mezi vystavovatele není vůbec snadné, zvláště pak pro galerie ze střední a východní Evropy. Letošního ročníku,

N O R B E R T K R I C K E : R A U M P L A S T I K / 1957–58 ohýbané dráty / 36,5 × 38,5 × 40 cm / Galerie Aurel Scheibler, Berlín

který se konal ve dnech 19. až 22. dubna, se zúčastnilo přes 200 galerií z více než 25 zemí světa. Jediným českým zástupcem byla pražská galerie SVIT, která vystavovala fotografie Markéty Othové a Michala Kalhouse. Jakkoliv nejde organizátory podezřívat z programové orientace na „německé umění“, právě početné zastoupení německých autorů, od klasické moderny po současnost, je jedním z nejosobitějších rysů veletrhu. V pozici klasiků zde nejsou impresionisté či pařížská škola, ale hlavně němečtí expresionisté. Nejdražším dílem veletrhu byla příznačně berlínská uliční scéna od Ernsta Ludwiga Kirchnera z poloviny 20. let. Největší hvězdou poválečného umění pak není Warhol, ale jednoznačně Beuys, následovaný Baselitzem, Polkem, Lüpertzem a Richterem. Ze současných autorů je pak nepřehlédnutelný hlavně sochař Stephan Balkenhol. Největším objevem pro mě byl Norbert Kricke (1922–84), jehož komorní drátěné sochy nabízelo hned několik galerií, v čele s galerií Hans Strelow z Düsseldorfu. Srovnání Krickeho díla s tvorbou o dva roky mladšího Karla Malicha se nabízí. Z uměleckohistorického hlediska by bylo zajímavé sledovat vývojové paralely v jejich díle, pozoruhodné je však i to, že tvorba obou právě teď zažívá svůj revival. Téměř ve stejném termínu jako Art Cologne, od 18. do 21. dubna, se konal také veletrh v Bruselu. Oproti Kolínu je Art Bru-

ssels výrazněji orientovaný na nejsoučasnější umění a více prostoru zde dostávají mladé galerie. I bruselský veletrh má za sebou již víc jak třicetiletou historii, není však tížen slavnou minulostí. Výsledkem je středně velký veletrh s jasnou orientací na lokální publikum, atraktivním doprovodným programem a příjemnou atmosférou. Mezi 189 vystavujícími galeriemi z 28 zemí světa byla již podruhé také pražská galerie Hunt Kastner Artworks. Prezentovala se zde nejnovějšími obrazy Daniela Pitína a díky spolupráci s Českými centry se veletrhu mohl osobně zúčastnit i samotný umělec. Nejpozitivnější zprávou z obou veletrhů je, že účast galerií SVIT a Hunt Kastner Artworks nebyla jedinou českou stopou na obou akcích. Zbyněk Baladrán, reprezentovaný na Art Cologne pařížskou galerií Jocelyn Wolff, získal cenu Audi Art Award jako nejzajímavější mladý umělec představený na veletrhu. Na Art Brussels zase dostala ocenění za nejlepší prezentaci mezi začínajícími galeriemi bruselská D+T Project Gallery, která zastupuje Krištofa Kinteru. Ústředním kusem její expozice byla Kinterova Revoluce, známá postavička bušící hlavou do zdi. Kinterovo kancelářské křeslo s orlími křídly bylo galerií Schleicher-Lange z Berlína nabízeno také na Art Cologne. A vídeňská galerie Krobath zde vystavila práce Dominika Langa, který jinak stejně jako Baladrán patří mezi kmenové autory Hunt Kastner.

inzerce

Kalvoda Alois, Zasněná olej, malířská lepenka, rám, 76 x 74 cm sign. PD Al. Kalvoda

Vízner František, Váza na čtyři květiny 80. léta 20. stol., žluté broušené sklo váza se čtyřmi kruhovými brusy, výška 13,5 cm

AUKCE 33 VÝTVARNÉ UMĚNÍ STAROŽITNOSTI, DESIGN A SKLO V NEDĚLI 19. 5. 2013 VE 13.00 HOD PALÁC ŽOFÍN – PRAHA 1

předaukční výstava Galerie U Betlémské kaple Betlémské nám. 8, Praha 1 12.–17. 5. 2013 10–18 hod 18. 5. 2013 10–16 hod katalog na www.sypka.cz Aukční dům Sýpka Brno-Praha tel +420 608 958 322, +420 542 210 973

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

Vzácné dílo slavného malíře z jeho nejlepšího pařížského období. Luděk Marold (1865–1898) patřil k největším talentům své generace a zemřel velmi mlád, ve svých třiatřiceti letech. Jeho olejové práce se objevují na aukčním trhu velmi zřídka. Lehkost tvorby, smysl pro detail a bravurní zachycení atmosféry, známé z Maroldových tušových ilustrací, jsou patrné i na této malbě. Obraz byl řadu let součástí expozice Národní galerie. Po restitucích v 90. letech byl prodán a až do dnešní doby uložen v soukromé sbírce. Nyní bude nabízen v aukci nově vzniklé galerie a aukčního domu ARTHOUSE Hejtmánek.

L U D Ě K M A R O L D : M I L E N C I / Paříž, 1890–98 olej na kartonu / 38,5 × 30 cm / signováno vpravo dole

Vyvolávací cena: 450 000 Kč Draženo: 13. 6. 2013 v 16:00 hodin, Clam-Gallasův palác, Praha www.arthousehejtmanek.cz

inzerce

art + a ntiques

VÝZNAMNÉ OBRAZY, UMĚLECKÉ A SBĚRATELSKÉ PŘEDMĚTY, STAROŽITNOSTI, ŠPERKY

82. AUKCE V BRNĚ BRNO – NEDĚLE 2.6.2013 od 11 hodin, Jílová 2, Brno Z celkového počtu cca 300 položek zařazených do této aukce nabídneme dalších 190 obrazů v rámci unikátního prodeje uměleckých děl z majetku Ministerstva zahraničních věcí ČR a navážeme tak na naši úspěšnou 111. aukci v Ostravě, kde byla dražena první část (100 děl) z celkového počtu 626. Řada z těchto děl donedávna zdobila ambasády či konzuláty ČR po celém světě.

Karel Hofman (1906–1998), olej na plátně, 73 × 100 cm (s rámem 97 × 124 cm), vystaveno v r. 1950, vyv. cena 5 000 Kč – původně umístěno na zastupitelském úřadě ve Varšavě

Všechny položky v týdnu před aukcí na www.aukcnidum.cz. Informace rovněž na info@aukcnidum.cz a na 602 755 594. SRDEČNĚ VÁS ZVEME K ÚČASTI NA TÉTO VÝJIMEČNÉ AUKCI. AAA – ANTIKVITY ART AUKCE – NEJVĚTŠÍ POČET REALIZOVANÝCH AUKCÍ OBRAZŮ A UMĚNÍ V ČR.

www.aukcnidum.cz, info@aukcnidum.cz

na trhu

Aachen, Škréta, Brandl text: Robert Mečkovský Autor je vedoucím projektu ART+.

V květnu a červnu bude na pražských aukcích nabízeno několik výjimečných děl starých mistrů: ke kosmopolitnímu prostředí manýristické Prahy odkazuje mytologická scéna od Hanse von Aachena, počátky českého baroka reprezentuje Škrétův portrét Humprechta Jana Černína z Chudenic, následovaný vrcholně barokní skupinovou podobiznou od Petra Brandla.

Před třemi lety bylo v Praze představeno dílo jednoho z nejvýznamnějších malířů rudolfinského dvora Hanse von Aachena (1552–1615) rozsáhlou monografickou výstavou připravenou mezinárodním týmem

badatelů. V souvislosti s touto přehlídkou byl znovu objeven obraz odpočívající bohyně Diany, který bude v červnu nabízet společnost Arthouse Hejtmánek. Na výstavě byla vystavena jiná varianta této malby

H A N S V O N A A C H E N : D I A N A P Ř I O D P O Č I N K U / olej na plátně / 140 × 108 cm

pocházející z majetku Lichtenštejnského muzea ve Vídni. S oběma díly lze spojit zápis v inventáři císařských sbírek z roku 1621, kde jsou popisovány dvě odpovídající malby se shodným námětem, lišící se pouze v počtu asistenčních postav. Aachen úspěšné dílo často opakoval pro různé objednavatele jen s malými obměnami. V tomto případě však patrně obě plátna putovala do sbírek císaře, který byl vášnivým lovcem, a náměty obrazů mu tak byly zvláště blízké. Podobnou kompozici malíř ještě zopakoval v malbě Alegorie Míru, Blahobytu a Umění z petrohradské Ermitáže a na obraze Diany z galerie Moritzburg v Halle. Do stávající sbírky se obraz dostal ve 30. letech minulého století jako odměna za právní služby poskytnuté majitelům zámku v Mníšku pod Brdy. Obraz byl podroben restaurátorskému a znaleckému průzkumu, který potvrdil jeho příslušnost k ostatním Aachenovým pracím. Studii pro aukční katalog zpracovala Eliška Fučíková, kurátorka zmiňované malířovy výstavy. Na domácím trhu nebylo doposud takto významné dílo Hanse Aachena s podobnou proveniencí představeno. Figurální scény srovnatelných rozměrů dosáhly v zahraničí v posledních deseti letech cen v řádu několika set tisíc amerických dolarů. Zatím posledním autorovým obrazem, který prošel mezinárodním trhem, byl drobný portrét císaře Ferdinanda II., který se loni v říjnu

na trhu

art + a ntiques

K AREL ŠKRÉ TA: P OR T RÉ T JANA ČERNÍNA Z CHUDENIC

PE T R BR ANDL : SKUP INOVÁ P ODOBI ZNA F ERDINANDA HR ABĚ T E HROZNAT Y

olej na plátně / 149 × 116,5 cm

Z K O K O Ř O V A A J E H O R O D I N Y / olej na plátně / 258 × 300 cm

na aukci vídeňského Dorothea prodal za 36 tisíc eur (bez aukční provize). Na rozdíl od předchozího obrazu je portrét Humprechta Jana Černína z Chudenic, vytvořený Karlem Škrétou (1610–1674), českému publiku dobře známý. Tato reprezentativní podobizna předního českého aristokrata byla součástí jedné z prvních a nejvýznamnějších šlechtických sbírek v českých zemích založené zobrazeným mecenášem. Vliv obrazu na české umělce i divácké publikum je zřejmý především v průběhu 19. století, kdy byl zapůjčen do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. Kopie tohoto díla tak nacházíme v mnohých skicářích předních umělců té doby. Malba datovaná do let těsně po polovině 17. století souvisí s dalšími podobiznami významných zákazníků v době vzrůstu autorovy prestiže v nejvyšších společenských kruzích. Naposledy se veřejnost s obrazem, který bude v květnu dražit aukční síň 1. Art Consulting, mohla setkat před třemi lety na autorově monografické výstavě v Praze. Podobně jako většina ostatních významných děl Karla Škréty, která prošla v posledních letech aukčním trhem, pochází i tento portrét z Lobkowiczkých sbírek mělnického zámku. Mezi draženými díly však doposud nebyl srovnatelně významný a působivý portrét nabízen. Prodávaly se především figurální

scény Svatováclavského cyklu nebo obrazy s jinou náboženskou tematikou. Největší úspěch zaznamenala dramatická scéna Smrt kněžny Drahomíry, která byla před třemi lety stejnou aukční síní prodána za 6,6 milionu korun. Skupinový portrét rodiny hraběte Hroznaty z Kokořova vytvořený Petrem Brandlem (1668–1735), který bude v červnu dražit Arthouse Hejtmánek, patří k dílům s pohnutou a spletitou historií. Malba vznikla kolem roku 1705 v době, kdy se zadlužený Brandl skrýval před věřiteli na zámku ve Žlutici, který patřil jeho příznivci Hroznatovi z Kokořova. V blíže nespecifikované době přenechali potomci této rodiny obraz spolu s několika dalšími svým příbuzným, hrabatům Jenison-Walworth, v jejichž majetku na zámku v Uhřicích u Morkovic bylo plátno ještě v roce 1940, kdy přešlo v rámci dědictví na nové majitele. Po znárodnění šlechtického majetku bylo dílo (považované historiky za nenávratně ztracené) deponováno na zámcích v Lysicích a v Miloticích u Kyjova. Nově objeven byl tento pozapomenutý obraz až v souvisloti s restitucemi, kdy byl přesvědčivě identifikován jako dílo Petra Brandla. Díky restaurátorskému průzkumu pak byla odkryta i signatura umělce dokládající tuto atribuci. Protějškovým obrazem k portrétu otce s dětmi je podobně rozměrná

malba Brandlova pomocníka Filipa Kristiána Bentuma zachycující Hroznatovu ženu Adélu s jejich šesti staršími syny. Mezi Brandlovými díly, která prošla českým trhem, nenalezneme pro uvedenou malbu srovnání. Připomeňme snad jen obraz David s hlavou Goliáše, který našel svého kupce v roce 2009 za 5,66 milionu korun. Setkání s uvedenými obrazy nám přivádí na mysl kromě nezpochybnitelně výjimečných malířských mistrů i tři velké přátele a milovníky umění. Císař Rudolf II., který dokázal získat do své blízkosti přední umělce z různých konců Evropy, vytvořil prostor, kde se tyto osobnosti vzájemně inspirovaly a vytvářely jedinečné umělecké hodnoty. Jan Černín z Chudenic při svých cestách osobně navštěvoval italské umělce, vytvářel koncepty uměleckých děl a financoval jejich provedení. Po návratu domů založil jednu z nejvýznamnějších barokních obrazáren v Čechách. Hroznata z Kokořova s porozuměním poskytl útočiště příteli, jehož malířské umění obdivoval. Aachen, Škréta i Brandl obohatili historii přinejmenším stejně zásadně jako dnes adorovaní umělci první poloviny 20. století. Nezbývá než popřát, aby nabízené obrazy nalezly kupce, kteří si budou vědomi cti i závazku, který s sebou toto vlastnictví nese.

aukční dům

Váza Loetz, dekor Etrusk vyvolávací cena 25 000 Kč (1 000 EUR)

18. aukce Umění a starožitnosti Neděle 2. 6. 2013 od 14 hod. Valentinská 7 / Praha 1 / Staré Město Výstava dražených předmětů týden předem tamtéž. Otevřeno denně 10—18 hod. www.valentinum.cz

Sloupkové biedermeierovské hodiny vyvolávací cena 35 000 Kč (1 400 EUR)

Míšeň kolem roku 1860 vyvolávací cena 32 000 Kč (1 280 EUR)

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

T HEODOR P I Š T ĚK : NA NÁV Š T Ě VĚ U HARR ACHŮ Olej na plátně fixovaném na překližce / sign. PD / Dat. 1977 / 160 × 190 cm

Draženo: 19. 5. 2013 / 13.00 Místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov / Praha Vyvolávací cena: 1 900 000 Kč (odhadní cena: 2 500 000–3 500 000 Kč) www.galeriekodl.cz

Jeden z nejkrásnějších autorových obrazů, který zároveň zřejmě nejlépe vystihuje Pištěkovu principielní uměleckou myšlenku. Toto úžasné plátno totiž dokáže naprosto přesvědčivě navodit zcela unikátní atmosféru a vtáhnout diváka do děje. Snoubí v sobě nejenom vynikající osobitou autorovu špičkovou malířskou schopnost, ale i umění zachytit dávnou vzpomínku na „staré dobré časy“, jako by již zapomenutou, bez ohledu na to, zda se odehrála ve snu či ve skutečnosti. Jedná se o naprosto mimořádnou práci vysoké sběratelské a artificiální hodnoty světově uznávaného výtvarníka oceněného celou řadou významných cen, včetně prestižní sošky Oscara. Celkovou atraktivitu díla ještě zvyšuje motiv jednoho z nejdražších, nejrychlejších a nejimpozantnějších amerických Speedsterů 30. let z dílny slavných bratří Duesenbergů, dnes již mezi milovníky veteránů vyhledávaný klenot. Unikátní plátno, které osloví i další generace, bylo opakovaně publikováno i vystaveno, naposledy na úspěšné retrospektivě Ecce Homo ve Veletržním paláci (26. 9. 2012–21. 1. 2013). Dílo je reprodukováno v monografii z roku 2007 (Theodor Pištěk, J. Šetlík, Praha 2007, str. 154 a 155) a v mistrově nejnovější publikaci (Theodor Pištěk, Ecce Homo, H. Musilová, Praha 2012, str. 59). Srovnatelný Pištěkův obraz nebyl na aukčním trhu dosud nabízen. Konzultováno a posouzeno prof. T. Vlčkem, CSc. a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa

portfolio

art + a ntiques

Václav Kopecký text: Radek Wohlmuth

V dnešní době diktatury digitální fotografie se dál drží analogu. Co není posvěceno temnou komorou, jako by pro něj neexistovalo, pokud tedy nenanáší fotoemulzi přímo na zdi nebo nepracuje s polaroidem. Jeho výstavy nenápadně posouvají hranice vnímání fotografie, někdy samotným pojetím, jindy způsobem instalace.

Václav Kopecký (*1983) patří k zástupcům nejmladší fotografické generace. Upozorňuje na sebe především tím, že jeho praktické uvažování o médiu pomáhá v našem prostředí měnit náhled na to, co současná fotografie je a kam se její podoba ubírá. Přitom nescházelo mnoho, a mohl z něj být krajinný inženýr. „Nemám žádnou propustnou bránu: rodiče nebo dědečka, kteří by mě vedli k umění. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se dá vystudovat umělecká škola bez toho, aby člověk uměl kreslit,“ vypráví Kopecký. „I proto jsem raději dělal přijímačky na krajinářství. V Brně jsem studoval na lesnické fakultě a najednou jsem zjistil, že se ze mě stává inženýr s kulatým razítkem, a moc nadšený jsem z toho nebyl.“ K dalšímu rozhodování ohledně budoucnosti ho přivedlo několik věcí. Jednou z nich byla i výstava se zpochybňujícím názvem Fotografie??, reprízovaná začátkem roku 2005 v brněnském Domě pánů z Kunštátu. Právě termín nefotografická fotografie, který se v souvislosti s ní objevil, měl na Kopeckého větší vliv, než by se mohlo zdát. Koupil si první fotoaparát a začal chodit do přípravných kurzů. „Možná to bylo trochu alibi, protože samotný přístroj je jen zprostředkovatel, zatímco tužka se musí vést,“ komentuje to dnes. „V jedenadvaceti letech jsem byl úplně na začátku, nevěděl jsem nic a nechal si vysvětlovat, jak funguje závěrka, clona a čas…“ O rok později už studoval bakalářský program na ústecké fakultě umění a de-

signu. „Líbilo se mi, že se tu posunovalo vnímání klasických fotografických žánrů. Z portrétu byla tvář, z aktu tělo, z krajiny environment. Ovlivnil mě i vedoucí ateliéru Pavel Baňka, který tehdy rozjížděl časopis Fotograf,“ vypráví Václav Kopecký. „Do té doby jsem pracoval jen černobíle, abych si mohl zvětšovat sám. V Ústí bylo pár lidí, co měli zkušenosti s barevnou fotokomorou, a tak jsem první klauzury už fotil na barvu a sám si barvu i zvětšoval. Na konci prvního semestru mi Baňka nabídl, abych pracoval u něj v ateliéru. Tam jsem měl možnost pochopit, jak vzniká a vypadá fotografie originál.“ Analogové fotce a vlastnoručnímu

zvětšování zůstal věrný dodnes. „Někde se něco otiskne na film a pak se to přenese někam jinam,“ zjednodušuje Kopecký. „Obraz zůstane zachovaný jako třeba u litografie. Hodnotu pro mě má i v tom, že se cestou ani na okamžik nepromění v data.“ Mezi Kopeckého oblíbence patří manželé Becherovi, Blumeovi, Thomas Ruff, Ed Ruscha nebo Jeff Wall. Právě Düsseldorfská škola asi nejvíce splňovala jeho představy o novém modelu fotografického obrazu. Jeho první skládaný obraz s názvem Dům (2009) vznikl na stáži v anglickém Derby. Kopecký z dvanácti detailů typických patrových domků z režných cihel sestavil osobní čtyřpatrovou mutaci. „Byl jsem s tím spokojený, hlavně proto, že se mi podařilo zůstat v médiu, a přitom být co nejvíc nefotografický,“ říká k tomu. Jestli zde název ještě zahrnuje námět i „stavební“ konstrukci snímku, projekt Strop (2010) už přímo odkazuje ke způsobu prezentace. Jde o tři lehce se odlišující záběry Empire State Building instalované na vertikálu tak, že se poslední obraz „musel“ v horní části namuchlat. Také v tomto případě instalace podpořená pojmenováním představuje významově-vizuální houpačku, která se postupem času stala pro práci Václava Kopeckého charakteristickou. Svůj svérázný přístup předvedl i na první samostatné pražské výstavě v Galerii Jelení Včela z úlu v pohledu (2010), kde fotografický obraz dekonstruoval ve smy-

N A C I O N A L N I P A R K K R K A , H R V A T S K A / 2012 / z cyklu Hotel Zenit

slu prostorově rozložené projekce a do výsledku zahrnul nejen konkrétní dispozice galerijního prostoru, ale i skutečné včelí úly. Zde také poprvé výrazně demonstroval své vnímání fotografie jako letící informace. Jeho umělecké zkoumání média neustále pokračuje. V diptychu 2. část konfrontoval médium barevné a černobílé fotografie, přičemž středem pozornosti se stalo světlo jako faktor, který je sám o sobě schopen změnit prostorové v plošné, a naopak. Obraz #2 rozehrál skladebný princip prostorově, z devětačtyřiceti fotopapírových kostek Kopecký sestavil labilní stěnu zachycující bytelný vysokohorský ledovec. Také další jeho činnost se zaměřila na experimenty s podložkou. „Snažil jsem se vynechat fotopapír, který sloužil jako tácek, na kterém vše nesu,“ vysvětluje, proč začal

H O T E L Z E N I T / 2012 / Drdova Gallery

B E Z N Á Z V U / 2011 / fotografická emulze / 200 × 200 cm

nanášet emulzi přímo na zdi. Zároveň se pustil do práce s principem camery obscury. „Splňovalo to moje očekávání proto, že se jedná o fotku redukovanou čistě na zafixovaný čas,“ doplňuje. Fotografickou momentku schematicky rozpitval v cyklu Teorie Okamžiku, podstatou projektu Nyní a zde byla zase nestálost instalace a proměnlivost nanesené neustálené fotoemulze. Hlavní myšlenkou pak byla právě proměnlivost okamžiku. Jasnější vyznění ještě dotvářely barevné filtry, které na zakrytých místech zpomalovaly proces zčernání. Na výstavě Slábnoucí světlo, sílící stín v pražské Entrance Gallery (2011) pro změnu poskládal fotopapír tak, aby vrhal stín, a sám sebou z určitého pohledu vytvořil monochrom. Své nenáročně náročné projekty loňský absolvent fotografického ateliéru Aleksa-

ndry Vajd a Hynka Alta na pražské VŠUP momentálně završuje volnou sérií výstav se společným názvem Hotel Zenit. Fotografie konkrétního hotelového komplexu v Bosně a Hercegovině mu slouží jako předobraz uměle nastavených pravidel a vizuálních schémat, která dále rozvíjí prostřednictvím dalších prací v obecné rovině. Na první výstavě v galerii 35 m² (2012) se hlavním tématem stalo vrstvení. V Drdova Gallery (2012), která Václava Kopeckého zastupuje, se zase všechno točilo kolem tvaru zplihlé vlajky a s materiálem zde zacházel spíš sochařsky než obrazově. Třetí výstava s podtitulem Zpětná vlna se odehraje v létě v brněnské galerii Kabinet a měla by reflektovat postupy předchozích dvou projektů. „Jde mi jednoduše o to, používat fotku, a myslet tím něco jiného,“ shrnuje nakonec.

rozhovor

art + a ntiques

Domy v pozadí S architektem Viktorem Rudišem nejen o Lesné a Ósace text: Lucie Zadražilová Autorka se zabývá dějinami hromadné bytové výstavby v Československu. foto (portrét): Michaela Dvořáková

Viktora Rudiše jsme navštívili v jeho brněnském ateliéru v Jaselské ulici. Uvítal nás a v rychlosti vyřídil telefonát týkající se jeho účasti v televizním pořadu o sídlišti Lesná. S úsměvem pokrčil rameny: „Neuplyne týden, aby se mě na Lesnou někdo nezeptal.“ Ani my jsme ji nemohli vynechat, protože tématem hromadné bytové výstavby a bydlení vůbec se Viktor Rudiš intenzivně zabýval po několik desetiletí. Povídali jsme si ale i o jeho celoživotním přátelství a spolupráci s výtvarníky, o současné situaci v architektuře a umění a o potřebě neokázalé pravdivé architektury.

Na fakultě architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy technické v Brně jste studoval v letech 1947–52. Zažil jste tedy relativně krátké období, kdy na škole působily hvězdné osobnosti meziválečného období. Podle rodinné tradice jsem se měl stát právníkem, ale nakonec jsem se dostal na stavební průmyslovku a pak celkem logicky na architekturu, kde v té době učili Bedřich Rozehnal, Bohumil Fuchs, Antonín Kurial, Jiří Kroha nebo Vincenc Makovský: co jméno, to pojem. Já jsem se dostal k Bedřichu Rozehnalovi, který byl velmi charismatická osobnost, suverénní architekt, navíc příjemný a noblesní člověk. Učil svým příkladem, po chodbách rozvěsil své návrhy, my jsme si je prohlíželi a snažili se je kopírovat. Nevedli jsme žádné filozofické úvahy, jak má architektura vypadat, to bylo jasné a dané, opíralo se to o základní pravidla podle klasické definice: funkce, pevnost, krása. Rozehnalova

architektura byla založena na funkcionalismu, měla krásné funkční půdorysy, proporce, nenápadné konstrukce. Bylo z ní zřejmé, že pan profesor měl rád Le Corbusiera stejně jako my všichni. Profesora Fuchse jsem na škole zažil málo. Po absolutoriu jsem chodil na jeho velice zajímavé přednášky o kompozici stavby měst. Naše poslední setkání proběhlo na sklonku 60. let, kdy byla dokončena výstavba sídliště Lesná. Pozvali jsme ho tam, strávili s ním hezké odpoledne a on pak napsal o Lesné pochvalný článek. Jakým způsobem se na škole projevily politické čistky 50. let? Můj ročník skončil studium přesně v době, kdy se situace začala lámat. Na škole tehdy začal výrazně působit profesor Vladimír Meduna, člen ústředního výboru strany, kádrovák, který kategoricky požadoval realističtější výraz architektury. Nás studentů se to nijak nedotklo, jen pro-

rozhovor

fesor Rozehnal, který byl za naše diplomky zodpovědný, se některých svých žáků musel zastávat při obhajobě, protože oficiálním místům se nelíbilo jejich pojetí. Já jsem projektoval nějakou zdravotnickou stavbu, jak to bylo u Rozehnala běžné, a pamatuji se, že to prošlo bez problémů. Rozehnal ovšem dopadl špatně, podobně jako Fuchs, oba byli obviněni, došlo i na inscenované soudní procesy a museli ze školy odejít. V 50. a 60. byla v urbanismu populární teorie obytných okrsků, která se k nám dostala ze Sovětského svazu. Byla pro vás inspirativní, nebo jste ji vnímal jako slepou uličku? V SSSR se po válce rozběhla ve velkém bytová výstavba a hledala se nějaká metoda, jak organizovat sídelní strukturu. Obytné okrsky asi pro šest tisíc obyvatel se začaly organizovat kolem typické základní školy o 24 třídách a obsahovaly základní infrastrukturu pro denní potřebu obyvatel. Několik okrsků dohromady tvořilo obytný obvod, který měl vyšší vybavení, třeba kino nebo obchodní dům. Tato teorie se prostřednictvím VÚVA (Výzkumný ústav výstavby a architektury, kde byl Viktor Rudiš po škole několik let zaměstnán – poznámka redakce) začala dostávat i k nám, s tím rozdílem, že zatímco sovětské okrsky se budovaly na rovině, u nás byl terén zvlněný. VÚVA naštěstí převzala jen metodu, ne sovětskou „tuhou formu“, a vydala publikaci s ukazateli pro celou strukturu občanského vybavení, tedy kolik je čeho potřeba na kolik obyvatel. Toto schéma se pak dodržovalo. Samozřejmě šlo o základní typizovanou spotřebu, pro všechny stejnou, ale v sídlištích se to tak používalo. Myslím, že v tehdejší době tato metoda zajistila vybavení sídlišť základními službami. My jsme teorii okrsků využili na Lesné, která se skládá ze čtyř takových celků zhruba po šesti tisících obyvatel, ale ve struktuře sídliště to není poznat, nejsou to jasně ohraničené a striktně vymezené územní celky. V případě Lesné se podobně jako u většiny sídlišť v Československu nerealizovaly poměrně nákladné obytné obvody, za vyšší vybaveností se jezdilo do center měst. Roku 1958 jste nastoupil do ateliéru bytových staveb brněnského Stavoprojektu a vaším šéfem se stal František Zounek. Jak vzpomínáte na více než třicetiletou spolupráci s ním? S Františkem Zounkem jsme byli přátelé, byl to příjemný člověk, který kladl velké nároky na sebe i na ostatní. Byl o něco starší než já a celý život se zabýval hromadnou bytovou výstavbou, kterou považoval za nejdůležitější téma pro architekturu, což si já myslím také. Já jsem nebyl tak vyhraněný „bytovkář“ jako on, ale za projektování sídlišť jsem se nikdy nestyděl, proč taky? My jsme tehdy o programu výstavby sídlišť nepochybovali, snažili jsme se vytěžit maximum z daných podmínek. Zounek byl silně angažovaný levicový reformátor. Po roce 1968 byl vyloučen ze strany a hrozilo, že půjde k lopatě. Zásluhou našeho tehdejšího ředitele Timotea Slezáka mohl nakonec ve Stavoprojektu zůstat. Po roce 1989 přišla obrovská kritika panelových sídlišť, a když Zounek slyšel všechny ty výroky o králíkárnách a vrcholu banality, bral si to velice osobně. Stáhl se do ústraní a přestal projektovat. Spojil jsem se s ním pak pracovně ještě jednou, na konci 90. let, když se chystaly na Lesné nástavby na panelové domy. Přišel s dobrým návrhem, který se bohužel nerealizoval.

art + a ntiques Jste spoluautorem zřejmě nejkvalitnějšího československého panelového sídliště Lesná, které je ceněno hlavně pro citlivé zasazení do krajiny a vysokou úroveň veřejných i bytových staveb. V čem vy sám vidíte výjimečnost tohoto obytného celku? V Lesné se nám podařilo dotáhnout realizaci všech složek projektu do konce přesně podle plánu. To je unikátní a pak se to už nikde nepodařilo, já osobně mohu srovnávat s naším dalším projektem na šest tisíc bytů v Brně-Líšni, realizovaným v 80. letech. Urbanistický koncept Lesné byl ovlivněn tehdy módní novou obytnou čtvrtí Tapiola u Helsinek, bydlením obklopeným přírodou. František Zounek prosadil úpravy typových domů, aby lépe vyhovovaly potřebám obyvatel, a sami jsme si navrhli řadu atypických staveb občanského vybavení podle jednotného architektonického názoru. Na začátku 60. let se všechny zúčastněné strany ještě snažily společně dosáhnout co nejlepšího výsledku. Jak je možné, že jste v Lesné mohli sami navrhnout občanské vybavení? Tehdy pro něj ještě neexistovaly typové podklady? V době, kdy jsme navrhovali Lesnou, byly plně typizované pouze bytové domy. Typizace celých objektů občanského vybavení ještě nefungovala a s prvkovou typizací se dalo docela dobře pracovat. Věděli jsme, že máme k dispozici určité prvky, které musíme použít, a řekl bych, že nás to učilo jisté kázni, vše v pravých úhlech a s typizovanými rozměry. Typizace a industrializace stavebnictví prošly poměrně dlouhým vývojem, jejich počátky souvisejí s úvahami levicové evropské a naší avantgardy, která v důsledku nouze po první světové válce hledala racionální způsoby, jak stavět ve velkém standardní bytové domy. Přišli na myšlenku tovární výroby určitých dílů, z nichž by se stavěl dům. Pokusů byla celá řada, ve větším měřítku se sice nic nerealizovalo, ale byl vytvořen myšlenkový základ zprůmyslnění, psalo se, že prefabrikace je podmínkou pokroku v architektuře. A podmínkou prefabrikace byla typizace. V čem podle vás spočívají největší problémy panelové sídlištní výstavby a jaké faktory ovlivnily výslednou podobu panelových sídlišť u nás? Já osobně vidím problém panelových sídlišť ve dvou rovinách: jednak tu jsou často nekvalitně stavěné paneláky se všemi známými nedostatky, jednak jsou zde urbanistické problémy, které považuji za závažnější. Sídliště byla koncipována jako jednoúčelové čtvrti jen na bydlení, vycházelo se z tezí Athénské charty ze 30. let, v níž byly formulovány myšlenky moderního urbanismu: rostlé město s hlučnými ulicemi a nehygienickým bydlením se považovalo za překonané, hledala se nová organizace města a řešením se ukázalo být oddělení jednotlivých funkcí, práce, bydlení, obchodu, zábavy v rámci města, tzv. zónování. Ideálem bylo bydlení v zeleni bez rušivých vlivů dopravy. V prazákladu sídlištních staveb tedy jsou tyto dvě myšlenky: zprůmyslnění stavebnictví a nový urbanismus. Obojí se pak u nás začalo hromadně realizovat po válce v podmínkách plánovaného hospodářství, veřejných pozemků, velkých monopolních firem a státního investora. Celý proces se opíral o jednoduchou potřebu bytů a neřešily se složité společenské funkce města. Myslím si, že celá sídlištní vý-

B R N Ě N S K É S Í D L I Š T Ě L E S N Á , Z Á K L A D N Í D E V Í T I L E T Á Š K O L A V N E J E D L É H O U L I C I / 1967 / autoři: Viktor Rudiš, František Zounek, Miroslav Dufek, Ladislav Volák / foto: Karel Otto Hrubý, uloženo ve fotoarchivu Muzea města Brna

stavba u nás byla promarněnou příležitostí. Potenciál byl vyšší než výsledky, vlivem ekonomického tlaku a celkové mizerie v normalizaci se jen schematicky určovaly počty bytů a ztrácel se zájem o celkový dobrý výsledek, přibývaly nedodělky. Často zdůrazňujete, že prostorový standard bytů v panelácích je nízký. Muselo to tak nutně být, nebo existovaly i alternativy, které se vzhledem k tehdejším podmínkám ve stavebnictví a centrálně řízenému hospodářství nepodařilo realizovat? Tehdy se byty přidělovaly podle velikosti rodin a platilo pravidlo, že každý člen rodiny má mít svou třeba i malou ložničku a společně se má rodina scházet v obýváku. Dnes jsou požadavky jiné a panelákové byty nevyhovují. Není pochyb o tom, že byty na sídlištích jsou levnější, projevují se sociální rozdíly. Nemuselo to tak ovšem nutně být, kdyby nebyly stavební podmínky v normalizaci tak rigidní a zaměřené pouze na co nejvyšší počty bytů. František Zounek po Lesné vymyslel typový dům B 70, myslím si, že to je nedoceněná záležitost. Zatímco v Lesné jsme použili všude modul tři metry šedesát, u B 70 byla skladba pestřejší, dva metry čtyřicet, tři šedesát, čtyři osmdesát třeba pro obývák, to už je příjemný rozměr. Zounkův systém navíc byl jakousi buňkovou stavebnicí: jedna buňka představovala schody

a výtah, druhá kuchyň, koupelnu a záchod, třetí pokoje a různým způsobem se z nich sestavoval dům. Kdyby se vývoj ubíral tímto směrem, mohlo být vše jinak. Tyhle paneláky, kterých se pak v Brně postavilo několik tisíc v Líšni a v Bohunicích, byly řešeny naprosto profesionálně a typologicky i technologicky dokonale. Zounek tomu věnoval velkou péči a věděl, že každý špatný detail by se pak desetitisíckrát opakoval. Realita byla ovšem jiná. Pro generálního dodavatele byla tato metoda příliš komplikovaná, oni potřebovali opakovat celé domy, aby mohli všechno propočítat, takže potenciál této struktury se nevyužil, což je obrovská škoda. Mají panelová sídliště podle vás některá specifická pozitiva? Mohou podle vás představovat jednu z možných forem bydlení v současnosti? Domnívám se, že těch pozitiv je hned několik. Výstavba díky zprůmyslněnému stavebnictví pokračovala rychle, v Lesné se postavilo 1500 bytů za rok, což výrazně přispělo k řešení bytové nouze. Velká část populace dostala bydlení na slušné úrovni, s technickým vybavením, v některých případech se dokonce uskutečnila vize bydlení v zeleni, jako třeba na Lesné. Pro určitý typ lidí je to dobré bydlení, postupně se tam stěhují mladé rodiny, je tam klid, ticho, slunko, pro malé děti

rozhovor

je to bezpečné prostředí. Já sám bych na sídlišti klidně bydlel. Zdá se mi, že hodnocení sídlišť se postupně mění, pamatuji si, jak po roce 1989 o nich tehdejší prezident Václav Havel mluvil jako o králíkárnách, pak se zjišťovalo, že není všechno tak špatné, v tom smyslu o nich psal architekt Ladislav Lábus. V Brně dělá magistrát průzkumy a zjišťuje, že přibývá počtu lidí, kteří se pozitivně dívají na svoje bydlení na sídlištích. Je třeba si také uvědomit, jak velké procento lidí na sídlištích bydlí. Já si myslím, že sídliště mají potenciál se zlepšovat. Účastnil jste se se svými kolegy celé řady mezinárodních soutěží na obytné čtvrti, například pro Moskvu (1960), pro Finsko (1967) nebo pro Vídeň (1971). Čím jste se ve svých soutěžních projektech inspirovali? V šedesátých letech se všude v Evropě řešila problematika bydlení a urbanismu. Vypisovaly se soutěže na nová obytná města, hledala se struktura, která by měla výhody města, tedy systém ulic, a především hierarchii od okraje k živému centru. My jsme se soutěží rádi účastnili, zajímalo nás to. Nám se tehdy velice líbil systém holandských poldrů. Holanďané stavěli na odvodněných územích nová města, pro která vymyslel architekt Jacob Berend Bakema strukturu podobnou stromečku, která měla kmen v podobě hlavní ulice vedoucí do centra a z ní se odpojovaly vedlejší cesty: tento princip jsme si vyzkoušeli s Jaromírem Sirotkem a Alešem Jenčekem právě v soutěžním návrhu na podobu obytné čtvrti Wien Süd pro 50 tisíc lidí a získali jsme dokonce i nějakou odměnu. Tehdy byl v módě i Candilisův Toulouse Mirail, nové město uspořádané na principu vějíře, jehož zalomené paprsky se sbíhaly do jednoho centra. Všude v Evropě se hledaly možnosti, jak se přiblížit systému původních center měst s historickými jádry, byla to reakce na hromadnou bytovou výstavbu podle principů Athénské charty, které se kritizovaly.

M O D E L P A V I L O N U Č S S R N A E X P O 70 V Ó S A C E / foto: archiv Viktora Rudiše

art + a ntiques Vaší nejslavnější realizací v cizině byl asi pavilon pro EXPO 70 v japonské Ósace, který je považován za vrchol československého výstavnictví tohoto období. Jak vás napadlo v té době značně netradiční libreto expozice? První inspirace ke koncepci pavilonu přišla už v roce 1967, kdy mě Svaz architektů vyslal na EXPO do Montrealu. Uvědomil jsem si, že prezentace v Bruselu i v Montrealu jsou vlastně pestrou směsicí všeho dobrého a kvalitního, co u nás vzniklo, ale že je toho moc a nemá to nějaký hlavní nápad. Když jsme pak vymýšleli Ósaku, věděli jsme, že takhle to dělat nechceme. Na řešení československého pavilónu byla vypsána v roce 1968 soutěž. Úředníci z ministerstva chtěli, aby návrh připravila osvědčená trojice Cubr, Hrubý a Pokorný, ale porota s Miroslavem Masákem vybrala nás, tedy mě, Vladimíra Pallu a Aleše Jenčeka. Náš pavilon byl jednoduchý, s dřevěnou střechou. Součástí soutěže bylo i libreto, my jsme ovšem neměli ponětí, jak má vypadat, protože jsme výstavu nikdy nedělali. Zašli jsme proto za brněnskými básníky Janem Skácelem a Adolfem Kroupou, kteří s výstavnictvím sice také neměli pražádnou zkušenost, ale vymysleli úžasné libreto na téma Člověk a čas, rozdělené do tří oddílů Čas radosti, Čas úzkosti a Čas naděje. Skvěle vyjadřovalo dobu, musíme si uvědomit, že soutěž jsme vyhráli roku 1968 a přípravy probíhaly v následujících dvou letech a všichni víme, jaká to byla doba… Interiér pavilonu byl přehlídkou tvorby našich nejlepších výtvarníků generace 60. let. Jak probíhal jejich výběr? A nakolik se projevily politické tlaky počínající normalizace? My jsme si vybrali jako koordinátora expozice mého kamaráda Čestmíra Kafku, který se toho s energií sobě vlastní ujal a oslovil další výtvarníky, jejichž díla měla nějak vypovídat o libretu: Stanislava Libenského a Jaroslavu Brychtovou, Vladimíra Janouška, Jiřího

P A V I L O N Č S S R N A E X P O 70 V Ó S A C E / autoři: Viktor Rudiš, Vladimír Palla, Aleš Jenček; konstrukce: Zdeněk Musil / foto: archiv Viktora Rudiše

Koláře, Zdeňka Palcra, Karla Malicha, Reného Roubíčka, Stanislava Kolíbala a další, takže se tam sešla celá slavná generace. Libenský v Ósace realizoval velkou skleněnou plastiku, Řeku života, která se prolínala celým pavilonem, začínala jako bublající potůček, který na konci zamrzl a v ledu byl otisk stopy vojenské boty jako reakce na aktuální politickou situaci. Musel ji nakonec vyšmirglovat, protože politické tlaky se stupňovaly, naštěstí v expozici se už moc nic neměnilo, pouze oficiální místa dodala několik děl, jako sochu Sbratření od Karla Pokorného, která byla už v Bruselu. Před Palcrův betonový litý reliéf nainstalovali Laudovu bystu Lenina. Tohle všechno už ale nemohlo téma zkreslit, bylo stále čitelné a pavilonem prošlo víc než deset milionů lidí. Jsem přesvědčen o tom, že se náš pavilon realizoval jen díky tomu, že se normalizace ještě plně neprojevila, prošlo to opravdu těsně, kdyby k tomu došlo jen o půl roku později, pravděpodobně by ho zavřeli. Celý život jste se úzce přátelil s výtvarníky a máte krásnou sbírku. Jaké jsou vaše vzpomínky na ně? Nikdy jsem neměl ambici být sběratelem, natož abych měl vymyšlenou nějakou strategii, jak a co sbírat. Mé „sběratelství“ bylo spojeno s okruhem mých přátel. Občas jsem si u nich mohl za kamarádský peníz o něco říct, nemohl jsem ale samozřejmě chtít jejich zásadní velké věci. Nejprve jsem v Brně poznal malíře Jánuše Kubíčka a Miroslava Matala. Každý z nich byl trochu jiný, na Matala se v Brně nedalo nenarazit, byl to živelný, od pánaboha nadaný malíř. Kubíček byl komplikovanější přemýšlivý člověk, nemohlo se k němu do ateliéru

přijít kdykoliv, měl vždycky otevřeno jen jeden den v týdnu. Pak jsem přes brněnského malíře Pavla Navrátila poznal Čestmíra Kafku, který mi imponoval. Nejvíce ale mé chápání výtvarné tvorby ovlivnil sochař Zdeněk Palcr. Seznámil jsem se s ním v Ósace, byl jedním z autorů expozice a tři měsíce jsme spolu bydleli ve stejném hotelu; spřátelili jsme se. Díky němu jsem pak poznal sochaře Miloslava Chlupáče a malíře Stanislava Podhrázského. Palcr totiž každého, kdo k němu v Praze přišel, posílal „na obrazy“ k Podhrázskému a „na sochy“ k Chlupáčovi. Tvorba obou byla v souladu s jeho žebříčkem hodnot, který vycházel z klasického malířství a sochařství. Vzpomínám si, že jsem k němu do ateliéru ve Zdibech přivedl pět nebo šest architektů od nás z ateliéru a on jim „vystřihl“ přednášku, co je v umění dobré, a co ne; dodnes mi tihle architekti říkají, že to ovlivnilo na celý život jejich názor na umění. Co mně v této souvislosti dělá starost, je osud Palcrovy pozůstalosti. Málo toho za života prodal, co já vím, je od něj v Brně jen asi deset věcí a převážná většina díla je uzavřena ve Zdibech, kde rychle chátrá. O jeho dílo není postaráno, jeho syn vůbec nekomunikuje a na Palcra se postupně zapomíná. A Stanislav Podhrázský a Miloslav Chlupáč? Standa Podhrázský působil dojmem naivního malíře, jímž ale zdaleka nebyl, začínal jako surrealista a až pak se dostal k poetickým motivům dívek. Mám několik jeho kreseb a jeden obraz. Získat je bylo velice komplikované, Podhrázský své obrazy nerad pouštěl a já jsem věděl, že na obraz s motivem dívky nemám peníze, tak jsem si koupil jiný s motivem stromu, ale i o ten jsme jednali nejméně tři

rozhovor

roky. Já ho podezříval, že své věci přiděloval, že mu záleželo na tom, komu svěří do opatrování to které dílo. Miloš Chlupáč byl rozšafný a moudrý člověk, všichni si ho vážili. Po roce 1968 pracoval několik let v kotelně, kde přečetl všechno, co se dalo, všechny těžké teoretické spisy, on byl skutečně doslova chodící moudrost. Navíc skvěle psal, publikoval bezpočet recenzí na výstavy a zajímavých textů o estetice, kunsthistorii, vyjadřoval se věcně a srozumitelně. Obdivoval jsem jeho sochy, jako kameník si je dokázal sám vysekat, ale i obrazy, několik jich mám doma. Malování bral zpočátku jako oddech, ale jak mu na práci v kameni ubývalo sil, maloval čím dál více. Vy jste svým přátelům výtvarníkům také zadával zakázky, například na Lesné nebo v Líšni. V socialistické éře bylo na výtvarnou výzdobu každé investiční akce, tedy i sídlišť, vyhrazeno vždy určité procento rozpočtu na stavbu… Ano, to bylo poměrně velkorysé a výtvarníky si mohl vždy vybrat sám architekt. Já jsem samozřejmě oslovoval své kamarády, takže v Lesné jsme vymysleli rozměrné betonové zdi, které vymezovaly dětská hřiště, jednu dělal Matal, dvě Kubíček, třetí Sylva Lacinová, pak tam byl Kafka, Palcr a další. V Líšni už tento koncept nebylo možné opakovat, tak jsem se rozhodl, že nechám udělat pořádné sochy v materiálu a rozhodl jsem se pro jednu ležící pětimetrovou figuru od Miloše Chlupáče a další od Zdeňka Palcra.

art + a ntiques Vraťme se ještě krátce k vaší sbírce. Zajímalo by mě, jestli vám někdy něco „uteklo“, něco, po čem jste opravdu toužil. Moje sbírka je v podstatě uzavřená, ale to víte, že existují věci, které bych rád měl, například nějakého Chodce od Františka Hudečka, ten mi jednou doslova „utekl“. Líbil by se mi i obraz od Karla Černého, kdysi jsme byli se Zdeňkem Palcrem na jeho výstavě tady v Brně. A do třetice jsem si chtěl po výstavě Čestmíra Kafky v nové budově Stavoprojektu koupit jeho velký Diptych, bohužel jsem na něj tehdy neměl peníze. Váš citlivý výtvarný přístup k architektuře je znát i na rekonstrukci budovy Uměleckoprůmyslového muzea pro Moravskou galerii v Brně, která se realizovala v letech 1999–2000. U této rekonstrukce hrál hlavní úlohu architekt Ivan Koleček, Čechošvýcar, který vyhrál soutěž, ale protože nebylo možné zaplatit švýcarský projekt, hledali se místní spoluautoři, kteří by podle jeho koncepce vypracovali plán. Koleček si vybral mě a Zdeňku Vydrovou. Zajímal nás kontakt současného s historií a postupně jsme zjistili, že budova z opovrhovaného 19. století je docela dobrá, že má jednoduchou typologii, která pojme všemožné funkce. Myslím si, že rekonstrukce dopadla docela dobře. Chtěli jsme udělat i instalaci stálé expozice po vzoru té, kterou Koleček vymyslel pro muzeum v Lausanne. Všechny exponáty měly být umístěny na barevných dřevěných pódiích. Nakonec si tehdejší paní ředitelka vybrala jiný návrh. V budově se v posledních letech realizovala řada změn bez naší účasti. Nejsem si jist, že k jejímu prospěchu. Sledujete současné umění? A jaký je váš vztah k užitému umění, potažmo designu? Miloš Chlupáč vždycky říkal: „Já jsem člověk minulýho století.“ O mně to platí také. Snažím se současné umění sledovat, docela chápu snahu hledat skryté významy v chování a ve všedních věcech, jenomže tyhle významy jsou formulovány často příliš subjektivně, takže jsou většinou pro širší publikum nesrozumitelné. Proto také současné umění nemá obecenstvo, zdá se, že je to úzká skupina výtvarníků a teoretiků, kteří se vzájemně podporují. Co mě ze současného umění uchvátilo, je Mark Rothko. Před pár lety jsem se dostal do Washingtonu, kde měl v galerii celou jednu kóji. Říkal jsem si, že je až neuvěřitelné, jaké umí malba vyvolávat emoce. Myslím si proto, že se obrazy a sochy úplně nevyčerpaly. Zdeněk Palcr říkával: „Není důležité, co je staré a nové, ať to dají vedle sebe a za padesát let se uvidí.“ Z užitého umění obdivuji třeba židle Jana Vaňka nebo thonetky, taky krásné lampy. Viděl jsem spoustu krásných věcí, které jsou zavřené v depozitářích MG v Brně, šperky a sklo, bohužel nejsou vystavené… K současnému designu mám trochu nedůvěru, zdá se mi, že se trochu přeceňuje.

R E K O N S T R U K C E U P M , V S T U P N Í P R O S T O R Y, B R N O / 1998–2001 autoři: Ivan Koleček, Viktor Rudiš, Zdeňka Vydrová, foto: Filip Šlapal

Co v současné architektuře souzní s vašimi představami a názory, kdo je vám blízký? Mám moc rád Alenku Šrámkovou, obdivuji všechno, co vytvořila, výtečný architekt je podle mě také Ladislav Lábus. Ze současných

k domům v pozadí, protože dům má sjednocovat, a ne rozdělovat, hlavním smyslem architektury je harmonizovat prostředí. Mně se to líbí, jsem stejně jako on přesvědčen, že mnohem důležitější než konkrétní objekt je harmonie celku. Pallasmaa také říkal, bez tradice nemůžeme posoudit budoucnost, to si myslím, že je nejdůležitější.

V I K T O R R U D I Š A Z D E N Ě K P A L C R V A T E L I É R U N A L E T N É / kolem roku 1990 foto: archiv Viktora Rudiše

staveb se mi hodně líbí třeba knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity architektů Kuby a Pilaře, je to čistá minimalistická stavba, příjemná zvenku i zevnitř. Pokud bych měl jmenovat někoho z ciziny, zmínil bych portugalského architekta Álvara Sizu, který jednak postavil celou řadu vysoce výtvarných budov-soch, ale uměl udělat i „obyčejné“ domy v ulici, u nichž na první pohled nepoznáte, že to je on, až na druhý je vám jasné, že to navrhl mistr. Není to žádná exhibice, dokonale to zapadá do okolního prostředí. Hranice mezi obyčejností a neobyčejností je velice jemná, stačí málo, aby se z obyčejného stalo neobyčejné, a Siza to ovládá dokonale, nesmírně ho obdivuji. Byl jednou v Brně, vím, že se mu líbil Masarykův domov od Bohuslava Fuchse v Botanické ulici. Úžasný architekt je i Peter Zumthor, ten staví málo, ale všechno, co postaví, je prodchnuté duchovnem. Zaujalo mě vystoupení finského architekta Juhaniho Pallasmaay na Fóru 2000 před několika lety. Mluvil o domech v popředí a domech v pozadí. On sám inklinuje

VIKTOR RUDIŠ se narodil v červnu 1927 a je svým životem i dílem bytostně spjat s Brnem. Narodil se zde, vystudoval Průmyslovou školu stavební a roku 1952 absolvoval Fakultu architektury Vysoké školy technické u profesora Bedřicha Rozehnala. Poté krátce pracoval v brněnské pobočce Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Roku 1958 nastoupil do Stavoprojektu Brno, kde působil až do roku 1990. K jeho nejznámějším projektům patří sídliště Lesná z let 1961–68, které navrhl spolu s Františkem Zounkem, Miroslavem Dufkem a Ladislavem Volákem. Důležitým mezníkem v jeho tvorbě se stal rok 1968, kdy spolu s Vladimírem Pallou a Alešem Jenčekem vyhrál soutěž na československý pavilon na EXPO 70 v japonské Ósace. Pavilon byl mimo jiné oceněn jednou ze tří hlavních cen komise Institutu japonských architektů. Roku 1978 projektoval novou budovu Stavoprojektu v Kounicově ulici

Jak hodnotíte současný stav architektury a roli architekta v dnešní společnosti? Myslím si, že architektuře se u nás teď moc dobře nedaří, samozřejmě vznikají zajímavé a kvalitní věci, ale to jsou spíše drobnější stavby na okraji velké investiční výstavby. Hromadná bytová výstavba neexistuje, staví se jednotlivé domy, tendence je čím pestřejší, tím lepší, což je asi reakce na šeď paneláků. Tlak developerů je velký a domy nebývají typologicky a funkčně vyřešené. Konkrétně v Brně mají velké stavby třeba pro univerzitu nebo pro techniku v rukou komerční projekční organizace, které často ani nespolupracují s autorizovanými architekty a produkují velice banální stavby. V Brně se teď řeší případ, který vyvolal bouři nevole. Technika chce stavět novou budovu pro fakultu výtvarných umění a vypsala soutěž na projektanta, která nesplňuje žádné kritérium veřejné anonymní soutěže, takže Česká komora architektů ji musela prohlásit za neregulérní a žádný člen komory se nesmí soutěže účastnit. Přitom nejlepší stavby vznikly ze soutěží, soutěže mají pořád dobré výsledky. Já osobně to považuji za skandál. Zdá se mi, že někde panuje taková představa, že architektura je drahá a že architekti komplikují proces výstavby. Možná tomu tak v některých případech je, objektivně je to ovšem naprostý nesmysl, architektura přece nejsou jen drahé fasády, ale hlavně účel a konstrukce, takže to nemohou být vyhozené peníze. Dnešní architektura je velice pestrá, počítačové technologie umožňují téměř všechno. Já osobně mám mnohem raději skromnější a pravdivější stavby bez exhibice invence autora, které sledují kulturní kontinuitu, vztah k prostředí, prostě méně okázalou cestu.

(realizace 1980–83), v níž inicioval řadu přehlídek svých přátel výtvarníků, kteří nemohli oficiálně vystavovat. Od 80. let pracoval pro Brněnské výstavní veletrhy, kde doplňoval a obnovoval některé objekty výstavního komplexu ze 30. let. Roku 1990 založil se svým synem Martinem Rudišem samostatnou kancelář. O dva roky později se připojil se Zdeňkou Vydrovou k projektu Ivana Kolečka na rekonstrukci budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Brně. V letech 1995–96 byl na brněnském Výstavišti realizován podle návrhu ateliéru Rudiš-Rudiš pavilon G, za nějž autoři dostali hlavní cenu Grand Prix Obce architektů. Z této spolupráce vznikl i projekt obytného domu v Litomyšli (1996). Roku 2003 ukončil Viktor Rudiš aktivní činnost a předal vedení ateliéru synovi, patří však stále k nejvýraznějším architektonickým osobnostem Brna.

téma

art + a ntiques

Krásné pevné knihy Nejkrásnější knihy roku 2012 text: Pavla Pauknerová Autorka je doktorandkou VŠUP.

Kniha je jednou z nejužitečnějších, nejuniverzálnějších a nejtrvalejších technologií v lidských dějinách. Vrcholné epochy západní kultury si bez ní nelze téměř představit. V současnosti dochází k proměně toho, co za knihu považujeme. I to se snaží reflektovat soutěž o nejkrásnější knihy roku, jejíž výsledky byly vyhlášeny na konci dubna.

Renesance, reformace, vědecká revoluce i osvícenský věk mají ve svých základech cihly z papíru, který je potištěn slovem a vázán mezi pevnými deskami. Dva a půl tisíce let používají lidé knihy v jejich rukopisné či tištěné podobě k evidenci, administrativě, k modlitbám a vzdělávání. Během této doby byly knihy vždy něčím významnějším než pouhou užitečnou věcí, byly nástrojem osvěty, zdrojem náboženské inspirace nebo uměleckým dílem. Dnes se knihy staly předmětem běžné spotřeby a magická aura, která je obklopovala, se často vytrácí. Proměny informačního a mediálního prostředí, jichž jsme v současné době svědky, s sebou přinášejí také proměnu kulturního statusu knih a podle nejextrémnějších předpovědí ohrožují i jejich samotnou budoucí existenci. Právě tento moment se zdá být vhodným k pozastavení a k hodnocení úlohy, jakou knihy v naší kultuře hrají, k hledání jejich zvláštní povahy a posuzování jedinečných kvalit. Významnou platformou pro takové rozvažování jsou četné a zavedené národní i mezinárodní soutěže „krásných knih“, které usilují kvality knižní produkce chránit a dále rozvíjet. Jednou z nich je i soutěž Nejkrásnější české knihy roku, kterou organizuje Památník národního písemnictví.

Co je kniha? Snažit se definovat, čím kniha je, se jeví jako poněkud riskantní podnik. Vymezení musí být nezbytně velmi široké. Knihu nelze chápat pouze jako tradiční kodex, tedy jako soubor potištěných archů papíru svázaný v pevných deskách. Taková definice by totiž opomí 1. K A R E L Š T Ě D R Ý : T U T U / Arbor Vitae a Galerie 1. patro 2. F I L I P D U Š E K : H E J N O B E Z P T Á K Ů / Toito 3. B A R B O R A B A R O N O V Á , D I T A P E P E : S L E Č N Y / Lukáš Hvozdecký – Wo-men 4. P E T R K O T Y K , D O R O T A L Á B U S O V Á ( E D S .): J A R O S L A V F O G L A R - J E S T Ř Á B K R O N I K Á Ř E M / Gutenberg a PNP 5. D A N I E L A R E N Č O V Á : O Č I V Á Ž K Y / Ústav umění a designu, Západočeská univerita v Plzni 6. T O M Á Š R O U B A L : B L A C K B O O K / Galerie Ferdinanda Baumana 7. M O N I K A S Y B O L O V Á ( E D .): D E N Í K J A K U B A S . / Národní galerie v Praze 8. J I Ř Í D V O Ř Á K : R O S T L I N O P I S / Baobab 9. T O M Á Š K O M P A N Í K : A H A / Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, fakulta multimediálních komunikací 10. E V A M A C E K O V Á : 12 H O D I N S O S K A R E M / Baobab 11. D A G M A R U R B Á N K O V Á : C I R K U S U L I C E / Baobab 12. P A V L Í N A L Ö R I N C Z O V Á : Ř Í K Á N Í N A P Ř Á N Í / Bylo nebylo 13. G A L E R I J N Í A M U Z E J N Í E D U K A C E I / UK v Praze, Uměleckoprůmyslové museum v Praze

10 .

11.

12 .

13.

téma

art + a ntiques

V Ý S T A V A V P A M Á T N Í K U N Á R O D N Í H O P Í S E M N I C T V Í / foto: Tomáš Krist / MAFRA /Profimedia.cz

jela dvě milénia knih před vynálezem tisku i různé podoby písemné komunikace, které formě kodexu předcházely. Zároveň by vyloučila knihy hypertextové a virtuální, které se vyvázaly ze své tradiční hmotné opory. Slovo „kniha“ je tedy nutné chápat spíše jako určitou zkratku, jež zahrnuje různé formy písemných systémů, které jsou přenášeny do různých typů materiálu. Dnes papírové strany překotně mizí a nově se zjevují na plochách obrazovek, volně dostupné komukoli a kdykoli. Síla dopadů, jaké by digitalizace na budoucí podobu knih mohla mít, je proto často přirovnávána ke změnám, které s sebou pro knižní kulturu přinesl vynález knihtisku. Toto srovnání je však poněkud nepřesné. Knihtisk sice vydal knihy do rukou široké veřejnosti, neproměnil ale ustálenou podobu kodexu. Digitalizace s sebou oproti tomu přináší nové pojetí práce s textem, nové možnosti jeho organizace i sdílení. Digitální knihy nejsou neměnnými pevnými objekty, ale spíše sítěmi vztahů, které jsou vrtkavé, nestabilní, tekoucí. Neustále vznikají a zanikají ve veřejném virtuálním prostředí. Internet nám tak do rukou vkládá bezprecedentní kulturní akumulaci, která s sebou přináší vzrušující nové možnosti, současně ale vystavuje autory i nakladatele novým nástrahám a výzvám. Elektronické čtečky a tablety konkurují tradiční tištěné publikaci a utopická představa jediné knihy, která by v sobě obsáhla všechno vědění lidstva – všechny knihy všech knihoven světa ve všech představitelných jazycích – nám může být v blízké budoucnosti doslova na dosah ruky.

„Digitalizace mění pravidla, musíme si ale uvědomit, že dochází i ke generační výměně, kdy nová generace automaticky hovoří jazykem svých médií. Nelze ale říci, že by tato generace byla horší než předchozí, protože málo kupuje hudbu nebo čte jen komiksy a knihy ignoruje,“ říká předseda poroty letošního ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku, grafický designér Petr Krejzek. „Analogové knihy budou určitě ještě pár desítek let vycházet, postupně se však promění. O tom, že budou knihy krásné i v digitální podobě, nemám ale nejmenší pochyby. Krása si k člověku totiž cestu najde vždycky,“ dodává.

Boje o krásnou knihu O to, aby si krása knih k lidem skutečně cestu našla, usiluje celá řada soutěží, jejichž cílem není posuzovat obsahovou rovinu knih, ale jejich estetické, formální a materiální kvality. Francouzská soutěž Les plus beaux livres français byla v roce 2007 založena s úmyslem vzdorovat tlaku digitalizace a chránit krásné knihy v jejich hmotné podobě. Julien Magnani, spoluzakladatel soutěže, v jednom z rozhovorů říká: „Potřebujeme tichý objekt, nikoli kulturu obrazovek. Potřebujeme objekt jedinečný, navržený s ohledem ke svému zvláštnímu obsahu, objekt věčný a autonomní. Smyslem naší soutěže je proto potvrdit a obnovit význam knihy v její hmotné podobě.“ Obdobných soutěží, které hodnotí krásu knih, je dlouhá řada. Nejstarší z nich byly zakládány v období po první světové válce, kdy se

společenská role knihy začala významným způsobem přetvářet. Knihy přestaly být znakem vysokého sociálního statusu a staly se rozšířeným médiem střední třídy, její zábavy i vzdělávání. Změnu funkce knih provázela i změna jejich formy a na trh se dostaly levné edice, určené pro širokou veřejnost. Vlna zakládání národních soutěží nejkrásnějších knih byla již tehdy určitou obranou proti upadající knižní kultuře, snahou o ochranu ohroženého druhu. Americký institut grafických umění (AIGA) volí svých „50 knih“ od roku 1924, holandská soutěž De Best Verzorgde Boeken, ve které jsou hodnoceny nejlépe „opečované“ knihy, má svou tradici od roku 1926. Mezi další významné soutěže tohoto typu patří švýcarské Die schönsten Schweizer Bücher, mezinárodní soutěž Best Book Design From All Over the World, která se pravidelně koná při příležitosti knižního veletrhu v Lipsku, či soutěž Walter Tiemann Prize se zvláštním zaměřením na typografii. Původně československá soutěž o nejkrásnější knihy je jednou z nejstarších přehlídek svého druhu ve světě. V roce 1928 byla poprvé podle zahraničních vzorů zorganizována Spolkem českých bibliofilů, od roku 1965 se koná pravidelně pod názvem Československé nejkrásnější knihy, v roce 1993 byla potom přejmenována na Nejkrásnější české knihy roku. Jednotlivé soutěže se v mnoha ohledech liší. Různá je jejich organizace, způsob financování, systém přihlašování či nominací, odlišné jsou i hodnotové akcenty porot. V rozhovorech s porotci ale zaznívá jednotný tón, který se nese v duchu výroku ředitele holandské soutěže Justa Enschedého: „Krása, která se snaží být krásou příliš usilovně, je ve většině případů iritující.“ Oceňovány proto nebývají nutně knihy výpravné, velké, lesklé a drahé, ale spíše takové, ve kterých se vhodně propojují všechny výtvarné prvky: grafické a typografické řešení, volba formátu, kvalita papíru, tisku a vazby, celkový koncept, míra originality a invence, soulad mezi těmito složkami v návaznosti na uchopené téma. Ve výsledném výběru se tak mohou ocitnout i knihy levné nebo na první zdání skromné. „Krásná kniha by měla být souhrnem estetických znaků, které v jiných metaforických rovinách platí i pro otázku, co je to krásná žena. Nemusí mít nutně krásnou tvář. Krása je nejsilnější ve své zajímavosti,“ shrnuje Petr Krejzek.

Kultivace oboru Stejně jako se porotci zpravidla shodují ve své obecné preferenci nevtíravé a promyšlené knižní krásy, shodují se i v otázce smyslu zmiňovaných soutěží: pozvednout profesní laťku, skrze oceněné příklady nastínit, kam se současná praxe ubírá a kam by mohla směřovat v budoucnosti, povzbudit zájem o kvalitní a inteligentní knižní produkci u odborné i neodborné veřejnosti. Smysl české soutěže ve stejném duchu formuluje i Petr Krejzek: „Podobně jako fungují jiné soutěže, i tato je zaměřena na reflexi a sebereflexi v daném oboru. Poselství je jednoznačné pro obě veřejnosti: kultura českých knih by měla mít stoupající úroveň a v kontextu této soutěže mám na mysli hlavně úroveň estetickou.“ Letošní ročník Nejkrásnější české knihy roku je již čtyřicátým osmým v pořadí a možná právě pro svou dlouholetou tradici soutěž nyní poněkud nejistě přešlapuje na místě, lapá po dechu a snaží se hledat svou novou identitu. Členové direktoria i porotci shodně

upozorňují na některé současné slabiny, jakými jsou například nedostatečná propagace a viditelnost soutěže i doprovodné výstavy, jejich nevyužitý diskusní potenciál či stávající soutěžní řád. Ten například určuje, že je cena za Nejkrásnější českou knihu udělována v kategoriích vědecká a odborná literatura; krásná literatura; literatura pro děti a mládež; učebnice a didaktické pomůcky; knihy o výtvarném umění, obrazové a fotografické publikace; katalogy; a studijní práce posluchačů výtvarných a polygrafických škol. Výtvarná kvalita knih přihlášených do jednotlivých kategorií přitom značně kolísá a některé z kategorií jsou velmi prostupné a vzájemně se překrývají.

Švýcarský model Modelovým příkladem, kterým se organizátoři chtějí pro příští roky inspirovat, je soutěž švýcarská, v rámci které jsou knihy hodnoceny nezávisle na obsahovém zařazení a vítězný soubor nemá pořadí od prvního místa k poslednímu. „Občas sice musíme porovnávat jablka s hruškami, výhodou ale je, že se můžeme zabývat zvláštními kvalitami každé jednotlivé knihy i knižní tvorbou v obecnější rovině, aniž bychom museli věnovat přemíru pozornosti specifickým detailům. Zároveň se snažíme posuzovat vítězné knihy v jejich souhrnu. Je výběr dostatečně zajímavý a vzrušující? Je vyvážený, či nudný? Otevírá nové možnosti uvažování o knižním médiu? Právě samotnou diskusi o ‚kráse‘ považujeme za mnohem podstatnější než stanovení přesných kritérií, podle kterých by měla být hodnocena,“ vysvětluje dlouholetý předseda švýcarské soutěže Cornel Windlin. Švýcarská soutěž je inspirativní i v mnoha dalších ohledech. Nejen volba knih, ale také jejich výstava, katalog a doprovodný program jsou důsledně koncipovány tak, aby otevíraly co nejširší prostor k diskusi nad kulturní úlohou knižního média, nad charakterem současné praxe i nad jejím možným dalším směřováním. Od roku 2009 výstava například nepředstavuje pouze knihy vybrané porotou, ale všechny, které byly do daného ročníku přihlášeny. Soutěž tak nechává veřejnost nahlédnout do své vlastní kuchyně, umožňuje podrobovat rozhodnutí porotců kritickým soudům, formovat vlastní názory a uvažovat o vybraných knihách v širším kontextu. Obdobnou funkci plní také katalog, který kromě technického popisu vítězných knih sumarizuje i důvody, proč byly jednotlivé z nich porotou vybrány. Na koncepční přípravě katalogu se podílí i grafik, kterému je tato úloha svěřena na dobu tří let, a každá série má proto svůj zvláštní výtvarný rukopis i tematické zaměření. V katalozích z let 2004–06 byly například dvoustrany vítězných knih přetištěny na původním papíře, a katalogy tak měly charakter určitého vzorníku. Série z let 2007–09 s podtitulem jednotlivých ročníků Minulost, Přítomnost a Budoucnost sloužila jako zázemí pro kritickou diskusi. Paralelně s výstavou probíhají i panelové diskuse, workshopy a filmové projekce. Výstavu doplňuje také provizorně zřízený knižní obchod, kde je možné zakoupit vítězné tituly z posledních tří let či umělecké publikace z produkce švýcarských nakladatelství.

Změny v české soutěži Dobrá vůle vdechnout soutěži Nejkrásnější české knihy roku nový život je zjevná jak na straně direktoria, tak i na straně porotců. Z le-

téma

art + a ntiques

D I E S C H Ö N S T E N S C H W E I Z E R B Ü C H E R / © Swiss Federal Office of Culture

tošního výběru výtvarné poroty je například patrná snaha dát prostor neetablovaným grafikům mladší generace a ocenit knihy, které vykračují novým a nepředpokládaným směrem, jít v některých případech až do krajních poloh výběru. Vítězem beletristické kategorie Krásná literatura se tak například stala kniha Black Book v grafické úpravě Tomáše Roubala, která poněkud neočekávaně neobsahuje téměř žádná slova a ani jedinou souvislou větu. Oživením je také nedoslovné pojetí katalogu vítězných knih v grafické úpravě Radima Peška a Terezy Hejmové, který spíše naznačuje, než křičí. Samotné oceněné knihy lze potom důkladně ohledat v rámci doprovodné výstavy, kde jsou návštěvníkům na rozdíl od dřívějších ročníků fyzicky k dispozici k přímému zkoumání. Po bilanci průběhu letošního ročníku se členové direktoria a výtvarné poroty shodli na nutnosti revize některých ustálených principů. Ministerstvu kultury, které je spolupořadatelem soutěže, byl proto předložen k rozvaze návrh, který předestírá některé změny, mezi jinými například zrušení kategorií a klasifikace pořadí přihlášených knih, jednotnou propagaci oceněného výběru na pultech knihkupců, posílení mezinárodní prezentace nebo změnu způsobu nominací. V brzké době by také mělo být uspořádáno fórum s názvem Kniha jako téma, které má za cíl diskusi o příštím směřování dále podpořit. Zda bude toto úsilí úspěšné, nelze samozřejmě předjímat, jistě je ale pro budoucí smysluplnost soutěže nezbytné a přichází ve správný čas. Nástup digitální éry znamená pro knihy v jejich ustálené podobě zásadní zlom. Soutěže, které se táží po kráse hmotných knih, nemohou

být proto soutěžemi mrtvými, žijícími pouze ze svých tradic. Mohou naopak posloužit jako svého druhu estetické výzkumné laboratoře nebo jako prostředí pro kritické tázání. Mohou pomoci při ohledávání křehké hranice mezi tím, čím kniha ještě je, a čím už není. Mohou posouvat profesní standard tak, aby si knihy, které získávají svou hmotnou podobu, tuto odvěkou výsadu skutečně zasloužily. Kéž jsou tištěné knihy koncertem obsahu a formy, kéž jsou vytvářeny k trvání, kéž jsou v našich rukách pevné a jisté, kéž mají vůni zapomenutých vzdálených knihoven. Kéž zůstane jejich hodnota zjevná i pro příští generace, které přijmou digitální prostředí bezvýhradně za své. Kéž připomínají, že tištěná kniha může být sochou myšlenek. Jiné než takové mohou v digitálním úprku vpřed klidně prohrát a nebude jich škoda.

KNIHY ROKU 2012 Do soutěže bylo přihlášeno 270 titulů, což je doposud nejvyšší počet. V jednotlivých kategoriích bylo oceněno 21 knih, Cenu TypoDesignClubu a Cenu Vojtěcha Preissiga získaly práce studentské. Nejvíce ocenění připadlo již tradičně nakladatelstvím Baobab a Arbor vitae. Výstava oceněných knih je v prostorách Památníku národního písemnictví ke zhlédnutí do 12. května.

n sy áro M m d ez po ní is IG ziu klá S m řs 20 ké 12

www.upm.cz

www.igsymposium.cz

16/5 2013 — 18/8

sklo

k věci

art + a ntiques

Současné umění v Polsku text: Ewa Tatar Autorka je polská historička umění a kritička. Jako kurátorka spolupracuje s Národním muzeem v Krakově a gdaňským Wyspa Art Institute. Je členkou sítě GlobeReporter.org.

Celý varšavský trh s uměním se dá přirovnat k jednomu obrazu od Nea Raucha, poznamenal nedávno s nádechem ironie v hlase Jakub Banasiak z varšavské galerie Kolonie. Shrnul tak závěry průzkumu společnosti Wealth Solutions, podle které čtrnáctka nejznámějších polských galerií prodala za prvních devět měsíců loňského roku 400 děl za pouhých 5,4 milionu zlotých (33,5 milionu korun).

Navzdory tomu, jak se mnozí experti shodují, má polský trh s uměním zajímavý potenciál, což ostatně zářijový Galerijní víkend potvrdil. Během tří dnů na něm sedmnáct nejrespektovanějších polských

galerií a nadací představilo zavedená jména z mezinárodní scény, jakými jsou Paweł Althamer, Kitty Kraus a nebo Société Réaliste. K tomu se přidal kurátorův pohled na klasiky modernismu (Bruno Schulz), pová-

P A U L I N A O L O W S K A : T H E R E V E N G E O F T H E W I S E - W O M A N / 2011 / Foksal Gallery Foundation

lečnou fotografii (Marek Piasecki, Wojciech Zamecznik) a také na mladší umělce, jako je Grzegorz Sztwiertnia nebo Anna Zaradny. Podobně loni vyzněla i druhá z velkých varšavských událostí, Zimní salon. Ta těsně před Vánocemi nalákala do polské metropole dvacet galerií z celé země. Myšlenka takzvané salonnosti se promítla do vyznění akce i samotného výběru nabízených kusů, jejichž cena začínala na 500 zlotých (3095 korunách). To některým z přítomných připomnělo abc – Art Berlin Contemporary, ovšem bez jasného tematického zaměření. Jiní v této souvislosti mluvili o Cheap Art Fairs, které každoročně pořádala varšavská galerie Raster. Vedle originálního nápadu „umění pro každého“ Zimní salon okořenila také účast nakladatelů a agentů ze světa umění. Zároveň zde však chyběla velká jména, například galerie Foksal, která by dodala podobně jako v případě zářijového víkendu akci skutečný lesk. I tak se ale odborná stejně jako laická veřejnost shodla na tom, že i Zimní salon ukázal kvalitu a navrch i polská specifika: galerie mezi své aktivity řadí vydávání knih, sestavování monografií zaměřených na umělce a skupiny a v neposlední řadě podporu nejmladší generace.

S L A V S A N D T A T A R S : R É G I O N S D ’ Ê T R E / Art Statements, Basilej 14.–17. 6. 2012 / Galerie Raster

Na mezinárodní scéně Obecněji pak Zimní salon a Varšavský galerijní víkend potvrdily, že je polský trh s uměním stále ve stadiu dospívání. Možná právě proto není Polsko na mezinárodní scéně příliš vidět. Tradiční výjimkou jsou basilejská Statements, kde krakovská galerie Starmach a varšavský Foksal vystavovaly loni už podesáté. Starmach zde obvykle vystavuje klasickou polskou modernu, tedy jména jako Zbigniew Dłubak, Stanisław Dróżdż anebo Ryszard Winiarski. Tentokrát uspěla s polyesterovou skulpturou Osvětlené rty od Aliny Szapocznikowé – k mání za 360 tisíc eur –, kterou švýcarský Basler Zeitung označil za jeden z nejzajímavějších exponátů. Galerie Foksal je pak známa tím, že sází na klasiky polského současného umění. Už v roce 2003 zaujala s výstavou Moniky Sosnowské, která

si nakonec odnesla ocenění Baloise Art Prize. Na to galerie volně navázala ukázkami děl umělců, jako jsou Paweł Althamer, Piotr Janas nebo Anna Niesterowicz. V Basileji se loni také objevila galerie Raster, a to s prací skupiny Slavs and Tatars. Bylo to poprvé, co polská galerie prezentovala světově známé jméno na uměleckém veletrhu za hranicemi země. Rok předtím Raster švýcarskému publiku nabídl legendární avantgardní duo ze 70. let KwieKulik. To se v posledních letech dočkalo uznání v Kasselu (2006) či na Istanbul Biennial (2008). V neposlední řadě pak na Basilej svým šarmem zaútočila také poznaňská galerie Stereo, která vsadila na instalace, videa a objekty Wojciecha Bąkowského, vítěze prestižní ceny Deutsche Bank Views 2009 Art Competition pro mladé polské umělce.

V minulosti se v Basileji prezentoval varšavský Lokal_30 a galerie Żak-Branicka, kterou řídí dva polští obchodníci z Berlína. Právě druzí jmenovaní se přitom nebáli vsadit na velmi mladou Agnieszku Polskou, umělkyni, která byla letos nominovaná na cenu Future Generation Art Prize, za kterou stojí ukrajinský miliardář Pinchuk. Vedle Basileje se ti nejvýznamnější hráči polského trhu s uměním tradičně prezentují na londýnském Frieze Art Fair a Frieze v New Yorku. Tam loni galerie Foksal představila své obvyklé spektrum, které zahrnuje Paulinu Olowskou, a varšavská galerie Leto instalaci Transatlantic od Radka Szlagu a Honzu Zamojského. Mezi další místa, kam Poláci často vyrážejí, je Art Cologne, Vienna Art Fair, Art Berlin Contemporary a Art Basel Miami Beach.

k věci

art + a ntiques

M A R C I N M A C I E J O W S K I : Ł A D N I E G R O U P, O Ś W I Ę C I M / 2001 / olej na plátně / 40 × 60 cm

A G N I E S Z K A P O L S K A : C O P S A N D R O B B E R S / 2008

Galerie Raster / zleva: Rafal Bujnowski, Wilhem Sasnal, „Kurosawa“, Marek Firek, Marcin Maciejowski

c-print / 38 × 25,5 cm / Galerie Żak-Branicka

Hudba budoucnosti Navzdory těmto a dalším výpadům do zahraničí – a také občasným uznáním vystavovaných autorů – nemá polský trh s uměním pevné základy. Navíc, úspěchy v zahraničí si opakovaně připisuje jen pár galerií: Foksal, které se povedlo vydobýt polskému umění v zahraničí jisté renomé; Starmach, která je známá svými sázkami na klasiku 20. století, galerie Raster, jež sází na začínající umělce, a v Německu zavedená Żak-Branicka. Vedle těchto značek je pár malých galerií, které pracují především s mladými, začínajícími umělci. Podobně jako ti největší hráči se přitom i ony soustřeďují v několika městech. Většina je ve Varšavě, Starmach a Zderzak jsou v Krakově, Stereo, Piekary a Pies v Poznani. Pokusy založit tradici trhů s uměním právě v Poznani se přitom v letech 2004 a 2005 příliš nevyvedly. I proto jsou Varšavský galerijní víkend a Zimní salon považovány za jediné akce, kde se skutečně něco děje. Jinak je polský trh s uměním ospalý a nijak velký, o čemž svědčí i dostupné statistiky, podle kterých je 44 procent transakcí v podstatě náhodných. Na jednu stranu je tak pravda, že je polské umění zastoupeno na mezinárodních

trzích – a to zejména díky galerii Foksal a malířům narozeným v 70. a 80. letech minulého století, mezi něž patří Marcin Maciejowski nebo Tomasz Kowalski. Právě díky nim a jim podobným má polská scéna z pohledu investorů alespoň jistý punc prestiže a důvěryhodnosti. Na druhou stranu ale platí, že jsou navzdory tomu výraznější sázky na umění v Polsku hudbou budoucnosti. I když některé privátní banky podobné služby už nabízejí. Brzdou je zejména nízká kvalita sekundárního trh. Zatímco moderní kousky se postupně začaly na aukcích objevovat, počet nabízených starých děl poklesl. Navíc to, co se nabízí na aukcích, obyčejně výrazně zaostává za kvalitou, kterou veřejnost zná z předních polských galerií. Trhu také nesvědčí hrátky, jaké předvádí například iniciativa Abbey House spojená s měsíčníkem Art & Business. Ta propaguje neznámé autory s cílem navýšit jejich ceny na aukcích. Jinými slovy, na polském trhu je stále třeba zapracovat na etice, jak přiznal i Lukasz Gorczyca ve zprávě o stavu současného polského umění, kterou nachystal pro Ministerstvo kultury a národního dědictví. Jak dodal, Polsko má bezesporu na

čem stavět, a to i díky svým kontaktům se světem, které přispívají ke zlepšení situace. Stejně tak by polskému trhu s uměním měli pomoct institucionální partneři, tedy například soukromí sběratelé jako Grazyna Kulcżyk a Krzysztof Musiał. Co se pak institucí týče, ING Polish Art Foundation je stále jediným komerčním subjektem, jehož cílem je podporovat polský trh a který se zároveň zajímá o sbírání děl. Bohužel, dodávají experti s tím, že i podobná pomocná ruka by mohla vytáhnout polské umění ze stínu, kde stále vězí. Když se nedávno Joanna Mytkowska, ředitelka Muzea moderního umění ve Varšavě, svěřila se svým největším kulturním zážitkem, bylo to symptomatické. Zavzpomínala na to, jak se skupinou kolegů dostavěla v Basileji instalaci a následně si odskočili na koncert kapely Sonic Youth. „Tak blízko jsem nasvícené scéně, která znamená svět, nikdy nebyla,“ přiznala Mytkowska. Pokud bude chtít nejen ona, ale celý polský trh s uměním zažít něco podobného, musí na sobě hodně zapracovat. Varšavský galerijní víkend je možné brát jako příslib toho, že je zlepšení možné. I proto se zahraničním zájemcům radí začít právě tam.

inzerce

... a měl rád ženy ... and he liked women

www.ngprague.cz www.hugodemartini.cz

hlavní mediální partneři / main media partners

partneři / partners

mediální partneři / media partners

technologický partner / technological partner

profil

art + a ntiques

Libor Fára text: Vojtěch Lahoda Autor je ředitelem Ústavu dějin umění Akademie věd, v roce 2006 byl editorem Fárovy monografie.

Jednou z klíčových metod modernismu je rozklad, rozdělení, vyjmutí části z celku, čili akce, kterou můžeme opsat slovem dekonstrukce. Následuje spojení, sestavení částic v jiné struktuře, v odlišném rytmu, a dokonce i z různých výchozích objektů: rekonstrukce. Pro tento výtvarný postup zavedl Jean Dubuffet v roce 1953 termín „assamblage“.

Tato technika je klíčovým principem modernismu. Někteří umělci se koláže a asambláže jen dotkli, pro jiné se stala ústřední výtvarnou praktikou (Jiří Kolář, Jan Švankmajer). Bez rozkladné a současně rekonstrukční tendence bychom si nedovedli představit dílo Libora Fáry (1925–1988) – umělce, který po vivisekci reality (věcí, fotografií, reprodukcí) odhalil jednotlivé složky předmětu a dal jim nový význam zasazením do fikčního světa. Již rané fotografie inscenovaných objektů Doteky (1947), a zvláště pak záhadná, takřka hororová fotografie instalace Šašek a lampář (1947) ukazují na schopnost neotřele pracovat s fragmenty panenek či loutkových figurek v podivném prostředí, kde se objeví i záhadné a surrealisty tak oblíbené umělé oko. V těchto pozoruhodně vyzrálých surrealistických inscenacích dvaadvacetiletého umělce cítíme ohlas díla Hanse Bellmera, který vytvářel podivné amputované figurativní struktury z fragmentů panenek, jež neúnavně ničil, rozebíral, skládal a posléze fotografoval. V roce 1949 Fára vytvořil barevné koláže, jako Dobrou chuť nebo Kardinálové, v nichž využil barevné reprodukce z časopisu Life. Ten přivezl z USA v roce 1946 ve dvou kufrech otec Anny (Anety) Fárové Miloš

Šafránek. V koláži Dobrou chuť je výrazný zájem o jídlo, tak obsesivně zpracovaný později ve filmech Jana Švankmajera nebo i v Sedmikráskách Věry Chytilové. V jedné Fárově koláži jsou v sendviči odhaleny krásné dívčí nohy. Zde jako by umělec šel ve stopách guru spořilovských surrealistů, tehdy ještě žijícího Karla Teigeho, který v uvedené době vytvářel „do šuplíku“ koláže, v nichž se objevovalo osekané ženské tělo. V jedné takové koláži ze Stedelijk Musea v Amsterdamu z roku 1944 vidíme ženské torzo na pekáči s připravenou vidličkou.

Možnosti koláže Fára se ke koláži obracel soustavně, byť v různých intervalech. Z roku 1981 pochází zajímavá reakce na reprodukce popisných ilustrací k románu Emila Zoly Břicho Paříže, původně vydané u Josefa R. Vilímka v roce 1912. Fára sérii ilustrací ozvláštnil intervencí z výstřižků z módních a erotických časopisů. Těchto koláží si velmi vážil. Svědčí o tom věnování manželce Anně. Unikátně nejen způsobem realizace, ale také výsledným dojmem působí cyklus Otevřená okna (1972). Staví tu před nás stěnu z prolamovaného pomačkaného papíru, v níž se objeví průrva, díra či trhlina někam do černa. Fára k fotomontážím přistupoval

velmi sofistikovaně s vědomím, že výsledné vyznění musí mít dojem samozřejmé lehkosti. Nejprve vytvořil koláže, které položil na základní, již rozložený papír, ty pak nafotografoval a výsledná vykopírovaná fotografie byla novou matricí, dokladem procesu skládání prvků. Cyklus koláží Černá neděle (1981) úspěšně kombinuje výstřižky z černobílých reprodukcí a časopisů s hrubým, barvami pocákaným papírem. V roce 1975 Fára nechal vystavět různé varianty struktur (či dokonce věží) z fotografií dřevěných přepravek. Nazval je Pocta Bracellimu podle jména manýristického umělce Giovanniho Battisty d’Antonia Bracelliho (Braccelliho), který byl činný v letech 1616–1649. Bracelli v roce 1624 vydal v Livornu knihu s padesáti grafikami vyobrazení figur složených z geometrických konstrukcí, krabic, řetězů, hrnců, nebo dokonce i z tenisových raket. Fára byl nejspíše podnícen knihou Pavla Preisse Panoráma manýrismu (1974), která poprvé a uceleně představila u nás do té doby podceňovaný styl na pomezí renesance a baroka. Prvek až humorné vizuální operace je obsažen ve Fárově cyklu Situace bílého obdélníku (1980). Bílý obdélník vymezuje energetické pole, jakési jádro obrazu. Je pomyslným hledáčkem takového místa na ploše, které by mělo mít nejvýraznější

P O C T A F I L L O V I / 1980 / asambláž / dřevo, 65 × 49 cm

energii. Jednou je v tomto mysteriózním ohnisku fragment oka, jindy vejce nebo stará, takřka sešlá fotografie. Autor zde mistrně kombinuje koláže, fotomontáže i kresbu. Poslední koláže jsou z roku 1988. Ta s černým ohořelým okrajem papíru je takřka funerální závětí umělce. Je nazvána příznačně Poslední koláž.

Pocta Fillovi Pečlivě vybraný soubor Fárových koláží a asambláží se aktuálně představuje v architektonicky pozoruhodné a výstavním programem velmi kvalitní Galerii Závodný v Mikulově. Vedle koláží a fotomontáží jsou vystaveny dřevěné asambláže, a to i ty, které umělec označoval pojmem Hrací stoly. Jednalo se většinou o dřevěnou desku, na níž byly upevněny části z rozebraného nábytku a různé fragmenty dřevěných soustružených prvků. Fára obdivoval řemesl-

P L E C H O M L U V A / 1987–88 / asambláž / 79,5 × 48 cm

nou zručnost výrobců takového nábytku, obdivoval „krásný materiál“, tj. precizně opracované dřevo. Sloužilo jako použitá a vysloužilá hmota, která ovšem znovu ožila v jeho asamblážích. Pocta Fillovi (1980) je výrazem Fárova obdivu ke svému učiteli. Dominantní Fárovou asambláží je rozměrná Pocta Duchampovi (1980). Nalezené předměty nebo fragmenty lze zde chápat jako jednotlivé ready-mades, jimiž jsou budována dvě křídla takřka oltářního obrazu, jak Pocta Duchampovi působí. Fára, i pokud pracuje s odpadem, jakým jsou zrezivělé pláty zbytku plechů ve stadiu značné koroze, se tváří, jako kdyby zpracovával ten nejšlechetnější materiál. Jakási vznešenost či aristokratičnost v zacházení s obyčejnými fragmenty někdy již obtížně identifikovatelných celků vytahuje z chaosu zapomnění a z estetického nezájmu kusy světa s noblesou hodnou zvláštní pozornos-

ti. Tak působí zejména cyklus Plechomluva (1987–88). Fárova výstava v Galerii Závodný souvisí s představením několika Fillových žáků: na počátku roku to byl Milan Grygar a po Fárovi bude následovat Zbyněk Sekal. Současná přehlídka je vzácnou možností vidět pohromadě průřez z Fárovy kolážové, fotomontážové a asamblážové tvorby, a to ve vrcholné kvalitě.

L I BO R FÁ R A pořadatel: Galerie Závodný, Mikulov kurátor: Vladimíra Brucháčková Závodná termín: 26. 4.–8. 6. 2013 www.galeriezavodny.com

inzerce

art + a ntiques

Robert Fulghum

Drž mě pevně, miluj mě zlehka Režie: Miroslav Hanuš, Premiéra 8. 6. 2013

www.MestskaDivadlaPrazska.cz

staveniště

Obec architektů rozdělila ceny Praha – V polovině dubna byly vyhlášeny výsledky jubilejního 20. ročníku soutěže České komory architektů. Vítězem Grand Prix Architektů 2013 se stala konverze uhelného mlýna v Libčicích. Vedle toho odborná porota udělila ceny v šesti dílčích kategoriích, v kategoriích Krajinářská architektura a Interiér letos ceny uděleny nebyly. Přeměna továrního objektu z přelomu 19. a 20. století v pracovní a skladové prostory pro výrobce nábytku firmu Lugi je realizací ateliéru Patrika Hoffmana. „O udělení Grad Prix této realizaci nebylo mezi porotci pochyb, shoda byla absolutní. Je to důležitý projekt postupné regenerace kdysi rozsáhlého průmyslového areálu, který dnes funguje na pár procent svého původního výkonu. Projekt může sloužit jako příklad pro spousty jiných, dosud chátrajících, areálů,“ čteme ve vyjádření poroty. Proměna areálu štěrkárny, jehož součástí je i uhelný mlýn, pokračuje jen pomalu. Právě sisyfovská práce autorů, kteří jsou současně i spoluinvestory projektu, oslovila člena poroty Adama Gebriana. V rozhovoru pro Český rozhlas vyzdvihl hlavně přirozené prolnutí starého a nového. Rozhodnutí udělit hlavní cenu úpravě starší budovy odráží i fakt, že kategorie Rekonstrukce byla nejsilněji obsazena. Cenu v této kategorii získala obnova brněnské vily Tugendhat, na níž se podílela široká skupina odborníků. V souvislosti s prací Marka Tichého (OMNIA projekt), Milana Raka (ARCHTEAM), Ivana Wahla, Tomáše Rusína (Atelier RAW) a Ateliéru Krejčiříkovi porotu zaujaly především podrobné historické rešerše, které renovaci předcházely. Mezi další laureáty Grand Prix Architektů patří brněnské Divadlo na Orlí – hudebně-dramatická laboratoř JAMU (kategorie Novostavba). Budova v historickém centru Brna je realizací ateliérů ARCHTEAM a RadaArchitekti. Cenu v kategorii Rodinný dům získal projekt ve Zlíně-Kostelci od Míček Architects. Intervencí v krajině pak v kategorii Architektonický design-drobná architektura-výtvarné dílo v architektuře zaujala práce ve vodňanském Zátiší, kde se široká platforma architektů a urbanistů (H3T architekti, KP-A ve

Števo Polakovič a Adam Gebrian. Prezentaci všech přihlášených projektů lze do 9. června zhlédnout ve Veletržním paláci v Praze. / jl

Mlýny pro kulturu

U HE L N Ý MLÝ N V L I B Č IC Í C H / foto: www.lugi.cz

spolupráci s Jiřím Židem, IUCH, Matěj Hájek, Julius Reichel, Tomáš Skála) spolupodílela na zlepšení místního prostředí. Cena v kategorii Urbanismus zamířila za úpravu historického náměstí ve Frýdlantu do rukou Vladimíra Baldy a Jiřího Janďourka. Tradičně byla udělena i Grand Prix za celoživotní dílo. V letošním roce ji obdržel Ivo Oberstein, porevoluční hlavní architekt hlavního města Prahy a autor koncepce nejzdařilejšího pražského sídliště Jihozápadní město. Jedná se o prvního laureáta v dějinách ceny, jehož práce se soustřeďuje na urbanismus. Grand Prix uděluje Obec architektů spolu s Českou komorou architektů u příležitosti Dne architektury. Podmínkou účasti v soutěži je realizace na území České republiky dokončená v předchozím roce. Celkem se do soutěže letos přihlásilo 70 staveb, do užšího výběru jich postoupilo 23. Členy mezinárodní komise složené z architektů i teoretiků byl Jaume Freixa, Zoltan Tima, Jerzy Grochulski,

Pardubice – Společnost GoodMills Česko, součást rakouského koncernu, ukončuje výrobou ve Winternitzových mlýnech v Pardubicích, památkově chráněné stavbě od architekta Josefa Gočára. Vyklizený objekt má v průběhu května a června dočasně sloužit k pořádání kulturních akcí. Jejich organizátor, pardubické Divadlo 29 slibuje mimo jiné muzikálové představení Divadlo Gočár, ve kterém vystupují a zpívají postavy architektů Josefa Gočára, Josipa Plečnika a Pavla Janáka. Majitel mlýnů jejich dočasné poskytnutí ke kulturním účelům pokládá i za začátek debaty o dalším využití stavby. K té má přispět i nově vzniklá iniciativa Mlýny městu!. Společnost GoodMills hodlá výraznou architektonickou dominantu města po ukončení výroby prodat, zároveň však trvá na zachování jejich architektonického rázu a je nakloněna i tomu, aby jejich využití trvale souviselo s kulturou. Jako logický kupec se tak nabízí město, jehož vedení se k této představě zatím staví pozitivně. Dnes památkově chráněné automatické turbínové mlýny na břehu Chrudimky byly postaveny v letech 1909 až 1911 bratry Egonem a Karlem Winternitzovými. Stavba svým režným zdivem kombinujícím světlé a tmavé cihly odkazuje k anglosaské tradici. Za první republiky byly některé části stavby korunovány atikou s vlašťovčími ocasy připomínající cimbuří. / pl

MLÝ N Y J A K O M Í S T O P R O K U LT U R U / www.mlynymestu.cz

architektura

art + a ntiques

Pro republiku text: Dita Dvořáková Autorka je historička umění, specializuje se na architekturu 20. století.

Vznik první republiky vyvolal poptávku po uměleckém projevu, který by vyjádřil dobovou ideu československé národní identity. Nový dekorativní styl zasáhl do všech oblastí výtvarného umění a uplatnil se při plnění široké škály úkolů od reprezentativních staveb po grafický design. Pod názvem Národní styl – kultura a politika se jím zabývá výstava v pražském Veletržním paláci.

O potřebě formálního odlišení českého umění od rakouské, respektive německé kultury psali vlastenečtí estetici již během druhé poloviny 19. století. Svými historizujícími stavbami ve slohu tzv. české renesance, jež však čerpala podněty i z lidové tradice, tento požadavek úspěšně splnil architekt Antonín Wiehl. Téma národního slohu se znovu dostalo do popředí zájmu se vznikem samostatného Československa. Ještě před koncem první světové války vytyčil program české národní architektury Pavel Janák, který roku 1917 napsal: „Chtěli bychom, aby vše bylo vlastní; vše, co má přívlastek rodového, domácího, přichází ke cti. V takovémto přehlížení věcí novýma očima a novém jich odvažování bude snad zpozorován a opět vyzvednut svéráz, který živořil stranou v naší kulturní domácnosti a nedovedl dosud ničeho zaujmouti v našem vývoji.“ Popud k hledání inspirace v tradiční české kultuře mu dal spřízněný historik umění Václav Vilém Štech, který se zabýval procesem rustikalizace cizích vzorů v lidové architektuře a podstatu slovanského svérázu spatřoval v bohatém ornamentu a jeho pestré barevnosti. Janák, spolu s dalším představitelem předválečného kubismu, architektem Josefem Gočárem, vytvořil nový formální slovník, jenž se na několik let stal reprezentativním státním slohem s primárně politickou a vý-

chovnou funkcí. Bývalí kubisté se příklonem k lidovosti snažili přiblížit vkusu širšího publika, jemuž byla jejich předválečná tvorba cizí. Nové tvarosloví, složené z kruhových terčů, obloučků, trojúhelníků či pouze plochých čtverců a obdélníků, rozehrává průčelí staveb, jejichž celkové řešení však zůstává odvozeno ze vzorů historické architektury. Na významu opět nabývá sochařská výzdoba budov, ke spolupráci na stylových interiérech architekti vyzývají i malíře a zástupce uměleckého řemesla.

Gočár, Janák a další Za hlavní příklady národního stylu považujeme Banku československých legií v Praze Na Poříčí (1922–23) od Josefa Gočára, Janákovo městské krematorium v Pardubicích (1921–23) nebo průčelí paláce italské pojišťovny Riunione Adriatica v Praze na Národní třídě (1922–25). Předobrazům tradiční vesnické architektury se nejvíce blíží Gočárovy dřevěné domky pro správu letiště ve Kbelích (1920–21, dnes v pražské zoo), doslovnou citaci lidového ornamentu užil Pavel Janák u výstavního pavilonu Československé republiky v Riu de Janeiru (1922). Hledání autenticky českého typu se promítlo i do urbanismu nově zakládaných zahradních čtvrtí a návrhů individuálních rodinných domů, mnoho reprezentativních staveb však zůstalo pouze v nerealizovaných návrzích.

Gočárův a Janákův styl získal řadu následovníků, objevuje se v dílech architektů Otakara Novotného, Ladislava Machoně, Rudolfa Stockara, Františka Alberta Libry nebo Bohuslava Fuchse a Josefa Štěpánka. Konec národního stylu ohlásila československá expozice na světové výstavě umění v Paříži v roce 1925. Zatímco interiéry provedené pod vedením Pavla Janáka stále překypovaly bohatstvím dekorativních uměleckořemeslných prvků, formy Gočárova výstavního pavilonu již poukazovaly k nadcházející éře mezinárodní moderny. Už během první poloviny 20. let se národní styl stal terčem kritiky nastupující avantgardy. „Tato pseudomoderní dekorativní architektura, ovládaná zvůlí a falešnou módou, bude jednou k hanbě a k necti české kultury, ačkoliv dnes zaujímá místo až representativně oficiální,“ napsal v roce 1924 Karel Teige. Po roce 1925 se hlavní představitelé od národního stylu odvracejí a na několik desetiletí se zdá, že se slova mladého teoretika naplnila.

Od židlí po pomníky Návštěvníka Veletržního paláce v expozici vítá charakteristická instalace ateliéru A1 Architects, tentokrát provedená jako barevná česká chalupa. Obcházení uzavřené instalace a sledování exponátů úzkými výřezy ve stěnách, spolu s umístěním popi-

sek do průvodce, vyžaduje od pozorovatele aktivní přístup. V šesti tematických oddílech jsou představeny Janákovy nábytkové soubory pro I. výstavu Svazu československého díla (Lidový byt), zámek Bartoňů z Dobenína v Novém Městě nad Metují a pařížskou výstavu, dobové sklo, porcelán, užitá grafika a hračky. Tvorbu malíře a grafika Františka Kysely, významného spolutvůrce národního stylu a autora výmalby interiérů řady Janákových a Gočárových staveb, připomínají scénické návrhy k provedení Smetanových oper v Národním divadle. Dílo dalších učitelů Uměleckoprůmyslové školy, dočasného centra stylu, zastupují československé bankovky od Jaroslava Bendy nebo dekorativní předměty od Vratislava Huga Brunnera. Korporátní styl Legiobanky, odvozený z výzdoby Gočárovy budovy, reprezentují její výroční zprávy a jiné tiskoviny. Exponáty zapůjčily státní instituce, především Uměleckoprůmyslové museum, i soukromí sběratelé. Ze sbírek Národní galerie pocházejí plastiky od sochařů Otto Gutfreunda, Jana Štursy a Karla Dvořáka, volně umístěné na ochozech malé dvorany. I tato část výstavy je řazena do tematických celků. Ukazuje řešení pomníku ve veřejném prostoru, typický dobový úkol, na němž se podíleli i architekti, studie plastik do architektury i volnou sochařskou tvorbu. Náměty odrážejí hledání národní identity prostřednictvím nových vzorů, jež ztělesňoval první prezident Tomáš Garrigue Masaryk, významní umělci, národní buditelé a hrdinové bojů za samostatnost – specifickým tématem se stává oslava československých legií.

Konec rondokubismu K vrcholným dílům první poloviny 20. let patří vystavené Gutfreundovy vlysy pro průčelí Banky československých legií a centrální síň pavilonu na mezinárodní výstavě v Paříži nebo studie k pomníku Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích od téhož autora. Civilně až zlidověle působí Dvořákovy a Gutfreundovy polychromované figury s námětem každodenní práce obyčejného člověka. Architektura je prezentována promítáním dobových i současných fotografií typických realizací i neprovedených návrhů.

N Á R O D N Í S T Y L 2 0 13 / architektonické řešení výstavy je dílem A1 Architects / foto: David Maštálka

Péčí Vysoké školy uměleckoprůmyslové k výstavě vyšla doprovodná publikace se statěmi historiků umění Jindřicha Vybírala a Venduly Hnídkové. Kniha pojednává o reprezentativním slohu nově založené Československé republiky v širokých historických a kulturních souvislostech a kromě jiného se v ní dočteme, proč autoři pro tento umělecký směr volí právě termín národní sloh. Toto označení vzniklo již ve 20. letech, kdy mělo celou řadu ekvivalentů: národní dekorativismus, obloučkový styl, obloučkový kubismus, rondokubismus, barevný svéráz, lípaný styl, sloh Legiobanky a další. S pojmem rondokubismus, který na konci 60. let pro dějiny architektury kodifikovala Marie Benešová, se setkáváme dodnes. Podle Venduly Hnídkové, hlavní autorky výstavy, je však toto označení zavádějící, protože směšuje předválečný kubismus s pracemi týchž architektů po roce 1918. Estetický rozdíl mezi kubismem a poválečnou tvorbou

postihl již v roce 1930 Zdeněk Wirth. Zatímco v kubismu architekti formovali hmotu stavby jakoby z jádra ven na povrch, po roce 1918 aplikovali dekor na plochu, a navíc pracovali s jasnou barevností. Za podobně chybné Hnídková považuje zařazovat projevy národního stylu pod příliš široký pojem art deco, ustavený teprve v 60. letech.

NÁRODNÍ ST YL – KULTURA A POLITIKA místo: Veletržní palác pořadatelé: VŠUP, Národní galerie kurátorky: Vendula Hnídková, Rea Michalová kniha: VŠUP 2013 termín: 8. 3. 2013–2. 6. 2013 www.ngprague.cz

art + a ntiques

Otevírací doba: Út - Ne 10:00 – 17:00 (od 1.4. - 30.11.) Sladovní 103/3, 779 00 Olomouc, info@veteranarena.cz

design

Milán 2013 text: Hana Křenková Autorka je historička umění.

Podobně jako v létě zamíří davy uměnímilovných návštěvníků do Benátek, aby zhlédly proslulé Biennale, míří každý duben velké množství zájemců o design do Milána za vizuálními zážitky, které nabízí zdejší I Saloni – mezinárodní expozice nábytku a bytových doplňků. Veletrh Salone del Mobile se zrodil v roce 1961 se záměrem podporovat vývoz italského nábytku a rozvíjet jeho propagaci v zahraničí. Počínaje rokem 1965 dochází k uspořádání vystavovatelů na výstavní ploše podle nabízených výrobků a firmy následně začínají klást velký důraz na architektonické řešení a celkový vzhled svých stánků. Jejich téměř scénografické pojetí se stalo dominantním prvkem a charakteristickým rysem veletrhu. Postupně byla expozice rozšířena o účast zahraničních vystavovatelů a do jejího názvu přibylo adjektivum mezinárodní. Letošní dvaapadesátý ročník konající se v druhém dubnovém týdnu doplňovaly i mezinárodní expozice osvětlení Euroluce a pracovního prostoru SaloneUfficio, kterým se dostává v rámci veletrhu prostor každý druhý rok a jež se alternují s expozicemi kuchyňského nábytku a koupelnového zařízení. Součástí veletrhu je již tradičně také „vedlejší událost“, která letos divákům představila rozmanitou škálu možností, jak se vypořádat s řešením kancelářského prostředí. Chybělo-li zde něco, pak snad jen větší zastoupení českých výrobců. Z celkového počtu 2025 vystavujících jich bylo pouze pět z České republiky. Za jeden z nejvýraznějších trendů letošního veletrhu lze považovat „remake“, návrat ke klasickým nábytkovým sestavám podle vzorů, které se před pár lety zdály být již zastaralé. Potvrdilo se také, že mnoho firem se odklání od původní specializace a ve svém programu se zaměřuje na vytváření kompletní nabídky výrobků. Dalším dobře viditelným jevem bylo, že osvědčená zásada „forma a funkce“ není již dostačující a vzrůstá důraz na použití ojedinělých či atypických materiálů a náročnost zpracování, a to jak u rukodělného, tak

i u průmyslového zpracování. Tento poslední dobou vyhledávaný nadstandard potlačil do jisté míry požadavek na luxusnost produktů a vtiskl výrobkům osobitost, která ztěžuje jejich napodobování a kopírování. Na nepostradatelnost uměleckých řemesel v designérství poukázal i doprovodný SaloneSatellite, na kterém se představují designéři do pětatřiceti let. Jeho letošní zadání znělo „design a řemeslo: společně pro průmysl“. K vidění zde byly práce od sedmi set mladých návrhářů a studentů škol designu, které vybrala odborná komise. Tematicky SaloneSatellite navazoval na programové zaměření hlavního veletrhu. Mladí návrháři měli představit prototypy vztahující se ke kancelářskému prostoru a osvětlení. Součástí SaloneSatellite je také ocenění udílené za tři nejlepší prototypy. První cenu letos získala portugalská návrhářka Tania da Cruz za reliéfní stěnu Braque, zhotovenou z korku, který má optimální akustické, izolační i tepelné vlastnosti. Modulové panely jednoduchých geometrických forem lze použít na stěnu i strop. Druhé místo obsadil dívčí tým z egyptského Re Design Studia (Mariam Hazem, Hend Riad a Hadwa Omran) za tkaninu Plastex, zpracovávající recyklovanou bavlnu a plastové sáčky a utkanou podle tradičních egyptských postupů. Ba-

revně bohatou látku návrhářky aplikovaly na sedáky stoliček a ušily z ní malé úložné kontejnery. Třetí místo obdržel Hanhsi Chen z londýnského studia Poetic Lab za lampu Wave, která pracuje s prosvěcováním ručně foukané skleněné bubliny. Jednou z nejzajímavějších prezentací v rámci SaloneUfficio byl projekt Kancelář k bydlení od francouzského architekta Jeana Nouvela. Na vymezené ploše, která se stala jakýmsi záchytným ostrovem uprostřed širého veletržního oceánu, představil Nouvel několik možností řešení kancelářského prostoru. Nezapomněl na rostoucí požadavek obytnosti a potřeby individualizování a ztotožnění se s vlastním pracovním prostorem. S použitím nábytku vystavujících firem demonstroval několik modelových řešení – jak v kancelář transformovat starý byt či bývalou výrobní halu, jak funkčně upravit domácí úřadovnu či jak jinak řešit prostor typu open-space. Ačkoliv veletrh I Saloni probíhá po dobu šesti dnů, širší veřejnosti je přístupný pouze o dvou víkendových dnech. Milán v období veletrhu však ožívá i velkou řadou událostí pořádaných mimo veletržní program. Výstavy a různé akce spojené s designem zaplňují obchody, studia i volná prostranství v centru města i přilehlých čtvrtích.

J E A N N O U V E L : K A N C E L Á Ř K B Y D L E N Í / foto: Saverio Lombardi Vallauri

inzerce

art + a ntiques

Stříbrný medailon připomínající první hebrejsky tištěnou knihu ve střední Evropě má hmotnost 31,1 gramu. Foto: www.prazskamincovna.cz

Zlatý medailon je vyroben ze zlata nejvyšší ryzosti, hmotnost je shodná se stříbrnou verzí. Foto: www.prazskamincovna.cz

První hebrejsky tištěnou knihu připomínají medailony z Pražské mincovny Pětisté výročí dokončení první hebrejsky tištěné knihy v prostoru střední a východní Evropy připomínají medailony z ryzích kovů, které v limitovaném počtu razí Pražská mincovna. Autorem návrhu je výtvarník Jan Smrž.

ražská mincovna byla založena teprve v roce 2011, přesto už do obecného povědomí doma i v zahraničí vešla jako producent vysoce jakostních ražeb. Medaile z drahých kovů, vyrobené podle návrhů předních českých výtvarníků, tematicky čerpají především z bohatého odkazu naší historie. K mimořádně zajímavým titulům patří i medailony připomínající pětisté výročí první hebrejsky tištěné knihy, která byla dokončena koncem roku 1512 v Praze. Pro hlavní město České republiky je tato

dějinná událost významná i proto, že se jednalo o vůbec první knihu svého druhu ve střední a východní Evropě. Na lícní straně medaile je uveden motiv signetu tiskaře Jehudy Levy Schedela. V opisu je pak hebrejský text s českým významem 500 let hebrejského knihtisku v Praze. Ve spodní části se nachází sedmiramenný svícen (menora) jako tradiční symbol judaismu. Kompozici na rubu výtvarník zhotovil podle kolorovaného dřevořezu z knihy Seder

zmirot, která byla v Praze vytištěná jako druhá v pořadí (1514). Kompozici doplňuje Davidova hvězda coby symbol židovství. Medailony Pražská mincovna razí z čistého stříbra i ryzího zlata: každou variantu pak ve dvou kvalitách povrchového zpracování (proof a běžná kvalita). Podrobnější technické parametry uvádějí numismatické stránky www. Zlate-Mince.cz, které spravuje přední česká distribuční společnost Zlaté mince – Numismatika.

nové knihy

Otto Gutfreund Jiří Šetlík

Dílu sochaře Otto Gutfreunda (1889–1927) se Jiří Šetlík věnuje od 50. let. V rozsáhlé monografii sleduje proměny umělcovy tvorby od počátku století do roku 1920, dokumentuje jeho cestu ke kubismu a následný nástup civilismu. Gutfreundovu práci popisuje na pozadí osobních i společenských zlomů. Příběh vyprávěný Šetlíkem uvádí řadu informací ze sochařova osobního i rodinného života. Kniha obsahuje bohatý archivní materiál i množství reprodukcí. Gallery, Praha 2012, 256 str., 995 Kč

Všechno

Význam ve výtvarném umění Erwin Panofsky

Po více než třiceti letech vychází revidované vydání českého překladu textů jednoho z nejvýznamnějších historiků umění 20. století. Silný motiv pro práci Erwina Panofského představovala humanistická kultura a tradice. Statě představují jak autorovu ikonologickou metodu, tak případové studie z dějin umění. Kniha poprvé vyšla ve Spojených státech v roce 1955 a je průřezem Panofského texty z předešlých třiceti let. Academia, Praha 2013, 400 str., 378 Kč

Vít Soukup

Vít Soukup (1971–2007) je znám především jako malíř. Jeho obrazy nedávno vystavil pražský Divus a při té příležitosti vyšlo ve spolupráci s VVP AVU také DVD všech Soukupových filmů. Podobně jako v malbě, také v krátkých filmech si umělec přivlastňuje klasický žánr detektivky, normalizačního seriálu či westernu. Závažná témata uchopuje skrze ironii a klišé. Soubor patnácti digitalizovaných filmů a divadelních představení z let 1993–2003 obsahuje více než šest hodin záznamu. Ve dvou zařazených filmech Soukup vystupuje jen jako herec. VVP AVU a Divus, Praha 2012, 2 DVD, 326 Kč

Rafani Monografie přibližuje projekty umělecké skupiny Rafani z let 2000–2006, tedy období předcházející okamžiku, kdy se její členové vzdali textu jako výrazového nástroje. Archivní dokumentace akcí i rozhovor se členy skupiny ukazuje záměrnou neurčitost jejich cílů i prostředků. Přesto jejich práce často provokovala a vyvolávala kontroverze. Úprava knihy připomíná trhací kalendář. Jednoduchým gestem tak lze obrazový a archivní materiál „očistit“ od komentářů a katalogových hesel. Fra, Praha 2012, 220 str., 399 Kč

Fyziognomie psaní Tomáš Jirsa

V záhybech literárního ornamentu se skrývá teorie propojující dějiny umění a literární teorii. Ornament autor chápe jako dynamickou a proměňující se strukturu a nabízí její možné využití při vizuálním čtení literatury. Zabývá se „fyziognomií psaní“ – rozpoznávání povahy textu na základě vzhledu. Ornament je zde užíván jako teoretická figura umožňující myslet literární psaní. Zatímco dějiny umění obvykle přejímají nástroje z literární teorie, je tomu v tomto případě naopak. FF UK, Praha 2012, 214 str., 245 Kč

Vladimír Houdek Katalog výstavy Řeřavý úběl, která proběhla v Polansky Gallery v březnu letošního roku, obsahuje anglickou a českou verzi stati Zdeňka Felixe a uzavírá ji soupis malířského cyklu a medailonek autora. Nové obrazy držitele Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012 jsou vystavěny jazykem geometrie a malířský proces je „základním hybatelem obrazu“, jak upozorňuje historik umění Zdeněk Felix. Polansky Gallery, Praha 2013, 76 str.

knižní recenze

art + a ntiques

Spor o vizuální poezii text: Josef Ledvina

V roce 1967 vyšla antologie teoretických a programových textů převážně zahraniční provenience věnovaných tehdy aktuálnímu básnickému experimentu. Jmenovala se Slovo, písmo, akce, hlas. Letos vyšla antologie Česká vizuální poezie – Teoretické texty. První publikace se brzy po svém vydání stala významným referenčním bodem v živé diskusi. O téže diskusi podává publikace současná svědectví.

Editorka letošní antologie Eva Krátká je bezpochyby osoba povolaná – shromažďování materiálu k tématu se před několika lety dlouhodobě věnovala v rámci svého působení na Vědecko-výzkumném pracovišti pražské AVU. Dlouho očekávaný výsledek jejího badatelského úsilí by tak mohl v historické reflexi dnes víceméně uzavřené kapitoly dějin umění i literatury sehrát významnou roli. Mnohé nevyhnutelně nechala stranou, něco „stěžejního“ zahrnout prostě musela – třebas znovu a znovu otiskované Snad nic, snad něco od Jiřího Koláře – a něco (zpola) zapomenutého možná objevila. Taková je logika antologií. V ideálním případě by mělo přitom být možné dát volbě každého textu jasný smysl.

Tajemství a racionalita Nemíním tu probírat text za textem a ptát se, proč právě tento. Zmíním jen pár příkladů, ty, kde vyvstávají určité pochybnosti, i ty, které mají podle mě šanci sehrát v reflexi tématu inspirující roli. K prvnímu případu snad patří přetištění plného znění kapitoly Vizuální poezie v moderním umění z diplomové práce Ivana Martina Jirouse. Ta je z větší části spíše přehledem nežli rozborem tvorby avantgardních předpokladů tehdy současného vývoje (na prvním místě tvorby Kurta Schwitterse). Ne že by to byl

text špatný, ukázat, že vazba k historickým precedentům byla už ve své době předmětem reflexe, může být užitečné. Jirousova kapitola však začíná být pro téma antologie opravdu zajímavá ve svém závěru, když autor dává najevo určité pochybnosti o směřování tehdejší experimentální poezie. Cílem Jirousových výtek je zejména proklamované úsilí experimentujících básníků o „racionalizaci“ tvorby – snaha zbavit ji jejího „tajemství“. Výsledkem takových snah mají být „mrtvě narozené děti“, popřípadě málo přesvědčivé pokusy věc napravit „smírem s metaforou“ či dodáním „dimenze hry a humoru“. Básníky radikálně experimentujícími, kteří však svou tvorbu o tajemství

nepřipravili, jsou podle Jirouse Jiří Kolář a Henri Michaux. Tím kapitola končí, ani malá ochutnávka z diplomantova rozboru Kolářova a Michauxova experimentálně poetického tajemství nepřichází, a čtenářova zvědavost tak zůstává neuspokojena. Obdobné pochybnosti se mi vnucovaly i v případě dalšího výňatku z diplomové práce, tentokráte kapitoly Některé teoretické problémy a pokus o typologii od Jiřího Valocha. Obtížně usledovatelný text dělící dobové básnické experimentování v další a další třídy, řády a čeledi si mě však nakonec svou samoúčelnou kategorizační poetikou získal. Ta by mohla ostatně dobře reprezentovat i jednu z obecnějších charakteristik experimentální tvorby 60. let. Dobové okouzlení dynamickým rozvojem vědy se tu realizuje v úsilí objevit něco nového, novou odrůdu tvoření, novou uměleckou sloučeninu nebo částici. Jsou jí, ač v menší míře, poznamenány i další zahrnuté texty, třeba přednášky dvojice Grögerová-Hiršal pronesené v první půli 60. let v pražském Mánesu.

Věcnost a hravost Napínavé čtivo se z antologie stává v oddíle Diskuse a materiály. Shromážděny tu jsou kratší články z dobových periodik. Vedle ryzích insiderů (znovu Grögerová-Hiršal a Jiří Valoch) najdeme zastoupeny i texty

kritiků či literárních vědců připravených zaujmout k tématu distancovanější postoj, někdy víceméně vstřícný, jindy opatrně zvědavý a jindy zas jasně odmítavý. Poslední skupinu reprezentuje především Antonín Brousek, který velmi trefně upozorňuje na určitý rozpor mezi zdůrazňováním racionálního založení experimentální poezie a „věšteckou exaltovaností“ jejích pohledů do computerové budoucnosti. Na to, zda tento vědecko-fantastický étos představuje vadu na kráse, či naopak její nové, aktuální uskutečnění, se ovšem názory mohou lišit. Někdo jiný by právě tady mohl nalézat onen Jirousem postrádaný prostor pro tajemství. Podobně je to s jinou často se opakující charakteristikou: experimentální poezie je „hravá“. Pro takového Brouska to třeba bude znamenat, že je „jen“ hrou, že je beze vší tvůrčí vážnosti. Zdeněk Kožmín zas v této souvislosti ocituje názor Miroslava Červenky, „že totiž hra, vtipnost, překvapivost je asi to nejpříjemnější, co nám umělá poezie poskytuje, a že se tak vlastně velice sbližuje s tím, co patří k poezii odedávna.“ Taková charakteristika se každopádně hodí k významné části domácí experimentálně poetické pro-

dukce a třeba Hiršal s Grögerovou by se jí asi ani nijak zvlášť nebránili. Co ovšem bývá zvenčí viděno jako nezávazné hraní, může být hráči samotnými bráno i smrtelně vážně. Valochovo kategorizování mnou oceňované pro svou samoúčelnou poetiku jistě takto zamýšleno nebylo.

Zážitek z logiky Pozitivní zaujetí, mimořádnou erudici a věcný pohled kombinují texty Karla Miloty. Jasností nedogmaticky vedeného argumentu vynikají Fragmenty o systémovém básníkovi, v nichž se Milota ve formě výňatku ze soukromé korespondence zamýšlí nad tehdy novými sbírkami Pohledná poezie a Krajina her od Emila Juliše. Neodmítá kontinuitu s tradicí. Akceptuje oprávněnost skepse k totálním nárokům experimentální tvorby. Tu sice vnímá jako pokus uniknout „z bludného kruhu konvence“, ale zůstává si přitom vědom toho, že se z něj stejně dříve či později stane jen další konvence. Proti výtkám mechaničnosti či přeučenosti pak na příkladech z dějin hudby ukazuje, jak se takové vnímání může v čase proměňovat. To, co je dnes pociťováno jako neživotný

intelektualismus, může být jednou vnímáno jako pozitivní estetická kvalita – „něco podobného, jako je sui generis ‚estetický‘ zážitek z logiky myšlení v matematice a exaktních vědách“. Antologie je tak asi nejzajímavější tam, kde dává zaznít různým, třeba i vzájemně protichůdným názorům na základní a ve své době živě diskutovanou otázku, zda experimentální poezie ano, či ne. Za povšimnutí stojí, jak při řešení této otázky pravidelně selhává jinak tolik vyzdvihovaná racionalita a počitatelnost. Statistická estetika Maxe Benseho totiž začíná být zjevně k ničemu ve chvíli, kdy je předmětem sporu to, jestli je statistická estetika Maxe Benseho hezká.

EVA KRÁTKÁ (ED.): ČESKÁ VIZUÁLNÍ POEZIE – TEORETICKÉ TEXT Y Host; grafická úprava: Boris Mysliveček; 308 stran; cena: 299 Kč

antiques

art + a ntiques

Za hranicí filumenie text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Ondřej Kocourek sbírka: Petr Prchal

Zatímco filumenie, sbírání zápalkových nálepek, je poměrně známý a rozšířený obor sběratelství, sbírání stojánků a pouzder na jednotlivé sirky a zápalkové krabičky je záležitostí specializovanější. Přitom schránek sloužících k uchovávání a ukládání zápalek existuje pestrá škála – od drobných kapesních krabiček po rozměrné stolní dózy a figurativní stojánky. Impozantní je rozmanitost tvarů, motivů i materiálů.

Dnes už si jen stěží představíme, jak převratný musel být ve své době vynález sirek. Až do třicátých let 19. století se používalo k rozdělání ohně křesadlo a troud. Roku 1826 vyrobil anglický lékárník John Walker první zápalku z dřevěné třísky namočené v síře. Tyto dřevěné škrtací sirky se daly zapálit o jakýkoli povrch, takže nesplňovaly nároky na bezpečnost. O čtyři roky později přišel Francouz Charles Sauria s novinkou. Do zápalné směsi přidal bílý fosfor, který sice odstranil nepříjemný zápach při hoření, ale zase uvolňoval jedovatý plyn, na což zdravotně dopláceli především zaměstnanci sirkáren. Ve stejné době se objevily podobné receptury s přídavkem bílého nebo žlutého fosforu i v Německu a v Rakousku. Prvním výrobcem bezpečných zápalek se stal v polovině padesátých let 19. století švédský průmyslník a vynálezce Johan Edvard Lundström, jenž jako zápalnou komponentu použil nejedovatý červený fosfor (patent z roku 1855). Bezpečné zápalky zažily neuvěřitelný boom, v roce 1861 vyrobila firma Bryant & May ve východním Londýně první kusy a koncem století už vyráběla takřka dva miliony zápalek týdně.

ve svazečcích, obvykle po sto kusech bez jakéhokoliv označení. U fosforových zápalek se postupně ujaly vlivem požadavků trhu různé způsoby balení, charakteristické pro určité druhy zápalek. Například tzv. salonní zápalky se balily do kruhových nebo oválných bohatě zdobených pouzder; krásné exempláře pocházejí třeba z továrny Solo

Stojánky a držáčky Původní zápalkové obaly byly velmi jednoduché. Namáčecí sírové sirky se prodávaly

F I G U R Á L N Í S T O J Á N E K N A Z Á P A L K Y / 2. pol. 19. stol. obecný kov

v Sušicích z počátku 20. století. Sirkárny často dodávaly i stojánky na zápalky, protože jim záleželo na tom, aby cenný výrobek náležitě prezentovaly. Tyto předměty se nezřídka stávaly nositeli dobové reklamy nejrůznějších podniků, hotelů či restaurací a sloužily jako upomínkové předměty na náboženských poutích. První držáčky na sirky byly kovové a vyráběly se v uměleckých slévárnách, o něco později se začalo s produkcí v porcelánkách. Škála materiálů byla nepřeberná, kromě kovu a porcelánu se využívala i keramika, sklo, kůže, dřevo, drahé kovy, papír, textil, slonovina, perleť, polodrahokamy. Manufaktury využívaly i nové materiály, k nimž patřil hliník, celuloid a první plasty. Stejně jako u materiálu existuje neuvěřitelně mnoho podob, také co se týče formy, rozpětí sahá od jednoduchých dřevěných krabiček až po nákladně zdobené porcelánové figurky a dózy. Zápalné plochy bývaly umístěny pod víčky, jež se k lítosti sběratelů často nedochovala. Nejstarší výrobky pocházejí z doby kolem roku 1850 a jsou doloženy v továrnách Carl Tielsch v Altwasseru ve Slezsku, v KPM (Königliche Porzellan-Manufaktur) a v porcelánce F. A. Schumann v Berlíně. Sběratelé rozlišují mezi držáčky na jednotlivé sirky a na celé krabičky. Téměř všechny držáčky na sirky měly někde drsnou

F I G U R A T I V N Í S T O J Á N E K N A S I R K Y / 1869 / bronz / Vídeň

plochu na zapálení sirky a bylo přitom jedno, zda byly určeny k zavěšení na kuchyňskou zeď, či stěnu salonu poblíž kamen, k postavení na stůl, nebo zda se nosily v kapse či tašce. Zvláštní skupinu tvoří víceúčelové stojánky, jež obsahovaly i nádržky na fidibus (papírový smotek k podpalování dýmky), na tabák, cigarety, na vodu. V zámožnějších rodinách se používaly fidibusy vyráběné v továrně, méně movití si je vyráběli sami z papíru nebo z borovicových třísek. Jedním z materiálů používaných k výrobě stolních stojánků byl i siderolit, kamenina vyráběná v 19. století s charakteristickým lakovaným povrchem kovových barev. Pro Petra Prchala, majitele největší tuzemské sbírky předmětů týkajících se uchovávání a ukládání zápalek, jsou právě figurky a dózy ze siderolitu srdeční záležitostí. „Z tohoto přehlíženého materiálu, tzv. porcelánu chudých, který se vyráběl převážně na severu Čech, se vyskytuje velmi mnoho půvabných variant těchto předmětů,“ vysvětluje. Mezi producenty siderolitu patřili například továrníci Anton Tschinkel v Dubí nebo Ferdinand Maresch v Ústí nad Labem.

Krabičky a pouzdra Aby bylo možno zapálit si doutník nebo dýmku, bylo nutné nosit zápalky stále při sobě. První varianty sirek byly ovšem vysoce hořlavé, a tudíž krajně nebezpečné, takže všechny obaly a krabičky sloužily stejnému účelu: měly je ochránit před navlhnutím a zabránit jejich tření. Éra krabiček trvala relativně velmi krátkou dobu, od vynálezu dřevěných škrtacích zápalek do rozšíření bezpečných zápalek a plynových kapesních zapalovačů ve třicátých letech 20. století, tedy zhruba sedmdesát let. Z kdysi zcela běžného doplňku se dnes stal vysoce ceněný sběratelský artefakt. Důvodem je osobitost a krása těchto předmětů, elegantní a drahé krabičky byly řešeny ve stylu módních výstřelků v dekorativním umění, od designu interiérů po šperkařství. Nejčastěji měly pravoúhlý tvar, vyskytovaly se ale i v podobě každodenních předmětů. Častým námětem bylo kouření. Nejpopulárnější jsou krabičky s námětem mužů odpočívajících v hospodě a kouřících dýmku nebo secesně tvarované zasněné ženy, jimž kouř z cigarety dekorativně lemu-

je obličej. Podobně jako u stolních a závěsných stojánků na sirky zde platí, že nejstarší výrobky byly kovové. V letech 1840–1850 se vyráběly hlavně z cínu, mosazi, mědi a dalších kovů. Raný design s posuvným víčkem byl patentován v Anglii Alexandrem S. Stockerem v roce 1848. Měď byla populární i na přelomu století v souvislosti s anglickým hnutím Arts and Crafts, jehož příznivci preferovali obecné kovy. Oblíbená byla i alpaka. Na jedné straně stály luxusní přepychové výrobky, jež vyráběli prominentní šperkaři. Cartier v Paříži proslul svými elegantními zlatými krabičkami na zápalky ve stylu art deco, Tiffany v New Yorku vyráběl pouzdra odrážející osobitý design jeho stříbrných servisů. Firma Fabergé z Petrohradu se zaměřila jednak na krabičky z nefritu zdobené řezbou, jednak na pouzdra ze zlata s emailovou výzdobou; slavné jsou ty v empírovém stylu s motivy palmet, stuh a věnců. Ve stříbře se používal filigrán, oblíbená byla technika cloisonné (navaření jemných kovových pásků na předměty a vyplnění vzniklých políček emaily).

10 .

11.

12 .

Na straně druhé stály bibeloty, tedy drobné upomínkové předměty, jež zažívaly v této době svou zlatou éru. Jejich obliba souvisela s etablováním střední třídy a nárůstem volného času a finančních prostředků, jež bylo možno vynaložit na „nepotřebnosti“. V období mezi rokem 1850 a první světovou válkou vzrostl počet malých továren, které vyráběly levnější dekorativní zboží pro interiéry bytů i pro osobní potřebu. Kuřácké náčiní všeho druhu včetně krabiček na sirky bylo často zastoupeno v katalozích těchto firem. Vynález hliníku v posledním desetiletí 19. století umožnil rozmach sériové produkce. Dokonce i levná a sériově vyráběná pouzdra na sirky kladla důraz nejen na funkčnost, ale byla zároveň nápaditě zdobena, například bustami slavných osobností.

Pohledem sběratele Sbírání stojánků na sirky je velmi specifickou disciplínou. Většina sběratelů začínala u filumenie, a když v tomto segmentu dospěla do fáze, kdy je možno specializovanou sbírku obohatit jen výjimečně, poohlédla se po něčem jiném. To byl i případ již

zmiňovaného Petra Prchala, který je členem Společnosti přátel Uměleckoprůmyslového musea v Praze. „Po návštěvě sběratelské burzy v Londýně na začátku 90. let, v jejímž rámci se konala i výstava předmětů souvisejících se sirkařským průmyslem, mě oslovily právě nejrůznější obaly, schrány, stojánky a držáky na sirky. Bylo rozhodnuto. Po návratu jsem začal navštěvovat prodejny starožitností, bazary, bleší trhy a sběratelské burzy, a sbírka se začala postupně rozrůstat až do dnešní podoby,“ vypráví. Některé exempláře jsou značené (na stříbře punc, na porcelánu značka, na ostatním zboží firemní logo), v souhrnu se jedná asi o 30–40 procent sbírkových předmětů. Problémem, na který sběratelé při snaze určit stojánky narážejí, je nedostatek literatury a katalogů, z nichž by mohli získat informace. „Podle materiálů si příliš nevybírám a při výběru nových přírůstků se řídím spíš citem. Zajímají mě především výjimečné a raritní kousky. Pokud se mně předmět líbí, je profesionálně zpracován a dosáhnu na něj finančně, jdu do toho,“ říká Petr Prchal.

Ve své sbírce má zastoupeny speciální kapesní krabičky a pouzdra na volné zápalky, kapesní pouzdra na ploché trhací zápalky, návlečná a pevná pouzdra chránící zápalkovou krabičku, stolní dózy a stojánky na volné zápalky i celé krabičky, figurální stolní zásobníky na volné zápalky, stolní kuřácké soupravy, popelníky s držákem na zápalkovou krabičku, závěsné držáky a zásobníky na zápalky i krabičky a řadu dalších typů. Nejstarší artefakty pocházejí z poloviny 19. století, převážná část sbírky je z období konce monarchie a z první republiky. Současná produkce, víceméně „suvenýrového“ charakteru, ho nijak neoslovuje. „Moje strategie je jednoduchá. Soustředím se více na kvalitu než na kvantitu. Člověk v omezeném prostoru si nemůže zaneřádit byt přemírou sběratelského materiálu. Takže mám, řekněme, ustálený rozsah sbírky, a pokud to přesáhne únosnou míru, nedělá mi potíž vzdát se některých druhořadých kousků za účelem zkvalitnění sbírky,“ shrnuje svůj přístup Petr Prchal.

1. K R A B I Č K A N A Z Á P A L K Y / konec 19. a začátek 20. století / stříbro 2. R E K L A M N Í S T O J Á N E K N A K R A B I Č K U S I R E K / 30. léta 20. století / porcelán / Československo 3. F I G U R Á L N Í S T O J Á N E K N A Z Á P A L K Y / 2. polovina 19. století / obecný kov 4. N Á V L E K N A Z Á P A L K O V É K R A B I Č K Y / konec 19. a začátek 20. století / stříbro, smalt 5. S T O J Á N E K N A K R A B I Č K U S I R E K / konec 19. století / bronz / Hollenbach, Vídeň 6. S T O JÁ NEK N A K R ABIČKU Z ÁPALEK, S OUČ Á S T DÁ MSK É KUŘ ÁCK É S OUPR AV Y přelom 19. a 20. stol. porcelán / střední Evropa 7. N Á V L E K N A Z Á P A L K O V É K R A B I Č K Y / konec 19. a začátek 20. století / stříbro 8. D Ó Z A N A Z Á P A L K Y S K A R E T N Í M M O T I V E M / 2. polovina 19. století / porcelán 9. Ž I D O V S K Ý S T O J Á N E K N A K R A B I Č K U S I R E K N A S L A V N O S T N Í S T Ů L P Ř I Š A B A T U / stříbrný plech 10. S T O J Á N E K N A S I R K Y / 2. polovina 19. století / porcelán, stříbro / Míšeň, Německo 11. S T O J Á N E K N A S I R K Y S M O T I V E M D O M I N A / konec 19. století / kamenina 12. F I G U R A T I V N Í S T O J Á N E K N A Z Á P A L K Y / sklo

F I G U R Á L N Í S T O J Á N E K N A Z Á P A L K Y / 1864 / siderolit / severní Čechy

antiques

art + a ntiques

JINDŘ ICH TOMEC: KR A JINA olej na plátně / 47 × 75 cm vyvolávací cena: 300 eur (Art Invest)

DŽBÁN SE ZNAKEM CECHU TRUHL ÁŘŮ Morava, 1734 / fajáns, bílá glazura, cínové víko výška 31 cm / nápis na víku Michal Prochazka 1738 vyvolávací cena: 80 000 Kč (Arthouse Hejtmánek)

O T T O G U T F R E U N D : H L A V A Ž E N Y / 1912–13 bronz litý patinovaný / výška 27 cm / opatřeno kovoliteckou značkou K. Barták Praha XI vyvolávací cena: 100 000 Kč (Meissner-Neumann)

ACHÁT OVÁ BROŽ briliant o váze 0,06 ct, zlato 585/1000 / 6 × 2 cm, 6,63 g cena: 12 000 Kč (Cinolter Antique)

HODINK Y ART DECO bílé zlato, brilianty 1,23 ct cena: 37 000 Kč (Antik Olomouc)

V L A S T I M I L B E N E Š : S T A V E N I Š T Ě / 1962 tempera na sádře / 34,5 × 23,5 cm V Á C L A V R A D I M S K Ý : P O D Z I M N Í K R A J I N A / 1944 VL ADIMÍR KOMÁREK: ŠEDORŮŽOV Ý OBR A Z olej na plátně / 70 × 50 cm

vyvolávací cena: 1 600 eur (Art Invest)

olej na lepence / 38 × 51 cm cena: 220 000 Kč (Starožitnosti Stehlík)

vyvolávací cena: 17 000 Kč (Galerie Platýz)

T R U H L A I N T A R Z O V A N Á P T Á Č K Y / Čechy, konec 18. stol. délka 108 cm cena: 18 000 Kč (Antique Alma)

P I E R O T S K Y T A R O U A V Y J Í C Í M P S E M / Rosenthal, 1920–40

V E N U S A U V O I L E / značeno Sabino Paris

porcelán, glazováno, malováno / výška 36 cm

opálové sklo / výška 19,5 cm

cena: 27 000 Kč (Antique Alma)

cena: 19 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

inzerce

ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz ANTIQUE ALMA Valentinská 7, 110 00 Praha 1 tel: 222 327 625 email: info@valentinum.cz www.valentinum.cz O TAK AR LEBEDA: HUS OPA SK A (K R A JIN A N A JAŘE)

S T Ř Í B R N Á P U D Ř E N K A / Vídeň

kolem 1896 / olej na plátně / 60 × 78 cm / rámováno

stříbro 800/129 / 10 × 8 cm, 11 g

provenience: Hascoe Collection

cena: 25 000 Kč (Cinolter Antique)

vyvolávací cena: 360 000 Kč (Meissner-Neumann)

PRS TEN ART DECO bíle zlato, briliant 1,35 ct J A R O S L A V V E R I S : L O Ď K Y / olej na kartonu / 49 × 80 cm

cena: 75 000 Kč (Antik Olomouc)

vyvolávací cena: 19 000 Kč (Galerie Platýz)

ART INVEST Aukce 4. 5. od 14:00 v Hotelu Carlton, Bratislava Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk ARTHOUSE HEJTMÁNEK Aukce 13. 6. 2013 od 16:00 hodin v Clam-Gallasově paláci, Praha tel: 603 511 971, 604 237 241 email: info@arthousehejtmanek.cz www.arthousehejtmanek.cz AUKČNÍ GALERIE PLATÝZ Národní 37, Praha 1 tel.: 602 308 275, 257 328 547 email: galerie@galerieplatyz.cz www.galerieplatyz.cz

R A P Í R / Itálie, nebo Španělsko, konec 16. stol. / jílec železný s řezanou reliéfní výzdobou, na rikasu čepele ražena mečířská značka / délka 115 cm

CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, 110 00 Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667 email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz

vyvolávací cena: 90 000 Kč (Arthouse Hejtmánek)

MEISSNER-NEUMANN Aukce 29. 5. 2013 v 18:00 hodin Diplomat Hotel, Praha tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz

PERSONIF IK ACE ZR AKU Míšeň, kolem 1880 značeno, masivní porcelán malovaný, glazovaný, zlacený / výška 28 cm cena: 55 000 Kč (Starožitnosti Stehlík)

TANEČ NICE (UMÍR A JÍC Í L ABUŤ ) značeno Goldscheider Wien, signováno Dakon / délka 41 cm, výška 20,5 cm

S TAROŽITNOS TI M. JANKOVSKÝ Žatecká 14, Praha 1 tel: 724 251 272, 224 812 909 email: 7michal@centrum.cz www.czechantiques.cz

cena: 89 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

S TAROŽITNOS TI S TEHLÍK Vídeňská 2, 772 00 Olomouc tel: 585 203 413, 604 234 659 email: stehlik.josef@seznam.cz www.starozitnosti-stehlik.cz

zahraniční výstava

art + a ntiques

Krotký Kippenberger text: Johanka Lomová

Martinu Kippenbergerovi, který zemřel ve 44 letech v březnu 1997, by letos bylo šedesát. Krátký život plný divokých večírků mu vysloužil označení Zwangsbeglucktertum – nepřeložitelný novotvar označující člověka, který si vynucuje veselí –, teprve v posledních letech je jeho dílo postupně doceňováno.

V roce svého úmrtí byl Kippenberger představen na kasselské Documentě, šest let po smrti, v roce 2003, reprezentoval Německo na benátském bienále, o tři roky později proběhla velká výstava v londýnské Tate Modern a v roce 2009 také v newyorské MoMA. Nyní u příležitosti nedožitých kulatých narozenin má první reprezentativní výstavu také ve velké německé státní instituci, v berlínském muzeu současného umě-

ní Hamburger Bahnhof. Podle kurátorů se nejedná o retrospektivu a raději mluví o rozsáhlé sondě do umělcovy práce. Při pohledu na šíři díla je jasné, že jiný přístup by snad ani nebyl možný. Není bez zajímavosti, že českému publiku byl Martin Kippenberger představen již v 90. letech. Jeho práce se tehdy hned dvakrát objevily v pražských galeriích. V roce 1992 byl zařazen na výstavě připravené man-

U N O D I V O I , U N T E D E S C O I N F I R E N Z E / 1976-1977 / olej na plátně / © Galerie Gisela Capitain, Kolín nad Rýnem

želi Ševčíkovými Nikdo nepomůže nikomu / Dobro musí zůstat dobrý, kde spolu s dalšími německými malíři zastupoval neoexpresionistické Neue Wilde. O sedm let později ve Veletržním paláci proběhla velká Kippenbergerova výstava a malou dvoranu tehdy zaplnila velkolepá instalace Happy end Kafkovy Ameriky, kterou lze považovat za svého druhu mistrovské dílo Kippenbergerovy kariéry. Skládá se ze čtyřiceti stolů a osmdesáti

židlí, kombinuje nenápadná umělecká díla se slavnými designovými židlemi a harampádím z blešího trhu, vše na pozadí imaginárního sportovního hřiště. Tento masový, absolutní, kolektivní a utopický pracovní pohovor nebývá často vystavován a ani v Berlíně jej neuvidíme.

Divoký život Martin Kippenberger se narodil v roce 1953 v Dortmundu jako jediný chlapec mezi pěti sourozenci. V 70. letech studoval na akademii v Hamburku, odešel do Florencie, aby se stal hercem, pak přesídlil do Berlína (1978–81), kde založil Kippenbergerovu kancelář zastupující umělce, stal se spolumajitelem nočního klubu SO36 a součástí punkové kapely Luxus. Za svého života na sebe Kippenberger upozorňoval především svým kontroverzním chováním. Sám se označoval za exhibicionistu a exhibicionismus vytvářel také kontext pro jeho tvorbu. Provokace často překračující hranice nejen politické korektnosti mu vysloužily obvinění ze sexismu a sympatizování s nacismem. Důvodem byl mimo jiné Kippenbergerův projekt benzinové pumpy v Brazílii, jejíž výnosy měly být určeny přímo osobnímu tajemníkovi Adolfa Hitlera, Martinu Bormannovi, podle kterého se místo také jmenuje. Kvůli druhému z nařčení nebyl umělec zvláště v německém prostředí dlouho přijímán a na konci 80. let byl místními kritiky označen za neonacistického playboye. Kurátory pobuřoval humor, jenž pokládali za známku povrchnosti, vzpomíná dnes jedna z umělcových sester. Problematičnost svého chování si Kippenberger uvědomoval a v souvislosti s tím prohlašoval, že „člověk se může jako kretén chovat, nikdy se jím však nesmí stát“.

Kippenberger 2013 Současná berlínská přehlídka zabírá víceméně celou moderní dostavbu galerie. V historické budově se navíc nacházejí dvě rozsáhlejší instalace – jedenáct Bílých obrazů (1991), komplikovaně zapuštěných do zdi galerie, se kterou splývají, a vytvářejí tak dokonalou „bílou krychli“, a podlahová koláž/přehlídkové molo (1976), složená z 1300 fotografických momentek, kterou

Z U E R S T D I E F Ü S S E / 1991 / dřevo, autolak, kov / 130 × 110 × 22 cm / © Galerie Gisela Capitain, Kolín nad Rýnem

Kippenberger vyrobil pro módní návrhářku Claudii Skoda. Včlenění umělcovy práce do stálé sbírky muzea je inspirativním krokem. S nadsázkou můžeme říct, že se právě zde Kippenberger stává součástí kánonu. Hned první místnost vlastní přehlídky nenechává diváky na pochybách: Kippenberger je umělec překračující hranice médií, ironicky glosující svět a soustřeďující se na vlastní mytologii. Remake Beuysovy zvukové stopy Ja, ja, ja, nee, nee, nee, socha Martine, jdi do kouta a styď se, autoportrét stylizovaný do opuštěného dítěte s cedulí na krku „Prosím, neposílejte mě zpět domů“ nebo Kippenbergerův portrét namalovaný cizí rukou naznačují mediální i tematickou pestrost prolínající se celou výstavou. Osobní historie umělce, počínající ironizující reflexí vlastního dětství, pokračuje

autorovým expresivním ztvárněním stárnoucího těla a silným tématem alkoholismu. Paralelně sledujeme odpor k autorskému gestu a společenskou kritiku, kterou do svých expresivních obrazů Kippenberger často vnášel především s pomocí názvů: Osm obrazů, které promýšlejí, zda věci mohou tímto způsobem dále pokračovat, Heil Hitler vy fetišisti. Jednotlivé polohy není jednoduché odlišit, vše splývá a způsob vystavení rozhoduje o tom, který význam a téma je akcentován. Právě to se ukazuje jako problém na současné výstavě. I ta nejradikálnější gesta zde najednou vyznívají jaksi krotce. I tapeta Dej svobodu do kouta a schovej si ji na horší časy (Put your Freedom in the Corner, Save it for a Rainy Day) zobrazující lynčovaného černocha nakonec působí výrazně dekorativně a jako parafráze z dějin umění. Stává

zahraniční výstava

art + a ntiques

B E Z N Á Z V U / 1988 / olej na plátně / 241,2 × 201,8 cm

A L K O H O L F O L T E R / 1981/82 / olej na plátně / 50 × 60 cm

se z ní umělecký objekt uzavřený ve světě umění. Subtilnější kritika zde nefunguje a nejprovokativnějším vystaveným dílem tak zůstává série nástěnných soch ukřižované žáby Nohama napřed (Zuerst die Füsse), která v Itálii v době svého vzniku způsobila skandál a před pěti lety ji papež Benedikt označil za blasfemii. Z rozsáhlé výstavy tak nakonec jako ústřední téma vystupuje především Kippenbergrův princip tvorby: spolupráce. Najdeme ji ve vystavených sériích monumentálních obrazů Milý malíři, namaluj mě (Lieber Maler, Male mir) malovaných na zakázku malířem filmových plakátů a signovaných kombinací jmen obou autorů „Werner Kippenberger“. Skupinovost je patrná ve filmových pokusech, které vznikaly formou kolektivní hry Láska a dobrodružství (Liebe und Abenteuer) nebo při vydávání časopisu Sehr gut / Very Good (1978) a knih, jejichž celkový součet dosahoval počtu 150 titulů.

Angažovanost a společenská kritika ustupují do pozadí a způsob práce, jakási vnější slupka, se naopak dostává do popředí.

Co bude dál? Cílem kurátorské dvojice bylo ukázat Kip penbergerův život jako nedílnou součást jeho díla, přesto na výstavě nedochází k prvoplánovému zplošťování umělcovy osobnosti na pijana, milovníka večírků a provokatéra. V Hamburger Bahnhof vidíme Kippenbergera především jako zdatného interpreta dějin umění, jako výraznou postavu, která stojí v opozici ke svým o něco starším a slavnějším současníkům, i jako organizátora společenského a kulturního života 80. a 90. let. Zároveň, a to je možná nejzajímavější, jsme na výstavě konfrontováni s procesem, kdy se původně neuchopitelné dílo postupně začleňuje do konvenčních dějin umění. To, že mizí troufalost a radikalita Kippenbergrových gest,

je patrné, jaké nové významy se objevují, však současná výstava explicitně neartikuluje a výše zmiňovaná spolupráce se nakonec zdá být rovinou nechtěnou. Z tvorby divokého a na nic se neohlížejícího umělce, jenž se odmítal podvolit konvencím německé společnosti, se stává impotentní výstavní artikl a jedinečná směs každodennosti, trapnosti a umění není schopná vyprovokovat reakci překračující zdi galerie.

M A R T I N K I P P E N B E RG E R: SEHR GUT / VERY GOOD galerie: Hamburger Bahnhof, Berlín kurátoři: Udo Kittelmann, Britta Schmitz termín: 23. 2.–18. 8. 2013 www.hamburgerbahnhof.de

inzerce

Generální partner sítě Českých center:

www.czechcentres.cz www.nocliteratury.cz

Hlavní partner:

Hlavní mediální partner:

Mediální partneři:

Partneři:

Česká centra Vás zvou na další setkání s literaturou.

NOC LITERATURY 15. května 2013 18.00 – 23.00 Letná European Literature Nights 2012–2014

NOC LITERATURY. Setkání s příběhy a městem tak, jak ho neznáme. Sedmý ročník literárního happeningu Českých center představí výběr ze současné evropské literární scény a poodhalí kouzlo velkých i malých literatur v přednesu hereckých osobností na atraktivních či běžně nedostupných místech Prahy 7.

Inzerat AA.indd 1

12.02.13 1:30

ALŠOVA JIHOČESKÁ GALERIE V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV

OSVOBOZOVÁNÍ SENTIMENTU PODOBY STŘEDOEVROPSKÉHO ROMANTISMU A BIEDERMEIERU

Zámecká jízdárna AJG 373 41 Hluboká nad Vltavou čp. 144 20. dubna – 23. června 2013 Otevřeno denně 9.00–18.00 hodin

HLAVNÍ PARTNER PROJEKTU

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie.

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

inzerce

art + a ntiques

start up

Galerie hlavního města Prahy City Gallery Prague Dům U Zlatého prstenu Týnská 6, Praha 1 – Ungelt 16/5–16/6 2013

Vstup zdarma Entry free Otevřeno úterý–neděle 10–18 h Open Tuesday–Sunday 10 a.m.–6 p.m. www.startup-ghmp.cz www.ghmp.cz

Jakub Petr Toroid

Odstup, a jsi blíž. He Jinwei a Tomáš Císařovský 19. 4. 2013 – 28. 7. 2013 Moravská galerie v Brně www.moravska-galerie.cz Partneři / Partners

Vnitřní okruh v současné české fotografii

Art-antik_119x91.indd 2

15. 5. – 18. 8. 2013, út–ne 10–18 h Galerie hl. m. Prahy, Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1

3/15/2013 6:46:30 AM

5. 4. 2013 — 7. 7. 2013 Moravská galerie v Brně Pražákův palác

PARTNEŘI / PARTNERS

WWW . M O R A V S K A — G A L E R I E . C Z

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNERS

manuál

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 49. – Proč nekrást umění text: Ondřej Chrobák Autor působí v metodickém centru Moravské galerie v Brně.

Důrazná intervence redakčního právníka Art+Antiques změnila název i celkové vyznění tohoto dílů. Původní text Jak ukrást umění údajně zakládal skutkovou podstatu nejméně dvou trestných činů se sazbou od dvou do sedmi let. Necenzurovaná verze je publikovaná pod pseudonymem na internetu. Mohu pouze naznačit, že jako nejslabší místo domácí muzejních a galerijních institucí se ukázal špatně placený technický personál zajišťující manipulaci s uměleckými díly. Mizerné platy vedou k velké míře fluktuace, která velmi usnadňuje infiltraci dovnitř institucí. Peníze, které jsou muzea a galerie ochotny či nuceny investovat do nejrůznějších alarmů, elektronických zabezpečení a pojištění, drasticky kontrastují s mzdovými náklady správců depozitářů. Je zajímavé, že tuto skutečnost zatím žádný hloubkový audit neodhalil.

přes galeristy nebo aukční domy. Přímý prodej sběrateli je také prakticky vyloučený. Krádež umění z muzea je pro media vždy velmi atraktivní událost. Pravděpodobnost, že narazíte na neinformovaného člověka, který bude současně ochoten zaplatit za obraz několik milionů, je limitně blízká nule. Vědomě si nikdo kradený obraz nekoupí ani pod cenou. Zde platí argumenty z bodu 2. 5) Všechna skutečně cenná umělecká díla ve veřejných sbírkách jsou dnes již důsledně evidována. Jejich identifikace je poměrně

snadnou záležitostí. Databáze a elektronická pošta navíc velmi zrychlila možnosti vyhledávání a předávání informací. 6) Existence milionářů, kteří ve sklepě budují exkluzivní sbírku, do níž získávají exponáty prostřednictvím loupeží na objednávku, je bohužel pouze umělecká fikce. Příklad ropných šejků z Perského zálivu, kteří si za petrodolary koupili rovnou část pařížského Louvru, ukazuje, že v dnešní době se za peníze dá koupit již všechno. Krást umění se stalo naprosto zbytečným.

Proč tedy nekrást: 1) Je to nemorální a proti desateru. 2) Kradeným uměním se nemůžete chlubit, což je, ať chcete nebo nechcete, jeho nedůležitější funkce. Mít „galerijního“ Fillu pod postelí, nebo na zdi obýváku je setsakra rozdíl. 3) Je mnoho snazších a efektivnějších cest, jak získat nekalými prostředky finance, za které lze následně nakoupit umění. Tak nebudete považován za zloděje, ale mecenáše. Navíc následný prodej sbírky může být také elegantní cestou, jak legalizovat výnosy z předchozí trestné činnosti. 4) Umění z muzea je relativně snadné ukrást, ale téměř nemožné ho následně prodat. Zcizené obrazy pochopitelně nelze zpeněžit prostřednictvím standardních kanálů, tedy

I S A B E L S T E W A R T G A R D N E R M U S E U M / foto: Profimedia

K jedné z největších krádeží umění z muzeí došlo v březnu 1990 v Bostonu. Dvojice lupičů převlečených za policisty si z Isabel Stewart Gardner Musea odnesla 13 obrazů v čele s třemi Rembrandty a jedním Vermeerem. Celková cena ukradených děl je odhadována na půl mil iardy dolarů. Letos v březnu FBI oznámila, že již zná identitu pachatelů, ukradené obrazy se však dodnes nepodařilo zajistit. Za informaci vedoucí k jejich nalezení je nabízena odměna 5 milionů dolarů. V muzeu po ukradených obrazech dál zůstávají jen prázdné rámy.

recenze

art + a ntiques

Tradice v soudobých kulisách Nightfall v Galerii Rudolfinum text: Radek Wohlmuth

Před tím, než se člověk vůbec zamyslí, co přináší výstava Nightfall – Nové tendence ve figurativní malbě, měl by si sám pro sebe definovat slovo „nové“. Budeme-li se držet časového významu – nový jako nedávno vzniklý nebo zatím jen krátce existující – je vše v pořádku. Na výstavě jsou představena převážně plátna z posledních dvou tří let. Kdo by chtěl přívlastek nový chápat ve smyslu inovativní, asi by mohl být přinejmenším s jednotlivostmi také spokojen. Ovšem ten, kdo v expozici očekává něco zatím nevídaného, bude nutně zklamán, i kdyby mělo jít jen o bezpříkladnost v našem prostředí. Jestli totiž výstava nějaká je, tak především tradiční, ostatně jako (figurální) malba sama. Totéž se dá konec konců napsat i o zastřešujícím tématu. Vždyť očekávání a předzvěsti apokalypsy jsou staré jako lidstvo samo. Mění se jen jejich kulisy.

Nejasná zpráva Sci-fi povídka Isaaca Asimova z roku 1941, k níž odkazuje název výstavy, prezentovaným dílům odpovídá především svým civilně lidským rozměrem. Figurují v ní stejně jako zde města, les, alkohol, guláš nebo noviny. Kromě odlišných astronomických reálií vyvolávají trochu nepatřičný dojem vlastně jen jména protagonistů zexotičtělá číslovkou na konci. Co naopak naprosto nesouhlasí, je čas, kterým se zabývá. Na rozdíl od vystavených obrazů popisuje bezprostřední okamžik zániku civilizace, podobné té naší. Shodná není ani zvolená perspektiva, neboť Asimov se prakticky nezabývá pocity, prožitky, tím méně reakcemi většinové společnosti, ale popisuje v podstatě akademickou debatu několika málo intelektuálů. Diametrálně se odlišují také příčiny vzniku neštěstí, které se nerodí zevnitř komunity, ale přicházejí zvenčí v podobě objektivní kosmické změny. To je jen několik důvodů, proč deklarované literární souvislosti vyznívají poměrně rozporuplně,

P O H L E D D O E X P O Z I C E / foto: Jana Labuťová

i při vědomí, že výstava si jistě neklade za cíl Asimovovu prózu ilustrovat. Přístup kurátorky lze v tomto ohledu pokládat za hodně romantický a alespoň k náznaku systematičnosti má daleko i vnitřní struktura expozice. Jane Neal, která svůj projekt „analyzující“ současnou figurativní malbu už v září loňského roku premiérově uvedla v Centru pro moderní a současné umění v maďarském Debrecínu, celkem správně usoudila, že bude pro diváka čitelnější, pakliže bude rozčleněn do menších bloků. Výsledná skladba, bohužel, postrádá jasné, a především jednotné hledisko. Je typické, že hned první část výstavy zabývající se figurací nese název Rozbitá krajina a pokřivená krása, a ocitá se tak formálně zcela mimo tradiční vymezení sledovaného žánru. Další oddíl se už naštěstí celkem logicky zaměřuje na Portrét – zápas o identitu. Název třetí kapitoly Pod příkrovem tmy se pro změnu

cele nese v duchu emotivního romantismu. Malba a film bez varování skáče do oblasti konkrétních inspiračních zdrojů, zatímco poslední Doma, ale ne v bezpečí balancuje na hraně intimní sociologie. Z celkového pohledu je asi nejvýraznější prostřední oddíl, který zároveň nejvíce pocitově rezonuje s hlavním tématem. Nejméně přesvědčivá je paradoxně pasáž výstavy zaměřená právě na zpodobení tváře. Ve všech případech se samozřejmě dá tvrdit, že právě člověk nebo jeho činnost jsou spojujícím elementem, ale jde o tak rozvolněný a metaforický přístup, že skoro hraničí s alibismem. Není se asi tedy čemu divit, že jedno z pláten současné figurace zachycuje vlka, jiné prázdný interiér nebo vylidněnou krajinu.

Bilance současnosti Když přijmeme, že výstavě ve výsledku oproti předpokladům nejde důsledně ani o figuraci v pravém slova smyslu, ani o malbu (Mircea

Suciu představuje kresby uhlem na plátně), ani o emotivně vypjaté katastrofické scénáře (jestli některé obrazy nejsou téměř idylické, tak neutrální určitě), ani o formální nebo technické novinky (v sálech Rudolfina nenajdete nic, co byste už neviděli jinde), lze si s klidným srdcem a nezatíženýma očima užívat obrazů jako samostatných entit bez předsudků. Ostatně není od věci podívat se na aktuální malbu vzniklou z valné části ve středoevropském regionu. Lipská škola je věhlasná a klužská, která je nám poněkud vzdálenější, určitě stojí za pozornost. Ne nadarmo se právě rumunská Kluž dostala do projektu Six Lines of Flight Muzea moderního umění v San Francisku zaměřeného na šest světových měst, která se během posledních dvaceti let stala významnými centry současného umění. Z tohoto pohledu je výstava Nightfall zajímavou sondou do současné malby. Nic

víc, ale ani nic míň a jako taková stojí samozřejmě za pozornost. Vzhledem k tomu, že malba v dnešní době opravdu nepotřebuje zastání, může celý projekt sloužit především jako výběrový srovnávací materiál. Vždyť kromě malířů z Německa a Rumunska jsou na výstavě zastoupeny i Spojené státy, Velká Británie, Moldavsko, Maďarsko, Rusko, Švédsko a ne úplně samozřejmě také Česká republika, kterou reprezentuje Daniel Pitín. A je celkem povzbudivé, že se jeho malba neztratí ani vedle hvězd typu Nea Raucha.

Konec se odkládá Co tedy výstava Nightfall v Rudolfinu přináší? Trochu rozčarování nad nedůsledností kurátorské koncepce, několik desítek obrazů výrazných autorů, které minimálně v jednotlivých případech přesvědčí skoro každého, celkem atraktivní podívanou napříč žánry, technikami a autorskými ruko-

pisy, procházku od realismu po rozmáchlou expresi, a především skutečnost, že pokud opravdu přichází soumrak jedné epochy, pak soumrak malby – dokonce ani té figurativní – rozhodně nehrozí. A k tomu všemu snad ještě vědomí, že pokud člověk opravdu touží vizuálně a emotivně osahat kontury blížícího se konce, měl by si asi radši pustit Melancholii od Larse von Triera. Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

N I G H T FA L L – N OV É T E N D E N C E V E F I G U R AT I V N Í M A L B Ě místo: Galerie Rudolfinum kurátorka: Jane Neal termín: 29. 3.–24. 5. 2013 www.galerierudolfinum.cz

Perspektivou společenství Navzájem v Domě umění města Brna a Tranzitdisplayi text: Josef Ledvina

Na výstavách jsou obvykle představována umělecká díla. Dát obecnou odpověď na otázku, co je umělecké dílo, se však zdá být nemožné. Sama tato kategorie byla již dávno vtažena do hry – jednou je odmítána jako taková, jindy jsou její hranice rozšiřovány a tato rozšíření pak zas třeba prohlašována za nicotná. Výsledkem všech takových rozšiřování či odmítání bývá nicméně s větším či menším časovým odstupem dílo, položka v autorově catalogue raisonné. V Domě umění města Brna a pražském Tranzitdisplayi probíhá výstava věnovaná československo-maďarskému umění 70. a 80. let. Nemá ambici mapovat vymezené teritorium ani období v jeho úplnosti, vybírá si jen velmi specifický segment – možná bychom jej mohli nazvat uměním akce, možná uměním konceptuálním, možná obojím, možná ještě něčím dalším. Výstava na takovéto pojmové

otázky dávat odpovědi nechce. To je na ní asi nejzajímavější. Ptát se totiž na to, zda je něco kusem akčním, konceptuálním, či jakýmkoliv jiným, znamená vycházet z tradiční perspektivy hotového díla. Kurátoři Filip Cenek, Daniel Grúň a Barbora Klímová ji nahradili perspektivou společenství.

Setkání v Balatonbogláru Za dobrou ilustraci přístupu může posloužit to, jak je na výstavě nakládáno s Velrybími zády Mariana Pally. Umělec na pruhu papíru vymezil jedinou linií hřbet kytovce, následně jej rozdělil na sedmnáct dílů a rozeslal svým uměleckým přátelům společně s oznámením, že se tímto okamžikem (tedy okamžikem přijetí zásilky) stávají vlastníkem 1/17 velrybích zad. Očekávaným způsobem prezentace by bylo tyto rozptýlené díly shromáždit spolu s oznámeními v je-

diný konvolut a ten pak vystavit jako dílo. V Brně je na místo toho představeno separátně několik soukromých archivů (jmenovitě: Vladimíra Ambroze, Pavla Büchlera, Dalibora Chatrného, Marie Kratochvílové a Jaroslava Pokorného), v nichž jednotlivé části velryby (a především to že, patří k sobě) odhalí až pečlivější zkoumání. Vedle archivních stop, jež lze jednoznačně vztáhnout k realizacím dnes vnímaným jako dílo, najdeme fotografie působící jako obyčejné momentky z nějaké společenské události. Dopis nebo bytový dýchánek tu jsou představeny jako adekvátní instituce pro realizaci či sdílení tvůrčí aktivity. O instituci mluvím záměrně. Povětšinou se totiž nejedná o situace, kdy by určité kulturní vzorce byly neuvědoměle předávány, třeba v procesu běžného společenského setkávání. Naopak tato setkávání jsou vnímána jako

recenze

art + a ntiques

N A V Z Á J E M / foto: Dům umění Brno

přirozená místa tvorby, nejsou jednoduše před galeriemi a časopisy ani namísto nich, ale spíše vedle galerií a časopisů. Některá z nich nabývala velmi uvědomělé, koncepční podoby. Formou digitalizované fotodokumentace představuje výstava umělecké setkání v maďarském Balatonbogláru. Kritik László Beke sem v roce 1972 sezval umělce z Československa i Maďarska. Deníkový záznam Györgyho Galántaie prozrazuje, že průběžná dokumentace byla součástí koncepce: „Sobota: konverzace venku. Základní plán setkání je samotná dokumentace setkání.“ Jedním z více výstupů byla série fotografií stisku rukou mezi všemi zúčastněnými. Sledovaná perspektiva společenství takto odhaluje neadekvátnost dějin umění psaných z hlediska současného geopolitického uspořádání. Na první pohled scestné je v tomto kontextu oddělovat umění české od umění slovenského, tvorbu sdílející komunity vnitřní hranici socialistického státu ignorovaly. Balatonboglárské setkání navíc ukazuje, že síť vzájemných vazeb je možné sledovat na ještě větším teritoriu.

Work in progress Společenství tak kurátoři chápou jako instituci pro jimi sledovaný typ tvorby určující.

Zbavují diváka zažité perspektivy, že pokud si lidé o něčem na nějakém setkání jen povídají či si o tom píší poštou, pokud jen tak „blbnou“ u někoho na návštěvě nebo na výletě, tak tu ještě není nic hodné pozornosti historika umění. Sledují různé takové aktivity, od těch pečlivě inscenovaných (třeba akce Petera Meluzina nebo filmy Ľubomíra Ďurčeka) po ty, jež mají blíže k volné zábavě, od těch komunikovatelných v onom balatonboglárským setkáním naznačeném transnacionálním korespondenčním společenství až po různé lokálnější „poetiky setkávání“ z Brna a okolí. Upřednostňují přitom v obou případech prezentaci méně známého či úplně neznámého materiálu před tím, co už stihlo po roce 1989 opakovaně vstoupit do výstavních síní či uměleckých monografií. Narazíme tu tak třeba na plakát vzniklý u příležitosti Velkého badmintonového turnaje Praha–Brno–Žabčice. Jako organizátora uvádí „NBC – Nadnárodní badmintonový klub“, jeho skutečným pořadatelem byl nicméně Ivo Sedláček, člen okruhu kolem pedagogické fakulty brněnské univerzity. Zvolené názvy zaznívají dobovou poetikou záměrně neadekvátního přenášení pojmosloví oficiálních událostí na rozličné akce pořádané různě širokými okruhy přátel

a známých. Z výletů se tak třeba mohou stát výjezdní zasedání, z večírků (mezinárodní) konference, ze setkání na chalupě (mezinárodní) sympozia. Diskutovat od stolu o tom, zda tu jde jen o zábavu, či o něco více, je beze smyslu, jediným řešením je ptát se, jakou úlohu různé akce hrály či nehrály uvnitř společenství, jaký měly či neměly vztah k akcím jiným, třeba i reflektovanějším. Kurátoři přiznávají, že výstava Navzájem představuje „work in progress“, potud tedy nemá smysl po ní chtít hotové odpovědi. Změnou perspektivy nicméně klade otázky adekvátnější specifické situaci 70. a 80. let nežli ty vzešlé z nereflektovaného užívání kategorie díla.

N AV Z Á J E M – S P O L EČ E N S T V Í 70. A 80. L E T místo: Dům umění města Brna; Tranzitdisplay kurátorský tým: Filip Cenek, Daniel Grúň, Barbora Klímová termín: 27. 3.–19. 5.; 22. 3.–2. 6. www.dum-umeni.cz; www.tranzitdisplay.cz

Obrat ke zvuku 16–20 000 Hz v Meet Factory text: Kateřina Černá Autorka je novinářka.

Zvukové umění se nám poslední dobou připomíná podezřele často. V dubnu začala nejen výstava v Meet Factory, ale vyšel také časopis A2 věnovaný lovcům terénních zvuků. A to určitě není všechno. Současný zvýšený zájem o tento žánr trvá zhruba čtyři roky. Zpětně se zdají být zlomová léta 2009–10. V roce 2009 se v galeriích začala objevovat sluchátka s „audio situacemi“ Tomáše Vaňka, v Brně proběhla výstava Hermovo ucho, věnovaná vztahu mezi obrazem a zvukem, a časopis Art+Antiques otiskl studii historika umění Miloše Vojtěchovského Čemu všemu lze naslouchat. V roce 2010 pak získala prestižní Turnerovu cenu Susan Philipsz za instalaci nahrávky lidové písně Lowlands pod třemi mosty v Glasgow. Zdá se, že zvuk v galeriích řeší situaci, kdy jsou umělci i diváci unaveni jak obrazy (klasická malba), tak texty (konceptuální umění). Zvuk nastupuje na scénu jako sympatická veličina, která je zdánlivě nespektakulární a nemateriální, není vázaná na obraz ani na hmotu. Několik podob „zvukového obratu“ nyní můžeme vidět na výstavě v Meet Factory. Bývalá drážní budova se pod vlivem zvukových děl výrazně zklidnila. Výstava je laděna minimalisticky, černobíle. Skládá se v příjemný celek, působí harmonicky, vytváří místo ke kontemplaci. Objekty mají dostatek prostoru, navzájem na sebe reagují, a tak nám může celá věc začít dávat smysl.

Zvuk jako materiál Zvuk je v Meet Factory vyluzován i zaznamenáván. Záznamy přitom převažují. Nejvýraznějším z nich je velkoformátová nástěnná malba umělkyně Morgan O’Hary, která zachycuje pohyb rukou při hře na bicí. S tou komunikuje záznam pohybu rukou dirigentky, za nímž stojí autor Tomáš Vaněk. O’Hařin mural je strhující, ale je strhující vizuálně: monumentalitou, barevným kontrastem, divokou spletí linií. S tím by ov-

MART IN ANDER SSON: KOMORNÍ HUDBA foto: David Černý

šem mohl mít ortodoxní „sluchař“ problém. Zvuk přece nemusí být vázán na obraz. Přímo na místě a naživo vytváří zvuk jediné dílo – instalace umělce, který si říká Zimoun. Jde o zvuk poměrně známý (kapání vody), ovšem v novém podání. Voda odkapávající z desítek nemocničních kapaček dopadá na kovové pláty zahřívané svíčkami a vypařuje se. Prvním smyslem, který zde Zimoun atakuje, není kupodivu sluch, ale čich. Naše uši si mohou užít až ve chvíli, kdy se vyrovnáme se zápachem zkorodovaného kovu a svíček. A to nemluvím o páře, v níž jsme zahaleni. Na rozdíl od aseptických prezentací Zimounových děl na internetu nás čeká komplexní zážitek – materiálně podmíněný. Tím ovšem padá představa, že zvuk není vázaný na hmotu.

Komorní hudba Osobně mě napoprvé nejvíce nadchla videoinstalace Martina Anderssona, která vytěžila z minimálních podmínek maximum. Autor využil nepříliš vábnou místnost Meet Factory, aby z ní udělal skladbu. Stačilo mu k tomu vlastní tělo, dvoje dveře a stěna. Komorní hudba, kterou na místě vytvořil, se promítá tam, kde vznikla. Anderssonův kousek je jedinečný zaprvé tím, že je nepřenosný – doma

promítnuté video ztrácí smysl. Zadruhé jde o povýšení obyčejného: kdekomu vržou dveře, ale napadlo by vás udělat z toho přednost? A pokud mají zdi Meet Factory paměť, zůstane v nich Anderssonova skladba zaseknutá, podobně jako sluneční kout Adély Matasové, který zde vytvořila na výstavě Ztracená nevinnost v roce 2007. Napodruhé jsem měla to štěstí, že jsem se strefila do jednoho z doprovodných programů – týden trvající instalace Osmóza v galerii Kostka (1. patro Meet Factory). Subtilní proměnu prostoru (iluzivní prohloubení) od dvojice Hrubý a Krátký jsem zaregistrovala. Více mě ale vtáhla osmikanálová reprodukce experimentálních nahrávek, které vytvořili jak výtvarníci, tak skladatelé. Její výhoda spočívá v tom, že vytváří prostorový zvuk. Ten pak člověka ze všech stran zahltí. Jde o velmi intenzivní zážitek, kdy zažíváme své tělo jako zvukové průtočiště a zároveň se ocitáme v prostředí, jehož se skladba týká – v případě skladby Michala Kindernaye například pod mořem. Mohli bychom dokonce zapomenout, kde jsme, ale rachotící vlaky nám znovu připomenou, že je to Smíchov. Výstava 16–20 000 Hz v Meet Factory ukazuje, co zvuk dokáže a co dokážou výtvarníci se zvukem. Mohou ho poslouchat, zaznamenávat, ilustrovat, vytvářet, nahrávat, organizovat, přepisovat, budovat pomocí něj prostor nebo ho měnit. Mohou infiltrovat do rozhlasového vysílání. Možností je mnoho.

16–20 000 H Z místo: Galerie Meet Factory kurátoři: Miloš Vojtěchovský, Daniel Vlček termín: 11. 4.–24. 5. 2013 www.meetfactory.cz

inzerce

art + a ntiques

INZnews_AA91×243cerven_Sestava 1 3.4.13 8:05 Stránka 1

LABYRINT REVUE Nové číslo kulturní revue, která pravidelně vychází od roku 1991. Hlavní téma „Umění zapomínat“ – současná světová literatura, výtvarné umění, překlady, rozhovory, povídky, eseje, fotografie a barevné přílohy.

symfonický orchestr hl. m. Prahy fok

tak zní Praha

KVĚTEN / ČERVEN

hUDeBní cesta Barokní itÁlií 7. 5. 2013

19.30 hodin Kostel sv. Šimona a Judy FRANCESCO MANCINI, GIOVANNI BATTISTA FONTANA, SALOMONE ROSSI, MARCO UCCELLINI, GIOVANNI GIROLAMO KAPSBERGER, ALLESSANDRO SCARLATTI, FRANCESCO MARIA VERANCINI, VINCENZO BONIZZI, ARCANGELO CORELLI Maurice Steger | zobcová flétna Hille Perl | viola da gamba Lee Santana | loutnové nástroje

JAK ROZPOZNAT ODPADKOVÝ KOŠ Eseje Václava Hájka o stereotypech ve vysoké i masové vizuální kultuře spojují akt kulturní kritiky i čistě voyeurského potěšení z dívání se. První svazek edice Labyrint Fresh Eye.

ŠPanĚlskÁ symfonie 9. a 10. 5. 2013

19.30 hodin Smetanova síň, Obecní dům LUDWIG VAN BEETHOVEN: Symfonie č. 1 C dur, op. 21 EDOUARD LALO: Španělská symfonie pro housle a orchestr, op. 21 Ivan Ženatý | housle SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Aleksandar Marković | dirigent

sVĚcení Jara 19. a 20. 6. 2013

19.30 hodin

Smetanova síň, Obecní dům

K O N C E R T K 10 0 . V Ý R O Č Í S V Ě T OV É P R E M I É R Y S V Ě C E N Í JA R A

MIECZYSŁAW KARŁOWICZ: Bianca da Molena, op. 6 KRZYSZTOF PENDERECKI: Koncert pro flétnu a komorní orchestr IGOR STRAVINSKIJ: Svěcení jara Simona Pingitzer | flétna SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Łukasz Borowicz | dirigent Ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

zÁVĚreČný koncert sezÓny 26. a 27. 6. 2013 19.30 hodin

Smetanova síň, Obecní dům ARVO PÄRT: Concerto piccolo na B-A-C-H pro trubku, smyčcový orchestr,

cembalo a klavír

VSTUPENKY:

www.fok.cz

V pokladně v Obecním domě, nám. Republiky 5, Praha 1, pokladna@fok.cz, 222 002 336

Obsahy všech čísel revue Labyrint a nabídku našich knih se slevou najdete na:

WWW.LABYRINT.NET

PŘEDPLAŤ SI REVOLVER A ZÍSKÁŠ

– slevu na každé číslo – RR rychle a domů – slevu na knihy z Edice RR – zdroj kulturní sebeobrany + dobrý pocit:

TVŮJ NÁKUP = BUDOUCNOST REVOLVER REVUE Předplatné 4 čísel celého ročníku za 592,- Kč (oproti 712,- Kč ve volném prodeji) Poštovné a balné zdarma! Nabízíme též dárkový certiﬁkát

OBJEDNÁVEJTE

na www.revolverrevue.cz e-mailem: sekretariat@revolverrevue.cz telefonicky: 222 245 801 poštou: Jindřišská 5, Praha 1, 110 00

REVOLVER REVUE časopis kulturní sebeobrany

mikro

Krok za krokem text: Radek Wohlmuth

Jaro se Českem zřejmě mihlo někdy přes noc a v ulicích rovnou naplno vybuchlo léto. Nicméně jedno je jisté i tak. „Malé“ pražské galerie ještě prázdniny nevyhlásily. Ten, kdo se o tom bude chtít – slunci a pylu navzdory – přesvědčit, nejenže má možnost, ale má také z čeho vybírat. Tak trochu máchovsky prvomájový byl projekt Lenky Klodové s prozaickým názvem Abeceda v etc. galerii (do 5. května), který sama autorka označila za hledání konvenčně definované alfabetické vztahové přímky ve vícerozměrném prostoru mezilidských kontaktů. Prozaicky vzato šlo o řadu jedenácti dvojportrétů, jejichž vzájemnou emotivní spojitost naznačoval srdíčkový formát fotografií. Klíčem ke konceptu a zároveň pojmenování výstavy byl děkovací list, který tvořil poslední zastavení v řadě, dedikovaný všem zúčastněným počínaje Adamem s Boženou přes Kristýnu s Lukášem až po Václava a Zuzanu. Lenka Klodová si tentokrát odpustila jakékoli viditelné narážky na „různé druhy“ vztahů či lásky, které by vzhledem k povaze její tvorby možná někdo čekal. Nešlo o feministickou ani sociologickou bojůvku, nicméně důvodem k zamyšlení může být i naivita „nalepených“ úsměvů pózujících nebo jejich různý věk. Za zmínku určitě stojí i formálně vybroušený text k výstavě z počítače Radima Langera. To v Dvorak Sec Contemporary vsadili prostřednictvím malířského projektu Vladimíra Skrepla nazvaného Ananas a kapky potu (do 7. června) na úplně jiný druh emocí. Pro náhodné návštěvníky kladoucí si otázku ohledně ne/smyslnosti, případně odpudivosti současného umění bude výstava zřejmě jedním slovem brutální. Ale stejně tak je o ní možné říct, že je prostě uvolněná. Z jejich pohledu věci zřejmě příliš nepomůže ani informace o tom, že Vladimír Skrepl vede v současnosti nejúspěšnější a nejvlivnější ateliér malby na Akademii výtvarných umění, spíš naopak. A tak jestliže pro někoho může být jeho „naivizující“ malba bez

Q U I R I N B Ä U M L E R : B E Z N Á Z V U / 2009 / sádra / 42 × 65 × 30 cm

předsudků až romantickou připomínkou Dubuffeta a jeho následovníků, koketující s expresivním estetičnem, pro jiné prostě zůstane jen a jen čmáranicí. Pravděpodobné je, že chladným zřejmě nechá jen málokoho. Kdo se v předivu malby zorientuje, narazí možná trochu překvapivě především na klasická témata figurace nebo třeba květinové zátiší. Risk Skreplovy malby ale samozřejmě nespočívá v „provokativnosti“, ale ve schopnosti ukončit její proces v ten „pravý“ okamžik a v tomto ohledu autor podle všeho obstál. Smíchovská Polansky Gallery dala pro změnu prostor své zahraniční akvizici, tvorbě absolventa mnichovské akademie Quirina Bäumlera, který momentálně žije v Berlíně. Projekt nese název Lost Form (do 18. května) a jeho ústředním tématem je, jak jinak, právě forma. Německý umělec intervenoval do výstavního prostoru prostřednictvím přesvědčivé sochařské instalace, která vynalézavě kombinuje zobrazivé a nezobrazivé prvky. Z hmoty stěn nepravidelně po obvodu vystupuje a zase se noří fragmentární abstraktně utvářená římsa, která člení, dynamizuje a odlišuje charakter místa „nad“ a „pod“ a zároveň tak trochu mění v jakýsi „vnitřní prostor so-

chy“ i samotný kubus galerie. Divák se tak svým způsobem dostává do podobné situace jako další „účastníci“ výstavy – ryba a stylizovaná mužská figura, které se vylupují z kukel forem. Čistý bílý interiér ve shodě s barvou sádry, která je určujícím tvárným materiálem, tvoří jednolitý celek. Quirin Bäumler se volně dotýká problematiky modelace, vzniku a zániku, pozitivu a negativu, definování tvaru a samozřejmě také procesuálnosti. To vše je navíc zosobněné přítomností spontánního sochařského gesta, ale zároveň tiše stimulující k symbolickému a asociativnímu čtení. Druhý plán výstavě ještě dodává soubor spontánních kreseb a několik drobných plastik – vetřelců, kteří expandovali i do přilehlé knihovničky. Jak artefakty samotné, tak zacházení s nimi pak celkem zřetelně naznačují, že jestli něco Bäumlera doopravdy zajímá, je to hlavně skutečnost ve své podstatě. Každá ze zmíněných výstav stojí za pozornost z jiných důvodů, ale jakkoli se liší v typu použitých médií, formě, autorském rukopisu, způsobu i obsahu sdělení, v jednom si byly až neskutečně podobné – ve všech třech expozicích jsem byl sám. To se ostatně týkalo i dalších pěti galerií, kterými jsem během dvou dní prošel.

tipy

art + a ntiques

Konstruktivní tendence Do 2. června uvádí Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem výstavu Rýsovaný svět. Obrazy i objekty z veřejných i soukromých sbírek představují nejvýraznější české osobnosti geometrických, racionálně založených

H E J I N W E I : Ú S V I T / 2011

Odstup, a jsi blíž Do 28. črvence probíhá v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brně výstavní dialog Tomáše Císařovského a He Jinweie. Česko-čínský projekt představuje na jedné straně malířské záznamy místního společenského života, na straně druhé temné obrazy života čínských migrantů, kteří se stěhují za prací z venkova do Pekingu. „Výstava je pokusem nabídnou divákovi možnost dostat se blíž jednomu umělci, pokud odstoupíme prostřednictvím díla toho druhého,“ čteme v textu kurátora Marka Pokorného.

Pinkavy, Markéty Othové, Aleny Kotzmanové a dalších jsou spolu s Baňkovými předlohami k vidění do 8. června v Galerii 1. patro (Myslíkova 9, Praha 1).

1150 let s Věrozvěsty U příležitosti kulatého výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu připravilo olomoucké Muzeum umění rozsáhlou výstavu Mezi Východem a Západem. Přehlídka i doprovodná publikace představuje život soluňských věrozvěstů v širším kulturněhistorickém kontextu Velkomoravské říše i jejich druhý život v dlouhé a bohaté legendistické tradici, renesančním a barokním historismu nebo ikonografii vizuálních médií. Stranou pozornosti nezůstaly ani projevy cyrilometodějského kultu v 19. a 20. století. Výstava potrvá do 11. srpna.

J A N K U B Í Č E K : P Í S M O – S I G N Á L / 1965

tendencí v umění 60. let: Zdeňka Sýkoru, Vladislava Mirvalda, Radoslava Kratinu, Huga Demartiniho, Karla Malicha či Jana Kubíčka. Kurátorem výstavy je Zbyněk Sedláček.

PAVEL BA ŇK A: F L OAT ING JAN T URNER: MI S T ROV S T V Í Ž I VO TA

Jejich fotografie Pavel Baňka oslovil své studenty a přátele, aby si z jeho díla vybrali jednu libovolnou fotografii a tu následně reinterpretovali snímkem vlastním. Hry s jednoduchým scénářem a velmi různorodými výsledky se zúčastnilo 15 výrazných osobností současné fotografie. Snímky Jasanského s Polákem, Štěpána Grygara, Jiřího Kovandy, Ivana

Turnerovy náhrobky

C Y R I L B O U D A : C Y R I L A ME T O D Ě J 60. léta 20. století

Smuteční síň dostavěná v roce 1989 a nikdy neuvedená do provozu – volyňská Galerie Na shledanou je svérázným výstavním prostorem. Do 30. června tu probíhá výstava malíře a sochaře, absolventa pražské AVU Jana Turnera. Pojmenoval ji Mistrovství života. Programovému požadavku galerie, aby zde představené

projekty reagovaly na specifičnost místa, vyhověl Turner prezentací minimalizující série náhrobních kamenů z porobetonu. Ty doplnil nástěnnými malbami a na návštěvníky prý čeká i „malé technologické překvapení“.

ve Zlíně. Industriální prostory jsou v porovnání s původním sídlem zlínské galerie v Domě umění a na zámku šestkrát větší. Koncepčně jsou rozděleny na dvě části. Stálá expozice s názvem Prostor Zlín se věnuje historii baťovského Zlína, další podkapitoly (např. právě otevřené Řády vidění) sledují české umění první poloviny 20. století a témata s ním spojená. Druhá část prostor má sloužit krátkodobým výstavám. Do 25. srpna galerie vedle toho pořádá výstavu soch ve veřejném prostoru nazvanou Prostor Zlín 2013. Rekonstrukce továrního areálu architekty z ateliéru ADNS začala v září 2011.

KALENDÁRIUM / květen 2013 kdy: středa 15. 5. od 19:00 co: Giambologna – přednáška kdo: Martin Pavlíček kde: Mozarteum MUO, Olomouc kdy: středa 15. 5. od 18:00 co: Malý třesk – přednáška kdo: Radek Váňa kde: Akademie výtvarných umění v Praze kdy: čtvrtek 16. 5. od 17:00 co: kurátorská prohlídka výstavy Radka Kratiny kdo: Hana Larvová s Helenou Kratinovou kde: Dům U Kamenného zvonu GHMP, Praha

SL ÁVEK K I W I: PROP O JENÍ

kdy: 18. 5. od 18:00 do 24:00

Slavek Kiwi

co: Brněnská muzejní noc kdo: www.brnenskamuzejninoc.cz

V Komunikačním prostoru Školská 28 probíhá výstava Slavka Kiwiho – zvukového umělce, skladatele, cestovatele a výzkumníka. Kiwi se narodil v Československu, začátkem 80. let emigroval a v současnosti žije v Irsku. Na počátku 90. let založil značku Artificial Memory Trace, pod níž dodnes prezentuje své akustické experimenty. Ve Školské představuje do 29. května audiovizuální kinetickou instalaci, ve které zvuk, obraz, prostor a pohyb tvoří nerozdílné aspekty vnímané skutečnosti.

Nový Zlín Na prvního máje byla v zrekonstruovaných budovách 14 a 15 továrního areálu Baťových závodů otevřena Krajská galerie výtvarného umění

kde: Brno a okolí P A V E L B R Á Z D A : P R O C E S / 2. pol. 70. let

kdy: úterý 21. 5. od 18:00 co: Bádání v médiu výstavy? – přednáška

Nový Dům umění Začátkem května zahájil v areálu Chvalského zámku v Horních Počernicích činnost Dům umění. Vedle výstavní síně je jeho součástí restaurace, galerie starožitností a restaurátorský ateliér. Celý projekt je totiž dítkem restaurátora Davida Fialy. „Chceme tu skloubit historii a současnost. A protože tohle prostředí už žije řadou akcí, chceme se do toho kulturního prostoru začlenit a obohatit jej po svém,“ říká Fiala. První výstavou, kterou je možné v Domě umění navštívit, je přehlídka tvorby Pavla Brázdy.

kdo: Lada Hubatová-Vacková kde: Přednáškový sál ZČG, Plzeň kdy: středa 22. 5. od 18:30 co: Národ jako odpověď na krizi identity – přednáška kdo: Miloš Řezník kde: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha kdy: středa 22. 5. od 17:00 co: Rudolf Kopitz – kurátorská prohlídka kdo: Petra Medříková kde: Pražákův palác MG, Brno kdy: úterý 28. 5. od 17:00 co: kurátorská prohlídka výstavy Česká secesní plastika kdo: Sandra Baborovská kde: Zámek Troja GHMP, Praha kdy: čtvrtek 6. 6. od 19:30 co: Lidové inspirace – přednáška kdo: Gilles Perraudin kde: Francouzský institut, Praha

V I ZUAL I Z ACE V Ý S TAV NÍCH S ÁLŮ

art + a ntiques

na východ…

Na východ od ráje Díl 14: In & Out: Sochy v Bratislave text: Dušan Buran Autor je vedoucí kurátor Sbírky starého umění SNG.

Keď eldorádo lacných potravín – reťazec Lidl – pred dvoma rokmi pri stavbe ďalšieho zo svojich obchodov v bratislavskom Ružinove „nedopatrením“ zničilo kamenný reliéf sochára Jozefa Jankoviča, sotva kto si dokázal predstaviť, že by táto trápnosť mohla byť s asistenciou tej istej spoločnosti prepólovaná do nejakého pozitívneho skutku. Rok sa s rokom zišiel a na stole je 5-zväzkový korpus umenia vo verejnom priestore – Sabina Jankovičová & Roman Popelár: Sochárske diela na území Bratislavy 1945–2012 (súpis), Bratislava 2013. Porovnaj tiež www.resculpture.sk. Bratislava pritom už roky zažíva hlbokú krízu verejného záujmu; pardon – verejného priestoru. Diktát developerských spoločností v kombinácii s hodnotovou dezorientáciou mestských poslancov tvoria ideálne podhubie pre devastáciu prostredia. Niet sa preto čo čudovať, že náročnejšie umenie tu vždy bude ťahať za kratší koniec, nanajvýš tak turistické atrakcie si nájdu cestu k realizáciám, a to nielen kvôli svojej lepkavej zrozumiteľnosti. Viac než kultiváciu verejného priestoru teda zažívame (a konzumujeme) pouličné umenie čoraz viac pripomínajúce „Matějskou pouť“. No celá vec má aj pár pozitívnych dôsledkov. Akcia totiž budí reakciu a minimálne v prostredí náročnejšej menšiny necháva vzniknúť aj závažnejším projektom, ako napr. iniciatíve Verejný podstavec (www.verejnypodstavec.com), ktorá svoje poslanie vidí skôr v kladení otázok než v toporení ďalších a ďalších sôch. Jankovičová a Popelár svoju pouličnú archeológiu 20. storočia poňali bez ambícií pamiatkarov, akademických analýz, ale aj bez emócií a elitárskych predsudkov. V bohato, a predsa lapidárne ilustrovanom korpuse, členenom podľa jednotlivých bratislavských obvodov, sa teda vedľa seba stretnú ozajstné klenoty slovenského sochárstva nesko-

rej moderny s neodškriepiteľnými gýčmi (paradoxne, najmä z doby po roku 1990). Malú sondu iným smerom už pred pár rokmi podnikol Gábor Hushegyi, ktorý zmapoval pamätníky a sochy na južnom Slovensku, v zmiešanom území, na ktorom spoločne žijú Slováci i Maďari (Znaky v priestore. Naše nové monumenty. Bratislava 2011). Kto by mal pri verejnom umení, resp. skôr v oblasti „vizuálnej kultúry“ ešte pochybnosti o pretrvávajúcom význame symbolickej vlády, už obyčajným prelistovaním Hushegyiho útleho katalógu dostane poučnú lekciu. Sochárska intervencia do verejného priestoru bola a dodnes ostala politikom – svoje by o tom mohli rozprávať napr. aj sochári, ktorých umenie

i „umenie“ sa v ostatných dvadsiatich, ale vlastne i päťdesiatich rokoch stalo predmetom novodobého obrazoborectva – len málo reflektovaného hnutia, prekvitajúceho predovšetkým v postsocialistických spoločnostiach. Jankovičovej a Popelárovi nešlo primárne o túto politickú perspektívu, okrem sorely a agitačného umenia normalizácie predsa len majú v ich korpuse veľké zastúpenie aj dekoratívne reliéfy či dizajn chátrajúcich fontán. Aj napriek tejto nivelizácii má dokumentácia bratislavského verejného umenia mimoriadny význam. Ľahko sa však môže prihodiť, že naozaj ho docenia až – hlavou krútiaci – archeológovia o sto rokov.

S A B I N A J A N K O V I Č O V Á & R O M A N P O P E L Á R : S O C H Á R S K E D I E L A N A Ú Z E M Í B R A T I S L A V Y 19 4 5 –2 0 12

art + a ntiques

výstava

AMBIT ART

Slavnostní zahájení ve čtvrtek 30. 5. v 18.00. Zazpívá Jana Koubková a na klávesy zahraje Ondřej Kabrna. Výstava, na kterou je vstup zdarma, je zároveň prodejní.

31. 5.–30. 6. 2013

Cílem výstavy je představit návštěvníkům díla současných českých umělců, kteří si již získali uznání i ve světě. Vystaveno bude přes 150 děl – sochy a skleněné objekty sochařů Roberta Algera a Davida Farrella, keramická tvorba Jany Hastíkové, kované plastiky Zdeňka Legnera, obrazy Marcely Levinské a sklo Daniela Štěpánka.

J A N A H A S T Í K O V Á

D A N I E L

M A R C E L A

Š T Ě P Á N E K

L E V I N S K Á

D A V I D F A R R E L

R O B E R T A L G E R

Z D E N Ě K L E G N E R

Klášter františkánů, Jungmannovo nám. 18, Praha 1 Otevřeno denně od 10.00 do 18.00. www.artgallery-levinska.net

artmix

Centrum současného umění DOX Signály z neznáma: Český komiks 1922–2012 (do 20. 5.); Patrik Hábl: Transformace krajiny (do 1. 7.); Postiženi normalitou (od 23. 5. do 29. 8.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Eugenio Percossi, Michaela Mildorfová: Druhá jakost (do 16. 5.); Adéla Lustigová, Lea Petříková: Be side (od 21. 5. do 30. 5.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie České spořitelny Sbírka Kooperativy (do 31. 5.) Rytířská 29, Praha 1 / www.koop.cz Galerie Futura CAS – Co je to?; Boris Dornbusch (do 19. 5.) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz Galerie KusKovu F. Lamprecht, M. Reinhardt: Diogenessey (do 31. 5.) Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz Galerie Millennium Alén Diviš: Kresby (do 2. 6.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Anselm Reyle, Michael Conrads, Victor Vasarely: Universální struktury (do 30. 5.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Situace 37: Radek Brousil (21. 5. od 18:00); Situace 38: Šárka Telecká (4. 6. od 18:00) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Rudolfinum Nightfall: Nové tendence ve figurativní malbě (do 24. 5.) Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka – Trafo Gallery Martha Cooper: The Martha Cooper Files (do 17. 5.); Alessandra Svatek, Arthur Margot, Karel Kunc, Julius Reichel, Michal Kohút: Echofluxx (do 11. 5.); Michal Šebek: M/C/U/B/ MU/DKV (od 16. 5. do 2. 6.) Kurta Konráda 1, Praha 9 – Libeň / www.trafacka.cz Galerie U Zlatého kohouta Eva Pikartová, Petra Hluštiková, Jaroslav Šafr, Jan Hanuš, Petr Ševčík: Čtyřikrát hlína, jednou hliník (do 29. 5.) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz

UPM – Galerie Josefa Sudka Lotar Neumann: Fotografie (od 23. 5. do 8. 9.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

BRNO

MG – Místodržitelský palác Rytmy + Pohyb + Světlo (do 19. 5.); Holland_retro_style (od 17. 5. do 29. 12.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Rudolf Koppitz (do 7. 7.); S.d.Ch.: Orbis Varlén a nic (do 29. 9.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum He Jinwei a Tomáš Císařovský: Odstup, a jsi blíž; Jan Calábek; Karel Novák a John Sturges: Přirozeně (vše do 28. 7.); Prostřeno barokem (do 30. 6.); Zdeněk Plesník a Miroslav Navrátil (do 27. 10.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění České Budějovice Linda arts: Nástěnná malba (do 9. 6.) Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Ilja Bílek a Luba Bakičová: Sklo-nování (do 2. 6.); Jiří Seifert: Sochy (do 15. 7.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (do 3. 11.); Z pokladů mikulovských farností (do 3. 11.); Fotografie Island (do 11. 8.) Zámek 1/4, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Ruské malířství 19. století (do 3. 11.); Kamil Mikel: Geometrie světla a stínů (do 16. 6.); Natalia Akoventseva: Tváře a povahy (do 16. 6.) Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OPAVA

Dům umění Jindřich Štreit a Pavel Forman: Společné příběhy (do 12. 5.); Institut tvůrčí fotografie FPF SU: Diplomové a klauzurní práce (od 15. 5. do 30. 6.); Maturitní práce uměleckých oborů Střední školy průmyslové a umělecké v Opavě (od 20. 5. do 30. 6.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Pavel Nešleha: fotografie (do 12. 5.); Nekonečné perspektivy – Krajina a veduty 19. století (od 17. 5. do 14. 7.) Wortnerův dům, U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

OLOMOUC

Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Osvobozování sentimentu: Podoby středo evropského romantismu a biedermeieru (do 23. 6.) Hluboká nad Vltavou čp. 144 / www.ajg.cz

MUO – Muzeum moderního umění Jan Švankmajer: Možnosti dialogu (od 16. 5. do 15. 9.); Magdalena Jetelová (Des)Orientation (od 30. 5. do 27. 10.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Hana Puchová: Na dotek (do 12. 5.); Antonín Pelc v Maroku, na Martiniku a v Americe (do 30. 6.); Hanuš Schweiger: Novokřetěnci v Münsteru (do 23. 6.); Eva Volfová: Z domu a zahrady (do 29. 9.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Miroslav Pacner: Retrospektiva 1964–2012 (do 16. 6.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Kostel sv. Vavřince Antonín Kašpar: Pocta pro J. Beuyse (do 9. 6.) Plánická, Klatovy / www.gkk.cz

MUO – Arcidiecézní muzeum Mezi Východem a Západem: Svatí Cyril a Metoděj v kultuře českých zemí (do 11. 8.); Barbora Hainzova (do 2. 6.); Anna Grzelewska (do 16. 6.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

PLZEŇ

ZČG – Masné krámy Vzpomínka na krajinu, kterou jsem nikdy neviděl: České umění 1903–1943 ze sbírek Národní galerie v Praze (od 24. 5. do 18. 8.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – 13 Ludmila Padrtová: 1951–2012 (od 17. 5. do 11. 8.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Collegium 1704 Hvězdy barokní opery NOVÁ SEZÓNA

Karlín Studios Luis Artemio De Los Santos Garza, Gosha Rubehinsky, FAKEHEAD, Isabel Castro, Hector Oknoltus: Acculturated (od 8. 5. do 2. 6.) Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín, www.karlinstudios.cz

GKK – Zámek Klenová Vladimír Véla, Michaela Maupicová, Pavel Šimíček (do 9. 6.); AAntonín Kašpar: Sochy (do 15. 7.); Cesta 2013 (do 26. 5.) Klenová 1, Klenová / www.gkk.cz

Museum Kampa Emelie Brzezinski: Family Trees (do 2. 6.) U Sovových mlýmů 2, Praha 1 www.museumkampa.cz

KROMĚŘÍŽ

Předprodej zahájen 15. 4. 2013

LIBEREC

Zelenka — Sub olea pacis et palma virtutis Händel — Mesiáš Bach — Matoušovy pašije

Muzeum Montanelli Venice, Venice! (do 30. 6.) Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com UPM – hlavní budova VIP sklo (od 16. 5. do 18. 8.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

Galerie Orlovna Vladimír Kokolia a studenti AVU: VIĎ! (do 12. 5.); Mikoláš Axman, Dušan Černý, Jiří Mikeska, Michal Šarše, Pavel Šlégr, Petr Štěpán: Corpora S (od 20. 5. do 9. 6.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz Oblastní galerie v Liberci Pod Ještědem: Současná výtvarná scéna Liberecka; Všechno nejlepší, galerie! (do 9. 6.) U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

JANKOVÁ | MILANESI GENAUX | LEHTIPUU

Václav Luks — dirigent Rudolfinum, Dvořákova síň, 19.30 h

www.collegium1704.com

PRAHA

INZERCE

komiks

art + a ntiques

Egon Schiele Ar t Centrum o.p.s.; Široká 70 - 72; CZ 381 01 Český Krumlov; tel.: +420 380 704 011; w w w.schielear tcentrum.cz Děkujeme za zápůjčky / Thanks for the loan of artworks to Soukromí sběratelé / Private collectors Děkujeme za podporu / Thanks for support Město Český Krumlov; Jihočeský kraj; Ministerstvo kultury ČR; BMUKK Wien; Land Oberösterreich; Nadace Sabarsky-Sonnberger; DRAGON PRESS, s. r. o.; Metrostav, a. s.; SKUPINA ČEZ Mediální partner / Media partner Mladá fronta DNES

Mediální partner / Media partner

PARTNER ESAC

Technologický partner / Technology partner

art + a ntiques

Tomáš CÍSAŘOVSKÝ Erika Bornová 2. 5. 2013 – 16. 6. 2013 WANNIECK GALLERY POKRAČUJE

Partneři výstavy: